Muzeum romské kultury jako aktér národního obrození Romů

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra sociologie

Bakalářská práce (obor sociologie)

Muzeum romské kultury jako aktér národního obrození Romů

Vypracovala: Zuzana Schneiderová

Vedoucí práce: Irena Kašparová, M.A., Ph.D.

Brno 2009

Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité infromační zdroje uvedla v seznamu literatury v Brně dne 4. 5. 2009

………………………………….. Zuzana Schneiderová 2

Děkuji předevšímvedoucí své práce, doktorce Ireně Kašparové za trpělivost, podněty, milý přístup a toleranci. Také děkuji svým přátelů za podporu.

3

Obsah

4

1. Úvod

5

2. Teoretická východiska

6

2.1 Národ a etnické skupiny 2.1.1 Primordialismus a konstruktivismus

7

2.1.2 Západní a východní pojetí národa a nacionalismu

8

2.1.3 Národ jako imaginární komunita

8

2.2 Specifika českého kontextu 2.2.1 Pojetí českého národa

9

2.2.2 Teoretizace „romského“ v českém kontextu - Barša-Jakoubek

11

2.3 Národní obrození 2.3.1 Národní obrození v českých zemích 2.4 Romové v českých zemích

13 15

2.4.1 Historie Romů 2.4.2 Současná situace romů v Česku

19

2.4.3 Muzeum romské kultury

20

2.4.4 Romské národní obrození?

21

3. Praktická část 3.1 Metodologická východiska

23

3.1.1 Cíle výzkumu

23

3.1.2 Výzkumný soubor

24

3.1.3 Pouţité metody

25

3.1.4 Výzkumné otázky

26

3.2 Analýza sebeprezentace Muzea romské kultury 3.2.1 Romové jako diverzifikovaná skupina

26

3.2.2 Romové jako homogenní skupina

27

3.2.3 Národ - etnické pojetí

29

3.2.4 Romství - Kdo je „Rom“?

29

3.2.5. Role jazyka

30

3.2.6 Úloha intelektuálů

30

4. Závěr

33

5. Literatura

35

6. Příloha

38 4

1. Úvod Nejpodstatnější kulturním systémem dneška a tedy nejvýznamnějším vztahovým rámcem je v současné době nacionalismus. Národ, etnicita, národní uvědomění a identita jsou pak důleţitými tématy v takto definovaném prostředí a pokud uvaţujeme v celospolečenském měřítku, je těţké se jim vyhnout. Sociální vědci poukazují na konstruovanost a historičnost tohoto stavu, přesto jsou tato témata zdrojem silných emocí, rozepří a bojů. Také Romové a především romští představitelé tato témata nastolují a snaţí se tak o větší sebeuvědomění této skupiny - s jistou rezervou tak můţeme říci, ţe si Romové v současnosti procházejí obdobím „národního obrození“, které je velmi podobné obrozování evropských národů v 19. století. Toto národní obrození znamená spíše neţ oţivování spícího národa proces jeho konstruování. Idea národa je vytvářena skrze hledání společných kořenů a tradic a skrze zdůrazňování společné esence, v tomto případě romství (romipen). Romové si tedy procházejí sloţitým procesem etnoemancipace, vedeným skupinou aktivistů, romských i neromských intelektuálů. Vznik Muzea romské kultury (dále také MRK či Muzeum) je pak důleţitým bodem v tomto procesu. Existence Muzea není pouze neutrálním odrazem existence Romů a jejich kultury ale i ono se podílí na tvorbě romského národa jako smyšlené komunity (Anderson; 1991), také Muzeum tedy tuto „komunitu“ pomáhá konstruovat. Muzeum romské kultury je centrem mnoha aktivit, které k této tvorbě národa přispívají, jako je hlednání společných kořenů, sběr písní a pověstí i kultivace jazyka. Jde navíc o aktéra velmi důleţitého, neboť jeho představitelé mají právo mluvit za Romy jako skupinu. Tato práce je právě tomuto etnoemancipačnímu procesu věnována. Nejprve si představíme různé přístupy k národu, k jejich vzniku a vytváření a jeho různá pojetí. Důleţité jsou zde koncepce Benedicta Andersona, Anthonyho Smithe a dalších teoretiků. Představíme také bouřlivou debatu Barša-Jakoubek, která je v českém kontextu zásadní a na kterou později reagovali nejen romisté a další odborníci ale také samotní představitelé romského obrození, často také velmi emotivně. Zaměříme se také na české národní obrození, se kterým etnoemancipaci Romů následně srovnáme. V další části práce se budeme věnovat Romům a jejich specifikům - jejich historii, současné situaci a otázce diverzity romských skupin. Tyto informace jsou důleţitým podkladem pro analyzování romského obrození, kterému se věnujeme dále, v poslední

5

kapitole teoretické části práce. Romské obrození pak představujeme jako v mnohém srovnatelné s obrozením českým. V praktické části práce se pak věnujeme analýze sebeprezentace Muzea. Pro tuto analýzu byly zvoleny články z Bulletinů Muzea Romské kultury, psané jeho hlavními představiteli a zároveň zakladateli Muzea, tedy články Jany Horváthové, Karla Holomka a Evy Davidové. Cílem práce je zjistit, jakým způsobem tito reprezentanti Muzea romské kultury konceptualizují národ, romství, jak pojímají roli romštiny a jaká stanoviska v tomto směru obecně zastávají. Muzeum romské kultury je důleţitou instituci v rámci etnoemancipačního procesu Romů a názor jejich představitelů a hlavních „mluvčích“ tedy hraje důleţitou roli. V situaci, kdy Romové nemají volenou reprezentaci jsou to právě oni, kteří mají moţnost mluvit za Romy jako za domělý celek.

2. Teoretická východiska 2.1 Národ a etnické skupiny Definovat národ se ukazuje jako velmi nesnadné a v současnosti nepanuje v kontextu sociálních věd v této oblasti shoda. Také kategorie jako národnostní menšina, etnická skupina či národní identita jsou podobně problematické. V mnoha odborných textech i oficiálních dokumentech je s tak těmito pojmy operováno bez vymezení jejich významu. Smith (1991) při definici národa zdůrazňuje sdílené historické území, mýty a vzpomínky a také společnou ekonomiku, masovou kulturu a sdílená práva a povinnosti všech členů. Vyjmenovává tak vše, co by měla skupina mít, aby mohla být povaţována za národ. Smith uvádí, ţe jde o „ideální typ“ národa, reálné národy se tak mohou od tohoto vymezení odlišovat. Rozdíl mezi národnem a etnicitou je pak dle Smithe v tom, ţe do etnické skupiny se narodíme, kdeţto přináleţitost k národu si můţeme volit. Příslušnost k národu je tak vţdy vědomá, kdeţto příslušnost k etnicitě můţe být i nevědomá, subjektivně neuvědomovaná (Smith; 1991). Velmi rozdílnou definici nabízí Walker Connor (1994). Ten nesdílí Smithův přístupu a nesnaţí se vyjmenovat nutné rysy, které musí dané seskupení splňovat. Klade spíše důraz na sebe-uvědomění etnické skupiny jako národa. Etnická skupina je tedy národem, pokud tak

6

sama sebe vnímá. Oproti Smithovi zdůrazňuje subjektivní, psychologické aspekty tohoto procesu. Situace Romů je ve srovnání s jinými aspiranty na národní status poměrně odlišná. Romové ţijí roztroušeně a nenárokují si ani ţádné území, na kterém by mohli zaloţit vlastní stát. Jejich snahou tedy není vytvořit národ ve Smithově pojetí jako skupinu je společnou ekonomikou či kodifikovaným právem. Z Connorovy definice vyplývá, ţe etnická skupina můţe být národem, aniţ by měla tento vlastní stát měla - Romové tady dle tohoto pojetí mohou aspirovat na označení národ i přes jejich geografickou rozptýlenost a neexistenci nějakého nárokovaného území. Nutno podotknout, ţe ani otázka sebe-uvědomění není o mnoho jednodušší a i zde vzniká v případě Romů řada otazníků. Není to pouze definice národa, která není jednoznačně určena. Ani koncepce národa a otázka kdo je jeho členem není univerzální ale místně se odlišuje. Různých pojetí národa je tedy celá řada - z těchto přístupů vyplývají dvě základní dichotomie: dichotomie názorů na vznik národa (primordialismus a konstruktivismus) a dichotomie pojetí národa (západní a východní model). 2.1.1 Primordialismus a konstruktivismus Jak bylo řečeno výše, primordialistický a konstruktivistický přístup se liší ve způsobu vysvětlování původu národů. Primordialistický přístup je esencialistický a národ je v primordialistickém diskurzu definován jako skupina lidí stejného původu, se stejným biologickým základem. Jde tedy o společenství „jedné krve“. Konkrétní národy jsou v tomto pojetí entitami, které zde byly odpradávna. V Evropském kontextu pak bylo nutné jednotlivé národy pouze „probudit“, jak se v 19. století z tohoto pohledu dělo. Čistý primordialismus je v sociálních vědách příliš nevyskytuje, jeho prvky ale můţeme v některých odborných textech najít. Tento esencialistický přístup je pak zvláště patrný v nacionalistickém diskurzu. Konstruktivistický přístup pak národ pojímá jako konstrukt vytvořený za určitým účelem, v určité době a určitými lidmi. Národní obrození je tedy v tomto paradigmatu není vnímáno jako probouzení jiţ existujících národů ale jde o součást procesu jeho vytváření (tedy konstrukce). Jak uvádí Gellner, který je čelným představitelem konstruktivistického přístupu, je to nacionalismus, který plodí národy a nikoli naopak (Gellner; 1993). Toto paradigma v sociálních vědách v současné době dominuje a také tato práce vychází z konstruktivistické interpretace vzniku národů. 7

2.1.2 Západní a východní pojetí národa a nacionalismu Tato typologie se v různých obměnách a pod různými jmény vyskytuje u většího mnoţství autorů. Jako ekvivalentní západnímu a východním pojetí proto můţeme vnímat dichotomie „staatsnation“ a „kulturnation“, „etnické“ a „občanské“ pojetí národa a další. Hans Kohn stanovil jako hranici mezi zeměmi se západním a východním pojetím národů řeku Rýn (Kohn, 1961). Státy na západ od Rýna dle Smithe definují národ na základě občanského principu. Důleţitou roli zde hraje historicky určené teritorium státu, sdílená práva a povinnosti a přesvědčení o rovnocennosti všech občanů. Jedinec si můţe národ, ke kterému bude patřit, zvolit - občansky definovaný národ tedy není jakkoli určen biologickým spřízněním jeho členů (Smith, 1991). Tuto volnost výběru východní model nedovoluje. Tento typ je definován etnicky, důleţitým pro rozhodnutí kdo je a kdo není členem národa je v tomto případě idea společného původu. Národ v tomto pojetí pak tvoří jakousi fiktivní super-rodinu, tvořenou lidmi s doměle společnými kořeny (Smith, 1991). Rozdělení zemí na ty s občanským a etnickým modelem národa nemůţene chápat jako striktní. Jde samozřejmě o „ideální typy“, které se v realitě do jisté míry překrývají. Přesto zřetelné stopy tohoto dělení můţeme vidět - mimojiné také na příkladu České republiky (viz níţe). Jak dále uvádí Smith, různé konceptualizace národa s sebou přináší také různé druhy nacionalismu. Nacionalismem ovšem nemyslíme ţádné agresivní tendence či hnutí, jak je často pojímán v common sense, ale spíše celkovou potřebu identifikace a uvědomění jednotlivých národů. Druhy nacionalismu jsou pak navázány na jednotlivá pojetí národa a dělí se tedy na nacionalismus občanský (zdůrazňující společné teritorium) a etnický (zaloţený na biologii, společné krvi). Jak shrnuje Barša, obecně je v tomto rodělení dobře „vyjádřen rozdíl mezi občansko-teritoriálním a etnicko-kulturním pólem národní sebeidentifikace“ (Barša, 2003; 247). 2.1.3 Národ jako imaginární komunita V souvislost s romskou národnostní menšinou ale také jinými národy se často hovoří o „komunitě“ či dokonce „pospolitosti“. O klasickou pospolitost jak ji pojímá Tonnies zajisté 8

nejde a ani jít nemůţe. Benedict Anderson ve své významné studii Imagined communities (1991) představuje národ jako komunitu „domělou“ či „myšlenou“. Upozorňuje, ţe příslušníci jednoho národa se v reálném ţivotě nikdy nepotkají, a toto společenství si tedy zákonitě pouze „představují“ jako existující. Národ je entita, která jednotlivce vzájemně propojuje, sjednocuje. Lidé příslušející k jednomu národu nemusí mít mnoho společného, mohou disponovat odlišnou mírou vlivu, ţít odlišnými ţivoty v různých prostředích. Idea národa má ovšem silnou moc tyto rozdílnosti zahladit a zvláště ve vypjatých chvílích stmelit i takto značně nesourodou skupinu v jeden celek. Byla to právě národní myšlenka, která také poskytla tolik potřebný pocit kontinuity v době postupné sekularizace a individualizace. Národ vytváří zdání návaznosti, je pojímán jako nesmrtelný - kdyţ budeme chtít, můţeme dohledat jeho pradávné kořeny a dívat se vstříc jeho nekonečné budoucnosti. Anderson ukazuje ţe i ty ideje, které se zdají být univerzální a věčné, procházejí historickým vývojem a tedy i řadou proměn. Hledání národních prapočátků tedy není snahou objektivně popsat minulost ale jde spíše o (neuvědomovanou) praktiku konstruování představy o nesmrtelném národě. Tak, jako je v dnešní době vztahovým rámcem nacionalismus, byly jím v minulosti postupně náboženská společenství a dynastická říše. Národ tedy nebyl vţdy v centru našeho myšlení, nebyl vţdy hlavním kulturním systémem. Důleţitou roli při formování národnostního smýšlení a samotného šíření nacionalismu pak hrají média. Počátky těchto tendencí tak datujeme od vynálezu knihtisku a rozšíření knih v místních jazycích. Národní literární jazyk tak vytváří kulturní hranice domělé komunity. Národ jako imaginární komunita je pak spoluvytvářen a dále reprodukován prostřednictvím různých institucí moci jako jsou školní kurikula, mapy, cenzy a muzea. 2.2 Specifika českého kontextu 2.2.1 Pojetí českého národa Jak bylo jiţ uvedeno výše, je etnický model dle Smithe typický pro země východní Evropy - idea biologicky spřízněného národa se společným původem je tedy příznačná i pro Česko. Další teoretik národů a etnicity, Rogers Brubaker pak postkomunistické země východní Evropy obecně označuje za tzv. nacionalizující se státy, kde je kladen značný důraz

9

na prosazování národní kultury, tedy kultury majority. Princip národnosti se dle Brubakera stal hlavním principem organizování veřejného a politického prostoru (Brubaker, 1996). Pro Českou republiku je tedy typický spíše východní, exkluzivní model národa. Příslušníci ostatních etnických menšin si přináleţitost k českému národu nemohou zvolit, i kdyby o ni stáli. Přesněji řečeno, mohou tak učinit v censu - to ovšem neznamená, ţe budou jako příslušníci tohoto národa přijímáni. Národnosti v Česku tak ţíjí spíše jakoby „vedle sebe“ a netvoří definici jednoho národa společně. Vzniká tak hierarchizovaný model „majorita - národnostní menšiny“, které se pak obvykle snaţí o určitou míru emancipace, sebeurčení. V takto definovaném státě je „bytí menšinou“ problematické. Národ je definován etnicky a dominantní etnikum pak můţe ostatní exkludovat. Etnické menšiny pak mohou být znevýhodněny oproti většinové společnosti. Tak tomu je i v případě Romů. Barša (2003) v této souvislosti hovoří o exkluzi Romů na okraj společnosti - v občansko-politickém, kulturním i ekonomickém ohledu. Na negativní důsledky této koncepce etnicky jednonárodně definovaného státu upozorňuje také Imrich Vašečka (2000). Vidět je dle něj můţeme zřetelně právě na tzv. romském problému. Jak ovšem Vašečka dále uvádí, právě tento „problém“ má ovšem potenciál být zároveň impulzem k překonání národní koncepce v Česku jako takové. Zda bude jeho řešení směřovat k úplnému překonání „asimilační atmosféry“ v České republice ovšem ukáţe aţ budoucnost. Vašečka ostatně dodává, ţe Československo nikdy nebylo v národnostní otázce státem vyhraněně „východním“ a uţ od počátku bylo postavené spíše na jisté rozporné kombinaci národního a občanského principu. Po rozpadu federtivní republiky pak samostatné Česko nastoupilo na dlouhou cestu k občansky definovaného státu, přecejen však o něco rychleji neţ náš slovenský soused. Principy občanské koncepce jsou tak v nových opatřeních a stanovách týkajících se národnostních menšin jiţ patrné (Vašečka; 2000). Tyto občanské koncepce ovšem nutně nemusí souznit s celkovým naladěním společnosti. Je potřeba dodat, ţe celá západní civilizce má dle Léviho-Strausse sklon hodnotit ostatní kultury podle té své a vlastní přitom nadřazovat. K ostatním kulturám tedy „západ“ přistupuje etnocentricky. Na svou kulturu navíc pohlíţí jako na vrchol jediné cesty, po které kráčejí i ostatní, ti ovšem jiţ pomaleji - Lévi-Strauss tento pohled označuje jako falešný evolucionismus. Západní civilizace má sklon ty národy, které nejsou na stejné úrovni a neprošly stejným vývojem povaţovat za „nedospělé“ (Lévi-Strauss; 1999). Tento etnocentický a falešně evolucionistický pohled je přítomen v hodnocení Romů majoritou a 10

hraje tak svou roli v potřebě romské reprezentace „vyrovnat se“ svou kulturou kulturám západním - právě západní kultury pak vytvářejí onu „laťku“, vůči které jsou ty ostatní srovnávány a vůči které také ostatní kultury srovnávají samy sebe. 2.2.2 Teoretizace „romského“ v českém kontextu - debata Barša-Jakoubek Pokud mluvíme o českém kontextu, je důleţité zmínit také medializovanou debatu mezi Pavlem Baršou a mladými antrpology ze Západočeské univerzity v Plzni, především Markem Jakoubkem a Tomášem Hirtem1. Tato výměna názorů prostřednictvím různých novinových článků je zajímavá svým obsahem ale také prostorem, které se jí dostalo. Ten není aţ tak rozsáhlý, vzhledem k odbornosti tématu ale přesto překvapivý. Debata BaršaJakoubek je neopominutelná také díky emocím, které vyvolala mezi romisty i představiteli romské etnoemancipace2. Ve srovnání s běţnými „romskými“ tématy a způsoby, jakými jsou pojímány tato diskuse značně vystupuje z řady. Sporem je zde samotná podstata kultury Romů, ke které přistupují zmínění teoretikové ze značně rozdílných stanovisek. Tyto perspektivy také determinují odlišné názory na romský etnoemancipační proces a ovšem také na vznik Muzea romské kultury jako instituce, která je důleţitou součástí tohoto procesu. Marek Jakoubek (2004) upozorňuje na nevhodnost perspektiv, ze kterých jsou Romové a jejich kultura obvykle nahlíţeni. V hlavních přístupech dle Jakoubka převládá různá, spíše však značná míra esenciality, která zakaluje podstatu problému. Patrný je také sklon evolucionismu, tedy pohledu na vlastní kulturu teroretiků jako na tu na nejvyšším stadiu vývoje. Jeho cílem je naopak odhlédnout od nabízejících se povrchních pohledů a „…odhalit struktury a procesy aktérům skryté (…), nalézající se v podloží běžného dění“ (Jakoubek, 2004: 31). Kulturu tedy Jakoubek vnímá jako celkovou strukturu sociální organizace, jako aktéry neuvědomovanou „kulturní gramatiku“. Pilířem kultury tedy není jazyk, jak je častým omylem, ale sociální organizace, resp. soubor sdílených hodnot. Z této perspektivy pak pohlíţí také na romské osady, jejichţ zkoumání se dlouhodobě věnuje především. Jeho pohled na tyto „pozůstatky tradiční romské kultury“ se tak značně liší od zbytku českých textů na 1

Na tyto Baršovy a Jakoubkovy příspěvky ovšem sktze různá média reagovali i další. Nechyběli mezi nimi romista Viktor Elšík ale také Jana Horváthová a Karel Holomek. Tato debata, ač se nutně nemusí všem jevit jako přínosná, tak minimálně dokázala vzbudit silné odezvy mezi všemi skupinami zainteresovanými na tématu Romů. 2 Například Karel Holomek zakončil svůj článek v Mladé frontě Dnes ze dne 19. 4. 2004 větou „Romové jsou národ a s tím nic neudělá ani Tomáš Hirt, i kdyby se zbláznil.

11

toto téma. Dominantními organizačními principy romských osad jsou pak dle Jakoubka příbuzenství, subetnicita a rituální ne/čistota - ty jsou zdrojem nerovností mezi Romy a jsou také určujícím mezníkem při dělení na „my“ a „oni“. Proto také odmítá označení jako „romská populace“ odkazující k ve skutečnosti neexistující jednotě. Jakoubek problematizuje pohled na Romy jako na skupinu s určitou společnou esencí. Odmítá přístup k „romství“ coby biologické kvalitě těl, pojímá jej raději jako kvalitu získanou v rámci socializace a enkulturace, která je následně udrţována mechanismem sociální kontroly. „Rom“ je tedy dle něj „nositel romské kultury“ - „romství“ je pak v tomto pojetí charakteristika nezávislá na „antropologickém typu“ jedince. Romové jako etnická skupina tedy dle Jakoubka neexistují. Také etnoemancipační proces je západočeskými antropology problematizován a kritizován. „Národního obrození“ je dle nich cílem pouze malé skupiny osob a značná část Romů se ho nijak neúčastní. Nejviditelnější aktéři obrození se jsou navíc zároveň členy jednoho rodu3, coţ jejich právo mluvit za celé etnikum devalvuje. Upozorňují navíc na obecné denacionalizující tendence, v jejichţ kontextu je pak národní projekt krokem zpět. Na texty západočeských antropologů reaguje Barša (2005), který přináší na uvedená témata pohled z odlišné perspektivy. Barša kritizuje Jakoubkův systémový přístup ke zkoumání kultury a jeho situování sebe samého do role „objektivního vědce“. V souladu s Barthem (1969) pak nabízí pojetí kultury definované svými interaktivně nastolovanými hranicemi. Tento přístup mu připadá uţitečnější, neboť není statický a ukazuje moţnost proměny či uzpůsobení hranic mezi jednotlivými etnickými skupinami. Také v otázce romské etnoemancipace Barša s Jakoubkem nesdílí stejný názor. Etnoemancipační snahy Romů podporuje a povaţuje je za pochopitelné, neboť české národní vědomí je navzdory občanskému ladění ústavy stále etnické. Zmíněné denacionalizující tendence jsou více neţ kde jinde patrné v odborném společenskovědním diskurzu, většina obyvatel ale stále uvaţuje v národních pojmech. Česká společnost tedy dle Barši univerzlisticky naladěným prostorem není - barva kůţe či etnicita zde hraje důleţitou roli. Romové tak nemohou jednoduše přejít z kategorie definované etnicky do obecné kategorie člověka a občana. Pokud bychom je asimilovali, nebylo by to tedy do hodnot univerzálních, jak tuto moţnost zdůrazňuje Jakoubek, ale nevyhnutelně do partikulárních hodnot etnického češství.

3

Tímto odkazuje také k rodině Holomků, která patří mezi nejznámější romské rody a řadí se k tzv. Romům moravským. Jana Horváthová i Karel Holomek z Muzea romské kultury jsou pak členy této rodiny.

12

2.3 Národní obrození 3.3.1 Národní obrození v Českých zemích Východisky této práce je konstruktivistické paradigma a pojmem „národní obrození“ tedy míníme proces konstrukce moderních evropských národů, tak jak je známe dnes. Český národ si jím úspěšně prošel v 19. století - ve stejné době probíhal podobný vývoj i na většině evropského kontinentu. Právě díky tomuto procesu je nyní Česká republika národním státem a naprostá většina jejích obyvatel cítí příslušnost k českému národu. Důleţitou roli v tomto budování národa hrály skupiny intelektuálů, záměrně usilujících o získání všech atributů tehdy jiţ ustavených národů - šlo o cíle kulturně-jazykové, politické a sociální (Hroch; 1999a). Miroslav Hroch (1999a) přehledně shrnuje události národního obrození do tří fází: 1.

fáze vědeckého zájmu o etnickou skupinu, její jazyk, zvyky, minulost

2.

fáze národní agitace, ve které se část příslušníků etnické skupiny rozhodne získat pro národní myšlenku všechny její (domělé) příslušníky a snaţí se získat od vládnoucích tříd pro tuto skupinu co nejvyšší kulturní, případně i politickou a sociální rovnoprávnost

3.

fáze kdy se s myšlenkou příslušnosti k národu ztotoţní široké vrstvy obyvatelstva Jak uvádí Hroch (1999b) národní poţadavky vţdy formuluje skupina osob, tedy

konkrétní lidé, kteří si tak nárokují právo mluvit za celou skupinu - za těmito poţadavky pak stojí určitý zájem. Nejde nutně o partikulární zájem dané skupiny, i kdyţ i to je dle Hrocha moţné. V nejlepším případě jde o onou skupinou upřímně předpokládaný zájem celého národa - otázkou je, zda tento předpoklad odpovídá zájmům skutečným. Cílem buditelů bylo vytvořit Čechům a češství svébytný prostor a posílit hrdost běţných obyvatel k „jejich“ národu. Příslušnost k národu tedy zprvu cítila hrstka intelektuálů a část obyvatel velkých měst. Prostí obyvatelé země před touto národní agitací cítili spíše regionální či lokální příslušnost (Connor; 1994). V českých zemích byly těmito přednacionálními identifikacemi nejsilněji bohemismus, moravanství a slezanství (Müller; 2002). Proces překonávání těchto identit a budování národního vědomí byl pozvolný - ještě v censu roku 1921 pouze na Těšínsku označilo přes 47 tisíc osob jako Slezané. 13

Jak uvádí Ladislav Holý, národní identita je vţdy konstruována v opozici vůči identitě „druhých“. V českém kontexu vytvářely ony „druhé“ Němci, se kterými jsme sdíleli společný stát, a kteří dominovali tehdejšímu kulturnímu i ekonomickému prostoru (Holý; 1996). Vše „německé“ se stalo do jisté míry ambivalentní - odsuzované jako nečeské ale zároveň obdivované pro svou úroveň. Německá kultura tedy tvořila míru všech věcí, normu, vůči které bylo vše české poměřováno. Právě němčina byla také oficiálním jazykem rakousko-uherské říše. Jazyky ostatních národů nebyly povaţovány za němčině rovnocenné. Čeština, která byla ve fromě různých dialektů mezi prostým obyvatelstvem poměrně rozšířena, byla povaţována spíše za překáţku jejich moţnému sociálnímu vzestupu. Funkce čeština a němčiny byla tedy odlišná - němčina byla jazykem vyššího úředního, obchodního a kulturního ţivota, čeština byla pouţívána pouze ve styku s niţšími vrstvami obyvatelstva (Kořalka; 1996). Vysoce postavené české rodiny a intelektuálové mluvili povětšinou německy nebo alespoň němčinu velmi dobře ovládali. Čeština nebyla povaţována za řeč dostatečně rozvinutou a dvorními úředníky říše byla označována za jazyk „nehotový“ či dokonce „vadný“ (Hroch; 1999a). Byl to právě český jazyk, který stál v centru pozornosti obroditelů, společně s lidovými zvyky a obyčeji. Karel Havlíček jazyk označil za „nejpřirozenější známku národa“ a podobný názor sdíleli také ostatní národovci (Kořalka; 1996). Nositelem národní identity tedy byla v českém kontextu kultura a její rozdílné projevy, v kontrastu s teritoriálním, politickým pojetím národa v západoevropských zemích (Müller; 2002). Na toto kulturní pojetí pak snaha o pozvednutí jazyka jasně navazuje. Pozvednutí jazyka se věnovaly dvě generace obroditelů, které se snaţily jazyk obnovit a dále také prosadit jeho společenskou funkci. Jako základ nové spisovné češtiny poslouţil středočeský dialekt, na jeho základě vznikala standardizovaná podoba jazyka. Součástí emancipačního je tedy nejen sbírání pohádek a pověstí ale také soustavná práce na vytváření slovníků a jazykových učebnic. V pozdějších fázích obrození pak začal být jazyk vnímán spíše v jeho symbolické stránce jako ikona českého národního uvědomění. Dle Rádla (1993) se jazyk stával dokonce čímsi jako „sakrální modlou“. Tento přístup se odrazil ve negativním vnímání „Čechů“, kteří upřednostňovali německé školy - právě ti byli označováni jako největší škůdci české národnosti. Za průlomovou povaţuje Kořalka (1996) fázi překročení „pouhého“ vědeckého zájmu o jazyk a kulturu a počátek šíření národní myšlenky mezi široké vrstvy obyvatel. Od období 20. let 19. století tak započala širší národní agitace, která měla jiţ větší dopad na veřejnost a 14

její postoj k národní myšlence. Kořalka dodává, ţe střediskem nejúčinnější aktivity představitelů národního obrození byla muzea (Vlastenecké museum v Čechách a Museum Království českého) a časopisy (nejvíce Časopis Českého musea). Národní uvědomění se od této fáze postupně stávalo jednou z hlavních charakteristik společnosti a národní identita se pozvolna změnila v jednu z nejdůleţitějších identit většiny obyvatel.

2.4 Romové v České republice 2.4.1 Historie Romů Historie Romů není mezi majoritou příliš známá. Přesto, ţe jsou Romové nejpočetnější menšinou v Česku se o jejich minulosti mnoho nedovídáme. Na školách se v rámci dějepisu nevyučuje nebo je zmiňována pouze okrajově, a tak povědomí o událostech jako romský holocaust nebo prostých faktech o příchodu Romů a jejich tradičním způsobu ţivota není příliš velké. Je ovšem potřeba podotknout, ţe dávnější minulost Romů nebyla kodifikována, předávala se pouze ústně ve formě příběhů. Romisté a historici tedy při jeji rekonstrukci vycházejí ze záznamů v kronikách a dalších zdrojích, nemohou však vycházet z textů psaných samotnými Romy. Připomeňme také, ţe romistický výklad dějin je některými antropology povaţován za značně tendenční (Jakoubek; 2006). Mezi romisty také v mnohém nepanuje shoda, coţ problematizuje vyvozování závěrů na základě jejich zjištění. Pohled do minulosti je i s tímto vědomím přesto cenný a pomáhá objasnit řadu jevů a problémů, které jsou patrné dodnes. Jedním z důleţitých národotvorných mýtů je hledání společných kořenů, pomyslné „kolébky národa“. Za takovou pravlast Romů je romisty a jinými odborníky zabývajícími se Romy povaţována Indie. První srovnávací studie na toto téma proběhly jiţ v 18. století (Horváthová; 1998). Hypotéza indického původu tak nahradila dříve častý předpoklad egyptského původu Romů, který byl ovšem vyvrácen. Odchod z Indie nebyl dle Davidové (1995) nárazový ale probíhal v několika vlnách v průběhu dlouhých časových období. Nutno podotknout, ţe s touto hypotézou nesouhlasí Elšík, který hovoří o vlně jediné (Elšík; 2005)4.

4

Elšík pak ty romisty, kteří mluví o větším počtu migračních vln přímo kritizuje - více vln povaţuje za dávno překonaný a vyvrácený mýtus. Obrací se s touto kritikou také na Marka Jakoubka, který právě z těchto dle Elšíka

15

Řada slov romského jazyka ukazuje také na jejich zastávky v Persii a Egyptě. Přes Balkánský poloostrov se pak Romové dostávají aţ do střední Evropy a do českých zemí (Davidová; 1995) První zápisy o Romech na našem území najdeme uţ v Dalimilově kronice, pocházející z počátku 14. století. Početnější skupiny Romů přišly ale aţ na začátku století patnáctého, v době husitských válek. Uţ na konci 15. století se postavení Romů v rámci tehdejší společnosti začíná zhoršovat a jsou vydávána různá opatření na omezení jejich pohybu. Romové byli obviňováni z krádeţí, ţhářství a z napomáhání cizím mocnostem kromě podloţených obvinění vzrůstal i počet obvinění nepodloţených. V 16. století, roku 1545, vydává Ferdinand I. mandát o vypovídání Romů ze země. Ten byl později ještě zpřísněn a dopadení romští muţi měli být na jeho základě mučeni, ţeny a děti vyuţívány k práci (Horváthová; 1998). Stupňující se represe vyvrcholily na konci 17. století, kdy byli Romové zcela postaveni mimo zákon - muţe směl kdokoli zastřelit, ţeny potrestat uřezáním uší (Barša; 2003). V průběhu 18. století dochází přesto na našem území, především na Moravě, k částečnému usazování Romů. Tyto skupiny kočovaly kvůli práci, především kovářství, v zimě pak ovšem ţily na stálých místech. Vznikla proto potřeba řešit „cikánskou otázku“ jinak neţ zákazy a represemi. Důleţitým obdobím byla v tomto ohledu doba vlády Marie Terezie a Josefa II. V době vlády Marie Terezie započalo období úředně nařízené asimilace Romů. Šlo o první pokus o integraci Romů do české společnosti, spojený ovšem s potlačením jejich kultury a skupinové identity. Romové byli také přejmenování - místo označení cikán se mělo pouţívat pojmenování Novomaďar, také příjmění Romů nahrazovala běţná příjmení té doby (Horváthová; 1998). V podobném duchu pokračoval také nástupce Marie Terezie, Josef II. V době jeho vlády docházelo také k masivnějšímu usazování Romů na Moravě. Snaha o asimilaci Romů spíše selhala, mnohé změny byly ale přesto jasně patrné. Větší část Romů byla v první polovině 19. století trvale usazena a věnovala se tradičním řemeslům (především košíkářství, kovářství a nově také sezonním pracem), část ovšem stále ţila kočovným či polokočovným způsobem (ti se věnovali především drátenictvím a brusičstvím noţů). Na konci 19. století navíc do země doputovali také olaští Romové, pro něţ je právě kočovný způsob ţivota typický. chybných zdrojů vychází - Jakoubkovu práci se zdroji dokonce přirovnává k přístupu Eduarda Bakaláře, který díky svému přístupu není v rámci sociálněvědecké komunity ani povaţován za vědce.

16

Protiromská nálada části veřejnosti stále přetrvávala a vyústila do další řady opatření, které zůstávaly v platnosti aţ do období první československé republiky. Také v té době byly vydávány zákony omezující pohyb Romů, jedním z nich byl zákon č. 117 z roku 1927, který nařizoval vydávání tzv. cikánských legitimací, které slouţily také jaké nástroj symbolického vyloučení Romů od zbytku společnosti. Drţitelé museli mít kartu vţdy při sobě společně s kočovnickým listem. Ty byly ovšem vydávány z libovůle úřadníků a nedaly se nárokovat. Bez těchto formalit ovšem nebylo moţno kočovat ve skupinách s vozy a zvířaty, jak bylo tradicí. Nutno ovšem také podotknout, ţe právě v období první republiky byli Romové poprvé explicitně uznáni jako národnostní menšina a k této národnosti se pak mohli přihlásit v censu (Barša; 2003). Přes silné represe romského obyvatelstva v minulosti bylo nejtragičtějším etapou v jejich historii aţ období druhé světové války. Tak jako Ţidé, byli také Romové dle nacistické ideologie určeni k vyhlazení. V roce 1942 byl vydán výnos o potírání tzv. cikánského zlořádu, podle něhoţ pak policie evidovala všechny „cikány, cikánské míšence a osoby ţijící po cikánsku“. Vybraní jedinci pak byli zatýkáni a se svými rodinami byli odvlečeni do cikánských táborů, které vznikly v Hodoníně a v Letech u Písku.Většina trvale usazených Romů pak byla transportována do tábora B-II-e v Auschwitz-Birkenau (Nečas; 1999). Z koncentračních táborů se zpět vrátilo pouze 600 osob. Z původního počtu asi 6500 tak přeţilo do konce války jen asi 1000 Romů. Postiţeny válkou byly všechny skupiny Romů - němeční Sinthi, čeští a moravští i olaští Romové. Romů na Slovensku se genocida v takovémto měřítku vyhnula, i kdyţ i oni pochopitelně za války značně strádali. Příčinou realtivně lepší situace slovenských Romů byla proněmecká orientace Slovenského štátu. Na konci války tak na slovenském území ţilo výrazně více Romů neţ v Česku. Tento fakt společně s vidinou lepšího ţivobytí vedl k několika migračním vlnám slovenských Romů na naše území. Drtivá většina Romů ţijících u nás jsou tedy potomky usedlých a polousedlých slovenských Romů, kteří se po válce přistěhovali především do pohraničních průmyslových center republiky (Barša; 2003). S sebou si nesli také tradiční způsoby ţivota a hodnoty, které byly v mnohém v kontrastu se zvyky majority a s prostředím, do kterého se přistěhovali (Davidová; 1995). Období po válce znamenalo zrovnoprávnění romského obyvatelstva de jure. V roce 1950 byla zrušena působnost zákona č. 117 a tedy i cikánských legitimací a kočovných listů. V roce 1958 pak bylo úředně kočování zakázáno a bylo nařízeno trvalé usídlení všech osob. Doba komunistické nadvlády obecně tedy znamenala znovuzavedení koncepce asimilace. 17

Byla patrná snaha o „převýchovu“ Romů, ti, kteří stále kočovali byli pod hrozbou vězení umisťováni do určených bytů a zaměstnání. Tímto zákonem byla nejsilněji postiţena skupina Romů olašských, kteří si nejvíce uchovávali tradiční kočovný způsob ţivota. Tato násilná změna prostředí (z maringotek do bytů), která nebyla zvolena dobrovolně pak zákonitě přinášela neshody mezi majoritou a nuceně usazenými Romy - právě z této doby vyvstávají stíţnosti na údajnou „asociálnost Romů“ a jejich nezvyklé nakládání s vybavením bytu (například vynášení sporáků a vaření ven před domem). Toto chování je však pochopitelné, kdyţ si uvědomíme podmínky, ze kterých byli do oněch bytů přesunuti. Takto násilná a rychlá politika asimilace přinesla mnohé nablahé výsledky, především ztrátu tradičního způsobu ţivota a hodnot, které nebyly komunistickou ideologií adekvátně nahrazeny (Barša; 2003). Oficiální zákaz kočování nebyl posledním nástrojem represe Romů, dalším nařízením potlačujícím jejich práva byl zákon č. 502 z roku 1965. Ten poţadoval rozptýlení Romů z míst jejich velké koncentrace. Romové se tak museli čistě na základě své etnické příslušnosti stěhovat, navíc často bez nároku na volbu budoucího bydliště. Toto nařízení bylo odvoláno roku 1968, neboť se ukázalo jako neproveditelné. Na tuto koncepci pak navazovaly další, zaměřené především na výchovu romské mládeţe, převýchovu dospělých a jejich zařazení do pracovního procesu. Od počátku osmdesátých let dochází k jistému posunu. Cílem politiky jiţ není pouhá asimilace a přavýchova ale alespoň určitá úroveň integrace. „Pozitivní specifika“ Romů nemají být potlačovány ale napříště respektovány. Byl povolen vznik Svazu Cikánů - Romů a Romové se tak mohli stát poprvé subjektem spíše neţ objektem jednání. Taté éra ovšem neměla dlouhého trvání a Svaz byl po čtyřech letech působení zrušen. Přesto se 80. a 90. léta dají označit za dobu alespoň částečného převládnutí koncepce integrace nad koncepcí asimilace (Davidová; 1995). Dodejme ovšem, ţe Romům nebyl oficiálně přiznán status národnostní menšiny (přestoţe v censech měli být jako „cikáni“ evidováni) a všeobecně komunistická politika způsobila více problémů neţ jich vyřešila (Barša; 2003). Po revolučním roku 1989 se situace Romů vyhrotila. Uţ zákon o nabývání a pozbývání českého státního občanství byl skrytě diskriminační a výsledkem je nezjistitelný počet Romů, kteří dosud nemají státní občanství a tedy také základní občanská práva. Ještě v roce 1997 evidoval Český helsinský výbor 4352 takovýchto případů (Barša; 2003).

18

2.4.2 Současná situace Romů v Česku Dle výsledků censu z roku 2001 se k romské národnosti přihlásilo asi 12 000 osob. V České Republice ovšem dle kvalifikovaných odhadů ţije Romů mnohem více a tvoří tak početně nejvýznamnější menšinu. Romská národnost je (zvnějšku) připisována přibliţně 200300 tisícům osob na našem úzamí (Navrátil; 2003), i kdyţ současné statistiky hovoří o číslu niţším. Raichová (2001) upozorňuje, ţe jsou v tomto čísle zahrnuty nejrůznější romské skupiny, lišící se od sebe nejen společenským postavením ale i kulturně, historicky, jakzykově či ţebříčkem svých hodnot. Tato rozmanitost romských skupin ovšem není veřejnosti známa výuka na toto téma není součástí školních kurikul. Rozdíly mezi těmito skupinami jsou obrovské a nelze je dle Raichové zastírat odkazy na jejich zdánlivou antropologickou podobnost (Raichová; 2001). Odlišují se mimojiné příslušností k různým subetnickým kategoriím, ke kterým se pojí i rozdílný ţivotní styl. V současnosti pak na našem území ţijí v různých počtech Romové moravští, Sinti, Olaši a slovenští Romové. Výdobytkem porevolučních let bylo pro Romy přiznání statusu národnostní menšiny, čímţ získali také řadu s tím souvisejících práv. Stát na rozdíl od socialistické éry finančně dotuje mnoţství romských, především kulturních aktivit - jedním z takovýchto případů je také vznik Muzea romské kultury podporovaný jiţ v jeho prvopočátcích v roce 1991. Stát se tedy aktivně podílí i na samotném etnoemancipačním procesu Romů. Jak přesto uvádí Barša, Romové jsou stále menšinou ekonomicky, kulturně a sociálně marginalizovanou (Barša; 2003). Míra nezaměstnanost je mezi Romy dlouhodobě nadprůměrná, dle Říčana (1998) dokonce 70-85 %, naopak dosahovaná úroveň vzdělání je niţší neţ jakou vykazuje majorita a Romové jsou tak skupinou často závislou na sociálních dávkách. Jednou z příčin je také jazyková bariéra, neboť většina Romů neumí dobře česky ale ani romsky a mluvím tzv. romským etnolektem češtiny, tedy směsí obou jazyků proměněnou do svébytného dialektu. Častá je také tendence segregovat je od ostatního obyvatelstva, čímţ vzniká potenciálně značně nebezpečné prostředí ghett (Nečas; 1999). Tyto skutečnosti jsou ještě zveličeny mediálním obrazem Romů, který ukazuje převáţně právě nejniţsí sociální skupiny mezi nimi a vytváří tak poněkud jednostrannou a pokřivenou představu o ţivotě Romů. Také diskriminace na etnickém základě dosud není výjimečná, Romové jsou diskriminováni v zaměstnání ale i v běţných situacích - vzpomeňme třeba časté problémy s omezováním Romů při vstupu do některých restaurací (Nečas; 2003). Vztah mezi majoritou 19

a Romy je stále zatíţen mnoţstvím předsudků a od sametové revoluce prošel také řadou krizí. Zmiňme například exody Romů do Kanady a Velké Británie v polovině 90. let, které vyvolaly silné emocionální reakce na obou stranách. Vzájemné souţití romské menšiny a majority můţeme tedy označit za stále značně problematické. 2.4.3 Muzeum romské kultury Muzeum romské kultury vzniklo z popudu skupiny intelektuálů v Brně v roce 1991 jako nevládní nezisková organizace. Impulzem byla potřeba zachytit, uchovat a prezentovat doklady romské kultury, z nichţ některé se jiţ postupně vytrácely. Počátečním záměrem bylo také zlepšení vztahů romské menšiny a majority. Prezentace těchto materiálů a dokladů romipen, tedy romské etnicity, mělo přispět k objektivnější představě majority o romských spoluobčanech (Davidová; 1992). Zakladateli Muzea byli Karel Holomek, Jana Horváthová, Eva Davidová a Bartoloměj Daniel (nyní jiţ zesnulý). K faktickému zaloţení instituce sice došlo aţ v roce 1991, idea zaloţení Muzea ale sahá aţ do 70. let minulého století. V době socialismu však podobné aktivity podporovány nebyly a muzea ani podobné instituce tak vznikat nemohly. Zřizovatelem MRK byla Společnost pro zaloţení muzea (později Společnost odborníků a přátel muzea). Muzeum bylo od svého vzniku určitou měrou podporováno státem, i kdyţ začátky nebyly lehké. MRK nebylo zařazeno do sítě státních muzeí a organizace tedy ţila převáţně z grantů. Situace se zlepšila v roce 2005, kdy se muzeum stalo státní příspěvkovou organizací. Obtíţe nepřinášela pouze ekonomická stránka ale také ta prostorová. Do současného sídla se muzeum nastěhovalo aţ na konci roku 2000. Jedná se o dvoupodlaţní dům na Bratislavské ulici, tedy v centru brněnské romské čtvrti. Nevyhovující prostory byly jedním z důvodů, proč Muzeum douho nemělo stálou expozici. Tu se podařilo zbudovat aţ v roce 2005. Obsahem stálé expozice je několik tematických sálů, mapujících historii a kulturu Romů. Jak bylo řečeno výše, vznik Muzea jako symbolu romské etnoemancipace a obrození romského národa se setkal s přijetím i kritikou. Pavel Barša (1999) povaţuje vznik MRK za úspěch, který je krůčkem k multikulturnímu prostředí v České republice. Jde dle něj o prostor pro vyjádření specifik Romů, jejich historie a kultury. Oproti tomuto názoru pak stojí ten Jakoubkův (2006), který upozorňuje, ţe sběr písní a pověstí k zachycení romské kultury nestačí. Kritizuje také to, ţe Muzeum prezentuje Romy jako skupinu se společnými cíli, které 20

jsou dle něj ale spíše cíli jejích představitelů. Upozorňuje, ţe jde o úzkou skupinu osob, které měly a mají vliv na reprezentaci Romského národa jako celku. V jistém smyslu mu dává za pravdu malý zájem o Muzeum ze strany dospělých Romů. MRK sídlí v centru brněnské romské čtvrti, přesto se dlouhodobě potýká s nízkou romskou účastí. Je ovšem moţné, ţe se tento stav bude měnit s postupem času. Etnoemancipační proces je nutně procesem dlouhodobým a Romové stojí zatím na jeho počátku. 2.4.4 Romské národní obrození? Ať uţ je národ konstrukcí či esencí, jde o koncept, se kterým musíme počítat. Představa národa a národnostního spříznění nepopiratelně existuje a následky této představy vidíme všude kolem sebe. Jak jiţ bylo řečeno, Česká republika spadá mezi země s východní podobou pojetí národa - ten je dle Smithe (1991) exkluzivnější, není moţnost si příslušnost k němu zvolit. Vyústěním je pak pochopitelná potřeba menšin, nebo alespoň jejích „zástupců“, vydobýt si své místo. Definice skupiny v národních termínech navíc v takovémto kontextu přináší značné výhody. Romští představitelé Romy jako národ definují

5

a nárokují si z této pozice také

podporu svých emancipačních aktivit za strany státu. Tato argumentace má pochopitelně poměrně značný dopad - právo národů na sebeurčení je všeobecně přijímáno. Nutno dodat, ţe stát také mnohé romské (etnoemancipační) instituce finančně podporuje - příkladem za všechny je právě Muzeum romské kultury. Mechanismy konstrukce romského národa se do značné míry podobají těm, kterými si prošly mnohé evropské národy v 19. století. Můţeme tedy říci, ţe Romové si v současnosti procházejí obdobím „národního obrození“ svého druhu. Přestoţe se celkové společenské podmínky nutně změnily, můţeme najít mezi českým i romským obrozením řadu paralel. Tak jako české, také romské obrození se do značné míry opírá o jazyk a je zde patrná snaha jej kultivovat a standardizovat. Čistě vědecky, lingvistický zájem započal jiţ dříve a na tyto snahy navazuje touha prosadit jazyk jako komunikační prostředek i v dalších oblastech mimo mezilidskou komunikaci, například zavést romštinu do škol jako předmět. Tento poţadavek a ovšem taky standardizovaná romština jako taková má své kritiky, mezi jinými také výše zmínění antropologové Západočeské univerzity. Lenka Budilová 5

Viz například titulek článku Karla Holomka „Romové jsou národ“. Tato představa se ovšem objevuje i u Evy Davidové a Jany Horváthové - není tedy v tomto kontextu problematizována.

21

(2009) s kolegy upozorňuje na konstruovanost této romštiny - Romové takto dle ní nemluví a nemají se ani zájem se tento „cizí“ jazyk učit. Jeho výuka by byla „shora“ (romskou elitou) zavedenou povinností. Pokud budeme dále srovnávat obě obrození a připomeneme si Hrochovo dělení, zjistíme, ţe se romské „národní obrození“ nachází na začátku druhé fáze. Stádiem objevování minulosti a vědeckého zájmu o svou kulturu a jazyk si tedy Romové (obroditelé) jiţ prošli, i kdyţ toto úsilí samozřejmě není zdaleka ukončeno. Byla a je vyvíjena aktivita na sbírání a také vydávání starých romských pověstí, pohádek a písní. Vznik a působení Muzea romské kultury je pak vyvrcholením této snahy hledat a zmapovat romské kořeny, sbírat pohádky a písně a kodifikovat jazyk - ten je pak v prostorách muzea také vyučován a tedy šířen. Kromě sbírání starých památek se Muzeum věnuje také současným romským umělcům. Tak jako v případě českých začátků je patrné srovnávání těchto uměleckých produktů s „laťkou“, kterou v tomto případě tvoří současné umění české. Stojí za zmínku, ţe odlišnost těchto děl je vysvětlována „romstvím“ autorů a autorek, které je údajně patrné v dílech profesionálů i amatérů6. Samotné Muzeum není jedinou institucí, která se romstvím a jeho obrozením zabývá. V současné době existuje také několik periodik s romskou tematikou, které jsou také primárně určeny Romům (psány jsou ovšem většinou v češtině). Zmiňme například noviny Romano hangos, či Amaro gendalos. Také tato periodika mají jasnou úlohu - být aktéry etnoemancipačního procesu (Holomek; 1998). Tyto etnoemancipační snahy však naráţejí na řadu problémů, jako je nezájem ze strany Romů či problematičnost chápání Romů jako skupiny se stejnými zájmy. Romská identita, jak ji chápou romští intelektuálové se vymezuje vůči české, tedy dominantní, majoritní identitě. Tento pohled vytváří představu relativně homogenního etnika. Mnoţství různých skupin ovšem takto jasné rozdělení dále problematizuje, neboť například skupina olašských Romů tvoří pro některé romské skupiny výraznější „druhé“ neţ majorita. Subetnicé skupiny nejsou jediným dělítkem údajného „romského společenství“. Jakoubek (2004) upozorňuje na rodové vazby, které vytváří silné hranice mezi Romy. Dále uvádí, ţe „jak mezi subetnickými skupinami, tak i mezi skupinami, které odděluje rituální ne/čistota, v tomto smyslu neexistuje společenství, které by jeho členové byli ochotni navzájem sdílet…“(Jakoubek, 2004: 204). Pokud uznáme Jakoubkův argument, je otázka „romské reprezentace“ nutně problematická.

6

viz webové stránky MRZ www.rommuz.cz

22

3. Praktická část 3. 1 Metodologická východiska 3.1.1 Cíle výzkumu Otázka, zda jsou Romové národ či ne není jednoduchá k zodpovězení. Národy jsou konstrukty vytvářené s významnou podporou národních států a masových médií. Jejich přičiněním se z historických památek postupně stávají symboly, „loga“7 objevující se třeba na poštovních známkách a připomínající nám co vše máme společné (Anderson; 1991). „Podporu“ státu a podobně silých institucí Romové nemají. Mohou bez nich vůbec imaginární komunitu vytvořit? Částečně uţ se tak s pomocí romského tisku či Muzea děje, jak daleko v tomto procesu Romové dojdou ovšem zatím nevíme. Přes všechny odlišnosti a specifika Romů je jejich elity, novodobí obroditelé, za národ povaţují a snaţí se tuto ideu šířit dál. Muzeum romské kultury je tak důleţitým aktérem tohoto procesu. Jak je uvedeno výše, právě tato instituce se významně podílí na obnově a systematizaci jazyka, sbírání písemných památek či písní a zkoumání minulosti Romů a uţ tím se tedy podílí na budování idey Romů jako domělé národní komunity. Tato aktivita je od počátku také podporovaná státem, Muzeum je tedy takto oficiálně posvěceno jako relevantní a důleţité. Cílem tohoto výzkumu proto je zjistit, jakým způsobem Muzeum romské kultury, respektive jeho hlavní představitelé, vytváří ideu národa a jakou konkrétní povahu tato jejich představa má. Jak je patrné z úvodní části práce, přístupy k národu se značně liší. Existuje primordiální či konstruktivistický pohled, různá role jazyka či kultury a různorodé definice národa, které nabízejí prostor pro široké spektrum stanovisek. Přitom způsob, jakým Romy jako národ pojímá Muzeum hraje značnou roli - jsou to právě jeho představitelé, kteří patří mezi jedny z nejuznávanějších reprezentantů Romů jako domělého celku. Ti nemají volené zástupce a tak způsob jakým k Romům jako národu přistupuje vedení Muzea hraje velkou roli. Snad i díky statusu vědecké instituce, která se

7

Mimochodem přestoţe romové nemají tyto památky ve smyslu historických budov, ze kterých se „loga“ obvykle stávají, přecejen se jeden takový symbol zřetelně rýsuje - kolo od kočovného vozu.

23

k muzeím pojí, jsou představitelé a jejich „hlas“ uznáváni jako relevantní. Jsou to totiţ právě tito lidé, kteří jsou dotazováni na názor, pokud se vyskytne nějaký problém či otázka, jsou to oni, kteří mluví za Romy jako za skupinu, to jejich pohled je předkládán veřejnosti jako pohled romských zástupců. K analýze vyuţijeme texty bulletinů vybraných představitelů muzea - Jany Horváthové (ředitelka MRK), Karla Holomka (předseda Společnosti odborníků a přátel Muzea romské kultury, zřizovatele Muzea) a Evy Davidové (historička MRK). Tyto osobnosti byly vybrány, protoţe stály u samotného zrodu Muzea, byly iniciátory jeho vzniku a v Muzeu na důleţitých místech pracují dodnes. Jsou to také nejčastější „mluvčí“8 MRK a jejich pojetí tak má největší význam. Je potřeba upřesnit, ţe naším cílem není analýza bulletinů MRK a celkového obrazu Roma v nich. Texty bulletinů psané vybranými autory nám spíše poslouţí jako zdroj informací a odpovědí na výzkumné otázky. Tyto informace pak budeme dále kategorizovat a zobecňovat. 3.1.2 Výzkumný soubor Analyzovanými články jsou texty bulletinů Muzea romské kultury, psané vybranými autory - těmi jsou Jana Horváthová, Eva Davidová a Karel Holomek. Prostudovány pak byly všechny články zmíněných autorů v bulletinech z let 1992-20079. Tři zmínění představitelé pak byli vybráni jako vhodní reprezentanti Muzea. Všichni zastávají v Muzeu důleţité funkce a patřili také mezi jeho zakladatele. Záměrem výzkumu je zkoumat sebeprezentaci Muzea. Ročenky pak byly zvoleny jako zdroj nejvhodnější. Mezi sebeprezentaci MRK můţeme zařadit také jejich webové stránky, výroční zprávy a novinové články. Bulletiny se ovšem ukázaly jako vhodné, neboť zde autoři mohou plně vyjádřit své názory na prostoru, který navíc není striktně omezen. Neexistují zde ani zásahy zvenčí, jak je to běţné u novinových článků. Bulletiny jsou také primárně určeny zajímající se veřejnosti, na rozdíl od výročních zpráv, které jsou psány spíše pro potřeby Ministerstva kultury. Jedná se tedy o jeden z hlavních kanálů komunikace se veřejností. Novinové články jsou dalším z nich, ty mají nadto zřejmě i větší dosah. Počet novinových článků relevantních k tématu ovšem nebyl 8

Především Jana Horváthová se relativně často objevuje v různých médiích a má tak moţnost své názory prezentovat i široké veřejnosti. 9 Bulletin za rok 2008 ještě nebyl vytvořen a jeho vdání se plánuje na nejbliţší měsíce, roku 1991, tedy v samých začátcích Muzea, se bulletin nevytvářel vůbec.

24

dosatečný jako podklad výzkumu10 - to je dalším důvodem, proč byla dána přednost právě kaţoročně vydávaným bulletinům. 3.1.3 Pouţité metody Při zvaţování výzkumných metod musíme vzít v úvahu především cíl práce. Jak je uvedeno výše, je jím v tomto případě snaha zjistit jakým způsobem je pojímán národ hlavními představiteli a reprezentanty Muzea romské kultury a tedy národního obrození Romů vůbec. V ideálním případě bychom k odpovědím mohli dojít metodou přímých inteview. Povaha výstupů a získaných informací by byl rozhodně ale cenná. Vzhledem k charakteru bakalářské práce byla ovšem dána přednost metodě neobtruzivní. Ty zkoumají sociální realitu bez toho, aby do ní zasahovaly, coţ je jejich značnou výhodou (Babbie; 2001). Vyhneme se tak moţnosti „pošlapat terén“, coţ by se nezkušenému výzkumníkovi či výzkumnici mohlo jednoduše stát. Analyzované texty nám tak poskytují náhradní zdroj informací - odpovědi na otázky budeme hledat v nich. Klasickým způsobem zpracování dokumentů je metoda obsahové analýzy, kvalitativní či kvantitativní. Jejím cílem je odhalit struktury, opakující se témata v textu a tyto dále řadit do obecnějších kategorií, které jsou hlavním výstupem analýzy. Jak zdůrazňuje Miovský (2006), je potřeba především obezřetně volit zkoumaný text, jeho relevance je pro obsahovou analýzu zásadní. Kvantitativní podoba analýzy sleduje manifestní obsahy textu, kvalitativní je schopna odhalit také obsahy latentní, tedy ty, které nejsou vţdy explicitně vyjádřené (Babbie; 2001). Nutno podotknout, ţe vzhledem k odlišným záměrům se metoda této práce od klasické obsahové analýzy odlišuje, i kdyţ z její kavlitativní podoby vychází. Naším cílem není provést zevrubnou analýzu bulletinů či mediálních zpráv o Romech. Informace budeme třídit dle jejich relevance k výzkumným otázkám. Úryvky z textu tedy budeme přiřazovat k jednotlivým tématům a následně zobecňovat. Témata (výzkumné otázky) vycházejí z literatury - z různých přístupů k národu a romství. Výsledky pak shrneme do jednotlivých subkapitol. Pokud je to vhodné, doplníme tento text citacemi autorů. Dodejme, ţe je často problematické vhodné citace najít, neboť sdělení mnohdy prochází celým textem, či jde spíše o latentní neţ manifestní obsah dokumentu.

10

Dobrým zdrojem by byly také rádiové rozhovory s romskými aktivisty, či záznamy jejich vystoupení v Parlamentu. Oba tyto zdrojemjsem se pooušela získat, ty však bohuţel nebyly dostupné.

25

3.1.4 Výzkumné otázky 1. Prezentuje MRK Romy jako homogenní skupinu? 2. Jakým způsobem je představiteli MRK konceptualizován „národ“? 3. Jakým způsobem MRK pojímá „romství“? 4. Jaká je dle MRK role jazyka v etnoemancipačním procesu Romů? 5. Jaká je dle MRK role intelektuálů v etnoemancipačním procesu Romů?

3.2 Analýza sebeprezentace Muzea romské kultury 3.2.1 Romové jako diverzifikovaná skupina Jedním ze záměrů Muzea romské kultury je poukázat na omyl majority, která Romy vnímá jako homogenní skupinu. Romové jsou ovšem skupinou značně diferencovanou a právě MRK je takto chce prezentovat a nutno říct, ţe také prezentuje. Hlavním dělítkem Romů, na které je v textech upozorňováno, je členění subetnické v článcích všech tří představitelů Muzea se často objevují odkazy na odlišnosti mezi skupinami Sinthi, olašských Romů, Slovenských Romů a Romů moravských. Pokud se autor či autorka zaměřuje na jedno téma, například bydlení či styl ţivota, vţdy dodává, o které skupině Romů právě mluví. Vzniká tak dojem poměrně jasně ohraničených skupin, které se značně odlišují a představa jednotnosti romského národa je tak narušena. Nejen subetnická příslušnost a její vliv na diverzifikovanost romské menšiny je v článcích tematizována. Zdůrazňovány jsou také sociální rozdíly mezi Romy, které dle rétoriky představitelů tvoří také základ pro jejich různou (kulturní) vyspělost. Skupiny Romů jsou prezentovány jako extrémy - na jedné straně vzdělané skupiny především Moravských Romů (které se ovšem často k romství nehlásí), na druhé pak obyvatelé romských ghett a osad. Relativně nejméně prostoru se pak v textech dostává další důleţité dělící linii mezi Romy - jejich silnému rodovému uspořádání, které mimochodem Jakoubek (2004) označuje jako nejvýznamnější. Navíc je zdůrazňována tendence k oslabování této linie, především mezi mladou generací, která dle Horváthové (2007) hledá spíše to, co rody spojuje. I tato odlišnost je ovšem „přiznaná“ a tematizovaná, ovšem oproti subetnickým odlišnostem nepoměrně méně. 26

Romové jsou tedy v textech prezentováni jako heterogenní skupina rozdělená podél několika liníí - subetnické, sociální a rodové. Tato prezentace jde zdánlivě proti konstrukci národa, respektive idey jednoty a rovného bratrství, která se k němu pojí a svým způsobem tak můţe být toto zdůrazňování odlišností překvapivé. Snaha zdůraznit především subetnické a sociální odlišnosti je ale pochopitelná, a reaguje na předsudky společnosti a minulé nešetrné snahy o řešení tzv. romské otázky. Romové jsou lidé s nízkým sociálním statutem a prezentace odlišností v tomto symslu můţe toto běţné pojímání narušit. Romové jsou majoritou vnímáni jako značně homogenní skupina a dodejmě, ţe toto vnímání má poměrně silný negativní nádech. Představa majority o Romech není příliš lichotivá a symbolicky se odráţí ve vtipech a naráţkách - jsou například často označováni jako „nepřizpůsobiví občané“ s laxním přístupem k práci, parazitující na sociálním systému státu. „Házení do jednoho pytle“ je v případě Romů běţné a těm z tohoto paušálního přístupu pochopitelně plyne řada obtíţí. Jejich etnická příslušnost můţe být a často také je zdrojem diskriminace a podceňování. Aktivisté se tak snaţí upozornit na existenci vzdělaných a „bezproblémových“ romských osobností. Často také upozorňují, ţe tyto osobnosti nejsou majoritou „správně“ rozeznány, neboť se ke svému romství mnohdy nehlásí - potřeba upozornit na ně tedy leţí na bedrech aktivistů. Jedním z cílů Muzea je upozorňováním na tyto odlišnosti a podnítit úřady k specifičtějším řešením tzv. romské problematiky, které by nebyly aplikovány na všechny Romy stejně. I proto je potřeba na rozdílnosti mezi skupinami a jejich ţivotním stylem upozorňovat. Představa homogenity a jednotnosti Romů tedy také proto není výhodná a to je dalším důvodem, proč je na bourání tohoto mýtu ze strany představitelů Muzea vynakládáno tak značné úsilí.

3.2.2 Romové jako homogenní skupina Jak bylo uvedeno výše, MRK dbá na prezentaci různých skupin v rámci romské menšiny, podílí se však přesto i na vytváření idey romského národa jako svým způsobem jednotného celku. Zdůrazňování homogenity či diverzity se pak liší v závislosti na kontextu a cíli daného sdělení. Prezentace Romů jako jednotné, přes svou diverzifikovanost v podstatě ucelené entity má svůj význam, především pak pro romské aktivisty samotné. Jejich cíle jsou závislé na

27

Romech jako jedné skupině - síla argumentů je přímo úměrná velikosti romské menšiny a míře jejich společných znaků. Romští představitelé nepouţívají pojem „homogenita“ přímo, představa homogenity je spíše v podtextu sdělení, jde o latentní obsah dokumentů. Tato představa je vytvářena jiţ pojmy pouţívanými k označení Romů jako skupiny. Všichni tři představitelé pouţívají označení „společenství“, „komunity“ či dokonce „pospolitost“ Romů, i kdyţ mluví o Romech obecně a ne jen o menších uskupeních v jejich rámci. Tento fakt se můţe jevit jako detail, přesto hraje roli v celkovém vyznění textů. Tyto pojmy odkazují k jednotě symbolicky a latentně tak vytvářejí představu jediné, navzájem úzce provázané entity. Dalším ze způsobů vytváření dojmu jednoty je také argumentování romských reprezentantů počtem Romů jako skupiny. Pokud jsou cíle textu spíše politické neţ informativní (vědecké), je operováno s odhadovanými počty Romů obecně a rozrůzněnost skupin v rámci tohoto čísla se jiţ netematizuje. Je samozřejmé, ţe vysoké číslo počtu Romů jako celku má větší dopad a je pádnějším důvodem k vyslyšení poţadavků romských představitelů neţ menší počty jednotlivých skupin. Počty Romů nejsou stanovovány na základě censu (k romské národnosti se v nich hlásí pouze asi 12 tisíc osob) ale romská identita je jedincům přiřazena arbitrárně. Výsledné číslo lze pak problematizovat i z tohoto pohledu - tedy na základě výše zmíněné diverzity menšin i oné arbitrárnosti přidělení označení „Rom“. Jeho pouţívání coby argumentu za nutnost podpory etnoemancipace je tak účinné ale zároveň sporné. Představa Romů jako jednoho celku je pak nutná pro romskou reprezentaci samotnou pokud zde není jediná a do jisté míry jednotná entita, není koho zastupovat. Úlohu (etnicky definovaných) romských reprezentantů, kteří mohou a měli by skupinu zastupovat spíše neţ kdokoli jiný, však autoři zdůrazňují. Tento poţadavek shrnuje Holomek, kdyţ říká, ţe „…názory autorit ze strany Romů, jimž by bylo možno svěřit poslední rozhodování, což by bylo přirozené, jsou bagatelizovány a pomíjeny“ (Holomek, 2005; stránka neoznačena). Tímto poţadavkem zároveň i symbolicky ustavují existenci skupiny, která je jimi zastupována - respektive zpětně tak vytvářejí představu této skupiny, představu jednoty. Na jedné straně je zde tedy mnoţství různých skupin, na straně druhé je ovšem nárokováno právo hovořit za tuto skupinu jako celek a to přesto, ţe tito „zástupci“ a „autority“ nebyli nikým zvoleni. Problémy nezvolenosti a moţných partikulárních zájmů těchto „romských reprezentantů“, kteří mohou být členy jednoho rodu či jedné subetnické skupiny, jsou v tomto kontextu autory opomíjeny.

28

3.2.4 Národ - etnické pojetí K otázce původ národů a jejich vzniku lze v zásadě přistupovat dvěma způsoby teorie jejich původu jsou buďto spíše konstruktivistické nebo mohou mít blíţe k primordiálnímu vysvětlování. Reprezentanty Muzea romské kultury je pak národ vnímán právě primordiálně, esenciálně. Jak je uvedeno v teoretické části, národ je v primodiálním pojetí chápán jako skupina lidí stejného původu, se stejným biologickým základem. V tomto pojetí je tedy obrození pouze oţivením spících národů. Důraz je pak kladen na hledání společného původu, kořenů, které národ spojují v jeden celek. Značné úsilí při hledání a ospravedlňování společného původu Romů, jejich společné pravlasti, je tedy vynakládáno i ze strany romských představitelů. V MRK se tímto tématem zabývá především Eva Davidová, na sdílené kořeny Romů se ale odvolávají také další dva reprezentanti Muzea. Snaha lokalizovat místo společného původu navíc zdaleka nekončí kontinentem či zemí, hledána je také co nejpřesněji vymezená oblast v rámci Indie. Patrné je úsilí k hledání všech společných znaků, především lingvistických ale zdůrazňují se také podobnosti zvyků a ţivotního stylu, moţné odlišnosti jsou naopak opomíjeny. Tento přístup představitelů Muzea je typický pro etnicky definovaný nacionalismus, jak o něm hovoří Smith (1991). Tento společný původ tak evokuje pokrevní spříznění, které je nutné, aby mohl být jedinec označen jako Rom, (zdánlivý) biologický základ je tak nutný. Rom je tedy v pojetí reprezentantů Muzea člověk, jehoţ předci kdysi dávno přišli z Indie, a tato pouta společných kořenů jej pojí také k ostatním členům romské menšiny. Romství je pak esencí, kterou lze „popřít“ či „potlačit“, ale která je vrozená a zůstává v mysli jedince dál. Vznik národů je tedy vysvětlován primordiálně a samotný národ a nacionalismus (ve smyslu touhy po sebeurčení a vyzdvihování národa a jeho budování) Romů má etnickokulturní ráz. Toto pojetí bylo typické i pro české obroditele 19. století. Podobnost obou obrození ostatně není autory popírána - k buditelství svého druhu se sami hlásí.

3.2.5 Romství - kdo je „Rom“? Romem se dle představitelů MRK jedinec rodí - moţnou konstruovanost této kategorie tedy netematizují. K „bytí Romem“ se pak váţe vlastnost jim všem společná, jejich romipen. Jde o těţko postiţitelnou komplexní charakteristiku příslušníků romské národnosti. Tato 29

společná charakteristika i odmítnutí konstruovanosti romství pak dohromady odkazuje k celkově esenciálnímu pojetí Romů. Romové jsou tak prezentováni jako „jiní“. Tato jinakost má pak v textech spíše romantický nádech. Například jejich umění „dává nahlédnout do bohatého a neznámého vnitřního světa tohoto etnika“ (Horváthová, 1997; 10). Romové jsou dle autorů také většinou komedianti, veselí lidé schopní improvizovat, se silným uměleckým nadáním a velkým srdcem. Jistou míru této jinakosti tak dle Muzea mají všichni Romové, bez ohledu na jejich skupinovou rozrůzněnost a odlišné ţivotní podmínky. Autory je tedy svým způsobem podporována stereotypní představa Romů, především jejich pozitivní stránky. Kdyţ je v textech řeč o „romství“, jsou vyzdvihovány kladné charakteristiky tohoto stereotypu, jako jsou právě umělecké, hlavně hudební sklony či veselá a upřímná povaha. Nutno dodat, ţe se ovšem autoři zdaleka nevyhýbají ani tématům negativním - samotné „romství“ jako ona společná esence, je však spíše idealizováno a romantizováno. Jak bylo uvedeno výše, „Romem se člověk rodí“ (Holomek, 2004; 4) a své romství můţe nanejvýše potlačit, pokud ho k tomu nutí nepříznivé společenské podmínky. Takováto osoba však dle reprezentantů Muzea nutně ztratí kus sebe, kus své identity. Tento akt je tedy hodnocen spíše negativně a v textech je latentně obsaţena jistá výčitka. Přestoţe autoři připouští a údajně také respektují, ţe někteří jednici romského původu se za Romy nepovaţují, prezentují tyto spíše jako osoby, které pouze potlačují své vnitřní charakteristiky. Jedinců, kteří se k romské národnosti nehlásí a etnicitu ve svém případě nijak nezdůrazňuje či ji dokonce popírá je celá řada. Autoři jsou si tohoto faktu vědomi ale upozorňují na rozdíl mezi vnitřními pocity a vnějšími projevy těchto jedniců. Horváthové zdůrazňuje, ţe „vnitřně se (tito lidé) pochopitelně Romy cítí být“ (Horváthová, 1993; 10). Jak je patrné, moţnost volby příslušnosti k romství, romskému národu a identitě je sice připouštěna ale při bliţším pohledu je spíše zdánlivá - způsob, jakým autoři o této moţnosti píší se značně vzdaluje od prosté svobodné volby.

3.2.6 Role jazyka Romština hraje v procesu obrození Romů velkou roli. Její úloha je srovnatelná s rolí mateřštiny v českém národním obrození. Jazyk byl v obou případech povaţován za zásadní a mnoho obroditelského úsilí se točilo právě kolem něj, coţ opět vychází z etnicko-kulturního 30

pojetí obou národů. Aktivně se tedy pracuje na standardizaci jazyka a představitelé Muzea také poţadují jeho vyučování na školách. Romština je aktivisty označována jako mateřština Romů. Přes výtky odpůrců, ţe romština je pro řadu z nich v podstatě cizím jazykem, je pro obroditele její role velmi zásadní (i přesto, ţe sami romsky často nemluví a mluvit neumí). Romština je dle nich od romství neoddělitelná a její neuţívání je povaţováno za velký problém. Tento postoj je pak jasně patrný z emotivního ladění přípěvků na toto téma. Romštině je stejně tedy jako češtině v 19. století přikládána velká váha - jak uvádí Rádl, mateřský jazyk se v pozdějších stádiích obrození stal aţ jakousi sakrální modlou (Rádl; 1993). Nemenší je úloha romštiny. Ta je dle reprezentantů Muzea pevně spjata s romstvím jako takovým. Romština je dle Horváthové „vskutku pokladnicí a zdrojem romipen“ (Horváthová, 2004; 9) a právě proniknutí do ní je klíčem k plnému pochopení Romů a romství. Neznalost romštiny je také prezentována jako zásadní problém Jakoubka a jeho kolegů ze Západočeské univerzity, právě ta je hlavní příčinou jejich, dle předstvitelů Muzea mylných, závěrů o romské kultuře. Medializovaná debata Barša-Jakoubek byla také přímým podnětem k řadě vydření reprezentantů Muzea na toto téma. Výše zmíněné pojetí Západočeských antropologů, které neklade do popředí folklor a jazyk ale celkovou strukturu sociální organizace, je zde tak příjímáno s nesouhlasem.

3.2.7 Úloha intelektuálů Sami sebe zakladatelé Muzea označili jako aktivní skupinu intelektuálů a roli romských intelektuálů obecně zdůrazňují i ve svých textech. Zajímavé je pak značně aktivistické a buditelské naladění článků na toto téma. V těch se často objevuje, co by vzdělaní Romové měli pro Romy jako skupinu dělat, odkazováno je tedy k jistým povinnostem, které se k národní příslušnosti váţí. Gró těchto „povinností“ tkví v samotném uznání toho, ţe jsou tito intelektuálové také Romy, tedy v „přiznání“ si své etnicity. Mnoho vzdělaných Romů se ovšem hlásí k češství spíše neţ k romství, coţ je autory chápáno jako svého druhu zrada. Tento stav je jimi ovšem dále vysvětlován jako obava těchto vzdělaných Romů z diskriminace a předsudků ze strany majoritní společnosti. Skutečné příčiny tohoto stavu ovšem nejsou známy či alespoň nejsou prezentovány a vysvětlování se nese ve stylu doměnek a vysvětlení spíše tendenčích, které se 31

snaţí příčiny tohoto stavu hledat pouze vně jedinců, ve vůči Romům negativně naladěné společnosti. Přesto by vzdělaní Romové dle těchto textů neměli své romství „skrývat“ a naopak by měli o to více vystoupit na obranu svého etnika, protoţe právě intelektuálové a Romové „bezproblémoví“ mohou narušit nepříznivy stereotyp této národnostní menšiny mezi majoritou. Dle textů by se tedy měli angaţovat a rozšířit tak řady samotných aktivistů. Intelektuálové a vzdělaní Romové jsou v textech pojímáni také jinak. S jistou rezervou se dá říci, ţe vzdělaní Romové jsou dáváni za příklad druhým - nejen ostatním Romům ale také majoritě. Jejich příklad je totiţ svým způsobem popřením negativních stereotypů o Romech jako nevzdělatelných a nepřizpůsobivých. Toto upozorňování na „vzdělatelnost“ Romů ukazuje na potřebu srovnávání se s majoritou a jejím pohledem. Majorita tedy pro romské buditele představuje normu, podobě jako tomu v případě českého národního obrození bylo s Němci. Jako úspěšný je tak v textech hodnocen ten Rom, který dosáhl laťky úspěšnosti definované majoritou spíše neţ menšinou samotnou.

32

4. Závěr Romové si v současné době procházejí procesem etnoemancipace. Tento proces můţeme označit jako novodobé „národní obrození“ této skupiny. Většina evropských národů tak jak je známe dnes si tímto procesem uţ prošla v 19. století, přesto jsou české i romské obrození v mnohém srovnatelné. Muzeum romské kultury je pak důleţitým aktérem v tomto procesu. Je centrem aktivit spojených se sbíráním starých pověstí, pohádek a písní, aktivně pracuje na kultivaci a standardizaci romštiny a snaţí se ideu Romů jako národa šířit dále nejen mezi Romy samotné ale i mezi majoritní společnost. Činnost MRK je také podporována státem a Muzeum je tedy „posvěceno“ jako legitimní a důleţitá instituce. Způsob, jakým tedy představitelé Muzea přistupují k národu hraje značnou roli. Tato instituce má „hlas“, a to především kvůli neexistenci volených romských reprezentantů romští aktivisté tak tyto reprezentanty často suplují. Proto jsme si pro analýzu vybrali texty tří hlavních představitelů Muzea romské kultury. Z této analýzy pak vyplývá, ţe reprezentanti Muzea poukazují na Romy jako na homogenní skupinu i skupinu diverzifikovanou, a to podle kontextu a záměru článku. Diverzifikovanost Romů je pak zdůrazňována více způsoby. Autoři často odkazují na existenci především subetnických romských skupin a odlišností mezi nimi navzájem. Hovoří ale také o sociálních rozdílech mezi Romy, které jsou výrazné při porovnávíní Romů ţijících v ghettech či osadách a vzdělaných Romů, romských intelektuálů. Ne tak často se pak zmiňují o rodovém rozdělení romské menšiny. Tímto přístupem tak zdánlivě narušují představu Romů jako jednotného národa, který můţe vystupovat a prosazovat svá práva jako celek. To je pravda jen do jisté míry, neboť v určitých kontextech je vytvářena také představa Romů jako celku homogenního. Především pokud jde o zájmy politické, jsou Romové prezentováni jako skupina, která můţe být reprezentována nejlépe zase některými z Romů skupinová diferenciace je v tomto kontextu pak opominuta. Problém, nakolik mohou být tito nevolení představitelé spíše reprezentanty určitého rodu či subetnické skupiny spíše neţ Romů jako národnosti, se dále netematizuje. Argumentováno je také vysokými počty Romů, které zahrnují všechny skupiny a odlišnosti se v tomto kontextu často opět dále nerozebírají. Národ je v pojetí reprezentantů Muzea romské kultury definován etnicko-kulturně, podobně jako národ český. Autoři tak zdůrazňují společný původ a tím také společné krevní

33

pouto členů národa. Národy jsou pojímány jako primordiální a značné úsilí je věnováno hledání jejich a společného původu. Důraz je také kladem na národní jazyk, v čemţ se opět české a romské národní obrození podobají. Romštině je přisuzována značná role a je, společně s tradičními zvyky Romů, vystavena na piedestal zájmu obroditelů. Romům je pak společná a vrozená specifická charakteristika, romipen. Romem se člověk v pojetí těchto autorů rodí a své romství tak můţe nanejvýše potlačovat. To řada osob, které jsou z vnějšu jako Romové označováni, dělá. Autoři to vysvětlijí spíše jako důsledek vnějšího tlaku - Romové tak raději tají svůj původ aby se vyhli předsudkům a diskriminaci. Přestoţe tedy deklarují moţnost volby, implicitně tuto volbu vlastně neumoţňují. Výše popsaný etnoemancipační proces Romů se odehrává v kontextu České republiky a je tedy nutné vzít ho v úvahu. Národ je v Česku pojímán spíše etnicky, etnické smýšlení je také běţné v celé společnosti. Navzdory konstruktivistickým teoriím, které převládají v sociálních vědách, je tak národ stále pojímán spíše esenciálně a debaty o něm jsou zdrojem mnoha emocí. Toto východní, etnické pojetí národa s sebou nese také specifické postavení národnostních menšin v takto definovaném státě. Menšiny jsou vnímány jako skupiny jiného původu, jiné krve a nemohou se tak stát součástí českého národa. Majorita navíc můţe menšiny exkludovat, coţ se i v případě romů nepochybně děje. V takovémto kontextu je pak obzvláště pochopitelná snaha těchto menšin o sebeurčení. Romská menšina je navíc tou, který vzbuzuje asi nejodmítavější reakce ze strany majority. Iniciativa skupiny angaţovaných intelektuálů, která byla u počátku vzniku Muzea romské kultury, je tak více neţ pochopitelná. Jejich snaha poopravit pohled majority na Romy a touha naplnit romskou identitu pozitivními obsahy vyplývá do značné míry právě z celkového naladění české společnosti. Přes problematičnost této snahy o národní obrození Romů a viditelnou konstruovanost tohoto procesu, jde tak o pohnutky, které jsou srozumitelné nejen řadě Romů ale také mnoha zajímajícím se příslušníkům majority.

34

5. Použité zdroje Literatura Anderson, B. 1991. Imagined communities. London: Verso. Babbie, E. 2001. The practice of social research. Belmont: Wadsworth. Barša, P.1999. Politická teorie multikulturalismu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Barth, F. 1969. Ethnic groups and boundaries: the social organisation of culture difference. Boston: Little, Brown and comp. Brubaker, R. 2004. Ethnicity without groups. Cambridge: Harvard University Press. Connor, W. 1994. Etnonationalism: the quest for understanding. Princeton: Princeton University Press. Davidová, E. 1995. Romano Drom - Cesty Romů 1945 - 1990. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci. Gellner, E. 1993. Národy a nacionalismus. Praha: Josef Hříbal. Holý, L. 2001. Malý český člověk a skvělý český národ. Praha: SLON. Horváthová, J. 1998. Základní informace o dějinách a kultuře Romů. Praha: MŠMT. Hroch, M.1999a. Na prahu národní existence. Praha: Mladá fronta. Hroch, M. 1999b. V národním zájmu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Jakoubek, M. 2004. Konec (ne)jednoho mýtu. Praha: BMSS-Start.

35

Kohn. 1961. The idea of nationalism - it´s origins and background. New York: MacMillan Company. Lévi-Strauss, C. 1999. Rasa a dějiny. Brno: Atlantis. Miovský, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. Müller, K. 2002. Češi a občanská společnost. Pojem, problémy, východiska. Praha: Triton. Navrátil, P. 2003. Romové v české společnosti. Praha: Portál. Nečas, C. 1999. Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: Univerzita Palackého. Rádl, E. 1993. Válka Čechů s Němci. Praha: Melantrich. Raichová, I. 2001. Romové a nacionalismus. Brno: Muzeum romské kultury. Říčan, R. 1998. S Romy žít budeme - jde o to jak. Praha: Portál. Smith, A.1991. National identity. London: Pinguin books. Vašečka, I. 2000. Národnostná politika a Českej a Slovenskej republike. IN Národnostní politika v postkomunistických zemích. Brno: Masarykova Univerzita.

36

Internetové zdroje www.rommuz.cz Barša, P. Konec Romů v Česku? Dostupné z: www.varianty.cz/download/pdf/texts_8.pdf Budilová, L. a kol. Závěrečná zpráva projektu „Identifikace potřeb obyvatel sociálně vyloučených (romských) enkláv ve vztahu ke vzdělávacím institucím na příkladu jazyka“. Dostupné z: www.antropologie.czu.cz Elšík,

V.

Romové,

etnicita

a

radikální

konstruktivisté.

Dostupné

z:

http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=539

Další zdroje - novinové články Holomek, K. 1998. Romové jsou národ. Mladá fronta Dnes: 19.4. 2004 Horváthová, J. 2007. My a Romové na rozcestí. Romano hangos: 8/2004. Jakoubek, M. 2006. Vystavte národ z pohlednic!. A2: 20. 12. 2006.

37

6. Příloha - Seznam analyzovaných článků: Davidová, E. 1992. Muzeum romské kultury - jeho práce a úkoly. Davidová, E. 1992. Romský písňový folklor. Davidová, E. 1992. Ke způsobu bydlení Romů v českých zemích a na Slovensku, Davidová, E. 1993. K současným změnám romského společenství a způsobu ţivota. Davidová, E. 1994. Ke změnám ve způsobu romského odávání. Davidová, E. 1995. Romská rodina - k jejím změnám v poválečném současném období. Davidová, E. 1998. Výstava „Romové střední a jihovýchodní Evropy“ v Budapešti. Davidová, E. 1999. Mezinárodní konference GLS ve Florencii. Davidová, E. 2000. Sbírkotvorná cesta muzejních pracovníků na Slovensko. Davidová, E. 2000. Míla doleţalová - malířka Romů, malířka člověka. Davidová, E. 2001. Saint-Maries-de-la-Mer, Francie-romská pouť. Davidová, E. 2002/2003. Z indického zápisníku: Gade Loharové - příbuzní Romů? Holomek, K. 1995. Úvodem čtvrtého čísla Bulletinu Muzea romské kultury. Holomek, K. 1998. Etnická emancipace Romů v České republice na sklonku roku 1998. Holomek, K. 2001. Vzpomínka k desátému výročí zaloţení Muzea romské kultury. Holomek, K. 2003. Muzeum romské kultury stále v problémech. Holomek, K. 2005. Romský jazyk v zrcadle současnosti. Holomek, K. 2006. Začali jsme v jedné kanceláři. Horváthová, J. 1993. Nástin vývoje Moravských Romů. Horváthová, J. 1996. Význam exkurzů na Slovensko pro dokumentaci kultury „našich“ Romů. Horváthová, J. 1997. Putovní výstava: E luma romane jakhenca - Svět očima Romů. Horváthová, J. 1998. Expadice Bulharsko 1998. Horváthová, J. 2000. Postřehy moderátorské. Horváthová, J. 2002. Ad expozice Horváthová, J. 2003. Milí čtenáři… Horváthová, J. 2004. Slovo úvodem. Horváthová, J. 2005. Slovo úvodem. Horváthová, J. 2005. Stálá expozice: Několik slov o pozadí zpřístupnění prvních částí stálé expozice Příběh Romů. Horváthová, J. 2006. Slovo úvodem. Horváthová, J. 2006. Tři ţeny, tři osudy.

38

Horváthová, J. 2007. Slovo úvodem

39