říjen 2010
číslo 6
Muži 28. října Šrobár, Rašín, Švehla, Soukup a Stříbrný - jména která spojuje jedni datum: 28. říjen. Tito politici stáli v roce 1918 v čele převratu, jehož výsledkem byl vznik Československa. Proč se do čela událostí, které vedly ke vzniku samostatného československého státu, dostali právě tito politici? Čtyři z nich tvořili vedení Národního výboru, nejvyššího českého politického orgánu v závěru světové války, a byli právě v Praze. Jiní z tohoto vedení byli v této chvíli v Ženevě, kde jednali s Edvardem Benešem o situaci zahraničního odboje a jeho případných závazcích pro budoucí československý stát. Vavro Šrobár byl Slovák, který se ocitl v Praze právě 28. října a byla to dějinná spravedlnost která ho zařadila mezi oněch pět mužů. Šrobár byl totiž nositelem československé vzájemnosti na Slovensku od 90. let. V polovině října 1918 byl propuštěn z maďarského vězení a protože Slovensko bylo stále ještě poměrně politicky nehybné, chtěl zjisti situaci v českých zemích, a zároveň se tu případně skrýt před dalším maďarským pronásledováním. Do Prahy přijel 28. října dopoledne, přesně ve chvíli, kdy začínaly manifestace na Václavském náměstí. Šrobár se tak ocitl v Obecním domě mezi těmi, kdo představovali Národní výbor. Nejvýznamnějším mužem byl Alois Rašín, hlavní tvůrce prvního zákona o vzniku československého státu. Spolu s poradci a spolupracovníky na něm pracoval v noci z 27. na 28. říjen, aniž by tušil, že 28. října bude 28. říjen, což netušil nikdo z těch co byli aktéry těchto událostí. Rašín měl už za sebou politickou dráhu spojenou s pokrokářským hnutím, kvůli tomu byl také v procesu s Omladinou perzekuován a vězněn. Tehdy patřil k radikálním nacionálům. Poté se usadil a stal se poměrně vážený pražský advokát který se zapojil na počátku 20. století do politiky mladočeské strany, která se reformovala pod vedením Karla Kramáře. Za války byl zatčen a stíhán rakouskou justicí. V roce 1916 byl spolu s vůdcem mladočeské strany Karlem Kramářem odsouzen k trestu smrti. Od výkonu rozsudku je zachránila amnestie nastupujícího císaře Karla. Další z "mužů 28. října", Antonín Švehla, patřil i přes svůj nízký věk mezi vlivné politiky agrární strany. V roce 1909 se dokonce stal jejím předsedou. Získal mandát zemského poslance, ale do Říšské rady nechtěl, jeho znalosti němčiny nebyly valné. Agrární stranu povyšoval ze stavovské na celonárodní, přičemž se mu podařilo rozšířit její vliv i na ty vrstvy venkova, kam dřívější aktivita agrární strany ještě nedosahovala. Byl tvůrcem hesla, které spojovalo: Venkov jedna rodina. František Soukup, byl, podobně jako Rašín, spojen s omladinářským hnutím. Pak se ovšem přidal k sociálním demokratům. Po vzniku Práva lidu se stal parlamentním zpravodajem Práva lidu a tuto funkci si podržel velmi dlouho. Od roku 1904 až do roku 1938 zastával funkci zástupce Českoslovanské, později Československé sociálně-demokratické strany ve II. Internacionále.
Ještě před válkou byl Soukup zvolen poslancem. Za války se pak stal jednatelem Národního výboru. Nejmladším z "mužů 28. října" byl Jiří Stříbrný, který vstoupil do politiky ve velmi útlém věku. V roce 1897, když vznikla česká strana národně sociální, se kterou potom spojil valnou část svého života, mu bylo sedmnáct. Už v té době patřil mezi nadšené spolupracovníky této strany. Pořádal různé besedy, dokonce mu v nich museli občas bránit, protože byl až příliš agilní a svolával si sám schůze bez vědomí vedení strany. Po dovršení třiceti let se stal poslancem Říšské rady, byl také redaktorem řady novin. Národní socialisté byly vyhlášenými pacifisty. Stříbrný byl na začátku války zatčen a po čase poslán na frontu. Až do roku 1917 působil u nejrůznějších vojenských jednotek v týlových složkách, které byl spíše trestné prapory. Po obnovení jednání Říšské rady ostře zkritizoval poměry v rakousko-uherské armádě a tím si udělal definitivně významnou pověst jako politik, přestože byl ještě relativně mlád. Tehdejší politikové zráli skutečně v šedesáti a on ještě nebyl čtyřicátník. I tak byl považován za významného muž a byl vlastně mužem číslo dvě ve straně za Václavem Klofáčem.
Alois Rašín
Antonín Švehla
František Soukup
Jiří Stříbrný
Naše pětice patřila mezi vůdčí reprezentanty Národního výboru. Nejvýznamnější z nich byl z hlediska přípravy a přijetí prvního zákona Alois Rašín, ale nejsilnějším mužem byl Antonín Švehla. A to i z důvodu, že 28. října původně Národní výbor chtěl převzít Obilní ústav. Kdo měl obilí, jídlo, potraviny, ten měl na konci války v rukou neobyčejnou sílu, protože rakouským zázemím vládl hlad a čeští politikové nechtěli dovolit vývoz potravin z Čech, a proto se chystali převzít Obilní ústav. 28.října 1918, těsně po desáté hodině, se politici dozvěděli, co se děje na Václavském náměstí. Lidé pochopili Andrássyho notu americkému presidentu Wilsonovi přijímající podmínky příměří, které Wilson stanovil, jako kapitulaci Rakouska, jako jeho konec. Ale Andrássyho nota nic takového neobsahovala, ale nedočkavost davu způsobila, že lidé začali slavit konec Rakouska. Národní výbor nemohl zůstat stranou dění, chtěl mít vývoj pod kontrolou. „Muziky do ulic,“ znělo Stříbrného heslo, který chtěl z 28. října udělat národní manifestaci. Národní výbor převzal Obilní ústav a na místodržitelství dal najevo, že přejímá moc s tím, že zákony zůstanou v platnosti. Národnímu výboru šlo o to 28. říjen realizovat jako převrat, ale v mezích, které si ti mužové představovali jako vhodný začátek československého státu. Takže do večera měli co dělat a večer potom v Obecním domě byl prohlášen základní zákon. Příští osudy „mužů 28. října“ už byly velmi rozdílné, ale jedno měli společné: všichni zůstali v politice. Nejvlivnějších postů se za první republiky dočkal Antonín Švehla. Po vzniku československého státu si upevnil postavení v agrární straně a jeho politická hvězda stoupala. V první československé vládě zasedl do křesla ministra vnitra, které bylo důležité pro utváření a stabilizování státu. Na postu ministra vnitra Švehla vydržel až do září 1920. V době úřednických vlád činila zásadní politická rozhodnutí tzv. Pětka. A v ní byl nejmocnějším politikem Antonín Švehla. Na podzim 1922 už převzal vedení vlády a ve funkci premiéra formálně zůstal – kromě
půlroční přestávky v roce 1925, kdy zemi spravoval úřednická vláda – až do února 1929. V březnu 1928 se však z politiky musel stáhnout. Celá 20. léta trpěl kardiovaskulárními problémy a jeho choroba se po březnu 1928 zhoršila natolik, že už vládu nemohl spravovat a odešel se definitivně léčit. Předtím už měl takové přestávky na léčení několikrát. Tentokrát však léčba trvala nejen dlouho, ale byla i neúspěšná, třebaže Švehla doufal, že se do politiky vrátí. Ale v prosinci 1933 zemřel. Švehla byl velmi pragmatický politik. Dovedl, a v tom byla jeho přednost, hájit stavovské strany venkova, ale zároveň dovedl agrární stranu učinit stranou se širšími interesy národně -státnímu. Švehla byl politik, který chápal, že politika v demokratickém státě je také věcí domluvy, dohody, kompromisu. Jeho schopnost koaliční spolupráce byla značná, třebaže realizovat ji nebylo jednoduché. O Antonínovi Švehlovi se také jeden čas uvažovalo jako o kandidátovi na prezidenta. Takové úvahy ale Švehla vždy odmítal, někdy i dost nevybíravými výrazy. Alois Rašín zasedl v první československé vládě jako ministr financí. A byl úspěšný – připravil měnovou reformu, tedy oddělení československé měny od rakouské. Do vlády se vrátil ještě na konci roku 1922, kdy byl spojován s prudkým zhodnocováním koruny. Jak už to v politice bývá, ministři financí nepatří k oblíbeným postavám. Výjimkou nebyl ani Alois Rašín, který byl fanatickým služebníkem svého úřadu. Jeho úspornost demonstrována láskou k šetrnosti byla mnohým trnem v oku, především státním zaměstnancům, což byl trochu problém, protože jeho státoprávní demokracii, později národní demokracii z velké části zpočátku volila inteligence a státní zaměstnanci. Jeho restriktivní politika a třeba propagování toho, že právě státní zaměstnanci, hlavně učitelé, by měli jít ostatním příkladem v tom, jak mají šetřit, vedlo k tomu, že tato voličská základna jeho stranu do značné míry právě kvůli tomuto a na protest opustila. Během svého druhého vládního období se Rašín stal terčem kritiky. Posilování koruny vyústilo v bankovní a exportní krizi. Na sklonku roku 1922 se navíc podle některých neuctivě vyjádřil o legionářích a jejich zásluhách. „V tom smyslu, že by měli být skromnější, že za práci pro vlast se neplatí“ Rozpoutala se taková atmosféra, kdy se Rašín stal předmětem žurnalistických útoků. Krátce poté, začátkem roku 1923, spáchal na Rašína mladý anarchokomunista Šoupal atentát. Atentát nebyl dílem posledních měsíců, Šoupal ho plánoval s větším předstihem. Po několika týdnech Alois Rašín následkům střelného zranění podlehl. Atentát uspíšil přijetí zákona na ochranu republiky proti extremismu. František Soukup, byl jednatelem Národní výboru. A především on stylizoval většinu dokumentů které Národní výbor vydával. V první československé vládě zasedl jako ministr spravedlnosti. Ale na ministra spravedlnosti se choval poněkud netradičně. Když Prahou cloumaly sociální bouře především proti keťasům a také proti některým domácím pánům, vystoupil Soukup před davy a povzbuzoval je k jejich krokům, které byli protestními, což byla úhona jeho úřadu – ministr spravedlnosti povzbuzuje ulici, aby se chovala demonstračně až útočně. Takže s jeho kariérou byl konec. Masaryk se tehdy tak rozzlobil, že už Soukupa nechce nikde na žádném významném místě mít. Přesto Soukup post ještě získal – v roce 1929 se stal předsedou Senátu. Soukupova politická kariéra končí zánikem první republiky. Za druhé republiky oproti jiným sociálním demokratům nevstoupil do Národní strany práce. V roce 1939 byl dvakrát zatčen, což mělo za následek podlomení jak jeho fyzické, tak i psychické síly. Byl nucen téměř sedmdesátiletý, k poměrně náročným fyzickým cvičením, která zvládal s velkým vypětím. Následkem bylo, že do roka od svého propuštění na podzim 1940 umírá. Ministrem pošt a telegrafů se v první československé vládě stal Jiří Stříbrný, který si ministerská křesla udržel i později. Vládu ale musel na čas opustit. Proč? Zapletl se do aféry, při které hrál karty s jedním úředníkem pražské Národní banky, který byl defraudant a zpronevěřil z pokladny čtvrt milionu, což byly tehdy velmi slušné peníze. Samozřejmě, že jeho protihráči o tom nemuseli vědět. Nicméně tisk aféru rozmázl a Stříbrného stála ministerské křeslo. Do politiky se ale vrátil, protože v té době mu většina politiků důvěřovala. Brzy se ale znepřátelil s presidentem Masarykem, s nímž vedl spor o význam domácího a zahraničního odboje. Stříbrný nevolil nejvhodnější slova a při setkání v Karlových Varech řekl Masarykovi, že bez domácího odboje by se ještě dnes potuloval po zahraničních hotelích jako vyhnanec, což
Masaryka rozčílilo. Stříbrného pozici nalomilo, že v roce 1925 nesl z titulu ministra tíhu problémů spojených s husovskými oslavami. Když potom na oslavy reagoval papežský nuncius tím, že náhle odjel a Vatikán s Československem přerušili styky, tak bylo zapotřebí najít nějakého obětního beránka. A Stříbrný se stal tím obětním beránkem, který na to konto odstoupil. Pak už to šlo s jeho politickou kariérou z kopce. V roce 1926 byl za vydatné pomoci Edvarda Beneše a Václava Klofáče vyloučen z Československé strany národně socialistické. Stříbrný pak koncem 20.let založil Ligu proti vázaným kandidátkám a přikláněl se stále víc doprava. Ve 30. letech spoluvytvářel Národní sjednocení. Jeho politika nebyla nejradikálnější pravicová. Je pravda, že kritizoval Beneše. S Benešem si vyrovnával své účty a ono ta po roce 1945 dopadla opačně. Beneš ho neměl v oblibě od roku 1926. V roce 1945 nastaly retribuční procesy, ve kterých byl souzen kdekdo, kdo se jenom trošku omočil kolem fašismu. Až na počátku roku 1947 došlo i na Stříbrného, takže je vidět, že nepatřil k těm prominentům, kteří byli pozatýkáni hned v létě 1945. Byl souzen a nakonec odsouzen k doživotnímu trestu, což vzhledem k tomu, že za Protektorátu v podstatě neprovedl nic, co by se mu dalo vyčítat, byl trest skutečně nepřiměřený. Díky tomu v roce 1955, týden po svých 75. narozeninách, zemřel ve vězení. Vavro Šrobár se v první vládě stal ministrem pro správu Slovenska, což byla velmi nevděčná úloha, protože spojovat české země a Slovensko byl velký úkol a Šrobár pro něj na Slovensku nacházel velmi malou oporu. Musel si ji vytvářet, hledat. Bylo to pro něho obtížné období. Na Slovensku Šrobár spoluzakládal agrární stranu, nicméně zápas o vůdcovství prohrál s Milanem Hodžou. Začátkem 20.let ještě vedl resort školství, ale jeho hvězda začala pomalu pohasínat, i když nadále byl poslancem a později senátorem. Do politiky se vrátil za druhé světové války, kdy se stal symbolem občanského odboje na Slovensku, jedním ze dvou předsedů Slovenské národní rady, druhým byl komunista Karol Šmidke. Z této pozice vešel i do první československé vlády, překvapivě jako ministr financí. Na jaře 1946 si na Slovensku založil vlastní stranu, Stranu Svobody, ale byla to malinká strana, která neovlivnila ani slovenské volby v roce 1946, ani další slovenský politický život. Šrobár, na rozdíl od všech předcházejících, se však angažoval ještě po únoru 1948. Gottwald si ho vybral do vlády. Šrobár se stal ministrem pro sjednocení zákonů, ale byl tam spíš jenom okrajovou postavou, která měla vzbuzovat úctu. V roce 1950 Šrobár zemřel.
Vavro Šrobár
Jan Křižan
Oběť komunistické zvůle Narodil se 12.11.1915 ve Valašském Meziříčí v bohaté rodině továrník a majitele parní pily. Po absolvovaní obecné a měšťanské školy a následné maturitě na Obchodní akademii v Brně zahájil studia na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, která však nedokončil. V březnu 1938 odjel na půl roku do bavorského Rosenheimu na dřevařskou technickou školu. Po svém návratu pracoval krátký čas v podniku svého otce, odkud byl počátkem března povolán k prezentační službě. Tu však přerušila německá okupace. Poté se Jan Křižan vrátil do rodinného podniku. Po smrti otce v roce 1941 se stal jedním z dědiců majetku. V roce 1939 se mu postupně narodili synové Jan, Jiří / známý scenárista který byl v letech 1989 - 1994 poradcem presidenta Václava Havla, nositel Českého lva za scénář k filmu Je třeba zabít Sekala/,Ondřej. V roce 1945 vstoupil ČSNS, jejímž řadovým členem zůstal až do února 1948. Po válce mu byl jeho majetek postupně znárodňován, čemuž se snažil bránit právní cestou. Nakonec skončil jako řadový zaměstnanec u Vlašských pil ve Vlašském Meziříčí. Poúnorové poměry a obava se zatčení ho vedly k úvahám o emigraci, o kterou se pokusil na konci roku 1949 společně se svými známým Františkem Boháčem - bývalým armádním důstojníkem - a Vladimírem Krejčiříkem. Během cesty na rakouskou hranici, kterou plánovali překročit v oblasti Mikulova, zastavila jejich automobil v noci na 1.1.1950 dvoučlenná ozbrojená hlídka. Poté, co byli vyzváni k návratu do Mikulova v doprovodu hlídky, Jan Křižan smrtelně zranil vrchního strážmistra Václava Anšlága a společně s Františkem Boháčem těžce zranil vojína Edmunda Sziklaie. Přestože se jim podařilo překročit státní hranici, jejich pokus dostat se do Vídně ztroskotal. Všechny tři zadržela sovětská armáda, která je 4.1. 1950 předala československým úřadům. Dne 14. prosince 1950 byl Jan Křižan Státním soudem v Brně uznán vinným ze zločinu velezrady, zrady státního tajemství i úkladné vraždy a nedokončené vraždy, odsouzen k trestu smrti. Jan Křižan byl s Františkem Boháčem popraven 14. června 1951 v Brně.
