Richard Medek
„NEJEN O TOM“
Tato publikace ani žádná její část nemůže být reprodukována nebo přenášena jakýmkoli způsobem včetně mechanického, fotografického či jiného záznamu bez předchozího souhlasu autora a nakladatelství. Práva autorů jsou vyhrazená.
Richard Medek „NEJEN O TOM“ aneb Jak jsem našel Ričrda Vydalo nakladatelství Petrklíč, s.r.o., jako svou 644. publikaci v roce 2014.
Redakční spolupráce: Grafická úprava a sazba: Fotografie: Ilustrace včetně obálky:
Hana Vavrinčíková Jiří Himal Richard Medek ml. Richard Medek
© Richard Medek 2014 © Nakladatelství Petrklíč, s.r.o. 2014
Nakladatelství Petrklíč s.r.o. Na Pěšinách 75/60 Praha 8 180 00 tel.: 604608127 tel.: 603182483 mail:
[email protected] web: www.petrklic.info
jirihimal.cz
4/16
Distributoři našich knih: Pemic Ostrava Euromedia Praha Pavel Dobrovský Praha NS Středokluky Krameriova K. D. Kosmas Horoměřice ISBN (tištěná): 978-80-7229-544-9 ISBN (ebook-ePub): 978-80-7229-515-9 ISBN (ebook-mobi): 978-80-7229-516-6
SLOVO ÚVODEM Rád pozoruji, jak rostou mladé stromy. Rostou pomalu a člověk si musí pohled na každý jejich přírůstek zasloužit. Dlouhá léta jsem o síle, kterou musí každý mladý stromek vyvinout, aby alespoň trochu povyrostl, vůbec nevěděl. Taky jsem nevěděl, kolik energie dokáže tato skutečnost průběžnému pozorovateli poskytnout. Když se vyvíjí lidský plod v mateřském lůně, nejdříve jsou zřetelné mozek a pohlavní orgány. Dostávají nejvíce energie a genetických pokynů, protože jsou pro přežití lidstva nejdůležitější. Padesát let je biologicky smysluplná délka lidského života. Naštěstí ne intelektuálně. Mozek prodlužuje život, pohlavní orgány už měly dost času na to, aby prodloužily existenci rasy. Po padesátce se chlapovi v tomhle světě může stát něco, co popisuje tato kniha. Příběh skloubený do devíti kapitol na hranici reality, kafkovské fantazie, švejkovského humoru a především silného erotického náboje, který ve své nahotě, přímosti, čistotě a někdy až živočišné naturalitě vede prolínající se příběh k vyvrcholení, jež je ovšem zase vítězstvím mozku. Pohlavní orgány a mozek. Mezi nimi silná energetická čára vzájemného propojení. Jedno bez druhého nemá řešení. Příběh, který máte před sebou, se ve své zdánlivé absurditě může stát tak zhruba jednou za dva tisíce let. Ovšem s tím, aby nadále jeho poselství fungovalo, musí býti jeho podstata zapomenuta a nahrazena legendou.
RIČRD S Ričrdem jsem se seznámil teprve nedávno. Že je to on, to jsem poznal hned, jakmile jsem na něj narazil. Na to, že je mi lehce přes padesát, to asi moc velký zázrak není, ale vzhledem k tomu, že různí vědci ve svých publikacích uvádějí, že Ričrd vlastně neexistuje, a dokonce si na tom založili živnost, považuji to za docela slušný úspěch. Svého syna mám rád, vím to já, ví to on. Je mi podobný, a vždycky když jsme porovnávali jeho a mou fotografii ve stejném věku, radostně jsme došli k závěru, že je to úplně, jako kdybychom byli bratři. Potom jsem se podíval do zrcadla a přemýšlel o tom, jestli bude za třicet pět let vypadat jako já. Je mu sedmnáct. Doufal jsem, že ne. Nemyslím si o sobě, že jsem nějak zvlášť ošklivý, ale některé věci mě fakt štvou. Hlavně to, jak mi po padesátce začalo růst břicho. A taky se mi zdálo, že se mi mění rysy obličeje. Prý to je normální a prý se to také dá lehce vyřešit. Stačí cvičit a upravit stravu. Obé je pro mne nepřijatelné. Už v mládí jsem si zafixoval v hlavě, že cvičí pouze kreténi. Myslím, že jsem na to přišel někdy mezi druhým a třetím pivem. Po pátém už jsem si byl zcela jistý. A protože pivo mi způsobovalo neskonale větší potěšení než cvičení, u svého poznání už jsem zůstal. Dnes jsem vděčný osudu a svému otci, že moje tělesná konstituce vždy vyzařovala jakýsi sportovní charakter. Nezaslouženě, samozřejmě. Co se týče jídla, doporučili mi, abych jedl méně masa, méně tuků, v podstatě všeho méně kromě zeleniny. Zeleninou se dusím a připadám si jako králík. Snědl jsem plný talíř zeleniny a dlouho sledoval své břicho. Zdálo se mi, že se spíše nafukuje. Zcela správně jsem usoudil, že na každý organismus mohou fungovat doporučené věci různě. Naplnění mého organismu vzduchem, neboť zelenina řádně rozmělněná chrupem není nic jiného než zahuštěný vzduch, mělo fatální následky.
8/16
Usoudil jsem, že je to pro mne společensky nepřijatelné, a vrátil se k masu, salámům a sladkým větrníkům. Problémy s unikajícím vzduchem zmizely. Myslím, že už jsem několikrát v životě měl Ričrda na dosah. A byl jsem dokonce spokojen, že jsem jedním z těch vyvolených, kteří mají v kapse ten správný klíč, hrdě a se vztyčenou hlavou jsem chodil po ulicích a pomrkával po hezkých holkách. Vždy jsem si říkal: „ Kdyby ony tak věděly…“ Pravda však je taková, že Ričrd buďto je, nebo není. A i když si myslíte, že je, pořád to ještě není on. Je to jako s Bohem. Celý život jsme přesvědčeni, že něco takového, jako je Bůh, existuje. Nechce se nám chodit do kostela a věnovat tomu více energie. Proto se pouze sichrujeme. Umíráme a doufáme, že něco jako Bůh opravdu je. Přece jsem si to celý život myslel, tak mě proboha teď nenecháš na holičkách. Bože! Pouze pár vyvolených si umírá v klidu, protože o tom nemuseli přemýšlet. Oni se s Ním setkali. A tak je to taky s Ričrdem. Poznáte ho jenom tehdá, když se s ním setkáte. Bylo to tak zhruba v šesté nebo v sedmé třídě. Byl jsem malý, hubený a zadumaný. Při hodinách zeměpisu jsem koukal z okna a představoval si, jak kontinenty, státy, pohoří, řeky, mosty, které se nad nimi klenou, lidé, kteří po nich chodí, plují vzduchem a jsou unášeni proudy, plují vesmírem a mizí a zase se objevují. Dodávalo mi to klidu a zejména v zimě, když sněžilo, bylo mi ve třídě hezky teplo a vločky mě uspávaly. Paní učitelku Pacákovou to dohánělo k šílenství. Ne že bych nesledoval výklad, ale nedalo se také tvrdit, že bych ho sledoval. Měl jsem obecné povědomí o tom, co paní učitelka říká, a dokonce když se mne snažila nachytat a uprostřed výkladu mě vyvolala a zeptala se mne, o čem právě mluví, uspokojivě jsem jí dokázal odpovědět. Nezmohla se mnou nic. Nevedl jsem si sešit, zapomínal jsem si doma atlas, koukal na padající vločky za oknem, a ačkoliv jsem bděl, vypadalo to, jako že jsem „duchem nepřítomný“. Tak to alespoň paní učitelka prezentovala mým rodičům na třídní schůzce, když si na
9/16
mě stěžovala. Tenkrát jsem se naučil rozpůlit svůj mozek, půlku si nechat pro sebe a půlku věnovat okolí. Často jsem to potom v životě používal. Kamila byla asi o dvacet let mladší, vysoká štíhlá bruneta s krásnýma očima a výstavním tělem. Říká se, že třicetileté ženy jsou v sexuálním rozpuku, a Kamila toho byla živým důkazem. Pamatuji se, jak jsem se s ní poprvé miloval. Seděli jsme na jakési zahradě a dávali si kafe. Byl jeden z posledních slunečných dnů odcházejícího léta. Kamila se na mne dívala svýma krásnýma očima, jako by říkala: „Tak co?“ „Nic,“ chtělo se mi říci, ale věděl jsem, že kdybych to udělal, jen bych v sobě posílil pocit ničemnosti, kterým jsem v poslední době trpěl. Navíc jsem na ni měl hroznou chuť. Měla vysoké jehlové podpatky, dlouhé nohy, úzkou šíji a vlasy sčesané do roztomilého drdůlku. Vzal jsem ji za ruku a odvedl ji do velké kůlny na kraji pozemku, která byla plná čerstvě nasekaného dřeva. Posadil jsem ji na starý dřevěný stůl, ona se opřela rukama vzadu. Sundal jsem jí boty s vysokými podpatky a potom pomalu rozepnul džíny. „Miluji vůni čerstvého dřeva,“ zašeptala. Krásné oči. Pomalu jsem jí sundal džíny. Její kalhotky byly jenom tři jemné provázky s malým trojúhelníčkem vepředu. Jako malá bárka plující po moři s malou trojúhelníkovou plachtičkou. Sundal jsem plachtičku, nasadil zpět boty s vysokými jehlovými podpatky a roztáhl dlouhé štíhlé nohy do širokého úhlu. Bárka pod plachtičkou byla jemná, vyholená a vlhká. Přitiskl jsem na ni rty a Kamila polohlasně vzdychla. Jemně jsem ji olízl a nechal uležet. Stejně jako tenkrát, když jsem proti Kamile stál poprvé, nevěděl co říct, vzal jsem korunu a hezky pomalu a jemně ji vsunul do přední kapsy Kamiliných přiléhavých kalhot. Kamila si rukou kundičku roztáhla a prstem mi ukázala směr a hloubku, na kterou bych se měl svým jazykem zaměřit. Mezi rty jsem vzal drobné lístky liliového květu, které hlídaly vchod do svatyně života, a zabořil svůj velký kostnatý nos do měkkého růžového a vlhkého podloží. Trochu jsem přitlačil a Kamila zase polohlasně vzdechla. Potom jsem otevřenou bárku ještě několikrát jemně olízl
10/16
a s vlhkým jazykem pokračoval dál po plochém bříšku k pupíku. Kamila si přes hlavu sundala tričko. Její prsa byla malá, ale hezká. Ale ten krk, ty přivřené oči, ta ústa. Líbali jsme se vášnivě a já si přitom uvolňoval pásek svých volných kalhot. V tříslech jsem cítil pronikavou bolest, kalhoty spadly ke kolenům a jenom vepředu držely na ztopořeném údu. Můj ztopořený úd je prý co se týče velikosti nadstandardní, ale těžko říci. Už několik let si říkám, že to budu muset jít někam do veřejných sprch nebo na nudistickou pláž porovnat. Problém je v tom, že po nudistické pláži nechodí běžně muži se ztopořenými údy, tudíž to pro mne nemá valnou vypovídací hodnotu. Přehrnul jsem tedy kalhoty přes svůj ztopořený úd, sundal trenýrky a pomalinku vrážel své kormidlo do otevřené bárky. Kamila se prohnula v náhlém vzrušení a jakoby nevěřícně po mně přejela rukou. Držel jsem ji rukama za prsa, aby ze starého dřevěného stolu nespadla. Dívali jsme se z očí do očí a já pomalu v delších intervalech zasouval. „Nikdy jsem nic takového nezažila,“ zašeptala Kamila. „Je to poprvé…“ Bylo na ní vidět, že je šťastná. Paní učitelka byla starší dáma. Vlasy měla sčesané dozadu do malého drdůlku a přes uši, ne za ušima, měla brýle. Takové ty nahoře rovné a dole půlkulaté, průhledné nezabarvené obroučky. Takové šedivé brýle, které se hodily k jejím šedivým vlasům. V ruce nosila dlouhé tenké ukazovátko. Chodila do hodin v bílém plášti jako doktorka. Mluvila monotónně a na jeden nádech spojovala slova i celé věty. A to mě uspávalo. Díky jejímu výkladu jsem se dostával do takové dětské nirvány. Byla jak buddhistický mnich. Často jsem seděl, měl před sebou otevřený sešit a předstíral, že si dělám poznámky. Místo toho jsem si maloval starožitné hodiny, které nám visely doma v obýváku. Pendlovky. Paní učitelka Pacáková fintila, ale na mě si nepřišla.
11/16
12/16
Souložili jsme s Kamilou dlouho a intenzívně. Střídali polohy a Kamila si to opravdu užívala. Byla krásná. Položil jsem ji na záda, zvedl jí nohy a roztáhl tak, aby se z mého pohledu její kundička stala dominantní součástí jejího těla. Měl jsem tenhle pohled rád. Byl to pohled podobný pohledu zrození. V pozadí její krásná hlava. Když zabijete osmitýdenní dítě, má dominantní pouze dvě věci. Mozek a pohlavní orgány. Také Kamila byla osmitýdenní dítě. Nikdo ji však nezabil. V této poloze se ke svým kořenům vrací. „Dávej pozor, neberu žádnou antikoncepci,“ špitla. Tak v tomhle jsem si byl téměř jistý. Erekci mám dlouhou. Říkali mi to doktoři, když mi před dvěma lety nasazovali Prozac. V Americe existuje celá prozaková generace. Stal jsem se její součástí. V padesáti. „Buďte rád, že máte takové štěstí. Prozac prodlužuje erekci. Ženy to mají rády,“ říkali lékaři. Některým bohužel do nekonečna. Některým erekce nepřijde vůbec. Jsem silný jedinec s velkým přirozením. Říkají. Patřím do té jedné třetiny, které to opravdu jenom prodlužuje erekci. Snad. Potřeboval jsem to ale vyzkoušet. A pak přišla Kamila. Vychutnal jsem si pohledem opět krásu jejího těla a pomalinku zajel do otevřeného růžového květenství. Nejdříve prsty, jako bych si chtěl udělat prostor. Jemně a s citem jsem krouživými pohyby otevřel pružný okraj její vaginy. Kamila byla vyholená, jenom kořínky černých chloupků prosvítaly skrz sněhobílou kůži. Její růžové plátky mne objaly jako starého přítele. Jako milence. Políbil jsem ji a vrazil jazyk hluboko do úst. „Neboj.“ Můj kámoš byl dlouhodobě nemocný a vedle mne do lavice si sedla spolužačka Ivana, která mne zřejmě milovala. Při zeměpise si pečlivě psala poznámky a při matematice je přepisovala do mého sešitu. Byla to taková malá lest na paní učitelku Pacákovou. Od té doby jsem měl klid. Ivana byla v té době nepříliš hezká dívčina ve vývinu, měla mírný předkus, jak jí vyrostly velké přední zuby neúměrné k jejímu malému obličeji. Zastal jsem se jí, když se jí posmívali. Pral jsem se kvůli ní. Spolužák se mnou praštil o zem, udělala se mi veliká boule a odvezli mě sanitkou. Měl jsem otřes mozku.
13/16
„Mohu si sednout na tebe…?“ zeptala se tenkrát Kamila. Rozdávali jsme si to už docela dlouho a mně se zdálo, že Kamila prošla několika orgasmy. Byl jsem na sebe v duchu hrdý. Bolelo mě v tříslech a potřeboval jsem už taky uvolnit svou nahromaděnou energii. Jak tak na mně seděla, strčil jsem jí prst do kundičky a přetáhl ji tak, abych ji měl roztaženou hezky nad sebou. Kamile jsem poskytl své přirození. Začala jemně a pomalu. Čekal jsem. Postupem času jsem poznal, že je to ono. Je to přesně to, co mě dostane do mnou očekávaného finále. Pozná se to už po několika tazích. Tak jako v šachové partii poznáte, jak silného proti sobě máte soupeře. Můj orgasmus byl silný a bolestivý. Kamila se blaženě usmála: „Trochu jsem se najedla…“ Otřes mozku mě upoutal doma na lůžko. Prvních pár dní jsem se nemohl zvednout, aniž by se mi motala hlava. Nebylo to vcelku nic příjemného, ale vydržet se to dalo. Všechny paní učitelky mi po spolužačce Ivaně posílaly domácí úkoly a látku, kterou si mám nastudovat. Ivana za mnou chodila pravidelně a s nepředstíranou starostí. Probírala se mnou to, co bylo ten den ve škole, dopisovala mi sešity a potom mě nahodile zkoušela z probrané látky. Jako paní učitelka Pacáková. Byl jsem v pasti. Ještě že mám tu půlku mozku. Tu, která může cestovat po hvězdách. Spolužačka Ivana chodila do houslí. Nemohu říci, že by pro mne bylo úlevou, když po probrané látce otevřela svůj futrál, vyndala nástroj a přehrála mi všechna cvičení, která uměla. Hrála je pomalu, tahavě, skřípavě a falešně. Neměla talent. Ale měla píli. Bydlela hned proti nám, a když jsme byli malí, společně jsme si hráli. Naši rodiče se kamarádili, a tak Ivana byla první, se kterou jsem si v opuštěné stodole hrál na doktora. Měl jsem k ní závazek. Říkala mi Ričrd. Nadepsala mi tak i sešit ze zeměpisu…. Seděl jsem proti Kamile a sledoval její dokonalost. Pohladila mne. Pohladil jsem ji. Myslím na to, když jsme spolu poprvé souložili. Jemný vítr načechrává její vlasy. Sedíme obkročmo proti sobě na lavici. Kamila věděla, že dnes to asi nebude o sexu. Možná. Ale chtěla by.
14/16
„Tedy musí to být o sexu!“ Zapálil jsem si cigaretu a postupně přišlo pomalé uvolnění. Naskočila mi jiskra. Podíval jsem se na Kamilu. Její zrak plál a jako samice čekala, co se bude dít. „Sundej si kalhoty.“ Kamila váhala. Chtěla vstát, ale zarazil jsem ji. „Takhle jak sedíš, sundej si kalhoty.“ Pomalu si začala sundávat kalhoty. Potom kalhotky. Seděla tam na lavici s roztaženýma nohama, jenom v tričku, a vypadala jako exkluzivní modelka. Modelka s pipkou. Něžně jsem ji začal masírovat mezi nohama. Potom zvedla nohy a zapřela se lokty. Lehl jsem si na břicho na lavici a jazykem začal vnímat vlhkost jejího rozkroku. Dával jsem si záležet. Kamila vzdychala, byla prohnutá a zakloněnou hlavou se dívala někam za sebe. Dívala? Nevím. Potřeboval jsem udělat zázrak. Prostě jsem chtěl. Chtěl jsem potkat Boha, abych nemusel přemýšlet o tom, zdali existuje. Jazykem jsem pomalu zajížděl do její kundičky a zkoumal každý milimetr. Kamila nastavovala nohy tak, abych to měl co nejméně obtížné. A potom se to stalo. Špičkou jazyka pod jakýmsi malým záhybem jsem našel bod, který byl jemně drsný a měl svou vlastní chuť. Jakmile jsem ho trochu podráždil, Kamila hlasitě vzdychla. Hrál jsem si s ním. Hrál jsem si s Kamilou. Prohýbal jsem ji doprava, doleva, dozadu. Jemně, dotyk, malinko podráždit, zleva, zprava. Bod krytý tím malinkým růžovým záhybem. Musí se jemně odhrnout a hned pod ním. Tak na půlku jazyka. Úplně ideálně. Jednoduše jsem ji dostal k orgasmu. „Tys ho našel…,“ vzdychla a podívala se na mne skelnýma očima. „Jak mu budeme říkat?“ „Ričrd,“ odpověděl jsem, přivřel jsem oči a v nose jsem měl vůni toho zázraku. „Dáme si vínečko.“ Moje žena Jituška přinesla láhev červeného. Víno u nás otevírám já. Kolem seděly mé dvě dospělé dcery a jejich bratr, můj syn. Otevřel jsem víno a rozlil do sklenic. Byl hezký podvečer. Díval jsem se po svých dětech. Mívaly občas stejně smutné oči, jako mám někdy já. A taky se bezstarostně smály jako moje žena Jituška. Každý jiným dílem. Jiným poměrem. Oči, smích. Pili jsme víno a dlouho do noci jsme si povídali. Je dobré předat svou
15/16
genetickou informaci. Je dobré mít k tomu dobrou partnerku, která vyruší vaše nedostatky. Je dobré být skromný, je dobré být trpělivý. Jsou to základní vlastnosti k přežití. A veselý a smutný. A silný. Schopný. A taky líný. Nepřizpůsobivý, hnusný a drzý. Svůj. A to všechno jedna spermie, jedno vajíčko. Dvě osobnosti v kostce. Chvílemi jsem se zatoulal někam mezi hvězdy a poděkoval. Setkal jsem se s Bohem. Bůh jsme my.
@Created by PDF to ePub
