שבוע טוב Číslo 49/5768
4.říjen ’08
Móšeova zpráva o stvoření světa Vrchní zemský rabín Dr. Richard Feder (1875-1970) Máme bohaté vědomosti o pozemských živočiších, tedy o zvířatech, ptácích,plazech, ještěrech, žabách, motýlech, broucích a hmyzu. Známe jejich jména a čeledi, k nimž přísluší. Víme, kde se hlavně vyskytují, čím se živí, jak svou potravu shánějí a požívají, jaká doupata nebo hnízda si budují, jak se množí, jak o svá mláďata pečují, jak svým nepřátelům unikají a kde přezimují. Víme dále; jaké velikosti a jakého věku dosahují, jakou barvu má jejich srst nebo peří a do které míry jsou nám na prospěch nebo ke škodě. Víme konečně, jak musíme na ně jíti, abychom je polapili živé nebo ulovili mrtvé, abychom získali jejich kůži nebo jejich peří. Své vědomosti o živočiších jsme si osvojili studiem zoologických učebnic a četbou spisů odvážných cestovatelů, statečných lovců a různých chovatelů a jsou zaručeně spolehlivé, třebaže pojednávají jen všeobecně o lvech, tygrech, medvědech, slonech, krokodýlech, pštrosech a orlech, nebo u nich jsou mezi jedinci jen zcela nepatrné rozdíly a známe-li jednoho vlka, známe víceméně všecky vlky, a známe-li jednoho čápa, známe víceméně všecky čápy. Daleko méně jsme informováni o lidech, třebaže jsme lidé, třebaže lidsky myslíme a cítíme a třebaže žijeme od svého dětství v lidské společnosti, neboť tu nestačí všímati si barvy pleti čeledi národnosti jazyka, nářečí, náboženství, způsobu bydlení, národních a místních zvyků a krojů, ne, tu musíme přihlížet ke každému jedinci, protože jsou mezi lidmi obrovské rozdíly a synové se nerovnají otcům, dcery matkám, bratři bratrům, sestry sestrám, nýbrž každý člověk je samostatný tvor a to nejen po stránce vnější, tedy tělesné, nýbrž i po stránce duševní, citové, mravní, charakterové, společenské a právě proto je velice těžké vyznat se v lidech a pronášet a nich správné posudky. Je to ztíženo zejména tím, že vývin člověka není nikdy ukončen a i starci nás překvapí často svými nápady a skutky. Lidé podléhají ad malička nejrůznějším vlivům, vlivům rodičů, sourozenců, příbuzných, kamarádů, učitelů, spolužáků, mistrů, spolupracovníků, lidské společnosti, sociálních poměrů, knih, přednášek, novin, divadel, koncertů, a když pak sebe sami zkoumají, nevědí, za ca vděčí své vlastní přirozenosti a za co svému okolí. Lidé nejednají také vždycky
důsledně a činí mnohé jen proto, aby se od jiných lišili. Proto nevíme nikdy, jak si bude člověk počínati; když se změní jeho zdravotní stav anebo sociální poměry, když přijde náhle a ruku nebo nohu, o manželku nebo dítě, o své místo nebo o důvěru svých nadřízených, nebo když zapadne do společnosti lehkomyslných lidí nebo podvratných živlů. Člověk je skutečně velice složitá bytost. Každý člověk je vlastně zcela samostatné individuum a má své tělo, svou duši, svůj temperament, své vlohy, své vrtochy, své sklony, své dobré a špatné stránky. Každý člověk je jiný, má jinou postavu, jiné tělo, jiný obličej, jiné čelo, jiný nos, jiná ústa, jiné oči, jiné uši, jinou bradu, jiný krk, jiný hlas, jinou chůzi, jiný zrak, jiný sluch, jiný čich, jinou chuť. My všichni jsme nadáni rozumem a pamětí, ale jaký je rozdíl mezi rozumem vědce, badatele, myslitele a mezi rozumem prostého člověka. A kolik druhů paměti vlastně je! Ví to někdo? Právě tak je to s ,našimi city, s našimi ctnostmi a nectnostmi, s našimi pudy a vášněmi, a s naší vůlí, pilností, vytrvalostí, šetrností, s našimi radovánkami a zábavami a konečně s naší zbožností a vírou: jeden uvěří všemu a druhý o všem pochybuje. My lidé jsme si podobni a máme mnoho společného, a přece se v mnohém a přemnohém od sebe podstatně lišíme. Ale zároveň potřebujeme jeden druhého a můžeme se jen ve společnosti lidí utěšeně vyvíjeti a uplatniti. Jsme denně na své bližní odkázáni a potřebujeme jejich radu, jejich poučení, jejich spolupráci, jejich humor, jejich smích a pláč, jejich soucit ve štěstí i v neštěstí. Je proto nezbytně nutné, abychom nalezli správný poměr k lidem, se kterými se stýkáme, abychom si vyjasnili, co nám společnost dává, a ptali se vážně, čím jsme v této společnosti, co jí dáváme a čím k jejímu zvelebení přispíváme. Nalézti správný poměr člověka k člověku, národa k národu, to nejtěžší, avšak nejnaléhavější problém ze všech problémů. Jsme různě nadáni a uplatňujeme se znamenitě v nejrůznějších oborech a tím se navzájem doplňujeme. Náš kulturní život se tím ustavičně rozvíjí a je mnohostranný a pestrý jako kvítí na louce. Lidé mají rozmanité vlohy a schopnosti, a proto máme mnoho druhů řemesel a řemeslníků a mnoho druhů umění a umělců a usilujeme stále o to, abychom dosáhli vyšších a vyšších met, aby byl lidský život na zemi stále krásnější a radostnější. Máme
1
mnoho druhů hudby, tance, zpěvu, .básnictví, malířství, sochařství, stavitelství, architektury, ale i mnoho druhů sportu a mnoho způsobů přípravy pokrmů a nápojů, máme převelikou rozmanitost hlavně v módě oděvů a nábytku. Můžeme být hrdi na lidskou práci. Je však třeba dbát, aby se tento tvůrčí individualismus nestal individualismem, který by byl kletbou lidstva, příčinou závisti, nenávisti, ale aby vedl všechny lidi na celém světě k tomu, aby nejen nikomu neškodili, ale mnohým prospívali. Před dávnými a dávnými časy žil muž, který se pokoušel k podobnému životu člověka vychovat. Byl jím náš učitel Móše, zakladatel theokratického společenského zřízeni. Jak chtěl toho dosáhnout? Výchovou, dobrou, cílevědomou výchovou Jisraelitů, jimž k svobodě dopomohl a které do Zaslíbené země vedl. . Čím začal své výchovné dílo a jak ve své činnosti postupoval? Vyšel z toho nejbližšího, z velkého zážitku celého národa, z jeho vysvobození z tuhého, dlouhotrvajícího otroctví. Když nastaly Jisraelitům v Egyptě po dlouhé řadě šťastných let zlé časy a ani byli ujařmeni a nuceni den za dnem od rána do noci těžce dřít, začali se modliti k Adonajovi, Bohu svých praotců Abraháma, Jicchaka a Jáakoba, a prosili Ho se vší vroucností, aby se jich ujal a jim dopomohl k svobodě. Čím hůř se jim vedlo, tím vroucněji se modlili, nebo sami si pomoci nemohli a věřili, že jedině Bůh může jim spásu přinésti. A jednoho dne přišel k nim Móše, který dlel dlouhá desetiletí v cizině, kde pásl stáda svého tchána. Vlastních stád neměl, nebo~ nebažil po vezdejších statcích. Do ciziny prchl ze strachu před egyptským otroctvím a myslil pak dnem i nocí, jak by i svým drahým bratrům k svobodě dopomohl. A jednoho dne se mu zjevil Bůh v hořícím keři a vybídl ho, aby šel do Egypta a jednal s faraónem, aby Jisraelity ze svých služeb propustil, a aby je do Zaslíbené země dovedl. A on přišel jménem Adonajovým a sdělil Jisraelitům, že jedná Jeho jménem. Jisraelité mu uvěřili, a když z Egypta vyšli, byli všichni přesvědčeni, že jim skutečně Adonaj dopomohl k svobodě. A nyní mluvil a jednal stále jménem Adonajovým, a proto měla jeho slova a jeho činy velikou váhu a důležitost. On hlásal, že je vůlí Adonajovou, aby se Jisraelité všeho .pohanského zřekli a začali nový, krásnější, čistší život, život podle vůle Boha, jenž žádá, aby Ho milovali, aby měli před Ním hlubokou úctu a z lásky k Němu milovali dobro, pravdu, právo, spravedlnost a jednali šlechetně se všemi lidmi: Bylo proto zapotřebí, aby měli Jisraelité pevnou víru v Boha a vědomí, že je Bůh mocný, ba všemohoucí, všemoudrý, všudypřítomný a že zná i jejich nejskrytější city a myšlenky. Móše jim musil tedy na viditelném příkladě ukázat a dokázat, že není boha mimo Hospodina, že se Mu v síle a v moudrosti nikdo nevyrovná, že je věčný, je Otcem všech tvorů a všech lidí kteří jsou Mu k tisícům díků zavázáni, neboť On je jejich Tvůrcem a živitelem. Proto vypravoval Jisraelitům, jak Adonaj stvořil svět: Když se pak odhodlal vše napsati, dal zprávu o stvoření světa v čelo svého díla. Zní takto: .
Na počátku (času) stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla ovšem tehdy pustá a prázdná, tma zahalovala propasti a duch (vichr) Boží vlál nad vodami. Tehdy pravil Bůh: ,;Bud světlo!" A světlo nastalo . Bůh viděl, že je dobré a oddělil je od tmy. Světlo nazval dnem a tmu nocí. A byl večer a bylo ráno ,den jeden. Druhého dne pravil Bůh: "Budiž obloha uprostřed vod, aby oddělovala dolení vody od hořeních vod!" I udělal Bůh oblohu a oddělil vody pod oblohou od vod nad oblohou. I nazval Bůh oblohu nebem. A byl večer a bylo ráno den druhý. Třetího dne pravil Bůh: "Nechť se shromáždí voda pod nebem na jedno místo a zjeví se suchá země!" I stalo se tak. A Bůh nazval souši zemí a shromáždění vod mořem. A viděl Bůh, že je ta dobré. Na ta pravil Bůh: "Zploď, země, rostliny, byliny, rozsévající semena, a ovocné stromy, nesoucí ovoce podle druhů svých, ve kterém je símě jeho!" A země vydala rostliny, byliny, rozsévající semeno podle druhů svých, a stromy, plodící ovoce podle druhů svých a obsahující sémě své. A viděl Bůh, že je to dobré. I byl večer a bylo ráno den třetí. Čtvrtého dne pravil Bůh: "Buďtež světla na obloze nebeské; aby oddělovala dny od nocí a určovala doby, (významné) dny a léta a aby byla (zářícími) světly na. klenbě nebeské a osvětlovala zemi!" I učinil Bůh dvě veliká světla, větší, aby ovládalo den, a menší, aby ovládalo noc, a mimoto (stvořil) i hvězdy. A vykázal jim místo na obloze, aby svítila na zem, aby ovládala den a noc a oddělovala světlo od tmy. A viděl Bůh, že je to dobré. I byl večer a bylo ráno - den čtvrtý. Pátého dne pravil Bůh: "Nechť ožijí vody živými bytostmi a nechť létá ptactvo mezi zemí a oblohou !" I stvořil Bůh mořské velikány a různé živočichy plazivé, jimiž se hemží vody, podle druhů jejich a všeliké okřídlené ptactvo podlé druhů jeho. A viděl Bůh, že je to dobré. I požehnal jim Bůh slovy: "Buďte plodní a množte se a naplňte vodu v mořích a nechť se rozmnožuje i ptactvo na zemi!" A byl večer a bylo ráno - den pátý. Šestého dne pravil Bůh: "Nechť vydá země živé bytosti dle jejich druhů, dobytek, drobná zvířata a polní zvěř dle druhů jejich" - a stalo se tak. I udělal Bůh polní zvěř, dobytek a drobná zvířata podle druhů jejich. A viděl Bůh, že je to dobré. Na ba pravil Bůh : "Teď uděláme člověka podle obrazu svého a podle podobenství svého, aby vládl nad mořskými rybami, nad ptactvem nebeským a nad dobytkem a :nad zvířaty zemskými a nade všemi plazy. I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil ho, jako muže a ženu stvořil je. A požehnal jim Bůh slovy: "Buďte plodní a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji! Vykonávejte vládu nad rybami mořskými, nad ptactvem nebeským a nad živočichy, plazícími se po zemil" A pak ještě dodal Bůh: "Hle, dávám všecky semenanosné byliny a všecky ovoce plodící stromy po celé zemi k jídlu vám a všemu ptactvu nebeskému a všem ostatním živočichům." A stalo se tak. A byl večer a bylo ráno - den šestý.
2
Tak započal a skončil Bůh stvoření nebe, země a všech jejich zástupů. Sedmého dne zakončil dílo své a odpočíval dne sedmého od všeho díla, které udělal. I požehnal dni sedmému a zasvětil jej na památku toho, že a něm odpočíval od práce, kterou konal. Ve 34 větách podal tu Móše zprávu o stvoření celého světa, všech rostlin a všeho živočišstva a o zasvěcení dne sedmého, šabatu. Bylo to možné jen proto, že se nepouštěl do žádných podrobností. Jemu šlo přece jen o to, přesvědčil Israelity, že Bůh existuje, že je od věčnosti, že byl dříve, nežli svět, On jediný nikdy nevznikl a nikdy .nezanikne, nikdy se nenarodil a nikdy nezemře, On jediný je skutečně moudrý, mocný a Jemu není nic nemožného. A když tvořil svět, měl při celé své práci od počátku na mysli hlavně lidí, které stvořil naposled a dal jim daleko vyšší schopnosti nežli všem ostatním živočichům, aby tu byl aspoň jediný tvor, který je schopen pochopit velikost a moudrost Boží, a který je s to, velebit Boha a děkovat Mu za to, že ho stvořil a že ho pověřil tak čestným úkolem, aby vzdával Bohu jménem všeho tvorstva díky za to, že žijí a že jim dává země všecko; co k svému životu potřebují. Ale Bůh nestvořil člověka, aby se jen po zemi procházel a stále volal : "Sláva Bohu na výsostech!, nýbrž aby napodoboval Boha a tvořil a pracoval. A když Bůh pracoval, nemůže nikdo z lidí tvrdit, že se nehodí a nesluší, aby přičinil ruce k dílu a konal užitečnou práci. A tak je základní naukou Móšeovou: Vězte, že je Bůh, opěvujte Jej, vzdávejte Mu díky a řiďte se Jeho příkladem: pracujte po šest dnů a pak odpočívejte dne sedmého a použijte ho, abyste toho svatého dne povznesli mysli své k Bohu, k Tvůrci světa a všeho, co jest na světě! A ten všemohoucí Bůh, který stvořil svět a člověka, to je, který vás vyvedl z Egypta a vede vás do Zaslíbené země. On má právo žádat od vás, abyste podřídili vůli svou vůli Jeho a nekráčeli za pudy srdce svého a přeludy očí .svých, nýbrž po cestách lásky a pravdy, práva a spravedlnosti a měli při všem, co konáte, na mysli slávu Boží a dobro lidí, v jichž středu žijete. Móšeova zpráva o stvoření světa je skutečně základním kamenem theokratického řádu, který nám praví : I. Bůh vás vysvobodil z jařma poroby, učinil vás volnými a svobodnými. Važte si proto svobody a přejte ji každému! II. V poměru k svým bližním dbejte nejen práva'a spravedlnosti, nýbrž i lásky a soucitu a starejte se o to, aby nikdo netrpěl hlad a aby se nikomu nedělo bezpráví a příkoří! III. Pracujte po šest dní a dne sedmého odpočívejte a radujte se ze svého života na tom Božím světě a přejte všem lidem klid a mír, neboť oni jsou dítky Boží tak jako vy! To je učení krásné a vznešené ! Móšeovo učení nám praví: Jste božského původu. Buďte hrdí na to a žijte tak, jak se na nejpřednější tvory Boží sluší a patří! Proto nedělejte nic zlého ani na místech, kde vás nikdo nevidí, ani v době, kdy jsou už všichni lidé kolem vás pohrouženi v hluboký spánek!
Dbejme, že jsme dítky Boží a musíme si býti svého božského původu vědomi, abychom jedna.li vždy vznešeně. Všichni lidé jsou naši bratři, nebo pocházejí z týchž prvních rodičů jako my, a pro~to musíme s nimi jednati šlechetně. Jsme k práci stvořeni, proto milujme práci! Bude nám lehkou, budeme-li ji s láskou konati! Važme si sedmého dne odpočinku jako dne Bohem zasvěceného a užívejme ho k svému zotavení a k pozná,ní Boha v přírodě! Spatřujme díla Boží i ve zvířatech., ptácích, rybách, v obilí a květinách a neničme co Bůh ve své moudrosti stvořil! , Móšeova zpráva o stvoření světa v šesti dnech obsahuje ovšem jednu nesrovnalost, že Bůh stvořil prvního dne světlo, kdežto slunce, jež je jediným zdrojem světla v přírodě, bylo vytvořeno až čtvrtého dne. Naši staří učitelé odpovídají na to poněkud poeticky. Praví, že ono původní světlo bylo překrásné a že nám bude opět svítiti, až vstoupíme po smrti do- říše věčnosti. Myslím že si byl Móše této nedůslednosti vědom, ale nedbal jí, protože chtěl svou zprávu začít tím úžasně krásným slovem: "Budiž světlo!" Světlo je přece nádherné a ukazuje nám i svět v jeho nádheře. Naším hlavním úkolem je pak, abychom zapuzovali tmu, tmu v přírodě a tmu pověr, tmu nevzdělanosti a onen způsob mluvení, kdy halíme pravdu do přívalu slov, aby se jí lidé nedovtípili, a šířili světlo, abychom rozeznali pravdu od lži, upřímnost od falše, poctivost od klamu a dobro od zla. Zapuzovat tmu a šířit světlo, mařit zlo a uskutečňovat dobro, toť úkol člověka, tvora Božího, v tom krásném Božím světě. Nevíme, zda Móše je sám autorem zprávy o stvoření světa v šesti dnech Bohem všemohoucím, či zda ji slyšel od starších lidu svého. Porovnáme-li Móšeovu aprávu o stvořen,í světa, vidíme, že všude na světě toužili lidé vypátrat, jak vznikl svět a jak vznikli první lidé. Od všech se liší Móšeova z ráva a není divu že došla velikého rozšíření a ze byla brána jako pravda. Tu je řeč o Bohu všemohoucím a vševědoucím, který vytvořil nádherné věci ve velikém množství a dal všem rostlinám a všem živočichům schopnost, aby se sami dále množili podle druhů svých, aby pečovali o svá mláďata a naučili je žíti po příkladu svých rodičů. Člověka však vybavil nejštědřeji, dal mu krásné tělo a mimořádné tělesné, duševní, citové a mravní schopnosti, a tak dělá právě on tvůrci svému největší čest. Ale dal mu ještě něco: svobodu, velikou svobodu a on má právo konat dobro i zlo, právo i bezpráví, podle toho, zda chce býti vděčným nebo nevděčným synem svého nebeského Otce. A svoboda je krásná, je velkolepá a bylo by to krásné a velkolepé, kdybychom všichni usilovali o to, dokázat Bohu že jsme zralí a dovedeme užívat svobody k dobru a blahu všech svých bližních. A milostivý Bůh dal nám lidem více lásky nežli jiným tvorům. Radujme se z toho a milujme upřímnou, opravdovou láskou Boha a Jeho svět, své rodiče a sourozence, své vlastní děti a všechny lidi a pak budeme všichni žíti v míru, svobodě a štěstí a budeme svorně vzdávati díky Bohu, Tvůrci všeho. V naší době odhaluje nám věda mnohé, co bylo ještě nedávno lidem velkým tajemstvím. A věda se stále více rozvíjí a velcí vědci pohlíží často s úsměvem na staré báje; přesto se však za Móšeův názor stydět nemusíme, nebo
3
plnil dobře své poslání, dokud věda ,neexistovala. Podává jasné svědectví, že mosaismus hlásal rovnost lidí a že usiloval o vytvoření takových poměrů, aby se mohli všichni lidé ze svého života těšit. Jeho přírodovědecké názory jsou překonány, ale jeho mravní názory zůstanou vždycky v platnosti a naše Desatero neztratí nikdy svůj význam. Kéž by věda pomohla uskutečnit sbratření všech lidí a národů, o které mosaismus už tři tisíce let usiluje! Zpráva o zahradě edenské čili ráji následuje v knize Beréšit Genesis bezprostředně po zprávě o stvoření světa, se kterou úzce souvisí. Zahrnuje kapitolu II. od 5. verše počínaje a celou kapitolu III. Písmo svaté se k ní už nikdy nevrací. Z toho můžeme souditi, že jí byl připisován význam pouze historický, ale ne theologický. Ve volném překladu po přesunu zahajovacích veršů a vynechání pro nás bezvýznamných podrobností o 4 řekách, jichž tok přesně stanovit nedovedeme, zní takto: Žádné byliny, žádné keře a žádné stromy nerostly na zemi, dokud ji déšť nezavlažil a dokud tu nebyl člověk, který by ji obdělával. Ale pak vystoupily páry do výšin a nastaly deště, které zavlažily půdu zemskou. Tehdy zřídil Hospodin Bůh na východě Edenu zahradu. Protékala ji řeka, která se na dalším toku rozdělila ve čtyři ramena. Ta se jmenovala: Píšón, Gíchón, Chidekel a Prat. Z nich nabylo největší proslulosti rameno první, nebo bylo zlato a perlonosné a nalezištěm vzácných drahokamů. V té zahradě zasadil Hospodin Bůh četné stromy. Byly, když vyrostly, půvabné na pohled a plodily ovoce lahodné chuti. Uprostřed zahrady rostl strom života a strom poznání dobra a zla. Poté stvořil Hospodin Bůh ze země ptáky, zvířata a dobytek a konečně i člověka. Stvořil ho z prachu země (adámá), vdechl mu do nozder dech života a on se sta živou bytostí. Nazval ho Adam, aby si byl . vždy toho vědom, že ze země pochází. Hospodin Bůh mu přidělil zahradu edenskou, aby ji střežil a obdělával. Řekl mu: "Se všech stromů zahrady smíš požívati plody, jenom ne se stromu poznání dobra a zla. Věz, že zemřeš v den, kdy s něho pojíš!" Ještě téhož dne předvedl mu zvířata a ptáky a uložil mu, aby jim dal jména. Jak je pojmenoval, tak sluli. U všech těchto živočichů viděl Adam dvojice, samečky a samičky, ale pro sebe nenalezl družku, jež by žila po jeho boku. Pocítil proto stesk. To neušlo Hospodinovi a řekl si: "Není dobře, aby byl člověk sám. Vytvořím proto bytost, která by mu byla pomocnicí." I seslal Hospodin Bůh na Adama tvrdý spánek, vyňal mu jedno ze žeber a vložil na jeho místo maso. Z toho žebra vytvořil ženu a přivedl mu ji. Když ji spatřil, řekl: "Tentokrát je to kost z mých kostí a maso z mého masa, a jsem-li já muž, je ona mužena (íš - išá). Toť důvod, že opouští (mladý) muž svého otce a svou matku, a přilne k ženě a ti dva se stanou jednou bytostí." . Oba dva. muž a jeho žena, byli nazí, ale nestyděli se. Mezi edenskými živočichy byl i had. Svou lstivostí
předčil je všecky. Ten řekl jednou ženě: "Je to pravda, že nesmíte požívati plody se všech stromů zahrady ?" Žena mu odpověděla: "Se všech stromů zahrady smíme ovoce požívati, jenom ne se stromu uprostřed zahrady. Hospodin Bůh nám řekl: "Nejezte s něho, abyste nezemřeli!" Had jí na to řekl: "Nezemřete! Bůh ví, že se vám v den, kdy s něho pojíte, otevrou oči a vy budete jako On sám, rozeznávajíce dobré a zlé." Žena mu uvěřila a šla rovnou k onomu stromu. Pohlédla na něj a viděla, že je rozkoší očím. Myslila si, že je jeho ovoce asi mimořádně lahodné a že je naléhavě žádoucí, aby nabyli více rozumu. I utrhla s jeho plodů. Část jich snědla a zbytek donesla Adamovi. I on je snědl. Tu se jim skutečně otevřely oči a oni zpozorovali, že jsou nazí, a styděli se. I šli k fíkovníku, utrhli si několik listů, spíchli je a udělali si zástěry. K večeru onoho dne zaslechli kroky Hospodina Boha, jenž se za libého vánku procházel zahradou, a schovali se za stromy. Ale Hospodin Bůh zvolal: "Kde jsi ?" Na to se Adam přiblížil a pravil: "Tvé kroky jsem sice slyšel, ale bál jsem se před Tebe předstoupit, protože jsem nahý, tak jsem se raději schoval." A tu se ho otázal Hospodin Bůh: "Kdo ti řekl, že jsi nahý ?Nejedl jsi se stromu, s něhož jísti jsem ti zakázal?" Adam odpověděl: "Ta žena; kterou jsi mi dal, přinesla mi jeho plody a já jsem je snědl." I řekl Hospodin Bůh ženě: "Cos to provedla?" a ona odpověděla: Had mne k tomu navedl a já jsem ho poslechla." ' " Hospodin Bůh řekl pak hadovi: "Protože jsi spáchal takovou podlost, budiž proklet a vyvržen ze všeho dobytka a ze vší zvěře! Po břiše svém se budeš plazit a prach zemský požírat po všecky časy. Nepřátelství vzbudím mezi tebou a ženou . a mezi tvými a jejími potomky. Když tě člověk uvidí, šlápne ti na hlavu, ` a když ty uvidíš jej, uštkneš ho do paty." K ženě pak pravil: "S mnohými obtížemi bude spojeno tvé těhotenství a v bolestech budeš rodit děti. Po svém muži budeš stále toužit , třebaže bude vládnouti nad tebou!" Potom oslovil Adama a řekl mu: "Protože jsi uposlechl hlasu ženy své a jedl plody se zakázaného stromu, bude pro tebe prokleta půda. země! Pracně budeš shánět živobytí po všechny dny svého života, neboť z vlastní vůle dá ti země pouze trní a bodláčí, ale ne obilí, které můžeš jísti. V potu tváře své budeš si svůj chléb dobývati, dokud se nenavrátíš do země, ze které jsi byl vzat. Jsi prach a v prach se proměníš !" Tehdy nazval Adam svou ženu Chava (matka všeho žijícího lidstva), nebo zvěděl, že bude pramatkou lidstva. Hospodin Bůh dal pak Adamovi a jeho ženě kožené šaty a oděl je. Vypudil je ze zahrady edenské a vykázal jim sídliště východně od ní a uložil jim, aby obdělávali zemi, ze které vzešli. Po jejich odchodu řekl Hospodin Bůh: "Hle, člověk se stal jako jeden z nás a dovede již poznávat co je dobré a co je zlé. Ted' by mohl vztáhnout svou ruku po plodech stromu života a žil by věčně. Tomu zabráním." Postavil proto cheruby s plamennými meči, aby střežili přístup ke stromu života. Tato Móšeova zpráva o zahradě edenské čili ráji je věru "půvabná na pohled", když si ji přečteme letmo jako
4
nějakou pohádku, a je "lahodná k požívání", když jí věnujeme zaslouženou pozornost a zamyslíme se nade vším, o čem je tu řeč. Jen se musíme střežit, abychom do ní nevkládali, co v ní není obsaženo. Nalézáme `tu jasnou odpověď' na důležitou otázku: "Jaký byl počáteční život prvních lidí na zemi ? Čím se živili ? Čím se zaměstnávali ? V jakém prostředí žili? Byli to přece v každém ohledu ubozí tvorové. Nic nevěděli, nic neuměli, žádné zkušenosti neměli a byli pro pozemský život nedostatečně vybaveni. Neměli srst jako zvířata, peří jako ptáci a žaludek, který by i tvrdé věci strávil. Byli nazí a neotužilí. Jak snášeli žhavé paprsky jižního slunce ve dne a jak noční chlad ? Problém je tím. těžší, protože byl Adam původně sám a neměl nikoho, s kým by si pohovořil. Na to nám dává autor Genese upokojivou odpověď~: Pán Bůh, který lidi stvořil, postaral se otcovsky o ne. Dal jim k dispozici velikou a nádhernou zahradu s košatými stromy, které jim poskytovaly stín, a s ovocnými stromy všeho druhu, které jim dávaly po celý rok lahodné plody. Pravděpodobně tam našli i nějakou jeskyni, která jim poskytla útočiště za noci . a nepohody. S nimi tam byla i domácí zvířata a drůbež , měli tedy společnost živých tvorů a měli z nich prospěch. Vždyť se od nich mnohému naučili. Viděli, jak sestupují k řece .a jak se koupají. Napodobovali je a bylo jim to milé. Adam byl zpočátku jediným lidským obyvatelem ráje. Žil tu se zvířaty a ptáky a dával jim jména. Uměl tedy myslit a tvořit nová jména, což dokazuje jeho vrozenou inteligenci. Měl i dobrou paměť, neboť si musil sám zapamatovat jména, která živočichům udělil. Při tom zjistil, že je jako člověk sám, a pocítil stesk a ten byl prvním hlubším pocitem jeho srdce. To neušlo Bohu a konstatoval, že je samota pro člověka nesnesitelná. Vyjádřil to slovy, která nabyla proslulosti: "Není dobře, aby byl člověk sám." On potřebuje společnost právě tak jako zvířata ptáci. V souvislosti s touto větou vyslovil Bůh druhou, která ji doplň je a blíže vykládá: "Proto opouští mladý muž svého otce a svou matku a přilne k své ženě a ti dva se stanou jedinou bytostí." Tak je tedy tomu již od dnů Adamových. I když jsou nám pohlavní pudy vrozeny, jest to přece skutečný zázrak, co sami prožíváme a kolem sebe pozorujeme: hoch, který vyrostl v domě svých rodičů a je obklopen jejich něžnou, obětavou láskou a má vše, co si jen může přáti, zatouží, když dospěl, po dívce a hledá ji. Hledá usilovně tu svou, z jeho žebra vzešlou dívku, hledá ji svýma očima a svým srdcem, a když ji nalezne, zvykne si rychle na ni, zamiluje se do ní, požádá o její ruku a je svatba. Hoch i dívka opustí pak své rodiče, založí si vlastní domácnost a vezmou na sebe všechny trampoty, které jsou s tím spojeny. A ti dva lidé, kteří se před rokem ještě neznali, žijí nyní spolu, a jeden má na mysli jen blaho druhého. Dělí se o všecko, co mají. Muž spěchá ze svého zaměstnání domů, nebo ví, že se jeho ženě stýská, když se někdy opozdí, kupuje jí květiny a jiné dárky, aby jí podal důkazy své lásky a oddanosti, a ona koná vše, co je v její moci a síle, aby svému muži učinila život radostným. Když pak
dostanou sami rodinu, tonou v blaženosti a mají jen jediné přání, aby jim Bůh dopřál, aby celá desetiletí spolu žili a nalezli pak poslední klid ve společném hrobě. Kdo by o tom pochyboval, že je vzájemná láska manželů překrásný, úctyhodný zjev, že je to zázrak, který ze své zázračnosti nic neztrácí, i když se před naším zrakem miliónkráte a biliónkráte opakuje! Bůh dal Adamovi jen jednu ženu a jedině monogamie je správná. Jen ona odpovídá normálnímu řádu přírody, neboť s plnou vroucností může muž milovat jen jednu ženu a žena jen jednoho muže, proto jsou všecky výjimky od tohoto pravidla zavržení hodné. Polygamie byla jen důkazem nezdravých sociálních poměrů a harémy s četnými ženami prozrazovaly panskou zpupnost a zvrhlost. Ale co znamená, že Bůh vyňal Adamovi žebro a tvořil z něho ženu ? To má vysvětliti všeobecně po celém světě rozšířený zjev, že se ujímá muž iniciativy a hledá dívku, jako hledáme ztracený předmět. Jemu chybí jedno žebro a tak hledá dívku, která byla z jeho žebra stvořena, aby mohl jako Adam říci: "Ty jsi kost z mých kostí a maso z mého masa. Náležíme k sobě a nikdo nás neoddělí." Když odevzdával Bůh Adamovi zahradu edenskou, uložil mu, aby ji střežil a obdělával. Tak byla práce lidem uložena od stvoření světa a ne teprve udělením Desatera na hoře Sinai. Když tedy musil již Adam pracovat, musíme pracovat i my obyčejní lidé. Jaké práce Adam v ráji konal, to ovšem nevíme, ale ta dvě slova "střežit a obdělávat" praví nám dosti. Bůh zároveň Adamovi zakázal jísti plody se stromu poznáni dobra a zla, jenž stál uprostřed ráje. Tento zákaz platil přirozeně i pro jeho manželku. Byl to přísný rozkaz a byl na jeho přestupek stanoven trest předčasné smrti. Ale přes to první lidé Božího rozkazu nedbali. Čím se provinili ? V čem spočíval jejich hřích ? Měli jen jeden jediný zcela nepatrný zákaz, ale oni ho nedbali. Uvěřili lstivému, zlomyslnému, škodolibému, . podlému hadovi, a učinili, co jim radil, i když to byl pravý opak toho, co jim Bůh, jejich stvořitel, živitel a nejlepší přítel přikázal. A tu byla Eva daleko smělejší nežli Adam, nebo~ hřešila jako první a svedla k hříchu i jej. Proto si zasluhovali svůj trest a byli s hanbou z ráje vyhnáni. Některé církve jdou mnohem dále nežli my1 židé, a tvrdí, že Evin hřích byl tak veliký, že nebyl žádný trest přiměřený její vině, proto se dědí od pokolení na pokolení a stal se dědičným. My, židé, s tímto názorem nesouhlasíme, protože je v odporu s našimi představami o milostivém a milosrdném Bohu, který sice trestá hříšníka za jeho hříchy, ale jen jej a nikoho jiného, neboť věříme, že Bůh prokazuje milost svou až do tisícího pokolení těm, kdo ho milují a jeho zákony plní. V souhlasu s tím hlásá náš učitel Móše: "Rodiče nebudou trpěti za hříchy dětí a děti za hříchy rodičů, nýbrž každý bude trpěti za svůj vlastní hřích." V. M. 24, 16. Proto také nemluvíme o Evě nijak nepříznivě, neboť kdo hřešil a byl za svůj hřích potrestán, ten si odpykal svou vinu a je v našich očích čistým. Takovou se nám jeví i naše pramáti a v ranní modlitbě říkáme den co den: "Bože můj ! Duše, kterou jsi mi dal, je čistá. Tys ji stvořil, Tys mi ji přizpůsobil. Tys mi ji vdechl a Ty ji opatruješ ve mně. Ty mi ji jednou vezmeš, abys mi ji znovu vrátil v příštím životě."
5
Tradiční názor je tedy, že první lidé byli neposlušní, vzdorovití, že se z návodu hada dopustili těžkého hříchu a byli za to přísně potrestáni. Byli vyhnáni z ráje, ve které měli zlaté časy, protože tam měli všecko v hojnosti a neměli ty nejmenší starosti. Kdyby nebyli hřešili, mohlo tam snad v rozkoši a hojnosti žíti dodnes všecko lidstvo. Mám za to, že tento tradiční výklad viny a trestu prvních lidí je nedostačující. Nepřihlíží nijak k tomu, že zde nešlo o plody libovolného stromu, nýbrž o plody stromu poznání dobra a zla. Proto jde zde 'o zcela . jiný problém nežli o slepou poslušnost. Pokusím se proto o jiný výklad. První lidé byli, jak jsme svrchu četli, nazí a nikterak se nestyděli, protože do té doby neznali pojem studu, jako jej neznají zvířata a malé děti. Zdá se, že se vůbec v mnohém a přemnohém podobali zvířatům a malým dětem, které také neznají pojem vlastnictví, krásy, ješitnosti, cti, úcty, vděčnosti, pokory, zbožnosti, slušnosti, čestnosti, hanby a braní ohledu na jiné. Leknou se sice, když je někdo poleká, a cítí bolest, když je někdo bije, ale jsou lhostejní, když dostane výprask jejich druh. Malé děti často uspokojíme, když třebas jen naoko tlučeme jiné dítě. Není jisté, zda malé děti cítí lásku k vlastní matce a zda neutichnou v jejím objetí jen ze zvyku a ze strachu pře cizími li i. Teprve výchovou, vlivem rodičů, sourozenců, okolí, školy a veřejného života poznávají a osvojují si občanské ctnosti a povinnosti, ale trvá to velice dlouho, nežli se naučí dbáti i své vlastní cti. . První lidé stáli tedy původně morálně na stupni nezletilých dětí a mohli volně dělat, co chtěli. Nebyli nikomu za své činy odpovědní. Žádný lidský soud nesoudí přece vlky, že zadávili bezbrannému pastýři ovce, a voly, že se pásli na cizí louce. Ale první lidé nebyli přesto spokojeni a zatoužili po vyšším stupni mravnosti. Jak přišli na tuto myšlenku ? Kdo vzbudil v nich touhu po nějakém právním řádu ? Bůh sám. Ale kde je o tom nějaká zmínka ? Bůh jim zakázal pojídat plody ze dvou stromů ráje, ze stromu života a ze stromu poznání dobra a zla. Jména těchto stromů byla prapodivná. Nejmenovaly se švestky, hrušky, broskve, ořechy, meruňky, datle, fíky podle ovoce, které plodily, nýbrž zcela neobvykle. Jejich jména prozrazovala, že mají nějakou tajnou, kouzelnou sílu a že ten, kdo pojí plody prvního, se stane nesmrtelným, a kdo pojí plody druhého, nabude schopnosti, aby rozpoznal, co je dobré a co je zlé. To dobré je obyčejně také užitečné a to zlé škodlivé a pro škodlivé a pro člověka je to důležité, aby věděl, co mu prospěje a co mu uškodí. A právě jména oněch dvou stromů dala popud, že první lidé často o nich mluvili a že se divili, proč jim Bůh tak důležitou schopnost odepřel a že stanovil trest předčasné smrti, kdyby proti jeho vůli plody onoho stromu okusili. Věčný život je mnoho nelákal, ale toužili po tom, aby nabyli důležitého a užitečného poznání odlišovat dobro od zla. Věděli však tóv lehaskíl, že je dobré nabýti rozumu i za cenu velkého trestu. Proto pojedli oba plody stromu
poznání dobra a zla. Za tuto snahu zasluhují si náš obdiv a náš dík. Dopustili se tím první lidé něčeho zlého, nečestného ? Spáchali nějaký hřích ? Jednáme správně, když jejich památku tupíme a mluvíme o mlsné Evě nebo o Evě, první hříšnici ? Proč však byli od Boha tak přísně potrestáni ? Vždyť byli prokleti a tato kletba se dědí z pokolení na pokolení ! To je však veliký omyl. Adam a Eva nebyli nijak potrestáni a had také ne. Byli stvořeni, aby žili na zemi a obdělávali ji. Život v ráji byl jen jejich dětstvím a opustili jej, když z dětství vyrostli a nabyli dostatečných sil a zkušeností, aby se sami uživili. Ten rozdíl mezi rájem a zemí nebyl nijak veliký. Bůh jim udělil dobrou panenskou půdu v kraji , který měl dosti vláhy a kde všecko rychle rostlo. I tam našli stromy, které jim poskytovaly stín, a stromy, které jim dávaly ovoce. Domácí zvířata a drůbež šla s nimi a oni neměli žádnou nouzi. Pracovali snad o něco více, ale práce jim přinášela živobytí a oni se z toho radovali. A ty kletby, ty hrozné kletby, které Bůh pronesl, vlastně žádné kletby nebyly. Had byl od prvopočátku plaz, neměl nikdy nohy a musil se po břiše plazit. Ale dělá to hbitě a potichu se připlíží ke kořisti. Požívá různou havěť. Není nucen požírati prach zemský. Je ovšem chytrý, potměšilý a, je-li náhodou jedovatý, je člověku velice nebezpečný a tisíce lidí zemřelo za velikých bolestí, když byli jimi třebas jen do paty uštknuti. Jsou to škůdci lidstva nejhoršího druhu, protože jsou chytří a často nás obelstí. I žena byla od prvopočátku stvořena, aby rodila za velkých bolestí nové potomky. Příčinou toho je stavba jejího těla. Ale je také známo, že žena rychle na tyto bolesti zapomíná a má své děti tím raději, čím více při jich příchodu na svět vytrpěla. V nejstarších dobách nepožívali, lidé žádné maso a byli tím více odkázáni na výnos polí. Ale polní práce byla tuze nesnadná a rolník se potil, ať oral nebo sil, ať žal obilí nebo je mlátil nebo je na domácím mlýně mlel. Celé měsíce se chvěl o úrodu, protože si nebyl jist, zda mu ji nezničí slunce, deště, kroupy nebo hmyz. Byla zlá léta a on neměl co jísti. Tisíckráte se proto ptal, proč je člověk na tom hůře nežli dobytek, pro kterého roste na každé mezi, na každém palouku tráva sama od sebe. Nedivme se, že lidé řekli, že na rolníkově práči spočívá Boží kletba za hřích, jehož se první lidé dopustili. Tak dřel člověk celý život, a když nadešel konec, vložili ho do hlubokého hrobu, kde tlel, až se rozpadl v prach. Jeho konec byl tak smutný jako jeho celý život a lidé si to nedovedli nijak jinak vysvětli z i tím, že boží kletba pronásleduje lidi od pokolení do pokolení za to, že se naši prarodiče prohřešili. Vinu hledali tedy v Osudu, na který vliv neměli. Přece však měla naše pramatka pravdu, když pro,nesla tato dvě slova: "tóv lehuskil - ,je důležité, aby člověk nabyl poznáni, rozumu" a my jsme konečně dostoupili ták daleko, že konají stroje za nás všecky těžké a namáhavé práce, a tak je. z,nás ta stará kletba částečně sňata. Celá bude z nás sňata, , až , provedeme úplné .odzbrojení a zbavíme se všech: válek, . neboť teprve ,potom nastane ,mezi všemi lidmi poměr bratrský. Kde byl ráj, to nevíme: Učenci se domnívají, že by1 někde v Mezopotámii;. kde
6
byly veleúrodné. kraje, ve kterých- dávala příroda i třikrát žně do roka. . Jak dlouho žil Adam s Evou v ráji, také nevíme: Snad rok, snad dva roky, snad 5 let, snad dokonce 10 let. Jen jedno je jisté, že za svého pobytu v ráji pohlavně nedospěli, nebo dostali rodinu až po odchodu z ráje. Vykladači Písma sv. se pozastavují nad tím, že Adam vyslechl klidně kletbu a neprosil Boha za milost a odpuštění. Kdož ví, zda by mu nebyl Bůh odpustil ? Nepomyslil na to, protože byl přímým tónem Hospodinovy řeči úplně pomaten, neboť takhle neslyšel dosud Boha mluvit a jednat. Je však také možné, že byl' již klidným životem v ráji nasycen a že se těšil na změnu. Jistě neopomenul prosit Boha o slitování z nějaké povýšenosti nebo z hloupé pýchy. Slouží mu ke cti, že rozsudek klidně přijal a že nikdy své ženě žádné výčitky nečinil. Pozoruhodné a skoro až zábavné je, jak svalovala Eva vinu na hada a Adam na Evu a Boha, neboť řekl: "Ta žena, kterou jsi mi dal, ta mne svedla." To přece znamená: Kdybys mi byl dal pořádnější ženu, nebylo by se tak stalo. Ale nepočínají si ještě dnes děti právě tak ? V celém příběhu je řeč vlastně jen o stromu poznání dobra a zla, ale ne o stromu života. Eva neměla zájem o věčný život, nýbrž o bystrý rozum, aby si mohla po dobu svého života vytvořit příjemné poměry. Jestliže dosáhla sebemenšího úspěchu, stál za trest, který ji stihl. O Adamovi a Evě máme v pozdější židovské literatuře mnoho pověstí. Uvedu jich několik. 1. Adam byl stvořen Bohem z prachu země. Odkud vzal Bůh tento prach ? Podle názoru jedněch učitelů z temene hory Moria a sice z místa,na němž stál v pozdějším chrámě, dostaveném na oné hoře, oltář, na kterém přinášeli Jisraelité smírčí oběti, aby dosáhli smíření s Bohem a odpuštění svých hříchů. Podle názoru jiných učitelů vzal Bůh potřebný prach ze všech končin světa, aby se cítil člověk všude doma. 2. Dříve nežli stvořil Bůh člověka, radil se se svými anděly, zda jej má stvořit. Mezi nimi však vznikla dlouhá živá debata, která nebrala konce. Zatím co se andělé hádali, stvořil Bůh člověka a andělům nezbylo nic jiného, nežli vzíti jeho existenci na vědomí. 3. Adam byl velice impozantní muž. Vynikal vysokou postavou, krásou a elegancí svého těla a obličeje. Vynikal i duchem a zbožností. Po svém provinění pozbyl všecky tyto přednosti. 4. Adamovo provinění nespočívalo ani tak v tom, že hřešil, nýbrž v tom, že svého hříchu nelitoval a nečinil pokání. 5. Adam byl stvořen 6. dne, tedy v pátek. Již tři hodiny po svém stvoření hřešil a měl ještě téhož dne ráj opustit. Jen z ohledu na blížící se šabat, nechal ho Hospodin v ráji až do neděle. Teď teprve stal se Adam vpravdě pokorným.
6. Adam byl po své smrti pochován na hoře Mória podle názoru jedněch učitelů, a v jeskyni Machpéla podle názoru druhých učitelů. Naši praotcové Abrahám, Jicchak a Jáakob byli pak pochováni vedle něho. 7. Eva nebyla stvořena z hlavy Adamovy, aby nebyla příliš domýšlivá, z jeho oka, aby nechtěla všecko vidět, z jeho ucha, aby nechtěla všecko slyšet, z jeho úst, aby nebyla prostořeká, z jeho krku, aby nebyla hrdá, z jeho srdce, aby nebyla nepřející, z jeho ruky, aby se do všeho nemíchala, z jeho nohy, aby nebyla příliš neposedná, nýbrž z jeho žebra, z údu skrytého, neviditelného, aby byla hodně cudná a skromná a hledala své blaho ve čtyřech stěnách svého příbytku. 8. Eva oslňovala přímo Adama svou krásou. Z pozdějších žen se jí v kráse žádná nevyrovnala, jedině Sára mohla býti k ní přirovnána. 9. Bůh přivedl nově stvořenou Evu Adamovi a oddal ji s ním. Na té svatbě byli andělé svědky a svatebními hosty. Hráli, zpívali a tancovali pro obveselení snoubenců. 10. Had záviděl Adamovi překrásnou Evu, chtěl ho uštknouti, aby si ji sám vzal za ženu. Ale obával se, že nebude mít u Evy úspěch, tak se rozhodl, že uvrhne oba do neštěstí. To se mu podařilo. 11. Když pojedla Eva plody zakázaného stromu, dostala strach, že zemře a že si pak Adam namluví jinou ženu. Aby tomu zabránila, spěchala za ním a mluvila tak dlouho do něho, až ochutnal plody zakázaného stromu, aby zemřel spolu s ní. Móšeova zpráva o Adamovi a Evě inspirovala četné malíře, aby namalovali osoby, imponující svou postavou a krásou těla. Mnohým se to skutečně podařilo. Zachovala se nám však i díla menších mistrů která nás zaujmou svou naivitou. Mnohé staré národy Babylóňané, Egypťané, Féničané, Řekové, Římané měli zprávy o ráji a v biblické zprávě nalézáme mnohé jim podobné prvky, ale přes to se liší od nich zcela podstatně. Ony vypravují o ráji v souvislosti s peklem jako o místě, vykázaném po smrti duším dobrých lidí, zatím co jsou duše zlých odsouzeny k trestům v pekle. O tom však není v naší zvěsti ani zmínka. Tato vypravuje o pozemském ráji pro živé lidi a praví nám: ráj byl už jednou na naší zemi, ale lidé byli z něho vypovězeni, protože nedodržovali společenský řád, bez něhož je soužití lidí nemožné. Můžete si jej opět vybudovati a budete v něm šťastně a blaženě žíti, budete-li rozlišovati mezi dobrem a zlem a budete-li dobro konati a všecko zlé, nízké, hanebné, vášněmi diktované zavrhovati. Jsem si jist, že se lidem v dohledné době opravdu podaří vybudovat druhý, stálejší ráj na zemi. A to je hlavní účel, proč náš veliký učitel Móše zvěčnil zprávu o ráji ve své Tóře. Učenci ji nazývají perlou Genese, ale já ji nazývám ukazatelkou lepši, krásnější a šťastnější budoucnosti.
7
Poznámky k sidře Berešit (Geneze 1,1 – 6,8) „berešit bara elohim - počátkem B-h stvořil“ Obvykle se překládá „na počátku“, což naznačuje posloupnost Stvoření: B-h stvořil nebesa, pak zemi, tmu…atd. Ramban- V počátečním okamžiku stvořil B-h z absolutní nicoty nebesa a zemi, tj. základní substanci, z níž pak vytvořil celý vesmír Raši- homileticky může být výraz berešit čten jako „bišvil rešit- (svět byl stvořen) kvůli tomu, co se nazývá začátek“, ve smyslu, že B-h dal vzniknout světu kvůli věcem, jež jsou tak důležité, že je Tóra nazývá „začátkem“. Tyto věci jsou Tóra a Izrael a důvodem Stvoření je, aby Izrael přijal Tóru. Midraš- Další věci, nazývané „rešit“: příkazy o prvorozených, prvotinách ovoce, darech kohanim..Účelem Stvoření je umožnit Židům, aby věnovali první plody svého snažení a úspěchu B-hu. „elohim“ Toto jméno definuje B-ha jednou z jeho vlastnostíSpravedlnost (midat hadin), jakožto Pána, Zákonodárce a Soudce světa. Užitím tohoto jména v příběhu Stvoření naznačuje Tóra, že ideálním stavem světa je spravedlnost, tj. člověku se dostane toho, co si zaslouží podle svých skutků. Ale ježto člověk není dost silný, aby přežil tak přísné zkoumání, B-h připojil ke Spravedlnosti ještě svou vlastnost Milosrdenství, a soud je tak mírněn slitovností. „chošech - tma“ Není to jen absence světla, ale další stvoření. Podle Moudrých byly světlo a tma smíchány, až pak byly od sebe odděleny. „vajare elohim ki-tov - B-h viděl, že je to dobré“ Raši- Viděl, že světlo je dobré a rozhodl, že nemá být smícháno s tmou, ale má fungovat samostatně, Ramban- a rozhodl, aby to tak nadále zůstalo. Midraš, Raši- Původní světlo mělo intenzívní duchovní kvalitu a B-h viděl, že hříšníci si je nezaslouží, oddělil je tedy od ostatního světa a odložil pro spravedlivé ve světě, který přijde (olam haba). Obrat „je to dobré“ se objevuje i dále v příběhu Stvoření a znamená vždy, že stvoření něčeho bylo dokončeno. Např. světlo je popsáno jako dobré, poněvadž jeho existence i funkce již jsou stvořeny. Ale vody tuto formuli nemají, dostaly ji až 3.den, kdy byly shromážděny do moří a oceánů. „vajehi erev- vajehi voker - a byl večer a bylo ráno“ Raši- Nyní je tento den celý. Užitím základní číslovky echad-jeden namísto řadové rišon-první se naznačuje, že B-h je jen jeden. Lze to číst jako „den Jednoho a Jediného“, neboť tento den byl B-h jedinou duchovní bytostí, jež existovala, anděle stvořil B-h až 2.den. 2. den Raši- Nebesa byla stvořena 1.den, ale byla stále v proměnlivém stavu, 2. den se Božím příkazem zpevnila a vytvořila předěl mezi vodami nahoře a dole. RambanOddělení mezi duchovními mimozemskými aspekty Stvoření a hmotným světem, který je sférou člověka. Ramban uvádí: „Nečekejte ode
mne, že budu psát o něčem (2.den Stvoření), co Písmo samo nepopsalo …Verše v jejich doslovném významu vysvětlení nevyžadují. Ti, kdo porozuměli vysvětlení, mají zakázáno je odhalit. A těm z nás, kdo nerozumí, je zakázáno spekulovat o neznámém.“ Rambanovo sdělení je jasné- „klenba“ a „horní a dolní vody“ patří mezi tajemství Stvoření, jež jsou buďto pro člověka nepoznatelná nebo musí být omezen počet těch, kdo jsou způsobilí poznat je. Ibn Ezra, Malbim, Rb.Hirsch- „Klenba“ = atmosféra obklopující zemi. Toto je jediný den bez formule „je to dobré“. Raši- Formule se užívá jen po dokončení určité části Stvoření. Midraš- Vody byly rozděleny 2.den- symbol sváru, k němuž dochází, uvolní-li se vazby, jež lidi spojují. Resisej Lajla- Svár začal druhý den a žalm čtený levity při ranní bohoslužbě v Chrámu 2. den týdne, složili synové Koracha, původce sváru s Mošem a Aharonem. Rb.Bachja- Stvoření andělů a klenby 2.den nebylo hlavním účelem Stvoření, tím byl „svět dole“, kde člověk dělá svou práci a naplňuje tak B-ží plán. 3. den B-h vymezil hranice vod. Určil náležité hranice Stvoření samotnému i lidským prostředkům a utrpení- určil, co je dostačující. To naznačuje B-ží jméno Šadaj, od „daj- dosti, dostatečný“. Talmud říká: On sám to byl, kdo řekl svému světu: To stačí! (mišeamaro leolamo daj). „veterae hajabaša - a ukaž se suchá zem“ Rašbam- Země byla stvořena 1.den, ale nebyla vidět, ani nebyla suchá, dokud vody nedostaly své hranice. „erec -země“ Berešit Raba 5:7- Pojmenování je od raca- přát, tj. přála si plnit B-ží vůli. B-h stvořil jednu skálu, která začala růst, aby splnila Jeho přání. „esev mazria zera - byliny, jež se rozmnožují semeny“ Raši- B-h přikázal, aby rostliny rostly ze semen, jež mají v sobě, aby bylo možno je zasít kdekoli. „vatoce haarec - a země vydala…“ Talmudický učenec Rav Asi poukázal na zjevný protimluv tohoto verše a 2:5, kde se říká, že nic nevyrostlo, dokud nebyl stvořen Adam. Vysvětluje, že 3.dne začaly rostliny růst, jak měly přikázáno, ale zastavily se těsně pod povrchem půdy. Bylo na Adamovi, aby prosil o déšť a rostliny mohly vyrašit z půdy. Z toho se učíme, že B-h touží po modlitbách spravedlivých. (Chulin 60b) 4. den Raši- Všechno bylo stvořeno 1.den, ale své místo dostalo až v den příkazu Gaon z Vilny- Co bylo stvořeno v prvních třech dnech a pak v dalších třech, je navzájem paralelní a doplňuje se. Světlo bylo stvořeno 1.den a světelná tělesa 4.den, moře a vzduch byly stvořeny 2. den a živočichové žijící ve vodě a ve vzduchu 5.den; suchá země a rostlinstvo byly stvořeny 3. den a zaplnily zemi 6.den. Midraš- Šabat si stěžoval B-hu: Každému dni jsi dal „partnera“, jenom mně ne. B-h odpověděl, že jeho partnerem bude židovský národ, protože Izrael přijme příkaz zachovávat šabat.
8
Bejt HaLevi- jiný výklad stížnosti šabatu: Vše, co bylo stvořeno v prvních třech dnech, v dalších třech dnech bylo doplněno, ale kdo ponese poselství šabatu, že B-h stvořil svět v šesti dnech a sedmý odpočíval? Bh mu odpověděl, že Izrael, a ten bude jeho partnerem. „leotot -jeho znamení“ Nebeská tělesa jsou znamením B-ží velikosti tím, že stále připomínají Jeho všemohoucnost i tím, že se občas odchýlí od svého přirozeného řádu, aby vyplnila B-ží vůli – např. slunce se zastavilo kvůli Jehošuovi. „šnej hameorot hagedolot - dvě veliká světla“ Radak, Malbim- Není míněna doslovně velikost, neboť hvězdy jsou větší než Měsíc; míní se viditelná intenzita jejich světla- Měsíc je blíž k Zemi, jeho světlo vnímáme jako silnější. Rb.Josef Soloveitchik, homiletický výklad- Velikost Slunce je v tom, že je zdrojem světla, kdežto Měsíc pouze odráží světlo, jež dostal od Slunce. V tomto smyslu se modlíme při brit mila „Ať se malé stane velkým“, protože dítě roste a přijímá moudrost od rodičů a učitelů; modlíme se tedy za to, aby se dítě samo stalo zdrojem moudrosti, osvětlujícím druhé. Rambam- Verš 18 určuje funkci obou těles: velké světlo, Slunce, bude vládnout ve dne a jeho světlo bude všude, i tam, kam jeho paprsky nedosáhnou. Menší světlo bude vládnout noci, i když to není víc, než zmírnění tmy. 5. den „jišrecu hamajim - hemžily se vody“ B-h dal moři sílu vyvolat mořský život, moře se zaplnila živočichy, kteří byli plodní a množili se. „vajvarech otam elohim - B-h jim požehnal“ Raši- Tito živočichové potřebovali zvláštní požehnání, protože jejich počet se stále uměle redukuje, lovem a jídlem. Suchozemští živočichové, stvoření 6.den, také potřebovali toto požehnání, ale Bh je neřekl, aby do něj nebyl zahrnut i had, který byl stvořen, aby byl prokletý. „peru urevu - ploďte a množte se“ Raši- Kdyby nebylo připojeno „revu- množte se“, každý živočich by měl jen jednoho potomka. B-h požehnal i člověku tímto požehnáním, které je zároveň příkazem. 6. den Nejdříve bylo stvořeno zvířectvo, nakonec člověk, jehož konání v dobrém či zlém určuje osud světa. B-h vlastně řekl Adamovi: Celý svět je nyní v tvých rukou a tvým úkolem je, aby řádně fungoval. „toce -vydej“ Tj. skrytá, dřímající přítomnost byla uvedena v existenci. (Ahavat Jonatan) Raši- Neboť jak dříve řečeno, potenciál všeho byl stvořen 1.den, zbývalo pouze „vyvolat to v život“. „lemina - podle svého druhu“ Sforno- B-h vybavil každý druh smysly a schopnostmi, nutnými k jeho zdárnému životu Mincha Belula- a každý obdařil specifickými rysy a pudy. „ki-tov - je to dobré“ Zvířectvo, rostlinstvo, neživá příroda byly dokončeny hned při svém stvoření. Člověk patří do jiné kategorie- jeho stvoření neprovází formule „je to
dobré“, protože stvoření člověka není nikdy dokončeno: musí se stále snažit, aby se stal dokonalejším on i svět. „naase adam - učiňme člověka“ Abarbanel- B-h neřekl „vydej země“, jako u ostatních tvorů. Člověka stvořil B-h s nejvyšší moudrostí. Targum Jonatan- B-h řekl služebným andělům: Učiňme člověka. Midraš- Když Moše zapisoval Tóru a došel až ke slovu „učiňme“, které je v plurálu a tím jakoby z něho vyplývalo, že je víc než jeden Tvůrce, řekl: „Pane všeho světa! Proč dáváš heretikům důvod, aby mohli tvrdit, že je mnoho božstev?“ B-h odpověděl: „Jen piš! Kdo chce hřešit, bude hřešit. Ať se místo toho dovědí, že když jejich Tvůrce, Jenž stvořil všechno, došel ke stvoření člověka, radil se s anděly.“ Tak nás B-h učí, že člověk by se měl vždy poradit s druhými, než se pustí do nové velké věci a že On se nedal odstrašit možností, že v tom verši někdo najde svatokrádežný význam. Kdo upřímně hledá pravdu, najde ji, a kdo chce najít omluvu pro špatnost, najde ji. „becalmenu - v našem obraze“ Tj. v naší formě (Raši), ve smyslu: B-h připravil formu, s níž ztvárnil člověka. „kidmutenu - podle naší podoby“ Raši- Tj. s rozumem a inteligencí „vajivra elohim - tak B-h stvořil“ Raši- Člověk je jedinečný, i způsob jeho stvoření je jedinečný. Všechno B-h stvořil pomyšlením, ale člověka vytvořil vlastníma rukama. „becalmo becelem elohim - v jeho obrazu, v obrazu Bžím“ Rambam- Ze všech živých tvorů jen člověk je obdařen – jako jeho Tvůrce- morálkou, rozumem a svobodnou vůlí. Může poznat a milovat B-ha, může s ním udržovat duchovní spojení a může řídit své činy rozumem. „zachar unkeva - samec a samice“ Rb.Hirsch- I když Chava-Eva byla stvořena později, ona i Adam byli stvořeni v tentýž den. Všichni živí tvorové byli stvořeni ve dvou pohlavích, ale jen u člověka je to výslovně uvedeno, aby se zdůraznilo, že obě pohlaví stvořil B-h ve své podobě. „peru urevu - ploďte a množte se“ Sefer HaChinuch- V souladu s B-ží vůlí zaplnit svět. Kdo to zanedbává, porušuje příkaz (micvu ase) a vystavuje se nebezpečí trestu, neboť tím dává najevo, že nechce konat B-ží vůli. Většina komentátorů spojuje verše: „to budete mít za potravu“ a „veškerá zemská zvěř..“ a vyvozuje, že člověk i zvířata se živili rostlinnou potravou. V tom čase měl člověk zakázáno zabíjet zvířata pro jídlo, to bylo dovoleno až Noachovi po potopě, viz 9:3. „vehine-tov meod - a hle, bylo to velmi dobré“ Rambam- Všechno bylo způsobilé ke svému účelu a schopné jednat podle toho. Tóra říká, že Stvoření ve svém celku nebylo jen dobré, jak je řečeno o jednotlivých částech, ale bylo velmi dobré. Gaon z Vilny vysvětluje, že něco může být dobré samo o sobě, ale nemusí být dobré ve spojení s dalšími věcmi. B-ží díla však jsou dobrá jednotlivě i ve spojení s ostatními. Rb.Hirsch- I to, co se zdá zlé- např. utrpení, smrt, pokušení- jeví se tak, jen když se nahlíží odděleně, ale v celkových souvislostech života může být dobré, dokonce velmi dobré.
9
„jom hašiši - šestý den“ Určitý člen „ha“ před číslovkou naznačuje, že tento den se liší od ostatních dnů Stvoření, neboť v tento den byl a dokončena veškerá tvořivá práce. (Chizkuni) Raši cituje midraš- Zdůraznění číslovky je odkaz na 6.sivan, kdy bude dána Tóra, kvůli tomu byl svět stvořen. 7. den-šabat Uvádí jej prohlášení, že veškerá práce na nebesích i na zemi byla skončena a nynější stav je v souladu se záměrem. Pak B-h vyhlašuje šabat. Tyto verše tvoří první část šabatového kiduše. Šabat je den naplněný významem. Tóra říká, že B-h jej posvětil, protože „v něm přestal konat všechnu svou práci, kterou konal.“ Není to protimluv, B-h odpočíval od fyzického stvoření, ale stvořil duchovní svět, který přichází každý šabat. Svět šabatu je o mnoho výš než svět ostatních šesti dní, ale nejsou odděleny jeden od druhého- spojnicí mezi světským a svatým, mezi pracovními dny a šabatem je člověk. Adam a Eva byli stvořeni jako poslední, těsně před šabatem, protože jen člověk má rozum a moudrost vnést svatost šabatu do všedních činností pracovních dní a ze všech tvorů on jediný může vytvořit svatost. Andělé jsou svatí, ale statičtí, nemohou zdokonalit sebe ani svět, člověk může. Šabat je B-ží pečeť a člověk je ten, kdo ji musí vtisknout B-žímu světu. „vajchulu - byla dokončena“ Midraš uvádí homileticky slovo do souvislosti s kilajon- touha a keli-nástroj. Nebe i země i B-h sám toužili po příchodu šabatu, jenž naplní svět svatostí a svět byl stvořen jako nástroj služby B-hu. „vajchol…vajišbot - dokončil…přestal“ První slovo říká, že B-ží práce Stvoření byla dokončena; vskutku po těchto prvních šesti dnech nebylo stvořeno nic svou podstatou nového. Druhé slovo však naznačuje, že B-h práci pouze přerušil, ale neskončil. Učíme se z toho, že vždy zbývá ještě mnoho co dělat, ale člověk musí svou tvořivou práci přerušit, když přijde šabat. (Gaon z Vilny) „vajvarech…vajkadeš -požehnal…posvětil“ B-h požehnal šabat hojností dobrého, takže je v něm obnova fyzické tvořivé síly i schopnosti přemýšlet a posilovat intelekt. Posvětil šabat, takže se v něm nekoná práce. (Ibn Ezra) Midraš- V budoucnu B-h požehná šabat dvojitou dávkou many v pátek, k poctě šabatu a posvětí jej tím, že neposkytne žádnou manu o šabatu samém. „laasot - konat“ Radak- Slovo naznačuje, jakoby dál pokračoval proces Stvoření. Živí tvorové byli obdařeni reprodukční schopností, každý podle svého druhu. Člověk a Stvoření Radak- Tóra popsala Stvoření krátce a stručně, protože pochopit je není v lidských možnostech. Úmyslem také nebylo, aby člověk celý proces plně pochopil, ale aby věděl, že B-h je Tvůrce. „behibaram - když byly stvořeny“ Midraš- Přeskupením písmen vznikne „beavraham“, naznačuje se, že B-h stvořil svět kvůli Avrahamovi, Zohar- protože Avraham byl ztělesněním laskavosti, jeden ze sloupů světa.
Avraham byl jediný, kdo dostál B-žímu záměru, protože až do jeho příchodu na scénu se lidstvu stále nedařilo žít podle svého poslání. Proto získal Avraham právo být praotcem Izraele. Písmeno he je v tomto slově menší než ostatní písmena, symbol toho, že bylo přidáno ke jménu Avram. „hašem elohim“ Raši- Toto je první zmínka v Tóře o B-žím jménu jodhe-vav-he, jež definuje B-ha jeho vlastností Milosrdenství. B-h stvořil nejdříve svět pouze Svou vlastností Spravedlnost (Elohim), protože ideálním stavem je, aby člověk byl souzen podle svých skutků, aniž by bylo třeba zvláštní milosrdnosti; avšak B-h věděl, že bez milosrdenství a shovívavosti člověk nemůže přežít, a proto připojil jméno vyjadřující Slitovnost, aby nás naučil, že zmírní spravedlnost Svým soucitem. Jméno jod-he-vav-he také symbolizuje věčné trvání Bha, neboť písmena jsou iniciálami slov „haja-hove-vejihjebyl, je a bude“ . Slovy Rambamova 4.článku je B-h „první a poslední“. Vše ve stvořeném světě má svůj okamžik zrodu, ale B-h trvá, přesahuje čas, proto se také jméno jodhe-vav-he překládá jako „Věčný“. Z úcty k jeho svatosti se nevyslovuje tak, jak se píše: v modlitbě nebo když čteme celý verš Písma, čteme „adonaj“, jindy „hašem- Jméno“. „ki lo himtir hašem elohim - B-h neseslal déšť na zemi“ Ježto nebylo člověka, který by obdělával půdu a pochopil užitečnost deště. Když byl stvořen Adam, pochopil, jak je déšť důležitý a modlil se o něj, takže začalo pršet a stromy i rostliny začaly bujet. Jak již uvedeno výše, rostliny byly stvořeny a vyčkávaly pod povrchem půdy, až se Adam bude modlit. To nám ukazuje základní moment víry: B-h poskytne člověku, co potřebuje, ale člověk musí plnit svou duchovní povinnost a modlit se. Moudří říkají o pramatkách: Sára, Rivka, Rachel byly od přírody neschopné počít, B-h je tak stvořil, protože věděl, že ony i jejich manželé se budou modlit o děti, a B-h touží po modlitbách spravedlivých. Raši- Verš 6-7 popisuje kroky, jež předcházely stvoření Adama: B-h zformoval nízko letící mraky plné vody, které zvlažily půdu, z níž byl stvořen Adam- tak jako se do mouky naleje voda a pak se smísí v těsto. „vajipach beapav nišmat chajim - vdechl mu do chřípí dech života“ Raši- B-h stvořil člověka z „dolního“- pozemského i „horního“- nebeského materiálu: tělo z prachu a duši z ducha. Zohar- „Kdo fouká, vydechuje z hloubi sebe“, duše člověka je tedy částí B-ží podstaty, a tato duše dělá z člověka živou bytost, Onkelos- „mluvící duch“ Život, který je vlastní jen člověku, jen jemu B-h vdechl inteligenci a schopnost rozumně hovořit. To pozvedá člověka nad pouhou animální existenci: schopnost- a tím i povinnost- využívat své inteligence ke službě B-hu. Gan Eden - Zahrada Eden Chizkuni- B-h stvořil Adama mimo zahradu, aby spatřil trní a hloží. Až potom ho zavedl do zahrady, aby viděl různé možnosti, než mu bude dán první příkaz. „veec hadaat tov vara - a strom poznání dobrého a zlého“ Nefeš HaChajim- Adam a Chava-Eva byli stvořeni s přirozeným sklonem k dobrému- jecer hatov. Ačkoliv abstraktně věděli, že existuje hřích, nebylo to nic, čeho by
10
si žádali. Když pojedli ze stromu, jenž ztělesňoval směs dobrého a zlého, vnesli tím do sebe zlo a učinili je součástí své přirozenosti. Od této chvíle se člověk rodí také se sklonem ke zlému-jecer hara, např. chtivost, sobectví, smyslnost. Učením a sebekázní musí tříbit svou přirozenost a vpravit do ní touhu po dobrém a odpor ke zlu. Sforno- Název jecer hara vypovídá o nezdravém sklonu člověka vybrat si to, co je dobré (sladké) na povrchu, i když mu to uškodí, a odmítnout to, co je na povrchu hořké (zlé), i když ve skutečnosti prospěšné. „habedolach“ =křišťál (Raši) nebo perla (Saadja Gaon, cituje Ibn Ezra). Člověk v Gan Eden Byl tam, aby ji „obdělával a střežil“. Podle midraše ji obdělával tím, že se věnoval učení Tóry a plnění micvot, a střežil tím, že se vyhýbal zakázaným činnostem, tj. úkolem člověka na tomto světě je sloužit B-hu a když to dělá, B-h uspokojí jeho hmotné potřeby, jako tomu bylo u Adama v gan Eden. „ki bejom achalcha mimenu - …v den, kdy bys z něj…“ Malbim- Od toho dne by v tobě vznikly zlé sklony a bylo by nemožné dosáhnout úplné duchovnosti, dokud budeš na zemi, takže věčný život by byl nesnesitelným břemenem. „mot tamut - určitě zemřeš“ Adam se dožil 930 let, nezemřel tedy hned, jakmile snědl ovoce. Smysl je, že podlehne smrti, kdežto kdyby nezhřešil, jeho svatost by ho udržela provždy naživu. Družka pro Adama B-h mu chtěl poskytnout společnost, pomoc a výzvu, jež jsou znakem dobrého manželství, a chtěl, aby děti, které se narodí, byly vychovány otcem i matkou. Než B-h dal Adamovi ženu, přivedl k němu všechny živé tvory, aby Adam viděl, že žádný z nich není pro něho vhodný a požádal sám B-ha o družku. Potom si totiž bude nabyté družky vážit a nebude ji pokládat za samozřejmost. Adam nazval ženu iša, od iš- člověk. Odkud je iš? Příbuzné s eš-oheň, protože člověk se od ostatních živých tvorů odlišuje ohněm- elánem a nadšením, činorodostí a dychtivostí. Tyto vlastnosti mu umožní dominovat, dosáhnout moudrosti a vytvořit kulturu. Ale tentýž oheň může být i destruktivní a hubí lidstvo téměř od počátku jeho stvoření. Přítomnost božského v lidech vyjadřují písmena přidaná k jejich pojmenování: jod ve slově iš a he ve slově iša. Obě písmena spolu tvoří B-ží jméno jod-he, neboť B-h musí být přítomen ve svazku ženy a muže. Pokud ho nechají vstoupit, bude jejich svazek dokonalý, a jestli ne, budou ponecháni s eš- ničivým ohněm, který nebude škodit jen jim samým, ale může vzplanout v požár, který uškodí všem okolo. „ezer kenegdo - pomoc jemu rovnou“ Jevamot 63a, Raši- Doslova „pomoc proti němu“. Je-li muž toho hoden, je mu žena pomocnicí, není-li hoden, je proti němu. V ideálním manželství nemusí být nutně shoda ve všech věcech. Často je ženinou povinností oponovat svému muži a zabránit mu, aby jednal hrubě nebo pomoci mu dojít k rozumnému
náhledu vyptáváním, námitkami a debatou. Někdy jsou vskutku chvíle, kdy žena nejlépe pomůže muži tím, že je proti němu. „šemot - jména“ Radak- V Tóře nejsou jména jen pohodlnou konvencí, ale odrážejí povahu každého i jeho úlohu v celkovém Bžím plánu. Jak se v Tóře neustále přesvědčujeme, jména lidí mají hluboký význam a vyjadřují jejich poslání. Adam měl schopnost rozpoznat podstatu každého zvířete a pojmenovat je podle toho. S touto schopností si uvědomil, že žádné z nich neodpovídá jeho vlastní podstatě. „et-hacela…leiša - bok…ženě“ Rb.Hirsch- Na rozdíl od muže ženino tělo nebylo vzato z půdy, B-h z jednoho boku muže ztvárnil ženu: z jedné lidské bytosti tak vznikly dvě, jako důkaz rovnosti muže a ženy. „al-ken jaazav-iš - proto opustí muž“ Nepřestane ctít své rodiče, je to fyzické odloučení- jeho vztah k ženě bude tak silný, že se odstěhuje z domova rodičů a vybuduje nový domov s ženou. „levasar echad - jedno tělo“ Rb.Hirsch- To se stane, jen když jsou jedné mysli, srdce i duše a podřídí své schopnosti a úsilí jednomu cíli: službě B-hu. Tur- Přilne ke své ženě jako k nikomu jinému, protože muž a žena jsou skutečně jedno tělo. „velo jitbošašu - a nestyděli se“ Tóra to uvádí jako příznak jejich čistoty. Lidé se za nahotu stydí, protože ji spojují s chlípností a smyslností. Adam a Eva užívali svých těl ve všem k plnění B-ží vůle, ne k uspokojení osobních žádostí a i pohlavní styk byl pro ně nevinný jako jídlo, takže neměli důvod zakrývat svá těla. Had Tóra neříká, kolik času uplynulo mezi Stvořením lidí a jejich vyhnáním z gan Eden. Moudří vyvozují, že vše se stalo v den Adamova stvoření, včetně narození Kaina a Abela. Adam dostal jediný příkaz: nejíst ze stromu. Nyní přišla zkouška, zda odolá pokušení. Komentátoři se liší v názoru, co symbolizuje had: sklon ke zlému, satan, anděl smrti. Podle midraše had před touto událostí stál vzpřímeně a měl dorozumívací schopnost. „af ki-amar elohim - je možné, že B-h …“ Midraš HaGadol- Klasická ukázka taktiky zlého sklonu: Je to přece stvořeno proto, aby se z toho člověk těšil, je hloupost myslet si, že to B-h zakazuje. „velo tigu bo - nedotkněte se“ Midraš, Raši- B-h jim zakázal pouze jíst, zákaz dotknout se přidala žena, a tím příkaz bagatelizovala. Had řekl: Jako nezemřete po dotknutí, nezemřete ani, když budete jíst. „ki jodea elohim - B-h však ví“ Rb.Hirsch- Další příklad hadovy taktické lsti: B-h nezakazuje ovoce z obav o váš život, ale proto, že byste pak byli všermocní jako on. Radak, Ibn Ezra- Svůdce neříká ženě přímo, aby jedla, dělá to zaobaleně a vyvolá v ní touhu po ovoci. Přinesla ovoce Adamovi a zopakovala mu vše, co řekl had. Adam byl s ní zajedno- nebyl bez viny, jak se pak snažil vymluvit, proto si trest zasloužil. „vajedu - a poznali“
11
Rb.Hirsch- Had měl pravdu, stali se z nich „uvědomělí“ lidé, ale jejich první poznání bylo, že jsou nazí. Stud se v člověku vzbudí, když si uvědomí, že nebyl stvořen k tomu, aby byl jako zvířata. Dokud Adam s Evou užívali těla ke službě B-hu, nestyděli se. „vajišmu - uslyšeli“ Radak- B-h jim dal možnost skrýt se, počkal, až si sešili fíkové listy. Dal nám tak morální naučení: nedívej se na druhého v jeho hanbě. Z verše se také učíme, že nemáme vstupovat do domu druhého náhle a bez ohlášení. „ajeka - kde jste“ B-h věděl, kde jsou, otázka byla jen úvodem k rozhovoru, aby ho nevyděsil, kdyby ho potrestal hned. Adam se však nepřiznal, místo toho se chce zbavit viny výpadem proti B.-hu, že mu dal tuto ženu. „vaochel - a já jsem jedl“ Sloveso je v budoucím čase, jakoby Adam chtěl říci : Jedl jsem a zase budu jíst. „ma-zot asit - co jsi to udělala“ Sforno- Je jasné, co udělala. Otázka dávala Evě šanci projevit lítost. Příkaz byl dán Adamovi, proč byla potrestána Eva? Ramban- Příkaz platil i pro ni, neboť byla částí Adama- kost z jeho kostí. Navíc byla potrestána za to, že způsobila, že on zhřešil- to byl horší hřích než samotné jezení. Potrestání Tím, že do jejich přirozenosti proniklo vědomí hříchu a svádění k hříchu, stali se nehodní zůstat v duchovním ráji Edenu, byli tedy vyhnáni. Zcela se tím změnil jejich život: nutnost těžce fyzicky i duševně pracovat, bolestné porody, smrt, nekonečný zápas o dosažení ztracené duchovní roviny. Sforno- Před svým hříchem žili Adam a Eva společně, Eva počala i porodila hned a bezbolestně. Nyní nebylo početí zdaleka samozřejmé, prodloužila se doba těhotenství, porod byl velmi bolestný. „roš…akev - hlava… pata“ Moudří z toho vyvozují homileticky, jak má člověk správně postupovat v boji se svým zlým sklonem: had svádí Žida k pošlapání příkazů, Žid ho přemůže svou hlavou, tj. studiem Tóry. „vehu jimšal-bach - a on bude vládnout..“ Ramban- její trest byl míra za míru: přiměla muže, aby jedl, nyní ona bude odkázaná na něho. Nové životní podmínky a nutnost obstarávat potravu těžkou prací vedlo přirozeně k závislosti ženy na fyzicky silnějším muži. Ale za to, že je poslušna Tóry, vrací se jí dřívější postavení jako koruny svého muže a perly jeho života (Př 12:4, 31:10) Moudří nařizují, že muž má svou ženu ctít víc než sebe a milovat ji jako sebe. Je-li zámožný, má jí projevovat štědrost podle svých prostředků, nemá ji zastrašovat a má s ní mluvit jemně, aby v ní nevzbudil smutek ani hněv. Také nařídili ženě, že má mít v úctě svého muže, být mu věrná a nedělat nic, co je mu odporné. „ki šamata - protože jsi uposlechl“ Člověk musí v životě stále volit a za svou volbu je pak odpovědný. Adam neobstál ve zkoušce: byl povinen zkoumat, co se mu nabízí a uvědomit si, že
pokud musí volit mezi tím, co je milé B-hu a tím, co je milé osobě, která mu to nabízí, přednější je jeho povinnost k B-hu. „ki afar ata - neboť jsi prach“ Naznačuje se, že smrt není kletba, ale přirozený důsledek podstaty lidského těla: vzniklo z prachu, je tedy logické, že stářím a opotřebováním se tam opět vrátí. Stojí za pozornost, že těla mimořádně spravedlivých lidí byla při exhumaci nalezena bez známek rozkladu. Jejich chování bylo tak bezúhonné, že se jejich těla stala svatými a nepodlehla zmaru. Proto mohli Elijahu (Elijáš) a Chanoch (Henoch) na konci života vystoupit do nebes, aniž zemřeli, a Moše mohl žít 40 dní mezi anděly bez jídla a pití. „Chava -Eva“ Chava= chaja= živá. Tedy Eva je matkou všeho živého. „vajalbišem - a oblékl je“ Rb.Bachja- Nejen jim vytvořil pohodlný oděv, ale také je oblékl, aby ukázal, že je stále miluje, i přes jejich hřích. Vyhnání z Edenu Raši, cituje Targum- B-h se rmoutil nad jejich hříchem, protože nyní nebylo možné, aby dál zůstali v zahradě. Jezením ze stromu poznání se stal člověk tak jedinečný mezi všemi pozemskými tvory, jako B-h mezi nebeskými bytostmi. Nyní dovedl rozlišit mezi dobrým a zlým. Rambam, Sforno- Kdyby člověku s jeho schopností rozlišit dobro a zlo zůstala i schopnost žít navěky, možná by trávil své dny honbou za požitky a promrhal by svůj intelekt i dobré skutky. Nedosáhl by duchovního vrcholu, který pro něho B-h zamýšlel. Proto byl člověk vyhnán z Edenu, aby nemohl jíst ze stromu života. „hakruvim - cherubové“ Rb.Josef Dov Kamenetsky- Tentýž výraz se objevuje při popisu andělů na víku schrány ve velesvatyni, kteří měli vzhled dětí. V našem verši jsou to ničící andělé, mají zabránit člověku, aby znovu vešel do zahrady, na víku schrány představují životodárnou sílu Tóry. Učíme se z toho, jak důležitá je výchova: děti se mohou stát svatými nebo ničiteli, podle toho, jak jsou vedené. Kain a Abel „vehaadam jada et- chava išto - I poznal… svou ženu..“ Z užití minulého času dedukuje Raši, že k početí i narození Kaina došlo před hříchem a vyhnáním z gan Eden. „kaniti iš et- hašem - získala jsem muže s Hospodinem“ Raši- Tj. Adama stvořil B-h sám, narozením Kaina jsme Jeho partnery. Ramban- Zaslíbila svého syna, aby sloužil B-hu, až ona a Adam zemřou. „roe con - pastýř ovcí“ Raši- Hebel (Abel) se obával B-ží kletby spočívající na půdě, proto se zabýval péčí o stáda- pasením, dojením, stříháním. I když člověk nesměl zabíjet zvířata pro svou potravu, měl dovoleno využívat mléko, máslo, vlnu a kůži mrtvých zvířat (Mizrachi). Jako později praotcové a Moše s Davidem, zvolil Abel povolání, jež mu dovolovalo trávit čas o samotě a uvažovat o duchovních věcech. Kain si vybral zaměstnání, které je sice důležité, ale často vede k uctívání přírody a k zotročování druhých při vykonávání těžké polní práce. Ibn Ezra, Radak- Z rozdílu mezi stručným popisem oběti Kaina a podrobným popsáním Abelovy oběti vyvozují Moudří, že Kainova oběť byla z podřadnější úrody, kdežto
12
Abel vybral, co měl nejlepšího; proto byla jeho oběť přijata a Kainova ne. Radak- B-h chtěl naučit Kaina, jak se kát: hříšník získá smíření za své hříchy jen tehdy, když se bude kát upřímně. „lapetach chatat rovec - hřích se uvelebí u dveří“ Raši- U dveří do tvého hrobu, tj. pokud se nebudeš kát, trest na tebe bude čekat ve světě, který přijde. Sforno- Pokud podlehneš svému zlému sklonu, trest a zlo budou tak všudypřítomné, jako by bydlely ve dveřích tvého domu. „tešukato - jeho touha“ Raši- Jecer hara stále touží zlákat člověka, člověk jej přemůže, bude-li chtít, Ramban- neboť může napravit své cesty a hřích zahnat. B-h učil Kaina, že člověk má vždy možnost nápravy a B-h mu vždy odpustí. „vajakam kajin - Kain povstal“ Midraš- Abel byl silnější, srazil Kaina k zemi a Kain ležel pod ním, ale prosil Abela o slitování: Jsme jediní synové, co řekneš otci, když mě zabiješ? Abela přemohl soucit, uvolnil sevření a nato Kain vstal a zabil ho. „ej hevel achicha- kde je Abel, tvůj bratr“ Raši, Radak, Sforno- B-h dává Kainovi možnost přiznat se a litovat činu. Kain však špatně pochopil a zapřel to. Slova „tvůj bratr“ naznačovala Kainovi, že byl odpovědný za blaho svého bratra, ale popřel svou odpovědnost. „dmej - krev“ Raši, Sanhedrin 37a- Použití plurálu říká, že Kain nebyl vinen jen prolitím krve jednoho člověka, ale i jeho možných potomků (kteří by se narodili Abelovi, kdyby zůstal naživu). Jiný výklad- Abel krvácel z mnoha ran- Kain nevěda, který orgán je životně důležitý, probodal celé tělo. „lo- tosef tet-kocha - už ti nedá svou sílu“ Kain se stále snažil najít nové území k obdělávání, ale nikde neměl požehnání, bloudil bezcílně. Prosil o slitování; nakonec pochopil, jak velký hřích spáchal a B-h jeho prosbu přijal. „šivatajim jukam - sedm pokolení…“ Raši interpretuje jako zkratku verše, celé znění verše: „Kdokoliv zabije Kaina, bude potrestán. A pokud jde o Kaina samého, vykonám odplatu na něm až po sedmi pokoleních, kdy ho zabije Lamech, jeden z jeho potomků.“ „beerec nod - v zemi Nod“ Nod= putování. Kain byl vyhnán tam, kam chodili vyhnanci- na východ od Edenu, kam i jeho otec Adam byl vyhnán z Edenu. Východní oblasti byly místem, kam se uchylovali uprchlíci pro zabití, protože útočištná města, jež později ustavil Moše, také byla na východě. Potomci Kaina Ramban- Tóra vyjmenovává všechny jeho potomky, aby doložila B-ží trpělivost: nepotrestal Kaina dřív, dokud neměl mnoho generací potomstva. „vajeda kajin et-išto - Kain poznal svou ženu“
Vyhnaný od rodičů a sám, chtěl Kain mít děti. Tóra ho nazývá stavitelem měst- odříznut od půdy, od B-ha i od bližních, měl jen svůj intelekt a talent, a využil je ke stavbě měst. Městský život vytříbí vysoce náročné dovednosti. „štej našim - dvě ženy“ Raši, midraš- Běžné v pokolení potopy. Brali si dvě ženy, jedna rodila děti, druhá byla pro potěšení a nebyla určena k rození. Byla hýčkána jako nevěsta, kdežto první byla odloučena od společnosti a ponechána smutku jako vdova. „kinor veugav - citera a flétna“ Radak- Jubal byl původcem umění hudby „naama“ = půvabná, příjemná. Byla ženou Noacha a její skutky byly rozkošné a příjemné. Lamech Raši- Lamech byl slepý a jeho syn Tubal-kain ho vodíval. Jednoho dne spatřil Tubal-kain Kaina a spletl si ho se zvířetem. Poprosil otce, aby vystřelil šíp a ten zabil Kaina. Když Lamech poznal, koho zabil, spráskl ruce v hoři, přitom nechtěně udeřil svého syna a rovněž ho zabil. To rozlítilo jeho ženy a odmítly s ním žít. Zkoušel si je usmířit, žádal, ať se vrátí k němu, neboť- ptal se - cožpak má být pokládán za vraha, když nezabil úmyslně? Na jejich obavy, že ho B-h potrestá, odvětil: jestliže potrestání Kaina, který zabil úmyslně, se opozdilo 7 pokolení, můj trest se opozdí ještě sedminásobně, protože jsem zabil bez úmyslu. Raši- Generace Enoše zavedla modlářství, jež se stalo zhoubou lidstva na tisíce let. Rambam, Hilchot Avodat Kochavim 1:1, 2- Jak začalo modlářství? Lidé měli pocit, že je správné vzdávat poctu nebeským tělesům jakožto B-žím poslům, tak jako se vzdává pocta královým ministrům. Zvyk se šířil a postupně se stával čím dál zvrácenější, až nakonec lidé zapomněli na B-ha a domnívali se, že jsou to nezávislé síly, obdařené mocí. Pokolení od Adama k Noachovi Radak, Chizkuni- Výčet začíná Šetem, neboť díky němu pokračoval lidský rod- Abel zemřel bez potomků a Kainovi potomci zahynuli při potopě. Ramban- Proč lidé v té době žili tak dlouho? Adam byl jako B-ží dílo fyzicky dokonalý a stejně i jeho děti. Po potopě se postupně lidský život zkracoval zhoršením ovzduší, takže v době praotců žili lidé obvykle 70-80 let, pouze ti nejvíce spravedliví déle. „zachar unkeva beraam - stvořil muže a ženu“ Talmud, Jevamot 63a- komentuje, že muž bez ženy není člověk, protože je psáno „ jako muže a ženu je stvořil…a dal jim jméno člověk“, tj. jen když má muž ženu, může být nazván člověkem. Deset generací od Adama k Noachovi: Adam zemřel 930 po Stvoření Šet žil 130-1042 po Stvoření Enoš 235- 1140 Kenan 325- 1235 Mahalalel 395- 1240 Jared 460- 1422 Chanoch (Henoch) 622- 987 Metušelach 687- 1656 Lamech 874- 1651
13
Noach 1056- 2006. Noach se narodil 126 let po Adamově smrti, Lamech byl poslední, kdo viděl Adama živého. Raši- i když byl Chanoch muž spravedlivý, měl sklon sejít z cesty. Aby to B-h odvrátil, zkrátil o něco jeho život, jak napovídá výraz „a nebylo ho“, tj. nebylo ho ve světě, aby tam dožil svůj určený počet let. Targum Jonatan- Byl vzat svým souputníkům na zemi a vystoupil k nebesům slovem B-ha. „ze jenachamenu - ten nám dá odpočinout“ Raši- Noach, kořen nuach- odpočinek. „Přinese odpočinek“, tj. úlevu od těžké práce. To bylo proroctví, protože Noachovi se připisuje vynalezení zemědělských nástrojů. Tradovalo se od Adama k jeho potomkům, že kletba půdy (plodit trní a bodláčí) potrvá pouze do Adamovy smrti. Noach byl prvním narozeným po smrti Adama, od jeho narození se tedy očekávalo, že kletba pomine. Před potopou „vnej haelohim - synové vládců“ Raši- Tj. synové knížat a soudců. Slovo elohim naznačuje vždy vládce, např. v Ex 4:16 „a budeš jejich elohim“- pán. Saadja Gaon- Dcery lidské= dcery běžných lidí, většinou z nižších vrstev (Rambam), které se nemohly vzepřít výše postaveným (Radak). Tóra tedy začíná příběh potopy podrobením slabých mocným. Podle mnoha komentátorů bnej elohim (doslova synové božští)= bohabojní potomci Šeta, a dcery lidské (tj. méně duchovní lidé)= z potomků Kaina. Výsledkem těchto manželství bylo, že bohabojní potomci Šeta byli svedeni z cesty příslušníky bezbožné, pokleslé kultury, což téměř zničilo lidstvo. „lo-jadon ruchi - Můj duch se nebude…“
Raši- Když B-h viděl, že lidstvo nežije podle Jeho vůle, rozhodl se, že již nebude čekat a radil se sám se sebou, zda je za hříšnost zničit, nebo být milosrdný. „mea veesrim šana - sto a dvacet let…“ Raši, Ramban- B-h čekal 120 let, než poslal potopu, aby lidstvo dostalo příležitost k nápravě. Ibn Ezra- Délka lidského života se rapidně zkracovala, takže maximum bylo 120 let. „hanefilim“ Raši- Obři, téhož druhu jako ti, kteří tak vyděsili Mošeho špehy (Nu 13:33). Název je z kořene „nun-felamed- klesnout, padnout“, poněvadž oni klesli a svou ohromnou hříšností zavinili pád druhých. Ibn Ezra- Název pochází od toho, že každý, kdo je spatřil, poklesl na duchu nad jejich velikostí. „vajinachem hašem - B-h se trápil“ To není nijak v rozporu s B-ží vševědoucností. Akedat Jicchak uvádí příklad: Někdo zasadí stromek a s pýchou o něj pečuje, chrání ho, dokud nevyroste a pak ho porazí kvůli dřevu. Cítí lítost, že musí porazit strom, jemuž věnoval takovou péči, i když od začátku věděl, že ho bude muset porazit. B-h netrestá z rozmaru; až když člověk překročí míru a nemůže být zachráněn, odloží B-h svou vlastnost Milosrdenství a jedná vlastností Spravedlnost. „venoach maca chen - ale Noach našel přízeň“ Sforno- B-ží přízeň byla potřebná, aby mohla být zachráněna Noachova rodina, jinak by byl ušetřen pouze on. Ačkoliv totiž Noach sám byl spravedlivý, nepokusil se působit na ostatní ve své generaci, aby se obrátili zpět k Bhu. A protože se nepokusil pomoci druhým, nebyly jeho zásluhy tak velké, aby mohly zachránit ostatní. Když se spravedlivý pokusí učinit druhé spravedlivými, B-h je ušetří kvůli němu, neboť je naděje, že jeho vlivem se napraví.
Šabat tento týden začíná v pátek v 18´05, a končí v sobotu v 19´09. Délka dne je 11 hod 33 min; délka skutečné hodiny činí 58 minut, východ jitřenky 5´17; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 5´48 hod; východ slunce v 6´52; polovina dne 12´39; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 13´09, (mincha ktana 16´01, plag mincha 17´13) západ slunce (škia) 18´25; východ hvězd v 18´57 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
14
