23. – 25.9 2011 VELKÁ FATRA (vandr č. 32) Účastníci vandru: Pavel, Peťa, Tomáš Počet km: 38 km Nastoupané metry: 2 878m Počasí: slunečno
1.DEN Staré Hory - salaš Pod Borišovom (13 km) V posledních pěti letech vyrážíme na podzimní vandry do Slovenských hor. Ne jinak tomu bylo i letos. Původní plán vyrazit do Roháčů neboli Západních Tater jsme ale museli přehodnotit. A to vzhledem k poměrně velké fyzické náročnosti této akce a také proto, že není jednoduché vybrat nocleh pod střechou tak, abychom zdárně zdolali alespoň část hřebenu. Takže jsme se rozhodli vyrazit na Velkou Fatru a tím uzavřít vandrování v oblasti MF, VF a NT. Jak už to u zkušených vandráků bývá, zvolili jsme tři termíny, to abychom měli možnost vyrazit v tom opravdu nejlepším počasí. A hned první navržený víkend byla předpověď opravdu skvělá, takže vyrážíme. Itinerář je již několik let při těchto akcích stejný, to znamená že pokud Peťa nezaspí, tak mně vyzvedává v pátek v 1.45 hod a jedeme pro Pavla do Rantířova. Cesta Jihlava-Brno-Starý Hrozenkov (na pumpě ÖMW těsně před hranicemi kupujeme slovenskou dálniční známku, kávu a něco k jídlu)-Žilina (zde opět lehce zmatkujeme a hledáme cestu)-Ružomberok je pro nás rutinní záležitostí. Autobus z nádraží v Ružomberku nám odjíždí v 6.50hod. I zde vzhledem k naší dobré znalosti města z předešlých vandrů zvládáme vše bez problému a tak v klidu a pohledem zkušených horalů okukujeme náctileté dívky jedoucí do škol. Z Ružomberoku jedeme přes Donovaly (cíl našeho vandru NT I.) do Starých Hor. Zde vyhledáváme modrou značku a začínáme stoupat ven ze vsi. Jak nás Pavel upozornil, právě Staré Hory jsou vesnicí s největším výskytem medvědů na Slovensku. Nejprve procházíme kolem klasického „cintorína“ a pak už stoupáme do prudkého kopce k Majerovej skale. Odsud už vidíme hřeben Velké Fatry a slyšíme řev
divoké zvěře. Jsou to jeleni nebo medvědi. Dalším stoupáním, tentokrát ale mírnějším docházíme na jeden z nejvyšších vrcholů Krížnou.
Krížna (1 574m) a její vojenský vysílač Je zde umístěn vojenský vysílač. Usedáme vedle plotu a jdeme svačit, při tom pozorujeme obsluhu vysílače. Pavel se chlubí svým funkčním maskáčovým tričkem ze 100% bavlny. Po jídle pokračujeme dále po hřebeni směr Frčkov až na Ostredok, nejvyšší vrchol měřící 1592m. Počasí je opravdu parádní. Cestou potkáváme minimum lidí, je opravdu vidět, že Velká Fatra je méně navštěvovaná lokalita, prostě pro opravdové znalce. Před naším noclehem na Chatě Pod Borišovom chceme ještě přejít přes Ploskou, abychom jí druhý den mohli obejít po zelené značce. A na závěr dne bychom chtěli ještě zdolat Borišov. Výstup i sestup z Ploské byl poměrně náročný, ale z vrcholu už vidíme chatu a potkáváme další tutisty. Dvojice českých mladíků jde proti nám od chaty na Ploskou. U chaty
pobíhá černý vlčák. Naštěstí máme u sebe Peťu a s ním vždy nabudu v těchto případech větší jistoty. V domění, že už není kam spěchat dáváme venku u stolku pivo. Pak jdu do hospody domluvit nocleh. Vzhledem ke zkušenostem z minulých akcí vím, že nocleh na těchto chatách je potřeba telefonicky rezervovat, ale tentokrát jsem se ani na několikátý pokus nedovolal. Vždy byl mobil nedostupný, nicméně jsem počítal, že nějaké místo seženeme, přeci jenom není tato oblast tak frekventovaná, navíc máme spacáky a karimatky a postel pro nás není podmínkou. Byl jsem proto překvapen, když mně chatař řekl, že mají celou chatu obsazenou a že spaní na chodbě nebo někde jinde u nich není možné. Měli zde pánskou jízdu slovenští turisté, už seděli u stolu a ve velkém objednávali Borovičku. Tak jsme objednali ještě jedno pivo a vypili ho opět venku.
Chata Pod Borišovom, za ní Borišov (1 509m) Výstup na Boriš jsme museli vzdát, místo toho budeme hledat nocleh. Aspoň nám jeden z obsluhy dal tip na okolní salaše a poľany. Bohužel o jedné salaši hned řekl, že je zamčená, v poľaně jsou poĺovníci, takže zbývala poslední salaš necelý kilometr od chaty směr
Necpaly. Když jsme k ní přišli, tak byla zamčená, pouze vlez na půdu byl volný. Od chataře jsme ale věděli, že tam už dva dni někdo spí, tak jsme se zatím najedli a čekali. Nakonec dorazil chlapík, místní znalec. Očekával kamarády co měli dorazit z Necpal. Domluvili jsme se, že nás nechá přespat na půdě. My jsme zatím šli ještě zpět na chatu na pivo. Mimochodem opět Šariš. Dali jsme dvě a protože mezitím dorazil i chlapík ze salaše šli jsme i sním zpět. Nabízel i nocleh dole v přízemí, protože jeho známí nakonec nedorazili, ale to jsme s díky odmítli. Upravovali jsme půdu na spaní a borec nám ještě vyprávěl historky o medvědech, které zde běžně potkává a nakonec jsme zjistili, že je to i velký znalec pálivých papriček, člen klubu Habanero(www.habanero.sk). Což nás s Peťou doslova nadchlo. Ještě než jsme šli spát postavil chlapík ven před boudu lampu se svíčkou se slovy „až se půjdeš v noci vychcat a dole bude sedět medvěd, tak budeš rád, že na něj uvidíš“.
Náš první nocleh-salaš turistů z Necpal
Chata Pod Borišovom
2.DEN salaš Pod Borišovom – salaš v Šiprúnskom sedle (14km) Ráno bylo počasí opět parádní, dali jsme hygienu v přilehlém potoce a posnídali paštiku s chlebem a já s Peťou jsme to hojně zajídali papričkama piri piri, kterých měl náš hostitel plný pytel. Pak jsme vyrazili kolem chaty Pod Borišovom, kde jsme ještě zachytili slovní konflikt mezi trochu namistrovaným chatařem a značkařem, přes Ploskou (tu jsme tentokrát obešli), po zelené na Rakytov. V sedle pod Rakytovom jsme potkali jednoho z mála turistů. Byl to asi 130kg vážící Slovák, totálně na šrot. Vůbec nevěděl kde je a kudy se dostane někam do civilizace. Poslali jsme ho směrem na Liptovské Revúce, ale nejsem si jist, zda tam vůbec došel. Pak jsme začali stoupat na Rakytov (1 567m).
Rakytov (1 567m) obsazený českými turisty
Na vrcholu jsme potkali dvojici českých turistů z předešlého dne (spali údajně až někde za Ploskou, mimo hřeben). Jo opět jsme se přesvědčili, že naše 20-ti leté zkušenosti z hledání noclehů se opět osvědčili. Z Rakytova jsme to měli už jenom necelé dvě hodiny na Smrekovicu, kde je poměrně známý hotel Smrekovica a kde jsme si chtěli dát pivo. Ještě před tím jsme se zastavili na Skalní Alpě, holém kopečku, kde bylo ovšem hrozně moc turistů, kteří si udělali dvoukilometrový výlet ze Smrekovice. Kousek stranou od tohoto cestovního ruchu jsme uvařili oběd.
Oběd na Skalní Alpě A pak jsme už vyrazili na pivo do hotelu Smrekovica. Bylo to neuvěřitelný, ale točili tam Bernarda. Teda točili, točila. Malá, mladá, pěkná servírka, říkali kluci. Bylo pěkně takže jsme seděli venku na zahrádce. Vedle u stolu seděli dva Češi, tak jsme se s nimi dali do
řeči. Říkali, že jdou taky hřebenovku jako my. A když jsme se dostali k tomu kde budou spát, tak jsme zjistili, že nocleh chystají zhruba v místech kde my. Ale na rozdíl od nás, evidentně zkušenějších turistů, netušili nic o salaši, ve které jsme chtěli strávit noc my. Takže jsme tak trochu nesportovně zatajili náš úmysl. Dali jsme dvě piva (stačilo by každému jedno, ale kamarádi prostě museli ještě jednou vidět servírku) a vyrazili jsme dále po zelené směrem na Malou Smrekovicu. K noclehu jsme měli ještě dvě hodiny. Přesnou polohu salaše jsem neznal, ale dle poměrně podrobného popisu místa na stránkách www.boudy.info, které docela rád využívám při plánování našich slovenských vandrů jsme salaš našli ihned. Byla přímo v Šiprúnskom sedle asi 250m pod cestou. Byla to pouze bouda stlučená z prken a s plechovou střechou. Venku byl stůl a lavice. Takže jsme tam povečeřeli. Začala být poměrně výrazná zima. Tak jsme nachystali spaní a ulehli do spacáků. Vchod jsme zatarasili velkým plechem pro případ nevítané medvědí návštěvy. Před usnutím jsme poslouchali neuvěřitelné jelení souboje. Řev jelenů a rachot při srážkách jejich parohů byl opravdu parádní. Škoda, že nebyli vidět, takže nešli vyfotit. Později jsme ještě litovali, že jsme nenahráli alespoň zvuk, protože naše zážitky nám moc lidí nevěří.
Šiprúnské sedlo-salaš u Maťa
3.DEN salaš v Šiprúnskom sedle – Ružomberok (11km) Ráno vstáváme v 7.00 hod, slunce svítí na protilehlý svah a venku je jinovatka. Rychle balíme a vyrážíme dále po zelené. Do Ružomberka chceme dojít lehkou oklikou přes vesnici Vlkolínec. Po cestě se ještě myjeme ve studánce a přes Vlkolínské louky, které jsou ideálním místem horské kolo docházíme až k Vlkolínci.Těsně před vesnicí zastavujeme u stolku s lavicemi a vaříme oběd (Trenčianské fazole).
ranní hygiena Zatímco Peťa a já připravujeme oběd, Pavel vytahuje z potoka čtyřkilové oblázky a cpe je do batohu (tato úchylka se u něj poprvé projevila v Nízkých Tatrách). Zbylých pět kilometrů tedy půjde s batohem vážícím 29kg. Po obědě tedy procházíme vesnicí
Vlkolínec, která je zapsána na seznamu UNESCO. První zmínky o této obci sahají do roku 1376 a je zde asi 55 dřevěných roubenic. Mysleli jsme, že zde navštívíme nějakou starou hospodu, ale žádná nebyla otevřená, takže teď nás už čeká jenom cesta po asfaltce do Ružomberku.
Vlkolínec Na začátku města se rozhodujeme kudy nejlépe projít až k našemu autu u nádraží a bez bloudění tam také dorážíme. Protože jsme měli docela slušný čas, rozhodli jsme se zajít ještě na pivo do místí nádražní hospody. Už v tuto poměrně brzkou dobu (kolem třinácté hodiny), je zde poměrně rušno. Většina lidí popíjí borovičku a pivo a jedna skupinka už je značně nalitá. Dokazuje to hlavně chlapík, který zde pobíhá v plynové masce.Těsně před odjezdem jsme si ještě
prohlídli parní lokomotivu vystavenou před nádražím v parku, která svážela za SNP raněné partyzány do lazaretů. Teď už zbývá pouze cesta domů, samozřejmě se zastávkou v nějakém stánku s ovčími a kozími sýry. Ty již tradičně vozíme domů jako suvenýr. Při cestě už plánujeme další slovenský vandr a opět probíráme variantu Roháče. Tak uvidíme za rok, zda si troufneme.
Vlkolínské louky
