ever Nas sever
>> cesta
Nordkapp - Expedice Hummer 2008
STALO SE TÉMĚŘ TRADICÍ, ŽE HUMMER CLUB CZ POŘÁDÁ VE SPOLUPRÁCI S ČASOPISEM OFFROAD EXPEDICE ZA POZNÁNÍM A ZÍSKÁVÁNÍM NOVÝCH ZÁŽITKŮ. V MINULOSTI CHLADNÝ ISLAND VYSTŘÍDALO HORKÉ MAROKO ČI TUNIS. TENTOKRÁT OPĚT PŘIŠLA ŘADA NA CHLADNĚJŠÍ KOUT SVĚTA. VOLBA TENTOKRÁT PADLA NA DOBYTÍ NEJSEVERNĚJŠÍHO BODU EVROPY – NORDKAPPU.
OFFROAD MAGAZÍN / 58 / www.ioffroad.cz
Za
krásného a slunečného dne se v prostorách “Hamrárny“ shromáždilo 8 expedičních aut. Sedm po střechu vybavených a vším potřebným naložených „há-dvojek“ a jedna nezbytná oduševnělá „há jednička“. Auta se poskládala k poslednímu fotu a po podnětném „vysílačkovém školení“ celá expedice vyrazila směrem na Rostock. Expedic se účastní většinou posádky složené z ostřílených borců, kteří mají na svém kontě již několik podobných úspěšně prožitých a přežitých akcí. Staří známí jsou pak v tomto případě vhodně doplněni o dvě posádky nováčků. Ta naše patřila právě k oněm zelenáčům. Na cestě do Rostocku se nenásilně sžíváme, zvykáme si na jízdu v koloně a dokazujeme, že jsme pochopili „vysílačkové školení“ a termíny jako např. „vysílačkový klid“. Jak si asi každý umí představit, cestování v koloně Hummerů s sebou nese poněkud specifickou atmosféru. Jednak díky přítomnosti H1 ani na dálnicích nevolíme rychlost vyšší než je 110 km/h, takže není problém
nás předjet a vyfotit. Pro mnohé účastníky provozu je pohled na osm „háček“ bez ohledu na cestovní rychlost pohledem zajímavým a vcelku neobvyklým. Brzy si zvykáme na to, že jsou naše auta focena a obdivována, koneckonců – velmi dobře to sami chápeme… Po příjemné cestě se v Rostocku naloďujeme na trajekt do Helsinek. I zde je vidět obrovská zkušenost pořadatelů, kteří přesně a správně odhadli, že 26 hodin strávených na trajektu, je přesně to, co každá nově formovaná společnost lidí nezbytně potřebuje. Ti, kteří se znali, znovunavázali tam, kde se naposledy loučili, nováčci se buď zapojili, nebo byli nově zrozeným expedičním přípitkem „dobré osvěžení“ vtaženi do kolektivu. Po vylodění se v Helsinkách jsme zamířili na sever, čekal nás asi 350 km dlouhý okruh částečně kopírující trasu Finské rallye vedoucí kolem stovek nádherných jezer a nemnoha obydlí na jejich březích. Krajina je tu opravdu nádherná a cesty se líbily jak nám, tak našim Hummerům. Stále se rozhlížíme po losech a medvědech.
V tomto bodě jsme zatím bez úspěchu. Je sice pravda, že se z auta č. 6 v jednom místě ozval výkřik: „los!“, ale ukázalo se, že jde o spořádaně se pasoucí krávy. Na noc jsme se vrátili do Helsinek, odkud jsme ráno putovali opět na trajekt, kterým jsme zamířili do estonského Tallinnu. Přes velkorysou nabídku šéfů expedice, že se v Tallinnu můžeme zastavit, prohlédnout si pamětihodnosti, případně se i naobědvat, se všichni členové expedice shodují jen na krátké okružní jízdě městem. Zatímco my z okýnek vozů fotili památky, turisté fotili místo památek nás. Dálším cílem je městečko Kunda. Možná je k zamyšlení, že je pozornost všech posádek upřena k tomuto městečku, které je zajímavé hlavně tím, že na něm (kromě názvu) není zajímavého a významného vůbec nic. Jen u cedule obce jsme focením strávili asi hodinu, každý z nás cítil neodolatelnou potřebu pořídit si reprezentativní foto na pracovní stůl. Jako mnoho jiných návštěvníků z Čech a Moravy jsme se podepsali do „Kundího deníku“, který je rafinovaně ukryt na tajném místě (napište do
OFFROAD MAGAZÍN / 63 / www.ioffroad.cz
nější povahy zvyklé z Afriky vědí, že není kam spěchat. Naopak, čím více v klidu, tím lépe. Nakonec se nám daří za 5 hodin vše zvládnout a se „strachóvkou“ v kapse vyrážíme směr Petrohrad. I když už se nějaký ten pátek město jmenuje St. Peterburk, za čárou vás přivítá tabule s názvem „Leningradskaya oblasť“. Co na to říct? Snad jen: „Starýho psa novým kouskům nenaučíš“! Ujeli jsme od čáry asi 500 m a… na silnici policejní STOPka. Trochu v nás zatrnulo. Už z hranic jsme věděli, že tu jinou řeč, než ruštinu, neznají. My jsme zase dvakrát nevládli ruštinou a z aut jedoucích před námi pochopitelně ani hláska. Napjatě jsme opět předložili dokumenty, ukázali, co bylo třeba a překvapeně odjeli, když nás zelený mužík uvolnil. Kupodivu jsme takto projeli všichni. Ve vozech opět zavládlo veselí. Policejní hlídky jsme vídali
cesta <<
internetového vyhledávače kundodeník a víte kam jet). Na písečné pláži Baltského moře jsme následně provedli družbu s místním sportovním klubem Sportkunda. Vysocí představitelé obou klubů si vyměnili týmová trička a jelo se dál. Naše další cesta mířila do Ruska. Po opakovaném zvolání přípitku „dobré osvěžení“ jsme přenocovali na parkovišti před branami zavřeného kempu. Čudskoje ozero, tedy Čudské jezero bylo hned vedle, a tak jsme usínali s romantickým výhledem. Ráno se někteří otužilci odhodlali do jezera vlézt, ale 7 stupňů na teploměru nás ostatní odradilo. Poté jsme s odvahou zamířili k hranicím ve městě Narva. Dostat se z Estonska do Ruska není žádná legrace. Starším ročníkům se opět vybaví doba minulá. Razítkovaná začne již na Estonské straně a po přejezdu řeky začne ruské byrokratické peklo. Chlad-
prakticky všude a klidu nám to dvakrát nepřidalo. S tím se člověk při návštěvě Ruska musí smířit. Úroveň ruských silnic je strašná. Hlavní tah od hranic na Petrohrad připomíná spíš past na mamuta – u nás se tak nevytřesete ani na zanedbané okresce. Po pár hodinách přijíždíme na předměstí a protože je neděle, tvoří se dlouhé kolony. Kempy v této části zrovna nefungují, případně neexistují. Noc trávíme na miniaturním, ale hlídaném parkovišti hotelu v rekonstrukci. Jeden pokoj nám nakonec pronajali, abychom měli alespoň určitý azyl a sociálky. Ráno se konal úprk na nábřeží k Auroře. Je nějaká menší, než jak jsem si ji představovala z vyprávění socialistických pedagogů. Bohužel na prohlídku města jsme neměli mnoho času, ale příště by to chtělo navštívit známou Ermitáž v Zimním paláci, projít nábřeží podél Něvy a trochu se porozhlédnout po rozsáhlých „prospektech“. No nic, jedeme otestovat ostatní ruské cesty a silnice. Tyto jednoznačně potvrzují, že projíždíme zemí neomezených možností. Úseky se zbytky nekvalitního asfaltu naprosto nečekaně střídají štěrkové nebo rovnou písčité či lesní cesty, aby zase po pár metrech klidně uprostřed lesa následoval pro změnu pěkný asfaltový úsek. Opět jsme konfrontováni se spoustou děr, kterým se ani nedá vyhnout. Naše H1 sice statečně odolává, ovšem stejně pomalu, ale jistě reaguje tím, že se postupně rozkládá. Nekonečné otřesy uvolňují šroubky a ty pak padají na podlahu... Ani „há-dvojkám“ se tu tak úplně nelíbí, odolávají však statečně bez větších problémů. Dojem z krajiny je smíšený. Hluboké lesy, plno pěkného terénu a zcela bezútěšný pocit z civilizace. Místní obyvatelé žijí buď v odporných vybydlených panelácích, které se zcela nečekaně vynoří z hlubokého lesa, nebo v polorozpadlých domech, které stojí v odporném sousedství polorozpadlých králíkáren. Kolem se válejí vraky aut, a všudypřítomný nepořádek je v ostrém v kontrastu s překvapivě čistými a zdobnými kostely. Nevím jak ostatní, ale já z této
OFFROAD MAGAZÍN / 64 / www.ioffroad.cz
>> cesta
Nordkapp - Expedice Hummer 2008 části planety neměla moc dobrý pocit. Asi nás bylo víc, protože jsme si odsouhlasili zkrátit pobyt na co nejkratší čas. Poté, co jsme navštívili zimní resort Igora, pro Petrohradské snoby, vzali jsme to na Priozersk a odtud k Finské hranici na Svetogorsk. Hranice ven už tak náročné překročit nebylo, ale „Šengen“ to není! Plni zážitků a emocí jsme si řekli: „Rusko už nikdy“. Jak postupujeme k severu, klesá průměrná denní teplota. Ve Finsku jdeme nocovat při dvou stupních. A bude hůř. Občasné sluníčko už nás jen tak nepomýlí... Pro dalších několik dní nás hostí Finsko. Cestu si zpestřujeme odbočkami na nezpevněné pisty, a tak se místy ještě setkáváme s hlubokým sněhem, kde si to užíváme zima – nezima! Auta zůstávají ležet „na břiše“, přichází ke slovu lopaty a začíná se vyprošťovat. Stále míříme k severu, vídíme a nadšeně fotíme soby. Udivuje nás, že někteří mají obojky. Potkáváme i jiná zvířata, ale ostřížími zraky vyhlížíme zatím neviditelné losy. Přímo na polárním kruhu leží město Rovaniemi. Zde jsme navštívili úžasné Arktikum - muzeum mapující historii Laponska a vůbec všeho co se děje a dělo nad polárním kruhem. Poté, co srovnáváme naše životy a podmínky přežití zde, zasteskne se nám po domově. Nedaleko bydlí Santa Claus. Než jsem dorazili k jeho jeskyni, ve které je obrovský zábavní park, přála jsem si teplejší spacák, ale bohužel jsme sem dorazili těsně před sezónou… Santa se údajně zrovna rekreuje v bazénovém baru v Egyptě... Tiše závidíme a jedeme dál. Teplota pomalu ale jistě klesá a stále víc doufáme v kempy s chatkami a teplou vodou. I když je to takto na kraji sezóny těžké, nakonec vždy něco vykouzlíme a nacházíme teplý a suchý úkryt. Převážně je zataženo, fouká a sněží. Sem tam
na chvíli vyleze sluníčko. Nálada je ale skvělá a z vysílaček se ozývají již otřepané fráze a hlášky. Po cestě k samotnému cíli expedice přibývá sobů. Z počátečního nadšení a překotného fotografování zbylo otrávené zívání a přání, aby to stádo zmizelo z cesty. Přibývá i sněhu a jazyků navátých na silnice a dál klesá teplota. Úplně mizí tma, člověk nemá potřebu jít spát. Narůstá únava. Objevuje se první závada, „dvojka“ č. 2 zastavuje. Naštěstí jde jen o povolenou sponu na hadici u olejového filtru. Likvidujeme olej na silnici, mechanik Vladko dává novou sponu, dolévá olej a po necelé půlhodince se jede dál. Jisté překvapení nám připravily finsko-norské hranice, kde nám celníci všem postupně do aut nastrkali ospalého retrívra. Moc jsme ho nezaujali, víc toužil prozkoumat kanál, vedle kterého jsme stáli. K večeru jsme byli vpuštěni i do Norska.
Teplota je již kolem nuly a naše H1 hlásí stabilně nejnižší naměřené teploty. Cesty se úží a klikatí, tma nepřichází a sobi se množí. Nikdo z nás už ty potvory nefotí. Méně se žertuje a více se pospíchá - nejsme stavěni na tuto arktickou atmosféru a vycházíme z logiky, že čím dřív dosáhneme cíle, tím dřív budeme zpět v teple. Když někdo vyprovokoval, že dnes dojedeme až téměř k cíli, tedy na nejsevernější ostrov asi 15km od cílového Nordkappu, nikdo neprotestoval. Zajímavým zážitkem bylo pro všechny zúčastněné absolvování sedmikilometrového Nordkapp tunelu spojujícího pevninu s nejsevernějším cípem Evropy. Most je vyražený ve skále, vede 200 metrů pod hladinou moře a jeho první polovina jde velmi prudce dolů, takže máte co dělat abyste auto brzdili motorem. V půli se to láme, chvilku jedeme po
cesta <<
hlížíme mys. Jsme stejně dojatí jako zmrzlí a ofoukaní. Letos jsme tu jako první Češi! Pro turisty je zde vše připraveno. Vybírá se tu mastné vstupné, najdete tu muzeum, kino, bary, ale i nejseverněji položenou kapli na Světě. Zakoupíme pár pohledů, dáváme předražené kafe a prcháme k jihu doufaje v masivní oteplování. Cesta se klikatí podél Norských fjordů a přestože se snažíme držet tempo, občas zastavit musíme. Ty fotky za to stojí, příroda zde
vytváří nádherné scenérie. Dorážíme opět do kempu s chatkami. Zasloužíme si je! Večer jsme bohatě oslavili dobytí cíle cesty, prohloubili mnohá přátelství a nejmladší účastnice expedice některé z nás rozdrtily v kartách. Velmi pěkný a bohužel také zdokumentovaný večer. Někteří odešli, jiní byli odneseni. Naše cesta pokračovala další den svižným tempem dolů za teplem na stupnici teploměru i teplem našich domovů. Na necelé dva dny jsme zaparkovali Hummery na Lofotech. Chodící encyklopedie Harry z auta č. 4 asi vyčetl v průvodci, či věděl, zjistil nebo vymyslel, že se Lofoty skládají z devatenácti ostrovů s vlastním příjemným mikroklimatem. Prý jsou proslulé rybářstvím a poklidným způsobem života. Od všeho jsme okusili. Trochu se popilo, trochu se rybařilo a hodně se jedlo. Co také jiného s čerstvým úlovkem? Slíbené mikroklima ale, zdá se, momentálně zcela nefunguje. Teplota se drží stále okolo tří až pěti stupňů nad nulou. Po zaslouženém odpočinku jsme opět vyrazili na cestu. Trajektem jsme se vrátili na pevninu a pokračovali cestou k domovu. Jeli jsme dál krásnou krajinou plnou skalnatých kopců, jezer, řek a vodopádů. Podobně jako
OFFROAD MAGAZÍN / 65 / www.ioffroad.cz
rovině a zbylá část zas velmi ostře stoupá nahoru ven. Skálou místy prosakuje voda. Velmi zvláštní pocit - obzvlášť, když víme, že tudy ještě musíme jet zpět domů... po pár kilometrech zastavujeme, jsou tři ráno, světlo je jako v šest odpoledne u nás. Na spaní jsou příjemné tři stupně nad nulou. Nejsevernější místo Evropy - Nordkapp!!! Přes sněhové jazyky, únavu a zimu jsme dobyli následující dopoledne toto místo. V euforii skládáme auta k fotu a ob-
OFFROAD MAGAZÍN / 66 / www.ioffroad.cz
>> cesta
Nordkapp - Expedice Hummer 2008
u sobů - první panoramata jsme nadšeně fotili a zastavovalo se velmi často. Postupně nadšení opadalo a jak prohlásil Jarda: „Kopce a voda – ok, to už znám, ale kde máte sakra to mikroklíma?“. Cesta už se tolik neklikatí, ale na dálnici zde nenarazíte. Ostatně, byla by to vážně škoda. Krásná údolí si užíváme při cestovní rychlosti okolo osmdesátky daleko lépe. Večer přijíždíme do hlavního města Norska. Oslo jsme si stihli prohlédnout ještě večer. Zde se expedice rozdělila na dvě skupiny. Nezáživnou cestu po dálnicích přes Švédsko a následně Dánsko a Německo dala první skupinka téměř non-stop. Druzí pospíchali pomaleji s tím, že ještě zastavili na několika zajímavých místech. My s „jedničkou“ můžeme pospíchat jak chceme, ale stejně nám to není nic platné. Naštěstí jsme tak nebláznili, a tak jsme se do vlasti vrátili s pár zastávkami přes Švédsko, které jsme opustili trajektem z Trelleborgu. Noc trávíme v kajutě, kde se nám daří nabrat sil na závěrečný finiš přes Německo. S novou dálnicí okolo Drážďan to dáváme za rekordních de-
vět hodin. Po více jak sedmnácti dnech vjíždíme do Česka. Expedice byla úspěšná, najeli jsme cca 8000 km, navštívili Německo, Estonsko, Rusko, Finsko, Norsko, Švédsko a někteří i Dánsko. Cíle bylo dosaženo, stará přátelství byla prohloubena, nová navázána. Do oběhu se dostalo nové zvolání při přípitku „dobré osvěžení“, kterého, milí čtenáři, hojně užívejte. Prožili jsme hodně veselí i něco ponorek, které si už nepamatujeme, a hodně zimy, na kterou se zapomenout nedá. Hummery opět dokázaly, že jsou více
než spolehlivé, použitelné i na dlouhé trasy, spojují zajímavé lidi všeho druhu, kteří si mají vždycky co říct. Cestování v koloně těchto mazlů má zvláštní příchuť a nejen díky nim pár lidí prožilo nevšední, náročné i krásné dny. Už teď se těšíme na další expedici. Ta asi pro změnu povede někam do teplých krajin. Necháme se ale překvapit. Text Hana Moravcová Foto Mílo Janáček, Luděk Linduška, Monika Mikulenčáková
