Muž, který nám vrátil dějiny 13

40

respekt.cz Ročník XVII. V 2.—8. 10. 2006 Cena: 25 Kč V předplatné ČR 20 Kč

Polská politika je nemocná 3, 10 V Města už nechtějí UNESCO 5 Aféra s odposlechy 2 V Jak legálně stahovat hudbu 20

Muž, který nám vrátil dějiny

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE, GR 2,50 €; HR 20,00 HRK; BG 5,00 BLG

13

   komentáře VE HVĚZDÁCH Chybně vyhodnocený raketový útok. Jaderné střely odpálené po falešném poplachu. Tak vypadají scénáře náhodného vzniku zničující války. Zabrání tomu protiraketový štít? Odpovědi na dnes aktuální otázku se liší, ale úvahy podobného typu jsou staršího data. Přenesme se o 23 let nazpět. Na monitorovací stanici vojenských družic včasné výstrahy u Moskvy běží první minuty 26. září 1983. Velitel směny podplukovník Stanislav Petrov má za úkol sledovat, zda se na obrazovce neobjeví americké střely mířící na Sovětský svaz a v případě jejich detekce podat zprávu politickému vedení země. To pak rozhodne, zda zmáčknout příslovečný „červený knoflík“ a odpálit na útočníka svůj zničující arzenál. Tak velí logika rovnováhy strachu za studené války. Najednou počítač skutečně hlásí poplach, sofistikovaný systém zjistil jednu americkou raketu mířící na SSSR. V logice computeru agrese. Ale Petrov zachová chladnou hlavu. Uvažuje logicky: když už

2.–8. říjen 2006  V  RESPEKT 40

Ten třetí na lince

Aféra s napíchnutými telefony je důkazem arogance moci

Intuice podplukovníka Petrova se Američané odhodlali k sebevražednému útoku, proč neodpálili celý arzenál, ale jen jednu raketu? Zdravou skepsi vůči bezchybnosti počítače si Petrov uchová, i když systém hlásí čtyři další rakety letící z USA. Podezření ověřit nelze. Pozemní radary včasné výstrahy totiž „nevidí“ za obzor. Petrovovi zbývají řádově minuty do chvíle, kdy musí zprávu poslat „výš“. Nakonec se ale spolehne na svou intuici a celou věc vyhodnotí jako falešný poplach. Petrov měl pravdu. Při vyšetřování vyšlo najevo, že celý alarm byl způsoben odrazem zapadajícího slunce od mraků, a  vše bylo napraveno změnou příslušného softwaru. Podplukovník poté nebyl ani pochválen (za intuici), ani potrestán (za nenahlášení), nicméně byl přeložen na méně odpovědnou funkci a posléze odešel do předčasného důchodu. Celý příběh vyšel najevo až o dekádu později, když vydal své paměti generál Jurij Votincev, bývalý velitel protivzdušné raketové obrany sovětů. Až poté se Petrov začal mnohým na Západě jevit jako hrdina. Sanfranciské Sdružení občanů světa ho v květnu 2004 v Moskvě dekorovalo cenou World Citizen Award. Letos v lednu pak Petrov vystoupil v New Yorku v OSN a ze setkání s novinářem Walterem Cronkitem vznikl filmový dokument Červený knoflík a muž, který zachránil svět. Ruské zastoupení při OSN Petrovův význam bagatelizovalo: za žádných okolností (ani v SSSR, ani v USA) prý nemohlo rozhodnutí k jadernému úderu padnout na základě údajů z jednoho zdroje. Ale například Bruce Blair, šéf washingtonského Ústavu pro světovou bezpečnost, toto zpětné ubezpečení zpochybňuje. Vždyť to bylo tři týdny poté, co sověti sestřelili jihokorejský civilní letoun (269 mrtvých) a prezident Reagan je vzápětí nazval „říší zla“, takže falešný poplach nemohl přijít v kritičtější chvíli. Dokládá tento příběh riziko protiraketového štítu? Zdaleka ne úplně. Technologie je pokročilejší. A i kdyby nebyla, po zjištěném útoku by nevystartovaly jaderné hlavice, nýbrž protirakety v  podobě pouhých projektilů bez nálože. Takovou volbu Stanislav Petrov neměl. Zbyněk Petráček

Cože? Mám podat demisi? (Mirek Topolánek na zasedání sněmovny, které se zabývalo odposlechy, 29. září 2006) foto günter bartoš

A

féra s  odposlechy politiků a  novinářů se v posledních dnech stala zrcadlem a stvrzenkou zdejších dlouhodobých, všelijak tlumených, ale vždy znovu se ke slovu hlásících obav. Opět jsme si jednou byli nuceni zpříma připustit dvě vrcholně nepříjemné pravdy. Že totiž některé složky naší policie velmi pravděpodobně pracují ve prospěch vládnoucích mocenských elit; ať už tím, že metou pod koberec jejich zločinné delikty, anebo tím, že zastrašují a likvidují své kolegy či občany, kteří se ty delikty snaží rozkrýt. A že jim v tom – což je druhá zpráva odposlechové aféry – pomáhají členové zdejší justice.

Potlesk a smích Byla to v  posledních deseti dnech na nás opravdu absurdní podívaná. Nejprve ministr vnitra oznámí přes televizní kamery překvapené veřejnosti, že minulá vláda nechala odposlouchávat dvacítku politiků a  novinářů. I  když nedodá jediný důkaz, jeho strana začne mluvit o všeobecném fízlování, které tady prý zavedli v  minulosti její političtí konkurenti. Pak vyjde najevo, že jediným zdrojem ministrova senzačního odhalení byla SMS novináře, který od „neznámého zdroje“ dostal informaci, že je odposloucháván. Dva dny po ministerském šoku vystoupí nejvyšší státní zástupkyně s prohlášením, že k ničemu nezákonnému nedošlo: žádní novináři ani politici prý odposloucháváni nebyli. Předseda opoziční ČSSD celkem logicky volá po mimořádném zasedání poslanců a vyžaduje po ODS omluvu za sprostou pomluvu. Jenže pak najednou práskne do stolu šéf zvláštního policejního útvaru na provádění odposlechů a těsně před odjezdem na dovolenou pošle poslancům dopis stvrzující, že ministr měl pravdu (konkrétně, že v souvislosti s únikem informací z Kubiceho zprávy byli odposloucháváni dva politici, dva novináři, tři policisté, jeden lékař – a další desítky telefonů jejich příbuzných, spolupracovníků či známých). Načež přichází strhující finále: Poslanecká sněmovna odhlasuje zásluhou socialistů a komunistů usnesení, že původní prohlášení ministra vnitra Langera „nebylo prokázáno“ a vyžaduje odstoupení tří předních politiků ODS z vládních funkcí. Viníci tedy podle našich zákonodárců nejsou ti, kteří odposlechy iniciovali, ale ti nekňubové z ODS, kteří neumí věc vysvětlit. Opona padá, vracíme se zpět do reálného života. Tam už to ale není taková legrace. Když se totiž divákovi všechno rozleží v hlavě, musí se začít ptát. Nestačí přece vědět, že se děje cosi velmi podezřelého a velmi nepřehledného, ale je nutné zjistit, proč se to vše stalo. Kdo měl jaký zájem a užitek.

Odposlechnuto

Stanislav Petrov: muž, který zachránil svět. foto egp

Než se pokusíme o  odpověď, zůstaňme chvíli u prozrazených odposlechů. Co vlastně znamená, že policie při vyšetřování jednoho poklesku napíchne čtyřicet šest aparátů, a  všichni odpovědní při-

tom prohlašují, že šlo o „zákonnou akci“? Někde musí být chyba. Odposlech je nástroj, který dostala policie k dispozici kvůli zjednodušení boje proti nejzávažnějším zločinům. Je dobré znát – třeba právě z odposlechů – záměry mafiánů nebo gangsterů a předcházet těm nejhorším zločinům. Anebo pomocí odposlechů těžké zločince usvědčovat. Odposlech je ale zároveň zásadní zásah státu do soukromí, proto je jeho použití omezeno. Řečeno slovy tuzemského zákona, odposlouchávat se smí, když je horní hranice trestní sazby za zločin minimálně osm let. Nikdo nás nemůže odposlouchávat za to, že jsme podezřelí z vyloupení trafiky nebo třeba krádeže aut. Osobní svoboda je ceněna i zákonem vysoko. Možnost ztráty osobní svobody je uplatňována bez rozsudku jen proti těm nejhorším, jejichž zločin je trestán minimální horní sazbou osmi let. Teď pár čísel. Tuzemská policie nasazuje ročně skoro deset tisíc odposlechů. To je naše země tak prolezlá těžkým zločinem? Jestli ano, pak policie nějak selhává. Podle statistik je za činy, při kterých bylo možné podle zákona nasadit odposlech, odsouzeno ročně kolem pěti set lidí. I kdyby všechny tyto zločince dopadla policie na základě odposlechů – a to je nesmysl –, z jakého důvodu byly napíchnuty další tisíce telefonů?

Napíchni a panuj Případ prozrazených šestačtyřiceti odposlechů je čirým důkazem zneužití možnosti napíchnout telefony, i když v zákonném rámci. Je pravda, že Kubiceho zpráva o srůstání vlády a organizovaného zločinu, opatřená razítkem „tajné“, unikla na veřejnost, což je protizákonné. Je pravda, že plukovník může být podezřelý, že sám někomu zprávu pustil. Šlo by pak o trestný čin, kde by mu skutečně hrozilo až osm let vězení. Přes tyto úvahy vlak prostě nejede. Ale dál už chybí logika. Proč byly odposlouchávány další desítky lidí? Byli to Kubiceho známí? Jakou souvislost s případem má Langerův bratranec, jeho zahradník nebo žena novináře? To si inspekce opravdu myslela, že by profesionálové jako Kubice nebo Langer mluvili o  svém eventuálním zločinném pouštění informací se čtyřicítkou lidí? S jistotou se dá říct, že nemyslela. Potom je otázkou, proč byli všichni ti lidé odposloucháváni. Co vedlo inspektory k takové aktivitě? Jaký oni sami měli zájem ten zástup odposlouchávat? Když vyloučíme, že si v policejní službě platíme trouby přesvědčené o  smyslu odposlechů manželky poslance Jana Vidíma či jeho tety, vychází nám, že někdo měl na akci zásadní zájem. Někdo, kdo se rozhodl využít šetření o úniku k rozsáhlému sběru informací. Třeba přitom doufal, že se dozví něco pikantního či zneužitelného na politickou konkurenci. Nějaké podrobnosti schopné dokreslit oficiální stanovisko Paroubkova sociálnědemokratického týmu, že totiž Kubiceho zpráva není varováním před kriminálním skluzem mocných, ale „politicko-policejní operací“ režírovanou ODS. Využít k tomu inspekci se nabízelo samo.

Naznačují to všechny okolnosti. Byla to právě inspekce, která provedla před volbami, v květnu, nesmyslnou razii u Kubiceho lidí vyšetřujících podezření z korupce a prorůstání organizovaného zločinu s politikou v případech, kde stopy vedou k politickým špičkám ČSSD. Logická domněnka, že šlo o záminku k umlčení a zastrašení příliš daleko se pouštějících se policistů, se od té doby čím dál víc potvrzuje. Inspekce tehdy tvrdila, že Kubiceho detektivové si přivydělávají falšováním cesťáků. Ale ani pět měsíců od razie není inspekce schopna prokázat, že tomu tak bylo. Nakonec, co jiného než služebnost vrchnosti můžeme čekat od instituce vedené Miroslavem Borníkem, zlomeným policistou, jehož kariéru navždy poznamenala ochota spolupracovat s estébáky a krýt jejich nezákonné „vyšetřovatelské“ praktiky ještě v kulisách hroutícího se komunistického režimu? Pro laika to asi bude znít trochu nesrozumitelně. Ale z dosavadních informací vyplývá, že Borníkova inspekce vedla pátrání jediným směrem: takovým, který chtěl dokázat, že viníkem úniku informací je Ivan Langer. Kdyby tomu však opravdu věřila, měla povinnost předat vyšetřování jiné policejní složce, protože inspekce má vyšetřovat jen policisty a ne politiky nebo novináře. Celá záležitost má jediné řešení. Začít se ptát, proč to inspektoři dělali. Proč bylo nutné a jak oprávněné odposlouchávat desítky příbuzných dvou politiků a  novinářů? Proč bylo nutné nasadit odposlech do redakční místnosti Českého rozhlasu ve sněmovně? Co je opravňovalo jít takovou cestou? Odpověď zatím zní, že nic. Možná by takové otázky vrhly první světlo na komplot, který – jak zatím z této aféry a dalších podobných máme právo soudit – uzavřela ČSSD během osmi let vládnutí s nepoctivými policisty.

Formálně OK, šéfe Můžeme od politiků a policie vůbec něco takového očekávat? Opravdu nevíme. Vládnoucí ODS reaguje zatím na skandál velmi formálně. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil má zcela jistě pravdu, když říká, že se zákon o odposleších bude muset změnit tak, aby občané měli mít právo zjistit, kdy a proč „seděl“ při jejich telefonátech na lince ještě někdo třetí. Realitou je, že se ODS nový zákon nepodaří prosadit, to naznačilo už hlasování sněmovny, které vyzvalo k demisi nikoli ty, kteří za všechno můžou, tedy vedení policie, bývalého ministra či premiéra, ale současného premiéra a jeho dva ministry. Socialisté a komunisté se o nějaké změně bavit nebudou, dokonce i zelení vyslali signál, že je odhalení nijak nevzrušuje – podle Bursíka se prostě neprokázalo, že by telefony byly napíchnuty na žádost Paroubka či jeho ministrů, jak emotivně před deseti dny sdělil Ivan Langer. Bursík je ale mimo, vždyť nic takového se zatím ani seriózně nezkoumalo a hlavně: jde prostě o to zjistit, proč a na čí rozkaz bylo těch čtyřicet šest telefonů odposloucháváno a komu to prospělo či mělo prospět. Jaroslav Spurný

Q

komentáře 

RESPEKT 40  V  2.–8. říjen 2006

Polská politika je nemocná A nejen ona

P

olsko je nemocný muž střední Evropy. Nemoc nevypukla parlamentními a  prezidentskými volbami před rokem, ale trvá nejméně poslední tři roky. Vláda a  způsob vládnutí prezidenta Lecha Kaczyńského a jeho bratra a skutečné hlavy polské Čtvrté republiky Jarosława Kaczyńského není důvodem této nemoci – je jejím důsledkem a pokračováním.

Komise místo soudů Polská nemoc začala propukat už před několika lety, a  pokud vůbec lze určit počátek, pak je to zřejmě aféra Rywin. Aféra, při níž se postupně, nejdříve přes okolnosti skandálu a pak veřejnými debatami vyšetřovacích komisí Sejmu, ukázalo, že polská, ale řekněme rovnou obecně postkomunistická demokracie není schopna udržet stav elementárního dodržování práva. Jediným odsouzeným se nakonec stal filmový producent Lew Rywin za nabídku, že za úplatek pro lidi kolem premiéra zařídí úpravu zákona, který by pomohl podnikatelským aktivitám deníku Gazeta Wyborcza. Rywinův příklad i jiné ukázaly, že postkomunistické soudy a policie zřejmě opravdu nejsou schopny politickou korupci dostatečně postihovat. Ale tam, kde nestačily soudy, „zaskočily“ vyšetřovací komise Sejmu. Při jejich veřejných zasedáních se indicie měnily rázem v důkazy a náznaky podané v plamenném projevu byly nevyvratitelnou skutečností. Premiér Leszek Miller ještě dovedl Polsko do Evropské unie a pak odstoupil. Ani to však nepomohlo. Vláda postkomunistické levice, do té doby nejstabilnější síly polské politiky, se zhroutila v tragikomických křečích. Takových, že parlament sice nebyl schopen podpořit většinovou vládu, ale ani vyhlásit předčasné volby. Premiér Marek Belka, finančník a  rovný chlap, který předčasné volby slíbil, podal demisi. Ale to mu nebylo nic platné. Prezident Aleksander Kwasniewski ji nepřijal a Belka musel nedobrovolně zůstat v úřadu až do loňských podzimních voleb.

Bratři nezapomněli To všechno je třeba připomenout, protože z této krize se zrodila krize dnešní. Zhroucením prozápadně a  prounijně orientované postkomunistic-

ké levice se sesypalo celé uspořádání vzniklé při rozhovorech u  kulatého stolu roku 1988. Tedy dohody o přechodu k demokracii, která umožnila bývalým komunistům plnou účast na politických a ekonomických změnách. Dohod, které dovolily, aby se tyto bývalé vládnoucí elity přetransformovaly v nové demokratické vládnoucí elity. Ve volbách před rokem ale zvítězily síly, které vývoj posledních patnácti let odmítly. Strany a politici, kteří chtěli, byť s velkou dávkou kritiky, na tento vývoj evolučně a bez velkých otřesů navázat, prohráli. Polská disidentská intelektuální elita kolem Unie svobody se nedostala ani do parlamentu, postkomunisté nedostali ani deset procent hlasů, a co bylo nejpodstatnější, souboj rozumu s emocemi prohrála Občanská platforma. Volby 2005 nebyly jen vítězstvím Práva a spravedlnosti (PiS) bratří Kaczyńských, ale také Sebeobrany a Ligy polských rodin. Všechny tyto tři strany voliče získaly jak vypjatým populismem, tak odmítnutím „postkomunistické“ reality. To byl také hlavní důvod, proč se nedokázal PiS dohodnout s Občanskou platformou na společné vládě, pokud samozřejmě pomineme osobní podrazy jako „dědy ve wehrmachtu“, které proti kandidátovi platformy Donaldu Tuskovi vytáhl blízký spolupracovník Lecha Kaczyńského. Občanská platforma byla příliš svázána s „posrpnovým“ Polskem. Polskem, v němž byli Kaczyńští na dlouhá léta odstrčeni na okraj politické společnosti, což dosavadním elitám oba bratři nikdy nezapomněli. Kaczyńští, kteří během minulých patnácti let prosluli více rozbíjením než uzavíráním politických spojenectví, pak těžce vytvářeli většinovou vládu a spojenectví se Sebeobranou a Ligou polských rodin bylo spíše prostředkem než cílem vlády. Ukázal to ostatně průběh poslední vládní krize poté, co byl z vlády vyhozen vicepremiér a šéf Sebeobrany Andrzej Lepper.

Až nás to dostihne Plánem a vlastně jedinou možností, jak si udržet moc, bylo rozbít parlamentní klub Sebeobrany a  na svoji stranu přetáhnout „plankton“, což je název, který se v Polsku ujal pro poslance, kteří z  těch či oněch důvodů vystoupili ze svých klubů. V  minulých dnech se pak Poláci mohli na obrazovkách svých televizí přesvědčit, jak se to dělá. Poslankyně Sebeobrany Renata Begerová

totiž nechala skrytou kamerou natočit rozhovor s blízkým spolupracovníkem premiéra Jarosława Kaczyńského. Ten jí za přechod k  vládě nabízel nejen post náměstkyně ministra, ale také uhrazení dluhů. Skandál sice otřásl Polskem, ale nikoli premiérem Kaczyńským, který to celé označil za provokaci. Jeho při činu chycený spolupracovník se hájil: „Takhle se to přece dělalo vždy.“ Do jisté míry má pravdu. Díky planktonu a podle všeho i různými způsoby „upláceným“ nezařazeným poslancům vládla na Slovensku téměř dva roky menšinová vláda reformátorského premiéra Mikuláše Dzurindy. Nelze být proroky, ale třeba se nějak podobně vyřeší česká vládní a parlamentní krize i bez předčasných voleb. Problém je však v tom, že bratři Kaczyńští prodávali Polákům svoji „Čtvrtou republiku“ jako morální protiklad předchozí zkorumpované a klientelistické „Třetí republiky“, čímž mysleli tu po roce 1989. Teď se ukazuje, že sice vládnou s bohulibými úmysly, jako je očista společnosti od estébácko-komunistických mafií, ale podobnými metodami jako jejich předchůdci. A  je jen na každém z polských voličů, jak to pochopí. Zda si řekne, že „účel světí prostředky“ a nadřadí cíle „Čtvrté republiky“ každodenní politické praxi současných vládců Polska, nebo zda připustí, že nemorálními prostředky se nová morálka budovat nedá. Pro nás, kteří v Polsku nežijeme, je největší středoevropská země školou. Podobně jako se změny před rokem 1989 odehrávaly v  Polsku s  předstihem, nás zřejmě i dnešní „postkomunistická“ doba dostihne tak jako Poláky. A možná v ní už žijeme: co jiného je Ficova vláda popírající Slovensko po roce 1998, pokračující dozvuky Kubiceho aféry, ve svých symptomech připomínající to, co následovalo po Rywinově aféře, podivné časy českého bezvládí a klausovské „dehavlizace společnosti“ či protivládní násilnosti v Maďarsku? Polsko je výstrahou, že revoluce proti „porevolučnímu vývoji“, tak jak ji provádějí Kaczyńští, řešení stavu společnosti nepřinese. To ostatně revoluce ani nepřináší. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, minulý týden se dohodli zástupci vydavatele, investora a redakce, že novým šéfredaktorem Respektu s plnými kompetencemi bude Martin Šimečka. Přesné datum jmenování zatím není jasné, stane se tak ale hned po vyřešení nutných formalit. Martin Šimečka je dlouholetý a velmi úspěšný šéfredaktor nejlepšího slovenského deníku SME. Jeho pohled na novinářskou práci a svět kolem nás je velmi podobný tomu, jaký je spojován s Respektem. Rád bych vás proto ujistil, že také já osobně jako dosavadní šéfredaktor považuji toto řešení za velmi dobré pro náš časopis. Já i redakce jsme připraveni s panem Šimečkou spolupracovat tak, abyste se mohli těšit z co nejkvalitnějšího čtení. Tím by měla být krize Respektu u konce. Co naopak u konce není, jsou naše snahy Respekt modernizovat. K tomu jsme se odhodlali již na jaře letošního roku, a proto budeme v této práci pokračovat. Rád bych vás ujistil, že se budeme snažit o maximálně citlivou změnu, na druhou stranu naší motivací je přiblížit náš časopis více čtenářům, neboť bez nich Respekt jako nezávislé médium dlouhodobě nepřežije. Jsem ale pevně přesvědčený, že tento plán nemusí Respektu ubrat nic z jeho kvalit, naopak. V každém případě vás budeme o povaze těchto změn předem informovat. Pokud nám chcete k uplynulým dvou týdnům cokoli říct, prosím, učiňte tak třeba pomocí našich webových stránek. Velice rádi si vaše názory přečteme a budeme se z nich snažit poučit. Závěrem bych vás rád informoval, že řady Respektu rozšířila německá novinářka Anneke Hudalla, jejíž články již nějaký čas tiskneme. Věřím, že její pohled na Českou republiku, česko-německé vztahy a zasvěcené informování o Německu pomohou Respektu dostat se zase o něco dál z brouzdaliště provinčnosti, v němž se česká novinařina tak ráda čvachtá. Děkujeme vám za všechny vaše reakce na dění v Respektu v posledních dnech. I vaše názory nám pomohly v rozhodování o budoucnosti týdeníku. Zdraví Marek Švehla

glosa

Článek k situaci v Polsku též na straně 10.

Europoslanci ODS si rádi stěžují, že je jejich kolegové z  poslaneckého klubu, v  němž je ODS v  menšině, nechtějí na zasedáních pustit ke slovu. Když se však přece jenom za řečnický pultík dostanou, náhle je tu otázka, zda kolegové nemají dobrý důvod držet ostré hochy z  ODS stranou. Takto obratně minulý týden obhajoval europoslanec Hynek Fajmon odmítavé stanovisko ODS k  usnesení o  příležitostech žen v mezinárodním obchodě:

Havlovi je sedmdesát let, nejdůležitější kus práce pro tento stát odvedl už jako třicátník.

Teze ostrých hochů

tuálně, byť jeho texty z tehdejší doby jsou skutečně brilantní, především vyčnívá politicky, i když se všem okolo snaží namluvit, že žádný politik není a být nechce. V  Husákově spícím království první poloviny sedmdesátých let se díky tomu stává skutečným zachráncem české společnosti.

Návod volně k použití V letech, kdy tato země neměla žádné politiky, jen aparátčíky, jejich více či méně poslušnou stafáž a  hrstku bezradných rebelů, vyniká Havel nad ostatní jako muž činu, který umí přesně pojmenovat problém a ukázat cestu k jeho řešení. A že se to v tu chvíli zdá příliš těžké? O to přesvědčivěji musí člověk působit. Havel se od ostatních intelektuálů ve svém okolí lišil už v šedesátých letech. Od komunistů tím, že byl liberál, od antikomunistů tím, že dokázal uvažovat a jednat jako politik. To pak dokázal naplno zužitkovat až v obraně proti normalizaci. V čase, kdy jsou všichni zatlačeni do pasivity, nezájmu nebo ilegality, přichází Havel s jednoduchou, tehdy ale převratnou věcí: normalizačním komunistům se má člověk postavit zcela otevřeně. Odpor totiž nebyl důležitý jen pro odpor samotný, byl důležitý i  ve své formální rovině. Jednak jako příklad pro ostatní, v Havlově pojetí ale hlavně jako návod, jak se „my, co se nebojíme“, máme najít a spojit, protože jedině tak budeme všichni schopni tomuhle zlu vzdorovat.

EDITORIAL

Q

Muž, který do Česka vrátil dějiny

Kdyby žil Václav Havel na Západě, stála by v tuhle chvíli v  knihovnách celá řada jeho podrobných životopisů, které by měly jasno, v  čem nejvíc zemi prospěl. Jenže v Čechách se knihy o politice a politicích zatím moc nepíšou, a tak Havlův dobrodružný příběh stále čeká na interpretaci. Jak asi může dopadnout? Havel už navždy zůstane zapsán u lidí v Česku i v cizině hlavně díky posledním dvěma dekádám. Asistoval přece u pádu komunismu a pak provázel český stát v jeho prvních třinácti letech svobody. To se nedá pominout, zvlášť když se přitom našinci čas od času draly dojetím slzy do očí. A že pak přišlo postupné zevšednění Havla jako normálního prezidenta, jehož „staromódní“ řeči o morálce už spoustě lidí lezou čím dál víc na nervy? To tak nějak patří k věci. Nejde ale jen o emoce. Havel pomohl Česku ke svobodě, jako oblíbenec západních státníků dodal Čechům pocit, že jsou lepší a ve světě oblíbenější, než je tomu ve skutečnosti. Pomáhal zemi jako politik a tvůrce občanské společnosti, který se staví proti snaze silných politických stran rozparcelovat stát jen pro sebe. Nebyla to formalita, za vlády opoziční smlouvy Havel suploval parlamentní opozici, která tu tehdy prakticky neexistovala. Pokud ale máme hledat z  Havlova pestrého a dramatického života skutečně důležité poučení, musíme jít dál do minulosti. Především na začátek 70. let. Do něj ještě nevchází jako středobod dění, spíš jako pozoruhodný mladík, který o hlavu převyšuje své okolí. Nikoli snad intelek-



My, co se nebojíme, se musíme najít. foto bohdan holomíček / fotoplus

První půlka 70. let v Československu je doba, kdy se nic nedělo, nic se nechystalo, nebylo důležité sledovat kalendář. Režim se zdál být všemocným pánem nad osudy lidí. Jako by neexistovala budoucnost, kterou by člověk mohl ovlivnit. Havel svým „naivním“ podepsaným dopisem Husákovi poprvé ukázal, jak je naopak snadné tuhle režimem vnucenou představu změnit. Výsledkem byla Charta 77 a vůbec návod, který se dá v různých obměnách použít kdykoli. Marek Švehla Podrobně se tématu věnuje text na straně 13.

Q

„Zcela odmítáme tezi o rovnosti pohlaví a  všechny požadavky, které z  tohoto pochybného přístupu k lidské společnosti vyplývají. Požadavek rovnosti pohlaví je v  přímém rozporu se svobodou.“ Vítejte v 21. století. Musí se nechat, že poslanci ODS své postoje vysvětlují. Lidé jsou v jejich podání individuálními občany a  jejich rovnost před zákonem je v evropských zemích hotovou věcí. To úplně stačí. Přízemní podružnosti, jako že to v praxi příliš nefunguje, ženy mají v  průměru o  pětinu nižší platy než jejich mužští kolegové ve stejném zaměstnání, o  rovných příležitostech v  dosahování prestižních postů ani nemluvě, už osm mužů a jednu ženu z ODS trochu míjí. ODS se pod Topolánkovým vedením podařilo změnit image strany z  90. let a  dnes je volí zhruba stejný počet mužů i  žen. Zaplaťpánbu, že Evropský parlament zasedá hodně daleko od Prahy a brilantní rétoři ODS se nedostanou ke slovu moc často. Jiří Sobota

   česká republika

2.–8. říjen 2006  V  RESPEKT 40

Krásný svět bez dotací

Zemědělci se pomalu připravují na dobu, až přestanou krmit národ

D

ožínky zcela jistě vznikly jako svátek radosti nad sklizenou úrodou, ale teď se to nějak zvrtlo. Alespoň v Čechách jsou dožínkové slavnosti v posledních létech spíš časem největších traumat. Za  tanečníky v  krojích a leskem dechovek vždycky vykukují ustarané tváře sedláků. Buď se urodilo málo, nebo moc, byla zima, vedro, sucho, povodeň. A vrcholem byl letošek: přestože úroda byla co do výnosu téměř ideální, zemědělci opět svraštili tváře a natáhli ruku s  požadavkem – státe, zaplať nám škody. Městskému člověku, který počasí vnímá maximálně o víkendu, se tenhle folklor těžko chápe. Není mu jasné, proč si má ze společných peněz platit lidi hrozící, že nás za to všechny jednou pohřbí pod tunami nepotřebné a předražené pšenice. Přesto se o tváři a směru našeho zemědělství veřejně skoro nedebatuje. Je nejvyšší čas s tím začít.

Po krk v žitě Když se Josefu Václavu Sládkovi před sto sedmnácti lety rodil v hlavě verš o velkých, širých, rodných lánech, nejspíš právě projížděl Hanou. Oko poutníka tam klouže i dnes přes lesknoucí se nekonečné obliny zorané země a zastaví se jen u kostelíků vyčnívajících ze shluků vesnic. Na dvoře za domem rodiny Koutných v Těšeticích u Olomouce to napohled vypadá ještě jako za Sládka – udusaná země, kotec se psem, prohnutá střecha příštěnku. Kousek dál ale stojí vedle tří Zetorů nablýskaný obří traktor Case. Mísí se tu tradice s budoucností, sporý energický sedlák s rukama jak lopaty Václav Koutný hostí návštěvu klobáskami a višňovicí, na krbu mu stojí digitální předpovídač počasí a  o  prodeji úrody se dohaduje e-mailem s polskými odběrateli. To hlavní se ale nezměnilo. Přestože na menší části svých stotřicetihektarových polí pěstuje mák, zkouší len a sazečku, gró hospodaření zůstává jako stovky let u jeho pradědů pořád v obilí. „Pšenici a ječmeňu se tady daří, mám dobré výnosy, odjakživa víme, jak ho osázet a jak sklidit,“ vypočítává Koutný výhody tradiční plodiny. Takový byznys sice není zrovna pro zlatokopy, ale farmáři mají své jisté: dostanou z Bruselu i  z  Prahy dotaci na hektar, odbyt a  minimální cenu garantuje Evropská unie. Přesněji řečeno, když cena klesne pod 100 eur, vykoupí Unie všechno a sama to opentlené dalšími penězi prodá třeba v Africe. Proto se většina rolníků drží obilí jako veš košile. Na úrodné Hané to ještě má logiku, jenomže asi polovina peněz plyne i tam, kde dotace tvoří jediný smysl obilného hospodářství. „Zemědělci uvažují racionálně, dělají to, co se jim vyplatí,“ hodnotí tuto strategii prezident Agrární komory Jan Veleba. Otázka je, jestli se to vyplatí i státní kase. Díky štědrému systému podpory se v Česku pěstuje třikrát víc obilí než všech ostatních plodin dohromady. Podle propočtů Česko potřebuje necelých šest milionů tun obilí ročně, letos při údajně „katastrofální neúrodě“ (měřeno ovšem proti loňsku, kdy byla naopak stejně „katastrofální“ nadúroda) to bylo rovných šest, v lepších letech je to i osm milionů tun. Podpora pěstování obilí v méně příznivých oblastech trh pokřivuje – zrna je moc a tratí i sedláci v dobrých lokalitách. A je tu ještě jeden nepříjemný dopad jednostranného zaměření na obilí: čím víc druhů plodin, tím větší šance, že katastrofa postihne jenom část produkce. Když všechno vsadíte na obilí a přijde pohroma, je veta po celé úrodě. Proto ty každoroční stesky a natažené dlaně.

Jeden den v životě

Léčitelský pátek Odpovědný. Pracovitý. Téměř nikdy nemocný. Přesto s  nedostatkem sebedůvěry. Citlivý. Nápomocný. A  úzkostný kvůli budoucnosti. Potlačený rodiči v dětství. Za sebou dlouhodobý stres a  smutek. Teď pláče. Protože přišla rakovina. Takto či podobně vypadá jeden z  mnoha „účtů života“, který vám může předložit váš klient v  rozhovoru, pracujete-li náhodou jako homeopat. Posloucháte, zapisujete, necháváte se vést jeho životním příběhem, kladete otázky. Díváte se, vnímáte. Cítíte. Necháváte na sebe působit jeho osobnost. A  zkoumáte své pocity. A během tříhodinového rozhovoru, máte-li štěstí a připraveného klienta, se dozvíte věci, které před vámi ještě nikdy nikomu neřekl. Pak můžete najít i takový homeopatický lék, který bude léčit nejen to, co se děje v jeho těle, ale i to, co se děje v jeho duši. Co se děje s jeho chováním, cítěním, emo-

Ječmeňu se tady daří. Odjakživa víme, jak ho osázet a jak sklidit. (Václav Koutný) foto günter bartoš

Pod palcem

Z WTO do Horní Dolní

Je možné namítnout, že kolotoč podpor na výrobu, výkup a vývoz není český výmysl, že platí v celé Evropě, a proč si tedy ze společného krajíce neukrojit kus. Ve zdejším prostředí ovšem evropské nelogičnosti nabývají bizarních rozměrů. V Česku je enormní množství orné půdy – asi 70 procent proti unijnímu průměru 50 procent. A drtivou většinu z ní mají pod palcem obří farmy –většinou na cizích pozemcích hospodařící velkopodnikatelé nebo družstva. Původní cíl dotací (udržet na venkově co nejvíc obyvatelstva) se tak míjí účinkem. Podpory shrábne hrstka lidí, kteří sami nemusejí mít o půdu takovou péči jako skuteční majitelé, zato v  rukou shromáždili velké množství peněz a získali hlavní slovo v Agrární komoře. Vzhledem k  tomu, že poslední tři ministři zemědělství za sociální demokracii (kromě Jana Mládka) z těchto kruhů vyšli, nebyla chuť a důvod stávající penězovod přesměrovat jinam. Odpor ke změnám panuje ale i mezi drobnými rolníky. „Ono to není jen tak pořídit si nové stroje, nové osivo,“ říká Václav Koutný. „Na mák se dá použít stejná technika jako na ječmen, ale kdybyste chtěl přejít na brambory, tak byste musel koupit nový kombajn atd. Lidi si pořídili jako já na úvěr stroje a  teď by se jich měli zbavovat?“

Prezident Agrární komory Jan Veleba sice letos mluví o  jedné z  nejslabších úrod v  historii, na ministerstvo si ale chce jít místo miliard z  dřívějších let jen pro 120 milionů na „nejhorší škody“. Proč ta skromnost? „Státní kasa má omezené možnosti,“ pronáší agrárnický prezident větu, která stejně tak mohla platit kdykoli v minulosti. Není to náhodou kvůli tomu, že se urodilo tak akorát a farmáři se zhojí na vyšších cenách? „Je pravda, že ceny stoupají, ale celou ztrátu, kterou my odhadujeme na tři až čtyři miliardy, nemůžou vykompenzovat.“ Nelze vyloučit, že se komora drží zpátky i proto, že na ministerstvo nastoupila pravice, která nárokům „kolchozů“ není tak nakloněná jako její předchůdkyně. Daleko víc se začíná mluvit o tom, že by si zemědělci napříště výkyvy počasí uhradili sami. Asociace soukromých zemědělců Olomouckého kraje navrhla vytvoření pojišťovacího fondu, který by kryl škody a zároveň dával poškozeným levné půjčky na to, aby mohli v podnikání pokračovat. Hnací motor zásadních změn ale naskočil daleko mimo Českou republiku. Světová obchodní organizace uložila svým členům odbourat do roku 2013 veškeré vývozní subvence. Tedy balík peněz, který Brusel přihodí k výrobní ceně, aby do Afriky nebo na Ukrajinu za peníze daňových poplatníků

cemi. Takový lék, který může významně ovlivnit další část jeho životní cesty. Otevřít oči. Podívat se na svět z jiného úhlu. Opustit předsudky. Stereotypy. Léčit bolesti. Nadbytečné útvary. Špatné funkce. Někdy i napravit zdánlivě nenapravitelné. Najít takovýto lék – similimum – je ideálem každého homeopata. I  některých klientů. Když tedy jako homeopat vyberete klíčové symptomy, typické pro člověka, který sedí před vámi, hledáte je v knihách. Každé Homeopatické repertorium, kniha, se kterou práci začínáte, má symptomy těla i mysli poskládané podle abecedy v rubrikách. V kapitolách jako Mysl, Hlava, Končetiny, Břicho, Generálie atd. většinou najdete, co hledáte. Tak vše sepíšete a opíšete si léky, které se ve vybraných rubrikách vyskytují. Pak hledáte v dalších knihách. Třeba v  některé z  Materií medik. Až najdete podobný obraz léku, který odpovídá symptomům i současnému obrazu klienta. A lék se může podat. Tato fáze někdy trvá chvíli, jindy týden, měsíc a  v  některých případech i  roky. V  poledne mám dnešní první úvodní rozhovor s  novým klientem za sebou. Vzala jsem si dva týdny na rozmyšlenou, než vyberu symptomy, udělám repertorizaci, pročtu knihy a  rozhodnu se pro postup a pro lék. Nechci nic uspěchat. Je

třeba nechat nové informace „uležet“. Přebytečné nebo zmatečné odfiltruje čas. Jádro zůstane a  s  tím pak budeme pracovat. Je to dobré i  pro klienta. Věci se vlastně začaly dít dávno předtím, než přišel. Něco v  sobě zpracoval. Rozhodl se. Přišel. A  dostal ze sebe to, co ze sebe dostal. Ulevilo se mu. Velkou část práce na sobě samém má za sebou. Udělal ji s  mou pomocí. Někdy vůbec není nejdůležitější podat lék... Získal naději. Začíná vidět jinak. Ale potřebuje čas na zpracování. Také proto teď počkáme. Je to jeho volba. Jeho cesta. A jeho zodpovědnost. A já mu v tom budu pomáhat, bude-li mou pomoc chtít. Větrám. Jsou objednaní ještě další dva lidé. Jedna nová klientka, to je tak na tři hodiny. A  jedna kontrola. Ta snad bude kratší. Tolik lidí normálně v  jednom dni nebývá, ale oni prostě jindy přijít nemohli a  já peníze potřebuju. V tomhle městě tvoří podstatnou část mé klientely Ukrajinky. Jsou to výborné klientky. Léčba se nám také většinou daří. Homeopatii dobře znají ze své země, kde měla na rozdíl od nás víceméně nepřerušenou tradici. Nemusím vysvětlovat, jak to probíhá. Věří mi. Nejsem pro ně šarlatán. Přichází paní Aljona. Sleduji její gesta, pohyby, mimiku. Gesta prozradí víc než slova, řeč těla je

vyvezl „levně“ svoje přebytky (a  zruinoval tamní zemědělce). Teď Bruselu nezbývá než převelet peníze pro zemědělce někam jinam než do přebytků. Náměstek české ministryně zemědělství Tomáš Doucha říká, že rezort připravuje v dotacích zásadní posun: „Po roce 2008 chceme dávat víc peněz na omezování produkce, zatravňování, pěstování biopaliv než na výrobu potravin.“ Kromě exportních podpor bude muset Unie strhnout i  hráze, které zatím brání přílivu levných potravin ze třetích zemí. „Dřív jsem si myslel, že až nás třeba Ukrajina zavalí svým obilím, budeme nahraní,“ svěřuje se Václav Koutný. „Dneska už obavy nemám, protože můžeme z  veškeré produkce dělat biolíh a  jezdit bude potřeba vždycky.“ Všechno směřuje k tomu, že sedláci už nebudou mít za hlavní cíl nakrmit národ, ale budou se díky cíleným podporám starat o  krajinu, ubytovávat turisty toužící si vyzkoušet život na farmě, provozovat hospody nebo dopravu. Ani pěstování potravin podle expertů nezanikne, jen se bude muset soustředit na plodiny, pro které jsou tu nejlepší podmínky a jinde je neumějí vyrobit v takovém množství nebo kvalitě. Tomáš Pavlíček

Q

Měli bychom zemědělce dotovat? A pokud ano, proč? Napište nám to na www.respekt.cz.

pravdivější. Vždycky se směju, když se klientů ptám, která že to ruka či noha je před těmi třeba třiceti lety bolela a  oni skoro dotčeně odpoví, že už si to nepamatují. Ale jejich automaticky vystřelená ruka už o pár sekund dřív před slovní odpovědí ukazuje, na které straně to bylo. Paměť těla funguje spolehlivě, jen je třeba se dívat. Dnes je to akutní. Rozvíjející se pásový opar, včera diagnostikovaný lékařkou. Rhus toxicodendron! Střílím lék bez repertorizace a zdánlivě od boku, ale předpis je založený na zkušenostech. (Stejně mi to nedá a  zkontroluji si symptomy v  Materii medice, nerada bych se mýlila.) Lék rozpustit ve vodě a brát po lžičkách, často. Pokud do zítřka večera nenastane zlepšení, ať mi hned volá. Vracím se k uplynulé době, neviděly jsme se čtvrt roku. Chci vědět, jak zabral minulý lék. Usmívá se. Vypadá svěže, mladě. Smutek po úmrtí v  rodině a  špatný spánek jsou pryč. Léčba probíhá správně. Podle homeopatických zákonů zevnitř ven, od závažnějšího k méně závažnému. Od mysli k tělu. Mám radost. Lék možná někdy zopakuji, ale dnes ještě ne. Loučíme se. Za chvíli přijde další. Hana Bartošová

Q

česká republika 

RESPEKT 40  V  2.–8. říjen 2006



Nechte si svoje UNESCO

V Německu sílí trend, který zřejmě dorazí i sem

V

 České republice znamená zápis na seznam kulturního dědictví UNESCO nejen hodně turistů, ale také ochranu památek. U  našich sousedů se zatím šíří pochyby o tom, jestli titul stojí za to. Bernd Streitberger a  Roman Fabeš se nikdy neviděli. Ale kdyby se náhodou setkali, asi by měli o čem se bavit: oba muži už delší dobu pracují ve funkci starosty, oba nesou odpovědnost za to, jakým směrem se ubírají jejich města, a navíc oba žijí a pracují v sídlech, která jsou zapsána na světovém seznamu kulturního dědictví UNESCO. V  jedné důležité otázce by se však asi neshodli. „Kdybychom se měli znovu rozhodnout, jestli se na ten seznam chceme dostat, určitě bychom do toho šli,“ říká Roman Fabeš z Telče. „Ucházet se o vstup na seznam ještě jednou? Ne, určitě ne. A ani bych to nikomu neradil,“ oponuje Bernd Streitberger z  Kolína nad Rýnem. Překvapující rozpor? Jistě. Ale současně i příznačný. Rozdílný názor totiž svědčí o značně odlišné roli, kterou UNESCO hraje v České republice a Německu.

Přesvědčíme je V Praze, která do konce 90. let neměla vlastní regulační plán, znamenala pozvánka na seznam světových památek mezinárodního hlídače zdejších cenností. Na počátek devadesátých let vzpomínají dodnes odborníci jako na dobu divokého kapitalismu, kdy památkáři povolovali věci, které by dnes již nikdo z ochránců zdejších památek nemohl schválit. Nesmrtelným příkladem možností té bouřlivé éry je dodnes bizarní monstrum střešní nástavby, které si se všemi potřebnými povoleními a  razítky postavil na Malé Straně tehdejší magistrátní ochránce památek Jiří Musálek. Po roce 1992, kdy se Praha zařadila mezi osm set unikátních kulturních památek lidstva, dostali jejich ochránci do ruky silnou zbraň. Při pokusech devastovat největší městskou památkovou rezervaci planety – Prahu – je dnes možné se obrátit na pařížské inspektory. A to se také stalo v případě plánované výstavby mrakodrapů na Pankráci. Po stížnosti nevládních spolků obávajících se narušení unikátního panoramatu Prahy přijedou v listopadu posoudit už schválené návrhy „Pankrácké skyline“ lidé z  pařížské centrály UNESCO. Radnice mrakodrapy chce a doufá, že o jejich neškodnosti přesvědčí i komisaře. Do střetu s nimi však jít nechce, nálepky UNESCO si magistrátní úředníci váží. „Je to prestiž,“ říká Karel Holub, koncepční specialista magistrátu z odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu. A dodává, že kromě nehmotné cti být součástí světového dědictví se status UNESCO vyplatí poctěným

městům i  ekonomicky. Český Krumlov byl například podle jeho slov naprosto mimo zájem japonských turistů. Po zařazení do seznamu se stal jednou z jejich nejvyhledávanějších destinací. Podobně jako Praha pro turisty z celého světa po roce 1992.

Titul, nebo most? Podpora pro cestovní ruch a  ochrana jedinečných památek před pochybnými zásahy – bylo by nepravdivé tvrdit, že v Německu seznam UNESCO těmto úkolům vůbec neslouží. Stejně jako v Česku i tady především menší města z místa na světové soupisce hodně profitují, potvrzuje Dieter Offenhäusser, tiskový mluvčí německé pobočky UNESCO. Přesto se vnímání této „mezinárodní značky“ pomalu mění. V poslední době se totiž množí případy měst, která titul kulturního dědictví lidstva nepovažují ani tak za vyznamenání, jako spíš za obrovské břemeno – a která proto veřejně uvažují o tom, jestli by se jim nežilo líp, kdyby na seznamu nebyla. „Kdybychom ještě jednou stáli před rozhodnutím, jestli se chceme o titul ucházet nebo nikoli – asi bychom dlouho váhali,“ říká Herbert Fessenmayr, náměstek primátora pro výstavbu a plánování v Drážďanech. Teprve v červenci 2004 se UNESCO rozhodlo zařadit 18 kilometrů drážďanského labského údolí s jeho širokými loukami, pobřežními lesy a cennými stavbami na listinu kulturního dědictví. Přesně o dva roky později, v červenci 2006, ale světová organizace vytáhla žlutou kartu – a potrestala Drážďany tím, že je jako jediné místo v Evropě umístila na tzv. „červený seznam ohrožených kulturních památek“. Jinými slovy: pokud bude město pokračovat v tom, co plánuje, UNESCO bude nuceno mu titul odebrat. Důvodem sporu je čtyřproudý most, který chce radnice postavit napříč chráněným labským údolím a který by ansámbl nedotčené přírody a pečlivě zachované architektury hrubě narušil. Typický příklad arogance vůči UNESCO? Ne tak docela. Drážďanská radnice si totiž ještě před odesláním žádosti do Paříže zjišťovala, zda je most, který se plánuje už zhruba deset let, v souladu s titulem. Z odpovědi vyčetla souhlas, což pro ni bylo rozhodující. Pokud by totiž Drážďany věděly, že vstupem na seznam musí na most zapomenout, radnice by se o titul nikdy neucházela.

To, že UNESCO není účelem samo o  sobě, ukazuje i druhý případ, ve kterém se německé město dostalo na obávaný „červený seznam“ ohrožených památek. V  letech 2004 až 2006 tam totiž figuroval také Kolín nad Rýnem. Ve snaze vyjít vstříc

Lesy jsou ve špatném stavu a mají se změnit. Dřevorubce ale nejde zastavit.

Kudlanky na lovu „Když stromy dostávaly ty smrtelné rány, zrovna jsem tudy projížděl na běžkách,“ vede nás místní patriot, rybář, básník a  vodohospodář Miroslav Hule kolem domů s  barokními štíty v  jihočeské vísce Lužnice až do hustého, převážně borového lesa. Porosty leží stranou hlavních silničních

dohadovat. Podle Josefa Štulce, prezidenta české sekce Mezinárodní rady památek a sídel ICOMOS, potvrzují oba případy trend, který lze vidět také v Praze, který je ale mnohem zřetelnější v západní Evropě: ekonomiky starých států EU nevykazují nijak impozantní růst a politici proto upřednostňují cokoli, co může hospodářské ukazatele zvednout. „Je to umělý strach z recese a krize. Investoři pak mají navrch, protože jim politici vytvářejí prostor s vidinou ekonomického růstu, a tváře evropských měst se víc a víc globalizují,“ říká Štulc. To ještě neznamená, že seznam UNESCO nemá prestiž a váhu. Jak ale ukazují příklady z Německa, přestává to být čest, kterou si nikdo netroufá zpochybňovat. Jako každé členství v  každé organizaci i místo na seznamu UNESCO podrobí města zkoušce, jestli jsou náklady a výnosy v přiměřeném poměru. A pokud ne, vyvodí důsledky. Dokonalou ilustrací tohoto postupu je rakouský Innsbruck. „Během posledních let totiž u  nás vyrostlo hned několik moderních budov podle návrhu mezinárodně proslulých architektů,“ říká Thomas Pühringer, šéf kabinetu innsbrucké starostky. „Báli jsme se, že tohle už s titulem UNESCO nebude možné. A proto jsme se nakonec rozhodli žádost o zápis stáhnout.“ Anneke Hudalla, Jan Kovalík

Q

Lufthansa děkuje

Kalamita v české zahrádce

V současném babím létě to zní sice jako z Marsu, ale je to tak: pro zimní les je nejhorší bezvětří. Stromy se jak luky napínají pod vrstvou mokrého sněhu, ještě chvíli se náporu brání, a pak prásk, prásk, povolují jeden za druhým. Za dlouhých zim se to stává poměrně často, letošní katastrofa na Třeboňsku ovšem překonala historické anály: v lednu za tichého úžasu okolních rybníků podťal sníh asi půl milionu kubíků dřeva. A  vědci zvedají prst: takových pohrom bude přibývat, protože klima se mění a nepůvodní smrkové a borové porosty extrémní výkyvy počasí nevydrží. Podíváme-li se na místo třeboňské pohromy dnes, dostaneme čistou zprávu, jak umíme s katastrofami tohoto typu nakládat. Možnosti jsou totiž dvě. Buď ji využít k přeměně na životaschopnější les, nebo pod jejím krytím vytěžit co největší hromady dříví z  jinak nedostupných, zákonem chráněných končin.

aeroliniím Lufthansa se tamní radnice rozhodla postavit čtyři mrakodrapy přímo naproti dómu, což samozřejmě vyvolalo odpor UNESCO. „Loni v létě už bylo jasné, že možnost kompromisu neexistuje,“ říká starosta Streitberger. „Proto jsem zastupitelstvu řekl: Pokud chceme mrakodrapy stavět, dobře – jenom prosím, ušetřeme si mezinárodní blamáž a vraťme titul sami dřív, než nám ho v Paříži odeberou.“ Nakonec se zastupitelstvo rozhodlo proti mrakodrapům a pro titul. Rozhodujícím impulzem k tomuto usnesení však nebylo hrozící vyškrtnutí ze seznamu, nýbrž skutečnost, že Lufthansa mezitím stejně ztratila o mrakodrapy zájem. Na oblibu Kolína mezi turisty titul podle Streitbergera každopádně velký vliv nemá. „Na seznamu či mimo něj – dóm každý rok přiláká miliony návštěvníků,“ říká starosta. A statistika mu dává za pravdu. Na první pohled se tedy může zdát, že to bylo UNESCO, které hrozbou vyřazení z prestižní listiny zachránilo před znehodnocením jedinečné památky. Ale ve skutečnosti tomu tak není. Z citovaných případů je jasné, že to, co místním politikům leží nejvíce na srdci, není ochrana dědictví lidstva, ale zájmy investorů či voličů. Jak dopadne spor UNESCO a Drážďan, je zcela otevřená otázka. A jak by se kolínští zastupitelé rozhodli, kdyby Lufthansa nadále stála o  mrakodrapy, se můžeme jen

tahů, krom místních a dřevařů tu nepotkáte živáčka. Ideální místo, kde si lesní dělníci můžou dělat, co chtějí. „Tady řádily fabriky na kácení,“ zapadá Miroslav Hule do brázdy po kolech obřího lesního stroje Harvestoru. „Ty jako kudlanka strom obejmou, odříznou, položí, odvětví a nakrátí.“ V lese to vypadá jako po dopadu Tunguzského meteoritu, k  nebi se zdvihají kosti nezpracovaných odřezaných větví, do záseků od kol prosakuje voda. Vedle cesty stojí výsledek celého snažení: úhledně srovnaná, nekonečně vysoká hradba borových klád. Zdejší třeboňská borovice je pro nábytkáře pravá perla. Roste rovně, vyhání jen minimum větví a tím pádem vzhled dřeva „nekazí“ suky. Kudlanky si smlsly jen na velkých silných kusech, zatímco menší dorost borovic ponechaly na místě bez povšimnutí: zohýbaný a  bez špiček. „Zpracování kalamity nám nařizuje lesní zákon a  je v  našem zájmu vytěžit dřevo dřív, než podlehne zkáze,“ zdůvodňuje „blitzkrieg“ ve hvozdech zástupce lesního správce Lesů ČR na Třeboňsku Vlastimil Lukš. Odborníci mají za to, že borovicím sice tolik nehrozí škůdci jako smrkům, ale strom s ulomenou špičkou začne modrat a jeho cena na trhu klesá až o stovky korun. „Kdybych byl na jejich místě, udělal bych to podobně,“ zastává se kolegů správce soukromých lesů na Svitavsku Milan Hron, který

Jeden most přes rozbouřené vody – a lidstvo ať se jde bodnout. (Drážďanský návrh) foto profimedia.cz / afp

jako jeden z prvních získal mezinárodní certifikaci šetrného hospodaření v lesích FSC.

Když se kácí les... Otázkou je, zda těžařské firmy kromě poškozených stromů nekácejí i zdravé. Hned na kraji lesa za Lužnicí stojí statek prý ještě z doby stavitele třeboňských rybníků Jakuba Krčína. Spolu s Miroslavem Hulem se zastavujeme u  bývalého lesáka, který tu provozuje hospodu a ubytovnu. „Aby se dělníci s mamutími stroji dostali k  polomu, musejí si proklestit cestu nepoškozenými porosty,“ vysvětluje, proč les protínají asi patnáct metrů široké průrvy. „Mašiny, které dřevo odvážejí, nemůžou couvat, takže prorazí další tunely na druhou stranu lesa. Ale neuvádějte tam moje jméno, nechci mít problémy.“ Podle odborníků jsou ztráty bokem nutnou daní za to, že se obrovitou technikou podaří dřevo vytěžit rychle. „Když jsou v pohybu desetitisíce kubíků, tak pochopitelně k  částečnému poškození i  zdravého lesa dochází, ale jinak to asi udělat nejde,“ říká Karel Simon z České inspekce životního prostředí v Českých Budějovicích. Kdo ale určí, co je ještě nutná ztráta při těžbě lesních invalidů a co už masivní a  neodůvodněné drancování? „Měl by to být odborný lesní hospodář s příslušným vzděláním, praxí a licencí, kterého si najímá vlastník,“ cituje obvyklý postup Karel Janda z krajského úřadu v Českých Budějovicích. Největší část postižených porostů leží na pozemcích Lesů ČR, které si na těžbu najímají specializované firmy. Ty práci dělají samy, nebo ji částečně přepouštějí dalším společnostem. V lese se pak pohybuje pěkně nepřehledná parta lidí od nejrůznějších firem, často se zapůjčenými stroji. Dají se vůbec v téhle skrumáži ohlídat zásadní úkroky stranou? „Naše možnosti kontroly jsou omezené počtem pracovníků, ale byli jsme na místě pohromy dvakrát a nezjistili jsme, že by někdo porušoval povinnosti ochrany lesa,“ ujišťuje Karel Simon z České inspekce životního prostředí. „Zahájili jsme jediné správní řízení s Lesy Hluboká

kvůli nepřiměřenému poškození lesní půdy. Nenapařili jsme jim ovšem žádnou pokutu, v tomto případě stačil slib, že věc napraví.“ Desítky až stovky kontrol prý na místo poslala další instance – správa Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko. „Podíleli jsme se na zmapování kalamity. Kdyby lesníci odvezli víc dřeva, tak jim snížíme limity někde jinde,“ podotýká Bohuslav Kloubec z CHKO. „Chráněná krajinná oblast není totéž co národní park. Tady je vedle cenných území a  rezervací velká část hospodářských lesů, které prostě jsou určené k  těžbě. Kdyby se toto dřevo nezpracovalo teď kvůli kalamitě, stalo by se tak třeba za dvacet let stejně. Rezervace si naopak chráníme i v době kalamit – tam se víceméně netěžilo vůbec.“

Kdo zacelí jizvy Když se člověk prochází zpustošeným lesem, má o  mínění odborníků své pochyby. To jsou opravdu všechny tyhle rány na těle krajiny, holoseče, chuchvalce větví a vyjeté koleje jedinou možností, jak zmírnit následky polomů? „Vy jste tam přijel v poločase změn, kdy to skutečně nevypadalo moc vábně. Ale najaté firmy mají povinnost uvést to do původního stavu, aby zase les vypadal jako zahrádka. Ve smlouvě stojí, že to platí ze svého, takže ani nemají zájem dělat větší paseku, než je nutné,“ říká Lukš. Koleje tedy mají srovnat bagry, klestí se odveze na pilu a zpracuje třeba jako palivo do elektráren. Za pár měsíců či let málokdo pozná, co se stalo. Důležitější než minulost, kterou zřejmě v zásadě úřady zvládly, je budoucnost. Bude záležet na tom, co na místě dnešních pasek vyroste. Jestli se tam opět zazelenají plantáže borovic a smrků, které za čas zase smete nějaká ta katastrofa, nebo dostanou prostor listnáče. „Budeme sázet zase hlavně borovice,“ připouští Vlastimil Lukš, „ale zároveň se chceme držet zákona, který nám ukládá 5–25 procent buků, javorů, bříz nebo jasanů.“

Tomáš Pavlíček

Q

 česká republika

2.–8. říjen 2006  V  RESPEKT 40

Jednou odsud vypadneme

V chudobě a izolaci žije v této zemi 80 000 lidí

Předlické ghetto: vítejte ve zlých časech. foto tomki němec

N

edávná „Gabalova zpráva“ o  romských ghettech vyvolala údiv veřejnosti i chmury na tvářích odborníků. Podle této vládní analýzy jsou totiž v Čechách stovky míst, kde v chudobě a izolaci, bez zájmu okolí, živoří více než 80 000 lidí. Šokující je situace zejména na severu Čech. Jedním ze zdejších romských ghett jsou i Předlice v Ústí nad Labem.

Písek a střepy Scházíme se v  centru Ústí, u  vznosné budovy divadla, na náměstí s  vodotrysky. Jan Husák, asistent ústeckého primátora a  také potomek jedné z nejstarších a nejváženějších místních romských rodin, s námi pojede do Předlic. Cesta vede kolem nádraží, skrz tovární čtvrt a  nezabere víc než 10 minut. Zastavujeme u chodníku, kde leží na dece dvě ušmudlané holčičky. Na asfalt horký zářijovým sluncem nakreslily modrou křídou vlny, hrají si na opalování u  moře. Čtvrť kolem je nápadná svou šedí a zpustlostí. Místní ghetto, jedno z největších v Čechách, praská ve švech, ale dál se rozrůstá. Nikdo neví, kolik lidí v Předlicích žije, mohou jich být dva tisíce. Až na zamřížovanou Večerku tu nejsou žádné krámy, jediná hospoda je na výpadovce na Děčín. Třípatrové domy po Němcích mají sice omlácená, nicméně docela honosná průčelí, nikde ale nejsou schránky ani zvonky, a když vejdete do chodby, octnete se v  páchnoucím tunelu s  vlhkými, oslizlými stěnami. Dvory jsou zarovnané haldami hnijících odpadků. Tu a tam je mezi domy ruina zarostlá trávou. Na pískovišti u jednoho zbořeniště se ohánějí děti lopatičkami mezi střepy pivních lahví. O kus dál posedává parta výrostků. „První generace, která tu vyrostla,“ říká Jan Husák. „Tihle kluci většinou nikdy nepracovali, žijí ze sociálních dávek, flákají se. Život v ghettu vnímají jako trest. Není tu práce, není šance se odsud odrazit a začít jinde.“ Mluvčí radnice Milan Knotek je přesvědčen, že za všechno může příliš štědrý systém sociálních dávek. „Chovají se vlastně tržně,“ říká Knotek. „Dnes je totiž výhodnější sedět doma s nataženou dlaní než si najít práci.“ Vyžít ale jen ze sociálky je skoro nemožné. Mnozí místní tedy stejně pracují – ale načerno. V létě

Strašně se o ně bojím Předlice jsou, společně se známými ghetty Chánovem a Rotavou, stále magnetem pro spoustu Romů ze severu Čech. Přišli o bydlení, vypršela jim smlouva a majitel je vyhodil nebo třeba museli někde na vsi opustit budovu, kterou radnice nechala demolovat. I přes tvrdé nájemní podmínky – běžná cena je tu sedm tisíc korun za byt s jedním pokojem a kuchyní – „jdou za svými lidmi“, protože koneckonců byt někde jinde seženou jen stěží. Takže se usazují ve čtvrti, shánějí černou práci, vyběhávají dávky, doufají, že jim tu bude líp. V ghettu se ale octnou odříznuti od okolního světa, často mezi lidmi, kteří jsou od dětství na drogách, žijí z krádeží, lichvy, prostituce, dealerství drog. „Pervitin, heroin, toluen, marihuana,“ vyjmenovává klasické metly Vít Kučera. Teď nás ale vede k rodině, která z průměrného života v ghettu dost vyčnívá. Paní Anděla s manželem a šesti dětmi přišla do ghetta za příbuznými ze Slovenska. Pod okny domu sviští nákladní

děti a staří lidé sbírají borůvky nebo houby, v Předlicích je prý i odborník na hlemýždě. Jinak tu Rom, většinou absolvent zvláštní školy, sežene jen tu nejtěžší práci. Pro firmy je ovšem nevýhodné zaměstnat ho legálně, musely by platit vysoké odvody. Proto Romové nejčastěji nádeničí v okolních chemičkách, strojírnách a na stavbách. Úřady dosud nad černou prací odběratelů sociálních dávek přivíraly oči. A právě to se má změnit. „Od nového roku nebudou obce dávky od státu pouze přerozdělovat, budou je vyplácet z vlastní kasy. To znamená, že zostří dozor. Nebudou chtít platit někomu, kdo tvrdí, že je nezaměstnaný či nemocný, ale přitom se ohání krumpáčem. A firmy se budou bát přísné kontroly a velkých pokut. Černá práce skončí. A to bude katastrofa,“ říká Husák.

Kam zavolat o pomoc? foto tomki němec

i černé práce musí dát za bydlení, nechtějí-li skončit na ulici. A přestěhovat se? Leda k příbuzným do jiného ghetta. I pokud by totiž místní sehnali peníze na nájem někde jinde, přijdou-li se poptat, nedostanou byt kvůli barvě pleti. Takhle „domovní mafie“ ovládá a vysává celou čtvrť. „Kdo jde proti Gombárovým nebo Gadžiovým, skončí. Třeba ho vyženou. Já se jich ale nebojím, jsem už moc stará,“ říká paní.

Pomoc z Evropy

nejrůznější kurzy a školení až třeba po pomoc romským firmám,“ říká Zdeňka Kučerová z ministerstva sociálních věcí. „Ten průzkum možná působí drtivě,“ říká náměstek ministra Čestmír Šajda, „máme se ale nyní o  co opřít, až budeme problém řešit. A díky penězům z Evropského sociálního fondu na to poprvé budeme mít dost prostředků.“

Běžná situace Když o  ohromné částce slyší Vít Kučera z  Člověka v tísni, který je s lidmi z předlických ulic vlastně pořád, hlava se mu z toho nezatočí. „Ta částka se rozloží na celou republiku, takže to není zas tak moc. Ty peníze se dají projíst velice lehce,“ říká skepticky. Vít nejvíc věří v každodenní práci, pomáhá v běžných situacích, vyplní složenku, vezme děti na výlet... a nejlepší je, když někomu sežene zaměstnání. Teď jsme v klubu pro mládež v proslulé Matiční ulici. Žije tu jen pár set Romů, a přestože vězí ve stejných problémech, s těmi předlickými se nestýkají. „Děti na výletě třeba odmítnou pít ze společného kelímku. Jedni pro druhé jsou prostě degeš,“ říká znalec ghetta. V dolní místnosti je ohlušující křik, protože tam na rapovou hudbu právě tancují mrňata, ale tady ve zkušebně je atmosféra docela vážná. Zkouší tu totiž kapela Gypsi Neli, Cikánská píseň, kterou tvoří parta šestnáctiletých kluků. Je to elita ghetta. Chodí do školy nebo do učení a jediné, na čem jsou závislí, je hudba. V klubu pořádají hiphopovou dílnu. A před týdnem je povzbudil úspěch na reggae festivalu v  Ostrově. Lukáš, svalnatý a  skoro černý řeznický učeň teď buší do kytary a  zpívá. Romsky. O  čem? „O tom, jak tu žijem. Třeba o drogách, svinstvu, co ničí naše lidi. No, o holkách taky.“ Z okna zkušebny koukáme na dvorek, romský pár tam na ohníčku ze zlámaných lyží opaluje kabel s mosazným drátem. Štiplavý čmoud jde až k nám. „Jednou budeme slavný jako Gulo Čar a vypadneme odsud,“ říká Lukáš.

V  odpoledním zářijovém slunci vypadá i  to ubohé předlické ghetto docela pěkně. Ulice jsou plné, ale nikdo nikam nespěchá. Lidé se pomalu procházejí, povídají si. Před dveřmi domů stojí vynesené židličky i stolky. Z oken i z těch pár zaparkovaných aut je slyšet hudba. Přes nastupující podzim je ještě teplo, tak místní žijí na ulici. Božena Karičková má svoje každodenní stanoviště na židličce u popelnic, ve výklenku za ní se  na pelechu z  novin usadily dvě mladší ženy, pokuřují, povídají si. Kolem nás lítá banda dětí. Paní Karičková k sobě tu a tam některé láskyplně přivine, jiné zas mávnutím ruky odežene, protože, jak vysvětlí, to dítě je „degeš“, čili z rodu, který se jí protiví. Sama ve čtvrti bydlí přes dvacet let a pamatuje, když tu žilo jen pár romských rodin. „Moje děti chodily do školy s bílými dětmi a hrály si spolu. Teď je tu ale Romů strašně moc. A děti sedí ve zvláštních školách, kde se nic nenaučí.“ Předlické ghetto je přeplněné. Místní mají problém s tím nejzákladnějším, totiž s bydlením. „Kvůli vysokým nájmům se lidi tísní v malých bytech,“ stěžuje si paní Karičková. „A nejhorší je, že takhle vysávají Romové Romy.“ Romové, kteří před lety skoupili od radnice činžáky v Předlicích za babku, totiž mizerné bydlení těm ostatním pronajímají velmi draho. Nájemníci jsou tu v dokonalé pasti. Většinu peněz z dávek

Stovky větších i menších romských ghett v Čechách vznikly v posledních letech. Podle analýzy vypracované pro ministerstvo sociálních věcí týmem sociologa Ivana Gabala, čili „Gabalovy zprávy“, v nich žije více než 80 000 lidí za hranicí chudoby. Jsou vesměs nezaměstnaní, ohrožení kriminalitou a z míst, které analýza označuje za „odloučené sociální lokality“ se mohou těžko dostat. A jejich počet stále roste. Čtenáře téhle chmurné zvěsti napadá, co se tedy léta dělo s proklamovanou pomocí státu. A co dělaly úřady, které si tu na pomoc romské menšině veřejnost zřídila a které platí. Spaly? „O velkém nebezpečí „ghettoizace“ jsme informovali vládu už před dvěma lety,“ říká tajemník Vládní rady pro romskou komunitu Czeslaw Walek. „Řekl bych, že z centra, z vlády jde jasný signál, že sestěhovávání chudých Romů někam za město není dobré. Místní starostové ale vycházejí vstříc názoru většiny, tedy té české hospodské mentality, která je silně protiromská. Proto jsme pro radikální změnu zákona o obcích. Chceme zákon, který obcím nařídí o svoje občany v nouzi se opravdu postarat. Ne zahnat je někam na okraj a ponechat je jejich osudu,“ říká Walek. Potíž ovšem je, že si nikdo zatím ani neumí představit, jak by měl nový zákon vypadat. Takže je možná štěstím jinak velmi nepříjemný fakt, že růst našich ghett už dávno není vnímán jen jako ryze český problém. Varovný signál do Čech vysílají orgány Evropské unie a  na pomoc posílají opravdový poklad: v letech 2007 až 2013 budeme na zmírnění „romského problému“ čerpat dvě miliardy z Evropského sociálního fondu. „Připraveny jsou stovky projektů, od předškolní výchovy malých Romů přes

auta, ale ona nás po svém pečlivě uklizeném čtyřpokojovém bytě provází s neskrývanou hrdostí. Na Slovensku rodina sehnala jen občasnou práci na poli. „Moje děti věděly, co je hlad,“ říká Anděla. V Předlicích měla rodina zázračné štěstí. Manžel se hned chytil u stavební firmy a získal legální práci. „U šéfů má úctu, všechno umí a nechyběl ani den,“ říká Anděla pyšně. Je doma s nejmenšími dětmi, tři dcery, přestože jsou Slovenky, si vedou zdárně v „normální“ škole v Chabařovicích, kam je Anděla přihlásila, protože předlické základce „plné jen Romčat“ nedůvěřuje. „Jsme tu šťastní,“ říká o životě v Předlicích Anděla, „a vracet se nechceme.“ Vtom pokojem projde nejstarší dospívající dcera. „O holky se tu ale bojím,“ říká Anděla a teď se nijak šťastně netváří, dívá se za dcerkou, která se namalovaná a nastrojená v kožené bundě a džínových kraťasech právě řítí ze schodů. „Na dědině nás žilo pět romských rodin a všichni jsme se znali. Tady jsem poprvé viděla lidi fetovat. Když jsme přijeli, tak byl zrovna silvestr, ohňostroj. Myslela jsem, že je válka! Všichni byli opilí. Já si nezvyknu, ale děti ano. Ale strašně se o ně bojím.“

Paní Anděla se synkem: „Myslela jsem, že je válka.“ foto tomki němec

Mafie

Jáchym Topol K tématu též rozhovor na str. 16.

Q

RESPEKT 40  V  2.–8. říjen 2006

inzerce 



   ekonomika

2.–8. říjen 2006  V  RESPEKT 40

Bushova černá díra

Válka v Iráku se ukázala jako velmi špatná investice

A

ni jednu. Tak zní odpověď na otázku, kolik bitev vyhrál během americké války za nezávislost generál a  pozdější první prezident USA George Washington. Výhru Američanům přinesla až francouzská flotila, která se náhle objevila v newyorském zálivu a přinutila britské vojsko ke kapitulaci. Aby toho nebylo málo, v roce 1812 se Britové vrátili, vyhnali americkou vládu z hlavního města, a dokonce dobyli a  spálili sídlo americké exekutivy. Po válce muselo být přemalováno nabílo, proto se mu začalo říkat Bílý dům. Takové jsou skromné kořeny země, která minulý rok utratila za zbrojení více než všechny ostatní státy na světě dohromady. Když prezident Bush nařídil v roce 2003 americkou invazi do Iráku, představoval si svržení Saddáma svým způsobem jako boj proti Hitlerovi. Okupaci Iráku pak viděl jako příležitost zopakovat Marshalův plán z roku 1946 a změnit alespoň některé blízkovýchodní státy v politické a ekonomické partnery USA. Druhá světová válka ve svých důsledcích pomohla oživit americké hospodářství, zrodila americkou střední třídu a způsobila ekonomický zázrak 50. a 60. let minulého století. S Irákem tomu mělo být podobně. Dopadlo to ale úplně jinak. Cena irácké války především mnohokrát překročila počáteční předpoklady. Když se na konci roku 2002 Bushův ekonomický poradce Larry Lindsey zmínil, že by mohla stát 100–200 miliard dolarů, byl jeho odhad označen prezidentovou administrativou za skandálně vysoký a  Lindsey musel podat demisi. Čtyři roky poté utratila americká vláda už 314 miliard dolarů a během příštích deseti let počítá s dalšími 450 miliardami dolarů. Potíž je mimo jiné v tom, že zisk z irácké ropy hluboce zaostává za očekáváním, a irácká vláda proto není schopna dostatečně financovat rekonstrukci země. Břemeno tedy nesou Spojené státy.

Bublina splaskla Druhá světová válka proběhla při rekordně nízkých úrokových sazbách a  byla financována jak obrovskými daněmi, tak i  zvýšeným deficitem. Bushova vláda rovněž financuje válku v Iráku rostoucím dluhem, ještě před vypuknutím konfliktu se ovšem daňový základ snížil a během války se podařilo dokonce odhlasovat další snížení daní. Výsledný rekordní rozpočtový schodek způsobil rekordní pád dolaru, který za poslední tři roky ztratil vůči ostatním klíčovým měnám 30 % své hodnoty. Zároveň rostoucí cena ropy, způsobená nestabilitou na Blízkém východě, vyvolala inflaci. Ta pak přiměla americkou centrální banku k jedné z nejdelších sérií zvyšování základní úrokové sazby – došlo k tomu sedmnáctkrát po sobě. Tím

skončila éra „snadných peněz“, která panovala i za druhé světové války a pomohla tehdy udržet investice na vysoké úrovni. V  posledních letech tato éra napomohla tomu, že Američané nepocítili na vlastní kůži břemeno rostoucího deficitu. Válka v Iráku byla zatím díky „snadným penězům“ doprovázena neustálým ekonomickým růstem, až donedávna pokaždé vyšším než ekonomický růst v  neválčící eurozóně. To mělo podle Bushe zavřít ústa kritikům. Jenže oživení americké ekonomiky bylo zčásti klamné. Ekonomický růst z posledních let poháněla především bublina na trhu s nemovitostmi, vyvolaná skutečností, že se průměrná cena majetku za posledních pět let skoro zdvojnásobila. „Snadné peníze“ umožnily totiž Američanům investovat do nemovitostí, což zrychlilo výstavbu. Stoupající hodnota jejich vlastních domů kromě toho vyústila v další spotřební půjčky (řada rodin dokonce splácí více než jednu). Americké rodiny sice nikdy příliš nespořily, nyní ale poprvé v historii utrácejí víc, než vydělávají. Z  makroekonomického hlediska vypadala situace dlouhou dobu růžově: zrychlená výstavba a zvýšená spotřeba zvýšily podle odhadů HDP skoro o  dvě procenta ročně. Dokud se úrokové sazby pohybovaly kolem jednoho procenta, pohybovala se finanční zátěž rodin na minimální úrovni. Proč si nevzít půjčku a  nekoupit za ni nové auto, nejet kolem světa, neobměnit celý nábytek? Teď je ale úroková sazba najednou 5,25 % a  podle slov amerického ekonoma Paula Krugmana mejdan skončil. Pro spoustu rodin je jedinou možností, jak půjčku splatit, majetek co nejrychleji prodat; ceny majetku už klesají, spotřeba a výstavba zpomalují.

Na školství nezbude Může za to válka v Iráku? Nikoli. Bublina na trhu s  nemovitostmi by vznikla i  bez ní, ale jenom kvůli válce se nyní ocitla Amerika v unikátní situaci: zadluženi jsou nejen občané, ale i vláda. Produktivita práce zároveň dramaticky zpomalila, a proto Američané nemohou spoléhat ani na růst mezd. A dokud válka bude i nadále hltat miliardy jako černá díra, stav státních financí se nezmění a důsledky státního zadlužení na sebe nenechají dlouho čekat: inflace vzroste, soukromé investice poklesnou, ekonomický růst se zpomalí, daně vzrostou. Následovat budou škrty v rozpočtu. Nedošlo by k  tomu, kdyby se okupace Iráku změnila v dobrou investici. Důkaz můžeme opět najít v  nedávné historii: přerod východní Asie v továrnu na levné zboží a západní Evropy v bohatého obchodního partnera Američanům mnohokrát splatily vojenské výdaje druhé světové války. Okupace Iráku se však zatím jeví jako investice

Je „pan vedoucí“ přeplacený? Milionové odměny pro manažery mají logiku, ale všechno má své meze. Už od roku 2001, kdy Francie přijala zákon, jenž požaduje, aby společnosti kótované na burze zveřejňovaly platy členů svého vedení, se noviny nemohou nabažit odsuzování chamtivých šéfů. Zveřejňovány nejsou pouze fixní mzdy, ale i prémie, honoráře za činnost ve správních radách, výnosy z akciových opcí, penzijní spoření a další požitky, jako jsou firemní tryskáče nebo automobily s osobním řidičem. V  letošním roce kvůli tomu začaly topmanažerům padat hlavy. V červnu byl donucen k rezignaci Antoine Zacharias, předseda správní rady a  výkonný ředitel firmy Vincy, největší francouzské stavební společnosti podílející se na veřejných zakázkách, když většina členů správní rady usoudila, že jeho odměny jsou pobuřující: 4,3 miliony eur mzda, 13 milionů eur odstupné, 2,2 miliony eur penze a odhadovaných 173 milionů eur akciové opce. Hlavní debata se však rozproudila kolem mimořádné prémie ve výši 8 milionů eur, kterou Zacharias požadoval po úspěšném provedení jedné finanční transakce na sklonku svého působení ve funkci.

Podobné události postavily téměř ve všech bohatých zemích znovu do popředí staré otázky: Jsou mzdy firemních šéfů příliš vysoké? Neměly by se změnit zákony upravující akciové opce? A  ačkoli se okolnosti jednotlivých případů liší, základní témata zůstávají stále stejná, neboť se dotýkají otázek zákonnosti a  morálky. Bude-li odměna manažerů vnímána jako neoprávněná, utrpí tím důvěra v celý kapitalistický systém. Francouzská debata o  kompenzacích špičkových vedoucích pracovníků je v  tomto ohledu obzvláště pozoruhodná, poněvadž mzdy tamních topmanažerů jsou ve skutečnosti nižší než ty, které pobírají jejich německé, britské i  americké protějšky, poněvadž jejich mzda roste stejným tempem jako ceny firemních akcií, které se za posledních 25 let zvýšily šestinásobně. Navíc mají manažeři jako všude na světě obrovskou zodpovědnost, což činí jejich postavení nejistým, zatímco firmy musí navzájem soupeřit o poměrně malý počet dobrých manažerů, což žene jejich cenu vzhůru. Kritikové nicméně namítají, že nejlepší manažeři nemusí být nutně nejlépe placeni, že

Mariňáci v iráckém městě Faludža. USA zaplatí ročně za iráckou operaci osmdesát miliard dolarů. foto profimedia.cz / afp

velmi špatná; většina blízkovýchodných států je čím dál nepřátelštější, výzev k bojkotu amerického zboží v arabském a muslimském světě přibývá, cena ropy vzrostla víc než třikrát. Nabízí se tedy otázka, proč peníze na válku nebyly utraceny jinak? Americká společnost má svoje vlastní problémy, například špatně financovaný systém veřejného školství či fakt, že šestina populace nemá zdravotní pojištění. První problém způsobuje to, že ročně desítky tisíc dětí opustí školy, aniž by dokončily studium, druhý ročně způsobí  smrt až 18  000 dospělých Američanů, kterým by jinak zdravotní pojištění zaručilo včasné lékařské ošetření. Roční rozpočet irácké okupace by stačil na zlepšení podmínek ve školách i na zdravotní pojištění pro oněch 45 milionů Američanů, kteří žijí mimo zdravotnický systém. Přitom jedna z mála kauzalit, kterou moderní ekonomie bezesporu prokázala, je vliv lidského kapitálu, tedy vzdělání a zdraví, na produktivitu a příjem. Jenže v USA nyní nejsou investice do lidského kapitálu na pořadu dne: místo aby vláda zavřela díru v rozpočtu, bude muset rozpočet snížit a na řadu programů tak peníze nezbudou. Zkrátka přijdou i programy na podporu vzdělání a léčbu starých a  sociálně slabých lidí. Dlouho očekáva-

odměňování není průhledné a že správní rady při stanovování odměn mnohdy svým předsedům nadržují. Kromě toho trvají kritikové na tom, že fúze a  akvizice, které činí velké firmy ještě většími, by neměly být motivovány mzdovými ohledy a že neúspěšní manažeři by neměli dostávat „zlaté padáky“. A  co je ještě důležitější, kritikové tvrdí, že je jednoduše nemorální, aby šéfové vydělávali za jediný den tolik, co jejich zaměstnanci za celý rok. Žádný manažer není superhvězdou, jakýmsi Tigerem Woodsem nebo Michaelem Schumacherem zasedací síně.

Jen za skutečné zásluhy Rovněž opce na nákup akcií často vzbuzují vášnivou kritiku. Možnost, aby si manažeři mohli koupit akcie za předem stanovenou cenu, měla sjednotit jejich zájmy se zájmy ostatních akcionářů tím, že získají osobní motivaci k navyšování hodnoty firmy. Některé manažery však akciové opce motivovaly spíše k tomu, aby nafukovali zisky a zakrývali ztráty, čímž uměle obohacovali sami sebe a  současně ohrožovali vlastní firmu i jiné akcionáře. Nejde přitom o  specificky francouzský problém. Dokonce i v USA nedávná studie dvou univerzitních profesorů ukázala, že více než 25 % sledovaných společností manipulovalo s daty přiznání akciových opcí, aby zvýšilo profit příjemců. Americká Komise pro cenné papíry a burzy (SEC) i  ministerstvo spravedlnosti se podle všeho rozhodly s těmito „antidatovacími“ praktikami, které byly v Silicon Valley běžné, bojovat. Zákon přijatý v  roce 2005 ve Francii požaduje, aby odstupné vyplácené firemním manažerům bylo předmětem hlasování akcionářů, a skandál kolem EADS podnítil úvahy o  dalších právních

ná kompletní reforma zdravotnictví a  veřejného školství se odkládá na neurčito. Proč se tedy vláda do drahého dobrodružství v  Iráku pustila? Jednu z  možných odpovědí můžeme nalézt v  nedávném dokumentu Proč válčíme? o  prezidentu Dwightu Eisenhowerovi. Ve svém posledním proslovu totiž varoval americkou společnost před stoupajícím vlivem, který má vojenský průmysl na americkou zahraniční politiku, a  nepřímo naznačil, že jestli tento vliv nekontrolovaně zesílí, může přinutit vládu k neúspěšným válkám. Eisenhower byl architektem amerického vítězství nad nacisty a  dobře věděl, že válka je dobrá jen tehdy, když přináší trvalý mír a  trvalou ekonomickou prosperitu. I  méně úspěšný Washington nakonec dokázal Američanům zajistit vlastní stát a prosperující obchod. Bush sice Saddáma svrhl, ale kvůli jeho „vítězství“ bude celá přístí generace Američanů muset sáhnout hodně hluboko do kapsy. Že by tato generace Bushe zařadila mezi desítku nejpopulárnějších prezidentů USA vedle Washingtona a Eisenhowera, zdaleka nehrozí. Alexander Popov Autor je doktorandem na University of Chicago Q a konzultantem Světové banky.

změnách. Návrh zákona předložený někdejším premiérem Edouardem Balladurem se snaží eliminovat nestydaté pobídky tím, že brání firemním představitelům uplatnit akciové opce až do okamžiku, kdy z  firmy odejdou. Jacques Chirac poněkud obezřetněji prohlásil, že akciové opce by měly být právně „encadrés“ (zarámovány). Další lidé navrhují rozšíření akciových opcí tak, aby se týkaly většího počtu zaměstnanců. Někteří socialisté jsou radikálnější a prosazují – jako nedávno Laurent Fabius – jejich úplný zákaz. Problémem právních opatření je ovšem skutečnost, že mohou mít zhoubné vedlejší účinky a  nezamýšlené důsledky, zvláště když jsou šity na míru jedné konkrétní krizi. Funkcí státu by mělo být přijímání a vymáhání zákonů o firemním řízení a  zdaňování manažerských odměn. Ve všech ostatních oblastech nemůže legislativa sloužit jako náhražka za používání zdravého rozumu, soudnost a  zodpovědnost správních rad. Pokud už však musíme mít zákony podpírající naši etiku, pak by se měly řídit zásadou, že odměna má být vždy vázána na výkon a  služby, za které má být vyplácena. Zaměstnanci, akcionáři i veřejnost budou za legitimní pokládat pouze taková opatření, která zajistí, aby firmy odměňovaly skutečné zásluhy. Raphaël Hadas-Lebel Autor textu „101 slov o francouzské demokracii“ je prezidentem Sociální komory Conseil d’Etat a mimořádným profesorem na Institut d’études Q politiques v Paříži.  © Project Syndicate, 2006 www.project-syndicate.org

diskuse / před 15 lety 

RESPEKT 40  V  2.–8. říjen 2006

Obstarožní kampaň matky měst Respekt představil v článku „Město bez aut“ (č. 33/06) provokativní vizi města bez automobilové dopravy. Je tato myšlenka realizovatelná, nebo jde o utopii? Jaké problémy jsou s omezováním automobilové dopravy spojeny? Město bez aut považuji za odvážnou vizi, ale přiznám se, že ve svých představách jsem až tak daleko nikdy nedošla. Vím, že automobil může být velmi užitečný nástroj a „město bez aut“ vnímám jako vypjatou reakci na neudržitelný stav v mnoha městech, kdy nejenže automobily ovládají téměř veškerý městský prostor, ale – a to je nejsmutnější – kdy se potřebám každodenních automobilistů podřizuje investiční politika města a na rozvoj pohodlné a rychlé veřejné dopravy pak peníze nezbývají. Nechci z  Prahy udělat město bez aut, ale požaduji jejich účinnou regulaci. A k tomu městu chybí odvaha a nápady. Zde jsou konkrétní čísla, která to dokládají. V  Praze je nejvíce znečištěné ovzduší v  České republice a ze 70 % se na tomto znečištění podílí automobilová doprava. Dvě třetiny obyvatel hlavní-

O

tázku, zda je realizovatelná myšlenka města bez aut, nelze rozhodně omezit pouze na problematiku vlastní dopravy, ale bylo by nutné vzít v úvahu i další aspekty, které byly v úvodním článku zmíněny. A  ty představují zásadní změnu v myšlení občanů, obrovské změny v zajištění občanské vybavenosti, ale i  zajištění nových činností. Bezezbytku mohu souhlasit s názorem, že je třeba omezovat individuální automobilovou dopravu. K tomu nejvíce napomáhá kvalitní hromadná doprava a z tohoto pohledu mohu konstatovat, že Praha se v této oblasti řadí na jedno z předních míst v  Evropě. Zdání, že ve srovnatelných evropských městech je hromadná doprava kvalitnější, je dáno pouze skutečností, že ji využívá podstatně menší procento lidí než dopravu individuální. Zatímco v Praze je poměr mezi individuální a hromadnou dopravou 43:57, je tomu ve srovnatelných městech právě naopak a srovnávat s Prahou se může snad jenom Curych. Na druhou stranu představa návratu k pekařským učňům s nůší pečiva na zádech je sice idylická, ale nevím, zda reálná. Stejně tak si lze jen těžko představit veškerou výstavbu bez aut a ani myšlenka, že lidé přestanou opouštět ve volném čase město, pokud v něm nebudou auta, není dnešní populaci zcela vlastní. Do přírody se začalo jezdit ještě v době, kdy aut ve městech bylo skuteč-

P

okusím se o co nejpřesnější rekapitulaci toho, co bylo dosud řečeno: shodneme se s panem Heroudkem na tom, že Praze by slušelo, kdyby v ní jezdilo méně aut, a že vedle nepopulárních nástrojů (o kterých jsme ale zatím nemluvili), jako je mýtné, placené parkování či úplný zákaz vjezdu, je nejlepší způsob omezování automobilové dopravy nabídka kvalitní veřejné dopravy a  dobrých podmínek pro chodce a cyklisty. To, na čem se neshodneme, je hodnocení současné dopravní politiky města. Já tvrdím, že veřejná doprava v Praze žije z minulých úspěchů a měsinzerce

ho města jsou vystaveny nadměrnému hluku, přičemž jeho hlavním zdrojem jsou… automobily. Těch je v  hlavním městě registrováno 602 tisíc a znamená to, že na každé dva Pražany připadá 1 automobil. Pro srovnání, v Berlíně nebo Londýně připadá jeden automobil na 3 obyvatele. V  ulicích města je potřeba být ostražitý. V  roce 2005 se v  Praze stalo celkem 33  349 nehod, a  jen 352 jich zavinili chodci. Celkem v  pražských ulicích zahynulo minulý rok 61 osob, tedy o 5 více než v roce 2004. S nárůstem počtu mrtvých kontrastuje snížení příspěvku na bezpečnost silničního provozu. V roce 2004 bylo na opatření BESIP věnováno 47,2 mil., v roce 2005 ale jen 27,681 mil. korun. A  co vás čeká, pokud se rozhodnete využít veřejnou dopravu, jet na kole nebo jít městem pešky? Praha má v září 2006 slovy DVĚ nízko-

ně poskrovnu. Kromě toho potom zůstává otázkou, co by se stalo se všemi opuštěnými chatami a chalupami. Bohužel musím konstatovat, že „smutná čísla“ jsou sice pravdivá, ale použita jsou zcela zavádějícím způsobem. Zatímco počet evidovaných aut může město jen těžko ovlivnit, o jejich faktickém využívání hovoří právě statistiky týkající se využití hromadné dopravy. K tomu je ještě možné dodat, že využívání MHD má stoupající trend a počty přepravených osob se zvyšují. V tomto směru postrádám i zmínku o dalších 6 tramvajích KT8 upravených ve středním článku jako nízkopodlažní, stejně tak jako o  problémech se zajištěním výrobce nových tramvají. Zcela vědomě potom již nejsou v této souvislosti zmiňovány autobusy. Výstavba podchodů či lávek je jednou z investic pro zvýšení bezpečnosti pěších a je v mnoha případech spojena právě s  občanskými iniciativami. A  v  těchto investicích se, stejně tak jako v investicích do nových semaforů, skrývá „rozdíl“ v  příspěvku na bezpečnost silničního provozu. Ten je v  rozpočtu hlavního města Prahy určen jako samostatná položka na drobná organizační opatření, úpravy dopravního značení, instalace dopravních zařízení a podobných bezpečnostních prvků. Možnosti jejich realizace byly již v  Pra-

to nemá promyšlenou a reálnou strategii rozvoje veřejné dopravy a v nejbližších letech chce veškeré prostředky, která má pro rozvoj dopravní infrastruktury k dispozici, investovat do výstavby kapacitní dálnice vedené širším centrem města. Jak jinak si vysvětlit obsah platného usnesení Rady hl. m. č. 1496 z října 2005, z něhož jasně vyplývá, že město chce do roku 2012 investovat 28 miliard na rozšíření sítě metra a tramvají a 60 miliard na výstavbu městského okruhu? To je totiž ten zásadní problém Prahy – jediným velkým dopravním projektem, který je projekčně při-

podlažní tramvaje, a  to nikoli ty nejmodernější. Kvůli kapacitním silnicím chodíme nevábně páchnoucími podchody nebo po různě nepohodlných lávkách, na mnohých křižovatkách nestihne na zelenou přejít ani ten nejhbitější chodec – neboť po třech a více minutách čekání mu svítí jen pár sekund. Kolo se nepovažuje za plnohodnotný dopravní prostředek – cyklostezky se budují pomalu a  převážně na okrajích města pro rekreační účely, ve městě chybí cyklostojany. Téměř polovina cyklotras je nevyhovující: vedou po frekventovaných silnicích bez oddělení cyklistů nebo zcela nezajímavými směry. Síť je nespojitá, nejnebezpečnější místa (tj. křižovatky) jsou řešena metodou „cyklisto, poraď si sám“. Současné řešení dopravních problémů v Praze je založeno na obstarožní koncepci, kterou jiná evropská velkoměsta vyzkoušela v  50., 60. a 70. letech a kterou teď pracně revidují. Praha pokračuje ve výstavbě velmi nákladných kapacitních komunikací (městský okruh vedený pár desítek metrů od Pražské památkové rezervace, radiály vedené obytnými zónami) ve víře, že auta se v síti rozptýlí, a městu se tak uleví. Opak je pravdou: každá nová silnice se časem zaplní a žádá si rozšíření nebo prodloužení. Tento přístup navíc notně vyčerpává městskou pokladnu – ačkoli má Praha 33 miliard dluhů a  na výstavbu silnic může ročně vynaložit průměrně 5–6 miliard korun, slibuje do roku 2011 postavit kapacitní silnice za více než 70 miliard (a jen pro připomenutí: 1,5 km tunelu Mrázovka stálo přes 7 miliard). Petra Kolínská Autorka je lídr pražské kandidátky Strany zelených.Q

ze z  velké části vyčerpány. A  argumentujeme-li počty usmrcených při dopravních nehodách, asi bychom měli také zmínit pokles v  počtu usmrcených chodců. Lze souhlasit s názorem revize dopravních staveb v evropských velkoměstech, nikoli však celých koncepcí. V  mnoha případech jsou na radiálních komunikacích vedoucích do centra měst redukovány jízdní pruhy, ale na druhé straně to umožňuje skutečnost, že jsou systémy kompletní a tranzitující řidiči využijí k cestě okruhy. Tímto přístupem se netají ani Praha, co se týče např. severojižní magistrály, ale bohužel nám zatím chybějí ty okruhy. Stejně tak si myslím, že hovoří-li někdo v těchto souvislostech o investicích do komunikací, bylo by správné zmínit i investice do metra. Myslím si, že závěrem je třeba zdůraznit, že dopravní systém musí být vyvážený, a proto je třeba jeho infrastrukturu dokončit tak, aby administrativními a ekonomickými omezeními, která by měla vést k omezování individuální automobilové dopravy, nedocházelo pouze k přenášení současných problémů dále od centra. Jan Heroudek Autor je ředitelem odboru dopravy na pražském magistrátu.

Q

praven k realizaci, je severozápadní část městského okruhu. Možná mi něco uniklo, ale jaký rozsahem významný tramvajový úsek nebo úsek metra je připraven natolik, že se může začít stavět v příštím roce? Vedení města však bez skrupulí slibuje občanům metro na letiště, ačkoli trasa není ještě ani zanesena do územního plánu, a v rozporu s předchozími ujednáními se brání výstavbě železniční odbočky na letiště, ačkoli jde o projekt ve srovnání s metrem výrazně levnější a mnohem lépe připravený. Petra Kolínská

Q



Před 15 lety

Ještě se ani příliš neohřál v křesle československého prezidenta a už se ta federace, v  jejímž čele se revolucí ocitl, začala otřásat. Václav Havel tenkrát v říjnu 1991 oslavil pětapadesáté narozeniny a poskytl Respektu rozhovor o tehdejší žhavé aktualitě: o soužití Čechů a Slováků ve společném státě. Už titul interview hovoří jasnou řečí. Ano, situace začala být vážná: všem občanům ČSFR pomalu docházelo, že napětí v  česko-slovenských vztazích není jen nějaký přechodný mráček, který se brzy přežene. Každý den přinášel novou starost, nový šok. V prvním říjnovém týdnu před patnácti lety jím byl otevřený dopis, v němž dva tehdy přední slovenští politici, demokraté s  disidentskou minulostí Ján Čarnogurský a František Mikloško, popřeli právní kontinuitu českosloven-

Režim a stát ského státu. Podle nich totiž tuto návaznost rozmetal Slovenský štát. To samozřejmě všem vyrazilo dech. Tento nacistický satelit vzniklý na troskách obsazeného Československa se totiž až dosud oficiálně pokládal za dítě Adolfa Hitlera a jeho kolaborantů, za odpudivý režim posílající své židovské občany do nacistických plynových komor, a nikoli za legitimní naplnění tužeb slovenského národa a zdroj jeho novodobé tradice. Takže jaký vlastně byl Slovenský štát, zeptal se tenkrát Respekt Františka Mikloška. „Rozhodně se na něj nelze dívat jen z jedné strany,“ odpověděl předseda slovenského parlamentu a člen vedení tehdy nejsilnější a nejvíc „profederalistické“ partaje –Veřejnosti proti násilí. „Jedna věc je režim, od kterého se distancuji: deportace Židů, vláda jedné strany, válka proti spojencům. Ale pak je tu myšlenka státu, pro kterou se část lidí nadchla, dávali svoje zlaté předměty na zlatý poklad. Nic není jednoznačné. Jak chcete posuzovat dnešní republiku? Je tu Havel, který je světovou osobností, a jsou tu síly, které znamenají anarchii a jsou předzvěstí katastrofy. Každá společnost, každý stát má svá pozitiva a negativa.“ Respekt č. 39/1991

10   zahraničí

2.–8. říjen 2006  V  RESPEKT 40

Angelo, máme výročí

Křesťanští a sociální demokraté v Německu už neskrývají problémy své koalice

V

ysoká nezaměstnanost, vyšší schodek rozpočtu, než dovoluje Evropská unie, a předčasné volby – tak vypadala situace před rokem v  Německu. Po volbách pak přišla nejen velká koalice, ale objevila se i  velká šance na dlouho očekávané reformy. Neuběhl ani rok a  naděje na důkladné reformy se rychle rozplynuly. Předchozí sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder byl sice neoblíbeným, ale respektovaným politikem, jeho nástupkyně, křesťanská demokratka Angela Merkelová, je oblíbenou, avšak nerespektovanou hlavou vlády. V pomyslné žákovské knížce kancléřky je vedle jedniček ze zahraniční politiky napsáno „neuspokojivé“.

Semafor už opět láká Když se křesťanští a  sociální demokraté ujali v Německu vlády, měli před sebou dvě možnosti – spojit síly podložené úhrnem 73 % hlasů ve Spolkovém sněmu, nebo se vzájemně blokovat. Nyní se ukazuje, že si koaliční partneři zvolili cestu druhou. Jejich souznění během prvních měsíců společné vlády bylo tedy spíše maskovanou studenou válkou. Společně odsouhlasili například úspěšnou reformu federalismu, ale odklepli i nejvyšší zvýšení daní od roku 1949. Povinné odvody na důchod se zvedly na skoro 20 % z hrubé mzdy a daň z přidané hodnoty se od 1. ledna navyšuje o tři procentní body na 19 %. Bude zavedena takzvaná daň pro bohaté a zdravotně pojištění budou také muset sáhnout hlouběji do kapsy. Zuby si koalice vylomila právě na reformě zdravotnictví a z partnerů se jako mávnutím proutku opět stávají protivníci. „Kulturou vzájemné nedůvěry“ označuje současný stav v koalici poslankyně SPD Andrea Nahlesová a  předseda parlamentního klubu křesťanských demokratů Wolfgang Bosbach doplňuje: „Vzájemná komunikace mezi koaličními partnery poněkud zhrubla.“ Neúspěch jedné strany je veřejně deklarován jako úspěch strany druhé, tytam jsou koaliční sliby. I pro veřejnost je politika velké koalice neprůhledná. Když agentura TNS Infratest položila otázku „Znáte různé postoje SPD a  CDU/CSU v konfliktu o reformu zdravotnictví?“, 67 % dotázaných odpovědělo negativně. Zatímco stranické špičky Angela Merkelová a Kurt Beck se snaží situaci uklidnit a navodit atmosféru spolupracující koalice, bavorský premiér a  zároveň předseda CSU Edmund Stoiber je přesvědčen, že právě v době velké koalice je nutné, aby jednotlivé strany zůstaly pro voliče stále čitelné. Právě tohoto politika však mnozí jeho kolegové považují za „hřebík do rakve velké koalice“. Stoiber totiž jako jediný otevřeně prohlásil, že osud velké koalice závisí na úspěchu reformy zdravotnictví. „Neexistuje žádný důvod spekulovat o konci velké koalice,“ namítá zastupující předseda CDU Jürgen Rüttgers. Ve víru diskuse politici však zapomínají na občany. Spokojenost voličů v  Německu s  velkou koalicí stále klesá, v  nejnovějších průzkumech veřej-

Partneři, nebo protivníci? Teď se to ukáže na reformě zdravotnictví. (Franz Müntefering a Angela Merkelová)  foto profimedia.cz / afp

ného mínění obě strany získaly nejhorší výsledek za uplynulý rok. Čísla v anketách se pohybují těsně nad hranicí 30 % pro obě strany. Před rokem křesťanské demokraty volilo ještě 35 % občanů a  sociální demokraty přibližně o  procento méně. Naproti tomu opozice složená z liberální FDP, Zelených a levice si den za dnem polepšuje. Její nejmocnější složka, liberální FDP, se snaží využít situace a posílena nebývalými 13 % průzkumových hlasů nabízí svou podporu sociálním demokratům. Ti se takovému svazku nebrání a  pošilhávání po možném novém koaličním partnerovi ani moc neskrývají. Změnu kancléře během volebního období by teoreticky umožňovala i  německá ústava, stačí k  tomu většina poslaneckých hlasů. V  úvahu by v  současné době přicházela pouze takzvaná koalice semaforu, tedy červeno-žluto-zelená koalice sociálních demokratů, liberálů a Zelených. Změna koaličních partnerů je však pro kancléřku Merkelovou bez nových voleb nemyslitelná, situaci se snaží ještě zachránit, i když podle saského předsedy vlády Georga Milbradta (CDU) „velká koalice není žádným sňatkem z lásky, ale z donucení“.

Polská vláda na svahu Begergate Premiér Jarosław Kaczyński čelí obviněním z politické korupce. Pro muže, který vyhrál volby s heslem „mravní obrody“, to může znamenat pád. Když televizní stanice TVN odvysílala rozhovor mezi spolupracovníkem premiéra a  poslankyní populistické Sebeobrany Renatou Begerovou, propukla mediální a politická bouře. Begerová za podporu Kaczyńského vlády žádá post náměstka na ministerstvu zemědělství a odpověď zní: „To by se dalo zařídit.“ Opozice vystoupila s  výzvou k okamžité demisi vlády a novým volbám. Začalo se mluvit o „polské Watergate“ a nutnosti předvolat Kaczyńského před Státní tribunál – ideál mravní obrody v nové čtvrté republice byl podle mnoha komentátorů definitivně kompromitován. Výstižně to shrnula Magdalena Subotićová, redaktorka deníku Rzeczpospolita: „Pro lidi, kteří znají metody politiků, ta nahrávka není nijak šokující, pro veřejnost však ano.“ První průzkumy ukazují, že podpora Kaczyńského strany Právo a spravedlnost (PiS) dramatický klesla a pro předčasné volby se vyslovují dvě třetiny Poláků. Tak vypadá

Polsko rok poté, co dvojí volební vítězství bratrů Kaczyńských mělo smést dosavadní zlořády.

Od Leppera k lidovcům „Hvězdami“ posledních dnů byli Andrzej Lepper a  poslanci jeho Sebeobrany. Když byl v  rámci koaliční krize Lepper zbaven postu vicepremiéra, vláda tím přišla o parlamentní většinu. Jak k tomu došlo? Podle sociologa Tomasze Żukowského Lepper, který se dosud snažil měnit svůj image „politického hulváta“, zjistil, že nová póza „státníka“ ho může odcizit vlastnímu elektorátu, a rozhodl se – krátce před obecními volbami – „vrátit k  dřívějšímu politickému stylu“. Sebeobrana začala stupňovat požadavky na sociální výdaje v  rozpočtu. Porušila také nepsanou dohodu, která vedení zahraniční a bezpečnostní politiky odevzdávala do rukou PiS, a začala kritizovat polské angažmá v Afghánistánu a Iráku. Svou

Když kráčí chromý s kulhavým Angela Merkelová se nachází mezi dvěma mlýnskými kameny, právě v  diskusi o  reformě zdravotnictví se rozcházejí nejen koaliční partneři, ale i  její straničtí kolegové. Několik křesťansko-demokratických předsedů zemských vlád se veřejně postavilo proti své kancléřce, která – spolu s  ministryní zdravotnictví – reformu prosazuje. S návrhem projektu jsou sami autoři nespokojení, obě strany se od navržených změn ve zdravotnictví distancují a navzájem se obviňují z pochybení. Největším problémem se stal dodatečný jednoprocentní doplatek pojištěnců z výše jejich příjmů zdravotním pojišťovnám, pokud tyto ústavy nevystačí s  přidělenými financemi. Původní záměry koaliční smlouvy se rozcházejí s realitou. Zdravotnictví mělo být více financováno z  daní, výsledkem je však pravý opak, neboť odpadnou například příspěvky z tabákové daně, které místo do zdravotního pojištění budou nově proudit přímo do státního rozpočtu. Ve zdravot-

roli sehrála i zpráva o údajném tajném setkání mezi Lepperem a  lídrem opoziční Občanské platformy Donaldem Tuskem. Tehdy bylo zřejmé, že už nefunguje Kaczyńského plán využít hlasů Sebeobrany pro realizaci svých reforem výměnou za okrajové vládní posty, ale přitom zamezit jejímu vlivu na citlivé věci typu zahraniční politiky. Ztrátu většiny chtěl Kaczyński řešit zahájením rozhovorů s lidovci, rivalem Sebeobrany na venkově, a výzvou k poslancům Sebeobrany ke změně stranických barev. Už na jaře, když vládní koalice vznikla, se mluvilo o tom, že Kaczyński zkusí „pohltit“ obě extremistická uskupení, která přibral do vlády. V případě Ligy polských rodin lze mluvit o  úspěchu – předčasné volby by zřejmě znamenaly její totální propad. Ale rozbití Sebeobrany ve stylu vabank nevyšlo podle představ: poslanecký klub opustilo méně poslanců, než bylo zapotřebí pro novou vládní většinu. Chystala se dlouhá zákulisní bitva o  získání dalších hlasů. A  právě tyto tahanice vedly k „Begergate“ a možná se staly hřebíkem do rakve vlády PiS...

Varšava po Budapešti Sám Kaczyński jakoukoli vinu odmítá: prý jde o  provokaci sil, kterým vadí projekt „obnovy státu“. Politici PiS tvrdí, že jejich kolega jen „zaznamenával“ požadavky Begerové a odmítl jí příslibit zrušení soudních rozsudků za falšovaní volebních listin, které mělo být prý „hlavním bodem provokace“. Říkají též, že videozáznam byl zveřejněn několik hodin před zahájením oficiálních rozhovorů s lidovci, které se potom neuskutečnily. Pravicová média poukazují na podobnost mezi „Begergate“

nictví se také měla zvýšit konkurenceschopnost, po několikaměsíční diskusi však byrokracie naopak posiluje. V návrhu je totiž vznik takzvaného centrálního fondu, kam budou zaměstnavatelé, zaměstnanci a  stát posílat všechny finance určené na zdravotnictví, a  zdravotním pojišťovnám budou vypláceny paušální částky na jednoho pojištěnce. „Tato reforma spojuje slabá místa modelu křesťanských demokratů s nevýhodami sociálnědemokratických plánů,“ charakterizoval situaci předseda rady poradců Bert Rürup. Kancléřka zatím drží situaci pevně v  rukou, není však jisté jak dlouho. Velká koalice vládne v historii Německa již počtvrté. Nejkratší z nich vydržela jen tři měsíce v době Výmarské republiky, velkokoaliční vláda Kurta Georga Kiesingera – až do loňska jediná v éře Spolkové republiky – zůstala u moci tři roky (1966–69). Udržení velké koalice po celé volební období by tedy bylo premiérou. Bára Procházková Autorka je šéfreportérkou Pražského deníku.

Q

a slavnou „noční změnou“ z roku 1992, kdy vládu premiéra Olszewského svrhla během jedné noci koalice prezidenta Wałęsy, liberálů a  postkomunistů kvůli pokusu o provedení lustrací. Současné události se dávají do souvislosti s tím, že 30. září měly být ukončeny práce na likvidaci vojenské rozvědky – podle PiS jednoho z hlavních pilířů oligarchického systému postkomunistického Polska. Tyto domněnky nemění nic na tom, že strana bratrů Kaczyńských utrpěla těžkou ránu. Jak píše Igor Janke v týdeníku Wprost: „Je pravděpodobné, že takové rozhovory politici vedli mnohokrát. Problém spočívá v tom, že lidé volili PiS právě proto, aby se už politika tímto způsobem nedělala.“ Šéfredaktor Rzeczpospolité Paweł Lisicki pak dodává, že krizí ideje čtvrté republiky je už to, že podpora pro ni se musí shánět u lidí, jako je poslankyně Begerová, nyní přezdívaná „polská Mata Hari“ a dříve známá spíše svými častými potížemi s justicí. Jak se bude situace dále vyvíjet, je nejasné. Zástupci PiS prohlásili, že pokud do nejbližšího zasedání Sejmu 6. října nevznikne vládní většina, návrh předčasných voleb podpoří. Hodně teď záleží na lidovcích: v průzkumech mají pod 4 %, ale k vládní nabídce PiS se stavějí zatím odmítavě. Sebeobrana navrhuje vznik přechodné vlády „národní jednoty“ všech opozičních stran v  čele s  Tuskem. Naopak Občanská platforma na okamžité rozpuštění Sejmu tlačí a chystá i mimoparlamentní akce „v ulicích“ – po Budapešti tak možná přijde řada na Varšavu. Maciej Ruczaj Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK.

Q

zahraničí 

RESPEKT 40  V  2.–8. říjen 2006

11

Účet pro Nasralláha

Hizballáh má aureolu vítěze nad Izraelem, ale před sebou víc problémů než dřív

H

asan Nasralláh, vůdce libanonského Hizballáhu, se stal v  celém regionu téměř mediální hvězdou. I střízlivé hlasy vyhlásily v polovině srpna, těsně po uzavření klidu zbraní, jeho hnutí za vítěze na body. Jak se jeho pozice jeví s odstupem? Je šíitský Hizballáh v sunnitském moři vojensky, vnitropoliticky či mezinárodně silnější než před válkou? Zajímá se o  to celý svět, vždyť jde o  jasné předpolí rovněž šíitského Íránu daleko na západ od jeho hranic. Zcela jednoznačnou odpověď ve stylu ano/ ne ale nezískáme.

Někomu bomby, někomu bar Podle mnoha názorů Hizballáh rozpoutal krizi v okamžiku, kdy se jeho postavení na domácí scéně začalo komplikovat. Pokud je to pravda, pak se mu podařilo odvrátit pozornost od své nestandardní pozice jediné ozbrojené frakce v Libanonu. Zatímco se totiž na počátku války proti Hizballáhu obracela se zlostí velká část libanonského veřejného mínění, během bojů se situace obrátila. Lidé na ulici proklínali izraelskou armádu bombardující infrastrukturu země a zpravodajové hlásili z terénu sbratření všech Libanonců. To ale byla spíše předčasná paušalizace. Nešíitští Libanonci mohou sice mít neradi Izrael, nicméně k Hizballáhu pociťují intimní nenávist – a naopak. To válka nezměnila, a určité procesy možná naopak posílila a urychlila. Ostatně tamní šíité jen tak nezapomenou, jak v době, kdy Izrael bombardoval jejich části Bejrútu, bary v ostatních částech metropole praskaly ve švech pod náporem veselících se Libanonců. Prozápadní premiér Fuád Siniora dnes veřejně říká, že „jakékoli kontakty s  Izraelem jsou vyloučeny“, a  používá tak vlastně rétoriku, kterou mu vnutila propaganda Hizballáhu. Je zajímavé představit si téhož protisyrského politika, jak by mluvil, kdyby se Izraeli podařilo Hizballáh zničit. Siniorův výrok, že „poslední válka ukázala, že Izraeli se nedá věřit“, by pak bylo možné s trochou škodolibosti číst jako stížnost nad izraelskou neschopností udělat něco, co je v zájmu obou – protisyrsky orientovaných Libanonců a Izraele. Právě když se na situaci podíváme z hlediska zájmů, pochopíme, že současná (údajná) aliance protisyrských křesťanů a sunnitů s šíitským Hiz-

balláhem je krkolomná a dlouhodobě neudržitelná. Dříve nebo později skončí konfliktem.

I Libanon má svého Fausta Jedním z  bodů sporu bude nový prezident, který se bude volit už příští rok. Podle libanonské ústavy jím má být maronitský křesťan, potenciálně tedy prozápadní politik. Na toto křeslo si nyní dělá zálusk Michel Aún. Tento bývalý generál kdysi vedl ozbrojené povstání proti syrské okupaci, poté strávil patnáct let v exilu. Nyní však, aby se dostal do prezidentského paláce v  Bejrútu, uzavřel faustovskou dohodu s Hizballáhem. Dnes je všeobecně považován za otevřeného agenta syrských zájmů v Libanonu. Pokud šíité, kteří tvoří nejsilnější voličský segment v Libanonu (asi 35 %), Aúna podpoří proti hlasům protisyrského bloku Saáda Harírího, vznikne třaskavá situace, která ukáže, jak hluboce je Libanon rozdělený. Harírímu a jeho spojencům totiž nic neleží na mysli více než udržet nezávislost země na Sýrii, které zas hodně záleží na návratu do míst, jež považuje víceméně za svá (zatím ani neotevřela v Bejrútu svou ambasádu). Jasná znamení konfliktu lze pozorovat už nyní. Siniorova vláda, na veřenosti posílená úspěšným dojednáním příměří a  také příchodem zahraničních jednotek (zatím asi 5000 mužů), otevřeně hovoří o prosazení státního monopolu na ozbrojené násilí. V praxi to znamená odzbrojení Hizballáhu s podtextem obvinění této organizace z rozpoutání války. V  téže době Hasan Nasralláh na veřejném shromáždění volal po odstoupení kabinetu. V televizi Al-Džazíra také obvinil Siniorovu vládu z „kolaborace“ s Izraelem i USA a označil ji za viníka stovek libanonských obětí. Takto otevřený, byť i jen slovní konflikt by byl před válkou nemyslitelný a ukazuje, že se přes léto přece jen cosi změnilo. Nasralláh se zatím dovolává patriotismu a tvrdí, že zbraní se nevzdá v zájmu celé země. Z dlouhodobého hlediska se bude muset Hizballáh odzbrojit – bude-li toho schopen. V opačném případě se začnou znovu vyzbrojovat ostatní skupiny a Libanon zařadí zpátečku do dob občanské války. I  v  Libanonu je prostor pro překvapení: možná, že šíité nejsou tak jednotní, jak se to dnes jeví. Možná, že některým šíitům začne spojování jejich komunity s  Teheránem a  jeho vlastními mocen-

skými ambicemi vadit. Dnes totiž dostávají 12 tisíc dolarů za každý válkou zničený dům, ale jednou jim dojde, že o stavení vůbec nemuseli přijít, anebo z Teheránu přestanou chodit peníze.

Co podnikne UNIFIL V zahraničí je Hizballáh vnímán především jako „ozbrojená pěst“ šíitů. Schopnost této milice odolávat izraelskému náporu vyvolala v muslimském světě uznání. Hizballáh nepochybně zaznamenal nečekaný vojenský úspěch, ale i  zde je situace komplikovanější. Podle současných odhadů ztratil 500 až 900 mužů (Izraelci údajně znají jména a adresy 440 z nich), ale ztráty několika set bojovníků nejsou v situaci, kdy má Hizballáh podporu statisíců obyvatel jižního Libanonu, příliš podstatné. Důležitější je, zda se Hizballáhu podaří jeho vítězství na body přetavit do nějakého reálného zisku. Za potlesk davu v Gaze nebo Kerbale nebo i jižním Bejrútu si totiž nic nekoupí. Hizballáh za války přišel o  podstatnou část svého arzenálu, podle korespondenta UPI Joshuy Brillianta mu bude trvat nejméně dva roky, než ho obnoví. Přišel také o velkou část své schopnosti překvapit nepřítele, Izrael se z letošního léta jistě důkladně poučí. Tím, že Nasralláh odkryl karty, ztratil část hodnoty pro své patrony. Írán utratil jednu až dvě miliardy dolarů za výcvik a výzbroj jednotek, které možná nebudou akceschopné, až je bude třeba potřebovat pro vyvolání mezinárodní krize při případném americkém útoku na svá jaderná zařízení. A  Sýrie už dostala políček do tváře, když německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier zrušil svou cestu do Damašku. Izraelcům se také může podařit přiškrtit dodávky pokročilých ruských zbraní Sýrii, protože ty se prokazatelně dostaly – navzdory ujišťování Moskvy – do rukou Hizballáhu. A  konečně je tu možná největší neúspěch, jehož význam se teprve začne výrazněji projevovat. Hizballáh do oblasti, kterou dosud ovládal jen on, vpustil libanonskou armádu a  mezinárodní jednotky. Nasralláh přítomnost těchto jednotek nejdříve vítal, možná proto, že byl u konce svých sil. Dnes ho mezinárodní jednotky znervózňují více, než kdokoli čekal. V  polovině září prohlásil, že UNIFIL chápe výhradně jako jednotky „na ochranu Libanonu před Izraelem“ a zabrání tomu, aby

se staly nástrojem „upadání jeho vlasti do závislosti na zahraničí“. Jistě ví, o  čem mluví. I  když s  vracejícími se uprchlíky přišly do jižního Libanonu tisíce bojovníků, je jasné, že jejich manévrovací prostor se silně zúžil. Velitel UNIFIL, francouzský generál Alain Pellegrini, nás zatím nechává hádat, co jeho muži vlastně budou v bývalém „Hizballáhlandu“ dělat. Během několika dní dokázal tvrdit, že „odzbrojení Hizballáhu je vnitrolibanonská záležitost“, ale také naznačil, že „pokud libanonská armáda nedokáže splnit své úkoly, zhostí se své zodpovědnosti sil OSN“. Problém spočívá v tom, že i kdyby se jednotky OSN snažily Hizballáh odzbrojit, jsou závislé na spolupráci se současnou vládou. A v té sedí i zástupci Hizballáhu, jehož poslanci už pohrozili, že svou podporu kabinetu stáhnou. Jan Fingerland, Jeruzalém Autor je politolog zaměřený na Blízký východ.

Q

Co dal Thajcům květinový puč Ať bude vládnout armáda, nebo zvolení politici, země musí řešit islámský problém na jihu. Tak zní poselství převratu i pro cestovní kanceláře. „Armáda je dobrá, žádné nebezpečí od ní nehrozí,“ zní z thajských médií. Slova plná chvály na pučisty se nesou i z jemných úst bývalé královny krásy Tchavinan Kchongkran, která v  roce 1987 zvítězila v soutěži Miss Asie. Generál Sonti a jeho věrní se snaží co nejvíce „změkčit“ skutečnost, že ač netekla krev, k moci se dostali s použitím zbraní, a využívají i služeb někdejší korunované krásky.

Vojáci, usmívejte se Zpočátku sice mnozí obyvatelé Bangkoku vyjadřovali vojákům podporu, nosili jim jídlo a pití, dávali růže, na tanky věšeli žluté mašle. Fotoaparáty turistů cvakaly ostošest. Postupně ale přichází vystřízlivění, negativní reakce USA, Evropské unie i Austrálie dělají své, proto se armáda snaží představit v co nejlepším světle, proto nové rozkazy přikazující mužům a ženám ve zbrani usmívat se na kolemjdoucí. Thajsko je přece označováno za „zemi úsměvů“. I přes snahu o  co nejlepší dojem se ale stále častěji ozývají opoziční hlasy. „Neexistují základní svobody, tedy svoboda tisku, vyjadřování a shromažďování, a  to je nutné si uvědomit. Mohou dělat, co chtějí, v království přesto vládne vojenský režim, který nikdo nevolil,“ říká Ji Ungpakorn, který pomáhal zakládat sdružení Síť proti převratu. Obavy o další vývoj zaznívají hlavně z Bangkoku, a to i z úst členů junty. Několikrát se objevilo varování kvůli návratu sesazeného premiéra Tchaksi-

na Šinavatry vzhledem k možným střetům mezi jeho příznivci a odpůrci. Jeho pozice totiž zůstává i nadále silná, zejména na severovýchodě Thajska. Stačí ale vyjet z metropole směrem na Pattayu a za sebou necháte nejen rušné velkoměsto, ale i vojáky a tanky v ulicích. „Pro mne je důležitý úlovek, abych nakrmil rodinu. A pak turisté, aby dál jezdili, jsou pro nás hlavním zdrojem příjmů,“ říká rybář Rangsan z ostrova Phi Phi, který byl zničen vlnou tsunami před dvěma lety. Hoteliér z letoviska Patong Beach na Phuketu, 52letý Phraisong, ale bere v  úvahu i  převrat. Zažil měnovou krizi v  roce 1997 a  nechce, aby se něco podobného opakovalo. Washington totiž Bangkoku pohrozil, že bez rychlého návratu k demokracii přeruší dodávky pomoci. Ta je ale převážně vojenského charakteru, protože Thajsko patří k hlavním spojencům USA v boji proti terorismu. Většina Thajců proto na konci minulého týdne s ulehčením přivítala oznámení vojenské rady, že vybrala nového dočasného premiéra, 62letého Surayuda Chulanonta, který má zemi vést do října 2007, kdy se mají konat řádné volby. Generál ve výslužbě Surayud je blízkým poradcem krále a ten je pro Thajce nedotknutelný.

Aby bylo koho hlídat Mnohem větší problémy ale může přinést pokračující nestabilní situace v jižních provinciích na hrani-

Byl jsem v zemi úsměvů – viděl jsem pláže, chrámy i převrat. foto profimedia.cz / afp

ci s Malajsií. Ozbrojený boj islámských separatistů z Fronty za osvobození Pattani pokračuje, a nezačne-li jednání mezi povstalci a vládou, může se celý konflikt změnit v čistě náboženskou svatou válku. Sesazený premiér Tchaksin rozhovory odmítal a prosazoval politiku tvrdé ruky. Nakonec skončil v  exilu v  Londýně, podobně jako už léta žije ve Švédsku i vůdce Fronty za osvobození Pattani Lukman Lima. O jižním Thajsku ale stále více uvažují džihádisté operující v Iráku, Afghánistánu nebo v Indonésii. Thajsko dosud bylo teroristických útoků ve jménu víry víceméně ušetřeno, i když zabíjení učitelů a buddhistických mnichů separatisty z Fronty za osvobození Pattani nese znaky taktiky používané radikálními islamisty na jihu Filipín. Navíc Thajsko dosud využívali příslušníci mezinárod-

ních teroristických organizací, zejména Džama’a Islamíja, jako své zázemí, kde mohli v klidu odpočívat, získávat falešné doklady i  plánovat útoky. Právě v Thajsku byl také před třemi lety zadržen operační šéf Džama’y Islamíje Hambali, jenž nyní patří k  nejprominentnějším vězňům na americkém Guantánamu. Ať už tedy armáda předá moc demokraticky zvoleným politikům, nebo bude vládnout dál, důležité bude právě řešení islámského problému na jihu. Turisté si sice už na vojáky hlídající jednotlivá letoviska zvykli, mohlo by se ale stát, že v budoucnu nebudou mít příslušníci ozbrojených sil koho hlídat. Robert Mikoláš, Bangkok Autor je zpravodajem ČRo pro Čínu a východní Asii.Q

12  Svět kolem / O KOM SE MLUVÍ

S

ice jen časová shoda okolností, ale užitečná pro názorné srovnání. Právě v  době, kdy u  nás vypršel dvouletý disciplinární trest Ivanu Horníkovi a  korupčník zvěčnělý mezi fotbalovými bafuňáři, policejními odposlechy i na divadelních prknech nastoupil jako poradce prezidenta klubu Jaroslava Starky do Marily Příbram, se v USA nebývale natvrdo řeší jiný případ související se sportem, tentokrát s  dopingem. Nejde v  něm ani o  přistižené sportovce, ani o  dopadené dealery, nýbrž o  novináře, kteří zveřejnili tzv. kauzu Balco. Tak se jmenuje labo-

Ivánku, kamaráde, bacha na USA

Williams a Fainaru-Wada: nevyměknou-li, půjdou sedět. foto profimedia.cz ratoř, která vyvinula a  distribuovala anabolické steroidy proniknuvší mezi špičky amerického sportu. A federální soud v San Francisku se rozhodl poslat za mříže dva reportéry deníku San Francisco Chronicle za to, že odmítají prozradit své zdroje, které je k rozklíčování případu přivedly. Horník nakonec ve středu vyfasoval pravomocně soudní podmínku (sedm měsíců na pět let) a  desetiletý zákaz činnosti, ale trvalo to — a  navíc soudní distanc stejně obešel: bude pracovat jako Starkův „osobní poradce“. Naproti tomu v USA je ještě v živé paměti případ Judith Millerové. Tato bývalá členka redakčního týmu New York Times si loni musela odsedět tři měsíce ve vězení, když nechtěla prozradit zdroj týkající se kauzy Valerie Plameové (prozrazení agentky CIA, což je v USA federální zločin) – a to nitky skandálu sahaly až do Bílého domu! Lance Williams a Mark Fainaru-Wada ze SF Chronicle jsou na tom hůře. Hrozí jim 1,5 roku za to, že odmítají prozradit zdroj vedoucí k sérii jejich článků v roce 2004. Ty „prolákly“ vrcholové sportovce včetně baseballové hvězdy Barryho Bondse. Od té doby se v této souvislosti ocitlo za mřížemi již pět osob z  dopingové branže, dotyční sportovci jsou vyšetřováni v rámci svých profesních svazů a  baseballová liga MLB zpřísnila příslušné normy. Nyní však hrozí vězení i  těm, bez nichž by případ nevyšel na světlo – pokud je nespasí odvolací soud. Své články totiž sestavili na podkladech z  přepisů utajených svědectví před federální porotou. A v systému nezávislé justice pranic nepomůže prohlášení prezidenta Bushe, že oba novináři prospěli veřejnosti. Jistě, kauzy Horník a Balco vůbec nelze házet do jednoho pytle. Nicméně se čím dál zřetelněji ukazuje, jakou závažnost ty či ony státy, společnosti a justiční systémy přikládají podvodům i  jejich vyšetřování, které se týkají „pouhého sportu“. Ilustrativní je už skutečnost, že Lidové noviny, které tuzemské čtenáře o americkém případu ve skvělém článku informovaly, ho zařadily do sportovní rubriky, ačkoli jde o  problém neskonale širší, doslova civilizační. Ještě že nejsem v  USA, může si říkat Ivan Horník u vědomí skutečnosti, že osobní trenér největší baseballové hvězdy už podruhé „bručí“. Jenže i tahle mince má dvě strany. Ještě že nejsem v USA, může si říkat také Petr Čtvrtníček, který scénář své hry postavil na záznamech vynesených ne zcela košer způsobem rovněž přes novináře. Ocenil by, kdyby šlo opravdu do tuhého, český sportumilovný prezident jejich službu veřejnosti? To je otázka pro zdejší společenskou debatu. Zbyněk Petráček

2.–8. říjen 2006  V  RESPEKT 40

Vůdce davu Toroczkai

Radikální maďarští národovci nahrávají konzervativní pravici

Z

áběry demonstrantů z Budapešti obletěly celý svět. Během dnů se však mezi občany právem naštvanými volební lží premiéra Ference Gyurcsánye prosadily hlasy protisystémové krajní pravice. Jedním z lídrů již řídnoucího davu je László Toroczkai, předseda Mládežnického hnutí 64 žup. Právě on 18. září večer dovedl protestující lidi od parlamentu před nedalekou a  vzápětí poničenou budovu televize. Ta se provinila pouze tím, že o něco dříve odmítla odvysílat petici, kterou Toroczkai přinesl. Toroczkai se nedávno zviditelnil i  v  českých médiích, když jeho hnutí uspořádalo demonstraci před slovenským velvyslanectvím v Budapešti na protest proti násilí údajně páchanému na Slovensku na tamních Maďarech. Podobný protest plánovali v  polovině září i  v  Bratislavě. Když ho tamní městský úřad zakázal, přišel Toroczkai na místo setkání sám. Vyšlo mu to. Slovenská policie ho celkem zbytečně zatkla a  na pět let vypověděla ze země. Přidala další kamínek do pečlivě pěstované image mučedníka, nespravedlivě stíhaného za statečný boj se zavilými nepřáteli maďarského národa. Byť je Toroczkai sám o sobě nevýznamná figura, stojí za bližší pohled. Jeho dosavadní životní pouť je podle vlastní biografie na webových stránkách hnutí ukázkovým příběhem, sociologickým průřezem osudů mnoha duchovních kolegů. Jeho názory jsou zase celkem výstižným chorobopisem maďarského pravicového extremismu.

Co slýchával doma Náš mladý muž se narodil v roce 1978 v Szegedu na jihu Maďarska. Szeged ležící u hranic se Srbskem je tradičně považován za konzervativní, národovecké město, které tvrdě doplatilo na nové hranice ustavené po první světové válce. Dlouho druhé největší město Uher přišlo o část svého přirozeného ekonomického zázemí a stalo se zapadákovem. Místem, kde železniční koleje končí – tam, kde dříve pokračovaly, roste jenom plevel. Toroczkaiovo původní příjmení znělo Tóth, což je také paradoxní. Tót je starý maďarský název pro Slováky, který má dnes jednoznačně hanlivou příchuť a v extremistických textech se jako synonymum pro Slováky hojně používá. Jméno si změnil v  osmnácti, když vstoupil do veřejného života a začal psát do novin. Nové příjmení si zvolil podle sedmihradského města Torockó (Rimetea v dnešním Rumunsku), odkud pochází rodina jeho matky, kterou měli Rumuni údajně vystěhovat. V dětství prý na něho měl velký vliv dědeček, narozený ve Vojvodině patřící dnes k Srbsku. Ten působil v meziválečné době jako četník a za druhé světové války se účastnil znovuobsazení převážně Maďary obydlených částí Sedmihradska a Srbska. Na východní frontě bojoval proti bolševikům a získal vyznamenání. Četníci s podobnou minulostí byli za komunistického režimu pravidelně perzekvováni. Někteří i  právem, vzhledem k  mnoha neslavným kapitolám četnictva horthyovské éry včetně příkladné spolupráce s  nacisty při deportaci Židů do vyhlazovacích táborů. O  Toroczkaiově dědečkovi nic bližšího nevíme, podobné místo původu a  rodinné zázemí včetně toho, co mohl doma slýchávat, je však pro radikálního maďarského národovce dosti typické.

Život je stálý boj Stejně vypadá i  pokračování. Nějakou dobu je Toroczkai členem Strany maďarské spravedlnosti a života (MIÉP) dlouholetého vůdce krajní pravice, spisovatele Istvána Csurky. Neúspěšně za ni kandiduje do parlamentu, úspěšně do szegedského městského zastupitelstva. Novinařit začíná v týdeníku Csurkovy strany. Po několika letech Csurku, podobně jako většina jeho souputníků, opouští. Stárnoucí vůdce je v očích mladší generace stále více jenom tlachal, neschopný získat pro své cíle širší společen-

skou podporu, tudíž je i uskutečnit a přivést své přívržence k moci. Nová generace neodmítá pouze Csurkovy autoritářské způsoby vedení strany. Prosazuje i  poněkud kultivovanější vystupování, které by demokratické a umírněné pravici umožnilo s nimi spolupracovat. Například upuštění od více či méně zjevného antisemitismu, který pevně patří do výbavy maďarské krajní pravice. Neznamená to jiné názory, jenom jiné prostředky k jejich prosazení. V roce 1998 se Toroczkai stěhuje do Budapešti. Jako novinář pak procestuje válkou poznamenanou Jugoslávii a  Kosovo. O  svých příhodách referuje v knize s „autobiografickými prvky“ Župník na krvavé cestě. Podle vlastní upoutávky v ní prozrazuje „šokující tajemství, zatím nezveřejněné politické zákulisní hry“. „Můj život je permanentní boj… Mou cestu provázely vraždy, boj, nebezpečí, vyhnanství, lži a trnitou ji učinily tajné služby nejméně čtyř států. V některých případech mě mlátili Srbové a stalo se, že jsem úder vrátil… Očerňovali mě, zradili a ponížili. Během boje jsem však nalézal stále více druhů a bratrů a nakonec na troskách jednoho národa vzniklo nové Hnutí. Tato kniha pojednává o této někdy duševní, jindy fyzické válce a  o  tomto zrození,“ vyznává se Toroczkai. Tato slova jsou opět celkem přesným obrazem myšlenkového světa radikálních – nejenom maďarských – extrémních nacionalistů. Charakterizuje ho černobílé, mytizující a  zároveň silně militantní vidění a  pevně zakořeněný pocit ublíženosti, přecházející do komplexu mučednictví. Jméno Toroczkaiova hnutí vychází ze správního členění někdejšího Uherska, jehož území se před svým zánikem, zpečetěným trianonským mírem z  roku 1920, dělilo na 63 žup a město Fiume (dnešní Rijeka na chorvatském břehu Jadranu). A  to už jsme u  hlavního kořenu problému. Klíčovým pojmem tohoto vidění světa je Trianon. Rozbití tisíciletého státu a  rozdělení národa je negativním vyvrcholením jeho dosavadních dějin, koncem zlatého věku a  počátkem temna. Podle radikálnějších

dokonce alfou a  omegou dějin celého světa. Jedna z  uctívaných postav extremistů, místopředseda Strany maďarské koalice na Slovensku Miklós Duray, označil Trianon za příčinu holocaustu i  blízkovýchodního konfliktu, prapůvodce komunismu i nacismu. Za Trianonem podle něho v  konečném důsledku stojí snaha sionistů o  vytvoření židovského státu v  Palestině. K tomu totiž potřebovali oslabit Německo a rozbít Rakousko-Uhersko i osmanskou říši.

Hranice je možné změnit Toroczkaiovo hnutí je právem označované za iredentistické, nevzdává se totiž naděje, že je možné hranice ve střední Evropě změnit a  Maďary sjednotit nejenom duchovně, ale i fyzicky, státoprávně. V souladu s novou taktikou to ale neříká otevřeně, nemluvě o  tom, že si jeho představitelé uvědomují možnost právních postihů za příliš upřímné výroky. Stanovy hnutí například mluví jen o  „uplatnění práva na sebeurčení Maďarů žijících v Karpatské kotlině“. To však na akcích hnutí provází skandování iredentistických hesel pocházejících ještě z meziválečného období a hluboké opovržení pro sousední národy. „Oslavovali teď nevím kolikáté, snad patnácté výročí své ústavy, tak staré dějiny to oni mají,“ říkal Toroczkai na demonstraci před slovenskou ambasádou za souhlasného smíchu asi dvou set přívrženců. O  teritoriích sousedních států, patřících v minulosti k Uhrám, se stále mluví jako o odtržených územích a o sousedních národech jako o uzurpátorech. Příznivců krajní pravice je podle odhadů v Maďarsku jenom asi 5 %. Představují však velice rozvětvenou a  různorodou subkulturu se sítí časopisů, rozhlasových i  kabelových televizních stanic, vydavatelství, spolků a internetových stránek. Přesto by byl jejich význam okrajový, kdyby nebyli tak dobře organizovaní a mobilizovatelní. Třeba pro demonstrace podobného typu, jaké probíhaly v Budapešti. Tím se dostáváme k dalšímu důležitému bodu. Krajní pravice získává na významu hlavně tím, že je z  politických důvodů trpěna a  zároveň legitimizována pravicí umírněnou, především národně konzervativní stranou Fidesz expremiéra Viktora Orbána. Problém maďarské pravice totiž spočívá v tom, že neexistuje jasný předěl mezi ní a extremisty. Místo toho funguje široká šedá zóna osob, médií a organizací, které sdílejí jenom část názorů krajní pravice, nebo je považují za mnohem radikálnější a  přehnané vyjádření názorů vlastních. Demokratická pravice chce získat ve volbách i  hlasy extremistických voličů a  zároveň využívat jejich aktivní a  vždy lehce mobilizovatelnou masu k nátlaku na své politické protivníky. Proto často toleruje jejich excesy. Právě teď se to projevuje nejenom ve vyjádřeních politiků Fideszu, kteří dav před parlamentem ubezpečují o  svých sympatiích a  zároveň naznačují, že i za útokem na televizi stáli provokatéři vládních stran. Zjevné je to i ve stranických médiích Fideszu, například ve zpravodajské televizi HÍR TV či deníku Magyar Nemzet. Tato média nedokázala po zahájení demonstrací skrývat své nadšení a  nekriticky přebírala tvrzení demonstrantů, že země zažívá novou revoluci srovnatelnou s rokem 1956. Petr Morvay Autor působí v slovenském deníku SME.

Q

László Toroczkai Narodil se 10. března 1978 v Szegedu jako László Tóth, jeho předkové pocházejí ze Sedmihradska (dnešní Rumunsko) a Vojvodiny (dnešní Srbsko), je ženatý; 1997 – začíná působit v různých extrémně pravicových médiích a dálkově studovat komunikaci na univerzitě v Szegedu; 1998 – za krajní pravici členem městského zastupitelstva Szegedu, v době Orbánovy vlády byl kurátorem veřejné nadace, která z peněz maďarského rozpočtu i EU podporovala demokratickou opozici v Srbsku; 2001 – na samotě u Szegedu zakládá Mládežnické hnutí 64 žup.

téma 

RESPEKT 40  V  2.–8. říjen 2006

13

Taky český úděl, ale v trochu jiném světle. foto bohdan holomíček / fotoplus

Nečekat, co udělají oni

Příběh jednoho podpisu, který změnil Československo

Následující řádky podávají stručný návod k tomu, jak se může člověk proměnit z celkem nenápadného umělce a bohéma v nejdůležitější osobnost své země, v tvůrce jejích dějin a svobody. Muž, který tu tajemnou proměnu podstoupil, se právě dožívá sedmdesáti let.

Z

ačátek července roku 1968. Dvaatřicetiletý Václav Havel má na svém kontě několik mezinárodně úspěšných divadelních her, pověst prvotřídního divadelního publicisty a  taky skvělého kumpána do kavárenských debat o  všem možném. Éra odstrkovaného dítěte z  milionářské rodiny, laboranta a  kulisáka, zdá se, pomalu končí. Nedávno se vrátil z Ameriky, na stole má nabídku na stáže v západní Evropě. Teď ale stojí na hradní recepci, kde si chtějí straničtí bossové poklábosit se spisovateli. V ruce drží sklenici s koňakem a vykládá davy zbožňovanému Alexandru Dubčekovi, co by měl rozhodně udělat: zbavit se iluzí o Kremlu, nebýt v defenzivě, povolit sociální demokracii, nedělat těžkosti propuštěným politickým vězňům, a hlavně pořád nepacifikovat veřejnost ve snaze, že mu to u Rusů nějak pomůže. Dubček pozorně naslouchá, občas se sám na něco zeptá a  na Havla to dělá dojem. „Z  mých rad si, pravda, moc nevzal, ale tím, že se se mnou vůbec bavil, si mne zcela získal,“ prohlásil později Havel. Ještě pár týdnů po recepci bude ale na rozdíl od řady svých blízkých přátel a manželky Olgy věřit, že Dubček je schopen povolit skutečnou demokracii. „V žádném centru politického dění jsem tehdy nebyl,“ vzpomíná Havel v  knize Dálkový výslech Karla Hvížďaly. „Na jaře ’68 jsem hlavně cestoval, protože jsem poprvé dostal pas.“ Krátce předtím stačil uveřejnit článek Na téma opozice, kde navrhoval založení opoziční demokratické strany, sám si za to ale později šel na nervy: „Něco takového má navrhovat jen ten, kdo skutečně chce stranu založit – a to já přirozeně nechtěl. Jako spisovatel jsem svou roli viděl v tom, že jsem svědkem doby. Nemínil jsem se stát politikem, tím, kdo organizuje zlepšení světa.“ Na své okolí ale Havel v  době pražského jara působil jinak. „Byl od začátku zaujat veřejným děním a  chodil na veřejná shromáždění. Diskutoval s politiky, přestože jsme se s ním hádali, že to nemá smysl. Byli to přece pořád komunis-

té,“ vzpomíná jeho přítel sochař Jan Koblasa. Sám nevěřil, že se socialismus dá nějak „opravit“ a nevěřil tomu ani Havel, ale prostě nebyl typ, který čeká doma na inspiraci. Potřeboval veřejně žít a  navíc ho jako spisovatele bavila neschopnost tehdejších byrokratů komunikovat normální lidskou řečí. Jenže něco jiného bylo psát absurdní hry inspirované nakažlivou zabedněností komunistické elity a něco jiného pokoušet se s ní o normální dialog. „I Olga byla tehdy proti,“ vzpomíná Koblasa. „Říkala mu, že s komunisty vůbec nemá smysl mluvit a že má raději dělat něco pořádného.“

Havel proti Kunderovi Jednadvacátý srpen ’68 zastihl Havla v  Liberci, kam odjel s  hercem Janem Třískou na jakousi kamarádskou pitku. Po příjezdu tanků ale rychle vystřízlivěli: obsadili místní rozhlasové studio a vysílali odtud návody na pasivní rezistenci. Instruktážní a často patetické texty vyzývaly posluchače, aby odstraňovali ze silnic směrovky, pomáhali udržovat provoz nemocnic, bojkotovali všechno, co po nich okupanti budou chtít. Tyhle texty Havel dodnes považuje za vlastní a zařadil je do svých sebraných spisů, přestože je vysílal jménem libereckých úředníků. Některé jsou pro něj typické: „Vyzýváme k péči o to, aby si všechny nápisy, plakáty a transparenty určené okupantům udržely vtip a noblesu, kterou až dosud měly, a aby se mezi nimi neobjevovaly takové, které by nebyly v  souladu s  naší morální převahou nad okupanty.“ Některé překvapí: „Všechny občany, kteří se dali do služeb okupantům, chápejte jako zrádce, oznamujte jejich jména na vývěskách, mařte jejich poslání a  varujte před nimi spoluobčany. Pracovníci veřejné a  státní bezpečnosti, prokuratur a soudů nechť na ně vydávají zatykače, pokoušejí se je zajistit, vznášejí na ně žaloby pro vlastizradu a odsuzují je.“ Text z 26. srpna 1968 je reakcí na okupaci, která v Liberci probíhala drsněji než jinde: v  prvních dnech tu Rusové zanechali 45 raněných a 9 mrtvých.

Na podzim 1968 odřekl Havel měsíční stipendium v  Itálii a  strávil několik měsíců hlavně diskusemi. „Zdůrazňoval jsem, že každý ústupek vede jen k dalším ústupkům a že není kam couvat, protože za zády máme jen propast,“ vzpomínal později. Koncem roku začali politici mluvit o  „reálném východisku“ a  přesvědčovat lidi, že radikální odpor proti okupaci by mohl mít „nedozírné následky“, například připojení k Sovětskému svazu. V prosinci Havel publikuje text s názvem Falešné dilema. Politici podle něj nemají právo proměňovat občany v rukojmí, aby se sami zachránili. „Nedělit se s politiky o jejich starosti, nesnažit se je chápat a vžívat se do jejich situace, ale žádat je, aby se oni pokusili chápat nás. Nepřistoupit na to, že jsou tu nějaké ,objektivní podmínky‘. A činit politiky odpovědnými za to, jak na své podmínky reagujeme my.“ Tak jasné, srozumitelné pojmenování „problému“ tehdy nedokázal nikdo a mladý Havel se pomalu, ale jistě dostává do pozice člověka, který svým politickým myšlením a schopností jasně formulovat jako by ani nepatřil do poststalinské východní Evropy. Zcela přelomový je v tomto směru ale až další Havlův důležitý text – polemika s Milanem Kunderou. Dramatické pookupační atmosféře plné patosu, romantiky a  velkých slov se nedovedl ubránit ani Kundera a  v  eseji Český úděl vyzdvihuje „národní české kvality“. Přitom prohlašuje, že Češi díky pražskému jaru stanuli „ve středu světových dějin“, protože poprvé usilovali o  socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova. Havel ve své brilantní a taky tvrdé odpovědi mimo jiné namítá: „Budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova a zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se ničím jiným než samolibými šmoky směšnými svým provinciálním mesianismem.“ Dodnes živá polemika Havla a Kundery vystihuje ducha doby, kdy se lidé před pádem do propasti normalizace posilovali aspoň sebeoslavný-

14   téma

2.–8. říjen 2006  V  RESPEKT 40

Kolikátý že se píše rok? (Sešlost spisovatelů na Hrádečku.) foto bohdan holomíček / fotoplus mi projevy. Havlova střízlivá námitka, že na svobodě tisku a na životě bez tajné policie není nic nového, revolučního ani obdivuhodného, protože tak to má normálně být, působila v  patetické atmosféře jako rouhání. Československá společnost nežila už třicet let normálním životem, vždycky tu byl nějaký nepřítel, vždycky bylo nějaké „oni“ a „my“. Ve společnosti rozdělené na okupanty a oběti, na komunisty a nekomunisty začal Havel nenápadně a s narůstajícím důrazem razit revoluční názor, že vůbec nejde o  ideologii, ale o kvalitu obyčejného jedinečného lidského života, kterému mají společenské struktury sloužit a ne ho ovládat. Takové přirozené společenské instituce ale musejí mít přirozený základ – a ten tu chyběl. Necelý rok po okupaci zkouší Havel na Dubčeka zapůsobit znovu. Píše mu dopis s výzvou, aby si udržel morální kredit, otevřeně lidem řekl, jaká je situace (zvítězil okupant) a  se ctí odstoupil. Jinými slovy, pokud už nedokázal změnit Československo, dokáže si aspoň formálně stát za svým. Dubček neposlechl, psychicky se zhroutil a  tři dny po 21. srpnu 1969 z  pozice předsedy parlamentu podepisuje tzv. Zákonné opatření číslo 99, v  němž nový komunistický boss a  skutečný vládce země Gustáv Husák vytyčil kurz do budoucna. Za účast na demonstracích měly být tvrdé tresty, stejně jako za pobuřování a „hanobení státu“. Kvůli rychlejšímu zúčtování s nespokojenci se zkracovalo trestní řízení, na tři týdny se naopak prodloužila doba, po kterou je možné držet člověka za mřížemi bez sdělení obvinění. Mocný nástroj měl nejen pacifikovat buřiče, ale předznamenával také éru konečného zúčtování s  nimi – brzy poté začaly čistky ve všech sférách veřejného a profesního života, od strany samotné přes vysoké školy, umělecké svazy, média až po úřady a  fabriky. Podle historiků připravila nastupující normalizace o práci (nebo je v ní vážně diskriminovala) sedm set padesát tisíc lidí. Václav Havel to měl okusit mezi prvními.

prohlášení Deset bodů, odsuzující nastupující normalizaci. Byl obviněn z  podvracení republiky. V nevyzpytatelné době, která se učila trestat neposlušné selektivně a  podle tajemné vnitřní logiky, měl tentokrát štěstí: po roce „vyšetřování“ bylo stíhání odloženo. Když ale v  zimě připravil k  vydání sborník literárních textů osmnácti autorů s  názvem Podoby 2, šla kniha do stoupy a  všech osmnáct autorů bylo okamžitě zakázáno. V  roce 1970 už o  Havlovi vycházely pomlouvačné články v Rudém právu, byl zostouzen v rozhlase a televizi. Jeho nová hra Spiklenci, pojednávající o imaginární revoluci, která skončí vítězstvím diktátora, se nesměla hrát, stejně jako žádná další. Ředitel Divadla Na zábradlí, kde se Havel v  60. letech proslavil, mu zakázal vstup do budovy, osazenstvo českých věznic dostalo za úkol jeho jméno (jako mnoho dalších) vystříhat z čítanek. Českou společnost v čase čistek ovládl strach a Havel stále častěji zakoušel, jaké to je, když před ním staří známí přecházejí na druhý chodník, aby je náhodou ve společnosti zakázaného spisovatele neviděl nějaký udavač, což by mohlo ohrozit křehké kariérní jistoty. Začal se stranit společnosti a časem se rozhodl pro odchod z metropole. „Prahu jsem opustil definitivně ve chvíli, kdy jsem zjistil, že tam nemám co dělat, že tam totiž nemohu nijak působit v oblasti svého povolání, kvalifikace,“ vysvětloval o pět let později na své chalupě na Hrádečku pro samizdatovou knihu rozhovorů svému příteli Jiřímu Ledererovi. „Další věcí, která na to asi měla vliv, je politický apartheid. V Praze se s ním člověk na každém kroku setkává, stále aby trávil čas úvahami, komu uškodí a komu ne, když ho navštíví. Stále aby se člověk zanášel tak hloupými problémy, jak ke komu se může hlásit a ke komu se hlásit nemá, kam může přijít a kam by raději chodit neměl, aby z  toho někdo nebyl nervózní nebo aby z  toho někdo neměl popotahování.“

Na venkov Přestěhováním na chalupu v  Podkrkonoší se zakázaný dramatik v  podstatě stahuje z  veřejného života, i  když ani teď nevynechá jedinou příležitost podepsat petici za propuštění politických vězňů. Začátkem 70. let se odehrají dva velké procesy: jednak s  tzv. revoluční mládeží (Petr Uhl a spol.) a zadruhé s lidmi kolem Jaroslava Šabaty (za to, že před volbami roznášeli letáky s informacemi, že účast ve fraškovitých, manifestačních volbách s  jedinou povolenou kandidátkou není povinná). Nutno ale dodat, že Havel ani po angažmá kolem okupace ještě zdaleka nebyl nejvýraznější postavou mezi oponenty režimu. „Tehdy měli lidé v paměti hlavně osobnosti spojené s  reformním komunismem 60. let, jako byl třeba bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek,“ říká bývalý disident a šéf knihovny Libri Prohibiti Jiří Gruntorád. „Také od autora 2000 slov Ludvíka Vaculíka se čekalo, že by se mohl hodně angažovat. V případě Havla nebyla očekávání tak velká.“ Právě odchodem z Prahy na venkov si ale dramatik připravil půdu pro to stát se budoucím lídrem opozice. Chalupa na Hrádečku u  Trutnova se stala oblíbenou destinací pražské kulturní bohémy už v polovině 60. let. Vytížený dramatik tehdy zjistil, že na psaní potřebuje klid a přítel kulisák ze Zábradlí Andrej Krob ho vzal na svou chalupu. Havlovi se na Hrádečku zalíbilo a  brzy se mu podařilo koupit sousední dům. Zařizoval ho s pomocí výtvarníka Libora Fáry tak, aby co nejvíc respektoval původní duch sudetského stavení. Fára přidal navrch několik vlastních nápadů, například ze starých zemědělských pluhů sestavil na zahradě sochu a  obarvil ji nažluto. „Václav měl rád, když tam jezdili lidé různých názorů, měl velký dar je spojovat,“ vzpomíná na dýchánky na Hrádečku Fárova žena, kunsthistorička Anna. „My jsem tam třeba vozili dva

Apartheid „John Lennon jednou řekl, že sedmdesátá léta stála za hovno. O to ponuřejší byla v Československu,“ glosoval Václav Havel období v  Česku navždy pojmenované jako normalizace. Jen pro vysvětlení všem, kterým je dnes méně než padesát (nebo tak nějak): název pocházel z často opakované výhrůžky komunistů, že je po chaosu a  rozvratu pražského jara nutno „normalizovat situaci“. V praxi to znamenalo éru, kdy všichni lidé, kteří měli v práci takzvaně co ztratit (dobré místo, funkci), museli přijít před komisi složenou často ze svých kolegů či známých a  potupně prohlásit, že úsilí zavést v  Čechách více svobody bylo „pokusem o  imperialistickou kontrarevoluci“ a  následný vpád komunistických vojsk nebyl okupací, nýbrž „bratrskou pomocí“. Pokud to někdo odmítl udělat, byl vyhozen, označen v  „kádrových materiálech“ za nepřítele a ztratil navždy šanci na dobré zaměstnání ve svém oboru. Někdo emigroval, někdo to odmítl říct, někdo k  prověrkám vůbec nešel. Havel byl třetí případ. Ještě v létě roku 1969 připravil spolu s  několika dalšími intelektuály

Hlavně je donutit zabývat se něčím, co si sami nenaplánovali. foto bohdan holomíček / fotoplus

velké siamské kocoury a  Marta Kubišová dva psy. Na první pohled ta situace vypadá problematicky, ale u Havlů leželi společně spokojeně u krbu. To je pro atmosféru na Hrádečku docela příznačné.“ Svůj talent sbližovat různé živočišné druhy osvědčil Havel i  s  nástupem normalizace, kdy na svou chalupu začal zvát kolegy spisovatele z  různých okruhů. Pravidelně se tu scházeli bývalí a  nyní zakázaní komunisté jako Kohout, Vaculík, Klíma, Trefulka, paralelně pak antikomunisté Urbánek, Hiršal, Kopta nebo Vohryzek. Podobně jako při formálnějších setkáních v domě Pavla Kohouta na Sázavě si tu navzájem četli své nové texty, popíjeli, diskutovali. „Tyto dvě party postupně ,fúzovaly‘, což byl úkaz dost symptomatický: rozdílná minulost a někdejší názorová dělítka dávno ztratila význam, byli jsme na jedné lodi,“ říká Havel. Už v té době byl živ z honorářů za uvedení svých děl v zahraničí, v roce 1974 ale nečekaně na deset měsíců nastoupil na místo dělníka do trutnovského pivovaru, kam dojížděl ve svém mercedesu. Jinak doma na Hrádečku měl vcelku pravidelný životní rytmus – přes den se věnoval domu a  hostům, večer poslouchal Svobodnou Evropu, v  noci zalézal do své pracovny a psal. Přestože v jeho zápiscích a rozhovorech najdeme zmínky o depresích i povzdechy, jak je pro dramatika obtížné psát bez možnosti ověřit si smysl své práce na jevišti, navenek působil Havel vždy dobře naladěný a vyrovnaný. „On ani Olga si nikdy nestěžovali, nikdy nedávali najevo žádné problémy,“ vzpomíná rodinný přítel a soused Andrej Krob. Vyrovnaně se Havel vypořádal také s policejním dozorem. I před Chartou byl na Hrádečku velmi často sledován, časem přibyly domovní prohlídky, permanentní dozor při návštěvách Prahy, kde později policie neustále seděla před jeho dveřmi a na ulici, v obchodě, na poště, všude chodila několik kroků za ním. Na Hrádečku si policie udělala stálou pozorovací budku a  vypracovala promyšlenou nátlakovou strategii. „Když potřebovali, aby se tam nebo odtamtud nikdo nedostal, navezli třeba na příjezdovou cestu hromadu štěrku, jako že se opravuje silnice,“ vzpomíná Andrej Krob. „Časté byly také domovní prohlídky, to vždycky počkali, až všichni v noci usnou, pak zabušili na dveře a začali lítat po celém domě.“ O Havlově sledování koluje mnoho historek, v nichž se potkává orwelovská hrůza normalizačního Československa s až humorně lidskou stránkou věci. Jednou třeba policejní volha při sledování Havlova vozu sjela do příkopu, nepřítel státu číslo jedna ovšem neujel, nýbrž zastavil a pomáhal svým pronásledovatelům dostat auto zpátky na silnici. „Nebo jednou zaklepal na dveře takový mladý policajt a  ptal se, jestli večer nepůjdeme do letního kina na western Butch Cassidy a Sundance Kid,“ směje se po letech Krob. „Když se Vašek ptal proč, odpověděl ten kluk, že by ten film rád viděl.“ Kdo na Hrádeček za Havlem jezdil, dostával se samozřejmě do hledáčku tajné policie také (pokud už v něm nebyl). Zdeněk Urbánek, jeden z  nejlepších tehdejších Havlových přátel, ale říká, že to nikdo neřešil jako dilema. „Nikdo z nás, kdo tam jezdil, nepřemýšlel, jestli tím riskuje,“ vzpomíná. „To bylo naprosto samozřejmé, a pokud si chtěl člověk uchovat vnitřní svobodu, musel s tím počítat.“

Konec mlhoviny Je příznačné, že většině pamětníků se první polovina 70. let vybavuje jako nejasná šmouha, v níž jako by neexistovaly žádné milníky ani události. „Začíná éra rezignované apatie a  obsáhlé demoralizace, začíná éra šedivé totalitně konzumní každodennosti,“ řekl později Havel v  rozhovoru s  Karlem Hvížďalou. „Mně osobně splývá první polovina sedmdesátých let v jednu beztvarou mlhovinu, nedokázal bych už třebas říct, čím se lišil rok 1972 od roku 1973.“ V podivně bezčasé atmosféře v něm ale uzrával pocit, že musí něco udělat, aby se věci daly do pohybu. Aby se na zadušenou normalizační scénu vrátily události, čas – a dějiny. Ten nápad zněl naprosto bláznivě: Havel se rozhodl napsat dlouhý dopis šéfovi komunistů Husákovi, v  němž by co nejpregnantněji vystihl morální a sociální krizi v zemi a apeloval na její řešení. „Už jsem nechtěl být jen pasivním objektem dějin, zkusil jsem se stát na okamžik zase trochu jejich subjektem. Nečekat zkrátka pořád jen na to, co udělají ‚oni‘, ale udělat naopak něco sám a  donutit pro změnu ‚je‘, aby se zabývali něčím jiným, než si sami naplánovali,“ vysvětlil později Havel. Dopis připravoval víc než rok, konzultoval jej s  přáteli (řada z  nich si ťukala na hlavu, že to nemá smysl, jenom proti sobě ještě víc poštve policajty) a  stále předělával, text se ale neúměrně natáhl, takže jej nakonec hodil do koše a začal nanovo. Za čtrnáct dní měl pak hotový dopis, jejž 8. dubna odnesl na poštu a  poslal Husákovi na ÚV KSČ. Havel sám i  řada jeho přátel se obávali, že bude zatčen. „Mám sbalený jakýsi pohotovostní balíček, v  němž jsou cigarety, kartáček na zuby, pasta, mýdlo, nějaké knihy, trička, papír, projímadlo a ještě pár drob-

téma 

RESPEKT 40  V  2.–8. říjen 2006

15

Protestovat má smysl a důležité je nezapomenout se podepsat. (Hrádeček a herci, kteří v roce 1975 sehráli jediné veřejné představení Havlovy hry – Žebrácké opery.) f oto bohdan holomíček / fotoplus

ností. Ten balíček mívám u sebe, když opouštím dům,“ říkal o tři týdny později Jiřímu Ledererovi. Zatímco Havel čekal, kdy si pro něj přijdou, jeho dopis žil svým životem. Otiskly ho všechny exilové časopisy, vysílal se v rádiu, mezi lidmi kolovaly strojopisné kopie a  západní tisk přirovnával autora k  Solženicynovi. Ludvík Vaculík dopis šířil v rámci své edice Petlice a každé vydání opatřil v  úvodu několika větami uznání: „V obdivu nad tím, jak přesně autor vyslovil i moje pocity a myšlenky a ve strachu o něj opsal jsem si bez jeho vědomí toto jeho memorandum, ale spíš esej o kultuře, a dávám je číst přátelům, abych kromě souhlasu projevil i to, že chci spolu s ním nést i důsledky.“ Čteme-li dopis Husákovi dnes, překvapí nás, s  jakou přesností a  nadhledem jeho odesilatel situaci v  Československu pojmenoval – začíná analýzou skrytého strachu, který se stal komunistům hlavním nástrojem manipulace společnosti, definuje roli státní policie a  pregnantně pojmenovává důsledky, k nimž promyšlený odosobněný teror státní moci vede – sobectví, kariérismus, lhostejnost, mravní krize, naprosté zmrtvění skutečného lidského života. Havlovi se podařilo nejen formulovat skutečný stav věcí, ale také – jak si předsevzal – donutit „je“, aby se zabývali něčím jiným, než si sami naplánovali. Jeho dopis hned další týden projednával sekretariát Ústředního výboru KSČ a uložil dvěma svým členům, aby připravili návrh „opatření“. Jaká vymysleli, to by vyžadovalo důkladné pátrání v archivech, faktem je, že nakonec se režim rozhodl pro zdrženlivost – Václav Havel svůj pohotovostní balíček nepotřeboval. Zatím. Někdejší disident, dlouholetý předseda Senátu Petr Pithart dnes k Havlovu kroku říká: „Dopis Husákovi byl pro tehdejší dobu, kdy se nedělo vůbec nic, naprosto klíčový. Do té doby se všechno dělo tajně, konspirativně. Dopis nebyl důležitý ani tak kvůli svému obsahu, ale proto, že to bylo poprvé, kdy někdo něco napsal a rozšiřoval pod svým jménem.“ Havel to tehdy komentoval slovy: „Psal jsem to prostě ve víře, že to může mít určitý společensko hygienický význam. Vůbec si myslím, že říkat pravdu má smysl vždycky, za všech okolností.“

Proč je Magor důležitý Proč se tedy zrovna z  Havla stává v  sedmdesátých letech zcela zásadní postava tehdejšího Československa, nejvýraznější z těch, kteří se rozhodli vzdorovat? Havel neměl formální vzdělání. Nemohl studovat, vyučil se laboran-

tem, později si dodělává večerně FAMU. Jeho rodiče ale byli vzdělaní lidé, vyrůstal obklopený knihami a  pražskou intelektuální a  uměleckou elitou. Pokud novinář hledá konkrétní lidi, kteří mohli mladého Havla ovlivnit, narazí na jeho blízký vztah ke Zdeňku Urbánkovi, na neznámého brněnského filozofa Josefa Šafaříka, za nímž Havel dojížděl spolu s  dramatikem Josefem Topolem a který napsal jedinou knihu – Sedm listů Melinovi (o  té Havel mluvil jako o  svojí duchovní bibli). V  sedmdesátých letech chodil stejně jako desítky dalších na bytové přednášky filozofa Jana Patočky, který mluvil o  morální devastaci normalizace a  důležitosti odporu proti ní. „Sedělo nás třeba čtyřicet v  jedné místnosti různě po zemi a Patočka mluvil o solidaritě otřesených a o tom, jak má smysl trpět pro důležité věci,“ vzpomíná Pithart. „Bylo to patetické, ale my odtud odcházeli jako uhranutí.“ Havel byl jeden z  řadových posluchačů, neměl k Patočkovi přednostní přístup. Vše ale zapadalo do jeho názorů z  konce šedesátých let. Mrtvolnost a  úpadek počínající normalizace jeho pocity jen znásobily. Vylíčit tehdejší atmosféru přitom není úplně snadné. Už tu nebyl teror, lidové soudy či koncentrační tábory 50. let. Západ se nám ekonomicky vzdaloval, rozdíl ale nebyl propastný jako později. Lidé chodili normálně do práce, normálně po vystání dlouhých front nakupovali, normálně se plácali do kolen u sobotní televizní komedie. Společnost měla svá nepsaná pravidla, která každý znal a  která, pokud chtěl v  klidu „normálně“ žít, neměl porušit. Znamenalo to nejen zapomenout na cestování nebo četbu oblíbených knih, ale třeba mlčet tváří v tvář tomu, že v práci, na radnici nebo ve vládě rozhodují morálně narušení diletanti, kteří svoji moc odvozují od jediné věci: od toho, že si je vlastizrádci sedící na hlavních sovětských tanků vybrali jako své oblíbence. Heslem doby bylo držet hubu a krok. Ten, komu se to nelíbilo a  řekl to nahlas, riskoval velké problémy, celodenní výslechy ve služebnách tajné policie, ztrátu soukromí kvůli domovním prohlídkám, špiclování, někdy semtam zbití nebo vězení. Stovky lidí tohle riskovali, zbytek mlčel, díval se jinam nebo zmíněným diletantům poklonkoval. Protest proti tomuhle způsobu žití byl v letech 1970–75 vlastně jediný: Havlův dopis Husákovi. Teprve Charta 77 tohle měla změnit a vrátit do poníženého Československa jakousi hrdost. Dnes se tehdejší aktéři shodují v  tom, že to byl především Havel, kdo cestu k Chartě ukázal

a  uhnětl její podobu. Všechno to začalo nenápadně. Píše se rok 1976 a filozof Jiří Němec přivádí k Havlovi třicátníka v dlouhých vlasech. Ten se představuje jako Ivan Jirous, jinak umělecký vedoucí skupiny Plastic People a jakýsi duchovní vůdce hudebního undergroundu, bouřlivák přezdívaný Magor. Havel poslouchal rockovou hudbu a z Ameriky si přivezl spoustu desek, o ilegálních koncertech dlouhovlasé mládeže ale nevěděl. A nevěděl ani to, že těmto lidem teď za jejich nepovolené hraní hrozí vězení. Přijít Magorovi a jeho suitě na chuť nemuselo být pro intelektuála Havlova typu snadné: sám Magor byl velice inteligentní a vzdělaný člověk, ale mluvil vulgárně, měl divoký vzhled i chování, hodně pil. Totéž se v  různých obměnách týkalo lidí kolem něho. Také hudba Plastiků a dalších skupin nebyla úplně libozvučná. Havel si ale s Jirousem okamžitě padl do oka. Jirous (sám intelektuál) sice intelektuály a snoby demonstrativně opovrhoval, Havel se mu ale zalíbil: v  debatě se neprosazoval, byl okázale slušný, projevoval velký zájem o  to, co druhý říká, sám ze sebe si dělal legraci. Havel na druhou stranu pochopil, že má před sebou ukázku autentického života, od něhož on byl vzhledem ke své izolaci na Hrádečku a v debatních disidentských kroužcích odtržený, věděl, že tohle jsou lidi, kterým je třeba pomoci. „Havlovi jako prvnímu došlo, jak je případ lidí kolem Jirouse důležitý. Do té doby byli pronásledovaní především prominenti, lidé z  osmašedesátého. Nedělitelnost svobody byla jen jakousi frází, teď to ale dostalo jasný obsah. Tehdy se Havel rozhodl, že musíme tyhle lidi bránit a to bylo pro vznik Charty zcela zásadní,“ vzpomíná Pithart.

Ještě srdíčko Havel okamžitě přesvědčuje „své“ intelektuály, vyloučené komunisty, katolické duchovní a další tehdejší „prominenty“, že chuligánů je třeba se zastat, i  když je jim třeba jejich hudba protivná. Daří se mu to a všichni se pak v září 1976 schází na chodbě pražského soudu, kde se chystá proces s Jirousem a dalšími máničkami. „Věděl jsem o něm už od jara ’68, osobně jsme se ale neznali,“ vzpomíná na Havla jeden z tvůrců Charty 77 Petr Uhl. „Na chodbě soudu nás pak někdo představil.“ Havel dorazil ve svém oblíbeném úboru – v džínách a džínovém saku. Hned se hrnul do soudní síně. „Jste nějaký příbuzný pana Jirouse?“ ptal se civil z ochranky u dveří. „Já jsem jeho bratr,“ opáčil pohotově, ale neúspěšně Havel. Disidenti pak měli na chodbě několik hodin času, které byly velmi důležité: během nich měli mož-

nost seznámit se lidé, kteří se do té doby znali jen podle jména. Po procesu (do vězení byl za „nepovolenou“ hudbu odsouzen Jirous, Svatopluk Karásek, Pavel Zajíček a  muzikant z  Plastiků Vratislav Brabenec) dostaly věci rychlý spád. Havel napsal další brilantní text s  názvem Proces, v  němž vysvětlil, proč je důležité se proti této zvůli bránit. Začátkem prosince přinesl Havel další text, tentokrát už šlo o návrh prohlášení budoucí Charty 77. Text byl ideově nekonfliktní, neřešil, jestli má skončit vedoucí úloha KSČ nebo něco podobného. Šlo výlučně o text na obranu lidských práv. „Psal ho bezpochyby Havel,“ říká Petr Uhl. „Bylo to psané fixkama, byly tam srdíčka, to byl jeho styl.“ Za tři dny se konala další schůzka, opět v bytě, o němž měli pocit, že není odposlouchávaný policií. Text se musel téměř o polovinu zkrátit, padaly návrhy na změny. Název vymyslel Pavel Kohout podle vzoru Magna charta libertatum. V  debatě padaly ještě návrhy, aby šlo o jednorázové prohlášení, které nebude moci nikdo další podepsat. Havel byl ale proti a velká většina ho podpořila. Těsně před Vánoci byl text hotový a rozjela se vskutku dobrodružná akce, kdy během několika dnů do konce roku měly být sebrané první podpisy a celé se to pak mělo rozeslat do západních novin, na úřady, do Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky a všem signatářům. Podle Uhla se celkem sedm lidí rozjelo mezi své známé (například Zdeněk Mlynář objížděl bývalé komunisty z osmašedesátého). Havel tyto posly vybavil přesnými instrukcemi opět sepsanými různě barevnými fixkami. Stálo tam třeba, že prohlášení do zveřejnění nesmí nikdo dát z ruky, že se nesmí dál množit a vůbec jak čelit prozrazení. Už mezi prvními, konkrétně v  ostravské zásilce, byl agent StB, nic ale prozatím nehlásil. „Byly Vánoce, nemusel mít okamžitý kontakt na svého řídícího důstojníka,“ vysvětluje Petr Uhl. „Prostě počkal deset dní a ohlásil to až potom.“ Dnes už legendární scéna se pak odehrála pátého ledna, kdy se Havel, Landovský a Vaculík v automobilové honičce s estébáky snažili hodit 242 obálek (tolik bylo prvních signatářů) do poštovních schránek. Akce se zdárně podařila, policajti zabavili jen jednu várku s asi čtyřiceti podpisy, a už večer mluvili o Chartě na zahraničních rozhlasových vlnách. Příběh samozřejmě pokračuje. Havel se stal jedním ze tří prvních mluvčích, brzy byl zatčen a další roky trávil střídavě pod policejním dohledem a ve vězení. To už je ale jiná kapitola. Tereza Brdečková, Petr Třešňák, Marek Švehla

Q

16  ROZHOVOR

2.–8. říjen 2006  V  RESPEKT 40

Nepoužívejte to slovo ghetto S Danielem Hůlem o šoku z krávy, Romech a Češích před sto lety si ve škole typu A  je odhadem tolik a  tolik procent dětí romského původu, není uvedeno, zda je to odhad učitelky, ředitelky či výzkumníka. Celý výzkum byl dělán příliš narychlo.

Romové jsou prostě v jedné fázi Zmínil jste se o Francii, kde došlo a dochází k nepokojům. Nejsou i naše romská ghetta, jak nesprávně píšeme my novináři, také takovými sudy s prachem? Nepřijde jednou z míst, kde je chudoba a zoufalství, velká romská rebelie? Nemyslím. U  Romů nevidím žádnou ideologii, žádné pojítko, jako třeba islám či jiné náboženství nebo světonázor, který by je k odporu proti většině radikalizoval. Nemají zahraniční elity, které by je podněcovaly. Romové se chtějí mít dobře, chtějí mít auto a telefon a úctu ve společnosti, nesetkal jsem se s tím, že by se sdružovali k odporu proti bílé většině. Romové nemají Černé pantery. A pokud myslíte na „romskou rebelii“, ke které např. po snížení dávek došlo na Slovensku, je tu přece jen podstatný rozdíl. Na Slovensku opravdu pro Romy není práce, u nás ten, kdo chce, práci sežene, třeba načerno. Takže nějaké peníze tu vždycky jsou. Že by šly matky rabovat obchody, aby měly jídlo pro své děti, to, myslím, v Čechách opravdu nehrozí. Zatím…

Foto günter bartoš

Daniel Hůle se narodil roku 1976. Vystudoval SPŠE v Praze a demografii a sociologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jako sociální pracovník působí přes deset let mezi Romy na pražském Smíchově, kde žijí rodiny v polorozbitých barácích především v Plzeňské ulici a jejím okolí – pracuje s drogově závislou romskou mládeží, s mladými romskými matkami ohroženými drogami a prostitucí, organizuje doučování romských dětí. Podílel se i na dalších projektech a publikacích týkajících se romské problematiky. Je značně kritický k nedávné šokující analýze MPSV, tzv. „Gabalově zprávě“ (viz článek na straně 6).

V

ládní analýza, publikovaná v minulých dnech, konstatuje, že v Česku existuje víc než tři sta romských ghett. Ta informace vyvolala údiv a zděšení i u odborníků. Jak se na výsledky analýzy dívá člověk jako vy, který s Romy žije každodenně? Koho ta zpráva zděsila? Koho udivila? Každý, kdo o problémy Romů jen zavadí, snad ví, že jich v Čechách žije přibližně 250 000 a z toho má podle zprávy zhruba jen 80 000 skutečně závažné starosti. To mi přijde vlastně jako dost dobrá zvěst. Ale tyhle sociálně vyloučené lokality, jak uvádí zpráva, nevyrostly přes noc. Pokud je politici nebo, jak říkáte, odborníci neviděli dřív, museli být asi slepí. Taky bych se ohradil proti pojmu ghetto. To je termín vás novinářů, ve zprávě MPSV to slovo není uvedeno ani jednou a  mně jeho používání připadá jako zbytečně skandalizující. Židovská ghetta byla přece něco docela jiného než činžáky obydlené Romy či rozpadlý statek za vsí, kam radnice sestěhuje neplatiče.

Takhle se asi slova přenášejí dějinami a obsah se mění. To, co máme na sobě, taky nejsou ty džíny, které vymyslel Lewis… Já bych nežertoval. Slovo ghetto je spojeno s neblahými emocemi, připomíná tragédii židovského národa, holocaust. Vnitřně děsí a odpuzuje, a tak přispívá k tomu, že se vnímají záporně místa, kde Romové žijí, a taky Romové samotní. Kdo by chtěl bydlet poblíž ghetta? Kdo by tam chtěl mít firmu? A co se týče Gabalovy analýzy, pokud přitáhla zájem veřejnosti o Romy, lze to jen vítat. Jako demograf a sociální pracovník k ní mám ale výhrady. Ke způsobu zpracování, nebo k výsledkům? Především mi nepřipadá správné házet místa či lokality, kde Romové žijí, do jednoho pytle. Lze těžko srovnávat dvoutisícové ústecké Předlice s  nějakým jednotlivým domem v  městské čtvrti, který obývá třeba jen jediná romská rodina. V Předlicích pracuje Člověk v tísni a jiné organizace, problémy jsou tam, když ne řešeny, tak alespoň monitorovány. A dá se říct, že kdo má opravdu motivaci a chce sehnat práci anebo potřebuje třeba právní poradenství, doptá se. Ale romská rodina někde na odlehlém venkově je na všechno skutečně sama, a pokud je třeba majitel vyhodí z bytu, nedokážou si pomoct. Je také obrovský rozdíl mezi Smíchovem nebo brněnským Cejlem, kde Romové žijí ve městě, a opravdu odříznutými sídlišti typu Chánov, Rotava nebo ještě kladenským Masokombinátem, jehož obyvatelé jsou od ostatních navíc odříznuti lesem. Na Smíchově chodí romské děti do školy, mají kontakt s  „gádžovskými“ dětmi, mnozí z  rodičů mají práci, ti lidé sdílejí ulice, obchody, služby se všemi ostatními. Děti si mohou vybrat za vzory někoho z pestré směsi příbuzných a rodinných přátel, znají „hodné i  zlé“, ze své zkušenosti se samozřejmě dozvídají o různých životních cestách a možnostech. V odříznutých lokalitách je to úplně jiné, tam žijí Romové jen mezi sebou, jako by s většinovou společností neměli nic společného. Je tam lichva, prostituce, drogy, prostě hnusný a  nebezpečný svět. A děti se z takového místa dostanou ven nejčastěji, když navštěvují rodiče a jiné příbuzné ve věznicích. Vůbec nepřeháním. Viděl jste někdy návštěvní den v kriminále? Za tátou tam s matkou přijede několik malých dětí. Jedou přes půl republiky a mají z toho obrovský zážitek. Kriminál je tak pro ně od nejútlejšího dětství běžná součást života. Dobře, Gabalova zpráva možná měla jednotlivá místa od sebe více odlišit. Myslím, že opravdu drsných míst, kde žijí Romové v  izolaci a  kde se kumulují všechny možné problémy, je v  republice jen několik. Pokud by metodikou Gabalovy zprávy postupovali třeba ve Francii a za „ghetta“ by označili všechny jednotlivé domy a části městských čtvrtí, kde s problémy žijí ať už Romové či třeba Afričané, došli by k  ohromujícím číslům, třeba i  40  000 sociálně vyloučených lokalit. Proč ne? Ta vysoká čísla problém zbytečně skandalizují, vyvolávají beznaděj, a tím beztak špatnou situaci jen zhoršují. Dále považuji za problém, že počet Romů v lokalitě, jejich věková struktura apod. jsou ve zprávě zaznamenány podle odhadů. Ale jakých? Kdo to odhadoval? Kde to výzkumníci vzali? Tyhle údaje nejsou ověřované. A pokud se uvádí, že kde-

Všichni se shodneme, že Romové na tom moc dobře nejsou. Myslíte si, že se během šestnácti let svobody jejich situace ještě zhoršila? Zlepšila, zhoršila, to je relativní pojem. Řekl bych, že se zlepšila – a mnoho Romů se mnou nesouhlasí –, ale zlepšila se méně než situace většiny populace. Taky vznikla vrstva bohatých a tak je vidět, že chudí se mají opravdu mnohem hůř. Mnozí Romové na socialismus vzpomínají jako na báječnou dobu, měli práci, jistoty jako všichni. Ale ta doba byla velice špatná právě proto, že je vůbec nemotivovala k výkonům. A mimochodem, podle různých výzkumů se téměř polovina Čechů domnívá, že se měli za komunismu líp. Jsem stejně jako u Romů přesvědčen, že to není pravda. Pokud jde o Romy, na Západě například mnohé rody nepřestaly kočovat a  podle situace zaměnily obchod s  koňmi za obchod s ojetými auty. Takovouhle možnost u nás Romové neměli, nemohli si vybrat. Jak lze tedy situaci Romů zlepšit? Je chyba myslet si, že nápravu něčeho tak složitého je možné vyřešit jednoduše, vyléčit nějakými instrumentálními zásahy. Představa, že přijdu s  nějakým geniálním nápadem, realizuju ho a on průšvih vyřeší, patří k metodám sociálního inženýrství. Nelze si myslet, že připravíme romské ročníky v  odborných školách a ty vyprodukují elitu vzdělaných Romů a najednou se všechno zachrání. Myslet, že nějaká vláda přijde s báječným programem, věnuje na jeho realizaci třeba stovky milionů a na konci volebního období se dostaví výsledek, to je utopie. Na potíže dnešních Romů se musí hledět z dlouhodobé perspektivy. Myslíte, že jde o perspektivu generací? Ano, rozhodně. Tak to je ale velice pesimistické. Není. Je potřeba mít trpělivost, neustále vyhledávat mezi Romy ty motivované a cíleně je podporovat, neustále, postupně, byť třeba pomalu zlepšovat jejich podmínky. A také čekat. V demografické teorii je popsán radikální společenský přechod, kterému se říká demografická revoluce nebo také demografický přechod. Tímto přechodem procházela naše populace, čili obyvatelstvo Česka, přibližně sto let. Pokud v  roce 1890 přišel člověk na českou vesnici, našel domy, mezi kterými bylo bahno a v malé místnosti na peci třeba sedm polooblečených dětí o hladu, jak si vybírají vši. Tohle nám dnes přijde jako hrůza, ale žili tak téměř všichni naši nedávní předkové, byla to prostě jistá fáze vývoje. Romové, kteří k nám přicházejí ze Slovenska, vykazují populační charakteristiky stejné, jakých Češi dosahovali v předminulém století. V některých osadách je úhrnná plodnost podobná jako například v Súdánu, tedy sedm dětí na jednu ženu v  reprodukčním období. Ve městech se mezi Romy úhrnná plodnost snižuje na hodnoty 2,5 až 3,5, přičemž Češi mají úhrnnou plodnost 1,3 dítěte na jednu ženu. Tohle říkám na základě existence statistických údajů ještě z období socialismu, kdy byly Romové evidovaní sčítacími komisaři specifickým způsobem. Chcete říct, že Romové se mají špatně, protože mají hodně dětí? Možná to zní hrozně, ale obecně platí, že čím je lidem líp, tím méně mají dětí. Tak to prostě je.

Věřím, že Romové v  Čechách jsou v  jedné z  fází svého vývoje a že přes všechny zdánlivé hrůzy jsou na dobré cestě. Mezi Romy jsou dnes i učitelé, policisté, sociální pracovníci, stejně jako mafiáni, pasáci, všelijací příživníci a úžerové. Ale dnes už je možné pomoci tomu, kdo pomoc chce. Kdo má výdrž a  motivaci a  komu chybějí jen prostředky, tomu lze pomoci. Lze sehnat práci, bydlení i třeba stipendium ke studiu. Mnoho lidí si představuje sociální pracovnici jako ukřičenou paní kolem padesátky, která cosi nařizuje, rozkazuje, snaží se strkat co nejvíc dětí do děcáků. Jak to vypadá u Člověka v tísni? Průměrný věk našich sociálních pracovníků je něco přes třicet. O  sociální práci je mezi mladými velký zájem, na katedru sociální práce na UK se hlásí daleko víc lidí, než mohou přijmout. Pomáhat jiným lidem je pořád obrovská motivace. Navíc platy sociálních pracovníků jsou mnohde lehce nad průměrem, to taky nebývalo. A odebírání dětí? To je extrémní věc, kterou si dnes většinou každý rozmyslí. Navíc o tom aktu rozhoduje soud, kde je sociální pracovnice pouze jednou ze stran řízení. Samozřejmě, pokud vejde do bytu, kde je v lednu otevřené okno, polonahé, hladové děti se choulí na podlaze, táta v kriminále, máma opilá, nejspíš dá návrh na ústavní výchovu. Ale na rozdíl od starých časů se určitě hledí spíš na psychologická specifika než na to, jestli dítě cpou vitamíny, jestli je naleštěné lino a trička srovnána do komínků. Někde sedí rodina třeba na podlaze, pojídá chleba se sádlem, ale jsou spokojeni, což my nemusíme ani vidět. Pro chudé romské rodiny s mnoha dětmi platí jiná kritéria než pro nás, bílou většinu, kde se snažíme každý mít pro dítě vlastní pokojík, což u jednoho či dvou dětí nebývá až takový problém. Oproti minulosti se snížil počet malých dětí odebíraných rodinám, problémem je spíš to, že mládež vykazuje daleko vyšší míru sociopatologického chování od stále nižšího věku. Jde to napříč populací, ale děti z odloučených lokalit, právě těch romských, jsou ohroženy významně, žijí totiž tam, kde je kriminalita normou. A v takových místech působí sdružení Čikatar het, jehož jste členem. Čikatar het, to znamená romsky z bahna ven. Celkem je nás přibližně dvanáct, většinou samí dobrovolníci, romisti, sociální pracovníci, skautský vedoucí, ale je mezi námi třeba i ekonom a programátor. Co děláte? Snad by se to sdružení také dalo nazvat třeba Uvidět krávu, protože pracujeme mezi Romy, a  to hlavně s  dětmi a  mladými a  bereme je ven, chceme jim nějak otevřít svět. Když malé romské děti, které jsem vzali z baráku, kde žily celý život, poprvé uviděly živou krávu, měly z toho šok. Takhle s Romy jezdíme už deset let na tábory, víkendy, na hory, ale i k moři, chceme, aby měli šanci zjistit, co je za branami míst, která obývají. Je to i motivace. Chceš zas vidět moře? Musíš si na to vydělat. Je potřeba být s nimi stále v kontaktu, být nablízku, hlavně v  případech, kdy opravdu hrozí málo a  může dojít k  přesmyku na samé dno. Někdy je těžké hledat motivaci, protože marnost všeho toho snažení je často ohromná. Já jsem před působením v Čikatar het pracoval s mentálně postiženými a  v  jejich prostředí se člověk setkává s obrovskou vděčností za pomoc – ale u Romů tohle neplatí. Proč si myslíte, že to tak je? Na to zatím ještě neznám odpověď.

Možná to tak bude Děti, kterým jste před deseti lety ukazovali krávu, zatím už dospěly. Prostitutky na drogách, tyhle moje současné klientky, jsou bohužel právě ty malé, chytré holčičky, které tolik žasly na výletech. Je to smutné, ale nepodařilo se nám změnit jejich realitu, naše pomoc je nijak zvlášť nevytrhla. Ale i přes ty mizerné výsledky doufám, že se posouváme. Jedna z těch dívek, která neměla rodiče a vyrůstala u  babičky, je teď na drogách a  je na tom opravdu špatně. Ale má dceru s  klukem, který do drog naštěstí nikdy nespadl. A  ta malá, i když vzešla z hrůzy, je na tom teď dobře, dobře se učí, má otevřený svět a všechno s ní může dobře dopadnout. Takže věříte, že nějaké výsledky svojí práce uvidíte tak v sedmdesáti? Ano, možná to tak bude. Jáchym Topol

Q

Inzerce

ReSPeKT 40 V 2.–8. říjen 2006

www.respekt. cz tel.: 800 100 634

Inzertní oddělení časopisu Respekt Tel.: (+420) 224 934 586 Fax: (+420) 224 934 586 E-mail: [email protected] Křemencova 10 110 00 Praha 1

NEMILO S PŘÍBĚH RDNÉ Y ČESKÝ Třicet na CH DĚ pínavých

a spolup

JIN

příběhů, jejichž a utory jso i týdeník u redakto u RESPE ři KT

racovníc

1

18   civilizace Můj oblíbený web Příslušníci vymírajících societ mají zvláštní druh rigidity. Jak se blíží jejich neodvratný konec, naplňuje je to zoufalstvím, které jim brání flexibilně hledat nové způsoby, jak zvrátit nepříznivý trend. Když se blíže podíváme, o jaký druh rigidity se jedná, zjistíme, že tito lidé úzkostně lpí na metodách, které přinášely úspěch kdysi, když daná societa byla ještě v plném rozkvětu. Tento jev je vcelku univerzální. Můžeme ho vidět jak u  hroutících se politických stran, tak manželských párů, které se blíží rozvodu, nebo u církví. Situace katolické církve v Čechách je vcelku zoufalá. Za posledních padesát let ji podle údajů Českého statistické-

2.–8. říjen 2006  V  RESPEKT 40

Chceme lék na neštovice

S profesorem Antonínem Holým o jeho výzkumu

určitý vztah. Proto mi možná tyto problémy vadí víc než jiným lidem. Soutěž je zdravá, do některých věcí bychom se však pouštět neměli. Můžeme dělat výzkum vesmíru, ale nemůžeme chtít, aby se celý financoval v Česku. Každý z vědců se snaží, aby mohl pracovat v  rodné zemi, ale to zkrátka nejde, trochu realismu by nám neškodilo. Chybí u nás tedy nějaká koncepce, která by určila, kam by se česká věda měla ubírat? Těžko si představit, že by nám současní politici měli říkat, co dělat máme a co ne. Vědci sami by měli mít trochu soudnosti. Dobrým příkladem je česká egyptologie, což je obor, na který by tu asi peníze nebyly, egyptologové je ale shánějí především venku a jsou velmi úspěšní.

www. christnet.cz ho úřadu opouští ročně jedno procento obyvatel ČR, což převedeno do absolutních čísel znamená, že každý den přibližně 270 lidí přestane být katolíky. Ještě zoufalejší situace je v  počtu kněží. Nové adepty v  Pražské arcidiecézi můžeme spočítat opravdu na prstech. Zatímco neobsazené farnosti se počítají na stovky. Když si uvědomíme tato fakta, nepřekvapí nás, že výše popsanou rigiditu nalezneme také u  katolíků – ve vrchovaté míře. Projevuje se především v neschopnosti otevřeně mluvit a reagovat na objektivní situaci církve. Katolický týdeník je sice hlavní katolické periodikum, ale protože je pod dohledem biskupů, zejména arcibiskupa Graubnera, je jeho obsah mírně cenzurován. Dále se tato rigidita projevuje neschopností zkoušet a aplikovat nové metody pastorace – vedení věřících, sloužení mše, způsoby kázání, využívání novodobých médií a reklamy. Tuto neschopnost komunikovat a  přesvědčovat lidi ilustrativně dokumentuje negativní ohlas, který pravidelně provází články arcibiskupa Vlka v denním tisku. Za této situace asi pochopíte, proč jsem nadšený, že existuje Christnet – internetový portál, kde je možno otevřít a komunikovat i tyto bolestné otázky vcelku otevřeně a  bez cenzury. Kromě diskusních rubrik Christnet přináší i  aktuální zpravodajství ze světa církví, například velkou sledovanost mělo Kalouskovo odstoupení. V  oddílu Akce naleznete informace o  probíhajících a  plánovaných akcích, například poutě, setkání, přednášky či nejrůznější představení. I  když se Christnet už dlouho pohybuje ve finančních potížích, přesto se najde dost nadšených a obětavých lidí, kteří jej drží při životě – ať finančně, svou prací, nebo jen tím, že jej navštěvují. Jeroným Klimeš Autor je psycholog.

Profesor Holý: Zavést školné? Je to jedna z možností. foto Günter Bartoš

V

 jednom rozhovoru jste řekl: „Jestli se sebou tato civilizace nedokáže něco velice rychle udělat, bude s námi zle.“ Jaké katastrofy hrozí? To nejsou katastrofy, říkám tomu syndrom šedesáti let míru. Lidé přestávají mít strach. Nedávno jsem psal úvahu o tom, co všechno jsme museli prožít, od německého bombardování po ruské vojáky a  normalizaci. Ačkoli je dobře, že dnešní mladí mít strach nemusí, je chybou, že si neváží každodenních obyčejných věcí. Drogy a další problémy s tím pak souvisejí. Lékařská péče je díky vědě neustále kvalitnější, nezpůsobuje to ale paradoxně snižování naší obranyschopnosti? To ano. Ale není to tak, že bychom se snažili pomáhat, a  tím všechno zhoršovali. Problém je, že si lidi nemusí dávat pozor. Na všechno je tu nějaké řešení, lék. Všichni na to spoléhají. Obranyschopnost ovšem opravdu klesá, dnes někdo kýchne a vy to hned chytnete. Kdyby přišel SARS nebo nějaká vážná chřipka, rozšíří se to tu okamžitě. Poslední velká chřipková epidemie byla v 60. letech. A byla pořád ještě malá ve srovnání s tím, co by se mohlo stát. Hrozí epidemie rozsahu španělské chřipky? Už asi ne. Tehdy žádné léky nebyly, dnes přece jen jsou. Mohou nebezpečnou epidemii obrovských rozměrů vyvolat i teroristé? Jistě. Vezměte třeba neštovice. Ani se nemusí jednat o pravé, stačí opičí neštovice, monkeypox, příbuzný virus pravých neštovic. Příznaky jsou stejné, ale úmrtnost je nižší. K tomu, aby nastala katastrofa, to ale stačí. Vakcína proti pravým neštovicím sice existovala, dnes už se s ní ale neočkuje. Moje generace očkována byla, ovšem bůhví, jestli máme ještě hladinu protilátek na dostatečné úrovni. Možná se s očkováním zase začne, protože to nebezpečí tady je. Říká se, že z ruského ústavu nedaleko Novosibirsku, kde dodnes virus uchovávají, se jedna kultura ztratila. Ale s jistotou to nikdo neví. Je snadné takový virus rozšířit. Protizbraň by mohl hledat i váš ústav. Šlo by o vývoj nové vakcíny, nebo léku? Léku. Náš první preparát, cidofovir, je velmi účinný proti neštovicím, zatím nejúčinnější vůbec. Americká vláda si udělala zásoby. Budete pracovat s virem pravých neštovic? Ne, jde to i bez toho. Virus bychom tu mít nemohli, to by znamenalo stupeň ochrany P4. Všichni například musí mít skafandry. K něčemu takovému nemá v Česku nikdo oprávnění. Váš přípravek Truvada je prý nejúčinnější lék proti AIDS na světě. Je to pravda? Sám o sobě není. Používají se ale kombinace účinných látek a v nich je pak výsledek docela slušný, jak se zdá. Dokonce se uvažuje o  tom, že by se užíval preventivně. To se mi ale příliš nelíbí, protože by to mohlo vést k dalšímu zvýšení promiskuity. Ale například pracovníkům zdravotnických zařízení by mohl být užitečný, chránil by je před nákazou, pokud se při práci s infikovaným materiálem náhodou poraní.

Sledujete, kam všude se vaše léky dostávají a jaký konkrétní užitek přinášejí? Sledovat konkrétní případy se nesnažím, řadu informací ale dostávám, například o využití těchto přípravků v Africe. Ačkoli tam fungují i programy bezziskového prodeje léků, má z nich užitek pouhých 35 tisíc lidí v celé Africe. Tamní vlády se o to nestarají, hlavně že je dost peněz na zbraně. Čím to je? Jsou léky příliš drahé? Je za tím spíš lhostejnost, malá informovanost lidí a nedostatečně fungující zdravotnický systém. Firmy se zisků vzdaly, problém byl ale s tím, aby se léky neprodávaly zpátky do západních zemí. To se potom vyřešilo změnou barvy tablety, určené pro africké země. Vaše objevy se proto zatím vždy uplatnily ve Spojených státech, nikdy u nás. Dočkáme se okamžiku, kdy bude česká firma schopna vyvinout světový lék? Myslím, že dlouho nebude a  ani jinde v  Evropě k  tomu vhodný partner není. Náš výzkum, který vede k  objevu účinné látky, není zdaleka tak nákladný jako následný vývoj léku. Je to, řekněme, deset procent všech nákladů. Jsou vaše léky dostupné českým pacientům? Jsou. Jejich ceny se sice pohybují kolem 700 USD na měsíc a  nemocnice na ně nemají, ale pokud vím, když si pacient dupnul, zatím je vždy od pojišťovny dostal.

Živíme bohatší státy Jste mezinárodně úspěšný badatel, přesto jste dosud musel v Česku neustále žádat o granty, abyste mohl financovat svůj výzkum. Neměli by lidé ve vašem postavení dostávat peníze jiným mechanismem? Měli by dostávat tolik, aby nebyli na grantech existenčně závislí. Když není rozpočet ústavu dostatečný, je v jeho zájmu, aby grantů bylo co nejvíce, a  píšou se ostošest. Potom lze ale těžko hovořit o  nějaké koncepci. Osm let jsem dělal ředitele tohoto ústavu a  nemohl jsem žádnou koncepci prosadit, protože jsem byl neustále závislý na penězích z grantů. Rozpočet nestačil ani pro základní potřeby, jako je elektřina nebo voda. Sám jsem ale zakládal akademickou grantovou agenturu, takže mám ke grantovému systému

Nejúčinnější na světě Profesor Antonín Holý je jeden z nejúspěšnějších českých vědců. Jeho práce vedla k objevu skupiny chemikálií, z nichž postupně vznikly unikátní přípravky k léčbě vážných chorob, například AIDS nebo hepatitidy B. Kombinace pilulky Truvada s dalšími dvěma přípravky je dnes nejúčinnějším lékem proti AIDS na světě. Díky Truvadě zmizí u celých 65 % pacientů po pěti letech užívání virus HIV z krve, pilulka navíc dramaticky snižuje pravděpodobnost přenosu viru na někoho jiného. Holého látky působí i proti pásovému oparu či neštovicím.

Získali jste nedávno peníze na výzkum od firmy Gilead Sciences. Zaplatíte svoje spolupracovníky lépe, než jsou placeni dnes? Přivedete nějaké experty ze zahraničí? Rozhodně zaplatím našim víc, ale nebude to dvakrát tolik, než mají. Z té částky lze věnovat na platy maximálně 25 %, takže těžko přivedu někoho ze Západu. Výhoda je hlavně v tom, že nemusím žádat o granty. Nějaké sice podávat budeme, ale už ne tolik. Dříve na mně totiž záviselo všechno, třeba doktorandi. Dnes peníze máme, takže i kdybych nebyl, finance nezmizí. To je pro mě určité uklidnění. Měli by dnešní mladí jezdit víc za hranice? Myslím, že jezdí až dost, jde o  to, jestli se také vracejí. Často svými odborníky živíme státy daleko bohatší než ten náš. My tu v  ústavu máme, řekněme, sto doktorandů, kteří dříve nebo později musí vyjet ven, a když se nám z nich třetina nevrátí, bude to špatné. Jak je motivovat, aby se vrátili? Měl bych asi říci „vytvořit jim vhodné podmínky“ nebo něco podobného. Myslím ale, že je to nesmysl. Když někdo chce, vhodné podmínky má v Česku až běda, a to se týká i finančního ohodnocení. Řekl bych, že mladé přitahuje celková snadnost života na Západě. Spojené státy nebo Německo tak získávají spoustu odborníků doslova za nic, platili jsme to my. Je otázkou, jestli by se to vyřešilo například školným. Mělo by se zavést? Jeví se mi to jako jedno z řešení. Musel by vzniknout systém sociálních podpor a  další opatření, což by nebylo jednoduché. Možné by to ale bylo. Prý jste přestal jezdit autem kvůli pirátským poměrům na silnicích. Co říkáte novému silničnímu zákonu? Ten zákon by měl především dostat šanci, aby nějakou dobu fungoval v  praxi. Je hloupost chtít ho hned měnit. Je v pořádku, že je přísný. V některých případech by mohl být dokonce ještě přísnější; zůstává například otázkou, zda sebrat opilému řidiči doklady nebo rovnou klíčky od auta. Tak to dělají Američané. Když si pak pro klíčky druhý den přijdete, dostanete pokutu, kterou si zasloužíte. Mohl byste něco říci o tom, jak se vám v 50. letech studovalo? Když jsem dokončil základní školu, přemlouvali mě, abych šel na horníka. Říkalo se, že na horníky musí jít jenom ti nejlepší. Platilo heslo „já jsem horník a kdo je víc“. To jsem měl ještě pionýrský šátek, pak jsem maturoval ve svazácké košili, to taky muselo být. Mého spolužáka, pozdějšího slavného režiséra loutkového filmu, vyhodili ze všech škol „mocnářství“ těsně před maturitou, protože si pitomec nakreslil na lavici obrázek Zápotockého a poněkud mu zvětšil už tak velké uši. V té třídě pak byla schůze partajního výboru a byl malér. On musel k soudu. Tomáš Sachr, Martin Uhlíř T. Sachr studuje FSV UK.

Všechny léky vyvinuté díky Holého výzkumu vyrábí a distribuuje americká firma Gilead Sciences a český profesor je pro ni nesmírně důležitou osobností. Jeho jméno najdete pod pěti z devíti léků, které firma produkuje. Nedávno proto Američané oznámili, že ústav, kde Holý působí, v následujících pěti letech podpoří částkou větší než 5,5 milionu dolarů. Díky americkým penězům by mělo v Praze vzniknout nové akademické centrum světové úrovně. Profesor Holý se narodil v r. 1936. Vystudoval organickou chemii na Matematicko-fyzikální fakultě UK. V roce 1960 si podal žádost o vědeckou aspiranturu v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Následně tu strávil téměř celou profesní kariéru, v letech 1995–2002 zde působil jako ředitel.

Q

civilizace / inzerce 

RESPEKT 40  V  2.–8. říjen 2006

Česko, energetický dinosaurus Z hlediska emisí CO2 funguje naše ekonomika nejhůř v OECD

P

ředstavme si nepravděpodobnou situaci: jednotlivé státy se mezi sebou dohodly, že tvrdě zakročí proti „klimatickým provinilcům“ – tedy zemím, jejichž ekonomika chrlí do ovzduší zbytečně velké množství skleníkových plynů a  značně tím přispívá ke globálnímu oteplování. Kdo přijde na řadu jako první? Možná Česká republika. Alespoň pokud by se akce světového společenství řídila zprávou OECD environmental performance review: Czech Republic, vydanou v Paříži v roce 2005. Zpráva totiž přináší informace o tom, za jakou „emisní cenu“ dokážou státy OECD vygenerovat svůj HDP. V exkluzivním klubu, kam patří většina Evropy, Severní Amerika, Japonsko a  některé další země, jsme na tom úplně nejhůř. Důvody jsou dva: průmysl, který neumí šetřit energií, a  zastaralé uhelné elektrárny. Obdobná zpráva Mezinárodní agentury pro energii z téhož roku k nim připojuje ještě třetí příčinu: nečinnost české vlády, která s tímto problémem nic nedělá. Do třetice zmiňme nejnovější studii, počátkem září zveřejněnou hnutím Duha. Je o českých uhelných elektrárnách, které představuje jako neefektivní prehistorická monstra vyrábějící energii jen za cenu obrovských emisí oxidu uhličitého (CO2). Vůbec nejhůř je na tom elektrárna Vřesová na Sokolovsku, kolos využívající starou technologii zplynování hnědého uhlí. Ovšem hnědé uhlí polykají také kotle téměř všech ostatních tepelných elektráren v zemi. Nelze je přitom spalovat tak efektivně jako kvalitnější uhlí černé, a důsledkem jsou proto i vyšší emise. Převážnou většinu „uhelné“ elektřiny dodává na trh společnost ČEZ. Dohromady tato firma odpovídá asi za třetinu všech emisí CO2 v  Česku. Elektrárny ČEZ se blíží k hranici životnosti, bude tedy hodně záležet na tom, co s  nimi firma v příštích letech podnikne. Kdyby část z nich nahradila zdroji, které jsou z hlediska globálního oteplování méně škodlivé, třeba elektrárnami spalujícími zemní plyn nebo biomasu, mohla by se situace začít měnit k lepšímu.

Rozhodne Brusel Zajímavé je, že Česku jeho pozici nekorunovaného krále energetických dinosaurů nikdo příliš hlasitě nevyčítá. Jedním z  nástrojů k  omezení emisí je totiž Kjótský protokol, který je k postkomunistickým zemím víc než milosrdný. Průmysl většiny států bývalého sovětského bloku prošel po pádu komunismu tak hlubokou proměnou, že požadavky protokolu v podstatě předem splnil. Navíc žádné sankce za porušení protokolu neexistují. Lépe by mohl fungovat druhý z nástrojů, systém obchodování s emisemi, který Evropa nedávno zavedla. Státy mají přiděleno určité množství emisí, které smí vypustit do ovzduší. Tento tzv. emisní limit si každá země vytváří sama, Brusel jej ale nemusí schválit. Na povolené emise dotyčná země vydá povolenky, které přidělí jednotlivým podnikům, většinou zdarma. Firmy pak stojí před volbou, zda povolenky využijí, tedy nechají „proletět komínem“ v podobě emisí, nebo zda zavedou modernější technologii, povolenky ušetří a prodají je na

Fosilní faktor dinosaurů Hnutí Duha spočítalo takzvaný fosilní faktor (ff) českých uhelných elektráren, který udává, kolik tun CO2 daná elektrárna vypustí do ovzduší při výrobě jedné megawatthodiny. Nejhůř dopadly elektrárny Vřesová (ff = 2,49; provozovatel Sokolovská uhelná), Mělník 1 (ff = 1,76; Energotrans) a Hodonín (ff = 1,41; ČEZ). Pro srovnání, fosilní faktor průměrné britské či americké elektrárny na zemní plyn se pohybuje kolem 0,5. Více na www. hnutiduha.cz/dinosauri.

trhu. K  ochraně ovzduší tedy vedou manažery nikoli obavy z důsledků globálního oteplování, ale prostá snaha ušetřit či vydělat peníze. Kdyby pravidla hry porušili, čekají je velmi přísné pokuty. Aby to mohlo fungovat, musí být splněno několik podmínek. Především nelze vrhnout povolenek na trh příliš mnoho, jinak se je všichni snaží prodat a povolenky se mění v bezcenné cáry papíru. Právě to se nedávno stalo: prakticky všechny evropské státy si v Bruselu pro první tříleté období 2005–2007 vymohly právo vypustit do ovzduší podstatně více emisí, než kolik pak skutečně vyprodukovaly. Výsledkem byla záplava povolenek a letos na jaře se trh kvůli tomu málem zhroutil. Nyní se pomalu zotavuje. V  lednu 2008 začíná druhé kolo evropského obchodování s  emisemi a  jednotlivé země se v současnosti postupně utkávají s Evropskou komisí v  souboji o  to, kolik povolenek budou moci vydat. Česká republika ale zatím do Bruselu žádný návrh nedodala, ač tak měla učinit do konce června (podrobnosti v článku Neberte nám špatný vzduch – Respekt č. 33/06). S  kartami, jež se nyní v  Bruselu rozdávají, se bude hrát až do roku 2012. Jestliže se Komise poučí z chyb a projeví neústupnost, začne se změnou klimatu mnohem účinněji bojovat „neviditelná ruka trhu“, byť uvedená v  činnost byrokratickým rozhodnutím. Pokud jde o  Českou republiku, neústupnost se Evropské komisi vyplatila už v kole prvním. Čeští politici přišli s požadavkem vypustit do ovzduší ročně 107 milionů tun CO2. Jinak to nejde, tvrdili. V  Bruselu jim však moc nevěřili a žádali důkazy; nakonec Praha dokázala obhájit pouze 98 milionů tun, jež Brusel schválil. Loni ovšem česká ekonomika zůstala hluboko pod tímto limitem, vychrlila do ovzduší „jen“ 82 milionů tun CO2. Projevil se v  tom právě blahodárný vliv obchodování s emisemi, který dovedl podniky k úsporám. V energetice spočívaly v tom, že podniky sice nevyrobily méně elektřiny, snažily se ale intenzivněji využívat „čistší“ zdroje – třeba ve špičkách. Má se tedy emisní limit pro příští léta dále zpřísňovat? Podle Kláry Sutlovičové z  nevládní organizace Centrum pro dopravu a  energetiku rozhodně ano. V roce 2004 přijala vláda národní klimatický plán, který žádá, aby ČR do roku 2020 emise CO2 výrazně snížila. To ale nelze udělat ze dne na den, mělo by se tedy začít už teď. Český emisní limit pro léta 2008–12 by proto neměl přesáhnout 68 milionů tun CO2, jinak se křivky v grafech emisí nepodaří včas otočit a hrozí vážné nebezpečí, že plán nesplníme.

ČEZ: dinosaury zavřeme Ať už bude verdikt Bruselu jakýkoli, vedoucí mediálního odboru společnosti ČEZ Ladislav Kříž vidí budoucnost optimisticky. Jeho firma hodlá některé uhelné elektrárny modernizovat, jiné zavře a postaví místo nich nové, čistší. Část uhelných elektráren má zaniknout bez náhrady. V tom, co hnědé uhlí vystřídá, ČEZ zatím nemá jasno – může to být zemní plyn, alternativní zdroje, jaderná energie či dražší černé uhlí ze zahraničí. Během příštích dvaceti let by díky kombinaci všech těchto opatření mohl ČEZ ušetřit 30–40 % všech svých emisí. Jsou to ale reálná čísla? Hnutí Duha ve zmíněné studii tvrdí, že ČEZ žádný útlum uhelných elektráren ve skutečnosti neplánuje; naopak, pokud dojde k  tolik diskutovanému prolomení limitu těžby, kapacita uhelných elektráren se mírně zvýší. „V mezidobí snad, do roku 2030 ale opravdu chceme snížit kapacitu na polovinu,“ slibuje Kříž. Z hlediska národního klimatického plánu by ovšem mohlo být pozdě. Přes protichůdná vyjádření se všichni oslovení v jednom shodují: správně nastavený obchod s  povolenkami může plány energetických firem velmi významně ovlivnit. Česká vláda by si proto měla dobře rozmyslet, jaké číslo do Bruselu pošle. Čím nižší limit, tím větší tlak na firmy, aby změnily své chování. Martin Uhlíř

Q

19

20   kultura

2.–8. říjen 2006  V  RESPEKT 40

Když stahovat hudbu, tak legálně

V Česku bude otevřen první internetový obchod s muzikou

Kde tu máte nejbližší wi-fi? Kvalitních desek vychází spousta, otázkou je, jak se k nim dostat.  Foto profimedia.cz / corbis

U

rčitě se to už stalo každému z nás. Objevili jsme zajímavý hudební projekt a zatoužili mít doma jeho desku. Jenže dotyčné CD v omezené nabídce kamenných obchodů není, specializovaní prodejci kroutí hlavou a zásilkové službě by dodání trvalo měsíc. To už jednoho chuť na novinku rychle přejde. Anebo ho napadne, že by mohl zkusit zakázané ovoce z pirátských sítí, kde jako na každém správném černém trhu mají úctyhodnou nabídku. Od konce letošního roku tu bude ještě jedna možnost: v  Česku bude otevřen první internetový obchod s hudbou. Od vstupu portálu i-legalne.cz do stojatých vod domácího hudebního trhu lze čekat malou revoluci. Tedy za předpokladu, že se mu podaří přesvědčit většinového uživatele internetu, že stahovat hudbu z internetu je pohodlné, bezpečné a levné. A mladou generaci také o tom, že normální je za to zaplatit.

Stahování je cool Využití internetu k  nakupování z  domova je v  plenkách: poštovní či kurýrní poplatky jsou drahé a čekání na balíček nepříjemné. Existuje však zboží, které lze po internetu získat oprav-

du snadno a rychle, protože je zdigitalizované a k zákazníkovi se dostane přímo po datové lince. Hudba se na internetu prodává ve velkém od začátku tohoto století. Zatímco do roku 2000 velké vydavatelské firmy jen vyčkávaly, na začátku nového milénia je přesvědčila konkurence pirátských sítí jako například Napster, kde byly skladby ve formátu MP3 ke stažení zdarma. První se o  možnost distribuce po síti začala zajímat firma Sony. Ignorovala nabídky už zavedených portálů, které prodávaly hudbu menších firem, a  rozjela vlastní internetový obchod. Ten však trpěl nesčetnými dětskými nemocemi a stejně jako projekty PressPlay a MusicNet, ke kterým se přidaly ostatní velké firmy, skončil neúspěšně. Ke krachu přispěl i  fakt, že podle smlouvy se skladby nedaly koupit, nýbrž jen pronajmout, a  manipulace s  nimi tedy byla omezená. Nový úsvit digitálního prodeje hudby přinesl v  dubnu 2003 nástup iTunes firmy Apple. V  Apple vsadili na novou generaci klientů, pro které se digitalizovaná hudba z  internetu stala součástí životního stylu a dali jim nejen možnost jednoduše ji stahovat, ale i poslouchat. V „balíčku“, který firma Apple nabídla, byl totiž také revoluční přenosný MP3 přehrávač s  cool designem: iPod. Apple na propagaci svých výrob-

Staří mladí v Národní galerii Díky dobročinné nadaci se Knížákova instituce rozrůstá o skvělá, ale i vysloveně slabá díla. Odpůrci Milana Knížáka to vlastně mají jednoduché: pro svou kritiku můžou použít i jeho projekty, kterými jim hodlá sebrat vítr z plachet. Třeba výstavu Spřízněni..., která probíhá do 19. 11. v pražském Veletržním paláci.

Současné umění mi nevadí Jedna z hlavních výtek adresovaných Knížákovi zní takto: Národní galerie za jeho sedmileté vlády ztratila zájem o  naše současné umění, takže odmítá podporovat novou generaci autorů prezentováním či akvizicemi jejich děl. Původ této kritiky spadá do počátku nového tisíciletí, kdy se Knížák nepohodl s  několika mladými výtvarníky a  série vzájemných

urážek vyvrcholila rozvázáním plodné spolupráce s pořadateli Ceny Jindřicha Chalupeckého, určené právě pro výtvarný dorost. Generální ředitel se tenhle argument snaží v  poslední době vyvracet. Uspořádal dvě mezinárodní bienále současného umění a  zmínku o  nákupech děl „z  široké základny mladých umělců“ zařadil v loňské výroční zprávě galerie do výčtu jejích hlavních úspěchů. Také expozice Spřízněni... zapadá do snahy vedení galerie vylepšit si mediální, respektive veřejný obraz. Jestliže se člověk mohl dosud o  většině akvizicí současného umění dozvědět právě jen z  výročních zpráv, nyní je může v Národní galerii vidět na vlastní oči. Konkrétně jde o  výběr tvorby lidí, od kterých pro gale-

ků nešetří (ve světě iPod propagovali třeba U2, u  nás Aneta Langerová) a  sebevědomý nástup iTunes Store zakončil léta skepse. Za tři a  půl roku prodal jeden a půl miliardy písní, což je 80 % všech legálně distribuovaných skladeb vůbec, a  v  současnosti mu patří pátá příčka v  absolutním pořadí digitálních obchodů. Aktuálně iTunes nabízí přes tři a půl milionu skladeb od všech podstatných labelů a o jeho postavení svědčí i to, že někteří hudebníci vydávají speciální edice desek, které se dají koupit jen přes iTunes. Například poslední album Boba Dylana Modern Times obsahovalo v iTunes verzi čtyři skladby navíc.

Kdo koho okrádá? Z  těchto novinek se ale uživatelé v  Česku moc radovat nemohou. Zatímco přehrávače se u nás prodávají, iTunes zatím svoji českou verzi nemá. Možnost nakupovat v největším hudebním internetovém krámu je totiž omezená pouze na kreditní karty s adresou 21 zemí. Patří mezi ně všechny západoevropské státy, USA, Japonsko a Austrálie, další země v klubu ještě nejsou. V roce 2004 česká pobočka Apple ujišťovala, že otevření českých iTunes je otázkou jednoho roku, podle posledních zpráv ovšem dostaly přednost země, v nichž

rii nakupuje Nadace Jana a  Milan Jelínek, což je mecenášská aktivita manželů, kteří v  roce 1968 emigrovali do Švýcarska a  vydělali tam jmění obchodováním s nerosty. Od svého polistopadového návratu každý rok vrážejí statisícové částky do studentů či absolventů vysokých škol: od talentu koupí artefakt a  bezplatně ho nabídnou některé z  velkých českých galerií. Původ děl a jejich konečné umístění je do značné míry určeno dvojicí, kterou nadace pověřila výběrem nových jmen: rektor pražské AVU Jiří Sopko a generální ředitel Národní galerie Milan Knížák. Ukázky z  těchto akvizic byly už před sedmi lety k vidění v Mánesu na výstavě Neplánovaná spojení. Nadace tehdy proklamovala, že smyslem expozice je podrobit nadační činnost veřejné kritice, která jí může napovědět, zda jde správným směrem. A  v  tom je problém nynějších Spřízněných... Žádnou diskusi už totiž Knížák vyvolávat nehodlá.

Talentovaní padesátníci Přitom témat do debaty by tu pár bylo. Například klíčová otázka, kdo je to vlastně mladý umělec. Knížák už před časem uspořádal přehlídku Nejmladší, na které razil zásadu, že mladý duchem může být výtvarník i po čtyřicítce. Nyní se k této myšlence vrací. Z třiadvaceti vystavovaných jmen čtyřicátiny překročilo devět lidí, dvěma je přes padesát, zato pod třicet mají

se platí eurem. To je oficiální důvod, není však těžké se dovtípit toho neoficiálního – internetový obchod Apple se bojí vstoupit do země, kde se hudba zdarma vesele stahuje a kopíruje, aniž by někoho napadlo, že se za ni musí platit. Stahovat hudbu z P2P sítí ale rozhodně není české specifikum. Podle nedávno zveřejněných statistik je pouhých 7 procent obsahu jednoho průměrného přehrávače iPod staženo z digitálního obchodu iTunes a  pouze dvacet procent hudby v iPodech je z legálních zdrojů. Zbylé čtyři pětiny tvoří hudba stažená nelegálně. Pirátská distribuce ve formátu MP3 se stala stejným veřejným strašákem jako dětská pornografie a  tažení amerického ochranného autorského svazu (RIAA) proti pirátům je dobře zmedializované. Vydavatelské firmy bojují proti pirátům na oko ve jménu hudebníků, kdo koho okrádá ale není úplně jednoznačné. Hudebníci možná ještě před pár lety věřili, že nové způsoby distribuce jim přinesou větší podíl na zisku z prodeje, vždyť snížení nákladů oproti formátu CD je jednoznačné. Bohužel, jak dokazují statistiky zveřejněné aktivisty z portálu Downhillbattle, podíl ze zisku prodaného souboru je tak malý, že pro hudebníka je vlastně rozdíl mezi legálně a nelegálně staženou hudbou nepodstatný. „Už nestahuju hudbu nelegálně a  neokrádám tak muzikanty. Používám iTunes a ty to teď dělají za mě,“ zní jeden z provokativních bannerů, které můžete na jejich stránce najít. Pod nátlakem kritiky iTunes dokonce stáhly svoje heslo „fair to the artists“ z webové stránky.

Nakopnout český trh Portál i-legalne.cz může být k iTunes alternativou. Zákazníkům nabídne více než půl milionu skladeb z katalogu všech čtyř velkých značek a také lokálních a  alternativních labelů a  distributorů. To je množství, které několikanásobně přesahuje nabídku kamenných obchodů. „Hudební trh u nás potřebuje nakopnout novým, moderním způsobem prodeje a zahraniční zkušenosti tento trend potvrzují,“ říká Petr Peřina, marketinkový ředitel ilegalne.cz. Obchod se chystá vstoupit do teritoria, které doposud obsluhovaly pirátské sítě. „Naším cílem není napravovat piráty, chceme hudebním fanouškům umožnit legální stažení hudby s  garancí kvality, obsahu, legálnosti a  také bezpečnosti a  pohodlí nákupu,“ říká Peřina. Z  portálu bude možné stahovat jak jednotlivé písně, tak celé desky, a to včetně bookletu a detailních informací. Plánovaná cena jedné skladby je necelých 15 korun (na iTunes je to jeden dolar), což je výrazně levnější než průměrná cena jedné písně v kamenném obchodě. Zároveň i-legalne.cz hodlá ve spolupráci s velkými firmami objevovat nové talenty. Bude to třeba právě nástup takto ohlášených nových hvězd, které přesvědčí novou generaci, že hudba a legální stahování z internetu jdou ruku v ruce. Karel Veselý Autor je hudební publicista.

Q

jen Martin Sedlák s  Ivanou Štenclovou. Jsou tihle mladí-staří skutečně tak talentovaní, aby byli pro sbírky Národní galerie podobným přínosem jako Federico Díaz či Lukáš Rittstein, od kterých nadace kdysi prozíravě nakupovala, ještě než se proslavili? Záporná odpověď se nabízí minimálně u tří jmen: u až příliš dekorativních geometrických obrazců Márie Balážové, až příliš kýčovitých sexuálních domin Karla Balcara a až příliš staromilských pražských výjevů Jana Stosse. Takové obrazy by se měly spíš věšet nad gauč než na zdi Národní galerie. Sporný je i koncept výstavy. Kdyby se opíral jen o díla, která půjdou do sbírek galerie, pak by se expozici dal odpustit totálně nesoustředěný výběr exponátů (jednoduše řečeno si plátna a skulptury spolu navzájem „nepovídají“). Jenže projekt Spříznění... nabízí jen pár věcí, u nichž je uvedeno, že jsou již součástí galerijních depozitářů. U zbytku není jasné, zda se tak někdy stane. Knížákovi se nabízelo frajerské řešení: mohl to pojmout jako představení „pracovního materiálu“ a  v  galerii rozmístit dotazníky s  otázkou, co si návštěvníci o  možnosti případného nákupu myslí. O  to ale přísný vládce Národní galerie nestál, je přesvědčen, že právě takhle to dělá nejlépe a nikdo mu do toho nemá co mluvit. Škoda pro něj, jeho instituci, výtvarníky, a hlavně dobrotivé manžele Jelínkovy, kteří si tak odbytou výstavu nezasloužili. Jan H. Vitvar

Q

kultura

ReSPeKT 40 V 2.–8. říjen 2006 Inzerce

1

Návrat do země La Mancha Matky, sestry, přítelkyně a sousedky očima Pedra Almodóvara

V

NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

HITLEROVO NĚMECKO

Matthew Hughes a Chris Mann + DVD

olver, který nyní vstoupil do našich kin, je jedním z nejvýznamnějších filmů roku. V Cannes mu unikla Zlatá Palma jen o vlásek, Almodóvar za něj získal cenu za scénář a šestice hlavních představitelek si společně odnesla cenu za ženský herecký výkon. Režisérova novinka ještě dostala výroční cenu filmových kritiků FIPRESCI a je horkým kandidátem na Oscara. S poselstvím poledního filmu Pedra Almodóvara mají ale problém i zapálení feministé. Už ten úvod: temperamentní španělská hudba doprovází jízdu kamerou podél vesnického hřbitova, který je plný žen pečujících o náhrobky mrtvých mužů. Je to film o ženách, o jejich energii, odpovědnosti, iracionalitě a zvláštním způsobu myšlení, a muži se tu objevují jako dekorace anebo častěji jako lenoši, hlupáci, násilníci a otroci svých zvrhlých choutek.

vyrovnat s představou stáří a smrti, protože mám dost problém přestat se cítit jako mladík. U nás ve vesnici mají lidé úzký a nekomplikovaný vztah k záhrobním věcem, berou je jako samozřejmost. To mi umožnilo podívat se na stáří a nemoc jako na něco zářivého a pozitivního.“ Pedro Almodóvar přišel do Madridu roku 1968 jako devatenáctiletý, u moci byl tehdy ještě Franco. Jako homosexuál, chudý venkovan a syn z početné rodiny z La Mancha byl prakticky bez šancí, a proto nikdy nevystudoval filmovou školu. Prodával na bleším trhu, později po Francově smrti začal natáčet amatérské snímky na 8 a 16mm film – každý rok jeden nebo dva. Teprve po dvanácti letech konečně mezinárodně prorazil snímkem Labyrint vášní (Labyrint de pasiones), založil spolu s bratrem produkční firmu a jeho jméno se postupně stalo symbolem moderního filmového Španělska.

Kde se objevují duchové

Políček Hvězdným válkám

Přes absurdní zápletku si Volver můžeme docela dobře představit jako realistický film z padesátých let nebo jako zamotanou zprávu z černé kroniky. Snímek představuje typický Almodóvarův postmoderní svět; groteskní, barevný a vyumělkovaný od dlouhých nehtů „dělnice“ Penelope Cruz až po fantasticky složitý děj. „Vyprávět mé filmy několika slovy je pořád těžší,“ poznamenal Almodóvar. Je tu ale i něco pro něj nového: protiváhou ztřeštěného hemžení v „chudé“ madridské čtvrti je vážný svět starobylé vesnice, kamenné domy, podivná otevřenost obyvatel vůči otázkám šílenství a smrti a také nedaleké stožáry větrné elektrárny. Právě vítr a jeho nevyzpytatelné poryvy stojí na začátku spletité tragikomické historie o návratu mrtvých, o propustné hranici mezi představou a skutečností a hloubce přátelských a rodinných vztahů. Raimunda a její sestra Soledad kdysi odešly z rodné vesnice do Madridu. Při jedné návštěvě rodného domu dojdou k závěru, že tam pobývá duch jejich dávno mrtvé matky a pečuje o bezmocnou tetu. Raimunda má v Madridu problémy: její manžel začal obtěžovat nezletilou dceru Paulu a ta v panice sáhla po kuchyňském noži. Raimunda neví co dřív. V rodné vesnici nemají lidé žádný

Dnes je Almodóvar neslavnějším španělským režisérem hned po Buñuelovi. I u nás se jeho filmy promítají už dvacet let a vyrostlo na nich několik postmoderně naladěných diváckých generací. Podobně jako kdysi Rainer Fassbinder vidí Almodóvar svět jako odcizenou grotesku očima silných nezávislých ženských osobností. Na rozdíl od Fassbindera je mu ale dokonale lhostejná politika. Volver je mimo jiné holdem klasickým neorealistickým hrdinkám: Anně Magnani a Sophii Loren. Je to také mistrovský kus filmového řemesla. „S hrůzou už léta pozoruji klesající kvalitu filmových scénářů, zejména v Hollywoodu,“ komentoval Almodóvar pro tisk svoji cenu v Cannes. „Takové Hvězdné války dokola omílají jen jeden jediný nápad. Být já producent, tak autora s takovým příběhem vyhodím.“ Ve Volveru je nápadů přímo ohňostroj, překrásná Penelope Cruz tu podává životní výkon a skvělé dvě hodiny může film přinést prakticky komukoli od čtrnácti do devadesáti let.

Hold neorealistickým hrdinkám. foto up4u

problém s tím, že se tu a tam někde zjeví duch, a považují to za normální, ale praktická Raimunda na strašidla nevěří. Jenže po tetině smrti se matčin duch přesune do Madridu… Pro tři generace venkovských a městských žen ve filmu je zcela samozřejmé, že život s muži přináší především trable. A tak bez plánů a zbytečných řečí utvoří jakousi záchrannou síť, navzájem o sebe pečují a přitom rozmotávají rodinnou historii. „Je to osobní film o mé matce a mých sestrách, o tom, co mi daly, a o tradicích, které žijí v naší vesnici v kraji La Mancha,“ prohlásil Almodóvar. „Když jsem byl mladý, točil jsem kolektivní filmy, byl jsem extrovert a čerpal inspiraci jen z toho, co jsem viděl kolem. To mě teď přestalo zajímat. Volver je především návratem do mého dětství. Potřeboval jsem se

Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

Hitlerova kariéra

99Kč

Růže a výstřely homosexuálního dua Američtí hudebníci Matmos skládají poctu deseti svérázným osobnostem. „Zničit mužské pokolení! Destroy the male sex!“ hřímá před vyprodaným sálem Szene Wien americká harfistka Zeena Parkins. Text militantní feministky Valerie Solanas tu rozhodně není parodovaný, ale hudebnice má na sobě jakousi maškarní noční košili, takže kdoví... Dva muži v seriózních oblecích u hradby přístrojů se mírně usmívají. Dohromady se Zeenou jsem je už viděl: na koncertním DVD Björk, kde si s ní živě zahráli. Je polovina září a ve Vídni začíná koncert sanfranciských elektroniků Matmos.

Říznout do boláku Vzpomínáte na Trierův filmový Tanec v temnotách a železniční scénu, kde Björk a její nápadník zpívají s doprovodem jedoucího vlaku? Je to jedna z písní, jejichž zvuk pro islandskou hvězdu připravili kalifornští umělci Martin C. Schmidt a Daniel Drew. Už osm let si jako duo Matmos budují výjimečnou reputaci na elektronické scéně, ale vlastně má smysl mluvit spíš o konceptualismu. Zvuky pro album A Chance to Cut is a Chance to Cure (Kde je možnost řezu, tam je šance léčit, 2001) natáčeli na klinice plastické chirurgie. Z nahrávek odsávání tuku, endoskopie, transplantace tváře či laserové operace oka vytvořili beaty pro gradující, proměnlivé skladby. Žánrem jsou nejblíž taneční elektronice, ale ustřelují od ní s fantazií, s jakou využíval Frank Zappa rock nebo Charles Mingus jazz. Matmos jsou ostří společenští kritikové. Pro „antivlastenecké“ album The Civil War (Občanská válka, 2003) si půjčili hudební nástroje v muzeu války Severu proti Jihu a koncepčně se věnovali momentu, kdy jde národ sám proti sobě. V rozver-

né narážce na George W. Bushe zkoumali i historický pojem „regicida“, tedy kralovražda.

Sprosté uši Koncert ve Vídni nebyl skandální – jde přece o hudbu a už jenom s ní samou je dost práce. Původní a náročné techniky, jimiž duo (spolu se Zeenou Parkins) ždímalo z věcí zvuky, připomínalo kutilství postav z Jeunetových filmů Delikatesy a Amélie z Montmartru. Ve Vídni se bubnovalo růžemi do kontaktně snímané desky, efektní pro zrak i sluch byla scéna se suchým ledem, který umí rozvibrovat kov. Zvukový „portrét“ Valerie Solanas, jímž koncert začal, je součástí nového alba, nazvaného podle slov Ludwiga Wittgensteina: The Rose Has Teeth In The Mouth Of A Beast (Růže skrývá své zuby v ústech nestvůry, 2006). „Naše album je sérií portrétů lidí, které milujeme, nevyžádaným vyznáním lásky těm, jejichž životy k nám promlouvají,“ píšou autoři v internetovém průvodci albem. Wittgenstein nebo Wagnerův mecenáš Ludvík II. Bavorský jsou docela únosnými objekty k obdivu. Matmos vedle nich ovšem v dalších osmi skladbách řadí homoerotického fotografa Jamese Bidgooda (v Písni semene zní výron ejakulátu), pocty se dočkal i Boyd McDonald, vydavatel politicko-pornografické revue Straight To Hell. Mezi řádky a beaty kladou Matmos otázky: Je-li sporné vystavovat vaginu zraku, smíme ji nechat znít? Jejich akcent na (homo)sexualitu není agresivní ani estétský, je šibalský. Obsah některých skladeb je snad až moc popisný: William S. Burroughs je „portrétován“ klapotem psacího stroje, výstřelem a bubnovým tran-

Nenásilní šibalové. foto matmos

zem z Maroka, kde strávil část života. Ale výborní muzikanti Matmos i tyhle pasáže vedou přirozeně: hudba nás tak pohltí, že občas přeslechneme avizované „atraktivní“ detaily, jakým je zvuk cigarety típnuté o ruku obětavého konceptualisty Drewa. Pro většinu našinců tahle albová „pocta deseti individuím“ těžce relativizuje mainstreamové hodnoty. Ale Matmos nestojí o to, aby se líbili každému. Mají pevné postavení nejen jako muzikanti, ale i jako akademikové na multimediálních odděleních akademií a univerzit. Jejich profesorské povinnosti jsou ostatně taky hlavním důvodem, proč je v Evropě nevídáme příliš často. Schmidt a Drew mají pověst vrcholných samplujících hudebníků. Pokud snad někdo dosud pochyboval, zda jsou bytostnými intelektuály a navrch sebevědomým homosexuálním párem, po letošním projektu o tom už pochyb není. Pavel Klusák Autor je hudební publicista a scenárista.

Q

22   kultura co se děje ve světě Barbara Harrisová před třemi lety zakázala předčítat z knížky O třech prasátkách malým dětem, na které dohlížela jako ředitelka školky v anglickém Batley. Většina z nich totiž pocházela z rodin pákistánských a  indických imigrantů, tedy muslimů, kteří kvůli Koránu nemají pro příběhy „nečistého“ tria Pašík – Vašík – Boubelka pochopení. Rozhodnutí bylo komentová-

Berlín, Mozart a sťatý Mohamed no jako hodně přehnaná obava z  případných reakcí muslimských radikálů. Úplně stejně se dá vyložit i čerstvý krok Německé opery v Berlíně stáhnout ze svého programu Mozartovu operu Idomeneo. Dílo si v  roce 1780 od tehdy pětadvacetiletého Mozarta objednal Karl Theodor Falcký. Libreto svěřil Gianbattistu Varescovi, který v něm volně navázal na Homérovu Iliadu. Příběh vypráví o návratu krétského krále Idomenea z tažení proti Tróji. Protože k němu byli bohové milostiví, při plavbě domů jim slíbí obětovat prvního tvora, kterého uvidí stát na břehu vlasti. Jenže když se před přídí vynoří pevnina, stojí na ní jeho syn Idamantes. V rozrušení si král klade otázku, zda mají bohové vůbec nárok na to, abychom se jim za jejich podlé intriky klaněli, natož jim dávali nějaké oběti. A právě tahle pasáž by mohla v inscenaci režiséra Hanse Neuenfelse podle berlínské opery „zvýšit bezpečnostní riziko pro divadlo, jeho zaměstnance i pro diváky“. Neuenfels totiž scénu pojal naturalisticky: král před diváka klade uříznuté hlavy představitelů čtyř náboženství; bájné bohy zastupuje Poseidon, křesťanství Ježíš, buddhismus Budha a  islám Mohamed. Nad zkrvavenými lebkami uvažuje nad hlavními rozpory mezi vzletnými proklamacemi náboženství a církví a temnou praxí jejich přívrženců. Inscenaci měla Německá opera v Berlíně na programu tři roky, další reprízy byly naplánovány na začátek listopadu. Vedení opery se ale zaleklo zvýšené citlivosti muslimů, umocněné nedávnou názorovou přestřelkou s papežem Benediktem XVI., a všechny reprízy zrušilo. Zatímco zmiňovaný zákaz Barbary Harrisové nevyvolal velké pozdvižení, k nynější aféře se vyjádřili nejvyšší němečtí představitelé. Podle kancléřky Angely Merkelové je nemístná autocenzura vyvolaná strachem a ministr vnitra Wolfgang Schäuble označil podobné kroky za nepřijatelné. V Německu se navíc během minulého týdne konala islámská konference, na které své pochyby o oprávněnosti stažení představení vznesli i  muslimští předáci. Operu tyto reakce donutily krok přehodnotit a  na konci minulého týdne to vypadalo, že listopadové reprízy se možná přece jen uskuteční. Premiéru Idomenea nyní shodou okolností plánuje i  Národní divadlo v  Brně. První představení má proběhnout 24. 11. v  Mahenově divadle, a  jelikož brněnská inscenace žádné řezání Mohamedovy hlavy neobsahuje, nejspíš také proběhne. Jan H. Vitvar

Kristova rána. foto Profimedia.cz

2.–8. říjen 2006  V  RESPEKT 40

Příběh jednoho údolí

V češtině vyšla prvotina britské spisovatelky Sarah Hallové

S

arah Hallová byla ve světě až donedávna poměrně neznámou prozaičkou, a to i pro ty, kteří britskou scénu docela sledují. Její prvotině Údolí zkázy, kterou nyní ve vynikajícím překladu Gisely Kubrichtové vydává BB Art, se v roce 2002 ani zdaleka nedostalo takové mediální pozornosti jako knihám autorčiných vrstevnic a vrstevníků, třeba Zadie Smithové nebo Alainu Thirlwellovi. Že neprávem, to se ukázalo záhy. Hallové druhý román Elektrický Michelangelo se předloni dostal do šestice knih nominovaných na Booker Prize a autorku už teď nemůže přehlížet nikdo.

Tajemství starého penzionu Elektrický Michelangelo je nádherná kniha. Bildungsroman zachycující dospívání a emigraci do Ameriky, to sice není bůhvíjak originální námět, nicméně Hallová dokázala příběh obdařit řadou velice působivých detailů a  hlavně podat natolik čtivým způsobem, že knihu nelze odložit. Čtenář záhy přilne k  postavě Cy Parkse, který po tragické smrti otce vyrůstá s  matkou v  chátrajícím penzionu přitahujícím lidi nakažené tuberkulózou, kteří sem jezdí kvůli nízkým cenám a léčivému mořskému vzduchu. Úchvatné popisy atmosféry rozpadajícího se penzionu připomenou J. G. Farrella a jeho Nepokoje, charakteristika tuberkulózních hostů dá vzpomenout na brilantní pasáže z díla Thomase Bernharda. Hallová s  přirozenou lehkostí kombinuje detailní popisné pasáže s  dynamickým rozvojem dějové linie. Dychtivě tak čteme, jak se mladý hrdina seznámí s anarchistou a alkoholikem Eliotem Rileym, naučí se tetovat a po Rileyho smrti se vydává vstříc dalšímu osudu na druhou stranu Atlantiku, kde nám Hallová nabídne stejně přesvědčivý popis dekadentního Coney Islandu. Zde Cy uprostřed zpustlých pouťových atrakcí prožije fatální vztah s artistkou z východní Evropy.

Ten kraj dobře zná, Sarah Hallová v něm totiž vyrostla. foto profimedia.cz / AFP

která vzhledem ke svému romantickému dědictví hraje výsadní roli v dějinách anglické kultury. Hallová se nenechala inspirovat jen odkazem romantiků. V kraji vyrostla a okolí přehrady důvěrně zná. Místo, které v románu zachytila, je jejím domovem a od roku 1936, kdy se přehrada vybudovala, se prakticky nezměnilo, takže Hallová mohla při psaní románu vycházet ze své bezprostřední zkušenosti.

Vše překryje přehrada

Makabrózní stěhování vesnice

Fatální milostný příběh stojí i v centru Údolí zkázy. Román, v originále pojmenovaný Haweswater podle skutečného místa, v němž se odehrává, má s  Elektrickým Michelangelem mnoho společného. Tak především Hallová sází na silný příběh: jakkoli chce nabídnout přesvědčivou iluzi určité atmosféry prostředí, nezapomíná, že román stojí a padá s příběhem. Za úspěchem Elektrického Michelangela stála právě kombinace vynikajících popisů a dynamického děje, ale Hallová ji nabídla už v prvotině. Ba dokonce lze říct, že zatímco v druhém románu jsou některé pasáže zvládnuty řemeslně lépe, debut je přesvědčivější jako celek. Stejně jako Elektrický Michelangelo i  Údolí zkázy je situováno do minulosti, konkrétně do třicátých let dvacátého století, kdy bylo vydáno rozhodnutí, že malebné údolí v kraji Westmorland, bývalém správním hrabství severozápadní Anglie, bude zaplaveno kvůli stavbě přehrady, již si žádá prudký rozvoj průmyslových měst na severu Anglie. Kromě ekologického rozměru má stavba přehrady i rozměr kulturní: je totiž zaplaveno údolí, jež je součástí Jezerního okrsku, a  tudíž krajiny,

Sarah Hallová v obou románech prokázala, že má neobyčejný talent pro zachycení úpadku, zkázy, fatality. Elektrický Michelangelo udivuje nádhernými popisy chřadnoucího penzionu v  upadajícím letovisku a lunaparky na Coney Islandu, jejichž někdejší sláva dávno pominula. Údolí zkázy zase nabízí úchvatný popis kusu severoanglické krajiny, který již záhy navždy pohltí voda a přikryje pod sebou malebné vesničky, přírodní krásy i kus paměti kraje, například hřbitovy. „Nathaniel Holme měl na hřbitově v Mardale několik rodinných příslušníků, včetně své ženy Angely, a  válečné pomníky svých dvou synů, ale on tam být pohřben nechtěl. Příští jaro se měla těla exhumovat. Když po obzvlášť tuhé zimě nastala obleva, lidé, kteří dosud zůstali ve vesnici, budou vykopávat ostatky svých rodin a převážet je na jiný hřbitov. Shnilé maso nejstarších mrtvol zůstane navždy součástí země a dodá jí živiny,“ popisuje Hallová makabrózní aspekt stěhování vesnice. V  románu se seznamujeme s  rodinou Lightburnsových, hlavně s dcerou Janet, místní kráskou a neobyčejně silnou postavou, jež je vzdálenou ozvěnou vesnických panen obdivovaných Wordswor-

událost v televizi

Opět prošvihnutá výročí Všechny naše televize prošvihly 25. září dvě významná jubilea, jež snad ani nemohou být kulatější: sté výročí narození Dmitrije Šostakoviče a sté výročí narození Jaroslava Ježka. Termínem „prošvihly“ míním nulový původní tvůrčí vklad do obou výročí, jejž nemohou nahradit sporadické zpravodajské zmínky, roztroušené ve stálých formátech, tím méně pak ohřívané reprízy, pečlivě ukryté v  plonkových odpoledních časech mimo jubilejní dny. Vždycky jsem si myslel, že ČT 2 opravňuje k existenci její kulturně orientující funkce a že stálé připomínání trvalých světových i národních kulturních hodnot je pro ni první z povinností. Není tomu tak: právě v této oblasti (viz bezprecedentní vygumování nezávislé kulturní i politické reflexe na obou celoplošných programech) selhává vedení Kavčích hor zcela setrvale. Propad kulturní služby v ČT nejlépe nahlédneme, porovnáme-li si, s jakou ctí se s oběma velevýznamnými výročími

– ale i s kritickou reflexí kultury, politiky i historie obecně – vyrovnal a dosud vyrovnává Český rozhlas. A netýká se to zdaleka jen ČRo 3, i když Vltava vede. Už řadu týdnů na ní slýchám fundovaná detailní líčení radostí i strastí Ježkovy těžce zkoušené osobnosti, vzpomínky i  rozbory jeho díla včetně reflexe tvorby mimo Osvobozené divadlo; vyslechl jsem i  nepočítaně hodin Šostakovičovy hudby komorní, vokální i operní, ale i pravidelnou četbu z jeho vynikajících pamětí (Svědectví)– stále aktuálním, protože nelaciným a osobně prožitým antikomunismem je tento titul pro mne už řadu měsíců jednou z nesporných knih roku. Ale vraťme se k televizím. Pohled na programovou nabídku k letošnímu 25. září byl opravdu tristní (ostatně jakož i  na nejbližší okolí tohoto data). Nemám nic proti filmovému dárku k „významnému životnímu jubileu“ znamenitého brněnského skladatele, dirigenta, muzikologa a publicisty Pavla Blatného (Pavel Blatný a milenka hudba, ČT 2). Ani jako divadelní historik nic nenamítám proti repríze Příběhů slavných „o jednom z největších českých herců, který se narodil před 110 lety“ (Všechny bitvy Zdeňka Štěpánka, ČT 2; rozhodně to vítám víc než o pár dní později teatrální pseudoodborné fráze jeho syna Martina v povrchním dokumentu téhož cyklu o Miroslavu Macháčkovi Trojka z mravů). Připomínat však obě jubilea ve stejný den a  ve stejném médiu, jež tak dokonale zazdilo výročí osobností pro národ i svět přece

them a Coleridgem. Údolí zkázy je příběhem krajiny a Janet souzní se svým domovem a vlastně se s ním i ztotožňuje. Svůj příběh prožívá v kontextu vesnické komunity, jejíž členové se pokoušejí vyrovnat se ztrátou domova. Jack Ligget, druhá výrazná postava knihy a muž, který se do Janet bezhlavě zamiluje, je jejich protipól. Je to typický představitel městské kultury: vždy dokonale upravený, čistý a v luxusním sportovním voze působí mezi venkovany jako zjevný „outsider“, a taky outsiderem je. Jako člověk, který v krajině nežil, ji nedokáže pochopit. Jeho svět je jiný než ten, do něhož se narodila Janet, a jediné možné pojítko mezi nimi je jejich vztah. V milostném příběhu těchto dvou lidí se tak odráží střet dvou zcela odlišných světů, které se obtížně snaží najít společnou řeč. Že přitom bude muset být něco obětováno, je tragickou charakteristikou moderní doby. Údolí zkázy je strhující román. Je psán poněkud tradičním způsobem a Hallové optika má blíže k takovému Hardymu než mnohým jejím současníkům. To možná způsobilo, že se knize nedostalo patřičné pozornosti, když vyšla (získala sice dvě menší ceny, ale příliš zájmu mezi kritikou ani čtenáři nevyvolala). Tradiční ladění ale není vůbec na škodu – Údolí zkázy totiž předkládá čtenáři příběh, jehož mnohé rozměry jsou nadčasové. Ladislav Nagy Autor je anglista a překladatel.

Q

Sarah Hallová, Údolí zkázy, přeložila Gisela Kubrichtová, BB Art, 260 stran

jen zásadnějších, to už je samo o sobě výmluvnou vizitkou rozhledu stratégů veřejnoprávního programu. Zvlášť když vzpomeneme, jak bombasticky loni naše média včetně ČT pojala nedožité kulatiny Werichovy! Viděli-li tu vlajkoslávu shora samotní V+W, určitě si řekli: „Že by znova Alois Jirásek?“ O poznání skoupěji než Werich vyšel za půl roku Voskovec, ačkoli právě tady je pro české diváky co objevovat. Čekal jsem napjatě, co provedou média s Ježkem, který zdaleka nebyl jen „tím třetím vzadu“. Spíš naopak. Odpadlo-li totiž časem něco z odkazu Osvobozeného divadla, pak to rozhodně nebyla Ježkova hudba; právě ta jej zachraňuje před zapomenutím nejvydatněji. Čekal jsem všelicos, ale že neprovedou na Kavčích horách vůbec nic, to jsem přece jen nečekal. Stejně napjatě teď očekávám výročí „havlovské“. Václav Havel zatím dopadá v ČT jen o chlup lépe než Šostakovič či Ježek, žádná sláva to tedy taky není. Jedny nové Bolkoviny s manžely Havlovými a Michaelem Kocábem, a jinak samé reprízy (Ebenovo tři roky staré Na plovárně, osm let starý záznam Ztížené možnosti soustředění a  přibližně stejně stará reminiscence A  znovu Žebrácká opera). Nadějněji vypadá snad jen dokument filmaře a spisovatele Jana Nováka Havel jede na dovolenou (4. 10.), k němuž se ještě vrátíme. Vladimír Just Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.

Q

scéna / dopisy 

RESPEKT 40  V  2.–8. říjen 2006

kulturní tIP

Joshua Meyrowitz: Všude a nikde (Karolinum) Jednadvacet let stará studie o vlivu elektronických médií na naše sociální chování. Americký profesor komunikace na University of New Hampshire v  ní dochází k  přesvědčení, že televize a  rádio (o internetu tehdy pochopitelně ještě neměl tušení) vyvolávají určité vzorce chování, jež dodržujeme bez ohledu na to, z  které země či prostředí pocházíme. Michel Tournier: Pátek aneb lůno Pacifiku (Pavel Mervart) Z tvorby Michela Tourniera jsou u nás známé především tři romány Král duchů, Meteory a Kašpar, Melichar a Baltazar, v nichž francouzský spisovatel po svém zpracoval dávné mytické a magické motivy. Čerstvý překlad jeho románového debutu nabízí pohled na příběh námořníka Robinsona, který v jeho podání po ztroskotání zažije události, jež z něj učiní zcela nového člověka, zrozeného ze samého Pacifiku. Petr Nikl: Lingvistické pohádky (Meander) Půvab čtvrté autorské knihy víceoborového výtvarníka tentokrát nespočívá ani tak v její grafické úpravě (jak tomu bylo u  předchozích titulů), ale v autorově hře s jazykem. V originálním podání autora a spřízněného hudebního souboru Lakomé Barky bude kniha ke slyšení 5. 10. v pražském Švandově divadle, kde večer proběhne její křest.

Akné, Galerie Rudolfinum, Praha, 4. 10.–30. 12. Pod poněkud nechutným názvem expozice se skrývá přehlídka toho nejlepšího ze soukromé sbírky českého současného umění, kterou shromáždil sběratel Richard Adam. Jako by snad abstraktní malba – právě na tu se někdejší právník soustředí – byla jakýmsi nepěkným vřídkem na tváři naší kultury! Průřez celou kolekcí, sahající až na počátek 80. let minulého století, je od jara k  vidění ve stálé expozici brněnské Wannieck Gallery, v Praze budou od středy představeny obrazy vzniklé v posledních deseti letech. Adamova peněženka se v  tomto období pravidelně otevírala především v ateliérech skupin Bezhlavý jezdec či Rafani, mezi sběratelovy oblíbence z přelomu 90. a nultých let dále patří Jakub Špaňhel, Josef Bolf, Jakub Hošek, Petr Pastrňák či Jiří Černický.

Knihy Robert M. Pirsig: Zen a umění údržby motocyklu (Volvox Globator) Druhé české vydání „cestovního románu“ ze 70. let, v  němž autor uvažoval nad tím, kam může filozofie směřovat po myšlenkovém zemětřesení, které si Západ prožil v předchozí dekádě. Bestseller se z knížky stal díky tomu, že v ní Pirsig použil velmi přitažlivou literární finesu: své teze vztáhl na každodenní realitu, takže jeho závěry můžeme aplikovat nejen na opravy jednostopých vozidel, což není zrovna pravidelná činnost průměrného obyvatele Česka, ale třeba i  na daleko pravidelnější mytí nádobí.

dopisy Leccos je jinak Rád bych reagoval na článek O svůj infarkt se suďte doma v minulém čísle Respektu. Článek je dle mého názoru přepjatý, příliš přebírající názory strany, na kterou se autor staví. Už označení Vioxxu v podtitulku článku jako zabijáka je emocionální. Vyšší výskyt závažných nežádoucích vedlejších účinků, který vede k ukončení užívání, prostě může doprovázet nová léčiva. Je možné pochybení při provádění jeho laboratorního a klinického testování, dodatečné zjištění (relativní) závadnosti však nelze vyloučit. V českém právním prostředí nelze vyloučit, že žalobci (nevím, co je to hromadná žaloba podle českého práva, snad série žalob podobně poškozených...) nedostanou nic. Odpovědnost výrobce, eventuálně distributora za výrobek podle speciálního zákona totiž v Česku nezahrnuje odpovědnost za újmu, kterou zapříčinila vada výrobku, již nebylo možné zjistit při dobovém stavu vědy. Souhlasím ale s kritikou odškodňování podle tabulek ministerských vyhlášek. Oceňování bolestného je skutečně nedostatečné. Soudcovská libovůle však může mít nemalé problematické ekonomické důsledky, které koneckonců článek naznačuje. Filip Křepelka

vi, Smart Wings proti Toyotě! Řepka bude chybět, zato možná přijde i Brückner... Malá Vilma: Poslední deník, ČT 2, 3. 10., 23.00 Šest let stará osobní výpověď maďarské režisérky Márty Mészárosové, která se v ní ohlíží za svým dětstvím prožitým ve stalinistickém Rusku. Příběh uzavírá režisérčinu volnou tetralogii, která započala v roce 1982 ceněným filmem Deník pro mé děti. Havel jede na dovolenou, ČT 2, 4. 10., 22.00 Dokumentární roadmovie, kterou v  roce 1985 natočil čechoamerický filmař a  spisovatel Jan Novák. V  srpnových dnech toho roku se Václav Havel vydal autem na dovolenou do Bratislavy a  cestou se zastavoval u  svých kamarádů disidentů. Novákova kamera během jízdy mimo jiné zdokumentovala i  Havlovo dvojnásobné zatčení a neustálé sledování příslušníky StB. Kulový blesk, Nova, 7. 10., 10.15 Máte sklep? A mohla bych ho vidět? Na věčně se opakující otázku neodbytné babičky bude muset v komedii z roku 1978 odpovídat nejen specialista na bytové výměny Rudolf Hrušínský, ale především nájemníci, které vtáhl do své bláznivé stěhovací akce s názvem Kulový blesk.

23

mimochodem Chtěl jsem psát o podzimu. Vždyť minulou sobotu kalendářně začal a v Paříži je prozatím příjemně slunný a  teplý. Na  internetu se však objevila překvapivá zpráva. Několikrát jsem si ji přečetl, vypnul počítač a šel k Abdulovi – což je nejbližší koloniál vedený dvěma Marokánci – pro pivo. Cestou mně došlo, že tehdy roku 1992 byl taky podzim. V deníku Libération publikovali článek o čínském disidentovi Harry Hongovi Wu a jeho knize Návrat do lao-kaj. Lao-kaj lze přeložit jednoduše jako souostroví Gulag a  funguje dodnes, Harry Wu v  něm kvůli svým názorům strávil devatenáct let. Mě však fascinovalo především to, že byl do lao-kaj zavřen v den, kdy jsem se narodil, a propuštěn na svobodu přesně toho dne, kdy jsem maturoval. Devatenáct let naplněných prvními kroky, pády, slovy, školkou, školou, pubertou a  dospíváním. Devatenáct let naplněných prvním bitím, depresí, samotkou, vymýváním mozku, vynucenou sebekritikou a ponižováním. Na jedné straně relativní klid, na druhé peklo.

Už je to čtrnáct let

Hudba Výstavy Zlínský okruh, České muzeum výtvarných umění, Praha, 4. 10.–3. 12. Pohled na současné výtvarné dění na Zlínsku je prvním příspěvkem do plánovaného cyklu, během kterého hodlá muzeum v Praze představovat regionální autory, nemající kvůli skomírajícímu galerijnímu provozu v  hlavním městě kde vystavovat.

Květy: Kocourek a horečka (Indies Records) Akustický bigbeat, jehož rozverný zvuk i texty tak trochu připomínají Dunaj či Jablkoň. Dosud jen velmi málo známá brněnská kapela Květy nicméně nic nekopíruje, ani nad jednou písní nemáte dojem, že jste ji už někdy někde od někoho slyšeli. Žánrově by se asi nejspíš dala přiřadit do kategorie alternativa, ostatně před dvěma lety do této škatulky zapadla při neúspěšné nominaci na jednu z hudebních cen Anděl.

Ze sbírky Société Générale, Muzeum Kampa, Praha, 27. 9.–12. 11. Komorní přehlídka děl ze sbírky francouzské banky, která mimo jiné nakupovala u Andyho Warhola či Sola LeWitta. Z lidových tradic – fotografie Ludvíka Barana a Jitky Staňkové z let 1946–2003, Galerie výtvarného umění v Náchodě, 8. 9.– 5. 11. Výběr z fotografického archivu, který etnografická a životní dvojice vytváří už více než padesát let.

Televize SK Slavia Praha x AC Sparta Praha, ČT 2, 2. 10., 16.30 Výjimečná dávka nefalšované fotbalové poezie v  přímém přenosu souboje dvou pražských S, který se nabízí pouze dvakrát do roka: sešívaní proti rudým, Eden proti Letné, Fořt proti Doško-

Jednoduchá odpověď neexistuje V 37. čísle Respektu vyšel článek Sofiina volba českého zdravotnictví. Jednoduchá odpověď na otázku, zda hradit či nehradit očkování proti rakovině, neexistuje. Samozřejmě by hrazeno být mělo z velké části a spoluúčast pacienta by měla být odstupňována podle zdravotních rizik, která si pacient sám nese – kouření, abúzus alkoholu atp. Ve svém součtu je účinné očkování vždy levnější než následná léčba. Jenže aby na očkování pojišťovny měly, je třeba změnit celý systém financování zdravotnictví tak, aby se plně nehradily léky jako Paralen, Acylpyrin atp., aby se zvýšila spoluúčast pacienta (např. i platbou za hotelové služby v nemocnicích) a aby se zavedlo skutečné zdravotní pojištění odstupňované podle rizik a ne pofidérní paušální daň ze zdraví. Změnit postoj k primární péči a uvolnit jí takový prostor a finanční limity, aby se následné náklady za zbytečné hospitalizace daly využít hospodárněji. Ale to je diskuse na celý Respekt a ne na pár řádků příspěvku. Tomáš Křiklán, praktický lékař pro dospělé

Provinciální kolorit českých politiků Když ponecháme stranou racionální a věcné důvody proč euro ano a česká korunka ne,

Foto tomáš kubela

nelze přehlédnout český provincialismus, s nímž si chceme vystačit, nebo spíše se vylhávat ze svého členství jak v EU, tak i v NATO. Bohužel, tento postoj platí pro obě dvě nejsilnější parlamentní strany, ale i pro zbývající strany v parlamentu, které se také nechají zlomit volební „perspektivou“; samozřejmě kromě komunistů, kteří hodnoty EU a NATO programově nesdílejí (řečeno jejich slovníkem). Česká politika nebo spíše dnešní čelní čeští politikáři nepřekračují místní dobový kolorit. To, co se u velkých států snadněji stráví, u tak malých zemiček, jako je Česká republika, znamená mizerné vyhlídky pro společnost a občany, kteří si navíc kvalitativně odlišné politiky snad ani nepřejí. Kristián Kaufmann, Rakovník

Hodnota stromů Opravdu mne nadzvedla formulace pana Tůmy v diskusi Index šťastného Fidela Castra (Respekt č. 38/06). Píše tam, že stromy nemají samy o sobě hodnotu nezávislou na hodnotě, kterou jim přisoudí lidé. Předpokládám, že pan Tůma nemusí dýchat kyslík. Rozhodně patří k lidem, kteří mají obrovské mezery ve vzdělání, bohužel běžné u ekonomů. Tady by mělo následovat asi 50 řádků sprostých slov na účet toho pána, ale pokusím se zachovat jako dáma. J. Mollerová, RNDr., CSc.

Vrtalo mi to hlavou. Šlo o podobný typ úvah, jimiž se zabývá hrdina Nathan ze Styronova bestselleru Sofiina volba, když dospěje ke zjištění, že v den Sofiina osudového rozhodnutí před osvětimskou plynovou komorou mu někde v New Yorku bylo špatně z banánů. Dětství a dospívání v komunistickém Československu 60. až 70. let nebylo jednoduché, ale s maoistickým lágrem to nelze srovnávat. Proto jsem Harrymu před oněmi čtrnácti lety napsal a  on mně odpověděl. Mezitím jsem přečetl jeho Návrat do lao-kaj, kde popisuje své ilegální cesty se skrytou kamerou do míst nelidského utrpení, o jejichž existenci chtěl světu opilému čínským ekonomickým zázrakem podat zprávu. Napadlo mě udělat s  ním rozhovor. Souhlasil. A tak jsem jedné čtvrteční noci roku 1992 přijel přímo ze sanfranciského letiště do městečka Milpitas, kde tenkrát žil. Rozhovor se měl konat až v pátek, ale Harry musel na poslední chvíli program změnit. Bylo po půlnoci, když jsme spolu s někdejším spolužákem, jenž na západní americké pobřeží zamířil ihned po maturitě, zaklepali u jeho dveří. Měl jsem za sebou namáhavé cestování, Harry celodenní práci s  projevem a  přípravu na ranní let do Hongkongu. Oba jsme byli unavení a  trochu nervózní. Proto navrhl, abych přišel až v úterý. Když mu bývalý spolužák přeložil, že v neděli musím opět sedět na své recepční židli v jednom pařížském hotelu, překvapeně si sundal brýle a řekl: „Já myslel, že jste novinář?“ „Nejsem, ale váš příběh mě moc zajímá.“ „Ale to interview pak nebude nikdo číst.“ „Třeba jo.“ Pomalu vstal z křesla, zamyšleně se rozhlédl a zmizel. Někde v domě se ozvalo bouchání. Tak abychom šli, prohodil kamarád. Po chvíli se Harry vrátil s podnosem, na němž stála velká konvice s čajem a tři šálky. „Tak se do toho pustíme,“ řekl a usmál se. Po návratu do Paříže jsem rozhovor přepsal a  doplnil o  krátkou informaci o  knížce. Poté jsem kopie zaslal do českých novin a týdeníků. Nic se nedělo. Až jednoho večera zazvonil telefon a  představil se Zbyněk Petráček. Rozhovor vyšel v Respektu a tím začala moje spolupráce s  tímto časopisem. Škoda, napadlo mě u Abdula, že to asi poté, co jsem si přečetl zprávu o posledních událostech v Respektu, skončí. Jaroslav Formánek Autor je spisovatel.



mInulÝ tÝden

Na vysokoškolské koleje se vrátili studenti. Uplynulo 65 let od slunného podzimního dne v kyjevském Babim Jaru. Evropská unie oznámila, že se prvního ledna příštího roku rozšíří o Rumunsko a Bulharsko. Začal ramadán. Bývalý prezident Václav Havel dostal v německém Pasově cenu za porozumění mezi národy. Vláda schválila rozpočet na rok 2007 poté, co předtím ministerstvo financí snížilo jeho schodek z původně oznámených 130 na 91 miliard korun. Očekával jsem, že mi taková tragédie nemůže projít; podle mne je to rozhodnutí ještě mírné, komentoval herec Marián Labuda podmínku a třicetiměsíční zákaz řízení, které dostal u žďárského soudu za to, že loni na ledem pokryté dálnici D 1 jel v hustém sněžení příliš rychle, nestačil zabrzdit a smetl a zabil dvě ženy. Pražská zoo oslavila 75 let od svého založení. V rekordně teplém podzimu rozkvetly třešně. Prezident Václav Klaus odjel do Mongolska. Magdalena Kožená představila v Praze své nové album árií Wolfganga Amadea Mozarta. Noviny přinesly zprávu, že vedení egyptské islámské organizace Džama’a Islamíja rozhodně popřelo nedávné tvrzení Usámova

2.–8. říjen 2006 V ReSPeKT 40

pobočníka šejcha Zaváhirího, že se jejich spolek připojil k al-Káidě. „Ne, nepřidáme se k nim, protože jejich cílem je džihád, zatímco naším islám,“ citoval tisk jednoho z vůdců al-Islamíje Nadžíha Ibrahima. Zavolal nás anonym, že se u rybníka střílí; přijeli jsme tam a našli je naházené na kupě, schované v roští. A všem kdosi uřezal zobáky, popsal zoolog Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy Petr Mückstein, jak to vypadalo u vodní nádrže za Novým Veselí, kde neznámý pytlák postřílel pět volavek popelavých. Hrozba teroristického útoku na židovské cíle v Čechách doručená ze spojeneckých zpravodajských služeb zalarmovala vládu a uvedla policii do stavu pohotovosti. Ministr životního prostředí Petr Kalaš odvolal ředitele Státního fondu životního prostředí Andreje Mudraye. Rakouské sdružení Atomstopp Oberösterreich upozornilo veřejnost na obou stranách česko-rakouské hranice, že na každou další poruchu jaderné elektrárny Temelín budou možná členové spolku reagovat blokádou hraničních přechodů. Zvětšily se rozdíly v příjmech. Statistický úřad oznámil, že poprvé v samostatné historii Česka se

tady víc lidí rodí, než kolik jich umírá. Firma Hindustan Computers Limited zahájila vyjednávání o možném přesunu své centrály z Indie do Česka. Počet mrtvých na českých silnicích se vrátil k běžným rekordním číslům (54 mrtvol v září – stejně jako loni) a dopravní policie oznámila, že za rapidní pokles opatrnosti a ohleduplnosti mohou politici se svým vytrvalým útokem na smysl nového systému trestných bodů a se svými sliby, že nepohodlný zákon co nejdříve zruší. Lupiči se samopalem přepadli supermarket Pema v Petrovicích na Ústecku. Podívejte, kdybych nebyl předsedou vlády, tak by si mne nevšímali – a moje manželka je manželkou předsedy vlády, odpověděl bývalý premiér Jiří Paroubek na otázku Lidových novin: „Je podle vás v pořádku, že jste si za peníze ze státní kasy najímal právníky, aby vás zastupovali ve vašich osobních sporech, třeba když jste žaloval bulvár vysmívající se vzhledu vaší ženy?“ Kvůli celkové rekonstrukci se na dva roky zavřelo pražské Technické muzeum. Tuzemská společnost Alta získala zakázku na stavbu historicky prvního krematoria v Omsku, milionovém velkoměstě na okraji věčně

zamrzlé Sibiře. Češi si připomněli svátek svatého Václava. Agentury přinesly zprávu, že při prvním pokusném letu ve Španělsku havaroval evropský bezpilotní letoun EADS, což zasadilo těžkou ránu snaze Evropy dohnat a předehnat ve vývoji bezpilotních špionážních letadel USA a Izrael. Nejpopulárnější tuzemskou političkou se v pravidelném měření stala předsedkyně poslaneckého klubu lidovců Vlasta Parkanová. Bývalý premiér Stanislav Gross byl předvolán na policii jako svědek v případu nájemné vraždy vysoce kontroverzního podnikatele Františka Mrázka, který se svými komplici patřil k oblíbencům sociálnědemokratické vlády a byl rovněž zapleten v podezřelé a dnes policejně vyšetřované privatizaci Unipetrolu. Česká filmová a televizní akademie rozhodla, že zdejší kinematografii budou v nadcházejícím souboji o sošku Oscara v Hollywoodu zastupovat Šílení Jana Švankmajera. V Brně proběhlo sčítání cyklistů. Na ranní obloze byla vidět Venuše a na večerní Saturn. Pojišťovny oznámily, že zdraží povinné ručení. [email protected]

Q

Inzerce

angličtina absolventka FF UK, 16 let praxe • důkladné procvičení gramatiky • zajímavá témata • diskuse, emaily, eseje • náslech britské i americké angličtiny • běžné společenské situace • individuální a přátelský přístup

– skupiny 2 – 4 – individuální výuka tel.: 736 665 933 272 913 662

adresa: křemencova 10, 110 00 praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: r-presse, spol. s r. o., Ičo 61457345. Majoritní vlastník: karel schwarzenberg. ředitelka: anna soumarová. ředitel pro strategii: miloš čermák. Šéfredaktor: marek švehla. Zástupci šéfredaktora: jaroslav spurný, erik tabery. editoři: Ivan lamper, tomáš pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): kateřina ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: erik tabery. Domácí rubrika: silvie Blechová, anneke Hudalla, jan kovalík, kateřina mahdalová, tomáš pavlíček, jáchym topol. Zahraničí: zbyněk petráček, jiří sobota. Civilizace: martin uhlíř. Kultura: jaroslav pašmik, Viktor šlajchrt, petr třešňák, jan H. Vitvar. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): adam Gratz, david němec. Kresby: pavel reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan kuťák. Sekretariát: kateřina spurná, jan svoboda. Inzerce: ([email protected]): milan černík, Helena štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): renata Brabcová, jan smola, jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: tiskárny mafraprInt praha. Rozšiřují: společnosti holdingu pns, a. s., a. l. l. production, s. r. o., pressmedia, spol. s r. o., cz press, spol. s r. o. podávání novinových zásilek povoleno českou poštou, s. p., o. z. přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. mIč 47254, Issn 0862 - 6545, ev. č. mk čr e 5197. náklady ověřuje aBc čr, člen If aBc. Design: mowshe. webhosting: net servis, s. r. o. Kancelářské služby: kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. uzávěrka: 1. 10. 2006, © copyright r-presse, spol. s r. o.