KRIVÁŇSKÁ MALÁ FATRA 2006
Napsal a nafotil: Robert Přípluv Götz ... v květnu 2006
MALÁ FATRA
MALÁ FATRA 05.-08.05.2006
Předtím… Tak jsme s Hankou se minulý týden rozhodli, že vyrazíme na Malou Fatru. Když jsem tam byl předloni v zimě, tři dny jsem viděl tak pět metrů okolo sebe, načež jsem si řekl, že se pojedeme podívat, kde že jsem to vlastně byl. Ale jak jsem starší, tak jsem asi i rozumnější, tak jsem se podíval na počasí a po zjištění, že budou bouřky a polooblačno, rozhodl jsem se zůstat doma. Ne ovšem na dlouho, protože nejen na prvního máje je státní svátek, ale i osmýho, pojedeme tedy teď. Ještě že to osvobození v pětačtyřicátým bylo tak rafinovaně naplánovaný. Nevím co bych dělal, kdyby tenkrát přijeli o den dřív. Ha.
05.05.2006 Pátek Vybaveni zkušenostmi, že o lístek se slevou musí cestující bojovat, protože ani na nádraží zpravidla nikdo neví, kolik že různých variant slev to existuje, přicházíme na vlak asi o dvacet minut dřív. Přesně v dobu, kdy za výdejníma okýnkama nikdo není. Nicméně se nám daří navázat kontakt poměrně brzo, jsem proto pozitivně naladěn. Má nálada se zřejmě přenesla i na tu babu v modrobílý uniformě, takže je se mnou o slevách schopna diskutovat. Ještě že jsem si o tom ale doma vytiskl z internetu nějaký povídání. Jinak by to dopadlo všelijak. Nakonec vyhrávám dva lístky do Žiliny za necelých 540 korun, což jde. Chtít po průvodčím informaci, jestli je tady ten vagón co jede přímo do Žiliny a nepodléhá odpojovacím a připojovacím machinacím v Brně a v Přerově se ukázalo jako nadlidský úsilí. A to vypadal docela chytře. Každopádně, do Brna jedeme v nějakým bývalým lehátkovým kupé, tam jsme vhozeni mezi dav staříků s krosnami na zádech a Tatrami v očích. Vzhledem k tomu, že jich tu je tak na tři vagóny a připojují jeden, fikaně
2
MALÁ FATRA
skáču na ještě jedoucí vlak a než staříci zjistí co se děje, mám celý prázdný kupéčko. Nicméně staříci jsou znalí, vytahují místenky a s bezzubým úsměvem mne z kupéčka vyhánějí. Potvory. Nakonec jsme díky Hance v kupé s nějakým slovenským romantickým párem. Po přesunu a promíchání to děláme tak, že máme celou čtyřku sedaček vedle sebe, takže se můžeme i natáhnout. Trochu. S vědomím, že toto nebude jednoduchá noc a že vstávat je nutno ve tři ráno, snažím se usnout. Nebýt průvodčích, co se zde střídají s železnou pravidelností po hodině, by to i šlo.
06.05.2006
Sobota
Dřív než mě vzbudí celníci, stihne to alergie. To je krut, být alergický na jaro. Ale protože to není tento rok poprvý, přecházím to s nezájmem. Celnice je pěkná (nemyslím budovu ale jednu slečnu), jenže se tváří, jako by byla z Národní Gardy. Tak jdu zase spát. Probouzím se minutu před budíkem, což je situace, která mě vždycky nasere. Budím tedy Hanku, aby mě neodjela kamsi do Popradu a snažíme se vystoupit. Totiž, nějakej inteligent zamknul oboje dveře od vagónu. Beztak to byl nějakej ten bezzubej stařík. Pronikáme do druhýho vagónu, kterej je naštěstí služební a přepadáváme tam jednoho totálně ospalýho a nechápajícího průvodčího, co nás nakonec zachraňuje, protože i tyto dveře jsou zamčený. Tak moc nechybělo a do Popradu jsme jeli oba. Je 3:15 ráno a máme přesně tři hodiny na to, vecpat se do autobusu do Štefanovej. Sedíme tedy na nádraží, sledujeme místní policii, která vypadá jak z kabaretu a postupně testujeme blíže nespecifikované množství automatů na kafe. S rozedněním jdeme hledat autobusák, kterej je asi sto metrů vedle. Takže jsme ho našli napoprvé. Už zde stojí jedna partička s batohama a postupně se přidávají nějaký obatohovaný dvojice a místní lidi. Do příjezdu busu se všichni bavíme jedním individuem, který je zlitý tak, že při pokusu zvednou ze země tašku ji sice k sobě přiblíží, ale stylem, že jde on za ní. Nutno podotknout, že má výdrž, protože jsme toto sledovali dobře hodinu. Bus přijíždí taky na čas, což jsem dodnes nepochopil, že tady zkrátka jezdí na čas prakticky všechno a vždy, je fialovej a není to Karosa.
3
MALÁ FATRA
Dopadá to tak, že stojím drcen z jedné strany batohem, z druhé strany romskou menšinou (tady většinou). Jediná výhoda, kterou v tom spatřuji je, že tu nelítám z jedný strany na druhou, protože řidič mě přijde, že má ještě dvě promile v krvi, jede tímto autobusem popátý a tuto trasu poprvý v životě. To se vyznačuje i v zastávkách, kdy pravidelně přivírá vystupující lidi do zadních dveří. Docela se ale bavím. Při nehodách autobusů to totiž cestující zpravidla přežijí ve zdraví. Na rozdíl od řidiče. V Terchovej je autobus už poloprázdný a několik hřebenu chtivých partiček zmateně vystupuje už tady. Kdyby se před cestou podívali do mapy, tak si buď ušetřej dobrejch sedm kilometrů po asfaltu, nebo aspoň nějakou tu Slovenskou desetikorunu, protože lístek měli až na konečnou. V 7:12, tedy opět přesně, stojíme ve Štefanovej. Před náma kopce, za náma kopce, zkrátka všude kopce. A my se tam musíme vyškrábat. Hanka jde ještě pro vodu do jednoho penzionu s debilem majitelem, nebo co to bylo a vyrážíme po zelený značce směr sedlo Medziholie. Teda, napoprvé jsme vyšlápli po modré, na to, že co chvilu chodím na kontrolu barvocitlivosti, to byl docela krok vedle. Sto metrů navíc. Hrůza. Po chvíli shazuji flísku a jdu jen v triku, z oparu nad lesy se klube slunko. Do sedla to máme na hodinu a půl. Dupeme to tedy zatím lesem. „Slyšíš tu vodu?“ „To bude vítr.“ „Že by to byl vítr?“ „Možná to bude voda.“ „Beztak…“ „To spíš bude vítr…“ Na severní straně pohoří je ještě sníh, někde i ve formě převějí. Hanka si na zemi našla dřevěnou tyč. Někdo holt má dvě trekový hole, někdo jednu tyčku. Taky to tak jde. Medziholie dobyto. Je krásný výhled na Velký Rozsutec, nicméně jej necháváme za zády a po červený značce se škrábeme na Stoh, kterej má 1607,4 metry. Takže převýšení přes 400 metrů na kopec, co vypadá jak hromada hlíny. Začátek stoupání je po sněhu, někde zapadáme po kolena, z čehož má radost zejména Hanka. Po opuštění lesa to je se sněhem lepší, ale zas fučí tak, že jednu dobu leháme za jedinou kleč široko daleko a svorně nadáváme.
4
MALÁ FATRA
Na Stoh je cesta hrozná, ale to co nás čeká jako sestup je přímo na mrtvicu. 400 výškových metrů dolů, v závěru zase po sněhu. Kolena úpí. Vzpomínám, jak jsem to tu bagroval kdysi na sněžnicích a jak jsem si říkal, že na tento kopec už v životě nevlezu. Dnes si říkám to samý. Jsem zvědavej, co si budu říkat příště… Potkáváme první lidi. Nějakej borec v riflích a školním baťůžkem se to rozhodl asi přeběhnout, protože jak rychle se k nám přibližoval, tak rychle se teď vzdaluje. Jsme ale v závětří Stohu, tak se jde líp, už ani to převýšení není tak hrozný. Potkáváme maďarský zájezd, zničený lidi v polobotkách a se síťovkami v ruce. To je mazec. Pak už to jde rychle. Poludňový Grúň (1460 metrů), Steny, severní vrchol (1535 metrů) a jižní vrchol (1572 metrů) a Hromové. Tady už Hanka jeví příznaky značné opotřebovanosti. Pod námi je vidět Chata pod Chlebom, kde chceme dneska spát, před nám je vidět Chleb se svými 1645,6-ti metry, kam bych chtěl ještě jít. Nakonec se zcela nezodpovědně rozdělujeme, Hanka jde na chatu já na kopec a obejdu to zezadu. Na Chleb to je podle značky 15 minut, je to třetí nejvyšší kopec Malé Fatry a i přes tyto skutečnosti jsem za pět minut nahoře. To jde. Po celodenní chůzi s plnou polní. Přestože docela mažu, odbočku na chatu potkávám až po další čtvrthodině. A protože stojím u lanovky, tedy v Snilovském sedle, znamená to, že první sestup jsem přešel. Tak to mažu po cestě, kde jezdí rolba, takže se docela slušně brodím sněhem. Půl hodiny. Sakra.
5
MALÁ FATRA
Jsem u chaty, která je 1415 metrů nad mořem. Pěkný číslo. Klátím se dovnitř, kde potkávám nějakou ženu, která mě vítá slovy: „Ahoj, ty jsi Přípluv, že?“ „He?“ „No, podle toho Corazonu na zádech.“ „He!“ „Já jsem Noemi, Jana, a tamto je Sheriff.“ „Ahoj…“ Totiž, pár lidí z jistého internetového fóra se rozhodlo setkat se a proč ne na horách, že jo. A akorát jsme se trefili do termínu. To tu ale chybí hlavní organizátor, Šíp. „…ta jde s manžílkem rychlostí dva kilometry za hodinu, dřív než v šest tady nebudou.“ Nutno podotknout, že chvilku přede mnou došla i Hanka, která sice z Hromového šla po poloviční trase, ale ta se jí pořád ztrácela a měnila se na sněhový a bahnitý fleky, takže si moc neodpočinula. Zase ale už stačila zařídit spaní v jídelně na zemi za šedesát korun Slovenských na hlavu, vypít Kofolu a teď zařizuje polívku. Noemi se Sheriffem, co sem šli přes Šútovský vodopád, vybíhají na Chleb a do hodiny jsou zpátky. Sedíme tedy za stolem, konzumujeme polívky, Kofoly a piva. Chatár má docela honičku, pořád přicházejí noví a noví lidé. A skoro samej Čech. „Zelňačka!“ Ticho. Nic. „Haló, kdo si objednal zelňačku!“ „Já jsem si objednal kapustnicu,“ dí jeden horal. „Ty, vole, tak on mu to i přeloží a on to ani nepozná…“ Taky v tom mám pěknej guláš, co je co, hlavně, že se jedná o jedno a to samý. Zkrátka, česky zelí je po slovensky kapusta. Jak je po slovensky česká kapusta, to fakt nevím. Třeba tu mají nějakej univerzál. Sedíme pořád za tím stolem, protože stoupnout znamená ztratit místo a už ho nezískat. Jistá známka únavy na nás vidět je, jenže protože spíme tady v této místnosti, musíme čekat na desátou večerní, kdy se to tu utne, vynosí se přes chatu stoly a lavice a na zem padnou lidi. 6
MALÁ FATRA
Přichází Šíp s manželem Lubošem. To už je venku docela slota, fičí, prší. Tak když jsem okolnostmi donucen, vyhrabat pavlíčkáč a jít tam uvařit, je to docela boj. S touhou, vrátit se co nejdřív zpátky do chaty, dávám vařič na plnej výkon a než vedle mě jeden nešťastník, co sem přišel se mnou, sotva zapálí vařič, mám v podstatě uvařeno. Než mu to začne lehce bublat, mám i sbaleno a s hrncem nudlí mizím v chajdě. Po jídle jsem pozván na Horec, což je tady něco jako na Moravě Slivovice. A je to docela v pohodě, zchlastat by se z toho dalo. Cha.
Večer ještě stihnu zjistit, že jedna dívčina z babský dvojice, co sedí celou dobu vedle nás bydlela dva roky v Třebíči a ještě dělala družku Svaťákovi. Pak už jen vynosíme stoly a lavky a poleháme na zem, je nás tu fakt plno. Lidi spí na pokojích, na zemi v jídelně, na půdě, v kůlně, ve V3Sce, jsou i stany mezi lavičkama před chatou, prostě všude samej člověk. Před spaním máme ještě kulturní vložku na téma sněhová vločka v podání Sheriffa v jégrovkách, načež si každej každýho vyfotí, což je dobrý zejména v tom, že se strhla taková mánie, že se fotí fakt všichni a jde se spát. Spím mezi čtyřmi holkami, z každý strany dvě. To jde. Čas od času ještě blýskne fotografický blesk. „Usmívejte se, budete na webu.“ Tato věta se mi bude vybavovat ještě hodně dlouho. A venku je fakt slota.
7
MALÁ FATRA
07.05.2006
Neděle
Probuzení o půl sedmý je hrozný. A to zdaleka nejsem první vzhůru. Třeba taková Šíp s manžílkem právě vyráží a to se stihli nasnídat a beztak i umejt. Na druhou stranu je fakt, že čas mezi vylezením ze spacáku a doklapnutím poslední přezky u sbalenýho batohu je 15 minut. Tomu mytí totiž moc nedávám. Někde člověk ten čas nabrat musí. Jdeme ven pro lavice, který potom dáváme zpátky. Křivá podlaha a křivé nohy lavic a stolů mají pouze jedinou možnou variantu postavení, takže hledání jejich místa je poměrně zábavná situace. Venku je stále pěkná slota. Z chaty vyráží první odvážlivci na hřeben, aby se po deseti minutách vrátili oznámit nám, že sestupují dolů. Mně se však dolů nechce. Hance se dolů chce. Noemi neví a Sheriff taky spřádá nějakou variantu ústupu. „Půjdeme nahoru!“ „Půjdeme dolů!“ „Proč, tam není zas tak hrozně.“ „No, ale nejlíp taky ne.“ „Já jsem na horách nikdy neměl lepší počasí.“ „Já nemám ani pláštěnu.“ „Tak dolezem aspoň do Snilovského sedla a když tak to otočíme.“ „Tak já se jdu zeptat chatára, jestli tu nemá navíc nějakou pláštěnku.“ Rozhodnuto jest. Jen co dojím držkovku, ve které jsem našel jednu desetinu jedné držky a Noemi se Sheriffem dojí párky nevalné chuti, vyrazíme hore. Sheriff vyráží už teď, ale za chatárem. Přichází za chvíli, v ruce třímá něco igelitovýho a hnědýho. „Tak v tuto pláštěnku měl chatár na sobě, když sem poprvý přišel.“ Vzhledem k tomu, že to bude už hodně let zpátky, čemuž nasvědčuje i design pláštěny, tak to je dost raritní kus. Za kilo, to jde, ne? Vyrážíme tedy do akce. Je něco po devátý, čas nic moc. Do Snilovského sedla to jde poměrně dobře, mám se Sheriffem v podstatě stejný tempo, Noemi zase s Hanne. V sedle nám radost mírně kazí skutečnost, že se z lanovky, co sem jede ze severní strany, vyhrnuly davy lidí s baťůžkama, lačni dobýt nejvyšší horu Malé Fatry a to Veľký Fatranský Kriváň a jeho
8
MALÁ FATRA
1708,7 metrů. Ovšem, co mi zase náladu zvedá, je fakt, že ač ze sedla vyrážíme nastejno a já mám na rozdíl od nich na zádech 14 kilo, nikdo z nich mne nepředběhl. Tak. Takže vrchol máme chvilku pro sebe, ještě s jednou sympatickou dvojicí jdoucí na těžko a šlapající ze spodu poctivě po svých. Sheriffovi do batohu vytekla čokoláda, jeho bílé drtiče mrazu jsou nyní hnědé. A vlastně vše okolo. Jo, život je boj. Ale hlavně to je sranda. Pro nás. Pak hopkáme po hřebeni na Pekelník (1609,3 metry), do sedla Bublen a přes sto padesát metrů převýšení na Malý Kriváň, který je tady se svými 1670,9 metry tak trochu logicky druhá nejvyšší hora. Po cestě potkáváme uřícené turisty. Nevím, kde se to ve mně po zimě vzalo, když jsem se jen válel a nic nedělal, ale naprosto skvěle se mi šlape a předháním jednoho horala za druhým. Z Malého Kriváně sestupujeme níž, ale stále se držíme na hřebeni. Sbíháme do Sedla Priehyb, kde na nás vykukuje slunce a je i teplo. Pěkně se to vybralo, z tý ranní nepohody. Pokračujeme přes Stratenec (1512,6 metrů) a Biele skaly (1428,8 metrů) na Suchý (1468 metrů). Suchý je teda pěknej hebl, což poměrně pěkně vystihuje jeden zápis z vrcholové knihy: „Jak toto může být Suchý, když jsem mokrý jako pako.“
Teď už půjdeme jenom dolů. Což je fakt fajn, co si o tomto pomyslí nejen moje kolena, to by mne zajímalo. Ženám jest oznámeno, že se uvidíme až
9
MALÁ FATRA
na chtě pod Suchým, což znamená slézt nejen ze Suchýho, ale i z jedný sjezdovky. Ale mají tam pivo. Sedíme na Suchým a před ženama máme jedno pivo náskok i přes to, že tomu borcovi v baru trvalo asi deset minut než mi ho dal a to bylo ke všemu lahvový. Teda, já mám, Sheriff pije Kofolu. Po scuknutí se domlouváme na tom, že stihneme ještě dnes sejít do Strečna a dostat se do Žiliny a rozprchnout se, což bude lepší varianta, než tady dávat kilopade za noc a ráno jít jen dvě hodiny. A nejsme sami s tímto plánem. Ještě se tedy seznamujeme s Fiou, což je taky jedna osůbka vyskytující se na webu. Svět je malej. Pokračujeme tedy po červené. Což je cesta z hrozitánskýho krpálu. Skutečnost, že se okolo vyskytují medvědi potěšila hlavně Noemi, ale zase aspoň drží krok s námi. Tedy, snaží se držet. Řach, prask, buch. Otočím se a Hanka nikde. Posléze zjišťuji, že leží pohřbená listím. V jedný ruce otevřený pivo, v druhý pořád tu svoji hůl, hlavou těsně minula šutr, tak si jen dodrápala bradu a navalila koleno. Vzhledem k tomu, že sem vyrazila bez pojištění, zajímavé. Ale pivo nevylila. Nicméně je schopna mobility, tak jsme ji trocha oprášili a mažeme, pořád z kopce, na Starý hrad. Což je ovšem úplně dokonalá zřícenina nad Váhem. Tam doháníme jednu partičku, kterou dnes vidíme už asi popátý. Teď už po asfaltce či polňačce uháníme do Strečna na vlak. Procházíme pod hradem Strečno, což taky není špatná stavba, a za chvíli jsme na vlakovým nádraží. Vlak jede za osm minut. Ženy nikde, ba ani v dohledu. S tím, že to nemůžou stihnout nekupujeme ani lístky, ale místo toho Kofolu, což je tady snad národní nápoj. Je to divný, ale ženský se vynořují z úplně jiný strany než jsme přišli my asi dvě minuty před příjezdem vlaku. „No, my jsme ani nevěděly, jestli jedeme vlakem, nebo autobusem…“ V Žilině jsme chvíli před tím, než Noemi jede vlak. Potkáváme pětici lidiček ze Starhradu, kde jsme se domluvili, že tady skočíme na pizzu. Pizzerie najita a atakována, je to sice takovej lepší podnik, ale už si tady asi na podobný individua zvykli. Pizzu mají výbornou. Na 21:55 jdeme na autobusák. Zajímavý je to, že má odjet jeden autobus do Brna a ani jeden do Prahy. Zajímavější je to, že po hodině čekání odjelo na Prahu sedm autobusů a na Brno nepřijel ani jeden. 10
MALÁ FATRA
Nakonec přijíždí Bova, autobus poměrně luxusní s patnácti lidmi uvnitř, sice taky na Prahu, ale přes Brno. Za 350 Sk na hlavu nás bere a jako první řidič se chová dokonce i slušně. Vyjíždíme a usínáme. Jdu na dvojku sedadel přes uličku vedle Hanky, nohy natahuju na další dvě sedadla. Tak nějak jsem si to představoval. Jedeme vrchem na Makov a Olomouc, potom do Brna po dálnici.
08.05.2006
Pondělí
Před hranicemi přestávka asi dvacet minut, tak jdeme s Hankou na ledňáčka. Na hranicích jsme asi dvě minuty, ani si vlastně nepamatuju, jestli jsem někomu ukazoval pas. Usínám. Telefon mne budí lehce po třetí ráno. Sakra. Nicméně je čas vystupovat. Letíme ze Zvonařky na rolu, ale nejbližší vlak nám jede za tři a půl hodiny. Tak jdeme do čekárny na lavičky, který jsou schválně dělaný tak, aby na nich nešlo ležet. Ještě mě zmrdal jeden dědek v uniformě, že v čekárně se nesmí nic konzumovat. Ani to pitomý kafe ne. Debil. Jo, mimochodem, ta uniforma byla nádražácká. Nakonec ale odjíždíme, spát v polosedě a pololeže sice taky jde, ale je to na nic. Vláček osobáček to s námi rachotí skoro dvě hodiny a před devátou ráno, tedy 14 hodin po nasednutí ve Strečně do prvního vlaku směrem domů, jsme doma. Tak jdeme k Podlipnému. Na kafe. A Kofolu.
11
