Muž, který stíhal Loca

COLORADO WESTERN 192 J.Kirby

Muž, který stíhal Loca

„Zabiják indiánů,“ tak přezdívali Apači armádnímu kapitánovi, který je nemilosrdně pobíjel po tom, co barbarsky zabili jeho ženu a malou dceru. Kapitán Houston McTear se už za svého života stal legendou. Byl to hrůzu nahánějící muž, kterého se obávali i běloši. Po dvaceti letech měl na rozkaz armády potrestat svého nejnebezpečnějšího nepřítele: Loca. Jenže muž, který pronásledoval Loca, se již změnil…

Obličej Houstona McTeara byl pokryt prachem a potem. Hleděl na hradby Fort Cummings a cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Ne, na nic nezapomněl. Bylo mu to jasné už v okamžiku, kdy ve Fort Laramie dostal rozkaz vyrazit. Už téměř dvacet let uplynulo od chvíle, kdy sloužil tady, v jižní Arizoně. A ani po dvaceti letech nezapomněl na to, co se tehdy stalo. Protestoval proti svému převelení do Fort Cummings, ale plukovník Selkirk jen pokrčil rameny. Rozkaz z ministerstva, řekl. Houston McTear měl v uších ještě stále Selkirkův hlas. „Ve Fort Cummings vás potřebují, kapitáne. Loco odjel s bandou krvežíznivých bojovníků ze San Carlosu. V jižním Novém Mexiku vypuklo peklo. Na ministerstvu si na vás vzpomněli. Generál Crook o vás podle všeho slyšel. Očividně nevěří, že plukovník Forsyth se s Locem a jeho bojovníky vypořádá sám…“ Houston McTear se patami dotkl slabin svého pinta. Velké zvíře vykročilo. Zpod jeho kopyt se zvedal prach. Nad hradbami bylo vidět věž a stožár s třepetající se vlajkou. Náhle třeskl výstřel. Houston McTear viděl, jak se nad baštou vznáší obláček kouře. Zašklebil se. Zdál se, že jsou nervózní. Možná muž na hlídce viděl dalekohledem pinta a myslel si, že se k pevnosti blíží Apač. Měl pevně sevřené rty, když pomyslel na Loca. Cítil, že jeho nenávist už není tak silná jako tenkrát, když stál před troskami svého ranče a musel pohřbít zuhelnatělá těla své ženy a dcery. Dnes mu to všechno připadalo jako jeden zlý sen. Vstoupil do armády a vydal se na lov. Měl nepřítele, jakému nebylo rovno. A nejen Loca. Všechny Apače. Houston McTear začal indiány nenávidět. Nikdy nebral zajatce. Zabíjel rudochy všude, kde na ně natrefil. Přezdívali mu „Zabiják indiánů“ a i běloši z něho měli strach. Stal se z něho do sebe uzavřený muž, který se vyhýbal ostatním. Houston McTear to z prostého vojína dotáhl až na poručíka. Za to vděčil generálu Carletonovi, který ho z Kalifornie poslal do Arizony. Carletonovým cílem bylo vyhlazení Apačů nebo jejich odvedení do

rezervací, které nesměli opustit. A někdo jako Houston McTear se mu hodil. Apači se Houstona McTeara báli víc než těch nejhorších duchů. A protože jeho oddíl neustále sledovali, aby před ním mohli včas varovat své bratry, vyjížděl Houston McTear sám bez svých vojáků, doprovázen jen jedním starým mexickým zvědem. Apači se ho pokoušeli zabít, zdálo se však, že má křídla. A jednoho dne stanul tváří v tvář Locovi. Ten byl vůdcem bandy, která vypálila jeho ranč a bez slitování zavraždila jeho ženu a dceru. Houston McTear zabil sedm jeho bojovníků a Loco jako jediný zůstal nezraněn. Houston o tomto okamžiku vždy snil, když však nastal, bylo všechno jinak. Najednou pochopil, že má před sebou člověka, který je stejný jako on. Muže, který zoufale bojuje za svobodu svého lidu a který nenávidí vše, co má bílou kůži. Houston McTear zvedl kolt. Loco tam klidně stál a ruce měl zkřížené na prsou. V jeho tmavých očích nebyla sebemenší stopa strachu. „Střílej, jestli ti to vrátí život,“ řekl Loco hrdelním hlasem. „Ale zabiješ někoho, kdo už je mrtvý. Oba jsme mrtví, přestože ještě žijeme. Ztratili jsme totiž všechny, které jsme milovali.“ Houston McTear to nezmáčkl. Nedokázal vystřelit. To bylo poprvé od přepadení jeho ranče, co mluvil s Apačem. „Běž, Loco,“ řekl. Věděl, že jeho cesta nenávisti a pomsty je u konce. Vrátil se do Fort Cummings a požádal o převelení. Generál Carleton ho nechtěl poslat pryč. Podrobil se teprve, když mu Houston řekl, že jinak odejde z armády. To se stalo před dvaceti lety, nyní však měl pocit, jako by to bylo teprve včera. Když pohlédl na hradby Fort Cummings, minulost jako by ožila. +++++

Objížděl pevnost a kavaleristé na hradbách ho při tom pozorovali. Houston McTear viděl, že mají čisté uniformy. Aspoň to se změnilo, pomyslel si. Tenkrát posádka nedostávala skoro žádné zásoby. Vojáci se museli oblékat do pytlů. Otevřela se velká brána. Skřípaly panty. Houston McTear měl pocit, že ten zvuk slyšel i před dvaceti lety. Vjel na vnitřní dvůr, který byl zcela obestavěný baráky, domy z nepálených cihel a výběhy. Viděl, že se skoro nic nezměnilo. Nalevo byla strážnice a vězení. Přijel k velitelství, které mělo novou verandu. Stál na ní mladý důstojník a hleděl na něho. Naproti před stájemi postávali vojáci, kteří ho pozorovali. Houston McTear u velitelství seskočil ze sedla svého pinta. Z verandy zazněl poručíkův vysoký hlas. K Houstonovi přišel jeden kaprál a zasalutoval. McTear pozdrav lhostejně opětoval. Viděl, jak poručík strnul. Patrně si myslel, že svou ležérností zneuctil armádu. Kaprál se snažil potlačit úsměv. „Pečlivě pinta vytřete, kaprále,“ řekl McTear. „Adejte mujenpůl vědra vody. Za půl hodiny mu můžete dát tolik vody, kolik bude chtít.“ „Ano, kapitáne,“ řekl kaprál a opět zasalutoval. Tentokrát už mnohem uvolněněji. Poručík na Houstona vyčítavě pohlédl. „Kapitán Houston McTear?“ zeptal se. McTear přikývl a vyšel na verandu, zatímco uzdu jeho pinta vzal kaprál, kterýpak odvedl koně ke stájím. „Jsem poručík Dwight N. McDonald,“ řekl důstojník oficiózním tónem. „Plukovník Forsyth vás očekává už dva dny, pane.“ „Cesta z Fort Laramie je dlouhá,“ odpověděl Houston s úsměvem. „Krom toho se mi po Fort Cummings nijak nestýskalo.“ McDonald přikývl. Zdálo se, že jeho příběh zná. Ukázal na dveře a řekl: „Můžu jít před vámi, pane?“ McTear přikývl a šel za ním dovnitř.

V předsíni byl jeden voják, pravděpodobně plukovníkův sluha. Hleděl na Houstona, jako by to byl duch. Možná i jsem, trpce si pomyslel Houston. Pozůstatek dávno minulých časů. Poručík zaklepal na jedny dveře a otevřel je. McTear vešel dovnitř. Bylo to, jako by se tím krokem vrátil do minulosti. Místnost vypadala stejně jako před dvaceti lety. Vybledlá vlajka na stěně, psací stůl, velká kamna v rohu. Jen muž, který seděl za stolem, Houstonovi připomněl, že čas se vrátit nedá. Plukovník George Forsyth vstal a natáhl k němu ruku. Usmíval se. „Vítejte ve Fort Cummings, kapitáne McTeare,“ řekl. „Vidím, že to tu znáte.“ McTear přikývl. Jeho hlas zněl pohnutě, když opětoval plukovníkův pozdrav. „Jsem rád, že se generálu Crookovi podařilo vás dostat z Fort Laramie,“ začal Forsyth. „Tady na jihu je zase rušno. Potom, co Victorio se svou bandou šel konečně k čertu, nastal v rezervacích neklid. Každým okamžikem počítám s povstáním. Krajem se potuluje Loco se svými lidmi. Zabíjí všechny, kdo se jim postaví do cesty. Znáte přece Loca, že ano?“ Ve Forsythových očích se objevily zvláštní jiskry prozrazující zvědavost, ale i zvláštní vzrušení, jaké lidé pociťovali, když stáli tváří v tvář někomu, jako byl Houston McTear. „Od našich zvědů vím, že Apači z vás mají velký strach, kapitáne,“ dodal Forsyth. „Jak vám tenkrát vlastně říkali?“ Houston byl přesvědčen, že to Forsyth dobře ví. „Zabiják indiánů,“ chladně řekl. „Ale ty časy už jsou pryč, plukovníku. Dvacet let je dlouhá doba a člověk zapomene. A dívá se na věci v jiném světle. Už nejsem zaslepený nenávistí.“ Viděl na plukovníkovi, že mu nevěří. Pravděpodobně si myslel, že člověk se nikdy nezmění. „Někoho, jako jste vy, bychom mohli potřebovat, kapitáne,“ chraplavě řekl, jako by jeho slova neslyšel. „Loco je se svou bandou

v Peloncillos. Generál Crook na něho zahajil štvanici a předpokládá, že se stáhne dál na jih. Mým úkolem je odříznout mu cestu do Mexika. Všechno je připraveno. Čekali jsme už jen na vás, kapitáne.“ McTear na něho upřeně hleděl. Přemýšlel, co od něho vlastně očekávají. „Kolik má u sebe Loco bojovníků?“ Forsyth pozvedl obočí. „Vyrazil ze San Carlosu se sto šedesáti lidmi,“ řekl. „Kolik má bojovníků, plukovníku.“ McTear se zašklebil, když viděl Forsythův překvapený výraz. Plukovník pravděpodobně přemýšlel, odkdy dělá „Zabiják indiánů“ rozdíl mezi bojovníky a starci, ženami a dětmi. „Prý okolo pětasedmdesáti,“ zamumlal. „A s kolika vojáky proti nim chcete vytáhnout?“ „Se čtyřmi sty muži,“ odpověděl Forsyth. „Generál Crook je chce exemplárně potrestat, aby v San Carlosu konečně zavládl klid a aby tam každou chvíli nevyvolávali nepokoje namyšlení náčelníci, kteří si myslí, že můžou porazit armádu.“ „Bylo by podstatně levnější, kdyby se Apačům dodaly potraviny a vybavení, které jim náleží,“ řekl Houston. Nyní již plukovník Forsyth nedokázal zakrýt překvapení. „O čem to mluvíte?“ McTear zavrtěl hlavou. „Nejde o Apače, ale o dodržování smluv, pane,“ řekl. „Ani vy byste patrně nejednal jinak než Loco, kdyby vám bylo odepřeno to, co vám bylo slíbeno.“ „Generál Crook Apačům už nejednou nabízel mír!“ ostře řekl Forsyth. „Podle mého názoru až příliš mnohokrát!“ Houston neměl chuť s plukovníkem debatovat. „Kdy vyrazíme?“ zeptal se. „Zítra ráno!“ Forsythův hlas zněl ještě stále ostře. „Indiánští zvědové?“ „Yumové a Mohavové,“ odpověděl Forsyth. „Podléhají poručíku McDonaldovi, což je schopný důstojník, i když je ještě poněkud

mladý a horkokrevný.“ „Chcete Pyramid Mountains objet zjihu?“ Forsyth se pousmál. „Víte stejně tak dobře jako já, že bychom neměli dost vody pro nás a pro naše zvířata, kdybychom jeli na jih, kapitáne. Ne, za Lordsburgem se vydáme po Butterfieldské stezce. U Pochybného kaňonu v Peloncillos si naposledy nabereme vodu z jednoho železničního vagónu, který nás tam doprovodí. Pak odbočíme na jih.“ McTear přikývl. Forsyth byl podle všeho zkušený člověk. Houston McTear už o něm ledacos slyšel. Forsyth vedl muže na Beecher's Island, kteří se hrdinně bránili proti indiánské přesile. To ovšem bylo před více než deseti lety. „Převezmete druhou setninu, ke které patří i poručík McDonald a zvědové,“ řekl plukovník. „Odpočiňte si, kapitáne. Čekají nás náročné týdny.“ Houston McTear přikývl a zasalutoval. Ne tak uvolněně jako před kaprálem, přesto si vysloužil plukovníkův ostrý pohled. Forsyth zřejmě kladl velký důraz na formality. Houston McTear vyšel ven. Musel přivřít oči, aby ho neoslepilo na jihu stojící slunce. Nikdo se nenamáhal s tím, aby mu ukázal jeho kvartýr. McTear pokrčil rameny. To ještě mělo čas. Nejprve se chtěl podívat na svého pinta. Záleželo mu na něm a vzhledem k tomu, že už ráno museli vyrazit, byl rád že ho po cestě z Fort Laramie šetřil. Vrata stáje byla otevřená. Houston McTear vešel do chodbičky, v níž panovalo přítmí. Slyšel frkání zvířat a cítil koňskou moč. Jeho pinto stál v jednom z posledních boxů. Ještě u něho ani nebyl, když tu zaregistroval pohyb. Ohlédl se a automaticky položil ruku na pažbu peacemakeru, který nosil v otevřeném pouzdře jako pistolník. Postava, kterou viděl jen nezřetelně, byl starý muž se shrbenými zády. Jeho tvář byla poseta vráskami a byla snědá jako tvář indiána. Táhla se mu přes ni jizva, která mu rozdělovala nos na dvě poloviny. Starý muž se usmál.

Houston viděl jeho kompletní, bílé zuby. Rychle se otočil a přistoupil k němu. Chytil ho za ramena. „Chavezi?“ tiše řekl. Pak o něco jistěji: „Chavezi!“ Objal ho. Dvacet let se neviděli. „Chavezi!“ zašeptal. „Kraci, ty jsi ještě tady?“ Starý muž s úsměvem zavrtěl hlavou. Jeho vyschlé, rozpukané rty se chvěly, když chraplavě řekl: „Jsem tu jenom tři dny. Přijel jsem z Mexika, když jsem se od Crookových mužů dozvěděl, že ses vrátil.“ „Chavezi!“ Houston McTear tomu nemohl věřit. Vždycky si myslel, že Mexičan už dávno není mezi živými. Kolik mu bylo, když odjel na sever? Padesát? Šedesát? Ne, paměť mu už nesloužila. Kdyby to bylo pravda, muselo by teď Chavezovi být nejméně sedmdesát, a to nemohla být pravda. Vypadalo to, jako by právě dosáhl šedesátky. „Ještě pořád piješ tequilu, Chavezi?“ zeptal se McTear s úsměvem. Chavez se usmál. „Ještě pořád. Jenom trochu víc než dřív. Už se tak rychle neopiju.“ Houstonův úsměv se po těchto slovech rozšířil. Trochu víc? pomyslel si. Chavez ho už tenkrát dokázal v pití hladce porazit. +++++ Fort Cummings praskal ve švech. Na západní straně, za hradbami z nepálených cihel, stály řady stanů, v nichž byla ubytována většina mužstva. Houston McTear dostal komůrku v bývalém markytánově baráku, kde se dřív uchovávaly potraviny. V rohu byla pryčna, nebylo tam okno ani skříň, kam by si mohl dát věci. Jediným vybavením komory vyjma pryčny bylo několik hřebíků ve zdi. Houston McTear dal deky, sedlové brašny a winchestrovku do rohu, načež ho poručík McDonald, který ho tam zavedl, pozval do

kasina. „Pojďte, setkáte se tam s dalšími důstojníky,“ řekl McDonald. Houston McTear s díky odmítl. Věděl, že je ještě pozná. Neměl chuť, aby na něho hleděli jako na dravou zvěř už teď. Chavez na něho čekal v rohu stáje. Společně šli ke staré stáji dostavníkové společnosti Butterfield Overland Line, která byla zpustlá od doby, kdy Southern Pacific postavila železnici z El Pasa přes Deming do Tucsonu v Arizoně. Tato stáj sloužila jako skladiště. Chavez tam obýval půdu. Nikdo z vojáků se tam nešel podívat. Místnost, která starému Mexičanovi sloužila jako příbytek, byla čtyřikrát tak velká jako komora, kterou přidělili McTearovi. Byly tam dokonce dvě truhly, stůl a čtyři rozviklané židle. Kromě toho dovnitř pronikalo vikýřem světlo. Mohli se tudy dívat přes hradby pevnosti na sever. Chavez už ji podle všeho připravil. Dokonce sehnal i dvě sklenice, které stály na stole. Z jedné truhly vytáhl hnědou láhev a zuby ji odzátkoval. Houston McTear si přičichl, když mu ji Chavez podal. „Hm, dobrá,“ zamumlal. „Jenom jí nesmíme vypít příliš, Chavezi. Jinak ráno nevstaneme.“ Chavez se zazubil. „Zestárls. Dřív jsi takovou flašku vypil na snídani.“ Houston McTear pomalu přikývl a nalil si do sklenice. Pak láhev podal Chavezovi. Svlékl si kabát a pověsil ho přes opěradlo židle. „Žádné dřív už není, Chavezi,“ tiše řekl. „Chtěl jsem na ty časy zapomenout. I na tuto zemi a hlavně na Apače. Ale dostal jsem rozkaz, že se mám vrátit, protože si myslí, že budu Loca a jeho bojovníky nesmiřitelně stíhat.“ Chavezovi se leskly oči. Houston McTear viděl, že starý Mexičan na minulost nezapomněl. I Chavezovu rodinu vyvraždili Apači. Victoriovi Mimbreové. Byl tehdy příliš velký na to, aby mohl zapomenout. Tehdy čerpal energii z Houstonovy nenávisti a s každým Apačem, kterého zabili, se do něj vracel život.

Houston s ním o tom teď nechtěl mluvit. Pro Chaveze se možná čas zastavil. Předpokládal, že by nepochopil, že Zabijáka indiánů už zabíjení unavilo a že poznal, že vinu na smrti jeho ženy a dcery ve skutečnosti nese někdo jiný než Apači. Zvedl sklenici a připil na zdraví starého shrbeného Mexičana. Nějakou dobu pili, když dovnitř zvenčí pronikl hluk. McTear slyšel bručivý hlas. Kdosi mu odpověděl a o několik vteřin později se od vchodu stáje ozvalo tlumené dupání holínek. Chavez se ohlédl. Hleděl na dveře. Vlasy měl rozhrabané, v očích napjatý výraz. McTear se ho chtěl něco zeptat, ale v tom okamžiku se úzké, nízké dveře otevřely. Tak prudce, že narazily do stěny a budova se otřásla. Muž se musel přikrčit, aby mohl projít dovnitř. Pak vyšel po schodech na půdu. Ve světle, které tam pronikalo vikýřem, McTear viděl statného muž se zrzavými, kudrnatými vlasy. Jeho široký obličej s širokým, křivým nosem byl poset pihami. Rozhlížel se po místnosti a ve světlemodrých očích měl nevěřícný výraz. „Ksakru!“ vyhrkl. „Myslel jsem si, že mi Hooker lhal! A teď vidím, že měl pravdu!“ „Co vidíte, seržante?“ pobaveně se zeptal Houston. Seržant na něho pohlédl. Jelikož nemohl vidět uniformu na opěradle židle, nevěděl, že má před sebou kapitána. „No že ten všivý Mexikán si tu žije jako pán, zatímco my se tlačíme v barácích jako sardinky.“ Jeho hlas byl stále hlasitější a výhružnější. „Tato místnost se zabírá. Mexičan musí odtud! A kdo jsi ty?“ zeptal se, zatímco kráčel k Houstonovi. Natáhl směrem k němu ruku porostlou zrzavými chlupy. „Jsem ten, kdo ti dá do zubů, jestli se Chaveze jen dotkneš,“ klidným hlasem odpověděl Houston. Seržant se zarazil. Bylo na něm vidět, jak se mu zatajil dech. „Slyšel jsem dobře?“ zabručel. „Co jsi to řekl?“ Chavez rychle ustoupil stranou. „Dávej pozor, Nantane,“ vyhrkl. „To je seržant Cockrell. Je to

rváč.“ Cockrell chytil jednu z židlí a rozbil ji o stěnu. „To ti strhnou z žoldu, Cockrelle,“ řekl McTear. „Nantane!“ zabručel seržant. „Slyším správně? Že by ten dědek byl poloviční Apač? Dělej, vypadni, Chavezi, nebo tě vlastnoručně prohodím stěnou.“ Houston McTear si nalil tequilu. Cockrell vytřeštil oči. „Odkud to máte? Ukradli jste to v kasinu, že? Dej tu flašku sem, chlape!“ Seržant přiskočil k McTearovi a rozmáchl se pěstí. Chtěl ho praštit do hlavy. Netrefil však. Minul, zavrávoral okolo Houstona a vrazil do stěny. Cockrell zařval jako tur. Otočil se a znovu se rozmáchl. Houston však opět elegantně uskočil. Chavez stál u otevřených dveří a hleděl ven. Ke stáji přicházeli vojáci. Kaprál jim očividně řekl, že Cockrell zase vyvádí. Seržant zakopl o židli. Byl stále rozzuřenější. „Zůstaň stát, sakra!“ zařval na McTeara. „To jsi klokan nebo co?“ Houston mu udělal laskavost. Cockrell byl tak překvapený, že už nedokázal uhnout hlavou, když na něho Houston zaútočil. Koupil to naplno. Cockrell se zastavil, jako by vrazil do lokomotivy. Měl matné oči a měl co dělat, aby se udržel na nohou. Náhle pohlédl na kabát, který visel na židli. Vytřeštil oči, když poznal, že si to rozdal s kapitánem. O krok ustoupil – a ztratil rovnováhu. Levou nohou totiž šlápl do otvoru v podlaze půdy. Zátylkem se udeřil o trám, zamával rukama, ale už se jen stačil chytit poklopu a zřítil se dolů. Houston, kterého bolela pravá ruka až po rameno, hleděl na otvor, v němž seržant zmizel. Ozvalo se žuchnutí. Muži vykřikli, někteří se smáli. McTear chňapl svou uniformu a rychle se oblékl. V následujícím

okamžiku kdosi kopnutím otevřel dveře a po schodech vyšel nahoru. Byl to kaprál Joe Hooker. Houston ho poznal. Tento muž odvedl jeho pinta do stáje. Upřeně hleděl na McTeara. „A co salutování, kaprále?!“ zvolal Houston. Hooker strnul. „Zmizte!“ Plukovník Forsyth měl své lidi vycvičené dobře. Hooker toporně sešel ze schodů. „Zůstaň tady, Chavezi,“ řekl McTear. „Hned jsem zpátky.“ Mexičan přikývl a šel k vikýři, zatímco kapitán McTear sešel ze schodů. Mumlání a smích okamžitě utichly. Seržant Cockrell se právě posbíral ze země. Viděl, jak McTear jde po schodech, a okamžitě zasalutoval. Houston před ním zůstal stát. „No, copak, seržante?“ zeptal se s lehkým úsměvem. Cockrell zrudl. „Všechno v pořádku, pane!“ vyhrkl. „Je mi líto, seržante, že jste zakopl. Běžte k doktorovi, ať vás prohlédne. Byl bych rád, kdybyste byl v pořádku, až zítra ráno vyrazíme. Patříte k druhé setnině?“ Cockrell křečovitě přikývl. „Dobrá, seržante. Postarejte se, prosím, o to, aby sem byly přineseny mé věci z markytánova obchodu.“ „Vy – vy chcete nocovat s Mexikánem…“ Seržant se odmlčel, protože kapitán na něho vrhl ledový pohled. „Seňor Chavez je můj starý přítel, seržante,“ ostře odpověděl McTear. „Jestli nechcete, aby pro vás příští dny byly peklem, pak se se seňorem Chavezem snažte vycházet, rozumíte? A můžete to rovnou vyřídit i všem ostatním v druhé setnině. Jasné?!“ „Ano, pane!“ Cockrell tam strnule stál. Uhnul kapitánovu pohledu. „To by bylo, seržante. Běžte!“ Cockrell se otočil. Byl rudý a i zezadu bylo vidět, jak jím cloumá zlost.

Houston McTear se nestaral o ostatní vojáky, kteří se stáhli ke stájím. Vyšel po schodech a zavřel za sebou dveře. Shrbený Chavez přistoupil ke stolu. „Dávej si na Cockrella pozor, Nantane,“ tiše řekl. „Je to nejobávanější člověk v pevnosti. Neodpustí ti, že jsi mu udělal čáru přes rozpočet.“ „Ale?“ řekl Houston s úsměvem. „Copak nezakopl?“ Zvedl sklenici. „Na nás, Chavezi!“ Chavez přikývl. „A na to, ať Loca a jeho bandity pošleme k čertu,“ zamumlal. Houston toho moc nevypil, Chavez však už seděl nakřivo. Přeháněl, když tvrdil, že toho snese víc než předtím. Chavez mu vyprávěl o tom, jak štval Victoria a jeho Mimbreye, kteří uprchli z rezervace San Carlos. V Mexiku se spojil s Matou Ortizem a u Tres Castillos ve spolupráci s Joaquinem Terrazasem Victoria a jeho bandu obklíčili a pobili do posledního muže. Chavez doufal, že zničí i Loca, Geronima a Juha. „Až zabijeme Loca,“ brblal, „tak z rezervace vyrazí i Geronimo. A pak začne poslední štvanice na Apače, Nantane. Geronimo je jejich poslední náčelník, kte rý bude bojovat proti bělochům. S ním zhyne i lid Apačů.“ Houston McTear mu neodpověděl. Náhle Chaveze nechápal. Přemýšlel, zda byl před dvaceti lety skutečně takový jako Chavez. Pevnost zahalila tma. Všude vzplanuly ohně. Když Chavez spadl ze židle a Houston ho dovedl k posteli, někdo zaklepal na dveře. McTear přišel k nim a otevřel. Stál tam poručík McDonald. Jeho tvář se podobala masce. ,Ano, poručíku?“ zeptal se McTear. „Pane…“ začal McDonald. McTear se vrátil na půdu, svlékl si kabát, zhasl petrolejku a šel ven. „Máte nějaké problémy se zvědy, že ano, poručíku?“ McDonald přikývl. „Několik z nich dnes beze stopy zmizelo,“ přidušeně odpověděl.

Houston se pousmál. „Někteří ještě zůstali?“ „Sedm Yumů a dva Mohavové.“ „To přece musí stačit, ne?“ Poručík McDonald zůstal stát dole u schodů. Pohlédl na něho. „Dokázal jsem je přemluvit, aby zůstali, pane,“ vyhrkl. „I oni chtěli zmizet. Mají z vás hrůzu. Tvrdí se, že jste spolčený s ďáblem.“ McTear se usmál. „Myslíte si to i vy, poručíku?“ McDonald zavrtěl hlavou. Očividně tu otázku bral vážně. „Někdy není snadné věřit tomu, co se o vás a o Chavezovi povídá, kapitáne,“ zamumlal. „Je to pravda, že jste během jedné jediné noc pobili více než třicet Mescalerů?“ Houston neodpověděl. Rysy ve tváři mu ztvrdly. Ano, vzpomínal si na to, přestože tu vzpomínku chtěl vymazat. „To už je stará historie, poručíku,“ zamumlal. „Povězte zvědům, že ze mě nemusí mít strach. Kdo chce, může jít.“ „Ale my zvědy potřebujeme, pane! Vyznají se v Peloncillos a v Animas Mountains lépe než kdokoli z nás.“ „Pokud s vámi budu já a Chavez, tak je nepotřebujeme, poručíku,“ odpověděl Houston McTear. „Ani jako stopaře?“ „Ne. Neznám lepšího stopaře, než je Chavez. A na něho se můžeme spolehnout. Jestli někdo vystopuje Loca, pak on.“ „Generál Crook vydal rozkaz přivést Loca a jeho lidi zpátky do San Carlosu.“ Houstonovi neunikl číhavý výraz v poručíkově hlasu. Věděl, že se své pověsti nikdy nezbaví. McDonald si pravděpodobně myslel, že chce všechny indiány, na které narazí, pobít. „To je i můj záměr, pokud plukovník Forsyth nemá jiné plány, poručíku,“ řekl. „Nebo myslíte, že by mě sem generál Crook jinak zavolal?“ „Ne, pane,“ zamumlal McDonald, McTear však na něm viděl, že si myslí něco jiného. McDonald ještě chvíli mlčel, a pak zavedl řeč na incident se

seržantem Cockrellem. Houston McTear kývl ke vchodu v podlaze, který byl nyní zavřený. „Chtěl vyhodit Chaveze,“ řekl. „Když mě poznal, vyděsil se, šlápl do prázdna a zřítil se dolů, poručíku. To je všechno. Nebo vám Cockrell pověděl něco jiného?“ McDonald rychle zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem jen, abyste mi to potvrdil,“ řekl. „Cockrell je horká hlava. Už jsem se obával, že se vůči vám choval neuctivě.“ „To je v pořádku, poručíku. Chavez mi ale řekl, že všechny šikanuje. Je to pravda?“ „Nu, pane…,“ protáhle začal McDonald. „Je tvrdý. A stejné nároky jako na ostatní má i na sebe.“ „Ne každý je tak zocelený jako on,“ řekl McTear. „Vysvětlete mu, že zbytečnou šikanu nestrpím, poručíku. Pokud si bude myslet, že někoho musí potrestat, chci o tom být informován. Je vám to jasné?“ „Ano, pane!“ vyhrkl McDonald. „Kdy odjíždíme?“ „V sedm hodin, pane!“ „Pak chci, aby setnina nastoupila v šest třicet. Dobrou noc, poručíku.“ McDonald strnul a přiložil dlaň ke spánku. To si může odpustit, pomyslel si McTear a vydal se nahoru. Zpoza víka v podlaze se ozývalo Mexičanovo chrápání. Houston McTear doufal, že vypil dost whisky na to, aby mohl usnout. +++++ Myslel si, že spal teprve půl hodiny, když se probudil. Slyšel střelbu a výkřiky. A dunění. Hned pochopil, že to je dusot bezpočtu koní. Vyskočil z postele a hodil na sebe uniformu. „Hej, Chavezi!“ zvolal. „Vstávej!“ Mexičan se s hlasitým sténáním převalil v posteli. Pak se znovu ozvalo jeho chrápání.

McTear přistoupil k jeho lůžku a zatřásl jím. „Apači!“ zvolal. Chavez se posadil a přehoupl nohy přes okraj postele. Spal obutý. Položil ruku na winchestrovku, kterou měl opřenou o postel, a zabrblal: „Kde jsou ti rudí bastardi?“ McTear dorazil ke schodům a seběhl dolů. Za sebou slyšel rachot. Jen tak tak že uhnul, jinak by se mu Mexičan zřítil na záda. V záři planoucích ohňů viděl, jak k němu běží poručík McDonald. „Apači!“ vykřikl. „Uloupili nejméně sto koní!“ McTear krátce pohlédl na Chaveze. V Mexičanově tváři se objevilo pohrdání. „To nejsou Apači?“ tiše se ho zeptal McTear. Chavez zavrtěl hlavou. Zdálo se, že vystřízlivěl. „Pravděpodobně naši bývalí zvědové,“ zamumlal. McTear na něho pohlédl. Jak to ví? Pomyslel si. Naslouchal jeho rozhovoru s McDonaldem? Nebo tušil, že část indiánských zvědů uteče, až do pevnosti přijede Zabiják indiánů Houston McTear? Slyšel rozzuřený hlas seržanta Cockrella. Před velitelstvím někdo rozsvítil lucernu. „Seržant Cockrell ke mně!“ zařval Houston. Pak se otočil k McDonaldovi. „Běžte ven a povězte lidem, ať zachovají klid. Nikdo ať tábor neopustí. Vyjedu se seňorem Chavezem hledat koně. Ať nám Cockrell osedlá dva koně a přivede je k bráně.“ Nečekal na poručíkovu odpověď a vydal se k velitelství, na jehož verandě stál plukovník Forsyth. Ještě ani neměl zapnutý kabát. Stál před ním jeden kapitán a očividně ho právě zpravoval o tom, co se stalo v ohradách za hradbami. Pokud by oněch sto koní skutečně zmizelo, rovnalo by se to katastrofě. Plukovník Forsyth by pak hon na Loca mohl rovnou odvolat. Houston ležérně zasalutoval. „Přivedu stádo zpátky, pane,“ řekl. „O.K., kapitáne,“ odpověděl Forsyth. „Vyrazte s druhou setninou. Pokud to bude nutné, odložíme odjezd o několik hodin.“ „Pojedu jen s Chavezem, pane,“ řekl Houston. Plukovník pozvedl levé obočí. Kapitán stojící vedle McTeara na

něho hleděl, jako by přišel o rozum. „Jak myslíte, kapitáne,“ řekl plukovník Forsyth. „Budeme na vás čekat.“ „Kolem šesté hodiny budu i s koňmi zpátky, kapitáne,“ odpověděl McTear, opět lhostejně zasalutoval a velkými kroky odešel k bráně, kde už na něho čekali dva vojáci s koňmi pro něho a pro Chaveze. Vyšvihli se do sedel. Chavezovi se ve tmě blyštěly zuby. Zdálo se, že v očích má jiskry. Opět se mohl po boku Houstona McTeara vydat na štvanici na Apače… +++++ Šetřili koně. Houston McTear a Chavez spolu nemuseli mluvit. Oba věděli, co si o tom mají myslet. Pravděpodobně by došlo ke krveprolití, kdyby McTear nebyl v pevnosti, protože Forsyth by za zloději koní zajisté vyslal celou setninu. Chavez zastavil svého ryzáka a ukázal na kopec před nimi. Houston přikývl. I on cítil mravenčení, které mu signalizovalo nebezpečí. Starý Mexičan se usmál. „Zavři ústa, Chavezi,“ zamumlal Mc Tear, Jinak ti Apači uvidí zuby.“ Chavez se tiše rozesmál. „Kolik jich podle tebe je, Nantane?“ Houston pokrčil rameny. „Nejsou to jenom uprchlí zvědové, že? Museli s nimi spolupracovat už delší dobu. Může být Loco poblíž?“ „Ne!“ Zdálo se, že Chavez si je jistý. „Předpokládám, že jsou to Mimbreové. Od Victoriovy smrti se tu potulují jejich houíy. Neměl u sebe všechny své lidi, když jsme ho obklíčili u Tres Castillos.“ „Dobrá.“ Houston ukázal doleva. Chavez přikývl. Bylo to, jako by se nikdy nerozloučili. Rozuměli si dokonale.

Oba věděli, že za kopcem na ně může číhat dvacet nebo dokonce i padesát Apačů, ale to je neodradilo. Houston se na svém valachovi vydal doprava. Když se po několika yardech otočil, už Chaveze neviděl. McTear zůstal ve stínu houštin táhnoucích se na okraji vyschlého arroya. Neustále pohledem kontroloval vrchol kopce. Hvězdy svítily jen slabě. Kdesi vyl kojot, který se však rychle odmlčel. Očividně ho vyděsila přítomnost Apačů. Pak se ozval ještě jeden zvuk. Tento kojot však měl jen dvě nohy. O tom byl McTear přesvědčen. Jel zhruba míli podél arroya, načež slezl ze sedla a přes křoviny sjel do koryta. Pak ze sedlového pouzdra tiše vytáhl winchestrovku. Pomyslel na to, že dřív s Apači bojoval jejich vlastními zbraněmi. S lukem a šípy, s tomahavkem a nožem. Ještě stále tyto zbraně měl, ale tenkrát ještě nebyly opakovací pušky, z nichž bylo možné střílet i dvanáctkrát za sebou. Houston se proklínal za to, že si ze sedlové brašny nevzal mokasíny. Podrážky jezdeckých bot dělaly při rychlejším běhu příliš velký hluk. Teď se s tím však nedalo nic dělat. Přikrčen se proplížil houštinami a zamířil k nízkému návrší. Zřetelně slyšel tiché řehtání koní. McTear se zašklebil. Koně byli za kopci v malé kotlině. Houston to tam znal z dřívějška. Věděl, že do kotliny se dá dostat jen úzkou úžlabinou. A tam číhali Mimbreové. Na vrcholu kopce byla proti jasné obloze vidět silueta muže. Houston viděl péra houpající se ve větru. Apač hleděl směrem k pevnosti. Do noci se ozval jeho hrdelní hlas. Cosi volal na své bratry. Houston McTear šel dál. Ano, pomyslel si. Nevyšlo vám to. Počítali s tím, že je budou pronásledovat modrokabátníci. McTear dobře věděl, jak se dostat k úžlabině. Věděl, že Apači budou číhat nad ní.

Obrysy bojovníka na kopci zmizely. Ve stínu svahu nebyl vidět. Pak se však objevily další siluety u úžlabiny. A byl tam i špeh. McTear kráčel dál. Dával pozor, aby stále zůstával ve stínu balvanů nebo keřů. Nikdo z bojovníků však, jak se zdálo, nepočítal s tím, že by se někdo z bělochů nacházel poblíž. McTear si byl jistý, že Chavez je na svém místě. U úžlabiny se objevily další stíny. McTear počítal do třiceti, pak to vzdal. Pokud k nim připočetl bojovníky u koní, pak před sebou měl nejméně padesát Apačů. Houston McTear už se chtěl otočit a vydat se kolem úžlabiny ke kotlině. Chtěl koně vyhnat ven. Apači by se je jistě neodvážili pronásledovat až k pevnosti. Museli počítat s pastí. Tu se do ticha ozval divoký výkřik. Kdosi z Apačů něco zařval a Houstonovi přeběhl mráz po zádech, protože slyšel apačský výraz pro „Zabijáka indiánů“. V následujícím okamžiku třeskly výstřely. Na protilehlé straně úžlabiny se zablesklo, nocí se náhle ozvaly výkřiky prozrazující hněv a strach. Houston sevřel rty. Udělal chybu. Měl Chavezovi říct, že jde jen o to přivést koně zpátky, a ne zmasakrovat všechny Apače. Teď však už neměl na vybranou. Slyšel hlas bojovníka, který Apačům na této straně úžlabiny ukazoval, že mají rokli obejít a obklíčit útočníka. Houston tomu musel zabránit, jinak by byl Chavez v pasti. Zvedl winchestrovku k rameni a o zlomek vteřiny později výkřiky Apačů přehlušila střelba. Po každém výstřelu Houston změnil pozici. Viděl, jak se Apači kácejí k zemi. Někteří z nich prchali do kotliny a McTear je nechal. Vydal se k úžlabině. Na skalách ležela mrtvá těla. McTear běžel kolem nich. Náhle se otočil a vystřelil. Apač, který po něm chtěl vrhnout tomahavk, se skácel na zem. Tomahavk odletěl na zem. Bojovník na

Houstona hleděl vyděšenýma očima. Houston přišel k němu. Apač měl šedivé vlasy. „Zabiják indiánů!“ vyhrkl hrdelním hlasem. „Vrátil ses, abys zničil náš lid…“ Houston naslouchal. „Aguilare?“ zeptal se Apače. Starý muž přikývl. „Poznals svého starého nepřítele. To je dobře. Kéž bych tě byl zabil, bledá tváři, pak bych měl ve věčných lovištích dobré místo.“ „Budeš ho mít i tak, Aguilare,“ zamumlal Houston. „Byls jedním z nejstatečnějších bojovníků, proti kterým jsem bojoval, když jsem ještě byl zaslepený nenávistí.“ Indián na něho nevěřícně hleděl. Z posledních sil se pozvedl. „Hovoříš zvláštně, Zabijáku indiánů,“ hlesl. „To jsi už svou nenávist porazil?“ McTear sevřel rty a přikývl. Aguilar klesl na zem. Hrdelním hlasem začal zpívat píseň smrti, ale zvládl jen několik tónů, pak se odebral do věčných lovišť. Na protější straně opět třeskly výstřely. Ozval se smích starého Mexičana. McTear vstal a chvátal dál. Dole v kotlině nastal pohyb. Mimbreové se vyšvihli na hřbety poníků. Chavez na ně seshora střílel. Houston viděl, že dva nebo tři Apači se skáceli z koní. Pak ostatní otočili koně a dali se na útěk. Hnali se, jako by jim hořelo za patami. Koně v kotlině vyděšeně řehtali. Když však Chavez přestal střílet, pomalu se uklidnili. Houston McTear slezl po suťovém svahu dolů. Z druhé strany tam přišel Chavez. Tmavá, vrásčitá tvář starého Mexičana byla zkřivena nenávistí. Vlasy měl rozcuchané, winchestrovkou mával nad hlavou a křičel: „Zahnali jsme je, Nantane! Vyber si koně! Musíme za nimi, ať nám nikdo z nich neunikne!“ Chavez se otočil a rozběhl se k jednomu neosedlanému koni. „Chavezi!“ Houstonův hlas zněl tvrdě a panovačně. Starý Mexičan se zastavil, jako by narazil do neviditelně zdi.

Sklonil hlavu a pomalu se otočil. V očích měl nevěřícný výraz. „Ty je nechceš pronásledovat, Nantane?“ Houstonovi neunikl číhavý tón těchto slov. Pomalu zavrtěl hlavou. „Koně jsou důležitější, Chavezi. Celá akce proti Locovi by šla k čertu, kdybychom nevyjeli už dnes ráno. Víš, že pro armádu není tak jednoduché překročit mexickou hranici. Od Tres Castillos si Mexičané myslí, že se s Apači vypořádají sami.“ Chavezovi zůstala nedůvěra v očích. Naklonil hlavu a zamyšleně si Houstona změřil pohledem. Už mu dochází, že to nejsem já, pomyslel si McTear. Doufal, že Chavez mu porozumí. Kdyby ne, tak by s ním byly problémy. Houston o tom nechtěl přemýšlet. „Sežeňme koně, Chavezi,“ tiše řekl., Je načase, abychom se vrátili do Fort Cummings.“ Mexičan pomalu přikývl. Otočil se a vyhoupl se na hřbet jednoho zvířete. McTear si vybral hnědáka, který se dal lehce vést. Nahnali koně do úžlabiny a pak do svahu. Zatímco Chavez zůstal u koní, vyvedl Houston svého valacha z arroya. Pak Chavez přijel k místu, kde nechal svého ryzáka. Na východě se objevil světlejší pruh oblohy. Houston doufal, že v půl sedmé už bude v pevnosti, aby mohl převzít nastoupenou druhou setninu. +++++ Vojáci za hradbami Fort Cummings již sbalili své stany. Nevěřícně hleděli na stádo koní, které se blížilo ze severu. Většina z nich počítala s tím, že nového kapitána a Mexičana už nikdy neuvidí. Příběhy, které o něm kolovaly, znali, většinu z nich ale považovali za báchorky. Někteří z nich však nyní změnili názor. McTear jim tvrdým hlasem přikázal, aby se postarali o koně. „A příště na ně dávejte lepší pozor!“ nahlas řekl. „Je to hanba nechat si ukrást koně.“

Poručík, který stál před svými lidmi, zrudl. Než však mohl něco odvětit, vydal se Houston po boku usmívajícího se Chaveze k jižní bráně, která byla otevřená. Houston přivřel oči, když viděl zmatek na execírplace pevnosti. Druhá setnina nikde. Vytáhl hodinky a viděl, že je za jednu minutu půl sedmé. Před velitelstvím stáli plukovník George Forsyth, dva kapitáni a poručík McDonald. „Poručíku McDonalde!“ zvolal Houston McTear. McDonald sebou trhl. Chvíli hleděl na plukovníka, a když ten nic neřekl, rychle přišel ke kapitánu McTearovi, který zastavil před stájí a seskočil ze sedla. „Pane!“ McDonald toporně zasalutoval. „Máte ještě čtyřicet vteřin, poručíku, na to, abyste nechal nastoupit druhou setninu. Modlete se, ať to zvládnete, jinak se v příštích týdnech máte na co těšit.“ Houston se otočil, aniž by čekal na McDonaldovu odpověď, a vydal se přes execírplac k velitelství. Schválně salutoval jen velmi ležérně, což plukovníka Forsytha rozzuřilo. „Ve Fort Cummings jsme zvyklí zdravit předpisově, kapitáne McTeare!“ ostře řekl. Houston byl unavený a také to plukovníkovi řekl. Forsyth zbledl. Měl ostrou odpověď na jazyku, pak však pomyslel na to, že kapitán McTear dokázal něco, co by zřejmě nesvedl nikdo z jeho důstojníků. „Kontakt s nepřítelem, kapitáne?“ přidušeně se zeptal. „Ano, pane,“ odpověděl Houston. „U Goodsight Rim na nás spolu s uprchlými zvědy číhalo asi třicet Mimbreů. Pravděpodobně plánovali, že pronásledovatele nalákají do kaňonu a pak je pobijí.“ „Třicet Apačů?“ nevěřícně se zeptal plukovník Forsyth. Jeden z kapitánů, kteří stáli vedle něho, se usmál. „Kapitán McTear asi rád přehání,“ pohrdavě řekl. „Chavez a já jsme několik z nich zabili. Pak utekli a my jsme mohli zvířata vyhnat z kotliny. Jeden z mrtvých byl mimocho dem Aguilar, pokud vám to jméno něco říká, pane.“

Houston McTear si světlovlasého kapitána, který předtím pronesl ta arogantní slova, nevšímal. Viděl však, že blondýna to rozzuřilo. „Aguilar?“ Forsyth nevěřil svým uším. „Generál Crook ho hledá už celé měsíce. Předpokládá se, že Aguilar okolo sebe shromáždil poslední Mimbreye a…“ Forsyth se zarazil. Pohlédl na důstojníky vedle sebe a pak opět na McTeara. „Vy myslíte – že nám koně uloupili Aguilarovi Mimbreyové?“ Houston pokrčil rameny. „Nevím, pane,“ řekl. „Nejsem seznámen s momentálními poměry v Apacherii.“ Pohlédl na světlovlasého kapitána. „Měl byste vědět, že jsem ještě nikdy nepřeháněl, kapitáne. Pokud jsem mluvil o třiceti bojovnících, pak jen proto, že jsem vám nechtěl sdělit jejich skutečný počet. Zkoušel jsem je spočítat, ale nechal jsem toho, když jsem jich napočítal třicet. K tomu ještě hlídky u koní a bojovníci, které jsem neviděl.“ Blondýn si zachoval blazeovaný výraz. Pravděpodobně mu ani nic jiného nezbývalo. Houston McTear za sebou celou dobu slyšel hlasy poručíka McDonalda a seržanta Cockrella. Zasalutoval a řekl: „Omluvte mě, plukovníku. Má setnina je nastoupena. Rád bych se představil svým mužům.“ „Nechcete se raději představit svým druhům, McTeare?“ jízlivě řekl blondýn. Houston se pousmál a palcem ukázal přes rameno. „Tamto jsou moji druhové, kapitáne. Kromě toho jsem rád přesný a to vyžaduji i od svých lidí. Pane!“ Forsyth na něho kývl a McTear se otočil. Pak se vydal přes execírplac. Musel se krotit, aby potlačil spokojený úsměv na rtech. McDonald a Cockrell setninu vycvičili dobře. Pohlédl na mladé kavaleristy. Byl přesvědčen o tom, že většina z nich proti indiánům ještě nebojovala. Dlouhou dobu v Apacherii panoval klid. Apači poznali, že bílého muže nemohou porazit. Zůstali v rezervacích, protože uvěřili slibům

bledých tváří o dodávkách potravin a dalších věcí. Potom však pochopili, že běloši je podvádějí. Agenti se obohacovali na zboží, které bylo určeno pro indiány. Dodávali jen zlomek věcí, které Apačům příslušely. Většinu s velkým ziskem prodávali bílým osadníkům. Tvrdilo se, že Apači se dřív živili jen pískem a hmyzem. Proč by teď měli být krmeni na účet státu? Victorio byl poslední náčelník, který se svým lidem odešel do San Carlosu. A byl první, kdo tu potupu už nemohl snést. O dva roky později z rezervace odjel se svými Mimbrey a několika bojovníky z jiných kmenů. Drancovali, ničili a vraždili. V zemi, která jen dvě desítky let předtím patřila pouze Apačům. Běloši ho i jeho bandu štvali jako divou zvěř. Kavalerie získala svolení mexické vlády a mohla Apače pronásledovat přes hranici. Téměř dva roky se Victorio dokázal udržet. Pak ho Mexičané obklíčili u Tres Castillos, severně od Chihuahuy a vyhladili jeho bandu do posledního muže. Nyní tedy z rezervace odešel Loco. Všichni šeptali, kdy si i zbytek ponížených bojovníků pod vedením Juha a Geronima zvolí svobodu. Houston byl přesvědčen o tom, že Jihozápad čekají trpké roky. Bylo mu jasné, že potečou potoky krve. Byl vytržen ze svých myšlenek, když poručík McDonald toporně zasalutoval a řekl: „Druhá setnina nastoupena, pane! Muži zdraví nového kapitána, pane Houstone McTeare!“ „Dobré ráno, kapitáne McTeare!“ zabručeli vojáci. „Dobré ráno, lidi,“ řekl McTear. „Pohov!“ Pohlédl na McDonalda. „Jste pohotový muž, poručíku,“ uznale řekl. „Příště mé rozkazy neprovádějte až na poslední chvíli, jasné? Trochu mě to totiž znervózňuje.“ McDonald se usmál a McTear mu jeho mladistvou nezralost odpustil. Otočil se ke svým mužům. „Vidím, že mnozí z vás jsou ještě mladí,“ řekl. „Většina z vás

ještě proti Apačům nebojovala. Víte, jak se mi v minulosti přezdívalo. Tehdy jsem nebyl o mnoho starší než vy. Dnes nechápu, jak jsem to mohl přežít. Udělal jsem totiž tenkrát jednu velkou chybu – nechal jsem se ovládnout nenávistí. Nenávist však vyhasla a teď vidím jasně. Byl bych rád, kdybyste si uvědomili, že bojujeme proti nebezpečnému nepříteli, který je v mnoha ohledech silnější než my. Naší předností je disciplína a kvalitnější zbraně. Pokud je dokážeme správně použít, pak nepřítele porazíme.“ „Rozstřílíme je na kusy,“ zabručel seržant Cockrell. „Držte hubu, seržante!“ okřikl ho McTear. „Váš seržant nic nepochopil, chlapi. Neví, že by proti Locovi neměl sebemenší šanci, kdyby stanuli tváří v tvář. Apač je v této zemi doma. Tam, kde běloch zahyne hladem a žízní, žije Apač v přebytku. Buďte si toho vědomi! Nepodceňujte je! I indiánský mladík vám může být nebezpečný. Musejí bojovat už ve dvanácti letech.“ Odmlčel se a pohlédl na kavaleristy. Zdálo se, že někteří z nich pochopili, co jim říkal. Ostatní to pochopí, až už pro ně bude pozdě, pomyslel si. „Rád bych se do pevnosti vrátil s co nejvíce muži,“ dodal McTear. „Uděláme vše, co bude nutné pro to, abychom Locovi odřízli cestu na jih a abychom ho i jeho bojovníky odvedli zpátky do San Carlosu. Ale uděláme to tak, abychom při tom zbytečně neriskovali. Požaduji, aby mé rozkazy byly plněny okamžitě a bez odmlouvání. Pokud někdo zahyne kvůli nedbalosti, budu velmi nepříjemný. Myslete na to. A teď se postarejte o své koně. V sedm hodin vás chci vidět nastoupené před pevností. Pojedeme v čele. A teď se připravte!“ Muži se otočili a vydali se ke stáji. McTear slyšel, jak poručík McDonald vedle něho zafrkal. „Budou problémy s kapitánem Merritem. Se svou první setninou dosud vždycky jezdil v čele.“ „Pak se protentokrát bude muset uspokojit s tím, že pojede za námi,“ odpověděl Houston. „Ať kaprál nechá osedlat mého pinta, poručíku. A postarejte se o mé věci.“ Poručík McDonald zasalutoval.

„Ano, pane!“ U kapitána Fitzhugha Merritta si to Houston rozlil. To mu bylo podobné. Zajímal ho jen jeho rozkaz, myslel jen na to, jak Loca najde a přiměje k tomu, aby se se svými lidmi vrátil do San Carlosu, ačkoli ještě nevěděl, jak to udělá. Merritt a jeho první setnina jeli za McTearovou druhou. Poručík McDonald se necítil ve své kůži. Houston však neměl čas o tom přemýšlet. Musel se starat o své zvědy, jejichž počet se během McTearovy nepřítomnosti nadále zmenšil. Zmizeli oba Mohavové a jeden z Yumů. McDonald již měl k dispozici pouze šest Yumů. Houston viděl, že za pár dnů přijde i o ně. Chavez se o to postaral svými vražednými pohledy. McTear vyslal McDonalda se zvědy napřed, přestože podél trati Southern Pacific bylo poměrně bezpečno. Za Mimbres River je čekala cisterna s vodou, kde si mohli doplnit zásoby. McTearovi neuniklo, jak se Fitzhugh Merritt a ostatní důstojníci radí. Plukovník Forsyth se držel zpátky. McTear věděl, že plukovník by se postavil za své staré důstojníky, kdyby šlo do tuhého, to mu však bylo jedno. Chtěl svůj úkol v Apacherii vyřídit co nerychleji, aby se mohl vrátit do Fort Laramie. Sevřel rty, když pohlédl na čtyři sta kavaleristů, kterým velel plukovník Forsyth. Čtyři sta mužů proti Locovi a jeho pětasedmdesáti bojovníkům. McTear věřil, že by to zvládl jen s druhou setninou. Byli by podstatně pohyblivější a Chavez by jako zvěd stačil. Nebojovali by proti Locovým mužům v otevřené formaci, ale použili by stejnou guerillovou taktiku jako on. Jenže to byl jen sen. Houston McTear tušil, že boj bude lítější než kdy předtím. Před dvaceti lety byli ještě Apači silný, hrdý národ. Nyní to byli zoufalci zahnaní do kouta, kteří si mohli zvolit jen mezi kulkou a hladem v rezervaci.

Bylo jasné, že budou bojovat jako zvířata, všemi prostředky a bez jakýchkoli zábran. Houston pomyslel na to, že Loco s sebou má i ženy a děti. Znal apačské squaw. Byla to tichá, trpělivá stvoření, která však uměla bojovat jako muži. Squaw byly ještě skromnější než muži, a když si myslely, že jsou pro bojovníky přítěží, volily smrt. Loco nemohl postupovat tak, jak by chtěl. Musel brát ohledy na ženy a děti. To omezovalo jeho akční rádius. Houston už vymyslel plán, jak by Loca mohl přesvědčit. Jenom doufal, že mu ostatní důstojníci a plukovník Forsyth neudělají škrt přes rozpočet. Forsyth chtěl jeden den odpočívat, McTear však trval na tom, aby vyrazili už po třech hodinách. Plukovník se podvolil, přestože McTearovu návrhu oponoval především kapitán Merritt. Po jedné hodině kolem nich projela lokomotiva s cisternou. K Pochybnému kaňonu v Peloncillos to bylo ještě čtyřicet mil. Tímto kaňonem vedla stará dostavníková cesta i koleje Southern Pacific. Houston tam chtěl dorazit v poledne ná sledujícího dne, aby Chavez mohl odjet na výzvědy ke Stein's Peaku. Podle informací, které Houston měl, Loco železnici ještě nepřekročil. To ovšem nebylo jisté. McTear byl u Apačů zvyklý na jiná překvapení. Přijel k němu McDonald. Poručík byl zachmuřený. „Tak mluvte, poručíku,“ zamumlal McTear. „Povězte mi, co vás trápí.“ McDonald přikývl. „Chavez,“ řekl. „Děsí zvědy. Pokaždé, když jede kolem nich, k nim něco prohodí, a já vidím, jak blednou.“ McTear se usmál. „Chavez mluví jejich jazykem,“ řekl. „Proč se Yumů nezeptáte, co jim říká?“ „To už jsem udělal,“ odvětil McDonald. „Nic mi neodpověděli. To jediné, co jsem z nich dostal, je, že Chavez přináší smůlu.

Myslím, že s námi nezůstanou dlouho.“ „Tak je nechte odjet,“ řekl Houston. Poručík zavrtěl hlavou. „To nejde. Plukovník Forsyth přikázal, že mají zůstat. A slíbil, že je v případě neposlušnosti pověsí.“ McTear pozvedl levé obočí. „Tím je tu neudrží, poručíku. Dál se o to nestarejte. Promluvím s plukovníkem a vysvětlím mu, že vyděšení zvědové pro nás nemají žádnou hodnotu. Nanejvýš nás zradí.“ „Byl bych vám vděčný, kdybyste si s plukovníkem promluvil, pane,“ zamumlal McDonald. Houston na něho kývl a pomalu se zaklonil. Koutkem oka si všiml číhavého pohledu seržanta Cockrella. McTear věděl, že seržant mu incident ve stáji neodpustil. Cockrell uměl být velmi mstivý. Možná to byl dobrý seržant, ale k čemu to bylo, když mu McTear nemohl plně důvěřovat. Kapitán Merritt jel vedle plukovníka Forsytha. Kapitánova tvář se zkřivila, když si McTear poklepal na krempu klobouku a řekl: „Chci s vámi mluvit o zvědech, pane.“ Plukovník reagoval nevrle. „Myslel jsem si, že jsem to poručíku McDonaldovi vysvětlil jasně,“ ostře řekl. „Měl byste toho vašeho Mexičana vyhnat do pouště, McTeare!“ sykl Fitzhugh Merrit. „To on mezi zvědy vnáší neklid!“ „Nemluvím s vámi, ale s plukovníkem, Merritte!“ odsekl rozzlobený Houston. „Pane, Yumové nám moc nepomohou. Možná umějí dobře stopovat, ale v horách selžou. Obávám se, že pro nás mohou být nebezpeční, až bude Loco poblíž.“ „Zvědové jsou spolehliví, kapitáne!“ Plukovník mávl rukou. „Každopádně byli, dokud se neobjevil ten váš Mexičan.“ McTear pokrčil rameny. „Fakt, že někteří z nich se přidali k Aguilarovým Mimbreyům, dokazuje spíše opak, pane.“ Forsyth zalapal po dechu. Zrudl a chvíli mu trvalo, než potlačil hněv.

„Kapitáne McTeare,“ tiše řekl, „cením si vašich znalostí o Apačích. Dnes v noci jste dokázal, že jste se neodnaučil nic z toho, co vás před lety tak proslavilo. Generál Crook mi přikázal vám poskytnout jakoukoli pomoc. Ale nemyslete si proto, že se nechám poučovat! Ustoupil jsem vám v tom, že pojedete před kapitánem Merrittem! Teď víte, že jsem to udělal jen se skřípěním zubů. Nepokoušejte ale příliš mou trpělivost. Pak by se snadno mohlo stát, že pojedete jako zadní voj, kapitáne!“ Houston měl co dělat, aby potlačil úsměv. Plukovník mu prozradil něco důležitého. Generál Crook nevěřil, že Forsyth Loca dokáže zneškodnit. Velícím důstojníkem této akce nebyl Forsyth, nýbrž kapitán McTear! „Mohu vás ujistit, pane že mi naprosto nejde o osobní věci,“ lhostejně řekl McTear. „Nezajímá mě nic jiného než úspěch této akce. Pokud jde o ješitnost nějakého důstojníka, rád pojedu několik mil za kapitánem Merrittem.“ Merritt vyskočil. „Co tím chcete naznačit?“ vyhrkl. „Chcete snad říct, že nejsem schopen tento úkol splnit?“ „Nechci tím říct vůbec nic,“ odsekl McTear. I on už pomalu ztrácel trpělivost. „Skutečností však je, že generál Crook mě proti mé vůli poslal do Fort Cummings. Kdyby byl generál toho názoru, že byste tu záležitost měl vyřídit vy, Merritte, pak by mě nechal na pokoji, ne?“ Fitzhugh Merritt byl bledý jako stěna. Houston McTear si ho nevšímal. Úkosem pohlédl na plukovníka. Cítil, že plukovník je rozrušený, protože pochopil, že tato slova se týkají i jeho. Forsyth se však dokázal ovládnout lépe než kapitán Merritt. „Zůstane při tom, kapitáne McTeare,“ řekl lehce se chvějícím hlasem. „Zvědové jsou nám podřízeni na čtyři týdny. Pokud uprchnou, budu s nimi jednat jako s dezertéry.“ „Je to vaše rozhodnutí, pane,“ odpověděl. „Můžete předat velení nad zvědy kapitánu Merrittovi. Já je nepotřebuju. Rád bych poručíka McDonalda nasadil na důležitější věci.“

Houston pochopil, že zašel příliš daleko, ale teď už bylo pozdě. Plukovníkem Forsythem lomcoval hněv. Nejraději by mě teď postavil ke zdi, pomyslel si Houston. „Dobrá, kapitáne!“ vyhrkl plukovník. „Kapitáne Merritte, převezměte zvědy a postarejte se o to, aby zkontrolovali terén před námi. Kde se utáboříme, kapitáne McTeare?“ „Deset mil jižně od Lordsburgu, pane.“ „Dobrá, kapitáne. Vraťte se do čela.“ Houston se lehce dotkl patami slabin pinta a silné, neobyčejně mohutné zvíře vyrazilo cvalem. Houston za sebou slyšel kapitánův rozrušený hlas a pomyslel si, že bude moct mluvit o štěstí, pokud následující dva týdny přežije bez úhony. +++++ Houston McTear se držel zpátky. Velení jednotlivých setnin a švadron ponechal na plukovníku Forsythovi. Ten přikázal, že v noci budou tábor hlídat zdvojené hlídky. Též lasové ohrady s koňmi po zkušenostech z Fort Cummings nechal hlídat. Houstonovi stačilo jen krátce pohlédnout na Chaveze a věděl, že široko daleko není žádný Apač. Přikryl se dekou a přes hluk, který ještě panoval v táboře, hned usnul. Velení nad druhou setninou předal McDonaldovi. Panovala tma, když se probral. Slyšel syčivý hlas poručíka McDonalda a pak odpo věď kaprála Joea Hookera na otázku, kde je seržant Cockrell. „Musel si odskočit, pane,“ zamumlal Hooker a poškrábal se na hlavě. Houston vylezl z dek a neslyšně přišel k oběma mužům u ohně. Všimli si ho teprve, když na ně padl jeho stín. „Co se děje, poručíku?“ zeptal se ospalým hlasem. McDonald sebou trhl. „Nic zvláštního, kapitáne.“ „Už se kapitán Merritt se svými zvědy vrátil?“

„Ano. Hned po tom, co jsme rozbili tábor.“ „Řekl něco?“ McDonald zavrtěl hlavou. „Nic zvláštního. Široko daleko žádný Apač. Kapitán si myslí, že Loco ještě nepřekročil Gilu.“ „A co si myslíte vy, poručíku?“ „Pane, nepřísluší mi…“ „Neřekl jsem, že mi máte říct, že kapitán Merritt je hlupák,“ skočil mu McTear do řeči. „Ale očekávám od vás, že máte své vlastní mínění a že ho i vyjádříte, když vás o to požádám!“ „Ano, pane,“ přidušeně řekl McDonald. „Takže?“ „Podle posledních zpráv generála Crooka byl Loco viděn severně od Cliftonu,“ tiše řekl poručík.“Pokud to tak je, je možné, že do Peloncillos dorazíme pozdě.“ Houston se pousmál. „Máte za ušima, McDonalde,“ řekl. „Zřejmě jste svůj názor plukovníkovi nesdělil, že ano?“ „Nikdo se mě neptal, kapitáne.“ „Nezapomeňte, McDonalde, že jde i o váš život. Někdy stačí jen malý náznak, aby si nadřízený všiml chyby. Kapitán není moudřejší než poručík jen proto, že má o jednu hvězdičku víc.“ McDonald sklonil hlavu a řekl: „S takovým míněním jste tady bohužel sám, kapitáne McTeare,“ zamumlal. „To je v pořádku, poručíku. Běžte si lehnout.“ Houston McTear prošel kolem ohně a zmizel v temnotě. Hledal Chaveze, Mexičan však u svého lože v táboře nebyl. Jeho sedlo a deky byly netknuté. Nechal tam dokonce i svou winchestrovku. Houston zneklidněl. Chavez by bez winchestrovky tábor nikdy neopustil. Nebo chtěl něco vyřídit a byl vyrušen? Zář ohňů musela být vidět i z dálky. Zároveň však signalizovala, že tam táboří velké množství vojáků a že není radno na ně útočit. Houston vyšel z tábora. Věděl, že nedaleko je vyschlé koryto. Rostlo tam jen pár kaktusů a ostrá, tvrdá tráva, to bylo vše. Houston se zastavil a naslouchal.

Slyšel hekání. Okamžitě se rozběhl. Hekání bylo stále hlasitější. Měl pocit, že slyší syčivý hlas starého Mexičana a když dorazil ke břehu arroya, uslyšel Chaveze, jak říká: „Tak pojď, ksindle! Ještě krok a rozpárám tě!“ McTear viděl dvě přikrčené postavy. Chavez měl roztrhané šaty a v pravé ruce držel nůž. Před ním stál obrovitý seržant Cockrell. Cockrell zatínal pěsti. „Ty zbabělý, zákeřný Mexikáne!“ zasyčel. „Zahoď ten nůž, nebo ti zakroutím krkem, až tě dostanu do rukou!“ „Jenže to se ti nepodaří, ty namyšlený Yankee! Jenom se podívej na své pracky. Vážíš víc než dvě stě liber a já jenom sto čtyřicet. To je podle tebe fér? Máš plné kalhoty, co? Tak pojď! Stáhnu tě z kůže!“ „Chavezi!“ Oba sebou trhli, když uslyšeli ostrý hlas McTeara. Starý Mexičan okamžitě o dva kroky ustoupil, aby tělnatý seržant nemohl využít příležitosti a nevyrazil mu nůž z ruky. Seržant Cockrell strnul. Ruce měl svěšené. „Běž zpátky do tábora, Chavezi, a lehni si!“ zabručel McTear. „Jsi příliš starý na to, abys nespal.“ „To řekni tomu mamelukovi, Nantane!“ vyhrkl Mexičan. „Přepadl mě tu, zrovna když jsem si chtěl natáhnout kalhoty. Několikrát mě praštil, ještě teď mě to bolí.“ „To je v pořádku, Chavezi. Postarám se o to. Už sis zapnul kalhoty? Pak zmiz.“ Chavez ještě něco zavrčel, načež zmizel v temnotě. „Co to mělo být, Cockrelle?“ chladně se zeptal Houston. „Chavez ti nic neudělal. Chtěls ho zbít proto, že na mě se neodvážíš, že? No dobrá. Jsem tady. Jestli máš chuť na nakládačku, tak to zkus. Můžu ti ale zaručit, že z toho nevyjdeš tak snadno jako v pevnosti.“ Cockrell si olízl rty. Strnule tam stál a leskly se mu oči. „Co je, Cockrelle?“ „Jste kapitán, pane,“ chraplavě řekl seržant. „Pak mě poženete

před válečný soud za napadení nadřízeného důstojníka.“ „To jsem mohl udělat už ve Fort Cummings, Cockrelle. Mezitím jste si mohl všimnout, že nejsem jako Merritt a ostatní. Nikdy jsem nebyl ve West Pointu, Cockrelle. Jsem zvyklý své problémy řešit sám. A pokud někdo z mých lidí neposlouchá, tak ho to naučím.“ „Vy mě neobviníte u válečného soudu, kapitáne?“ „Ne, seržante.“ Cockrell déle neváhal. Tiše vykřikl a vrhl se proti McTearovi. Kapitán měl co dělat, aby jeho pěstem uhnul. Pak zakopl o kámen a zavrávoral. Cockrell mu promáchl pěstí těsně kolem hlavy. McTear se otočil a udeřil. Hlavou mu bleskla myšlenka, že tato rvačka mu může vynést trable. Na důstojníka se neslušelo, aby se pral se seržantem. Zašklebil se. Mezi důstojníky bylo bohužel jen málo mužů, kteří oceňovali takovýto způsob řešení sporů. Ještě dvakrát uhnul Cockrellovým úderům, pak zaútočil sám. Vůbec mu nemířil na hlavu. Seržantův křivý nos svědčil o tom, že na hlavě je Cockrell zřejmě necitlivý. O to více se mu zaměřil na břicho. Cockrell začal frkat. „Zavři hubu, Cockrelle!“ sykl Houston. „Ostatní nemusejí vědět, že se tu bavíme!“ Cockrell zavřel ústa, ale hekání, které vydával nosem, nebylo o mnoho tišší. Mc Tearovy rány do břicha a do hrudi mu vyrazily dech. Potom však měl štěstí. McTear možná chvíli nedával pozor, protože uslyšel jakýsi tichý zvuk, a seržantova tvrdá rána ho zničehonic poslala k zemi. Instinktivně se převalil. Cockrell dupl do písku těsně vedle něho. Vypadalo to, že se přestal ovládat. To ho chce zabít? Musel přece vědět, že mu bude hrozit šibenice, pokud kapitán nevstane! Cockrell to zřejmě sám pochopil. Měl vytřeštěné oči, když se McTear s hekáním postavil a zaujal číhavý postoj. Seržanta se

zmocnilo zděšení. „Pane!“ vyhrkl. „To – zmocnil se mě vztek! Já – já se už nechci dál bít. Já…“ Houston přikývl. „V pořádku, seržante. Běžte. Vraťme se včas do tábora, nebo budeme vypadat, jako bychom spadli pod lokomotivu Southern Pacific.“ Cockrell na něho upřeně hleděl. „Vy mi to nezazlíváte, kapitáne?“ „Vyzval jsem vás na souboj, seržante. Bylo by to neuposlechnutí rozkazu, kdybyste se zdráhal, rozumíte?“ „Ano, pane!“ vyhrkl Cockrell a chytil se McTeara za ruku, načež ho Houston vytáhl z arroya. Houstonovi neuniklo, že od arroya k táboru chvátají vojáci. I Cockrell je viděl. „Pozorovali nás, kapitáne,“ vyhrkl. „Vypadá to tak, seržante. Jenom jste poslechl můj rozkaz, rozumíte? Čas od času potřebuju trénink, abych zůstal ve formě. A s kapitánem Merrittem si to rozdat nemůžu,“ dodal s úsměvem. Cockrell chtěl úsměv opětovat, ale nepodařilo se mu to. Houston věděl, že pro seržanta není lehké přiznat porážku. Dosud byl nejsilnějším mužem druhé setniny a nyní jeho postavení zpochybnil. V táboře nastal pohyb. Slyšeli ostrý hlas kapitána Merritta. „Někdo nás práskl, pane!“ vyhrkl Cockrell. „Až ho najdu, udělám z něho fašírku!“ „Jen klid, Cockrelle. Merritt vám nemůže nic udělat. Nepatříte do jeho setniny.“ Seržant Cockrell už nic neřekl, protože náhle se z temnoty před nimi vynořil kapitán Merritt. „Co to má znamenat?“ ostře se zeptal kapitán. Cockrell tam strnule stál, mlčel však. „Na něco jsem se vás ptal, Cockrelle!“ Houston se pousmál.

„Cockrell je můj seržant, Merritte,“ řekl. „Nedostal ode mě svolení vám odpovědět. Pokud něco chcete vědět, zeptejte se mě. Můžete jít, Cockrelle!“ Cockrell se otočil a vydal se ke svému lůžku. „Nu, Merritte?“ řekl McTear. Kapitán zasyčel cosi nesrozumitelného, načež se prudce obrátil a zmizel. McTear se pomalu vrátil ke svému lůžku. Viděl, že Chavez sedí vedle svého sedla a hledí na něho. Přišel k němu a posadil se. „Cockrell není špatný chlap,“ tiše řekl Chavezovi. „Napadl tě, protože si nemohl dovolit napadnout mě. Pobavil jsem se s ním. Už tě nechá na pokoji.“ „To je pro něho dobře, Nantane,“ zašeptal Chavez. „Jinak by brzy skončil s kudlou v zádech.“ Starý muž na něho chvíli mlčky hleděl. Pak znovu promluvil. Ve svitu hvězd se bělaly jeho zuby. „Proč to nemůže být jako dřív, Nantane?“ tiše řekl. „Pověz plukovníkovi, že vyjedeme a budeme Loca hledat sami. Najdeme ho a můžeme ho i sami porazit, Nantane. Můžeme je zabít všechny. Modrokabátníky nepotřebujeme.“ Houston si olízl rty. Viděl číhavý pohled starého muže a náhle pochopil, že je už nic nespojuje. Dělilo je dvacet let. Chavez byl tehdy příliš starý na to, aby překonal svou nenávist. Anenávist k Apačům patrně bylo to jediné, co ho ještě drželo při životě. „Nesmíme je zabít, Chavezi,“ odpověděl. „Generál Crook chce Loca přivést zpátky do San Carlosu. Staré časy skončily. Crook je jiný než Carleton, Chavezi.“ Houstonovi McTearovi neuniklo, jak se Chavez zachmuřil. Náhle věděl, že Chavez těm slovům nerozumí. „Dobrou noc, Chavezi,“ tiše řekl a vrátil se ke svému lůžku. Počítal s tím, že Mexičan ještě té noci zmizí. Když se však ráno probudil, Mexičan tam byl. +++++

Uplynul den od chvíle, kdy si naposledy doplnili zásoby vody z cisterny Southern Pacific. Plukovník Forsyth nejdřív kapitánův návrh vydat se na jih k výběžkům Animas Mountains stroze odmítl. Spolu s kapitánem Merrittem měl za to, že Loco ještě nemůže být tak daleko na jihu, protože s sebou má ženy a děti. Houston předal druhou setninu poručíku McDonaldovi a vyjel s Chavezem do Peloncillos hledat stopy. Přemýšlel, co si Merritt počne s Yumy. Zvědi sice byli vynikající stopaři, ale v horách se nevyznali. Narozdíl od něho a Chaveze nevěděli, jaké stezky Apači už po staletí používají, kde mají studánky a na kterých kopcích pohřbívají mrtvé. Trvalo jim jen půl dne, než nalezli první zřetelné stopy. Nebyly to stopy celého Locova houfu, Chavez soudil, že jde o šlépěje několika lovců z Locovy bandy. Několik mil je sledovali, pak je přivedly do úzkého, odděleného údolí, kde předtím tábořil Loco a jeho lidé. Chavez se náhle rozzářil. „Máme je, Nantane,“ zašeptal. „Je to jeden den,“ odvětil Houston. „Než se vrátíme k plukovníku Forsythovi a než se jeho armáda pohne, bude mít Loco dva dny náskok.“ „Chavez na něho pohlédl. „Nemusíme se vracet, Nantane!“ vyhrkl. „Sledujme je! Budeme jim v patách a budeme je provokovat! Pak se Loco pustí do boje a my je všechny pobijeme – všechny!“ McTear spatřil v jeho očích fanatickou nenávist a zavrtěl hlavou. „To nejde, Chavezi,“ tiše odpověděl. „Musím zpátky k plukovníku Forsythovi. Nemám jinou možnost.“ Kývl na sotva viditelné stopy, které za sebou zanechali Locovi lidé. „Sleduj je, Chavezi. Předpokládám, že Loco potáhne po staré stezce kaňonem Horseshoe. Povedu Forsytha do Animas. Čtyřicet mil pojedeme rychlým tempem. Možná do kaňonu dorazíme před Locem.“ Chavez na něho hleděl jako na zrádce, potom však přikývl. „Dobrá, Nantane,“ zašeptal. „Ale jestli s modrokabátníky do Animas nedorazíš včas, budu Loca sledovat sám! Pak odjedu do

Mexika a promluvím si s colonelem Terrazasem. Mexičané vědí, jak zatočit s Apači. Locův skalp mi vynese spoustu peněz!“ Nakvašeně se otočil a vyšvihl se do sedla svého poníka. McTeara si už dál nevšímal a po stopách Apačů se vydal na jih. Houston těžkými kroky přistoupil ke svému koni. Minulost ho tížila jako velké břemeno. Divil se, že není stejný jako Chavez. +++++ Kapitán Fitzhugh Merritt zrudl zlostí, když McTear podával hlášení a vysvětloval, že Loca předstihnou jen tehdy, pokud pojedou rychlým tempem a v noci. I plukovník Forsyth sevřel rty. Zdálo se, že jen čeká na to, až mu McTear vyčte, že je touto situací vinen. Kdyby totiž z Pochybného kaňonu hned jeli na jih, možná by Loca a jeho Apače už zastavili. Forsyth uvažoval o tom, co asi uslyší od Crooka, a zbledl. „Převezměte velení, kapitáne McTeare,“ chraplavě řekl. „Okamžitě vyrazíme. Muži a zvířata, kteří tempu nebudou stačit, se obrátí a pojedou do Lordsburgu.“ Kapitán Merritt chtěl něco říct, ale tu si Forsyth vylil zlost na něm. „Vy se svými zvědy pojedete ještě rychleji než ostatní, kapitáne!“ vyhrkl. „Očekávám od vás, že naleznete stopy Apačů, než dorazíme do Animas!“ Merritt zbledl. Toporně zasalutoval a vydal se ke svému koni. Zvědové na něho hleděli. Zařval na ně, vyšvihl se na koně a cvalem vyjel v čele šesti Yumů na jih. Kapitán Houston začal udílet pokyny. V několika minutách vojáci nasedli. Poručík McDonald a seržant Cockrell jeli s kapitánem McTearem v čele. Plukovník Forsyth převzal velení nad první setninou. Čekalo je peklo. Čtyřicet mil pouští, v níž vlastně mohli žít jen Apači.

Houston přemýšlel, co vlastně běloši v této zemi hledají. +++++ Chavez se tiše zachechtal. To, co viděl, ho potěšilo. Houston měl oproti tomu pevně sevřené rty. Měli před sebou stopy kapitána Merritta a jeho yumských zvědů. A Locových Apačů. Zvědové objevili Locovy stopy a Merritt, ten idiot, se nevrátil, aby na Forsytha počkal v Animas, a vydal se za Locem. Myslel si snad, že se se svými šesti zvědy může Apačům postavit? To mu je podobné, pomyslel si Houston. Když dorazili do Animas, a většina kavaleristů odpočívala po namáhavé cestě, okamžitě jel s Chavezem dál. Plukovník Forsyth zuřil, když Merritta a jeho zvědy nikde neviděl. McTear poručíku McDonaldovi přikázal, aby muži z druhé setniny tři hodiny spali a pak jeli za ním. Informoval o tom Forsytha, aby McDonaldovi nemohl dát protichůdný rozkaz. Stopy našli rychle. Houston a Chavez si už dávno uvědomovali, že Loco nemá jinou možnost než jet kaňonem Horseshoe, který ležel jednu míli jižně od nich. McTear mohl jen doufat, že Merritt se kaňonu vyhnul. Bylo totiž jisté, že Loco za sebou zanechal minimálně jeden houf jako zadní voj. A kaňon Horseshoe byl ideální místo pro nastražení pasti. S několika dobrými střelci tam bylo možné zastavit celou armádu. Chavez se zachechtal. Houston na něho pohlédl úkosem. Ne, starý Mexičan už nebyl normální. Zešílel nenávistí. Stal se z něho zabiják. Chtěl zabíjet, že ještě neskončil na šibenici, bylo dáno jen tím, že pro bělocha nebyla vražda indiána zločin. Houston znal jeho instinkt. Mexičan zřejmě věděl, že v kaňonu se k něčemu schyluje.

Chavez se ohlédl. Jeho bílé vlasy vlály v teplém větru, který vanul z hor. „Za pár minut se kapitána Merritta zbavíš, Nantane!“ zachechtal se. „Jede Locovi do náruče.“ Houston pobídl svého pinta. Chavez zůstal za ním. Houston měl v uších jeho smích. Pak třeskly výstřely. Znělo to jako štěkání kulometu. Houston vykřikl a pobídl pinta. Neposlechl Chaveze, který na něho řval, že nemá smysl tam jet. To však Houston ani nechtěl. Znal ten terén a věděl, kam se může odvážit, aby nepadl do léčky. Slyšel ječivý hlas kapitána Merritta. Jeden z koní řehtal bolestí. Houston zastavil pinta, seskočil z něho a s karabinou v ruce přiběhl ke skalám, z nichž byl dobrý výhled na kaňon. Střelba neustávala. Za skalami se objevil stín. McTear viděl, že to je jeden z yumských zvědů. Indián měl vytřeštěné oči. Zvedl ruku s koltem, když spatřil McTeara. Potom však spatřil modrou uniformu, zase revolver sklonil a běžel dál. McTear sebou trhl, když za sebou uslyšel Chavezův šílený smích. Ohlédl se. Starý Mexičan mířil winchestrovkou na Yumu, který stál přikrčen před ním a jistě už se rozloučil se životem. „Chavezi!“ zvolal McTear. Mexičan se odmlčel, Yumu však nespouštěl z očí. McTear viděl, že zvědovi něco říká. Pak se Yuma otočil a vyrazil k McTearovi. Chavez jel za ním. Houston už se o ně nestaral. Přestřelka v kaňonu nebrala konce. Potom Houston dorazil ke skalám. Zbledl, když v písku spatřil čtyři bezvládná těla. Pravděpodobně to byli zvědové, které zkosily již první apačské kulky. Kapitán Merritt ležel za mrtvým koně a zběsile střílel. McTear poznal, že střílí naslepo. Nemířil ani na záblesky, které se objevovaly

na třech různých místech. Poslední Yuma ležel za skalkou. Jakmile se pohnul, vypálil jeden z Apačů na stěně kaňonu. Yuma tam musel dál ležet. Kdyby se zvedl, byl by s ním amen. Houston zvedl karabinu. Ke skalám to bylo skoro dvě stě yardů. Nebylo snadné na tu vzdálenost winchestrovkou trefit, ale McTear nechtěl Apače zabít, jen je vyhnat, aby Yuma mohl uniknout. McTear vypálil. Viděl stín na skalní stěně a zřetelně poznal, že kulka se odrazila od skály. Stín zmizel. Yuma byl pozorný. Vyskočil, rozběhl se a kličkoval okolo Merrittova mrtvého koně ke skalám, za nimiž stál McTear. Třeskly výstřely. Vedle prchajícího Yumy ze země vytryskly gejzíry písku. McTear střílel dál. Kulky Locovy ostrostřelce zahnaly do úkrytu. „Merritte!“ zařval Houston. Kapitán sebou trhl. Pravděpodobně ho rozzuřilo, že ho zachraňuje právě kapitán McTear. Jako šílenec střílel dál, ačkoli to bylo zcela nesmyslné. Houston přestal střílet. Měl sto chutí tam kapitána nechat. „Přestaňte plýtvat municí, Merritte!“ zařval. „Počkejte, až vás začnu krýt, a pak utíkejte sem!“ Merritt se ohlédl. McTear viděl jeho zrudlou tvář. Lomcoval jím hněv. Zdálo se, že strach ze smrti nemá. Možná by mu bylo milejší, kdyby zemřel, než tato potupa. Houston začal pálit. Merritt vyskočil a vyrazil k němu. Apači již na něho nestříleli. Kapitán Fitzhugh Merritt se za skalami vrhl do písku. Nějakou dobu to trvalo, než znovu popadl dech a pomalu vstal. Chvěly se mu rty, když hleděl do Mexičanovy šklebící se tváře. „Povězte mu, ať na mě tak neciví, McTeare!“ vyhrkl. Houston pokrčil rameny. „Zavinil jste si to sám, Merritte. Vaše neopatrnost stála čtyři zvědy život.“

Otočil se k jednomu z obou Yumů, kteří upřeně hleděli na Chaveze, jako by počítali s tím, že na ně vystřelí. „Proč jste kapitána Merritta nevarovali?“ ostře se zeptal. Sklonili hlavy a odmlčeli se. „Varovali mě!“ vyhrkl Merritt. „Ale přece necouvnu před několika všivými rudokožci, McTeare!“ „Jste hlupák, Merritte!“ odsekl McTear. „Dělejte, vezměte pušku a zaútočte na Locovy ostrostřelce, jestli si myslíte, že na to máte! Chavezi! Jedeme zpátky! Musíme si pospíšit, protože Loco se tu nebude zdržovat dlouho!“ Zahvízdl a přiběhl tam jeho pinto. Vyskočil do sedla a otočil koně. Merritta ignoroval. Věděl, že jde o každou minutu, pokud chtěl uskutečnit svůj plán. +++++ Houston McTear hleděl ze skály na křovinami zarostlou dolinu s malou tinajou, na jejíž hladině se odrážela azurová obloha. Vedle něho leželi poručík McDonald a seržant Cockrell. Seržant měl co dělat, aby potlačil hekání, protože zdolávání skály ho velmi unavilo. Houston měl na nohou mokasíny, v nichž se pohyboval tiše. Vyznal se v Animas Mountains dobře. Vzpomínal si na každou skálu, přestože tam nebyl už dvacet let. McDonald mě strnulou tvář. To, co viděl, byl obraz bídy. Ženy a děti prchajících Apačů byly oděny jen v hadrech. Některé ženy byly dokonce od pasu nahoru nahé a měly na sobě pouze bederní roušku ušitou z pytlů. U tinajy panovalo ticho. Ani kojenci nekřičeli. Jako by i oni věděli, že musejí být tiše. Houston polkl. Pokoušely se o něho mdloby, když pomyslel na minulost. Ve svém zármutku nad ztrátou milované ženy a malé dcery si tehdy vůbec neuvědomoval, jaké neštěstí způsobil Apačům. Teď všechno viděl jinýma očima a dělalo se mu špatně, když

pomyslel na to, kolik Apačů zabil. Hleděl přes dolinu. Někde tam byl Chavez s kaprálem Joem Hookerem a dvěma vojáky druhé setniny. Dál na severu se ozývaly tiché výstřely. Tam plukovník Forsyth bojoval s Locovými muži. McTear vzhlédl ke slunci. Chavez a ostatní už museli být na svých místech. Poručík McDonald kývl k tinaje. „Co je, poručíku?“ zašeptal McTear. „Tam! U smyku, vlevo! Vidíte toho starého muže? Má pušku pod paží! Tak přece jen jsou ozbrojení!“ McTear přikývl. „Pár z nich má staré pušky. Musíme ho včas vyřadit. Nechci žádný masakr, rozumíte, poručíku? Nechci, aby někdo z těch Apačů tam dole zemřel, až je zajmeme.“ McDonald a Cockrell na něho pohlédli. Houston McTear v jejich tvářích viděl překvapení. Pravděpodobně nyní mysleli na to, že se mu přezdívalo Zabiják indiánů. Že by měl náhle zábrany? „Rozumíte tomu, poručíku?“ zabručel McTear. McDonald přikývl. „Doufám, že jste to řekl i Mexičanovi,“ zamumlal. Houston přikývl. Vtloukal Chavezovi do hlavy, že Loca nalákají do pasti jenom tehdy, pokud ušetří jeho ženy a děti a pokud nebude mít pocit, že ho čeká kulka, když se vzdá. Nebyl si však jistý, zda si Mexičan na tento příkaz vzpomene i tehdy, až bude mít Apače na mušce. „Vpřed!“ sykl McTear. „Víte, co máte dělat! Toho starého muže s puškou si vezmu na starost já!“ McDonald a Cockrell přikývli. Počkali, až McTear zmizí mezi skalami, načež se i oni vydali mezi skalisky do doliny. Houston nezpůsobil sebemenší šramot. Sám se divil tomu, že se

tam tak rychle zorientoval. Na široširých prériích ve Wyomingu už si myslel, že na tuto sluncem zalitou poušť zapomněl. Nyní to však bylo, jako by tudy naposledy táhl teprve včera. Cítil, že mezi ženami a starci u tinajy nastal neklid. Ozvalo se tiché volání. Starý muž u smyku vstal a opřel si starou předovku o bok. Mohl vystřelit tak nanejvýš jednou, tento výstřel však mohl znamenat katastrofu. Houstonovi bylo jasné, že Chavez může každým okamžikem začít běsnit. Vybavil se mu výraz jeho očí, když spatřili dolinu s Locovými lidmi. Plížil se dál. Už byl jen dvacet yardů od starého muže, když se ten náhle otočil. Varoval ho jeho instinkt. Houston byl přesvědčen, že ho neslyšel. Před zraky starého muže ho kryl trnitý keř, přesto Apač vystřelil. McTear cítil, jak kulka proletěla kolem něho. Několik vteřin panovalo naprosté ticho. Houston vyskočil a rozběhl se ke starému muži s puškou. Napravo od něho se objevili poručík McDonald a seržant Cockrell. McDonald střílel z koltu nad hlavy žen, aby je vyděsil. McTear však věděl, že tím dosáhne spíše opačného efektu. Běžel dál ke starému muži, který se rych le snažil nabít předovku. Když viděl, že už to nedokáže, chytil ji za hlaveň a mrštil ji po McTearovi. Kapitán hbitě uhnul, pak dorazil ke starci a dloubl ho hlavní winchestrovky do boku. Dolinou se ozval jeho hrdelní hlas. Už to bylo dlouho, co naposledy mluvil apačsky, přesto mu rozuměli. Většina squaw sebou trhla. Starý muž na něho hleděl jako na zjevení. Cosi vyhrkl a McTear věděl, co řekl. „Zabiják indiánů!“ zvolal. „Bojujte o život, nebo nás všechny pobije!“ „Nikomu z vás se nic nestane!“ zvolal McTear. „Složte zbraně!“ Nevěřili mu. Pak se na protějším svahu objevil Chavez s kaprálem Hookerem a

dva vojáci. Kdosi poznal starého Mexičana, kterému Apači přezdívali Tichá smrt, a začal křičet. Mezi apačskými squaw najednou nastal pohyb. Ženy přitiskly děti k sobě a chtěly uprchnout. Poručík McDonald a seržant Cockrell jim odřízli cestu. Měli zvednuté pušky, ale nestříleli. McTear viděl, jak Chavez vytáhl nůž, když se na něho vrhla jedna štíhlá mladá squaw. V rukou držela oštěp. „Chavezi!“ vykřikl Houston. „Jestli ji zabiješ, zastřelím tě!“ Zvolal ta slova apačsky, aby jim rozuměli i starci a ženy. Chavez uhnul hrotu oštěpu na poslední chvíli. Několik vteřin držel nůž nad zády squaw, která provrávorala okolo něho, ale nebodl ji. Houston viděl, že squaw a starci strnuli. Přišel doprostřed provizorního tábora a řekl: „Už nejsem ten, kým jsem býval! Nechci nikoho z vás zabít! Zabíjení mě unavuje! Víte, že zemřete, pokud budete následovat Loca. Musíte zpátky do San Carlosu!“ Mladá squaw vedle Chaveze vstala. Nesáhla po oštěpu, který ležel vedle ní. Zdálo se, že z Chaveze nemá strach. Nevšímala si ho, prošla okolo něho a zůstala stát dva kroky před Houstonem McTearem, Ten hleděl do její úzké tváře s vystouplými lícními kostmi a plnými rty. Okamžitě poznal, že to není čistokrevná Apačka. Její černé vlasy měly nazrzlý lesk, oči neměla šikmé jako ostatní Apači. A neměla zavalitou, neforemnou postavu jako většina squaw. „Říkáš, že s Locem zemřeme, Zabijáku indiánů!“ vyhrkla. „Ano, to je pravda! Každý z nás to ví. Ale přesto jsme šli s Locem, protože chceme zemřít svobodní! V San Carlosu nás čeká mnohem horší smrt, než je smrt kulkami! Smrt hanbou! Smrt, kterou jste nám s vašimi nemocemi, hladem a ponižováním přinesli vy! Ne, do San Carlosu už se nevrátíme! Když nechcete jinak, tak nás postřílejte!“ Houston na ni upřeně hleděl. Oheň v jejích velkých, tmavých očích jako by ji spaloval. Stáhlo se mu hrdlo. Chtěl něco odpovědět, ale nedostal ze sebe ani hlásku. Teprve chechtání starého Mexičana ho probralo.

„Proč jim neudělat laskavost, Nantane?“ zeptal se šklebící se Chavez. „Drž hubu, Chavezi!“ zašeptal McTear, aniž by odtrhl oči ze squaw. „Kdo jsi?“ zeptal se. Zvedla hlavu. „Jmenuji se Candelaria,“ hrdě řekla. „Nechci nikoho z vás zabít, Candelario,“ tiše řekl anglicky. „Víš, že plním rozkaz generála Crooka, kterému říkáte Šedý vlk. Nemám jinou možnost.“ Rozuměla mu, viděl jí to na očích. „Ty nejsi Apačka. Máš křesťanské jméno,“ dodal. Náhle se její tvář zkřivila nenávistí. „Dal mi ho můj otec,“ zašeptala. „Byl to muž v černém plášti, ale byl to ten nejhorší člověk, jakého jsem kdy viděl. Bil mě a mou matku, až se sama zabila. Utekla jsem od něho a odešla k Apačům. Tam jsem poprvé ve svém životě poznala, co je to láska. Nikdy na to nezapomenu. A chci zemřít s nimi, pokud zemřou kulkami modrokabátníků.“ Houston viděl, že nikdo ze squaw nebo starých mužů se nepohnul. Hleděli na děvče, jako by do jeho rukou vložili své osudy. Candelaria náhle sklonila hlavu. Houston v jejích očích viděl slzy. Cítil nutkání ji pohladit po vlasech, ale neudělal to. „Prohledejte je, jestli nemají zbraně,“ chraplavě řekl k McDonaldovi a ostatním. „Chavezi, ty pojedeš k plukovníku Forsythovi a povíš mu, že jsme zajali ženy.“ Starý Mexičan chtěl protestovat. Jiskřilo se mu v očích a sevřel pušku tak, že mu zbělaly klouby prstů. Houston viděl, že jím lomcuje hněv. O důvod víc ho poslat pryč. Jeho přítomnost naháněla ženám hrůzu. Několik vteřin na sebe hleděli, pak se Chavez otočil a vydal se po svahu nahoru. +++++ Kromě několika nožů nenalezli žádné zbraně. Locovi bojovníci

byli pravděpodobně jen chabě vyzbrojeni. McDonald navrhl, aby více než padesát žen a starců svázali a přivázali k jednomu lasu, ale to McTear odmítl. Oba vojáci přivedli koně. Houston promluvil se starým mužem a řekl mu, kam je nejdřív odvede. Nepoznal, co si stařec myslí. Očividně byl přesvědčen, že Loco je zase osvobodí. Nemohl tušit, že Loca štve na čtyři sta vojáků, kteří ho chtějí obklíčit a přivést zpátky do San Carlosu. Houston se díval na mladou squaw, která podepírala starou ženu. Teprve nyní viděl, že blůza, kterou na sobě měla, je roztrhaná. Bosé nohy měla dodrané. Musela jít celou dobu pěšky. Sevřelo se mu srdce, když to viděl. V Cockrellově, McDonaldově a Hookerově tváři viděl chladnou lhostejnost. Pro ně tato ubohá stvoření nebyla lidmi. V jejich pohledech byla nedůvěra, když pozorovali starce a ženy. Až do večera táhli úzkými údolími na jih. Pak dorazili na místo, které Houston zvolil pro léčku, do níž chtěl nalákat Loca. Byla to rozlehlá kotlina, která se otevírala směrem na jih a na sever. Na západě a na východě se tyčila strmá skalní bradla. Houston si byl jist, že Loco ženy, děti a starce nenechá ve štychu. Nebo počítal s tím, že je vojáci odvedou zpátky do San Carlosu a on je pak osvobodí? To bylo nepravděpodobné. Loco už byl skoro až u mexické hranice. Musel vědět, že do San Carlosu už se pro ženy vrátit nemůže. Kdyby je neosvobodil nyní, pak už nikdy. Houston ukázal ženám jejich místo na svahu. Na pohledech starců viděl, že modrokabátníka považují za hlupáka, když je nechal na svahu a neposlal je doprostřed kotliny, kde by Loco byl při útoku v mnohem těžší pozici. Houston přikázal McDonaldovi, ať se postará o to, aby okolo ležení vzplanuly ohně. Sám šel ke svému pintovi, otevřel sedlovou brašnu a vytáhl všechny své potraviny a náhradní oblečení. Pak šel a předal ty věci Candelarii. Hleděla na něho a chvěly se jí rty. Ještě stále měla hněv v očích.

Viděl, jak bojuje se svou hrdostí. „Dej dětem najíst, Candelario,“ tiše řekl. „A vezmi si novou košili. Dal bych vám toho víc, kdybych to měl.“ Otočila hlavou a něco řekla ke squaw, která seděla vedle ní. Žena k ní váhavě přišla a sáhla po McTearových potravinách. Usmál se na ni. Candelaria na něho pohlédla. „Slyšela jsem toho o tobě hodně, Zabijáku indiánů,“ řekla, když squaw odešla s jídlem k ostatním a rozdělila ho dětem. „Byls tím nejhorším nepřítelem Apačů, ale přesto o tobě naši náčelníci mluvili s úctou.“ „Neříkej mi Zabiják indiánů,“ přidušeně odvětil. „Ty časy už se nevrátí. Tenkrát mi Locovi Apači zabili ženu a dceru. Byl jsem zaslepený nenávistí a myslel jsem si, že vinu na jejich smrti nesou všichni Apači. Teprve když jsem odešel na sever, jsem pochopil, že má nenávist mě téměř zabila– tak jako zabije tebe, když ji nepotlačíš.“ Pohlédla na něho a syčivě vydechla. „Jenom běloch může takto mluvit,“ zašeptala, „protože ví, že nakonec zvítězí. Ale národ Apačů je odsouzen k zániku. Běloši nás zničí. Jestli kulkami, hladem nebo alkoholem, to je jedno. A teď jdi, Nantane. Tvoji lidé se budou ptát, o čem tak dlouho hovoříš se squaw.“ Přetáhla si svou roztrhanou blůzu přes hlavu, aniž by se o něho starala. Houston polkl, když viděl její malá, pevná ňadra. Pleť měla na hrudi světlejší než ostatní Apači. Ve tváři to nebylo poznat, protože byla opálená. Bez ostychu si oblékla jeho košili. Ve velkých, černých očích měla pobavený výraz. „Jestli chceš, můžeš si mě vzít, Nantane. Vy běloši si berete všechno, co chcete.“ Prudce se otočil a se strhaným obličejem se vrátil k ostatním. Seržant Cockrell se šklebil. McTear by mu nejraději jednu vrazil, ale nechal to být. Cockrell už byl zkrátka takový. Odjakživa slýchal, že Apači nejsou nic jiného

než dravá zvěř. A nebyl to člověk, který by byl schopen samostatně uvažovat. „Zůstaneme všichni vzhůru, dokud nedorazí Forsyth, poručíku,“ řekl McTear. McDonald přikývl. ,A jestli se objeví Loco?“ „Pak nás tu zahrabou, poručíku. Jako hrob se toto údolí hodí ideálně.“ +++++ Do těsného údolí se vojáci téměř nevešli. Koně byli drženi v malé lasové ohradě, což jim na klidu nepřidalo. Všude hořely velké ohně. Jen na svahu, kde se choulily ženy, nikdo nepřikládal, takže ohně pomalu dohasínaly. Muži první a druhé setniny dobře věděli, co mají dělat. Nikdo z téměř čtyř set vojáků té noci nespal. Obrovská past pro Loca byla nastražena. A pokud by vše klaplo tak, jak to Houston naplánoval, byl by Loco následujícího rána v jejich rukou. Děti a squaw se poprvé po mnoha měsících mohly do sytosti najíst. Houston přesvědčil plukovníka Forsytha o tom, že na Loca to možná udělá dojem, když se zajatými Apači budou jednat rozumně. Kapitán Merritt se McTearovi vyhýbal. Houston nevěděl, co se mezi kapitánem a plukovníkem Forsythem stalo, ale plukovník Merritta kvůli jeho selhání očividně kritizoval. Chavez se ještě neobjevil. McTear tušil, že se Mexičan už nevrátí. Že by jednal na vlastní pěst? Tomu Houston nevěřil. Locovi bojovníci by i pro něho byli příliš tvrdý oříšek. Tábor se pomalu zklidňoval. Houston ještě jednou přišel k McDonaldovi a mužům z druhé setniny, kteří tábořili u jižního ústí údolí. Krátce pohovořil s McDonaldem a připomenul mu, aby provedl dohodnutá opatření. „Kapitán Merritt údolí uzavře z druhé strany, poručíku,“ řekl

nakonec. „Nesmí dojít k žádnému zádrhelu, rozumíte? Záleží na vás a na mužích z druhé setniny, zda dojde ke krveprolití, nebo vše půjde hladce!“ McDonald přikývl. „Nechce se mi věřit tomu, že to Loco zkusí, pane,“ tiše odvětil. „Musí přece vědět, že odtud s ženami a dětmi neunikne. Musí poznat, že to je past.“ Houston se usmál. „Samozřejmě, že to pozná, poručíku. Ale to ho ještě víc vybudí. Proto se musíme mít na pozoru.“ Otočil se a šel k ohni, u něhož seděl plukovník Forsyth se svými důstojníky. Naproti, na svahu, kde byly ženy, již byla tma. McTear tam pohlédl a vybavily se mu velké, černé oči mladé squaw. Ne, nechtěl na ni myslet, přesto ten obraz nedokázal zahnat. Tu uslyšel přidušený výkřik. To bylo u Apačů! Že by Loco již udeřil? McTear věděl, že to není možné, protože to by indiánské ženy byly tiše. Rychle přišel k zajatým Apačům. Jeho tvář se zkřivila zlostí, když viděl, že jeden voják chytil jednu ze squaw za ruku a lomcoval jí. Houston k němu přiběhl, chytil ho za ramena a otočil ho k sobě. Spatřil zkřivenou tvář kapitána Merritta. „Zbláznil jste se, Merritte?!“ vyhrkl rozhořčeným hlasem. „Co tu děláte? Běžte na své stanoviště, ksakru!“ Merritt se vytrhl a ukázal na Candelarii, která stála před nimi. „Podívejte se na ni!“ zabručel. „Dáte jim najíst a hned začnou krást!“ „Co ukradla?“ chraplavě se zeptal McTear. „Košili, kterou má na sobě! Patří někomu z našich mužů!“ „Patří mně, Merritte!“ chladně řekl McTear. „Sám jsem jí ji dal!“ Fitzhugh Merritt na něho pohlédl a bezděky o dva kroky ustoupil. Potom se zašklebil a nahlas se rozesmál. „McTear, Zabiják indiánů!“ vyhrkl. „Uvidí malou apačskou

squaw a začne si hrát na samaritána! To před vámi tak kroutila zadkem, McTeare, nebo už…“ Houston ho udeřil. Chtěl se ovládnout, ale pak to již nedokázal. Něco mu explodovalo v hlavě. Vzpa matoval se teprve, když Merritt ležel v prachu před ním. „Běž k ostatním, Candelario,“ zašeptal. Otočila se a zmizela. Zadýchaný Merritt vstal. Pohlédl na McTeara a pomalu si utřel krev ze rtů. „To vás přijde draho, McTeare,“ vyhrkl. „Něco takového vám neprojde!“ McTear cítil, že jeho zlost vychladla. „Pak proti tomu něco udělejte, Merritte,“ klidně řekl. Merritt vrávoral. Zavrtěl hlavou. „Ne teď, McTeare, ne teď. Já rozhodnu, kdy to bude! Zabiju vás, McTeare, a nebudete vědět, kdy se to stane!“ „Zmizte, Merritte!“ zabručel Houston. „Dělá se mi z vás špatně.“ Merritt se odpotácel pryč. Houston hleděl za ním. Věděl, že si právě udělal nepřítele na život a na smrt, a bral jeho slova vážně. Viděl v kapitánových očích nenávist. Merritt musel od chvíle, kdy Houston přijel do Fort Cummings, spolknout několik hořkých pilulek. Chtěl se otočit, když tu spatřil blížící se stín. Poznal Candelarii podle štíhlé postavy a košile. Chytila ho za ruku a pak na tváři ucítil její rty. Strnule tam stál. Hned zase zmizela, přesto mu trvalo několik minut, než se probral z rozrušení. „Ne!“ zamumlal. „Neblázni, Houstone!“ Otočil se a vydal se k ohňům. +++++ Bylo již po půlnoci. Houston McTear byl vzhůru. Neusnul by, i kdyby chtěl. Hlavou

se mu honily myšlenky. Minulost a přítomnost se spojily do chaosu, v němž se už nevyznal. Neustále myslel na Chaveze. Kde jenom zůstal? Houston byl přesvědčen, že Chavez je někde poblíž. McTearova proměna jen zvýšila jeho nenávist. Musel se nyní cítit opuštěný – jako jediný bojovník, který mohl zničit Apače. V táboře panovalo ticho. Ohně dohořívaly, vojáci leželi okolo nich. Přikázal jim, aby leželi, ale nespali. Přesto byl přesvědčen, že polovina z nich už dávno spí. Hlavně, aby byl vzhůru McDonald, pomyslel si. Vstal a přišoural se ke svahu, kde tábořily ženy. Houston se zastavil a přivřel oči. Mýlí se, nebo se ležení Apačů zmenšilo? Zalarmován se rozhlédl po svahu. Měl pocit, že ve svitu hvězd vidí pohyb, pak si však řekl, že se mu to jen zdálo. Musím k McDonaldovi, pomyslel si. Najednou mu došlo, co Loco udělá. Přemýšlel nad tím celý den a nyní se ptal, jak to, že na to nepřišel hned. McDonaldovo stanoviště na konci údolí bylo zbytečné. Houstonovi se vybavil tvar skalního bradla na východě. Stín, který předtím viděl na svahu, ho přivedl k jedné myšlence. Věděl, že tam nahoře je jeskyně, ale nikdy ji neprozkoumal. Měla druhý východ, kterým do údolí pronikl Loco a kterým pak své lidi vyvedl ven? Houston tu myšlenku ještě ani nedotáhl do konce, když tu na jižním okraji údolí třeskly výstřely. Náhle se rozpoutalo peklo. Plukovník Forsyth volal na McTeara, který už se rozběhl k němu. Houston s ním musel mluvit, musel ho přesvědčit, aby v panice nevydal rozkaz na Apače střílet. Ještě k němu ani nedorazil, když se v údolí objevily záblesky. Koně začali vyděšeně pobíhat po lasové ohradě. Vojáci u stáda měli co dělat, aby jim zabránili utéct. Rozrušený McTear viděl, že vojáci běží k tábořišti Apačů a v

běhu na ně pálí. Postavy na svahu se kácely k zemi. Houston křičel z plných plic. „Zastavte palbu! Sakra, nestřílejte!“ V třesku výstřelů ho neslyšeli. Běžel dál. V písku na svahu ležela bezvládná těla. Rozběsnění kavaleristé pálili na Apače. Nocí zněly výkřiky prozrazující zklamání. McTear slyšel rozzuřený hlas kapitána Merritta. „Zmizely! Kruci, až na pár starců tu nikdo není! Ty ženské utekly!“ Ve svitu pochodní se objevil plukovník Forsyth. „Kapitáne McTeare!“ zařval. „Jak se to mohlo stát? Co má ta přestřelka znamenat? Myslel jsem si, že vaše druhá setnina údolí obklíčila.“ To si myslel i McTear. „Squaw zmizely, plukovníku!“ zvolal kapitán Merritt. „Loco nám je vyfoukl před nosem! Jestli se mě ptáte, pane, pak je k tomu kapitán McTear svým chováním přímo vybízel. Skoro se i zdá, jako by mu šlo o to, aby se Locovi povedlo nám uniknout Proč jinak by svou setninu stáhl z ústí údolí?“ Forsyth upřeně hleděl na Houstona. Plukovníkovi se chvěly rty. Vypadalo to, jako by chtěl McTearovi něco říct, ale pak se prudce otočil a ostrým tónem přikázal kapitánu Merrittovi: „Budete Loca pronásledovat se sto muži, kapitáne. Vyrazte okamžitě. A udržujte se mnou kontakt za pomoci kurýrů! Loco nám neunikne!“ Houston se rozhlédl a zmizel v temnotě. Forsyth za ním řval, ale o to už se McTear nestaral. Musel zjistit, co se stalo s McDonaldem a druhou setninou. Dorazil ke svému loži u lasové ohrady. Jeho pinto vyděšeně řehtal. McTear přikázal jednomu z hlídačů, aby ho odvázal. Okamžitě se vyšvihl do sedla a vydal se k jižnímu ústí údolí. Za sebou slyšel Merrittův řev. To byla jeho chvíle. Měl pocit, že v kapitánově hlasu slyší triumf. U ústí údolí nikdo nebyl.

Kde byli McDonald s Cockrellem? Ve slabém svitu hvězd byly otisky kopyt zřetelně vidět. Vedly směrem na východ. Orientoval se podle střelby. Utichala a po čase slyšel jen ojedinělé výstřely. Pobídl pinta. Cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Byla to záhada, proč poručík McDonald jednal proti jeho výslovnému rozkazu. Zmocnila se ho neblahá předtucha. +++++ V kaňonu se blýskalo, třesk výstřelů se odrážel od skalních stěn. Houston si lehl na krk pinta a navedl ho doprava, kde se mohl krýt. Pak dorazil k místu, kde se kaňon rozšiřoval. Nechal pinta tam. Střelba nyní zesílila. McTearovi se stáhlo hrdlo, když viděl mrtvé koně a kavaleristy ve světlém písku kotliny. O něco dál se pohybovala řada lidí. Chvátali z údolí a chránili je bojovníci. Houston už nemyslel na svou bezpečnost. Vyrazil. Objevil místo, kde se krylo několik vojáků druhé setniny. Seskočil ze sedla a těsně kolem něho proletěla kulka. Potom dopadl a několikrát se převalil. Tak se dostal za nízkou skalku. Kulky se odrážely od ní. „Nestřílejte!“ zvolal jeden z mužů za skalkou. „To je kapitán!“ Houston se připlazil ke kaprálu Hookerovi, který měl karabinu položenou na skalce a neustále střílel. „Přestaňte, kaprále!“ zvolal. „Kde je poručík McDonald?“ Hookerova hranatá tvář byla zkřivena. Ohlédl se a kývl na bezvládné tělo, které leželo u úpatí skály. Houston se tam okamžitě připlazil. McDonald ležel na zádech. Svlékli mu kabát a podložili mu jím hlavu. Jeho hruď byla od krve. Houston se k němu sklonil. Viděl, že McDonald má otevřené oči. Poručík ztěžka oddechoval. „Sakra, McDonalde!“ vyhrkl zoufalý Houston. „Proč jste opustil své stanoviště?“

McDonald na něho hleděl. V očích se mu odrážel svit hvězd. „Vy – vy jste to – přece přikázal, pane,“ hlesl. , Já?“ McTear strnul. Chytil McDonalda za rameno a pozvedl ho. „Nemluvili jsme spolu od chvíle, kdy jsem vám dal rozkaz odříznout údolí, pokud se objeví Loco!“ McDonald přikývl. „Ale pak jste – poslal Chaveze,“ zašetal. „Pověděl mi, že Loco našel jinou cestu – a že máme rozkaz – na Apače zaútočit a zastavit je…“ Ta slova ho vysílila. Klesl na zem a ztěžka oddechoval. Chavez! Starý Mexičan se vrátil a zneužil jeho, McTearova jména k tomu, aby tyto vojáky nalákal do smrtící pasti! Otočil se. Po zádech mu přeběhl mráz, když spatřil pouhých pět mužů. To byli poslední vojáci druhé setniny? McTear se připlazil zpět k Joeovi Hookerovi. „Kde je seržant Cockrell, kaprále?“ Hooker na něho pohlédl a ukázal puškou přes skalku. „Tam, kde ostatní, kapitáne!“ sykl. „Leží někde tam, zabila ho apačská kulka! Ještě si vzpomínám na vaše slova, pane! Chtěl jste se vrátit se všemi muži. Z toho už asi nic nebude!“ McTear v jeho hlasu slyšel hořkost. Sevřel rty. Chavezi, pomyslel si. Za to mi zaplatíš! Tentokrát jsi ve své nenávistí k Apačům zašel příliš daleko! Výstřely náhle utichly. Řada Apačů zmizela na protějším svahu. V údolí se míhaly stíny. To byli bojovníci, kteří se chtěli zmocnit pušek mrtvých vojáků. McTear vystřelil. Jeho kulky se zaryly do země vedle Apačů a zahnaly je zpět. Rozhostilo se ticho. Houston vstal a přelezl skalku. Náhle mu začalo hučet v uších. Země pod ním se chvěla. Otočil hlavu a uviděl houf vojáků. Slyšel pronikavý hlas kapitána Merritta. Kaprál Hooker vyskočil a rozběhl se k Merrittovi. McTear viděl, jak kaprál ukazuje na prchající Apače a jak

rozmlouvá s Merrittem. Kapitán zvedl šavli a zařval: „Dělejte, lidi! Za mnou!“ Houston se vyšvihl do sedla a vyjel ke kapitánu Merrittovi, který otočil koně, když ho spatřil. „Můžete na sebe být hrdý, McTeare!“ vykřikl Merritt. „Nechte toho, Merritte!“ vyhrkl Houston. „Pokud chcete Apače pronásledovat, pak nejeďte přímo za nimi a objeďte Eagle's Rock! Loco tam nechal své ostrostřelce a ti vaše muže pobijí, jestli vjedou do pasti!“ Merritt se rozesmál. „Nejmenuju se McTear!“ zvolal a pobídl koně. První setnina procválala okolo Houstona. Jeho pinto nervózně tančil. McTear hleděl za jezdci a věděl, že většinu z nich už nikdy neuvidí. Přijel k bezvládným tělům, která tam ležela. U prvního slezl z koně. Byl to blondýn, kterému nebylo ani dvacet. Pak spatřil seržanta Cockrella. Z hrudi mu trčel šíp. McTearovi hučelo v uších a znělo mu v nich jedno jediné slovo: Chavez! Starý Mexičan poslal tyto muže na smrt! Chtěl Apače zastavit, musel ale přece vědět, že McDonald a mladí vojáci jsou v tomto terénu a navíc v noci Locovým bojovníkům vydáni napospas. McTear nevěděl, jak dlouho chodil mezi mrtvými, když znovu uslyšel dusot. Zastavil se a vzhlédl. Úzkým kaňonem projížděl plukovník Forsyth a většina vojáků. Forsyth přijel k němu. „Jste zatčen, kapitáne McTeare!“ vyhrkl. „Toto si zodpovíte! Musím zdůraznit, že to, co se stalo, bylo proti mému výslovnému rozkazu! Až do dalšího zůstaňte u koní!“ Houston na to nic neřekl. Téměř jeho slova neslyšel. Forsyth opět otočil koně a v čele vojáků jel dál. Zdravotníci a lékař ošetřovali raněné. Mrtví byli odnášeni. Nebe na východě už bylo rudé, když se Houston konečně probral.

Otočil se a uvědomil si, že celou dobu bloumal po bojišti. Vyšvihl se do sedla. Muži druhé setniny, kteří boj přežili, seděli u úpatí skály. McTear se na ně nedíval, když otočil koně a zamířil k úzkému kaňonu. Nikdo ho nezastavil. +++++ Houston věděl, že plukovník Forsyth nemá šanci Locovy Apače zastavit před mexickou hranicí. Vojáci už dva dny bloudili horami Animas Mountains. Houston pochopil, že Loco do Mexika nechce, protože tam mohl být už dávno. Možná nevěděl, že Forsyth nesmí překročit hranici. Nebo se Mexičanů bál víc než modrokabátníků? To Houston nevěděl. Pomyslel na kapitána Merritta, který u Eagle's Rock vjel do léčky. Zahynulo tam přes tucet jeho vojáků. McTear z Eagle's Rock viděl, že Forsyth i zde zanechal větší houf, protože věděl, že s celým oddílem Loca nikdy nedostihne. Merritt u těchto mužů nebyl. McTear jel na západ. Znal tajné apačské studánky. A věděl, že Chavez bude u nich. Chavez! Ten muž v něm vzbuzoval rozporuplné pocity. Může mu něco vyčítat? Vlastně ne. Chavez chtěl Loca a Apače zastavit. A jelikož to sám nedokázal, využil McDonalda a druhé setniny. Musel ale přece vědět, že nezkušený McDonald Loca nikdy neporazí. Nebo s tím počítal? Počítal s tím, že McTear se opět stane nemilosrdným Zabijákem indiánů, až uvidí mrtvé vojáky? Houston věděl, že odpovědi na tyto otázky dostane teprve, až stane Chavezovi tváří v tvář. Již u první studánky nalezl jeho stopy. Chavez se ani nenamáhal je za sebou zamést. Pak mu stačilo jet po nich. Věděl, že ho přivedou k Apačům. U další studánky došlo k boji. Na jedné skalní plošině Houston

nalezl těla tří apačských bojovníků zabalená v cárech látky. Chavez zde poprvé udeřil. Podle stop prchajících Apačů Houston poznal, že indiáni měli z Tiché smrti hrůzu. Několik bojovníků Chaveze pronásledovalo, brzy se však otočili a vrátili k ostatním. Chavezovy stopy opisovaly oblouk a Houston si dokázal spočítat, kde starý Mexičan udeří podruhé. Forsythovi muži byli Apačům stále v patách, McTear však byl přesvědčen, že ani nevědí, jak jsou Locovi blízko. Studánky nenašli. Bylo jasné, že jim brzy dojde voda. A pak jim nezbývalo než se obrátit. Houston však znal Forsythovu houževnatost. Plukovník se tak rychle nevzdal, když si jednou něco usmyslel. Blížil se večer. Hory na západě byly zality rudou září. Ještě stále bylo horko a Houston věděl, že se ochladí až pozdě v noci. Uvědomoval si, že této noci nebude spát. Přemýšlel o tolika věcech. Poslední dny změnily jeho život. Po návratu do Fort Cumming ho očekávaly těžkosti. Forsyth ho chtěl dostat před válečný soud a obvinit z dezerce. To však Houstonu McTearovi bylo jedno. Mnohem více uvažoval nad pocity, které se v něm probudily, když spatřil onu tmavookou squaw. Občas šeptal její jméno. Pomyslel na doby, kdy měl malý ranč severně od Cooke's Peake. Tam byl se svou ženou Amy a s jejich dcerou šťastný, přestože musel tvrdě pracovat. Od té doby už na ženy nepomyslel. Několikrát se s nějakou vyspal, ale to pro něho nemělo žádný význam. Většinou šlo o slečny ze saloonu v Laramie, jednou o dceru nějakého rančera. Nikdy však už k nim nebyl schopen cítit to, co cítil k Amy. A teď ta míšenka. Viděl v jejích velkých, černých očích hrdost a nebojácnost, se kterou přijímala osud. „Ty ses zbláznil, Houstone McTeare,“ říkal si. „Zabiják indiánů a

Apačka!“ Čím víc se však snažil si to vtlouct do hlavy, tím více si uvědomoval, že to děvče pro něho znamená víc než všechny ženy po Amy. Shrben seděl na pintovi, když po úzké stezce jel k Ojo Verde. Chavezovu stopu už ztratil, protože již několik hodin jel po kamenité půdě. Byl však přesvědčen o tom, že Mexičan jel po této stezce. A Locovi bojovníci? McTear uvažoval, zda byl Loco dostatečně opatrný a vyslal na stezku špehy, aby se ujistil, že u Ojo Verde mu nic nehrozí. Nebo věděl, že modrokabátníci jsou za ním a nedělal si starosti? Ojo Verde, Zelené oko. Ten název dostal úzký kaňon proto, že odtud bylo vidět až do Mexika. A na jaře se Sonorská poušť vždy zazelenala. McTear pochopil, proč Loco jel tudy. Určitě za sebou zanechával zřetelné stopy, aby Forsythovy vojáky nalákal k Ojo Verde. Byly tam stovky míst, kde bylo možné nastražit past. McTear náhle zvedl hlavu a zastavil pinta. Jasně slyšel rachot kamení. Přivřel oči. Stezka před ním už byla zahalena tmou. Opět uslyšel tichý zvuk. Žuchnutí. Sténání? Houston slezl ze sedla a přikrčen se plížil dál. Pinta vedl po stezce za sebou až k místu, kde se pěšina poněkud rozšiřovala. Zaklínil uzdu do štěrbiny ve skále a pohladil nervózní zvíře po nozdrách. Pak tiše vytáhl pušku ze sedlového pouzdra. Trhl sebou, když uslyšel tlumený zvuk. Znělo to, jako by se někdo snažil křičet. V mokasínách se pohyboval naprosto neslyšně. Hbitě běžel po stezce, až dorazil na její konec. Proti světlejší obloze byly vidět siluety. Slyšel hekání. Chavez! Starý Mexičan se opíral o balvan, který se nějak dostal až na kraj stezky. Těsně vedle něho leželo na zemi tělo. Houston na něho namířil „Chavezi!“ ostře řekl. Starý muž sebou trhl a pomalu se na něho ohlédl. Sombrero se mu

svezlo z hlavy, jeho bílé vlasy ve svitu hvězd doslova svítily. Chavez se zašklebil. „Přišels v pravý čas, Nantane,“ zašeptal. „Slyšíš je? Táhnou tam dole, Zeleným okem. Pomoz mi pohnout tím balvanem, pak je všechny zasype kamenná lavina!“ Jeho vytřeštěné oči se leskly. McTear věděl, že je na pokraji šílenství. Zavrtěl hlavou. „Ne, Chavezi,“ tiše řekl. „Nepomůžu ti. Běž pryč, nebo tě zastřelím!“ Starý Mexičan na něho pohlédl. „Nantane!“ vyhrkl. „Tam dole je Loco! Loco, který zavraždil tvou ženu a dítě. Loco, který zastřelil vojáky, které jsi vedl do boje!“ „Běž od toho balvanu pryč, Chavezi!“ opakoval McTear. Chavez vycenil zuby. „Ne, Nantane,“ zašeptal. „Já Apače zničím! Nikdo mě nezastaví! Ani ty ne!“ Houston si pomyslel na to, že když starý Mexičan znovu zabere, balvan se zřítí a strhne s sebou lavinu, která pohřbí všechny Apače i Candelariu. Chavez se však otočil. Teprve v posledním okamžiku McTear poznal, že Chavez drží v ruce revolver. Vrhl se stranou a zmáčkl spoušť winchestrovky. Ucítil prudký náraz do ramene a zavrávoral. Před očima měl rudou mlhu, kterou pak náhle pročísl blesk. Cítil prudkou bolest ve tváři, jako by ho tam někdo řízl nožem, nic však neviděl. Věděl ovšem, že musí střílet, pokud tam nechce zemřít. Takže zběsile mačkal páku a střílel. Potom opět viděl jasně. Teprve nyní si všiml, že klečí. Na skále vedle něho se táhl světlý šrám, který tam po sobě zanechala druhá Chavezova kulka. Po pravé tváři mu teklo cosi teplého. Krev, pomyslel si. Poranil mě úlomek skály. Vrávoravě vstal.

Chaveze již neviděl. Podlamovala se mu kolena, když se dovlekl k balvanu. V uších měl náhle dusot kopyt. Hleděl na úzkou pěšinu, která vedla do Sonory. Chavez zmizel za skalním výčnělkem. McTear se rozhlédl. Na plošině leželi dva mrtví Apači. McTear viděl na hrudi jednoho z nich krev. Druhého Chavez zabil nožem. Tu uslyšel řehtání svého pinta. Bleskově se otočil. Viděl, jak se k němu blíží stín, a ještě stačil zmáčknout spoušť winchestrovky. Na krátký okamžik viděl záblesk a snědou tvář, pak ho něco udeřilo do spánku a ztratil vědomí. +++++ Ucítil žluklý tuk. K jeho uším doléhalo mumlání. Pokoušel se otevřít oči a vstát, ale děsivá bolest v levém rameni mu to nedovolila. Potlačil sténání. Slyšel hlas nějaké squaw. Přikázala komusi, aby ho pevně držel, aby se nemohl hýbat. Houston otevřel oči a spatřil nad sebou skalní klenbu. Pak se k němu kdosi sklonil. Candelaria. Její tvář byla zalila potem. Dlouhé, černé vlasy měla svázané šátkem. Jejich pohledy se na zlomek vteřiny setkaly. „Nehýbej se, Nantane,“ tiše vyhrkla. „Vytáhnu ti kulku z ramene.“ Kousl se do spodního rtu. Bolest ho málem omráčila, když nůž pronikl do rány. Silné ruce ho držely tak, že se nemohl vzepnout. Houston pohlédl vedle sebe a spatřil tvář vyhublé squaw, která se na něho usmívala. Přemýšlel, proč mu pomáhají. Proč jim Loco nepřikázal obávaného Zabijáka indiánů na místě odpravit? Bolest v rameni náhle polevila. Candelaria vstala. V záři plamenů se v její tváři pohybovaly stíny. Pokusil se zvednout, ale squaw ho nepustily. „Ty jsi střílel na Chaveze?“ tiše se zeptala Candelaria, vzala cár látky a sklonila se k němu. McTear viděl, že to je kus košile, kterou jí

dal. Nyní na sobě měla prostý oděv z roztrhaného plátna. „Chtěl na vás shodit lavinu, která by vás zavalila,“ zamumlal. S úsměvem přikývla. „To víme. Proto tě Loco nechal naživu.“ „Loco je tady?“ řekl a zasténal, protože mu utáhla obvaz. Zavrtěla hlavou. „Je pryč i s většinou bojovníků. Chtějí modrokabátníky svést na falešnou stopu.“ „Proč u Ojo Verde nenechal několik ostrostřelců a neodtáhl s ostatními na jih?“ „Modrokabátníci by nás pronásledovali do Mexika.“ „Ne,“ tiše odvětil. „Forsyth má rozkaz vás za každou cenu zastavit ještě před hranicí. Nesmí ji překročit. Ještě nebyla uzavřena dohoda s Mexičany.“ Hleděla na něho. „Je to pravda, Nantane?“ tiše se zeptala. Houston věděl, že by ho to mohlo přivést před popravčí čem, kdyby se o tom dozvěděl Forsyth. Přesto však nelitoval. Tito ubozí, uštvaní lidé již trpěli dost. Uloupili jim zemi a jejich životní prostor. V rezervacích by zahynuli, protože to bylo cílem bílého muže. Candelaria odešla ke vchodu jeskyně. McTear slyšel, jak jednomu bojovníkovi vysvětluje to, co právě slyšela od něho. Apač tomu nechtěl věřit. Hádali se a potom Candelaria vyhrkla: „Jestli nepojedeš, vezmu si tvého koně!“ „Pak tě zabiju!“ zasyčel bojovník. Rozzuřena se vrátila do jeskyně. „Myslí si, že nám lžeš,“ tiše řekla. Houston kývl na squaw, které ho ještě stále držely. „Pověz jim, že mě můžou pustit.“ Cosi jim řekla apačsky a squaw ustoupily. Jedna z nich držela v rukou zlomený oštěp. McTear jí rozuměl. Musely být nedůvěřivé. Pravděpodobně nechápaly, proč mu Candelaria vytáhla kulku z ramene. Byl to běloch, modrokabátník. A navíc ještě Zabiják indiánů, kterým squaw

strašily děti, když nechtěly poslouchat. Candelaria musela mít mezi ženami kmene velkou moc, když je přesvědčila, aby ho nezabily. Kromě toho to zakázal Loco. McTear věděl, že to neudělal z lidumilnosti nebo proto, že Chavezovi zabránil strhnout lavinu. Ne, Loco od něho určitě něco chtěl. Možná byl jenom rukojmím, kterým chtěl v případě nouze vydírat plukovníka Forsytha. To se ještě bude divit, pomyslel si. Forsyth by mě nevyměnil za jediný náboj. Candelaria kývla a squaw opustily jeskyni. McTear slyšel ostrý hlas bojovníka, který hlídal vchod. Opatrně se posadil. V rameni cítil tah, dalo se to však snést. Lehké mdloby rychle přešly. Rozhlédl se. Jeho uniformu a košili položili na skálu. Houstona udivilo, že kabát si nenechal někdo z bojovníků, kteří ho nahoře na pěšině přemohli. „Kde jsou mé zbraně?' tiše se zeptal. Pohlédla na něho. „Bojovníci si je vzali. Nedokázala jsem je přimět, aby winchestrovku a revolver vrátili.“ Houston polkl. Pomyslel na Chaveze a polil ho studený pot. Beze zbraní proti starému Mexičanovi neměl šanci. Nebylo však jisté, zda ho Apači vůbec nechají naživu. Pohlédl k ústí jeskyně. „Kde to jsme?“ tiše se zeptal. „Několik mil na jih od průsmyku San Luis,“ odvětila. McTear se jí podíval do očí. „Pak vojáci nebudou daleko!“ vyhrkl. „Forsyth nemá jinou cestu na jih!“ Usmála se a pomalu přikývla. „Vím. Proto jsme hned vyrazili. Loco to přikázal. Počítá s tím, že modrokabátníci se možná nevydají po falešné stopě, která vede do Whitewater Mountains.“ McTear zavrtěl hlavou.

„To určitě nepojede. Vojáci mají jen málo vody. Forsyth ví, že by to pro něho byl konec, kdyby jel do Whitewater Mountains. Nikdy by tam Loca nepronásledoval, to se ho spíš pokusí obejít a zastavit na hranici.“ Candelaria zvážněla. „Vezmeme tě s sebou, Nantane,“ tiše řekla. „Neprovokuj bojovníky. Na místě by tě zabili.“ „Ty jsi tomu zabránila, že ano?“ Přikývla. „To máš takovou moc?“ Viděl, že pohlédla jinam. „Corrosero mě chce za ženu,“ váhavě odpověděla. „Pověděla jsem mu, že mu nikdy nebudu patřit, pokud tě zabije, on nebo někdo jiný.“ Houston polkl. Zachránila mu život. Proč? Protože k ní byl vlídný? Pomyslel na letmý polibek, který mu dala, když Merrittovi zabránil ji zbít. Cítil, že to bylo víc než vděčnost. Cítila to samé co on? Houston jméno Corrosero už slyšel. Byl to jeden z nejdivočejších mladých bojovníků, který v San Carlosu neustále vyvolával neklid. Tvrdil ostatním, že je lepší zemřít v boji než chcípnout hladem, na nemoci a alkohol. Byl nesmiřitelný – tak jako Houston před dvaceti lety. O to více bylo udivující, že Candelarii poslechl. Musel ji velmi milovat. Zároveň však McTear věděl, že se užírá žárlivostí. Musel se ptát, proč se mladá squaw, které se dvořil, tak zasazuje za bledou tvář. Zpřed jeskyně se ozvaly hlasy. Dovnitř vešel jeden mladý bojovník, kterému nebylo víc než třináct nebo čtrnáct. Jeho tvář byla zkřivena nenávistí. V pravé ruce držel McTearův peacemaker, kohoutek zbraně byl natažený. „Vyrazíme,“ tiše řekla Candelaria a sklonila se k němu, aby mu pomohla na nohy. Hoch uhasil oheň. Houston potřeboval několik vteřin na to, aby překonal mdloby. Potom jemně odstrčil Candelariu, která mu chtěla pomoci při chůzi, vzal svou košili a kabát a topornými kroky šel k ústí jeskyně.

Vše bylo připraveno na odjezd. Houston hleděl do snědých, strnulých tváří. Oči většiny squaw byly matné. Podepsaly se na nich útrapy a strázně dlouhé cesty. Byly na konci svých sil, ale nestěžovaly si. Byly vychované k trpělivosti. McTear si oddechl, když spatřil svého pinta. Někdo k jeho sedlu připevnil smyk. Zvíře tiše frkalo směrem k němu. „Lehni si,“ tiše řekla Candelaria. „Začala by ti krvácet rána, kdybys jel v sedle.“ Vedle ní přišel k pintovi. U smyku stál jeden Apač. U boku držel karabinu. Houston viděl, že to je jeho winchestrovka. Mlčky se posadil na smyk. Candelaria vzala pinta za uzdu. Apači mlčky vyrazili. Panovala tam stísněná nálada. Bojovník s winchestrovkou zůstal v Houstonově blízkosti. McTear byl přesvědčen, že by okamžitě střílel, kdyby se jen pohnul. +++++ Svítalo. Houston to už na smyku nevydržel. Již několik minut cítil mravenčení v zátylku, které mu signalizovalo nebezpečí. Mladý bojovník s jeho winchestrovkou na něho okamžitě namířil a zasyčel: „Zůstaň ležet, bledá tváři!“ „Bojíš se neozbrojeného muže?“ zeptal se McTear apačsky a vstal. Přistoupila k němu Candelaria. „Začneš krvácet,“ řekla. Houston se rozhlédl. Putovali mezi dvěma nízkými kopci. Věděl, že jsou několik mil na východ od Antelope Wells, jediné studánky široko daleko, která byla zakreslena i na armádních mapách. K mexické hranici to byly už jen tři míle.

V ranním šeru mizely kontury terénu. Houston pohlédl na temena kopců. Nevěděl, proč se ho náhle zmocnil ten podivný pocit. Mohl být Forsyth se svým oddílem blízko? Otevřel ústa, aby něco řekl Candelarii, ale bojovník ho dloubl pažbou do zad. Opět klesl na smyk. V následující vteřině uslyšel tichý výstřel, který byl vypálen na hřebeni. Candelaria tiše vykřikla, když spatřila krvavou ránu na bojovníkových zádech. Ostatní squaw strnuly. Neměly tušení, z kterého směru jim hrozí nebezpečí. „Pověz jim, že mají jít dál!“ zvolal Houston na Candelariu, která přiskočila k mrtvému bojovníkovi a vzala si jeho winchestrovku. Potom Houston přišel k pintovi a začal z jeho sedla odvazovat tyče smyku. Výstřel, který zabil mladého bojovníka, byl signálem. Když se squaw opět pohnuly, třeskly na svahu na západě nesčetné výstřely. Houston odvázal tyče smyku a pohlédl na Candelariu. Běžela k ostatním squaw. „Doleva!“ zvolal. „A nech je běžet, Candelario!“ Vzal pinta za uzdu a rozběhl se za nimi. Nechtěl palbu opětovat. Nemohl střílet na své druhy. Kromě mladého bojovníka tam zůstaly ležet ještě dvě squaw. Candelaria se k nim sklonila, když však viděla, že jsou mrtvé, běžela dál. Mladí bojovníci, kteří zůstali u squaw, starců a dětí, začali střílet. Houston viděl chlapce, který pálil z jeho revolveru. Bylo to nesmyslné, protože jeho kulky se jen zarývaly do písku. Modrokabátníci trefili další squaw. Houston viděl její krvácející ruku. Dorazil k ní, ještě než spadla na zem, chytil ji pod paže a vysadil ji do pintova sedla. „Drž se hrušky sedla!“ sykl. Mladík s revolverem vyskočil. McTear mu podal winchestrovku a zvolal: „Dej mi revolver!“

Chlapec hleděl vytřeštěnýma očima na winchestrovku. Několik vteřin mu trvalo, než se probral. Pak Houstonovi hodil kolt, vrhl se na zem a začal střílet z karabiny. Candelaria dorazila k němu a podepřela squaw, která neustále sklouzávala ze sedla. Houston hleděl na svah. Proč se vojáci nevyšvihli na koně a nezaútočili? Střelba tam nahoře byla stále intenzivnější, McTear v šeru viděl záblesky. Nikdo z bojovníků nebo squaw však již nebyl zasažen. A pak to Houston pochopil. Vojáci tam nahoře už nestříleli na ně, nýbrž na někoho jiného. Loco! Houston byl náhle přesvědčen o tom, že Loco a jeho bojovníci napadli kavaleristy. Právě včas, aby zabránili krvavému masakru. Candelaria a Houston pomáhali ženám a dětem. Pinto již nesl tři squaw a dvě děti. Držely se navzájem. Nikdo z Apačů už na Houstona nehleděl nevraživě. Zdálo se, že si všimli, že jim chce pomoci uniknout kulkám modrokabátníků. Vlekli se dál. Mladí bojovníci zůstali za nimi. Když Houston pohlédl ke kopci, viděl, že stoupají do svahu, aby pak vojákům vpadli do zad. McTearovi se stáhlo hrdlo. Rána v rameni tepala. Bolest cítil až v paži. Musel své myšlenky zahnat. Chtělo se mu křičet, když pomyslel na to, že za kopcem umírají jeho druhové. Vzpomněl si na tinaju Hueco, tajnou studánku, která se měla nacházet v Alamo Hueco Mountains za hranicí. Sám ji ještě nikdy nenašel a zeptal se Candelarie, zda ví, kde leží. Pohlédla na něho a přikývla. Viděl, že mu nechce prozradit, kde ta studánka je. „Dobrá,“ tiše řekl. „Zvládnete to i beze mě. Pověz ženám, ať slezou z koně, Candelario. Nemůžu jít dál s vámi.“ Vytřeštila oči a on měl pocit, jako by mu hleděla až do duše. A

náhle věděl, že k němu cítí to samé, co on k ní. Jejich cesty se však zde musely rozdělit. Nemohli spolu zůstat. Tiše přikázala squaw, aby slezly z pinta. Hleděly na něho a žena s poraněnou rukou se na něho usmívala. Houston věděl, že Apači mu už nikdy nebudou říkat Zabiják indiánů. Vyšvihl se na pintův hřbet. Ještě jednou pohlédl na Candelariu, pak otočil koně a kopl ho do slabin. Když se o půl míle dál ohlédl, viděl, že Candelaria tam ještě pořád stojí a hledí za ním. +++++ Houston počítal s tím, že u Antelope Wells narazí na plukovníkovy vojáky, ti tam však už nebyli. Podle stop poznal, že tam byl jen malý oddíl, který nabral vodu a zase jel dál. Houston byl rád, že už je nezastihl. Byl vyřízený. Kabát uniformy mu po cestě vypadl ze srolovaných dek. Rána na rameni mu znovu začala krvácet. Vytáhl ze sedlové brašny spodní kalhoty, roztrhal je a ovázal si rameno. Ze země sálalo teplo, vzduch však již byl chladný. Myšlenkami byl jinde. U Candelarie. Už nikdy v životě ji neuvidí. Pravděpodobně se stane manželkou Corrosera a koupí kulku nějakého amerického nebo mexického vojáka. O své vlastní budoucnosti Houston přemýšlet ani nechtěl. Jak dlouho to bylo, co od generála Crooka obdržel rozkaz opustit Fort Laramie a odjet do Fort Cummings? Deset let? Sto let? Nebo ještě déle? Věděl, že jeho vojenská kariéra skončila. Ani na okamžik nepomyslel na to, že by se vyhnul odpovědnosti. Bylo mu jedno, zda ho postaví ke zdi, nebo jen potupně vyhodí z armády. Cítil se téměř tak jako tenkrát, když stál nad troskami svého ranče. I tehdy si myslel, že už nedokáže žít.

Ale život šel dál. Viděl, že pinto trhl hlavou. Nezafrkal však, takže McTear se zase klidně opřel o sedlo. Musel zvíře vytřít, k tomu mu však chyběly síly. Vytáhl deku, protože mrzl. Na obloze stál úzký srpek měsíce. Pinto spokojeně zafrkal. Jako by ho někdo hladil mezi ušima. Tu pomyslel na Chaveze. Po cestě hledal jeho stopy, ale neobjevil je. Možná jel do Chihuahuy zalarmovat vojáky colonela Terrazase. Od tinajy se ozvalo tiché začvachtání. Pravou rukou sevřel pažbu peacemakeru. Nehýbal se. Vyděšen přemýšlel, proč ho jeho instinkt nevaroval. Že by to bylo bolestí a ztrátou krve? Pomalu otočil hlavu. Věděl, že na něho možná míří hlaveň pušky. Pinto! Proč nezafrkal? McTear slyšel tiché kroky. Písek křupal pod měkkými podrážkami. „Nantane?“ Houston slyšel tichý, ženský hlas. „Candelario?“ zašeptal. Náhle byla vedle něho. Sklonila se k němu a políbila ho. „Jak se ti daří, Nantane?“ tiše se zeptala. „Podívám se ti na rameno.“ Nedokázal pochopit, kde se tam tak zničehonic vzala. „Kde – jsou tvoji lidé?“ chraplavě se zeptal. „Vojáci – Loco, squaw…“ Položila mu prst na rty. „Všechno je v pořádku.“ Usmála se. „Loco modrokabátníky zdržel, dokud jsme nedorazili k tinaje Hueco. Pak jel za námi. Vojáci se obrátili. Měls pravdu. Nepronásledovali nás přes hranici.“ „A Corrosero?“ zeptal se. Mlčela. Nebránil se, když z něho stáhla deku a odvázala mu roztrhané spodní kalhoty, kterými měl ovázané rameno. Z tašky, kterou přinesla, vytáhla malý džbánek a pomazala mu ránu chladivou mastí.

McTear zavřel oči. Cítil jen její ruce. Náhle pocítil mír a tento pocit vytěsnil vše ostatní. Opět ho ovázala. Chtěl vstát, ale jemně ho přitlačila k zemi. Pak vedle sebe ucítil její měkké, hebké tělo. Její vlasy ho šimraly ve tváři. Houston chtěl něco říct, ale stáhlo se mu hrdlo. Leželi vedle sebe. Objal ji a přivinul ji k sobě. +++++ Spal? Cítil vedle sebe její teplé tělo. Pinto opět zafrkal. Houston sáhl po svém revolveru, který měl v opasku pod dekou. Míšenka se probudila. Jako by okamžitě věděla, že hrozí nebezpečí. Odvalila se od něho, aby měl volnou ruku. Houston sebou trhl, když uslyšel chechtání. Chavez! Starý Mexičan tedy nejel do Chihuahuy. Vydal se po jeho stopách! McTear Candelariu přikryl dekou a pomalu vstal. Mexičanův hlas zněl zezadu. „Kapitán McTear, Zabiják indiánů, a špinavá, zavšivená Apačka!“ nenávistně vyhrkl Chavez. McTear se vsedě otočil a položil ruku na pažbu peacemakeru. „Plukovník Forsyth a generál Crook se budou divit, až jim povím, co jsi tu dělal, než jsem tě poslal k čertu, Nantane!“ Houston mu neopověděl. Věděl, že slova by mu nepomohla. Chavez byl odhodlán ho zabít. A s ním i Candelariu. McTear si tím byl jist. Všiml si, že Mexičan stojí u skály nedaleko jeho pinta, viděl však pouze Chavezovy obrysy. Skála byla několik yardů vysoká. Candelaria se pohnula. „Řekni té špinavé Apačce, že budu střílet, jestli se ještě hne, Nantane!“ zasyčel Chavez. „Zůstaň ležet, Candelario,“ tiše řekl. Nespouštěl Chaveze z očí. Přestože neviděl, zda na něho Mexičan míří puškou, věděl, že jeho

šance jsou mizivé. Chavez byl bojovník. Byl to prohnaný lovec indiánů, který znal všechny triky. „To není Apačka, Chavezi,“ chraplavě řekl McTear. „Má bílého otce.“ Chavez se znovu zachechtal. „Její kůže je špinavá jako kůže Apačky. Žila mezi nimi. Má ty samé vši jako Loco, takže ji zabiju! Tak jako tebe! Jsi zrádce. Bez tvé pomoci by Loco kavaleristům nikdy neunikl!“ „Možná by Loco zabil ještě víc vojáků, Chavezi,“ přidušeně odpověděl McTear. „Mladé muže, jako byl McDonald a ostatní z druhé setniny, které jsi poslal na smrt, Chavezi!“ Houston viděl, že Mexičan o dva kroky odstoupil od skály. Nyní to bylo zřetelně vidět. Winchestrovku držel u pasu, ukazováček měl na spoušti. „Kdybychom squaw a starce pobili, ni kdo z vojáků by nezemřel!“ zasyčel. „Pak bychom mohli Loca honit jako prašivého kojota!“ Jeho tvář byla zkřivena nenávistí. McTear viděl, že to každým okamžikem zmáčkne. Pravou rukou opatrně sáhl po revolveru. Věděl, že musí být ďábelsky rychlý. Bylo to však s poraněným levým ramenem vůbec možné? Houston strnul. Všiml si nezřetelného pohybu na skále nad Chavezem. Krátce vzhlédl a ke svému údivu spatřil dvě zavalité postavy, které se pomalu zvedly. Proti noční obloze byly jasně vidět. V rukou držely luky a šípy. Tětivy byly napjaté. Chavez se chechtal. ,Ani to nezkoušej, Nantane,“ řekl. „Mě neobelstíš.. Zastřelím tě a nic na světě mě…“ Drnčení tětiv se slilo s nárazem obou šípů do Mexičanových zad. Houston se s výkřikem vrhl stranou a strhl Candelariu k zemi. Viděl, že Chavez klesl na kolena a otočil se. Jasně byly vidět šípy, které mu trčely ze zad. Zvedl winchestrovku a do ticha noci se ozval výstřel. Jeden z Apačů nahoře na skále vykřikl. Luk mu vypadl z rukou a

šíp, který chtěl vystřelit na Houstona, letěl obloukem k zemi. Potom se bojovník naklonil a zřítil se ze skály. Zůstal ležet nedaleko Chaveze. Chavez už neměl šanci vystřelit podruhé. Šíp druhého Apače mu proklál hruď. S tichým zasténáním se svalil na zem a winchestrovka mu vyklouzla z rukou. Houston zvedl svůj peacemaker. Slyšel vedle sebe neklidné oddechování Candelarie. Položila mu ruku na paži a sklonila mu ji. „Nestřílej!“ zašeptala. „To je Loco.“ Postava na skále zničehonic zmizela. O něco později se objevila tam, kde předtím stál Chavez. Houston vstal a pohlédl na Apače. Bylo to už dvacet let, co se viděli naposledy. McTear hleděl do snědé, vrásčité tváře starého bojovníka, který vyšel ze stínu skály. Mlčky se pozorovali. Potom se Loco sklonil k mrtvému Apači a dotkl se jeho krku. Po jedné minutě vstal. „Corrosero je mrtev, Zabijáku indiánů,“ řekl hrdelním hlasem. „Přísahal, že tě zabije. Ukradls mu totiž lásku jeho squaw.“ Kývl na Candelariu, která stála vedle McTeara. „Mohls mě zabít, tenkrát, když jsme se setkali poprvé, Zabijáku indiánů. Darovals mi život. Teď ti to oplatím. Odejdi z této země. Vezmi si squaw s sebou, jestli chceš. Její světlá pleť nám připomíná to, co nejvíc nenávidíme.“ Houston McTear chtěl přijít až k němu, bylo to však, jako by byl ochromený. Chtěl Locovi říct, že nemá smysl dál bojovat proti bílým, kterých stále přibývalo. Chtěl mu říct, že jeho lid má šanci, jedině když se vrátí do San Carlosu. Přesto mlčel. Věděl, že ta slova by byla k ničemu. Chtěl Loco vůbec přežít? McTear viděl shrbené postavy na cestě za svobodou. Hladovějící, vykořeněné lidi, kteří dávali přednost smrti před životem v zajetí a závislosti na běloších.

Loco Candelarii nevěnoval jediný pohled. Starý Apač se sklonil a vzal Corrosera do náruče. Potom se otočil a zmizel i s mrtvým za skalou. Houston a Candelaria tam několik minut strnule stáli. Věděli, že nebezpečí je pryč. Chytila ho za ruku. McTear si strčil revolver za opasek, objal ji a přitiskl ji k sobě. Dusot kopyt odezněl. Houston polkl. Chavezovi a Corroserovi se nepodařilo ho zabít. Žije. Má však i nějakou budoucnost? Věděl, že se musí vrátit do Fort Cummings, pokud nemá po zbytek života prchat před armádou a před sebou samým. Candelaria se mu hlavou opřela o hruď. Cítil, jak z ní vyzařuje jakási podivná síla. Ano, dokážou to. Byli odhodláni zapomenout a někde začít nový život, ve kterém už nebude místo pro nenávist. KONEC

Příští svazek 193

Shannon a pouštní běsi Shannon téměř nedokázal otevřít oči. Bylo mu špatně. Zaryl se prsty do horkého pouštního písku a pokusil se zapřít o ruce. To první, co v paprscích nemilosrdného slunce uviděl, byly nažloutlé oči. Několik yardů od něho už hladový kojot čekal na svou kořist. Shannon zatnul zuby. Věděl, že nemá šanci tomuto peklu uniknout. Byl však odhodlán bojovat do posledního dechu…

Vychází dvakrát v měsíci Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o, Brno e-mail: [email protected] www.mobaknihy.cz Redakce: tel. 541 126 067 Obchodní oddělení: tel./fax: 541 212 850 Sekretariát: tel./fax 541 248 329 Zasilatelská služba: 541 126 059 mobil 604 262 112, i sms Odpovědná redaktorka: Květa Matoušková Technický redaktor: Z. S. Krejčí DTP: studio MOBA Tisk: Moravská typografie, a. s. J. Kirby: Muž, který stíhal Loca Z německého originálu Der Mann, der Loco jagte, John Kirby, Bd. 41, přeložil Marek Pavka. © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2008 © Bastei-Verlag GmbH & Co., Bergisch Gladbach