MURMANSK – zklamaná a opuštěná Rusko 400 tisíc obyvatel, počet rok od roku prudce klesá Sedíme na vlakovém nádraží v Petěrburgu obklopeni teple oblečenými lidmi. Šátky, ušanky, z vatovaných kabátů vyčuhují rukavice. U nohou jim poslušně sedí psi. Hodně chundelatí psi. Těsně po půlnoci bude vypraven vlak do Murmanska. Přijedeme tam pozítří ráno. Ve vlaku nejsou kupé a obsahuje pouze lehátka. Aspoň na sebe všichni dobře uvidíme. „A jsou tam okna?“ „Jistě.“ „A jdou otevřít?“ „Některá ano, některá ne.“ Jasně. Jsme v Rusku. Naše starosti by chtěli mít. O Murmansku nevíme nic. Za ten nápad totiž může šampaňské a rozverná nálada kdesi v Lotyšsku. Cestujeme společně dvě rodiny v autech. Čtyři dospělí a dvě dospívající děti. Šestnáctiletá Lenka a třináctiletý Pepan. Dovedete si to představit? Týden v omezeném prostoru, kdy ve zpětném zrcátku hodinu za hodinou vidíte tak upřímně znuděný výraz potomka, že zatoužíte po alkoholu. Myšlenka nás neopouští ani ráno, kdy ji rozebíráme před dětmi. Jak je to daleko? Asi jako z Petrohradu do Brna. A co tam je? Nemáme potuchy. A proč tam chcete jet? Jen tak. Ten nápad je tak šíleně blbý, že konečně nadchl i je. Skoro 1 500 kilometrů pustinou Karélie, tři sta kilometrů za polární kruh, dva dny vlakem, na konci nejspíš shluk baráků, vojenské základny, severský přístav, zima a Barentsovo moře. A pak zase zpět. Pro zpestření stopem. Nabalili jsme do tašek (bágly zůstaly v Brně) to nejteplejší, auta na neurčitou dobu zaparkovali v Petrohradě a šli koupit jízdenky. Vlak jezdí denně, bývá však plný. Jízdenky je nutno koupit předem. Jedna vyšla asi na sedm stovek. Vlak do Murmansku je oslavou poctivé kovářské práce. Skřípe, zpívá jako velryba při námluvách, drnčí, ale jede. V zatáčkách vidíme, že měříme skoro půl kilometru. Přesto jsme plní. Kam ti lidé tak divoce cestují? Copak tam něco je? Každý vagón má po ruském způsobu svoji děžurnou, která dohlíží na pořádek, za polárním kruhem začne topit v kamnech a ohřívá vodu na samovaru. Za okny rovina, břízy, borovice, břízy, lesy, břízy, jezera, břízy… Všechno čisté, neposkvrněné, zdravé. Občas se mihne dřevěná vesnice, která připomíná kulisy z Mrazíka. Jinak pusto. Na řídkých zastávkách do oken prodavači nabízejí houby a ryby. Okna však nejdou otevřít. Žádná. Vystoupíme-li, obklíčí nás babky ve vlňácích a neholení chlapi v ušankách. Snaží se zapříst hovor. Družnost nás obklopuje i ve vagóně. Ve vedlejší kóji cestuje žena neurčitého věku s křivolakým vkusem. Urousaný přeliv - ticián, šusťáková souprava - tyrkys, dobře míněné korále - jantar. Vysílá přátelská gesta a mluví příjemným altem. Doprovází ji mladík, kterého často panovačně okřikuje. Dozvídáme se, že jde o plukovnici „severnovo flota“ a jejího pucfleka. Jmenuje se Světlana a trvá na tykání, což se musí zapít. Světlana pronáší přípitek, „na udatnost!“ Myslí to vážně. Od prvního okamžiku mi projevuje vroucnou náklonnost. Rozhovor prokládá letmými polibky a krátkými stisky. Na začátku mě oslovovala občanko, tu a tam jí unikla zažitá soudružka.
Teď už jsem jen Milenočka. Ke všemu začíná něžně šišlat. Tón prudce mění jen ve chvílích, kdy si uvědomí přítomnost pucfleka a její hlas zadrnčí, že by se ohlédla i Tina Turner. Nakonec podřízeného rafičí do polohy pozor vsedě, oči bez mrknutí upřené z okna. S přibývajícím alkoholem je Světlana stále přítulnější. Už mě nepouští z ruky. Důvěrně přivinuta líčí svůj život. Neperspektivnost malého města, vojenská akademie, zkoušky, rivalita. Pak rodina, která všechno spíš zkomplikovala. Vojenská terminologie Světlaně přešla do krve. Její slovník hýří chrabrostí, bojem, kótami a neústupností. Občas se zasměje, přesto z každé věty čouhá mindrák a hladové očekávání. Mám chuť se zvednout. Něco mi však brání. Je to člověk, který zoufale hledá nouzový východ? Patrně vyzrazuje i choulostivá vojenská tajemství. Je mi to jedno. Dialog mě, na rozdíl od zbytku naší diskrétně pobavené výpravy, netěší. Ztuhle sedím s její rukou vysoko na stehně a nevím, jak z toho ven. Pro tuhle příležitost je mého parfému škoda. Zatímco já jsem stále ostražitější, Světlana zapíjí žal. Rozostřenou artikulací svěřuje, jak ten život mezi námořníky za nic nestojí. A vůbec život za nic nestojí. Žádná radost, teď už nemají ani pořádné důchody. A Murmansk? Pěkná díra. Co nás to, čorti znájut, napadlo? Dvě stě dní v roce je tu tma a sníh. Žádná kultura, jen ta vodka. Stejně se nikam nedostaneme, všude kolem je vojenský prostor. To už vzlyká. Pak konečně oněmí. Když v pět ráno vystupujeme do mléčné zimy, vidíme, jak bezvládnou Světlanu pucflek vytahuje z vlaku. Její sliby, že nás ubytuje, nepřipomínáme. První hodiny Sotva se vypotácíme z nádraží, zatarasí nám cestu tři milicionáři. Pasová kontrola. Šest světácky oblečených lidí asi budí podezření. Viza máme v pořádku, ale stejně trneme. Před vjezdem do Ruska jsme museli popsat, aspoň přibližně, trasu. Máme ji na orazítkovaném papíru, maršrutce. Murmansk zde pochopitelně uveden není. Milice vrací pasy a salutuje. Žádná „bumážka“ je, stejně jako nikde nikoho, nezajímá. Je pět ráno. Rozbřesk jako z oceli. Nebe špinavé a celé v pohybu. Zkřehlé světlo, mokré chodníky. Nachlazené ticho. Po pustých bulvárech vrže první trolejbus. Severský vzduch o síle dvou panáků voní mořem a čistotou. Potřebujeme se někde ubytovat. Pokud možno ne příliš draze. Nemáme potuchy, kam jít. Kousek od nádraží proti nebi trčí impozantní hotel Arktika. Jediná moderní budova v centru, prosklená hala, kožené klubovky, personál v černém. Z reproduktorů se řine povědomá melodie. Chvíli trvá, než v disko úpravě rozeznáme ruskou hymnu. Slečna recepční nám na
prostinký plánek s několika
přehlednými bulváry črtá typy na levné ubytování. „Je to daleko?“ ukazujeme na ten nejbližší. „Ne. Pár kroků. Sotva čtyřicet minut pěšky,“ uklidňuje nás. Ulice jsou jitřně pusté, nezbývá než dojít. Kráčíme po Leninském prospektu. Rozměry zkrušující, ale předvídatelné. Čekat od města vybudovaného až v socialismu lidskou uměřenost je naivní. Chodníky, stromy, masivní činžáky, výkladní skříně. Yves Rocher, Nike, několik značkových outdoorových obchodů. Vida? My tu snad nakonec budeme ještě nakupovat? Pekárna už má otevřeno. Její interiér i výběr zboží je naprosto srovnatelný se západní Evropou. Začínáme se stydět za svoji předpojatost. Když konečně odšlapeme své kilometry a ocitneme se u první ubytovny, nadšení rychle pohasíná. Špalír popelnic. Vybydlený panelák s jakž takž opraveným přízemím. Ovšem nadstandardní cenou. „To víte, jste cizinci.“ Když se dozvídáme, že navíc tři dny nepoteče teplá voda, odcházíme o dům dál. Prý naproti. Takže další dva kilometry. To už jsme mimo centrum, na kopcích posetých sídlišti. Popsala bych je jako rozestavěná,
pravda je však taková, že lepší už to nebude. Asfaltové cesty zdegenerovaly v polňačky. Rozsáhlé kalužiny, přes které v lepších případech vedou prkenné lávky. Bláto beze stop zeleně. Hromady jílu, kamení, rour a betonových skruží. Nějak to tu zbylo a obyvatelé už si za ta léta zvykli. Ještě hůř, nevidí, necítí, nemají představu, že by i panelákové sídliště mohlo vypadat lidštěji. Nakonec - romantika dětských hřišť spočívá právě v improvizaci, přece. Šplháme kluzkou cestou na kopec. Další adresu nacházíme na zašlé barabizně pod rychle letícími mraky. Tentokrát se dozvídáme, že voda neteče vůbec žádná. Začínáme měknout. Telefonicky ověřujeme, že na dalším možném místě voda teče, a dokonce teplá! Potíž je v tom, že ubytovna Júnosť Rasíi je mimo mapu a nikdo přesně neví, kde. Tohle pěšky nezvládneme. Zastavujeme taxi. Řidič se tváří, že sice neví, ale nějak si poradí. Pět lidí se nás naskládá do vysloužilého moskviče a důstojně houpavou jízdou po peřejnatých vozovkách vyrážíme na okružní cestu probouzejícím se Murmanskem. Když se člověk rafinovaně snaží navodit si pocit štěstí (drogy a jinou syntetiku nepočítám), obvykle ostrouhá. Snaha štěstí odpuzuje. Rádo si hraje a zjevuje se v nečekaných kostýmech i okamžicích. Sice se mezi kulisami obvykle jen mihne, přesto bývá tak oslnivé, že mění pohled na svět. Nerozumím magii, která pocit štěstí vyvolá, přesto bezpečně rozeznávám, že se v půlhodince měkce vytopeného moskviče na periferii Murmansku vzdouvá vlna, která smetá všechnu únavu a skepsi. Cítím spokojenost a musím se usmívat. Opojení z dálky, pobavení z bizarnosti a vnímavost nastavená na nejvyšší obrátky. Prožívám chvíli krystalického štěstí, kterou Murmansku už vždycky přičtu k dobru. Vyleštěné nebe, ostré kontury, které odhalují detaily zblízka neviditelné. Krotké pokusy prvních sprejerů. Pravoslavný kostelík s hradbou rachitických paneláků v pozadí. Průhledy do dvorů, kterým dominují klepače na koberce. Lavičky a prkenné stoly, aby za přijatelného počasí měli sousedé kde projevovat slovanskou pospolitost. Zvuky nového dne. Křik racků. Startér. Pes. Popeláři. Vrány. Ostražité kočky se zimní srstí. Utrápený plakát, lákající k návštěvě cirkusu. Námořník s flaškou. Žena, s vysokými natáčkami na temeni, řvavě rudými rty a nezničitelným odhodláním být krásná i s lopatou u hromady štěrku. Silueta Ruského kola, které se majestátně otáčí i v mrazu. Pivo v petlahvích. Lavičky s ošoupanými opěradly, neboť na plochu, kde se obvykle sedí v Murmansku kladou nohy. Nikoli proto, aby demonstrovali jak jsou free, ale aby je nezáblo. Tři báby nadité ve vestách s košťaty v rukou jako živá reklama na pneumatiky Michelin. Moře, které není vidět, ale cítit. Přístav s lesem jeřábů. Kopce s pavučinou pěšinek porostlé neprostupnou klečí a brusinčím. Skály. Kovové polární světlo, narkoticky opojná čistota vzduchu. Navzdory faktu, že projíždíme městem, ve kterém bych bydlet rozhodně nechtěla, mě nelogicky napadá, že si je oblíbím. Pro úplnost, a jako varování následovníkům, však bude poctivé přiznat, jak město vnímala naše dcera. Po společné prohlídce nemocnice dává najevo, že pro tenhle druh flagelantství nemá pochopení a odchází Murmansk objevovat na vlastní pěst. Sejít se máme za tři hodiny v hale hotelu Arktika. Místo Lenky na místo srazu přichází jen (přes Prahu Oskarem svižně doručená), esemeska. „Jsem zaklapnuta na zachode a nemuzu ven.“ Již hodinu klepe s nesmělým pažalujsta, aby se domohla pozornosti. I tak stihla zjistit, že Murmansk je „hnusný město, ve kterém je zima a zlý lidi“.
historie Murmansk patří k nejmladším městům vůbec. Je mu devadesát. Ne, že by v této oblasti nikdy nebyl život, ale pár loveckých chatrčí nestálo za zmínku - až do první světové války. Tou dobou význam místa pronikavě vzrostl, neboť je v severních mořích jediné, které nikdy nezamrzá. Ledem obklopený Archangelsk byl za válečných zim nepoužitelný, rychle zbudovanému přístavu v Murmansku zase chyběla kapacita na vykládání a uskladnění zboží. Nezbylo než pospíšit s výstavbou železnice. Ta nakonec změnila nejen charakter přístavu, ale úplně všechno. Z díry Romanov na Murmaně se kvapně stalo ambiciózní město Murmansk, ve kterém uvízla a nakonec se zabydlela spousta technické inteligence, zapletené do projektu spojení severu se světem. Rostoucí význam Murmansku znepokojil další mocnosti, které se ucházely o vliv v severních mořích, Němce, Finy, Brity. Nejdřív to zkoušeli po zlém, ale nakonec museli uznat, že Murmansk, ať už rudý nebo bílý, je beznadějně ruský. V roce 1920 došlo k dohodě, že už to tak zůstane. O sedm let později byla důvěra v budoucnost stvrzena výstavbou prvního kamenného domu. Stojí dodnes. Zatímco počátkem dvacátých let tu živořilo směšných dva a půl tisíce lidí, o deset let později už to bylo dvacetkrát tolik. Největšího věhlasu Murmansk dosáhl za druhé světové války, v období proslulých „konvojů do Murmansku“. Město se stalo pomalu poslední branou, kterou mohli spojenci do válčícího Sovětského svazu po moři posílat munici a potraviny a odvážet hutní materiál. To Hitlerovi pochopitelně vadilo. O konvojích nemusíte číst knihy, pro představu hrůzy stačí jedna reportáž. Třaskavinami plně naložené konvoje lodí ze západu se vlekly kousek od břehu. Hlouběji cestu znemožňovaly ledovce. Jinými slovy, lodě byly bezbranné a na ráně letadlům, která mohla svižně doplňovat pohonné látky i munici. Co se nestihlo likvidovat ze vzduchu dokončovala torpéda ponorek, které používaly taktiku „vlčích smeček“. Už ten název! Ruská ruleta naruby. V zásobníku není jedna kulka, ale naopak jen jedno prázdné místo. Sedm lodí z deseti bylo potopeno. Výbuchy transportované munice měnily konvoje v peklo hořící uprostřed ledu. Námořníci prakticky nespali, na jídlo taky moc času nezbývalo. Tuhle hru bych nechtěla hrát ani na počítači. Přes zdrcující ztráty se pořád nacházelo dost hrdinů, kteří se do konvojů nechávali najmout. Hitler zuřil, úplně ho vidím, a zlost si vyléval na Murmansku. Nepřestával útočit ze země, moře a zejména vzduchu. Rozdíl mezi civilními obyvateli a vojáky se v obléhaném městě rychle setřel. Na rozdíl od Leningradu sice asi měli do čeho kousnout, zase však nebyla chvilku klidu. Bránili se na život a na smrt a měli čím. Torza konvojů přivážela zbraně, pocit bratrství mezi Sověty a spojenci asi taky sehrál svoji psychologickou roli. Slavná Göringova věta: „Lepší letět třikrát na Londýn než jednou na Murmansk,“ může být chápána jako svérázná lichotka. Následující studená válka význam Murmansku nijak neoslabila. Sídlí tu vojenské centrum ponorek i flotila jaderných ledoborců. Lidi přeneseně i doslovně živí oceán. Nikoli zrovna rybolov, spíš výzkum. Aspoň to tvrdí brožury. Přístav byl modernizován, aby sem mohly vjíždět i nejtěžší lodě. Murmansk je dobře zásobován. Uvědomili si to zejména Finové, pořádající nájezdy na obchody se značkovým textilem, alkoholem a nikotinem. Což jim na oblíbenosti pochopitelně nepřidalo. Mění se i architektura města, studené centrum je ještě mrazivější výstavbou bank a nepřístupných úřadoven. Civilizace došlápla svojí tržní nohou a jen tak ji nezvedne. Ale to už je variace na téma, které důvěrně známe. *** Určovat pohlaví Murmansku je překvapivě těžké. Složitost této hry se odhalila zvlášť po čerstvém zážitku z vlaku. Byla plukovnice Světlana spíš chlap nebo žena? Byla lesbická? Netroufám si přísahat. Typicky ženského v ní bylo velmi málo, ale typický muž by se v její situaci také choval jinak. Byla především nešťastná. Možná tady někde bych mohla najít klíč k duši Murmansku. Murmansk je frustrovaná žena v mužském těle. Zapnutá až ke krku, osamělá, mladá a zklamaná. Vdala se dřív, než stihla cokoli pochopit. Byla naivně vypočítavá a dojela na to. Teď je jí sotva třicet, manžel utekl a ona tu musí trčet a starat se o hejno fakanů. Čerstvý přeliv a zablácené boty. Pravdě se dokáže dívat do tváře jen s flaškou v ruce. Raději si usilovně namlouvá jak je všechno v pořádku, jak to zvládá, jak je happy. Je mi jí líto, ale řešit to za ni nebudu. Nechám ji vyplakat na svém rameni, ale pak rychle zdrhnu. Budu na ni v dobrém vzpomínat, ale tok mého života její příběh nezmění. ***
Ubytovnu Júnosť Rasíi jsme museli dohledat pěšky. Opuštěný sportovní areál se skrovným personálem, tělocvičnou, saunou, sprchami a horkou vodou. Do centra je to sice půl hodiny autobusem a na zastávku pět minut ostrého poklusu křovinami, ale i v tom může být svérázný půvab. Autobusy hromadné dopravy jezdí do okrajových částí sice zřídka, ale pravidelně. Mají zamžená okna a přitápí i v srpnu. Autobus je plný trpkého sebezapření, ponurého ticha a pachu nafty. Sedadla jsou obsazena už z konečné. Všichni pasažéři jsou jaksi podobně bachratí a škaredí. Ostré přelivy žen, umaštěné placatky mužů. Silonové záclonky. Řidič, izolovaný u volantu, na všechno kašle. Styk s veřejností zajišťuje paní průvodčí s kleštičkami. Je důsledná. Nemá-li nic důležitějšího, mění se v revizorku. Prostor zahušťuje rustikální nevlídnost. Ani se moc nedivím. Do města, kde je průměrná roční teplota na nule a často nefunguje topení, vroucnost a juchání prostě nezapadá. Stačí se však na něco zeptat a nerudné masky tají. Tím spíš, že mluvíme rusky. Všichni si, možná jako relikt společně prožitých útrap, tykají. Haštěřivě se dohadují. Konečně někdo prosadí správný názor. Zatímco nám radí, ostatní účastně pokyvují. Da. Da. Vot tak. Z pravidla, že muž oslovuje muže a žena ženu, už tu dávno vyrostli. Ze zdvořilostních tanečků také. Rady jsou jasné, úsečné. Půjdeš tam a zahneš tady. Je to asi třicet minut. Rozumíš? Jo. Děkuji. To nic. Oslovíte-li však s prosbou o radu někoho osamělého, je ochotný, ale zrozpačití až k ruměnci. Na cizince nejsou zvyklí. Jak se blížíme k centru, oblečení pasažérů se pozvolna mění. Objevují se špičaté boty na vysokých podpatcích. Kalhoty do zvonu, holá břicha. Venku je něco přes deset. Domy jsou nejvýš čtyřpatrové, jinak si s omšelostí sídlišť nijak nezadají. Špína, oprýskaná omítka i futra, slepá okna, komíny, antény. Satelity jen výjimečně. Pichlavé záblesky slunce prostory mezi zdmi proměňují ve vězeňské dvorky. Na ulicích přibývá luxusních aut. Mladí řidiči s hrdým ježkem, náušnicí a tmavými brýlemi. Už se vidím, jak jim svěřuji peníze. Na nárožích klimbají zarostlí opilci. Bezdomovci nikoli. Zdá se, že tenhle sociální problém má Murmansk jednou provždy vyřešen. Za to se tu hodně sází. Na každém rohu trčí stánek s tikety, u něj dlouhá fronta mužů. Ženy se kumulují na tržišti. Čekala jsem podobný sortiment jako u nás. Ne, je to ruský trh. Čerstvé křemenáče, sušené ryby, borůvky, klikve, lesní plody, mrkev, brambory, salát. Dlouhá řada zástěr, stánek s kožešinami, mnohé z nich obarveny na rudo či modro. Rozesmáté zlatoústé báby v šátcích nabízejí, ale nevnucují. Přece jen jsou spíš Evropanky. * Ve stáncích s hudbou se Lenka pokouší najít nosiče se skupinou „Ruskie piraty“. Marně. Nikdo neví. Na přímý dotaz prodavač rozpačitě rozpřahuje náruč: “Nu što…eto vsjo piraty.“ * Na ulici před hotelem Arktika dokonce zahlédneme i kolečkové brusle. Vidíme tu své první, a taky poslední, ruské soby. Čekají, dlouho a marně, jestli se s nimi někdo nepovozí kolem náměstí. Mají chlupaté parůžky, které jsou prokrvené a hřejí. Někde kousek od Murmansku jsou prý sobí farmy. Kvůli masu. Ve volné přírodě jsme už na soby nenarazili v celé Karélii. * I v luxusních obchodech převládá ruský, třífrontový způsob placení. Vyber si zboží, zaplať a vrať se pro ně s účtem. My dobře víme, že nás chceš okrást, ale na nás si, holenku, jen tak nepřijdeš! * Cukrárna, uprostřed za plného provozu pracují se sbíječkami. Nikdo se netváří, že by to vadilo. Možná proto, že v cukrárnách se prodává hned vedle dortíků také tvrdý alkohol. * Z naparáděné volhy vyskakuje plačící nevěsta. Odstrkuje ženicha. Začíná přímo na Leninském prospektu stopovat překvapená auta. Stále znova si uvědomuji, že jsme tu v parném létě. Rtuť se prý občas dotkne i třicítky, ale co je to platné. Většinu roku se Murmansk prostě noří do zimy a tmy. V prosinci a lednu dokonce absolutní. Sníh tu hrůzu trošku změkčí, jenže představa, jak se ráno balím do vlňáku a pachtím ve větru napříč sídlištěm
na autobus do přístavní fabriky? I kdyby do úřadovny. Ne. Romantické až trýznivě. Nic naplat, přes svoji plachou světáckost zůstává Murmansk poslední štace. Poté, co ruští vojáci přišli o většinu výhod a do Murmansku se přestaly pumpovat státní peníze, se město horem pádem vylidňuje. Za posledních deset let skoro o třetinu. Na jednu stranu je v tom ekonomická logika. Jenže na druhou… tak nezkažené, autentické město aby člověk pohledal. Murmansk do historie vkročil levou nohou. Jenže právě to mi na něm připadá sympatické. Fandím mu. To nejlepší ho určitě teprve čeká. Ze snobského zápisníčku: Kulturními či historickými památkami Murmansk věru neoplývá. Na své si přijdou snad jen milovníci zbraní, zvláště pak námořních. Přístav Jako ve všem ošklivě průmyslovém je v něm cosi tvrdě poctivého. Tenhle půvab však ocení jen člověk nezimomřivý. Kilometry doků, ve kterých je možno potkat slavného ledoborce Lenina či stopy po tragicky proslulé ponorce Kursk. ponorka Kursk V srpnu 2000 došlo v Barentsově moři k tragédii. Z dosud nepřiznaných příčin vybuchla a klesla ke dnu jaderná ponorka Kursk. Zahynuli všichni, to je 118 lidí. Po několika týdnech se trosky podařilo vytáhnout, oběti byly slavnostně pohřbeny a zájem médií utichl. Jenže pak stojíte v doku, kde Kursk rozřezali na šrot a uvědomíte si, že jste se jaksi nikdy nedozvěděli, co se vlastně stalo. Pokoušela jsem se dopracovat k nějakým informacím a připadaly mi nakonec natolik zajímavé, že si je nemohu nechat pro sebe. Jde o vysvětlení nepotvrzené, neboť ruská armáda bývá v některých ohledech nadmíru diskrétní. Přesto se zdá, že je tahle verze ze všech nejpravděpodobnější: V Barentsově moři probíhá oficiálně ohlášené námořní cvičení. Jen pár velitelů ví, že bude přezkoušena také ničivá novinka, torpédo SS - N –19 se samonaváděcími senzory, kombinace rakety s plochou dráhou letu a torpéda. Kousek od Kursku, dálkově řízena, pluje prázdná, vyřazená ponorka, která má posloužit jako terč. Ve smluvené vteřině spouští opodál operující křižník torpédo. Kursk na dálku s terčovou ponorku manévruje a uhýbá, aby senzory torpéda neměly tak snadnou práci. Daří se mu to dokonale. Terč se dostává mimo senzorické pole. Torpédo zastřečkuje a zmateně hledá cíl. Zachytí další nejbližší - ponorku Kursk. Nabírá nový kurs… Na únikový manévr je pozdě. Těžko odhadnout, kolik mužů v tu chvíli vědělo, že proti modernímu Kursku se dvěma titanovými plášti existuje jediná relevantní zbraň, raketové torpédo, které se na ně řítí rychlostí jeden kilometr za třicet vteřin. Zásah proběhl předpisově. První nálož protrhne titanové pláště, druhá způsobí výbuch uvnitř. Příval vody ponorku nakloní a ta se beznadějně řítí do stometrové hlubiny, kde padne na dno. 23 mužů ve strojovně asi přežilo první výbuch, pád už ne. Jediný sporně potěšitelný závěr: Byla to rychlá, nečekaná smrt. Dál už si to možná pamatujete. Omlouvám se znalcům za tohle, řekněme ženské, podání námořní tragédie. Máte-li zájem dozvědět se víc erudovaného, potom: http://akademon.cz/source/kursk.htm Aljoša Pomník tyčící se nad Murmanskem, viditelný už z moře. I se soklem je vysoký skoro čtyřicet metrů. Betonový hrdina se samopalem přes rameno a odhodlanou tváří. Pod ním věčné světlo. Místo pietních slavností připomínajících padlé válečné hrdiny, ale taky kousek divoké přírody uprostřed města s majestátním výhledem na moře. Kousek za Aljošou je přírodní park s jezírkem. Mrňavým. Jezdí se po něm na šlapadlech a pod fontánkou se cachtají rozverní Murmančané i ve chvíli, kdy se my choulíme do péřovek. Knihovna
Pobaví už sousoší před vstupní branou. Staří známí Cyril a Metoděj. Co ti tady hledali? To je vlastně jasné. Ale až v Murmansku mi dochází rozsáhlost a hrdinství jejich mise. Myslela jsem, že skončili na Moravě. Kdepak. Až sem se zajisté neprobíjeli, taky tady nikdo nebyl, ale stejně. Knihovna je organizovaná s pomocí počítačů. Je možno zde zadarmo strávit hodiny u internetu i mailu, a od ochotného personálu si půjčit veškerou literaturu o městě. Dokonce v angličtině. I ofotit se dá cokoli. Prodejna severní flotily na Leninově prospektu. Veškeré námořnické vybavení, pruhovaná trička, svetry, čepice, nášivky s označením funkce a distinkcemi. Něco podobného jako na Karlově mostě, ale s námořnickou tématikou, navíc originál. Jen ta kvalita je sporná. Syntetická trika asi nebudou do vlhké zimy úplně ideální.
