Náš svět Markéta Cenkerová ZŠ, Gutova 1987, 100 00 Praha 10 oceněná práce II. kategorie Můj svět je docela malý, protože moc necestujeme, aleje plný obdivuhodných a nepochopitelných věcí. Samozřejmě, že je vidí jen ti, kdo se umí dívat. Někdo by třeba považoval cestu do školy, pobyt ve škole, cestu domů a pobyt doma za úplně všední záležitost. To je omyl! Přehlédl totiž mnoho zajímavých věcí. Probudilo mě velice hlasité pípání budíku z bezprostřední blízkosti. Ihned za tu nerozvážnost zaplatil takovou ranou, že se skácel. Já jsem vyskočila z postele v domněnce, že hoří. Nehořelo. Když jsem na to přišla, padla na mne neodolatelná touha vrátit se do postele. Přemohla jsem ji a šla vzbudit Vinnetoua (sestru). Chvíli mi to trvalo. Pak jsme se obě umyly a připravily na snídani. Vinnetou zákeřně zhasl v pokoji, když jsem tam byla, takže chudák Old Shatterhand (já) narazil do skříně. Cesta do Velkého vigvamu (školy) proběhla klidně. Ve Velkém vigvamu se to jen hemží Kiowy, Komanči, lotry, beduíny, kovboji, Apači a piráty. Člověk se musí umět pořádně dívat, aby včas odhadl, s kým má tu čest. Já musím každý den zaběhnout k Vinnetouovi, abych měla jistotu, že je vše v pořádku. Vinnetou je doma dřív, takže když přijdu, najdu Velkou náčelnici (mamku), spícího Ta-šunku (bratra), a Vinnetoua. Dnes ale vznikl menší problém. Náčelnice byla na lovu a Vinnetou mě odmítl pustit domů a klíče byly až na dně tašky. Co teď? Naštěstí Old Shatterhand (já) si vždycky ví rady. Řekla jsem: "Rozrážím vlny svou zádí!", to je naše heslo a sestra mi musela otevřít. U poradního ohně (při obědě) se řešilo všechno, co se dopoledne stalo. Potom se ze mě stal Rudý pirát a šla jsem dělat úkoly. Sotva jsem si sedla, vtrhl do pokoje nezkrotný živel, v podobě mých sourozenců. Protože to byl opravdu nezkrotný živel, podrobila jsem se a kapitulovala i s učením do vedlejšího pokoje. Cestou jsem se plně oddala touze po večeru, kdy bude tohle řvoucí dvojčlenné stádo spát a já se ponořím do čtení Bílé velryby. Za několik hodin, když už byl doma Velký náčelník (taťka) a když už byla venku úplná tma, se mi to přání vyplnilo a ti dva malí draci spali jako nejnevinnější andělíčci. Já jsem si zatím v klidu pochutnávala na Bílé velrybě. V obývacím pokoji si povídali náčelník s náčelnicí (jistě víte, kdo to je). Mojí poslední myšlenkou bylo: Sláva, postel!
Jak namalovat prázdniny Nikita Chalimendik ZŠ, Karla Čapka 270, 417 42 Krupka - Maršov oceněná práce II. kategorie Jak namalovat prázdniny Otevřete nějaký sešit Třeba na cvičné diktáty Potom začněte malovat Musíte nejdříve namalovat veliký průhledný oceán Potom namalujete zlatou pláž Aby se modrá a zlatá smísily do sebe Hned potom na pláži postavte barevné deštníky A stánky s občerstvením Aby tu mohli lidé odpočívat A pak už jen Čekejte Na západ slunce Protože to je nádherná podívaná Na spoustu barev Dávejte taky pozor na lidi Aby se někdo nezranil Nebo se nestalo neštěstí Nezapomeňte pastelkou obtáhnout vlny To proto Aby byly vidět A vzpomínejte Aby vám bylo dobře Nakonec zlehýnka vytrhněte listopad A do rohu napište své jméno
Největší hrozba lidstva Tomáš Staněk ZŠ, Liberecká 26, 466 01 Jablonec nad Nisou oceněná práce II. kategorie Neandrtálci věděli, že kromaňoncům nemůžou konkurovat. Ale jejich evoluce ještě neměla poslední eso vyložené. Neboli stali se menšími a menšími, až je kromaňonci prakticky přestali vnímat. Dozvídáme se o nich až prostřednictvím skřítků a permoníků. Je až překvapivé, jakým směrem se vlastně neandrtálci vydali. Nyní je vědecky prokázáno, že neandrtálci nebyli slepá větev a skřítkové nemají žádné doložené předky. Z těchto faktů logicky vyplývá, že se neandrtálci postupně proměnili na skřítky. Velice si tím usnadnili život, protože lidé je začali uznávat jako něco nadpřirozeného a nehrozilo jim od nich tedy žádné nebezpečí. Zůstali ale pořád ve styku s lidmi. Postupně převzali všechny jejich vynálezy. Je to ještě horší o to, že by teď bez našich vynálezů nebyli dál než v tu dobu, než se začali proměňovat ve skřítky. Mají tedy i stejné oblečení jako lidé. Ve středověku, kdy je lidé hodně potkávali, chodili ve stejném oděvu jako oni. A i dnes nezůstávají v tomto ohledu pozadu. Nosí džíny a nebrání se ani nejnovějším výstřelkům módy. Je ovšem mnohem více zajímá naše technologie. Například počítače a televize. Velmi rychle se u nich rozšířilo používání těchto přístrojů. A to je důvod, proč už je dnes moc nepotkáváme. Jelikož jsou zalezlí ve svých norách a tam si hrají počítačové hry nebo se koukají na seriály a filmy. Kdyby zůstali stále oddělení od lidí, museli by se živit lovem. Jejich život by byl tím pádem stále v nebezpečí. Ale protože je tomu naopak, stali se čistými býložravci a jenom někdy si ze své nory vyjdou pro pár listů, které později žvýkají jako žvýkačku. Nemají žádné školy ani povolání, proto mají na už zmíněný počítač a televizi neomezené množství času. Pokud vás napadla otázka, jak se dostanou k elektrice, odpověď je velmi jasná- napojují se, pochopitelně tajně, na naše vodiČe elektřiny. Což je samozřejmě složité, jelikož bychom je mohli spatřit, ale většinou se jim to podaří bez většího rozruchu. Kradení elektrického proudu je spolu s hraním bojových her asi nejnapínavější věcí v jejich životě. Existencí těchto tvoru se vysvětluje mnoho záhad. Například absolutní ztrácení ponožek, většinou ovšem jen jedné z páru. Používají je totiž jako spacích pytlů. Peněženky slouží po předělání jako hezké kalhoty. A takových příkladů je víc. V jejich pohádkách se už nevyskytují ani hezcí princové a princezny, ale například Bajtíci jako princové. Už nezabíjejí draka, ale viry na Internetu. Potom si vezmou Gigabajtici jako princeznu. Šťastně žijí až do smrti a vládnou spolu jednomu počítači. Nemají žádného nepřítele a velmi rychle se rozmnožují. Nejspíše za dvacet let vylezou ze svých nor a my nebudeme mít šanci, jelikož jich bude několikrát víc než nás. Pokud si myslíme. že jsme chytřejší než neandrtálci, jsme hloupí asi jako klika u dveří. Tyto skřety bych považoval za největší hrozbu lidstva.
Lastury po odlivu Kristina Pavlíková G, Máchova 174, 386 01 Strakonice oceněná práce II. kategorie Zase ve svých vzpomínkách po tisící naleznu všechna zklamání, bolest i strach všechny momenty, zatím nevymizelé z paměti ztrácející však postupem času přesné obrysy až vyblednou docela. Zase mi po tisící proběhnou pod chvějícími se zavřenými víčky zásadní příběhy mého života a problesknou mi v paměti okamžiky na které se nezapomíná. Ty, kteří jako němí svědci dávno doznělých chvil zůstali na opuštěné pláži jako lastury po odlivu zaváté v písku ve kterém písečné bouři vytrvale odolávají šlépěje nás dvou.
Slyšíš?! Barbora Adlerová ZŠ, Nádražní 5, 682 01 Vyškov oceněná práce II. kategorie Slyšíš?! Říkám Ti, ukliď si pokoj. (to už) Neslyším. Jak to, že nemáš domácí úkol? (zase) Neslyším. Hej, co to má za oblečení, pane jo? (radši) Neslyším To je dneska ale mládež! (vážně) Neslyším. Vidíš, to je ta šprtka, co neumí hrát. (zatnu zuby a) Neslyším Dneska máš nádherně uklizeno. To zapomenutí Ti odpustím. Ty jo, to jsou nádherné šaty! Ta jejich dcera je ale hodná! Hele, támhle jde Hanka. Hraje líp než já! (na to) Slyším
Co dokážou berle Tereza Červená ZŠ, Mendlova 2871, Karviná-Hranice oceněná práce II. kategorie Tak se jednou stalo, že má mamča dostala od doktorů na nohu sádru. K tomu si s sebou samozřejmě přinesla takové ty velké klasické berle. No, na začátku jí přinesli vlastně berle malé (v nemocnici nemohli sehnat větší:). A tak se sestřička naštvala, vzala šroubovák, a zvětšila je sama. Tyto dvě berle se na nějakou dobu staly členy naší domácnosti. Všichni doufáme, že už ne na moc dlouho. Berle jsou dva největší předměty, které se u nás v domácnosti neustále přesouvají (mamka totiž musí" chodit). Postupně, ale celkem rychle, jsem je začala nesnášet. jsou úplně všude! Mám plné ruce, ale nemůžu otevřít šuplík. Proč? Jsou tam berle. Nemůžu zhasnout. Proč? No zas ty berle. A co způsobuje ty rány, jakoby nějaké dva velké předměty neustále padaly na podlahu? Že by...:) Ale však vy už jistě správně tušíte. Jsou to ony! Nejtěžší totiž je, přesunout je někam jinam, aby nikomu nezavazely, a opřít je o něco, aby nespadly. Téměř nesplnitelný úkol. No, mamku už taky nebavilo se s berlema pořád někam tahat, a tak po celém bytě skákala po jedné noze. Nesměla však na sádru stoupnout. Takže to po chvíli nemohla vydržet a zdravá noha se začala podlamovat. Mamka si najednou vzpomněla! Kde mám berle? A tak jí spěchám na pomoc. Podívám se do pokoje, nejsou tam. Kouknu do kuchyně, tam taky ne. Potom ještě dvakrát prohledám celý byt. A to už mám pocit, že jsem se zbláznila, a začínám věřit, že jim narostly nožičky a utekly. A tak z nouze, a když se nikdo nedívá, mrknu i do nějaké té skříně. Ale nakonec otevřu dveře od špajzky a tramtadá: jsou tam! Tolik radosti! Ale ne na dlouho! Říkala jsem si: Co můžou dělat ve špajzce? A najednou mi to došlo! Nejenom, že se nám neustále pletly pod nohy a pak se zase rozhodly, že se budou schovávat. Ony nám dokonce určitě chtěly sníst i všechno jídlo. Tak to teda ne!!! Rázně jsem je popadla a vrátila majitelce s tím, ať si je hlídá, Ještě několikrát se schovaly do nejtmavších koutů nebo za nejrůznější skříně. Poslední dobou už je to ale přešlo. Asi přišly na to, že přede mnou nemají šanci:)!
Superveřejný deníček jedné džínové kabelky (úryvek) Barbora Adlerová ZŠ, Nádražní 5, 682 01 Vyškov oceněná práce II. kategorie 25. května, 16 hodin, na neustlané posteli Nech mě tam, radím ti dobře, ty jedna člověčice! Nedotýkej se mě!! Nic. Tak to zase vypadá na nějaký výlet. Doufám, že na mě opět nevyleje inkoust. Aaa, je tady i madmoiselle cestovní taška. My zasvěcení ji říkáme Worldonlajnka. "Přeji pěknej den," vychovaně pozdravím. Ticho. Tss, ani odpovědět to neumí. No jasně, jako obvykle v černém. Ten internetový obchod ji vážně zkazil. Když se tak dobře dívám... plno igelitek, sáčků, věcí... Neee! Je tady i ta nafoukaná plážová taška!! "Hele, nevíš náhodou, kam se to ta člověčice zase s náma chystá?" zeptám se ležícího igeliťáku. "No přece do Francie!! Do země módy, kosmetiky a krásných igeliťaček." "Sklapni už!" přeruším ho. Ahá, no tak budeme konečně cestovat někam dál. Tak to jó, já myslela, že se koná zase nějaká ulítlá ZOO Věřím, že tomu slonovi se to olizování líbilo, ale mě fakt ne! 16:30, na neuklizeném stole Tak to máme discman, peněženka, foťák, mobil. .. Panejo, zase budu tlustá. Proč toho tolik potřebuje?? Ale oplatku si nechám líbit. Hele, nervi do mě ten pas, průkazku a prohlášení o bezinfekčnosti, stejně se pokrčí! ! 17:00 JPNNS (neboli ještě pořád na neuklizeném stole) Někde jsem slyšela, že ve Francii jsou dlouhoprsťáci! Nee takoví jako v Sám Doma, takoví nešikové snad ani nejsou. Já myslím opravdové zloděje, vrahy, škrtiče, pistolníky, pif, pafbum!... aa, to byla jen upoutávka na akčňák v rádiu. 17:36. pod hromadou oblečení Sice už jsem se párkrát ztratila, ale to bylo vždycky jen v pohodlí domova. Teď mi ten fm101 kolem docela nahání hrůzu. Co když...? Já se ztrátííím, béé! Člověčice si URČITĚ nebude dávat pozor, URČITĚ mě někde nechá jako obvykle...) a já URČITĚ skončím na ulici. Béé... Malá chudinka kabelečka, muk. Anebo mě někdo ukradne. Někdo si do mě uloží "nástroj pomsty". AAA. .. Už to vidím, jako by to bylo včera. Mno, nebo ta detektivka s Colombem byla v neděli? Teda, nevím jak ten výlet do země věčných krémů a omlazovacích elixírů dopadne, ale mám nějaké silně neblahé tušení... A ani netušila, jak byla ve svém fantazÍrovánÍ blízko pravdě… 26. května 13:05 Už je to tady!! Ten autobus nevypadá vůbec špatně!! Hlavně, aby tam byla čistá zem a velký zavazadlový prostor. Bůhví, kam mě zastrčí. "Tam vzadu se vybírají pasy a průkazky." řekl kdosi a člověčice šla odevzdat papíry. Jak jinak, pokrčené. Kdybych jí to neříkala! 13:20 Hmm, jestli se tady všichni vejdeme, stane se z toho osmý div světa. Každou chvíli je někdo z nás v uličce. Spací igelitka se má, taje alespoň nahoře v poličce. Ha, až spadne bude sranda:-) Doufám, že ty nohy si člověčice dá alespoň někam jinam! Třeba za hlavu, ale hlavně ne na mě! Nechci vidět, co bude v půli cesty z toho jídla, co má plážka v sobě. Z legrace jí ted'ka říkám žrádelnice. 13:30 Šíleně to drncá-á-á. Prý se tam jede 20 hodin. To je spóóusta času. Co budu dělat?! Jakýsi velký člověk právě rozdává papír s francouzskými slovíčky. Asi se taky budu muset učit. Co kdyby tam byl nějaký pěkný batoh?! Takový zelený, s vypracovanou látkou, nejlépe o něco větší než já...
13:40 Super, po chvilkovém zkoumání mi to konečně dala. Takže co tady máme? Jaká je měna, jak se řekne Kolik je hodin?, názvy obchodů... Ale proč tam nenapsali: Seš moc pěkně opálenej? Nebo Seš fakt dobrej, že uneseš slunečník, 2 míče a ještě ručník? Jen doufám, že ty papírky nebyly všechny stejné! 13:50 Jsou!!! ☺ 22:53 "Nedrcej do mě!" "Uáá, chce se mi spáát!" "Neprovokuj mě, nebo ti pomačkám tak látku, že ani sebelepší žehlička ti ji nevyžehlí!" "Ale nehádejte se!" "Ty mlč, ty polštáři!" "Pomóc, kutálím se kamsi dopředu!" řvala PET flaška. Takhle nějak to vypadalo po osmi hodinách cesty. Každý měl věci všude. Jedno, jestli u souseda vlevo, vepředu nebo vzadu. Prostě jsme se všichni mačkali. Polovina útrob Žrádlenice byla vysypaná. "Prosím tě, podej mi tu krabici." To jsem slyšela hodněkrát. Pche, ani na svoje věci si neumí dávat pozor. 27. května 0:05 Všichni už spí. Jen tam vzadu kdosi kecá. Že si ta karimatka nedá pokoj… 8:20 Tak už jsme skoro na místě!! Projíždíme městem. Mám takový pocit, že je to Sainte Maxime. A to krásné moře. Je tak azurové!! Vsadím se, že do něj nalily milion hektolitrů Azuritu! Joo, kdyby mě prali častěji, byla bych taky tak modrá! Ale po tom incidentu s nevytáhlým papírovým kapesníčkem mě nechce pračka ani vidět. Mám holt smůlu. Moc jsem toho nenaspala. Člověčice si lehla na zem, hehe. A všichni po ní šlapali, hehehe. Aspoň ví, jaké to je! 8:45 Právě mě málem vykopli z autobusu. Polovina dětí vypadá jako noční můry. Plážka se neobtěžovala zapnout. Najednou přijelo další auto s vozíkem. Tam se ale přece nemůžeme všichni nacpat, no ne?! Skoro všechny kabely dali na vozík. Jen mě si člověčice nechala. Hej! Kam je odvážíte?? Já plážku moc nemusím, ale to hádání by mi chybělo!! Únóós!! Odvezli je zatím na blíže neurčené místo. To jsem slyšela v rádiu. A ona dělá, jakoby se nic nestalo! Ha, dává si mě přes rameno a jdeme. 8:55 Došli jsme na louku plnou divných budek. Sláva! Tašky už tam byly!! Dozvědělajsem se, že to jsou karavany. A kde mají ty velbloudy?! Možná, že jsou uvnitř. 10:05 Konečně jsme se dostali dovnitř. "A kde jsou ti velbloudi?" pronesla jsem překvapeně. "Ts, tvoje dutost nezná mezí. Jací velbloudi?? Ty jsou tak leda na pouštích!" suše pronesla Worldonlajnka. "Ty máš tak co říkat!" nasupila jsem se. V tom kufru se musela pořádně prašit, vždyť ji to nemyslí. Jak můžu být dutá, když mám v sobě tolik věcí?!? 12:15 To snad nemyslí vážně?! Ještě jsem se nestihla vzpamatovat z té příšerné cesty a už mám zase někde rajcovat! Aspoň, že jsem zhubla. Hmrn, na co by taky člověčice potřebovala v Saint Tropez potřebovala discman. 12:30 Zapřísahala jsem, že mě do té kovové příšery nikdo nedostane, ale kdo myslí na mě? Na ubohou džínovou kabelku. Asi mé citové výlevy byly dost nesnesitelné, protože se ozval mobil:"Sim tě, proč fňukáš?? Bud' ráda, že se někam dostaneš!" Když to říká on, musí to být pravda. Zajímavé, je z nás nejmladší a plodí takové moudrosti. No jo, moderní svět a technika... Přijel pro náš fialový autobus. Bylo v něm vedro k udušení. To mi nikdo nemohl říct, abych si vzala kraťasy?? 13:45 Cesta není zas tak špatná. Je tady takový roztomilý dědula a pořád nám něco povídá. Ten toho musí ale znát a vědět! 13:00 Městečko je úžasné! Plno lodí, pěkných domů. A těch obchůdků a butiků s oblečením, áách. Jenom aby si tady člověčice nevybrala nějakou jinou kabelku! Co bych si pak počala? 13:26 To není fér! Skoro vždycky si mě na focení sundá. Mohla jsem být na snímku s četnickou stanicí, co byla ve filmu!
14:00 Hmm, je tady hodně historických budov. Samé hradby a věže! A v tom moři prý plavou žraloci. Fuj, tam bych nechtěla spadnout, ještě by mě roztrhali na nitky! 14:15 Naštěstí ji nezajímají ty obchůdky. Ach mám to ale štěstí:-) Místo toho se zapovídala u stánku s tretkama na molu hned vedle malířů. Jak jinak, anglicky. Proč nemůže mluvit normálně? Co když říkala, jaká jsem pěkná, a já to nevím??? …
Beruška Barbora Blahutová ZŠ, Elišky Krásnohorské 2254, 738 02 Frýdek-Místek oceněná práce II. kategorie
Sedm teček mám, každý den je počítám. Jednou jsem už jednu tečku vytratila na lístečku. Strašně jsem se styděla, když mi tečka chyběla. S hledáním mi pomáhali, všichni broučci co mě znají. I hlemýždi se přidali, jsou však příliš pomalí. Stonožky a žížaly, tečku také hledaly. Po hodině pátrání bylo mi až k zoufání. Pak jsem ale uslyšela, jak stonožka zakřičela. „Už jsem našla tvoji tečku, ztratilas ji na lístečku!“ Hned jsem se tam rozletěla, tečku jsem už vidět chtěla. A opravdu na lístečku, viděla jsem svoji tečku. Teď už si ji lépe hlídám, každý den je přepočítá.
O čem se zdá tygrům Aneta Bučková ZŠ, Komenského 295, 250 70 Odolena Voda oceněná práce II. kategorie Byl nádherný letní den. Sluníčko příjemně hřálo a každého lákalo na letní výlet nebo na koupaliště. Zoologická zahrada se proto ten den jen hemžila návštěvníky a hlavně rodiči s dětmi. A dětem se v ZOO líbilo. Například u výběhu antilop se jakási malá holčička smála a ukazovala svému tatínkovi, jak krásně a rychle antilopy běhají. A zrovinka v pavilonu šelem stál malý kluk a ukazoval své mamince velkého tygra, který zrovna spal za sklem, které ho oddělovalo od návštěvníků. Jmenoval se Šimon a líbila se mu všechna zvířátka v celé ZOO, ale nejvíce měl rád tygry. Když byli v ZOO jindy, maminka se ho marně snažila odvést od této velké šelmy, protože Šimon by vydržel pozorovat tygry pořád, kdyby se okolo netlačili jiní návštěvníci ZOO a kdyby mu maminka pořád nedomlouvala, že v ZOO jsou i jiná zvířátka a že nemůže u tygra prostát celý den. Dnes ho ale nechala stát u tygra nejméně půl hodiny a sama si sedla na lavičku a zahloubala se do svých starostí. Teprve po nějakém čase se probrala ze svých myšlenek. Vstala a došla až ke sklu, na které tiskl její syn nos a pozoroval spícího tygra. Vzala Šimona za ruku a řekla: „Už půjdeme, Šimone, ano?“ „Tak jo,“ souhlasil Šimon trochu neochotně a nechal se maminkou odvést ven před pavilon. Šli spolu, drželi se za ruku a pozorovali nemotorné želvy ve venkovním výběhu. „To je prima, že tě propustili z práce, mami!“ řekl Šimon vesele. Maminka si povzdechla a usmála se na něj. To, že ji před týdnem propustili z práce, byla pravda, mamince to však zdaleka nepřipadalo tak úžasné jako Šimonovi, kterému se samozřejmě líbilo, že maminka je s ním doma a dokonce ho vzala na výlet. Maminka se kvůli tomu dost trápila, ale před Šimonem to nechtěla dát najevo. Věděla, že nové pracovní místo jí nespadne samo do klína, ale hledala ho už celý týden a pořád nic. „Mami,“ ozval se Šimon znova, „já bych chtěl vědět, o čem se tygrovi zdá, když spí.“ „To je celý on,“ pomyslela si maminka. „O čem se zdá tygrům?“ zeptal se Šimon zvědavě. „To já nevím, Šimonku.“ „Ale já bych to chtěl vědět!“ „To bys musel být tygr, abys věděl, co se zdá takovému tygrovi.“ usmála se maminka. „Ten je ale zvědavý! A kromě toho má i velkou fantazii.“ pomyslela si. „Mami, já bych byl tak rád tygr! Myslíš, že se takový tygr bojí, když se mu zdá ošklivý sen? A mají tygři noční můry?“ „Už jsem ti to říkala, musel bys být v tygří kůži, abys věděl, jaké to je, když se tygrovi něco zdá.“ „Tak já v ní budu! Maminko, já bych chtěl dnes spát v tygří kůži!“ „Ale prosím tě, kde bys ji vzal?“ Šimon se zatvářil zklamaně a mamince ho bylo líto. Věděla, jak moc má tygry rád a tak ho nechtěla zklamat proto řekla: „Tak víš co? Dneska ti povleču peřinu a polštář povlečením s tygrovaným vzorem, které jsme s tatínkem dostali jako svatební dar. Snad ho doma najdu.“ „Hurá!“ rozzářil se Šimon a spolu s maminkou se vydal k pavilonu opic, ale víc než na
opičky myslel na večer… Z komory se ozývalo štrachání a šustění. „Mám ho!“ zavolala maminka a za chvíli vyšla z komory s velkou igelitovou taškou. Přinesla ji do Šimonova pokojíčku a Šimon dychtivě přihlížel, když mu povlékala peřinu a dokonce si sám povlékl polštář. Nadešel čas jít na kutě. Šimon si vlezl do postele a zachumlal se do „tygří kůže“. Když přišla maminka, aby mu dala pusu na dobrou noc, zeptal se: „Ale maminko, co když se tygrům nezdá vůbec nic?“ „To víš, že se jim něco zdát musí,“ chlácholila Šimona maminka. A tak Šimon spokojeně usnul a věřte – nevěřte, zdál se mu Tygří sen. Okolo byla spousta lidí. Šimon stál na všech čtyřech, ale připadalo mu to úplně normální, jako by se ani jinak stát nedalo. Uvědomil si, že má na sobě srst s pruhy, ale to mu teď připadalo jako ta nejpřirozenější věc na světě. Pozoroval lidi, kteří se tlačili za sklem a zírali na něj. Za chvíli ho ale přestalo bavit, jak na něj lidé poulí oči a popošel kousek od skla. Uviděl jiné tygří mládě, které vypadalo úplně stejně jako on. Bráška! Ihned se k němu vydal a pozdravil ho. Kupodivu mluvili stejnou řečí, ale to Šimonovi nepřipadalo ani trochu zvláštní. Začali si spolu hrát a lidé za sklem se smáli a ukazovali si na ně. Tygří mláďata se dokonale bavila. Hrála si na honěnou a na oko se prala. Užila si spoustu legrace, stejně jako návštěvníci ZOO, kteří dechem zamlžovali sklo a pozorovali je. Pak přišel k tygřatům zřízenec ZOO a přinesl potravu. Proces krmení měl podobu vystoupení pro návštěvníky. Šimon se svým bráškou totiž dovedli všelijaké psí (nebo tygří?) kusy a rádi se předváděli. To byla nádhera! Šimonovi se to všechno moc líbilo. Ale pak ho najednou zřízenec chytil za tlapku a začal s ním třást. „Ne!“ bránil se Šimon. „Ne!“ „Šimone, vstávej, no tak!“ Nebyl to žádný zřízenec, ale maminka. „Copak chceš prospat celý den? Už je málem deset hodin a ty spíš!“ Maminka se na Šimona usmála. „Tak co, zdál se ti sen?“ „Co? To byl sen?“ Šimon se zatvářil zklamaně. „Ale byl to nádherný sen!“ rozzářil se po chvíli. V kuchyni to vonělo po koláčích. Maminka je totiž před chvílí vyndala z trouby a právě je rovnala na mísu. „Maminko,“ ozval se náhle Šimon, který byl toho dne nezvykle zamlklý, „dneska večer si vezmi tygří kůži ty.“ „Co že?“ zeptala se maminka, ale pak pochopila a řekla: „Ale ne, to nejde.“ „Ale mami, prosím!“ „No dobrá, dobrá.“ Ten večer šla maminka spát velmi pozdě, protože velmi dlouho pátrala na internetu po nové práci, bohužel opět bez úspěchu. Když zalézala pod tygrované povlečení, měla hlavu plnou starostí. Propadala se do neklidného spánku… Ležela na podlaze a smutně pozorovala návštěvníky ZOO, kteří se tvářili buď zvědavě nebo znuděně, protože od ní nejspíš očekávali, že jim začne panáčkovat u nosu. Nebo to tak alespoň vypadalo. Ale maminka na ně dnes neměla náladu ještě více než obvykle. Chtělo se jí utéci někam hodně daleko z toho ošklivého místa, kde teď žila. Ani zdaleka nebylo tak velké a krásné, jako její dřívější domov v přírodě. Od rána do večera pochodovali za sklem lidé, kteří na ni zírali, jako kdyby jim měla zatancovat balet.
Na tohle všechno už si maminka docela zvykla za ten dlouhý čas, který v ZOO žila. Dnes ji trápilo něco horšího. Nedávno se jí totiž narodila tři tygří mláďata a maminka byla nevýslovně šťastná a pyšná na své krásné dětičky. Pilně se o ně starala a tygřata rostla jako z vody. Ale jednoho dne přišli zřízenci a její ratolesti jí vzali! Nejspíš je odvezli do nějaké jiné ZOO anebo ( v to maminka z celého srdce doufala) je vrátili do přírody. Bez nich tu ale bylo smutno a maminka zůstala ve svém těsném výběhu sama… Pomalu procitla. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, kde je a že je člověk a ne tygřice. Otřásla se. „Jak je to možné?“ pomyslela si. „Souvisí ten sen s tygrovaným povlečením?“ Vůbec z toho nebyla moudrá. A přitom to bylo úplně jasné. Kdyby se byla zeptala Šimona, on by jí pomocí hravosti a fantazie, která bohužel dospělým tak často schází, vše vysvětlil. Pokud si pod tygří kůži lehnete veselí, plní touhy po poznání a dobrodružství, bude se vám zdát podobný sen, jako Šimonovi. Ale pokud se nikdy neodlehčíte od starostí a těžkostí, je dost možné, že budete mít podobné sny jako Šimonova maminka. Sami vyzkoušejte, co je lepší. Hodně štěstí!
