Na přebalu: Svatá Kryšpína detail mozaiky z baziliky San Apollinare Nuovo, Ravenna, Itálie (6. stol.)

Na přebalu: Svatá Kryšpína detail mozaiky z baziliky San Apollinare Nuovo, Ravenna, Itálie (6. stol.) Na vazbě: Procesí mučedníků (svatý Polykarpos) mozaika z baziliky San Apollinare Nuovo, Ravenna, Itálie (6. stol.)

Kniha vychází v rámci výzkumného záměru Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty, nositel Cyrilometodějská teologická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, MSM 6198959202

Introduction © Jiří Šubrt, 2009 Studies, Translations and Commentaries © Iva Adámková, Pavel Dudzik, Petr Kitzler, 2009 ISBN 978-80-7021- 989-8

OBSAH

PŘEDMLUVA ( Petr Kitzler)

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

SANGUIS MARTYRUM, SEMEN CHRISTIANORUM: IDEA MUČEDNICTVÍ V RANÉ CÍRKVI ( Jiří Šubrt ) . . . . . . . . . I. Crudelitas vestra, gloria est nostra: pronásledování křesKanů . . . II. Illos libenter mori solere: křesKanská koncepce mučednictví . . . . III. Acta a passiones: zprávy o smrti křesKanských mučedníků . . . . .

15 19 31 41

UMUČENÍ SVATÝCH PTOLEMAIA A LUCIA Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umučení svatých Ptolemaia a Lucia ( překlad z řečtiny) . . . . . . . . . . . .

51 52 52 53

UMUČENÍ POLYKARPA Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umučení Polykarpa ( překlad z řečtiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Závěr podle moskevského kodexu ( překlad z řečtiny) . . . . . . . . . . . . . . .

57 62 62 63 73

AKTA IÚSTÍNA A JEHO DRUHŮ Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umučení svatých Iústína, Charitóna, Charitó, Euelpista, Hieraka, Paióna, Liberiana a jejich křes/anského společenství ( překlad z řečtiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

77 78 78

79

UMUČENÍ SVATÝCH KARPA, PAPYLA A AGATHONÍKÉ Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umučení svatých Karpa, Papyla a Agathoníké ( překlad z řečtiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

85 87 87 89

DOPIS LYONSKÉ OBCE Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dopis lyonské obce ( překlad z řečtiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

95 98 98 101

AKTA MUČEDNÍKŮ ZE SCILLI Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Akta mučedníků ze Scilli ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

117 118 118 119

UMUČENÍ APOLLÓNIA (APOLLÓA) Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umučení svatého a přeslavného apoštola Apollóa zvaného Asketa ( překlad z řečtiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . UMUČENÍ SVATÝCH PERPETUY A FELICITY – AKTA PERPETUINA A Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umučení svatých Perpetuy a Felicity ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . Akta Perpetuina A ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . UMUČENÍ PIONIA A JEHO DRUHŮ Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umučení svatého Pionia, kněze, a jeho druhů ( překlad z řečtiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

125 127 127 129

139 145 145 149 169

177 180 180 181

AKTA ACACIOVA Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Akta Acaciova ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

203 205 205 207

AKTA MAXIMOVA Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Akta Maximova ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

215 215 215 217

AKTA CYPRIANOVA Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Akta Cyprianova, první recenze ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . Akta Cyprianova, druhá recenze, kapitoly 2 – 4 ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

221 222 222 225 229

ŽIVOT CYPRIANŮV ( Pontius) Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Život Cyprianův ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

233 237 237 239

UMUČENÍ SVATÝCH MARIANA A JAKUBA Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umučení svatých Mariana a Jakuba ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . .

259 260 260 263

UMUČENÍ SVATÝCH MONTANA A LUCIA Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Skutky a vidění mučedníků Lucia, Montana a jejich druhů 23. května ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

275 277 277 279

UMUČENÍ SVATÝCH FRUCTUOSA, AUGURIA A EULOGIA Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umučení svatých Fructuosa, Auguria a Eulogia ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

295 296 296 297

AKTA MAXMILIÁNOVA Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Akta Maxmiliánova ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

305 307 307 309

UMUČENÍ MARCELA Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umučení Marcela ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

317 318 318 321

UMUČENÍ SVATÉ KRYŠPÍNY Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umučení svaté Kryšpíny ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

327 328 328 329

UMUČENÍ FELIKA Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vybraná literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umučení svatého biskupa Felika ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . Apendix ( překlad z latiny) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

337 339 339 341 344

Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použité edice a překlady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Použitá sekundární literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík spisů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Biblické knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Deuterokanonické, pseudepigrafní a apokryfní spisy . . . . . . . . . . . . . . Martyrologické texty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Patristická a další raně křes/anská literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Řecko-římská literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík osobních jmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík místních názvů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

345 347 351 351 358 374 374 378 378 382 386 388 392 394

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [13]

PŘEDMLUVA

Fenomén raně křesKanského mučednictví vyrostl z představ o blahodárné moci krve jakožto nejcennější oběti přinášené na oltář božstvům, která za ni zahrnou svou přízní a milostivými dary jedince i celé komunity. Původně pohanská představa, zakořeněná hluboko v antickém starověku, sdílená však rovněž judaismem, měla zcela zásadní význam pro formování nejen raného křesKanství jako takového, ale i celých pozdějších kulturních dějin. KřesKanští mučedníci, kteří ve starověkém světě získali tento titul za pouhých dvě stě let (od Ignatia Antiochijského, jenž na počátku 2. století rozvinul teologii mučednictví, po obecnou toleranci křesKanství v roce 313, ponecháme-li stranou obtížnou problematiku donatistických mučedníků), nepřestali vyzařovat svůj znepokojivý vliv ani v raném novověku a samo slovo mučedník má i na prahu třetího milénia stále živý, byK už jen málokdy zcela pozitivní význam: ideje přetrvávají, to, co se mění, je rétorika… K objevení základních stavebních kamenů ideové konstrukce, jakou mučednictví představuje a jež byla ve svých různorodých realizacích ne zcela samozřejmá již v antice a je nesamozřejmá i nyní, jsou čtenáři zváni na následujících stranách. V našem výboru, který vznikal jako jeden z badatelsko-překladových projektů Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty při Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v letech 2005 – 2009, je shromážděno jednadvacet nejvýznamnějších textů, jež fenomén raně křesKanského mučednictví přibližují. Kritériem jejich výběru přitom nebyla jejich „autenticita“, jež byla jedním z hlavních hesel odborného hagiografického bádání v minulých desetiletích, a čtenáři by proto neměli zařazené texty číst výhradně jako „historii“. Samozřejmě, že historicita dílčích faktů je významná pro celou řadu dalších otázek a v úvodech i vysvětlujících komentářích se k ní překladatelé vyjadřují. Důležitější a vlivnější než sama historie je ovšem vždy způsob, jakým tuto historii uchopuje a utváří paměK, která jí vtiskuje v našem případě podobu literárního textu. Proto byly do předkládaného výboru zahrnuty texty, jež tuto „literární paměK“ představují z co nejrůznějších aspektů a přístupů, od stručných zápisů v protokolárním stylu (acta) přes narativně i motivicky propracovanější celky (passiones, martyria) až po Pontiův vybroušený „křesKanský panegyrik“, využívající nejlepších tradic antické rétoriky. Tyto texty byly uspořádány nikoli podle doby svého vzniku, kterou je často nemožné

[14]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Předmluva

určit, ale podle toho, kdy došlo k události, kterou popisují. Celistvý obraz zkoumaného tématu se snaží dokreslit i obrazová příloha, jež by rovněž neměla uniknout pozornosti: její součástí jsou například i působivé iluminace ze slavného menologia Basileia II. zobrazující umučení vybraných světců, jež jsou v tomto rozsahu představeny českým čtenářům zřejmě vůbec poprvé. Pestrosti, jíž se vyznačují přeložené texty, odpovídají i rozmanité přístupy, které při práci s nimi zvolili jednotliví překladatelé, aK už se jedná o důrazy historické, klasickofilologické a teologické, literární či obecně literárněhistorické; vždy jsou však podřízeny snaze vysvětlit reálie objevující se v přeložených textech a upozornit na typické narativní postupy užité při jejich výstavbě. Na to, co by snad někdo mohl považovat za nedostatek, za tříštění úhlů pohledu či opomíjení jednoho aspektu na úkor jiného, bychom tak naopak rádi nahlíželi jako na svého druhu vklad, který více než jakákoli metodologická homogenita dokáže vyjevit věci v novém světle: variatio delectat. červenec 2009

Petr Kitzler

Sanguis martyrum, semen Christianorum: idea mučednictví v rané církvi . . . . . . . . . [15]

Sanguis martyrum, semen Christianorum: idea mučednictví v rané církvi J I Ř Í Š U B RT

Těším se na šelmy pro mne přichystané a přál bych si, aby vůči mně neváhaly. Sám jim domluvím, aby mne rychle sežraly a neotálely jako s některými, kterých se ani nedotkly. A kdyby se jim nechtělo, přinutím je. Mějte ke mně ohled, sám vím, co mi prospívá. Právě začínám být učedníkem. Nic viditelného ani neviditelného mne nesmí zaujmout, abych dosáhl Ježíše Krista. Oheň a kříž, smečky šelem, sekání, řezaní, rozházení kostí, roztrhání údů, rozdrcení celého těla a zlé mučení Báblovo a/ na mne přijdou, jen abych dosáhl Ježíše Krista.1 Tato slova z dopisu adresovaného římské křesKanské obci, jehož autorem je třetí antiochijský biskup Ignatios, zní uším moderního čtenáře poněkud morbidně. Ignatios, označovaný někdy za prvního křesKanského mučedníka,2 projevuje na tomto místě fanatické, a jak tvrdí někteří badatelé,3 až patologické nadšení pro mučednickou smrt, v níž spatřuje naplnění své křesKanské víry. Z jeho slov čiší neskrývaná radost z toho, že má být předhozen dravé zvěři v římském amfiteátru, a jeho radostné očekávání kalí jen obava, aby si snad šelmy nepočínaly příliš liknavě. Ani v takovém případě se však křesKanský biskup nehodlá vytoužené mučednické koruny vzdát a je rozhodnut vynutit si svou smrt za každou cenu. A jako by mu to, že skončí ve spárech dravé zvěře, nestačilo, svolává na sebe další možné druhy mučení, jež by znásobily jeho utrpení a vedly k naprosté destrukci jeho tělesné schránky. Na podobně sebezničující uvažování narazíme i na jiném místě dopisu, kde antiochijský biskup vyjadřuje přání, aby jeho tělo do posledního zbytku skončilo v útrobách dravé zvěře.4 Jako by sebenepatrnější stopa jeho Ignatios z Antiochie, Ad Rom. 5,2 –3 (překlad J. Sokola, in: Spisy apoštolských otců, Praha 20042, str. 130). 2 Srv. Ch. Butterweck, „Martyriumssucht“ in der Alten Kirche? Studien zur Darstellung und Deutung frühchristlicher Martyrien, Tübingen 1995, str. 23. 3 V souvislosti s Ignatiovým extatickým nadšením pro mučednickou smrt se badatelé s oblibou uchylují k terminologii z oblasti psychologie a psychiatrie a mluví o „chorobné mánii“ (W. H. C. Frend, Martyrdom and Persecution in the Early Church: A Study of a Conflict from the Maccabees to Donatus, Oxford 1967, str. 197), projevu „abnormální mentality“ (G. E. M. de Ste. Croix, Why Were the Early Christians Persecuted?, in: P&P 26, 1963, str. 24) či „neurotickém projevu“ (L. W. Barnard, The Background of St. Ignatius of Antioch, in: VChr 17, 1963, str. 193). 4 Ignatios z Antiochie, Ad Rom. 4,2 1

[16]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

světské existence představovala nepřekonatelnou překážku na cestě do ráje a teprve úplná anihilace jeho tělesných pozůstatků z něj učinila skutečného „učedníka“ Ježíše Krista, který následuje svého učitele i v jeho utrpení. Když psal Ignatios tento podivný list, mohl si být jist, že jeho přání bude vyslyšeno. Byl totiž právě eskortován „deseti leopardy“, jak ve své apokalyptické rétorice nazývá římské vojáky,5 z Antiochie do Říma, aby zde byl spolu s dalšími křesKany odsouzenými k smrti popraven ad bestias neboli předhozením dravé zvěři. Během této několik měsíců trvající cesty napsal různým křesKanským obcím celkem sedm listů, do nichž soustředil svůj duchovní odkaz.6 To, že exekuce měla být vykonána v hlavním městě říše, nebylo v té době nic neobvyklého. Římané si potrpěli na spektakulárnost a popravy odsouzených zločinců se často konaly před zraky publika jako součást gladiátorských her. A protože hlad věčného města po stále nových a nových krvavých podívaných byl neukojitelný, byli odsouzenci často sváženi i ze vzdálených provincií. Tak se zřejmě i nepohodlnému biskupovi z Východu dostalo té pochybné cti zemřít ve spárech dravé zvěře v největším amfiteátru své doby, ve slavném Koloseu. Kdy přesně Ignatios vstoupil do arény, aby zde dokonal svou proměnu v křesKanského mučedníka, není zcela jasné. Víme jen, že k tomu mělo dojít někdy za vlády císaře Traiana (98 –117), s největší pravděpodobností v prvních dvou desetiletích 2. století. Přibližně ve stejné době, kdy antiochijský biskup toužebně vyhlížel svou mučednickou korunu, se jiný proslulý epistolograf, C. Plinius Caecilius Secundus, potýkal s jinými problémy.7 Císař Traianus ho totiž jmenoval mimořádným správcem maloasijské provincie Bíthýnie a Pontus, aby stabilizoval poměry v této neklidné části říše. A kromě jiných mrzutostí spojených s touto funkcí musel synovec slavného admirála čelit i narůstajícím potížím s místními křesKany. Podivná uzavřenost této náboženské sekty a hrůzostrašné pověsti o jejích tajemných obřadech vzbuzovaly nenávist ostatních obyvatel, kteří se často obraceli na místní úřady a dožadovali se potrestání těchto podezřelých individuí. Plinius coby nejvyšší reprezentant římské moci na daném území se musel soudních procesů s obviněnými křesKany účastnit a osobně potvrdit vynesený rozsudek. Stoupenci této „zvrácené a velikášské“ víry (superstitio prava et immodica)8 ho přitom znovu a znovu Tamtéž, 5,1. Pod Ignatiovým jménem se zachovalo celkem patnáct dopisů, některé navíc ve dvou verzích, kratší a delší. Jen sedm listů (označovaných podle adresátů Ad Ephesios, Ad Magnesios, Ad Trallianos, Ad Romanos, Ad Philadelphenos, Ad Smyrneos a Ad Polycarpum) je však dnes považováno za autentické. Dopis Ad Romanos představuje jeden z nejstarších textů dokumentujících historickou zkušenost mučednictví a formujících tzv. teologii mučednictví. 7 Pliniova bíthýnská mise se většinou datuje do let 111–113 nebo 110 –113. 8 Plinius Mladší, Ep. X,96,8. 5 6


překvapovali svou zarputilostí a neochotou přistoupit na jakýkoli kompromis. Často se stávalo, že když potřetí položil obžalovanému, jak mu nařizoval soudní řád, tutéž otázku Christianus es? („Jsi křesKan?“), dostalo se mu stejné stereotypní odpovědi Christianus sum („Jsem křesKan“), třebaže obviněný dobře věděl, že ho čeká nejvyšší trest. Ty, kteří se odmítali své nebezpečné víry vzdát, proto římský správce posílal bez milosti na smrt. Podle jeho mínění, i kdyby všechno, co se o nich říkalo, nebyla pravda, už za svůj tvrdošíjný vzdor a neochotu podřídit se vůli úřadů (pertinaciam et inflexibilem obstinationem)9 si nic jiného nezasloužili. Přes tuto přísnost však křesKanských kauz neubývalo, anonymní udání se množila a mezi obviněnými začali figurovat i římští občané. A svědomitý římský úředník Plinius, jenž se za celou svou kariéru s ničím podobným nesetkal, naznal, že je na čase konzultovat svůj postup s císařskou kanceláří. Napsal proto oficiální přípis (relatio) císaři Traianovi, v němž svrchovaného vládce a svého přítele informuje o potížích s křesKany a žádá o instrukce, jak tyto případy řešit. Pliniův úřední dopis, zachovaný v desáté knize jeho korespondence, nezůstal bez odezvy. Ve stručné oficiální odpovědi, jež měla platnost závazné směrnice (tzv. rescriptum) a která se dochovala spolu s Pliniovou zprávou,10 císař postup svého správce v zásadě schvaluje. Zároveň ale poněkud tlumí jeho úřední horlivost a upozorňuje, že obecný legislativní návod pro podobné případy nelze stanovit, a je proto na místě určitá opatrnost. Podle Traianova reskriptu by správce provincie rozhodně neměl křesKany sám aktivně stíhat (conquirendi non sunt)11 a neměl by ani brát zřetel na anonymní udání, neboK by to, jak císař poněkud pateticky dodává, dávalo „špatný příklad naší době“,12 rozumí se době osvícené monarchie. Zakročit proti nějakému příslušníkovi této sekty je tedy možné pouze tehdy, najde-li se konkrétní žalobce, který svým jménem podá podnět k soudnímu stíhání.13 Ani usvědčení křesKané by však podle Traiana neměli být automaticky posíláni na popraviště, ale měli by mít možnost projevit účinnou lítost. A každému, kdo bude ochoten zříci se svého bludu, by měla být udělena milost.14 Upřímnost jeho odpadnutí od víry je ovšem třeba otestovat tím, že veřejně obětuje

Tamtéž, X,96,3. Srv. tamtéž, X,97. 11 Tamtéž, X,97,2. 12 Tamtéž. 13 Procesy s křesKany tedy měly být vedeny v mírnějším, tzv. akuzačním trestněprávním režimu, v němž na rozdíl od režimu inkvizičního nedával podnět k trestnímu stíhání státní úředník, nýbrž soukromý žalobce (delator). Ten se samozřejmě, pokud se jeho obvinění nepotvrdilo, vystavoval sám riziku soudního stíhání za křivé obvinění. 14 Plinius Mladší, Ep. X,97,2. 9

10

[18]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

tradičním římským božstvům. Každý obviněný křesKan měl tedy možnost zajistit si beztrestnost tím, že se distancuje od své víry a stvrdí to vykonáním formální oběti. Takový kompromis byl ale pro některé křesKany nepřijatelný, a než by se zpronevěřili svému přesvědčení, raději končili na popravišti a rozšiřovali řady křesKanských mučedníků. Plinius Mladší a Ignatios z Antiochie se zřejmě nikdy osobně nesetkali. Aniž to však tušili, vydali jedno z nejranějších svědectví o dramatu, které mělo trvat více jak dvě století a měly ho ukončit až Constantinovy toleranční dekrety z roku 313.15 Z jedné strany slyšíme hlas tupé úřední moci, která si neví rady s náboženskou skupinou vymykající se jejímu chápání světa a snaží se ji za každou cenu podřídit své autoritě. Z druhé strany se ozývá fanatická neústupnost a nepochopitelná touha obětovat život za svou víru a ukázat svou náboženskou převahu. Zatímco pro římské úředníky představovali křesKané podvratné živly (malos homines)16 protivící se ve jménu jakési pochybné pověry státní moci a zasévající neklid mezi ostatní občany říše, křesKané vnímali reprezentanty římské moci jako nástroj fábla, jehož prostřednictvím je zkoušena jejich pevnost ve víře a opravdovost jejich oddanosti Kristu. Tento zdánlivě nesmiřitelný konflikt, živený vzájemným neporozuměním, prošel v průběhu následujících dvou staletí různými peripetiemi a excesy, aby nakonec skončil vzájemným smírem a hledáním společného modus vivendi, jenž našel své vyjádření v tzv. „císařské“ teologii. Cílem následující úvodní studie je ukázat tento konflikt z pohledu římských úřadů (I. Pronásledování křes/anů) i z pohledu křesKanské církve (II. Teologie mučednictví) a zároveň představit literární texty, které o tomto konfliktu vydávají svědectví (byK poněkud jednostranné) a popisují smrt křesKanských mučedníků (III. Acta martyrum).

15 Nejstarší etapu pronásledování křesKanů před rokem 64, která zahrnuje především perzekuci ze strany Židů, ponecháváme stranou. První skutečně historicky doložený zákrok římské exekutivy proti křesKanům, jenž však patrně nebyl podložen oficiálním císařským výnosem, je datován do roku 64, kdy byli stoupenci tohoto náboženství obviněni ze založení požáru Říma. Konkrétnější informace o perzekuci ale pocházejí teprve z počátku 2. stol. a jejich zdrojem jsou právě Pliniovy dopisy. K samotné periodizaci pronásledování viz G. E. M. de Ste. Croix, Why Were the Early Christians Persecuted, str. 6 – 8. 16 Zbavovat spravované území podvratných živlů (mali homines) patřilo ke standardním povinnostem správců provincií (srv. Paulus, Dig. I,18,3; Sent. Pauli, V,22,1).


I. Crudelitas vestra, gloria est nostra: pronásledování křesKanů Stejné problémy s křesKany, s nimiž se potýkal Plinius Mladší během své mise v Malé Asii, muselo v průběhu 2. a 3. století řešit stále více provinciálních správců. KřesKanství se nekontrolovaně šířilo do dalších částí říše, počet jeho stoupenců narůstal17 a spolu s ním rostla i nevraživost většinové pohanské společnosti, jež čas od času vyústila ve výbuchy násilí. KřesKanské komunity iritovaly okolí především svou uzavřeností, svádějící k nejrůznějším dohadům, a neochotou podílet se na společném náboženském životě obce. Pohané je vnímali jako pokoutní, tajnůstkářská společenství (latebrosa et lucifugax natio),18 jejichž členové uctívají ukřižovaného zločince a rekrutují se z té nejhorší společenské spodiny (ultima faex).19 Mezi lidmi kolovaly zaručené zvěsti o hrůzostrašných obřadech a zasvěcovacích rituálech, při nichž jsou vražděna nemluvňata, pořádají se kanibalské hody a všichni bez rozdílu se oddávají hromadným sexuálním orgiím s příchutí incestu. VždyK proč by se jinak členové této sekty navzájem oslovovali „bratře“ a „sestro“?20 Tyto pomluvy zčásti čerpaly z arzenálu antického antisemitismu (na křesKany bylo například přeneseno nařčení z uctívání oslí hlavy), zčásti zřejmě vznikly z nepochopení a překroucení křesKanských liturgických praktik. Zprávy o údajném kanibalismu mohly mít svůj racionální základ v mylné interpretaci svátosti eucharistie, představy o kolektivních orgiích zase pravděpodobně vycházely z křesKanské praxe společných večerních bohoslužeb, jichž se účastnili muži i ženy. Kristovi vyznavači byli také často obviňováni z toho, že jsou příčinou různých neštěstí a přírodních katastrof, neboK svým bojkotem pohanských náboženských ceremoniálů a zpochybňováním tradičních kultů narušují harmonické vztahy mezi bohy a lidmi, tzv. pax deorum.21 Zarputilost, s jakou křesKané odmítali účast na náboženských slavnostech zasvěcených pohanským bohům, byla pro člověka vychovaného v an-

Podle odhadů stoupl počet křesKanů za necelých sto let téměř dvacetinásobně z předpokládaných asi 40 000 kolem roku 150 na 760 000 v roce 225, i tak ale představovali necelých 1,5 % celkové populace římské říše (srv. H. Rhee, Early Christian Literature: Christ and the Culture in the Second and the Third Centuries, New York 2005, str. 10). 18 Minucius Felix, Oct. 8,4. 19 Tamtéž. 20 Přehledný výčet pomluv šířených o křesKanech viz Minucius Felix, Oct. 9. 21 K obviňování křesKanů z nejrůznějších živelných katastrof viz Tertullianus, Apol. 37,2 / CCL 1,147n; 40,1– 2 / CCL 1,153. 17

[20]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

tickém polyteismu nepochopitelná.22 Římská společnost byla ve věcech náboženství poměrně tolerantní a dokázala vstřebat nejrůznější exotické a mystické kulty. To, v jaké božstvo člověk osobně věřil (a zda vůbec v nějaké), bylo považováno za jeho soukromou věc, do níž mu nikdo nemluvil, pokud jeho víra nějakým způsobem neohrožovala ostatní. Na druhé straně se ale od obyvatel říše vyžadovalo, aby projevovali alespoň v minimální míře sounáležitost s občanským kolektivem, a to tím, že budou prokazovat úctu oficiálním božstvům a podílet se na společných náboženských ceremoniálech. Náboženské rituály byly nedílnou součástí společensko-politického systému, a kdo se jich odmítal účastnit, dával otevřeně najevo, že mu je osud společenství, jehož je součástí, lhostejný. I racionálně uvažující antičtí intelektuálové, kteří se k tradičnímu polyteistickému náboženství stavěli značně skepticky, jako například Cicero, uznávali nutnost zachovávat zvyky předků (mos maiorum) a ctít oficiální božstva. Zavržení prastarých, byK často formálních náboženských zvyklostí by totiž podle jejich mínění nevedlo k ničemu jinému než k relativizaci hodnot, na nichž společnost stála, a k všeobecnému morálnímu rozkladu. Kontinuita náboženské praxe byla tedy vnímána jako záruka společenské stability a jako součást římské identity (romanitas). KřesKané, kteří z principu odmítali na tento náboženský pragmatismus přistoupit, se tak pasovali do role společenských vyděděnců a vysloužili si nálepku „ateistů“, neboli těch, kdo neuznávají oficiální božstva.23 KřesKanský „ateismus“ nebyl vnímán jen jako náboženský přečin, nýbrž i jako projev nepřátelství vůči státu a jeho institucím. To platilo dvojnásob v císařské době, kdy se významnou součástí římské státní ideologie stal kult císařovy osoby, jenž plnil funkci důležitého stmelujícího prvku rozsáhlé a značně různorodé říše. Více než výmluvně to formuluje prokonzul Saturninus ve svém projevu k mučedníkům ze Scilli: „I my jsme zbožní a naše náboženství je prosté. Přísaháme při geniu našeho pána císaře a prosíme za jeho blaho, což byste měli udělat i vy.“24 Stejně tak příznačná byla i odpověf, které se Saturninovi dostalo od jednoho z mučedníků, Sperata: „Tuto po-

22 Náboženskou intoleranci mělo křesKanství společnou s judaismem, který také vzbuzoval u Řeků a Římanů averzi. Judaismus byl ale na rozdíl od křesKanství v poněkud jiné pozici, neboK měl status respektovaného starobylého náboženství, zatímco křesKané byli vnímáni jako pouhá odpadlická sekta. Svojí neochotou ke kompromisům se křesKanství lišilo i od gnostických sekt, jejichž členové byli v případě nutnosti připraveni vzdát formální úctu pohanským bohům. Tím se také někdy vysvětluje, proč nebyli pronásledováni stejným způsobem jako křesKané (srv. G. E. M. de Ste. Croix, Aspects of the „Great“ Persecution, in: HTR 47, 1954, str. 28). 23 K obviňování křesKanů z ateismu srv. Mart. Polyc. 3,2 a 9,2. 24 Acta Scill. 3.


zemskou vládu a říši neuznávám, raději sloužím Bohu, jehož nikdo z lidí neviděl a těmahle očima ani vidět nemůže.“25 Zatímco pohanští obyvatelé říše neměli s vyjádřením politické loajality prostřednictvím rituálního aktu žádný problém, pro křesKany, kteří striktně rozlišovali mezi světskou autoritou císaře a univerzální autoritou jediného Boha, bylo něco takového nemyslitelné. V duchu biblického „Co jest císařovo, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu“26 přiznávali císaři pouze světské pocty, zatímco božské vyhrazovali pouze svému Bohu. Obětovat geniovi císaře pro ně znamenalo zpronevěřit se své víře a dopustit se hříchu modloslužebnictví, za což jim hrozila exkomunikace z církve a znamenalo to i konec nadějí na posmrtnou spásu. Toho si byli dobře vědomi i římští prokonzulové, kteří se snažili přimět obviněné křesKany po dobrém či po zlém k tomu, aby obětovali pohanským bohům, a demonstrovali tak své odpadnutí od víry. Požadavek veřejného obětování (sacrificatio), jejž uplatňoval vůči obviněným už Plinius,27 se proto stal standardní součástí procesů s křesKany. Jeho původním smyslem bylo dát neprávem obviněným možnost očistit se a usvědčeným křesKanům příležitost projevit lítost a vysloužit si milost (venia ex paenitentia).28 Sacrificatio přitom mělo sloužit jako dobrovolný test toho, jak upřímně to obvinění se svou nápravou myslí. Postupně se však z této pojistky proti bezpráví stal prostředek k testování odhodlanosti křesKanů a jejich pevnosti ve víře. Obžalovaní byli k obětování nuceni, často krutým mučením, a pokud se nátlaku podvolili a vykonali požadované rituální úkony, byli bez trestu propuštěni. Jesliže však zůstali věrni své víře a neobětovali, byli posláni na smrt. Jak se zdá, římským soudcům tedy primárně nešlo o potrestání křesKanů za jejich domnělé zločiny, nýbrž o to přivést je k poslušnosti a donutit k apostasi. Jak to formuluje Geoffrey de Ste. Croix ve svém slavném článku o pronásledování křesKanů, cílem římských úředníků „nebylo produkovat mučedníky, nýbrž odpadlíky“.29 Tato praxe se stala terčem kritiky křesKanských apologetů, poukazujících na právní nelogičnost takového postupu. Pokud se totiž někdo skutečně dopustil zločinu, měl za něj být potrestán bez ohledu na to, zda obětuje pohanským božstvům, nebo ne. A naopak, je-li někdo bez trestu propuštěn, nemůže to znamenat nic jiného, než že se žádného deliktu nedopustil a byl od počátku nevinný.30 Tamtéž, 6. Mk 12,17; tento výrok parafrázuje i jedna z mučednic ze Scilli, Donata (srv. Acta Scill. 9), a také další křesKanští martyrové (srv. Mart. Polyc. 9,3; Mart. Apol. 37). 27 Plinius Mladší, Ep. X,96,5 a 6. 28 Tamtéž, X,97,2. 29 G. E. M. de Ste. Croix, Aspects of the „Great“ Persecution, str. 20. 30 Srv. Tertullianus, Apol. 2,10 / CCL 1,89; Ad Scap. 4,2 / CCL 2,1130; Minucius Felix, Oct. 28,3 –5. 25 26

[22]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

Právní nejasnosti provázely křesKanské procesy od samého začátku a badatelé se dodnes přou, za jaké zločiny byli křesKané vlastně stíháni.31 Už Plinius se ve své relatio ptá, zda má předvedené křesKany soudit za pouhou příslušnost k tomuto náboženství (nomen ipsum), nebo za kriminální činy, které jim byly připisovány (flagitia cohaerentia nomini).32 Průběh soudních procesů, při nichž byla obviněným kladena otázka, zda jsou křesKané, a na základě jejich odpovědi byli souzeni, by svědčil pro první možnost.33 Sám Plinius vyřkl ortel smrti, pokud obvinění třikrát zopakovali, že jsou křesKané, aniž by zkoumal jejich další vinu. Z jeho relatio však zároveň vyplývá, že si právní čistotou svých rozsudků nebyl tak úplně jist, a to byl také jeden z důvodů, proč žádal o konzultaci samotného císaře. Neexistují navíc doklady, že by křesKanství bylo explicitně prohlášeno za ilegální náboženství (religio illicita). Někteří badatelé proto soudí, že pravým důvodem, proč byli křesKané posíláni na smrt, nebylo jejich náboženství, nýbrž spíše jejich protivení se úřední vůli (contumatia). Toho se měli křesKané dopouštět právě tím, že odmítali veřejně obětovat pohanským bohům.34 Právní nuance však zřejmě nehrály v konkrétních procesech s křesKany tak důležitou roli a provinciální správci měli při rozhodování o vině a nevině obviněných mnohem větší volnost, než jim přisuzují dnešní právní puristé (už Plinius vynášel rozsudky smrti nad křesKany, aniž by si byl zcela jist svým postupem).35 Teprve postupně, jak se římský byrokratický systém utužoval, zmenšoval se i manévrovací prostor římských úředníků v provinciích a jejich rozhodování bylo stále více svazováno císařskými edikty. 31 Konkrétní právní aspekty křesKanských procesů, tj. na základě jakých zákonů byli odsuzováni lidé obvinění z příslušnosti ke křesKanství, jsou stále předmětem odborných debat. Jádrem sporů je především otázka, zda v dobách před Deciovým dekretem existovaly nějaké zákony namířené výhradně proti křesKanům a jakou měly podobu. Zájemce o tento problém odkazuji na následující literaturu: A. Wlosok, Die Rechtgrundlagen der Christenverfolgungen der ersten zwei Jahrhunderte, in: Gymnasium 66, 1959, str. 14 –32; G. E. M. Ste. Croix, Why Were the Early Christians Persecuted?, in: P&P 26, 1963, str. 6 –38; M. Sordi, I cristiani e l’Impero romano, Milano 1984; O. F. Robinson, The Represions of Christians in the Pre-Decian Period: A Legal Problem Still, in: Irish Iurist 25 – 27, 1990 –1992, str. 269 – 292; P. Kitzler, Tertullianus. Mezi Romanitas a Christianitas, in: I. Müller – V. Herold (vyd.), Dějiny politického myšlení, II, Praha 2009 (v tisku). 32 Plinius Mladší, Ep. X,96,2. 33 Tuto teorii podporují i vyjádření křesKanských apologetů a autorů mučednických akt (srv. Iústínos Mučedník, Apol. I,4; Apol. II,2; Tertullianus, Apol. 1–3 / CCL 1,85 – 92; Mart. Polyc. 12,1; Acta Scill. 10.14; Mart. Apol. 1). 34 K teorii contumatio viz G. E. M. de Ste. Croix, Why Were the Early Christians Persecuted, str. 18. 35 Římské trestní právo nebylo zdaleka tak propracované a kodifikované jako právo soukromé a neplatilo zde pravidlo nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege („není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona“); srv. G. E. M. de Ste. Croix, Why Were the Early Christians Persecuted, str. 11.


O tom, že římští správci si s legalitou svých rozsudků mnohdy nedělali těžkou hlavu a že obvinění z křesKanství mohlo sloužit k účelovému vyřizování osobních účtů, svědčí mimo jiné případ křesKanských mučedníků Ptolemaia a Lucia, uváděný v Iústínově Apologii jako doklad úřední zvůle vůči křesKanům.36 Podle této zprávy jistý zhrzený manžel obvinil svou ženu, jež se s ním pro opakující se nevěry chtěla rozvést, že je křesKanka. Když však se svou žalobou neuspěl, neboK žena získala prominutí samotného císaře Antonina Pia, obrátil svůj hněv proti jejímu učiteli Ptolemaiovi a udal za stejný „zločin“ i jeho. Ptolemaios se u výslechu před římským prefektem Q. Lolliem Urbikem ke své víře přiznal a byl na základě toho bez dalšího vyšetřování odsouzen k smrti. Proti rozsudku však vznesl námitky jiný křesKan, Lucius, a označil Ptolemaiovo odsouzení za nespravedlivé (aÒlogo~).37 Argumentoval přitom tím, že obviněnému nebyl prokázán žádný konkrétní trestný čin, aK už cizioložství, smilstvo, vražda, krádež nebo loupež, a že byl odsouzen jen na základě své víry. Tím se měl Urbicus dopustit nespravedlnosti a zpronevěřit se instrukcím samotného císaře. Urbicus však, místo aby své předchozí rozhodnutí revidoval, odsoudil za stejný delikt i nepříjemného stěžovatele a poslal ho na popraviště spolu s Ptolemaiem. V praxi tedy záleželo především na jednotlivých správcích provincií, jakým způsobem budou císařská nařízení uvedena v život. Císařské reskripty vytyčovaly jen obecné mantinely, které nebyly všeobecně závazné – prokonzulové, kteří si je nevyžádali, o nich nemuseli být informováni.38 Při volbě prostředků, jak udržet klid a pořádek (pax et quies) na svěřeném území, měli tedy reprezentanti římské moci relativně volnou ruku. V zájmu pragmaticky uvažujícího guvernéra pochopitelně bylo nepřidělávat si zbytečné problémy a nepřitahovat na sebe nežádoucí pozornost císařské administrativy. Řím byl daleko, a většina prokonzulů se proto snažila do místních záležitostí příliš nezasahovat a hasit pouze konflikty hrozící přerůst v náboženské a sociální nepokoje. V takovém případě samozřejmě neváhali podniknout všechny nezbytné kroky směřující k uklidnění napjaté situace. Obětními beránky se často stávali právě místní křesKané, kteří svými podivnými náboženskými praktikami vzbuzovali všeobecnou averzi, a byli proto trvalým zdrojem neklidu. Ne všichni správci si ovšem počínali stejně krutě jako zmíněný prefekt Urbicus nebo neblaze proslulý prokonzul P. Vigellius Saturninus, jenž měl na svědomí mučedníky v africkém městě Scilli. I sami církevní autoři Iústínos Mučedník, Apol. II,2. Mart. Ptol. Luc. 15. 38 Přehled všech císařských reskriptů týkajících se křesKanů byl publikován teprve na počátku 3. stol. v nezachovaném pojednání o povinnostech správců provincií De officio proconsulis, vydaném proslulým právníkem Domitiem Ulpianem (srv. Lactantius, Div. inst. V,11,19). 36 37

[24]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

uvádějí příklady římských úředníků, kteří jednali s křesKany mírně, nebo jim dokonce pomáhali. Tertullianus zmiňuje mezi jinými správce severoafrického města Thysdris (dnešní El-Džem v Tunisku) Cincia Severa, jenž údajně radil obviněným křesKanům, jak mají vypovídat, aby byli osvobozeni, nebo prokonzula Pudenta, jenž měl přímo před zraky jakéhosi obviněného křesKana roztrhat udání, které na něj přišlo, a propustit ho bez trestu.39 Ani umírnění guvernéři, kteří nesdíleli předsudky vůči křesKanům, však nemohli trvale ignorovat veřejné mínění. Nahromaděná nenávist mohla kdykoli vybuchnout a zvrhnout se v pouliční nepokoje a pogromy s dalekosáhlými následky. Takto se zřejmě situace vymkla úředníkům z rukou v případě tragických událostí v Lyonu (antickém Lugdunu) a Vienne v roce 177, o nichž nás informuje dopis místní církve adresovaný křesKanským obcím v Malé Asii.40 Tento incident byl výjimečný nejen počtem obětí,41 ale i tím, že při něm došlo k prvnímu historicky doloženému porušení dosud platné zásady conquirendi non sunt. Konkrétní příčiny tohoto zákroku proti křesKanům, jednoho z nejkrvavějších v historii pronásledování, nejsou úplně jasné. Zdá se, že v obou těchto galských městech panovalo delší dobu napětí mezi místní křesKanskou menšinou, tvořenou z valné části řecky mluvícími přistěhovalci z Malé Asie, a většinovou latinsky mluvící populací. KřesKané byli vystaveni nejrůznějším ústrkům (bylo jim například bráněno v přístupu do lázní a na tržiště)42 a všeobecná nenávist nakonec vyústila v pogrom, při němž bylo vypáleno několik křesKanských domů. Místní orgány ve snaze zjednat pořádek nechaly mnoho křesKanů zatknout a mučením donutily otroky z dobře situovaných kupeckých rodin vypovídat proti jejich pánům. Při tom se úředníci dopustili celé řady přehmatů a evidentních porušení zákona. Nejenže ignorovali oficiální císařské doporučení conquirendi non sunt a nechali po křesKanech aktivně pátrat,43 ale v rozporu s císařskými instrukcemi drželi ve vazbě i ty, kteří se své víry zřekli. Teprve když se ukázalo, že byli do arény posláni i někteří římští občané (mučedník Attalos), nechal správce provincie proces přerušit a obrátil se na císaře s dotazem, jak celou situaci řešit. Na podnět císařské kanceláře byl pak proveden nový výslech obviněných a všichni, kteří se zřekli své víry, byli propuštěni. Ostatní byli odsouzeni Tyto a další případy zmiňuje Tertullianus v dopise prokonzulovi provincie Afrika, Scapulovi (Ad Scap. 4,3 – 4 / CCL 2,1130). 40 Dopis křesKanských obcí v Lyonu a ve Vienne je citován v Eusebiových Církevních dějinách (Hist. eccl. V,1,3 –V,2,8 / GCS NF 6,1,402 – 432). 41 Martyrologická tradice uvádí celkem 48 jmen lyonských mučedníků (srv. úvod P. Dudzika k Dopisu lyonské obce, str. 95 s pozn. 3). 42 Mart. Lugd. V,1,5. 43 Srv. tamtéž, V,1,14. 39


k trestu smrti, římští občané ke stětí (ad gladium), zbytek k zápasu s šelmami v aréně (ad bestias).44 Přes tyto excesy se politika císařské administrativy vůči křesKanům od Traianových časů až do poloviny 3. století prakticky nezměnila. Podle Iústína vydal podobný reskript jako jeho předchůdce i císař Hadrianus (117–138) a nabádal v něm údajně prokonzula Minucia Fundana, aby se při procesech s křesKany nenechal unést nevraživostí davu a pečlivě vážil, zda skutečně došlo k porušení zákona.45 Hadrianovi nástupci Antoninus Pius (138 –161) a Marcus Aurelius (161–180) se zřejmě také drželi Traianovy linie, o čemž svědčí mimo jiné i slova mučedníka Lucia, jenž vyčítá římskému prétorovi Urbikovi, že svým krutým rozsudkem „nedělá čest císaři Piovi a jeho synovi filozofovi“.46 To samozřejmě neznamená, že by za těchto císařů nedocházelo k perzekuci křesKanů, například bilance vlády Marka Aurelia je v tomto směru poměrně smutná.47 Toto pronásledování však bylo spíše sporadické, odehrávalo se na lokální úrovni a nebylo centrálně organizováno. Někdy se mluví o určitém přechodném přitvrzení za vlády Septimia Severa (193 – 211), kdy měl být vydán edikt zakazující pod přísnými tresty konverzi k judaismu a křesKanství,48 věrohodnost této zprávy je však dnes obecně zpochybňována.49 Ani za tohoto císaře počet křesKanských mučedníků nijak výrazně nestoupl, třebaže v kartáginské aréně našly smrt Perpetua a Felicitas, v Alexandrii byl popraven Órigenův otec Leonidés a v Korintě zemřela neznámá urozená křesKanka, kterou pronásledovatelé nejprve poslali do nevěstince.50 Podle některých teorií mohlo být skutečnou příčinou politováníhodných událostí v Lyonu nařízení o snížení nákladů na gladiátorské hry (Senatus consultum de sumptibus gladiatoriis minuendis) vydané Markem Aureliem. Vedlejším efektem tohoto nepochybně dobře míněného opatření byla zvýšená poptávka po odsouzených zločincích, kteří by v aréně nahradili drahé profesionální gladiátory. Za přehnanou horlivostí místních úředníků při pronásledování křesKanů se tak mohla skrývat i prozaická snaha zaplnit místní arénu (viz Ch. Butterweck, „Martyriumssucht“ in der Alten Kirche?, str. 95, pozn. 32). 45 Iústínos Mučedník, Apol. I,1,68. 46 Mart. Ptol. Luc. 16. 47 Vedle nejslavnějšího mučedníka této doby, smyrenského biskupa Polykarpa (datum jeho umučení je však v literatuře dodnes předmětem sporů a často bývá uváděno rovněž rozmezí let 155 –156; srv. podrobněji úvod P. Dudzika k Umučení Polykarpa na str. 58n), byli popraveni i biskupové v Athénách, Láodikeii a Frygii, apologeta Iústínos a další křesKané v Římě a skupina mučedníků v severoafrickém Scilli. Nepochybně nejhorší skvrnou na panování „filozofa na trůně“ byl ale zmíněný masakr v Lyonu a ve Vienne v roce 177. 48 Tato zpráva pochází ze souboru císařských biografií Historia Augusta, datovaného do 4. stol. (viz Sept. Sev. 17,1). 49 Srv. např. R. Freudenberger, Das angebliche Christenedikt des Septimius Severus, in: WS 81, 1968, str. 206 – 217; K. H. Schwarte, Das angebliche Christiangesetz des Sept. Sev., in: Historia 12, 1963, str. 185 – 208. 50 Srv. Hippolytos, Comm. in Dan. 4,51 / SC 14,218n. 44

[26]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

Zásadní zlom v přístupu centrální moci ke křesKanům přinesl dekret císaře Decia (249 – 251) z roku 249. Decius převzal říši na pokraji rozpadu a musel ji zajistit jak proti vnitřním nepřátelům, tak proti nájezdům barbarů (sám padl v roce 251 u Abrittu v bitvě proti gótskému náčelníkovi Knivovi). Ve snaze sjednotit náboženskou praxi v rámci celé říše a demonstrovat loajalitu svých poddaných se proto rozhodl zorganizovat bezprecedentní akci: nařídil, aby každý obyvatel říše vykonal veřejnou děkovnou oběK tradičním bohům za blaho císaře (supplicatio). Obětování mělo proběhnout hromadně ve všech částech říše a za organizaci celé akce a její zdárný průběh zodpovídaly zvlášK k tomu účelu jmenované komise, jejichž členové se rekrutovali z příslušníků municipiálních rad, tzv. kuriálů. Tyto komise také vydávaly písemná osvědčení, dokládající splnění uložené povinnosti, tzv. libelli.51 Vůči těm, kdo se odmítali císařskému nařízení podřídit, byly uplatňovány různé formy nátlaku, od věznění, konfiskace majetku, vypovězení až po trest smrti. Třebaže se tomuto vynucenému aktu loajality museli podrobit všichni občané bez rozdílu,52 nejhůře Deciův dekret postihl právě křesKany, o nichž bylo všeobecně známo, že jim jejich víra zakazuje obětovat pohanským modlám. Na základě odmítnutí oběti je úřady mohly snadno identifikovat a vystavit systematické perzekuci. Deciův dekret tedy ve svém důsledku znamenal faktický odklon od zásady conquirendi non sunt a stal se předzvěstí nového přístupu státní administrativy ke křesKanům. Až dosud římské mocenské orgány víceméně reagovaly na iniciativu zdola, aK už šlo o občasné projevy masového nepřátelství vůči křesKanům nebo individuální adresné žaloby; od nástupu Decia k moci však už impuls k pronásledování vycházel přímo od samotné císařské administrativy. Zvláštní edikty namířené proti této náboženské skupině roztočily dosud nevídaný kolotoč násilí, v jehož důsledku počet křesKanských mučedníků rapidně vzrostl. Na druhé straně se pod vlivem této státem organizované perzekuce začal měnit poměr většinové společnosti ke křesKanům a jejich pronásledování ztrácelo postupně podporu mezi obyvateli říše. Za Deciových nástupců a především za Diocletianova tzv. „velkého“ pronásle-

Některá z těchto osvědčení se dochovala na papyrových zlomcích v Egyptě. Libellus standardně obsahoval údaje o obětujícím, potvrzení, že řádně obětoval a okusil masa z obětního zvířete, jména dvou svědků, podpis místních orgánů a datum (většina zachovaných libelli pochází z období mezi 12. a 15. červencem 250). Blíže viz Ch. Butterweck, „Martyriumssucht“ in der Alten Kirche?, str. 148n. 52 Někteří badatelé poukazují na to, že Deciův dekret nebyl namířen proti samotným křesKanským komunitám, ale že jeho cílem bylo posílit víru v tradiční božstva, kterou císař chápal jako výraz římské dominance (srv. J. B. Rives, The Decree of Decius and the Religion of Empire, in: JRS 89, 1999, str. 135 –154). 51


dování se už většina pohanů ke státním zákrokům proti křesKanům stavěla buf indiferentně, někteří s pronásledovanými dokonce sympatizovali a pomáhali jim ukrýt se před úřady.53 I někteří správci provincií neprojevovali při stíhání křesKanů přílišnou horlivost, a umožnili tak nejen jednotlivcům, nýbrž i celým křesKanským komunitám uniknout postihu. KřesKanské obce postupně ztrácely punc podvratných sekt a řada pohanů si začala uvědomovat, že vyznavači Krista se kromě své výjimečné zbožnosti od svých sousedů ničím neliší. Ke změně postoje většinové společnosti vůči křesKanům přispěl nepochybně i fakt, že jejich počet vytrvale stoupal, rozvíjela se institucionální struktura církve a rozšiřovalo se její charitativní působení. KřesKanští biskupové tak požívali ve společnosti stále větší autority. Státem organizované pronásledování pokračovalo i za Deciových nástupců, zejména za Valeriana (253 – 260) a Galliena (253 – 268), kteří protikřesKanskou politiku svého předchůdce ještě utužili a v letech 257– 258 vydali dva edikty namířené především proti křesKanskému kléru. První z nich křesKanům zakazoval shromažfovat se k bohoslužbám a biskupům a kněžím nařizoval odejít do vyhnanství, čímž zcela paralyzoval chod křesKanských obcí. Za neuposlechnutí tohoto výnosu hrozil trest smrti. Druhým dekretem z roku 258 Valerianus svoje původní nařízení dále zpřísnil a každý, kdo vyzýval k porušování prvního dekretu, měl být bez milosti popraven. Tento edikt byl tedy namířen především proti církevním hodnostářům a jeho obětí se stali někteří významní biskupové, jako byl papež Sixtus († 258) nebo kartáginský biskup Cyprianus († 258). Cyprianus, jemuž se za Deciova pronásledování podařilo zachránit útěkem z Kartága, byl nejprve na základě prvního Valerianova dekretu v roce 257 vypovězen do vyhnanství do města Curubis, následujícího roku však byl eskortován zpět do Kartága a prokonzulem Galeriem Maximem odsouzen ad gladium.54 Valerianovy dekrety dopadly na křesKanská společenství velice těžce, jejich životnost však byla naštěstí poměrně krátká. Už v roce 260 během tažení proti perskému králi Šápúrovi I. totiž císař Valerianus upadl do zajetí a jeho dekrety prakticky ztratily účinnost. Valerianův syn a spoluvládce Gallienus přestal jejich plnění vymáhat, a dokonce učinil vůči církvi určité vstřícné gesto a nařídil vrátit jí zkonfiskovaný majetek. Přestože nad křesKanskými komunitami stále visela hrozba možného pronásledování a císař Aurelianus (270 – 275) podle některých indicií připravoval další protikřesKanský edikt,55 žila církev až do začátku 4. století v relativním klidu.

53 54 55

Srv. G. E. M. de Ste. Croix, Why Were the Early Christians Persecuted, str. 26n. K Cyprianově mučednické smrti viz Pontius, Vita Cypr. 17–18. Eusebios z Kaisareie, Hist. eccl. VII,30,20 / GCS NF 6,2,714,9 –12.

[28]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

Systematické pronásledování za Decia a Valeriana postavilo věřící před těžké osobní dilema, zda se přiznat ke svému náboženskému přesvědčení a vystavit se perzekuci, nebo ho zapřít a zachránit si život. Na jedné straně stáli ti, kdo se podvolili tlaku úřadů a vykonali požadovanou děkovnou oběK. I když pro většinu z nich šlo o vynucený formální akt, pro církev představovali odpadlíky (lapsi), kteří se prohřešili proti své víře. Na opačném pólu stáli naopak ti, kdo se odmítli klanět pohanským modlám, třebaže se tím vystavovali perzekuci a hrozbě smrti. Ne všichni za svoji statečnost zaplatili životem a zařadili se mezi mučedníky (martyres). Mnozí podstoupili „jen“ věznění a mučení, případně byli vypovězeni do vyhnanství. V církevní terminologii byli všichni, kteří se nebáli přiznat ke své konfesi, ale nebyli za to popraveni, označováni jako „vyznavači“ (confessores). Většina křesKanů se ovšem pohybovala mezi těmito krajními polohami a dokázala si najít cestu, jak se přímé konfrontaci s úřady vyhnout. Římská byrokracie nebyla zdaleka tak efektivní jako moderní a možností, jak se vyhnout pronásledování a zároveň si zachovat tvář, se nabízela celá řada. Někteří křesKané si dokázali pomocí známostí nebo za úplatek opatřit falešné osvědčení o vykonání oběti, aniž by se samotného obětního aktu zúčastnili (tzv. libellatici). Místo jiných vykonali povinnou oběK jejich pohanští přátelé, kteří se za ně před úředníky vydávali. Dokonce jsou zmiňovány i případy kněží, kteří podplatili úředníky, aby zinscenovali jejich mučení. Když pak po skončení pronásledování žádali o zpětné přijetí do církve, vymlouvali se, že nedokázali odolat nesnesitelné fyzické bolesti.56 KřesKané, kteří nedisponovali ani penězi, ani známostmi, měli vždy možnost uchýlit se na venkov, kam moc úředníků nedosáhla, a přečkat v závětří, až nejhorší perzekuce pomine. Toto řešení ostatně zvolili i někteří biskupové, mimo jiné i biskup Cyprianus, což mu později předhazovali jeho protivníci v kartáginské křesKanské obci. O tom, že křesKanů, kteří dokázali projevit ve věcech víry značnou míru pružnosti, nebylo málo, svědčí problémy s odpadlíky po odeznění Deciova pronásledování. Otázka, co s těmi, kteří zhřešili a pod nátlakem obětovali, vyvolávala v křesKanských obcích vášnivé diskuse, a vedla dokonce k vnitřnímu rozkolu v církvi. Na jedné straně stáli příznivci shovívavého postoje k odpadlíkům žádajícím o zpětné přijetí do církve, jako byl Cyprianův oponent v kartáginské církvi diákon Felicissimus nebo papež Cornelius (251 až 253);57 na straně druhé stoupenci přísného postupu odmítající odpustit G. E. M. de Ste. Croix, Aspects of the „Great“ Persecution, str. 100. Shovívavý postoj ke křesKanům, kteří během pronásledování selhali, zaujímali i někteří budoucí mučedníci a confessores, někteří z nich dokonce udíleli odpadlíkům odpuštění bez vědomí biskupa. Příkladem mírného vztahu k odpadlíkům může být mučedník Pionios, jenž považoval za mnohem horší hřích konverzi k judaismu než formální obětování pohanským božstvům (srv. Mart. Pion. 4,3 – 21). 56 57


komukoli, kdo se během pronásledování nějak provinil. Ty reprezentoval římský kněz Novatianus, jenž požadoval, aby si církev zachovala čistotu panny a neposkvrnila své lůno přijetím hříšníků. Na synodu afrických biskupů v Kartágu v roce 251 se biskupovi Cyprianovi podařilo prosadit kompromis a lapsi měli být diferencováni podle stupně svého provinění. Těm, kteří obětovali (sacrificati),58 měl být návrat do církve zapovězen a jejich vinu mohla odčinit jedině mučednická smrt, naopak libelliatikům měl být po absolvování předepsaného pokání umožněn návrat do lůna církve (reconciliatio). Na následujícím synodu afrických biskupů v roce 252 pak byla na nátlak papeže Cornelia pravidla pro reconciliatio ještě dále zmírněna a možnost opětného přijetí do církve získali i sacrificati. Stoupenci přísného postoje, tzv. katharoi („čistí“), na to reagovali odtržením od katolické církve a zvolením Novatiana vzdoropapežem (tzv. novatianovské schizma).59 V katolické církvi tedy zvítězil mírný přístup k lapsi, a do svých funkcí byli dokonce znovu uvedeni i někteří klerici, kteří během pronásledování obětovali. Největší zkouška pevnosti ve víře však členy křesKanské církve teprve čekala. Mezi únorem roku 303 a lednem roku 304 vydal totiž císař Diocletianus (284 –305) celkem čtyři edikty, jejichž jediným cílem bylo zcela zničit křesKanskou církev (ještě předtím vydal podobný dekret namířený proti manichejcům).60 Vzhledem k bezprecedentní míře státní represe a délce jejího trvání začali církevní historici nazývat toto pronásledování „velkým“. První z Diocletianových ediktů zakazoval pořádání křesKanských shromáždění a bohoslužeb a nařizoval zničení křesKanských kostelů, konfiskaci církevního majetku a zabavení veškerých křesKanských textů. Navíc hrozil těžkými tresty všem příslušníkům vyšších vrstev, kteří by se odmítli křesKanské víry vzdát. Druhý edikt byl namířen proti křesKanskému duchovenstvu a přikazoval uvěznit všechny dopadené kněze a církevní hodnostáře. Na něj navazující třetí edikt pak dával uvězněným duchovním možnost zajistit si beztrestnost pod podmínkou, že obětují státním božstvům nebo císaři.61 Poslední z Diocletianových ediktů, vydaný pravděpodobně až někdy na začátku roku 304, byl jakousi obdobou Deciova nařízení z roku 250, neboK ukládal pod trestem smrti všem občanům říše obětovat pohanským bohům.

Variantou sacrificatio bylo turificatio, zapálení kadidla na oltáři pohanských bohů (odtud turificati), a libatio, vykonání úlitby (odtud libatici). 59 Novatianova církev se udržela minimálně do 7. stol. a za její pokračovatele ve středověku jsou považovani bogomilové a kataři (blíže viz LTK VII,938n, s. v. Novatianus). 60 Blíže k dataci ediktů a jejich obsahu viz G. E. M. de Ste. Croix, Aspects of the „Great“ Persecution, str. 75 –113. 61 Zdá se, že tyto edikty nebyly vyhlášeny v západní polovině říše (srv. G. E. M. de Ste. Croix, Aspects of the „Great“ Persecution, str. 76). 58

[30]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

Diocletianovo tažení proti křesKanům bylo součástí jeho snah o celkovou konsolidaci říše, kterou zdědil po svých předchůdcích ve značně neutěšeném stavu. Jeho vojenské, ekonomické a administrativní reformy šly ruku v ruce s konzervativním náboženským programem a snahou o morální obrodu. Politická stabilita a občanská loajalita představovaly pro tohoto vojáka původem z Dalmácie spojité nádoby a jeho snahou bylo stmelit obyvatelstvo značně nesourodého státního útvaru pod praporem jediného státního náboženství. V rámci svého politického programu kladl velký důraz na císařský kult (sám sebe prohlásil za syna Iova, božstva odpovědného podle tradičních představ za řád a pořádek, a užíval přídomku Iovius) a snažil se vynutit si na občanech říše, aby se tomuto kultu podřídili. Dobře si přitom uvědomoval, že jeho nejmocnějším protivníkem jsou právě křesKanské církve, které se početně rozrůstaly a úspěšně čelily veškerým snahám o podřízení se úřední moci. To pochopitelně vnímala státní administrativa jako ohrožení těžce vydobyté politické a sociální stability. Cílem kritizovaných Diocletianových dekretů proto bylo přinutit křesKany násilím, aby se vrátili zpět k tradičním kultům, a ty, kteří se odmítli podřídit, vyloučit ze společnosti občanů říše. Jak přiznávají i některé církevní autority, sám Diocletianus věřil, že se vše obejde bez většího krveprolití,62 a nepočítal s tak tvrdošíjným odporem církve a ochotou mnoha křesKanů k mučednictví. Názory na to, do jaké míry „velké pronásledování“ postihlo křesKanskou církev a kolik bylo jeho skutečných obětí, se různí. Někteří badatelé mluví o tisících popravených věřících,63 jiní označují počet postižených křesKanů za relativně malý.64 Působnost Diocletianových dekretů v různých částech impéria byla přitom různá. Zatímco na Západě byla jejich platnost zrušena Constantinovým a Liciniovým dekretem už na přelomu roku 306 a 307, na Východě bylo jejich plnění vymáháno až do roku 324, kdy byl vládce východní poloviny říše Licinius (308 –324) definitivně poražen svým spoluvladařem Constantinem. I když skutečné počty popravených křesKanů lze jen těžko odhadnout, je zřejmé, že martyrium bylo zkušeností jen hrstky křesKanských věřících a že většině z nich se podařilo hrozbě spojené s pronásledováním nějakým způsobem vyhnout. Oč menší byl počet skutečných mučedníků, o to větší byl jejich symbolický význam pro křesKanskou církev, která je po skončení pronásledování začala uctívat jako světce a rozvinula kolem nich celou mytologii.

Lactantius, De mort. pers. 11,8. W. H. C. Frend (Martyrdom and Persecution, str. 536n) odhaduje počet obětí na 2500 –3000 na Západě a 3000 –3500 na Východě. 64 G. E. M. de Ste. Croix, Aspects of the „Great“ Persecution, str. 104. 62 63


II. Illos libenter mori solere: křesKanská koncepce mučednictví Když v roce 185 správce Asie, C. Arrius Antoninus, předsedal jako obvykle soudnímu tribunálu v jednom z měst své provincie, protlačila se k němu skupina lidí, kteří se dobrovolně, aniž by je kdokoli udal, prohlásili za křesKany a dožadovali se trestu smrti. Překvapený prokonzul nechal nejprve několik z nich odvést a popravit, když se však i další dožadovali exekuce, mávl podrážděně rukou a řecky na ně křikl: „Když chcete zemřít, ubožáci, můžete skočit ze skály nebo se oběsit.“65 Takové výjevy, alespoň podle křesKanských pramenů, nebyly ojedinělé. Církevní historik Eusebios z Kaisareie se zmiňuje, že byl svědkem podobných scén v Horním Egyptě, kde se křesKané za „velkého“ pronásledování údajně sami hromadně hlásili soudcům, aby je potrestali.66 Ve stejné době mělo také dojít k incidentu v palestinské Kaisareii. Správci provincie tam před amfiteátrem zastoupilo cestu šest mladých křesKanů, kteří se doslechli, že jejich souvěrci mají být ten den předhozeni šelmám, a domáhali se, aby mohli zemřít spolu s nimi. Znechucený prokonzul jim však tuto radost nedopřál a nechal je v tichosti popravit mečem.67 S podobným despektem jako prokonzul Arrius Antoninus se ke křesKanské touze po mučednické smrti stavěla většina pohanských obyvatel říše. Ani antičtí stoicky orientovaní intelektuálové, kteří jinak hájili právo člověka na dobrovolný odchod ze života, neměli pro ochotu k sebeobětování kvůli náboženskému přesvědčení příliš pochopení a považovali to za projev zvráceného fanatismu a za nesmyslné hazardování se životem. Stoický filozof Epiktétos označoval křesKanské pohrdání smrtí za „neohroženost ze zvyku“ (ajfobiva ejx ejqou`~),68 Marcus Aurelius zase mluvil o „umíněnosti“ 69 a satirik Lúkiános pokládal absenci strachu ze smrti za jeden z nejcharakterističtějších rysů příslušníků této sekty.70 Právě křesKany se měl inspirovat Lúkiánův antihrdina, kynický šarlatán Peregrínos Próteos, který se teatrálně upálil během olympijských her v roce 165. Nejotevřeněji však námitky, jež měla pohanská společnost vůči křesKanskému mučednictví, vyjádřil filozof Kelsos v proslulém protikřesKanském spise Aléthés logos (Pravdivé slovo). Podle něj křesKané záměrně provokují římskou exekutivu k zákroku proti 65 66 67 68 69 70

Tertullianus, Ad Scap. 5,1 / CCL 2,1131. Eusebios z Kaisareie, Hist. eccl. VIII,9,5 / GCS NF 6,2,756,30 –758,7. Eusebios z Kaisareie, De mart. Palaest. 3,3 – 4 / GCS NF 6,2,910,17– 911,6. Epiktétos, Diss. IV,7,6. Marcus Aurelius, Ad se ipsum XI,3. Srv. Lúkiános, De morte Peregr. 13.

[32]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

sobě a jejich ochota obětovat život ve jménu nesmyslného náboženství není ničím jiným než znakem „duševní pomatenosti“.71 Vedle různých neobvyklých náboženských praktik přičítaných křesKanům se tedy „zvrácená“ touha po smrti stala jednou z hlavních charakteristik deklasujících toto náboženství v očích pohanů. Více než výmluvně to vystihuje výrok císaře Diocletiana, citovaný u církevního otce Lactantia: illos libenter mori solere („oni si v umírání libují“).72 Na rozdíl od jiných výhrad vůči svému náboženství však křesKanští apologeté tuto představu o křesKanech nijak vehementně nevyvracejí a spíš v ní své pohanské kritiky utvrzují. Tertullianus například v závěru svého spisu Apologeticum píše, že věřícího „na tomto světě nezajímá nic jiného, než jak ho co nejrychleji opustit“ (nihil nostra refert in hoc aevo, nisi de eo quam celeriter excedere).73 Také v mučednických aktech je smrt martyrů standardně prezentována jako happy-end, z něhož by se měli všichni radovat, a když si mučedníci vyslechnou rozsudek smrti, dávají vždy najevo neskrývané nadšení. Jak to charakterizuje tentýž Tertullianus: „Jsou-li křesKané udáni, radují se, jsou-li obžalováni, nebrání se, jsou-li vyslýcháni, ke všemu se přiznají, a jsou-li odsouzeni k smrti, ještě za to poděkují.“74 Odhodlání zemřít za každou cenu mučednickou smrtí, které dává najevo Ignatios z Antiochie ve svém dopise římské křesKanské obci, tedy nebylo ojedinělým projevem „abnormální mentality“, ale spíš součástí náboženské identity raných křesKanů. Vyznavači Krista se sami s oblibou prezentují jako ti, kteří si ze smrti nic nedělají a jsou vždy připraveni obětovat život pro svého Boha. Jako by být křesKanem automaticky znamenalo pro svou víru trpět a umírat. Mučednická smrt se stává nejvyšší metou pravého křesKana a vrcholným projevem jeho náboženského cítění. Kde se však v křesKanech vzala tato láska k umírání (amor mortis) a co hnalo mírumilovné věřící, aby se dobrovolně vrhali do náručí smrti? Otázka, kde a kdy se myšlenka mučednické smrti ve jménu víry zrodila, je stále předmětem vášnivých debat. Spor se vede především o to, zda jde o ryze křesKanský fenomén, nebo zda byla koncepce mučednictví přejata z judaismu či z antické tradice. Stoupenci prvního názoru argumentují tím, že idea sebeobětování jako svědectví o pravdivosti určitého náboženství byla jak Židům, tak Řekům a Římanům cizí a že samotný výraz martyr ve

Srv. Órigenés, C. Cels. VIII,65. Lactantius, De mort. pers. 11,3. 73 Tertullianus, Apol. 41,5 / CCL 1,156. 74 Tertullianus, Apol. 1,12 / CCL 1,87: … si denotatur, gloriatur; si accusatur; non defendit; interrogatus vel ultro confitetur, damnatus gratias agit. 71 72


významu „mučedník“ se poprvé objevuje až v křesKanských textech.75 Podle jiných teorií má však koncepce martyria svůj původ v židovském prostředí76 a svého explicitního vyjádření došla ve Čtvrté knize makabejské. Zde je příběh makabejských mučedníků, starce Eleazara a sedmi bratří a jejich matky, rozvinut do rozsáhlého podobenství o vítězství rozumu nad vášněmi a tělesným utrpením. Celkovým podáním i řadou společných motivů připomíná tento deuterokanonický spis, datovaný většinou do 2. poloviny 1. století, raně křesKanské martyrologické texty, a někteří autoři ho dokonce označují za „první mučednická akta“77 a přímý model křesKanských autorů. Paralely ke křesKanské koncepci mučednické smrti lze ale najít i v antické literární tradici, která disponovala celou řadou exempel dobrovolné smrti ve jménu morálních principů, počínaje Sókratem až po Catona Utického.78 Učení o sebevraždě jako projevu svobodné vůle mudrce a jako výrazu vzdoru vůči tyranii, jež bylo vlastní především stoikům a kynikům, bývá někdy označováno za jakousi pohanskou obdobu křesKanského martyria.79 Mnozí badatelé dnes upozorňují na úzkou provázanost pozdně antického myšlenkového světa a nemožnost izolovat koncepci mučednické smrti od dobového kulturně-politického kontextu. D. Boyarin například poukazuje na skutečnost, že v době, kdy se idea mučednické smrti začala formovat, nepředstavovaly ještě judaismus a křesKanství zcela separované náboženské směry a byly stále v úzkém vzájemném kontaktu. Proto je podle něj nesmírně obtížné vymezit, co je dědictvím judaismu a co křesKanskou inovací.80 Judaismus ani křesKanství navíc neexistovaly ve vzduchoprázdnu, ale byly součástí širšího helénisticko-římského kulturního kontextu (samotná Čtvrtá kniha makabejská je produktem helenizovaného judaismu). Zrod koncepce mučednictví tedy zřejmě neprobíhal jako přímočarý evoluční proces, nýbrž spíš formou mnohostranného spolupůsobení různých vlivů, křesKanských, židovských i pohanských. Postupně, jak se tyto náboženské komunity vůči sobě navzájem vymezovaly, nabyla koncepce mučednictví v každé z nich své specifické formy a vytvořila si vlastní výrazové prostředky. Ve svých

Ke stoupencům teorie křesKanského původu patřil především vlivný historik rané církve H. von Campenhausen (srv. Die Idee des Martyriums in der alten Kirche, Göttingen 19642), ze současných badatelů ji zastává např. G. Bowersock (Martyrdom and Rome, Cambridge 1995). 76 Reprezentantem tohoto názoru je zejména W. H. C. Frend (srv. Martyrdom and Persecution). 77 W. H. C. Frend, Martyrdom and Persecution, str. 45. 78 Sókrata se dovolávají i někteří křesKanští mučedníci (srv. Mart. Pion. 17; Mart. Apol. 41). 79 Srv. H. Rhee, Early Christian Literature, str. 45, která mluví v této souvislosti o „filozofických mučednících“. 80 D. Boyarin, Dying for God: Martyrdom and the Making of Judaism and Christianity, Stanford 1999. 75

[34]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

počátcích tedy mělo martyrium spíš podobu „fluidní koncepce“,81 rozvíjející se v průsečíku několika různých martyrologických diskurzů. Ignatiovy listy, raně křesKanská akta, Čtvrtá kniha makabejská, ale i některé pohanské texty (tzv. acta martyrum paganorum) jsou produktem společného sociálního, politického a intelektuálního prostředí. Najdeme v nich proto řadu společných rysů a motivů (radostné přijímání utrpení, potěšení z fyzické bolesti, prezentování mučednictví jako zápasu, v němž je odměnou mučednická koruna, důraz na teatrální aspekty umírání apod.), tento společný inventář se však v rámci oddělených martyrologických diskurzů přizpůsobil specifickým potřebám jednotlivých náboženských komunit. Samotný výraz martyr (řec. mavrtu~) ve významu „mučedník“ pochází, jak již bylo řečeno, z křesKanského prostředí a slova z tohoto základu odvozená se poprvé objevila v polovině 2. století v textu o umučení smyrenského biskupa Polykarpa.82 Původní význam tohoto řeckého slova byl „svědek, pamětník“ a užívalo se ho zcela běžně v hovorovém jazyce i v právním kontextu. Hojně se také vyskytuje v Novém zákoně, kde jsou tímto výrazem většinou označováni apoštolové coby očití „svědci“ Ježíšova ukřižování a zmrtvýchvstání. Na dvou místech, v Janově Zjevení (Zj 2,13) a ve Skutcích apoštolů (Sk 22,20), však toto podstatné jméno figuruje v jiné spojitosti a bývá někdy interpretováno v martyrologickém významu. V prvním případě je spojením „věrný svědek Boží“ (mavrtu~ mou` oJ pistov~) označen Antipás, jenž, jak autor dodává, „byl zabit mezi vámi, tam, kde bydlí satan“. Spojení substantiva mavrtu~ s osobou, jež zjevně položila život za svou víru, bývá někdy chápáno jako první doklad užití tohoto slova ve stejném významu, v jakém ho známe z pozdějších martyrologických textů. Ještě více se diskutuje o druhém místě ze Skutků apoštolských, kde je „svědkem“ nazván sv. Štěpán, považovaný křesKanskou tradicí za jakéhosi protomartyra (prvomučedníka). Výraz mavrtu~ je zde navíc spojován se Štěpánovým ukamenováním, takže může být chápán ve smyslu vydání svědectví prostřednictvím násilné smrti. Přestože je martyrologická interpretace obou těchto míst sporná, naznačuje možné cesty proměny sémantického významu slova martyr a spojení vyznání víry s mučednickou smrtí.83 I když samotný výraz martyr ve významu „mučedník“ může být pozdějšího data, základem křesKanské koncepce martyria je interpretace Ježíšovy smrti na kříži jako vykupitelské oběti pro spásu lidstva. Kristus „nevinně

L. Grig, Making Martyrs in Late Antiquity, London 2004, str. 8. Mart. Polyc. 1,2 (martuvrion); 19,1 atd. V latinském písemnictví se pak poprvé objevuje v Aktech mučedníků ze Scilli, popisujících události datovatelné k roku 180. 83 Srv. G. W. Bowersock, Martyrdom and Rome, str. 15. 81 82


trpěl pro spásu všech“84 a svou smrtí dal příklad svým věrným stoupencům, aby ho následovali. V tomto duchu byl také interpretován Ježíšův výrok: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. NeboK kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.“85 Martyrium tedy neznamená nic jiného než důsledné naplnění této Ježíšovy výzvy a následování „prvního mučedníka“ a „věrného a pravého svědka, jenž svou smrtí přemohl svého protivníka a svým utrpením a obětí nad ním zvítězil“.86 Vydání svědectví o slávě Boží prostřednictvím mučednické smrti znamenalo v očích křesKanských autorů napodobení Kristova sebeobětování (imitatio Christi) a křesKanští martyrové jsou někdy v mučednických aktech přímo nazýváni „napodobiteli Krista“ (mimhtai; Cristou`).87 Přitom čím více detailů z Ježíšova fyzického utrpení se v mučednické smrti jeho napodobitelů opakuje, tím větší je jejich radost, neboK v tom vidí posvěcení své oběti. Když se například rozvášnění diváci dožadují, aby Perpetua a její druhové byli ještě před začátkem samotného gladiátorského zápasu bičováni, kvitují mučedníci s povděkem, že „je stihne také něco z utrpení jejich Pána“.88 Některé martyrologické texty jsou dokonce programově postaveny na opakování motivů z pašijového příběhu: Polykarpův soudce se jmenuje Héródés,89 světec vjíždí do Smyrny na oslu stejně jako Ježíš do Jeruzaléma,90 jeho zatčení nápadně připomíná Ježíšovo zatčení v zahradě Getsemanské91 a před svým upálením je připoután na kříž (i když se odmítá nechat přitlouci hřeby).92 Mučednická smrt jako imitatio Christi představuje v křesKanském chápání nejvyšší oběK Bohu a zároveň triumf v zápase s fáblem. Rétorika oběti a rétorika zápasu se proto stávají neodmyslitelnou součástí martyrologických textů. Už Ignatios z Antiochie ve svém listu římské křesKanské obci mluví o své budoucí mučednické smrti jako o oběti (qusiva)93 a rovněž Órigenova teologie mučednictví vychází z pojetí martyria jako usmiřující oběti

Srv. Mart. Polyc. 17,2. Mk 8,34 –35; srv. Órigenés, Exhort. mart. 13 / GCS 2,13. 86 Mart. Lugd. V,2,3. 87 Mart. Polyc. 1,2; Mart. Lugd. V,2,2; Ignatios z Antiochie, Ad Rom. 6,3. 88 Srv. Pass. Perp. 18,9. 89 Mart. Polyc. 6,2; 8,2. 90 Srv. tamtéž, 8,1. 91 Srv. tamtéž, 7,1. 92 Srv. Mart. Polyc. 13,3; autor Umučení Polykarpova na tyto paralely explicitně upozorňuje, když říká, že Polykarpova mučednická smrt probíhala „podle Kristova evangelia“ (Mart. Polyc. 19,2). Ke společným motivům Ježíšova a Polykarpova umučení srv. např. H. Rhee, Early Christian Literature, str. 96. 93 Ignatios z Antiochie, Ad Rom. 2,2; 4,2. 84 85

[36]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

Bohu.94 Není proto divu, že obětní metaforika patří ke standardnímu inventáři martyrologických textů. Když například Polykarpa přivazují na kříž, přirovnává ho autor dopisu křesKanské obci ve Filoméliu k „beranovi označenému k oběti“ a nazývá ho „zápalnou obětí připravenou Bohu“.95 Na podobné odkazy na obětní kontext lze narazit i v případě lyonských mučedníků Alexandra a Attala, jejichž smrt po krutém mučení v amfiteátru je charakterizována výrazem ejtuvqhsan96 („byli obětováni“) a stejného slovesa je užito i v souvislosti se smrtí svaté Blandiny.97 Metaforika oběti navíc umožňuje proti sobě postavit pohanskou rituální praxi, založenou na vypočítavém pragmatismu a modloslužebnictví, a křesKanskou altruistickou formu obětování. Mučedníci odmítají přinést oběK pohanským bohům, aby se sami mohli stát obětí pravému Bohu, a demonstrovali tak převahu svého náboženství.98 Mučednická smrt není prezentována jen jako oběK Bohu, ale zároveň jako vítězství v transcendentálním zápase s věčným protivníkem (ajntikeivmeno~), fáblem. Pronásledovatelé hrají v tomto konfliktu roli pouhých statistů, jejichž prostřednictvím se fábel snaží zlomit víru křesKanů a získat nad nimi vládu.99 Mučedník, jenž odmítne obětovat pohanským bohům a zaplatí za to svým životem, však oslabuje jeho moc a přispívá svým dílem k jeho konečné porážce. Při popisu tohoto konfliktu autoři mučednických akt využívají gladiátorského kontextu, v němž popravy křesKanů probíhaly, a programově pracují s terminologií atletických klání. KřesKanští martyrové jsou charakterizováni jako „zápasníci zbožnosti“ (ajqlhtai; eujsebeiva~),100 kteří podstupují souboj s nepřítelem, aby dosáhli slavného vítězství a byli korunováni „věncem nesmrtelnosti“.101 Lyonský mučedník Attalos je nazýván „dobře připraveným bojovníkem“ (eÓtoimo~ ajgwnisthv~),102 jeho pergamský souputník Papylos „statečným zápasníkem“ (fortis athleta)103 a rovněž Pionios je po své smrti přirovnáván k „zápasníkovi v plné síle a při-

Srv. Órigenés, Exhort. mart. 30 / GCS 2,26 – 27. Mart. Polyc. 14,1. 96 Mart. Lugd. V,1,51. 97 Tamt., V,1,56. 98 Srv. Pass. Perp. 16,3 a poznámku 81 k českému překladu na str. 164. 99 To, že utrpení křesKanů v aréně je vnímáno pouze jako zástupný konflikt, nejlépe ilustruje proslulé Perpetuino vidění, v němž mučednice podstupuje zápas s ohyzdným EgypKanem. Perpetua ho interpretuje v tom smyslu, že ve skutečnosti nebude bojovat s divokými šelmami, nýbrž s fáblem (srv. Pass. Perp. 10,5.14). 100 Eusebios z Kaisareie, Hist. eccl. V, pr. 4 / GCS NF 6,1,400,21n. 101 Mart. Polyc. 17,1. 102 Mart. Lugd. V,1,43. 103 Mart. Carp. B 3,5 (latinská recenze); 35 (řecká recenze). 94 95


pravenému k boji“.104 Dokonce i sám Kristus vystupuje v jednom z Perpetuiných vidění jako lanista,105 což je latinský termín pro cvičitele gladiátorů a pořadatele gladiátorských her.106 Mučednictví jako oběK a zároveň triumf víry se tedy stává součástí širšího plánu spásy a je dokladem nepřetržitého působení Boží milosti, která prostřednictvím mučedníků přináší „věřícím požehnání“ a „nevěřícím svědectví“.107 Martyrium jako opakování a nápodoba Ježíšovy vykupitelské oběti v sobě skrývá značný očistný potenciál, a to nejen pro samotného mučedníka, ale i pro členy jeho domovské obce. Církevní autority považovaly mučednickou smrt za jeden z mála spolehlivých prostředků, jak může jedinec dosáhnout individuální spásy.108 Órigenés nazývá martyrium „kalichem spásy“109 a přisuzuje mu schopnost smýt z člověka jakýkoli hřích, jehož se dopustil po křtu.110 Tertullianus zase věří, že zatímco duše všech zemřelých zůstávají až do posledního soudu v podsvětí, duše martyrů mají zajištěnu přímou cestu do nebe.111 Cyprianus dokonce doporučoval mučednictví odpadlíkům, kteří obětovali v dobách Deciova pronásledování, jako jedinou formu pokání, jež může odčinit jejich neodpustitelný hřích. OčišKující funkce martyria souvisela s představou, že smrt z rukou pronásledovatelů představuje jakousi druhou, vyšší formu křtu, při níž se místo vodou křtí krví. Motiv krve proto hraje v křesKanské martyrologické literatuře důležitou roli, neboK je fyzickým dokladem, že došlo k této vyšší formě očištění duše.112 Když mučedník Polykarpos hoří na hranici a jeho tělo odolává plamenům, rozhodne se kat, že ho probodne dýkou. Ze vzniklé rány však vytryskne takové množství krve, že oheň uhasne a přihlížející pohané si uvědomí, jak „velký je rozdíl mezi nevěřícími a vyvolenými“.113 Schopnost mučednické smrti přinášet vykoupení se nevztahovala pouze na martyra Mart. Pion. 22,2. Pass. Perp. 10,8. 106 Tertullianus (Ad mart. 3 / CCL 1,5) dokonce aplikuje latinizovanou atletickou terminologii na všechny osoby Boží Trojice: Bůh je pasován na pořadatele zápasu (agonothetes), Duch svatý na trenéra (xystarches) a Ježíš Kristus na rozhodčího (epistates). 107 Srv. Pass. Perp. 1,5. 108 Srv. Kléméns Alexandrijský, Strom. IV,9,73,1–5 / GCS 15,281,3 –14; Tertullianus, Ad mart. 1,6 / CCL 1,3; Apol. 50,15 –16 / CCL 1,171; Cyprianus doporučoval mučednictví jako prostředek, jak se očistit z hříchu apostaze (srv. De laps. 13 / CCL 3,227n); ke statutu mučedníků srv. též P. Kitzler, Q. S. F. Tertullianus – Povzbuzení mučedníkům (Ad martyras), in: Teologický sborník 4, 2002, str. 55 – 62. 109 Órigenés, Exhort. mart. 28 / GCS 2,24. 110 Órigenés, Exhort. mart. 39 / GCS 2,37; podobně Tertullianus, Scorp. 6,9 / CCL 2,1080. 111 Tertullianus, De an. 55,4 / CCL 2,862n. 112 Srv. též např. níže, pozn. 93 k textu Umučení svatých Perpetuy a Felicity na str. 167n. 113 Mart. Polyc. 16,1. 104 105

[38]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

samotného, ale odlesk milosti, které se mu dostalo, padal i na další věřící z jeho komunity. Protože světec, jenž zemřel pro víru, měl podle obecných představ zajištěno místo v těsné blízkosti Boha,114 byla mu dána možnost intervenovat za jiné, a to ještě před jeho mučednickou smrtí. Perpetua tak svými modlitbami ve vězení dosáhne zmírnění trestu pro svého zemřelého bratra Deinokrata, třebaže nebyl pokřtěn,115 lyonští mučedníci zase „prolévají mnoho slz v prosbách k Otci“ za své bratry, kteří při pronásledování podlehli a obětovali. Mučedníci tedy disponují zvláštní nadpřirozenou mocí, jež jim zajišKuje v rámci církve výsadní postavení, někdy jsou dokonce stavěni na roveň apoštolům nebo andělům. Obestírá je proto zvláštní charisma, které se vymyká církevní hierarchii a s nímž se museli potýkat i někteří biskupové. Fascinace mučednickou smrtí, kterou projevovali někteří křesKané, narážela na nepochopení nejen v řadách pohanů, ale i u některých církevních autorit, které mnohdy považovaly záměrné provokování římských úřadů za zbytečné a pro věc samotné křesKanské víry spíše škodlivé. Někteří biskupové jak na Západě, tak na Východě se k mučednictví stavěli rezervovaně či je přímo kritizovali, zvláště v případě tzv. dobrovolného mučednictví. Kléméns Alexandrijský kupříkladu na jedné straně kritizuje gnostiky za jejich odmítavý postoj k martyriu, na druhé straně však sám relativizuje jeho význam tím, že dává přednost jiným, méně teatrálním způsobům, jak dosáhnout individuální spásy.116 Mučednická smrt je podle něj určena jen vyvoleným a věřící se pro ni nemůže rozhodnout sám o své vůli, nýbrž musí počkat na Boží pokyn v podobě znamení. Pokud se někdo vydá úřadům sám od sebe, aniž by mu Bůh dal zřetelný signál, pak se podle Klémenta nejedná o skutečné mučednictví, nýbrž o obyčejnou sebevraždu, postrádající jakýkoli vyšší smysl, a proto stejně prázdnou jako „dobrovolná smrt indických bráhmanů“.117 Proti vyprovokované mučednické smrti se stavěli i další církevní otcové jako Cyprianus, Lactantius nebo Petr z Alexandrie. Biskup Mensurius z Kartága nejen odmítal přiznat těm, kteří se dobrovolně vydali

Srv. Mart. Lugd. V,2,3. Pass. Perp. 7– 8; k teologické problematičnosti tohoto místa srv. komentář k Umučení svatých Perpetuy a Felicity, str. 158, pozn. 59. 116 Klémentova rezervovanost vůči mučednictví se někdy vysvětluje jeho osobní zkušeností. Když totiž v roce 202 vypuklo pronásledování křesKanů v Alexandrii, Kléméns pronásledovatelům rozhodně nešel v ústrety, aby se jim vydal, a radši se potichu vytratil z města. Jeho opatrnost ostře kontrastovala s entusiasmem jeho mladého žáka Órigena. Toho zachránila před mučednickou smrtí jen lest jeho matky, která mu schovala šaty, takže nemohl opustit dům a jít se přihlásit úřadům (srv. Eusebios z Kaisareie, Hist. eccl. VI,2,3 –5 / GCS NF 6,2520,3 –16). 117 Kléméns Alexandrijský, Strom. IV,4,17,1–3 / GCS 15,256,11–18. 114 115


úřadům, status mučedníků, ale dokonce je obviňoval z toho, že jim mučednická smrt slouží jen jako zástěrka, aby se zbavili dluhů nebo si zajistili odpuštění svých zločinů.118 Provokování mučednické smrti je obvykle přisuzováno pouze heretickým sektám, především montanistům a donatistům.119 Ortodoxní křesKané podle kanonického výkladu o mučednickou smrt sami neusilovali a podstoupili ji pouze tehdy, byli-li postaveni před volbu odpadnout od své víry, nebo pro ni zemřít. Za příklad pravověrného postoje bývá obvykle považován smyrenský biskup Polykarpos, o němž autor dopisu adresovaného křesKanům ve Filoméliu tvrdí, že „čekal, až bude vydán, jak to učinil náš Pán“.120 V tomto textu je také uveden odstrašující příklad dobrovolného mučedníka jménem Quintus, jenž se přes svůj strach z šelem dobrovolně vydá soudci, aby nakonec pod tlakem zradil a obětoval. Vypravěč to komentuje lakonicky: „Proto, bratři, nechválíme ty, kdo se sami hlásí, protože to evangelium neučí.“121 Ve skutečnosti ale nejsou pro rozlišování mučedníků na ortodoxní a heretické žádné historické podklady. Ve většině případů nejsou známy ani konkrétní okolnosti zatčení mučedníků, ani jejich příslušnost k jednotlivým křesKanským skupinám. Dělení na ortodoxní křesKany a heretiky je tak spíš zpětnou projekcí, jež nemá ve 2. a 3. století, v době považované za „zlatý věk“ mučedníků, žádné opodstatnění. V raném křesKanství této doby se lze jen velice těžko dobrat nějaké jednotné ortodoxní věrouky, neboK jednotlivá křesKanská společenství si často různé dogmatické otázky vykládala po svém. To platí i o vztahu k mučednictví, jemuž byla v rámci různých křesKanských obcí přisuzována odlišná hodnota. Jak soudí většina dnešních badatelů, dobrovolné mučednictví nelze v žádném případě omezovat pouze na heretické či menšinové směry křesKanství.122 V martyrologické tradici nalezneme celou řadu příkladů, kdy lze jednání křesKanů posuzovat jako „dobrovolné“ mučednictví. Lucius, jenž se zastane

Srv. G. E. M. de Ste. Croix, Aspects of the „Great“ Persecution, str. 83; Mensurius sám ovšem neměl úplně čisté svědomí, neboK v době velkého pronásledování údajně patřil k tzv. traditores, tedy těm, kteří dobrovolně vydali svaté texty do rukou úřadů (traditio). 119 Za montanisty označují někteří badatelé i křesKany, kteří se domáhali mučednické smrti na prokonzulovi Asie, Arriu Antoninovi (srv. W. H. C. Frend, Martyrdom and Persecution, str. 293). 120 Mart. Polyc. 1,2. 121 Mart. Polyc. 4; H. von Campenhausen vyvozuje z Quintova fryžského původu, že byl předchůdcem montanistů, a celé místo považuje za pozdější interpolaci motivovanou polemikou s montanisty (srv. Bearbeitungen und Interpolationen des Polykarpmartyriums, in: týž, Aus der Frühzeit des Christentums, Tübingen 1963, str. 268 – 271). 122 Srv. G. E. M. de Ste. Croix, Why Were the Early Christians Persecuted?, str. 234; týž, Voluntary Martyrdom in the Early Church, in: týž, Christian Persecution, Martyrdom, & Orthodoxy, Oxford 2006, str. 153 – 200. 118

[40]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

obviněného Ptolemaia,123 nebo Vettius Epagathus, který se pokouší o totéž v případě lyonských mučedníků,124 mohou být při troše dobré vůle ještě chápáni jako pouzí zastánci legality soudního procesu s křesKany. Případ dalšího z lyonských mučedníků, Alexandra, jenž hlasitě povzbuzuje vyslýchané mučedníky a upozorňuje na sebe mezi diváky, už ale nelze hodnotit jinak než jako vyprovokované mučednictví. Také Saturus je Perpetuou označen za mučedníka, který se „dobrovolně vydal úřadům“ (qui postea se propter nos ultro tradiderat),125 a čin Agathoníky, jež se pod dojmem hrdinské smrti mučedníka Karpa sama vrhne na kříž a nechá se upálit, představuje extrémní případ spontánního sekundárního mučednictví.126 K nejznámějším martyrům, kteří se sami vydali do rukou exekutivy, však patří diákon Euplos. Ten se v roce 304 postavil se zakázaným evangeliem v ruce před vrata místodržitelského paláce v sicilské Katánii a začal křičet: „Jsem křesKan a chci zemřít.“ Nato ho prokonzul Calvisianus nechal přivést do soudní síně a odsoudil ho k smrti.127 O tom, že nešlo jen o ojedinělé výstřelky fanatismu, svědčí i díla některých církevních otců, kteří nejenže dobrovolné mučednictví nezavrhují, ale dokonce k němu nepřímo vyzývají. Podle Tertulliana je mučednictví povinností každého křesKana a nikdo by se mu neměl vyhýbat, zvláště ne církevní hodnostáři,128 a ani Órigenés v rozporu s obvyklým míněním badatelů nemá proti dobrovolnému mučednictví žádné námitky a je mu spíš nakloněn.129 Zdá se, že spontánní mučednictví bylo ve skutečnosti mnohem rozšířenější, než se obvykle připouští, a že se netýkalo jen heretických sekt, nýbrž i ortodoxní církve.130 Martyrium nepochybně mělo pro křesKany zvláštní přitažlivost a mnozí věřící byli ochotni následovat Ježíšovu výzvu a jít dobrovolně vstříc smrti. Pohled na křesKany spontánně se hlásící ke své víře a dožadující se mučednictví však nefascinoval jen stoupence Krista, nýbrž i mnohé pohanské diváky. A někteří z nich pod dojmem oné krvavé podívané začali uvažovat, zda toto podivné náboženství nemá něco do sebe. Jak přiznává apologeta Iústínos, byl to právě pohled na křesKanské mučedníky, co ho, ještě jako pohana, přesvědčilo, aby konvertoval ke křesKanství.131 Mart. Ptol. Luc. 15 –16. Mart. Lugd. V,1,10. 125 Pass. Perp. 4,5. 126 Mart. Carp. 42 – 47; latinská recenze tento aspekt mučednické smrti Agathoníké potlačuje (srv. úvod P. Dudzika k Umučení svatých Karpa, Papyla a Agathoníké, str. 86). 127 Srv. Acta Eupli 1– 2. 128 Srv. Tertullianus, De fuga 11 / CCL 2,1148n. 129 Srv. J. A. Droge – J. D. Tabor, A Noble Death. Suicide and Martyrdom Among Christians and Jews in Antiquity, San Francisco 1992, str. 152. 130 Srv. G. E. M. de Ste. Croix, Why Were the Early Christians Persecuted?, str. 21–24; týž, Aspects of the „Great“ Persecution, str. 102. 131 Iústínos Mučedník, Apol. II,12. 123 124


III. Acta a passiones: zprávy o smrti křesKanských mučedníků Zprávy o smrti mučedníků, jež začaly kolovat v křesKanských obcích od poloviny 2. století, představují po obsahové i formální stránce nesmírně různorodé texty. Vycházejí z odlišných lokálních podmínek, sledují různé cíle (propagandistické, apologetické, liturgické i výchovné) a jejich jediným pojítkem často zůstává pouze postava mučedníka. Tato rozmanitost se promítá i do jejich žánrové podoby: najdeme mezi nimi dopisy adresované jiným křesKanským obcím (Umučení Polykarpa, Dopis lyonské obce) i vyprávění biografického rázu (Pontiův Život Cyprianův), novelistická líčení (Umučení svatých Mariana a Jakuba) i texty tvářící se jako opisy autentických soudních protokolů (Akta mučedníků ze Scilli, Akta Iústína a jeho druhů). Nechybí dokonce ani anekdotický příběh, zcela popírající základní pravidlo mučednické literatury, totiž že „svědek víry“ musí zemřít. Tzv. Akta Acaciova líčí průběh soudního výslechu, při němž „mučedník“ vysvětluje prokonzulovi Marcianovi základy křesKanské víry. Užívá přitom nesklonných hebrejských výrazů i latinských slov v novém křesKanském významu, takže dochází k celé řadě komických nedorozumění. Když se zápis ze soudního jednání dostane do rukou císaře Decia, nedovtipnost prokonzula ho natolik pobaví, že udělí Acaciovi milost a „ponechá mu jeho přesvědčení i víru“.132 Celý příběh končí nečekaným happy-endem (pokud můžeme fakt, že martyrovi byla odepřena mučednická smrt, označit za happy-end) a představuje jediný případ „nerealizovaného mučednictví“ v martyrologické literatuře.133 Není pochyb o tom, že tato zábavná literární hříčka představuje čirou literární fikci, jež nemá žádné historické základy, názorně však ukazuje, že fatální konflikt křesKanů s římskými úřady lze prezentovat i v poněkud odlehčenější rovině. Přes tuto žánrovou pestrost a formální různorodost se standardně rozlišují dva základní typy mučednických textů, tzv. acta martyrum a passiones (někdy označované i jako martyria). V aktech převažuje dialogická forma a jejich jádrem je výslech mučedníka, v němž se střídají dotazy vyslýchajících a odpovědi obviněného. Samo označení acta se odvozuje od úředních záznamů o průběhu výslechu (tzv. acta proconsularia), které byly ukládany do státních archivů a mohly se stát podkladem pro zprávu o mučedníkově

Acta Acacii 5,6. Blíže ke komickému charakteru tohoto textu viz G. Huber-Rebenich, Hagiographic Fiction as Entertainment, in: H. Hofmann (vyd.), Latin Fiction. The Latin Novel in Context, London – New York 1999, str. 166; P. Kitzler, Akta Acaciova, úvod k překladu, str. 203n.

132 133

[42]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

smrti.134 Pokud víme, byly tyto oficiální dokumenty veřejně přístupné a každý, kdo se zajímal o průběh procesu, do nich mohl volně nahlédnout. Některá z křesKanských mučednických akt skutečně vykazují určitou podobnost s původními úředními záznamy. Sled otázek kladených mučedníkovi odpovídá standardnímu soudnímu výslechu, jak ho známe z jiných pramenů, a v textu jsou užívány dobové právní termíny. V některých aktech se dokonce objevují explicitní odkazy na zápis ze soudního jednání.135 I u těch textů, které svou dikcí připomínají skutečné soudní protokoly, jako jsou Akta mučedníků ze Scilli nebo Akta Iústína a jeho druhů, je však na místě určitá skepse, pokud jde o jejich autenticitu. Třebaže podkladem těchto akt byl s největší pravděpodobností skutečný záznam soudního výslechu, nejedná se ani v těchto případech o věrnou reprodukci autentického úředního dokumentu, nýbrž o jeho literární přepracování, které sleduje specifické teologické a apologetické cíle. Odpovědi vyslýchaných byly proto upraveny tak, aby vynikla neohroženost křesKanských mučedníků a aby dostaly prostor i jejich věroučné názory.136 U většiny mučednických akt se však jedná o literární fikci, která využívá „protokolární“ stylizace v rámci své narativní strategie, aniž by se opírala o skutečné úřední dokumenty. Cílem tohoto postupu je nejen dodat vyprávění nádech autenticity, nýbrž především zdramatizovat ideový konflikt mezi pohanským mučitelem a křesKanským mučedníkem, a názorně tak ukázat převahu křesKanského náboženství. Na samotný dialog mezi vyslýchajícím a vyslýchaným, který tvoří ústřední část mučednických akt, se nabalují další doplňující pasáže, zasazující tuto scénu do širšího historického kontextu. K výslechu je obvykle připojen krátký úvod nebo závěrečný dodatek, v němž autor čtenáři přibližuje základní okolnosti celé události, jako je čas a místo mučedníkovy smrti, jméno příslušného prokonzula či soudce, případně i jména dalších osob, způsob mučedníkova zatčení apod. Ke standardním součástem textu patří také popis mučedníkovy smrti, podávaný Někteří badatelé poukazují na jiný význam slova acta v latině, který podobně jako výraz gesta může znamenat „činy, skutky“, a překládají proto spojení acta martyrum jako „skutky mučedníků“ (srv. A. A. R. Bastiaensen, Introduzione, in: týž et alii [vyd.], Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. IX). Tento překlad ale zcela nekoresponduje se skutečným obsahem akt, který tvoří z převážné části dialog mezi soudcem a mučedníkem. 135 Redaktor Umučení Pionia explicitně odkazuje na stenografa (notavrio~), jenž byl přítomen u výslechu mučedníka (Mart. Pion. 9,1), i na samotný zápis ze soudního jednání (Mart. Pion. 19,1). To by naznačovalo, že měl tyto úřední záznamy k dispozici a že je použil při sestavování textu. 136 To nicméně nebrání některým badatelům v pokusech na základě srovnání se skutečnými soudními protokoly izolovat v mučednických textech fragmenty původních úředních záznamů (srv. např. R. A. Cole, Reports of Proceedings in Papyri, Bruxelles 1966). 134


z perspektivy anonymního pozorovatele (v některých případech je však uvedeno i jméno vypravěče). Toto minimální schéma může být rozvedeno o další vložené epizody a dodatky. V passiones na rozdíl od akt převažují narativní pasáže a vyprávění je koncipováno jako výpověf očitého svědka, jenž ve třetí osobě podává zprávu o smrti příslušného světce. Ta zpravidla popisuje mučedníkovo zatčení, jeho pobyt ve vězení, samotný výslech před soudem a nezbytné vyznání víry, a nakonec světcovu smrt. Právě detailní vylíčení mučednické smrti se všemi krvavými podrobnostmi a zázraky, které ji doprovázejí, tvoří ústřední část celé passio. Odtud i název tohoto typu hagiografie, neboK latinské slovo passio znamená „umučení“. Svou strukturou passiones připomínají evangelijní pašíjový příběh a některé texty jsou na analogiích s Ježíšovým umučením přímo postaveny (Umučení Polykarpa). I passiones obsahují dialogické pasáže (výměnu názorů mezi soudcem a mučedníkem, interakce mučedníka s přihlížející diváky), tyto části jsou však organicky začleněny do celkového narativního rámce a jejich podíl na celém textu je výrazně menší než u akt. Součástí passiones bývá někdy i souvislá řeč mučedníka, jakýsi jeho poslední odkaz, do něhož jsou shrnuty jeho věroučné názory, může ale obsahovat i polemiku s ideovými oponenty, aK už s heretiky, nebo s Židy (Umučení Pionia a jeho druhů). Specifickou zvláštností některých passiones je inkorporace autobiografických vyprávění samotného mučedníka o událostech předcházejících jeho umučení (Umučení svatých Perpetuy a Felicity, Umučení Pionia).137 Dělení martyrologických textů na acta a passiones se však při bližším pohledu ukazuje jako poněkud umělé. V některých zprávách o smrti mučedníků se dialogická a narativní forma volně kombinují, a u některých textů je proto problematické přiřadit je k jednomu z těchto typů (např. Umučení svatých Fructuosa, Auguria a Eulogia), jiné se jednoznačnému škatulkování zcela vymykají, jako např. Dopis lyonské obce (Martyrium Lugdunensium), který nelze označit ani za passio, ani za akta, či Pontiův Život Cyprianův (Vita Cypriani), který má spíše charakter oslavného panegyriku a apologie života a skutků tohoto významného představitele africké církve. Život Cyprianův patří ke klíčovým textům africké martyrologické tradice a byl silně ovlivněn Umučením svatých Perpetuy a Felicity s jeho důrazem na trvalé působení Ducha svatého a začleněním vidění do vyprávění o smrti světce. Přestože Pontiova vita zahrnuje popis mučednické smrti a užívá standardních motivů mučednických akt, důraz je přesunut na Cyprianovo působení v roli kartáginského biskupa, na jeho život a charakter. Výsledkem je jakýsi přechodový text, stojící na pomezí mezi mučednickými akty a biskupské biografie,

137

Viz níže, str. 45n.

[44]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

někteří autoři dokonce mluví o prvním dokladu křestanské biografie (hagiografie typu vita), která zaznamenala svůj rozkvět až o sto let později.138 Pontiův Život Cyprianův měl rovněž značný vliv na další martyrologické texty severoafrické provenience, např. na Umučení svatých Montana a Lucia. Dalším kritériem, uplatňovaným při klasifikaci mučednických textů, je jejich historická věrohodnost. Podle tohoto klíče se acta a passiones dělí na „historické“, které se více drží skutečnosti a vyznačují se střízlivějším podáním, a „literární“, v nichž autor popouští uzdu své fantazii a klade větší důraz na rétorickou působivost.139 Za historické jsou tedy označovány martyrologické texty, které mají dokumentárnější ráz, zasazují své hrdiny do dobových souvislostí, opírají se o autentické nebo pseudoautentické dokumenty (úřední protokoly, deníky samotných mučedníků) a vyhýbají se nepravděpodobným prvkům. V tzv. literárních aktech naopak převažuje snaha zapůsobit na fantazii čtenářů na úkor historické věrohodnosti, pracuje se se standardními literární motivy a topoi, nešetří se zázraky a fantastickými momenty. Za nejautentičtější bývají považovány rané mučednické texty jako Umučení Polykarpa (Martyrium Polycarpi), Dopis lyonské obce (Martyrium Lugdunensium) a Umučení svatých Perpetuy a Felicity (Passio Perpetuae et Felicitatis), které někteří badatelé považují za zprávy očitých svědků. Akta mučedníků ze Scilli (Acta Scillitanorum) a Akta Iústína a jeho druhů (Acta Iustini) zase bývají někdy označována jen za lehce upravený přepis úředního zápisu o procesu.140 U pozdějších akt a passiones lze zaznamenat tendenci k větší formálnosti a fantastičnosti. Ve skutečnosti byly však všechny mučednické texty bez rozdílu podrobeny literárnímu přepracování a obohaceny o řadu nepůvodních dodatků, takže je obtížné dobrat se vlastního historického jádra. Je nepochybné, že většina zpráv o křesKanských mučednících ze 2. a 3. století, až na malé výjimky (Umučení Apollónia, Akta Acaciova), referuje o reálných událostech. Pro jejich autory však nebylo prioritou zachovat za každou cenu co nejvěrnější podání popisovaných událostí; mnohem důležitější pro ně bylo zapůsobit na potenciální publikum, ukázat neohroženost a morální převahu křesKanského světce nad jeho pronásledovateli a demonstrovat nadřazenost křesKanského monoteismu nad pohanským polyteismem.

138 Blíže k této otázce viz H. Montgomery, Pontius’ Vita S. Cypriani and the Making of a Saint, in: Symbolae Osloenses 71, 1996, str. 195 – 215; viz také předmluvu I. Adámkové k českému překladu Vita Cypriani na str. 233 – 236. 139 H. Delehaye užívá termínu historická a epická akta (srv. Les passions des martyrs et les genres littéraires, Bruxelles 19662). 140 T. D. Barnes, Pre-Decian Acta Martyrum, in: JThS, N. S. 19, 1968, str. 509 –531; H. Delehaye, Les passions des martyrs, str. 89 – 94.


Přesto lze v některých aktech a passiones rozpoznat stopy původních dokumentárních pramenů, jež měl autor k dispozici, jako jsou zprávy očitých svědků popisující průběh mučedníkovy smrti, přepis úředních protokolů o výslechu nebo autobiografické záznamy samotných umučených křesKanů. V některých aktech jsou zkombinovány dokonce všechny tři typy těchto pramenů (Umučení Pionia a jeho druhů ). Největší pozornost vyvolávají především autobiografické zápisky samotného mučedníka, neboK nám zprostředkovávají osobní prožitek reálné historické postavy bez dodatečného idealizujícího nánosu. V Umučení svatých Perpetuy a Felicity (Passio Perpetuae) tvoří zápisky kartáginské mučednice podstatnou část textu a neznámý redaktor této passio nejen zachoval původní ich-formu vyprávění, ale i jeho prostý, nehledaný způsob vyjadřování, ostře kontrastující s rétoricky vybroušeným stylem redaktora samého. Pokud nejde o literární podvrh, pak tato část Passio Perpetuae představuje jediný skutečně autentický záznam zkušenosti mučednické smrti, jenž se nám dochoval, podaný navíc z ženské perspektivy. Perpetuino autobiografické vyprávění se pohybuje ve dvou navzájem se prolínajících rovinách. První z nich tvoří jakýsi „vězeňský deník“,141 v němž se takřka „realistickým“ způsobem přibližuje několik posledních dní před Perpetuinou popravou. Autorka v něm bez rétorických příkras popisuje důsledky svého rozhodnutí zemřít mučednickou smrtí, především emotivní konflikt s otcem, jenž se jí snaží odradit od jejího úmyslu, a problémy spojené s jejím mateřstvím (v době uvěznění kojila dítě, které na ní bylo zcela závislé). Druhou rovinu vyprávění představuje záznam Perpetuiných vidění, jež měla v době svého pobytu ve vězení. Jedná se celkem o čtyři snové vize, jež velice sugestivně ilustrují duchovní situaci člověka stojícího na rozhraní dvou světů, reálné pozemské existence a vysněného posmrtného života. V Perpetuiných viděních se setkáváme s konvenční křesKanskou symbolikou a představou ráje (žebřík vedoucí do nebe, Bůh v postavě dobrého pastýře, obyvatelé nebes v bílých řízách), zároveň si ale zachovávají specifickou snovou logiku, jak ji známe z pyschoanalytických výkladů (například dozvuky snu při probuzení, kdy Perpetua stále cítí v ústech chuK tvarohu, který jí Bůh ve snu vložil do úst).142 Perpetuin deník však není jediným dokladem použití mučedníkových vlastních záznamů redaktorem martyrologického textu. Něco podobného předpokládají badatelé i u Umučení Pionia, i když zde byly původní mučedníkovy zápisky začleněny do promluvy vypravěče ve třetí osobě, a nelze je Srv. E. R. Dodds, Pohané a křes/ané ve věku úzkosti, Praha 1994, str. 62. E. R. Dodds právě na základě psychoanalytického rozboru Perpetuiných vidění dochází k přesvědčení, že celý Perpetuin deník je autentický, na rozdíl od Saturova vidění, jež považuje za pouhou literární konstrukci (srv. E. R. Dodds, Pohané a křes/ané, str. 62 – 68).

141 142

[46]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

tedy z textu jednoduše separovat. Autor Umučení Pionia se na několika místech zmiňuje o jakýchsi memoárech (suvggramma), které měl Pionios napsat před svým umučením a v nichž se obracel s instrukcemi a poučením ke členům své křesKanské obce. Podle některých badatelů se tento autentický text stal základem pozdější zprávy a ve vyprávění o Pioniově umučení po něm zůstaly některé stopy. Celá passio je psána ve třetí osobě, na dvou místech však vypravěč nečekaně přechází do první osoby plurálu,143 což bývá považováno za pozůstatek původního autorského plurálu a za doklad toho, že redaktor vycházel z Pioniových memoárů. Rovněž obě světcovy řeči a poznámky vztahující se k jeho pobytu ve vězení jsou pokládány za reprodukci nebo minimálně parafrázi Pioniových vlastních slov.144 Umučení svatých Perpetuy a Felicity i Umučení Pionia a jeho druhů, do nichž byly začleněny autentické dokumenty, názorně ukazují, jakým způsobem první zprávy o smrti mučedníků vznikaly. Tyto texty jsou většinou dílem anonymního redaktora, pověřeného příslušnou křesKanskou komunitou, aby shromáždil zachované materiály vztahující se k umučení světce a spojil je do jednoho koherentního celku. Text je tedy poskládán z různých pramenů, jež měl redaktor k dispozici, aK už je to opis úředních protokolů nebo zprávy očitých svědků mučedníkovy smrti. Záleželo přitom na každém redaktorovi, jakým způsobem s příslušnými dokumenty zacházel a jaké byly jeho literární ambice, a samozřejmě také na konkrétním účelu textu a jeho potenciálním publiku. Někteří autoři se snaží poskládat z fragmentů tradice koherentní příběh a v tomto duchu upravují původní dokumenty, doplňují je vlastními přídavky, přeformulovávají výroky mučedníků, aby byly v souladu s citáty z bible, případně připojují různé zázračné momenty na důkaz Boží milosti, jíž se světci dostalo. Jiní editoři se naopak snaží zachovat v maximální možné míře dikci původních pramenů, a vytvořit tak iluzi, že se jedná o originální dokument. Tímto způsobem pracuje i redaktor Passio Perpetuae, který potlačuje své vlastní literární ambice a vystupuje spíš v roli pouhého kompilátora, snažícího se čtenářům zprostředkovat původní prameny v autentické podobě (Perpetuin deník, Saturovo vidění, očité svědectví o umučení). Sám se přitom omezuje pouze na úvodní a závěrečné slovo a na překlenovací fráze spojující tyto izolované dokumenty alespoň formálně do jednoho celku. Ani takto vzniklý text ovšem není definitivní a v řadě akt i passiones jsou patrné různé pozdější dodatky a interpolace, které svědčí o tom, že výchozí verze událostí byla dále upravována a doplňována. Martyrologické texty kolovaly v opisech po jednotlivých křesKanských obcích a často do nich byly 143 144

Mart. Pion. 18,13; 10,5. Srv. G. W. Bowersock, Martyrdom and Rome, str. 29.


prováděny další zásahy, případně byly kontaminovány jinými verzemi tradice vztahující se k danému světci. Složitost textové situace dobře ilustruje dodatek k Umučení Polykarpa obsažený v tzv. moskevském kodexu. Zde se uvádí, že autorem dopisu křesKanům ve Filoméliu byl jistý Gaios, jenž převzal základní materiál ze spisů Eirénaia, svého přítele a Polykarpova žáka, pobývajícího v době Polykarpova umučení v Římě. Gaiův spis pak údajně přepsal jakýsi Ísokratés z Korintu, a teprve jeho verzi měl editor nám dochovaného textu k dispozici. Tímto editorem byl jistý Pionios, který se údajně pod vlivem snu, v němž se mu zjevil sám mučedník Polykarpos, rozhodl pořídit nový opis celé passio. Sám ovšem přiznává, že když se mu Ísokratův opis dostal do ruky, byl už ve značně poničeném stavu, takže musel celý text rekonstruovat, jak sám uvádí „znovu sestavit“ (sunagagei`n).145 Jak přesně toto „znovusestavení“ vypadalo, se můžeme pouze dohadovat. Není proto divu, že některé mučednické texty kolovaly v několika různých redakcích, jež se často lišily nejen v detailech. K dalším úpravám pak docházelo při překladu do jiných jazyků, takže od některých textů dnes máme k dispozici několik jazykových verzí. Umučení Pionia je například zachováno v latinské, řecké, arménské a staroslověnské verzi, většina dalších textů existuje alespoň v latinské a řecké verzi. Zprávy o smrti křesKanských mučedníků byly tedy po relativně dlouhou dobu „živými“ texty, které byly přizpůsobovány potřebám jednotlivých komunit a upravovány v souladu s momentálními liturgickými, apologetickými, polemickými nebo dogmatickými potřebami. * * * Akta a passiones vydávají svědectví o době, kdy se křesKané snažili vydobýt si respekt pohanské společnosti a někteří z nich byli ochotni vydat „svědectví“ o svém náboženství i za cenu vlastního života. I když byla mučednická smrt zkušeností jen nepatrné hrstky křesKanů, těšili se mučedníci nesmírné popularitě a neformální autoritě. Mít svého mučedníka bylo pro každé křesKanské společenství požehnáním a zvyšovalo to jeho prestiž mezi ostatními obcemi. Jakákoli písemná památka na „svědka víry“ byla proto pečlivě schraňována a pietně udržována. Mučednická akta a passiones byly pravidelně čteny v den mučedníkovy smrti, který se slavil jako den zrození světce (dies natalis). Prostřednictvím textu byli tito hrdinové církve stále přítomni ve své obci a s každým předčítáním mučednických akt se před očima věřících znovu přehrávalo drama triumfu víry připomínající, jak si křesKanská pokora a ochota umírat pro své přesvědčení podrobila celou římskou říši.

145

Srv. Mart. Polyc. 22,1–5.

[48]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jiří Šubrt

Zprávy o heroické smrti martyrů byly hmatatelným důkazem, že Bůh své věrné neopustil a stále řídí dění ve světě. Potenciálu, který v sobě kult mučedníků měl, pak využila pokonstantinovská církev k vybudování mytologie pronásledované instituce, jež přečkala všechna protivenství, a prokázala tak svou duchovní převahu. Ve 4. století bylo celé teritorium římského impéria protkáno sítí míst spojených se smrtí nějakého mučedníka a připomínajících, že imperium Romanum se začalo měnit v imperium christianum. Jak píše Paulinus z Noly v jedné ze svých básní věnovaných sv. Felikovi: … sic sacra disposuit terris monumenta piorum sparsit ut astrorum nocturna lumina caelo „… tak rozmístil po zemi posvátné pomníky světců a rozprostřel je jak světla hvězd na noční obloze“.146

146

Paulinus z Noly, Carm. 19,15 –19 / CSEL 30,119.

[348]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam zkratek

Deuterokanonické, pseudepigrafní a apokryfní spisy Acta P. et Th. Bár 2Mak 4Mak Mdr Sír Tób

Skutky Pavla a Thekly Báruk 2. kniha Makabejská 4. kniha Makabejská Kniha Moudrosti (Moudrost Šalomounova) Sírachovec (Moudrost Sírachova, Ecclesiasticus) Tóbit (Tóbijáš)

Martyrologické texty Akta Cyprianova (Acta Cypriani) Akta Iústína a jeho druhů (Acta Iustini) Akta Maxmiliánova (Acta Maximiliani) Akta mučedníků ze Scilli (Acta Scillitanorum) Umučení Apollónia / Apollóa (Martyrium Apollonii) Umučení svatých Karpa, Papyla a Agathoníké (Martyrium Carpi) Mart. Con. Umučení Konóna (Martyrium Cononis) Mart. Das. Umučení Dasia (Martyrium Dasii) Mart. Iren. Umučení Eirénaia (Martyrium Irenaei) Mart. Lugd. Dopis lyonské obce (Martyrium Lugdunensium) Mart. Pion. Umučení Pionia a jeho druhů (Martyrium Pionii) Mart. Polyc. Umučení Polykarpa (Martyrium Polycarpi) Mart. Ptol. Luc. Umučení svatých Ptolemaia a Lucia (Martyrium Ptolemaei et Lucii) Mart. Sabae Umučení Sabovo (Martyrium Sabae) Pass. Crisp. Umučení svaté Kryšpíny (Passio Crispinae) Pass. Fel. Umučení svatého biskupa Felika (Passio Felicis) Pass. Fruct. Umučení svatých Fructuosa, Auguria a Eulogia (Passio Fructuosi) Pass. Mar. Iac. Umučení svatých Mariana a Jakuba (Passio Mariani et Iacobi) Pass. Marcell. Umučení Marcela (Passio Marcelli) Pass. Montan. Umučení svatých Montana a Lucia (Passio Montani et Lucii) Pass. Perp. Umučení svatých Perpetuy a Felicity (Passio Perpetuae et Felicitatis) Pass. S. Philip. Umučení svatého Filipa (Passio S. Philippi) Vita Cypr. Život Cyprianův (Vita Cypriani)

Acta Cypr. Acta Iust. Acta Maximil. Acta Scill. Mart. Apol. Mart. Carp.

Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [349]

2. ZKRATKY ČASOPISŮ AB ANL FMS HJ HTR ChHist JbAC JECS JEH JJS JRS JThS LF NF N. S. P&P REAug REL RFIC RHE RivAC RQ SPatr VChr WS ZNTW

Analecta Bollandiana Annua Nuntia Lovaniensia Frühmittelalterliche Studien Historisches Jahrbuch Harvard Theological Review Church History Jahrbuch für Antike und Christentum Journal of Early Christian Studies Journal of Ecclesiastical History Journal of Jewish Studies Journal of Roman Studies Journal of Theological Studies Listy filologické Neue Folge New Series Past and Present Revue des études augustiniennes (et patristiques) Revue des études latines Rivista di filologia e d’istruzione classica Revue d’histoire ecclésiastique Rivista di archeologia cristiana Römische Quartalschrift für christliche Altertumskunde und Kirchengeschichte Studia Patristica Vigiliae Christianae Wiener Studien Zeitschrift für die Neutestamentliche Wissenschaft

3. ZKRATKY EDIČNÍCH ŘAD, SLOVNÍKŮ A ENCYKLOPEDIÍ ANRW CCL CIL CSEL DSp GCS

Aufstieg und Niedergang der römischen Welt, Berlin – New York Corpus Christianorum Series Latina, Turnhout Corpus Inscriptionum Latinarum, Berlin Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum, Wien Dictionnaire de spiritualité, ascétique et mystique, Paris Die griechischen christlichen Schriftsteller der ersten drei Jahrhunderte, Leipzig

[350] HLL LSJ LTK NP PG PL PLS RAC RE SC TLL TRE

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Seznam zkratek

Handbuch der lateinischen Literatur der Antike, München H. G. Liddel – R. Scott – H. S. Jones, A Greek – English Lexicon, Oxford 19969. Lexikon für Theologie und Kirche, vyd. W. Kasper et alii, Freiburg Der neue Pauly, vyd. H. Cancik – H. Schneider, Stuttgart – Weimar Patrologia Graeca, Paris Patrologia Latina, Paris Patrologia Latina, Supplementa, Paris Reallexikon für Antike und Christentum, Stuttgart Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft, vyd. G. Wissowa et alii, Stuttgart Sources chrétiennes, Paris Thesaurus Linguae Latinae, Leipzig – München – Berlin Theologische Realenzyklopädie, Berlin – New York

4. OSTATNÍ ZKRATKY adj. ad loc. dosl. hebr. kap. lat. n nn orig. pol. řec. str. stol. subst. s. v. tamt. tj. tzv. vyd. zejm. zvl.

adjektivum na příslušném místě doslova hebrejský (a odvozená slova) kapitola latinský (a odvozená slova) následující strana následující strany originál polovina řecký (a odvozená slova) strana století substantivum sub voce (pod heslem) tamtéž to jest tak zvaný vydavatel / vydavatelé zejména zvláště

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [351]

BIBLIOGRAFIE

POUŽITÉ EDICE A PŘEKLADY Acta Acacii, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 57– 60 (česky Acta Acacii aneb podvratná moc smíchu, přel. P. Kitzler, in: Z. Silagiová – H. Šedinová – P. Kitzler [vyd.], Donum magistrae. Ad honorem Dana Martínková, Praha 2007, str. 51– 62). Acta apostolorum apocrypha, I: Acta Petri, Acta Pauli, Acta Petri et Pauli, Acta Pauli et Theclae, Acta Thaddaei, vyd. R. A. Lipsius, Hildesheim – New York 1972 (reprint druhého vydání z roku 1891). Acta Cypriani, vyd. A. A. R. Bastiaensen, in: týž et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 206 – 231. Acta Cypriani, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 62 – 64. Acta Cypriani, vyd. G. Lazzati, in: týž, Gli sviluppi della letteratura sui martiri nei primi quattro secoli, Torino 1956, str. 153 –159. Acta Cypriani, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 168–175. Acta Eupli, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 100 –102. Acta Iustini, vyd. A. Hilhorst, in: A. A. R. Bastiaensen et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 47–57 (recenze A). Acta Iustini, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 15 –18 (recenze B) a 125 –129 (recenze A a C). Acta Iustini, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 42 – 61 (recenze A–C). Acta martyrum, vyd. Th. Ruinart, Regensburg 1859. Acta martyrum Scillitanorum, vyd. A. A. R. Bastiaensen, in: týž et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 97–105. Acta martyrum Scillitanorum, vyd. F. Ruggiero, Atti dei Martiri Scilitani, Roma 1991. Acta Maximi, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 60n. Acta Maximiliani, vyd. A. A. R. Bastiaensen, in: týž et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 238 – 245. Acta Maximiliani, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 86n. Acta Maximiliani, vyd. G. Lanata, in: táž, Gli atti dei martiri come documenti processuali, Milano 1973, str. 194 – 200. Acta Maximiliani, vyd. E. di Lorenzo, Gli Acta S. Maximiliani martyris. Introduzione, testo, traduzione e commento, Napoli 1975. Acta Maximiliani, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 244 – 249. Acta Maximiliani, vyd. P. Siniscalco, in: týž, Massimiliano: un obiettore di coscienza del tardo impero. Studi sulla Passio S. Maximiliani, Torino 1974, str. 159 –165.

[352]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie

Acta Pauli et Theclae, vyd. R. A. Lipsius, in: Acta apostolorum apocrypha, I, Hildesheim – New York 1972 (reprint druhého vydání z roku 1891; česky Skutky Pavla a Thekly, in: Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy, II, vyd. J. A. Dus, Praha 2003, str. 185 –197). Ailios Aristeidés, Oratio IV, vyd. G. Dindorf, in: Aristides, I, Hildesheim 1964 (reprint původního vydání Leipzig 1829). Apuleius (Lucius Apuleius), Apologia (De magia), vyd. R. Helm, Leipzig 1972. Aristotelés, De partibus animalium, I, vyd. I. Bekker – O. Gigon, Berlin 1960. Aristotelés, Historia animalium, I, vyd. I. Bekker – O. Gigon, Berlin 1960. Athénagorás (Athenagoras Atheniensis), Legatio and De resurrectione, vyd. a přel. W. R. Schoedel, Oxford 1972. Athénagorás (Athenagoras Atheniensis), Legatio pro Christianis, vyd. M. Marcovich, Berlin – New York 1990. Augustinus (Aurelius Augustinus), De natura et origine animae, vyd. C. F. Vrba – J. Zycha, Wien 1913 (CSEL 60). Augustinus (Aurelius Augustinus), De sancta virginitate, vyd. J. Zycha, Wien 1900 (CSEL 41). Augustinus (Aurelius Augustinus), Enarrationes in Psalmos, I–III, in: Opera, X, 1–3, vyd. D. E. Dekkers – I. Fraipont, Turnhout 1956 (CCL 38 – 40). Augustinus (Aurelius Augustinus), Sermo 282 auct., vyd. I. Schiller – D. Weber – C. Weidmann, Sechs neue Augustinuspredigten. Teil 1 mit Edition dreier Sermones, in: WS 121, 2008, str. 260 – 264. Augustinus (Aurelius Augustinus), Sermones de sanctis, PL 38,1247–1483. Augustinus (Aurelius Augustinus), Sermones 280 – 282, přel. P. Kitzler, Augustinova kázání In natali martyrum Perpetuae et Felicitatis (Sermones 280 –282), in: H. Krmíčková – A. Pumprová – D. Růžičková – L. Švanda (vyd.), Querite primum regnum Dei. Sborník příspěvků k poctě J. Nechutové, Brno 2006, str. 89 – 98. Augustinus (Aurelius Augustinus), Soliloquia, PL 32,867– 904. Biblia sacra iuxta vulgatam versionem, vyd. R. Weeber – R. Gryson, Stuttgart 19944 (česky Bible, český ekumenický překlad, Česká biblická společnost 2001). Codex Iustinianus, vyd. P. Krüger, in: Corpus iuris civilis, II, Berlin 1906. Corpus Inscriptionum Latinarum, VIII: Inscriptiones Africae Latinae, vyd. Th. Mommsen, Berlin 19602. Cyprianus (Thascius Caecilius Cyprianus), Ad Demetrianum, vyd. M. Simonetti, in: Opera, II, Turnhout 1976 (CCL 3A). Cyprianus (Thascius Caecilius Cyprianus), Ad Donatum, vyd. M. Simonetti, in: Opera, II, Turnhout 1976 (CCL 3A). Cyprianus (Thascius Caecilius Cyprianus), De dominica oratione, vyd. C. Moreschini, in: Opera, II, Turnhout 1976 (CCL 3A). Cyprianus (Thascius Caecilius Cyprianus), De lapsis, vyd. M. Bévenot, in: Opera, I, Turnhout 1972 (CCL 3) Cyprianus (Thascius Caecilius Cyprianus), De mortalitate, vyd. M. Simonetti, in: Opera, II, Turnhout 1976 (CCL 3A). Cyprianus (Thascius Caecilius Cyprianus), Epistulae, vyd. G. F. Diercks, in: Opera, III,1–3, Turnhout 1994, 1996, 1999 (CCL 3B–D). Didascalia apostolorum. The Syriac Version Translated and Accompanied by the Verona Latin Fragments, vyd. R. H. Connolly, Oxford 19692. Diodóros, Bibliotheca historica, I, vyd. Fr. Vogel, Stuttgart 1964. Eirénaios z Lyonu (Irenaeus Lugdunensis), Adversus haereses, vyd. A. Rousseau – L. Doutreleau, Irénée de Lyon, Contre les Hérésies, livre I, Paris 1979 (SC 264).

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [353] Eirénaios z Lyonu (Irenaeus Lugdunensis), Adversus haereses, vyd. A. Rousseau – L. Doutreleau, Irénée de Lyon, Contre les Hérésies, livre III, Paris 1974 (SC 211). Epigrammatum anthologia Palatina, cum Planudeis et appendice nova, II, vyd. F. Dübner, Paris 1872. Epiktétos, Dissertationes ab Arriano digestae, vyd. H. Schenkel, Leipzig 1916. Eurípidés, Hecuba, vyd. S. G. Daitz, Leipzig 1973. Eusebios z Kaisareie, De martyribus Palaestinae, vyd. E. Schwartz – Th. Mommsen – F. Winkelmann, Berlin 19992 (GCS NF 6,2,908 – 950). Eusebios z Kaisareie, Hieronymi Chronicon, vyd. R. Helm, Berlin 19562 (GCS 47). Eusebios z Kaisareie, Historia ecclesiastica, vyd. E. Schwartz – Th. Mommsen – F. Winkelmann, Berlin 19992 (GCS NF 6,1–3). Eusebios z Kaisareie, Praeparatio evangelica, vyd. K. Mras – É. des Places, Berlin 1982 –19832 (GCS 43,1– 2). Eustathios, De engastrimytho contra Origenem, vyd. A. Jahn, Leipzig 1886. Filostratos, Vita Apollonii, vyd. Ch. P. Jones, Cambridge 2005. Filostratos, Vitae sophistarum, vyd. W. C. Wright, Cambridge 1968 (reprint vydání z r. 1921). Filón Alexandrijský, De praemiis et poenis. De exsecrationibus, vyd. A. Beckaert, in: Les oeuvres de Philon d’Alexandrie, 27, Paris 1961. Florus (Lucius Annaeus Florus), Epitoma de Tito Livio, vyd. O. Rossbach, Leipzig 1896. Hermás, Pastor, vyd. a přel. M. Leutzsch, Papiasfragmente. Hirt des Hermas, vyd., přel., úvod a poznámky U. H. J. Körtner (Papiás) – M. Leutzsch (Hermás), Darmstadt 1998. Hérotodos, Historiae, vyd. A. D. Godley, London 1931. Hieronymus (Eusebius Sophronius Hieronymus), Commentariorum in Esaiam libri XII–XVIII, vyd. M. Adriaen, Turnhout 1963 (CCL 73 A) Hieronymus (Eusebius Sophronius Hieronymus), De viris illustribus, vyd. E. Richardson, Leipzig 1896. Hieronymus (Eusebius Sophronius Hieronymus), Výbor z dopisů, úvodní studie, překlad a poznámky J. Šubrt, Praha 2006. Hippolytus z Říma, Commentarius in Daniel, vyd. M. Lefe`vre – G. Bardy, Commentaire sur Daniel, Paris 1947 (SC 14). Homér, Ilias, I–II, vyd. M. L. West, München – Leipzig 1998 – 2000. Homér, Odyssea, vyd. P. von der Mühll, Stuttgart 1984. Hórapollón, Hieroglyphica, vyd. F. Sbordone, Napoli 1940. Charitón, De Chaerea et Calirrhoe, vyd. a přel. G. Molinié, Chairéas et Callirhoé, Paris 1979. Chronicon Paschale, vyd. L. Dindorf, PG 92,67–1028. Ignatios z Antiochie, Epistula ad Polycarpum, vyd. F. X. Funk, in: Patres apostolici, II, Tübingen 1901, str. 156 –162. Ignatios z Antiochie, Epistula ad Romanos, vyd. F. X. Funk, in: Patres apostolici, II, Tübingen 1901, str. 204 – 212. Ignatios z Antiochie, Epistula ad Smyrnaeos, vyd. F. X. Funk, in: Patres apostolici, II, Tübingen 1901, str. 142 –156. Inscriptiones Graecae ad res Romanas pertinentes, IV, vyd. R. Cagnat et alii, Paris 1908 –1927. Isidor ze Sevilly (Isidorus Hispalensis), Etymologiae, I–II, vyd. W. M. Lindsay, Oxford 1911. Itala, vyd. A. Jülicher – W. Matzkow – K. Aland, Itala. Das Neue Testament in altlateinischer Überlieferung, IV: Johannes-Evangelium, Berlin 1963. Iústínos Mučedník (Iustinus Martyr), Apologiae pro Christianis. Dialogus cum Tryphone, vyd. M. Marcovich, Berlin – New York 2005. Kallimachos, Hymni et epigrammata, II, vyd. R. Pfeiffer, Oxford 1953.

[354]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie

Kassios Dión (Cassius Dio Cocceianus), Historiae Romanarum, II, vyd. U. Ph. Boissevain, Berlin 1955. Kléméns Alexandrijský (Titus Flavius Clemens), Protrepticus, vyd. M. Marcovich, Leiden 1995. Kléméns Alexandrijský (Titus Flavius Clemens), Stromata, I–VI, vyd. O. Stählin, Leipzig 1906 (GCS 15); česky Stromata, I, přel. J. Plátová, úvod a poznámky k textu M. Šedina, Praha 2004. Lactantius (L. Cae[ci]lius Firmianus Lactantius), De mortibus persecutorum, vyd. J. L. Creed, Oxford 1984. Lactantius (L. Cae[ci]lius Firmianus Lactantius), Divinae institutiones, vyd. E. Heck, Berlin 2007. Lúkiános (Lucianus Samosatensis), De dea Syria, vyd. M. D. Macleod, in: Luciani opera, III, Oxford 1980. Lúkiános (Lucianus Samosatensis), De morte Peregrini, vyd. M. D. Macleod, in: Luciani opera, III, Oxford 1980. Lúkiános (Lucianus Samosatensis), Iuppiter tragoedus, vyd. M. D. Macleod, in: Luciani opera, I, Oxford 1972. Lúkiános (Lucianus Samosatensis), O bozích a lidech, přel. V. Bahník, Praha 1981. Lúkiános (Lucianus Samosatensis), Vitum auctio, vyd. M. D. Macleod, in: Luciani opera, II, Oxford 1974. Marcus Aurelius, Ad se ipsum libri XII, vyd. J. Dalfen, Leipzig 1979. Martyrium Apollonii, vyd. E. Th. Klette, Der Process und die Acta S. Apollonii, Leipzig 1897, str. 91–131. Martyrium Apollonii, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 30 –35. Martyrium Apollonii, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 90 –105. Martyrium Carpi, Papyli et Agathonicae, vyd. H. Delehaye, Les actes des martyrs de Pergame, in: AB 58, 1940, str. 150 –176. Martyrium Carpi, Papyli et Agathonicae, vyd. A. von Harnack, in: týž, Die Akten des Karpus, des Papylus und der Agathonike. Eine Urkunde aus der Zeit M. Aurel’s, Berlin 1888, str. 440 – 454. Martyrium Carpi, Papyli et Agathonicae, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 8 –13. Martyrium Carpi, Papyli et Agathonicae, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 22 –37. Martyrium Carpi, Papyli et Agathonicae, vyd. A. P. Orbán, in: A. A. R. Bastiaensen et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 33 – 45. Martyrium Cononis, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 64 – 67. Martyrium Dasii, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 91– 95. Martyrium Irenaei, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 103 –105. Martyrium Lugdunensium, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 18 – 28. Martyrium Lugdunensium, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 62 – 85. Martyrium Lugdunensium, vyd. A. P. Orbán, in: A. A. R. Bastiaensen et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 59 – 95.

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [355] Martirium Pionii, vyd. H. von Gebhardt, in: Archiv für slavische Philologie 18, 1896, str. 156 –171. Martyrium Pionii, vyd. A. Hilhorst, in: A. A. R. Bastiaensen et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 149 –191. Martyrium Pionii, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 45 –57. Martyrium Pionii, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 136 –167. Martyrium Pionii, vyd. L. Robert, Le Martyre de Pionios, preˆtre de Smyrne, Washington 1994, str. 21– 45. Martyrium Polycarpi, vyd. B. Dehandschutter, An Updated Edition of the Martyrdom of Polycarp, in: J. Leemans (vyd.), Polycarpiana. Studies on Martyrdom and Persecution in Early Christianity. Collected Essays, Leuven 2007, str. 3 – 22. Martyrium Polycarpi, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 1– 8. Martyrium Polycarpi, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 2 – 21. Martyrium Polycarpi, vyd. A. P. Orbán, in: A. A. R. Bastiaensen et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 3 –31. Martyrium Ptolemaei et Lucii, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 14n. Martyrium Ptolemaei et Lucii, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 38 – 41. Martyrium Sabae, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 119 –124. Melitón ze Sard, De Pascha, vyd. S. G. Hall, Oxford 1970. Methodios, Symposium, vyd. H. Musurillo, Méthode d’Olympe, Le banquet, Paris 1963 (SC 95). Minucius Felix (Marcus Minucius Felix), Octavius, vyd. B. Kytzler, Stuttgart 1992 (česky Oktavius, přel. F. Stiebitz, Praha 1940). Oikúmenios, Commentaria in epistulam 1 Petri, PG 119,509 –578. Órigenés, Contra Celsum, vyd. M. Marcovich, Leiden 2001. Órigenés, De engastrimytho, vyd. P. a M.-Th. Nautin, Paris 1986 (SC 328). Órigenés, Exhortatio ad martyrium, vyd. P. Koetschau, Leipzig 1899 (GCS 2). Ovidius (Publius Ovidius Naso), Metamorphoses, vyd. W. S. Anderson, Stuttgart – Leipzig 1996. Passio Marcelli, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 87– 89. Passio Marcelli, vyd. G. Lanata, Gli atti del processo contro il centurione Marcello, in: Byzantion 42, 1972, str. 509 –522. Passio Marcelli, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 251–259. Passio Mariani et Iacobi, vyd. P. Franchi de’Cavalieri, La Passio SS. Mariani et Iacobi, Roma 1900. Passio Mariani et Iacobi, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 197– 213. Passio Montani et Lucii, vyd. F. Dolbeau, La Passion des saints Lucius et Montanus. Histoire et édition du texte, in: REAug 29, 1– 2, 1983, str. 39 – 82. Passio Montani et Lucii, vyd. P. Franchi de’Cavalieri, Gli atti dei SS. Montano, Lucio e compagni. Recensione del testo ed introduzione sulle sue relazioni con la Passio S. Perpetuae, in: týž, Scritti agiografici, I, Citta` del Vaticano 1962 (Studi e testi 221), str. 199 – 292. Passio Perpetuae et Felicitatis, vyd. J. Amat, Passion de Perpétue et de Félicité suivie des Actes, Paris 1996 (SC 417).

[356]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie

Passio Perpetuae et Felicitatis, vyd. C. I. M. I. van Beek, Noviomagi 1936. Passio Perpetuae et Felicitatis, vyd. M. Formisano, La Passione di Perpetua e Felicita, Milano 2008. Passio Perpetuae et Felicitatis, vyd. P. Franchi de’Cavalieri, La Passio SS. Perpetuae et Felicitatis, in: týž, Scritti agiografici, I, Citta` del Vaticano 1961 (Studi i testi 221), str. 41–155. Passio Perpetuae et Felicitatis, vyd. R. Harris – S. K. Gifford, The Acts of the Martyrdom of Perpetua and Felicitas: The Original Greek Text, London 1890. Passio Perpetuae et Felicitatis, vyd. a přel. V. Hunink – E. van Ketwick Verschuur – A. Akkermans, Eeuwig geluk. De passie van de vroeg-christelijke martelaressen Perpetua en Felicitas & drie preken van Augustinus, Zoetermeer 2004. Passio Perpetuae et Felicitatis, vyd. J. A. Robinson, The Passion of S. Perpetua, Cambridge 1891. Passio sanctae Crispinae, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 109 –111. Passio sanctae Crispinae, vyd. J.-L. Maier, in: týž, Le dossier du donatisme, I, Berlin 1987, str. 105 –112. Passio sanctae Crispinae, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 303 –309. Passio sancti Felicis episcopi, vyd. J.-L. Maier, in: týž, Le dossier du donatisme, I, Berlin 1987, str. 46 –57. Passio sancti Felicis episcopi, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 266 – 271. Passio sancti Philippi, vyd. P. Franchi de’Cavalieri, in: týž, Note agiografiche, IX, Citta` del Vaticano 1953 (Studi e Testi 175), str. 137–165. Passio sanctorum martyrum Fructuosi episcopi, Auguri et Eulogi diaconorum, vyd. P. Franchi de’Cavalieri, Gli atti di. S. Fruttuoso di Tarragona, in: týž, Note agiografiche, VIII, Roma 1935 (Studi e testi 65), str. 182 –199. Passio sanctorum martyrum Fructuosi episcopi, Auguri et Eulogi diaconorum, vyd. R. Knopf – G. Krüger – G. Ruhbach, in: Ausgewählte Märtyrerakten, Tübingen 19654, str. 83 – 85. Passio sanctorum martyrum Fructuosi episcopi, Auguri et Eulogi diaconorum, vyd. H. Musurillo, in: The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. 176 –185. Patres apostolici, I–II, vyd. F. X. Funk, Tübingen 1901. Paulinus z Noly, Carmina, vyd. W. Hartel, Wien 1894 (CSEL 30). Paulus (Iulius Paulus), Digesta, in: Corpus iuris civilis, vyd. P. Krüger – Th. Mommsen, Berlin 1954. Paulus (Iulius Paulus), Libri quinque sententiarum, in: Collectio librorum iuris anteiustiniani, I, vyd. P. Krüger – Th. Mommsen – G. Studemund, Berlin 1923, str. 39 –137. Pausaniás, Descriptio Graeciae, I–II, vyd. M. H. Rocha-Pereira, Leipzig 1989 –1990. Petrus Damiani, Expositio visionum ss. martyrum Mariani et Iacobi, PL 144,1031–1036. Platón, Apologia, vyd. I. Burnet, in: Platonis opera, I, Oxford 1900. Platón, Phaedrus, vyd. I. Burnet, in: Platonis opera, II, Oxford 1901. Platón, Respublica, vyd. I. Burnet, in: Platonis opera, IV, Oxford 1902. Plinius Mladší (Gaius Caecilius Plinius Minor), Epistulae, vyd. M. Schuster – R. Hanslik, Leipzig 19923. Plinius Starší (Gaius Caecilius Plinius Maior), Naturalis historia, I–VI, vyd. L. Ian – C. Mayhoff, Stuttgart 1967–1970. Pomponius Mela, De chorographia, vyd. C. Frick, Leipzig 1935. Pontius, Leben des Cäcilius Cyprianus von Diakon Pontius, přel. J. Baer, in: Des heiligen Kirchenvaters Caecilius Cyprianus sämtliche Schriften, München 1918 (Bibliothek der Kirchenväter, erste Reihe, Bd. 34).

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [357] Pontius, Vita Cypriani, vyd. A. A. R. Bastiaensen, in: Vita dei santi, III: Vita di Cipriano. Vita di Ambrogio. Vita di Agostino, Milano 19893, str. 4 – 49. Pontius, Vita Cypriani, vyd. M. Pellegrino, Ponzio. Vita e Martirio di San Cipriano. Introduzione, testo critico, versione e note, Alba 1955. Prudentius (Aurelius Prudentius Clemens), Liber Peristefanon, vyd. M. P. Cunningham, Turnhout 1966 (CCL 126). Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy, II, vyd. J. A. Dus, Praha 2003. pseudo-Augustinus, Sermones 394, 394 A, přel. P. Kitzler, Duae gemmae in ecclesia refulserunt. Pseudo-Augustinovy homilie na svátek svaté Perpetuy a Felicity, in: Z. Silagiová – H. Šedinová – P. Kitzler (vyd.), Pulchritudo et sapientia. Ad honorem Pavel Spunar, Praha 2008, str. 126 –140. pseudo-Cyprianus, De laude martyrii, PL 4,788 – 804. pseudo-Cyprianus, Quod idola dii non sint, vyd. W. Hartel, Wien 1868 (CSEL 3,1). pseudo-Hippolytos, De engastrimytho, vyd. G. N. Bonwetsch – H. Achelis, Leipzig 1897 (GCS 1). pseudo-Plútarchos, De vita et poesi Homeri, vyd. J. F. Kindstrand, Leipzig 1990. pseudo-Quodvultdeus, De SS. Perpetua et Felicitate, PLS 3,303 –306. Quodvultdeus, De tempore barbarico I, vyd. R. Braun, in: Opera, Turnhout 1976 (CCL 60). Řehoř z Tours (Gregorius Turonensis), Liber in gloria martyrum, vyd. B. Krusch, in: Monumenta Germaniae historica. Scriptores rerum Merovingicarum, I,2, Hannover 1885, str. 484 –561. Scriptores Historiae Augustae, I–II, vyd. E. Hohl, Leipzig 1965. Seneca (Lucius Annaeus Seneca), Ad Lucilium epistulae morales, vyd. L. D. Reynolds, Oxford 1965. Sententiae episcoporum numero LXXXVII de haereticis baptizandis, vyd. H. von Soden, in: Nachrichten von der Gesellschaft der Wissenschaften zu Göttingen, Philol.-hist. Klasse, 1909, str. 247–307. Sermo de passione SS. Donati et Advocati, PL 8,752 –758. Sofoklés, Trachiniae, in: Tragoediae, II, vyd. R. D. Dawe, Leipzig 1979. Spisy apoštolských otců, přel L. Varcl – D. Drápal – J. Sokol, Praha 20042. Starý zákon. Apokryfy, Praha 1985. Strabón, Geographica, V–VI, vyd. H. L. Jones, London 1969, 1960. Suetonius (Gaius Tranquillus Suetonius), De vita caesarum, I, vyd. M. Ihm, Stuttgart 1958. Sulpicius Severus, Chronica, vyd. G. de Senneville-Grave, Sulpice Séve`re, Chroniques, Paris 1999 (SC 441). Tatiános, Oratio ad Graecos, vyd. M. Marcovich, Berlin 1995. Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), Ad martyras, vyd. E. Dekkers, in: Tertulliani Opera, I, Turnhout 1954 (CCL 1); česky Povzbuzení mučedníkům, přel. P. Kitzler, in: Teologický sborník 2, 2002, str. 55 – 62. Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), Ad nationes, vyd. J. G. PH. Borleffs, in: Tertulliani Opera, I, Turnhout 1954 (CCL 1). Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), Ad Scapulam, vyd. E. Dekkers, in: Tertulliani Opera, II, Turnhout 1954 (CCL 2). Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), Adversus Praxean, vyd. E. Kroymann – E. Evans, in: Tertulliani Opera, II, Turnhout 1954 (CCL 2). Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), Apologeticum, vyd. E. Dekkers, in: Tertulliani Opera, I, Turnhout 1954 (CCL 1). Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), De anima, vyd. J. H. Waszink, Amsterdam 1947.

[358]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie

Tertullianus, (Quintus Septimius Tertullianus Florens), De anima, vyd. J. H. Waszink, in: Tertulliani Opera, II, Turnhout 1954 (CCL 2). Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), De baptismo, vyd. J. G. Ph. Borleffs, in: Tertulliani Opera, I, Turnhout 1954 (CCL 1). Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), De carne Christi, vyd. E. Kroymann, in: Tertulliani Opera, II, Turnhout 1954 (CCL 2). Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), De corona, vyd. E. Kroymann, in: Tertulliani Opera, II, Turnhout 1954 (CCL 2). Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), De fuga in persecutione, vyd. J. J. Thierry, in: Tertulliani Opera, II, Turnhout 1954 (CCL 2). Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), De oratione, vyd. G. F. Diercks, in: Tertulliani Opera, I, Turnhout 1954 (CCL 1). Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), De pallio, vyd. A. Gerlo, in: Tertulliani Opera, II, Turnhout 1954 (CCL 2). Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), De spectaculis, vyd. E. Dekkers, in: Tertulliani Opera, I, Turnhout 1954 (CCL 1); česky De spectaculis – O hrách, přel. P. Kitzler, Praha 2004. Tertullianus (Quintus Septimius Tertullianus Florens), Scorpiace, vyd. A. Reifferscheid – G. Wissowa, in: Tertulliani Opera, II, Turnhout 1954 (CCL 2). Theodórétos z Kyrrhu, Quaestiones in Octateuchum, vyd. N. F. Marcos – A. Sáenz-Badillos, Madrid 1979. Theofilos (Theophilus Antiochenus), Ad Autolycum, vyd. M. Marcovich, Berlin – New York 1995. Vegetius (Publius Flavius Vegetius Renatus), Epitoma rei militaris, vyd. A. Önnerfors, Leipzig 1995. Vergilius (Publius Vergilius Maro), Aeneis, vyd. O. Ribbeck, Leipzig 1895. Victor z Vity (Victor Vitensis), Notitia provinciarum et civitatum Africae; Historia persecutionis Africanae provinciae, vyd. a přel. S. Lancel, Histoire de la persécution Vandale en Afrique suivi de La Passion des sept martyrs, Registre des provinces et des cités d’Afrique, Paris 2002. Vita S. Luciani, vyd. J. Bidez – F. Winkelmann, Berlin 19813 (GCS 21). Vitae Homeri et Hesiodi, vyd. U. von Wilamowitz-Moellendorff, Bonn 1916.

POUŽITÁ SEKUNDÁRNÍ LITERATURA Adam, A., Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe, Praha 1998. Adámková, I., Il viaggio di San Felice da Cartagine in Italia e il suo ritorno. Dalla passio sancti del primo cristianesimo all’agiografia medioevale, in: LF 132, 3 – 4, 2009 (v tisku). Adámková, I., Ultima verba. K jazyku raně křes/anských mučednických textů, in: V. Hušek – P. Kitzler – J. Plátová (vyd.), Antické křes/anství: liturgie, rétorika, antropologie. Sborník z konference Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty a Patristické společnosti České republiky, Brno 2009, str. 71– 81. Agosti, G. degli, Martiri sotto processo, Milano 1986. Alexander, J., Církevní koncily a synody, in: I. Hazlett (vyd.), Rané křes/anství. Počátky a vývoj církve do roku 600, přel. P. Kitzler, Brno 2009, str. 116 –124. Amat, J., L’authenticité des songes de la Passion de Perpétue et de Félicité, in: Augustinianum 29, 1989, str. 177–191.

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [359] Amat, J., La langue des Passions africaines du IIIe sie`cles, in: H. Petersmann – R. Kettemann (vyd.), Latin vulgaire – latin tardif, V, Heidelberg 1999, str. 301–307. Ameling, W., The Christian lapsi in Smyrna, 250 A.D. (Martyrium Pionii 12–14), in: VChr 62, 2008, str. 133 –160. Aronen, J., Indebtedness to Passio Perpetuae in Pontius’ Vita Cypriani, in: VChr 38, 1984, str. 67–76. Aronen, J., Marianus’ Vision in the Acts of Marianus and Iacobus, in: WS 97, 1984, str. 169 –186. Auerbach, E., Literary Language and Its Public in Late Latin Antiquity and in the Middle Ages, Princeton 1993. Bähnk, W., Von der Notwendigkeit des Leidens. Die Theologie des Martyriums bei Tertullian, Göttingen 2001. Bardy, G., Commentaire, in: Euse`be de Césarée, Histoire ecclesiastique (livres V–VII) – Historia ecclesiastica, Paris 1955 (SC 41). Barnard, L. W., In Defence of Pseudo-Pionius’ Account of Saint Polycarp’s Martyrdom, in: P. Granfield (vyd.), Kyriakon. Festschrift für J. Quasten, I, Münster 1970, str. 192 – 204. Barnard, L. W., S. Justin Martyr: First and Second Apologies, New Jersey 1997. Barnard, L. W., The Background of St. Ignatius of Antioch, in: VChr 17, 1963, str. 193 – 206. Barnes, T. D., Eusebius and the Date of the Martyrdoms, in: M. J. Rougé – M. R. Turcan (vyd.), Les martyrs de Lyon (177), Paris 1978, str. 137–143. Barnes, T. D., Pre-Decian Acta Martyrum, in: JThS, N. S. 19, 1968, str. 509 –531. Barnes, T. D., Tertullian. A Historical and Literary Study, Oxford 19852. Bartošek, M., Encyklopedie římského práva, Praha 1994. Bastiaensen, A. A. R., Commento, in: Vita dei santi, III: Vita di Cipriano. Vita di Ambrogio. Vita di Agostino, Milano 19893, str. 245 – 279. Bastiaensen, A. A. R., Commento agli „Acta Cypriani“, in: týž et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 478 – 490. Bastiaensen, A. A. R., Commento agli „Acta martyrum Scilitanorum“, in: týž et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 405 – 411. Bastiaensen, A. A. R., Commento agli „Acta Maximiliani“, in: týž et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 491– 497. Bastiaensen, A. A. R., Commento alla „Passio Perpetuae et Felicitatis“, in: týž et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 412 – 452. Bastiaensen, A. A. R., Introduzione, in: týž et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. IX–XL. Bastiaensen, A. A. R., Tertullian’s Reference to the Passio Perpetuae in De Anima 55.4, in: SPatr 18, 1982, str. 790 –795. Bastiaensen, R. – Hilhorst, A. – Kneepkens, C. H. (vyd.), Fructus centesimus. Mélanges offerts a` G. J. M. Bartelink, Steenbrugge 1989. Bauer, W. – Aland, K. – Aland, B., Griechisch-deutsches Wörterbuch zu den Schriften des Neuen Testaments und der frühchristlichen Literatur, Berlin – New York 19886. Baumeister, Th., Der Brief der Gemeinden von Vienne und Lyon und die Offenbarung des Johannes, in: F. W. Horn – M. Wolter (vyd.), Studien zur Johannesoffenbarung und ihrer Auslegung, Neukirchen-Vluyn 2005, str. 339 –355. Baumeister, Th., Die Anfänge der Theologie des Martyriums, Münster 1980. Berschin, W., Biographie und Epochenstil im lateinischen Mittelalter, I: Von der Passio Perpetuae zu den Dialogi Gregors des Großen, Stuttgart 1986. Binder, T., Der Körper in der Vernichtung – Komunikationsstrategien der frühchristlichen Märtyrerliteratur am Beispiel der Passio Montani et Lucii, in: B. Feichtinger – H. Seng (vyd.), Die

[360]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie

Christen und der Körper. Aspekte der Körperlichkeit in der christlichen Literatur der Spätantike, München – Leipzig 2004, str. 75 – 99. Binder, T., Semen est sanguis Christianorum. Literarische Inszenierungen von Macht und Herrschaft in frühchristlicher Passionsliteratur, Berlin 2005. Bisbee, G. A., Pre-Decian Acts of Martyrs and Commentarii, Cambridge (Mass.) 1986. Blasie, A., Dictionnaire Latin-français des auteurs chrétiens, Turhnout 1954 (reprint 1993). Bobertz, Ch., An Analysis of Vita Cypriani 3.6 –10 and the Attribution of Ad Quirinum to Cyprian of Carthage, in: VChr 46, 1992, str. 112 –128. Boeft, J. den, The Prologue and the Epilogue in the Passio Perpetuae: The Voice of the Editor, in: J. N. Bremmer – M. Formisano (vyd.), Perpetua’s Passions. Pluridisciplinary Approaches to the Passio Perpetuae et Felicitatis. 3rd Century AD, Oxford (v tisku). Boeft, J. den – Bremmer, J., Notiunculae Martyrologicae, in: VChr 35, 1981, str. 43 –56. Boeft, J. den – Bremmer, J., Notiunculae Martyrologicae II, in: VChr 36, 1982, str. 383 – 402. Boeft, J. den – Bremmer, J., Notiunculae Martyrologicae III, in: VChr 39, 1985, str. 110 –130. Boeft, J. den – Bremmer, J., Notiunculae Martyrologicae IV, in: VChr 45, 1991, str. 105 –122. Boeft, J. den – Bremmer, J., Notiunculae Martyrologicae V, in: VChr 49, 1995, str. 146 –164. Bonner, G., The Scillitan Saints and the Pauline Epistles, in: JEH 7, 1956, str. 141–146. Bowersock, G. W., Les églises de Lyon et de Vienne: relations avec l’Asie, in: M. J. Rougé – M. R. Turcan (vyd.), Les martyrs de Lyon (177), Paris 1978, str. 249 – 256. Bowersock, G. W., Martyrdom and Rome, Cambridge 1995. Boyarin, D., Dying for God: Martyrdom and the Making of Judaism and Christianity, Stanford 1999. Braun, R., Nouvelles observations linguistiques sur le rédacteur de la „Passio Perpetuae“, in: VChr 33, 1979, str. 105 –117. Braun, R., Tertullien est-il le rédacteur de la Passio Perpetuae?, in: REL 33, 1955, str. 79 – 81. Brekelmans, A. J., Martyrerkranz. Eine symbolgeschichtliche Untersuchung im frühchristlichen Schrifttum, Roma 1965. Bremmer, J. N., Contextualizing Heaven in Third-Century North Africa, in: R. S. Boustan – A. Yoshiko Reed (vyd.), Heavenly Realms and Earthly Realities in Late Antique Religions, Cambridge 2004, str. 159 –173. Bremmer, J. N., Perpetua and Her Diary: Authenticity, Family and Visions, in: W. Ameling (vyd.), Märtyrer und Märtyrerakten, Stuttgart 2002, str. 79 –120. Bremmer, J. N., The Passion of Perpetua and the Development of Early Christian Afterlife, in: Nederlands Theologisch Tijdschrift 54, 2000, str. 97–111. Bremmer, J. N., The Rise and Fall of the Afterlife, London – New York 2002. Bremmer, J. N., The Vision of Saturus in the Passio Perpetuae, in: F. García Martínez – G. Luttikhuizen (vyd.), Jerusalem, Alexandria, Rome. Studies in Ancient Cultural Interaction in Honour of Ton Hilhorst, Leiden 2003, str. 55 –73. Bremmer, J. N. – Formisano, M. (vyd.), Perpetua’s Passions. Pluridisciplinary Approaches to the Passio Perpetuae et Felicitatis. 3rd Century AD, Oxford (v tisku). Brock, P., Why Did St. Maximilian Refuse to Serve in the Roman Army?, in: JEH 45, 1994, str. 195 – 209. Brown, P., Tělo a společnost. Muži, ženy a sexuální odříkání v raném křes/anství, přel. E. Lajkepová, Brno 2000. Brown, P., The Cult of the Saints. Its Rise and Function in Latin Christianity, Chicago 1981. Buck, P. L., The Pagan Husband in Justin, 2 Apology 2:1–20, in: JThS 53, 2002, str. 541–546. Burini, C., „Me sciebam fabulari cum Domino“ (pass. Perp. Fel. 4,2), in: A. Isola – E. Menesto` – A. di Pilla (vyd.), Curiositas. Studi di cultura classica e medievale in onore di Ubaldo Pizzani, Napoli 2002, str. 219 – 229.

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [361] Burton, G. P., Proconsuls, Assizes and the Administration of Justice under the Empire, in: JRS 65, 1975, str. 92 –106. Buschmann, G., Das Martyrium des Polykarp, Göttingen 1998. Buschmann, G., Martyrium Polycarpi 4 und der Montanismus, in: VChr 49, 1995, str. 105 –145. Butler, R. D., The New Prophecy and „New Visions“: Evidence of Montanism in the Passion of Perpetua and Felicitas, Washington D. C. 2006. Butterweck, Ch., „Martyriumssucht“ in der Alten Kirche? Studien zur Darstellung und Deutung frühchristlicher Martyrien, Tübingen 1995. Byron, G. L., Symbolic Blackness and Ethnic Difference in Early Christian Literature, London 2002. Cacitti, R., Il cristianesimo primitivo di fronte al problema della guerra e del servizio militare, in: Vita e pensiero 54, 1972, str. 77– 90. Cadoux, C. J., Ancient Smyrna. A History of the City from the Earliest Times to 324 A.D., Oxford 1938. Caldarelli, G., Atti dei martiri, Alba 1974. Cambot, C., Les sermons de saint Augustin pour les feˆtes de martyrs, in: AB 67, 1949, str. 249 – 266. Camelot, P. Th., Commentaire, in: Ignace d’Antioch, Lettres. Polycarpe de Smyrne, Martyre de Polycarpe, Paris 1969 (SC 10). Campenhausen, H. von, Bearbeitungen und Interpolationen des Polykarpmartyriums, in: týž, Aus der Frühzeit des Christentums, Tübingen 1963, str. 253–301 (původně in: Sitzungsberichte der Heidelberger Akademie der Wisseschaften 3, Heidelberg 1957, str. 1– 48). Campenhausen, H. von, Das Martyrium des Zacharias, in: HJ 77, 1958, str. 383 –386. Campenhausen, H. von, Der Kriegsdienst der Christen in der Kirche des Altertums, in: týž, Tradition und Leben. Kräfte der Kirchengeschichte, Tübingen 1960, str. 203 – 215. Campenhausen, H. von, Die Idee des Martyriums in der alten Kirche, Göttingen 19642. Cancik, H. – Schneider, H. (vyd.), Der neue Pauly, Stuttgart – Weimar 1996. Cantarella, E., Prefazione, in: M. Formisano (vyd.), La Passione di Perpetua e Felicita, Milano 2008, str. I–XIII. Castelli, E. A, „I will Make Mary Male“: Pieties of the Body and Gender Transformation of Christian Women in Late Antiquity, in: J. Epstein – K. Straub (vyd.), Body Guard. The Cultural Politics of Gender Ambiguity, New York 1991, str. 29 – 49. Castelli, E. A., Martyrdom and Memory. Early Christian Culture Making, New York 2004. Castelli, G., Osservazioni sulla lingua della Passio S. Crispinae, in: Forma Futuri. Studi in onore del cardinale Michele Pellegrino, Torino 1975, str. 587–594. Cole, R. A., Reports of Proceedings in Papyri, Bruxelles 1966. Coleman, K. M., Fatal Charades: Roman Executions Staged as Mythological Enactments, in: JRS 80, 1990, str. 44 –73. Cook, W. W. S., Saint Perpetua Altar Frontal, in: Essays in Honour of Georg Swarzenski, Chicago – Berlin 1951, str. 57– 65. Corsaro, F., Note sugli „Acta martyrum Scilitanorum“, in: Nuovo Didaskaleion 6, 1956, str. 5 –51. Corssen, P., Das Martyrium des Bischofs Cyprians, in: ZNTW 15, 1914, str. 211– 233 a 285 –316; 16, 1915, str. 54 – 92 a 198 – 230; 17, 1916, str. 189 – 206; 18, 1917–1918, str. 118 –139, 202 – 223 a 249 – 272. Cox Miller, P., Dreams in Late Antiquity. Studies in the Imagination of a Culture, Princeton 1994. Crescenti, G., Obiettori di coscienza e martiri militari nei primi cinque secoli del cristianesimo, Palermo 1966. Cross, F. L. (vyd.), The Oxford Dictionary of the Christian Church, London 1958.

[362]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie

Curtius, E. R., Evropská literatura a latinský středověk, přel. J. Pelán – J. Stromšík – I. Zachová, Praha 1998. Degrassi, A., I fasti consolari dell’impero romano, Roma 1952. Dehandshutter, B., A Community of Martyrs. Religious Identity and the Case of the Martyrs of Lyon and Vienne, in: ANL 51, 2005, str. 3 – 23. Dehandschutter, B., Martyr – Martyrium. Quelques observations a` propos d’un christianisme sémantique, in: G. J. M. Bartelink – A. Hilhorst – C. H. Kneepkens (vyd.), Eulogia. Mélanges offerts a` Antoon A. R. Bastiaensen a` l’occasion de son soixante-cinquie`me anniversaire, Steenbrugge 1991, str. 33 –39. Dehandschutter, B., Research on the Martyrdom of Polycarp: 1990 –2005, in: J. Leemans (vyd.), Polycarpiana. Studies on Martyrdom and Persecution in Early Christianity. Collected Essays, Leuven 2007, str. 85 – 92. Dehandschutter, B., The Martyrium Polycarpi. A Century of Research, in: J. Leemans (vyd.), Polycarpiana. Studies on Martyrdom and Persecution in Early Christianity. Collected Essays, Leuven 2007, str. 43 – 83. Delehaye, H., La Passion de S. Félix de Thibiuca, in: AB 39, 1921, str. 241– 276. Delehaye, H., Les Actes de S. Marcel le centurion, in: AB 41, 1923, str. 257– 287. Delehaye, H. Les actes des martyrs de Pergame, in: AB 58, 1940, str. 142 –150. Delehaye, H., Les passions des martyrs et les genres littéraires, Bruxelles 19662. de Regibus, L., Milizia e Cristianesimo nell’impero romano, in: Didaskaleion 2, 1924, str. 41– 69. Der Kleine Pauly, München 1975. de Sanctis, G., Contributo alla storia dei martiri militari, in: RFIC 52, 1924, str. 64 –79. Dessau, H., Pontius, der Biograph Cyprians, in: Hermes 51, 1916, str. 65 –72. Dinkler, E., Das Bema zu Korint, in: týž, Signum Crucis, Tübingen 1967. Divjak, J. – Wischmeyer, W., Perpetua felicitate oder Perpetua und Felicitas? Zu ICKarth 2,1, in: WS 114, 2001, str. 613 – 627. Dodds, E. R., Pohané a křes/ané ve věku úzkosti, přel. M. Pokorný, Praha 1994. ` propos du texte de la Passio Marceli Centurionis, in: AB 90, 1972, str. 329 –335. Dolbeau, F., A Dölger, F. J., Antike Parallelen zum leidenden Dinocrates in der Passio Perpetuae, in: Antike und Christentum 2, 1930, str. 1– 40. Dölger, F. J., Beiträge zur Geschichte des Kreuzzeichens IV, in: JbAC 4, 1961, str. 5 –17. Dölger, F. J., Das Kultvergehen der Donatistin Lucilla von Karthago, in: Antike und Christentum 3, 1932, str. 231– 244. Dölger, F. J., Der Kampf mit dem Ägypter in der Perpetua-Vision. Das Martyrium als Kampf mit dem Teufel, in: Antike und Christentum 3, 1932, str. 177–188. Dölger, F. J., Gladiatorenblut und Märtyrerblut. Eine Szene der Passio Perpetuae in kultur-und religionsgeschichtlicher Beleuchtung, in: Vorträge der Bibliothek Warburg 1923–1924, str. 196–214. Dölger, F. J., Sacramentum militiae. Das Kennmal der Soldaten, Waffenschmiede und Wasserwächter nach Texten frühchristlicher Literatur, in: Antike und Christentum 2, 1930, str. 268 – 280. Döpp, S. – Geerlings, W. (vyd.), Lexikon der antiken christlichen Literatur, Freiburg im Breisgau – Basel – Wien 20023. Droge, A. J. – Tabor, J. D., A Noble Death. Suicide and Martyrdom Among Christians and Jews in Antiquity, San Francisco 1992. Dronke, P., Women Writers of the Middle Ages. A Critical Study of Texts from Perpetua († 203) to Marguerite Porete († 1310), Cambridge 1984. Duncan-Jones, R., An African Saint and His Interrogator, in: JThS 25, 1974, str. 106 –110. Dupuis, X., Hagiographie antique et histoire: l’exemple de la Passion de Lucius et de Montanus, in: REAug 49, 2003, str. 253 – 265.

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [363] Duval, Y., Loca Sanctorum Africae. Le culte des martyrs en Afrique du IV e au VIIe sie`cle, I–II, Roma 1982. Eck, W., Das Eindringen des Christentums in den Senatorenstand bis zu Konstantin d. Gr., in: Chiron 1, 1971, str. 381– 406. Elm, E., Die Macht der Weisheit. Das Bild des Bischofs in der Vita Augustini des Possidius und anderen spätantiken und frühmittelalterlichen Bischofsviten, Leiden – Boston 2003. Farkasfalvy, D., Christological Content and Its Biblical Basis in the Letter of the Martyrs of Gaul, in: Second Century 9, 1992, str. 5 – 25. Fernández, G., La memoria de Fructeux, Augure et Euloge dans l’ are`ne de l’ amphithéaˆtre de Tarragone, in: Antiquité tardive 3, 1995, str. 251– 262. Filoramo, G., Un aspetto di religione popolare nella Vita di Cipriano del diacono Ponzio, in: Augustinianum 21, 1981, str. 91– 98. Formisano, M., Perpetua’s Prisons: Notes on the Margins of Literature, in: J. N. Bremmer – týž (vyd.), Perpetua’s Passions. Pluridisciplinary Approaches to the Passio Perpetuae et Felicitatis. 3rd Century AD, Oxford (v tisku). Forni, G., Il reclutamento delle legioni da Augusto a Diocleziano, Milano – Roma 1953. Franchi de’Cavalieri, P., Di un nuovo studio sugli Acta proconsularia di S. Cipriano, in: Studi Romani 2, 1914, str. 189 – 215. Franchi de’Cavalieri, P., Di una nuova recensione del martirio dei ss. Carpo, Papilo e Agatonice, in: týž, Note agiografiche, VI, Roma 1920, str. 3 – 45. Franchi de’Cavalieri, P., Gli atti dei SS. Montano, Lucio e compagni. Recensione del testo ed introduzione sulle sue relazioni con la Passio S. Perpetuae, in: týž, Scritti agiografici, I, Citta` del Vaticano 1962 (Studi e testi 221), str. 199 – 262. Franchi de’Cavalieri, P., Gli atti di S. Fruttuoso di Tarragona, in: týž, Note agiografiche, VIII, Citta` del Vaticano 1935 (Studi e testi 65), str. 129 –181. Franchi de’Cavalieri, P., Gli ufficiali che scortarono s. Cipriano al locus victimae, in: týž, Note agiografiche, VII, Roma 1928 (Studi e testi 49), str. 243n. Franchi de’Cavalieri, P., Intorno al testo della Vita e degli Atti di S. Cipriano, in: týž, Note agiografiche, IV, Roma 1912 (Studi e testi 24), str. 115 –138. Franchi de’Cavalieri, P., La Passio dei Martiri Abitinensi, in: týž, Note agiografiche, VIII, Citta` del Vaticano 1935, (Studi e testi 65), str. 1–71. Franchi de’Cavalieri, P., La Passio SS. Mariani et Iacobi, Roma 1900. Franchi de’Cavalieri, P., La Passio SS. Perpetuae et Felicitatis, in: týž, Scritti agiografici, I, Citta` del Vaticano 1962 (Studi e testi 221). Franchi de’Cavalieri, P., Note agiografiche, IX, Citta` del Vaticano 1953 (Studi e testi 175). Franchi de’Cavalieri, P., Nuove osservazioni critiche ed esegetiche sul testo della Passio sanctorum Montani et Lucii, in: týž, Note agiografiche, III, Roma 1909 (Studi e testi 22), str. 1–31. Franchi de’Cavalieri, P., Osservazioni sopra gli Atti di santa Crispina, in: týž, Nuove note agiografiche, Roma 1902 (Studi e testi 9), str. 23 –35. Frend, W. H. C., Blandina and Perpetua: Two Early Christian Heroines, in: M. J. Rougé – M. R. Turcan (vyd.), Les Martyrs de Lyon (177), Paris 1978, str. 167–177. Frend, W. H. C., From Donatist Opposition to Byzantine Loyalism: The Cult of Martyrs in North Africa 350 – 650, in: A. H. Merrills (vyd.), Vandals, Romans and Berbers. New Perspectives on Late Antique North Africa, Aldershot 2004, str. 259 – 269. Frend, W. H. C., Martyrdom and Persecution in the Early Church. A Study of a Conflict from the Maccabees to Donatus, New York 1967. Frend, W. H. C., The Donatist Church: A Movement of Protest in Roman North Africa, Oxford 1952.

[364]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie

Frend, W. H. C., The Seniores Laici and the Origins of the Church in North Africa, in: JThS 12, 1961, str. 280 – 284. Freudenberger, R., Das angebliche Christenedikt des Septimius Severus, in: WS 81, 1968, str. 206 – 217. Freudenberger, R., Die Acta Iustini als historisches Dokument, in: K. Beyschlag (vyd.), Humanitas – Christianitas. Festschrift für W. von Loewenich, Witten 1968, str. 24 –31. Freudenberger, R., Die Akten der scilitanischen Märtyrer als historisches Dokument, in: WS 86, 1973, str. 196 – 215. Freudenberger, R., Die Überlieferung vom Martyrium des römischen Christen Apollonius, in: ZNTW 60, 1969, str. 111–130. Fridh, Å., Le proble`me de la Passion des saintes Perpétue et Félicité, Göteborg 1968. Gaiffier, B. de, L’ elogium dans la Passion de Saint Marcel le Centurion, in: Archivium Latinitatis Medii Aevi 16, 1941, str. 127–136. Gaiffier, B. de, S. Marcel de Tanger ou de Léon. Évolution d’une légende, in: AB 61, 1943, str. 116 –139. Gaiffier, B. de, Un nouveau témoin de la Passion de S. Marcel, in: Analecta sacra tarraconensia, 43, 1970, str. 93 – 96. Gallonius, A., Traité des Instruments de martyrs et des divers Modes de supplice employés par les paiens contre les chrétiens, Paris 1904. Gärtner, H.-A., Die Acta Scillitanorum in literarischer Interpretation, in: WS 102, 1989, str. 149 –167. Gärtner, H.-A., Passio Sanctorum Scillitanorum. A Literary Interpretation, in: SPatr 20, 1989, str. 8 –14. Gebhardt, O. von, Das Martyrium des heil. Pionius, in: Archiv für slavische Philologie 18, 1896, str. 156 –171. Gero, St., Jewish Polemic in the Martyrium Pionii and a „Jesus“ Passage from the Talmud, in: JJS 29, 1978, str. 164 –168. Gibson, E. L., Jewish Antagonism or Christian Polemic: The Case of the Martyrdom of Pionius, in: JECS 9, 2001, str. 339 –358. Gnilka, Ch., Der neue Sinn der Worte, in: FMS 26, 1992, str. 32 – 64. Gnilka, Ch., Ultima verba, in: JbAC 22, 1979, str. 5 – 21. Graf, F., Bridge and the Ladder: Narrow Passages in Late Antique Visions, in: R. S. Bouston – A. Yoshiko Reed (vyd.), Heavenly Realms and Earthly Realities in Late Antique Religions, Cambridge 2004, str. 19 –33. Grégoire, H. – Orgels, P., La véritable date du martyre de S. Polycarpe (23 février 177) et le „Corpus Polycarpianum“, in: AB 69, 1951, str. 1–38. Griffin, C. W. – Paulsen, D. L., Augustine and the Corporeality of God, in: HTR 95, 1, 2002, str. 97–118. Grig, L., Making Martyrs in Late Antiquity, London 2004. Grog, E. – Stein, A. (vyd.), Prosopographia imperii Romani saec. I. II. III., I, Berlin – Leipzig 19332. Guillaumin, M.-L., Une jeune fille qui s’appelait Blandine aux origines d’une tradition hagiographique, in: J. Fontaine – Ch. Kannengiesser (vyd.), Epektasis. Mélanges patristiques offerts au cardinal J. Daniélou, Paris 1972, str. 93 – 98. Gülzow, H., Cyprian und Novatian (Der Briefwechsel zwischen den Gemeinden in Rom und Karthago zur Zeit der Verfolgung des Kaisers Decius), Tübingen 1975. Gülzow, H. – Wlosok, A., Caecilius Cyprianus (qui et Thascius), in: K. Sallmann (vyd.), Die lateinische Literatur des Umbruchs von der römischen zur christlichen Literatur 117–284 n. Chr., München 1997, § 478, str. 533 –575 (HLL, IV).

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [365] Guyot, P. – Klein, R. (vyd.), Das frühe Christentum bis zum Ende der Verfolgungen, Eine Dokumentation, I–II, Darmstadt 1997. Haas, Chr. J., Imperial Religious Policy and Valerian’s Persecution of the Church, A.D. 257–260, in: ChHist, 52, 1983, str. 133 –144. Habermehl, P., Libri et epistulae Pauli uiri iusti: das älteste Zeugnis für die apokryphen Paulusakten, in: Ch.-F. Collatz (vyd.), Dissertatiunculae criticae: Festschrift für Günther Christian Hansen, Würzburg 1998, str. 333 –340. Habermehl, P., Perpetua und der Ägypter oder Bilder des Bösen im frühen afrikanischen Christentums. Ein Versuch zur Passio sanctarum Perpetua et Felicitatis, Berlin – New York 20042. Hakl, B., Nástroje mučenictví, jichž užívali pohané za doby pronásledování křes/anův, in: Časopis katolického duchovenstva 11, 1, 1870, str. 62 – 69. Halkin, Fr., Une nouvelle passion des martyrs de Pergame, in: A. Stuiber (vyd.), Mullus. Festschrift für Th. Klauser, Münster 1964, str. 150 –154. Hall, S. G., Women among the Early Martyrs, in: D. Wood (vyd.), Martyrs and Martyrologies, Oxford 1993, str. 1– 21. Halporn, J. W., Literary History and Generic Expectations in the Passio and Acta Perpetuae, in: VChr 45, 1991, str. 223 – 241. Hamman, A., La confession de la foi dans les premiers actes des martyrs, in: J. Fontaine – Ch. Kannengiesser (vyd.), Epektasis. Mélanges patristiques offerts au cardinal J. Daniélou, Paris 1972, str. 99 –105. Hanslik, R., Secretarium und Tribunal in den Acta martyrum Scillitanorum, in: Mélanges offerts a` Chr. Mohrmann, Utrecht – Anvers 1963, str. 165 –168. Harnack, A. von, Das Leben Cyprians von Pontius. Die erste christliche Biographie, Leipzig 1913. Harnack, A. von, Die Akten des Karpus, des Papylus und der Agathonike. Eine Urkunde aus der Zeit M. Aurel’s, Berlin 1888. Harnack, A. von, Militia Christi. Die christliche Religion und der Soldatenstand in den ersten drei Jahrhunderten, Tübingen 1905. Hartog, P., Polycarp and the New Testament. The Occasion, Rhetoric, Theme, and Unity of the Epistle to the Philippians and Its Allusions to the New Testament Literature, Tübingen 2002. Harvey, S. A., Scenting Salvation. Ancient Christianity and the Olfactory Imagination, Berkeley – Los Angeles – London 2006. Hastings, J. (vyd.), Encyclopedia of Religion and Ethics, Edinburgh – London 1971. Hazlett, I. (vyd.), Rané křes/anství. Počátky a vývoj církve do roku 600, přel. P. Kitzler, Brno 2009. Healey, P. J., The Valerian Persecution: a Study of the Relations between Church and State in Third Century A.D., New York 1905. Heffernan, T. J., Philology and Autorship in the Passio Sanctarum Perpetuae et Felicitatis, in: Traditio 50, 1995, str. 315 –325. Heffernan, T. J. – Shelton, J. E., „Paradisus in carcere“: The Vocabulary of Imprisonment and the Theology of Martyrdom in the Passio Sanctarum Perpetuae et Felicitatis, in: JECS 14, 2, 2006, str. 217– 223. Helgeland, J., Christians and the Roman Army A.D. 173 –337, in: ChHist 2, 1974, str. 149 – 200. Henten, J. W. van, The Passio Perpetuae and Jewish Martyrdoms: The Motif of Motherly Love, in: J. N. Bremmer – M. Formisano (vyd.), Perpetua’s Passions. Pluridisciplinary Approaches to the Passio Perpetuae et Felicitatis. 3rd Century AD, Oxford (v tisku). Hernández Lobato, J., Perpetua’s Passion in Play: Early Christian Narrative between Telling and Performance (Abstract), in: M. P. Futre et alii (vyd.), ICAN IV. Crossroads in the Ancient Novel: Spaces, Frontiers, Intersections, Lisboa 2008, str. 220.

[366]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie

Hilhorst, A., Commento agli „Acta Iustini“, in: A. A. R. Bastiaensen et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 391–396. Hilhorst, A., Commento al „Martyrium Pionii“, in: A. A. R. Bastiaensen et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 453 – 477. Hilhorst, A., L’ancien testament dans la polémique du martyr Pionios, in: Augustinianum 22, 1982, str. 91– 96. Holmes, M. W., The Martyrdom of Polycarp and the New Testament Passion Narratives, in: A. F. Gregory – Ch. M. Tuckett (vyd.), Trajectories through the New Testament and the Apostolic Fathers, Oxford 2005, str. 407– 432. Hoster, D., Die Form der frühesten lateinischen Heiligenviten von der Vita Cypriani bis zur Vita Ambrosii und ihr Heiligenideal, Köln 1963 (disertace). Howe, L. L., The Pretorian Prefect from Commodus to Diocletian, Chicago 1942. Huber-Rebenich, G., Hagiographic Fiction as Entertainment, in: H. Hofmann (vyd.), Latin Fiction. The Latin Novel in Context, London – New York 1999, str. 158 –179. Chastagnol, A., Les fastes de la Préfecture de Rome au Bas-Empire. Études prosopographiques, II, Paris 1962. Chastagnol, A., L’ Italie et l’Afrique au Bas-Empire, Lille 1987. Irwin, E. M., Gender, Status and Identity in a North African Martyrdom 203 CE, in: E. dal Covolo – G. Rinaldi (vyd.), Gli imperatori Severi. Storia, archeologia, religione, Roma 1999, str. 251– 260. Jakobi, R., Zwischen Authentizität und Intertextualität. Die Passio S. Maximiliani, in: WS 117, 2004, str. 209 – 217. Janssen, H., Kultur und Sprache. Zur Geschichte der alten Kirche im Spiegel der Sprachentwicklung von Tertullian bis Cyprian, Nijmegen 1938. Jurissevich, E., Le prologue de la Vita Cypriani versus Le prologue de la Passio Perpetuae et Felicitatis: de la prééminence du récit de la vie et du martyre d’un éveˆque sur le récit de la passion de simples catéchume`nes et laïcs, in: A. D’Anna – C. Zamagni – E. Jurissevich (vyd.), Cristianesimi nell’antichita`: Fonti, istituzioni, ideologie a confronto, Hildesheim – Zürich – New York 2007, str. 131–148. Kaczmarkowski, M., Struktura pionowa tekstów: Passio Sanctarum Perpetuae et Felicitatis, Passio Sanctorum Mariani et Iacobi i Passio Sanctorum Montani et Lucii, in: Vox Patrum 11–12, No. 20 – 23, 1991–1992, str. 213 – 221. Karpp, H., Die Zahl der scillitanischen Märtyrer, in: VChr 15, 1961, str. 165 –172. Kasper W. et alii (vyd.), Lexikon für Theologie und Kirche, Freiburg 1993 – 2001. Kerényi, K., Mytologie Řeků, I–II, Praha 1996 –1998. Keresztes, P., The Imperial Roman Government and the Christian Church, I. From Nero to the Severi, in: ANRW II,23,1, str. 247–315. Kitzler, P., Berlínská konference Perpetua’s Passions, in: LF 130, 3 – 4, 2007, str. 381–386. Kitzler, P., Nihil enim anima si non corpus. Tertullian und die Körperlichekit der Seele, in: WS 122, 2009, str. 145 –169. Kitzler, P., Passio Perpetuae a Acta Perpetuae. Mezi tradicí a inovací, in: R. Kožiak – J. Nemeš (vyd.), Svätec a jeho funkcie v spoločnosti, I, Bratislava 2006, str. 27–37. Kitzler, P., Passio Perpetuae a montanismus. Staré otázky, nové odpovědi? Poznámky ke knize Rexe D. Butlera, in: LF 130, 3 – 4, 2007, str. 360 –372. Kitzler, P., Passio Perpetuae and Acta Perpetuae: Between Tradition and Innovation, in: LF 130, 1– 2, 2007, str. 1–19. Kitzler, P., Perpetua develata? Poznámky ke knize P. Habermehla o Passio Perpetuae a k Passio Perpetuae obecně, in: LF 129, 3 – 4, 2006, str. 422 – 430.

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [367] Kitzler, P., Tertullianus: Demytizace osobnosti a protipohanská polemika v De spectaculis, in: Tertullianus, De spectaculis – O hrách, přel. P. Kitzler, Praha 2004, str. 7– 87. Kitzler, P., Tertullianus. Mezi Romanitas a Christianitas, in: V. Herold – I. Müller (vyd.), Dějiny politického myšlení, II, Praha 2009 (v tisku). Kitzler, P., Viri mirantur facilius quam imitantur: Passio Perpetuae in the Literature of Ancient Church (Tertullian, acta martyrum, and Augustine), in: Euphrosyne 38, 2010 (v tisku). Klette, E. Th., Der Process und die Acta S. Apollonii, Leipzig 1897. Koch, H., Cyprianische Untersuchungen, Bonn 1926. Kolb, F., L’ideologia tetrarchica e la politica religiosa di Diocleziano, in: G. Bonamante (vyd.), I cristiani e l’ impero nel IV secolo (colloquio sul cristianesimo nel mondo antico), Macerata 1988, str. 17– 44. Konstan, D., Perpetua’s Martyrdom and the Metamorphosis of Narrative, in: J. N. Bremmer – M. Formisano (vyd.), Perpetua’s Passions. Pluridisciplinary Approaches to the Passio Perpetuae et Felicitatis. 3rd Century AD, Oxford (v tisku). Kötting, B., Peregrinatio religiosa, Münster 1950. Kraft, H., Die Lyoner Märtyrer und der Montanismus, in: E. Dassmann (vyd.), Pietas. Festschrift für B. Kötting, Münster 1980, str. 250 – 266. Krause, J.-U., Gefängnisse im Römischen Reich, Stuttgart 1996. Labriolle P. de, Le style de la lettre des chrétiens de Lyon, in: Bulletin d’ancienne littérature et d’archéologie chrétiennes 3, 1913, str. 198n. Lallemand, A., Le parfum des martyrs dans les Actes des martyrs de Lyon et le Martyre de Polycarpe, in: SPatr 16, Berlin 1985, str. 186 –192. Lanata, G., Gli atti dei martiri come documenti processuali, Milano 1973. Lanata, G., Gli Atti del processo contro il centurione Marcello, in: Byzantion 42, 1972, str. 509–522. Lane Fox, R., Pagans and Christians, New York 1987. Lazzati, G., Gli Atti di S. Giustino Martire, in: Aevum 27, 1953, str. 473 – 497. Lazzati, G. Gli sviluppi della letteratura sui martiri nei primi quattro secoli, Torino 1956. Le Goff, J., Zrození očistce, přel. V. Dvořáková, Praha 2003. Lepelley, C., Aspects de l’Afrique Romaine. Les cités, la vie rurale, le christianisme, Bari 2001. Lepelley, C., Les cités de l’Afrique romaine au Bas-Empire, I–II, Paris 1979 –1981. Liddell, H. G. – Scott, R. – Jones, H. S., A Greek-English Lexicon, Oxford 19969. Lieu, J. M., Image and Reality. The Jews in the World of the Christians in the Second Century, Edinburgh 1996. Lightfoot, J. B., Letter of the Smyrnaeans, in: týž, The Apostolic Fathers, II,1, Hildesheim – New York 1973, str. 604 – 645. Lightfoot, J. B., Martyrdom of Polycarp, in: týž, The Apostolic Fathers, II,3, Hildesheim – New York 1973, str. 353 – 415. Löhr, W. A., Der Brief der Gemeinden von Lyon und Vienne (Eusebius, h.e. V,1–2,[4]), in: D. Papandreu (vyd.), Oecumenica et Patristica. Festschrift für W. Schneemelcher, Stuttgart 1989, str. 135 –149. Lomanto, V., Rapporti fra la „Passio Perpetuae“ e „passiones“ africane, in: Forma futuri. Studi in onore del cardinale Michele Pellegrino, Torino 1975, str. 566 –586. Lomiento, G., La Bibbia nella compositio della Vita Cypriani di Ponzio, in: Vetera Christianorum 5, 1968, str. 23 – 60. Lucas, Ch., Notes on the Curatores rei publicae of Roman Africa, in: JRS 30, 1940, str. 56 –74. Lucca, C., Tratti profetici dei martiri nella Passio Mariani et Iacobi e nella Passio Montani et Lucii, in: A. D’Anna – C. Zamagni – E. Jurissevich (vyd.), Cristianesimi nell’antichita`: Fonti, istituzioni, ideologie a confronto, Hildesheim – Zürich – New York 2007, str. 149 –173.

[368]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie

Maier, J.-L., Le dossier du donatisme. Des origines a` la mort de Constance II (303 –361), I, Berlin 1987. Maier, J.-L., L’épiscopat de l’Afrique romaine, vandale et byzantine, Rome 1973. Mandouze, A., Prosopographie chrétienne du Bas-Empire, I: Afrique (303 –533), Paris 1982. Markschies, Chr., Die Perpetua-Akten und der „Montanismus“, in: J. N. Bremmer – M. Formisano (vyd.), Perpetua’s Passions. Pluridisciplinary Approaches to the Passio Perpetuae et Felicitatis. 3rd Century AD, Oxford (v tisku). Martin, J., Die Vita et Passio Cypriani, in: HJ 39, 1919, str. 674 –712. Masai, F., Mélectures d’abréviations romaines dans les actes du centurion Marcel, in: Scriptorium 20, 1966, str. 11–30. Masai, F., Pour une édition critique des Actes du centurion Marcel, in: Byzantion 35, 1965, str. 277– 290. Masai, F., Réflexions sur quelques acceptions remarquables dans les Actes de S. Marcel le Centurion, in: Vivarium 3, 1965, str. 95 –107. McGowan, A., Discipline and Diet: Feeding the Martyrs in Roman Carthage, in: HTR 96, 2003, str. 455 – 476. McGowan, A., Eating People. Accusations of Cannibalism against Christians in the Second Century, in: JECS 2, 1994, str. 413 – 442. McKechnie, P., St. Perpetua and Roman Education in AD 200, in: L’antiquité classique 63, 1994, str. 279 – 291. Merkelbach, R., Der griechische Wortschatz und die Christen, in: Zeitschrift für Papyrologie und Epigraphik 18, 1, 1975, str. 101–148. Mertens, C., La reˆve dans les passions des martyrs. Analyse narrative, in: Augustinianum 44, 2004, str. 269 –319. Mertens, C., Les premiers martyrs et leurs reˆves. Cohésion de l’histoire et des reˆves dans quelques „passions“ latines de l’Afrique du Nord, in: RHE 81, 1– 2, 1986, str. 5 – 46. Meslin, M., Vases sacrés et boissons d’éternité dans les visions des martyrs africains, in: J. Fontaine – Ch. Kannengiesser (vyd.), Epektasis. Mélanges patristiques offerts au cardinal Jean Daniélou, Paris 1972, str. 139 –153. Messner, R., Der Gottesdienst in der vornizänischen Kirche, in: L. Pietri (vyd.), Die Geschichte des Christentums, I: Altertum, Freiburg im Breisgau 2005, str. 374 –379. Mohrmann, Chr., Die altchristliche Sondersprache in den Sermones des hl. Augustin, Nijmegen 1932. Mohrmann, Chr., Introduzione, in: Vite dei santi, III: Vita di Cipriano. Vita di Ambrogio. Vita di Agostino, Milano 19893, str. IX–XXVI. Mohrmann, Chr., Statio, in: VChr 7, 1953, str. 221– 245. Molthagen, J., Der römische Staat und die Christen im zweiten und dritten Jahrhundert, Göttingen 19752. Monceaux, P., Histoire littéraire de l’Afrique chrétienne, III, Paris 1905. Montgomery, H., Pontius’ Vita S. Cypriani and the Making of a Saint, in: Symbolae Osloenses 71, 1996, str. 195 – 215. Montgomery, H., Saint Cyprian’s Postponed Martyrdom. A Study of Motives, in: Symbolae Osloenses 63, 1988, str. 123 –132. Moog, F. P. – Karenberg, A., Between Horror and Hope: Gladiator’s Blood as a Cure for Epileptics in Ancient Medicine, in: Journal of the History of the Neurosciences 12, 3, 2003, str. 137–143. Moreschini, C. – Norelli, E., Storia della letteratura cristiana antica greca e latina, I, Brescia 1995. Moriarty, R., The Claims of the Past: Attitudes to Antiquity in the Introduction to Passio Perpetuae, in: SPatr 31, 1997, str. 307–313.

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [369] Munoa III, P. B., Jesus, the Merkavah, and Martyrdom in Early Christian Tradition, in: Journal of Biblical Literature 121, 2, 2002, str. 303 –325. Musurillo, H., Introduction, in: týž (vyd.), The Acts of the Christian Martyrs, Oxford 1972, str. XI–LXXIII. Novotný, A., Biblický slovník, I–II, Praha 1992. Orbán, A. P., Commento al „Martyrium Lugdunensium“, in: A. A. R. Bastiaensen et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 397– 404. Orbán, A. P., Commento al „Martyrium Polycarpi“, in: A. A. R. Bastiaensen et alii (vyd.), Atti e passioni dei martiri, Milano 1987, str. 371–383. Orbán, A. P., The Afterlife in the Visions of the Passio SS. Perpetuae et Felicitatis, in: A. A. R. Bastiaensen – H. Hilhorst – C. H. Kneepkens (vyd.), Fructus centessimus. Mélanges offerts a` G. J. M. Bartelink, Steenbrugge 1989, str. 269 – 277. ` propos du sens de principia dans les Actes de S. Marcel, in: Vivarium 3, 1965, str. Orgels, P., A 108 –114. Osiek, C., Perpetua’s Husband, in: JECS 10, 2002, str. 287– 290. Palmer, A.-M., Prudentius on the Martyrs, Oxford 1989. Panzram, S., Stadtbild und Elite. Tarraco, Corduba und Augusta Emerita zwischen Republik und Spätantike, Stuttgart 2002. Paulsen, D. L., Early Christian Belief in a Corporeal Deity: Origen and Augustine as Reluctant Witnesess, in: HTR 83, 2, 1990, str. 105 –116. Pellegrino, M., Ponzio. Vita e Martirio di San Cipriano. Introduzione, testo critico, versione e note, Alba 1955. Pellegrino, M., S. Agostino (s. Cesario d’Arles?) e Ponzio, in: REAug 9, 1963, str. 217– 220. Perkins, J., The Suffering Self. Pain and Narrative Representation in the Early Christian Era, London – New York 1995. Perler, O., Das vierte Makkabeerbuch, Ignatius von Antiochien und die ältesten Martyrerberichte, in: RivAC 25, 1949, str. 47–72. Perler, O. – Maier, J.-L., Les voyages de saint Augustin, Paris 1969. Perrin, M.-Y., Rom und das westliche Abendland bis zur Mitte des 3. Jahrhunderts, in: L. Pietri (vyd.), Die Geschichte des Christentums, I: Altertum, Freiburg im Breisgau 2005, str. 687– 689. Pesch, R., Die Apostelgeschichte, V,1, in: N. Brox – J. Gnilka – U. Luz – J. Roloff, (vyd.), Evangelisch-Katholischer Kommentar zum Neuen Testament, Düsseldorf 19952. Pettersen, A., Perpetua – Prisoner of Conscience, in: VChr 41, 1987, str. 139 –153. Pietri, L. (vyd.), Die Geschichte des Christentums, I: Altertum, Freiburg im Breisgau 2005. Pizzolato, L. F., Note alla „Passio Perpetuae et Felicitatis“, in: VChr 34, 1980, str. 105 –119. Plumpe, J. C., Mater ecclesia. An Inquiry into the Concept of the Church as Mother in Early Christianity, Washington 1943. Poirier, M., Note sur la Passio Perpetuae et Felicitatis: Félicité était-elle vraiment l’esclave de Perpétue?, in: SPatr 10, 1970, str. 306 –309. Portolano, A., Il dramma dei lapsi nel epistolario di Cipriano, Napoli 1972. Post, Ch. Rathfon, Unpublished Early Spanish Paintings of Unique or Very Rare Theme, in: Gazette des Beaux-Arts 96, 6 –series, vol. 44, 1954, str. 317–338. Potter, D., Martyrdom as Spectacle, in: R. Scodel (vyd.), Theater and Society in the Classical World, Ann Arbor 1993, str. 53 – 88. Praet, D., „Meliore cupiditate detentus“: Christian Self-definition and the Rejection of Marriage in the Early Acts of the Martyrs, in: Euphrosyne 31, 2003, str. 457– 473. Pucciarelli, E., I cristiani e il servizio militare, Firenze 1987.

[370]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie

Quasten, J., Patrology, II: The Ante-Nicene Literature after Irenaeus, Allen (Texas), bez uvedení roku. Quentin, D. H., La liste des martyrs de Lyon, in: AB 39, 1921, str. 113 –138. Reallexikon für Antike und Christentum Stuttgart 1950 –. Reitzenstein, R., Bemerkungen zur Märtyrerliteratur II. Nachträge zu den Akten Cyprians, in: Nachrichten von der Gesellschaft der Wissenschaft zu Göttingen, 1919. Reitzenstein, R., Die Nachrichten über den Tod Cyprians. Ein philologischer Beitrag zur Geschichte der Märtyrerliteratur, in: Sitzungsberichte der Heidelberger Akademie der Wissenschaften. Philologisch-historische Klasse 14, 1913. Rhee, H., Early Christian Literature: Christ and the Culture in the Second and the Third Centuries, New York 2005. Rives, J., The Piety of a Persecutor, in: JECS 4, 1, 1996, str. 1– 25. Rives, J. B., Religion and Authority in Roman Carthage from Augustus to Constantine, Oxford 1995. Rives, J. B., The Decree of Decius and the Religion of Empire, in: JRS 89, 1999, str. 135 –154. Robeck, C., Prophecy in Carthage. Perpetua, Tertullian, and Cyprian, Cleveland (Ohio) 1992. Robert, L., Le Martyre de Pionios, preˆtre de Smyrne, Washington 1994. Robert, L., Une vision de Perpétue martyre a` Carthage en 203, in: Comptes rendus de l’Académie des Inscriptions et Belles-Lettres 1982, str. 228 – 276. Robinson, O. F., The Represions of Christians in the Pre-Decian Period: A Legal Problem Still, in: Irish Iurist 25 – 27, 1990 –1992, str. 269 – 292. Roetzer, W., Des heiligen Augustinus Schriften als liturgiegeschichtliche Quelle, München 1930. Romanelli, P., Topografia e archeologia dell’Africa Romana, in: Enciclopedia Classica, sez. III, vol. X, tom. VII, Torino 1970, str. 60 –190. Ronchey, S., Inagine sul martirio di san Policarpo, Roma 1990. Ronsse, E., Rhetoric of Martyrs: Listening to Saints Perpetua and Felicitas, in: JECS 14, 3, 2006, str. 283 –327. Rordorf, W., Zum Problem des „Großen Sabbats“ im Polykarp- und Pioniusmartyrium, in: E. Dassmann (vyd.), Pietas. Festschrift für B. Kötting, Münster 1980, str. 245 – 249. Rosen, K., Passio Sanctae Crispinae, in: JbAC 40, 1997, str. 106 –125. Rougé, M. J. – Turcan, M. R. (vyd.), Les martyrs de Lyon (177), Paris 1978. Ruggiero, F., Atti dei Martiri Scilitani, Roma 1991. Sage, M. M., The Persecution of Valerian and the Peace of Gallienus, in: WS 17, 1983, str. 137–159. Salisbury, J. E., Perpetua’s Passion. The Death and Memory of a Young Roman Woman, New York – London 1997. Salisbury, J. E., The Blood of Martyrs. Unintended Consequences of Ancient Violence, New York – London 2004. Sardella, T., Strutture temporali e modelli di cultura: rapporti tra antitradizionalismo storico e modello martiriale nella Passio Perpetuae et Felicitatis, in: Augustinianum 30, 1990, str. 259 – 278. Saxer, V., Afrique latine, in: G. Philippart (vyd.), Hagiographies. Histoire internationale de la littérature hagiographique latine et vernaculaire en Occident des origines a` 1550, I, Turnhout 1994, str. 25 – 95. Saxer, V., Bible et hagiographie. Textes et the`mes bibliques dans les Actes des martyrs authentiques des premiers sie`cles, Berne 1986. Saxer, V., Morts, martyrs, reliques en Afrique chrétienne aux premiers sie`cles, Paris 1980. Selinger, R., Die Religionspolitik des Kaisers Decius. Anatomie einer Christenverfolgung, Frankfurt am Main 1994.

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [371] ` propos de la Passio Marcelli centurionis, in: O. Cullmann – P. Menoud (vyd.), Seston, W., A Aux sources de la tradition chrétienne. Mélanges offerts a` M. Goguel, Neuchâtel – Paris 1950, str. 239 – 246. Shaw, B. D., The Passion of Perpetua, in: P&P 139, 1993, str. 3 – 45. Shewring, W. H., En marge de la passion des saintes Perpétue et Félicité, in: Revue Bénédictine 43, 1931, str. 15 – 22. Shewring, W. H., Prose Rhythm in the Passio Perpetuae, in: JThS 30, 1929, str. 56n. Schiller, I. – Weber, D. – Weidmann, C., Sechs neue Augustinuspredigten. Teil 1 mit Edition dreier Sermones, in: WS 121, 2008, str. 227– 284. Schmidt, Ch., Der Liber Peristephanon des Prudentius als Kommentar authentischer Märtyrerberichte der lateinischen Tradition, Dortmund 2003 (disertace). Schmidt, P. L., Pontius, Vita Cypriani, in: K. Sallmann (vyd.), Die lateinische Literatur des Umbruchs von der römischen zur christlichen Literatur 117–284 n. Chr., München 1997, § 472.10, str. 433 – 435 (HLL, IV). Schoedel, W. R., Polycarp, Martyrdom of Polycarp, Fragments of Papias, London – Toronto 1967. Schoedel, W. R., Polycarp of Smyrna and Ignatius of Antioch, in: ANWR II,27,1, str. 272 –358. Schöllgen, G., Ecclesia sordida? Zur Frage der sozialen Schichtung frühchristlicher Gemeinden am Beispiel Karthagos zur Zeit Tertullians, Münster 1984. Schrijnen, J. – Mohrmann, Chr., Studien zur Syntax der Briefe des hl. Cyprian, I, Nijmegen 1936. Schwarte, K. H., Das angebliche Christiangesetz des Sept. Sev., in: Historia 12, 1963, str. 185–208. Simonetti, M., Alcune osservazioni sugli Atti di Carpo, Papilo e Agatonice, in: týž, Studi agiografici, Roma 1955, str. 95 –107. Simonetti, M., Studi agiografici, Roma 1955. Siniscalco, P., Bibbia e Letteratura cristiana d’Africa nella Passio S. Maximiliani, in: Forma Futuri. Studi in onore del cardinale Michele Pellegrino, Torino 1965, str. 595 – 613. Sordi, M., I cristiani e l’Impero romano, Milano 1984. Souter, A., A Glossary of Later Latin to 600 A.D., Oxford 1957. Speyer, W. Zu den Vorwürfen der Heiden gegen die Christen, in: JbAC 6, 1968, str. 129 –135. Srapian, M., Das Martyrium des hl. Pionios, in: Wiener Zeitschrift für die Kunde des Morgenlandes 28, 1914, str. 376 – 405. Ste. Croix, G. E. M. de, Aspects of the „Great“ Persecution, in: HTR 47, 1954, 75 –113. Ste. Croix, G. E. M. de, Christian Persecution, Martyrdom, & Orthodoxy, Oxford 2006. Ste. Croix, G. E. M. de, Why Were the Early Christians Persecuted?, in: P&P 26, 1963, str. 6 –38. Šubrt, J., Sponsae Christi: Jeroným a ideál panenství, in: Jeroným, Výbor z dopisů, přel. J. Šubrt, Praha 2006, str. 7–37. Teeuwen, S. W. J., Sprachlicher Bedeutungswandel bei Tertullian. Ein Beitrag zum Studium der christlichen Sondersprache, Paderborn 1926. Teitler, H. C., Notarii and exceptores. An Inquiry into the Role and Significance of Shorthand Writers in the Imperial and Ecclesiastical Bureaucracy of the Roman Empire (from the Early Principate to c. 450 A.D.), Amsterdam 1985. Theologische Realenzyklopädie, Berlin – New York 1977– 2004. Thesaurus Linguae Latinae, Leipzig 1900 –. Thomas, G., La condition sociale de l’église de Lyon en 177, in: M. J. Rougé – M. R. Turcan (vyd.), Les martyrs de Lyon (177), Paris 1978, str. 93 –106. Thomasson, B. E., Die Statthalter der römischen Provinzen Nordafrikas von Augustus bis Diocletians, I–II, Lund 1960. Tilley, M. A., Donatist Martyr Stories. The Church in Conflict in Roman North Africa, Liverpool 1996.

[372]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bibliografie

Tilley, M. A., Scripture as an Element of Social Control: Two Martyr Stories of Christian North Africa, in: HTR 83, 4, 1990, str. 383 –391. Tilley, M. A., The Ascetic Body and the (Un)Making of the World of the Martyr, in: The Journal of the American Academy of Religion 59, 3, 1991, str. 467– 479. Tondo, S., Il sacramentum militiae nell’ ambiente culturale romano-italico, in: Studia et documenta historiae et iuris 29, 1963, str. 1–123. Tränkle, H., Quintus Septimius Florens Tertullianus, in: K. Sallmann (vyd.), Die latenische Literatur des Umbruchs von der römischen zur christlichen Literatur 117–284 n. Chr., München 1997, § 474, str. 438 –511 (HLL, IV). Trevett, Chr., Montanism. Gender, Autority and the New Prophecy, Cambridge 1996. Urner, H., Die außerbiblische Lesung im christlichen Gottesdienst. Ihre Vorgeschichte und Geschichte bis zur Zeit Augustins, Göttingen 1965. Vermeulen, A. J., The Semantic Development of Gloria in Early Christian Latin, Nijmegen 1956. Vierow, H., Feminine and Masculine Voices in the Passion of Saints Perpetua and Felicitas, in: Latomus 58, 1999, str. 600 – 619. Williams, C., Perpetua’s Gender and Masculine Women in Latin Literature, in: J. N. Bremmer – M. Formisano (vyd.), Perpetua’s Passions. Pluridisciplinary Approaches to the Passio Perpetuae et Felicitatis. 3rd Century AD, Oxford (v tisku). Waldner, K., Visionen, Prophetie und Martyrium in der Passio Perpetuae, in: J. N. Bremmer – M. Formisano (vyd.), Perpetua’s Passions. Pluridisciplinary Approaches to the Passio Perpetuae et Felicitatis. 3rd Century AD, Oxford (v tisku). Waldner, K., „Was wir also gehört und berührt haben, verkünden wir auch euch…“. Zur narrativen Technik der Körperdarstellung im Martyrium Polycarpi und der Passio Sanctarum Perpetuae et Felicitatis, in: B. Feichtinger – H. Seng (vyd.), Die Christen und der Körper. Aspekte der Körperlichkeit in der christlichen Literatur der Spätantike, Leipzig 2004, str. 29 – 67. Weidmann, F. W., „To Sojourn“ or „To Dwell“? Scripture and Identity in the Martyrdom of Polycarp, in: Ch. A. Bobertz – D. Brakke (vyd.), Reading in Christian Communities. Essays on Interpretation in the Early Church, Indiana 2002, str. 29 – 40. Wierschowski, L., Der Lyoner Märtyrer Vettius Epagathus. Zum Status und zur Herkunft der ersten gallischen Christen, in: Historia 47, 1998, str. 426 – 453. Wischmeyer, W., Vtip, ironia, satira v Acta Acacii, in: I. Kišš et alii (vyd.), Humor a teológia, Bratislava 2003, str. 94 – 97. Wissowa, G. et alii (vyd.), Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft, neue Bearbeitung, Stuttgart 1893 –1963. Wistrand, E., A Note on the geminus natalis of Emperor Maximian, in: Eranos 62, 1964, str. 131–145. Wlosok, A., Acta disputationis Acacii (Achatii), in: K. Sallmann (vyd.), Die lateinische Literatur des Umbruchs von der römischen zur christlichen Literatur 117–284 n. Chr., München 1997, § 472.9, str. 432 (HLL, IV). Wlosok, A., Acta (Passio) Scil(l)itanorum, in: K. Sallmann (vyd.), Die lateinische Literatur des Umbruchs von der römischen zur christlichen Liteartur 117–284 n. Chr., München 1997, § 472.2, str. 422n (HLL, IV). Wlosok, A., Die Rechtgrundlagen der Christenverfolgungen der ersten zwei Jahrhundert, in: Gymnasium 66, 1959, str. 14 –32. Wlosok, A., Passio Mariani et Iacobi, in: K. Sallmann (vyd.), Die lateinische Literatur des Umbruchs von der römischen zur christlichen Literatur 117–284 n. Chr., München 1997, § 427.5, str. 427– 429 (HLL, IV).

Bibliografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [373] Wlosok, A., Passio (Acta) Maximi, in: K. Sallmann (vyd.), Die lateinische Literatur des Umbruchs von der römischen zur christlichen Literatur 117–284 n. Chr., München 1997, § 472.8, str. 431n (HLL, IV). Wlosok, A., Passio (oder: Actus et Visio) Montani et Lucii, in: K. Sallmann (vyd.), Die lateinische Literatur des Umbruchs von der römischen zur christlichen Liteartur 117–284 n. Chr., München 1997, § 472.6, str. 429n (HLL, IV). Wlosok, A., Passio Perpetuae et Felicitatis, in: K. Sallmann (vyd.), Die lateinische Literatur des Umbruchs von der römischen zur christlichen Literatur 117–284 n. Chr., München 1997, § 472.3, str. 423 – 426 (HLL, IV). Wohleb, L., Die Überlieferung des Pionios-Martyriums, in: RQ 37, 1929, str. 173 –177. Wypustek, A., Magic, Montanism, Perpetua, and the Severan Persecution, in: VChr 51, 1997, str. 276 – 297. Young, F. – Ayres, L. – Louth, A., The Cambridge History of Early Christian Literature, Cambridge 2004. Zocca, E., Dai santi al santo (un percorso storico-linguistico intorno all’idea di santita`). Africa romana sec. II–V, Roma 2003. Zocca, E., La figura del santo vescovo in Africa da Ponzio a Possidio, in: Vescovi e pastori in epoca Teodosiana, Kolloquium Rom 8.–11. 5. 1996, I, Roma 1997, str. 469 – 493.

[374]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík spisů

REJSTŘÍK SPISŮ

1. Biblické knihy Starý zákon 1. Mojžíšova (Genesis) Gn 1,26 – 27 130 Gn 2,7 130 Gn 2,8 161 Gn 3,14 159 Gn 3,15 154, 301 Gn 3,20 92 Gn 6,5 –7,24 186 Gn 8,21 71 Gn 19,24 – 25 185 Gn 19,28 185 Gn 22 70 Gn 28,12 154 Gn 28,12nn 282 2. Mojžíšova (Exodus) Ex 3,3 –5 299 Ex 3,6.15.16 208 Ex 8,21 271 Ex 16,3 184 Ex 20,11 187, 195, 225, 331 Ex 22,19 (20) 286 Ex 23,5 183 Ex 32,1 184 Ex 32,2 – 4.8 184 Ex 34,15 –16 194 3. Mojžíšova (Leviticus) Lv 26,1 331 4. Mojžíšova (Numeri) Nu 12,8 184 Nu 14,2 – 4 184 Nu 25,1–3 184

5. Mojžíšova (Deuteronomium) Dt 6,13 182 Dt 9,9 184 Dt 9,16 184 Dt 10,20 182 Dt 31,7.23 67 Dt 31,16 194 Jozue Joz 1,6.7.9

Nehemjáš Neh 9,18 184 Ester Est 3,15

191

Jób Jb 1,8 242 Jb 1,22 242 Jb 29,12n 242

67

Soudců Sd 2,17 194 1. Samuelova 1S 7,3 182 1S 15,22 241 1S 28,7–19 192 1S 28,14 193 1S 28,19 193 1. Královská 1Kr 17,4 249 1Kr 19,10 191 1Kr 19,14 191 2. Královská 2Kr 21,6 192 2Kr 23,10 184 1. Paralipomenon (Letopisů) 1Pa 10,13 192 2. Paralipomenon (Letopisů) 2Pa 24,20 – 22 102 2Pa 33,6 192

Žalmy Ž 14,3 210 Ž 44,9 107 Ž 44,14 107 Ž 45,2 210 Ž 50,15 282 Ž 53,4 210 Ž 73,14 160 Ž 78 (79),6 241 Ž 80,9 –16 190 Ž 80,13 190 Ž 90,4 251 Ž 106,19 184 Ž 106,28 184 Ž 106,37–38 184 Ž 115,4 – 8 90 Ž 116,15 255 Ž 119,105 281 Ž 146,6 187, 195, 225, 331 Přísloví Př 11,31 184 Př 17,3 301 Př 21,1 279, 285, 289 Př 24,17 184

Biblické knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [375] Kazatel Kaz 12,7

282

Píseň písní Pís 4,12 –14 107 Pís 5,10 159 Izajáš Iz 3,10 134 Iz 20,3 – 4 160 Iz 27,1 109 Iz 50,2 191 Iz 53,2.5 105 Iz 59,1– 2 191 Iz 59,17 301 Iz 64,3 64 Jeremjáš Jr 7,31.19,5.32,35 184 Jr 10,11 90, 331 Jr 10,25 241 Ezechiel Ez 20,41 107 Ez 23,39 184 Ez 33,11 109 Daniel Da 1,6 300 Da 3 186, 279n Da 3,19 – 26 300 Da 3,39 – 40 70 Da 3,50 71 Da 6,22 249 Da 6,24 199 Da 7 154 Da 12,10 112 Ozeáš Oz 6,6

241

Jóel Jl 3,1– 2

150

Ámos Am 8,11

191

Nový zákon Matouš Mt 3,12 191 Mt 4,25 185 Mt 5,9 245, 284 Mt 5,13 191 Mt 5,14 107 Mt 5,20 191 Mt 5,28 133 Mt 5,33 –37 129 Mt 5,44 – 48 248 Mt 6,33 250 Mt 7,1n 210 Mt 7,6 190 Mt 7,7– 8 279 Mt 7,12 247 Mt 7,13 –14 198 Mt 7,23 172 Mt 9,13 241 Mt 9,36 301 Mt 10,16 71, 120 Mt 10,21 191 Mt 10,23 65, 246 Mt 10,33 210 Mt 10,37 92 Mt 11,21 129 Mt 12,7 241 Mt 12,31–32 191 Mt 12,38nn 282 Mt 13,8 312 Mt 13,47– 48 184 Mt 16,16 310 Mt 16,19 113 Mt 18,9 133 Mt 18,19 284 Mt 19,20 241 Mt 19,21 241 Mt 19,24 269 Mt 19,28 112 Mt 19,30 265 Mt 21,1– 9 67 Mt 21,22 279, 287 Mt 23,30 –31 191 Mt 23,35 102 Mt 23,37 191 Mt 25,5 191 Mt 26,6 –13 69

Mt 26,55 66 Mt 26,63 67 Mt 27,5 66 Mt 27,34 299 Mt 28,20 282 Marek Mk 3,28 – 29 191 Mk 4,8 312 Mk 5,20 185 Mk 8,34 –35 35 Mk 11,1– 9 67 Mk 12,17 21, 121 Mk 13,12 191 Mk 14,3 – 9 69 Mk 14,48 66 Mk 14,61 67 Mk 15,5 67 Mk 15,23 299 Mk 15,26 109 Mk 16,19 194 Lukáš L 1,6 102 L 1,20 251 L 1,63 251 L 1,67 102 L 3,17 191 L 6,31 247 L 7,36 –50 69 L 8,25 282 L 10,13 129 L 11,47–52 191 L 11,51 102 L 12,10 191 L 12,33 283 L 13,16 287 L 13,24 198 L 13,34 191 L 14,7–11 265 L 14,15 92 L 14,34 –35 191 L 16,19 –31 193 L 16,26 157 L 18,8 191 L 19,4 255 L 19,28 –36 67 L 22,31 191

[376]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík spisů

L 22,44 254 L 22,52 66 L 23,7–12 66 L 23,36 299 L 23,42 – 43 299 L 23,46 198 L 24,51 194 L 24,52 313 Jan J 1,9 186 J 1,13 248 J 3,17 195 J 4,23 89 J 6,51 310 J 7,1 65 J 7,38 105 J 10,15 226 J 11,27 310 J 11,49 –52 255 J 12,1– 8 69 J 12,14 –16 67 J 14,2 288 J 14,6 110 J 14,13 –14 287 J 14,16 –17 103 J 15,12 291 J 16,2 104 J 16,23 287 J 16,24 165 J 17,1 255 J 17,14 –16 155 J 18,28 253 J 19,9 67 J 19,19 109 J 19,29 299 J 19,31 67 J 19,34 71, 105, 291 Skutky apoštolské Sk 1,9 194 Sk 1,18 66 Sk 2,17–18 150 Sk 3,15 113, 311 Sk 4,24 129, 187, 195, 225, 298 Sk 4,27 66 Sk 5,29 342

Sk 6,15 64 Sk 7,52 191 Sk 7,54 104, 112 Sk 7,59 198 Sk 7,60 113 Sk 8,26 –38 241 Sk 9,7 67 Sk 9,15 298 Sk 9,25 243 Sk 14,15 187, 225 Sk 15,29 106 Sk 18,24 129 Sk 18,25 102 Sk 22,20 34 Sk 26,1 183 Římanům Ř 2,1nn 210 Ř 2,15 249 Ř 8,16 –17 284 Ř 8,17 266 Ř 8,18 101, 252 Ř 9,21 91 Ř 11,3 191 Ř 12,1 253 Ř 12,3 150 Ř 12,11 102 Ř 12,13 181 Ř 12,21 248 Ř 13,1–7 68 Ř 13,14 109 Ř 14,8 133 1. list Korintským 1K 2,9 64, 299 1K 3,16 266 1K 4,9 108 1K 6,2 107 1K 7,12 –16 53 1K 8 182 1K 8,5 67 1K 9,24 – 25 198 1K 9,24 254 1K 9,25 71, 108 1K 10,21 182 1K 12,3 67 1K 12,4 –11 150 1K 12,11 150

1K 15,26 254 1K 15,41 269 1K 15,54 –55 280 2. listKorintským 2K 2,15 107 2K 3,18 264 2K 6,9 289 2K 7,2 119 2K 11,3 109 2K 11,14 –15 193 2K 11,33 243 Galatským Ga 2,9 101 Ga 3,27 109 Ga 3,28 159 Ga 4,4 248 Ga 4,18 –19 190 Ga 4,19 110 Ga 5,15 191 Ga 5,24 132 Ga 6,10 248 Efezským Ef 4,2 244 Ef 4,3 291 Ef 4,22 249 Ef 5,2 107 Ef 5,8 107 Ef 6,14 –17 301 Filipským Fp 2,4 63 Fp 2,6 112 Fp 2,11 67 Fp 3,10 66 Fp 4,3 211 Koloským Ko 1,12 92 Ko 1,18 113 Ko 3,1–3 132 Ko 3,14 283 1. list Tesalonickým 1Te 2,15 191 1Te 4,5 241

Biblické knihy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [377] 1Te 5,5 1Te 5,8

107 301

2. list Tesalonickým 2Te 1,7– 8 186 2Te 1,8 226 2Te 2,3 – 4 101 2Te 2,3 193 1. list Timoteovi 1Tm 2,1– 2 225 1Tm 2,4 243 1Tm 3,6 241 1Tm 3,15 101 1Tm 5,17 194 1Tm 6,11 240 1Tm 6,13 107 1Tm 6,16 120 Druhý list Timoteovi 2Tm 1,10 254 2Tm 2,3 310 2Tm 4,7 254 Titovi Tt 3,1 Tt 3,5

68 112

Židům Žd 2,10 311 Žd 3,1 92 List Jakubův Jk 2,7 89 1. list Petrův 1Pt 1,4 301 1Pt 1,6 –7 71 1Pt 2,11n 249 1Pt 2,13 –17 68 1Pt 3,13 248 1Pt 4,13 66 1Pt 4,15 –18 184 1Pt 5,6 113 2. list Petrův 2Pt 1,8 109 2Pt 2,2 110 2Pt 2,6 185 2Pt 3,7 81 1. list Janův 1J 1,1–3 150 1J 2,8 186 1J 3,9 248 1J 4,6 226 1J 4,14 195

List Judův Ju 2 63 Zjevení Janovo Zj 1,11 72 Zj 1,13nn 162 Zj 2,8 –11 63 Zj 2,13 34, 90 Zj 3,7–13 72 Zj 3,12 101 Zj 3,14 113 Zj 3,18 71 Zj 4,1– 8 162 Zj 4,4 198 Zj 4,9 161 Zj 4,10 198 Zj 6,2.19,4 271 Zj 7,3 246 Zj 11,7–10 111 Zj 11,8 160 Zj 12,3 – 4 190 Zj 12,4 113 Zj 12,9.15 109 Zj 13,8 211 Zj 14,4 103 Zj 14,7 225 Zj 20,2 109 Zj 22,5 161 Zj 22,11 112

[378]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík spisů

2. Deuterokanonické, pseudepigrafní a apokryfní spisy Báruk Bár 4,26 190 Bár 6 90 2. kniha Makabejská 2Mak 5,2 271 2Mak 7,3 111 2Mak 7,20 – 23 272, 287 2Mak 7,20 – 23.27– 29 111 4. kniha Makabejská 4Mak 5,7 68 4Mak 6,10 105 4Mak 7,13 105 4Mak 8,20 64 4Mak 9,20 71 4Mak 9,29 109 4Mak 11,26 64 4Mak 12,10.19 111 4Mak 16,12 – 25 111 4Mak 17,11–16 198

Kniha Moudrosti Mdr 2,10.12 134 Mdr 3,6 71 Mdr 3,8 107 Mdr 10,6 –7 185 Mdr 10,7 185 Přídavky k Danielovi 13

191

Sírachovec Sír 1,27 323 Sír 10,9 241 Sír 24,15 71 Sír 35,5 – 6 71 Skutky Pavla a Thekly Acta P. et Th. 18 190 Acta P. et Th. 28 – 29 157 Tóbit Tób 1,3 248 Tób 1,17– 20 248 Tób 2,3 –7 248

3. Martyrologické texty Akta Acaciova Acta Acacii 2,7 Acta Acacii 5,3 Acta Acacii 5,6

132 90, 130 41

Akta Cyprianova Acta Cypr. 1,2 298, 311, 331 Acta Cypr. 1,3 248 Acta Cypr. 1,5 225 Acta Cypr. 2,1 248 Acta Cypr. 2,1 (druhá recenze) 251, 253 Acta Cypr. 2,2 (druhá recenze) 253 Acta Cypr. 2,3 67 Acta Cypr. 2,3 (druhá recenze) 253 Acta Cypr. 2,3 – 4 253 Acta Cypr. 3,2 254 Acta Cypr. 3,3 – 6 255 Acta Cypr. 3,4 253 Acta Cypr. 3,6 (druhá recenze) 312, 333

Acta Cypr. 4,1 (druhá recenze) 299, 312 Acta Cypr. 4,2 (druhá recenze) Acta Cypr. 4,3 (druhá recenze) Akta Euplova Acta Eupli 1 65, 92 Acta Eupli 1– 2 40 Acta Eupli 2,5 (latinská recenze) Acta Eupli 2,6 91 Akta Iústína a jeho druhů Acta Iust. 2,1 125 Acta Iust. 2,3 77 Acta Iust. 2,5 68 Acta Iust. 2,5 –7 80 Acta Iust. 2,6 80 Acta Iust. 3,3 77 Acta Iust. 4 68

255, 297 313

90

Martyrologické texty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [379] Acta Iust. 5,1–5 107 Acta Iust. 5,6 54 Akta Maxmiliánova Acta Maximil. 3,1 Acta Maximil. 3,2

321 91, 230

Akta mučedníků ze Scilli Acta Scill. 1 122 Acta Scill. 3 20 Acta Scill. 6 21, 68 Acta Scill. 9 21 Acta Scill. 10.14 22 Acta Scill. 11 229 Acta Scill. 12 164, 342 Acta Scill. 14 –17 52, 91 Acta Scill. 14 149 Acta Scill. 15 –17 312 Acta Scill. 15 63, 70 Dopis lyonské obce Mart. Lugd. V,1,5 24, 91 Mart. Lugd. V,1,6 167 Mart. Lugd. V,1,9 –10 52 Mart. Lugd. V,1,10 40, 102 Mart. Lugd. V,1,14 24, 107 Mart. Lugd. V,1,17–19 111 Mart. Lugd. V,1,17 95 Mart. Lugd. V,1,18 110 Mart. Lugd. V,1,19.36.42 91 Mart. Lugd. V,1,20 68 Mart. Lugd. V,1,23 91 Mart. Lugd. V,1,25 – 26 95 Mart. Lugd. V,1,26.52 104 Mart. Lugd. V,1,26.55 105 Mart. Lugd. V,1,27 152, 280 Mart. Lugd. V,1,29 –31 95 Mart. Lugd. V,1,29 92, 101 Mart. Lugd. V,1,34.55 68 Mart. Lugd. V,1,35 71, 98, 162, 183, 281 Mart. Lugd. V,1,36 71, 198 Mart. Lugd. V,1,37.41.47.50.56 69 Mart. Lugd. V,1,38.42 108 Mart. Lugd. V,1,38.52 111 Mart. Lugd. V,1,41– 42 111 Mart. Lugd. V,1,41.54 104 Mart. Lugd. V,1,42 104 Mart. Lugd. V,1,43 36

Mart. Lugd. V,1,44 110 Mart. Lugd. V,1,45 103 Mart. Lugd. V,1,48.55 107 Mart. Lugd. V,1,48 98 Mart. Lugd. V,1,49 95 Mart. Lugd. V,1,51 36 Mart. Lugd. V,1,51.56 64, 108 Mart. Lugd. V,1,56 36 Mart. Lugd. V,1,57.63 95 Mart. Lugd. V,1,63 111 Mart. Lugd. V,2,2 35 Mart. Lugd. V,2,3 35, 38 Mart. Lugd. V,2,4 110 Pontius, Život Cyprianův Vita Cypr. 1,2 143, 235 Vita Cypr. 2,7 235, 253 Vita Cypr. 3,6 242 Vita Cypr. 6,2 235 Vita Cypr. 10,4 242 Vita Cypr. 11–19 234 Vita Cypr. 11,7 242 Vita Cypr. 13,1 229 Vita Cypr. 13,12 226, 241 Vita Cypr. 14,2 229 Vita Cypr. 15,1 227, 229, 241 Vita Cypr. 15,2 312 Vita Cypr. 15,3 229 Vita Cypr. 15,5 229 Vita Cypr. 16 –19 235 Vita Cypr. 16,6 167 Vita Cypr. 16,8 229, 236 Vita Cypr. 17–18 27 Vita Cypr. 17,1 229n, 239 Vita Cypr. 18,6 230 Vita Cypr. 19,1– 2 239 Umučení Apollónia (Apollóa) Mart. Apol. 1 22 Mart. Apol. 3 – 6 68 Mart. Apol. 14 129 Mart. Apol. 14.16 –19 90 Mart. Apol. 19 131n Mart. Apol. 33 –34 129 Mart. Apol. 37 21 Mart. Apol. 41 33 Mart. Apol. 46 52, 70, 91

[380]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík spisů

Umučení Dasia Mart. Das. 6

89

Umučení Eirénaia Mart. Iren. 4,3 90 Mart. Iren. 5,2.4 –5 70 Umučení Felika Pass. Fel. 1 337 Pass. Fel. 2 329 Umučení Filipa Pass. S. Philip. 14,2 Umučení Konóna Mart. Con. 4,6 Umučení Marcela Pass. Marcell. 2

199

192

322

Umučení Pionia a jeho druhů Mart. Pion. 1,2 177 Mart. Pion. 2,1– 2 72 Mart. Pion. 2,1 67, 177, 188 Mart. Pion. 3,1 177, 189 Mart. Pion. 4,2 107, 312 Mart. Pion. 4,3 – 21 28 Mart. Pion. 4,7 195 Mart. Pion. 4,8 106 Mart. Pion. 4,9 110 Mart. Pion. 6,3 182 Mart. Pion. 7,2 182 Mart. Pion. 7,4 68 Mart. Pion. 7,5 130 Mart. Pion. 8,2.4 68 Mart. Pion. 8,3 129, 331 Mart. Pion. 9,1 42 Mart. Pion. 9,2 181 Mart. Pion. 9,3 – 4 177, 181 Mart. Pion. 9,5.7 68 Mart. Pion. 9,6 181, 331 Mart. Pion. 10,2 107 Mart. Pion. 10,5 46, 177 Mart. Pion. 10,7– 8 187 Mart. Pion. 11,2 65, 181 Mart. Pion. 11,4 –5 106, 152, 280 Mart. Pion. 12,2 109 Mart. Pion. 13,8 164

Mart. Pion. 13 –14 106 Mart. Pion. 15,1 182 Mart. Pion. 15,2 182 Mart. Pion. 15,5 227 Mart. Pion. 16,3 331 Mart. Pion. 17 33 Mart. Pion. 17,1 177 Mart. Pion. 17,6 210 Mart. Pion. 18,12 101 Mart. Pion. 18,13 46, 177 Mart. Pion. 18,14 129 Mart. Pion. 18,3 182 Mart. Pion. 18,7 188 Mart. Pion. 19 323 Mart. Pion. 19,1 42, 177, 199 Mart. Pion. 19,5 181 Mart. Pion. 20,2.4 68 Mart. Pion. 21,1 91, 299 Mart. Pion. 21,2 –5 70 Mart. Pion. 21,2 – 4 300 Mart. Pion. 21,2 68, 107 Mart. Pion. 21,3 68 Mart. Pion. 21,5 181 Mart. Pion. 22,2 37, 91 Mart. Pion. 23 197 Mart. Pion. 23,1 177 Umučení Polykarpa Mart. Polyc. 1,2 34, 35, 39 Mart. Polyc. 2,1 63 Mart. Polyc. 2,2 91, 153 Mart. Polyc. 3 – 4 63 Mart. Polyc. 3,1 91 Mart. Polyc. 3,2 20 Mart. Polyc. 4 39, 65, 92, 110, 226 Mart. Polyc. 5,2 181 Mart. Polyc. 6,2 35 Mart. Polyc. 7,1 35 Mart. Polyc. 7,1– 2 60 Mart. Polyc. 7,3 64 Mart. Polyc. 8,1 35, 60 Mart. Polyc. 8,2 35, 70 Mart. Polyc. 8,2 –3 60 Mart. Polyc. 9,2 20, 69 Mart. Polyc. 9,2.3 69 Mart. Polyc. 9,2 –12,1 60 Mart. Polyc. 9,3 21 Mart. Polyc. 10,1 69, 129

Martyrologické texty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [381] Mart. Polyc. 11,1.2 69 Mart. Polyc. 12,1 22, 64 Mart. Polyc. 12,2 63, 106 Mart. Polyc. 13,1 67, 106 Mart. Polyc. 13,2 –15,1 60 Mart. Polyc. 13,2 299 Mart. Polyc. 13,3 35 Mart. Polyc. 14,1 36, 91, 300 Mart. Polyc. 14,2 92, 164 Mart. Polyc. 14,3 70 Mart. Polyc. 15,2 107, 162, 199 Mart. Polyc. 16,1 37 Mart. Polyc. 17,1 36, 91, 108 Mart. Polyc. 17,2 35, 106 Mart. Polyc. 18,1 106 Mart. Polyc. 18,2 254 Mart. Polyc. 18,3 63 Mart. Polyc. 19,1 34, 63, 72 Mart. Polyc. 19,2 35, 198 Mart. Polyc. 20,2 70 Mart. Polyc. 21 64, 67, 69 Mart. Polyc. 22,1–5 47 Mart. Polyc. 22,3 59 Mart. Polyc. 35 101 Umučení Sabovo Mart. Sabae 7,3

70

Umučení svaté Kryšpíny Pass. Crisp. 1,6 330 Pass. Crisp. 2,3 90, 298 Pass. Crisp. 2,4 90 Pass. Crisp. 4,1 342 Umučení svatých Fructuosa, Auguria a Eulogia Pass. Fruct. 1,3 295 Pass. Fruct. 3,4 295 Pass. Fruct. 4,2 295 Pass. Fruct. 6,2 167 Umučení svatých Karpa, Papyla a Agathoníké Mart. Carp. 1 (latinská recenze) 89 Mart. Carp. 2,2 (latinská recenze) 90 Mart. Carp. 3 – 9 90 Mart. Carp. 3.34 68 Mart. Carp. 3,4 (latinská recenze) 91 Mart. Carp. 3,5 – 6 (latinská recenze) 91

Mart. Carp. 3,5 (latinská recenze) 36 Mart. Carp. 3,6 (latinská recenze) 64 Mart. Carp. 4,1 (latinská recenze) 91 Mart. Carp. 4,2 (latinská recenze) 91 Mart. Carp. 4,5 (latinská recenze) 68 Mart. Carp. 5 – 8 90 Mart. Carp. 6,4 –5 (latinská recenze) 92 Mart. Carp. 9 –15 130 Mart. Carp. 9 – 20 68 Mart. Carp. 10 90, 130, 331 Mart. Carp. 17–19 90 Mart. Carp. 27 85, 89 Mart. Carp. 32 110 Mart. Carp. 35 36, 110 Mart. Carp. 36 101 Mart. Carp. 37 300 Mart. Carp. 38 –39.44 68 Mart. Carp. 39 52, 198 Mart. Carp. 41 70 Mart. Carp. 42 – 47 40 Mart. Carp. 42 – 44 65 Mart. Carp. 44 198 Umučení svatých Mariana a Jakuba Pass. Mar. Iac. 3,2 249 Pass. Mar. Iac. 6,12 –13 161 Pass. Mar. Iac. 9,1 323 Pass. Mar. Iac. 9,5 271 Umučení svatých Montana a Lucia Pass. Montan. 2,1 297 Pass. Montan. 3 298 Pass. Montan. 3,3 279 Pass. Montan. 7,5 161 Pass. Montan. 8,3 –7 267 Pass. Montan. 8,4 250 Pass. Montan. 12,2 323 Pass. Montan. 12,5 287 Pass. Montan. 13,5 299 Pass. Montan. 16,4 272 Pass. Montan. 21,4 64, 167 Pass. Montan. 23,1 288 Pass. Montan. 23,7 280 Umučení svatých Perpetuy a Felicity Pass. Perp. 1,1nn 280 Pass. Perp. 1,1– 2 239, 291 Pass. Perp. 1,5 37

[382]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík spisů

Pass. Perp. 2,2 155 Pass. Perp. 3,5 – 6 280 Pass. Perp. 3,5 297 Pass. Perp. 3,7 190 Pass. Perp. 4 283 Pass. Perp. 4,3 267 Pass. Perp. 4,5 40, 65, 226 Pass. Perp. 4,8 162 Pass. Perp. 4,9 170 Pass. Perp. 4,9 –10 267 Pass. Perp. 5,2 – 4 155 Pass. Perp. 5,5 153 Pass. Perp. 5,6 267 Pass. Perp. 6,1.3 281 Pass. Perp. 6,2 267 Pass. Perp. 6,5 151 Pass. Perp. 7– 8 38 Pass. Perp. 8 283 Pass. Perp. 8,3 267, 283 Pass. Perp. 9 283 Pass. Perp. 9,1 281 Pass. Perp. 10,5.14 36 Pass. Perp. 10,8 37, 250 Pass. Perp. 11,2 198

Pass. Perp. 11,4 198, 282 Pass. Perp. 11,9 162, 298 Pass. Perp. 12,1 161 Pass. Perp. 12,7 333 Pass. Perp. 15,2 –3 285 Pass. Perp. 15,6 91 Pass. Perp. 16,1 259 Pass. Perp. 16,3 36 Pass. Perp. 18,1– 2 198 Pass. Perp. 18,1 312 Pass. Perp. 18,2 166 Pass. Perp. 18,9 35 Pass. Perp. 19,2 282 Pass. Perp. 20 111 Pass. Perp. 21,5 254 Pass. Perp. 21,9 –10 92, 255 Umučení svatých Ptolemaia a Lucia Mart. Ptol. Luc. 8 53 Mart. Ptol. Luc. 15 –16 40 Mart. Ptol. Luc. 15 23 Mart. Ptol. Luc. 16 25 Mart. Ptol. Luc. 18 68

4. Patristická a další raně křesKanská literatura Athénagorás, Legatio pro Christianis Leg. 3,1 104 Leg. 26,5 131 Leg. 29,1 132 Leg. 30,1 132 Leg. 30,2 –3 132 Leg. 35,1 168 Augustinus De natura et origine animae De nat. orig. an. II,10,14 158 De nat. orig. an. II,12,16 158 De sancta virginitate De sancta virg. XXXXIV,45 327 Enarrationes in Psalmos Enarr. in Psalm. 137,14,27 327 Enarr. in Psalm. 137,17,3 327 Sermones Sermo 37 122 Sermo 273 295

Sermo 280, 1 154 Sermo 280 – 282 171 Sermo 281, 3 163 Sermo 282 auct. 143, 171 Sermo 299D 122 Sermo 299E 122 Sermo 299F 122 Soliloquia Solil. II,17,31 211 Cyprianus Ad Demetrianum Ad Demetr. 1 330 Ad Demetr. 2 247 De dominica oratione De dom. or. 36 284 De lapsis De laps. 13 37 De laps. 17 311

Patristická a další raně křesKanská literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [383] De mortalitate De mort. 12 281 Epistulae Ep. 6,2,1 252 Ep. 10,4,4 256 Ep. 12,1,2 256 Ep. 41,1,2 242 Ep. 43,4,1 242 Ep. 58,10,2 252 Ep. 66,4 243 Ep. 76,7,2 252 Ep. 80 226 Ep. 80,1 333 Ep. 80,1,4 252 Ep. 81,1,1 253 Ep. 81,4 226 Eirénaios z Lyonu, Adversus haereses Adv. haer. I,28,1 80 Adv. haer. III,3,4 57n Eusebios z Kaisareie De martyribus Palaestinae De mart. Palaest. 3,2 –3 65 De mart. Palaest. 3,3 – 4 31 De mart. Palaest. 10,2 71 De mart. Palaest. 11,19 183 Hieronymi Chronicon Chron. 233 77 Chron. 236 58, 95, 96 Historia ecclesiastica Hist. eccl. III,36,1 57 Hist. eccl. IV,11,8 80 Hist. eccl. IV,14,1 57n Hist. eccl. IV,14,7 198 Hist. eccl. IV,14,10 –15,1 58 Hist. eccl. IV,15,3 – 45 59 Hist. eccl. IV,15,30 69 Hist. eccl. IV,15,46 63, 177, 198 Hist. eccl. IV,15,47 177 Hist. eccl. IV,15,48 85 Hist. eccl. IV,17 51 Hist. eccl. V, pr. 1 95 Hist. eccl. V, pr. 2 97 Hist. eccl. V, pr. 4 36 Hist. eccl. V,1,3 –V,2,8 24, 96 Hist. eccl. V,3,1–3 97 Hist. eccl. V,3,4 97

Hist. eccl. V,4,1 101 Hist. eccl. V,4,3 96 Hist. eccl. V,16,1 65 Hist. eccl. V,16,22 65 Hist. eccl. V,20,6 57n Hist. eccl. V,21,2 – 4 125 Hist. eccl. V,21,4 125 Hist. eccl. V,21,5 125 Hist. eccl. V,24,14 –17 57n Hist. eccl. VI,2,3 –5 38 Hist. eccl. VI,41,7 92 Hist. eccl. VII,30,20 27 Hist. eccl. VIII,9,5 31 Praeparatio evangelica Praep. evang. XII,10,4 134 Eustathios z Antiochie De engastrimytho contra Origenem De engastr. c. Orig. 3 193 Hermás, Pastor – Visiones Vis. III,1,9 267 Vis. IV,3,4 71 Hieronymus Commentariorum in Isaiam Comm. in Is. XIII,46 131 De viris illustribus De vir. illustr. 42 125 De vir. illustr. 67 240, 243 De vir. illustr. 68,38 233 Hippolytos, Commentarius in Daniel Comm. in Dan. 4,51 25 Chronicon Paschale PG 92,629 77 Ignatios z Antiochie, Epistulae Ad Polyc. 8,3 71 Ad Rom. 2,2 35 Ad Rom. 4,2 15, 35 Ad Rom. 5,1 16 Ad Rom. 5,2 –3 15 Ad Rom. 5,2 65 Ad Rom. 6,3 35 Ad Smyrn. 1,2 66 Ad Smyrn. 13,2 71

[384]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík spisů

Isidor ze Sevilly, Etymologiae Etymol. VII,1,14 208 Etymol. VII,5,22 – 25 208 Iústínos Mučedník Apologia I Apol. I,1,68 25 Apol. I,3 – 4 51 Apol. I,4 22 Apol. I,65,3 182, 194 Apol. I,65,5 182 Apol. I,67,4 266 Apologia II Apol. II,1 51 Apol. II,2 22n, 51 Apol. II,3 133 Apol. II,3,1 77 Apol. II,7,2 186 Apol. II,7,3 –5 81 Apol. II,12 40 Dialogus cum Tryphone Dial. c. Tryph. 2 – 8 77 Dial. c. Tryph. 10,3 192 Kléméns Alexandrijský Protrepticus Protr. 17,2 132 Protr. 37,4 132 Stromata Strom. I,19,96 182 Strom. IV,4,17,1–3 38 Strom. IV,9,73,1–5 37 Strom. V,14,108,2 –3 134 Lactantius De mortibus persecutorum De mort. pers. 11,3 32 De mort. pers. 11,8 30 Divinae institutiones Div. inst. V,11,19 23 Melitón ze Sard, De pascha 9 70 59 70 Methodios z Olympu, Symposium Symp. III,8 109

Minucius Felix, Octavius Oct. 8,4 19 Oct. 9 19, 104, 106 Oct. 26,10 193 Oct. 28,3 –5 21 Oct. 28,9 131 Oct. 29 300 Oct. 38,1 182 Oct. 38,2 196 Oikúmenios, Commentaria in epistulam 1 Petri Comm. in 1 ep. Petri, 4 96 Órigenés Contra Celsum C. Cels. I,32 192 C. Cels. VII,53 195 C. Cels. VIII,24 182 C. Cels. VIII,65 32 De engastrimytho De engastr. 3 193 De engastr. 4 –5 193 De engastr. 4 193 Exhortatio ad martyrium Exhort. mart. 13 35 Exhort. mart. 28 37 Exhort. mart. 30 36 Exhort. mart. 39 37 Paulinus z Noly, Carmina Carm. 19,15 –19 48 Polykarpos, Epistula ad Philippenses Ep. Phil. 7,1 73 Prudentius, Liber Peristefanon Peris. V,341–344 167 Peris. VI,1–162 295 Peris. VI,14 297 Peris. VI,29 297 Peris. VI,34 297 Peris. VI,35 298 Peris. VI,48 298 Peris. VI,49 –57 299 Peris. VI,74 – 87 299 pseudo–Augustinus, Sermones Sermo 394 162

Patristická a další raně křesKanská literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [385] Sermo 394A, 3

167

pseudo–Cyprianus De laude martyrii De laude mart. 21 161, 268 Quod idola dii non sint Quod idol. 15 311 pseudo–Hippolytos, De engastrimytho De engastr. I,2 194 pseudo–Quodvultdeus De SS. Perpetua et Felicitate

143

Quodvultdeus, De tempore barbarico I 5 143 Řehoř z Tours, Liber in gloria martyrum 48 96, 102 Sententiae episcoporum numero LXXXVII de haereticis baptizandis 11 264 16 290 31 284 57 290 Sulpicius Severus, Chronica Chron. II,32,1 96 Tertullianus Ad martyras Ad mart. 1,6 37, 109, 190 Ad mart. 2,1nn 280 Ad mart. 2,2.4 152 Ad mart. 2,4 107 Ad mart. 2,9n 290 Ad mart. 2,10 158 Ad mart. 3 37 Ad mart. 3,1 310 Ad mart. 3,3 160 Ad nationes Ad nat. I,13,1 66 Ad Scapulam Ad Scap. 2,5 –10 207 Ad Scap. 3,1 156 Ad Scap. 3,4 119 Ad Scap. 4,2 21

Ad Scap. 4,3 – 4 24 Ad Scap. 5,1 31 Adversus Praxean Adv. Prax. 1,5 150 Adv. Prax. 7,8 211 Apologeticum Apol. 1–3 22 Apol. 1,1 280 Apol. 1,12 32 Apol. 2,10 21 Apol. 9,10 168 Apol. 14,7 131 Apol. 17,6 331 Apol. 30,1 225 Apol. 30,4 331 Apol. 34,1 67 Apol. 36,16 –19 164 Apol. 37,2 19 Apol. 37,5 280 Apol. 40,1– 2 19 Apol. 41,5 32 Apol. 50,6 195 Apol. 50,15 –16 37 De anima De an. 55,4 37, 162 De an. 57,3 192 De an. 57,8 – 9 194 De an. 57,8 193 De baptismo De bapt. 8,3 71 De bapt. 16 154, 165 De carne Christi De carne Chr. 11,4 211 De corona 3,3 154 De fuga in persecutione De fuga 11 40 De oratione De orat. 14 300 De pallio 4,10 165 De spectaculis De spect. 12,1– 2 168 De spect. 12,6 164 De spect. 13,4 182 Scorpiace Scorp. 6,9 37

[386]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík spisů

Theodórétos, Quaestiones in Octateuchum Quaest. in Octat. 29 192 Theofilos z Antiochie, Ad Autolycum Ad Autol. I,10 131 Ad Autol. I,10,1 131 Ad Autol. I,10,4 132 Ad Autol. III,4,1 104 Ad Autol. III,15 168

Ad Autol. III,15,3 104 Ad Autol. III,19 186 Victor z Vity, Notitia provinciarum et civitatum Africae 109 263 Vita S. Luciani Vita S. Luc. 12

106

5. Řecko–římská literatura

Anthologia Palatina XVI,298 183

Filostratos Vita Apollonii Vita Apol. VI,19,5 131 Vitae sophistarum Vita soph. II,1,5 131

Apuleius, Apologia (De magia) Apol. 90,1 120

Florus, Epitoma de Tito Livio IV,12,10 209

Aristotelés De partibus animalium De part. anim. 4,5 64 Historia animalium Hist. anim. 4,4 64

Hérotodos, Historiae Hist. II,172 131

Ailios Aristeidés, Orationes Sacrae Or. Sacr. IV 66

Codex Iustiniani Cod. Iust. IX,18,7

119

Corpus Inscriptionum Latinarum CIL VIII,17329 309 CIL VIII,7924 271 Diodóros Sicilský, Bibliotheca historica Bibl. II,4 132 Bibl. III,62,6 –7 132 Bibl. IV,38,3 – 4 132

Historia Augusta, Septimius Severus Sept. Sev. 17,1 25 Homér Ilias Il. XVIII,61 18 Odysseia Od. VII,206 111 Od. VIII,266nn 209 Od. XI 192 Od. XXII,412 183 Hórapollón, Hieroglyphica I,57 71

Epiktétos, Dissertationes ab Arriano digestae Diss. IV,7,6 31

Charitón, De Chaerea et Calirrhoe De Chaer. et Call. V,3,9 166, 183

Eurípidés, Hecuba Hec. 568 –570 166

Inscriptiones Graecae ad res Romanas pertinentes IV,1339 73

Filón Alexandrijský, De praemiis et poenis De praem. et poen. 23 186

Řecko-římská literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [387] Iulius Capitolinus, Aurelius Antoninus 21,7 209 Kallimachos, Hymnus in Iovem Hymn. in Iov. 8 – 9 132 Lúkiános De dea Syria De dea Syr. 14 132 De morte Peregrini De morte Peregr. 13 31 Iuppiter tragoedus Iup. trag. 42 131n Vitum auctio Vit. auct. 16 131 Marcus Aurelius, Ad se ipsum I,7 79 XI,3 31 Ovidius, Metamorphoses Metam. I,313 – 415 186 Metam. I,452nn 208 Metam. IX,229 – 238 132 Metam. X,162nn 208 Metam. XI,194nn 209 Paulus Digesta Dig. I,18,3 18 Sententiae Pauli Sent. Pauli V,22,1

Plinius Mladší, Epistulae Ep. X,96 226 Ep. X,96,2 22 Ep. X,96,3 17, 54, 69 Ep. X,96,5 21, 68 Ep. X,96,6 21 Ep. X,96,8 16, 217, 330 Ep. X,97 17 Ep. X,97,1 103 Ep. X,97,2 17, 21 Plinius Starší, Naturalis historia Nat. hist. V,126 89 Nat. hist. XIX,101 131 Nat. hist. XXVIII,1,2 168 Pomponius Mela, De chorographia II,7,112 209 pseudo–Plútarchos, De vita et poesi Homeri De vita Hom. I,2 183 De vita Hom. II,2 183 Seneca, Ad Lucilium epistulae morales Ep. 56,1 80 Sofoklés, Trachiniae Trach. 1193 –1258

18

Pausaniás, Descriptio Graeciae Descript. Graec. I,24,2 131 Descript. Graec. V,7,4 –5 185 Descript. Graec. VII,5,13 183 Descript. Graec. VII,5,2 –3 187 Platón Apologia Apol. 24c 195 Phaedrus Phaedr. 236d–e 131 Respublica Rep. 361e 134

132

Strabón, Geographica Geogr. XII,8,18 185 Geogr. XIII,4,11 185 Geogr. XIV,1,37 183 Suetonius, De vita caesarum De vita caes. IV,32,2 109 De vita caes. VIII,10,1 109 Vegetius, Epitoma rei militaris Milit. I,4 312 Milit. I,5 310 Vergilius, Aeneis Aen. II,469nn 154 Aen. VII,765nn 209

[388]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík osobních jmen

REJSTŘÍK OSOBNÍCH JMEN

Acacius (mučedník) 201–212 Aemilianus (křesKan z Pass. Mar. Iac.) 259, 268 Aemilianus (prokonzul) 295, 297n, 300n Agapius (biskup) 259, 264, 270 Agathoníké (mučednice) 40, 65, 83, 85, 86, 89, 92 Agricolanus (prefekt) 322n Agrippinus (biskup) 256 Akakios z Meliténé 204 Alexandr (mučedník) 36, 40, 95, 108, 110 Amasis 131 Ananiáš 300 Anaxagorás 195 Anaxarchos 195 Aníkétos (biskup) 58, 59 Antiochos IV. Epifanés 105 Antipás 34 Antoninus Pius 23, 25, 53, 95 Antoninus Verus 95 Anullinus (prokonzul) 309, 327, 329 –333, 342–344 Aper (kněz) 341, 342 Apollónios / Apollós (mučedník) 123 –135 Apuleius 120 Aquilinus (mučedník) 122 Aristeidés 195 Aristobúlos (prokonzul) 306 Áron 184 Arrius Antoninus (prokonzul) 31, 39 Artaxius (mučedník) 161 Asklépiadés (mučedník) 181n, 188n, 196 Aspasius (kněz) 162 Aspasius Paternus (prokonzul) 225 –227, 229, 248, 250, 253 Attalos (mučedník) 24, 36, 95 – 97, 104, 108 –110 Augurius (mučedník) 295, 297n Augustalis (lektor) 299 Augustinus 122, 143, 154, 158, 163, 171,

211, 222, 225, 260, 295, 327, 329, 343 Aurelianus 27 Azariáš 300 Bassus (konzul) 227, 229, 297 Biblis (mučednice) 95n, 105, 106 Blandina (mučednice) 36, 96n, 104n, 108n, 111, 166, 290 Caecilianus (presbyter) 243 Calvisianus (prokonzul) 40, 91 Caracala 85 Cato Utický 33 Catulinus (mučedník) 343 Cicero 20 Cincius Severus 24 Cittinus (mučedník) 119, 121n Commodus 129, 130, 134 Condianus (konzul) 119 Constantinus 18, 30, 119 Constantius 311, 317, 330 Cornelius (papež) 28 Crescens (kynik) 77, 133 Cyprianus 27–29, 37n, 41, 43, 142, 153, 167, 209, 219 –230, 231–256, 259, 264, 267n, 275, 284 –286, 289, 299, 301, 311–313, 333 Cyril (lektor) 341 Daniel 242, 249, 279, 300 Dasios (mučedník) 89 Decius 22, 26 –29, 37, 41, 58, 73, 79, 85n, 89, 96, 177, 181, 199, 207, 212, 215, 217n, 221, 225, 235, 244, 252, 266, 286, 337 Deinokratés 38, 157n Diocletianus 27, 29n, 32, 101, 306, 311, 317, 327, 329n, 337, 341 Dión (prokonzul) 305n, 309 –311 Donata (mučednice) 21, 119, 121n

Rejstřík osobních jmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [389] Donatianus (katechumen)

279

Eirénaios z Lyonu 47, 57, 73, 101 Eleazar 33, 97, 105 Eliáš 242, 249 Epiktétos 31 Euelpistos (mučedník) 79 – 81 Euktémón (představený obce ve Smyrně) 178, 194 –196 Eulogius (mučedník) 295, 297n Euplos (mučedník) 40, 90 Eusebios z Kaisareie 24, 31, 51, 58 – 60, 63, 85n, 95 – 97, 125, 177, 337 Eustathios z Antiochie 193 Eutychianos (mučedník) 189 Fabius Victor 306, 309n, 313 Faidros 131 Faustus (konzul) 321, 323 Felicissimus (diákon) 28 Felicitas (mučednice) 25, 91, 140, 143n, 151, 163n, 166, 169 –173 Felix (mučedník z Acta Scill.) 122 Felix (mučedník z Henchir Bou Cha) 301, 329, 335 –344 Filippos z Trallů (asiarcha) 58, 69, 72, 73 Flavianus (diákon a mučedník) 275n, 279, 285, 287,–291 Fortunatus (správce) 321–323 Fructuosus (mučedník) 293 –301 Galerius 311, 317 Galerius Maximus (prokonzul) 27, 227, 229n, 253, 275, 281 Gallienus 27, 169, 173, 225, 227, 229, 252 Gallus (konzul) 321, 323 Gavius Orfitus (konzul) 77 Generosa (mučednice) 122 Germanicus (mučedník) 61, 63 – 65 Geta 158 Gordianus 177, 188, 195 Hadrianus 25, 53, 182 Herennianus (pomocný diákon) Hermokratés z Fókaie 195 Hérodés Antipás 66 Héródés Attikos 119, 131 Hérodotos 131

283

Hierakás (mučedník) 79 – 81 Hieronymus 125, 233 Hilarianus (prokurátor) 156, 165, 169 Homér 157, 183 Horatius 159 Charitó (mučednice) 79n Charitón (mučedník) 79n Ianuaria (mučednice) 122 Ianuarius (katechumen) 283 Ignatios Antiochijský 13, 15n, 18, 32, 34n, 57, 65, 149, 164, 281 Iucundus (mučedník) 161 Iulianus (mučedník) 279, 284 –286 Iunius Tiberianus (konzul) 309 Iústínos Mučedník 23, 25, 40, 51, 54, 75 – 81, 133, 149 Izák 70 Jakub (diákon a mučedník) 268, 270n Jidáš 66 Jób 242

259, 263 –266,

Karpos (mučedník) 40, 83, 85n, 89 – 92 Kelsos 31 Kléméns Alexandrijský 38, 299 Kryšpína (mučednice) 90, 325 –333 Lactantius 32, 38, 337 Laetantius (mučedník) 122 Leonidés 25 Leucius (biskup) 284, 290 Liberianus (mučedník) 79, 81 Licinius 30 Limnos (mučedník) 181, 189 Lollius Urbicus (prefekt) 23, 25, 51, 53n Lucianus (mučedník) 276, 283n Lucius (mučedník z Iústínovy Apologie) 23, 25, 39, 49 –54 Lucius (mučedník z Pass. Montan.) 279, 285n Lucius Verus 101 Lúkiános 31 Macrinius Decianus (prokonzul) 264 Macrobius Candidianus (prokurátor) 230

[390]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík osobních jmen

Magnilianus (kurátor) 329, 341– 44 Makedonia (mučednice) 181, 189 Marcel (mučedník) 315 –323 Marcianus (prokonzul) 41, 203n, 207–12 Marcus Aurelius 25, 31, 54, 58n, 79, 95, 101, 112, 177, 209 Marianus (mučedník) 161, 259, 263, 265 –268, 270 –272 Markión 198 Maturus (mučedník) 96, 104, 108 Maximianus 311, 317, 322, 329, 341 Maximilla (montanistická prorokyně) 189 Maximius 311 Maximus (mučedník) 213 –218, 217 Maxmilián (mučedník) 303 –313, 317 Melitón ze Sard 70 Mensurius (biskup) 38n Métrodóros (mučedník) 178, 198 Minicius Opimianus (prokonzul) 156 Minucius Felix 19, 209 Minucius Fundanus (prokonzul) 25 Minucius Timinianus (prokonzul) 156, 169n, 173 Misael 300 Mojžíš 183n, 299 Montanus (mučedník) 275, 279, 284 –288, 291 Montanus (zakladatel montanismu) 189 Nartzalus (mučedník) 119, 121n Nebúkadnesar 186, 279, 300 Novatianus 29, 286 Optatus (biskup) 162 Optimus (prokonzul) 215, 217n Órigenés 25, 35, 37n, 40, 193 Ovidius 159, 166 Paión (mučedník) 79 – 81 Pamphilus (mučedník) 64 Papylos (mučedník) 36, 83, 85n, 89, 91n, 110 Paulinus z Noly 48 Paulus (mučedník) 290 Peregrínos Próteos 31 Perennius (prefekt) 125n, 129n, 132–134 Perpetua (mučednice) 25, 35 –38, 40, 45n, 111, 139 –148, 140, 144, 165 –167, 190,

255, 283, 290, 297, 333 Petr z Alexandrie 38 Petrus Damiani 260 Pionios (mučedník) 28, 36, 46, 58, 70, 73, 85, 175 –199, 183, 188 Plinius Mladší 16 –19, 21n, 68, 103, 217 Polemón (strážce chrámu) 177, 182n, 186 –189, 194 Polítta 181, 188 Polykarpos (mučedník) 25, 34 –37, 39, 41, 43, 44, 47, 55 –74, 60, 149, 177, 181, 198, 290 Polykratés z Efesu 58 Pompeianus (komisař) 306, 309 Pomponius (diákon) 152, 156, 158, 159 Pontikos (mučedník) 96, 111 Pontius 13, 41, 43n, 142, 143, 222, 233 –236, 239, 241, 242, 244, 253n, 259 Potheinos (mučedník) 95 – 97, 101, 106n, 111 Praesens (konzul) 119 Primolus (mučedník) 279 Prisca (montanistická prorokyně) 189 Prudentius 295 Ptolemaios (mučedník) 23, 40, 49 –54, 53 Pudens (prokonzul) 24, 77 Pudens (voják) 167 Quartillosia (mučednice) 282n Quintillianus (prokonzul) 177, 196n, 199 Quintus (mučedník) 39, 60n, 63, 65, 92, 110 Renus (mučedník) 279, 281 Revocatus (mučedník) 151, 165, 169 –173 Rogatianus (křesKan) 297 Rufinus 96, 125 Rufinus (rétor) 177, 195 Rusticus (katechumen) 167 Rusticus (prefekt) 77, 79 – 81 Sabína (mučednice) 177, 181n, 187n, 194, 196 Samuel 192–194 Sanctus (mučedník) 91, 96, 104n, 108 Saturninus (mučedník) 151, 161, 165, 169 –173 Saturninus (prokonzul) 20, 23, 119 –121

Rejstřík osobních jmen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [391] Saturus (mučedník) 40, 45n, 65, 140 –142, 153, 160 –165, 167–173, 198 Saul 192–194 Scapula (prokonzul) 24 Secunda (mučednice) 119, 121n Secundinus (biskup) 259, 264 Secundulus (mučedník) 151, 163 Seneca 157, 159 Septimius Severus 25 Sixtus II. (papež) 27, 252 Sókratés 33, 131, 134, 195 Speratus (mučedník) 20, 119, 120 –122, 164 Statius Quadratus (prokonzul) 58n, 64, 72, 73 Successus (biskup a mučedník) 290 Šalomoun 159, 184 Šápúr I. 27 Štěpán (mučedník) 34, 64, 113, 198 Tatiános 80, 90 Tertius (diákon) 152 Tertullianus 24, 32, 37, 40, 139, 141n, 150, 153n, 160, 162, 165, 194, 207, 209, 211, 267, 282, 299

Theodórétos 192 Theofilos (hipparchos) 194 Tibullus 157 Tobiáš 242, 248 Traianus 16n, 25, 66, 68n, 103, 217, 226 Tuscus (konzul) 227, 229, 309 Ulpianus

23

Valerianus 27n, 169, 173, 221, 225 –227, 229, 252, 255, 264, 275, 295, 333, 337 Valerianus Quintianus (úředník) 306, 309 Vergilius 157 Vestia (mučednice) 119, 121n Vettius Epagathus (mučedník) 40, 52, 96, 102, 103 Vettius Gratus (konzul) 177, 199 Veturius (mučedník) 122 Victor (biskup) 58 Victor (mučedník) 282 Victoricus (mučedník) 279, 285n Vincentius Victor 158 Vitalis (lektor) 341 Zachariáš 102n, 251 Zacheus 255

[392]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rejstřík místních názvů

REJSTŘÍK MÍSTNÍCH NÁZVŮ

Abitina 327, 332 Adama 185 Afrika 24, 43, 117, 119, 121, 161, 165, 169, 221n, 225, 236, 250, 255, 285, 295, 305n, 309, 317, 322, 327n, 331, 337, 341n Agrigento 344 Alexandrie 25, 38, 53, 126 Ansaga 263, 271 Antiochie 16 Apulie 338, 344 Argos 183 Asie 31, 57, 69, 101, 126, 129, 183, 189, 196, 217n Athény 25, 183 Autun 327 Bíthýnie 16 Byrsa 119, 280 Camogli 301 Catania 40, 344 Cirta 259n, 263, 265n, 269 –271 Constantina viz Cirta Curubis 27, 226, 229, 233, 250, 264 Dalmácie

30, 209

Efesos 63, 196 Egypt 26, 132, 160, 184 Eleusína 197 Elvira 212 Etiopie 160 Etna 185 Filomélion 39, 47, 57, 61, 63 Flavia Neapolis 77 Frygie 25, 63, 65, 81, 95, 101, 110 Fuscianum 288, 291

Galatie 81 Galie 58n, 95, 97, 101 Gomora 185, 191 Gordos Iulia 89 Henchir Bou Cha 337, 341n Hippo 295 Hispánie 156, 297, 322 Chíos

183

Ikonion 81 Itálie 343n Jeruzalém 35, 67, 161 Jordán 185 Judea 133, 185 Kaisareia 31, 309 Kampánie 338, 344 Kappadokie 63, 81 Kárie 101 Karina 189 Kartágo 25, 27–29, 119, 140, 142, 151, 156, 158, 160, 169, 190, 221n, 225n, 230, 235n, 240, 244 –248, 250, 253, 275, 279, 280, 284, 290, 309, 312, 329, 337n, 341–343 Kilikie 81 Kimólos 185 Kolofón 183 Korint 25, 47, 73, 74 Kréta 132, 209 Kýmé 183 Lambaesis 259, 270n Láodikeia 25 León 317n, 322 Ligurie 301 Lucania 344

Rejstřík místních názvů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [393] Lugdunum viz Lyon Lýdie 72, 89, 185 Lykie 185, 212 Lyon 24n, 58, 95, 101n, 106 –108, 149 Magnésie 73 Malá Asie 19, 24, 58, 66, 77, 95, 97, 126, 150, 185, 189, 211, 309 Mauretánie 306, 321, 322 Mélos 185 Méonie 185 Messina 344 Moesia inferior 119 Mrtvé moře 185 Muguas 263, 265 Mýsie 185 Níkaia 330 Níkomédeia 337, 341 Nil 131 Nísýros 185 Nola 338 Numidie 263, 309, 329 Pamfýlie 204, 212 Pannonie 295 Pélúsion 131 Pergamon 85, 89n, 95 Pontus 16 Pylos 183 Remeš 330, 333 Rhôna 96, 112 Rulo 344

Řím 16, 18, 23, 25, 47, 58n, 73, 77, 79n, 126, 246, 306, 338 Sardy 72 Scilli 20, 21, 25, 119, 122, 164, 255, 343 Sebójím 185 Sicílie 185, 338, 344 Smyrna 35, 57, 60, 63, 69, 71–73, 177–179, 183, 185, 187, 194 –196, 198 Sóar 185 Sodoma 185, 191 Tanger 322 Taormina 344 Tarragona 295, 301 Thagaste 327 Thagora 327, 329 Théra 185 Theveste 284, 305, 309, 327, 329 Thibiuca 337 Thuburbo 169, 173, 327 Thyateiry 85n, 89, 91 Thysdris 24 Tingis 321, 323 Trója 209 Tulcis 301 Velia 344 Venusium 344 Vienne 24n, 58, 95, 101, 149

[394]

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Věcný rejstřík

VĚCNÝ REJSTŘÍK

Acta Acacii 41, 44, 120, 126, 201–212, 330 Acta Cypriani 219 –230, 235, 311 Acta Iustini 41n, 44, 77n, 125, 133 acta martyrum 13, 41– 47, 117, 122 acta martyrum paganorum 34 Acta Maximi 213 –218 Acta Maximiliani 303 –313 Acta Perpetuae 143n, 151, 169 –173 Acta Petri, Andreae, Pauli et Dionysiae 215 acta proconsularia 41 Acta Scillitanorum 20, 25, 34, 41n, 44, 115 –122, 156, 203 agapé 164, 270 anděl 64, 160, 161, 208, 249, 251 antisemitismus 19 císařský kult 20, 69, 101, 187 confessores 28, 181, 246 Čtvrtá kniha makabejská 33n, 61, 97, 105, 149 fábel 18, 34 –36, 64, 73, 86, 89 – 91, 96, 101, 103 –106, 108, 111, 113, 160, 165, 194, 218, 242, 263n, 266, 276, 281, 283, 301 démoni 89 – 91, 131n, 182, 193n, 217, 331n Didaché 299 dies natalis 47, 72, 122, 181, 260, 295 dobrovolné mučednictví 38 – 40, 61, 65, 86, 91n, 153, 215, 226 doketismus 182 donatisté 13, 39, 276, 331–333, 337 Druhá kniha makabejská 61, 97, 149 gladiátorské hry 16, 25, 35 –37, 71, 108, 111, 168 gnostikové 20, 38, 120 Historia Augusta 25 cherubín 208 incest 19, 104 judaismus 13, 20, 25, 28, 32n, 168, 191

kanibalismus 19, 104 Katafrygové viz montanisté krev 13, 37, 71, 104, 106, 163n, 167, 168, 172, 191, 196, 198, 204, 208, 228, 230, 254 –256, 264 –266, 269 –272, 286, 291 křest krví 37, 154, 165, 167, 271 kvartodecimánní spor 58 lapsi 28n, 221, 245 –247, 276, 286, 337 lektor 266, 341 libatio 29 libellatici 28 libelli 26 locus amoenus 161, 260, 268 magie 119 –121, 164, 192, 212 manichejci 29 markiónité 58, 73, 178n, 181, 198 martyres 28, 32, 34 –37, 48, 121 Martyrium Apollonii 44, 123 –135 Martyrium Carpi 83 – 92 Martyrium Cononis 192 Martyrium Lugdunensium 24n, 36, 38, 40n, 43n, 58, 93 –113, 149 Martyrium Pionii 42n, 45 – 47, 102, 175 –199 Martyrium Polycarpi 25, 35, 41, 43n, 47, 55 –74, 121, 177, 235 Martyrium Ptolemaei et Lucii 49 –54, 125 modly 26, 28, 60, 89 – 91, 98, 130, 170, 178, 184, 187, 191, 255, 286, 332 montanisté 39, 59, 61, 65, 97n, 110, 142, 144, 150, 167, 179, 181, 189, 204, 211, 280, 299 nekromancie 164, 179, 192 očistec 157 Passio Claudii, Asterii et sociorum 295 Passio Cosmae et Damiani 295 Passio Fabii Vexilliferi 313 Passio Felicis 335 –344 Passio Fructuosi 43, 293 –301 Passio Marcelli 315 –323

Věcný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . [395] Passio Mariani et Iacobi 41, 142, 257–272, 275, 283 Passio Montani et Lucii 44, 142, 259, 273 –291 Passio Perpetuae et Felicitatis 43 – 46, 137–173, 234 –236, 239, 259, 267, 275, 281, 283, 295 Passio S. Victori 207 Passio sanctae Crispinae 325 –333 Passio SS. Dativi, Saturnini presbyteri et aliorum 332 passiones 13, 41, 43n, 45 – 47, 122 Pastýř Hermův 154, 267 pronásledování křesKanů 19 –30, 225 ráj 141, 161, 173, 198, 268, 282 sacrificatio 21, 29

serafín 208 Sermo de passione SS. Donati et Advocati 276 Skutky Pavlovy 121 traditores 39, 337 turificatio 29 valentínovci 58 vita 43n Vita Cypriani 43n, 142n, 222, 231–256, 259 Zjevení Janovo 154, 161, 267 Židé 18, 32, 43, 54, 60, 63, 67, 69, 70 –72, 97, 105n, 164, 179, 182–184, 186, 191n, 194, 225, 255, 282

USPOŘÁDAL, PŘEDMLUVOU A EDIČNÍ POZNÁMKOU OPATŘIL PETR KITZLER Z ŘECKÝCH A LATINSKÝCH ORIGINÁLŮ PŘELOŽILI IVA ADÁMKOVÁ, PAVEL DUDZIK A PETR KITZLER ÚVODNÍ STUDIE JIŘÍ ŠUBRT REVIZE ŘECKÝCH TEXTŮ MARKÉTA KULHÁNKOVÁ REVIZE LATINSKÝCH TEXTŮ PETR KITZLER A JIŘÍ ŠUBRT OBRAZOVOU PŘÍLOHU VYBRALI A USPOŘÁDALI PETR KITZLER A IVA ADÁMKOVÁ ZA TECHNICKÉ SPOLUPRÁCE ROMANA SOUKUPA JMENNÝ REJSTŘÍK SESTAVILI PAVEL DUDZIK A PETR KITZLER, OSTATNÍ REJSTŘÍKY PETR KITZLER TYPOGRAFIE ZBYNĚK KOČVAR VYDALO NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O., ROKU 2009 JAKO SVOU 902. PUBLIKACI VYDÁNÍ PRVNÍ. AA 24,26. STRAN 400 REDAKČNĚ ZPRACOVAL PETR KITZLER ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA RADKA FIALOVÁ VYTISKLA TISKÁRNA EKON, JIHLAVA DOPORUČENÁ CENA 398 KČ NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O. PRA HA 3, V ÍTA NE J E DL É HO 15 E-MAIL: [email protected] WWW.IVYSEHRAD.CZ ISBN 978-80-7021- 989-8

Na přebalu: Svatá Kryšpína detail mozaiky z baziliky San Apollinare Nuovo, Ravenna, Itálie (6. stol.)

Recommend Documents