MONOTEISMUS Vrchní zemský rabín Dr. RICHARD FEDER

‫שבוע טוב‬ Číslo 51/5768

17.říjen ’2007

MONOTEISMUS Vrchní zemský rabín Dr. RICHARD FEDER Židé, křesťané a mohamedáni věří svorně, že existuje jeden Bůh. Jsou proto monoteisté a jejích náboženství jsou monoteistická. Shodují se v názoru, že ten jediný Bůh je věčný. Nemá tedy žádného začátku a žádného konce. Nenarodil se a nezemře. Nebyl nikdy dítětem a nebude nikdy starcem. Nikdy nevznikl a nikdy nezanikne. Tvrdí dále, že je Bůh pouhý duch, nemá tedy žádného těla, žádné postavy, žádné podoby a my jej můžeme chápat jen svým duchem, ale ne svými smysly. Nemůžeme ho ani barvami namalovat, ani ze dřeva vyřezat, ani z kamene vytesat, ani z kovu ulít. Ježto nemá těla, nemá také tělesných potřeb, pudů a vášní. Nejí, nepije, nespí, nemá nikoho v nenávisti, nezávidí nikomu, nemstí se na nikom. On je podle

představ našich předků všemoudrý a všemohoucí, proto byl s to vytvořit sám bez rádců a pomocníků úžasně dokonalé, obrovské a velkolepé dílo, stvořil celý svět, to nádherné nebe, jež se klene nad námi, slunce, měsíc a hvězdy a vytkl jim jejích funkce ve vesmíru. Poté stvořil naši Zemi, oddělil na ní světlo od tmy, suchou zemi od moře a přikázal vodě, aby se vypařovala, a větrům, aby vypařenou a v mracích sraženou vodu všemi směry zanášely a suchou zemí zavlažovaly, aby byla schopna živit všecky rostliny od slabounké travičky až po mohutnou sosnu. Když se už země zelenala, vytvořil všecky živočichy, ryby obojživelníky, hmyz, ptáky a čtyřnohá zvířata. Dal jim, právě tak jako všem rostlinám, schopnost, aby se sami množili a podle svých rodů a plemen existovali. Poté stvořil tu nejdokonalejší bytost člověka. Stvoří ho z hlíny a vdechl mu nesmrtelnou duši. Dal mu rozum, schopnost pozorovat a vnímat vše, co se kolem něho děje, cítit spokojenost a nespokojenost, radost a žal, krásu a hnus a touhu po věcech, které mi; plodí potěšení. Usadil ho v ráji, veliké zahradě, ve které rostly Četné ovocné .stromy a plodily lahodné ovoce. Ale on byl tu sám a toužil po bytosti, se kterou by mohl mluvit. Tak stvořil mu Bůh ženu, předvedl mu ji a ti také, že jsme mravní bytosti, že jsme za své skutky odpovědni a že jsme povinni dbáti vůle svého velkého stvořitele. Vštěpuje nám vědomí, že pocházíme všichni od týchž rodičů a že jsme blízcí příbuzní. Musíme

dva lidé si rychle na sebe zvykli a cítili se šťastnými. Bůh pak přehlédl vše, co stvořil, a byl spokojen, když viděl, že se mu jeho dílo zdařilo. I požehnal všem rostlinám, všem živočichům a zejména lidem. Přál jim, aby byli plodní, a množili se. Poté odpočíval Bůh od své práce a radoval se ze svého díla. Dal tím lidem příklad, aby pracovali a tvořili díla podle svých schopností a odpočívali dne sedmého. Lidem, Adamovi a Chavě přikázal, aby ráj opatrovali a ošetřovali, a dal jim právo, aby jedli libovolně ze všech stromů ráje s jedinou výjimkou. Neměli jísti plody stromu uprostřed ráje, kterému dal významné jméno “strom poznání dobra a zla." To prvním lidem nijak nevadilo, neboť toho, co jim Bůh dovolil, bylo mnoho, a toho, co jim zakázal,

velmi málo. I žili si spokojeně den za dnem a cítili se blaženými. Jejích štěstí mohlo býti trvalé, kdyby se nebyl vmísil do jejich života jeden ničemný, podlý, škodolibý, falešný tvor. Byl to had, který se lstivě přiblížil k Chavě a namluvil jí, jakých mimořádných schopností a sil nabude, jestliže pojí plody zakázaného stromu. Nezkušená žena uvěřila jeho svůdným slovům, pojedla z oněch plodů a přiměla i svého muže, aby učinil totéž. Za to je potrestal Bůh, vypudil je z ráje a vykázal jim k obývání zemi, ve které musili namáhavě pracovat, aby sehnali živobytí. Ale na práci si brzy zvykli a nabyli v ní zručnosti. Po krátké době se jím narodily děti a měli s nimi různé trampoty, ale přesto lpěli na nich a radovali se z jejích růstu a vývinu. a Tento světový, názor monoteistů — nevíme, kdo je jeho vlastním původcem —Ér krásný, neboť je vznešený, radostný, výchovný a optimistický. Praví nám mnoho potěšujícího. Tvrdí, že je celý vesmír dílo jednoho všemoudrého a všemohoucího Boha a že potrvá na věky. Nikdo se nemusí báti jeho zániku. Praví nám, že jsme byli i my lidé Bohem stvořeni, že máme sice smrtelné tělo, ale přesto nesmrtelnou duši, že máme vládu nad všemi nerosty a nade všemi Živočichy. Praví nám však proto spatřovat ve všech lidech své bratry a sestry. Upozorňuje nás na velké Škody, které páchají lidé falešní, zchytralí a škodolibí. Musíme si proto dávati na ně pozor, abychom neutrpěli ztrátu nebo hanbu.

1

Tento prastarý světový názor nám však také praví, že Bůh sám myslil, plánoval, pracoval a vykonal veliké dílo, a tak je i naší povinností, abychom myslili, učili se, vzdělávali a pracovali a dobývali si svůj chléb. Stojíme přece vysoko nad zvířaty a ptáky. Těm dává příroda vše, co potřebují: srst a peří, aby nepociťovali zimu, a trávu, aby se nasytili, nepožívají-li jiné bytosti. Ale my se rodíme nazí, potřebujeme oděv a přístřeší a pojídáme chléb. Ten je z obilí a to musí býti vypěstováno. Tento starý světový názor nás vybízí, abychom se kochali krásou přírody, rody a radovali z děl božích, ale nezapomínali, že máme povinnosti k Bohu a k lidem. Nesmíme dělat, co chceme, ale jen to, čím nepoškodíme díla Boží a prospějeme svým bližním. On nás vybízí, abychom upírali své zraky ke krásám světa, ale nezapomínali, že jsme byli stvořeni z hlíny, že jsme smrtelní a že nám nadejde den, kdy vydechneme svou duši a ulehneme do země k věčnému odpočinku. Dokud však žijeme, máme se ze svého života radovati jako z daru božího a musíme míti snahu, abychom i svým bližním život zpříjemňovali a byli jím dobrými, upřímnými přáteli a pomocníky. Z těchto pocitů vznikla naše bohoslužba a my velebíce Boha, vzdáváme mu své srdečné díky a prosíme ho, jako děti svého otce, aby byl nám laskavým otcem. Živitelem a na konci našich dnů milostivým Soudcem. Tento starý světový názor je sice prostinký a jednoduchý, ale je jasný. Každé dítě jej pochopí. Slibuje nám, že se nám za naše poctivé snahy a činy dostane odměny od Boha, který všecko vidí, všecko slyší a má všecko ve své paměti. My židé nemluvíme o tom, jaké odměny se nám dostane po smrti za naše dobré skutky a jakého trestu na naše podlosti a hanebnosti, nemluvíme ani o nebeských slastech, ani o pekelných mukách, protože máme naprostou důvěru v Boha, a víme, že je nejen spravedlivý, ale i laskavý, milosrdný a milostivý. Proto nevěříme ve věčné zatracení a doufáme, že i boží tresty budou snesitelné a časově omezené. Tento světový názor nám dává naději a zbavuje nás strachu, neboť ať jsme kdekoliv, jsme v rukou božích. Této naděje se nevzdáváme ani, když umíráme, neboť doufáme, že týž věčný Otec bude s námi i v budoucím světě, neboť Bůh je věčný a věčně potrvá i naše duše. . .. Tento náboženský světový názor není vědecký a nedává nám odpověď na všecky naše otázky. Zprávu o stvoření světa Bohem věčným, neviditelným, všemoudrým a všemohoucím, všudypřítomným a vševědoucím a dobrotivým začíná Písmo svaté a podává tím jasný důkaz, že sleduje cíle všenárodní a vše lidské a že usiluje o výchovu, vzdělání, zušlechtění a mravní povznesen všech lidí a že má na mysli jejich blaho v tomto i v budoucím světě. Když sdělujeme tuto prastarou zprávu mládeži a dospělým, nechceme je obloupiti, ale vychovati, aby měli vědomí, že je věčný Bůh nad nám že jsme jeho tvorové, že jsme za své skutky odpovědni a že je naší po-vinností, abychom jasně myslili, správně cítili a poctivě jednali, abychom se naučili, tak jak rozeznáváme světlo od tmy, příjemné od nepříjemného

sladké od hořkého, horké od chladného, rozeznávat i dobré od špatného a konali jen věci, jimiž své bližní potěšíme. My nesmíme býti sobe nesmíme myslit jen na svůj vlastní prospěch, jen na blaho svých vlas nich rodin, ale musíme míti na mysli prospěch všech lidí, těch blízkých i těch vzdálených. Opakuji, nevíme kdo biblickou zprávu o stvoření světa jako první v slovil, ale víme, že je daleko krásnější vznešenější nežli podobné zprávy jiných národů. Náš učitel Móše ji podal do Tóry a jsme mu za to vděční. Jako on měl zájem o všecko lidstvo a ne pouze o národ izraelský, jemuž stál v čele, tak máme i my míti na mysli blaho všeho lidstva a přáti mu, aby dosáhlo v lidskostí nejvyšších met. Z Tóry se dovídáme, že se stali lidé průběhem staletí krutými, násilnými a nespravedlivými a byli za to potrestáni potopou. Po této žili dlouho pospolu v úrodné zemi v hojnosti. Stali se však vzpupnými a pustili se do stavby vysoké věže, ve které by našli úkryt, kdyby je chtěl Bůh opět potrestat potopou. Ale Bůh zmařil jejich dílo a oni se rozešli všemi směry. Usadili se v nejrůznějších zemích. Mnoho zkusili, protože byla příroda na mnoha místech drsná, a oni se stali bázlivými. Báli se prudkých vichrů, povodní, sucha, blesku, hromu, šelem, jedovatých hadů, zemětřesení, zatmění slunce a kobylek. Ve své ubohosti a nemohoucností uchylovali se k hadačům, čarodějům, 'věštcům, zaříkávačům, mágům a k bohům, které si ve své bujné fantazii vymyslili a všelijak znázorňovali. Tak vzniklo mnohobožství čili pohanství čili polytheismus Ten byl v každé zemi jiný, a kolik bylo národů, tolik bylo různých božstev. Lidé začali vyrábět si bohy. Malovali si je na skály, zhotovovali si je ze dřeva, z kamene nebo z kovu, zdobili si je všelijak, připisovali jim ty nejrůznější schopnosti, stavěli na jejich počest oltáře a obětovali jim na nich oběti. Mimo bohy uctívali i dobré a zlé duchy — démony. Králové uznávali za správné, aby stavěli na počest státních bohů veliké a okázalé chrámy, dosadili do nich sta kněží a kněžkyň a uložili jím, aby pořádali velkolepé bohoslužby. Polyteismus se rozšířil po celém světě. V Indii měli 33 bohů a věřili, že jich 11 sídlí v nebi, 11 na zemi a 11 v podsvětí. O každém vypravovali dlouhé legendy a věřili jim. Totoť jsou jména hlavních bohů římských: Jupiter, Juno, Minerva, Mars, Quirinus, Vesta, Vulkanus, Janus, Apollo, Diana, Venus, Merkurius, Saturnus, Ops, Vertumnus, Flora, Ceres, Tellus, Bona Dea, Cybele, Terminus, Faunus, Sílvanus, Pales, Konsus, Fortuna, Luna, Neptunus, Salacia, Pluto, Proserpina a ještě celá řada jiných. Znáti pohanské náboženství bylo věcí složitou. O bozích, jichž sochy a obrazy zdobily jejích chrámy, věřili, že se zrodili, oženili, měli se svými manželkami děti, že mají těla a tělesné potřeby, jedí, pijí, odpočívají, spí, zúčastní se válek atd. atd. V Babylónii mělo každé město svého boha a při něm typickou bohoslužbu. Při velkých slavnostech přivezli do hlavního města všecky bohy z venkova a pořádali na jejích počest veliké oslavy, při kterých bylo statisíce kusů dobytka zabito a spáleno. V zemích, ve které měli dobré sochaře a vhodný kámen, vyráběli přímo umělecké sochy bohů, ale chudí lidé si je zhotovovali z polen dřeva. V mnohých krajinách, zejména v zemi Kenaan obětovali bůžkům i děti. Toto pohanství, třebaže bylo pouhým výmyslem bujné lidské fantasie, bylo svatým náboženstvím a málokde se ozvaly hlasy proti němu. Však to nebylo snadné. Králové

2

je chránili a trestali smrtí každého, kdo o těchto bozích pochyboval, a každého, kdo se národních slavností na jejich počest nezúčastnil. Býval zpravidla zaživa upálen. A tu zase vidíme něco, co nás zaráží. Tu a tam se vyskytli lidé, kteří bohy zavrhovali, ale nikde se nevyskytl člověk, který by byl hlásal, že je jeden všemohoucí Bůh. Učinil tak teprve náš praotec Abrahám, který se stal otcem monoteismu. Kdo byl tento Abrahám? Byl synem Térachovým a měl dva bratry Náchora a Hárána. Narodil se v hlavním městě chaldejské země, jež se jmenovalo Ur Kasdím. Podle archeologů, kteří je odkryli, bylo to město zámožné a ve všech obytných domech měli občané koupelny. Chaldejci byli semité a chaldejština byla později zvána hebrejština. Z neznámých důvodů odstěhoval se Tórách se svou rodinou ze svého rodiště a měl v úmyslu stěhovat se na západ. Opustil Ur a usadil se v Cháran. Tam zemřel jeho syn Hárán. Zanechal tří děti, dvě dcery Milku a Jisku a lednoho syna Lota. O tyto sirotky se postarali strýcové, Náchor si vzal ony dvě dívky a Abrahám hocha. Tórách vlastnil stáda bravu a skotu a jeho synové je pásli. V městě Cháran byly velké pohanské chrámy a byly tam každoročně konány velké slavnosti, které končily zpravidla hlučnými orgiemi. Abrahámovi se tyto oslavy bohů zhnusily a zhnusil se mu celý polyteismus. Jak se to stalo, nevíme. Písmo svaté, které nám líčí život Abrahámův dosti podrobně, o tom mlčí. Ale zachovaly se nám dvě pověsti, které nám toto tajemství odhalují. Obě jsou velice zajímavé. První zní: Terách, otec Abrahámův, byl umělec. Zhotovoval ze dřeva a z kamene bůžky a prodával je. Ti jedni si kupovali bůžky malé a laciné, ti druzí velké, bohatě zdobené a drahé. Jednoho dne musil Terách podniknout dalekou cestu a svěřil sklad svých bohů synovi Abrahámovi. Poučil ho, jak má se zákazníky zacházet, co má za bůžky žádat a mnoho-li smí z této ceny slevit. Po otcově odchodu zůstal Abrahám ve skladišti a prohlížel si důkladně, jak jsou ty sochy sbity a sklízeny. Tu vstoupil starší pán a chtěl si koupit bůžka, který chrání domy před požárem. Abrahám se ho otázal, kolik je mu let. Odpověděl, že je mu právě 60. A tu mu řekl Abrahám: “Šedesát let je vám a jste ještě tak zpozdilý, že myslíte, že vám tento dřevěný panák přinese štěstí?" Muž se zarděl a odešel. Za hodinu přišel druhý stařec a přál si koupit boha, který vyléčí nemocné. A zase se ho ptal Abrahám, kolik je mu let, a když slyšel, že mu bylo z jara 70, zvolal naň: “Sedmdesát let vám bylo a jste ještě tak omezený, Že myslíte, že takovýhle dřevěný panák někoho uzdraví? Styďte se!" Muž se skutečně zastyděl a odešel, aniž by byl něco koupil. Abrahám se z toho radoval. Ale za chvilku se otevřely dveře a do krámu vstoupila selka a přinesla velký koš, plný jemného pečiva. Položila je před bohy a pravila: “Ty jsou z nové sklizně. Ať si na nich pochutnají a žehnají opět mým polím l" Abrahám jí poděkoval, a sotvaže odešla, vzal kladivo, rozbil jim všecky bůžky a dal je do rukou největšího, zavřel krám a odešel z domu. Když se otec po několika dnech vrátil, vypravoval mu, co zažil. Řekl mu, že ten největší bůh rozbil ty menší, protože se bál, že mu všecko snědí. Otec se rozhněval na syna a řekl mu:

“Copak může ten dřevěný bůh vládnout kladivem? To ]e tvé dílo. Já tě udám ještě dnes králi a budeš jako dosud každý rouhač upálen ve vápenné peci. Ale Abrahám se skryl a nebyl k nalezení. Druhá pověst je ještě krásnější. Zní takto: Abrahám podnikl výlet do hor. Dospěl tam pozdě v nocí. Ulehl a ráno viděl překrásný východ slunce. Ihned poklekl na zem a pěl všecky písně, které znal, na počest boha slunce. Pak se procházel po kopcích, a když nadešel večer, viděl jak slunce majestátně zapadá a jak důstojně měsíc vychází. Poklekl na zem a opěvoval boha Měsíce. Tak to činil několik dnů. Ale tu ho náhle napadla otázka: “Jak to přijde, že tady v přírodě ustupuje dobrovolně bůh Slunce před bohem Měsícem a bůh Měsíc před bohem Sluncem? Něco takového je u nás na zemi nemyslitelné. Tady neustoupí bez boje malý král před velkým a velký před malým." Ta otázka ho upoutala a on nejedl, nepil, nespal a pořád jen přemýšlel, jak je to možné, že je v přírodě jiný řád nežli na zemi mezi králi? Po několika dnech našel na to odpověď. Zněla takto: “Bůh Slunce ustupuje před bohem Měsícem a bůh Měsíc před bohem Sluncem protože tak musí učiniti. Plní jednoduše rozkaz někoho, kdo mu jej dal, a ten je větším pánem nežli bůh Slunce a nežli bůh Měsíc. A kdo to je! To je él eljón nejvyšší Bůh, kterého nevidíme a přece je. Je neviditelný, to je Bůh věčný, pán nebe a země o toho budu ode dneška vzývati." Z té odpovědi měl báječnou radost a spěchal ihned domů, aby ji sdělil svému otci a všemu příbuzenstvu. Šel celou noc, a když ráno přišel domů, spatřil, jak celá rodina klečí na zemi a pěje zpěvy na počest vycházejícího slunce. Pln nadšení vzkřikl: “Ustaňte uctívat slunce, ono není nejvyšším bohem, tím je Bůh neviditelný, pán nebe a země, a tomu budeme ode dneška vzdávati úctu!" Otec mu však nedovolil déle mluvit a pohrozil mu, že ho udá králi a že bude potrestán smrtí. Na to se rozhodl Abrahám. Že se odstěhuje do daleké ciziny, kde ho nikdo nezná, aby mohl žíti podle svého přesvědčení. To jsou jen pověsti. Písmo svaté je nezaznamenalo a podotýká, že Hospodin vyzval Abraháma, aby opustil svůj otcovský dům a svůj rodný kraj a stěhoval se na západ. I vzal svou manželku Sáru, svého osiřelého synovce Lota, svá stáda bravu a skotu a své otroky a putoval s nimi na západ. Když dospěl do země Kenaan, zjevil se mu tento jeho Bůh po druhé, vyzval ho, aby prošel celou zemi a povšiml si jí, neboť dá ji jeho potomkům, aby byla jejich vlastí. Bůh mu ji přislíbil a on ji nazval “zaslíbenou zemí". A tu žil u svých stád a vedl kočovný život. Stěhoval se podle potřeby z místa na místo a nikde nenavazoval intimní styky s tamními obyvateli, protože se bál jejich pomsty, dozví-li se, že neslouží jejich bůžkům a ani podobným bůžkům, nýbrž Bohu neviditelnému. Na mnoha místech mu vystavěl prosté oltáře a obětoval mu na nich některou ze svých ovcí. Jeho manželka Sára věděla ovšem o jeho tajemství a neprozradila je nikomu, neboť souhlasila se svým mužem a cítila se šťastnou, že je první ženou, která vzdává čest a díky neviditelné bytosti. Zajímavá jsou však i slova, která pronesl Bůh k Abrahámovi, když ho vyzval, aby se stěhoval do daleké ciziny. Pravil mu: “Odebeř se ze země své z rodiště svého a z domu otce svého do země, kterou ti ukáži. Učiním tebe velkým národem, požehnám ti a zvelebím jméno tvé a budeš požehnáním pro jiné. Požehnám těm, kteří budou tobě žehnati, a kdo bude tebe

3

proklínati, bude proklet. Požehnána budou tebou všecka pokolení světa." Všecko, co je zde řečeno, se vyplnilo. Abrahám přinesl skutečně světu požehnání, neboť byl prvním monoteistou a prvním mužem, který zavrhl celé pohanství, to babylónské, to kenaanské i to egyptské jako lidský klam a hlásil víru v Boha jediného, neviditelného, tvůrce nebe a země. Abrahám vyslovil tím geniální myšlenku a je prvním velkým myslitelem světa. Poznal, že je pošetilost vyrábět si bůžky a klanět se sochám a soškám, které byly vyrobeny lidskýma rukama. On je však také prvním mužem, který přinesl pro svou krásnou ideu velikou osobní oběť. Viděl, jak lpějí pohané jeho doby na svých vymyšlených a vybalených bozích, jak pořádají na jejich počest velké a hlučné slavnosti, jak jim obětují tisíce kusů bravu a skotu. Jemu se to zhnusilo a umínil si, že se vzdá všech styků s pohany, že bude svou velkou ideu před nimi tajit a skrývat a že s ní seznámí své děti v jejich útlém věku a že jim přikáže, aby ji považovali za rodinné tajemství až do té doby, kdy bude svět zralý, aby ji pochopil. Kdyby byli tací Abrahámové k nalezení i u jiných národů, řekl bych, že ta jeho myšlenka byla vlastně samozřejmostí, ale jednoho, jediného, neviditelného a přece všemoudrého a všemohoucího Boha nehlásil žádný Asyřan, Žádný Babyloňan, žádný Egypťan, žádný Řek a žádný Říman, nýbrž jedině Abrahám a proto máme před ním hlubokou úctu a jsme na něho hrdí. Všecko, co nám P. sv. o tomto lidském velikánu vypravuje, je zajímavé a Abrahám je nám vzorem muže a člověka. Postaral se o svého synovce a daroval mu stáda dobytka, aby byl samostatným hospodářem. Když zpozoroval, že se jeho pastýři hádají s pastýři Lotovými, navrhl mu. aby se v dobrém rozešli a předešli všem dalším svárům, které by je mohly rozdvojit. Lot se usadil v městě Sodomě, a když se Abrahám dověděl, že bylo ono město východním králem dobyto a že jsou všichni jeho obyvatelé odváděni do zajetí, ozbrojil své otroky, povolal své sousedy a pustil se za nimi. Učinil na ně útok za tmavé noci, polekal je, zahnal je a pronásledoval je daleko. Když se vrátil, děkoval mu sodomský král za jeho Čin a prosil ho, aby mu přenechal jeho lidi, aby se mohl s nimi vrátit do Sodomy a začíti nový život. Tu řekl Abrahám: “Vezmi si všecky lidi a všecku kořist, já si z toho všeho nevezmu ani tkaničku k botě, ani řemínek k sandálům; Nechci, abys řekl, že jsem se tebou obohatil." Byl štědrým hostitelem a dal každému cizinci, který k němu zavítal, najísti, dopřál mu nocleh a dal mu jídlo na cestu, když odcházel. Byl velmi laskavý k svým otrokům a ti se měli u něho tak dobře, že nikoho nenapadlo, aby mu utekl. Abrahám toužil, aby dostal potomka, kterého by podle svých zásad vychovával. Ale léta plynula a syn nepřicházel. Sára věděla, jak to Abrahám těžko nese, a poradila mu, aby pojal její otrokyni Hágar za druhou manželku. Doufala, že bude moci syna, který se Hágaře narodí, adoptovat a sama v duchu svého manžela vychovávat. Ale Hágar byla hrdá, sebevědomá a vychovávala si svého syna sama, ovšemže ve smyslu

pohanském. Mezi ženami došlo k hádkám, ale brzy na to dostala syna i Sára. Pojmenovala ho Jicchak a věnovala mnoho péče jeho výchově. Abrahám ho záhy upozornil na své odchylné názory. Hoch je pochopil, obdivoval moudrost svého otce a věřil v Boha neviditelného. Té víře zůstal věrným po dobu svého života. Vychoval v ní svého syna Jakoba, který přijal z vyšší vůle jméno Jisrael a vychoval v ní svých dvanáct synů. Ti se přestěhovali na doporučení svého bratra Josefa do Egypta, kde jim byl přidělen kraj Góšen u nejvýchodnějšího ramene Nilu k obývání. Žili v Egyptě 400 let, hojně se za tu dobu rozmnožili a sloužili všichni jedinému Bohu. V jejich kraji nebyl nikdy žádný bůžek uctíván. Ale v té době nastaly v Egyptě velké změny, které způsobily Jísraelitům, tak se tu nazývali Abrahámovi potomci, velké nepříjemnosti. V Egyptě vymřel královský rod a Egypťané si povolali nového krále z ciziny. Ten měl k Israelitům nedůvěru a zotročil je. Ukládal jim úmyslně těžké práce, protože si přál, aby se udřeli a vyhynuli. Sel tak daleko, že jim přikázal, že musí házet své narozené chlapečky do řeky. Musili poslechnout, ale činili tak neradi. Jedna jisraelská žena, jménem Jochébed, manželka Amramova, ukrývala svého narozeného hošíčka po několik měsíců a když ho Jíž nemohla déle utajili, vložila jej v koši na N11 v naději, že snad někdo dítě z řeky vyloví a ustrne se nad ním. Její přání se splnilo a byla to královská princezna, která jej z vody vylovila, vzala jej na královský dvůr a dala mu jméno Moše. Tam vyrůstal, ale vycítil, že náleží mezí Jisraelity. Když dospěl, šel mezi ně a poznal jejich utrpení, přilnul k nim a chtěl jim pomoci. Ale brzy poznal, že to není zatím možné. Uprchl z Egypta, uchýlil se do země Midjanítů, našel tam nový domov v domě tamního kněze a soudce Jetra a pojal jeho dceru Čiperu za manželku. Ta mu porodila dva syny. Dlouhá léta pásl stáda svého tchána a nikdy nezatoužil po vlastním majetku. Při ovcích myslil denně na své zotročené bratry v Egyptě a na to, jak by jim mohl pomoci. Po mnoha letech zažil podivnou věc. Spatřil na pastvě, jak se sám od sebe vzňal suchý keř a hořel jasným plamenem, ale neshořel. I přistoupil blíže, aby se na ten podivný zjev podíval. Když už byl nedaleko keře, zaslechl náhle hlas, podivný hlas a ten mu pravil: “Móše, Móše! Nepřistupuj blíže! Já jsem Adonaj, Bůh tvých otců. Viděl jsem. utrpení Jisraelitů v Egyptě, slyšel jsem jejich nářky a smiloval jsem se nad nimi. Jdi do Egypta, předstup před krále, žádej od něho,aby propustil Jisraelity ze svých služeb, a dovedeš je zpět do země Kenaan, kterou jsem zaslíbil jejich praotci Abrahámovi, že bude vlastí jeho potomků!*1 Móše se zdráhal, tak těžký úkol převzíti, ale dal se přemluviti, šel do Egypta, sešel se tam se svým starším bratrem Aharonem a šli spolu ke králi. Žádali, aby dal Jisraelitům svobodu a právo opustit zemi. Král se zdráhal tak učiniti a trvalo to dlouho, nežli dal k tomu své svolení. Móše odešel v čele svého národa a vedl jej zatím na poušť na Sinajském poloostrově. Chtěl je dovésti do země Kenaan, ale zatím to nebylo možné, neboť byli příliš udřeni, musili si napřed odpočinouti a on použil té doby, aby celý národ vychoval. Chtěl, aby odložili vše nepěkné, co si v Egyptě osvojili a přijali nové názory a zvyklí si na lepší, krásnější a vznešenější způsob života. A tak se stal jejich učitelem, vychovatelem a zákonodárcem. Tento Moše byl skutečným duševním a mravním velikánem a jeho výchovné dílo bylo jedinečné. Vyslovil

4

nádherné zásady, dal lidu svému překrásné zákony a pečoval o jeho mravní a duševní rozvoj. Vše co hlásil, také napsal, a jeho kniha pětidílná Tóra je ta nejvznešenější a nejsvětější kniha, která byla kdy napsána. Zachovala se nám a my máme možnost jeho myšlenky čísti, posuzovati a obdivovati. Znal monoteismus Abrahámův. Utkvěl na něm a doplnil jej. Hlásal: “Slyš, Jisraeli, Hospodin je Bůh náš, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, Boha svého, celým srdcem svým, celou duší svou a celým svým majetkem! Vštěpuj lásku k němu do srdcí svých dětí a vypravuj jim o něm, když sedíš v domě svém, když kráčíš cestou, když uléháš a kdy vstáváš. Napiš ta slova, že Hospodin je jediný, na veřeje domu svého a na brány měst! Ale on není jen jediný. On je také milosrdný a milostivý, shovívavý, velký v lásce a v pravdě. On odpouští vinu a provinění těm, kdo ho za odpuštění svých hříchů prosí, a zachovává milost svou až do tisícího pokolení těm, kdo ho milují a jeho přikázání zachovávají. On je Kadóš mravně dokonalý a usiluj i ty o to, abys také dosáhl mravní dokonalosti! Mluvte pravdu! Buďte skromní, poctiví, pilní a pracovití! Nemějte nikoho v nenávisti! Nehněvejte se na nikoho! Nemstěte se nikomu! Milujte své bližní tak jak milujete sami sebe! Milujte i cizince, kteří sídlí ve vašem středu a poskytněte jim všecka práva, jaká máte sami! Mějte úctu před lidmi starými a poskytněte pomoc i zvířatům vašich nepřátel, když jí potřebují. Pečujte o sirotky a vdovy a nedopustíte, aby se jim dálo bezpráví. Zřiďte si v zemi své řádné soudy a dosaďte za soudce lidi bez úhony, a ti nesmějí od nikoho přijímat úplatky a nesmí dáti přednost chudému před bohatým a bohatému před chudým, nýbrž musí soudit po právu a spravedlnosti. Vězte, že Hospodin, Bůh váš, od vás nic jiného nežádá, než abyste měli před ním hlubokou, posvátnou úctu a kráčeli po jeho cestách. Učiníte-li tak, vezme vás ve svou ochranu, sešle déšť zemí vaší a pak vám vyroste na pastvinách hodně trávy pro váš dobytek, na polích mnoho obilí, abyste měli svůj chléb, a na vašich vinících mnoho vína, aby se potěšila vaše srdce. Jen buďte bdělí a konejte pouze to, co je dobré a dovolené. Nekráčejte za srdcem svým a za očima svýma, nýbrž naučte se ovládati své pudy, krotiti své vášně! Radujte se, když vidíte, že se vašim bližním dobře věděl" Již 50. dne po odchodu z Egypta shromáždil celý národ na úpatí hory Sinaje a sdělil jim, že chce Hospodin uzavříti s nimi smlouvu věčnou, kterou se zaváže, že bude jejich Bohem, Otcem, Živitelem, Ochráncem a Spasitelem, když oni budou jeho národem a budou kráčet po cestách, které jím vytkne. Tehdy prohlásil celý národ, že budou vždy věřit v jediného neviditelného Boha, a zavázal se jménem svým a jménem všech svých potomků, že budou Boha milovati a jeho zákony zachovávati. Nato jim ohlásil Bůh desatero zákonů, které jsou trestí našeho náboženského a občanského života a které nikdy svého významu a své svátosti nepozbudou. Znějí ve věrném překladě takto: I. Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, který jsem vyvedl tebe z Egypta, z domu otroctví.

II. Nebudeš míti jiných Bohů před tváří mou! Neuděláš si žádné modly a žádnou napodobeninu toho, co je na nebí nahoře, na zemi dole a co je ve vodách pod zemí! Nebudeš se jím klaněti a nebudeš jim sloužit, neboť Já, Hospodin, Bůh tvůj, jsem Bůh horlivý a jsem pamětliv vlny otců u jejich dětí, vnuků a pravnuků u těch, kteří mne nenávidí, ale prokazuji milost až do tisícího pokolení těm, kteří mne milují a má přikázání zachovávají! III. Nevyslovíš jména Hospodina, Boha svého, při věci podvodné, neboť Bůh nenechá bez potrestání toho, kdo jeho jméno vysloví pří věcí podvodné! IV. Pomní dne sobotního, abys jej světil! Šest dnů (v týdnu) budeš pracovati a budeš konati všecka díla svá, ale den sedmý je den odpočinku, Bohu tvému! Tu nebudeš konati žádnou práci ani ty, ani syn tvůj, ani dcera tvá, ani služebník tvůj, ani služka tvá, ani dobytek tvůj, ani cizinec tvůj, který je v branách tvých, neboť po šest dnů tvořil Hospodin nebe, zemí, moře a všecko, co je v nich, a odpočíval dne sedmého. Proto mu Hospodin požehnal a posvětil jej. V. Cti svého otce a svou matku, aby dlouho trvaly dnové tvoji na zemí, kterou Hospodin, Bůh tvůj, dá tobě! VI. Nebudeš vraždit! VII. Nebudeš smilnit! VIII. Nebudeš krást! IX. Nebudeš vypovídat proti bližnímu svému jako lživý svědek! X. Nebudeš bažit po domě svého bližního! Nebudeš bažit po jeho manželce, po jeho otroku a otrokyni, po jeho volu a oslu a vůbec po ničem, co náleží bližnímu tvému! To. jsou ta slavná Boží přikázání. Jsou stručná, ale my můžeme jejích obsah ještě stručněji vyjádřit: Buď myslícím, rozumným, čestným a své cti dbalým občanem! Pracuj pilně a vydělávej si, co potřebuješ, pak nebudeš lhát, nebudeš krást, nebudeš vraždit a nebudeš se za cizími ženami honit a lidem závidět. Nebudeš také před soudem falešně svědčit a nebudeš vůbec přísahat. Budeš mít ve vážnosti své rodiče a nebudeš ani se svými otroky nikdy krutě a nelidsky nakládat, jako nakládali Egypťané s tvými předky. Oloupili je o svobodu a týrali je pracemi. Jistě tě pak ani ve snu nenapadne, aby sis vyráběl bůžky a očekával spásu od mrtvých dřevěných nebo kamenných figur, vždyť víš, že Bohem tvým je Adonaj, Bůh neviditelný a věčný. Pán nebe a země. On jediný je hoden, abys ho opěvoval písněmi, neboť jeho moc je veliká a jeho láska je nekonečná! Jsou to krásná slova a jsou platná na věky. Móše věděl, že jsou pokladem, velikým mravním pokladem. Proto je vyryl do dvou kamenných desek a vložil je do skříňky, která byla zevnitř a zvenku stejnoměrně pozlacena. Tuto vložil jako jediný předmět do velesvatyně, a když táhli pouští, nesli ji v čele národa, aby bylo všem jedno jasné: táhneme do své země a budeme v ní žíti podle vůle boží! Ty dvě kamenné desky jsou dosud symbolem našeho náboženství a naleznete je v průčelí každé židovské modlitebny. Praví nám: Jste židy, jen když žijete podle boží vůle a plníte, k čemu se vaši otcové pod Sinaji slavnostně zavázali. Zdůrazňuji, co je v prvním zákoně, který křesťané škrtli, řečeno: “Važte si svobody jako daru

5

Božího a přejte ji všem lidem na světě!" Není to vznešená myšlenka!!! Móše ještě doplnil sinajský zákoník a dal lidu svému předpisy zdravotní, v nichž jim uložil, aby dbali tělesné čistoty a často se koupali a myli si často ruce, aby si nebrali za manželky dívky pokrevních příbuzných, aby nepojídali maso zvířat nečistých a maso zdechlin, aby šlí k lékaři, když mají choroby, a řídili se jejich radami. Dále dal lidu svému občanský zákoník, ve kterém stanovil mírné tresty za škody, způsobené sousedům čirou náhodou, ale přísné tresty, za škody způsobené ze zlomyslnosti a provedené s rafinovaným uskokem. Nás, kteří žijeme v době socialismu, zajímá, že prohlásil půdu Svaté země za národní majetek, která byla jednotlivým rodinám přiřčena, aby jí obdělávali, pojídali její plody a odkazovali svým potomkům. Oni nemají právo jí prodati. Smějí jen její výnos na řadu let jiným pronajmouti. Ještě více nás zajímají jeho sociální zařízení, z nichž poznáváme, jak měl na mysli práva všeho lidu. Uvedu jich několik: Izraelita smí býti prodán za otroka jen na dobu šesti let. Na počátku 7. roku musí býti svým pánem hojně obdarován a propuštěn bez náhrady na svobodu. Pán nesmí svého otroka bíti. Kdyby ho bil a způsobil by mu třeba jen modřinu, musí mu dáti ihned svobodu. Tím spíše, kdyby mu způsobil větší zranění, kdyby mu vyrazil zub nebo poškodil oko. Pán je povinen vyplatit mzdu dělníkovi denně před západem slunce. Pracuje-li dělník v sadě, nesmí se mu zakázat jísti ovoce, pracuje-li na vinicí, nesmí mu zakázat jísti hrozny, a kdyby pracoval na poli, utrhnout si klasy. Kdo získá koupí izraelskou dívku, nemá právo, aby. ji degradoval na otroky ni. Musí s ní zacházet jako se svou dcerou a může ji dáti svému synovi za manželku. Za žádných okolností ji nesmí prodat do ciziny, kde by nikdy nenabyla svobody. Každý Izraelita je povinen starati se o chudé, aby netrpěli nouzi. Izraelští rolníci nesmějí svá pole pohrabovat. Ty shrabky náleží chudině. Nikdo nesmí proto bránit chudým, když sbírají klasy na sklizeném poli. Hospodáři jsou povinni nechat všecka pole ležet každého sedmého roku ladem, aby si odpočinula. Co na nich sedmého roku vyroste, náleží všem lidem a polní zvěři. Každý 50. rok je rok jubilejní a o něm nabývají všichni otroci svobody a všecka prodaná půda se vrací do rukou původních majitelů. Nikdo nemá právo zapřáhnout do pluhu nebo vozu zvíře slabé a silné, tedy osla a vola, nebo zvíře hbité a zdlouhavé, jako koně a vola. Každý občan je povinen dohlížet na vdovy a sirotky a pečovat o ně, aby se jim nedala křivda. Nikdo nesmí míti v domě svém nesprávnou míru, váhu nebo nesprávné závaží a nikdy nesmí nikoho šidit, ať od něho něco kupuje nebo mu něco prodává. Sousedé jsou povinni si navzájem vypomáhat a nikdo nesmí žádat úroky z peněz nebo z obilí, které svému sousedovi půjčil. Kdyby přišel váš soused na mizinu, jste povinni se ho ujmout, aby nebyl prodán za otroka.

Uvidíte-li zvíře, jež kleslo pod tíhou nákladu a nemůže povstat, pomůžete mu, i kdyby náleželo vašemu nepříteli. Jste odpovědni za zdraví svých bližních, proto zakryjete každou jámu, kterou jste vykopali, aby do ní nikdo nepadl. Kdybyste přece zavinili, že by přišel někdo vaší vinou ke škodě nebo k úrazu, odhadnou povolaní soudci způsobenou škodu a tu musí škůdce nahradit, ale nikdo nesmí chtít takové nehody využitkovat, aby se obohatil. Základním pravidlem je oko za oko, tj. náhrada musí odpovídat škodě. Jestliže by odkazoval otec svůj majetek svým synům, má dáti prvorozenému dvojnásobný díl. Manžel má právo propustit z vážných důvodů svou manželku, ale musí jí vrátit její věno, případně vše, co ona získala. Oba rozvedení se smějí opět oženit nebo provdat. Móše počítal i s případem, že by si Izraelité vyvolili krále a ustanovil, aby měl před sebou opis zákona a řídil se podle něho, a uložil mu, aby netoužil po tom, aby měl mnoho žen, mnoho peněz a mnoho koní, neboť ty by ho mohly zlákati, aby ukládal svým poddaným vysoké daně anebo vedl zbytečné války. Přísné tresty ustanovil jen za vraždu, za uloupení Člověka, za svádění k modlářství a za svévolné rušení šabatového klidu. Móše stál 40 let v čele svého národa a mnoho s ním zakusil, neboť žil s ním na poušti, kde byly neutěšené poměry a trpký život. Za jeho života dobyli Izraelité Zajordání a stanuli na pokraji vlastní Zaslíbené země. Před svou smrtí ustanovil Jehóšuu svým nástupcem a uložil mu, aby zemi dobyl a aby ji mezi všecky kmeny rozdělil. Jen kmen Leví neměl dostat souvislé území, nýbrž jednotlivé vesnice v celé zemi a měl konat lidu služby lékařské, kněžské a učitelské. Móše dosáhl věku 120 let. Před svou smrtí napomenul všechen lid izraelský a vyzval jej, aby zachoval věrnost Adonajovi a žil podle jeho ustanovení a nařízení. Pohrozil jim, že Bůh sešle na ně mnohé tresty, nebudou-li výhradně jemu sloužiti, a že je vypudí z jejich země a rozptýlí mezi národy světa. Ale ani tam na ně nezapomene a odpustí jim, budou-li svých hříchů litovati a vrátí-li se k němu. Pak se smiluje nad nimi a shromáždí je opět v jejich zemi. Móše byl skromným mužem. Před smrtí nařídil svému nástupci Jehóšuovi, aby ho pochoval v zemi a upravil půdu tak, aby nikdo nenalezl jeho hrob. Nechtěl dáti lidu svému příležitost, aby uctívali jeho hrob anebo jeho kosti a aby provozovali jakýkoliv kult osobnosti. Móše postavil Abrahámův monoteismus na zdravý zákonný základ a vytvořil z náboženského přesvědčení jedné rodiny a pak jednoho kmene. náboženství národní a hojnými prvky všelidskými. Jeho snaha, aby lidé byli zušlechtěni, má-li lidstvo dospět k životu v míru, je krásná. Móšeovým nástupcem byl jeho žák a spolupracovník Jehóšua. Prvním jeho činem bylo, že vyhlásil třicetidenní půst za zemřelého učitele a zákonodárce Móšeho. Když uplynul, svedl lid z hor do jordánské roviny a vykonal přípravy k přechodu řeky. Ten se zdařil a snadno si představíme, jak celý národ jásal, když stál poprvé na půdě Zaslíbené země. Hned nato začali s dobýváním měst. Těch bylo asi 30 a každé mělo svého krále. Jeden nepřál druhému a nikdo nespěchal na pomoc městům, která Izraelité obléhali. Jehóšua měl četné úspěchy, ale přece to trvalo řadu let, nežli dobyl velké části země. Lid byl již netrpělivý a tak se spokojil tím, co získali, a rozdělil dobytou zemi mezi jednotlivé kmeny a ty si ji rozdělily

6

dále podle rodin. Dbali o to, aby ani jediná rodina nevyšla naprázdno. Jehóšua dal levitům asi 50 vesnic po celé zemí a uložil schránku úmluvy s kamennými deskami v Šílo. Izraelité zaujali své příděly a měli mnoho práce, aby si postavili příbytky, aby zúrodnili svá pole, aby si založili vinice a zasadili ovocné stromy. Žili si pak klidným způsobem a starali se o své blaho. Když Jehóšua cítil, že je už stár, svolal zástupce všech kmenů do Sichemu a promluvil na shromáždění lidu. Vyzval všecky, aby bylí vděční Hospodinovi, který jim splnil, co jim byl slíbil. Vyvedl je z poroby egyptské, učinil je volnými a svobodným, zachránil je u Rudého moře, když je Egypťané náhle přepadli. Živil je na poušti manou a byl jim nápomocen při dobývání země. Ale jako jim splnil vše dobré/co jim přislíbil, mohl by splnit i vše zlé, čím jim pohrozil. Proto je nezbytně nutné, aby neuzavírali sňatky se zbytkem pohanů, nepřísahali při jejich bozích, ale konali vše, co jim Móše ve své Tóře předepsal. Lid slíbil věrnost Hospodinovi a Jehóšua je propustil do jejich domovů. Zemřel pak ve věku 110 let. Po jeho smrti si nezvolili Izraelité žádného vůdce. Myslili, že je zbytečný. Byli odhodláni spokojit se svým územím a nechat všecky sousedy na pokoji. Doufali, že pak nechají i oni na pokojí je. Ale v tom se zmýlili. Nepřátelé podnikali vpády na jejich území a loupili jim obilí i dobytek. Když se takový případ stal, vybrali si některého statečného muže a ten svolal lid do zbraní, napadl a zahnal vetřelce. Izraelité mu byli vděční. Dokud žil, nazývali ho “soudcem” a vážili si ho. Tak to praktikovali skoro 200 let a my nazýváme onu dobu “dobou soudců”. Ale časem se přesvědčili, že je takové zřízení velmi nebezpečné, a tak si zvolili po příkladu jiných národů krále. Dobře učinili, neboť měli řadu statečných králů, kteří přemohli jejich staré nepřátele, vytvořili z Jeruzaléma hlavní město, vybudovali tam ústřední chrám, do kterého docházeli lidé z celé země. Tak se staly oltáře na návrších zbytečnými. Bohužel nebylí všichni jejích králové na výši. Mnozí z nich přilnuli k pohanství a pěstovali je i v hlavním chrámě. Podle názoru Móšeova měli se kněží a levité starati o věci duchovní a měli být učiteli a vychovateli celého národa. Zdá se, že na tento úkol nestačili a tak zasáhli do národních dějin Jizraelitů i proroci. Ti nejstarší měli v zemi své prorocké Školy, ve kterých se vzdělávali. Na veřejnosti vystupovali jen ve skupinách. Když někam přišli, hráli na hudební nástroje a tancovali při jejich zvuku. Tancovali stále rychleji a rychleji, a když pak byli v extázi, prorokovali. Vytýkali lidem jejich hanebnosti a hrozili jím Božími tresty. Byli Často velmi dobře informováni a lid žasl, co všecko vědí. Pozdější proroci vystupovali jednotlivě jako řečníci v chrámě i mimo chrám. Byli velmi horliví a schopní. Byli ve svém nitru přesvědčeni, že je Bůh sám k této kazatelské činnosti ustanovil, a odvážili se tepat zcela bezohledně hanebnosti knězi, úplatnost soudců, zištnost boháčů, fintivost žen, záludnost vysokých úředníků a někdy si vzali na mušku i krále a odhalili před celou veřejností, čeho se dopustil. Měli mez lidem mnoho přívrženců a důvěrníků, ale mnoho nepřátel v

kruzích, které nejvíce napadali. Bylo jim od nich spíláno, často bylí i biti, vězněni a mnozí byli i smrtí potrestáni. Ale ani to je neodradilo a v každé době se vyskytli jíní, kteří jejich úkoly převzali. Starší proroci řečnili při různých příležitostech. Lidé si jejich řeči zapamatovali a vyskytli se i historikové, kteří je zaznamenali, tak se nám zachovaly zprávy o jejich Činnosti. Ti pozdější se na své řečí bedlivě připravovali, psali si je nebo je diktovali svým písařům, neboť kladli důraz i na vhodné mluvní obraty a ozdoby. Mnozí mluvili i ve verších. Velká většina řečí oněch proroků se nám zachovala. Byly pozdějšími literáty sebrány a pojaty do Písma svatého. Jsou nám proto dosud přístupné. Mnoho výmluvnosti věnovali boji proti polyteismu, kterému byly některé vrstvy národa oddány. Oni tepali pověrčivost žen a pranýřovali ty krále, kteří byli zastánci pohanství. Zuřili přímo proti zpozdilým lidem, kteří se v hinomském údolí nedaleko Jeruzalému kořili zlému Molochovi a obětovali mu děti. Proroci znali národní monoteismus Móšeův a rozšířili jej. Pro ně nebyl již Adonaj jen Bohem Izraelitů, ale Bohem celého světa a všech národů. Proto volají: “Můj dům je domem modlitby pro všecky národy!" Oni si přáli, aby se dověděly o jejích Bohu všechny národy světa. Snili o tom, že zprávy o jediném, v zemi Izraelitů uctívaném Bohu, proniknou až na konec světa a že přimějí krále všech říší, aby poslali posly do Jeruzaléma, a přinesli jim hodnověrné zprávy. Pak se vydají samí na cestu. Pojedou s celým svým dvorem, přivezou do jeruzalémského chrámu nádherné dary a požádají jízraelské krále, aby jim poslali učitele, kteří by je naučili novému způsobu života. I když bylo toto blouznění trochu fantastické, dokazuje přece, že si bylí Jizraelíté předností svého náboženství vědomí a že byli přesvědčeni, že by mohlo oblažítí všechno lidstvo. Proroci snili o tom, že nadejde doba, kdy bude lidstvo monoteismem osvíceno a bude míti v čele svém vladaře, prodchnutého duchem Božím, duchem moudrosti a rozvahy, rady a síly, poznání a bázně boží, kteří budou míti ve šlechetnosti své zalíbení a nebudou soudit lidí podle zdání svých očí a podle doslechu, nýbrž podle práva a spravedlnosti, protože opásají spravedlností své boky a věrností své kyčle. Potom nebude nikomu hrozit nebezpečí a chudí se nebudou bát bohatých a slabí se nebudou chvěti před silnými, protože neublíží člověk člověku, neboť jako je moře plné vody, tak budou všecky mysli prodchnuty bázní boží a nikdo nebude páchat bezpráví a násilí. Pří tomto snění o nádherné budoucnosti lidstva nezapomínali proroci na přítomnou dobu a vedli tuhý boj za sociální spravedlnost. Prorok Ámos byl zvláště náročný. Pravil na veřejném shromáždění v slavnostní chvíli, když byl celý královský dvůr s lidem pospolu: “Toto vzkazuje Hospodin říši Jizraelské: Hledejte mne a budete žíti! Nevyhledávejte bůžky v Bet El, v Gilgal a Beer Šebě, neboť všecka tato místa budou jednoho dne zničena. Slyšte, vy, kteří měníte právo v pelyněk, kteří zavrhujete spravedlnost a máte v nenávisti toho, kdo vás napomíná! Vy utlačujete chudé a nutíte je, aby platili obilní daň. Za to nebudete bydlit v kamenných domech, které jste si vystavěli, a nebudete píti víno viníc, které jste si založili. Vím, jak četná jsou vaše provinění a jak veliké jsou vaše hříchy: nenávidíte spravedlivého, přijímáte úplatky, odsuzujete na soudě chudé. Chcete ujíti trestu? Usilujte o

7

dobro a ne o zlo! Zlo mějte v nenávistí a dobro v lásce! Vynášejte spravedlivé rozsudky! Nemám zálibu ve vašich slavnostech a svátcích, ve vašich písních a obětech. Nebudu naslouchat zvuku vašich harf, dokud nepoteče jako reka právo a dokud nebude proudit Jako dravý potok spravedlnosti Prorok Ješajáhu volá: “Učiňte konec všem neřestem! Přestaňte páchat zlo I Učte se prokazovat dobro! Konejte právo! Ujímejte se utlačovaných! Dopomáhejte k právu sirotkům! Zastávejte se vdov a pak vám budou všecky vaše hříchy odpuštěny. Jen právem bude Cíon vykoupen a jeho obyvatelé spravedlností." Hóšea naříká: “Můj národ hyne, poněvadž není poučován. Knězi mají na mysli jen požitky, mošt a víno, ale nevzdělanost lidu je nezajímá. Knězi zavrhlí vzdělání, proto zavrhnu já je. Zapomněli na nauku boží, proto zapomenu já na jejích děti." HOS. 4. l—4. , Na jiném místě praví týž prorok: “Kdo seje vítr, sklízí bouři. Poněvadž jste zasili křivdu, sklidíte násilí. Zasejte spravedlnost a budete žíti lásku!" HOS. 8, 7 a 10, 14. Prorok Mícha shrnuje celou jisraelskou nauku ve větu: “Bůh ti, člověče zvěstoval, co je dobré a co od tebe žádá. Nic Jiného než abys právo konal, lásku šířil a v pokoře kráčel před Bohem svým." Konečně cituji ještě výrok proroka Jeremiáše, jenž zní: “M se nehonosí mudrc svou moudrostí, hrdina svou silou a boháč sví/m bohatstvím, ale kdo se chce honositi, ať se honosí, že poznal a pochopil, že fa jsem Hospodin, Jenž koná lásku, právo a spravedlnost, neboť jen v těchto věcech mám zalíbení/' Jer. 9, 23— 24. Žalmisté přijali od proroků jejích mravní názory a vyjadřovali je ve svých písních. Volají s nadšením: “Buď Jméno Hospodinovo velebeno od nynějška až na věky! Budiž velebeno od východu slunce až po západ jeho! 113. “Velebte Hospodina všichni národové, chvalte jej všichni kmenové, nebol panuje nad námi milost jeho a jeho věrnost potrvá na věky. 117. Na otázku, kdo je hoden, aby byl spasen, odpovídá žalmista v 15. žalmu takto: “Kdo kráčí v poctivosti, kdo jedná spravedlivě a mluví pravdu. Kdo nikoho nepomlouvá, nikoho nepoškozuje a nikoho netupí. Kdo má v opovržení lidi špatné pověsti a prokazuje čest lidem bohabojným. Přísahá i ke své škodě. Své peníze nepůjčuje na úroky a nepřijímá úplatek, aby odsoudil nevinného. Jizraelský životní názor byl rozhodně veselý a optimistický, jak dokazuje následující výrok Kohéletův: “Pojídej s radostí svůj chléb! Pij s veselou myslí své víno! Dbej o to, aby byly tvé šaty čisté a tvé vlasy olejem pomazány! Užívej svůj život po boku své manželky po všecky dny svého prchavého života, které jsou ti pod sluncem dopřány! To je tvá odměna za všecku námahu, kterou se lopotíš pod sluncem" Kazatel 9, 7—9. Jízraelité srostli přímo se svým krásným učením. Věřili celou svou bytostí, svým rozumem i svým srdcem v jediného Boha, velikého v lásce a v pravdě, jenž

odpouští vinu a hřích. Byli přesvědčeni, že i on miluje je. V babylónském zajetí poznali, že se vyplnilo vše, čím jim jejich proroci hrozili, a právě to je utvrdilo v jejich víře. Po návratu do své staré vlasti byli přesvědčenými monoteisty a zatoužili po tom, aby znali Tóru Móšeovu a knihy proroků. Studovali je a byli jimi nadšeni, ale žili obklopeni pohany. Těch bylo mnoho, jich málo a musili svou lásku k jedinému Bohu stále upevňovat, aby vytrvali ve své víře. To se jim podařilo. Když jim chtěl jejich pozdější syrský král Antiochus IV. víru v Jupitera vnutit, postavili se mu na odpor a ve svém nadšení přemohli daleko početnější a znamenitě vyzbrojená vojska syrská. I to je v jejich víře posilnilo a oni posílali své syny do škol. To slovo žalmistovo: “Blaze muži, který má zalíbení v učení Božím a bádá v něm dnem i nocí l" vyjadřovalo jasně jejich přesvědčení. Však byl i svět kolem nich již vzdělanější a zajímal se více o věci náboženské. Mnozí významní lidé, muži i ženy, přicházeli do Jeruzaléma, aby poznali jizraelský monotoismus. Líbilo se jim zvláště, jak zachovávají šabat, a sympatizovali s nimi. Tehdy bydlili Židé i na mnoha místech mimo Palestinu, v Malé Asií, na Balkáně, na Jónských ostrovech, v Římě a všude vycházeli dobře s pohany. Byli známi v tehdejším světě a lidé si jich vážili. Pak přišel Ježíš. Vystupoval v Galilei jako kazatel. Poučoval lid, bavil je] krásnými podobenstvími z říše přírody a lidé chudí a nemocní hledali u něho pomoc a útěchu. Měl mnohé úspěchy. Zatoužil po ještě větších a šel do Jeruzaléma. Tam popudil kněze a boháče. I byl zatčen, tamním soudem souzen a shledán vinným. Byl pak předveden před římského prokurátora Piláta. Ten potvrdil rozsudek židovského soudu a vydal jej svým katům, aby jej popravili. Tak se stalo. Pak byl pochován v čestném hrobě a odtud přenesen do jiného hrobu. Jeho ctitelé našli jeho hrob prázdný a vyslovili domněnku, že vstal z mrtvých a vstoupil do nebe. To utvrdilo v nich víru, že byl Mesiášem, synem Božím, a že si zasluhuje, aby byl uctíván. Uvěřili tvrzení, že po své smrtí vstoupil do podsvětí a dopomohl mnohým, aby byli přijati do nebe. Zemřel tedy za hříchy lidí, těch minulých a i těch budoucích. Jeho židovští ctitelé měli v paměti jeho výroky a zaznamenali je, neboť on sám nic nenapsal. Z jejich záznamů a vypravování vznikla později evangelia. Jsou dílem židovských autorů. Jeho ctitelé šířili mezi Židy zprávy o Ježíšovi a nabádali je, aby uvěřili v jeho božství. Tehdy žil v Jeruzalému muž z Tarzu jménem Saul a řecky Pavel. Ten náležel nejprve mezi Ježíšovy odpůrce, ale stal se brzy jeho velkým ctitelem. On se totiž zabýval mnoho myšlenkou, přimět pohany, aby přijali židovské náboženství, ale narážel na velké překážky. Pohanům se zdála víra v abstraktního Boha nepochopitelnou a nechtěli přijmouti ani obřízku, ani závazek, že nebudou jísti vepřové maso a že se zdrží v sobotu každé práce. A tu viděl, jak Ježíšovi ctitelé mluví o člověku — Bohu, který mezi nimi žil a za jejich hříchy umřel. Poznal ihned, že by tohle učení pohanům lahodilo a řekl si, musíme se zříci přitěžujících předpisů Tóry, abychom získali lidstvo pro víru v jediného Boha. V tom smyslu začal působit a byl neúnavný. Získal mezi pohany přízeň a našel mnoho přívrženců i v Římě, Ti se stali pak horlivými hlasateli nové víry v jediného Boha a v Mesiáše Ježíše a odvraceli se od pohanství. Počet jejich rostl a s jejich počtem rostla l

8

jejich horlivost. Získali stoupence mezi římskými otroky, mezi chudinou a i mezí římskými ženami z patricijských rodin. Za čas se stal Řím střediskem nového učení a tamní lidé byli jeho biskupy a učiteli. Ti myslili římským způsobem a bylí znalci řecké a římské filosofie. Proto vtiskli svému učení evropský ráz. Od nich pochází pojem Svaté trojice a i zájem o obrazy a sochy svatých osob. Od nich přišla i snaha odklonit se od Židů a tak byla sobota přeložena na neděli a křesťanské svátky tak, aby padly na jiné dny nežli svátky Židů. První křesťané byli v Římě dlouho v nenávisti a Římané svalovali na ně vše hanebné, co se tam stalo. Když se ztratilo dítě, tvrdili, že je ukradli křesťané. Když bylo nalezeno mrtvé, pak se tvrdilo, že je zcela určitě zavraždili křesťané. Když vznikl v městě požár, byli křesťané vinění ze žhářství. Ti to těžce nesli a pamatovali si to dlouho. Na vznik a vývin křesťanství palestinského měli jen Židé vliv, na jeho další rozvoj v Římě žádný vliv neměli, nechtěli míti s ním nic společného, neboť co tu viděli, nebyl jejich monotéísmus a život bez Tóry byl pro ně nepředstavitelný. Přesto se křesťanství šířilo a pohanství ztrácelo půdu pod nohama. Pohanští bůžkové mizely, pohanské chrámy mizely až zmizely úplně. Triumf křesťanství byl velkolepý a zasloužilý. Byli však svými nikým netušenými a nepředvídanými úspěchy poněkud opojeni a zatoužili po tom, aby i Židé přijali jejich víru. Ti to odmítli a trvali dále na svém monoteismu a na Móšeově učení. Křesťanští knězi popouzeli proti nim lůzu a ta jim zapalovala jejích modlitebny a pustošila jejich hřbitovy. Tím si však Židy tím více odcizili. I sáhli k represáliím a svalovali na ně vinu za každý požár, za každou povodeň, za každou epidemii a ubíjeli je. Stavěli jim v cestu překážky i v jejich výživě a dosáhli, že bylo židům v Evropě zakázáno vlastnit půdu, provozovat řemeslo a zastávat jakékoliv čestné funkce. Když ani to nepomáhalo, donutili Židy, aby nosili nápadné oděvy a žluté pásky na rukávě a aby bydlili odloučeně od nich v tzv. ghettech. Tak se stalí Židé parii v lidské společnosti a nastal jim trpký život. Nalézali jen s největší námahou a s největším sebezapřením výživu. Křesťané je vinili i z jiného hrozného zločinu, z účasti na ukřižování Ježíšově a nazývali je bohovrahy. Spílali jim, varovali lidí před stykem s nimi. Tvrdili, že ve své pověrčivosti vraždí křesťanské dětí a pijí jejich krev a že ve své zášti kupují od kostelníků hostie a píchají do nich, aby působili Ježíšovi nové rány. Lid byl pověrčivý, uvěřil každé hlouposti a křesťané nenáviděli židy tou největší nenávistí. Sto tisíc jích pobílí za křižáckých výprav, sto tisíc jich pobili, když řádil v Evropě mor, zvaný “černá smrt". Sto tisíc jich bylo pobito za hanebných pogromů v době carského panství a šest miliónů jich pobil Hitler, aby prý zachránil evropské rasy před stykem se Židy. Smutný byl osud evropských židů, protože lehkověrný lid uvěřil každé hlouposti, kterou noviny o nich vytiskly. Štěstím pro lidstvo však bylo, že vedle lehkověrných, byly ve světě milióny těch, kteří proti fašismu bojovali a zasloužili se o porážku nacistických armád.

Přesto lpěli Židé na své víře a na svém Písmě svatém a čekali trpělivě v příchod pravého lidství. Myslím, že by měl svět vidět v nás největší mravní hrdiny, kteří obětovali své víře všecko pozemské štěstí, neboť nás toho celého neštěstí mohla zbavit návštěva nejbližší fary a křest. Ale tak se stávalo zřídka a činili tak jen lidé, kteří požívali i mezi Židy špatné pověsti. Když jsem se informoval v r. 1939, v době našeho velkého útisku u Kanadského velvyslanectví v Praze, zda bych nemohl dostat povolení k odjezdu do Kanady, dostal jsem za odpověď: “Můžeme s vámi jednat, jen když nám předložíte křestní list." To dokazuje jasně, že bohatý stát americký považoval věřícího žida za nevítaného, ale pokřtěného za milého hosta. Teprve v posledních letech slyšíme a čteme, že nynější papež Pavel VI. chce dosáhnout, aby koncil nás zbavil viny za smrt Ježíšovu. Doufám, že tím nastane lepší vztah křesťanu k nám. Uvítáme to s radostí, ačkoliv víme, že to snad přinese dobré ovoce až v příštích generacích. Ale my nebudeme přece moci na své dlouhé utrpení zapomenout a nepochopíme nikdy, jak nás mohli křesťané tolik nenávidět, když byl přece Ježíš Žid, jeho matka byla židovka, jeho posluchači a žáci byli Židé, autoři evangelií byli Židé a Židem byl i Pavel z Tarsu, který se o založení prvních křesťanských obcí nejvíce zasloužil. Ne, nepochopíme, že lidé, kteří velebí naše praotce Abraháme, Jicchaka a Jákoba, naše proroky a žalmisty a zpívají ve svých chrámech Davidovy Žalmy a kážou na texty, vyňaté ze spisů našich proroků, mohou mít v opovržení národ proroků, národ žalmistů a pokrevní bratry Ježíšovy. Ale přesto uznáváme svorně všichni, že si získali křesťané velké zásluhy o zapuzení pohanství a že je to jejich zásluha, že se v Evropě rozvíjela kultura a že dosáhlo umění stavitelské, hudební, zpěvačko, sochařské a básnické vysokého stupně. Podobně jak se vyvinulo ze židovství křesťanství, vyvinul se z křesťanství a židovství také mohamedanismus, který získal pro monoteismus národy africké a asijské a zasloužil se o jejich mravní a duševní rozvoj. I mohamedáni se pokusili získat nás pro svou víru, ale my jsme se cítili vázáni smlouvou s našim jediným Bohem a odmítli jsme jejích návrhy. Nebylo jim to vhod, ale přece nejednali s námi nikdy tak nelidsky jako křesťané. Po všem zlém, co jsme pro svou příslušnost k našemu starému, původnímu Abrahámovu a Móšovu monoteismu vytrpěli, lpíme na svém původním, slavném monoteismu, který je již 4000 let starý a má stále svou přitažlivost a svou výchovnou hodnotu. Učí nás, abychom milovali Boha a z lásky k Bohu všechny lidi. On nás nabádá, abychom byli čestnými lidmi, abychom pilně pracovali a poctivě lidem pomáhali a sloužili. Ukládá nám, abychom ctili své rodiče a vzdávali úctu starým lidem, abychom ve své lásce k bližnímu nedělali rozdíl mezí svými bratry a cizinci. Přikazuje nám, abychom se zřekli všech pověr, toužili po vzdělání a poskytli je i svým dětem. Bereme vážně desatero božích přikázání, slavíme šabat a své náboženské svátky tak, jak je slavili a světili naši palestinští předkové. Ráno a večer voláme: “Slyš, Jizraeli, Hospodin je Bůh náš, Hospodin je jediný!" a dále: “Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, plná je celá Země slávy jeho!” “Hospodin je Bůh a není žádného Boha mimo něj!"

9

Věříme, že nás Hospodin miluje věčnou láskou a snažíme se, abychom si získali jeho přízeň. Tvrdíme stále, že existuje jeden Bůh. Žijeme nyní v době vědeckého bádání a dnešní lidé žádají pro každé tvrzení přesvědčivé důkazy. Můžeme dokázat, že je Bůh? Ano. Náš důkaz zní takto: Jsme lidé. Žijeme na Zemi. Máme schopnost a možnost, abychom pozorovali všecko, co se kolem nás děje. Známe do jisté míry i minulost a víme, jak se lidé vyvíjeli, jak se zdokonalovali a jak mnoho zakusili a vytrpěli, nežli dosáhli dnešního stupně vývinu, který není ještě dlouho stupněm vrcholným. Víme, že se lidé dopouštěli mnohých omylů a lpěli na nich tak dlouho, dokud nedospěli k pravdě. Často dávali dokonce přednost krásné pověstí před suchopárnou pravdou. Rádi slyšeli o svých předcích, že byli velcí rekové a že dosáhli velké válečné slávy. Co vidíme, když pozorujeme život a přírodu kolem sebe? Vidíme oblohu a víme, že je od nás daleko vzdálena. Vidíme slunce, měsíc a hvězdy a jejích vztah k naší zemi. Slunce nám dává světlo a teplo. Obé je nám velice příjemné. Ale my víme, že bez světla a tepla nemůže nic růsti, a kdyby zhaslo slunce, musiti bychom všichni zahynout. Proto si přejeme, aby fungovalo dále' aby fungovalo na věky věků. Když slunce svítí, je světlo. Když zapadne, je noc. A my se na ni těšíme, protože usínáme a celou noc prospíme a víme, že spánkem více okřejeme nežli pokrmy a nápoji. A tak vidíme souvislost, mezí východem a západem slunce a naším pozemským životem a máme dojem, že je to moudré zařízení. Naše tělesné síly jsou nepatrné a musíme je stále doplňovat. Proto jíme a pijeme. Jíme mnohé zeleniny a chléb, který získáváme z obilí. Jíme ovšem i maso mnohých zvířat a ptáků. Ale ti musí také jísti. Požírají trávu, která roste na lukách a pastvinách. Ale na naší zemi by nic nerostlo, kdyby déšť nezavlažoval zemi. A on tak činí bez našeho přičinění. Naše Země je totiž z velké části pokryta vodou. Ta se vypařuje vlivem tepla. Tak vznikají mraky. Větry je zahánějí daleko od moře a ony zavlažují naši zemi a dávají jí schopnost, aby byla živitelkou rostlin a živočichů. Není toto zařízení zajímavé? Je, ale ono je l velice moudré. Přišel by někdo z nás na takový nápad? Na Zemi by nemohl žíti ani jeden tvor a nemohl by tu růsti ani jediný stvol, kdyby tu nebyl vzduch. A on tu je ve velké hojnosti. Nepoznáváme z toho velikou moc a moudrost toho, jenž stvořil svět? Naše zeměkoule je v stálém pohybu. Pohybuje se kolem své osy a kolem Slunce. Tyto své dráhy vykonává již tisíce let a ještě si ani minutu nenadešla a také se ani o minutku neopozdila. Ale kdo jí dává sílu, aby tyto pohyby konala? Kolik koňských sil potřebuje k tomu? A kde jsou ukryty ty veliké motory, které ]l pohánějí. My o tom nic nevíme, ale jedno víme, že je to velmi skvělé zařízení, neboť těmito pohyby vzniká den a noc a vznikají čtyry roční doby, které jsou pro přírodu tak významné. Je to proto nejen velkolepé, ale i velice moudré a moudrost nalézáme jen u moudrých. Na obloze vidíme tisíce hvězd. Víme málo o nich, leda to, že jsou milióny kilometrů od nás vzdáleny. Vznikly

samy od sebe anebo je někdo stvořil? Ano, ano, někdo je stvořil a my nevíme dosud, k čemu jsou dobré. Nemají-li jiný úkol, než aby zdobily noční oblohu a oblažovaly náš zrak, je to také moudrý vynález. Slunce v zimě nehřeje a my bychom zahynuli zimou, kdybychom si nemohli své byty vytápět. Naše lesy by na to nestačily, ale nalézáme v zemi uhlí a naftu a ty nás chrání před zánikem. Není tohle velice moudré? My lidé jsme poměrně malí a slabí tvorové. Kdybychom chodili po čtyřech, podobali bychom se psům nebo opicím. My bychom se jako jednotlivci neuživili a Žádné domy bychom si nevystavěli. Ale Tvůrce dal nám dar řeči, my se dohodneme se svými sousedy, vypomáháme si navzájem a jsme s to budovat tisíce domů. Není tohle moudrý vynález? A kdo jej vymyslil? Tvůrce světa. A co mám říci o lidské postavě? Je nás na světě milióny a přece se lišíme svou postavou jeden od druhého a každý z nás má jiné tělo, jiný obličej, jiný nos, jiné oči, jiné uši, jiné čelo, jiné vlasy, abychom rozeznali člověka od člověka. Nežasnete na touto moudrostí? A co mám říci o našich lidských údech, o našich rukou a nohou, o našich očích a uších, o našich plicích, o našem srdci, a co teprve o našem mozku jako sídle rozumu a paměti. Naše srdce bije stále a není nikdy unaveno. Naše plíce dýchají stále a nejsou nikdy unaveny. Naše schopnost mluvit je vynález, který předčí všecky vynálezy, které učinili lidé stokráte a tisíckráte. Není to všecko obdivuhodné? Vymyslili bychom my takové věci! A což teprve náš mozek! Není to báječný lidský úd? A každý z nás má jiný rozum, jinou paměť a jiné duševní schopnosti, třebaže je z téže hmoty. A konečně jaká úžasná tekutina je naše krev, která nás udržuje při životě! Náš žaludek je nejdokonalejší chemická laboratoř a my to ani nepozorujeme, ani necítíme. Nepodává tohle všechno jasný důkaz o Stvořiteli světa, a toho právě nazýváme Bohem. Ale my toho všemoudrého a všemohoucího Boha nevidíme. Neskrývá se i v tom velká moudrost? Kdyby byl patrný jen v noci, my bychom nespali celou noc, abychom ho viděli a obdivovali. Kdyby byl patrný jen ve dne, my bychom zanedbávali všecky své povinnosti, jen abychom ho pozorovali. Ne, my Boha nevidíme, ale vidíme díla, která vytvořil. A ta podávají neklamný důkaz, že byl, je a bude. My jsme jeho nejdokonalejší tvorové a považujeme za svou povinnost, abychom uznali jeho vládu nad vesmírem a žili jako čestní lidé. Važme si svého života jako daru Božího a přejme jej všem pozemským tvorům! Nepochybujme ani okamžik, že Hospodin žije a bude žít na věky. My monoteísté jsme se dožili úplného zániku polyteismu, který ovládal po mnohá tisíciletí mysle všech lidí. Zmizel a nikdy se už nenavrátí. Dali jsme světu mnoho: víru v jediného Boha plného lásky a spravedlnosti, Boha smířlivého, Desatero božích přikázání, z nichž naše čtvrté nařizuje, abychom po šestidenní práci odpočívali, přineslo lidem nejvíce potěšení. Dali jsme světu Písmo svaté starého a nového zákona, dále víru, že jsme všichni bratři a dítky téhož Boha. Dali jsme světu dva důležité zákony: “Jen o spravedlnost usiluj!" “Miluj svého bližního jako sebe samého!u Dali jsme všemu lidstvu radu, aby usilovalo nejen o lásku a spravedlnost, ale i moudrost. Pověděli jsme světu, že jen lidstvo, stojící na mravní výší, je s to splnit své poslání. Snažili jsme se vsugerovat všemu lidu touhu

10

po světě bez zbraní, po světě bez válek, po světě bez vykořisťovatelů. Není toho dost? Není to naší vinou, že trpí ještě dnes mnoho lidí hlad a nouzí. Není to naší vinou, že je ještě dnes mnoho tmy v lidských hlavách a mnoho zatvrzelosti v lidských srdcích. Jsme otci monoteismu a jeho nejstarší a nejobětavější vyznavači. Ten nás učinil myslícími a soucitnými lidmi, ten nás udělal am olam — národem věčným. Jako tací doufáme v lepší budoucnost všeho lidstva. Ta nadejde, jakmile odložíme pýchu a domýšlivost a spojíme se a vytvoříme jednotné lidstvo, usilující o dobro a blaho všech. Dali jsme světu i víru a nadějí, a to je velký dar, jak dokazuje tato stará pověst: “V jednom přímořském městě žil mladý, statný námořník. Překypoval zdravím a silou. Byl vždy veselé mysli a šlechetného srdce. Jednou se zamiloval do krásné dívky a oba si přísahali věrnost až do posledního dechu. Všecky dívky města jí toho vzácného muže záviděly.

On jezdil často po moři a z každé cesty se vracel přímo z přístavu domů a přinášel své manželce ty nejrůznější dárky. Co krásného v cizině viděl, to jí koupil. Jeho manželka věřila v jeho lásku a věrnost a milovala ho svou celou bytostí. Jednou se vydal na dalekou cestu a nevrátil se domů. Jeho manželka si nepřipustila myšlenku, že zahynul a věřila v jeho návrat. Každého večera zapalovala svítilnu a stavěla jí na okno svého domu, aby muž našel snadno cestu, kdyby přistál za temné noci. Lidé ji za to chválili, i když ji ve svých srdcích litovali. A tak svítila svítilna v jejím domě rok za rokem a jedno desetiletí za druhým. Už byla stará a věkem sešlá a přece neopomenula nikdy rozsvítit svítilnu. Jednoho večera zjistili lidé, že je tma v jejím domě. I řekli si, že ubohá sousedka umřela. A řekli dále, že byla šťastna ve své víře a ve své naději. Umřela ve vědomí, že její manžel Žije a že se k ní navrátí." Tak pevně věříme a doufáme my Židé, že bude Hospodin panovat na věky věků a voláme: “Hospodin je jediný a jeho jméno je Jediný."

Poznámky k sidře Lech lecha (Geneze 12,1 – 17,27) Prvních 2 000 let po Stvoření bylo skličujících: Adam klesl, Abel byl zavražděn, na svět přišlo modlářství, deset nehodných pokolení spláchla potopa a deset pokolení od Noacha zklamalo. S osobou Avrahama končí tato bezútěšná doba a začíná období Tóry- začíná hluboká změna v duchovní stránce lidstva. B-žím plánem Stvoření bylo, aby všichni lidé měli stejný podíl na konání B-žího poslání a Tóra měla být dána všemu lidstvu. Ale po dvaceti selhavších pokoleních získal výsadu být B-žím vyvoleným lidem Avraham a jeho potomstvo; nezískal ji lehce- v deseti zkouškách víry musel prokázat svou duchovní velikost. První zkouška, uvedená na začátku naší sidry, je příkaz, aby Avraham opustil celou svou minulost a odešel pod B-žím vedením do nové země. Obecně je B-ží zkouška ta, jež donutí člověka volit mezi B-ží vůlí a vlastní přirozeností, pochopit, co je správné udělat. Pro Avrahama, ztělesnění laskavosti, nemohla být zkouškou víry pomoc nuzným, těžkou zkouškou však bylo opuštění starého otce a domoviny. Byl to test, zda dokáže podřídit svá přání a moudrost těm B-žím. B-h zná všechny budoucí události i reakce každého v každé situaci; proč tedy zkoušel Avrahama? Rambam (More Nevuchim 3:24)- zkoušky měly ukázat světu, že opravdu velký člověk poslouchá B-ha: Avraham osvědčil poslušnost i v nejtěžších zkouškách a stal se příkladem lidstvu. Ramban- B-h neukládá zkoušky, jež by člověk nedokázal zvládnout. B-h zkouší jen spravedlivé, kteří konají B-ží vůli, ne zlé lidi, kteří neposlechnou. Všechny zkoušky v Tóře jsou k prospěchu těch, kdo jsou zkoušeni; ale to ví jen B-h, zkoušený člověk má svobodnou volbu a musí najít sílu a moudrost ke správnému rozhodnutí. Dokáže-li to, převede svůj potenciál do skutků a stane se duchovně větším, neboť to, co člověk skutečně udělá, vysoce převáží nad tím

potenciálním- člověk bude odměněn za skutky, ne za to, co je schopen udělat. Avraham a Sára přesekli pouta s minulostí, když jim bylo 75 a 65 let. Nikdy není lehké začít život znovu, zejména když už člověk dosáhl postavení a úspěchu. B-h slíbil zemi Avrahamovi a jeho rodu, tím ustavil Erec jisrael za trvalé dědictví židovského národa. Je tu i další symbolika: I když s nimi šlo mnoho stoupenců, byli vlastně sami, nemohli nikdy splynout s kulturami, které byly kolem nich. Avraham byl „ivri“ (potomek Ebera; jen Avrahamovi potomci se nazývají ivrim, neboť hovoří řečí Ebera, ostatní Eberovi potomci mluvili aramejsky). Ivri, také od „ever -druhý břeh“. Doslovně přišel do Kenaanu z druhého břehu Eufratu, podle Moudrých byl však „z druhého břehu“ i morálně, oddělen duchovně od většiny lidí. Spravedlivý musí vydržet takovou osamělost. Oblíbenost je sice příjemná, ale je to i past- přirozená touha člověka po souhlasu druhých může ho odvést daleko od jeho zásad. „lech lecha - jdi“ Raši- zdánlivě nadbytečné „lecha- jdi kvůli sobě“. Vysvětlení je v dalším verši: udělám tě velkým národem, zde si nezasloužíš mít děti, a tam si získáš vážnost (takže budeš moci splnit své poslání). Ramban- První Avrahamova zkouška má gradující obtížnost: je těžké odejít ze své domoviny, ještě těžší je opustit přátele a známé a nejtěžší opustit rodiče. „vehje bracha - budeš mít požehnání“ Raši- Budeš mít moc požehnat tomu, komu budeš chtít požehnat Ramban- Staneš se měřítkem, jímž si budou lidé žehnat Lot Raši podle midraše- Lotův otec Haran, bratr Avrahama, zemřel kvůli Terachovi. Terach, který se živil výrobou a prodejem model, si postěžoval Nimrodovi, že Avraham rozbil jeho výrobky a Nimrod dal hodit Avrahama do rozpálené pece. Harana vyzval, aby volil mezi Avrahamem

11

a Nimrodem, a ten nevěděl, ke komu se přidat, rozhodl se, že počká, kdo zvítězí. Když byl Avraham zázrakem zachráněn z ohně, Haran se přidal k němu a Nimrod dal do pece hodit jeho. Ježto se Haran vzepřel Nimrodovi ne z víry, ale proto, že opět očekával zázrak, zázrak nepřišel a Haran zemřel v plamenech. Avraham po jeho smrti převzal odpovědnost za výchovu osiřelého Lota. Někteří komentátoři poznamenávají, že B-h neřekl Avrahamovi, aby Lota vzal s sebou a Lotovo pozdější chování ukázalo, že ho s sebou neměl brát. Zohar Chadaš- Avraham ho vzal s sebou, protože předvídal, že z Lotova potomstva vzejde David a mesiáš, a také cítil odpovědnost za Haranova syna, neboť Haran zemřel, když podpořil Avrahama. „vajikach - vzal“ Zohar- Avraham Sáru přesvědčil, aby šla s ním. Muž nesmí vzít svou ženu do cizí země bez jejího souhlasu. „hanefeš ašer asu - duše, které získali“ Raši- Tj. ti, kteří konvertovali k víře v B-ha Hospodina- muži podle Avrahama, ženy podle Sáry Radak- Doslovně to znamená služebníky, které získali a kteří souhlasili jednomyslně, že půjdou s Avrahamem. Skutky praotců- znamení potomkům Ramban- Vše, co se stalo praotcům, je znamením jejich potomstvu. Všechny příběhy praotců, i takové epizody jako cesty, kopání studní atd. slouží jako poučení pro budoucnost. Avrahamova zastávka v Šchemu byla znamením, že Šchem bude prvním místem, jež Židé obsadí (téměř o 300 let dříve, než dobudou celou zemi). Pak Avraham tábořil mezi Bethelem a Ajem, jež se později stalo prvním místem, které Židé dobyli s Jehošuou.- příběhy praotců jsou plné podobných symbolických významů. „vajera hašem - B-h se ukázal“ Rb.Hirsch- B-h nemá fyzické tělo, jestliže Tóra říká „ukázal se“, znamená to, že se mu projevil způsobem , jenž byl Avrahamovi dostupný. Avraham v Egyptě Další zkouška jeho víry: bezprostředně poté, co se usadil v nové zemi (kde mu B-h slíbil požehnat), vypukl tam hladomor a B-h mu přikázal odejít do Egypta. I když to bylo v naprostém rozporu s předchozími Jeho sliby, Avraham přesto neztratil víru v B-ha. Podle midraše tento odchod do Egypta je předzvěstí Jakovova sestupu do Egypta kvůli hladomoru. Tato zkouška byla obtížná hlavně proto, že Egypťané byli známi svou prostopášností a oba manželé tam byli v nebezpečí. Jak mohl Avraham tak očividně lhát, že Sára je jeho sestra? Podle Moudrých byla však Sára jeho skutečnou sestřenicí, bylo běžné mluvit o ní jako o „sestře“. „lemaan jitav-li vaavurech - aby se mi kvůli tobě dobře dařilo“ Raši- Tj. dají mi dary. Avraham se domníval, že dají-li mu vznešení Egypťané dary, aby získali ruku jeho „sestry“, neodváží se nikdo ublížit jemu ani jí. Abarbanel- Přijal dary od faraona, poněvadž neměl jinou možnost- kdyby dary nepřijal, faraon by pojal podezření o jeho vztahu k Sáře. „vajenaga hašem - ale Hospodin postihl“

Raši, Gur Arje- faraona i jeho dům vleklým kožním onemocněním, jež znemožňovalo intimní styk, takže Sářina cudnost nebyla ohrožena. „vajikra far´oleavram - faraon předvolal Abrama“ Ramban- Měl podezření, že Sára je jeho žena, ale nebyl si jist. Otázkou „Proč jsi to neřekl mně?“ naznačuje, že když Avraham nedůvěřoval lidem v Egyptě, jemu měl důvěřovat. Raši- Na rozdíl od Abimelecha, který v podobné situaci vybídl Avrahama, aby se usadil v jeho zemi, faraon si přál, aby manželé opustili Egypt, nebyli by tam nikde bezpeční. „vajšalchu - vyhostili“ Faraon nechtěl, aby ho B-h opět potrestal, kdyby s nimi zle nakládal, proto je poslal pryč pod svou ochranou. „vajaal avram - i vystoupil Avram“ Zohar- lze to chápat i doslovně (Erec jisrael leží na sever od Egypta). V přeneseném významu Avraham vystoupil z nízké duchovní roviny Egypta na svou předchozí úroveň a zůstal Egyptem nedotčen, na rozdíl od Adama (po příhodě se stromem poznání) a Noacha (po incidentu s opilostí), kteří své předchozí duchovní roviny nedosáhli. „lemasaav - na stanovištích“ Na stejných místech jako cestou do Egypta. Moudří tento nepodstatný detail vykládají jako lekci „dobrých mravů“- člověk na cestách by neměl měnit svá obvyklá místa nocování (pokud tam neutrpí újmu), aby nevzbudil dojem, že mu nocleh nevyhovoval a neohrozil tím pověst svého hostitele. Také při cestě do Egypta nebyl Avraham bohatý a vyhledával jen prostý nocleh; při cestě z Egypta již byl majetný, ale neutrácel za zbytečný přepych. Rozchod Avrahama s Lotem Kořenem problému nebyla nedostatečnost země (nedostatek území a pastvy), ale spory mezi pastýři. Lotovi pastevci hnali svá stáda na cizí pastviny a když je za to Avrahamovi pastýři kárali, argumentovali, že B-h slíbil zemi Avrahamovi, který je bezdětný a Lot bude stejně jeho dědicem. Avraham pochopil, že jediný způsob, jak se vyhnout sporům, je rozdělit se. „vajisa lot et-ejnav - Lot zvedl oči“ Rb.Hirsch- a nechal se vést svými smysly. Viděl v Avrahamově nabídce příležitost, jak se zbavit jeho morálně svazující společnosti. Vybral si k životu úrodnou a dobře zavodňovanou (tehdy) Jordánskou rovinu blízko Sodomy. (Po zániku Sodomy se z této oblasti stala nehostinná pustina) „mikedem - na východ“ Raši, midraš- Slovo „kedem“ lze chápat i jako „starý“. Moudří komentují, že rozchodem s Avrahamem oddělil se Lot „mikadmono šel olam- od Starého (tj. B-ha)“, řka „nechci Avrahama ani jeho B-ha“. „vajipardu - tak se oddělili“ I když Lot měl v sobě duchovní jiskru, z níž pak vzešla Rut, prababička krále Davida, rozšířila se časem mezera mezi jejich potomstvem natolik, že Lotovým potomkům od Amona a Moaba bylo zakázáno vstoupit do shromáždění Izraele (viz Dt 23:4). Po Lotově oddělení zopakoval B-h svůj slib, že dá zemi Avrahamovi a jeho potomkům. Sforno- Slib byl dán až po Lotově odchodu, jinak by roznítil jeho nenasytnost. „ad-olam - navěky“

12

Rb.Hirsch- B-h tím neříká, že Židé budou stále držet zemi (a přišla dlouhá období v dějinách, kdy tomu tak nebylo), ale že izraelský národ a Erec jisrael jsou určeni jeden pro druhého. „kaafar haarec - jako prachu země“ Raši- Jako nelze spočítat prach, tak nesčetné bude tvé potomstvo. Rb.Hirsch- Nemíní se tím židovská populace v konkrétní době, ale židovský národ jako celek, který bude vzkvétat v průběhu dějin. Ramban- Je to slib i příkaz současně- slib B-ží ochrany (aby Avraham mohl volně procházet celou zemí) a příkaz, aby ji prošel a symbolicky tak převzal B-ží dar. Bitvy králů Odhaluje se tu nový rys Avrahamovy povahy- jeho statečnost v bitvách. Lot, usazený v Sodomu, se stal obětí válek mezi králi a Avraham ho jde osvobodit, přes početní převahu nepřátel. Když zázrakem zvítězí, projeví ušlechtilost a odmítne kořist, která mu po právu náleží, ale nebrání spojencům vzít si jejich podíl. Tím prokázal, že 1/ zasáhl do bojů jen kvůli osvobození Lota, ne kvůli svému prospěchu, 2/ nezkracuje druhé v jejich právech, aby tím ukázal vlastní spravedlivost „Amrafel“ Podle Moudrých (Eruvin 53a) je to Nimrod, který vládl v Babylonu (Šinaru) a nařídil hodit Avrahama do pece. Kedorlaomer je podle midraše Elam, syn Šema, syna Noachova. Amrafel je tu zmíněn na prvním místě, protože byl ze čtyř králů nejstarší. Sodom je poražen a Lot zajat. Podle midraše byl zajat kvůli svému příbuzenství s Avrahamem, byl dán do klece, kterou nesli a vyvolávali „zajali jsme synovce Avrahama“. Sforno- Počítali, že bohatý Avraham zaplatí výkupné Zohar- Avraham se stal jejich terčem, protože odvracel lidi od modlářství a učil je sloužit B-hu. A Bh jejich útok vyprovokoval, aby je Avraham mohl porazit a stoupl tak u lidí na vážnosti, takže pak byli ještě více přitahováni jeho učením. „hapalit - uprchlík“ Raši- Podle midraše to byl obr Og, král Bašanu, jediný uprchlík, který přežil. Og měl hanebný motivdoufal, že podnítí Avrahama, aby šel do války osvobodit Lota, v bitvě bude zabit a Og si pak bude moci vzít Sáru za královnu. B-h odměňuje dobré skutky a trestá zlé: Og byl za to, že Avrahama informoval, odměněn mimořádně dlouhým životem, za svou zločinnou pohnutku však nakonec upadl do rukou Avrahamových potomků. „vajarek et-chanichav - ozbrojil své žáky“ Ozbrojil ty, jež vychoval ke službě Hospodinu. Podle Moudrých udělal chybu, že zapojil učence do války, byl to jeden z důvodů, proč Avrahamovi potomci museli podstoupit egyptské otroctví (Nedarim 32a). Midrašický výklad- oněch 318 ozbrojenců, uvedených ve verši, byl jediný člověk- oddaný služebník Eliezer, který se vyrovnal 318 lidem, jak naznačuje numerická hodnota jeho jména (=318).

„jelidej vejto - zrození v jeho domě“ Rb.Hirsch- Avraham a Sara přivedli ke konverzi mnoho stoupenců, nejvnímavější k jejich učení však byli ti, kteří byli v jejich domě od narození. Lotův charakter i měřítko hodnot se utvořily předtím, než se dostal do domu Avrahama, už nemohl být převychován. „ad-dan - až k Danu“ RašiU Danu, na severu Erec jisrael, ochabla Avrahamova síla, protože uviděl duchovním zrakem, že jeho potomci si udělají modlu. Je to jeden z mnoha příkladů v Tóře, kdy budoucí věci mají původ v přítomnosti- jestliže se objeví modlářství v Avrahamově potomstvu, napovídá to nějakou nedostatečnost v Avrahamovi. „vegam… et - lot- a také… Lota“ Nejdřív uvádí Tóra menší úspěch- Avraham dokázal znovu získat majetek, uloupený nájezdníky- pak ten hlavní: osvobození Lota (přesto, že bylo pravděpodobné, že poražení králové ze msty Lota zabijí). Král Sodomu zázrakem vyvázl z jámy- i tím B-h dokázal Avrahamovu velikost. Podle midraše si však král zjevnou morální převahu Avrahama vůbec neuvědomil a řekl „Tak jako ty jsi bez újmy vyvázl z pece v Ur Kasdim, já jsem vyvázl z jámy.“ „umalki-cedek - a Malchisedek“ Po setkání v údolí Save dopravil král Sodomu Avrahama do města Salem (= Jeruzalém), kde se setkali s Malchisedekem, jehož Moudří ztotožňují s Šemem, Noachovým synem. Je nazván Malchisedekm proto, že byl králem (melech) budoucího území Chrámu, domu spravedlivosti (cedek). Ramban- Jako nejspravedlivější z Noachových synů stal se Šem knězem v Jeruzalémě. „lechem vajajin - chléb a víno“ Raši- Tím Malchisedek ukázal, že nechová k Avrahamovi zlou vůli kvůli tomu, že zabil jeho potomka (Kedorlaomer byl králem Elamu, založeného nejstarším Šemových synem, viz 10:22) „kohen leel eljon - kněz B-ha nejvyššího“ Ramban- Melchisedek sloužil Hospodinu, na rozdíl od kněží druhých národů, kteří sloužili andělům. Nedarim 32b- Melchisedek nepředal kněžství svým potomkům, bylo mu odňato a dáno Avrahamovi. I když Avraham sám byl potomkem Melchisedeka, tj. Šema, dostal kněžství za své osobní zásluhy, ne jako dědictví. „uvaruch el - požehnán budiž B-h“ Jak může člověk požehnat B-hu, když B-hu přece nic nechybí, co by mu člověk mohl dát? Požehnáním člověk uznává, že B-h je zdrojem všeho dobra. Slovo „brachapožehnání“ je odvozeno od „brecha- jaro“, tj. B-h je jako nikdy nekončící jaro, zalévající stálým požehnáním Svá stvoření. (Rašba, Nefeš HaChajim) „maaser mikol - desátek ze všeho“ Ramban- Kkdyž Avraham dal desátek Malchisedekovi, symbolizoval tak, že jeho potomci budou dávat desátek levitům. Raši- Avraham jako vítěz měl právo na kořist, ale z oddanosti B-hu odmítl jakýkoli osobní zisk z vítězství. Podle Moudrých bylo vrácení kořisti chvályhodné, ale vrácením lidí (zajatců) Avraham chyboval, neboť jim tím znemožnil, aby poznali B-ží učení. „anochi magen lach - Já jsem tvůj štít“

13

Raši- Tj. neboj se trestu, neboj se budoucnosti. Stejné ujištění je v 1. požehnání Šmone esre, je to B-ží slib, že jiskra Avrahamova odkazu nikdy v židovském národě neuhasne „veanochi holech ariri - jsem bezdětný“ B´chor Shor- Tj. jestli zůstanu bezdětný, vše, co uvádíš, zdědí jiní a Tvé požehnání vyjde nazmar. „ašer jece mimeejcha - který vzejde z tebe“ Abarbanel- B-ží slib, že Avraham bude mít syna, který dosáhne dospělosti, než Avraham zemře (nebude tedy potřebovat ochránce ani péči služebníka) a jen on bude dědicem, nikdo jiný. „hachuca - ven“ Midraš- B-h vyvedl Avrahama ven z říše rozumu a přírody. Avraham věděl, že on a Sára nemohou mít děti, ale nyní mu B-h řekl, že židovský národ překročí zákony přírody, symbolizované hvězdami. I když Avraham se Sárou nemohou mít děti podle měřítek přírody, mohou mít děti, bude-li to B-ží záměr. Srovnáním Izraele s hvězdami B-h naznačuje, že budeli Izrael plnit B-ží vůli, bude nade vším ostatním- jako hvězdy, naopak nebude-li poslušen B-ží vůle, budou po něm všichni šlapat, jako po prachu země. (Megilla 16a) . „vajachševehu lo cdaka - připočetl mu to jako spravedlivost“ Raši- B-h počítal Avrahamovi jeho víru jako spravedlivost Ramban- Avraham považoval B-ží slib za projev spravedlivé dobroty, neboť slib nebyl podmíněn budoucími zásluhami. Avrahamova víra se projevovala tak očividně a tak často, že jeho důvěra v B-ží slib ani nemohla být větší. Smlouva- slib země Seder olam- Tato smlouva byla ustavena, když bylo Avrahamovi 70 let, o pět let dříve, než popisovaná prorocká vize (v.7-21)- pět let předtím, než mu B-h přikázal usadit se v Erec jisrael, řekl mu, aby odešel do Kenaanu, kde došlo k popsanému proroctví. Byla to trvalá smlouva, jež zaručovala Avrahamovu potomstvu, že po egyptském otroctví dosáhne svobody a Erec jisrael bude jeho dědictvím navěky. „bama eda - jak poznám“ Raši, Mizrachi, Gur Arje- Avraham se domníval, že slib země je podmíněn spravedlivostí jeho a jeho potomků, a bál se, že není hoden dostat zemi a že jeho potomci možná zhřeší a neudrží si ji. Sforno-Obětováním zvířat se smlouva potvrdila (zpečetila) a nabyla neodvolatelnosti. I když se zásluhy praotců v průběhu generací vyčerpají, smlouva je nezrušitelná. Megilla 31b- Když B-h přikázal Avrahamovi, aby ke stvrzení smlouvy obětoval zvířata, potvrdil tím věčnost smlouvy, neboť Avraham obětoval nyní a pro jeho potomky B-h ustaví na smíření oběti v Chrámu. Avraham namítl, že Chrám bude zničen, jakou zásluhu bude mít Izrael potom? B-h ho uklidnil, že bude-li židovský národ číst řád svatých obětí, jak je to v denních modlitbách, bude to, jakoby přinášel skutečné oběti. „batavech - uprostřed“

Avraham rozsekl zvířata na poloviny, projít mezi nimi byl tehdejší běžný rituál při uzavření smlouvy. Raši- Ohnivá pochodeň a pec byli poslové B-ží přítomnosti, symbol B-ží účasti na smlouvě. Ramban- Obětované ptactvo nerozsekl na polovinu. Ptáci byli symbolem Izraele Raši- a že byli ponecháni vcelku, symbolizuje, že Izrael bude žít navěky . „vajered haajit - dravci sestoupili“ Symbolika je vykládána různě: Raši- Král David chtěl zničit nepřátelské národy, ale B-h ho „odhání“, až do příchodu mesiáše. Radak- Dravci představují národy, jež se pokoušejí zrušit smlouvu vyhlazením Izraele, Ramban- anebo tím, že brání Izraeli ve službě B-hu. Ale B-h (či potomci Avrahama) je odhání. „ejma - strach“ Až dosud Avraham neměl důvod ke strachu, ale nyní mu B-h říká o temnotě a hořkosti exilu, a symbolizuje tyto doby tím, že na něho přivolal mrákoty, strach a tmu. (Radak) Midraš- Narážka na stupňovaný útisk Izraele pod čtyřmi říšemi: strach- Babylon, tma-médoperská říše, velká temnota- Řecko (tj. řecko-syrská vláda Antiocha) a „padl“ –Řím. Čtyři říše postupně vládly Izraeli v Erec jisrael. Babyloňané zničili 1.Chrám, Římané 2.Chrám a další panovali v době 2.Chrámu. Ramban- B-h říká Avrahamovi, že Izrael může být poroben čtyřmi říšemi, ale stane se to jen tehdy, bude-li Izrael hřešit. „ger jihje zaracha - tví potomci budou cizinci“ Celkem 400 let budou v postavení cizinců, počítaje v to 210 let skutečného exilu v Egyptě a 20 let, jež Jakov strávil u Labana v Charanu. „Otroctví“ je posledních 116 let egyptského exilu, z nichž 86 let bylo dobou krutého útisku, kdy faraon stupňoval utrpení Židů. Počet 400 let začíná (30 let po tomto popsaném vidění) narozením Jicchaka, poněvadž ten nikdy neměl stálou domovinu, ani vážnost, jež provázela Avrahama, proto on a jeho potomci byli považováni za cizince, a to i v době, kdy žili v Erec jisrael. Po uplynutí 400 let bylo Avrahamovo potomstvo schopno převzít Erec jisrael. „hagoj ašer jaavodu - národ, jemuž budou otročit“ Ramban- Tj. jako způsobím, že tví potomci budou trpět, tak také potrestám ty, kdo způsobí Izraeli utrpení. Raši- Slovo „také“ naznačuje, že čtyři říše (tj. národy, jež budou v průběhu dějin Izrael utiskovat) nezůstanou bez trestu. B-h ujistil Avrahama, že on sám bude utrpení ušetřen a spatří své potomstvo kráčet ve svých stopách- tj. Jišmael se bude kát ještě za Avrahamova života a Esav začne hřešit až po Avrahamově smrti. I modlářský Avrahamův otec Terach se bude kát, jak napovídá obrat „vejdeš ke svým otcům“, jehož se užívá pouze zemře-li spravedlivý syn spravedlivých rodičů. (Raši) Raši- Navíc ke zmíněným 400 letům se přidávají dva další určující body k obsazení země Izraelem: dojde k tomu po 4 generacích od začátku egyptského exilu a poté, co Emorejci (představující národy Kenaanu) dovrší míru svých hříchů, takže si zaslouží vypuzení. Tato druhá podmínka byla nezbytná, protože B-h trestá, až když je

14

míra hříchů plná, ne dřív. Je to důkaz B-ží trpělivostiani nejhorší hříšníci nejsou potrestáni, dokud nedostanou více než dost příležitostí k pokání. Tóra nyní vypočítává 10 národů, jejichž území dá Bh darem potomkům Avrahama. Raši- Jen území posledních sedmi bylo dobyto Jehošuou, území prvních tří (Kenijců, Kenazejců, Kadmonců) bude patřit Edomu, Moabu a Amonu. Izraeli bude patřit až v mesiášské době. Narození Jišmaela Raši, midraš- Hagar byla dcerou faraona, jenž vida zázraky, jež se děly kvůli Sáře, když byla vzata do jeho domu, dal ji Sáře za otrokyni, řka: „ lépe, když bude služkou u nich, než kněžnou u jiného“. „vatekal gvirta - paní byla ponížena“ Raši- Hagar se nepokrytě chvástala před ženami – „po tolika letech Sára pořád nemá děti, asi není tak spravedlivá, jak se zdá, to já jsem počala okamžitě“. Radak- Když Hagar početím dokázala Avrahamovu plodnost, necítila se už jako podřízená Sáry. „šifchatech bejadech - tvá otrokyně je v tvých rukou“ Radak, Haamek Davar- Tj. mně je ženou, já nemám právo chovat se k ní zle, ale tobě je otrokyní, jestli se k tobě chová špatně, dělej, co uznáš za vhodné. Abarbanel, SfornoSáranebyla vedena zlomyslností, chtěla jen Hagar donutit, aby nechala svého urážlivého chování. Hagar však- místo aby uznala Sářino postavení- utekla. Rb.Arje Levi- Sára se chovala k Hagar stále stejně, ale Hagar to pod dojmem svého nově nabytého sebevědomí cítila jako útisk. „šifchat saraj - otrokyně Sáraje“ Chizkuni- Anděl tímto oslovením připomněl Hagar její podřízené postavení, a Hagar to uznala, když mluví o Sáře jako o své paní „hine hara - hle, počneš“ Raši- Hagar již byla těhotná, ale potratila a nyní jí anděl slíbil, že bude-li Sáře prokazovat patřičnou úctu, bude mít syna, jemuž je určena tělesná síla, bude nezkrotný a bojovný, a nenáviděný drancovník Onkelos – překládá, že bude závislý na druhých národech a naopak ony budou závislé na něm. „el-raj - B-h vidoucí“ Raši- Tj. Jenž vidí poníženost a bídu trpících. I když k ní mluvil anděl, ne B-h, Hagar pochopila, že je to posel B-ha. „beer lachaj roj - studně živého, Jenž se mi zjevil“ Targum- V budoucnu se studně stane místem modliteb. Posílena slibem vrátila se Hagar k své paní a brzy porodila syna. Smlouva obřízky Avrahamovi bylo 99 let, Sáře 89, Jišmaelovi 13. V tomto vysokém věku dostal Avraham příkaz k obřízce. Byla to další z 10 zkoušek a Avraham přes svůj věk a možné problémy z neznámého zákroku neváhal jej podstoupit. Radak- Příkaz obřízky byl dán kvůli Jicchakovi,1/ aby byl počat ve svatosti, 2/ aby se zdůraznil zázrak, že Avraham počal dítě i v oslabeném stavu. Michtav MeElijahu- Obtížnost zkoušky byla v tom, že se to druhým zdálo bizarní a způsobilo, že se začali

Avrahamovi vyhýbat, tím bylo ohroženo jeho celoživotní úsilí přivádět lidi k Hospodinu. Požehnání dětí a držení Erec jisrael závisí na splnění příkazu obřízky. Symbolický význam této micvy naznačuje i název odstraněné části- orla, jež se překládá jako předkožka, ale přesněji jako překážka stojící v cestě dobrému výsledku. Obřízka je prostředek, jímž se Žid může pozvednout a vrátit do duchovní roviny, v níž byl Adam před hříchem. Podle Moudrých se Adam zrodil obřezaný, ale po jeho hříchu se kůže natáhla a zakryla jeho úd na znamení, že Adam utvořil překážku mezi sebou a svatostí. Z příkazu obřízky se učíme, že člověk je povinen odstranit přirozené překážky, bránící jeho zdokonalení. Obřízka má i metafyzický význam, symbolizovaný příkazem provést obřízku 8.den po narození. Stvoření dává přirozený cyklus 7 (7 dní týdne, 7 roků šmity). Číslo 8 představuje myšlenku, že člověk má schopnost přesáhnout zákony přírody- B-h nás tak učí, že odstraněním překážek duchovního růstu překročíme přirozený řád života a B-h nám dá sílu, abychom to mohli udělat- a kdo může, musí. „hithalech lefanaj - choď přede Mnou“ Raši- Tj. služ Mně a vykonej příkaz obřízky, tím se staneš dokonalým Radak- Odstraněním předkožky se muž stane dokonalým duchovně, poněvadž malé zmenšení jeho údu bude symbolem jeho smlouvy s B-hem. Přiblížit se k B-hu svým vlastním úsilím je nejvyšší dokonalostí člověka. Avram - Avraham Raši- Avraham je stažení slov„av hamon- otec mnohých (národů“, dřívější Avram vyjadřuje „av Aram- otec Aramu“ (tj. národa, z něhož pocházel) Avrahamův nový popis jakožto „otce mnoha národů“ není řečnický obrat, halachicky má hluboký smysl: Ramban- Všichni konvertité jsou považováni za potomky Avrahama. Tóra o něm říká „otec mnohých národů“- proto může být konvertita nazván synem Avrahama a může také, když přináší své první plody do Chrámu, říci předepsané díkůvzdání B-hu za „zemi, kterou dal NAŠIM předkům“ (Dt 26:3), i když konvertita od praotců nepochází. Raši- B-ží slib, že učiní Avrahama otcem národů znamená, že se to stane v budoucnu: Jišmael (který je již naživu) do toho není zahrnut. Požehnání odkazuje spíše k Jakovovi a Esavovi (Edomu), Ramban- k 12 kmenům Izraele, Radak- anebo k potomkům Avrahamovy budoucí souložnice Ketury. „zot briti - toto je má smlouva“ Obřízka je tu nazvána smlouvou, dále je nazvána znamením smlouvy. Rb.Hirsch- Příkaz obřízky má dvě části1/ fyzický akt 2/ morální naučení, jedno nelní možné bez druhého. Nestačí jen konat, co je přikázáno, jestliže to zbavíme jeho duchovního obsahu, a právě tak nestačí ani filosoficky hloubat o příkazech a hledat morální smysl, aniž příkazy skutečně vykonáme. Fyzický akt je smlouvou, ale i znamením hluboké=ho významu smlouvy. „leot brit - znamení smlouvy“ Chinuch- Znamení na těle označuje, že člověk je služebníkem B-žím. Jako se jeho duše liší od jiných, má se

15

lišit i tělo. B-h přikázal, aby znamení bylo na reprodukčním orgánu, to symbolizuje, že obřízka je zásadní pro věčný život Žida. Radak- Každý otec má obřezat svého syna, a pokud to otec (nebo rabínský soud jakožto představitel národa) opomene, je muž sám povinen dát se obřezat, jakmile se stane bar micva. „jelid bajit - doma narozený“ Raši- Tj. majitel je povinen obřezat svého nežidovského otroka, ať se narodil z židovského majitele a otrokyně, nebo byl koupen za peníze. „venicheta - bude odříznut“ Dospělý muž, který úmyslně zůstane neobřezaný, podléhá trestu karet (=duchovní odříznutí, tj. jeho duše ztratí svůj podíl na světě, který přijde – olam haba, a provinilec zemře předčasně či bezdětný). Slib Sáře Raši- Až dosud se smlouva týkala výhradně Avrahama, nyní se Sára stává rovnocennou stranou smlouvy, a stejně jako u Avrahama, její nové postavení je naznačeno změnou jména. Dosavadní Sáraj (má kněžna) napovídá, že její důstojnost dosud vyplývala jen z toho, že byla manželkou Avrahama. Nové jméno Sára (kněžna) značí, že se stává „kněžnou“ všem národům. Předtím byla neplodná, nové jméno napovídá změnu osudu, protože změnu jména provází B-ží slib, že vzdor věku porodí syna.

V příbězích praotců a pramatek vidíme, že tam pravidelně byla neplodnost, ale modlitba a B- zásah to vždy změnily. Tak B-h ukazuje, že židovský národ není přirozeným úkazem, bez Jeho zázraků bychom vůbec neexistovali a naše existence by nepřetrvala v průběhu dějin. „vajicchak - usmál se“ Avraham se usmál radostí. Onkelos- překládá „vachadi- radoval se“. U Sáry překládá stejné sloveso „vaticchak“ jako „vechajchatsmála se“ Raši- Avraham měl víru a radoval se, Sára byla skeptická a smála se. Proto se B-h hněval na Sáru, ale na Avrahama ne. „lu jišmael jihje lefanejcha - kéž by Jišmael žil před Tebou“ Raši- Tj. Nezasloužím si tak velkou odměnu, abych měl ještě syna, bylo by pro mě dost, kdyby Jišmael byl spravedlivý. Rb.Hirsch- A vraham byl otřesen, když z náznaku pochopil, že Jišmael nebude hoden stát se jeho nástupcem, neboť ho miloval a přál si, aby nesl jeho poslání. Ramban- Avraham se bál narození dědice v domnění, že to značí, že Jišmael zemře. „nesiim - knížata“ Raši- Slovo také znamená „mraky“- náznak, že Jišmaelovo potomstvo zažije vzestup, ale nakonec se rozplyne jako mraky.

Šabat tento týden začíná v pátek v 17´56, a končí v sobotu v 19´01. Délka dne je 10 hod 43 min; délka skutečné hodiny činí 53 minuty, východ jitřenky 5´39; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 6´09 hod; východ slunce v 7´13; polovina dne 12´35; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 13´05, (mincha ktana 15´42, plag mincha 16´49) západ slunce (škia) 17´56; východ hvězd v 18´29 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach

Šavua tov (‫ ) שבוע טוב‬- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail [email protected] tel. 573 396 046

16