polemika Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? Šimona Löwensteinová

om_cast_2_03.indd 47

po l em i k a

Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? Šimona Löwensteinová Nezávislá filosofka a publicistka Šimona Löwensteinová (*1964) žije od roku 1979 v Berlíně. Studovala na tamní Svobodné univerzitě filosofii, národní hospodářství a historii. V roce 1988 založila nakladatelství ITER a revue Transit. Vydala několik filosofických knih, v roce 1994 vyšla v českém překladu zkrácená verze její německé disertace Filosof a moralista Emanuel Rádl. Roku 2005 vydala v Mnichově svůj první román Ivan, čarodějův učeň (Iwan, der Zauberlehrling). Uvedená polemická stať je zkrácená česká verze příspěvku předneseného na mezinárodní konferenci Členství východoevropských a balkánských zemí v Evropské unii: jednotnost, nebo rozmanitost, která byla organizována Korejskou společností pro středoevropská a východoevropská a balkánská studia (KACEEBS) spolu s Bukurešťskou univerzitou (konference se konala v roce 2007 v Sinai v Rumunsku).

Řecká báje o unesené a ztracené milence Dia dodnes inspiruje úvahy o Evropě, dokonce i o jejím sjednocení. Je však co největší hospodářská, politická a kulturní jednota skutečně jejím pravým, dosud nesplněným cílem? Při pohledu nazpět narazíme na samozřejmou skutečnost, že Evropu tvoří směs různých kultur. To, co se nazývá evropskou kulturou, vzniklo přinejmenším ze dvou zdrojů: z řecké antiky a z židovského monoteistického náboženství, na jehož základě bylo založeno křesťanství, šířené v tehdejší Římské říši. K dějinám Evropy nedílně patří i rozpory a protiklady. Křesťanský středověk byl zrovna tak rozpolcený jako evropská antika. A samozřejmě ani novověk nebyl žádným přirozeným vývojem

13.11.2008 20:47:20

48

polemika

k čím dál lepšímu, rozumnějšímu světu, ale rovněž dobou krvavých válek a revolučních převratů, přičemž období míru nebyla výsledkem vzájemné svornosti, nýbrž rovnováhy sil. Přesto je to právě tato různorodost a protikladnost, které zřejmě vděčí Evropa za svou neobvyklou dynamiku. Bylo by zkreslením redukovat evropské dějiny na dobyvatelské války, křižácké výpravy, potlačená povstání, pogromy, upalování čarodějnic, revoluční masakry, etnické a třídní čistky, až po dvě světové války a vyvraždění Židů. Byla to rovněž konkurence idejí, dialektika v jejím původním smyslu jako „umění rozhovoru“, která umožnila nebývalý rozvoj vědeckého a politického myšlení. Nové ideje žijí z protikladů, ze sporu, zatímco jednota a svornost, sugerovaná například heslem „Evropa jednoho hlasu“, může naopak znamenat stagnaci a bezmyšlenkovitost. Kultura jako „obdělávání“: agrární a environmentální politika Evropské unie Slovo „kultura“ pochází z latinského „colere“, což znamená obdělávat, pečovat a uctívat. V procesu kultivace jde nejprve o obdělávání půdy a pěstování rostlin, rolnictví, zemědělství. Ne náhodou se nazývají plodiny, bakterie či plísně rovněž „kulturami“. I německé slovo Pflug (pluh) souvisí s pflegen (pečovat). Antika, středověk a velká část novověku až po industrializaci, v některých zemích ještě až daleko do druhé poloviny 20. století, mají selský ráz. Teprve zemědělská revoluce znamenala rozhodující změnu s podobně neblahými sociálními následky jako při přechodu na velkovýrobu s nasazením otroků v době rozmachu Římské říše. Postupující racionalizace během druhé poloviny 20. století byla dalším krokem k proměně dosud převážně selských statků na zprůmyslněnou zemědělskou velkovýrobu s dalekosáhlými ekologickými následky. Zvětšení zemědělských ploch a koncentrace podniků podle „racionálních hospodářských kritérií“, pojatých jednostranně jako zvýšení výnosu, znamenalo monotonizaci přirozeně nebo historicky vzniklé krajiny s výrazně negativními následky pro přírodní biotopy, jejichž zničení nebo narušení je hlavní příčinou vymírání živočichů a rostlin. Pěstování monokultur zvyšuje náchylnost rostlin na nemoci a škůdce, čímž se zdůvodňuje užívání pesticidů a jiných jedů, které hubí kromě škůdců i další druhy, mimo jiné i přirozené nepřátele škůdců


13.11.2008 20:47:20


Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program?

49

(například ptáky). Nasazením chemických hnojiv dochází k přehnojení a k erozi půdy, k zamoření spodní vody a ke koncentraci škodlivých látek v potravinách. Další i morálně pochybené efekty přineslo zaměření zemědělství na masový chov zvířat a jejich průmyslovou porážku. Močůvkou zamořená pole na jedné straně a extenzivní užití umělých hnojiv na straně druhé, hromadné nákazy a zdravotní rizika spojená s konzumem nekvalitního masa a uzenin – to jsou rovněž iracionální důsledky zdánlivé racionalizace. Evropská agrární politika svými subvencemi a zárukami odbytu, které motivují k větší intenzitě obhospodařování, nese přitom největší zodpovědnost za zmíněné důsledky. Z hospodářského hlediska znamená určování minimálních cen klasický případ zásahů do tržních mechanismů, způsobující nerovnováhu (nadprodukci), a zároveň zvýhodnění dílčích zájmů na úkor veřejnosti. Protože se agrární subvence udělují proporcionálně k výnosu, mají z nich navíc největší užitek průmysloví velkovýrobci, a nikoliv malí „sedláci“. Určováním kvót a norem zavedlo EHS v podstatě plánované hospodářství, které je v protikladu k proklamovanému principu soutěže a funguje jen s nadměrným vynaložením externích nákladů. K nim je ještě třeba připočítat náklady na nadprůměrně vynaloženou (rovněž subvencovanou) energii, na těžko odhadnutelné zničení přírody a následky deformací trhů, škody na životním prostředí a zdraví obyvatelstva. V hospodářském roce 1994/95 byla sice zavedena „Agrární reforma“, její zmírňující efekty a pozitivní účinky byly však jen nepatrné a už jenom zpětné, neboť „kvóta na neobdělávání“, spojená s prémií za hektar, byla koncem devadesátých let snížena, zatímco z reformních návrhů z osmdesátých let nebylo provedeno prakticky nic. V průběhu dalšího „reformního procesu“, který má trvat do roku 2013, mají být všechny druhy agrárních subvencí převedeny na plošné prémie, tedy de facto na důchod z pozemků. Zemědělská politika Evropské unie tím dospěla od původně „sociálních opatření“ k zaručení feudálních nároků vlastníkům půdy. Mimoto se kritizuje, že omezeními dovozu a cly chrání své vysoce subvencované zemědělství proti zahraniční konkurenci, čímž zabraňuje i rozvojovým zemím získat příjmy na světovém trhu a navíc nechává několik milionů lidí ročně zemřít hlady. Zdůvodňuje je dokonce „vysokou kvalitou domácích výrobků“, což je absurdní vzhledem k zamořeným a k téměř úplné nechutnosti upraveným

13.11.2008 20:47:20

50

polemika

potravinám. Že se nesmyslně vzniklé přebytky ani nepoužívají na pomoc hladovějícím, nýbrž jsou na úkor veřejnosti skladovány a nakonec likvidovány, lze hodnotit jako nemorální, z hospodářského hlediska jako gigantické plýtvání. Zemědělství není jedinou oblastí, na kterou lze vztahovat význam slova „colere“. Patří k němu i všeobecné zacházení člověka s přírodou a okolím, tedy s životním prostředím. Že je konvenční „zelená“ politika pomocí nepříliš působivých dávek a hraničních hodnot jak ekonomicky, tak ekologicky neúčinná, je už čtvrt století kritizováno. Asi od poloviny devadesátých došlo k inflaci „ochranářského“ pojmosloví, k všeobecnému rozšíření nicneříkající odborné terminologie a přibylo i zdánlivě důležitých aktivit jakéhosi „environmentálního managementu“, jehož efekt se blíží nule. Navíc se tematické těžiště ekologické politiky posunulo od konkrétních projektů na ochranu přírody a prostředí k otázce klimatu – to znamená k veličině, kterou nelze ani ovlivnit, ani jednoznačně přiřadit k určitému souboru příčin, zato je však možno o ní donekonečna diskutovat. Na tematizaci klimatu mají zájem nejen klimatologové se svými výzkumnými a prognostickými ústavy, ale i fiskální politika. Pomocí vědecky sporné teorie o působnosti takzvaného skleníkového efektu byl konečně nalezen univerzální viník: zcela neškodný a pro rostliny životně nezbytný plyn kysličník uhličitý. Veřejnosti sugerovaná hypotéza o vlivu CO2 na změnu klimatu přitom nejen ignoruje argumenty klimaskeptiků; došlo s ní i ke zkreslení celé problematiky životního prostředí a vytvoření nové ideologie klimatické katastrofy. Podle různých scénářů, vydávajících fázi pozvolného oteplování země za globální katastrofu, vzniká dojem, jako by spotřeba energie byla vinna za všechny hříchy světa, zatímco opatření na omezení emisí kysličníku uhličitého jsou stylizována jako boj za globální záchranu Ve skutečnosti je celý Evropskou unií zvlášť prosazovaný boj proti CO2 podle názorů znalců nerealisticky ambiciózní, ekologicky bezvýznamný a nepřiměřeně drahý. Vyžaduje nadměrné oběti na triviální zlepšení, dokonce oběti na přírodě a prostředí, jako třeba v případě vysoce subvencovaného ničení krajiny a ptačích populací větrníky nebo jiných způsobů získávání „alternativní energie“ až po kácení pralesa a redukce potravin v chudých zemích za účelem pěstování takzvaných „biologických paliv“. Tato politika má více společného s kultem


13.11.2008 20:47:20



51

nenasytné modly, na jejíž oltář přináší ekologické hnutí už i vlastní děti, než s „dlouhodobou, rozumnou a vyrovnanou“ strategií, za kterou se vydává. Kultura jako „vzdělávání“: plán sjednocení univerzit a výuky Člověk je přírodou vybaven už jen několika málo zakrnělými instinkty – lidské mládě se většinu toho, co je zvířatům už vrozené, musí teprve naučit. Z toho důvodu je člověk na rozdíl od přírodních tvorů bytostí „kulturní“: kultura tu znamená umění ve smyslu něco umět. Žádná lidská společnost by nepřežila, kdyby svůj um, své „kulturní techniky“ nepředávala dál příští generaci. Proto je kromě „pěstování“ rostlin a dobytka předávání (tradice) stavu vědění a umění na potomky, pečování o ně a jejich vzdělávání, jehož výsledek se nazývá vzdělanost, druhým ze tří základních významů kultury. Přestože mají jednotlivé evropské země dosud různé koncepty školství, představy o tom, co a jakým způsobem se mají žáci učit, se donedávna příliš nelišily. Teprve od šedesátých let 20. století došlo v některých západoevropských zemích k pozvolnému reformování jejich školních a vzdělávacích systémů, v jehož průběhu byly postupně zpochybňovány po staletí vyvíjené vzdělávací cíle a metody. Na úpadku kdysi příkladné německé vzdělanosti po čtyřiceti letech reformování lze přitom sledovat, jak reformní horlivost neprospěla ani úrovni vzdělání, ani zlepšení životních šancí nižších vrstev. Tak byl postupně ze škol odstraněn klasický koncept vzdělání jako „buržoazní haraburdí“ a nahrazen nejprve tzv. emancipační pedagogikou, později různými představami progresivních pedagogů o „učení se hrou“ s upuštěním od negativních částí hodnocení, kárání a trestání, částečně i známkování. V praxi vedlo toto úmyslné zamezení motivace k stálé rozptýlenosti školáků, nezájmu o vyučování a ke zvýšené agresivitě. Osvojování si kulturních technik bylo čím dál víc nahrazováno získáváním abstraktních „kompetencí“ a tradiční způsoby výuky užitím různých výmyslů takzvané vědecké didaktiky, postrádající přehlednost, jasnost a systematičnost. S jejich zavedením došlo i ke změně obsahů, nejprve vědomou likvidací cílů klasického vzdělání, vyloučením starých jazyků, funkcionalizací a komercializací učební látky podle sporných kritérií užitečnosti a praktičnosti, a nakonec k přechodu od zprostředkování základních znalostí k principu „směs“, spočívajícím v chaotickém hromadění částečně

13.11.2008 20:47:20

52

polemika

ideologicky zabarvených útržků vědomostí. Učitel se postupem času proměnil z autority vykládající nějakou látku v čím dál neschopnějšího manažera učebních procesů. Tímto způsobem lze stěží získat jakékoliv vědění. Třeba uznat, že Evropská unie dlouho nezasahovala do vzdělávacích konceptů členských států. Teprve Prohlášení z Boloně z roku 1999 o společné vysokoškolské politice zahrnuje pokus rozšířit vyrovnávání a plánování i na oblast vzdělání. Takzvaný Boloňský proces, vycházející z tohoto prohlášení, má pod záminkou „srovnatelnosti“, „mobility“ a „konkurenceschopnosti“ naráz zlikvidovat mnohost evropských univerzit s jejich staletými tradicemi a nahradit ho jednotným plánem dvoustupňových studijních ukončení, všeobecně platným bodovým systémem (European Credit Transfer System) a projektem jakéhosi celoživotního učení se (Lifelong Learning). V Německu narazila úprava studijních struktur a odstranění klasických akademických hodností na vehementní kritiku nejen kvůli vysokým nákladům na provedení změn a nedůvěře vůči anglosaským titulům – hlavně byla vyslovena obava, že zkrácené studium s bakalářským zakončením povede k nižší kvalifikaci a přímé konkurenci odborným školám. Adaptace názvů přinese spíš znehodnocení národních titulů než srovnatelnost uzávěrů. Hlavní kritika těchto „reforem“ se však vztahuje na jejich tendenci eliminovat vědecké komponenty studia a redukovat učební plány na kritéria tržního uplatnění, čímž se upouští od nezávislosti vědy a dřívějšího ideálu vzdělání. Co se tímto „procesem“ ve skutečnosti započalo, se podobá reformnímu procesu na německých školách, totiž postupná likvidace tradičního vzdělání a jeho nahrazení pochybnými kritérii „výkonnosti“ a „tržní zdatnosti“, jimiž se vyvíjí nátlak i na staré úctyhodné evropské univerzity. Jejich zglajchšaltování a proměna v pouhá výuková střediska „odborníků“ přitom znamená nejen zneužití vysokých škol pro evropské hospodářské zájmy, ale i likvidaci substance evropských kultur. Bez možnosti definovat vlastní vzdělanost a poskytnout ji svým dorůstajícím elitám (budoucím nositelům kultury) jsou národní nebo regionální kultury znehodnoceny a redukovány na pouhý folklór. Uzurpace moci nad budoucími elitami je logickým důsledkem politiky sjednocování: Protože sjednocená Evropa má znamenat i politickou jednotu, je třeba tuto zdánlivou shodu


13.11.2008 20:47:20



53

vytvořit. Vliv na vzdělání je přitom dlouhodobě účinnější než zdlouhavé, často neplodné diskuse mezi představiteli jednotlivých zemí. Vysokoškolské reformy budou tudíž brzy přesahovat z formálních instrukcí na konkrétní obsahy a rozšiřovat se z univerzit do škol. Vyskytl se už návrh nahradit různost národních dějepisů jednotným výkladem dějin. Proč je třeba sjednotit zrovna dějepis, vyplývá rovněž ze záměru sledovaného plánu: Protože kultury nejsou bezčasové, ale vždy historické, tvoří dějiny jejich identifikační základ, byť by bylo vnímání vlastní minulosti založeno na pouhých mýtech nebo zfalšovaných faktech. Sjednocení vzdělání tedy znamená nejen redukci jednotlivých kultur na folklór a jejich elit na nástroje hospodářské výkonnosti, ale i snahu o jednotný světový názor, vytvořený indoktrinací budoucí generace. Směřuje k vymření jednotlivých kultur a zániku Evropě vlastní „dialektické kultury“, k jejímu nahrazení iluzí jakéhosi „objektivního poznání“, z kterého se záhy vyklube nová ideologie. Kultura jako „uctívání“: multikulturalismus a islamizace Evropy Třetí význam slova „colere“ znamená „uctívat“. Tím bylo původně míněno především uctívání bohů, péče o obřady a rituály spojené s vyznáním víry, tedy kultura ve smyslu kultu. Lidská díla nevznikají v ahistorickém prostoru a kultura v jakémkoli smyslu je vždy, i jako projev protestu proti vládnoucímu řádu, nerozlučně spjata se základním přesvědčením určité společnosti nebo kultury. Hodnotový základ evropské civilizace přitom tvoří univerzální hodnoty jako humanita, tolerance, svoboda a spravedlnost – hodnoty dnes čím dál více zpochybňované a deformované. Paradoxně začala jejich relativizace postulátem tolerance, mimo jiné i vůči jednání určitých skupin přistěhovalců v rozporu k morálce a zákonům civilizované společnosti. Ideologie multikulturní společnosti však s sebou nese povážlivou morální rozpornost hodnotících kritérií, když se tyto činy zamlčují, znevažují a omlouvají kulturními zvláštnostmi. Tatáž dvojí morálka se vyskytuje i v mediálním podání světového dění, v kterém jsou neustále odsuzovány jen určité země, zatímco masové zločiny jiných jsou naopak opomíjeny nebo zlehčovány. Zvláštním případem této předpojatosti je na veřejnosti už po desetiletí systematicky zkreslený obraz Izraele a čím dál agresivnější anti-

13.11.2008 20:47:20

54

polemika

amerikanismus, který se už delší dobu šíří po Evropě a nachází uplatnění v různých hysterických mírových protestech. O morálním oprávnění evropských pacifistů lze však pochybovat: často pronášená výčitka „destabilizace“ svržením zločinných režimů jako Talibanu nebo Saddáma Husajna vyjadřuje v podstatě, že jejich trvání znamenalo pro Evropu žádoucí status quo. „Evropská odpověď“ na mezinárodní teror rovněž neobsahuje vyznání vlastních hodnot, nýbrž naopak jejich relativizaci a likvidaci: Na jedné straně je třeba vést dialog s islámem; zároveň je nutno vzdát se určitých našich svobod ve prospěch zostřených opatření proti teroru. Německý žurnalista Henryk M. Broder tento postoj nazval „předčasnou kapitulací“. Ta se projevuje nejen v neustálých omluvách za zdánlivou „urážku náboženských citů“ a tabuizací určitých témat. Omezení práv a svobod probíhá rovněž zaváděním různých sledovacích opatření, za jejichž účelem byly vytvořeny centrální a prakticky nekontrolovatelné instituce (jako např. Enfopol). Vydávají se nová nařízení, od odposlechu telefonů a kontroly internetu až po přístup k soukromým datům; pasy občanů Evropské unie jsou vybavovány biometrickými daty, otisky prstů a RFID vysílačem (Radio Frequency Identification). Tato opatření nezaručují větší bezpečnost, nýbrž směřují k totální kontrole vlastních občanů. Každopádně znamenají pozvolné podemílání demokratických a právních principů naší civilizace. Je však možné, že za dnešním appeacementem, politikou smiřování, vězí ještě jiná strategie, vyplývající z evropského kurzu zahraniční politiky posledních desetiletí, který popsala britská autorka Bat Ye’orová v knize Eurabia: The Euro-Arab Axis. Počátky této politiky sahají do doby naftové krize v sedmdesátých letech, když tehdejší EHS v panice přistoupila prakticky na všechny podmínky Arabské ligy ohledně požadavků vůči Izraeli. Tím se započal vývoj, který má vést k uskutečnění tehdy Francií prosazovaného utopického konceptu geostrategického spojení Evropy s arabským světem jako protiváhy k USA. Založením „Parlamentární asociace pro evropsko-arabskou spolupráci“ se sídlem v Paříži byl zahájen takzvaný euro-arabský dialog. Rezoluce ze Štrasburku z července 1975 obsahují jednak závazek evropských vlád postarat se o vytvoření pro arabský svět výhodného veřejného mínění a respekt před jeho příspěvkem k evropské civilizaci, jednak přijetí arabských přistěhovalců do Evropy. Na tomto základě se formoval politický kurz, sledující hospodářské dohody s arabskými státy


13.11.2008 20:47:20



55

výměnou za evropskou podporu arabské politiky vůči Izraeli a její přistěhovaleckou strategii v Evropě. Vzhledem k této politice nespočívá ostouzení Izraele a rostoucí propast mezi Evropou a Amerikou jen v mocenské závisti a starých resentimentech Evropanů, nýbrž v úmyslné strategii ovlivnění veřejného mínění. V rámci protiizraelské politiky masivní finanční podporou Organizace pro osvobození Palestiny je rovněž pochopitelné, že Evropská unie ignorovala všechny poukazy na zneužití evropských peněz na luxus, teror a protiizraelskou propagandu. Na tomto pozadí se dá porozumět i plánům o rozšíření Evropské unie na takzvaný středomořský prostor, zahrnující všechny severoafrické země, jejichž účelem je prý hospodářský rozvoj, demokratizace severoafrických zemí, vytvoření zóny volného obchodu do roku 2010 a získání spojenců pro boj proti teroru. I zdánlivě „nepodařená integrace“ muslimských přistěhovalců se jeví v souvislosti s touto politikou v jiném světle v tom smyslu, že se tu jedná o nikdy nepřiznaný kulturněpolitický záměr tyto přistěhovalce vyloučit z jejich možné integrace do společnosti hostitelské země. Na něj se vztahuje i podpora center a ústavů pro arabská studia a islamistiku a požadavek revize interpretace evropských dějin ve smyslu imaginární verze islámského náboženství, dějin a civilizace a jejich příspěvku pro evropskou civilizaci. Ze strany arabských zemí je nijak netajeným cílem této strategie postupná islamizace Evropy. Nepříliš přesvědčivé jsou oproti tomu pokusy ospravedlnit přistěhovaleckou politiku tvrzením, že „kontrolované přistěhování“ je nutné, aby se zabránilo ilegálnímu pronikání Afričanů do Evropy, nebo poukazy na „demografické mezery“ vyprázdněných důchodových pokladen až po tvrzení, že muslimské obyvatelstvo může přispět k překonání krize smyslu života vzniklé v západních společnostech. Jde tu o značně zkreslené vnímání světa, ne-li o zmíněnou „předčasnou kapitulaci“. Nevydává se tu spíš evropská kultura, především její víra a její hodnoty, na pospas cizí nepřátelské moci?

Starší čísla revue PROSTOR možno zakoupit se slevou na adrese redakce nebo získat na dobírku! Informace na www.revueprostor.cz

13.11.2008 20:47:20

56

polemika

Jsme Čechy, protože jsme Evropany! Monika MacDonagh-Pajerová Následující příspěvek je polemickou reakcí na klíčové teze uvedené v předchozí stati Šimony Löwensteinové Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? Monika MacDonagh-Pajerová patřila v listopadu 1989 ke studentským vůdcům a od devadesátých let se angažuje ve veřejném i politickém životě. V současnosti přednáší na New York University v Praze a je předsedkyní nevládní organizace ANO pro Evropu.

Velkým nedostatkem polemického článku Šimony Löwensteinové je to, že je založen na představě existence nějakého plánu či projektu unifikace evropské kultury. Za použití různých staronových argumentů článek nakonec sklouzává ke známým protievropským klišé s tím, že úvahy o evropské kultuře v autorčině podání zcela ignorují fakt prospěšného spolužití národních a evropských kultur, a také mnohé nepopiratelně kladné aspekty evropského sjednocování. Řekli jsme Ano! Evropa je skutečně „unikátní kulturní oblastí“ a pravděpodobně nejobdivuhodnější je v dnešním světě a v dnešní době sám způsob, jakým se podařilo vybudovat model fungující spolupráce mezi odlišnými státy za účelem nastolení míru a prosperity. A to několik let po nejstrašnější válce, kterou kdy lidstvo zažilo, po holocaustu, který otřásl důvěrou v samotnou existenci evropské kultury. Z popela nacismu a komunismu, po sociálních experimentech jak pravicových, tak levicových fanatiků vyrůstá nová evropská kultura… Právě proto, že principy Evropské unie neodpovídají tradičnímu modelu národního státu ani mezinárodní organizace, je často těžké, řečeno slovy irského premiéra Bertieho Aherna (na jaře 2004 navštívil Českou republiku a promluvil v Senátu) těmto principům porozumět – a je vždy snadné je dezinterpretovat. Evropská unie je odrazem evropské kultury, avšak není, nebyla


13.11.2008 20:47:20


Jsme Čechy, protože jsme Evropany!

57

a nikdy nebude jejím tvůrcem. Jde o jedinou mezinárodní organizaci v dějinách, jejíž každý členský stát konzultoval své členství se svými občany. Ostatně první a dosud jediné referendum v České republice se týkalo našeho vstupu a byla v něm položena otázka Chcete, aby Česká republika byla členem Evropské unie? V červnu roku 2003 přišli občané do volebních místností a 56 procent jich řeklo jasné ANO. V samé jádru budování Evropské unie je myšlenka, že spolupráce prostřednictvím silné sdílené organizace je jediným efektivním způsobem – a to jak pro malé, tak pro středně velké i velké evropské státy – jak čelit společným nebezpečím a výzvám. Jinými slovy: „Jsme silnější, pokud pracujeme společně.“ Různorodost a rozmanitost je právě to, co dává Evropské unii jako celku i jejím jednotlivým členům sílu. V dobách mírových i v dobách konfliktních byly pro evropské země důležité vztahy k sousedům, kulturní výměna na různých úrovních, včetně výměny myšlenek. Evropské národy se od sebe nadále liší, ale nyní více než jindy vyrůstá tato odlišnost ze společných základů. Není náhodou, že mnoho klíčových osobností české historie spatřovalo v naší účasti na budování evropské identity základ také naší, české identity. Král Jiří z Poděbrad považoval spolupráci mezi evropskými státy za záruku bezpečnosti českých zemí. Mistr Jan Hus čerpal inspiraci z anglické teologie a výrazně ovlivnil reformátory napříč Evropou. Prezident Osvoboditel Tomáš Garrigue Masaryk se nebál odvrhnout falešné národní mýty, vybudovat samostatný československý stát a přitom zůstat důsledným Evropanem. Dějiny jasně ukazují, že úsilí některých ideologů vykreslovat lidem Evropu jako hrozbu národní kultuře v přímém rozporu je s většinou dosavadních historických událostí. Když se ignorují fakta… Odsudek Evropské unie Šimonou Löwensteinovou je natolik obšírný a přehnaný, že nepovažuji za smysluplné na něj reagovat ve všech jednotlivých bodech. Ostatně i argumentace ve vybraných třech oblastech (zemědělská, vzdělávací a kulturní politika EU) nám dodává spíše podpůrné argumenty pro evropskou civilizaci a kulturu.

13.11.2008 20:47:20

58

polemika

Tedy postupně – oblast první: zemědělská politika Evropských společenství byla zavedena v poválečných dobách, kdy nedostatek potravin byl nejpalčivějším problémem. Mnoho skutečně negativních jevů, jako je zemědělské hospodaření v průmyslových rozměrech, se vyskytuje v mnoha částech světa. Rozdíl je však v tom, že v Evropě je snaha hledat způsoby, jak těmto negativním jevům čelit. Během zemědělských reforem EU probíhajících v posledních dvou desetiletích se do popředí společného úsilí dostala právě ochrana krajinné rozmanitosti, redukce škodlivého znečišťování a pomoc venkovskému obyvatelstvu tak, aby bylo dosaženo dlouhodobě udržitelného ekonomického a sociálního rozvoje. I v naší zemi došlo k podstatnému posunu v oblasti ochrany životního prostředí a zlepšení kvality života ve městech i na venkově, a to právě i v rámci evropských projektů a aktivit. Říci, že Evropská unie je synonymem pro „ekonomickou a ekologickou katastrofu“ znamená ignorovat fakta. Co se týče problematiky klimatických změn, jedinou věcí, kterou sdílím s většinou těch, kdo atakují hnutí za snížení emisí kysličníku uhličitého, je fakt, že sama nejsem klimatologem. Naprosto však přijímám názor většiny odborníků, kteří se tímto problémem systematicky zabývají a již řadu let nás upozorňují, že toto téma existuje, že je nutné ho řešit a že jeho řešení vyžaduje koordinované mezinárodní úsilí. Evropská unie byla pověřena svými členskými státy k tomu, aby toto řešení hledala, přičemž členské státy dostaly mandát a podporu vlastních občanů. (A to i přesto, že zejména v naší zemi dostali velký prostor ve veřejné debatě i obhájci ideologie nečinnosti a ti, kteří po způsobu českého prezidenta tvrdí, že se žádná klimatická změna neodehrává.) Oblast druhá – ve vztahu ke vzdělání Evropská unie nehraje explicitně žádnou roli a nechává iniciativu na národních politikách. Každá členská země si vybírá svou cestu. Některé státy jsou v pojetí vzdělávání tradičnější, jiné aplikují nové přístupy. Nevidím žádné pokusy o unifikaci vzdělání, a názor autorky, že jsme svědky pokusu o redukci jednotlivých kultur na folklor, pokusu, který povede k „indoktrinaci budoucích generací“, považuji za nesmysl. Udivuje mě, že právě takzvaný Boloňský proces je použit jako argumentační nástroj v této oblasti. Vždyť tento proces je nezávislý na jednotlivých „politikách“ Evropské unie, a zahrnuje dokonce i nečlenské státy. Myslím, že právě absolutně vol-


13.11.2008 20:47:20



59

ný pohyb studentů a pracovníků a obohacující výměna talentů napříč Evropou bude posilovat, a nikoli narušovat intelektuální dialog a spolupráci. (Víme z historie, že evropské univerzity kdysi působily ve velmi podobném duchu a že tytéž předměty byly vyučovány velmi podobným způsobem v Oxfordu i v Paříži – to byl skutečně „homogenizující proces“, který ale dnes již nikdo neobhajuje.) Většina negativ předestřených autorkou a připisovaných takzvanému Boloňskému procesu je založena na kritice moderních univerzit po celém světě – ta ovšem pramení nikoli z existence jasné struktury kvalifikací, ale jako důsledek masově pojatého vysokoškolského vzdělání a nedotažených reforem. Oblast třetí – poslední autorkou zmíněný zločin proti evropské kultuře, z něhož je Evropská unie viněna, vyplývá z předpokladu, že politika Evropské unie vede k relativismu a narušení univerzálních hodnot, jako je humanismus, tolerance, svoboda a spravedlnost, tedy hodnot představujících ideový základ evropské civilizace. Löwensteinová rovněž popisuje Evropu jako prostředí, kde panuje „přílišná tolerance k etnickým a náboženským menšinám v rozporu s morálními normami a zákony civilizované společnosti“(!), což vede k „dvojím morálním standardům a zkreslování reality médii“ a v důsledku ke „kontraproduktivní imigrační politice“. Také zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie je podle Löwensteinové kontroverzní, protože „pod pláštíkem takzvaného dialogu kultur podporuje vlastně kulturněpolitické plány arabských zemí postupně kolonizovat a islamizovat Evropu“. (!!) Jistě, člověk se může rozzuřit při četbě těchto extremistických nesmyslů – ale to samo o sobě ničemu nepomůže. Chci ve vší vážnosti prohlásit toto – jestliže po padesáti letech ochrany svých členských států proti dominanci těch mocnějších, po padesáti letech aktivního prosazování svobody, tolerance a spravedlnosti v Evropě a po padesáti letech míru, nejdelším období v historii Evropy, nacházíme v seriózním českém tisku argumentaci, která napáchala v dějinách Evropy tolik násilí a škod, pak cítím nebezpečí… Evropská unie si podle mě nezaslouží být tímto způsobem atakována, ale hlavně jde o to, že právě tento způsob argumentace, tato ideologie nacionalismu, netolerance a hledání nepřítele způsobila v minulosti neštěstí milionů lidí. Asi bohužel není náhoda, že ti nejhlasitější nepřátelé Evropské

13.11.2008 20:47:20

polemika

60

unie se zároveň stali nejslabšími obhájci lidských práv ve světě a nejsilnějšími příznivci současné ruské administrativy. Evropa v nás, my v Evropě Chce se mi připomenout toto – před dvaceti lety se lidé této země shromáždili v ulicích a na náměstích, aby svrhli nenáviděný totalitní režim. I po letech nesvobody a krutostí lidé v Čechách, na Moravě i ve Slezsku své identitě rozuměli dobře a jejich volání spontánně vyjadřovalo: „Chceme zpátky do Evropy!“ Jen si vzpomeňte – v den našeho přistoupení k Evropské unii 1. května roku 2004 se naše ulice a náměstí znovu zaplnily lidmi. Ti lidé se radovali, ti lidé slavili, ti lidé byli pyšní na to, že jsme zase Evropany. (A nedá mi to nepřipomenout – ti lidé vesměs odmítli zaslepené ideologické elity, které pateticky stoupaly na kopec Blaník, aby tam ve větru a dešti zápasily o „záchranu národní identity“.) My Češi, Moravané a Slezané máme výraznou kulturu právě proto, že máme dostatek sebevědomí a schopností být součástí většího a rozmanitějšího kulturního společenství. Jsme Čechy, protože jsme Evropany – tak, jak jsme v dobrých dobách vždycky byli.


kresba Jiří Jirásek

13.11.2008 20:47:20



61

k o n f ro n ta c e

Spor o evropské hodnoty a duchovní dědictví – výzva evropským elitám? V souvislosti s neustálým rozšiřováním „společného evropského domu“ (s Rumunskem a Bulharskem už v tomto domě „bydlí“ 27 členských zemí!) vzniká znepokojující otázka: Pokračuje podobným tempem i proces tříbení hodnot a „unijních“ politických principů? Stavba se rozšiřuje, ale jak je to s vertikálním rozměrem, s duchovní dimenzí a s hodnotovými pilíři, na nichž celá konstrukce evropského domu spočívá a u jejichž základů stáli nadšení i kritičtí evropští duchové, jako byli například R. Coudenhove-Kalergi, A. Spinelli, S. da Madariaga, D. de Rougemont? Daří se rozvíjet současným evropským elitám tento inspirující odkaz? V současnosti naráží integrační proces na potíže s přijetím evropské ústavy respektive Lisabonské smlouvy a na diskuse týkající se nejasných hranic Evropské unie (otázka Turecka). Mají tyto problémy politické příčiny, anebo tkví hlouběji v „hodnotovém deficitu“, v neschopnosti jasně definovat hodnoty, na nichž stavba Evropy spočívá? Mohl byste v této souvislosti naznačit, jaké hodnoty to podle Vás jsou? V souvislosti s politikou EU se hovoří o „nových evropských hodnotách“, k nimž patří například politika multikulturalismu, genderová politika, politická korektnost, zákaz trestu smrti – jaký je vztah těchto „nových hodnot“ k tradičním evropským hodnotám, které ctili i zakladatelé „evropského domu“ (R. Schuman, A. de Gasperi, K. Adenauer) – jsou jejich rozvinutím, nebo spíš pokřivením? Dochází v důsledku uplatňování různých „politik“ (vůči přistěhovalcům, menšinám, k otázce vzniku života a postoje k smrti) spíše k erozi a oslabování hodnot, na nichž evropská civilizace stojí, anebo naopak k jejich posilování? Počátkem devadesátých let minulého století vyhlásil tehdejší před-

13.11.2008 20:47:20

62

konfrontace

seda Evropské komise Jacques Delors program Duše pro Evropu – etika a spiritualita. Zároveň varoval před převládajícím ekonomismem: „Jestliže během deseti let nevdechneme Evropě duši, neprobudíme-li spiritualitu a smysluplnost, naše hra na sjednocenou Evropu budu muset skončit.“ Ani po patnácti letech od Delorsových slov hra na sjednocenou Evropu nekončí – znamená to však, že se evropským elitám skutečně podařilo vdechnout Evropě duši? A jak by podle Vás takováto regenerace evropské duše a „evropského snu“ (Jeremy Rifkin) měla vypadat?

Roger Scruton, britský filosof, esejista a spisovatel V době, kdy byly podniknuty první kroky k ustavení politického svazku, který je dnes Evropskou unií, stáli v čele tohoto procesu Konrád Adenauer, A. de Gasperi, Robert Schuman – a ze zákulisí se o jeho vznik zasazoval Jean Monnet. Všichni tito muži byli křesťané, dokonce katolíci, a koncept společné Evropy chápali v prvé řadě jako civilizaci evropského kontinentu založenou na křesťanské víře. Byli si vědomi oslabení této víry – dvě světové války toho byly děsivým důkazem. Nicméně i přesto, pokud by si položili otázku, v čem duchovní identita Evropy spočívá, nepochybně by poukázali na stěžejní apel evangelií: oddat se cele Bohu a milovat bližního svého jako sebe samého. Pravděpodobně by zdůraznili závislost světského právního řádu a svobodné tržní ekonomiky na křesťanských normách; a dozajista by zmínili také svobodu jednotlivce jako nezbytný předpoklad života v souladu s křesťanskými zásadami a jako jeden z významných politických přínosů. „Nové evropské hodnoty“, které jsou evropskými elitami tak často skloňovány ve všech pádech, nemají s křesťanským étosem téměř nic společného. Pokud je lze nějak definovat, směřují k utváření „multikulturní“ společnosti, to jest společnosti, ve které je křesťanská víra odsunuta z ústředního místa, jež doposud zaujímala v evropské civilizaci. Výrazem těchto hodnot jsou „politické programy“ levicově liberálních skupin prosazované v médiích a na univerzitách: společenská rovnost, zákaz diskriminace, práva žen, práva homosexuálů a řada jiných „práv“, která se vzala tak nějak „ze vzduchu“ a jsou využívána jako hůl na ty, kdo věří v kánon zvyku, tradice a rodiny. Evropská komise si neuvě-


13.11.2008 20:47:20


Spor o evropské hodnoty a duchovní dědictví – výzva evropským elitám?

63

domuje absurditu zákonů, které tím, že zakazují diskriminaci na základě „sexuální orientace“, přispívají k zániku institucí, jako je skautská organizace, katolické agentury pro adopci, či dokonce soukromé školy. Kdykoli vznikne potřeba definovat stěžejní evropské hodnoty, jsou vymezeny prostřednictvím politických, nikoli náboženských termínů – demokracie, svoboda, lidská práva. Ale v reálné praxi evropských institucí se projevuje pramalá úcta k demokracii, také velice selektivní přístup k otázce lidské svobody a nanejvýš ideologický výklad lidských práv. Když tedy irští občané hlasovali proti ratifikaci zatím posledního pokusu o schválení ústavní smlouvy Evropské unie, Evropská komise postupovala, jako kdyby k tomuto hlasování nedošlo. Evropské elity trvaly na prosazení smlouvy v národních parlamentech, aniž by byla schvalována v referendu, a i nadále se chovají, jako kdyby se žádná taková „nepříjemnost“ nestala. To je pádný důkaz, že pokud jde o Evropskou unii, demokracie není jednou z jejích hodnot. Totéž platí pro svobodu. Svoboda pracovat počet hodin, který pracovat chcete, zaměstnat pracovníky, které si zaměstnat přejete, používat váhy a míry, které vám tradicí přirostly k srdci – tyto a mnoho jiných povýtce základních svobod byly odstraněny z evropských právních předpisů a každý aspekt života byl spoután evropskými okovy. Nejzákladnější svobodu, kterou získaly evropské národy – vytvářet své vlastní zákony prostřednictvím zástupců, jež jsme si zvolili – nám Evropská unie vzala, což je pádný důkaz, že pokud jde o Evropskou unii, svoboda v politickém slova smyslu není jednou z jejích hodnot. Totéž platí pro lidská práva. My všichni inklinujeme k názoru, že existují základní práva – na život, na zdraví a na majetek –, bez jejichž dodržování nelze zaručit konsenzuální správu věcí veřejných. A tato práva hájily naše národní vlády. Ale Evropský soud pro lidská práva, Evropská komise a Evropský soudní dvůr nás zavalily všemi možnými typy absolutně falešných pseudopráv, jako například „právem nebýt diskriminován“, které není vůbec žádným právem, ale způsobem popření práva na diskriminaci (right to non-discrimination). Tím, že je často a bez rozmyslu (vpravdě promiskuitně) rozšiřován počet práv, aniž by pro to existovalo opodstatnění z náboženského, filosofického nebo morálního hlediska, Evropskému soudu pro lidská práva a Evropské komisi se ve vzájemné součinnosti podařilo koncept lidských

13.11.2008 20:47:21

64

konfrontace

práv postupně stále více zbavovat jakéhokoli reálného obsahu, takže v současnosti postrádá prakticky jakýkoli smysl. Pokud jde o Evropskou unii, nemůžeme se tedy domnívat, že lidská práva jsou jednou z jejích hodnot. Kde lze tedy najít nové duchovní jádro Evropy? Nebo se jednoduše zmítáme v postkřesťanském, postmoderním vzduchoprázdnu, ve kterém nevěříme v nic kromě svobody věřit v cokoli, tedy i v nic? Často když poslouchám bezobsažné tlachy o multikulturalismu, toleranci a začleňování do společnosti, kterými nás tak vrchovatou měrou neustále zásobuje naše politická reprezentace, mám skoro pokušení věřit tomu, že ve skutečnosti žádné evropské hodnoty neexistují, že hodnoty, které jsme kdysi vyznávali, byly buď zavrženy, nebo upadly v zapomenutí. Ale pak si položím otázku: Čím tedy jsou hodnoty? Jaký je rozdíl mezi tím, čeho si ceníte, čemu přisuzujete hodnotu, a tím co pouze chcete? A odpověď zní dozajista takto: Hodnoty jsou čímsi, pro co jste ochotni obětovat to, co chcete. Všechny řeči o multikulturalismu, toleranci a začleňování znamenají pouze cestu k vytváření světa, ve kterém nebudou žádné oběti, kde lidé dostanou to, co chtějí od politické mašinérie, jež poskytne všechno všem, světa, ve kterém nebude nikdy třeba činit těžké volby. Ale povaha života je jiná a všude kolem sebe vidím lidi, kteří jsou ochotni učinit oběti a kteří se s oficiální ideologií evropských elit neztotožňují. Existují lidé, kteří se obětují pro své děti a pro to, aby budovali rodinu; lidé, kteří pracují v charitativních nadacích a pro druhé; lidé, kteří vkládají svou energii do výkonu vojenské služby a dávají všanc svou bezpečnost pro svou zemi; lidé, kteří svůj život zasvětí Bohu při duchovní službě v kostelích. U takových lidí lze najít skutečné evropské hodnoty, a to jsou původní, „staré“ hodnoty, jejichž jádrem je rodina, náboženství, milosrdenství a láska k bližnímu, láska k vlasti. Žvanění o multikulturalismu pochází od lidí bez hodnot, od lidí, kteří ztratili vztah k tradici oběti a života v sebeobětování a chtějí si místo toho zařídit život zbavený nepohodlné nutnosti činit existenciální volby. Problém je v tom, že jim nebude dáno tímto způsobem žít dlouho. Jak nám jasně dali najevo islamisté, existenciální volby jsou nevyhnutelné, čekají nás za prvním rohem. Pokud si my Evropané nedokážeme ozřejmit hodnoty, které jsou nám vlastní, a nepřijmeme opět za svou tradici oběti a sebeobětování, která je nutným předpokladem kontinuity naší společnosti, pak onen


13.11.2008 20:47:21



65

společný dům, jenž elity v žádném svém proslovu nezapomenou zmínit, ztratíme. Filosof Jan Patočka řekl, že život, který není ochoten sám sebe obětovat svému smyslu, nestojí za to, aby byl žit. A já jsem přesvědčený, že postihl (svým drastickým způsobem) hlubokou životní pravdu, kterou bychom si teď měli připomínat. Tím, že skutečnou povahu našich životů zatemňujeme matoucí nenáročnou rétorikou zákazu diskriminace a dodržování lidských práv, se pokoušíme vytvářet si prostor pro naše chutě a utvrzujeme se v tom, že je můžeme uspokojovat, aniž bychom se proti něčemu prohřešovali. Ale co je zárukou, že řád, právo, stabilita a slušnost zůstanou zachovány? Tyto hodnoty nevytvořil multikulturalismus nebo filosofie „zákazu diskriminace“. Jejich zdrojem jsou věrnost národu, náboženství, rodina a všechny oběti, které tyto „staré“ předměty lásky umožňují. Tyto hodnoty chtějí evropské elity popřít – a jejich tendence k popírání tradičních hodnot vysvětluje naprostou prázdnotu floskulí, kterými tyto hodnoty chtějí nahradit. (Z angličtiny přeložil Milan Jára)

Petr Pithart, politik a právník, místopředseda Senátu Parlamentu ČR Na otázku všech evropských otázek čili kam, k jakému cíli či cílům Evropská unie směřuje a zda vůbec někam směřuje lze odpovědět spekulativně, tedy kouzlením se slovy, což se děje převážně. Anebo také činy, tedy praktickou zkouškou, způsobilou ověřit, které hodnoty je Evropská unie ochotna bránit a přitom za ně zaplatit cenu. První možnost je beznadějně nezávazná; pokusím se proto přesvědčit, že jedině druhá možnost nám může něco podstatného o nás Evropanech vyjevit. Vědomě tím ovšem srážím tuto vznešenou debatu filosofů na zem. V naší zemi rádi, často i bezmyšlenkově, opakujeme slova prvního prezidenta republiky Tomáše Garrigua Masaryka o tom, že státy se udržují těmi idejemi, na základě kterých vznikly. Platí-li to o státu jako o lidském institučním výtvoru, mělo by to cun grano salis platit i o jiných lidských institučních výtvorech, jakým je také Evropská unie.

13.11.2008 20:47:21

66

konfrontace

Zakladatelskou ideou Evropské unie bylo zajistit mír na kontinentě, na kterém se rozhořely dvě světové války a který zamrzl jednou válkou studenou. Mír byl tím původním zakládajícím ideálem, nejvyšší hodnotou, sjednocující šestici prvních členských států. Jestliže to dnes mladším generacím už mnoho neříká, nás starší to na jedné straně může mrzet, na druhé straně je to však důkaz, že tento zakládající projekt byl a je vcelku úspěšný: mír se dnes zdá už samozřejmostí. Až příliš velkou samozřejmostí. Brzy po založení Montánní unie (Evropského sdružení uhlí a oceli) začalo však být zřejmé, že se tento projekt nemůže omezit na kontrolu těžby uhlí a výroby oceli (tedy toho, čeho by bylo třeba k opětovnému vyzbrojování), ale že sjednocující se Evropa předpokládá společný růst prosperity – a také společnou ochranu a obranu sdílených hodnot. Ale jakých hodnot? A co potom dál? Co je koncový plán evropské integrace? Existuje vůbec? Anebo existovat nemá? Evropa jako příběh s otevřeným koncem Jsem přesvědčen, že pokud jde o takzvanou evropskou finalitu, vizi o cíli evropského směřování, o mnoho víc nevymyslíme, leda když se do toho budeme nutit. Nevím ovšem, proč bychom se do toho měli nutit – i když jakoby pod tlakem špatného svědomí právě to děláme. Slovem finalita nemyslím jen cílové instituční uspořádání, například zda více nebo méně federace, více nebo méně spolupráce na mezivládní úrovni, větší nebo menší role národních států. Myslím tím základní smysl, poslání, sdílený úkol Evropské unie. Chce být Evropská unie jen velkým svobodným prostorem trhu? Nebo chce být také aktivně solidární a vyrovnávat rozdíly mezi evropskými zeměmi a regiony? Je vskutku odhodlána účinně chránit dohodnuté standardy lidských práv? Nebo i sociálních práv? Chce se bránit tlakům globalizace podporou své vnitřní diverzity, anebo je chce sama aktivně usměrňovat jako jeden homogenizovaný superstát? Myslím si, že Evropa by vždycky měla trvat na tom, že bude i nadále něčím jako „příběhem s otevřeným koncem“. Tato otevřenost totiž nejvýstižněji charakterizuje doby, kdy Evropa byla úspěšná. Evropa je ten kus světa, který věčně hledá svoje místo, svoje hranice, svoji identitu, sebedefinici, který o sobě pochybuje a čím dál tím častěji o sobě tvrdí, že je v krizi. Krize je tady v Evro-


13.11.2008 20:47:21



67

pě třeba vnímat jako důsledek otevřenosti, permanentní tázavosti, připravenosti přijímat podněty odjinud. Z toho samozřejmě plyne, že přináší také pochybnosti, nejistoty a úzkosti. Krize je vlastně rubem evropské dynamiky, kterou se dlouho odlišovala od ostatních kontinentů. Jedinou evropskou hodnotou, kterou jsem proto v této souvislosti ochoten deklarovat už předem, je hodnota neustálého hledání a revidování toho, na čem je možné se shodnout. Tato hodnota zaručuje dynamiku evropského vývoje, neboť je vytknuta před všechna pravidla: pravidla platí, i když toho či onoho konsenzu není dosaženo. Pravidla nejsou v Evropě ad hoc, ale pokud možno na co nejdéle. Navždy (ale bohužel ne vždycky) v Evropě platí jedině to, že žádná pravda není definitivní. Věrnost tomuto metapravidlu je jedinou apriorní hodnotou. Konkrétní instituční uspořádání, tedy soubor mnoha dílčích pravidel, na druhé straně něčím apriorním být nemůže. Jinými slovy může být až něčím odvozeným od smyslu, poslání Evropské unie. Uspořádání Evropy nelze naplánovat, předem rozvrhnout, nelze se na něm dohodnout dříve, než bude jasnější, o co všechno, o jaké další hodnoty nám v Evropě jde. Protože úplně jasné to nebude nikdy… Hodnoty nejsou slova, ale ochota k obětem Původní mírový projekt, doplněný o ochranu sdílených hodnot a budování předpokladů prosperity, je zároveň minimalistický (jedno bez druhého a třetího by nefungovalo), a zároveň maximalistický: co víc si v tomto světě, ohroženém novými a novými globálními riziky, přát? Je to projekt dlouhodobý i krátkodobý: nelze jej ani odkládat, přitom zároveň platí, že jej nedokážeme naplnit hned dnes. Mír jako hodnota cílová a zároveň instrumentální je nesporný. Co je vždycky více či méně sporné, to jsou všechny ostatní hodnoty. Které že jsou ty, jež Evropané sdílejí? To nerozhodne žádný parlament, ba ani žádný Konvent. Skutečně sdílíme jen ty hodnoty, které jsme ochotni ochraňovat, ba i bránit, a počítat přitom s tím, že něco jiného přitom ztratíme. Chránit a bránit nemusí zdaleka vždycky nutně znamenat „se zbraní v ruce“, přestože i s tím je třeba počítat. Vskutku, pokusme se dohodnout na smyslu základních slov: hodnota je alespoň pro mne to, co má nějakou cenu, kterou

13.11.2008 20:47:21

68

konfrontace

jsem ochoten zaplatit. Skutečně zaplatit mohu přece jen tím, co má také cenu, ale dejme tomu pro mne menší. Zaplatit i menší cenou znamená také ochotu k oběti. Hodnota je zkrátka to, čemu jsem ochoten obětovat něco, čeho si také vážím, co je pro mne také hodnotou. Proto když mluvíme o hodnotách, mluvíme vždy také o hierarchii hodnot. Hodnota mimo hierarchii hodnot je prázdná, nezávazná, nevěrohodná proklamace. Spory o evropské hodnoty, o evropské kořeny, evropskou identitu vedeme už příliš dlouho toliko ve verbální rovině. Začíná to být únavné a některé z nás (například očividně našeho současného ministra zahraničí) to už začíná popuzovat. Hodláme u těchto rétorických cvičení zůstat? Společná zahraniční, obranná a bezpečnostní politika Hájit evropské hodnoty jinak než slovy, tedy například vytvořením jakési evropské armády, tedy možná i se zbraní v ruce, by znamenalo, že projekt evropského míru je ohrožen. Na druhé straně dávat najevo neochotu byť se jen připravovat na obranu jakýchkoli hodnot znemožňuje rozpoznat, co ony sdílené hodnoty jsou a zda vůbec nějaké existují. Chtě nechtě dáváme najevo takovouto neochotu tím, že jako členové Evropské unie nejsme s to se dohodnout nejen o společné zahraniční a obranné politice, ale ani o společné politice bezpečnostní (dnes zejména na takzvané energetické bezpečnosti). Pokroky jsou tu menší než malé. Nejsme, my členské státy Evropské unie, v tom samy: jako členové NATO většina z nás nedodržuje závazek přispívat dohodnutými dvěma procenty HDP na vyzbrojování našich ozbrojených sil, tím méně společných vojenských jednotek. Proto třeba uvítat, že se Francie rozhodla vyznačit jako jednu z priorit francouzského předsednictví Evropské rady společnou obrannou politiku. Obranná politika souvisí, mimochodem víc, nežli bychom si možná přáli, s další z francouzských priorit, totiž s energetikou, která je ovšem zároveň také jednou z priorit českého předsednictví. Právě na půdě Senátu Parlamentu České republiky dojde podle všeho k setkání parlamentních výborů členských států Evropské unie pro životní prostředí a výborů hospodářských na téma energetické bezpečnosti. Souhlasím s těmi, kteří mají za to, že spolehlivá evropská energetická politika je


13.11.2008 20:47:21



69

klíčem k řešení největších problémů dnešního a budoucího světa. Více či méně skrytý boj o zbývající tradiční energetické zdroje, do nichž se vedle tradičních velmocí zapojili i noví obři Čína a Indie, je stále intenzivnější a zmírní ho snad jen objev nových zdrojů. Nejde tu totiž zdaleka jen o vazbu na nebezpečí klimatických změn, ale i o vazbu na nebezpečí terorismu, jehož kořeny až příliš často směřují do nestabilních oblastí s finančními zdroji z prodeje ropy. Hle, jeden zřetelný konflikt hodnot: garance dodávek ropy z Ruska zaplacená smířlivostí k ruskému expanzionismu a porušování lidských práv (případ Spolkové republiky Německo, ale možná také případ Francie ve vztahu k Libyi). Dosáhneme-li alespoň minimální shody v otázkách společné obrany, budeme zároveň vědět, co a za jakých podmínek jsme ochotni chránit, bránit. Budeme s větší jistotou, než jakou máme dnes, vědět, které hodnoty jako Evropané skutečně sdílíme, nejen jaké proklamujeme. Naopak bez toho zůstávají naše debaty o sdílených hodnotách, o evropské finalitě zcela jalové, iritujícím způsobem nezávazné, pokrytecké. Dokud nevíme, co jsme všichni ochotni obětovat a za co jsme to ochotni obětovat, můžeme se jen dohadovat, co nás možná spojuje. Může být, že se prokáže ochota obětovat vysoké tempo ekonomického růstu a větší blahobyt současných generací za zachování diverzity přírody, anebo že jsme připraveni vzdát se ochrany soukromí za cenu větší bezpečnosti před terorismem. Anebo se prokáže, že je tomu naopak, že diverzitu přírody pokládáme za neodmyslitelnou součást kvality života a že vzdát se ochrany soukromí pokládáme za nepřijatelný ústupek terorismu. Nestačí jen nekonečné konference Takových případů sporných, konfliktních hodnot by bylo lze uvést celou řadu. Dokud zůstaneme u verbálních výměn názorů na téma evropské hodnoty, evropská finalita apod., dokud nepůjde do tuhého, tedy dokud se neodvážíme rozhodovat „co za co“, budeme o našem současném evropanství vědět jen velmi málo. Nikdy si nebudeme jisti, co jsme a co nejsme ochotni obětovat, co jsou hodnoty nejvyšší a na čem nám už tolik nezáleží. To ale znamená vybavit se na obranu našich hodnot prostředky nikoli jen verbálními. To znamená nebát se vytvářet situace (instituční,

13.11.2008 20:47:21

70

konfrontace

procesní), v nichž bude nezbytně nutné a smysluplné stávající hodnoty poměřovat, preferovat jedny na úkor druhých, ustanovovat (a stále revidovat) hierarchii hodnot. Toho se zřejmě obáváme. Zatím například víme, že jsme jako Evropané sdružení v Evropské unii nebyli s to společně zabránit genocidním praktikám na Balkáně, když se rozpadala Jugoslávie, a že jsme proto v hodině dvanácté museli doslova poprosit o pomoc své spojence USA. Neměli jsme k dispozici ani vojenské jednotky, ani adekvátní zbraně. Neměli jsme je, protože jsme se nerozhodli opatřit si je, což by znamenalo opatřit si je za cenu jistých obětí. Stali jsme se závislými na Spojených státech, a protože všechno nasvědčovalo tomu, že bychom jim za to měli být vděčni, stalo se, co se muselo stát: po našem kontinentě se začal šířit antiamerikanismus. Tak už to bývá nejen ve vztazích mezi lidmi: místo očekávané vděčnosti býváme svědky nástupu idiosynkrazií: všelijak zdůvodňovaných nechutí, nelásky. Chci zdůraznit, že to bylo ještě před iráckou válkou. Tou si však Bushova administrativa pořídila podle mého názoru tentokráte pádné důvody k tomu, aby na ni mnozí Evropané pohlíželi s nedůvěrou. Ale to je jiný problém. Bez ohledu na tu či onu administrativu, my Evropané jsme nebyli s to na území našeho kontinentu zabránit nejhoršímu. Jaké byly tehdy naše hodnoty? Jen slovní, a tedy žádné. Myslím, že verbálních řešení Evropy a problémů jejího sjednocování, slohových cvičení na téma evropské finality a na podobná témata bylo už dost. Přitom pořád víme jen velmi málo. Je třeba odhodlat se ke skutečnému závaznému vážení hodnot. Jinak si zůstaneme i nadále sami sebou nejisti, i když přitom budeme virtuosy debat na evropská témata. Nebudeme pak vědět ani to, kde Evropa začíná a kde končí, s čím je a s čím není slučitelná. Učinil jsem touto úvahou nezvyklý, nepříliš oblíbený manévr: z lákavé možnost procvičit se v evropanské vznešené rétorice o evropských hodnotách jsem zavedl řeč v podstatě na vyzbrojování Evropské unie. Věřím, že my Evropané budeme vždycky hledat nejdříve jiné cesty, jiné způsoby jak předcházet konfliktům než unilaterálními silovými řešeními, ale nakonec tyto naše cesty, tyto naše „soft“ způsoby budou moci přesvědčovat jen tehdy, bude-li zřejmé, že slova nejsou naše poslední možnosti. Evropský projekt byl původně projektem mírovým. Mír se tehdy zajišťoval jinak než dnes. Ale pořád je ohrožen. Držme se


13.11.2008 20:47:21



71

tohoto ideálu prostředky, které jsou ochraně a obraně míru dnes adekvátní. Dozvíme se pak o sobě mnohem víc, než když jen nekonečně konferujeme na obehraná evropská témata. Dozvíme se, co je nám – kromě míru – drahé. A budeme tím pádem vědět, o jaké hodnoty nám jde, kam až může Evropa sahat, jaké reformy potřebuje. Dozvíme se o sobě když ne všechno, tedy mnohem více než o sobě víme dnes. Evropská finalita se podle mého buď vyjeví, anebo také nevyjeví. Vyjeví-li se, nebude to výsledek debat, ale společné, prakticky zaručené ochoty něco obětovat v zájmu tak říkajíc vyšším. Tento vyšší zájem ukáže se pak být tím, k čemu směřujeme jako k cíli. I tak se nám budou cíle vzdalovat, jak se k nim budeme přibližovat. Evropská unie je totiž vskutku příběh s otevřeným koncem, a to je na ní nejvíce hodné obdivu. Otevřenost však nemůže znamenat otevřenost k čemukoli. Teprve utváření společné zahraniční, obranné a bezpečnostní politiky relativně spolehlivě ukáže, oč nám v Evropě opravdu jde. Zbytek budou jen slova, slova, slova. Obávám se tedy, že výzvy „vdechnout Evropě duši, probudit její spiritualitu a smysluplnost…“ (Jacques Delors) nestačí. Počínejme si v reformách Evropské unie tak, abychom pokud možno vůbec mohli, ba museli sami sebe brát za slovo. Brát sami sebe za slovo, to je totiž přesně to, co dnes nemusíme. (Text vznikl na motivy dvou přednášek: první na Jagellonské univerzitě v Krakově v roce 2003 a druhé na česko-francouzském kolokviu Evropské vize v květnu 2008.)

Michal Semín, publicista a ředitel Institutu sv. Josefa Přiznám se, že ke stoupencům snah à la Jacques Delors „vdechovat Evropě duši“ nepatřím. Z úst někoho, kdo hájí duchovní hodnoty ve veřejném životě, to asi zní dost překvapivě, a proto mi nezbývá, než toto svoje stanovisko objasnit. Evropská civilizace a kultura jsou plodem křesťanského učení o poměru člověka k Bohu a smyslu lidského života. O „duši Evropy“ nelze hovořit dříve než po její christianizaci v raném středověku. Cyklické pojetí dějin pohanských civilizací nahradila perspektivou dějinného vyvrcholení v lineárně pojaté budoucnosti,

13.11.2008 20:47:21

72

konfrontace

završené věčností. S využitím pozitivních aspektů antické civilizace dala Evropě životní elán a misijní étos, zanechávající stopy po celém světě. První vážný úder, který Evropa obdržela, je historicky spjat s nástupem protestantismu. Lutherova rebelie, jakkoli motivovaná nábožensky, vnesla do duchovního života evropských národů duch subjektivismu a individualismu. Původní duchovní jednota Evropy vzala za své. Onemocnělá duše Evropy od té doby stonat nepřestala a choroba, jež ji zasáhla, působí účinněji, než mnozí předpokládali. Subjektivismus v náboženské oblasti, vyvolaný protestantskou revoltou proti skutečným i smyšleným zlořádům v církvi, překročil hranice náboženství a stal se základem pro vznik a šíření politického liberalismu. Původně křesťanskou Evropou začalo obcházet strašidlo svobody, chápané ve smyslu emancipace veřejného života z područí náboženství. Volání po svobodě slova, vyznání a odluce státu od církve nebylo motivováno úmyslem zamezit neoprávněným formám zasahování církve do chodu státu či snahou osvobodit církev, aby svoji úlohu ve společnosti mohla plnit nikoli jako převodová páka osvícenského režimu, ale v souladu se svým základním duchovním posláním. Liberální svobody sloužily a dodnes slouží jako nástroj k zamezení vlivu náboženské autority na veřejný život. Není divu, že je dnešní veřejný prostor tak výrazně sekularizován. Bůh je trpěn v soukromí, ale ve veřejném životě vládne lid, třída, národ, strana, podle toho, jaká sekulární ideologie je momentálně u kormidla. Stát a jeho zákony jsou programově od křesťanské etiky odkloněny, aby nebyl narušen údajně neutrální poměr státu k náboženství. Může však stát neutrální postoj k náboženství vůbec reálně zaujmout? Není snad vydělení náboženství pro privátní sféru lidského života výrazem negativního postoje k oprávněnosti náboženství spoluurčovat směřování veřejného života? Je proto pro mne záhadou, co mají Delors a příznivci jeho projektu na mysli, chtějí-li Evropě „vdechnout duši“. Jistě nemají v úmyslu obnovit Evropu v křesťanském duchu. Kdyby si to přáli, jistě by nám to již sdělili. Delorsova výzva se stala impulzem k pořádání konference v Berlíně, která každoročně od roku 2004 „duši Evropy“ hledá. V této souvislosti je třeba poznamenat, že seznam přednášejících nápadně trpí absencí praktikujících křesťanů. Zato zde nechybějí ateisté a agnostici jako José-Manuel Barroso, Vladimír Špidla či George Soros. Když se 8. dubna 2008


13.11.2008 20:47:21



73

sešel José-Manuel Barroso s představiteli Velkého Orientu z Francie a Portugalska, ujistil je svojí podporou a slíbil jim, že jejich požadavky bude na úrovni evropské politiky hájit. Delegace svobodných zednářů byla ujištěna Barrosovým závazkem posílit duch sekularismu a princip odluky státu od náboženství. Výsledkem tohoto jednání, jak o něm referovaly obě strany, je návrh na formální spolupráci při koncipování těch aspektů evropské politiky, jež mají vztah ke kulturním a duchovním otázkám. Francouzští svobodní zednáři přislíbili zpracovat koncept reformy vzdělávací a školské politiky pro celou Evropu, vycházející z důrazu na hodnoty osvícenství a formulace obsažené v Chartě základních práv, jež je součástí tzv. Lisabonské smlouvy. A jakou „duši Evropy“ si asi přeje Vladimír Špidla? Těžko říci, jedno je však jisté: Duše Evropy bude muset být definována genderově. Špidlovi nestačí stávající míra sociálního inženýrství, vyžadující politicky korektní jednání, mnohdy odporující lidské přirozenosti. Poslední návrh ze Špidlova antidiskriminačního šanonu má již téměř totalitní parametry. Obsahují zárodky vzniku „genderových úřadů“ s takřka policejními pravomocemi, a to již nikoli jen pro dohled nad státními a veřejnými institucemi, ale i pro oblast soukromoprávní a rodinnou! Právě tato oblast veřejné politiky získává otevřeně protikřesťanské rysy. Křesťanský pohled na člověka zdůrazňuje přirozenou rozdílnost mezi mužem a ženou při uznání jejich rovné důstojnosti. Komplementarita obou pohlaví nachází svoje institucionální vyjádření ve společenství manželství, otevřeném k životu a zaměřeném k výchově dětí. V posledních desetiletích dochází k úmyslné demontáži přirozené rodiny otevřenou podporou zaměstnanosti žen mimo rodinu, propagací antikoncepce a legalizací potratu. Ještě závažnější dopad na vnímání rodiny a postoj k manželství má dekriminalizace a následné zrovnoprávnění sodomských vztahů s řádným manželstvím. Přestože není reálně možné, vzhledem k lidské přirozenosti, instituce manželství a rodiny volnými svazky bez ohledu na pohlaví zcela nahradit, většina evropských národů se vydala cestou k vytvoření androgynní společnosti, ve které ztráta přirozených pohlavních identit a jejich společenských rolí vytváří prostor ke snadné manipulaci obyvatelstva. A právě takové projekty, napomáhající demontáži klasické rodiny, jakož i jiných aspektů křesťanské kultury a civilizace, financu-

13.11.2008 20:47:21

74

konfrontace

je důsledně nadnárodní mecenáš a ideolog „otevřené společnosti“ George Soros. Může být „duší Evropy“ právě ona doktrína otevřenosti? Co tuto „otevřenost“ vlastně ideově definuje? Vzhledem k tomu, jaká témata jsou Sorosovi v oblasti sociální a kulturní blízká, se zdá, že se jedná o otevřenost pouze k tomu, co přispívá k definitivnímu odstranění těch hodnot, postojů a institucí, které nám tu po křesťanské éře ještě zbývají. Je dosti pravděpodobné, že původní či pováleční architekti sjednocené Evropy si nepřáli rozpad rodiny, veřejnou propagaci homosexuality a genderovou politiku dnešní Evropské unie, jinými slovy, že by nad dnešní Evropou hořce zaplakali. Jaké by si z dnešní situace mohli vzít ponaučení? Odstraníme-li z veřejného života Boha a náboženství jako jeho úběžníky a ukazatele, nevznikne ideově neutrální stát, jehož „trh idejí“ spontánně vygeneruje spravedlivou a lidské důstojnosti odpovídající společnost. Na trůn svrženého Boha usednou jeho protivníci s alternativním světonázorem. Copak není 20. století s jeho totalitními ideologiemi o tom dostatečným svědectvím? Dnes se o tento trůn přetahuje více sil, z nichž dvě momentálně nejsilnější jsou ideologie lidských práv v duchu sekulárního humanismu a islám. V jistém smyslu se tu jedná o spojené nádoby, neboť islámu by se v Evropě nedařilo, kdyby mu protikřesťansky zaměření sekularisté neposkytli svojí politikou, jakkoli nechtěně, prostor k expanzi. V této souvislosti stojí za zmínku návrh Panevropské unie z roku 1952, tlumočený jeho zakladatelem Coudenhove-Kalergim, aby vlajka sjednocené Evropy obsahovala vedle kříže také islámský půlměsíc. Islám je dnes nejdynamičtěji se rozšiřující náboženství v Evropě. Díky nízké natalitě postkřesťanských bílých Evropanů se zvyšuje poměr muslimů v evropských společnostech, a to nejen díky vyšší míře porodnosti, ale i pokračující imigraci pracovní síly z islámských zemí. Mnozí muslimové již totiž dávno vědí, že postkřesťanská Evropa je ideově vyprahlá, a tudíž nepředstavuje účinnou hráz proti šíření islámu na své půdě. O tom svědčí i svojí otevřeností pozoruhodný článek, jehož autorem je Velký mufti Bosny a Hercegoviny Mustafa Cerić, uveřejněný v lednu letošního roku pod názvem Otázka jediné muslimské autority v Evropě. Úkolem článku je obhájit myšlenku vytvoření jediné celosvětové autority pro otázky občanského a náboženského života muslimů. A autor se domnívá, že nejlepším místem pro začátek tohoto pro-


13.11.2008 20:47:21



75

cesu je právě Evropa. Článek byl publikován v časopise European View, vydávaném Centrem pro evropská studia. Cerić v něm obhajuje názor, podle něhož by měli všichni muslimové podléhat nejen zákonům šaríá, ale také jedinému společnému politickému a duchovnímu vůdci. Jednotlivé státy by měly smluvně garantovat fungování této paralelní jurisdikce, což by v praxi znamenalo položení základů pro utvoření evropského chalífátu. „Islámská smlouva, šaríá, je věčná, nezpochybnitelná a neohraničitelná,“ píše Cerić, a „jednotný evropský imamát (uvedení zákonů šaríá do praxe)“ byl měl zajistit „institucionalizaci islámu v Evropě“. Autor dále poznamenává, že by se oba velké proudy uvnitř islámu měly spojit za účelem „vytvoření jednotné celosvětové muslimské autority“. Cerić píše, že si islám v Evropě zasluhuje nejen pouhé uznání, ale i vytvoření takového prostředí, které by evropským muslimům umožnilo institucionální reprezentaci, mající politickou podporu vlád i veřejnosti. Cerić vidí spojení mezi dnešní Evropou a politickým islámem naprosto jasně. Po závěrečných výrocích, které hraničí s urážkami (evropská společnost ještě „nedospěla“ do stadia, aby si dostatečně uvědomovala výhody jednotné muslimské autority), zakončuje svůj článek touto nosnou myšlenkou: „Jednotná muslimská autorita v Evropě bude dříve či později ustavena, a to s ohledem na potřeby mladých muslimů, kteří svou islámskou identitu nadřazují nad svou identitu národní a etnickou…“ Na jiném místě článku uvádí autor paralelu mezi islámem jako „univerzálním“ náboženstvím a muslimy jako „globálními obyvateli“. Jak je patrné, v Cerićově koncepci existuje přímé spojení mezi návrhem na vytvoření evropského chalífátu (ačkoli Cerić tohoto výrazu přímo neužívá) a kosmopolitní ideologií globalizace, jejíž klíčovou součástí je evropská integrace. Jak Cerićově strategii aktivně čelit, když Evropa ztratila svoji původní identitu a životní elán? Jeden z velkých duchů Anglie prvních desetiletí 20. století, historik a politik Hilaire Belloc, je autorem knihy Evropa a víra (Europe and the Faith, 1920). Svůj příspěvek zakončím citátem z této knihy: „Dospěli jsme, v důsledku té tři sta let staré katastrofy, k takovému stavu společnosti, k rozvratu norem, rozpuštění duchovního rámce, že je to pro společnost dále nesnesitelné. Mnoho lidí si začíná uvědomovat, že snaha kráčet touto stále setmělejší cestou dál je jako hromadění dluhu. Autorita, tento životní princip, ztrácí svůj význam, a civilizace, kterou jsme zdědili, a za kterou neseme odpovědnost, se chvěje před hrozbou svého vlast-

13.11.2008 20:47:21

76

konfrontace

ního zániku. V takové situaci platí historická pravda, že tato naše Evropa, vybudovaná na vznešených základech klasického starověku, byla zformována katolickou církví. Díky ní existuje a na ní závisí její budoucnost. Buď se Evropa k víře navrátí, nebo zahyne. Víra je Evropa. A Evropa je víra.“

Helmut Kohlenberger, rakouský filosof, překladatel, spolupracovník revue Střední Evropa Známá spisovatelka Hilde Dominová jednou poznamenala, že Spolková republika Německo je nejdobromyslnější státní zřízení, které kdy na německém území existovalo. Nabízí se to samé říci i o Evropské unii, pomyslíme-li na války a hrůzy minulého století, kterými evropský kontinent prošel. Římské smlouvy z roku 1957 zakládající Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii byly po prodělané světové válce velkým příslibem, který není v žádném případě samozřejmostí. Historické kořeny eroze Vypuknutím první světové války začíná evropský soumrak. Přichází po období 19. století, po době Marxově, Nietzschově a Freudově, kteří se stali hlavními diagnostiky doby, v níž dochází k uvolnění pudových sil ve společnosti i v lidských vztazích, k rozpoutání technicko-ekonomického vývoje, který ničí tradiční formy hospodářství, a k celkovému rozklížení dosavadního státního uspořádání. Nietzsche ohlásil „tragické období“, jehož stín na nás stále dopadá, i když není příliš vnímán. S ohledem na válečná kataklyzmata a na vše, co jsme v první polovině 20. století prožili, je vlastně udivující, že následné evropské sjednocení proběhlo úspěšně. Avšak ve společensko-kulturní rovině nenastal ani po válečných traumatech a prodělaném šoku žádný zásadní obrat. Určité kulturní a duchovní vakuum, které se plně projevilo v poválečných desetiletích, obsadila „Amerika“ – džíny, Hollywood, Coca-Cola, McDonald´s, rock, televize, počítače, virtuální realita, Second Life… Svoboda starého světa založená na tradičních institucích a smluvních vztazích se zdála


13.11.2008 20:47:21



77

být zaručena navždy – a trvala až do revolty amerických univerzitních studentů formovaných zkušeností vietnamské války. Tato revolta (s)vedla Evropu ke skrytému či otevřenému antiamerikanismu, jehož důsledkem bylo podlomení důvěry v obtížně budovaný (principiálně anglosaský) parlamentní systém. Tento podvratný proces nenastal okamžitě. Počáteční frontální útok se podařilo relativně rychle dostat pod kontrolu, a to i přes časté pokusy o atentáty a teroristické akce radikálních skupin, které se opíraly o sympatie mediálně-intelektuálních kruhů (jejichž předním reprezentantem byl například Sartre). Podvratný proces se prosazoval pomalu, ale nezadržitelně – a prosazuje se s úspěchem až do dnešní doby. Jde o jakýsi pochod institucemi probíhající podle určitého programu na mentální rovině a táhnoucí se od studentských hnutí na univerzitách koncem šedesátých let až k dnešním médiím, politickým stranám, soudům, církvím. Jeho výrazem je rozšířené a od reality odtržené přesvědčení, které bychom mohli nazvat ekologicko-pacifisticko-feministický socialismus. V podstatě se jedná o novou ideologii, která opěvuje všeobjímající kulturní přátelství se vzájemným tykáním, ale která zároveň podkopává smysl pro takové hodnoty, jako je vnitřní disciplína, zdrženlivost, sebekázeň, úcta k tradici. Přitom právě tyto hodnoty vytvářejí předpoklady pro uskutečnění všech dalších snů a vizí. Znepokojivé „přehodnocení hodnot“ Teprve stoupající nezaměstnanost a s ní spojená vyostřená konkurence vnesly do tohoto prostředí novou orientaci a způsobily probuzení z evropského snu, pokud někdy existoval. Převaha pokrokářských kulturtrégrů ve veřejném životě způsobila úpadek celkové vzdělanostní úrovně v kulturní oblasti, ve školství i v širokých vrstvách obyvatelstva. Zvýšil se počet těch, kteří jsou znechuceni politikou, žijí v nezájmu o věci veřejné a jsou zapouzdřeni v uniformním životním vzorci, k němuž patří „žít a užít“ včetně oblíbeného požitkářství. V důsledku stále masivnějšího působení tradičních i nových médií a stále častějších útěků do virtuální nirvány se urychlila eroze tradičních rodinných a společenských vazeb, vedoucí až k rozpadu všech institucionálních struktur. Při výzkumu politických stran bylo zjištěno, že se tradiční masové strany rozpouštějí, stranická politika se stává koaličním

13.11.2008 20:47:21

78

konfrontace

kalkulem funkcionářských elit a důležitá role politické opozice se marginalizuje. Fascinace imaginárními obrazy a mediálními zprávami (kino, reklama, udělování cen, sny o dovolené…) napomáhá vymýtit opravdové životní zkušenosti i samotnou realitu – posledním názorným příkladem je zhroucení imaginárního světového finančního systému. Na pozadí této eroze můžeme také lépe porozumět slavnostním projevům představitelů politických elit, kteří zmiňují „hodnoty“ a „zodpovědnost“ v nezávazné všeobecnosti, jež nápadně připomíná Nietzscheho zásadní postřeh o probíhajícím „přehodnocení hodnot“ (Umwertung der Werte) od etiky „lásky k bližnímu“ k chování založenému na „vůli k moci“. Diskuse o tom, má-li být v preambuli evropské ústavy zmínka o Bohu, byla z tohoto pohledu velmi poučná. Svědčila nejen o postupující destrukci hodnot, ale také o neústupnosti různých tradicionalisticky zaměřených náboženských uskupení, která proti všeobecné erozi sice rebelují, ale v důsledku strnulé fixace na vlastní zájmy se uzavírají jakémukoliv naslouchání novým zkušenostem. Diskuse o podstatných hodnotových odlišnostech ležících v základech jednotlivých kultur se teprve postupně stávají mediálně a politicky přípustnými. Je proto obtížné za daného stavu vůbec říci, kam, do jaké kultury, mají být přistěhovalci, případě azylanti integrováni. Jak dál? Jelikož ani škola, ani stát a církev nenabízejí v nepřehledné mediální atmosféře dostatečnou hodnotovou orientaci, lze to jen stěží očekávat od bruselských politických elit. Zvláště když je Brusel vnímán řadovými občany jako příliš vzdálené politické a mocenské centrum, které zasahuje nevhodnými reglementacemi do zcela specifických oblastí i na regionální úrovni (jako například výroba regionálních produktů a specialit). V poslední době se z nejvyšších bruselských kruhů dokonce ozývají pochybnosti o účelnosti národního práva jednotlivých členských zemí – a nejvíc zaznívají z centra vyprázdněné judikatury Evropského soudního dvora. Pokud nebude pracně dosažený proces evropského sjednocování a nacházení společného konsenzu ve svých kulturních základech posílen, zůstane Evropa stát na prahu celosvětové hospodářské krize na slabých nohách. Nový evropský začátek, který by se vzepřel rozsáhlé kulturní erozi a cynismu, potřebuje nutně


13.11.2008 20:47:21



79

více iniciativy na lokální úrovni – v rodinách, obcích, školách a kostelích. Bude z toho žít nejen politika budoucnosti, ale i Evropa jako celek. (Překlad Aleny Falathové vychází v redakční úpravě)

Ivan O. Štampach, teolog, religionista a publicista Optimistické mínění spojuje vznik států s hodnotami. Političtí realisté typu Thomase Hobbese nebo Carla Schmitta se domnívají, že stát spočívá na holé moci. Praktičtí politikové vědí, že hodnoty jsou oblíbené, a proto se jimi zaklínají jako mantrami, zejména v situacích, když je jejich cynismus až příliš zřejmý. Nejčastěji v této situaci zmiňují svobodu a demokracii. Občas i kritičnost a racionalitu. Jsou i tací, kteří případné kritiky umlčí přiznáním k hodnotám, o nichž tvrdí, že jsou křesťanské. Když se o hodnotách mluví v éře vlády kvantity (jejímž hořkým ale přesvědčivým kritikem byl u nás málo překládaný René Guénon), mohli bychom očekávat, že jde o naměřené hodnoty nějaké veličiny. Nebylo by divné, kdyby po nás například analytici jazyka chtěli, abychom jim ukázali v jakých jednotkách se evropské hodnoty měří. Vždyť i u hodnot bychom mohli očekávat měřitelnost na základě přesných definic. Filosoficky vzato… Hodnotou ve smyslu antropologických a politicko-filosofických úvah není to, co je, ale spíše to, co býti má. V pozadí jsou zřejmě nějaké (s antickými a středověkými filosofickými klasiky řečeno) soudy praktického rozumu, jež nás vedou k závěru, že je žádoucí k něčemu směřovat, o něco dbát. Mluvíme-li o hodnotách působících u zrodu států a doprovázejících státy na jejich cestě dějinami, máme zároveň na mysli to, co usměrňuje osobní i kolektivní jednání. Mistři podezření hájí přesvědčení, že hodnoty jsou součástí ideologie, tedy účelového ideového odůvodnění pragmatických zájmů. Ve prospěch skeptiků svědčí zkušenost, že nacismus se ve své oficiální propagandě silně dovolával obrany evropských hod-

13.11.2008 20:47:21

80

konfrontace

not proti barbarství z Východu. Stalinistická karikatura socialismu a její poststalinská agónie šermovaly takovými těžko zpochybnitelnými hodnotami, jako jsou rovnost, sociální spravedlnost a mír. Jejich liberální protějšek zavrhl filosofování o transcendentní záruce hodnot a prohlásil, že každý jednotlivec se může řídit hodnotami, jaké se mu líbí a že stát sleduje cíle, na kterých se shodne většina, aniž by je směl nějak hodnotit. Historicky vzato… Evropská unie není státem, ale k úděsu euroskeptiků má znaky konfederace a možná je jakýmsi soustátím, ostatně jako kdysi Svatá říše římská. Není bez zajímavosti si všimnout, jaké hodnoty byly ve hře na počátku existence tohoto útvaru. Ke spolupráci dříve znepřátelených evropských států se ponejprv hlásí deklarace tehdejšího francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana z roku 1950. Její faktickou realizací je Montánní unie (též Evropské společenství uhlí a oceli). O sedm let později uzavřely státy dohodu o spolupráci v oblasti atomové energie (Euratom). Parlamentní shromáždění, tehdy ještě s vyslanými zástupci národních parlamentů, se změnilo v přímo volený Evropský parlament až roku 1979. Jsou-li v tomto procesu ve hře nějaké univerzální a nenapadnutelné hodnoty, jsou to nejspíše hodnoty bankovních kont. Evropské hodnoty můžeme zkusit najít i u instituce, která je na členské státy méně náročná, leč ve svých deklaracích filosofičtější. Londýnskou smlouvu deseti evropských zemí, jíž byla již roku 1949 založena Rada Evropy příští rok doplnila v Římě podepsaná Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a roku 1954 následovala Evropská kulturní úmluva. V roce 1959 byla založena opravdu významná instituce, jež má s evropskými hodnotami hodně co dělat, ba dokáže je účinně prosazovat. Je to Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku. Pro pojetí lidských práv je zajímavé, že bez případného vlivu východoevropských zemí (které do pádu komunistického režimu v Radě nebyly) byla roku 1961 schválena Evropská sociální charta. Dalšími rozhodnutími směřujícími k aplikaci hodnot, které mohou být označeny za evropské, může být například ochrana menšin a potírání všech forem rasismu, xenofobie a nesnášenlivosti (podle prohlášení Rady Evropy o politických prioritách z roku 1993). Na to o dva roky


13.11.2008 20:47:21



81

později navázala Rámcová úmluva o ochraně menšin. Významná je z hlediska různých vnitroevropských hodnotových kontroverzí i Evropská úmluva o lidských právech a biomedicíně s pozdější aplikací zakazující klonování lidských bytostí. Za diskutabilní by asi strážci konzervativního pojetí hodnot pokládali rozšíření Evropské úmluvy o lidských právech požadující zrušení trestu smrti za všech okolností. Přihlášení k evropským hodnotám s víceméně politickým podtextem má často přibližně tuto podobu: Trváme na osobní svobodě a zodpovědnosti, lidské důstojnosti, solidaritě, aktivní občanské společnosti, tržním hospodářství a demokratickém právním státě. (Evropské hodnoty, o. s.) Pozor na převleky a zástěrky Co však podobné proklamace de facto znamenají? Čím se liší od přihlášení se ke střídání ročních dob nebo k tomu, že člověk během života stárne? Hospodářství prostě je tržní, ať si to kdo přeje nebo nepřeje, jiné být nemůže (nemyslíme-li na mimořádnosti v době válečných nebo přírodních kataklyzmat). Jakýmsi protipólem tržního hospodářství je solidarita. Žádná politika a žádná ekonomika se neobejde bez odpovědi na otázku, v jakém vztahu má být princip tržní a soutěžní k principu solidárnímu. To jednoduchá prohlášení však už neřeší. Nestačí tyto hodnoty postavit prostě jen vedle sebe. Sotva kdo z těch, kdo jsou doma v evropském kulturním prostoru, by si dnes troufl hlesnout proti osobní svobodě a demokratickému právnímu státu. Připisujeme si však právo odlišit demokracii od hry na demokracii, svobodu fiktivní od svobody skutečné. Solidarita či sociální spravedlnost se někdy chápe jako protějšek svobody. Tak jako svoboda bez solidarity je spíše anarchií (a předstupněm tyranie), tak opačně, se solidaritou mohou zaštiťovat diktátorské manýry, despotické omezení lidských a občanských práv (s tím máme bohaté zkušenosti). Prostý výčet víceméně politických programových bodů převlečených do hávu evropských hodnot je neuspokojivý. Aby se proklamované hodnoty nestaly ideologickými zástěrkami falešné svobody dostupné jen vyvoleným, aby neomlouvaly falešnou solidaritu srážející talenty, aby úvahy o aktivitě občanské společnosti a zodpovědnosti nemaskovaly bezohlednou diktaturu

13.11.2008 20:47:21

82

konfrontace

kapitálu, je nutno v hledání evropských hodnot zajet na hlubinu. Nespokojit se s hodnotami politickými. Chápat je jako aplikaci podstatnějších filosofických postojů. Nestačí pohybovat se po horizontále líbivých deklarací. Neobejdeme se bez pohybu po duchovní vertikále Evropy. Otázky kolem identity a křesťanství V této souvislosti se často připomínají křesťanské duchovní kořeny Evropy. Opomíjí se tím pochopitelně mohutný židovský přínos k utváření kulturní a politické identity Evropy. Zapomíná se rovněž, že Evropa sahá až k Uralu a že Rusové žijící na našem kontinentu od jeho východních úbočí dál až k Čukotce a Kamčatce nejsou od evropských Rusů kulturně odlišní. A že naopak Evropany jsou například i částečně buddhističtí Evenkové. rovněž Komijci, Něnci, a Jakuti praktikující šamanské kulty a muslimští Baškirové. Tvoří-li evropskou identitu křesťanství, můžeme ji upírat i Arménům a Gruzínům, národům, které byly křesťanské dlouhá staletí před námi, ale svévole geografů rozhodla, že jsou Asiaty? A připíšeme ji africkým Etiopanům, kteří jsou křesťanskou zemí od 4. století? Počítáme už rovnou s tím, že masivně křesťanská Amerika evropské hodnoty prostě sdílí nebo že jsou to snad hodnoty euroamerické? Evropa a křesťanské instituce se překrývají jen částečně. Hodně přes polovinu členů křesťanských církví žije mimo Evropu. Desítky milionů Evropanů nemá o křesťanství ani ponětí. Snad jen tuší, že takové náboženství existuje. Při nedávném výzkumu mladých lidí zde v srdci Evropy se k sympatiím vůči křesťanství přihlásilo patnáct procent, zatímco buddhismus svým zalíbením obdařilo kolem osmdesáti procent Čechů do pětadvaceti let. Evropu nepochybně formovala biblická tradice, tedy tradice převážně árijským Evropanům propůjčená semitskými Asiaty, Židy, kteří muže jménem Jošua ha Nocri uznali za Pomazaného Božího, a jejich krajany, kteří jsou v tom opatrní a drží se starší vrstvy tradice. Je to tradice jejímž legitimním pokračovatelem je islám s koránem, který dále zpracovává biblickou látku a rozvíjí biblické motivy. V době formování evropských hodnot se Evropan s touto jejich aplikací setkal v Andalúsii, na Pyrenejském poloostrově, kde pod záštitou cordóbského emirátu a později chalífátu od 8. stol., zejména za maurských dynastií vzkvétal obchod,


13.11.2008 20:47:21



83

vědecká, filosofická a náboženská spolupráce tří abrahámovských náboženství. Odtud Evropa dostala základy matematiky, filosofické podněty pro scholastiku, základy pozdějšího urbanismu, jakož i literární, výtvarné a hudební impulsy. Křesťanství přineslo jedinečné poselství, které Evropa nechala plně rozkvést a předává je nesobecky každému, kdo se k němu chce přiblížit. Je to poselství o Bohu, který se stal člověkem proto, aby se člověk mohl stát bohem. Je to poselství o Bohu, který se nerozpouští v přírodní imanenci a není ode všeho odpoutaným, na všem nezávislým Absolutnem. Je to poselství o Bohu, který je metakosmickou Prázdnotou pod vším a před vším, ale i božským plérómatem, Bohem nezvladatelným, ale vše pronikajícím. Potud by se ještě duchovní pilíř Evropy shodl se starověkým hermetismem, s některými gnostickými proudy (kolem Naasejského traktátu a Písni o perle), snad i s některými proudy indickými. Podstatný objev, jímž Evropa stojí a padá je to, že s Bohem není možno se setkat jinak, než tak, že se setkáme s člověkem. Bůh je skutečně lidský. Člověk má božský potenciál, který může a má být probuzen. Toto probuzení, tento návrat člověka z odcizení k sobě (již podle Augustinových Vyznání), toto jeho duchovní znovuzrození ukazuje nové možnosti v renesanci. Duchovní hnutí započaté v Itálii před polovinou 15. století je renesancí lidství. Objevuje se provokativní myšlenka a dráždivé slovo: humanismus. Ale není právě humanismus pilířem evropského hodnotového systému? Postupná destrukce lidství Strážcové verbálních ortodoxií zapomněli, že tradice je organická a živá, že je to plynutí. Zakonzervovali určitou její etapu, jíž svévolně prohlásili za normativní. Podle nich člověk v humanismu sesadil Boha s trůnu a posadil se tam místo něj. Humanismus je podle nich rouhání a modloslužebnictví. Renesance jako všechno lidské a historické má dvě tváře. Prostřednictvím autorů jako Mikuláš Kusánský, Giovanni Pico della Mirandola a Desiderius Erasmus Rotterdamský nechává božské žít v nitru člověka a lidské spočívat v Bohu. Dává člověku důstojnost, na níž předchozí etapy rozvoje evropské myšlenky zapomínaly, i když v pramenech víry byly k ní dostatečné důvody. Působením takových postav jako Niccoló Machiavelli a Francis Bacon

13.11.2008 20:47:21

84

konfrontace

však člověk začíná být zpochybňován. Je sesazován s trůnu, na který dosedl. Nahlodaný humanistický étos se později hroutí pod náporem positivismu a analytické filosofie, pro níž je humanistické téma pseudoproblémem. Nic o lidské důstojnosti a navazující ochraně lidské integrity a svobody nevyplývá racionální cestou z empirie. Je to téma, o němž nelze mluvit, rozumějme, nelze o něm mluvit kupeckým jazykem, a proto musíme o něm (s Ludwigem Wittgensteinem) mlčet. Člověk je definitivně rozleptán mistry podezírání Karlem Marxem a Sigmundem Freudem. Zpočátku snad jen chtěli dát slovo zanedbávané biologické a sociální stránce lidství, v důsledném rozvoji svých myšlenek však nechali oni sami a hlavně jejich následovníci lidství, aby se v neosobních silách ztratilo. Osobnost je determinována neosobními silami. Člověk musí být s Jacquesem Derridou dekonstruován. Nakolik proti dobrým úmyslům autorů vede teoretická dekonstrukce k sociální, kulturní nebo i fyzické destrukci člověka, to by bylo na samostatnou úvahu. Je-li totiž člověk jen arénou pro hru mimolidských sil, jaký má smysl mluvit o svobodě? Proč hájit svobodu těch, kteří nic nevlastní a nemají sílu ji sami pro sebe obhájit? Nemá-li lidství jedinečnou a nezastupitelnou duchovní hodnotu, je-li vše lidské nakonec jen proudem biochemických dějů, proč poskytovat lidskému životu zvláštní ochranu? Co znamená aktivní občanská společnost a demokratický právní stát tam, kde jsou politické vztahy interpretovány ve smyslu cynické reálpolitiky? Až příliš vratká pozice Evropské hodnoty, jak je příležitostně vyhlašují různá občanská uskupení a jak se k nim hlásí evropské instituce, jsou nezajištěné a snadno se zvrátí ve svůj opak. Svoboda se snadno stane anarchií, řád tyranií, svobodné podnikání organizovaným lupem, osvobození proletariátu diktaturou nad proletariátem a sociální spravedlnost tyranií. Práva menšin se snadno zvrátí v tyranizování většiny, občanská společnost je brzy výnosným obchodem, kritičnost a racionalita vše i sebe požírající skepsí. Bez živého napojení na antické a biblické zdroje, bez duchovního zakotvení mutují proklamované hodnoty ve svůj opak. Je to pro duchovní a politické evropanství, jímž se zaštiťujeme nebo po němž snad i upřímně toužíme, prekérní situace.


13.11.2008 20:47:21



85

Připusťme, že nemají pravdu technologové moci a že státy i soustátí povstávají s hodnotami. Pak s nimi ale i padají. Padne tedy i Evropa dekonstrukcí člověka jako duchovně tělesné, celistvé, transcendující bytosti? Hodnoty, jejichž úkolem je zdobit volební programy a slavnostní proslovy, nemají sílu udržet Česko ani Evropskou unii při životě. Je-li co opravdu hodno zájmu, pozornosti a uplatnění, je to spirituálně zakořeněná důvěra v člověka, v jeho potenciálně nekonečné možnosti. Humanistická důvěra, že přes své zjevné chyby je člověk mikrokosmos, ale i mikrotheos, a právě proto musí pak na něj být aplikovány i ony únavně omílané politické principy – brané však tentokrát pro změnu vážně.

Petr Sak, sociolog, vysokoškolský pedagog a publicista Evropská unie vznikla díky snaze řešit problémy národních států a jejich vztahy v důsledku tragického vývoje Evropy ve 20. století. Proto jsou dětská léta její existence poznamenána rozpory a problémy, které byly i příčinou jejího „početí“. Bylo by naivní domnívat se, že Evropská unie může vzniknout a fungovat na základě přenesení politického projektu do praxe. Nosným médiem politiky je sice moc, avšak schopnost moci utvářet a přetvářet sociální skutečnost je omezená. Tento rozpor je jedním ze základních problémů, které se promítají do fungování Evropské unie a jejích integračních procesů. V jedné rovině existuje sféra formální politiky s deklarovanou demokracií, politiky formálních rozhodovacích procesů, formálních dokumentů, institucí a institutů, v druhé rovině existuje sféra spontánního života sociálních entit. Zatímco první sféru symbolizují bruselské politické a byrokratické elity, Evropská ústava, Lisabonská smlouva, další smlouvy a Evropský parlament, druhou rovinu symbolizuje evropská identita jako výsledek sociokulturního života, která zpětně na tento sociokulturní život působí. Médiem první sféry je moc a právní normy, médiem druhé sféry jsou sociální normy, hodnoty a další jevy sociálního života. Napětí mezi těmito sférami vyvolává krize, problémy a nespokojenost, takže hrozí až dezintegrace. Oba procesy sjednocování Evropy, formální a sociální, probíhají vlastním odlišným tem-

13.11.2008 20:47:21

86

konfrontace

pem. Z nerespektování jedinečnosti temporality obou procesů eurobyrokraty a politiky plynou možné konflikty. Pod maskou demokracie… Západoevropská společnost byla pro občany východního bloku atraktivní nejen svou ekonomikou a možností volného pohybu, ale i vizí vyspělejší demokracie. Uvěřili evropskými elitami proklamovanému principu subsidiarity a domnívali se, že evropská demokracie odebere něco moci národním politickým elitám a tuto moc předá občanovi. Avšak evropské elity místo hledání modelu evropské demokracie a jejího rozvíjení „školí“ občany v demokracii mimo politický systém, v němž žijí a za nějž jsou odpovědní. Zatímco vyjadřují starost o demokracii v Číně, Rusku, Bělorusku, na Kubě a chválí demokracii v Kosovu, Gruzii a na Ukrajině, občanovi Evropské unie politickou moc a vládu nad věcmi veřejnými nezvyšují anebo dokonce snižují. Namísto vytváření evropské demokracie jako nového politického fenoménu kvalitativně nové evropské sociální entity budují politické elity systém politické manipulace, v němž je občan statistou a uskutečňovatelem projektů bruselské byrokracie. Vážným mementem je kauza Evropské ústavy a Lisabonské smlouvy. Poté, co občané v národních referendech odmítli Evropskou ústavu, „Brusel“ rozhodl, že občané již nesmějí dostat možnost rozhodovat a modifikovanou ústavu v designu Lisabonské smlouvy se rozhodl prosadit nezávisle na jejich vůli. Tento záměr se podařil s jedinou výjimkou, neboť Irové Lisabonskou smlouvu v referendu odmítli. Podle předem jednoznačně daných „demokratických“ pravidel mělo být „ne“ jako výsledek referenda i evropským „ne“ Lisabonské smlouvě. Zde však končí demokracie a začíná manipulace elit. Argumentuje se tím, že 860 tisíc Irů a 53 procent oprávněných irských voličů přece nemůže rozhodnout o celé Evropě. Výsledky však lze také interpretovat jinak: Lisabonskou smlouvu zamítlo sto procent národů, kterým bylo dovoleno rozhodovat v referendu. Evropská demokracie v současnosti není výrazem subsidiarity a směřování k decentralizaci moci, ale naopak, moc a rozhodování se stále více koncentruje a probíhá v jakémsi netransparentním bruselském pološeru politických elit, (demo)kracie – (byro)kracie, moci skryté za oponou – kryptokracie.


13.11.2008 20:47:21



87

Krize závažnější než finanční Průnik různých globálních a civilizačních procesů vytvořil zvláštní turbulence, v jejichž víru se ztrácí čistota ideologií, politický profil stran, a zůstávají jen holé pragmatické zájmy jedinců, skupin a států. Hlasatelé liberalismu a volného trhu určují kvóty a poskytují dotace, když předtím politici nové levice prováděli politiku, které by se pravicoví politici neodvážili – a najednou v maškarním víru finanční krize pravicoví politici volají po zestátnění, po socializaci bank a průmyslu, a George Bush, personifikace amerického neokonzervatismu, je v českých médiích nazýván komunistou. Nedojde zde však sluchu občan, který by se nepochybně tázal: „Kde je odpovědnost bankéřů, kteří světovou finanční krizi způsobili, kde je odpovědnost Mezinárodního měnového fondu a dalších zúčastněných institucí?“ Namísto povolání bankéřů k odpovědnosti dostali v USA tito finančně ničím neohrožení muži 700 miliard dolarů, ze kterých již opět ukrajují pro své odměny a zlaté padáky, s jejichž pomocí se snesou, jak se domnívají, někam, odkud nebude vidět útrapy a pravdu tohoto světa. V třeskuté situaci globalizačních procesů, zániku bipolárního světa a vznikajícího světa multipolárního, v situaci ekonomické krize se zdá, že všechno je možné. Pravicový politik Nicolas Sarkozy se chystá na ochranu před finančními toky z „komunistického východu“ k opatřením, kterými komunistické státy vznikaly – k socializaci (zestátnění) bank a průmyslu. To, s čím se Západ musí vyrovnat, však není pouhá finanční krize, je to především krize hodnot a krize politická. Západní civilizace se stala civilizací „zlatého telete“ a v jeho službách byl vytvořen relevantní politický systém. Evropské unie se to týká v plné míře. S jakými hodnotami je Evropská unie a evropská společnost vůbec spojena? I zde vidíme svár. V současnosti probíhá a v nejbližší budoucnosti bude dále probíhat kulturní, intelektuální a politické zápolení o obsah nové evropské identity. Podobně jako morálku, ani identitu nelze stanovit formálním právním aktem. Tak jako jiné sociální identity i evropská identita je svým způsobem „živá“, to znamená, že je v pohybu, neustále se definuje a redefinuje v reálných sociálních procesech. Osvícenější Evropané usilují o takovou evropskou identitu, která v sobě bude

13.11.2008 20:47:21

88

konfrontace

obsahovat bohatství jednotlivých národních kultur a národních identit a současně bude zahrnovat univerzální vrstvu jako průnik národních kultur a nově utvářených sociokulturních hodnot. Evropa by tak představovala jednotu v rozmanitosti, což umožní uchování celého kulturního dědictví. Kulturní rozmanitost na relativně malém prostoru Evropy je nezastupitelnou duchovní hodnotou budoucího globalizovaného světa. Tato vývojová varianta se však nemusí automaticky prosadit. Evropa se také může vyvinout do „macdonaldizované“ podoby: Pod tlakem masové kultury, globalizace a nesprávně nastavených politických procesů se může formovat společnost na úrovni „nejnižšího společného jmenovatele“, na úrovni všežravého, tlustého zlatého telete. Češství ve vztahu k evropanství K evropské identitě a jejím hodnotám se Češi vztahují dlouhodobě, evropská identita patří k významným vývojovým znakům jejich socializace. V empirickém sociologickém výzkumu se ukázalo, že češství a české vlastenectví není v protikladu k evropanství, ale naopak. Čím intenzivněji a hlouběji jedinec prožije a zvnitřní sociální entity nižšího řádu, jako je rodina, lokalita, region a národ, tím kvalitněji je schopen prožít evropskou identitu a stát se plnohodnotným Evropanem. Zpětně zase evropská identita pozitivně ovlivňuje hodnotový systém českých občanů. Lidé s vyššími kompetencemi k životu v evropské společnosti, měřenými indexem evropeizace, mají také blíže k hodnotovému systému dnešních vyspělých Evropanů, to znamená k postmateriálním hodnotám, udržitelnému rozvoji, ochraně životního prostředí, participativní demokracii, solidaritě, odpovědnosti za druhé, preferenci kvality života před materiálními hodnotami, sebezdokonalování před užíváním si, preferenci duchovních a myšlenkových podnětů před smyslovými prožitky, myšlenek a idejí před majetkem, rozvoje osobnosti před ekonomickými a sociálními jistotami, preferenci mezilidských vztahů před kariérou a individuálních duchovních aktivit před formalizovanými rituály. Naopak lidé s malými předpoklady evropeizace dávají přednost materiálním hodnotám a hédonismu. Vzhledem k tomu, že devadesátá léta znamenala velkou valorizaci těchto hodnot, příklon k evropským hodnotám vytvářel v Čechách ostrůvek


13.11.2008 20:47:21



89

pozitivní deviace, jakési pozitivní hodnotové orientace směřující do budoucna. Samotné jádro Evropy, země původní Evropské unie, však v posledních letech zaznamenalo určitý odklon od postmateriálních hodnot, jejichž význam podle výzkumů R. Ingleharta narůstal v sedmdesátých a osmdesátých letech. Projekcí těchto hodnot do společenské reality je sociální stát, který má být podle národních a evropských elit demontován. Tím se dostává do konfliktu politický a ekonomický systém s hodnotovým systémem Evropanů, což zákonitě vytváří podmínky pro nestabilitu, napětí a společenské konflikty. Ideální společnost je taková, která se udržuje hodnotovým konsenzem svých členů a zvnitřněnými sociálními normami a morálkou. Tímto směrem by se měla Evropská unie ubírat, a nikoliv směrem k manipulaci občanů Evropy evropskými elitami.


13.11.2008 20:47:21

90


stati a úvahy

13.11.2008 20:47:21


Křesťanské hodnoty v proměnách Evropy

91

st at i a ú va h y

Křesťanské hodnoty v proměnách Evropy Tomáš Halík Sociolog, religionista, filosof a kněz Tomáš Halík (1948) publikoval přes 200 prací doma i v zahraničí. Je členem Evropské akademie věd a umění a řady vědeckých společností. Angažuje se ve veřejném životě, vyslovuje se pro toleranci a dialog mezi příslušníky různých národů a náboženství. Zabývá se též otázkami evropské kulturní identity. Následující stať je zkrácenou a upravenou verzí přednášky, kterou autor pronesl při slavnosti u hrobu Karla Velikého v katedrále v Cáchách v listopadu 2004 a publikoval v knize Vzýván i nevzýván (Praha, Lidové noviny 2004).

Evropa se neustále proměňuje. Není právě tato proměnlivost, tato věčná dynamika evropských dějin prvou z „křesťanských hodnot“, kterou bychom si měli připomenout? Nebyla právě víra Abrahamova, víra Mojžíše, vedoucího svůj lid pouští z otroctví do zaslíbené říše svobody, víra proroků Izraele a víra, kterou žil a které učil Ježíš Nazaretský, onou silou, která lidstvo vyvedla z koloběhu věčných návratů, která člověku otevřela dimenzi dějinnosti a zejména dějinám Evropy vdechla dramatický náboj? Nebyl právě Ježíšův příkaz „Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky“ tím impulzem, který jeho učedníkům otevřel široký horizont světa a který přeskočil jako jiskra z Judeje do prostoru, politicky ztvárněného Římem a kulturně Řeckem, aby právě tento prostor přetvářel a otvíral všemi směry, do šířky i hloubky, fyzicky i duchovně, politicky i myšlenkově a spirituálně? Ano, prvé, co mne napadlo, když jsem přijal téma „Křesťanské hodnoty v proměnách Evropy“, byla síla, pohyb, dynamika cesty

13.11.2008 20:47:21

92

stati a úvahy

jako hodnota, kterou křesťané vložili do základů Evropy. Ale sotva vyslovíme tuto myšlenku, nemůžeme se ubránit otázce: Evropa se sice stále hýbá a proměňuje, ale v jaké míře je křesťanství – a jeho hodnoty – ještě silou, která tento pohyb alespoň částečně ovlivňuje? Nad návrhem preambule ústavní smlouvy Evropské unie proběhla před několika lety vášnivá debata, zda tam má být výslovná zmínka o křesťanství jakožto prameni – či alespoň jednom ze zdrojů – evropské identity. Nakonec tento spor skončil podivným kompromisem, v němž se celé křesťanství vkradlo do textu zadními vrátky spíše jakožto „anonymní křesťanství“ – nebylo výslovně pojmenováno, zůstala pouze zmínka o náboženských a duchovních hodnotách. Je zřejmé, že Evropa se nestane více nebo méně křesťanskou tím, zda křesťanství bude nebo nebude zmíněno v evropské ústavě, pokud takový dokument bude vůbec konečně přijatý. Avšak ona debata – to, že vznikla, jak proběhla a v co vyústila – je jistě hodna kritického zamyšlení. Je ono „mlčení o křesťanství“ v základním dokumentu Evropské unie výsledkem toho, že „křesťanské lobby“ v evropských politických strukturách není dost silné, anebo spíše toho, že přítomnost křesťanství v Evropě je ve slovech a činech křesťanů dnes neprůkazná a nepřesvědčivá? Existují „čistě křesťanské“ hodnoty? Když se odvážíte zeptat některých lidí, kteří mají „křesťanských hodnot“ plná ústa, co vlastně mají na mysli, obvykle dostanete velmi všeobecné a banální odpovědi. Obávám se, že „seznam křesťanských hodnot“ vlastně vypracovat nelze. Lze hájit tvrzení, že jakákoliv „evropská hodnota“ je v jistém smyslu a do určité míry „křesťanská“, protože křesťané po tisíciletí v Evropě nezaháleli a mnohotvárně prostoupili a ovlivnili struktury a instituce, které vytvořily pilíře a celkové rámce společenského života v Evropě. Nezapomeňme, že i mnohé hodnoty a ideály, které se prosadily v zápasu s církevními institucemi, a i ty, které hlavní a oficiální proud křesťanství v Evropě odmítl a potlačil, mají právo být počítány ke „křesťanským hodnotám“. Na druhé straně čím více toho víme o dějinách a kultuře mimoevropských civilizací a ostatních náboženství, čím hlouběji nám metody hermeneutiky umožňují jim porozumět a čím radikálněji se vzdá-


13.11.2008 20:47:21



93

váme narcistického eurocentrismu ve prospěch multikulturního perspektivismu, tím těžší je pro nás „rozlišování křesťanského“ a tím lehkomyslnější a naivnější nám připadá označit cokoliv za „ryze křesťanské“. Nemůžeme ignorovat výzkumy, které nám ukazují bohatost cizích vlivů, které „křesťanská kultura“ po celé dějiny do sebe vstřebávala: její židovské kořeny a zas a znovu (například u Pascala!) inspirace židovskou exegezí, filosofií a mystikou, dále od počátku mocné vlivy gnosticismu, dálněvýchodní motivy, které se do mystiky a teologie církevních otců dostaly především skrze Plótína, islámské prvky a další vlivy arabského myšlení, které ulpěly na výkladech Aristotela, jež od arabských myslitelů přebírali středověcí scholastikové etc., etc. Víme, že křesťanství prvého tisíciletí bylo mnohem kulturně pestřejší, dříve než je zdisciplinovala gregoriánská reforma a než se katolicita začala stále více zaměňovat za specifickou „romanitas“. U mnohých verzí západního křesťanství prvého tisíciletí – vezměme si jako příklad třeba specifické křesťanství keltské – vidíme velmi odvážné prorůstání dřívějších („pohanských“) hodnot s tím, co přineslo křesťanství – opravdu by se někdo odvážil vytyčit jakousi ostrou hranici mezi nimi? Přemýšlíme-li nad lákavým tématem „inkulturace křesťanství“, musíme se vystříhat naivní představy, že kultury jsou něco jako pouhé šaty, do nichž lze odít nahé, čisté křesťanství, „ryzí křesťanské hodnoty“. Po celé dějiny se opakující pokusy reformátorů o návrat ze zkorumpovaného přítomného stavu církve k „ryzímu křesťanství“ apoštolských počátků se málokdy ubránily pokušení naivního a nebezpečného fundamentalismu. Fundamentalismus je často daní za horlivost, s níž člověk odmítne svou vlastní dobu s jejími problémy a za naivitu a utopičnost, s níž si svá přání promítá do minulosti či budoucnosti. Být ve světě, ne však „ze světa“ Kardinál Martini před časem dával kněžím své arcidiecéze velmi hluboké exercicie, zaměřené na promeditování Ježíšových slov „Vy jste se mnou vytrvali v mých zkouškách“.* Jakkoliv vytrvalost * Martini C. M. Avete perserverato con me nelle mie prove. Editioni Pieme, Milano 1990 (česky Vytrvali jste se mnou v mých zkouškách, CDK, Brno 1994)

13.11.2008 20:47:21

94

stati a úvahy

můžeme označit za antickou ctnost či „ctnost přirozeného řádu“, považuji odvahu vytrvat „v tomto světě“ – se všemi pokušeními, kříži a zkažeností – za hodnotu, která by křesťanům neměla být cizí. Nietzsche, nejostřejší kritik, kterého by si křesťané neměli nikdy přestat vážit a pozorně mu naslouchat, obvinil křesťany ze „zásvětnictví“ (Hinterweltlichkeit), z dezerce, ze zrady vůči závazku „věrnosti zemi“. Opakem zásvětnictví – ať už jím je jakýkoliv druh duchovní emigrace, snění o věčnosti, o nebi nebo o minulosti (o prosté církvi počátků či o mocné středověké „křesťanské Evropě“) nebo o budoucím ideálním stavu církve a společnosti – jistě nemá být laciná konformita s tímto světem, líná spokojenost s dosaženým stavem nebo upocené dohánění „ducha doby“. Možná k tomu, co opravdu lze prohlásit za typicky a autenticky křesťanské, lze počítat ono paradoxní postavení křesťanů ve světě – ono bytí „ve světě, ale ne ze světa“,* vědomí, že jsme byli do světa posláni, ale zároveň z něj vyvoleni a vyvoláni, že jako apoštol Pavel jsme skrze Kristův kříž ukřižováni světu a svět nám.** „Věrnost zemi“ a věrné bytí-ve-světě pak znamená především věrné a solidární spolu-lidství, neomezené jen na naše přátele, soukmenovce a dobrodince, překračující všechny myslitelné hranice, otevřené i vůči těm, kteří nás nenávidí a zvláště něžně, soucitně a zodpovědně zaměřené na chudé, vyděděné a trpící. Tato solidarita sama, toto „bytí pro druhé“, je však zároveň „překročením světa“, onou – podle Dietricha Bonhoeffera – jedinou autenticky křesťanskou transcendencí, vybočením z „logiky tohoto světa“, nonkonformitou. Znamená to „být světu ukřižován“, nést posměch těch, kteří žijí „jak se žije ve světě“, být připraven jevit se pošetilým a být ochoten podle logiky tohoto světa „dopadnout špatně“. Prohlásím-li však toto za „to křesťanské“, nevstane náhodou přítomný buddhistický mnich – žijeme přece ve světě neustálého prolínání civilizací – a neřekne: „To je – vyjádřeno poněkud jinými slovy a s poněkud jinými důrazy – i moje cesta nelpění a univerzálního soucitu“? Ano, po mnoha rozhovorech s buddhistickými mnichy v různých částech asijského kontinentu i s vyznavači buddhismu na Západě musím uznat, že mají právo takto odpovědět. * Srov. Jan 17, 14-18. ** Srov. Gal 6,14


13.11.2008 20:47:21



95

Nekonečná hodnota lidské osoby Přejděme tedy k jiné hodnotě, která patří k pokladu křesťanské víry a která nás jistě zřetelně odlišuje od dálněvýchodní spirituality, a tou je christologické dogma chalcedonského koncilu. Nauka o hypostatické unii, o vztahu božství a lidství v Kristu, má výrazné eklesiologické a antropologické – tedy také kulturní, společenské a politické – konsekvence. Klíčovou větou je tvrzení, že božství a lidství v Kristu jsou dvě skutečnosti, které jsou navzájem spojeny „neodděleně a nesmíšeně“. Nestojí prostě vedle sebe, jsou neoddělitelně spojeny; avšak nejsou ani identické a zaměnitelné, zachovávají si svou rozdílnost – lidství je tu „svátostí“, symbolem, účinným nástrojem božského. Analogicky hovoří katolická teologie o vztahu božského a lidského prvku v církvi, což umožňuje jednotlivému křesťanovi vztahovat se ke všemu lidskému (někdy „až příliš lidskému“) v církvi jak s kritickou věcností a svobodou, tak zároveň i s trpělivostí, náležitou úctou a zodpovědností. Lidské zůstává lidským (nesmíme očekávat, že církev budou tvořit andělé), avšak zároveň odkazuje k božímu, otvírá k němu nezastupitelnou, neobejitelnou bránu. Toto domyšlení novozákonní zvěsti o inkarnaci, Vtělení Logu do lidských dějin, které uzrálo ve staletích teologických a církevně-politických sporů, vnáší do dějin myšlení zcela specifické vnímání hodnoty člověka a vztahu lidské konečnosti k Absolutnu. Staří otcové církve učili, že „to, co platí aktuálně o Kristu, platí potenciálně o každém člověku“, totiž o našem společném lidství, „lidské přirozenosti“. Vezmeme-li vážně toto učení, které patří k nejvlastnějšímu pokladu a srdci křesťanství, pak to znamená, že o člověku a o Bohu už vlastně nelze přemýšlet odděleně, je třeba je „myslet spolu“. Ano, člověk není Bůh a musíme se chránit jej v jakékoliv podobě – například v nekritickém uctívání politických vůdců či médii vyrobených „hvězd“ – zbožšťovat. Avšak lidství – lidství žádného, ani toho nejposlednějšího a nejvzdálenějšího člověka – nesmíme brát na lehkou váhu, neboť skrze ně prosvítá tajemství Absolutna. A o tomto tajemství, které nazýváme Bůh, už nemůžeme jako křesťané autenticky hovořit, aniž bychom „vzali do hry“ lidství, sebe samé i naše bližní. Nemůžeme se k Bohu vztahovat přes hlavy druhých a za zády chudých a trpících. Ale prohlásím-li toto za nejvlastnější poklad křesťanů, nevstane snad jeden z přítomných vyznavačů sekulárního humanismu

13.11.2008 20:47:22

96

stati a úvahy

a neřekne: „Jakým právem přivlastňujete pouze křesťanům toto vysoké ocenění člověčenství, které jinými slovy – bez poukazu k Bohu – vyznávám i já?“ Možná bychom se shodli na tom, že historickým kořenem západního humanismu, který je ochoten hájit nezastupitelnou hodnotu lidské osoby a zároveň neuctívat člověka gnosticky jako božstvo, je skutečně křesťanství. Avšak nevstřebalo se toto původně křesťanské do evropské kultury natolik – což je v jiné podobě otázka, kterou si položil Hegel v závěru svých Základů filosofie práva – že ke svému životu a obhajobě dnes křesťany a církevní podporu už vůbec nepotřebuje? Nestaly se mnohé původně „křesťanské hodnoty“ natolik samozřejmou součástí naší všeobecné západní kulturní výbavy, ba našeho „přirozeného světa“ (Lebenswelt) – a nejsou už zároveň obohaceny mnoha dalšími prvky naší „pokřesťanské“ kultury –, že si je křesťané dnes už těžko mohou beze všeho vepsat na své prapory? Monoteismus proti modlářství Můžeme učinit třetí pokus. To, čím se křesťanství jistě liší od sekulárního humanismu, je poukaz k absolutnímu horizontu, božskému Ty. Tento poukaz, víra v jediného Boha, má nesmírně důležitou – a dnes znovu velmi aktuální – roli, totiž „boření idolů“, relativizování relativního, kdykoliv se toto relativní chce vydávat za absolutní. Není celé dvacáté století jedním velkým hřbitovem obětí, které si vyžádaly idolatrie všeho druhu, a není toto nedávno skončené století odstrašujícím příkladem toho, jaké bestie se mohou pokoušet usednout na uprázdněný trůn „po smrti Boha“? Ale pokud prohlásím svrchovanost Boží a z ní vyplývající osvobozující moc, chránící člověka před nebezpečím zotročující fascinace modlami, za nejvlastnější přínos a hodnotu křesťanství, nevstanou přítomní vyznavači židovství a islámu a neřeknou – plným právem – „I my věříme v téhož jediného Boha, který z lidských srdcí odstraňuje všechny modly a i my bojujeme proti všem starým i novým pokušením k mnohobožství“? Trojice a pluralita Pak zbývá uchýlit se ještě jednou k našemu krédu a říci: „Vyznáváme trojjediného Boha.“ Vyznáváme, že Bůh je jedinečný a s ničím


13.11.2008 20:47:22



97

nesrovnatelný a nezaměnitelný, avšak zároveň věříme, že v srdci toho absolutního tajemství spočívá pluralita – a že jsme tudíž povoláni a zavázáni bránit pluralitu uvnitř světa, a zejména lidského světa, který Trojjediný Bůh stvořil ke svému obrazu. Ano, vím, že archetyp trojice – otevřenost vůči prvku, který překonává spor a obojí jednostrannost, neruší různost, nýbrž spojuje oddělené ve vyšší celek – je putujícím motivem v celých dějinách náboženství. Vím, že pluralita a právo na různost jsou drahé i jiným, že tuto hodnotu jiní možná bránili a brání více než křesťané, ano, že ji často museli bránit vůči totalitarizujícím tendencím ze strany křesťanů a církve. Kdykoliv křesťané zapomínali na některou z podstatných hodnot své víry a potlačovali je, obrátilo se to proti nim – nejčastěji v podobě destruktivních herezí. Vidím v tom cosi analogického k neurotickým stavům, o jejichž příčinách a léčeních nás mnoho poučila hlubinná psychologie. Když se člověk pokusí nějakou součást svého života vytěsnit ze svého vědomí a odklidit ze své životní scény, ono potlačené a odmítnuté nemizí, nýbrž žije „v podpalubí“ – v našem nevědomí – svým vlastním životem. Stává se z něj komplex, konkurenční já, které na sebe nabaluje naše životní síly, energii libida, ohrožuje harmonický a plodný průběh lidského života. Člověk už není schopen s plným nasazením „pracovat a milovat“. To vytěsněné dává o sobě občas vědět v podobě „chybných výkonů“ a neplodných rituálů a někdy agresivně vyráží na povrch formou psychického onemocnění. Neznáme něco podobného i z dějin církve a Evropy? Nejsou hereze – ony „zblázněné pravdy“, jak je nazýval Chesterton – prostě komplexy nahromaděných problémů, kterým jsme nedokázali včas čelit, není to destruktivně jednostranná podoba hodnot, které jsme zanedbali a neuměli je integrovat? Kolikrát jsme nevzali dost vážně ono varování církevních otců, že to, „co není přijato, nemůže být vykoupeno“? Hodnota chudoby, kterou ignorovala církev středověku, se ocitla na praporu valdenských a katarů, až museli přijít světci František a Dominik a znovu tuto hodnotu objevit a integrovat ji do spirituální pokladnice církve. Zapomenutá hodnota sociální zodpovědnosti a spravedlnosti na prahu industriální doby se stala bojovným heslem marxismu; tentokrát asi sociální nauka církve a muži jako blahoslavený Adolph Kolping přišli už příliš pozdě. Kdyby v učebnicích katolické morálky devatenáctého

13.11.2008 20:47:22

98

stati a úvahy

a dvacátého století bylo trochu méně stránek o sexu a alespoň něco o zodpovědnosti člověka také za přírodu, za Boží stvoření, nemuseli by dnes mnozí ekologičtí aktivisté uctívat bohyni Gaiu. Jestliže dnes mnozí katolíci naříkají nad kultem plurality v postmoderním myšlení, správnou odpovědí asi není aliance neoscholastického racionalismu s racionalismem scientismu, nýbrž nové objevení tajemství Trojice. Úcta k Trojici kromě jiného znamená, že můžeme plně akceptovat jednotlivé duchovní zkušenosti, které, jak jsme si ukázali, v jisté míře sdílíme tu s buddhisty, tu se sekulárními humanisty, tu s židy a muslimy, ba více – můžeme vnímat jejich vzájemnou nezastupitelnost a zároveň kompatibilitu. Ony různé hodnoty, které nás vždy uvádějí ve společenství také s jinými a odlišnými, mohou v naší mysli a v našem srdci existovat „neodděleně a nesmíšeně“. Ano i mnohé duchovní hodnoty, které do kulturní paměti Evropy přinesly odjinud nejrůznější dějinné proudy, mohou zde existovat „neodděleně a nesmíšeně“ s naší dynamickou křesťanskou identitou, která má podobu „cesty“, nikoliv opevněného hradu nebo do sebe uzavřeného myšlenkového či civilizačního systému. Můžeme se tak vyhnout jak Scylle fundamentalismu a exklusivismu, tak Charybdě synkretismu a laciného relativismu. Jeden z velkých učitelů církve dvacátého století, kardinál Hans Urs von Balthasar, ve svém díle, příznačně nazvaném Pravda je symfonická, zdůraznil, že „Bůh není systém, systém nemůže představovat Boha“* a tvrdil, že v křesťanství (a jedině v křesťanství) „jsou protikladné světové názory slučitelné“.** Raimund Panikkar, jeden z průkopníků mezináboženského dialogu a hermeneutické interkulturní filosofie náboženství, patrně jako prvý upozornil na podobné konsekvence učení o Trojici – totiž že umožňuje akceptovat různé cesty k Bohu a odlišné náboženské zkušenosti jako cesty, které patří k sobě, které se právě ve své různosti a nezaměnitelnosti doplňují. Tajemství Trojice naznačuje jistou „perichoresis“ (vzájemné prostupování) poselství světových náboženství, a tím umožňuje dialog mezi nimi při naprostém respektu k jejich jinakosti.*** Panikkar odpovídá na otázku, zda různá náboženství nabí* Srov. Urs von Balthasar H. Pravda je symfonická. Praha 1998, s. 67. ** Tamtéž, s. 168. *** Srov. Panikkar R. The Trinity and the Religious experience of Man. London 1973.


13.11.2008 20:47:22



99

zejí stejné, podobné či odlišné morální hodnoty, zajímavou metaforou. Díváme se patrně všichni na stejnou krajinu, ale různými okny, a proto ji vidíme vždy v poněkud jiném výseku a z jiné perspektivy. Řešení není v tom, že zrušíme různost oken za tu cenu, že zbouráme nosné zdi našeho domu, nýbrž v tom, že budeme o svých pohledech z různých oken navzájem hovořit. Dodávám: není onou hodnotou, kterou by křesťané měli dnes nabídnout Evropě ze svého pokladu – protože dobrý hospodář z něj vybírá, jak říká Ježíš, věci nové i staré (viz Mt 13,52) – právě ona vůle k rozhovoru a umění sdílet své zkušenosti při respektu k naší různosti? Jsem přesvědčen, že pramenem této odvahy k obohacujícímu spolubytí nemůže být „laciná tolerance“ a relativismus („každý má svou pravdu“), nýbrž právě meditace o tajemství Boží Trojjedinosti. Právě učení o Trojici a z ní vyplývající smysl pro pluralitu vnímám jako onu „křesťanskou hodnotu“, která je nám zvláště pro tuto dobu svěřena – jako dar a úkol.

13.11.2008 20:47:22

100

stati a úvahy

Evropa v náruči bohyně Spotřeby Petr Lisý Autor (*1979) je absolventem oboru andragogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Oblastí jeho dlouholetého zájmu je psychologie a psychoterapie, především jungovská, s níž má i praktické zkušenosti jako analyzand. Absolvoval rovněž dvouletý kurz psychologické astrologie Rudolfa Starého a je frekventantem psychoterapeutického výcviku v biosyntéze. Pro nakladatelství DharmaGaia přeložil knihu britského autora R. Preece Moudrost nedokonalosti s jungovsko-buddhistickou tematikou. Své úvahy ohledně hodnotové a duchovní krize současné Evropy autor opírá o teze Rudolfa Starého publikované v esejích Vyblednutí „obrazu Božího“ a Sol et Luna (eseje vyšly v knize Podobnosti, Sagittarius, Praha 2005). Rudolf Starý v nich navazuje na úvahy C. G. Junga o úloze starogermánského boha Wotana jako archetypové dominanty německého kolektivního nevědomí v období nacismu. Znovuoživení tohoto předkřesťanského božstva bylo podle Junga důsledkem nevědomé regrese německého duchovního a náboženského života na archaičtější úroveň poté, co v kolektivní psýše došlo k zásadnímu oslabení vlivu křesťanství. Starý se domnívá, že se tato regrese náboženského života v celoevropském měřítku dále prohloubila a dospěla až na úroveň nevědomého uctívání Velké matky, bohyně Spotřeby (jejíž historický předobraz můžeme hledat například u mateřských božstev starověké Mezopotámie).

V souladu se zcela zásadními postřehy a myšlenkami Rudolfa Starého o archetypickém pozadí našeho každodenního života lze konstatovat, že současný Evropan upadá v bohatém spotřebním koši Bohyně do duchovního polospánku a letargie a podléhá pohodlnosti a hédonismu. Skutečnou hodnotou je pro něj především hmotný blahobyt a nerušená, zajištěná existence provázená neomezenými dodávkami instantní zábavy. Mezi závažné negativní důsledky této kolektivní regrese patří duševní mělkost a lhostejnost, otupělost a odevzdanost, nejasná a nerozlišená identita, nedostatek osobitosti a angažovanosti, dětinskost a nesamostatnost. Tento vývoj je v přímém rozporu s imperativem vědomé individuality a osobnostní integrity, základním stavebním kamenem svobodné demokratické občanské společnosti,


13.11.2008 20:47:22

Evropa v náruči bohyně Spotřeby

101

která je pro současnou Evropu jednou z nejhýčkanějších hodnot a ideálů. Tomuto originálnímu civilizačnímu výdobytku Západu, vykoupenému mnohými strastmi, však nyní reálně hrozí zánik v bezbřehém moři oportunismu, relativismu, takzvaného pragmatismu a bezohledného egoismu. Existenciální frustrace – sestra pokroku a blahobytu Bohyně konzumu není pochopitelně jedinou vládkyní kolektivní psýchy současného Evropana. Dokonce lze říci, že panuje spíše skrytě a nepřímo, užívajíc pro své cíle výdobytky moderní vědy a techniky, které se v jejích rukou navzdory vší skvělosti stávají pouhým spotřebním zbožím. Věda a technika, symboly osvícenského novověku, spadají nicméně do sféry jiného archetypu, pro jehož personifikaci se asi nejlépe hodí Uran, jehož astrolog Richard Tarnas významově spojuje také s mytickou postavou Prométhea. Tento archetypický princip reprezentuje novověký důraz na rozum a racionální poznání a nese s sebou zásadní vědecké objevy, vynálezy a převraty, které mají lidstvu zajistit lepší život a emancipaci (Prométheus přinášející lidem oheň). Hodnota, kterou si s tímto archetypem spojujeme a která je pro mnoho lidí dosud svatá, se nazývá civilizační a technologický pokrok. Jeho triumfy můžeme pozorovat všude kolem sebe: zázračné stroje a přístroje všeho druhu, masivní využití elektrické energie, letadla, raketoplány, počítače atd. Stíny, jež toto božstvo vrhá, jsou rovněž titánské a všeobecně pozorovatelné: zbraně hromadného ničení v rukou kdekoho, alarmující znásilňování životního prostředí, nárůst odcizení mezi lidmi, dehumanizace městských aglomerací. Prométheus navíc platí za svou krádež ohně přikováním ke skále, kde mu orel každý den klove játra, orgán životního smyslu, jehož frustrací platí moderní člověk za svůj civilizační komfort. Postmoderní život bez víry a citu Podívejme se na celou záležitost z hlediska Jungových čtyř psychických funkcí. Jung ve svém schématu rozlišuje dva polární páry, myšlení–cítění a intuice–vnímání, které představují základní stavební kameny lidské psýchy a jejichž vědomá integrace a vzájemná rovnováha je nezbytnou podmínkou dosažení duševní celistvosti a zralosti. Zdá se, že na ose myšlení – cítění respektive


13.11.2008 20:47:22

102

stati a úvahy

objekt – vztah převažuje v kolektivní psýše současného západního člověka jednoznačně myšlení (racionalismus), zatímco ose intuice – vnímání respektive duch – hmota skrytě dominuje funkce vnímání (materialismus). Zbylé dvě funkce, intuice a cítění, jsou naopak v hlubokém deficitu. Jestliže ve světle těchto úvah označíme za klíčové žité hodnoty současné Evropy hypertrofovaný pokrok a konzum, troufám si tvrdit, že na kolektivní úrovni trpíme nedostatkem víry a lásky. Jedná se o závažnou disharmonii, s jejímiž důsledky se potýkáme na všech možných úrovních. Intuice bývá v jungovském pojetí spojována s vírou a životním smyslem, tušením souvislostí, zřením skrytého řádu věcí, vizí minulosti a budoucnosti. Zjednodušeně můžeme říci, že kolektivní deficit intuitivní funkce odpovídá zhroucení vertikálního rozměru západní psýchy v této pozdní době. Projekce duchovních obsahů do božských postav, které intuice dřívějších lidí zcela přirozeně lokalizovala kdesi vysoko na obloze, se v moderní době částečně přenesly na vědu respektive vědecký materialismus, pravé náboženství novověku, částečně propadly výše zmiňované regresi. Protože však všeobecná víra ve vědu v průběhu dvacátého století rovněž opadla, ocitl se duchovní život Evropy ve skutečně hluboké krizi. Symboly vertikály – menhiry dávnověku, sloupy antických chrámů, věže katedrál – pospolu smutně trčí směrem k prázdnému nebi. Náboženská potřeba je však člověku vrozena, a tak duchovní obsahy zůstávají vázány na osoby biologických rodičů, případně se přenášejí na partnery, popkulturní idoly, politické strany, sportovní kluby, sociální stát či jiné světské instituce, jejichž všemocným obrazům se moderní masový člověk odevzdává a kvůli nimž setrvává ve stavu dětinské nevědomosti a nezasvěcenosti. Příčinou neschopnosti či neochoty moderního člověka dospět, přijmout život po všech stránkách a plně se do něj zapojit je strach ze smrti, na který novověké náboženství rozumu nedokázalo najít jinou odpověď než vytěsnění a popření. Tento stav pochopitelně v kolektivním nevědomí vyvolává silnou touhu po rozvíjení skutečného a autentického duchovního života a hledání jeho hlubšího smyslu. Ta se u vnímavějších jedinců a skupin projevuje jednak v nárůstu zájmu o rozličné spirituální tradice evropské minulosti, jednak v šíření religiózních tradic jiných kulturních oblastí. Navzdory kritice z tradičních pozic a občasné nepopiratelné obskurnosti se podle mého názoru jedná o v zásadě zdravé a žádoucí tendence, protože směřují k vědomé kultivaci


13.11.2008 20:47:22


103

duchovního života, která s sebou i v případě importovaných nauk často přirozeně nese reflexi spirituálních kořenů vlastní kultury. Zatímco ztráta duchovní perspektivy se zdá být palčivým aktuálním problémem přelomu tisíciletí, deficit citové funkce můžeme označit za chronický problém západní civilizace. Silné patriarchální vlivy, které se na formování evropského prostoru po tisíciletí podílely, umožnily sice jeho obyvatelům v novověku na jistou (krátkou) dobu prakticky ovládnout svět, zároveň však vedly k zásadnímu narušení vztahu k tomuto světu. Moderní člověk se ocitl v pozici schizoidního, poloautistického dítěte, sice geniálního, avšak citově zaostalého a méněcenného. Ocitáme se tu v oblasti Buberova vztahu Já – Ono, přičemž nás duch doby i jeho mluvčí přesvědčují, že onen druhý modus, vztah Já – Ty, vůbec neexistuje, případně že se jedná o pouhé subjektivní pocity, které nám sugeruje náš tělesný chemismus, jemuž by ovšem bylo pošetilé naslouchat. V boji za velké ideály středověku i novověku se zapomnělo na prostý život v nedokonalé přítomnosti a prosté citové vztahy k bližním, nemluvě o vztahu k sobě samému, který je základem a prubířským kamenem všech ostatních vztahů. Projevy všudypřítomného potlačování a deformace citového života můžeme pozorovat ve vskutku bezcitném zacházení s hospodářskými zvířaty a exploataci přírody jako takové, anebo v alarmujících dehumanizujících tendencích moderního porodnictví, jehož kasárenské praktiky notně napomáhají recyklaci celých generací citově frustrovaných jedinců. Nejtrpčím zrcadlem stínů této civilizace je ovšem nesmírné množství vzájemného emočního i fyzického násilí a citového i sexuálního zneužívání a manipulací. Tato rodinná dramata se odehrávají převážně za zavřenými dveřmi soukromých příbytků a jejich oběťmi jsou až příliš často děti. Současná společnost si s těmito projevy kolektivního Stínu neumí poradit, a tak před nimi vesměs jen bezmocně zavírá oči. Krize mužského světa Jednou z životních oblastí, kde se výše diskutovaná elementární disharmonie kolektivní psýchy výrazně projevuje, je problematika mužských a ženských rolí. V ovzduší plném druhdy naprosto oprávněné kritiky patriarchátu a boje za práva žen, jehož podpora ze strany příslušníků obou pohlaví je dnes víceméně součástí dobrého bontonu, se zcela přehlédlo, že žena je již dávno rov-


13.11.2008 20:47:22

104

stati a úvahy

noprávná, zatímco patriarchát se nachází v troskách a vskrytu vzniká asymetrie opačného typu. R. Starý o archetypickém pozadí tohoto problému hovoří v eseji Sol et Luna takto: „Troufám si tvrdit, že vládkyní současné západní civilizace se stala Velká matka, která … vládne pomocí svého Anima, tj. pomocí svých maskulinních vlastností a sklonů (freudisté hovoří v této souvislosti o ,falické matce’). … Vlastnosti a sklony, které se dnes běžně pokládají za mužské, jsou ve skutečnosti vlastnostmi ženského Anima (tj. komplexu mužských prvků v psýše ženy). … Skutečné mužské-paternální principy dnes téměř zcela vymizely ze světa. Jestliže je sami muži postrádají, je to v důsledku toho, že přijali za svou maskulinitu na úrovni vývojově zpozdilého a civilizačně nezralého ženského Anima. … Muži pod tlakem syrové racionality a v důsledku ztráty duchovnosti zapomněli, co je skutečná mužskost a jaký je její úkol v současném světě“. Jinak řečeno, na kolektivní úrovni se nacházíme pod vlivem mohutného mateřského komplexu, který nás, muže i ženy, udržuje v nezralém stavu a nedovoluje nám skutečně dospět. Typickými dobovými jevy jsou muž ovládaný Animou a žena ovládaná Animem, přičemž vliv těchto vnitřních složek opačného pohlaví není vyvážen dostatečně vyvinutým vědomím a identitou vlastního pohlaví. Takto nezralí jedinci ovšem mají jen omezenou schopnost navazovat a budovat pevné a trvalé vztahy, které jsou, jak všichni kdesi v hloubi srdce tušíme, přirozenou základnou zdravého společenského života. Jediný známý lék na překonání tohoto infantilního polospánku spočívá podle mého názoru v pěstování sebepoznání a individuální vědomé identity. Vědomí je v symbolické řeči spojováno s mužským, solárním světem, a právě nedostatek sebeuvědomění a sebereflexe můžeme považovat za indikátor toho, že v dnešním světě citelně chybí mužské, vertikální, duchovní hodnoty a kvality, které by tvořily přirozenou protiváhu ženskému prvku. „Je nad slunce jasnější, že pokud je v dnešním světě žádoucí něčí návrat, pak je to návrat Moudrého otce,“ píše R. Starý. Podstatu vztahu muže a ženy respektive mužského a ženského principu pak vysvětluje na příkladu kosmického „kruhového tance“ Slunce a Luny, v němž se odráží rozdílná přirozenost i vzájemná komplementarita obou archetypů. „Je životně důležité, aby oba principy – Slunce i Luna – spolupracovaly jako rovný s rovným, avšak každý na svůj přirozený způsob – Slunce aktivně, Luna receptivně.“


13.11.2008 20:47:22


105

Nová duchovní vize Evropy? Zdá se, že Evropa po staletích ekonomické, politické a vojenské expanze a dominance dospěla k období úpadku a ztráty vlivu. V předchozích řádcích jsem se pokusil o (zajisté velmi zjednodušený a neúplný) nástin archetypického pozadí této situace. Jung hovořil o Wotanovi jako o dominantě německého kolektivního nevědomí v období Třetí říše. Mytický scénář tohoto starogermánského boha ovšem ústí v ragnarök, konečnou bitvu a zánik světa v krvavé lázni – v tomto případě ve druhou světovou válku. V případě Velké matky je mytické nebezpečí nemenší, byť méně zjevné. Postava mateřské bohyně bývá spojena se synem-milencem, jehož nenechává dospět, udržuje jej v závislé pozici a nakonec pohlcuje. Jung píše zcela bez obalu: „Účinky mateřského komplexu na syna jsou znázorněny ideologií typu Kybelé-Attis: je to autokastrace, šílenství a předčasná smrt.“ Má-li evropská kultura uniknout hrozbě takového bezectného zániku, potřebuje, jak je již naznačeno, nalézt novou nosnou duchovní vizi a zároveň obnovit i svůj citový vztah vůči tomuto světu a jeho spoluobyvatelům. Zárodky této nové vize můžeme hledat v jevech takzvaného postkapitalismu, jako jsou komunity či neziskové organizace, které usilují o pěstování harmoničtějšího životního stylu a mezi jejichž základní hodnoty obvykle patří jak pěstování duchovního života, tak environmentální ohledy. Bohužel však zůstává smutnou skutečností, že mocenské a politické „elity“ dneška bezohledně a slepě preferují své egoistické a partikulární zájmy, v jejichž jménu obhajují přežité a destruktivní mechanismy a udržují masu pomocí chleba a her v komfortní nevědomosti a závislosti. Je tedy zjevné, že pokud vůbec existuje nějaká naděje na zlepšení tohoto neuspokojivého stavu, spočívá v individuaci jednotlivců. Individuace jako proces psychického zrání znamená absolutní věrnost a oddanost své vnitřní pravdě, vnitřnímu určení, bytostnému Já či Svébytí. Je vzdálena nezralému individualismu a egoismu a nepodléhá módě, kolektivním hnutím ani duchu doby. Vede k utváření skutečných, autentických osobností, které nepůsobí na své okolí prostřednictvím násilí či manipulace, nýbrž silou své opravdovosti. Zásadní důležitost individuace dokládá za všechny velký Evropan Goethe: „Nejvyšším květem lidských dětí je osobnost.“


13.11.2008 20:47:22

106

stati a úvahy

Zda takových osobností bude dost na to, aby se zachovalo něco z evropské kultury, zůstává otázkou. Domnívám se však, že se Evropané v zájmu nalezení nové kolektivní vize budou muset vědomě vypořádat především se svým křesťanským dědictvím. Nemluvím tu o nějakém jednostranném návratu k církevnímu monopolu na spásu či nesrozumitelným dogmatům, nýbrž o vnitřní podstatě, kterou jsme neprozřetelně odhodili, když jsme se oprávněně zbavovali přežitých forem. Nemohu se totiž ubránit dojmu, že většina z toho, co v naší etice a zvycích zůstává navzdory marasmu doby dobrého a živého, pramení v křesťanství, a z představy toho, co zbude, pokud toto zanikne, mrazí v kostech. Dovolím si zde tedy uzavřít Jungovými slovy, jak je cituje Karel Plocek ve své přednášce Psychologie náboženství C. G. Junga a současnost: „V době, kdy velká část lidstva začíná křesťanství stále více odkládat, se asi vyplatí, abychom si jasně uvědomili, proč je člověk vlastně přijal. Přijal je, aby konečně unikl surovosti a nevědomosti antiky. Když se křesťanství zbavíme, je tu zase původní surovost, o níž nám současná historie podala nejeden více než přesvědčivý důkaz. Vždyť jsme přece zažili, co se stane, když celý národ považuje morální masku za hloupou. Pak je vypuštěna bestie a celá civilizace zanikne, opojena demoralizací.“


koláž Jiří Jirásek

13.11.2008 20:47:22


107

es ej

Nad mapou Evropy za časů globálního finančního moru Petr Chudožilov Spisovatel a esejista Petr Chudožilov (*1943) označil svou stať podtitulem Zápisník, čímž chtěl upozornit na specifický ráz textu členěného na jednotlivé „zápisy“. K prozaickému, esejistickému a publicistickému dílu autora trvale usazeného v Basileji přibyl letos na podzim román v epizodách Lahvová pošta (Ztichlá klika, Praha 2008), zachycující éru Husákovy normalizace.

Kdo se dnes ptá, kam se podělo ještě docela nedávné nadšení pro společný dům Evropa, budovaný na základech zděného duchovního pokladu, měl by si nejdříve položit otázku, co jsou vlastně nejpodstatnější a nejpůvodnější evropské hodnoty. Společný dům Kde se zárukou určit kořeny evropských hodnot? V řecko-římské kultuře? V křesťanství s Desaterem, jež Mojžíšovi na cestě z Egypta do země zaslíbené, tedy na neevropské straně Středozemního moře, svěřil doposud neznámý hlas? A co Shakespeare? Moličre? Římské právo? Codex Napoleoni? Ježíš Nazaretský, král židovský? Michelangelo? Fellini? Rousseau? Homér? Cervantes? Luther? Picasso? Komenský, po rodičích Slovák narozený na Moravě, jenž studoval v zemích Koruny české a v Německu, žil v Polsku a zemřel v Holandsku? Kant? Einstein? Freud? Dublinský rodák Joyce, Ir píšící anglicky, jazykem úhlavního nepřítele Irů, bytem v Paříži, Terstu a Curychu? Latinská abeceda, anebo slovanská


13.11.2008 20:47:22

108

esej

cyrilice? Číslovky, jež jsme přejali od Arabů? Střelný prach a papír, importované z Číny? Porcelán, odkouknutý tamtéž? Společně prožité historické události a epochy? Nebo mimořádné mravní výkony? Simon Wiesenthal, přeživší oběť nacistických koncentračních táborů, mající bezprostředně po druhé světové válce odvahu prohlásit, že není rozdílu mezi mladými Židy a mladými Němci, jenž pracoval pro spravedlnost, nikoli však pro pomstu? Anebo, mnohem civilněji nahlíženo, odedávna přirozeně společné zájmy hospodářské a strategicky obranné? Pevná měna Za časů současného globálního finančního kolapsu, jenž logicky nevyhnul se ani Evropě žijící po dlouhá desetiletí na dluh a nad poměry, vzpomněl jsem si na matný lesk maličké mince, již spatřil jsem kdysi ve švýcarské Basileji na výstavě věnované historii Sýrie. Staletým používáním a zubem času byla ohryzaná téměř do nezřetelnosti, ale oko mohlo na ní stále ještě rozeznat alespoň v obryse to nejzákladnější, kolébku s dítětem, nad nímž sklánějí se matka s otcem a přihlížejí volek s oslíkem. Může být důležitějšího poselství nežli zpráva o narození a naději, o příkazu lásky, bohatství ducha vítězícího nad materiální chudobou? Každý, byť by i vyznával zcela jiné náboženství než křesťanství anebo se rovnou cítil jako ateista, okamžitě ví, oč zde jde. Kromě někdejší hodnoty tržní a později stále více vzrůstající hodnoty antikvární tato drobná mince, možná vůbec nejpevnější platidlo, jež jsem kdy viděl, ztělesňuje jednoduchý ideál lidskosti. Také přibližuje výmluvně i méně chápavému člověku poznání, že mapa Evropy ani zdaleka není vymezena pouze svými kontinentálními hranicemi. O původu dědictví příkazu lásky Praotec Noe, stavitel archy, jenž unikl potopě světa, měl tři syny nesoucí jména Sem, Ham a Jafet. Jedním z prapraprapravnuků Sema byl Abraham, který tak podle pseudovědeckých rasistických teorií náležel k semitské rase a byl společným předkem nejen Židů, ale i Arabů. Abraham pocházel z dnešního Iráku. Přišel „z druhé strany řeky“, překročil Eufrat. Tímto skutkem se stal iwri, Hebrejcem, volně přeloženo poutníkem, „tím, který přišel odtamtud, z druhé strany“.


13.11.2008 20:47:22

Nad mapou Evropy za časů globálního finančního moru

109

Nejdůležitějším principem Tóry, křesťany nazývané Starý zákon, je vědomí, že Bůh stvořil všechny lidi podle svého obrazu, píše Rolf Verleger, psycholog na univerzitní klinice v Lübecku, člen představenstva Centrální rady Židů v Německu ve své polemické knize Izraelská bludná cesta. Židovský pohled (Israels Irrweg. Eine jüdische Sicht, Pappyrossa Verlag Köln 2008), v níž se neobvykle kriticky zabývá dějinami vztahu Židů a Palestinců. Z tohoto principu zcela logicky vyplývá příkaz lásky „we-ahaw-ta le-rea, – cha kamo-cha“, stojící ve Třetí knize Tóry, kapitola 19, verš 18, jenž je obvykle překládán jako „miluj svého bližního jako sebe samého“. „Většina lidí, s nimiž jsem o této premise hovořil, ji však mylně pokládala za výdobytek a jednu z nejvyšších hodnot křesťanství. Právě toto má být to nové na křesťanství na rozdíl od trestajícího a mstivého Boha Starého zákona. Dokonce i mnozí Židé jsou přesvědčeni, že láska k bližnímu je měkký křesťanský princip, zatímco židovství se odvolává na princip spravedlnosti, „oko za oko, zub za zub“. Strašidlo islámu Evropou obchází strašidlo islámu. Dokonce už po staletí. Je zapomenuto, že zbožný muslim a zbožný křesťan společně obývají dům spirituality, jenž se v dnešním materialistickém světě vyprazdňuje pomalu, ale jistě – nedávno to připomenul nikdo menší než současný papež Benedikt XVI. Za své zářijové návštěvy Francie hovořil o původu západní teologie a kořenech evropské kultury, jež vidí v hledání Boha a připravenosti naslouchat mu a následovat jej. To je původ nejen evropské kultury, ale substance každé hodnověrné kultury vůbec. Dnešní kultura je ohrožena podle Benedikta XVI. dvěma nebezpečími: zvůlí subjektivismu a fundamentalistickým fanatismem. Vykládat bibli příliš doslova je stejně nebezpečné jako vykládat ji svévolně podle chuti a potřeby. Nad mapou Evropy člověka napadne, že obyvatelé našeho kontinentu se vcelku rádi nechávali ovlivňovat zvenčí, zejména když seznali, že jim to může být k užitku, ale nositelé těchto podnětů nebývali vždy přijímáni s otevřenou náručí, ať už to byli muslimové, nebo Židé. Ti, kdož dnes nechtějí vědět, že islám je nejméně tak mnohotvárný jako křesťanství, že boj o islám se vede především v islámu samotném, by si měli připomenout, že to byli křesťané, a nikoli muslimové, kdo vyvražďovali Židy po


13.11.2008 20:47:22

110

esej

dva tisíce let, kdo je ve středověku vytlačovali z hospodářského života, upalovali pod záminkou kacířství, vyháněli ze svých zemí, a zhoubnému dílu dali vykvést v Osvětimi. Jistěže postavení Židů v muslimských zemích nebylo rovnoprávné s muslimy, ale Židé tam měli podstatně lepší možnosti sociálního vzestupu a volby povolání; v Andalusii kupříkladu mohli vystoupit až k funkci velkovezíra, což tehdy bylo v křesťanských zemích zcela nemyslitelné. Židé, vyhnaní ze Španělska po jeho katolickém sjednocení v roce 1492, se proto zcela samozřejmě usadili spíše v islámských zemích kolem Středozemního moře, poněvadž ze zkušenosti věděli, že přístup muslimských společenství k nově příchozím bude mnohem vstřícnější, než mohli očekávat u křesťanů. Odtud také pochází pojem sefardský Žid: Sfarad znamená hebrejsky Španělsko. V méně liberálních kruzích Německa, Švýcarska a celé řady dalších evropských zemí se v posledních letech vzmáhá organizovaný odpor proti stavbám mešit a především minaretů, jež jsou chápány jako příliš viditelné mocenské symboly. Zatímco v Německu se do tažení proti minaretům zapojil mimo jiné také prominentní židovský spisovatel Ralph Giordano, ve Švýcarsku se naopak zastřešující organizace Židů jako vůbec první velmi rozhodně postavila proti referendu požadujícím zákaz minaretů. Toto stanovisko lze zajisté interpretovat také jako krásné, symbolické gesto tolerance, avšak především jako rozumnou a logickou úvahu: Jestliže zakážeme minarety a čádory, co přijde nepochybně časem na řadu? Pryč se synagogami, odstraňte jarmulky z veřejného života, nekupujte u Židů? Evropský osud Někdy to vypadá, jako by se v Evropu a její hodnoty věřilo snad už jen mimo její území. Evropa, sama k sobě a ke své budoucnosti až příliš skeptická, je paradoxně přítomna kdekoli na světě, kam dolehl její hlas, ať už to bylo v podobě historické události, myšlenkového hnutí, převratného technického vynálezu, civilizační epochy, knihy, výtvarného díla, anebo tónů seřazených do melodie. Ťiang Žung, autor čínského románového bestselleru Vlčí totem, se v rozhovoru pro přední švýcarský list Neue Züricher Zeitung (17. srpna 2008) podivil, jak je možné, že Západ vůbec byl s to předehnat a podrobit si národy Východu, jež před dávný-


13.11.2008 20:47:22


111

mi dobami byly daleko rozvinutější. „Po éře osvícenství si Západ osvojil ideály svobody, právního státu, podnikatelství a kapitalistické soutěživosti. To umožnilo Západu předehnat Východ. Myslím, že geny západních kultur jsou geny nomádů. Indoevropané a Germáni pocházejí z pasteveckých, stěhovavých kultur. Západní kultury si až po dnešní časy uchovaly četné typické nomádské elementy. Západ dokázal rozvinout nomádské geny, poněvadž provozoval námořní obchod a stěhovavý chov dobytka. Čína se naproti tomu věnovala pouze zemědělství usazenému, a tak se její nomádský gen rozvinul jenom slabě.“ Ťiang Žung ve svém románu popisuje život nomádů v autonomním čínském regionu Vnitřní Mongolsko. Základními tématy knihy jsou svoboda člověka a jeho vztah k přírodě, k prostředí, v němž žije a jehož je součástí. Autor se zamýšlí nad deficity čínských charakterových vlastností, mezi řádky je skryta kritika politického systému, zejména počínšťování území obydlených národnostními menšinami. Kniha vyšla pod pseudonymem a dva roky stála na špičce čínských bestsellerů. Oficiálně bylo prodáno dva a půl milionu exemplářů, pirátské výtisky prý však představují desetinásobek. V roce 2007 autor obdržel poprvé udělenou Man Asian Literary Prize, román byl přeložen do angličtiny, následují překlady do němčiny a dalších evropských jazyků. Životopis Ťiang Žunga zdá se být stejně zajímavý jako kniha samotná. Oba jeho rodiče byli proletáři a přesvědčení komunisté. Jako vojáci se stali hrdiny slavného Velkého pochodu, své dítě však odevždy vedli také k poznávání hodnot Západu. Ťiang Žung miloval zejména Šolochovův Tichý Don, jenž ovšem zejména ve střední Evropě asi není příliš pociťován jako typické „západní“ dílo. Za kulturní revoluce v letech 1966–1976 se Ťiang Žung stal příslušníkem Rudých gard, jejichž úkolem mimo jiné bylo očistit čínskou kulturu od západního balastu. Ťiang Žung, místo aby zabavené knihy pálil, nosil si je domů a tajně je četl. Kvůli odlišným názorům a neopatrným kritickým výrokům skončil ve vězení a později ve vyhnanství ve Vnitřním Mongolsku, v prostředí, jež se podstatně lišilo od toho, co byl až doposud poznal. Po jedenácti letech se vrátil do Pekingu a studoval na Institutu marxismu-leninismu a Mao Ce-tungova myšlenkového odkazu, kde tehdy panovaly poněkud liberálnější poměry než ve většinové společnosti. Po krvavém potlačení Tiananmenského hnutí byl znovu vězněn a postižen zákazem publicity. Mnohému zejména


13.11.2008 20:47:22

112

esej

východoevropskému uchu může životopis čínského vzdělance a spisovatele znít více než povědomě. Typický evropský osud? Nebylo by skromnější a pohříchu i spravedlivější rovnou říci, že Ťiang Žung prožil typický osud přemýšlivého člověka otevřeného poznání, člověka kdekoli na světě, jenž se neodvážil žít v nesouladu se svým svědomím? Evropa přece jen pupek světa? „Nelze pominout skutečnost, že Evropa je pořád ještě centrem literárního světa,“ prohlásil nedávno Horace Engdahl, stálý sekretář švédské akademie, každoročně udělující Nobelovu cenu. Není prý žádná náhoda, že většina laureátů Nobelovy ceny za literaturu byli a jsou Evropané. Z Engdahlovy řeči zřetelně vyčuhovala fosilní představa světa, jehož duchovním pupkem je náš kontinent, a také módní snobská neúcta k americké literatuře a Americe vůbec. Benjamin Franklin, patřící mezi otce zakladatele moderní americké státnosti, znalec a přítel indiánského kmene Irokézů, byl při psaní ústavy z roku 1787 silně ovlivněn strukturou irokézského Velkého zákona míru, Great Law of Peace, platného a ústním podáním předávaného nejméně od 15. století. Tento zákon umožňoval konsenzus, soužití šesti hlavních kmenů v jakési volné federaci, řízené dvoukomorovým parlamentem. Americká ústava následovně velmi pozitivně poznamenala i podobu ústavy Švýcarské konfederace, jedné z nejstarších a dobře fungujících demokracií Evropy. Koloběh pokračoval: Turecko po rozpadu Osmanské říše převzalo kompletní švýcarský právní systém. Kdo asi převezme štafetu od Turecka? Spojené státy americké založily svůj dnešní hospodářský, kulturní a politický vliv na imigračním přílivu z celého světa. Dokáže se Evropa stejně úspěšně vyrovnat se současnou imigrační vlnou z Afriky? Itálie v roce 2007 zaznamenala vůbec nejvyšší imigrační přírůstek v dějinách země, plných 16,8 procenta. V Itálii dnes žije 3,4 milionu cizinců, převažují Rumuni, Albánci, Marokánci, Číňané a Ukrajinci. Podobný trend zaznamenává Španělsko, Francie a mnoho dalších evropských zemí. Podaří se Evropě cizince integrovat, anebo zůstanou problémem, hyzdícím krásy pupku světa a parazitujícím na jejím koláči?


13.11.2008 20:47:22


113

Na jedné noze Lübecký psycholog Rolf Verleger, z jehož knihy Israels Irrweg jsem zde již hojně citoval, připomíná jistého Hillela, žijícího v prvním století před naším letopočtem. Hillel byl nejdůležitější duchovní autoritou židovstva v dobách Druhého chrámu. Předsedal Nejvyššímu soudu a vedl školu, jejíž interpretace Zákona vždy dostávaly přednost před ostatními výklady. K tomuto Hillelovi jednou přišel Ne-Žid, možná římský okupační voják, uvažující o přestoupení k židovské víře. Měl ovšem neobvyklou podmínku: „Chci, aby mi celá Tóra byla vštípena během času, v němž vydržím stát na jedné noze.“ Hillel pochopil, že tento člověk se ptá po tom vůbec nejdůležitějším a řekl: „Co nenávidíš, nečiň jiným. To je celá Tóra, zbytek je proces pochopení, teď jdi a uč se.“ Kdybych jako člověk obyčejný musel zvědavému zájemci stojícímu na jedné noze co nejstručněji přiblížit substanci evropského ducha, řekl bych: Je to schopnost otevírat se cizím kulturám, přejímat z nich to nejlepší ve vzájemném prolínání a oplodňování.



13.11.2008 20:47:22

114


myšlenkové proudy

13.11.2008 20:47:22

Evropské národy: Od kritického myšlení k masochismu

115

m y šle n k ové p ro u d y

Evropské národy: Od kritického myšlení k masochismu Pascal Bruckner Francouzský prozaik a esejista Pascal Bruckner (1948) je autorem řady románů a esejistických knih, jako jsou například Tyranie a trest (La tyranie et la pénitence, 2006) či Pokušení nevinnosti (La tentation de línnocence, 1995), z níž jsme publikovali ukázku v revue Prostor 45/46. Českým čtenářům jsou známy romány Hořký měsíc (Lunes de fiel, 1981, česky 2003 v nakladatelství Motto, stejnojmennou filmovou adaptaci natočil Roman Polanski,), Zloději krásy (Les voleurs de beauté, 2002) a Láska k bližnímu (Lámour du prochain, 2006). Následující esej pronesl autor v rámci přednáškového cyklu zaměřeného na otázky identity evropských národů a náboženství v globalizujícím se světě, který se konal v roce 2007 ve Francouzském institutu v Praze. Texty přednášek vyjdou do konce letošního roku ve sborníku nazvaném Národ a náboženství v době globalizace v Nakladatelství Karolinum v překladu Aleny Lhotové.

O nenormálnosti evropské sebekritiky jsem začal přemýšlet v době, kdy vznikla doktrína, podle níž za zaostávání zemí třetího světa je odpovědný Západ. Sebekritický proud dále přiživili francouzští i jiní evropští politici a intelektuálové ve svých reakcích na zničení newyorských Dvojčat a posléze na atentáty v Madridu a v Londýně. V případě Twin Towers se ozvaly názory, že za tragédii nesou přímou odpovědnost Spojené státy a že arogantní a pánovitá supervelmoc dostala to, co si zasloužila. Možná víte, že nedávno zesnulý francouzský intelektuál Jean Baudrillard o atentátech


13.11.2008 20:47:22

116

myšlenkové proudy

z 11. září 2001 napsal, že při sledování události zajásal nejenom proto, že celý svět chtěl vidět Ameriku na kolenou, ale i proto, že Američané dostali zaplaceno vlastní mincí, že atentát na Twin Towers byl jakousi půjčkou za oplátku, poněvadž moc Spojených států ostatní země až příliš popouzela. Podle Jeana Baudrillarda je třeba v celé události spatřovat určitou imanentní spravedlnost, která zajišťuje nové rozdání karet a trestá konečně toho, kdo neoprávněně vládl druhým. Po Baudrillardovi následovaly v Evropě i ve světě reakce mnoha dalších intelektuálů. Nejzajímavější byly odezvy na atentáty spáchané v Madridu a v Londýně. Příčina atentátů na nádraží Atocha v Madridu byla totiž připsána válce v Iráku bez ohledu na to, že většina džihádistů se ve svých tiskových prohlášeních dotkla Iráku jen okrajově, avšak vyslovila v prvé řadě přání znovudobýt arabsko-muslimskou Andalusii, ztracenou v 15. století. V případě atentátů v Londýně jsem žasl, když bezprostředně po 7. červenci 2005 většina evropského tisku svalila odpovědnost na skupinu G8, která tou dobou zasedala na kongresu ve Skotsku. Diskurz se nesl v tomto duchu: „Vážení vládcové světa, když už máte moc budovat i ničit vesmír, vymyťte chudobu, a nic podobného se už nebude opakovat.“ Na těchto reakcích a ve všech komentářích, které k nim byly ve Francii i jinde napsány, mne zarazily dvě věci. Zaprvé: Když je útok veden proti Evropě, oběť se musí cítit vinna. Když nás někdo napadne, je to proto, že jsme si o to víceméně koledovali. Je snad kouře bez ohně? Evropané by se nad sebou měli zamyslet a snažit se pochopit příčiny zloby, kterou jsou zahrnováni, poněvadž, jak víme, my všichni v Evropě, a Francie obzvlášť, jsme zapsáni na seznamu nejrůznějších džihádistických buněk, které dřímají po světě. Z toho vyplývá první reakce: Když vás někdo uhodí, nastavte druhou tvář, neboť oběť je vinna a viník je ve skutečnosti obětí. A tou jsou chudáci ve třetím světě, ubožáci naší planety, masy utiskovaných muslimů, kteří konečně odplácejí nabubřelému imperialistickému Západu to, že jim po staletí vládl. Druhá reakce, která mě přivedla k zamyšlení, je způsob, jakým si my na Západě terorismus rádi zdůvodňujeme. Podle mého soudu přitom zaměňujeme dvě věci: hluboké příčiny terorismu


13.11.2008 20:47:22


117

a příležitostné záminky. Co vlastně čteme od většiny našich sociologů a filosofů pokaždé, když je spáchán nějaký atentát? Většinou „Ano, samozřejmě to není správné, nesouhlasíme, ale…“ Právě ono „ale“ je úžasné, protože „ale“ se dá hezky dále rozvádět, jak to učinil například Jacques Derrida v knize o atentátech z 11. září, kterou napsal spolu s Jürgenem Habermasem. Autoři vyslovují názor, že terorismu se ve skutečnosti dopouštíme dennodenně my, aniž to víme – podobně jako hlavní postava z Moličrovy komedie Měšťák šlechticem pan Jourdain nevěděl, že když mluví, je to próza. Teroristy jsme každý den, jak Derrida výslovně prohlašuje, protože za hladomory, války a neštěstí obyvatel Afriky, Asie a Latinské Ameriky je nepřímo odpovědný náš životní styl, způsob konzumace a výroby. Jacques Derrida se ve své knize snaží zasadit terorismus do rámce jakéhosi obecnějšího procesu, v němž má být každý z nás, občan Paříže i Prahy, spiklencem globálního kolektivního terorismu, který ochuzuje ostatní země. Příčiny, na něž Derrida poukazuje, jsou samozřejmě stále tytéž: izraelsko-palestinský konflikt, přítomnost americké armády v Saúdské Arábii, válka v Iráku, ponižování arabskomuslimského obyvatelstva Středního východu ze strany Západu. Všechny uvedené argumenty nějakou roli patrně hrají, i když nutno připomenout, že v okamžiku atentátů z 11. září nepadlo o izraelsko-palestinském konfliktu ani slovo. Já se prostě domnívám, že autoři zaměňují dvě věci: motivy, na něž lze odkazovat, když někdo udeří, když hodí bombu nebo sám sebe do povětří, a hluboká příčina terorismu. Z několika provedených průzkumů například vyplynulo, že hlavní příčinou terorismu není ani chudoba, ani bída; skutečný boj, který terorismus vede, má kulturní a náboženský charakter, což sami džihádisté ve svých prohlášeních potvrzují. Jejich snahou – ať již vyznávají násilí, nebo naopak kazatelskou metodu, samozřejmě existují obě tyto formy – je dobýt nebo znovudobýt svět všude tam, kde vítězí nevěrci. Na seznamu je zapsána i Evropa. Podíváme-li se pozorněji na výroky Al-Karadávího, imáma šířícího extremistické ideje na televizním kanálu Al-Džazíra, zjistíme, že jedním z cílů džihádistů je učinit z našeho kontinentu zemi proselytismu, vztyčit zelený prapor islámu v Londýně, v Paříži, posléze v Praze, v Polsku i ve všech ostatních zemích a vytvořit tam jakési Londýnstány nebo Pařížistány. Mám dojem, že bychom každopádně a nanejvýš pozorně měli naslouchat tomu, co


13.11.2008 20:47:22

118

myšlenkové proudy

extremisté říkají. Profesor dějin a filosofie Rémi Brague uveřejnil před několika měsíci v listu Le Monde velice zajímavý článek o Ahmadínedžádově Íránu. Podle Rémiho Bragua to první, čím jsme nepříteli povinni, je úcta, jinými slovy mělo by se věřit tomu, co tvrdí. Když pan Ahmadínedžád prohlašuje, že hodlá Izrael srovnat se zemí a šířit pravou víru po celém světě, počínaje zkorumpovanými evropskými metropolemi, nelze jeho slova připsat přebujelosti orientálního temperamentu. Musíme ho brát doslova, neboť diktátoři a tyrani obecně dělají to, co říkají, a říkají to, co budou dělat. Domnívám se proto, že musíme dobře naslouchat tomu, co vousatí kazatelé nenávisti a doktrináři vykládají, je to v našem nejvyšším zájmu, neboť to, co říkají, chtějí udělat, a v zásadě je na nás, a také na několika dalších faktorech, aby svých cílů nedosáhli. Proč Evropa obviňování tak snadno přijímá? Dnešní svět jako by byl rozdělen na dva tábory: na svět, který obviňuje, a na Evropu, která se omlouvá. Dělá to na mne dojem, že od našeho světadílu se vyžaduje jediné – kajícnost. Kajícnost je samozřejmě z mnoha dobrých důvodů na místě, ale rád bych připomněl jednu věc: většinu svých zločinů Evropa uznává v mnohem větší míře než všechny ostatní kontinenty, a to ji ctí. Žijeme na jednom z mála světadílů, kde se děti ve školách učí o našich zločinech, kolonialismu, otroctví, imperialismu i sebevražedném 20. století, které Evropě přineslo dvě velké občanské války. Po roce 1945 se Evropa nejenom rozhodla, že státy, které ji tvoří, již nebudou mezi sebou válčit, ale především zahájila energický a široký proces, jejž lze nazvat zpytováním svědomí a jehož základy tkví v křesťanství, které samo se v tomto smyslu inspirovalo u stoiků a epikurejců. Zpytování svědomí je metodická analýza chyb, omylů, přehmatů, dokonce i hanebností, jichž se evropské národy mohly v průběhu staletí dopustit. Evropská tradice sebekritiky, vzešlá z křesťanství, zapustila kořeny v osvícenství a zdá se mi tím nejlepším, co máme. Je to poklad, jejž musíme za každou cenu uchovat, poněvadž veškerá demokracie žije a bude žít ze sebekritiky, a jakmile nějaká vláda nebo společnost na sebekritiku rezignuje, přestane být demokracií. Ovšem otázka, kterou si musíme položit, zní: Proč jsme od legitimní sebekritiky sklouzli až k hyperkriticismu, až k jisté for-


13.11.2008 20:47:22


119

mě defétismu a sebenenávisti? Důležité je zjistit, co nutí Evropu zacházet tak daleko. Domnívám se, že během onoho sebeanalytického a sebezpytného procesu, kterému se Evropané oddali, byla v určitém okamžiku překročen mez. Kritický proces sice umožňuje rozbíjet staré formy a vytvářet nové, zabředává však do negativismu a nihilismu. Všechen smysl pro míru se vytratil. Místo toho, aby Evropa nalezla v kritice svůj hnací motor a dynamickou sílu, utápí se v sebenenávisti, která poznamenala evropské elity ve 20. století a která, jak se zdá, dodnes zůstává na levici, na krajní levici i v určitých pravicových kruzích extrémně rozvinutá. Táži se sám sebe, zda nakonec sebekritičnost nebyla jednou z nejprůkaznějších známek prezidentského období Jacquese Chiraka ve Francii, což je ovšem téma na jinou debatu. Řekl jsem, že Evropa spolu s Amerikou patří k těm málo kontinentům, které provedly sebekritiku, to znamená distancovaly se od svého barbarství. Právě to zřejmě připravilo půdu pro žaloby, jimiž je Evropa zahrnována, jelikož v období, kdy se na celém našem kontinentě trénujeme v sebemrskačství, ostatní národy, náboženství a kultury prolamují odkrytý prostor a svědčí k tíži obžalovaného. Když jsou Evropa, Francie, Německo či Anglie obviněny ze spáchané zločiny, jako první svědkové obžaloby vystupují sami Evropané. Samozřejmě souhlasíme, že otroctví byla ohavnost a že imperialismus, dobývání Latinské Ameriky a celkově i kolonialismus byly chyby. Evropané jsou ochotni se za vinu omluvit. Ptám se však sám sebe, kam až se má pokračovat, zda nutná revize dědictví minulosti musí zajít až k totálnímu popření evropských hodnot a nutit Evropu, aby kapitulovala před režimy, které ve většině případů neznají sebekritiku, ani v nejmenším nejsou nakloněny demokracii, ale využívají naší intelektuální tradice, aby prosadily normy, které nejsou tak úplně slučitelné s naším pojetím práva. Pro ilustraci uvedu jednoduchý příklad. Dvě velká imperialistická náboženství, která dnes ve světě máme, jsou křesťanství a islám. Rozdíl mezi nimi spočívá v jedné zásadní věci, a tou je II. vatikánský koncil. Při této příležitosti katolická církev poprvé v dějinách zahájila proces přibližování se potřebám doby („aggiornamento“). Papež Jan XXIII. svolal shromáždění biskupů a to po tři roky za sebou detailně zkoumalo konkrétní dějiny katolické církve ve světle evangelií. V kladení otázek pokračoval i Jan Pavel II. Je zbytečné připomínat, že dějiny církve nebyly vždy


13.11.2008 20:47:23

120

myšlenkové proudy

v souladu s poselstvím evangelia. Ve jménu Boží lásky se zabíjelo, vraždilo, drancovalo, znásilňovalo, miliony mužů i žen byly zotročeny. Avšak církev jasnozřivě a velmi odvážně přiznala, že se tyto zločiny staly. Prosba o odpuštění byla adresována jak latinskoamerickým indiánům za dobytí jejich kontinentu, tak africkým černochům za to, že církev tolerovala otroctví, a také židům, pravoslavné a protestantské církvi. Byly uznány zločiny inkvizice, hony na čarodějnice i zaslepenost církve, která se nedokázala vyrovnat se základními vědeckými objevy. To vše způsobilo hluboký otřes, z něhož církev vyšla hodně oslabená a rozdělená. Jak víte, tradicionalisté, vedení ve Francii především Mons. Lefebvrem, neodpustili Janu XXIII. ani později Janu Pavlu II., že římskou a apoštolskou církev proměnili ve sněmovnu. V důsledku ekumenického posunu bylo tehdy řečeno: jsou i jiná zjevení pravdy, pravdu mohou nalézat i pravoslavní věřící, protestanti, židé, muslimové. Nejsme již jedinými držiteli pravdy. Podle tradicionalistů a konzervativců se proto katolická církev, která byla jedinou cestou vedoucí k Boží spáse, stala parlamentem, tj. jednou morální autoritou mezi mnoha dalšími. Na gesto katolíků posléze navázaly také protestantské a některé pravoslavné církve. Zaráží mě však, že všechna ta lítost míří pouze jedním směrem. Doposud jsme ani od sunnitských, ani od šíitských imámů, molláhů či ajatolláhů neslyšeli, že by dějiny muslimského světa podrobili zkoumání, že by se zamyslili nad tím, zda čtrnáct set let hidžry (počátek islámského letopočtu, pozn. red.) proběhlo vždy v souladu s předpisy koránu a zda se islámský svět uměl vypořádal s násilím, které páchal, nebo zda alespoň uznal, že násilí existuje, aby se nad ním mohl zamyslet. Až nejvyšší autority šíitského a sunnitského islámu přiznají, že dějiny jejich náboženství jsou poskvrněny násilím, dobyvačnými válkami a krví, až uznají, že v řadě zemí tyto problémy stále existují a postihují především muslimy samotné, až se muslimské země po vzoru katolické církve odhodlají k omluvě, bude po mém soudu možné věřit v budoucnost tohoto obětního monoteismu, který zatím ani náznakem neprotestuje proti atentátům, k nimž dennodenně dochází především v Iráku. V knize, kterou jsem napsal, se proti ideji jednostranné kajícnosti ohrazuji.* Jako by jeden jediný světadíl, ten náš, musel * Pascal Bruckner: La tyrannie et la pénitence, Grasset 2006.


13.11.2008 20:47:23


121

permanentně žádat o odpuštění a odvádět reparace za zločiny minulosti všem ostatním, jako by všude jinde na světě existovaly samé nevinné, trpící, andělsky čisté národy, jimž musí Evropa s Amerikou platit odškodné, protože, jak bylo deklarováno, obě jsou navěky poznamenány Kainovým znamením. V této věci bych rád upozornil na rozdíl mezi Spojenými státy a Evropou. Bůh ví, že ve Spojených státech se také páchaly zločiny. Mám však dojem, že Američanům zůstala schopnost, kterou jsme my v Evropě ztratili: skloubit sebezpytování s velkou sebedůvěrou. Je pravda, že Spojené státy jsou mladý národ, přinejmenším relativně mladý, poněvadž se začal utvářet před čtyřmi sty lety. Je také pravda, že Spojené státy nemají dějiny zatížené takovým břemenem jako my. Děly se tam také zločiny a genocidy. Avšak nikoli bitva u Verdunu a osvětimská tragédie, tj. dvě události, které podle mého soudu historické břemeno Evropy definitivně zatížily. Proto ani v dobách, kdy se Americe nedaří, například nyní, kdy se potácí v hluboké morální krizi, nebo jako za války ve Vietnamu a v Iráku, Američané nikdy nezpochybňují to, co považují za základ svého státu a vlasti, tj. ideály vyjádřené americkou ústavou. Naproti tomu v Evropě, a ve Francii patrně obzvlášť, nastanou-li zlé časy nebo upadne-li země do vážné morální krize, je zpochybňován samotný ideál demokracie. To pak na Evropu padne tíseň, morální panika, a ona se vidí v tom nejčernějším světle. Spojené státy, ať jim lze vyčíst to či ono, však v sobě objeví dynamiku a víru v budoucnost, kterou my buď nemáme, nebo jsme o ni přišli, a já osobně bych byl velmi rád, kdybychom ji v Evropě znovu nalezli. V čem spočívá evropský masochismus? Masochismus je dosti zvláštní duševní rozpoložení, které přináší určité sekundární zisky. Freud ve svém slavném spise napsal, že to je de facto sadismus naruby. Je známo, že masochismus jako první popsal ve Vídni muž jménem Sacher-Masoch, který, jak mi bylo řečeno, působil jako policejní prefekt v Brně. Opravdu nevím, zda ho k této hodně zvláštní orientaci přivedla policejní zkušenost. V každém případě to byl Freud, kdo vysvětlil, že masochista se na sobě dopouští násilí, kterého se nemůže dopouštět na druhých: agresivitu pociťovanou vůči svým bližním neventiluje navenek, ale obrací ji proti sobě. Nevím, zda je dnes mezi psychi-


13.11.2008 20:47:23

122

myšlenkové proudy

atry a psychoanalytiky tato definice stále platná. Existuje asi i jiný výklad masochismu, možná dokonce vícero. Myslím ale, že ten Freudův je pro následující příklad dostatečně ilustrativní. Zhruba před třemi lety, když vypukla aféra kolem karikatur proroka Mohameda, jeden francouzský učitel působící v libyjském Tripolisu napsal do listu Le Monde, že ho karikatury šokovaly a že ještě více šokovaly jeho žáky, které vyučuje angličtině a francouzštině. Soudí, že bychom se měli obecně držet na uzdě, když jsme vládci světa. Musím přiznat, že mi ta slova tenkrát vyrazila dech, a říkal jsem si, zda byla napsána opravdu v roce 2005, a ne v roce 1880. Plán ovládnout svět kdysi prosadili dva velcí imperialisté: Jules Ferry a Benjamin Disraeli. Jules Ferry patřil ve Francii k iniciátorům povinného vzdělání pro všechny, ale inicioval i budování francouzského koloniálního panství ve jménu ideje, že nadřazené rasy musí civilizovat rasy podřadné. Mimochodem Němci v téže době považovali za podřadnou rasu Francouze, což byl tak trochu rozpor, ale na tom nezáleží. Myšlenka, že jsme „vládci světa“, měla možná určitou platnost v období od sklonku 19. století do rozpadu koloniálních impérií v šedesátých letech 20. století. Jestli jsme si ale dnes v Evropě něčeho vědomi, a my ve Francii zejména, je to fakt, že již ničemu nevládneme, ani vlastnímu hospodářství, dokonce ani vlastnímu osudu, protože jsme vystaveni silným proudům globalizace. Proto je nesmírně těžké považovat se za vládce čehokoli. Zdá se mi také, že neuvážlivá a nepřiměřená sebekritika, jíž některé evropské národy holdují, sleduje v jakémsi pavlovovském reflexu ještě jeden cíl – pokračovat v nahlížení na sebe sama jako na někoho, na němž stále závisí osud světa. Vytvářet o sobě trochu větší obraz, než jaký je ve skutečnosti, představuje podle mého názoru onen sekundární masochistický zisk. Proto pokládám za megalomanské, když během tragédie vyvolané tsunami například čtu, že příčinou klimatických jevů, oteplování planety, velkých průmyslových katastrof, cyklonů, hladomorů, občanských válek i nové vlny nacionalismu je vláda Evropy nad světem a že všechna neštěstí způsobuje a také šíří světový kapitalismus a náš životní styl. Domníváme-li se, že Evropa má stále ještě schopnost řídit svět a že světu strašně škodí, když už mu nemůže dát nic dobrého, tak si podle mne nejsme vědomi toho základního, tj. faktu, že světu dnes nevládne Evropa, že vedoucí postavení mezi národy zaujímají Spojené státy, Indie, Čína, popřípadě Brazí-


13.11.2008 20:47:23


123

lie, a že evropské státy hrají pouze skromnou, méně důležitou úlohu, i kdyby se to mělo brát pouze v demografické rovině. Neboť křivka porodnosti v našich zemích, možná snad s výjimkou Francie, neustále klesá. Mám proto dojem, že moralizující masochismus, jímž nasákla většina evropských, přinejmenším západoevropských intelektuálních a politických špiček, je určitým projevem víry, že nadále vnucujeme světu náš zákon, že běh věcí stále ještě záleží na nás. Nám Evropanům by se měla předepsat kúra skromnosti, abychom se viděli takoví, jací jsme, a vzdali se myšlenky, že naše pravidla diktujeme dalším čtyřem kontinentům. Rád bych nyní učinil několik malých odboček, tak jak mi přicházejí na mysl. Před několika měsíci jsem shodou okolností vedl ve Spojených státech polemiku na témaislámu a islamismu s několika anglosaskými intelektuály – Ianem Burumou, Timothy Gartonem Ashem a Tony Judtem. Polemika se týkala jednoho z největších problémů současnosti, přinejmenším v západní Evropě, a tím je postoj, jaký bychom měli zaujmout k patnácti milionům muslimů, kteří dnes žijí v Evropě a jejichž počet se podle mého názoru bude stále zvětšovat. Polemiku spustila kniha angloholandského publicisty profesora Iana Burumy o vraždě Theo Van Gogha v Amsterdamu (Murder in Amsterdam: The Death of Theo Van Gogh and the Limits of Tolerance, 2006). Autor si klade otázku, jak se mohlo stát, že holandská společnost, která byla nejtolerantnější v Evropě, se v průběhu několika let změnila ve společnost ovlivňovanou násilím, a jak si mohli extremisté vydobýt tolik prostoru. V knize je rovněž načrtnut portrét nizozemské poslankyně somálského původu Ayaan Hirsí Alíové, přítelkyně Thea Van Gogha. Té je dnes také vyhrožováno smrtí, podobně jako některým Francouzům muslimského vyznání v Paříži. Ayaan Hirsí Alíová, neustále obklopená tělesnými strážci, hlásá ve jménu osvícenských idejí radikální reformu islámu zejména na základě nového čtení koránu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po přečtení knihy Iana Burumy a komentáře, který ke knize napsal do listu New York Times slavný novinář a profesor angličtiny Timohy Garton Ash, zjistil, že obě uvedené osobnosti a po nich mnoho dalších paní Ayaan Hirsí Alíovou odsuzují za extremismus, osvícenecký fanatismus a že naopak podporují „serióznější“ reformátory, například ve Švýcarsku žijícího teologa


13.11.2008 20:47:23

124

myšlenkové proudy

Tariqa Ramadana, poradce Tonyho Blaira, jenž ve jménu nezbytné úcty k islámské tradici odmítl při televizním rozhovoru s Nicolasem Sarkozym odsoudit trest smrti ukamenováním. Tehdy mne napadlo, že naše debata asi ilustruje trochu širší polemiku o multikulturalismu a že reflektuje protiklad mezi oběma modely integrace cizinců a soužití různých náboženství. Na jedné straně multikulturním modelem anglosaského typu, jenž je v módě nejenom ve Velké Británii a v Holandsku, ale také v některých skandinávských zemích a v Německu, tedy modelem založeným na přísné úctě k odlišnostem různých náboženství a společenství, a na druhé straně laickým modelem francouzského typu, podle nějž všechna náboženství musí ctít společný světský zákon, který jim zabraňuje uzurpovat veřejný prostor. Zde bych rád připomněl ostrou debatu, která proběhla ve Francii i jinde během aféry s islámským šátkem. Je známo, že v roce 2004 Francie přijala na návrh svého prezidenta zákon o nošení islámského šátku, jímž se zakazuje nosit náboženské symboly ve školách a na úřadech. Cílem bylo zamezit, aby se nošení šátku stalo nástrojem náboženského proselytismu a aby na školách nedošlo k tomu, že namísto jedné až dvou zahalených dívek budou muset chodit v šátku všechny dívky, aby nebyly označeny za špatné muslimky a vystaveny všeobecnému odsudku. Ve Francii zákon prošel po řadě poměrně živých a ostrých debat. V anglosaských zemích, ve Spojených státech i jinde se však setkal s ostrou kritikou, protože údajně potlačuje svobodu a Francouzi skrze něj v úzkoprsém a nesmlouvavém duchu republikánství znovu projevují své autoritářství jako kdysi v koloniích, namísto aby ve jménu snášenlivosti přiznali rovnocennost všech náboženství; stačí přece trocha tolerance, stačí uznat, že v islámu nemají muži a ženy stejné postavení jako v našich demokraciích či v křesťanství, a že je tudíž nespravedlivé vystavovat muslimské dívky nebezpečí vyloučení ze základních a středních škol jenom proto, že mají chuť se oblékat, jak chtějí. Jádro argumentace, která dnes hýbe celým muslimským světem na Středním východě, se tímto vylouplo. Jde o postavení ženy. V židovské a katolické duchovní tradici máme i my své rigoristy. Je známo, že ještě před nedávnem si ženy, když šly do kostela, musely zakrývat vlasy. Stejně tak je známo, že v ortodoxních synagogách je prostor pro ženy a pro muže oddělen. Podle radikálního islámu se ten, kdo se dotýká postavení ženy, dotýká věcí sakrální povahy, neboť co v podstatě šátek znamená? Šátek


13.11.2008 20:47:23


125

říká, že žena celá je pohlaví, a když se jí dovolí, aby se procházela po ulici s nepokrytou hlavou, nebo – co horšího – v minisukni a v lodičkách, je to, jako by se vystavila žádostivosti mužů a stala se prostitutkou, holkou pro všechny. Na Institutu politických studií v Paříži, kde přednáším, se mi jedna dívka z pařížského předměstského sídliště Saint-Denis svěřila, že brzy ráno odchází z domova, ve vlaku se převléká a do Paříže přijíždí v džínách a v tričku, navečer si pak zase uváže šátek a převleče se do tradičního oděvu. Kdyby se na sídlišti objevila v džínách a v tričku, vystavila by se možným útokům mladíků, kdežto v šátku je svým způsobem majetkem rodiny, otce a bratrů, a nic neriskuje. Za to, aby se stav věcí změnil, bojuje dnes v muslimském světě několik průkopníků reformy. A proto jsou dnes některé velice odvážné ženy, které se postavily do čela tažení proti diktátu fundamentalistů, většinou odsuzovány k smrti: Ayaan Hirsí Alíová, v Kanadě Irshad Manjiová, v Bangladéši a Anglii Taslima Nasreenová. Jsme si velice dobře vědomi, že když tyto ženy vyjadřují nesouhlas se svým podřadným a nerovnoprávným postavením, které jim tradicionalisté vnucují, otřásá se celý systém v základech. Abych se vrátil ke sporu, který jsem vedl s anglosaskými intelektuály, věřím, že jádro problému tkví v tomto: britská stejně jako severoamerická společnost zastává názor, že všechny kultury jsou absolutně rovnocenné. V obou zemích mají za to, že soužití lidí cizího původu na stejném území se musí řídit principem rovnocennosti. Právo na odlišnost je pro ně tisíckrát důležitější než princip rovnosti. Není to tak dávno, co ve jménu práva na odlišnost připustily dokonce i určité odlišení práv. Četl jsem nedávno jednu úvahu starosty Amsterdamu Joba Cohena; říká, že bychom dnes, kdy je společnost na pokraji občanské války, měli akceptovat, že se muslimové chovají ke svým ženám jinak než my, že je zavírají doma, zahalují a provdávají podle svého přání, jen když to povede k obnově sociální soudržnosti. Víme rovněž, že v Amsterdamu vznikl plán podporovaný socialisty, jehož cílem je uzavření čtvrti prosklených výkladů, červených luceren a prostituce, a to především na nátlak městských úředníků muslimského vyznání, kteří samozřejmě považují existenci této čtvrti za ostudnou a neslušnou. To, co možná mohou Francouzi a všichni zastánci ideje laickosti postavit proti kulturnímu diferencialismu, je idea rovnosti. Nechci vyzdvihovat Francii nebo vypadat jako zuřivý patriot, ale přesto myslím, že francouzská idea republiky obsahuje koncept, který je


13.11.2008 20:47:23

126

myšlenkové proudy

nám všem drahý – koncept rovnosti. Podle zásady rovnosti mají lidé právo na stejné zacházení bez ohledu na svůj původ, rasu, pohlaví a náboženské přesvědčení. Mají stejná práva, a v důsledku toho nelze k nikomu přistupovat jinak než k ostatním občanům, ať již je to muslim, žid, buddhista, ateista, nebo katolík. V tomto ohledu se mi laickost jeví jako nositelka mnohem bohatší budoucnosti, což stručně doložím dvěma statistikami. Je známo, že Angličané se od 7. července 2005 obávají potenciálního iredentismu britských muslimů. Statistika uveřejněná v Anglii ukazuje, že 80 % britských muslimů se necítí Brity, nýbrž muslimy, to znamená příslušníky ummy, že náboženskou identitu považují za důležitější než státní příslušnost a že koneckonců skutečnost, že jsou Brity, je pro ně nepodstatný detail, poněvadž náboženská příslušnost je jediné, na čem záleží. Naproti tomu druhá statistika uveřejněná ve Francii dokládá, že 54 % francouzských muslimů se považuje především za Francouze, uvědomuje si nadřazenost laickosti, které dávají přednost před jinými systémy soužití různých náboženství. Zdá se mi, že právě to je zásadní věc, neboť všechny evropské společnosti, nové členské státy Evropské unie nevyjímaje, se zřejmě v budoucnu stanou společnostmi multikulturními, multirasovými, v nichž vedle sebe bude muset více či méně harmonicky žít několik náboženství. Proto je výběr integračního modelu nesmírně důležitý. Chceme přijmout komunitarismus anglosaského typu, který nevyhnutelně vede k separatismu, tj. lineárnímu přiřazování jednotlivých komunit, které kromě jazyka a dozorujícího státu nemají nic společného? Nebo se naopak pokusíme podrobit všechna znesvářená náboženství režimu laickosti a zajistit vzájemné pokojné soužití s tím, že náboženská víra nebude věcí společenského řádu, ale bude věcí soukromou? Přijmeme, že víra, kterou vyznáváme – ať již jako katolíci, protestanti, buddhisté či muslimové –, bude vírou soukromou, a ne vírou, která chce předělat celou společnost? V tomto ohledu je s islámem potíž. Na rozdíl od katolicismu, jenž od vzniku evangelií ctí ideu, že co je císařovo, patří císaři, a co je Boží, patří Bohu, islám je doposud totální vírou, která chce obsáhnout celý politický a náboženský život společnosti. Proto neustále odráží jakékoli pokusy o oddělení duchovenstva od státu, alespoň prozatím. Avšak nic nám nebrání věřit, že se někteří reformátoři, teologové, imámové a intelektuálové v budoucnu do nového výkladu náboženských textů pustí.


13.11.2008 20:47:23


127

Rád bych zakončil svůj příspěvek jedním poselstvím. Řekl jsem, že pouze Evropa je ochotná se sama nad sebou zamýšlet, pracovat na své paměti, na inventarizaci nejčernějších a nejtemnějších stránek svých dějin. Avšak když někdo Evropu obviňuje ze všech jejích zločinů, k nimž nemám co dodat, protože se staly a bylo by absurdní je popírat, zapomíná zároveň přiznat, že existují i jiné stránky evropských dějin. Stále nám omílají slogan o povinnosti paměti a říkají: „Musíte mít na paměti…“, jako by mladá generace měla donekonečna platit za zločiny svých předků. Má si Francouz narozený v Nantes nebo v Bordeaux sypat popel na hlavu za to, že měl možná mezi svými předky otrokáře? Měli bychom ve Francii na věky platit za zločiny, které se staly za války v Alžírsku, za zločiny kolaborantů, za války mezi protestanty a katolíky, za dávné války, které umožnily dobytí krajů v okolí Paříže? Povinnost nezapomínat je požadována také po ostatních členských státech Evropské unie. V obžalovacím spise se nicméně zapomíná uvést, že se Evropa, jak bylo řečeno, nejenom distancovala od krutostí, a tím od vlastních selhání, ale že překonala hanebná období svých dějin, když si vytvořila Evropskou unii. Její vznik v podstatě navazuje na přísahu složenou po kapitulaci Třetí říše, přísahu „Tohle už nikdy!“, která deklarovala, že evropské země již nikdy nepovedou mezi sebou války, že již nikdy nedopustí vyhlazování, dobývání, ničení životů a plenění. Právě z této přísahy vycházejí politické a právní instituce, které dnes umožňují vyhnout se na evropské půdě zvěrstvům, hrůzám, které se od roku 1945, alespoň co se týče členských zemí Evropské unie, již neopakovaly, a jak doufám, opakovat nebudou. V apelech na naši povinnost paměti se zapomíná na to, že Evropa je prostorem relativního hospodářského blahobytu, i když řada problémů přetrvává, a že do evropského prostoru proudí lidé z Asie, Afriky i Latinské Ameriky. Lidé ze všech koutů světa touží žít v Evropě proto, že Evropa zaručuje nejenom jistou úroveň ekonomického bohatství, ale také svobodný prostor, dávající příchozím mužům i ženám práva, která jim byla upírána v zemích jejich původu. Paradox, v němž nyní žijeme – a který mi připadá šílený – spočívá v tom, že Evropa sama sebe ochotně zostuzuje, zabředává do extrémní skromnosti, byť v ní hromadně hledají domov obyvatelé ostatních kontinentů. Byl bych rád, kdybychom se této asymetrie dokázali zbavit. Závěrem bych chtěl říci ještě jednu věc. Permanentně na nás


13.11.2008 20:47:23

myšlenkové proudy

128



prší žaloby ze strany některých režimů, Ruskem pana Putina počínaje přes všechny režimy na Středním východě až po Alžírsko pana Butefliky, které se nemohou pyšnit skvělou bilancí, co se lidských práv týče, a o nichž se neproslýchá, že by vynikaly v úctě ke svobodě. A tak bych rád, kdybychom žalobu poněkud obrátili proti žalobcům samotným a naočkovali trochu jedu špatného svědomí všem režimům, které se trvale tváří jako mučednické, ale přitom mučí své odpůrce, tyranizují vlastní obyvatelstvo a zároveň drží vztyčený prst nad obětním beranem – Evropou.

13.11.2008 20:47:23


129

před n á š k a

Evropské, nebo západní hodnoty? aneb Na cestě mezi rozšiřováním a prohlubováním EU Heinrich August Winkler Významný německý historik Heinrich August Winkler (*1938) se věnuje novodobým politickým dějinám Německa a Evropy. Působí na berlínské Humboldtově univerzitě, vydal řadu publikací, z nichž k nejdůležitějším patří obsáhlá historická studie Dlouhá cesta na Západ. Německé dějiny 1806–1990 (Der lange Weg nach Westen. Deutsche Geschichte 1806–1990, München 2000). Následující přednášku autor pronesl v prosinci loňského roku 2007 ve Vratislavi, kam byl pozván Vratislavskou univerzitou a varšavskou kanceláří nadace Friedrich-Ebert Stiftung. Přednáška vychází ve zkrácené a upravené časopisecké verzi a v překladu Magdaleny Štulcové.

Evropou obchází strach: strach ze ztráty národní identity vyvolaný nadnárodní Evropskou unií. Je tento strach oprávněný? Evropa nerovná se Západ Historik Hermann Heimpel prohlásil: „To, že existují národy, je z historického hlediska na Evropě to evropské.“ Snad by bylo lépe říci, že existence národů je jedním z atributů utvářejících Evropu. Existují i další atributy, které by si Evropané měli připomenout, pokud pojem prohlubování vztahů berou vážně a nevidí za ním pouze reformu nedostačujících smluv. Přirozeně se při tom často přehlíží, že tyto určující faktory nejsou atributy evropskými v jejím geografickém smyslu, ale týkají se jen jedné části starého kontinentu. A to té části, která je po staletí označována jako Západ.


13.11.2008 20:47:23

130

přednáška

Pouze v této části Evropy, jejíž duchovní centrum bylo ve středověku v Římě – takže patřila k západní církvi – existovaly rané podoby dělby moci, rozdělení na moc duchovní a světskou, knížecí a stavovskou. Pouze zde probíhal proces dělení moci až k modernímu rozdělení ve smyslu Montesquieua, rozdělení na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Pouze tato část kontinentu převzala římské právo. Jen tady proběhl emancipační proces humanismu a renesance, reformace a osvícenství. Často slyšíme a čteme, že dnešní moderní Evropa je produktem osvícenství. Což není nesprávné, avšak žádá si to bližší vysvětlení. Osvícenství je produktem Evropy, je výsledkem její dlouhé historie, z níž není možné si odmyslit dědictví klasické antiky, ani dědictví židovství a křesťanství. Vedle křesťanských výkladů křesťanství, které můžeme sledovat až do středověku, tu žádná světská osvícenost neexistovala. Kromě Ježíšových slov „Dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je božího“ tu není žádné rozdělení na moc světskou a duchovní, ani moderní rozdělení moci. Bez víry v rovnost všech lidí před Bohem by neprorazila myšlenka o rovnosti všech lidí před zákonem; bez stejně tak antické jako křesťanské víry v nepsané, věčné zákony by nenastalo vyhlášení nezadatelnosti lidských práv. Povaha Západu sahá ještě dál do minulosti, než je mnoho přesvědčených Evropanů ochotno přiznat. „Evropa není (jenom) Západ. Západ překračuje hranice Evropy. Ale i Evropa překračuje hranice Západu.“ Tato slova vídeňského historika Geralda Stourzha přesně vystihují podstatu věci. Stále ještě se tu projevuje účinek dělící čáry mezi západní a východní církví. V oblasti, kde působí ortodoxní církev, kde duchovní moc zůstala podřízena moci světské a vztah knížecí moci vůči moci stavovské a stavům nebyl napjatý, probíhal vývoj jinak než na Západě, východní oblast neprošla procesem dělby moci, těsně spjaté s vytvořením pluralitní společnosti, právního státu a demokracie. Omyl antiamerikanismu Výdobytky procesu dělby moci ovšem vůbec nejsou výplodem Evropy. Prvním prohlášením o nezadatelnosti lidských práv je Virginská deklarace práv z 12. června 1776. O tři týdny později následovala Deklarace nezávislosti Spojených států amerických, která otázku lidských práv zestručnila do jedné, avšak obsahově


13.11.2008 20:47:23

Evropské nebo západní hodnoty?

131

zásadní věty. Na britské koloniální půdě v Severní Americe se stará anglická práva na svobodu spojená s idejemi zastupitelské vlády, systému brzd a protiváh a právního státu dále rozvíjela a postupně získala svoji klasickou podobu. To, co my nazýváme moderní demokracií, západní politickou kulturou, západními hodnotami, je výsledkem transatlantické spolupráce – spolupráce, v níž odedávna bylo a stále je přítomno napětí. Když se Evropa dnes pře s Amerikou o výklad západních hodnot, je to spor o všelijaké důsledky hodnot společně uznávaných. Avšak pokud někdo doporučuje, aby Evropa rozvíjela svou politickou identitu proti Americe, jedná hluboce protihistoricky. Nejdůležitější kritérium rozšíření Evropské hodnoty byly a jsou podřízeny proměnám doby. Mají svůj vývoj a historii vyžadující uznání všech, kdo se k nim hlásí. Tyto hodnoty jsou základem Kodaňských kritérií z roku 1993, jež musí každý stát usilující o členství v EU splňovat. Na to, aby byl nový stát přijat do Evropské unie, není nutné, aby náležel k historickému Západu, avšak jestliže se chce členem tohoto seskupení států stát, musí se bezvýhradně otevřít západní politické kultuře. Bezvýhradné otevření se politické kultuře Západu: právě v tom spatřoval Jürgen Habermas v roce 1986 ve „sporu historiků“ (šlo o debatu týkající se otázky, čím se nacionálně-socialistická genocida Židů v hitlerovském Německu historicky vymykala – pozn. red.) zásadní intelektuální počin poválečného západního Německa, jímž se zvláště on a jeho generace mohou právem pyšnit. Když se řeší otázka, zda některá evropská země je zralá pro vstup do Evropské unie, měla by právě její ochota otevřít se tímto směrem být tím nejdůležitějším ze všech kritérií. Jinými slovy, právě toto je ona otázka, kde jsou hranice rozšiřitelnosti Evropy. Zdali jednání o možnosti případného vstupu do EU vždycky podle této devizy probíhala, to je ovšem jiná otázka. Rumunsko a Bulharsko – Evropa, ale ne Západ V případě osmi východoevropských a středoevropských států, které byly až do epochální změny v roce 1989/1990 pod vládou komunismu, se při jejich přijetí do Evropské unie (1. května 2004) jednalo výlučně o země „starého“ Západu. Se západní


13.11.2008 20:47:23

132

přednáška

Evropou sdílely tyto země především společnou právní tradici, tedy základ, o nějž se lze při vzájemném sbližování politických kultur opřít. V případě nově připojených členských zemí (1. ledna 2007) je to ale jiné. Bulharsko a Rumunsko nenáleží k zemím starého Západu a většina současných problémů těchto států souvisí s absencí jejich západního dědictví, naopak, tyto země mají kořeny v dědictví minulosti pod vládou byzantských a osmanských panovníků. Skutečnost, že se ortodoxně formované země mohou otevřít politické kultuře Západu a že se tak již stalo, dokazuje příklad Řecka, které je součástí Evropské unie od roku 1981. Jeho postupná prozápadní orientace se však započala mnohem dříve, už v bojích o nezávislost v první třetině 19. století. Sporné Turecko Bez prohlubování spolupráce se nelze dále rozšiřovat. V teoretické rovině se o to v Evropské unii nevedou spory. Totéž platí o postulátu, že Evropa může srůstat v jeden celek pouze za předpokladu, že vznikne vzájemný pocit sounáležitosti, uvědomělá solidarita, pocit společného „my“, vědomí, že patříme k sobě. Prohlubování spolupráce bez existence společného „my“ je protimluv, je to však i všeobecně rozšířená technokratická iluze. Vyvolat pocit existence společného „my“ od polárního kruhu až na Peloponéský poloostrov je obtížný, nikoli však neřešitelný úkol. Avšak může existovat pocit společného „my“ sahajícího od ruské Karélie po Kurdistán? V Turecku, s nímž Evropská unie jedná o vstupu do EU od října 2005, existuje určitý částečný projev přibližování se k Západu – ve smyslu geografickém i politickém. Tureckému modernímu západu čelí stále ještě archaický východ, a zejména jihovýchod země. Převzetí mnohých západoevropských zákonů, mezi nimi zajisté i zákonů fašistické Itálie, ještě neznamená přijetí těch norem, které Montesquieu označil jako duch zákona (lésprit des lois). V Turecku neexistuje, jak se často tvrdívá, odluka církve od státu, naopak tu de facto jde o zestátnění islámu, zajištěné nacionalistickým občanským náboženstvím, tzv. „kemalismem“. Země u Bosporu je náboženské svobodě a svobodě myšlení stále ještě na hony vzdálena, o nějakém sebekritickém zpracovávání vlastní minulosti nelze hovořit vůbec. Jestliže někdo připomene vyvraždění Arménů, při němž roli spoluviníka sehrálo císařské


13.11.2008 20:47:23


133

Německo, musí stále ještě počítat se soudním řízením podle paragrafu 301 (reformovaného) trestního zákona, podle něhož mu hrozí těžký trest za urážku tureckého národa. Za vlády premiéra Erdogana byl učiněn významný pokrok směrem k demokracii. Avšak od zahájení jednání o vstupu do EU (v říjnu 2005) se tempo reforem podstatně zpomalilo. Zda se volební vítězství turecké Strany spravedlnosti a rozvoje v červenci 2007 ukáže jako znamení prozápadní orientace, zůstává nadále otevřenou otázkou. Evropská komise ve svých zprávách informovala o obzvláště citlivých otázkách týkajících se pokroku v přístupu Turecka k EU mimořádně „obezřetně“, správněji řečeno, spíše leccos potlačovala. Rozhodující otázky dosud nebyly položeny – ani otázka, zda se Turecko hodlá otevřít západní politické kultuře, ani otázka, zda je připraveno část své suverenity sdílet společně s ostatními členskými státy nebo ji přenést na nadnárodní instituce. Pokud by jednání o vstupu dospěla k výsledku, že předpoklady země pro plné členství v Unii naplněny nebudou, nesmí to mít za následek rozkol mezi Evropou a Tureckem. V takovém případě bude nutné vyjednávat o jiné eventualitě – o typu „přidružení plus“, jež je, mimochodem, méně diskriminující nežli „členství minus“, které Evropská unie Turecku nabídla. Nebo (jak jsem navrhoval ve svém příspěvku v týdeníku Die Zeit v listopadu 2002) o „privilegovaném partnerství“ – tedy o zvláštním typu vztahu, jenž žádného z partnerů nenadřazuje a má na zřeteli společné zájmy obou. Potřeba sebereflexe Práce na prohlubování vztahů v Evropské unii vyžaduje i zhodnocení a zpracovávání temných kapitol vlastní historie. V tomto směru Evropa činí jen velice málo, stejně jako celý západní svět. Přitom historická sebekritika k evropskému i západnímu sebevědomí patří . Je potřeba pohlédnout na příčiny a důsledky obchodu s otroky a otroctví, blíže prozkoumat nacionalismus, kolonialismus a imperialismus, války a občanské války, náboženské a ideologické zaslepování, rasovou nenávist a vyvražďování národů. K osvícenému obrazu evropské historie patří obojí: to, co národy dlouho rozdělovalo i to, co je spojuje. Pohled na historii, v níž je pouze hrdost na kulturní výdobytky Evropy bez pohléd-


13.11.2008 20:47:23

134

přednáška

nutí na vinu, která na Evropě a jejích národech v průběhu staletí ulpěla, by bylo zradou kritérií, která si Západ v průběhu lopotných a zdlouhavých procesů poznávání vybudoval. Unijní otazníky Lisabonská smlouva může, pokud vstoupí v platnost, přispět k tomu, že Evropská unie bude transparentnější v průběhu přijímání svých rozhodnutí a nadále bude schopna ekonomicky konkurovat na světovém trhu. Tato smlouva ovšem nebude stačit na to, aby odstranila rozšířený pocit, že „v Evropské unii vládne izolovaná výkonná moc“. (Výraz pochází od Karla Marxe, který tak v roce 1852 charakterizoval francouzský bonapartismus za Louise Napoleona Bonaparta, pozdějšího císaře Napoleona III.) Touto smlouvou získá více práv Evropský parlament, a to je naléhavě zapotřebí. Avšak jelikož nyní stejně jako dříve jsou pány nad smlouvami členské státy, musejí jejich národní parlamenty převzít více odpovědnosti. Pokud před zásadními rozhodnutími (jako například při rozhodování o propůjčení statusu kandidátského státu uchazečské zemi nebo o zahájení vstupních jednání) vyjádří svůj názor, mohou zabránit tomu, aby se taková rozhodnutí – jako dosud – činila za zavřenými dveřmi a posléze byla předložena veřejnosti jako fait accompli – hotová věc. Pokračování v politice „hotových věcí“ znamená dlouhodobou moc bez dialogu. To by mohlo odpovídat tajným přáním některých aktérů, avšak výhledově to přispívá ke zkáze „projektu Evropa“. Lisabonská smlouva může jen krůčkem přiblížit Evropu k jejímu cíli, jímž je prohlubování spolupráce. Vlastní práce leží dosud před námi. Její cesta vede mnohem dál než k reformě institucí a rozhodovacích procesů, a vyžaduje víc než jen plné nasazení „politické třídy“. Prohloubení evropského sjednocení se může zdařit jen pokud je jako svůj vlastní projekt přijmou i ostatní občané, intelektuálové, vědci a publicisté. Ti musejí pracovat na tom, co zatím neexistuje, nebo existuje jen v pouhých náznacích, avšak na co je „projekt Evropa“ odkázán více než na cokoliv jiného: na vytvoření evropské veřejnosti. Strach ze ztráty národní identity, o němž byla řeč v úvodu, je v této situaci tím nejhorším rádcem. A navíc je bezdůvodný. Evropská unie se vždycky postupně rozšiřovala a jejím úmyslem není nad jednotlivými národy vládnout, ale pouze je zastřešit.


13.11.2008 20:47:23


135

do k u m en ty

Za svobodnou a sjednocenou Evropu Altiero Spinelli V souvislosti s projektem evropského sjednocení se s oblibou uvádí, že u jeho zrodu stáli křesťanskodemokraticky orientovaní Otcové-zakladatelé. Ukázky z následující programové stati militantního evropského federalisty Altiera Spinelliho (1907–1986) jsme zařadili do rubriky Dokumenty záměrně, neboť ukazuje, že u kolébky evropské integrace stáli také inspirátoři a propagátoři zcela jiné světonázorové provenience. Je na čtenáři, aby posoudil, který politický a světonázorový proud převážil. (Kompletní text rozsáhlého dokumentu v překladu Gabriely Chalupské je zpřístupněn na webových stránkách www.revueprostor. cz) Zároveň jsme požádali pracovníka Evropského ústavu ženevské univerzity historika Lubora Jílka, aby napsal o publikovaném textu a jeho autorovi následující poznámku.

Ústavní základ pro Evropskou unii Příznivé přijetí idejí evropského federalismu je v českém prostředí trvale omezeno trojí válečnou zkušeností z minulého století. Zatímco rozporný dopad studené války a čtyř desetiletí „socialismu“ sovětského ražení se již v devadesátých letech stal předmětem politických i odborných diskusí, druhá stejně jako první světová válka je v nacionálním vzpomínání prožívána jako výhra a jako jednoznačné národní vítězství. Důvody jsou nasnadě; předpokladem takového prožitku je blíže nesrovnávat, totiž odhlédnout od ceny, kterou za konfrontaci s imperiální válečnou expanzí musela zaplatit sousední národní společenství, v první řadě v rovině demografického potenciálu, hrubého národního produktu a mocenského postavení v Evropě. Kromě středoevropských národů volá po srovnání vjem světové války v britském a zvlášť v italském kulturně-historickém kontextu.


13.11.2008 20:47:23

136

dokumenty

Stať Za svobodnou a sjednocenou Evropu Altiera Spinelliho byla napsána v době autorovy internace na ostrůvku Ventotene v Tyrhénském moři v letech 1940–1941. Po pádu Mussoliniho režimu byla rozšiřována jako Manifest z Ventotene – je to důležitý dokument, který reflektuje válečnou zkušenost 20. století a načrtává koncepci evropského sjednocení na politických principech inspirovaných mimo jiné marxismem a konfesně neutrálním liberalismem. Kdo byl Altiero Spinelli a jakým vývojem tento radikální stoupenec evropského federalismu prošel? Původem z římské rodiny měšťanských sociálnědemokratických tradic vstoupil Spinelli v prvním ročníku právnického studia do komunistické strany. Jako sedmnáctiletý mladík jednal pod vlivem zavraždění poslance Matteottiho v červnu 1924, ale v první řadě jako nadšený čtenář Lenina, Marxe a Hegela, okouzlený silou argumentace a mocenskou logikou stranického působení v letech, kdy italské komunisty vedli Amedeo Bordiga a Antonio Gramsci. Strana byla zakázána v listopadu 1926: radikalizace Mussoliniho režimu dávala Spinellimu za pravdu až do chvíle, kdy byl v Miláně v červnu 1927 krátce před svými dvacátými narozeninami zatčen a odsouzen k šestnácti letům vězení. Do jara 1937 byl vězněn v okolí Říma, pak internován na Ponze a posléze na Ventotene, ostrovech nacházejících se několik desítek kilometrů západně od Neapole; vysvobodil jej pád režimu v srpnu 1943, krátce po vylodění spojeneckých armád na Sicílii a v jižní Itálii. V nesvobodě prožil Spinelli plných šestnáct let. Podmínky politické represe v diktaturách meziválečné Evropy byly odlišné: fašistický vězeňský režim byl méně drastický než koncentrační tábory pro politické vězně v nacistickém Německu a jinde, nemluvě o masovém usmrcování v gulagu koncem třicátých let. Korespondence a rodinné návštěvy umožňovaly alespoň omezený kontakt s vnějším světem přesto, že na malém a vyprahlém Ventotene bylo internováno na osm set osob, ze dvou třetin komunistů. Zde se v prvních měsících roku 1939 Spinelli náhodně schází s několika intelektuály z řad odboje, z jejichž diskusí probíhajících v nezměněném složení až do října 1941 postupně vzniká radikálně federalistická koncepce evropské poválečné obnovy. Ve skutečnosti dochází v této skupině internovaných odbojářů k pozvolnému prolínání různorodých rozborů válečné situace a k postupnému souznění několika vnějších vlivů, díky společné politické kultuře tehdejšího italského liberalismu. Nejcitelnější vývoj prodělal bezesporu samotný Spinelli: po dlouholeté snaze zdůvodnit


13.11.2008 20:47:23

Altiero Spinelli: Za svobodnou a sjednocenou Evropu!

137

si – sám pro sebe – oprávněnost postupu italské komunistické strany pod vedením Stalinova stoupence Togliattiho se jako vězeň musel vyrovnat s prvními dvěma procesy inscenovanými v Moskvě v srpnu 1936 a lednu 1937. Odmítá vysvětlení, jehož se mu dostává od spoluvězňů komunistů, a ve jménu svrchovaného rozumu se straně vzdaluje a krátce poté je z ní vyloučen. K setkání s římským národohospodářem Ernestem Rossim a s milánským filosofem Eugeniem Colornim tak dochází za neobvykle příznivých předpokladů. Zatímco Colorni (1909–1944) je stoupencem ověřených liberálních hodnot Benedetta Croceho, jehož režim toleruje na svobodě jen obtížně, je Rossi (1897–1967) pro internované intelektuály dvojnásobným přínosem. V první řadě zůstává v intenzivním korespondenčním styku s národohospodářem Luigim Einaudim, svým dávným turínským učitelem (a budoucím prezidentem republiky). Tímto prostřednictvím se Spinelli setkává s kritikou neomezené státní suverenity formulovanou Einaudim nebo historikem a sociologem Guglielmem Ferrerem (pozdější učitel Slovákům a Čechům blízkého Istvána Bibóa). Navíc Einaudi ve své převážně odborné korespondenci nikterak nezamlčuje úzké styky s britskými kolegy, jež se režimní policie až do vyhlášení války v květnu 1940 neodváží přerušit: touto cestou se na opuštěný středomořský ostrov dostávají brožury a knihy konkrétně dokládající vývoj federalistických koncepcí na anglických univerzitách koncem třicátých let. Spinelli se tak seznamuje se statěmi Lionela Robbinse (jež pro spoluvězně bezprostředně překládá), Williama Beveridge, Barbary Wootonové a dalších liberálních autorů z kruhu Federal Union, kteří trvale poznamenají italskou reflexi celoevropských otázek. V neposlední řadě je britská tradice i cestou k americkým autorům z konce 18. století, spolutvůrcům federální ústavy z roku 1787; s těmito texty se však Spinelli blíže seznámí až po pádu Mussoliniho, kdy bude po několik měsíců pobývat ve Švýcarsku, a zvláště v ženevské knihovně Ústavu mezinárodních vztahů. Za těchto předpokladů se rozvíjí diskuse, jejímž završením bude na jaře roku 1941 – krátce před německou invazí do sovětského Ruska – sedmnáct foliantů skrývaného rukopisu, který Rossiho žena vynese z Ventotene na pevninu a jenž se v srpnu 1943 stane programovým východiskem evropského hnutí v Itálii. Rossi sám je autorem prvních třinácti odstavců třetí kapitolky, i když celková koncepce stejně jako závěrečná redakce byla předmětem rozsáhlých diskusí obou přátel, za spoluúčasti několika vězňů z nekomunistických řad.


13.11.2008 20:47:23

138

dokumenty

V této koncepci je, zjednodušeně řečeno, moderní válka jako taková – vojenská, námořní, obchodní i mediálněpropagandistická – pojata jako důsledek neomezené svrchovanosti národních států a ničivé síly nacionálních partikularismů. Prvotním poválečným cílem proto bude zřídit federální instituce, které by zabránily protichůdným zájmům národních společností přerůstat do otevřeného konfliktu. Jako výraz společných zájmů a sdílených civilizačních hodnot bude nadnárodní ústava plodem lidového hnutí, ale i nástrojem poválečných společenských změn. Federalismus je zde tedy otevřeně koncipován nejen jako ideologie, ale i jako prostředek boje proti nacionalismu všech odstínů a všech forem. Český čtenář však u Spinelliho bezpochyby rozpozná myšlenky i rétoriku, které v oslabené podobě prozrazují příbuznost se strategií meziválečné Komunistické strany Itálie. Koncepce poválečné revoluční krize, která by byla řešena mimo národní vlády s pomocí revoluční federalistické strany, může být jen stěží ospravedlněna tím, že výlučným cílem bude vyvolat lidové hnutí zakládající nadnárodní politickou legitimitu ve prospěch evropské ústavy. Veškeré Spinelliho poválečné snažení půjde nicméně za tímto cílem, i když revoluční slovník brzy odloží stranou ve prospěch ideologického a politického působení, jehož mnohotvárnost svědčí o nezlomné energii dřívějšího politického vězně. Od roku 1948 je generálním tajemníkem nadnárodní Unie evropských federalistů (Unione dei federalisti europei – UFE) a současně neformálním poradcem předsedy vlády Alcide De Gasperiho: díky Spinellimu je projekt Evropského obranného společenství (EDC) formálně provázán s Evropským politickým společenstvím (EPC), leč oba projekty jsou v srpnu 1954 smeteny gaullisticko-komunistickou nacionální většinou francouzské sněmovny. Ústavní strategie se však znovu objevuje ve sdružení Kongresu evropského lidu, jehož je Spinelli neúnavným spiritus agens et movens v letech 1955–1962. Své militantní záměry Spinelli krotí a odkládá až poté, kdy se stává komisařem Evropského hospodářského společenství (EHS) v záležitostech průmyslové politiky a vědeckého výzkumu (v létě 1970). Z Bruselu se roku 1976 vrací do Říma jako poslanec na volební listině Komunistické strany Itálie, iniciátorky eurokomunistického dorozumění se Španěly a Francouzi, a za tutéž stranu úspěšně kandiduje roku 1979 do prvního Evropského parlamentu zvoleného přímým hlasováním. Zde se neoblomný sedmdesátník znovu projevuje jako obratný taktik: v čele nově zřízeného ústavního výboru předkládá projekt Evropské unie, jenž je v podobě


13.11.2008 20:47:23


139

smlouvy mezi tehdejšími deseti členskými zeměmi schválen parlamentem v únoru 1984, a to 237 hlasy proti 31 (43 poslanců se zdrželo hlasování). Dispozice ústavní smlouvy znamenají podstatné posílení federálních kompetencí a hlasovacích procedur v několika oblastech současně: národní vlády z ní proto byly ochotny akceptovat jen to nejnezbytnější minimum. Pro dlouholetého stoupence silné federální ústavy koncipované jako základ pro demokratickou legitimitu evropských institucí byl proto v únoru 1986 podepsaný Jednotný evropský akt jen ubohou “mrtvou myší”. Originál i jinojazyčná znění textu z Ventotene se nacházejí na stránce Spinelliho ústavu (www.istitutospinelli.org); pečlivá edice anglické verze byla vydána v souboru Documents on the history of European integration, vydaném Walterem Lipgensem a d., první díl: Continental plans for European Union, 1939-1945, Berlín, Walter de Gruyter, 1984. Biografická zkratka se opírá o paměti a deníky Spinelliho, o vydanou korespondenci Rossiho a v neposlední řadě o práce britských a zvláště italských historiků dějin evropské integrace (Luciano Bolis, Charles F. Delzell, Lucio Levi, Edmondo Paolini, Daniele Pasquinucci, John Pinder, Sergio Pistone, Daniela Preda, Cinzia Rognoni Vercelli aj.) Detailní odkazy a další prameny jsou na požádání k dispozici na adrese archivu Evropského ústavu ženevské univerzity www.unige.ch/ieug/coppet.html. E-mail:[email protected]

Návrh manifestu Krize moderní společnosti (…) Nezměrné masy lidí a bohatství jsou již sešikovány proti totalitním mocnostem; síly těchto mocností dosáhly svého vrcholu a napříště už se mohou jen postupně spotřebovávat. Naopak síly odporu již překonaly okamžik největší deprese a jsou na vzestupu. Válka spojenců probouzí každým dnem stále větší vůli po osvobození i v zemích, které podlehly násilí a zmalomyslněly po obdrženém úderu; probouzí tuto vůli dokonce i u samotných národů mocností fašistické Osy, které si uvědomily, že byly zataženy do beznadějné situace, jen aby uspokojily chtivost svých pánů po vládě.


13.11.2008 20:47:23

140

dokumenty

Pomalý proces, díky němuž se obrovské masy lidí nechávaly pasivně formovat novým režimem, smiřovaly se s ním a přispívaly tak k jeho upevnění, je zastaven; naopak byl zahájen proces opačný. V tomto nezměrném příboji, jenž se pomalu pozvedá, se znovu setkávají pokrokové síly, nejosvícenější části pracujících vrstev, které se ve své touze po lepším životě nenechaly odradit terorem a lichými nadějemi; nejuvědomělejší zástupci intelektuálních vrstev, kteří se postavili proti degradaci, jíž je postižena inteligence; podnikatelé, kteří se cítí dost silní k novým iniciativám a chtěli by se osvobodit od byrokratických omezení a od národních autarkií, jež brání každému jejich pohybu; a konečně všichni ti, kteří z vrozeného smyslu pro čest nedokážou poníženě ohýbat hřbet v otroctví. Všem těmto silám je dnes svěřena záchrana naší civilizace. Úkoly poválečného období – sjednocení Evropy (…) Problém, který musí být v první řadě vyřešen a s jehož nezdarem je jakýkoli další pokrok jen zdáním, je definitivní odstranění rozdělení Evropy na suverénní národní státy. Rozpad většiny států na kontinentu pod drtícím válcem nacistického Německa již spojil osud evropských národů, které buď všechny společně podlehnou hitlerovské nadvládě, anebo s jejím pádem všechny společně vstoupí do revoluční krize, v níž už nebudou strnulé a rozdělené do pevných státních struktur. Lidé jsou již nyní mnohem lépe než v minulosti duševně připraveni na federativní reorganizaci Evropy. Tvrdá zkušenost posledních desetiletí otevřela oči i těm, kdo nechtěli nic vidět, a nechala uzrát mnoha okolnostem nahrávajícím našemu ideálu. Všichni rozumně uvažující lidé si napříště uvědomí, že není možné udržet rovnováhu nezávislých evropských států při zachování militaristického Německa a zároveň rovných podmínek s ostatními zeměmi, ani není možné rozdrobit Německo a když už je jednou poražené, držet ho pod krkem. Při zkoušce se jasně ukázalo, že žádná země v Evropě nemůže zůstat stranou, když ostatní bojují, a že prohlášení o neutralitě a uzavírání paktů o neútočení nemají žádnou hodnotu. Prokázala se také zbytečnost, ba dokonce škodlivost institucí, jako je Společenství národů, které se chlubilo, že ručí za mezinárodní právo bez použití vojenské síly, jež by byla schopna vnutit někomu jeho rozhodnutí


13.11.2008 20:47:23


141

při respektování absolutní svrchovanosti členských států. Jako absurdní se ukázal i princip nevměšování, podle nějž by každému národu mělo být ponecháno svobodné rozhodnutí zvolit si podle nejlepšího vědomí a svědomí despotickou vládu, jako kdyby vnitřní uspořádání každého jednotlivého státu nepředstavovalo životní zájem pro všechny ostatní evropské země. Také začaly být neřešitelné mnohé problémy zamořující mezinárodní život na kontinentu – vytyčení hranic v oblastech se smíšeným obyvatelstvem, obrana národnostních menšin, přístup k moři pro státy nacházející se ve vnitrozemí, balkánská otázka, irská otázka atd. – jež by nalezly v evropské federaci nejjednodušší řešení – tak jako v minulosti podobné problémy státečků, jež se staly součástí širšího národního útvaru, ztratily na ostrosti, když se změnily na vztahové problémy mezi provinciemi. (…) Dělící čára mezi pokrokovými a reakčními stranami se tudíž propříště nenachází podél formální linie větší či menší demokracie, většího či menšího socialismu, které je třeba zavést, nýbrž podél zcela nové hlavní linie, jež odděluje ty, kdo mají za cíl staré známé dobytí národní politické moci – a kteří, byť nedobrovolně, nahrají reakčním silám, když dovolí, aby žhavá láva národních vášní ztuhla ve staré formě, a znovu dovolí povstat starým absurditám – a ty, kdo považují za hlavní úkol vytvoření stabilního internacionálního státu, kdo budou vést lidové masy k tomuto cíli, a i když získají národní moc, upotřebí ji především jako nástroj k uskutečnění mezinárodní jednoty. Ve snaze všemi možnými způsoby sjednat smlouvy a vazby mezi jednotlivými hnutími, která se v různých zemích dozajista vytvoří, je třeba od nynějška za pomoci propagandy a akce začít budovat základy hnutí, jež by dokázalo zmobilizovat všechny síly ke vzniku nového organismu, který bude po staletích nejgrandióznějším a nejnovátorštějším výtvorem vznikajícím na území Evropy, ke zbudování pevného federativního státu, jenž by disponoval ozbrojenými evropskými silami namísto národních armád; je třeba budovat základy hnutí, jež by rozhodně rozbilo ekonomické autarkie jakožto páteř totalitních režimů; jež by mělo v jednotlivých federativních státech dostatečné orgány a nástroje k provádění jejich rozhodnutí zaměřené na zachování veřejného pořádku, i když by ponechalo jednotlivým státům autonomii, která umožní rozčlenění a rozvoj politického života podle osobitých charakteristik různých národů.


13.11.2008 20:47:23

142

dokumenty

Jestliže bude v hlavních evropských zemích dostatečný počet lidí, kteří tomu porozumí, vítězství bude brzy v jejich rukou, protože situace a mysli budou příznivě nakloněny jejich dílu. V jejich čele budou strany a hnutí již zcela diskvalifikované katastrofální zkušeností posledního dvacetiletí. Protože nastane čas pro nová díla, a bude to i čas pro nové lidi: lidi z Hnutí za svobodnou a sjednocenou Evropu. Úkoly poválečného období – reforma společnosti (…). V průběhu revoluční krize přísluší tomuto hnutí úkol zorganizovat a vést pokrokové síly, s použitím všech lidových orgánů, které vznikají spontánně jako tavicí tyglíky, v nichž se mísí revoluční masy, ne proto, aby daly do oběhu plebiscit, ale v očekávání, že budou vedeny. Toto hnutí čerpá vizi a jistotu toho, co musí být vykonáno, ne z preventivního požehnání ze strany dosud neexistující vůle lidu, nýbrž z vědomí, že zastupuje nejhlubší potřeby moderní společnosti. Tak poskytuje první direktivy nového řádu, první společenskou disciplínu beztvarým masám. Skrze tuto diktaturu revoluční strany se utváří nový stát a kolem něj nová skutečná demokracie. Není třeba se bát, že by takový revoluční režim mohl vyústit do obnoveného despotismu. Vyústí tam, pokud přišel jako ztvárnění nějakého typu otrocké společnosti. Ale jestliže revoluční strana bude při jeho utváření vystupovat odhodlaně už od počátečních kroků, podmínky pro svobodný život, v němž se všichni občané budou moci skutečně podílet na záležitostech státu, pak bude jeho vývoj, i když skrze případné druhotné politické krize, pokračovat ve směru rostoucích možností fungování svobodných politických institucí. Dnes je ten okamžik, kdy je třeba umět odhodit stará břemena, která už překážejí, a být stále připraveni na to nové, co přichází, tak odlišné od všeho, co jsme si představovali, aby vyřadilo nezpůsobilé mezi starými a vzbudilo nové energie mezi mladými. Nyní se hledají, potkávají se a začínají tkát osnovu budoucnosti ti, kteří rozeznali příčiny současné krize evropské civilizace, a proto shromažďují dědictví všech hnutí usilujících o povznesení lidstva, která ztroskotala kvůli nepochopení cíle, jehož je třeba dosáhnout, nebo prostředků, jež je k tomu třeba použít. Cesta, jíž je třeba projít, není snadná ani bezpečná. Ale je potřeba jí projít, a my jí projdeme!


13.11.2008 20:47:23


143

f ej eto n

Quo vadis, Evropo? Romana Křenková-Pavrovská Autorka (1955) je advokátka, píše osobité texty, v nichž s oblibou překračuje hranice literárních žánrů a forem. V revue PROSTOR publikuje fejetony, reportážní a esejistické črty, poezii a „ezoterní komentáře“.

Když nevěrný Zeus proměněný v mladého roztouženého býčka táhl na svých rozích Středozemním mořem z města Sidónu, ze země ztepilých libanonských cedrů, z míst která dnes nazýváme Blízkým východem, krásnou Európu, božským motýlkem doplul se ženou svého momentálního rozmaru a chtíče na Krétu. Na ostrov upuštěný jakoby náhodně – i když u Boha přece nic není náhodné, to jen v našich nepoučených hlavách – do mořských vod mezi Afrikou, Evropou a tím sporným kusem země, snad nejspíš euroasijským. Starověká mytická Miss Středozemního moře, královská dcera Európa, když po ní Zeus zatoužil, měla tehdy tak krásně mezikontinentálně nakročeno, ba dokonce meziplanetárně až galakticky rozkročeno, když spojena s bohem rodila své polonebeské syny přímo na Krétu. A ne syny ledajaké. Tak dávno již spojil ten božský princip zakódovaný do lidské duše a do duše Homérovy tři kontinenty, Asii, Afriku a Evropu, v jednom neuralgickém bodě prastaré krétské civilizace. Euroasijská princezna počala s bohem a porodila evropské syny. Jejich polobožského syna krále Mínóse pokládal sám velký Homér za jednoho z nejspravedlivějších panovníků, který kdy lidem vládl. V nekropolích starověkého světa se ve sluneční výhni mezitím rozpadlo nespočitatelné množství lidských kostí, synové zestárli, bozi opustili zemi a již neoplodňují pozemské dcery, aby jim


13.11.2008 20:47:23

144

fejeton

rodily syny – spravedlivé vládce a zákonodárce. Spojený starověký svět, jehož břehy olizovalo moře božím úradkem zrovna vylité uprostřed třech kontinentů, se rozpadl, a principy a ideály v dnešním světě vyhladověly. Bozi se stali neviditelnými a lidé ztratili bázeň boží. Princeps, řečeno slovy římského císařství, tedy první mezi sobě rovnými, jak se nazýval císař Octavianus Augustus, tak ten jeho dnešní lidský odvar, který si s Augustem není ničím podoben, ten druh politika, jenž se dnes zhusta vyskytuje po celé Evropě, beztrestně vysloví, že je v zájmu všech co nejrychlejší rozšiřování Evropské unie a že tomu nesmí bránit ani formální překážky. Těmi formálními překážkami, prosím, míní nedávné odmítnutí Lisabonské smlouvy plnoprávnými občany Irska a potažmo Evropy. Nebozí ryšaví Irové, kteří jste se stali formální překážkou „velkého procesu“, kteří jste se stali navzdory oné proklamované, však jak vidno nežádoucí svobodné vůli všeho evropského lidu (nutné absolutní většiny všech členů Evropské unie při přijímání smluv) jen jakousi žluklou mršinou zheblou u cesty k nepochybnému „velkému sjednocení“! Ta mršina, jež dostala jméno vzešlé z lůna byrokratických polopravd a simulací „Formální překážka“, musí být odklizena. Co když však na cestě ke sjednocené Evropě vyvstane více Formálních překážek alias nepohodlných smradlavých mršin? Co potom? Kam budou odklizeny? Jak budou zlikvidovány? Jak budou nenápadně zneviditelněny vedle hlasitě vytrubovaných sloganů o tom, že Evropská unie přece jedině stojí a padá jednotnou a též svobodnou vůlí všech jejích členských států? Jak se likviduje vůle nehodného národa evropského, když se prostě nechce sjednotit, ale když chce nyní pouze dlouho nalézat a třeba i nekonečně hledat to, co ho sjednocuje s těmi druhými? V tomto případě s těmi druhými Evropany? Jaká práva budeme mít, mí milí Evropané, v té sjednocené Evropě, když téměř na počátku, kdy vzešla matka všech budoucích velkých hlasování o vašich smlouvách, se vůle irského národa stala nepohodlnou mršinou? Milí Turci, nic proti vám, ale nejste-li již ze své obrovské části Evropou, jak se lze s vámi sjednocovat v Evropě? Lze se s vámi sjednocovat zajisté jinak, ale jaké pradivné zájmy těch, kteří by rádi měli velikost římských Augustů, se za tím euroasijským sjednocováním skrývají? Víte, Evropané, něco více o těch vyšších evropských zájmech vašich politiků a politiků Evropské unie? Slyšeli jste přece ty politiky, když říkali, že Lisabonskou smlouvu ani nemusíte číst, že byste


13.11.2008 20:47:23

Quo vadis, Evropo?

145

jí ani neporozuměli, že je psána pro laika nesrozumitelným právnickým jazykem. Chcete, mí milí Evropané, potomci princezny ze Sidónu, aby cesta k vaší sjednocené Evropě byla vystlána takovýmito odpudivými dokumenty, které tak sami označují politici europeisté, když všichni přece víme, že v jednoduchosti a čistotě je síla a pravda? Prostě jeden duch, a ne zmatení duchů. Mělo by být přece jasné, že když se v zájmu jakéhokoli celku zříkám jistých práv, musím přesně rozumět tomu, o co budu připraven a co tím získám. Nemohu přece svůj souhlas opřít o smlouvu, o níž je veřejně politiky, kteří ji stvořili, přiznáno, že je nesrozumitelná. To bych byl jako tupé zvíře, kterému se běžně děje, že je bekající odváděno na porážku. Chcete být takto divně a nebezpečně sjednocováni, neřkuli sjednoceni? Věříte těm svým politikům, kteří pokládají vůli evropského národa Irů za formální překážku? Jsou si oni sami sobě, ti politikové, i se svými mnohými dětmi a ženami, zvláště když jsou trendy a sexy a mají těch žen dokonce více, formalitami, jako se jimi stali Irové? Jako jste jimi – těmi formalitami – i vy a vaše vůle? O tom lze velmi pochybovat. Těmi formalitami jsou totiž ti druzí. My, milí Evropané, vzhledem ke svému postavení, nemajetnosti, nezahrnutosti do vyšších zájmů, jsme daleko závislejší na budoucím tvaru a charakteru světa a Európy, té pocuchané prastaré princezny původem z Libanonu. Ty tam jsou, mí milí Evropané, doby, kdy po nějaké Evropské unii neštěkl ani pes a kdy metař na Starém Městě pražském zpíval si motiv z opery božského Amadea. Rozradostněný Rakušan Mozart dal se s tím chlápkem do řeči řka: „Myslím, že mí Pražané mi rozumějí.“ Od té doby, kdy se ta hudba počatá též tajemným způsobem jako synové Európy mezi smrtelníkem a olympskými bohyněmi nesla magickými ulicemi města od Stavovského divadla dál Staroměstským náměstím až k Vltavě, proplulo tou spanilou českou řekou hodně stříbřitých rybiček dušiček. Není vám, mí milí Evropané, divné a nepříjemné, když jsou špiclovány vaše telefonní hovory s absurdním odůvodněním, že „prioritou státu nebylo zvýšit dohled nad telefonními hovory občanů, ale dokončit implementaci evropského práva“? Tímto slovem implementace, které zní po rozloženém mase mrtvého zvířete, se neděje nic jiného než to, že jste plíživě zbavováni své vlastní svobody. Co je to za vyšší zájem skrývající se za tou implementací evropského práva, a co bude implementováno zítra? Lze vůbec souhlasit s tím, že nás slušné občany, kteří nepáchají


13.11.2008 20:47:23

146

fejeton

zločiny, někdo takto „implementuje“, tedy jinými slovy špicluje naše důvěrné hovory, ba dokonce i ty neuskutečněné, když slídí po všech cestičkách, které vedou mezi námi lidmi a které by rozhodně měly zůstat naším tajemstvím? Přece si musíme ponechat nějaké tajnosti, protože ony jsou skrytou stranou magického života naší duše, která, jsouc tajemnou naší součástí, si žádá, aby mohla ulehnout a spočívat ve svém velkém tichu. Do toho jejího světa nelze přece zaimplementovat slídiče. Není to nějaká vážná chyba v matrixu? Zněla-li na ulicích habsburské monarchie Mozartova hudba, kterou zaslechl a prozpěvoval si metař u Stavovského divadla, byl to zajisté ten nejušlechtilejší druh sjednocení občanů v prostoru, který ve svých nejslavnějších dobách sahal od Tyrolska před jaderské království Dalmácie na jihu až po Lvov zvaný Lemberg na Ukrajině. Není známo, zda si ten pracující občan Habsburské monarchie pobrukoval motiv z Figarovy svatby či Dona Giovanniho, jehož duše dávno propadla peklu. Však otázka, zda si Evropané jako božský Amadeus krátce před svou smrtí neskládají své Requiem, ale podstatně jiné než ten geniální mladý muž, zda svými činy nevzbuzují Dies irae neboli hněv Boží, zde zůstává. Protože On nás stvořil svobodné a k obrazu svému, abychom Mu mohli vůbec pohledět do tváře. Komturova duše dnes už nikoho nestraší, ba ani Dies irae, Mozart položen do hrobu, metař mrtev, na technoparty mladí lidé v divném několikadenním třesu zepředu dozadu, Figaro se Zuzkou dávno rozvedeni mají děti ve střídavé výchově… Post scriptum Druhdy Karel Marx napsal: Proletáři všech zemí, spojte se. Aniž bych chtěla jakkoli parafrázovat Karla Marxe, protože toho nejsem nijak práva, neboť mi byl školstvím a osudem dávno, ne jeho vlastní vinou, nějak zhnusen a odcizen, a je mi proto neznám, přesto povrchně a poněkud divadelně inspirována oním slavným a všelijak podle doby a vládnoucích ideologií pokrucovaným sloganem říkám dnes Evropanům k Evropské unii: Takhle ne! Evropané, braňte se, dokud je čas!


13.11.2008 20:47:23

O třech Evropanech

147

O třech Evropanech Petr Chudožilov Letošního září v jihotyrolském Bolzanu těšil jsem se ze všeho nejvíce na setkání se spisovatelem Ludvíkem Aškenazym. Naposledy viděli jsme se před čtyřiceti lety v redakci někdejších Literárek, když navždy opouštěl okupované Československo. „Vy nebudete nikdy emigrovat,“ prozradil mi, když na rozloučenou otočil se ještě jednou v otevřených dveřích, „ale kdyby přece, stavte se. Jo?“ Nevesele pokynul jsem mu poloprázdnou sklenicí mizerného vína. Dveře zapadly. Nejen za vzácným člověkem, nýbrž i za historickou epochou, jež v začátcích přislibovala naději. „Tady mě máte, Ludvíčku,“ řekl jsem velmi tiše, když konečně nalezl jsem jeho hrob na nevelikém židovském hřbitově za periférií města pulzujícího životem. Položil jsem bílý oblázek pocházející z jižních Čech mezi ostatní kameny vršící se na hraně náhrobní desky. Taky jeden z nábřeží Rýna ve švýcarské Basileji a ještě jeden z Istanbulu, jenž zjara náhodou uvízl mi v kapse. Kameny darované zemřelým přátelům již na pohled jsou trvalejší povahy nežli květiny. Na památku dovolil jsem si utrhnout snítku neznámého mi plevele, jímž zarostlo poslední spisovatelovo obydlí. V melancholické chvíli zastavení času myslel jsem teď na človíčka, Ludvíkovo literární dítě, jenž vzpíral se kdysi dávno pochopit a akceptovat neodvratnost smrti. Až mě teda jednou povezou tím pohřebním autem, pravil človíček zadrhlým, ale pronikavým hlasem, budu aspoň smět sedět vepředu vedle řidiče? Z hrobu jako dým z komína vystoupila též vzpomínka na rošťáckého studenta z povídky Vajíčko, jemuž po odeznění holocaustu ze všech blízkých na světě zbyl jenom neznámý pan Kohoutek. Student zlobívával jej před válkou vždy v pátek ve tři hodiny odpoledne otázkou anonymně položenou do sluchátka telefonu, zda nenalézá se u něj náhodou slepička. Ludvík Aškenazy, můj nejmilejší český spisovatel, narodil se 24. února 1921 v Českém Těšíně. Střední školu absolvoval v Polsku. Maturoval na Ukrajině. Jako učitel působil v Kazachstánu. Za války prošel kus východní Evropy s Československým armádním sborem generála Svobody. Žil v Praze. Rád. Později v Německu. Nakonec si za domov zvolil Bolzano, v němž zemřel 18. března 1986.


13.11.2008 20:47:23

148

fejeton

Přání navštívit mumii muže z ledovce poskytlo mi příležitost aspoň velmi povrchně prozkoumat, zda to v Bolzanu dobře klape mezi Italy a Rakušany. „Promiňte,“ zeptal jsem se ve Via della Mostra neboli též Mustergasse ctihodného gentlemana, „kudy dostanu se k Archeologickému muzeu?“ „Nerozumím, neboť jsem Ital,“ odpověděl gentleman nepříliš přívětivě. Když jsem mu však tutéž otázku položil v toporně zkomoleném jazyce, jenž příležitostně vydávám za italštinu, usmál se a zavedl nás až přímo na místo. Hoteliér ostatně při ubytování ujistil nás německy, ač netázán, že není žádný Ital. Mumifikovaný Tyrolák, jemuž v lidové němčině obecně je přezdíváno Oetzi, narodil se tak někdy před pěti tisíci třemi sty lety na hornatém území jižních Tyrol, již téměř před stoletím zřejmě definitivně přisouzených Itálii. Jeho život tehdy zezadu ukončil neznámý lučištník, což je dokládáno kamennou špičkou šípu nalezenou v zádech mumie. Roku 1991 vytanul neuvěřitelně zachovalý Oetzi na povrch ledovce, roztávajícího v důsledku oteplování naší planety. Oetzi má stále ještě oči, zuby, teplé oblečení a boty vhodné pro život v horách. Vlastnil též kovovou sekyrku na dlouhé holi, nápadně připomínající naši beskydskou valašku. Zprvu zdálo se tak trošičku, že spor o národnostní příslušnost muže z ledovce (a tím o vlastnictví jeho z vědeckého hlediska nedocenitelně užitečné mrtvoly) mohl by vyvrcholit novou válkou mezi Rakouskem a Itálií, avšak nakonec byl Oetzi přece jen pokojně uložen v ledem vytapecírované cele Archeologického muzea v Bolzanu. Kdo chce, může se na něj podívat za pouhých osm eur. V podvečer popíjeli jsme s mou paní kávu v podloubí kavárny Asyl. Číšník mi připadal jako Turek. Na rohu duli do australských tub didžeridú anglicky rozmlouvající muži. Kdyby procitl z tisíciletého sna, cítil by se Oetzi spíš jako Ital, nebo jako Rakušan? napadlo mě při placení. Třetího Evropana zastihl jsem při vykrádání elektronického parkovacího automatu poblíž Cimitero comunale na Claudia Augusta Straße. Vychrtlý mladík se zapadlýma očima přioděl se oranžovou plastikovou vestou a zdařile tak předstíral příslušnost k zaměstnancům technických služeb města. Šlo mu to dobře od ruky, aniž použil násilí, nepochybně ovládal nějaký geniálně jednoduchý trik, automat plival mu do nastavené čepice eura a centy


13.11.2008 20:47:23

O třech Evropanech

149

bez viditelného odporu. Nabídl jsem mu rovnou svůj poplatek za hodinu parkování, abych ušetřil jej nezbytnosti páchat zločin a rizika podnikání. „Nejsem žebrák, nýbrž zloděj, a to je veliký rozdíl,“ odmítl hrdě. Při cigaretě dali jsme se do řeči, němčinu lámal stejně nemilosrdně jako italštinu. Přišel prý z Bosny. Plány do budoucna? „Kriminalita nevede nikam, kde by se mi trvale líbilo,“ řekl zkušeně s převahou člověka, jenž ví, o čem mluví. V úsměvu odhalil neuvěřitelně zkažený chrup. S vizionářsky horečnatým pohledem svěřil mi svoji touhu jednou vlastnit v Bolzanu odborný obchod s elektronikou. Proč zrovna Bolzano? „Proč ne? Vždyť je to nádherný město,“ povzdychl si a vrátil se ke své těžké práci drobného zlodějíčka z ruky do úst, ze dne na den.


13.11.2008 20:47:24

150


reportáž

13.11.2008 20:47:24

Gepardův dotek

151

rep o r tá ž

Gepardův dotek Libuše Koubská Publicistka a bývalá šéfredaktorka čtvrtletníku Přítomnost Libuše Koubská (*1948) navštívila letos Sicílii. Následující reportážní črta svědčí o intimním prožitku „evropských hodnot“ v tomto odlehlém koutu našeho kontinentu.

Ranní, ještě milosrdné slunce zalévá balkon jednoho z pokojů malého hotelu Il Principe v centru sicilského města Catania. „Principe,“ oslovují podřízení ve Viscontiho filmovém přepisu knihy Gepard impozantního krasavce Burta Lancastera v roli knížete Saliny. Giuseppe Tomasi, vévoda z Palmy a kníže z Lampedusy napsal svůj jediný román Il Gattopardo (Gepard) těsně před svou smrtí v roce 1957; rukopis byl nalezen v jeho pozůstalosti a knižně vyšel právě před padesáti lety. Vzbudil mimořádný ohlas nejen svým obsahem, ale také proto, že – jak uvedl Louis Aragon – je překrásný. Sedám si ke kovové balustrádě zábradlí, všude kolem se vzdouvá moře černého lávového katánského baroka. Na nejbližší střeše planou keře plnokvětých růží v ohnivé barvě košil příslušníků Garibaldiho vlasteneckých oddílů, eventuálně vzbouřeneckých band – to záleží na výkladu historie. V každém případě je to barva krve prudce tryskající z tepny a dopadající na vyprahlé kameny. A z kamenů tryská zvuk zvonů, stoupá vzhůru a tepe, tepe takřka nepřetržitě, protože snad každá třetí budova ve středu města je katolický kostel. Měla bych sejít dolů a ty kostely si prohlédnout, navštívit Dóm svaté Agáty, mučednice, které pohani ufikli prsy a jež je


13.11.2008 20:47:24

152

reportáž

patronkou města. Ale Gepard na klíně – četla jsem ho už kdysi dávno, když mi bylo devatenáct, to jsem však zřejmě šla jen po milostných zápletkách a plesových avantýrách – mě ještě zastaví: „Nunc et in hora mortis nostrae. Nyní a v hodinu smrti naší. Amen.“ Dočtu první kapitolu uvozenou každodenním odříkáváním růžence v knížecí rodině roku 1860 a nálezem těla vojáka, který byl smrtelně zraněn v šarvátce s garibaldovci. Brzy poté, co šafář zažene větvičkou vnitřnosti zpátky do rozpáraného břicha, dostaví se na scénu synovec knížete, šarmantní šíbr, oslnivý drahoušek hrabě Tancredi Falconeri (u Viscontiho mladičký Alain Delon). Oznámí svůj odchod ke Garibaldiho jednotkám a šokovanému Salinovi předestře tezi, která nepochybně platí – a nejen v politickém životě: „Jestli chceme, aby všecko zůstalo, jak je, musí se všecko změnit.“ Stará dcera Etny Jdu ven. V prvním přiblížení vyhlíží druhé největší město Sicílie, čtyřsettisícová Catania na východním pobřeží ostrova, dost otrhaně. Průvodce ostatně konstatují, že už v 16. století byla zaznamenána stížnost, že na Sicílii nebyl za dvě stě let postaven ani opraven žádný most, protože příslušné peníze vždycky zmizely. A že prý je to tak napořád, takže sicilská města se mohou líbit zejména těm, kdo si potrpí na úpadek, na morbidní půvab drolící se zašlé slávy. K tomu se ráda hlásím, vždyť třeba takový Lisabon už taky není co býval – ještě před patnácti lety metropole se vzrušujícími rysy dekadentní princezny se přičiněním tam pořádané světové výstavy Expo ´98 a peněz z fondů Evropské unie stává nablýskaným turistickým cílem. To tedy dcera Etny Catania rozhodně není. Spletí jednosměrných uliček se žene nepřetržitý proud aut a motorek, které ve spolupráci s už zmíněným černým lávovým kamenem, z nějž je skoro všechno postaveno, vyvolávají dojem lehkého předpeklí. Kromě lávy používali katánští stavitelé také sněhobílý vápenec, který ovšem za léta nabyl podoby hodně začouzeného jarního firnu. Mám za úkol sehnat láhev vína, zdá se to být velmi obtížný úkol, ne že by tu snad vládla prohibice, ale prostě široko daleko nikde nejsou žádné obchody s jídlem a pitím. Po dlouhém pátrání –snad mi napověděl temný lávový slon stojící na fontáně na Piazza del Duomo – objevím v boční uzounké uličce nad


13.11.2008 20:47:24

Gepardův dotek

153

náměstím indický krámek s oříšky kešu a rýží. V nejvyšší polici těžko dostupného regálu stojí zaprášené láhve stolního sicilského vína, během týdne je postupně vykoupíme, jiný zdroj se nenajde. Zato je všude kolem plno zvláštních, do hloubi domů zanořených kvelbů, jakýchsi skladů prádla, knoflíků, patentek a nití, košťat a kbelíků, ve kterých místní čile nakupují. Směrem k hradu Castello Ursino se táhne ulice monotematicky nabitá obchody s rakvemi všech barev, tyrkysovou nevyjímaje. Castello Ursino je jediná dochovaná středověká budova v Catanii, třicetikilometrový jazyk žhavé lávy, který vyplázla Etna za své strašlivé erupce v roce 1669 a fatálně jím olízla celé město, se hradu zázrakem vyhnul. Dole v podhradí dodnes účinkuje rybí trh, jenž ovšem nepůsobí pouze středověce, spíš se tam cítíte jako v době, kdy byla Catania ještě jednou z prvních řeckých kolonií, tedy kolem roku 700 před Kristem. Až na ty plastové kyblíky. „Jsme staří, Chevalley, prastaří,“ vysvětluje don Fabrizio, kníže Salina, severoitalskému vládnímu úředníkovi, který ho přišel požádat o účast v senátu. „Nejméně pětadvacet století neseme na zádech váhu různorodých velkolepých civilizací, a všecky přišly zvenčí, žádná nevzešla z naší krve. Jsme běloši jako vy, Chevalley, a jako anglická královna; a přece jsme dva tisíce pět set let kolonie. Neříkám to, abych si stěžoval, je to naše vina. Ale stejně jsme unaveni…“ Zatracené Randazzo Auta divoce a bez přestání troubí a ostře najíždějí, kam mohou, ale provoz přesto plyne jakoby měkce, bez zavilé české agresivity. Na Via Etnea před kostelem San Michele Arcangelo se houfují svatebčané včetně úplně malých chlapečků v miniaturních černých pánských oblecích. Nevěsta trhne několikametrovou vlečkou a mocným gestem zavelí k hospodě. Tolik grácie jako oslnivá vesnická krasavice Angelica, před kterou stáli starý gepard Salina i jeho frivolní synovec Tancredi bez dechu a se spánky bušícími krví, rozhodně nemá. Ale má podobně šalebné oči, nehybné a trochu kruté, jako mívají sochy. Přesně tak, jak jste to popsal, vévodo z Palmy a kníže z Lampedusy! Po dalších krocích skončí pěší zóna, mondénní obchody řídnou a nastupuje popraskaná, zašlá sláva pompézních paláců. Za


13.11.2008 20:47:24

154

reportáž

parkem Villa Bellini se dá na ústup i ona, po Botanické zahradě parter ulice ovládnou autodílny, bary, kočky, garáže, autodílny, a zase bary… Vše se společným jmenovatelem odrbaná skromnost. Nekonečná Via Etnea je narýsovaná přímým směrem k zlopověstné sopce, která v tomto slunečném dni neříká tak ani tak, jen vystavuje na odiv svoji bezúhonnou bělost. Za Piazza Cavour šikmo doprava je nejen konečná stanice katánského metra, ale také úhledně zrenovované nádražíčko, odkud vede úzkokolejná železnice Ferrovia Circumetnea. V dobách gepardových ještě neexistovala, postavili ji až za pětatřicet let – v roce 1895. Cestování knížete Saliny po ostrově se odehrávalo na prašných silničkách, popsaných spíš jako přibližné stopy, hrbolaté prašné výmoly. Kníže „nemohl než srovnávat tu hnusnou cestu se svým vlastním životem, který se zprvu rozvíjel po smavých rovinách, pak šplhal přes příkré hory a proklouzl nebezpečnými průsmyky, aby potom vyústil do nekonečných vln jediné barvy, pustých jako zoufalství“. Circumetnea, jak už je zakleto v jejím názvu, obkružuje Etnu, i když ne tak docela, mezi Giarre-Riposto a Catanií je třeba přestoupit do „velkého“ vlaku. Jízda úzkokolejkou je dlouhá 114 kilometrů a trvá něco přes tři a půl hodiny. Vláček není žádná turistická atrakce, jezdí v něm místní obyvatelé, hovorní dědové, školní děti – z městečka do městečka, z vesnice do vesnice riskantně rozložených v dosahu vulkánu. Ochotný výpravčí v Catanii vysvětluje, že cestující může vystoupit, kde se mu zrovna zlíbí, a pak zas nastoupit do dalšího spoje. Ještě v Catanii začne úzkokolejka strmě stoupat, nemá to jednoduché, na své trati musí vlak vysupět až do výšky 976 metrů nad mořem. Mezi Adranem s mohutným normanským hradem a městem Bronte si dá opravdu do těla. Bronte bylo před dvěma sty lety, tedy v čase gepardova dětství, hlavním městem sicilského vévodství, jež dal lénem bourbonský král Ferdinand IV. anglickému námořnímu hrdinovi admirálu Nelsonovi. V průvodci se však píše, že Nelsona to víc bavilo na lodích, ve své rezidenci u Bronte snad nikdy nepřespal, žili tam pouze jeho správcové. Tak tam taky nevystupujeme, kdo by chtěl chodit po stopách nesmiřitelných admirálových výběrčí daní, přestávku si necháváme až na následující Randazzo. Už pro to znělé jméno! Taky proto, že o něm kníže Salina hovoří jako o infernu: „Tahle krajina nezná střední cestu mezi necudnou měkkostí a proklatou vyprahlostí; není nikdy průměrná, přízemní, konejšivá, jako by měl být


13.11.2008 20:47:24

Gepardův dotek

155

kraj stvořený pro pobyt rozumných stvoření. Kraj, který zahrnuje ve vzdálenosti pár mil od sebe peklo v Randazzu a krásu zálivu u Taorminy. Tohle klima nás trestá šesti měsíci čtyřicetistupňové horečky. Vždyť u nás na Sicílii dští oheň jako na zatracená města v bibli.“ Zatracené Randazzo! Od Etny ostře studeně fouká a zástupy místního obyvatelstva trpělivě vyhlížející první peloton devadesáté první Giro dÍtalia se choulí do bund a kabátů. Místo cyklistů se ale pořád objevují jen auta prodavačů růžových mikin, triček a balonků s emblémem slavného závodu. Všichni shromáždění otcové je ve velkém nakupují dětičkám. Středověké Randazzo je ovšem postavené také z černé lávy. A kdyby jí náhodou byl nedostatek, Etna opět nedávno vyplivla další várku, čerstvá lávová pole sahají docela blízko. Uličky jsou uzounké, ti, kdo tam bydlí, si mohou podávat ruce z okna do okna. Důvodem byla snaha získat stín v letním žáru. Tento den to však neplatí, fičí a mrholí, lávový materiál na dlažbě, palácích a kostelích se chladně leskne. Pod zchátrale vyhlížející pivovarskou věží svatojiřského kláštera objevujeme trattorii San Giorgio e Il Drago, kde mají nejen teplo a štěstí na architekta, ale především úžasného kuchaře. Takže volně podle Giuseppa Tomase di Lampedusa: vstupují tři zelenozlatí napudrovaní sluhové a podávají každému hostu ohromný stříbrný talíř, na kterém se vrší hora makaronů. Hosté obdivně šumí. Hlaďounké zlato závitku je však pouhou předehrou potěšení, které jedlíka čeká, když rozkrojí slupku: napřed vyráží těžký aromatický kouř a pak je vidět kuřecí jatýrka, vajíčka natvrdo a plátky šunky, kuřete a lanýžů v mastné, vařící mase krátkých makaronků, kterým šťáva z masa dává vzácnou semišovou barvu. Angelica, krásná Angelica se loučí s dobrými způsoby a polyká s apetitem svých sedmnácti let, udatně, jak jí popřává vidlička, kterou drží vprostřed rukojeti. I šarmér Tancredi, který nejdřív zkoušel spojit představu chuti jejích polibků podle soust, kterými se kráska ládovala, takový pokus přerušil a oddal se skvělému jídlu. U svatého Jiřího s drakem v Randazzu by nepochybně udělal totéž. Zrnka písku Etnu jsme nejen objeli, také jsme se na ni o pár dní později vypravili. Cestou od horního konce lanovky La Montagnola k vrcholu hřměla a duněla, ze sněhového poprašku stoupaly sirné


13.11.2008 20:47:24

156

reportáž

páry. Dolů do údolí se táhly staré, novější i úplně čerstvé splazy vyhřezlých, ve strusku přetavených hornin. V paměti se kmitl ranní výjev kostelíku na úpatí, zabořeného až po špičku věže do toho zmaru. Jen křížek koukal. A nedaleko odtamtud, na klajmu vyvzdorovaném na lávě těsně vedle zničeného rodinného domku, si lidé postavili stejný, zbrusu nový. Zatímco temperamentní sicilští staříci v lokálním autobuse spojujícím dolní stanici lanovky Rifugio Sapienza s městečky pod horou mnohohlasně konverzovali jako v té nejlepší italské opeře – to se to Bellinimu skládalo s takovou možností inspirace! – přihlásil se zase gepard Salina. Jeho síla přitažlivosti. Ona energie, směřující k abstrakci, se zvykem hledat formu života v tom, co vycházelo z něho, a ne v tom, co mohl urvat ostatním. V den odletu se ukázalo, že letiště v Catanii kvůli rekonstrukci nefunguje. Přátelský taxikář si vzal jako věc cti (už po zaplacení) najít nějakého úředníka, který by poradil, jak se odtamtud proboha dostat do Prahy. Mžourající děvenka v kanceláři krachující Alitalie pečlivě založila rozečtený román. Gepard to nebyl. Pak zařídila spojení z Palerma do Milána a do Prahy. Díky tomu jsme se ještě mohli projet pastorální krajinou, kterou cestovala před sto čtyřiceti osmi lety rodina knížete Saliny z Palerma do sídla v Donafugatě. Oni se ovšem kodrcali v kočárech tři dny, autobus to po perfektních dálnicích často přemosťujících rozlehlá údolí zvládl zhruba za tři hodiny. Což to ale není v Gepardově kontextu jedno? Pomalu nebo rychle, obtížně nebo hladce se zrníčka písku kupí a defilují bez přestávky úzkým hrdlem přesýpacích hodin. Šumí a kloužou pryč, spolu s okamžiky, vzpomínkami a sny, co nás opouštějí navždy. Jen výjimečně je někdo dokáže podržet za ruku, zastavit. Giuseppe Tomasi di Lampedusa to udělal mistrovsky.


Kultura pak poskytuje to, co v Evropě chybí – vědění, co máme cítit, které přichází s připomenutím našeho pravého společenství. Toto společenství možná fyzicky zmizelo, ale v lidské představivosti žije dál. A právě to je úkol vysoké kultury: ne „nakydat na život hnůj“, ne zdůrazňovat jeho nesmyslnost, ale za pomoci představivosti oživit dávnou zkušenost domova. Roger Scruton: Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře

13.11.2008 20:47:24

Gepardův dotek

157

n áš ro z h ovo r

„Duše Evropy přebývá v lidském společenství…“ Rozhovor s psycholožkou a učitelkou sociálního umění Anežkou Janátovou Anežka Janátová (*1945) pracovala jako psycholožka v Jedličkově ústavu v Praze, kde zkušenost s tělesně i mentálně handicapovanými ovlivnila její hodnotové postoje. V roce 1996 založila Akademii sociálního umění TABOR usilující o vzdělávání prostřednictvím umělecké tvořivosti, která by měla vyústit v umění nejvyšší – umění sociální. Mezinárodní kongres „Duše Evropy“, na němž Akademie sociálního umění TABOR participovala organizačně i umělecky, se konal v letos v srpnu v Praze a zúčastnilo se ho kolem 250 lidí z 24 národností žijících v Evropě.

Red.: Téma „duše Evropy“ se zdá být aktuální, hovoří o něm už i politici. Například pro německou kancléřku Angelu Merkelovou se toto téma stává otázkou transcendence spojující globalizovanou Evropu. Jaká je podle Vás duše současné Evropy, kde ji hledat? Janátová: Velice mě zaujalo, že první vyobrazení člověka na světě bylo nalezeno v našich zemích, na hranici Čech a Moravy, u Předmostí. Je vyryté na mamutím klu. Zobrazený člověk má hlavu ve tvaru trojúhelníku postaveného na špici a protilehlá strana je čárkovaně neuzavřená, tedy otevřená impulzům Ducha; je průlinčitá. V oblasti hrudi má tento člověk dva orgány podobné velkým uším. Jsou to plíce, které dýchají se všemi ostatními tvory na Zemi stejný vzduch, a tím jsou orgánem společného i individuálního prožitku světa (viz lidová úsloví „první nadechnutí“,


13.11.2008 20:47:24

158

náš rozhovor

„poslední výdech“). V oblasti plexu solaris je čtvereček, rovněž postavený na špici, takový ideogram mapy Čech. Čtvereček má uzavřené strany a označuje střed postavy. Břicho má oválný tvar s menšími ovály uvnitř, které jsou rovněž průlinčité. Končetiny jsou naznačeny jen formou rovných, úzkých „žebříčků“, které nezačínají ani nekončí v těle. Vyrytý obraz naznačuje vnímání člověka velmi odlišné od našeho „moderního“ pojetí, nicméně mne zaujalo, že toto vyobrazení podivuhodně koresponduje se všemi duchovními proudy lidstva. Druhým obrazem, který mne velmi oslovil, je mapa Evropy sestavená německým kartografem, na níž je Evropa vyobrazena jako císařovna. Koruna je Portugalsko, hlava Španělsko, ramena Francie, levá ruka držící žezlo jsou země Beneluxu, levé ňadro je Německo, pravé Švýcarsko, pravá ruka Itálie s jablkem Sicílií a v oblasti plexu solaris je zavěšen klenot – Bohemia se středem Prahou. Tuto horní, propracovanou část postavy odděluje od dolní části pás v oblasti mezi Moravou a Slovenskem, který končí sukní – Uralem. Pravá noha povystrčená ze sukně je Řecko s botkou Peloponésem. Mapa byla zveřejněna v roce 1492 a pak ještě dvakrát. Poslední výtisk pochází z roku 1611 z dílny Daniela Adama z Veleslavína a Panna Evropa již na něm dosáhla zralého věku. Zatímco ještě dívčí postava Európy – princezny unesené z afrických břehů Fénicie řeckým bohem Diem na Krétu – skýtá obraz počátku, kolébky evropské civilizace. Evropa zobrazená jako lidská bytost mne vždy velice oslovovala. Lidskou bytost můžeme popisovat v jejích jednotlivých částech, můžeme zkoumat národy jako jednotlivé orgány, nicméně životní jedinečnost má tato bytost pouze jako celek, v němž jednotlivosti plní svou specifickou úlohu, ale pracují nesobecky, v zájmu života celku. Stane-li se orgán sobeckým, poutá-li na sebe příliš pozornosti, celek onemocní. A to, co drží celek při životě, je společná Duše. Ráda bych vyslovovala duši s velkým D, protože ji vnímám rovněž jako bytost. Stejně tak o člověku hovořím s velkým Č, protože mám na mysli jeho celistvost. Red.: Jak se zdá, jdete na to „od lesa“ – ale jak byste duši Evropy definovala? Janátová: Mluvíme-li o duši, je to podobné, jako když vidíme duhu. Člověk užasne a radostně volá: Ejhle duha! Přijde-li někdo


13.11.2008 20:47:24

„Duše Evropy přebývá v lidském společenství…“

159

s racionální otázkou, která barva je nahoře a která dole, najednou neumíme odpovědět, protože zážitek duhy byl mnohem silnější, než dokáže naše analytické myšlení pojmout. Člověk musí být dobře připraven ve sféře tohoto myšlení, aby si v okamžiku, kdy spatří duhu, dokázal rychle ujasnit: nahoře je červená, dole modrá, nebo obráceně… Je to obtížné, protože při silném duševním zážitku nedokážeme situaci okamžitě racionálně analyzovat. Duše Evropy se nedá definovat, to je prožitek. A ten se dá prožít pouze v setkáních, kdy bez ohledu na nedostačivost jednotlivých jazyků se člověk snaží mluvit k duši druhého člověka, a ta odpovídá jazykem srozumitelným. Mohu mluvit s Čechem česky, ale vůbec nedojde k setkání, vůbec si neporozumíme. Ale mohu se potkat s Francouzem, umět málo francouzsky, a rozumíme si do takové hloubky, že se duše setkají. Dokud o duši Evropy teoretizujeme a není přítomna, můžeme si vymýšlet řadu věcí pro i proti, ale nic se nestane. Teprve setkání lidí může přinést zážitek přesahující analytické myšlení, protože duše, Psýché, je ženského rodu, a umožní hluboké citové prožití skutečného spojení. Budu citovat Martina Bubera: „Každý z nás má nad sebou světlo, a setkají-li se duše dvou lidí, jejich světla se spojí a vznikne jedno jediné světlo, a to se nazývá početí.“ Zde nehovoří o sexualitě, ale o spojení duší. Na tom shora zmiňovaném kongresu Duše Evropy bylo asi 250 lidí a jejich duše se spojily. Setkání jednotlivých lidí, příslušníků různých národů, je to skutečně žité evropanství. Red.: Společná Evropa ale nemůže fungovat jen na základě setkání jednotlivců, musí mít i společně deklarované principy. Jaké to jsou? Janátová: Je to krédo, které si s sebou nesu od profesora Jana Patočky. Jednu z posledních přednášek pronesl v září roku 1976. Pamatuji si tu přednášku skoro celou, protože mi mluvil z duše. Hovořil o evropanství, o tom, že základem naší kultury je řecké myšlení formované Sókratem. Aristotelova filosofie byla jako první a nejsrozumitelnější uchopena a prožita tím, co se nazývalo křesťanství. Vlastně dala vznik evropské vědě a technice. Svou technikou vyřešila Evropa hladomory Východu a vědu předala Americe. Teď má prázdný stůl, takže může udělat krok dál, tedy zpátky – k Platónovi. Pokud teď Evropa neuchopí Platónovu filosofii jako něco živého, ztratí perspektivu. Dnes vítězí to, co


13.11.2008 20:47:24

160

náš rozhovor

je považováno za vědecké nebo za technické, ale filosofiá, láska k moudrosti, ten pramen, z něhož věda i technika může žít, vysychá. V budoucnu čeká lidstvo třetí krok, a to k Sókratovi, který nic nenapsal, jen vedl rozhovory, setkával se s lidmi, probouzel je otázkami. Pro mě bylo pozoruhodné zjištění, že tuto sokratickou metodu snad nejlépe pochopil Goethe. V Pohádce o zeleném hadu a krásné Lilii dostane had otázku, co je na světě nejdůležitější. A on odpoví: rozhovor! Sokratické kladení otázek, kdy já probouzím své vědomí prostřednictvím vztahu k druhému, kdy dva kosmy se setkávají a mohou si něco sdělovat, to je to lidské, to centrální. Patočka také citoval francouzského filosofa Gabriela Marcela, který byl očekával nový impulz z Čech nebo možná z Polska. Nové uchopení naší skutečnosti nemůže vyrůst z oblasti ekonomiky ani práva, ale z nového duchovního impulzu. A tím je: znovu se začít zamýšlet nad lidskými hodnotami a nad tím, co člověka dělá člověkem. Také Patočka ten nový duchovní impulz cítil, a vlastně jím žil. Když přednášel o Platónovi, rozzářil se jako slunce a my všichni jsme zářili s ním. Pak dokončil, zhasla světýlka, náš profesor se opět zmenšil na svůj rozměr a s pochýlenou hlavou zůstal sedět v křesle. Platónovy ideje přednášené a žité Patočkou jsou tedy pro mě základním poznáním, ze kterého nemohu ustoupit. To chápu jako Patočkův odkaz. Red.: Prapodstata evropanství je tedy v platónských idejích krásy a dobra? Janátová: Ano, platónské dědictví je návodem, jak se dostat z toho našeho zoufalství. Lidé jsou zvyklí redukcionisticko-racionalistickému myšlení, k jakému je vychovalo školství. Jakmile však začnu používat platónské imaginativní myšlení, mohu spatřit vnitřní souvislosti věcí. Mohu vidět věci v zárodcích, a mohu také vidět možnosti jejich vývoje v budoucnosti. Neznamená to věštění z kávové sedliny, ale způsob myšlení v určitém oblouku, k němuž musím udělat řadu kroků, abych dokázala tyto souvislosti vnímat. Dokud se však budeme přetlačovat, jako když se děti tahají o provaz, nikam se nedostaneme. Někdy mi ten náš pohyb v čase a prostoru připomíná kyvadlo na Letenské pláni, tik-tak, ode


13.11.2008 20:47:24


161

zdi ke zdi, ale my bychom měli být schopni i zastavení, reflexe, případně kroku dál. Například v osmašedesátém roce byla doba revolty, ale ve formě spíše mluvení o činu. Dnes je doba toho činu. Mladí lidé už nedemonstrují, nerevoltují, ale zato kupují biopotraviny, hledají ekologické prostředí, hledají školy, které by nedeformovaly, ale naopak kultivovaly myšlení a cítění jejich dětí. Takže těch čtyřicet let významně posunulo kvalitu: o novém životním stylu se už pouze nehovoří, už je jednotlivci v celých společenstvích a komunitách prožíván. Mladí lidé jsou motivováni vnitřní potřebou, citem, ale je třeba, aby se tento jejich cit a následný čin dostaly do světla plného vědomí. Proto by se o něm mělo i mluvit. Red.: Zkusme se vrátit k otřepané metafoře evropského domu. Nemáte pocit, že se s tím budováním začalo od střechy a celá stavba visí ve vzduchu? Janátová: Přiznám se, že nemám ráda analogie domů a domečků. Vzpomeňme jen na známé „dvojdomky“, když se dělilo Československo. Sociální politika ve Švédsku dojela na to, že firma Skanska pořád stavěla domy, aniž bylo pro koho. Budeme-li mít naše vulgární materialistické představy o tom, že něco stavíme, ale nebudeme vědět, zda v oné stavbě budou bydlet holubi, vrány nebo lidi, nikam se nedostaneme. Nehovořme proto o stavbě domu, ale o vytváření společenství, ve kterém existuje vzájemná úcta a důvěra. Klidně můžeme vytvořit pivní spolek, hokejový klub nebo sdružení trampů. Když ale začneme vytvářet společenství národů nebo lidí, kteří spolu mají nejen žít, ale také se musí o něco dělit, vyžaduje to od nás velikou pozornost a péči. Na jednotlivém zájmu se dohodneme rychle (máme rádi ryby, tak budeme klub rybářů), ale jsme-li každý jiný (ten má rád ryby, ten je divadelník, ten inženýr), je věc mnohem složitější. Aby společenství žilo a každý jednotlivec cítil, že je jeho právoplatným členem, je zapotřebí mít právo. A v oblasti práva se musím platónsky ptát: Podle jakých zásad, principů a hodnot se bude naše společenství chovat, a to jak uvnitř tak navenek? Red.: Společný zájem evropského společenství má ale daleko k platónským idejím. Je deklarován i prožíván především jako prosperita,


13.11.2008 20:47:24

162

náš rozhovor

blahobyt, ekonomický růst, společná měna – tedy jako hodnoty materiální… Janátová: Pro mě jsou to prázdná slova. Co to je prosperita, pro koho? Pro koho ekonomický růst? Různá hesla počítají s tím, že člověk nemyslí – protože kdyby myslel, hned se musí ptát: kdo to říká a kam tím míří? Prvním krokem při vytváření společenství je tázání, jaký má vlastně smysl, z čeho bude žít, jak se postará o sebe, o přírodu… Právě tohle by mělo stanovit právo jakožto druhý krok konstituování společenství – a teprve pak lze uvažovat o tom, jakým způsobem se ekonomicky dosáhne vytčených cílů. Jsem-li ekonom – tedy hospodář – musím uvažovat, jaké důsledky budou mít mé činy. Red.: Možná bychom mohli letmo nakouknout i na domácí dvorek – kde se stala chyba při vytváření českého společenství? Janátová: Zásadní chyba se stala hned na začátku, v devětaosmdesátém. V Čechách byla situace připravena, a to i díky profesoru Patočkovi, k hledání a formulaci společného základu, to znamená smyslu společenství. Ale vzápětí se k moci dostali lidé, kteří neměli sebemenší potřebu se na něco ohlížet, neřkuli filosofovat. A když filosofovat, tak prázdné fráze o lásce a pravdě. Jednali zcela v duchu vulgárního materialismu a darwinismu, a tak jsme sklouzli o dvě stě let zpátky, někam k anglickému ekonomovi Adamsovi. Red.: A kde se stala chyba v tom rozměru evropském? Je vytváření evropské identity na základě zavedení eura slepou uličkou? Janátová: Ano, slepá ulička to skutečně je. Jednotná měna ještě nevytvoří vědomí společného smyslu a společného cíle. Je třeba začít společnou ideou. Klást si otázky: Co nás jako Evropany spojuje? Jaký význam má pro nás námi obydlený prostor? Je to jen dějiště mocenských her Východu a Západu, nebo je to svébytný prostor, kde kvality jednotlivých národů mohou společně vytvořit hlubší pohled na lidství? Proč zrovna Evropa je v historickém pohledu a v řecké báji vnímána jako bytost? Naší době je duchovně nejbližší doba Goethova, doba přelomu 18. a 19. století. Goethův Faust prochází těžkým přerodem


13.11.2008 20:47:24


163

z období slávy rozumu a poznání do období spojení rozumu s citem, tedy rozumění srdcem. V tomto přerodu dostává průvodce, který je stále viditelný Faustovi, ale ostatním pouze tehdy, když být viditelný chce. Tento průvodce, Mefistofeles, hraje s učencem hru vabank o jeho Duši. Ve druhém dílu, když Faust již prožil tragédii zrození citu v lásce k Markétě, přichází s Mefistofelem na dvůr císaře. První role Mefista u císaře je nahradit šaška. Tuto roli bravurně zvládne a dostává se k postavení ministra financí s úkolem vyřešit finanční krizi císařství. Není to pro něho problém. „Vynalezne“ cenné papíry a bankovnictví. Krize je úspěšně vyřešena ďábelskou iluzí. Pod hesly „Stůjme na zemi!“, „Žijme v realitě!“ nastupuje největší iluze lidstva, iluze peněz podložených zlatem. Latinské slovo privare znamená rovněž krásti. Faust však hledá cestu od iluze ke skutečnému prožitku – od iluzorního zjevení Duše řeckého světa-Heleny k jejímu hmotnému nalezení v samotné kolébce evropské civilizace, v Řecku. Pomáhá mu v tom věda. „Homunkulus“ je vědecky vytvořen Faustovým žákem Wagnerem až tehdy, když do laboratoře vstoupí Mefistofeles, kterému umělý človíček říká tatíčku. Tento „umělý človíček“ – entelechie dá život řeckému ideálu Krásy – Heleně v řecké Valpuržině noci. S Helenou pak Faust zplodí syna Euforiona –Nadšení, který však nemá dlouhý život, protože ani uskutečněný ideál k nadšení nestačí. Nadšení je cesta k uskutečňování ideálů lidství ve všech oblastech – v duchovní, právní i ekonomické. Naproti tomu skepse a skepticismus jsou základními vlastnostmi Mefistofela. Nadšení souvisí s nadechnutím správných sil, to znamená s vědomým uchopením oblasti duchovní, právní i ekonomické – a tím může být vytvářeno společenství lidí na nových principech. Z historie známe několik příkladů, které ale byly vždy utopeny ve skepsi a násilí. Vzpomeňme na tři nové ideály evropského lidstva – volnost, rovnost, bratrství –, které se staly heslem francouzské revoluce. Red.: Ale jaký má tohle všechno význam pro pochopení současné Evropy? Janátová: Velký, protože pro pochopení současné Evropy musíme porozumět událostem, kterými Evropa historicky prošla a probouzela se ke svému vědomí. Například v Německu 18. století žily duchovní špičky tehdejšího lidstva. Pak přichází 19. století a s ním Napoleon, který vnáší


13.11.2008 20:47:24

164

náš rozhovor

do Evropy neuvěřitelný kvas, a začínají nejrůznější nepokoje – Garibaldi v Itálii, počátky revoluce v Rusku… Tolstoj a Solovjov po atentátu na cara Alexandra prosí jeho syna Mikuláše, aby ukázal, že Rusko je opravdu duchovní křesťanská země, a tedy dokáže pochopit a odpustit. Solovjov dokonce píše, že když car neodpustí a bude se řídit principem oko za oko, přivolá na Rusko krvavou lázeň. Car neodpustil, přichází bolševická revoluce, car je s celou rodinou zastřelen. A pak začíná to, co známe už poměrně zblízka, první a druhá světová válka, a co nakonec vede k tomu strašnému civilizačnímu pádu a rozpadu hodnot – k prázdnotě, která sama sebe označí jako postmodernu. To je ten destruktivní vývojový proud. Ale krom toho existuje i druhý, duchovní proud, který se vždycky se snažil přinést něco nového. Bohužel, impulzy duchovních lidí, jako byl Goethe nebo Schiller, zpravidla přicházejí vniveč: bádenský rod měl puvoár sjednotit Německo, a to na jiné úrovni než Bismarck, který jej sjednotil na rovině militantní. Naopak třeba impulzy Richarda Wagnera byly naprosto zneužity, protože z nich Hitler udělal kultickou hudbu. U Nietzscheho je to složité, protože když hovořil o nadčlověku, neměl na mysli nadčlověka ve smyslu nadřazené rasy, ale duchovního člověka. O tom vlastně hovoří i Březina ve své eseji Přítomnost: „Přichází doba duchovního člověka.“ Duchovní člověk ví o duši, o substanci, kterou má, o tom neuvěřitelném potenciálu uměleckého a citového prožívání a soucítění s druhým člověkem. Duchovního člověka tuší i Masaryk ve svých Ideálech humanitních, pracuje pro něho i Augustin Smetana, Ladislav Klíma a mohli bychom jmenovat další. Avšak co všechno chápou ti velcí myslitelé pod pojmem duchovní člověk? Otokar Březina hovoří o „člověku bratrském“, člověku, který se s úctou sklání před věčným Bytím, věčným Životem, a rozpoznává jej v každém z lidí. Stejně tento ideál vyjadřuje i Martin Buber ve své Šiflut (O pokoře): „Největším zlem je zapomínat, že jsi královský syn. Každý člověk má nad sebou světlo … a není člověka, jehož chvíle by jednou nepřišla.“ Red.: Duchovní člověk jako evropský ideál – ale co realita? A jak je to s tím duchovně inspirativním proudem myšlení a jednání v současnosti?


13.11.2008 20:47:24


165

Janátová: V současnosti řada tichých „nadčlověků“ skutečně žije. A paradoxně často ve společenstvích takzvaně postižených lidí, kde jsou uchovány zcela přirozeně lidské kvality – soucit s druhým, ochota se dělit, obětavost, vnitřní zájem o okolí. Také mezi dnešními mladými lidmi je hodně hledajících, těch, co se snaží uplatnit ideály, které si nesou v duši. Red.: Nejsou to ale jen ostrůvky v moři masového konzumu? Janátová: Souhlasím s vámi v tom, že tyto zárodky dobrého jsou velmi křehké a maximálně ohrožené, například tvrdými útoky ze strany drog a peněz… Nicméně – mnohokrát jsem pozorovala, jak skrz asfalt prorostla pampeliška. Co je to za sílu? Jak to, že křehká rostlina prorazí asfalt? Myslím, že útoky ze strany mainstreamu jsou zde kvůli tomu, aby na těch ostrůvcích lidé zesílili. V podstatě každé hnutí začínalo malinkým ostrůvkem. To, co známe pod pojmem křesťanství, začínalo v katakombách. Nějací „blázni“ tam na hrobech pili víno a jedli chléb, řekli bychom my, racionální lidé. A přitom tam zrála obrovská síla, která potom vykvetla v katedrálách. Já jsem duchovního člověka zahlédla, když jsme v pedagogicko-psychologické poradně prováděli výzkum u gymnazistů a sledovali jsme jejich maskulinní a femininní rysy. Kolegové byli zděšeni, když zjistili, že muži jsou čím dál víc femininní a ženy jsou čím dál víc maskulinní, já se naopak zaradovala. Nastává doba, o které mluvili velcí myslitelé: Stáváme se lidmi! Zvláštnosti ženství a mužství jsou sice uchovány, ale ženství je konečně schopno porozumět mužství a mužství je schopno porozumět kvalitě ženství – stáváme se celistvější. Člověk má dnes neuvěřitelnou šanci, protože jeho úkolem je dojít k jasnému vědomí a rozlišování. Zde mluví stejnými obrazy české pohádky i Goethův Faust. Negativní síla, zlo, má velikou úlohu ve znovunalezení spojení člověka s jeho skutečným původem. Čert dovede Hloupého Honzu k ujasnění vlastních postojů. Honza, který by nejradši ustoupil, propadl depresi a vzdal to, je čertem doslova dotlačen k činu: k precizaci vlastního postoje a myšlenek. A to je naše doba. Má takovou sílu, jakou jí naše slabost, naše ne-vědomí propůjčuje. Hegel ve své dialektice pána a raba uvádí tyto dvě mentality. K pánu i k rabovi přijde Smrt a řekne: Bojíš se mě? A pán, když zrabštěl, řekne Bojím se tě, odejdi!


13.11.2008 20:47:24

166

náš rozhovor

A proto se musí sklonit k zemi, aby v těžké práci znovu poznal tvář života a smrti. Zatímco rab, když těžce pracuje a poznává tvář života a smrti, příchozí Smrt obejme a řekne: Smrti, ty jsi přítel, znám tě v tvých tisíci proměnách a nebojím se tě! A to je panská mentalita. Čili když se člověk zbaví strachu, získá vědomí a dokáže pohlédnout příčinám v tvář, nemůže se mu nic stát. To je ten člověk, o kterého šlo Nietzschemu, Březinovi a Klímovi. Red.: Vraťme se naposledy tam, kde jsme začali, ke kongresu Duše Evropy – jaký nejsilnější zážitek jste si odnesla? Janátová: Řekla jsem už, že jsem student z roku 1968. Tehdy jsem velmi obdivovala pět statečných lidí, kteří v Moskvě na Rudém náměstí našli odvahu protestovat proti srpnové okupaci. Nestáli tam s transparentem dlouho, hned je zatkla KGB. Opět malý ostrůvek stojící proti hlavnímu proudu. Litovala jsem, že nemohu těm lidem stisknout ruku a poděkovat. Kongres končil a hlásili se různí lidé do závěrečné diskuse. Přihlásila se i neznámá paní kolem pětačtyřiceti, přišla na pódium a řekla, že je dcerou jedné z těch, kteří 21. srpna na Rudém náměstí protestovali a pak měli zkažený život. Tato skutečnost jí dává právo omluvit se po čtyřiceti letech českému národu za ruský národ. Se slzami v očích jsem se cítila oprávněna omluvu přijmout, protože ani můj bratr Bohumír nepatřil k mainstreamu a v roce 1988 hovořil jako mluvčí Charty 77 na Škroupově náměstí o lidských hodnotách vyjádřených v lidských právech… Red.: Děkujeme za rozhovor a za krásný závěrečný příklad toho, jak se evropské ostrůvky propojují.


(Rozhovor připravili Milan Hanuš a Zdena Mejzlíková)

Zatímco Americký sen se vyčerpává a odumírá v minulosti, nový Evropský sen se právě rodí. Je to sen, který mnohem lépe odpovídá příští fázi cesty lidského pokolení a který slibuje, že celosvětovému vědomí dodá lidskou dimenzi, přiměřenou stále provázanější a komplexnější společnosti. Jeremy Rifkin: Evropský sen, rok vydání 2004

13.11.2008 20:47:24


167

a n k eta

Také to chcete Evropě osladit? Ve vysílání televizních stanic můžeme nyní sledovat reklamní spot natočený v rámci vládní kampaně propagující předsednictví České republiky Evropské unii v roce 2009. Slogan televizního spotu „Evropě to osladíme!“ může znít uším občana všelijak – proto jsme vybraným autorům a čtenářům položili následující otázky: 1. Co si o vládní kampani pod heslem „Evropě to osladíme“ myslíte? Je zvolený slogan vhodnou provokací, nebo spíš nevhodnou švejkovinou? Co se ve dvojznačnosti zvoleného sloganu skrývá: smysl pro humor, české „pašáctví“, anebo ještě něco jiného? 2. Jaký máte názor na debatu o rozplynutí české kostky cukru v evropské kávě – jste pro rozplynutí, nebo proti? Mohla by být evropská káva dík specifickému českému vkladu o něco „sladší“? O jaký vklad by se nyní i do budoucna mělo jednat? 3. Máte i vy osobně potřebu to Evropě nějak „osladit“? Myslíte si, že se Evropa (Evropská unie) ubírá správným směrem, anebo by se mělo něco změnit? Co na současném vývoji oceňujete, a co se vám naopak nelíbí?

Jakub Ševeček, student ekonomického lycea v Praze, 16 let Jestli dovolíte, odpovím na vaše otázky souhrnně: Evropě to osladíme – slogan vládní informační kampaně k evropskému předsednictví vídáme denně v televizi, na internetu, na billboardech, čteme o něm v novinách a mluví se o něm


13.11.2008 20:47:24

168

anketa

– je zkrátka všude. Jsme asi zvláštní země. Ačkoli se jedná o velmi významnou záležitost, v českých médiích je našemu předsednictví Evropské unii věnována jen minimální pozornost. A když už se o něm nějaká zpráva objeví, obvykle je typu „kolik se rozdá kravat“ nebo „kolik ten cirkus bude stát“. Čím by se však Česká republika měla prezentovat a co prosazovat, to téměř vždy chybí. Schválně, zastavte na ulici českého občana a zeptejte se ho na priority českého předsednictví… Jeho odpověď bude pravděpodobně velmi rozpačitá. A přitom považuji tuto událost za jednu z nejvýznamnějších po roce 1989. Máme jedinečnou šanci ukázat, že nejsme jen bezvýznamnou zemičkou východního bloku, nýbrž státem, který má zájem podílet se na budoucnosti Evropy a je schopen sám přinášet vize dalšího směřování Evropské unie. Evropská unie přece není a nemůže být cílem sama o sobě, máme možnost podílet se na tvorbě společné bezpečnostní, sociální, ekologické, právní a ekonomické linie Evropské unie, šanci zlepšit postavení České republiky, zvýšit naši důvěryhodnost, ukázat schopnost vedení jednání a nalézání kompromisů výhodných jak pro nás, tak pro Evropskou unii jako celek, zkrátka že jsme zemí, která má co nabídnout a evropský vývoj jí není lhostejný. Zdá se ovšem takřka jisté, že tato příležitost nejen zůstane současnou vládou nevyužita, ale naopak kredit naší země ještě poklesne. Heslo není ani tak vhodnou provokací, jak tvrdí Mirek Topolánek, jako spíše nevhodnou švejkovinou. Působí tragikomicky, hlavně v souvislosti se zablokováním Lisabonské smlouvy, a také připomíná staré motto ODS „Když už tam jsme, tak tam alespoň uděláme co největší nepořádek“. Mimochodem, heslo je prý stejně jako funkce Alexandra Vondry těžko přeložitelné do cizích jazyků. Což takhle rovnou obojí zrušit? I když možná to vláda myslela jinak. Zřejmě došla k závěru, že v Čechách to už osladila nebo spíš osolila občanům dostatečně, a tak chce svůj koncept přenést rovnou na celou Evropu. Petr Nečas s Miroslavem Kalouskem ukážou, jak zbavit sociální systém černých pasažérů, rozuměj důchodce, nemocné, studenty, rodiny s dětmi, nižší a střední třídu, státní zaměstnance. Současná vláda je jistě připravena omezit či vůbec nejlépe zrušit všechny ty socialistické přežitky západních států, jako je například progresivní zdanění (Estonsko – náš vzor?!), snížená DPH na sociálně citlivé položky nebo bezplatné veřejné služby. I Jaroslav Kubera už se nechal slyšet, že „ten nereálný evropský socialismus ODS


13.11.2008 20:47:24

Také to chcete Evropě osladit?

169

zlikviduje, Lisabonskou dohodu neschválí, a že se Evropa rychle blíží k Únoru 1948“. Nevím, jestli se smát hlouposti pana senátora, nebo brečet, že takoví lidé rozhodují o budoucnosti ČR. Od Tomáše Julínka se zas může Evropa naučit, jak zavést větší solidaritu do zdravotnictví – jsou to poplatky, které sám ministr označil za akt solidarity. Jen ať platí, vždyť už doktor Grünstein tvrdil, že český národ je banda simulantů. Nejinak tomu bude i u podpory školství, kde vláda opět přišla s geniálním tahem, snižováním výdajů, největším od dob druhé světové války. Že by vzdělaní lidé byli už opět na obtíž? Jiří Čunek by zase mohl vypracovat strategii boje proti korupci a ochrany menšin, Martin Bursík dát lekci slušného vychování (není divu, že mnozí voliči Strany zelených dnes litují, že si tu ruku radši neurazili) a Václav Klaus, ve světě známý coby vskutku fundovaný odborník na globální oteplování (před nedávnem se pochlubil, že dokázal přežít rozdíl 22 ˚C, tedy proč by jej neměly vydržet i rostliny, že?) během českého předsednictví jistě celou Evropu přesvědčí o nesmyslnosti ochrany životního prostředí a ukáže všem tu jedinou správnou cestu z finanční krize. Zná přeci zaručené metody, jako je kuponová privatizace a zrušení všech těch ďábelských sociálně-ekologických regulací; trh se přeci o všechno postará sám. Hvězdnou sestavu, nebo spíš pěchotu by mohl korunovat Mirek Topolánek, známý svým výrokem o euroústavě a o tom, že není naším národním zájmem vstoupit do Evropské unie. Však my vám ukážeme, kdo tu bačuje – jsme přece jedničky… Nesdílím černobílé vidění světa, ale je objektivní fakt, že v letech 1998–2006 se české zahraniční politice dařilo. Vstoupili jsme do NATO, a i když byla ČR zpočátku v příjímání evropské legislativy pozadu, rychle vše dohnala a s posvěcením občanů v referendu vstoupila do Evropské unie. Následně se stále více a více přibližovala vyspělým západním zemím, a když předehnala z hlediska ekonomického výkonu první zemi předchozí „evropské patnáctky“ Portugalsko, zdálo se být vše v pořádku. Po volbách se situace změnila. Ačkoli během dlouhých jednání bylo evropské předsednictví skloňováno ve všech pádech v souvislosti s nutností stability země a politického konsenzu, činí vláda pravý opak. Možná tato slova nebyla brána od počátku vážně, nakonec Mirek Topolánek sám prohlásil, že pokud by říkal před volbami lidem pravdu, nikdy by nevyhrál. Kde jsou prohlášení, že všechny kroky v oblasti dlouhodobé zahraniční politiky bude vláda konzultovat


13.11.2008 20:47:24

170

anketa

s opozicí? Budeme se jevit jako nespolehlivý a nestabilní parter, když po každých volbách budeme měnit svá stanoviska. Vlastně už tak působíme. Nadějné bylo umístění Karla Schwarzenberga do funkce ministra zahraničí, ve své činnosti se však podobá Vladislavu Jagellonskému, kterého česká šlechta přezdívala král bene, neboť tak odpovídal na její otázky a při jednání prý podřimoval. Historie se holt opakuje. Lídři zahraniční politiky jsou tak Alexandr Vondra a Jan Zahradil. A také to podle toho vypadá, a nejde zdaleka jen o Evropskou unii a neschopnost čerpání dotací jako zdrojů, které jsou časově omezené a nevratné, ale i o Radu bezpečnosti OSN či americký radar. Představa, že by se političtí lídři sešli u jednoho stolu a věcně diskutovali a nalezli kompromis napříč politickým spektrem, je dnes nereálná, o kvalitní vládní kampani ani nemluvě, i když se Alexandr Vondra pašácky chválí, že je spot hitem na internetu a mluví se o něm v hospodách. A ještě můj názor na rozplynutí české kostky cukru v evropské kávě: Jakkoliv znám mnohou kritiku zleva i zprava, často i oprávněnou, myslím si, že by měla pokračovat integrace, která by v dlouhodobém horizontu vedla k federálnímu uspořádání. K federaci založené na hodnotách svobody, spravedlnosti a solidarity, ne k byrokratickému superstátu, jak je tato idea často zesměšňována euroskeptiky. Mirek Topolánek zřejmě nemá o Evropské unii hlubší vizi než bezvýhradné přijetí Turecka. Ovšem přijetí jakékoli další země není odpovědí na daleko bolestnější otázky: na jakých hodnotách má Evropská unie stát, co vzájemně sdílet, co si naopak jednotlivé státy mají ponechat, jak instituce Evropské unie zjednodušit, aby byla tato instituce pro běžného občana srozumitelnější. Pokud nebudeme znát odpovědi na tyto základní otázky, vše další je marné. A právě o tom měla být dnešní kampaň a diskuse, protože jak jinak může Evropská unie stát na podpoře svých občanů, když politici, kteří co nevidět převezmou evropské kormidlo, kdesi v koutě Strakovy akademie kují podivné plány, a ty občane – mlč a nestarej se!

Edgar Dutka, filmový scenárista a spisovatel, 67 let 1. Rád bych předeslal, že se mi obrazové ztvárnění této reklamy líbí: oceňuji na ní nejen citlivý casting, ale i režii a střih, prostě filmařinu. Líbí se mi, jak topmodelka mazaně zblajzne poslední


13.11.2008 20:47:24


171

kostku cukru nebo jak ji světový dirigent pustí do kávy (jistě mu v hlavě zněl starý český leitmotiv: Spadla lžička do kafíčka, udělala bác!). Je to elegantní reklama, až na ten ubohý slogan na konci! Měl jsem za to, že ho vymyslel sám náš tatíček prezident, který se už nemůže dočkat, jak z toho Bruselu uděláme český slepičinec: Tlustý se bude koupat s holkama, Tenký hned zpronevěří dotace na koupi bungalovu na Floridě, soudci definitivně rozhodnou, že nebudou soudit (podle našeho: nesuď, abys nebyl souzen!) a celého půl roku všichni budou mávat svou nepostradatelností. Taky mně onen slogan (zrovna v těchto dnech) evokuje chlapácká hesla před Mnichovem a společný brek cestou od hranice (nikdo nás nemá rád!). Nechci být škarohlíd, ale abychom Evropě něco ukázali, je třeba míň vykřikovat hesla (To nám jde. To máme vyzkoušené.) a hlouběji se zamyslet, kde je třeba máknout. 2. Už používané výrazivo (osladit, rozplynout) je neúčelné, a tudíž zavádějící. Nejsme cukr, abychom sladili či se rozpouštěli. Buďme svoji. Ale ne fanfaróni. Aspoň je nestrkejme před sebe. Poslouchejme génia národa. Je to krásná hudba. Nechť zní! 3. Na poslední chvíli Evropa společně vykročila a za pochodu srovnává krok. Pitomostí je fůra, a ty se mně samozřejmě nelíbí (třeba srovnávat českou kuchyni s francouzskou rychlokuchyní či anglickou nekuchyní – proč? Aby se mlsný Francouz či asketický Brit u nás odpoledne neotrávil dopolední svíčkovou na smetaně? To mi připomíná hádku v Bruselu o unifikovanou velikost prezervativů!). Blbost světem vládne a občas zajede i do Bruselu, a naším imperativem je s ní bojovat rozumem pro blaho nejen své, ale celé Evropy a potažmo celého světa. Amen.

Jiří Dědeček, básník a písničkář, předseda Českého PEN klubu, 55 let 1. Já ze sloganu cítím jenom nešťastnou ruku nějakého volebního manažera, jenž vsadil na takzvaně dobrý marketing. Taková věc samozřejmě pak proběhne na úkor nejen politické kultury, ale i hlubší myšlenky. Když se mne moji zahraniční přátelé ptají, co ta věta vlastně znamená, co slibuje, lehko se přeloží, ale těžko se vysvětluje. Asi není důležité, s jakým heslem se ČR předsednictví


13.11.2008 20:47:24

172

anketa

ujme, důležité bude, aby tuto metaforickou poťouchlost nenásledovaly podobné činy. 2. Tuto otázku vnesl do debaty prezident Klaus, pravděpodobně tím chtěl navázat na Bergsonův příklad z knihy Vývoj tvořivý, kde Bergson říká, že „když se vloží cukr do sklenice vody, musí se počkat, až se cukr rozpustí“. Bergsonův kolega Gilles Deleuze ovšem dodává: „…je zvláštní, poněvadž Bergson jako by zapomněl, že pohybem lžičky lze toto rozpuštění urychlit… Pohyb přemístění, který odděluje částice cukru a nechá je ještě nerozpuštěné plavat ve vodě, sám vyjadřuje změnu ve Všem, to jest v obsahu sklenice, kvalitativní přechod vody, v níž je cukr, do stavu vody oslazené. Zamíchám-li lžičkou, urychlím sice pohyb, ale změním také Vše, jež zahrnuje nyní lžičku, a zrychlený pohyb pokračuje ve vyjádření změny Všeho.“ (Gilles Deleuze: Film 1/ Obraz-pohyb, Praha, NFA 2000, s. 18.) Myslím, že každý z nás chápe, co prezidenta na věci tolik vyděsilo. Otázka totiž nestojí rozpustit či nikoli, ale kdo bude tou lžičkou… 3. Už jsem z toho cukru celý uondaný. Jistěže mám k vývoji výhrady, ale v zásadě ten směr považuji za správný a nelíbí se mi jenom snahy o jeho zpomalení.

Petr Pazdera Payne, absolvent bohosloví, prozaik a výtvarník, 48 let Asi by bylo nejlépe se zeptat: „Kdo ten slogan vymyslel?“ Neboť každá věc má svůj původ. A potom se dotyčného zeptat, jak to vlastně myslel. Buď jak buď, odpovídám na všechny tři otázky zároveň: Osladit někomu něco vskutku zní dvojznačně. Jako by to byl eufemismus za: někomu něco osolit. Leč soli, a ani cukru nesmí být příliš. Je v tom cosi poťouchlého, někomu něco osladit; musí se to provést, když se nedívá nebo když si odskočil a jeho talíř či hrnek zůstaly nestřeženy. Anebo to může udělat kuchař a říct, že mu jako ujela ruka. Naštěstí snad nelze předsednictví ČR přirovnávat k roli kuchaře. Naštěstí snad závisí na tom, kdo jí, kolik cukru si do svého pokrmu nasype. Ať už by to byla nehoda, nebo potměšilost, každopádně bychom se měli za svou ambici


13.11.2008 20:47:24


173

něco Evropě oslazovat spíš stydět. A pak si myslím, že by nebylo špatné být Evropě solí v pokorném evangelijním smyslu. Jenže v evangeliu být solí je spojeno s utrpením pro spravedlnost, což je nám cizí, protože jsme asi spíš „na sladký“. Vkladem by mohl být důraz na dodržování zákonnosti a lidských práv, protežovaný kdysi Chartou 77 a VONS; jenomže ten se dávno vytratil, asi proto, že byl tak menšinový, a taky že na něj i ti nejpřednější disidenti, když se dostali po sametové revoluci k moci, zapomněli. Naopak je to Evropa, která se jeví jako určitá záruka zákonnosti a práva i pro naši společnost.

Libor Hlaváček, pedagog, 55 let 1.Slovo kampaň nemám rád, ať už ve spojení s vládou, nebo s cukrovkou. Ale když už vládní kampaň probíhá, pak by v praktické realizaci kampaň měla nejspíše vypadat úplně jinak než vládní „sladké mámení“. Sám televizní spot je sladký technicky, ale hořký obsahem. Celé je to opravdu takový dosti „řepný“ nápad, pro který by možná bylo nejlépe, kdyby jej v jeho pravé podstatě Evropa vůbec nepochopila. Pochopí-li, hrozí reálné nebezpečí, že se slovní hříčka rychle stane (nejen slovní) prohříčkou. 2.Cukrovým kostkám sluší rozplynout se – ale co když je náš kontinent svým založením diabetik? Ví se jistě, že není? Nehrozí po českém cukru – zvláště následuje-li po francouzském sýru – těžké diabetické kóma? A to se ta česká kostka ještě pořádně nezamíchala! 3. Cizí šálky, tedy i evropské, by měly být za všech okolností respektovány. Lžička není katapult a cukřenka není bombardér. Ostatně cukr by měl být nabízen s úklonou a úsměvem, který není škodolibý. Ještěže je ta televizní kostka alespoň klasicky bílá. Neboť cukr se dá samozřejmě různě barvit, ba ani kostka nemusí zůstat kostkou, ale stroj může dát tomu kousku cukru jakýkoliv jiný tvar. Kampaň by prý mohla pokračovat dalšími díly. Raději nedomýšlet.


13.11.2008 20:47:24

174

anketa

Jarmila Karolína Riesová, fotografka, věk neurčitý 1. Po zoranžovění celé republiky, kdy se ta oranžová na hodně místech silně přibarví červenou, se mi snad ani nechce moc přemýšlet nad tímto heslem. Doma nám to pěkně oslazují ti, které jsme zvolili. Bude nutné něco vymyslet, abychom to příště osladili my jim, a to pořádně všem současným barvám najednou. 2. Pozoruji-li to divné dění, jak mizí tradiční značky spojované s touto zemí, sklo, porcelán, textil, bižutérie a další včetně cukrovarů (čím to vlastně té Evropě chceme osladit – jejím cukrem?), jak se stát zbavuje všeho, co jej mohlo činit silným, výrazným, odlišným, pak mám pocit, že to rozpouštění už nastalo. Národ, pokud má být svébytný, musí mít nějakou identitu, a ta pramení jednak z historické paměti, která je zase úzce spojena s tím, že nás něco prezentuje, že se můžeme s něčím ztotožnit, co je takříkajíc naše či od nás. Mám pocit, že podobné atributy jsou stále více rozmělňovány a rozpouštěny.. Úlohu někdejšího královského nedotknutelného majetku, takzvaného královského zboží, by mělo dnes zastávat vlastnictví státu. Každý schopný panovník, bylo-li předchůdcem královské zboží rozvráceno, jej vykupoval zpět. Stát si budujeme my a delegujeme na něj pravomoci. Nevím, zda nás do budoucnosti bude dostatečně prezentovat problémová asijská automobilka postavená na úrodné půdě, staletí živící tento národ, či se budeme moci ztotožnit s řetězy překládkových velkoskladů, stejným způsobem pohlcujících ornou půdu, která byla vždy solí této země. Představte si, jak asi bude vypadat prestižní skupina bezdomovců bez sebemenšího majetku a jak na ni bude nahlíženo. Bylo by dobré pečlivě prozkoumat hrobku otce vlasti císaře Karla, zda se neotáčí v hrobě. Mám pocit, že ano a že ty otáčky budou stále intenzivnější. Napojením na vhodný agregát by se tato energie dala alespoň využít třeba k nasvětlení Hradu. 3. Mám potřebu být Evropankou, ale s domovem v Čechách. Člověk, jak říkal pan Werich, má odněkud být. Jeden z nejhezčích pocitů, které znám, je pocit návratu domů. Jsem ráda, že se Evropa vrací k otevřeným hranicím, jak je znali naši dědečkové, když chodili na zkušenou do světa. Nelíbí se mi ale, že je k tomu nutná přebujelá administrativa. Osobně bych uvítala federativní


13.11.2008 20:47:24


175

uspořádání Evropy s jednou vládou, společnou zahraniční politikou, obranou a měnou a národními parlamenty, které spravují každý to své zbývající. Společenství mi nepřipadá stabilní a akceschopné. P. S. Ke své anketní odpovědi připojuji vyjádření Pavla P. Riese, znalce a obdivovatele Josefa Hlávky. Redakce revue PROSTOR mu položila provokativní otázku „Co by asi řekl na vládní slogan náš největší český mecenáš?“ Můj manžel se neudržel: Jak jsem měl možnost pana Hlávku zatím poznat, Evropě by nic nesladil, neboť se v jeho době takto neuvažovalo. Hlávka byl parlamentním monarchistou, českým vlastencem a loajálním poddaným Jeho císařského veličenstva Františka Josefa I. Cítil se tedy být součástí velkého národnostního společenství (navíc jako poslanec toto společenství aktivně ovlivňující), kterým Rakousko-Uhersko rozhodně bylo, a tak se mohl svobodně pohybovat po velké části Evropy. Pokud by tedy někomu něco chtěl osladit v duchu uvedeného bonmotu, tak by to rozhodně bylo nasměrováno do vlastních řad, a to především směrem ke správní radě jeho Nadání. Tam by nesnesl jakoukoliv laxnost, nevýkonnost a účelovost, natož účelový odklon od statutu, který tak pracně dával dohromady se svým přítelem a právnickou hvězdou Antonínem rytířem Randou. Současné správní radě Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových by to osladil natolik, že by většina členů této rady v ní nemohla vůbec zasedat. Oni si to svým způsobem uvědomují, a proto tak halasně připomínají letos sto let od Hlávkovy smrti (na 160. a 170. výročí narození v letech 1991 a 2001 nikdo tak vehementně nevzpomínal!). Výročí úmrtí jim zřejmě připomíná, že velký mecenáš na ně z přeštické hrobky nedosáhne, a tudíž jim to správcovství osladit nemůže! Národu je pak šumafuk, jak se nakládá s dědictvím jemu odkázaným, takže správčíci mají zcela volné ruce, jako by byli ve svém soukromém podniku. Národ tak vlastní vinou přichází o sladké plody, které by mohl z Hlávkova daru ročně sklízet, a neuvědomuje si, že jsou mu předkládány jen kyselé hrozny a těšínská jablíčka z nepříliš dobře spravované zahrady.


Tip na vánoční dárek pro přátele: předplatné revue PROSTOR 2009 s knižní prémií!

13.11.2008 20:47:24

176


výročí

13.11.2008 20:47:24

Jiří z Poděbrad – 550 let od zvolení a korunovace českým králem

177

v ýro č í

Jiří z Poděbrad – 550 let od zvolení a korunovace českým králem, 545 let od návrhu na mírovou unii V evropských dějinách nalezneme řadu osobností a snah, které lze pokládat za předchůdce dnešního projektu sjednocené Evropy. Jednou z těchto historických osobností je český panovník Jiří z Poděbrad, který se v době zmítané náboženskými spory a tureckým nebezpečím odhodlal k pozoruhodné mírové iniciativě. Autor následující historické črty, režisér dokumentárních filmů Pavel P. Ries (*1952), se osobností Jiřího z Poděbrad a jeho projektem mírové unie dlouhodobě zabývá (při autorizaci nechť zpřesní autor!).

Conservator pacis per totum imperium – Ochránce míru po celé říši Pavel P. Ries Letos uplynulo 550 let od důležité události v českých dějinách: 2.3.1458 byl zvolen osmnáctým českým králem český šlechtic z rodu pánů z Kunštátu a Poděbrad a dne 7. 5. téhož roku slavnostně korunován. Na trůn se tak dostává velmi netradičně, poprvé a naposledy v našich dějinách, panovník mimo královské dynastie. Dramatická kulisa Volba nebyla tak idylická a jednoznačná, jak se nám ji snaží zprostředkovat známý obraz od Václava Brožíka visící na staroměstské radnici v Praze. Není divu. Doba po husitské revoluci byla velmi rozjitřená a Jiří z Poděbrad se stává králem dvojího lidu, a to s vyznáním přijímání pod obojí – kališníků a pod jednou – kato-


13.11.2008 20:47:24

178

výročí

líků. Zvolen byl pouze českým sněmem, zatímco Morava, Lužice a Slezsko se stavěly k volbě Jiřího ve svých hlavních baštách (Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo a Vratislav) velmi odmítavě. Jiří se stává tedy králem ve složité vnitrostátní situaci. Do toho se za jeho vlády vystřídají tři papežové, což bude mít pro Jiřího fatální následky. Jako představitel kališníků se samozřejmě postaví na stranu vydobytých kompaktát, která stavěla přijímání pod obojí na roveň přijímání pod jednou. To mu vynese poněkud zavádějící přídomek „husitský král“, který do povědomí národa sugestivně vloží mistr Alois Jirásek. Jiří však svojí vynikající diplomacií spolu s rozhodností použít sílu, kde diplomacie selže, velmi brzy po volbě králem dokáže zkonsolidovat poměry v zemi a docílit uznání své korunovace jak doma, tak v zahraničí. Dokonce papež Pius II. v naději, že Jiří nakonec bude poslušným synem církve, neboť dokázal získat uznání i od císaře Fridricha III., nabádá poslední odpůrce, slezské stavy se sídlem ve Vratislavi, aby Jiřího uznali svým králem. Samozřejmě že k tehdejší politice běžně patří upevňování pozice příbuzenskými svazky, a tady měl Jiří díky svým početným dětem velké možnosti, které také dokonale využil. Sám šel příkladem a jeho dvě manželky byly z tábora katolického. Čin překračující dobu Píše se rok 1463, kdy Jiří posílá polskému králi Kazimíru IV. jako prvnímu z řady evropských panovníků své úžasné návrhy předbíhající dobu přibližně o půl tisíciletí (!) – a vyslouží si jimi označení Conservator pacis per totum imperium – Obránce míru po celé říši. Jeho návrhy svědčí o upevněném politickém postavení a významu českého krále mezi evropskými panovníky, stejně tak jako o jeho velkých diplomatických schopnostech. Vlastní dokument je psán latinsky. Jiří z Poděbrad v něm navrhuje zřídit organizaci států, které by mezi sebou neválčily a všechny konflikty řešily mírovou cestou. Podíváme-li se podrobněji na některé body Jiřího mírových návrhů, musíme v úžasu stanout nad tím, co již tehdy Jiří navrhoval: valné shromáždění delegátů, radu panovníků, mezinárodní soud, sekretariát (řečeno dnešní terminologií), společnou měnu, znak organizace, společné právo pro všechny zúčastněné země. Nepřipomíná vám to něco? Je to vlastně zárodek pozdější


13.11.2008 20:47:24


179

Organizace spojených národů, ale daleko spíše dnešní Evropské unie. Organizace spojených národů svoji inspiraci Jiřím přiznala vydáním upomínkové plakety v šedesátých letech minulého století. Evropská unie Jiřího přehlíží a zatím jí nestál za nějaké výrazné připomenutí. Že by se obávala, aby Jiřího návrhy nebyly naplněny absolutně? Společenství je naplňuje jen zčásti. Největší vinu na tom, že se o Jiřím příliš nemluví, mají podle mého názoru především čeští europoslanci, kteří nedokážou využít ke zviditelnění České republiky našich velkých, vpravdě evropských osobností, které utvářely naše společné evropské dějiny. A jak Jiřího návrh dopadl? Polským králem byl přijat vlažně, a tak Jiří posílá poselství vedené Kostkou z Postupic k francouzskému králi Ludvíku XI. a posléze velké poselství vedené jeho švagrem Lvem z Rožmitálu. Ten při dvouleté cestě po Evropě navštíví mnoho evropských dvorů a všude Jiřího návrh předkládá. Olbřímí diplomatická mise do střední a západní Evropy měla i další cíl, a to prezentovat České království jako již konsolidovaný stát, kterého se není třeba obávat a který i přes jiné vyznání panovníka patří do křesťanské Evropy a po odeznění husitských válek je opět její plnohodnotnou součástí. Krátký exkurz – paralely s dnešní dobou Vítězstvím v bitvě u Lipan roku 1434 ukončuje panská jednota husitskou revoluci, kterou bylo české království zmítáno 15 let a která nás zcela vytrhla z tehdejší Evropy a oproti jejímu vývoji posunula o notný kus dozadu (v Itálii se již rozvíjela renesance, zatímco u nás jsme měli vrcholnou gotiku ještě ve druhé polovině 15. století). Bitvy u Lipan se na straně panské jednoty zúčastňuje pan Hynce Ptáček z Pirkštejna, pozdější první muž v zemi a politický učitel Jiřího z Poděbrad. Tehdy čtrnáctiletý Jiří z Kunštátu a na Poděbradech byl pravděpodobně u Lipan po boku pana Ptáčka také. Díky Ptáčkovi se Jiří postupně dostává do popředí a do pozice zemského správce při nezletilosti Ladislava Pohrobka. V této funkci si Jiří vydobyl takové postavení, že byl v roce 1458 po smrti Ladislava jednomyslně českým sněmem zvolen králem, a to jak stranou katolickou, tak kališníky. Po 24 letech od potlačení husitské revoluce, kdy země byla de facto bez panovníka (nepočítáme-li roční epizodu se Zikmundem Lucemburským,


13.11.2008 20:47:24

180

výročí

stejnou dobu s Albrechtem Rakouským a čtyři roky s nezletilým Ladislavem Pohrobkem), získala v Jiřím z Poděbrad vskutku velkého krále, ač z nekrálovské krve. Jak již bylo řečeno, jako král dvojího lidu nemá Jiří snadnou pozici. Většina evropských panovníků jej vnímala jako heretika a české země stále jako kacířské. Do toho vstupuje papež Pius II., který označuje kompaktáta, legalizující přijímání podobojí, za neplatná. Jiří se snaží nebezpečí konfliktu předejít diplomatickou ofenzivou, a tím je i ona výše zmíněná mise, kdy Jiří vysílá skvělé poselstvo do střední a západní Evropy s návrhem na ustanovení spolku křesťanských panovníků, který by měl mít kontury plynoucí z uvedených ukázek navržených bodů. Myslím, že výčet paralel člověk vnímavý k naší dnešní současnosti uvést nepotřebuje, že si je jistě dosadí sám, přesto ale ty nejmarkantnější uvedu. Čtyři desetiletí jsme se zmítali v komunistické totalitě, která nás vytrhla z přirozeného evropského prostředí. Komunisté zde nadělali nedozírné škody, tak jako kdysi husité. Po pádu komunismu jsme potřebovali dlouhé období na konsolidaci. S jistou nadsázkou se dá říci, že Václav Havel se vlastně stal hlavou státu dvojího lidu. Tyto všelijaké peripetie jsme nakonec uzavřeli opětným vstupem do západního společenství a do Evropy. Samozřejmě že Jiřího návrhy nenašly v jeho době uplatnění, a to zvláště proto, že záměrně opomněly papeže, a tím církevní moc. To nemohlo projít a klatba papeže nad Jiřím na sebe nenechala dlouho čekat. Křížová výprava proti Jiřímu pak definitivně zamezila i možnosti, aby Jiří vytvořil panovnickou dynastii. Přesto Jiřího diplomatické snahy mu zajistily takovou vážnost, že se například němečtí kurfiřti postavili proti papežské klatbě a i nadále Jiřího uznávali jako českého krále. Papež Pius II. měl také velký problém získat některého z evropských panovníků, aby se postavil v čelo křížové výpravy proti Jiřímu. Paradoxně to nakonec udělal maďarský král Matyáš Korvín, Jiřího bývalý zeť, kterému Jiří pomohl k dosažení trůnu. Inu, jak říká staré české přísloví: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění!“ Jiří stačí ještě Korvína porazit u Vilémova, ale vítězství už nemůže využít, protože vzápětí 22. 3. 1471 umírá. Nicméně Jiřího snaha o řešení mezinárodních záležitostí bezkonfliktně je stále inspirující, neboť i přes vznik Organizace spojených národů a Evropské unie zažíváme i v 21. století řešení některých konfliktů násilnou cestou.


13.11.2008 20:47:24


181

k u l tu r a

Básně Jana Suka Básník, esejista a editor Jan Suk (*1951) je od roku 1992 šéfredaktorem pražského nakladatelství H+H. Paradoxně je známější jako kritik, recenzent a literární publicista, ačkoli se této práci věnuje spíš okrajově. Básně a úvahy začal publikovat až v padesáti letech. Vydal sbírky Potopené pevnosti (2002), Tajná schodiště (2006, spolu s fotografkou Petrou Růžičkovou) a výbor z více než třicetileté básnické tvorby Spojené kameny (2007). Své eseje shrnul do knihy Krysy v Hadriánově vile (2004). Po mnoha letech prožitých v Praze zjistil, že není městským člověkem, a proto se vrátil na rodinnou usedlost ve středních Čechách, kde se učí naslouchat tichu.


Antipody Protloukal jsem se rezivým hřebem do středu planety Nechtěl jsem toužit po ztracených klokaních obrysech zahlédnutých mezi opunciemi a šťávou jedovatého zátiší Trval jsem na poznámce o východu z trnitého ráje

13.11.2008 20:47:24

182


kultura

… K čemu bezobsažný boj? K čemu dílna ve které se brousí a leští lidská zákeřnost aby potom byla začerněna jediná dějinná mapa stránka nebo skličující ticho jež obvykle předznamenává úder času?

Nakonec Nakonec co s časem? Pořád přebývá mezi vraždou a sebevraždou Z oken a z dalších otvorů ve zdvořilém plynutí vyskakují okřídlená těla Asi není důvod se tisknout zpátky k uhynulým otrokyním vteřin jež vlečou proti proudu Boží souvztažnost k těm branám zabořeným v mraku k těm dveřím obtáčejícím prázdnotu

13.11.2008 20:47:25


poezie

183

… Předlouhou cestu zvládli bez náznaku nevolnosti Asi se jim rozevřely světelné průsmyky a v horách se pásly čtivé básně Asi podjížděli skutečnost a kdosi je varoval aby včas sklonili šíje před mechem klenby

… Na průčelí lovecký výjev: Zvířata hlavou obrácená k zakrvavené zemi Uvnitř na fotobuňku tryskl pramen Zkoušel jsem co vydržím a jak dlouho prst uhelnatí než je přiložen k dílu

13.11.2008 20:47:25

184


kultura

Večer v sedm hodin Rozpoznali jsme že by se tu dalo spát: Prkno mluvilo o překot pavučinami svítil žár v podzemních nekonečnech kdosi vrtal pramen hledal vodu nacházel knihy rozvětvené věty dlouhá slova jako stín navečer v sedm hodin když vrcholí léto

… Nečekám satisfakci Umírám v pochvalách i když jsem nepravdě podobné dítě tvor který se odpoutal od matek otců od hladomoru a únavného domu

13.11.2008 20:47:25


poezie

185

se zahradou hlídanou živým lvem Do přístaviště se vjíždí po souši

Snad Snad dá-li Bůh a přístav světa pozítří rozptýlené věžovité prsty v zrcadle laguny Snad s množstvím obrazů člunů tonoucích pověr zapomenutých vyznání Snad mezi ostružinami mého stínového lesa

To, že se evropská civilizace zproblematizovala, že všechny její principy bez výjimky jsou sporné, není nic zarmucujícího ani politováníhodného, ani to není hodinka agónie. Zřejmě to naopak znamená, že v nás klíčí nová forma civilizace, a tudíž že pod zdánlivými katastrofami – v dějinách jsou katastrofy méně pronikavé, než jak se jeví současníkům – , pod nářky, bolestmi a bídou se chystá zrod nové podoby lidské existence. Samozřejmě, že tak smýšlíme my, kteří nejsme soumrační, ale jitřní. Evropská civilizace do základů pochybuje sama o sobě. Pozdraveno budiž takové pochybování! Ortega y Gasset: Úvaha o Evropě z roku 1949

13.11.2008 20:47:25

186


kultura

13.11.2008 20:47:25

literatura

187

Evropa podle Chestertona aneb Odkaz podnětný i kontroverzní Jan Lukavec „Já jsem Zulu. Zulu je někdo, kdo vylezl v sedmi letech na jabloň v Sussexu a bál se, že v úzké anglické uličce potká ducha.“ Takový výrok by asi čtenáři nečekali z pera konzervativního katolického spisovatele G. K. Chestertona. Pronáší je ale Chestertonovým názorům velmi blízká postava Basila Granta a tlumočí přitom Chestertonovo přesvědčení, že moderní Evropané jsou mnohem méně moderní, než by si sami chtěli připustit. Příliš úzké vymezení Evropan se podle Chestertona skládá ze tří osob či sil, „jako bychom byli trojicí“. První, nám „nejbližší, je křesťan, muž víry a historické církve, jež nevyléčitelně zabarvila naši mysl. Za ním se skrývá Říman – občan velké kosmopolitní říše práva a rozumu, na jejíž civilizaci křesťanství vyrostlo. A ještě tu je v pozadí ta třetí, bezejmenná osoba bez tváře a bez příběhu, která nás zpovzdáli sleduje na lesních cestách a zvláště za nocí, kdy nás ze spaní probouzí lomoz vichřice. Náš počátek – muž z pralesa.“ Chesterton zvláště ve svých raných dílech zdůrazňoval vše, co mají Evropané společného s „divochy“ i se svými prehistorickými předky, a z tohoto hlediska kritizoval tehdejší antropologii. Už ve svých Hereticích napsal: „Taje, o které se zajímají antropologové, nepoznají se nejlépe z knih nebo z cest, nýbrž z obyčejného styku člověka s člověkem. Záhada, proč některý divošský kmen uctívá opice nebo měsíc, se nedá odhalit cestováním mezi divochy; odpověď na tuto hádanku leží v Anglii. Když někdo objeví, proč lidé na Bond Street nosí černé klobouky, v téže chvíli objevil, proč lidé v Timbuktu nosí červená péra. Tajemství tkvící v nějakém divošském válečném tanci není třeba studovat ve vědeckých cestopisech, nýbrž na tanečním večírku.“ Už zmiňovaný Basil Grant upřesňuje: „Nespatřuji nic hloupého v tom, že (domorodci) vyjí na měsíc a bojí se ve tmě duchů. Vidím v tom nepochybně jistý druh filosofie. Proč bychom měli někoho považovat za hlupáka jen proto, že si uvědomuje tajemství a nebezpečí existence? Co když jsme hlupáci my, právě proto, že se těch ďáblů ve tmě nebojíme?“


13.11.2008 20:47:25

188

kultura

Vědomí jisté tajemnosti lidské existence, potřeba uctívání posvátna, důležitost symboličnosti a obřadnosti v lidském životě – to jsou fenomény, které Chesterton chápal jako univerzální, rozšířené ve všech kulturách, a jejich ubývání v moderní evropské společnosti je znakem jejího úpadku – v tomto slova smyslu se Chesterton zabýval „jinakostí“, která přesahovala (řečeno dnešními slovy) příliš úzký rámec novověkého projektu racionalistické modernity. Když srovnáme jeho „trojsložkový“ model Evropana s konceptem „čtyř Evrop“ z knihy Idea Evropy od B. Horyny (Stará, Křesťanská, Nová, Po konci dějin), zjišťujeme, že u českého filosofa „Stará Evropa“ zahrnuje Chestertonovu Evropu antickou i Evropu onoho „muže z pralesa“. Chesterton naopak zcela vyloučil novověk, jehož dědictví k jeho představě ideální Evropy prostě nepatřilo, i když pozitivně hodnotil francouzskou revoluci. Slávu Evropy Chesterton hledal ve středověké křesťanské Evropě – i jeho velký zájem o téma „divochů“ nebyl ani tak prostředkem obrany „divochů“ jako spíš obranou náboženské víry, konkrétně podle Chestertona té jediné správné, tedy katolické. Zvláště v pozdějších letech svého života se tak bohužel Chesterton stále více přikláněl k pojetí svého přítele H. Belloka, který hlásal: „Evropa, sídlo našich otců vybudované na ušlechtilých základech klasické antiky, bylo vystavěno, má smysl, existuje a bude existovat jen skrze katolickou církev. Evropa se vrátí k víře, nebo zahyne. Víra, toť Evropa. A Evropa, toť víra.“ Mnozí i dnes souhlasí s Goethovým výrokem, že „mateřským jazykem Evropy je křesťanství“, či Kantovým, pro kterého „evangelium je pramenem naší civilizace“, tedy že „hlavní kostra“ moderní evropské společnosti je vystavěna z „přeměněné funkce“ křesťanství (M. Gauchet). Ovšem Chestertonovo a Bellokovo úzké vymezení Evropy bylo ve své zášti vůči všemu nekatolickému skoro fanatické. Pro Evropana hrozivé zprávy o dnešním pronásledování těch, kteří v některých muslimských zemích chtějí vyznávat jiná náboženství nebo nemít žádné, jenom podtrhuje, jak bychom si měli vážit výsady, že žijeme v tolerantní Evropě. Slovinský filosof kultury Slavoj Žižek z tohoto srovnání, v příkrém protikladu k Bellokovi a Chestertonovi, jehož jinak velmi uznává, provokativně vyvozuje: „Co dělá moderní Evropu tak jedinečnou, je fakt, že se jedná o první a jedinou civilizaci, v níž ateismus představuje zcela legitimní volbu, nikoliv překážku ve veřejném životě.“


13.11.2008 20:47:25

literatura

189

Ostře proti Asii Právě proti zmíněnému světu islámu se ovšem i Chesterton ve jménu evropských křesťanských hodnot vymezoval, a to velmi bojovně. Odpůrci multikulturalismu mohou zvláště v jeho knize Létající hospoda vidět prorockou vizi Evropy, v níž se Turci či Evropané s nimi spřažení stávají zákonodárci Anglie, v souladu s koránem zakazují alkohol – jak si přitom nevzpomenout na ministryni nizozemské vlády, která ve své vstřícnosti k přistěhovalcům chtěla ve své zemi povolit ženskou obřízku, protože prý neoddělitelně patří k domorodé somálské islámské kultuře (naštěstí ji nezaváděla jako povinnou pro všechny). V Chestertonově Muži, který byl příliš živý zase vystupují jako reprezentanti nesprávných hodnot a životních filosofií Číňan a Rus. Závažná je ale především Chestertonova nadšená předmluva ke knize jeho přítele, pravicového katolíka a roajalisty H. Massise, Obrana Západu, v níž jsou obecně Slované a Němci vydáváni za zrádné protagonisty asijského mysticismu, který ohrožuje jedinou „pravou“, tedy římskokatolickou Evropu. Podle Chestertona jsme „dovolili Asiatům, aby nám předali ty naprosto nejhorší myšlenky Asie: fatalismus, pesimismus, rozklad bojového ducha, pohrdání individuální spravedlností. Dobyli jsme tělo Východu, ale nechali jsme jím ovládnout duši Západu.“ Jinakost „Asiatů“ přitom Chesterton zpočátku vnímal spíše pozitivně: v článku z roku 1909 doporučoval například Indům, aby si zachovávali svoji vlastní svébytnost, drželi se vlastních tradic a slepě nekopírovali teorie H. Spencera. Tento text tehdy velmi zaujal a inspiroval samotného M. Gándhího. Postupně ale Chesterton začíná zdůrazňovat, že Indové jsou příliš odlišní na to, aby mohli přijmout evropské výdobytky či se jich dožadovat. Touhu Indů po vlastním parlamentu a vládě demokracie neváhal dokonce označit za „nestoudnost“. Chesterton tak k poněkud odpudivému extrému přivedl tradici, v níž, jak napsal antropolog I. T. Budil, Evropa od počátku svých dějin potřebovala ke svému vymezení Asii jakožto „toho druhého“, jímž se cítí být permanentně ohrožována, ať to byli Peršané, Turci, nebo Rusové. Jak ukazují i dnešní vztahy Evropy se Spojenými státy, je nesmírně obtížné budovat vlastní identitu bez démonizace protějšku, vůči kterému se vymezujeme. Přitom už Chestertonův současník, historik H. Pirenne, tvrdil, že islám


13.11.2008 20:47:25

kultura

190

sehrál při konstituování Evropy paradoxně kladnou roli. Vytvořil totiž jakýsi ochranný štít, pod kterým se Evropa mohla konsolidovat a vytvořit si jednotnou identitu – zakladateli Evropy se v tomto pojetí stávají Mohamed, Čingischán a vítěz v bitvě u Moháče Sulejman I. Nádherný. Svérázný evropský patriot K evropské identitě, založené na společně sdílených hodnotách, se ale Chesterton vyjadřoval spíše skepticky: „Jednota Evropy je prastará a někdy nezřetelná pravda, kterou okamžitě objevíme, jakmile potkáme bělocha v Africe. Ale jednota národa je pravda tak celistvá, že nesmí být popírána, protože patří právě tak lidstvu jako Evropě. Kdo zapomíná na svou národnost, je méně člověkem a méně Evropanem. Stane se součástí chodící abstrakce, členem nějaké nadnárodní komise a politického programu. Evropan je Evropanem jenom a výlučně svým národním patriotismem.“ Tento výrok rádi citují soudobí euroskeptikové, a je nepochybně pravda, že k úvahám o „evropském národu“, které v Chestertonově době rozvíjeli R. Coudenhove-Kalergi nebo J. Ortega y Gasset, měl Chesterton velmi daleko. Pokud si ale Ortega stěžoval, že ve dvacátém století už v Evropě „žádný národ neobdivuje jiný národ, všechno osobité na jiném národu ho naopak dráždí“, pak to jistě neplatí pro Chestertona, který podle Orwella naopak propadl „tupé idealizaci románských zemí, zejména Francie“. S odkazem na Chestertonova vlastní slova se můžeme přímo ptát, jakýpak on byl vůbec „národní patriot“. Po matce poloviční Francouz, po větší část svého života zavrhoval anglikánství a schematicky odsuzoval anglickou demokracii jen proto, že prý byla „protestantská“, zatímco obdivoval zástupce „klasické románské kultury a řádu“ jako Franka a Mussoliniho, za jehož diktatury bylo podle Chestertona v Itálii více svobody než v Anglii. Pokud byl tedy Angličan Chesterton ke stáru nějaký patriot, tak spíše románský než anglický. V tomto smyslu tedy Chesterton „stoprocentním“ patriotickým Angličanem nebyl, stejně jako jistě nebyl úplným Francouzem, či dokonce Zuluem. Ale zcela bez pochyb byl Chesterton – Evropanem.


Čtěte revue PROSTOR i na internetu: www.revueprostor.cz

13.11.2008 20:47:25

film

191

Je něco shnilého ve státě dánském … Zdena Mejzlíková Letošní vítěz karlovarského festivalu, dánský film Ukrutně šťastni (2008), bývá označován za evropský film. A vskutku, zdá se potvrzovat známou pravdu, že čím více je téma regionální, tím více je evropské (respektive světové), čím více specifický děj, tím obecnější výpověď. Čechům se příběh (možná podobenství, možná jen detektivka – záleží na optice diváka) z močálů jižního Jutska evidentně líbí. Ostatně režisér Henrik Ruben Genz si už před třemi roky z Karlových Varů odnesl cenu FIPRESCI a Cenu ekumenické poroty za vkusného a působivého Číňana (2005), díky kterému jsem se s důvěrou vydala do kina i na další film nadaného Dána. Nakolik byl Číňan multikulturní, tak jsou Ukrutně šťastni multižánroví. Režisér namíchal (a řádně protřepal) postmoderní koktejl detektivky, westernu, filmu noir, psychologického dramatu a tragikomedie, o kterém lze konstatovat jako nesporné jen to, že ačkoliv bere inspiraci tu i onde (kritičtější recenzenti se rozčilují především nad kopírováním bratří Coenových), boří stará klišé. A protože porušené žánrové mantinely neposkytují divákovi dostatečnou interpretační oporu, můžeme chvílemi propadat pochybám, jak vlastně dění na plátně chápat. Zpočátku vypadá vše jasné: mladého policistu Roberta odveleli z Kodaně kamsi na jutský venkov, kde si má v místním ospalém poklidu odkroutit služební povinnost a za nějaký čas se vrátit zpět. Jenomže milý policajt do společnosti tohoto zapadákova nezapadne, a co víc, záhy se ukáže, že ve vsi chcípl zdaleka nejen pes. Vysoká hladina spodních vod vytvořila za osadou močál, který skrývá nejedno tajemství. Domorodé postavičky se k Robertovi staví jako k cizinci a dávají mu najevo, že zdejší komunita se řídí svými vlastními zákony, které je příchozímu radno respektovat. Robertova snaha striktně dodržovat služební pravidla tak brzy narazí na zjevný i skrytý odpor. Musí se nějak vyznat v tom, že opravář kol náhle beze stopy zmizel a že ženu místního ranaře, která si mu chodí stěžovat na domácí násilí, její manžel obviňuje z téhož a označuje ji za psychicky vyšinutou. Skutečnost, se kterou se zde Robert setkává a do níž se noří jako do temného močálu, se vymyká jeho jasně nalajnovaným schématům policejního řádu.


13.11.2008 20:47:25

192

kultura

Všechno jej stále víc zatahuje doprostřed dění v této ponuré díře, přičemž v první linii je vábničkou právě zmíněná tajemná žena Ingelise. Nejen hrdina, ani divák si dost dlouho není jist, co je vlastně pravda, zda se zde vskutku děje něco nekalého: vrzavé zvuky kočárku v temných ulicích připomínají lynchovské symboly nadpřirozeného zla, jakási duševní abnormalita domorodců a bizarnost místa, kde i kocour téměř lidským hlasem zdraví „Brej den“ jako by naznačovaly, že všechno může být jen noční můrou mladého policisty. Ten chce samozřejmě přijít věcem na kloub, jenomže při tom se nelze nespálit. Postupně odhaluje, že Ingelise to od manžela, kterého se všichni bojí, skutečně schytává, že její dcerka chodí v noci po vesnici s kočárkem proto, aby unikla domácímu dění, že majitel koloniálu trestá dětské zloděje po svém, doktor je starý feťák, farář mastí mariáš s ostatními v baru, který funguje zároveň jako bordel, a nepohodlní občané mizí… kde jinde než v močálu. Robert to všechno odkrývá, ovšem za vysokou cenu vlastní angažovanosti na věcech vezdejších. A zároveň s tím, jak odhaluje, je sám odhalován… Ingelise jej přitahuje kouzlem zakázaného ovoce a nabízí mu narcistické uspokojení v roli zachránce slabé ženy před padouchem. Zároveň osamělému vyděděnci poskytuje útěšnou náruč téměř mateřskou. A nejen to; žena s dcerkou mu připomíná existenci jeho vlastní ženy a dítěte, které zanechal v Kodani. Marně se jim pokouší telefonovat: nechtějí o něm ani slyšet. „Kladný hrdina“ Robert totiž na svou nevěrnou manželku vytáhl pistoli, pak strávil nějaký čas v blázinci a na venkovský vystrkov jej poslali, vybaveného krabičkami psychofarmak, nikoli plnit čestný úkol či postupovat v kariérním žebříčku, ale za trest. Ingelise zjišťuje, že v nevinně vyhlížejícím blonďáčkovi se skrývají stejné potenciály násilí jako v jejím buranském choti. Náhle se stírá to krásné, jednoznačné westernové dělení na černé a bílé postavy a místo neohroženého klaďase je tu chlápek, který má s místními daleko více společného, než se původně zdálo. Koneckonců ani Ingelise není pouze nevinnou obětí; na Roberta se lepí nejen proto, aby si zalaškovala s mladším hošíkem (herečtí představitelé jsou zhruba stejný ročník, na plátně to však vypadá na věkový rozdíl alespoň desetiletý, a to podtrhuje mateřský aspekt Ingelise, což může posouvat motivaci do oidipské oblasti), ale dosti cíleně jí jde o to, aby se z ponurého zapadákova dostala pryč – v romantickém


13.11.2008 20:47:25

film

193

podání pro Robertovy uši: aby odešla se svou novou láskou do Kodaně a unikla ze spárů násilníka. Ale že v nich zůstane její malá dcera, to už Ingelise jaksi neřeší… Všichni, zdá se, jsou zde zároveň pachateli i oběťmi. Ačkoli si Robert hodlal zachovat střízlivý odstup muže zákona, víc a víc se účastní konkrétních zločinů, ale především samotného zločinného principu, na němž místní komunita stojí. Opakovaně se mu však nabízí šance z kolotoče zla vystoupit, přestat řetězit lži vedoucí k dalším lžím (od kterých je jen krůček k vraždám) a přiznat se ke své vině: statečným činem by zde bylo nikoli postřílení všech místních padouchů, ale konfrontace s vlastní vnitřní temnou postavou a přijetí zodpovědnosti za své činy. Robert však jednu šanci po druhé zahazuje a nepřizná se; není totiž žádný Dostojevského hrdina, který by vyznáním viny usiloval o očištění své duše. Hrdinům teď a tady nejde o spásu, ale o přežití, tedy vlastní přežití – taková je v současnosti většinová „morálka“. Postmoderní svět však přináší nejen onu zatracovanou relativizaci hodnot, ale zároveň i možné prohloubení pohledu na realitu: zrušením Velkého Příběhu a v něm jasně rozdaných rolí (a zpochybněním kolektivních pravd a ideologií) se černobílé dělení světa ukazuje jako iluzorní. Morálka formalizovaná do systému příkazů a zákazů již neobstojí; záleží na individuální etice, což ovšem předpokládá určitý stupeň zralosti osobnosti. Vysvítá, že boj dobra a zla se odehrává vždycky uvnitř jedince. Boj s vlastními běsy je však nejtěžší. V tomto boji sám se sebou Robert prohrává. Zajisté, prostředí, v němž se nachází, jej podporuje v té pohodlnější cestě. Vždyť všichni zde tak žijí, jsou spolu provázáni chapadly svých zločinů a poklesků: chlápci se v demokratickém sněmu místní samosprávy dohodnou, koho odstraní, doktor vystaví zavražděnému falešný úmrtní list, farář to na důstojném pohřbu přikryje defétistickou rétorikou, spoluobčané mlčí jako hrob. O páchaném zlu všichni vědí, vrzající kočárek Ingelisiny dcery nelze neslyšet, ale nikdo nezasáhne… Hlavně aby se nic nedostalo ze vsi ven, na okres, k nadřízeným orgánům. Kdo by stál o problémy? Každý má nějaký škraloup, a tedy ruka ruku myje a všichni se navzájem drží v šachu. To je praktická politika této komunity, jejímž tmelem je strach z prozrazení. V tomto dánském městečku Twin Peaks skutečně „nikdo není nevinný“, jak praví reklamní slogan slavného filmu/seriálu Davida Lynche (na tento inspirační zdroj upomí-


13.11.2008 20:47:25

194

kultura

ná nejeden odkaz; koneckonců Robert bylo jméno twinpeaksovského vraha, jakéhosi personalizovaného ducha zla), a proto se všechno zametá pod koberec. Pro některé diváky překvapivý závěr filmu ovšem ukáže, že místní vykukové jsou pořád ještě dost naivní, když se obávají vyšších míst: to totiž předpokládá víru v existenci nějaké nadřazené spravedlnosti (viz klasické ruské: „Je přece gubernátor…! A nad ním je car! A když ani u něj se nedovolám práva, nad ním je přece Bůh!“), jenomže ona vyšší místa představovaná policií okresního města fungují na tom samém principu, pod koberec se zde zametá stejně tak, a ve větším měřítku – jen aby se to nedověděla Kodaň… Ale jak to vypadá v Kodani, můžeme si už domyslet… Zapadlá jutská ves je tak dost možná obrazem naší globální vesnice, vedené „elitou“ mafiánských politiků, vesnice už dnes nerozdělené na černou a bílou stranu železnou oponou, která dříve napomáhala jasné identifikaci a externalizaci „nepřítele“. Princip ruka ruku myje znají čeští diváci z dob soudruhů, ale jak vidno, vyskytuje se i na opačném, takzvaně demokratickém konci Evropy. Takže ta vytoužená evropská ves, kam se cpeme a kterou se pomocí svých kostek cukru snažíme spolubudovat, není to vlastně jen shnilý dánský superstát? Ale vraťme se k vyústění filmu. Robert se zapletl do kruhu zla, kdy jedna lež, jeden zločin se řetězí za druhý. V kterém bodě to však začalo, kde leží počátek zla? Zabil proto, že… Lhal proto, že…? Nejdále můžeme tu hrůznou trajektorii vystopovat k okamžiku, kdy chtěl zastřelit svou manželku. Kruh tedy roztočila jeho nevěrná žena? Proč však mu byla nevěrná? Nezapříčinil to něčím? Nejsou kořeny všeho ještě hlouběji? Vposledku můžeme jít nazpět až k Adamovi, respektive Evě. Což ovšem žádné řešení nepřinese, neboť nelze změnit minulost; jedinou možností, jak zlo zastavit, je nyní, okamžitě a sám za sebe přerušit kruh násilí, vystoupit z něho. Vždyť mladý policajt se v zločineckém hnízdě neocitl náhodou, nepřišel jako nevinný mezi viníky, ale přitáhla ho sem vlastní duše na základě vnitřní korespondence. V této osadě plovoucí na smrdutých spodních vodách jej zaplaví temné vody jeho vlastního nevědomí, z nichž vystupují vnitřní strašáci a běsi. Jeho skutečným úkolem a posláním je konfrontovat se právě na tomto místě se svým Stínem, se zlem v sobě samém. Robert v této zkoušce neobstál, proto mu domorodci, pod jejichž koberci prosakuje krev, nakonec mohou s uspokojením říct: „Jsi


13.11.2008 20:47:25

výtvarné umění

195

náš!“ Tak rychle se jim přizpůsobil proto, že v podstatě je stejný jako oni. Je právě tím čtvrtým do mariáše, na kterého místní elita – farář, doktor a obchodník – čekala. A protože nedokázal vystoupit z kruhu zla, nemůže už nikdy odejít ani z této vesnice. Dost možná je tedy Genzův film nejspíše psychologickým a etickým dramatem. Pravda, dánští tvůrci poněkud vykrádají von Triera, Lynche a bratry Coenovy, ale přimhuřme oči: vždyť dnes my všichni – postmoderní tvůrci ať již v kterékoli oblasti – tak trošku vykrádáme své předchůdce. A Henrik Ruben Genz… je přece náš!

Stopa českého Evropana v galerii Cesty ke světlu Anna Strunecká Když jsem poprvé viděla soubor obrazů malíře a psychologa Zdeňka Hajného na výstavě v Obecním domě, která byla součástí pražské konference Mezinárodní transpersonální společnosti v roce 1992, nazvala jsem je sakrálními artefakty – moderními ikonami, kosmickými chrámy. Zatímco můj rozum ateistické profesorky fyziologie na Univerzitě Karlově byl zvyklý pracovat s fakty a změřenými čísly, nepřijímal víru v existenci všemocného a vševědoucího Boha, a už vůbec ne nějaké církevní věrouky, „něco“ v mém nitru mi říkalo, že svět, který zachycují Hajného obrazy, je čímsi, co je součástí lidské bytosti, čímsi, co zůstává našim očím neviditelné a co si ve spěchu každodenního života neuvědomujeme. Jsou to pocity, které má člověk v prchavých chvílích, kterým se říká okamžiky věčnosti. Tehdy, v první polovině devadesátých let, vybudoval Zdeněk Hajný ve svém rodinném domě na pražském Chodově galerii Cesty ke světlu, kde se s jeho obrazy může návštěvník setkat v malebném a uklidňujícím prostředí dýchajícím zvláštní atmosférou doplňovanou citlivou prací se světlem, hudbou a nádhernými výtvory přírody v podobě minerálů, přivážených z různých koutů světa. Od otevření galerie v roce 1994 jsme si zvykli chodit do těchto prostor také jako do míst setkávání s duchovně zamě-


13.11.2008 20:47:25

196

kultura

řenými autory, na pořady vědců, umělců, spisovatelů i politiků. Letos v dubnu byla za přítomnosti téměř tří stovek spolupracovníků, přátel a sympatizantů galerie otevřená nová interaktivní kompozice k poctě J. A. Komenského, nazvaná Labyrint světa a ráj srdce. Jako kmotra této kompozice jsem přála poutníkovi, který přijde do galerie Cesty ke světlu z „labyrintu zkaženého světa plného kvaltu, pokrytectví a nepravostí“, „aby vstoupil do komůrky srdce svého“, aby tam našel jiskřičky utěšující síly nebo objevil v tomto prostoru dokonce světlo, které ho povede na jeho cestě poznávání; aby v něm „komůrku srdce svého vyčistil“, pochopil, že „všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest“ a začal uvažovat o tom, že „všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme a cokoli se tu koná, všech se týče“. Není pochyb o tom, že jméno Jan Amos Komenský (1592– 1670) zná v České republice každý učitel a snad stále ještě i mnoho občanů. Vedle rozsáhlého souboru vlastního díla, které obsahuje přes dvacet spisů, existují tisíce stran mnoha jiných autorů z celého světa, kteří se myšlenkami Komenského zabývají. V době informační exploze, každodenního spěchu a stresu však laiknekomeniolog nenachází dost času ke studiu rozsáhlého Komenského díla. I proto je třeba ocenit snahy o připomenutí jeho poselství jak v podobě interaktivní kompozice, tak v projektu doprovodných pořadů v galerii Cesty ke světlu. V centru interaktivní kompozice je křišťálové srdce připomínající název Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce. Pro Komenského bylo srdce duchovním středem člověka. Jeho alegorický poutník, zdrcený pohledem na zkažený svět, se snaží zklidnit, aby se dokázal ponořit do vlastního nitra s důvěrou, že právě ve svém srdci nalezne pomoc. „Sebera tedy, jak jsem mohl, myšlení svá a uzavíraje oči, uši, ústa, chřípě a všechny vnitřní průduchy, vstoupil jsem vnitř do srdce svého… Tu jsem nespatřil žádného šustu a chřestu, vřesku a třesku, nepokoje a kolotání, tahání a násilí, čehož ve světě všudy plno. Zde jen ticho, mír, smíření a útěcha srdce…“ Moment ponoření se do svého vlastního srdce umožnil poutníkovi nalézt sebe sama, svoje vyšší já, a tím také obnovit spojení s prapodstatou všeho bytí, s božstvím. Ve svém srdci tak poutník nalézá potřebnou utěšující sílu, aby se mohl do stávajícího světa navrátit a s odvahou usilovat o jeho nápravu. Z pohledu biomedicíny je však třeba si připomenout, že od 17.


13.11.2008 20:47:25

výtvarné umění

197

století se Evropou a světem začala šířit karteziánsko-newtonovská metodologie a lidské tělo bylo chápáno jako stroj, složený ze soustav pák, trubek a pump. V roce 1628 zveřejnil anglický lékař William Harvey (1578–1657) výsledky svých výpočtů a pozorování o tom, že srdce přečerpává krev do soustavy tepen a žil, takže funguje jako svalová pumpa. Později se i Komenský v Nizozemí přesvědčil, že experimentální důkazy potvrzují Harveyovu koncepci, a ve svém díle Pansofie uznal důležitost vědeckých pokusů jako zdlouhavého, ale bezpečného vůdce pro přírodní vědu. Přírodní vědy od této doby považují srdce pouze za svalovou pumpu k čerpání krve. Návštěvník, který má možnost propojit pomocí speciálních snímačů svoji ruku se srdcem ve středu kompozice, může pozorovat proměny barev, které indikují jeho psychosomatické změny, a může pozorovat, jaký vliv má na činnost jeho srdce komunikace s lidmi v okolí. Použitou přístrojovou techniku můžeme přirovnat k „detektoru lži“. I tato praktická zkušenost člověka vede k přemýšlení o tom, jak to s tím srdcem vlastně myslel Komenský. Přestože odkazy na osobnost i dílo Jana Amose Komenského hrály v osudových okamžicích dějin českého národa důležitou roli (vzpomeňme jen na píseň Modlitba pro Martu, která se stala po srpnové okupaci 1968 jakýsi národním chorálem), může se zdát mnoha našim současníkům aktuálnost názorů a idejí Komenského z doby pobělohorské problematická. Sama jsem si uvědomila, jak mocně, hluboce a aktuálně na člověka působí myšlenky Komenského v podání Gabriely Filippi a Milana Friedla za hudebního doprovodu Petra Tvrdka. Jejich projekt Via lucis (Cesta světla) by měl dojít k uším všech politiků, učitelů i rodičů (podobně působivý byl i stejnojmenný pořad Alfréda Strejčka a Štěpána Raka uvedený v galerii už před několika lety). Tyto projekty nám také připomínají, že Komenský usilovně hledal rozumné cesty, jak uskutečnit sociální a mravní nápravu světa, jak uskutečnit vizi křesťanské humanistické společnosti, v níž budou lidé schopni spolupracovat a vzájemně si pomáhat v porozumění a v lásce. Zdá se, že i dnes je vysoce aktuální jeho výzva: „Zamysleme se, prosím, nad stavem světa, který po všech stránkách dospěl až k naprosté zkaženosti, a zachvějme se nad ním… Anebo se raději poraďme, jak pomoci, pokud je to možné.“ „Možnost vyjití z labyrintu světa, z klamu a nepravdy na cestu řádu a pravdy“ spatřoval Komenský především ve výchově


13.11.2008 20:47:25

198

kultura

dětí. „…A žádným jiným způsobem se nedá doba přivést k lepším mravům než nápravou mládeže.“ Rodiče a učitelé jsou ti, kteří především formují mládež. Jsou však sami schopni „být zářivým příkladem spořádaného života … obdivuhodní pro své mravy“? Nebo snad jsou stále platná slova Komenského vyřčená v 17. století, že „málo je mezi rodiči těch, kteří mohou své dítky naučit něčemu dobrému … i mezi učiteli je málo těch, kteří umějí mládeži dobro dobře vštěpovat … všechno divočí a řítí se k horšímu … následkem toho surové a divoké mravy a zvyky ovládají svět, všechna města a městečka, všechny domy a všechny lidi, jejichž tělo i duch je na všech stranách pln čirého zmatení.“ V současné materialisticko-konzumní společnosti si uvědomujeme trvalý a prohlubující se úpadek toho, čemu říkáme mravnost. „Nešťastné vzdělání, které nepřechází v mravnost a zbožnost! Neboť co jest vzdělání bez mravnosti?“ píše Komenský a dodává přísloví: „Jako šperk zlatý na rypáku svině je vzdělání při člověku nectnostném.“ Galerie Cesty ke světlu je průběžně vytvářena a doplňována novými myšlenkami a nápady, produchovnělou pilnou prací i šikovnýma rukama Zdeňka Hajného a jeho pomocníků, slovy Komenského „pod vedením Božím pro dítka Boží, která ještě ve Světle nejsou“. Návštěvník, který do tohoto domu na Chodově přijde, si začne uvědomovat, že se zde rozeznívá něco hluboko v jeho srdci a duši, něco, co mu pomáhá rozvíjet soucit a lásku, pocítit sebe jako součást celku. O tom vypovídají stovky zápisů návštěvníků z celého světa, jako například spisovatele Fulghuma, psychiatra Stanislava Grofa, duchovního učitele Ram Dasse, ministra kultury Indie Karana Singha a různých osobností našeho kulturního světa. Celá galerie představuje totiž názornou výuku duše pomocí obrazů, moderní Orbis pictus. Připomíná nám, že Komenského poselství k nápravě věcí lidských bychom měli chápat jako náš národní poklad, jako veliké duchovní bohatství, které můžeme – a měli bychom – předávat současné Evropě.


Evropská otázka bude rozřešena teprve sjednocením evropských národů. Toto sjednocení nastane buď dobrovolně, utvořením pan-evropské federace – nebo násilně, ruským vítězstvím nad Evropou. Richard N. Coudenhove-Kalergi: Pan-Evropa, první vydání z roku 1923

13.11.2008 20:47:25

výtvarné umění

199

appe n dix ast ro psyc h o l o g i c a

Kolečko roste a roztáčí se… aneb Několik impresí nad opozicí Saturna a Urana Soňa Králová Nejvýraznější konstelací, která nás během nadcházejícího období očekává, je opozice Saturna a Urana (od listopadu 2008 do konce července 2010). Tyto dvě planety představující protikladné archetypické principy se tak ocitnou v postavení, které může vyvolávat silné napětí v různých oblastech společenského života. Problematiku opozice Saturn-Uran lze pro názornost shrnout do několika obecných formulací: Staré hranice, pravidla a struktury (Saturn) začínají být pociťovány jako nevyhovující, a proto se začínají „drolit“, „lámat“, měnit a obnovovat (Uran). V souvislosti s tím se všechno staré, co se přežilo a co brání ve vývoji (Saturn) zviditelní a objeví se nová touha po změně, po uplatňování lidských práv a po svobodě pro všechny (Uran). V extrémních případech může docházet k osvobozování z omezujících podmínek formou převratů či revolucí (Uran), nebo naopak k utužení poměrů a omezení svobod (Saturn). Nastávající opozice je důležitou fází v planetárním cyklu, který v případě Saturna a Urana trvá 45 let a čtyři měsíce – poslední opozice probíhala od dubna 1965 do ledna 1967, což znamená, že v našich podmínkách tato konstelace připravila půdu pro „pražské jaro“. Ke konjunkci obou planet došlo v období pádu železné opony, a to třikrát během roku 1988. Následující text astroložky Soni Králové (*1950) je autorčinou reflexí nad zmiňovanou konstelací Saturn-Uran, která bude ovlivňovat současné dění na evropském kontinentě i jinde ve světě. Prohlédla jsem si horoskop sestavený k novému roku 2009 ve snaze z něho vyčíst, co nás čeká a co nás nemine. Jde v něm


13.11.2008 20:47:25

200

appendix astropsychologica

o hledání rovnováhy mezi odpovědností a svobodou, mezi zemí a nebem, mezi konkrétním a abstraktním, mezi reálným a ideálním, tedy o tematiku vyjádřenou opozicí Saturn-Uran. Zajímavé je, že křehká rovnováha obou principů má být hledána a navozována jaksi samovolně, bez naší přímé účasti: Lidé jako by se měli rozdělit do dvou táborů (kozoroží ctitelé „starých pořádků“ versus vodnářští „novotáři“), což naznačuje nahromadění planet v Kozorohu a ve Vodnáři, přičemž protagonisté celé hry a vládcové obou znamení se ale budou nacházet jinde – Saturn v Panně, posléze ve Vahách a Uran v Rybách, posléze v Beranu. Trochu to připomíná situaci „o nás bez nás“! Ostatně v tomto ohledu by se od Čechů mohl učit celý svět, neboť si tou zvláštní zkušeností už několikrát prošli (nejcitelněji právě před sedmdesáti lety, kdy se blížila „válečná“ konjunkce Saturn-Uran v roce 1942 ). Až příliš vysoké ideály Kolem každého jedince (tečky uprostřed astrologického symbolu Slunce) je kolečko, kroužek, prsten… představující náš svět bezpečí, naši klec. Je to prostor, který známe, na který jsme zvyklí a který máme prozkoumaný. Hranice tohoto známého světa se dá vnímat smysly, změřit, a tudíž i „dokázat“. Symbolicky ji ztotožňujeme se Saturnem, neboť Saturn, v noci na obloze viditelný, byl až do konce 18. století považován za poslední planetu naší planetární soustavy. Tehdy, na vrcholku doby „osvícení“, byl objeven Uran (v roce 1781 astronomem W. Herschelem), a to pomocí teleskopu, čímž jsme obrazně i doslova překročili hranici hmatatelného a viditelného světa. Tomuto zlomu se také říká „nástup moderního věku“. Objevení Urana časově koinciduje s dvěma moderními revolucemi: francouzskou a americkou. Obě revoluce byly neseny ideály možná až příliš vysokými, proto se je až do těchto dnů snažíme jaksi „stáhnout“ a integrovat do našeho světa konkrétních forem, tedy do světa Saturna. Včleněním těchto vysokých ideálů do ústavy a do legislativy se snažíme učinit z nich tmel celého politicko-ekonomického života: jde o práva národů na sebeurčení a také o lidská práva, o práva občanů na svobodné rozhodování o osudu svých zemí. Z novodobé historie víme, jak úzce jsou tyto ideály spjaty s velkým civilizačním úsilím, ale paradoxně i s velkým krveprolitím.


13.11.2008 20:47:25

Kolečko roste a roztáčí se…

201

Zrodí se nové vědomí zodpovědnosti? Nový přístup k jedinci jako občanu způsobil, že se těžiště zodpovědnosti za stav společnosti začalo pomalu přesouvat z elity (vladařů a představených církve) na stále větší počet jedinců. Dnes už jsou často užívaná slova „každý má takovou vládu, jakou si zaslouží“ nebo „budeme to mít takové, jaké si to uděláme“ všeobecně vžitou frází. Svobodné rozhodování a individuační proces (národů i jednotlivců) existují díky astrologickému principu Urana, neboť je to právě touha po osvobození z pout normativní, časem zastaralé struktury společnosti a její základní buňky zvané rodina, která nechává vyrůst novým ideálům a vizím. Vizionářství a proroctví rovněž úzce souvisí s uranským principem, a tak každý, kdo se nechává tímto principem strhnout, ocitá se automaticky v pokušení stát se vizionářem či prorokem. Je to proto, že „vidí“ (nebo si myslí, že vidí) za hranici viditelného, Saturnem definovaného světa – odtud blízkost pojmů vize a iluze. V lidské povaze je silně zakódován „pokrok“, tedy puzení jít dál a objevovat nové možnosti. A nejen to, i povznést se nad hmotu, která nás tíží a omezuje. A do třetice hledání světla a uvědomění. Ti, které nazýváme učenci starověku, byli uranským principem inspirováni, a to i přesto, že lidstvu jako celku měla zůstat planeta Uran a její podstata ještě dlouho skryta. Historická období, kdy se takoví učenci hojně objevovali, jako například ve starém Řecku nebo v Itálii v době renesance, jsou přitom charakterizována prosperitou nejen hospodářskou, ale i kulturní. Objevení Urana (planety i principu osvíceného já) předznamenalo také příchod kolektivistických ideologií. Ten, kdo se nestal ideologem, se stal alespoň zastáncem té či oné ideologie. Kde předtím stačila tvrdá ruka světské a církevní autority, začaly se objevovat trhliny a lidé byli připraveni se bouřit ve velkém, v touze po větší svobodě. Ideologie jako vizionářská spekulace nahrazuje víru v neměnný (vyšší) řád. Nástup ideologů-diktátorů ve 20. století je důkazem toho, že vydobývání svobody není snadné ani rychlé. Každý z velkých ideologů měl nějaké kouzelné slůvko vztahující se k tomu, co nás učiní svobodnými (práce, třídní boj, čistota rasy, blahobyt). Za nimi se houfovaly masy, neboť proklamovaná vize byla svůdná a touha po svobodě velká. Avšak svoboda obnáší i notnou dávku zodpovědnosti. Bez zodpovědnosti není svobody. Jinými slovy:


13.11.2008 20:47:25

202


unést vinu za vlastní nedokonalost je nesmírně těžký úkol. A tak po každém „výletu na Uran“ následuje pád a následky na sebe nenechají dlouho čekat. A zde se dostáváme k podstatě věci: míra svobody je přímo úměrná k mezím, které jsme schopni rozpoznat. V tom vidím hlavní význam dlouhodobé opozice Saturna k Uranu – dobrat se k novému vědomí odpovědnosti. Růst utržený ze řetězu V posledních desetiletích se hovoří o teorii rozpínání vesmíru a v souvislosti s touto teorií se rovněž rozšířila ideologie neustálého pokroku a neomezeného růstu. Potřeba růstu se projevuje na různých rovinách, včetně té biologické (zvyšování vzrůstu lidské populace i stále větší výskyt rakovinových nádorů). I na jiných rovinách je možno pozorovat bezuzdné řádění našich „růstových genů“ – uranský princip jako by nás opět začal kamsi strhávat. Individuální svobody chápeme s trochou nadsázky jako právo dělat si, co si zrovna zamaneme. A protože každý chce mít všechno hned teď (na způsob malého dítěte), využívá toho globální lichvář (světový bankovní systém) a nechává své klienty žít z „půjčeného“. Důsledky takového jednání máme nyní před očima – naše neskromnost a plýtvání zdroji má ale své meze. Kdo nectí Saturna, doplatí na to! Hlad po svobodě se změnil v nenasytnost. Lidé už prostě nesnesou, aby byli omezováni, a to v ničem. Manželství je svěrací kazajka, školní lavice nedovolují plný rozvoj dítěte, omezení rychlosti na dálnici je už pasé, a tak by se dalo vyjmenovat tisíce dříve užitečných omezení. Daň, kterou za to platíme, je ztráta jistot, která představuje stinnou stránku uranského principu. Saturnovo řecké jméno Chronos naznačuje, že Saturn je zároveň Pánem času – a právě kvalita času začíná být dnes prožívána jinak, řekněme „vodnářsky“. Cítíme, že se s naším časem něco děje – už nemluvíme jen o jeho nedostatku, nýbrž o jeho zrychlování, dokonce o jeho „srážení“, jako by šlo o oděv vypraný v horké vodě. A nejen čas se nám rozpadá, ale i hmota se svou hustotou, váhou a objemem už také není to, co byla. Co bude následovat? Nebo se spíš máme z pohledu Saturna ptát, jak se uskrovnit? Znamením skromnosti je v astrologickém zvířetníku Panna – a v tomto znamení se Saturn momentálně nachází. Vstoupil tam už před více než rokem (začátkem září 2007) – jak jsme pomalí


13.11.2008 20:47:25


203

a nafoukaní, když nám to o rok později stále ještě nedochází! Panna je pořádkumilovné znamení, je to znamení věcného rozboru. Proto pokaždé, když se stanou výstřednosti Urana neudržitelné, dojde k pádu. Tehdy se musíme – jak nás Saturn nabádá – zastavit a zvážit, zda nás naše vlastní iluze nevedou do propasti. Když dojde k určité míře uvědomění a proces sebeurčení je dovršen, je na čase sdílet sebe sama s ostatními a spojit s nimi své síly. Na to přicházíme díky poznání, že existují hranice, za kterými je další růst nesmyslný. Definují se společné zájmy, ať už kulturní, politické, či hospodářské, o duchovních ani nemluvě. A tam zase chybujeme: snažíme si svou nově vydobytou svobodu pojistit. Svoboda je ze své podstaty nepojistitelná. Ještě se toho musíme o svobodě hodně učit! Jungovo tvrzení, že svoboda začíná tam, kde jsme učinili to, co učinit musíme, je opodstatněné, neboť sám Carl G. Jung se narodil za opozice Saturna a Urana v roce 1875 a o otázce svobody dlouze rozjímal. Jak ale zjistit, že to, co si myslíme, že musíme, je opravdu to, co musíme…? Když to nerozpoznáme, vznikne krize a následné rozhodování. A o to vlastně jde i u opozice dvou planet na obloze. Obě jsou důležité, a stejně důležité je vytvořit mezi nimi rovnováhu, nejlépe dialogem. Od dob, kdy jsme si mysleli, že Země je plochá jako placka, uplynulo poměrně málo času. Dnes není na světě člověka, kdo by nespatřil naši planetu pohledem z vesmírné družice, byť pouze na obrazovce či fotografii. Materie, tedy i matka Země, jako by skýtala pro mysl moderního vědce pramálo tajemství. Je to škoda. Shlížíme na zem a zdá se nám malá. Zdá se nám, že jsme její meze už přesáhli, a neuvědomujeme si, že to my sami jsme malí. Co mne poněkud trápí, je obrovská složitost všech těch neohraničených možností a to neskutečné množství nových teorií. Asi je možné je vypočítat, ale je možné je opravdu ověřit? Vesmír expanduje do nekonečna a my se v něm se svými zavařenými mozky naprosto ztrácíme. Stín strachu nad Evropou Negativní stránku Saturna vidím například v uniformitě zákonů a pravidel, které jsou vytyčovány ve snaze předcházet nepředvídaným událostem a pojistit dosaženou integritu. Pod rouškou ochranářů a bezpečnostních složek se skrývá strach – z epidemií, z ozonové díry, z teroristických útoků. Opatření nejsou údajně


13.11.2008 20:47:25

204


namířena proti občanům, ale absurdní snaha o pojištění vydobytých svobod může mít právě takové dopady… Je také absurdní, že se bojíme ztráty naší národní svébytnosti. Nemělo by smysl pokračovat v jejím upevňování. Vždyť na to jsme měli už několik století. Z toho čiší zkamenělina. Když země dozraje k tomu, aby otevřela své hranice, musí je prostě otevřít. Evropské společenství se tímto způsobem rozrůstá o další a další země, kolečko se zvětšuje a za chvíli mezi hvězdičkami nebude už ani škvíra a ony splynou v kroužek. Pak přijde nevyhnutelně okamžik střetu s jinými, neevropskými kulturami. I když to nebude tak brzy, dá se to logicky odvodit. Než se odvážíme postavit se tváří v tvář jinakosti, musíme se vypořádat se strachem, respektive překonat ho tam, kde už nemá své opodstatnění. Stále ještě máme strach riskovat, strach z neznáma, strach ze smrti. Je pravda, že skutečnost dnes nazíráme v mnohem, mnohem širších souvislostech než „ze svého vlastního písečku“, jako tomu bylo dříve, a že děti, které teď vyrůstají, se bojí mnohem méně, než jsme se báli my a naši předci. A pokud je jednou z definicí Saturna i strach, pak je docela možné, že jsme se opravdu v mnohém dostali za jeho hranice. Jako společnost i jako jedinci. V nastávajícím čase se ještě uvidí, jaká překvapení pro nás má Saturn v záloze a jestli jsme tak nebojácní, jak by se zdálo. Také je možné, že začínáme chápat, že nepřítel je vždy vnitřní, že jsme to nakonec my sami, kdo se na jedné straně omezujeme a na druhé neznáme mezí. Blíží se transformační krize V příštích dvou letech budeme svědky konfrontace mezi Saturnem a Uranem ve znameních Panny a Ryb, posléze Vah a Berana. Vzhledem k tomu, že Panna se váže k racionalitě, zatímco Ryby k víře, konzervativní část společnosti (Saturn) bude argumentovat vahou zkušeností a ověřených pravd, zatímco liberální křídlo (Uran) bude dál vyznávat víru ve vědecký pokrok a nové technologie, potřebu růstu a nutnost boření těch nejposlednějších hranic. Doufejme, že se nám nejpozději do roku 2011 podaří skloubit to, co se v minulosti osvědčilo a na co se můžeme spolehnout na straně jedné (Saturn), s tím, co otevírá nevídané možnosti (Uran) na straně druhé. Tedy staré s novým, tradici s inovacemi. Bude důležité si uvědomit, které ze starých struktur vyžadují obnovu,


13.11.2008 20:47:25


205

protože už jsou přežité, ztvrdlé, zkostnatělé a také, jak dalece naše strnulé postoje pramení ze strachu, který třeba již není aktuální. Operace kloubů je k ničemu, pokud není provázena zvýšením mentální pružnosti. V roce 2010 a 2011 se do této konfrontace vloží Pluto (princip smrti a znovuzrození), který koncem listopadu 2008 vstoupí s konečnou platností do znamení Kozoroha, Saturnova domovského znamení, a přirozeně tak podpoří jeho vládce. Zrcadlově se bude Saturn snažit dostat Pluta pod kontrolu. Čím strnulejší postoj každého z nás bude, tím pravděpodobněji nastane „únos do podsvětí“, transformační krize, Pluto totiž vytvoří úhel zvaný kvadratura jednak k Saturnu a jednak k Uranu. Ještě se uvidí, zda vyhoštění Pluta ze spolku Olympanů bylo předčasné, či nikoli. Pluto se bude stylizovat do role rozhodčího mezi Saturnem a Uranem, umocní tlak plutonických sil podsvětí a korupce a vyvolá bouřlivou diskusi o tom, zda je lepší potlačit a potrestat hříšníky (Saturn), nebo zdali je namístě například osvěta a nové metody (Uran). V boji tmy proti světlu tradičně vyhrává světlo. K tomu je však zapotřebí, aby se boj o moc a o přežití (Pluto) odehrával v otevřených arénách, kde vládnou přísná pravidla. Znovu si musíme uvědomit, že tělo podléhá stárnutí a úpadku, duch však nikoli. Z Uranova hlediska sázet na tělo (hmotu) je krátkozraké. Uran rád riskuje a rád si hraje, nicméně by to měl možná provozovat jinde než na burze, kde jde právě o hmotné hodnoty. Uran neuznává „já“, Uran vždy mluví o „nás“, neboť je to planeta společenství. Instinktivně odmítá vše, co zavání subjektivitou. Jeho síla tkví v osvícení, racionalitě, logice. A je bleskově rychlý. Je to také princip věčného mládí, které se bojí zestárnout, i když je nakloněn sociálně znevýhodněným, tedy i starým a nemocným lidem. Saturn je naopak planetou stáří. Je to hlas pořádkumilovného starce, který pro děti a mládež nemá příliš pochopení. Sice se o ně stará, ale dělá to spíše z povinnosti a pocitu viny. Největší radost má, když je vše pod kontrolou. Předpokládám tedy, že konfrontace těchto dvou principů se bude v příštích dvou letech týkat v té či oné míře každého z nás. Dokud setrvá Uran ve znamení Ryb, převládne soucit nad netrpělivostí. Co však nastane, až Uran postoupí do impulzivního a netrpělivého znamení Berana, si neodvažuji představit. Kolečko se roztočí na plné obrátky a tomu, kdo do toho kolotoče včas nenastoupí, nezbude než se divit!


13.11.2008 20:47:25

206


povídka


13.11.2008 20:47:25

Jeden den navíc

207

p ov í d k a

Jeden den navíc Daniela Fischerová Následující povídku spisovatelky Daniely Fischerové (1948) jsme vybrali jako český vklad do evropského literárního projektu – na konci letošního roku vydá bulharské nakladatelství Panorama sbírku povídek evropských autorů, jejímž jednotícím motivem je přestupný rok, respektive „jeden den navíc“. Daniela Fischerová patří k mezinárodně uznávaným českým autorům, za svůj román Happy end (2005) obdržela Cenu Boženy Němcové, za scénář celovečerního filmu Spolu (2005) první cenu Nadace Barrandov.

Nikdy jsem neměl rád přestupné roky. Ten den navíc je jako něco, co vám vnutí dealer podřadného zboží – je to zbytečnost a nevíte, co s ní. Dnes v noci jsem měl divný sen. Někdo zdálky naléhavě volal: „Jedenáct! Jedenáct!“ A po chvilce zase, toužebným, teskným hlasem: „Jedenáct!“ Nevěděl jsem, co mám dělat, a vzbudil jsem se ještě za tmy plný lítosti a hořkosti. Roku 64 mi bylo čtrnáct a byl jsem celou duší hokejista. Tehdy se naše mužstvo, splácané z celého mého malého bezvýznamného města, dostalo až do krajského přeboru. Kdo v té době nežil, kdo v té době nebyl čtrnáctiletým klukem, netuší, jaká to byla událost. Dokonce i mí rodiče chápali vážnost chvíle a za tvrdě ušetřené bony mi koupili mé první džíny. Jel jsem přece poprvé v životě do Prahy! Peněz na náš pobyt bylo málo a my měli spát v Praze jenom jednu noc. Celou cestu jsme s trenéry přetřásali problém, jak si


13.11.2008 20:47:25

208

povídka

prodloužit pobyt aspoň o den. Byla věčná škoda neužít si Prahu, když už jsme tam jednou byli. Trenéři to nevzdávali. Ten den navíc, to byl sen nás všech. Zápas jsme vyhráli 4:3. Ten rozhodující čtvrtý gól jsem dal já sám. Byl jsem na vrcholu svého štěstí. Tuto větu píšu nerad, ale na základě mnohaleté zkušenosti. Nikdy potom už jsem nezažil tak bezelstnou pýchu – nadšení sdílené s celým mužstvem, s bezvýznamným rodným městem, s celým vesmírem. Potom jsme si šli prohlédnout Prahu. Nové džíny mi padly jako ulité. Spali jsme v prázdných kasárnách kdesi na okraji města. Blížila se půlnoc, byli jsme v pyžamech a házeli po sobě polštáři. Náhle se zdola ozval teskný hlas: „Jedenáct! Jedenáct!“ Polštářová bitka rázem ztichla. Pod kasárnami byl temný zanedbaný park. Někdo tam volal do tmy jako zaklínání: „Jedenáct! Jedenáct!“ Jeden kluk mě zlehka bacil pěstí: „Ty vole! To seš přece ty!“ Rázem to všem bylo jasné. Měl jsem na dresu velkou jedenáctku. Z hloubi noci, z hloubi Prahy někdo volal mě! Tehdy bych to tak neřekl, ale najednou mě od hlavy až k patě prostoupilo kouzlo. Všichni jsme se nahrnuli k oknům. Dole stálo děvče a neomylným gestem mě lákalo k sobě. Dělila nás čtyři patra. Ještě nikdy mě děvče nepozvalo na rande. „Vole, vole, vole!“ křičeli nadšeně, závistivě kluci. „Ta se do tebe zamilovala!“ „Co mám dělat?“ zeptal jsem se tónem bezvýznamného malého města. „Musíš!“ řekli jednohlasně oni. Musel jsem. Jenže kasárna byla zamčená. Další půlhodinu se celé mužstvo účastnilo na přípravě mého útěku. Po dlouhém hledání jsme objevili sklep, kde se dalo rozbít okno. Měl jsem strach, aby děvče neodešlo, ale ono na mě stále čekalo. Na mě! Pražské děvče! Všichni do jednoho chtěli být na mém místě, ale všichni mi to přáli, protože tohle byl den našeho mužstva, našeho malého města. Byl jsem král toho dne a budu král té noci. Vystrčili mě sklepním oknem ven. Začalo drobně ostře sněžit. Končil únor a Praha vychladla. „Ahoj.“ řekl jsem přiškrceným hrdlem. Dívka byla vyšší, než se zdála shora. Kývla mi a řekla: „Čáu! Vole, prodej mi ty džíny!“


13.11.2008 20:47:25

Jeden den navíc

209

Zarazil jsem se. Něco nebylo v pořádku. Už jsem znal pozdrav čau, který právě začal vnikat do češtiny a zatím patřil jen velkým světákům. Ale hlas toho děvčete byl divný. „Dám tři kila.“ řekl hlas a mně to došlo. Přede mnou stál vlasatý hubený kluk. Tady udělám odbočku, protože ne všichni zažili tu dobu. Vlasy k ramenům tehdy nosily výhradně ženy. U chlapců se to považovalo za vzpouru proti mravům, proti době i proti socialismu. Říkalo se jim posměšně máničky a přísně chuligáni. Byli to vyvrhelové a dobrodruzi. Nestříhali si vlasy, místo ahoj říkali čau, místo sto korun říkali kilo a byli jiní než my všichni. U nás na malém bezvýznamném městě se chlapci stříhali. „To nejde,“ odpověděl jsem. Zklamání učinilo můj vlastní hlas směšně dětským. „Nekecej a naval! Tři kila je dost.“ To byla pravda. Tři kila můj otec vydělával týden. Nikdy jsem tolik peněz neměl. Zmocnilo se mě pokušení. Mohl bych říct doma, že mi ty džíny v Praze ukradli. „Ale já s sebou jiný kalhoty nemám,“ vyneslo malé město ve mně svůj poslední chabý argument. „Já ti přines. Viděl jsem tě po zápase venku, jsme asi stejně velký. Tohle máš k těm džínám zadara.“ Vytáhl z tašky tesilové kalhoty. To bylo tehdy „slušné oblečení“. To by mé rodiče mohlo aspoň trochu smířit se ztrátou těch džínů. Pokrčil jsem rameny a řekl jsem: „Tak jo.“ Zbývalo provést tu poněkud ponižující výměnu. Vtom jsem si uvědomil, že celé naše mužstvo je naložené v oknech a doufá ve vzrušující podívanou. Jak vypadá rande s pražskou holkou, když už jsou pražské holky tak odvážné a skvělé, že si samy přijdou v noci pro středního útočníka, do kterého se na první pohled zamilovaly. Já jsem to těm klukům dlužil. Koneckonců, jestli nám přijdou na to vyražené sklepní okno, odneseme si to všichni. Ale hlavně jsem chtěl zachránit svou pověst. Nemohl jsem se přece vrátit hned! Dodnes nevím, kde se ve mně taková rafinovanost vzala. Možná jeden podvod vede ke druhému. Možná to byly zklamané naděje. Možná to dělala sama Praha. Rozhodně jsem v tu chvíli přerostl své malé bezvýznamné město o hlavu. „Pojď sem!“ vyzval jsem mladíka a vyšel jsem do pásu světla před domem. Tam jsem si začal svlékat džíny. Pomalu, aby to


13.11.2008 20:47:25

210

povídka

klukům stálo za to. V poslední chvilce jako bych se vzpamatoval, chytil jsem Pražáka za ramena a zatlačil zpět mezi keře. Shora to mohlo vypadat jako objetí. Po jeho odchodu jsem jako pitomec asi hodinu sám brouzdal v tenkých tesilkách mokrým parkem. Pak jsem vlezl zpátky sklepním oknem a skoro do rána jsem vyprávěl. Vyměněné kalhoty nikoho nenechaly na pochybách, že jsem dal gól. Dokonce dva, jak jsem velkoryse tvrdil. Džíny jsem té holce nechal na památku. Když jsme se loučili, hrozně brečela. Hned ráno jsme měli odjet. Už jsme balili své saky paky, když vešli trenéři a jásali. Nějaký úřední blbeček zapomněl, že je přestupný rok, a objednal nám autobus na 1. března. Bylo 29. února. Musíme tady zůstat ještě den a noc. Mužstvo zařvalo nadšením. Velkoměsto se všem zdálo ještě lákavější než dřív. Vynechám všechno, co naplnilo celý ten slunný den s náhlými záchvaty sněhu. Večeřeli jsme v malé hospodě poblíž kasáren. Rozbité sklepní okno nikdo neobjevil. Všichni kluci hořeli zvědavostí, jestli si pražská holka všimne, že jsme si prodloužili pobyt o den, a jestli se v noci objeví. A pak se stalo to, čeho jsem se bál nejvíc. Dveře se otevřely a k výčepu nakráčel vlasatý chuligán v mých džínách. Hned si mě všiml. Přátelsky mi kývnul a mně i celému mému mužstvu řekl: „Čáááu!“ Všechno zmlklo, přestaly cinkat vidličky a nože, čas provedl nějakou zlomyslnost jako ze science-fiction a zůstal stát. Nekonečně dlouho teklo pivo z pípy, nekonečně dlouho se vlasatec loudal ze sálu. „Vole,“ šeptnul jeden z kluků, jako by nevěřil svým očím. Nebylo to oslovení, byl to povzdech. Nebyl jsem jenom lhář a pitomý chlubílek, byl jsem zloděj: všechny jsem okradl o velkou iluzi. Každý život má své křižovatky. Nikdy předtím ani potom jsem nezažil víc slávy a víc hanby než tenkrát toho přestupného dne. Dal jsem si příští půlstoletí dobrý pozor, abych už nikdy nesedl nadějím na lep. Možná i proto se mi naděje, štěstí i sama láska už vždycky vyhýbaly velkým obloukem. Za všechno může ten jeden den navíc. Nikdy neměl být. Kdybychom odjeli hned ráno, nikdo by se nic nedozvěděl. Neobklo-


13.11.2008 20:47:25

Jeden den navíc

211

poval by mě po zbytek mého dospívání pohrdavý odstup a chlad. Nenechal bych hokeje a třeba by ze mě byl slušný hokejista. Neopustil bych své malé bezvýznamné město a nerozplynul se v anonymním davu Prahy, kde se dodneška necítím doma. A možná by mi nevadil přestupný rok. A přesto, přes všechnu smutnou směšnost té chvíle, asi jsem nikdy nebyl šťastnější. Tak od hlavy až k patě plný kouzla jako tenkrát, když teskný toužebný hlas volal do noci mé jméno: „Jedenáct! Jedenáct!“


koláž Jiří Jirásek

13.11.2008 20:47:25

212


dopisy, názory, ohlasy

13.11.2008 20:47:26


213

do pisy, n á zo r y, o h l a s y

Beaverlodge 10. října 2008 Vážený pane šéfredaktore, ráda bych se podělila se čtenáři revue PROSTOR o svůj pohled na evropské hodnoty. Z kanadské provincie Alberta, kde jako kanadská Evropanka s českými kořeny žiji, mám k tomu náležitý odstup. Co jsou to vlastně evropské hodnoty? Nesporně je to líbivě znějící, pozitivní pojem. Ale není na nás tento pojem hozen jako síť, která svou vágností pojme skoro všechno? Nač evropské hodnoty vyjmenovávat, rozlišovat, tříbit, přít se o ně? Stačí pro ně hlasovat – abychom ex post zjistili, že jsme souhlasili s něčím, co je možná evropské, ale není to hodnotou… Více než dva tisíce let se v Evropě projevují snahy o sjednocení do velkých jednotek: od starověkého Říma a později Svatou říši římskou až k Rakousku-Uhersku, k Hitlerově Třetí říši a k pokusu o bolševickou Evropu. Výsledkem historicky posledního sjednocovacího úsilí je Evropská unie. Máme se však plně odevzdat do náruče Lisabonské smlouvy? Je idea sjednocené Evropy evropskou hodnotou jen proto, že se táhne celou naší historií? Anebo je evropskou hodnotou spíš idea samostatných národních států, která trvá stejných dva tisíce let, někdy sice podřimující a nabírající sil, nicméně vždy znovu vítězící? Někteří se domnívají, že evropské hodnoty jsou hodnoty podložené dvěma náboženstvími, židovstvím a křesťanstvím. Jiní tvrdí, že evropské hodnoty se naopak vyvinuly navzdory náboženstvím, opírají se o osvícenství a jejich nejvyšším výrazem je svoboda volby. Je neomezená svoboda volby opravdu evropskou hodnotou? A má-li být přece omezena, pak kdy, jak, kým a čím? Takže spor tu už máme. Hned o to, co vlastně slovo „hodnota“ znamená. Domnívám se, že vyjadřuje něco, co je opravdu hodno, aby bylo: něco dobrého, přispívajícího k dobru nejen jednotlivce, ale


13.11.2008 20:47:26

214


i společnosti, a naopak nejen společnosti, ale i jednotlivce. A toto slovo je opravdu klíčem k společné budoucnosti. Poslední dobou je však pojem „hodnota“ lstivě používán ke zneutralizování pravých jmen věcí špatných, tj. „nehodných, aby byly“. Mnozí inženýři evropských hodnot začali lhát a nazývat „hodnotami“ věci nehodnotné. Navíc je začali prosazovat a uskutečňovat. Evropa má k dispozici tisíce důkazů, že judeo-křesťanské hodnoty jsou těmi pravými hodnotami. Ale ony se nám dnes nehodí… Evropa chce své specificky evropské hodnoty. Proč? Pan Chesterton odpovídá: „Není pravdou, že křesťanství bylo vyzkoušeno a shledáno nehodným. Bylo vyzkoušeno a shledáno těžkým.“ Lidé ve svém sobectví a lenosti hledají cesty lehké, nikoliv těžké. Starat se jen o svůj prospěch a užívat si blahobytu je nám vlastní. Písmo i historie ukazují, že činíme-li nehodné hodným, nečeká nás dobrá budoucnost. Evropskými strukturami jsou judeo-křesťanské hodnoty pokládány za příliš specifické a monokulturní na to, aby mohly být nazvány „evropskými“. Do ústavní smlouvy se nehodí, jejich místo je spíš na smetišti evropských dějin. Myslím, že bychom neměli ztrácet čas snahou o artikulování „evropských hodnot“, ale otevřeně se věnovat zápasu o návrat židovskokřesťanských hodnot do Evropy. V Kanadě, kde žiji většinu roku, jsme už totiž tyto hodnoty opustili a podle médií a vlády došli k ustavení našich vlastních kanadských hodnot. Tyto hodnoty uznávají promiskuitní sexuální výchovu, kdy je kondom rozdáván už dětem v mateřské školce, potraty a homosexuální svazky, a nyní už se začíná jednat o šaríú, mnohoženství, eutanazii a pedofilii, společnosti i jednotlivcům nebezpečné to nehodnoty. Bojím se, že v Evropě to nebude jiné. Evropští byrokraté jsou neméně zruční v prosazování nehodnot vedoucích k duchovnímu a mravnímu úpadku Evropy. Prvním evropským státem legalizujícím interrupce bylo bolševické Rusko. Roku 1933 následovala nacistická vláda v Německu. Rusko i Německo ztratily ve druhé světové válce mnohonásobky těchto potracených životů. A dnes? Celá Evropa vymírá. Je to Boží ruka, která se od nás odtahuje, anebo prostě darwinistické výsledky našich „evropských hodnot“? O čí budoucnost se staráme, nemáme-li potomstvo? A nemáme-li potomstvo, tedy budoucnost, nač ten spor o hodnoty? Český národ už je zase v područí, ač dosud mírném a dobrovolném. Prý Evropy… Končím slovy Jana Amose Komenského: „Věřím i já Bohu, že po


13.11.2008 20:47:26


215

přejití vichřic hněvu hříchy našimi na hlavy naše uvaleného vláda věcí tvých k tobě znovu se navrátí, ó lide český!“ Z Alberty Vás zdraví Astrid Wenigerová-Noga

V Praze 15. října 2008 Vážená redakce, do vaší názorové mozaiky posílám střípek na „evropské“ téma, který se vám třeba bude hodit. Váš Otto Drexler, student pražského Akademického gymnázia A co mladá generace, páni politici? Byl to pěkný den na našem Akademickém gymnáziu. O změně rozvrhu jsme se dověděli krátce před chystanou akcí a všichni studenti (včetně mne) se těšili hlavně z toho, že se aspoň nebudou muset učit na zkoušení z chemie. Na chodbách ten den prodávali starší studenti typická německá jídla, a do toho všeho koncertoval studentský orchestr, který přijel z německého gymnázia ve Freiburgu, s nímž má naše škola družbu. Když se vyvěsila vlajka Evropské unie a němečtí kolegové začali vyhrávat Ódu na radost, nebylo těžké odhadnout, jakým hodnotám byla zasvěcena tato akce: vzájemnému přátelství, bratrství, chápání druhých národů jako partnerů, a nikoli protivníků, šíření humanitních ideálů, budování mezikulturního dialogu… Zatímco u těch nejstarších studentů, protřelých již účastí na nejednom mezinárodním projektu, bylo znát, že mají k takové akci vřelý a otevřený vztah, u mých vrstevníků to bylo poněkud jiné. Nepřátelství vůči Němcům, přechovávané z generace na generaci a dostatečně utužené základní školou, jako by pořád vystrkovalo růžky. Jen málokterý z mých kamarádů dokázal naše hosty hodnotit jinak než podle osvědčeného vzorce Němec rovná se nácek. Ale nebyla v tom nenávist; na povrch se jen dostávalo to, čím byli léta krmeni a v čem se sami utvrzovali, aniž sami měli zkušenosti s životem v Německu a aniž nějaké Němce poznali. Doufejme, že jednou Německo poznají a změní názor. Zjistí, že už neplatí to, co vyplývá ze školních učebnic dějepisu a literatury


13.11.2008 20:47:26

216


– tedy že v dějinách neustále probíhá boj mezi agresivními Němci a holubičími Slovany. Ale co ti ostatní? Ti, kteří si do života odnášejí jen moudra nabytá ze základní a střední školy a nejrůznější „sbližovací“ programy nejen Evropské unie je minou? Nemyslím si, že by české politiky taková otázka trápila, jsem ale přesvědčen, že je pro budoucnost jak České republiky, tak celé Evropy nesmírně důležitá. Na první republice bylo pozoruhodné i to, že mnozí z tehdejších politiků, novinářů a spisovatelů měli nesmírnou starost o budoucí vývoj Československa i Evropy a přicházeli s nesčetnými vizemi, jak by se věci měly ubírat. Pravda, přečteme-li si dnes kupříkladu Masarykovu Novou Evropu, nutně pocítíme, že tato kniha je poplatná své době, přesto je však inspirující svou myšlenkou. Ale představa, že někdo ze současných ústavních představitelů (Václav Klaus, Přemysl Sobotka, Miloslav Vlček, Mirek Topolánek) by byl schopen přijít s ucelenou vizí a vést diskusi o naší a evropské budoucnosti, je nanejvýš utopistická. U premiéra („chlapa s gulami“) to rozhodně nehrozí, u bezkrevného předsedy Poslanecké sněmovny Vlčka, který je schopen udělat leda tak to, na čem se usnese jeho poslanecký klub, také ne. U předsedy Senátu Sobotky, který už dávno přejal rétoriku rozvážného mudrce bez vlastních myšlenek, se to jeví rovněž bláhově. A Václav Klaus? Je zajisté nemožné, aby budoucnost České republiky usměrňoval někdo, kdo má k institutu Evropské unie nepřekonatelný odpor. Ale za politiky to nikdo jiný neudělá, jen oni mohou iniciovat změny, které by probudily zájem lidí o Evropu. Již dávno se přišlo na to, že začít se musí u dětí. Chceme-li mít národ, který bude cítit zodpovědnost za evropskou budoucnost, pak se tento vztah musí začít budovat od těch nejmladších. Ovšem musela by být vůle… Jen si zůstaňme zahleděni do svých každodenních problémů s přesvědčením, že nám všichni vždycky jenom ubližovali, trucujme si a buďme pyšní, že to naše vláda Evropě osladí. Jen abychom se jednou nedivili, až se evropské země, neschopné spojit se do jednoho celku, stanou mezi Čínou, Ruskem a Spojenými státy asi tolik významnými jako kapka v moři. Evropská unie není vyumělkovaným projektem sloužícím pro potřeby byrokratů a jiných příživníků, kteří nenašli uplatnění doma – tento obraz pochází od ideologických odpůrců Evropské unie a považuji jej za směšný. Lze ho možná dokonce označit za


13.11.2008 20:47:26


217

výsměch vůči všem, kdo kdy chtěli posunout Evropu někam dál. Ale právě – jsme u toho. Kdo kdy chtěl posunout Evropu někam dál? K jakým vizím, rozmanitým myšlenkám se dospělo, a jaké skutky byly dokonce podniknuty za tímto ideálem? Kdo ví, ať odpoví… Panuje, bohužel, obrovská nevědomost. Absolvent našeho gymnázia bude možná zběhlý ve znalosti pořadí egyptských faraonů, principů středověkého zemědělství, zámořských objevů, vzpomene si možná na lecjakou bitvu z druhé světové války, ale co bude znát o evropské integraci? Přitom si myslím, že výuka dějepisu (či podobných předmětů), ať již v nejnižších třídách základní školy, nebo ve čtvrtém ročníku gymnázia, by měla mít jeden základní cíl: správně pochopit souvislosti dnešního světa, vyhodnocovat racionálně události, které přicházejí, a formovat v mladých lidech hodnoty, jež mohou svět posunout dál. Absolvent základní školy dnes odchází v podstatě s jiráskovským pojetím národních dějin, ví něco o kněžně Libuši, o Šemíkovi (ovšem nic o tom, že tyto obrazy nejsou historií, ale nacionálním mýtem). Dopodrobna je seznámen s činností mistra Jana Husa a činností českých obrozenců. Zkrátka když ze základní školy odejde, je nadšen národní minulostí, a vůči většině ostatních národů zaujímá postoj hluboké nedůvěry. Jsem přesvědčen, že takový model současným politikům bohužel vyhovuje. Oni o problematičnosti a neúčinnosti dějepisné a občanské výuky jistě vědí, ale strach z toho, co by se stalo, kdyby výuka těchto předmětů začala být kvalitní, nepochybně převažuje. Myslící člověk, schopný ověřovat si informace a spojovat si je do potřebných souvislostí, uvažující vlastní hlavou, který nemá mínění druhých za bernou minci a vytváří si své názory samostatně, se mnohým politikům nelíbí. Vyhovuje jim takový, který jen málo chápe svět okolo sebe, historii své země zná jen v klasickém diametrálním dělení na dobré a špatné historické etapy, události a osobnosti, případně si pamatuje nějaký ten letopočet, ale o pozadí historických událostí neuvažuje. A to je pro politiky ideální – před volbami se volič nerozhodne na základě jím ověřených faktů a potřebných souvislostí, nýbrž podle toho, kdo udělá lepší guláš nebo kdo předestře víc nereálných předvolebních slibů. Stále je dost lidí, kteří tvrdí, že když je „něco“ v novinách nebo v televizi, tak to přece musí být pravda. Přejímat informace z druhé ruky bez znalostí faktů a bez kritického myš-


13.11.2008 20:47:26

218


lení je přeci mnohem pohodlnější. Ačkoli je tomu těžké uvěřit, i v 21. století vítězí primitivní populismus. Přesto nezbývá než věřit, že se najdou i takoví politici, jimž nebude budoucnost národa lhostejná. Těm lze pro začátek nabídnout dva kroky, které nebudou až tak nákladné: předložit k celonárodní diskusi i jiné pohledy na českou historii, než jsou ony oficiální, podporovat rozsáhlou rozpravu na toto téma ve sdělovacích prostředcích, a iniciovat vznik společné česko-německoslovenské učebnice dějepisu. To by mohl být dobrý začátek pro to, abychom události minulé i současné neviděli jen omezeným čecháčkovským pohledem, nýbrž v celoevropském kontextu. Lze namítnout, že evropský kontext je vyfabulovaný. Ale on není. Díky němu bychom si třeba uvědomili, co to byl u nás zemský patriotismus, který v současných učebnicích vůbec nenajdeme, neboť se nevejde do českého pohledu na dějiny. A to ještě vůbec pomíjím přímo dějiny evropské integrace. Ať napínám svoji paměť sebevíc, nemohu si vzpomenout, že bych kdy byl ve škole seznamován s některými vizemi velkých myslitelů, které vzniku Evropské unie předcházely a které jsou důkazem, že evropská integrace není nápadem nějakých bruselských inženýrů, nýbrž snem mnoha Evropanů již několik staletí. Co takový raný osvícenec Abbé de Saint-Pierre se svým projektem prosazujícím volný obchod, společnou obranu a zřízení evropského senátu? Mimochodem, právě jeho dílo inspirovalo Schillera k napsání balady Óda na radost, jejíž text je součástí již zmiňované Beethovenovy Deváté symfonie. A kdo zná myšlenky kosmopolity Richarda hraběte Coudenhove-Kalergiho? Citace z jeho knihy Pan-Evropa (z roku 1923) myslím vyjadřuje to naprosto nejdůležitější, co Evropu tíží a před čímž si nelze zakrývat oči: „Aby se objevila na politické mapě, musí Pan-Evropa nejdříve zapustit kořeny v srdcích a v hlavách Evropanů. Je třeba vystavět mosty dorozumění, zájmu a přátelství od národa k národu, od továrny k továrně, od odborů k odborům, od literatury k literatuře. Pocit panevropské pospolitosti, evropský patriotismus, musí korunovat a doplňovat cit národní.“ Těžko pochybovat o tom, že tato slova platí i dnes absolutně. Otázka pro dnešní politiky a učitele nestojí, zda chceme jednotnou Evropu, ale jakou jednotnou Evropu chceme. Na čem má Evropa stát, jaké hodnoty sdílet. O tom se musí dnes s občany vést široký dialog, jehož výsledkem by měl být srozumitelný text,


13.11.2008 20:47:26


219

který bude každému Evropanovi znám. Ale to se nemůže stát dřív, než skutečně budou po celé Evropě vystaveny ony mosty dorozumění a přátelství od národa k národu. Skutečnost, že se Evropa vyvíjela po čtyřicet let ve 20. století odlišně, nesmažeme. Tento odlišný vývoj přinesl zřejmě hlubší rány, než se původně zdálo. Před rokem 2004 jsme si všichni mysleli, že postkomunistické země vstoupí do Evropské unie a staré rozdělení bude překonáno. Ovšem ukázalo se, že to nebude tak lehké. Staré země (tedy i občané) se báli návalu levné pracovní síly, a nové země (tedy i občané) se zas strachovali, že je budou velké země vykořisťovat. Budeme-li pátrat po prapříčině těchto strastí, dojdeme zřejmě k závěru, že jsme byli všichni příliš uspěchaní. Samotný vstup do Evropské unie neznamená nic. Tak jako neznamená nic svatební den, nevědí-li novomanželé jak dál. Evropská unie již dávno měla mít své pevné základy, které měly být všemi přijaty. Nestalo-li se tak dnes, musí se tak stát zítra. Řešením není to, když se předsedové vlád dohodnou na nějaké smlouvě, tu ratifikují a pak se horko těžko snaží protlačit ji na národní úrovni. Pan Klaus by se mi asi vysmál, ale konkrétně v případě Lisabonské smlouvy jsem přesvědčen, že jestliže jsme přijali za své, že evropská integrace je správná, pak existuje vždy jen ANO, protože Lisabonská smlouva tuto integraci posiluje, zatímco její odmítnutí by nemuselo znamenat jen pozastavení další integrace, ale i značné ohrožení toho, co již bylo vybudováno. Zajisté, způsob, jak se s ústavní smlouvou zachází, je těžko přijatelný. Taková situace by se již neměla opakovat. Ale bude se opakovat, pokud nezačneme přemýšlet o společných evropských hodnotách. Tato cesta je nevyhnutelná. Na konci takové cesty musí být vzájemná shoda nad základním textem Evropské unie, jehož smyslem by nemělo být řešit principy fungování evropských institucí, ale srozumitelně vyložit ideje a myšlenky, které budou Evropu spojovat a které budou neotřesitelným základem, z něhož nepůjde couvnout. Pak se již Evropa nebude muset bát žádného referenda, protože jakýkoli zamítavý postoj Evropskou unii neohrozí. Dokud se to ovšem nestane, pak pravděpodobně bude Evropská unie neustále v krizi – v té se ostatně nachází od zamítavého francouzského referenda z roku 2005. Pokud bude mladá generace vychovávána podle myšlenek, jak je nastínil Coudenhove-Kalergi, pak je tu velká šance, že projekt


13.11.2008 20:47:26

220


sjednocené Evropy může v budoucím vývoji světa sehrát důležitou roli. Dostane-li se však mladé generaci výchovy v intencích nacionalismu, pak se tedy smiřme s tím, že jednou budeme pohlceni východními tygry. A nezapomeňme, co bylo katalyzátorem obou světových válek: byl to právě nacionalismus. Naši předkové to po roce 1945 dobře věděli a budovali Evropu, ve které nacionalismus již neměl hrát žádnou roli. Je jen na nás, zda chceme jejich dědictví pohřbít, nebo dále zušlechťovat. kresba Jiří Jirásek


13.11.2008 20:47:26


221

b ib lio g rafie

Bibliografický přehled revue PROSTOR (čísla 72 až 79) Jmenný bibliografický rejstřík příspěvků podle rubrik úvodník Sen o půjčovně koček (téma: Absurdity a paradoxy současného světa) Prostor 72, s. 5–6 Kanadská ulice a česká ulička (téma: Multikulturní kontrasty. Kanadský experiment. Češi a svět) Prostor 73/74, s. 5–6 Díky za nezdar! (téma: Legendy, mýty a bludy v českých dějinách) Prostor 75, s. 5–6 Dějiny jako hořlavina (téma: O přepisování evropských dějin) Prostor 76, s. 5–6 Dlouhý pochod (téma: Čína – velmoc třetího tisíciletí?) Prostor 77/78, s. 5–6 Anděl mého počítače (téma: Výbuch informatické


bomby. A co dál?) Prostor 79, s. 5–6

názor Havel, Ivan M.: Co je to za revoluci? aneb Proměna člověka ve věku informace Prostor 79, s. 7–11 Chudožilov, Petr: Od stínů a obrazů k pravdě aneb Tři obrazy z dějin národu českého Prostor 75, s. 7–12 Kučera, Rudolf: Začalo nové kolo zbrojení aneb Trochu jiný pohled na protiraketovou obranu v Čechách a Polsku Prostor 73/74, s. 15–20 Kulman, Richard: Prohlášení koštýře absurdit Prostor 72, s. 7–11 Sharpová, Eva: Ohrožená paměť Evropy Prostor 76, s. 7–11

13.11.2008 20:47:26

222

bibliografický přehled revue PROSTOR (čísla 72 až 79)

Skála, Martin: Multikulturní země aneb To je Kanada! Prostor 73/74, s. 7–14

Joch, Roman: Damoklův meč nesvornosti aneb Ještě jednou o Evropě a americkém radaru Prostor 75, s. 13–16

Urban, Jan: Pro začátek by stačilo nelhat Prostor 76, 13–17

Jůn, Jan: Ostrovní speciality Prostor 72, s. 16–19

Veselý, Marek: Nečekejme na revoluci! Prostor 77/78, 7–10

Komárek, Stanislav: Půvab futurologie Prostor 79, s. 33–35

poznámky a komentáře

Kovanda, Lukáš: Nej, nej, nej aneb Olympijské hry 2008 Prostor 77/78, s. 33–35

Budil, Ivo T.: Permanentní objevování Říše středu aneb Glosa kulturně-antropologická Prostor 77/78, s. 22–24 Drábek, Jan: Šílený i krásný Bábel Prostor 73/74, s. 29–31 Drexler, Otto: Zrušit, anebo zachránit dějepis? Prostor 76, s. 28–30 Chudožilov, Petr: Absurdní drama českého veřejného života aneb Běda faktům! Prostor 72, s. 15–16 Janeček, Martin: O íránské atomové bombě aneb Historie se nesmí opakovat! Prostor 76, s. 24–26 Jirásek, Jiří: Pomníky bez hrdinů, hrdinové bez pomníků Prostor 75, s. 16–19 Jirásek, Jiří: Proč stojí za to vidět film Občan Havel Prostor 77/78, s. 32–33


Kratochvíl, Petr: Spřízněni volbou? aneb Čína a Rusko Prostor 77/78, s. 24–26 Křenková Pavrovská, Romana: Nebeský raut Prostor 73/74, s. 24–26 Křenková Pavrovská, Romana: Život je bulvár Prostor 76, s. 22–24 Lukavec, Jan: Na návštěvě v muzeu budoucnosti Prostor 79, s. 32–33 Martin, Eduard P.: Dějiny absurdity (nejen) v Čechách Prostor 72, s. 22–24 Martin, Eduard P.: O Manifestu hamburgerismu Prostor 73/74, s. 33–34 Martin, Eduard P.: O padělání dějin Prostor 76, s. 30–32

13.11.2008 20:47:26


223

Martin, Eduard P.: Umění být Číňanem aneb Čínská smršť Prostor 77/78, s. 11–14

Sak, Petr: Politik – alfa samec ve smečce Prostor 79, s. 13–16

Martin, Eduard P.: Umění být šaškem králů Prostor 72, s. 13–15

Seltenreich, Radim: Olympiáda marnosti Prostor 77/78, s. 20–22

Martin, Eduard P.: Umění mít své dějiny Prostor 75, s. 19–20

Seltenreich, Radim: Právo „nebýt informován“ Prostor 79, s. 30–32

Martin, Eduard P.: Umění nevědět, kdy se narodil kostelník v Písku Prostor 79, s. 35–37

Seltenreich, Radim: Sestra Historie a její bratr Mýtus Prostor 76, s. 19–22

Martin, Eduard P.: Umění bránit se Prostor 79, s. 16–19

Strunecká, Anna: Jak přežít explozi? Prostor 79, s. 27–30

Martin, Eduard P.: Umění unikat potratům Prostor 73/74, s. 21–24 Mucha, Petr: Náboženství v Kanadě aneb Možnosti i úskalí dialogu Prostor 73/74, s. 31–33 Pavrovská, Romana: Občan vesmíru a prezidenti Prostor 77/78, s. 14–17 Pavrovská, Romana: Velké teď aneb Když se informatická tsunami řítí prostorem… Prostor 79, s. 24–27 Pithartová, Drahomíra: Vzpomínka na Olgu Havlovou Prostor 79, s. 23–24 Příhoda, Petr: O heroismu a také o pánech Nohavicovi a Hutkovi Prostor 76, s. 26–28


Strunecká, Anna: Klidně pokuřujte dál… Prostor 72, s. 19–20 Svoboda, David: Nekamenujte „primitivní antikomunisty“! Prostor 77/78, s. 29–32 Ulč, Ota: Důsledky a paradoxy demografické politiky Prostor 77/78, s. 17–20 Ulč, Ota: Právnické lahůdky z Nového světa Prostor 72, s. 20–22 Ulč, Ota: Právo, moc a popravy Prostor 77/78, s. 26–29 Ulč, Ota: Náruč až příliš doširoka otevřená Prostor 73/74, s. 26–29 Urban, Jan: Letní komentář aneb Věk šamanů Prostor 79, s. 19–23

13.11.2008 20:47:26

224


diskuse Forbelský, Josef: Dějiny jako vtip? aneb O přepisování španělské občanské války Prostor 76, s. 49–55

Joch, Roman: Buď anebo! aneb Ideologie zrozená z nenávisti vůči Západu Prostor 73/74, s. 41–47

Frýbort, Luděk: Ze zadního dvorečka čínského zázraku Prostor 77/78, 37–47

Kolektiv autorů: Historikové proti znásilňování dějin (Stanovisko Sdružení historiků České republiky) Prostor 75, s. 50–55

Jůn, Jan: Opravování dějin v Anglii i jinde Prostor 76, s. 46–48

Komárek, Stanislav: Umění žít spolu i vedle sebe Prostor 73/74, s. 48–51

Miller, Zdeněk: Francouzské potyčky s minulostí Prostor 76, s. 36–41

Krystlík, Tomáš: Co jsme v učebnicích dějepisu nenašli aneb Filipika proti českým národovcům Prostor 75, s. 21–49

Samek, Tomáš: Umíme se domluvit? Prostor 73/74, s. 35–39 Štern, Ivan: Jednotná učebnice dějepisu pro Evropu? Prostor 76, s. 42–45 Zweig, Stefan: Proč je nutné přepisovat dějiny Prostor 76, s. 33–35

polemika Blumfeld S. M.: Walden aneb Zpráva o životě bez médií Prostor 79, s. 39–53 Formánek, Theo: Pravicová kost v levicovém krku aneb Co se děje v Polsku? Prostor 72, s. 25–30


Özer: Pravdu o Tibetu musí vyjádřit Tibeťané! Prostor 77/78, s. 49–55 Petřík, Lukáš: Roman Joch a jeho pomýlená vize evropského superstátu Prostor 76, s. 57–65 Pithart, Petr: S vaničkou letí i dítě… aneb O zdravou míru multikulturality Prostor 73/74, s. 52–57 Wahlenová, Milena: V pasti demokracie – demokracie v pasti Prostor 72, s. 31–34

konfrontace Absurdity a paradoxy současného světa

13.11.2008 20:47:26


225

Fischerová, Daniela – Just, Vladimír – Vyskočil, Ivan – Rejchrt, Miloš Prostor 72, s. 35–43

Bakešová, Ivana: Příběh Tibetu aneb Hříčka v rukou velmocí Prostor 77/78, s. 71–78

Čína – velmoc třetího tisíciletí? Ulč, Ota – Fürst, Rudolf – Kříž, Martin Prostor 77/78, s. 57–70

Balabán, Milan: Strmé může být krásné aneb Průlet absurdit mým světem Prostor 72, s. 49–51

Jaký svět nás očekává po výbuchu informatické bomby? Formánek, Theo – Zajíc, Jiří – Keller, Jan – Marek, Vlastimil – Lisý, Petr Prostor 79, s. 55–73

Cisnerosová, Odille: „Jste už Kanaďanka?“ Prostor 73/74, s. 82–84

Multikulturní experiment očima Čechokanaďanů Outrata, Edvard – Březina, Aleš – Skála, Josef P. – Rotbauer, Jan – Formánek, Peter P. Prostor 73/74, s. 59–76

Pithartová, Drahomíra: Když nikdo nejde otevřít, vejděte a počkejte. Já se vrátím. Prostor 72, s. 45–48 Wenigerová-Noga, Astrid: Sedící sokol Prostor 73/74, s. 77–81

stati a úvahy Nadešel čas k přepisování národní historie? aneb O právu na spravedlivé dějiny Malý, Radomír – Třeštík, Dušan – Příhoda, Petr – Wagnerová, Alena – Gruša, Jiří – Andrle, Petr – Staněk, Josef – Páleš, Emil Prostor 75, s. 57–83 O co se hraje v debatě o evropských dějinách? Budil, Ivo T. – Veber, Václav – Ouředník, Patrik Prostor 76, s. 67–78

příběhy Bakešová, Ivana: Příběh Tchajwanu Prostor 77/78, s. 79–84


Bakešová, Ivana: Československo a Čína 1918–1938 aneb Nezvládnutá diplomacie výstrahou! Prostor 77/78, s. 95–100 Beneš, Josef D.: Ženeva, skica evropského multikulturního města Prostor 73/74, s. 104–107 Beran, Josef P.: Strategie našeho „osvobození“ aneb Vznik jedné malé koloniální říše Prostor 75, s. 90–105 Fiřtová, Magdalena: Inspirace i experiment Prostor 73/74, s. 85–90

13.11.2008 20:47:26

226


Forbelský, Josef: Jedna válka ve Španělsku, druhá v Číně Prostor 77/78, s. 101–106 Huťa, Jaroslav: Architektura monarchie Prostor 73/74, s. 91–94 Just, Vladimír: Řeč (novo)řeči aneb Digitální óda na horizontálu Prostor 79, s. 93–102 Jůn, Jan: Odstrašující příklad multikulturní Británie Prostor 73/74, s. 95–99 Komárek, Stanislav: Sinizace aneb Čínské rysy na evropské tváři Prostor 77/78, s. 85–89 Komárek, Stanislav: Vegetariáni v masokombinátu aneb Gándhí, Hitler a ti druzí Prostor 72, s. 64–68

Strunecká, Anna: Pravda vítězí aneb O paradoxech a absurditách skeptiků v Čechách Prostor 72, s. 53–58 Štern, Ivan: Leitkultur aneb O respektu k evropským hodnotám Prostor 73/74, s. 100–103 Štern, Jan: Dějiny a demokracie Prostor 76, s. 79–84 Štern, Jan: Jako rej masek, jako hejno tresek aneb Média, pravda a svoboda Prostor 79, s. 82–92 Zádrapa, Lukáš: „Mistr pravil“ aneb Konfucius jako logo současné Číny Prostor 77/78, s. 90–94

esej Kučera, Rudolf: Právo na dějiny proti dějinám bez morálky aneb O právu na spravedlivé dějiny Prostor 75, s. 85–89 Kučera, Vladimír: Útěcha z Josefa Švejka aneb Úzkost z hrdinství Prostor 76, s. 85–89 Mejzlíková, Zdena: Absurdní věk Voyeura aneb Realita je show Prostor 72, s. 59–63 Sak, Petr: Dva scénáře vývoje digitalizovaného světa Prostor 79, s. 75–81 Skála, Martin: Osudný blud čechoslovakismu Prostor 76, s. 90–106


Grof, Paul: Kanadská duše Prostor 73/74, s. 115–120 Hejzlar, Josef: Kontrasty Pekingu Prostor 77/78, s. 107–113 Herčík, Josef: Návrat archaismu v Čechách Prostor 72, s. 69–73 Komárek, Stanislav: Konec panství bílého muže aneb O přepisování dějin Západu Prostor 76, s. 107–113 Wenigerová-Noga, Astrid: Železná kostka v hrnku čaje Prostor 73/74, s. 109–114

13.11.2008 20:47:26


myšlenkové proudy

excerpta

Frankl, Viktor E.: Neuvědomovaná duchovnost aneb O neuróze dnešního člověka z pohledu existenciální analýzy Prostor 72, s. 75–81

Bissoondath, Niel: Výprodej multikulturních iluzí Prostor 73/74, s. 127–132

Giegerich, Wolfgang: Chvála zapomínání aneb „Vzpomínková kultura“ jako duševní fundamentalismus Prostor 75, s. 107–116 Jílek, Lubor: Rougemontova cesta k federalismu Prostor 76, s. 115–118 Löwensteinová, Šimona: Ex occidente lux? aneb O modernizaci Číny ve světle jejích myšlenkových tradic Prostor 77/78, s. 119 Pearsonová, Mary: Jak zapojit spiritualitu do podnikání? Prostor 73/74, s. 121–125 Rougemont, Denis de: Od kulturního společenství k politické jednotě Prostor 76, s. 119–125

227

Demetz, Peter: Tíha viny aneb Znovu o Benešových dekretech Prostor 75, s. 127–131 Mertl, Věroslav: Návrat k paradoxu aneb Chestertonovské inspirace Prostor 72, s. 83–89

přednáška Janátová, Anežka: Poselství taoistických pohádek Prostor 77/78, s. 133–140 Keane, John: Jedenáct tezí o komunikační nadbytečnosti Prostor 79, s. 119–124 Tomský, Alexander: Sametové paradoxy liberalismu aneb Co to je politika? Prostor 72, str. 91–100 Karel, Velan: Etika a podnikání po půlstoletí totalitní devastace Prostor 73/74, s. 133–137

Schoen, Stephen: O draku čínské spirituality aneb Západ a Tao Prostor 77/78, s. 127–132

dokumenty

Smékal, Vladimír: Podnětná kniha o neuvědomovaném Bohu Prostor 72, s. 75–77

Vlak byl plný (O jednom hanebném rozhodnutí v roce 1938) Prostor 75, s. 117–120

Virilio, Paul; Kittler, Friedrich: O životě ve stínu informatické bomby… Prostor 79, s. 103–118

Vladislav, Jan: Zápis z pařížského deníku aneb Fascinace absurditou u Jiřího Weila Prostor 72, s. 97–100


13.11.2008 20:47:26

228


Výzva k protestnímu čtení z díla Lu Süna Prostor 77/78, s. 141–147

Muchová, Adéla: Kanadská črta aneb Tři roky prázdnin na vancouverské univerzitě Prostor 73/74, s. 143–150

fejeton náš rozhovor Hubička, Jiří: Mravenci na stromě aneb O svobodě slova Prostor 77/78, s. 149–154 Chudožilov, Petr: Smrt v Benátkách Prostor 73/74, s. 139–141 Křenková Pavrovská, Romana: Božský tanec wu-li Prostor 72, s. 101–104 Křenková Pavrovská, Romana: History a Herstory Prostor 75, s. 121–124 Mertl, Věroslav: Probatum est Prostor 76, s. 133–135 Stibor, Vladimír: Lid čipových náušnic Prostor 79, s. 125–126

reportáž Brzoňová, Monika: O křivdě na květech lotosu Prostor 77/78, s. 160–164

Blumfeld, S.M.: „Virus absurdity se šíří světem…“ (Rozhovor se spisovatelem Blumfeldem S.M.) Prostor 72, s. 115–129 Chu Pching: „Současný autokratický stát pohrdá potřebami obyčejných Číňanů“ (Rozhovor s Chu Pchingem, šéfredaktorem exilového časopisu Beijing Spring) Prostor 77/78, s. 165–170 Mandler, Emanuel: Jednorázové odstraňování mýtů je problematické…“ (Rozhovor s historikem a spisovatelem Emanuelem Mandlerem) Prostor 75, s. 125–131 Škvorecký, Josef: „Když jsi zvolil Řím, chovej se jako Říman…“ (Rozhovor se spisovatelem Josefem Škvoreckým) Prostor 73/74, 151–156

anketa Jůn, Jan: Dojmy z jiné, a přece naší planety Prostor 77/78, s. 155–159 Komárek, Stanislav: Africké putování C. G. Junga Prostor 72, s. 105–113


Co si myslí „čeští“ Číňané (nejen) o Švejkovi Hejzlarová, Taj-ťün – Böhmová,Wang Yong – Gajdošová, Čang Tan Prostor 77/78, s. 171–179

13.11.2008 20:47:26


229

Česká hrdost a hanba očima studentů Drexler, Otto – Janas, Martin – Müllerová, Sandra – Kůgel, Roman – Kostelníková, Dita Ester Prostor 75, s. 133–146

kultura

Dějepis na odpis? Ries, Pavel P. – Muchová, Adéla – Musílková, Michaela – Sion, René – Staněk, Michal Prostor 76, s. 137–145

Fontana, Ivan: Bonmoty a zlomky Prostor 72, s. 137–139

Kafkárna, šaškárna, nebo vážná hra? Krause, Oskar – Dohnalíková, Lenka – Hejlík, Lukáš – Ettler, Petr Prostor 72, s. 131–136

Havel, Ivan M.: Nesmysly, hříčky a podivnosti Prostor 79, s. 143–148

V čem jsou Čechy malé, Kanada velká, a v čem je tomu naopak? Sparling, Don – Nixon, Don – Cannuck, Cpt. – Formánek, Suzanne Prostor 73/74, s. 157–167 Digitální revoluce – úžas, nebo úděs? Horanský, Miloš – Valenta, Petr – Hradilová, Andrea – Kantor, Lukáš – Skalková, Jarmila Prostor 79, s. 127–135

poezie Čaj, Jung-ming: Poezie Prostor 77/78, s. 181–186

Galvas, Zbyněk: Básně Prostor 75, s. 147–151

Šimek, Zdeněk: Básně Prostor 76, s. 147–149 Thibodeau, Serge Patrice: Básně inspirované Prahou Prostor 73/74, s. 169–174

literatura Beneš, Josef D.: Na okraj absurdity u Franze Kafky Prostor 72, s. 142–146

výročí

Beneš, Josef D.: Oživlé dějiny aneb O zápisníku legionáře Boučka Prostor 76, s. 152–155

Hardyová, Jean: Psychologie s duší (Roberto Assagioli – 120. výročí narození)

Hubička, Jiří: Průškova Sestra naše Čína po sedmdesáti letech Prostor 77/78, s. 189–191

Lederer, Aleš: Vzpomínka na jeden mejdan aneb Čtvrt století revue Prostor (1982–2007) Prostor 75, s. 143–146

Kolínská, Klára: Odlišnost proti rozmanitosti: kanadská literatura v etnických antologiích Prostor 73/74, s. 175–178


13.11.2008 20:47:26

230


Kolínská, Klára: Othello v původních barvách: kanadské čili multikulturní divadlo Prostor 73/74, s. 178–183 Marešová, Milena M.: Nad čtyřmi knihami vzkazů lidem i vesmíru aneb Poselství sobě Prostor 72, s. 139–141 Marešová, Milena M.: Okraje a jiné kraje aneb Mandaríni na cestě Prostor 77/78, s. 187–189 Mejzlíková, Zdena: Obraz silnější než skutečnost (Nad knihou Paula Virilia Válka a film) Prostor 79, s. 148–151 Pithartová, Drahomíra: In tyrannos! Prostor 76, s. 150–152

divadlo Lázňovský, Michal: Malá divadelní reflexe aneb Paradoxy se rády vracejí Prostor 72, s. 152–155

film Králová, Lucie: Po stopách šesti Číňanů… (Rozhovor s režisérkou Lucií Královou) Prostor 77/78, s. 196–204

Mejzlíková, Zdena: Erós a Thanatos v postdějinné Evropě Prostor 76, s. 155–160 Mejzlíková, Zdena: Ponurá vize budoucnosti Prostor 79, s. 151–155 Mejzlíková, Zdena: Tři podzimní premiéry aneb Z filmového zápisníku Z. M. Prostor 72, s. 147–152 Mejzlíková, Zdena: Z letošních festivalů: Nauka o snech, Venuše a nestárnoucí Křídla slávy Prostor 75, s. 152–158

fotografie Chocholová, Blanka: Fotografie z Číny Prostor 77/78, s. 114–118 Wilsonová, Helena: „Paralelní polis kanadských indiánů ve mně zanechala stopy…“ (Rozhovor s uměleckou fotografkou Helenou Wilsonovou s ukázkami z její tvorby) Prostor 73/74, s. 193–207

hudba

Mejzlíková, Zdena: Budoucnost minulosti Prostor 77/78, s. 192–196

Jandová, Milena: Do Kanady za svobodou i za operou (Rozhovor s Milenou Jandovou o světě kanadské opery) Prostor 73/74, s. 207–211

Mejzlíková, Zdena: Dějiny i úplně nové věci z kanadských luhů Prostor 73/74, s. 184–192

Song, Feng-jün: „Tóny jsou nástroje, ale důležitý je člověk se svým srdcem…“ (Rozhovor


13.11.2008 20:47:26


s čínskou zpěvačkou Song Feng-jün) Prostor 77/78, s. 211–216 Veber, Petr: Když se Múzy setkávají aneb Pozvánka na České doteky hudby Prostor 76, s. 171–172

výtvarné umění Jirásek, Jiří: Architektura? Narcistní design! Prostor 73/74, s. 211–214

231

appendix astropsychologica Králová, Soňa: Astrologie paradoxní Prostor 72, s. 161–164 Králová, Soňa: Kosmický tanec Saturna a Neptuna Prostor 75, s. 159–165 Králová, Soňa: Na prahu změn aneb Jupiter a Pluto vstupují do znamení Kozoroha Prostor 76, s. 173–178

Jirásek, Jiří: Jedenadvacet důvodů, proč bychom měli mít na Letné Kaplického Národní knihovnu Prostor 76, s. 169–171

Sirotek, Jiří: Richard Tarnas v trójském koni astrologie aneb Hrozba sociálních nepokojů na obzoru? Prostor 73/74, s. 215–220

Jirásek, Jiří: Pamflet proti pavučině křižáka aneb V síti absurdit, paradoxů a karikatur Prostor 72, s. 155–159

Tarnas, Richard: Cyklus Uran – Neptun a bouřlivý rozvoj nových technologií Prostor 79, s. 159–166

Jirásek, Jiří: Počítač: dobrý sluha, horší umělec Prostor 79, s. 156–157

povídka

Nauman, Pavel: Konce avantgard aneb Můj spolužák Kaplický Prostor 76, s. 160–169

Dušek, Milan: Zrcadlení Prostor 75, s. 167–180 Flores, Toni: Anima mea Prostor 79, s. 167–181

Tichý, Zdeněk Aleš: Čínská mise Galerie Zdeněk Sklenář Prostor 77/78, s. 208–211

Hartleibová, Renée: Škytavka Prostor 73/74, s. 221–229

Winter, Tomáš: O čínských inspiracích českých modernistů Prostor 77/78, s. 204–208

Koeppen, Wolfgang: Benátky v odlesku věčnosti Prostor 76, s. 179–185


Li, Žuej: Klid Prostor 77/78, s. 227–232

13.11.2008 20:47:26

232


Sirotek, Jiří: Kruh Prostor 72, s. 165–170

Chudožilov, Petr: Malá poznámka k velkým tématům Mileny Wahlenové Prostor 73/74, s. 263–264

slovník Štern, Jan: Paradox a jeho sestra absurdita z hlediska filosofie lidské existence Prostor 72, s. 171–173

Chudožilov, Petr: Pochvalná poznámka k číslu o českých dějinách Prostor 76, s. 191–192

Zaoral, Roman: Česká Kanada Prostor 73/74, s. 231–238

Kantor, Lukáš: Více střízlivosti aneb Charta 77 ve světle teorie elit Prostor 75, s. 181–184

Zaoral, Roman: České divadlo v Kanadě Prostor 73/74, s. 257–261

Kodíčková, Hannah: Nesmrtelný Zénón v podzimní zahradě Prostor 72, s. 177

Zaoral, Roman: Osobnosti, časopisy a vydavatelství kanadského exilu Prostor 73/74, s. 238–256

Novotný, Aleš: Poznámka k přepisování historie Prostor 76, s. 187–190

Zvoníková, Vlaďka: Multikulturní festival „Folkoráma“ Prostor 73/74, s. 261–262

Sharpová, Eva: Dopis příteli o Kanadě Prostor 73/74, s. 264–271

Čagánek, Michal: O kosech z repráků a všeprostupujícím tichu Prostor 79, s. 183–184

Vaníček, Petr: Poznámka k české historiografii Prostor 76, s. 190–191



dopisy, názory, polemiky

Smiřický, Lubomír: Nic nového pod sluncem! Prostor 72, s. 175–176

13.11.2008 20:47:26

polemika Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? Šimona Löwensteinová

Recommend Documents