Na Havlově pohřbu mluvil Klaus státnicky. Jistě. Účelové gesto. Je šachista. Nemohl táhnout jinak. Viewegh: Zadělal jsem si na problémy

Viewegh: Zadělal jsem si na problémy Napsal uživatel Alexander Lukeš Středa, 31 Říjen 2012 10:18 -

Spisovatel Michal Viewegh napsal nový román Mráz přichází z Hradu. Žánrově jde podle autora o politickou satiru, více než tři sta stran je zalidněno figurkami a hlavně notoricky známými postavami, s nimiž se chtě nechtě musíme denně potkávat v médiích. Románové setkání však zároveň připomíná panoptikum a má být obrazem naší současnosti. Obrazem, který namalovala totální naštvanost. Ale bude naštvanost stačit?

Začněme volbami. Překvapily vás něčím, nebo vůbec ničím? Nečekal jsem tak velké posílení komunistů. Neschopnost voličů rozlišit podstatné. Já mám také tisíce výhrad vůči demokratickým stranám, ale přesto je neházím do jednoho pytle s komunisty a neříkám, že je to prašť jako uhoď. S komunisty se nemluví.

Ani třiadvacet let po Listopadu? S komunisty lze snad mluvit na regionální úrovni. Můj otec s nimi taky mluvil, když starostoval v Sázavě a potřeboval jejich hlas, aby byly opraveny chodníky. Od krajské úrovně výš se s nimi nemluví, jinak došlo v národě ke ztrátě paměti. Snad nemusím zacházet do podrobností. Obávám se však, že ke ztrátě paměti dochází i v mnohem menším časovém odstupu – vždyť lidé si nepamatují ani skandály Miloše Zemana. Lidé si nepamatují opoziční smlouvu a její důsledky... Bavím se s nimi a ptám se: Vzpomínáte si, jaké Zeman používal estébácké metody, pamatujete si na takzvanou operaci Olovo, materiál, který měl v roce 2000 politicky a lidsky očernit bývalou místopředsedkyni sociálně demokratické strany Petru Buzkovou? A oni mlčí, nevědí. Často nevědí, co se stalo před čtrnácti dny. Nevědí, že Klaus pochválil člověka, který tady sestavuje protižidovské seznamy a seznamy tzv. petentů a pravdoláskařů. Nebo že pochválí Bátoru, který doslovně mluví o „Havlově nevětraném duševním a mravním pelechu“.

Na Havlově pohřbu mluvil Klaus státnicky. Jistě. Účelové gesto. Je šachista. Nemohl táhnout jinak.

1/8


Nevěříte příliš tomu, co se píše v novinách? Některé věci jsou přece průkazné, byly zdokumentovány, jsou nezpochybnitelné. Že Klaus protěžoval Bartoše, Bátoru, Dobeše, Bártu nebo Béma a ani po všech odhaleních se od nich nedistancoval. Že z jednoho svědka předražených armádních zakázek na ministerstvu obrany kdosi udělal pedofila, že druhému podsunuli pistoli a tak dále a tak dále.

Pravicového voliče by však mohla zviklat povolební výzva Borise Šťastného: „Kdo jiný než on (V. Klaus) by nám měl pomoci vrátit se ke kořenům. Kdo jiný než on by měl pomoci resuscitovat napůl mrtvou pravici v naší zemi.“ Styčný důstojník mezi pražskými mafiány a magistrátem je pro mě zcela nedůvěryhodný politik. Kdo nevidí, že Klaus je destruující prvek české společnosti, kdo si myslí, že je Klaus spasitel, je slepý a hluchý.

Čímž se dostáváme k vašemu poslednímu románu, který charakterizujete jako politickou satiru a zároveň thriller, jako kombinaci reality a fikce, a navazujete tak volně na předešlé dílo Mafie v Praze. Nepochybuji, že impulzem k jeho napsání byla vaše dlouhodobá frustrace z poměrů, v nichž je vám i nám dáno žít a snášet je, přesto se zeptám: Co tak najednou? Předešlé příběhy, byť dávné, zejména Báječná léta pod psa, vycházely z osobních prožitků a díky tomu měly patřičnou sílu, rezonanci, věrohodnost. Nyní jste se podle mě ocitl na vratké půdě, na níž se s vámi ovšem pohybují patřičné atrakce: Klaus se dvěma milenci (jeden z nich záhadně utonuvší), Petr Nečas, ředitelka jeho kabinetu Jana Nagyová, arcibiskup Dominik Duka, ruský velvyslanec Sergej Kiseljov, dva připitomělí náckové s bombou, šéf ČEZu Martin Roman, Radek John, Bárta, kmotr Roman Janoušek, primátor Svoboda v šermířském oděvu a další pozoruhodné postavy s autentickými jmény. Jistě, můžeme říci, že dnes také svým způsobem žijeme pod psa, jenže ten současný pes je ve vašem podání jaksi napůl živý, napůl domyšlený, možná i vyspekulovaný, byť vašemu rozhořčení rozumím.

Jeden kritik taky napsal, že jsem si pouze chtěl přivydělat na krádežích, které popisuji… Nebo jsem se dočetl, že jsem potřeboval „zpeněžit Klause, než odejde z funkce. „Mafie“ a „Mráz“ je moje čtyřiadvacátá a pětadvacátá kniha – co jsem zpeněžoval ve všech předchozích? A jak to, že jsem se ve třiadvaceti knihách bez politiků obešel – a vydělal si taky? Prostě jsem si chtěl zkusit detektivku. Rád střídám žánry. No, a když jsem v „Mafii“ udělal krok A, bylo třeba udělat krok B. Uvědomil jsem si, že nemůžu uniknout do smyšleného světa bankovních loupeží, rukojmí a podobně. Že bych nedokázal vysvětlit, proč si vymýšlím fiktivní zločince, když denně čteme o těch skutečných. V „Mafii“ mě inspirovaly články o Praze 11. Detektiv soukromé

2/8


agentury ABL chirurgickým skalpelem vyřezává plyšovým psíkům oči a instaluje do nich kamery… Vždyť to je hotový Stieg Larsson! Jak jsem ten materiál začal sbírat…

Promiňte, jaký konkrétní materiál? O šmírování a zastrašování občanských aktivistů, kteří se na Jižním Městě snažili zabránit zástavbě zeleného Trojmezí. O plánu Víta Bárty na ovládnutí české politiky. O Bémovi, kterého „orchestruje“ mafián Janoušek. O mafiánu Palounkovi, který orchestruje starostu Prahy 4 Horálka. A tak dále. Leccos jsem se dozvěděl od novinářů, něco i od policistů. V „Mrazu“ jsem to jenom dovedl o krok dál. Rozšířil jsem záběr na celou českou politiku.

Jako spisovatel, publicista či občan? Jako spisovatel a občan. Možná víc jako občan. Ano, je to především gesto občanského vzdoru, vědomá provokace. Slovní atentát na českou politiku. Znechucení mě dovedlo k tomu, že jsem si nebral servítky a použil skutečná jména. Sice v úvodu „kategoricky prohlašuji, že jde o fikci“, ale jestli to stačí, nevím dodnes. Zatím se skoro nic neděje. Přišlo pár trapných výstřelů členů Hradní stráže, dvě tři stupidní recenze – a pak celá debata podivně utichla.

Mám jednu faktickou poznámku: Proč jste v tom vzdoru praktický jediný? Čeští spisovatelé zatím mlčí, to máte pravdu. Ale jinak se cosi děje. Cítím, že nějaká synergie tady funguje. Lidé mi vyjadřují podporu. Zpívají se protestsongy. Je tu svérázný řidič autobusu, co přimalovává politikům tykadélka, je tu onen nešťastník s pistolkou v Chrastavě – ale je tu i Karel Janeček a jeho Fond proti korupci, je tu pan Randák či Andrej Babiš… Je snadné jejich snahy vulgarizovat, je snadné se jim vysmívat, ale ta obrovská naštvanost lidí je nepřehlédnutelná. A volby v současné podobě nejsou řešením. Volíte pravici a druhý den zjistíte, že se vám spojila s levicí. Se stranou, jejíž předseda pravicovou vládu označoval za tuneláře a Česko za spálenou zemi.

Proč tím pádem v „Mrazu“ nemrazí i z levice? Schválně jste jejich zdánlivě bezúhonné politiky vynechal. Nebo jste nechtěl kopat do politické mrtvoly typu Rath? Psát o Rathovi už bylo zbytečné, navíc to přišlo „po uzávěrce“. Sociální demokraty si rozhodně neidealizuji, polovina z nich tam patří taky – stejně jako třeba Kalousek. V jedné knize nemohou být všichni. Až na Hulínského a Zemana se tam prostě nevešli.

Říkáte tím, že v Čechách demokracie moc nefunguje, nebo že si na ni jen hrajeme? Když čteme studie, že zločin neprorůstá do státní správy, nýbrž se v ní přímo rodí, když mnozí policisté a soudci kolaborují s mafií, co vám mám odpovědět?

3/8


Leccos se v tomto smyslu lepší, nemyslíte? Nejste až příliš usazen v názoru, že se stále hlouběji boříme do bahna, což je pro spisovatele pochopitelně inspirující? Poslední kroky policie byly veřejností hodnoceny víceméně kladně. Je pak pro spisovatele taková dobrá nebo spíše lepší zpráva přínosná? Já samozřejmě vidím drobné posuny k lepšímu. Některé zločiny už aspoň vycházejí najevo, několik zločinců bylo obviněno. Ale bohužel stále jen několik.

Položil jste si třeba otázku, zda by nebylo z literárního pohledu, z pohledu nikoliv jen čtivosti či oblíbenosti vás jako autora, přece jen lepší zapomenout na jakési panoptikum? Zapomenout na, řekněme, české Goyovy přízraky, které před námi dennodenně defilují v novinách, televizi a na internetu a možná už i ve zlých snech, a radši výpověď o marasmu poskytnout čtenářům přes osobní příběh, autentický, nosný, strhující a patřičně úderný? Vždyť v tom vašem panoptiku vystupují ze tmy a zase kamsi mizejí pouze figurky, které zůstanou zase jenom figurkami, a velká figura se tam bohužel neobjevuje. To je nevyhnutelné, jelikož v románu vystupuje asi čtyřicet postav. Připouštím tuto námitku, ano je to „pouhé panoptikum“. Snažil jsem se do něj dostat co nejvíce jmen, aby ten obraz byl dostatečně sugestivní, aby bylo znát, jak korupce prostupuje úplně všechno. Kam do té omítky ťuknete, tam vám spadne. Ať jde o zdravotnictví, školství, dopravu, ať jde o magistrát pražský nebo jiný.

Ovšem já mám problém: nemohu se soustředit na samotný tok děje, figurky se opravdu jen vynořují, zanořují a mnohdy – v mezičase – na ně zapomenu, nad žádnou se podle mne neklene nějaký výrazný psychologický oblouk. Byl to záměr? Stál jsem před krajně obtížným řemeslným úkolem: navázat na první díl, zachovat většinu existujících postav – a přibrat patnáct dvacet dalších. A hlavně skloubit satiru a thriller, což jsou žánry, jež se vzájemně téměř vylučují. Literárně jsem zkrátka musel leccos obětovat na oltář toho zmíněného občanského gesta. Já bych taky uměl – při vší skromnosti – napsat čistší, napínavější thriller, zaměřený víc na psychologii postav, nebo naopak ryzí satiru. Buď se budeme bát, nebo se budeme smát.

Jenže, promiňte, u mě až na výjimky nedošlo ani k jednomu, ani k druhému. To mě mrzí. Ano, ta kniha je možná zoufalý pokus, jak udržet minimální napětí a současně tam dostat tu jízlivou satiru... Příklad: bydlím na Praze 4, sledoval jsem místní mafiány, vím o nich víc i díky policistovi, který mě sám kontaktoval. Jeden z těch podpříběhů knihy jsem měl dokonce přímo pod okny. Viděl jsem, jak se stěhuje radnice Prahy 4 na Budějovickou. Jsem přesvědčen, že to byla další varianta prodeje Škodova paláce, který kdysi zařídil kmotr Janoušek spolu s Bémem a developerem Pawlowskim. Šlo o obdobný megatunel. Jak to napsat, aby to bylo k smíchu?

4/8


A můžete ten tunel dokázat? Nemůžu.

Proč? Nejsem policista, prokrista! Nemůžu nikoho odposlouchávat. Nemůžu nikoho vyslýchat ani nemám přístup k Janouškovým švýcarským účtům.

Co vám udělal Václav Klaus, že je z něj v románu homosexuál? V jiném vámi poskytnutém rozhovoru – v Lidových novinách – říkáte, že investigativní novináři se pokoušejí najít odpověď na otázku Co se stalo, vy jako spisovatel jste se pokusil použít svou představivost a vypracovat odpověď na zcela jinou, hypotetickou otázku: Co kdyby… Ale my všichni známe tu poněkud neslušnou říkačku, zahrávající si s touto predikcí. Podívejte, kdybych chtěl někoho zasáhnout na citlivém místě, určitě nenapíšu, že je homosexuál. Pro mě „homosexuál“ jaksi nepředstavuje urážku, urážka je to pouze pro Hájka, Jakla a Klause, protože ti považují homosexuály za devianty. Já zcela respektuji jinou sexuální orientaci, ti lidé si ji nevybrali, ti se s ní narodili. Mě tisíckrát víc zajímá, jestli je Klaus agentem Kremlu.

A je? Teď musím vážit slova, neboť se nepohybujeme v románu. Řeknu to takhle: kdybych si měl vsadit a sepsal si pod sebe příslušné indicie, zaškrtl bych odpověď „Možná ano“, nebo dokonce „Spíše ano“.

A co jste od Václava Klause třeba četl? Tak takový masochista, abych ho četl, nejsem. Když jsem psal Báječná léta s Klausem, zkonspektoval jsem pouze jeho knihu Na rovinu. Teď jsem si prolistoval Knihu devátou. Předchozích osm jsem vynechal.

Jak probíhají besedy se čtenáři? Výborně, protože na ně logicky chodí výlučně mí sympatizanti. Zatím jsem tam naštěstí neměl žádného magora, který by Hrad přišel hájit.

5/8


V knize zazní motiv, že ředitelka premiérova kabinetu Jana Nagyová tajně dojednává vládní posty s kmotrem Janouškem v cukrárně U Myšáka, což je bezesporu přízračné. To jsem se dočetl v týdeníku Ekonom a nikdo to zatím nepopřel.

Třeba to ještě někdo popře a vás bude dotyčná dáma žalovat. Co potom? Jste na takovou alternativu připraven? Já nevím, co je to být připraven. Prostě je to jedna z možností, co by mohla nastat. Žádné právníky nemám, s nikým jsem nic nekonzultoval, pořád věřím, že se pohybuji v mantinelech politické satiry.

Pro mě je signifikantní scéna ze Žlutých lázní, kde kmotr Janoušek opulentně slaví své narozeniny a opilý šéf ČEZu Roman se ptá, kolik ta elektřina vlastně stojí. V tomto místě se bránice zachvěje a čteme přesně ten druh mrazivého, sarkastického humoru, který však bohužel neprostoupil celým vaším textem. Stejně tak vzbuzuje smích vaše definice, kdo je český mafián: „Český mafián střílí jen výjimečně, buď uteče do ciziny, nebo se schová na dámských záchodech.“ Ptám se vskutku naléhavě: Opravdu nebylo ve vašich silách z tohoto břitkého materiálu vystavět celý příběh a mladým dejme tomu naservírovat obdobné a jimi milované „hlášky“? Už jsem připustil, že jsem si možná vzal příliš velký úkol. Že takhle adresnou a takhle rozsáhlou politickou satiru je těžké skloubit s pevně sevřeným thrillerem.

Čili méně by bylo více? Možná. Samozřejmě jsem mohl poláčkovsky pracovat se všemi postavami, snažit se z nich maximálně vydestilovat legraci – jenže legrace tu moc není. Asi uznáte, že je to všechno spíš trapné nebo nestoudné. Kde brát humor a napětí, když tady je to tak, že si politik odnese sedm milionů v krabici od vína?

Ale národ se tomu směje. Budiž. Já jsem si naopak vědomě zadělal na problémy. Mohl jsem psát další román pro ženy nebo něco takového. Samozřejmě jsem tušil, jaké reakce budou následovat od Jakla, Knížáka, Macka… A to ještě nevím, co bude říkat ruský velvyslanec, když v knize vystupuje jako tajný agent.

Třeba nebudou říkat nic a přehlédnou váš román jako zbytečnost, nebo řeknou, že je

6/8


nekvalitní, roztříštěný, směšný, bulvární, laciný, podbízivý, nestojí jim za jakékoliv rozčilení. Anebo ho dejme tomu v skrytu duše ocení, budou zarytě mlčet a konat. S tím vším počítáte? Počítám skoro se vším. Ano, hodnota toho románu možná spočívá spíš v rovině občanské než v té literární. Ale samozřejmě doufám, že běžný čtenář si ho s chutí přečte. Jistě existují lepší thrillery, ale nepřehlížejme to riskantní občanské gesto.

Jako byste tím naznačil, že spisovatel má být stále jakýmsi svědomím národa. Což je přece mýtus, ne? Rozpravy o spisovatelích coby svědomí národa opravdu patří do dob obrozenců a disentu, do doby, kdy tu panovaly nenormální poměry a literatura suplovala úlohu politiky. Jenže my v jistém smyslu jsme už zase v nenormálních poměrech!

Ulevilo se vám? Samozřejmě. A hlavně: lidé se aspoň mohou úlevně zasmát. Vzpoura takového kalibru zde ještě nebyla. Což bych si mimochodem rád přečetl v nějaké recenzi.

V jedné své „obhajobě“ zmiňujete i anglického spisovatele Juliana Barnese, představitele postmoderny a experimentální prózy, jenž mimo jiné prohlašuje: „Román vyslovuje dobře formulované lži, jež v sobě obsahují tvrdou pravdu.“ Tvrdá pravda je však teprve začátek. Kdo by měl ten Augiášův chlév vyčistit? A přijde vůbec někdo? Váš občanský postoj je legitimní, osobní, odvážný a možná i bláhový v atmosféře všeobecné apatie a bačkorového hrdinství. A proto je snad též legitimní otázka, zda ten mráz nepřichází i od nás samotných, zda nás nemrazí z pomyšlení, co vše jsme si jako občané nechali líbit? Kdybych přistoupil na metaforu s Augiášovým chlévem, je potřeba přijmout některé důležité zákony. Potřebujeme zákon o financování politických stran, potřebujeme, aby firmy, které se ucházejí o veřejné zakázky, byly nuceny rozkrýt svoji vlastnickou strukturu. Potřebujeme zrušit listinné akcie na doručitele, což je údajně evropská rarita, která umožňuje, že ministr dává zakázky vlastní firmě a nikdo mu to nedokáže. Potřebujeme změnit volební systém…

Michal Viewegh (*1962 v Praze), český spisovatel a publicista. V současnosti nejúspěšnější a nejprodávanější romanopisec na domácí scéně. V roce 1980 maturoval na gymnáziu v Benešově, poté

7/8


vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Již od začátku studia publikoval povídky v Mladém světě. Po dokončení vysoké školy učil na základní škole v Praze 5 – Zbraslavi, brzy však učitelské povolání opustil. Stal se na dva roky redaktorem v nakladatelství Český spisovatel, pak definitivně spisovatelem z povolání. Kromě románů je i autorem literárních parodií (Nápady laskavého čtenáře). Je také držitelem prestižní Ceny Jiřího Ortena z roku 1993. Vyzkoušel si psaní románu spolu se čtenáři internetu – viz Blogový román Srdce domova, který je zároveň otevřenou školou tvůrčího psaní, vznikající mezi srpnem a prosincem roku 2009. Romány (některé z nich jsou úspěšně zfilmované): Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách, Účastníci zájezdu, Zapisovatelé otcovské lásky, Román pro ženy, Báječná léta s Klausem, Případ nevěrné Kláry, Vybíjená, Tři v háji – společně s Halinou Pawlowskou a Ivou Hercíkovou, Román pro muže, Biomanželka, Mafie v Praze, Mráz přichází z Hradu. Novely: např. Názory na vraždu. Povídky: např. Povídky o manželství a sexu.

Rozhovor byl publikován v Literárních novinách č. 43

8/8

Na Havlově pohřbu mluvil Klaus státnicky. Jistě. Účelové gesto. Je šachista. Nemohl táhnout jinak. Viewegh: Zadělal jsem si na problémy

Recommend Documents