Jaime Reed
Mým přátelům: uším, které trpělivě naslouchají, ústům, která dávají dobré rady, a štědrým rukám, které se vždy podělí. Jste k nezaplacení
1 Pro kambiony je ze všeho nejdůležitější rovnováha. Nikdy se nesmíte přestat ovládat, nikdy nesmíte popustit uzdu svým emocím a hlavně nikdy nesmíte zapomenout, kdo jste a co žije uvnitř vašeho těla. Abyste takového sebeovládání dosáhli, musíte to mít v pořádku v hlavě a mít nejen hroší kůži, ale taky vysokou odolnost vůči všemu divnému a nevysvětlitelnému, protože stačí jeden chybný krok a je po všem. I když se to zpočátku může zdát lákavé, není nic tragičtějšího a trýznivějšího než ztratit sama sebe. No, vlastně možná něco trýznivějšího existuje. Střední škola. Prodírala jsem se nemilosrdným proudem komíhajících se batohů, ostrých loktů a švihajících copů v naději, že se mi povede dostat se do velkého přednáškového sálu bez úhony. Školní chodby kypěly davy spolužáků, neorganizovaným tlacháním a neurvalým mlácením dveřmi od skříněk. Podlaha se otřásala dusotem nohou, které zdrhaly ze čtvrté hodiny dnešního vyučování. Fotbalový tým hulákal oslavné chorály vzývající bohy trofejí vystavených v prosklené vitríně před ředitelnou. Pubertální barbínky se shlukovaly do neprostupných kroužků, prohlížely si módní časopisy a slintaly nad nejnovějšími výstřelky. Přímo přede mnou se otevírala překážková dráha sestávající z bezostyšně se oblézajících párů, které by se spíš měly odklidit někam do hodinového hotelu a přestat blokovat školní chodby. Jediné, co tomu všemu chybělo, byl kýčovitý popík hrající jako kulisa a logo televizní stanice v horním rohu. I když nutno dodat, že v televizi byly školní budovy mnohem méně zaneřáděné, a vsadím se o cokoli, že to v nich nepáchlo dezinfekcí a zaschlým kečupem. Skryla jsem obličej za zrcadlovými brýlemi a snažila se ignorovat nepřátelské dýky pohledů, které po mně vrhalo ženské osazenstvo chodby, zejména ty jeho členky, jejichž kluci se nacházeli někde na 7
blízku. Dokonce i moje „spolubydlící“ Lilith se naježila z těch laserových paprsků nenávisti, jež létaly mým směrem. Mí spolužáci mě pasovali na exota střední školy James City. Ne kvůli červenobílému pramínku, co jsem nosila ve vlasech, ani kvůli mojí postavě připomínající jablko na nožičkách, ale kvůli nepokrytě nadšenému zájmu, který mi najednou začali projevovat všichni kluci, jimž jsem zkřížila cestu. Taková je kletba toho, že vás posedne sukubus. Ještě před třemi měsíci bych nebyla schopná vysvětlit, co to kambion vůbec je, natož abych tušila, že existuje něco jako lidsko-démonický hybrid. Te jsem ale z vlastní zkušenosti věděla, jaké to je, nosit v sobě duši sukuba, která ze mě vysává energii a láká do mých smrtících spárů nic netušící muže. S těmi upřenými, hladovými pohledy a ne úplně mravnými návrhy jsem nemohla nic moc dělat. Mohla jsem maximálně uhýbat očima, snažit se držet dál od problémů a modlit se, aby červen přišel co nejdřív. Už mi zbývalo jen osm měsíců. Jakmile jsem vešla do auly, na moje sítnice zaútočila blýskavá světla. Uprostřed sálu se na vyvýšeném pódiu tyčily dvě temně šedé plachty jako pozadí a dva najatí fotografové tu zvěčňovali náš poslední ročník střední školy pro budoucí generace. Ze dvou opačných stran pódia se táhly dvě fronty a kroutily se podél zdí sálu. Dusala jsem po strmých schůdcích do sálu, kde se učitelé snažili udržet pořádek. Dole jsem u stolku našla svoje jméno, vzala si lístek a jeden z těch levných plastových hřebenů, které se obvykle používají v nemocnici, když vám sestřičky hledají ve vlasech vši. Pak jsem se postavila do fronty. Přede mnou stála pěkná řádka lidí a holky si upravovaly vlasy a make-up. Další studenti posedávali na lavicích a zjevně vůbec nespěchali zpátky do tříd. Sotva jsem se zařadila do fronty, přitočila se ke mně moje nejlepší kamarádka, položila mi hlavu na rameno a celá se otřásala smíchem. „Ty jo, vidělas, co má na sobě Courtney G.? Vypadá jako laciná šlapka po flámu.“ Otřela jsem si papírovým kapesníkem lesklý nos a bradu. „Ale no tak, Mio, nebu zlá. Ne všichni mají takovej cit pro módu jako ty.“ 8
„To samozřejmě ne, ale všichni by měli ovládat aspoň základy ladění barev. Jako vážně?“ Mia zavrtěla hlavou a zděšeně vykulila čokoládově hnědé oči. „A další věc. Kdy už se ty děcka naučí, že nemá cenu první týden školy vynosit všechno nový oblečení? To se musí postupně inkorporovat do šatníku.“ Mia Moralezová, módní policie a jednočlenné gestapo. Jak se jí dařilo se svými modely obcházet školní řád o oblékání, bylo největší záhadou století, a dnešek nebyl výjimkou. Miiny šaty odhalovaly víc kůže na stehnech i na prsou než rodinné menu v KFC. Přesto si ji ale nikdo nikdy nezavolal do ředitelny. Jak jí to mohlo procházet? Záviděla jsem jí odvahu i štíhlou postavu, ale poslední dobou hlavně schopnost zvládat matiku levou zadní. Ta holka byla chodící kalkulačka se zálibou ve značkovém oblečení. „Panebože! Co to máš na obličeji?“ Mia si mě otočila k sobě a vzala mě za bradu. „Sam, kdo ti to udělal?“ Proč mají lidi vždycky nutkání ohmatávat a zkoumat zranění ostatních? Uhnula jsem před jejími nenechavými prsty. „Trefil mě balon při vybice,“ odpověděla jsem a zhluboka se nadechla. Bylo mi jasné, že jí budu muset vyklopit celou historku, jinak mě nepustí. Dneska při tělocviku dosáhla ženská agrese proti mně svého vrcholu, když si mě ostatní holky vybraly jako cvičný terč. Z vybíjené se tak stal třicetiminutový boj na život a na smrt, ale tělocvikářka předstírala, že nic nevidí. Caleb, můj hlavní přítulník a kolega kambion, si s agresivními ženskými taky užil svoje. Říkal mi, že jsme pro opačné pohlaví neskutečně přitažliví, a varoval mě před tím, že od ostatních holek, hlavně těch hodně nejistých, můžu očekávat záš a projevy nepřátelství. Jenže já tenkrát jen pokrčila rameny s tím, že to přece zvládnu. Te mě však každodenní dávka nenávisti začínala vyčerpávat a touhu po dívčím kamarádství jsem neměla jak utišit. Tedy skoro. „Ty zlomyslný krávy!“ vřískala Mia, když si vyslechla můj srdceryvný příběh. „Zrovna dneska ti udělaj monokl! Tyhle fotky přece budou ve školní ročence, uvidí je úplně všichni. Koukni se na sebe, 9
jsi jen stín svého bývalého já! Ale neboj, já si je podám.“ Mia se rozhlédla po sále, jako by tu někde ve stínech čekaly další útočnice. A cenu za největší přehrávání získává… Nebylo to zase tak hrozné, trocha korektoru a budu v pohodě, otok už taky skoro zmizel – jen kolem lícní kosti jsem ještě měla trochu opuchliny. „Nech to plavat. Dokážu se o sebe postarat sama,“ ujistila jsem ji. „Já vím, ale přece tě nemůžou –“ „Vážně to nech bejt, Mio. Nechci ještě další problémy. Chci tenhle rok jen přežít bez většího krveprolití.“ Ještě jsem ji musela pár minut přesvědčovat, ale nakonec se mi to povedlo. Mia si založila ruce na hrudi a přejela mě pohledem od hlavy až k patě. Dlouhé tmavé kadeře jí splývaly po pravém rameni jako jedna obří vlna, což jen podtrhávalo její exotické rysy. „Ale ty kontaktní čočky si na to focení brát nebudeš, ne? Sice by ti to přidalo na sex-appealu, ale zase to taky dost přitahuje pozornost k tomu monclu.“ Zarazila jsem se s hřebenem ve vlasech. Když jsem ráno odcházela z domu, měla jsem pocit, že jsem na něco zapomněla, ale už jsem měla zpoždění. Předstírat, že jsem normální, vyžadovalo hodně úsilí. Abych nevzbuzovala moc podezření, musela jsem si objednat doživotní zásobu hnědých kontaktních čoček, abych vypadala jako předtím, než se do mého těla nastěhovala démonická duše. Díky Lilith začaly být moje oči ale extra citlivé. Moje spolubydlící nesnášela, když jí ve výhledu překážela podivná okna. Abych ji uklidnila, každých pár dní jsem si brala nový pár čoček a hned po příchodu domů si je vyndávala. Všichni okolo mě si mysleli, že nosím smaragdově zelené čočky, a ne naopak. „No, vlastně mám v plánu na tý fotce zazářit,“ odpověděla jsem přidrzle. „No, jak chceš. Já padám. Uvidíme se pak,“ rozloučila se Mia zrovna ve chvíli, kdy jsem si přes její rameno všimla, že do sálu vchází Malik Davis. Věděla jsem, že jakmile mě zmerčí, pokusí se se mnou dát do řeči. 10
Otočila jsem se na Miu a cítila, jak se ve mně zvedá vlna paniky. „Ty už máš focení za sebou?“ „Byla jsem první na řadě. Chtěla jsem to sfouknout co nejdřív. Vypadat takhle skvěle celý den není zrovna hračka.“ Mia odkvačila dřív, než jsem ji stihla chytit a udělat si z ní štít. Obvykle na lidech takhle nevisím, ale zrovna te se mi fakt nechtělo se vybavovat s Malikem. Stačilo, že mě na lesklém fotopapíře zvěční s monoklem na oku. Nepotřebovala jsem, aby mi to předhazoval ještě on. Malik Davis byl taky v posledním ročníku a stal se z něj můj nový stín. Vždycky po něm jely všechny holky ze školy. A jako by té pozornosti neměl dost, před měsícem se z něj stala skoro celebrita poté, co obtočil svoje auto kolem stromu a odešel od bouračky prakticky bez škrábnutí. Dosud ho neomrzelo tu hrdinskou historku vyprávět všem okolo. Kdo by nechtěl chodit se sexy kapitánem basketbalového mužstva, který dokázal přelstít i smrt? Jo, správně. Já. „Jak se vede, mrňousi?“ protáhl Malik sladkým hlasem, který by snad rozpustil i máslo. O záda se mi otřelo jeho pevné tělo. Ta přezdívka mě bodala v uších a naskočila mi z ní husí kůže. Jasně, dosahovala jsem mu sotva k ramenům, ale nebyla jsem žádný trpaslík a poukazovat na něčí nedostatky nebylo zrovna nosné téma ke konverzaci. „Super, dík. A ty?“ Fronta se pohnula a já postoupila dopředu. „Já se mám skvěle, hlavně te, když jsem tě potkal,“ pošeptal mi Malik přímo do ucha. „To trochu přeháníš, ne? Ty přece ke štěstí holku nepotřebuješ. A pokud jo, máš jich na výběr spoustu.“ „To možná jo, ale já mám, holka, oči jen pro tebe. Vůbec nechápu, proč jsem si tě předtím nevšimnul. Vždy máme společný hodiny a tak. Mně se vždycky líbily holky se světlejší pletí a ty tvoje kontaktní čočky jsou fakt sexy. Vypadaj tak opravdově.“ A je to tady. Kdybych tak dostala čtvr ák pokaždý, když někdo začne mluvit o barvě mých očí. 11
„Na něco se tě zeptám. Co dělá taková fajn roštěnka jako ty s tím bílým klukem? Víš, že tě jen využívá, že jo?“ Zarazila jsem se. „Využívá? Na co?“ Malik mi pomalu přejel pohledem po těle. „No hádej.“ Na to jsem mu nehodlala odpovídat. Připomněl mi tím, proč ho vlastně nemůžu ani vystát. Malik mi už od deváté třídy neustále předhazoval můj smíšený původ, vysmíval se mi a odsuzoval mě za to, s kým se kamarádím, jak mluvím, co poslouchám za hudbu… a te i to, s kým chodím. Během našich krátkých střetů často zaznívala slova jako přeběhlice, zebra nebo Oreo. Ještě nikdy mě nenazval „fajn roštěnkou“, ale tahle nová přezdívka vznikla nepochybně zásluhou vlivu mojí spolubydlící. „Nemyslím to nijak zle,“ pokračoval Malik. „Jenom –“ „Jenom co, Maliku? Protože tvůj tón se mi vůbec nezamlouvá.“ „Ten tvůj Caleb tě nikdy nebude brát vážně, Samaro. Vezme si od tebe, co chce, a pak tě nechá.“ „Budu hádat. Ty jsi pro mě mnohem lepší volba, protože přece všichni víme, že ty bys nikdy žádnou holku nesvedl a pak ji neodkopnul,“ střelila jsem po něm. Fotografova energická asistentka křikla, že mají přistoupit další dva lidi, což jsme byli Malik a já. Malik jí předal svůj lístek a pak se ke mně otočil. „Hele, jen se ti snažím pomoct. Jak to s někým takovým vůbec můžeš vydržet?“ To mi stačilo. Začínala mě z něj fakt bolet hlava. A v týhle škole se zdvořilostí evidentně nikam nedojdete. Otočila jsem se na patě a vrhla na něj zlostný pohled. Malik se tvářil pobaveně, ale to nemělo trvat dlouho. „Tak podívej. Tohle se nedá nijak zaobalit, takže se ani nebudu namáhat. Co dělám se svým klukem, se tě vůbec netýká. Dokážu si představit, jak tě žere, že za tebou neběhám jako ostatní holky nebo že se ti v životě nepovede ochutnat moje vnady, ale vážně bys za mnou měl přestat dolejzat, nebo tě nakopu do prdele.“ Napochodovala jsem na pódium a nechala za sebou Malika opařeně stát. Asistentka mi pokynula ke stoličce a nakázala, a se posadím 12
a narovnám. Malik si sedl před šedé pozadí po mojí levici. Cítila jsem z profilu jeho palčivý pohled, ale nehodlala jsem mu dopřát to potěšení a otočit se na něj. Prostě na něm bylo něco, co mi vadilo, dokonce ještě víc než obvykle. Jako by kolem sebe měl auru nebezpečí, něčeho nadpřirozeného, co mi nahánělo hrůzu. Lilith to cítila taky a dávala mi svůj neklid najevo ostrým mravenčením podél celé páteře a v nervech kolem mého žaludku. Zatímco mi fotograf natáčel bradu a rovnal ramena, sklouzla jsem rychlým pohledem k Malikovi. Byl to pohledný kluk, rozhodně hezčí než můj přítel, i když to bych nikdy žádné živoucí duši ani šeptem nepřiznala. Styděla jsem se připustit, že i mně se o něm párkrát zdálo a obvykle se v těch snech vyskytovala taky vana plná horké vody a ká vanilkové zmrzliny. Tohle tajemství si vezmu do hrobu. Navíc, to, jak vypadáte, je úplně fuk, pokud jste povýšený kretén, který se v ostrém světle mění v kostlivce. Počkat, cože?! Zamrkala jsem a prudce se na stoličce otočila Malikovým směrem. Vážně jsem právě viděla to, co si myslím? V záblesku fo áku jako by se jeho oblečení i jeho kůže a tělo vypařily a na stoličce seděla jenom kostra. Ten podivný rentgenový pohled se mi naskytl jen na zlomek vteřiny, ale stačilo to, abych málem vyletěla strachy z kůže. Malik se zvedl a odkráčel na druhou stranu pódia. Střelil po mně ještě letmým pohledem a usmál se mnohem zářivěji, než by se slušelo. V tmavě hnědých očích se mu objevil zlatavý záblesk, ale okamžitě byl zas pryč. „Zlatíčko, dívej se sem. A narovnej se.“ Hlas fotografa mě vrátil do reality. Srdce mi ale v hrudi dál vy ukávalo SOS a já se marně snažila pochopit, čeho jsem to právě byla svědkem. Roztáhla jsem rty do toho nejfalešnějšího úsměvu v dějinách a čekala na blesk fotoaparátu. Nadpřirozené věci už mě dávno nešokovaly, ale svoji zvědavost 13
jsem nedokázala jen tak potlačit. Události uplynulého léta mě naučily věřit svým pocitům, smířit se s nimi a čekat nečekané. Možná jsem nebyla jediný exot, který za vzděláním chodil na školu James City. Možná, že jsem s tou novou mocí, co jsem získala a kterou jsem se teprve učila ovládat, dostala i schopnost předvídat nebezpečí jako v Nezvratném osudu. Ale nejspíš to byla jenom moje přehnaně aktivní představivost, což se mi poslední dobou taky stávalo dost často. Bylo mi však jasné, že tohle je nějaké varování, jako slabé zašeptání, v němž jsem nedokázala rozeznat jednotlivá slova.
14
