Náš časopis č. 25 Prosinec 2014
ZŠ Střítež n. L.
Šikovné prstíky
Podzim
Podzimní radost
Eliška Lévová
Klára Lévová
Hurá, je tu podzim.
Plody v zahradách pomalu dozrávají,
Suché listí padá k zemi,
tažní ptáci do teplých krajin odlétají.
draci letí vzhůru k nebi.
Proto na nic nečekejme
Přes den teplo, večer zima,
a úrodu do sklepů sklízejme.
to je hrůza, zase rýma.
Barevné listí ze stromů padá, mám prostě podzim ráda!
Dědeček a babička
Mí přátelé jsou rádi taky,
Alžběta Šváčková
když můžem spolu pouštět draky.
Kácíme stromeček,
Tatínek asi není jediný,
kácí i dědeček.
kdo na podzim slaví narozeniny.
Sbíráme jablíčka, sbírá i babička.
Práce na podzim Petra Miková
Potok
Léto už je pryč,
Matěj Šatánek
vezmem do ruky rýč.
Potok, potůček teče,
Zryjem celou zahradu,
loukou se vleče.
ať nejsme s prací pozadu.
Podzim je tady,
Padají také kaštany,
sklízí se sady.
ty budou do krmelce dávány.
Pán vítr je rád,
Veverky oříšky sbírají,
podzim je jeho kamarád.
zásoby na zimu dělají.
Pohádky, příběhy, dobrodružství a fantazie Panenka Anna Švecová Když jsem byla malá, měla jsem malý domeček pro panenky. Vždycky, když jsem si s ním hrála, představovala jsem si, že jsem jedna z těch panenek. Jednou, když jsem se strašně pohádala s mamkou, šla jsem si do pokoje stěžovat panenkám, jak je všechno nespravedlivé. Najednou jedna z panenek mrkla a povídá: „Tak buď taky jednou z nás.“ Lekla jsem se a pustila ji na zem. Bum! Po chvíli jsem se zvědavě zeptala: „A jak to mám asi udělat?“ „Obleč si na sebe nějaké šaty a vejdi do domečku,“ poradila mi jedna z nich. „Vždyť se tam nevlezu,“ namítla jsem. „Však to zkus,“ nenechala se odbýt. Navlékla jsem na sebe jedny růžové šaty s volánky a otevřela dveře do domečku. Strčila jsem dovnitř ruku a najednou jsem tam byla celá. Jéééé. Nikdy jsem nebyla v tak hezkém domečku. Všechno bylo světle růžové, po stěnách květované tapety, barevné polštářky společně s přikrývkami ležely na v řadě vyrovnaných postýlkách. Jediné, co mi vadilo, bylo, že jsem se nemohla vůbec pohnout. Nemohla jsem se napít z toho puntíkatého hrníčku, ani se najíst z té pruhované mističky. Jediné, co jsem teď mohla, bylo ležet na tom ostře růžovém koberci. „Aúú, nemůžu se pohnout!“ zaúpěla jsem. „To my taky ne,“ zasmály se panenky. „Jsme určené k tomu, aby s námi hýbal ten, kdo si s námi hraje,“ vysvětlovaly. Takhle jsem si to nepředstavovala, myslela jsem si, že když nejsem doma, panenky si tam hrají, pořádají čajové dýchánky a chodí na procházky. Chtělo se mi brečet. Hlavou se mi prohánělo snad tisíc myšlenek. Asi se s tím budu muset smířit. Vždyť i ve světě lidí se člověk občas cítí jako ta panenka.
Zemětřesení Romana Foltasová Z tmavé noci se jejich maličký svět ponořil do moře světla. Královna se napřímila a Van-Lin zakřičel: „Honém, už je to tady, všichni rychle ven!“ Sněžíci se tak rychle, jak jen dovedli, vysoukali ze svých peřinek, které byly z hřejivého sněhu, a spěšně utíkali k soše velikého sněhuláka, které říkali jen Sněhulák. Maličký svět Sněžíků byl velmi jednoduchý, a přece fungoval. Na velké rampouchové věži stála zpříma královna, která nikdy nepromluvila, jen tiše hlídala zasněžený kraj Sněžičí vesničky, zato dvojčata Lin-Van a Van-lin byla nejhlasitějšími zvědy celého Sněžíkova. Střídali se na hlídkách a hlídali, kdy přijde ta chvíle, kdy se dvířka otevřou a jejich kraj se ponoří do světla. Obyvatelé Sněžíkova mají kulatá bříška a zrzavé vlasy, ženy mají růžové tváře a červené vlněné kabátky, a muži zase červené nosy a modré vlněné kabátky. Všichni ze Sněžíkova se nejraději scházeli u Sněhuláka a zpívali koledy. Když se všichni seběhli, všechny oči se upřely na královnu, ta se rozhlédla, kývla na dvojčata, ta na ni mrkla a ona zase na ostatní Sněžíky. Ozvalo se hlasité juchů a všechny tváře a nosy se nalepily na sklo. Ozývalo se šeptání: „Podívej se na ten stromeček,“ nebo „Je na něm nová špička.“ Všichni občané Sněžíkova však strnuli, když uslyšeli rozléhající se Lin-Vanův hlas: „Ten je novej a menší a jde sem k nám!“ Sněžíci strnuli a upřeli oči na malého obra, který se blížil a natahoval ruce přímo k nim. Ratata, ozvalo se a všichni občané Sněžíkova se po náhlém šoku zvedali ze země. Pan Lyžička nemá nos, to snad opraví doktor Lepidlo. Óach, ale Sněhuláka nikdo nespraví… Sněžíci se seběhli kolem něj a začali zpívat smutnou koledu. Znovu se ozvalo již známé ratatata a královna vykřikla: „Zachraň se, kdo můžeš!“ Křach, a sněžítko spadlo malému Čendovi na zem…
Jak se sněhulák Bobo dostal do Kanady Tereza Michálková „Už mě nebaví tady jen tak stát,“ povzdechl si sněhulák Bobo, „vždyť stejně za dva měsíce roztaju! Nechci roztát! Musím někam odcestovat. Někam hodně daleko. Kde neroztaju!“ Najednou se ozvalo chřš, chřš! „Co to bylo?“ lekl se Bobo. „To jsem byl já. Možná vím, kde by ti bylo lépe.“ Bobo se rychle otočil. Za ním stál nějaký zajíc. „Tam, kde by ses měl dobře, to je tam nahoře, u ledních medvědů. Tam tomu říkají Arktida.“ „No jo,“ povzdechl si Bobo, „jak se tam ale dostanu?“ „Musíš jet vlakem a pak letět letadlem.“ „Myslíš, že mě tam pustí? Kdo by chtěl cestovat se sněhulákem?“ „No budeš se muset ukrýt, alespoň nebudeš muset platit.“ „Ty jsi génius! Můžu se zeptat, proč mi tak pomáháš?“ „Jen tak, jsem už takový,“ odpověděl zajíc. „A nechtěl bys jet se mnou?“ zeptal se Bobo, který byl momentálně šťastný jako blecha. „Ne, já bych tam zmrzl. Navíc tu mám rodinu.“ „Tak ti moc děkuju a měj se tu hezky,“ loučil se Bobo. Bobo vlakem projel téměř bez problémů, ale v letadle bylo moc teplo. Bobo už nevěděl, co dělat, pak ale na konci místnosti uviděl padák. Řekl si: „No, lepší, než se tady rozpustit.“ Vzal si padák a vyskočil z letadla. Padal, padal, okolo byl příjemný mrazík a pak bum! Byl na zemi. „Kde jsem to přistál?“ rozhlížel se Bobo. Všude bylo bílo a v dálce uviděl něco, co se hýbe. Nevěděl, co to je. Bylo to překvapivě bílé. Šel blíž, ale to bílé se zase oddálilo. Bobo za tím začal utíkat. Konečně byl dost blízko, aby rozeznal, že to je lední medvěd a zavolal: „Ahoj, můžeš mi prosím říci, kde to jsem?“ Medvěd odpověděl: „No v Kanadě přece, nechceš jít na horkou čokoládu do mého iglú?“ „Já horké nesmím pít...“ „Aha, tak pojď na limonádu s ledem.“ „To by šlo. Děkuji za pozvání...“ A tak sněhulák Bobo neroztál.
Pat a Mat si koupili auto Jan Švec Jednoho dne přestalo Pata a Mata bavit chodit pěšky. „Koupíme si auto,“ rozhodl Pat. „Hmm, ale nemáme moc peněz,“ zamyslel se Mat. A tak šli do bazaru. Prodavač je přivítal slovy: „Dobrý den, pro takové šikuly, jako jste vy dva, máme speciální nabídku. Tohle auto si můžete vylepšovat a upravovat, jak chcete,“ řekl a ukázal do rohu na staré podivně vypadající auto. Šli se k němu podívat blíž. „Nemá upadlý blatník?“ divil se Mat, ale prodavač se nenechal odbýt: „Nenechte se zmást, to auto je jen rozkládací.“ Usmíval se na ně a vysvětloval, proč třeba nemá stěrače, že už to není v módě, nebo že okna jsou rozbitá, aby auto větralo, a tak dále. „No, mohli bychom si ho koupit, ale asi bude drahé, když je to tak moderní auto,“ řekli nakonec Pat s Matem. „Že jste to vy, dám vám slevu,“ usmíval se prodavač. „Tak my ho teda bereme,“ rozhodl Pat. Sepsali smlouvu a radostně vykřikli: „A je to!“ Nasedli do auta, nastartovali a vyjeli z obchodu. Nedojeli ani do první zatáčky a z motoru se ozvalo křach, křach! Zjistili, že to asi nebyla ta nejvýhodnější koupě. Nakonec ale prodali železo a pár součástek se jim taky hodilo, takže toho až zas tak nelitovali. V časopise pro kutily si našli návod „Jak si udělat ze starého nové“ a dali se do práce. Vzali trakař a zalezli do garáže. Bum, bác, křach! Po dvou dnech pilné práce vytvořili trakař na benzínový pohon. A už nikdy nemuseli chodit pěšky. Michell’s sweet shop Michaela Radová Zelené, modré, fialové, žluté, mentolové a ty voňavé, posypané cukrem, který se v ústech rozpustí v lehce kyselou chuť. Nebo ty křehké a nadýchané jako právě vypraná peřina, do které se má každý
chuť ponořit a nechat se unášet svými sny. A ta vůně, hmmm… Ale ze všeho nejraději mám ty medově-máslové chipsy, plněné mandlovým krémem a pokryté bílou polevou. To je teprve v ústech to pravé nebe. Krém se jemně rozpustí a nechá vás i vaše chuťové buňky ošálit svou láskyplnou chutí. Tak takhle to mám každý den. Nemám to vůbec daleko. Jenom seběhnu přes ulici a už vidím Michell’s sweet shop. Z výkladní skříně už mě vítá Santa a jeho pomocníci, nachystaní na ohodnocení nejlépe vánočně vyzdobené výkladní skříně ve městě. Skřítkům jsem do malých ručiček dala tácy plné červeno-bílých hůlek, udělaných z máslového těsta a potažených barevnou hmotou. Velkým zlatým klíčem odemykám dveře zamčené na dva západy. Cvak poprvé, a než stačím otočit klíčem podruhé, už na mě volá jeden z mých stálých zákazníků. Rupert Prt mladší, který se prodírá z druhé strany velkou závějí sněhu a klouže se přes zamrzlou cestu. V ruce drží lízátko, které se mu div nezapíchlo do krku, když mu jeho přezka od pásku praskla a jeho kalhoty spadly na zem, načež logicky následoval pád. Celý mokrý od sněhu, s rozbitým páskem a ulomeným lízátkem přiběhl až ke mně. „Dobré ráno, paní Michelle,“ řekl Rupert s plnou pusou Honzových buchet ještě od snídaně, „máte dnes zase ta duhová lízátka jako včera?“ Věděla jsem, proč se ptá, protože mi je včera všechna vykoupil. „Myslíš tahle?“ otázala jsem se a z velké kapsy mé zimní bundy jsem vytáhla velké duhově lesklé lízátko na umělohmotné tyčce. „Anó!“ zajásal Rupert. „Mohl bych, prosím vás, odkoupit 963 825 lízátek?“ špitl a nahodil nejistý výraz, jestli tolik lízátek mám. Cvak po druhé. Otevřela jsem dveře a do nosu mě praštila příjemná vůně všech cukrovinek. Obrátila jsem cedulku na Otevřeno, prodala Rupertovi všechna lízátka a už se mohli hrnout další zákazníci. Během dopoledne v pokladně přibývalo a přibývalo korunek, zatímco v prosklených skříních ubývaly nejen francouzské koláčky, ale i hadíci, cupcakes, cookies, malé dortíky, želé, buchtičky, i mé oblíbené chipsy byly rychle pryč.
Když dětem skončila škola, všechny šly naschvál kolem mého obchůdku, aby napásly své žaludky. Některé však jen očima, neboť neměly dostačující obnos na útratu. Ta velká kukadla, koukající na všelijaké dobrůtky, nasvícené barevnými světýlky ve výkladní skříni, mě vždy donutila k tomu, že jsem musela vstát z růžové židličky a nabídnout dětem venku alespoň úlomky z vánočních perníčků. Rychle se začalo stmívat a já jsem začala pomalu uklízet. Když bylo vše hotovo, zhasla jsem světlo, zamkla dveře a zasněženou ulicí se vydala do svého domova…
O přírodě a zvířatech Papoušek Ferda Lucie Röderová Mám doma papouška, který se jmenuje Ferda. Je to korela. Jak jsem Ferdu dostala, tak byl hodně neposlušný, pořád mě kloval, a když jsem ho chtěla na noc zavřít do klece, tak nikdy nechtěl, ale jak si na mě zvykl, tak už mě poslouchá a je hodný. Rád mi sedá na hlavu a pořád chce být u mě. Když se jdu najíst, tak jde se mnou do kuchyně, přilétne na stůl a dívá se na mě, co jím. Pak mu dám do misky slunečnicová semínka, ta má nejraději, a tak jíme každý svoje. Vždycky, když přijdu domů, tak sedí na garnýži a čeká, co se bude dít. Jen co vejdu dovnitř, začne vřískat a létat kolem mě. Na hlavičce má oranžové kolečko, pod kterým má ouška. Pokaždé, když něco uslyší, tak hned zbystří a dá nahoru vějířovitou chocholku. Rád se prolétá po bytě a mává svými šedožlutými křídly. Když si chce hrát, tak odletí do vedlejšího pokoje za Ajou, to je druhý papoušek, kterého doma máme. Ferda si s ní rád hraje, houpají se spolu na houpačce, povídají si a tak. Mám ho strašně ráda a nikdy bych ho za nic nevyměnila.
Mášenka Michaela Menšíková Mé domácí zvířátko je křeček, holčička jménem Mášenka. U nás doma jí každý říká úplně jinak, ale na Mášo slyší. Můj křeček má bílou barvu a na zádech mu vede od hlavičky k ocásku šedý proužek. Celý den většinou Mášenka prospí v domečku a ráda se v něm schovává, někdy si vleze pod kolotoč a spí pod ním. Svým způsobem je to strašně hyperaktivní křeček. Večer se většinou probouzí kolem osmé hodiny a začne dělat ten svůj nepořádek. Začne běhat v kolečku, také ráda dělá kaskadéra, to znamená, že lozí různě po kleci, vyleze úplně až nahoru nebo klec ohryzává. Ráda jí zeleninu, ovoce, kukuřici a různá semínka. Je strašně zvědavá, když se někde něco děje, hned začne prozkoumávat okolí klece. Když ji z klece vytáhnu, tak by nejraději utekla. V kleci má koupací písek, ve kterém se různě převaluje a hrabe se v něm. Mám ji sice chvíli, ale mám ji ráda. Náš pes Ajda Radek Camfrla Můj věrný přítel a kamarád je pes. Je to fenka a jmenuje se Ajda. Jde o velkého švýcarského salašnického psa, kterého jsme si přivezli z Mladé Boleslavi. Ajda váží asi 40 kilo. Její mohutné tělo pokrývá krátká lesklá srst. V knížkách se píše, že tito psi milují vodu, ale naše Ajda ne. Je ji velice těžké umýt, neboť jakmile spatří vodu, prchá a schovává se. Další zvláštností jsou její oči, jedno oko je hnědé a druhé je krásně modré. Chtěl jsem z Ajdy vychovat správného psa, a proto jsem si koupil knížku o tomto plemenu. V ní jsem se dozvěděl, že tito psi mají velmi rádi pohyb, vycházky a také tahání. Přemluvil jsem tatínka, aby koupil postroj. Tatínek jednou v zimě zapřáhl Ajdu, já se svými sourozenci jsme nasedli na sáně a já
jsem zvolal: „Ajdo, jedem!“ Asi po sto metrech se Ajda zastavila a lehla si do sněhu. Nepomohly ani naše prosebné povely, a tak naše jízda skončila. Mám ji velmi rád a ona nás taky. Lesík s veverkou Natálie Maršálková Mé nejoblíbenější místo je malý lesík před naším domem. Do tohoto lesíka chodím hodně často. Kdysi si tam hrála i moje mamka se svými sourozenci. Když tam přijdu, tak jsem vždy ráda, že tam jsem, protože tam žije malá veverka. Sednu si na kámen a čekám, až se ukáže. Tahle veverka není obyčejná, protože má na bříšku bílý pruh a na zádech rezavý pruh, jinak je celá černá a je hrozně mazaná. Na zahradě máme na stole bednu s ořechy a ta veverka vždy vyleze z lesa a rozhlédne se kolem sebe, jestli se neblíží nebezpečí. Když se ujistí, že jí nic nehrozí, tak se posune asi o čtyři metry dál a udělá to samé. Až dojde k našemu stolu, tak si tam vezme jeden oříšek do předních tlapek a rychle utíká zpátky do lesa. Ale pokud se cítí ohrožena, tak si rychle vyleze na strom a zkusí to zase za chvilku. Teď zjistila, že ořechy mají na zahradě také naši sousedé, takže začíná chodit na ořechy i k sousedům. Mám tuhle veverku moc ráda, je moc legrační a zajímavá. Malý lesík Lenka Zdráhalová Mé nejoblíbenější místo je malý lesík, který se nachází na konci naší velké zahrady. Jako malá jsem si vždycky myslela, že je to místo magické a představovala jsem si, že se tam schází víly. Teď už tomu nevěřím, ale i tak má toto místo pořád něco do sebe.
Pokaždé, když tam přijdu, tak se opřu o mohutný dub, nadechnu se čerstvého vzduchu a vydechnu. Je to takový můj rituál, vždycky tak zapomenu na různé starosti nebo problémy, které mě tíží. Poté si sednu na pařez a poslouchám zpívání ptáčků. Nejhezčí je, když zpívají na jaře. Vždy jeden zazpívá tón a druhý jako by mu odpovídal. Někdy vznikají opravdu krásné melodie, které se mi potom honí hlavou. Když zrovna neposlouchám ptáčky, tak si najdu nějaký strom s kůrou a v té kůře hledám různé obrázky. Jednou jsem tam našla dokonce obrázek pejska. Je to opravdu legrace a navíc to rozvíjí fantazii. Než z místa odejdu domů, vyjdu si kousek nad lesík. Tam u polní cestičky stojí pomníček sedláka, kterému se, když se vracel z pole, zabodla do boku kosa. Protože jsem věřící, tak se pomodlím. Pak už jdu domů s úsměvem na rtech. To místo mám opravdu moc ráda, protože ve mně vyvolává krásné vzpomínky na minulost a je tam krásná příroda. Strom Tereza Maléřová Mé nejoblíbenější je klidné místo na stromě za potokem naproti našemu domu. Lezu vždy do špičky tohoto stromu a zatím mě tam ještě nikdy nikdo neobjevil, ale zato já vidím všude a všechny a hlavně bratránkům a sestřenkám do pokoje. Sedávám na jedné větvi, která má tvar sedátka. Vždy, když mám depku, tak tam lezu, protože tam je klid, ticho, slyším ptáky a také miluju lezení po stromech. Létá tam ke mně nádherný černo-bílý ptáček, který si tam sedne na větev vedle mě a prozpěvuje si. Toto místo mám moc ráda, protože ve mně vyvolává vzpomínky z dětství, protože jsem kdysi z něho spadla dolů na hlavu a od té doby mi hrabe.
Strom Alžběta Váňová Moje nejoblíbenější místo je strom, který má větve kolmo od kmene, a tak se na něj dá bez problému vyšplhat. Tento strom roste nad naším domem a kraji řídkého lesa, ve kterém už žádný jiný takový strom není. Je prostě unikátní. První a také ta nejsilnější větev z kmene vyrůstá už asi metr nad zemí, ale to ještě není pořádný rozhled, a tak radši šplhám ještě o něco výš. A už vidím srnky a zajíce, jak se prohání po rozlehlé louce až ke vzdálenému lesu. V zimě tu někdy vidívám proběhnout dvě zrzavé lišky, které se sem vracejí každý rok. U stromu jsme si s bráchou postavili malý, ale přesto útulný domeček, do kterého nenaprší a v zimě do něho nespadne ani jedna sněhová vločka. Stavěli jsme ho hodně dlouho a několikrát nám spadl nebo nám jím proběhla malá neposedná srnka. Nakonec se to ale vyplatilo. Je to prostě úžasné místo na odpočinek na čerstvém vzduchu.
Z páté třídy Výlet na moto GP do Brna Roman Mik Dne 18. srpna jsme se s taťkou a se strejdou a se sestřenicí vydali do Brna na moto GP! Začalo to ve 4:30 ráno. Vzbudili jsme se, dodělali přípravy a v 5:00 jsme vyjeli na úmornou cestu. V 6:00 jsme tam byli a šli jsme si koupit lístky a vtom vypadl pořadatelům proud. Po deseti minutách ho zase nahodili a potom jsme šli na přírodní tribunu G. Tam na nás čekal zbytek výpravy a potom začal ranní trénink. Nejdříve moto 3 s 2 českými závodníky, s Karlem Hanikou a s Jakubem Kornfeilem, poté moto GP s Karlem Abrahámem a poté moto 2 s Čechem Mirou Popem, který jel na divokou kartu, a
šlo to na start. Nejdříve moto 3, poté moto GP a poté moto 2. Všichni Češi moc dobře nedopadli, kromě Karla Abrahama, který byl hodně dobrý. A poté jsme šli s velkým davem domů. Motorky mě baví!!! Naše čtyřkolka Jan Lév Píše se rok 2009, taťka koupil nový přírůstek do rodiny – čtyřkolku. První tři měsíce na ní jezdil jenom taťka, pak se na ní naučil jezdit i Jarek. V zimě na ní začala jezdit dokonce mamka do práce a po nějaké chvíli jsem se začal učit i já a musím říct, že je to príma. Na začátku prázdnin ve Skále nám shořel motor a taťkův kamarád nás odtáhl domů. A já jsem musel jet do Hradeček na skautský tábor a po týdnu na táboře přijeli taťka s mamkou na čtyřkolce a já sem byl rád, že je spravená. Jsem rád, že ji máme. Moje rodina Soukupová Klárka Můj bratr má čtyři roky a chodí do školky, když jsem ve škole, tak si nachystám věci. S naší paní učitelkou jsem spokojená a s panem učitelem taky. Naše paní kuchařky vaří dobré obědy. Když jdu domů ze školy, tak si doma udělám úkoly. Potom čekám, až mamka vyzvedne nejmladšího bratra ze školky a pak si s ním hraji, je to můj nejlepší bratr. I moji dva bratrové Jirka a Tom jsou moji nejlepší bratrové. Cesta do lesa Standa Cihlář Jeden den jsme šli se psem do lesa. Byl krásný den, slunce svítilo a došli jsme na lesní cestu. Byla
celá rozbahněná, ale my jsme ji obešli a šli dál. Pustili jsme psa, on se rozběhl, došli jsme na Skálu a tam jsme se dívali na tu pěknou krajinu. Za chvíli se udělalo horko a my jsme šli po prudké cestě dolů, mohli jsme spadnout do vody, ale cesta byla suchá, takže kameny neklouzaly. Jak jsme sešli dolů, dal jsem psa na vodítko a šli jsme domů. Cestou jsme se stavili ve Skále, aby se napil, a utíkali jsme přes pole domů. Byla to pěkná procházka. JANÍK umí chodit Marek Jordán Janík se poprvé postavil a netrvalo dlouho a Janík udělal první krok. Pak chodil do všech pokojů, prolézal a zkoumal, co všechno tu je. Zalíbil se mu můj pokoj, a jak zjistil, co to je „kupy, kupy“, tak už věděl, že má vylézt po schodech, otevřít dveře do koupelny a rozsvítit si. Tak se mu to líbilo, protože má rád vodu a čvachtání. Pak jsem ho naučil střílet z nervky a kopat do míče, ale byl tu jeden problém, Janík neuměl kopat. Tak jsem mu řekl: „Kopy, kopy,“ on se rozběhl a vrazil do míče. Míč sice odletěl dost daleko, Janík ale spadl, řval dost dlouho a maminka mi řekla, že mu mám podat svůj meč a věřte nevěřte, Janík přestal řvát. Po jeho velkém výkonu jej dala maminka spát. Přechod z jindřichovské školy do střítežské školy Dorota Jakubíková Přesuneme se do dne, kdy se rozdávalo vysvědčení. Paní ředitelka s úsměvem otevřela dveře do třídy a začalo se rozdávat. Měla jsem samé jedničky . Potom jsme přešli do školky a tam na nás čekal obrovský dort, na kterém byla jména všech žáků základní školy. Potom jsme dostali knihu. Na konci prázdnin jsem se strašně bála a zároveň jsem se těšila. Poslední týden jsem si nachystala pomůcky do školy.
V září jsem byla strašně nervózní, ale když jsem viděla samé spolužáky, které jsem znala z miniházené, nebo z přípravy na první svaté přijímání a naši usměvavou paní učitelku, moc se mi ulevilo. Od té doby se do školy těším. Náš pes Štěpán Dreiseitel Poté, co nám zemřel pes Hugo, jsme si koupili fenu jménem Sára. Je to ridgeback. Když jsme ji kupovali, s taťkou a bráchou jsme hned ráno vyrazili na Slovensko pro naši novou hlídačku. Až jsme dojeli na určené místo příjezdu, zazvonili jsme na zvonek a čekali jsme, až si pro nás někdo přijde. Po vstupu na zahradu, kde byla štěňátka, jsme uviděli všechna s růžovým a jedno s černým čumáčkem. Samozřejmě jsme si vybrali s černým, ale taťka chtěl s růžovým. Bylo to dva proti jednomu, takže jsme měli vyhráno. Taťka vzal přepravku pro psy, a až ji nabral, tak jsme ji dali do kufru a jeli jsme do naší milované České republiky. Cestou domů se Sára jednou převrátila vzhůru nohama, takže jsme museli zastavit a můj brácha Matěj ji musel převrátit zpátky… Od té doby ji mám strašně rád a brácha mi říkal, že jsem na psy. A když jsem jí dal dvě kosti, tak je hned zakopala do země, sice nevím proč, ale je to můj miláček…
den se šel podívat na louku a uviděl krásnou malou lesní ženu. Ta se
Ježci z třetí a čtvrté třídy
Listy z třetí a čtvrté třídy
Ze školního klubu
Z naší školy JABLKOVÝ DEN v 1. a 2. třídě Ráno děti přivítala Jablíčková víla a seznámila je se 6 odrůdami jablek. Na lavici měly děti názvy odrůd jablek. Připravená rozkrájená jablka postupně ochutnávaly a přiřazovaly jim body podle toho, která jim nejvíce chutnala. Po ochutnávce si z jablek udělaly ovocnou misku. Nakrájely si jablka a banán a posypaly skořicí. Pro dobrou náladu jsme si zazpívali písně, ve kterých se zpívá o jablíčkách. Dozvěděli jsme se také, co je sad a alej. K tomu nám pomohly obrázky stromů, které jsme si nakreslili. Se stavbou jablka se děti seznámily, když otiskovaly rozkrájená jablka do koruny nakreslených stromů. Ve druhé části jsme se vydali k paní Číhalové, kde jsme si prohlédli sad a o každém stromu se něco dozvěděli. Ochutnali jsme i jiné odrůdy jablek a dověděli jsme se, jak se uskladňují jablka. Mohli jsme také ochutnat šťávu z ovoce a koláč z jablek. Ve třídě jsme si vyhodnotili odrůdy jablek, která nám nejvíce chutnala. Vyhrál ŠAMPION, potom RUBÍN a JADERNICE. Potom následovaly odrůdy MELROZE, ROSANA a GOLDEN DELICIUS. Velkou radost měly děti z jablkových medailí, kde si nalepily pořadí nejchutnějších jablek. Mgr. Věra Fojtíková Bowling V úterý 11. listopadu jsme jely (opravdu jenom holky) na bowling s paní učitelkou Wolframovou. Nejvíc se dařilo Terce a jejímu týmu. Až jsme dohrály, tak jsme si daly veliké pizzy a kofolu. A aby toho pohybu nebylo málo, šly jsme si zacvičit na průlezky pro seniory, kde se nám Paťa díky vítězce Terezce málem zmrzačila. Potom jsme si postupně vyzkoušely i Terčin ski board. Celý výlet jsme si ale moc užily. Holky ze sedmičky
DIVADELNÍ PŘEDSTAVENÍ V OSTRAVĚ Na začátku školního roku jsme si chtěli užít společných chvil a vzájemně se více poznat. Cestovali jsme za divadlem až do Ostravy
do DIVADLA LOUTEK. Bylo krásné počasí, a tak jsme si to užili. Zážitek měly děti z divadelního představení O kocouru Modroočkovi. Působivá byla i atmosféra velkého divadla, kde mnohé děti byly poprvé a se zaujetím sledovaly na jevišti kocourkovy příběhy. Zážitky měly děti také z cestování různými dopravními prostředky. Protože bylo nádherné slunečné počasí, užily si děti v parku také průlezek a skluzavek. Na náš společný výlet děti vzpomínají i dnes. Nela Foltasová: Moc se mi líbilo divadlo, jízda rychlíkem a průlezky. Jindřich Camfrla: Líbily se mi písničky, které byly v divadelním představení, skluzavky a také jízda rychlíkem. Sofie Šváčková: Líbilo se mi divadlo, cestování a nakupování. Žáci 1. a 2. třídy.
Z vystoupení Abraka Muziky
1. a 2. třída – projekt Jablko
1. a 2. třída – projekt Jablko, loutkové divadlo v Ostravě
Sportovní odpoledne 1. stupně, cvičení hasičů
Branný závod spádových škol
Čertovský den
Halloween
Projekt 72 hodin
