NARCISMUS JAKO PSYCHOLOGIE POSTMODERNÍ KULTURY

NARCISMUS JAKO PSYCHOLOGIE POSTMODERNÍ KULTURY

PhDr. Jiř í TYL

Praha 1995-2005 Zkrácená verze vyšla v Revue psychoanalytické psychoterapie 2005 / 1

Kapitola 1: MÝTUS O NARCISOVI PODLE OVIDIA Mluvím o narcistním charakteru postmoderní epochy, mluvím o jedincích s narcisticky naruš enou rovnováhou. Kdo vlastněbyl Narcis a co se mu př ihodilo? Jaké poselství pro naši dobu znamená jeho životní př íběh? Co o něm vůbec víme? Mnozí se spokojí s tím, ž e Narcis byl jinoch zamilovaný jen sám do sebe, pyšný sebezhlíž eč , který nebral na vědomí druhé, sám sebe považoval za nejlepš ího a nejkrásnějšího, a proto ho jaksi nemáme rádi. Podívejme se na vš ak na mýtus o Narcisovi podle Ovidia a pokusme se odhalit, o čem a o kom vlastně vypráví, vypovídá: Ovidius: PROMĚNY, Kniha III, verš339-510: NARKISSOS A ÉCHÓ Pověstí Teiresiás byl rozhláš en v boiótském kraji, lidé chodili k němu, on bezvadné věštby jim dával. První seznala platnost a jistotu výroku jeho modravá Leiropé. Tu Kéfísos klikatým proudem ovinul kdys a do svých vln ji sevř el a spáchal násilí. Př ekrásná víla se matkou stala a hocha zrodila, slič ného tak, ž e užtenkrát lásky byl hoden. Matka ho Narkissem zvala. I ptala se, je-li mu př áno dlouhého věku se doč kat a dožíti zralého stář í. „Jestliž e nepozná sebe,“ děl věš tec osudu znalý. Dlouho se prorokův hlas zdál planým, potom jej stvrdil výsledek sám i čin, druh smrti a nový druh váš ně. Tř ikrát pěti užjar se dož il a jednoho nadto Kéfísův syn a hochem i jinochem mohl se zdáti. Nejeden jinoch užpo něm zatoužil, nejedna dívka, avš ak (taková hrdost a chlad byl v něžné té kráse!) niž ádný jinoch mu srdcem nepohnul, nižádná dívka. Jednou vš ak, kdyžvháněl do sítí jeleny plaché, ř eč ná nymfa ho zhlédla, ježneumí mlčet, kdyžněkdo mluví, vš ak neumí první promluvit, ozvučná Échó. Tělem tenkráte byla, ne zvukem, př ece však ústy činila, žvatlalka, toliko to, co doposud činí: dovedla opětovat jen poslední ze všeho slova. Tak ji ztrestala Júnó, neb kdykoli s nějakou nymfou mohla př istihnout chotě, kdyžv horách se milkoval, Échó dlouhým hovorem č asto ji zdržela naschvál, a zatím rusalka prchla pryč. Kdyžprohlédla Júnó tu š albu, pravila: „Podváděl mne tvůj jazyk, i bude ti dána malá nad ním jen moc, a krátce ho užívat budeš .“ Hrozbu stvrdila skutkem. Však je-li ř eču konce, víla opakuje vždy hlas a vrací slyšená slova. Jakmile tudížzhlédla, že Narkissos neschůdným krajem těká, vzplanula hned, jde potají po jeho stopách, a čím blíž e jde za ním, tím prudš ím plamenem hoř í, tak jako hoř lavá síra, jížpochodněkonec byl potř en, ihned divoce vzplane, kdyžs ohněm do styku př ijde.

2

Kolikrát chtěla, ach př istoupit blížbuďs lichotnou ř eč í nebo tklivou prosbou! Nežpř irozenost jí brání, nedá začíti ř eč. I chystá se, jakožjí dáno, zvukůvyč kati, za něžby mohla svá slova mu vracet. Od věrné průvodcůč ety se náhodou odlouč il jinoch, volá: „Kdo tu? Jsem zde!“ „Jsem zde,“ dá v odpověďÉchó. Už asl hoch a bystř e se rozhlíží na vš echny strany, hlasitěkř ič í: „Pojďsem!“ a ona zve zvoucího k sobě. Hoch se ohlédl, nikdo vš ak nejde, i volá: „Pročprcháš př ede mnou?“ Všechna ta slova, ježvyř kl, se vrátila k němu. Neustal, ozvěny stř ídavou hrou jsa oklamán, volá: „Tady se můžeme sloučit!“ a Échó odvětí: „Sloučit -„ (nikomu s větš í chutí by slovem tím neodvětila!), př íznivěsama svá slova si vykládá, vykročí z lesa, spěchajíc paž emi svými tu ž ádoucí obemknout š íji. On však prchl a volá prchaje: „Nech si své lokty! Raději zemru dř ív, nežs tebou v lásce se spojím!“ „S tebou v lásce se spojím“ - ta slova jen oplácí Échó. Od té doby, co hoch jí pohrdl, skrývá se v lesích, listím kryje nach tvář e a př ebývá v samotějeskyň. Láska však pevnětkví, a bolem zklamání vzrůstá. Strastné myš lenky bdělé jí stravují ubohé tělo, vyzáblost svraš ť uje kůž i, a z těla š ť áva jí vš echna prchá do vzduchu: hle, jen hlas jí zbývá a kosti. Nadále se skrývá v lesích, a nelze ji vídati v horách, avš ak slyší ji všichni: je zvukem, který v ní ž ije. Takto zklamal jednu a zklamal i př emnohé jiné víly zř ídel i hor, a př ed tím zklamal i muž e. Kdosi, jímžzhrdl, prý děl, své ruce vzpínaje k nebi: „Tak aťmiluje se sám a nikdy své nedojde touhy!“ K spravedlivé té prosběmu př ikývla Nemesis mocná. Pramen byl, prostý kalu a s vodou lesklou jak stř íbro: toho se nedotkl pastýř , ni kozy, ježv horách se pásly, anižjiného dobytka kus, a vodu tu č istou nezkalil pták, ni zvěř , ni větev se stromu spadlá. Kolem se zelenal trávník, ten blízká živila vláha, kolem byl les, jenžod teplých paprskůchránil to místo. Zde si ten hoch, jsa vedrem znaven i horlivým lovem, ulehl: krásné místo i zř ídlo ho zlákalo k sobě. Ale kdyžhasil žízeň, byl novou zachvácen ž ízní: zatím co pil, svůj obraz uviděl. Okouzlen krásou miluje beztělý př elud, má za tělo to, co je vodou. Žasne nad sebou sám a bez hnutí upírá pohled, podoben bílé soše, v nižparský mramor se změnil. Na zemi rozložen vidí dvé hvězd, své zraky, v tom zř ídle, vidí vlas, jenžBakcha je hoden a hoden je Foiba, hladká mladistvá líčka a hrdlo jak ze sloní kosti, půvabnou tvář , v nížsněž ný úběl s nachem se mísí. S obdivem patř í na vše, č ím sám jest obdivu hoden: dychtí bezděky po soběsám, sám soběse líbí, touží, jsa cílem touhy, a nítí plamen i plane. Kolikrát v šalebné zř ídlo své marné polibky vtiskl, kolikrát do vody vnoř il své paže, kterými dychtil obejmout viděnou šíji, a nemohl chytiti sebe! Neví, co to tam vidí, co vidí vš ak, budí v něm vášeň, tentýžblud, jenžmate mu zrak, jej vzněcuje také. Lehkověrný, načlapášmarněten prchavý př elud?

3

Není toho, co hledáš , jen odstup: co miluješ, ztratíš! To, co tu zř íš, je vlastní tvé podoby př eludný odraz, svého to nemá nic: jen s tebou to př iš lo a trvá, s tebou to odejde zas, ačmůž eš-li odejít odtud! Jeho vš ak nemůže odtrhnout nic, ni o pokrm péče, anižpotř eba spánku. Jsa rozložen ve stinné trávě, zrakem nenasytným se dívá na klamnou krásu, vlastním pohledem ničí se sám. I nadzdvihl tělo, k lesům stojícím kolem své paž e vztáhl a zvolal: „Rcete, ach, lesy, zda byl kdo krutěji postiž en láskou? Víte to př ec - tak mnohým jste bývaly př íhodnou skrýší! Tolik století př eč ká vášživot: zdažv paměti máte někoho za ten svůj dlouhý věk, kdo takto by chř adl? Vidím to, mám to rád, co vidím vš ak, co se mi líbí, nenalézám: tak veliký blud v mé lásce měšálí! Aby pak byla má bolest co největší: nesmírné moř e nedělí nás, ni dálka, ni hory, ni zavř ené hradby: trocha jen vody nás dělí! Chci sám být ode mne objat! Kdykoli č iré vodějsem nabídl k polibkům ústa, vztahoval zespodu téžsvá ústa ke mně- i zdá se, že se jižsrazí, cos malého vš ak jest milencům v cestě. Kdož koli jsi, pojďven! Můj jediný, pročty měklameš? Kam ty mi prcháš , kdyžsahám po tobě? Neprchášpř ece př ed mou tvář í a věkem - vž dyťměly měrády i nymfy! Jakousi naději sladkou mi slibuješpohledem milým, vztáhnu-li k toběsvé paž e, ty sám je vztahuještaké, směji-li se, ty téžse usmíváš, leckdy i slzy u tebe zř ím, kdyžslzím, má znamení pokynem vracíš , splácíšmi jistěi slova, ježk mému nedojdou sluchu, pokud tuš it mohu dle pohybůspanilých rtůtvých. Jsem to já sám! Teďchápu a jižměmůj neklame obraz! Hoř ím láskou k sobě, svým plamenem praž ím i prahnu! Co mám č init? Mám prosit, či se dát prosit? A začmám prosit? Je u mne, očlkám! Mám vš e, a proto jsem nuzný. Kéžbych od svého těla se odlouč it mohl! Jak zvláštní chová to milenec př ání: co miluje, toho chce pozbýt!Ale ten bol mi síly jižodnímá, nedlouhá doba zbývá ž ivotu mému: já zahynu v rozpuku mládí. Smrt vš ak není mi těžká, vždyťbolesti pozbudu smrtí: př ál bych si jen, by tento, jejžmiluji, vytrval déle! Takto v jediném dechu my dva teďzhasneme spolu.“ Pravil, a smyslůzbaven, se navrací zase k té tvář i, zč eř í slzami vodu, a v hladině, zvlněné takto, nejasným stal se ten obraz. Kdyžuzř el, jak se mu ztrácí, vykř ikl: „Kam mi prcháš? Ó, zůstaňa milence svého neopouš těj, ty krutý! Nechťvidím alespoň, č eho nesmím se tknout, a tak svou neš ť astnou ukojím vášeň!“ Za těchto bolestných slov si strhl shora své roucho, rukou bílou jak mramor se do nahých prsou jal bít. Po prsou, do nichžse bil, se růž ová rozlila č erveň: tak tomu u jablek bývá, ježkrásněse bělají zčásti, zč ásti se nachem rdí, a u révy s pestrými hrozny, jejichžnezralá zrnka se kráš lí nachovou barvou. Voda se zjasnila zas, i viděl v ní znovu svůj obraz: nebyl jižs to, by snesl tu strast. Jak jihne a taje pod mírným ohněm ž lutavý vosk, či pod teplým sluncem jíní napadlé zrána, tak on, jsa vyhublý láskou, roztává téža skrytým žárem se stravuje zvolna. Pozbyla barvy pleť , v nížúběl s nachem se mísil, zmizela svěž est a síla i vše, co nedávno zraky

4

kochalo, není užtěla, ježměla kdys Échó tak ráda. Kdyžto spatř ila nymfa, ačchovala vzpomínku na hněv, pojal ji bol, a kolikrát zvolal ten nešť astný jinoch „běda!“, ozvěnou svou jej provází, volajíc „běda!“, kdykoli do ramenou se udeř il rukama svýma, Échó stejným zvukem ten úder opětovala. Stále hleděv to zř ídlo, on poslední pronesl slova: „Hochu, ty marná má lásko!“ Les tolikéžslovy se ozval. A kdyžvyř kl „sbohem!“, tu pronesla „sbohem!“ i Échó. V měkkou zeleňtrávy mu hlava znavená klesla, smrt mu zavř ela oči, ježnad krásou pánovou ž asly. Ale i pak, kdyžv podsvětní ř íšbyl po smrti př ijat, v styž ské voděse shlíž el. - Kdyžzhasl, zalkaly sestry, nymfy vln, a kadeřsi ustř ihly bratrovi v oběť , zalkaly nymfy stromů, v to lkaní se mísila Échó. Nosítka chystali jiža hranici, pochodní plápol: těla tu nebylo nikde - však najdou namísto těla žlutavý květ - šest lístkůbílých mu vroubilo kalich. _____________________________________________________________________________________

Ten př íběh je nám uzamčen, tolik se nás týká. Atrahováni tajemným poselstvím hovoř í lidé o narcismu, jako př edtím hovoř ili o libidu: Nikdo poř ádněneví, o co se jedná, ale motiv se stále vrací. Motiv narcismu je v soudobé kultuř e, možná pod vlivem psychoanalýzy, tak frekventovaný, jako byl v rané psychoanalýze motiv oidipský. Kolik pozornosti vš ak bylo věnováno faktickému obsahu mýtu ve srovnání s tím, co víme o Narcisovi? Zhruba se ví asi tolik, ž e to byl krásný mladík, zamilovaný do sebe, teč ka. Bož ínku, odkudpak asi Narcis věděl, ž e je krásný, kdyžse do svých šestnácti let nikterak nespatř il? Není problém právězde, hned na poč átku? Můžeme navázat vztah, jakýkoli vztah - zájmu, porozumění, s někým, kdo má vztah pouze k sobě? Je to vůbec myslitelné? Není taková bytost pro rozumění podstatně uzamčena? Narcisova nevztažnost je zř ejměkamenem, na němžnášzájem od počátku klopýtne. Pročse zajímat o někoho, kdo se vůbec nezajímá? Vskutku, Narcis je pro vztah jaksi nedostupný. Jak ř íká výstižněstaré rčení: „Není k mání.“ Není schopen založit vztah na tom, co druzí po něm chtějí. Chtějí ho kvůli jeho kráse. Jakkoli je krása zdrojem jeho zarputilé hrdosti, není tím, co by vedlo k opětování toho, ž e po něm touž í. Co mu vlastnědruzí nabízejí? Není-li nikdo tak krásný jako on, pak mají skutečněsmůlu. A co jinak. Obdiv. Ten je samozř ejmý, ale jenom obdivem se Self nezasytí. Je to pseudovýživa. Rozhodněmu nenabízejí to, co mu schází. Chtějí-li ho „mít“, prchá. Cítíte-li tu impulsivní popíchnutí: „Není divu, já taky nechci, aby měněkdo měl, nechci být ničím majetkem,“ je to dokladem, ž e jsme na správné stopěpo specifické psychologické realitěkulturní formace postmoderny. Není to tak dávno, kdy se lidé trápili tím, ž e je nikdo „nemá“. Co ř íká př íběh sám? Vezměme jednotlivé dramatis personnae př íběhu jako reálné osoby, jednající v reálném ž ivotě. Kdo je kdo?

5

Kapitola 2: NARCIS A JEHO RODINA Kdo je Narkissos? Na poč átku př íběhu jsou podány hlavní zdroje jeho psyché. Narkissos pocházel z boiótských Thespií, stř ediska múzických závodůnedaleko Théb. Jeho matku, nymfu Leiropé, znásilnil ř íč ní bůh Kéfísos. Kéfísos je skuteč ná ř eka v Boiótii, právětak jako bůh ř eky. Kdo je Narkissův otec? Je bůh. Ne Bůh, jenom bůh. Geograficky i fenomenologicky regionální bůh. Jako bož stvo si můž e dovolit, co se mu zlíbí ... ve svých ř íč kách. Není všemocný. Kroměsvých ř íč ek. Tento motiv všemoci, př esněji illuse (doslova: vehrání do) vš emoci tam, kde se jedná pouze o moc regionální, si zapamatujme. Tvoř í nepominutelnou součást Narcisova dědictví. Ovšem jako motiv, který nemohl být Narcisem osvojen autenticky, opravdověpř ivlastněn v magickém prstenci lásky, hrdém a vděčném př edávání a př ejímání tradice v rodinném kruhu. Narcisův otec ž ije, ale nestará se: stížnost tak často uváděná postmoderními rozvádějícími se či neprovdávajícími se matkami. Jak se regionální bůh chová jako muž ? Obeplouvá, obklíčí, znásilní... A to je vš e. Znásilňovat je bož ské, zní snad skrytý smysl tohoto motivu. Viz Zeus, nejmocnější bůh a mnohočetný násilník. Nebo vítězní vojáci kdekoliv a kdykoliv v historii, potvrzující svou nabytou neomezenou moc tím, že se zmocňují ž en poražených, ne-mocných, mužů. Tento motiv mož ná Řekové nepotř ebovali zvláš ťvykládat: v matriarchátu se ř ekám př ipisovala důlež itost za to, že oplodňují ž eny. „Př išla k tomu u vrbiček,“ ř ekli by v Čechách. V př íběhu nejde o žádnou nahodilost, nýbržo vztah muž ského a ž enského principu. Řeka je muža svým vléváním se do moř e i př edobrazem jeho oceánské všeplodnosti: v homérském mýtu o stvoř ení světa všichni bohové a všichni živí tvorové vznikli v proudu Ókeanu, tvoř ícího pás kolem světa. V mytologii je motiv vítězství patriarchátu (helénských nájezdníků, kterým vládli muž i) nad matriarchátem (původními obyvateli, kterým vládly ženy) zdůrazněn postavami Helénů, kteř í vtrhnou do hlavních svatyní Medúzy a strhnou kněžkám ochranné masky Gorgon. Pravděpodobněani nášvodník nesloužil jenom ke straš ení př ed utopením: Erbenův vodník, také podivný vodní tatík, vraždí své dítě, kdyžse jeho - lidská - žena vrací na souša jeho nechá v louži. Kéfísos byl ovš em bůh. A jak je tomu u lidí? Násilník smrtelník propadá iluzi vš emoci, vehrává se do božské role. V naší realitěodpovídají imagu regionálního bož stva tř eba nebezpeč ní návštěvníci diskoték. Mnozí z nich jsou antisociální osobnosti, které tam chodí „socializovat“ svým osobitým způsobem. O mnohých z nich se to často ví, a př esto v jejich „společnosti“ uvíznou dalš í a další oběti. Jiným př íkladem jsou členové gangůs vysokým (regionálním) sociálním statusem na ž ebř íč ku klovacího poř ádku. Je jen jedno místo, kde se ř íč ní proud jakoby sám pozastaví. Je to vír, vír v zatáčce zdrž ující věčně protékající božstvo. Vír v hlubinách tůně, kam se chodí koupat božské riziko milující nymfy. Vír mocný a násilný, bož stvo, proti němužje nymfa bezmocná. Jak š álivá (a š ílivá) je víra, ž e se bůh zdrž í déle nežna otočku, ž e snad týžnepolapitelný proud se právětady zastaví. On vš ak odplouvá ... a mizí. Víc o něm neuslyš íme.

6

Můžeme na Kéfísa klidnězapomenout, jako si ho ostatněnepř ipomínají ani ti, kteř í o narcismu napsali celé knihy, anižse pozastavili nad originálním mýtem. Vskutku, je opovrženíhodný, a tedy ne pamětihodný. Může však zapomenout znásilněná? Může zapomenout matka vychovávající syna, které jeho otec jen tak protekl mezi stehny? Kéfísos samozř ejměnení voda, z pouhé vody dětí nenaděláš. Je bož stvem toho neuchopitelného, mezi prsty protékajícího živlu. Jakým je vlastněbož stvem, to dokládá tř eba tuzemská verze motivu v Němcové Babičce. Ošálená š ílená Viktorka, nař íkající u splavu, nepochybněsvýma vytř eštěnýma očima vidí nad vodou uhrančivé oči myslivcovy. Musí být ovš em š ílená proto, aby svého svůdce a otce svého dítěte mohla nadále „doopravdy“ (pro nás ne-š ílené „jakoby“) vidět. Psychoanalýza by označ ila její šílenství za regresi do stavu původní symbiózy kojence s matkou č i do stavu snu, kdy není rozdílu mezi vnitroduševní skuteč ností fantazijního či skuteč ného objektu. Proto v realitě mimoniterné Viktorka a její dítěkonč í tak, jak končí. Ne tak Leiropé a její Narkissos, který vyroste v mládence půvabněsvůdného... po kom asi? (Narcis je téžsvádějící!) Co odkazuje, anižby se staral, takový lokální bůh jí a svému synovi jako otec? Otec je v př edmoderní tradici ten, jehoždědictví se ujímá jeho syn. Věděl vůbec Kéfísos o tom, ž e je otcem? Nestaral se,.....nevíme. Může se jeho potomek nedotazovat? Co o něm může slyšet malý Narkissos, ptá-li se po tátovi?: „Neptej se.“ „Nevím.“ „Byl to bůh.“ „Byl to hajzl.“ Zdrhnul.“ „Chtěl si jen užít.“ „Vykaš lal se na mě.“ „Vykašlal se na tebe.“ „Je bůh.“ „Jednou budešjako on, vyrovnášse mu. Skvělý. Ale ty měnikdy neopustíš , viď?“ A tak dále dokola, vír otázek a odpovědí. Nebo nezodpovězených otázek nebo otázek, zodpovězených slzami. Jaká odpověď, myšlená č i nevědomá, po nich zůstává?: „Co to máměudělal?“ „Jak se tak mohl zachovat?“ „Nebudu jako on.“ „Co tu nechal pro mě?“ „Nechci tě, kašlu na tebe, pro měneexistuješ.“ „Můž ešlidi opouštět, jak se ti zlíbí.“ „Všechno je dovoleno.“ „Byl to bůh/hajzl.“ Ambivalence, smísení lásky a nenávisti v jednom nerozliš eném víru, kdy nelze ani na okamž ik myslet to či ono, avšak to i ono - vyluč ující se - zároveňzdá se jediným logickým vyústěním takovéto nesnesitelné situace. Co za takového stavu věcí Narkissos př ejímá? Co dědí jako obraz otce a jako př edsevzetí jeho vztahu k sobě?: „Jsem božský/odmítnutý.“ (Všechno je dovoleno. Mohu kašlat na druhé. Mohu je opouš tět. Nemusím na něbrát ohled. Je samozř ejmé být bezohledný. To, co udělal táta, se smí. Můž u vš echno.) Na tuto nemyslitelnou situaci má odpověďpsychoanalýza v popisu obranného mechanismu š těpení: jedna část nemyslitelného/neudrž itelného rozporu je vědomá, je př ijata do obrazu sebe, druhá je vytěsněna, nevědomá, neprož ívaná. Rozš těp však probíhá vertikálněvšemi strukturami psychiky. To také znamená, ž e se manifestuje v chování navenek, anižby si toho byla dotyčná osoba vědoma. Myšlenka na odmítnutí a zavrž ení je pochopitelněhůř e snesitelná. Skuteč nost odmítnutí však lze popř ít. Odskutečnit nikoliv.

Kdo je Narkissova matka? Zdá se, ž e jakkoli je obraz jeho otce temný, jeho rysy jsou nicménězř etelněnač rtnuty. Motivy jeho chování k Leiropé jsou ažpř ílišzř ejmé. Motivy jeho nehlášení se k otcovství (nevěděl, nebo nedbal?) jsou koneckoncůz hlediska obrazu, který si syn utvář í, snad i irelevantní. Jaký vztah si vš ak vytvář í k synovi Leiropé? „Nechtěla jsem to - tě.“ atd. (Pozn.:Porodila jej, dala mu jméno, ptala se na jeho osud. Jen odtud ji známe. Poté se z mýtu vytrácí. Vytrácí se i z Narcisova ž ivota?

7

Jaký je jejich další vztah? Ani v mýtu není zaznamenána jediná jejich interakce, jediný rozhovor, jediné sdílení č ehokoliv.) Obrací se na věš tce, je tedy v nejistotěo budoucnosti svého syna. Je to normální? Ano, zvláštědnes. Stále více matek se obrací na experty - pediatry, psychiatry, psychology, pedagogy - s toužotázkou: Co z něho bude? Co z něho může být, kdyžbyl takto poč at? Co bude se synem, který nezná tátu? Expert ví lépe.

Kdo je Teiresiás? Slepec, vidoucí však to, co vidoucím zůstává skryto. Ten, kdo nevidí vnější realitu, má vš ak vnitř ní vidění, je nadaný „věštným duchem.“ O vnějš í realitěsamozř ejměví, není slepý od narození, byl oslepen. Institut slepého věš tce v kř esť anské kultuř e užpř ež ívá jen jako literární vzpomínka, jinde dosud trvá jako souč ást lidového nábož enství. (V severním Japonsku je posvátná hora, zvaná Osorezan (Hora hrůzy), kde na okraji zmodernizované skuteč nosti jsou dodnes oslepovány ž eny, ze kterých se stávají š amanky. Šamanky, zvané itako, komunikují v mediálním transu se zesnulými př edky a často mluví i jejich hlasy. Nechávají se oslepovat, aby se staly vidoucími = vědoucími.) Teiresiás má vědomí vnějš ího pohledu, ale více nežkdo jiný musí naslouchat svému vnitř nímu pocitu. Jeho slepota není pádem do prvotního chaosu, jeho svět temnot a stínů, do kterého byl uvrž en za trest, je cestou, návratem do vnitř ního vědomí těla. Mýtus ř íká, že Teiresia oslepila bohyněAthéna, kdyžji spatř il v koupeli nahou. Později svoji kletbu zjemnila a dala mu dar rozumět ř eči věš teckých ptáků. Podle jiné verze ho oslepila Héra, kdyždal v jejím sporu s Diem za pravdu Diovi. Ten mu pak věnoval věš tecký dar. Ke sporu byl Teiresiás př izván jako expert vybavený velmi speciální zkušeností: př eměnil se totižve svém životěna sedm let v ženu poté, co udeř il dva pář ící se hady holí a zabil samičku. Stal se pak proslulou děvkou. Podobným způsobem se pak opět změnil v muž e, kdyžpř i stejné př íležitosti zabil sameč ka. Zakusil tedy obojí sexuální rozkoš , rozuměl ž eněi muži. KdyžZeus tvrdil Héř e, ž e ženy mají z lásky větš í slast, a ona to popírala, př izvali Teiresia za rozhodčího. Byla to jeho první expertiza mocným. A jakkoli důsledky pro něho byly ambivalentní, př iš el skrze něke své profesi. Leiropé byla jeho první zákaznice. Věš tba o Narcisovi byla první a hned úspěšná. Př edpověděl i Héraklovy budoucí slavné činy. Thébskému králi Oidipovi a královněIokastězjevil, že jsou matka a syn, kteř í se stali manželi. Opakovaněpř edpověděl Thébským události, které se pak skutečněpř ihodily, včetně zkázy jejich města, o které věděl, ž e ji nepř ež ije, tř ebaže mu Zeus daroval sedm ž ivotů. I v podsvětí mu Persefoné jako jedinému z duší zemř elých ponechala rozum a paměť . Věš til pak Odysseovi mnoho věcí, které se vyplnily, vč etnězpůsobu jeho smrti. Teiresiás byl sice slepý, ale vodila ho jeho dcera, věštkyněMantó - odtud mantika, umění věš tecké (či chiromantie). Druhá dcera Dafné se stala Sibylou. I jeho vnuk toto umění zdědil. Čím jsou Řekům věštné schopnosti? Podle obecného mínění jsou některé sny věš tné, těmi se ř ídil i Sókrates. Platón považ oval věš tecké schopnosti za projev nerozumné č ásti duše. Vykládání toho, co bylo věš těno, posuzování, co to znamená dobrého nebo zlého v budoucnosti, minulosti či př ítomnosti považoval za projev rozumu. Cení si tvoř ivého snění, rozumu, uvažování, kdy se snaží duše vnímat to, co nezná. „Věštba“ je iracionální, intuitivní. Interpretace je využ ití rozumu „snovým“, věštebným způsobem. Patoč ka nazývá „neustále působícím Teiresiem“ právěSókrata: je pověř encem božím a to tak, ž e jako člověk stále znovu odhaluje zaslepení těch, kdožse domnívají, ž e mohou setrvat v naivitě. Podle Patočky toto odkrývání klamu však Sókrates neprovádí z pozice vědění, nýbržna základěpozitivního náhledu, 8

který vš ak nesmí být chápán jako něco víc nežopět jen lidský pokus, tř ebaž e obsáhlejš í a podloženějš í. „Vždyťsókratovské daimonion (vnitř ní hlas) není nic jiného nežtato bož ská ochrana, které se dostává filosofujícímu, jenžbojuje proti zaslepení, a stálým tázáním, vynalézáním a rozvíjením ř eč i a ochotou odpovídat tak peč uje o duši obce, obojí je neoddělitelné.“ (Evropa a doba poevropská 63). Je zř ejmé, ž e Patoč ka tu má na mysli Teiresiův postoj a jeho poslání. Kdo je tedy Teiresiás po našem? Je tím, kdo zná pravdu o vnitř ním pohybu lidí. Ti o něm nemusí mít ani tušení. Proto zná Teiresiás jejich budoucí vývoj, jejich budoucnost lépe nežoni sami. Je tím, kdo varuje. Je tím, kdo sceluje muž skou a ž enskou polaritu, neboťjeho zkuš enost a znalost je androgynní: ví, jak se cítí muži i ž eny. Je tím, kdo je objednáván jako rozhodč í a expert, kdyžsi ostatní nevědí rady, anižby ho zř ejměnějak potř ebovali jinak. Pracuje pouze pro motivované, zjevuje jen těm, kdo mají zájem, své vědění jinak neprosazuje. Je tím, kdo je jiný, kdo není kaž dý, ale právěproto můž e vědět pro každého. Je tím, kdo sceluje vědomé a nevědomé. Jeho vědění uvádí do pravdy, aťje jakákoli. Př edvídá dobré i zlé. Jeho statusu by nejspíšodpovídaly významy, které pro soudobou společnost hrají ti, kteř í „myslí za druhé“ v hlubokém slova smyslu. Pro obec filosof, v setkání dvou bytostí psychoanalytik. Oba př idávají k běžnému, „pozitivnímu“ naivnímu vědomí negaci, př ekonání. Filosof odhlédnutí od toho, „co ví kaž dý“, k tomu, co se nemyslí. Psychoanalytik př ekonání vlastního nevědomí o soběsamém, př ekonání své zranitelnosti z tohoto nevědění. Po Teiresiověvěš tběse Leiropé smíř ila s tím, ž e se jí př ihodilo dítě. Jako dívka skuteč něnevěděla, že ř eka oplodňuje? Opravdu tak dětsky věř ila? Nebo si lehkováž něř íkala: „Pročby se to mělo př ihodit právěmně?“ Jako těhotná žena př ec jen dokázala svou bezbrannost proměnit v rozhodnost, odejít za věštcem, který dosud žádnou věš tbu nevyř kl, nebyl osvědčený, nebyl dosud použ itý právětak jako studánka, zrcadlící Narcise, právětak jako Leiropé, prvorodič ka. Věštci, Leiropé i studánce dělo se cosi (zjevování Narcise) poprvé. Jen taková čistá zrcadla jsou pro Narcise dost dobrá, vybraná. Leiropé se táž e na osud svého syna. A také musí jeho narození sdělit světu. Komu? Narcis v př íběhu je neustále obklopen jinochy, sestry nymfy pláčou na jeho hrobě. To se zdá př itakat domněnce, ž e Narcis není úplněsám s matkou, ale s bandou jejích družek. Jak př ijímají nymfy zprávu o nastávajícím mateř ství své kamarádky? Nejspíšse jí nevysmívají, protože: Kdo jsou ti jinoš i, Narcisovi vrstevníci, ž ijící mezi nymfami? Nejsou také sami dětmi nymf, děti bez otců? Snad Leiropé ř íkají: „Nebreč, holka, to užje takový nášosud nymf. Vž dyťse tak nic zlého nestalo (jenom byla znásilněna), vychovášsyna boha a nic tím neztratíš . Beztak jsme my nymfy věčněmladé a šancí se zamilovat máme nekonečněmnoho. My ti s malým Narcisem pomůžeme, pohlídáme ti ho, víme, jak to chodí. To zvládneš , budešskvělou matkou, budešmít krásného syna.“ Může se mít Leiropé jako znásilněná vůbec ráda? Měla se vůbec ráda, kdyžse sebou nalož ila tak, aby byla znásilněna? Obraz Narcise v matčiných oč ích byl nutnězabarven okolnostmi jeho poč etí. Nikoliv zrovna tuctovými, ž e? On je dítětem boha. Leiropé byla na jednu stranu znásilněna, bezmocná, ale na druhou stranu obdarovaná, bohem vyzdvižena. Na jednu stranu má toho parchanta nemanž elského, ale na druhou stranu je to Dítě boží. Oboje platí, jinak to není mož né. Vztah ambivalence. Leiropé musela Narcise na jednu stranu vidět jako dokonalého, a na druhou stranu v soběi v něm musela udrž ovat vědomí jeho nedostateč nosti, protož e jako uždokonalý by Narcis od matky mohl odejít. Ale on se od ní vlastněnikdy neoddělil. A Leiropé od syna vlastnětaké ne. Nenaš la si (jiného) muž e, nějakého blbého smrtelníka (bůh není k mání), aby nekontaminovala to bož ské, kterým byla poznamenána. Jenomž e tomu prvotnímu božskému se Leiropé vzdalovala v čase. Hle sekvence: Nejprve jako miminko byl Narcis dokonalý, a pak kdyžpovyrostl, tak užne. Kdyžse Narcis narodil, ješ těto bylo čerstvé. Ale za tř ič tyř i roky, to užnení žádné bož ské dítě. To užje parchant, který tř eba taky něco rozbije a nechce jíst př íborem. To už se zapomíná. Čím dál tím víc ten bůh uplývá do minulosti a matka je tady poř ád s dítětem. I tohle neposluš né dítěmusí Leiropé nějak zhodnotit, aby zůstala př ítomna stopa božského: Leiropé zbožš tí Narcise, vytvoř í obraz jeho krásy a dokonalosti. Jak? Projikováním a zrcadlením (viz dále).

9

Leiropé musela u sebe Narcise drž et, protož e souč asněs tím, že by odešel Narcis, odeš lo by i to božské, čím ona byla poznamenána a pozdvižena. Není pravda, že by Narcis nemohl navazovat vztahy k ž enám jenom proto, že nemohl napodobovat otce. Ona ani matka mu nezjevila nijakou sexualitu. Tím, že by si ješ těněkoho vzala, kdyby ona synovi ukazovala, jak se to dělá, jak ž ije žena s muž em, jednou by o svého (za penis dosazeného) syna př išla. Proto musela Leiropé ž ít s druž kami, s ženami. Žena je př eci ž enou ve vztahu k muž i, k němu je vymezena jako žena. Dokud tam není diferenciace mužského a ž enského, jak může být ž enské rozeznáno jako ženské? A proto on byl Narcis asi taky nediferencovaný, nezralý. Puer aeternus. Mož ná kdyby to př ekonal, kdyby neumř el u té studánky, mož ná by byl schopen stát se mužem, po té bolesti. Modravá Leiropé se stala matkou. Své mateř ství neplánovala, byla do něho násilněuvrtána. Rozhodla se dobř e hrát roli matky. Byla však dobrou matkou? Mnoho neplánovaných maminek se trápí pocity viny za to, že ke svému nechtěnému dítěti nemohou najít hluboký mateř ský vztah, nemilují jej. Psychoterapeuti se stále častěji setkávají s matkami, které nejsou se svým mateř stvím zdravěa plně ztotož něny. Trpí tím, ž e nemají rády své dítě. Zoufale a bezmocněse ptají: „Co mám dělat, pane doktore? Jak ho mám mít víc ráda? Jak to v soběnajdu? Nemůžu se donutit. Př ipadám si š patná. Mám strach ze sebe.“ Tyto matky, matky vnitř něnepř ipravené, jakoby mateř stvím zaskoč ené, č asto matky nechtěné, ale č asto také chtěné, samy nedostaly dostatek lásky, aby věděly, jak ji vyzař ovat. Nemají dost, co by daly svým potomkům, protož e samy neměly. Př itom obvykle hrají dobř e roli matky. O dítěse vzorněstarají. Snaž í se nahradit nedostatek citu lásky komfortem, podporou. Často také zdůrazňují snahu o rozvíjení alespoň intelektové a pohybové stránky dítěte. Matky, které alespoňvědí a táž í se. Kolik je matek, které nevědí, že vědí? Byla Leiropé, znásilněná nymfa, bez muže, dostatečněvědoucí a milující matkou? Není pravděpodobné, ž e by syna hruběodmítala. Narcis, jak nasvědč uje jeho zamilovanost do obrazu sebe sama, spíšprimitivnězvnitř nil, introjikoval milovaný a uctívaný obraz své matky o sobě. Milovala a obdivovala ho př espř íliš ? Taková matka musí být do značné míry uzavř ena př ed druhými i př ed sebou tím, ž e je pohlcena sebou. Pohlcena tou č ástí sebe, která slouží k tomu, aby se vyrovnala s nepř íznivou situací a vnějš ím světem. Psychoanalýza hovoř í o takzvaných obranných mechanismech. Označ uje tak postupy, kterými se chráníme př ed neúnosnými myšlenkami. Typy narcistických osobností se liší podle toho, jaké obranné mechanismy matka použ ívala k zakrytí toho, jací jsou. Popř ení a pýcha. Umístění toho špatného do okolí, jeho externalizace. Př eobsazení. Proti odmítnutí dítěte nastolení reaktivní formace, př ehnaného př ijetí a zájmu. Narcis jako dítěpotř ebuje matku k něč emu, a ona jeho k něčemu jinému. Míjejí se ve svých potř ebách. Potř ebují se, ale míjejí se v tom, v čem se potř ebují. Dítěmj. potř ebuje být zrcadleno a milováno za to, že je. Matka tedy nemá být jen k tomu, aby zrcadlila, má být i k něč emu dalšímu, a ona k tomu není. Může vůbec milovat, kdyžjí láska byla vyrvána/vnucena násilím? Jak se vyrovnat s tím, ž e ona je ta, která zrcadlí, a zároveňta, která do něj projikuje svůj idol? Zrcadlo př eci potř ebuje objekt jenom k obrazu. Leiropé jak matka je ž ivým zrcadlem, obraz vytvář í, dává mu vyrůst („Jsi ze všech dětí nejkrásnější.“ „Nikdo se ti nevyrovná.“ „Jsi božský.“ „Nemám ráda, kdyžjsi oš klivý, zlobíš .“) „Zrcadlo, ř ekni mi, kdo je nejkrásnějš í?“ ptá se dítěa chodí si pro odpověď, kterou čeká, do matčiných oč í. „Ty jsi nejkrásnějš í, ale běda ti, jestli se budešna to ptát někde jinde!“ Narcis propadl subjektivnímu vnímání někoho jiného. Nevnímá obraz jakož to obraz, ale jakoby originál. Co to znamená? Celý sebeobraz ztotožnil s tím obrazem sebe, který mu byl zprostř edkován. Narcis nemá o sobějiný obraz, jiné vědomí sebe nežto, které mu bylo matkou ušito. Jediný obraz o sobě, př evzatý. 10

Narcis necítí sám sebe, je bez mož nosti kontaktu se sebou. Př ístup k soběmá zatarasen matč inou projekcí. Narcis tak trochu je jako bůh, hrdý a pyšný. Tak jako byl jeho táta. Jeho táta se tak jevil, př epadl matku a zmocnil se jí z lásky. Alespoňto tak. Kdež to Narcis toho nebyl schopen. Neměl ani sám sebe. Nezmocnil se ani sám sebe. Táto, cos mi po sobězanechal? (Tak se také ptá postmoderní syn bez otce Pink, typicky „narcisticky“ nejprve uctívaný a pak zhroucený pohrobek matkou zbož š těného válečného „hrdiny“ z rockové opery Pink Floyd The Wall.) Kdyžnejsi, jako bys byl mrtvý. Nenechals mi tu ž ivého, milujícího otce. Nechals mi tu obraz. Já jsem chladný, pyšný a neš ť astný. (To vypovídá ledacos i o pocitech vtiskujícího zrcadla, Leiropé). Narcisův ž ivot v mýtu je pohybem mezi zrcadly v různých podobách (Teiresiás, matka, druhové, nápadníci, Échó, studánka). Na konci cesty má spatř it svůj obraz užsvýma oč ima, poznat sám sebe zmocnit se svého Já, prož ít se autenticky, v původním znění. Poznat, že je rozdíl mezi tím, co po něm chtějí, a tím, co chce on sám. Mezi tím, kým má být, kým se cítí být, kým je.

11

Kapitola 4 NARCISOVA DRUŽINA - čili my všichni ostatní Narcisovi nablízku ž ijí druž ky nymfy, jinoši, dívky, kteř í po něm touží. Omamuje je. Narkotizuje - dle Gravese je narcisový olej známé narkotikum. Je jejich bohem, ideálem, kterého se chtějí zmocnit. Ale Narcis je vskutku ideálem, nepř ístupným nezmocnitelným. Klid a smír v jeho druž iněje zajiš těn tím, že je k mání pro vš echny stejnou měrou, totižvůbec. Některým obdivovatelům se vyplatí ž ít v Narcisově, byť chladném, stínu (i kdyžnení snad výsadou stínu, ž e př ijímá do anonymity, že ukrývá totož nost nositele rozpálené hlavy?), v blízkosti onoho božského. Jiní zmírají, zavrženi, obětováni. Jiní se naš tvou. Objevují v Narcisovi bož ské a tím je pro něsvůdný. Ale nikoliv svádějící, on sám př eci nikoho nepotř ebuje, nikoho nechce, nikdo není tak dobrý, aby ho musel chtít. Narcisovi obdivovatelé se svádějí sami. Používají Narcisovy znaky dokonalosti jako katalyzátor sebesvádění (cožse př ihodí koneckoncůi Narcisovi samému u studánky). Stávají se zde svůdci i svádějícími se. Sebesvůdci. Jean Baudrillard v knize O svádění (Votobia, Olomouc 1996) cituje V. Descombese: „To, co zde svádí, není něco feminního, ale skuteč nost, ž e se to obrací na vás. Svůdné je pomyš lení, ž e jsme sváděni, a v důsledcích je právětoto být sváděn samotným sváděním. Jinak ř ečeno, svůdnická osoba je taková, v níž objevuje sváděná bytost sebe. Sváděná osobnost nachází v jiném to, co ji svádí, jedineč ný př edmět fascinace, rozpoznává sebe sama jako bytost plnou kouzla a svůdnosti, svůj láskyplný autoportrét...“ Narcisovi obdivovatelé se oddávají své touze po něm. (Volněpodle Baudrillarda, 1996): Svádět (se) znamená zemř ít jako skuteč nost a znovu povstat jako iluze. Znamená to zmocnit se vlastní iluze a pohybovat se v zač arovaném světě. Narcis je iluzivní bytostí, př eludnou. Strategie svádění je strategií př eludné léč ky, postihuje vš echno, co má tendenci prolnout se s vlastní realitou. Pokud samotná produkce vytvář í jenom objekty (reálné znaky) a tím získává jakýsi podíl na moci, svádění (sedukce) vytvář í iluze. Za to získává všechna práva a veš kerou moc, tedy i mož nost odkazovat realitu k jejímu iluzivnímu původu. Svádění klade nástrahy nevědomí a touze a př etvář í je v zrcadla nevědomí a touhy. Kouzlo svádění nespočívá v pouze př íslibu pudové rozkoš e, celé kouzlo zač íná někde jinde - v odevzdání se touze. Taková iluze nás š ť astněuchraňuje př ed naší „psychickou realitou.“ Narcis zatím nesvádí a ani nepotř ebuje být druhými sváděn (od své ž ivotní pravdy byl koneckonců důkladněsveden ješ tědř íve, nežsi ji vůbec mohl uvědomit). Jak odpovídá na touhu druhých po sobě? Dejme Narcisovi slovo: (Použito výpovědí úč astníkůpsychodramatických workshopůo Narcisovi, poř ádaných autorem v psychoterapeutických i ad hoc skupinách např . v rámci Týdne duševního zdraví, zář í 1996, Plzeň): „Říkáte mi, ž e jsem krásný, ale to slyším poř ád. Nemáte něco jiného?“ „To se rozumí samosebou, ž e jsem nejkrásnější. Pročmi to vůbec ř íkáte?“ „Neotravujte, nudíte mě. Nikoho nepotř ebuju. Mám vš echno, co potř ebuju.“ „Nedotýkej se mě, uš piníšmě. Běžpryč .“ „Co po mněvlastněchcete?“ „Jak mám být s někým, kdo není alespoňtak dobrý jako já?“ V souvislosti s těmito autentickými odpověďmi „Narcisů“ na touhu druhých stojí za uvedení úvaha Christophera Bollase, Narcisovy postoje osvětlující i v jejich odlišné postmoderní verzi (volněpodle Bollase: Narcis a trisexuál): narcistické, autoerotické libidinozní sebeobsazení staví na roveňhetero- i homoerotickému. Jestliže trisexualita je forma narcismu, jak se liš í od vlastního narcismu? Tato otázka vyž aduje, abychom zvážili, jak Narcis vede svůj erotický život. Ačkoliv je to konvenční vysvětlení, obzvláště v psychoanalytickém smyslu, považ uje Bollas za už iteč né vyjít z toho, ž e Narcis se zdá milovat pouze sebe. Jestliže si př edstavíme, že Narcisův vztah k soběbyl milující, pak jsme blíž e k současnému psychoanalytickému porozumění narcistické osobnosti.

12

Řekněme, že po nějakém čase se Narcis nedívá dále do zrcadla, ale př edpokládá, že ostatní jsou zrcadlem. O této formězrcadlového př enosu psal Kohut. Narcisův kř ehký př edpoklad vrozené krásy rozliš uje toto zvláš tní individuum od trisexuála. Kde Narcis př ebírá, př ejímá a př edpokládá lásku, trisexuál aktivněsvádí jiného. Bollas popsal náč rt Narcisova efektu na druhého. Zvláš těnás obeznamuje s tím, jak nudná taková osoba můž e být. Narcis př edpokládá, ž e má vš echno, čeho je tř eba, nevynakládá ž ádné úsilí, nevyhledává žádný objekt. (Př edpokládá se, že objekty jsou částí Self systému). Toto Kohutem formulované hledisko, platné pro Narcisův koncept Self-objektu, není platné pro trisexuála. Tento př edpoklad není pravdou o trisexuálovi. Trisexuál není ani př ehnanězaujat sebou, ani nudný. Vskutku, je obvykle velmi zajímavý, vysoce svádivý a zajímá se o druhého. Narcistické charaktery mají sklon svádět ostatní pasivními způsoby. Tím, že prezentují druhým obraz Narcisova Self.. Jeden Bollasův pacient, který spadá do této osobnostní kategorie, tenduje umístit se vedle ž eny tak, ž e se př edpokládá, ž e ona se zamiluje jeho prostou př ítomností. Ona je pozvána, aby byla na n ěj zvědavá a vyptávala se na jeho ž ivot. On tomu dostává tím, že vytáhne svoji ž ivotní historii, která je př iměř eně zajímavá, a ona se postupnězamiluje do obrazu, který jí on dává o sobě. Podle Bollasova názoru takové narcistické charaktery sebe ve vztahu neváž í. Namísto toho dávají jiným obraz sebe, který je ekvivalentní objektu, který Narcis o sobědrž í. Je to jemná distinkce, ale je důležité poznamenat, ž e Narcis př edkládá obraz ž eně, jedné z jeho vlastních výdobytků, tak, aby ona, př emýš lejíc o něm, zamilovala se do obrazu Self.. Po celou dobu je Narcis kontroluje a neskloní se, nepodř ídí se pravé intimitě. Trvá na tom, ž e jdou ruku v ruce v ž ivotěs ním jako vedoucím. Jestliže se ž ena pokusí svést narcistu a jestliž e její svádění je objektovědiferencované tak, ž e neobdivuje narcistovo Self, narcistický charakter se stává panickým. Bollas uvádí př íklad i takové proměny. Žena, která byla velmi př itahována k jednomu Bollasovu pacientovi, měla na tohoto člověka názory a hlediska odlišná od těch, která prezentoval on. Následoval zápas: buď ona př ijme jeho obraz sebe jako jediný možný, anebo bude po vztahu. Ač koli bojovala, jak mohla, o svůj obraz jeho, byla ve skuteč nosti odmítnuta. Každý den, kdyžpacient př išel na sezení, př emáhán narcistickým vztekem nad ní, nad jejím odlišným pohledem na sebe, mohl ř íci: „Věř il byste , co o mně ř ekla? Že o mněř ekla tohle?“ nebo: „ Ona si myslí, ž e jsem jako blb,“ Byl tak př ekonán narcistickým vztekem, že nebyl schopen zváž it hodnotu její percepce. Pro narcistický charakter platí: buďse ostatní zamilují do obrazu mne, jak jej př edkládám, nebo to nebude žádné partnerství. Obraz sebe a Self nejsou ovšem totéž . Ve skuteč nosti narcistův obraz sebe je v poslední instanci obrana proti prohlédnutí sebe. Proti zahlédnutí sebe tvář í v tvář . Je pravda, ž e trisexuál žije ve stejném děsu z intimního vztahu jako Narcis. Ale tam, kde Narcis dává obraz sebe, aby byl obdivován, trisexuál dává obraz ohraničené zkušenosti, zakapsované zkušenosti, aby byla zapamatována: Narcis: v tom měshledáte báječným. Trisexuál: ve mněto shledáme báječ ným. Narcistický charakter navš těvuje jiného s potř ebou a zve partnera, aby sdílel jeho naplnění. Trisexuál navš těvuje druhého se vzpomínkou, s bolestí, která probouzí ztrátu něč eho známého i druhému. Trisexuál stimuluje intenzitu mateř ské lásky, kdy se povaha bytí zdá být inspirována Érótem samotným. Trisexuálovým cílem je stát se vzpomínkou touhy druhého konvertovat. Stát se Érótem s generativní prokreativitou. Rozdělit se do dalš ích částí, do touhy, paměti, jednoty. Trisexuálova rodina, to není pooidipská rodina, diferencovaná skupina lidí s nezávislými touhami a zájmy, kteř í jsou schopni vzájemnosti. Trisexuálova zkuš enost jeho skupiny je jako preoidipská rodina. Konvertuje své milence do př átel a potlačuje skrze odehrávání afektivní stav Self v raném objektovém životě.

13

V literatuř e o narcismu se č asto opomíjí stupeňmoci a autority, kterou Narcis hodlá vykonávat ve svých objektových vztazích. Narcis cílí kontrolovat př ípadný efekt druhého na sebe tím, ž e pozná druhého a dá mu zamilovat se do svého sebeobrazu. Můžeme se ptát, kdo má moc ustavit podobu Self.. A následně: kdo má právo ustavit osud dětského Self? Podle Bollasova hlediska narcistův charakter je urč en vyvlastňováním, př ivlastněním mateř ské pozice, a to z důvodu raných konfliktůs matkou. Narcist př ebírá její funkci a mateř í sebe intenzívním a rigidním způsobem. Př edpokládá, ž e my vš ichni př ebíráme určité aspekty matčina idiomu a péč e v procesu vztahování se k sobějako k objektu naší vlastní péč e. Jenomž e v př ípaděnarcistického charakteru je tu př ítomna povážlivá frustrace a vztek na svou matku. Takž e v př ebírání péč e o sebe Narcis cítí smysl triumfu, získává kontrolu a moc nad zdroji sebeúcty. Kde Narcis získává moc tím, ž e př ebírá moc a kontrolu nad svou verzí sebe a vš ím, co s tím př ichází, trisexuál nalézá moc tím, ž e odmítá autoritu nebo př ímluvu. Trisexuál získává pozici v tom, čeho se vzdává. Ne tím, co získává nebo vlastní. Získává moc tím, že se jeví být echo. Dává druhému, ale tím, ž e tak činí, omezuje jak jeho funkci, tak funkci svou a vliv druhého. Stává se svědectvím paměti, svědkem historie, reprezentací potlačených oblastí Self druhého. Bývalí milenci k němu vzhlíží jako k tomu, kdo skladuje hodnotné části jich samotných. Kdyžse setkají, je zde vž dy tato tajná slast sdílené paměti. Co tedy Narcis činí v reálném ž ivotě? Př estane se dívat do zrcadla a př edpokládá, že jiní mají být zrcadlem. Narcis se nedává do vztahu, dává do vztahu svůj obraz. Vždyťon nemá vpravděsebe, to co má př ed očima je obraz sebe, který utvoř ila matka. To není totéž , všechno je tu tak kř ehké.

Échó V pohádkách se často král nebo princ na lovu oddálí od své druž iny př i pronásledování zvíř ete. Oddálí se tím i od obrazu, který o něm jeho družina pěstuje. Že je králem, to ví v lese jen jeho druž ina, obyvatelům lesa je to srdeč nějedno, př inejmenš ím mu to nemusí věř it, nemá to č ím dokázat, snad jen oděvem a chováním. Je králem skrze svou družinu, nad kterou uskutečňuje svou a která uskuteč ňuje jeho moc. Králi osamělému v lese, často bez moci, př iházívají se setkání, která určujícím způsobem změní nebo vyplní jeho osud. Je nucen vystupovat a jednat sám za sebe, nikoliv za krále, a také jeho informace nejsou tentokrát zprostř edkované, proto můž e dojít pravdy, poznání, náhledu. Může se setkat s Plaváčkem, najít si ženu z lidu, upadnout do moci druhých, naslouchat zvěř i, být zaklet č arodějnicí, dostat věš tbu. Také Narcis se jednou ocitne v lese sám, odlouč í se od druhů. Také jemu se př ihodí setkání, které nastartuje něco nového v jeho osudu. Setkání s Échó. Aždo té doby trvá Narcis v neměnnosti svého dětského údělu. Dokud se nesetká s postavami, které ho tak naléhavěvyzvou ke vztahu, č i - jak to vnímá on - si na něho učiní nárok. Ažadolescence, věk, kdy větš ina lidí do nějakého, alespoňplatonického, vztahu vstoupí, je tím opravdovým testem. Testem, v němžse krutě(pro druhé i pro něho) odhalí jeho nulová kapacita pro vztah. Narcis je věč ný jinoch, puer aeternus, pubescent, notorický panic. Věčné jaro, které ješ těneplodí. Je NEMUŽNÝ, nikdy se nestal muž em, ani chronologicky, ani sexuálně. Nymfa je sice také věč né mládí, nikoliv vš ak panenské. Víly jsou sestry. Byl po mámě. Neměl bratry, byl jedináč ek, a žil zř ejměv družině. Vyrostl mezi ženami, vskutku. Z hlediska psychoanalýzy lze hovoř it o psychosexuální nedovyvinutosti, nezralosti. Bude zajímavé sledovat dále, jak vypadá narcistická osobnost nikoli v 16, ale ve dvaceti, tř iceti, čtyř iceti letech. Échó. Échó je také vlastní bytostné určení být oslovována. „Slout“, tj. mít pověst, být jako ten, o němžse mluví, a „oslovovat“ mají týžslovní kmen, př ináleží k sobě. Ona nemůž e mít svůj vlastní projev, proto v tom oslovení je tak mohutněoslavena. Je to vlastnějediný způsob, kterým se můž e projevit. Chce poskytnout právěto, co poskytuje, protože jinak by byla němá - také by vztahověneexistovala. Chce být sluchadlem,

14

ozvěnou. Ozvěna je pro sluch to, co je zrcadlo pro vid: je-li zrcadlo z definice věrné, musí být ozvěna taky věrná. Échó jako první v Narcisověživotěmu nenabízí a nevrací jeho sebe-obraz, ale to, čím on je vztaž en k druhým. Zálež elo jen na něm, jestli se pozná v tom, jak zachází s druhými. Jestli pozná ten ovládající a kontrolující způsob zacházení se svým okolím: „Pojďsem! Pročse schováváš ?“ Ovládající, kontrolující a zároveňodpuzující: „Raději umř ít, nežs tebou spát,“ cožse také stalo. (Narcisova př edstava ztráty sebe v intimitě, u některých i sexu vůbec!). Snad proto se poprvé odehrává odhalení Narcisova způsobu komunikování s okolím, a nikoliv jeho krása, protože se jedná o setkání v rovinězvuku, slova, hlasu, ozvěny. Ve vidění jsme více vztaženi k sobě, ve slyšení jsme vztaž eni k druhým. Narcis má potř ebu kontrolovat - sebe i druhé. Ale co mu Échó zrcadlí, kdyžje jeho věrnou ozvěnou? Dělá mu zrcadlo v tom, jak on zachází s druhými. A Échó to těší. Že ř íká, že můž e opakovat. Narcis př edvádí pohyb preobjektové vztažnosti, ambivalenci, nespojení. Chodí kolem Échó, nevidí ji, nevnímá ji jako objekt, vš ímá si jen svých vlastních pocitůz této chvíle. Př ivolává nymfu k sobě, zakusí hrozbu intimity, a tak ji zase rychle zapuzuje. Dokud mladík Échó láká, může mít ona pocit, ž e situaci zvládá. Splní se, co si ona př eje: můž e mít pocit kontroly. Ale to je právěto, co Narcise děsí, co v něm vyvolá paniku. Narcis atrahuje Échó odrazem Self, pak ji zapuzuje. Échó jen chce, aby bylo zř ejmé, že ona je ten druhý. Échó se nechala zahnat, plná bolesti a studu odchází, ztrácí své tělo, které Narcisovi nahnalo hrůzu, vytrácí se ve skalách. Lze ř íci, ž e je taky narcisticky zranitelná. Její úcta a láska k sobězávisí na tom, jestli ješ těfunguje, jestli ješ těmluví, jinak je němá. Živá a projevující se je Échó jen ve vztahu. Velmi záleží na tom, jestli je oslovena, jen tak může cítit úctu a lásku k sobě. Opravdu nemůž e začít hovor první, byla skuteč nězraněna, Hérou uskř inuta. Jestliž e Échó to táhne k lidem, aby vůbec mohla promluvit, a zároveňje odsouzena být pasivní, nesmí mít vlastní projev myš lení, zaujímá depresivní pozici par excelence. Échó sama má své trauma, které odehrává ve vztahu k Narcisovi, ale nevyř eš í. Mladík prchne a ona je znovu odňatá sama sobě. Ameinios Krasavec Narcis měl nápadníky obého pohlaví. KroměÉchó vznáš el na něho nárok i Ameinios. Graves in Řecké mýty I, Odeon, Praha, 1982, str. 299: „Jednou poslal Narkissos mečsvému nejvytrvalejšímu nápadníkovi Ameiniovi, po němžje pojmenována ř eka Ameinios. Je to př ítok Helissónu, který teče do Alfeia. Ameinios vyzval bohy, aby pomstili jeho smrt, a zabil se na Narkissověprahu. Artemis prosbu zaslechla a dosáhla toho, že se Narkissos zamiloval. Milostné naplnění mu př itom odepř ela.“ Obtěžoval Narcise. „Běžse bodnout,“ vzkázal mu Narcis svým chováním.

15

Kapitola 5: NEVZTAŽNOST JAKO SPECIFICKÝ MODUS VZTAŽNOSTI Zatím nám vychází, že je Narcis necitlivou zkázonosnou zrůdou. Př ece vš ak musíme vyjít z toho, ž e Narkissos je, alespoňnapůl, bytost lidská či alespoňantropomorfní. Z nějakého spojení se zrodil, nějakého způsobu kontaktu s druhými byl měl být schopen. Jaký druh vztažnosti se v jeho nevztaž nosti odhaluje? Co se v ní vlastněprojevuje? Prochází jakoby netýkán druhými, př estož e o něho usilují, svým druhem. Narcis je jakoby druhem sám pro sebe: ačje to absurdní, splývá se sebou jako sám než ivý. Užjsme si zvykli na smrti pro nic za nic, nanicovaté. Původní př íběh Narkissův vš ak vyvstane ostř eji, uvědomíme-li si jej v kontextu antického světa a na pozadí autentické ř ecké mytologie. Řecký svět a ř ecká božstva povstala spojením a sdružením. Vládce bohůZeus se spojuje s kaž dou, božskou či lidskou, a z kaž dého spojení povstává nové potomstvo. To Druhý zajiš ť uje mne - na potom, po mně. Celá ř ecká mytologie je jediný proud plození, bož ský hymnus na generativitu. I smrtelníci to vědí: „Je údělem člověka př ipodobňovat se nesmrtelným bohům,“ vysvětluje Platón. Jen nemnohým je dáno zajistit si nesmrtelnost velkými skutky a velkými slovy. My obyč ejní si ji získáváme ve svých dětech a jejich dětech: to je naše vitální transcendence. Narkissos zemř el jako izolovaný jedinec, jako pouhý jedinec bez Druhého. Paradoxnětím umírá nejen jako jedinec. Co hůř , zemř el bez potomstva. Pouze sám soběrodem, umírá jako rod. Jeho smrt je dvojnásob, trojnásob nanicovatá: nezanechal po soběvůbec nic (...raději velké Nic nežmalé něco). Horší osud, snad kroměbezectnosti, stař í Řekové neznali. Osud Narkissův je také - jiná př edzvěst postmoderní doby - obrazem fragmentovaného bož ství. Př i jeho zrození bozi neručí za jeho osud: nevyslovují svou věštbu, ani nevarují. Násilně, znásilněním své matky, je vržen do světa. Nikdo z bohůse dál nestará. Avšak právěna vrcholu své narcistické illuse, v opojení svou svobodou bez ohledu na druhé, svou totální soběstačností, je bohy ztrestán: za to, ž e naplňuje právětu výbavu, které se mu dostalo. Jaký výsměch!

DRAMA ODMÍTNUTÍ/ODEPŘENÍ Celým př íběhem od samého poč átku do konce se vine tážtematická linie: odmítnutí Druhého usilujícího o sblížení. Tato linie se manifestuje v rozkmitu mezi popř ením a odepř ením touhy po blízkosti druhé bytosti. (Z hlediska psychoanalytické vývojové psychologie Narcis př edchází Oidipovi, jde o preodipské formy lásky - př ed objektními vztahy.) Př íběh je brilantněvystupňován, graduje dramaticky. Iniciální odmítnutí je utroušeno jakoby mimochodem, téměřledabyle a samozř ejmě. Také je všemi interprety, Freuda nevyjímaje, př ehlíž eno. Právětak Narkissův otec ledabyle utrousí své semeno, nestaraje se, co bude potom, nestaraje se o potomka. Jeho cílem př ece není založ ení rodiny, nýbržzmocnění se bezmocné - snad i bezstarostné? - dívky. Je př ece bůh, je mu vše, alespoňv jeho ř ekách, dovoleno. Avšak důsledná interpretace toho, co následovalo, dokládá, ž e toto odmítnutí iniciální bylo téžodepř ením iniciačním. Nejprve anonymní zavržení milenci obého pohlaví. Pak Échó - dramaticky rozvinutý př íběh odmítnuté touhy. Amenios - není to téměřNarcis sám, ten „nejvytrvalejš í nápadník“? Zde je skrytý smysl jeho chování, popř ení odmítnutí: „TO NE JÁ JSEM ODMÍTNUTÝ, TO ONI!“

16

triumfuje zraněná neuspokojená touha. To můž eme považ ovat za vyř ešenou hádanku Narkissovy motivace a jeho chování.

Narcis jako objekt zrcadlení Poslední roli zrcadlení v Narcisověž ivotěhraje studánka, pramen. Př ipomíná zrcadlení v prameni Narcisovi ono ž ivé zrcadlení, které zakouš el od své matky? Pojem zrcadlení uvedl do psychoanalýzy americký analytik vídeňského původu H. Kohut, zakladatel tzv. Self-psychologie (psychologie Já či př esněji psychologie „sebe“ a „sobectví“). Označ il jím láskyplný a obdivuplný pohled, jímžse dívá milující matka na své dítě. Zrcadlení je výsostná metafora. Filosof Eugen Fink, student a př ítel Husserlův a Heideggerův, analyzoval v eseji věnovaném zvláštnímu bytí světa hry (Oáza š těstí) fenomén obrazu v zrcadle. Použ ívá prostý př íklad, který zná kaž dý: zrcadlový obraz, který vrhá topol na bř ehu jezera na tř pytící se hladinu. Co je to zrcadlový obraz? Jako obraz je skutečný, je to skuteč ný odraz skutečného stromu. Avšak v obraze je zobrazen strom, ale tak, že se vyskytuje pouze v prostř edí zrcadlového zdání, nikoli ve skutečnosti. Zdání této povahy má svébytnou skutečnost: obsahuje v sobějako konstitutivní moment své skutečnosti urč ité specifické neskutečno. Obraz topolu nezakrývá kus vodní plochy, na nížse zrcadlověobjevuje. Zrcadlení topolu je jako zrcadlení skuteč nou věcí, a zároveňv soběobsahuje neskuteč ný topol zrcadleného světa. Jestliže zrcadlový obraz v soběobsahuje jako konstitutivní moment své skuteč nosti urč ité specifické neskuteč no, plyne z toho následující: ž e neskuteč no spoluutvář í toto zvláštní skuteč no, bez neskuteč na by nebylo této skutečnosti. Neskuteč no vyvolává existenci skutečna a je to jiná skuteč nost: skutečnost zrcadleného obrazu. Tuto „jinou skuteč nost“ nazývá filosof ontickým = jsoucím, skutečným zdáním. Jsou jimi objektivněse vyskytující obrazy, jako popsaný obraz v př íroděa koneckoncůjako Narkissův obraz v prameni. Mnohonásobněč astějš í je však naš e zkuš enost s obrazy, které se nenaskýtají, ale které byly jakož to obrazy vytvoř eny. To je taková oblast skutečnosti, kterou si postmoderní doba navykla označ ovat jako virtuální realitu. První zhotovený nástroj, první totem, první obraz, první pravidla mezilidského styku a komunikace vyznač ují zrod virtuální reality jako výsostnělidského světa symbolické reprezentace a symbolické komunikace. A máloco vyjadř uje charakter postmoderního světa tak, jako konstituce skuteč nosti virtualitou. Zkusme si př edstavit svět, ve kterém je hrst otesaných pazourků, první zhotovené lož e, první totem, pouhým zrnkem písku ve velemoci př írody - toho, co je samo od sebe. Zkusme si př edstavit svět př ed pouhým tisícem let, kdy několik osad v Čechách bylo spojeno špatněprostupnými stezkami v moř i pralesa. Zkusme si př edstavit svět, ve kterém jen menš ina lidí uměla číst a kdy v celém Království č eském bylo několik desítek knih, této první virtuální reality par excellence. Kolik z toho, co je samo od sebe (nebo od Boha), v našem současném světězbývá, zvláštěž ijeme-li ve velkoměstě? Země, která je zakryta dláž děním a stavbami a takto se ukazuje jako to, co je ve své původnosti zakryto, co se samo od sebe nevystavuje pohledu. Nebe, které jižnení zabydleno bohy, ale počasím, které je důlež ité pouze kvůli výběru obleč ení a nastavení topení. Lidé, kteř í nejsou sami od sebe,

17

ale proš lí intenzivním zrcadlením jako objekty symbolické reprezentace svých rodič ůa neustávající intenzivní výchovy symbolickou komunikací k symbolické komunikaci v symbolické komunikaci. Co potom Narcis u studánky vnímá? Teprve u pramene - u pramene poznání? - se do sebe zamiluje. Neměl se rád, a neměl rád ty druhé. Aťjde člověk kamkoli, vždy znovu setkává se sám se sebou, se svým zrcadlem, svou anatomickou podstatou. V zrcadle vidí sebe skutečného i sebe neskutečného. Je trýzněn svojí skutečností i neskuteč ností. Ve skuteč ném zrcadle je obraz jeho samého o něm samém, sebeobraz, Self-image. Kdo bloudí, kdo není sám u sebe a sám se sebou, sám sebou, ten je bloud, má bludy, bludný sebeobraz. Je sám obětí své iluze: vehrál se do ní. Vž dyťo tom sám hovoř í: blud, klam, to je můj výkon. To já si zaslepuji vůči tomu, co je. Mohl se setkat s touto, zcela urč itou, zkušeností sebe jako jedinečněkrásného, obdivuhodného, láskyhodného, kdyby vůbec nikdy zrcadlení nezakusil? Kdyby nebyl původněsvojí matkou „zrcadlen“, totiž milován a obdivován? Kdyby se nedozvěděl, že je krásný? Psychoanalytikové se ve své práci s klienty, kteř í toto „zrcadlení“ buďve svém dětství nikdy dostateč ně nezakusili, anebo v zrcadleném obraze zakouš eli př ílišmálo ze svého skuteč ného Já, znovu a znovu setkávají s týmžúkazem: Na ocenění, uznání, respekt nereagují tito pacienti jako ostatní lidé, ačpo něm touž í tolik, jakoby po nič em jiném. (Scheler popsal tyto jevy ve své psychologii resentimentu - nepravou, odvozenou touhu.) Nejsou schopni je „podrž et“ nebo dokonce vůbec př ijmout jako takové. Vš e pozitivní o nich samotných jim př ipadá cizí, jakoby určené někomu jinému. Jakoby na tomto místěsvé psyché měli hluché a slepé místo. Nebo v nich uznání vyvolává stísňující pocit, že si je nezaslouží. Př ípadněpodezř ení, ž e kdyžocenění př ijmou, stanou se objektem manipulace a vydírání. Zdá se pravděpodobné, že se v Narcisovi aktualizovalo něco, co sice postrádal, „znal“ to, ale nevěděl o tom, ž e to postrádá. Co vidí ve voděa co mu probíhá hlavou? Zmírá žalem, poznává, že je na hranici svých možností: ž e JÁ JSEM JENOM JÁ a nikdo jiný. Poznává, že obraz není on, kdyžs ním chce splynout, s než ivým, umírá. „Škoda, že ten př elud krásný nelze obejmout“, uvědomuje si, ž e celý ž ivot tráví v jakési hř e, illusi, do nížbyl vehnán (sudič ky). Co se tedy skrývá v lásce tak náhle vytrysklé nad studánkou? Láska a obdiv, které kdysi zakouš el. Avš ak o jaký druh lásky se jedná? Nejde vš ak o lásku k objektu, lásku k druhému takovému, jak je ve světětělesně, skuteč ný. Jde o splynutí, symbiózu, ve které se sám Narcis tělesněztrácí, jeho skuteč né Já zmizí. A jde také o splynutí se zcela určitým obrazem. Čím zaníceněji je Narcis spalován touhou po tomto splynutí, tím více ztrácí skuteč ného sebe, ažse ztrácí a zmírá, truchle po obrazu ideálního Já, které na chvíli zazř el. Co miluješ , ztratíš . V tom se zrač í základní narcistický problém. Co miluji, co se mi líbí, nemohu nalézt. On sám chce být hoden, ne být obětí. Zdánlivězvítězil, byl př eci nejlepší. Pěkněponuré vítězství, vítězství k prohř e. Jižse uvítězil, čili prohrál. To, co vyhrává, je nemožnost. Smrt však není těžká. Nežžít v této trýzni, v této nemož nosti lásky, ke druhým i k sobě, to raději smrt....... Květina, která po něm zbývá, narcis, je zpř edmětněním jeho jakož to obrazu, symbolem narcistického obrazu krásy, která omamuje, ale ze které nikdo nic nemá - kroměobdivu. Sapfó ř íká: „Smrt je zlo, tak bohové urč ili, vždyťkdyby krásná byla, sami by umírali.“ Narcis je synem boha, polobůh. Takž e umírá jenom napůl, ta lepší polovina, božská, zůstává. Nezbývá po něm u potoka mrtvola, nýbržkvětina a kameny. Mrtvola není hezká, nevoní, kazila by obraz ideálu.

18

Př íroda lká nad Narcisovou smrtí, sestry nymfy také. Matka vš ak nikoliv, není př ítomna: nesmí brát smrt svého syna vůbec na vědomí? Př estož e byl všem Narcis užitečný „jenom“ jako ideál krásy, všichni vyjadř ují soucit. Soucítí s ním jako sč lověkem, který se nemohl zmocnit sám sebe, který neměl sám sebe a který to poznal v poslední chvíli svého ž ivota. Co ř íkají př edstavitelé hlavní role v psychodramatech o Narcisovi nad studánkou?: „Jak je mož né, že jsem tady úplněsám?“ „Já to chci! Nikdy jsem neměl nic tak krásného! Ale jak si to mám vzít? Já si to nemůžu vzít! Jak je mož né, že něco mít nemůž u? Říkali jste př eci, že mám a budu mít vš echno!“ „Mněteďuž nezbývá, nežto zabalit. Já takhle nemůž u dál žít, s tímhle poznáním. Podvedli jste mě!“ Sumou: „Vždyťty ses na mně, matko, pomstila! Udělala jsi mi, co on udělal tobě!“ (tato myš lenka je zř ejmě nevědomá, o to více vš ak bolí). Ani po smrti nedochází Narcis klidu, nesplyne sám se sebou, nezmocní se sám sebe. Podle Pausania (IX, 31,6) se stále zhlíží ve vodách Styxu, svému obrazu nablízku. Čili: narcistická PSYCHÉ je neměnná. Hérakleitos ve slavném výroku o hř e kosmu klade rovnítko mezi běh světa a věk. Urč itá epocha je charakterizována urč itou „hrou“, která má ovšem kosmický rozměr, konstituuje svět této doby. Narcistická epocha není věkem lásky k sobě- je to věk lásky k idolu sebe. Pouze naš e pravé Já poskytuje možnost opravdové lásky k sobě, která umož ňuje i opravdovou lásku k druhým, protož e v autentickém Já je vž dy druhý spoluzahrnut. Idol, nepravé a nevlastní Já, je jakoby figurou, zrcadlenou na pozadí zrcadla. Tam, kde se opravdové Já stalo (známým, ale nevnímaným, nemyš leným) pozadím, zbývá pouze vymezený a omezený prostor pro lásku k idolu. K idolu sebe, jak nám byl „zprostř edkován“ potř ebami, které do nás investovali rodiče svým zrcadlením, výchovou, svými projekty o nás. Co to tedy je ono rodič ovské zrcadlení, matčino zrcadlení, které nás můž e uvést v klam o sobě? Je to věrná kopie reality? Díváme-li se s pýchou, láskou, obdivem na milované dítě, kojence, batole, vnímáme dítě, jaké je. Zároveň vš ak zakoušíme a vnímáme také to, co vychází z nás samotných, anižsi to uvědomujeme...: projekt dítěte, který částečněvědomě, částeč něnevědomětvoř íme a nosíme ve své hlavě. Naše zakouš ení toho, kým pro nás dítě, naš e př edstavy o jeho budoucnosti, ambice, př ání, úzkosti... To všechno a více se promítá do projektu dítěte a zapojuje se imaginárnědo hry, kdyžse díváme na dítěskutečné.

NARCIS JAKO OBJEKT (a oběť) HRY Zrcadlení má v sobějakýsi moment, který nacházíme ve hř e. Objektivní ontické elementy jsou spojeny s elementy subjektivními, fantazijními. To je bytostným rysem světa hry - virtuální reality, kterou hra produkuje a která ji charakterizuje. Hraní (opět podle Finka) je skuteč né chování, ježv sobězahrnuje „zrcadlení“, totižherní chování podle rolí. Děvč átko si povýší z moci své imaginárněprosycené produkce hadrovou loutku, ježje jako věc panenkou, na živé dítě. Tím sebe vpraví do role „matky“. Světu hry patř í vž dy skuteč né věci, avš ak č ástečněmají charakter ontického zdání, částeč nějsou obestř eny subjektivním zdáním, ježmá původ v lidské duš i. Hraní je koneč nou tvorbou v magické dimenzi zdání. Jestliže nacházíme toto „ontické zdání“, př edobraz virtuální reality vytvář ené č lověkem, ve fenoménu zrcadlení i v př írodě, očvýslovněji a záměrněji je vyjádř eno ve světěprodukovaném lidskými výkony tvorby a komunikace? Jde o „kosmickou“ hru, o výstavbu světa obrazem a z obrazu.

19

Není náhodou, že americký psychoterapeut Eric Berne, zakladatel tzv. transakč ní analýzy, tvůrce teorie životního scénář e jako konstitutivního rámce individuálního lidského osudu, použ il označení „hra“ pro určitý druh „psychopatologie kaž dodenního soužití“ - pro hry , které lidi hrají mezi sebou se sebou. Hraní je vždy zacházení s nástroji a pravidly hry. Druhý je užíván ve hř e, která má svá pravidla, jako objekt tak, ž e je zároveňi obětí. Hra je svobodnou produkcí, ale hraní je př ísněvázanou č inností. Narcis je objektem zrcadlícího obrazu o sobě, do kterého se vehrál, se kterým se ztotož nil, a v tomto smyslu také obětí svého obrazu. Tento obraz, narcistická iluze o dokonalosti, dokonalé kráse, obdivuhodnosti, nebo výkonnosti, nebo ... prostěskvělosti, obsahuje zajisté fantazijní elementy, které zakrývají pravdu a svobodu. Zakrývají skute č né poznání. V tom je varovný smysl je Teiresiovy věš tby: Dokud nepozná sám sebe. Poznat, v evropském slova smyslu, je uvidět, zejména pak v ř eckém slova smyslu. Narcis byl vtažen do jakési hry na utvář ení nové skutečnosti pomocí neskutečnosti. Je to patrné z toho, ž e nezapochyboval, nepoložil si otázku o tom, je-li jeho sebevidění koherentní s jeho originálním skuteč nem. Narcis si neklade otázky. Narcis se neptá a to je osudové. Neptá se sám sebe, nedotazuje se na svůj pobyt, svůj ž ivot. Nebo se dotázal a to, co zahlédl, jím otř áslo? Narcis setrvává u obrazu. Obraz je krásnější nežveš kerá skutečnost, skuteč nost druhých, např íklad Échó nebo skutečnost sebe. Jako lidé však svoji skuteč nost, své opravdové Já nemůž eme uzř ít, tím méněvyčerpat, v zrcadlovém obrazu. Sebe sami opravdu zakusíme a uzř íme jediněve vztahu, ve vztahu k soběa druhým. Vztahoval se vůbec Narcis k soběsamému opravdově, nežse setkal se studánkou? Neklade si tuto otázku, a proto nedostává odpověď. Je pouze vyč erpán tím, ž e si nemůž e splnit - co vlastně? Př ání, nebo potř ebu? Jaký je rozdíl mezi př áním a potř ebou? Potř eba je to, bez č eho nemůžeme být, př ání je to, o čem sníme, ale bez čeho se obejdeme, i kdyžtř eba nechceme vědět, že se bez toho obejít můžeme a vnímáme př ání jako potř ebu. A tato neschopnost rozlišit př ání od potř eb právěcharakterizuje tzv. narcistické poruchy sebe. To, jak se Narcis projevuje ve vztahu k sobějako k obrazu, jak se identifikuje se zrcadlením, ukazuje na takzvaně archaickou povahu jeho narcismu: Obrazu nesmíšbýt za žádných okolností nevěrný! Narcisova osobnost imponuje pýchou, jakoby byla nestydatá, stydí se ti ostatní. Stud je „odš těpený“ pocit, který není prožíván, ovšem za cenu zmrtvění (totálního) komunikace a participace. Scvrklý stud lze ož ivit něčím tak prostým, jako je tělesné spojení s druhým. A podle orfického mýtu je dokonce prvním bohem strojitelem a hybatelem ERÓS. A Narcis je zdánlivě, „virtuálně“ někým, kdo můž e být na sebe pyšný, exhibovat, a př itom se nezaplést. Zpř edmětňuje zakázaný, upř ený, odštěpený fragment Self Échó, které je Échó schopna uvést do vztahu a sama se k němu vztahovat - schopností svého vztahu k Narcisovi. Jednak se vztahuje k němu, chce ho, jednak k těm prvkům sebe, které má odštěpené od svého sebeprožívání a jednání a které nachází v Narcisovi. Narcis NENÍ všemocný. Toto je ono poznání, př ed kterým věštba jeho matku varovala! Krása není vlastní př íč inou jeho pohrdání citem a vztahem, je jen šť astnou náhodou, která jeho pohrdání umož ňuje odehrávat za elegantní atraktivní maskou: „To ne já jsem opuštěn, já opouštím. To ne já jsem pohrdán, já pohrdám“. Tak slepěnese dál to, co mýtem bylo odkázáno. Odehrává nutkavěna druhých, jak bylo zahráno s ním. „ Aťtaké cítí, jak mi je“, je nevědomým motorem takových akcí.

20

Kapitola 6: DIAGNÓZA NARCISTICKÉ PORUCHY OSOBNOSTI - ZNAKY DLE PSYCHOANALÝZY A DSM Př estož e obdobím raného narcismu prochází v dětství každá osobnost, postoj těch, kteř í raným narcismem více méněbez úhony proš li, k těm, kteř í si vypracovali tzv. narcistickou strukturu osobnosti, je č asto velmi kritický. Narcistův ž ivot je totižz nezbytnosti zaměř en na vytvoř ení co nejlepš ího obrazu sebe v jeho vlastních očích. Mikota, 1992: „Nejdůlež itější povinností, nikoliv primárněradostí, těchto pacientůje být báječ ným.“ Touto snahou je prostoupeno narcistovo chování, jednání, vstupování do vztahů. Nemá jinou mož nost nežli hovoř it o sobě, o své práci, svých výkonech a výsledcích, často se trápí tím, ž e nejsou dost dokonalé. Př edpokládá, že lidé kolem něho mají stejný zájem na perfektnosti jeho obrazu, jako měli jeho vlastní rodiče. A č asto kolem sebe narcist takto nastavené lidí nachází, takové on př itahuje a vybírá si. Poskytuje jim za jejich př ítomnost, vztažnost, péči a obdiv nevídané zisky: on je jejich ideálem a na ně, jeho obdivovatele, dopadá stín jeho Ega, skrze něhožse také tak trochu stávají dokonalými. Je jejich bohem. Mikota, 1992: „Pokud mu to druzí nepotvrzují, má k tomu jen dvěvysvětlení: °Nejsem skvělý, nemám proto na světěco pohledávat.° Nebo: °Lidé mou skvělost nepoznali.° Z druhé mož nosti jim vyplývají dva závěry: a) °Bliž ní není schopen mne docenit. Je logické, že jím za to pohrdám.° b) °Bližní mou skvělost mohl vnímat, a je tedy př irozené, ž e ho za to nenávidím ažza hrob, a budu-li mu dělat to nejhorší, co umím, není to nic v porovnání s tím, jak on mi ublíž il.°“ Narcist jaksi neumí vztahy. Př ijetí druhé osoby je u něho podmíněno bezvýhradným př ijetím jeho samotného, poskytováním mu péče, podpory, všestranné pozornosti. Mikota, 1992: „Př iberou-li (narcistické osobnosti) někoho, často nevědomky, za selfobjekt, jsou na jeho empatickou odezvu mimoř ádně př ecitlivělí. Př ed podobnými zraněními se v běžném životěchrání nejčastěji distancovaností. Na druhých lidech jim zjevně, nebo pod maskou zdvoř ilosti, pseudosrdečnosti a č asto i š armantnosti, vůbec nezálež í.“ Je také rád motivován k podávání výkonů, k jejich př edvádění. Slast z exhibice je slastí z př ijetí. Je ž ádoucí, aby narcistův obdivovatel neposkytoval totéžnikomu jinému a pravý narcist ani nepř edpokládá, že on by měl něčím podobným oplácet. Je prostěnejlepš í, jediný a tak to má být. Narcistovy vztahy jsou „v poř ádku“ a fungují do té doby, pokud oba partnery spojuje a uspokojuje jediný společ ný zájem: zájem o narcistovu osobu. Ukáž e-li se, ž e tomu tak není, narcist to chápe jako zradu. Nesnaž í se nijak vztah proměnit, musel by pozměňovat sebe a to je pro něho sebevražedné. Zůstane naprosto stejný, jen vymění partnera. Není pro něj totiždůlež itá osobnost jeho partnera (jakéhokoliv: pracovního, komunikač ního, ž ivotního), nýbrž funkce, které mu partner plní a poskytuje. Partnerovy potř eby jej naprosto nezajímají a pokud je vnímá, tak jako př emrštěné a nepř íjemné nároky. Narcist nikdy nemusí o nikoho výrazněusilovat. Vž dy má kolem sebe druž inu př ipravených obdivovatelů, kteř í se mu chtějí př ipodobnit jako k ideálu (viz sekularizovaná touha po doteku s bož ským). Druž ina obdivovatelůbývá č etná, protože problém ztráty, hledání, nenacházení ideálu je velmi univerzální. Úspěš nému narcistovi se dostává vždy dostatek lidí k používání. Zachází a manipuluje s nimi téměřbez omezení a ješ těv nich budí momentální spokojenost, protož e narcistova družina jsou lidé s právětakovými Self, která lač ní naplnit se oceněním skrze narcistu, pro něhožvykonávají úkoly ve svých funkcích. Narcist je pánem č asu. Hle, on vš emocný. Považ uje za samozř ejmé, ž e mu všichni dávají svůj čas k dispozici, blokuje jejich časy pro sebe, vytvář í takové př ílež itosti, aby na něho bylo čekáno. On má více času než li ostatní, „dokáž e“ do plynutí č asu vsouvat mezičasy. A navíc: Narcist „nestárne.“ Můž e se odváž it riskovat a vyčerpávat se k smrti pro své výkony, neboťon je „nesmrtelný.“ Neplatí pro něho pravidla jako pro druhé, neboťon je jiný: prostěnejlepš í. Narcistovi př esto něco stále chybí, př ipadá si prázdný, nehotový, nedokonalý, ne dost milovaný. Chvíli se může těšit ze svých úspěchů, ale užsi př ipravuje pro sebe další př ekážku, kterou musí př eskočit, aby byl lepš í. Sebepožírací bičza jeho zády jej plnězaměstnává. Osobnosti, které netrpí patologickým narcismem a ani nehrají s narcistou žádnou roli v jeho hř e na dokonalost, mohou vidět narcistu jako kohosi nepř íjemného, zahleděného do sebe samého, sobeckého.

21

Ti, kdo netrpí úzkostmi z nepř ijetí a nechápou strastiplnost podmínek, za kterých je narcist př ijímán (sám sebou a ješ tějen částeč ně!, cožzáleží na míř e jeho vhledu do vlastní situace), mohou považ ovat narcistovu prezentaci výsledků, s úzkostí př edkládaných k př ijetí, za bezostyšné vychloubání se. Totižto, co si ne-narcistní lidé umí udělat a podržet sami: váž it si sami sebe, oceňovat se, narcist dostává skrze druhé, použ ívá je k tomu a musí je mít stále k dispozici, protož e s kaž dým novým úkolem, který si stanoví, se dostavuje nejistota, zda je př ijímán. Narcist ž ije v neustálé komunikaci se svým nepravým Self, které jej nutí být stále grandióznějš í, pokud možno ješ těvšemocnější, dokonalejší. Jak tato povinná potř eba dokonalé skvělosti prolíná náškaž dodenní ž ivot ukazuje zejména jazyk: tady např íklad zvláš tní nutkání (zvyk posledních desetiletí) stup ňovat superlativy. I nejlepš í je málo, a tak je po nejlepš ím – optimálním pož adováno, aby bylo "optimálnějš í" či dokonce "nejoptimálnější". I ideální je málo, nejlepš í je "nejideálnější. Narcist chvíli ž ije v iluzi, ž e takovým je, a chvíli v jistotě, ž e takovým ještěnení. Ne-narcistní osobnosti dávají narcistovi za vinu, že je chladný, pyš ný, do sebe zahleděný, sobecký. Narcismus vš ak není vina. Nezralý, nekultivovaný narcismus v dospělosti je různětěžká porucha osobnosti. Od roku 1993 zaznamenává Americká psychiatrická společnost novou diagnózu: Narcistickou poruchu osobnosti. Podívejme se, jak ji charakterizuje v Diagnostickém a statistickém manuálu duš evních poruch (DSM), který je respektovaným diagnostickým klíč em pro světovou psychiatrickou veř ejnost. Jeho tř etí verze, DSM III, došla takového ohlasu, ž e byla př elož ena i do č eštiny, odkud ji př ejímám. Z DSM III byla také diagnóza narcistická porucha osobnosti př evzata do desáté revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), platné od roku 1991. NARCISTICKÁ PORUCHA OSOBNOSTI Základním rysem je porucha osobnosti, př i které se vyskytují      

velikášské pocity vlastní důležitosti a jedinečnosti fantazírování o neomezených mož nostech exhibicionistická potř eba neustálé pozornosti a obdivu charakteristická reakce na ohrožení vlastní vážnosti charakteristické poruchy v interpersonálních vztazích: zvláš tní pocit oprávněnosti, interpersonální vykoř isť ování, vztahy kolísají mezi extrémním idealizováním a znehodnocováním, chybí empatie.

Seberespektování bývá kř ehké a tyto osoby mohou být zaujaté tím, zda si vedou dobř e a zda si jich ostatní váž í. Na kritiku, poráž ku nebo zklamání odpovídají buďchladnou lhostejností, nebo dávají najevo pocity hněvu, podř adnosti, ponížení, studu či prázdnoty. Jedinci s touto poruchou stále baž í po obdivu a pozornosti a více jim jde o zdání nežo skuteč nost. Např . více stojí o to, aby byli považováni za správné, nežmít blízké př átele. Interpersonální vztahy jsou různě narušené. Běž né je chybění empatie - schopnosti poznat a zažít, jak ostatní cítí. Často si č iní nároky na zvláš tní př ízeňbez zpětné odpovědnosti. Např . jsou př ekvapeni a zlobí se, kdyždruhý neudělá, co oni chtějí. Velice častá je depresivní nálada. Časté je bolestivé uvědomování si sebe samého, zaujetí hloubavým myš lením a touhou zůstat mladistvým a silná závist. Také se vyskytuje zaujetí bolestí a jinými tělesnými obtíž emi. Osobní nedostatky, poráž ky nebo nezodpovědné chování si odůvodňují racionalizacemi, př ekrucováním nebo otevř enou lží. Tito lidé mohou př edstírat city, aby udělali dobrý dojem.

22

Diagnostická kritéria charakteristická pro současné i dlouhodobé působení jedince nejsou omezena pouze epizodami onemocnění a způsobují buďvýznamné poš kození v sociálním nebo profesionálním působení, nebo subjektivní potíže: A.

Velikášský pocit vlastní důležitosti a jedineč nosti, např . nadsazování úspěchůa schopností, soustř edění na výjimečnou podstatu vlastních problémů.

B.

Zaujetí fantaziemi o neomezeném úspěchu, síle, skvělosti, kráse nebo ideální lásce.

C.

Př edvádění se: osoba vyž aduje stálou pozornost a obdiv.

D.

Chladná lhostejnost nebo výrazné pocity hněvu, ponížení, studu, pokoř ení nebo prázdnoty jako reakce na kritiku, lhostejnost druhých nebo na porážku.

E.

Alespoň2 z následujících charakteristik interpersonálních vztahů:

(1)

nároky: očekávání zvláš tní př ízněbez zpětné odpovědnosti, např . př ekvapení nebo hněv, kdyžlidé nedělají, co on ž ádá.

(2)

interpersonální zneuž ívání: využívání výhod vydobytých jinými osobami k uspokojení vlastních př ání a pro vlastní postup, př ehlíž ení osobní integrity a práv ostatních

(3)

vztahy, které kolísají mezi extrémy nadměrné idealizace a znehodnocování

(4)

chybění empatie: neschopnost rozpoznat, jak druzí cítí, např . neschopnost pochopit úzkost, neštěstí někoho, kdo je váž něnemocen

Užto svědčí o vysokém prahu tolerance postmoderní společnosti, že „narcismus“ (př esněř eč eno tedy jeho specifické projevy, popsané výše) byl uznán a zač íná být chápán jako diagnóza nemoci, jím postiž ení za pacienty - čili trpící - a vypracovány a zkoušeny terapeutické postupy, z nichžpsychoanalýza se ukázala nejúčinnějš í. A. Millerová, 1995, o psychoterapii píše: „Zkušenost nás uč í, že v boji s duševními chorobami máme natrvalo k dispozici pouze jediný prostř edek: emocionálněse dobrat pravdy jedineč né a neopakovatelné historie svého dětství. Lze se někdy zcela osvobodit od iluzí? Kaž dý ž ivot je jich plný, zř ejměproto, že pravda se č asto jeví jako nesnesitelná. A př ece je pravda pro nás tak nezbytná, ž e za její ztrátu platíme těžkými chorobami. Proto se pokouš íme v dlouhodobém procesu objevit vlastní osobní pravdu, která vž dycky bolí, nežnám daruje prostor pro novou svobodu - pokud se ovšem nespokojíme s intelektuálním poznáním. Potom vš ak opět zůstáváme v oblasti iluzí. Svoji minulost nemůž eme ani v nejmenším změnit, škody, ježjsme utrpěli v dětství, nemůžeme vymazat. Můžeme vš ak změnit sebe, můž eme se „vyspravit“, získat zpět ztracenou integritu. Můž eme to udělat tak, že se rozhodneme povšimnout si poznatkůo minulém dění, ježjsou uloženy v našem těle, a dostat je do vědomí. Tato cesta je určitěnepohodlná, avšak pouze ona nám dává mož nost opustit koneč něto neviditelné a př esto tak kruté vězení dětství a změnit se z nevědoucí oběti minulosti v zodpovědného člověka, jenžzná svůj př íběh a ž ije s ním. Větš ina lidí dělá pravý opak. O svém př íběhu nechtějí nic slyšet, a proto také nevědí, že na něv základě stále působí určujícím vlivem, protož e žijí v nevyř ešené, vytěsněné dětské situaci. Nevědí, že se obávají a snaž í se vyhnout nebezpeč í, ježjim kdysi skutečněhrozilo, ale dávno užjim nemůž e ublíž it. Jsou hnáni nevědomými vzpomínkami stejnějako potlač enými pocity a potř ebami, ježč asto určují zkresleným způsobem veš keré jejich aktivity tak dlouho, dokud zůstávají nevědomé a nevyjasněné.“ Narcisticky narušené osobnosti, které se vůbec rozhodnou léč bu vyhledat, podstoupit a absolvovat musí mít zcela speciální motivaci, léč bu nelze př edepisovat. Někteř í vědoměpř icházejí se svými obtíž emi, jiní vidí terapii jako vhodný prostř edek k ještěvětš ímu zdokonalení se. Specifika psychoanalytické terapie 23

narcistických poruch osobnosti uvádí doc. Václav Mikota in: O ovlivňování duševních chorob, Psychoanalytické nakladatelství, Praha, 1992: „.... v 60. letech psychoanalýza získala respekt °té nejlepš í° psychoterapeutické metody, vhodné i pro zdravé lidi, kteř í si °mohou dovolit° konzultovat své introspektivní zvyklosti. Kdo se domohl společ enského úspěchu, a př esto se necítil dost šť astný, považ oval psychoanalýzu za hodnu zabývat se jeho vzácnou osobou. Volněasociovali, př ijímali a zužitkovávali interpretace, ale jejich vágněformulované obtíže to neovlivnilo. O těchto nositelích narcistické nerovnováhy bylo užz klasického období známo, ž e °nevytvář ejí př enos°, a proto byli považ ováni za neanalyzovatelné. Teprve zakladatel psychologie Self Heinz Kohut popsal zvláštnosti jejich př enosového vztahu a způsob jeho interpretace. Pacienti s narcistickou nerovnováhou zaujímají k analytikovi specifický funkcionální vztah. Potř ebují ho jako nositele své lidské hodnoty. Jejich porucha je spojena s pocitem povinnosti být zcela mimoř ádný člověk. Jak uvěř í, že dostáli, nechtějí-li se vzdát zdravého rozumu? V praktickém ž ivotě za kaž dou cenu usilují o úspěch. Pokud je nikdo nechválí, tvrděpracují na budoucím ocenění, nebo si zoufají. Výkon analytické profese se neslučuje s projevy obdivu nebo s pochlebováním analyzandovi. Pacient vydrž í v léčběs pomocí idealizujícího nebo některého ze zrcadlících př enosů. V preobjektním př enosu idealizujícího typu se na analytika př enáší útvar zvaný idealizované rodič ovské imago. Podle Kohuta je tento typ idealizace rodičůsouč ástí normálního raného (preverbálního) vývoje. Ož ije-li v analýze, je lékařvnímán jako nejskvělejší č lověk na světě. „zajímám-li tak dokonalého č lověka, jsem i já někdo zcela mimoř ádný,“ konstatuje s uspokojením pacient. V zrcadlících př enosech se aktivuje grandiózní Self, podle Kohuta rovněžsouč ást raného úseku preverbálního vývoje.“ V procesu terapie pacient zakouší různá narcistická zranění a jeho citlivost na něse v terapii mění, zmírňuje. Ústup narcistické zranitelnosti se projevuje zejména vzrůstem tvoř ivosti, smyslu pro humor a schopnosti sebeironie. Cílem terapie obecněje dosáhnout takového vnitř ního naladění, aby byl pacient př ijímán sám sebou takový, jaký skutečněje. Mikota, 1992: „Člověk disponovaný k narcistickým konfliktům potř ebuje projít °optimální desilusí,° zbavit se pro sebe povinné grandiosity, aby mohl s pocitem urč itého uspokojení využít svých reálných možností.“ Jako model, ilustrující „narcistický rozměr“ psychické reality navrhl Kohut „bipolární Self..“ Můžeme si ho př edstavit jako ovoid, jehožjeden pól tvoř í ambice a druhý ideály. K soběnavzájem jsou poutány silokř ivkami individuálních schopností a dovedností. Jistěnení bez zajímavosti dodat, ž e Self-psychologie ř adí mezi narcistické poruchy kroměnarcistické nerovnováhy osobnosti téžjako tzv. narcistické poruchy chování i sexuální perverze, delikvence a závislosti na alkoholu a drogách, tedy jevy, znepokojující právěpostmoderní společnost.

24

Kapitola 7: PSYCHOSOCIÁLNÍ KONTEXT POSTMODERNÍHO NARCISMU Charakteristika postupné proměny společnosti 20. století ve společnost postmoderní Kaž dá epocha a každá kultura mají svou specifickou psychologii. Současná postmoderní éra je mimo jiné charakterizována tím, že se č lověk zač al věnovat soběsamému. Začal se věnovat sám sobě v sociologickém smyslu tím, ž e se uvolnil od bř emene zajištění holého materiálního př ež ití a vytvoř il „společnost volného času,“ prohloubil se zájem individua o sebe, o zdraví, hygienu, krásu a vzdělání. Slovní označení postmodernismu možná ani tak nevystihuje, č ím postmodernismus JE. Tato významová neukončenost odpovídá faktické neukonč enosti historické, brodíme se po kolena touto dobou, občas se snaž íme nadskočit a pohlédnout na ni. Pojmy, kterými se různé sociologizující teorie snažily definovat dobu, v nížž ijeme, propadají do zapomnění stejnou rychlostí, jakou startovaly. Kdo z nás dnes mluví o „atomovém“ č i „kosmickém“ věku, o „masové“ společnosti a o mnoha dalš ích, ježse upnuly na ten č i onen technologický č i sociologický atribut? Názvy se neztratily proto, ž e by byly nepravdivé, ale protože nevystihují dynamiku historického dění. „Postmoderní“ znamená z definice NE moderní, negativněse vymezující vůč i tomu minulému = modernímu a pozitivněse otvírající (= nevymezující se) vůči tomu, co teprve vzchází a vzejde. Tak, jako „novověk“ znamená př edevším ne-stř edověk, moderní znamená ne-nemoderní. A co vlastněznamenalo být moderní? Latinské slovo „MODUS“, způsob, vystihovalo, jak moderní věk lpěl na modalitách. Jak se vzdával toho, co je př ed modalitou, tedy podstaty. Byl to věk stř ídání a otroč ení Módě. Paní Móda jako matriarchální bohyně- matka panovala na centimetr př esněv délce úč esu, sukně, vojenského kroku. Dopad tohoto jevu na proměnu vnímání např . duš e zaznamenal Carl Gustav Jung, pro ilustraci cituji úvodní odstavec jeho Základního problému současné psychologie (in: Duše moderního člověka): „Zatímco stř edověk, jakoži antika, ba dokonce celé lidstvo vycházely od svých prvopoč átkůz př esvědč ení o substanciální duš i, vznikla ve druhé polovinědevatenáctého století psychologie °bez duš e°. Vlivem vědeckého materialismu se vš echno, co se nedalo spatř it očima a ohmatat rukama, stalo pochybným, ba co dím, získalo š patnou pověst, neboťto bylo podezř elé z metafyziky. Za „vědecké“ a tím vůbec př ípustné platilo jen to, co se buďdalo materiálněpoznat, anebo odvodit ze smyslověvnímatelných př íčin. Tento pronikavý obrat se př ipravoval pozvolna, nezač al ažs materialismem. Kdyžduchovní katastrofou reformace skončila gotická doba směř ující strměk výšinám, ježse však vypjala na geograficky i světonázorověpř íliš úzce omezené základně, byla i vertikála evropského ducha proť ata horizontálou moderního vědomí. Toto vědomí užnerostlo do výšky, nýbrždo šíř e, a to jak geograficky, tak světonázorově. Byla to doba velikých cest a empirického rozšiř ování pojetí světa. Víra v substanciálnost duchovna pozvolna ustupovala č ím dál více se vtírajícímu př esvědč ení o zásadní substancialitěpsychična, ažpotom nakonec - v průběhu téměř čtyřstaletí - vrcholné vědomí evropských myslitelůa uč encůnazíralo ducha v plné závislosti na hmotěa hmotných př íč inách.“ Moderní vůle vyplodila „dobrovolnou povinnost.“ Dobrovolná povinnost nutila lidi dobrovolněse zař adit. Dobrovolně, a ne snad proto, že si to př ál Bůh či jeho zástupci na Zemi, dobrovolněse vzdát svého políč ka a chalupy a jít námezdněpracovat s davy ostatních pro jiného a bydlet v cizím nájemném domě. Dobrovolněse nutit chodit do námezdního zaměstnání od š esti ráno (nedospavost Františka Josefa probouzela celou ř íš i). Dobrovolněklusat v průvodu té které módy a dobrovolněvykř ikovat právěmódní hesla tak, jak si zrovna politická modalita ž ádala. Vskutku modus vivendi. Totalitarismus byl jen vyvrcholením moderní doby: Kdyžv roce 1921 V. Vanč ura volá: „Nová je hvězda komunismu a mimo ni není modernosti,“ asi netuší, jak smrtelněkrutá ironie je ve výroku obsaž ena. Ledva člověk moderní zapomněl, co znamená nevolnictví, povinnost roboty, hlad a inkvizice, hbitěmu to př ipomněl komunismus, nacismus a vyvražďování celých národů.

25

Jak je vůbec mož né, ž e v doběmoderní doš lo, jak ř íká Jung, k těmto psychickým epidemiím? Nabízím částeč né vysvětlení (vine se např . dílem E. Fromma, s př ihlédnutím k pozicím ego-psychologie v podání Blanckových 1992): Člověk odpradávna potř ebuje boha, lásku k němu. Láska k bohu vyjadř uje i lásku k rodičům, touhu po splynutí s idealizovaným objektem. Vyplývá z potř eby př ekonat odluč ování se od matky a rodu. Láska k bohu má tolik různých vlastností a stránek jako láska k člověku. Ve všech teistických náboženstvích bůh př edstavuje nejvyš ší hodnotu, nejvíce ž ádoucí dobro. První bož stva primitivních lidí byla zvíř ecí. Člověk si chtěl př ivlastnit jejich sílu, obratnost, rychlost a mrš tnost. S konstituováním rodové společ nosti se božstva změnila v matriarchální. V této fázi je nejvyšší bytostí matka. Je bohyní, nejvyš ší autoritou v rodiněa ve společnosti. Láska matky - bohyněje nepodmíněná, je vš eochraňující, vš eobsáhlá. Protože matka miluje své děti z toho důvodu, ž e jsou jejími dětmi, a nikoli proto, že jsou „hodné,“ posluš né, je mateř ská láska založena na rovnosti. Všichni lidé jsou si rovni, protože vš ichni jsou dětmi matky Země. S rozvojem vlastnických, majetkových vztahůse nejvyš ší bytostí v náboženství i ve společ nosti stává otec. Otcovská láska klade požadavky, ustanovuje zásady a zákony. Otcova láska k synovi závisí na tom, zda je syn posluš en těchto pož adavků. Otec má nejraději syna, který se mu nejvíce podobá, který se hodí k tomu, aby se stal jeho nástupcem, dědicem jeho majetku. V důsledku toho je patriarchální společnost hierarchická. Rovnost bratř í ustupuje konkurenci a svárům. (Poněvadžtouhu po mateř ské lásce nelze z lidského srdce odstranit, je např . v katolickém náboženství matka symbolizována církví a pannou Marií). Ve chvíli, kdy člověk pomocí svých vědomostí a zbraní dosáhl síly a mrštnosti zvíř ete, které uctíval, začal uctívat zvíř e ještěsilnější a obratnější. Člověk je tím silnějš í a dokonalejš í, čím silnější a mocnějš í má bohy. Vzpomeňme tř eba na děti ve š kolce, vychloubající se tím, kdo má dokonalejšího tatínka: „Můj táta uzvedne auto.“ „A můj uzvedne letadlo.“ „A můj uzvedne mrakodrap.“ Stín idealizovaného objektu dopadá na ego uctívajícího a zároveňvybízí obdivovatele k nápodobě. Velikost idealizovaného objektu - boha uvádí obdivovatele do pohybu, ten následuje př íkladu a snaží se vyrovnat se ideálu = dosáhnout kvality jeho sil = internalizovat jej. Člověk se neustále vyrovnával svým bohům, ale odstup, vzdálenost mezi jím a bohem musela zůstat zachována. Internalizovaný bůh př estává být bohem. Buďje tř eba hledat nový ideál, anebo stále udržovat vzdálenost (např . zdokonalováním obrazu boha). Tím, jak se člověk zdokonaluje, jeho bohové rostou. Dochází k př eměněboha z despotického kmenového náčelníka v milujícího otce, který je sám vázán zásadami, ježvyhlásil, pokračuje ve směru př eměny boha z postavy otce v symbol jeho zásad, zásad spravedlnosti, pravdy a lásky. Bůh vyjadř uje pravdu, spravedlnost, bůh je pravda, bůh je spravedlnost. V tomto vývoji bůh př estává být osobou, mužem, otcem, stává se symbolem principu jednoty, který má vyrůst z duchovního semene v č lověku. Stále se zdokonalující společnost dospěla do stadia patriarchálního superboha, boha všemohoucího, jedineč ného. Nemá jméno. Jméno označuje věc, osobu, něco konečného. Tento bůh je zbaven jména, je zbaven atributůčlověka, protož eč lověku se dokážeme vyrovnat, člověk je nám roven a my potř ebujeme cosi vyš šího, k č emu se můž eme vztahovat jako k mocnému, mocnějšímu nežmy sami. Jak můž e mít bůh jméno, kdyžnení osoba, věc? Ne kaž dému je dáno pociť ovat př ítomnost boží. Mnozí pochybují: Jak si př edstavit boha? Nemá podobu. Jak si př edstavit princip? Mnozí jsou př esvědčeni: Neslyším ho, tedy se mnou nekomunikuje. Nevidím ho, tedy nepř ichází a nejedná. Necítím ho, nepociť uji jeho lásku. Obrací mou pozornost k budoucnosti, ale to je doba neuchopitelná, dosud nenaplněná slovem a č iny. Doběmoderní se stala nehoda: ztratila boha. Tvář í v tvářnárokům na vysokou abstraktnost myš lení o bohu na stranějedné, a zároveňrozvoji (vědecko)technické revoluce, nárokující „vědecko“materialistické chápání světa na stranědruhé, se prož itek boha vytrácí ze srdcí lidí, není potř ebný užani jako tmel identity národa. Jung (Duše moderního člověka, str. 42): „Náboženství užnejsou pro moderního č lověka něčím,

26

co pochází z nitra, z duše, ale stala se pro něho inventárními kusy vnějšího světa. Moderního č lověka nejímá žádný nadzemský duch vnitř ním zjevením, ale moderní č lověk se pokouš í vybrat si nábož enství a př esvědčení tak, jak si obléká sváteč ní roucho, které nakonec zase odkládá jako obnošené š aty.“ Díky strojům, vědě, racionálnímu poznání si lidé vyrobili a př ivlastnili sílu, kterou mohli získat od bohů. Síla reprezentuje moc a bůh teďnení vš emohoucí. Lidé se postavili jemu na roveň, delegovali na sebe č ást jemu př ipisovaných pravomocí a dokáž í si zjednat spravedlnost, respekt a uznání pro své národy svými zbraněmi, vynálezy, výkony, na které jsou pyšní. Moderní doba se stává dobou „kolektivního narcismu mas“, který dovoluje a ospravedlňuje totalitární projevy a nezabraňuje nič emu. Moc boha je (např . agresorem) internalizována, tudížnení bůh nad námi, který by proti totalitějednal. Doba moderní končí v koncentračních táborech (Lyotard). Teč kou za moderní dobou je skuteč ný výkř ik kolektivního narcismu: užití atomové bomby proti lidem v době, kdy v Evropěužskonč ila nejnič ivějš í válka její historie. Bomba byla př edvedena jako zdroj pýchy, schopnost ovládání vnějšího světa. Př edmět, který zpř edmětňuje, odosobňuje sebe samého i oběti. Jestliže se ne kaž dého dotkla existence koncentrač ních táborů, tak existence atomové bomby jistě. Stále př ítomná nejistota, ž e můž e kdykoliv komukoliv spadnout na hlavu, změnila mnohé. Atomová bomba symbolicky člověku zničila nebe. Nebe jako to místo, odkud vzchází ž ivotadárné slunce a kde sídlí bohové. To nad námi, to bož ské, k němužse lze vztahovat. Hranice nebe se rozevř ely aždo kosmu, kam č lověk umisť oval nové a nové důkazy své síly. Spolu s výšlehy tohoto kolektivního narcismu, grandiózněšílených př ání se díkybohu začala objevovat i frustrace z nemožnosti jejich splnění, tedy základní konflikt narcismu individuálního. Chci (tedy v narcistické iluzi vlastnějižmám) - a nemohu, nemám. (Narcis: mám krásu, a nemohu se jí zmocnit). Mám bombu, a nemohu ji použít. Vž dyťbych zabil i sám sebe. Bomba je sice pýchou kolektivu, ale užje to jedinec, kdo je postaven př ed konflikt jejího už ití. Od kolektivního narcismu začíná doba moderní př echázet v narcismus individuální, kterým je jako hlavním znakem strukturálněprorostlá epocha postmoderní. Nastává obrat: odvrat od války ke svobodné exploraci. Schopnost ovládání vnějšího světa svět zpř edmětnila. Celý svět, všechno v něm bylo ozkoušeno jako ne k použ ití, ale k destrukci. Západní č lověk, který touto mocí disponoval, se vyděsil. Zbrojilo se ze strachu, ale neválčilo se. Tento strach byl naštěstí brzdou. Než ijeme užjen v dobětechnologické pýchy. Také je to věk pokory př ed technologií. Vystř ízlivění z techniky. Opatrnosti. V mezidobí tzv. „horečného zbrojení,“ soutěž ení mezi Východem a Západem v poč tu jaderných zbraní, se uplatnila regulace zpětnou vazbou: Je větš í strach z toho, že nemáme zbraně, nežz toho, ž e bychom je mohli použ ít. Tak je vyrábíme. Kdyžjich máme dost, strach se zmenší, ale zvětš í se ten strach z použití. Strach drž í rovnováhu ze dvou stran. Konrad Lorenz v knize Osm smrtelných hř íchůcivilizovaného člověka popisuje mechanismus recipročního strachu na chování živoč ichů. Reciproč ní strach, který takhle drží (jakoby) dva ž ivočichy na uzdě, zároveň agrese a zároveňblokáda, je jedním ze zdrojůcivilizač ního stresu. Je to prostějaksi nezdravé. Člověk doby postmoderní nechce ani poškozovat sám sebe jako ž ivočišný druh, a proto př emýš lí, zda se výše uvedené lahůdky př ece jenom nevzdá. Schopnost zastavit se je také úctyhodná. Je to něco nového, obrat v dějinách. Aždoposud platilo, že válka musela být, aby se zjistilo, kdo je silnějš í. Strach, zděšení nad tím, co jsem uč inil, to není zdaleka tak špatné. Zastaví mne ještěpř ed tím, nežučiním. Strach, ž e bych mohl učinit, je ještělepší. Je vlastněnaplněním biblické etiky. Př edeš lé společ nosti byly jakoby posedlé finalitou - uskuteč nění Božího království na zemi jako konečný cíl. Martin C. Putna v článku Malý kurs rusofobie (LN, 13.7. 1996, př íloha NLN - Národní 9, str. XVI) dokládá, že tato posedlost finalitou ve prospěch uskuteč nění Božího království na zemi, nastolení spravedlnosti a rovnosti mezi všemi se týkalo (zejména) totalitárních společností. Ukazuje, ž e ruská historiografie, zaujatá hledáním hlubšího, pokud mož no mystického a prozř etelnostního smyslu událostí, interpretuje historické jevy následovně: Kaž dý jednotlivý č in panovníka, každá bitva, každá vztyčená chrámová kopule a kaž dá

27

vyrobená tuna oceli potvrzuje př edurčení k ničemu menš ímu nežk budování ideálního státu, k vytvoř ení království Božího na zemi. Putna se téžvyjadř uje k prostř edkům, užívaným k dosaž ení tohoto absolutního cíle : „Př ič etbětěchto ruských výkladůdějin (aťjižzaměř ených na minulost, nebo na budoucnost) se nestač íme divit pružnosti a vynalézavosti, s nížjsou zcela protikladné události zabudovány do stavby, která je ve výsledku až neuvěř itelněsoudrž ná.“ Hitler toto schéma realizoval např . v Praze tím, že nechal zř ídit Židovské muzeum, nebo v Pař íž i uložením popela Bonapartova syna Orlíka do Invalidovny. Lyotarda jeho č iny př iměly k pojmenování: „Zamaskovat př evrácení legitimizace,“ čehožv naš í zemi okusil každý. Země, ve kterých panoval bolš evik, vrcholná realizace sebedestrukce moderny vlastními prostř edky výkvět vš í moderny, byly tak opožděny ve vývoji proti Západu. Něco z postmoderny bylo akceptováno, něco ne. A byla tam př ítomna ležo naději, která prohlubovala skepsi. Poslední rok moderny v Čechách byl rok 1968, kdy lidé ješ těvěř ili, doufali v socialismus s lidskou tvář í. Tím jsme vstoupili do postmoderního věku plně: ž e se (z budoucnosti) ztratila naděje. Zatímco př edchozí společnosti žily s nadějí v to, co bude, doba postmoderní ukazuje, ž eč lověk můž e bez konečného cíle žít a dokonce vymýtit hlad, války, nemoci ve prospěch toho, co je teď. Sny o individuální svoboděa o materiálním blahobytu se uskuteč nily. Lidem je dobř e z toho, ž e jim doma teče teplá voda. Snesením boha s oblohy a delegováním jeho atributůna nás samotné se proměnilo naš e vnímání č asu. Chopili jsme se vlády nad č asem a naš e diář e a deníky budoucnost zpř ítomnily. Jakoby celá budoucnost byla užzde, hotově. V budoucnosti užnení ž ádná jistota, mám-li však celý týden hodinu po hodině rozplánovaný, mám jistotu, že vím, co bude. Co je, to bude. Osvobodili jsme svůj č as od závislosti na č ase př írodních dějů, rytmu zemědělských prací. Ale proti nově získané volnosti, svoboděse objevuje vázanost. Volněa svobodněsi plánujeme, programujeme čas. Plánem jsme však vázáni a těž ko se nám z jeho smyč ky uniká. Myslím také na to, jak zvláštním způsobem souvisí pocit chronické osamělosti postmoderního člověka, jeho osamělosti s vlastním časem, s provázaností s druhými skrze ekonomiky. Tyto dva extrémy vyč erpávají naš i kapacitu altruistického chování. Zvláštní je, že postmoderní společnosti zač aly jakoby sebe omezovat v růstu. Málo se měníme. Masová kultura, dalš í znak postmoderny, se uhnízdila v naš em č ase. V Čechách jsme zaž ili její proměnu (volněpodle Lyotarda, 1993): Dokud byla u moci strana, realismus triumfoval nad avantgardou tím, ž e ji hanobil a zakazoval. „Správné“ realistické obrazy, „správná“ vysvětlení, která strana požaduje, vytř iďuje a rozšiř uje, př edpokládají existenci „správně“ nastaveného publika, které po nich bude toužit jako po vhodném léku na pociť ovanou depresi a úzkost. V padesátých letech zde toto věř ící publikum snad i bylo, později byl takovýto realismus rozpoznán jako kýča sklízel výsměch nebo lhostejnost, existoval a proměnil se v němou kulisu doby. V současné epoše jsme poznali, ž e svět je výhodnějš í ovládat obchodním propojením, nikoliv naruš ením hranic válkami. (Jaroslav Formánek, Svět mezi ješ těne a užnikdy, Respekt 30, str. 17, 1996: „Vývoj posledních čtyř iceti padesáti let byl ve znamení rychlého rozvoje a narůstání prosperity, dereglementace trhů, zázračného pokroku technologie, dopravy, komunikací, uvolňování hranic, podpory volného pohybu majetkůi osob. To vš e bez ohledu na státní př íslušnost a kulturní identitu. Tento jev, jemužAnglosasové ř íkají globalizace, se nedá zastavit ani zvrátit.“) Nositelem moci je kapitál a ten podporuje eklekticismus jako nulový stupeňsouč asné obecné kultury. Zatímco doposud byla kultura velmi spjatá s identitou národa, s pocitem hranice, dnes jsou kultury propojovány jako obchod a právěskrze obchod vzniká univerzální multikultura, používající nejvýraznějš ích jednotlivostí té které bývalé národní kultury (Proti upouš tění od hranic, vytyčujících jakoukoliv identitu, lze pozorovat i tendence opač né, hranice potvrzující, puristické. Mají spíš e povahu minoritních reakcí, neschopných a nekladoucích si za cíl zastavit propojování světa). J. Formánek: „Globalizace v dneš ním světěsjednocuje způsoby chování, rozpouš tí obč anskou i státní př ísluš nost. Nadnárodní vztahy, na nichžje založ ena, př inášejí náhradní identitu, jížje vědomí

28

sounálež itosti s vyšš ím celkem. Existují vš ak síly, které nový univerzalistický poř ádek nejsou schopny zvládnout, cožpř ináší frustraci a resentiment. V důsledku globalizace zaznamenáváme paradoxnějev zcela opačný - návrat k tribalismu, nové hledání všech druhůidentit: národní, etnické, nábož enské. se dal nazvat zóna hybridnosti. Ryzí civilizace, jejížč lenové by byli organicky spojeni v nerozš těpitelný celek, není dnes nic nežfikce.“ Lidé poslouchají reggae, dívají se na westerny, jedí v poledne u McDonalda a več er jídla krajové kuchyně, používají v Tokiu francouzských parfémůa v Hongkongu se oblékají podle módy „retro.“ Shayegan, Le choc des civilisation, Esprit 4/96: „Jakoby duch postmodernity obnovil v nějaké epopeji vš echny etapy lidského vědění, jakoby se na horizontální úrovni, tedy simultánně, odhalila geologie historického vědomí, vystupující v sedimentačních vrstvách.“ Vědění je př edmětem televizních soutěží. Najít publikum pro eklektická díla je snadné, protož e současné publikum je chtivé nasát krásy ze všech náhle volněpř ístupných studní, chce mít př ístup ke všemu. Jisté je, že užjen z kapacitních důvodůmusí masa publika zůstat př i povrchu studní a cítit se neuspokojena. Proto je pro kulturní průmysl př ínosnějš í recipientovi namixovat jednu velkou barevnou studnu kultury a př esvědčit jej, ž e v ní dostává to nejlepší, nejpotř ebnější a nejlehč eji stravitelné. Masová postmoderní kultura je charakteristická realismem peněz, je nadále možné a užitečné poměř ovat hodnotu děl ziskem, který př ináš ejí. Takovému realismu jsou vhod všechny mož né umělecké směry jako jsou kapitalismu vhod vš echny „potř eby,“ pokud jen tyto směry a potř eby mají nějakou kupní sílu (vzpomeňme tř eba jen expanze nových sportů, vyž adujících od provozovatele stále nákladnějš í a komplikovanější sady vybavení). Masová kultura postmoderny př esvědč uje recipienta, ž e je ho nehodno vynakládat aktivní úsilí na to, aby se pobavil, pouč il, načerpal povzbuzení. „Nechte to na nás!“ volají z televize př íjemní hlasatelé. Obrazovky plápolají kaž dý večer v naš ich jeskyních a samy od sebe sdělují př íběhy, které jsme ani neprožili, aniž bychom my museli otevř ít ústa, pohnout rukama nebo brát na vědomí své spolubydlící. Zatímco večerní vyprávění v rodinách stimulovalo komunikaci a vzájemnost, televize se chová tak, ž e komunikaci brání. Dř ívějš í spoluaktér př íběhu se stává stejněpasivním spoludivákem př íběhu cizího, sedí v setmělé samotěa př ijímá ji mnohdy jako úlevu, protože o č em (vizme zacyklení!) komunikovat, kdyžneexistují výjimečné společněprožité obsahy. Oproti tomu nověsdílíme mediální obraz světa. Prostupnost hranic a mediální popř ení vzdáleností způsobují, že máme pocit znepokojivé odpovědnosti, ž e se nás všechny světové události bezprostř edně týkají. Obraz světa z televizního zpravodajství se jaksi nepozorovaněstává naš í žitou realitou. Klam a mam. Stejnějako zdánlivá mož nost korigovat si obraz světa empiricky pomocí snadného cestování. Obraz života té které zeměje prodáván cestovními kancelář emi jako zboží a př ílišmísta pro získání náhodné neplánované zkušenosti mimo speciálněupravený program neposkytuje. Objevitelskému cestování odzvonilo. Použ ívání, konzumace „zbož í“ nás také č iní „bohatými“, vnitř něbohatými, stejnějako neplánovaný prož itek. Diferencí mezi obchodněpojatým prožitkem - zbož ím a neplánovaným prožitkem je záruka. Záruka zpř esňuje prostor mezi oč ekáváním a prož itkem, prož ívání je potom mapování tohoto prostoru. Různá tolerance je také k momentu př ekvapení. Př ekvapení ž ádoucněrozevírá prostor u druhého způsobu prožívání, které se vztahuje pouze k oč ekávání. U prož ívání vztahujícího se téžk záruce rozruš uje př ekvapení hranice jistoty. Nedovolím si s jistotou tvrdit, že konzumace prož itkůjako zbož í je méně hodnotná nežli vlastní tvůrčí participace na prožívání. Jedná se o dva různé způsoby. Lze je kombinovat podle toho, jakou máme odvahu a chuťvystavit se př ípadné frustraci. Proměňuje se způsob ž ivota v rodinách. Relativní hmotný dostatek a snadná dostupnost potravy vedly k tomu, ž e rodiny masově opustily mnohasetletý způsob ž ivota. Tradice jako návod k usnadnění života, soubor vědomostí, prezentujících se jako zvyky, není užk př ež ití nutná, odsouvá se do oblasti téměřuměle udržovaného folklóru. Je zrušena determinace ž ivotní role, v rozmanitém hracím poli postmoderního světa si mohu vytvoř it identitu právětak mozaikovou. K problému identity postmoderního č lověka si dovolím ocitovat z eseje, který nepsal psycholog, sociolog nebo filosof, který je výpovědí o životním pocitu dnešního mladého člověka (23 let):

29

„.... identita. Nevíme, co a jak cítí dítěv matč iněbř iše, po narození může mít pocit, ž e je vesmírem, je vš ím, obrovským prostorem, ve kterém vš e ovládá. Ani později nedělá rozdíl mezi sebou a matkou. Kdyžta poodejde, pláče, její odchod (nebo toho, kdo ji nahrazuje), cítí jako úzkost z vlastního nebytí. Není ona, nemohu být ani já. S tím, jak dítěroste, zmenš uje se mu svět, ztrácí svou moc a navíc je ve své př irozenosti potlačováno autoritami, které jej soustruhují k obrazu svých nesplněných př ání a všeobecných omylůprávětak, jak byly samy svého č asu soustruž eny. Člověk začíná vnímat sebe ve vztahu s druhými, dobrý důvod pro ptaní se, kdo jsem já, kde je mé místo, co znamenám. Vyklubat svoji spontánní identitu zpod př ekrývajících nánosových vrstev a navázat na ni. Identitu vidím jako kombinaci znaků- větví ž árovkového stromu. Znakůvlastních či př ipodobnění se ke kombinaci ostatních (pózy, role, stylizace), vnějších, vázaných na prostor a jeho př isvojení. Čím méně fyzického prostoru je k dispozici (př elidnění), tím větš í nárok je kladen na kvalitu a kombinaci znaků vnitř ních. Žárovky posazené na větvích znakůnesvítí všechny najednou, nýbržněkdy tyhle, jindy zase jiná sestava a jinak barevným světlem. Strom roste, prodluž uje své větve, raš í nové a stejněkošatá koruna jako je nad zemí, bují koř eny v hlíně, kam není vidět. Vše spojené kmenem, napůl zapuš těným, kde tuším sex. Svoji kombinaci znakůpř izpůsobujeme tak, abychom vynikli nebo splynuli, podle toho, jak si př ejeme být okolím reflektováni. Tím, že si uvědomíme či stanovíme svou identitu, obsadíme své místo a př ipustíme, aby nás svět ujiš ť oval o naší existenci, bral nás na vědomí, dával pocit soupatř ičnosti, bezpečí, jistoty. Někdy míváme dojem, ž e nás svět př ijme jen v jedné kombinaci znaků, a proto ty ostatní potlač ujeme a horlíme proti nim, i kdyžpo nich tř eba i touž íme. Nahlédnout sebe - být vzletným ptákem svého stromu, kypř ící žíž alou svých koř enů. Jsem, cokoliv udělám. Ten, kdo tráví poklidné večery pod lampou, bojí se po klekání do kadibudky, i ten, kdo divoce objíždí Evropu. Ten, kdo je protékán ř ekou času a má v ní č ernou díru. Ten, kdo je zazděný i otevř ený. "Jsem všechno, co měnapadne" (Sabrina Karasová, Život se Satyrem in: Iniciály, roč ník IV, 33/93) píše autorka, aby se o trochu později zděš enětázala: Ale kdo vlastnějsem? Mohu být snadno kýmkoliv, ale kdo jsem doopravdy? Strohé normy doby moderní, zpř ehledňující ž ivot společnosti, ale jaksi neberoucí v potaz individualitu jedince, produkovaly hojné neurózy a hysterie jako obrany proti spoutání osobnosti. Zdánlivá nekonečná mož nost volby identity č lověka postmoderního produkuje onač ejš í diagnózy: poruchy Self. Fragmentace Self. Zakrytí osobnosti nepravým Já. Člověk doby moderní byl pevnězakotven ve své výseč i reality, mož ná neviděl za humna, ale opíral se nohama o svou jistou půdu a jeho č as byl fázován na minulost, př ítomnost a budoucnost, odpoč inek a práci, svátek a vš ední den. Svět člověka postmoderního je př ítomen tady, teďa celý. Minulost je provázána s př ítomností, která už obsáhla budoucnost. Čas jako semínko v půdě. Vš e užje jaksi zjeveno a my se k tomu můž eme vztahovat př ítomně, minule či budoucně.( Nepř ipomíná vám toto změtení č asu a Bábel světa jisté biblické období? Nebo snad dětské prvotní vnímání č asu a prostoru?) Noc je pro mnohé pracovní dobou a také rozdělení roč ního cyklu na práci a svátky mizí. Podstata svátku se rozpouš tí v možnosti kaž dodenního užívání si . Co jsem mohl mít dř íve pouze ve svátek, mám a mohu mít dnes kaž dodenně. Těšení se na svátek umisť ovalo do budoucnosti jistotu, ž e bude dobř e: nejen snad kvůli dostatku jídla, ale svátek znamenal také zhodnocení uplynulého času, zadostiuč inění spojené s odreagováním emocí. Práce nás má bavit, být zábavou, a tudížnení tř eba ji kompenzovat odpočinkem. Práce není nezbytně spojená se zaopatř ením si potravy, spíše se hovoř í o seberealizaci jako o velmi ž ádoucím cíli ve spojení s pojmem práce. Seberealizace jako mož nost podávat výkony a být skrze něse sebou spokojený, v míru.

30

Pracovní prostř edí vůbec, sociální hierarchizace v něm, rozdělení na šéfy a podř ízené, společ ensky starš ía společensky mladš í, dává spousty př ílež itostí k opakování notoricky známých a stejných rodinných schémat. Nejen japonské firmy poznávají, ž e naprostého ovládnutí a největš ího už itku ze zaměstnance dosáhnou tehdy, kdyžmu vytvoř í „rodinné“ podmínky v práci. Zajatci narcismu, propadlí odvádění a př edvádění výkonů, nacházejí v práci krajinu úž asných hraček a slastí. Práce je jim vš ím, drogou, př ehluš ující slož itost mezilidských vztahů, skrze workoholismus dosahují své iluze všemocnosti. Po současném člověku se chce, a dává se mu ta mož nost, aby obsáhl svět celý. On vš ak zkušeností můž e obsáhnout jen fragmenty světa, kvantitu na úkor kvality, a př itom nevyhnutelněztrácí pojem vertikální kontinuity svého rodu, tradice, toho tmelu identity. Jeho Self se fragmentuje. Př i stavběidentity se stále více vnucují prvky vnějš ího světa na úkor vlastních prož itků, vědomostí, zkušeností ze vztahůs lidmi. Mnozí se definují skrze kvalitu toho, co vlastní, co dělají, skrze své výkony. Často se místo pravé identity spokojují s použ itelným image. Image vidím jako ekvivalent „dobré pověsti“ doby moderní, ovš em jižposunutý ve směru doby. Nositel image je aktérem, sleduje se, jak jeho image působí na druhé a jak mu pomáhá získávat výhody finanční a společenské. Image je fyzicky vázán na osobu nositele, je vyjadř ován tím, jak nositel vypadá, jak vystupuje, co dělá. Dobrá pověst byla jakousi ochrannou aureolou, vztahující se i tř eba na celou rodinu. Vyjadř ovala, že její nositel nepř ekročil ž ádnou dobovou normu, a jeho morální štít je proto č istý. Nic neudělal. Image není hodnocen vzhledem ke kánonu obecné dobové morálky jako „dobrá pověst,“ protože morálka tu není užnutná jako ochránkynětradice. Univerzální dobová morálka užvlastněani neexistuje, hledíme souhlasněna diversifikaci morálek různých sociálních skupin a u nositele image automaticky př edpokládáme morálku př íznač nou pro jeho skupinu. (Imagisté chtěnechtějsou urč itou sérií, aťžijí sebeizolovaněji, protož e image je protikladem originálu, který původněbyl základem série). Jak se proměňuje př ístup k vnitř ním stavebním kamenům identity a k jejich tvorbě? Setkání dvou světů - vyprávění (pokrač ování textu o identitě) „Př ed nedávnem jsem byla návš těvou u mladé rodiny českých reemigrantůz rumunského Banátu. Pili jsme čaj, vyprávěli a já si najednou všimla, že v místnosti jsou př ítomny jejich tř i malé děti a ž e jsou docela jiné nežděti, které znám. Byly př ítomny setkání dospělých, kterému se zájmem př ihlíž ely, ale nezasahovaly do něho. Nebyly odháněny a ž ádné téma př ed nimi nebylo tabuizováno. Nestrhovaly na sebe pozornost, tzv. nezlobily, „nepř edváděly se.“ Během setkání dostaly najíst a nebylo nutno je k př ijímání potravy nijak př emlouvat. Př estož e tyto děti nevyvíjely ž ádné z aktivit, které jsou od dnešních dětí snáš eny, vyž adovány a považovány za „normální,“ rozhodněnepůsobily dojmem zanedbaných, frustrovaných či osamělých bytostí. Tyto děti českých reemigrantůbyly př irozeněrespektovány svými rodiči v takové jejich dětské roli, která užv Čechách mizí, a naopak jejich respekt vůč i rodičům byl zcela samozř ejmý a prost - stylizace, kalkulace typu: kdyžjá budu takový, získám to a to a oni se budou chovat tak a tak. Uvědomila jsem si, že tato mladá rodina ješ těpř ed několika měsíci ž ila v rumunském Banátu způsobem života nezměněným od př íchodu Čechůdo Banátu v 19. století. Pán pracoval jako dř evorubec v lese, kaž dý den odcházel s pilou a sekyrou do lesa. Mladá paní zůstávala s dětmi v chalupě, pekla chleba, pěstovala drůbež. Někdy s sebou brala děti na pole, odkud s partou jiných dětí chodívaly samy do lesa. Děti se účastnily práce rodič ů, kterou znaly a o jejímžvýsledku věděly, ž e poslouž í k jejichžobž ivě.“ Ve vztazích v rodiněmusela být př ítomna vzájemná úcta a respekt, protože podíl kaž dého na cyklu obživy byl průhledný a jeho nenahraditelnost v př ípaděnáhlé ztráty jasná. Dnešní děti užod narození doslova bojují o život, aby si iluzi prostř edí lásky v rodiněvymohly. Lásku pro svůj raný život potř ebují (je totož ná s př ísunem potravy) a jsou ochotny udělat cokoliv, aby ji - není-li jim spontánněa bezvýhradnědávána - dostaly. Je to boj o ž ivot. Díky vynálezu umělé výž ivy můž e matka bez výčitek dítěkdykoliv odstavit (odstavené dítěnezemř e hlady), krmičem se můž e stát kdokoliv jiný, matka se můž e od dítěte „osvobodit“. Základní vztah výměny lásky skrze matč in prs v dyáděmatka - dítěbývá často poruš en. Dítěmůže mít dojem, že pro něj „láska“ není,

31

že je „nechtěno.“ Může se nevědoměptát proča tato jeho otázka se snadno protne s manifestovaným př áním rodič ů, aby jejich dítěbylo nejlepší, nejchytř ejší, nejdokonalejš í, nejkrásnější. Protož e se počet dětí v rodinách stále zmenšuje, je na dítěnalož eno toto koncentrované bř emeno nesplněných vlastních př ání a oč ekávání ze strany prarodič ůi rodičů. Dítětuto podmínku př ijetí bystř e vyhmátne a př edvádí požadované výkony, za které je př ijímáno č i obdivováno. Raným exhibicionismem dítěrodiče svádí k tomu, aby jej milovali a pečovali o něj. Ukazuje, jak je krásné a láskyhodné. Hovoř í se o tom, ž e dítěmá milostnou aféru se světem. Pokud osobnost zůstane u tohoto modelu „získávání“ lásky a pozornosti i v dospělém věku, hovoř íme o sekundárním exhibicionismu, narcistickém př edvádění se, které můž e mít znaky patologie. Nemůž e-li př edvádět to, co by mělo, vyvolá dítěpozornost tím, ž e dělá, co nemá, tzv. zlobí. Pozornosti se mu skuteč nědostane, je napomínáno, trestáno, vskutku záruka kontaktu s milovanými bytostmi. Dítěje často př ijímáno ne pro to, jaké samo o soběje, ale pro své výkony. Aby dítěsvedlo rodič e k péči o sebe, aby bylo ubezpečováno v př ijetí sebe rodič i, je ochotno potlačovat svoje pravé Já ve prospěch toho, co se od něho očekává. Ani potom nemusí mít „vyhráno.“ Někteř í rodič e kombinují svůj pož adavek na dokonalost svého dítěte (svého produktu) s konkurenč ním bojem s ním. Dítěmusí být nejlepší, ale nesmí být lepš í nežoni sami. Takoví rodiče nevědoměpouž ívají svých potomkůk opakování své vlastní bitvy s vlastními rodiči. Dítěje tu za slabš ího, bezmocného soupeř e, kterým kdysi rodičsám byl a se kterým je možno konečněbitvu vyhrát, manifestovat nabytí síly dospělého. V takovéto konstelaci mohou být usilovněposkytované výkony dítěte př ijímány výroky: „Není to dost dobré. Je to dobré, ale př íš těaťje to lepš í. Je to hezké, ale k č emu to bude? Nedělej to, kdyžto neumíš . Ty to nebudešnikdy umět jako já, nikdy nebudeštak chytrý jako já. Je to dobré, ale jak je mož né, že jsi nebyl první? Styďse!“ Namísto poskytování úcty a podpory, př iměř eného oceňování i frustrace používá tento typ rodičůděti k uspokojení svých vlastních narcistických potř eb, k hojení svých vlastních jizev na duš i. Významná švýcarská psychoterapeutka Alice Millerová použila ve své knize Dětství je drama (LN, 1995, Praha) tuto formulaci: „To, co matka kdysi nedostala od své matky, můž e najít u dítěte: dítěje jí k dispozici. ... Konečněsi může zjednat ohledy a respekt nebo vyž adovat péč i o svůj život a své blaho, které jí vlastní rodiče zůstali dluž ni.“ Osobnost dítěte pak prorůstá nepravým Self, které užitečněfunguje v dobějeho dětství, zajišť uje mu bezpečí, ale které jej může trápit v dospělém věku, kdy platí jiná ž ivotní schémata. Děti ve jménu svého zdokonalování jsou podrobovány stále komplikovanějš ím operacím př i hygieně, oblékání, krmení. Některé dětské koupelny jsou množstvím a rozmanitostí koupacích nástrojůpodobné stř edověkým muč írnám. Dětská bytost můž e rezignovat a vš e trpněsnášet, poté se jí dostane ujiš tění o její kvalitěa lásky za to, ž e vyhovuje. Nebo se může vztekat, protestovat a tehdy sklidí vztek nebo pocit ponížení své matky, která chtěla tím, ž e zvládá všechny tyto složité operace, manifestovat, ž e je dobrou matkou. Vizitkou dobré matky se dnes stává č isté dítě. Vzpomínáte si, kolikrát jste viděli na ulici matku zuř ící a veř ejnětrestající dítěza to, ž e si umazalo č erstvěvyprané šatečky? Vzpomínáte si, jak dítě reagovalo? Nejspíšbrečelo studem nebo vztekem z poníž ení. A mož ná ž e se vůbec rozzlobit nedokázalo a vyrobilo si těžký pocit viny za to, ž e svou hodnou, skvělou a milovanou maminku tolik trápí svou nedokonalostí. Mož ná si př edsevzalo, že užnikdy nebude zlobit, ž e užnikdy neudělá nic, za co by ho maminka odmítala, opustila, že ve vš em vyhoví. Z takových mohou vyrůst, jak jsem je pojmenoval „chorobněhodní“ lidé. Vždy se postarají o potř eby druhých lépe nežo sebe samotné. Nutnost vyhovět. Jsou chronicky frustrovaní v uspokojování vlastních potř eb, ale nikdy by jim to ani na mysl nepř iš lo. „To by také osud mé pacientky Beatrice,“ píše Alice Millerová, 1995, „jako kojenec se musela naučit neplakat, nebýt hladová a nemít žádné potř eby, aby její matka ´byla š ť astná.´ Nejprve trpěla anorexií a později, v dospělosti, těž kými depresemi. Nespokojenost a zlost dětí probouzely v její matce pochyby o ní samé v roli matky, tělesné bolesti dětí u ní vyvolávaly úzkost. Matčiny úzkosti tak př edznamenaly citový život dítěte. Beatrice se záhy naučila, ž e nesmí cítit, pokud se nechce vystavit riziku ztráty matč iny lásky.“

32

Dost dobř e také mohlo být potrestané č i osamocené dítěvyvinout pýchu a hrdost nad tím, ž e trest bez zavzlykání př estálo a s osamoceností si samo poradilo. A. Millerová, 1995: „Jiní v tomto týrání, ježkdysi zakusili na vlastní kůž i, sami aktivněpokrač ují. Ženy si dávají propichovat bradavky a věší si do nich krouž ky, nechávají se s nimi fotografovat do novin a hrděvyprávějí, ž e př i proceduř e nepociť ovaly ž ádnou bolest a ž e je to baví. O upř ímnosti těchto výpovědí nelze pochybovat, protože tyto ž eny se musely velmi brzy naučit necítit bolest.“

Grandiozita jako sebeklam: popř ení pocitů, kterými se pohrdá. Nesmyslným bydlením v př edimenzovaných betonových krabicích se vytrácejí př irozené sousedské vztahy, dětská společ enství. Každodenní svět je rozdělen na zóny bezpečí: byt, auto, pracoviš tě, supermarket, a na zóny nebezpeč í - zbytek města. Děti jsou odkázány ve svém pohybu po zónách na vůli a doprovod rodičů. Vytratila se téžparticipace dětí na práci rodiny. Rodič e vykonávají zaměstnání mimo byt, jejich činnosti jsou natolik specializované a komplikované, ž e asistence dětí je nemož ná a než ádoucí. Děti často „př ekáž í“ volnému č asu, kariéř e, práci svých rodičů, masověse ujalo odkládání dětí, např . př ed televizní obrazovky (př íznačný je reklamní slogan jedné č eské televizní stanice: „Kdy jsou děti nejhodnějš í? U pohádek na TV Nova!“), do doby, neždospějí. Vytrácí se společný čas rodin, ty se stále více př eměňují v komunity nezávislých individuí, starajících se sami o sebe a zvaž ujících podmínky, za kterých jsou ochotni starat se o druhé. Došlo k proměnětradič ních rolí muž eaž eny, mužje v rodiněnahraditelný ž enou a ž ena muž em, rozdíl mezi muž ským a ženským chováním se stírá. Mezi č leny rodiny lze č asto pozorovat konkurenč ní boj namísto vzájemné úcty a poskytování si bezpeč í. Ubývá lidí v rodinách, často chybí ti základní - máma nebo táta. Trpíme nedostatkem dobrých introjektů, komentovala to německá analytička R. Dachserová. Děti často z nezbytnosti př ejímají jejich role a nahrazují vš emi svými dětskými silami zbylému rodičovi partnera. „My nikoho nepotř ebujeme, my si vystač íme sami,“ prohlašují hrdě, popírajíce sami př ed sebou, ž e by trpěli nějakým nedostatkem. První generaci takovýchto vztahůbylo mož no v Evropěmasovězaznamenat po 2. světové válce. Otechrdina padl a matka zůstala sama s dítětem. Znovu se neprovdala, aby nepošpinila či neztratila aureolu božského-hrdinského manžela, která dopadala i na ni a ozvláštňovala ji, pozdvihovala. Fotografie mladého vojáka, rozestavěné po bytě, a stárnoucí osamělá žena, nabádající svého syna: „Musíšse mu vyrovnat, byl hrdina-bůh. Jednou budešjako on. Skvělý, nepř ekonatelný.“ Postmoderní č lověk může snadno vyměnit svou životní roli, povolání, byt, rodinu, kdyžmu ty původní nevyhovují. („Žijeme na konci devadesátých let a chlap to má mít pestrý,“ ř íká Mick ve filmu O. Stona Takoví normální zabijáci v momentu, kdy se rozhoduje, zda opustí svou dosavadní partnerku.) Není nucen se zásadněpř izpůsobit, š ije si ž ivot na míru svých potř eb. To je jevová stránka soudobých mož ností, vnitř něse však nemůžeme cítit doma kdekoliv. Postmoderní člověk ztratil pocit jedinečnosti domova, ztratil domov. Bezdomoví. Domov postmoderního č lověka je jen v jeho srdci. Ne každý ho najde. Z takovýchto rodinných konstelací, typických pro naši dobu, vzcházejí lidé mladí, hezcí, dobř e vzdělaní, slušného původu, sluš něvydělávající. Jsou docela úspěš ní, ale nemají se rádi a necení si sebe. K narcistické psychologii také patř í, ž eč lověk není schopen se docenit za ty věci, které jsou na něm ocenění hodné. Pročve světě, ve kterém je tolik př ílež itostí k užívání, už ívání si, je zároveňtolik depresí, tolik lidí bez radosti, tolik lidí osamělých. Osamělost bývá krutá, těž ká. Zdánlivěsnesitelnějš í, ale ř íkám zdánlivěa navíc je v tom jakýsi ironický výsměch, je osamělost mezi druhými, kteř í nejsou druzí v pravém slova smyslu. Nebo jsou? Nejsou zde pro nás, jsou zde také pro sebe: A jakoby se způsoby, jak se domlouvat, jak hledat blízkost, prostěztrácely tím, že vyrůstáme ve stále menš ích rodinách, máme kolem sebe stále ménělidí. Méněvzorůk nápodobě, méně těch, kteř í nás milují a kteř í o nás peč ují, kdyžjsme děti.

33

Lidé chytř í, krásní, schopní, ale nenaplňuje je to uspokojením. Není to ta výživa, kterou potř ebují nejvíc. Nemají se rádi, děsí je, ž e musí být skvělí, jejich velikáš ské fantazie. Povinná skvělost. Vedle dobrovolné povinnosti doby moderní povinná skvělost doby postmoderní. Ze stresu z povinné dokonalosti deprese. Je to hlavní znak narcistických osobností. Narcis byl krásný, chladný, pyšný. Kdyžje někdo chladný a pyšný, samo o soběto vypovídá o chybění spontánní radosti. Vlastněon můž e charakterizovat dnešní společnost. Dokážeme toho straš němoc, ale to nestač í. Dobré není dost dobré. Nedoceňujeme ty dobré stránky. Buďjakoby byly zakázané, nebo nás dostateč ně nevyživovaly. Proč ?: Duchovní koneč né cíle lidstva byly smeteny ve prospěch jejich okamžitých materiálních realizací. Konečné cíle byly staž eny z nebe do materiální sféry a do roviny uspokojování. Člověk doby postmoderní ale jakoby nesmí být spokojen. Odsouvá uspokojení ažza cosi. To, co existuje nyní, ještěnení tak báječ né jako to, kč emu máme dojít, co jednou bude. Směrování západních společ ností ke koneč ným cílům jižnení oficiálněproklamováno, jakoby společnosti nesměř ovaly. Ale potř eba konečného cíle z lidského srdce nevymizela. Jen se proměnila její forma. Její masové uskuteč ňování se stalo individuálním, „subjektivním“, privátním. Lidé se nespojují k budování ideálního státu společ nými silami. Domov postmoderního člověka je jen v jeho srdci, bůh je zvnitř něn a proměněn v ideál sebe. Lidé se snaží dojít vnitř ního klidu zdokonalením sebe, ale i individualizovaný, privatizovaný sebe-ideál se chová stejnějako bůh: vzdálenost mezi jím a vztahujícím se musí zůstat zachována. Dosaž ený ideál př estává být ideálem, je nutné jej nahradit, zvětšit, zdokonalit. Ideálu - ovšem i sebe-ideálu - nemůž e být par definitionem dosaž eno, protož e potom užnení motivace kž ivotu, nenásleduje nic, jen zmar, apokalypsa. Jak se „chová“, jak s postmoderním jedincem zachází jeho vlastní - původněovšem zvnějš ku vnesený ideál skvělosti a dokonalosti? Jako sui generis privátní bož stvo, jemužnutno naslouchati a jemužpř inášet oběti - ale ježnelze doopravdy mít. Avš ak jak lze mít všechno? skvělost, dokonalost, velikost, jížprávěnejsem? Absolutní nároky nemohou nebýt bezrozporné - a z toho jižovšem sama plyne nemožnost jejich uspokojení. Chci-li však vš echno, cokoli méněnežvš echno jím prostěnení: nemám to, co chci (a musím) mít. Nemám VŠE, a proto nemám nic - př esněvzato mám NIC, cokoli menšího nežvš echno je nic. Získám-li cokoli - tř eba i zdánlivé, pro ten moment „vše“, opět se horizont vzdálí: ponurost narcistického vítězství. Čím déle se snaž ím - a jakkoli úspěš ně- tím déle jsem nuzný. Není nic, č eho bych nechtěl dosáhnout, a zároveňnic, co bych mohl opravdovězískat, uspokojit se. Chronická frustrace z toho, ž e nemohu ideálu dosáhnout, chronická nenaplněnost. workoholismus jako hnací síla tohoto bubínku s běž ící veverkou. Popis situace je zdánlivěbezvýchodný, ale je jen popisem, nikoliv navrž ením východiska. To spočívá snad jediněv př ijetí vědomí, že nejsem dokonalý, a př esto milovaný, láskyhodný a milující. Schopný být př ijímán, jaký jsem, a př ijímat. K tomu je tř eba mít kolem sebe lidi, kteř í užtakoví jsou a chovají se pravdivě. Klid př ichází zevnitř . Bubínek se zastaví, vyčerpaná veverka nahmátne dvíř ka a s hlavou lehce pomotanou vyskočí ven. Svět oproti minulým č asům je jistěpř íjemnějš í k použití, př esto nás stále více znepokojuje to, co př íjemné není, z čeho se š íř í beznaděj. Spolu s Jungem a dalš ími zdůrazňuji, že v duš ič lověka, který je nucen si kaž dodenní těžkou prací vydělávat na chleba, není ž ivné půdy pro zjevování existenciálních problémů, byť by i existovaly. Tam, kde je tř eba pracovat pro holé př ežití, jsou duševní trýzněpostmoderního č lověka zbytným luxusem. („Deprese?“ ptá se Vaculíkův Josef in: Jak se dělá chlapec, „ty já nikdy neměl. Ale maminka něco takového měla a ta s tím š la vždycky okopávat brambory.“) Z principu vyššího smyslu jevůa událostí by se snad chtělo spekulovat o vyš ším smyslu toho, ž e nám bylo

34

uděleno tolik volného č asu k př emýš lení o soběa trápení se sebou. Je snad smyslem toho vš eho vyř ešit problém smíř ení se sebou samotnými a nastolení onoho „Božího království“ ve svém srdci? Možná. Ale jisté je, ž e př ibývá lidí, kteř í jsou tvůrci, př enašeč i a zároveňoběť mi narcistického charakteru postmoderní epochy: Ambice po dokonalosti. Projevuje se jako sekularizovaná (a na úrovni jedince téži privatizovaná) touha po doteku s božským. Honíme se za dlouhověkostí, nesmrtelností, úzkostlivěsledujeme a udržujeme své zdraví. Smrt není vysvobozením duš e, ale jen než ádoucím zmarem. Vzdálili jsme ji proto od života. Jako delikátní zbož í svého druhu smrt obhospodař ují specializované bílé a černé ústavy za městem. Chceme žít co nejdéle, ale - v neuvědomovaném kontrastu s tím - nechceme být stař í, někteř í ažzoufale a kř ečovitěusilujeme o věčné mládí, nepř ijímáme svůj biologický věk. Takto je ambice po dokonalosti rozporná sama v sobě. Podáváme nadlidské (božské) výkony. Chvíli jsme jimi okouzleni a užjsme frustrováni, ž e př íštěbudeme muset „ješ tělépe,“ a tedy př ekonat sami sebe. Virtuální realita jako forma neživého ž ivota. Neexistuje-li užpř irozený prostor vnější pro naše působení, bezpečný život, vytvář íme si náhradní prostory vnitř ní. Náhradní únikové fantazijní světy, vesmír poč ítačové obrazovky, četba, film. Ale i únik potlačovaného pravého JÁ do nepravého JÁ, které umož ňuje př ežít kritickou situaci. Nepravé JÁ ale může prorůst pravým JÁ, popř ít jej tak, ž e se stane dokonale nepř ístupným svému majiteli. Ten pak nejedná v souladu s pravdou své duš e, ale podle uždávno nepotř ebného a neplatného krizového programu, protože vědomí svých pravých potř eb, snů, tuž eb a možností ztratil. Virtuální reality jsou pružné, mají schopnost se navzájem prostupovat, prorůstat a př edstírat, ž e jsou ž ivým světem. Tane mi na mysli jeden př íklad metavirtuální reality ze země, jejížhistorie je př edevš ím historií znásilnění a znič ení celé jedné kultury a která dnes sama soběi ostatním př edstírá, že její historie je př edevš ím historií filmových př íběhůa posloupností filmových hrdinůa hvězd. Jaký ž e je ten př íklad metavirtuální reality? V Hollywoodu se zrodilo nové vědní odvětví, které nezkoumá realitu, nýbržrealitu „metareality“, tedy vlastněmetarealitu na druhou: filmová archeologie. Archeologové provádějí na pláž ích vykopávky filmových kulis, ponechaných na místěnatáč ení hlavněv padesátých letech. Objevy peč livě zpracovávají a vyhodnocují je s úplněstejným nadšením, jakoby se jednalo o pozůstatky dávných kultur.

Fragmentace světa a fragmentace Já Kohut in Obnova Self, str. 104 (Psychoanalytické nakladatelství, Praha, 1991): „Paradigmatem ústř edního problému člověka naš eho západního světa se nyní stalo málo stimulované dítě, dítě, na které nikdo dostatečněnereagoval, dcera př ipravená o idealizovanou matku, syn př ipravený o idealizovaného otce. Velcí umělci dneš ka ..... proto popisují a snaž í se napravit drolící se, rozkládající se, fragmentující se, prázdné Self dospělého. Hudebník disonantního zvuku, básník rozloženého jazyka, malířa sochař fragmentovaného vizuálního a taktilního světa: ti vš ichni ukazují rozpad Self a pomocí nového shromáž dění a nového slož ení fragmentůse snaží vytvoř it nové struktury, které jsou celistvé, dokonalé a mají nový význam. ...... V ž ádné umělecké práci jsem se nesetkal s př esnějš ím popisem lidské touhy dosáhnout rekonstrukce svého Self nežve tř ech jadrných větách O´Neillovy hry Velký, božský Brown. Toto jsou Brownova slova na konci jeho cesty, jeho dlouhého dne do noci, na konci ž ivota rozpolceného nejistotou o podstatěsvého Self: °Člověk se rodí rozdrobený. Žije napravováním. Milost bož í je mu tmelem.°“ Bezdomoví (či multidomoví?) jako domovina postmoderny Je možno odjet kamkoliv a dělat tam cokoli, ž ít s těmi, kdo se namanou. Vymanili jsme se ze strohého př edurčení ž ivotní role, která naš i budoucnost vymezovala apriori. Zbavili jsme se omezení, ale ztratili i s ním spojená bezpeč í. Otevř el se nám prostor (jsme do něho vrženi a jiný není) ke hledání smyslu bytí. Kohut, 1991: „Kafkův K., ´průměrný č lověk naší doby´, se zabývá nekoneč ným hledáním smyslu. Snaž í se dostat blízko velkým lidem u moci (dospělí, rodič e, kteř í sídlí na Zámku), ale nemůž e toho dosáhnout. V Procesu umírá a př itom stále hledá spasení nebo alespoňpochopitelnou vinu.“ Kafka anticipuje svoji dobu, jeho poselství se dotýká nejhlubš ích problémůnašeho věku.

35

Multiidentita postmoderního člověka Nesmírné bohatství kamenůse nám nabízí pro stavbu naš í identity. Pro př ežití a sebeprosazení je žádoucí jich obsáhnout co nejvíce a propojit je. Jednotlivé kameny však také váž ou naši sílu a pozornost a není-li jí dostatek, stavba se může rozpadat. Narcistické osobnosti mají př ímo povinnost rozumět všemu, vš e obsáhnout a být ve vš em nejlepš í, vš emocné, omnipotentní. Postmoderní kultura funguje jako narcistická pobídka. Showbusiness jako je velká scéna narcismu. Být na vrcholku světa však znamená totální izolaci. Dotvář í bludný kruh zranitelnosti: všemoc je bezmoc. Vítězstvím k prohř e. Zrcadlo, ř ekni mi: deprese a fascinace depresí.

36

Závěr: BUDOUCNOST NARCISTICKÉ PSYCHOLOGIE Narcis je v dějinách. Vyskytuje se v konfiguraci: krása, chlad, pýcha, někdy místo krásy moc jako zdroj sebelásky. Tř eba Don Juan, dalš í reinkarnace Narkissa a př edchůdce soudobého narcismu. Patř í sem šílení diktátoř i, od Caliguly po Hitlera a Stalina. Co ukazují druhým? - skvící slunce, sílu, pýchu. A uvnitř , sobě? - hrůzu a nejistotu. Krása, pýcha a chlad je to, co se ukazuje navenek. Bída, ošklivý svět sebe sama. Jen sebe kdyžnepozná. Co na soběneměl Narcis zahlédnout? Co ho klame? Že se nemá a nemá? Že nemá nikoho, koho by mohl milovat? Jenom obraz se dá jím milovat, ne pravé Self.. Potř ebujeme milovat sebe, to co jsme, a ne obraz sebe. Tím hůř , je-li obraz sebe nedokonalý, zrodí se deprese. Nespokojenost souvisí s neradostností, anhedonií. Neradost. Co je to radost? Jsem spokojen sám se sebou, jsem v pohodě. Narcis je v nepohodě. Př itom obdivu, po kterém navenek nejvíce touží, mají dost. Ale obdiv, obdiv je tím klamem, pseudovýživou. Nepravou krmí je v rámci toho bludu, o kterém hovoř í Narkissos: bludného sebeobrazu. Ukázat úctu, to potř ebují nesmírně. Úcta taky znamená nespalující, nepř ivlastňující lásku. Neobsahuje povinnost lásky - milovat s panickým pocitem ztráty a ohrož ení. V pojmu sebeúcta, už ívaném v anglosaské literatuř e o narcismu, jakoby tedy sebeláska nebyla tím hlavním, očběž í. Mož ná, ž e kdyžAmerič ané použ ívají slova sebeúcta (Self-esteem), vyjadř ují urč ité př ece jenom pokrytectví. Správněř íká Kohut, ž e dneska je narcismus tím, čím bylo libido za č asůFreudových, něčím podezř elým. Narcis je dějinný. Všechny postavy tohoto př íběhu jsou hlasy v naš í duš i. Zatím se stále šíř ící (a zdaleka nedovrš ená) epidemie narcistické psychologie je možná př edzvěstí problémů, jejichždosah si ještěani neumíme př edstavit. Postmoderní kultura narcismu jako by př evracela zdánlivěnezpochybnitelné, samozř ejmé hodnoty reciproč ního altruismu v masovém měř ítku. V př elidněném světěDruhý není zdrojem jistoty a bezpečí, naopak. Vynoř uje se jako implicitní př edzvěst narcistického ohrož ení a potenciálního zranění. „Obrany př edevš ím!“ zní válečný pokř ik narcistické psychologie; a nejlepš í obrana je útok, utvrzuje se jeho herojská forma. „Nejdř ív stř ílej, pak se teprv ptej“, jistí hrdinové Hollywoodu. Jako by šlo o nějakou formu percepč ního bludu: sice teoreticky můž eme vědět, ž e jen Druhý nás můž e zabezpeč it a poskytnout nám jistotu trvalého pokračování - druhý jako rodičnašich dětí, druhý jako dítěa pokrač ovatel v dětech dětí naš ich dětí: avšak nepř estávající našeptávání, apriorní testování konkurence a ohrožení konkurencí je momentálněsilnější. „Ale vž dyťon se jako konkurent a hrozba chová“, zní vysvětlení. Ano, stále častěji ano. A v tomto smyslu hledejme vlastní poselství věštby v době, ve které se svět stal obrazem. Masová reprodukce v masové kultuř e, obrazy, obrazy, film, foto. I my dáme velmi na svůj Self-image, sebeobraz. Jde totižo př ežití, o soutěžv podmínkách hospodář ské soutěž e. Reciproční egoismus nabývá nadvlády s nepozorovatelnou suverenitou v myslích isolovaných individuí. Cožnení mož no jim ukázat lásku? Tyto lidi je těž ké milovat. Uzavř ené, chladné, pyšné, poniž ující. Narcistické osobnosti je těž ké mít opravdu rád. Těž ké. A př esto... jak jinak je můžeme vyléč it? A nebo opravdu je úcta způsob, kterým se narcistické osobnosti, spíše tedy depresivněnarcistické, ukazuje láska? Nebo prostěnení ve světědost lásky, kterou by oni potř ebovali? Nebo je nemožné je milovat? Asi od každého trochu. A taky nemůžeme asi vš echny druhé poř ád milovat, zvlášťv př elidněném světě. Můžeme jim však dát ocenění. Jak rozumové, tak citové, spojení obého. Avš ak: ve světě, v němžpř ibývá Narcisů, ubývá dostupných Ech. A př itom jde o nejen narcistické př ežití nás vš ech.

37

LITERATURA BOLAS: The Shadow of the Object. FROMM, Erich: Umění milovat, Orbis, Praha, 1967 LYOTARD, Jean-Francois: O postmodernismu, Filosofia, Praha, 1993 KOHUT, Heinz: Obnova Self, Psychoanalytické nakladatelství, Praha, 1991 MILLEROVÁ, Alice: Dětství je drama, Lidové noviny, Praha, 1995 MIKOTA, Václav: O ovlivňování duševních poruch LORENZ, Konrad: O vzniku civilizovaného č lověka KARASOVÁ, Sabrina: Život se Satyrem, Iniciály, str.6, roč . IV, 33/93 OVIDIUS Naso, Publius: Proměny, Jan Laichter, Praha, 1935 GRAVES, Robert: Řecké mýty I, Odeon, Praha, 1982

38

DOVĚTEK:

NARKISSOS

a

OIDIPUS

___________________________________________________________________ 1 OBA JSOU NECHTĚNÉ DĚTI: - NARKISSOS OTCEM

- OIDIPUS OBĚMA

_____________________________________________________________________________________ 2 TRPÍ EXTRÉMY MATČINA CHOVÁNÍ PŘEOBSAZENÍ

ODMÍTNUTÍ

3 NARCISTICKÝ DEFEKT GRANDIOSITA

HANDICAP

_____________________________________________________________________________________

4 PONÍŽENÍ A NARCISTICKÝ VZTEK NEVZTAHY K DRUHÝM

VZTAHY – ZABÍJÍ DRUHÉ + ZABÍJÍ SEBE

_____________________________________________________________________________________

5 EXTRÉMY SEXUÁLNÍHO CHOVÁNÍ LÁSKA VÝLUČNĚK SOBĚ

FIXACE NA MATKU

_____________________________________________________________________________________

6 OBA POTŘEBUJÍ TEIRESIA

NARKISSOS DŘÍVE, ALE NE OSOBNĚ

(70 normostran)

39