Náš časopis č. 24 Červen 2014
ZŠ Střítež n. L.
Šikovné prstíky
Pohádky, příběhy, dobrodružství a fantazie Jdi za duhou Jana Voldánová Každou sobotu ráno medvídci chodili do knihovny na pravidelné předčítání. Ještě před tím, než začal pan Záložka medvídkům předčítat z krásných knih, řekl jim, aby si sedli do kroužku. Jednoho rána pán Záložka předčítal medvídkům příběh, ve kterém nějaký skřítek našel na konci duhy hrnec plný zlaťáků. To Jáchyma moc zajímalo, zvláště když zjistil, že se venku rozpršelo. Právě když se medvídci chystali domů, přestalo pršet, ale na zemi zůstalo mnoho báječných kaluží na hraní. Jáchym si ale v kalužích hrát nechtěl. „Už toho nech!” volal netrpělivě na Cilku a tahal ji pryč. „Musíme si pospíšit,” volal spěšně a táhl nešťastnou malou medvědí holčičku Hlavní ulicí. Jakmile jim za zády zůstal nejvyšší dům, konečně to oba medvídci spatřili. Na obloze se klenula překrásná duha. „Honem,” poroučel Jáchym, „musíme najít její konec dřív, než zmizí.” „Ale Jáchyme…!” snažila se odporovat Cilka, Jáchym však už utíkal pryč a její slova neslyšel. „Podívej!” volal Jáchym po chvilce a jako by nevěřil vlastním očím. A skutečně. Jakmile se oba vyškrábali na nejvyšší kopec, který začínal za domem, kde Jáchym bydlel, uviděli opravdu konec duhy. Byl přesně uprostřed jeho zahrady! Jáchym a Cilka se rozběhli dolů, ale než stačili doběhnout k vrátkům, stala se podivná věc, duha zmizela. „Přiběhli jsme moc pozdě,” pípla Cilka. Jáchym se nechtěl ale jen tak lehce vzdát „Duha už je sice pryč, ale co když poklad tu stále ještě je. Kde mám lopatu?” ptal se sám sebe. A než ho Cilka stačila zastavit, hloubil lopatou díru do tatínkových tulipánů. Právě v té chvíli vyšel z domu tatínek medvěd, když uviděl Jáchyma, výhružně na něj zavolal: „Okamžitě toho nech!”
Právě ve stejném okamžiku se od Jáchymovy lopaty ozvalo cinknutí a nějaká lesklá věc odletěla spolu s hlínou směrem k tatínkovi. Tatínek jen natáhl tlapku a letící věc do ní chytil. „To snad není možné,” vykřikl, když se podíval, co to vlastně chytil. Byl to jeho prstýnek, který vloni ztratil. Teď tatínka přešla zlost a Jáchyma začal chválit a řekl mu, že až příště něco ztratí, bude to hledat na konci duhy. Deset korun pro štěstí Jana Doležalová „No tak, na co čekáš, rychle házej. Teď nebo nikdy!!!“ Před dvěma dny: Jdu právě domů ze školy, když zrovna vidím, jak můj malý soused stojí nad městskou fontánkou se smutným výrazem v očích. „Co se děje Petře? Jak to, že vypadáš tak sklesle?“ „Přál jsem si od našich k narozeninám kolo, ale žádné jsem nedostal. Prý jsou kola teď moc drahá.“ Bylo mi Petra líto a potom jsem si vzpomněl, že mám v batohu ještě 10 korun. „Hele Péťo, tady máš 10 korun. Hoď je do fontány a něco si přej.“ Žbluňk! „Přeju si nové kolo! A kdy to kolo dostanu?“ zeptal se Petr. „To přání se ti přece nesplní hned.“ „Takže tohle kolo není pro mě?“ Vytřeštil jsem oči, tohle není možné. Vedle Petra stálo úplně nové a krásné kolo. Doma jsem na tu dnešní událost nemohl přestat myslet a rozhodl jsem se, že jak přijdou rodiče, tak jim o tom povím. Moje máma je prodavačka a táta vědec na volné noze a zatím nic kloudného nevymyslel, takže na tom finančně nejsme zrovna dvakrát nejlíp. Jakmile naši dorazili domů, všechno jsem jim povyprávěl. „To ale přece není možné, Mirku, něco jako kouzla vůbec neexistuje, vždyť už jsi dost starý, abys to věděl.“ „Ale tati, tak to jenom zkus a hoď tam 10 korun.“ Ještě to odpoledne jsme se vydali k oné kouzelné fontáně. „Tak jo, synku, teď ti dokážu, že něco jako kouzla neexistuje. Takže, přeji si trochu plutonia na své pokusy. Tak vidíš, nic se nestalo, já ti to říkal.“
A najednou se v tátových rukou objevilo plutonium. „Ale, ale, to není možné, to je úžasné.“ „Tohle je skvělé,“ řekla mamka. Hodila do fontány peníze a v mžiku se jí kolem krku objevil perlový náhrdelník. „Ale nikomu to neříkejte,“ povídal táta, „neboť by to byla katastrofa, kdyby si každý něco přál. Bůh ví, po čem ti lidi dneska touží.“ Na cestě domů jsem zahlédl sousedku s Petrem a nějak divně se na nás dívali. „No, to by mě zajímalo, kde zrovna tahle ženská vzala na perlový náhrdelník, vždyť je to prachobyčejná prodavačka a její manžel je jen rádoby vědec. „Třeba ho má z fontány. „Ale co to povídáš, Petře, fontány přání neplní.“ „Ale tahle jo, jenom do ní hodíš 10 korun a všechno se ti splní.“ Když jsme se šli na druhý den s mámou projít, nevěřil jsem svým očím. Kolem fontány postávala spousta lidí, házejících peníze do vody. Najednou slyším: „Uhni mi z cesty!“ To mi povídá nějaká stará kočka. Kdo si proboha přál, aby zvířata mluvila? Ale kdo o fontáně všem řekl? Vždyť o tom nikdo kromě nás nevěděl. A když v tom vidím naši sousedku, jak něco pořvává po ostatních lidech. Že mi to hned nedošlo. Bum, prásk, šššššíí. A jéje, táta asi už začal experimentovat s tím plutoniem. Když jsem uviděl, co se stalo, zježily se mi všechny chlupy a naskočila mi husí kůže. Celá bytovka byla v plamenech a s mámou to málem seklo. „Ježíš Maria, co budeme dělat?“ křičela mamka. Najedou mě napadlo, že mám v kapse ještě 10 korun. „Pozor mami, mám ještě v kapse 10 korun na poslední přání.“ „No tak, na co čekáš, rychle házej. Teď nebo nikdy!“ Napřáhl jsem se a doufal, že neminu. Jakmile jsem uslyšel žbluňknutí, tak se mi ulevilo. „Přeju si, aby se tohle nikdy nestalo!“ Crrr, crrr! Co se to stalo, najednou ležím ve své posteli. Rychle mi prolétlo hlavou, co všechno se za ty dva dny odehrálo, Když v tom mi někdo vpadl do pokoje. „Mirku, rychle vstávej, nebo přijdeš pozdě do školy!“ Byl to taťka. Nemohl jsem tomu uvěřit, byl to snad všechno jen sen? „Tati, tys včera neexperimentoval s plutoniem a nevyhodils celou bytovku do povětří?“ Co to meleš, Mirku, kde bych k plutoniu
asi tak přišel a co bych s takovou věcí vůbec dělal? Asi se ti něco zdálo. A vůbec, hoď sebou, ať nepřijdeš pozdě.“ Pořád nemůžu uvěřit, že se mi to jen zdálo, vždyť všechno vypadalo tak reálně. No nic, měl bych si pohnout a musím ještě nakrmit svou rybu. Už jí tam sypu krmení a v tom uslyším: „Hej, dej mi víc, ty tvé mizerné porce mi nikdy nestačí!“ Adam a Nero Jakub Hercík Nedaleko odtud žije kluk, který jednoho krásného dne nasedl do vlaku a jel k babičce, kde plánoval strávit letní prázdniny. Je to takový normální vesnický kluk s hnědými vlasy a modrýma očima, ve kterých je na první pohled vidět nějaká klukovina. Ten kluk se jmenuje Adam. Jakmile Adam přijel k babičce a dědečkovi, tak se s nimi v rychlosti přivítal a hned letěl do chlíva obhlídnout, jak vyrostli prasátka, kravičky, králíci, a kočky. Ale hlavně se šel přivítat s psem, který se jmenuje Nero. Adam si s Nerem moc rád hrál a často s ním chodil na procházky. Na druhý den vstával Adam zároveň s kokrháním kohouta. Po snídani šel s dědečkem poklízet zvířata. Potom se Adam šel projít s Nerem. Procházeli se jen tak vesnici a na konci vesnice zahnuli do dlouhého lesíku. Když Adam zpozoroval, jak je ten les dlouhý, chtěl se vrátit. Ale už bylo pozdě. Nero se rozběhl za srnkou, kterou zpozoroval v dáli mezi stromy. Adam volal: „Nero, vrať se, k noze, Nero!” Ale Nero nereagoval, tak se Adam rozběhl za ním. Běželi asi jeden kilometr, ale pak jim srnka utekla. Nero i Adam se polekali, protože neznali cestu zpátky. Tak se vydali hledat cestu zpátky. Asi po půl hodině došli na mýtinu, na které stál vysoký dub. Přišli k němu blíž a zjistili, že vedle dubu vede cesta do podzemí. Vešli do podzemí a tam si přečetli nápis: „Zde se splní všem všecko, co si budou přát.” Adam si přál plno cukrovinek a mnoho hraček. Potom si přál, ať tam má motorku, pak plno sněhu, ať může
jezdit na snowboardu, potom bungee jumping, kolotoč, koně, nové boty a traktor. A Nero si přál manželku. Nakonec si Adam přál mapu, podle které se pak šťastně vrátili domů, kde to všecko povyprávěl babičce, která se mu jen smála a nevěřila mu to. Pstruh duhový Petr Snoha Těšil jsem se na květen, kdy začíná odhájení rybníka Karláku. Večer jsme s taťkou šli nasbírat žížaly a nachystali jsme si pruty a červy. Brzy ráno jsme vstali a posnídali. Nachystali jsme svačinu a pití a vyrazili směrem k rybníku. Cestou jsem přemýšlel, jestli budou ryby brát. Když jsme přijeli k rybníku, byl jsem překvapen, jak je rybník hodně po dešti zakalený. Zaparkovali jsme auto, vzali věci a šli jsme na své oblíbené místo. Asi po hodině jsem vytáhl první rybu. Byl to pstruh, asi třiceticentimetrový. Pak taťka vytáhl dva pstruhy. Mezi tím zabrala spousta malých rybek, které jsme pustili zpátky do vody. Z ničeho nic jsem měl velký záběr, udice se hodně prohnula, pak vyskočila velká ryba a plácla o hladinu. Byli jsme překvapeni. Podle toho, jak se ryba bránila, bylo jasné, že nejde o malou rybu. Taťka si rybu prohlédl a řekl: „Je to velký pstruh, tahej pomalu.“ Rybu jsem měl už poblíž břehu a taťka vytáhl podběrák. Jak pstruha vytáhl z vody, hned jsem pstruha změřil a vyfotil. Měl přes padesát centimetrů. Pak nám zabralo ještě par malých ryb a jeli jsme spokojeně domů. Tento lov se nám vydařil. Zážitek s Ondrou Patrik Hon Když jsem šel do naší garáže, všiml jsem si malé motorky, co měří asi 0.5 metru a vypadá jako chopper. Doma mi táta řekl, že je to
motorka z jeho dětství, když mu bylo asi osm, tak on i jeho bratři dostali takovou motorku, aby se naučili jezdit. Napadlo mě, že bych se na tom mohl projet. Zajel jsem k mému strýci na zahradu a byl tam i Ondra, můj šestiletý bratranec, který je těžce nemocný. Když viděl tento stroj, jeho bledá tvář se rozzářila jako slunce. Okamžitě mě chytl za ruku, sedl na motorku a chtěl jezdit. Sedl jsem si za něj, roztlačil motorku a učil ho jezdit. První jen držel plyn, zkoušel přidávat a seznamoval se s motorkou. Po chvilce jsem mu ukázal řadicí páku spolu se spojkou a dokonce i sám řadil, to jsem nechápal, protože když jsem učil jezdit mé nejmenované spolužáky, tak padali a řazení pro ně bylo absolutně nepochopitelná věc. Ondra tedy už sám ovládal celý stroj a mě už jen vozil. Dostal jsem nápad, že bychom mohli jet i někam dál. Vydali jsme se cestou na Partutovice přes vodárnu. Ondra mě vezl až k partutovické hranici, kde jsme nějakým nedopatřením píchli zadní kolo. Bylo po radosti, a i když motorka byla vysoká maximálně 50 centimetrů, tak na váze měla nejmíň 50 kilogramů. Tlačil jsem motorku zpátky domů se zklamaným Ondrou na sedle. Když jsme byli tak v půlce cesty, potkali jsme dědovu lišku Cyrila. Děda je myslivec a sehnat lišku bylo pro něj snadné. Choval ji doma jako mazlíčka, chodil s ní po zahradě, hladil ji po srsti, krmil a byli jako dva nejlepší kamarádi. Jednoho rána jsme bohužel Cyrila našli bez ocasu, nejspíš se mu někde seknul, pořezal se a upadnul mu. Za několik dní jsme Cyrila pustili do přírody, a zrovna když jsem táhl motorku s Ondrou, potkali jsme ho. Dívali jsme se oba dva na něj a jen tak pozorovali, co udělá. Začal se k nám přibližovat, bylo to jako scénka z nějakého filmu. Cyril přišel až k nám a my jsme ho hladili, potom ale někdo nedaleko vystřelil z pušky, Cyril se leknul a utekl. Bylo to nádherné. Ondru jsem odvedl na zahradu ke strýci a dotlačil jsem motorku domů, opravil kolo a jel za Ondrou znovu. Jeli jsme tou samou cestou a zase jsme píchli zadní kolo. Ovšem tentokrát už Cyril nepřišel. Dotáhl jsem motorku domů, Ondru zavedl na zahradu a byl večer.
Když jsem se po týdnu bavil s tetou, Ondrovou mamkou, říkala mi, že Ondra o tom dni všem povídá a říká, že to byl jeho nejlepší den v životě. Jedeme na hokej Kristýna Haitlová Bylo odpoledne a přišli jsme ze školy. Najednou mi přijde esemeska. Tatínek píše: „Ahoj, jestli chcete jet na hokej, tak hned posvačte.“ Šla jsem tedy svačit. Za chvilku přijel tatínek. Řekl nám, že se máme dobře obléct, ať nám není zima. Oblékli jsme se, vzali šály na fandění, které nám tatínek koupil na zápase proti Karlovým Varům, a vyrazili jsme do Zlína. Jelo se v pohodě. Dorazili jsme na parkoviště. Z parkoviště, s šálami okolo krku, honem k pokladně. Před stadionem už čekala spousta fanoušků v dresech a s šálami na otevření stadionu. U jedné z pokladen jsme koupili lístky na utkání HC PSG Zlín proti HC Sparta Praha a šli na stadion. Už tam byla spousta fanoušků a taky U kotel se pomalu plnil. My jsme se usadili na svá místa. Chvíle napjatého čekání. Na stadion přišel hlasatel ohlásit sestavu obou týmů. Potom vjel na led zlínský maskot, beran, kterého doprovázeli kluci v dresech. V rukách drželi vlajky se sponzory, bruslili kolem dokola a beránek mával fanouškům. Najednou se rozezněla zlínská hymna a my jsme začali zpívat: „Bérani duc, bérani duc!“ Byla tam skvělá atmosféra. Zpívali jsme dál: „My, Berani ze Zlína, my jsme dobří, ražoni, ogaři žlutomodří. Hostů se neleknem, dneska je vyklepnem, my jsme dobří, my jsme dobří!“ Nastal dlouho očekávaný okamžik. Ševci, tedy zlínští hokejisté, naskočili na led. Velký potlesk fanoušků. Za chvíli vjeli na led i Sparťani. Rozhodčí pískl. Začala první třetina. Zlíňáci sice hráli bez kapitána Čajánka, ale i tak se jim dařilo. Před tím vyhráli šest zápasů v řadě.
Kotel začal skandovat: „Pojďme, hoši, dáme gól, dáme gól, dáme gól!“ Sparta začala hodně aktivně. Dokonce měla hodně gólových šancí, ale zlínský brankář, Libor Kašík všechno vychytal. Potom se k puku dostal zlínský útočník Filip Čech a přihrál Balaštíkovi, který zamířil přesně do sparťanské sítě. Obrovský výkřik fanoušků. Vyletěli jsme ze sedadel, začali točit šálami a taky jsme začali řvát: „Góóóóól!“ Pak někdo řekl do mikrofonu: „První gól Ševců dal hráč číslo devadesát šest, Jarda.“ Celý stadion odpověděl: „Balaštík!“ Zápas pokračoval. Najednou vypukla rvačka mezi sparťanským a zlínským hráčem. Oba dva vyfasovali tresty, ale hrálo se dál. Sparta vyrovnala při hře čtyři na čtyři. Zlín hrál na konci první třetiny lépe, a tak nejdříve zkoušel dát gól Petr Leška. Fanoušci už se zvedali, ale Leška neproměnil. Škoda. Minutu před koncem první třetiny se kvůli nešťastné teči Sparty dostal k puku obránce Petr Zámorský a dal gól! Celým stadionem zněl křik: „Góóóól!“ Úžasný konec první třetiny. Přestávka. Vyšli jsme před stadion. Tatínek nám koupil klobásu a horké jablko. Jedli jsme, bavili se o zápase, až přišla druhá třetina. Ve druhé třetině se nic moc nestalo. Sparta se dostala do šance, ale brankář Kašík všechno perfektně chytil. Sparta si zahrála přesilovku pět na tři, ale Kašík chytil střelu Klimka, a tak gól nepadl. Za chvilku hráli přesilovku i Berani, ale útočník Bedřich Kohler dvakrát neproměnil. Obrovská škoda. Na konci druhé třetiny hrála Sparta přesilovku, ale Kašík tlaku odolal. Ozvala se siréna. Konec druhé třetiny. Ve třetí třetině gól nepadl. Ševci vyhráli 2:1! Kotel burácel. Bum, Bum! Fanoušci točili šálami. My samozřejmě taky. Zpívalo se: „My vám, hoši, děkujém, my vám, hoši, my vám, hoši, my vám, hoši, děkujém. Děkujem, děkujem, my vám, hoši, děkujem.“ Nejlepším hráčem zápasu byl za Zlín vyhlášen brankář Libor Kašík. Berani si objeli kolečko a taky si zaskákali rybičky. My a všichni fanoušci zpívali Vysoký jalovec.
Hráči odjeli do kabiny. Jenom Kašík ještě zůstal na ledě. Všichni řvali: „Kaša, Kaša, Kaša!“ Kašík se rozjel a do každého rohu kluziště skočil rybičku. Pak taky odjel do kabiny. Šli jsme ven. Radovali jsme se z výhry. Nasedli jsme do auta a jeli domů. Byl to skvělý den! Sjíždění na raftech Jiří Strnad Jednoho dne jsem spal u bratrance a on přišel na takový nápad, že půjdeme sjíždět řeky na raftech. A já jsem řekl: „To je fakt dobrý nápad.“ Tak jsme se domluvili a sbalili jsme věci a jeli jsme do ciziny. Dojeli jsme na domluvené místo a tam jsme zaparkovali auto a koupili jsme si rafty, vesty, helmy a prostě celou výbavu. Tak jsme nasedli a zahájili plavbu. A ve třetině cesty jsme si vzpomněli, že jsme nevzali mapu. Všichni se ptali: „Kruci, co budeme dělat?“ A já navrhl: „Tak to sjedeme, někam to vést musí.“ A ostatní na to: „To je fakt.“ Tak jsme pluli dál. Jedeme, jedeme si v klidu po hladině a teď najednou vodopád. Tak jsme to sjeli. No spíš oni to sjeli a já padal. Spadl jsem, plul dál a dál a narazím na šutr. Práásk! Najednou tma, bolest a slyšení hlasů, jak mě křísí na břehu. Zeptal jsem se: „Co se stalo?“ A bratranec na to: „No, praštil ses hlavou o šutr.“ „Tak, a co teď?“ zeptal se kamarád. Bratranec odpověděl: „Teď už asi nic, je šero, uděláme oheň a přespíme tady.“ Tak jsme rozdělali oheň a navečeřeli jsme se. Povídali jsme si historky a najednou křup, křup, větve kolem nás začaly křupat. Tak jsme všichni ztichli a najednou cosi popadlo jednoho kámoše. My jsme se tak báli, že jsme zapálili celý les. Skočili jsme do raftů a odpluli jsme až na druhý břeh řeky. Začali jsme řešit, co s tím, a dohodli jsme se, že to necháme pod pokličkou a nebudeme o tom mluvit. Budeme to vědět jen my dva. Odjeli jsme domů a nikomu jsme to doteď neřekli.
Strom pod tajemným hradem Michaela Menšíková Když jsem četla knihu o pověstech, tak mě zaujal příběh o stromu, který se nacházel pod hradem. Věděla jsem, že hrad stojí nedaleko, a tak jsem se vydala místo sama prozkoumat. Cestou tam se čistě modrá obloha začala zatahovat. Čím blíž jsem byla, tím více se obloha zatemňovala, až nakonec byla černá. Došla jsem k hradu, ale strom nikde. Hrad byl strašně veliký a nedá se říct, jakou měl barvu, jaká byla tma. Nahoru cesta nevedla, vedla buď do hradu, nebo z kopce dolů. Vydala jsem se dolů, čím níž jsem byla, tím více byl strom vidět. Přišla jsem k němu, byl úplně zdravý, byl to jediný strom, který tady rostl, žádné jiné stromy kolem dokola nerostly. U stromu jsem v houští našla dveře, nevěděla jsem, kam vedou, chvíli jsem váhala, jestli mám jít dovnitř, nakonec jsem si řekla: „Jdu!“. Vešla jsem dovnitř, svítilo se tam, i přesto jsem šla dál, na konci chodby ležela na stole kniha, kterou jsem otevřela a začetla se do ní. Když jsem dočetla, zjistila jsem, že na hradě rostou zvláštní druhy rostlin, které ovlivňují přírodu, ale také strom. Ten už tu stojí od dávných dob, že i staříčci si jej pamatují ze svého mládí, jak získával na své velikosti a byl stále zdráv, ale také že pamatují, že rok co rok se u něj zjevuje chlapec, který tam umřel. Od té doby tam nikdo nechce vkročit a bojí se smrti. UFO Jindřich Frais Jsem Billy Candel. Je mi deset let. Bydlím se svými rodiči ve státě Texas na statku, který je deset mil od města. Vlastníme dvě velká pole a dobytek. Do školy dojíždím do města. Vždycky mě zaveze maminka. Tohle se mi stalo v létě. Bylo to takhle jednoho večera. Nemohl jsem spát, a tak jsem si šel do kuchyně pro trochu mléka. Otevřel jsem lednici a v ní byla ta slastná tekutina, kterou jsem si nalil do sklenice. Šel jsem na terasu a
prohlížel si hvězdy, když jsem pomalu srkal mléko. Tráva tak voněla, až mě to omámilo. Když tu najednou obrovský záblesk, tak silný, že mě shodil na zem. Zvedl se vítr. Větve se začaly lámat a já už jsem si myslel, že je nade mnou hurikán, ale zahlédl jsem, jak se nad naším polem se točilo do kolečka devět světýlek. Vypadalo to, jako by se světlušky zbláznily, ale uprostřed se objevil paprsek, který vedl až na zem. Ten paprsek ozářil to ohromné těleso, co se vznášelo ve vzduchu. Nedokážu to popsat, ale mělo to kulovitý tvar. „Bum!“ Další obrovský záblesk a světýlka byla pryč. Vítr se uklidnil a mě táhla zvědavost do pole. Vletěl jsem tam. Po pár metrech jsem narazil na udusané obilí. Zastavil jsem se. Zavřel oči a potichu jsem si říkal, že je to jenom sen, protože nic tak děsivého jsem ještě neviděl. Pomalu jsem otevíral oči. Srdce mi bilo rychle a já spatřil andělskou tvář. „Maminko!“ Zvolal jsem a skočil jsem jí do náruče. Tak se mi ulevilo, že to byl jenom sen. Po snídani jsem šel s tátou sklízet obilí. Jeli jsme kombajnem, když tu mě zamrazilo v zádech. Viděl jsem udusané obilí. Takhle z výšky to připomínalo kruh a hned vedle byly dva menší. Přecházel z toho zrak. Netuším, jak se to tam dostalo nebo kdo to tam udělal, ale vím, že to ví ti v tom létajícím tělese. Tajuplný les Matyáš Wolfram Kdysi dávno trollové rozpoutali válku se skřítky. Zatímco skřítci žili spokojený život v lesíku, trolové žili ve studených horách v obrovských pevnostech. Jednou jim ale došlo dřevo na stavbu, proto začali jezdit do údolí k lesíku s velkými těžebními stroji. To se ale nelíbilo králi skřítků Teodinovi, nejdříve s trolly vyjednával, ale trollové na jeho prosby nereagovali a káceli stromy dál, proto Teodin vyslal hlídky skřítků, které lesík chránily. Kdykoliv se kolem lesa objevili nějací trollí dřevorubci, byli zajati. Rozrušení trollové posílali své bojovníky, aby lesík dobyli.
Velitel trollů byl čaroděj Plešděd, byl to bratr Teodina, ale ovládla ho černá magie a přesunul se na stranu zla, byl shrbený, malý a přes jeho fialový plášť mu nešlo vidět do obličeje, uměl provádět i ta nejtemnější kouzla černé magie, ale v hloubi jeho duše ještě kousek dobra přebýval. Trollové místo kácení stromů začali se skřítky bojovat, Plešděd jim přikázal: „Všechny skřítky, co se vám připletou do cesty, zabijte, krále mi ale přineste živého!“ Trolové utvořili velké vojsko, s kterým vyrazili do údolí. Trollové hravě dobývali skřítčí území. Teodin měl dvě děti, Thomase a Sabinu. Thomas rád bojoval s trolly a Sabina, která měla krásné bílé vlasy, se spíše učila. V tom jí pomáhal strýček Nimrel, který byl nejstarší a nejmoudřejší osobou v skřítčím kmeni, měl šedé vousy a bambusovou hůl, která mu sloužila jako podpěra a také k čarování. Bylo pravé poledne, Sabina si četla ve svém pokoji na mateřském stromě dějiny o zrození lesíka, když v tom se začal stolek třást. Poprvé si jen myslela, že je to vidina z dlouhého čtení, párkrát mrkla a uvědomila si, že se to neděje v její hlavě. Bum! Prásk! Doprostřed místnosti se stropem propadl velký kámen. Sabina vykřikla: „Trollové!“ Dala se na útěk dlouhou chodbou až na malý balkón, který měl výhled na celý lesík. Spatřila velký pás spálených stromů, až ji to zabolelo u srdce. Zatroubila na svůj kožený roh a seskočila dolů mezi větvemi a společně se skřítky bojovala o svůj domov. Ale trollů bylo moc, proto museli skřítkové ustoupit a utéct do jižní části lesa. Po dlouhé cestě na jih se skřítkové utábořili v osadě Čončak a chystali se na boj. Trollové ale brzy dorazili i do jižní části lesa a rozpoutala se válka všech válek. Sabina se připravovala na boj, ale Teodin jí řekl: „Ty dnes nebudeš bojovat, pojedeš za tetičkou do Sedrikovy bažiny, tam budeš v bezpečí.“ Sabina prosila Teodina: „Ne! Prosím! Já chci bojovat, nechci žít v domnění, že už tě neuvidím.“ „Jsi moc moudrá na to, abys bojovala, a já nechci, abych přišel o svoji jedinou dceru.“ řekl Teodin.
Velké trollí katapulty vrhaly zapálené koule, které ničily stromy. Velcí obrnění trollové postupovali rychle. Ve chvíli, kdy už se zdálo, že nic horšího nepřijde, se náhle na obloze objevily bouřkové mraky a děsivé blesky drtily krajinu. Hřmění a hluk zastavily boj a všichni se podívali na oblohu. Z nejčernějšího mraku se snesl Plešděd a v děsivé záři povolal blesk, který mířil na Thomase a Teodina. Sabina nedodržela rozkaz, vrátila se a postavila se blesku do cesty. Blesk zasáhl její vlasy, její vlasy zčernaly, blesk se od nich částečně odrazil a zasáhl Plešděda. Sabinu to odrazilo a zabilo, na místě, kde Sabina umřela, vyrostla velká vrba a stromy široko daleko se obnovily. Všichni trollové s děsem utekli. Z Plešděda vyletěla všechna černá magie, snesl se k zemi, probudil se a zeptal se: „Kde to jsem? A proč jsem v těch divných šatech, naposledy si pamatuji, jak jsem v lese našel takovou divnou knížku.“ Teodin a Nimrel se k němu rozběhli a řekli: „Bratře Valoune, tolik jsi nám scházel.“ Skřítkové dlouho truchlili nad Sabininou smrtí, ale zanedlouho vrba oživila Sabinino tělo a Sabina ožila. Tajemství obrazu Jiří Lukačko Není to tak dávno, co se mi stala převelice divná věc. Jednou jsem šel takhle v pohodě prozkoumat naše půdy. Prozpěvoval jsem si a občas jsem zakopl o harampádí, které mi přišlo pod nohy. V tom jsem si ale všiml obrazu, nikdy před tím jsem ho tam neviděl. Na tyto výpravy za hledáním různým věcí jsem chodil často, ale obraz jsem nikdy předtím neviděl. Byl to nějaký starý koloniální obraz, na kterém byla žena, muž a nějaká vesnice. Ale nepůsobil vesele, spíše strašidelně, a čím více jsem se na obraz díval, tím více jsem cítil chlad a strach. Bál jsem se jako nikdy jindy. Obraz na mě působil jako magnet a já jsem najednou
věděl, že k němu musím jít blíž a blíž. Když jsem přišel až úplně k němu, najednou jsem byl v obrazu já sám. Zajímavé bylo, že jsem byl na dvou místech najednou, tam venku, kde jsem se bál, a uvnitř obrazu, kde jsem věděl, že život dvojice závisí pouze na mně. V obrazu mě požádali, abych pokácel nějaký starý strom, tak jsem se vydal na cestu, zjistil jsem, že ho musím zničit, jinak zahubí všechny lidi ve vesnici. Ale netušil, jak ho mám najít. Ale mezi všemi jsem ho nakonec poznal, byl obrovský, sušší než všechny ostatní. A nastal problém, jak můžu pokácet něco tak obrovského holýma rukama. Tři dny a tři noci jsem strom kácel, byl jsem vysílen a jen ze zoufalství jsem řekl „krucinál“ a ve stromu zapraskalo a vypařil se. Běžel jsem do vesnice, abych se dozvěděl, jestli se něco nepřihodilo. A přihodilo, všichni byli opět šťastní. Pozvali mě na hostinu a já jsem byl najednou opět na naší půdě. Obraz tam ale nebyl. Možná to bylo poselství, které chtělo, abych zachránil někoho, koho neznám. Anebo to bylo tajemství obrazu, které už asi nikdy nerozluštím. Temný les Daniel Beláň Žil jednou jeden chlapec, který se jmenoval Nick. Měl hodné rodiče, kteří se o něho starali. „Nicku vstávej,“ volala na něj máma ze schodů. Nick stále neodpovídal, tak máma šla k němu a najednou jí to došlo. Nick si vzal omylem místo pilulek Omega tři prášky na spaní. Vypadá to, že se jen tak nevzbudí… Mezitím Nick putuje jiným světem. S kamarády se zrovna dohaduje, jestli půjdou nebo nepůjdou do Temného lesa. Nick nechtěl, ale kamarádi ho přemlouvali a přemlouvali, až nakonec řekl: „No tak jo, jdeme na to. Ale pozor, uprostřed lesa je brána do jiné dimenze! Lesem vede hodně pěšinek, ale k bráně směřuje jen jedna.“
Nickovy kamarády přepadl strach, ale on jim říká „Nebuďte strašpytlové!“ Dodal jim odvahu a vyšli. Šli a šli cestou necestou, až došli k nějakému domu, který neznali. Děti chtěly vstoupit, ale vtom si Nick všiml, že u dveří je nastražena past. Všichni ji přeskočili a šli dál, po schodech nahoru. Vtom uviděli stařenku, jak sedí na židli. Dívala se na ně, jako by byli její synové a dcery. Tichým hlasem k nim promluvila: „To vy jste ty děti ze školy? “„Ano,“ odpověděly děti. „Za mými zády leží hůlka, na kterou nesmíte sáhnout, jinak vás prokleje.“ „A vás ta hůlka proklela?“ zeptaly se děti. „Ano,“ odpověděla stařenka. Děti byly zvědavé, kde je brána do jiné dimenze. Stařenka jim poradila: „Brána je od mého domu asi dva kilometry, neměli byste ji minout. Ale něco vám řeknu, před branou jsou stráže, které ji hlídají. Pro jejich zneškodnění vám dám foukačky a uspávací šipky, ale dejte pozor, uspávací látka působí jen na tři minuty. Tak to je vše, na shledanou!“ „Nashle“, řekly děti a šly a šly, až došly ke strážím. U křoví vytáhly foukačky a stráže omámily. Pak skočily do brány. Trvalo to jen několik sekund a objevily se ve středu války, ve které soupeřila vojska červených a bílých. Všem šlo jenom o vítězství. Vtom Nicka někdo chytil za ruku. Byl to voják, který bojoval za bílé: „Pomozte nám!“ vykřikl. „Jak vám máme pomoct, když nemáme výzbroj a zbraně.“ „ To nevadí,“ řekl voják, „máte hůlku?“„Ano,“ řekly děti. „To je super,“ zvolal voják, „ale znáte zaklínadlo?“ Já ho znám, ozvalo se zezadu. Byl to mladý, ale zkušený mladík. A zvolal: „Sim sala bim!“ Z hůlky vyšlehl modrý plamen a nepřátelské vojsko bylo poraženo. Byl to učiněný zázrak. Vojáci byli rádi, že nepřišly o domov a o rodinu. „A teď je čas na oslavu!“ „Jasně že jo!“ A začala hostina. Děti byly rády, že nezemřely. Jen co dojedly, zatroubila trumpeta a všichni se sešli uprostřed paláce. Důstojník zvolal: „Blíží se k nám další vojsko, jsou v převaze, je jich snad 10 000. „Ale my jich máme něco přes 6000!“ A začal krutý boj. Děti se schovaly do věže, lítaly šípy a hořící kamenné balvany. Jedna si to namířila přímo do věže, kde se ukrývaly děti. „Bum, prásk, řach!“ ozývalo se z věže. Děti však včas utekly
jinam… A najednou se tam objevila stařenka se svojí kouzelnou holí. Otevřela bránu zpět do normálního světa a děti hop a skok a byly doma v posteli. Najednou se Nick probudí a podíval se na hodiny a vidí, že má jít do školy, tak rychle vyskočil z postele a hurá do školy. Tajemné cukrářství Filip Staněk Kdysi dávno někde ve světě jednoho zámožného obchodníka a jeho manželku napadlo, aby si založili vlastní cukrářství. Jelikož peněz měli na rozdávání, tak s výstavbou nezačali sami, ale nechali si cukrářství postavit od zedníků a dřevařů. Asi po roce začali vyrábět své cukrovinky, sladkosti, dorty, bonbony a jiné pochutiny. Samozřejmě i k výrobě měli pomocníky, jejich dvě děti, které jim v kuchyni pomáhaly s každou drobnou prací. Po nějakém čase, po odzkoušení všech receptur se kvůli velkému zájmu o sladké výrobky cukrářství rozrostlo o další prostory, jako kuchyni, výrobní linku a prodejní místnost. V kuchyních se připravovaly suroviny a ty se posléze nosily a přenášely na výrobní linku. Výrobní linka byla složena z poloautomatických strojů, které plnily zásobníky různými náplněmi a krémy, jiné byly plné různých těst a jenom jedna zásobárna se plnila pečenými korpusy. Toto cukrářství nebylo nijak zvláštní, až na velkou výrobní linku. Ta byla na svou dobu velmi technicky vyspělá a moderní. Lidé se všech ptali, vyptávali a vyzvídali, jak to že dorty a cukrovinky jsou nejlepší právě z cukrářství U Dvou medvídků. Možná, že to bylo tím, že právě v tomto cukrářství se vystavěla na svou dobu velice moderní výrobní linka. To nikdo zatím nevěděl … Jednou zrána se děti probudily o něco dříve, a tak nelenily a šly do kuchyně prozkoumávat nové recepty. Najednou se výrobní linka začala třást, bouchalo v ní nějaké ozubené kolo a země se prohýbala pod tíhou toho stroje. Křach, bum, prásk ťuk, ťuk, a ze stroje vypadla zvláštně smotaná a provázkem zavázaná listina, která se v ranním světle nádherně třpytila. Děti neodolaly a na listinu si sáhly, ta se
tajemně rozzářila tmavě fialovým světýlkem. Děti to na dobrou chvíli odradilo, ale po chvilce na listinu sáhly znova a přitom ji zdvihly ze země. Listina se jim vyrvala z rukou a sama se otevřela. Děti se zarazily. Ohromně je to překvapilo. „Jak se jenom může sama otevřít?“ řekla si pro sebe Mařenka. V tu se listina rozsvítila jasněji a změnila barvu z fialové na červenou. Listina se skoro lidským hlasem rozpovídala: „Jsem jen to, co si Vy dva dokážete představit. Doopravdy neexistuji a Vy si mě jen představujete.“ A dále pokračovala: „Jsem tu proto, abych Vás seznámila s Vaší budoucností. Je jen na Vás, jak se teď zachováte. Jelikož jste propadli hypnóze a ani jste to nepocítili, jednání s Vámi bude o něco snazší. Mluvím z budoucnosti, jsem budoucnost a Vy o mně nevíte. Na podlaze je položená obálka a v ní je to, co chcete. Tu obálku otevřete a přečtete si její obsah. Touto větou končím a už si mě nikdy v životě nepředstavíte.“ Děti se probudily na zemi a vedle nich ležela obálka a hromádka jemného popela. Přece jenom se jim to asi nezdálo a je na tom trocha pravdy. Tim po obálce sáhl a otevřel ji. Oba čekali, že se něco stane, ale nic se nestalo. Tak Tim vytáhl úplně nový, ještě nepopsaný papír. Ten na vzduchu zhnědl a po chvíli se na něm objevila i písmenka. Zprvu nebyla moc čitelná, ale potom se přečíst dala. Tak se děti daly do čtení: „Teď čtete recept, který dosud ještě nikdo před Vámi nečetl, nevařil ani nepřipravoval. Je velice náročný a jen Vy ho smíte připravit. Dá se připravit jen za pomocí výrobní linky a Vaši rodiče o tom nesmí vědět. Tak a zde je recept: stačí k němu jen tři vejce, 100 g cukru krystal, 350 g polohrubé mouky a modré potravinářské barvivo. A ještě to nejhlavnější, musíte ho připravit s láskou, pokorou a s úctou k sobě samému. Výrobní linka ho sama připraví, ale vy musíte při přípravě být celý čas a nikdo jiný než Vy ho nesmí vidět.“ Tím popsaný papír končil, protože dále už bylo písmo jen rozmazané. A hned se děti daly do práce. Vše připravili podle receptu a přípravu pečlivě hlídaly, aby rodiče do kuchyně nepřišli. Asi po hodině z trouby na pásu vyjel krásně do modra pečený dort. „Hele
Time, co jsi zapomněl vytáhnout z obálky,“ děti si všimly ještě jednoho dopisu, který se schovával za tím, který už přečetly. V něm stálo, že musí dort vychladnout, ale jíst ho nesmí. Jíst ho smí jen jejich rodiče. Děti vůbec nechápaly, proč by nemohly ochutnat, když ho samy pekly? A jak to, že se tato příhoda stala zrovna jim? A jak to dopadlo? To si můžete domyslet sami, nebo se to dozvíte příště… Návštěva mimozemšťanů na Zemi Jiří Hon Jednoho krásného večera zrovna, když byl úplněk, přiletěla nějaká věc, která vypadala jako balón obklopený světlem. Les svítil, jako by hořel. Zrovna jsme byli s Lukášem venku a zdálo se nám, jako by hořel les, tak jsme se šli k němu podívat a viděli jsme velký balón, který svítil jako hvězda. Lukáš mi pošeptal: „Vidíš taky to, co já?“ Odpověděl jsem: „Ano vidím! A buď potichu, počkáme tady ještě chvíli a uvidíme, co se stane.“ Za chvíli vyšli malí modří tvorové, vypadali, jako by byli z jiné planety. Podíval jsem se na Lukáše a ten se začal klepat, jako by dostal zimnici. Lukáš mi pošeptal: „Nepůjdeme raději domů? Něco jsem pustil do kalhot.“ Pošeptal jsem tedy Lukášovi: „Ne, budeme tady ještě chvíli.“ Mezitím se tvorové objevili před námi. Zkameněli jsme, stáli jsme jako sochy a ani jsme nemrkli. Potom kolem nás mimozemšťané začali tancovat a zpívat nějaké uspávající písně. Řekl jsem Lukášovi: „Hlavně nesmíme usnout, nebo by si nás asi odnesli.“ Bohužel jsme oba usnuli a odnesli si nás do balónu, balón sice vypadal z venku, jako by byl malý, ale přitom vevnitř byl obrovský jako čtyři domy. Vzbudili jsme se až uvnitř. Stáli okolo nás a kupodivu jsme jim rozuměli, co říkají. Vyptávali se, jak se nám žije na Zemi a jestli bychom s nimi nechtěli odletět. Lukáš samozřejmě řekl, že by rád odletěl, protože má špatné známky ve škole. Zeptali se Lukáše: „To je tvůj jediný důvod? Pokud ano, tak mi
ti s tím pomůžeme, abys byl chytřejší než ostatní.“ Lukáš se radoval: „To by bylo super! A jak?“ Tvorové hned odpověděli: „Zůstaň tady, hned ti přineseme dobrou mňamku.“ Po chvíli přinesli pohár a v něm byla zmrzlina. Lukáš řekl: „Jé, konečně si dám něco k jídlu.“ S chutí se do toho pustil. Když už měl snězenou půlku, tak jsem mu řekl: „Nech mi taky něco!“. Ale Lukáš stále jedl. Zbyly na mě už jen dvě malinké lžičky. Nakonec jsme se rozloučili a šli jsme domů spát. Na druhý den jsme šli do školy a hned v první hodině českého jazyka byl Lukáš nejchytřejší z celé třídy. Já se jen tak usmíval a zjistil jsem, že mi to myslí také lépe. Všichni učitelé se sešli a bavili se o Lukášovi, co se s ním stalo. Na konci školního roku měl samé jedničky. Malý lesní mužík Lenka Dröhslerová Žil byl jednou jeden malý lesní mužík, bydlel u lesa v malém domečku. Ten domeček měl porostlý mechem, aby ho nenašli jeho nepřátelé, například ptactvo nebo lesní zvěř. Říkali mu malý lesní mužík, protože měřil pouze 5 centimetrů. Jednou se šel malý lesní mužík podívat se na blízkou louku, najednou uviděl krásnu barevnou přírodu a krásně vybarvené motýly. Ale jak se tak kochal přírodou, přiletěl čáp a lesní mužík se polekal a utíkal se schovat do domečku. Čáp se už těšil, že si dá malou svačinku, ale lesní mužík byl rychlejší a stačil se schovat do domečku. Lesní mužík si oddechl, že neskončil v čápově zobáku. Další den se šel podívat na louku a uviděl krásnou malou lesní ženu. Ta se mu zalíbila, na první pohled. A za chvíli se vzali a měli spolu malé lesní děťátko.
Památky a přírodní zajímavosti Stříteže nad Ludinou Dominik Röder (odborná pomoc: babi Röderová a Sovová) Kostel sv. Matouše – z r. 1822 Božítělové kaple na návsi – z r. 1904, postaveny do čtyř světových stran Kaple sv. Barbory – z r. 1887 Kaple P. Marie Pomocné – z r. 1816 Fara – z r. 1772 Socha P. Marie a Socha sv. Jana Nepomuckého – před kostelem Kamenné kříže a Boží muka – u všech příjezdových cest a u některých domů Památník obětem 1. světové války s bystou T. G. Masaryka – z r. 1928 Škola (č. p. 120) – z r. 1893 Humplíkův vodní mlýn č. p. 2 – r. 1569, se zachovalým mlýnským kolem Pečivův vodní mlýn č. p. 10 – r. 1830 Bývalý vodní mlýn č. p. 67 – r. 1569 s jedním kolem na nestálé vodě, nic se nedochovalo, ukrývání parašutistů za druhé světové války Římský most – přes Ludinu u lesa Doubravy, oderská obchodní cesta pro římské kupce, přesunut kvůli železnici v r. 1847
Bludný balvan – balvan (droba, morény) přisunutý ledovcem v době ledové ze Skandinávie, na horním konci, vytažen z Ludiny Jordánova skala – drobový lom na dolním konci Röderova lípa nad Poláškovcem – stáří 120 let, uprostřed pole Na Rovinách Röderův důl – rozděluje dvě horniny, břidlici a pískovec Zlatý kameň a bývalý drobový lom v Horách – velký kámen na vrcholu svahu, naleziště pravěkých mlžů v lesnatém údolí
Z naší školy NA KOLECH JSME ŠIKOVNÍ Nastal květen a kromě toho, že se školní rok nachýlil k úplnému konci, tak se nám také naplno rozjela stále populárnější dopravní soutěž. Na dětském dopravním hřišti v Hranicích se letos konalo nejen kolo oblastní, ale i okresní. Důvodem bude asi to, že organizace disciplín a celkové zajištění soutěže je tady na velmi dobré úrovni. Oblastního kola se zúčastnilo celkem sedmnáct týmů ve dvou kategoriích a dva nejlepší v každé z nich postoupily do kola okresního. O tato místa se podělili soutěžící z Bělotína a Stříteže nad Ludinou, protože střítežští žáci ovládli mladší kategorii a bělotínští tu starší. Znovu se potom utkali v kole okresním, kde kromě závodníků z Hranicka přibyla ještě družstva z okolí Přerova a Lipníku nad Bečvou. I tady se jim dařilo a společně postoupili do kola krajského, které letos hostilo město Šternberk. Tady si své síly změřili ti nejlepší ze všech okresů našeho kraje. K obvyklým disciplínám, jako je test z pravidel, znalosti zdravovědy, jízda po dopravním hřišti a jízda zručnosti, přibyla ještě disciplína práce s mapou. Soutěžící se tedy musejí naučit spoustu věcí a znát je nejen teoreticky, ale i prakticky. A také k tomu ještě musejí zvládnout trému, protože jsou celou dobu pod drobnohledem rozhodčích a policistů. Nakonec se ale i tady ukázalo, že žáci ze Stříteže jsou v nejlepší formě a opět budou reprezentovat celý region v celostátním kole. Snad se jim i ve Frenštátě pod Radhoštěm povede dobře a
klání těch nejlepších z celé republiky zvládnou se ctí. Velkou gratulaci a obdiv si každopádně zaslouží už teď. Mgr. Jiří Jordán ABRAKA MUZIKA 20. 5. 2014 k nám přijeli učitelé z hudební školy v Hranicích zahrát poučné, ale taky zábavné hudební divadlo. Každý rok to mají na jiné téma, ale každý rok se to týká lidí. Letos to bylo o „sociálních sítích“. Vyprávěli nám o tom, jak internet může být nebezpečný, a zkoušeli, jak naši žáci rozumí jejich představení. A to v podobě otázek. Představení trvalo 2 hodiny a podle mě se ty 2 hodiny nikdo nenudil. No prostě se mi to líbilo a jsem zvědavá, s čím přijedou příští rok. Natálie Maršálková, šestá třída
Školní výlet Štramberk Štěpa: Ve čtvrtek 29. 5. jela třetí a čtvrtá třída na školní výlet do Štramberku. V 745 pro nás přijel minibus, Marek, Roman, Standa a já jsme seděli vzadu. Cestou jsme poslouchali písničky. Jakmile jsme dojeli na místo, posvačili jsme a paní učitelka šla pro průvodkyni. S ní jsme vystoupali do jeskyně Šipka, kde jsme potkali neandrtálského člověka jménem Bertík, já si vzal pro vzpomínku šutr a kluci malé kamínky. Ještě foto a čekalo nás další stanoviště v pekárně. Tam nám ukazovali, jak se pečou štramberské uši. Každý dostal kornout s upečeným kolečkem, až ztuhlo a bylo z toho krásné štramberské ucho. Když jsme uši snědli, šli jsme rovnou na věž Trúbu, myslím, že tam bylo sto šedesát schodů, cestou nahoru jsme viděli hodně krásných duchů ze základní školy. Po pěkném výhledu na město Štramberk jsme si mohli kupovat suvenýry. Já si samozřejmě nic nekoupil, všechno bylo moc drahé. Jeden malý kamínek pro štěstí sice stál jen jednu korunu, ale já jsem si ho nekoupil, protože jsem si myslel, že ho hned ztratím. Standa: Potom jsme sešli na náměstí a tam jsme si mohli kupovat, co chceme. Měli tu stánky s hračkami, pendreky, štramberské uši, ledovou tříšť, popelnice s prdícím slizem a kuličkovky. Pak jsme navštívili minizoo a tam byli hadi, ryby i žáby a
my jsme dokonce viděli krmení hada (had žral myš, chudák ta myš). Posledním navštíveným místem byl bývalý vápencový lom s unikátní faunou a flórou neboli arboretum. Tam je i Pouťová jeskyně a říká se, že se objevila v den místní poutě. Ale to už jsme měli všichni mokré boty od trávy, tak jsme jeli domů. Byl to zážitek na celý život. Štěpán Dreiseitel a Standa Cihlář, žáci 4. třídy Brno Dne 11. června jsme jeli na dvoudenní výlet do Brna. První den jsme navštívili hrad Špilberk, Mincmistrovský sklep a zahráli jsme si paintball. A večer jsme se šli podívat na večerní Brno. Druhý den jsme navštívili Zetor GALLERY a nakonec dvoudenního výletu jsme šli do kina. Domů jsme přijeli v šest hodin. Výlet se nám všem líbil. Jakub Hercík a Tomáš Olbrich
Vtipy 1. Učitel k žákovi: „Kdybys měl sedm jablíček a já tě o dvě poprosil, kolik by ti jich zůstalo?“ „Sedm!“
2. Proč se lidi hlásí na vysoko školu? Aby dostali kolej a přístup na Internet.
3.
„Jak vysoká je naše škola?“ Ptá se paní učitelka. „Přesně 128 cm.“ „Proč zrovna tolik, Pepíčku?“ „Protože jí někdy mám až po krk.“
4. Před školou stojí značka: Pozor! Nepřejeďte děti! Pod ní dopsáno: Počkejte si na učitele!
5. Z policejního spisu: „Viník nebyl nalezen, proto byl určen.“
6. Měří to 155cm a nedá se to zabít, co je to? Simir Gerchán
Šiřte tyto vtipy Děkuji Jan Jurečka
Přejeme Vám hezké letní prázdniny a na shledanou v novém školním roce 2014/2015.
Víte, kde to je? (k přehledu střítežských zajímavostí)
Školní výlet 5. a 8. třídy – Moravský kras
9. třída – výlet do Brna a Závěrečný večírek
Družstvo Dopravní soutěže a sedmá třída
Abraka Muzika
