Městský statek Kuřim ve 2. polovině 17. století

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Městský statek Kuřim ve 2. polovině 17. století (magisterská diplomová práce)

Sylvia Laurincová

Vedoucí práce: PhDr. Bronislav Chocholáč, Dr. Brno 2009

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu pouţitou literaturu a prameny. V Brně, dne 30. dubna 2009

2

Ráda bych na tomto místě poděkovala svému vedoucímu diplomové práce panu PhDr. Bronislavovi Chocholáčovi, Dr., za cenné rady, pomoc a trpělivost. Rovněţ bych chtěla poděkovat pracovníkům Archivu města Brna: paní PhDr. Haně Jordánkové a panu PhDr. Liboru Blaţkovi. V neposlední řadě patří mé poděkování také panu prof. RNDr. Rudolfovi Brázdilovi, DrSc., a mnoha dalším.

3

Obsah Úvod …………………………………………………………………………………6 1. Prameny a literatura ………...……………………………………………………. 8 2. Popis kuřimského panství ………………………………………………………. 15 3. Rostlinná výroba …………………………………………………………………19 4. Ţivočišná výroba …………………………………………………………………34 4. 1. Velká a střední hospodářská zvířata ………………………………………..34 4. 2. Drůbeţ ……………………………………………………………………. .42 4. 3. Včely ……………………………………………………………………….48 4. 4. Ryby ………………………………………………………………………. 50 4. 5. Produkty ţivočišné výroby …………………………………………………53 5. Řemeslná výroba …………………………………………………………………74 6. Finanční hospodaření kuřimského panství ……………………………………….84 6. 1. Příjmy ………………………………………………………………………84 6. 1. 1. Stálé platy ……………………………………………………………. 85 6. 1. 2. Příjmy z pronájmu různých objektů …………………………………. 92 6. 1. 3. Příjmy z prodeje rostlinných produktů ………………………………. 97 6. 1. 4. Příjmy z prodeje zvířat ………………………………………………101 6. 1. 5. Příjmy z prodeje ţivočišných produktů …………………………….. 105 6. 1. 6. Příjmy z prodeje řemeslných výrobků ……………………………… 109 6. 1. 7. Příjmy z prodeje nápojů ……………………………………………..110 6. 1. 8. Příjmy z pálení vápna ………………………………………………..114 6. 1. 9. Příjmy z prodeje různého dříví ………………………………………114 6. 1. 10. Příjmy z prodeje soli ………………………………………………..116 6. 1. 11. Různé příjmy ……………………………………………………… 116 6. 2. Výdaje …………………………………………………………………… 118 6. 2. 1. Odvedení platu brněnské vrchnosti a kuřimským farářům ………… 119 6. 2. 2. Ztráty na stálých platech …………………………………………….122 6. 2. 3. Výdaje na platy stálých zaměstnanců ……………………………….123 6. 2. 4. Odměny myslivcům za ulovenou zvěř ………………………………125 6. 2. 5. Výdaje za kancelářské potřeby ………………………………………126 6. 2. 6. Výdaje na nákup kuchyňských potřeb pro zámeckou kuchyni ……...126

4

6. 2. 7. Výdaje za nákup soli ………………………………………………...127 6. 2. 8. Výdaje za nákup obilí ………………………………………………. 128 6. 2. 9. Výdaje za mlácení obilí …………………………………………….. 129 6. 2. 10. Výdaje za nákup vína ………………………………………………130 6. 2. 11. Výdaje na nákup vosku …………………………………………….131 6. 2. 12. Výdaje za nákup zvířat ……………………………………………. 132 6. 2. 13. Výdaje za řemeslné práce a výrobky ……………………………… 132 6. 2. 14. Náklady na provoz pivovaru, palírny, kováren, mlýnů a rybníků … 134 6. 2. 15. Výdaje na hospodářské potřeby a jiné účely …..………………….. 139 6. 3. Čistý zisk………………….. …………………………………………….. 142 7. Závěr …………………………………………………………………………….144 8. Seznam pouţitých zkratek ………………………………………………………148 9. Seznam pouţitých pramenů a literatury ……………………………………….. 149 10. Seznam příloh ………………………………………………………………….158 Přílohy …………………………………………………………………………159

5

Úvod Tématem mé diplomové práce je hospodaření městského statku Kuřim ve 2. polovině 17. století. Hospodářské dějiny, ač nejsou tak dobrodruţné jako dějiny královských dvorů, jsou mnohem opravdovější, neboť poskytují nám všem moţnost nahlédnout do minulosti a alespoň z části pochopit, jak ţili naši předkové – jak pracovali na poli, co pěstovali, jaká řemesla vykonávali a jaké úsilí museli vynaloţit na svou obţivu. Tyto otázky mě vţdy velmi zajímaly. Kdyţ jsem se probírala inventáři Archivu města Brna a hledala námět pro svou diplomovou práci, dostaly se mi do rukou hospodářské účty kuřimského panství, které bylo kdysi majetkem královského města Brna. Spatřila jsem jedinečnou příleţitost zmapovat hospodaření takového panství. Vzhledem k tomu, ţe jako nejkompaktnější se zdál být materiál z 2. poloviny 17. století, rozhodla jsem se právě pro toto období. Počátek 2. poloviny 17. století sebou nese stín zkázy po třicetileté válce, která se prohnala Evropou i našimi zeměmi, a proto mě velmi zajímalo, jaký byl poválečný stav hospodářství na městském statku Kuřim a jak se vyvíjel v dalších desetiletích. Zaměřila jsem se zejména na vývoj v oblasti rostlinné a ţivočišné výroby, stranou však nezůstala ani řemesla. Sledovala jsem jakých hospodářských výsledků bylo dosaţeno, případně čím byly ovlivněny a zajímalo mě také, jaký finanční zisk z těchto výsledků kuřimskému panství plynul. Finanční hospodaření kuřimského panství pak bylo zvláště důleţitou stránkou mého bádání. Důleţitou otázkou bylo, jak město Brno jakoţto vlastník kuřimského panství do chodu a hospodaření panství zasahovalo, jaký podíl z hospodářských výnosů vyţadovalo odvádět do Brna a jaký finanční obnos plynul do brněnské pokladny. Svou práci jsem rozčlenila do sedmi částí. V první části se zabývám zhodnocením pramenů a literatury vztahujících se jednak ke Kuřimi a dalším obcím kuřimského panství, ale téţ literatury pojednávající o problematice zemědělské a řemeslné výroby v raném novověku v Čechách a na Moravě. Druhá část popisuje kuřimské panství jako takové, jeho stručnou historii a rozlohu. V následující kapitole se zabývám rostlinnou výrobou, zejména tím, jaké plodiny byly na kuřimském panství pěstovány a s jakým úspěchem – neopomíjím však ani způsob jejich uţití, odvody do Brna či obchod s nimi. Obdobně postupuji i v kapitole týkající se ţivočišné výroby, kde věnuji zvláštní pozornost zejména chovu ryb a včel na kuřimském panství. Nepostradatelnou součástí této kapitoly je téţ pojednání o

6

produktech pocházejících od hospodářských zvířat. V páté kapitole se zabývám řemeslnou výrobou, kterou panství ve svých účetních záznamech evidovalo. Zásadní částí mé práce je šestá kapitola pojednávající o finančním hospodaření kuřimského panství, která je dále rozdělena na dvě podkapitoly příjmů a výdajů. Konečně poslední kapitolou je závěr, kde shrnuji výsledek svého bádání. Věřím a doufám, ţe má práce osvětlí nejen historii kuřimského panství ve 2. polovině 17. století, ale přispěje rovněţ dalším střípkem do mozaiky dějin královského města Brna.

7

1. Prameny a literatura Hlavními prameny, které jsem při psaní své práce vyuţila, byly zejména hospodářské účty kuřimského panství, nacházející se v Archivu města Brna ve Sbírce rukopisů a úředních knih. Tyto účty jsou sice všechny zapsány v inventáři fondu H 1 Velkostatek Kuřim,1 zároveň jsou však součástí fondu A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih a zde se i většina z nich fyzicky nachází.2 Hospodářské účty se dělily na obilní, purkrabské a peněţní účty (v letech 1697 – 1699 přibyly i účty lesní). Jednalo se o svázané knihy přibliţného formátu A4, o počtu 52 aţ 97 folií, které byly popsané z obou stran. K některým knihám byly téţ volně přiloţeny listy s přehledy, sešitky či malé lístečky s poznámkami. Ze 2. poloviny 17. století se dochovalo 33 obilních,3 42 purkrabských4 a 40 peněţních účtů5 – s výjimkou let 1655 – 1657, kdy se ţádný typ účtů nedochoval, tedy pro celé půlstoletí existuje v kaţdém roce alespoň jeden účet, často však dva i všechny tři typy účtů zároveň. Účty byly vedeny vţdy od svátku sv. Jiří jednoho roku do sv. Jiří roku následujícího. Všechny účty jsou nejméně do roku 1658 psány česky,6 po tomto roce jsou jiţ téměř všechny záznamy vedeny pouze v německém jazyku a v kurentním písmu (texty v češtině se vyskytují pouze na některých volně vloţených lístečcích). Do stejného roku jsou také peněţní sumy v účetních záznamech zaznamenávány v moravských zlatých (často je přímo v textu či stranou od oficiální částky zaznamenána suma i v rýnském zlatém), od roku 1658 aţ do konce 17. století je pak vše účtováno pouze v zlatých rýnských. Struktura vedení účtů se zakládala na zapisování záznamů do předem připravených rubrik či kolonek, v nichţ písaři zapisovali zůstatky z předešlého roku, nově přijaté poloţky, součet nově přijatých poloţek i se zůstatkem, dále vydání a zůstatek ponechaný 1

Archiv města Brna (dále AMB), H 1 Velkostatek Kuřim 1546 – 1953. Účty mají v inventáři H1 Velkostatek Kuřim dvojí signaturu – jedna se vztahuje k inventáři H1, druhá je signatura stará náleţející ke sbírce rukopisů a městských knih – většina účtů je dostupná právě pod touto starou signaturou, proto účty v dalším textu cituji pod signaturou sbírky rukopisů. AMB, A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih 1333 – 1955. 3 Chybí obilní účty v letech 1654 – 1657, 1658 – 1665, 1678 – 1680, 1682 – 1684, 1690 – 1691 a 1693 – 1696 (důleţité je upozornit na fakt, ţe účetní rok probíhal od sv. Jiří jednoho roku, do sv. Jiří roku následujícího, tak je nutno chápat i tyto vypsané roky a všechny následující). 4 Chybí purkrabské účty v letech 1655 – 1657, 1658 – 1659, 1660 – 1661, 1684 – 1686, 1689 – 1690, 1695 – 1696, 1699 – 1700. 5 Chybí peněţní účty v letech 1649 – 1650, 1653 – 1654, 1655 – 1658, 1663 – 1664, 1687 – 1689, 1691 – 1693, 1699 – 1700. Účet z roku 1694 zachycuje pouze období od sv. Jiří do sv. Václava. 6 Obilní účty z období let 1658 – 1665 chybí, v roce 1665 jsou však jiţ vedeny v němčině. Peněţní účty chybí v období let 1655 – 1658, od sv. Jiří roku 1658 jsou vedeny v němčině. Purkrabské účty v tomto roce chybí, ale od roku 1659 jsou také vedeny v němčině. Lze se domnívat, ţe všechny účty se začaly zapisovat německy od sv. Jiří roku 1658. 2

8

do budoucího roku. Na poslední straně se většinou písař podepsal, velmi často je zde také podpis některého brněnského úředníka, který přijel účty s odstupem jednoho aţ pěti let zkontrolovat.7 Jak dokonalé účetní záznamy byly, záleţelo do značné míry právě na osobě písaře a na tom, čemu přikládal největší důleţitost. Pečliví písaři zaznamenávali nejen mnoţství komodity, která byla přijata, koupena či naopak prodána, ale téţ za jakou cenu, za jakým účelem a komu nebo od koho. Jiní písaři se však zrovna tak spokojili pouze s konstatováním „bylo přijato“, „bylo vydáno“ a více informací nepřipojili, takţe jsou někdy k dispozici jen skromné údaje. Zároveň je nutné uvést, ţe účty pocházející z 50. let 17. století jsou často podrobnější, pravděpodobně díky tomu, ţe písaři tehdy ještě psali ve své mateřštině. S nástupem němčiny jsou záznamy skromnější, písaři někdy nevědomky u jmen osob a míst uţívají českého skloňování. Výhodou toho, ţe se téměř pro kaţdý rok 2. poloviny 17. století dochoval nějaký typ účtu, bylo, ţe při absenci např. obilních účtů bylo ještě stále moţné alespoň konstatovat, ţe se ten který typ plodiny pěstoval, a to na základě peněţních účtů. Účty se tedy vzájemně doplňovaly. Zároveň však mezi nimi docházelo v některých případech k rozporům, kdyţ v jednom typu účtu v příslušném roce prodej určité komodity zaznamenán byl, zatímco v druhém typu účtu nikoliv – tyto rozpory lze zřejmě přičíst na vrub písaři. Občas téţ bylo moţné v součtech jednotlivých poloţek odhalit početní chyby.8 Pro přehlednost a usnadnění zpracování údajů jsem hlavní poloţky hospodářských účtů zanesla do tabulek vytvořených počítačovým programem Excel. Finanční částky z let 1649 – 1655 jsou v tabulkách uvedeny v moravských zlatých, při interpretaci účtů jsem je však vţdy přepočítala na rýnské zlaté, aby bylo moţné sledovat vývoj financí po celou 2. polovinu 17. století. Tyto tabulky jsou přiloţeny k této diplomové práci na kompaktním disku (CD).9 Při své práci jsem dále pouţila urbář brněnských statků z roku 1640,10 urbář kuřimského, deblínského a lelekovického statku z let 1641 – 1729,11 které oba popisují 7

Tak nalézáme podpisy většinou královských rychtářů v Brně: na počátku 50. let je to Georg Haller z Tenkely, od roku 1654 Johann Schmőller von Lichtenau, od roku 1664 Georg Schilling (účetní moravského proviantního úřadu), v 70. letech Paul Ignaz Morgentaller, na přelomu 70. a 80. let Johann Ferdinand V. Hoffer a v 90. letech Johann Antoni Schmőller von Liechtenau. 8 O tom, ţe účetní záznamy vykazovaly často i závaţné chyby, svědčí fakt, ţe i sám správce kuřimského panství Jan František Kišanek roku 1686 informoval brněnskou vrchnost o nesrovnalostech v účtech bývalého důchodního písaře Martina Karboše. Roku 1695 byl jiný kuřimský písař Vít Josef Gutt za nesrovnalosti v účetních záznamech dokonce potrestán vězením a splácením scházejících peněz. AMB, A 1/8 Akta purkmistrovská, kart. 56, fol. 533 – 534; tamtéţ, kart. 72, sign. 1695, M10 N11, fol. 560 – 563. 9 Viz přílohy č. 18, 19, 20, 21. 10 AMB, A 1/3, rkp. č. 152, Urbář brněnských statků z roku 1640.

9

míru platebních povinností jednotlivých drţitelů gruntů v 1. polovině 17. století, nic bliţšího však o majitelích těchto gruntů neuvádějí – přesto byly oba tyto urbáře důleţité k ověření některých skutečností vyskytujících se v hospodářských účtech. Dále jsem pouţila gruntovní registra statku deblínského z let 1603 – 1642 s některými zápisy do roku 1702,12 které poskytují především údaje o drţitelích jednotlivých gruntů v 1. polovině 17. století, obsahují však také několik záznamů ze 2. poloviny 17. století, týkajících se mlynářů a správců kuřimského panství. Nepostradatelnou při mé práci byla rovněţ lánová vizitace z roku 1674,13 kterou jsem vyuţila při popisu panství. Pro zjištění toho, jakou roli hrály odvody kuřimského panství v celkových příjmech města Brna, jsem pouţila také knihy radních počtů města Brna z let 1650 – 1700.14 Jedná se o vázané knihy přibliţného formátu A4 psané výhradně německy v kurentním písmu. Tyto účetní knihy jsou většinou uvedeny seznamem rubrik a jejich pořadím. Poté následuje jakési stručné shrnutí příjmů a výdajů města Brna (od poloviny 80. let 17. století seznam rubrik a shrnutí chybí) a dále jejich o něco podrobnější rozpis v jednotlivých rubrikách.15 Knihy radních počtů jsou různě obsáhlé, většinou stručnější ke konci 17. století. Bohuţel některé knihy radních počtů jsou částečně či značně poškozeny a lze z nich vyexcerpovat jen velmi málo či vůbec nic. Jedná se zejména o knihy z let 1661 – 1664, 1670 – 1674, 1683 – 1684.16 Ve snaze získat pokud moţno co nejcelistvější obraz dění na kuřimském panství, jsem nahlédla také do fondu A 1/8 Akta purkmistrovská.17 Tento fond dosud není zpracován a nemá vytvořen inventář, přesto mi pracovníci Archivu města Brna18 umoţnili nahlédnout do stručných výtahů, které částečně inventář nahrazují.19 Problematická je ovšem citace tohoto fondu, neboť označení poloţek není vytvořeno jednotným stylem, 11

Tamtéţ, rkp. č. 1058, Urbář kuřimského, deblínského a lelekovického statku z 2. poloviny 17. století. Ve skutečnosti je tento urbář téměř věrnou kopií urbáře brněnských statků z roku 1640 s několika málo vpisky do roku 1729. (viz pozn. č. 10) 12 Tamtéţ, rkp. č. 902, Gruntovní registra statku deblínského z let 1603 – 1642 s některými zápisy do roku 1702. 13 Tamtéţ, rkp. č. 1253, Lánová vizitace statků Kuřim, Vohančice a Deblín z roku 1674. O lánové vizitaci téţ MATĚJEK, F. (ed.): Lánové rejstříky brněnského kraje z let 1673 – 1675. Praha 1981. 14 AMB, A 1/3, rkp. č. 543 – 592, Knihy radních počtů z let 1650 – 1700. 15 O struktuře knih radních počtů v předbělohorském období podrobně pojednávají H. Jordánková a L. Sulitková – jejich popis do značné míry odpovídá i vedení knih radních počtů ve 2. polovině 17. století. JORDÁNKOVÁ, H. – SULITKOVÁ, L.: Brněnská městská kancelář v předbělohorském období. (Prosopografická a diplomatická studie). SAP 45, 1995, s. 461 – 468. 16 AMB, A 1/3, rkp. č. 555 – 557, 564 – 567, 574 – 575. 17 AMB, A 1/8 Akta purkmistrovská 1647 – 1739. 18 Tímto bych chtěla poděkovat panu PhDr. Liboru Blaţkovi z Archivu města Brna, který mi tento fond zpřístupnil. 19 Pro období 2. poloviny 17. století jsem prohlédla 10 641 většinou ručně psaných kartiček (někdy téţ strojopis). Podle sdělení pracovníků AMB se v budoucnosti počítá s dalším uspořádáním a doplněním fondu.

10

často bez signatury. Foliace je přítomna dvojí: jedna ručně psaná (ojediněle dokonce dvě ručně psané foliace na jednom listu), druhá razítková – pokud to bylo moţné, volila jsem při citování foliaci razítkovou, neboť ji pokládám za novější a snadno identifikovatelnou.20 Fond Akt purkmistrovských zachycuje především politickou a částečně i hospodářskou správu města Brna prostřednictvím různých nařízení a korespondence.21 Co se týče kuřimského panství, nacházíme v tomto fondu korespondenci mezi městem Brnem a správcem kuřimského panství, v níţ správce většinou referuje o hospodářských záleţitostech panství a mimořádných událostech, odpovídá na dotazy vznášené brněnskou vrchností, případně se sám dotazuje. Ojediněle se na Brno obrací s písemnými prosbami či stíţnostmi také mlynáři či jiní poddaní. V ţádném případě se však nejedná o souvisle dochovanou korespondenci,22 z níţ by bylo moţné podrobněji rekonstruovat dění na kuřimském panství – jedině v kontextu dalších účetních materiálů získává na výpovědní hodnotě tím, ţe potvrzuje či jinak ozřejmuje situaci na panství.23 Nakonec je mou povinností uvést poslední, ovšem poněkud nezvyklý pramen. Vzhledem k tomu, ţe především poslední dvě desetiletí 17. století jsou známa jako období, kdy vrcholí Mauderovo minimum24 a tudíţ nastává ochlazení počasí, byla jsem si vědoma, ţe tento jev by mohl mít vliv i na hospodářské výnosy a především na chov včel, které jsou velmi citlivé na teplotní výkyvy. Navštívila jsem proto prof. RNDr. Rudolfa Brázdila, DrSc. z Geografického ústavu na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, který se zabývá historickou klimatologií. Zde jsem získala cenné rady z této oblasti a byly mi téţ poskytnuty údaje z Historicko-klimatologické databáze Geografického ústavu.25 Tato databáze představuje rekonstrukci klimatických podmínek (především teplot, mnoţství dešťových sráţek nebo naopak jejich deficitu) na základě dochovaných zpráv z kronik, pamětí, listin a dalšího dobového materiálu.

20

Razítková foliace prochází celým kartonem, ručně psaná foliace na některých foliích chybí nebo se opakuje. 21 DŘÍMAL, J.: Archiv města Brna. Průvodce po fondech a sbírkách. Praha 1956, s. 46 – 51. 22 Často není o kuřimském panství dochována jediná zpráva po několik let, v některých letech naopak hned několik. 23 Takovým je například fakt, ţe o četných průchodech vojsk přes kuřimské panství a jimi napáchaných škodách se dovídáme teprve z korespondence obsaţené ve fondu Akt purkmistrovských. V peněţních účtech jsou zmínky o vojácích naprosto ojedinělé. 24 Mauderovo minimum představuje období od konce 16. století do poloviny 18. století, kdy došlo ke sníţení intenzity slunečního záření a tím pádem ke sníţení teplot na zemském povrchu. Toto období je také nazýváno jako Malá doba ledová. Edward Walter Mauder (1851 – 1928) byl anglický astronom a meteorolog. 25 Historicko-klimatologické databáze Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

11

Vzhledem k tématu mé diplomové práce mě zajímalo, jaké práce na téma hospodářských dějin venkovských statků náleţejících královskému městu jiţ byly napsány a především, jak jejich autoři postupovali při zpracování obdobného zadání. Takovou problematikou se zabýval Josef Auer, kdyţ sledoval hospodářské poměry na Horním a Dolním statku náleţejícím městu Znojmu.26 Zajímavou studii o pobělohorském velkostatku českých královských měst sepsal také Eduard Maur.27 Otakar Kulhánek sice zpracoval komorní panství Králova Dvora v polovině 17. století, ale jeho přístup k pramenům a metoda zpracování informací z nich vyexcerpovaných mě natolik oslovily, ţe pokládám za povinnost zde tuto práci uvést.28 Vzhledem k tomu, ţe tato diplomová práce spadá do oblasti hospodářských dějin, bylo pro mne velmi důleţité seznámení se s problematikou raněnovověkého zemědělství, chovu hospodářských zvířat, rybníkářství a řemeslné výroby. V tomto mi byly velmi nápomocny zejména publikace Františka Matějka, který například naprosto detailně popsal zakládání rybníků, jejich údrţbu a to, jak rybníky mohly ovlivnit provoz mlýnů.29 Postupy běţné při pěstování různých zemědělských plodin a chovu dobytka v raném novověku vylíčil v několika svých pracích, především však ve své Zemědělské výrobě v Čechách Josef Petráň.30 Podobně vynikající publikací byly i Hospodářské instrukce od Václava Černého.31 Pro všeobecnou orientaci v oblasti řemesel v období raného novověku jsem pouţila práci Josefa Janáčka Řemeslná výroba v českých městech v 16. století.32 Vzhledem k tomu, ţe se na kuřimském panství vyrábělo pivo, vyuţila jsem následně od téhoţ autora i studii o pivovarnictví v 16. století, abych pochopila postupy a technologii výroby piva v daném období.33 Jelikoţ se na kuřimském panství provozovalo rovněţ plátenictví, bylo pro mne 26

AUER, J.: II. Hospodářské poměry ve Znojmě a na Horním a Dolním statku města Znojma od 30leté války aţ do roku 1848 – 1. část. Ročenka Státního okresního archivu ve Znojmě 8, 1993, s. 17 – 104. 27 MAUR, E.: Královská města v Čechách a trţní produkce pobělohorského velkostatku. In: Pocta profesoru Zdeňku Jindrovi. K sedmdesátým narozeninám. Praha 2003, s. 29 – 37; týţ: Český komorní velkostatek v 17. století. Praha 1976; týţ: Zemědělská výroba na pobělohorském komorním velkostatku v Čechách. In: Prameny a studie 33. Praha 1990. 28 KULHÁNEK, O.: Králodvorské komorní panství v polovině 17. století. Stručné nahlédnutí do hospodaření panství a jeho poddaných po třicetileté válce. Minulostí Berounska 2, 1999, s. 15 – 62. 29 MATĚJEK, F.: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě s přihlédnutím k přilehlému území Slezska a Polska. Praha 1959. 30 PETRÁŇ, J.: Zemědělská výroba v Čechách v druhé polovině 16. století a počátkem 17. století. Praha 1963; týţ: Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války. Praha 1964; týţ a kol.: Dějiny hmotné kultury II/1. Kultura kaţdodenního ţivota od 16. do 18. století. Praha 1995. 31 ČERNÝ, V.: Hospodářské instrukce. Přehled zemědělských dějin v době patrimonijního velkostatku v XV. – XIX. století. Praha 1930. 32 JANÁČEK, J.: Řemeslná výroba v českých městech v 16. století. Praha 1961. 33 JANÁČEK, J.: Pivovarnictví v českých královských městech v 16. století. Rozpravy Československé akademie věd, řada společenskovědní 69, 1959, seš. 1.

12

velmi důleţité seznámit se i s tímto řemeslem – k tomu mi pomohla práce Františka Mainuše, situovaná právě na Moravu 17. a 18. století.34 Pro přesnou orientaci v různých objemových, váhových a početních jednotkách jsem pouţila Metrologickou příručku sepsanou Gustavem Hoffmanem.35 V oblasti hospodářské jsem téţ vyuţila některé svazky Naučného slovníku zemědělského.36 Literatury, zabývající se dějinami Kuřimi, zvláště pak jejími dějinami v raném novověku, je pramálo. Samotné město Kuřim vydalo koncem minulého století publikaci populárního charakteru, v níţ je však období raného novověku shrnuto na jediné straně.37 Mnohem přínosnější v tomto směru je Historie městyse Kuřimi od roku 1226 do roku 1918 sepsaná Josefem Dvořáčkem, který se snaţil zpětně vyhledat různé záznamy o Kuřimi od nejstarších dob aţ po počátky 20. století.38 Uţitečné zmínky tentokrát nikoliv jen o Kuřimi, ale přímo o kuřimském panství v 17. století je moţné nalézt v Pamětech panství veverského sepsaných farářem z Veverské Bítýšky Karlem Eichlerem.39 O historii jednotlivých vsí náleţejících ke kuřimskému panství psali také Václav Oharek, Jan Knies, František Slavík a František Šujan v publikacích Vlastivědy moravské.40 Nemálo zajímavých informací je téţ obsaţeno v útlé publikaci, kterou vydala obec Lelekovice k 700. výročí svého zaloţení.41 Exkurzem do hospodářských dějin kuřimského panství v 16. století a počátkem 17. století je pak článek Bronislava Chocholáče, který byl pro mou diplomovou práci velkou inspirací a odrazovým můstkem.42 Tentýţ autor se zabýval kuřimským panstvím ve stejném období i v publikaci nazvané Selské peníze.43 O hospodaření předbělohorské

34

MAINUŠ, F.: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století. Ostrava 1959. HOFMANN, G.: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy. Plzeň a Sušice 1984. 36 Naučný slovník zemědělský. Sv. 6. Praha 1976. 37 Kuřim 1226 – 1996 od historie k současnosti. Kuřim 1996. 38 DVOŘÁČEK, J.: Historie městyse Kuřimi od roku 1226 do roku 1918. Kuřim 1951. Fotokopie rukopisu je uloţena v Městské knihovně v Kuřimi. 39 EICHLER, K.: Paměti panství veverského. Brno 1891. 40 OHAREK, V.: Vlastivěda moravská: Tišnovský okres. Brno 1923; KNIES, J.: Vlastivěda moravská: Blanský okres. Brno 1902; SLAVÍK, F.: Vlastivěda moravská: Brněnský okres. Brno 1897; ŠUJAN, F.: Vlastivěda moravská: Dějepis Brna. Brno 1928. 41 MAŠEK, B.: 700 let Lelekovic 1288 / 1988. Brno 1988. 42 CHOCHOLÁČ, B.: Hospodaření na městském statku Kuřim v předbělohorské době. In: Kokojanová, M. (ed.): Měšťané, šlechta a duchovenstvo v rezidenčních městech raného novověku (16. – 18. století). Prostějov 1997, s. 105 – 115. 43 CHOCHOLÁČ, B.: Selské peníze. Sonda do finančního hospodaření poddaných na západní Moravě koncem 16. a v 17. století. Brno 1999. 35

13

Kuřimi pojednal i Jiří Jirásek ve svém článku Venkovské statky města Brna před Bílou horou.44 Velkým přínosem byl téţ článek Rostislava Vermouzka o povodí řeky Kuřimky, díky němuţ jsem mohla identifikovat některé kuřimské rybníky a oba kuřimské mlýny.45 O některých mlýnech kuřimského panství se ve své publikaci věnované proměnám mlýnů zmínil téţ Josef Luňák.46 Několik cenných zpráv o kuřimských rybnících obsahovala podrobná studie o dějinách rybníkářství na Moravě a ve Slezsku od Rudolfa Hurta.47 Protoţe kuřimské panství mělo na svém území velké lesní plochy, byl pro mne velmi uţitečný i článek Gustava Novotného, v němţ autor pojednal nejen o lesích kuřimského panství v průřezu několika staletí, ale téţ o druzích stromů v nich rostoucích a lesní zvěři.48

44

JIRÁSEK, J.: Venkovské statky města Brna před Bílou horou. Příspěvek k hospodaření královských měst. BMD 4, 1962, s. 187 – 193. 45 VERMOUZEK, R.: Rybníky a mlýny v povodí Kuřimky. VVM 47, 1995, č. 4, s. 408 – 411. 46 LUŇÁK, J.: Naše mlýny v proměnách času. Brno 1997. 47 HURT, R.: Dějiny rybníkářství na Moravě a ve Slezsku I - II. Ostrava 1960. 48 NOVOTNÝ, G.: Lesy města Brna. BMD 8, 1966, s. 146 – 157.

14

2. Popis kuřimského panství Kuřimské panství se nacházelo přibliţně 10 – 15 km severozápadně od Brna. Jeho území nebylo v 17. století celistvé, ale skládalo se ze dvou částí.49 Východní části, která byla blíţe Brnu, dominovalo městečko Kuřim.50 Ve druhé části, která leţela západně od Kuřimi, hrálo jakousi ústřední roli městečko Deblín.51 Kuřimské panství se do své podoby, kterou mělo v 17. století, formovalo po téměř 90 let. Vznikalo totiţ postupnými koupěmi města Brna od jednotlivých majitelů. Tak roku 1470 Brno koupilo městečko Deblín od čtyř bratří Černohorských z Boskovic.52 Jiţ tehdy k Deblínu patřily vesnice Maršov, Pejškov, Braníškov, Jestřabí, Katov, Nová Ves, Číţky, Ţernůvka, Nelepeč, Holasice, Blahoňov, Prosatín, Laţánky, Podolí a Úsuší a další osady, které však během 16. století zanikly. Zápis do zemských desek byl proveden roku 1504.53 Jen o několik let později, v roce 1483, získalo město Brno koupí od Jana Pšeničky z Račína a jeho manţelky Elišky z Kříţe dvůr Pánov. V roce 1507 následovala další koupě – za 300 kop grošů Brno zakoupilo od Jana z Hrochova ves Svinošice.54 Roku 1547 byla od poručníků po zesnulém Zikmundu Nekešovi z Landeka55 zakoupena ves Kuřim společně se zdejší tvrzí, dvorem a pivovarem. Kuřimský zámek se stal střediskem kuřimského panství, odkud správci (hejtmané) kuřimské panství spravovali. Roku 1555 pak následovala koupě Lipůvky56 od Ambroţe s Ottersdorfu a konečně roku 1557 město Brno směnilo s Vilémem Valeckým z Mírova vzdálené vsi Našiměřice a Suchohrdly57 za bliţší lelekovický statek, který zahrnoval také vsi Nuzířov a Šebrov.58

49

Viz příloha č. 1 – Mapa kuřimského panství ve 2. polovině 17. století. První zpráva o Kuřimi pochází z roku 1226, kdy Přemysl Otakar I. přiznává placení desátku kostelu sv. Petra a Pavla v Brně. CDM II, č. 169, s. 173; OHAREK, V.: Vlastivěda moravská, s. 280. 51 První zmínka o Deblíně pochází z roku 1181 v listině pro kounický klášter, v níţ jsou zmiňováni páni z Deblína. G. Friedrich i V. Oharek se domnívají, ţe jde o mladší opis původní listiny, L. Hosák uvádí rok 1184 s tím, ţe jde o falsum. Dalším datem, kdy je zmiňován Ratibor z Deblína, je rok 1234. CDB I, č. 400, s. 416; OHAREK, V.: Vlastivěda moravská, s. 200; HOSÁK, L.: Historický místopis, s. 223. 52 Jednalo se o Václava, Albrechta a Jaroslava z Boskovic, čtvrtým bratrem byl ještě neplnoletý Ladislav – bratři panství prodali i jeho jménem. MZDB XIII, č. 193, s. 408; OHAREK, V.: Vlastivěda moravská, s. 204. 53 MZDB XXVI, č. 179, s. 329. 54 Se Svinošicemi byly koupeny i pusté Němčice, které však v následujícím roce zanikly. HOSÁK, Historický místopis, s. 189. 55 Poručníky nezletilých dětí byli Přemek z Víckova a olomoucký biskup Jan. OHAREK, V.: Vlastivěda moravská, s. 282. 56 Původní ves Lipůvka i s kostelem sv. Klimenta stávala dříve jihozápadně od dnešní Lipůvky. Podle dobových zpráv byl kostel farním aţ do roku 1750 a oficiálně zrušen byl roku 1787 – jeho funkci poté převzal kostel sv. Cecílie (dříve kaple, přestavěna na kostel aţ 1750) v dnešní Lipůvce. Není zcela jasné, kdy původní ves Lipůvka zanikla a centrum dění se přeneslo do nové. Vzhledem k tomu, ţe existují dobové zprávy o tom, ţe se u kostela sv. Klimenta v roce 1655 pohřbívalo a ještě roku 1720 u něj byly konány nedělní mše, je pravděpodobné, ţe v 17. století zde ještě fungovala i původní ves Lipůvka. OHAREK, V.: 50

15

Koncem 50. let 16. století tedy bylo dotvořeno kuřimské panství do podoby, v které ho nacházíme ve století sedmnáctém. Pro úplnost lze dodat, ţe tato podoba kuřimského panství nebyla konečná, neboť 22. května 1700 město Brno získalo za 22 000 zlatých od Karla Maxmiliana Lva svobodného pána z Roţmitálu statek Vohančice, který zahrnoval také vsi Závist, Skaličku, Milonice u Černé Hory a pusté Heroltice.59 Konečně roku 1746 finální podobu kuřimského panství dotvořila koupě Křiţínkova od dědiců po zesnulém hraběti Gotfrídu Ignáci Walldorfovi za 8 000 rýnských zlatých.60 V roce 1570 bylo na panství okolo 300 usedlostí, v následujícím století se tento počet zvýšil na 324 v roce 1641.61 Ve 40. letech však kuřimské panství na vlastní kůţi pocítilo válečnou vřavu – roku 1645 jeho územím několikrát prošla švédská vojska, která panství zpustošila a v samotné Kuřimi pak byl vypálen zámek, fara, hospodářský dvůr se všemi hospodářskými budovami a pivovar. Poškozen byl rovněţ kuřimský kostel sv. Máří Magdaleny.62 Jak se třicetiletá válka odrazila na počtu usedlostí můţeme zjistit teprve s téměř třicetiletým odstupem – podle lánových rejstříků bylo na kuřimském panství k datu 18. srpna 1674 celkem 322 usedlostí, tedy o jednu méně neţ v roce 1641. Z tohoto počtu bylo 72 usedlostí pustých, z nichţ 57 usedlostí zpustlo během třicetileté války a zůstávalo pustými i v době konání lánové vizitace v roce 1674, zatímco 15 usedlostí bylo tzv. nově pustých, tj. zpustlo teprve po první lánové vizitaci v roce 1657 (ve většině bylo příčinou zpustnutí úmrtí hospodáře). Téměř čtvrtina všech pustých se nacházela v samotné Kuřimi, kde během války zpustlo 15 usedlostí a po válce další dvě, tedy 17 usedlostí z celkového počtu 80. Deblín jako druhé největší městečko panství bylo co do velikosti poloviční, mělo 43 usedlostí, z toho však 20 bylo pustých. Zároveň je nutné upozornit na fakt, ţe přibliţně třetina všech usedlostí panství byla bez pozemku – šlo o domkaře.63

Vlastivěda moravská, s. 298; ODEHNAL, F. – PODBORSKÝ, V.: Sv. Kliment u Lipůvky: významná památka z počátku našich dějin. Brno 1996, s. 61. 57 Našiměřice se nacházejí mezi Moravským Krumlovem a Pohořelicemi, Suchohrdly leţí u Znojma. 58 MZDB XXII, č. 41, s. 195. HOSÁK, L.: Historický místopis, s. 191, 224. 59 Ani jedna publikace neuvádí, zda se jedná o moravské zlaté či rýnské zlaté. HOSÁK, L.: Historický místopis, s. 193, 225; OHAREK, V.: Vlastivěda moravská, s. 419. 60 HOSÁK, L.: Historický místopis, s. 193, 224. 61 AMB, A 1/3, rkp. č. 152, Urbář brněnských statků z roku 1640; CHOCHOLÁČ, B.: Hospodaření na městském statku Kuřim, s. 112. 62 DVOŘÁČEK, J.: Historie městyse Kuřimi, s. 19; Kuřim 1226 – 1996, s. 22. 63 AMB, A1/3, rkp. č. 1253, Lánová vizitace statků Kuřim, Vohančice a Deblín z roku 1674; MATĚJEK, F. (ed.): Lánové rejstříky, s. 50 – 51.

16

Počátkem 40. let 17. století mělo kuřimské panství tři popluţní dvory: kuřimský, lelekovický a deblínský. V roce 1665 se k předchozím třem připojil ještě dvůr svinošický. Na panství fungoval jeden pivovar, a sice v Kuřimi – první zprávy o něm pocházejí právě z roku 1547, kdy byla zakoupena Kuřim (při koupi Lelekovic v roce 1557 je pivovar zmiňován i tam, ale v 17. století jiţ o něm nenacházíme zprávy).64 V blízkosti kuřimského pivovaru se dále nacházela palírna. Panství se samozřejmě mohlo pochlubit značným počtem rybníků, které vyuţívalo k chovu ryb. Oplývalo i rozsáhlými lesy, které poskytovaly dostatek zvěře i dřeva. V blízkosti vsi Laţánky se také nacházela loţiska vápence, z něhoţ se vyrábělo vápno. Na kuřimském panství byly tři farní kostely: kuřimský kostel sv. Máří Magdalény, na nějţ měl od jeho zaloţení v roce 1226 patronátní právo kostel sv. Petra a Pavla v Brně.65 Dále zde byl kostel sv. Mikuláše v Deblíně a kostel sv. Klimenta v Lipůvce. Kostely samozřejmě stály i v Lelekovicích, Laţánkách, Maršově a dalších vesnicích, byly však většinou přifařeny k Deblínu či Lipůvce. Chod panství měl na starosti správce kuřimského panství (někdy téţ označovaný jako hejtman), který sídlil na kuřimském zámku a byl hlavní osobou, která se zodpovídala a komunikovala s brněnskou vrchností.66 Počátkem 17. století tuto funkci vykonával Šimon Grübler z Altendorfu, do kdy však tomu tak bylo, nevíme. Další zprávy o správci kuřimského panství nalézáme teprve v polovině 17. století, kdy tento post zastával Jeremiáš Losenický (téţ uváděný jako Lesdonický), který však zároveň byl poddaným dietrichštejnského panství Polná. Jelikoţ se ale ve své funkci osvědčil, brněnský magistrát v letech 1653 a 1654 opakovaně ţádal kníţete Maxmiliána von Dietrichstein, aby byl z poddanství propuštěn, čemuţ bylo nakonec vyhověno.67 Losenický byl správcem panství aţ do své smrti na jaře roku 1677. Poté byl prozatímní správou pověřen důchodní písař Jan Adam Zallinger, ale jiţ v květnu téhoţ roku se stal novým kuřimským správcem Jan František Kišanek (téţ Kischanek), který řídil panství bezmála dvacet let. Roku 1696 však brněnský magistrát Kišanka propustil a na jeho místo dosadil Jana Arnošta Landtgsőla (někdy téţ Londtgsől či Landgesől), který panství řídil aţ do konce 17. století.68 64

MAŠEK, B.: 700 let Lelekovic, s. 10. Viz poznámka č. 50. 66 Prvním hejtmanem kuřimského panství na přelomu 50. a 60. let 16. století (přesné roky nejsou uvedeny) byl Mikuláš Zeustach, po něm nastoupil někdy Mikuláš Mügl ze Stohnu, ke konci 16. století byl hejtmanem Šebastian Heidinger z Heidenberku a počátkem 17. století Šimon Grübler z Altendorfu. OHAREK, V.: Vlastivěda moravská, s. 283 – 284. 67 AMB, A 1/8, kart. 5, sign. 1653, fol. 334 – 341; tamtéţ, kart. 6, sign. 1654, fol. 15 – 16. 68 V. Oharek a J. Dvořáček uvádějí jako dalšího správce kuřimského panství po Kišankovi Františka Grüna v roce 1728. Ve fondu Akt purkmistrovských je však dochováno několik dopisů z korespondence panství 65

17

Pravou rukou správce býval důchodní písař, který vedl obilní, purkrabské a peněţní účty, vyřizoval korespondenci panství s vrchností, to vše samozřejmě pod dohledem správce. V 50. letech zastával místo písaře Matěj Panovský, v 60. letech Tobiáš Baudiš a Matyáš Škaloud, v 70. a 1. polovině 80. let to byl Jan Adam Zallinger, po jeho smrti v písařské práci pokračoval Martin Adalbert Karboš, František Wilhelm a v 90. letech pak Vít Josef Gutt a Kašpar Josef Trentzi.69 Účetní záznamy byly pravidelně předkládány ke kontrole, ať jiţ inspekci, která panství navštívila, nebo na brněnské radnici, kam býval správce volán, aby předloţil vyúčtování. Panství také pravidelně navštěvoval brněnský primátor při různých příleţitostech, členové brněnského magistrátu, příleţitostně panství navštívil i hejtman brněnského kraje. Častými hosty byly téţ představitelé duchovních řádů převáţně z Brna.

s brněnskou vrchností, které zmiňují Kišankovo propuštění i jméno nového správce Landtgsőla. Tamtéţ, kart. 73, sign 1696, M3 N17, fol. 229 – 335. 69 Přesné roky, v nichţ jednotliví písaři působili, není moţné uvést, neboť účetní materiál z některých let chybí nebo se písař na závěr účtu nepodepsal.

18

3. Rostlinná výroba Na statcích kuřimského panství se pěstovaly základní druhy obilovin, luštěnin, ovoce a také některé technické plodiny. Z obilovin to byla zejména pšenice, ţito, ječmen, oves, pohanka a proso; z luštěnin hrách a čočka; z ovoce jablka, hrušky a švestky a z technických plodin len, konopí a semenec. Mezi pěstovanými obilovinami zaujímaly hlavní místo pšenice (průměrně 38 %, coţ představovalo výnos v zrnu 71 metů),70 ţito (25 %, 47 metů) a oves (30 %, 55 metů). Daleko méně se pěstoval ječmen (5 %, 9,7 metů) a proso s pohankou jen mizivě (obě po 1 %, okolo 1,5 metu). Ve dvou obdobích: 1665 – 1669 a 1684 – 1690 se pšenice, ţito a ječmen sely také na jaře a od poloviny 17. století do počátku 70. let se pěstovalo také jaré ţito, známé také pod názvem „jeřice“.

Pěstované obilniny ve 2. polovině 17. století

0,9%

0,8%

29,6%

Pšenice 38,2%

Žito Ječmen Oves Proso Pohanka

5,2%

25,2%

Obilí sklizené na polích se odváţelo ještě ve slámě na kuřimský, lelekovický, deblínský dvůr a od roku 1665 také na svinošický dvůr. Roku 1669 se k dvorům připojily také Laţánky, kam se však sváţelo pouze ţito. 70

Met (německy Muth) byla objemová jednotka pouţívaná v kuřimských účtech pro obilí v zrnu. 1 Met moravský se rovnal 30 měřicím a představoval 17,136 hl. HOFMANN, G.: Metrologická příručka, s. 75.

19

Ve slámě se přijímalo také desáteční obilí (kromě prosa, z kterého se desátek neodváděl). Jeho mnoţství do značné míry záviselo na tom, jak dobrá či špatná byla kaţdý rok úroda. Největší část desáteční pšenice, ţita, ječmene a ovsa v rámci celého panství odváděla Kuřim – během celého půlstoletí průměrně 69 % pšenice, 34 % ţita, 47 % ječmene a 29 % ovsa. Co se týče ostatních obcí kuřimského panství, není jiţ tak snadné jednoznačně stanovit, odkud jaké mnoţství desátečního obilí pocházelo, neboť v obilních účtech jsou velmi často objemy desátků ze dvou a více menších vesnic sloučeny dohromady v jednu sumu – ke sloučení desátků docházelo zřejmě při mlácení obilí na mlatech, kam se sváţelo. Konkrétněji to lze sledovat například u deblínského mlatu, kam se sváţelo a mlátilo desáteční obilí z Maršova, Braníškova, často také z Laţánek a výjimečně i z Jestřabí – v obilních účtech pak figuruje jediná celková suma s poznámkou, ţe desátek sice pochází z deblínského mlatu, ale zahrnuje vyjmenované vesnice.71 Naproti tomu desáteční pohanku odváděla z celého kuřimského panství pouze Nová Ves. Největší podíl desátečního obilí bezkonkurenčně tvořilo ţito – průměrně 44 % neboli 64 kop72 ročně (rekordních téměř 100 kop bylo odvedeno v roce 1653 a 94 kop v roce 1673), za ním následoval oves s 26 %, kterého se průměrně odvádělo 37,3 kop ročně, a pšenice s 21 % čili 30,4 kop ročně. Mnohem méně bylo desátečního ječmene – jen 8 %, coţ představovalo průměrně 11,6 kop, a pohanka s pouhým 1 % reprezentujícím 1,75 kopy (je však nutné poznamenat, ţe zatímco ostatní desáteční obilí se odvádělo kaţdoročně, u pohanky nastaly vedle několika jednoletých přestávek také dvě větší významné pauzy v letech 1675 – 1677 a 1685 – 1691).73

71

Podobně je tomu u Svinošic, kam se sváţelo desáteční obilí i z Lipůvky. Obilí ve slámě bylo v kuřimských obilních účtech počítáno na kopy. 1 kopa se rovnala 60 snopům. 73 Pro obě období jsou příznačné neúrody. V období 1675 – 77 jsou způsobeny zejména suchem či naopak povodněmi, jak uvádí ve své práci Karl Berger. V období let 1685 – 1691 se jedná o celkové ochlazení a tuhé zimy, opět jsou hlášeny špatné úrody. BERGER, K.: Geschichte der Stadt Brünn. Brünn 1901, s. 161; TILLE, J.: Geschichte der Stadt Niemes. Niemes 1905, s. 30. Tyto údaje o počasí pochází z Historickoklimatologické databáze Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. 72

20

Desáteční obilí ve slámě ve 2. polovině 17. století 120 100 80

Pšenice Žito

Kopy

60

Ječmen Oves Pohanka

40 20

-9 0 16 94 -9 16 5 99 -1 70 0

-8 5

16 89

-8 0

16 84

-7 5

16 79

-7 0

16 74

-6 5

16 69

-6 0

16 64

-5 5

16 59

16 54

16 49

-5 0

0

Obilí ve slámě se na mlatech u jednotlivých dvorů vymlátilo74 – mlácení obilí se provádělo v srpnu a září, dále pak aţ do března – tedy zejména přes zimu, kdy nebylo tolik práce. V některých letech, nikoliv však kaţdoročně, se stávalo, ţe nebylo všechno obilí vymláceno a bylo naopak ponecháno ve stodolách a písaři ho v záznamech převedli do dalšího účetního roku, kdy bylo konečně vymláceno. Stávalo se tak často u ţita a ovsa, zřídka u ostatních obilnin a zcela výjimečně u luštěnin. Vymlácené obilí se také přijímalo od poddaných, majících dluhy namísto peněz nebo se kupovalo od těch, kteří měli zájem své obilí prodat. Do Brna se odváděla část sklizně pšenice, ţita a ovsa, část se tam také prodala za peníze. Pohanka a ječmen se do Brna odváděly jen několik málo let po třicetileté válce, naposledy v roce 1654. Proso se do Brna za celou 2. polovinu 17. století nikdy neodvádělo ani neprodávalo. Do Brna se také odváděl desátek z pšenice a ovsa náleţející proboštovi u sv. Petra. Kuřimští poddaní totiţ měli povinnost kaţdý rok na sv. Havla (16. října) brněnskému proboštovi do jeho městského domu na svůj náklad vozit 10 metů pšenice

74

Kuřimský dvůr měl mlaty dva: horní a dolní. Mlat byl součástí stodoly. Konkrétně kuřimský mlat byl ve stodole, která stála za ovčírnou. AMB, A 1/3, rkp. č. 918, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském z let 1652 – 1653, fol. 51.

21

a 10 metů ovsa.75 Tuto kvótu se snaţili kuřimští dodrţovat – pokud to však okolnosti nedovolily (např. vlivem neúrody), odvedli jako desátek menší mnoţství nebo vůbec nic a v příštím roce či přespříštím roce se to snaţili kompenzovat pokud moţno dvojnásobným mnoţstvím.76 Pšenice se odváděla do Brna pro kostel sv. Jakuba, pro brněnský pivovar, radnici a občas jsou uváděni jako příjemci pšenice také brněnští bernardini a kapucíni. Jestliţe mnoţství odvedené pšenice činilo pouze 1 % (okolo 25 měřic) z celkového objemu veškerého obilí odvedeného či prodaného, mnoţství pšenice prodané do Brna bylo 10x větší. Pšenice se prodávala do Brna téměř kaţdý rok, od roku 1670 však prodej začíná ustávat a úplně končí roku 1677. Pšenici kupoval například brněnský pivovar na dělání sladu, brněnští pekaři (ti kupovali také ţito). Ovšem největší mnoţství pšenice bylo odváděno jako desátek proboštovi (průměrně to bylo 19 %). Nejvíce se však do Brna odvádělo ţito (průměrně téměř jedna třetina z veškerého obilí). Podobně jako pšenice i ţito se dováţelo pro kostel sv. Jakuba a na radnici. Naopak mnoţství prodaného ţita bylo velmi malé – jen 2 %. Také oves se odváděl kaţdoročně do Brna pro kostel sv. Jakuba a na radnici. Faráři od sv. Jakuba většinou stačilo půl aţ jeden met ovsa, nároky radnice byly vyšší a to především v době konání sněmů.77 Zhruba stejné mnoţství ovsa se do města i prodalo (9 %).78 Nejvíce ovsa však bylo odváděno jako desátek k sv. Petrovi, oněch zmíněných 10 metů (17 %).

75

Hana Jordánková uvádí, ţe kuřimští odváděli 10 centů pšenice a 10 centů ovsa. V kuřimských obilních účtech je však uváděna hodnota 10 metů. JORDÁNKOVÁ, Hana. Smlouva mezi svatopetrským proboštem a představiteli města Brna. 29.9.1546. Encyklopedie dějin města Brna [online]. 14.12.2007 [cit. 2.6.2008]. Dostupný z WWW: . 76 Tak se to stalo například v roce 1669, kdy kuřimští neodvedli desátek proboštovi ani z pšenice ani z ovsa, následující rok pak odvedli 10 metů pouze z pšenice a teprve v roce 1671 odvedli po 20 metech jak z pšenice, tak i z ovsa. Příčinou neodvedení desátku v roce 1669 bylo pravděpodobně velké sucho a horké počasí, jak uvádí Josef Klimeš. AMB, A 1/3, rkp. č. 8119, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském z let 1669 – 1670, fol. 18a; tamtéţ, rkp. č. 955, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském z let 1670 – 1671, fol. 17r; tamtéţ, rkp. č. 957, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském z let 1670 – 1671, fol. 15r; KLIMEŠ, J.: Obec Sobětuchy: historie a současnost. Sobětuchy 1999, s. 28. Údaj byl nalezen s pomocí Historicko-klimatologické databáze Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. 77 Písaři někdy napsali do účtů i pro jakou příleţitost se obilí odvádí. V případě ovsa to byly i sněmy konané v Brně, při jejichţ příleţitosti se sjíţděla do Brna řada účastníků a tak bylo potřebné větší mnoţství ovsa pro panské koně. Tak se stalo například v prosinci roku 1652. AMB, A 1/3, rkp. č. 918, fol. 42a. 78 Na podzim roku 1675 bylo syndikovi do Brna prodáno rekordní mnoţství ovsa – přes 37 metů. Stalo se tak u příleţitosti návštěvy polské královny Eleonory Habsburské, vdovy po Michalovi Korybutovi Wisniowieckém, v Brně. Z té doby pochází pověst o projezení věţe na Petrově. I v účtech kuřimského panství lze najít důkazy o tom, jak brněnští radní bohatě hostili vznešenou návštěvu. Tamtéţ, rkp. č. 970, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském z let 1675 – 1676, fol. 29.

22

Pro úplnost je třeba dodat, ţe ječmen a pohanka, které se odváděly do Brna jen do roku 1654, se dodávaly stejně jako ostatní obilí, do kostela sv. Jakuba. Obilí, které se odvádělo do Brna, však v Brně skončit nemuselo. Někdy bylo z nařízení brněnských radních dáno obilí deblínskému faráři.

Průměrné množství obilí odesílané do Brna ve 2. polovině 17. století 18 16 Pšenice vydaná

14

Pšenice prodaná Pšenice desáteční

Mety

12

Oves vydaný

10

Oves prodaný Oves desáteční

8

Žito vydané 6

Žito prodané Ječmen vydaný

4

Pohanka vydaná

2 0

Na dvorech se pšenice, ţito a oves dávaly na deputáty79 pro stálé zaměstnance. Čeleď dostávala spíše produkty z obilí jako byly ječmenné kroupy, prosná a pohanková kaše a mouka. Ţito a ječmen se dávaly řemeslníkům jako smluvená odměna za vykonanou práci. Obilí také samozřejmě slouţilo jako krmivo pro chovaná zvířata. Pšenicí se krmila drůbeţ. Oves se dával koním, dobytku, psům, drůbeţi i malým jehňatům. V roce 1651 však bylo ovsa nedostatek a tak se muselo dávat koním ţito – to se obyčejně dávalo dobytku a malým prasatům. Jaré ţito se dávalo nemocným koním a dobytku – tomu se dával také ječmen. Vydávalo se také k různým účelům, coţ znamenalo, ţe obilí bylo většinou věnováno poddaným, například sirotkovi,80 novomanţelům u příleţitosti svatby jako svatební dar, 79

Deputát byla odměna v naturáliích, kterou dostávala čeleď, sluţebnictvo i úředníci. V případě kuřimských účtů jsou deputáty označeny odměny pro stálé zaměstnance jako byli správce, písař, kuchařka, ovčák a podobně. Naturální odměny pro čeleď písař zapsal do samostatné kolonky, takţe „deputát“ se nijak netýkal čeledi.

23

lidem, kterým shořelo obydlí,81 starým nebo chudým lidem jako almuţna nebo domácím zvířatům. Pochopitelně se část obilí ponechávala k setí na příští rok.82 Z obilí se také vyráběla mouka: pšeničná, reţná (ţitná) a ječmenná. Právě ječmenná mouka se začala mlít na kuřimském panství aţ roku 1686 (dříve není její výroba v účtech zaznamenána) a pak kaţdoročně. Do Brna se odváděla jen pšeničná mouka s jednoletou přestávkou v letech 1667 – 1675 a to v mnoţství od 1 do 3 měřic. Prodána do Brna byla za celé půlstoletí jen jednou a ve velmi malém mnoţství (2 měřice pšeničné a 2 měřice reţné mouky v roce 1677). Mouka se pouţívala spíše pro vlastní potřebu dvorů: do kuchyně, na pečení chleba a koláčů pro čeleď a různé dělníky na polích. Mouka se vydávala také k různým účelům: rybářům nebo pro nemocné koně, kterým se mouka přimíchávala do pití. Z ječmene se v mlýnech vyráběly také ječmenné kroupy – z počátku nejsou v zápisech nijak rozlišeny, ale od roku 1667 je písaři postupně začínají rozlišovat na velké a malé (někdy zvané také švábské kroupy). Ječmenné kroupy se upravovaly na různé způsoby, v obilních účtech jsou zmiňovány například sladké a mandlované kroupy, které Kuřim kaţdý rok dodávala do Brna farářovi (někdy také kantorovi) do kostela sv. Jakuba,83 na radnici komorníkovi a několikrát i brněnským tesařům.84 Do Brna se však posílala jen menší část krup (průměrně se jednalo zhruba o jednu šestinu), větší část byla věnována na deputáty, pro různé dělníky jako plat za příleţitostné práce (mezi 15 – 19 %) a od konce 60. let 17. století dostávala svůj díl i čeleď a byl to dokonce díl největší, nejčastěji mezi 24 měřicemi aţ něco málo přes 1 met (30 %). Příleţitostně dostal kroupy také deblínský farář, vinopalka, drůbeţ nebo byly prodány. Z ječmene se roku 1675 začal dělat také šrot pro prasata a jiná zvířata. Šrot pro telata, drůbeţ a jiná zvířata se dělal také z pozdních odrůd pšenice, ţita a ječmene. Ve stejném roce započala také výroba pšeničných a ţitných otrub (výroba těch pšeničných 80

24. března 1650 obdrţela lelekovická šafářka 1 měřici ţita na výţivu malého sirotka po neboţtíkovi Tomášovi Hulinovi z Lelekovic, o kterého se neměl kdo postarat. AMB, A 1/3, rkp. č. 910, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském z let 1649 – 1650, fol. 30a. 81 12. ledna 1658 byly dány 4 měřice ţita a 3 měřice ovsa Matoušovi Plchovi z Maršova, kterému shořelo obydlí. Tamtéţ, rkp. č. 926, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském z let 1657 – 1658, fol. 31r, 44r. 82 Pro tento účel vedl písař u kaţdého druhu obilí kolonku, v níţ uváděl kolik zrna bylo ponecháno k setbě. 83 V roce 1525 získala brněnská městská rada patronátní právo ke kostelu sv. Jakuba. U tohoto kostela existovala téţ městská škola, jejíţ chod zajišťovala městská rada. V této škole působil kantor, který jako jediný ze všech zaměstnanců školy dostával mimo stálého platu od 70. let 16. století také odměny v naturáliích. Část těchto naturálií pro kostel sv. Jakuba i kantora od sv. Jakuba pocházelo právě z kuřimského panství. JORDÁNKOVÁ, Hana – SULITKOVÁ, Ludmila: Brněnská městská kancelář, s. 470 – 472. 84 V obilních účtech z roku 1674 – 1675 je například zmiňován tesařský mistr Hans. AMB, A 1/3, rkp. č. 968, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském z let 1674 – 1675, fol. 38a.

24

byla v letech 1686 – 1690 přerušena). Zatímco pšeničné otruby pouţívaly šafářky ke krmení drůbeţe, ţitné otruby byly určeny pro mladá telata ve dvorech. Z pohanky, prosa a vzácně i z pšenice se také dělala kaše. Mlela se v mlýnech v Kuřimi, Veverské Bítýšce a někdy také v Lelekovicích. Pohanková a prosná kaše se dováţela na panské městské vinohrady v Němčičkách, do Brna na radnici, farářovi a kantorovi kostela sv. Jakuba a občas i brněnskému tesaři. Od konce 60. let (1668) dostává kaši i čeleď. Samozřejmě, ţe se dávala také na deputáty a dělníkům za práci. K výrobě piva se pouţíval zejména pšeničný slad, ale po třicetileté válce jeho mnoţství zřejmě nebylo pro potřeby kuřimských dostatečné a tak se dostal ke slovu také ječmenný slad (jen do roku 1652) a ţitný slad (jen roku 1650, proto není v následujícím grafu jeho jediná hodnota ani zanesena), který se přidával k sladu pšeničnému. Pak jiţ bylo pšeničného sladu dost a jeho spotřeba během 2. poloviny 17. století stoupala, kromě prudkého poklesu v roce 1685, způsobeného ochlazením klimatu85 – i tehdy ho však bylo 4x více neţ po třicetileté válce. Pokles byl způsoben poklesem sklizně pšenice – do počátku 90. let se však dostala zpátky na původní úroveň a pokračovala v růstu.

Množství vyrobeného pšeničného sladu ve 2. polovině 17. století 100 90 80 70 60 Mety

50

Pšeničný slad

40 30 20 10

16 49

-5 0 16 54 16 55 59 16 60 64 -6 16 5 69 1 6 70 74 -7 5 16 79 -8 16 0 84 16 85 89 -9 0 16 94 16 -9 99 5 -1 70 0

0

85

V letech 1684 – 1686 mnohé prameny tohoto období hovoří o silných mrazech, které přetrvávaly aţ do jara, a to po celém území českých a moravských zemí. Dále následovala horká a suchá léta a přede ţněmi bouřky a krupobití – úrody tedy nemohly být v ţádném případě velké. Např. MZA Brno, G 13, rkp. č. 432, Kronika Rýmařovska 1405 – 1777, fol. 9. Údaj pochází z Historicko-klimatologické databáze Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

25

Chmel se pěstoval na dvou chmelnicích: kuřimské a lelekovické. Na lelekovické chmelnici se pěstoval v letech 1649 – 1666 jen poloviční objem chmele neţ na kuřimské. Pro další období však písaři v zápisech výnosy z obou chmelnic sloučili a tak není později moţné zjistit jejich podíl. Lze se však domnívat, ţe tento trend byl i nadále zachován, neboť ke konci století, kdy jsou zápisy v účtech opět podrobnější, je tento poměr opět zřejmý. Výnosy chmele střídavě kolísaly – jeden rok byl výnos vynikající, další rok mohl být sotva čtvrtinový, průměrně se však po celé sledované období pohyboval okolo 9 metů a 2 měřic. Nezanedbatelná část úrody chmele byla prodávána do brněnského pivovaru – jeho mnoţství se odvíjelo od toho, jaká byla úroda. Do brněnského pivovaru se tak prodávalo z celkového objemu úrody chmele průměrně 40 % (mnoţství kolísalo mezi 2 aţ 11 mety). Je však nutné podotknout, ţe v odběru chmele brněnským pivovarem byly i dvě delší období, kdy Brno chmel z kuřimského panství nekupovalo, a to období mezi léty 1676 – 1685 a 1691 – 1700. A přesně mezi tato dvě období zapadá jiné období – a sice 1685 – 1690 (s roční přestávkou v roce 1689), kdy se chmel do Brna neprodával, ale odváděl. Tento odvod se opět odvíjel od toho, jak dobrá či špatná byla úroda a průměrně činil 58 % z celého objemu sklizně chmele. Naopak kaţdý rok (jedinou výjimkou byl rok 1666) se část úrody dávala na vaření piva v kuřimském pivovaru86 a to v následujícím rozsahu: v období, kdy se chmel odváděl nebo prodával do Brna, musel se kuřimský pivovar spokojit s daleko menším mnoţstvím chmele, neboť do Brna šla téměř vţdy větší část neţ do Kuřimi.87 Teprve v obdobích, kdy se do Brna ţádný chmel neodváděl ani neprodával, směřovala konečně větší část úrody do kuřimského pivovaru – jednalo se průměrně o 45 %. Na počátku 50. let 17. století se velmi malé mnoţství chmelu (od 1 do 4 měřic) vydalo také k různým účelům – pro ţence na uvaření několika beček piva. Je ovšem nutné připomenout, ţe chmel v raném novověku neslouţil jen k výrobě piva, ale také jako zelenina – z jeho výhonků se připravovaly například polévky či omelety. Věřilo se také v jeho léčebné účinky.

86

První zmínka o kuřimském pivovaru pochází z roku 1547. Pivovar se sladovnou se nacházel u silnice z Kuřimi do Tišnova. Pivovar tvořila jediná patrová budova. Pod pivovarem protékal potok Kuřimka, který napájel i rybník, odkud se v zimě vysekával led, který byl ukládán do sklepů pivovaru a pouţíván při chlazení piva. Dnes zrekonstruovaná budova pivovaru slouţí Archivu města Brna jako meziarchiv. Pivovar Kuřim. Pivovary.info [online]. 1999 – 2008 [cit. 28.10.2008]. Dostupný z WWW: ; DŘÍMAL, J. a kol.: Dějiny města Brna I. Brno 1969, s. 132. 87 Výjimkou byl pouze rok 1673, kdy tomu bylo naopak – do kuřimského pivovaru šlo něco málo přes 4 mety, zatímco do brněnského pivovaru jen 2 mety. AMB, A 1/3, rkp. č. 965, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském z let 1673 – 1674, fol. 54r.

26

Kuřimský pivovar po celou 2. polovinu 17. století bez přestávky produkoval pivo. Po třicetileté válce začínal na produkci 144 sudů piva,88 ale velmi brzy jeho výroba vyhoupla na 600 sudů, které udrţoval aţ do poloviny 70. let. Poté začala produkce opět stoupat aţ k 800 sudům ročně, ale v roce 1685 dochází k prudkému poklesu (stejně jako u pšenice a dalších komodit), z kterého se ale poměrně rychle dostává a na počátku 90. let překonává hranici 1000 sudů.

Produkce piva z kuřimského pivovaru ve 2. polovině 17. století 1200 1000 800 Sudy

600

Pivo

400 200 0

50 16

1 -5

55 16

6 -5

60 16

1 -6

65 16

6 -6

70 16

1 -7

75 16

6 -7

80 16

1 -8

85 16

6 -8

90 16

1 -9

95 16

6 -9

Do Brna se začalo pivo odvádět aţ v roce 1674 (výjimkou byli brněnští bernardini, kteří si roku 1652 odvezli jeden sud jako odměnu za přisluhování při bohosluţbě v Deblíně a Laţánkách). Od roku 1657 se pivo pravidelně vydávalo také na deputáty (pivo dostávali v rámci deputátu také faráři z Deblína a Lipůvky). Čeleď začala dostávat pivo později a dostávala ho jen v letech 1667 – 1677 a 1689 – 1690. Od roku 1675 se začalo pivo vyměňovat

za pšenici – kdo neměl peníze, mohl totiţ pivo zaplatit obilím. Část se

samozřejmě vydala k různým účelům (zejména dělníkům a řemeslníkům jako část platu). Průměrně tři čtvrtiny produkce piva byla vyšenkována.

88

S velkou pravděpodobností se jednalo o rakouský pivní sud, který se dále dělil na 4 vídeňská vědra a představoval mnoţství v objemu 240,552 l. HOFMANN, G.: Metrologická příručka, s. 89.

27

Kromě piva se však na kuřimském panství pálila pálenka z jalovce, vinných a pivovarnických kvasnic,89 ovoce, ze sladu a ţitného šrotu (nejvíce se pálilo právě z dvou posledně zmíněných surovin). V roce 1667 se výroba těchto druhů pálenky, která dosahovala v posledních letech přes 400 mázů90 ročně, zastavila a dále byla pálena jen ţitná pálenka. Roku 1678 však skončilo i pálení této ţitné pálenky, a to i přesto, ţe její produkce byla mnohem úspěšnější a v posledních letech pálení se pohybovala mezi 850 aţ 2264 mázy.91 Ţitná pálenka se navíc jako jediná ze všech shora uvedených pálenek několikrát dodala i do Brna. Z luštěnin se na kuřimském panství pěstovaly hrách a čočka – hrách bez přestávky po celou 2. polovinu 17. století, zatímco pěstování čočky zaznamenalo v letech 1671 – 1675 pauzu. Obě luštěniny se pěstovaly u kuřimského, lelekovického a deblínského dvora, hrách pak i u svinošického dvora. Hrách i čočka se sváţely ještě v luscích na mlaty – v této fázi byly ještě označovány jako „hrách a čočka ve slámě“. „V slámě“ se vybíral i desáteční hrách, který průměrně činil 3 % celkového mnoţství hrachu „ve slámě“. Z čočky desátek vybírán nebyl. Teprve na mlatech se obě luštěniny zbavily lusků. Občas byl hrách také vykupován od poddaných či deblínského faráře.92 Výnosy z obou těchto plodin byly často proměnlivé, zejména úroda hrachu mohla z roku na rok být dvoj- aţ trojnásobná a další rok mohla zaznamenat stejně strmý pád. Úroda čočky po celé půlstoletí stagnovala a její mnoţství nikdy nepřekročilo hranici jednoho metu – v letech, kdy se pěstovala, činil její průměrný výnos jen čtvrtinu metu. Průměrný výnos hrachu byl mnohem vyšší, činil 4,7 metu. Z toho vyplývá, ţe hrách tvořil 95 % pěstovaných luštěnin, zatímco čočka jen pouhých 5 %. Nízká produkce čočky odpovídala i tomu, ţe byla do Brna za celé půlstoletí vydána jen třikrát a to konkrétně v letech 1681, 1685 a 1687. Naprosto jinak tomu bylo s hrachem – ten se do Brna odváděl kaţdý rok v průměrném mnoţství 1,3 metu (pouze v letech 1653 a 1676 došlo k větším propadům,93 jinak se odvádění hrachu drţelo v poměrně konstantní

89

Srov. Naučný slovník zemědělský. Sv. 6. Praha 1976, s. 28. Máz byl objemovou jednotkou. Moravský máz představoval 1,0695 litru. Byl jednou padesátinou vědra a vešly se do něj 4 ţejdlíky. HOFMANN, G.: Metrologická příručka, s. 74. 91 Od roku 1678 aţ do konce 17. století byla totiţ palírna pronajímána vinopalcům a výroba pálenky tak jiţ nebyla součástí hospodaření kuřimského panství. Pro panství byl tento pronájem výhodnější, neboť průměrně získalo z pronájmu palírny 174 rýnských zlatých, zatímco kdyţ mělo palírnu ve vlastním uţívání, průměrný čistý zisk činil pouze necelých 88 rýnských zlatých. 92 Například v roce 1650 byl hrách v mnoţství 26 měřic a 1 viertle koupen od deblínského faráře Valetiuse. AMB, A 1/3, rkp. č. 912, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském z let 1650 – 1651, fol. 51. 93 V roce 1653 bylo do Brna odvedeno 8,5 měřic a v roce 1676 jen 13 měřic hrachu – důvodem byla špatná, oproti předcházejícímu roku vţdy poloviční úroda. Navíc zůstatek z předešlého roku byl v obou případech 90

28

rovině) – pravidelným odběratelem byl opět kostel sv. Jakuba, brněnská radnice (městský písař a komorník), občas také brněnský městský tesař a deblínský farář. Do Brna tedy bylo kaţdoročně odváděno průměrně 28 % veškeré úrody hrachu. Kaţdoročně se průměrně okolo 15 % úrody hrachu vydávalo na deputáty, okolo 12 % dostávala také čeleď ve dvorech94 a 6 % úrody různí dělníci jako sjednaný plat za práci. Občas dostala příděl hrachu také vinopalka. K prodeji hrachu, pomineme-li ojedinělý prodej v roce 1675, začalo docházet teprve v 90. letech 17. století.95 Kam se prodával však není v účtech jasně řečeno – někdy jsou zmiňováni i měšťané, dá se tedy předpokládat, ţe to byli měšťané brněnští.96 Samozřejmě se vydával také k různým účelům (11 %), kaţdý rok zejména ţencům a jiným dělníkům, kteří přišli vypomoct při nějaké práci, někdy byl hrách vydán také nemocným poddaným. Z hrachu se někdy mlel šrot pro prasata a selata, krmily se s ním krůty a mladá drůbeţ. Průměrně jedna pětina úrody (21 %) se samozřejmě ponechávala na setbu pro příští rok. Čočka se vzhledem ke svému malému mnoţství vydávala do dvorů velmi nepravidelně a jen do počátku 70. let (během let 1650 – 1671 to bylo pouze 5krát), poté se vydávala spíše porůznu (v průměru 4 měřice ročně) pro ţence o ţních, pro dělníky, dělal se z ní šrot pro prasata. Průměrně 3,5 měřice bylo ponecháno na setbu v následujícím roce. V letech 1665 – 1669 a 1684 - 1690 byl v obilních účtech zaznamenán také „pozdní hrách“ – mohlo jít o hrách vysévaný později neţ bylo obvyklé, ale je téţ moţné, ţe se jednalo o hrách rolní (lidově zvaný „peluška“) – tomu by mohlo nasvědčovat i to, ţe tento „pozdní hrách“ se dával výhradně jako šrot prasatům na zkrmení. Pěstoval se střídavě u všech dvorů. Jeho průměrné výnosy se pohybovaly okolo necelých 15 měřic, jen dvakrát se přiblíţily k hranici jednoho metu a teprve potřetí, v roce 1690, ji těsně překročily.

velmi malý, takţe dohromady s poloviční úrodou nepřesahoval v tom lepším případě 3,3 metu – byly to opravdu nejniţší výnosy hrachu za celou 2. polovinu 17. století. 94 V obilních účtech jsou aţ do roku 1667 sloučeny deputáty pro správce, písaře, šafáře jednotlivých dvorů a další stálé zaměstnance s příděly, které dostávala čeleď. Od roku 1667 jsou tyto výdaje jiţ natrvalo odděleny. Procentuální údaje u deputátů pro stálé zaměstnance a pro čeleď se tedy pouze pohybují okolo uvedených hodnot, právě z toho důvodu, ţe v rozmezí let 1649 – 1667 jsou sloučeny. 95 Jestliţe se během čtyřiceti let (1650 – 1690) prodal hrách pouze jednou, pak jeho prodej během 90. let, konkrétně v roce 1691, 1692 a 1699, skutečně působil jako změna oproti předešlému období. Musíme však vzít v potaz, ţe od sv. Jiří 1693 do sv. Jiří 1696 obilní účty chybí a tudíţ není známo, zda došlo či nedošlo k prodeji i v tyto roky. 96 Často se písař při zápisech omezil jen na „bylo prodáno“ a neuvedl kam nebo komu – mnohem důleţitější pro něj bylo spíše jaké mnoţství bylo prodáno a za kolik peněz (peněţní obnos však vţdy zmíněn nebyl, neboť v obilních účtech šlo primárně o záznamy o mnoţství nikoli o ceny). Někdy však přece jen měl potřebu být konkrétnější a zřejmě se mu jevilo důleţité ve svých zápisech zdůraznit, ţe tentokrát byl hrách prodán měšťanům.

29

Luštěniny ve 2. polovině 17. století 12 10 8 Hrách Mety

6

Čočka Peluška

4 2

-7 5 16 79 -8 0 16 84 -8 5 16 89 -9 0 16 94 -9 16 5 99 -1 70 0

-7 0

16 74

-6 5

16 69

-6 0

16 64

-5 5

16 59

16 54

16 49

-5 0

0

Technické plodiny byly zastoupeny lnem a konopím.97 Zatímco konopí se pěstovalo téměř po celou 2. polovinu 17. století, s výjimkou let 1666 a období let 1686 – 1690, len se pěstoval během celého půlstoletí jen pouhé tři roky, 1675 - 1677! Kromě laţanského dvora se konopí i len pěstovaly u všech čtyř dvorů: kuřimského, lelekovického, svinošického a deblínského. Po třicetileté válce se pohybovaly výnosy konopí okolo necelých 48 kop. Brzy však vzrostly na hodnoty okolo 60 kop. Koncem 50. a počátkem 60. let 17. století následoval strmý růst aţ k 130 kopám. Po roční pauze v roce 1666 si pak v letech 1667 – 1685, navzdory poměrně častým výkyvům v rozmezí 80 aţ 133 kop, udrţely výnosy konopí průměrnou hodnotu necelých 100 kop (přesně 99,67 kop). Nejvyšším dosaţeným výnosem během tohoto období (a zároveň celého půlstoletí) bylo právě oněch zmíněných 133 kop v roce 1685. Po tomto vrcholu však následovala pětiletá pauza, po níţ mají výnosy konopí sestupný charakter a klesají od 95 kop postupně aţ k 69 kopám na konci 17. století. Desáteční konopí se vybíralo jen do roku 1674 a to nepravidelně – průměrně to byly 2 % celkové úrody. Ze lnu se ţádný desátek neodváděl.

97

Konopí a len jsou v obilních účtech zmiňovány pouze v sekci „Obilí ve slámě“ a jsou udávány v kopách a snopech.

30

Výnosy lnu z pouhých tří let, kdy se pěstoval, se pohybují v průměru kolem necelých 22 kop. Bylo to zřejmě mnoţství nedostatečné, neboť ve stejném období se nacházejí v purkrabských účtech také zprávy o koupi dalšího lnu z Kunštátu (tentokrát je len udáván v librách)98 – během tří let bylo kaţdoročně koupeno průměrně 42,3 liber lnu. Konopí slouţilo k výrobě několika druhů koudelné příze, různých druhů konopného plátna a nejméně dvou druhů konopné koudele a koudelného plátna. Ze lnu se tkalo lněné plátno.99 Konopí bylo také zdrojem další suroviny: semence neboli konopného semínka. Logicky bylo dodáváno ze všech dvorů, u kterých se pěstovalo konopí. Písař zaznamenával příjem semence od kaţdého dvora zvlášť, od roku 1672 však příjmy ze všech dvorů sloučil100 a jeho nástupci se většinou (ne však vţdy) řídili jeho vzorem. Výnosy semence se pohybovaly mezi 7 aţ 30 měřicemi, průměrně se jednalo o 17 měřic ročně. Ke konci 17. století, podobně jako u konopí, výnosy klesají. Jen zřídka a ve velmi malém mnoţství byl semenec kupován také od poddaných. Zaráţející však je, ţe zatímco v záznamech o pěstování konopí jsou zaznamenány dvě pauzy, výnosy ze semence tyto pauzy nekopírují! Ze semence se lisoval olej – podle záznamů se lisovalo z 1 měřice semence 5 mázů a 2 ţejdlíky oleje.101 Pouze jednou je zmíněno přesné místo, kde se semenec lisoval – ves Lipůvka.102 Přestoţe se olej lisoval po celou 2. polovinu 17. století, záznamy o přesných objemech vylisovaného oleje máme k dispozici teprve od roku 1673 z purkrabských účtů – z nich pak můţeme pro období 1673 – 1700 konstatovat, ţe průměrně se vylisovalo 23,4 mázů oleje ročně.103 Olej se vydával do dvorů k hospodářským potřebám: pouţíval se k promazávání povozů, byl důleţitou sloţkou při výrobě kolomazi a pouţíval se k svícení v olejových lampách. V období půstu byl tento olej podle starého zvyku vydáván čeledi místo másla.104 Občas byl také prodáván do Brna, například k promazání kašny, jak je několikrát zmíněno písařem v účtech. 98

Moravská libra byla váhová jednotka, rovnala se 32 moravským lotům či 128 moravským kventlíkům a představovala přesně 0,55997 kg. HOFMANN, G.: Metrologická příručka, s. 71. 99 Více o výrobcích zhotovených na území kuřimského panství bude pojednáno v kapitole 5. Řemeslná výroba. 100 Opět na základě srovnání rukopisu obilních účtů z roku 1672 a roku předešlého je zřejmé, ţe se změnila osoba písaře. Nový písař nepovaţoval za nutné podrobně rozepisovat příjmy ze všech dvorů jednotlivě, naopak je sloučil. 101 AMB, A 1/3, rkp. č. 964, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1673 – 1674, fol. 55. 102 Tamtéţ. 103 Z jakého důvodu nebylo mnoţství oleje ze semence aţ do roku 1673 zaznamenáváno není jasné, ţe se však olej lisoval po celou 2. polovinu 17. století jasně uvádějí i všechny obilní účty před rokem 1673, v nichţ pravidelně figuruje poloţka „Vydání semence na dělání oleje“. Změnu v zapisování mnoţství oleje zřejmě způsobil nový písař Adam Zallinger, který začal vést účty předešlý rok. 104 Například roku 1652, kde se výslovně mluví o starém zvyku. AMB, A 1/3, rkp. č. 918, fol. 66.

31

Semenec se dával také nemocnému hovězímu dobytku, pro ptáky a ovčákům pro ovce. Na výrobu oleje ze semence bylo průměrně věnováno 29 % z celé úrody. Největší část úrody (průměrně 59 %) však byla ponechána jako osivo na příští rok. Zbylých 12 % semence se vydával k různým výše zmíněným účelům, někdy byl také prodán na brněnskou radnici či úřadu komorníka, brněnským jezuitům, faráři do Řečkovic. Lněné semínko je zmíněno v obilních účtech jen ve dvou letech: 1675 a 1676 v malém mnoţství 3,25 mázu, které bylo pouţito k setí. Z lněného semínka bylo moţné také vylisovat lněný olej – na kuřimském panství však olej z lněného semínka nelisovali. Pouze jednou je v purkrabských účtech z roku 1698 zaznamenán jeho nákup – olej byl tehdy určen pro kravín a koňskou stáj. Od roku 1674 se v purkrabských účtech objevují pro následující čtyři roky záznamy o čerstvém ovoci, které se pěstovalo v zahradách u dvorů v Kuřimi, Svinošicích a Deblíně.105 Přesto, ţe v účetních záznamech figurují pouze zmíněné čtyři roky, není pochyb o tom, ţe i poté bylo ovoce kaţdý rok pěstováno, neboť bylo dáváno na usušení, coţ je v purkrabských účtech dále evidováno aţ do konce 17. století v poloţce „sušené ovoce“ (v ţádném případě nešlo o ovoce odněkud nakoupené).106 jablka, hrušky a švestky.

107

V zahradách se pěstovala

Na základě účetních záznamů z pouhých čtyř let není moţné

zcela jednoznačně určit, jak se pěstování ovoce na kuřimském panství vyvíjelo. Lze pouze konstatovat, ţe ve zmíněných čtyřech letech se téměř vţdy sklidilo nejvíce jablek a jen o něco méně švestek (obojí dosahovalo úrody okolo 40 měřic ročně), zatímco úroda hrušek byla mnohem niţší (mezi 3 aţ 6 měřicemi). Čerstvé ovoce, zejména švestky a jablka kupovali vinopalníci k vypálení na pálenku, ale i rychtáři okolních vesnic či ţena správce. Čerstvé ovoce, které mělo nějakou vadu a nebylo schopné prodeje, se dávalo na usušení. Aţ na rok 1678, se sušilo ovoce kaţdoročně, tedy od roku 1674 aţ do konce 17. století. Téměř polovinu (průměrně 48 %) všeho sušeného ovoce představovala jablka nakrájená na plátky. Podobně nakrájené na plátky se sušily i hrušky, ovšem ty představovaly jen 11 % veškerého sušeného ovoce. Svým mnoţstvím (41 %) se blíţily jablkům sušené švestky. 105

U záznamů týkajících se ovoce jsou výslovně zmíněny pouze zahrady v Kuřimi a Svinošicích. To však neznamená, ţe neexistovaly i jiné. V purkrabských účtech v záznamech o umístění včelích úlů je zmiňována i zahrada v Deblíně. 106 Je také moţné, ţe se ovoce pěstovalo i před rokem 1674, neboť ze záznamů v purkrabských účtech týkajících se včelích úlů jsou zahrady zmiňovány minimálně od roku 1651. Ţe však v zahradách byly jiţ tehdy vzrostlé ovocné stromy s jistotou nevíme. Opomíjeli-li však písaři zápisy o čerstvém ovoci po roce 1678, mohli stejně tak dobře činit i před rokem 1674. 107 Švestek se pěstovalo zřejmě více druhů, neboť jsou často uváděny v jednom zápisu pod několik názvy: brünner pflaumen, zwetschken, karlatken.

32

Sušené ovoce se prodávalo s většími či menšími pauzami po celý zbytek 17. století (největší přestávka v prodeji sušeného ovoce byla mezi lety 1687 – 1692) a jako jeho kupci, pokud vůbec byli uvedeni, figurují v účetních záznamech vţdy Ţidé: Jáchym a Jakub z Boskovic v 70. letech, Abrahám – kuřimský vinopalník koncem 70. let a počátkem 80. let, či Ţid z Třebíče, jehoţ jméno není známo, a který nakupoval v Kuřimi od poloviny 80. let aţ do konce 17. století. Většinou skoupila celou nabídku sušeného ovoce v jednom roce jedna osoba. Ke konci 17. století, v roce 1696, se objevila v repertoáru ovoce také zelená zimní jablka a v oněch několika letech, které zbývaly do konce století, se jejich úroda pohybovala mezi 31 aţ 39 měřicemi. Kaţdý rok se zelená zimní jablka beze zbytku prodala, ovšem jen pro rok 1697 je známo, ţe část byla prodána do Vranova.108

108

AMB, A 1/3, rkp. č. 1024, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1697 – 1698, fol. 83.

33

4. Živočišná výroba 4. 1. Velká a střední hospodářská zvířata Na kuřimském panství byly zastoupeny snad všechny druhy v 17. století chovaných hospodářských zvířat – chovali se zde koně, hovězí dobytek, vepři, ovce, drůbeţ, včely a v neposlední řadě také ryby. Kůň, jako tahoun, byl důleţitým pomocníkem při práci na poli i na cestě s povozem. Celkový počet koní na dvorech kuřimského panství v polovině 17. století činil 14 kusů a aţ do začátku 60. let stoupal – v roce 1663 dosáhl svého maxima, které činilo 21 kusů a od té doby pozvolna, od roku 1675 pak znatelněji, klesal k pouhým 7 – 8 koním v 90. letech. Chov koní tedy během 2. poloviny 17. století zaznamenal sestupnou tendenci.109 Koně se chovali nepřetrţitě po celou 2. polovinu 17. století pouze u kuřimského dvora.110 U ostatních dvorů byla situace proměnlivá: lelekovický dvůr, podobně jako kuřimský dvůr, drţel koně od konce třicetileté války, ale pouze do roku 1675; deblínský dvůr měl ve svých stájích koně v 50. letech jen ve dvou letech a trvale teprve v 60. letech – od roku 1669 však jiţ koně nechoval. Naproti tomu ve Svinošicích se koně začali chovat teprve v roce 1661, ale za to nepřetrţitě aţ do konce 17. století. Nejvíce koní měl těsně po válce a v 50. letech kuřimský dvůr – většinou tam pobývalo mezi 7 – 11 koňmi. Od roku 1663 se však tento stav zredukoval na 4 koně a kolem tohoto čísla se pohyboval počet kuřimských koní aţ do konce století. Ostatní dvory měli jiţ od počátku a pak dále po celou 2. polovinu 17. století stabilní počet koní mezi 4 – 5 kusy. V 50. letech 17. století se koně ke dvorům získávali převáţně koupí – jen od brněnského komorníka nakoupili kuřimští koně pětkrát a od brněnského primátora dvakrát.111 Nakupovalo se také od hospodářů a v roce 1650 dokonce i od vojenského

109

Tuto sestupnou tendenci během 2. poloviny 17. století bylo moţné sledovat po celé zemi, neboť zde byla snaha nahrazovat koňské potahy volskými a zároveň do budoucna zvyšovat podíl prací konaných poddanskými robotami, coţ se však výrazněji projevilo teprve v následujícím století. MAUR, E.: Zemědělská výroba, s. 48 – 53. 110 Podle nemnoha zachovaných purkrabských účtů kuřimského panství z let třicetileté války je patrné, ţe se koně u dvorů za války nechovali. Teprve k jejímu konci se poprvé objevují na kuřimském dvoře, kdyţ roku 1646 po smrti Havla Bradáčka z Kuřimi zůstalo jeho hospodářství opuštěné a někdo se o jeho dva koně musel postarat. Kuřimský dvůr tak po válce postupně získává nebo kupuje koně od hospodářů. AMB, A 1/3, rkp. č. 907, Registra na příjem a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1647 – 1648, fol. 2. 111 Jak je patrno z účetního záznamu, primátor roku 1658 prodal do Kuřimi „koně hrubého“, jindy to byl starý kůň.

34

regimentu, který měl tehdy leţení v Kuřimi.112 Od 60. let však byly nákupy koní ojedinělé113 a spoléhalo se hlavně na přirozený přírůstek, který obyčejně činil 1 aţ 2 kusy (ojediněle 3 kusy) téměř kaţdý rok či ob rok. V 60. letech byli koně několikrát114 vydáni z příkazu brněnské vrchnosti: ne všechny tyto koně však byli určeni pro město Brno – dvakrát dostali koně z nařízení brněnské radnice také poddaní – například v roce 1661 dostal poddaný Hanuš Prášil zdarma starého koně, protoţe se ujal úplně zpustlého gruntu v Lipůvce a vrchnost věděla, ţe nemá ţádné další finanční prostředky.115 Mnohem obvyklejší však byl prodej koní – a to zejména v letech 1650 – 1677, poté se jiţ tak často neprodávali. Většinou se prodával jeden aţ dva kusy ročně (výjimečně 5 kusů a jen jednou, a to v roce 1675 bylo prodáno 7 kusů – z toho 5 do Brna). Koně se prodávali jednak na koňských trzích v Brně a Velké Bíteši, nebo přímo zájemcům z kuřimského panství, a to nejen z řad rychtářů, správce či písaře, ale často také z řad poddaných.116 Dvory se často při prodeji snaţily zbavit zejména starých, zlých či k chovu nevhodných koní, ale prodávali se samozřejmě také mladé koně – jen zmínek o nich je v účetním materiálu o něco méně.117 K různým účelům se koně aţ na výjimky nevydávali – touto výjimkou byla například v roce 1668 náhrada za lán pole, které si vrchnost pronajala na jeden rok od poddaného, nebo jako platba byl namísto peněz vydán kůň.118 Hovězí dobytek, tehdy velmi potřebný nejen kvůli masu a mléku, ale také pro rostlinnou výrobu jako nenahraditelný zdroj hnojiva, se choval bez přestávky po celou 2. polovinu 17. století na kuřimském, lelekovickém a deblínském dvoře – od roku 1659 se k těmto přidal i dvůr svinošický. V polovině 17. století bylo chováno ve dvorech celkem 69 kusů hovězího dobytka a tento počet se aţ do roku 1670 rychle zvyšoval aţ na téměř trojnásobek – 175 kusů. To však bylo maximum, kterého chov dosáhl – potom došlo 112

Srov. AMB, A 1/3, rkp. č. 914, Registra na příjem a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1650 – 1651, fol. 2. 113 Zajímavá je informace z roku 1679, kdy byl přijat kůň od dragouna. Bohuţel záznam je příliš stručný a nic více se z něj nelze dozvědět. Srov. tamtéţ, rkp. č. 981, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1679 – 1680, fol. 2. 114 V letech 1661, 1662, 1663, 1667 a 1669 bylo z nařízení brněnské radnice vydáno celkem 8 koní, z toho 2 byli dáni poddaným, jak bude zmíněno dále. 115 AMB, A 1/3, rkp. č. 933, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1661 – 1662, fol. 3. 116 Např. v roce září 1662 koupili 2 koně poddaní Matouš Stejskal a Jakub Schwartz z Deblína a po jednom koni poddaný Štěpán Slanina z Lipůvky a Niklas z Katova. Tamtéţ, rkp. č. 935, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1662 – 1663, fol. 3. 117 Ceny koní byly velmi rozdílné a případ od případu se lišily – byly samozřejmě závislé na stáří koní a zda to byl hodný nebo naopak nepřizpůsobivý kůň. Mladá jednoletá kobylka měla cenu 6 – 7 zlatých, stará kobyla 2 zlaté a 15 krejcarů. Mladý valach měl cenu 11 – 14 zlatých, zatímco starý a zlý valach 4 zlaté a 15 krejcarů. Mladé hříbě stálo 4 zlaté a 15 krejcarů. 118 AMB, A 1/3, rkp. č. 949, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1668 – 1669, fol. 3.

35

k mírnému poklesu a jeho počty se aţ do poloviny 80. let 17. století drţely mezi 140 – 160 kusy a poté začaly pozvolna klesat, aby se v 90. letech pohybovaly mezi 103 – 125 kusy ročně. Na jednotlivých dvorech však počty hovězího dobytka často kolísaly. Nejpočetnější bylo zpravidla stádo u kuřimského dvora, které průměrně čítalo 43 kusů (v roce 1671 se jeho počet vyšplhal dokonce na 69 kusů) – byla to téměř jedna třetina veškerého hovězího dobytka. Jen o málo menší bylo stádo deblínské s průměrnými 37 kusy a stádo svinošické s 31 kusy. Nejméně hovězího dobytka se pak chovalo ve dvoře v Lelekovicích – průměrně 26 kusů. Dvory při průběţném obnovování (omlazování) svých stád nespoléhaly na koupi, ale na vlastní přirozený přírůstek. Koupě hovězího dobytka byla častější po třicetileté válce a postupně byla čím dál vzácnější – od roku 1681 jiţ kuřimské panství ţádný hovězí dobytek nenakupovalo (telata přestalo nakupovat jiţ v roce 1665). V letech 1650 – 1680 tak nakoupený dobytek představoval jen 15 % všeho přibylého hovězího dobytka. Pokud se tedy dobytek kupoval, bylo to od poddaných, ale často také z Brna od radních či primátora města Brna.119 Ojediněle kuřimští dobytek získávali i jinak neţ koupí či rozmnoţením (a od roku 1675 vůbec) – bylo to vţdy od poddaných a většinou se jednalo o nějakou tíţivou ţivotní situaci, například úmrtí hospodáře či zadluţenost. Větší část hovězího dobytka tedy pocházela z vlastních zdrojů. Telata přicházela na svět u všech dvorů, průměrně se během 2. poloviny 17. století rodilo na kuřimském panství 45 telat ročně – v roce 1650 se začínalo s počtem 20 telat a vzestupná tendence dosáhla svého vrcholu v roce 1681, kdy se narodilo 77 telat – nejvíce během celého století, a od té doby jejich počet postupně klesal, aţ se ustálil mezi 40 – 50 kusy ročně. Malá, ještě neodstavená telata byla jen zřídka vydávána do Brna a většinou to bylo k slavnostním příleţitostem jako bylo pohoštění vzácné či důleţité návštěvy nebo jako v roce 1652 poděkování brněnským františkánům za bohosluţbu v Laţánkách. Stávalo se však také, ţe naopak brněnská radnice jako projev pozornosti věnovala tele z některého dvora panství kuřimským písařům při příleţitosti jejich svatby.120 Vydávání neodstavených telat však roku 1675 ustalo. Naopak kaţdoročně byla tato telata vydávána do kuchyně 119

V roce 1650 prodal krávy za 12 zlatých kuřimskému panství brněnský radní Kryštof Šmíd a v letech 1651 a 1652 dvě dojné krávy po 14 zlatých radní Jan Baptista Kraus. Roku 1663 prodal 8 krav v hodnotě 50 zlatých do Kuřimi i brněnský primátor. AMB, A 1/3, rkp. č. 914, fol. 4; tamtéţ, rkp. č. 917, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1651 – 1652, fol. 4; tamtéţ, rkp. č. 920, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1652 – 1653, fol. 5; tamtéţ, rkp. č. 937, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1663 – 1664, fol. 4. 120 Stalo se tak v roce 1667 při příleţitosti svatby písaře Tobiáše Baudiše a o dva roky později při sňatku jeho nástupce Matyáše Škalouda.

36

kuřimského zámku, aby slouţila jako pohoštění při pravidelném stavění sirotků, kterého se většinou účastnil i brněnský primátor. Výjimečnými příleţitostmi samozřejmě bývaly i ustanovení nového správce kuřimského panství či příjezd kontrolora, který měl zkontrolovat stav panství a jeho účetnictví. Telata, která nebyla vhodná k dalšímu chovu a často také telata od prvotelek, byla prodávána řezníkům z Kuřimi, Lelekovic, Lipůvky, Moravských Knínic, Svinošic, Deblína, Řečkovic, Medlánek a v neposlední řadě i z Brna.121 Počet těchto telat měl do 80. let stejnou vzestupnou tendenci jako ostatně samotný početní stav hovězího dobytka. Od poloviny 70. let do počátku 90. let bývalo skoro kaţdý rok několik těchto telat také dáváno čeledi. Telata byla poraţena a kaţdý čeledín dostal svou naturální dávku. Telata vyhovující pro další chov byla postupně odstavena, nebyla jiţ nikam vydávána ani prodávána a všechno úsilí se soustředilo nato, aby byla časem převedena mezi dospělý dobytek. O tom, s jakou péčí bylo o telata postaráno, svědčí i fakt, ţe jejich úmrtnost za rok činila průměrně jen něco přes 7 %, coţ je číslo srovnatelné s dnešní moderní dobou.122 Co se týče dospělého skotu, od roku 1663 byla s menšími či většími přestávkami do Brna podle nařízení komorníka posílána kaţdý rok v době ţní jedna stará kráva na poráţku pro ţence. Dvory se pravidelně střídaly v poskytování této krávy. V roce 1667 došlo podle nařízení brněnské radnice k mimořádnému vyslání 15 krav pro kříţovnický dvůr v Brně.123 O dva roky později, byl stejný počet krav od kříţovníků vrácen. Dospělý skot se prodával nejen jiţ výše zmíněným řezníkům z Kuřimi, Lipůvky, Lelekovic, Deblína, Laţánek, Moravských Knínic a Brna, ale i z Tišnova, Rozdrojovic, Veverské Bítýšky a dokonce i z trochu vzdálenější Jihlavy. Je třeba zmínit, ţe odběrateli v Brně nebyli pouze brněnští řezníci, ale také jezuité, kteří kupovali skot pro svou kolej v Brně.124 Od počátku 80. let mezi kupci skotu začínají figurovat také Ţidé – nejprve

121

Ceny telat se velmi lišily a zřejmě závisely na stavu a stáří telete - pohybovaly se mezi 42 krejcary aţ 1 zlatým a 45 krejcary (ojediněle 2 zlaté). Více bude o cenách telat pojednáno v kapitole „Příjmy za prodej zvířat“. 122 Je zajímavé porovnat tento údaj například s tabulkou, kterou vydal Český statistický úřad pro rok 2006 a 2007, a v níţ uveřejňuje procenta úmrtnosti telat pohybující se mezi 7,1 – 11,2%. Srov. Úhyn telat v % z počtu narozených podle krajů. Český statistický úřad [online]. 8.2.2008 [cit. 28.7.2008]. Dostupný z WWW: . Úmrtnost neodstavených telat byla dokonce ještě niţší – jen 3%, ale toto číslo můţe být klamné, zvláště kdyţ uváţíme, ţe slabá telata byla jiţ preventivně určena k prodeji řezníkům na poráţku a moţná se jen nedoţila prodeje. 123 AMB, A 1/3, rkp. č. 946, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1667 – 1668, fol. 4. 124 Jezuitská kolej v Brně existovala v letech 1578 – 1773 a nacházela se u kostela Nanebevzetí Panny Marie v dnešní Jezuitské ulici. OLIVOVÁ, D.: Theol. Dr. Martin Středa (Stredonius). Encyklopedie města Brna [online]. 18.12.2007[cit. 28.7.2008]. Dostupný z WWW: .

37

kuřimský vinopalník Abrahám a velmi brzy po něm i Ţidé z Boskovic. Po celé půlstoletí se tendence prodeje neměnila a kolísala mezi 3 – 13 prodanými kusy ročně (průměr 2. poloviny 17. století činil 7 kusů ročně) – výjimečný byl pouze rok 1678, kdy se prodalo 20 kusů vrchnosti. Pro vlastní potřeby panství byl vydáván dobytek jen zřídka a to zejména zvířata, která se zranila a musela být utracena nebo jiná pro další chov nevhodná zvířata – většinou byla poraţena pro čeleď či v době ţní pro ţence. Vedle přirozených ztrát hovězího dobytka způsobených stářím je moţné se setkat také s několika zprávami o napadení a roztrhání krav divou zvěří, zejména vlky. Zbývá jen dodat, ţe kromě masa a kůţe samozřejmě hovězí dobytek poskytoval mléko (které však v purkrabských účtech nenalezneme), z něhoţ se vyrábělo máslo a sýr.125 Kozy, v 17. století ještě poměrně málo rozšířené na českých a moravských hospodářských dvorech, se na kuřimském panství chovaly jiţ minimálně od roku 1634, jak je moţné se dočíst v purkrabském účtu z let 1634 – 1635.126 Chovaly se však pouze u deblínského dvora a pouze do roku 1679. Jejich chov přitom zaznamenával od počátku 60. let vzestupnou tendenci – vţdyť v polovině 17. století zde bylo osmihlavé stádečko a koncem 70. let jiţ čítalo 20 – 28 kusů, přičemţ se deblínští spoléhali výhradně na přirozený přírůstek a kozy nikdy nekupovali. Kozy se, na rozdíl od ostatních hospodářských zvířat, chovaných na kuřimském panství, nikdy nevydávaly do Brna. Byly pouze prodávány řezníkům z okolí: do Deblína, Kuřimi, Komína, Moravských Knínic, Tišnova a Lomnice. Poměrně velkým problémem chovu koz však bylo jejich velmi časté napadání vlky. Moţná, ţe i to přispělo k náhlému ukončení jejich chovu v Deblíně – na jaře roku 1680 zbytek stáda, který předešlého podzimu unikl vlkům, uhynul. Na kuřimském panství se také chovalo poměrně dost vepřového dobytka. Jeho početní stavy často kolísaly a během půlstoletí měly tendenci mírného poklesu. V roce 1650 mělo panství 104 kusů vepřů a vyjma dvou vrcholů v 60. letech, kdy dosáhlo na hodnotu 190 kusů, se drţelo mezi 78 aţ 127 kusy. Od počátku 90. let byl pak pokles o něco málo výraznější a počty vepřů se drţely mezi 40 aţ 66 kusy. Více neţ polovinu všech vepřů na panství choval po celou 2. polovinu 17. století kuřimský dvůr – celých 52 %, coţ představovalo průměrně 58 kusů. Stejnou vytrvalost 125

Více o tom bude pojednáno v podkapitole 4. 5. Produkty ţivočišné výroby. Purkrabské účty z roku 1635 jsou nejstarší dochované purkrabské účty kuřimského panství. AMB, A 1/3, rkp. č. 8120, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z roku 1635, ff. nečísl. 126

38

projevily i Lelekovice, kde se chovalo dalších 18 % vepřů neboli 20 kusů. Deblín sice choval průměrně 20 % všech vepřů, ale roku 1688 s tím natrvalo ustal. Ještě horší výsledky měl svinošický dvůr, který choval vepře s dvěma dvouletými přestávkami jen v letech 1661 – 1674, coţ představovalo přibliţně 9%-ní podíl na veškerém chovu.

Početní stav vepřů ve dvorech kuřimského panství ve 2. polovině 17. století 120 100 80 Kuřim Kusy

60

Lelekovice Svinošice

40

Deblín

20

-9 6

-9 1

16 95

-8 6

16 90

16 85

-8 1

-7 6

16 80

-7 1

16 75

-6 6

16 70

-6 1

16 65

-5 6

16 60

16 55

16 50

-5 1

0

Také, co se týče chovu vepřů, ani zde se nespoléhalo na nákup, ale přirozený přírůstek, který průměrně činil 38 kusů (do tohoto čísla jsou započtena jen selata, která se skutečně dostala do chovu dospělých vepřů, nikoli selata, která byla prodána řezníkům k poráţce či uhynula – je to proto, ţe i kupované kusy vepřového dobytka byly dospělé nikoli selata). Podíl nakoupených vepřů ostatně činil jen 13 % veškerého nabytého vepřového dobytka. Vepři se nejvíce kupovali v 50. a počátkem 60. let a to zejména z Brna či za zprostředkování brněnského komorníka, dále pak z Deblína (mezi jinými i od deblínského faráře), z Lipůvky, Ivanovic a dokonce i z rajhradského kláštera. V letech 1662 – 1677 se jiţ vepři kupovali jen zřídka a poté jiţ vůbec. Představu o tom, kolik selat se na kuřimském panství rodilo, je moţné si udělat teprve od roku 1675, kdy písaři začali do purkrabských účtů zaznamenávat i tyto informace. Ještě o něco později, v roce 1682 zavedli do účtů i kolonku o odstavených

39

selatech. Teprve pro období let 1682 – 1700 tak máme k dispozici údaje o vepřovém dobytku v plné šíři. I kdyţ přírůstky selat měly značné výkyvy (minimum činilo 15 kusů v roce 1692, maximum aţ 135 kusů v roce 1691), průměrně se na kuřimském panství kaţdý rok rodilo 74 selat. Znamená to, ţe ze všech narozených selat se do chovu dospělých vepřů dostalo jen 51 % selat. Selata, ať jiţ neodstavená či odstavená, se do Brna sice nevydávala (jedinou výjimkou byla 2 selata vydaná na brněnskou radnici v roce 1680), ale malá neodstavená selátka se tam prodávala – takto se prodalo průměrně okolo 19 % všech selat. Občas při příleţitosti příjezdu brněnské vrchnosti na stavění kuřimských sirotků byla selata vydávána pro kuřimskou kuchyň. Výjimečně dostala selata nevhodná k chovu také čeleď. Úmrtnost u selat byla mnohem vyšší neţ u telat – téměř 19 % selat uhynulo (počítána všechna selata, odstavená i neodstavená aţ do převedení mezi dospělé vepře). Odstavená selata se podobně jako telata nikam nevydávala ani neprodávala a po přiměřené době byla převedena do chovu mezi dospělé vepře. Do Brna se téměř kaţdoročně odváděla více neţ čtvrtina dospělých vepřů (26 %) – část vepřů byla posílána na vykrmení do městských mlýnů, kde pro ně bylo dostatek krmení z mlýnského odpadu a šrotu127 a další část jiţ vykrmená byla. Necelá čtvrtina všech vepřů (24,5 %) šla na prodej řezníkům z Kuřimi, Moravských Knínic, Tišnova, Vranova a samozřejmě Brna. Pro kuřimskou zámeckou kuchyň se vepři začali vydávat teprve od roku 1667 a to hned při velmi vzácné události – 3. července 1667 navštívil kuřimské panství hejtman Brněnského kraje hrabě Bedřich z Oppersdorfu s doprovodem.128 Dále však byli vepři pro kuchyň vydáváni jen v 70. letech a počátkem 80. let a často jiţ ne pro tak vlivné návštěvy. Nejednou bylo potřeba porazit zraněný či pro chov nevhodný kus a tak často dostala svůj díl čeleď jako deputát. Bylo to pro ni velmi vítané zpestření jídelníčku, neboť běţně se po celou 2. polovinu 17. století vydávali vepři na deputát pouze pro správce kuřimského panství a sládka.

127

Na vykrmení šli většinou tříletí vepři, jen málokdy dvouletí. Hrabě Bedřich z Oppersdorfu (asi 1620 – 1699), byl hejtmanem brněnského kraje, roku 1667 se stal moravským podkomořím, v letech 1679 – 1697 zastával úřad nejvyššího sudího a od roku 1697 nejvyššího zemského komořího. Ottův slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Sv. 18. Praha 1999, s. 827; AMB, A 1/3, rkp. č. 946, fol. 9. 128

40

Úhyn vepřového dobytka byl dosti vysoký – činil průměrně 37 %, coţ představuje okolo 15 kusů ročně, ale vedle přirozeného úhynu se i u vepřů setkáváme se zprávami, ţe byli roztrháni vlky. Chovu hospodářských zvířat na kuřimském panství jednoznačně dominoval chov ovcí – ty byly samozřejmě v první řadě chovány pro svou vlnu a pak také pro své maso a sýr. Ovce se chovaly po celou 2. polovinu 17. století u kuřimského, lelekovického a deblínského dvora – od roku 1659 i dvora svinošického. Chov ovcí čítal 1084 kusů v roce 1650 a měl poměrně rychlou vzestupnou tendenci aţ do poloviny 60. let, kdy dosáhl svého maxima 2251 kusů a poté začal velmi mírně klesat (pravděpodobně i vlivem nemocí),129 aţ se na konci 90. let pohyboval mezi 1380 – 1686 kusy. Průměrně bylo na kuřimském panství chováno 1613 ovcí. Největší mnoţství ovcí bylo samozřejmě chováno u kuřimského dvora – průměrně 31 %, coţ představuje 550 kusů. Lelekovický dvůr choval 27 % ovcí, tedy průměrně okolo 476 kusů a jen o něco méně deblínský dvůr s 24 % ovcí neboli 419 kusy. Nejmenší stádo o 320 kusech choval dvůr svinošický, coţ představovalo 18 % veškerého chovu ovcí. I u ovcí, víc neţ u jiných zvířat, se spoléhalo téměř výhradně na přirozený přírůstek. Nákupy ovcí byly ojedinělé – během celého půlstoletí byly realizovány jen čtyřikrát: z Řečkovic, Svitávky a Oslavan. Jinak neţ koupí byly přijaty ovce pouze jednou, v roce 1670 od brněnských kříţovníků.130 Příjem ovcí nákupem či darem tak činil jen 2 %. O tom, jak se vyvíjel chov jehňat, bohuţel nemáme takřka ţádné zprávy (kromě let 1649 a 1686 – 1687), neboť písaři buď nepovaţovali za důleţité sledovat jejich stavy nebo to pro ně bylo při tak velkém mnoţství zvířat obtíţné. Ze záznamů o dospělých ovcích však víme, ţe přestoţe se rodilo stále více jehňat, počty ovcí ke konci 17. století klesaly (jak bylo výše uvedeno) – bylo to dáno zvyšující se úmrtností, jednak přirozenou, často však slabými, pro chov nevhodnými kusy a útoky vlků. Do Brna se ovce odváděly pravidelně kaţdý rok na Velikonoce (občas také k svátku sv. Jakuba) jako tzv. poctová dávka – beránci byli posíláni na radnici, brněnskému městskému faráři, ale podle nařízení brněnské vrchnosti dostával beránka i kuřimský farář 129

Na přelomu 70. a 80. let se ve korespondenci zasílané kuřimským správcem brněnské vrchnosti objevují zprávy o nemocí a úhynu dobytka. Např. roku 1679 referuje správce Kišanek, ţe hynou ovce. V roce 1697 zase shořel kuřimský ovčín i s částí stáda. AMB, A 1/8, kart. 41, sign. 1679, M3 N14, fol. 99 – 104; tamtéţ, kart. 76, sign. 1697, M9 N23, 473 – 474. 130 Záznam je velmi stručný a neuvádí, ţe by šlo o nákup. Je však moţné, ţe se jednalo o navrácení půjčených ovcí – ve stejném období totiţ kříţovníci vracejí zapůjčené krávy, jak je uvedeno výše v této kapitole. AMB, A 1/3, rkp. č. 953, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1669 – 1670, fol. 12.

41

a správce. Samozřejmě, ţe ovce byly do Brna odváděny i mimo svátky, ale v daleko menším měřítku. Velikonoční beránci tvořili aţ 80 % všech vydaných ovcí do Brna, a to v průměrném počtu 42 kusů. Kaţdoročně se také skoro 2 % ovcí vydávaly pro kuřimskou kuchyň – opět zejména při příjezdu primátora, který se často účastnil nejen stavění sirotků, ale také výlovu rybníků; dále při návštěvě inspekce, která měla za úkol kontrolu panství. Pohostit bylo třeba i císařského rychtáře, který v roce 1667 zavítal na Kuřim, stejně jako o rok později hraběte Collalta a hraběte Serenyiho. Navštívit kuřimské panství však přijeli i duchovní: jezuité, kapucíni nebo farář od sv. Jakuba v Brně. Ovce byly prodávány řezníkům zejména z kuřimského panství a Brna, ale ojediněle i z Blanska a Boskovic. Častým kupcem byli jezuité, kteří kupovali ovce pro svou brněnskou kolej a často ve velkém počtu – aţ 100 kusů. V letech 1678 a 1680 koupil nezanedbatelný počet ovcí, 150 a 130 kusů z deblínského dvora,

131

také moravský

prokurátor.132 Průměrně se kaţdý rok prodalo 789 kusů, coţ činilo téměř 28 % všech vydaných ovcí. Čeleď, ţenci a příleţitostně téţ dělníci dostávali jako deputáty jen maso ze starších ovcí či nevhodných k chovu a to teprve od roku 1671. Jak jiţ bylo řečeno, úmrtnost ovcí po celou 2. polovinu 17. století pomalu, ale vytrvale vzrůstala – i zde se setkáváme s pro chov nevhodnými a nemocnými zvířaty a často téţ s řáděním vlků.

4. 2. Drůbež Nedílnou součástí ţivočišné výroby na dvorech kuřimského panství byl jiţ tradičně chov drůbeţe. Z drůbeţe se na kuřimském panství chovali husy, kačeři a kachny, krocani a krůty a samozřejmě slepice a kapouni nepřetrţitě po celou 2. polovinu 17. století. Bohuţel početní stavy drůbeţe u jednotlivých hospodářských dvorů začali písaři evidovat teprve od roku 1674 a to s častými mezerami. Záleţelo jen na tom kterém písaři, doplnil-li běţné

131

AMB, A 1/3, rkp. č. 978, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1678 – 1679, fol. 19r; tamtéţ, rkp. č. 983, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1680 – 1681, fol. 20r. 132 Prokurátor markrabství moravského byl zvláštní komorní úředník hájící zájmy císaře i královských měst u zemského soudu, ale nejenom u něj. Jeho úřad byl na Moravě zřízen v polovině 16. století a prokurátor sídlil v Brně. JORDÁNKOVÁ, H. – SULITKOVÁ, L.: Předbělohorské soudy na Moravě a královské město Brno. ČMM 113, 1994, č. 2, s. 235 – 260.

42

záznamy ještě o rozpis počtu kusů chovaných u jednotlivých dvorů. Z let, kdy písaři podrobný rozpis přece jen pořídili, je však moţné konstatovat alespoň pro období 1674 – 1700, ţe se všechny druhy drůbeţe chovaly u všech hospodářských dvorů. Prvenství v chovu téměř veškeré drůbeţe drţel kuřimský dvůr – jedině v chovu slepic předčil Kuřim deblínský dvůr. Celkový počet hus na kuřimském panství byl v polovině 17. století 58 kusů a toto číslo bylo také prvním a posledním minimem celého následujícího půlstoletí. Počet hus v následujících letech vzrůstal a v 60. a 70. letech kolísal v rozmezí 87 aţ 128 kusů. V 80. letech i přes poměrně velké výkyvy začal jejich stav opět stoupat a koncem 80. let dosáhl maxima 163 kusů. V 90. letech 17. století nastal sice pokles na 107 kusů, ale i tak lze konstatovat, ţe měl chov hus na kuřimském panství vzestupný trend. Kromě samotného chovu ve dvorech byly husy také vybírány kaţdý rok jako desátek. V 50. a 60. letech to bylo z Maršova, Braníškova a novoveské rychty a od roku 1669 také z Jestřabí a Katova. V roce 1674 však Braníškov desáteční husu přestal odvádět a v letech 1682 – 1697 neodváděl husu ani Katov a Jestřabí – nadále tak činil jen Maršov a Zalesí. Teprve koncem 17. století se počet obcí odvádějících desáteční husu opět rozrostl o Katov, Jestřabí, Novou Ves a Prosatín. Počty desátečních hus byly značně proměnlivé a během 2. poloviny 17. století se postupně zvyšovaly od 3 aţ 5 kusů v 50. a 60. letech aţ k 9 aţ 12 kusům v 80. letech. V 90. letech tyto počty pohybovaly mezi 7 aţ 14 kusy. Husy či housata se kupovaly jen výjimečně v roce 1650 a 1676, protoţe se vylíhlo málo housat.133 Kaţdoročně se do Brna vydávaly krmné husy k svátku sv. Martina (výjimkou byl příjezd hraběte Nostice do Brna v květnu 1671)134 v poměrně velkém mnoţství. Těsně po skončení třicetileté války se sem odvádělo 39 kusů a tento počet se zvyšoval – aţ do roku 1662 se pohyboval mezi 44 aţ 52 kusy. Výjimkou byl rok 1663, kdy se do Brna odvedlo jen 16 hus, coţ bylo nejméně během celé 2. polovinu 17. století, důvodem byl značný úhyn hus na kuřimském dvoře způsobený nějakou blíţe nespecifikovanou nemocí.135 Poté se však přísun svatomartinských hus do Brna obnovil v míře ještě vyšší neţ doposud a aţ do konce 17. století bylo dodáváno mezi 48 aţ 78 kusy ročně (výjimkou byl jen rok 1681, kdy bylo do Brna dodáno aţ 102 kusů). Také čeleď kuřimského panství dostávala kaţdý rok svatomartinskou husu. Bylo jí vydáváno mezi 2 aţ 9 kusy, většinou 7 hus. Svou husu dostal také kuřimský správce, občas 133

AMB, A 1/3, rkp. č. 974, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1676 - 1677, fol. 21r. Tamtéţ, rkp. č. 959, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1671 – 1672, fol. 17. 135 Tamtéţ, rkp. č. 937, fol. 21. 134

43

také písař a sládek. Velmi zajímavý je fakt, ţe husy nebyly během sledovaného období nikdy prodávány. O něco více se na kuřimském panství chovali kačeny a kačeři. Jestliţe v polovině 17. století byl jejich celkový počet jen 22 kusů, do počátku 60. let se vyhoupl téměř ke stovce, přesněji na 97 kusů. Koncem 60. let se vyšplhal k 150 kusům a po mírném kolísání v 70. letech a opětovném růstu v 80. letech mělo kuřimské panství v roce 1690 v hospodářských dvorech 204 kusů – to bylo maximum 2. poloviny 17. století. Do konce století se pak stavy kačen drţely v rozmezí 152 aţ 194 kusů. Většina kačen byla odváděna do Brna, a to zpravidla na podzim a téţ k vánočním svátkům – v polovině 17. století to bylo jen 12 kusů, v dalších letech však počet kačen pro Brno navzdory několika výkyvům neustále narůstal a v roce 1667 dosáhl 111 kusů. V 70. letech se do Brna posílalo mezi 50 aţ 90 kusy, 80. letech dokonce aţ 140 kusů. V 90. letech pak směřovalo do Brna mezi 100 aţ 132 kusy. Stejně jako u hus tak sledujeme jednoznačně vzestupnou tendenci odvodu do města Brna. Od roku 1681 se začaly kačeny také občas prodávat (nikoliv kaţdý rok) – většinou kuřimskému Ţidovi Abrahámovi či brněnským řezníkům, a to většinou v mnoţství mezi 12 – 31 kusy. Na kuřimském panství se chovaly také „indiánské slepice“ neboli krocani a krůty.136 Jejich stav v polovině 17. století čítal 50 kusů, ale během patnácti let se téměř ztrojnásobil na 147 kusů v roce 1665. Poté poněkud klesl a dále kolísal aţ do počátku 90. let mezi 76 aţ 135 kusy. V 90. letech se počty krůt opět zvýšily a tak se ve dvorech chovalo mezi 107 aţ 156 kusy krůt. Krůty se staly v Brně téměř neodmyslitelnou součástí vánoční tabule – kaţdý rok byly posílány na brněnskou radnici den či dva před Vánocemi – výjimkou byl rok 1653, kdy se tak nestalo na Vánoce, ale na Velikonoce. Samozřejmě při příleţitosti zvláště významných návštěv v městě Brně byly krůty posílány do města i během roku – takovou návštěvou často býval například císařský inspektor nebo v červenci roku 1651 generál leutenant Ottavio Piccolomini (pro kterého bylo z Kuřimi posláno také několik kuřat, kapounů a vejce).137 V polovině 17. století se do Brna odvádělo jen 18 kusů, ale tento počet s několika výkyvy stále narůstal aţ do konce 60. let, kdy dosáhl 81 kusů. Po 136

Tato drůbeţ se v našich zemích poprvé objevila díky zámořským objevům jiţ v 1. polovině 16. století a více se rozšířila v 2. polovině 16. století. PETRÁŇ, J.: Zemědělská výroba, s. 132. 137 Ottavio Piccolomini (11.11.1599 Florencie – 11.8.1656 Vídeň ) pocházel z italského rodu Piccolominiů, během třicetileté války bojoval v císařském vojsku (byl také velitelem Valdštejnovy osobní stráţe a měl podíl na jeho smrti), získal hodnost maršála. AMB, A 1/3, rkp. č. 917, fol. 25, 26r, 28, 30.

44

dočasném poklesu, pak dále stoupal aţ v roce 1678 dosáhl maxima 96 kusů. Pak však nastal pokles – během celých 80. let se počet odváděných kusů sniţoval – koncem období tohoto poklesu, v roce 1690 se odvedlo jen 29 kusů. Důvodem byla strmě narůstající úmrtnost krůt. Do konce století se pak počet kusů odeslaných do Brna opět postupně zvyšoval. Průměrně kuřimské panství do Brna během celé 2. poloviny 17. století odvádělo dvě třetiny všech krůt. Krůty se během 2. poloviny 17. století prodávaly jen velmi výjimečně, s jakýmsi pravidelným prodejem se setkáváme teprve na samém závěru století, kdy se v letech 1694 – 1699 kaţdý rok prodalo několik málo kusů a to většinou do města Brna. Zda však tento trend vydrţel i v století následujícím nebo šlo jen o krátkodobou záleţitost, je těţké říci. Do kolonky „Prodej“ však písař v květnu roku 1663 zaznamenal také prohřešek lelekovické šafářky, která musela zaplatit 10 kusů mladých krůt, které z nedbalosti ztratila.138 Slepice byly jednou z nejvýznamnějších poloţek na seznamu drůbeţe. A to zejména proto, ţe plnily funkci naturální daně. Celkový počet slepic chovaných v hospodářských dvorech se během 2. poloviny 17. století pohyboval v jakémsi pomyslném oblouku. V polovině století začínal na počtu 15 kusů a na stejné hodnotě se ocitl i v roce 1699. V mezidobí těchto dvou mezníků se navzdory poměrně velkým výkyvům zvyšoval aţ k hodnotám 128 kusů v roce 1665 či 131 kusů v roce 1674 a poté opět pozvolna klesal k zmíněným 15 kusům na konci století. Kaţdoročně okolo 20. – 21. prosince byly od poddaných vybírány také úroční slepice.139 V polovině 17. století se odvádělo 180 aţ 210 kusů, coţ také bylo minimum celé 2. poloviny 17. století. Počty úročních slepic však rychle rostly a jiţ na přelomu 50. a 60. let se jejich počet přehoupl přes hranici 300 kusů a do roku 1675 dosáhl počtu 370 kusů. Růst pokračoval aţ do počátku 80. let, kdy bylo odvedeno 426 kusů, v letech 1682 – 1683 však nastal pokles na 341 kusů a odtud se pak aţ do konce století počty úročních slepic pozvolna zvedaly k číslu 380 kusů. Zde uvedené hodnoty, jsou počty skutečně odvedených úročních slepic – jaké však byly předepsané sumy není zcela jasné, neboť písaři aţ do roku 1676 zapisovali pouze skutečně odvedené slepice a teprve od tohoto data začali zapisovat předepsané počty úročních slepic, započetli je do celkového počtu všech slepic chovaných

138

Za kaţdý jeden kus krůty musela šafářka zaplatit 18 krejcarů. Tamtéţ, rkp. č. 937, fol. 30. Vybíralo se od poddaných z těchto 23 městeček, vesnic a dvorů: Kuřim, Lipůvka, Šebrov, Svinošice, Svatá Kateřina, Lelekovice, Nuzířov, Deblín, Pejškov, Úsuší, Číţky, Ţernůvka, Nelepeč, Pánov, Laţánky, Holasice, Maršov, Braníškov, Jestřabí, Nová Ves, Blahoňov, Katov a Prosatín. 139

45

na panství a teprve ve výdajích odečetli ty slepice, které odvedeny nebyly.140 Ve skutečnosti tedy na přelomu 70. a 80. let mělo být odváděno přes 830 kusů, později bylo toto číslo sníţeno na 553 kusů. Nahlédnutím do urbáře kuřimského panství z roku 1640 zjišťujeme, ţe jiţ tehdy bylo panství předepsáno odvádět 8 kop a 54½ kusů úročních slepic (534½ kusů).141 Jak je vidět předepsané počty slepic nebyly nikdy odvedeny. Poválečný stav hospodářství to zjevně neumoţňoval. Scházející úroční slepice byly vrchností panství prominuty na základě privilegia týkajícího se pustých gruntů.142 Téměř všechny úroční slepice (někdy muselo kuřimské panství přidat i slepice ze svých chovů) byly odváděny do Brna na Vánoce a někdy téţ během celého roku. Jejich mnoţství zejména v průběhu 3. čtvrtiny 17. století pomalu vzrůstalo – ze 144 kusů v roce 1650 aţ k 416 kusům v roce 1671 a 370 kusům v roce 1675. Po zbytek 17. století se pak do Brna odvádělo mezi 283 aţ 328 kusy. Pro úplnost je nutné dodat, ţe příjemcem někdy býval vedle brněnské radnice také farář kostela sv. Jakuba. Slepice se začaly prodávat teprve v roce 1681 (s ojedinělou výjimkou v roce 1668, kdy bylo prodáno pouhých 9 kusů neznámo kam) a to většinou do města Brna či poddaným kuřimského panství. Prodávaly se i slepice úroční. Objem prodeje byl velmi proměnlivý a kolísal mezi 10 aţ 74 kusy. Slepice se vydávaly také na deputáty, ale jejich adresáty byli pouze správce kuřimského panství a písař, a to zpravidla dvakrát ročně – na sv. Jiří a na sv. Václava, přičemţ na sv. Jiří byl příděl slepic větší. Správce samozřejmě dostával vyšší počet slepic neţ písař, ale toto mnoţství se během let měnilo.143 Na počátku 50. let bylo na deputáty vydáváno jen 25 kusů, postupem doby však tento počet vzrostl aţ na 45 kusů v roce 1676, kde setrval téměř aţ do konce 17. století. Na rozdíl od správce a písaře, čeleď slepice vůbec nedostávala. K různým účelům se slepice vydávaly zřídkakdy – v 2. polovině 17. století se tak stalo jen třikrát a neznámo za jakým účelem.

140

Podobně ostatně písaři postupovali i v peněţních účtech u stálých platů. Viz podkapitola 6. 1. 1. Stálé platy. 141 AMB, A 1/3, rkp. č. 152, Urbář brněnských zemských statků z roku 1640, fol. 109. 142 V roce 1676, kdy se tento vysoký počet odvedených úročních slepic z Kuřimi objevuje poprvé, písař pouze zaznamenal, ţe „se tak děje z milosti vrchnosti podle řečeného privilegia z osmi domů a dvou pustých“. Ani v dalších účtech se o privilegiu nic bliţšího nepíše. Tamtéţ, rkp. č. 974, fol. 24r. 143 V období 1650 – 1675 dostával správce kuřimského panství jako deputát 20 slepic, písař 15 slepic. Od roku 1676 dostával správce 30 kusů, zatímco dávka pro písaře zůstala dlouho nezměněna – teprve koncem 90. let se dočkal zvýšení na 20 kusů. Vysledováno z purkrabských účtů celé 2. poloviny 17. století.

46

Zdá se, ţe i při chovu slepic se kuřimští mohli spoléhat na jejich přirozený přírůstek a to i přesto, ţe prvních devět let po třicetileté válce, tedy do roku 1657, poměrně často kupovali kuřata od poddaných celého kuřimského panství. Ve skutečnosti totiţ šlo výhradně o malé kohoutky určené ke kapounování.144 Počet kuřat vylíhlých v hospodářských dvorech měl po celou 2. polovinu 17. století i přes časté kolísaní jednoznačně vzestupný trend. V roce 1650 se líhlo 81 kuřat, zatímco koncem 80. let to bylo 401 kuřat. V 90. letech pak nastal mírný pokles na hodnoty okolo 250 kusů. Kuřata se do Brna vydávala jen velmi zřídka – za celé půlstoletí jen šestkrát145 a to většinou na brněnskou radnici. Ani s prodejem do Brna to nebylo o mnoho lepší – kuřata se sem začala prodávat teprve od roku 1692, ale za to v poměrně slušném mnoţství – mezi 36 aţ 101 kusy. Mnohem častěji se však kuřata vydávala k pohoštění brněnské vrchnosti přímo na kuřimském panství – kuřimská zámecká kuchyně téměř kaţdý rok spotřebovala průměrně 14 kuřat. Malí kohoutci byli často určeni ke kapounování. Obliba kapounů zřejmě rostla, a tak zatímco v roce 1650 bylo vydáno ke kapounování 46 kohoutků, na konci 17. století to bylo 120 kusů. Průměrně jen jedna třetina všech kuřat, která unikla kuchyňskému noţi, nebyla vydána či prodána, ani neuhynula, vyrostla a byla zařazena mezi dospělé slepice do dvorů. K úplnému výčtu chované drůbeţe na kuřimském panství jiţ schází jen povědět něco málo právě o kapounech. Jejich počty kopírovaly počty kuřat či vlastně kohoutků vydaných na kapounování. Do Brna směřovala kaţdoročně zejména na Velikonoce většina kuřimských kapounů, průměrně tři čtvrtiny. V polovině 17. století se do Brna odvádělo 23 kusů, a přestoţe v odvodu kapounů byly aţ do konce 60. let poměrně značné výkyvy, byl zde zřetelný vzestupný trend, který trval aţ do počátku 80. let, kdy bylo odvedeno 91 kusů. Poté sice nastal mírný pokles na 60 kusů, do konce století se však počty kapounů určených pro Brno vrátily na předchozí úroveň z počátku 80. let. Prodej kapounů byl mizivý – za celou 2. polovinu 17. století se uskutečnil jen dvakrát v celkovém objemu šesti kusů. Jen z jednoho záznamu je zřejmé, ţe prodaní kapouni směřovali opět do Brna.146 144

Výkupní cena malého kohoutka tehdy byla mezi 4 – 5 krejcary. AMB, A 1/3, rkp. č. 914, fol. 21; tamtéţ, rkp. č. 922, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1653 – 1654, fol. 23. 145 V letech 1650 – 1651, 1661, 1664, 1681 – 1682. 146 Kapoun měl v roce 1650 stejně jako v roce 1669 prodejní cenu 12 krejcarů. AMB, A 1/3, rkp. č. 914, fol. 23; tamtéţ, rkp. č. 953, fol. 22.

47

Všechny druhy chované drůbeţe se vydávaly také pro potřeby zámecké kuchyně, která musela připravit pohoštění brněnské vrchnosti, kontrolorům, vzácným návštěvám a zejména primátorovi, který přijíţděl pravidelně na panství při příleţitosti stavění sirotků, výlovu rybníků. Zámecká kuchyně během jednoho roku průměrně spotřebovala mezi 1 – 6 husami, 2 – 8 kachnami, 2 – 3 krůtami, 3 – 14 slepice (výjimečně i 28) a 4 – 10 kapouny.

4. 3. Včely Včely se chovaly na kuřimském panství od 40. let 17.století147 a dále pak po celou 2. polovinu 17. století v zahradách lelekovického, svinošického a deblínského dvora a v zahradě kuřimského zámku. V roce 1650 byl celkový počet úlů pouze 10 a po celá 50. léta tuto hranici nepřekročil (pohyboval se v rozmezí 5 aţ 10 úlů). Od počátku 60. let však měl i přes výkyvy vzestupnou tendenci a v roce 1682 dosáhl počtu 40. Výrazně chladnější zimy v následujících dvou letech však zapříčinily prudký pokles stavu včelstva na 16 úlů. V polovině 80. let počet úlů klesl na 12. Z tohoto poklesu se včelstva vzpamatovávala jen pozvolna a v podstatě aţ do konce 17. století, kdy v roce 1698 sice dosáhla počtem 39 úlů téměř původní úrovně, ale v zápětí vlivem další chladné zimy opět klesla téměř (byla zredukována) o polovinu. Záznamy o počtu úlů v jednotlivých zahradách máme k dispozici teprve od roku 1675, ovšem s několika mezerami, a to i přesto, ţe ze sumárních čísel je evidentní, ţe se včely chovaly nepřetrţitě. Z dostupných údajů je zřejmé, ţe úly v poslední čtvrtině 17. století nikdy nestály ve všech čtyřech hospodářských dvorech současně – v letech 1675 – 1679 nebyly ve Svinošicích a v letech 1682 – 1697 naopak chyběly v Deblíně a Kuřimi. V posledně dvou jmenovaných dvorech se ostatně chovalo jen menší mnoţství včel – v Deblíně počet úlů kolísal mezi 4 aţ 13 a v Kuřimi ještě o něco méně. Důleţitější byly v tomto ohledu dvory: lelekovický a svinošický, kde v těch nejlepších letech (a tím byl bezesporu rok 1682 či 1697) stávalo v zahradách 16 aţ 20 úlů.

147

První dostupná zmínka o včelích úlech je v purkrabských registrech z roku 1643, ale i zde je záznam o zůstatku úlů z předešlého roku – účet z něj se však nedochoval. Je tedy moţné, ţe včely se chovaly na dvorech kuřimského panství o rok či dva dříve. V 30. letech 17. století se včely pravděpodobně nechovaly – v jediném dochovaném účtu z tohoto období, z roku 1635, o nich není jediná zmínka. Není však vyloučeno či je velmi pravděpodobné, ţe vzhledem k blízkosti lesů bylo provozováno brtnictví. Tamtéţ, rkp. č. 905, Registra na příjem a výdej dobytka na statku kuřimském z let 1643 – 1644, fol. 44r, 45a.

48

Celkový počet včelích úlů na kuřimském panství ve 2. polovině 17. století 45 40 35 30 Úly

25 20 15 10 5

-1 70 0

-9 5

16 99

-9 0

16 94

-8 5

16 89

16 84

-8 0

16 79

-7 5

-7 0

16 74

16 69

-6 5

-6 0

16 64

16 59

-5 5

16 54

16 49

-5 0

0

Včely se mnoţily především samy a tak nákup úlů byl na kuřimském panství realizován za celou 2. polovinu 17. století jen sedmkrát, a to výhradně od hospodářů kuřimského panství – z Katova, Svinošic, Lipůvky a Laţánek. Byly to nákupy spíše příleţitostné nikoli nutné, jak je patrné ze zápisů – např. katovský šenkýř Mikuláš vyměnil včelí úl za starého valacha z lelekovického dvora, Kateřina,vdova po Vaverkovi ze Svinošic prodala včelí úl, neboť se o něj zřejmě sama neuměla postarat.148 Úspěšnost chovu včel však nezávisela jen na lidské péči, ale do značné míry zejména na tom, jak studená byla zimní období. Velmi často je moţné se dočíst v purkrabských účtech o tom, ţe během zimy kvůli silným mrazům uhynuly celé úly. Tak tomu bylo například v zimě na přelomu let 1663 – 1664, kdy uhynulo 10 úlů (z celkového počtu 24 úlů).149 Zima 1682 – 1683 byla k včelám velmi zlá – kvůli mrazům uhynulo 12 úlů z celkového počtu 40 úlů (v tomto počtu nejsou zahrnuty ještě další 4 úly starých včel, které by zřejmě uhynuly i za příhodnějšího počasí v důsledku stáří).150 Následující zima byla ještě krutější – uhynulo 22 úlů z celkového počtu 40 (opět nejsou započteny 2 úly starých včel, které uhynuly) – panství tak přišlo o více neţ polovinu svých úlů.151 Další 148

Tamtéţ, rkp. č. 935, fol. 53r. Tamtéţ, rkp. č. 937, fol. 70. 150 Písař sám rozdělil počet uhynulých včel na uhynulé mrazem a staré včely. Tamtéţ, rkp. č. 989, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1682 – 1683, fol. 62. 151 Tamtéţ, rkp. č. 993, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1683 – 1684, fol. 57. 149

49

mráz včely zasáhl ke konci 17. století – zimy 1697 – 1698 a 1698 – 1699 byly velmi chladné a i tehdy uhynula polovina všeho kuřimského včelstva.152 Dalším důvodem úhynu včel také bývalo chladné jaro či jeho pozdní nástup a tudíţ nedostatek potravy pro včely, které následkem toho hynuly – tak tomu bylo podle záznamů písaře například na jaře let 1650, 1652, 1674, 1675 a 1677. Na rozdíl od všeho ţivého, co se na kuřimském panství chovalo, včely nikdy nebyly nikam vydány ani prodány.

4. 4. Ryby Rekonstruovat přesný rozsah chovu ryb na kuřimském panství je značně nesnadné, a to zejména z důvodu nedostatku informací – v purkrabských účtech se totiţ poloţka ryb objevuje teprve na samotném závěru 17. století, tedy konkrétně pro léta 1696 – 1699. Další stopou se však stal malý sešitek – jakýsi malý registr na příjem a vydání ryb,153 jenţ byl přiloţen k peněţnímu účtu z let 1654 – 1655, a který poměrně dobře zaznamenal stav příjmů a vydání ryb z hlediska jejich mnoţství k sv. Jiří roku 1655. Poslední moţností, jak získat několik málo informací o chovu ryb na kuřimském panství, se pak staly peněţní účty z celé 2. poloviny 17. století, které se však pochopitelně v první řadě zaměřily na finanční záleţitosti a teprve v druhé řadě a zdaleka ne vţdy, na mnoţství ryb. Právě díky peněţním účtům můţeme konstatovat, ţe se ryby na kuřimském panství chovaly nepřetrţitě po celou 2. polovinu 17. století. Chov ryb a rybníkářství ostatně mělo v této oblasti dlouhou tradici – první rybníky se zde připomínají jiţ koncem 14. století.154

152

Článek Rudolfa Brázdila a Oldřicha Kotyzy, který čerpá z meteorologických záznamů děkana Bartoloměje Michala Zelenky zejména z poslední čtvrtiny 17. století, potvrzuje, ţe měsíc únor nejen roku 1698, ale i roku 1699, byl měsíc s tuhými mrazy. Přestoţe jde o zprávy o počasí ze středních Čech (konkrétně Brandýsa nad Labem), charakter mrazivého zimního počasí na Moravě nebyl jiný. BRÁZDIL, R. – KOTYZA, O.: Meteorologické záznamy děkana Bartoloměje Michala Zelenky z Čech z let 1680 – 1682, 1691 – 1694 a 1698 – 1704. Meteorologické zprávy 54, 2001, č. 5, s. 145 – 155. Velmi studený únor roku 1699 potvrzuje i deník premonstrátského opatství v Hradisku. BRÁZDIL, R. – ČERNUŠÁK, T. – ŘEZNÍČKOVÁ, L.: Weather information in the diaries of the Premonstratensian Abbey at Hradisko, in the Czech Republic, 1693 – 1783. Weather 63, 2008, č. 7, s. 201 – 207. 153 Sešitek byl volně přibalen k deskám peněţního účtu a je nadepsán „Registřík porybní na příjem a vydání štik a kaprů, vztahující se k počtu sv. Jiřskému léta 1655“. AMB, A 1/3, rkp. č. 924, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1654 – 1655, přiloţený sešitek, fol. 23 – 27. 154 Roku 1390 je doloţen rybník ve Svinošicích, 1398 v Nuzířově a 1416 v Deblíně. V Lelekovicích se připomíná rybník k letům 1378 – 1447. HURT, R.: Dějiny rybníkářství na Moravě a ve Slezsku I. Ostrava 1960, s. 28.

50

Toho samozřejmě vyuţilo i město Brno, kdyţ po zakoupení kuřimského panství dále pokračovalo v této tradici a zaloţilo zde v 16. století několik dalších rybníků.155 Zatímco v urbáři z roku 1570 je zmíněno 19 rybníků a rybníčků, ve shora zmíněném malém registru k sv. Jiří 1655 je vypočítáno 21 rybníků i s jejich rozdělením: byly zde 4 rybníky určené k tření ryb,156 9 rybníků pro chov jednoletého plůdku,157 13 rybníků pro chov dvouletého plůdku158 a konečně 3 rybníky pro tříletý plod.159 Jak je patrné, některé rybníky slouţily k více účelům, jako například rybníky Vraţda, Rejmarský, Hradisko, Rosochatec, Prachovaň, Polní a Cihelský, v kterých se mohl chovat jak jednoletý, tak i dvouletý plůdek. Na kuřimském panství se chovali zejména kapři a štiky. Zdá se, ţe kapr, v té době velmi oblíbená a chutná ryba, v chovu ryb jednoznačně dominoval. Občas jsou zmiňovány také bělice – ty, ač ryby plevelné, slouţily jako potrava chovaným štikám.160 V prvních letech, které následovaly po ukončení třicetileté války, kuřimští nakupovali rybí plůdek, zejména kapří, v poměrně velkých objemech okolo 100 kop od jiných chovatelů z Jaroměřic,161 Nového Ořechova,162 Čikova163 a Velké Bíteše. Tyto nákupy byly poměrně časté aţ do počátku 60. let, ale objevovaly se v menší míře občas i v dalších letech. Naopak jiţ v letech 1654 – 1655 byly kuřimští schopní prodávat štičí plůdek a s postupem času také plůdek kapří.164 Výlov rybníků se konal většinou na podzim a na jaře – důleţitější byl samozřejmě podzimní rybolov, který se konal nejčastěji v listopadu, ale výjimkou nebyly ani termíny 155

Tamtéţ, s. 62 – 63. Třecí rybníky byly: Rejmarský, Hradisko, deblínský rybník a Rosochatec u Panova. 157 Rybníky pro chov jednoletého plůdku byly: rybník Veský, Polní, Cihelský, pod panovským dvorem, horní lelekovské, Ke mlejnci, Prachovaň, Přelička a Vraţda. 158 Rybníky pro chov dvouletého plůdku byly: Veský, Cihelský, Kuchyňský, Polní, podsádkový, Prachovaň, u pily (v pozdějších peněţních účtech psaných německy zvaný jednoduše Pila či Pilla), Rejmarský, Hradisko, Mankov, Pod dvorem, Vraţda a Rozsochatec. 159 Rybníky pro chov tříletého plodu byly: nový kuřimský rybník, Špilberský u Brna a Brněnský za ulicí. 160 Je otázkou, o jaký druh ryby se skutečně jednalo, neboť i dnes je pod pojem bělice chybně zařazováno více ryb: např. ouklej, perlín, plotice či tloušť. Kaţdopádně bělice byla povaţována za plevelnou rybu a nebyla jistě cíleně chována, na druhou stranu však slouţila jako potrava dravým rybám, jakou bezesporu byly štiky. Ottův slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Sv. 3. Praha 1996, s. 675; tamtéţ, Sv. 24. Praha 2001, s. 792. 161 Vzhledem k tomu, ţe v účetních záznamech není umístění Jaroměřic blíţe specifikováno, nelze určit, zda se jednalo o Jaroměřice nad Rokytnou v třebíčském okrese nebo o Jaroměřice v okrese Svitavy. Obě obce jsou vzdušnou čarou od Kuřimi stejně vzdálené. 162 Nový Ořechov se nacházel u Křiţanova, dnes se obec jmenuje bez přívlastku pouze Ořechov. HOSÁK, L.: Historický místopis, s. 67. 163 Čikov se dnes nachází v třebíčském okresu, jen několik kilometrů západně od Velké Bíteše. 164 Například cena štičího plůdku v roce 1655 byla stanovena na 1,5 zlatého za 1 kopu. Hraběnka Magnisová v roce 1655 koupila 4 kopy štičího plůdku z kuřimského panství pro rybník na svém medláneckém panství za 6 zlatých. Cena kapřího dvouletého plůdku byla kolem 40 krejcarů za kopu. AMB, A 1/3, rkp. č. 924, fol. 13r. 156

51

zářijové. Tehdy přijíţděl na kuřimské panství i brněnský primátor a další hosté z řad brněnských úředníků, šlechty a duchovenstva a přihlíţeli výlovu. Přicházelo také mnoho poddaných z širokého okolí, aby si nenechalo ujít tuto podívanou. Mnoţství vylovených ryb bohuţel písaři zapisovali v peněţních účtech velmi nepravidelně a tak se lze orientovat spíše podle objemu peněz přijatých za prodej těchto ryb – ten v podstavě dosti pravidelně prudce klesal a stoupal v jakýchsi tří- aţ čtyřletých (někdy i víceletých) periodách – zřejmě podle toho, jak vţdy dorůstali kapři na prodej. V 50. letech se proto příjmy pohybovaly v širokém rozmezí mezi 22 aţ 624 zlatými, v následujících třiceti letech se pak zisk z ryb o něco sníţil a nepřesahoval 423 zlatých. V 90. letech se příjem z ryb opět vrátil na hodnoty okolo 530 zlatých. Uváţíme-li, ţe cena za 1 centnýř kaprů se během 2. poloviny 17. století pohybovala mezi 6 zlatými 15 krejcary aţ 7 zlatými 30 krejcary a cena za 1 centnýř štik okolo 11 zlatých, je moţné si učinit alespoň přibliţnou představu o mnoţství vylovených ryb.165 Při výlovu rybníků často aktivně pomáhali také rybáři z města Brna a za odměnu dostávali část úlovku. Na počátku 70. let se jeden z těchto brněnských rybářů, jménem Šimon Lorenc, stal také kupcem s rybami a část úlovku rovnou zkupoval. Brzy se u výlovu kuřimských rybníků začal objevovat i další obchodník s rybami – Niklas Habán z Komína.166 Ryby si kupovali i přítomní hosté – primátor a ostatní. Rovněţ mnoho poddaných vyuţilo příleţitosti, aby si na hrázi rybníka mohlo koupit čerstvé ryby přímo od rybářů. Velké mnoţství ryb bylo prodáváno do města Brna – pravidelným zákazníkem zde byla radnice. Častým odběratelem byly rovněţ duchovní řády – v Brně to byli dominikáni, jezuité, bernardini a také františkánky z kláštera u kostela sv. Josefa; mimo Brno pak pauláni na Vranově, kartuziáni v Králově Poli a samozřejmě faráři z okolních farností, mezi nimiţ pochopitelně nechyběl ani deblínský farář či farář z Veverské Bítýšky. Dále se ryby prodávaly na hrad Veveří, do Blanska a v neposlední řadě samozřejmě i na samotném kuřimském panství. Kapr, jiţ tehdy oblíbený jako součást štědrovečerní večeře, se do Brna prodával i na Vánoce. Také poddaní kuřimského panství si ho mohli v tomto období koupit.

165

Hmotnostní jednotka centnýř se rovnala 100 librám. Moravský centnýř tedy představoval 56,0015 kg. HOFMANN, G.: Metrologická příručka, s. 53. 166 Tito obchodníci s rybami většinou kupovali něco málo přes 20 centnýřů ryb.

52

Ryby, které se při výlovu rybníka potloukly nebo se poranily o kusy ledu v sádkách, kterými se voda chladila, ale byly ještě v celkem dobrém stavu, se dávaly vyudit a prodávaly se také. I při výlovu se však muselo počítat se ztrátami.167 Část úlovku byla rozdávána také na deputáty: největší díl, jak jiţ bylo zvykem, obdrţel správce a po něm písař, dále pak mistr sládek, bednář, ovčáci a čeleď ve dvorech.168

Mnoţství rozdělených ryb však bývalo velmi proměnlivé a vzhledem

k nedostatku záznamů tak lze jen těţko usuzovat, kdo jaký počet ryb dostával a zda ho pokaţdé dostávali všichni výše zmínění. Několik vylovených kousků také směřovalo do kuchyně kuřimského zámku, kde se připravily k pohoštění vrchnosti, která se výlovu účastnila. Všechny vylovené ryby však nebyly prodány či rozdány – rybáři při výlovu také vybírali a oddělovali vhodné kusy k tření a ty pak vypouštěli do třecích rybníků. Bylo tak zajištěno další pokračování chovu ryb na kuřimském panství.

4. 5. Produkty živočišné výroby Hospodářská zvířata a drůbeţ se samozřejmě nechovala pouze pro maso, ale také pro další produkty, které poskytovala. U hovězího dobytka to bylo především máslo, sýry, lůj a kůţe; u ovcí to bylo máslo, sýry, vlna a kůţe; drůbeţ poskytovala vejce a peří. A pak tu samozřejmě byly včely, které byly zdrojem medu a vosku. Zřejmě největší pozornost byla na kuřimském panství věnována mléčným produktům. Nejdůleţitější surovinou pro výrobu másla a sýrů bylo samozřejmě mléko – záznamy o něm se však kupodivu v purkrabských ani peněţních účtech za celou 2. polovinu 17. století neobjevují. Neznamená to samozřejmě, ţe by mléko na kuřimském panství chybělo, spíše jej písaři povaţovali jen za jakýsi meziprodukt a dávali přednost zaznamenání teprve jeho finální podoby, jakou bylo právě máslo a sýry.169 Na kuřimském panství se vyrábělo máslo kravské a ovčí, a to ve dvou podobách: jednak jako čerstvé máslo a pak také jako máslo přepouštěné. 167

Jedinou záznam o ztrátách při výlovu rybníků máme z účetního rok 1654 – 1655, kdy bylo vyloveno celkem 60 kop ryb a ztráty činily necelou 1 kopu. AMB, A 1/3, rkp. č. 924, fol. 26. 168 Například v účetním roce 1654 – 1655, obdrţel správce panství během všech výlovů rybníků na kuřimském panství celkem 1 kopu kaprů a 30 kusů menších štik, písař 30 kusů kaprů a 15 kusů menších štik. Sládek, bednář, ovčák a čeleď ve dvorech pak dohromady obdrţely 15 kusů kaprů. Tamtéţ, fol. 24 – 26. 169 To ostatně potvrzuje i Josef Petráň, kdyţ říká, ţe čerstvého mléka se v raném novověku spotřebovalo jen málo a spíše se pouţívalo k výrobě másla a sýrů. PETRÁŇ, J.: Zemědělská výroba, s. 114.

53

Čerstvé kravské máslo se od konce třicetileté války aţ do roku 1663 nedělalo.170 Jeho výroba začala teprve v roce 1664 a vytrvala aţ do počátku 90. let 17. století. Kravské máslo se jiţ od počátku vyrábělo na kuřimském (vyráběl více neţ polovinu veškerého másla), lelekovickém a svinošickém dvoře a v letech 1670 – 1684 se k nim přidal také dvůr deblínský. Od poloviny 80. let však zůstala výroba kravského másla pouze na kuřimském dvoře a počátkem 90. let ustala i zde. Celková produkce čerstvého kravského másla se od poloviny 60. let aţ do roku 1670 pohybovala mezi 1359 aţ 1605 librami. V 70. letech mnoţství kravského másla ještě vzrostlo a po překročení hranice 2000 liber v roce 1675 dosáhlo o tři roky později absolutního maxima 2371 liber. Aţ do roku 1684 se pak kravské máslo drţelo okolo hodnoty 2000 liber. V následujících letech však nastal nečekaný zvrat a aţ do počátku 90. let se na celém kuřimském panství neudělalo více neţ pouhých 39 liber kravského másla!171 Tento pokles mohl souviset s klesajícím počtem hovězího dobytka, chovaného v hospodářských dvorech. Do Brna se čerstvé kravské máslo odvádělo zpočátku jen občas, pravidelněji aţ od roku 1680, přičemţ jeho mnoţství průměrně činilo pouze 21 liber. Kaţdoročním odběratelem byla také kuřimská zámecká kuchyně, která průměrně spotřebovala okolo 16 liber másla ročně. K prodeji kravského másla však docházelo jen vzácně (jen třikrát za celé období) a pokud přece jen ano, pak samozřejmě opět do Brna. Naprosto největší část čerstvého másla, tedy plných 98 % se dávalo na přepouštění. Rovněţ čerstvé ovčí máslo se začalo vyrábět ve stejném roce jako kravské, ale jeho výroba měla mnohem kratší trvání – dělalo se jen v letech 1664 – 1672 a 1675 – 1679 a to jen na kuřimském a lelekovickém dvoře. Objem jeho výroby byl na obou dvorech takřka rovnocenný. Celkové mnoţství v letech 1664 – 1670 kolísalo mezi 200 aţ 271 librami a ve 2. polovině 70. let pak klesalo aţ ke 40 librám. Veškeré čerstvé ovčí máslo se dávalo na přepouštění. V letech, kdy se vyráběla obě másla současně: kravské i ovčí, je moţné konstatovat, ţe čerstvé kravské máslo tvořilo 89 % veškerého másla, zatímco ovčí jen 11 %.

170

Je zajímavé, ţe zatímco u jiných poloţek nejen v purkrabských, ale i peněţních či obilních účtech se většinou při dlouhé absenci poloţky kolonka jednoduše začala celá vynechávat. V případě čerstvého másla se však kolonka zachovala a písař do ní vytrvale zapisoval nulu. 171 Purkrabské účty z let 1684 – 1686 se nám sice nedochovaly, ale tento stav potvrzuje i dopis kuřimského správce Jana Františka Kišanka z 18. června 1685, v němţ brněnskou vrchnost informuje o nedostatku kravského másla pro deputátníky a robotníky. Zároveň navrhuje řešení: neboť ovce v Kuřimi a Lelekovicích jsou v dobrém stavu a právě nastává čas jejich dojení, bylo by moţné tento nedostatek vykrýt ovčím máslem a sýrem. AMB, A 1/8, kart. 53, fol. 447 – 448.

54

Mnohem větší oblibě se těšilo máslo přepouštěné zvané téţ „šmalc“. Šmalc vznikal pomalým vařením másla, při němţ se odpařila veškerá voda a vzniklá směs měla vlastnosti tuku. Oproti čerstvému máslu měl tento šmalc několik výhod: měl všestranné vyuţití v kuchyni při přípravě pokrmů a nekazil se tak rychle jako obyčejné máslo. Na kuřimském panství se opět vyráběl, podobně jako u čerstvého másla, ve dvou variantách: kravský a ovčí. Kravský šmalc se vyráběl po celou 2. polovinu 17. století na kuřimském a lelekovickém dvoře. V roce 1661 se do výroby zapojil i svinošický dvůr a stejně jako oba zmíněné dvory vytrval aţ do konce 17. století. Pouze na deblínském dvoře měla výroba přepouštěného másla přechodný charakter – dělalo se zde jen v období let 1670 – 1684. Největší mnoţství kravského šmalcu samozřejmě vyráběl kuřimský dvůr – v období, kdy se na výrobě šmalcu podílely všechny čtyři dvory, to bylo průměrně 40 %. Svinošický dvůr vyráběl 31 % a lelekovický 20 % kravského šmalcu. V polovině 17. století se pohyboval celkový příjem kravského přepouštěného másla kolem 318 mázů – bylo to zároveň minimum, od kterého se výroba musela odrazit. V průběhu 50. let se produkce šmalcu přehoupla přes hranici 600 mázů a v 60. letech se udrţovala mezi 520 aţ 657 mázy. V 70. letech se produkce začala opět zvyšovat, aţ dosáhla maxima 1051 mázů v roce 1678. V 80. a 90. letech si pak výroba opět snaţila udrţet získanou úroveň a pohybovala se mezi 854 aţ 1050 mázy šmalcu. Ke konci 90. let se však objevil jakýsi náznak mírného poklesu k hodnotě 730 mázů. Z výše uvedeného je patrné, ţe po třicetileté válce, kdy byl zřejmý nedostatek, kuřimští raději vůbec nevyráběli čerstvé máslo, ale rovnou trvanlivější a uţitečnější šmalc. Teprve, kdyţ se situace v hospodářství zlepšila, mohli si dovolit kromě šmalcu vyrábět také čerstvé máslo. I tehdy však, jak jiţ bylo řečeno, šla drtivá většina čerstvého másla na výrobu šmalcu. Proč však ustala výroba čerstvého másla v 90. letech 17. století, kdyţ mnoţství přepouštěného zůstávalo poměrně velké? – Na to není snadné odpovědět: snad to bylo snahou udrţet mnoţství šmalcu na co nejvyšších hodnotách, neboť více neţ 60 % šmalcu v 90. letech směřovalo mimo hranice panství.172 Právě do města Brna se odváděla po celou 2. polovinu 17. století velká část vyrobeného šmalcu, průměrně 43 % veškerého výroby. Na počátku 50. let se sem odváděl mezi 134 aţ 190 mázů, ale velmi brzy toto mnoţství začalo stoupat, v 60. letech se 172

Následující údaje o výdajích přepouštěného másla zahrnují jak kravské, tak ovčí přepouštěné máslo. Jak bude vysvětleno dále v části týkající se ovčího šmalcu, písaři výdaje kravského i ovčího šmalcu sloučili, takţe není moţné přesně určit, kam byl přesně ten který šmalc vydán. Ovčí šmalc tvořil okolo jedné desetiny veškerého šmalcu – to je třeba vzít na vědomí při čtení následujících údajů.

55

pohybovalo mezi 312 aţ 371 mázy a v 70. letech takřka atakovalo hranici 500 mázů (přesněji 492 mázů v roce 1674). V 80. letech se mnoţství šmalcu posílaného do Brna většinou pohybovalo mezi 419 aţ 452 mázy, ovšem kromě náhlého poklesu v roce 1686, kdy bylo odvedeno o něco méně šmalcu, 280 mázů. V 90. letech se pak jeho mnoţství určené pro Brno pohybovalo mezi 360 aţ 380 mázy. Šmalc odváděný do Brna směřoval především na brněnskou radnici a ke komorníkovi – jeho mnoţství nebylo pevně stanovené a měnilo se dle potřeby. Pravidelným odběratelem byl také městský farář kostela sv. Jakuba v Brně a jeho kantor – mnoţství, které odebírali se po celou 2. polovinu 17. století nezměnilo: farář dostával 50 mázů ročně a kantor 15 mázů ročně.173 Příleţitostně obdrţely šmalc i brněnské řády bernardinů a kapucínů jako poděkování za odslouţení bohosluţby v Deblíně či Laţánkách nebo k svátku patronů toho kterého duchovního řádu. Přestoţe byl šmalc v roce 1655 jednou prodán do Brna, pravidelně se sem začal prodávat teprve od roku 1668. Hlavním kupcem byl opět úřad komorníka a brněnská radnice, dále pak například brněnský dráb a brněnský váţný (Waagmeister). Jeho mnoţství neustále kolísalo v poměrně velkém rozpětí od 91 k 401 mázům, přičemţ od poloviny 90. let jiţ objem prodaného šmalcu jen klesal a to aţ k hodnotě 50 mázů. Objem prodaného šmalcu činil během období, kdy se prodával, průměrně 159 mázů, tedy téměř jednu pětinu veškerého vyrobeného šmalcu. I zde je moţné hledat odpověď, proč kuřimští v 90. letech 17. století opět upřednostnili výrobu přepouštěného másla před máslem čerstvým – cena šmalcu totiţ koncem 17. století stoupala. Zatímco v 60. a 70. letech se pohybovala mezi 12 aţ 15 krejcary za máz, na přelomu 70. a 80. let se jiţ začala nenápadně zvedat na 16 krejcarů a koncem 80. let jiţ činila 20 krejcarů. V 90. letech se opět nepatrně zvýšila na 21 krejcarů za máz. Také kuřimská zámecká kuchyně po celé půlstoletí pravidelně odebírala šmalc, průměrně se jednalo o 14 mázů ročně. Významnou poloţku ve výdajích šmalcu představovaly deputáty – plnou jednu třetinu. V roce 1650 se vydávalo na deputáty nejméně během celé 2. poloviny 17. století, jen 117 mázů šmalcu. V následujících letech se však mnoţství šmalcu vyhrazeného na deputáty zvyšovalo a tak jiţ počátkem 60. let dosáhlo úrovně, kterou si pak v podstatě

173

Oba většinou dostávali šmalc dvakrát ročně, někdy jen jednou ročně – v textu uvádím celkové mnoţství. Např. AMB, A 1/3, rkp. č. 927, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1657 – 1658, fol. 37.

56

udrţelo po celý zbytek 17. století – tato úroveň se pohybovala mezi 234 aţ 295 mázy (ojediněle překročila hranici 300 mázů v letech 1679, 1687 a 1699). Deputáty se vydávaly dvakrát ročně: na sv. Jiří a sv. Václava. Na prvním místě byl samozřejmě správce kuřimského panství, dále pak písař, bednář a myslivci – tyto osoby měli po celou 2. polovinu 17. století neměnnou výši deputátu: správce dostával 30 mázů ročně, písař 15 mázů, bednář 10 mázů a myslivci kaţdý po 6 mázech. Dále dostával šmalc také personál kuřimského zámku: vrátný, dráb a dvě děvečky. Opomenuta nezůstala ani čeleď ze všech čtyř hospodářských dvorů panství – výše, která jim byla určena, však závisela na počtu osob, který se často měnil. V zásadě však platilo, ţe na jednu osobu připadala průměrně půlka ţejdlíku šmalcu na týden. Šmalc se ovšem vydával také různým dělníkům, kteří na panství pracovali jen sezónně nebo různým řemeslníkům jako část jejich platu za odvedenou práci.174 Velmi pravidelně proto dostávali šmalc ţenci a sekáči v době ţní. V období 1650 – 1675 bylo dělníkům vydáváno mezi 56 aţ 93 mázy, v následujícím čtvrtstoletí pak o něco méně, mezi 25 aţ 69 mázy. V mnohem menší míře se vyráběl na kuřimském a lelekovickém dvoře také ovčí šmalc. V porovnání s kravským šmalcem však šlo jen o desetinové mnoţství (pravděpodobně byla upřednostňována výroba ovčího sýru). Jeho výroba probíhala v letech 1650 – 1679 a 1682 – 1684175 a poté na deset let ustala – k její obnově došlo znovu ve 2. polovině 90. let. V období let 1650 aţ 1672 mnoţství vyrobeného ovčího šmalcu plynule vzrůstalo od 40 aţ k 122 mázům. V 70. letech však jeho mnoţství naopak klesalo aţ k 17 mázům a poté 14 mázům na počátku 80. let. Po zmíněné desetileté odmlce se výroba ovčího šmalcu znovu rozběhla a zdá se, ţe lépe neţ kdy dříve, neboť v roce 1699 bylo vyrobeno nejvíce ovčího šmalcu za celé uplynulé půlstoletí – 164 mázů. Kam se však ovčí šmalc vydával, není moţné říci. Zatímco příjmy kravského a ovčího šmalcu písaři v záznamech oddělovali, v záznamech o výdajích tak nečinili, a tak bylo vydávané mnoţství ovčího šmalcu zahrnuto do objemu veškerého přepouštěného másla.

174

Např. roku v prosinci 1653 dostal poddaný Lukáš Sklenář za vyrobení nových oken a opravu některých starých na kuřimském zámku, coţ mu trvalo čtyři týdny, kromě stravy také 2 ţejdlíky šmalcu. V účetním roce 1653 – 54 písař ještě důsledně zapisoval vydání šmalcu pro řemeslníky v samostatné kolonce – od poloviny 50. let 17. století však tato kolonka splynula s kolonkou pro různé dělníky. Tamtéţ, rkp. č. 922, fol. 35r. 175 Rok 1684 je poslední doloţený rok, je však moţné, ţe výroba trvala aţ do jara roku 1686 – bohuţel nejsou z let 1684 – 1686 dochovány purkrabské účty.

57

V produkci kuřimského panství samozřejmě nechyběly ani sýry a také tady se přirozeně setkáváme se dvěma druhy: kravským a ovčím sýrem. Zde však nastává díky písařům poněkud sloţitější situace. V letech 1650 – 1665 a 1694 – 1699 totiţ písaři, podobně jako u přepouštěného másla, zaznamenávali příjem obou sýrů v účtech odděleně, ale záznamy o výdeji sloučili (oddělené záznamy o výdeji máme k dispozici jen v letech 1676 – 1694). Výroba kravského sýra probíhala od konce třicetileté války aţ do roku 1665 a opět v letech 1676 – 1699, a to na kuřimském, lelekovickém a od roku 1661 také na svinošickém dvoře, přičemţ kuřimský dvůr produkoval jednoznačně největší objem sýrů (45 %), zatímco zbývající se spravedlivě podělily o zbytek výroby. Pouze v letech 1677 – 1684 se na výrobě podílel také dvůr v Deblíně, ovšem jeho podíl byl spíše zanedbatelný. Celkové mnoţství vyrobeného kravského sýru na kuřimském panství se v 50. letech 17. století pohybovalo mezi 73 aţ 165 kusy sýru a v 60. letech pak toto mnoţství začalo klesat, aţ nakonec v roce 1665 skončilo na 61 kusech. V letech 1676 – 1699 se výroba sice obnovila opět na všech třech dvorech (a krátce i na deblínském dvoře), ovšem přibylo nové označení „Velký kravský sýr“ – toto označení písař pouţil poprvé a zároveň zaznamenal jeho mnoţství jak v kusech, tak v librách. Díky tomu víme, ţe jeden kus velkého kravského sýru váţil okolo 4,5 libry,176 coţ představuje asi 2,5 kg. Je moţné, ţe i dříve se vyráběl sýr právě této váhy, jen nebyl označen v záznamech jako „velký“, ovšem je i docela dobře moţné, ţe se dříve vyráběl sýr menší velikosti a písař měl proto potřebu zdůraznit velikost nového sýru. V kaţdém případě se však jednalo o sýr kravský. Výroba tohoto sýru byla velmi úspěšná a rychle vzrostla z původních 714 liber v roce 1677, na 2 223 liber o dva roky později! V průběhu 80. let pak postupně dosáhla aţ k 2634 librám. 90. léta byla ve znamení mírného poklesu, kdy se vyrábělo mezi 1600 aţ 1859 librami, ovšem to bylo způsobeno sníţením stavů hovězího dobytka. Sýr se pravidelně odváděl do Brna na radnici, městskému faráři u sv. Jakuba a také jeho kantorovi. Jeho mnoţství však postupně klesalo – zatímco v polovině 17. století kuřimští odesílali do města 54 kusů, v letech 1664 – 1665 to bylo uţ jen 7 – 8 kusů. Později, v období 1676 – 1699 se do Brna odvádělo pravidelně 1000 aţ 1075 liber sýra (coţ odpovídá 224 aţ 240 kusům).177 Výjimkou byl pouze počáteční rok 1676, kdy se 176

Duplicitní záznam velkého kravského sýra v librách i kusech je zaznamenán ve dvou purkrabských účtech z roku 1676 – 1677 a 1677 – 1678. AMB, A 1/3, rkp. č. 974, fol. 36; tamtéţ, rkp. č. 976, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1677 – 1678, fol. 43r, 44. 177 V období 1676 – 1699 dostával městský farář u kostela sv. Jakuba v Brně 50 kusů sýra ročně a kantor od sv. Jakuba 25 kusů ročně (ojediněle jen 15 kusů).

58

výroba kravského sýra teprve obnovovala a tudíţ bylo odvedeno jen 600 liber (134 kusů). V letech 1650 – 1665 se do Brna odesílala přibliţně čtvrtina veškeré produkce kravského sýra, v posledním čtvrtletí 17. století to jiţ byla celá polovina. Velký podíl z celkového mnoţství sýra, průměrně téměř polovina, byla určena k prodeji. Kromě jednoho prodeje do města Brna, který se uskutečnil v roce 1650, byly sýry v letech 1650 – 1665 v podstatě prodávány pouze poddaným v hospodářských dvorech a z celého kuřimského panství. Mnoţství prodaných sýrů přitom velmi rychle rostlo – od 32 kusů v roce 1650 aţ k 115 kusům počátkem 60. let. Poté nastal mírný pokles na 71 kusů a v podstatě na podobné hodnotě prodej v roce 1676 opět začínal. Období let 1676 – 1699 mělo dva vrcholy: prvním byl rok 1679, kdy se prodalo 889 liber sýra (přepočtem necelých 200 kusů) a od této hodnoty pak prodej plynule klesal aţ do roku 1684 aţ k 215 librám sýra (48 kusů); druhým vrcholem byl rok 1689, kdy se prodalo nejvíce kravského sýra za celé půlstoletí – 1 220 liber (273 kusů), od kterých hodnoty prodeje opět postupně klesaly aţ k 300 librám sýru (67 kusů). V 90. letech překročil prodej kravského sýru hranice panství a začal se prodávat nejen do města Brna, ale i do Jihlavy. Mnoţství prodávaného sýra však v poslední čtvrtině 17. století kleslo na průměrných 36 % na úkor zvýšeného odvodu do města Brna. Sýr se samozřejmě vydával na deputáty, a to dvakrát ročně: k sv. Jiří a sv. Václavu, byl však určen jen pro několik málo osob, mezi nimiţ pochopitelně nechyběl kuřimský správce, písař, kuřimský bednář a laţanský myslivec. Příleţitostně dostal příděl sýru i kuřimský sládek a myslivci z Kuřimi a Lipůvky a počátkem 60. let i kuřimský dráb.178 V polovině 17. století se tedy na deputáty vydávalo 8 kusů a do roku 1665 se toto mnoţství plynule zvyšovalo aţ k 16 kusům ročně. S obnovou výroby se začaly sýry opět vydávat na deputáty v roce 1677 a to hned ve větším mnoţství, neţ bylo před tím běţné – 132 liber čili 30 kusů kravského sýra. Do konce 70. let se toto mnoţství vyšplhalo aţ na 200 liber, ovšem na počátku 80. letech se opět pohybovalo v rozmezí 104 aţ 110 liber a teprve ve 2. polovině 80. let a dále v 90. letech výdej vzrostl a pohyboval se od 139 do 200 liber.179 Od roku 1651 dostávali sýr také různí řemeslníci jako část odměny za vykonanou práci. Mnoţství sýrů, které dostávali, bylo proměnlivé a v podstatě záviselo na tom, kolik práce bylo nutné na kuřimském panství vykonat a tudíţ kolik řemeslníků bylo nutné 178

Správce obyčejně dostával celkem 4 – 5 kusů, písař 2 – 3 kusy, zámecký bednář 2 – 2,5 kusu a myslivec 2 kusy. Sládek a ostatní dostali nejvýše po jednom kusu sýra ročně. 179 V 90. letech 17. století, kdy se výdej kravského sýru na deputáty zvýšil, pobíral správce kuřimského panství 30 liber (6,7 kusů) ročně, písař 24 liber, zámecký bednář 20 liber, myslivec laţanský 12 liber, myslivec svinošický 12 liber, kuřimský dráb 12 liber. Nepravidelně dostávali sýr také myslivec lelekovický a deblínský – okolo 6 liber a také kuřimský sládek 1 – 2 libry.

59

zaplatit.180 Vydávalo se tedy mezi 7 aţ 30 kusy sýra, v roce 1665 však toto mnoţství pokleslo aţ na pouhé 2 kusy. V období let 1676 – 1699 písaři záznamy o sýru pro řemeslníky přesunuli do kolonky „vydání sýra k různým účelům“,181 fakticky však řemeslníci i nadále dostávali jako část platu sýr, a to v podstatě ve stejném mnoţství jako dříve. Nepravidelně byly sýry vydávány k různým účelům: sýr dostávali na přilepšenou například poslové, kominíci a ţenci. Mnoţství vydaných sýrů k různým účelům v 50. letech 17. století velmi kolísalo mezi 1 aţ 20 kusy a od roku 1659 jiţ k těmto účelům ţádný sýr vydán nebyl. Teprve s obnovou výroby kravského sýru v letech 1676 – 1699 bylo jeho vydávání k různým účelům opět obnoveno, ale jak jiţ bylo zmíněno v předešlém odstavci, většinu sýra vydávaného k různým účelům de facto tvořily výdaje sýru pro řemeslníky. Z následujících dvou grafů je jasně patrný posun v oblasti odvádění sýra do Brna a jeho prodeje. Zatímco v prvním období let 1650 – 1665 do Brna směřovala jen čtvrtina a k prodeji byla určena celá polovina veškeré produkce sýra, v druhém období 1676 – 1699 se situace změnila: pro město Brno bylo vyčleněno 54 % sýra, zatímco obchod ustoupil poněkud do pozadí. Taktéţ by se klamně mohlo zdát dle procentních údajů z grafů, ţe klesal objem deputátů – ve skutečnosti tomu bylo právě naopak: na deputáty se vydávalo stále více, jen v rostoucím objemu výroby sýru to znamenalo menší podíl.

180

Např. v účetním roce 1653 – 1654, kdy bylo vydáno řemeslníkům necelých 30 kusů sýru, to bylo zejména za práce zednické (stavbu komína, stavbu pilířů, vyzdění lelekovické studny), tesařské (postavení stodoly, kůlny, chléva a splavu), rybníkářské a šindelářské, v menší míře se uplatnil i provazník, který opravil pasti. AMB, A 1/3, rkp. č. 922, fol. 39, 40a. 181 Dříve byla v purkrabských účtech pro sýr určený řemeslníkům zřízena zvláštní kolonka.

60

Výdej sýru v letech 1650 - 1665

3% 26%

Výdej do Brna Na deputáty Pro řemeslníky Prodáno za peníze

50% 10%

K různým účelům

11%

Výdej sýru v letech 1676 - 1699

2%

Výdej do Brna 36%

Na deputáty

54%

Prodáno za peníze K různým účelům řemeslníci

8%

Jak jiţ bylo předesláno, v období 1650 – 1665 se vyráběl také ovčí sýr, a to pouze na kuřimském a lelekovickém dvoře, přičemţ právě dvůr lelekovický měl ve výrobě mírnou

61

převahu. Kdyţ v účetním roce 1664 – 1665 výroba tohoto ovčího sýru končila (písař tehdy poprvé a naposledy tento sýr označil za „Velký ovčí sýr“), začínala zároveň výroba „Malého ovčího sýra“, která dále pokračovala v letech 1664 – 1672, 1675 – 1679, 1682 – 1689 a 1694 - 1699. Tento malý ovčí sýr se však vyráběl jiţ jen na kuřimském dvoře. V prvním období, tedy v letech 1650 – 1665, se pohybovalo mnoţství vyrobeného ovčího sýru mezi 7 aţ 28 kusy, poté se jeho mnoţství značně zvýšilo – zásluhu na tom zřejmě do jisté míry mělo i zmenšení jeho velikosti, jak sám název napovídá, a tak v období 1664 – 1672 se na kuřimském dvoře vyrábělo mezi 13,4 aţ 19 kopami ovčího sýru (804 aţ 1140 kusů). V období 1675 – 1679 jeho výroba trochu poklesla a pohybovala se mezi 4,65 aţ 18 kopami sýru (280 aţ 1080 kusů). V následujícím období 1682 – 1689 však naopak došlo k zvýšení na 14 aţ 25 kop (840 aţ 1500 kusů). Pro poslední období let 1694 – 1699 není moţné určit mnoţství vyrobeného ovčího sýru, neboť jej písař zahrnul do celkového mnoţství kravského sýru (viz výše). Jak jiţ bylo řečeno v části týkající se kravského sýra, v letech 1650 – 1665 písaři sloučili výdaje kravského i ovčího sýru dohromady, a tak nelze vůbec určit kam, za jakým účelem a jaké mnoţství ovčího sýra bylo vydáváno. Mnohé však napovídají záznamy z pozdějších období. Tak je například moţné jasně konstatovat, ţe ovčí sýr rozhodně nebyl určen k prodeji – byl prodán pouze jednou v roce 1670 ve velmi malém mnoţství 8 kusů. Naproti tomu naprostá většina ovčího sýru se odváděla do Brna, tedy nejméně 98 %. Zbylé 1 – 2 % sýru, tedy obvykle mezi 15 – 30 kusy, byla věnována k různým účelům, např. jako odměna rybářům po výlovu rybníka, šindelářům jako část platu a podobně. Posledním mléčným produktem, který se na kuřimském panství vyráběl, byly tvarůţky.182 I zde se pochopitelně setkáváme se dvěma druhy: kravskými a ovčími. Podobně, jako v předchozích případech, i tady se projevil nešvar písařů – oddělené 182

V purkrabských účtech byly tvarůţky označeny německým výrazem „Zwärgel“ (nebo obměnami Zwärgl, Zwergl). Po poradě s panem Mgr. Vlastimilem Bromem, Ph.D., z Ústavu germanistiky, nordistiky a nederlandistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity ze dne 6.10.2008 jsem se dozvěděla, ţe jde o zdrobnělinu slova Zwarg (tvaroh), která však nemusela být pouţívána systematicky, coţ znamená, ţe mohlo jít stejně tak dobře o tvaroh jako o tvarůţky. O tvarůţcích víme, ţe jejich výroba je doloţena do 15. století v oblasti okolo Olomouce, časem nabývají na oblibě a v 17. století se jiţ vyrábí aţ v Plzeňském kraji. Zajímavé je, ţe se dodnes pro tvarůţky pouţívá hovorové označení „cvargle“, coţ je nápadně podobné vyslovnosti slova „Zwargel“. Tuto mou hypotézu potvrzuje diplomová práce pana Mgr. Pavla Mičky, který ve svém slovníku nespisovné češtiny a v ní pouţitých germanismů přisuzuje slovu Zwarg význam syreček, tvarůţek, nespisovně „cvargle“. Konečně zásadním důkazem je několik záznamů v česky psaných purkrabských účtech z počátku 50. let 17. století, kde je několik záznamů o vydání soli k nasolování syrečků, v pozdějších německy psaných účtech jiţ o nich není zmínka. POSPĚCH, P.: Výroba olomouckých tvarůţků. Ostrava – Martínkov 1986, s. 7 – 9; PETRÁŇ, J.: Zemědělská výroba, s. 227; MIČKA, P.: Germanismen im Wőrterbuch des nichtschriftsprachlichen Tschechischen (A-F). Diplomová práce PdF MU, Brno 2007, s. 37; AMB, A 1/3, rkp. č. 914, fol. 40r; tamtéţ, rkp. č. 917, fol. 46a. Chtěla bych zde vyjádřit své poděkování panu Mgr. Vlastimilu Bromovi, Ph. D., za jeho bezezbytku vyčerpávající vysvětlení historie a významu slova Zwargel.

62

záznamy o výrobě kravských a ovčích tvarůţků, ale sloučené záznamy o jejich výdeji. Dalším problémem je také stanovit období, kdy se tvarůţky vyráběly. Podle oficiálních rubrik se výroba tvarůţků odehrávala v letech 1664 – 1678, v několika zmínkách v česky psaných purkrabských účtech z počátku 50. let však nacházíme ojedinělé zmínky o výdajích soli na nasolování syrečků (tvarůţků). Přímo v rubrice kravských a ovčích sýrů jsou tvarůţky zmíněny jednou. Písaři zřejmě nepovaţovali syrečky za nic jiného neţ za sýr a tak je do této kolonky zahrnuli. V německy psaných účtech není o tvarůţcích (Zwarglu) do roku 1664 ani zmínky. Výroba je zaznamenávána teprve od roku 1664 – pravděpodobně díky změně písaře, neboť rukopis účtů se v tomto roce změnil. Je však také moţné, ţe výroba tvarůţků neprobíhala neustále, ale pouze v některých obdobích. Tvarůţky se vyráběly zpočátku na kuřimském, lelekovickém a svinošickém dvoře a od roku 1672 i na deblínském dvoře. Opět hlavní roli ve výrobě hrál kuřimský dvůr, který produkoval téměř polovinu všech tvarůţků, zatímco nejmenší podíl, sotva desetinový, měl dvůr deblínský. Ostatní dva dvory se o zbytek výroby dělily rovným dílem. Výroba kravských tvarůţků začínala v roce 1664 na 42 kopách (2520 kusů) a plynule stoupala aţ do roku 1674, kdy dosáhla maxima 67,25 kop (4035 kusů). Poté však mnoţství vyrobených tvarůţků začalo poměrně rychle klesat a v roce 1678, kdy jejich výroba končila, se vyrobilo 38,65 kop (2319 kusů). Právě díky poslednímu záznamu o tvarůţcích z roku 1678 víme, ţe jeden kus kravského tvarůţku váţil necelou půl libru (přesněji 0,4428 libry), coţ představuje dnešních 0,2479 kg.183 Ovčí tvarůţky se vyráběly v letech 1665 – 1672 a 1675 – 1677. Jejich výroba převaţovala na lelekovickém dvoře, který vyprodukoval téměř tři pětiny všech ovčích tvarůţků, zatímco kuřimský dvůr výrobu pouze doplňoval. V roce 1665 jejich výroba začínala na 4,05 kopách (243 kusů) a podobně jako u tvarůţků kravských, postupně stoupala aţ do roku 1672, kdy dosáhla maxima 12,4 kop (744 kusů) – to byl také moment, kdy se jejich výroba přerušila. Obnovení výroby tvarůţků v letech 1675 - 1677 jiţ neznamenalo významný obrat, neboť výroba klesala od 2,9 kopy (174 kusů) k 1,2 kopy (72 kusů) a poté definitivně skončila. Velikost ovčích tvarůţků byla o něco menší neţ u těch kravských – pohybovala se okolo jedné třetiny libry (0,333 libry), coţ představuje dnešních 0,186 kg.184 Tvarůţky se po celou dobu své výroby kaţdoročně vydávaly do města Brna – pravidelným odběratelem byla opět především brněnská radnice, která odebírala okolo 183 184

AMB, A 1/3, rkp. č. 976, fol. 45, 46. Tamtéţ, rkp. č. 974, fol. 39a.

63

20 kop tvarůţků. Městský farář od sv. Jakuba v Brně odebíral mezi 2,25 aţ 2,5 kopy tvarůţků a kantor od sv. Jakuba 1,1 aţ 1,25 kopou. Průměrně se tedy do Brna odvádělo okolo 22 kop, coţ představovalo 41 % všech tvarůţků. K prodeji tvarůţků byla vyčleněna téměř celá polovina jejich produkce, tedy průměrně 25,5 kopy. Z počátku se prodej drţel v rozmezí 20 aţ 26 kop (1254 aţ 1560 kusů), v období 1669 - 1674 se však zvýšil a pohyboval se mezi 29,8 aţ 38,6 kopami (1790 aţ 2326 kusy). Po roce 1674 však následoval rychlý a strmý pokles prodeje – z 38 kop v roce 1674 aţ na téměř 6 kop v roce 1678. Tvarůţky kupovali především

poddaní

z kuřimského panství. Jejich cena se pohybovala mezi 2,5 aţ 3 krejcary za libru.185 Tvarůţky byly samozřejmě vydávány i na deputáty, průměrně jedna desetina celé produkce – z počátku to bylo mezi 6,53 aţ 7,1 kopami, od roku 1673 se výdej o něco málo sníţil na 5,5 aţ 6 kop. Nejvíce jiţ tradičně dostával správce kuřimského panství, a to 1,5 kopy ročně, písař dostával 1,2 kopy, zámecký bednář 1 kopu, kuřimský myslivec 0,5 kopy, lipůvský myslivec 18 kusů a kuřimský dráb 45 kusů. Příleţitostně dostávali tvarůţky také řezači řezanky, poslové, rybáři a podobně. K různým účelům se tvarůţky vydávaly nepravidelně a s velkou pauzou v letech 1671 – 1675. Jejich mnoţství nebývalo velké. Dostávali je zejména řemeslníci a dělníci jako součást platu za práci, ale v září roku 1667 si 50 kusů kuřimských tvarůţků odvezl také zemský hejtman, který panství navštívil.186 Slepičí vejce, pocházela jednak od slepic, chovaných v jednotlivých hospodářských dvorech, jednak jako vejce úroční. Významnější při tom byla právě produkce hospodářských dvorů. I kdyţ v polovině 17. století započala jen na 26 kopách vajec, jiţ v polovině 50. let překročila hranici 40 kop a dále rostla. Od počátku 60. let aţ do konce 80. let se mnoţství vajec ze dvorů pohybovalo mezi hodnotami 60 aţ 100 kop (jen v roce 1668 toto mnoţství nepatrně překročilo absolutním maximem 101 kop). V 90. letech produkce těchto vajec poněkud poklesla (samozřejmě pouze kopírovala pokles počtu slepic) a aţ do konce 17. století se pohybovala mezi 49 aţ 62 kopami. Průměr sledovaného období tak činil 67 kop. Úroční vejce, která se vybírala k Velikonocům, často právě na Zelený čtvrtek, naproti tomu drţela téměř po celou 2. polovinu 17. století stabilní hladinu mezi 25 aţ 31 kopami. Jedinou výjimkou byl samotný počátek tohoto období, kdy v roce 1650 a 1651 byl příjem 185 186

Tamtéţ, fol. 38r, 39a. Tamtéţ, rkp. č. 946, fol. 30.

64

úročních vajec niţší, jen necelých 18 kop, respektive 21 kop. Úroční vejce se na celkovém příjmu vajec podílela jen necelou jednou třetinou, přesněji 29 %, zatímco zbytek pocházel ze dvorů. Po celé půlstoletí samozřejmě nebylo koupeno jediné vejce! Poměrně velké mnoţství všech přijatých vajec bylo odesíláno do města Brna, a to v kteroukoliv roční dobu, největší část (aţ polovina) vajec však vţdy na Velikonoce. Jak je vidět v následující tabulce, počty odesílaných vajec v niţší hladině dosti přesně kopírovaly celkové počty přijatých vajec. Jen na počátku 50. let 17. století se jejich počty pohybovaly mezi 25 aţ 40 kopami, v roce 1654 však jiţ dosahovaly 69 kop. Od 60. let aţ do konce 80. let se odesílalo do Brna mezi 76 aţ 114 kopami vajec – z tohoto trendu vybočoval jen jeden jediný rok 1671, kdy bylo do Brna odesláno jen 58 kop. V 90. letech pak odvod do Brna poklesl na hodnoty mezi 63 aţ 85 kopami. Průměrně tedy bylo do Brna kaţdý rok odesíláno 79,5 kopy vajec, tedy 84 % všech vajec.

Výdej vajec do města Brna v letech 1649 - 1699 140 120 100 80

Výdej do Brna

Kopy

Celkem vajec

60 40 20

-7 0 16 74 -7 5 16 79 -8 0 16 84 -8 5 16 89 -9 0 16 94 -9 5

-6 5

16 69

-6 0

16 64

-5 5

16 59

16 54

16 49

-5 0

0

Kuchyni kuřimského zámku většinou postačily jedna aţ čtyři kopy vajec ročně, jen zcela výjimečně aţ šest kop. Mnohem více vajec spotřeboval správce kuřimského panství a písař – pouze ti totiţ dostávali vejce na deputát. Většinou šlo o 11 kop – dvakrát ročně dostával správce 3 kopy a písař 2 kopy a 30 kusů. Jen z počátku 50. let, kdy bylo méně vajec, dostávali oba úředníci vajec méně. Pokud se později objevily v této poloţce nějaké 65

ojedinělé výkyvy směrem dolů či nahoru, pak jen dokumentovaly nepřítomnost písaře či bylo písaři či správci vydáno na deputát více neţ obvykle. Na deputáty bylo nutné vyhradit asi jednu desetinu ze všech vajec. Vejce se prodávala jen zřídka – v letech 1650 – 1652, 1670 a 1673 bylo několik kop prodáno na brněnském trhu.187 Mnohem zajímavější osud však měla vejce, zapsaná v purkrabských účtech v kolonce „K různým účelům“ – 23. července 1650 byla poslána do Brna k odlití nového velkého zvonu pro farní kostel sv. Jakuba v Brně. V říjnu téhoţ roku pak byla do Brna poslána vejce k stavbě nové kamenné kašny na Zelném rynku.188 Jinak však vejce k různým účelům téměř vydávána nebyla – pokud byla takto zanesena do účtů, bylo to většinou s poznámkou, ţe se zkazila a musela se vyhodit. Dalším produktem, který drůbeţ poskytovala, bylo peří. Vzhledem k tomu, ţe s jistotou víme, ţe se drůbeţ na kuřimském panství chovala po celou 2. polovinu 17. století, je s podivem, ţe písaři začali zaznamenávat poloţku peří v purkrabských účtech teprve od roku 1674. Šlo výhradně o husí peří, které děvečky z dvorů draly během zimy – jak často poznamenal písař, dělaly to vedle předení konopí. Mnoţství peří nebylo příliš závislé na počtu hus – jen velmi zvolna sledovalo jejich stavy. Poklesl-li počet hus, většinou v následujícím roce či dvou pokleslo i mnoţství draného peří – nebylo to však pravidlem, neboť někdy se dralo peří nashromáţděné z více předešlých let. Na počátku poslední čtvrtiny 17. století se tedy mnoţství peří pohybovalo okolo 30 liber (16,8 kg). Aţ do roku 1681 postupně klesalo aţ k 8 librám, ale během 80. let si přece jen polepšilo a udrţovalo se mezi 14,5 aţ 20,5 librami. Na počátku 90. let nastal opět pokles na 9 liber a v zápětí zase prudký nárůst na 30 liber v roce 1697. Ke konci století pak následoval strmý pád na minimum celého sledovaného období – na pouhé dvě libry peří. Je třeba dodat, ţe do celkového mnoţství peří bylo započítáno i peří prachové, které ne vţdy písaři v zápisech rozlišovali. Jeho mnoţství však bylo velmi malé. Peří se prodávalo většinou do Brna, kde ho často kupovala vrchnost. Častými nákupčími ale byli i místní (kuřimští) Ţidé – Abrahám či Jakub Faith.189 Prodej však zdaleka nebyl pravidelný či kaţdoroční. Podíváme-li se však na mnoţství, která byla 187

Cena jedné kopy vajec na brněnském trhu v roce 1650 činila 20 krejcarů. V následujících dvou letech klesla na 15 krejcarů. Na počátku 70. let 17. století se cena kopy pohybovala mezi 11 aţ 18 krejcary. 188 AMB, A 1/3, rkp. č. 914, fol. 27r. 189 Libra peří měla na počátku 80. let 17. století cenu 15 – 18 krejcarů, koncem 80. let to bylo jiţ 24 krejcarů a libra prachového peří stála dokonce 30 krejcarů. Ceny z koncem 80. let se udrţely aţ do konce 17. století. AMB, A 1/3, rkp. č. 983, fol. 88; tamtéţ, rkp. č. 1003, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1688 – 1689, fol. 53r.

66

prodávána, např. v roce 1687, kdy bylo prodáno 56,5 liber (tedy absolutní maximum, které bylo v období 1674 – 1699 prodáno), zatímco v předcházejícím roce nebylo prodáno nic, pak je zřejmé, ţe kuřimští vţdy nashromáţdili větší mnoţství peří a teprve potom prodávali – tento postup pak často opakovali. Mnoţství prodaného peří se v sledovaném období pohybovalo mezi 29 aţ zmíněnými 56,5 librami. K samotnému závěru 17. století pak toto mnoţství začalo strmě klesat aţ na pouhé 2 libry. Včely chované v zahradách u hospodářských dvorů či kuřimského zámku, tedy „panské“ včely, jak je sami písaři v záznamech nazývali, poskytovaly takřka všechen med – aţ na jedinou výjimku v roce 1653, se totiţ med během 2. poloviny 17. století na kuřimském panství nikdy nekupoval. V 50. letech však bylo medu evidentně málo – jeho mnoţství se pohybovalo jen mezi 1,5 aţ 4 mázy a tak právě roku 1653 bylo od poddaných odkoupeno 5 mázů.190 Teprve počátkem 60. let med překonal, i kdyţ jen na krátko, hranici 10 mázů. Od 2. poloviny 60. let aţ do počátku 90. let však nastalo období, kdy se střídaly náhlé a velmi výrazné rozdíly v mnoţství medu. A ne vţdy byly tyto náhlé rozdíly vysvětlitelné počtem včelích úlů! Klasickým příkladem takového stavu byly roky 1674 a 1675 – v prvním roce bylo od včel odebráno 55 mázů medu, přičemţ počet úlů činil 28. O rok později sice ubylo pět úlů, bylo jich tedy jen 23, ale medu se sebralo pouze 1,5 mázu – byl tu tedy zřetelný nepoměr. A podobně tomu bylo i v jiných letech. Právě nepoměr mezi počtem včelích úlů a mnoţstvím jim odebraného medu však mohl rovněţ odráţet to, ţe včely mohly překonat tuhou zimu, buď v úle uhynuly nebo byly zesláblé a bylo proto nutné je hodně přikrmovat. Přikrmování znamenalo, ţe jim včelař nesměl sebrat všechen med, ale naopak ponechat jim dostatečné mnoţství, aby se nakrmily a zesílily. Přikrmování se ideálně mělo dělat před zimou, aby včelky zimu vůbec přečkaly – aţ z příliš četných záznamů v purkrabských účtech o tom, ţe včely zimu nepřečkaly, je však patrné, ţe toto podzimní přikrmování nebylo v raném novověku ještě stále řádně doceněno. Přikrmování pak bylo někdy nutné provádět i na jaře, zvláště pokud mělo jaro pozdní nástup a pro včely nebylo dost potravy na loukách.191 Dalším nesporným faktem pak bylo, ţe méně zimu přeţivších včel v úle pochopitelně vyprodukovalo méně medu.192 190

Med byl odkoupen od více poddaných „z hor“ – není tedy vyloučeno, ţe šlo o med od lesních včel. Tamtéţ, rkp. č. 920, fol. 58r. 191 Jarní přikrmování včel přímo dokládají četné záznamy v purkrabských účtech, např. z dubna a května roku 1688, kde se praví, ţe bylo nutné podat med slabým včelám. Tamtéţ, rkp. č. 1003, fol. 50. 192 Na základě konzultace s včelařkou paní Eliškou Šabíkovou ve dnech 19. a 20. 9. 2008 v Zlatých Moravcích, Slovensko. Tímto bych chtěla paní Šabíkové poděkovat za ochotu, s jakou mi osvětlila mnohé ze ţivota včelstev.

67

Mnoţství vydávaného medu v podstatě korespondovalo s jeho příjmem. Do města Brna se med vydával jen zřídka – za celou 2. polovinu 17. století to bylo jen čtyřikrát. Za to se tam o to víc prodával – v 50. a po většinu 60. let sice zřídka a v malém mnoţství, ale intenzita prodeje a jeho mnoţství se stupňovaly hlavně od přelomu 60. a 70. let – právě od této doby aţ do poloviny 90. let mnoţství prodaného medu kolísalo v širokém rozpětí 1 aţ 76 mázů. Ke konci 90. let pak mnoţství prodaného medu klesalo a pohybovalo se mezi 6 aţ 22 mázy. Během 2. poloviny 17. století tak bylo průměrně prodáváno okolo 86 % veškerého medu. Hlavními odběrateli medu byli brněnští perníkáři.193 Na kuřimském panství se pak med vydával především pro kuřimskou zámeckou kuchyň, a to opět při příleţitosti příjezdu vrchnosti a jiných hostů, zajímavé však je, ţe se tak dělo jen do roku 1678 (s jedinou výjimkou v roce 1687). Proč tomu tak bylo, není jasné, neboť zámecká kuchyně samozřejmě dále fungovala. Průměrně tedy kuchařka spotřebovala v období 1650 - 1678 okolo necelého mázu medu ročně (přesněji 0,8 mázu). Dále byl med vydáván k různým účelům: byl nepravidelně rozdáván do dvorů šafářkám, občas ho dostávala také čeleď, a to hlavně v období vánočních svátků. Poměrně často však byl pouţíván k jarnímu přikrmování slabých včelstev a rovněţ se v případě potřeby podával nemocným ovcím či hovězímu dobytku. Na jaře 1690 však výdej medu k těmto všem výše jmenovaným účelům ustal a nadále byl med pouze prodáván do Brna. Z jakého důvodu se tak stalo, není zcela jasné – faktem však zůstává, ţe v 90. letech mnoţství medu od včel klesalo, a tak ho zřejmě nebylo dostatečně pro pokrytí jak prodeje tak potřeb ve dvorech. Kuřimští se tedy rozhodli upřednostnit prodej, i kdyţ v tomto období nemohli očekávat větší zisk za med neţ dříve, neboť ceny medu zůstávaly po dlouhou dobu stejné, tj. pohybovaly se v rozmezí 17 – 21 krejcarů za 1 máz medu. Průměrně bylo k různým účelům vydáváno 1,8 mázu medu ročně. Vedle medu se od včel odebíral i vosk. Jeho mnoţství bylo v podstatě úměrné počtu chovaných včelích úlů v zahradách dvorů – v 50. letech, kdy byl jejich počet nízký, byl nízký i příjem vosku – pohyboval se většinou mezi 3 aţ 5 librami. Od poloviny 60. let se začalo jeho mnoţství zvyšovat a tento trend, i přes několik mírných zakolísání, vytrval aţ do roku 1683, kdy dosáhl hodnoty 28 liber – to sice bylo maximum 2. poloviny 17. století, 193

Od počátku 70. let poměrně pravidelně kupoval kuřimský med brněnský měšťan a perníkář Tobiáš Wagner. Byl schopen sám skoupit aţ 76 mázů medu – tak tomu bylo v roce 1673. V roce 1686 jeho jméno ze záznamů sice mizí, ale místo něj se objevuje jméno jeho manţelky (jde pouze o předpoklad, ţe to byla jeho manţelka) pernikářky Wagnerové – i to je však brzy vystřídáno jménem Jana Wagnera, které se objevuje aţ do počátku 90. let 17. století. Šlo tedy o jakousi brněnskou perníkářskou dynastii. O tom, zda Wagnerovi i poté pokračovali ve svém řemesle a kupovali med, však nic dalšího nelze zjistit, neboť písaři ke konci 17. století neuvádějí jména perníkářů, kterým med prodali. K Tobiášovi Wagnerovi např. AMB, A 1/3, rkp. č. 960, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1672 – 1673, fol. 52.

68

zároveň to však byl okamţik, kdy nastal náhlý úbytek včelích úlů a tudíţ zdroj vosku. Koncem 80. a počátkem 90. let se pohybují hodnoty přijatého vosku okolo 9 liber a do konce století se pak postupně zvedají aţ k 17 librám. Zřejmě vzhledem k malému mnoţství vosku od „panských“ včel se vosk v letech 1650 – 1676 kupoval také od poddaných celého kuřimského panství – po roce 1677 však tento nákup nadobro ustal. Mnoţství vosku od poddaných přitom výrazně převyšovalo mnoţství od „panských“ včel. V 3. čtvrtině 17. století tvořil příjem vosku od poddaných průměrně tři čtvrtiny veškerého přijatého vosku. Největší mnoţství bylo od poddaných přijímáno zejména v 50. letech, kdy se jeho objem vyšplhal aţ k 81 librám v roce 1658 (zatímco od „panských“ včel to bylo ve stejném roce jen pouhých 5 liber).194 Poté se příjem koupeného vosku sníţil a jen mírně převyšoval vosk od „panských“ včel. V druhé polovině 60. let dokonce nastala v nákupu vosku pauza, nikoliv však proto, ţe by „panské“ úly začaly poskytovat více vosku. Nákup vosku pak pokračoval uţ jen v letech 1670 – 1676, mnoţství nakoupeného vosku přitom klesalo pod úroveň vosku přijatého od „panských“ včel, aţ nakonec ustalo úplně. Vosk se do města Brna, kromě roku 1649, neodváděl. Zato se tam velmi často prodával, většinou ho totiţ bylo zapotřebí k svátku Boţího těla a na procesí. Prodával se také na brněnských trzích: Rybím či Zelném, kupovali ho svíčkáři, perníkáři či apatyky. Mnoţství prodávaného vosku značně kolísalo a během 2. poloviny 17. století mělo klesající trend – kromě dvou výjimečných prodejů v roce 1652 a 1670, kdy bylo prodáno 73 a 85 liber, prodej pozvolna klesal od 45 liber v 50. letech, k rozmezí 8 aţ 20 liber v letech devadesátých. V roce 1696 se místo vosku objevil v purkrabských účtech vosk ţlutý – jeho mnoţství bylo srovnatelné s obyčejným voskem a dosahovalo v letech 1696 – 1699 hodnot mezi 10 aţ 18 librami. I tento ţlutý vosk se prodával do Brna, ale jeho prodejní cena byla o něco vyšší – libra tohoto vosku stála 33 krejcarů.195 Lůj se v purkrabských účtech objevuje teprve v roce 1676, i kdyţ je víc neţ pravděpodobné, ţe se pouţíval v hospodářských dvorech jiţ mnohem dříve. Moţná však

194

Výkupní cena libry vosku od poddaných činila v 50. letech 21 krejcarů. Prodejní cena stejného mnoţství uplatněná v městě Brně pak byla 24 aţ 30 krejcarů. Tyto prodejní ceny pak vydrţely ještě následujících třicet let. Např. Tamtéţ, rkp. č. 920, fol. 59r, 60. 195 Např. Tamtéţ, rkp. č. 1021, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1696 – 1697, fol. 64r.

69

teprve v roce 1676 bylo potřebné zaznamenávat jeho přijaté mnoţství, neboť se jednalo o lůj úroční. Lůj se vybíral od řezníků z kuřimských, lelekovických, lipůvských, laţánských a deblínských jatek k termínu sv. Martina.196 Od roku 1687 také z maršovských jatek, zatímco laţánská jatka nejsou od toho roku v účtech zmiňována. Mnoţství přijímaného loje se v 70. letech pohybovalo mezi 75 aţ 100 librami. V roce 1681 bylo sice přijato rekordní mnoţství loje, přesněji 120 liber, ale po zbytek 80. let jiţ jeho mnoţství jen klesalo aţ k 80 librám a v první polovině 90. let tento pokles dále pokračoval aţ k 60 librám. Toto postupné klesání bylo zapříčiněno tím, ţe lůj nebyl dodáván ani z laţánských, lelekovických či deblínských jatek. V závěru století pak došlo k oţivení opětovným zapojením deblínských jatek. Lůj měl široké upotřebení – pravidelně se vydával na lojové svíce k svícení v koňských stájích a kravských chlévech. Dostali ho i zedníci, kdyţ pracovali na stavbě nového kuřimského hostince či dělníci při kopání studny v roce 1678.197 Lůj se pouţil i k namazání nové pivovarské pánve v roce 1683. Poměrně pravidelně odebírali lůj také ševci, kteří ho pouţívali k napouštění koţených rybářských holínek.198 Zdaleka nejvíce loje se však vydávalo na deputáty. Lůj dostával v první řadě správce kuřimského panství (jeho díl byl také největší), písař, sládek, bednář a šafáři kuřimského a lelekovického dvora. V letech 1681 – 1686 dostával lůj také šafář deblínský a od roku 1688 i svinošický.199 Od roku 1676, kdy jsou k dispozici záznamy, aţ téměř do poloviny 80. let se na deputáty vydávalo mezi 75 aţ 82 librami loje, coţ představovalo téměř 90 % veškerého loje. Později se nůţky výdajů nepatrně rozevřely a vydávalo se mezi 71 aţ 87 librami. V první polovině 90. let nastal pokles aţ na 52 liber, ale v zápětí se výdej loje opět začal zvyšovat, aţ se pohyboval mezi 88 aţ 116 librami. Ovce se chovaly především pro svou vlnu. Byly stříhány dvakrát ročně – rozlišoval se tzv. zimní a letní střih. Zimní střih se prováděl na jaře, většinou někdy od poloviny května do poloviny června; letní střih se prováděl koncem září či počátkem října. Písaři v záznamech, aţ na výjimky, poměrně důsledně tyto střihy oddělovali a tak víme, ţe zimní 196

V 80. letech byli v Kuřimi tři řezníci: Matyáš Studený, Matěj Filka a Matěj Valů. V ostatních vesnicích býval pravděpodobně vţdy jen jeden řezník – např. v Lipůvce to byl Tobiáš Prášil a v Laţánkách Valentin Brychta. 197 AMB, A 1/3, rkp. č. 978, fol. 73a. 198 Tamtéţ, rkp. č. 989, fol. 64. 199 Například v roce 1688 dostal správce kuřimského panství 40 liber loje, písař 20 liber; sládek, bednář a kuřimský šafář po 4 librách a ostatní 3 libry. Tamtéţ, rkp. č. 1006, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1690 – 1691, fol. 62r, 63a.

70

střih vydal méně vlny, průměrně 41 % procent, zatímco letní střih byl o něco bohatší – letní vlna tvořila 59 % veškeré vlny.200 Není však známo, z jakého počtu ovcí se který střih prováděl. Celkové mnoţství ovčí vlny (zimní i letní střih) bylo dosti proměnlivé a pochopitelně závislé na počtu chovaných ovcí. Polovina 17. století s objemem 1036 liber vlny byla pouhým odrazovým můstkem – jiţ počátkem 50. let celkové mnoţství vlny překonalo hodnotu 1500 liber a dál stoupalo. V 60. letech mnoţství vlny kolísalo mezi 1611 aţ 2619 librami. V roce 1673 bylo dosaţeno hodnoty 2728 liber a to bylo také nadlouho poslední větší mnoţství – od poloviny 70. let do poloviny 80. let se totiţ mnoţství vlny pohybovalo mezi 1200 – 1800 librami. Koncem 80. let však následoval návrat k vysokým hodnotám a 1688 bylo dosaţeno maxima, které činilo 3046 liber. Tento trend pokračoval do poloviny 90. let, kdy opět nastal pokles k hodnotám okolo 1500 liber. Průměrně se během 2. poloviny 17. století ostříhalo z ovcí 1889 liber vlny. O jaký přesný objem vlny se vlastně jednalo, se kuřimští často dověděli teprve při váţení v městě Brně, kam se vlna často prodávala. Kupovali ji především místní soukeníci. Celý objem vlny za rok většinou skoupil jeden soukeník201 – v 50. letech to byl například brněnský měšťan Jakub Folkl. Koncem 50. let vlnu kupoval i spoluradní Kašpar Rajnyš. Ve 2. polovině 70. let byla vlna několikrát prodána i do Vídně. V 90. letech kuřimští opustili stereotyp a začali prodávat vlnu i mimo Brno a Vídeň, a to do Jihlavy a Polné. Je zbytečné popisovat objem prodeje vlny, neboť se téměř dokonale shoduje s objemem ostříhané vlny. Kuřimští zpravidla veškerou vlnu prodali – jen výjimečně ji v letech 1663, 1672, 1675 a 1696 ponechali k prodeji pro následující rok. Jedinou opravdu velkou odbočkou v zaběhlé praxi se stala 80. léta. Roku 1682 totiţ nastala v prodeji devítiletá pauza, během níţ se na kuřimském panství nashromáţdilo velké mnoţství vlny – celkem 23 279 liber! Toto ohromné mnoţství pak bylo v roce 1691 po částech prodáno jihlavskému Ţidovi. Proč ona předlouhá pauza? – Důvodem mohl být pokles prodejní ceny vlny. Zatímco v 50. letech se libra vlny do Brna prodávala za 24 krejcarů, coţ činilo 40 zlatých za centnýř vlny, od konce 60. let to bylo jiţ jen 32 – 35 zlatých za centnýř.202 V 70. letech se uţ pravidelně setkáváme s cenou 27 aţ 29 zlatých za centnýř. Je moţné, ţe kuřimští čekali, aţ se cena zvedne nebo bude po vlně větší 200

Při výpočtu průměru zimního a letního střihu byly započteny jen roky se záznamy pro oba střihy – průměr za celou 2. polovinu 17. století se tak můţe mírně lišit. 201 Celý roční objem vlny mohl soukeník koupit naráz nebo po částech. 202 Vlna ze sotva ročních jehňat byla o něco levnější – byla-li normální cena centnýře vlny 40 zlatých, pak vlna z jehňat stála 36 zlatých za stejné mnoţství.

71

poptávka, která by jim umoţnila stanovit vyšší cenu. Jejich vyčkávací strategie však nebyla úspěšná – cena se nezvedla, a tak kuřimští v roce 1691 prodali ono enormní mnoţství vlny, i kdyţ za ni neutrţili více neţ před deseti lety – opět jen 27 aţ 29 zlatých za centnýř.203 Teprve v polovině 90. let se cena vlny opět začala zvyšovat na 33 – 36 zlatých. Posledním produktem, který mohla zvířata poskytnout, byly kůţe. V zásadě se rozdělovaly na kůţe ze zvířat poraţených a ze zvířat uhynulých. Od roku 1676 také písaři začali v záznamech rozlišovat, zda šlo o kůţe hovězí či ovčí. Pro přesnost je také třeba dodat, ţe v záznamech šlo pouze o kůţe zvířat chovaných ve dvorech, neboť kůţe se nikdy nekupovaly. Kůţe z uhynulých zvířat svým počtem vţdy značně převyšovaly kůţe z poraţených zvířat – tvořily devět desetin všech kůţí. Pro období let 1676 – 1699, kdy jsou k dispozici podrobnější záznamy, víme, ţe většinu kůţí tvořily zejména kůţe ovčí, a to průměrně 82 % ( 38 kusů) ze všech kůţí poraţených zvířat a 96 % (298 kusů) kůţí z uhynulých zvířat. Zbytek tvořily kůţe hovězí. Kromě hovězích a ovčích kůţí se v purkrabských účtech velice vzácně objevují v období, kdy se chovaly kozy (tedy do roku 1679), také kůţe kozí.204 Zatímco u počtů kůţí z poraţených zvířat pozorujeme jen velice pomalý, doslova konzervativní nárůst po celou 2. polovinu 17. století, tedy nárůst od 14 kusů v roce 1650 aţ 92 kusům v roce 1689. U počtu kůţí z uhynulých zvířat je moţné sledovat permanentní kolísání a do jisté míry kopírování vývoje chovů zvířat. V 50. letech se počty kůţí z uhynulých zvířat pohybují mezi 100 aţ 369 kusy, v 60. a 70. letech vzrůstají, podobně jako vzrůstá počet zvířat chovaných ve dvorech – je dosaţeno maxima 770 kusů. V 80. letech nastává útlum, kdy se počty kůţí nedostanou přes hodnotu 460 kusů a v 90. letech se pohybují v rozmezí 271 aţ 550 kusů. Kůţe, ať jiţ z poraţených či uhynulých zvířat, velmi často kupovali Ţidé. V 50. a 60. letech kupoval velké mnoţství kůţí Ţid Jakub z Boskovic, v 70. letech se k němu přidali zřejmě jeho bratři či synové Jáchym a Michael. Od 50. let odebíral část kůţí také kuřimský švec Kašpar, ale i Jakub Kirschner a Pavel Lederer, oba z Bítýšky. Na počátku 80. let však kuřimští dali přednost svému vlastnímu Ţidovi Abrahámovi, kuřimskému vinopalníkovi a ten pak vytrvale odebíral kůţe aţ do konce 17. století. Během celé 2. poloviny 17. století se

203

AMB, A 1/3, rkp. č. 1008, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1691 - 1692, fol. 45r. Počet kozích kůţí v záznamech byl opravdu tak mizivý (jednalo se o 3 kusy), ţe nebyl ani zahrnut do výpočtu poměru kůţí z poraţených a uhynulých zvířat. 204

72

pak v záznamech příleţitostně objevovala jména dalších Ţidů: Jakuba Faita z Kuřimi, Salomona z Ivančic a dalších. Občas byly kůţe vydávány k různým účelům: zejména sedlářům k zpracování, aby vyrobili sedla či jiné potřeby pro koně z hospodářských dvorů, nebo také ševcům, aby vyrobili rybářské holínky. Podobně jako u ovčí vlny, tak i u kůţí platilo, ţe objem prodeje do značné míry kopíroval příjem. Kuřimští většinou veškeré kůţe prodali, zůstávalo jim jen nepatrné mnoţství nebo vůbec nic. Jedinou výjimkou je období 1665 – 1672, kdy se začaly kůţe uhynulých zvířat na panství hromadit (i kdyţ se dál v menším měřítku prodávaly), aţ jejich počet dosáhl v roce 1670 čísla 1205. Co bylo důvodem tohoto hromadění není zcela jasné – zcela určitě zde však nešlo o pokles cen tak, jako tomu bylo u ovčí vlny.205

205

Ceny kůţí se po celou 2. polovinu 17. století byly celkem stabilní. Kůţe poraţených zvířat měly samozřejmě vyšší cenu neţ zvířat uhynulých. Cena kravské kůţe (poraţené) se pohybovala okolo 2 zlatých a 20 krejcarů, telecí (poraţené) mezi 21 – 27 krejcary, ovčí (poraţené) okolo 14 krejcarů a jehněčí (poraţené) mezi 10 – 12 krejcary. Kůţe z uhynulých ovcí stály mezi 3 – 7 krejcary, z uhynulých jehňat méně neţ ročních okolo 1 krejcaru, ze starších jehňat 2 – 4 krejcary. Kozí kůţe (neuvedeno zda z poraţeného či uhynulého zvířete) měla cenu 45 krejcarů. AMB, rkp. č. 914, 927, 938, 954, 974, 986, 1003, 1024.

73

5. Řemeslná výroba Na kuřimském panství nacházíme mnohá řemesla, příznačná pro svou dobu, ať jiţ řemeslo ševcovské, kovářské, tesařské, zednické a mnohá další. Jen stěţí však najdeme k těmto řemeslům souvislé záznamy o jejich činnosti. Jinak je tomu však s řemeslem plátenickým, s výrobou šindelů a hřebíků – tato řemesla totiţ byla pro kuřimské panství velice důleţitá. Na kuřimském panství se vyrábělo několik druhů plátna, příze a koudele, přičemţ hlavními surovinami pro tyto výrobky byly len a konopí. Tyto rostliny po vytrhání z půdy prošly klasickou přípravou máčení, sušení, lámání a česání. Při česání na různě hustých kartáčích se oddělovalo klasické vlákno, ať jiţ lněné či konopné a zároveň odpadávaly kratší kousky, které známe jako koudel. Len i konopí dostávali za úkol zpracovat poddaní, a tak vznikaly dva základní produkty: česaný len a konopí. Podle jemnosti a délky vláken se dále odvozovala kvalita následně vyráběných produktů, jakými byly příze a plátna. K výrobě příze byla taktéţ pouţívána i koudel.206 Výroba česaného lnu a konopí sice na kuřimském panství bezesporu probíhala, v purkrabských účtech jsou však jen velmi skromné záznamy o její výrobě. To platí zejména pro poloţku česaného lnu, která se v purkrabských účtech objevuje jen v letech 1675 – 1678 a 1698 – 1699, přestoţe výroba lněného plátna rozhodně probíhala v mnohem delším časovém období (jak bude uvedeno dále). Tyto velmi skromné záznamy dále ukazují, ţe v těchto letech byla většina česaného lnu kupována z Brna, Kunštátu či Nového Města na Moravě, a to v mnoţství 20 aţ 55 liber. Jen velmi malé mnoţství česaného lnu bylo domácí, kuřimské výroby. Vzhledem k tomu, ţe ani v peněţních či jiných účtech neexistují další záznamy o nákupu lnu, lze skutečně usuzovat na to, ţe česaný len pouţívaný při výrobě plátna zpracovávali kuřimští poddaní a písaři tuto poloţku z neznámých důvodů opomíjeli. Česaný len se dále vydával do hospodářských dvorů a poddaným na vesnicích k zhotovení příze. Podobná situace se týká i záznamů o česaném konopí – byť se konopné plátno na kuřimském panství vyrábělo téměř po celou 2. polovinu 17. století, záznamy o výrobě česaného konopí jsou k dispozici jen pro období let 1686 – 1699 a to ještě s pauzou v letech 1695 - 1697.207 Na rozdíl od lnu, česané konopí nebylo kupováno, ale výhradně 206

MAINUŠ, F.: Plátenictví na Moravě, s. 10 – 11; ČERNÝ, V.: Hospodářské instrukce, s. 174 – 177. Pro účetní rok 1695 – 1696 se nedochovaly purkrabské účty, nevíme s jistotou zda k výrobě došlo či ne, v následujícím účetním roce 1696 – 1697 purkrabské účty dochovány jsou, ale výrobu nevykazují. Jak se 207

74

vyráběno poddanými kuřimského panství (v ţádných účtech, ať jiţ peněţních či obilních, není během celého půlstoletí uveden jeho případný nákup). Jeho mnoţství se pohybovalo mezi 163 aţ 269 librami, ke konci 17. století se pak vyšplhalo aţ na 354,5 aţ 374,5 libry. Česané konopí bylo podobně jako len předáváno do dvorů a poddaným k spředení na přízi. Jen jednou bylo v roce 1686 prodáno tišnovskému provazníkovi. Jak jiţ bylo řečeno, při česání vznikala také koudel. I kdyţ samozřejmě existovaly opět dva druhy koudele: lněná a konopná, v purkrabských účtech se objevují záznamy o lněné koudeli teprve na samém konci století 17. století, a sice v účetním roce 1698 – 1699. Lněná koudel se dále dělila podle své kvality na jemnou a hrubou. V onom jediném roce bylo vyrobeno 50 liber jemné a 95 liber hrubé koudele. Dá-li se vůbec usuzovat ze záznamů vztahujícímu se k jedinému roku, pak při česání lnu vznikala jen pětina kvalitního lněného vlákna, zbytek připadal na koudel, a to převáţně hrubou. Rovněţ konopná koudel se dělila na dva druhy: jemnou a hrubou. Oba tyto druhy písaři zaznamenali v purkrabských účtech v období let 1686 – 1699 s pauzou v letech 1695 – 1697,208 opět však lze usuzovat, ţe jejich výroba probíhala i dříve, neboť bez nich by samozřejmě neprobíhala výroba koudelného plátna, která trvala téměř po celou 2. polovinu 17. století. Mnoţství vyrobené jemné konopné koudele během období let 1686 – 1699 plynule klesalo ze 172,5 aţ k 83 librám na konci století. Naopak mnoţství hrubé koudele se neustále pohybovalo mezi 239 aţ 371 librami. Při česání konopí vznikala přibliţně jedna třetina kvalitního konopného vlákna, zbytek tvořila koudel, a to z velké části koudel hrubá. Oba druhy koudele, jemná i hrubá, byly vydávány poddaným k spředení koudelné příze příslušné kvality, jen občas byly téţ prodávány provazníkovi do Tišnova. Spřádání příze probíhalo většinou v zimním období a podíleli se na něm muţi, ţeny i děti. Se lněnou přízí se však podobně jako u lněné koudele setkáváme v jediném purkrabském účtu celé 2. poloviny 17. století – v účetním roce 1698 – 1699. Právě v tomto roce písař zaznamenal přijetí kvalitní lněné příze, dále lněné příze střední, která byla vyrobena z jemné lněné koudele a příze hrubé, tedy vyrobené z lněné koudele hrubé. Té opravdu kvalitní příze bylo samozřejmě nejméně, jen 35 liber, střední příze 50 liber a nejvíce bylo příze hrubé 70 liber. Všechna příze byla předána tkalcům. dále ukáţe i u dalších poloţek koudele a příze, všechny mají společné jedno – jejich záznamy se omezují pouze na období let 1686 – 1699. Vzhledem k tomu, ţe rukopis z předcházejícího období je jiný, je velmi pravděpodobné, ţe s nástupem nového písaře došlo k novému přístupu v zaznamenávání poloţek do účetních knih. Je tedy téměř jisté, ţe česané konopí, koudel a příze se vyráběly i dříve, jen zde nebyla písařova vůle je zaznamenat. 208 Viz předchozí poznámka č. 207.

75

Příze konopná, podobně jako lněná, se vyráběla ve třech variantách: jemná, střední a hrubá. I zde je moţné vycházet pouze ze záznamů z období let 1686 – 1699, s pauzou v letech 1695 – 1697.209 Mnoţství jemné konopné příze se v roce 1686 vyrobilo 69 liber, výroba se jiţ následující rok podstatně zvýšila a tak od roku 1687 aţ do konce 17. století se její mnoţství pohybovalo mezi 148 aţ 290 librami, roční průměr činil 183 liber příze. Jemná konopná příze tak přestavovala celou jednu třetinu veškeré vyrobené konopné příze. Nejmenší podíl v rámci konopné příze zaujímala příze střední, necelou jednu pětinu. Po celé období let 1686 – 1699 se objem její výroby pohyboval mezi 81 aţ 150 librami, coţ představovalo průměrně 106 liber příze ročně. Největší podíl samozřejmě zaujímala hrubá koudelná příze, téměř 48 % veškeré koudelné příze, která se na kuřimském panství v daném období vyrobila. Její mnoţství se pohybovalo mezi 219 aţ 347 librami, coţ představovalo průměrně 273 liber hrubé příze ročně.

Výroba konopné příze v letech 1686 - 1695, 1697 - 1699

33%

Příze jemná 48%

Příze střední Příze hrubá

19%

Většina konopné příze byla předávána tkalcům kuřimského panství k zhotovení konopného plátna, vzácně putovala také mimo hranice panství, např. do Tišnova či Komína. 209

Viz poznámka č. 207.

76

Třemi základními druhy plátna bylo plátno lněné, konopné a koudelné, přičemţ plátno konopné se dále dělilo na plátno jemné, střední a hrubé. Všechny druhy pláten na kuřimském panství vyráběli tkalci, od nichţ se následně plátna vykupovala nebo přijímala místo dluţných částek. Výjimečně bylo kupováno plátno také od Ţidů z Boskovic či odjinud. Je na místě připomenout, ţe výroba plátna probíhala většinou v zimním období, nebyla nijak zvlášť obtíţná a podíleli se na ní muţi i ţeny, zatímco děti pomáhaly s předením příze.210 Po lněném plátnu na kuřimském panství v polovině 17. století mnoho poptávky nebylo, neboť jak je moţné vyčíst ze záznamů v purkrabských účtech, po skončení třicetileté války kuřimské panství lněné plátno vykupovalo jen výjimečně a spíše rozdělovalo zbytky, které zůstaly z předešlých let. Tak tomu bylo v letech 1649 – 1652, kdy bylo sice v roce 1650 koupeno 25 loktů211 lněného plátna z Bystrého,212 ale jinak se vydávaly zbytky z předešlých let. V letech 1653 – 1664 nastalo období, kdy se lněné plátno nekupovalo a teprve v roce 1665 došlo k ojedinělému nákupu 20 loktů plátna od boskovického Ţida Jakuba. Poté však opět nastala pomlka aţ do roku 1671, kdy se začalo lněné plátno pravidelně nakupovat, a to převáţně od kuřimských tkalců – jeho mnoţství se přitom zpočátku pohybovalo mezi 27 aţ 39 lokty, ale v letech 1675 – 1678 se postupně vyhouplo aţ k 148 loktům. Vzhledem k tomu, ţe se však toto plátno vydávalo jen zřídka a v malém mnoţství od 14 do 39 loktů, hromadilo se jeho velké mnoţství na skladu (okolo 329 – 355 loktů), a tak v roce 1678 přestalo panství s jeho nákupem a v letech 1680 a 1681 ho všechno prodalo v objemu 120 a 209 loktů Ţidům.213 Kuřimské panství na tomto prodeji rozhodně vydělalo, uváţíme-li, ţe loket tohoto plátna vykupovalo za 2 krejcary a 2 denáry a prodávalo za 8 krejcarů.214 K dalšímu podobnému hromadění lněného plátna pak došlo opět v letech 1686 – 1692, kdy leţelo na skladu po celou tuto dobu 108 loktů plátna a teprve v roce 1692 bylo vydáno 40 loktů k hospodářským potřebám a dva roky později dalších 9 loktů. Od roku 1696 jiţ o výkupu lněného plátna nemáme zpráv ani z purkrabských ani z peněţních účtů.

210

MAINUŠ, F.: Plátenictví na Moravě, s. 77. Loket jako délková míra byl pouţíván při měření plátna. Moravský loket měl hodnotu 78,891 cm. HOFMANN, G.: Metrologická příručka, s. 71. 212 Obec Bystré se nachází v dnešním okresu Svitavy. 213 V roce 1680 je zmíněn pouze „Ţid“, v následujícím roce však kupuje oněch 209 loktů lněného plátna místní Ţid Abrahám. Je tedy moţné, nikoliv však jisté, ţe i předcházejícího roku byl kupcem plátna právě tento Abrahám. AMB, A 1/3, rkp. č. 983, fol. 59r; tamtéţ, rkp. č. 986, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1681 – 1682, fol. 51r. 214 Výkupní cenu je moţné najít např. v purkrabském účtu z roku 1676 – 1677, prodejní cena je pak uvedena např. v purkrabském účtu z roku 1680 – 1681. Tamtéţ, rkp. č. 974, fol. 44; tamtéţ, rkp. č. 983, fol. 59r. 211

77

Jak jiţ bylo řečeno, lněné plátno se vydávalo zřídka a v malém mnoţství, přesto je důleţité objasnit, k jakým účelům se vydávalo. Lněné plátno se v 17. století pouţívalo na zhotovení svrchních šatů, šátků a prádla, slouţilo však také na výrobu pytlů či plachet na formanské povozy.215 Na kuřimském panství dostávaly lněné plátno hlavně šafářky z jednotlivých dvorů, aby si z něj mohly ušít šaty. Lněné plátno se však ve dvorech pouţívalo také k výrobě mléčných produktů, zejména sýrů. Několikrát však bylo toto plátno vydáno také do palírny, kde se pouţívalo k cezení břečky.216 Dalším plátnem, které se na kuřimském panství vykupovalo, bylo plátno konopné. Jak jiţ bylo řečeno, existovaly tři druhy konopného plátna, přičemţ největší zájem ze strany kuřimského panství byl o jemné konopné plátno – to bylo vykupováno, vyjma dvou ročních pauz, po celou 2. polovinu 17. století, a to aţ do roku 1697. I konopné plátno se vykupovalo především od kuřimských tkalců, ale ke slovu přišli i tkalci z Nové Vsi, Deblína, Laţánek, Lelekovic či dalších vesnic panství. Mnoţství vykupovaného plátna bylo značně proměnlivé: v letech 1650 – 1677 se pohybovalo v rozmezí 11 aţ 193 loktů, v následujícím období se však jeho mnoţství velmi zvýšilo a panství nakupovalo v období let 1678 – 1694 mezi 222 aţ 487 lokty jemného konopného plátna. Poté však ve výkupu nastal prudký pokles aţ na 96 a po sv. Jiří 1697 jiţ panství nekoupilo ani loket tohoto plátna. Jemné konopné plátno bylo na kuřimském panství vydáváno během celé 2. poloviny 17. století v rozmezí 6 aţ 31 loktů, jen ojediněle to bylo více. Konopná plátna dostávaly šafářky v hospodářských dvorech, šily se z nich košile, polštáře, pytlíky, cíchy, pod kterými spávala čeleď. Konopné plátno se také uţívalo jako podklad pod sedla. V neposlední řadě se do něj také balily sýry. Přes poměrně široké vyuţití tohoto plátna v kaţdodenním běhu panství, tvořil výdej běţného konopného plátna jen 13 % veškerého vykoupeného konopného plátna. Kuřimské panství totiţ mnohem více preferovalo jeho prodej, který činil aţ 84 %. Hlavním kupcem konopného plátna byla čeleď z hospodářských dvorů panství – v období let 1650 – 1676 kupovala mezi 10 aţ 92 lokty ročně, výjimkou byl pouze rok 1672, kdy koupila čeleď i s šafářkami aţ 162 loktů tohoto plátna. Poté nastala v prodeji čtyřletá pauza a po ní se začala prosazovat zcela jiná strategie prodeje tohoto plátna – prodávalo se méně často, ale za to ve větším mnoţství jednomu zájemci (pauzy v prodeji 215

MAINUŠ, F.: Plátenictví na Moravě, s. 77. Břečkou se nazývá vykvašená masa z pomletého či rozmačkaného ovoce, která se následně vypálí na lihovinu. 216

78

pochopitelně slouţily k tomu, aby bylo moţné nashromáţdit velké

mnoţství plátna).

Objem prodeje se nyní pohyboval mezi 300 aţ 1128 lokty. Jako příklad lze uvést například rok 1681, kdy koupil 1042 loktů jemného konopného plátna místní Ţid Abrahám.217 Podobné objemy plátna kupovali také Ţidé z Třebíče či Boskovic. Opět je nutné dodat, ţe výkupní cena běţného konopného plátna byla 1 krejcar a 1 denár, zatímco prodejní cena se pohybovala mezi 6 – 8 krejcary.218 K různým účelům se jemné konopné plátno vydávalo jen zřídka a v malých objemech. Výjimkou byl pouze rok 1691, kdy bylo na příkaz brněnského komorníka vydáno do města Brna 350 loktů tohoto plátna.219 Jiný druh konopného plátna, plátno střední, se na kuřimském panství začalo vykupovat teprve v roce 1674, ale za to jeho výkup trval aţ do konce 17. století. Mnoţství vykupovaného středního konopného plátna od počátku rostlo – z 18 loktů v roce 1674 aţ k 360 loktům v roce 1684, poté následoval aţ do konce století stejně plynulý pokles aţ k 52 loktům v roce 1699. K výdeji středního konopného plátna došlo poprvé teprve v roce 1678 a k jeho prodeji jen o rok později. Vzhledem k tomu, ţe písaři výdej i prodej tohoto plátna sloučili do jedné kolonky, je obtíţné přesně určit, jaké mnoţství plátna bylo určeno k prodeji a jaké bylo vydáváno k hospodářským potřebám na panství. Zdá se však, ţe i zde převládal prodej – mezi kupci však vedle kuřimských a třebíčských Ţidů figuroval i kartuziánský klášter v Králově Poli u Brna. Několikrát bylo toto plátno prodáno i čeledi a šafářkám, ovšem ty kupovaly jen malá mnoţství. Mnoţství prodaného středního konopného plátna bylo střídavé – i zde se odráţela jakási strategie prodeje – jeden či dva roky se vţdy prodávalo pouze malé mnoţství čeledi či mnoţství vůbec ţádné, aby se zbytek mohl nashromáţdit pro jeden velký prodej, který se uskutečnil vţdy jednou za 3 – 4 roky. Objem prodeje se v důsledku této strategie pohyboval mezi 30 aţ 534 lokty plátna. Posledním druhem konopného plátna bylo plátno hrubé. V purkrabských účtech je jeho vykupování zaznamenáno v letech 1687 – 1697. Fakt, ţe hned v roce 1687 byl zaznamenán zůstatek tohoto plátna z předešlého účetního roku, vzbudil podezření, ţe se toto plátno vykupovalo jiţ před tím. A toto podezření se potvrdilo – hrubé konopné plátno totiţ písaři v záznamech dříve nazývali plátnem koudelným a vzácně téţ v textu zmínili, ţe šlo o plátno konopné. Ze dvou druhů plátna: hrubého konopného a koudelného, se tedy 217

AMB, A 1/3, rkp. č. 986, fol. 53. Tamtéţ. 219 Tamtéţ, rkp. č. 1008, fol. 36. 218

79

rázem stalo plátno jedno. Nazývejme ho tedy jeho původním a rozšířenějším názvem: koudelné plátno. Koudelné plátno se na kuřimském panství vykupovalo po celou 2. polovinu 17. století, a to aţ do roku 1697. Hlavními výrobci tohoto plátna byli kuřimští tkalci a dále pak tkalci z celého kuřimského panství. Mnoţství vykupovaného koudelného plátna od roku 1650, kdy bylo vykoupeno jen 44 loktů, vzrůstalo, byť s častými výkyvy. Počátkem 70. let 17. století jiţ vykupované plátno dosahovalo objemu 450 loktů a aţ do roku 1684 se pohybovalo v rozmezí 120 aţ 400 loktů. Následovala tříletá pauza, po níţ v roce 1687 dosáhl nákup plátna rovnou maxima celého půlstoletí, a to 657 loktů. Poté však jiţ jeho nákup pouze klesal aţ k 272 loktům v roce 1697, kdy také skončil. Zatímco u ostatních pláten měl přednost prodej před potřebami panství, u koudelného plátna tomu bylo naopak. Alespoň to lze odvodit ze záznamů v letech 1650 – 1687, v následujícím období totiţ se změnou názvu tohoto plátna písaři sjednotili také výdaje do jediné kolonky a tak pro konec 17. století nelze přesně stanovit, jaké mnoţství bylo věnováno k tomu či onomu účelu. Pro zmíněné období 1650 – 1687 však můţeme konstatovat, ţe téměř dvě třetiny veškerého koudelného plátna bylo věnováno k hospodářským potřebám. V roce 1650 se sice vydalo jen 16 loktů, ale jiţ v následujících letech to bylo 69 aţ 144 loktů a pozvolna a s četnými výkyvy tyto hodnoty rostly aţ k 367 loktů v roce 1687. Koudelné plátno se přitom pouţívalo k výrobě ţoků na vlnu (na zhotovení jednoho ţoku bylo potřebné aţ 10 loktů plátna), na pytle na obilí, chmel, plachty na trávu (na 1 plachtu byly potřebné 3 lokty plátna). V mlýnech se koudelné plátno připevňovalo k moučné truhle a rybáři pouţívali koudelné plachty k lovení ryb. Sedláři s tímto plátnem podšívali chomouty a v palírně se pouţívalo toto plátno k otáčení trubek a chlazení kotlů. Třetina koudelného plátna byla určena k prodeji, ale ten zdaleka nebyl pravidelný a jeho objem značně kolísal, tentokrát však nikoliv v důsledku nějaké obchodní strategie. Ve 3. čtvrtině 17. století se pohyboval mezi 24 aţ 244 lokty koudelného plátna a v následujícím období do roku 1687 pak mezi 137 aţ 352 lokty. Zásluhu na tomto zvýšení měl zejména prodej koudelného plátna do města Brna úřadu komorníka a zejména do brněnského pivovaru. Mezi ostatními kupci dále figuroval kartuziánský klášter v Králově Poli, kuřimský vinopalník a v neposlední řadě opět čeleď ve dvorech. Výkupní cena koudelného plátna se pohybovala mezi 5 denáry aţ 1 krejcarem a 1 denárem za loket, zatímco prodejní cena byla 6 krejcarů.

80

Pro následující období 1687 – 1697 z jiţ výše zmíněných důvodů je moţné pouze konstatovat, ţe vydávané mnoţství koudelného plátna se pohybovalo mezi 223 aţ 547 lokty a snad lze doufat, ţe i nadále bylo vydáváno ve stejném poměru k prodeji i pro potřeby panství. Velmi důleţitým artiklem, který se na kuřimském panství vyráběl, byly šindele – ač existují účetní záznamy o nich jen v letech 1649 – 1689 a 1698 – 1699, je nepředstavitelné, ţe by se po celých devět let tak velké panství, jakým bylo panství kuřimské, obešlo bez šindelů. Dřevěné šindele se vyráběly ve dvou délkách: krátké a dlouhé.220 Hlavní oblastí jejich výroby pochopitelně byly lesnaté oblasti okolo Lipůvky, Svinošic a Deblína – zde působilo několik šindelářů ze zmíněných vesnic, ale taktéţ šindeláři z Tišnova a Blanska. Mnoţství vyráběných šindelů bylo skutečně enormní. Jiţ po skončení třicetileté války se jejich mnoţství pohybovalo okolo 74 000 kusů a v letech 1650 – 1677 kolísalo mezi 40 000 aţ 120 000 kusy ročně, výjimkou byl pouze rok 1666, kdy bylo vyrobeno pouze 11 000 kusů. Od roku 1678 se jejich počet začal (byť s několikerým zakolísáním) zvyšovat, aţ v roce 1688 dosáhl k číslu 174 000 kusů. Maxima 2. poloviny 17. století však výroba šindelů dosáhla v roce 1699, kdy bylo vyrobeno 199 100 kusů. Průměrně tedy v letech, pro která jsou k dispozici účetní záznamy, bylo vyrobeno 76 757 kusů šindelů ročně. Šindele se pravidelně odváděly do Brna, a to buď přímo úřadu komorníka nebo z jeho příkazu na příslušná místa, kde bylo šindelů zapotřebí. V 50. letech se do Brna odvádělo mezi 15 000 aţ 54 400 kusy ročně – v té době šindele z kuřimského panství zastřešily opravenou cihelnu u města Brna221 či mýtnici pod brněnskou Ţidovskou bránou.222 Časté téţ byly opravy střechy kostela sv. Jakuba. V účetním roce 1659 – 1660 však do Brna nebylo odvedeno nic – důvodem byly velké zastřešovací práce na kuřimském zámku a pivovaru.223 V následujících 60. letech se pak do Brna odesílalo mezi 18 900 aţ 40 500 kusů. Pomyslné nůţky výdajů do Brna se poněkud rozevřely aţ v 70. a 80. letech,

220

Název kolonky v purkrabských účtech sice zněl: „Dlouhé a krátké šindele“, v samotných záznamech však jejich délka nikdy nebyla zaznamenána a tak nelze posoudit, kterých šindelů se vyrábělo více. 221 AMB, A 1/3, rkp. č. 914, fol. 47. 222 Tamtéţ, rkp. č. 920, fol. 49. 223 Zastřešována byla toho roku jen část zámecké střechy, na kterou se spotřebovalo 36 500 kusů šindelů, pravděpodobně šlo o výměnu starých, zničených a shnilých šindelů za nové. Rovněţ střecha kuřimského pivovaru se zastřešovala jen částečně, a to konkrétně nad částí určenou pro výrobu sladu – zde bylo pouţito 28 400 kusů šindelů. Tamtéţ, rkp. č. 930, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1659 – 1660, fol. 49.

81

kdy bylo do města odváděno mezi 7 000 aţ 75 000 kusy. Po roce 1689 aţ do konce století jiţ nebyl do Brna podle záznamů odeslán jediný šindel. Ojediněle však šindele do Brna nebyly odváděny, ale prodávány – tak tomu bylo např. roku 1672, kdy sem bylo prodáno 75 000 šindelů, kaţdý tisíc po 1 zlatém a 30 krejcarech.224 Do Brna tedy směřovalo 42 % veškeré produkce šindelů, coţ představovalo průměrně 32 086 kusů ročně. Více neţ polovina všech šindelů však byla vyuţita na samotném kuřimském panství. Zámek, dvory, hospodářské budovy a další přístřeší totiţ neustále vyţadovaly péči: v prvé řadě bylo nutné udrţovat stávající stav zastřešení jednotlivých budov a pravidelně je opravovat. Ze záznamů je zřejmé, ţe bylo nutné dosti pravidelně měnit šindele okolo komínů a dále u ţlábků, kde často uhnívaly. Pravidelně byly opravovány zejména hospodářské budovy, u nichţ hrozilo, ţe špatné zastřešení by způsobilo značné škody – mezi takové objekty patřil pivovar, sýpky, stodoly, mlýny, maštale, ovčírny a mnohé další. Nutné bylo samozřejmě zastřešit i nově postavené objekty a tak byl zastřešen v roce 1650 znovu vystavěný horní mlýn v Lelekovicích i tamější ovčírna a ovčákovo obydlí.225 Mnoţství šindelů určených k potřebám kuřimského panství bylo značně proměnlivé a po celé období let 1650 – 1689 se pohybovalo mezi 13 700 aţ 83 550 kusy. Výjimkou byl účetní rok 1674 – 1675, kdy bylo pro kuřimské panství vyhrazeno pouhých 2 100 kusů šindelů, neboť byla dána přednost jejich prodeji do Brna, kam směřovalo 40 000 kusů.226 S uţitím šindelů byly samozřejmě úzce spjaty šindelové hřebíky – ty vyráběli kováři z celého kuřimského panství po celou 2. polovinu 17. století – při této příleţitosti je na místě zmínit, ţe jedním z nejpilnějších ve výrobě hřebíků byl v 50. a 60. letech deblínský kovář.227 Ovšem i tak kuřimské panství kaţdoročně nakupovalo hřebíky i od kovářů z poměrně velké vzdálenosti, např. z Tišnova, Brna, Jehnic, Bedřichova, Ţďáru, Pernštejna, Doubravníku, Lysic, Ivanovic a konečně z Milovic, které se nacházejí aţ u

224

Na základě údajů z více purkrabských účtů lze konstatovat, ţe nákupní cena jednoho tisíce šindelů činila v letech 1670 – 1689 okolo 45 krejcarů aţ 1 zlatého, zatímco prodejní cena se pohybovala mezi 1 zlatým a 12 krejcary aţ 1 zlatým a 30 krejcary. Tamtéţ, rkp. č. 960, fol. 42r. 225 Jen na horní lelekovický mlýn bylo spotřebováno 37 500 šindelů, práce na něm však probíhaly i v dalších letech. Tamtéţ, rkp. č. 911, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1649 – 1650, fol. 45. 226 Tamtéţ, rkp. č. 966, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1674 – 1675, fol. 45r, 46a. 227 Deblínskými kováři byli v 50. letech 17. století Mates a Tomáš Svoboda, v 60. letech jiţ jen Tomáš Svoboda a na přelomu 60. a 70. let po něm přebírá kovářské řemeslo Jíra Jelínek a posléze Jíra Raublík. AMB, A 1/3, rkp. č. 920, fol. 50; tamtéţ, rkp. č. 937, fol. 60r; tamtéţ, rkp. č. 953, fol. 43r; tamtéţ, rkp. č. 966, fol. 46r.

82

Mikulova. Panství vykupovalo šindelové hřebíky v ceně 43 – 54 krejcarů za jeden tisíc hřebíků.228 Jen pro představu můţeme zmínit, ţe mnoţství vykupovaných hřebíků se pohybovalo v desetitisících, v roce 1692 bylo vykoupeno dokonce aţ 140 000 kusů.229 Šindelové hřebíky byly vydávány výhradně pro potřeby kuřimského panství a nikdy nebyly prodávány. Jiným druhem hřebíků, který byl téţ velmi potřebný, byly hřebíky laťové. I tento druh se v kovářských dílnách vyráběl po celou 2. polovinu 17. století. Na rozdíl od hřebíků šindelových, laťové byly v účetních záznamech počítány na kopy. Jejich mnoţství také zdaleka nedosahovalo takového objemu, jako hřebíky šindelové – co do počtu se nejednalo ani o jednu desetinu. Laťové hřebíky se pouţívaly při práci se dřevem – tesaři je pouţívali při výrobě dřevěných dveří a vrat, k výrobě korby vozu, bednáři s jejich pomocí zhotovovali kádě na přepravu ryb. Bez laťových hřebíků se neobešli ani zedníci, kteří s jejich pomocí stavěli dřevěná lešení či mazači hliněných podlah, kteří rovněţ potřebovali ke své práci lešení. Tyto hřebíky byly natolik pevné a spolehlivé, ţe se často pouţívaly

také k výrobě

230

mlýnských vodních kol.

Mnoţství vyrobených laťových hřebíků během 2. poloviny 17. století postupně vzrůstalo od několika kop aţ po 167 kop na konci století. Výkupní cena laťových hřebíků činila během celé 2. poloviny 17. století 10 aţ 12 krejcarů za jednu kopu.231 Podobně jako šindelové hřebíky, rovněţ laťové hřebíky byly určeny pouze pro potřeby panství a nikdy se neprodávaly. Mnoţství vydávaných hřebíků téměř pravidelně kolísalo mezi 13 aţ 75 kopami, jen výjimečně bylo vydáno více – v letech 1678 a 1692, kdy se stavěly hostince v Lelekovicích a Lipůvce.232

228

Údaj byl vysledován z purkrabských účtů za celou 2. polovinu 17. století. Tamtéţ, rkp. č. 920, 937, 966, 986, 1008. 229 Důvodem takového mnoţství hřebíků byla stavba nového hostince v Lipůvce. Tamtéţ, rkp. č. 1008, fol. 42r. 230 Např. jen v účetním roce 1651 – 1652 byla vyrobena 3 mlýnská vodní kola s pomocí laťových hřebíků. Tamtéţ, rkp. č. 917, fol. 56, 57a. 231 Údaj byl vysledován z purkrabských účtů za celou 2. polovinu 17. století. Tamtéţ, rkp. č. 920, 978, 1016. 232 Tamtéţ, rkp. č. 978, fol. 62, 63; tamtéţ, rkp. č. 1008, fol. 44.

83

6. Finanční hospodaření kuřimského panství 6. 1. Příjmy Příjmy kuřimského panství se skládaly jednak ze stálých platů, jakými byly zejména platy svatojiřský, svatováclavský a svatomartinský, dále pak z pronájmu různých objektů náleţejících panství. Nezanedbatelné příjmy mělo kuřimské panství rovněţ díky své rostlinné a ţivočišné výrobě a prodeji produktů z ní pocházejících, dále z prodeje nápojů a řemeslné výroby. Stranou nezůstaly ani přírodní a nerostné zdroje panství, a tak plynuly příjmy také z prodeje dřeva a pálení vápna. Jen nepatrným a velice krátkodobým byl příjem z prodeje soli. V poslední řadě to pak byly různé mimořádné příjmy. Celkové příjmy kuřimského panství měly, a to i přes několik menších zakolísání, po celou 2. polovinu 17. století jednoznačně stoupající charakter. V roce 1650 započaly na částce 3 685 rýnských zlatých a aţ do konce 50. let se pohybovaly v rozmezí 3 338 aţ 4 514 rýnských zlatých. V pomalém a plynulém růstu celkové příjmy pokračovaly i v 60. letech, kdy se pohybovaly v rozmezí 4 618 aţ 6 319 rýnských zlatých – toto rozmezí v podstatě neopustily ani v 70. letech a 1. polovině 80. let (pouze horní hranice se zvýšila na 6 448 rýnských zlatých). Změna nastala v roce 1686: tehdy činil celkový příjem panství 6 316 rýnských zlatých – v roce následujícím se však propadl o plných 2 284 rýnských zlatých!233 Do konce 80. let se sice situace zdánlivě napravila a příjmy dosáhly téměř 7 894 rýnských zlatých. Tento trend pokračoval i v 1. polovině 90. let, poté však příjmy střídavě stoupaly a klesaly v rozmezí 7 614 aţ 11 433 rýnských zlatých.234 K příjmu panství bylo moţné připočíst zůstatek z předešlého roku či více let. Není tedy bez zajímavosti poznamenat, ţe kuřimské panství po celou 2. polovinu 17. století tento zůstatek, jakousi rezervu, zvyšovalo. Jestliţe v polovině století začínala hodnota tohoto zůstatku na pouhých 10 zlatých, jiţ koncem 50. let činila 1 108 rýnských zlatých. Vrchol však nastal teprve koncem 70. let, kdy tento zůstatek činil mezi 2 211 aţ 2 718 rýnskými zlatými. Se skutečně velkým zůstatkem však mohlo panství počítat v účetním roce 1682 – 1683, kdy mu zůstalo po vyúčtování všech poloţek z předešlého roku 3 257 233

Tento propad byl způsoben poměrně náhlým poklesem příjmů z prodeje různých komodit, jako např. hovězího a vepřového dobytka, některých ţivočišných produktů, zejména pak několikaletou pauzou v prodeji vlny. Svou roli sehrál i enormní pokles příjmů ze stálých platů. Více o tom dále v jednotlivých podkapitolách o příjmech. O nepříznivém stavu financí kuřimského panství svědčí také to, ţe mu byla v tomto období odpuštěna kontribuce v plné výši – viz kapitola 6. 2. 1. Odvedení platu brněnské vrchnosti a farářům. 234 Výraznější poklesy příjmů sledujeme v účetních letech 1696 – 1697 a 1698 – 1699. Tyto poklesy byly způsobeny sníţením příjmů z prodeje ovcí, ovčí vlny, piva (jeho cena se zvýšila a tak zřejmě odradila některé zájemce), obilí (neboť kuřimský pivovar vyţadoval stále větší mnoţství a objem obilí určený k prodeji tak klesal). Více o těchto poklesech v jednotlivých podkapitolách o příjmech.

84

rýnských zlatých. Pokles příjmů, který nastal v 2. polovině 80. let se pak samozřejmě odrazil i na výši zůstatku, který se zredukoval na 410 rýnských zlatých – v 90. letech se však zůstatek opět navrátil k hodnotám okolo třítisícové hranice.

Celkový příjem kuřimského panství ve 2. polovině 17. století 16000 14000

Rýnský zlatý

12000 10000 8000

Zůstatek z minulého roku

6000

Příjem

4000 2000

16 50

-5 1 16 55 -5 6 16 60 -6 1 16 65 -6 6 16 70 -7 1 16 75 -7 6 16 80 -8 1 16 85 -8 6 16 90 -9 1 16 95 -9 6

0

6. 1. 1. Stálé platy Jednou z povinností poddaných na kuřimském panství bylo platit vrchnostenské platy z nemovitostí a polností – tyto platy, zvané úroky, se platily ve dvou termínech: na jaře (k sv. Jiří) a na podzim (k sv. Václavu). Dále zde byly platy za uţívání či pronájem luk, kopanin, zahrad a potoků, které se platily na svátek sv. Martina. Posledním platem, který však byl v 70. letech 17. století zrušen, byl plat vánoční.235 V poloţkách příjmů byly platy zapsány v předepsané výši tak, jak se měly ideálně odvádět a tyto částky pak byly započteny i do celkového příjmu kuřimského panství. Ve skutečnosti však plná výše předepsaných platů (zejména svatojiřského a svatováclavského) nebyla nikdy odvedena, a to z toho důvodu, ţe téměř v kaţdé vesnici existovalo několik

235

AMB, A 1/3, rkp. č. 975, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1677 – 1678, fol. 4a.

85

gruntů, které byly buď opuštěné, vypálené či lhotní,236 a tudíţ z nich nebylo moţné tyto platy vybírat. Část, která chyběla do předepsané výše, pak byla odepsána ve výdajích. V následujícím textu se tedy zaměříme nejprve na předepsané výše platů a poté na to, kolik bylo skutečně zaplaceno. Svatojiřský úrok se pochopitelně platil k svátku sv. Jiří 24. dubna. Platili jej majitelé nemovitostí a polí – byli to tedy láníci či drţitelé zlomku lánu (třičtvrtěláníci, půlláníci, čtvrtláníci), dále podsedci, kteří platili za pronajaté kopaniny. Mezi podsedky byla i řada řemeslníků či jiných ţivnostníků, jako byl např. mlynář, tesař, řezník a jiní, kteří měli pronajaty kopaniny.237 Výše svatojiřského úroku byla stanovena na 281 rýnských zlatých 49 krejcarů a 2 denáry (tato výše byla po celou 2. polovinu 17. století téměř neměnná, pouze ve dvou posledních desetiletích 17. století klesala či stoupala maximálně o 35 krejcarů).238 Největší podíl svatojiřského úroku připadal na samotnou Kuřim, která měla platit 111 rýnských zlatých a 12 krejcarů – tato suma představovala 39,5 % svatojiřského úroku z celého kuřimského panství. Teprve s velkým odstupem za Kuřimí následoval Deblín, který měl platit jen 20 rýnských zlatých a 46 krejcarů. Tato dvě městečka tedy měla dohromady odvádět 46,9 % veškerého svatojiřského úroku. Dosti podobný podíl měly dohromady platit i následující vsi: Lipůvka, Lelekovice, Laţánky, Svinošice, Šebrov, Sv. Kateřina, Nuzířov, Pejškov, Maršov, Braníškov, Jestřabí a Katov – jim připadalo platit 43,4 % tohoto úroku (122 rýnských zlatých 22 krejcarů a ½ denáru). Čtyřem dvorům: panovskému, blahoňovskému, holasickému a prosatinskému připadalo platit 3,1 % úroku (8 rýnských zlatých 44 krejcarů a 3½ denáru). Na pět mlýnů

(Severův, Doleţelův,

Chvalkovského, za Panovem a na Podolí) připadalo dokonce jen 1,4 % svatojiřského úroku (4 rýnské zlaté a 1 denár). Ostatní usedlosti v Úsuší, Číţkách, Ţernůvce, Nelepči a Nové Vsi pak měly platit 5,2 % (14 rýnských zlatých 40 krejcarů a 3 denáry). 236

Písaři v 50. a 60. letech 17. století zaznamenávali počty gruntů, které platy neodváděly, nerozlišovali při tom mezi pustými, pohořelými či lhotními, a proto je dále pro usnadnění budeme nazývat jen „pustými“. V roce 1669 však pravidelné zápisy písařů o počtech pustých gruntů končí a jen ojediněle se objevují ještě do poloviny 70. let. Dále lze stav hodnotit pouze z hlediska výše částek, které pusté grunty neodvedly. 237 Tyto údaje jsou čerpány z urbáře z roku 1640, neboť pro 2. polovinu 17. století urbář či jiné zdroje podobných informací nejsou dochovány. AMB, A 1/3, rkp. č. 152, urbář z roku 1640. 238 V 50. letech, kdy byl tento úrok veden v měně moravského zlatého, činila výše svatojiřského úroku 242 moravských zlatých a 23 grošů (či o 1 zlatý a 6 grošů méně). Aby bylo moţné porovnat výši v rámci celé 2. poloviny 17. století byla tato částka přepočítána na měnu zlatého rýnského, v níţ je vedena většina účetních poloţek. Po přepočítání jsem tedy dospěla k částce 282 rýnských zlatých a 32 krejcarů, coţ plně odpovídá částce vybírané po celé půlstoletí. Přepočítání bylo provedeno na základě vysledovaného poměru moravského i rýnského zlatého – tento poměr bylo moţné zjistit z některých poloţek v peněţních účtech ze stejného období, které byly uvedeny v obou zmíněných měnách. Tento vysledovaný poměr obou měn byl dále ověřen. SEJBAL, J.: Základy peněţního vývoje. Brno 1997, s. 243.

86

Podíly na placení svatojiřského úroku 5,2% 1,4% 3,1%

Městečka 46,9%

Vsi Dvory Mlýny Ostatní

43,4%

Dalším stálým platem, který poddaní museli odvádět, byl úrok svatováclavský. I tento úrok se platil z drţby nemovitostí, polí či jejich pronájmu a tak ho pochopitelně platili všichni ti, kteří platili i úrok svatojiřský. Svatováclavský úrok byl splatný k svátku tohoto patrona, tedy k 28. září. Podobně jako u svatojiřského i u svatováclavského úroku byla jeho stanovená výše po celou 2. polovinu 17. století téměř neměnná a činila 318 rýnských zlatých 34 krejcarů a půl denáru.239 I zde se v letech 1685 – 1699 objevuje nepatrné sniţování či zvyšování tohoto úroku a to nejvíce o 38 krejcarů. Svatováclavský úrok byl tedy o něco vyšší neţ úrok svatojiřský, přesto se však procentní podíly městeček, dědin, vsí, dvorů, mlýnů a ostatních usedlostí změnily jen minimálně, a to od několika desetin procenta po maximálně 2,5 %.

239

Výše svatováclavského úroku činila v 50. letech 17. století 273 moravských zlatých 1 groš a 2½ denáru. I zde byl pochopitelně proveden přepočet na měnu rýnského zlatého a potvrzena stálost výše tohoto úroku po celou 2. polovinu 17. století.

87

Podíly na placení svatováclavského úroku 7,7% 1,2% 3,2%

Městečka 45,2%

Vsi Dvory Mlýny Ostatní

42,8%

Jak jiţ bylo řečeno, předepsané částky těchto úroků nebyly nikdy vybrány v plné výši.240 Přímý vliv na odvedenou výši úroků měl počet pustých gruntů – těch bylo nejvíce v polovině 17. století, tedy těsně po skončení třicetileté války.241 Během 50. let pak jejich počet pozvolna klesal a tento klesající trend pokračoval aţ do počátku 60. let – tehdy se sniţování počtu pustých gruntů zastavilo a v dalších letech mírně kolísalo nad dosaţenou úrovní z počátku 60. let. Mírně klesající trend byl zaznamenán v 70. letech a 1. polovině 80. let. V účetním roce 1685 – 1686 ale došlo k výraznému nárůstu pustých gruntů v samotné Kuřimi, není však přesně známo z jakých důvodů.242 U ostatních vsí k ţádným 240

Pokud lze usuzovat z účtů, které se nám dochovaly. Velmi pravděpodobně lze toto konstatování vztáhnout i na roky, z nichţ se účetní materiál nedochoval. 241 Nejvíce pustých gruntů v roce 1650 vykazovala samotná Kuřim, kde bylo 46 pustých gruntů, Deblín a Lelekovice měly shodně po 21 pustých gruntech, Lipůvka pak 10 pustých gruntů. Ostatní malé vsi vykazovaly mezi 3 aţ 9 pustými grunty. AMB, A 1/3, rkp. č. 913, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1650 – 1651, fol. 16 – 18. 242 Účetní materiál nijak nezdůvodňuje tak výrazný nárůst počtu pustých gruntů právě v Kuřimi. Moţnou příčinu nelze nalézt ani v kuřimské kronice. Ve fondu Akt purkmistrovských se však ze zprávy kuřimského správce Kišanka dozvídáme, ţe panstvím v té době procházelo pomocné říšské vojsko, které mohlo napáchat škody (stejně jako je napáchalo o rok později, kdy byl správce Kišanek vyzván krajským hejtmanem von Roggendorfem k soupisu škod způsobených prošlými vojsky), obyvatelé mohli před vojáky prchnout. AMB, A 1/8, kart. 54, fol. 296 – 307; tamtéţ, k. 54, sign. 1686, M2 N8, fol. 274 – 275. Průchody vojsk mohly dále zhoršit fakt, ţe roky 1684 – 1686 se vyznačovaly tuhými zimami, silnými mrazy, které přetrvávaly aţ do jara, a to po celém území českých a moravských zemí. Horká a suchá léta společně s bouřkami a krupobitím přede ţněmi pak měla za následek neúrodné roky, které se vyznačovaly zvýšením úmrtnosti v českých i moravských zemích. MZA Brno, G 13, rkp. č. 432, Kronika Rýmařovska 1405 – 1777, fol. 9. Údaj pochází z

88

výraznějším změnám v tomto ohledu nedošlo. V následujících letech se pak počty pustých gruntů vrátily na původní úroveň.243 V polovině 17. století tedy byli poddaní kuřimského panství schopni platit pouze 58 % předepsaného svatojiřského i svatováclavského úroku (dále uváděná procenta jsou v podstatě shodná pro oba úroky po celou 2. polovinu 17. století). Během 50. let se však jejich schopnost platit úroky zvyšovala (analogicky s klesajícím počtem pustých gruntů) a na přelomu 50. a 60. let jiţ bylo splaceno 75 % předepsaných úroků. V průběhu 60. let sice schopnost platit kolísala mezi 65 – 75 %, v 70. letech a 1. polovině 80. let mezi 69 % aţ necelými 79 %. Zmíněný účetní rok 1685 – 1686, v němţ tak enormně vzrostl počet pustých gruntů, znamenal, ţe se na panství zaplatilo jen 50 % předepsaných úroků. Z tohoto propadu se však panství brzy vzpamatovává a jiţ na přelomu 80. a 90. let platí okolo 73 % obou úroků. Následující tabulka znázorňuje přehled reálně zaplacených úroků k sv. Jiří a sv. Václavovi.244 Svatojiřský úrok v polovině 17. století tedy začínal na hodnotě 161,5 rýnských zlatých a koncem 50. let jiţ dosáhl 213 rýnských zlatých 37 krejcarů. Během 60. a 70. let se pohyboval mezi necelými 183 aţ 222,5 rýnskými zlatými. V účetním roce 1685 – 1686 bylo zaplaceno 142 rýnských zlatých a 23 krejcarů. Na přelomu 80. a 90. let se jiţ částka vyplacená k sv. Jiří opět pohybovala mezi 205 aţ 213 rýnskými zlatými. Obdobně se vyvíjel i svatováclavský úrok, který v polovině 17. století začínal na hodnotě 183 rýnských zlatých a 16 krejcarů a během jednoho desetiletí vystoupal aţ k 245 rýnským zlatým a 28 krejcarům. Z téměř totoţné částky pak v účetním roce 1685 – 1686 klesl na 165 rýnských zlatých, ovšem jiţ počátkem 90. let se vrátil na předcházející úroveň.

Historicko-klimatologické databáze Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1998, s. 117. V neposlední řadě na jaře roku 1685 v peněţních účtech nacházíme zprávy o nákupech léků z Brna k léčbě horečnatých onemocnění a červenky skotu (ta je při poţití nakaţeného masa přenosná na člověka). Ze záznamu není zcela jasné, zda léky byly určeny pouze pro zvířata nebo téţ pro lidi. AMB, A 1/3, rkp. č. 995, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1684 – 1685, fol. 44r. 243 Více informací o počtu pustých gruntů a peněţních částkách, které z nich scházely, je moţné nalézt v tabulce „Pusté, pohořelé a lhotní grunty“ na přiloţeném CD. Viz příloha č. 21. 244 V tabulce chybí hodnoty z let, pro která se účetní materiál nedochoval nebo z let, kdy písaři nedoplacené částky sloučili v jedinou (především v 90. letech 17. století), takţe není moţné zjistit scházející částku pro ten který úrok a tudíţ vyvodit kolik bylo zaplaceno.

89

Reálně zaplacené úroky sv. Jiří a sv. Václava 350

Rýnský zlatý

300 250

Sv. Jiří stanovená výše

200

Sv. Jiří zaplaceno

150

Sv. Václav stanovená výše

100

Sv. Václav zaplaceno

50

16 50

-5 1 16 55 -5 6 16 60 -6 1 16 65 -6 6 16 70 -7 1 16 75 -7 6 16 80 -8 1 16 85 -8 6 16 90 -9 1 16 95 -9 6

0

Některé vesnice či jednotlivci dále platili také plat sv. Martina (11. listopadu). Jednalo se o platbu za panské louky, kopaniny, zahrady (kuřimskou zámeckou zahradu a svinošickou štěpnici), řeky a potoky. Tento plat odváděly vsi: Maršov, Pejškov, Laţánky, Lipůvka, Svinošice, Jestřabí, Katov, Nelepeč, mlynář Kavrda a od roku 1664 také ves Lelekovice. Tento plat mohl být splacen hotově v penězích nebo v oprátkách,245 coţ bylo jisté mnoţství dřeva – jedna oprátka měla cenu jednoho groše. Bylo také moţné způsob platby kombinovat: část zaplatit v penězích a část v oprátkách. Celková výše svatomartinského platu na kuřimském panství byla v polovině 17. století stanovena na 22 rýnských zlatých a 22 krejcarů (po přepočtu z moravských zlatých), v letech 1654 – 1663 klesla na 18 rýnských zlatých 34 krejcarů a půl denáru. Stabilní výši platu, platnou pro celý zbytek 17. století, pak v peněţních účtech nacházíme roku 1664, kdy bylo určeno platit 26 rýnských zlatých 18 krejcarů a 1 denár. V tomto roce se k platícím vesnicím připojil také lelekovický dvůr, který měl také platit bezkonkurenčně největší sumu 8 rýnských zlatých a 2 denárů, není však známo za co. Poněkud větší obnos 5 rýnských zlatých a 51 krejcarů měl platit také Maršov za panskou louku a Pejškov 2

245

Oprátka byla početní jednotkou pro dříví, jaké mnoţství představovala však není známo. HOFMANN, G.: Metrologická příručka, s. 78.

90

rýnské zlaté a 2 krejcary taktéţ za louku. Ostatní vesnice či jednotlivci platili menší sumy do výše necelých 2 rýnských zlatých. Ani svatomartinský plat nebyl často zaplacen celý. Nedoplatky však nebývaly tak pečlivě zdůvodňovány počtem pustých gruntů, jako tomu bylo u svatojiřského a svatováclavského úroku, a proto důvod neplacení tohoto platu často není znám. V polovině 17. století zmíněné vsi platily okolo 83 % tohoto platu. S postupem času však procento zaplaceného svatomartinského platu klesalo a pohybovalo se okolo 56 aţ 75 %. Pro 90. léta 17. století pak nemáme k dispozici údaje o skutečně zaplacených částkách, neboť písaři v tomto období oba úroky i svatomartinský plat sloučili v jediný společný údaj, z něhoţ nelze nic přesnějšího vyvodit. Jediným platem, jehoţ výše byla v příjmech zaznamenávána přesně tak, jak byla placena, byl plat vánoční. Jeho výše byla na rozdíl od všech předcházejících značně nestabilní. Záznamy o něm jsou v peněţních účtech k dispozici pouze v letech 1650 aţ 1676 – od následujícího roku se jiţ neplatil. Jeho výše se v 1. polovině 50. let 17. století pohybovala mezi 42 aţ 66 rýnskými zlatými, poté prudce klesla k 8 rýnským zlatým a 2 denárům, ale v letech 1659 – 1663 si drţela stabilní úroveň 23 rýnských zlatých 40 krejcarů a 2 denárů. V roce 1664 se překvapivě na vánočním platu odvedlo aţ 35 rýnských zlatých. V následujícím období, a to aţ do konečného roku 1677, se výše vánočního platu pohybovala mezi 14 rýnskými zlatými 15 krejcary aţ 18 rýnskými zlatými. Tento plat však platily pouze dvě vsi: Lipůvka, která měla kaţdý rok povinnost odvést obilí, dávala přednost sloţení peněz v ceně obilí a Lelekovice zase platily za louky u lelekovického dvora. Obě vsi platily kaţdý rok jiné částky a v některých letech dokonce nebyly schopné dostát platebnímu závazku vůbec – tak tomu bylo například v roce 1658, kdy muselo být Lipůvce prominuto placení (neznámo z jakého důvodu) s tím, ţe v roce následujícím dostane k platu ještě přiráţku.246 O Vánocích roku 1677 je moţné tuto poloţku v peněţních účtech nalézt naposledy, ale jiţ bez jakéhokoliv platu – vrchnost totiţ pole, z kterého se obilí mělo odvádět, darovala lipůvským sedlákům.247 I kdyţ v zápisu není nic o tom, ţe by také Lelekovice dostaly darem svou louku, je jisté, ţe jiţ za ni dále neplatily – vánoční plat jakoţto poloţka z peněţních účtů zmizel.

246 247

AMB, A 1/3, rkp. č. 928, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1658 – 1659, fol. 5r. Tamtéţ, rkp. č. 975, fol. 4a.

91

6. 1. 2. Příjmy z pronájmu různých objektů Část příjmů kuřimského panství pocházela taktéţ z pronájmu nemovitostí, jejichţ majitelem byla vrchnost – šlo zejména o hostince, mlýny, kovárny a palírnu. Kuřimské panství tedy pronajímalo velmi pravidelně tři hostince: nejdříve se v peněţních účtech objevují roku 1668 příjmy z pronájmu kuřimského hostince, v roce 1681 se k němu připojuje i nově postavený hostinec v Lelekovicích a 1693 taktéţ nový hostinec v Lipůvce. Běţná cena pronájmu kuřimského hostince činila od roku 1668 aţ do 1. pololetí roku 1678 celkem 24 rýnských zlatých ročně, splatných vţdy ve dvou termínech: sv. Jiří a sv. Václava. V prvních dvou letech však byla tato částka o něco niţší, neboť nájemce platil jen za část roku – o to se tedy částka adekvátně sníţila. Písaři sice důsledně nezapisovali jména nájemců, přesto však i z několika málo záznamů, kdy jména uvedena jsou, je zřejmé, ţe nájemci se poměrně často střídali.248 V roce 1678 se nájemné zvýšilo na 35 rýnských zlatých ročně. Tato částka však v některých letech byla niţší – například v roce 1684 a 1685, kdy byl kuřimský hostinec poškozen poţárem, nemohl být v provozu a tak brněnský magistrát nájemci část nájmu prominul.249 Na původní úroveň se nájem dostal o další dva roky později, kdy je téţ patrné, ţe se nájemce snaţil vrátit část dluţné sumy nepatrným zvýšením nájemné částky o 1 zlatý. V roce 1693 však příjem z pronájmu kuřimského hostince klesl na 18 rýnských zlatých, tentokrát však důvod tohoto sníţení není v účtech uveden – opět je však v následujícím období nájem zvýšený a aţ do konce 17. století činí 36 rýnských zlatých. V roce 1678 byl postaven nový hostinec pod Lelekovicemi250 a o dva roky později také poprvé pronajat za 30 rýnských zlatých.251 V následujících dvou letech se nájem

248

V roce 1669 je například uváděn Nicolaus Seidl, hned v následujícím roce je to však Jakub Fanda. V roce 1675 je zmíněn Johann Tranald, o dva roky však Martin Panovský. Ani ten však nevydrţí déle neţ dva roky a na podzim roku 1681 se v záznamech objevuje jméno Jakuba Franze Novotného. Roku 1685 je nájemcem jmenován Jakub Havel. Do konce století pak jiţ jména nájemců uvedena nejsou. AMB, A 1/3, rkp. č. 952, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1669 – 1670, fol. 11a; tamtéţ, rkp. č. 956, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1670 – 1671, fol. 12a; tamtéţ, rkp. č. 971, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1675 – 1676, fol. 13a; tamtéţ, rkp. č. 979, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1678 – 1679, fol. 11a; tamtéţ, rkp. č. 985, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1681 – 1682, fol. 11a; tamtéţ, rkp. č. 996, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1685 – 1686, fol. 8r. 249 Tamtéţ, rkp. č. 996, fol. 8r. 250 Přestoţe se tento hostinec nacházel pod Lelekovicemi, v místech, kde je dnes obec Česká, byl v účetních záznamech označován jako lelekovický hostinec. MAŠEK, B.: Ţivot obce v 17. a 18. století. Obchodní cesta. Lelekovice [online]. [cit. 25.10.2008]. Dostupný z WWW: < http://www.lelekovice.cz/start.html>; AMB, A 1/3, rkp. č. 978, fol. 36 - 39.

92

zvýšil aţ na 55 zlatých, ovšem poté následovalo období let 1683 – 1688, kdy záznamy o příjmech z pronájmu lelekovického hostince nejsou, ale zprávy o šenkování vína a piva v tomto hostinci existují – opět to naznačuje, ţe v tomto období, hostinec pronajat nebyl a obhospodařovala ho sama vrchnost. Teprve od roku 1689 a pak po celá 90. léta byl tento hostinec opět pronajat, není však známo komu. Příjmy z jeho pronájmu v tomto období kolísaly mezi 10 aţ 50 rýnskými zlatými. V roce 1692 byl vystavěn další hostinec, tentokrát v Lipůvce.252 Poprvé byl pronajat jiţ v následujícím roce za 25 rýnských zlatých a teprve po dvou letech se nájem zvýšil na dvojnásobek. Opět není známo jméno nájemce. Jen velmi vzácně se objevují v účetních záznamech také další hostince: v roce 1682 jsou to hostince v Laţánkách a Deblíně (ten se opět objevil také v roce 1697), jejichţ nájem se pohyboval mezi 3 rýnskými zlatými a 20 krejcary aţ necelými 7 rýnskými zlatými. Kuřimskému panství plynul poměrně pravidelně po celou 2. polovinu 17. století příjem z pronájmu mlýnů – jednalo se o dva kuřimské a dva lelekovické mlýny, k nimţ se v roce 1696 připojil také mlýn podolský. Na panství samozřejmě fungovalo více mlýnů – v roce 1651 je zmiňován mlýn leţící pod Deblínem, za Panovem, dále mlýny Severův, 253 Doleţelův, Chvalkovského a Kavrdův.254 Zejména v 50. letech se obilí mlelo také mimo hranice panství ve Veverské Bítýšce, Knínicích255 či v jakémsi mlýně u Blanska, jehoţ přesná poloha však není v záznamech zmíněna. Jestliţe se dříve dosti často mlelo obilí mimo hranice panství, od konce 60. let 17. století nastává obrat a jsou jasně preferovány právě mlýny kuřimského panství. Přesná poloha kuřimských mlýnů je dnes sice těţko zjistitelná, ale v podstatě ji lze odvodit z jejich pojmenování v účetních záznamech a z faktu, ţe šlo o mlýny vodní, které se tedy nacházely na vodních tocích. Jeden z kuřimských mlýnů byl v účetních záznamech často označován jako „zámecký“, nacházel se totiţ poblíţ kuřimského zámku. Jihozápadně 251

Prvním nájemcem lelekovického hostince se v roce 1680 stal Johann Babik. Tamtéţ, rkp. č. 982, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1680 – 1681, fol. 10a. 252 AMB, A 1/3, rkp. č. 1008, fol. 42r. 253 Severův mlýn se nacházel na říčce Libochovka blízko u obce Říkonín. Dnes se tento mlýn jmenuje podle současného majitele Balákův mlýn. LUŇÁK, J.: Naše mlýny, s. 246. 254 Kavrdův mlýn stál také na říčce Libochovce, v údolí mezi dvěma stráněmi, které se dodnes jmenují Mírová a Pásník – vedle Pásníku je stráň s názvem Kavrda – jak příznačné pojmenování! Kavrdův mlýn je dnes jiţ zbořený. Jeho majitelem byl v době lánové vizitace Jiřík Kavrda. TRMAČ, M.: Kavrdův mlýn u Tišnova. Genealogické a heraldické informace 12 – 13, 1992 – 1993, s. 38 – 39. 255 Písař nikdy nenapsal o jaké Knínice se jedná, jednoznačně však šlo o Moravské Knínice. To ostatně uvádí i Rostislav Vermouzek, kterému tuto informaci potvrdil kronikář Josef Dvořáček z Moravských Knínic. VERMOUZEK, R.: Rybníky, s. 408 – 411.

93

od zámku kdysi existoval zámecký rybník256 a pod ním pak právě tento mlýn.257 Poloha druhého kuřimského mlýna není přesně známa, jelikoţ však byl označován jako „horní“, nacházel se s velkou pravděpodobností severně od zámku, taktéţ u rybníka, kterých v té době existovalo na toku Kuřimky hned několik. Poloha dvou lelekovických mlýnů je zjistitelná ještě hůře – opět mnohé napovídá jejich označení: horní a dolní. Dolní mlýn se zřejmě nacházel na jiţním konci vesnice v místě, které ještě v dnešní době nese pojmenování „Pod Mlýnem“. Umístění horního, který byl vystavěn někdy mezi lety 1645 a 1650, pak bylo zřejmě na severním konci vesnice, kde se nacházelo několik rybníků. Mlýn v Podolí, často nazývaný téţ Podolský, se nacházel pod Laţánkami na Bílém potoku (Bítýšce).258 Osoby mlynářů se zdaleka tak často nestřídaly, jako tomu bylo v případě nájemců hostinců. Je to pochopitelné, neboť kaţdý rok bylo jistě potřebné semlít velké mnoţství obilí a jejich práce tak byla pro panství velice důleţitá. Nebylo ţádnou vzácností, ţe měl jeden mlynář pronajaty oba mlýny v jedné vsi zároveň.259 Mlynáři však nemuseli mít pronajaty oba mlýny kaţdý rok – často se stávalo, ţe několik let jim stačil pronájem jednoho mlýna a další mlýn si tak mohl pronajmout jiný mlynář. Za několik let se však mohlo znovu stát, ţe si mlynář opět pronajal oba mlýny. Další moţností bylo mlýn v jedné vsi opustit a pronajmout si mlýn jinde.260 Pronájem mlýnů se platil dvakrát ročně, v termínech sv. Jiří a sv.Václava261 a celkově činil 23 rýnských zlatých a 20 krejcarů ročně za jeden mlýn. I kdyţ bylo řečeno, ţe příjem z pronájmu těchto mlýnů byl poměrně pravidelný, jeho výše nebyla vţdy konstantní a to zejména vlivem přírodních ţivlů a dílem také vlivem uměle upravených vodních toků. Při zakládání rybníků totiţ mohl být špatně vyměřen rozsah hladiny rybníka, špatně odhadnuta potřebná síla náhonu pro mlýn – v důsledku toho mohly mlýny trpět buď nedostatkem či 256

Zámecký rybník, stejně jako mnohé další rybníky kuřimského panství, jiţ neexistuje. Ţe však v těch místech skutečně existoval, napovídá i dnešní označení blízké ulice „U Rybníka“. 257 Tuto polohu zámeckého mlýna uvádí Rostislav Vermouzek na vlastnoručně zhotoveném plánku. Viz téţ příloha č. 2. VERMOUZEK, R.: Rybníky, s. 408 – 411. 258 Majitel mlýna na svých internetových stránkách uvádí, ţe nynější Hálův mlýn byl ještě do nedávna označován na mapách pod názvy Laţánecký mlýn, Vaverkův mlýn nebo Mlýn na Podolí. Hálův mlýn [online]. 2004 – 2005 [cit. 2008-11-20]. Dostupný z WWW: . 259 S tím se setkáváme např. v roce 1650, kdy pronájem z obou kuřimských mlýnů platí Michal Čertovský a pronájem z obou lelekovických mlýnů Jan Čáda. AMB, A 1/3, rkp. č. 913, fol. 13a. 260 Lelekovický mlynář Pavel Čáda, který měl od roku 1651 pronajaty oba mlýny, se roku 1654 objevuje v účetních záznamech jako nájemce kuřimských mlýnů a lelekovické mlýny přenechává mlynáři Václavu Vodovi. Tamtéţ, rkp. č. 924, fol. 14a. 261 V účetním roce 1666 – 1667 se nájem z mlýnů platil ve třech termínech: sv. Jiří, sv. Václava a 1. ledna – celková částka z pronájmu jednoho mlýna však byla zachována v původní výši 23 rýnských zlatých a 20 krejcarů. Tamtéţ, rkp. č. 945, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1666 – 1667, fol. 10r.

94

naopak aţ nepříjemným přebytkem vody.262 Posledně jmenovaným problémem trpěly zejména kuřimské mlýny, zvláště pak mlýn zámecký. V 50. letech tedy celkový příjem z pronájmu všech kuřimských i lelekovických mlýnů činil ročně přes 93 rýnských zlatých a 20 krejcarů, na přelomu 50. a 60. let však bylo všem mlýnům prominuto nájemné za půl roku, neboť během té doby nebyly mlýny v provozu kvůli vysokému stavu vody a bylo nutné provést úpravy na rybnících. I v následujících letech, konkrétně 1661, 1662 a 1664 pak byla zejména kuřimskému mlýnu u zámeckého rybníka odpuštěna část nájemného. V tomto období tedy příjem z pronájmu mlýnů poklesl postupně aţ na 46 rýnských zlatých a 40 krejcarů. Od roku 1665 se však vrátil na původní výši a vydrţel tak téměř aţ do roku 1674, s jednou menší výjimkou v roce 1668, kdy z důvodu oprav na lelekovickém rybníce byl jednomu z místních mlýnů prominut nájem za půl roku. Od roku 1674 pak opět nastal pokles v příjmech a ve dvou účetních rocích 1676 –1677 a 1677 – 1678 dokonce nebylo vybráno za pronájem mlýnů vůbec nic – v účetních záznamech není sice uvedeno z jakého důvodu, ale právě v tomto období postihly Brno a zřejmě i jeho okolí velké povodně.263 Po roce 1678 se příjmy z pronájmů mlýnů pohybovaly jen mezi 40 aţ 46 rýnskými zlatými, neboť nájem platil pouze lelekovický mlynář – teprve počátkem 80. let se znovu začal platit nájem i z kuřimských mlýnů. Je však třeba podotknout, ţe po celá 80. léta a část 90. let nebylo nájemné placeno v původní výši, a tak se celkový příjem z pronájmu mlýnů v 80. letech a počátkem 90. let pohyboval v rozmezí 40 aţ 90 rýnských zlatých. Vylepšení příjmů nastalo teprve roku 1696, kdy přibyl k pronajímaným mlýnům také mlýn v Podolí – příjem z jeho pronájmu činil 30 rýnských zlatých ročně splatných v jediném termínu, a sice k sv. Janovi. K tomuto termínu začali platit nájem i ostatní mlynáři. Příjem pak do konce 90. let činil mezi 120 aţ 150 rýnskými zlatými. Dalšími objekty, které kuřimské panství pronajímalo, byly kovárny. V polovině 17. století to byla pouze kovárna v Deblíně, ale jiţ od roku 1662 také kovárna v Lelekovicích (přímo u lelekovického dvora) a roku 1664 kovárna v Lipůvce. Roku 1682 přibyla do tohoto výčtu také kovárna u nově postaveného hostince pod Lelekovicemi. Výše nájemného z jednotlivých kováren byla rozdílná a postupem doby i okolností se vyvíjela. Deblínský kovář sice v 50. letech platil 7 rýnský zlatých, od roku 1662 však platil 262

Více o této problematice pojednává František Matějek. MATĚJEK, F.: Feudální velkostatek, s. 75 – 113, 186. 263 Viz Christian d´Elvert pro období let 1674 – 1677. D´ELVERT, C.: Geschichte der Verkehrs – Anstalten in Mähren und Oesterreichisch-Schlesien. Brünn 1855, s. 294. Tuto zprávu o počasí se podařilo nalézt s pomocí Historicko-klimatologické databáze Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

95

polovinu, zatímco kovář z lelekovického dvora, který se v účetních záznamech poprvé objevuje právě v tomto roce, začal platit 4 rýnské zlaté (v 80. letech to byl většinou dvojnásobek). Lipůvský kovář platil 3 rýnské zlaté. Zdaleka nejvíce platila od roku 1682 nová kovárna u hostince pod Lelekovicemi, celkem 8 rýnských zlatých ročně (typicky splatných ve dvou termínech na sv. Jiří a sv. Václava). Příjmy z pronájmu kováren tedy po celou 2. polovinu 17. století rostly. V 50. letech činily stabilních 7 rýnských zlatých. V 60. letech se příjmy pohybovaly mezi 10,5 aţ 16 rýnskými zlatými – výkyvy ve výši nájmu byly ovlivněny například úmrtím kováře a hledáním jeho nástupce – po dobu nečinnosti kovárny tedy samozřejmě neplynul nájem, dalšími okolnostmi většinou bylo rozhodnutí vrchnosti prominout dluh, který měl buď současný nebo předchozí nájemce kovárny.264 V 70. letech se příjmy z pronájmu dále drţely na hranici 16 aţ 19 rýnských zlatých, s výjimkou období 1674 – 1677, kdy příjem poklesl aţ na 5 rýnských zlatých – příčina tohoto poklesu není v účetních záznamech uvedena – jak je však uvedeno výše, tento pokles mohl souviset s povodněmi, které v tomto období brněnský kraj suţovaly. V roce 1682 nastal další vzestup příjmů, a to přechodně aţ na 40 rýnských zlatých, neboť v tomto roce nejen začal platit nájem kovář od nového lelekovického hostince, ale téţ sem byla písařem pro tento rok zahrnuta i platba od koláře, rovněţ působícího u stejného hostince. Od poloviny 80. let a v 90. letech se pak příjmy z pronájmu kováren pohybovaly mezi 17 aţ 28 rýnskými zlatými. Velmi významným zdrojem příjmů z pronájmu byla palírna, která stávala naproti pivovaru. Záznamy o jejím pronájmu se v peněţních účtech objevují teprve od roku 1668 – před tímto datem nacházíme v peněţních účtech v kolonce platů zaměstnanců v období let 1650 – 1667 také několik ţen, které sice zastávaly funkci zámecké kuchařky, ale zároveň byly také vinopalkami.265 Vrchnostenská správa si tedy v palírně platila vlastního

264

Předcházejícího roku zemřel lelekovický kovář Vít Procházka – náhradník na jeho místo se hledal čtvrt roku, po který nebyl nájem počítán. AMB, A 1/3, rkp. č. 942, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1665 – 1666, fol. 4a. 265 V letech 1650 – 1653 byla kuřimskou zámeckou kuchařkou a zároveň vinopalkou Markyta Hořínková, její roli pak v letech 1654 – 1659 převzala Dorota Maršovská, po ní pak krátce v roce 1660 zastávala funkci vinopalky (nebyla současně zámeckou kuchařkou) Anna a v roce 1661 Rozina. V následujících dvou letech je vinopalkou další ţena jménem Šťastná. V roce 1664 se kromě vinopalky Roziny Boţkové, v účtech objevuje také pomocnice vinopalky Judita Mazouchová, která je zároveň zámeckou kuchařkou. V letech 1665 – 1667 se stává poslední vinopalkou Kristýna a její pomocnicí je Dorota. Viz peněţní účty z let 1650 – 1668. Tamtéţ, rkp. č. 913, 915, 919, 923, 924, 928, 929, 931, 932, 934, 936, 939, 942, 945, 947.

96

zaměstnance a teprve v roce 1668 se rozhodla zbavit se starostí spojených s vedením palírny a pronajala ji. Nájemci byly zejména místní Ţidé.266 Nájem z palírny se platil čtyřikrát do roka v termínech 8. června, 7. září, 7. prosince a 8. března. Celková výše nájmu se na přelomu 60. a 70. let pohybovala mezi 29 aţ 116 rýnskými zlatými. V letech 1672 – 1676 palírna pronajata nebyla, ale pálenka se v ní vyráběla – opět zřejmě v reţii vrchnosti. O tom, zda se na její výrobě opět podílely ţeny vinopalky, jiţ nemáme záznamy. Koncem 70. let, kdy byla palírna opět pronajata, započal její pronájem na částce 75 rýnských zlatých a strmě vyšplhal aţ na 300 rýnských zlatých v roce 1680 – to byla pouze výjimka. V 80. letech se příjmy z pronájmu palírny pohybovaly mezi 112,5 aţ 150 rýnskými zlatými a koncem desetiletí se zvýšily na 180 rýnských zlatých, kde vytrvaly aţ do roku 1697 – po tomto datu nastalo opět zvýšení aţ na 210 aţ 220 rýnských zlatých. V úplném výčtu pronajímaných nemovitostí samozřejmě nesmí chybět ani ten nejmenší příjem - ten plynul z pronájmu chalupy u nového lelekovického hostince. Poprvé se tato chalupa objevuje v účetních záznamech teprve v roce 1689, kdy si ji za 4 rýnské zlaté ročně pronajal nejmenovaný švec. Po roce 1691 jiţ o pronájmu této chalupy opět nejsou další záznamy. Palírna měla zejména v poslední čtvrtině 17. století výrazný, 39%-ní podíl na příjmech z pronájmu objektů. Podobnou část zaujímaly také příjmy z pronájmu mlýnů – přesně 37 %. Hostince kuřimského panství v tomto směru zaujímaly jen 16 % a kovárny necelou desetinu příjmů z pronájmu objektů.

6. 1. 3. Příjmy z prodeje rostlinných produktů Kuřimské panství mohlo k prodeji nabídnout také několik rostlinných produktů. V prvé řadě to byly různé druhy obilí, kroupy, mouka a pak také samozřejmě chmel, konopný olej a ovoce. Prodej obilí představoval velmi významnou část příjmu z prodeje rostlinných produktů, celých 68,1 %. Ve skutečnosti však pod touto poloţkou nacházíme kromě samotného obilí také prodej krup a mouky, které sem písaři zahrnuli. Jediný samostatný 266

Prvním uvedeným nájemcem kuřimské palírny byl Šimon Lebli, místní Ţid. Od počátku 80. let 17. století měl palírnu pravidelně pronajatu jiný kuřimský Ţid Abrahám Faitel. AMB, A 1/3, rkp. č. 952, fol. 9a; tamtéţ, rkp. č. 985, fol. 11r.

97

záznam o prodeji mouky se nachází v peněţním účtu z roku 1665.267 Jelikoţ však všechny předešlé i pozdější prodeje mouky byly písařem vedeny v kolonce „Obilí“, zahrnula jsem tedy tento jediný samostatný záznam z důvodů výpočtů procentních podílů jednotlivých produktů také do této kolonky. Z obilí se prodávala především pšenice na sladování do brněnského pivovaru, její prodej však byl realizován pouze do roku 1677 (nadále se tam však odváděla).268 Dále se prodával oves, malé mnoţství ţita a často také kroupy. Mouka, spíše reţná neţ-li pšeničná, se prodávala dosti vzácně. V polovině 17. století začínaly tedy příjmy z prodeje obilí na rozmezí 161 aţ 507 rýnských zlatých a tato tendence se udrţovala aţ do počátku 60. let, kdy se začaly objevovat náznaky poklesu – v roce 1667 však byla za prodej obilí utrţena rekordní částka 1371 rýnských zlatých.269 V následujících letech, a to aţ do roku 1677, příjmy z obilí velmi kolísaly a byly nepravidelné – v tomto období zaujímaly široké rozpětí od 37 po 745 rýnských zlatých. Po roce 1677, kdy skončil prodej pšenice, se příjmy sníţily a aţ do konce 17. století se pohybovaly v rozmezí pouhých 12 aţ 441,5 rýnských zlatých. Ceny pšenice byly po celé období jejího prodeje poměrně proměnlivé, a to nejen v čase, ale také co se týče osoby kupujícího. Zatímco brněnský pivovar a další kupci nakupovali 1 měřici pšenice za 45 aţ 48 krejcarů, úřad komorníka platil za stejné mnoţství jen 14 aţ 15 krejcarů. Velmi zajímavé byly také roky 1654 a 1655, kdy kuřimští vyvezli pšenici k prodeji do rakouských zemí (neznámo přesně kam, ale vzhledem k tomu, ţe je v záznamu zmiňována vídeňská míra, mohlo jít i o samotnou Vídeň či její okolí) a zatímco v Brně dál platili kupci za 1 měřici 45 krejcarů, v rakouských zemích to bylo 1 rýnský zlatý a 9 krejcarů.270 Zbývá dodat, ţe cena pšenice měla tedy pro „normální“ kupce po celé období hodnotu 45 aţ 48 krejcarů za 1 měřici, pouze na přelomu 50. a 60. let klesla na 36 krejcarů. Cena ovsa měla neustále stoupající charakter – pro 50. léta se sice nepodařilo zjistit její výši, ale v 60. letech činila 16 krejcarů za 1 měřici, v 70. letech to jiţ bylo 20 krejcarů a

267

AMB, A 1/3, rkp. č. 939, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1664 – 1665, fol. 5r. Moţným důvodem ukončení prodeje pšenice do Brna mohlo být upřednostnění potřeb kuřimského pivovaru – objemy pšenice pro něj určené se v tomto období začínají zvyšovat a produkce piva roste. Viz kapitola 3. Rostlinná výroba. 269 Zajímavé na této sumě je, ţe téměř polovina této částky pochází z prodeje pšenice brněnskému pivovaru, kterému byla stanovena cena za 1 měřici 48 krejcarů, zatímco druhá polovina sumy pochází od poddaných, kteří museli za 1 měřici zaplatit rovný 1 rýnský zlatý. Rozdíl však lze vysvětlit tím, ţe zatímco brněnský pivovar nakoupil obilí na podzim, tedy po sklizni, poddaní toto obilí kupovali na jaře, tedy v době, kdy jiţ byla o obilí nouze a tudíţ i vyšší ceny. AMB, A 1/3, rkp. č. 945, fol. 8r. 270 Tamtéţ, rkp. č. 924, fol. 9r. 268

98

v desetiletí následujícím dokonce 24 krejcarů. Koncem 17. století pak její hodnota činila 30 krejcarů.271 Nepřehlédnutelnou jednu pětinu všech příjmů z prodeje rostlinných produktů zaujímaly také příjmy z prodeje chmele. Chmel se prodával do brněnského pivovaru, a to dosti pravidelně – samozřejmě i zde však byly pauzy, a to zejména koncem 70. let a v 1. polovině 80. let, niţší intenzitu prodeje lze sledovat i v 90. letech. Příjmy z prodeje chmele se od poloviny 17. století aţ do počátku 70. let drţely v rozmezí 52 aţ necelých 176 rýnských zlatých, v roce 1673 hladina příjmů poklesla na 30 aţ 112,5 rýnských zlatých a po výše zmíněné pauze v 80. letech se udrţovala aţ do konce 17. století v intervalu 62 aţ 167,5 rýnských zlatých s jedinou výjimkou v roce 1687, kdy bylo přijato rekordních 333,5 rýnských zlatých. Prodej v tomto posledním období však jiţ nebyl pravidelný, ale vykazoval jedno- či dvouleté pauzy. Zřejmě i zde zaúřadovala jakási vyčkávací strategie kuřimských, neboť na oné rekordní částce z roku 1687 měla bezpochyby velkou zásluhu vysoká cena chmele – v roce 1687 totiţ činila 1 rýnský zlatý a 15 krejcarů za 1 měřici, zatímco dva roky před tím to bylo pouze 30 krejcarů. Cena chmele se během 2. poloviny 17. století velmi měnila. Jen v 50. letech prošla poměrně rychlým vývojem: od 1 rýnského zlatého za měřici v roce 1651, přes 45 krejcarů v roce 1655 aţ ke 30 krejcarům na přelomu 50. a 60. let – v nich se pak neustále střídaly tyto dvě hodnoty: 30 a 45 krejcarů za 1 měřici. V 70. letech, zejména jejich koncem, přišlo opět výrazné zdraţení, a to aţ na 1 rýnský zlatý. V 80. letech ceny opět prudce klesaly a stoupaly, a to z 30 krejcarů aţ na 1 rýnský zlatý a 15 krejcarů a zase zpět. 90. léta naopak přinesla postupné, ale razantní sníţení ceny chmele – zatímco v roce 1691 byla jeho cena 36 krejcarů, v roce 1698 to bylo pouhých 18 krejcarů. V peněţních účtech také figuruje konopný olej. Přesto, ţe z purkrabských účtů víme, ţe byl vyráběn po celou 2. polovinu 17. století, v peněţních účtech figuruje jeho prodej jen v letech 1673 – 1675. Je tomu tak proto, ţe konopný olej se především uţíval k různým hospodářským potřebám na kuřimském panství a na výslovný příkaz brněnských úředníků byl také někdy vydáván (nikoliv prodáván) do města Brna. K prodeji tedy takřka nedocházelo. V zmíněných letech byl olej mimořádně prodán do Brna úřadu komorníka a příjem činil mezi necelými 5 aţ 11 rýnskými zlatými. V celkových příjmech z prodeje všech rostlinných produktů proto nehrál ţádnou roli.

271

Ceny obilí vysledovány z peněţních účtů během celé 2. poloviny 17. století. Např. Tamtéţ, rkp. č. 924, 929, 934, 952, 975, 996, 1012, 1025.

99

Kuřimské panství také prodávalo různé zahradní ovoce, zejména jablka, hrušky, třešně, švestky a pak také ovoce usušené. Problémem peněţních zápisů je, ţe písaři bohuţel nerozlišovali mezi ovocem čerstvým a sušeným, a tak vše skončilo v jediné kolonce „Různé zahradní ovoce“. Teprve na samém konci 17. století, v roce 1698, se objevila jakási snaha rozlišit aspoň nějaké ovoce, a tak se objevuje nová kolonka „Švestky“ s trţbou jediného zlatého. Vzhledem k tomu, ţe i v purkrabských účtech jsou záznamy o čerstvém ovoci velmi útrţkovité (jen v letech 1674 – 1678) a o sušeném ovoci jsou vedeny teprve od roku 1674, ani peněţní účty neoplývají mnoţstvím informací. Z toho mála lze konstatovat, ţe v 1. polovině 50. let se příjmy za ovoce pohybovaly nejvýše do 2 rýnských zlatých a 18 krejcarů. Poté je v peněţních účtech dosti dlouhá pauza v letech 1656 – 1673, přerušená jediným prodejem v roce 1666 za 1,5 rýnského zlatého. Je velmi pravděpodobné, ţe v tomto období se ovoce ve dvorech buď zkonzumovalo nebo jinak zpracovalo. Zvláštní je období let 1674 – 1699, kdy jiţ máme důkazy o pěstování a prodeji ovoce v purkrabských účtech. Zde je moţné jasně dokázat, ţe i v letech, kdy peněţní účty tvrdí, ţe nebylo nic prodáno, purkrabské účty vykazují prodej. Paradoxní však je, ţe to platí i naopak: například v letech 1687 – 1692 podle purkrabských účtů nebylo nic prodáno, ale peněţní účty v letech 1687 a 1690 prodej vykazují. Bohuţel, opět lze pracovat pouze s peněţními účty, neboť v účtech purkrabských často chybí částky, za které bylo ovoce prodáno. V zmíněném období 1674 – 1699 tedy podle peněţních účtů příjmy z prodeje ovoce stoupaly. Jestliţe v letech 1674 – 1676 se příjmy pohybovaly okolo 20 rýnských zlatých, počátkem 80. let se pohybovaly uţ mezi 34 aţ 77 rýnských zlatých a dále stoupaly k částce 100 rýnských zlatých. Na přelomu 80. a 90. let pak dosáhly příjmy z ovoce maxima – 288 rýnských zlatých. Aţ do konce století pak pochopitelně příjmy klesaly a zůstávaly na hodnotách mezi 88 aţ 147 rýnských zlatých. V rámci veškerého příjmu z prodeje rostlinných produktů během celé 2. poloviny 17. století zaujímaly příjmy z ovoce 10,4 %.

100

Příjmy z rostlinných produktů

0,1%

10,4%

21,4%

olej zahradní ovoce různé obilí chmel

68,1%

6. 1. 4. Příjmy z prodeje zvířat V hospodářských dvorech kuřimského panství se během 2. poloviny 17. století chovala celá řada hospodářských zvířat, a to nejen pro vlastní potřebu a obţivu, ale také na prodej. U některých druhů zvířat to byl prodej příleţitostný, jiné se prodávaly pravidelně kaţdý rok. Mezi prodávaná zvířata patřili: koně, hovězí dobytek, telata, kozy, vepři, ovce, drůbeţ a ryby. Příjem z prodeje koní byl velmi nepravidelný, častější však byl v období let 1650 – 1677, i v pozdějším období však k prodeji koní docházelo. Koně se však nechovali za účelem prodeje, ale přednostně k hospodářským pracím, které vyţadovaly koňskou sílu – prodáváni proto byli většinou jen koně nepotřební, zejména staří či nezvladatelní. Občas byl samozřejmě prodán i mladý kůň a to zejména významnějším zájemcům, jakým byl jakýsi nadporučík, který roku 1684 koupil za 40,5 rýnských zlatých klisnu z kuřimského dvora.272 Velkým problémem údajů o prodeji koní je, ţe některé uskutečněné prodeje nebyly zaznamenány do peněţních účtů, ale jen do účtů purkrabských, kde se však přednostně zaznamenával spíše počet kusů a jejich kvalita či vlastnosti, zatímco prodejní cena byla 272

Tamtéţ, rkp. č. 995, fol. 6a.

101

v tomto případě druhořadá. Je proto moţné vycházet pouze z účtů peněţních, neboť sumy v nich uvedené se následně odráţí v celkovém příjmu panství. Příjmy za prodej koní tak činil jen 1,5 % veškerých příjmů z prodaných zvířat během 2. poloviny 17. století. To příjmy za všechen hovězí dobytek činily 18,1 % veškerých příjmů za zvířata, přičemţ za dospělý hovězí dobytek to bylo 13,1 % a za telata 5 %. Dospělý skot se prodával zejména řezníkům, ale i dalším zájemcům z řad duchovních řádů a také Ţidům. Příjmy za dospělý skot pravidelně kolísaly – od posledního prodeje vţdy bylo nutné počkat aţ dospěje další skot tak, aby byl vhodný k prodeji. V polovině 17. století se proto příjmy pravidelně pohybovaly mezi 7 aţ 70 rýnskými zlatými a od 2. poloviny 50. let pak začaly postupně růst, přičemţ spodní hranice rozmezí zůstávala v podstatě stejná. Tento růst příjmů vyvrcholil v roce 1678, kdy bylo za dospělý skot utrţeno 180 rýnských zlatých a 15 krejcarů. V 80. letech následoval pokles a tak se trţby pohybovaly mezi 19,5 aţ 122 rýnskými zlatými, v 90. letech se pak vylepšily na rozmezí 40 aţ 140 rýnských zlatých. Také příjmy z prodeje telat byly charakteristické pravidelným kolísáním, zároveň však měly po celou 2. polovinu 17. století vzestupnou tendenci. V polovině století příjmy za prodej telat začínaly na částce pouhých 2,5 rýnských zlatých, velice brzy se však obchodu s nimi začalo dařit a jiţ v několika následujících letech se pohybovaly mezi 10 aţ necelými 28 rýnskými zlatými – tento stav trval aţ do poloviny 70. let. V dalším období následoval další růst, i nyní provázený mírnými poklesy, a tak v 80. letech dosáhly příjmy za telata aţ na hranici 50 rýnských zlatých. Ono zmíněné kolísání, které většinou představovalo pokles nanejvýš o 10 rýnských zlatých, se však v roce 1686 strmě propadlo o 35,5 rýnských zlatých, tedy na necelých 5 rýnských zlatých, ale hned v následujícím roce se příjmy vrátily zpět a uspokojivě pokračovaly v růstu na 51 rýnských zlatých a v 90. letech na 54 rýnských zlatých. Růst příjmů vzbuzuje domněnku, ţe snad byl alespoň z části zapříčiněn růstem ceny telat – ve skutečnosti i vývoj cen sehrál svou roli. Zatímco v 50. a 60. letech se telata prodávala v rozmezí 54 krejcarů aţ 1 rýnského zlatého a 45 krejcarů, v 70. letech, zejména v jejich půli, cena telat klesla na rozmezí 44 krejcarů aţ 1 rýnském zlatém a 10 krejcarech. Jiţ koncem 70. let se ceny zlepšily – spodní hranice 44 krejcarů sice zůstala i nadále v účtech patrna, ale vrchní hranice se opět zvedla na původní výši. V 90. letech se pak cena za tele v některých případech vyšplhala aţ k 2 rýnským zlatým a 15 krejcarům.273 273

Ceny telat byly vysledovány z více peněţních účtů během celé 2. poloviny 17. století. Tamtéţ, rkp. č. 924, 929, 934, 952, 975, 996, 1012, 1025.

102

Příjmy z vepřového dobytka představovaly pro kuřimské panství 4,9 % veškerých příjmů z prodeje zvířat. V letech 1650 – 1670 byl prodej vepřů dosti skromný – příjmy za něj se pohybovaly jen mezi 4 rýnskými zlatými 25 krejcary aţ 20 rýnskými zlatými. Teprve počátkem 70. let příjmy začaly růst a postupně dosáhly 45 rýnských zlatých, koncem 70. let to jiţ bylo necelých 80 rýnských zlatých. Tento trend pokračoval aţ do poloviny 80. let, kdy došlo k propadu příjmů za vepře na pouhých 8 rýnských zlatých v roce 1686 a následné naprosté odmlčení se prodeje – ten se obnovil aţ počátkem 90. let, kdy sice dosáhl maxima za celé půlstoletí, tedy 112 rýnských zlatých a 42 krejcarů, poté však opět následoval strmý pád a příjmy klesly na 8 aţ 40 rýnských zlatých. Skutečně významné postavení v příjmech měly ovce – příjmy za jejich prodej představovaly aţ 30,8 % veškerých příjmů z prodeje hospodářských zvířat. Jestliţe prodej všech výše zmíněných zvířat se v polovině 17. století teprve rozbíhal na nízkých částkách, příjmy z prodeje ovcí v roce 1650 činily 99 rýnských zlatých a 12 krejcarů. V 50. letech a 1. polovině 60. let se příjmy z prodeje ovcí pohybovaly mezi 136 aţ 260 rýnskými zlatými. V roce 1666 sice bylo prodáno ovcí za 358 rýnských zlatých, ale to bylo také maximum celé 2. poloviny 17. století – v následujících letech nastal pokles a v 70. letech a 1. polovině 80. let se příjmy z prodeje ovcí pohybovaly v intervalu 154 aţ 240 rýnských zlatých s několika špatnými léty, kdy byly příjmy opravdu minimální (3 rýnské zlaté) nebo se neprodávalo vůbec. Náprava v tomto směru nastala aţ po roce 1686, kdy se příjmy z ovcí začaly opět zvyšovat na úroveň 187 aţ 322 rýnských zlatých a tento trend vydrţel aţ do konce 17. století. Největší příjmy ovšem plynuly kuřimskému panství z prodeje ryb – v rámci všech příjmů z prodeje zvířat zaujímaly 44% podíl. Příjmy z prodeje kaprů a štik pravidelně klesaly a stoupaly podle toho, jak ryby dorůstaly k prodeji – proto i zde můţeme pozorovat široké rozmezí příjmů. Ty se v 50. letech pohybovaly v rozpětí 22 aţ 624 rýnských zlatých. V období let 1660 – 1690 sice došlo k mírnému poklesu příjmů z ryb, přesto dosahoval aţ 423 rýnských zlatých. V posledním desetiletí 17. století se prodej ryb zvýšil a příjmy dosahovaly hodnot okolo 530 rýnských zlatých.274 Naprosto zanedbatelné byly příjmy z prodeje koz – v rámci všech příjmů za hospodářská zvířata činily pouze 0,3 %. Během let 1650 – 1679 byly kozy nebo spíše kozlové, neboť jejich prodej převaţoval, realizován jen občas, přesněji jednou za 3 aţ 4 roky. Částky utrţené za jejich prodej během tohoto období jen velmi pozvolna rostly od 2

274

Podrobně je pojednáno o cenách ryb v podkapitole 4.4. Ryby.

103

k 12 rýnským zlatým. Kozel většinou stával 3 rýnské zlaté, ale jeho cena mohla klesnout i pod 2 zlaté či naopak stoupnout aţ na 5 zlatých.275 Velmi podobné příjmy, jako z prodeje koz, plynuly i z prodeje drůbeţe. Byť se na kuřimském panství chovalo několik druhů drůbeţe, většinou slouţila k dalšímu chovu, obţivě na dvorech nebo se vydávala do města Brna, její prodej byl navzdory velkému mnoţství dosti malý. Pomineme-li ojedinělý prodej několika kapounků v roce 1650, pak lze konstatovat, ţe prodej drůbeţe z kuřimského panství skutečně začal teprve v roce 1678 na částce 3 rýnské zlaté a 21 krejcarů. Příjmy z prodeje kuřat, kachen a krůt se v letech 1680 – 1699 střídavě pohybovaly jen mezi 19 krejcary aţ 8 rýnskými zlatými a 18 krejcary, výjimkou byl pouze rok 1696, kdy bylo utrţeno 22 rýnských zlatých a 45 krejcarů.

Přijmy z prodeje zvířat v 2. polovině 17. století

1,5% 13,1%

5,0% 0,3% 44,0%

4,9%

koně hovězí dobytek telata kozy vepři ovce drůbež ryby

30,8% 0,4%

275

Cena koz vysledována z více peněţních účtů z období 1650 – 1679. AMB, A 1/3, rkp. č. 913, 924, 934, 951, 961 a 979.

104

6. 1. 5. Příjmy z prodeje živočišných produktů Vedle prodeje samotných hospodářských zvířat se samozřejmě obchodovalo také s produkty, které zvířata poskytovala. Jednalo se zejména o šmalc, sýry, vejce, peří, med, vosk a kůţe. Mléčné výrobky, mezi něţ patřily šmalc a kravský a ovčí sýr, v příjmech z prodeje všech ţivočišných produktů představovaly 10,2 %. Šmalc se začal pravidelně prodávat aţ od roku 1668, a to zejména do města Brna. Příjmy z jeho prodeje sice kolísaly, podobně jako kolísalo mnoţství šmalcu určené pro prodej, přesto však příjmy z něj rostly – aţ do roku 1675 se pohybovaly jen mezi 4 aţ 19,5 rýnskými zlatými, ale od poloviny 70. let do poloviny 80. let se utrţené obnosy z něj zvýšily a kolísaly mezi 22 aţ 89 rýnskými zlatými. Absolutního maxima v příjmech z prodeje šmalcu bylo dosaţeno v roce 1687, kdy kuřimské panství na jeho prodeji vydělalo přes 128 rýnských zlatých. Od tohoto momentu pak příjmy z něj uţ jen pomalu klesaly, aţ koncem 17. století dosáhly 27 rýnských zlatých a 3 krejcary . Nemalou zásluhu na vývoji příjmů z prodeje šmalcu zřejmě měla také jeho cena. V roce 1655, kdy byl uskutečněn jediný prodej šmalcu před tím, neţ se začal prodávat pravidelně, se jeho cena pohybovala okolo 13,5 krejcaru za jeden máz. Koncem 60. let se jeho cena zaokrouhlila na 14 krejcarů a v 70. a 80. letech se vyšplhala na 16 krejcarů. Další zdraţení následovalo jiţ počátkem 90. let, kdy se běţně setkáváme s cenou 20 aţ 22 krejcarů za jeden máz. V roce 1699 se cena šmalcu pohybuje mezi 21 aţ 24 krejcary – toto enormní zdraţení zřejmě mělo vliv na pokles prodeje šmalcu, neboť příliš drahý šmalc si lidé nemohli dovolit koupit.276 O něco menší příjmy neţ u šmalcu poskytoval prodej sýrů, přesně 4,9 % celkových příjmů z ţivočišných produktů. Přesto, ţe písaři označili kolonku jednoduše jako „Příjmy za sýr“, v textu se přece jen dočítáme, ţe šlo o příjmy z prodeje jak kravského, tak i ovčího sýru a v období, kdy se kravský sýr nevyráběl, v této kolonce nacházíme záznamy o prodeji tvarůţků. Pro zjednodušení však dále budeme nazývat příjmy ze všech těchto zmíněných produktů jako příjmy ze sýrů tak, jak to ostatně činili samotní písaři. Příjmy z prodeje sýrů se v 50. letech 17. století pohybovaly mezi 14 aţ 30 rýnskými zlatými, v následujících letech začal příjem ze sýrů stoupat a po celá 60. a 70. léta se pohyboval v rozmezí 23 aţ 43 rýnských zlatých. Po mírném poklesu počátkem 80. let bylo 276

Ceny šmalcu vysledovány z peněţních účtů během celé 2. poloviny 17. století. Tamtéţ, A 1/3, rkp. č. 924, 929, 934, 952, 975, 996, 1012, 1025.

105

v roce 1686 utrţeno maximum celého půlstoletí, a sice 55 rýnských zlatých a 15 krejcarů. Poté však příjmy ze sýrů opět začaly pomalu a pozvolna klesat, a to i během celých 90. let, aţ koncem století skončily na 20 rýnských zlatých. I zde je moţné konstatovat, ţe příjmy ze sýru ovlivnily jeho ceny na trhu. Zatímco v 50. aţ 70. letech byla jeho cena 3 krejcary za libru, počátkem 80. let to bylo jen 2,5 krejcaru. V 80. a 90. letech se cena sýru naopak ojediněle dostala aţ k hranici 5 krejcarů. Konec 90. let však symbolizoval návrat k původním 3 krejcarům za libru.277 Příjmy z vajec byly naprosto zanedbatelné, neboť většina vajec byla do města Brna odváděna, nikoliv prodávána. K opravdu zřídkavému prodeji vajec tedy došlo jen počátkem 50. let a znovu pak počátkem 70. let. Sumy, které se za jejich prodej utrţily, se pohybovaly mezi 1 rýnským zlatým 15 krejcary aţ 6 rýnskými zlatými 15 krejcary. Rovněţ příjmy z husího peří vypadají v peněţních účtech na první pohled také jako naprosto bezvýznamná poloţka. Zatímco v peněţních účtech je zaznamenán prodej pouze ve čtyřech letech během celé 2. poloviny 17. století, v účtech purkrabských se v letech 1677 – 1699 setkáváme poměrně častým, nikoliv však pravidelným prodejem – bohuţel v purkrabských účtech nejsou aţ na vzácné výjimky zaznamenány příjmy z tohoto prodeje, a proto jsou směrodatné jen záznamy z účtů peněţních. Můţeme tedy jen konstatovat, ţe v letech 1696, 1685, 1697 a 1699 bylo za peří přijato mezi 1 rýnským zlatým 15 krejcary aţ 12 rýnskými zlatými a 42 krejcary. Drtivou většinu příjmů z prodeje ţivočišných produktů představoval téměř 82%-ní podíl z prodeje ovčí vlny. Jiţ v polovině 17. století se příjmy za prodej vlny pohybovaly mezi 408 aţ 506 rýnskými zlatými a během celých 50. let a také po většinu 60. let dále rostly aţ k 757,5 rýnským zlatým s mimořádnou trţbou v roce 1664, kdy bylo za 41,5 centnýřů ovčí vlny utrţeno 1245 rýnských zlatých a 54 krejcarů. Tento mimořádný příjem byl samozřejmě způsoben tím, ţe v předešlém roku kuřimští vlnu k prodeji nedali, nashromáţdili větší mnoţství a prodali jej teprve roku následujícího. Po tomto mimořádném prodeji se příjmy opět vrátily na původní úroveň a koncem 60. let začaly klesat – to byl zřejmě důvod, proč kuřimští strategii z roku 1664 zopakovali i v letech 1673 a 1676. I poté však pokračoval aţ do roku 1681 pokles v příjmech z prodeje vlny aţ na 351 rýnských zlatých. Pokles v trţbách byl způsoben poklesem cen, proto se kuřimští v roce

277

Ceny sýru vysledovány z peněţních účtů během celé 2. poloviny 17. století. Tamtéţ, rkp. č. 924, 929, 934, 952, 975, 996, 1012, 1025.

106

1682 rozhodli pro pauzu v prodeji – zřejmě čekali, aţ se cena vlny zvedne.278 S prodejem pak začali opět aţ v roce 1693, kdy prodali vlnu nastřádanou za desetiletí za 935 rýnských zlatých. Do konce století pak prodali vlnu ještě třikrát: v roce 1695 a 1697, kdy za ni také utrţili nejvíc za celé půlstoletí – 1534 rýnských zlatých a v roce 1698, kdy však příjem činil pouhých 50 rýnských zlatých. Je nutné dodat, ţe k roku 1691 je v purkrabských účtech uveden prodej velkého mnoţství vlny za ceny od 27 do 29 rýnských zlatých za centnýř, v peněţních účtech však ţádný prodej k tomuto datu zaznamenán není. Opět zaúřadovala nepřesnost písařů. Bohuţel nepřesnostem se písaři nevyhnuli, ani co se týká zápisů o medu – i zde jich několik chybí. Příjmy z medu však byly dosti skromné a tak je pochopitelné, ţe na ně písaři občas zapomínali. Vţdyť v porovnání s příjmy za ostatní ţivočišné produkty činily příjmy za prodej medu jen 0,4 %. V 50. letech byly příjmy z medu mizivé – jen pod hranicí 1 rýnského zlatého. V následujících desetiletích se med prodával nepravidelně, často s několikaletými pauzami. Obvyklé částky plynoucí z prodeje medu se pohybovaly mezi 2 aţ 12 rýnskými zlatými, jen ojediněle byla zaznamenána částka vyšší (nejvíce 18 rýnských zlatých v roce 1673). Vývoj cen medu pro prodejce rozhodně nebyl nijak optimistický – jestliţe v 50. letech byla cena 1 mázu medu 45 krejcarů, v 60. letech to bylo jen 18 krejcarů a v 70. letech uţ jen 15 krejcarů. Ani 80. a 90. léta nepřinesla výrazné zlepšení – cena medu se vrátila na úroveň 18 aţ 20 krejcarů za máz.279 Další včelí produkt měl na trhu o něco větší úspěch – vosk totiţ zaujímal 1,7 % všech příjmů z prodeje ţivočišných produktů. Jiţ v 50. letech 17. století z prodeje vosku plynuly příjmy v rozmezí 6 aţ 36 rýnských zlatých. Podle peněţních účtů by se zdálo, ţe se kuřimští rozhodli v letech 1663 – 1669 pro pauzu v prodeji vosku, podle účtů purkrabských je opět pravda jiná, ovšem částky peněz z prodeje vosku k dispozici nemáme. Na přelomu 60. a 70. let se vosk opět vrátil na brněnský trh a kromě dvou mimořádných příjmů z prodeje v letech 1671 a 1687, kdy bylo přijato 38 aţ 40 rýnských zlatých, se příjmy z prodeje vosku pozvolna sniţovaly od 18 aţ k 10 rýnským zlatým. Faktem zůstává, ţe klesající příjmy z prodeje vosku měly na svědomí dva faktory: jednak mnoţství určené pro prodej během celé 2. poloviny 17. století klesalo, jednak nestabilní cena vosku. Zatímco v polovině 17. století byla cena vosku 30 krejcarů za libru, 278

Podrobný rozbor cen vlny v průběhu celé 2. poloviny 17. století se nachází v kapitole 4.5. Produkty ţivočišné výroby. 279 Ceny medu byly vysledovány z purkrabských účtů během celé 2. poloviny 17. století. V peněţních účtech se bohuţel ceny medu aţ na vzácné výjimky nenacházejí. AMB, A 1/3, rkp. č. 917, 940, 954, 983, 999, 1024.

107

na přelomu 50. a 60. let se cena za stejné mnoţství pohybovala jen mezi 21 aţ 24 krejcary. Koncem 60. let se ceny vrátily k 30 krejcarům, v jejich průběhu a dále v 80. letech ovšem mírně poklesly na 27 krejcarů. Teprve 90. léta opět pozvedla ceny vosku nad 30 krejcarů. V tomto posledním desetiletí 17. století pak vosk zdraţoval aţ na 33 krejcarů za libru.280 Posledním produktem, který zvířata poskytovala, byly jejich kůţe. Příjem z jejich prodeje představoval 5,6 % všech příjmů z prodeje ţivočišných produktů. Zatímco v purkrabských účtech písaři rozlišovali kůţe: na kůţe ze zvířat poraţených a zvířat uhynulých, dále pak na kůţe z různých druhů zvířat, v peněţních účtech tomu tak aţ na několik opravdu vzácných výjimek nebylo – všechny poloţky byly shrnuty do jediné kolonky, do níţ náleţely všechny typy kůţí. Jejich prodej byl po celé půlstoletí poměrně pravidelný. Příjmy z kůţí se tedy v 50 a 60. letech pohybovaly v rozmezí 12 aţ necelých 32 rýnských zlatých. Následující období 70. let sice přineslo vzrůst příjmů za kůţe, bylo ale také charakteristické, stejně jako další desetiletí, poměrně velkými výkyvy v příjmech. Po celá 70. léta tedy příjmy neklesly pod hranici 30 rýnských zlatých, přičemţ horní hranice byla mezi 55 aţ 84 rýnskými zlatými. V 80. a 90. letech se pak příjmy pohybovaly střídavě mezi necelými 9 aţ 69 rýnskými zlatými.281 Lze tedy závěrem konstatovat, ţe jednoznačně nejdůleţitější roli v příjmech z prodeje ţivočišných produktů měla ovčí vlna. Ostatní produkty, ať uţ šmalc, sýry, či kůţe zdaleka zaostávaly a příjmy z dalších produktů byly mizivé.

280

Ceny vosku byly vysledovány z peněţních účtů během celé 2. poloviny 17. století. Tamtéţ, rkp. č. 917, 940, 954, 983, 999, 1024. 281 O cenách kůţí viz poznámka č. 205.

108

Příjmy z prodeje živočišných produktů v 2. polovině 17. století 0,1% 1,7% 0,4%

0,1% 5,3% 4,9%

5,6%

peří vejce máslo sýry vlnu různé kůže med vosk

81,8%

6. 1. 6. Příjmy z prodeje řemeslných výrobků Přestoţe na kuřimském panství bylo bezesporu provozováno mnoho řemesel, jen nepatrný zlomek jejich produktů byl také samotným kuřimským panstvím prodáván. V peněţních účtech nacházíme toliko příjmy z prodeje pláten a šindelů. Kuřimské panství tedy prodávalo lněné, konopné a koudelné plátno – ovšem ani zde nebyly písařské záznamy natolik důsledné, aby příjmy za jednotlivé druhy pláten písaři rozdělili kaţdý zvlášť. Občas písař nepokládal za důleţité ani zapsat druh prodaného plátna, a tak nezbývá, neţ se spokojit s celkovými částkami, které byly přijaty za prodej plátna. Plátno kupovala především čeleď, Ţidé z panství i mimo něj, významným kupcem byl také úřad komorníka v městě Brně, brněnský pivovar či kartuziáni v Králově Poli u Brna.282 Příjmy z prodeje pláten měly poměrně pravidelný a zároveň mírně kolísavý charakter, v polovině 17. století začínaly v rozmezí 1,5 aţ 15,5 rýnských zlatých. Jiţ v průběhu 50. let a v 1. polovině 60. let se horní hranice příjmů dále zvyšovala aţ k 36,5 282

Více o tom komu, kdy a za jakou cenu se plátna prodávala je pojednáno v kapitole 5. Řemeslná výroba.

109

rýnským zlatým, zatímco spodní hranice zůstávala nadále stejná. Od poloviny 60. let aţ do počátku 80. let pak příjmy mírně poklesly a kromě několika příjmů nad hranicí 30 rýnských zlatých se pohybovaly spíše na velmi nízkých částkách mezi 6 aţ 12 rýnskými zlatými. Změna nastala právě v 80. letech – enormní zvýšení příjmů v roce 1681 aţ na 164 rýnských zlatých283 započalo nové období, v němţ figurovaly vyšší částky neţ v období předchozím – v posledních dvou desetiletích se rozpětí příjmů z prodeje pláten pohybovalo mezi 10 aţ 79 rýnskými zlatými. Velmi důleţitým řemeslným výrobkem na kuřimském panství byl také šindel. Přesto, ţe se ho kaţdoročně vyráběly desetitisíce kusů, se záznamy o jeho prodeji se setkáváme jen v období let 1672 – 1685 a roce 1697. Důvodem byla zejména jejich velká spotřeba pro údrţbu vlastních hospodářských objektů kuřimského panství a dále pak jejich nemalý výdej do města Brna. Do Brna se však šindel také prodával ,a to přímo úřadu komorníka či různým brněnským institucím, např. brněnskému pivovaru. Příjem z prodeje šindelů v roce 1672 započal hned na nejvyšší částce, která byla za šindele během jejich prodejního období utrţena, bylo to celých 112 rýnských zlatých. V následujících letech příjmy pravidelně kolísaly v intervalu 20,5 aţ 86,5 rýnských zlatých a počátkem 80. let klesly na rozmezí necelých 12 aţ 22,5 rýnských zlatých. Ojedinělý prodej v roce 1698 vynesl rovných 100 rýnských zlatých. Cena šindelů v roce 1672 činila 1,5 rýnského zlatého za 1000 šindelů, ale velice brzy klesla a od poloviny 70. let činila 1 rýnský zlatý a 15 krejcarů. V roce 1697 se navrátila na hodnotu 1,5 rýnského zlatého.284

6. 1. 7. Příjmy z prodeje nápojů Velmi významnou část celkových příjmů tvořily příjmy z prodeje vína, piva a pálenky. Dva z těchto produktů byly domácí kuřimské výroby, víno se však muselo kupovat, neboť během celé 2. poloviny 17. století se na panství nepěstovalo. Záznamy o vínu nacházíme jak v obilních, tak i v peněţních účtech – i zde se ukazuje, jak velmi záleţelo na písaři a na tom, co povaţoval za důleţité zaznamenat. Zatímco v obilních účtech se objevuje poloţka vína jen v letech 1667 – 1678, v peněţních 283

O tomto prodeji z roku 1681 je blíţe pojednáno v kapitole 5. Řemeslná výroba. Cena šindelů byla vysledována z peněţních účtů během období 1672 – 1697. Např. AMB, A 1/3, rkp. č., 961, 979 a 995. 284

110

účtech jsou příjmy z šenkování vína zaznamenány jiţ dříve, od roku 1650. Prodej vína pak trval aţ do roku 1686.285 Zajímavé je taktéţ zjištění, ţe do roku 1665 se víno v peněţních účtech objevuje pouze jako poloţka v příjmech, nikoli ve výdajích – je to z toho důvodu, ţe v období let 1650 – 1665 se náklady na koupi a dovoz vína rovnou odečetly od celkové sumy získané prodejem vína a do poloţky příjmů byl zapsán pouze čistý zisk. Po roce 1665, kdy příjmy z prodeje vína opticky vzrostly, však nešlo o čistý zisk, ale o sumu, s kterou se muselo počítat na koupi vína v následujícím roce. Víno se tedy kupovalo a následně nalévalo v kuřimském zámku, dále v šencích v Kuřimi, Lipůvce, Deblíně, Laţánkách a od roku 1682 také v šenku u nového kuřimského hostince. Příjmy z jeho šenkování v polovině 17. století začínaly na 21 rýnských zlatých, ale velmi rychle vzrostly aţ na 191 rýnských zlatých a 24 krejcarů v roce 1655. Po dočasném poklesu a krátké pauze na počátku 60.let pak příjmy v růstu dále pokračovaly a v roce 1667 dosáhly dokonce 445 rýnských zlatých – to bylo také maximum celého půlstoletí. I kdyţ příjmy poté klesly, aţ do roku 1685 stále kolísaly v širokém rozmezí 20 aţ 373 rýnských zlatých – některé roky tedy přinesly skutečně dobrý výdělek, jiné jen velmi skromný. Příjmy z prodeje vína představovaly jen 3 % veškerých příjmů z prodeje nápojů. Cena jednoho mázu vína byla v polovině 17. století poměrně vysoká, činila 8 krejcarů, coţ bylo nejvíce během celé 2. poloviny 17. století. Ale uţ v roce v roce 1651 klesla na 7 krejcarů a do poloviny 50. let dokonce na 4 krejcary – na této cenové hladině pak cena vína setrvala aţ do počátku 70. let, kdy se jiţ objevovaly náznaky zdraţení tím, ţe cena kolísala mezi 4 aţ 5 krejcary, ovšem počátkem 80. let jiţ rozhodně činila 6 krejcarů za 1 máz. Vedle vína se také prodávala pálenka, a to pravidelně v letech 1650 – 1679. Velkou oblibu měla zejména pálenka z ţitného šrotu, s kterou se lze v peněţních účtech setkat nejčastěji. Svými příjmy pálenka zaujímala 2%-ní podíl z celkového objemu příjmů z prodeje nápojů. Příjmy z prodeje pálenky se v polovině 17. století začínaly na hodnotě 59 rýnských zlatých, během 50. let a počátkem 60. let však postupně stoupaly aţ k hodnotě 137 rýnských zlatých. V polovině 60. let však výrazně poklesly na necelých 78 rýnských zlatých a aţ do poloviny 70. let se pak pohybovaly v rozmezí necelých 15 aţ 116,5 285

Důkazem o tom, ţe obilní účty nejsou zcela kompletní je fakt, ţe obilní účet z let 1667 – 1668 uvádí jako zůstatek z předcházejícího roku 1 sud vína – to znamená, ţe i v účetním roce 1666 – 1667 bylo víno zakoupeno – přesto o tom obilní účty z tohoto roku mlčí. AMB, A 1/3, rkp. č. 948, obilní účet z let 1667 – 1668, fol. 66a.

111

rýnských zlatých. V letech 1675 – 1676 nastal nečekaně strmý vzrůst příjmů z pálenky aţ na 419 rýnských zlatých – tento výrazný nárůst měli na svědomí brněnští měšťané, kteří se v tomto krátkém období na zmíněné částce podíleli nákupem v rozmezí 44 – 70 %, zbytek příjmů pak pocházel z šenků kuřimského panství.286 Strmé zvýšení příjmů však nemělo dlouhého trvání. Během tří let nastal stejně rychlý pokles na pouhé 2 rýnské zlaté a 42 krejcarů v roce 1679. Rovněţ cena ţitné pálenky prošla zajímavým vývojem. V polovině 17. století, tedy těsně po skončení třicetileté války, byla její cena nejvyšší, rovných 18 krejcarů za 1 máz. Ještě v průběhu 50. let postupně klesla na 16 krejcarů a na přelomu desetiletí dokonce na 14 krejcarů. V roce 1663 se cena ţitné opět vrátila na 16 krejcarů, v 2. polovině 60. let se však opět navrátila k 14 krejcarům a do poloviny 70. let dokonce klesla aţ k 10 krejcarům za máz. V onom výjimečném období let 1675 – 1679 pak cena ţitné pálenky činila 12 krejcarů. Cena pálenky z vinných kvasnic byla o něco vyšší – v roce 1653 činila 20 krejcarů za máz, coţ je více, neţ kolik kdy stála pálenka z ţitného šrotu.287 V rámci příjmů z prodeje nápojů měl nejvýznamnější podíl příjem z prodeje piva, který činil 95 %. Zároveň byl tento příjem nepřehlédnutelný i z hlediska celkových příjmů kuřimského panství. Pivo nabízely různé šenky, jejichţ seznam se nám dochoval v obilním účtu z let 1674 – 1675 – zde jsou jmenovány šenky v Kuřimi, Lelekovicích, Lipůvce, Deblíně, Laţánkách a Nové Vsi. Dále bylo pivo prodáváno do Šebrova, Nuzířova, Svinošic, Maršova, Nelepče, mlynáři Severovi a do panovského dvora.288 Příjmy z prodeje piva znázorňuje následující tabulka. V polovině 17. století začínaly příjmy na částce 966 rýnských zlatých a teprve v polovině 60. let začaly výrazněji růst. K většímu poklesu příjmů došlo teprve v 2. polovině 80. let, která je charakteristická ochlazením podnebí a sníţením úrody obilí. Koncem 17. století jsme pak svědky střídavých příjmů často aţ s dvoutisícovým rozdílem. Tyto výkyvy byly způsobeny tím, ţe v některých letech kuřimské panství přikupovalo pšenici na slad a následně mohlo

286

Jako příklad je moţné uvést právě účetní rok 1675 – 1676, kdy bylo dosaţeno maxima příjmů z prodeje pálenky – z 419 rýnských zlatých bylo na kuřimském panství vyšenkováno jen 122 rýnských zlatých a 36 krejcarů, zatímco většinu skoupili brněnští měšťané a také brněnský váţný. AMB, A 1/3, rkp. č. 971, fol. 11. 287 Cena ţitné pálenky byla vysledována z peněţních účtů z let 1650 – 1679. Tamtéţ, rkp. č. 913, 924, 931, 936, 952, 972. Cena pálenky z vinných kvasnic byla uvedena pouze jednou právě v roce 1653. Tamtéţ, rkp. č. 919, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1652 – 1653, fol. 13r. 288 Tamtéţ, rkp. č. 968, fol. 50r.

112

vyprodukovat enormní mnoţství piva.289 Tuto politiku však pochopitelně nemohlo praktikovat kaţdoročně.

Příjmy z prodeje piva 8000 7000

Rýnské zlaté

6000 5000 4000

Pivo

3000 2000 1000

-9 6

1

16 95

-9

-8 6

16 90

1

16 85

-8

6 -7

16 80

16 75

-7 1

16 70

-6 6

1 -6

16 65

-5 6

16 60

16 55

16 50

-5

1

0

Na zvýšení příjmu z piva zejména v poslední čtvrtině 17. století měla do jisté míry vliv i jeho cena. Ta v roce 1650 sice začínala na 5 rýnských zlatých za jednu bečku, ale jiţ počátkem roku 1651 se tato cena sníţila na 3 rýnské zlaté a 30 krejcarů – tato cena se pak udrţela aţ do poloviny 60. let. V roce 1665 došlo k zvýšení ceny jedné bečky piva na 5 rýnských zlatých a 5 krejcarů a tato cena přetrvala další dvě desetiletí, aţ do poloviny 80. let, kdy došlo k novému zdraţení na 7 rýnských zlatých a 15 krejcarů. V polovině 90. let se cena přechodně zvýšila na 7 rýnských zlatých a 36 krejcarů za 1 bečku, ale jiţ koncem století se navrátila k 7 rýnským zlatým a 15 krejcarům.290 Pivo tedy bylo jednoznačně nejoblíbenějším nápojem kuřimských obyvatel a dalece předčilo spotřebu ostatních šenkovaných nápojů.

289

V účetním roce 1693 – 1694 panství dokoupilo pšenici za 3 143 rýnských zlatých. AMB, A 1/3, rkp. č. 1012, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1693 – 1694, fol. 46a. 290 Cena piva byla vysledována z peněţních účtů během celé 2. poloviny 17. století. Např. Tamtéţ, rkp. č. 913, 915, 942, 998, 1017 a 1028.

113

6. 1. 8. Příjmy z pálení vápna Díky přítomnosti vápencových lomů v blízkosti vsi Laţánky byla tato ves svým způsobem výjimečná – ne kaţdé panství se totiţ mohlo v tomto období pochlubit vápenkou a vypalováním vápna.291 Laţánské pece, které slouţily k pálení vápna, tak přispívaly po celou 2. polovinu 17. století svým dílem k příjmům kuřimského panství.292 Účetní záznamy jsou však na informace velice střídmé – většinou se omezují pouze na cenu a mnoţství vápna. Monotónně jsou po celé období jako jeho odběratelé uváděni rychtáři a poddaní ze vsi Laţánky, Braníškov a Maršov. Cena vápna byla stanovena na 12 krejcarů za 1 pec – jaké mnoţství vápna však jedna pec představovala, je moţné se pouze domýšlet. Cena vápna byla velmi stabilní a na hodnotě 12 krejcarů setrvala aţ do roku 1674, kdy začalo být vápno počítáno na měřice, přičemţ 1 měřice stála 1,5 krejcaru a takto vydrţela aţ do roku 1693, kdy se písaři opět vrátili ke starému způsobu účtování vápna na 12 krejcarů za jednu pec. Pokud bychom vycházeli z předpokladu, ţe cena vápna byla po celou 2. polovinu 17. století opravdu stabilní, pak by se dalo uvaţovat o tom, ţe 1 pec představovala 8 měřic vápna. Příjmy z vypalování vápna po celé půlstoletí pomalu, ale jistě rostly. V polovině století začínaly na 10 rýnských zlatých a 36 krejcarech, ale uţ od poloviny 50. let se pohybovaly okolo necelých 28 rýnských zlatých, v 60. letech dospěly aţ k 38 rýnským zlatým. Vzestup příjmů z vápna pokračoval i v 70. a 80. letech, kdy se tyto pohybovaly v rozmezí 57 aţ necelých 97 rýnských zlatých. Hranice jednoho sta rýnských zlatých byla překonána teprve v roce 1690 a po celé následující desetiletí se příjmy pohybovaly v poněkud širším intervalu necelých 30 aţ 118 rýnských zlatých.

6. 1. 9. Příjmy z prodeje různého dříví Kuřimské panství oplývalo mnoţstvím lesů a tak nikdy nemělo ţádné problémy s dostatkem dřeva, které bylo potřebné k stavebním pracím, k výrobě šindelů, k výrobě dřevěných trubek pro vedení vody a také jako otop. Zvláštní nároky na dřevo, zejména dubové desky a klády měly mlýny, které neustále potřebovaly opravovat a vylepšovat svá 291

MATĚJEK, F.: Feudální velkostatek, s. 164. Přestoţe v peněţních účtech není nikdy a nikde zmíněno místo, kde se vlastně vápno pálilo, je jasné, ţe se jednalo právě o Laţánky. O uhlířích a vápenících v Laţánkách jiţ ve středověku ostatně mluví také Václav Oharek. OHAREK, V.: Vlastivěda moravská, s. 294. 292

114

zařízení. Důleţité bylo samozřejmě palivové dřevo, které bylo potřebné nejen v zimním období k vytopení příbytků a v kuchyni k tepelné úpravě jídla, ale po celý rok také v kuřimském pivovaru a palírně. Peněţní účty bohuţel neuvádějí mnoho informací o vlastním prodeji dřeva, jsou zaměřeny pouze na přijaté částky z jeho prodeje. V tomto ohledu poskytuje více informací malý registr přiloţený k peněţnímu účtu z účetního roku 1654 – 1655.293 Více informací by rovněţ mohly poskytnout lesní účty, které jsou však k dispozici teprve od roku 1697. Právě z malého registru se dovídáme, ţe kuřimské panství mělo 16 hájenství: kuřimské, lelekovické, lipůvské, svinošické, šebrovské a svatokateřinské, nuzířovské, deblínské, nelepečské, číţské, pejškovské, laţanské, braníškovské, jestřabské, prosatinské a panovské. Z druhů dřeva se v účetních záznamech objevuje zejména dřevo dubové, bukové, březové a lipové, méně pak dřevo z lísky, borovice a jedle.294 Dřevo se prodávalo buď jako celý kmen (v roce 1698 stál jeden kmen mezi1 aţ 1,5 rýnských zlatých),295 desky, kůly nebo jako palivové dříví. Cena desek byla rozdílná podle druhu dřeva a dle délky či tloušťky desky. Také cena palivového dříví se pravděpodobně odvíjela od druhu dřeva – neboť ve zmíněném roce 1654 nacházíme za 1 oprátku296 různé ceny pohybující se od 27 krejcarů aţ po 1 rýnský zlatý.297 Z nemnohých záznamů víme, ţe se dřevo, zejména dřevo vhodné k výrobě trubek a také celé kmeny, prodávalo do Brna, kde zejména v 50. letech 17. století probíhaly fortifikační práce. Dřevo kupoval také úřad komorníka, a to zejména pro brněnský městský pivovar – ten vedle palivového dříví potřeboval v letech 1675 – 1678 a ještě v roce 1683 borové a dubové dřevo na stavbu. Dřevěné desky během celého půlstoletí kromě města Brna velice často kupovali také pauláni z vranovského kláštera, několikrát také tišnovský klášter. Dřevo se samozřejmě prodávalo i na samotném kuřimském panství mlynářům, šindelářům a dalším poddaným. Z účetních záznamů v letech, kdy písaři rozepsali příjem z prodeje dřeva aspoň trochu podrobněji, lze konstatovat, ţe příjmy z prodeje dřevěných desek představovaly aţ 39 % veškerých příjmů z prodeje dřeva.

293

AMB, A 1/3, rkp. č. 924, fol. 11 – 21. Tamtéţ. 295 Tamtéţ, rkp. č. 1029, Počet příjmů a vydání lesního úřadu na statku kuřimském z let 1698 – 1699, fol. 14. 296 Oprátka byla v pozdějších účtech vedených německy označována jako „Seil“, tedy provaz, který měl zřejmě určitou délku a který musel obepnout jisté mnoţství dřeva. 297 Druh dřeva se u palivového dříví neuváděl, ale rozdílnost cen za stejné mnoţství evidentně ukazuje na různé druhy dřeva. AMB, A 1/3, rkp. č. 924, fol. 11 – 21. 294

115

Celkové příjmy z prodeje dřeva v 50. a 60. letech kolísaly v širokém rozmezí 55 aţ 191 rýnských zlatých. V 70. a 80. letech se toto rozmezí posunulo směrem nahoru mezi hodnoty 107 aţ 286 rýnských zlatých – tento trend pokračoval aţ do poloviny 90. let, kdy příjmy začaly opět růst a pohybovat se mezi 237 aţ maximálně 542,5 rýnskými zlatými, kterých bylo dosaţeno v roce 1698. Příjmy z prodeje dřeva tedy měly po celou 2. polovinu 17. století stoupající trend.

6. 1. 10. Příjmy z prodeje soli Příjmy z prodeje soli se v peněţních účtech kuřimského panství objevují jen v letech 1650 – 1652, 1677 a 1687. Zatímco prodeje v letech 1677 a 1687 byly pouze příleţitostné ( v roce 1677 šlo o prodej 1 libry soli jezuitům, v roce 1687 o prodej 1 špichu298 soli místnímu Ţidovi Abrahámovi ),299 v polovině 17. století, tedy po skončení třicetileté války, byla situace jiná: kuřimské panství muselo suplovat roli kupců, od kterých si většinou poddaní kupovali sůl. O tom, ţe sehnat sůl byl v tomto období problém, svědčí i fakt, ţe kuřimské panství nekupovalo sůl v Brně, jak bylo jinak jeho zvykem, ale posílalo pro ni aţ do Vídně.300 Příjem z prodeje soli poddaným se v tomto období pohyboval mezi

11 aţ

97

rýnskými zlatými. Jeden špich soli se počátkem 50. let prodával za 42 krejcarů – uváţímeli, ţe nákupní cena tehdy byla 36 krejcarů za špich, představoval prodej jednoho špichu soli pro kuřimskou pokladnu zisk 6 krejcarů.301

6. 1. 11. Různé příjmy Různé příjmy představovaly příjmy nepravidelné, výjimečné a především takové, které nebylo moţno zařadit do ţádné jiné kolonky. Občas sem však písaři zařadili i poloţky, které správně náleţely do jiţ zavedených kolonek – těchto poloţek však bylo

298

Špich představoval objemovou jednotku, která se dále dělila na 10 aţ 12 vídeňských liber – proto také 1 špich přestavoval mnoţství soli mezi 5,6 aţ 6,72 kg. HOFMANN, G.: Metrologická příručka, s. 91. 299 Cena 1 špichu soli tehdy činila 27 krejcarů. AMB, A 1/3, rkp. č. 999, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1686 – 1687, fol. 48a. 300 Více o nákupu soli v podkapitole 6.2.7. Výdaje za nákup soli. 301 AMB, A 1/3, rkp. č. 913, fol. 7r.

116

minimum a pro co nejpřesnější pohled na vývoj financí kuřimského panství byly zařazeny zpět do správných kolonek.302 Jedním ze zvláštních příjmů byly i peníze, které jiţ jednou byly vydány – šlo o zbytek sumy, která byla dána pacholkům na cestu, pokud museli putovat s vozem, koňmi a platit mýto. Pacholci často vraceli peníze zejména z delších cest, které podnikali například za nákupem soli do Vídně či okolí. Zpeněţit se však dalo také staré a nepotřebné nářadí či zařízení kuřimského panství – tak byly několikrát prodány staré vozy z hospodářských dvorů zájemcům z řad poddaných.303 V roce 1683 vrchnost prodala brněnskému měšťanovi a zároveň mědikovci Michalu Zagelmayerovi pánev na vaření piva z kuřimského pivovaru a ještě nějaké další ţelezné nářadí, které není blíţe specifikováno. Zagelmayer slíbil, ţe dodá pánev novou.304 Do kolonky zvláštních příjmů patřily i splácené dluhy, a to v částkách nejen peněţních, ale téţ v jejich ekvivalentech – tak se např. dovídáme, ţe v roce 1653 splácejí svůj dluh tři muţi ze Svinošic, kteří si jiţ dříve od městských účetních půjčili peníze na nákup koní, ale nyní nemají potřebnou finanční částku, a tak vracejí tuto částku v podobě takového mnoţství obilí, které má stejnou cenu jako dluţná částka.305 Od konce 60. let si také někteří podnikavější hospodáři začali krátkodobě pronajímat pole či zahrady, náleţející k opuštěným gruntům a platili za ně nájemné. Z opuštěných luk se prodávala tráva. Do kolonky zvláštních příjmů byly z počátku zařazeny i robotní platy dvou mlynářů: Michala (později Blaţka Vaverky) z Laţánek a Jakuba Kubky z mlýna pod Maršovem.306 Kaţdý z nich platil 7 rýnských zlatých ročně. Od roku 1664 se tento plat začal v peněţních účtech zaznamenávat v samostatné kolonce a z kolonky různých příjmů definitivně zmizel. Celková částka zvláštních příjmů se v 1. polovině 50. let pohybovala mezi 21 aţ 82 rýnskými zlatými, v následujícím období let 1660 – 1690 se pak příjmy pohybovaly pod hranicí necelých 45 rýnských zlatých. Výjimkou byl pouze onen výše zmíněný prodej 302

Písaři tak pravděpodobně činili, pokud zapomněli zapsat nějakou poloţku či z jiných, nám neznámých, důvodů. V tabulce Peněţních účtů na přiloţeném CD (příloha č. 20) jsou poloţky přesunuté z kolonky zvláštních příjmů označeny znaménkem +. 303 Např. roku 1668 koupil Jakub Odehnal starý vůz z maršovského dvora za 4 rýnské zlaté. AMB, A 1/3, rkp. č. 951, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1668 – 1669, fol. 20r. 304 Prodej se uskutečnil počátkem roku 1683. Pánev váţila 861 liber a libra mědi byla oceněna na 17 krejcarů. Ţelezné nářadí váţilo celkem 268 liber, přičemţ jedna libra ţeleza stála 3 krejcary. Dohromady mědikovec z Brna kuřimskému panství zaplatil 257 rýnských zlatých a 21 krejcarů. Tamtéţ, rkp. č. 990, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1682 – 1683, fol. 14r. Novou pánev mědikovec také dodal, jak je moţné se dočíst dále v podkapitole 6.2.14. Náklady na provoz pivovaru, palírny, kováren, mlýnů a rybníků. 305 Tamtéţ, rkp. č. 919, fol. 16a. 306 Příjmení Vaverka a Kubka se v této kolonce opakují aţ do konce 17. století, je pravděpodobné, ţe jejich práci převzali jejich děti či příbuzní.

117

pivovarnické pánve brněnskému mědikovci v roce 1683. V posledním desetiletí pak zvláštní příjmy pozvolna rostou aţ k hodnotě 81 rýnských zlatých.

6. 2. Výdaje Výdaje kuřimského panství tvořily v první řadě platy brněnské vrchnosti, které byly kaţdoročně odváděny na radnici do Brna. Méně příjemnou poloţkou byly ztráty na stálých platech z pustých, pohořelých a lhotních gruntů, které ovšem představovaly pro účetnictví panství rovněţ výdaje. Mezi nezanedbatelné výdaje téţ patřily platy stálých zaměstnanců panství, náklady na provoz hospodářských objektů, jako byl pivovar, palírna, mlýny a další. Chod panství by se dále neobešel ani bez sluţeb řemeslníků různých oborů a jejich výrobků. Potřebné téţ bylo hradit náklady na zámeckou kuchyň, kancelářské potřeby písaře a správce či odměny myslivcům za ulovenou zvěř. Důleţitý byl pro panství i nákup soli, vína, vosku, obilí a náklady na jeho vymlácení. Výdaje znamenaly i nákupy hospodářských zvířat a různých hospodářských potřeb, zejména nářadí. V poslední řadě to pak byla různá mimořádná vydání. Celkové výdaje kuřimského panství měly po celou 2. polovinu 17. století vzestupný charakter. V 50. letech se výdaje pohybovaly mezi 3 207 aţ 4 242 rýnskými zlatými. Počátkem 60. let je patrný náznak zvyšování výdajů, od poloviny 60. let pak naprosto zřetelný – výdaje se zvýšily na 4 669 aţ 6 557 rýnských zlatých. V 70. letech se výdaje udrţovaly na stejné úrovni, dosaţené v předchozích letech. Teprve v 1. polovině 80. let se spodní hranice výdajů zvýšila a tak se výdaje pohybovaly v uţším rozpětí 5 485 aţ 6 225 rýnských zlatých. K výkyvům a postupně velkému kolísání začalo docházet od poloviny 80. let, kdy výdaje klesly v účetním roce 1686 – 1687 na 4 800 rýnských zlatých – příčinou byl pokles příjmů z prodeje některých hospodářských produktů, panství trpělo neúrodou i průchody vojsk, ke stejnému roku se také váţe náhlý nárůst počtu opuštěných gruntů v Kuřimi. V následujících letech se však výdaje vrátily k původní výši a začaly růst, v polovině 90. let jiţ dosahovaly 10 447 rýnských zlatých. Aţ do konce 17. století se pak výdaje pohybovaly velice vysoko, v rozmezí 7 075 aţ 11 091 rýnských zlatých – zásluhu na tom měly zejména náklady na nákupy velkého mnoţství obilí pro kuřimský pivovar.

118

Celkové výdaje kuřimského pantsví ve 2. polovině 17. století 12000 10000

Rýnský zlatý

8000 6000 4000 2000

-9 6

1 -9

16 95

-8 6

16 90

1

16 85

-8

6 -7

16 80

-7 1

16 75

-6 6

16 70

1 -6

16 65

-5 6

16 60

16 55

16 50

-5

1

0

6. 2. 1. Odvedení platu brněnské vrchnosti a kuřimským farářům Kuřimské panství městu Brnu, jakoţto svému majiteli, kaţdý rok odvádělo část svých příjmů. Během celé 2. poloviny 17. století měly tyto odvody stoupající charakter podobně jako celkové příjmy kuřimského panství. Do Brna byly odváděny peníze průběţně, tedy několikrát za rok: většinou to bylo na jaře, v létě po ţních, na podzim a v zimě (většinou v únoru), přesná data stanovena nebyla. Nebyl však vyloučen ani častější odvod v menších částkách. Odvody do Brna během celé 2. poloviny měly stoupající trend. V polovině 17. století se na brněnskou radnici odvádělo nejméně peněz – mezi 1 027 aţ 1 428 rýnskými zlatými. Do konce 50. let se horní hranice tohoto rozmezí zvýšila na 2055 rýnských zlatých. V 60. letech částky určené Brnu dále rostly v mezích 1 252 aţ 3 744 rýnských zlatých. V 70. a 80. letech se tyto částky ustálily v rozmezí 1 869 aţ 3 534 rýnských zlatých. V 90. letech odvody značně kolísaly, a to od 2373 aţ na 6 600 rýnských zlatých v roce 1696. Příčinou kolísání byly stavby lipůvského hostince v letech 1691 – 1692 a podolského mlýna v letech 1694 – 1695, oprav zámku a zdi okolo zámecké zahrady v letech 1698 – 1699, kdy kuřimské panství muselo na tyto stavby vynaloţit velké náklady, dále klesající příjmy 119

z prodeje některých komodit a rovněţ trpělo průchody vojsk, jak bude zmíněno dále v jednotlivých podkapitolách. Výše peněz odváděných do Brna se tedy odvíjela od výše celkových příjmů kuřimského panství a průměrně činila 46 % z celkových příjmů.

Peníze odvedené do Brna ve 2. polovině 17. století 7000 6000

Rýnský zlatý

5000 4000 Odvedeno do Brna 3000 2000 1000

16 50

-5 1 16 55 -5 16 6 60 16 6 1 65 16 66 70 16 71 75 16 7 6 80 16 8 1 85 16 86 90 16 9 1 95 -9 6

0

Jaký podíl však tyto odvody tvořily v celkových příjmech města Brna? Na počátku 17. století a před třicetiletou válkou představovaly příjmy z kuřimského panství průměrně kolem 10,6 % všech příjmů města Brna.307 Podobně tomu bylo i v 30. letech 17. století, 40. léta však přece jen znamenala pokles na 8 %.308 Po skončení třicetileté války, v polovině 17. století, se kuřimský podíl ještě zmenšil, a to na 4,9 – 5,9 %. Postupně docházelo k mírnému zlepšování a během 2. poloviny 60. let se jiţ příjmy z Kuřimi pohybovaly v rozmezí 7,2 – 10,4 %. V 70. letech jiţ kuřimský podíl představoval 11 aţ 12,9 % brněnských příjmů. V účetním roce 1680 – 1681 to bylo jiţ 14 %, v zápětí však podíl Kuřimi klesl na hodnoty mezi 8 aţ 9 %. Podobná situace nastala i na počátku 90. let,

307

CHOCHOLÁČ, B.: Hospodaření na městském statku Kuřim, s. 105 – 115. VITÁSKOVÁ, E.: Hospodaření města Brna v době třicetileté války. Diplomová práce HÚ FF MU, Brno 2003, s. 32. 308

120

ke konci století však kuřimský podíl opět kolísal mezi necelými 4 aţ 9 %.309 Za zmenšením kuřimského podílu na brněnských příjmech v průběhu 80. let stojí především počínající nárůst celkových příjmů města Brna, který pokračoval aţ do konce 17. století. Ve stále narůstající sumě brněnských příjmů se pak kuřimský podíl opticky zmenšoval.310 Průměrně tedy příjem z Kuřimi během celé 2. poloviny 17. století činil okolo 8,3 % všech příjmů města Brna.311 Do Brna však byla od roku 1673 odváděna také daň z komínů.312 Její výše po celé období let 1673 – 1699 obyčejně kolísala v rozmezí necelých 37,5 aţ 355 rýnských zlatých. Daň byla kaţdoročně vybírána z 32 panských komínů, jejich zdanění přitom v průběhu let vzrůstalo od 1 aţ po 4 rýnské zlaté za komín. V některých letech k tomu přistupovalo ještě dalších 275 poddanských komínů (není jasné proč tomu bylo jen v některých letech), z nichţ se však vybírala niţší částka neţ z panských, většinou 40 krejcarů za komín. V některých letech byl doplácen dluh z předchozího roku,313 v roce 1689 to bylo dokonce za tři předcházející roky dohromady (1686, 1687 a 1688), a to z panských komínů.314 V účtech kuřimského panství však nejsou zaneseny záznamy o vybírání kontribuce. Ta byla zřejmě vybírána a účtována odděleně od účetnictví kuřimského panství a je téţ pravděpodobné, ţe na její výběr dohlíţeli či jej přímo vykonávali brněnští úředníci. Bohuţel účetnictví města Brna po třicetileté válce není schopno k tomuto poskytnout informace.315 Jen ojedinělé zprávy poskytuje fond Akt purkmistrovských – tak víme, ţe v 309

AMB, A 1/3, rkp. č. 543 – 592, Knihy radních počtů 1650 – 1700. Bohuţel některé knihy jsou více či méně poškozeny, někdy tak nelze zjistit všechny potřebné informace, ale pouze jejich část. Jedná se zejména o některé rukopisy z 60. aţ 80. let. Více o tom v kapitole 1. Prameny a literatura. 310 Růst celkových příjmů města Brna v poslední čtvrtině 17. století je naprosto zřetelný: počátkem 80. let se příjmy Brna pohybovaly mezi 29 400 – 31 000 rýnskými zlatými. Od poloviny 80. let se pohybují mezi 40 000 – 53 500 rýnskými zlatými, v 90. letech nad hranicí 50 000 a ojediněle dosahují aţ k 60 800 rýnským zlatým v účetním roce 1697 – 1698 či k 71 200 rýnským zlatým v roce 1695 – 1696. 311 Pro výpočet procentního podílu kuřimského panství v rámci celkových příjmů města Brna jsem pouţila stejný postup jaký uţil ve své studii PhDr. Bronislav Chocholáč, Dr., tj. odpočet vypůjčených peněz a nákladů na tvorbu příjmů. Srov. CHOCHOLÁČ, B.: Hospodaření na městském statku Kuřim, s. 114. 312 O výběru daně z komínů rozhodl moravský sněm roku 1671. Mělo se vybírat po 30 krejcarech za kaţdý komín. NOVOTNÝ, J.: Moravský berní systém v století XVII. století. ČMM 58, 1934, s. 192; HEIDLER, J.: Moravská kontribuce od konce války třicetileté do reforem tereziánských. ČMM 41 a 42, 1917 – 1918, s. 206. 313 Např. v účetním roce 1674 – 1675 bylo placeno 126 rýnských zlatých a 40 krejcarů jako scházejících za minulý rok. Dohromady s daní z příslušného roku bylo zaplaceno 245 rýnských zlatých a 40 krejcarů. AMB, A 1/3, rkp. č. 967, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1674 – 1675, fol. 30a. 314 Fakt, ţe v těchto letech byla zaplacena daň z panských komínů jen částečně a v roce 1689 se musela doplácet, jen dokumentuje stav, v jakém se kuřimské panství nacházelo. Jak bude řečeno v dalším odstavci, pro roky 1686 a 1687 byla kuřimskému panství dokonce úplně odpuštěna kontribuce. Tamtéţ, rkp. č. 988, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1689 – 1690, fol. 10a. 315 Informace o berních nemůţe poskytnout ani Moravský zemský archív a jeho fond A 7 Přiznávací berní listy, který obsahuje záznamy pouze z let 1528 – 1623.

121

roce 1650 měla Kuřim předepsáno zaplatit kontribuci ve výši 4 236 rýnských zlatých, z toho 2 391 rýnských zlatých a 12 krejcarů za 2 a čtvrt zbrojního koně.316 Další zprávy o kontribuci během celé 2. poloviny 17. století pak většinou informují pouze o zmírnění či úplném odpuštění celé kontribuce a to především v souvislosti s průchodem vojsk a jimi napáchanými škodami, méně často pak v souvislosti s neúrodou či ţivelnými pohromami. Bohuţel v ţádném z těchto případů není zmíněna plná výše kontribuce, nýbrţ pouze promíjené částky.317 Za zmínku stojí fakt, ţe ve třech po sobě následujících letech 1685, 1686 a 1687 byla situace na kuřimském panství tak špatná, ţe mu byla kontribuce dokonce odpuštěna úplně.318 V roce 1689 kuřimské panství prosilo o shovívavost, aby kontribuce nebyla vymáhána exekučně, ale aby mohli platit podle svých moţností.319 V roce 1697 byla zase celá kontribuce z Deblína tomuto městečku přenechána vzhledem k mimořádně špatné úrodě.320 Kuřimské panství také samo vybíralo desátek a ten následně vyplácelo farářům z Deblína a Lipůvky. Téměř po celou 2. polovinu 17. století bylo deblínskému faráři ročně vypláceno 58 rýnských zlatých a 20 krejcarů, zatímco lipůvský farář dostával 11 zlatých rýnských a 40 krejcarů.

6. 2. 2. Ztráty na stálých platech Jedním z pravidelných příjmů kuřimského panství byly stálé platy: svatojiřský, svatováclavský a svatomartinský. Vzhledem k tomu, ţe téměř v kaţdé vesnici existovalo několik gruntů, které byly buď opuštěné, vypálené či lhotní, a tudíţ z nich nebylo moţné tyto platy vybírat, byly scházející částky vykazovány v účetnictví kuřimského panství jako výdaje.321 V letech 1650 – 1652 tedy na všech stálých platech scházelo téměř 260 rýnských zlatých. V průběhu 50. let pak tato hodnota klesala k 141 rýnským zlatým a do roku 1664 316

V roce 1650 bylo město Brno v tíţivé finanční situaci a jako důkaz poslalo solicitátorovi moravských královských měst Janu Scheuringemu ze Scheurenfelsu výpis měsíčních částek zemské kontribuce z kuřimského statku. AMB, A 1/8, kart. 3, fol. 454 – 457. 317 Například roku 1688 bylo kuřimskému panství odpuštěno z kontribuce 330 rýnských zlatých a 58 krejcarů, z jaké celkové částky tomu však bylo, není uvedeno. Tamtéţ, kart. 60, sign. 1688, M8 N15, fol. 47. 318 V té době trpělo kuřimské panství nejen neúrodou, ale zejména průchody vojsk. Výše kontribuce nebyla uvedena. AMB, A 1/8, kart. 59, fol. 277. 319 Tamtéţ, kart. 60, sign. 1689, M2 N14, fol. 741 – 747. 320 Opět není uvedena výše kontribuce. Tamtéţ, kart. 77, sign. 1697, M11 N18, fol. 196 – 200. 321 Více bylo o vývoji počtu pustých gruntů v průběhu 2. poloviny 17. století pojednáno v podkapitole 6.1.1. Stálé platy.

122

k 126 rýnským zlatým – ve 2. polovině 60. let však nastalo kolísání, a tak z pustých gruntů scházelo vybrat mezi 177 aţ 214 rýnských zlatých. V 70. letech se ztráty z pustých gruntů drţely pod hranicí 200 zlatých v rozmezí 155 aţ 194 rýnských zlatých. Mírně klesající trend pokračoval i v 1. polovině 80. let – scházelo mezi 139 aţ 183 rýnskými zlatými. V účetním roce 1685 – 1686 se však suma scházející na stálých platech nečekaně vyšplhala na 301 rýnských zlatých – velký podíl na této částce měla samotná Kuřim, kde scházelo dohromady za svatojiřský a svatováclavský plat 181 rýnských zlatých 26 krejcarů a 4 denáry (v předcházejícím období přitom v Kuřimi scházelo dlouhodobě pouze mezi 20 aţ 47 rýnskými zlatými).322 U ostatních vsí k zvýšení nedošlo, nebo jen velmi malému, u větších obcí jako byl Deblín pouze o několik málo zlatých. V následujících letech se však vše vrátilo na původní úroveň a z pustých gruntů opět scházelo zaplatit mezi 154 aţ 169 rýnských zlatých – tento stav trval aţ do konce 17. století.

6. 2. 3. Výdaje na platy stálých zaměstnanců Správa kuřimského panství a zabezpečení jeho hospodářských aktivit si vyţadovaly zaměstnání nemalého počtu lidí. V prvé řadě to byli správce kuřimského panství a důchodní písař. V Kuřimi dále působil mistr sládek, bednář náleţející k hospodářskému dvoru, chmelař a rybář. Na kuřimském panství také působili hajní: většinou dva kuřimští a dva lelekovičtí, jen od poloviny 60. let aţ do roku 1686 byl kuřimský hajný jen jeden. Myslivci bývali většinou čtyři, v některých letech však byli na panství jen dva nebo naopak aţ šest. V zámku byla stálá kuchařka s jednou, případně dvěmi děvečkami, zároveň zde hlídal vrátný. Stálý plat měl také mistr kominář. Jednotlivé dvory v Kuřimi, Lelekovicích, Svinošicích a Deblíně měli na starosti šafáři s šafářkami. U kaţdého dvora byla čeleď, kterou tvořili dva pacholci, dvě děvečky (v Deblíně jen jedna), pasák krav, pasák vepřů a v kuřimském dvoře téţ husopaska. Nezbytný byl u kaţdého dvora řezač řezanky pro dobytek a ovčák. V účetních záznamech byly dále zaznamenány platy, které během času vymizely – např. hlídač obilí, který byl pravidelně placen po celá 50. léta, počátkem 60. let však z účtů mizí, jen ve dvou letech je zmíněn zahradník. 322

O moţných důvodech tohoto náhlého zvýšení počtu pustých gruntů bylo pojednáno v podkapitole 6.1.1. Stálé platy.

123

Mezi nejlépe placené patřil správce kuřimského panství – jeho plat se v průběhu 2. poloviny 17. století zvýšil z 55 aţ na 174 rýnských zlatých – do této sumy bylo od poloviny 50. let započítáno i maso, které správce dostával. Důchodní písař obyčejně míval necelou polovinu správcova platu, a to včetně masa, které dostal.323 Maso ostatně dostávali i vrátný a děvečky v zámku a dále pak čeleď ve dvorech – cena masa se však do jejich platů, na rozdíl od platů správce a písaře, nezapočítávala, ale byla uvedena samostatně jako souhrnná suma, takţe není moţné zjistit, kolik masa kdo dostal. Zároveň byla výše této sumy velmi proměnlivá, pravděpodobně podle moţností panství a rovněţ dle druhu a cen masa. Tato suma se v 50. a 60. letech pohybovala mezi 74 aţ 92 rýnskými zlatými, v 70. aţ 90. letech se pak sníţila zhruba na polovinu. Mistr sládek měl v 50. letech 17. století vyšší plat neţ kuřimský správce, tedy 75 rýnských zlatých, ale v roce 1676 jeho plat klesl na 58 rýnských zlatých a 20 krejcarů a na této úrovni setrval aţ do konce 17. století. K vyšším platům na panství patřil ještě plat chmelaře, který po celou 2. polovinu 17. století činil okolo 35 rýnských zlatých. Plat bednáře byl rovněţ po celé půlstoletí konstantní a činil okolo 16 rýnských zlatých. Kuchařka na zámku dostávala v letech 1650 – 1667 velmi slušný plat okolo 16 rýnských zlatých, a to zejména proto, ţe v té době byly zámecké kuchařky zároveň vinopalkami v kuřimské palírně. Po roce 1667 se její plat sníţil na 7 rýnských zlatých, kde do konce 17. století setrval. K zámku téţ náleţel vrátný, jehoţ plat byl v 2. polovině 17. století velmi proměnlivý – z počátku činil sotva pár zlatek, od počátku 70. let se však pohyboval mezi 15 aţ 22 rýnskými zlatými. Tento plat se zdá být vysoký, mezi úkoly vrátného však náleţel i dozor na polích, lukách a při sklizních. V zámku, ale nejen v něm, působil také mistr kominář – jeho plat se v průběhu půlstoletí zvedl z 10 na 16 rýnských zlatých. Myslivci měli platy odstupňované – nejstarší myslivec dostával okolo 15 rýnských zlatých, ostatní pak mezi 4,5 aţ 10 rýnskými zlatými, co se týče platů hajných, ty činily jen 2 rýnské zlaté a 20 krejcarů. Platy šafářů a šafářek u hospodářských dvorů byly většinou počítány dohromady (v případě, ţe byl plat rozepsán jednotlivě, měla šafářka většinou o třetinu niţší plat neţ šafář) a činily mezi 17 aţ 26 rýnskými zlatými. Nejvyšší plat dostávali kuřimští šafáři, neboť se starali o největší dvůr. Výše platů nebyla konstantní a během půlstoletí velice 323

Jakou cenu měl kaţdý příděl masa, nebylo vţdy moţné zjistit – částka byla uvedena pouze u správcova a písařova platu v 70. letech 17. století. Například v roce 1674, kdy činil správcův plat 114 rýnských zlatých, v nich byl zároveň zahrnut i příděl masa v hodnotě 34 rýnských zlatých. Písařův plat činil 55 rýnských zlatých, z čehoţ 15 rýnských zlatých činil příděl masa. AMB, A 1/3, rkp. č. 967, fol. 37r.

124

mírně kolísala. Děvečky většinou dostávaly okolo 7 rýnských zlatých, pacholci ke koním o 1 aţ 2 zlatky více. Platy pasáků krav a vepřů se většinou pohybovaly mezi 7 aţ 8 rýnskými zlatými, ke konci 17. století se však platy pasáků vepřů sníţily zhruba na polovinu – plat pasáka se totiţ s velkou pravděpodobností odvíjel od velikosti stáda, které pásl a vzhledem k tomu, ţe koncem 17. století stavy vepřů na kuřimském panství klesaly, sníţil se tak i plat jejich pasáčka. Husopaska měla oproti předchozím pasákům plat třetinový. Celkové výdaje na platy zaměstnanců začínaly v polovině 17. století na hodnotě 485 rýnských zlatých – do poloviny 50. let se však zvedly k hodnotě 677 rýnských zlatých. V 60. a 70. letech se výdaje na mzdy pohybovaly mezi 653 aţ 872 rýnskými zlatými. V 80. letech nastal mírný pokles na 521 aţ 802 rýnských zlatých a zhruba na této úrovni se platy udrţely aţ do konce 17. století. Průměrně platy stálých zaměstnanců během 2. poloviny 17. století zaujímaly 10,4 % všech výdajů kuřimského panství.

6. 2. 4. Odměny myslivcům za ulovenou zvěř Lesy kuřimského panství oplývaly bohatou škálou lesní zvěře – od jelenů, srnců, divočáků, přes zajíce, koroptve, baţanty, jeřábky aţ po lišky a vlky.324 V peněţních účtech 50. a 60. let se setkáváme s hojným výčtem ulovené zvěře, která byla pochopitelně všechna posílána do města Brna. Problémem je, ţe tyto podrobné záznamy o ulovené zvěři roku 1670 ustávají a po tomto datu se písaři aţ do poloviny 80. let omezují pouze na záznam souhrnné částky, vydané myslivcům za uplynulý rok. Avšak ani záznamy po roce 1685 neobsahují takové podrobnosti jako záznamy z poloviny století. 325 V období 1650 – 1663, kdy jsou tedy k dispozici nejpodrobnější záznamy, bylo obvykle ročně uloveno mezi 5 – 16 jeleny (naprosto ojedinělý byl úlovek 27 kusů v roce 1655),326 4 – 10 srnci, 2 – 11 divočáky, 56 – 97 zajíci, 52 – 110 jeřábky, okolo 10 koroptví, dále nespecifikované mnoţství škodných ptáků, ojediněle jedna liška či vlk.327 Právo lovit tuto zvěř měli samozřejmě na kuřimském panství myslivci – ti většinou bývali čtyři, někdy jich však bylo aţ šest či naopak pouze dva. Tito myslivci zvěř stříleli 324

Podrobně o tom píše ve svém článku Gustav Novotný. NOVOTNÝ, G.: Lesy města Brna, s. 146 – 157. Nejpodrobnější záznamy pochází z 50. a počátku 60. let 17. století, od poloviny 60. let však záznamy začínají být obecnější. Úplně písaři přestávají zaznamenávat počty ulovené zvěře v účetním roce 1670 – 1671. Záznamy koncem století jsou často obecnější v tom smyslu, ţe jeleni, srnci a srny jsou shrnuti pod vysokou zvěř, jeřábci, koroptve a další opeřenci pod ptáky, atd. 326 AMB, A 1/3, rkp. č. 924, fol. 22 – 23. 327 Mnoţství ulovené zvěře záviselo na počtu myslivců na panství. 325

125

nebo lovili do pastí a za kaţdý kus dostávali zaplaceno. Hodnota zastřeleného zvířete přitom byla vyšší, zatímco zvířete odchyceného pouze třetinová či ještě niţší (pravděpodobně z toho důvodu, ţe se počítalo s výdaji za střelivo).328 Celkové výdaje na odměny myslivcům za zastřelenou zvěř se v 50. a 60. letech pohybovaly mezi necelými 19 aţ 53 rýnskými zlatými. V 70. a 80. letech se jejich horní hranice zvýšila aţ k necelým 60 rýnským zlatým. Ke konci 80. let a zejména v 90. letech je pak myslivcům vydáváno za zvěř peněz méně – mezi 23 aţ 37 rýnskými zlatými.329 Průměrně činily výdaje na odměny myslivcům necelé jedno procento z celkových výdajů kuřimského panství.

6. 2. 5. Výdaje za kancelářské potřeby Výdaje za potřeby pro písemnou agendu panství byly velmi pravidelné. Kaţdoročně bylo potřebné koupit dostatek papíru – hrubý („prostější“) papír slouţil k zaznamenání poznámek a hrubých počtů, jemnější („přednější“) papír byl určen k psaní dopisů. Kromě toho se kupovalo několik svázaných knih na vedení účtů. Nezbytnými proprietami písaře byly dále guma, vitriol a španělský vosk. Většina těchto kancelářských potřeb byla zakoupena v Brně u brněnského knihaře, papír byl občas zakoupen také ve Ţďáru. Celkové výdaje na zakoupení kancelářských potřeb se téměř po celou 2. polovinu 17. století pohybovaly v rozmezí necelých 3 aţ 11,5 rýnských zlatých. Teprve v polovině 90. let výdaje na kancelářské potřeby stouply na 15 aţ necelých 29 rýnských zlatých. Je moţné, ţe na toto zvýšení mělo vliv zavedení samostatných lesních účtů (knih), s kterými se právě v tomto období setkáváme.

6. 2. 6. Výdaje na nákup kuchyňských potřeb pro zámeckou kuchyni Na kuřimský zámek přijíţděli několikrát ročně brněnští radní, kontroloři a různí hosté z řad brněnských duchovních a šlechty, aby se účastnili výlovů rybníků, stavění sirotků, 328

Například cena jednoho zastřeleného jelena činila 1 rýnský zlatý, zastřelený srnec měl hodnotu poloviční. Cena zastřeleného zajíce či koroptve činila 3 krejcary – byl-li však zajíc chycen do pasti, jeho cena rázem klesla jen na 3 denáry. Zastřelená liška měla pro myslivce hodnotu 15 krejcarů. Ceny některých ulovených zvířat byly vysledovány z peněţních účtů během 50. a 60. let 17. století. AMB, A 1/3, rkp. č. 913, 915, 924, 928, 931, 934. 329 Ceny za jednotlivé kusy zastřelené zvěře se však nezměnily. Viz poznámka č. 328.

126

prohlídky panství či jen přenocovali na dlouhé cestě. Při těchto příleţitostech se samozřejmě pořádaly hostiny a tak zámecká kuchyně speciálně pro tyto příleţitosti kupovala koření v městě Brně. Dále se kupovalo hovězí maso od místních řezníků, raci a říční ryby od rybářů. Pochopitelným výdajem pro kuchyň byl téţ občasný nákup hrnců a dalšího vybavení kuchyně. Náklady na provoz zámecké kuchyně se pohybovaly mezi 7 aţ 37,5 rýnskými zlatými, jedinou výjimkou bylo léto roku 1667, kdy kuřimské panství navštívil hejtman brněnského kraje hrabě Bedřich z Oppersdorfu s doprovodem – tehdy se výdaje zámecké kuchyně vyšplhaly na 66 rýnských zlatých.330

6. 2. 7. Výdaje za nákup soli Sůl byla na kuřimském panství velmi potřebná – uţívala se samozřejmě v zámecké kuchyni, byla přidělována jako deputát zaměstnancům a čeledi, dále pak byla dávána různým příleţitostným dělníkům při sezónních pracích a řemeslníkům, zvláště trvala-li jejich práce více dnů. Značný objem soli však byl určen k nasolování sýrů při jejich výrobě. Rovněţ velkou část soli dostávali ovčáci pro ovce331 a myslivci pro lesní zvěř. Spotřeba soli na kuřimském panství tedy byla skutečně velká a tak se jí kaţdoročně kupovalo poměrně velké mnoţství – nejvíce zejména v 50. letech, kdy zřejmě ještě stále panovala poválečná nejistota ohledně moţnosti jejího nákupu – vţdyť v letech 1650 – 1652 a téţ v roce 1657 jezdili kuřimští nakupovat sůl do Vídně a Korneuburgu, zatímco po celý zbytek 2. poloviny 17. století pak nakupovali sůl jen v městě Brně. O nejistotě svědčí i fakt, ţe v rakouských zemích kupovali sůl v dvojnásobném mnoţství, pravděpodobně do zásoby a v letech 1650 – 1652 také za účelem jejího prodeje poddaným. Zatímco v 50. letech byl nákup nepravidelný a zejména při rakouských nákupech dosahoval aţ 387 špichů, v letech 1660 – 1699 pak kupovali jen mezi 150 aţ 240 špichy soli.

330

V účtech není zmíněno, co bylo účelem jeho návštěvy, je pouze zmiňována hostina na kuřimském zámku, která se konala 30. července 1667. Jisté je, ţe těsně před tímto datem byl Bedřich von Oppersdorf jmenován císařem Leopoldem I. novým moravským podkomořím a sloţil slib u moravského královského tribunálu. Jeho návštěva tedy pravděpodobně byla jakýmsi jeho představením se v nové funkci, je však téţ moţné, ţe byl na kuřimské panství pozván za účelem navázání dobrých vztahů. AMB, A 1/3, rkp. č. 947, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1667 – 71, fol. 15a; tamtéţ, A 1/8, kart. 15, fol. 127 – 131. 331 Sůl smíchaná společně s popelem ze spáleného koření se dávala ovcím do koryt, aby se tak zabránilo jejich nákaze a úhynu. AMB, A 1/3, rkp. č. 925, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském z let 1654 – 1655, fol. 36a.

127

Cena jednoho špichu soli činila v letech 1650 – 1652 okolo 36 krejcarů, ovšem jak bylo uvedeno výše, byla to cena platná v rakouských zemích, počínaje rokem 1653, kdy kuřimští začali opět kupovat sůl v Brně, její cena v účetních záznamech poklesla na 27 krejcarů a na této hodnotě se kupodivu udrţela aţ do počátku 90. let, kdy se opět vrátila k hodnotám 36 aţ 37 krejcarů.332 Celkové výdaje na nákup soli tedy zejména v 50. letech kolísaly v rozmezí 63 aţ 161 rýnských zlatých, v následujících 60. aţ 80. letech se pak údaje ustálily v intervalu 67 aţ 99 rýnských zlatých (výjimkou byly jen dva roky: 1665 a 1687, kdy tyto výdaje klesly pod hranici 55 rýnských zlatých). K růstu výdajů začalo docházet teprve počátkem 90. let, kdy jak bylo řečeno, se zvýšila cena soli. Na konci 17. století pak činily náklady na nákup soli mezi 108 aţ 143 rýnskými zlatými.

6. 2. 8. Výdaje za nákup obilí Kuřimské panství po celou 2. polovinu 17. století vykupovalo obilí, a to zejména od svých poddaných, občas však také od poddaných okolních panství či brněnských kupců.333 Co se týče vykupovaných druhů obilí, byla to především pšenice, kterou panství skupovalo pro kuřimský pivovar na slad. Ostatní druhy obilí jako ječmen, ţito, oves, proso, pohanka, z luštěnin pak hrách a semenec ( i luštěniny totiţ písaři zařadili mezi obilí) byly vykupovány jen zřídka a v malém mnoţství.334 Výdaje za nákup obilí (spíše přímo pšenici) se v 50. a 60. letech 17. století kolísaly v rozmezí necelých 17 aţ 278 rýnských zlatých. Teprve od počátku 70. let začalo kuřimské panství nakupovat obilí a zejména pšenici ve větším mnoţství, a tak vzrostly i výdaje – ty se v 2. polovině 70. let pohybovaly jiţ v rozmezí 605 aţ necelých 1 080 rýnských zlatých. V roce 1681 výdaje přechodně klesly na 74 rýnských zlatých – důvod byl prostý, toho roku 332

Cena soli byla vysledována z peněţních účtů během celé 2. poloviny 17. století. Tamtéţ, rkp. č. 913, 919, 928, 947, 979, 1014, 1028. 333 Jedním z brněnských kupců, s kterými kuřimské panství často obchodovalo, byl Jan Keller, někdy s přídomkem Vlach. Keller prodával do Kuřimi ţelezo, koření a v roce 1675 i velké mnoţství obilí. Tamtéţ, rkp. č. 967, fol. 37a. V letech 1661 – 1691 byl Keller vlastníkem brněnského domu na dnešní adrese Náměstí Svobody 15 – dům je dnes znám jako Kleinův palác. FLODROVÁ, M.: Kleinův palác. Encyklopedie dějin města Brna. [online]. 27.12.2007 [cit. 25.11.2008]. Dostupný z WWW: . 334 Kolonka v peněţních účtech sice byla nadepsána „Různé skoupené obilí“, několikrát sem však písař zapsal i nákup hrachu a semence, zřejmě proto, ţe nevěděl, kam jinam záznam o nich zařadit. Mnoţství výdajů za jejich nákup je však téměř mizivé, zejména proto, ţe byly kupovány jen zřídka a v malých mnoţstvích.

128

měl kuřimský pivovar dostatek sladu, a tak nemusel nakupovat pšenici na sladování. V následujících letech se však výdaje na obilí vrátily na předchozí úroveň, postupně však klesaly. Situace z roku 1681 se znovu opakovala v roce 1690 – na nákup obilí bylo sice vydáno pouhých 15,5 rýnských zlatých, kuřimský pivovar měl přesto sladu dostatek. V 90. letech 17. století nastalo nebývalé zvýšení výdajů za obilí – v roce 1694 byla koupena pšenice za 3 143 rýnských zlatých335, v dalších letech se pak výdaje pohybovaly v rozpětí 913 aţ 1937 rýnských zlatých. Za tímto enormním zvýšením finančních prostředků na nákup pšenice lze hledat stoupající produkci piva v kuřimském pivovaru v posledním desetiletí 17. století.

Výdaje za nákup obilí ve 2. polovině 17. století 3500 3000

Rýnský zlatý

2500 2000 Nákup obilí 1500 1000 500

16 50

-5 1 16 55 -5 6 16 60 -6 1 16 65 -6 6 16 70 -7 1 16 75 -7 6 16 80 -8 1 16 85 -8 6 16 90 -9 1 16 95 -9 6

0

6. 2. 9. Výdaje za mlácení obilí Na mlatech u hospodářských dvorů v Kuřimi, Lelekovicích, Deblíně a Svinošicích se mlátilo veškeré obilí, které se na kuřimském panství urodilo, a to jak panské, tak i desáteční. 335

Podle zápisu písaře byla pšenice koupena od různých poddaných za různou cenu. Důleţitý je také fakt, ţe tato suma představovala celých 40% všech výdajů v uvedeném roce. AMB, A 1/3, rkp. č. 1012, fol. 46a.

129

Plat mlatců se odvíjel od toho, kolik měřic obilí vymlátili. Výše platu za jednu měřici jakéhokoli druhu vymláceného obilí se však v průběhu 2. poloviny 17. století měnila. V 50. letech není sice plat mlatců v účetních záznamech výslovně uveden, z výpočtů ale vyplývá, ţe za 1 měřici vymláceného obilí dostal mlatec 2 krejcary. V 60. letech, kdy jiţ je hodnota platu mlatce v účtech zaznamenána, tento plat činil 3 krejcary za měřici, ovšem pouze přechodně. V 70. letech nastal pokles na 2 aţ 2,5 krejcaru, v následujícím desetiletí na 1,5 krejcaru a v 90. letech jiţ dostal mlatec zaplaceno jen 1 krejcar za jednu měřici vymláceného obilí.336 Náklady na vymlácení veškerého obilí tedy nemusely nutně kopírovat mnoţství úrody. V 50. letech 17. století se tedy vynakládalo mezi 89 aţ 163 rýnskými zlatými. Nejvyšší výdaje na vymlácení obilí však kuřimské panství vynakládalo v 60. letech, kdy se platilo mlatcům mezi 125 aţ 214 rýnskými zlatými. Od poloviny 70. let a v 80. letech se výdaje za mlácení obilí drţely v rozmezí 118 aţ 182 rýnských zlatých. Tento trend vydrţel aţ do roku 1693 – ve dvou následujících letech se však náklady na vymlácení obilí poměrně prudce sníţily, a to aţ na 23,5 rýnských zlatých. Důvodem tohoto sníţení byl zřejmě nákup velkého mnoţství vymláceného obilí v roce 1694.337 V roce 1696 se však výlohy na platy mlatcům vrátily na předchozí úroveň.

6. 2. 10. Výdaje za nákup vína Vzhledem k tomu, ţe se vinná réva v 17. století na kuřimském panství nepěstovala, nezbývalo kuřimským neţ víno nakupovat z Moravských Knínic, Řečkovic, Medlánek, Rozdrojovic, Jundrova, Komína, Střelic a také z městské taverny v Brně. Většinou se kupovalo mladé víno. Co se týče mnoţství nakupovaného vína, je moţné konstatovat pouze pro období 1667 – 1678, kdy máme k dispozici vedle peněţních údajů také záznamy o jeho mnoţství, ţe nejvíce vína, přesně 8 sudů a 8 věder,338 bylo zakoupeno v roce 1668.339 Jen ve dvou letech: 1667 a 1670 je v obilních účtech zmíněna také směs vína

336

Výše platu mlatců vysledována z peněţních účtů během celé 2. poloviny 17. století. Tamtéţ, rkp. č. 913, 919, 928, 947, 979, 1014, 1028. 337 Viz předchozí kapitola 6. 2. 8. Výdaje za nákup obilí. 338 Jednalo se o jednotky rakouského sudu na víno o 580,16 litrech a vídeňských vědrech na víno o 58,003 litrech. V roce 1668 tedy bylo zakoupeno 5105,3 litrů vína. HOFMANN, G.: Metrologická příručka, s. 89, 95. 339 Mimo období let 1667 – 1678 bylo s velkou pravděpodobností koupeno ještě větší mnoţství vína, jak lze usuzovat z vydaných peněţních částek, bohuţel však nelze zjistit konkrétní mnoţství.

130

(blíţe nespecifikovaná) – i ta se kupovala. Její mnoţství však nebylo velké a pouţilo se na vypálení pálenky. Podle obilních účtů byla většina vína vydávána na šenk, zbytek k různým účelům, zejména k pohoštění návštěv na kuřimském zámku. Podle těchto účtů bylo na deputáty dáno během let 1667 – 1678 jedno jediné vědro, podle peněţních účtů po roce 1678 se však zdá, ţe na deputáty bylo vydáváno přece jen o něco více vína, neboť v 1679 nacházíme zápis o koupi 4 věder deputátního vína.340 Přestoţe se víno prodávalo a nalévalo na kuřimském panství od poloviny 17. století aţ do roku 1686, účetní záznamy o jeho nákupu jsou k dispozici teprve od roku 1665.341 Do výdajů na nákup vína byly samozřejmě kromě samotné koupě vína započteny také náklady na jeho dopravu a postihaře, který víno naloţil na vůz, přivezl na místo určení a sloţil aţ do sklepa, dále na jeho šenkování. Výdaje na nákup vína tedy v období 1665 – 1686 velmi kolísaly. Kromě roku 1666, kdy činily 402 rýnských zlatých, se po celé zmíněné období střídavě pohybovaly v širokém rozmezí 2,5 aţ 259 rýnských zlatých. V tomto kolísání výdajů se odráţelo jednak proměnlivé mnoţství vína, které panství kupovalo (podle toho, kolik vína zbylo z předešlého roku), dalším faktorem pak byla cena vína – čím draţší bylo,342 tím méně ho kuřimské panství kupovalo.

6. 2. 11. Výdaje na nákup vosku Vzhledem k tomu, ţe včely chované v zahradách jednotlivých hospodářských dvorů a v zahradě kuřimského zámku, neprodukovaly v 3. čtvrtině 17. století dostatek vosku, muselo kuřimské panství vosk nakupovat od svých poddaných, kteří také chovali včely. Vosk se však zdaleka nekupoval kaţdý rok a tak byly výdaje na něj nepravidelné a pohybovaly se v rozmezí necelých 2 aţ 20 rýnských zlatých. Od roku 1677 jiţ vosk kupován nebyl.

340

AMB, A 1/3, rkp. č. 979, fol. 36a. Absence poloţky výdajů za nákup vína v období let 1650 – 1665 byla objasněna v kapitole 6.1.7. Příjmy z prodeje nápojů. 342 Počátkem 70. let 17. století činila cena jednoho vědra vína 1 rýnský zlatý a 30 krejcarů, v polovině 70. let to bylo jiţ 1 rýnský zlatý a 40 krejcarů a počátkem 80. let 1 rýnský zlatý a 45 krejcarů. Pro dřívější období není moţné jeho cenu zjistit. Cena vína v 70. a 80. letech byla vysledována z peněţních účtů tohoto období. AMB, A 1/3, rkp. č. 956, 971, 982. 341

131

6. 2. 12. Výdaje za nákup zvířat Vzhledem k tomu, ţe kuřimské panství v ţivočišné výrobě spoléhalo spíše na přirozený přírůstek chovaných zvířat neţ-li na jejich koupi, výdaje na jejich zakoupení většinou nebývaly příliš vysoké. Vyšší náklady na nákup je moţné pozorovat jen v polovině 17. století, kdy zřejmě bylo potřebné po třicetileté válce a drancování vojsk obnovovat počty zvířat v hospodářských dvorech. Kupují se totiţ zejména plemenní býčci, mladé krávy, klisny, svině a ovce, zřídka pak drůbeţ – z ní pak převáţně kohoutci určení na kapounování. Výdaje na počátku 50. let tedy činily okolo 162 rýnských zlatých. Do poloviny 50. let však klesly a aţ do konce 70. let kolísaly v rozmezí několik zlatých aţ po necelých 100 rýnských zlatých. Podobný vývoj by bylo moţné pozorovat i v posledních dvou desetiletích 17. století nebýt několika mimořádných nákupů velkého počtu ovcí, a to v letech 1678, 1682343 a 1698,344 kdy bylo vydáno od 107 rýnských zlatých v roce 1678 aţ po 452,5 rýnských zlatých v roce 1698. K výjimečnému vydání 196 rýnských zlatých došlo téţ v roce 1684, kdy byla uskutečněna koupě několika koní.345 Důvodem těchto mimořádných koupí ovcí i koní byl jejich klesající stav ve dvorech v daném období.

6. 2. 13. Výdaje za řemeslné práce a výrobky Kuřimské panství by se samozřejmě neobešlo bez řemeslníků a jejich práce. Je však velká škoda, ţe písaři výdaje za práce vykonané řemeslníky v 50. a 60. letech shrnovali do jediné kolonky, v níţ byly jen stručné poznámky o některých nejdůleţitějších vykonaných pracích a výsledná částka, kterou byly všechny řemeslné práce zaplaceny. V tomto období se proto setkáváme v záznamech spíše se základními řemesly jako bylo řemeslo tesařské, zednické, kovářské, bednářské a sklenářské, dále se setkáváme s tkalci, deskaři a mazači podlah – tato řemesla vykonávali především řemeslníci kuřimského panství. Velmi zřídka některá tato řemesla vykonali řemeslníci z okolních panství, např. z Jehnic, Doubravníka, Lomnice či Vranova. Byly však práce, při nichţ se kuřimské panství muselo spolehnout pouze na sluţby cizích řemeslníků. Hrnčířské řemeslo tedy na kuřimském panství často 343

Tamtéţ, rkp. č. 985, fol. 15r. Tamtéţ, rkp. č. 1025, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1697 – 1698, fol. 19a. 345 Tamtéţ, rkp. č. 995, fol. 17r , 18a. 344

132

vykonával hrnčíř z Tišnova.346 Kotlářské a sedlářské práce zase prováděli řemeslníci z Brna. Občas našli na kuřimském panství krátce práci i různí vandrovní řemeslníci. V období 50. a 60. let se tedy výdaje za řemeslné práce většinou pohybovaly mezi 204 aţ 424 rýnskými zlatými – ovšem byla tu i jedna výjimka: v roce 1658 bylo vydáno 499 rýnských zlatých, z nichţ téměř polovina připadla na řemeslné práce na stavbě nového ovčína v Lelekovicích.347 V roce 1667 písaři poprvé začali záznamům o řemeslných pracích věnovat více pozornosti – příliš obecná kolonka o řemeslnících postupně ztrácela na významu, zatímco v účetních knihách se objevovaly samostatné kolonky věnované pouze zednickým, tesařským a dalším pracím. A tak se od 70. let v účetních záznamech začínáme setkávat také s řemenářem, truhlářem, provazníkem, hrnčířem, zámečníkem, drvoštěpem a osobou, která vyráběla vápno. Právě posledně jmenovaný řemeslník dokladuje, kolik bylo věnováno vedení účtů pozornosti, víme-li, ţe se vápno na kuřimském panství pálilo po celou 2. polovinu 17. století. Od 70. let se také na kuřimském panství objevují častěji neţ dříve kromě domácích řemeslníků i řemeslníci cizí – příčinou byl zřejmě jejich nedostatek, jak ostatně v roce 1686 referoval do Brna kuřimský správce Kišanek.348 Tak se v účetních záznamech objevují zedníci z Pernštejna a Tišnova (odtud téţ provazníci), řemenář z Ţebětína, hrnčíř z Blanska, bednář ze Ţďáru, zámečník z Brna či Tišnova, švec z Olešnice a mnozí jiní. Téměř v kaţdém řemesle se dříve či později objevil „cizinec“, nikdy však v řemesle tesařském – všechny tesařské práce vykonávali pouze tesaři kuřimského panství. Během 70. a 80. let činily souhrnné výdaje za řemeslnické práce mezi 118 aţ 392 rýnskými zlatými. V roce 1691 se výdaje za řemeslníky vyhouply aţ na necelých 772 rýnských zlatých – velký podíl na této částce připadl na stavbu nového hostince v Lipůvce. Hned v následujícím roce se však výdaje za řemeslníky vrátily na původní úroveň. K obdobnému zvýšení pak došlo znovu aţ v letech 1698 a 1699, kdy probíhala řada zednických, kamenických a tesařských prací, spíše opravného charakteru, na kuřimském zámku a zdi okolo zámecké zahrady, dále pak na kuřimském pivovaru a palírně. Největší výlohy, týkající se řemeslných prací, vydávalo kuřimské panství ve 2. polovině 17. století jednoznačně na práce tesařské, zednické a kovářské. 346

Tišnovský hrnčíř Mikuláš Kavka kromě hrnců a jiných nádob dělal i kamna. Na podzim roku 1651 zhotovil troje kamna v pokojích kuřimského zámku. Tamtéţ, rkp. č. 915, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1651 – 1652, fol. 38r. 347 Tamtéţ, rkp. č. 928, fol. 33r. 348 Tamtéţ, A 1/8, kart. 55, fol. 132 – 133.

133

Z řemeslných výrobků nakupovalo kuřimské panství

v podstatě pouze šindele,

šindelové a laťové hřebíky. Výdaje na šindel se téměř po celou 2. polovinu 17. století pohybovaly mezi 7 aţ necelými 122 rýnskými zlatými. Ke konci století, kdy produkce šindelů dosahovala maxima, stouply samozřejmě také výdaje na jejich nákup, a to aţ na 295 rýnských zlatých. Výdaje na nákup šindelových a laťových hřebíků po celou 2. polovinu 17. století poměrně pravidelně kolísaly mezi 9 aţ 81 rýnskými zlatými.349 I zde pochopitelně došlo k zvýšení výdajů za jejich nákup v samém závěru 17. století. Za tímto zvýšením, jak u šindelů, tak u hřebíků, lze spatřovat právě výše zmíněné úpravy na kuřimském zámku, pivovaru a palírně v roce 1699.

6. 2. 14. Náklady na provoz pivovaru, palírny, kováren, mlýnů a rybníků Provoz kuřimského pivovaru samozřejmě vyţadoval také jisté investice do jeho vybavení. Velmi často bylo potřebné od různých řemeslníků, aby zhotovili pro pivovar bečky a kádě různých velikostí a z různého materiálu. Běţné bečky a kádě se vyráběly z jedlového dřeva, velká slévací káď však bývala z dřeva dubového. Na výrobě těchto nádob se v zásadě podíleli dva řemeslníci: šindelář, který nadělal dýhy a bednář, který z nich vyrobil poţadované nádoby. Tyto kádě byly do pivovaru pořizovány velice často, snad i z toho důvodu, ţe je pivovar často dával buď palírně, častěji však rybářům na ryby a sám si opět pořizoval nové. Dále řemeslníci prováděli i jiné práce spojené s údrţbou budovy pivovaru – bylo-li potřeba, tesaři spravovali střechu, sklenáři zasklili rozbitá okna, atd. Mezi záznamy o výdajích pro pivovar najdeme i zprávu o tom, ţe zemřel kuřimský sládek Marek, a proto hrozilo, ţe se slad zkazí. Vandrovní sladovnický tovaryš Jíra tehdy situaci zachránil – udělal a usušil slad a dostal od kuřimského panství za práci zaplaceno 1 rýnský zlatý a 10 krejcarů.350 Ze záznamů z následujících let se pak dovídáme, ţe tovaryš Jíra se jmenoval příjmením Zavadil a nastoupil na místo sládka v kuřimském pivovaru. Mezi náklady na provoz pivovaru nacházíme téměř k samému konci 17. století také pravidelné záznamy o platu tří pomocníků v pivovaru. Do nákladů pivovaru však nebyl 349

Písaři náklady na nákup obou druhů hřebíků rozlišovali pouze do roku 1677, poté je sloučili v jedinou poloţku. Ze záznamů, kdy jsou výdaje na nákup odděleny podle druhu, víme, ţe výdaje na nákup laťových hřebíků činily přibliţně 30% z celkové sumy vydané za všechny hřebíky. 350 AMB, A 1/3, rkp. č. 913, fol. 42r.

134

započítán plat samotného sládka, ten byl vţdy uváděn společně se stálými zaměstnanci kuřimského panství. Je téţ důleţité upozornit, ţe v letech 1650 – 1655 písaři do nákladů na provoz pivovaru zahrnuli i náklady na provoz palírny. Téměř všechny výlohy na provoz pivovaru během celé 2. poloviny 17. století se pohybovaly od opravdu nízkých částek jednoho zlatého aţ po 42 rýnských zlatých. Výjimkou byl rok 1683, kdy byla pro kuřimský pivovar zakoupena nová várečná pánev za 609 zlatých a 12 krejcarů od brněnského mědikovce Zagelmayera.351 Náklady na provoz palírny v záznamech nenacházíme zdaleka tak pravidelně jako je tomu u pivovaru – dílem je to zřejmě tím, ţe někdy byly náklady pro pivovar i palírnu sloučeny, dílem tím, ţe palírna dostávala část pouţitého vybavení z pivovaru. V účetních záznamech totiţ nenacházíme ani tak zprávy o zhotovení nádob pro palírnu, jako spíše časté opravy kotle a rour, které musel často přijíţdět opravovat mědikovec z Brna. Náklady na provoz palírny se tedy v zásadě pohybovaly do necelých 40 rýnských zlatých. Jedinou výjimkou byl rok 1675, kdy byla uskutečněna koupě dvou nových kotlů od nám jiţ známého brněnského mědikovce Zagelmayera za 28 rýnských zlatých a 42 krejcarů (suma se zdá malá, ale nákup byl částečně financován tím, ţe si mědikovec odvezl starý kotel)352 – tehdy celkové náklady na palírnu dosáhly 63 rýnských zlatých a 42 krejcarů. Náklady na samotný chod panských kováren spočívaly především v nákupu ţeleza a oceli. Ţelezo se kupovalo v prutech zejména z pernštejnských hamrů, dále pak z Nového Města na Moravě, z Adamova a především z Brna. Samostatnou kolonku výdajů na nákup ţeleza písaři v peněţních účtech zavedli teprve roku 1672, před tímto datem však nacházíme občasné zprávy o jeho nákupu v kolonce výdajů na nákup různých hospodářských potřeb. Výdaje na nákup ţeleza byly tedy v 50. a 60. let velmi nepravidelné a pohybovaly se mezi 6 aţ 17 rýnskými zlatými. V období, kdy jiţ jsou nákupy v samostatné kolonce, jsou pauzy v záznamech kratší. Zároveň se výdaje za nákup ţeleza začínají zvyšovat – v roce 1673 dosahují aţ téměř 56 rýnských zlatých, poté aţ do poloviny 80. let kolísají v rozpětí 2,5 aţ 38,5 rýnských zlatých. Na přelomu 80. a 90. let nastává růst, který trvá s několikaletou pauzou aţ do konce 17. století – náklady se tak vyšplhají aţ na 134 rýnských zlatých. Za nárůstem výdajů koncem 17. století je moţno hledat zdraţení ţeleza. Zatímco v předchozím období

351

Nová pánev váţila 1523 liber a cena jedné libry ţeleza byla stanovena na 24 krejcarů. Tamtéţ, rkp. č. 990, fol. 31r. 352 Tamtéţ, rkp. č. 971, fol. 34r.

135

stál centnýř ţeleza mezi necelými 5 aţ 5 rýnskými zlatými a 15 krejcary, v 90. letech je stále častější cena přes 6 rýnských zlatých (většinou 6 rýnských zlatých a 20 krejcarů).353 S náklady na samotné vybavení kovárny se setkáváme zřídka – jen v letech 1666 – 1667 a 1671, kdy je zmiňován nákup několika nových měchů z koňské kůţe od Ţida z Boskovic.354 Náklady na provoz mlýnů v prvé řadě představovaly náklady na jejich časté opravy – kaţdý mlynář byl většinou i zručným řemeslníkem a některé práce na mlýně provedl sám, přesto bylo často potřebné, aby se na opravách a údrţbě mlýnů podíleli i řemeslníci, zejména tesaři, zedníci a někdy i kováři a další. Velmi často bylo potřebné opravovat mlýnská kola, která bývala často poškozena při povodních,355 ale nejen při nich, dále měnit dřevěné roury, které přiváděly vodu k mlýnu, upravovat či zvyšovat splavy k mlýnům, uvnitř mlýnů pak byly časté opravy mlecího zařízení – k častým poloţkám téţ patřila koupě nového mlýnského kamene.356 Záznamy o výdajích na provoz mlýnů nacházíme v účtech v letech 1664 – 1686 a 1694 – 1696. Výdaje na mlýny se během téměř celého období pohybovaly mezi necelými 5 aţ 32 rýnskými zlatými. V letech 1672 – 1674 se sice výdaje zvedly na 54 aţ 62,5 rýnských zlatých, ale po zbytek 70. let a dále v 80. letech se náklady na chod mlýnů udrţovaly v přijatelné míře mezi necelými 5 aţ 32 rýnskými zlatými. Enormní zvýšení nastalo jen v roce 1694, kdy bylo vydáno na mlýny téměř 223 rýnských zlatých – důvodem však byl souběh více drobných oprav na několika mlýnech a především dokončovací práce na nově postaveném mlýně v Podolí.357 V následujícím roce se výdaje vrátily zpět na obvyklé hodnoty. Největší náklady vyţadoval v průběhu 2. poloviny 17. století chov ryb a údrţba rybníků. Udrţování rybníků bylo poměrně sloţitou prací. Rybníky se musely pravidelně vypouštět a čistit, v zimě se zase musel prosekávat led, aby mohly ryby dýchat. Téměř kaţdý rok bylo potřebné měnit u některého z rybníků staré a shnilé dřevěné roury, které 353

Cena ţeleza byla vysledována z peněţních účtů během období 1672 – 1699. Tamtéţ, rkp. č. 961, 971, 979, 990, 1012. 354 Tamtéţ, rkp. č. 945, fol. 44r. 355 Např. na podzim roku 1675 muselo být vysokou vodou poškozené vodní kolo na horním lelekovickém mlýně vyměněno za nové vodní kolo. Tamtéţ, rkp. č. 971, fol. 27r. 356 Vzhledem k tomu, ţe při koupi byl někdy přímo specifikován druh či účel mlýnského kamene, je moţné říci, ţe existovaly mlýnské kameny zvlášť pro mletí mouky, pro mletí krup a dále pro mletí sladu. To jsou tři základní druhy mlýnských kamenů, které se v účetních záznamech kuřimského panství objevují během celé 2. poloviny 17. století. 357 Jedná se o údaj za období od sv. Jiří do sv. Václava roku 1694 – tento jediný peněţní účet byl veden pouze jako půlroční. Viz poznámka č. 5. AMB, A 1/3, rkp. č. 1014, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z roku 1694, fol. 34a.

136

přiváděly vodu do rybníku – tyto roury byly nejčastěji z dubového dřeva. Často bylo zapotřebí opravovat hráze či další komponenty rybníků – při tom se často setkáváme s tesařským, bednářským, zednickým i zámečnickým řemeslem. Tesařskou práci nezřídka vykonávali sami mlynáři. Častým problémem bylo také zajištění dostatečného mnoţství vody pro mlýny – i zde často probíhaly různé práce, které upravovaly přívod vody na mlýnský náhon. V roce 1674 navštívili kuřimské panství odborníci stavařského řemesla: stavitel Johann Erna358 a tesař Johannes Ebenberger,359 oba brněnští spoluměšťané, kteří odhalili vady na jedné nádrţi a doporučili stavební řešení. Práce na rybnících, ať jiţ jejich čištění či opravy, mohly trvat od několika dnů aţ po několik měsíců – například v roce 1674 práce trvaly 89 dní. Za kaţdý den práce dostávali pracovníci zaplaceno mezi 10 aţ 12 krejcary. Značnou část nákladů představoval také materiál na opravu rybníků a jejich přítoků – ať uţ to byly dřevěné trubky, desky, hřebíky a jiné. K nákladům na rybníky byly připočteny také pravidelné nákupy rybářských holínek pro rybáře, ale i pro brněnského primátora a hosty, kteří přihlíţeli výlovu rybníků. Tyto koţené holínky se nejčastěji kupovaly od ševců z Kuřimi, Tišnova, Lysic a Brna.360 Další poloţkou byl nákup rybího plodu, byť ne kaţdoroční. Náklady na udrţování rybníků a chov ryb měly po celou 2. polovinu 17. století velmi proměnlivý charakter – charakteristické bylo samozřejmě jejich dosti pravidelné stoupání a klesání podle toho, kdy bylo potřebné koupit rybí plůdek. V 50. letech a počátkem 60. let se proto náklady pohybovaly v rozmezí necelých 30 aţ téměř 137 rýnských zlatých – byla zde však jasně zřetelná stoupající tendence, která pokračovala i po celá 60. léta. Na přelomu 60. a 70. let byly náklady na chod rybníkářství na kuřimském panství vůbec nejvyšší – téměř 192 rýnských zlatých. Důvodem však nebyl ani tak nákup velkého mnoţství rybího plůdku jako spíše platby za opravy hrází, bašt a dalších zařízení,

358

Jan Křtitel Erna (kolem 1625 – 1698) byl významný brněnský stavitelský mistr, mezi jehoţ díla patří Palác šlechtičen na dnešní Kobliţné ulici, Morový sloup na dnešním náměstí Svobody, portály kostela sv. Tomáše a brněnské jezuitské koleje (na dnešní Mozartově ulici). Podílel se na více stavebních pracích, prováděných na kuřimském panství, např. na stavbě nového mlýna v Podolí. 359 Jan Ebenberger ( ? – 1681) byl známý tesařský mistr, který se společně s Janem Křtitelem Ernou podílel například na výstavbě Morového sloupu na dnešním náměstí Svobody. V roce 1654 bydlel v domě se současnou adresou Mečová 4. HOLUB, P. – KOVÁČIK, P. a kol.: Předběţné výsledky záchranných archeologických výzkumů v Brně v roce 2002. Přehled výzkumů 44, 2002. Archeologický ústav AV ČR, Brno [online]. [cit. 24. 9. 2008]. Dostupný z WWW: . 360 Například v roce 1683 stál jeden pár koţených rybářských holínek od kuřimského ševce 1 zlatý a 6 krejcarů. AMB, A 1/3, rkp. č. 992, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1683 – 1684, fol. 29.

137

souvisejících s rybníky, které byly poničeny povodněmi.361 Poté však náklady na rybníky klesly a v 2. polovině 70. let se pohybovaly v přijatelném rozmezí 15 aţ 87 rýnských zlatých. V 1. polovině 80. letech však náklady začaly opět mírně růst a kolísaly v rozpětí 20 aţ 119 rýnských zlatých. V letech 1686, 1689, 1690 nebyl na údrţbu rybníků vydaný jediný denár, je moţné, ţe tato absence výdajů na rybníky byla kompenzována v letech 1687 a 1688, kdy se nám však peněţní účty nedochovaly, s jistotou však víme, ţe i v tomto období byly ryby na kuřimském panství chovány a prodávány! Je však důleţité upozornit, ţe v tomto období nebyla finanční situace kuřimského panství dobrá, jak bylo jiţ zmíněno výše. V posledním desetiletí 17. století se opět setkáváme s náklady na rybníky, tentokrát však o něco niţšími – v rozmezí 31 aţ necelých 43 rýnských zlatých, teprve v účetním roce 1698 – 1699 se náklady zvyšují aţ na 104 rýnských zlatých.362 Z výše uvedeného je moţné konstatovat, ţe největší výlohy, které byly věnovány na fungování různých hospodářských aktivit kuřimského panství, byly spojeny právě s rybníkářstvím: 46 % všech výdajů během celé 2. poloviny 17. století. Jen o nepatrně více neţ jednu čtvrtinu, vyţadovaly na svůj chod pivovar a palírna. Na provoz mlýnů a nákup ţeleza pro kovárny bylo shodně vydáno po 14 %.

361

Zima na přelomu let 1669 a 1670 byla provázena tuhými mrazy a na jaře pak následovaly povodně – mrazy i povodně jsou v tomto období hlášeny jak v Čechách, tak i na jiţní Moravě. Např. SLOSCHEK, E.: Geschichte der Stadt Mährisch-Kromau. Znaim 1937, s. 72. Údaj pochází z Historicko-klimatologické databáze Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. 362 Celá suma byla věnována výhradně na nákup rybího plůdku. AMB, A 1/3, rkp. č. 1028, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském z let 1698 – 1699, fol. 53, 58 – 72.

138

Náklady na provoz pivovaru, palírny, kováren, mlýnů a rybníků ve 2. polovině 17. století

21%

pivovar palírna 46%

5%

kovárny mlýny rybníky

14%

14%

6. 2. 15. Výdaje na hospodářské potřeby a jiné účely Chod hospodářských dvorů, obhospodařování polí a péče o dobytek a jiná chovaná zvířata vyţadovaly nákup různých nástrojů, pomůcek a dalších nezbytných potřeb. Je nemoţné vyjmenovat všechny zakoupené nástroje a předměty, proto se omezím pouze na nejčastěji zmiňované poloţky. Pro hospodářské práce na polích a ve dvorech se průběţně kupovalo různé nářadí. Byly to například různé druhy lopat, převáţně ţelezné či dřevěné po okrajích okované, v sýpkách a na mlatech při práci s obilím se pouţívaly lopaty vějící. Dále se kupovaly motyky, hnojné vidle, hrábě, travní kosy či kosy hrabice,363 srpy, brány, součásti pluhů jako bylo kolečko, radlice, řetězová táhla a mnoho dalšího. Práce ve dvorech dále vyţadovala nákup provazů, pytlů (ty byly kupovány téţ do mlýnů – moučné pytle), noţů, dlát, kladiv, seker, pilek, nůší a košů. Nezbytná téţ byla různě velká vědra, kádě, různě hrubá síta, říčice a drátěná řešeta pro prosévání konkrétních

363

Kosa hrabice se pouţívala při ţních k sklízení obilí, kosa travní jak je z názvu patrné, se pouţívala k sečení trávy. PETRÁŇ, J.: Zemědělská výroba, s. 31; týţ: Dějiny hmotné kultury II/1, s. 390.

139

plodin.364 Pro vozy se kupovala kola, oje, prkna (někdy zvaná „líšně), občas téţ celý nový vůz. Pro obyvatele dvorů bylo pořizováno různé nádobí, většinou hliněné hrnce (často mléčné hrnce) méně pak kovové kotlíky na vaření. Šafářky a čeleď občas dostávaly několik loktů plátna na ošacení. Do dvorů byl také pořizován nejnutnější nábytek, jako byly stoličky, stoly, lavice a truhlice. Poměrně často se pořizovaly visací zámky a petlice. Chov zvířat, zejména dobytka a koní, sebou nesl výdaje na sedla, chomouty, uzdy, opratě, popruhy, řemeny a kšíry.365 Občas se objevují také výdaje za léky a masti pro koně, hovězí dobytek či jiná zvířata. Pro myslivce byly kupovány lovecké boty. Jisté výlohy připadaly také na vybavení zámku – velkým výdajem bylo počátkem 50. let pořízení několika nových kamen v zámeckých pokojích a zasklívání poměrně velkého počtu rozbitých oken, v dalších letech se kupovaly kliky a zámky. Celkové výdaje na nákup různých hospodářských potřeb byly nejvyšší v polovině 17. století, kdy činily mezi 172 aţ 223 rýnskými zlatými, v dalších letech pak výdaje postupně klesaly, a to na rozmezí 82 aţ 155 rýnských zlatých. Vysoké výdaje v polovině 17. století a fakt, ţe v té době bylo pořizováno mnoho nového hospodářského náčiní všeho druhu, odkazuje na vypálení Kuřimi v roce 1645 a plenění procházejících vojsk za třicetileté války. Obnova hospodářských dvorů a jejich vybavení tak doznívala po celá 50. léta. Klesající trend pokračoval i v 60. letech, kdy se výdaje pohybovaly mezi 31 aţ 63 rýnskými zlatými, v letech 1675 – 1685 se pak drţely pod hranicí 44 rýnských zlatých. Po roce 1685 dochází k růstu výdajů, které vrcholí koncem století dosaţením necelých 137 rýnských zlatých. Všechna ostatní a mimořádná vydání, která písaři nemohli zařadit do ţádné z předešlých kolonek, pak zaznamenávali do jediné kolonky určené pro různá vydání. Patřilo sem prominutí dluhů, a to zejména starým lidem nemohoucím jiţ pracovat, lidem v momentální nouzi (například vdovám366 či řemeslníkům, kterým se nedařilo).367 Sem se

364

Říčice (někdy zvaná téţ řečice či řídčice) byla druhem síta, kterým se na mlatu prosívalo vymlácené obilí. Tamtéţ, s. 36. 365 Kšír byl název pro koňský postroj (bez chomoutu). Tamtéţ, s. 42. 366 Dorotě, vdově po nebohém lelekovickém šenkýřovi Matějovi Cibulkovi, byl odpuštěn dluh za dva sudy piva. AMB, A 1/3, rkp. č. 915, fol. 58a. 367 Věkem sešlému Bartoňovi Pylovýmu z Deblína byl po několik let odpuštěn svatojiřský i svatováclavský plat, neboť jiţ nemohl vykonávat svou práci. Starému vyslouţilému myslivci bylo zaplaceno 6 loket sukna na spodky a kabát. Např. tamtéţ, rkp. č. 913, fol. 56a.

140

jako výdaje odepisovaly také platy prominuté mlynářům, kdyţ nemohli mlít během výlovu rybníka, kvůli nedostatku vody či naopak povodním. Kuřimské panství také občas přispělo malou finanční částkou starým a nemohoucím lidem a sirotkům na oděv, např. kdyţ se mělo konat stavění sirotků368 nebo kdyţ nastupovali do učení.369 Almuţny pocestným, většinou z řad duchovních, se však v účetních záznamech vyskytují jen zřídka. Patřily sem však i peněţité odměny – například spropitné pro zámeckou kuchařku jako odměna za vynikající hostinu, platy poslům a lidem z panství, kteří podnikli nějakou cestu a vyřizovali záleţitosti ve prospěch kuřimského panství (často to bývalo právě kvůli kuřimskému pivovaru, nákupu rybího plůdku či nákupu ţeleza). Mezi výdaji k různým účelům nacházíme také platy lidem, kteří kopali nebo čistili studny. Z poručení pánů muselo kuřimské panství také nést výlohy na výrobu několika tisíců vinohradnických kůlů, které město Brno potřebovalo na svých vinohradech. Tento úkol se během 2. poloviny 17. století opakoval několikrát. Mezi zvláštní výdaje byla zanesena také mimořádná vydání na různé stavební práce, zejména opravy či stavby nových hospodářských objektů. Od 70. let se v této kolonce začínají ojediněle objevovat také výdaje na zemskou milici370 či proviant a další náklady spojené s průchody vojsk směřujících většinou do Uher371 – všechny tyto výdaje se děly na příkaz brněnské vrchnosti.

368

Tamtéţ, rkp. č. 990, fol. 40a. Například sirotkovi Janovi Součkovi, který se učil na myslivce, byly darovány 2 zlaté na šaty. Tamtéţ, rkp. č. 919, fol. 52r. 370 Jednalo se o vydrţování jednoho aţ tří dragounů a tří aţ čtyř mušketýrů, a to především v letech 1678 a 1683. V roce 1678 měla zemská obrana v čele s hrabětem Bedřichem Oppersdorfem za úkol zabránit proniknutí Tőkőlyovců na Moravu. V srpnu roku 1683, tedy jen měsíc po obklíčení Vídně Turky, moravské stavy postavili 1 000 dragounů a 2 000 mušketýrů – záznam kuřimských peněţních účtů o vyplacení necelých 220 rýnských zlatých na tyto dragouny a mušketýry pochází právě ze srpna 1683. Tamtéţ, rkp. č. 979, fol. 44r; tamtéţ, rkp. č. 992, fol. 36r; DVOŘÁK, R.: Dějiny markrabství moravského. Brno 1906, s. 298 – 301. 371 Záznamy o výdajích na proviant pro vojsko v peněţních účtech nacházíme nepravidelně od účetního roku 1671 – 1672. Více informací, ovšem spíše nahodilých, se lze o průchodu pomocných vojsk kuřimským panstvím dočíst ve fondu Akt purkmistrovských. Tak například víme, ţe v květnu 1679 přes panství procházel Ladroniho pluk, v lednu 1680 si u Lipůvky zřídilo leţení vojsko šternberské, někdy na přelomu listopadu a prosince roku 1685 procházelo přes panství vojsko kolínského kurfiřta, v listopadu 1686 vojsko saského kurfiřta, v srpnu 1688 vojsko linneburské, saské a císařské, v červnu 1689 nejmenované vojsko, v září 1691 část sasko-gottského pluku, v lednu 1698 dragounský regiment Montecuccoli. AMB, A 1/8, kart. 42, sign. 1680, M2 N23, fol. 445; sign. 1680, M1 N1, fol. 153; kart. 54, fol. 296 – 307; kart. 56, fol. 533 – 534; sign. 1688, M8 N15, fol. 46; kart. 62, fol. 698; kart. 65, sign. 1691, M1 N1, fol. 336 – 337. AMB, A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih, rkp. č. 1025, fol. 48a. 369

141

Nešvarem písařů však bylo, ţe do této kolonky někdy zařadili i poloţky, které by mohli zařadit do kterékoli jiné kolonky – tyto výdaje jsem tedy z této kolonky vyjmula a zařadila tam, kam náleţí. Celkové výdaje k různým účelům v 50. letech 17. století aţ do poloviny 60. let kolísaly v rozmezí 54 aţ 134 rýnských zlatých. Poté se horní hranice mimořádných výdajů začala zvyšovat aţ k 243 rýnským zlatým v roce 1668 – tehdy však probíhala stavba stájí v Lelekovicích a mnoho menších stavebních prací na celém panství. V 70. letech se výdaje opět sníţily a v podstatě aţ do konce 17. století by se pohybovaly pod hranicí 100 rýnských zlatých, nebýt opravdu výjimečných vydání na zemskou milici a hrazení nákladů spojených s průchodem vojsk. V tomto ohledu se zvýšily výdaje zejména v účetních letech 1678 – 1679 a 1683 – 1684, a to na aţ na 420 rýnských zlatých. Náklady na proviant a další potřeby procházejících vojsk pak byly niţší neţ náklady na zemskou milici, většinou od několika zlatých aţ po několik desítek.

6. 3. Čistý zisk Porovnáme-li kaţdoroční příjmy (vţdy bez zůstatku z předešlého roku) a výdaje kuřimského panství, zjistíme, ţe čistý zisk panství i přes časté kolísání během 2. poloviny 17. století pozvolna rostl od 1 360 rýnských zlatých v polovině století aţ k 6 545 rýnským zlatým v jeho závěru. Během celého sledovaného období se nestalo, ţe by panství bylo ztrátové (toto konstatování samozřejmě platí pouze pro léta, z nichţ se nám dochovaly peněţní účty). Důleţité je však zjištění, ţe průměrně téměř 90 % veškerého čistého zisku odesílalo kuřimské panství do města Brna. V některých letech však do Brna putoval obnos vyšší neţ byl čistý zisk panství – v takových případech byl rozdíl mezi čistým ziskem a výslednou částkou posílanou do Brna doplněn penězi, které panství našetřilo z předešlých let.372 Jednalo se většinou o 190 aţ 470 rýnských zlatých, jen ojediněle to bylo aţ 767 rýnských zlatých v účetním roce 1686 – 1687. Z faktu, ţe v některých letech muselo panství ještě sáhnout do svých rezerv, však nelze rozhodně usuzovat, ţe v letech, kdy tak činilo, byla jeho hospodářská situace špatná. Např. v účetním roce 1695 – 1696 byl čistý zisk panství

372

Stalo se tak v účetních letech 1650 – 1651, 1658 – 1659, 1661 – 1662, 1666 – 1667, 1671 – 1673, 1676 – 1677, 1679 – 1681, 1686 – 1687, 1695 – 1696.

142

6 544 rýnských zlatých, coţ je skutečně vysoká částka. Přesto Kuřim ještě vyplatila ze svého zůstatku 56 rýnských zlatých a do Brna tak bylo odesláno rovných 6 600 rýnských zlatých (byla to vůbec nejvyšší částka, jakou panství do Brna během 2. poloviny 17. století odvedlo). Jednalo se tedy spíše o poţadavky města Brna, které se kuřimské panství snaţilo splnit. Samotnému panství z jeho čistého zisku zůstávalo jen pouhých 10 %, z nichţ posléze v dalších letech trpělivě střádalo částku, kterou nacházíme v kolonce „Zůstatek“.373 Důleţitý je také fakt, ţe významnou roli na vzniku čistého zisku hrály příjmy z prodeje piva – jeho podíl během 2. poloviny 17. století činil průměrně 70 %. V daleko menší míře se na něm podílely také příjmy z prodeje ovčí vlny (průměrně 14 %) a ryb (průměrně 6 %).

373

O výši zůstatku během 2. poloviny 17. století bylo pojednáno v kapitole 6.1. Příjmy.

143

7. Závěr Ve své diplomové práci jsem se snaţila zrekonstruovat obraz hospodaření na městském statku Kuřim ve 2. polovině 17. století. Mým stěţejním pramenem byly hospodářské účty, zachycující nejen výsledky zemědělské, ţivočišné a řemeslné výroby, ale i finančního hospodaření kuřimského panství. Pokusila jsem se zmapovat vývoj v těchto oblastech a zdokumentovat vazby a povinnosti, které panství muselo plnit vůči brněnské vrchnosti. Zejména v oblasti zemědělské a částečně i ţivočišné výroby jsem se snaţila osvětlit zjištěné skutečnosti také pomocí historické klimatologie. Závěrem tedy stručně shrnuji základní poznatky o hospodaření městského statku Kuřim ve 2. polovině 17. století, ke kterým jsem v průběhu své práce dospěla. Počátkem 50. let 17. století, krátce po skončení třicetileté války, bylo na hospodaření kuřimského panství ještě stále znát, ţe se teprve vzpamatovává z řádění a rabování průchozích vojsk. I kdyţ se většina zemědělských plodin pěstovala, jejich výnosy byly většinou nízké a teprve v průběhu dalších let vzrůstaly. Podobně tomu bylo i u většiny chovaných zvířat, jejichţ početní stavy byly v rámci 2. poloviny 17. století nejniţší právě počátkem 50. let. Ke zlepšení jak v rostlinné, tak ţivočišné výrobě docházelo postupně v průběhu následujících dvou aţ tří desetiletí. Nejlepších výsledků v rostlinné i ţivočišné výrobě bylo dosahováno právě na přelomu 70. a 80. let. V polovině 80. let však došlo k souběhu několika faktorů, které ovlivnily hospodářské výsledky nejméně na jedno desetiletí. Jedním z těchto faktorů bylo poměrně výrazné ochlazení klimatu, které způsobilo, ţe zejména výnosy obilí a především pak pšenice výrazně klesly. Menší úrody znamenaly méně potravy pro koně, hovězí a vepřový dobytek a následně sníţení jejich početních stavů. Niţší výnosy pšenice znamenaly méně pšeničného sladu a tudíţ i méně piva – jenţe nedostatek pšenice se rozhodlo panství kompenzovat jejím nákupem, který ke konci 17. století výrazně rostl a tak rostla i produkce piva z kuřimského pivovaru. Druhým faktorem, který jistě také hrál svou roli, byly poměrně časté průchody vojsk přes území kuřimského panství, které jednak vyţadovaly proviant, krmivo pro svá zvířata, případně další sluţby, a které páchaly značné škody, které musela uznat a zohlednit při vybírání kontribuce i brněnská vrchnost. S blíţícím se koncem 17. století se hospodářské výsledky v některých oblastech rostlinné i ţivočišné výroby velmi pozvolna zvyšovaly, ale úrovně dosaţené počátkem

144

80. let nedosáhly. Výjimkou v tomto ohledu byla výroba piva v kuřimském pivovaru, která stoupala aţ do konce století. Zde je nutné zmínit, ţe na rozdíl od všeobecného prosazování ječmenného piva v průběhu 17. století v českých i moravských zemích,374 Kuřim dále vytrvale vyráběla pivo z pšenice a v menší míře také pouţívala chmel. Právě výroba piva se stala stěţejní činností, na kterou se Kuřim zaměřila. Z prodeje piva totiţ plynula největší část čistého zisku panství, z něhoţ se pak průměrně 90 % odvádělo do Brna. Panství se tedy snaţilo být co nejziskovější, aby mohlo uspokojit poţadavky brněnské vrchnosti. Tomuto záměru podřídilo zejména v poslední čtvrtině 17. století veškeré úsilí, o čemţ svědčí zejména to, ţe začalo výrobu piva navyšovat i za cenu, ţe muselo kupovat velká mnoţství obilí odjinud, neboť domácí zdroje jiţ nepostačovaly. Cíle však bylo dosaţeno a příjmy z prodeje piva skutečně rostly a tím i odvody do města Brna. V menší míře se panství zaměřilo také na obchod se dvěmi dalšími výnosnými komoditami: ovčí vlnou a rybami. Zároveň se panství snaţilo být hospodářsky soběstačné, coţ se mu ve větší či menší míře i dařilo. Úspěšně si počínalo právě při nakládání s výnosy rostlinné výroby, neboť se muselo postarat o obţivu mnoha lidí ve svých hospodářských dvorech a o potravu pro chovaná zvířata, ale téţ odvést příslušnou část výnosu do města Brna. Po splnění všech závazků vůči vrchnosti ještě musel zůstat dostatek zrna na osetí polí v příštím roce. O tom, ţe panství hospodařilo svědomitě, svědčí fakt, ţe si mohlo dovolit menší část obilí také prodat či jím platit různým dělníkům a řemeslníkům za jejich práci. Mimo pšenici určenou pro kuřimský pivovar, tedy kuřimské panství ostatní druhy obilí téměř nekupovalo. Co se týče ţivočišné výroby, zde soběstačnost kuřimského panství nebyla tak jednoznačná. I kdyţ se u většiny zvířat spoléhalo především na přirozený přírůstek, v menší míře bylo nutno investovat i do jejich nákupu. Výraznější investice v tomto směru sledujeme především po skončení třicetileté války v 50. letech a dále v 80. a 90. letech 17. století, kdy početní stavy některých chovaných zvířat klesaly (výjimkou byla drůbeţ, jejíţ počty se rozrůstaly aţ do konce století). Rovněţ v oblasti ţivočišné výroby panství muselo uspokojit poţadavky brněnské vrchnosti. Vedle pravidelného odvodu některých zvířat a jejich produktů, se do Brna mnoho zvířat a ţivočišných produktů rovněţ prodávalo. Největší peněţní částky plynuly především z prodeje ryb, ovčí vlny a samotných ovcí.

374

MAUR, E.: Zemědělská výroba, s. 43 – 44.

145

Přednostním obchodním partnerem kuřimského panství bylo město Brno, to však po uspokojení svých poţadavků nijak nebránilo, aby Kuřim obchodovala také s někým jiným. Navíc o některé komodity město zájem vůbec nemělo, a tak mohlo kuřimské panství obchodovat nejen se svým nejbliţším okolím, ale občas jeho obchodní styky dosahovaly aţ do Třebíče, Ţďáru, Boskovic, Ivančic či Rajhradu. Ještě čilejší styky s okolím však muselo panství udrţovat prostřednictvím řemeslníků, neboť v některých oborech pociťovalo jejich nedostatek. V 50. letech 17. století, kdy panství vynakládalo na řemeslné práce nejvíce peněz, nacházíme v účtech vedle domácích řemeslníků i řemeslníky z blízkého i vzdálenějšího okolí, jen málo z nich však pocházelo z Brna. Mezi nejběţnější kuřimská řemesla patřilo řemeslo tesařské, zednické a kovářské, jen pomalu se jejich škála rozrůstala o řemesla další, která zejména počátkem 2. poloviny 17. století, některá však i později, vykonávali především cizí řemeslníci. Z řemeslných produktů mělo panství zájem především o produkty pláteníků a šindelářů, které vykupovalo. Ani ve finančním hospodaření si kuřimské panství nevedlo špatně – jeho příjmy po celou 2. polovinu 17. století stoupaly – jestliţe v polovině 17. století činily zaokrouhleně okolo 4 000 rýnských zlatých, koncem století se pohybovaly mezi 7 500 aţ 11 500 rýnskými zlatými. Stoupaly však také výdaje panství, a to opět od zhruba od 3 700 rýnských zlatých v polovině 17. století aţ po 7 000 aţ 11 000 rýnských zlatých koncem století. Finanční bilance hospodaření však byla příznivá, neboť panství pravidelně vykazovalo čistý zisk, který během 2. poloviny 17. století rostl od 1 360 aţ k 6 545 rýnským zlatým. Většinu tohoto zisku pak odvádělo brněnské vrchnosti a pouze ze zbylé desetiny tohoto zisku, která mu byla ponechána, ještě dokázalo pomalu vytvářet rostoucí finanční rezervu. Příjmy kuřimskému panství plynuly ze stálých platů, pronájmů různých hospodářských objektů, z nichţ některé panství v průběhu 2. poloviny 17. století samo postavilo a samozřejmě z prodeje zemědělských plodin, zvířat a produktů z nich. Jednoznačně nejdůleţitější příjem panství poskytoval prodej piva. K dalším příjmům patřil i příjem z prodeje různého dřeva a pálení vápna. Mezi výdaje naopak patřily platy stálých zaměstnanců panství, náklady na provoz různých hospodářských objektů a na různé hospodářské a řemeslné práce, výrobky a potřeby. Nezbytné byly také výdaje na nákup pšenice pro kuřimský pivovar či na nákup zvířat.

146

Závěrem lze konstatovat, ţe kuřimské panství se snaţilo překonat následky třicetileté války, coţ se mu do jisté míry také podařilo, neboť i přes nejrůznější potíţe a komplikace, jakými byl např. stále vysoký počet pustých usedlostí či ochlazení klimatu koncem 17. století atd., se dokázalo odrazit ode dna minimálních hospodářských výsledků a rozvinout rostlinnou a ţivočišnou výrobu. Panství s úspěchem spravovalo prosperující pivovar a na jeho území našla obţivu také řada řemeslníků. Prosperitu reprezentovaly rostoucí příjmy panství. Svědomitě si téţ plnilo povinnosti a závazky vůči své vrchnosti, královskému městu Brnu.

147

8. Seznam použitých zkratek AMB

– Archiv města Brna

BMD

– Brno v minulosti a dnes

CDB

– Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae

CDM

– Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae

ČMM

– Časopis Matice moravské

MZA

– Moravský zemský archiv

MZDB – Moravské zemské desky, kraj brněnský. rkp.

– rukopis

SAP

– Sborník archivních prací

VVM

– Vlastivědný věstník moravský

148

9. Seznam použitých pramenů a literatury Moravský zemský archiv Fond G 13 Sbírka Historického spolku Brno 1306 – 1923 Rkp. č. 432, Kronika Rýmařovska 1405 – 1777.

Archiv města Brna Fond A 1/3 Sbírka rukopisů a úředních knih Rkp. č. 152, Urbář brněnských statků z roku 1640. Rkp. č. 1253, Lánová vizitace statků Kuřim, Vohančice a Deblín z roku 1674. Rkp. č. 543 – 592, Knihy radních počtů z let 1650 – 1700. Rkp. č. 1058, Urbář kuřimského, deblínského a lelekovického statku z 2. poloviny 17. století. Rkp. č. 902, Gruntovní registra statku deblínského z let 1603 – 1642 s některými zápisy do roku 1702. Obilní účty: Rkp. č. 910, Registra na příjem a vydání obilí na statku kuřimském 1649 – 1650 Rkp. č. 912, Registra na příjem a vydání obilí na statku kuřimském 1650 – 1651 Rkp. č. 916, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1651 – 1652 Rkp. č. 918, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1652 – 1653 Rkp. č. 921, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1653 – 1654 Rkp. č. 926, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1657 – 1658 Rkp. č. 941, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1665 – 1666 Rkp. č. 944, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1666 – 1667 Rkp. č. 948, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1667 – 1668 Rkp. č. 950, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1668 – 1669 Rkp. č. 8119, Registra na příjem a vydání obilí na statku kuřimském 1669 – 1670 Rkp. č. 955, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1670 – 1671 Rkp. č. 957, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1671 – 1672 Rkp. č. 962, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1672 – 1673 Rkp. č. 965, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1673 – 1674 149

Rkp. č. 968, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1674 – 1675 Rkp. č. 970, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1675 – 1676 Rkp. č. 973, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1676 – 1677 Rkp. č. 977, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1677 – 1678 Rkp. č. 984, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1680 – 1681 Rkp. č. 987, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1681 – 1682 Rkp. č. 994, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1684 – 1685 Rkp. č. 997, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1685 – 1686 Rkp. č. 1000, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1686 – 1687 Rkp. č. 1002, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1687 – 1688 Rkp. č. 1004, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1688 – 1689 Rkp. č. 1005, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1689 – 1690 Rkp. č. 1007, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1690 – 1691 Rkp. č. 1009, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1691 – 1693 Rkp. č. 1011, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1692 – 1693 Rkp. č. 1020, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1696 – 1697 Rkp. č. 1023, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1697 – 1698 Rkp. č. 1027, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1698 – 1699 Rkp. č. 1030, Počet příjmů a vydání obilí na statku kuřimském 1699 – 1700 Purkrabské účty: Rkp. č. 8120, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1635 Rkp. č. 905, Registra na příjem a vydání dobytka na statku kuřimském 1643 – 1644 Rkp. č. 907, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1647 – 1648 Rkp. č. 911, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1649 – 1650 Rkp. č. 914, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1650 – 1651 Rkp. č. 917, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1651 – 1652 Rkp. č. 920, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1652 – 1653 Rkp. č. 922, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1653 - 1654 Rkp. č. 925, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1654 – 1655 Rkp. č. 927, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1657 – 1658 Rkp. č. 930, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1659 – 1660 Rkp. č. 933, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1661 – 1662 Rkp. č. 935, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1662 – 1663 150

Rkp. č. 937, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1663 – 1664 Rkp. č. 938, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1664 – 1665 Rkp. č. 940, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1665 – 1666 Rkp. č. 943, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1666 – 1667 Rkp. č. 946, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1667 – 1668 Rkp. č. 949, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1668 – 1669 Rkp. č. 953, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1669 – 1670 Rkp. č. 954, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1670 – 1671 Rkp. č. 959, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1671 – 1672 Rkp. č. 960, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1672 – 1673 Rkp. č. 964, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1673 – 1674 Rkp. č. 966, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1674 – 1675 Rkp. č. 969, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1675 – 1676 Rkp. č. 974, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1676 – 1677 Rkp. č. 976, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1677 – 1678 Rkp. č. 978, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1678 – 1679 Rkp. č. 981, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1679 – 1680 Rkp. č. 983, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1680 – 1681 Rkp. č. 986, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1681 – 1682 Rkp. č. 989, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1682 – 1683 Rkp. č. 993, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1683 – 1684 Rkp. č. 999, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1686 – 1687 Rkp. č. 1001, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1687 – 1688 Rkp. č. 1003, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1688 – 1689 Rkp. č. 1006, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1690 – 1691 Rkp. č. 1008, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1691 – 1692 Rkp. č. 1010, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1692 – 1693 Rkp. č. 1013, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1693 – 1694 Rkp. č. 1015, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1694 – 1695 Rkp. č. 1021, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1696 – 1697 Rkp. č. 1024, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1697 – 1698 Rkp. č. 1026, Počet příjmů a vydání dobytka na statku kuřimském 1698 – 1699

151

Peněţní účty: Rkp. č. 913, Registra na příjem a vydání peněz na statku kuřimském 1650 – 1651 Rkp. č. 915, Registra na příjem a vydání peněz na statku kuřimském 1651 – 1652 Rkp. č. 919, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1652 – 1653 Rkp. č. 924, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1654 – 1655 Rkp. č. 928, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1658 – 1659 Rkp. č. 929, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1659 – 1660 Rkp. č. 931, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1660 – 1661 Rkp. č. 932, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1661 – 1662 Rkp. č. 934, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1662 – 1663 Rkp. č. 939, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1664 – 1665 Rkp. č. 942, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1665 – 1666 Rkp. č. 945, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1666 – 1667 Rkp. č. 947, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1667 – 1668 Rkp. č. 951, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1668 – 1669 Rkp. č. 952, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1669 – 1670 Rkp. č. 956, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1670 – 1671 Rkp. č. 958, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1671 – 1672 Rkp. č. 961, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1672 – 1673 Rkp. č. 963, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1673 – 1674 Rkp. č. 967, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1674 – 1675 Rkp. č. 971, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1675 – 1676 Rkp. č. 972, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1676 – 1677 Rkp. č. 975, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1677 – 1678 Rkp. č. 979, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1678 – 1679 Rkp. č. 980, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1679 – 1680 Rkp. č. 982, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1680 – 1681 Rkp. č. 985, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1681 – 1682 Rkp. č. 990, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1682 – 1683 Rkp. č. 992, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1683 – 1684 Rkp. č. 995, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1684 – 1685 Rkp. č. 996, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1685 – 1686 Rkp. č. 998, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1686 – 1687 Rkp. č. 988, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1689 – 1690 152

Rkp. č. 8094, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1690 – 1691 Rkp. č. 1012, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1693 – 1694 Rkp. č. 1014, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1694 – 1695 Rkp. č. 1017, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1695 – 1696 Rkp. č. 1019, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1696 – 1697 Rkp. č. 1025, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1697 – 1698 Rkp. č. 1028, Počet příjmů a vydání peněz na statku kuřimském 1698 – 1699 Lesní účty Rkp. č. 1022, Počet příjmů a vydání lesního úřadu na statku kuřimském 1697 Rkp. č. 1029, Počet příjmů a vydání lesního úřadu na statku kuřimském 1698 – 1699 Fond A 1/8 Akta purkmistrovská 1647 – 1739 Kart. 3, 5, 6, 15, 41, 42, 53, 54, 55, 56, 59, 60, 62, 65, 72, 76, 77.

Vydané prameny Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, B. I, ed. G. Friedrich, Praha 1904 – 1907. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, B. II, ed. A. Boček, Olomouc 1839. Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren. Brünner Cuda. ed. P. Ritter v Chlumecký, Brünn 1856. MATĚJEK, F.(ed.): Lánové rejstříky brněnského kraje z let 1673 – 1675. Praha 1981. Moravské zemské desky, kraj brněnský, II, ed. T. Kalina, Brno 1950. RADIMSKÝ, J. – TRANTÍREK, M.: Tereziánský katastr moravský. (Prameny z 2. poloviny 18. století k hospodářským dějinám Moravy). Praha 1962.

Literatura AUER, J.: II. Hospodářské poměry ve Znojmě a na Horním a Dolním statku města Znojma od 30leté války aţ do roku 1848 – 1. část. Ročenka Státního okresního archivu ve Znojmě 8, 1993, s. 17 – 104.

153

BRÁZDIL, R. – KOTYZA, O.: Meteorologické záznamy děkana Bartoloměje Michala Zelenky z Čech z let 1680 – 1682, 1691 – 1694 a 1698 – 1704. Meteorologické zprávy 54, 2001, č. 5, s. 145 – 155. BRÁZDIL, R. – ČERNUŠÁK, T. – ŘEZNÍČKOVÁ, L.: Weather information in the diaries of the Premonstratensian Abbey at Hradisko, in the Czech Republic, 1693 – 1783. Weather 63, 2008, č. 7, s. 201 – 207. BERGER, K.: Geschichte der Stadt Brünn. Brünn 1901. ČERNÝ, V.: Hospodářské instrukce. Přehled zemědělských dějin v době patrimonijního velkostatku v XV. – XIX. století. Praha 1930. D´ELVERT, C.: Geschichte der Verkehrs – Anstalten in Mähren und OesterreichischSchlesien. Brünn 1855. DŘÍMAL, J.: Archiv města Brna. Průvodce po fondech a sbírkách. Praha 1956. DŘÍMAL, J. a kol.: Dějiny města Brna I. Brno 1969. DVOŘÁČEK, J.: Historie městyse Kuřimi od roku 1226 do roku 1918. Kuřim 1951 (fotokopie rukopisu je uloţena v Městské knihovně v Kuřimi). DVOŘÁK, R.: Dějiny markrabství moravského. Brno 1906. EICHLER, K.: Paměti panství veverského. Brno 1891. FIALOVÁ, L. a kol.: Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha 1998. HEIDLER, J.: Moravská kontribuce od konce války třicetileté do reforem tereziánských. ČMM 41 a 42, 1917 – 1918, s. 189 - 247. HOFMANN, G.: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy. Plzeň a Sušice 1984. HOSÁK, L.: Historický místopis země moravskoslezské. 2.vyd. Praha 2004. HURT, R.: Dějiny rybníkářství na Moravě a ve Slezsku I - II. Ostrava 1960. CHOCHOLÁČ, B.: Hospodaření na městském statku Kuřim v předbělohorské době. In: Kokojanová, M. (ed.): Měšťané, šlechta a duchovenstvo v rezidenčních městech raného novověku (16. – 18. století). Prostějov 1997, s. 105 – 115. CHOCHOLÁČ, B.: Selské peníze. Sonda do finančního hospodaření poddaných na západní Moravě koncem 16. a v 17. století. Brno 1999. JANÁČEK, J.: Pivovarnictví v českých královských městech v 16. století. Rozpravy Československé akademie věd, řada společenskovědní 69, 1959, seš. 1. JANÁČEK, J.: Řemeslná výroba v českých městech v 16. století. Praha 1961. JIRÁSEK, J.: Venkovské statky města Brna před Bílou horou. Příspěvek k hospodaření královských měst. BMD 4, 1962, s. 187 – 193. 154

JORDÁNKOVÁ, H. – SULITKOVÁ, L.: Brněnská městská kancelář v předbělohorském období.(Prosopografická studie). SAP 45, 1995, s. 291 – 510. JORDÁNKOVÁ, H. – SULITKOVÁ, L.: Předbělohorské soudy na Moravě a královské město Brno. ČMM 113, 1994, č. 2, s. 235 – 260. KLIMEŠ, J.: Obec Sobětuchy: historie a současnost. Sobětuchy 1999. KNIES, J.: Vlastivěda moravská: Blanský okres. Brno 1902. KULHÁNEK, O.: Králodvorské komorní panství v polovině 17. století. Stručné nahlédnutí do hospodaření panství a jeho poddaných po třicetileté válce. Minulostí Berounska 2, 1999, s. 15 – 62. Kuřim 1226 – 1996 od historie k současnosti. Kuřim 1996. LUŇÁK, J.: Naše mlýny v proměnách času. Brno 1997. MAINUŠ, F.: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století. Ostrava 1959. MAŠEK, B.: 700 let Lelekovic 1288 / 1988. Brno 1988. MATĚJEK, F.: Feudální velkostatek a poddaný na Moravě s přihlédnutím k přilehlému území Slezska a Polska. Praha 1959. MAUR, E.: Královská města v Čechách a trţní produkce pobělohorského velkostatku. In: Pocta profesoru Zdeňku Jindrovi. K sedmdesátým narozeninám. Praha 2003, s. 29 – 37. MAUR, E.: Český komorní velkostatek v 17. století. Praha 1976. MAUR, E.: Zemědělská výroba na pobělohorském komorním velkostatku v Čechách. In: Prameny a studie 33. Praha 1990. MIČKA, P.: Germanismen im Wőrterbuch des nichtschriftsprachlichen Tschechischen (AF). Diplomová práce PdF MU, Brno 2007. Naučný slovník zemědělský. Sv. 6. Praha 1976. NOVOTNÝ, J.: Moravský berní systém v 17. století. ČMM 58, 1934, s. 145 – 286. NOVOTNÝ, G.: Lesy města Brna. BMD 8, 1966, s. 146 – 157. ODEHNAL, F. – PODBORSKÝ, V.: Sv. Kliment u Lipůvky: významná památka z počátku našich dějin. Brno 1996. OHAREK, V.: Vlastivěda moravská: Tišnovský okres. Brno 1923. Ottův slovník naučný: Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. Sv. 1 – 28. Praha 1996 – 2003. PETRÁŇ, J. a kol.: Dějiny hmotné kultury II/1. Kultura kaţdodenního ţivota od 16. do 18. století. Praha 1995. PETRÁŇ, J.: Poddaný lid v Čechách na prahu třicetileté války. Praha 1964.

155

PETRÁŇ, J.: Zemědělská výroba v Čechách v druhé polovině 16. a počátkem 17. století. Praha 1963. POSPĚCH, P.: Výroba olomouckých tvarůţků. Ostrava – Martínkov 1986. SEJBAL, J.: Základy peněţního vývoje. Brno 1997. SLOSCHEK, E.: Geschichte der Stadt Mährisch-Kromau. Znaim 1937. SLAVÍK, F.: Vlastivěda moravská: Brněnský okres. Brno 1897. ŠUJAN, F.: Vlastivěda moravská: Dějepis Brna. Brno 1928. TILLE, J.: Geschichte der Stadt Niemes. Niemes 1905. TRMAČ, M.: Kavrdův mlýn u Tišnova. Genealogické a heraldické informace 12 – 13, 1992 – 1993, s. 38 – 39. VITÁSKOVÁ, E.: Hospodaření města Brna v době třicetileté války. Diplomová práce HÚ FF MU, Brno 2003. VERMOUZEK, R.: Rybníky a mlýny v povodí Kuřimky. VVM 47, 1995, č. 4, s. 408 – 411.

Internetové zdroje FLODROVÁ, M.: Kleinův palác. Encyklopedie dějin města Brna [online]. 27.12.2007 [cit. 25.11.2008]. Dostupný z WWW: . Hálův mlýn [online]. 2004 – 2005 [cit. 2008-11-20]. Dostupný z WWW: . HOLUB, P. – KOVÁČIK, P. a kol.: Předběţné výsledky záchranných archeologických výzkumů v Brně v roce 2002. Přehled výzkumů 44, 2002. Archeologický ústav AV ČR, Brno [online]. [cit. 24. 9. 2008]. Dostupný z WWW: . JORDÁNKOVÁ, Hana. Smlouva mezi svatopetrským proboštem a představiteli města Brna. 29.9.1546. Encyklopedie dějin města Brna [online]. 14.12.2007 [cit. 2.6.2008]. Dostupný z WWW: . 156

MAŠEK, B.: Ţivot obce v 17. a 18. století. Obchodní cesta. Lelekovice [online]. [cit. 25.10.2008]. Dostupný z WWW: < http://www.lelekovice.cz/start.html>. OLIVOVÁ, D.: Theol. Dr. Martin Středa (Stredonius). Encyklopedie města Brna [online]. 18.12.2007 [cit. 28.7.2008]. Dostupný z WWW: . Pivovar Kuřim. Pivovary.info [online]. 1999 – 2008 [cit. 28.10.2008]. Dostupný z WWW: . Úhyn telat v % z počtu narozených podle krajů. Český statistický úřad [online]. 8.2.2008 [cit. 28.7.2008]. Dostupný z WWW: .

157

10. Seznam příloh 1. Mapa kuřimského panství ve 2. polovině 17. století 2. Mapa rybníků na řece Kuřimce podle Rostislava Vermouzka 3. Peněţní účet z let 1698 – 1699 4. Přehled příjmů v peněţní účtu z let 1654 – 1655 5. Záznam o koních v purkrabském účtu z let 1673 – 1674 6. Přehled přijatého obilí ve slámě v obilním účtu z let 1676 – 1677 7. Podpis správce Jeremiáše Losenického 8. Podpis správce Jana Františka Kišanka 9. Podpis správce Jana Arnošta Landtgsőla 10. Budova kuřimského zámku (pohled na nejstarší část) 11. Nejstarší část kuřimského zámku (pohled ze dvora) 12. Brněnský znak nad jedním z vchodů do zámku 13. Znaky hejtmanů kuřimského panství na chodbě kuřimského zámku 14. Budova bývalého kuřimského pivovaru (dnes pobočka Archivu města Brna) 15. Jedna ze dvou dochovaných bran hospodářského dvora v Deblíně 16. Místo, kde stával kostel sv. Klimenta a původní ves Lipůvka 17. Základy lipůvského kostela sv. Klimenta 18. Obilní účty kuřimského panství ve 2. polovině 17. století (tabulka v programu Excel, na přiloţeném CD) 19. Purkrabské účty kuřimského panství ve 2. polovině 17. století (tabulka v programu Excel, na přiloţeném CD) 20. Peněţní účty kuřimského panství ve 2. polovině 17. století (tabulka v programu Excel, na přiloţeném CD) 21. Pusté, pohořelé a lhotní grunty na kuřimském panství ve 2. polovině 17. století (tabulka v programu Excel, na přiloţeném CD)

158

Přílohy

159

Příloha č. 1 – Mapa kuřimského panství ve 2. polovině 17. století

160

Příloha č. 2 – Mapa rybníků na Kuřimce podle Rostislava Vermouzka (nakreslil J. Drápal)

161

Příloha č. 3 – Peněţní účet z let 1698 – 1699

162

Příloha č. 4 – Přehled příjmů v peněţní účtu z let 1654 – 1655

163

Příloha č. 5 – Záznam o koních v purkrabském účtu z let 1673 – 1674

164

Příloha č. 6 – Přehled přijatého obilí ve slámě v obilním účtu z let 1676 – 1677

165

Příloha č. 7 – Podpis správce Jeremiáše Losenického

Příloha č. 8 – Podpis správce Jana Františka Kišanka

166

Příloha č. 9 – Podpis správce Jana Arnošta Landtgsőla (zde varianta Londtgsől)

Příloha č. 10 – Budova kuřimského zámku (pohled na nejstarší část)

167

Příloha č. 11 – Nejstarší část kuřimského zámku (pohled ze dvora)

Příloha č. 12 – Brněnský znak nad jedním z vchodů do zámku

168

Příloha č. 13 – Znaky hejtmanů kuřimského panství na chodbě kuřimského zámku. Vlevo znak Šimona Grüblera z Altendorfu, vpravo Šebestiana Heidingera z Heidenbergu .

169

Příloha č. 14 – Budova bývalého kuřimského pivovaru (dnes pobočka Archivu města Brna)

170

Příloha č. 15 – Jedna ze dvou dochovaných bran hospodářského dvora v Deblíně

171

Příloha č. 16 – Místo, kde stával kostel sv. Klimenta a původní ves Lipůvka

Příloha č. 17 – Základy lipůvského kostela sv. Klimenta

172