Junák, svaz skautů a skautek ČR
ROVERSKÁ BANÁNOVÁ REPUBLIKA
expedice „NA SEVER 2000“
Dánsko – Švédsko – Norsko
1
ÚVODEM Dostává se vám do rukou naše nová expediční kniha. Pojednává o zatím největší expedici Roverské Banánové Republiky a určitě největší akci našeho střediska vůbec. Letos jsme se rozhodli vyrazit do severských krajů. Projeli jsme celou Skandinávii a dvakrát překročili severní polární kruh. Navštívili jsme nádherná místa, obrovská přírodní prostranství národních parků. Viděli jsme veliké vodopády, úzké a vysoké fjordy, rozlehlé kamenité pláně, modrý led ledovce, mnoho sněhu, průzračně čistá i zamrzlá horská jezera, pohled z nejvyšší hory Skandinávie, sluneční světlo i o půlnoci, nespočetně sobů a ještě více jejich parohů. Navštívili jsme jednu z největších a nejzajímavěji uzpůsobených skautských základen – ostrov Vassaro, prohlédli si všechna skandinávská hlavní města a některá města další a prožili společně mnoho krásných chvil na výpravách, tábořištích či dokonce jen v autobuse. A právě tato kniha se snaží atmosféru jednadvaceti letních dnů co nejpřesněji zachytit. Obsahuje podrobný popis cesty a zážitků z nich, ale i mnoho postřehů z organizace takové akce. Měla by tak sloužit nejen jako vzpomínkový relikt účastníkům, ale především jako průvodce těm, kteří podobnou akci chystají.
Základní informace Pořadatel Junák – svaz skautů a skautek ČR středisko "Liščata" Praha Roverská Banánová Republika Termín: 28. 7. až 17. 8. 2000 Počet dní: 21 Navštívené země: Dánsko, Švédsko, Norsko Projížděné země: Německo Navštívené národní parky: Stora Sjöfallets, Sareks, Abisko, Saltfjellet Svartisen, Jotunheimen Navštívená hlavní města: Kodaň, Stockholm, Oslo Další navštívená města: Gävle, Jokkmokk, Narvik, Trondheim Délka trasy: 6900 km autobusem Nejsever. bod: 68° 35’ Nejvyšší bod: hora Galdhøpinggen 2469m Nejdelší pobyt: národní park Sareks Počet účastníků: 34 a dva řidiči Průměrný věk: 21,8
Tomáš Obdržálek – Vrt vedoucí expedice
2
PŘÍPRAVA EXPEDICE • rozhodnout o konečném návrhu trasy, vyřadit některá lukrativní místa z důvodu časové nepřiměřenosti, • rozhodnout o dalších aktivitách (rafty, ledovec…), • zorganizovat přípravu materiálu – rozhodnutí o druhu a množství, evidence nabídek a požadavků, dohoda s oddíláky o zapůjčení , • setkat se s řidičem, konkrétní domluva, dohodnout sraz a úpravu autobusu, • vydat „Cestovní knížky“ – brožurky pro každého s podrobným harmonogramem cesty a popisem míst, které navštívíme, • nakoupit potraviny (na několikrát) a chleba, • sehnat banánové krabice, zorganizovat složení jídla a materiálu do beden a naložení do autobusu, • rozhodovat o konkrétní trase a instruovat řidiče (zvláště pak stavění na záchod…), • platit a zajišťovat trajekty, společné návštěvy muzeí apod., • rozhodovat o délce zastávek a času srazu, • nacházet v neznámém terénu vhodná místa na spaní (viz níže), • koordinovat program v autobusu tak, aby byl každý spokojen, • zorganizovat psaní expediční knihy již během jízdy, • stále přerozdělovat jídlo ke spokojenosti všech, • komunikovat se zahraničním partnerem, dohodnout přiměřený program, • prudit a honit lidi, aby dodržovali čas a nezdržovali tak ostatní (a to i za cenu neustálých úšklebků), • smířlivě rozhodovat vzniklé problémy, • zajistit vrácení a úklid materiálu, rozdání zbylého jídla, • vyúčtovat expedici, dotace a zálohy (vrátit peníze účastníkům) • připravit expediční knihu, případně CD s fotografiemi.
Rozhodnutí O expedici do Norska se uvažovalo již velmi dlouho vždy však spíše nezávazně, sporadicky. Přiznám se, že jsem byl velkým propagátorem – více mne lákaly fjordy, kopce a sníh než pláže a teplé moře. Rozhodnutí padlo někdy v květnu 1999. K nápadu se přihlásila většina občanů RBR, a tak o náplni prázdnin roku 2000 bylo rozhodnuto nezvykle dlouho dopředu. Tým a jeho práce Hned od začátku se do týmu přihlásilo několik osob – já, Pingu, Bára, Véňa, Káně a Pískle. Bohužel Véňa a Káně později zjistili, že se nemohou zúčastnit, ale i tak jejich pomoc byla velmi důležitá. Tým začal pracovat již během prázdnin. Musel řešit následující problémy (seřazené v časovém sledu): • rozhodnout o pořádání a základním směřování expedice • sehnat adresy přijatelných autodopravců, kteří jsou zvyklí na podobné typy zájezdů, • napsat a rozeslat autodopravcům nabídky, • stále shánět potřebné informace – nejlépe od těch, kdo Skandinávii již navštívili a to podobným způsobem, • zajistit propagaci – článek v Banana Times, tábory, Republikové shromáždění, setkání s jinými roverskými kmeny, • rozdělit role v týmu (šéf, zástupce šéfa, hospodář, trasa, zdravotník, zahraniční kontakty) • napsat rozpočet, stanovit strategii záloh, • připravit základní informace pro účastníky (představa trasy, organizace, doporučené vybavení, jídlo…) a závaznou přihlášku, • vybrat dopravce, dohodnout podmínky při osobní návštěvě, prohlídnout autobus, změřit úložné prostory, • sehnat zahraničního partnera (nejtěžší úkol), • vybrat zálohy, sestavit pořadník, • zakoupit trajekty, • rozdělit úkoly účastníkům (především připravení trasy), motivovat a koordinovat tuto přípravu, • zvolit název a znak expedice (druhý nejtěžší problém), • objednat expediční větrovky a zajistit potisk a později zabalení, • uspořádat setkání účastníků (sobotní odpoledne se švédským stolem) • zajistit lékárnu, • zapůjčit či nakoupit mapy a průvodce, • sestavit jídelníček, konzultovat problémy (např. chléb), objednat, ochutnávat, zakoupit a přivést „vaničky“ (viz dále),
Konečné rozdělení úkolů dopadlo následovně: Vrt – vedoucí expedice, zásadní otázky, mapy, komunikace s řidičem Pinguin – zástupce vedoucího expedice, strava, materiál, finance Bára - zahraniční kontakty, zdravotník (ošetřování ve spolupráci s Ivou a Jitkou) Pískle – příprava trasy Práce týmu neprobíhala nijak zvlášt intenzivně. Stačila společná setkání ve frekvenci jednou za měsíc a odpovědné plnění úkolů. Jako přínosné se projevil malý počet lidí v týmu. Během akce se díky uspořádání autobusu zmenšil na rozhodování dvou, nejvýše tří osob (většinou já a Pingu, protože jsme seděli vepředu). 3
dalšího náhradníka. Těsně před odjezdem odřekla Prcek a přidala se Bodlina. Pak už odjeli všichni – měli jsme tedy plný stav. Na závěr poznamenávám, že z důvodu přednosti jsme partnery občanů RBR považovali ve výše uvedených pravidlech také jako občany.
Cíl expedice Ve všech informacích jsme zdůraznili zvolený cíl expedice: „Hlavními cíly naší cesty je švédský
národní park Sareks a norský národní prak Jotunheimmen. Jedeme především za severskou přírodou brodit se přes řeky, šplhat na vysoké štíty, koupat se v obrovských jezerech s vodopády, pozorovat soby a nechat se štípat od komárů.“
Získání a distribuce informací Asi největším zdrojem informací pro přípravu expedice byl Šagi, který připravil velmi podobnou expedici v roce 1999 (podobnou charakterem, délkou trvání, složením účastníků i trasou). Jinak jsme čerpali z průvodců (Lonely Planet, Olympie), internetových stránek, expediční knihy roverského kmene Modrý květ, knihy „Na sever“ od Karla Čapka a mnoho dalších. Zdrojem byly i naše expediční zkušenosti – Šumava 94, Novohradské hory 95, Slovensko 96, Rumunsko 99 a Maroko 99. Informace jsme se snažili zpracovat a poskytnout co nejúplněji účastníkům a to především formou: Šíření prvotního záměru – pouze cíl cesty, směřování expedice (národní parky) a forma (autobus, 30 lidí…) [prázdniny 1999] Úvodní článek do časopisu – motivace, termín, základní představa harmonogramu, organizace, jídlo, čím bude akce zajímavá, představení úvodního víkendu, jak se přihlásit [BT září 1999] Text k přihlášce – oficiální dokument i pro rodiče, podrobnější návrh trasy, přípravy stravy, výše poplatku, vybavení, podrobná pravidla přihlášení, pojištění, systém náhradníků a záloh, způsob placení (číslo účtu), způsob zapojení se do přípravy a kontakty. Přihláška musela být u nedospělých podepsána zákonným zástupcem [říjen 2000] Přípravné sobotní odpoledne – první schůzka účastníků. Účast byla něco přes 50%. Zde se zopakovaly znovu všechny informace a samozřejmě byla příležitost k dotazům a diskusi. Především jsme se ale dohodli na seznamu vybavení – kdo co má a co potřebuje. Zpestřením pak byl připravený švédský stůl. [13. května 2000] Závěrečné informace – znovu cíle expedice, seznam účastníků, konkrétní informace o odjezdu a příjezdu, konkrétní popis vybavení, seznam kdo co má a představa další koordinace, připomenutí pojištění a pasu, poslední instrukce jak si sbalit, k jídlu a k trase, „pravidla hry“ při cestě autobusem i na expedicích, informace k expediční knize a bezinfekčnost. [červen 2000]
Toto vymezení mělo každému pomoci k ujasnění, jak bude expedice vypadat. Především jsme se chtěli vyhnout nadměrné městské turistice a stálému popojíždění autobusem. Někteří si toto dostatečně neuvědomili a během expedice chtěli její podobu ještě změnit. Naštěstí se ukázalo, že zvolené směřování vystihuje myšlení značné většiny účastníků a původní harmonogram zůstal zachován.
Propagace, shánění lidí a systém záloh Jedním z hlavních úkolů týmu bylo sehnat dostatek účastníků. Zvolili jsme následující strategii: • O úmyslu pořádat expedici jsme rozhodli (a dali vědět) již 15 měsíců před jejím zahájením. • Ještě o prázdninách rok předem jsme tuto informaci rozhlašovali nejen v Banánové Republice, ale i ve spřátelených kmenech, v rodinách a u dalších přátel. Všechny předběžné zájemce jsme si evidovali. • Hned v září jsme napsali článek do BT. Začínal takto: „Asi málokdo z Vás si ještě nevšimnul, že se
příští rok chystáme do Norska. Kdo? Zatím pár nadšenců. Jenže záměr počítá s 35-ti dobrodruhy, neboť nejlevněji nás to přijde, pokud zaplníme celý autobus. A protože se pro tuto expedici rozhodlo i červnové Republikové shromáždění, mají všichni Banáni přednost. Dalším textem, kde nastíním představu o expedici ve versi 0.0.1, se vás chci pokusit zlákat…“
• Závazné bylo podání přihlášky a složení zálohy 2 000 Kč. Byl stanoven termín konec ledna 2000, do kdy měli přednost občané RBR. Kdo potom složil zálohu dříve, měl právo se expedice zúčastnit – z ostatních se sestavil pořadník. • Přihlášeným jsme zálohu vraceli pouze pokud byl k dispozici náhradník, náhradníkům jsme ji vraceli na požádání, ale ztratili tak místo v pořadníku. • Během jara jsme se snažili všechny účastníky dostatečně informovat. • Do konce května museli účastníci doplatit celou částku. Kdo tak neučinil, byl vyměněn náhradníkem. A jak to dopadlo? Na konci ledna jsme měli 34 účastníků, 4 náhradníky se zaplacenou zálohou a asi 4 další váhající zájemce. V průběhu jara účast odřekli 4 lidé (Mimi, Quick, Véňa a Káně) a 2 z náhradníků a nabrali jsme další dva zájemce (Šotek, Kominík) – tedy měli jsme plno, ale žádného
Volba trasy Když se rozhodnete jet do Skandinávie a až za severní polární kruh, nemáte příliš mnoho možností volby trasy. Úzkým Norskem vede na sever jediná hlavní silnice a Švédskem se dá jet rozumně také jen 4
podél pobřeží. Volit tedy můžete, jestli nejprve na sever pojedete Švédskem a pak zpátky Norskem, nebo naopak a jak vysoko překročíte hranice, mezi těmito státy. Alternativou samozřejmě je rezignovat na úplně severskou krajinu, získat tak mnoho času stráveného přejezdy v autobuse, a věnovat se jižnímu Norsku – oblasti nádherných dlouhých a vysokých fjordů. My jsme ovšem nechtěli tradiční norskou autobusovou turistiku, chtěli jsme do hor a na sever, kam se normálně nepodíváme. Kdo bude chtít procestovat jih Norska sám, bude mu to činit jistě menší problém, než dostat se za severní polární kruh. Trasu jsme volili podle národních parků. V úvahu přicházely: NP Mudus, NP Stora Sjöfallets, NP Sareks, NP Padjelanta, NP Abisko – dosud švédské, dále norské - NP Rago, NP Saltfjellet Svartisen, NP Dovrefjell, NP Jotunheimen, NP Rondane. Na ostatní jsme buď neměli od někoho doporučení, nebo by znamenaly příliš velkou zajížďku a nedostali bychom se za severní polární kruh. Vzhledem k různému charakteru jsme vybrali dva hlavní: NP Sareks (společně s NP Stora Sjöfallets a NP Padjelanta nejrozlehlejší neporušené přírodní prostranství v Evropě) a NP Jotunheimen (nejvyšší pohoří Skandinávie) na třídenní expedice a dva další NP Abisko (nejsevernější z vytipovaných parků) a NP Saltfjellet Svartisen (druhý největší ledovec) na jednodenní výlety. Dalším důležitým programem byla vícedenní návštěva skautského ostrova Vassaro. Řešili jsme dva sporné body: • zda vyjet až na Nordkapp – nejsevernější místo Norska, • a zda máme navštívit Lofoty – nádherné a hojně navštěvované souostroví na úrovni Narviku. Obě možnosti jsme nakonec zamítli především proto, že bychom je časově a finančně nezvládli (příliš dlouhá trasa, další trajekty). To ukazuje i na další rys – chtěli jsme navštívit spíše méně míst, ale prohlédnout si je pořádně než stále někde zastavovat – proto ty třídenní expedice. Návštěvy měst (i těch hlavních) byly pouze doplňkovým programem, vyhradili jsme si na ně málo času. Tyto zastávky spíše posloužily k odpočinku od dlouhého sezení v autobusu než možnosti důkladně prohlédnout krásy místních měst. Vybrané národní parky ve Švédsku jsou mnohem severněji než ty v Norsku, proto jsme si zvolili následující trasu: Praha – Německo – Dánsko – Kodaň – Švédsko – Stockholm – základna Vassaro – Jokkmokk – NP Sareks – NP Abisko – Norsko – Narvik – NP Saltfjellet Svartisen – Trondheim – NP Jotunheimen – Oslo – Švédsko – Německo – Praha. Na zvolené trase bylo mnoho pozoruhodných měst. Vybrali jsme pouze ty nejzajímavější:
Kodaň – hlavní město Dánska, mnoho zajímavých a netradičních staveb, Stockholm – hlavní město Švédska, přímořské město, nádherné centrum na ostrově, Jokkmokk – centrum švédské laponské kultury, laponské muzeum a dřevěný kostel, Narvik – nejsevernější město naší expedice, místo kde za druhé světové války proběhla důležitá bitva, Trondheim – centrum „trolů“, historicky významné pobřežní město Norska s velkou katedrálou, Oslo – hlavní město Norska, muzea lodí, významný park se sochami a mnoho dalšího… Měli jsme vytipovány i další města, která navštívíme podle časových dispozic a potřeby. Nakonec jsme zastavili pouze ve dvou: Roskilde (Dánsko – nedaleko Kodaně – katedrála a museum vikingských lodí) a Gävle (švédské pobřežní městečko). Důležitými zastávkami byly samozřejmě obě křížení severního polárního kruhu. Rozdělení a příprava trasy Když byl návrh trasy hotov, rozdělili jsme jej na několik oblastí. Účastníci si pak vytvořili skupinky (nepovinně) a vzali si některou oblast na starost – sehnali si a přečetli příslušnou literaturu, doporučili případné zastávky, připravili si text do cestovní knížky a v autobuse s výsledky své práce seznámili ostatní (poukázali na důležitá místa, kolem kterých projíždíme, doporučili to či ono ve městě k navštívení apod.) Oblasti byly rozděleny následujícím způsobem: • Dánsko (Jirka a Martina) • Švédsko až po Stockholm (Bára) • Švédsko od Stockholmu po Jokkmokk • Laponsko (Lenka) • Norsko až k Trondheimmu (Jiřík, Libča, Pískle) • Norsko od Trondheimu (Pískle, Šotek) • Kodaň (Jirka a Martina) • Stockholm (Zdéňa) • Oslo (Štenice, Pepa) • Národní parky (Vrt, Janka, Op) Celkem se to vydařilo – některé týmy pracovaly velmi zodpovědně. Rozhodně byly výsledky lepší, než kdyby celou trasu připravoval jeden nebo dva lidé. Zahraniční partner Již na začátku jsme rozhodli využít expedici i k setkání s místními mladými lidmi, nejlépe skauty. Motivací byl i příspěvek Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy na taková setkání. Asi v listopadu jsme začali rozesílat dopisy (elektronické i papírové) na všechny získané kontakty. Nejlepší variantou bylo získat roverský kmen, který by se s námi vydal na výpravu do národního parku, ale brali jsme i každou jinou možnost. 5
Bohužel žádný dopis se nesetkal s odezvou. Až během června jsme narazili na adresář mezinárodních skautských základen. Celkem rychle jsme se pomocí emailu zkontaktovali a vybrali skautský ostrov Vässaro, který byl pro nás nejzajímavější – nabízel dobré podmínky a navíc nebyl daleko od trasy. Domluva s vedením ostrova byla rychlá. V podstatě jim stačilo, abychom den předem zavolali, kdy přesně přijedeme, aby mohli přistavit loď. O ostrově Vässaro více v popisu expedice.
Druhý řidič Potřebovali jsme i druhého řidiče. Nebylo problém si ho objednat u dopravce, ale bylo by to dosti drahé. A tak jsem oslovil svého přítele, skauta z Kladna br. Nesse. Po měsíci přemýšlení souhlasil. Všichni dopravci byli této variantě nakloněni, s panem Řezníčkem se Ness i osobně setkal… I když k řízení Nesse první řidič moc nepustil, doufám, že se mu s námi líbilo. Ness se stal takovou dobrou duší zájezdu (byl zde také nejstarší). Pomáhal nám, kde mohl, staral se o věci, na které nám nezbyl čas. Za to mu patří náš velký dík.
Dopravce Prvním naším úkolem bylo shánění vhodného dopravce. Asi ne každý je ochoten bivakovat s námi tři týdny ve skandinávské přírodě. Proto jsme ještě o prázdninách napsali předběžnou objednávku s vysvětlením a rozeslali 15-ti autodopravcům. Ozvali se pouze dva – jeden telefonicky a jeden písemně. Nabídky byly velmi podobné, ale s dopravcem panem Řezníčkem jsme měli již dobré zkušenosti (s oddíly jezdíme na tři dny autobusem na hory), a tak jsme neměli rozhodování těžké. Ještě začátkem listopadu jsme si domluvili schůzku. Domluva byla výborná, pan Řezníček nám i v mnohém poradil. Přidělil nám autobus karosa, který jsme si prohlédli a změřili úložný prostor. Dlouho jsme uvažovali, že vezmeme i vozík na materiál – což by znamenalo dražší náklady na kilometr, pomalejší jízdu a problémy s parkováním. Ovšem podle našich propočtů bychom se do autobusu s materiálem a 34mi účastníky vůbec nevešli. Dlužno říci, že dopravci jsou velmi zaneprázdnění lidé (zpravidla sami jezdí lukrativní zájezdy), a tak komunikace s nimi není jednoduchá. Asi tři týdny před odjezdem nás pan Řezníček předal jinému dopravci (za stejných podmínek). Konečně jsme také věděli, který řidič s námi pojede, a tak jsme si s ním dali schůzku a vše si podrobně dohodnuli. Týden na to nám znovu pan Řezníček zavolal, že Karosu, kterou nám dopravce přidělil, náhle přestali pouštět do Německa. A tak jsme dostali nového dopravce, nového řidiče a nový autobus. Nakonec se ale tato komplikace ukázala pozitivní, a to hned ze dvou důvodů: • měli jsme nový a tedy spolehlivější autobus (i když stále Karosa), • autobus byl o půl metru delší, řidič byl ochoten vymontovat zadní sedačky, kufry byly o něco větší, a tak jsme nemuseli brát s sebou zmiňovaný vozík. Jinak jsme žádné další problémy s dopravcem neměli – autobus šlapal jako hodinky, řidič byl ochotný a plnil v podstatě každé naše přání a vyúčtování proběhlo podle předem domluvených propozic.
Cestovní knížka Jako velice dobrý nápad se ukázalo vydání Cestovní knížky. Večer před odjezdem jsme sesypali všechny důležité informace a vydali malou knížečku A6, kterou každý dostal. Knížka obsahovala: • popis trasy s kilometráží a předpokládanými časy (hojně využíváno) • základní informace o státech (zeměpisné, historické, politické, kontaktní adresy konzulátu), • popis míst, která navštívíme (města i národní parky), • základní dánský, švédský a norský slovníček, • praktické i faktické informace k Vässaru, • seznam čísel našich mobilních telefonů, • instrukce ke knize výletů, • seznam účastníků, • na koho se s čím obracet, • úryvky a obrázky z knihy Karla Čapka „Na sever“ Zasedací pořádek Zajímavým oříškem je vytvořit zasedací pořádek. Řešit to až na srazu nám připadalo nezodpovědné. A tak jsme prostě sestavili podle známých skutečností první nezávazný návrh. Ozval se v podstatě pouze jeden účastník, návrh jsme trochu přepracovali a výsledek se ukázal jako konečný. Dvojice jsme v autobuse nechali rozsadit podle pravidla „kdo dřív přijde...“ a žádný problém nevzniknul. Zajímavé je, jak posazení v autobuse bylo zásadní na atmosféru expedice. Přední část byla klidnější, hodně se zde řešilo a rozhodovalo co a jak dál, zadní část byla hlasitější. Věkový průměr byl vyšší vepředu, kde bylo také více teplo (ne že by to spolu nějak souviselo). Filmy bylo slyšet všude, ale sledovat je bylo možné pouze zepředu (to byl jediný boj o místa). Stejně tak výhled ven byl samozřejmě nejlepší z prvních sedaček, kde ovšem byl člověk nucen poslouchat stále dokola muziku pana řidiče (pokud se ji nerozhodl zrovna pustit do celého autobusu). Kdo zde seděl navíc většinou vyfasoval nějakou práci – balení map, otevírání paštik, mazání chleba apod. Zadní řady chodily zase dvakrát častěji na záchod. 6
BĚHEM CESTY Hraniční přejezdy S hraničními přejezdy jsme neměli prakticky žádné problémy. Ve Skandinávii vás nikdo ani nezastaví a na všech přechodech s Německem kontrolovali jenom pasy. Nemuseli jsme ani prokazovat, že máme na pobyt dostatek peněz.
7:00 obešel všechny stany. Ráno jsme připravili bednu s jídlem na oběd a někdo musel seskládat všechen materiál i osobní věci do autobusu (krabice vevnitř se přerovnávali ještě asi 20 minut za jízdy). Čas od času bylo nutné uklidit celý autobus (zametení a vytření).
Hledání tábořiště Asi největším problémem během cesty bylo hledání vhodných tábořišť. Švédsko i Norsko mají tzv. „zákon o volném využití přírody“, který umožňuje jednu noc stanovat kdekoliv v přírodě, i na soukromém pozemku, pokud jsme alespoň 150 m vzdáleni od budov. Platí to i v národních parcích. Neměli jsme žádné problémy na Vassaru a při vícedenních expedicích (malé skupinky vždy nějaké místo našly). Problém byl vyhledat místo kde se dá zaparkovat autobus, postavit 17 stanů a zároveň aby to nebylo u silnice nebo u obydlí. Někdy hledání trvalo i dvě hodiny – zvláště na Norské straně, kde byl problém najít jen rovný plac. A tak jsme stanovali na „šotolinovém“ parkovišti, na odpočívadlech pro motoristy (zpravidla parkoviště, záchod, sezení a trávník), na vedlejších cestách apod.
Domorodci V zásadě jsme neměli žádné problémy s domorodými obyvateli. Po celé Skandinávii se dá velice dobře domluvit anglicky, naopak velmi zřídka německy. Občas jsme se na přenocování raději skrývali – stavěli stany později nebo v lese. Pokud jsme byli u silnice, tak na nás s oblibou kolemjedoucí troubili – třeba i v jednu ráno. Dokumentace a peníze Během cesty bylo třeba mít připraveny peníze ve všech měnách (v podstatě se nedá nikde platit jinak než platební kartou nebo pouze domorodou měnou). Dále jsme měli připraveny: • kopie posledních stránek pasů účastníků – v případě ztráty se rychleji vyřizuje vydání nového pasu, • seznamy účastníků i s řidiči – chtěli po nás pouze na poslední čtyřhodinový trajekt a na mýtné v Německu, • bezinfekčnost – kvůli rodičům nedospělých účastníků. Ještě před odjezdem jsme všem zkontrolovali pasy a pojištění.
Organizace lidí na místě Ačkoliv skupina 36-ti lidí je dosti velká na jakoukoliv koordinaci, ukázalo se, že se dá vše v pohodě zvládnout. Je to zásluhou především celkové ukázněnosti účastníků ve vztahu k ostatním a velkou pracovitostí a stálou ochotou pomoci některých jednotlivců. Vždy, když se vystupovalo z autobusu, byl stanoven přesný čas odjezdu. Za jeho nedodržení byla stanovena pokuta jedné stogramové čokolády za jednotlivce a každých 10 minut zpoždění. Ačkoliv tato sankce byla stále terčem útoků, svou roli splnila – oproti očekávání jsme zinkasovali pouhých 10 čokolád za celou expedici (ty jsme pak společně na konci snědli). Zajímavé je, že někteří mají problém stihnout jen své věci, zatímco jiní bezpečně udělají ještě spousta společné práce. Na tu se ovšem nelze při opoždění omlouvat, protože kdo bude určovat, co už platí a co ne. Měli jsme drobné problémy s tím, že někteří nerespektovali společná pravidla z přesvědčení, že jim v tom zabránila nějaká objektivní skutečnost (např. špatné hořáky) – to už je ale asi na rozhodnutí, svědomí a vyspělosti každého jednotlivce. Večer jsme autobus zastavili zpravidla mezi 18:00 a 20:00. Občas jsme před tím zapomněli nabrat dostatek pitné vody. Vyndali jsme a rozdělili jídlo na večeři a připravili suroviny na snídani. Budíček byl dobrovolný. Odjížděli jsme v 8:30, proto někdo v
Pojištění Hromadné pojištění zdravotních výloh jsme společně vůbec nezajišťovali – každý si zajistil sám. Neměli jsme s tím žádné problémy a naštěstí jsme jej vůbec nemuseli využít. Řidiči a autobus Nelze než doporučit mít sebou dva řidiče a to především ze dvou důvodů – nevíte co se může stát a na začátku a na konci je třeba dlouhých přejezdů, které samotný řidič nesmí. Podmínky v tomto jsou poměrně náročné. Řidič nesmí běžně řídit v jeden den více jak 8 hodin. Jednou za týden smí řídit v jednom dni i 11 hodin. Dva řidiči tedy ujedou najednou maximálně 22 hodin, ale pak musí autobus alespoň 8 hodin stát. To se projevilo při cestě zpět, kdy jsme k trajektu přijeli o 4 hodiny dříve, 4 hodiny jsme jeli trajektem a díky tomu jsme pak mohli pokračovat bez problémů Německem. Veškerý pohyb autobusu se zaznamenává velmi podrobně na tachograf (papírové kroužky). 7
Měli jsme 11 a půl metru dlouhý nový autobus značky Karosa zvaný „Máňa“. Snad také proto se nevyskytly žádné problémy technického rázu. Autobus měl kouřová skla, klimatizaci a omezovač na rychlost 100 km/hod (vlastně byl špatně seštelovaný jen na 97 km/hod). Průměrná rychlost se pohybovala kolem 90-ti km (na dálnici ještě více).
nedisciplinovanosti účastníků. Na pumpách se dá chodit vždy zdarma, ve městech se většinou za použití musí platit (a to i v restauracích včetně McDonald) a někde vás ani na záchod nechtějí pustit. Pozor na to – síť skandinávských čerpacích pump je mnohem řidší než v Čechách. Navíc zde mají zpravidla jen jeden záchod, což znamená nejméně půlhodinové zdržení. V Norsku jsou pak častá jednoduchá „odpočívadla“ hned u silnice, kde je záchod zpravidla také k dispozici. Nejrychlejší je zastavit jen tak v přírodě. Mnohem méně problémů je se získáváním pitné vody. Ve švédské a norské přírodě je pitná voda prostě všude – v potocích i v jezerech. Lahve se hodí pouze pokud vodu ochucujete, jinak si vystačíte i bez nich. Téměř každá pumpa má venku připravený kohout. Stačí dohlédnout, aby se večer všechny nádoby naplnily.
Program do autobusu V autobusu jsme strávili společně mnoho času. Do vybavení autobusu patřil i videopřehrávač, a tak jsme požádali Opa, aby zajistil a promítal filmy. Celkem běželo asi 10 filmů různých žánrů (od kreslených, přes komedie, divadelní představení až po náročnější filmy). Osvědčil se způsob, že filmy vybírá vždy jeden člověk. Možná jsme měli stejný postup použít i u pouštění hudby, která takto téměř úplně vypadla. Na druhou stranu nebyla situace kolem videa vždy jednoduchá – někteří se chtěli koukat a jiní ne. Doufáme, že jsme zvolili správnou míru. Velmi se osvědčilo využití autobusového mikrofonu. A tak jsme četli skandinávské pohádky a jiné povídky, Libča s Jirkou měli „poslechovku“ švédských kapel a stihli jsme všechny organizační věci vyřídit ještě v autobuse (jedoucí karosu prostě neuřvete).
Dělení do skupin Ačkoliv nás bylo na expedici přes 30, všechny výlety a expedice byly organizovány po malých skupinkách (tak asi dvou až desetičlenných). Ještě za jízdy autobusem se většinou stihlo dělení dohodnout. Složení skupin se často měnilo. To byl také důvod, proč jsme neměli téměř žádné problémy s tím, že bychom si lezli vzájemně na nervy. Prostě když jsem s někým strávil příliš mnoho času, tak jsem příště šel na výlet s někým jiným. Bylo třeba jen dohlédnout, aby každá skupina měla s sebou někoho zkušenějšího, zvláště u skupin, kde byli nedospělí, a to například i u návštěvy většího města.
Voda a záchody Při jízdě autobusem je nejdůležitějším úkolem šéfa zájezdu zajistit dostatečně často možnost návštěvy záchodu ☺. Celkem nás překvapilo, jak často jsme museli stavět, a nevíme, jestli to máme přičítat nachlazení, nižší teplotě v zadní části autobusu, nebo 8
Celkem se osvědčila „kniha vycházek“, kam se upisovalo, kdo s kým a kam jde. Povinné byly zápisy především u celodenních a delších výletů.
Jotunheimenu na Cestu trolů. Jenže ráno byla opět obloha vymetena, tentokrát úplně. Konečně jsme spatřili opravdu nádherné fjordy s posledními útržky ranní mlhy. Počasí nám naštěstí vydrželo až na výstup na nejvyšší horu Skandinávie, a tak jsme viděli něco co jiní, kteří zde byli, asi neviděli – Norsko jako nekonečný lán horských štítů částečně zapadaných sněhem, a to pohledem jakoby ze střechy světa. A nic na tom nezměnilo, že poslední den v pohoří Jotunheimen jsme opět důkladně promokli. Přímořské počasí Skandinávie je opravdu nevyzpytatelné. A tak nikdy nevěšte hlavu, protože se může změnit k lepšímu do několika hodin.
Počasí S odstupem času tvrdím, že nám počasí velmi přálo. Do soboty bylo „pošmourno“ – ani hezky, ale ani u nepršelo. Na Stockholm dokonce vysvitlo sluníčko. Na Vässaro jsme přivezli hezké počasí – ostrov očividně po několikadenním dešti začalo sluníčko vysoušet. Dokonce jsme se i „plážovali“. Druhý den v Sareku se počasí zkazilo a začalo drobně, ale vytrvale pršet. Téměř všichni totálně promokli. Abisko bylo snad ještě horší – odsud si snad ani nikdo nemohl odvézt hezký dojem. Moc jsme se těšili na fjordy, ale ty byly zahaleny v neprostupné mlze. A tak jsme daleko na severu projeli jistě nádhernými přírodními scenériemi, aniž bychom je viděli. Magicky na nás působilo krátké protržení mračen, právě když jsme přejížděli podruhé severní polární kruh. Čekal nás výstup na Svartisen. Snad jen dojem dlouhého sezení v autobuse zapříčinil, že jsme nejeli dál… A bylo to dobře – ráno vysvitlo sluníčko a bylo celý den nádherně. Mokrá příroda se jakoby probouzela k životu – nezapomenutelný zážitek. Celý další den jízdy autobusem propršelo a my trochu upravili cestu – odbočili jsme místo do Stravování bylo zajištěno převážně společně, což
Komáři Všechny předešlé expedice nás varovali před nesnesitelným množstvím komárů v oblasti NP Sarek. A tak jsme nakoupili moskytiéry a spoustu repelentů. A nebylo to zbytečné – komárů je tam opravdu hodně, zvláště v oblasti, kde je hodně mokro – a to tam je skoro všude. Nejhorší je, když někdo šlápne do bahna a na chvíli se zastavíte. Nebylo výjimkou, že se na čepici sesedlo i 20 komárů. Na druhou stranu musím říci, že jsem repelent či moskytiéru nepoužil ani jednou a vydržet se to dalo celkem v pohodě také. lunchmeat s kaší, těstoviny s kečupem, čínské
STRAVA přineslo nemalé peněžní, ale hlavně časové úspory a to nejen při obstarávání jídla, ale i při samotném vaření. Společná jídla byla snídaně, oběd a večeře. Svačinky a mlsání během dne si zajistil každý sám. Každý den byla teplá večeře, někdy i snídaně nebo oběd. Všechny potraviny jsme si vezli s sebou z Prahy Norsko je nejdražší země Evropy a Švédsko není o moc levnější. Vše bylo naskládáno do banánových krabic.
polívky atd. Množství potravin Základní jednotkou pro příděl jídla byla čtveřice. Naplnil se předpoklad, že se účastníci takříkajíc "rozjedí", a tak zatímco na začátku jídla mírně zbývalo, ke konci expedice se objevili požadavky na mírné zvýšení porcí především večerních příloh. Vhod přišly i malé svačinky navíc. Na čtveřici se přidělovalo např. 1 bochník chleba (docela dost, ale rezervy se hodí - viz dále), 1,5 vánočky, 1,5 pytlíku vloček, 1,5 pytlíku těstovin, 4 pytlíky rýže, 1 čtyřporcová vanička (viz dále), 8 porcí sušené kaše, 15 noh párků, 2 konzervy lunchmeatu, 3 velké paštiky, 1 krabička sýra (poměrně málo), 3 čínské polívky (lepší spíš 4) atd.
Náš pestrý jídelníček K snídani se střídaly následující dobrůtky: vánočka, poridge, chleba s marmeládou, chleba s nutelou, čínská polévka, sladké nudle a suchary se sýrem. K obědu jsme měli např.: chleba se sýrem, s paštikou, se sádlem, s nutelou, s lunchmeatem, párky s kaší, suchary se sýrem, špagety s kečupem. Nejlepší byly večeře: vaničky rajská, bratislavská, hamburská, myslivecká, znojemská, žampiónová na začátku s knedlíkem (koupeny už hotové), dále se jako příloha střídaly rýže a těstoviny, párky s kaší,
Vaničky Téměř ke každé večeři jsme měli zajištěny vakuované vaničky obsahující 4 porce masa a omáčku (na jednoho asi 250g). Objednali jsem je u českobudějovické cestovní kanceláře Aquaclub, ale 9
vyrábí je jisté zemědělské družstvo. Ačkoliv jsme měli pestrou nabídku jídel, časem jsme vaničky třídili pouze do kategorií bílé a červené či ještě vepřové a hovězí. Chuťové rozdíly mezi jednotlivými jídly opravdu nebyly příliš veliké, a tak se hodilo značné množství dalšího koření, které jsme měli s sebou. Po čase si účastníci stěžovali, že jedí stále to stejné. Málokdo si však uvědomoval pohodlí – stačilo uvařit přílohu, ohřát vaničku a každý měl rychle celkem velkou porci úplného teplého jídla i s masem.
Na čem jsme vařili? Na celou expedici vystačilo 10 klasických propanbutanových bomb, jen dvojvařiče se občas trochu ucpávali - ještěže jsme měli s sebou náhradní vařiče a Nesse, který ty ucpané vyčistil. Užitečnou pomůckou byly redukce, díky kterým šly na velké bomby nasadit klasické VARy, a tak jsme mohli bomby "vyždímat" až do dna. Ke konci expedice již několik skupinek vařilo na VARech. Na VARech se vařilo také na všech vícedenních výletech. Na tři dny pro čtyři lidi celkem s rezervou stačí k turistickému vařiči jedna půlkilová kartuše plynu (ale nesmí se vařit v kotlíku).
Chléb V den odjezdu jsme v nejbližší pekárně zakoupili 134 velkých bochníků chleba. Nebyly ani přepečené (jak nám radili jiní), ani jinak zvlášť zabalené. Po dlouhých debatách "co s nimi" jsme bochníky nakonec naskládali nezabalené do banánových krabic. Pár pokusných bochníků jsme zabalili do hadrových pytlů, jiných několik do igelitek. Po dvou dnech jsme všechen chléb zabalili do igelitových pytlů. Od čtvrtého dne expedice si chléb udržoval stálou konzistenci. Jedenáctý den se na některých bochnících objevily malé flíčky, a pak šlo vše ráz na ráz. Pár dní ještě chléb okrajujeme, jak se dá, a šestnáctý den vyhazujeme posledních dvacet bochníků. Nejhůře dopadly bochníky zabalené pouze do hadrů, nejlépe ty, které jsme nechali dva dny "vysušit", a pak jsme je zabalili do igelitu.
Několik postřehů na závěr • Hotové knedlíky obtížně vydrží tři dny. • Trochu nám scházela zelenina - mrkev ke sváče atd. (účastníci vlastní zeleniny ani ovoce moc neměli). • Při chladnějším počasí klesla spotřeba šťávy na nulu, když bylo teplo, sirup z kanystru mizel neuvěřitelně rychle. • Při vícedenních výletech se ušetří poměrně dost jídla, lidi raději hladoví, než aby ho s sebou tahali na zádech. • Při hledání se hodí popisky centrofixou na každé banánové krabici, pokud budete vědět i ve kterém ze čtyř prostorných kufrů Karosy hledat, ušetříte další spoustu času. • Hodí se i přebytečná Rama či sklenice sádla na chléb jako večerní svačinka při pozdějších dojezdech. • Ulovené ryby jsou příjemným zpestřením jídelníčku, ale celá expedice se jimi rozhodně neuživí. • Na závěrečný přejezd je dobré zajistit dostatek jídla, které se nemusí vařit (v úvahu přichází asi pouze suchary a sušenky).
Pití Docela vhod přišly při slunečném počasí dva kanystry sirupu. Na delší expedice stačily obyčejné vitacity, čaj se vařil jen málokdy. Hodily se i dva 20-ti litrové kanystry na vodu průběžně doplňované u benzínových pump.
10
FINANCE Použití těchto finančních prostředků je vázáno na setkání s evropskou mládeží. Protože jsme si nebyli jisti, zda podmínky splníme, vybírali jsme od účastníků zálohu takovou, aby se pokryly náklady i bez dotace. Nakonec jsme obsah grantu naplnili a účastníkům se nemalá částka vracela. Podmínky grantu se každý rok mění, vždy je třeba si dát pozor na: • včas podat projekt (konec září minulého roku), • sehnat zahraničního partnera, jeho kontaktní adresu uvést v dokumentaci projektu, • 50% poskytuje Junák zálohově před akcí, zbývající částku až po akci, • dotace se poskytuje pouze na členy hnutí mladší 26-ti let, • dotaci je třeba včas vyúčtovat. •
Soupis výdajů Doprava Autobus 196 744,Trajekty (pevnina - Skandinávie) 32 280,Další trajekty v Norsku (2x) 7 013,30 Cesta a pobyt na Vässarö 23 614,50 Celkem za dopravu 259 651,80 Jídlo Vaničky 24 582,Chléb 2 238,60 Ostatní 19 159,20 Celkem za jídlo 45 979,80 Jiné Mapy a průvodci 2 585,Drobný materiál 3 582,30 Lékárna 1 051,10 Bundy (s potiskem) 16 405,50 Poplatky za směnu a kurzovní rozdíly 1 191,40 Kopírování, poštovné 1 543,Vstupy do muzeí 6 692,80 Ostatní 321,40 Celkem za jiné 45 979,80 Výdaje celkem 339 004,10 Kč
Trajekty O zakoupení trajektů je třeba se postarat dostatečně dopředu. Již čtyři měsíce předem jsme měli problém sehnat volné místo. Pokud jedete přes Dánsko, na jednom lístku zpravidla dostanete i druhý trajekt z Dánska do Švédska. Platí se pouze autobus podle délky – nad 12 metrů je vyšší sazba. Trajekty vám u nás zajistí kdejaká cestovka. Při kalkulaci je třeba počítat, jestli dávají v některých dnech či hodinách slevu a jestli se vyplatí kratší trajekt, pokud za to pojedete po Německu delší trasu (a za tu se taky platí). Než jsme odjeli, stačili dostavět i most mezi Dánskem a Švédskem, a tak se dá dostat do Skandinávie i suchou nohou. Podle dostupných informací však tato cesta není levnější. Žádné problémy jsme s trajekty neměli, dokonce nás jednou vzali i o trajekt dříve.
Dohoda s dopravcem S dopravcem jsme se dohodli na následujícím postupu zúčtování: • Základní částku činí 19 Kč za každý ujetý jeden kilometr, • dále se platí podle zákona 50 DM denně diety řidičovi (vypadá to, že více peněz od dopravce řidič nedostává) • a kursové rozdíly za nákup benzínu – rozdíl ceny, kterou by zaplatili za benzín tady a kterou zaplatili tam. • Mýtné a trajekty jsme si buď platili sami, nebo nám byly přeúčtovány v původní výši. • Výjimkou byly poplatky za autobus v Německu, které zaplatil dopravce (myslím, že si toto špatně spočítal, ale co slíbil, to splnil).
Placení za služby Během cesty jsme se setkali s placením za následující služby: Poplatky za průjezd autobusu Německem – vyplnili jsme speciální formulář (včetně jmen všech vyjma řidičů). Zbytek vyřídil řidič – až při přejezdu zpět do České republiky. Mezistátní trajekty jsme měli zaplacené dopředu. Na místě jsme pouze vyměnili „vouchery“ za lístky. Poplatek za pobyt na ostrově Vässaro jsme celý zaplatili v hotovosti na místě, jako doklad jsme dostali běžnou fakturu. Všem účastníkům jsme zaplatili vstup do Muzea laponské kultury v Jokkmokku a Muzea Kon-Tiky v Oslu. Vůbec zde neakceptovali karty ISIC, ale naštěstí dávali výraznou slevu skupinám (asi 50%).
Ceny benzínu Samozřejmě jsme během cesty sledovali ceny benzínu. Ve Švédsku jsou k vidění prakticky jen tři velké firmy a ceny u nich jsou velmi podobné. V Norsku je situace jiná, ale nevysledovali jsme žádnou závislost cen na položení či druhu čerpací stanice. Dotace Podali jsme si projekt na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy na zahraniční setkání mládeže. Přispívají až do výše 50% nákladů na cestu a také jsme tolik dostali. 11
V Norsku jsme platili mýtné za tunely a vjezdy do měst. Platili jsme buď vhozením mincí do koše, nebo přímo u okýnka. Možné je samozřejmě i placení kartou. Další položkou byly dva trajekty v Norsku. Na parkovišti obešel všechny auta muž s kasičkou –
částka se počítala zvlášť za autobus (asi 30%) a na lidi. Dále bude našinec asi překvapen, že se zde platí většinou i za vstup do kostela a katedrál. Na druhou stranu příjemně potěší půjčení si městského kola zdarma.
VYBAVENÍ A MATERIÁL Vybavení jednotlivce Dle získaných informací jsme se snažili účastníky informovat o potřebném vybavení: Batohy – hodil se jeden velký na vícedenní expedice a jeden malý na výlety (do jednoho dne). Krosna není vhodná, protože i prázdná zabere mnoho místa. Batohy byly prakticky po celou dobu jízdy autobusem prázdné. Banánová krabice i s víkem – ve které měl každý prakticky všechny svoje věci, které nepotřeboval po celý den. Dále malou krabici na osobní věci pod sedačku před sebou (podle délky nohou) a případně ušitý kapsář na sedačku. Boty – nejlépe troje – pevné boty (např. kožené), lehká turistickou obuv (např. prestiž, ale počítejte s poškozením) a sandále do autobusu a na lehké výlety. Dalo se vystačit s pevnými botami a sandály – téměř každý však měl alespoň jednou pohorky kompletně promočené (jednoduše se chodilo v mokrých botách). Teplý spacák a karimatka – teploty v noci klesali ke 3 stupňům, ale mohlo být i mnohem hůře. Repelent, moskytiéra
Teplé oblečení – podle vlastního uvážení, ale důležité je šetřit místem Jídlo na první dva dny a pochutiny po celou dobu expedice. Doklady – platný pas (alespoň ještě tři měsíce po odjezdu) + xerokopii stránky pasu s fotografií, pojištění (viz dále), studentskou kartu ISIC nebo GO 26, potvrzení o bezinfekčnosti (měli jsme s sebou i nedospělé). Doklady je důležité pečlivě zabalit do nepromokavého obalu. Peníze – alespoň 50 DM (nebo stejnou částku ve volně směnitelné měně) – pouze kvůli vjezdu, a pak na osobní útratu (ostatní náklady jsou hrazeny z poplatku), kdo má, tak zahraniční platební kartu (kvůli vjezdu). Peníze se každému ve městě hodily (záchody, pohledy, známky, vstupy a sem tam nějaká ta dobrůtka), ale utratit jich nebylo třeba moc. Na žádných hranicích naši kapitálovou přiměřenost nekontrolovali. Lékárna – jednoduchá osobní lékárnička na cesty (náplast, obvaz apod..). Dále: pláštěnka (pončo nebo něco proti dešti), baterku, nůž, něco jako KPZ, hodinky, ešus (stačí 12
velký) a lžíci, sirky nebo zapalovač, alespoň dvě 1,5 l láhve na vodu, sluneční brýle, krém s UV faktorem, čepice, rukavice (stačí lehčí), plavky, ručník, speciální léky, krém či vosk na boty. Vedle pláštěnky se dá doporučit i deštník na postávání u autobusu (stavba stanu, vaření a tak). Baterka se využila minimálně, ale rozhodně si ji vezměte. Dále jsme doporučili: skautský šátek s turbánkem, banánové tričko (místo kroje – velmi praktické), provaz, hrníček, cestovní polštářek do autobusu, termoska (téměř nepoužita), dostatek igelitových tašek (na balení, mokré věci, odpadky a tak), fotoaparát, dostatek filmů (někteří podcenili a filmy jsou ve Skandinávii velmi drahé), zápisník, tužka, dalekohled, něco na čtení, automapa Skandinávie na sledování cesty, kompas, drobný hudební nástroj (píšťalka, harmonika, plechovka s rýží). Speciální sportovní vybavení podle vlastního uvážení – na provozování náročnějšího lezení po ledovci jsou třeba mačky, sedák, karabiny, do pěti lidí jedno lano a dva cepíny. Tohoto vybavení bylo poskrovnu. Ledovec jsme sice navštívili, ale jeho spodní „splaz“ byl pro přechod nevhodný a nebezpečný. V jiných částech expedice většinou nebyl čas na couráni se po ledu. Švédové i Norové se sice pyšní vysokým pokrytím mobilní sítě, ale v horách se stejně stane váš přístroj spíše bezcenným závažím. Přesto lze doporučit si jej vzít, ale připomeňte účastníkům, že musí mít funkční roaming a nabíječku do auta :-).
Lékárna (naštěstí nebyla příliš potřeba) Truslopatka (příliš nepoužívána) Gumycuky na uchycení krabic v zadním prostoru Videokazety do autobusu Videokamery (2 ks), nabíječky Originály a kopie map, automapy Skandinávie, průvodci (viz dále) a snad ještě něco víc. Mapy a průvodci Při přípravě expedice jsme řešili i otázku map. Vzhledem k tomu, že jsme navštívili celkem 4 velké lokality, a to dvě na více jak tři dny, dále tři hlavní a dvě další města, museli jsme pro všechny skupiny zajistit mapy. Udělali jsme to následovně: • Pořídili jsme od každé mapy jeden exemplář a to již v Praze – ve Skandinávii jsou ještě mnohem dražší. • Použili jsme následující mapy Sareks 1:100 000 (nová asi 250 Kč), Stora Sjöfallets 1:100 000 (zapůjčena), Abisko – Narvik 1:100 000 (nová asi 250 Kč), vojenská letecká mapa Rana – Svartisen 1:250 000 (použitá 150 Kč), Jotunheimen 1:100 000 (zapůjčená), Kodaň a Stockholm. • Nepoužili jsme zakoupenou mapu NP Rondane a výrazně chyběla mapa Osla a Trondheimu. • Bohužel, podrobnější turistické mapy se v Praze sehnat nadají. Tento fakt komplikoval postup v terénu, i když člověk se spokojí s tím co má. • Od každé mapy jsme pořídili černobílé kopie oblastí, které přicházely v úvahu navštívit. I s namnoženými vysvětlivkami jsme pak do igelitových desek vytvořili balíčky pro všechny skupiny (9 ks od každé mapy). Ukázalo se, že by se mapy hodili i pro každého jednotlivce. • Sehnali jsme snad všechny české průvodce (zpravidla malé útlé knížečky podle států). Jediným spolehlivým zdrojem informací však byly průvodce od Lonely Planet Švédsko a Norsko (v ceně každá asi 400 Kč) – velmi hojně jsme je využívali a později se daly znova prodat. • Dobře nám posloužily i knihy Hory Norska I a II. • Barevné mapy a všechny společné průvodce bylo možné si kdykoliv vypůjčit na předním sedadle v autobuse (často využíváno). • Část účastníků si vezla vlastní „přehledovou“ automapu Skandinávie, aby mohli sledovat trasu. Někteří měli navíc ještě vlastní české průvodce. • Osvědčila se nám brožovaná vydání automap na rozdíl od skládaných (velmi špatně se s nimi manipuluje).
Každá dvojice měla malý turistický vařič (VAR, …) s jednou půlkilovou plnou kartuší a stan typu kopule – u klasických stanů by pravděpodobně byl někdy problém ukotvit je v zemi. Společné vybavení Kotlíky s víčkem (9 ks, na čtveřici jeden) Velké plynové dvojvařiče (11 ks) Klasické tříkilové plynové bomby (10 ks) Kuchyňské nádobí (nože, lžíce, otvíráky, naběračky, 2 náhradní ešusy, prkýnka, trychtýř, JAR, mycí houbičky a další drobnosti) Dvacetilitrové barely na vodu (2 ks) Rezervní 1,5 litrové PET lahve (mizely a nikdo neví kam) Lana (4 ks, nepoužita) Sekyra (2 Ks, nepoužity) Buzoly Volejbalové (2 ks) a kopací (1 ks) míče Freesbee Kytary (2 ks) Kobercovka (velmi často používaná), lepidlo, šití, fixy, … Značné množství igelitových pytlů a igelitek (velmi praktické)
Způsob uložení materiálu v autobusu Autobus nám poskytoval dva velké úložné prostory: čtyři klasické „karosácké“ kufry (polovinu jednoho měl zabraný pan řidič) a prostor vzadu, kde bylo vymontováno 9 sedaček. 13
Dolů jsme pečlivě seskládali jídlo v papírových krabicích od banánů. Přehled o nich měl Pingu, který dohlédl na naplnění, popsal si je a uložil – ušetřili jsme tím velmi mnoho času při hledání. Každý účastník měl téměř všechny věci v banánové krabici, dále měl zpravidla vedle karimatku a stan. Ti, kterým se vešlo něco pod nohy, měli ještě malou krabici na osobní věci. Ledasco se vejde do prostoru nad hlavou a něco i do síťky na předchozím sedadle. Jako velmi dobrý nápad se ukázal ušitý kapsář, který se zavěsil na místo síťky. Většina osobních banánových krabic byla každý den skládána do zadního prostoru. Tato „operace“ si vyžádala značné úsilí Kárala a Josého, stejně jako pochopení zadních řad, které ještě za jízdy stály. Krabice pak bylo nutné přichytit „gumycuky“. Při lajdáckém uchycení se krabice dříve či později zhroutily. S postupem času bylo možné některé krabice přesunout do kufrů. Dvě přední levá sedadla, stejně jako nejpřednější sklopné sedadlo využívali řidiči (na věci i odpočinek). Dvě přední pravá sedadla se vyplatilo nechat volná. Na jednom byla lékárna a krabice s mapami, průvodci, penězi, dokumenty, drobným materiálem apod.
• Původně jsme uvažovali vzít s sebou i rafty. Ukázalo se, že by jejich využití bylo velmi komplikované. Pravděpodobně je lepší rafty brát na speciální „raftové“ akce. • Vyplatilo se mít dva expediční stany navíc – jednou jako zásobovací stan (na Vässaro) a jinak pro ty, jejichž stavba vyžadovala pevné uchycení kolíky v zemi (což občas nebylo vzhledem k podloží možné). Expediční Bundy s potiskem Také jsme chtěli mít z expedice něco společného. Trička se nám zdála příliš „ohraná“ a navíc by byla na severu dosti neužitečná. A tak jsme se rozhodli pro větrovku (dalším protinávrhem byla čepice). Ale protože jsme to chtěli udržet v tajnosti, mluvili jsme o expedičních tričkách – což nám někteří vyčetli, neboť s tím počítali a vzali si na expedici o tričko méně. Nechali jsme dopředu účastníky vybrat jakou chtějí barvu z nabídky: tmavě modrá, světle fialová, zelená, červená a černá. Větrovky jsme pak nakoupily se slevou, nechali potisknout znakem expedice a v dárkovém balení rozdali účastníkům. Potisk se ukázal jako nekvalitní, což část účastníků uvítala. Jinak myslím, že tyto větrovky byly velmi dobře přijaty a hojně se na expedici užívaly. Za zvážení možná stálo větrovky nepotiskovat vůbec a spíše je nakoupit v jedné barvě – takhle ani nebylo poznat že patříme k sobě.
Další zkušenosti s materiálem • Lana, připravena na těžší horské úseky, byla nevyužita, protože lidé je nechtěli tahat na vícedenních akcích na zádech. Jinak by se občas celkem hodila.
14
ÚČASTNÍCI
TRASA
Seznam účastníků expedice Bára – Barbora Honců, 25 let, občanka RBR Bodlina – Lenka Ježková, 17 let, občanka RBR Honza – Jan Varmuža, 27 let, Olomouc IndiJan – Jan Trefný, 23 let, občan RBR Iva – Ivana Nováková, 21 let, Písek Janka – Hana Kohoutková, 16 let, občanka RBR Jirka – Jiří Junger, 34 let, Sezemice Jiřík – Jiří Gina, 18 let, občan RBR Jitka – Jitka Jindřichová, 24 let, Olomouc José – Josef Výprachtický, 34 let, občan RBR Káčula – Kateřina Lejdarová, 17 let, Praha Káral - Petr Kavka, 21 let, občan RBR Kominík – Marta Kukačková, 20 let, Praha Lenka – Lenka Horecká, 22 let, občanka RBR Libča – Jan Libicher, 34 let, občan RBR Lída – Ludmila Kapešová, 21 let. Praha Marťan – Martina Dvořáková, 21 let, občanka RBR Martina – Martina Jungerová, 25 let, Sezemice Naďa – Naděžda Nová, 22 let, Horažďovice Op – Pavel Černý, 23 let, občan RBR Pavlína – Pavlína Obdržálková, 23 let, Praha Pepa – Josef Havlín, 16 let, občan RBR Petra – Petra Rázlová,17 let, Pardubice Pinguin – Martin Král, 21 let, občan RBR Pískle – Lenka Motejzíková, 18 let, občanka RBR Staník – Tomáš Hřebík, 21 let, občan RBR Šotek – Petra Frišová, 15 let, občanka RBR Štěpán – Štěpán Obdržálek, 25 let, Praha Štěnice – Lucie Šanderová, 16 let, občanka RBR Táňa – Táňa Schwarzová, 21 let, Dvůr Králové Vrt – Tomáš Obdržálek, 23 let, občan RBR Vrutík – Milan Hřebík, 16 let, občan RBR Zdéňa – Zdeněk Císař, 23 let, občan RBR Zuzka – Zuzana Humlová, 22 let, Praha
Skutečná trasa autobusem 28. 7. 2000, Praha – Puttgarden 783 km 29. 7. 2000, Puttgarden – Jönköping 484 km 30. 7. 2000, Jönköping – Vässarö 424 km 2. 8. 2000, Vässarö – Bygdeå 710 km 3. 8. 2000, Bygdeå - NP Stora (Vietas) 516 km 7. 8. 2000, NP Stora (Vietas) – Abisko 330 km 9. 8. 2000, Abisko - Mo i Rana 484 km 10. 8.2000, Mo i Rana – Trones 284 km 11. 8. 2000, Trones – Isfjorden 579 km 12. 8. 2000, Isfjorden – Juvasshytta 216 km 15. 8. 2000, Gjendesheim – Sollihøgda 238 km 16. 8. 2000, Sollihøgda - Trelleborg 731 km 17. 8. 2000, Trelleborg – Praha 691 km Celkem 6470 km Všechny uvedené vzdálenosti byly měřeny podle mapy. Mimo tyto údaje víme asi o trase 500 km, které autobus najezdil bez nás. Tachometr naměřil za celou expedici 7400 km, tedy o dalších 430 km více, které je třeba přičíst nepřesnostem v mapě a nejrůznějším zajížďkám. Uspořádání dalšího textu Následující část textu je uspořádána po jednotlivých částech expedice. Ke každému dni je uveden popis trasy autobusem, zápisky některého z účastníků a případně faktografické údaje o zemi, městě či národním parku. Popis trasy je zapsán jako seznam důležitých míst (většinou měst) oddělených čárkou. Mělo by být možné trasu na mapě podle seznamu přesně najít. Místa zvýrazněna tučně jsou pro expedici nějak důležitá – zpravidla v nich byla zastávka (ať už na prohlídku, nebo kvůli trajektu). Údaj v hranaté závorce před názvem zvýrazněného místa je počet kilometrů od posledního takového místa, případně od místa spaní. Údaj v kulaté závorce před názvem místa je čas, kdy jsme tam přijeli, údaj v kulaté závorce za názvem místa je čas, kdy jsme odsud odjížděli.
Celkem expedici absolvovalo 34 účastníků z toho 19 děvčat a 15 chlapců, 7 nedospělých a 27 dospělých, 20 občanů RBR (z toho 12 občanů a 8 občanek). Průměrný věk expedice byl 21,8 let v rozpětí 15 až 34 let. 15
DO DÁNSKA A KODANĚ skladovacím prostoru autobusu nahoře, mezi itím vším halda spacáků, stanů a karimatek. Každý má své místo, souseda a je připraven a odhodlán konečně odjet. Snad pro případ povolených ztrát, snad pro nácvik rychlého vyklizení autobusu, jsme nuceni opustit svá místečka, protože se jdeme vyfotit! Vyjeli jsme včas, jedeme, jedeme, kola se nám točí, čeká na nás Cínovec. Protože nechceme mít žádné problémy a chceme být rychle odbaveni, chováme se, jak nejlépe umíme a zdržujeme se vtipkování. Je nutno si ale přiznat, že poté, co Vrt obdrží od pana řidiče kartón cigaret se slovy: „Teď jsou jako tvoje“, se člověk těžko zdržel osobní průpovídky. Je tu hraniční přechod. Před námi vykládají celý autobus – při představě vykládání a nakládání našeho drobečka nám není nejlépe. Á, pan celník přichází. V tu chvíli je on jediným, kdo dělá fórky. Půjčuje si od nás brýle a kontroluje naše pasy, se mnou pak zapřádá řeč o houbách v oblasti Klatov. S půjčenými brýlemi málem odešel, ale jinak je vše v pohodě a tak odjíždíme. Změna, po patnácti metrech jsme vráceni zpět. Jímají nás, teď již vážné, obavy z opakování hry „Na škatulata...“ Zázraky se dějí, nic se nevykládá a kola se opět točí. Rozumní celníci si spočítali, že než to všechno vyskládáme a naskládáme tak bude dávno po šichtě a to jim za to nestojí. Svoji šťáru tak omezili na dotaz, zda opravdu vezeme tolik banánů. Už je noc a každý z nás se snaží poskládat své tělíčko do prostoru sedačky, kterou bude obývat po zbytek expedice. Jde to těžko, ale jde to a tak nějak zkrouceni a plni očekávání jedeme nocí na sever.
Trasa – první den pátek 28. července 2000 Praha – Prosek (16:30), Teplice, [115 km] Cínovec , Drážďany, Berlín, Lübeck směr Puttgarden
Celkem do trajektu do Dánska 783 km
Trasa – druhý den sobota 29. července 2000 od Berlína, [783 km] Puttgarden (5:00) – trajekt – Rødby Havn (6:00), Rødby, Maribo, Køge, [157 km] Roskilde – 45 minut, [34 km] (12:00) København – Kodaň (15:00), [48 km] Helsingør – trajekt – Helsingborg, Markaryd, Ljungby, Värnamo, [245 km] Jönköping
Celkem od trajektu z Německa 484 km
15:00 V tuto dobu jsme měli být na místě srazu. Slova „měli být“ jsou na místě a zatím nezbývá nic jiného než doufat, že všichni polárníci ještě dorazí. Nicméně nikdo nelení. Zatímco na parkovišti každý z nás několikrát přeskládal obsah batohu do krabice, obsah krabice vedle na zem, všechno řádně sešlapal a opět vše dal do krabice, jiné banánové krabice putovali z klubovny RBR k autobusu. Ještě se vrátím k přesunu materiálu z batohu do banánové krabice. Všechny tyto pohyby našich propriet byly závislé na přísunu a proměnlivosti informací a tak se některým z nás povedlo nacpat do krabice obsah celého batohu, spacák a karimatku nevyjímaje! Většině se však dařil přesný opak. Moc, moc, moc věcí a minimálně místa... Skladovací prostory autobusu se mezi tím proměnily v prostorové puzzle, které se skládalo cca 2 hodiny. Tímto momentem se pro nás stala hra: „Škatulata, škautulata hejbejte se“ hrou nejčastější, hrou kultovní. 16:30 Poslední obraz procesu balení: Krabice ve skladovacím prostoru autobusu dole, krabice ve
Naďa
DÁNSKO „Zemička světle zelená, jako se na mapách malují nížiny; zelené louky a zelené pastviny, kropenaté stády; temné chemzí s bílými koláči květů, modrooké dívky s mléčnou a plstnatou pletí, pomalí a rozšafní lidé; rovina, jak by ji pravítkem nakreslil – prý tady někde mají horu, kterou dokonce nazvali Himmelbjerg; jeden můj známý ji hledal autem, a když ji nenašel, ptal se domorodců, kudy má k ní jet; i řekli mu, že ji právě několikrát přešel.“ Karel Čapek Základní údaje oficiální název: Dánské království, Království Dánsko (Kongeriget Danmark) původ jména: Název Dania ("země Dánů") se poprvé připomíná kolem roku 650 n.l. Proti expanzi dánských kmenů založil Karel Veliký (742-814) vojensky organizované pohraničí zvané Danmark ("Dánská marka", mark="hranice"). Název se v 11. stol. rozšířil ne celé území dánského státu. hlavní město: Kodaň (Copenhagen, København) 16
státní zřízení: monarchie (trůn dědičný v dynastii šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburské v mužské i ženské linii) v čele s králem; výkonná moc: královna, předseda vlády, vláda; zákonodárná moc: jednokomorový Parlament (Folketing, 179 členů, 4leté volební období) forma vlády: konstituční monarchie (1849) člen: OSN, UE, NATO, OECD rozloha: 43 094 km², z toho souš 42 370 km² (130. místo na světě) hranice: 68 km s Německem pobřežní linie: 3 379 km správní rozdělení: 14 správních okresů, 2 městské okresy (Kodaň, Frederiksberg) zámořská území: Faerské ostrovy, Grónsko nejnižší bod: -7 m (Lammefjord) nejvyšší bod: 173 m (Yding Skovhøj) obyvatelstvo: 5 268 775 (v r. 1997, 103. místo), 124 obyv./ km² etnické složení: Dánové (97,1%), Němci (1,6%), Turci (0,5%), Švédové (0,4%), Britové (0,2%), Jugoslávci (0,2%) hlavní náboženství: evangelicko-luteránská církev (89%, státní náboženství), další protestantské denominace, malá katolická menšina, Židé hlavní jazyky: dánština (úřední), němčina, jutština, grónská eskymáčtina měna: dánská koruna (DKK) = 100 øre; inflace 2,4% (1995) státní svátek: 16.dubna (narozeniny královny), 5. června (výročí ústavy 1849) státní hymna (1844): "Der er et Yndigt Land" (Tam je milovaná země); hudba: H. E. Krøyer (1823), slova: Adam Gottlob Oehlenschläger (1820) královská hymna (1828): "Kong Kristian Stod ved Højen Mast" (Král Kristián stanul u vztyčeného stěžně); hudba: Johannes Ernst Hartmann (1780, upravil Friedrich Kuhlau (1828), slova: Johannes Ewald (1778) vlajka: Podle legendy ze 16. stol. spadla z nebes do rukou dánského arcibiskupa během bitvy s Estonci u Lyndanis 15.6.1219 a dodala dánským vojskům v těžké chvíli sílu ke konečnému vítězství. Podle jiné legendy se znamení kříže v červeném poli, které přispělo k vítězství, zjevilo králi Valdemarovi I. v předvečer bitvy. Dánská vlajka, zvaná Dannebrog a prokazatelně doložená ve 14. stol., patří mezi nejstarší nepřetržitě používané státní vlajky na světě. Státní a válečná vlajka má podle odborné terminologie tvar "vlaštovčího ocasu", tj. není obdélníková, ale má zástřih do dvou vlajících cípů. Národní vlajka byla uzákoněna v r. 1854. znak: Tři modří kráčející lvi s devíti srdci jsou doloženi jako heraldické znamení Dánska už ve 12. stol. za vlády krále Valdemara I. Počet srdcí se ustálil až v r. 1819. Dějiny Dánsko bylo osídlováno v 5.-6. stol. Dány, kteří přicházeli z již. Švédska. V letech 804-810 došlo, za vlády krále Godfreda, k prvnímu sjednocení země a asi o čtyřicet let později došlo ke vzniku dánského státu. V r. 960 většina Dánů přijala křesťanství. Až do 11. stol. vládli Dánsku vikingští panovníci. Poslední z nich, Knut II., zemřel r. 1086. Ve 12. stol. byla založena Kodaň (biskupem a válečníkem Absalonem) a Valdemar I. porazil Pobaltské Slovany a dobyl Rujanu, Meklenbursko a Pomořany. Černým rokem se pro Dány stal rok 1213, kdy zemřela jejich milovaná královna Dagmar (dcera Přemysla Otakara I. ). O šest let později vyhlásil její manžel Valdemar II. Vítězný křížovou výpravu proti Estoncům u Lyndanis (v místě dnešního Tallinu). V r. 1282 byla Erikem V. Klippingem potvrzena první dánská ústava. Po Kalmarské unii z r. 1397 vytvořilo Dánsko personální unii se Šlesvickem a Holštýnskem (1460). 1478 založil král Kristián I. v Kodani univerzitu. Celé 16. stol. je obdobím válek a reformací. Léta 1534-1536 jsou obdobím tzv. boje hrabat (povstání měšťanstva sedláků vyvrcholilo v občanskou válku). Roku 1536 vrcholila církevní reformace. Církevní majetek byl převzat králem a luteránství se stává oficiálním náboženstvím. 1563-70 vedlo Dánsko se Švédskem tzv. Sedmiletou severní válku o nadvládu v Severním moři. Ani 17. stol. nebylo o mnoho klidnější. Roku 1625 se Dánsko zapojilo do třicetileté války (tzv. dánské). O čtyři roky později Dánsko lübeckým mírem svou účast ukončilo. V letech 1657-58 ve válce se Švédskem ztratilo velkou část území, která byla stvrzena roskildským mírem. 1660 byla nastolena absolutistická vláda Frederika III. , která byla o tři roky později uznána za dědičnou. Při napoleonských válkách se Dánsko postavilo na stranu Francouzů a bylo Brity ostřelováno. V první světové válce zachovalo Dánsko neutralitu. Roku 1920 navázalo Dánsko diplomatické styky s ČSR. Během druhé světové války podepsali Dánové smlouvy o neútočení s Německem a vyhlásily neutralitu. Po válce obnovilo diplom. Styky s ČSR, stalo se členem NATO, Severského společenství, zakládajícím členem Evropského sdružení volného obchodu. V roce 1972 nastoupila na trůn dosud vládnoucí královna Margareta II. O rok později bylo přijato za člena EHS.
17
3) zelené sochy - nejčastěji chlapi na koních, ale občas i chlap bez koně 4) a samozřejmě voda - spousta říček, jezdí tam lodičky Z Kodaně jsme vyjeli okolo 15 hodiny na trajekt do Švédska. Ani jsme se nenadáli a byli jsme tam. Ve Švédsku je hned na první pohled znát, jací jsou ti Švédové vlastenci. Skoro na každém domečku mají státní vlajku nebo alespoň prapor. Také je tu spousta krav a koní. Jeli jsme až za Jönköping ubytovat se. Chvíli jsme sice hledali, ale místo bylo nádherné. Z jedné strany les (ráno jsme zjistili, že je to přírodní rezervace) a z druhé strany jezero. Po vydatné večeři jsme ulehli do stanů a spali.
Ve dvanáct hodin, kdy začal druhý den, ještě snad nikdo nespal. Jeli jsme totiž pořád autobusem (nebylo to zrovna moc pohodlné), kterým jsme se asi v 5 hodin nalodili na trajekt do Dánska. Vybalili jsme si naše nové expediční bundičky a hurá na palubu. Asi za hodinu jsme přistáli v Rodbyhavnu. Nyní jsme pokračovali do Kodaně, hlavního města. Mezitím ale bus zastavil ještě v Roskilde, o němž nám pověděli Jirka s Martinou. Koukli jsme se na katedrálu a lodě a pokračovali dále do Kodaně. Při vzpomínce na Kodaň se mi vybaví toto: 1) kolo na každém rohu - spousta lidí tam jezdí na kole. Neválejí se tam ale jen kola "zdravá", ale i třeba blatníky, kola osmičková … 2) spousta silnic a semaforů - jak Vrt řekl: "Magistrála je proti tomuhle hadr."
Šotek
18
ŠVÉDSKEM DO STOCKHOLMU z nejpozoruhodnějších zdejších památek, a vyrážíme na prohlídku (dnes už odvážněji a v menších skupinkách než včera na Kodaň). Máme jen něco přes dvě hodiny (do 16:00) a bude to proto hrozná honička. Radnice, kde jsou mj. předávány Nobelovy ceny, ostrov s historickým centrem Gamla Stan, královský palác, korunovační katedrála Stör kyrkan a řada dalších, ostrov plný muzeí, zelený ostrov se skanzenem a lodí vyzdviženou ze dna moře a proměněnou v muzeum, projížďka lodí s obhlídkou památek, stockholmské metro s obarvenými skalními stěnami a plastikami, asi nikdo nestačil vše a každý má svého favorita, co nejzajímavějšího ve Stockholmu viděl. Čas je neúprosný, v 16:00 jsou všichni v autobuse, jen první čokoládový princ Jakub z rodu Obdržálků přichází v 16:05. Pak následuje dlouhý přejezd malebně zelenou Švédskou krajinou zpestřený příhodami rodinky Simpsonových. V 18:10 dorážíme se značným zpožděním na parkoviště poblíž Ellanu, poprvé přebalujeme věci do batohů a opouštíme autobus (řidič Láďa zůstává, Ness pokračuje s námi), za dva dny nashle. Loď v přístavišti netrpělivě čeká, až se s věcmi nalodíme. Vyplouváme okolo 19:05, pevnina se vzdaluje, kolem porůznu bližší i vzdálenější ostrovy a ostrůvky, zatím netušíme, co nás čeká na Vassarö. Plavba byla pro zaryté suchozemce úžasná, nicméně proběhla bez zvláštních příhod. V přístavišti na ostrově překládáme věci na valník za traktor a následujeme průvodce k tábořišti asi 250m do středu ostrova. Vše souhlasí s popisem v cestovní knížce i s propagační videokazetou, na které si dovoluji zájemce o podrobnější informace o mořské základně Vassarö stockholmského skautského distriktu odkázat. Stavíme stany, vybalujeme, vaříme rajskou s již značně „jetými“ knedlíky. Pak povídáme, rozkoukáváme se po okolí formou večerní procházky, vnímáme zpěv a meditaci probíhající v kapli, Procházka končí romantickým posezením u moře. Pak už jdeme spát, začíná teplá, klidná a posilující noc před zítřejšími „troopery”.
Trasa - třetí den neděle 30. července 2000 Jönköping (8:30) Ödeshög, Mjölby, Linköping, Norrköping, Nyköping [317 km] Stockholm (16:00), Norrtälje [107 km] Ellan – lodí na ostrov Vässarö
Celkem za neděli: 424 km
Spíme na včera až zázračně nalezeném tábořišti u romantického jezírka nedaleko vesnice Nickarp. Je nádherné ráno, loďka s rybáři se nezřetelně rýsuje v mlze nad vodou, pak slunce a modrá obloha. K snídani vánočka s bikavou nebo čajem, stany schnou, do 8:30 stíháme koupání, nakonec díky Obdržálkovým odjezd o pouhé 3 minuty později. Zmatenou cestu na tohle podivuhodné místo asi nikdo nedokáže vysvětlit, bohužel. Cestou po dálnici na Jönkeping okolo krásná příroda (ještě jsme nepřesycení), lesy, pastviny, stáda krav i koní, roztroušená venkovská stavení, často dřevěná v kombinaci tmavočervené a bílé. Je to malebná, úrodná, upravená a obdělávaná země, dosti hustě osídlená ale spravovaná s citem a ohledem, jaký se u nás moc často nevidí. Dále projíždíme podél břehu největšího (či druhého největšího) jezera 134km asi polovinu jeho délky. V 10:20 odeslána Véně SMS zpráva, že je vše v pohodě určená pro rodiče a střediskovou konferenci. Od 10:26 do 10:50 překvapení od Jirky, neplánovaná zastávka u kanálu a soustavy zdymadel v Bergu u Linköpingu. Slunce a lodě, příjemné, jen rychlý odjezd znemožnil vidět a nafotit celý přejezd lodi zdymadlem. V 11:09 projíždíme okolo Linköpingu směrem k Jönkepingu, venkovní teplota je 23ºC, slunce a modrá obloha s pár beránky. Okolo 12 hodin už se řeší, jakým způsobem zmákneme Stockholm. Připravený Zdéňa pro všechny nastínil, co je tam potřeba vidět. Ve 14:30 vjíždíme na most nad údolím a vpravo pod námi se rozprostírá panorama Stockholmu. Za nějakou dobu už parkujeme nedaleko radnice, jedné
ŠVÉDSKO „Je jenom skok z Dánska do Švédska, zejména když dotyčný skok děláte z Kodaně do Malmö nebo z Helsingöru do Hälsingborgu; nicméně přistavše na půdě švédské musíte vyplnit obsáhlý dotazník, kdo jste a kde jste se narodil a proč jste se narodil a co vůbec chcete ve Švédsku; snad je to proto, aby bylo úředně vzato na vědomí, že náhodou nejste dánský král, přicházející dobývat dolnošvédských länů, jako bývalo zvykem v dějinách.“ Karel Čapek 19
Základní údaje oficiální název: Švédské království, Království Švédsko (Konungariket Sverige) původ jména: Název země je odvozen z kmenového názvu Sveoni, Svearové, který má základ v germánském kořeni sui- ("svůj, vlastní", tedy "vlastní lid"). hlavní město: Stockholm státní zřízení: monarchie (trůn dědičný v dynastii Bernadotte na základě prvorozenosti v mužské linii) v čele s králem; výkonná moc: král, předseda vlády, vláda; zákonodárná moc: jednokomorový Parlament (Riksdag, 349 členů, 4leté volební období) forma vlády: konstituční monarchie člen: OSN, UE, OECD rozloha: 449 964 km², z toho souš 410 928 km² (55. místo na světě) hranice: 2 205 km (Finsko, Norsko) pobřežní linie: 3 218 km správní rozdělení: 24 provincií nejnižší bod: 0 m (hladina Baltského moře) nejvyšší bod: 2 123 m (Kebnekaise) obyvatelstvo: 8 946 193 (v r. 1997, 83. místo), 22 obyv./ km² etnické složení: Švédové (90,8%), tzv. autochtonní Finové (2,5%), Laponci (Samové), Estonci, Romové, Židé, aj. hlavní náboženství: evangelicko-luteránská švédská církev (89%), katolíci (1,5%), pentekostalismus (letniční hnutí, 1%), pravoslaví, muslimové, židé, buddhisté hlavní jazyky: švédština (úřední), finština, laponština, angličtina, němčina, aj. měna: švédská koruna (SEK) = 100 øre; inflace 2,6% (1995) státní svátek: 30.dubna (narozeniny krále), 6. června (Den švédské vlajky, výročí nástupu dynastie Vasa 1523) státní hymna (1880): "Du gamla, du fria" (Ty starodávné, ty svobodné); hudba: tradicionál, upravil Edvin Kallstenius, slova: Richard Dybeck (1844) vlajka: Skandinávský kříž ve švédských národních barvách odvozený kolem roku 1521 od vlajky dánské. V dnešní podobě se vlajka užívá od roku 1906. znak: Rozlišuje se velký (královský) a malý státní znak. V 1. a 4. poli jsou tři koruny, které poprvé použil asi král Magnus Eriksson roku 1336, aby symbolizovaly jeho moc nad Švédskem, Norskem a provincií Skåne. Ve 2. a 3. poli je erb dynastie Folkungů, starý královský znak Švédska z 13. stol. Srdeční štítek kombinuje dynastické znaky Bernadottů a Vasovců. Štít je dekorován řetězem serafínského řádu a ozdoben královskou korunou. Znak se i se strážci štítu klade na královský plášť s korunou, symboly monarchie. Za malý státní znak se považuje modrý štít se třemi zlatými korunkami, ozdobený královskou korunou. Dějiny Větší část Švédska byla od 2. tisíciletí př. Kristem osídlena germ. kmeny. Kolem r. 300 po Kr. jsou doloženi Švédové (1. zmínka o Švédech byla nalezena ve spisu Germania řím. Historika Tacita). V 1.-5. stol. na území Švédska zasahoval vliv řím. kultury. V 5.-6. stol. vznikl ve středním Švédsku kmenový svaz Švédů (=Sveoni, Svearové - po nich pojmenované Švédsko, znamená to přibližně svůj, vlastní, tedy vlastní lid). S centrem v Uppsale. V 9. stol. švédští Normani (Varjagové) podnikly výpravy do vých. Evropy (Kyj. Rus), Byzance a k Arabům. V 10.-11. stol. byly švédské kmeny sjednoceny a vznikl jednotný stát. Na poč. 11. stol. přijal též švédský panovník křest ( byl to Olaf Skottkonung). R. 1157 Erik IX. obsadil JZ pohanské Finsko, proti kterému vyhlásil křížovou výpravu. Postup Švédů na východ zastavil novgorodský kníže Alexandr Něvský v bitvě na Něvě (1240). R. 1397 podepsalo Švédsko (s Finskem), Dánsko a Norsko(s Islandem) Kalmarskou unii, kde hl. postavení mělo Dánsko, proti jehož nadvládě vypuklo ve Švédsku na poč. 16. stol. selské povstání ( v čele s E. Engelbrektssonem), které vedlo ke svržení dán. moci a nastolení domácí dynastie Vasovců (za jejich vlády se Švédsko stalo evrop. Velmocí). Neúspěšné výboje Karla XII. v Severní válce s Ruskem (1700-21) zemi značně vyčerpalo a za a po napoleonských válkách přišlo Švédsko o značný počet území (včetně Finska ve prospěch Ruska). Jako náhradou za tato území vznikla r. 1814 švéd.-norská personální unie. V r. 1810 byl na Švédský trůn dosazen Napoleonův maršál Jean-Baptiste de Bernadotte, zakladatel dodnes vládnoucí dynastie. V obou světových válkách i ve Studené válce zachovalo Švédsko neutralitu. V r. 1995 vstoupilo do EU. V r. 1997 tisk zveřejnil, že v letech 1935-76 bylo donuceno na 60 000 šv. Občanů ke sterilizaci (program byl zaměřen zejména na "nižší" vrstvu obyvatel - svobodné matky osoby se špatným zrakem a obyvatele s "nežádoucími" rasovými charakteristikami - cikáni, míšenci,…)
20
SKAUTSKÝ OSTROV VÄSSARO Když jsme se dnešního rána probudili, tak svítilo sluníčko a bylo horko. Čekala nás hygiena a snídaně, ale na to všechno jsme měli fůru času, protože program jsme měli až 9:50. Polovině z nás ale začínal až v 10:10, a tak se všichni hrnuli do druhé směny. Jak to ale chodí, těsně před hrou se mnoho lidí rozmyslelo a chtěli jít už 9:50, a tak to pěkně vyšlo. Program to byl velice netradiční. Spočíval v tom, že nás jeden ze zdejších průvodců - volunteerů, prováděl zvláštní stezkou po ostrově a představoval nám pasťové techniky užívané zdejšími trappery v minulosti. Bylo to opravdu zajímavé, často ale dost brutální. Procházka byla ukončena dlouhým sjezdem po laně, držeje se za kladku. Po té nás čekalo namazat chleba sádlem a to celé zkonzumovat. Po obědě jsme se poměrně dlouho flákali a opalovali. Odpolední program pro nás znamenal hraní zdejší tradiční hry Kubb. Jde v ní především o to co nejpřesněji srazit malé válečky stojící na zemi. Tato hra nám zabrala opravdu hodně času, protože když jsou týmy vyrovnané, tak je hra vlastně nekonečná. Na večer se většina lidí těšila do sauny. I já. Sauna byla elektrická a stála na pobřeží. Prostor vevnitř byl hodně velký, proto tam nebylo moc horko. Ale stačilo to. Po této osvěžující a omlaďující proceduře jsme šli pařit do stodoly. Vrt a Bára vytáhli kytary a už to jelo. Šel jsem spát asi v 1:00, ale několik lidí stále pokračovalo. Jenom musím podotknout, že v 1:00 je tady tma jako u nás v 22:30.
Ráno jsme se probudili se sluníčkem ve tváři. Posnídali jsme vánočku s čajem. Kolem 9. Hodiny jsme se odebrali na zdejší hru "Hynderbanan". "Banan" v části názvu je zde použito neúmyslně. Jakákoli podobnost či spojitost s R.B.R. je čistě náhodná a neúmyslná. Byla to taková Finská stezka. Byly zde zbudovány docela lehké překážky, ale protože na ostrov jezdí děcka asi od 10-ti do 14-ti až 15-ti let, tak si myslím, že byly příjemné a velmi zajímavé. Poté co jsme ji všichni v pořádku absolvovali, tak jsme si dali oběd (chléb s paštikou). Na odpoledne jsme se těšili, protože nás čekala plavba na plachetnicích. Rozdělili jsme se na polovic, protože plachetnic nebylo tolik. Jedna půlka si vyzkoušela malé plachetnice pro 1 osobu a kánoe. Druhá se rozdělila do 4 skupin po 6-ti lidech. Pak jsme si to vyměnili. Každá skupina dostala 1 švédského "lodivoda" (tohle slovo nevím, jestli existuje). My jsme dostali asi švédskou top modelku (fakt docela kost). Přesto jsme věnovali pozornost překrásným výhledům a pohledům z lodi. Opička se cestou naučil pár nových švédských slovíček. Samozřejmě od naší lodivodky. Takto skvělé odpoledne už jsme dlouho nezažili. Po té co jsme se vrátili zpět do tábora plni skvělých zážitků, uvařili jsme véču. Při večeři přiběhl Káral s Pinguinem s další asi 60 cm velkou štikou. Ty se snědly. V podvečer jsme pozvaly švédský programový team na volejbal. Samo jsme vyhráli a nakonec jsme si zatancovali ve skvělém tanečním sále. Pak jsme si už dali voraz a šli spát. Někdo do stanu a někdo to zkusil v takovém "bungříku".
Pepa
Jiřík
Vässarö Scout Centre (VSC) VSC je nejrozsáhlejší současný kemp pro mládež ve Švédsku. Vlastní ho a je řízen Stockholmskou oblastí švédského skautingu a má průměrně 30 tisíc hostů (na přespání) ročně. VSC není navštěvováno pouze skupinami skautů, ale také jinými organizacemi pro mládež jako jsou sportovní kluby, skupiny handicapovaných dětí, školní třídy atd. Pořádá každé léto dva křesťanské tábory, tábor na vodě a tábor v divočině pro skauty a neskauty ve věku 10-13 let, rukodělné tábory a plavební kursy. Historie VSC bylo věnováno stockholmským skautům roku 1942, vlastník kapitán Ragnar Westin zmizel mezi vlnami, když byla jeho loď torpédována. Kapitán Westin začal svoji kariéru na moři poté, co byl vyloučen ze školy jako nepříjemný 12-ti letý mladík. Roku 1936 ho poprvé vzal jeho dobrý kamarád na Vässaro. Ten kamarád vlastnil půlku ostrova a chtěl, aby si kapitán Westin koupil jeho půlku. Kapitán Westin si zamiloval tento ostrov a koupil ho celý. Jeho ideou bylo vytvoření centra mořských skautů, ve kterém by mohl trénovat lodní úředníky. Našel si zde stálý domov. Když byla po jeho tragickém osudu v roce 1942 otevřena jeho závěť, bylo jasné, že chtěl, aby skauti pokračovali v uskutečňování jeho záměru vytvořit mořské skautské centrum. Když skauti převzali Vässaro, nic se ve skutečnosti nestalo, ale roku 1956 byl uskutečněn první křesťanský tábor pro skauty a skautky. Od té doby se tyto tábory konají každý rok. 21
Vässaro obydlovaly tři farmy, dvě z nich jsou zachované do dnes, naše tábořiště - louky u staré farmy, jsou přirozené součásti krajiny. Táborová kancelář je umístěna v jednom ze starých farmářských domů, programová kancelář je v jiném domě. Nejrozsáhlejší částí ostrova je les. Obydlená část ostrova je velmi malá ve srovnání se zeleným lesem, který obklopuje ostrov. Zjistíte, že VSC udržuje docela málo starých budov, pozůstatky z farmářských dní stojí pyšně vedle našich nových domů. VSC dnes Stockholmská skautská skupina už neexistuje, dnes vlastní Vässaro spousta skautských skupin dohromady. Stockholmská skautská oblast švédských skautů a skautek je rozsáhlá oblast, která má 6 zaměstnanců. Všichni pracovníci tráví část léta na Vässaru, kvůli tomu se během léta mění adresa oblastní kanceláře. Kromě těchto 6 lidí zahrnutých do dlouho běžícího vývoje Vässaro, část výboru plánuje aktivity a stará se o údržbu. Tento výbor je tvořen pouze dobrovolníky, kteří pečují o Vässaro. Ostrov je uzavřen od října do konce dubna, většinou kvůli tomu, že naše severské klima nám zabraňuje dostat se na Vässaro. Na jaře a na podzim jezdí školáci na ostrov na "táborovou školu", ale od června do srpna je Vässaro navštěvováno hlavně skauty z celého Švédska a z celého světa. Všechna práce na ostrově je uskutečňována dobrovolníky od 17 let. Vy jste také vítáni jako dobrovolníci. Naše dobrovolnická práce zahrnuje patronátní systém rozličných úkolů, jako jsou: pozemní doprava, mořská doprava, kuchyň, dodávky jídla, plavební instruktoři, programový pracovníci. Vässarö - aktivity Les, louky, pobřežní skály a moře samotné se dají využít mnoha způsoby: výlety, procházky, ohně, honby za pokladem, odlévání stop a samozřejmě možnost studovat přírodu z různých pohledů. Vässarö nabízí některé aktivity, které mohou být zahrnuty do vašeho programu. Všechny aktivity by měly být prováděny takovým způsobem, aby neničily prostředí – příroda není nevyčerpatelný zdroj. Spolupracujte při přípravě vašeho programu s manažerem nebo programovými pracovníky. Některé aktivity musí být předem zamluveny: plavba, kanoe, zálesácké stopování. V nabídce jsou pozemní a mořské aktivity, ale samozřejmě si můžete svobodně organizovat vaše aktivity podle toho, jak vám to vyhovuje. Čas na každou aktivitu je pouze odhadnut, není zahrnuta doba chůze z a do vašeho tábora. Při příjezdu budete seznámeni s programovým pracovníkem, který vaší skupině zorganizuje kontakt s programovou kanceláří. Rozmanité programové aktivity (všechno zamlouvání je zprostředkováváno programovou kanceláří, pokud není určeno jinak) Stodola - stará stodola je používána pro letní tancování, stolní tenis, sušení mokrých stanů apod. Kaple - víceúčelová zastřešená hala, určená pro školení, tancování, filmy, náboženské programy. Požaduje zamluvení. Cirkus - nová neúplně vybavená budova. Nabízí možnost ohně pod střechou (za špatného počasí) a tancování. Cirkus je víceméně určen pro skautské kursy. Ekohuset - pro méně rozsáhlé aktivity skupin - pod střechou. Občas používané pro výstavy. Požaduje zamluvení. Rybaření - máme omezený počet rybářského náčiní na vypůjčení. Pokud máte zájem o rybaření na lodičce, je to možné za připlacení. Kubb - nejoblíbenější hra na ostrově. Zeptejte se programových pracovníků na návod. Lillgarn - dům programové kanceláře (přízemí). Sauna - nahřejte se v sauně a osvěžte se poté plaváním v moři. Podívejte se na západ slunce z nejlepšího místa na ostrově. Je zde místnost pro 20-25 lidí. Možné po zamluvení do 10 hodin večer, po desáté hodině už ne. Nesmí se skákat z mostu vzhledem k mělké vodě a ostrým skálám. Volleyball - hřiště se sítí a balóny je k dispozici po zamluvení. Prosím zaznamenejte si, že všechny programové aktivity jsou zahrnuty ve vašem kempovém poplatku. Jediná výjimka je cena materiálu pokud děláte nějaká řemesla. 22
Mořské aktivity Plavba - lodičky Fladan, náš malý přístav, nabízí rozličné možnosti, jak se dostat na vodu. Máme širokou nabídku lodí, počínaje malým Optimist (pro jednu osobu) a tradičními loděmi ze sklolaminátu a krásnými dřevěnými loděmi až pro šest lidí konče. Plavební instruktoři poučí začátečníky, jak rozdílné větry ovlivní plavbu a seznámí zkušenější námořníky s vodou kolem Vässara. Pokud si přejete, instruktor může plout za vás a vzít vás dále na souostroví. Vedoucí skupiny spolu s Fladanskými pracovníky omezuje každé skupině aktivity, podle věku, hlavnímu zájmu, zkušeností a počasí. Rádi bychom zdůraznili, že platí pravidlo podle kterého musíte být schopni uplavat 200 metrů pokud chcete plavat s loďkou za hranice Fladanu. Kanoe Máme 20 kanadských kanoí v našem přístavu. Můžete si je zamluvit na půldenní túry, celodenní túry nebo pro noční výlety na přilehlé ostrovy. Instruktoří vás naučí techniku. Protože zde není žádný rybník, instruktoří vám vysvětlí odlišnosti v plavbě na kanoi na moři. Pokud je neobvykle silný vítr nebo pokud je nestálé počasí, instruktoři se mohou rozhodnout nepustit vás z Fladanu. Obvykle jsou kanoe používány současně s lodičkami například když jsou zde skauti, kteří nesplňují požadavek schopnosti plavat 200 metrů. Trvání jakékoli fladanské aktivity je zhruba 2-2,5 hodiny. Zamlouvací procedura Na zamlouvacím formuláři najdete možnost reservovat lodičky a kanoe. Fladan, náš malý přístav, může obsluhovat několik skupin najednou, aby si každá skupina upřesnila, kterou chtějí loď a kdy. Když si plánujete vaše aktivity, možná je dobré vědět, že Optimist (20) unese jednoho člověka, ostatní lodě (8) unesou od 5 do 8 lidí a jedna z našich lodí unese max. 10 lidí (krásná stará loď). Je také možné kombinovat kanoe a lodičky, například nechat jednu hodinu polovinu skupiny plavat na lodičkách a zbytek na kanoích a potom vyměnit. Vässaro poskytuje záchranné vesty všem účastníkům. Je nezbytně nutné nosit záchranné vesty po celý čas na lodi a na molu: vedoucí stejně tak jako skauti a pracovníci!
23
ZA SEVERNÍ POLÁRNÍ KRUH města, našli jsme místo na spaní a navečeřeli se vřetena s hovězím na česneku. Strava naší skupiny byla daleko nejchutnější díky kuchařskému umění Naďy. Vrtovi se stékaly sliny a od našeho kotlíku se nemohl odpoutat. Ještě téměř za světla (okolo 23:00 a později) jsme se uložili ke spánku a těšili se na příští den.
Trasa - šestý den středa 2. srpna 2000 Vässarö (9:00) - lodí na pevninu Ellan (10:00), Söderby – Karl, Börstil, [177] (1 hodina) Gävle (), Söderhamn, Hudiksvall, Sundsvall, Härnösand, Sandö, Örnskjöldsvik, Umeå, [533 km] Bygdeå
Celkem za středu: 710 km
Zuzka & Staník
Trasa - sedmý den čtvrtek 3. srpna 2000 Bygdeå (8:30) Skellefteå, Piteå, Luleå, Boden, [390 km] Jokkmokk , [126 km] NP Stora – Vietas
Ve čtvrtek se vstávalo (téměř jako vždy) v 7:00. Po snídani (chleba s marmeládou) se odjíždělo do Jokkmokku. Cestou jsme zastavili na polárním kruhu, kde jsme vytvořili hromadnou fotografii. Někteří jedinci se kvůli ní vyšplhali i na ceduli oznamující, kde se právě nacházíme. Nutno dodat, že na polárním kruhu byla taková zima, že se všichni ve slabé větrovce (kterou jsme si museli kvůli nařízení naší krutovlády nandat) hrozně potili. Teplotu odhadujeme na 25°C, slunečno. V Jokkmokku, centru švédských Laponců, jsme navštívili místní laponské muzeum a kostel. Pak už jsme se vydali k národním parkům Sarek a Stora Sjöfallet, kde jsme se ubytovali, seznámili s místními komáry (kteří nás pak provázeli po celém Sareku), navečeřeli (díky naší statečnosti se podařilo alespoň část jídla uchránit před armádou již zmíněných komárů) a uložili ke spánku, abychom další den mohli vyrazit brzy ráno. Někteří nadšenci (IndiJan s Ivou) se vypravili ihned po příjezdu.
Celkem za čtvrtek: 516 km
Dnešní ráno bylo posledním na Vässäro. Vstávalo se časně, abychom stihli vše sbalit a naložit na místní traktůrek, který věci odvezl do přístavu. V 9,00 jsme již odjížděli lodí do Ellan. Lodi nešéfovala žádná "kost" (jako Jiříkově plachetnici), ale "starý dědek" (asi 40 let). Po příjezdu k autobusu jsme vše rozbalili, znovu zabalili, naložili a vyjeli jsme dál na sever. Jediná větší zastávka byla v Gävle přibližně okolo poledne, spojená s obědem. Ve městě je k vidění Gamla Gefle, což je městská rezervace (teda asi nějak tak se to dá nazvat). Je pěkná, ale k našemu skanzenu v Rožnově se nedá přirovnat. V Gävle je velké železniční muzeum, ale to jsme k velké Staníkově lítosti bohužel nestihli prohlédnout. Pak jsme znovu nasedli do autobusu a vyrazili jsme směr Umea. Když jsme dojeli do blízkosti tohoto
Zuzka & Staník
24
Něco o Laponsku Historie Jako první se o Laponcích zmiňuje římský dějepravec Tacius, který píše: "... vyznačuje je divokost vzbuzující podiv a odporná chudoba, nemají koně, pevný dům ... k jídlu byliny, za oděv kůže, lůžko - holá zem ... Lov živí stejně muže a ženy, neboť ty lovce stále doprovázejí a žádají podíl na kořisti ... není jiný úkryt před šelmami a deštěm než chatrče ze slepených větví ... Takový život však považují za šťastnější než plahočit se po polích, dřít se při stavbě domů a kolísat mezi nadějí a strachem." Tak byli tedy Samové = Laponci viděni v roce 98 našeho letopočtu. V 16. století se poprvé vymezuje území obývané Laponci a na mapě je i obrázek Laponky, jak dojí soba s třemi rozvětvenými parohy. Svět byl nejvíce udiven zprávami o tajemné a nepochopitelné síle skryté v prostém kočovném životě, o laponských kouzlech a šamanech - nojdech - kteří klepáním kladívkem do magicky pomalovaných bubínků navazovali spojení s přírodními silami. ŠAMANISMUS - v laponské kultuře byly důležité rituály vztahující se k začátku lovu a také k jeho ukončení. Na začátku lovu se vydalo celé procesí lovců k medvědímu brlohu. V čele šel lovec, který medvěda vyslídil a za ním šaman, poslední šel muž, který měl medvěda zabít. Když medvěda zabil, děkovalo se medvědovi písní za to, že lovcům neudělal nic zlého. Mrtvé tělo se pak šlehalo vrbovými proutky. Pak muži táhly medvěda na saních domů a ženy je vítaly písní jako muže přicházející ze všech zemí. Byl to trik, jak odvrátit pomstu medvěda od jednoho konkrétního muže. Během třídenních slavností se maso medvěda muselo sníst. Na závěr muži pohřbili lebku, čenich, kosti, genitálie a ocas. Šaman léčil nemoci, předvídal, kde je zvěř, kudy potáhnou sobi, byl prostředníkem mezi bohy a lidmi. Pomocí magického bubínku viděl do budoucnosti a jojkováním (jistý druh zpěvu) se uváděl do extáze a cestoval do jiných světů. V 18. století se rozpoutaly boje o laponské území, to se dostalo pod zprávu dánskou i švédskou. S tímto se také začalo šířit křesťanství a zakládaly se náboženské obce (např.: JOKKMOKK). Většina Laponců ale dávala před křesťanstvím přednost svým šamanům, tudíž i zde probíhaly "hony na čarodějnice". Zajímavé je, že v roce 1988 se začaly v novinách objevovat zprávy o šamanech, lidé začali být sdílnější a jěště na konci 20. století chodí mnoho lidí k prastarým obětním místům a při porážce sobů přetrvávají určitá pravidla. Vznikl také dokumentární film o výrobě šamanského bubínku. Nutno ještě napsat, že vývoj laponského národa nabyl jednoduchý, svědčí o tom fakt, že Laponci měly stejná práva jako Norové až v roce 1965. Jojk - je hluboce intimní, spjatý s určitým prostředím nebi situací, mezi jojkujícím a posluchačem musí existovat důvěra. Melodie podléhá chvilkové situaci, chvíli je rozpustilá, smutná, hrdá. Jojkování se používá i ve chvílích obyčejného života. Společnost Ani Laponci mezi sebou to nemají jednoduché. "Turisti se zajímají jen o ně. Oni se starají jen o ty své soby, zatímco já běhám z jednoho do druhého. Jen přehánějí stáda z letních pastvin na zimní a naopak. A mezitím jen lenoší..." Lamentuje Laponka usedlá nebo také farmářka. Existují tři skupiny Laponců. Laponci žijící na mořském břehu a v jeho okolí, hodně rybaří. Kočovní Laponci, kteří vše co k životu potřebují je sob. Laponci v níže položených oblastech Švédska a Finska. Laponština je chráněna pouze pro Laponce. Mluví se jí pouze doma a po ukončení školy se písemného projevu používá jen zřídka. Na schůzích se mluví laponsky, ale zápis se většinou dělá norsky (u norských Laponců) a později se také norsky čte. I písemné domácí zprávy se píší norsky. Rodiče diktují v laponštině, dítě píše v norštině. 25
NÁRODNÍ PARK SAREK Miniexpedice "Na jih" v rámci expedice "Na sever" Ranní plísňovitý chlebík s nutellou měl za úkol postavit na nohy celou posádku a vybavit vitamíny a energií na vrcholové výstupy. Ze základy (poblíž vesnice VIETAS) vyráží několik skupin do NP SAREK. Také náš team ve složení: BARČA, LÍDA, JIŘÍK, PETRA, PEPA, KOMINÍK má zpočátku téměř jasně vytyčenou trasu "od autobusu stále na JIH, pak obejít pohoří AHPAR, vylézt na horu s kótou 1806 a vrátit se zpět". Nutno ovšem podotknout, že podle plánu jsme zvládli jen úplný (!) začátek a úplný (!) konec. Základ trasy jsme museli "trochu pozměnit" kvůli neplánovaným okolnostem jako např. déšť, řeky, bažiny, výška hor, rychlost našich nohou … apod. Nicméně heslo "jde nám přece o zážitky" jsme upravili podle místních podmínek na "zejména výhledy". A je to vážně parádička. Ještě před vyražením do hor jsme si vytyčili určité priority, které vážně chceme vidět, abychom nešli jen tak naslepo. Lída např. toužila po vodopádech, Petra po "nějaké vodě" - myslím, že oběma jsme přání splnili vrchovatě. Po prvním dnu obě nepřetržitě sušily a namáčely boty, jako by nebylo nic jiného na práci. Bára chtěla "vylézt na kopec" - to jsme splnili hned při první možné příležitosti. Toto "vrcholové" stoupáníčko sice způsobilo v našem teamu menší trable s lajblíkem a ramínky, ale pohotová Lída se ihned vrhla do zachraňování a neplechu zašila. Oba kluci chtěli "vylézt na dvoutisícovku" - to se nám nepodařilo jednat z časových důvodů a jednak kvůli tomu, že "dosažitelné" vrcholy měly zásadně "pod dva". No asi bylo toto přání příliš konkrétní. Počasí nám neuvěřitelně přeje, takže ho – sluníčka užíváme plnými doušky a ukládáme i do zásoby. Podle hesla o výhledech vyhlížíme do okolních kopců, do STORY i do SAREKU, pozorujeme stádo SOBŮ a první sníh a fotíme a fotíme jak o život. Zejména Jiřík hazarduje se životem, když se snaží zachytit na (svůj foťák) samospoušť celý team a vrhá se nám po sněhu střemhlav k nohám … Foťák bohužel i na potřetí odmítá spolupracovat. No co! Dalekohledem se snažíme identifikovat jakési postavičky v jednobarevných větrovkách, vysíláme morseovku a tak testujeme totožnost objevených bytostí! Jedna skupinka odhalena: Op, José a spol. Protože jsme nezvládli vychytat Murphyho zákonitosti a neprozřetelně chválili dne před večerem, počasí nám ukázalo, zač je toho loket. Všechna mračna z širokého dalekého okolí se stáhla a spustil se liják lijavec. Naštěstí máme max. zvýšenou schopnost improvizace a tudíž jsme se jednomyslně shodli na změně plánu: stočíme náš zájmový směr k chatce značené na mapě. Ukázalo se, že to byl nápad hodný
génia. Dovnitř jsme se sice museli "vloupat" oknem, ale noc stála za to! Sobota 5.8. Ráno jsme plni optimismu zabalili, naaranžovali všechna sebraná paroží na batohy a vyrazili k pohoří AHPAR. Trasa přes močály, bažiny a širokou řeku se ukázala nerealizovatelnou – pohotově jsme se obrátili o 180° a začali stoupat do "blízkého" sedla. Cestu po óbr kamenech se nám snažil znechutit déšť, vítr, mráz a řeka, která magicky přitahovala všechny "suchonohé" členy expedice. Naštěstí takových už moc nebylo, takže jsme přírodním živlům neudělali radost. Přes tuto nepřízeň jsme uvařili těstoviny a vystoupali na vrchol (1444 m) a to všechno za zpěvu "hitů našeho mládí", šlágrů z filmů, pohádek, večerníčků a reklam. Večer jsme oslavili přežití první půlky expedice do hor - a to dobrůtkovým mejdanem u Lídy a Péti ve stanu. Přišly nám k duhu i paštiky a chleba, vítězí ale čokoláda, rozinky, müsli tyčky ale hlavně: JO JO DELFÍNCI. Tak dobrou!
Kominík
Neděle
Ráno jsme se s trochou zimy probudili do dalšího putovního dne. Po snídani jsme se sebrali ( netradičně) a pokračovali v naší cestě. Celé dopoledne jsme šli po vrstevnicích. Bára nám cestou vyprávěla zážitky z Chille. Dozvěděli jsme se spoustu intimností. Po té jsme sestoupali dolů a začali vařit oběd. S Pepou jsme si do jednoho ešusu dali dva bujóny a čínskou polévku s humusem (pracovní název pro koření). Byla fakt dobrá. Po ó nám začalo pršet, a tak jsme raději pokračovali v cestě dál. Po chvíli jsme potkali dva Švédy. Byl to takovej starší pár. Nejvíc si samozřejmě pokecala Bára. To mi připomíná, že mě Bára po dobu naší expedice na jih, mučila s angličtinou. Po krátkém rozhovoru jsme šli dál. Čekalo nás nemilé překvapení. Opět se brodit řekou. My jsme se, ale snažili vždy přejít suchou nohou, avšak někdy to prostě nevyšlo, obzvláště některým z naší šestičlenné výpravy. Například Petře. No to se stává. Dnes ale byla docela zima a nikdo se určitě nechtěl namočit. A tak jsme cestu přes řeku hledali docela dlouho. Žádná z variant přechodu nebyla ale dokonalá, protože všude chyběl alespoň jeden kámen k přechodu suchou nohou. A tak jsme s Pepou naházeli kamení do vody tak, abychom mohli všichni přejít. Sámo jsme si vybrali ten nejširší úsek, a tak to bylo hopsavé a velmi dramatické překonání řeky. Když jsme všichni přešli suchou nohou tak nás děvčata pozvala na čokošku. Fakt dost bodla. 26
Protože jsme se dost zdrželi, zkrátili jsme si trasu k autobusu a rozdělali na nedalekém vršku stany. Po velmi zdlouhavém vaření jsme zalehli do spacáku. A najednou to přišlo. Začalo lejt jako z konve. Opravdu silný déšť to byl. Holky už to měly za sebou, ale mně a Pepovi se začalo chtít na malou. A tak jsme v tom lijáku šli a rychle naboso se vyčůrali. Jenže to není vše. Pršelo pořád a pořád a pořád. I ráno pršelo. Vítr se nám opíral o stan tak, že se nám polovina stanu začala zmenšovat. No nic, ráno jsme snídali ve stanu, sbalili si a zbořili mokrý stan. Hodili jsme si každý do krku jeden lok Bechera nebo co to bylo a s úsměvem se tváři, s dobrou náladou za deště odcházeli směrem k autobusu. Cesta byla sice z kopce celou cestu, ale naše pečlivě usušené věci a boty na nohou (kromě Lídy), se proměnili v rozmočené bačkory. V autobuse jsme pak sušili dost věcí. Bylo to príma.
Sobota 5. srpna 2000 Probuzení - poměrně pozdě. Snídaně. Balení. Zpět do mokrých bot a hurá na horu. Čtyři a půl hodinový výstup po kluzkých kamenech s přestávkami na doplnění energie a vody. Konečně nahoře. Sníh, poměrně zima, kluzko. Snaha přejít ten hřeben, ale i přes naší obrovskou snahu jsme zjistili, že na to asi nemáme - vzhledem k terénu, který je před námi. Učinili jsme vrcholové foto. Vrátili jsme se tedy zpět dolů. Zvolili jsme jinou cestu než tu, kterou jsme šli nahoru a to - po sněhu. Super klouzačka. Ze začátku to teda moc nejelo, ale pak jsem asi tak v půlce kopce spadla a jela víceméně proti svojí vůli a když už jsem byla mokrá ani jsem se nesnažila zastavit. Následovalo dalších asi 16 km k jezeru - místu pro další nocleh. Cesta - střídavě kameny, planiny, potoky, bažiny… Když jsme byli asi 200 m od jezera zpozorovali jsme několik stanů, vypadali jako naše. Jsou to naše stany? Rozhodli jsme se, že si to ověříme - Pingoš vytáhl takovou obrovskou krabici a z ní takovou obrovskou věc - totiž dalekohled. A tak jsme pozorovali. Po chvíli jsme zjistili, že jsou to opravdu naši. Potvrdila to Jančina žlutá bunda. Došli jsme k nim, ve zkratce si sdělili zážitky a pokračovali asi o 500m dál, kde jsme si postavili stany. Neděle 6. srpna 2000. Tentokrát jsme vstávali opravdu pozdě (kolem desáté). Cílem (ne jediným) tohoto dne byl ledovec na protilehlém kopci - přes řeku. Řeku jsme přebrodili, tak jak už bylo naším dobrým zvykem. Následovala ždímání, doplňování energie a stoupání a šplhání a stoupání a šplhání… Konečně jsme dolezli k ledovci. No nic moc - špína, zima, ale ledovec. Samozřejmě pršelo - to už ani nepíšu, protože to je taková samozřejmost. U ledovce jsem ještě udělala pár propagačních fot (doufám, že vyjdou) a s klidnou myslí jsem mohla sestupovat opět dolů ke stanům. Opět přes řeku. Dokonce jsme viděli i trosky něčeho podobného letadlu, ale nepodařilo se nám to přesně identifikovat. Došli jsme ke stanům. Zabalili si a najedli se a vyrazili k autobusu (asi 20 km). Když jsme vyráželi bylo 18:00. Cesta již tradiční potoky, bažiny, kameny… Jenom řeku jsme tentokrát nebrodili - byl tam most - takový přepych! Cesta byla náročná alespoň pro mě - opravdu se mi nechtělo, ale překonala jsem se a občas se chytla tempa ostatních členů skupiny. Nejhorší byl konečný úsek cesty sestup dolů. Myslím, že jsme toho měli opravdu všichni plný kecky a tak jsme šli, ťapali a toužili ať už ta cesta vyústí u autobusu. Dočkali jsme a radostně poblíž autobusu postavili stany a kolem půlnoci ulehli. Bylo to, řekla bych, dost náročné, ale jsem ráda, že jsem šla právě s těmahle lidma, třeba i proto, abych si vyzkoušela, co jsem ještě schopná zvládnout.
Jiřík
Pátek 4. srpna 2000 Dostala jsem za úkol napsat něco o expedici do švédského národního parku Sarek, prožité s naší čtyřčlennou skupinou. V této skupině byli kromě mě ještě Marťan, Káral a Pinguin. Netrvalo to dlouho a zjistila jsem, že jsou to fyzicky velice zdatní jedinci a že mně dá asi trochu přemáhání "vypadat" jako oni. Snad abych začala o samotné trase. Vystartovali jsme v pátek 4. srpna 2000 ze stanoviště autobusu kolem 9 hodiny (předpoklad startu byl o hodinu dřív …). Cesta vypadala ze začátku celkem nevinně. Přeskakování kamenů, brodění potůčku (stále bez namočení), výstup "buší". Když jsme vystoupali do horních pozic - šli jsme střídavě po kamenech a po pláni. Fotili jsme. Sluníčko bylo pod mrakem, ale zatím nepršelo. Na oběd jsme se zastavili u jezera (první písmeno názvu je V) Chlapci, jak jinak, šli lovit ryby, i přesto, že hloubka jezera byla asi tak na vyrachtání nohou. Zřejmě je nalákal 10cm pstružík, kterého Káral chytil v přitékajícím potůčku. Když skončili neúspěšné rybaření, vydali jsme se dál. Začalo pršet. Cesta byla kamenitá a tudíž kluzká. Terén náročnější a s přibývajícími kilometry ještě náročnější. Energii jsme doplňovali nejrůznějšíma "tyčkama". Po zdlouhavé cestě následoval dost nelehký sestup dolů do údolí k řece - místo našeho 1. ležení. Poté co jsem zahučela do potůčku už jsem rezignovala na suchost až doposavad suchých bot. Po sešlapu následoval další nelehký oříšek přebrodění řeky. Díky pomoci Pinguina se mi i tuto překážku nakonec podařilo zdolat. Sice jsem tam málem spadla úplně celá, ale ustáli jsme to… Ještě chvíli chůze… á konečně místo na stany. Měla jsme příšerný hlad, tak jsem zatím v rychlosti vytáhla alespoň zásoby sladkého sušeného ananasu na doplnění energie. Pak večeře a slastný spánek.
27
Doplnění několika chybějících údajů:
• Marťan měla puchýře na každém prstu nohy • Pingoš měl nohy jako starý dědek
• Během cesty jsme neustále míjeli spadané parohy nejvíce jich nasbíral Káral - i největší • Pingoš má 2 boule na zádech kvůli pádům při výlezu na neprostupnou horu
Káčula
Národní park Stora Sjöfallet 1 380 km2, 1909. Horská krajina švédského Laponska, arktického a subarktického typu. Jezera, soutěsky, lesy a vřesoviště. Vodopád Stora Sjöfallet je v současnosti vyschlý v důsledku vytvoření velké vodní nádrže Akkajakure, zásobující vodou elektrárnu Porjus dále na toku řeky Luleälven. Pro pěkný výhled vylezte na horu Lulep Gierkav (1139m). V Saltaluoktě je laponský (samský) kostel. Ze Saltoluokty do Nikkaluokty (na sever) - asi 70 km, doporučeno nejméně 5 dní. Kopečky nejsou tak dramatické a ostré jako u Kebnekaise, ale zase je to mnohem klidnější a méně frekventovaná část Kungsleden. Kebnekaise - nejvyšší hora Švédska (2 117m). Značená stezka, výlet zabere (z Nikkaluokty?) 12 hodin. Národní park Sarek Založen 1909, 1 940 km2, nejvyšší vrchol Saretjakko 2089m. Největší oblast neporušené přírody v Evropě, spolu s parky Padjelanta a Stora Sjöfallet tvoří souvislé chráněné území, největší v Evropě (5 232 km2, pro srovnání Krkonošský nár. park - 385 km2). V parku nejsou žádné turistické chaty vzhledem ke snaze zachovat jej jako nedotčenou divočinu, park protíná jediná turistická stezka - Kungsleden. Pro putování v parku je nutné vysokohorské vybavení, počítejte s deštěm - „...dva ze tří dnů prší nebo je zataženo.“ Pokud jsme dobře rozuměli švédské brožurce, je volba trasy čistě na vás - chodit a spát je možné všude. Určité nebezpečí představují potoky a řeky, které se po větších deštích mohou stát těžko překonatelnými. V parku je dvanáct mostů. Trasa ze Saltaluokty do Kvikkjokku (na jih) - 73 km, 4 dny. „Ačkoli je tato část Kungsleden relativně nezajímavá, umožňuje podnikat z Aktse úžasné postranní výlety do Sareku, nejdivočejší oblasti Švédska.“ Zajímavá je delta řeky Rapaalven ústící do jezera Laitaure. Flóra a fauna - parky Sarek, Stora Sjöfallet a Padjelanta Flóra - hory: upolín, pětilist (?), blatouch, pampeliška (jupí!). Když je to fialové, je to (pro znalce) wood cranesbill, alpine milk-vetch nebo alpine bartsia. Různé odstíny červené mají na svědomí moss campion, lomikámen a červený campion. Modré květy patří pomněnce, alpine speedwell a alpine gentian. - lesy: pás jehličnanů je relativně malý. Nejběžnějším stromem je horská bříza, následována horským jasanem, bird-cherry a různými druhy vrb. Fauna - hory: docela často je vidět sob a při troše štěstí je možné zahlédnout polární lišku. Občas se objeví medvěd a liška. Žije zde také los. Z ptáků - kulík (zlatý), dotterel (malý migrující kulík), longtailed skua a ptarmigan. - lesy: stejné druhy jako v alpských oblastech, ale navíc modrý (smutný?, sněžný?) zajíc, los, lišky, ermine, veverky, kuny, vydry, rys. Nejběžnější rybami jsou pstruh, alpine char, lipan, burbot a whitefish. Z ptáků je možné zahlédnout i zlatého orla. Flóra a fauna - parky Sarek, Stora Sjöfallet a Padjelanta Flóra - hory: upolín, pětilist (?), blatouch, pampeliška (jupí!). Když je to fialové, je to (pro znalce) wood cranesbill, alpine milk-vetch nebo alpine bartsia. Různé odstíny červené mají na svědomí moss campion, lomikámen a červený campion. Modré květy patří pomněnce, alpine speedwell a alpine gentian. - lesy: pás jehličnanů je relativně malý. Nejběžnějším stromem je horská bříza, následována horským jasanem, bird-cherry a různými druhy vrb. Fauna - hory: docela často je vidět sob a při troše štěstí je možné zahlédnout polární lišku. Občas se objeví medvěd a liška. Žije zde také los. Z ptáků - kulík (zlatý), dotterel (malý migrující kulík), longtailed skua a ptarmigan. - lesy: stejné druhy jako v alpských oblastech, ale navíc modrý (smutný?, sněžný?) zajíc, los, lišky, ermine, veverky, kuny, vydry, rys. Nejběžnější rybami jsou pstruh, alpine char, lipan, burbot a whitefish. Z ptáků je možné zahlédnout i zlatého orla.
28
3. srpna 2000 Naše dvoučlenná skupinka (IndiJan, Iva) vyráží už ve čtvrtek večer. Cíl cesty - Kebnekaise, nejvyšší hora Švédska 2123 m.n.m. Dnes táboříme u Vahtataverke, kde jsme asi 2 hodiny předtím byli i s autobusem, ten se k naší lítosti ale vrátil - přece nám to nedají zadarmo. 4. srpna 2000 Vyrážíme v 8,00 po Kungsleden k 16 km vzdálenému jezeru Teeajuves. Od sdílných Švédů se dovídáme, že pro nemovité turisty jsou tu čluny na ruční pohon a není třeba použít motoráčku za 50 šv. korun/osoba. Počasí nám přeje, kocháme se pohledem na hory kolem nás. Cesta vede nekonečnými pláněmi, je značena růžovými fleky na
kamzíci. Necítím se nejlíp. Když překonáváme četná ramena řeky, jak jinak, vykoupala jsem se. Za sněhovým polem ždímu ponožky a pokračuju jen s největším sebezapřením. Cestou ve mně dozrává rozhodnutí dojít pouze na rozcestí, z kterého potom chceme sejít dolů do údolí a vyslat IndiJana s jinou skupinou. Prohnala se kolem nás skupina mladých energických Švédů, to už lezu skoro po čtyřech. Ani nevím jak jsme přelezli tu hroznou horu a dostali se do sedla pod vrchol, ale už stojí stan, hřeje se oběd a pak konečně můžu spát. Dvě hodiny stačí. Síly doplněny a vyrážíme na vrchol jen se svačinou a pitím. Zastavujem se ve vyhřáté útulné horské boudě na svačinu. Další cestou nahoru získáváme cennou informaci o velkém množství ledu nahoře - ať si
uměle postavených kamenech, příp. mohylkách. K jezeru sestupujeme hájkem a já osobně si připadám jak v ráji. Za jezerem obědváme, odpočíváme, IndiJan se koupe. Další cíl je daleko 9 km. Na obloze se už objevují mraky. Kdo viděl Poklad na stříbrném jezeře, dovede si představit nádhernou tyrkysovou barvu jezera, které se rozprostřelo pod námi. Komáři nás ale nenechali se dlouho kochat. Dalších 13 km vede do Singi. Po přechodu zavěšeného železného mostu začíná pršet. Brzy zjišťujem, že naše expediční bundy jsou jen větrovky, v žádném případě pláštěnky. Za chvíli máme mokré všechno včetně spodního prádla. IndiJan mi slibuje, že se schováme v laponské boudičce. Těch několik klacků je jen špatným vtipem. Když dorazíme do Singi, kde jsme chtěli spát zjišťujem, že je to placené tábořiště. Navíc opět začíná pršet. Modré nebe nedaleko za kopcem láká. Jdeme dál. Stává se z toho nějakých 10 km. Táboříme pod cestou k vrcholu. 5. srpna 2000 Probouzíme se v 6:30. Cestu začínáme stoupáním na cestu a pak po cestě přes kopec do sedla pod vrchol. Zhruba od poloviny cesty skáčeme po kamenech jako
dáváme pozor. Padá mlha - led pořád nikde. Kamenné pole se stává rovnějším, všude jsou mohylky a jsme zřejmě na vrcholu. "A kde je led?" byla jsem pořád nespokojená. IndiJan zahlédl v bílé mlze něco jinak bílého. Když jsme přišli na okraj ledového pole, zjistili jsme, že je to ledový vrchol. Stoupám pomocí stupů vzhůru. Pro mě je to poprvé, ale i tak si uvědomuju, že stačí špatně stoupnout a jedu. Led vystřídala kotlinka s mokrým sněhem. Zhruba ve 2. třetině na chvíli v tichosti staneme u pomníčku dvěma klukům z Gävle, kteří nepřežili 21.9.1999 výstup na tuto horu. Chvíli na to jsem pochopila, jak je to možné - dostoupali jsme ke hřbetu a náš pohled padl na příkrý svah od hřbetu širšího ne víc, než má dlaň. Stoupáme pár konečných metrů k vrcholu, IndiJan vysekává stupy kamenem bůhví, kde se tu vzal. Jsme nahoře - nádhera. Bílý sníh, bílá mlha a my dva sedíme obkročmo přes hřbet. Srdce naplněná radostí modrou jako ledovec. Sestupujeme dolů. Ve stanu večeříme a odpočíváme. Ale je třeba postoupit - balíme stan a sestupujeme do teplejších krajin. Cesta není lehká, unavené nohy kloužou po mokrých kamenech - padám a zase 29
vstávám. Jdeme sněhem a nakonec se brodíme ledovou vodou. Už stojí stan, ale nechce se spát. Nebe se vyčistilo, chceme zjistit, jestli je tu vůbec někdy tma. V 00:45 to vzdáváme - většího šera se asi nedočkáme - a šťastní jak malé děti konečně usnuli. 6. srpna 2000 Trošku jsme si přispali - budíme se až v 7:30. Slunečným ránem vyrážíme na cestu zpátky. Po hodině se napojujeme na Kungsleden, za další hodinu jsme v Singi a jdeme starou známou cestou. Bohužel stará známá i s deštěm. A když náhodou nepršelo, což se nám stalo za jezerem Tejauren, stali jsme se zajatci komanda muchniček, které vydržely déle než hodinu nejrychlejší chůze, jaké jsme byli schopni, dorážet na naše hlavy. Když jsme konečně uhnuli (všechna čest, některé vydržely dlouho), těch posledních až 8 mušek zahnal vítr a déšť, který se opět spustil z nebe. Opět jsme se dostali na nekonečné pláně. Jezero, ke kterému máme ustoupit, je na dohled, ale cesta je ještě daleká a sil ubývá. Máme další úlovek z místní fauny - po stádu sobů, které se kolem nás prohnali ještě když jsme byli zajatci muchniček, pobíhá teď před námi křepelka. Chová se, jako by nás chtěla odlákat od hnízda. Zda je to reálné, přenechám k posouzení odborníkům. Nohy zolovněly, je před 21. hod a ještě jsme nevečeřeli. Neobvykle brzy rozbíjíme stan, večeříme vývar s chlebem (nic jiného už nezbylo) a pozorujeme nádhernou severní lišku utíkající kousek od nás. V 21:30 už nás ukolébávají kapky deště. 7. srpna 2000 Pršelo vytrvale celou noc. K ránu se zvedl silný vítr, který mě nenechal dospat, vytrvale cloumal tropikem, až se mu podařilo připlácnout ho na vnitřní stan a za chvíli mám mokrý spacák. Vydáváme se na deštivou cestu, za hodinu slézáme do Vahkataverku a pak už nás čekají jen úmorné 3 hodiny po silnici k autobusu. Docházíme přesně v určený čas. Přes 100 km v nohách je znát, ale spokojenost vládne v duši, jen kdyby Vrt tolik neprudil …
dostali přes překážku. Chvíli se nám šlo královsky, ale ouha. Situace se ještě mnohokrát opakovala. Odměnou nám byl krásný vodopád a pohledy do okolí. Když jsme se vyškrábali nad pásmo bříz, naše cesta se zpříjemnila. Dělali jsme časté pauzy a výhledy. Po nějakém čase se nám už ani tolik nechtělo na vrchol. Dali jsme si teda jablko a slunili jsme se. Po čase jsme zpozorovali v dálce pršící mrak, který se hnal přímo na nás. Už předtím jsme se "báli" sestupu, a teď, při představě, že by ještě všechno klouzalo … Začali tedy rychle sestupovat. Naštěstí jsme našli pohodlnější cestu dolů a skalku jsme slézali jen dvakrát. Déšť nás zasáhl, až když jsme byli téměř dole, a tak jsme si oddechli. Cesta k autobusu byla příšerná, bolelo nás celé tělo, byli jsme unaveni, vysíleni a k tomu ještě pršelo. 5. srpna 2000 Ráno jsme vstávali pozdě. Dnes jsme vyrazili s řidičem do nedalekého campu, kde jsme se několikrát namydlili a umyli hlavu (rezerva na dopředu). Pak jsme se cítili nádherně. Jeli jsme k nedalekým jezerům, kde jsme si dali rozchod, koukali po krajině, hledali parohy a tak. Potom jsme jeli zpět. Neustále pršelo. Najednou vyšli z lesíka a bažin dva Češi. Moc se divili, když první co viděli byl český autobus. Mluvili o mlze, o tom, že jsou na svatební cestě a tak. 6. srpna 2000 Ráno se nám moc nechtělo vstávat. Nakonec jsme se k tomu odhodlali. Ráno nepršelo, ale každý očekával déšť. Sešli jsme se ve stanu a hráli kanastu a žolíky. Po obědě jsme se vypravili na výlety. Já, Šotek a Pískle jsme se rozhodli blíže prozkoumat ostrov, jeho jezírka a tak. Na jeho vrchol jsme se dostali velmi rychle. Kochal jsme se pohledy, Pískle neustále fotila Šotka a obráceně. Pak jsme se byli podívat k jezírkům. Kolem nich bylo rašeliniště. Taky jsme našli úžasnou průrvu ve skále. Pršelo a foukal vítr. Bylo nám však nádherně. Sedli jsme si na kámen a zároveň do závětří a klábosili jsme si. Po nějaké době jsme se vydali zpět. Já s Pískletem jsme běhali přes rašeliniště. Samozřejmě že ne v nejhorším místě. Večer jsme si povídali (leželi jsme ve stanech a přitom jsme mluvili). Dnes přišla první skupina. Dnes jsme měli naplánovaný malý výletík, který se nekonal, protože jsme vařili čajíky pro ostatní a tak. Ráno totiž slyším hlas Štěnice. Divila jsem se, že by přišli tak brzo. Štěnice se totiž ještě s Táňou a Opem ztratili v mlze a celou noc prochodili, až se dostali k nám (tu noc hrozně foukal vítr a pršelo - BRR). Potom jsme sušili stany přicházejícím skupinám, uvařili jsme si obídek, no, a pak se už jelo společně směr Abisko.
Iva
4. srpna 2000 Naše skupinka (Šotek, Bodlina, Pískle, Martina a Jirka) se rozhodla, že bude podnikat malé výlety do okolí. Tím chci říct, že jsme se pohybovali v okolí stání autobusu. Ráno jsme tedy vstali, uklohnili si něco k snědku. Pak jsme udělali PANU ŘIDIČI radost. Jakmile odešli ostatní skupinky, uklidili jsme mu autobus. Martina s Jirkou se poté vydali na výlet a my na výstup na HORU. Vzali jsme batůžky a vrcholové jablko. Zpočátku vše nasvědčovalo klamu, že to bude poměrně pohoda. Opak však byl skutečností, když jsme stanuli pod skalkou, která nešla obejít. Našli jsme tedy místo, které bylo nejvhodnější k výstupu a pomocí břízek a jiného porostu jsme se s námahou
Bodlina
30
NÁRODNÍ PARK ABISKO ale hlavně překvapivé, krásné kadibudky (hodilo by se spíše slovo toalety). Ani na jedné nechyběl toal. papír a místa tu bylo několikrát víc než u nás doma v paneláku. Všude v parku je zakázáno stanovat kromě míst k tomu určených. Několik takových jsme cestou potkali. Zde jsme nalezli komfort hodný 3*** hotelů. Byla tu bouda s ohništěm (a vývodem do komína) a to i s vybavením. Nechybí pila, sekyra, závěs na kotlík a dokonce ani trychtýř. Opodál je příjemný plácek s anglickým trávníkem určený pro stany a samozřejmě již zmíněné toalety. Během cesty seznamuji dívky s mou oblíbenou písní, kterou jsem měla na jazyku celý výlet v Sareku. Je to Musíš jít dál (pro ilustraci první sloka: „Když ti nohy už nějak neslouží musíš jít, jít dál. A když občas šlápneš do louží musíš jít, jít dál. Když nemáš střechu nad hlavou a jenom kapsu děravou musíš jít, jít cíl tvůj je ze dne na den blíž“). Ve chvíli kdy začalo pršet se postup dost zrychlil a cesta zpátky byla o polovinu kratší. Vedle autobusu bylo turistické centrum, kam jsme několikrát zavítali. Nejprve pro noviny do bot, potom kvůli sprše (byla moc drahá, tak jsme se jen zeptali) a nakonec jsme tam šli odpočívat a psát deníky. Na záchodě jsme si stihli vyprat i umýt nohy a tentokrát jsme byli hrozně rádi, když autobus zvedl kotvy a odvezl nás spát na stejné místo jako včera. A zde jsme za stálého deště vybalili, postavili stany, uvařili večeři a mohli spokojeně usnout.
Trasa - jedenáctý den pondělí 7. srpna 2000 (13:00) NP Stora – Vietas, Gällivare, Svappavaara, Kiruna, [330 km] Abisko ()
Celkem za pondělí: 330 km
0:01 Venku se konečně objevila modrá obloha, ale všichni spí a nic nevidí. 0:02 Ještě pořád je modro, takováhle modroška ve dne už dlouho nebyla. 0:03 Přistálo UFO a velkou rotační sekačkou chce vymýtit úplně všechno, aby ani jedna živá rostlinka v pangejtu nezůstala. Svítí, bliká, houká a chce nás vcucnout. Statečně ustupujeme. 7:00 Už je ráno a Vrt obchází stany jako obvykle. Po modrošce ani vidu ani slechu - je šedoška, ze které prší. Prší i když snídáme a balíme, prostě pořád. 8:30 Zvedáme kotvy a odjíždíme do národního parku Abisko. Máme tu strávit jeden den. V nabídce je jezero, sírové jezírko a posvátné pohřebiště. Rozdělujeme se do skupin, které dnes budou obzvlášť líné po předchozích pohybuplných dnech. Návrat byl stanoven na 19:00 hodinu, první naše otázka byla, od kdy je otevřen autobus. Na počátku pochodu nepršelo. Všichni vyrazili více či méně vycházkovým tempem po turistické stezce Kungsleden. Cesta vedla podél řeky, která vytvořila krásnou soutěsku, kterou se valila masa vody. Byla plná mostů, přes řeky a bažiny. I naše malá dívčí skupinka si vykračovala velmi zvolna. Obdivovaly jsme několik houpacích mostů,
???
Národní park Abisko Založen 1910, 75 km2, výchozí bod turistické stezky Kungsleden. Park je bránou do Laponka. Vysokohorská severská příroda, flóra připomíná alpskou přírodu. Vyskytují se tu hořce, pryskyřníky, suchopýr, oměj šalamounek, ale i vřesy. Z fauny je typický medvěd, rys, los nebo rosomák. Oblast s nejmenším úhrnem srážek za rok ve Švédsku (300mm). Park je soustředěn kolem údolí řeky Abiskojokka, ohraničeného horským masivem na jihu a západě a jezerem Torneträsk na severu. Za vidění stojí prý právě toto údolí, kterým vede stezka Kungsleden. Z možných výletů – 4 hodiny trvá cesta ke skalním útvarům v Kärkevagge zahrnující i „sírové jezero“ Rissájávre a zpět. Stejnou dobu zabere i výprava do Padusu (4 km jižně od Abisko Östra station), bývalému posvátnému stanovišti Samů. Také je možné podniknout krátkou cestu kolem zmíněného údolí Abisko nebo 39 km dlouhou cestu (Navvy Trail) podél železniční trati do Riksgränsen.
31
SEVERNÍM NORSKEM Vidět bylo jen kousek na všechny strany. Kousek nad námi byl mlžný strop, za kterým jsme si představovali vysoké štíty. Autobus stále klesal a stoupal, často jsme museli projíždět tunely. Když jsme byli dole, chvíli bylo vidět i moře – mělo zrovna odliv. A tak jsme si užili alespoň obrovských „závěsných“ mostů (na ty nebylo třeba vidět daleko). Jeden z největších měl i mezistanici na ostrově, a tak jsme neodolali a nafotili konečně alespoň „šedé“ fjordy. Dojem zanechala i samostatná skalnatá hora, dokonale vytvarovaná ledovcem. Jedna část cesty nešla překonat jinak než trajektem, a tak jsme měli možnost natáhnout svá těla na chvíli na pohodlná křesílka (a nebýt stále stejně stočení do klubíčka na karosácké sedačce) a zamlženým oknem pohlížet na okolní krajinu. Na večer jsme měli podruhé překročit severní polární kruh, tentokráte směrem na jih. Těsně před tím se náhle vyjasnilo, téměř jakoby to bylo nějaké znamení. Norové jsou na turisty na severním polárním kruhu mnohem lépe připraveni – je zde restaurace, velké parkoviště, kruh vyznačený na obě strany patníky s kovovým modelem zeměkoule, pomník a pod. Začalo opět silně foukat a znova se zatahovat. Narychlo jsme zde postavili „mužíka“ z kamenů, vyfotografovali se a pokračovali v cestě. Od Šagiho jsme dostali typ, že se dá spát zadarmo u letiště Mo i Rana. Celkem rychle jsme našli zajímavé místo. Po podrobném prozkoumání jsme zjistili, že plot opravdu patří letištní dráze. Trochu nás uklidnil nápis, že letadla v noci nelétají. Letištní hala byla asi 300m vzdálená, ale jako by spala. Letiště bylo malinké, ale očividně obsluhovalo civilní lety. Najednou po silnici začala jezdit auta a autobusy. Hala se proměnila v mraveniště. S ohromným hlukem těsně vedle nás přistálo střední dvouvrtulové letadlo, lidičky vystoupily, nastoupily, auta a autobusy odjely a letadlo opět vzlétlo. Letiště se opět ponořilo do spánku. Poprvé za celou cestu jsme zde měli problémy sehnat pitnou vodu. Zítra se těšíme na ledovec, jen aby přestal ten déšť.
Trasa - třináctý den středa 9. srpna 2000 Abisko (8:30) – hraniční přejezd ze Švédska do Norska – Nygärd [82 km] Narvik, [80 km] Skarberget – trajekt – Bognes, Fauske, Storjord, Skomseng, [322 km] letiště Mo i Rana
Celkem za středu: 484 km
Vytrvalý déšť, i když s přestávkami, nás sužoval již pátým dnem. A tak jsme byli docela rádi, že opět sedíme v autobusu. No, jestli se tomu vůbec dá autobus říci – víc to připomínalo jezdící cirkus – všude rozvěšené mokré věci a boty na sušení... Pečlivý úklid, provedený v Sareku, vzal již dávno za své. Abisko je jen kousíček od Norských hranic, a tak jsme se loučili se Švédskem i celou východní částí Skandinávie a v napětí očekávali, co více nám ještě Norsko nabídne. Samotný hraniční přechod jsme někde minuli. Mám dojem, že to byly ty tři chalupy u silnice, ale jistý si tím nejsem. Krajina se ale rázem změnila – více kamenitá, více zvrstvená, jiné porosty. Určitě to byly ty chalupy... A hned za hranicemi jsme zastavili u hotelu s obrovskou sochou trolla. Ne že bychom chtěli užívat místního pohostinství, nebo se hned obdivovat zvláštní, trochu kýčovité, kultuře norských trollů, ale stanuli jsme na nejsevernějším místě naší expedice. Narvik je přístavní město opředené krvavou historií. Bojovalo se zde za druhé světové války. Strategická švédská železná ruda z Kiruny se sem dovážela severskou železnicí a odsud lodí do celého světa. Co píšu dovážela – stále se dováží, ohromný přístav uprostřed města polyká další a další plné vagóny. Pršelo, a tak se někomu ani nechtělo ven. Prohlídka zamračeného, ponurého Narviku byla krátká – jen asi hodinu. Většina ji využila k výměně norských korun a nákupu pohlednic. Sem tam si někdo koupil i něco k jídlu – jako by mu nestačila naše strava!!! Prohlídka válečného muzea byla spíše utopií, a tak jsme si prohlédli alespoň monumentální památníky. Celkem rádi jsme nastoupili do autobusu a po zbytek mokrého dne pádili západním pobřežím dolů na jih.
Vrt
NORSKO
„Tady čas neplyne, nýbrž je rozlit bez břehů jako moře; i zrcadlí v sobě běh slunce a pouť mraků, ale nepostupuje s nimi a neoplývá; to jen hodinky na ruce zbytečně, horlivě a směšně tikají, měříce čas, který tu není. Je to stejně divné a matoucí, jako kdyby byl porušen prostor a nebylo rozdílu mezi nahoře a dole; snad by si i na to člověk zvykl, ale zpočátku se v tom cítí tak málo doma jako na onom světě.“ Karel Čapek
32
Základní údaje oficiální název: Norské království, Království Norsko (Kongeriket Norge) původ jména: Název je odvozen od staronorského nord-verg ("severní cesta"), protože země ležela v severním směru, jímž postupovali Vikingové. hlavní město: Oslo státní zřízení: monarchie (trůn dědičný v dynastii šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburské v mužské linii) v čele s králem; výkonná moc: král, předseda vlády, Rada ministrů (vláda); zákonodárná moc: jednokomorový Parlament (Stortinget, 165 členů, 4leté volební období) forma vlády: konstituční monarchie člen: OSN, ESVO, NATO, OECD rozloha: 323 877 km², z toho souš 307 860 km² (66. místo na světě) hranice: 2 515 km (Finsko, Švédsko, Rusko) pobřežní linie: 21 925 km správní rozdělení: 19 provincií, 3 závislá území (Bouvetův ostrov, Jan Mayen, Svalbard) nejnižší bod: 0 m (hladina Norského moře) nejvyšší bod: 2 472 m (Glittertinden) obyvatelstvo: 4 404 456 (v r. 1997, 113. místo), 14 obyv./ km² etnické složení: Norové (96,6%), Dánové (0,4%), Pákistánci (0,3%), Švédové (0,3%), Britové (0,3%), Laponci (Samové), Finové (Kvenové) hlavní náboženství: evangelicko-luteránská církev (87,8%, státní náboženství), ostatní protestanti a katolíci (3,8%), bez vyznání (3,2 %), muslimové aj. hlavní jazyky: norština (úřední), laponština, švédština, finština, dánština měna: norská koruna (NOK) = 100 øre; inflace 2,5% (1995) státní svátek: 17. května (výročí ústavy 1814) státní hymna (1864): "Ja, vi elsker dette landet" (Ano, milujeme tuto zemi); hudba: Rikard Nordraak (1863), slova: Bjørnstjerne Bjørnson (1859) vlajka: Tradiční skandinávský vzor, odvozený od vlajky Dánska, pod jehož nadvládou Norsko dlouho bylo. Barvy se však považují i za symbol svobody, protože připomínají francouzskou revoluční trikoloru. Státní a válečná vlajka mají vlající okraj zakončený třemi cípy. Norské provincie mají vlastní vlajky. znak: Lev je symbolem dynastie Sverrovců a je doložen za vlády Håkona IV. Håkonsona před rokem 1263. Koruna a sekera (na paměť zavraždění sv. Olafa, který je patronem Norska) byly doplněny po roce 1280. Panovnický dům klade štít na královský plášť s korunou a dekoruje ho řetězem a křížem řádu sv. Olafa. Znak byl potvrzen v roce 1937. Dějiny Počátky osídlení se datují do doby před 14 000 lety. Nejstarší stopy osídlení nalezli lovci a rybáři na S a SZ pobřeží Norska. Vnitrozemí bylo osídleno asi o 10 000 let později. První historická zmínka o Norsku přichází od řeckého obchodníka Pythease. Na sklonku starověku došlo k migraci germánských kmenů, které částečně vytlačily původní obyvatele (Laponce). V 8.-9. stol. vznikala první knížectví, která byla koncem 9. stol. Sjednocena Haraldem I. Krásnovlasým. Poč. 11. stol. bylo zavedeno křesťanství. 10.-12. stol. je také obdobím výbojů norských Vikingů do Skotska, Irska, na ostrov Man, Island a do Grónska. Po vymření domácí královské dynastie (ve 14. stol.) bylo Norsko spojeno se Švédskem a Dánskem v tzv. Kalmarskou unii (pod vládou dán. královny Margarety). (Roku 1523 se Švédsko odtrhlo, ale Norsko nadále zůstalo v rukou dán. guvernérů. Až do r. 1814, kdy Kielský mír přiřkl Norsko Švédům (území získaná nor. Vikingy zůstala Dánsku), bylo Norsko pouhou provincií Dánska. Téhož roku bylo svoláno Národní shromáždění, které 17.5.1814 vyhlásilo nezávislost Norska. Ale až do roku 1905, kdy se Norsko po zasedání referenda ve Stortingu definitivně osvobodilo, měly obě země spol. panovníka. Za 1. světové války zachovalo neutralitu. Za 2. světové války (bylo okupováno Němci) chtělo též zachovat neutralitu, ale bylo napadeno a později část území okupována Němci. Po tříměsíční nerovné obranné válce (Nor.-Něm.) král i s námořní flotilou (která do té doby poskytovala své síly Spojencům) utekl do Anglie. V r. 1972 odmítli Norové vstup do EHS (podobně jako v r. 1994 do EU).
33
LEDOVEC SVARTISEN Národní park Saltfjellet-Svartisen 1 840 km2. Spolu se čtyřmi chráněnými krajinnými oblastmi sahá tento park od pobřežních fjordů až ke švédské hranici a zahrnuje také ledovec Svartisen, (druhý) největší ledovec na severu Skandinávie (370 km2). V údolí Glomdalen jsou jeskyně, podzemní řeky a vrstvy mramoru vyleštěné ledem, vápencové skály a vysoko položené slatiny, v údolí Stormdalen rostou na vápencích arktické rododendrony. Ledovec sám se skládá z částí Östisen a Vestisen, oddělených údolím Vesterdalen. Kolem jezera Svartisvatnet k přístavišti trajektů to jsou 4 km chůze s překonáváním skal a potoků, od přístaviště k výběžku ledovce jsou to další 3 km. Od konce silnice je také možné vyrazit k jezeru Pikhaugsvatnet, obklopenému ledem a horskými štíty.
vodou, vrásčité kameny nakolmo postavené, téměř bez porostu. Jen ledovec stále chybí. Že by už roztál? Naštěstí ne. Vpravo se nám objevil jeho velký „splaz“. Rozervané bílo-modré obrovské ledové kameny, již na pohled zdálky velmi nebezpečné. Ledovec stoupá na horizontu do nekonečných dálek. To je ale zatím moc vysoko. Dole je hodně turistů, většina se neodváží dál, než povolují červené cedule. Neodoláme a jdeme si pohrát s čerstvě utrženými krami a sáhnout si na led. Očividně ani mačky a cepín zde dole neumožňují jakýkoliv postup. Odvážnější vstupují na okraj průzračně modrých jeskyní a fotografují. Stoupáme kolem ledovce vzhůru. Skály jsou zvláštně zvrstvené, ještě nezvětralé. Asi jsme jedni z prvních lidí, kteří se tu pohybují (vždyť ještě nedávno zde byl ledovec z doby...). Až nahoru jsme se ale nedostali. Ztratil se nám Štěpán, po hodince oběda se náhle objevil z druhé strany. Stejně pokračoval jiným směrem. My jsme se pod vedením horského vůdce – nejdříve Janka, většinu cesty však Marťan, vydali přes kopec zkratkou. Již první úseky dávaly tušit že cesta nebude jednoduchá. Blížili jsme se ke stráni, která nás dříve tak uchvacovala svou strmostí a kaskádovitými vodopády. „Chtěl bych být kapkou a spustit se těmito vodopády dolů“ zaznělo tehdy. A opravdu – cesta by to byla příjemnější. Neprostupná křoviska, skalky a skály, prudký svah, končící cesty... Brr.. měl jsem opravdu strach. Úspěšné překonání jedné z nejnáročnějších přírodních nástrah, kterou jsme si ve Skandinávii přivodili, nás vyhecovala k bujarým kouskům jako zkoušet zachraňovat kamaráda se zlomenou nohou a poslední úsek trasy kolem jezera tou nejnáročnější stezkou běžet místo jít. Odměnou byl dostatek času na koupel v nejstudenější vodě, v jaké jsem se kdy koupal. Večer nás čekal ještě přejezd autobusem. Ráno jsme chtěli navštívit Trondheim a tak bylo třeba ujet na 260 km. Zaléhali jsme na odpočívacím parkovišti krátce po půlnoci.
Trasa – čtrnáctý den čtvrtek 10. srpna 2000 Mo i Rana (8:30), [24] Svartisdalen, Mo i Rana, Korgen, Mosjøen, [260 km] Trones
Celkem za čtvrtek: 284 km
Ráno, po pěti dnech neustálého deště, konečně vykouklo sluníčko. Bylo vidět, že to všem zvedlo náladu. Posnídali jsme, sbalili si, připravili výstroj a odjeli autobusem směrem k ledovci Svartisen. Nejdřív jsme si všichni chtěli vyfotit letadlo, jak startuje či přistává nad našimi hlavami. Přistání jsme prošvihli a tak netrpělivě čekáme na start. Slyšíme motory, letadlo se posunuje po dráze, všichni zaklekáme s fotoaparáty... Bohužel start byl tentokráte na druhou stranu a tak z toho zase nebylo nic. Silnice, po které jedeme k ledovci, se ztenčuje. Nechtěl bych tady potkat protijedoucí náklaďák. Místo něj nám cestu zablokovaly čtyři krávy. Ještě že máme Nesse, ten si hravě se skotem poradil. Svým přesvědčivým přemlouváním a kůrkou chleba je odlákal na kraj silnice. Ledovec Svartisen je jedním ze dvou největších ve Skandinávii. Vlivem oteplování celkem rychle roztává. Podle údajů ustupuje za 25 let o 1 km. Autobus parkujeme u velkého ledovcového jezera. Na loďku nemáme a tak jej obcházíme po pešince zprava. Cesta je to náročná a za to dlouhá – a hlavně velice mokrá – bláto, vodopády, potoky, bažiny. Sráz nad námi je velice prudký a scenérie s několikapatrovými vodopády jsou velmi fotogenické. Po hodině vycházíme na druhé straně jezera a šplháme kolem přítoku vzhůru. Voda vytéká z velké obdélníkové průrvy v neskutečném množství obrovskou rychlostí. Jen málokdy si člověk uvědomí, co je to za živel. Tříští se na maličké kapičky, které svlažují i nás. Ani nám to při tom sluníčku nevadí. Brr.. nechtěl bych tam spadnout (jisto jistá smrt). Ještě že jsem nevěděl kam až vlezl Jiřík. To bych ho musel zaškrtit... Náš cíl je ještě o něco výše. Šplháme... Otevírá se nám zvláštní krajina – jezera s napohled studenou
Vrt
34
ÚZEMÍM TROLLŮ jsme brouzdali autobusem a vyhlíželi vhodné místo. A když jsme konečně našli les, někdo se nás pokoušel vyhodit (pravděpodobně majitel místního kempu, kterému ušel zisk). Autobus odjel a my jsme zalezli do lesa. Ráno jsme byli dohodnutí na přesný čas. Všichni naskákali do autobusu – snídat jsme chtěli až na prvním odpočívadle. Obrovskou vzpruhou bylo modré nebe. Neujeli jsme ani 2 km a stanuli jsme na pokraji malého fjordu. Nad městem na druhém břehu se rozpouštěla poslední mlha. Na tuhle snídani snad všichni vzpomínají nejvíce. Káral ulovil velkou rybu – bohužel již nebyl čas ji „zpracovat“. Nás ale čekaly další zajímavosti. Do hodiny jsme byli na prvním stanovišti „Cesty trollů“ – nádherné přírodní scenérie i architektonického skvostu. Silnice se v mnoha zatáčkách vine nahoru. Uprostřed se přejíždí vodopád – zde je také jediné místo na krátké zastavení. Na chvíli vyskakujeme, cvakají fotoaparáty. A pak už si to dál naše Karosa vytáčí vzhůru jen tak tak všechny ty zatáčky. Na horním parkovišti potkáváme další dvě Karosy – je zde víc Čechů než Norů. Vracíme se na vyhlídku a obdivujeme stánky s kýčovitými trolly a sobí kůží. Sluníčko odráží v tmavých sklech našeho autobusu po dlouhé době zase sníh. Pádíme dál – nahoru, dolu, fjordy, trajekty. Vždyť už jsme dávno měli být na vrcholcích Jotunhaimenu. V poledne projíždíme městečkem lom. Odbočka po které jsme chtěli jet až k horskému centru Spitellstullen je pro auta delší než 6m zavřená. To je ale čára přes rozpočet – teď nemůžeme stihnout přesun přes pohoří. Naštěstí na další cestu smíme i is naším autobusem. Mýtné platíme hned dvakrát – jednou samoobslužně a podruhé cash. Stoupáme ještě mnohem výše než jsme původně chtěli. Přijíždíme až do hroského centra Juvashyta kde se lyžuje po celý rok. Právě vypínají vlek a na sjezdovku vyjíždí rolby. Nacházíme mezi kameny místečko na zaparkování (hned vedle jiné české Karosy) vybalujeme věci, jídlo, materiál. Přebalení trvá nečekaně dlouho a tak se na cestu někteří vydávají až k večeru. Stejně nemáme vybavení na cestu po ledovci a tak všichni, kteří chtějí dobýt nejvyšší horu Skandinávie Galdhopinggen, musí dnes nejprve sestoupat hluboko dolů. A to se na vrchol teď díváme jen velmi mírně nahoru.
Trasa – patnáctý den pátek 11. srpna 2000 Trones, Formofoss, Steinkjer, Brannan, Stjørdal, [264 km] Trondheim, Ulsberg, Oppdal, Sunndaisøra, Eidsøra, [315 km] Isfjorden
Celkem za pátek: 579 km
Trasa – šestnáctý den sobota 12. srpna 2000 Isfjorden (8:30), Ändalsnes, [26 km] Trollstiegheimen – Cesta Trolů, [55 km] Valldal – trajekt – Eidsdal, Breidablik, Lom, Elveseter, [135 km] Juvasshytta
Celkem za sobotu: 216 km
Čekala nás dlouhá cesta na jih. Dalším velkým cílem bude nejvyšší pohoří Skandinávie Jotunheimen. Opět se ale vrací deštivé počasí. Ve čtvrtek jsme jeli až do půlnoci, abychom ráno byli brzy v Trondheimu. Trondheim je velké pobřežní město, položené asi v polovině mezi jižním a severním cípem Norska. Dříve bylo městem hlavním. Celkem nás ničím zajímavým nepřekvapilo. Konec konců za deště ani nemáte chuť něco překvapivého hledat. U vchodu do místní katedrály vybírali a tak se tam dostali pouze šťastlivci, kteří šli okolo v době konání koncertu na nějž byl vstup zdarma. Zklamal nás i místní vyhlášený rybí trh, který měl podobu jednoho stánku. Déšť nás brzy zahnal zpátky do autobusu. Někdo měl čas nakoupit něco místní stravy, José si zase vyzkoušel jízdu na městském kole, které půjčují zdarma. Večer jsme měli parkovat již v pohoří „obrů“. Nakonec jsme se rozhodli udělat odbočku. Byla to vlastně první a nakonec jediná zásadní změna v harmonogramu. Odbočili jsme na západ k pobřeží. Cílem byla zítřejší ranní prohlídka „Cesty trolů“. Tady bylo hledání ke spaní asi nejtěžší. Přes dvě hodiny
35
NÁRODNÍ PARK JOTUNHEIMEN zdárně překonali a už jen klesali k malým jezerům uprostřed nevelkého údolí. Byla to výborná podívaná. U jednoho z výtoků jsme obědvali. Dívajíce se z kopce uvažujeme nad další cestou. Zdá se že postačí překonat už jen malou říčku. Ale zblízka už tak malá nebyla! Pomalu jsme sestoupili k jezeru Russvatnet (1173m) u kterého jsme narazili na skupinu Pingoše, takže jsme se ujistili, že nejsme tak pomalí. Dále jsme šli kolem toho jezera, u kterého byl velký vodopád. Tam začalo lehce pršet a foukal vítr. Po dlouhé cestě po rovině jsme začali stoupat z 1173m na 1475m k jezeru Bjornboltjorna. Od tohoto místa to bylo do kopečku a potom údolím pomalé klesání k jezeru Besvatnet, kde jsme spali. Spali jsme na pěkném místě s dobrými podmínkami na spaní a krásným rozhledem, které našla Štéňa. K večeři byla kaše s lančmítem a potom na zlepšení nálady čokoška. Jen tam trochu foukal vítr a vytrvale pršelo, i když s krátkými přestávkami. Po ránu, když jsme vstali asi v 8:30 a začali vařit, pomalu déšť utichat. A my jsme začali putovat dále. Měli jsme před sebou nekonečnou cestu z mokrého kamení po hřebenu pohoří Besseggen. Zase „lehké“ stoupání s převýšením 3 km od jezera (1373m) až na vrchol pohoří (1743m). Zde se začalo měnit počasí na slunečno, ale větrno Pomalu jsme schli a už se jen valili dolů z 1743m na 984m – asi 5 km. Bylo to horší než stoupání nahoru. Ale pohled z výšky na autobus nás poháněl kupředu a kupředu. Nakonec jsme se obešli i bez čokoládové pokuty, protože jsme přišli skoro na minutu přesně.
Jako mlaďoši jsme se domluvili na společné akci, a tak je tady. Měli jsme před sebou dva a půl dne společného soužití a řekl bych, že se všichni docela těšili. Jen malé obavy z počasí, které se tak rychle mění. Pro začátek to bylo docela slušný. Svítilo slunce, na obloze ani mráček, foukal jen slabý vítr, jak to tak na horách bývá. Naší malou expedici jsme začali u horské chaty Juvasshytta, která se jmenovala po nedalekém ledovci stejného jména. Vyrazili jsme kolem 18 hodiny na místo, kde jsme měli původně parkovat, ale nepustili nás tam. Bylo to malé turistické centrum s názvem Spitellstullen a nacházelo se přímo pod nejvyšší horou Skandinávie. Vyrazili jsme po místní stezce, až ke svému cíly jsme ale nedorazili. Spali jsme asi 3,5 km nad ním, na místě, kterému jsme dali přezdívku Orlí hnízdo. Byl odtud vidět krásný západ slunce a dobrý výhled na okolní hory. Ráno po snídani jsme vyrazili na předem zmiňovanou horu Galdhopiggen. Po cestě vzhůru jsme narazili na Vrta (hned na úpatí hory), který nám oznámil, že jsme poslední skupina a že se těší na naši čokoládu za pozdní příchod. Cesta byla docela dobrá – kamenitá, střídající se se sněhem. Těsně před cílem jsme ještě narazili na Pingošovu skupinu. Na vrcholu jsme oslavili výstup malým pohoštěním a několika snímky do rodinných alb. Dolů byl sestup rychlý a na konci, na našem nočním tábořišti nás čekal oběd s malým odpočinkem. Po odpolední siestě jsme mířili směrem přes údolí na jezero Skaut, kde jsme tábořili. Cesta nebyla dlouhá jen nám v cestě stálo údolí. Dolů to bylo coby dup. Ale nahoru to šlo po dopoledním výstupu již hůře. Večer jsme stanovali u zmiňovaného jezera, kde nás navštěvovali sobi a lehce foukal vítr s přicházejícími mráčky. Tam jsme spokojeně ztláskali vanu s rýží a razili na cestu za dalším cílem. Před námi stálo další údolí. Připadalo nám to jako kamenné moře. Tento jev jsme přešli a zhoupli jsme se do velkého údolí, ve kterém se rozlévala řeka Veo. Řeku Veo jsme překonali bez větších potíží a začali stoupat do protějšího, zdánlivě nepřekonatelného kopce. Nakonec jsme převýšení s námahou menší či větší
Vrutík
Naše neakční skupina Indijan a Ivča se vydala hned večer přes ledové pláně na Galdhopingen, kde strávila příjemné chvíle posloucháním ozvěny. Následně na to se vydala dolů a dolů a těsně než tam došla tak usnula na svahu pod stanem s příznačným názvem TROLL. Dále jsme šli a pozorovali soby, včetně těch bílých, a pokud lilo, tak jsme spali. Naše cesta byla cestou nejkratší z nejkratších.
Indijan, Iva
Národní park Jotunheimen 1 145 km2. Pro tento park jsou charakteristické ledovce a vysoké hory (Galdhöpingen, nejvyšší hora Norska, 27 nejvyšších norských vrcholů je soustředěno v této oblasti). Z mnoha jezer je největší Gjende. Flóra v parku Jotunheimen je velmi bohatá. Žijí zde divocí (na západě) i polodivocí sobi (okolí Lomu). Značené stezky a horské chaty. Výstup na dva nejvyšší norské vrcholy, Galdhöpingen a Glittertind není náročný a obejde se bez vybavení na ledovec. Velmi populární a frekventovaná je jednodenní trasa od jezera Gjende do Mamerubu, pod vrchol Bessegen a zpět do Gjendeshelmu. 36
snídani kterou jim připravuje zbytek jejich skupiny. 11:00 Jsme na vrcholu. Jen to není ten pravý. Ještě zbývá dalších 100 metrů výškového rozdílu, cestou přes dvě sedla. Odhadujeme čas potřebný k dosažení cíle na další hodinu a půl. Pískle už s námi není, už dřív se vrátila zpátky pod kopec. Libča nás chce opustit tady. Dáváme sváču a vracíme se všichni tři. Ušetříme tak čas pro další cestu. Oblačno a větrno. Při sestupu potkáváme vzhůru postupující skupinu 'Mlaďochů'. Ti se jen tak nevzdávají. 13:45 Zpátky u svých zavazadel. Vaříme oběd. Polívka a suchary. Půlhodinka spánku v odpoledním sluníčku. Moc prima. 15:00 Vyrážíme směrem Gjendesheim, kde nás za 46 hodin čeká autobus. Trasu máme proti proudu řeky Visa, údolím Visdalen, později proti proudu Uradalsbekken, udolím Uradalen. Spát budeme v sedle u jezírek Uradalstjornene (1660 mnm). 20:00 U jezírek Uradalstjornene spát nebudeme. Není tu vůbec žádná vegetace, jen balvany, kameny a šutry. A sníh. Asi jsme moc vysoko :-). Libča zápasí s nějakou chorobou. Zataženo, zima. 21:30 Stany jsme postavili u jezírka Hellertjorna (1265 mnm). Má někdo hlad? Nikdo? Jen Pískle? Jdeme spát bez večeře.
Expedice Jotunheimen
Skupina ve složení Libča, Jitka, Pískle a Štěpán Sobota 12. 8. 2e3 Cílem dnešní cesty je nedaleké turistické centrum Spitertulen, startovní bod pro zítřejší výstup na nejvyšší horu Norska - Galdhopiggen. 16:30 Vyrážíme od autobusu, Juvvasshytta (1835 mnm), směr Spiterstulen (1100 mnm). Prvních pár metrů jdeme se skupinou Pavlína & Honza, kteří se však, ve snaze neztrácet před výstupem na Galdhopiggen výšku, od nás záhy odlučují a vydávají se traverzem po vrstevnici. Slunečno, teplo, příjemně. 19:00 Dorážíme k Spiterstulen, na travnatém plácku stavíme stany a začínáme vařit večeři. 19:20 Přichází jakýsi mladík a rázem je nám jasný, že travnatý plácek není travnatým pláckem, alébrž kempem. 50 NOK za noc. Takovýhle. V klídku dokončujeme večeři a připravujeme evakuační plán. 19:30 Dolu do Spitertulen přichází Pavlína s Honzou. Tolik tedy k chození po vrstevnici v Jotunheimenu. Stany si jdou postavit někam dál od kempu. 20:30 Jsme po večeři, stany přestěhovány. Kolem řeky se nesmí do vzdálenosti jednoho kilometru od kempu stanovat. Upíchli jsme se tedy 100 metrů od kempu směrem na Galdhopiggen (což je směrem kolmým na řeku), na plácku mezi keři. Malý, malinkatý plácek, relativně rovný přestože v dosti příkrém svahu, a s poměrně hrbolatým povrchem. Stany stavíme blízko k sobě. Hodně blízko. Ten plácek je fakt malej. Zrušili jsme přiléhající předsíňky a utvořili tak spíše dvojstan. Nic moc pohodlí, ale je to tu zadarmo. A nezašli jsme si, nejsme mimo trasu. Tak co? 21:30 Dobrou noc, zítra vstáváme v sedm, v osm start na kopec.
Pondělí 14. 8. 2e3 8:00 Vstáváme později. Včera jsme šlapali nad plán, tak si to teď můžeme dovolit. Libča se už stihnul vykoupat v potoce. V podle ostatních přítomných inteligentních tvorů nepřijatelně studeném potoce. Takže to s tou jeho chorobou nebude kritický. K snídani máme rejži, maso, omáčku, tj. to co mělo být včera k večeři. 9:30 Dnes míříme do Memurubu, vrcholovou cestou přes kopečky Memurutungy. Oblačno, teplo, příjemně. 11:00 Krajina je čím dál tím víc stejná, kamenitý vrcholky, sem tam nějaké jezírko. Šlapeme dál. 13:00 Memurutunga, rozcestí tras do Memurudalen a Memurubu. Je čas na oběd. Polívky, tentokráte bez sucharů. Zatahuje se a studeně fouká. Z plánovaného vyvalování se na sluníčku nic není. 16:00 Jsme na ostrohu Sjugurdtind (1300 mnm), jenž se nad jezerem Gjende (984 mnm) tyčí. Zatáhlo se a prší. Trochu. A fouká vítr. Hodně. Silně. Škrábeme se dolů po srázu do Memurubu. 16:30 Sedíme v boudě v Memurubu. Čekáme až přestane pršet. Aspoň tady dole u jezera tolik nefouká. Kafe 15 NOK (Jitka), půl litru Pepsi 25 NOK (Libča). 17:00 Pršet nepřestává. Z plánované cesty zbývá jen zítřejší část z Memurubu do Gjendesheimu, po břehu jezera Gjende. Podle mapy 3 a půl hodiny šlapání. Padlo rozhodnutí, zvládneme to dneska. Prší a prší. Lépe schnout v autobuse.
Neděle 13. 8. 2e3 6:45 Libča vstává a v rámci vykonavání svých potřeb se prochází po okolí. Nás ostatní vzbudí v sedm. 7:20 Vstáváme a připravujeme snídani. Rejži na sladko. Kde je Libča? 7:30 Libča se vynořil z houští. Prý to všude okolo vypadá úplně stejně. 8:45 Startujem na Galdhopiggen (2469 mnm). Stany sbalený, a spolu s batohama ukrytý v houští; jdeme nalehko. Cesta prašná a kamenitá. A prudce do kopce. Slunečno, teplo, příjemně. 9:30 Potkáváme Indiána a Ivu balící si stan. Na Galdhopiggenu už byli včera, chystají se dolů, tedy směrem odkud přicházíme my. Dohánějí nás Pavlína a Honza. Spali sice dále než my, ale povedlo se jim vyrazit dřív. K vrcholu pokračujeme společně. Slunečno, vedro, potíme se. 10:00 Potkáváme Tomáše (Vrta), Zdéňu a Kominíka, kterak si to zvesela skotačí z Galdhopiggenu dolů. Vstávali časně, na vrcholu už byli a teď se těší na 37
20:30 Už jsme skoro u Gjendesheimu. Cesta z Memurubu byla únavná. Déšť, bahno, skály, šutry, mokro. U vody stojí tři stany, zjevně české výroby. V nich někdo švitoří, zjevně českým jazykem. Nejsou to Vrtovi Chrti? Jsou to Vrtovi Chrti. Přestalo pršet. Bratříme se a taky si stavíme stany. Takže jich tu už stojí pět. Začíná pršet. Zase. Jitka nám vaří večeři, bramborovou kaši s lančmítem. Pěkně děkujeme Jitko. 21:30 Usínáme, zase prší.
svítání, nového dne. Konečně byly aspoň trochu vidět hvězdy. Jen několik, ne miliony jako kdekoliv u nás mimo Prahy. Dorazil Vrt a vrcholová skupina - vyběhli na Galdhopingen a při zpáteční cestě potkali všechny ostatní skupiny stoupající vzhůru. Tak balit. Kaskáda jezírek, jedno pěkně nad druhým. Krásná cesta zasněženým sedlem, ostré štíty kolkolem, zamrzlá jezera, zářící slunce. Pořádný hory, tak jak mají být. V noci krátká přeprška.
Úterý 15. 8. 2e3 9:00 Přestává pršet a my vstáváme. Fouká vítr, občas vykoukne sluníčko. Sušíme mokrý věci. Snídaně - vločky. Balíme si a vydáváme se na finální část cesty. Zbývá asi půl kilometru, což ideálně vyhovuje našim zbývajícím silovým dispozicím. 11:00 U autobusu jsme dřív než autobus. Válíme se po lavičkách, spolu s ostatními postupně dorážejícími skupinami. Někteří vyměklejší jedinci se věnujou hygieně v nedaleké boudě. 12:00 Přijíždí autobus, vybalujem, přebalujem, zabalujem, obědváme, sklízíme se, odjíždíme. 14:45 No jistě, odjíždíme až teď.
Pondělí 14. 8. Nádherné dopoledne, opalovačka až spalovačka, trenky a tričko. Hory, jezera. Pak tyrkysové Gjende fajnový. Skoro umělohmotná hladina, z výšky vypadá jako bazén přikrytý tlustou igelitovou plachtou. Divně se vlní a tváří a vrásí. Náhorní planinka, na ní jezírko, z něj potůček, kaskáda na další planinku s dalším jezírkem a potokem, sem tam poházené fleky sněhu. Až příliš dokonalé, příliš často se opakující nádherná ukázková krajina. I ta zevšední, naštěstí jsme tu jen krátce. Polévka houstňačka k obědu, úlevné objevení cesty kolem jezera - nemusíme šplhat na hřeben a zmírňují se obavy z hledání místa na spaní, mraky se honí a slibují sychravo a mlhavo a nahoře větrno a možná ještě nepříjemněji. Po břehu jezera, pokroucené břízy se odklánějí od svahu. Potkáváme protijdoucí lidi, takže víme, že cesta někam vede. Začalo pršet, stanujeme na břehu Gjende kousek před Gjendesheimem. Připojuje se k nám Libčova skupina.
Štěpán
Národní park Jotunheimen
Sobota 12. 8. Cesta autobusem přes fjordy, hory ostré a zasněžené - ani nevím, proč mě to už tak nebere. Ke Spiterstulenu nás nepustili s autobusem, tak jsme museli na Juvashytu. Lyžařské vleky, oběd párečky s kaší, dlouhé balení a seskupování - vydrželo nám to na celé odpoledne, nikomu se nechtělo od zbytku tlupy. Dělíme se, Indoš s Ivou vyráží přímo přes ledovec na Galdhopingen, jedna skupina zůstává v autobuse s cílem jet se ještě mrknout na fjordy, ostatní dolů ke Spiterstulenu. Těžký baťoh, šetřím koleno, Zdenda s Vrtem nasadili šílené tempo, sotva jim stačím. Trochu mě to překvapuje - že by se Vrt opravdu za těch pár let, co jsme spolu nikudy nechodili, změnil v chrta? Jsem z toho nesvůj, protože jsem Kominíkovi říkal, že se s Vrtem chodí dobře, že to není žádný zběsilý polykač kilometrů. Naštěstí to, že se na kamenitou stezku vrhli se Zdéňou jako ohaři větřící kořist, byl jenom následek dlouhého půstu z cestování v autobuse, další dny už byly ve známém normálním tempu - jde se, ale taky odpočívá a polehává. Je krásné opalovací počasí. Spíme kousek od Spiterstulenu, pod Galdhopingenem.
Úterý 15. 8. Sbalení se bez deště, teď se sice honí mraky, ale na déšť to nevypadá. Autobus tu ještě není, možná je to dobře. Ta azurová, tyrkysová, smaragdová barva vody je neuvěřitelná. Teď jsem jí přivyknul, ale časem, u každého dalšího jezera - „No, dobrý, ale nemá barvu jako Gjende...“.
Op
Cesta k fjordu
12.8 - 14.8. 2000 Jirka, Martina, Petra, Zuzka, Staník, Ness, Láďa. V sobotu 12.8. jsme spolu s ostatními vyjeli na kopec, kde se většina lidí balila na přechod národního parku Jotunheimen. Jirka, Martina, Petra, Zuzka. A Staník se rozhodli pro cestu k fjordu (Sognefjorden). Zatímco se kolem autobusu tvořily hromady jídla, strojení a jiného nepořádku (dle slov přihlížejících cizinců) Jirka, Martina a Petra se vydali pěšky z kopce dolů. Po cestě jsme pozorovali startující, letící i přistávající rogalisty a paraglaidisty, fotili ovečky a jiné přírodní krásy. O něco později nás nabral sjíždějící autobus a zastavil s námi u jedné chaty, kde jsme se chvíli bavili s Čechem, který zde
Neděle 13. 8. Krásná noc. Lidi tady nahoře na severu museli úplně jinak vnímat sever, když pro ně nebyl celý rok nejtemnější část oblohy, ale naopak v sobě během léta po celou noc skrývá v bílém světle příslib slunce, 38
žije a učí Nory lyžovat (prý jim to moc nejde). Ten nám také poradil, kde večer pohodlně a dobře přespat. Po rozhovoru s ním jsme odjeli do městečka Lom natankovat naftu a prohlédnout si zdejší malé centrum. Pokoušeli jsme se také sehnat auto k zapůjčení na plánovanou cestu do Bergenu. Půjčovné bylo 800 NOK + 1 NOK na každý kilometr najetý nad 300 km denně, a to se nám zdálo docela hodně. Protože, jak jsme zjistili, se dá v Norsku vypůjčit auto skoro u každé pumpy, chtěli jsme to zkusit ještě jinde. K večeru jsme dojeli na prima tábořiště 30 km za městem Lom, směrem na Sogndal. Tam spolu s námi spalo ještě několik desítek jiných Čechů. Okolo tekla hezká řeka. Češi udělali táborák, takže to byl příjemný večer. Druhý den jsme jeli vyhlídkovou cestou do Sogndalu, cestou jsme několikrát zastavovali a fotili a filmovali, protože bylo opravdu na co koukat. V průvodci je tato cesta zcela právem označena jako jedna z nejhezčích a nejvýstižnějších pro norskou krajinu s fjordy. K nejhezčímu a nejznámějšímu z norských fjordů (Sognefjordu) jsme se dostali odpoledne. V městečku Sogndal jsme se prošli a ptali se na možnost cesty do Bergenu lodí. Zpáteční lístek by vyšel na 565 NOK, dlouho jsme to zvažovali, ale
nakonec jsme vybrali možnost projet si i druhou část již načaté vyhlídkové trasy směrem k místu srazu s ostatními členy expedice. Cestou jsme museli využít i jeden trajekt a k večeru jsme se utábořili u samotného fjordu. Kromě večeře, rybaření a hlučných Italů jsme se mohli kochat i malou mořskou vydrou a jejím lovem. V pondělí ráno nás pozdravilo hejno delfínů a Ness neodolal a vrhl se (nejprve nedobrovolně a potom i dobrovolně) do vln fjordu a plaval a plaval, ale delfíni už byli pryč, a tak se tam nakonec cachtal sám. Po jeho koupeli jsme pokračovali v cestě přes mořské akvárium, nádherné dřevěné kostely a hlavně vyhlídky na kaňony s divoce se řinoucí vodou, pohádkově vyhlížející vesnice a stáda divokých koz. Cestou se rozpršelo, padla mlha, a tak jsme do místa srazu dojeli velice pomalu. Zaparkovali jsme na parkovišti, na kterém bylo zajímavé to, že vedle sazby za stání busu byl napsán i zákaz stání busu! No, zaplatili jsme a ten zákaz jsme jaksi nabrali vážně. No a v úterý jsme sjeli k jezeru, kde jsme potkali Vrta, Opa, Lenku, Táňu ----
Martina
OSLO A CESTA DOMŮ z okýnka svého auta ptal jestli jsme z Čech. Později se ukázalo, že má spadeno na české pivo a jiné lihoviny – v tom jsme mu bohužel moc nepomohli. Poslední noc na poloostrově bylo třeba oslavit. Navíc Lída měla narozeniny a tak přišlo na řadu blahopřání, dary, líbání a pak kytara. Únava po třech týdnech již byla velmi znát. První zastávku v Oslu jsme věnovali prohlídce muzea rákosových lodí KonTiky. S dobrodruhy jsme se vydali na jejich objevitelské plavby starodávnými plavidly. Kupodivu se celkem rychle skupina utahaných horalů dokázala zcivilizovat. Patřičně oděni jsme vyrazili do velkoměsta. Času jako obvykle nebylo nazbyt, vždyť jsme museli ještě ujet nejdelší vzdálenost naší trasy, stihnou trajekt ve 3:15 a ještě někde vyšetřit 8 hodin na stání autobusu (náročné evropské předpisy). Nejnavštěvovanější památka – park se sochami – byla od autobusu dosti vzdálená a tak někteří využili i městské dopravy. My ostatní jsme spíše relaxovali, váleli se v parku a brouzdali městem. A bylo nám to zapotřebí, poslední zátah autobusem byl opravdu náročný. Ve švédském Treleborgu jsme měli přes 3 a půl hodiny na odpočinek a tak většina za autobusem přímo na parkovišti rozbalila karimatky a spacáky. I ve dvě ráno nás projíždějící náklaďáky zdravily svými hlasitými klaksony. A kdyby ve Drážďanech nebyla hodinová zácpa, tak jsme určitě přijeli do Prahy včas.
Trasa – devatenáctý den úterý 15. srpna 2000 Gjendesheim, Bygdin, Fagernes, Hønefoss [238 km] Sollihøgda
Celkem za úterý: 238 km
Trasa – dvacátý den středa 16. srpna 2000 Sollihøgda (8:30), Reistad, [104 km] Oslo, Vinterbru, Moss, Sarpsborg, Helden, Hällevadsholm, Uddevalla, Göteborg, Varberg, Falkenberg, Halmstad, Helsingborg, Malmo, [627 km] (23:45) Trelleborg
Celkem za úterý: 731 km
Trasa – jednadvacátý den čtvrtek 17. srpna Trelleborg (3:15) – trajekt – (7:15) Sasnitz – Stralsund, Greifaswald, Berlin, Dresden, [576 km] Cínovec, Teplice, (19:00) [691 km] Praha Prosek
Celkem za čtvrtek: 691 km
Čekal nás poslední úsek naší cesty. Své jsme si ve Skandinávii již užili a tak hurá domu. Někteří z nás hned v pátek začínali na jiné akci a tak bylo třeba si i trochu odpočinout. Jedinou velkou zastávkou bylo Oslo. V úterý večer jsme se snažili co nejvíce k němu přiblížit. Tentokrát byly okolnosti příznivé – celkem slušné spaní jsme našli rychle. Vyrušil nás jen jeden pán, který se nás 39
ZÁVĚREM A já jsem celkem rád. Příště to uděláme třeba jinak, ale myslím, že letos se to celkem povedlo. Alespoň já jsem spokojen. To, co jsem si od expedice sliboval, se mi splnilo – příjemní lidé, nádherná příroda, severské počasí, moře, fjordy, horské štíty, vodopády, močály, ledovce, sníh, sobi.... Žádné vážné problémy nevznikly. Autobus jel bezporuchově, rychle a bezpečně, s řidičem byla rozumná domluva, nebyly vážné zdravotní komplikace, žádný ztracený cestovní pas, rozpočet vyšel, jídla bylo dost... Možná si odsud někdo neodvezl zrovna zážitky na celý život, ale také snad ho nestihlo žádné životní trauma. Věřím že v závěrečné bilanci i u Vás naše expedice obstojí.
Obsah Úvodem Příprava expedice Během cesty Strava Finance Materiál a vybavení Účastníci Trasa Do Dánska a Kodaně Švédskem do Stockholmu Skautský ostrov Vässarö Za severní polární kruh Národní park Sarek Národní park Abisko Severním Norskem Ledovec Svartisen Územím Trollů Národní park Jotunheimen Oslo a cesta domů Závěrem
2 3 7 9 11 12 15 15 16 19 21 25 27 32 33 35 36 37 39 40
Poděkování Chtěl bych touto cestou poděkovat všem, kteří se na uskutečnění (ne-li úspěchu) expedice jakkoliv podíleli. Hlavně se tímto obracím na účastníky, všichni svým bezkonfliktním přístupem pomohli k hladkému průběhu v příjemné atmosféře. Zvláště bych pak chtěl poděkovat: • Pinguinovi – za maximální pomoc se všemi přípravami, za společné rozhodování, hospodaření a excelentní zvládnutí jídla, • Báře, Pískleti, Véně a Káněti, za to co v týmu pro expedici udělali, • panu Řezníčkovi, že se o nás rychle postaral, když se nová legislativa postavila proti nám, • panu Poštůlkovi za jeho profesionální způsob řízení (rychlý a bezpečný) , • Nessovi (náš druhý řidič, skaut z Kladna) za obrovskou trpělivost a obětavý přístup k nám všem, • Šagimu za poskytnutí cenných rad a materiálů, • Pinguinovi a Káčule za vytrvalou energii vkládanou do společné práce – především rozdělování jídla, • Káralovi a Josému za trpělivost při každodenním skládání zadního úložního prostoru v autobuse, • Opovi a Šťéně za výběr videa, • Zuzce a Káčule za přepis textů do knihy, • a Kominíkovi, Nadě a Opovi za korektury.
Expedice „Na Sever“ s odstupem času Toto hodnocení je čistě subjektivní. Vychází z mých vlastních zkušeností a poznatků. Expedice „Na sever“ v rámci RBR nebyla expedicí první, nebyla nejdál, nedostali jsme se nejvýše, ani netrvala nejdéle. Přesto byla bezesporu expedicí největší – především tím, že byla nejpočetnější. A také tak vypadala. Někdo si mohl stěžovat, že nás bylo moc, místa v autobusu málo, že jsme se pořád drželi harmonogramu, neměnili cíle podle potřeby a počasí, stále prudili, že už máme být v autobusu apod.. Jistě – na expedici jsme mohli jet osobním autem, nic neplánovat a rozhodovat se podle toho jak se vyspíme. Jenže to by nás bylo tak pět a stálo aby nás to majlant... Nikdo si nestěžoval, že ho celá expedice vyšla na peníze, za které by se asi těžko tak daleko podíval a že s námi mohli lidé, kteří by si to jinak asi nemohli dovolit. Strávili jsme všichni spolu dlouhou dobu, s každým jste mohli spolupracovat tak intenzivně jak jste uznali za vhodné. To vše nejsou plusy ani mínusy, to jsou prostě různé strany jedné mince, kterou jsme se rozhodli využít.
Roverská Banánová Republika – Expediční kniha Junák – svaz skautů a skautek ČR, středisko „Liščata“ Praha Na Vyhlídce 36, Praha 9 – Prosek Vydáno pro vnitřní potřebu v nákladu 40-ti kusů. Vydal Tomáš Obdržálek – Vrt, na textu se dále podíleli účastníci expedice. Úryvky jsou z knihy „Cesta na sever“ od Karla Čapka, fotografie účastníků
40
