Richard Feder ( ), významný představitel českého ţidovství. Bc. Lenka Staňková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Richard Feder (1875-1970), významný představitel českého ţidovství (Magisterská diplomová práce)

Bc. Lenka Staňková

Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D.

Brno 2011

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. V Brně 25. června 2011

Bc. Lenka Staňková

Poděkování Tato práce nevznikla pouze za účelem splnění studijních poţadavků, ale byla napsána i z důvodů osobních. Hlavní příčinou výběru tohoto tématu byla má jiţ dlouholetá zvědavost a touha dozvědět se více informací o člověku zobrazeném na pamětní desce obřadní síně Ţidovského hřbitova, kolem kterého kaţdodenně procházím a u něhoţ i bydlím. Tímto bych svoji práci chtěla věnovat Ţidovské náboţenské obci v Brně, pro kterou je rabín Richard Feder významnou osobností české ţidovské pospolitosti. Zároveň bych i ráda poděkovala členkám ŢNO v Brně, konkrétně paní Zuzaně Prudilové, paní PhDr. Aleně Mikovcové a Mgr. Janě Nejezchlebové za ochotu a pomoc, která mi z jejich strany při vzniku práce byla poskytnuta. Poděkování patří i mému dědečkovi, ing. Františku Šustkovi, který mi pomáhal s gramatickou úpravou. Samozřejmě děkuji také vedoucímu práce PhDr. Vladimíru Černému, PhD., který mi vţdy ochotně poradil a snaţil se práci vést odborným směrem.

3

Obsah Úvod .............................................................................................................. 5 Prameny a literatura ................................................................................... 9 Richard Feder – slovo úvodem ................................................................ 12 1. Dětství a mládí Richarda Federa (1875-1902) .................................... 14 1.1. Velká rodina ............................................................................................. 14 1.2. Venkovští Ţidé.......................................................................................... 19 1.3. Jak se stát rabínem? ................................................................................... 24

2. Na konci Rakouska-Uherska (1903-1917) ........................................... 32 2.1. Vstup do rabínské praxe (Kojetín, Roudnice, Louny, Kolín) ............................. 34

3. Kolín a Terezín (1917-1945) ................................................................. 40 3.1. Ţivot Ţidů v Kolíně (období první republiky) ................................................ 42 3.2. Nacismus a změna poměrů v Kolíně (období druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava) ....................................................................................................... 48 3.3. Za války ................................................................................................... 52

4. Ţivot v komunistickém Československu (1945-1970) ........................ 57 4.1. Richard Feder a poválečná léta (1945-1953) .................................................. 61 4.2. Richard Feder jako vrchní zemský rabín (1953-1970) ..................................... 64 4.3. Konec ţivota Richarda Federa a jeho odkaz (1970) ......................................... 70

Závěr ........................................................................................................... 73 Seznam pouţitých pramenů a literatury ................................................. 75 Pouţité zkratky .......................................................................................... 81 Seznam příloh ............................................................................................ 82

4

Úvod „…Mnoho jsme vytrpěli, mnoho jsme ztratili, ale neztratili jsme víru v mravní pokrok lidstva…“ PhDr. Richard Feder

Jak napovídá samotný název, úkolem této práce bylo zabývat se osobou PhDr. Richarda Federa s důrazem na jeho duchovní ţidovskou činnost. V jaké míře bylo u nás ţidovství rozšířeno, jakým způsobem mohlo být prosazováno, kdo byl Richard Feder a čím byla jeho práce výjimečná, co pro něj ţidovská víra představovala a v čem byl důleţitý pro své ţidovské souvěrce, to vše osvětluje tato práce s časovým ohraničením let 1875-1970. Hlavním cílem byla snaha výstiţně zachytit dlouhý ţivot Richarda Federa a celkově i zmapovat historii vyvíjejícího se ţidovského dění v období, ve kterém působil. Právě Richard Feder patřil mezi přední významné osobnosti, které se snaţily ţidovskou činnost u nás prosazovat a zároveň i udrţovat. K nejdůleţitějším cílům nepatřilo pouze zvlášť sepsat dějiny ţidovství a s nimi Federův ţivot, ale také upozornit na jejich provázanost a všechny vzniklé okolnosti. Proto záměrem bylo ukázat, jak mohla vyvíjející se situace zasahovat do ţidovské kultury, a tím i do Federova ţivota, ovlivňujíc jeho názory a činnost. Skutečnost, ţe Richardu Federovi byl dopřán tak dlouhý ţivot, nám umoţňuje posoudit, jakým způsobem se měnily postoje k ţidovství v jednotlivých etapách, které proţil. Důleţité je také upozornit, ţe zde nešlo o podrobný popis všech ţidovských událostí, ale pouze o ty, které s osobou Richarda Federa úzce souvisely a ovlivňovaly průběh jeho ţivota. Ve své práci jsem postupovala chronologicky, čili po ose Federova ţivota. Také jsem ji strukturalizovala a dělila podle historických období a zároveň i podle významných mezníků jeho činnosti. Proto v první kapitole hovořím o době rakousko-uherské monarchie, do které se Richard Feder narodil. Ještě dříve, neţ jsem začala rozebírat průběh jeho dětství, pokládala jsem za potřebné rozepsat se podrobněji o všech členech jeho rozvětvené rodiny, vzhledem k tomu, ţe téměř všichni v době nacistického reţimu zahynuli. Dále jiţ píši o Federově dětství od narození, aţ po dosaţení vysokoškolského titulu, jako významné události, čímţ jsem tuto kapitolu ukončila. 5

Pro pochopení jeho dětství a mládí bylo důleţité se seznámit i s tehdejšími zákony a nařízeními státních orgánů, které zasahovaly do ţidovství a tím samozřejmě ovlivňovaly i samotného Richarda Federa. Zde jsem měla na mysli především průběh jeho vzdělání, které mu, jako česky vychovanému Ţidovi, v německém prostředí nevyhovovalo. Z toho důvodu nebylo moţné zcela pominout i dobu, která tomuto období předcházela. Mluvíme zde celkově o procesu poněmčování ţidovského obyvatelstva, které má své počátky uţ v době vlády Josefa II., a proto jsem i tomuto období věnovala určité vysvětlení ve své práci. Na konci Rakouska-Uherska, jehoţ zánik byl důsledkem první světové války, začíná Richard Feder se svojí rabínskou kariérou, která je rozebírána v celé druhé části této práce, nesoucí stejnojmenný název „Na konci Rakouska-Uherska“. Za svého ţivota stihl Feder působit na mnoha místech, kterými byla města Kojetín, Roudnice, Louny, Kolín a nakonec Brno. Avšak tato druhá kapitola, ohraničená léty 1903-1917, je věnována pouze prvním třem zmíněným městům. Také bylo nutné zaměřit se na problémy, které z předchozí doby vyplynuly, a s nimiţ se Ţidé setkávali. Konkrétně šlo o projevy antisemitismu a německého nacionalismu, kterým jsem se věnovala ihned v úvodu této části. V českých lidech převládal názor ztotoţňující ţidovství s němectvím. S tímto ztoţňováním však většina Ţidů nesouhlasila, a tak se postupně rozdělili na skupiny českých ţidovských asimilantů, německých Ţidů a sionistů. Co se týče Richarda Federa, ten sympatizoval s českými asimilanty a souhlasil s prosazováním českých ţidovských zájmů. O prosazování těchto zájmů a jejich důleţitosti pro ţidovskou společnost se můţeme dočíst aţ ve třetí kapitole. Ta obsahuje Federovu činnost během jeho působení v Kolíně. Úkolem kapitoly bylo hlavně ukázat na rozdíly, které se v meziválečné době v tomto městě postupně vyvíjely. Proto je rozdělena do několika podkapitol, popisujících tyto odlišnosti a jejich příčiny. Velkou změnou, kterou Ţidé zaznamenali a s nimi i Richard Feder, byl vznik první Československé republiky. Toto období je podle jeho hodnocení, ale i podle některých dostupných publikací charakterizováno jako éra nejvyšší ţidovské svobody. Proto se tento průběh prvorepublikové atmosféry stal předmětem mého úvodu a první podkapitoly této třetí části. Následující zbytek třetího oddílu rozebírá změny poměrů, které přerušily veškerou slibně se rozvíjející ţidovskou kulturní a sociální asimilaci s československou společností. Jednalo se hlavně o nástup autoritativních reţimů k moci v podobě narůstajícího radikalismu, fašismu a nacistické ideologie. Příčiny a 6

důsledky těchto skutečností jsou dnes všeobecně známy, a tudíţ jsem se věnovala výhradně Federovým zkušenostem s nacistickou perzekucí. Šlo především o jeho úsilí zachránit kolínskou ţidovskou obec před nacistickou vyhlazovací politikou, coţ se mu však přes veškerou snahu nepodařilo prosadit. Proto společně se všemi ostatními Ţidy opustil Kolín a byl převezen transportem do Terezína. Zde vše přečkal a po válce se vrátil zpátky do Kolína, avšak jako jediný ţijící ze své rodiny, poznamenaný hroznými záţitky, vzpomínkami a výčitkami. Federův návrat, a vše co potom následovalo, osvětluje poslední část této práce. Zaměřuje se především na poválečný vývoj a vliv totalitního reţimu na ţidovskou společnost. Ihned v začátku je zde rozebrán proces rekonstrukce ţidovských institucí, na kterém se podílel i Richard Feder, jakoţto hlavní osoba kolínské poválečné ţidovské obce. Další dosti podstatné informace, které jsou do této kapitoly přiřazeny, se týkají vnitřní organizace ţidovstva, ve které došlo pod státním vlivem k mnoha změnám. Z důvodů této reorganizace plyne i Federův přechod do Brna a převedení ŢNO v Kolíně na synagogální sbor. Ještě před úplným závěrem se zde můţeme dozvědět mnoho zásadních informací, které nám vypovídají o tehdejší ţidovské struktuře a Federově činnosti během ţivota v Brně. Jako oblastní zemský rabín a následně od r. 1961 i vrchní zemský rabín zde i přes svůj jiţ vysoký věk neúnavně pracoval. Jeho úsilí bylo věnováno čistě duchovním směrem, kde jako nejvyšší představitel české ţidovské pospolitosti nadále udrţoval a ctil její tradice, aţ do své smrti r. 1970. Na závěr jsem se zmínila i o současné činnosti ŢNO v Brně, které je věnován úplný konec poslední čtvrté kapitoly. Ve zkratce jsou zde vypsány všechny aktivity, které byly na počest uctění památky rabína Federa uskutečněny. Tato činnost je kaţdoročně vykonávána z iniciativy ţidovské instituce, nesoucí název Vzdělávací a kulturní centrum rabína Federa, které je hlavní organizační sloţkou ţidovských záleţitostí, fungující při ŢNO v Brně. Z mnohé literatury, která píše o ţidovských dějinách, se dozvídáme o neustálém tlaku, který byl na Ţidy ze strany společnosti vlivem doby vyvíjen. A proto jsem se ve své diplomové práci pokusila výstiţně popsat ţidovský ţivot Richarda Federa v období rakousko-uherské monarchie, první a druhé republiky, protektorátu a komunismu, při čemţ jsem chtěla ukázat, jak byla jeho činnost významná a do jaké míry byla či nebyla omezována. Jednoduše řečeno, šlo mi o to zjistit, zda byl Richard Feder příkladem Ţida, jehoţ ţivot určovala doba. 7

Ediční poznámka: Ve své práci píši slovo Ţid, Ţidé vţdy s velkým písmenem podle současných gramatických pravidel. Avšak pokud jsem pouţila přímé citace z dobových materiálů, ponechala jsem celý text v původním znění, tedy často s malým ţ.

8

Prameny a literatura Při psaní této práce byly pouţity zásadní dostupné prameny a publikace, potřebné pro splnění tématu. Práce vznikla na základě archivních pramenů, prostudované odborné literatury a studií, zabývajících se ţidovskou problematikou, také z knih a studií, zmiňujících se o Richardu Federovi, dále z ţidovských tiskovin i z Federovy publikační činnosti a jako doplnění k tématu poslouţily některé internetové odkazy a informace poskytnuté ŢNO v Brně. Početnost pouţitých a prostudovaných zdrojů byla vysoká, a proto je zde vyjádření pouze k těm, které mi byly nejvíce přínosné, přičemţ ostatní poslouţily jako doplňující materiál k celkovému pochopení tématu a také k dodání určité objektivity. Nejdůleţitějším zdrojem mi byl archivní fond B1 Richarda Federa, který je uloţen v archívu Ţidovské náboţenské obce v Brně. Uţitečný byl především v tom, ţe poskytnul informace o poválečné a totalitní době, orientující se na Federovo působení v Brně. Je zde dochováno mnoho uţitečné korespondence, ze které je dobře znatelná tehdejší ţidovská situace i názory Richarda Federa. Abychom však byli přesní, musíme zmínit i to, ţe fond obsahuje informace o ţidovské reorganizaci, která způsobila zánik Kolínské ţidovské obce. Proto je nám důleţitým materiálem, který zachycuje vyřizovací proces administrativních záleţitostí zaniklé ŢNO v Kolíně a nově vzniklého kolínského synagogálního sboru, které musel Richard Feder před odchodem do Brna dořešit. Jsou zde také informace, které podávají svědectví i o starší době, např. z jeho pobytu v Roudnici, v Lounech i v Kolíně, pořízené ze zdroje Národního muzea v Praze. Ten je sepsal k osmdesátým narozeninám Richarda Federa. Další materiály, které fond obsahuje, jsou Federova kázání, různé svatební, pohřební a jiné projevy, jeţ opět poslouţily jako uţitečný pouţitelný materiál. Všeobecně k literatuře, která se většinou orientovala na celkový informační přehled o ţidovských dějinách, lze říci, ţe bylo nutné prostudovat více takových zdrojů a to z důvodů utříděnosti dosaţených poznatků. Z tohoto druhu publikací mi nejvíce poslouţily knihy od Natalie Bergerové1 a od Jiřího Fiedlera2. Obě pro mne byly uţitečnou logicky zpracovanou osnovou ţidovských dějinných událostí. Po prostudování takto zaměřených titulů jsem došla k závěru, ţe většina z nich podává hlubší a podrobnější přehled o ţidovském dění spíše v českém 1 2

Bergerová, Natálie: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992. Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992, s. 20.

9

prostředí, neţli v moravském a slovenském. Avšak z hlediska Federova působení převáţně v Čechách nebyla tato jejich orientace překáţkou. Publikací, přibliţujících informace o Richardu Federovi, je vcelku mnoho, ať uţ jsou to encyklopedie nebo různé studie. Je moţné z nich však získat pouze obecný, stále se opakující základ. Podrobnějším zdrojem pochopení této osobnosti byla kniha od Zuzany Peterové3, posmrtně vydané vzpomínky Richarda Federa4 a Federova kniha pojednávající o druhé světové válce a jeho pobytu v Terezíně5. Kniha od Zuzany Peterové, nazvaná Rabín Feder zpracovává jeho ţivotopis. Jsou zde hlavně úryvky přímo přejaté z rabínových pamětí, doplněné výpověďmi pamětníků, kteří jej osobně znali. Většina z nich patřila mezi jeho přátele, či souvěrce z Kolína, a proto mi jejich svědectví velmi pomohlo k lepší představě o ţivotě v Kolíně a celkové situace, která zde nastala za druhé světové války. Ţivot a odkaz neboli soupis Federových vzpomínek, vydaný po smrti rabína, byl také zásadním materiálem, kterého jsem vyuţila. Jsou zde přepsány jak jeho vzpomínky na dětství a ţivot, tak i některé historické práce a články, kterých napsal hojný počet. Proto mi tato kniha pomohla při sepsání jeho první části ţivota, o které bychom se, pravděpodobně, uţ těţko někde jinde dověděli. Dalším velmi cenným pramenem byla Federova publikace nazvaná Ţidovská tragédie, kterou sepsal krátce po návratu z Terezína jako památku na své zemřelé kolínské přátele a svou rodinu. Pro mne byla důleţitá z hlediska informovanosti o Terezíně a druhé světové válce, ale také zdrojem Federových názorů a myšlenek, které mne přiblíţily k jeho osobě. Důleţité je také podotknout, ţe bylo zásadní, ve kterém období jakou práci napsal, protoţe s jeho průběhem ţivota se neměnily pouze události, ale i jeho názory. Poslední publikace, které zde zmiňuji, jsou od Aleny Heitlingerové6 a Karla Kaplana s kolektivem autorů7. Obě se zaměřují na dějiny ţidovské společnosti v době totality. Kniha Aleny Heitlingerové je v podstatě nově vyšlou publikací. Nevznikla pouze na základě historických pramenů a ostatních potřebných materiálů, ale i z výpovědí respondentů, kteří se na jejím vytvoření podíleli. Heitlingerová se zde snaţí ukázat

3

Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004 Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973. 5 Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947. 6 Heitlinegorvá, Alena: Ve stínu holocaustu a komunismu. Čeští a slovenští Židé po roce 1945. Praha 2007. 7 Kaplan, Karel a kol.: Československo a Izrael 1945-1956. Praha 1993. 4

10

rozdíly mezi předválečnou a poválečnou generací Ţidů z hlediska jejich přístupu k dění doby, a proto je tato kniha nejen dílem historickým, ale i sociologickým. I kdyţ pojednává o dění na celém území tehdejší republiky, přesto však je opět více orientována na Ţidy ţijící v Čechách. Avšak i tak mi přispěla k sepsání čtvrté kapitoly, pojednávající o poválečné době. Vedle toho kniha sepsaná čistě s archivních dokumentů od Karla Kaplana a kolektivu, nazvaná Československo a Izrael, byla potřebným zdrojem pro pochopení mezinárodní situace probíhající během doby mezi východním komunistickým a západním kapitalistickým světem. Byla uţitečná k prostudování mnoha zásadních faktů, týkajících se československo-izraelských vztahů. Závěrem k zde popsané literatuře je třeba dodat, ţe obecně je o ţidovství napsáno mnoho. Avšak záleţí na tom, o které době právě mluvíme. Nejvíce publikací vychází stále k problematice holocaustu a druhé světové války. Naproti tomu nejméně knih zatím vyšlo o Ţidech v komunismu, a proto není prozatím uceleným zdrojem informací. Většinou je orientována na československo-izraelské vztahy a restituce majetku ţidovského obyvatelstva po válce. Proto by stálo za to tuto práci, která měla za cíl sepsat ucelený ţivot Richarda Federa, navázat a podrobně tak zpracovat léta 1945-1970. Avšak jde o úkol nesnadný, poněvadţ dodnes se jedná o velké mnoţství zatím nezpracovaných a neutříděných archivních materiálů. Přejdeme-li k ţidovským periodikům, nejvíce mi poslouţily VŢNO8, Roš Chodeš a Ţidovská ročenka. Je zde spousta článků, podle kterých můţeme zjistit, jakým způsobem byla šířena ţidovská tradice, dále zde bylo mnoho příspěvků, napsaných Richardem Federem, ale také spousta dalších, které o něm vypovídají, jakou činnost vykonával. Byly mi přínosné k proniknutí do obecné informovanosti, kterou tehdejší ţidovský tisk poskytoval. Co se týče ostatních publikací, novin a internetových odkazů, které uvádím v pouţitých zdrojích, je nutné znovu zopakovat, ţe byly pro mě samozřejmě také důleţitým přínosem a plně jsem jich vyuţila.

8

Věstník ţidovských náboţenských obcí

11

Richard Feder – slovo úvodem

PhDr. Richard Feder patřil mezi přední významné osobnosti českého ţidovství. Proţil velmi aktivní a plnohodnotný ţivot, provázený jak radostmi, tak především útrapami a tragickými událostmi doby, do níţ se narodil. Dar, který nemá kaţdý člověk, to jest doţití se vysokého věku, mu umoţnil zaţít mnoho bouřlivých období a etap, které se v letech 1875-1970 udály a náleţitě ovlivnily nejen jeho samotného, ale i osud vývoje celého našeho národa. Poznal dobu jak rakousko-uherské monarchie, tak období první světové války, vznik a osudy první Československé republiky, dále hrůznou dobu druhé světové války a nakonec i komunistickou éru aţ do normalizačního období. Z toho všeho je patrno, ţe zde bude řeč o člověku, který svým dlouhým ţivotem nabyl mnoha zkušeností a moudrostí. Svoji ţivotní dráhu zasvětil studiu ţidovského náboţenství, učitelské kariéře a lásce ke svým bliţním. Jeho práce byla vţdy doprovázena velkým úsilím a pečlivostí, za které se mu dostalo mnoho uznání a ocenění. Je uchován v paměti všech, kteří ho poznali a dodnes na něj rádi vzpomínají. Ve vyjádření těchto pamětníků zaznívají slova uznání, jako například: „Pro nás byl “pan doktor“ (tak jsme ho s úctou oslovovali a tak jsme o něm mluvili) kapitán, velitel, vůdce brněnské ţidovské komunity, její otec a opatrovatel. Bez něho by asi naše malá obec zanikla uţ v polovině padesátých let. Pro nás “malé“ byl pan doktor autorita ztělesňující naše ţidovství“9. Nebo jiný příklad: „Setkal jsem se s ním jenom dvakrát nebo třikrát v ţivotě, ale zanechal ve mně aţ dodnes nezapomenutelný dojem a představoval pro mě vţdy symbol tolerance a lidskosti. Vyzařoval ze sebe ušlechtilost a vznešenost a také na druhé straně rozhodnost a neústupnost.“10 Richard Feder byl tedy bezesporu jedním z hlavních představitelů, kteří se podíleli a aktivně zapojovali do českého ţidovského ţivota. Je znám jako autor řady náboţenských pojednání, knih a učebnic, jako rabín, pedagog, myslitel, historik. Často psal do různých ţidovských tiskovin11, navštěvoval ţidovské obce a synagogální sbory, přednášel, účastnil se tryzen, oddával i pohřbíval a za to dosáhl mnoha ocenění a stal se 9

Lax, Michael: Pan doktor. In: Roš Chodeš (Věstník ţidovských náboţenských obcí v Českých zemích a na Slovensku), roč. 65, č. 8 (srpen 2003), s. 15. 10 Hass, Tomáš: Všichni byste tam měli odjet. In: Roš Chodeš, roč. 62, č. 11 (listopad 2000), s. 9. 11 Např. Českoţidovský kalendář, Ţidovská ročenka, Věstník ţidovských náboţenských obcí v Československu, Rozvoj, Přítomnost, Věstník klubu československých turistů-odbor Kolín, Vlastivědný sborník Středního Polabí atd.

12

uznávanou autoritou českého ţidovství. Dodnes je mu zachováván veliký obdiv a jako významná osobnost je kaţdoročně připomínán.

13

1. Dětství a mládí Richarda Federa (1875-1902)

V dnešní době rodina, čítající šest a více členů není jiţ obvyklou záleţitostí. Avšak za doby ţivota Richarda Federa to bylo zcela normální. Pocházel z rodiny, kde by se klidu a soukromí nikdo nedočkal. V chalupě o pěti místnostech, z toho dvou s obývajícími nájemníky, jich ţilo přemnoho, ale zato tu vţdy bylo veselo. Uţ jeho prarodiče, rodiče, bratři, sestry i jiní příbuzní měli vysoký počet rodinných příslušníků. Richard Feder byl tedy zvyklý ţít stále v dosahu svých bliţních. Bohuţel hrozná doba druhé světové války a lidská nesnášenlivost zavinily, ţe velkou rodinu vystřídala velká samota. A tak se stalo, ţe Richard Feder zůstal jedním z posledních členů této rozšířené rodiny.

1.1. Velká rodina Narodil se v chudé ţidovské rodině ţijící v malé vesničce Václavice blízko Benešova u Prahy 26. srpna 1875 12 a zemřel 18. listopadu 1970 v Brně13. Jeho otec Josef Feder (*18. 5. 182214 - †1916 Karlovy Vary15) působil ve Václavicích jako potulný obchodník vlastnící malý provozní kapitál. Pocházel z šesti dětí16 z rodiny Jakuba Federa a Kateřiny Fuchsové17 z Ouštic u Neveklova blízko Benešova.18 Matka Richarda se jmenovala Josefa Reimannová (*25. 1. 183419 - †1925), ţijící s deseti sourozenci v rodině20 Israela Reimanna a Anny Schwartzové21 ve vesnici Rosovice v okrese Dobříš.

12

Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 9. Richard Feder [online]. 16. 1. 2011 [cit. z 22. března 2011]. Dostupné z: . 14 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv.č. 27, fascikl 2. 15 Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 25. 16 Otec Federa měl dva bratry a tři sestry. 17 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv.č. 27, fascikl 2. Ale v knize Ţivot a odkaz je napsáno, ţe se babička Richarda Federa za svobodna jmenovala Kateřina Neumannová, nikoliv Fuchsová. Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 25. 18 Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 35. Více: Ouštice [online]. 6. 3. 2011 [cit. z 22. března 2011]. Dostupné z: . 19 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. 20 Měla 7 bratrů a tři sestry. Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 36. 13

14

Ve Václavicích se manţelům Federovým narodilo postupně celkem osm dětí, z toho čtyři chlapci a čtyři dívky. Avšak postihlo je velké neštěstí, kdyţ jejich prvorozený syn Eman zemřel roku 1876 na střevní tyfus během učení v Praze. A tak se Federovi stali prarodiči pro vnuky a vnučky svých zbylých čtyř dcer a tří synů. Po Emanovi, kterému matka Josefa s oblibou říkala Emánku, se Federovým kaţdé dva roky narodilo dítě. Avšak o všech informace nemáme. Podrobněji známe pouze mladší sourozence, mezi které patřil např. Ludwig (* 10. 3. 1869 ve Václavicích - † 25. 2. 1940 v Praze), který se oţenil v r. 1892 s Rosou Glaserovou (* 19. 10. 1867 v Mostě - † 22. 10. 1942 v Treblince). Spolu měli tři děti Maxe, Ottu Federa a Friedu Federovou, později Dubovou.22 Jednou ze sester Richarda byla Olga Federová, později Fausková (* 29. 6. 1873 - † 21. 3. 1953 v Brně). Se svým manţelem Frantzem Fauskem (* 10. 10. 1875 - † 22. 7. 1937) vychovala jediného syna Fritze Fauska (* 12. 10. 1900 - † 27. 1. 1945).23 Rodina Fauskových ţila v městečku Stará Role blízko Karlových Varů, odkud však následkem zabrání Sudet musela uprchnout. Jen krátce pobyli u bratra Richarda Federa v Kolíně a potom odešli do Prahy. Odtud byli v prosinci r. 1941 odvezeni transportem do Terezína.24 O dalších sourozencích Richarda Federa nejsou dostupné podrobné údaje. Víme pouze to, ţe měl ještě tři sestry a bratra. Jedna ze sester se jmenovala Ţofie a ţila v Chomutově a dvě další, které jménem neznáme, byly jiţ v roce 1909 vdovy.25 Richard Feder byl osmým a tudíţ nejmladším členem Federovy rodiny. V roce 1907 se oţenil s Hildou Federovou. Hilda Federová za svobodna Porgesová (* 24. 2. 1888 v Praze - † 23. 12. 1942 v Terezíně) byla manţelkou Richarda přes třicet pět let.26 I ona se aktivně zapojovala do dění ţidovského náboţenského ţivota. Za doby pobytu v Kolíně působila v mnoha ţidovských organizacích a spolcích, mezi které patřil například kolínský Chevra

21

AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv.č. 27. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. Ludwig a Rosa ţili v Duchcově, malé vsi blízko Chomutova. Ludwig pracoval jako výrobce obuvi v Chomutově (doslova- shoe manufacturer: Chomutov). Max Feder (*22. 10. 1896 v Duchcově – †5. 6. 1970)byl jeden z mála, který holocaust přeţil. V červnu r. 1970 měl přijet za Richardem Federem, bohuţel pár dní před svojí návštěvou zemřel. 23 Tamtéţ. Fritz Fauska se svou ţenou Moly měli dceru Alishu Fauskovou (Schiller), která byla praneteří Richarda Federa. Přeţila holocaust a dodnes ţije v Izraeli. 24 Tamtéţ. Holocaust přeţila pouze Olga Fausková, která později ţila společně s Richardem Federem v Brně, kde podlehla nemoci r. 1953. Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 129. 25 Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 31. 26 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, osobní karta R. Federa – nezařazeno. 22

15

Kadiša.27 Hilda zde ve třicátých letech 20. století působila jako hlavní představitelka zboţných ţen. Její další aktivitou byla práce dobrovolné sestry pro organizaci Červeného kříţe a také funkce a činnost v okresním osvětovém sboru v Kolíně. Známá byla i tím, ţe s oblibou chodívala sportovat do spolku Sokol. Ze vzpomínek na ni se můţeme dozvědět, ţe byla krásnou, všestrannou, pohostinnou ţenou a příkladnou matkou.28 V Kolíně proţila dlouhých dvacet pět let svého ţivota, aniţ by tušila, jaký tragický osud ji postihne. Dne 13. června 1942 byla s celou svojí rodinou zařazena do transportu „AAd“ z Kolína a odvezena do známého koncentračního tábora Terezín. Zde váţně onemocněla a z důvodů zanedbané lékařské péče, i špatných hygienických podmínek své nemoci podlehla. Zemřela 23. prosince 1942 ve věku padesáti čtyř let.29 Richard Feder byl jejím strašným koncem poznamenán po celý zbytek svého ţivota. Svoji manţelku velmi obdivoval a v knize Ţidovská tragédie jí na rozloučenou napsal: „Drahá manţelko! Milá Hildo! Pětatřicet let a šest měsíců kráčeli jsme pospolu ţivotní cestou a sdíleli vše, co nám Osud udělil. Nebyly to jen radosti, slasti a úspěchy, byly to i starosti, strasti a zklamání. Neúnavně jsi pečovala o mé pohodlí a byla jsi mi snaţivou spolupracovnicí. Nic jsi nenamítala, kdyţ jsem vydával knihy vlastním nákladem a prodělával na nich. Ty jediná jsi přísně kritizovala mé řeči a neodpustila jsi mi jediné překlepnutí. Doprovázela jsi mne na mých četných a dalekých cestách a měla jsi velké zadostiučinění, kdyţ jsi stála neznáma mezi posluchači a slyšela jejich pochvalná uznání. Tys byla rozumnou matkou a vykonávala jsi blahodárný vliv na naše tři děti, 27

Chevra kadiša je celým názvem Chevra kadiša de-gomlej chasadim (aramejsky: ‫דגומלי קדישא חברה‬ ‫חסדים‬, doslova „Svaté bratrstvo vykonavatelů skutků milosrdenstva“). Je to dobrovolný spolek „ţidovské pohřební bratrstvo“, který pečuje o nemocné a umírající. Jeho členové zabezpečují bez nároku na odměnu všechny rituální a organizační záleţitosti související s ţidovským umíráním a pohřbem. Členství je čestnou výsadou. Více: Chevra kadiša [online]. 18. 1. 2011 [citace z 23. března 2011]. Dostupné z: . Chevra kadiša [online]. 20. 8. 2002 [cit. z 23. března 2011]. Dostupné z: , Špunar, Petr a kol.: Židovský hřbitov v Brně-Židenicích a osudy lidí s ním spojené. Brno 2006, s. 28-39. Kolínská Chevra kadiša byla od roku 1931 spravována obchodní radou v čele s vrchním ředitelem Maxem Singerem, pokladníkem Rudolfem Adlerem a v čele zboţných ţen s Hildou Federovou. Kolínská ch. k. provozovala údrţbu obou hřbitovů, pečovala o chudé místní členy, spravovala fond pro vybavování chudých nevěst, a také opatřila hroby vojákům zesnulým v první světové válce,… Dr. Richard Feder. Dějiny Ţidů v Kolíně [online]. [cit. z 23 března 2011]. Dostupné z: . 28 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. 29 Hilda Federová [online]. 18. 11. 20110 [cit. z 23. března 2011]. Dostupné z: . Richard Feder popsal konec jejího ţivota takto: „Kdyţ si se počátkem r. 1942 rozstonala, byli jsme jiţ do té míry spoutáni, ţe jsi nesměla do lázní, které ti lékaři doporučovali a ve kterých bys pravděpodobně nalezla uzdravení. Tvé utrpení v Terezíně bylo veliké. Teprve v říjnu se ti dostalo zásluhou Dr. Moravcové vzorného ošetření u primáře Dr. Langa, ale bylo jiţ pozdě a 23. prosince 1942 jsi nás nadobro opustila. 25. prosince jsme odevzdali tvé mukami ztrýzněné tělo vše ničícímu ohni a uloţili jsme tvůj popel v „městě mrtvých“. Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 159.

16

které nám Pán Bůh dopřál…. Ţili jsme spolu v krásné shodě a těšili jsme se na dobu, aţ budeme moci ţíti jen jeden pro druhého. Té jsme se ovšem nedočkali.“30 Richardovi a Hildě Federovým se postupně narodily celkem tři děti, dívka jménem Rut a také dva chlapci Evţen a Viktor. Bohuţel ani jeden ze sourozenců neunikl nacistickému teroru a stejně jako matka se stali oběťmi holocaustu.31 Nejstarší a jediná dcera byla Rut Hellerová (* 19. 12. 1908 v Roudnici nad Labem † zahynula- rok a místo neznámé32), provdaná za Pavla Hellera (* 20. 2. 1899 v Jablonci -Kolín - † zahynul- místo a datum neznámé).33 Původně spolu ţili v Jablonci, kde se jim 27. 9. 1929 narodil jediný syn Valtr. Avšak z důvodů náhlého zabrání Sudet německými vojáky, byli nuceni své bydliště co nejrychleji opustit. Své nové útočiště nalezli u svých rodičů Federových v Kolíně, kde aţ do r. 1942 bydleli. V terezínském ghettu pobyli přibliţně dva roky a nakonec byly poslání transportem na východ do Polska, avšak ne společně. První byl odveden Pavel Heller a po něm na podzim r. 1944 i Rut s Valtrem, odkud se jiţ nikdy nevrátili.34 I to byla obrovská rána pro Richarda Federa, který po celou tu dobu doufal, ţe je ještě někdy uvidí. Jako vzpomínku na Rut napsal: „Jednoho krásného letního dne přinesla má tehdy dvanáctiletá dcera Rut ze své celodenní vycházky plné náručí lučních, polních a lesních květin. Zářila přímo radostí, kdyţ s tímto pokladem vstupovala do dveří. Byl jsem zvědav, jak dcerka s květinami naloţí. Zanesla je do koupelny, vloţila do vany a dopřála jim čerstvé vody. Kdyţ povečeřela, sebrala všecky vázy a vázičky a naplnila jimi všechny nádoby. Největší kytici zanesla do mého pokoje a poloţila ji na můj psací stůl. Ostatní rozestavila, kde mohla. Celá rodina měla z té nádhery a té vůně upřímnou radost. Má dcera ovšem největší. Na tento idylický příběh jsem si nedávno vzpomněl a řekl jsem si ihned, ţe učiním totéţ, ale tentokráte proto, abych uctil památku své nacisty zavraţděné dcery, která odjela s posledním transportem z Terezína na východ a hned po svém příjezdu do Osvětimi byla spolu se svým patnáctiletým

30

Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 158-159. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. Richard Feder to napsal v dopise panu MUDr. Eduardovi Kürschnerovi z Roudnice 11. 8. 1946: „O velikém neštěstí, které mně potkalo, jste slyšel. Ztratil jsem všecky děti i vnuky a jsem na stará kolena sám.“ 32 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, osobní karta R. Federa - nezařazeno 33 Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 165. a AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. 34 Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 159. 31

17

synem, kvůli kterému dobrovolně do transportu šla, dopravena do plynové komory, kde vydechla svou šlechetnou duši.“35 Druhorozeným synem Richarda byl Evţen Feder (* 20. 6. 1910 v Roudnici nad Labem36 - † zahynul 3. 9. 1944 ve Schwarzheide37), který se oţenil s Růţenou Federovou (* 16. 3. 1915 - † zahynula 14. 7. 1944 v Birkenau38). Svým rodičům ţili nablízku v Kolíně, kde vychovávali synka Josefa, oslovovaného „Pepíček“ (* 13. 5. 1941 - † zahynul 14. 7. 1944 v Birkenau). Ani k nim nebyla doba druhé světové války milosrdnější. Dne 15. května 1944 je odvezli do Birkenau39 a umístili v tzv. „rodinném táboře“. Avšak po několika týdnech došlo k likvidaci tohoto tábora a Evţen byl vybrán jako pracovní síla na znovupostavení továrny na výrobu syntetického benzinu v Schwarzheide. Byl sice jedním z mála, kteří Osvětim opustili ţiví, avšak nakonec podlehl svému pracovnímu vyčerpání a v Schwarzheide 3. 9. 1944 zemřel.40 Jeho manţelka se synem zůstali v Birkenau, kde byli následně mezi 12. a 15. červencem 1944 zavraţděni v plynové komoře.41 Posledním a nejmladším potomkem Federových byl syn Viktor (* 15. 4. 191542 v Praze - † rok a místo neznámé). Se svojí manţelkou Gretou (* 7. 4. 191743 v Plzni- † rok a místo neznámé) bydleli v Plzni, odkud pocházela. Do Terezína přijeli 18. 1. 1942

35

Feder, Richard: Několik výroků písma svatého o člověku a vzájemném poměru lidí. In: Ţidovská ročenka 1956 (5717) 1957. Rada ţidovských náboţenských obcí, s. 34. 36 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, osobní karta R. Federa – nezařazeno. 37 Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 143. Schwarzheide- pracovní tábor spadající pod koncentrační tábor Sachsenhausen- Oranienburg v severním Německu. Více: Schwarzheide [online]. 23. 12. 2010 [cit. z 25. března 2011]. Dostupné z: . 38 AŢNO Brno, fond B1Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. Birkenau- vyhlazovací tábor, také znám jako Auschwitz II. Více: Osvětim [online]. 15. 7. 2003 [cit. z 25. března 2011]. Dostupné z: . 39 Jednalo se o transport označený Dz, ve kterém tenkrát odvezli na východ 2503 osob. Seznam transportů z Terezína [online]. 12. 1. 2000. [cit. z 25. března 2011]. Dostupné: . 40 Vzpomínka Dr. Ervina Winternitze: „Odjel jsem prvním transportem s tisícem vybraných muţů. Byli jsme dopraveni do Schwarzheide nedaleko Sachsenhausenu a byli jsme dáni pod velitelství Oranienburgu. Z kolínských známých jeli se mnou: Evţen Feder, Otto Seger, Josef Poláček, Leo Engel, Pavel Pick a Ludvík Hammerschlag. V Schwarzheide jsme měli v co nejkratší době znovu postaviti zničenou továrnu na syntetický benzin Braunkohle A. G., zvanou Brabag. Pracovalo se ve dne v noci. Dostávali jsme jen trochu tuřínové polévky a několik dkg chleba denně, třebaţe jsme pracovali 12 hodin a někdy i déle. Lidé umírali ve velkém počtu, ne ţe by nebyli zvyklí prací, ale pracovní tempo, hrozný hlad a nedostatečné ošetření způsobovaly nejrůznější choroby, kterým padli za oběť i ti, kteří v těţké práci vyrostli. Vrátili jsme se jenom dva, já a Otto Seger. Evţen Feder zemřel úplně vysílen 3. září 1944.“ Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 147-148. 41 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. 42 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, osobní karta R. Federa – nezařazeno. 43 Tamtéţ.

18

transportem R-Plzeň44. Avšak zde pobyli opravdu krátce, jiţ v dubnu r. 1942 odjeli dále na východ do Polska. Posledním místem jejich pobytu, o kterém víme, byl Tomaszow45, odkud Richardu Federovi dvakrát napsali. Nikdy se jiţ nevrátili a jejich osudy nejsou doposud přesně objasněny.46 Na závěr je nutné si uvědomit, ţe osud můţe být opravdu krutý, kdyţ dokáţe postihnout za poměrně krátkou dobu tak velkou rodinu, jakou byla rodina Federových a způsobit tím smutný konec téměř všem jejím členům. Znovu si musíme připomenout, ţe tyto špatné události a strasti nastaly příčinou hrůzné doby nacistického teroru a také lidské manipulace, kterou můţe zavinit jedině válka. Jen zázrakem se stalo, ţe sám Richard Feder tomuto strašnému osudu unikl a dobu druhé světové války přeţil. Avšak nikoli bez následků. Po celý zbytek ţivota ho provázely výčitky, utrpení a smutné vzpomínky na jeho rodinu. I přesto všechno zvládal nadále zastávat funkci rabína a rozšířit svoji činnost v oblasti literatury a ţidovství.

1.2. Venkovští Ţidé Rodištěm Richarda Federa byly Václavice47, malá ves blízko Benešova u Prahy, kde proţil své dětství i část mládí. Byly pro něj místem, kde zaţil mnoho radostí, ale i zklamání. Rád na toto své dětství vzpomínal a s oblibou vyprávěl o všednostech venkovského ţivota a o prostředí, které mu detailně zůstalo uchováno v paměti. Jednou takovou vzpomínkou je například potok, který vsí protékal, a o němţ napsal: „Kdykoliv vzpomínám na své mládí, vynoří se mi v mysli náš václavický potok48, se kterým byl můj tehdejší ţivot úzce spjat. Náš domek s malým dvorkem a s malou zahrádkou stál 44

Tímto transportem tenkrát z Plzně odjelo 1000 osob. Seznam transportů do Terezína [online]. 12. 1. 2000. [cit. z 25. března 2011]. Dostupné: . 45 Tomaszów Lubelski [online]. 4. 3. 2011. [cit. z 26. března 2011]. Dostupné: . 46 Richard Feder se ptá: „A co se stalo s tebou, můj nejmladší synu Viktore, a co s tvou mladou manţelkou Gretou? Jiţ v dubnu 1942 zavedli vás Němci do východního Polska. Dvakrát jsi nám psal z Tomaszova, ale nic nevím o tvých dalších osudech. Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 159. 47 Václavice, ves leţící ve Středočeském kraji blízko Benešova. Více na: www.vaclavice.cz. 48 Správný název potoka je Janovický potok. Pramení u Vrchotových Janovic ve Vlašimské pahorkatině. Janovický potok [online]. 16. 3. 2011. [cit. z 8. dubna 2011]. Dostupné: .

19

nedaleko potoka. Kdyţ jsem udělal sto kroků, byl jsem u něho.“49 Avšak vedle pouta, které ho citově vázalo k Václavicím, často upozorňoval i na negativa doby, která ho značně ovlivňovala. V knize Ţivot a odkaz se vyjádřil: „Milovali jsme a milujeme český lid, v jehoţ středu jsme vyrostli, a jestliţe na své Václavice myslím, je to jen proto, ţe mi v dětství přirostly k srdci a já je milovat musím. A všude nás lidé měli upřímně rádi, pokud je nikdo proti nám nepopouzel. Své rodné vesnici přeji na sklonku ţivota, aby se brzy zotavila z ran, které ji zasadila druhá světová válka, aby vzkvétala, a aby v ní panoval laskavý poměr mezi všemi občany. Věřím, ţe tam uţ přestalo třídění, které bývalo patrné i v hospodě…50 Historie

Ţidů

je

provázána

neustálým

vyháněním,

vystěhováváním,

pronásledováním, nebo také separováním a eliminací do jednoho místa (ghetta), kdy občas docházelo k drobným ústupkům směrem k nezávislosti ţidovského obyvatelstva. Mluvíme zde o dlouhodobém a komplikovaném procesu emancipace i integrace, jehoţ výraznější změny nastaly aţ teprve v období 19. století. Hlavním mezníkem byl rok 1867, kdy došlo ke změně ústavy potvrzující plná občanská práva a politickou rovnoprávnost všem národům rakousko-uherské monarchie, tedy i ţidovskému lidu.51 Richard Feder se narodil do doby panování císaře Františka Josefa I., vládnoucího zemi s neustále se stupňujícími politickými a mnohonárodnostními problémy, které nakonec zapříčinily vstup do první světové války a následný zánik rakousko-uherské monarchie. Jak jiţ bylo řečeno, proces emancipace byl dlouhodobý a pokud chceme být přesní, musíme jeho kořeny hledat ve vzdálenější minulosti, kterou byla doba 18. století. Tehdy, uţ za vlády Josefa II. dochází k prvním větším emancipačním krokům ţidovské menšiny, avšak hlavně ku prospěchu císaře v oblasti hospodářského rozvoje. 52 Ve svém memorandu z října 1781 Josef II. vysvětluje: „Mým úmyslem naprosto není podpořit expanzi ţidovského národa v dědičných zemích ani jejich opětovné usazení v krajích, kde nejsou trpěni, nýbrţ jenom – v těch místech, kde uţ ţijí, a do té míry, do jaké jsou

49

Feder, Richard: Náš potok (Tašlich). In: Ţidovské besídky, sv. I, r. 1948, s. 42. Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 26. 51 Frankl, Michal: Emancipace od židů. Český antisemitismus na konci 19. století. Praha – Litomyšl 2007, s. 26-31. 52 Tamtéţ s. 26. Josefínské reformy učinily první kroky v ţidovské emancipaci. Byly ustanoveny 13. 10. 1781, kdy katolicky vlaţný císař Josef II. zrušil církevní monopol. R. 1782 vyhlášena tolerance ţidovského náboţenství. Ţidé mohli vykonávat běţná zaměstnání, studovat na univerzitách, bylo zrušeno jejich označení ţlutým krouţkem,… Cílem Josefa byla i germanizace ţidovské menšiny, proto r. 1787 povinnost přijmout německé jméno a navštěvovat německou ţidovskou školu. Více: Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992, s. 20. 50

20

trpěni – je učinit uţitečnými státu.“53 I přesto však Ţidé hodnotili josefínské reformy kladně a ani Richard Feder nebyl výjimkou, i kdyţ si byl dobře vědom mnohých nedostatků, o kterých se vyjadřoval tímto způsobem: „Císař Josef II. to myslil se ţidy dobře, kdyţ jim doporučil, aby dávali své syny na různá řemesla. Křesťanští mistři je brali ochotně do učení, ale jen výjimečně je zaměstnávali jako tovaryše. Cechy je nepřijímaly za své členy, a proto jim nebylo moţno zřídit si vlastní dílny. Mnohému vyučenému řemeslníku nezbylo nakonec nic jiného, neţ aby se zase chopil obchodu… Císař Josef II. dovolil také ţidům, aby studovali práva, ale stát nepřijímal ţidy do svých sluţeb, a tak jim studium mnoho nepřineslo… Císař Josef II. poskytl ţidům i četné další výhody. Dovolil jim, aby si najímali krámy v městech v hlavních ulicích a na náměstích, a aby ţid směl bydlit s křesťanem pod jednou střechou… Radil ţidům, aby si zřídili velkoobchody a aby zakládali průmyslové podniky… Je patrno, ţe císař Josef II. chtěl obyvatele ghett mravně i hmotně povznést, a ţe je chtěl přiblíţit křesťanské společnosti. Proto činí všecka jeho nařízení velmi sympatický dojem, ale praxe byla jiná.“54 V podstatě, ať uţ byl Josefův záměr jakýkoliv, tento zákon nijak jeho očekávání nenaplnil. Ţidé byli nadále stejně vyřazeni z vlastnictví půdy i z postavení ve společnosti, a tak se soustředili na svá vlastní řemesla, která si vybudovali jiţ dávno. Aţ teprve roku 1848 dochází k úplnému zrovnoprávnění Ţidů s ostatním obyvatelstvem, coţ mělo za následek mnoho změn, například svobodné stěhování Ţidů, které souviselo s postupným uzavíráním ghett od r. 1852 a tudíţ i s vyšším rozptýlením ţidovských rodin nejprve do vesnic, či městeček, a aţ teprve později i do velkých měst s průmyslovými a obchodními centry.55 I Federova rodina byla jednou z takových. Otec Josef přišel do Václavic jako šestatřicetiletý svobodný muţ, který se zde usadil, oţenil a zaloţil rodinu. Ve Václavicích působil dlouhých padesát let, a dokud mu síly stačily, pracoval jako potulný obchodník a zprostředkovatel obcházející den co den se svou plachetkou na zádech okolní vsi a městečka. Tento způsob obţivy byl v podstatě běţným zaměstnáním mnohých venkovských Ţidů, coţ se můţeme dozvědět i z jeho vypravování: „Za dobu

53

Bergerová, Natálie: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992, s. 41. Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 54 a 83. 55 Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992, s. 21. Zrušení ghett přineslo výrazné demografické změny ve struktuře ţidovského obyvatelstva. Nejprve došlo k rozptýlení ţidovských rodin do vesnic a městeček, v nichţ bylo zaloţeno mnoho nových ţidovských obcí, a potom aţ přesídlení i do velkých měst, kterými nejčastěji byly: Praha, Plzeň, Teplice, Karlovy vary, České Budějovice, Brno, Olomouc, Prostějov, Moravská Ostrava, Jihlava,… Dokonce jich mnoho přesídlilo i do Vídně a jiných evropských měst. 54

21

mého ţivota se celý svět od základů změnil a dnes jsou na světě úplně jiné poměry, neţ jaké byly za mého mládí. Tehdy byla ještě doba roboty. Sedláci museli několik dní v týdnu pracovat zdarma na panských statcích, a zbýval-li čas, obdělávali teprve svá pole. Tehdy bydlila v kaţdé české vesnici nějaká ţidovská rodina, v některé i dvě, tři. Ţidé skupovali všecko, co sedláci mohli odprodat, vlnu, obilí, mák, řepku, len, staré kovy, koţky, vosk a hlavně peří. Tito vesničtí ţidé jako jacísi obchodní zprostředkovatelé venkovanů dodávali nakoupené zboţí obchodníkům ve městech a mnozí s ním jezdili přímo do Prahy. To dělal uţ i můj otec Jakub Feder.“56 Richard Feder označoval svého otce a kaţdého, kdo se ţivil tímto způsobem, jako Ţida ve starém slova smyslu, coţ znamenalo člověka, který nadále udrţuje staré tradiční řemeslo. Avšak názor na obchodnické povolání měl rozporuplný. Jedním z důvodů bylo snášet neustálé hanlivé označování Ţidů za lichváře, které vzniklo jiţ v dávné minulosti. A proto se v jeho historických pracích dočítáme mnohá vysvětlení a obhajoby obchodnické ţidovské ţivnosti. Například ve své studii Ţidé, píše: „Vlivem náboţenských fanatiků byli i králové donuceni vydat protiţidovská nařízení, zakázat jim bydlet mezi křesťany, zaměstnávat se zemědělstvím a řemeslem a pronásledovaným Ţidům zbyl jen jeden zdroj výţivy, a tím byl obchod, který byl spojen s velkými obtíţemi. Při obchodě mnozí nabyli majetku, ale králové jim ukládali tak vysoké daně a poplatky, ţe se ani ze svého majetku těšit nemohli.“57 Nebo také úryvek z knihy Křesťané a Ţidé: „Rozumné řešení staré, krátkozraké, násilnické protiţidovské politiky zahájili v Čechách nejprve husité. A jak řešili na radu mistra Jakoubka ze Stříbra husité ţidovskou otázku? „Dovolte Ţidům kupovati a najímati pole, dovolte jim provozovati řemeslo a všechny druhy obchodu, pak přestanou lichvařiti, pak splynou.“58 Jiným důvodem byl občas nezodpovědný pracovní reţim otce, kterého měl sice rád, ale za tohle jej přísně kritizoval. Kaţdé ráno vyráţel za obchodem po okolních vsích, kterými byly například Vatěkov, Tisem, Přibyšice, Černíkovice, Chrášťany, Bednice, Krusičany, Chářovice, aj… Místní lidé ho jiţ dobře znali, a tak se stávalo, ţe s nimi rozprávěl po celý den a domů se navracel s nulovým výdělkem. A proto musela nakonec zasáhnout matka, která si vzala úvěr 200 zlatých, zaţádala o povolení provozovat podomní obchod a začala obcházet domy s ním, přičemţ prodávala

56

Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 33-34. Feder, Richard: Židé. In: Ţidovská ročenka, 1964-1965 (5725), s. 7-9. 58 Feder, Richard: Židé a Křesťané. 1920, s. 81. 57

22

domácky vyrobené zástěrky, košile, šátky, a jiné věci. Tímto činem pomohla uţivit celou velkou rodinu Federových.59 Richardova matka byla velmi všestranná ţena, zastávající mnoho povinností. Vedle obcházení domů a šití prádla na prodej, se musela k tomu postarat o celý dům se všemi domácími povinnostmi. Ve Václavicích ji uznávali i jako polovičního doktora nebo jako babku kořenářku, která vţdy ráda poradila ve všech nemocech a vyráběla různé masti z bylinek. Z Richardova vyprávění se dozvídáme, ţe byla velmi skromnou ţenou a jediným jejím přepychem byla dobrá káva, kterou si sama kupovala a denně praţila.60 Rodiče Richarda Federa byli typickými venkovskými Ţidy, kterými zůstali aţ do konce svého ţivota. Bylo tomu tak přesto, ţe měli moţnost, stejně jako jiní vesnicky ţijící Ţidé, opustit ves a odejít do velkoměsta. A toho občas ve stáří otec litoval. Říkal: „Byla léta hospodářského přelomu. Sedláci byli zbaveni roboty, rozorali svá pastviska, přestali pěstovat ovce a soustředili se na pěstování obilí. Četní ţidé v okolí, kteří nastalou změnu zavčas pochopili, se odstěhovali do Benešova, kde stát právě dostavěl velké nádraţí při dráze císaře Františka Josefa I., kdeţto já jsem byl vázán zaplacenou činţí za svůj krám, zůstal jsem tedy ve vsi. Benešov zavedl čtvrteční trhy, na které začali všichni sedláci, kteří teď měli času nazbyt, dojíţdět s obilím. Kdyţ tam prodali obilí, nakoupili hned všecko, co potřebovali. Ale mně uţ neprodali, ani kdyţ jsem jim nabídl tutéţ cenu, kterou dostali ve městě. A tak se nám začalo vésti hůře a naše nedostatky rostly, protoţe kaţdé dva roky jsme měli dítě a za šestnáct roků jich bylo osm.“61 Nakonec krámek, který původně vlastnili, museli prodat a za zbytek peněz koupili malý domek, ve kterém Richard vyrůstal. Ale i tohle si otec později vyčítal a často říkával: „Byla to chyba! Měli jsme se odstěhovat do Prahy, kde se tehdy kaţdý snaţivý člověk uţivil. Já jsem však zůstal věrný minulosti a chopil jsem se v našem místě nákupu surovin. Mnoho jsem při tom nadřel a málo vydělal.“62 A tak čas plynul a Federovi zůstali věrní Václavicím aţ do svého pokročilého stáří. Bohatí sice nikdy nebyli, ale jak je z Richardova vyprávění patrno, hlady neţivořili.63 V podstatě ţili na tehdejší klasické venkovské ţivotní úrovni, jako všichni ostatní normální vesničané. A co tedy takový venkovský ţivot obnášel? O tom se můţeme podrobně dozvědět z Richardových pamětí. Píše zde například o tom, ţe ve Václavicích

59

Feder, Richard: Václavice. In: Ţidovská ročenka, 1955-1956 (5716), s. 50-58. Tamtéţ. 61 Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 38. 62 Tamtéţ. 60

23

ţilo osm sedláků, čtyři polosedláci, dvanáct chalupníků, a ostatní byli buďto domkaři, řemeslnící, nebo podruzi. Také se zmiňuje, ţe zde byly tři hospody a tři obchody, z toho dva ţidovské a jeden křesťanský, které svým majitelům skromně vynášely a tak bylo běţné chovat navíc třeba dobytek, nebo obdělávat pole. Dále se můţeme dočíst, jak celé léto chodili bosi, aby zbytečně neopotřebovávali boty, ţe bylo normální nosit šaty jeden po druhém, také, ţe si vzájemně vypomáhali a jako všechny děti i Richard musel pomáhat s domácími kaţdodenními pracemi, kterými byly například pást husy, krmit dobytek, okopávat brambory, chodit pro vodu, sekat dříví a mnoho dalších úkolů.64 Jednalo se tedy o tradiční venkovský způsob ţivota, kde jako Ţidé přísně ctili své tradice.

1.3. Jak se stát rabínem? Po celé mládí tíţila Richarda otázka jeho budoucího povolání. Jako malý chlapec si nikdy nedělal velké naděje stát se bohatým vysoce uznávaným muţem, natoţ rabínem a to bylo vzhledem k okolí, ve kterém vyrůstal zcela logické. Ve svých vzpomínkách zaznamenal: „Já, takový umouněný venkovský kluk, který musil celé dny husy pást, o kozy se starat, na kachny dohlíţet, do lesa na šišky chodit, měl bych se státi jednou jemnostpánem? Je to moţné? Musil bych studovat, ale ze všech hochů, kteří z naší vesnice studovali, dotáhl to jeden skoro aţ na inţenýra, ale před posledními zkouškami zemřel, dva se stali učiteli, ale ti druzí nedostudovali a byli z nich jenom soudní písaři. Dostudoval bych já? A mohl bych vůbec studovat?“ Jak jiţ bylo naznačeno, podmínky a prostředí venkovského ţivota v době 19. století, byly zcela odlišné. Tenkrát lidé museli od rána do večera neustále pracovat a starat se o své zázemí. Byli zcela závislí na svých usedlostech, polích, dobytku, nebo řemeslu, díky nimţ přeţívali. Tehdejší ţivot je zaneprázdňoval na celý den a neumoţňoval jim mít trochu volného času, coţ se týkalo i dětí. Sám Richard jiţ od malička musel pracovat a také co nejvíce pomáhat rodině s domácími povinnostmi. Avšak oproti jiným dětem na

63

Pracovali po celý ţivot, otec do svých osmdesáti let a matka do šedesáti sedmi. Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 32. 64 Feder, Richard: Václavice. In: Ţidovská ročenka, 1971-1972 (5732), s. 4-12.

24

vsi měl výhodu, ţe mu práce nikdy nebránila ve vzdělávání. Jako jeden z mála ve škole nikdy nechyběl a moţná díky tomu se stal opravdu chytrým a pilným studentem.65 Z Richardova vyprávění se dozvídáme, ţe o vzdělání a celkově dění v monarchii nebyl ve Václavicích vysoký zájem, coţ bylo vzhledem k náplni venkovského ţivota přirozené a běţné. Kromě faráře, pánů učitelů a jedné ţidovské rodiny zde nikdo nečetl noviny a jedinou knihou v chalupách a ve statcích byl kalendář.66 Co ho tedy přivedlo k rabínskému povolání? Richardovi, i kdyţ vyrůstal v prostředí venkova, nebyl tehdejší typický směr, vyučit se řemeslu, zcela předurčen. Jeho rodiče do něj, jako do svého nejmladšího dítěte, vkládali velké naděje a uţ od jeho narození byli rozhodnuti poslat ho studovat. A to byl velký rozdíl oproti ostatním sedmi sourozencům, kteří uţ ve svých čtrnácti letech museli opustit domov a odejít na zkušenou. Většinou se jednalo o práci v obchodě, kterou jim přes známé domluvili. Bylo totiţ nemoţné peněţně podporovat, natoţ dát studovat všech osm potomků a tudíţ bylo nutné, aby se co nejrychleji postavili na vlastní nohy a vydali se svou vlastní cestou. Dalo by se tedy říci, ţe narodit se jako poslední byla velká výhoda, i kdyţ si to mladý Richard přímo nemyslel.67 Ve svém dospívání si nikdy nebyl přesně vědom, čím by se rád ţivil a tak často měnil své názory a rozhodnutí, týkající se svého budoucího povolání. Rodiče si také dobře uvědomovali, ţe jeho studium by mohlo být nejisté a tak mu uţ od čtyř let otec říkával: „Buď budeš doktorem – nebo ševcem“.68 Tedy z toho všeho plyne, ţe studovat začal díky očekávání a podpoře svých rodičů, avšak nevysvětluje to, proč se stal zrovna rabínem? Důvodů bylo hned několik a ať uţ šlo o přání rodičů, nebo moţnost získání stipendia na teologické škole, či velký Richardův zájem o náboţenství a víru, úplně poprvé nad rabínskou kariérou zapřemýšlel díky své babičce. Babička Anna, matka jeho matky, ţila spolu s nimi ve Václavicích, kde se doţila jako vdova devadesáti šesti let. Rád na ni vzpomínal a v souvislosti s rabinátem o ní napsal: „ Byla to taková milá, rozumná ţena a byla mou skutečnou vychovatelkou. Mnohokrát mi vypravovala s velkou chloubou, ţe její muţ byl velmi učený člověk, ţe měl velké regály plné tlustých hebrejských knih a ţe v nich mnoho studoval. Pokaţdé 65

Feder, Richard: Nové židovské besídky, sv. č. 1 (Od nového roku do dne smíření). 1948 s. 40-44. Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 22. 67 Feder, Richard: Jak jsem se stal rabínem. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí, roč. XV. č. 6. 1953, s. 42. 68 Feder, Richard: Nové židovské besídky, sv. č. 1 (Od nového roku do dne smíření). 1948 s. 40. 66

25

pak, kdyţ zavítal krajský rabín do Dobříše, přijel k nim do Rosovic, bydlil u nich a debatoval s dědečkem aţ do pozdní noci. Odmítl pohostinství, které mu bohaté dobříšské rodiny ochotně nabízely, a dal přednost venkovskému učenému ţidovi, a poněvadţ to byl takový hezký, milý, přívětivý, usměvavý pán, záviděly všecky venkovské paničky babičce čest, ţe je jeho hostitelkou. Tehdy jsem si často myslíval, ţe bych chtěl také být takovým muţem, kterému by všichni lidé dům s radostí otvírali a povaţovali za velkou čest, kdyby u nich pojedl a přespal.69 A tak se povolání rabína stalo jeho tajným přáním jiţ v dětství, i kdyţ si nevěřil a bral to jako nesplnitelný a nedosaţitelný cíl. Proces vzdělání patří mezi nejdůleţitější tradiční prvky ţidovského ţivota, sahající aţ do starých biblických dob. Uţ od roku 75 př. n. l. byla zavedena první povinná školní docházka do obecných škol. Podle těchto tradic vyučovali Ţidé své děti výhradně ve vlastních školách a s pomocí soukromých učitelů, aţ do konce 18. století.70 Velkým zlomem byly opět josefínské reformy r. 1781. Oproti neúspěšné snaze vyuţít ţidovský národ hospodářsky, přinesl Toleranční patent významnější změny v oblasti vzdělávací a kulturní. Josef II. umoţnil ţidovským dětem navštěvovat všechny druhy škol, a to včetně univerzit. Také vyzval všechny větší ţidovské obce v Čechách a na Moravě (později i v Uhrách71), aby zakládaly další nové vlastní školy, kde by se vyučovalo hlavně matematice, etice (mravouce), zeměpisu a především německému jazyku.72 Ţidovské rodiny, které bydlely v malých obcích, a tudíţ vlastní školy nezakládaly, měly náboţensky vlaţným císařem nařízeno posílat své děti do škol křesťanských, coţ často naráţelo na velké problémy. I přes počáteční odpor byla nakonec školská reforma úspěšná a existence ţidovských německých škol vydrţela aţ do přelomu 19. a 20. století.73

69

Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 22. Význam vlastních škol a soukromých učitelů měl vedle tradičně kulturních příčin, i důvody společenské, protoţe jak jiţ víme, ţidé byli z běţného sociálního ţivota vyřazováni. Obecní školy nazývané Talmud Tóra byly původně zřizovány pro nejmenší děti, jejichţ rodiče si nemohli dovolit platit soukromého učitele. Ţidovské školství [online]. [citace z 28. dubna 2011]. Dostupné:. 71 Vývoj ţidovského školství v Uhrách a Haliči byl oproti Rakousku, Čechám a Moravě odlišný, protoţe zde tyto školy téměř zanikly jiţ v první polovině 19. století. Více: Bergerová, Natálie: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992, s. 42. 72 Tyto školy byly formálně nazývány jako normální (sekulární) školy, ale ve společnosti se nejvíce osvojil název německé ţidovské školy, nebo také německoţidovské obecné školy. Ţidovské školství [online]. [citace z 28 Dubna 2011]. Dostupné:. 73 Frankl, Michal: Emancipace od židů. Český antisemitismus na konci 19. století. Praha – Litomyšl 2007, s. 46-48. 70

26

Federova rodina byla jednou z těch, které problémy se školou řešily. Nejbliţší německá škola sídlila aţ v Benešově vzdáleného od Václavic pět kilometrů a tak nebylo moţné své malé děti do ní samotné posílat. Proto do svých jedenácti let všichni chodili do klasické václavické křesťanské základní trojtřídky. Tenkrát to byla úplně nově postavená budova74 stojící na kopečku v blízkosti kostela a místního hřbitova. Richard Feder vzpomíná na to, ţe ho do ní matka přivedla aţ o hodně později, někdy v listopadu, protoţe neměl slušné kalhoty, boty ani čepici. A to bylo jednou z příčin jeho budoucích problémů s učivem, které sám nedokázal zvládnout a tak nakonec v první třídě propadl. Avšak za vinu to dával i svému učiteli panu řídícímu Janu Šturcovi, který ho ustavičně přehlíţel a okřikoval z důvodů jeho ţidovství.75 Feder popisuje: „ Kaţdé pondělí napsal na tabuli začáteční písmena evangelia, které bylo v neděli v kostele čteno, přečetl nám je a my jsme museli zkratky doplňovat. Pro mne to bylo moc těţké… Pouţíval rád pravítka a rákosky a vtloukal do nás vědomosti svou přísností… Pan řídící měl kázeň, ale byla vynucena strachem.“76 Co se týče Federova vyznání a přemýšlení o ţidovském náboţenství, začalo jiţ brzy v dětství. Jeho první myšlenky o víře vznikly vlivem místního faráře Romana Voříška, který ve škole vedl povinnou výuku křesťanského náboţenství. I kdyţ do kostela přímo nechodil, znal dobře znění Nového zákona a postoj křesťanů k ţidům, který ve škole mnohdy vyvolával velké nepříjemnosti. Celkově se k této záleţitosti vyjádřil takto: „P. Roman Voříšek vykládal, ţe Jeţíš předpověděl, ţe zemře, aby svou smrtí vysvobodil duše z očistce, které nemohly býti do nebe přijaty… A pak líčil soud nad Jeţíšem a jeho ukřiţování, a tu říkal o ţidech, ţe musí na věky trpěti za veliké provinění, kterého se přibitím Syna Boţího na kříţ dopustili. Kdyţ jsem to slyšel, začal jsem poprvé hloubat o náboţenství a řekl jsem si, ţe učení pana faráře je zcela nesprávné, neboť kdyţ to byla vůle Boţí, aby Jeţíš zemřel na kříţi a svou smrtí otevřel brány nebes tisícům spravedlivých, kteří na své vysvobození z očistce čekali celé dlouhé věky, pak jednali ţidé zcela podle vůle Boţí, a tak nemá nikdo právo vytýkat jim čin, který podle vůle Boţí vykonat museli. Kdyţ jsem se s věcí svěřil otci, radil mi, abych o tom s nikým nemluvil.“77 Z těchto Federových myšlenek je zřejmě, ţe byl výchovou svých rodičů poznamenán natolik, ţe v něm vzbuzovala veliký zájmem o ţidovství, a to mu nakonec přispělo k jeho budoucímu rabínskému zaměstnání. 74

Byla dostavěna, kdyţ bylo Richardovi Federovi 6 let. Začal do ní chodit v r. 1881. Feder, Richard: Nové židovské besídky, sv. č. 1 (Od nového roku do dne smíření). 1948 s. 41. 76 Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 22. 75

27

I přes počáteční školní nezdary se mu nakonec podařilo zameškané učivo dohonit a stát se tak lepším ţákem. Avšak jeho píle se projevila teprve na německoţidovské škole v Benešově78, kde patřil jiţ od druhého ročníku mezi nejnadanější děti. Ale přesto na toto období nerad vzpomínal, protoţe bylo velmi náročné kaţdý den odcházet v půl sedmé ráno a jít pět kilometrů pěšky, mnohdy v mrazu nebo dešti do školy a potom se vracet navečer zpátky domů. I kdyţ v předchozí škole občas naráţel na problémy týkající ţidovské nesnášenlivosti, benešovskou ţidovskou školu neměl rád a na svou starou o to víc vzpomínal. Říkal, ţe pro česky vychované děti byla odporná, ale podle tehdejších zvyků a názorů79 do ní musel chodit, aby se naučil německy a hebrejsky. Učitelé v ní chudé děti neměli v lásce a často je posílali domů, kdyţ nepřinesly přesně prvního dne v měsíci školní plat.80 Součástí působení na německé škole byla i konfirmace ţáků v momentě dosaţení poţadovaného věku. I Richard byl jedním z nich. Na svou Bar micva81 vzpomíná i ve svých pamětech, avšak s kapkou zklamání. Z jeho vyprávění je patrno, ţe si ji představoval mnohem velkolepěji a slavnostněji. Napsal: „Nadešly prázdniny a doba mé konfirmace. Pan učitel probral se mnou ve dvou hodinách odstavec z proroků a já jej pak přečetl v synagoze. Všichni návštěvníci mi stiskli ruku, a tím byla má konfirmační slavnost skončena.“82 Proto později, kdyţ uţ zastával rabínskou funkci, se snaţil všem chlapcům napsat co nejslavnostnější řeč pro jejich Bar micva, aby ukázal smysl její důleţitosti. Úryvek z jeho projevu: „ Zdá se mi – a snad se nemýlím-, ţe jsi velmi šťastný hoch. Jsi statný, silný, hezký, zdravý chlapec veselé povahy a máš bystrý 77

Tamtéţ, s. 21-22. Německoţidovskou školu v Benešově začal navštěvovat od r. 1886. 79 Školní docházka do německých obecních škol byla povinná pro všechny ţidovské děti, uţ od r. 1786, kdy císař nařídil, ţe absolvování této školy a znalost němčiny budou podmínkou pro povolení k sňatku. K tomuto ustanovení došlo z důvodů posílení školní docházky do německých škol a také k zajištění úspěšného poněmčení ţidovského obyvatelstva. Ţidovské školství [online]. [citace z 28 Dubna 2011]. Dostupné:. 80 Školní plat pro zámoţné byl 2 zlaté měsíčně a pro nemajetné zlatku. Feder, Richard: Z mého mládí. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí, roč. XVI. č. 5. 1954, s. 38-39. 81 Bar micva (hebrejsky: ‫מצוה בר‬, doslova „syn přikázání“), je ţidovský náboţenský obřad, během kterého se ze ţidovského chlapce stává náboţensky dospělý muţ, který na sebe přijímá odpovědnost za dodrţování micvot - přikázání. Můţe být součástí minjanu, (kvórum 10 osob, v ortodoxních kongregacích pouze muţů) potřebných k modlitbě. Mimo to je téţ teoreticky dost starý, aby se mohl dle ţidovského práva oţenit. Symbolickému přijetí mezi dospělé předchází nejméně jednoleté studium, při němţ se hoch učí hebrejsky, studuje Tanach a učí se náboţenským povinnostem dospělých. Zvykem je, ţe nejbliţší šabat po chlapcových 13. narozeninách se koná obřad v synagoze. Chlapec je poprvé vyvolán k Tóře, aby z ní přečetl příslušný týdenní oddíl (parašu), popřípadě také pasáţ z prorockých knih (tzv. haftara.) Sefardští Ţidé oslavují Bar Micva aţ poté, co chlapec dosáhne 14 let. Bar micva [online]. 18. 1. 2011 [citace z 1. května 2011]. Dostupné:< http://cs.wikipedia.org/wiki/Bar_micva>. 82 Feder, Richard: Z mého mládí. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí, roč. XVI. č. 5. 1954, s. 3839. 78

28

rozum… Dělej všecko, co nám Bůh přikázal a zdrţ se všeho, co nám zakázal, neboť on je náš dobrotivý otec a spravedlivý soudce a dopřeje nám dlouhého ţivota a hojného poţehnání v zemi, do které se ubíráme, abychom se v ní usadili!.. Buď i Ty hodným, vděčným synem svých rodičů a vynasnaţ se ze všech svých sil, abys jim plodil radost svým chováním, svou pilností, svým prospěchem ve škole a svým jednáním ve společnosti… Mám k Tobě plnou důvěru a doufám, ţe budeš dělat čest svým rodičům, svým učitelům a naší ţidovské pospolitosti! Prosíme Boha, aby ti poţehnal a dopřál hojného blaha, dlouhého ţivota a spokojenosti!“83 Po ukončení základního vzdělání zůstal na stejné škole v Benešově jako student niţšího gymnázia, čehoţ občas litoval.84 V této době jej rodiče ještě finančně podporovali, ale byla to jiţ poslední jejich výpomoc. Školní plat se navýšil na 8 zlatek měsíčně a to uţ byly opravdu velké peníze. Richard si toho nesmírně váţil a svoji vděčnost oplácel svými dobrými studijními výsledky v podobě školního vyznamenání vţdy na konci roku. Po vychození všech gymnaziálních tříd mu bylo jiţ 17 let a nastala doba rozhodnutí, jak bude dále pokračovat. Avšak ani v tom neměl jasnou představu a nebyl schopen s jistotou říci, co by chtěl vlastně dělat. Jeho nerozhodnost nakonec vyřešila nejstarší sestra85, která mu nabídla bydlení u sebe v Mostě a finanční zabezpečení při studiu na tamějším gymnáziu. A tak přistoupil na její návrh a přestěhoval se do Mostu. Zde však pobyl krátkou dobu, protoţe se jeho sestra přestěhovala do Vídně a tak uţ nebylo nic, co by ho zde drţelo. Most mu nikdy k srdci nepřirostl, a to včetně německého místního gymnázia. Učinil tedy rozhodnutí přestoupit na studium do Prahy na českém akademickém gymnáziu, které úspěšně dokončil r. 1896. Ale ani to nebylo jednoduché. Aby se uţivil, vydělával si doučováním německého a českého jazyka, které ho stálo hodně času, příprav a odříkání, ale díky tomu se osamostatnil od své rodiny.86 Posledním rozhodováním v otázce studia byla vysoká škola. Opět nevěděl, jaký obor by rád studoval a tak kombinoval různé moţnosti, které ho v jeho nejistotě napadaly. Například říkal: „nebudu dál studovat, půjdu k poště, dostanu hned plat a budu moci své chudé rodiče podporovat.“87 Nebo také myšlenka: „Sta chutí jsem měl studovat filozofii, češtinu a němčinu na univerzitě, ale ze všech stran mě odráţeli, neboť říkali,

83

AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 12, kar. 4. Studentem niţšího gymnázia byl od r. 1892. 85 Jméno sestry neznáme, patřila mezi starší sourozence Federovy rodiny. 86 Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 16-17. 84

29

ţe na českých ústavech není ani jeden ţidovský profesor, a kdyţ se nedám pokřtít, profesorem nebudu a tak jsem se svého přání vzdal.“88 A jak se tedy nakonec rozhodl pro rabínské studium? Jedním z důleţitých aspektů byly velké změny ve veřejných poměrech. Ţidovské německé školy postupně zanikaly a otevíraly tak přístup Ţidům posílat své děti do veřejných českých škol89. A tu nastala potřeba česky mluvících rabínů. A tak bylo Richardu Federovi českým ţidovským spolkem navrhnuto stipendium 300 zlatých ročně, kdyţ půjde na rabínské studium. K této nabídce jej dále postrčili rodiče. Matka mu říkala: „Chtěl ses stát rabínem a já ti to znovu doporučuji. Ty rád čteš a studuješ, jsem si jista, ţe tebe budou mít všude lidé rádi.“ Otec pak dodal: „Tvé studium bude sice dlouhé, ale dopřeje-li nám Pán Bůh ţivota a zdraví, dočkáme se i jeho dokončení a pak nám bude jistě vhod, kdyţ pro nás něco učiníš.“90 Bylo tedy rozhodnuto. Richard odjel do Vídně, kde strávil dlouhých sedm let svého ţivota91. Studium na ţidovské teologické a filozofické fakultě92 bylo pro něj náročné a tak si musel platit domácího učitele, se kterým se připravoval na talmudské přednášky. Jeho situace byla ztíţena i tím, ţe ţidovský spolek mu přestal po třech letech vyplácet peníze, a tak byl nucen rychle hledat jiné stipendium, které mu nakonec umoţnilo i finančně dotovat svoje rodiče. Studium bylo dlouhé, ale úspěšné. V pátém roce dosáhl titulu doktora filozofie a v sedmém dokončil univerzitu úplně jako osmadvacetiletý muţ.93 A jak tedy svoje studium hodnotil? Vzpomínal na ně přibliţně takto: „Po sedmiletém studiu jsem se konečně stal rabínem. Nemohu však říci jako náš praotec Jakob: Vajihjú beejnov kejomím achodím, beahavosau uaso - ţe by se mi byly jevily jen jako několik

87

Feder, Richard: Jak jsem se stal rabínem. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí, roč. XV. č. 6. 1953, s. 42. 88 Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 43. 89 Šlo však o dlouhý proces, kdy sice německá ţidovská kultura v českých zemích byla na ústupu, ale ještě dlouho trvalo, neţ vymizela úplně. Proto je důleţité říci, ţe posílání dětí do českých škol bylo zatím ojedinělou záleţitostí, která se rozšířila postupem času. Bergerová, Natálie: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992, s. 48-49. 90 Feder, Richard: Jak jsem se stal rabínem. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí, roč. XV. č. 6. 1953, s. 42. 91 Jeho blízkým přítel ve Vídni byl Bedřich Hrozný, známý jako překladatel starověkého klínového písma, odborník na orientální jazyky a starověkou historii, i svého času jako rektor Karlovy univerzity. Feder o něm napsal: „V jedné lavici jsme spolu seděli, zpravidla jsme četli z jedné knihy. On byl na tom finančně lépe a tak mohl volně studovat. Byl však skromný, ţádné potřeby neměl a studoval s velkou horlivostí jen semitské jazyky: hebrejštinu, aramejštinu, syrštinu a arabštinu - tytéţ jazyky jsem studoval i já. Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 44. 92 Rabínem se mohla stát pouze ta osoba, která vystudovala filozofickou fakultu. Toto ustanovení platilo jiţ od dob vlády Josefa II. Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992, s. 20.

30

dní, protoţe jsem své studium miloval, ne, byla to dlouhá svízelná léta, plná námahy a strádání… Nedopřál jsem si jediný výlet, ani okamţik odpočinku, ale vytrval jsem a po uplynutí studijní doby se mi náhle otevřely dokořán brány praktického ţivota a já vstoupil do něho váhavým, nesmělým krokem.“94

93

Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 43. Feder, Richard: Jak jsem se stal rabínem. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí, roč. XV. č. 6. 1953, s. 42. 94

31

2. Na konci Rakouska-Uherska (1903-1917)

Jak jiţ bylo naznačeno, ţidovské obyvatelstvo prošlo dlouhodobým vývojem emancipace, který byl završen rokem 186795. Avšak vedle emancipačních úspěchů docházelo i k problémům vyvolávaných českou veřejností. Díky Tolerančnímu patentu a mnoha jiným nařízením, např. povinného přidělení německého jména všem Ţidům, docházelo k brzdění ţidovské asimilace s českým prostředím. Jednou z hlavních příčin tohoto problému byla josefínská školská reforma, podle které většina ţidovského obyvatelstva přijala německý jazyk a do určité míry se i přizpůsobila německé kultuře. A právě to vyvolávalo vlny protestů v českém povědomí. Všeobecně šlo o projev nesouhlasu s nadřazeností německé národnosti v politickém a hospodářském ţivotě a tento nesouhlas postupně vedl k vlasteneckým snahám v podobě českého národního obrození a nakonec k vzestupu nacionalismu na konci 19. století. Důleţité je upozornit, ţe k těmto problémům docházelo především ve velkých městech, nikoliv však na venkově, kde byl vývoj zcela odlišný. Ţidé na vesnicích takřka splynuli s českou tradicí, a tudíţ jim násilné poněmčování často nevyhovovalo.96 Z toho tedy plyne, ţe i kdyţ ţidovští maturanti a absolventi univerzit studovali německy, ne všichni se chtěli identifikovat s německy mluvící obcí. Dalším aspektem, na který musíme brát ohledy, byly rozdíly ve vývoji Čech a Moravy, ať uţ šlo o oblast sociální, či politickohospodářkou. Moravští Ţidé byli více ovlivňováni vídeňskou kulturou, jakoţ i většina moravského obyvatelstva, a proto měli větší tendence zachovávat k německému jazyku loajalitu.97

95

Ústava 1867 uznala: rovnoprávnost všech náboţenských skupin, postupná integrace Ţidů do státních bezkonfesijních škol, uznání smíšených sňatků,… Frankl, Michal: Emancipace od židů. Český antisemitismus na konci 19. století. Praha – Litomyšl 2007, s. 26. 96 I Richard Feder s poněmčováním ţidovské menšiny nesouhlasil a o záměrech Josefa II. se vyjádřil: „Toleranční patent císaře Josefa II. byl vlastně programem pro budoucí léta, podle kterého měl býti ţivot Ţidů od základu změněn. Císař nebral nejmenší ohled na to, ţe Ţidé v Čechách jsou ve styku v první řadě s českým občanstvem. Chtěl je poněmčit, neboť doufal, ţe se mu podaří poněmčit i celý český národ. V tom se ovšem přepočítal, ale Ţidé s německým příjmením a s německou školní výchovou zdáli se českému národu cizím a nepřátelským ţivlem a povaţovali proto za svou povinnost, aby jej potírali. A tak začaly sváry mezi Ţidy a Čechy a trvalo to skoro sto let. Ţidé udrţovali stále své ţidovské školy s německým vyučovacím jazykem a nedokázali je včas počeštit. Nepřičinili se ani o to, aby jejich rodinná jména byla počeštěna a proto trvalo velmi dlouho, neţli nastal mezi Čechy a Ţidy skutečně přátelský poměr“. Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 85. 97 Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992, s. 22. Například v roce 1900 prohlásilo 50% českých Ţidů, ţe jejich obcovací řečí je čeština, kdeţto na Moravě šlo o pouhých 17%. Bergerová, Natálie: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992, s. 48.

32

Prohlubování česko-německé nesnášenlivosti úzce souviselo se sociálně-politickými změnami a celkově nepříznivou situací habsburského státu, který byl jiţ natolik slabý, ţe nedokázal tyto problémy vyřešit. V celé monarchii tedy docházelo k stupňování národnostní

rozpolcenosti,

které

pociťovala

i

ţidovská

menšina,

v podobě

antisemitistických nálad. A proto jiţ od 40. let 19. století dochází ke snaze o českoţidovské kulturní a politické sblíţení, které ve svém počátku nedosahovalo velkého pochopení. Teprve aţ v 70. letech 19. století dochází k větším úspěchům a to vlivem přílivu Ţidů z českého venkova do velkých měst. A tak postupně vznikaly první české ţidovské instituce, jejichţ snahy jsou dnes označovány jako tzv. českoţidovské hnutí98, které usilovalo o sblíţení ţidovské menšiny s českou společností. Podle názoru Michaela Frankla, historika zabývajícího se ţidovstvím, chápala první generace těchto Čechoţidů přijetí češtiny, identifikaci s Čechy a reformu ţidovské menšiny jako „vstupenku“ do české společnosti, která odstraní protiţidovskou nenávist a propagandu.99 Dalo by se tedy říci, ţe ţidovská společnost byla dělena na české Ţidy a Ţidy německé a to především v jejich jazyce a v kulturním směru. Vznikalo tedy mnoho českých ţidovských skupin a spolků, jejichţ záměry byly různorodé. Některé podporovaly český nacionalismus, jiné tíhly k sionismu, jako k prostředku propagace ţidovského národa, který není ani český, ani německý, nýbrţ ţidovský. Všechny tyto události např. německý a český vliv na ţidovskou menšinu, nebo migrace a urbanizace Ţidů ve městech, či vzestup antisemitismu na konci 19. století, postupně vedly k vytvoření tzv. moderní české ţidovské společnosti, která se ve 20. století následně podílela i na vzniku Československé republiky.100

98

R. 1876 zaloţili česky hovořící ţidovští studenti na Karlo-Ferdinandově univerzitě první českoţidovskou organizaci - Spolek českých akademiků ţidů. Účelem spolku bylo šířit znalost češtiny mezi Ţidy v Čechách. Jedním z prostředků k šíření českoţidovských myšlenek bylo vydávání periodika a to Kalendáře českoţidovského od r. 1881. R. 1893 vznikla významná nepolitická organizace Národní jednota českoţidovská, která vydávala první české ţidovské noviny Českoţidovské listy. První politická českoţidovská organizace byla ustavena roku 1894 pod názvem Politická jednota českoţidovská. Na sklonku devadesátých let 19. století se proti Národní jednotě českoţidovské začala formovat mladší a výraznější generace českých Ţidů, nazývající se Rozvoj sídlící v Pardubicích. Tato mladá generace se narodila jiţ v česky hovořících rodinách. Českoţidovská otázka jiţ proto pro ni nebyla problémem jazykovým, nýbrţ etickým a náboţenským. Chtěla se více zabývat soudobými politickými problémy, pociťovala nedostatek hlubšího rozboru ţidovské sebereflexe a asimilace. Takové uvědomění vedlo roku 1907 k vytvoření Svazu českých pokrokových ţidů pro Čechy a Moravu. Tato politická organizace se hlásila k myšlenkám Masarykovy realistické strany a později podpořila i Masarykovy snahy o politickou emancipaci českých zemí v rámci samostatného státu. Nejstarší údobí českoţidovského hnutí [online]. 1. 3. 2009. [citace z 5. května 2011]. Dostupné: . 99 Frankl, Michal: Emancipace od židů. Český antisemitismus na konci 19. století. Praha – Litomyšl 2007, s. 31. 100 Bergerová, Natálie: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992, s. 50.

33

2.1. Vstup do rabínské praxe (Kojetín, Roudnice, Louny, Kolín) Richard Feder byl typickým příkladem Ţida, vychovávaného v českém venkovském prostředí. Jiţ od dětství splynul s českým kulturním myšlením a tradicemi, které jej ovlivňovaly do konce ţivota a často se projevovaly i v jeho názorech. Na to, ţe byl českým Ţidem, byl náleţitě hrdý a sám tak o sobě mluvil. Byl jedním z těch, kteří němectví odmítali a brali je za nesmyslnou povinnost, coţ jiţ můţeme poznat z jeho přístupu k docházení do německé ţidovské školy v Benešově, o které se vyjadřoval: „Tato škola sama o sobě byla pro česky vychované děti odporná… Já neuměl jediného slova německy a pan „Oberlehrer“101 Königsberg mne posadil do II. třídy a nevěnoval mi nejmenší pozornost.“102 Stejné pocity sdílel i na studiích v Mostě, o kterém při odchodu do Prahy napsal: „Octl jsem se náhle poprvé v městě, v německém městě, kde mi bylo vše cizí…. Nakonec jsem se snadno rozloučil s Mostem a odhodlal jsem se, ţe budu ve studiích pokračovat v Praze, a to česky.“103 I na venkově občas zaznívaly protiţidovské argumentace, avšak Feder píše, ţe k nim docházelo zřídka, a to hlavně v souvislosti s rozdílným náboţenstvím a ne s nacionálními antisemitistickými záměry. Uţ jako chlapec pravidelně slýchával různé hanlivé pokřiky, jako např. „Ţidé ukřiţovali Jeţíše“104 a jiné, které se naučil časem přehlíţet a nebrat váţně. Však i místní děti ho jinak neţ „ţide“ neoslovovaly, ale i přesto jim byl dobrým kamarádem a společníkem při všech hrách, na které vzpomíná ve svých pamětech.105 Celkově se o českém venkovském lidu vyjadřoval kladně, coţ plyne i z jiţ dříve zmíněného úryvku v knize Ţivot a odkaz: „Milovali jsme a milujeme český lid, v jehoţ středu jsme vyrostli… A všude nás měli lidé upřímně rádi, pokud je nikdo proti nám

101

„Oberlehrer“ znamená řídící učitel. Feder, Richard: Z mého mládí. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí, roč. XVI. č. 5. 1954, s. 3839. 103 Tamtéţ 104 Richard Feder napsal knihu nazvanou Ţidé a Křesťané, ve které vysvětluje rozdíly mezi křesťanským a ţidovským náboţenstvím. Také zde rozebírá svůj mnohdy negativní názor ke křesťanství. Konkrétně k rčení „Ţidé ukřiţovali Jeţíše“ napsal: „Protestuji hlasitě proti tomu, aby se stále ještě říkalo malým dětem doma a ve škole: „Ţidé ukřiţovali Jeţíše“. Není to pravda a šíří se tím nenávist a nepřátelství. Pravda nám musí býti milejší, neţli sebestrašlilţivá tradice a jest jiţ vůbec na čase, aby se nepojímaly náboţenské legendy jako historické pravdy.“ Feder, Richard: Židé a Křesťané. s. 77. 105 Richard vzpomíná: „Ach ti zlatí václavičtí kluci! Říkali mi sice na pořád „ţide“ a zdravili mne kaţdé ráno pokřikem: „Ţidé ukřiţovali Jeţíše“, ale jinak ke mně byli hodní… Nikdy jsem nechyběl mezi nimi na ledě, v potoce, anebo kdyţ jsme si hráli na vojáky…. Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 34. 102

34

nepopouzel.“106 Avšak ne všude to bylo stejné. Usazování Ţidů na českém venkově nebylo vţdy místními obcemi vítáno, coţ je zřejmé např. z ukázky překladu Bohumila Zahradníka, nazvané Přítel ţid, která pojednává o situaci v r. 1895 v malé obci Chvalín, leţící mezi městy Roudnice nad Labem a Louny: „Ve Chvalíně neměli dosud ţida. Neminulo roku, aby se byl některý syn Mojţíšův nepokoušel v obci usaditi, ale veškeré pokusy zůstaly marny. Chvalínští měli před očima okolní vesnice, z nichţ v kaţdé nějaký ţid usazen byl a jehoţ přítomnost byla obcím osudnou. Věděli, ţe jakmile oni také do své obce ţida pustí, ţe se tu zatne jak klíště a počne svou neblahou činnost… Ţidé začali na Chvalín zapomínati a občané chvalinští ţili v pokoji nikým nejsouce štváni, okrádáni a šizeni.“107 Tedy změny v postavení Ţidů a jejich moţnost svobodného stěhování nebyly vůbec snadným cílem, protoţe ne všechny vsi byly novému nařízení kladně nakloněny a o to víc se mu neochotně přizpůsobovaly. Je tedy důleţité si uvědomovat, ţe přístup k Ţidům v Českých zemích nesl odlišná specifika, ať uţ šlo o nacionalisticko-antisemitistické projevy, či nesnášenlivost zaţitou z historie, nebo o kladný proţidovský přístup. Richard Feder byl tedy tak říkajíc „Ţidem českým“. Jako jeden z mála rabínů se snaţil

aktivně

české

ţidovství

prosazovat.

Své

češství

projevoval

v rámci

českoţidovského hnutí, zejména psaním publikací, článků a studií do různých periodik, kterými byly např. Českoţidovské listy108, Rozvoj109, Českoţidovský kalendář110 Ţidovské zprávy111, a mnoho jiných…112 106

Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973, s. 26. Zahradník, Bohumil: Přátelé lidu- obrázky z venkovského života naší doby, Přítel žid. In: Český antisemitismus 19. století. Ţďár nad Sázavou 2010, s. 219. 108 První české ţidovské noviny, které byly vydávány jako čtrnácti deník od r. 1894. Byly zaměřeny hlavně na politickou problematiku. Nejstarší údobí českoţidovského hnutí [online]. 1. 3. 2009. [citace z 7. května 2011]. Dostupné: . 109 Týdeník vydávaný od r. 1907. Byl určen, jak pro Ţidy, tak pro všechny ostatní, tudíţ do něj přispívali i neţidovští autoři, např. Ferdinand Peroutka, známý novinář a politický publicista, spisovatel, dramatik, významný představitel třetího odboje. Výročí narození Ferdinanda Peroutky [online]. 2005. [citace z 7. května 2011]. Dostupné: . 110 Periodikum, které bylo kontrastem Český ţidovských listů. První číslo vyšlo v r. 1881. Vydávány jako kulturní odstavec, zaměřený na literární úspěchy českých Ţidů. Šlo o posílení českého jazyka, české kultury, ţidovské asimilace do české společnosti a o proraţení hradby nezájmu o ţidovské etnikum ze strany národa. Nejstarší údobí českoţidovského hnutí [online]. 1. 3. 2009. [citace z 7. května 2011]. Dostupné: . 111 Časopis, vycházející od r. 1918 jako týdeník. Vydávali ho sionistické organizace v Českých zemích. Kromě událostí v Československu, věnován i zahraničním zprávám, týkající se Palestiny a ţidovskému sportu. V r. 1938-1939 byly vydávány Ústředním svazem sionistickým pro ČSR. Sionismus v ČSR [online]. 10. 9. 2008. [citace z 7. Května 2011]. Dostupné: . 112 Richard Feder [online]. 2010. [citace z 7. Května 2011]. 107

35

Po dokončení studia na univerzitě ve Vídni se zavázal Česko-ţidovské besedě působit v českých ţidovských obcích. A tak dostal první rabínské místo v Kojetíně na Moravě113, kam se v roce 1903 přestěhoval. Do Kojetína přesídlil i se svými starými rodiči, o které se zde staral.114 Avšak z jeho vzpomínek je patrno, ţe zde nebyl šťasten. Jednou z příčin byly výčitky vůči rodičům, kteří novému prostředí nepřivykli. V Kojetíně sice ţili, ale svými myšlenkami byli stále ve Václavicích. Zajímalo je, jak se václavští mají, co dělají, jak asi vynáší obilí atd. Dalším důvodem jeho nespokojenosti byly problémy s rozdílnými moravskými poměry. Nevyhovovalo mu němectví, které zde převládalo, i moravští Ţidé, kteří jinak neţ německy mezi sebou nemluvili. Napsal, ţe mezi Ţidy a křesťany na Moravě byla vysoká zeď, coţ v Čechách nebylo, a proto začal i pomýšlet na změnu působiště.115 Odlišnost poměrů v Čechách a na Moravě byla stejně tak znatelná jako ve všech ostatních zemích habsburské monarchie. Celkově šlo o kulturně-sociální nejednotnost, která se v kaţdé části státu projevovala s určitými rozdíly a specifiky. Proto i Morava nebyla jiná. Tamější ţivot a směr vývoje silně ovlivnila vídeňská kultura, coţ bylo vzhledem k blízkosti Moravy s Vídní logické a tak se nemůţeme divit moravským Ţidům v jejich loajálnosti k němectví.116 Dalo by se říci, ţe dalším vysvětlením více prohloubené německé tradice Moravy mohlo být i vzdálené centrum národního obrození v Praze, které svým umístěním více působilo na dění české neţli moravské. V Kojetíně Richard pobyl tři roky, a protoţe zde nebyl spokojen ani s okolím, ani se svým platem 1600 korun ročně, rozhodl se sehnat nové pracovní místo. Avšak nalézt nové pole působnosti chtělo velkou dávku úsilí a snaţivosti. Richard k tomu napsal: „U nás Ţidů je málo náboţenských obcí a neexistoval ţádný postup. Kaţdý si musel svoje postavení vybojovat a obyčejně rozhodovala protekce. A kdo protekci neměl, často utkvěl na svém prvním místě celý ţivot. Tak jsem se dostal do Roudnice. A tam se mi uţ líbilo.“117

Dostupné: . 113 Kojetín je moravské město leţící v okrese Přerov v Olomouckém kraji. Kojetín [online]. 20. 4. 2011. [citace z 9. Května 2011]. Dostupné: . 114 Otec měl jiţ 80 a matka 67 let a ve Václavicích jiţ nebyl nikdo, kdo jim mohl pomáhat s domácností. Nemohli tam tedy zůstat sami, práce neschopní, a tak prodali za tisíc korun svůj dům a odjeli s Richardem do Kojetína. Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 32-33. 115 Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 45-46. 116 Mnoho moravských ţidovských obcí (celkem 27) na rozdíl od Čech existovalo dál jako autonomní politické obce, aţ do zániku habsburské monarchie. Bergerová, Natálie: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992, s. 48. 117 Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 45.

36

Opustil tedy Kojetín a přestěhoval se do Roudnice nad Labem118, která se stala jeho novým domovem aţ do r. 1912. I přesto, ţe mu Kojetín k srdci nikdy nepřirostl, načerpal zde mnoho uţitečných zkušeností pro své rabínské a kazatelské povolání. Do Roudnice přesídlili i jeho rodiče, kteří i přes vhodnější zázemí a lepší společenství, novému bydlení opět nepřivykli. Nakonec se rozhodli město opustit a odejít k sestře Ţofii do Chomutova, kde doţili. Jejich důvodem odchodu byla i svatba Richarda s Hildou r. 1907, kterým nechtěli v novomanţelském ţivotě překáţet. Richard byl v Roudnici velmi spokojen. Jeho ţivot byl od rána do večera plně vytíţen, ať uţ šlo o pracovní náplň, či rodinné povinnosti, které přišly s narozením dcery Rut v r. 1908 a syna Evţena v r. 1910.119 Vedle rabínské a kazatelské praxe zastával i mnoho dalších funkcí, např. pořádání přednášek v rámci občanské besedy. Také byl vynikajícím pedagogem a nesmíme zapomenout i na jeho činnost badatelskou. Seznámil se zde s kníţecím archivářem Lobkowiczů, který mu umoţnil nahlédnout do pramenů roudnické historie. A tak začal studovat a postupně sepisovat bohaté dějiny roudnických Ţidů, které později ve dvacátých letech vycházely v Českoţidovském kalendáři.120 Historická činnost a studium pramenů jej velmi zajímaly, jak je patrno z jeho vzpomínek: „Studoval jsem dějiny roudnických ţidů. Byly zajímavé. První listina, kterou jsem dostal do rukou, byla z roku 1495, vystavená kněţnou Polyxenou z Lobkowicz, a ta v ní vypovídala na věčné časy ţidy z Roudnice. Druhá listina byla od téţe kněţny, a ta v ní odvolávala původní příkaz a nařizovala všem svým potomkům, aby ţidy trpěli…“121 Avšak vedle funkce historika byl i osvědčeným spisovatelem. Uţ od roku 1909 začal vydávat vlastním nákladem mnoho svých publikací. První byla hebrejská čítanka a učebnice první aţ čtvrtý díl, která později vyšla i v německém překladu122. Dalším

118

Roudnice je české město leţící na levém břehu řeky Labe v okrese Litoměřice. Roudnice nad Labem [online]. 5. 4. 2011. [citace z 9. května 2011]. Dostupné: http://cs.wikipedia.org/wiki/Roudnice_nad_Labem. 119 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, nezařazeno. 120 Úryvek z dějin roudnických ţidů od Richarda Federa: „Ţidé bydleli v Roudnici od nepamětných dob. Domy jejich stály na Koňském trhu, který byl tehdy v bezprostřední blízkosti zámku, na místě, na němţ se rozprostírá kapucínský klášter se zahradou. Ţivili se obchodem, a pokud jim to bylo dovoleno, také řemeslem… Ţidovská obec roudnická byla ke konci 16. století dosti malá. I jména ţidů se nám dochovala. Tato jména jsou vesměs hebrejsko-česká, neboť ţidé v této době mluvili česky; poněmčování Ţidů roudnických nastalo teprve po třicetileté válce a tu mu podlehli současně ţidé i křesťané…. Feder, Richard: Staré dokumenty- Doslov. In: Kalendář česko-ţidovský, roč. XC (1920/1921), sv. 45, str. 22-23. 121 Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 45-46. 122 Feder, Richard: Hebrejská čítanka a učebnice. Díl I. - IV. Roudnice 1909, n. l. a v německém překladu, jako Feder, Richard: Hebräisches Lehrbuch. I. – IV. Tail. Pressburg 1910.

37

významným příspěvkem byly Ţidovské besídky, kniha napsaná pro mladé ţidovské čtenáře, která zábavnou formou seznamuje s ţidovskou historií a tradicemi.123 Bohuţel roudnická obec byla velmi slabá, a proto nemohla Federovi vyhovět s jeho ţádostí o definitivu. Z tohoto důvodu, ač velmi nerad, Roudnici po sedmiletém působení opustil a odešel do města Louny124, kde mu byla nabídnuta další rabínská pracovní příleţitost.125 Avšak v Lounech pobyl pouze krátce, staly se jeho působištěm během hrozné doby první světové války. Stejně jako Roudnice i toto město mělo pevné ţidovské základy, vybudované jiţ v dávné minulosti. Uţ od dob zaloţení města v polovině 13. století zaujímali Ţidé v Lounech svoje místo. Ţili zde jako neprivilegovaná vrstva obyvatelstva v postranní ulici jiţní části hradeb, která se nazývala Ţidovská.126 I přes dlouhou historii lounských Ţidů zde vznikla první ţidovská lounská obec, aţ teprve r. 1874.127 Jejím prvním rabínem se stal Dr. Salomon Knäpmacher, vykonávající úřad v letech 1874-1882.128 Po něm jiţ nastoupil Richardův předchůdce rabín Dr. David Blitz, působící v letech 18821912, se kterým lounská ţidovská komunita nebyla příliš spokojena.129 Aţ teprve po jeho smrti, kdyţ byl vypsán konkurz na volné rabínské místo, vybral výbor, jiţ v té době dobře finančně zabezpečené ţidovské obce, nejkvalifikovanějšího z kandidátů, kterým byl Richard Feder. Na své nové místo nastoupil 1. srpna 1912. Pro lounské Ţidy byl významným a vzdělaným muţem, kterého si všichni povaţovali, coţ je patrno z dochovaného úryvku dějin Ţidů v Lounech, ve kterém se píše: „Tentokráte mělo představenstvo opravdu šťastnou ruku, neboť v Dr. Federovi získala obec osobnost

123

AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv.č. 9, kar. 3. Louny jsou okresním městem v severozápadních Čechách v Ústeckém kraji. Louny [online]. 17. 3. 2011. [citace z 12. května 2011]. Dostupné: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Louny >. 125 Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 45-46. 126 Král Přemysl Otakar II., který chtěl zvýšit důchody královské komory, vydal r. 1254 (tedy rok po zaloţení města) majestát na ochranu ţidovských obchodníků, kteří se následně stali součástí královské komory. V důsledku toho se začali Ţidé stěhovat z přelidněných zemí západního Německa a z jiţní Evropy sem do královských českých měst. A tak se dostali i do Loun, téţ královského města. Prof. Linhart, K. Geschichte der Juden in Laun [online pdf.]. [citace z 12. května 2011]. Dostupné: < http://www.hugogold.com/bohemia/laun.pdf>. 127 Stanovy pro vznik oficiální úřední ţidovské obce lounské pochází ze dne 4. 8. 1874. Do té doby byla činnost ţidovské komunity v působnosti předsedy pana Volfa Bulova, který se zaslouţil o její reorganizaci, postavení synagogy a nové moderního ţidovského hřbitova. Tamtéţ. 128 Byl velmi uznávanou osobností ţidovské komunity v Lounech. Své rabínské místo opustil a odešel do Prahy, protoţe zde dostal finančně výhodnější nabídku. Hluštík, Antonín: Židovská komunita v Lounech 19. století. In: Svobodný hlas, roč. 9, č. 41 (9. října 1999), s. 5. 129 Byl přijat pouze prozatímně. Důvodem jeho prozatímní funkce byla všeobecná nespokojenost lounských Ţidů z jeho prací. Byly na něj podávány stíţnosti o špatně vykonávané činnosti, jak kazatelské, tak pedagogické, kde nedosahoval ţádných úspěchů. Avšak sehnat kvalifikovaného učitele by bylo velmi drahé a také z důvodů jeho rodinných tragických událostí, nakonec byl ve své funkci ponechán aţ do své 124

38

opravdu významnou. Vynikal i jako řečník, spisovatel a člověk ušlechtilý, který se těšil ve městě úctě a sympatiím. Za něho znovu poţádala obec hříškovská o připojení k rabinátu lounskému a Dr. Feder ţádal 500 korun za vyučování dvakrát do měsíce a cestovné.“130 Jeho rabínský plat činil 4000 korun ročně, coţ bylo oproti penězům v Kojetíně více jak dvojnásobek. Také působil na tamější reálné škole jako profesor ţidovského náboţenství v letech 1914-1916.131 Co bylo tedy důvodem jeho odchodu do Kolína? Přesné příčiny nejsou známé. Víme pouze to, ţe v Lounech přečkal delší čas první světové války. Vedle rabínských povinností se také věnoval spisovatelské činnosti.132 V r. 1915 přibyl do jeho rodiny další syn Viktor. Spolu s manţelkou pomáhali válečným uprchlíkům z Haliče a Bukoviny. I Richard byl nucen narukovat, avšak místo vojenské sluţby v Krakově měl štěstí, ţe byl uznán za boje neschopného a poslán domů. Nakonec tedy po čtyřech letech působení v Lounech přijímá nové rabínské místo po doktoru Rafaelu Dukelheimerovi, který 21. listopadu 1916 zemřel.133 Těţko říci, zda o změně místa rozhodovaly finance nebo velikost kolínské ţidovské obce, či jiné důvody, kaţdopádně Kolín byl městem, které Federovým přirostlo k srdci natolik, ţe kdyby nepřišli nacisté, zůstali by zde aţ do smrti.134

smrti r. 1912. Prof. Linhart, K. Geschichte der Juden in Laun [online pdf.]. [citace z 12. května 2011]. Dostupné: < http://www.hugogold.com/bohemia/laun.pdf>. 130 Tamtéţ. 131 Hluštík, Antonín: Židovská komunita v Lounech 19. století. In: Svobodný hlas, roč. 9, č. 41 (9. října 1999), s. 5. 132 Vydal spis nazvaný Ţidé a Křesťané, který je filozofickým pojednáním o dějinách Ţidů, jako obětem útisku křesťanů. Feder, Richard: Židé a Křesťané. 87 s. 133 Rafael Dukelheimer, nebo také, jak je napsáno v dějinách kolínských Ţidů Rafael Guggenheimer, zastával funkci rabína v Kolíně v letech 1896-1916. Byl to velký učenec, který sepsal tzv. „Deutscher Kommentar zur Hagada“. Za jeho rabínského působení byla v Kolíně zrušena německá ţidovská škola a zavedeno české kázání. Zemřel poměrně mladý ve věku 48 let a byl pochován na kolínském ţidovském hřbitově. Dr. Richard Feder. Dějiny Židů v Kolíně [online]. [cit. z 16. května 2011]. Dostupné z: .

39

3. Kolín a Terezín (1917-1945)

S koncem první světové války končí i dlouhá éra habsburské nadvlády, která svým úpadkem nejen otevřela cestu vzniku novým státům, ale pozměnila i celkové dění, jak v Evropě, tak ve světě. S rozpadem monarchie úzce souviselo nejen nové státní uspořádání mapy Evropy, ale i zpřetrhání dosavadních hospodářských, sociálních, kulturních i politických vazeb, které bylo nutno znovu navázat. Je třeba také připomenout, ţe konec války neznamenal vyřešení problémů, ale pouhé přerušení bojů z hlediska vyčerpanosti mocností. A tudíţ mír, který byl uzavřen, lze chápat pouze jako dočasné příměří před opětovným vyhrocením situace, znamenajícím zánik nového československého státu, kterému dnes říkáme první republika. Mladičký československý stát spojoval ve svých hranicích tři různá území a to tzv. historické země (Čechy, Moravu a Slezsko), Slovensko a Podkarpatskou Rus. Kaţdá z těchto zemí byla odlišným specifikem kulturním, jazykovým i náboţenským, přičemţ najednou se měly všechny tyto regiony přizpůsobit nově vytvořené společensky sjednocené republice. Avšak zanedlouho se ukázalo, ţe ţivot z idealizace budoucích poměrů je dlouhodobě problematický. A proto počáteční nadšení vystřídalo napětí a zklamání, jemuţ podlehly v podstatě všechny vrstvy společnosti.135 Co se týče Ţidovského obyvatelstva těchto oblastí, zanechalo v historii republiky nesmazatelnou stopu. Současně se vznikem státu zaloţili Ţidé tzv. Národní radu ţidovskou, která se stala reprezentantem jejich poţadavků. Úkolem rady bylo dosáhnout uznání ţidovské národnosti a menšinových práv, péče o prosazování občanské rovnosti, potírání antisemitismu, demokratizace a sjednocení ţidovských obcí, i jejich politické zastoupení v Národním shromáţdění. Národní výbor, stojící v čele nově zrozené republiky všechny tyto poţadavky uznal a tak bylo československým Ţidům umoţněno býti chápani nejen jako specifická komunita náboţenská, ale i jako národní menšina, coţ za rakouské monarchie nebylo moţné. Od této chvíle mohli Ţidé svobodně rozvíjet svoje aktivity ve všech oblastech lidské činnosti, mohli zastávat i nejvyšší státní funkce včetně funkcí ministerských, bylo jim umoţněno zakládat instituce, hráli důleţitou roli

134

Tamtéţ s. 47. Soukupová, Blanka: Česká identita po vzniku Československé republiky. Antisemitismus jako faktor upevnění jsoucnosti? 1918-1920. In: Ţidovská menšina v Československu ve dvacátých letech (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v říjnu 2002 aţ červnu 2003), Praha 2003, s. 22. 135

40

v obchodu, v průmyslu i v kultuře, stali se i vysoce uznávanými osobnostmi na půdách univerzit, coţ vedlo k jejich postupnému zapojování do společenského ţivota.136 Přes obtíţe adaptace a přes sloţitost ekonomické situace137 se převáţné většině Ţidů zdála budoucnost slibná. Meziválečné Československo se stalo pro Ţidy ostrůvkem naděje. Byla to jediná země Evropy, kde byla ţidovskému obyvatelstvu zaručena rovnoprávnost s ostatním obyvatelstvem. Stalo se tak i díky osobnosti T. G. Masaryka138, který se stal prezidentem ČSR a povaţoval rychlé a úspěšné vyřešení ţidovské otázky za úkol naléhavý a důleţitý. Díky němu byli Ţidé loajálními občany československého státu a uvědomovali si, ţe ve srovnání s ostatními státy se jim právě v Československu daří lépe, protoţe v kontrastu s touto skutečností naopak v těchto státech po první světové válce rostl silnější vliv antisemitismu.139 České ţidovstvo, které se stalo v podstatě třetím národem první republiky, se v průběhu let rozdělilo do řady skupin, mezi které patřili nám jiţ známí Ţidé čeští, Ţidé němečtí, ale i nacionalisté, neboli sionističtí Ţidé, nebo také Češi „mojţíšského vyznání“ a agnostikové. Ze dvou očividně rozdílných frakcí, českoţidovského hnutí a sionistů, se stali protivníci, vedoucí nekonečné debaty a spory, provázejí celé období meziválečného Československa.140

136

Národní rada ţidovská byla zaloţena 22. října 1918. Čermáková, Radka: Československá republikanový stát ve střední Evropě a Židé. In: Ţidovská menšina v Československu ve dvacátých letech (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v říjnu 2002 aţ červnu 2003), Praha 2003, s. 10-13. 137 Na jedné straně přerušení dlouholetých hospodářských vazeb v rámci Rakouska-Uherska a na straně druhé velké vyčerpání z války, které mělo za následek absolutní nedostatek potravin, vyvolávající vzrůst cen zboţí a hodinové fronty na základní potraviny, např. mouku. Také nastal problém s poválečnou nezaměstnaností a s prohloubením rozdílů v sociální struktuře společnosti. Soukupová, Blanka: Česká identita po vzniku Československé republiky. Antisemitismus jako faktor upevnění jsoucnosti? 1918-1920. In: Ţidovská menšina v Československu ve dvacátých letech (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v říjnu 2002 aţ červnu 2003), Praha 2003, s. 23. 138 T.G.M. byl podporovatel sionistického hnutí, coţ po zaloţení republiky vyvolávalo rozporuplné názory, zejména u Čechoţidů, kteří očekávali jeho podporu v procesu splynutí s českým národem. Uţ v dobách zahraničního odboje byl podporován zahraničními sionistickými skupinami, které byly nakloněny jeho politickým poţadavkům. Ke své budoucí představě o Ţidech v rámci Československa se vyjádřil: „Všem menšinám bude poskytnuta rovnoprávnost. Stejný program se vztahuje přirozeně také na ţidovskou menšinu. Ţidé budou poţívat tutéţ rovnoprávnost jako ostatní občané našeho státu… Co se týče sionistického hnutí, mohu jen vyjádřit obecně svoji sympatii k němu a k národnímu hnutí v ţidovském národě, protoţe má velkou hodnotu mravní. Pozoroval jsem sionistické a nacionálněţidovské hnutí v Evropě a v naší zemi a vím, ţe není hnutím politického šovinismu, nýbrţ mravní obrodou jejich národa. Koloman, Gojan: Postoj T.G.Masaryka k židovství a sionismu za první republiky. In: Hilsnerova aféra a česká společnost 1899-1999, Praha 1999, s. 137. 139 Čermáková, Radka: Československá republika- nový stát ve střední Evropě a Židé. In: Ţidovská menšina v Československu ve dvacátých letech (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v říjnu 2002 aţ červnu 2003), Praha 2003, s. 10-17. 140 Bergerová, Natálie: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992, s. 108.

41

Všeobecně lze tedy říci, ţe asimilace, pokrok a masarykovský vliv pronikly hluboko do všech vrstev ţidovského ţivota a náleţitě tak poznamenaly nejen Ţidy samotné, ale i vývoj celého Československého státu. Díky těmto faktům dochází k mnoha změnám, např. k poklesu náboţenského ţidovského ţivota a závislosti na ţidovské obci. Tento fakt zaznamenáváme zejména u mladé generace Ţidů. Na druhé straně také pozorujeme vzestup v podílu ţidovské menšiny v oblasti moderní kultury a vzdělanosti, který významně pozvedl prestiţ první republiky. Je známo mnoho úspěšných ţidovských osobností, ať uţ šlo o ţurnalisty, univerzitní profesory, postavy politického a veřejného ţivota, hudební skladatele, vědce, herce či spisovatele. Tedy příslušníci všech ţidovských hnutí i představitelé moderní kultury se od samého počátku podíleli na rozvoji nové československé republiky a její kulturní orientace. Tento pomalý, ale slibně se rozvíjející proces byl však s příchodem druhé světové války předčasně a násilně ukončen podepsáním Mnichovské dohody v září 1938.141

3.1. Ţivot Ţidů v Kolíně (období první republiky) Jak jiţ bylo řečeno Richard Feder patřil mezi přední osobnosti ţidovské komunity. Pole působnosti Federovy činnosti bylo vţdy široké a zůstalo tak aţ do konce jeho ţivota. Svými dovednostmi a schopnostmi přispíval a obohacoval ţidovské obce v místech, ve kterých jako rabín doposud pracoval a hodlal tak nadále pokračovat. Po svém působení v Kojetíně, Roudnici a krátké zastávce v Lounech přichází před koncem světové války do Kolína142, města s bohatou ţidovskou tradicí. Se svou rodinou bydlel v ulici Na Hradbách, která byla známou kolínskou ţidovskou čtvrtí jiţ od dávných časů.143 Z výpovědi Pana Morice, obyvatele Kolína, kterého jako chlapce Feder vyučoval němčině, se můţeme dozvědět, ţe jako rabín bydlel přímo v centru ţidovského dění: „Pan rabín to měl ve svém kolínském domě dobře zařízené. Synagoga přímo sousedila s jeho bytem.“144 141

Fiedler, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992, s. 23. Kolín, okresní město leţící ve Středočeském kraji na řece Labi. První záznamy o Ţidech v Kolíně pocházejí ze 14. století. Kolín [online]. 7. 5. 2011. [citace z 15. května 2011]. Dostupné: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolín >. 143 Ulice Na Hradbách se dříve nazývala Ţidovská ulice. Dr. Richard Feder. Dějiny Židů v Kolíně [online]. [cit. z 16. května 2011]. Dostupné z: . 144 Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 62. Tato synagoga byla postavena na místě předchozí středověké modlitebny, zničené poţárem v 17. století a nese prvky renesanční (manýristické) aţ raně 142

42

Ihned po příchodu do nového místa dostal vedle rabínské funkce i moţnost vyučovat na tamější kolínské obchodní akademii. A tak zastával rázem hned dvě povolání, rabínské a učitelské, kdyţ jako profesor vyučoval němčinu a německou obchodní korespondenci. Aby mohl učit, musel si doplnit univerzitní vzdělání, potřebné pro kantorské povolání. Z jeho vzpomínek je evidentní, ţe to bylo velmi náročné: „Sotva jsem v Kolíně pobyl pár týdnů, uţ mě zvali do obchodní akademie, abych tam vyučoval němčině. Byl jsem nucen doplnit své univerzitní zkoušky, coţ se mi podařilo, třebaţe to bylo spojeno s nadlidskými obtíţemi. Bylo mi jiţ padesát let, byl jsem zaměstnán dvěma úřady a musel jsem dennodenně vstávat ke studiu ve čtyři hodiny ráno, v sedm jsem se nasnídal a šel do školy. Odpoledne jsem měl povinností mnoho… Tehdy jsem vyučoval 45 aţ 50 hodin týdně, coţ bylo v té době zcela obvyklé.“145 I přes mnohé potíţe v doplnění svého vzdělání učitelské povolání zboţňoval, o čemţ svědčí řada spisů, článků a publikací, které pro své ţáky napsal. Mezi ně patří, např. Ţidovské besídky - kniha třetí146, Hebrejská učebnice, Haleluja147, Sinai148, ale i řada studií, ve kterých se zabývá správnou výchovou dětí, či zásadami dobrého učitele, nebo také úvahami o úloze manţelství a významu rodiny, na který kladl veliký důraz.149 Jeho ţivot byl celkově úzce svázán s publikační činností, ať uţ šlo o psaní, kázání, přednášky, proslovy, vydávání učebnic, historických knih, příběhů, a mnoho jiných. I ze vzpomínek pamětníků je znatelné, ţe byl svojí písařskou činností proslulý. Např. pan Ludvík, rodák z Kolína o něm vypověděl: „Můj tatínek měl ve městě koloniál, kde nakupovali všichni ţidé z okolí. Často k nám chodil pan rabín. Hlavně pro tuţky a papír. Pořád něco spisoval a jak texty opravoval, tuţky mu vyhovovaly víc neţ pero.

barokní. Svému účelu slouţila aţ do r. 1953, kdy s odchodem Richarda Federa do Brna zaniká ţidovská kolínská obec. Dnes je v rukou města, které ji vyuţívá jako památku ke kulturním účelům. Kolín synagoga[online]. 2008. [citace z 15. května 2011]. Dostupné: . 145 Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 46-47. 146 Ţidovské besídky vyšly ve třech knihách: Kniha první pro zábavu a poučení dospělejší mládeţe ţidovské, Roudnice 1912-1913; Kniha druhá, Kolín 1920; Kniha třetí, Kolín 1924. 147 Feder, Richard: Haleluja. Hebrejská řeč. Díl I. - II. Praha 1936. 148 Feder, Richard: Sinai. Učebnice izraelského náboženství. Díl I. - II. Praha 1939. 149 Úryvek z jeho řeči o manţelství, slouţící k svatebnímu obřadu: „Ţidé říkají, ţe šidach /sňatek/ je jako šólet, který se vsune v pátek do pece a vyndá aţ v sobotu v poledne a pak se teprve pozná, jaký je. Doporučuji všem snoubencům, jen nechoďte od sebe a neutíkejte jeden od druhého. Útěk je snadný, návrat těţký a mnoho pravdy je v tom selském rčení- s potvorou zle, ale bez ní ještě hůř!.. Všeobecně se tvrdí, ţe jsou ţidovská manţelství pevnější a ţe je ţidovských rodin ţivot krásnější, neboť třebaţe ţidovské náboţenství ve všech dobách rozluky dovolovalo, byly přece velice vzácné… AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv.č. 10, kar. 4.

43

Často jsem slýchával, jak našemu tatínkovi říkal, ţe neţ vezme do ruky pero, to uţ si musí být na sto procent jistý, ţe je traktát dobře napsaný.“150 V roli kazatele, učitele a vychovatele patřil mezi oblíbené vyučující, jak je poznat z mnoha výpovědí ţáků, které učil a snaţil se jim být nejen dobrým kantorem, ale i přítelem a pomocníkem. Např. Pan Ludvík také rád zavzpomínal na to, jak mu dokázal pomoci při výběru budoucího povolání a přesvědčit i jeho otce, aby jej dal na vysokou školu, místo do obchodu, který měl po něm jako syn převzít. Díky jeho podpoře nakonec odešel na studium literárních věd do Vídně.151 Nebo také zajímavý příběh o rabínovi ze vzpomínání paní Gertrudy: „Pan rabín k nám přijíţděl kaţdé úterý. Přesně o půl třetí odpoledne vystoupil z vlaku, přešel koleje a rovnou ke mně. Měla jsem totiţ za úkol pana rabína na nádraţí vyzvednout a přivést domů. Cestu z nádraţí k nám domů jsem měla moc ráda. Pan rabín se mě vyptával a já se ráda svěřovala! Jako kdyby byl můj vlastní dědeček. Pan rabín dojíţděl k nám, aby nás učil náboţenství a hebrejštině…“152 Později jako starý muţ byl velmi potěšen, ţe měl moţnost svými schopnostmi a vědomostmi ovlivňovat myšlení mnohých svých ţáků, kteří mu za to byli vděčni. Ve svých devadesáti letech řekl: „Bylo mi dopřáno oslavit osmdesátiny, pětaosmdesátiny, devadesátiny – přišla doba sklizně, ale dobré sklizně. Jsem šťasten, ţe na mě lidé v Kolíně vzpomínají, a vím také o všem, co se v Kolíně děje. Právě před nedávnem jsem dostal dopis od jedné bývalé ţákyně obchodní školy, která mi dodatečně gratuluje k narozeninám a prosí o návštěvu. A takových případů mám velmi mnoho. Těší mě, ţe jsem se zapsal do srdcí svých ţáků. A jak jsem to dělal? Vstupoval jsem do třídy vţdy s úsměvem a s úsměvem jsem třídu opouštěl. Byl jsem přítelem ţáků, nenapsal jsem zbytečně ani jednu pětku a ţáci to dobře vycítili. Jsem na to hrdý.“153 Své rozsáhlé vědomosti neuplatňoval pouze v ţidovské obci a v obchodní akademii, ale působil i jako jednatel Okresního osvětového sboru v Kolíně, kde po dlouhá léta ovlivňoval kulturní ţivot města tím, ţe často přednášel různorodému publiku o dějinách

150

Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 57. Richard Feder tenkrát řekl: „Předpokládám, ţe krámek chcete mít i nadále prosperující. Jestli v něm Ludvík bude, tak si troufám říct, ţe to bude nejlepší znalec literatury mezi prodávajícími a nejlepší prodávající mezi znalci literatury. A kromě toho – kdyţ bude nejhůř, Ludvík se rychle doučí řemeslu. Zatím ještě chvála Bohu taková situace nenastala. Tak proč Ludvíka neposlat na pár let studovat?“ Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 57-60. 152 Tamtéţ s. 63-65. 153 Tamtéţ s. 49. 151

44

náboţenství, o Janu Husovi, o české literatuře, dokonce i o buddhismu, islámu154 a celkově o všem zajímavém.155 Období první republiky bylo dobou velkých zvratů, ale i zmatků, které váţně zatěţovaly ţivoty všem jejím občanům. Kromě velkého nedostatku základních věcí potřebných k ţivotu a celkové vyčerpanosti z první světové války, musela nově vzniklá republika řešit i obtíţe adaptace a sloţitost ekonomické situace, která vyvolávala velký rozvrat ve společnosti. A právě i Ţidé, jak jiţ bylo řečeno, se často neshodovali ve svých názorech a zaujímali odlišné postoje, které je rozdělovaly. I přes všechny tyto obtíţe, kterými první republika procházela, je její doba dnes značně idealizována, jak si můţeme povšimnout v mnoha publikacích. Velkou příčinou tohoto klišé bývá osobnost T. G. Masaryka, jako osvoboditele a hlavního prezentéra českého národního ţivota. I Ţidé, přestoţe se odlišovali a zaujímali rozdílné tendence, shodovali se v jednom zásadním bodě a to ve své loajálnosti k republice a jejímu prezidentu.156 Díky rovnoprávnosti s ostatními občany, oproti jiným státům v Evropě, brali Československý stát jako vhodné místo pro svou budoucnost. I Richard Feder sdílel stejný názor, kdyţ napsal: „Klidně a bezpečně a proto spokojeně a šťastně jsme ţili, my ţidé, v první republice Československé, republice Masarykově. Byli jsme jejími plnoprávnými občany, a to nejen na papíře, ale i ve skutečném ţivotě. Měli jsme stejné povinnosti, ale také stejná práva jako jiní občané a mohli jsme se bez újmy hlásiti k národnosti české, slovenské, německé, maďarské, ba i ţidovské.“157 154

Na rozdíl od křesťanské historie zaujímal k dějinám a vývoji islámského náboţenství vstřícný názor. Tvrdil, ţe Ţidé a Arabové vedle sebe ţili ve vzájemné shodě jiţ od dávných dob. Podle jeho názoru se Ţidé za arabského panování měli daleko lépe, neţ za křesťanského. Úryvek z jeho studie o islámu: „Některé arabské kmeny se sblíţily se Ţidy. Spřátelily se s nimi do té míry, ţe přijaly od nich jejich víru v jednoho neviditelného Boha a ţidovské zvyky…“ Mohamed se seznámil se Ţidy pravděpodobně jiţ ve svém dětství…“ „Mohamed vykonal pro arabské národy mnoho a je to jen jeho zásluha, ţe se sjednotily, proslavily a předčily v mnohém ţidovství a křesťanství. Nikdo před tím netušil, kolik talentů se mezi arabskými kmeny nalézá a jací veleduchové z nich přijdou. Jisté je, ţe studovali korán s touţe pílí a oddaností, jako Ţidé a křesťané svá Písma svatá. Feder, Richard: Židé a Mohamedání. Písmo svaté a Korán. In: Ţidovská ročenka (5731) 1970-1971. s. 5 a 25. 155 PhDr. Richard Feder [online]. 16. 1. 2011. [cit. z 16. května 2011]. Dostupné z: . 156 V západní části v českých zemích ţilo téměř 120 000 Ţidů. Na přelomu století byli čeští Ţidé důleţitou silou v ekonomickém rozvoji této oblasti. A praţská ţidovská obec díky tomu velmi zbohatla a kulturně se začlenila. Avšak na Moravě si ţidovské tradice uchovaly nad obcí větší vliv a za první světové války do nich přibývali ortodoxní ţidovští uprchlíci z Haliče a Bukoviny. Na Slovensku ţilo kolo 140 000 Ţidů. Zde hrála v urbanizačním procesu velkou roli Bratislava. Mnoho tamějších Ţidů bylo ovlivňováno přistěhovalci z Moravy. Po vzniku Československa slovenské Ţidovstvo vzájemně spolupracovalo se sionisty na Moravě i v Čechách, aţ se postupně Slovensko stalo hlavním centrem sionistického hnutí. Oproti tomu Ţidé v Podkarpatské Rusi byli nejméně asimilováni. Bylo jich zde kolem 110 000 a převáţná část podnikala nebo obchodovala. Bergerová, Natálie: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992, s. 108. 157 Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 9.

45

Ve své knize Ţidovská tragédie Feder píše, ţe bylo období první republiky jeho nejkrásnějším úsekem ţivota, kdyţ mohl po boku své rodiny a s pocitem nejvyšší míry svobody, jakou doposud poznal, spokojeně ţít. Z jeho popisu se dozvídáme, jak velké změny poměrů pro Ţidy nastaly a tím ovlivnily jejich dosavadní způsob ţivota. Otevřelo se jim široké spektrum moţností a záviselo pouze na jejich rozhodnutí, co si vyberou. Uţ se jim nikdo nevměšoval do jejich záleţitostí a nezakazoval jim jejich potřeby a rozhodnutí. Všechny spolky, instituce i pracovní funkce jim byli otevřeny a to se stalo osudnou změnou i ve vnímání především ţidovské mládeţe158. Ta je začala navštěvovat a volně do nich vstupovat, např. do Sokola, Junáka, spolků divadelních, hudebních, rybářských a mnoha jiných, přičemţ zaměstnávaly jejich pozornost a odváděly

je

tak

od

ţidovských

tradic.

Proto

postupně

u

mladých

Ţidů

zaznamenáváme všeobecný pokles o zájem náboţenského ţidovského ţivota, a tím i závislosti na ţidovské obci.159 I Richard Feder toto pociťoval a snaţil se tyto okolnosti zvrátit tím, ţe se mladým ţidovským dětem hodně věnoval a náboţenství a tradici v nich pěstoval a udrţoval. Uţ z mnohých vzpomínek pamětníků je patrno, ţe pravidelná návštěvnost synagogy přestala být běţnou rutinní činností. Např. Pan Bondy, místní obyvatel Kolína říkal: „Byli jsme hodně rozvětvená rodina, protoţe moje maminka pocházela z osmi dětí a tatínek ze šesti. Obě babičky a oba dědečkové byli zboţní, ale moji rodiče uţ ne. Do synagogy jsme chodili jenom o Vysokých svátcích. Náš rabín doktor Feder z toho asi neměl příliš velkou radost, ale nic neříkal. Připravoval mě na čtení z Tóry a těšil se z toho, ţe rychle chápu…“160 Také zajímavou výpovědí je vzpomínka na Richarda Federa od jeho ţáka pana Morice, který byl Federovým úsilím probudit zájem k ţidovství značně ovlivněn.161 A tak se rabínovy tendence a snahy 158

Feder píše, ţe jim byly otevřeny všechny spolky a instituce s výjimkou spolků církevních. Tamtéţ s. 9. Tento pokles náboţenského ţivota, vyvolávaný otevřením mnoha nových moţností, by mohl být srovnatelným příkladem s postupně sílícím procesem sekularizace, který je dnes populárním problémem pro bádání mnoha historiků. 160 Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 53-55. Takových rodin bylo v době první republiky mnoho. Podle statistik šlo o nejsilnější skupinu Ţidů, která se označovala za Ţidy tzv. tradiční, neboli ty, kteří své náboţenské povinnosti dodrţovali pouze vlaţně, coţ znamená, ţe navštěvovali synagogu pouze v době Velkých svátků, na Nový rok a v Den smíření. Kárný, Miroslav- Lorencová, Eva: Terezínské studie a dokumenty. Praha 1999, s. 105-118. 161 Zkrácený úryvek jeho vzpomínky- Moric: „Byl pátek odpoledne, schylovalo se k šábesu a rabín stál přede dveřmi. Jel jsem kolem něj na kole a pozdravil.“ Pan rabín se mne zeptal: „Přijdeš večer na šabat?“ Moric: „Tou otázkou jsem byl zaskočený. Měl jsem totiţ v plánu úplně jiné věci, ale odpověděl jsem, ţe kdyţ to jen trochu půjde, tak určitě dorazím. Měl jsem vztek. Teď aby objel Kluky a odřekl ryby. Nakonec jsem se je snaţil přemluvit, aby šli semnou.“ Kamarád Benjamín řekl: „Coţe mám dělat? Jít do synagogy?“ Moric: „Podobně reagoval i Evţen a Ludvík, nikomu z nich se nechtělo, ale nakonec jsme šli všichni. Po šabatu si nás mladé vzal rabín k sobě domů.“ Feder: „Co dělají ryby chlapci, slyšel jsem, ţe prý teď docela berou?“ Moric: „Chtěli jsme to vyzkoušet, pane rabíne, ale nemohli jsme.“ Feder: „Tuším proč. A o to víc si vás váţím. Vyměnit udici za modlitební kníţku – to je čin dospělých muţů. Ryba by 159

46

mnohokrát vyplatily. K české ţidovské mládeţi vţdy úzce přilnul a udrţoval s ní kontakt v podstatě po celý svůj ţivot. Dodnes na něj mnoho jeho ţáků rádo vzpomíná.162 Jako Ţid ovlivněný českým venkovským prostředím dobře registroval pluralistické tendence širokého spektra ţidovských skupin a rád se řadil k tzv. asimilantům přijímajícím československou národnost163. Mezi těmito různorodými ţidovskými skupinami probíhaly prostřednictvím ţidovských tiskovin164 rozsáhlé konfrontace, které byly nejvyhrocenější mezi sionisty a asimilanty. Rabín se k tomuto problému vyjádřil s nepochopením a s nespokojeností, kdyţ napsal, ţe i kdyţ jejich spory byly vedeny slušnou formou, styděl se za jejich výstupy, obzvlášť sionistické. On sám se k sionistickému hnutí nehlásil a ani nikdy později o ně zájem neprojevoval.165 Dalším Federovým postřehem, který významně přispěl k představě o ţidovském ţivotě v první republice, byly vlny antisemitismu, které v Československu občas zaznívaly, avšak v mnohem menší míře, neţli v jiných zemích Evropy. Ostřejší antisemitistické projevy nastávají teprve aţ později, od třicátých let 20. století. Do té doby měly uţší pole působnosti a Feder popisuje, ţe existovaly např. na lékařské fakultě, která se snaţila eliminovat vstup Ţidům do jejich prostor, nebo ve městské spořitelně a na magistrátu v Kolíně, který nechtěl s Ţidy spolupracovat, či strana agrární166, která je opakovaně poškozovala.167 V odborné literatuře čteme o vlnách

vám ve vezírku vydrţela nanejvýš dva dny. V ţaludku ani ne den. Kníţka je na celý ţivot a moţná ještě dál.“ Moric: „A obdaroval nás kaţdého knihou šabatových modliteb. Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 62-63. 162 I později při pobytu v Brně vedl ţidovskou mládeţnickou organizaci. Často se s nimi setkával i u sebe v bytě, kde ho všichni rádi navštěvovali. Dnes se těmto všem lidem, ţijícím prakticky po celém světě, říká Federovy děti. Od roku 2003 jsou kaţdých pět let pravidelně uspořádávány srazy v Brně, kde se na počest rabína Federa setkávají. Z výpovědi Zuzany Prudilové, působící v brněnské ţidovské obci. 163 Asimilanti byli příslušníci českoţidovského hnutí. 164 Byly to různé ţidovské noviny, časopisy, kalendáře, broţury, jako např. nám jiţ zmíněný Rozvoj a Ţidovské zprávy. 165 V archivních materiálech (AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4.) je o jeho přístupu k sionismu napsáno, ţe na rozdíl od své snachy Růţeny, nikdy sionistou nebyl. Také je známo, ţe nikdy nenavštívil Izrael. Jeho místo bylo vţdy na území Čech a s ním se plně identifikoval, coţ vypovídá i úryvek v knize Ţidovská tragédie: „Čeští sionisté horovali sice jen pro Palestinu, ale posílali tam raději své peníze neţli své děti. Jezdili tam jako turisté a přednášeli po svém návratu s největším nadšením o veliké budovatelské činnosti v Tel Avivu a v ţidovských koloniích, ale nestěhovali se tam. I oni zpívali rádi: „Mezi Čechy domov můj.“ Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 11. 166 Feder zde naráţí hlavně na ustanovení nové pozemkové reformy, která se týkala všech národů československého státu a tudíţ i zasáhla ţidovské vlastníky půdy. Pozemková reforma byla vyhlášena vládou Karla Kramáře nedlouho po vyhlášení Československé republiky, jejímţ cílem bylo rozdělit velké soukromé pozemky a uspokojit tak zájmy drobných drţitelů půdy. Reforma byla vyhlášena rámcovým záborovým zákonem 16. dubna 1919, který stanovil zábor pozemkového majetku nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha veškeré půdy. O rozdělení zabraného majetku velkostatkářů bylo rozhodnuto přídělovým zákonem 30. ledna 1920. První pozemková reforma na velkostatku [online]. 6. 11. 2002. [cit.

47

antisemitismu, jako o prostředku proti němectví, se kterým byli Ţidé ztotoţňováni, i přestoţe doufali, ţe po vzniku republiky, nastane jeho konec. Avšak místo toho docházelo k mnohým demonstracím a aférám, mířícím proti ţidovskému obyvatelstvu, ne však projevujících se celorepublikově. Z těchto důvodů zůstalo úspěšné řešení ţidovské otázky důleţitým a neodkladným úkolem. Ten však nebyl jednoduchý, uvědomíme-li si různorodost jiţ dříve zmíněných ţidovských skupin. Celkově lze tedy říci, ţe antisemitismus v Československu ve 20. letech existoval, avšak projevoval se zde různorodě. Kaţdá část území, či region ho vnímaly s odlišnými postoji a specifiky, podle jeho míry působnosti. Z pohledů kolínských Ţidů a hlavně názoru Richarda Federa vidíme, ţe v Kolíně nebyl příliš rozšířen a proto Feder píše: „Milovali jsme upřímně Československou republiku a byli jsme hrdi na to, ţe se smíme i my zváti Čechoslováky. Věřili jsme pevně, ţe tento stav potrvá i za druhého prezidenta doktora Edvarda Beneše, ţe potrvá na věky.“168 Znamená to tedy, ţe ţivot kolínských Ţidů byl v počátcích republiky příznivý, i přes mnohé její obtíţe a nedostatky, které však ve srovnání s příchodem hrozné doby druhé světové války přišly Federovi zanedbatelné. Jako rabín tamější ţidovské obce představoval velmi váţenou osobnost, které si cenila celá ţidovská komunita. Ze všech informací, které o něm a Kolínu máme, je patrno, ţe pro místní Ţidy představoval skutečnou autoritu, o níţ se mohli kdykoliv opřít. Pravidelně se s nimi setkával, komunikoval, poradil i rozsoudil, byl zkrátka hlavní tepnou ţidovské kolínské obce.

3.2. Nacismus a změna poměrů v Kolíně (období druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava) Meziválečné období lze dnes chápat jako uzavření dočasného příměří, které na místo válečných operací, vystřídaly útoky na bázi verbální konfrontace. Tato doba se stala pouhým přechodem z jedné války do druhé, o čemţ svědčí sílící napětí v podobě radikalismu, fašismu, nacistické ideologie i projevů antisemitismu v Evropě, které pociťovaly všechny její státy, včetně Československa. Avšak zatímco v okolních státech

z 19. května 2011]. Dostupné z: . 167 Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 10. 168 Tamtéţ s. 11.

48

tyto bouřlivé projevy nastávají jiţ krátce po skončení první světové války, bylo Československo výjimkou. Jako jediné zůstalo demokratickým státem, aţ do podepsání Mnichovské dohody v září 1938. Co se týče radikalizace a antisemitistických útoků, lze konstatovat, ţe zde byly přítomny jiţ v počátcích republiky, ale s jejich projevy se setkáváme spíše ojediněle a v relativně mírné, většinou verbální podobě. Avšak tento stav se v průběhu druhé poloviny 30. let postupně měnil. První znaky agresivity se začaly projevovat zejména v oblastech s větším mnoţstvím německé populace, kde sílily jak protičeské, tak protiţidovské, i protiněmecké nálady a stále se stupňovaly. A tak se sudetští Němci stali předvojem politiky německé expanze, která nastala se vznikem tzv. druhé Československé republiky trvající pouhých 167 dní a pokračovala celkovou anexí Československa, přičemţ došlo k vytvoření nového státního útvaru, nazývaného Protektorát Čechy a Morava. Příčiny i důsledky těchto událostí můţeme spojit se stupňující se mezinárodní politickou situací, např. politikou appeasementu Velké Británie a Francie vůči Německu, také s prohlubující se hospodářskou krizí a především s nástupem k moci Adolfa Hitlera, nového vůdce Německého státu a propagátora nacistické ideologie.169 Tato doba měla pro Ţidy opravdu katastrofální následky, které jsou dnes všem dostatečně známy. Všeobecně v nich vyvolávala pocity zklamání, zoufalství a velkého strachu. Antisemitistické projevy stále sílily jak v nepřátelských protiţidovských postojích Němců, tak i v české veřejnosti. Úspěšným prostředkem protiţidovské propagandy se stal i český dobový tisk, kdyţ opakovaně publikoval ostře nesnášenlivé články mířící proti ţidovské menšině. Jedním z příkladů této nevraţivosti je např. článek z kolínských novin vydaný r. 1939, ve kterém je uvedeno: „ K.S.- Píše nám jeden čtenář, aby prý Kolín nezůstal pozadu v odhalování českých ţen, které dosud vidí jedinou moţnost dobrého zaopatření jen ve styku se Ţidem, ţe nám sděluje tedy tři takové výtečnice, jimţ je lhostejno, ţe Ţidé przní nám soustavně poctivé české dívky…Tak nevíme, kdy ty naše české dívky dostanou rozum.“170

169

Kárný, Miroslav-Lorencová, Eva: Terezínské studie a dokumenty. Praha 1999, s. 105-118. Vlajka, 30. Prosince 1939. K.S.: Také v Kolíně mají árijky rády Židy. Ukazujeme na ně prstem. [online]. 26.8.2003. [cit. z. 28. května 2011]. Dostupné z: . 170

49

Po okleštění Československa dochází k velkým vystěhovaleckým vlnám Ţidů z pohraničí do vnitrozemí171, kde tito uprchlíci hledali útočiště u svých známých. Tak tomu bylo i v rodině Richarda Federa, který se stal hostitelem svých příbuzných, kteří přes jedinou noc ztratili střechu nad hlavou. Důkazem této skutečnosti je vzpomínka Federovy praneteře paní Alishy Schiller, ţijící dnes v Izraeli: „Aţ do roku 1938 jsme ţili ve Staré Roli u Karlových Varů. Jenomţe pak se všechno změnilo – museli jsme se z pohraničí vystěhovat. Moje maminka napsala strýci Richardovi do Kolína. Za pár dní přišla odpověď – ať se rychle sbalíme, česká nás. Jeho kolínský byt bude i naším bytem. A tak se stalo. Brzy jsme se ale museli znovu stěhovat. V Kolíně jsme totiţ nedostali policejní povolení k pobytu. Bylo mi to líto, můj strýček Richard – byl ke mně tak milý a laskavý!“172 A tak byl Richardův byt k dispozici pro všechny jeho sourozence a děti se svými rodinami, při čemţ mnozí toho museli vyuţít, jak jiţ jsem uvedla v první kapitole. Tato zoufalá situace dohnala i velký počet Ţidů k odchodu za hranice Československa. Mnoho z nich emigrovalo daleko za moře, či do Palestiny, ale nejednalo se o vůbec snadný úkol. Málokdo měl to štěstí, ţe by dostal vízum včas a mohl odcestovat za moře, neboť tomu bránila velmi tvrdá omezení. Tyto odchody, obzvlášť do Palestiny, byly organizovány na základě tzv. české haavary173, neboli dohody o podmínkách vystěhování. Zde je nutné upozornit i na to, ţe nacistická okupace strhla rozdíly a překáţky mezi ţidovskými skupinami, které se od této chvíle snaţily společně zachránit.174 I Richard Feder mohl emigrovat, ale rozhodl se zůstat v Čechách. Vyjádřil se k tomu takto: „I já byl bych získal čestný certifikát k cestě do Palestiny, ale neucházel jsem se o něj, poněvadţ jsem vás nechtěl opustiti. Směl jsem své milované stádo nechati na 171

Jiţ řadu měsíců před Mnichovem, v souvislosti s narůstajícím terorem německých ordnerů, narůstá počet uprchlíků ve vnitrozemí republiky. Po mnichovském diktátu se jejich počet ještě navýšil. Mezi uprchlíky nebyli pouze Ţidé, ale všichni, kteří nesouhlasili se sudetskou propagandistickou politikou, která byla nesympatická i některým demokraticky smýšlejícím sudetským Němcům. Bergerová, Natálie: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992, s. 114. 172 Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 75-77. 173 Haavara – dohoda mezi německou vládou a sionistickými organizacemi usnadňující emigraci Ţidům do Palestiny, podepsána 25. 8. 1933. Chronologie dějin Holocaustu. [online]. 12. 9. 2003. [cit. z 28. Května 2011]. Dostupné: . V této tísni postupně vznikalo i mnoho ilegálních vystěhovaleckých kanceláří, např. kancelář Roberta Mandlera, (ţidovského konfidenta gestapa), nebo instituce organizovaná sionistickou skupinou Makábí, či ilegální plavba po moři přes organizaci Alija bet, a dalších… Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 15-16. 174 Soukupová, Blanka: Češi židé mezi Mnichovem a 15. březnem 1939. In: Ţidovská menšina za druhé republiky (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v lednu aţ červnu 2007), Praha 2007, s. 88-89.

50

pospas divokým vlkům a dívati se zdaleka, jak je rdousí? Ne. Zůstal jsem proto na svém místě a chtěl jsem sdíleti váš osud.“175 Pravdou je i ta skutečnost, ţe mnoha Ţidům německá hrozba nepřišla natolik nebezpečným faktorem, který by je přiměl opustit zemi. Emigrace byla sice doporučována, ale především Ţidům ţijícím v pohraničí, kteří zde přišli o majetek, a proto u mnoha ostatních převládal názor a naděje, ţe se v druhé republice bude řešit ţidovská otázka přece jenom jinak, neţ v nacistickém Německu. Jako nadějné působily i některé symbolické akty vlády, vzbuzující iluzi zachování jisté kontinuity prvorepublikového vývoje a to vyvolávalo pocit, ţe to nakonec nebude tak zlé, jak to vypadá.176 I přesto však se stala otázka vystěhování hlavní činností ţidovských komunit. Ani kolínská ţidovská obec nebyla v tomto výjimkou. Veškeré její úsilí bylo vynaloţeno a soustředěno na emigraci ze země. A právě Richard Feder byl jeden z hlavních jejich iniciátorů. Jeho prvním krokem, který v této záleţitosti podnikl, bylo vytvoření vystěhovaleckého komité pro kolínské Ţidy.177 Na základě jeho vzniku vymyslel plán zaloţit v zámoří osadu podle vzoru české vesnice, ve které by kolínští Ţidé ţili jako venkované ţivící se zemědělstvím a chovatelstvím domácího zvířectva. S tímto plánem následně oslovil anglickou vládu, po které poţadoval povolení k umístění na území v jedné z jejich řidčeji osídlených kolonií. Mezi čekáním na anglickou reakci, oslovil také na doporučení odborového rady z ministerstva sociální péče i francouzskou vládu, která měla kolonizovat oblast Francouzské Guiney.178

175

Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 154. První varování i pro vnitrozemní Ţidy přinesl týdeník Rozvoj v prosinci 1938, kdyţ napsal, ţe německá nacionálněsocialistická Prager Zeitung Dients doporučila řešení české ţidovské otázky podle německého vzoru. Rozvoj.č. 52, 23. 12. 1938. Soukupová, Blanka: Češi židé mezi Mnichovem a 15. březnem 1939. In: Ţidovská menšina za druhé republiky (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v lednu aţ červnu 2007), Praha 2007, s. 88-89. 177 Důkazem vytvoření komité je dochovaný dopis, který Feder poslal na Ministerstvo sociální a zdravotní správy v PRAZE dne 26. dubna 1939. Prostřednictvím této korespondence prosí o povolení zaloţit instituci pro organizování vystěhovaní ze země asi 500-600 členům izraelské náboţenské obce v Kolíně. Zároveň se zde zavazuje slibem, ţe komité bude v jeho působnosti a tudíţ za něj bere veškerou zodpovědnost. Krátký úryvek z Federova dopisu: „Celou akci povedu jako svou sluţební funkci. Nebudu od osob a rodin, které projeví přání se mnou se vystěhovati, poţadovati a přijímati ţádných darů a ţádných poplatků. Nebudu účastníky verbovati a ţádnou agitaci provozovati. Nebudu nikomu nic slibovati, dokud nic nemám. V ţádostech, které zašlu na cizí vlády, uvedu výslovně, ţe vezmeme s sebou jen tolik majetku, kolik nám naše vláda povolí. Nebudeme nikdy a ničím zákony a nařízení obcházeti… Dopis rabína Richarda Federa Ministerstvu sociální a zdravotní správy ve věci vystěhování kolínských Židů 26. dubna 1939 [online]. 30. 10. 2002. [cit. z 29. května 2011]. Dostupné: . 178 Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 17. 176

51

V době čekání na obě odpovědi začaly v rodinách kolínských Ţidů velké přípravy na odchod z republiky, o kterých se dovídáme ze svědectví např. pana Imreho, kolínského obyvatele: „Rabín brzy odeslal prosebné dopisy a pro nás nastaly dny plné čekání. Jaké asi budou odpovědi? Děda a jeho známí se uţ začali pilně připravovat: půjčovali si nejrůznější kníţky o ţivotě v koloniích, opatřili si broţurky o pěstování zeleniny a ovoce v tamních zeměpisných polohách, jiní si zdokonalovali angličtinu a francouzštinu. Čekal nás nový neznámý domov tisíce kilometrů od Kolína, ale nikomu to nevadilo. Všichni tušili, ţe je to asi jediná moţnost, jak přeţít…“ 179 Asi po měsíci přišla z Anglie odpověď, která kolínské Ţidy odmítla, s vysvětlením, ţe není v jejich kompetenci rozhodovat o této záleţitosti, a proto doporučují obrátit se přímo na konkrétní kolonie, avšak s připomínkou o jejich přeplněnosti. I přes zápornou odpověď se rozhodla kolínská ţidovská komunita oslovit kolonii Jiţní Rhodesii, kde se obrátili přímo na jejich ţidovskou obec, ale ani zde nebyli úspěšní.180 Jediným úspěchem bylo jednání s Francií. Sice to nebylo podle původních představ, ale přece jenom zde svitla naděje na úspěšné vyřešení jejich problémů. Místo Francouzské Guiney poslala francouzská vláda návrh na vysídlení do Nové Kaledonie, malého ostrova, leţícího východně od Austrálie. Avšak ani tento plán nakonec nebyl naplněn, poněvadţ vypukla druhá světová válka, která přerušila veškeré snahy na jeho provedení.181 Po těchto nezdařilých pokusech zůstává Feder i jeho celá ţidovská komunita v Kolíně. Dočkala se však jen odchodu do koncentračních tábora, kterým byl v jejich případě Terezín.

3.3.

Za války

Druhá světová válka a její konečné řešení ţidovské otázky se zapsala do historie jako doposud nejkrutější úsek v dějinách existence lidské společnosti. Dodnes je holocaust jedním z nejvíce probíraných témat, líčících hrůzy a osudy ţidovské menšiny, jako oběti nacistické ideologie. Tento fakt a útrapy s ním spojené jsou dnes důkladně popisovány

179

Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 66-70. Tamtéţ 181 Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 18. 180

52

ve všech vycházejících publikacích i filmových ztvárněních, zabývajících se touto problematikou. I Richard Feder předal svoje svědectví, jakoţto jeden z mála Ţidů, kteří tuto dobu přeţili. Ihned po návratu z koncentračního tábora Terezín napsal a vydal knihu na památku zemřelým kolínským Ţidům, ale i všem ostatním, kteří byli za doby nacismu perzekuování, nazvanou „Ţidovská tragédie“182. Z této publikace se můţeme dozvědět podrobné informace o celkovém chodu a ţivotu za zdmi Terezína, který se zde odehrával. A proto je dnes Federova práce vzácným materiálem vypovídajícím nejen o historii koncentračních táboru, ale i o něm samotném. Jsou zde dobře popsány myšlenkové pochody a názory, které jako rabín, tehdejší i pozdější doby, propagoval.183 Vzhledem k tomu, ţe otázky holocaustu jsou dnes všeobecně známy, není náplní mé práce zde přesně rozebírat všechny okolnosti a důsledky týkající se této doby. Chci se pouze zaměřit na ty skutečnosti, které se bezprostředně týkaly osoby Richarda Federa. Vznikem Protektorátu Čechy a Morava i vstupem do druhé světové války, začaly pro Ţidy časy neúnavné perzekuce, která započala jiţ v předmnichovské republice a nabývala na své intenzitě. A proto Richard Feder píše: „Příchodem Němců nastala nám zlá doba, doba velkého utrpení, doba nemilosrdné perzekuce.“184 Ihned po okupaci bylo vydáno mnoho nařízení omezujících svobodu ţidovskému obyvatelstvu, např. šlo o vyloučení z výkonu advokacie a lékařské praxe. Z té doby se uchovala vzpomínka na Richarda Federa z výpovědi pana Arnošta z Kolína. Arnoštův strýc, jako magistr farmacie vlastnil lékárnu v malém městečku blízko Kolína, kam dojíţděl i rabín Feder. Jádrem této vzpomínky je rabínova pomoc lékárníkovi v době, kdy mu byl jeho obchod gestapem uzavřen. Proto se Feder nabídnul, ţe bude tajně roznášet potřebné léky všem pacientům ţidovské komunity. Touto vzpomínkou chce pan Arnošt upozornit na rabínovu ochotu a nebezpečnou činnost, kterou pro své bliţní

182

Dalo by se říci, ţe ho lze tedy řadit do tzv. první generace autorů, kteří ihned po válce se snaţili touto formou podat svědectví o skutečnostech téměř nekomunikovatelných. Aţ na výjimky šlo převáţně o vězně těchto táborů. Milotová, Jaroslava: Odboj v koncentračních táborech – ano či ne (poznámky k historii dskuse o definici odboje v koncentračních táborech). In: Ţidé v boji a odboji. Rezistence československých Ţidů v letech druhé světové války. Hirotický Ústav Praha 2007. s. 153-164. 183 Stejně jako mnozí Ţidé a celkově obyvatelstvo Československého státu, i Feder, vzhledem ke svým traumatům a hroznému osudu rodinných příslušníků, podlehl poválečné všeobecné nesnášenlivosti vůči Němcům. Poválečný odsun Němců ze země byl chápán jako krutý osud, který si ovšem Němci zaslouţili. 184 Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 14.

53

vykonával. Celkově je vidět i to, ţe rabín byl povaţován za hlavního zástupce i tlumočníka všech nařízení „seshora“, o kterých potom obec informoval.185 Jako příklad dalších omezení byl zákaz jakéhokoliv stěhování a cestování, o kterém se rabín později vyjádřil: „V roce 1917, tedy před padesáti lety, jsem se do Kolína přestěhoval a našel jsem tam vděčné pole působnosti. Tam vychodily mé děti školu a tam se má dcera a můj starší syn oţenili. Avšak můj nejmladší se ţenil v Plzni, ale to bylo jiţ v době, kdy nám nacisté zakázali jízdu vlakem a tak jsme ani nebyli na jeho svatbě a byli jsme při svatební hostině zastoupeni dorty, které jsme tam z Kolína poslali. Byla to hloupá doba a kaţdá doba je hloupá, ve které rozhodují zbraně o blahu lidstva.“186 Nakonec došlo i k označení Ţidů Davidovou hvězdou s nápisem Jude. O tom, ţe budou Ţidé poznamenání, se Feder dozvěděl jako zástupce obce mezi prvními a stal se organizátorem zhotovení těchto látkových znaků, o čemţ se můţeme dočíst ze vzpomínky paní Ruth, dcery kolínské krejčové, které byla tato zakázka rabínem zadána.187 Všechna tato opatření, zákazy a nařízení porušující lidská práva, nakonec vedla nám jiţ dobře známých směrem, a to ke koncentraci všech ţidovských obyvatel do jednoho místa, kde docházelo k postupnému naplnění konečného řešení ţidovské otázky podle nacistických plánů. V případě kolínských Ţidů šlo o přesun do koncentračního tábora v Terezíně188, kam odjel i Richard Feder s celou svojí rodinou 13. června 1942.189

185

Údajně Feder do lékárny jezdil pro balzám na klouby, nebo si dával připravit různé speciální bylinné čaje na průdušky. Byl zde stálým zákazníkem po dlouhá léta. Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 70-71. 186 Z rabínovy korespondence, napsané 26. 6. 1967 v Brně. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, i. č. 19, kar. 4 187 Úryvek ze vzpomínky paní Ruth: „V naší rodině se dědilo krejčovské řemeslo… Moje maminka měla malý salon nedaleko náměstí… kdyţ k nám zavítal pan rabín nebo jeho paní s třemi dětmi, byl to pro maminku významný okamţik… Jednou k nám zase přišel pan rabín. Bylo to ale navečer, pro něj v neobvyklou dobu… Rabín maminku ţádal o zakázku se slovy – myslel jsem na vás, na vaše krejčovství. Za ta léta vím, jak spolehlivě pracujete. A to je u zakázky, kterou vám nabízím, zapotřebí. Mohla byste přišívat ţluté Davidovy hvězdy na černou látku? Budeme je totiţ muset brzy všichni nosit. Nikdo bez hvězdy neudělá ani krok z domu. Ať nás přitom alespoň hřeje vědomí, ţe jste je šila vy….“ Pěkný, Tomáš: Až pokvetou kaštany. In: Roš Chodeš (Věstník ţidovských náboţenských obcí v Českých zemích a na Slovensku), roč. 66, č. 12 (prosinec 2004), s. 10-11. 188 Terezín – město původně vystavěné za císaře Josefa II., pojmenované po Marii Terezii. Původně mělo slouţit spolu s Josefovem jako obrana Rakouska v sedmileté válce proti Německu. Více: Chládková, Ludmila: Ghetto Theresienstadt. 2005. 54 s., nebo Jelínek, Zdeněk: Richard Feder a terezínské ghetto. In: Terezín v konečném řešení ţidovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. Výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Praha 1992, s. 102-108, www.holocaust.cz. 189 Dne 13. 6. 1942 bylo tímto transportem pod názvem „AAd“ vypraveno celkem 734 transportovaných kolínských osob z Veletrţního paláce v Praze směrem do Terezína. www.pamatnik-terezin.cz/?dl_id=78

54

I zde fungoval jako rabín a opora ţidovské komunity. Jeho funkce se nejvíce soustředila na pohřbívání zemřelých Ţidů190, ale i na svatby191, rozvody a bohosluţby, které většinou vykonával ve sklepech, nebo na půdách terezínských prostor. Jak jiţ bylo dříve zmíněno, Richard Feder byl jediným z rodiny, který tuto dobu přeţil. Byl také jediný, který celé období války přečkal v terezínském ghettu. Jinak všechny jeho děti se svými rodinami odvezly transporty na východ. To, ţe unikl osudu smrti, je zázrak. Ve své knize píše, ţe ho zachránilo úmrtí jeho manţelky Hildy192, nebo také úkryt, který mu byl poskytnut přáteli z ghetta. Zde je důleţité upozornit na to, ţe i terezínské ghetto mělo mnohé nedostatky a mezery ve své organizační struktuře, které se její velitelé snaţili usilovně zakrývat. A právě díky tomu se mnohým šťastlivcům podařilo z ghetta uprchnout, nebo se nástupu do transportu aspoň vyhnout.193 Rabínův pobyt v Terezíně byl jeho spoluvězni vnímán jako velká morální opora, coţ můţeme poznat z výpovědí mnoha pamětníků. Např. pan Isidor vypráví: „Neříkali jsme mu jinak neţ Rebe. Potkával jsem ho v Terezíně nejméně dvakrát denně… Kdyţ mě v Terezíně ţenil, místo obvyklých přání novomanţelům jenom špitl – aţ pokvetou kaštany, váš společný ţivot teprve pořádně začne. Půjdeme domů…“194 Zajímavou je i vzpomínka pana Arna, který byl v Terezíně ještě jako malý chlapec: „Jednou dopoledne nám naše paní učitelka řekla, ţe budeme mít vzácnou návštěvu. Přijde za námi pan rabín. A opravdu do místnosti vstoupil vysoký muţ. Přestoţe jsem se v Terezíně často bál a brečel, najednou na mě dýchlo něco moc milého, klidného. Připadal jsem si s ním v bezpečí…“195 Nebo také radostné přivítání rabína v Kolíně po válce z úst pana Pavla Lampla: „Sotva jsem se vrátil do Kolína, touţil jsem co nejdříve navštívit synagogu. 190

Ve své dříve jiţ zmíněné knize Ţidovská tragédie důkladně popsal veškerý provoz a záţitky z terezínského krematoria, jehoţ byl účastníkem. Také se zde vyjádřil, ţe i kdyţ míval sluţbu pouze jednou za týden, pochoval zde daleko více zemřelých, neţli za léta své čtyřicetileté praxe. 191 O svatbách se zde Feder zmiňuje: „Na rabinát přicházeli často zářící snoubenci, jejichţ láska, třebaţe vytryskla na půdě terezínské, byla tak vroucí a hluboká, ţe chtěli společně vplouti do přístavu manţelství. Oddal jsem je na základě mojţíšského ritu a doufal jsem, ţe stát uzná tato terezínská manţelství… Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 68. Dokonce zde v Terezíně oddával svoji praneteř Alishu Schiller, kterou v Terezíně potkal. Z výpovědi Alishy Schiller. Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 75-78. 192 Doslova z rabínova popisu: „ Z Terezína odjeli všichni rabíni, kantoři, umělci, učenci. Mne zachránila od transportu a smrti má v Terezíně zemřelá manţelka. Byla od 12 let roků mladší, a kdyby byla zůstala na ţivu, byli bychom také odjeli. Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 88. 193 Je moţné, ţe i tohle by mohlo poslouţit jako určité vysvětlení Federa přeţití. Transporty [online]. 22. 3. 2001. [cit. z 30. května 2011]. Dostupné: . Bergerová, Natálie: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992, s. 170. 194 Pěkný, Tomáš: Až pokvetou kaštany. In: Roš Chodeš (Věstník ţidovských náboţenských obcí v Českých zemích a na Slovensku), roč. 66, č. 12 (prosinec 2004), s. 10-11. 195 Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 87-88.

55

Kolikrát jsem si ji jen za čtyři roky odloučení představoval! A pana rabína Federa na bímě, ve vysoké černé čepici na hlavě a se zdviţeným ukazováčkem… Rabínův hlas bych poznal mezi stovkami jiných… Kdyţ jsme se znovu setkali, objali jsme se. Neudrţel jsem slzy… Díky němu jsem si odnášel určitou představu jak dál a také pocit, ţe i kdyţ jsme tolik opuštění a zničení – je tady někdo, kdo nás kdykoliv příjme, vyslechne a poradí: náš rabín Richard Feder.“196 Konec války byl v Terezíně bouřlivým radostným okamţikem, který zde zaţil i Richard Feder, kdyţ ve svých vzpomínkách zaznamenal, ţe nikdy nezapomene na tisíce lidí v radostném opojení a jásotu. Během příchodů osvobozeneckých vojsk do Terezína, leţel jako pacient na plicním oddělení ve druhém patře dvorního traktu L 504. Zajímavým svědectvím je i jeho první dojem styku s osvobozeneckou Rudou armádou, kterou měl velké tendence poznat. Stejně jako všichni ostatní přistupoval i on kladně k sovětskému vojsku a viděl jeho vyhlídky a budoucnost příznivě. K tomu zaznamenal: „Jediný styk se Sovětskou armádou mne uspokojil, a těšil jsem se, ţe začíná vanout ve světě duch pravého humanismu.“197 „Terezín byl v kratičké době zcela změněn. Dostal jiný ráz. Ruští koně pobíhali volně ulicemi a pásli se i na náměstí. Ruští důstojníci se ubytovali v kasinu a ţidé, ruštiny znalí, je obsluhovali.“198 Po čtrnáctidenní karanténě, která byla v Terezíně nařízena ruským velitelem na doporučení lékařů z důvodů rozšíření epidemie skvrnitého tyfu, se Richard Feder vrátil zpátky do Kolína. Zde pobyl do r. 1953, kdy nakonec kvůli změnám v ţidovské organizaci přesídlil do Brna.199

196

Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 91-93. Pan Lampl byl předsedou kolínského pohřebního bratrstva. 197 Feder, Richard: Můj styk se Sovětskou armádou 1945. In: Ţidovská ročenka 1974 (5735) 1975. Rada ţidovských náboţenských obcí, s. 8-10. 198 Feder, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947, s. 98. 199 Feder, Richard: Můj styk se Sovětskou armádou 1945. In: Ţidovská ročenka 1974 (5735) 1975. Rada ţidovských náboţenských obcí, s. 8-10.

56

4. Ţivot v komunistickém Československu (1945-1970)

Konec druhé světové války a s ním i poráţka nacismu, byly všeobecně vnímány s obrovským nadšením. Stejně jako po první světové válce byla i poválečná doba druhé světové války naplňována celospolečenským optimismem. Všichni se těšili z poráţky nacistického Německa a očekávali příznivou změnu budoucích poměrů, přičemţ veškeré naděje vkládali do Sovětského svazu. Tento přechod z pravicové na levicovou orientaci vyplýval z proţitků předchozích událostí, kterými byly jak Mnichovská dohoda v r. 1938, tak neefektivnost československé liberální parlamentní demokracie, a s nimi i nacistická brutalita krajní pravice v době druhé republiky a během války. První kroky směrem k „východu“ učinila československá zahraniční politika jiţ v průběhu války a to konkrétně 12. prosince 1943, kdy naše exilová vláda v Londýně uzavřela spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem. Následným postupným sbliţováním západních a východních odbojových organizací dochází ke Košickému vládnímu programu r. 1945, který signalizoval stabilní posun Československa východním směrem. Také deklaroval úzké spojenectví jedině se SSSR a všemi slovanskými státy, ve smyslu nové slovanské politiky.200 Konečným výsledkem těchto událostí se stal „vítězný únor 1948“, který nastolil dlouhá léta komunismu v Československé republice. Co se ţidovstva týče, i mezi nimi převládalo nadšení a naděje, kdyţ se ti, co přeţili nebo byli během války v emigraci, začali vracet do znovuobnovené republiky.201 Ihned několik týdnů po osvobození Ţidé zahájili rychlou rekonstrukci svých původních organizací. Prvním krokem byla obnova Ţidovské náboţenské obce v Praze202 a s ní 200

Podle iluzivních představ Edvarda Beneše měla být nová slovanská politika vedena ve smyslu spolupráce všech slovanských států a národů směrem k SSSR, jakoţto hlavnímu ochránci jejich svobody a trvalému příteli. Edvard Beneš věřil, ţe spoluprací se Stalinem vytvoří vhodné podmínky pro obnovu republiky v původních hranicích a umoţní jí tak svůj svébytný rozvoj. V kníţce Nová slovanská politika napsal, ţe jednotlivé slovanské státy by neměly zůstat samostatné, ale naopak by měly splynout do jednoho bloku, ale pod zachováním své nezávislosti. Beneš, Edvard: Nová slovanská politika. Londýn 1943, s. 29-31. Avšak Stalin i západní mocnosti tuto benešovskou představu o nové ČSR jako mostu mezi Východem a Západem odmítly, a tak došlo k postupnému převedení ČSR do sovětské sféry. 201 S nimi přicházeli i Ţidé ze Sovětského svazu zabrané Podkarpatské Rusi, tzv. „optanti“, kteří se rozhodli přijmout buď českou, nebo slovenskou národnost. Čermáková, Radka: Poválečné Československo. Obnovený stát ve Střední Evropě. In: Ţidovská menšina v Československu po druhé světové válce. Od osvobození k nové totalitě. (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v lednu aţ prosinci 2008), Praha 2008, s. 25. 202 Za Protektorátu Čechy a Morava se změnila tehdejší praţská ŢNO v centrální orgán státní správy spravující všechny ţidovské záleţitosti v celé zemi. Od r. 1943 byl změněn i název na ŢRS. Ţidovská

57

následovné vytvoření tzv. Rady ţidovských náboţenských obcí v Čechách a na Moravě203, jakoţto zastřešující instituce všech ţidovských náboţenských obcí. Do čela nově vzniklé RŢNO se postavil ing. Arnošt Fischer204 a s ním jako vrchní rabín pro Čechy a Moravu Gustav Sicher205 a na Slovensku Elias Katz.206 Podle dostupných údajů se dozvídáme o obtíţné situaci v znovuobnovení ţidovské pospolitosti v ČSR, vzhledem k velkým ztrátám během války. Z celkem 153 předválečných ţidovských obcí se podařilo obnovit pouhých 52.207 I Richard Feder byl plný nadšení a ideálů, kdyţ po válce napsal: „Děkujeme srdečně naší vládě, která nám umoţňuje, abychom mohli náš kult udrţet a podle zásad našeho náboţenství ţít. Děkujeme českému národu, ţe nám po našem návratu vyšel vstříc a pomohl nám, abychom si zřídili znovu své domácnosti a našli svou obţivu.“208 I kdyţ se poválečné Československo snaţilo v přístupu k ţidovské menšině navázat na tradice první Československé republiky (hlavně prezidentem Edvardem Benešem a Janem Masarykem), nebylo moţné přiznat Ţidům úplně všechna stejná práva. Tento rozdíl můţeme vidět uţ v přístupu státu k ţidovskému obyvatelstvu, kde pováleční Ţidé nebyli chápáni jako zvláštní národnost. Tuto změnu menšinové politiky do jisté míry náboţenská obec v Praze (ŢNO) byla obnovena z původní protektorátní Ţidovské rady starších (ŢRS) dne 8. května 1945. Kadlec, Jaroslav: Rada židovských náboženských obcí- politika židovské organizace. Magisterská diplomová práce. Brno 2009, s. 24. 203 Prakticky hned po skončení druhé světové války bylo ţidovskou reprezentací rozhodnuto ustanovit zastřešující organizaci pro ţidovské záleţitosti. Vytvořením Rady došlo v českých zemích k centralizaci ţidovského společenství. RŢNO chtěla navázat na nedokončený předválečný projekt centralizace náboţenských obcí vznikem zastřešující organizace, hlavně z praktického důvodu, totiţ, ţe její existence předpokládala snazší řešení problémů. Tamtéţ, s. 26-33. 204 Arnošt Fischer do roku 1939 působil jako soukromý podnikatel a stavitel v Moravské Ostravě, od roku 1935 byl předsedou Ţidovské strany v ČSR, za kterou se sociálními demokraty kandidoval také do senátu. V roce 1939 byl zatčen Gestapem, ale podařilo se mu dostat do Palestiny, v roce 1941 byl povolán do Československé státní rady v Londýně, kde byl zaměstnán jako zpravodaj pro věci kompetenčně spadající pod ministerstvo rekonstrukce a veřejných prací. Po únoru 1948 emigroval do Velké Británie, v roce 1954 zemřel v Londýně. Tamtéţ, s. 25. 205 Gustav Sicher se narodil v Klatovech 31. srpna 1880. Jako duchovní působil především v Praze. Po nacistické okupaci se rabínu Sicherovi podařilo emigrovat. Odešel do tehdejší britské Palestiny, kde v Jeruzalémě zaloţil modlitebnu pro Ţidy z Českých zemí. Do vlasti se vrátil v roce 1947. Jako hlava praţského a zemského rabinátu se pokoušel probudit k ţivotu náboţenský ţivot společenství velmi postiţeného nacistickým vraţděním. Rabín Sicher zemřel v Praze 6. října 1960. Jeho nástupcem se stal Richard Feder. Rabín Gustav Sicher - významná osobnost novodobého českého židovského života [online]. 29. 8. 2010. [cit. z 3. června 2011]. Dostupné: . 206 Elias Katz, byl vrchním slovenských rabínem aţ do své smrti r. 1978. Z archivních pramenů se dovídáme o jeho přátelství s Richardem Federem. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 9, kar. 3. 207 Šlo o 52 ţidovských obcí z celého území Československa, z čehoţ 9 bylo na území Čech a Moravy a zbylých 43 na Slovensku. Většinou však byly velmi malé a nastával problém vytvořit Minjan- deset dospělých muţů potřebných pro veřejnou modlitbu (tyto obtíţe byly i při obnově kolínské ţidovské obce, viz později). Heitlingerová, Alena: Ve stínu holocaustu a komunismu. Čeští a slovenští Židé po roce 1945. Praha 2007, s. 30. 208 Vzpomínáme /z moudrosti našich rabínů. In: Ţidovská ročenka 1975-1976 (5736), s. 112.

58

zapříčinila i otázka v odsunu Němců a jejich zkonfiskovaný majetek, který úzce souvisel s restitucí ţidovského majetku (některý německý majetek byl původně zabaven jako ţidovský uţ za války) i také s procesem znárodňování, vyhlášeným Benešovými dekrety 24. 10. 1945.209 Odsun Němců z republiky se týkal úplně všech, kteří se hlásili k německé národnosti a to bez ohledu na jejich ţidovský původ210. U ostatních Ţidů, kteří se hlásili k české nebo slovenské národnosti, se předpokládalo, ţe se asimilují a ti co se hlásili k ţidovské, ţe se vystěhují ze země nebo se integrují při zachování svých konfesních zvláštností.211 Co se týče otázky restituce ţidovského majetku, stala se dlouhodobým zdrojem problémů a zklamání, přičemţ byla jedním z důvodů odchodu mnoha Ţidů ze země uţ v letech 1945-1947. Problematika restituce ţidovského majetku se hluboce prolínala s komplikovanými

politickými,

sociálními

a

hospodářskými

procesy

vývoje

československé společnosti. Jednalo se totiţ o restituce veškerých odvětví majetku, ať uţ šlo o velké podniky, banky, spolky, zemědělskou půdu, či zlato, peníze nebo umělecké předměty. Tisíce lidí mělo prospěch z nacistické konfiskace ţidovského majetku a nechtělo se jim nabytý majetek vracet původním majitelům. Důleţité je také upozornit na to, ţe poválečné restituce se lišily podle toho, zda probíhaly v českých zemích či na Slovensku, protoţe zde za Protektorátu docházelo k rozdílnému procesu arizace. A tak na Slovensku došlo i k mnoha nepokojům, dokonce i k pogromům.212 Tato poválečná léta, která někteří historici nazývají obdobím rekonstrukce, ukončil komunistický únor. Rok 1948 byl mezníkem mnoha událostí zasahujících i do ţidovských organizací. Především došlo k dalšímu oslabení ţidovských obcí a to vystěhováním podporovaným státem asi čtyř pětin Ţidů do Izraele v letech 1948-1950. Komunistické Československo pod sovětským štítem se stalo jedním z hlavních iniciátorů podporujících vznik Izraelského státu, jak se můţeme podrobně dozvědět z publikace Československo a Izrael 1945-1956. Patřilo také k prvním zemím, které

209

Soukopová, Blanka: Židé a židovská reprezentace v českých zemích v letech 1945-1948 (mezi režimem, židovstvím a judaismem). In: Ţidovská menšina v Československu po druhé světové válce. Od osvobození k nové totalitě. (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v lednu aţ prosinci 2008), Praha 2008, s. 67-71. 210 V tomto však došlo 10. 9. 1946 upřesněním ministerstvem vnitra, které nařídilo, aby osoby „ţidovského původu“, a to i v případě, ţe nevyhovovaly podmínkám pro zachování státního občanství, byly vyjmuty z odsunových transportů. Čermáková, Radka: Poválečné Československo. Obnovený stát ve Střední Evropě. In: Ţidovská menšina v Československu po druhé světové válce. Od osvobození k nové totalitě. (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v lednu aţ prosinci 2008), Praha 2008, s. 29. 211 Tamtéţ

59

tento stát uznaly a navázaly s ním diplomatické styky, avšak ve sloţité mezinárodní situaci. Aţ do padesátých let byla ČSR výraznou vojenskou podporou ve školení pilotů, v poskytnutí svých letišť i vojenského vybavení, v otevřené transakci se zbraněmi, atd.213 Tato situace se však změnila r. 1949, kdy došlo k vyhrocení mezinárodních vztahů. Tyto události měly i negativní dopad na emigraci Ţidů z ČSR. Původní ochota československých úřadů se proměnila v opak. Výsledkem se stala nová vlna antisemitismu. Sionismus byl odsouzen a Ţidé tím byli rázem podezřelí pro svůj burţoazní třídní původ. Vrcholným vyústěním situace se staly proslulé politické procesy, jako zastrašovací metoda vzepření se komunistickému reţimu.214 Tyto všechny události hluboce zasahovaly i do vnitřních záleţitostí ţidovské organizace. Dne 1. 11. 1949 byl přijat nový zákon o náboţenských společnostech, který změnil dosavadní administrativu i finanční strukturu těchto institucí. Tímto zákonem byl rozpočet i všechny činnosti obcí pod státní kontrolou, kterou měl v kompetenci státní církevní úřad. Nakonec v r. 1950 předala RŢNO do rukou sátu i Ţidovské muzeum v Praze, které bylo následně přejmenováno na Státní ţidovské muzeum. A tak jako byly zestátněny všechny instituce v době poválečné ČSR, byla na tom stejně i ţidovská.215 Co se týče činnosti ţidovských obcí během totality u nás, byla jejich iniciativa, podle informací získaných na ŢNOB216 a také z publikací a tisku z této doby, hlavně soustředěna na náboţenskou činnost a organizaci kaţdoročních tryzen na památku zavraţděných československých Ţidů za války. Kdyţ se nyní vrátíme k osobnosti Richarda Federa, je nám v těchto okolnostech znamenitým příkladem. Jako rabín byl právě on jedním z nejhlavnějších iniciátorů náboţenské soudrţnosti a pravidelným účastníkem tryzen.

212

Jančík, Drahomír- Kubů, Eduard- Kuklík ml., Jan: „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939-2000). Praha 2003, s. 43-45. 213 První kontakty mezi sionistickými organizacemi a zástupci československého zbrojního průmyslu, armády a politiky o nákupu zbraní začaly uţ v r. 1947. V příštích dvou letech se rozvinul rozsáhlý oboustranně výhodný obchod se zbraněmi. Československými výcvikovými středisky prošlo kolem dvou set izraelských specialistů, pilotů, leteckých mechaniků, parašutistů a dalších vojenských odborníků. Výcvikem prošlo i přes šestnáct set dobrovolníků, kteří spolu se svými rodinami odjeli do Izraele. Kaplan, Karel a kol.: Československo a Izrael 1945-1956. Praha 1993. 214 Čermáková, Radka: Poválečné Československo. Obnovený stát ve Střední Evropě. In: Ţidovská menšina v Československu po druhé světové válce. Od osvobození k nové totalitě. (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v lednu aţ prosinci 2008), Praha 2008, s. 34-35. 215 Heitlingerová, Alena: Ve stínu holocaustu a komunismu. Čeští a slovenští Židé po roce 1945. Praha 2007, s. 31-32.

60

4.1. Richard Feder a poválečná léta (1945-1953) Jak jiţ bylo naznačeno, ihned po skončení války Ţidé začali obnovovat svoje instituce. Jako první byla obnovená ŢNO v Praze a krátce po ní vznikla i RŢNO, která byla 7. září 1945 oficiálně oddělena od ŢNO v Praze a stala se tak zastřešující organizací v čele s patnáctičlenným výborem (radou). Krátce na to dochází také k znovuzaloţení dalších ţidovských náboţenských obcí, kterých bylo v r. 1947 státem uznáno celkem 33 v Čechách a 19 na Moravě a ve Slezsku.217 Mezi nimi byla i Ţidovská náboţenská obec v Kolíně, o jejíţ obnovu se zaslouţil Richard Feder. Po propuštění z koncentračního tábora v Terezíně se jednasedmdesátiletý Richard Feder vrací zpátky do svého bytu Na Hradbách 4 v Kolíně218. Z jeho korespondence se dovídáme mnoho zajímavých informací, které nám dobře přibliţují tehdejší poválečnou kolínskou situaci. Např. v dopise panu MUDr. Eduardu Kürschnerovi do Roudnice píše: „Ztratil jsem všecky děti i vnuky a jsem na stará kolena sám. Mým štěstím jest pouze, ţe přijela se mnou o dva roky starší sestra (Olga) a vede mi hospodářství, takţe mohu ještě ţíti jako samostatný občan a nemusím do starobince… Dosti dobře jsem se zotavil, přibral jsem asi 10 kg na váze a jezdím ještě po světě...“219 Také jsou zde dochované uţitečné informace o činnosti obnovené kolínské obce, která byla organizována hlavně z iniciativy R. Federa. V tomtéţ dopise k činnosti obce Feder píše: „Synagogu220 nám zpustošili Němci, kteří vyprodali lavice za palivové dříví a pouţívali ji za skladiště… A nový hřbitov na Zálabí zpustošili Angličané nálety. Utvořili jsme proto brigádu a stavíme poválené a poškozené náhrobky…“221 216

Ţidovská náboţenská obec v Brně. V Čechách třicet tři: Česká Lípa, České Budějovice, Falknov nad Ohří, Františkovy Lázně (sídlo v Aši), Hradec Králové, Cheb, Chomutov, Jablonec nad Nisou, Karlovy Vary, Klatovy, Kolín, Liberec, Litoměřice, Louny, Mariánské Lázně, Mladá Boleslav, Most, Náchod, Pardubice, Písek, Plzeň, Poděbrady, Podmokly, Praha, Příbram, Rumburk, Tábor, Teplice-Šanov, Trutnov, Turnov, Ústí nad Labem, Varnsdorf a Ţatec. Na Moravě a ve Slezsku potom devatenáct: Boskovice, Brno, Český Těšín, Fryštát (sídlo v Orlové), Hodonín, Holešov, Jihlava, Krnov, Kroměříţ, Kyjov, Mikulov, Nový Bohumín, Olomouc, Opava, Ostrava, Prostějov, Uherský Brod, Valašské Meziříčí (sídlo ve Vsetíně) a Znojmo. Sedlák, P. Obnovování a organizace židovských náboženských obcí v českých zemích po druhé světové válce [online]. 2010. [cit. z 6. Června 2011]. Dostupné: . 218 Dopis R. Federa panu majoru Roubíčkovi 29. 7. 1945 v Kolíně: „Po svém návratu jsem si lehl do nemocnice a byl jsem tam 4 týdny, byl jsem tam rád, poněvadţ jsem neměl kde bydliti. Nyní bydlím zase ve svém starém bytě, ale nejsem ještě úplně zařízen. Mám kaţdý kus z jiné vesnice, ale co záleţí na tom? Ze svých věcí jsem nenašel zcela nic.“ AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. 219 Korespondence Richarda Federa do Roudnice 11. 8. 1946. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. 220 O jejím vyklizení se rozhodlo s jednáním Okresního národního výboru dne 13. 8. 1945. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 13, kar. 4. 221 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. 217

61

Podle dalších dochovaných materiálů víme o účasti Federa na mnoha tryznách222, které byly kaţdoročně pořádány a tak je tomu i dodnes. Důleţité je také připomenout Federovo úsilí na výstavbě památníku věnovanému zemřelým kolínským Ţidům, na hřbitově v Kolíně.223 Ihned po příchodu do Kolína vynaloţil Feder všechno úsilí na to, aby byla kolínská obec co nejrychleji zprovozněna. Z dochovaných dopisů víme, ţe uţ 22. srpna 1945 poţaduje po Okresním národním výboru v Kolíně uznání do kolínské rabínské funkce bez jakýchkoliv nároků na finanční ohodnocení. O zájem na bezplatném vykonávání rabínského úřadu podal vysvětlení: „Prosím však, abych směl i jako pensista bez nároku na plat ze strany ŢNO kolínské úřad rabína dále zastávati. ŢNO v Kolíně početně tak poklesla, ţe není s to, aby si rabína vydrţovala, ale i kdyby chtěla, tak by ţádného nedostala, neboť všichni čeští rabíni aţ na jedinou výjimku zahynuli na Východě, takţe není dnes český rabín vůbec k získání.“224 Odpověď se souhlasem Okresního národního výboru byla Federovi zaslána 27. 10. 1945, kdy byl jako rabín ŢNO kolínské znovu potvrzen.225 Stal se tak rabínem obce, o které v r. 1946 napsal: „Jsem dnes vedoucím ţidovské náboţenské obce, která sahá do Nového Bydţova a na druhé straně aţ do Havlíčkova Brodu, Humpolce a Dolních Kralovic. Všude máme mnoho mrtvých a málo ţivých. V Golčově Jeníkově, v Habrech, v Humpolci, v Polné není jediný ţid muţského pohlaví…I Kolín, kde bylo dříve tolik ţidů, jest dnes skoro vyţidovštěn, neboť jest tu dnes asi 10 přestárlých ţidů a trochu poloţidů a čtvrdţidů.“226 Co se týče úbytku ţidovského obyvatelstva, byl značným a nepřehlédnutelným faktem, který mnoha ţidovským obcím nakonec bránil v jejich působnosti. Některé byly počtem tak malé, ţe nedokázaly vytvořit ani Minjan227. Nakonec zaznamenáváme pokles ţidovského obyvatelstva ještě vyšší a to po vystěhovaleckých vlnách do Izraele, 222

Např. účast rabína na tryzně v Poděbradech. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. Úryvek z korespondence v záleţitosti památníku- Panu majorovi Richardovi Pollákovi od R. Federa: „Rád bych nějakým způsobem zvěčnil památku těch 470 ţidů, kteří z našeho okresu odešli, a nenavrátili se, na našem hřbitově. Hledám umělce, který by nám udělal zadarmo vhodný návrh. Neznáte někoho? Mohl bych zaplatit i skromný honorář.“ AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. č. 19, kar. 4. 224 Jako důchodce dostával od všeobecného pensijního ústavu starobní důchod. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 15, kar. 4. 225 Rada Okresního národního výboru se o dosazení Federa do funkce rozhodla jiţ na schůzi konané dne 13. 10. 1945. Tamtéţ 226 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. 227 I v kolínské obci bylo obtíţné uspořádat Minjan, poněvadţ mnoho jejich členů bylo „přespolních“ a tak nemohli do synagogy pravidelně dojíţdět. Problémem bylo i to, ţe hodně ţidovských souvěrců po válce ztratilo svoji víru a přestali na bohosluţby úplně chodit. Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s.93-94. 223

62

které vrcholily v r. 1949. Tyto všechny události, ovlivněné i mezinárodní situací, vedly k následné reorganizaci ţidovské náboţenské struktury, která tyto obce buďto převedla na tzv. synagogální sbory (pokud bylo v obci aspoň deset muţů) podřízené výše nadřazené obci nebo byly následkem úplného vylidnění zrušeny. Kdyţ budeme hovořit o modelu synagogálních sborů, poslouţí nám zde jako příklad opět kolínská ţidovská obec. I přes veškeré úsilí jejího skromného počtu členů ji udrţet, došlo nakonec k převedení na synagogální sbor. Tím přišla o status ŢNO a veškerá její administrativa přešla do působnosti ŢNO v Praze. Tento čin se stal osudným i Richardu Federovi, který byl nucen ukončit svoji rabínskou funkci v Kolíně.228 Došlo tedy k reorganizaci ţidovské struktury, jejímţ vyústěním byl třetí sjezd ţidovských obcí 29. června 1952.229 Podle něho bylo ustanoveno devět „standardních“ ŢNO. Jednalo se o ŢNO Ostrava, Olomouc, Brno, Ústí nad Labem, Plzeň, Kyjov, Liberec, Karlovy Vary a samozřejmě obec v Praze. 230 Pro Richarda Federa to bylo velkým zklamáním a dokonce chvíli uvaţoval o odchodu do definitivního důchodu, protoţe věděl, ţe pokud by chtěl být rabínem, musel by opustit Kolín. S reorganizací ţidovské struktury došlo i ke změnám v rabínských funkcích. K vrchnímu rabínovi Gustavu Sicherovi v Praze přibyli od r. 1953 dva oblastní rabíni. Pro ŢNO v Čechách byl jmenován Emil Davidovič a pro ţidovské obce na Moravě a ve Slezsku Richard Feder, který se rozhodl funkci oblastního rabína přijmout a odejít do Brna.231 228

AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, nezařazeno. druhý se konal ještě před Únorem, na podzim roku 1947. 230 V roce 1958, kdy se sešel čtvrtý sjezd delegátů obcí, tak počet a sloţení obcí stále odpovídá modelu z roku 1952, v únoru 1961 zůstaly v Čechách ale jen tři obce (Praha, Plzeň a Ústí), neboť status náboţenské obce ztratil Liberec a Karlovy Vary. K 1. lednu roku 1962 zanikla obec v Olomouci a jako synagogální sbor byla zařazena pod ŢNO v Ostravě. Také zanikla ŢNO v Hodoníně a byla přiřazena k obci v Brně. Ostrava a Brno zůstaly jako dvě moravské obce, neboť ještě dříve, neznámo přesněji kdy, ztratilo status ŢNO ţidovské společenství v Kyjově. Synagogálních sborů zůstalo mezi třiceti čtyřiceti, těţko ale odhadovat míru jejich aktivity a činnosti. Stav nebyl jednoznačný ani v následujících desetiletích, neboť některé synagogální sbory se opět ,,osamostatnily“ a získaly zpět status ŢNO – jako údajně např. Liberec v 70. letech. Po listopadu 1989 RŢNO se transformovala do Federace ţidovských obcí v České republice a její pravomoc a autorita jako zastřešující organizace ţidovských obcí doznala mnohé změny. V současné době existuje v České republice deset samostatných ţidovských obcí a to v Praze, Liberci, Děčíně, Ústí nad Labem, Teplicích, Karlových Varech, Plzni, Brně, Olomouci a Ostravě. Sedlák, P. Obnovování a organizace židovských náboženských obcí v českých zemích po druhé světové válce [online]. 2010. [cit. z 6. Června 2011]. Dostupné: . Změny v organizaci židovské náboženské společnosti v krajích českých. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí, roč. XXIV. č. 2. 1962, s. 6. Korespondence Richarda Federa do Roudnice 11. 8. 1946. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. 231 Mikovcová, Alena: Richard Feder. [online]. 29. 9. 2010. [cit. z 6. června 2011]. Dostupné: . 229

63

4.2.

Richard Feder jako vrchní zemský rabín (1953-1970)

Reorganizace ţidovské struktury a její převedení pod státní kontrolu měla negativní dopady pro mnoho jejich příslušníků. Konkrétně šlo o ty, kteří ihned po válce vynaloţili obrovské úsilí, aby opět zprovoznili ţidovské obce a tím probudili válkou přerušený náboţenský ţivot. I Richard Feder patřil mezi tyto poškozené činitele, protoţe ihned po zrušení statutu ŢNO v Kolíně musel opustit svoje rabínské místo. Aby mohl nadále jako rabín pracovat, přesídlil aţ do Brna, kde po reorganizaci přijal nově vytvořenou funkci a to moravskoslezského oblastního rabína dne 19. 4. 1953.232 Ještě před nástupem do nového úřadu musel vyřešit mnoho administrativních záleţitostí týkajících se bývalé kolínské obce. Tím, ţe pokračovala dále jako synagogální sbor, přišla o mnoho svých věřících, kteří podle nové struktury připadli pod brněnskou ŢNO.233 Konkrétně šlo o organizace patřící pod Jihlavský kraj, kterými byly: Dolní Královice, Ledeč nad Sázavou, Světlá nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Humpolec, Polná.234 Nakonec se mu podařilo vydobýt pro synagogální sbor v Kolíně i finanční prostředky za jiţ provedené opravy, které by bývaly bez jeho iniciativy celé přešly do rukou ŢNOB.235 Do Brna se přestěhoval dne 5. 3. 1953, kam přesídlil společně se svojí sestrou Olgou. Ta však ihned po svém příchodu váţně onemocněla a krátce na to zemřela.236 Pro Richarda Federa to byla velká rána, kdyţ zůstal ve svém novém bytě v ulici 28. října sám. Avšak podle dochované korespondence se dozvídáme, ţe uţ od r. 1960 mu v domácnosti pomáhala jeho neteř paní Frieda Dubová.237 Také víme, ţe v Brně bydlel postupně na dvou místech. Nejprve na ulici 28. října a potom následně na Laitnerově ulici, kde zůstal do konce ţivota.238 232

AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, nezařazeno. Pod ŢNO v Brně patřili: Brno, Mikulov, Znojmo, Boskovice, Jihlava. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, nezařazeno. 234 Jednalo se o sbory, které z důvodů nízkého počtu souvěrců nedosáhly statutu synagogálního sboru. 235 Jednalo se hlavně o prodání nemovitostí v Humpolci a v Polné československým církvím, ze kterých se mu podařilo získat pro kolínskou obec finanční obnos, z kterého zaplatil opravy hřbitovů v Polné a ve Světlé nad Sázavou. Jinak by byl celý obnos z prodeje byl převeden do rukou ŢNO v Brně. Viz. v přílohách. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, nezařazeno. 236 Podlehla své nemoci (kolika abdominalis) v nemocnici v noci z pondělí na úterý v jednu hodinu ráno dne 24. března 1953, coţ se dovídáme z Federovy korespondence Alishe Schiller do Izraele. Zde také píše, ţe její pohřeb bude hned druhý den, načeţ bude převezena, dle svého přání do Karlových Varů, kde bude pochována. Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 129. 237 V dopisech Richarda Federa nacházíme paní Dubovou, buďto pod jménem Frieda – německy, nebo Bedřiška- česky. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 18, kar. 4. 238 Na Leitnerově č. 6 bydlel od roku 1968. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, nezařazeno. 233

64

Co se týče jeho práce v Brně, našel i zde velké pole působnosti. Vedle toho, ţe šlo o druhé největší město v naší republice, bylo Brno také známé svojí dlouholetou ţidovskou tradicí a historií, sahající aţ do dob kolem r. 1200.239 Krátce po nastěhování Feder o tom informoval i svoji praneteř Alishu, se kterou si pravidelně korespondoval. V dopise ze dne 10. 3. 1953 píše: „Milá praneteři, přestěhoval jsem se do Brna a jsem zde jiţ pět dnů. Zatím toho nelituji, ţe jsem tento krok učinil, neboť mám ještě touhu pracovat a v Kolíně uţ nebyla ţádná práce pro mne… Mám nyní velký obvod a zahrnuje celou Moravu, ale v tom obvodě je málo našich souvěrců…240 Jak uţ bylo dříve zmíněno, působnost náboţenských obcí byla pod dohledem státního církevního úřadu, který plně rozhodoval a kontroloval jejich veškerou činnost. Ta byla konána v duchu socialistické ideologie a prezentována pod štítem komunistických propagandistických hesel, coţ byla v podstatě běţná strategie všech institucí, podniků a organizací této doby. Důkazem ţidovské budovatelské terminologie je nám VŢNO

241

, který pro spokojenost státních orgánů tímto způsobem informoval

svoje souvěrce. Společně s Ţidovskou ročenkou byly VŢNO jedinými vydávanými ţidovskými periodiky, zaměřenými především na ţidovskou historii, náboţenství a přehled zpráv z obcí po republice. I Richard Feder hojně přispíval svojí aktivitou do těchto tiskovin. Ani v jedné Ročence, ani v jednom VŢNO nikdy nechyběl nějaký jeho článek242. Dalo by se tedy říci, ţe ţidovská organizace byla funkční, avšak na základě strategie podřízenosti komunistickému reţimu. Je však těţké doslova tvrdit, ţe všichni se jí pouze podřizovali. Co se týče pracovní náplně Richarda Federa, byl orientován výhradně duchovním směrem, který zahrnoval nespočetně mnoho úkolů. I přes vysoký věk tu stále působil 239

Už kolem roku 1200 se usazují první ţidovští obchodníci přibliţně v místech dnešní Josefské ulice. Avšak teprve od poloviny 19. století dochází k vyššímu nárůstu Ţidů ve městě i ţidovské pospolitosti, kdy r. 1848-1849 jsou zrušena ghetta a povoleno svobodné stěhování Ţidů. Rokem 1859 vzniká i Ţidovská náboţenská obec. Od roku 1885 se Brno stává sídlem moravského zemského rabína (původním sídlem byly Boskovice). Po druhé světové válce bylo třeba znovu obnovit nacisty zaniklé ţidovské organizace. V letech působení Richarda Federa bylo Brno sídlem oblastního rabína pro kraj moravskoslezský a dokonce i následovně vrchního zemského rabína Čech a Moravy. Dnes má obec přibliţně kolem 300 členů. Klenovský, Jaroslav: Brno židovské. Historie a památky osídlení města Brna. Brno 2002. s. a Kuča, Karel: Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Praha - Brno 2000. s. 632-635. 240 Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 128. 241 VŢNO začal vycházet pod názvem Věstník Ţidovské obce náboţenské v Praze uţ v roce 1934. Od r. 1953 přijal název Věstník ţidovských náboţenských obcí v Československu a nakonec od r. 1991 jako Roš Chodeš funguje dodnes. Věstník židovské obce náboženské/ Roš Chodeš [online.] [cit. z 11. června 2011]. Dostupné: . 242 Richard Feder do těchto listů především přispíval duchovně zaloţenými články, které byly většinou otištěny na titulní stránce, nebo na následující. Příklady článků: Chag Hoosíf- svátek doţínek, Dojemná scéna, Měsíc áv, Staří a noví bojovníci….

65

jako hlavní tepna soudrţnosti ţidovské pospolitosti, avšak tentokrát stojící v čele Moravy a Slezska. Jeho funkce oblastního rabína a nakonec po smrti Gustava Sichera i vrchního zemského rabína pro Čechy a Moravu od r. 1961, ho nesmírně časově zaměstnávala. Ale i přes tuto obrovskou vytíţenost a pokročilý věk zvládal plnit všechny její stránky činnosti. Z VŢNO se dozvídáme o jeho častém cestování po všech obcích, které spadaly do jeho správy. Jako vrchní rabín byl účastníkem a aktérem různorodých projevů, mezi které nejčastěji patřily tryzny243. Podle uveřejněných informací v ţidovských novinách o činnosti jednotlivých obcí se dočítáme, ţe pořádání tryzen byla kaţdoroční běţná slavnost, konaná za cílem uctění památky svým nacisty zavraţděným ţidovským souvěrcům. A právě Richard Feder byl pravidelným účastníkem těchto akcí. Vedle toho však také nadále hojně pohřbíval i oddával, kázal, psal, přednášel, učil, účastnil se různých slavností, odhalení památníků, atd. 244 Pohřby a svatby, stejně jako tryzny, patřily mezi jeho nejčastější činnosti. Většinou byl hlavním, kdo pronesl projev a s ním ho rituálními zpěvy doprovázel vrchní kantor Alexander Neufeld, který byl Federovým spolupracovníkem a také i přítelem. Do funkce nastoupil ve stejnou dobu jako Richard Feder po zvolení oblastním rabínem v r. 1953. 245 I přestoţe se Feder orientoval čistě na duchovní činnost, nedá se tvrdit, ţe by se ho komunistická politika nedotýkala, ba dokonce ho nezajímala. Stejně jako do všech stránek ţivota, bylo zasahováno i do ţidovského náboţenského ţivota. Hlavním znakem tohoto dění byl značný pokles religiozity a s ním i dodrţování náboţenských pravidel u ţidovských členů obce, jehoţ příčiny můţeme hledat hned ve více faktorech. Nejdříve 243

Příkladem je např. terezínská tryzna, která se koná pokaţdé třetí neděli v měsíci květnu na Národním hřbitově v Terezíně. Richard Feder byl za svého ţivota jejím nejhlavnějším a pravidelným účastníkem. Pietní akt na hřbitově terezínského ghetta. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí, roč. XXIV. č. 10. 1962, s. 7. 244 VŢNO r. 1962-1969. 245 Alexander Neufeld (1898–1983) patřil k posledním znalcům ţidovské liturgické hudby na Moravě v té podobě, jak byla v Československu provozována před druhou světovou válkou. Aţ do druhé světové války byl Alexander Neufeld vrchním kantorem v neologické (reformní) synagoze v Ţilině. Za druhé světové války byl s celou rodinou (kromě dcery Elizabety, která zemřela v Osvětimi) v koncentračním táboře Nováky na Slovensku. Po druhé světové válce se jeho syn Arnošt Neufeld při svém pobytu na vojně v Brně dozvěděl, ţe tamější ţidovská náboţenská obec hledá kantora. Jeho otec se rozhodl o místo ucházet, byl přijat a celá rodina se tak roku 1953 odstěhovala do Brna. Alexander byl zaměstnán jako vrchní kantor ŢNOB celých třicet let. Fouková Veronika: Poslední nositelé předválečných ţidovských liturgických melodií na Moravě – rodina Neufeldova [online]. [cit. z 11. června 2011]. Dostupné: . Richard Feder dokonce oddával i jeho syna Arnošta Neufelda s Bedřiškou Burgmanovou dne 24. 10. 1954. Úryvek z Federovy svatební řeči: „Povaţuji sňatek za svatou, bohulibou instituci a vězte, ţe v rodině, kde bydlí Bůh, bydlí i štěstí. A tak vám přeji jménem vašich rodičů, jménem brněnské ţidovské náboţenské obce, jménem všech zde přítomných a jménem svým mnoho zdaru a štěstí…. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 11, kar. 4.

66

je nutno znovu připomenout události týkající se uţ doby první republiky, kde jak jiţ bylo řečeno ve třetí kapitole, naznal Feder značný úbytek Ţidů na svých bohosluţbách. A to uţ můţeme brát jako předstupeň následujícího vývoje. Dalším byl pokles po válce, zapříčiněný vyvraţděním většiny ţidovské populace, který i v mnoha ţidovských příslušnících, kteří přeţili, vzhledem k jejich hrozným záţitkům a ztrátě svých blízkých, zpochybňoval smysl víry a tím pádem i návštěvy synagogy. I toto Feder pocítil, a to v Kolíně jako hlavní rabín kolínské ţidovské obce. Posledním faktorem, způsobujícím klesající religiozitu, byl strach ţidovských členů, pocházející z proţitků politických procesů v padesátých letech a s ním i emigrační vlny, které zapříčinily obrovský odliv Ţidů z republiky.246 Celkově lze tedy mluvit o těchto zmíněných problémech, jako o základních sekularizačních prvcích, které ovlivnily budoucí vývoj dnešní ţidovské společnosti. Samozřejmě je nutné brát v úvahu i to, ţe všechny tyto následky plynuly z dění doby, jak u nás, tak ve světě, která jim předcházela a náleţitě tento vývoj ovlivnila. Avšak co se týče situace ţidovské organizace za dob totality do sedmdesátých let, byla její funkčnost v podstatě ponechána a náboţenský ţivot v omezené míře tolerován.247 A tak jak píše Blanka Soukopová, historička působící na Karlově univerzitě, zabývající se touto problematikou ve své studii, byly bohosluţby doplněny aktuálními proslovy o ţidovské budovatelské práci a boji za mír, kterých se účastnili členové ŢNO, avšak ve velmi nízkém počtu, přičemţ se snaţili zajišťovat ţidovský ţivot aspoň pořádáním tryzen, rituálními pohřby, případně sederem248 a Vysokými svátky.249 Richard Feder všechny tyto události vnímal a snaţil se v nich najít svoje místo uplatnění. Byl jedním z mála českoţidovských rabínů, kteří i přes své hrozné záţitky z druhé světové války, věřili v ţidovskou pospolitost a její potřebu pokračovat. A moţná právě to byl jím stanovený cíl, který chtěl pro českou ţidovskou společnost splnit.

246

Podle Aleny Heitlingerové, autorky knihy nazvané „Ve stínu holocaustu a komunismu“, byla religiozita Ţidů dvousměrná. Jedna skupina ţidovství hrdě přiznávala, avšak druhá ho chápala jako celoţivotní problém, a proto se ho snaţila utajit a splynout co nejvíce s občany republiky. Heitlingerová, Alena: Ve stínu holocaustu a komunismu. Čeští a slovenští Židé po roce 1945. Praha 2007. 247 Tuto myšlenku vyvozuji na základě přečtených podkladů a podaných informací na ŢNOB. Podle těchto údajů bylo řečeno, ţe do 70. let se ţidovský ţivot v Brně v omezené míře a pod kontrolou státu dokázal prosazovat. Vývoj v duchu normalizačních prostředků byl zřejmě podobný procesovým událostem 50. let, ale to uţ nebylo náplní mé práce, která je ohraničena obodbím ţivota R. Federa. 248 viz. vysvětlení později. 249 Soukopová, Blanka: Židé a židovská reprezentace v českých zemích v letech 1945-1948 (mezi režimem, židovstvím a judaismem). In: Ţidovská menšina v Československu po druhé světové válce. Od

67

Kdyţ se nyní budeme zabývat dobou šedesátých let, uvidíme, ţe i zde Federova činnost zanechala znatelné stopy. První významnou událostí, kterou je nutno zmínit, bylo povýšení Richarda Federa do funkce vrchního zemského rabína pro Čechy a Moravu v r. 1961. Na svůj nový post nastoupil po smrti předešlého vrchního rabína Gustava Sichera, který zemřel jiţ 6. 10. 1960. Tímto povýšením se stal aţ do své smrti nejvyšším duchovním představitelem československého ţidovství a následně po emigraci ostatních rabínů nakonec i jediným.250 V této době mu bylo jiţ 86 let a rozhodl se zůstat v Brně, o kterém se vyjádřil: „Brno je svérázné město a je ze všech stran chráněno před ostrými větry, i ve smyslu přeneseném. A já miluji více zátiší a klid.“251 Tímto se stala Morava, aţ do r. 1970 hlavním centrem československého ţidovství. Uvolněním poměrů v 60. letech dochází i k rozšíření ţidovské činnosti, které se tímto otevřelo více moţností. Jednou z hlavních změn tehdejšího ţidovského ţivota bylo přehodnocení československé oficiální politiky vůči organizovanému náboţenství a mládeţi. Tímto aktem došlo k povolení mnoha aktivit a i k úsilí ţidovských činovníků zapojit mladou generaci Ţidů do ţivota ţidovských obcí. V důsledku těchto událostí vzniklo mnoho mládeţnických ţidovských organizací a právě Richard Feder byl hlavním iniciátorem mládeţnické skupiny v Brně. Ta vznikla z hodin náboţenství, které sám v Brně vyučoval. Podle archivních materiálů je zřejmé, ţe se mládeţ scházela na pravidelných schůzkách přímo v bytě u Richarda Federa, kde i předtím vyučoval ono náboţenství252. Zde jim Feder při nachystaném občerstvení pořádal různé přednášky, po kterých následovala diskuze.253 Také organizoval tzv. „Seder pro mládeţ“

254

, který byl

osvobození k nové totalitě. (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v lednu aţ prosinci 2008), Praha 2008, s. 79-80. 250 Od 50. let 20. stol. působilo v Československu celkem pět rabínů, jejichţ počet se postupně sniţoval. Po smrti Eliáše Katze a Gustava Sichera a emigraci Emila Davidoviče a Bernarda Farkaše (byl oblastním rabínem po R. Federovi) zůstal jediným rabínem v Československu Richard Feder. Kdyţ roku 1970 zemřel i Feder, neměli Ţidé čtrnáct let rabína. Kadlec, Jaroslav: Rada židovských náboženských obcípolitika židovské organizace. Magisterská diplomová práce. Brno 2009, s. 28. 251 Z dopisu R. Federa 8. 5. 1961. Kukla, O. A.: …ty se odebereš ke svým předkům v míru. In: Českoţidovský almanach 1994 -1995 (5755), s. 156. 252 Vzpomínka Martina Mandla, jednoho z děti, které Feder učil hebrejskému náboţenství: „V hodinách náboţenství konající se u něho v bytě koncem 50. let, se doktor Feder snaţil v nepřející době naučit ţidovské děti všem základům. Trpělivě odolával rošťáckým útokům předpubertálních hochů naočkovaných ze školy ideologickou propagandou.“ Mandl, Martin: Tančete.Vzpomínky na rabiho Federa. In: Roš Chodeš, roč. 62, č. 11 (listopad 2000), s. 9. 253 Pan Karel vzpomíná: „Jednou mě moje kolegyně ze školy pozvala na nějaké setkání s přednáškou. Mluvila o tom tak tajemně, aţ jsem měl pocit, ţe jde o zakázanou záleţitost… Ocitli jsme se v nevelkém pokoji, plném mladých lidí… Od té doby jsem se stal pravidelným návštěvníkem rabínových přednášek…“ Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 116-117. 254 Seder, neboli sederová večeře (hebrejsky: , pořádek) je slavnostní večeře s rituály a zvyky, která má přiblíţit ţidovským dětem egyptský exodus. Podávané jídlo má symbolický význam. Je nutno dodrţet celkem čtrnáct úkonů v správném pořadí. Během jídla se předčítají texty z Pesachové Hagady. Seder se

68

mnohokrát financován RŢNO, jak je patrno z dochované korespondence. Např. ţádost ze dne 25. 2. 1969: „Pan vrchní rabín Dr. Feder hodlá opět uspořádat pro naši mládeţ Seder. Dovolujeme si zdvořile dotaz, můţete-li letos opět přispěti panu vrchnímu rabínovi částkou 600 Kč, v které jsou obsaţeny výdaje za potraviny, úklid a výpomoc při uspořádání sederu v bytě p. vr. rabína, pro celkem 25 osob.“255 Kapkou naděje pro očekávající lepší časy se stal rok 1968, který však následně vystřídala obrovská vlna zklamání v celé společnosti. I Richard Feder byl obětí těchto událostí. Ještě před obsazením republiky vojsky Varšavské smlouvy, smýšlel v kladném opojení, coţ je vidět i v jeho korespondenci z 8. 5. 1968: „Raduji se, ţe jsem se doţil veliké změny v našem celém veřejném ţivotě, neboť ani mne neuspokojovaly poměry, které u nás po dlouhých dvacet let panovaly…“256 Naproti tomu po obsazení ČSR dne 29. 9. 1968 píše: „Doţili jsme se hrozného rozčarování, neboť jsme se přesvědčili, ţe ti naši milovaní osvoboditelé, které jsme vroucně milovali, jsou v řadě politikové bet citu a smilování… Pro nás ţidy je tento případ tím smutnější, ţe jej proţíváme podruhé. Vidíme jasně, ţe se ti velcí páni váţně připravují na třetí světovou válku, třebaţe vidí, ţe by měla katastrofální následky pro stamilióny lidí… Jsem velice nerad, ţe jsem se ve svém vysokém stáří této události doţil, a závidím těm, kteří odešli z tohoto světa s vědomím, ţe má český národ mocného ochránce, který nikdy nedopustí, aby mu bylo ublíţeno!“257 S těmito nepříznivými záţitky úzce souvisela i další emigrační vlna ţidovského obyvatelstva, která po sovětské invazi nastala. Odhaduje se, ţe v letech 1968-1971 opustilo zemi spolu s mnoţstvím českých intelektuálů a akademicky vzdělaných lidí, také 6000 Ţidů. A právě s nimi odešla i většina Federovy mládeţe. Dnes jsou tito lidé roztroušeni po celém světě a je jim přezdíváno Federovy děti. Od roku 2003 jsou kaţdých pět let pravidelně uspořádávány srazy v Brně, kde se na počest rabína Federa setkávají.258 Dalším Federovým znepokojením byly okolnosti týkající se tzv. Šestidenní války v Izraeli, která se časově shodovala s Praţským jarem. Jeho obavy plynuly především ze strachu o svoji praneteř Alishu, které do Izraele napsal: „Dovedu si představit, ţe jste všichni měli vzrušené dny, a ţe jste mnoho prodělali, neboť válka není maličkost pro koná o prvním večeru (v diaspoře o prvních dvou večerech) svátku Pesach. Baumann, Arnulf. H: Co by měl každý vědět o židovství. Praha 2000, s. 116 – 120. 255 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, nezařazeno. 256 AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, inv. č. 19, kar. 4. 257 Tamtéţ.

69

ţádný národ a byla právě pro Vás věcí osudovou, neboť stáli jste proti veliké a úţasné jednotné přesile hněvem sršících odpůrců, kteří by nebyli měli s Vámi a s Vašimi dětmi nejmenšího soucitu… Jak je ti známo, stojíme politicky na straně Vašich nepřátel, ale doufáme, ţe i naše vlády se přičiní o to, aby stát Izrael existoval dále.“259 Tyto události, zaviněné studenou válkou a u nás ovlivněné tehdejším sovětským vlivem, vyvrcholily směrem k tzv. normalizační politice, ovlivňující vývoj Československa po celých následujících dvacet let. Toho se však jiţ rabín Feder nedoţil, protoţe zemřel 18. 11. 1970.

4.3.

Konec ţivota Richarda Federa a jeho odkaz (1970)

I přes vysoký věk 95 let, který Richard Feder v srpnu r. 1970 oslavil, dokázal stále pracovat. Aktivní činnost ho doprovázela v podstatě aţ do úplného konce a tak si to i sám přál, kdyţ v r. 1966 řekl: „Smrti se nebojím. Je mi lhostejné, jestli přijde zítra, za rok nebo za dva roky. Ale mám jen jedno vroucí přání – abych mohl pracovat tak dlouho, dokud ţiji.“260 Důkazem Federovy neúnavné činnosti nám můţe poslouţit i jeho jeden z posledních bohosluţebných projevů k sedmistému výročí zaloţení staronové synagogy v Praze, kterého byl přímým účastníkem dne 24. 5. 1970.261 Z dochované korespondence uloţené v AŢNOB se dozvídáme o zhoršení jeho zdravotního stavu na podzim r. 1970. Píše se zde, ţe Richard Feder odmítal jakoukoliv lékařskou péči a odchod do nemocnice. Diagnóza lékařů o jeho zdravotním stavu byla různorodá.262 V dopise předsedovi RŢNO panu ing. Františku Fuchsovi bylo oznámeno: „Se skutečnou lítostí jsme nuceni Vám na Váš dotaz oznámiti, ţe stav našeho pana rabína je beznadějný. Pan Dr. Feder jiţ nemůţe sám státi na nohách, téměř nic jiţ nejí, je zcela vysílený.“263 258

Z výpovědi Zuzany Prudilové, působící v brněnské ţidovské obci. Dopis ze dne 11. 7. 1967. Peterová, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004, s. 136. 260 Záznam rozhovoru, 1966 v Feder, Richard: Život a odkaz. Praha 1973. 261 Krátký úryvek z proslovu: „Milá jubilantko! My ti dnes gratulujeme z hlubin svých srdcí k dovršení Tvého sedmistého trvání a přejeme Ti, abys ještě dlouho vzdorovala všem zhoubným vzdorům přírody a slouţila i nadále tomu účelu, pro který jsi byla svého času zboţnými a štědrými praţskými Ţidy vybudována…“ Feder, Richard: Staronová. In: Ţidovská ročenka 1972-1973 (5733), s. 34. 262 Jednou z diagnóz Federova zdravotního stavu bylo tvrdnutí jater. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, nezařazeno. 263 Dopis ze dne 11. 11. 1970. Tamtéţ. 259

70

Richard Feder zemřel 18. 11. 1970 v Brně. Jeho pohřeb se uskutečnil v neděli 22. 11. 1970 v 14.00 hod. na Ţidovském hřbitově v Brně.264 Ze článků vydaných ve VŢNO se dozvídáme o obrovské účasti při jeho pohřbu, kde je doslova napsáno, ţe obřadní síň nedokázala pojmout všechny, kteří počtem více neţ 1000 lidí se přišli s rabínem naposledy rozloučit. Mezi přítomnými účastníky bylo mnoho vysoce postavených osob, např. ředitel státního sekretariátu pro věci církevní Karel Hrůza, hodnostáři církve českobratrské-evangelické, církve československé, církve římskokatolické, a náboţenské obce společnosti unitářů, a také delegace z obce Václavice. Průběh obřadu vedl předseda RŢNO ing. František Fuchs, který veřejnosti oznámil rabínovo přání, aby během pohřbu nebyly pronášeny proslovy, a aby byl pochován jako řádový člen náboţenské obce265, v místě mezi všemi ostatními a ne na vyhrazeném rabínském místě.266 Po jeho smrti docházelo na RŢNO velké mnoţství telegramů vyjadřujících soustrast i mnoho kondolencí, jak od českých, tak i zahraničních ţidovských příslušníků, např. od Českého svazu protifašistických bojovníků, nebo od Federace ţidovských obcí Rumunské socialistické republiky, také od Aliance Israélite Universelle v Paříţi, a mnoha dalších.267 Co se týče rabínovy pozůstalosti, není přesně známo, kde všechny písemnosti a věci skončily. Avšak z dochovaných materiálů se dozvídáme o osudu jeho knihovny268 a bytu, ve kterém v Brně ţil. Z korespondence tajemníkovi RŢNO Otu Heitlingerovi čteme, ţe mnoho Federových knih bylo z důvodů nedostatku místa převezeno do Prahy a byt předán do rukou neteři paní Bedřišce Dubové.269 Jak je vidět ze všech zde podaných informací, šlo o člověka, který byl opravdu velmi schopným a činným příslušníkem ţidovského náboţenství, kterému zasvětil celý svůj ţivot. A proto i za pečlivě vykonanou práci mu bylo předáno mnoho ocenění a uznání. Např. u příleţitosti 80. výročí otevření václavické školy270 r. 1961, byl jmenován čestným občanem své rodné obce Václavice, dále při příleţitosti 90. narozenin r. 1965

264

Tamtéţ. Členem brněnské ŢNO se stal 30. 4. 1953. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, poznámky z výstavy R. Federa, konané 31. 8. 2010 v Brně- nezařazeno. 266 Poslední rozloučení s vrchním rabínem dr. Federem. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu, roč. XXXII. č. 12. 1970, s. 3. 267 K úmrtí vrchního rabína dr. Federa. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu, roč. XXXII. č. 12. 1970, s. 3. 268 Část svých knih postupně posílal své praneteři do Izraele. 269 Dopis z 8. 11. 1971. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, nezařazeno. 270 Byl jediným ţijícím z prvních ţáků této školy. 265

71

dostal státní vyznamenání za zásluhy o výstavbu, také mu byl v r. 2002 prezidentem republiky Václavem Havlem propůjčen řád T. G. Masaryka in memoriam a dne 9. 12. 2003 byl prohlášen čestným občanem města Brna za boj proti fašismu.271 Dodnes je váţenou osobností pro celou ŢNO v Brně, a proto zde bylo dne 26. 8. 2002 zaloţeno kulturní a vzdělávací centrum rabína Federa, fungující při Ţidovské náboţenské obci v Brně. Společně s tímto centrem vznikla v dubnu téhoţ roku i knihovna se studovnou. Prostřednictvím této organizace je Richard Feder kaţdoročně připomínán. Např. dne 18. 11. 2003 mu byla odhalena pamětní deska272 při vstupu na Ţidovský hřbitov v Brně-Ţidenicích, jejímţ autorem je sochař Nikos Armutidis a architekt Jaroslav Klenovský. Také park před hřbitovem na ulici Nezamyslova byl téhoţ dne přejmenován na Park Richarda Federa. Významný byl den 28. 4. 2003, kdy mu byl na počest 50. výročí jeho příchodu do Brna zasazen pamětní strom na ţidovském hřbitově v Brně273. Další významnou událost, kterou je zde třeba připomenout, představuje vyrobení pamětní medaile s podobiznou R. Federa v r. 2008 a odhalení Federovy bronzové busty rabínem Karolem Sidonem a předsedou obce ing. Pavlem Friedem dne 17. 9. 2009.274 Zatím poslední událostí, týkající se osoby Richarda Federa, byla výstava, konaná z iniciativy opět kulturního a vzdělávacího centra 31. 8. 2010 k 135. výročí narození rabína Federa.

271

Listinu s čestným občanstvím Brna R. Federovi převzal předseda obce ing. Petr Weber. Originál si odvezla do Izraele paní Alisha Schiller, která 5. 4. 2004 navštívila Brno. AŢNO Brno, fond B1 Richard Feder, poznámky z výstavy R. Federa, konané 31. 8. 2010- nezařazeno. 272 Pamětní deska na obřadní síni u Ţidovského hřbitova v Brně mu byla odhalena k 33. výročí jeho úmrtí. Tamtéţ 273 V den 50. výročí příchodu rabína Richarda Federa byly vysázeny dva stromky. Jeden z nich k uctění památky R. Federa a Alexandra Neufelda, zasazený starostou MČ Brno - Ţidenice Josefem Veselým a druhý k uctění památky Ilana Ramona, prvního izraelského kosmonauta, který v únoru 2003 zahynul při havárii amerického raketoplánu Columbia. Byly zasazeny stromy jedle „Chochma“, představující symbol moudrosti obou muţů (R. Federa a A. Neufelda) a modřín, jako „Koach“ (síla), který zasadil londýnský rabín Andrew Goldstein s manţelkou Sharon. S myšlenkou sázení stromků přišla paní Zuzana Prudilová, která také slavnost spolu se správcem hřbitova Petrem Špunarem připravila. Tamtéţ. 274 Na lícní straně pamětní medaile, kterou navrhl Josef Uprka a razila ji firma Triga-K, je zobrazena dvojce rabínů PhDr. Barucha Jakoba Placzka (výzmaný brněský rabín v letech 1860-1905) a PhDr. Richarda Federa. Na rubu je obraz dnes jiţ neexistující brněnské Velké synagogy s daty jejího vzniku a konce. Haiman, Petr: Narodila se nová medaile… In: Roš Chodeš, roč. 71, č. 1 (leden 2009), s. 22.

72

Závěr Prostudované materiály a literatura mi umoţnily ve velkém rozsahu proniknout do zajímavého ţivota rabína Richarda Federa a zároveň i do ţidovské problematiky. Je zřejmé, ţe ţidovská společnost, ţijící na našem území, prošla procesem dlouhé a sloţité emancipace a asimilace, která je dnes popsána v mnoha publikacích, zabývajících se ţidovskými dějinami. I přes mnohé teorie, dedukce a podaná vysvětlení zůstává nadále otázkou, proč a jaké přesné důvody byly toho příčinou. Avšak tato záleţitost nebyla předmětem mého poznávání, ale úkolem této práce bylo zabývat se důsledky, které z těchto historických událostí vyplynuly a s nimi také, jakým způsobem se ţidovství v době od 19. století dále vyvíjelo. K tomu, abych mohla zjistit sloţitost ţidovského souţití s českou společností, jsem si vybrala významnou osobnost rabína Richarda Federa, jehoţ ţivot mi umoţnil do jisté míry tuto problematiku posoudit. Richard Feder proţil velice dlouhý ţivot, sahající do dvou století. Mluvíme tu o rakousko-uherské monarchii, první a druhé republice, Protektorátu Čechy a Morava, a dokonce i o době komunistické totality. Samozřejmě jsem si vědoma, ţe se nedá na příkladech ze ţivota jednoho člověka učinit jednotný názor, který by platil pro celou ţidovskou společnost. Ale díky osobě Richarda Federa jsem si mohla udělat představu o tom, jak asi Ţidé přemýšleli a v jaké míře byly jejich myšlenky prosazovány. Také jsem se snaţila zjistit, zda byl Richard Feder Ţidem, který se stal obětí dobových událostí, popisovaných dnešní, ale i soudobou literaturou. Na základě takto stanovených cílů vyvozuji názor, ţe se nedá jednotně tvrdit, ţe byl, či nebyl obětí dobových událostí. Avšak zcela určitě lze zaručit, ţe byl pod jejich vlivem, protoţe jsou zde příklady, které jednoznačně vypovídají, jak se jim přizpůsoboval, nebo jak ho omezovaly. Čili, ať uţ šlo o jakýkoliv směr, byl pod jeho vlivem. Během jeho dlouhého ţivota na něj působilo mnoho různých vlivů. Jiţ jako malý chlapec, pocházející z vesnice Václavice, byl poznamenán českým venkovským prostředím, coţ samozřejmě znamenalo rozdíl oproti výchově ve městě. Byl vţdy česky orientován, a tudíţ tíhnul k českoţidovskému hnutí, inklinujícímu k ţidovské asimilaci s českou společností.

73

Přestoţe měl německé jméno, dalo by se říci, ţe Federa můţeme zařadit do skupiny, které byla germanizace cizí, a tudíţ jej omezovala. Lze tedy vyvodit, ţe byl skutečně typickým příkladem Ţida, jehoţ ovlivnily historické události. V jeho ţivotě se objevily situace, které jednoznačně vypovídají, ţe byl zcela jistě obětí dobových událostí. O tom nás přesvědčuje druhá světová válka, kterou stejně jako ostatní Ţidé, strádal mimo svůj domov v koncentračním táboře. Avšak na rozdíl od nich vyvázl svému osudu smrti, kdyţ se jako jeden z mála vrátil ţivý, coţ ho na druhou stranu z typických osudů Ţidů vymyká. Do jeho ţivota zasáhl značným způsobem i další důleţitý faktor a to je vznik totalitního reţimu po únoru r. 1948. I přestoţe nebyl doslova obětí nově vzniklého reţimu, musel se mu značně přizpůsobit a svoji činnost výrazným způsobem zredukovat. Zasáhlo to jiţ jeho rabínské působení v Kolíně a zejména pak období, kdy vykonával funkci oblastního a později i vrchního zemského rabína v Brně. Na závěr je tedy nutno říci, ţe šlo o člověka, který po celých 95 let přestavoval obrovskou autoritu pro ţidovskou komunitu. Ve své práci byl zcela neúnavný a právem jsou mu dnes připisována mnohá uznání a ocenění. Za svůj ţivot napsal nespočetně mnoho prací, učebnic, vychovával svým didaktickým umem mnoho dětí, byl oporou ţidovské kultury a tradic, které se neúnavně snaţil zachovávat. Také patřil mezi úzké procento Ţidů, kteří i přes svoje utrpení a záţitky z nacistické perzekuce, měli stále pocit, ţe je nutné nadále ţidovské tradice rozvíjet. A v tom vidím největší odkaz, který pro své souvěrce zanechal. Ze všech mnou prostudovaných materiálů, jak o ţidovství, tak o Richardu Federovi, je opravdu vidět, ţe ani devatenácté, ani dvacáté století v ţádné z jejich etap, nebylo pro ţidovskou existenci příznivé. Ačkoliv se lidstvo alespoň částečně poučilo z holocaustu, zůstává ţidovská otázka nadále problémem. I v současné době, i kdyţ v podstatně daleko menší míře, stále přetrvávají různé přeţitky pocházející z minulosti, které poškozují vztahy k ţidovské menšině.

74

Seznam pouţitých pramenů a literatury Archivní prameny: Archiv Ţidovské náboţenské obce Brno Fond B1 Richard Feder

Nepublikované práce: SEDLÁK, Petr: Poté. Postoj a přístup k Židům v českých zemích (1945-1947/1953). Disertační práce z historie obhájená na HÚ FF MU, Brno 2008. KADLEC, Jaroslav: Rada židovských náboženských obcí- politika židovské organizace. Magisterská diplomová práce obhájená na HÚ FF MU, Brno 2009.

Literatura: BAUMANN, Arnulf. H: Co by měl každý vědět o židovství. Praha 2000. BENEŠ, Edvard: Nová slovanská politika. Londýn 1943. BENEŠ, František- TOŠNEROVÁ, Patricia: Pošta v ghettu Terezín. Die Post im Ghetto Theresienstadt. Mail Service in the Ghetto Terezín. 1941-1945. Praha 1996. BERGEROVÁ, Natálie: Na křižovatce kultur. Historie československých Židů. Praha 1992. BONDYOVÁ, Ruth: Mezi námi řečeno. Jak mluvili Židé v Čechách a na Moravě. Praha 2003. BULÍKOVÁ, Marie a kol.: Československo a Izrael v letech 1945-1956. Dokumenty. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR ve spolupráci s Historickým ústavem České armády a se Státním ústředním archivem: Praha 1993. ČERMÁKOVÁ, Radka: Československá republika - nový stát ve střední Evropě a Židé. In: Ţidovská menšina v Československu ve dvacátých letech (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v říjnu 2002 aţ červnu 2003). Praha 2003, s. 9-17.

75

ČERMÁKOVÁ, Radka: Poválečné Československo. Obnovený stát ve Střední Evropě. In: Ţidovská menšina v Československu po druhé světové válce. Od osvobození k nové totalitě. (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v lednu aţ prosinci 2008), Praha 2008, s. 23-35. CHLÁDKOVÁ, Ludmila: Ghetto Theresienstadt. 2005. FEDER, Richard: Haleluja. Hebrejská řeč. Díl I. - II. Praha 1936. FEDER, Richard: Hebrejská čítanka a učebnice. Díl I. - IV. Roudnice 1909. FEDER, Richard: Náš potok (Tašlich). In: Nové ţidovské besídky, sv.I. Kolín 1948, s. 42-45. FEDER, Richard: Několik výroků písma svatého o člověku a vzájemném poměru lidí. In: Ţidovská ročenka 1956 (5717) 1957. Rada ţidovských náboţenských obcí, s. 34-50. FEDER, Richard: Nové židovské besídky, sv. č. 1 (Od nového roku do dne smíření). 1948. FEDER, Richard: Otevřete brány, ať vejde národ spravedlivý, věrnost zachovávající. In: Českoţidovský almanach 1994 -1995 (5755), s. 8-13. FEDER, Richard: Staronová. In: Ţidovská ročenka 1972-1973 (5733). FEDER, Richard: Sinai. Učebnice izraelského náboženství. Díl I. - II. Praha 1939. FEDER, Richard: Václavice. In: Ţidovská ročenka, 1955-1956 (5716), s. 50-58. FEDER, Richard: Můj styk se Sovětskou armádou 1945. In: Ţidovská ročenka 1974 (5735) 1975. Rada ţidovských náboţenských obcí, s. 8-10. FEDER, Richard: Židé. In: Ţidovská ročenka, 1964-1965 (5725), s. 7-9. FEDER, Richard: Židé a Křesťané. 1920. FEDER, Richard: Život a odkaz. Praha 1973. FEDER, Richard: Židovská tragédie. Dějství poslední. Kolín 1947. FEDER, Richard: Židovství a Židé. Nástin vzniku, vývoje a osudů. Praha 1955. FIEDLER, Jiří: Židovské památky v Čechách a na Moravě. Praha 1992. FRANKL, Michal: Emancipace od židů. Český antisemitismus na konci 19. století. Praha – Litomyšl 2007. HEITLINGEROVÁ, Alena: Ve stínu holocaustu a komunismu. Čeští a slovenští Židé po roce 1945. Praha 2007.

76

JANČÍK, Drahomír - KUBŮ, Edvard – KUKLÍK, Jan ml.: „Arizace“ a restituce židovského majetku v českých zemích (1939-2000). Praha 2003. JELÍNEK, Zdeněk: Richard Feder a terezínské ghetto. In: Terezín v konečném řešení ţidovské otázky. Mezinárodní konference historiků k 50. Výročí vzniku terezínského ghetta 1941-1945. Praha 1992, s. 102-108. KAPLAN, Karel a kol.: Československo a Izrael 1945-1956. Praha 1993. KÁRNÝ, Miroslav- KÁRNÁ, Margita- BROD, Tomáš: Terezínské studie a dokumenty. Praha 196. KÁRNÝ, Miroslav- LORENCIVÁ, Eva: Terezínské studie a dokumenty. Praha 1999. KLENOVSKÝ, Jaroslav: Brno židovské. Historie a památky osídlení města Brna. Brno 2002. KOLOMAN, Gojan: Postoj T. G. Masaryka k židovství a sionismu za první republiky. In: Hilsnerova aféra a česká společnost 1899-1999. Praha 1999, s. 126-137. KUČA, Karel: Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Praha - Brno 2000. KUKLA, O. A.: …ty se odebereš ke svým předkům v míru. In: Českoţidovský almanach 1994 -1995 (5755), s. 153-159. LANGE DE, Nicolas: Svět Židů. Kulturní atlas. Praha 1996. MAKAROVA, Elena: Pevnost nad propastí: já děcko bloudící?: děti a učitelé v terezínském ghettu 1941-1945. Praha 2009. MILOTOVÁ, Jaroslava: Odboj v koncentračních táborech – ano či ne (poznámky k historii diskuse o definici odboje v koncentračních táborech). In: Ţidé v boji a odboji. Rezistence československých Ţidů v letech druhé světové války. Historický Ústav Praha 2007. s. 153-164. PETEROVÁ, Zuzana: Rabín Feder. Praha 2004. PĚKNÝ, Tomáš: Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha 2001. PRUDILOVÁ, Zuzana: Rešerše článků dr. Richarda Federa a oněm uveřejněných ve Věstníku ŽNO (1952-1987). ŢOB Brno 1999. Sbírka zákonů republiky Československé. Praha 1949-1955. SOUKUPOVÁ, Blanka: Česká identita po vzniku Československé republiky. Antisemitismus jako faktor upevnění jsoucnosti? 1918-1920. In: Ţidovská menšina v Československu ve dvacátých letech (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v říjnu 2002 aţ červnu 2003). Praha 2003, s. 21-35. 77

SOUKUPOVÁ, Blanka: Češi židé mezi Mnichovem a 15. březnem 1939. In: Ţidovská menšina za druhé republiky (Sborník přednášek z cyklu ve Vzdělávacím a kulturním centru Ţidovského muzea v Praze v lednu aţ červnu 2007). Praha 2007, s. 85-98. SPIEGEL, Paul: Kdo jsou Židé? Brno 2010. ŠPUNAR, Petr a kol.: Židovský hřbitov v Brně-Židenicích a osudy lidí s ním spojené. Brno 2006. ZAHRADNNÍK, Bohumil: Přátelé lidu- obrázky z venkovského života naší doby, Přítel žid. In: Český antisemitismus 19. století. Ţďár nad Sázavou 2010. Vzpomínáme /z moudrosti našich rabínů. In: Ţidovská ročenka 1975-1976 (5736).

Periodika: KALENDÁŘ ČESKO-ŢIDOVSKÝ: Feder, Richard: Staré dokumenty- Doslov. In: Kalendář česko-ţidovský, roč. XC (1920/1921), sv. 45, str. 22-23. MASKIL: Mayer, Daniel: Památce Dr. Richarda Federa věrného pastýře svého lidu. In: Maskil, roč. 2, č. 2, r. 2000, s. 10. SVOBODNÝ HLAS: Hluštík, Antonín: Židovská komunita v Lounech 19. století. In: Svobodný hlas, roč. 9, č. 41 (9. října 1999), s. 5. ROŠ CHODEŠ: Hass, Tomáš: Všichni byste tam měli odjet. In: Roš Chodeš (Věstník ţidovských náboţenských obcí v Českých zemích a na Slovensku), roč. 62, č. 11 (listopad 2000), s. 8-9. Haumann, Petr: Narodila se nová medaile… In: Roš Chodeš, (Věstník ţidovských náboţenských obcí v Českých zemích a na Slovensku) roč. 71, č. 1 (leden 2009), s. 22. Klenovský, Jaroslav: Židovská Morava. In: Roš Chodeš (Věstník ţidovských náboţenských obcí v Českých zemích a na Slovensku), roč. 63, č. 2 (únor 2003), s. 24. Lax, Michael: Pan doktor. In: Roš Chodeš (Věstník ţidovských náboţenských obcí v Českých zemích a na Slovensku), roč. 65, č. 8 (srpen 2003), s. 15. Novák, Tomáš: I rabín Feder se smál. In: Roš Chodeš (Věstník ţidovských náboţenských obcí v Českých zemích a na Slovensku), roč. 63, č. 1 (leden 2001), s. 16.

78

Pěkný, Tomáš: Až pokvetou kaštany. In: Roš Chodeš (Věstník ţidovských náboţenských obcí v Českých zemích a na Slovensku), roč. 66, č. 12 (prosinec 2004), s. 10-11. Pěkný, Tomáš: Vzpomínky na rabiho Federa. In: Roš Chodeš (Věstník ţidovských náboţenských obcí v Českých zemích a na Slovensku), roč. 62, č. 11 (listopad 2000), s. 8-9. Prudilová, Zuzana: Richard Feder a ti druzí. In: Roš Chodeš (Věstník ţidovských náboţenských obcí v Českých zemích a na Slovensku), roč. 65, č. 8 (srpen 2003), s. 15. VĚSTNÍK ŢIDOVSKÝCH NÁBOŢENSKÝCH OBCÍ: Feder, Richard: Jak jsem se stal rabínem. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu, roč. XV. č. 6. 1953, s. 42. Feder, Richard: Z mého mládí. In: Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu, roč. XVI. č. 5. 1954, s. 38-39. Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu. r. 1952, roč. XIV. Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu. r. 1953, roč. XV. Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu. r. 1960, roč. XXII. Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu. r. 1961, roč. XXIII. Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu. r. 1962, roč. XXIV. Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu. r. 1963, roč. XXV. Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu. r. 1964, roč. XXVI. Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu. r. 1967, roč. XXIX. Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu. r. 1969, roč. XXIX. Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu. r. 1970, roč. XXXIII. Věstník Ţidovských náboţenských obcí v Československu. r. 1976, roč. XXXVIII.

Internetové odkazy: www.bterezin.brinkster.net www.ekumenickarada.cz www.encyklopedie.brna.cz www.holocaust.cz 79

www.hugogold.com www.fzo.cz www.jewishmuseum.cz www.nkp.cz www.rozhlas.cz www.yivoencyclopedia.org www.wikipedia.org www.zlu.cz www.zob.cz

80

Pouţité zkratky AŢNOB

- Archiv ţidovské náboţenské obce v Brně

ČSR

- Československá republika

RŢNO

- Rada ţidovských náboţenských obcí

SSSR

- Svaz sovětských socialistických republik

VŢNO

- Věstník ţidovských náboţenských obcí

ŢNO

- Ţidovská náboţenská obec

ŢRS

- Ţidovská rada starších

81

Seznam příloh (č. 1, 1a, 1b, 1c) Fotografie Richarda Federa, jeho náhrobní deska a zasazení pamětihodného stromu, jedličky „Chochma“ (Moudrost), která byla věnována památce rabína Richarda Federa, a byla vysazena v den 50. výročí jeho příchodu Brna 28. 4. 2003. http://encyklopedie.brna.cz/data/images/0057/thumb2830.jpg (č. 2) Fotografie Richarda Federa. http://www.zob.cz/files2/images/Richard%20Feder.preview.jpg (č. 3) Fotografie Richarda Federa. http://www.holocaust.cz/images/people/feder (č. 4) Fotografie Richarda Federa. http://www.zob.cz/files2/images/Feder%20Richard.preview.JPG (č. 5) Fotografie Richarda Federa v publikaci Ţidovství a Ţidé, (Feder,Richard: Ţidovství a Ţidé. Nástin vzniku, vývoje a osudů. Praha 1955.) (č. 6) Richard Feder a děti v r. 1957. http://www.zob.cz/files2/images/Rabin%20Feder%20a%20deti%20na%20chanuka%20 1957.preview.jpg (č. 7) Federův podpis na obálce dopisu. http://www.hollywoodmemorabilia.com/files/cache/richard-feder-chief-rabbi-czechrepubl-signed-autograph_c992230bec9eec28cbd6fd92fcb57fb0.jpg (č. 8, 8a, 8b) Fotografie Federovy sestry Olgy Fauskové, fotografie Richarda Federa při tryzně v Terezíně, fotografie Olgy a Berty Fauskových s R. Federem, http://bterezin.brinkster.net/families/Fauska/index.htm (č. 9) Udělení čestného občanství města Brna R. Federovi (AŢNOB, B1 Richard Feder, inv.č. 27, fascikl 2.) (č. 10) K devadesátinám R. Federa od Eliase Katze. (AŢNOB, B1 Richard Feder, inv. č. 9, kar. 3.) (č. 11) Titulní strana Věstníku ŢNO (VŢNO, 1. 10.1963, roč. 25, č. 10.) 82

(č. 12, 12a, 12b) Fotografie Alishy Schiller (praneteř R. Federa) z r. 2004 v Brně, odhalení busty Karolem Sidonem r. 2009, pamětní deska R. Federa na hřbitově r. 2003(Poskytla Zuzana Prudilová). (č. 13, 13a) Schválení Richarda Federa rabínem kolínské ţidovské obce a ustanovení přípravného výboru pro spravání ŢNO v Kolíně. (AŢNOB, B1 Richard Feder, inv. č. 14 a 15, kar. 4). (č. 14, 14b) Reorganizace Ţidovských náboţenských obcí v r. 1952 (korespondence). AŢNOB, B1 Richard Feder, nezařazeno). (č. 15) Rozhodnutí RŢNO 10. 2. 1953 o přidělení finanční částky kolínskému synagogálnímu sboru – korespondence. (AŢNO Brno, fond B 1 Richard Feder, nezařazeno) (č. 16) Fotografie z pohřbu Alţběty Flachové v r. 1961. Zprava kantor Alexander Neufeld a vedle něj Richard Feder, pronášející smuteční projev. (Špunar, Petr a kol.: Židovský hřbitov v Brně-Židenicích a osudy lidí s ním spojené. Brno 2006, s. 155.)

83

č. 1

č. 1a

84

č.1b

85

č. 2

86

č. 3

87

č. 4

88

č.5

č. 6

89

č. 7

č. 8

90

č. 8a

č. 8b

91

č. 9

92

č. 10

93

č. 11

94

č. 12

č.12a

95

č. 12b

96

č. 13

97

č. 13a

98

č. 14

99

č. 14b

100

č. 15

101

č. 16

102