Maloskalsko 29.6. – 1.7.2007 Tento vandr jsme nasměrovali na sever, do okolí městečka Malá Skála. Ačkoliv vandr nezačal úplně nejlépe, neboť se nám podařilo nechat ujet vlak, zařadil se přesto mezi velmi podařené vandry, ostatně jako témeř všechny letošní vandry. Počasí se po páteční propršené noci umoudřilo, zříceniny, rozhledna i příroda kolem byli taktéž bezva. A jakže to tedy bylo s tím ujetým vlakem? Jak se spalo v indiánském tee-pee? Kdy a jak jsme se setkali s Píďalou? A co je to, či kdo je to "SAMOBLÁZEN"? To vše a ještě mnohem více čtěte v zápise z vandru, který zaznamenala Anča, tentokrát dosti podrobně:-)....
Pátek 29.6.
N
a vandr, který měl být podle předběžného jarního výzkumu jeden z nejlidnatějších, se vydala původně
ozkoušená trojka Anča, Katka, Petík, nicméně večer v Malé Skále se k nám měla připojit ještě Adéla. Veškeré plány ale zhatil posunutý odjezd vlaku... Sraz na Hlaváku byl naplánován na 17:20, tak jsem si z práce došla v klidu nakoupit a přesně na čas jela na nádraží. Petík s Katkou už tam oba nějakou chvíli čekali a ze všeho nejdřív mi vynadali, že jdu pozdě, protože vlak, který měl jet 17:34 se jaksi posunul už na čtvrt, takže nám frnknul. Vzápětí si Petr všimnul na odjezdové tabuli, že ten vlak pořád ještě stojí na nástupišti, tak jsme se tam snažili doběhnout, Petík by to býval stihl, ale my s Katkou jsme schody vyfuněly přesně v okamžiku, kdy se vlak začal rozjíždět a Katka do něj odmítla za jízdy naskakovat. Zůstali jsme tedy trčet na nástupišti a Petík na nás byl (hlavně na mě) trochu naštvaný. Vrátili jsme se tedy do odjezdové haly a vymysleli si, že to holt vezmem s přestupama (ten ujetý vlak byl přímý až do Malé Skály) a začneme spojem do Mladé Boleslavi. Nasedli jsme a už chvíli po půl uháněli z Prahy konečně pryč. Cestou jsme jako vždy probírali novinky, a tak nám to do Boleslavi docela uteklo. Tam jsme si pak nebyli jistí dalším spojem, ale naštěstí tam už stál motorák do Turnova (nebo ještě dál?), kde jsme si vytyčili další záchytný bod. Pro jistotu jsme se zeptali průvodčího, jestli nás rychlík z Prahy, kterým pojede Píďala, nepředjede, a on nám suše oznámil, že tam z toho směru už dneska nic nejede. To nám tedy nasadilo brouka do hlavy a skoro celou cestu do Turnova Petr s Katkou cvakali na mobilech dotazy na vlakové spoje Praha – Turnov. Výsledky nás trochu uklidnily, a tak jsme vystupili v Turnově celí natěšení na večeři, s tím, že na Ádu počkáme už v Turnově, aby nás nepředjela. Ačkoli Katčin rodinný klan je v tomto kraji velice rozvětvený a ona chodí přímo v Turnově do jednoho baru jako VIP host, bylo to tam na nás daleko a radši jsme se usadili na terase pěkné pizzerky hned před nádražím. Dali jsme pivko a všichni moc dobré těstoviny, dojem trochu rušila jenom opodál sedící obrovská banda kluků, co evidentně vyrazili na pánskou jízdu a dost si to užívali:-) Po nějaké době začalo přituhávat, tak jsme se přesunuli dovnitř a dorazili se horkými malinami se šlehačkou, které ale vůbec horké nebyly. Já jsem se zabouchla na záchodě a nemohla jsem se dostat ven, ale naštěstí se nakonec povedlo. Ve 22:15 přifrčel vláček, který nám přivezl zbytek osazenstva, tedy Píďalu. Ona nevěděla, že tu budeme, sraz byl naplánovaný až v Malé Skále, takže se usadila před nádražní halou a koukala do mobilu, my jsme se jí zatím schovávali za rohem, špehovali, co dělá a měli z toho děsnou legraci. Potom Petík vylezl a ze strany jí fotil – a ona nic:-) Teprve na další blesknutí se otočila a všimla si nás. Společně jsme pak nastoupili do motoráku směr vysněná Malá Skála a ve 22:35 vyjeli. Jízda trvala asi 10 minut, stačili jsme tak akorát Adéle vylíčit naší odjezdovou anabázi se zmeškaným vlakem. V Malé Skále jsme byli vyplivnuti do tmy a celkem i zimy, nádraží tu mají na kraji města, takže kolem dost mrtvo. Jenom dva stíny rychle pobíhaly po silnici opodál a když se přiblížily, zjistili jsme, že to kočka honí nějakou kunu, nebo lasičku nebo něco takovýho. Stoupli jsme si k nejbližší lampě, aby se Petík mrknul do
mapy, kudy tudy z města na hradiště Drábovna, kde jsme chtěli spát. Lampa pořád zhasínala a mapa byla prý blbá, tak jsme se sebrali a šli po nějaké značce směrem do města (teda ona je to spíš taková větší vesnice) a hledali něco, kam bysme si ještě v 11 hodin mohli sednout. Velký nóbl hotel na to moc nevypadal, pokračovali jsme tedy kolem něj dál až na jakousi náves, kde stojí na rohu úžasná staročeská hospůdka U Boučků. Byla tak hlava na hlavě, ale dva kluci nás pozvali k sobě ke stolu, že tam ještě místo je. Po prvním dohadování s dost nepříjemnou servírkou jsme si museli nechat bagáž na chodbě a seděli jsme tedy ve výčepu mírně nervózní. Uvnitř to ale vypadalo fantasticky – staročeská chalupa, velká kachlová pec, všude staré nádobí, úžasná vůně z kuchyně…prostě paráda. Dali jsme si pivko a ptali se na česnečku, ale už je prý pozdě (s čímž jsme v podstatě počítali). Za chvíli ta nepříjemná holka přinesla piva a aspoň trochu si zlepšila svůj obraz v našich očích, když nám oznámila, že domluvila tu česnečku. Z hustého žluto-hnědého krému s mírně česnekovou příchutí jsme sice byli trochu rozpačití, ale nakonec to bylo dobré a příjemně zahřálo útroby. Jinak jsme se dozvěděli, že naši spolustolovníci jsou vedoucí nedalekého tábora a jelikož děti jim přijedou až zítra, zvali nás tam přespat. Bylo to ale úplně na opačné straně než kam jsme měli namířeno, a tak jsme s díky odmítli (a udělali veeeeelkou chybu). U vedlejšího stolu potom seděli dva chlapíci, už notně posílení a ten jeden držel v ruce mobil, hrozně se vztekal, občas praštil do stolu, pak do dveří a děsně u toho řval, až vylezla z kuchyně starší, ale odhodlaná pani s obrovskym nožem v ruce, řekla mu, ať se zklidní, a pak polohlasem pronesla památnou větu: „To je ňákej samoblázen, ne?“ – A hospoda padla smíchy:-) Navíc jsme tento perfektní výraz okamžitě převzali do svého slovníku a naprosto přesně věděli, kdy a na koho jej využít;-) Kolem půlnoci jsme usoudili, že je čas jít hledat nocleh a vyrazili. Měli jsme naprosto přesný plán: po modré značce se vyškrábat na hradiště Drábovna a tam přespat, ale jak už to tak bývá, z plánu záhy sešlo, neboť už za mostem přes Jizeru jsme značku ztratili. Průzkumník Adéla omrkla všechny směry, kam se dalo jít, ale značka nikde, tak jsme se zeptali kolemjdoucí holky, co vypadala, že si před chvilkou něco šlehla. Zabrumlala něco a ukázala nám směr, a tak jsme se tudy ve slepé důvěře místní obyvatelce vypravili. Značka samozřejmě nikde. Propletli jsme se mezi luxusními domky a silnice se začala zvedat. Stoupali jsme serpentinami stále výš, kolem občas třešně, ale plody nebylo ve tmě vidět, a aby toho nebylo málo, začalo nejdřív krápat a postupem času poprchávalo čím dál tím víc. Začínalo nám být jasné, že přenocovat v suchu nebude dneska taková hračka. Ve chvíli stoupajícího zoufalství se ale před námi objevil dětský tábor, také zatím evidentně neobydlený, a tak jsme se rozhodli být drzí☺ Vyplatilo se to a od rozespalého hlavase jsme dostali přidělené místečko v teepee, resp. řekl nám, ať si lehnem tam nebo do vedlejšího vojenského stanu. Přesně ve chvíli, kdy jsme zalezli do indiánského obydlí, spustil se pořádný liják, ve kterém už by nebylo vůbec příjemné pobývat venku. Vybalili jsme docela rychle spaconě a spojenými silami všech ženskejch (nakonec hlavně Katky) se nám povedlo rozvázat uzel na Petíkově botě. Ten ještě provedl hygiproceduru s čočkama a čípkem a mohlo se jít spát. Píďala zachumlaná po nos a s naraženým kulichem tou dobou už dávno zařezávala:-)
Sobota 30.6. Probudit se nám navzdory celkem pozdnímu uložení podařilo už někdy v půl 8, kolem totální mrtvo a naštěstí už nepršelo. Sbalili jsme a posnídali miništrůdlíček od Adélky (ale výýýborný) a vyrazili mokrem hore k hradu Frýdštejn, který byl i od týpka krásně vidět. Pokračovali jsme zatáčkovitou stoupající silnicí a hned po pár metrech jsme narazili na úžasné třešně, velké, černé a děsně dobré. Akorát jich na tom stromku nebylo moc (nebo aspoň ne v nějakém rozumném dosahu), tak Adél provedla několik akrobatických triků a přitáhla nám nejbližší větev a my jí tak trochu očesali (pořád tam ale ještě byla spousta dalších). Najednou si to přihlasil nějaký žigul nebo co to bylo, vylezli dědek s babkou (tak 55 let, paní se mračila, ale řeči si nechala) a hned na nás spustil, že máme štěstí, že tam soused není, že ten by nám nadzvedl mandle. My na to že to je za plotem a on zas že tam je jejich všechno a že je to dneska hrozný, když musí být na všechno ploty, tak jsme ještě poznamenali (stále neztráceje úsměv ze rtů), že pro pár třešniček se snad nikdo nezblázní a šli dál. Jenom jsme za zády zaslechli, jak chlapík stejným tónem vyjel i na manželku: Nekoukej a mazej!:-)
Chvíli jsme si to tak dál šlapali po silnici a před další z mnoha serpentýn jsme odbočili na lesní cestu, která sice byla docela příkrá, ale vedla skoro úplně rovně, kdežto silnice se kroutila jak blázen, takže bychom na ní strávili celý den. Zkratka nás vyplivla skoro pod hradem, zbývalo k němu už jenom pár metříků po lesní cestě – odbočce přímo z vesnice. Dorazili jsme tam v půl 10 a zjistili, že otevírá za půl hoďky, tak si sedli na lavičku, někteří šli prošťouchnout střeva do lesíčka, Katka si sedla na hořčičný nápis na lavičce, takže měla žlutý zadek a Píďala se jí smála z hradní zídky, kam se vyškrábala i se svým triedrem. Před desátou přišel z vísky sympatický dědula, otevřel hrad a postavil se s malým dřevěným stolkem přímo do brány. Koupili jsme si vstupenky, turistické známky a moc pěkné pohledy, nechali vedle něj opřené batohy a vyrazili prolejzat hrad skrz naskrz. Je postavený na skále, takže místnůstky a komůrky jsou vytesané ve studeném kameni a hrad (no, dneska už spíš zachovalá zřícenina) je fantasticky členitý. Po vyfunění cca 70 schodů je vrcholem (pro všechny návštěvníky kromě Katky) samozřejmě věž, odkud je úplně suprový rozhled po Českém ráji na jedné a Jizerských horách na druhé straně. Jsou vidět romantické siluety Bezdězu i Trosek a po drobném pootočení nezaměnitelný kužel Ještědu. No ale naší studentku přírodovědy, nesoucí si vymoženost techniky dalekohled, stejně nejvíc zaujal dravec sedící na protější skále – poznávací znamení: žluté nohy:-) Když jsme si všichni po svých osách dostatečně prohlédli všechny prostory hrádku, spořádali jsme první (ale zdaleka ne poslední) gumové bonbonky na cestě, rozloučili se s dědulou, Petík ještě dodělal pár fotek a vyšlápli jsme na nedalekou rozhlednu, která byla naším dalším cílem. Jak jinak než zase do kopce. Aspoň jsme si ale vychutnali spoustu plodů přírody, protože jsme po cestě našli lesní jahůdky, maliny, další třešně a zase hromadu malin přímo u rozhledny. Když jsme pod závěrečným stoupáním hodili sicnu, Adéla totálně zmagořila a běhala po blízké louce a každou chvíli se k něčemu sehnula a my jenom zírali. Pozdějc nám vysvětlila, že tam našla nějaké ploštice, které se špatně hledaj a ona je potřebuje na to, aby je předhodila dravým sýkorkám a ty je rozklovaly (nebo něco v tom smyslu:-)). Opravdu bohulibá činnost:-) Prošli se kolem nás 4 koníci, jeden hezčí než druhý a od slečny na posledním z nich jsme se dozvěděli, že rozhledna by měla být otevřená, protože jinak se musí pro klíč do baráčku pod ní, asi 0,5km. Rozhledna byla parádní jak z venku, tak i potom výhled z ní, který s námi opět jediná Katka nesdílela, ačkoliv jsme se jí snažili vysvětlit, že se tím připravuje o ty nejhezčí zážitky. 90 schodů nás sice docela zmohlo, ale stálo to zato, výhled byl ještě krásnější než z věže Frýdštejna a na všechny strany, viděli jsme i Krkonoše. Kolem dokola byly nová plastová okna a my jsme je postupně zotvírali skoro všechny, ale to se zas udělal děsnej průvan. Když jsme se pak vrátili dolů za Kaťušou, posvačili jsme gumové žížalky, přičemž Katka s Petíkem s nimi vyváděli neuvěřitelné věci a na chvíli se přidala i Píďala. Tu to ale pak přestalo bavit a radši šla do malinového křoví lovit ploštice. Já jsem se odebrala na totéž místo, krmit se obříma malinama.:-) Ti dva skřeti se mezitím sbalili a jali se k odchodu a ani by nám nic neřekli. Myslím, že tam jsme si našli nějaké hole, aby se nám šlapalo líp a vyrazili jsme v podstatě zpět do Malé Skály, i když jsme to tak úplně neplánovali. Stavili jsme se u restaurace Myslivecká chata, kde se podle mapy prodávaly turistické známky. Petík tam vlezl, ale vyšel úplně zelený, neboť vzal i pohledy s razítkem a oni si za jeden naúčtovali 20Kč!!!!! Ještě že známky mají jednotnou cenu. Holky už si daly pozor a pohledy nekupovaly. O kus dál pak stála již zmíněná chalupa, u které se půjčovaly klíče od rozhledny a taky tam měli pohledy, samozřejmě mnohem hezčí a mnohem levnější… Naše další kroky jsme chtěli zamířit na skalní hrad Pantheon nad Malou Skálou a pokud možno k němu nějak rozumně sejít, ale značka nás nakonec zavedla po pár kilometrech prudkého klesání až úplně dolů, zpátky do vesnice, a k Pantheonu jsme museli zase šplhat jak kamzíci. Na to jsme se ale museli posilnit, a tak jsme zasedli na zahrádku pěkné pizzerky (vlastně pizzařství), prohlídli si lístek a dali si pivo/vodu a k jídlu česnečku, která ovšem byla luxusní. Jenom obsluha si tady hleděla víc zahraniční klientely než 4 ušmudlanců s polívkou:-)
Tím jsme tedy měli vyřešený takový pozdní oběd a občerstvení jsme mohli vyrazit vzhůru na Pantheon. Hned za restauračkou začalo zase prudké stoupání, navíc po jakýchsi dlouhých schodech, nebo spíš prazích, takže docela nářez. Naštěstí to ale není moc daleko, takže jsme tam zvládli vyfunět docela rychle. U pokladny ve vysoké, bílé „kapli“, která je veřejnosti nepřístupná, jsme nechali bagáž a po zaplacení vstupného dostali papírového průvodce a klíče od skalního hradu. Hned na kraji je totiž branka, kterou je nutno si při návštěvě odemknout a zase jí za sebou zamknout. Petík a Adéla měli průvodce a u jednotlivých stanovišť se střídali v předčítání informací o nich. Opět bylo hrozně zajímavé a zábavné prolejzat různá zákoutí, komůrky, vyhlídky, mostíky. Většina tohoto „hradu“ byla vytesána ve skále, dodaného kamení tu bylo minimum. Vrcholem prohlídky pak byl výstup na nejvyšší vyhlídku s památným křížem, která je vidět z celého maloskalského údolí a kde to pěkně fičelo. I tu Katku jsme vykopali na malou plošinku a jak se jí rozhled líbíl! (Teda aspoň doufám:-)) Potom jsme so doprohlídli zbytek hradu a vrátili se k pokladně. Před ní byly venku stoly s lavičkama a slunečníkama, tak jsme se rozhodli tam najíst. Usadili jsme se na takové jakoby přírodní tesase s nádherným výhledem na celé údolí a pojedli z vlastních zásob. Cestou zpátky do Malé Skály (dnes jsme v této vesnici měli být už potřetí) jsme to vzali s malou zacházkou na skalní vyhlídku nad městem. Katka nás v tom zase nechala a radši si četla o psychických vývojových vadách nebo něco podobného, my tři jsme se ještě jednou podívali na vesnici a řeku pod námi z ptačí perspektivy. Když jsme pak seběhli do vesnice, rozhodovali jsme se, co s dnešním večerem a nocí a jako první cíl bylo zvoleno U BouškůJ Vrátili jsme se tedy do krásné staročeské hospůdky, usadili se tentokrát na zahrádce a dali si nejdřív jenom točenou kolu, ale pak jsme viděli, jak do velké společnosti u vedlejšího stolu nosí ohromné bochníky čerstvého chleba plné guláše a řekli si, že to prostě musíme mít taky (minimálně já, Petr a Katka)! Přesunuli jsme se dovnitř, spíše kvůli zvětšujícímu se chladu, a objednali si 3x guláš v chlebovém bochníku a Píďala polívku. Spokojení jsme byli všichni, troufám si říct nadmíru….gulášek byl děsně dobrý a chlebík měkoučký, ale zvenku jemně nahřátý, takže maličko křupal, no prostě pohádka. Akorát toho bylo teda šíleně moc, takže jsme se s tim docela prali, ale vzdali jsme to až když zbývala jenom spodní strana suchého chleba, která nelezla do krku:-) Když jsme se takhle parádně nadlábli, začli jsme uvažovat co s nocí. Po konzultaci s mapou bylo rozhodnuto, že se nám nechce lézt šílený krpál na vedlejší hřebínek (i když ťapkač Adéla s tím moc spokojená nebyla), a tak půjdeme údolím dál směrem na Turnov. V mapě to vypadalo, že jde cesta podél řeky, tak to nemohlo být do žádných šílených kopců. Celí přejedení jsme se vypotáceli z hospůdky a jelikož se nám nechtělo obcházet půlku vesnice po silnici, šli jsme přímo za nosem požadovaným směrem – kolem nádraží dál, jenomže to tam pak bylo slepé, tak jsme přešli koleje, přičemž jsme podlézali signalizační dráty a dívali se přitom slimákům z očí do očí, a napojili jsme se na silnici až tam. A stejně jsme se drápali zase do kopce, i když to celkem šlo. Na kopečku stála malá vesnička Zbirohy, kterou tvořilo několik milionářských vil a dětský tábor (pravděpodobně ten, kam nás v pátek zvali). Děcka tam dělaly pěknej vyrvál, ale to mělo zanedlouho skončit. Na Katčin popud jsme se začali škrábat zase do odporného krpálu, napojili se na značku, a ta nás časem dovedla na zříceninu Zbirohy, ale to předbíhám…..Hned na začátku stoupání vedla stezka hustým roštím a jak si tak vykračujeme, všude kolem fáborky a najednou na zemi před náma panenka s podmalovanýma očima a politá kečupem….o kus dál další, oběšená na stromě…no to je teda super bojovka!! Z toho budou mít chudáci děti doživotní trauma!! My jsme ale za neustálého stoupání pokračovali dál, prošli osadou Rakousy, což byla zase jenom milionářská sídla, často rozestavěná. Těsně kolem jejich pozemků jsme se vyšplhali do lesa a skal nad baráky, a byli jsme u cíle. Právě včas, začínalo se smrákat. Petík prolezl celou zříceninu i okolní skály a vytipoval nám dvě místa na spaní. Všechny jsme si je pak společně prohlédly a rozhodly jsme se pro třetí – nedaleko druhého a nedaleko vnitřních místností hradu, kdyby v noci přišla nějaká čina (jako že to nebylo vyloučené). Poněkud jsme znečistili okolí hradu a hned jsme zalehli. Holky ty vytuhly ihned, my jsme s Petíkem ještě chvíli poslouchali zvuky vyděšených dětí smíšené s nedalekým živým koncertem, postupně jsme ale taky zabrali.
Neděle 1.7. Vzhledem k tomu, že jsme včera v 11 už spali, probouzíme se mezi 7 a 8. Nejdřív samozřejmě Petík, který jako první oběhl celý hrad s foťákem a za světla konečně zjistil, jak to tady vlastně vypadá a jak jsou vnitřní místnosti propojeny. V klídku jsme vstali, zabalili a něco málo posnídali. Teprve potom jsme se vypravili na další cestu, už definitivně do Turnova.
Vrátili jsme se až skoro k táboru, kde spokojeně dováděly děcka, takže je bojovka asi moc nepoznamenala…. Sestupovali jsme dále lesem po značce až jsme se zase napojili na silnici. Po chvíli nás při zkoumání autobusové zastávky míjelo auto, které najednou zabrzdilo a ukázalo se, že veze Katčiny strejdu s tetou, kteří bydlí kousek odsud. Katka s nima prohodila pár slov, ale za chvilku jeli oni svojí cestou a my jsme šli taky. Nějakou dobu po silnici, míjeli jsme nějaký plac, jakoby parkoviště, a nad ním nápis LIDI, NESERTE SEM NIC, JE ZDE ČISTO!:-) Hned za ním jsme z této ulice sešli na úzkou asfaltku, která se klikatila údolíčkem podél Jizery a vypadalo to tam nádherně. Asi po kilometru chůze touto pěknou krajinou jsme došli k restauraci U Zrcadlové kozy, která je minimálně v tomto kraji dost známá. Katka nám vyprávěla, jak jí posledních pár let vede nějaký cikán a hrozně jí pozvedl. My jsme se usadili na zahrádce a dali si točenou kofolu a pak i zmrzku. On tam kolem nás poskakoval, utíral stoly a připravoval sezení pro hosty a byl opravdu moc milý, přiměření akční a povídal si s náma o všem možném. Adéla zase dostala záchvat samobláznovství a po celé louce lovila ploštice. Ten majitel i jeden z hostů se hrozně divili, co to tam hledá a sbírá, a tak jsme se shodli, že pravděpodobně klíšťata. Když se pak konečně vrátila a vyndala krabičku, kde přechovávala ploštice na pokusy, Petík do krabičky začal klovat nosem a prohlásil, že je sýkorka… Kolem 10 jsme vyrazili dál a zanedlouho došli k jezu před Turnovem. Abychom si zkrátili cestu a taky aby bylo nějaké oživení, rozhodli jsme se ho přejít. Samozřejmě předcházela debata, co všechno se nám může na jezu stát a vede k utopení. Nakonec jsme to ale zvládli bez úhony, jenom s mírně omrzlýma nohama. Na druhé straně jsme hodili sicnu na travnatém břehu, snědli jsme další gumové bonbony a Adéla se odebrala s dalekohledem šmírovat dalšího orlosupa, a pak strávila půlhodiny listováním v atlasu, co za opeřence to je. Poznávací znamení – žluté nohyJ S Petíkem jsme zkoušeli co nejlíp vyfotit padající vodu, ale když nám všem oschly nohy a mohli jsme jít dál, vyrazili jsme. Bylo to jenom kousek, namířili jsme si to totiž k nedalekému Dlaskovu statku. Jakožto studenty nás vstup vyšel na 15Kč + známky a mohli jsme si zde prohédnout bezvadnou expozici staročeských řemesel, stejně jako nejrůznější nářadí k jejich vykonávání. Ze všeho nejvíc nás ale zaujalo WC – zvenku krásné dřevěné kadibudky, zevnitř ale světe div se – normální splachovací záchody:-) Navštívili jsme je všichni, a pak jsme šli dál do Turnova, což už bylo prakticky za rohem, akorát přes park. Nad kopečkem jsme dali jídelní sicnu a Katka nás opustila, protože šla navštívit babičku. My v klidu dojedli, sledujíc přitom odrzlou veverku, co poskakovala opodál. Přešli jsme pěkné městečko, v muzeu jsme si koupili známky a pohledy a vynořili se na nádherném náměstí. Samo o sobě bylo opravdu krásné a navíc se tu konaly nějaké středověké trhy, lidi v kostýmech, pečené prasátko a spooooousta stánků s nejrůznějšími lákadly. Odolali jsme a mazali na nádraží. Po delším bloudění se nám tam povedlo dorazit, a zjistili jsme, že jede jeden vlak ještě o hodinu dříve, v 15:30 (jsme tam cca od 14:30). Snažíme se proto zuřivě dovolat Katce, ale ta to nezvedá a my jí proklínáme. Jak jinak, vezme to v 15:31, takže už jí jenom vynadáme a jdem si sednout do osvědčené pizzerky. Katka za chvíli dorazila za námi a všechno jsme si už s úsměvem vyříkali. Dali jsme si super česnečku, která by bývala mohla být jenom trochu míň slaná. Já jsem se pak definitivně zabouchla na tom záchodě, odkud se mi na začátku výletu podařilo dostat, ale teď už ne. Jak jsem tam tak mlátila do dvěří, přišla mi otevřít servírka. Sice jenom ztěží zadržovala smích, ale evidentně se jim to tu stává častěji a nepřekvapilo jí to:-) Kolem půl 5 jsme se pak přesunuli na nádraží a do vlaku. Po cestě jsme snědli borůvkový koláč od Katčiny babičky, čímž si nás Káťa definitivně udobřila, a pak ještě oříškovou směs od Píďaly. Ze začátku nám Petík předčítal články z Epochy, kterou si těsně před odjezdem koupil, a pak jsme o nich debatovali. Časák pak zabavila Katka, jediná osvěžená z bazénu byla schopná si číst, my ostatní jsme vedrem vytuhli a dojeli tak až do Prahy. Nezbývá než vandr shrnout nakonec jako úspěšný, viděli jsme toho dost, i když vlastně jen v těsném okolí jednoho městečka. Nicméně Petík z toho vykalkuloval 23km a ještě je třeba připočítat, že to bylo pořád do kopce, z kopce. Takže pohoda, ne?:-) Zapsal(a): Anča
