Přeložil Richard Podaný

Přeložil Richard Podaný

copyright © Joshua Ferris, 2014

Věnováno Grantu Rosenbergovi

CIZINCŮV SYN

Jedna

Ústa jsou podivné místo. Ne tak docela uvnitř, ne tak docela venku, není to kůže, není to orgán, je to něco mezi: něco tmavého, vlhkého, co umožňuje přístup do vnitřních prostor, o kterých lidi radši moc nepřemýšlejí – protože tam začíná rakovina, tam se láme srdce, tam by se mohlo klidně ukázat, že žádná duše není. Naléhal jsem na své pacienty, ať používají zubní nitě. Byly dny, kdy to šlo hodně ztuha. Měli by si čistit zuby nití. Je to dobrá prevence chorob dásní a může vám to prodloužit život až o sedm let. Taky to ale žere čas a vůbec je to osina v prdeli. To neříká zubař. To říká ten chlápek, co se vrací domů a má v sobě čtyři pět panáků, prostě bezva večer, no ne, samé ha ha a hi hi, a sotva vezme zubní nit do ruky, řekne si: K čemu to? Nakonec se stejně srdce zastaví, buňky odumřou, neurony vyhasnou, bakterie sežerou slinivku, mouchy nakladou vajíčka, hmyz se prohryže šlachami a vazy, pokožka se promění ve tvaroh, kosti se rozpustí a zuby někam odplavou s proudem. Jenže pak se objeví někdo, kdo celý život nestrávil se zubní nití ani hodinku, a je to obraz nepředstavitelného zanedbání a zbytečné bolesti – zuby shnilé, dásně napuchlé, živoucí vedení infekce běží od skloviny až do nervu – a ve mně se znovu vzedme všechno to, čemu jsem říkal naděje, čemu jsem říkal kuráž, a nade vše pak to, čemu jsem říkal vzdor, a já zase den dva chodím a říkám všem svým pacientům: „Musíte používat zubní nit, prosím, používejte zubní nit, je to strašně důležité.“

Zubař je nejvýš tak půlka doktora, i když se vydává za celého. Schovává si pro sebe tajemství, že je taky zpola funebrák. Snaží se přimět ty churavějící kousky, aby zase byly zdravé. A ty mrtvé kousky, u těch se prostě jen snaží, aby byly společensky přijatelné. Vyvrtá dírku, vyčistí hnilobu, zaplní jámu, pak to celé uzavře. Rve zuby, odlévá do formiček, umisťuje falešné zuby, barví je, aby ladily. Otevřené kavity, to jsou kamenné oči lebek, stoličky se tyčí jako náhrobky. Říkáme tomu praxe, nikdy podnik, ale úspěšný zubař je moc, moc podnikatel. Já začal s kliničkou bez oken a se dvěma křesly v Chelsea. Postupně jsem se propracoval na místečko kousek od Park Avenue. Mám tady půlku přízemí v bytovém komplexu jménem Aftergood Arms. Park Avenue je nejcivilizovanější ulice na světě. Portýři se tu pořád oblékají jako ve čtyřicátých letech, mají čepice a rukavičky a otevírají dveře zámožným starším vdovám a jejich psíkům. Markýzy se tyčí až nad chodník, takže ani když prší, nikdo nepromokne při vystupování z taxíků a nastupování do taxíků, a pod nohama má každý koberec, obvykle zelený, někdy červený. V jistém duševním rozpoložení byste téměř dokázali rekonstruovat ty doby kočárů s koňmi, kdy první nabobové mezi osadníky kličkovali se svými hůlkami a spodničkami blátem v Park Avenue. Manhattan si prožívá svoje šoky. Čtvrti se mění k nepoznání. Město se vám mění, zatímco spíte. Ale Park Avenue je pořád Park Avenue, v dobrém i ve zlém – je zámožná, vilová, kvintesenciálně newyorská. Hodně jsem si vypůjčil, abych nové působiště mohl renovovat. A abych ty peníze splatil co nejdřív, zařídil jsem se přesně opačně, než mi radil stavitel, než namítala paní Convoyová, než mi našeptávaly vlastní lepší instinkty a obecné postupy, jimiž se zubaři řídí všude na světě – a objednal jsem si přízemí bez soukromé kanceláře. V takto získaném místě jsem dal instalovat páté křeslo a pak jsem příštích deset let strávil tím, že jsem se div nezabil, jak jsem se snažil starat o pět křesel v pěti místnostech a stěžoval jsem si na nedostatek soukromí a u toho jsem shraboval tuny a tuny prachů.

Na všem je holt něco. Bylo zbytečné si stěžovat. Přicházely dny, kdy jsem se na sebe za to vážně zlobil. Říkal jsem si, že bych to měl překousnout. Co může být lepšího než mít vzkvétající praxi a strukturu řízení, ve které jsem já sám až nahoře? A neměl jsem ani delší pracovní dny než vy, když nepočítám čtvrtky. Některé čtvrtky jsme se z práce nedostali před desátou. Ale i ty dny jsem spal skoro dobře a připadalo mi, že prášky beru tak nějak navíc. (Když se uspíte léky, jdou jako první do háje sny. Ale ber to z té lepší stránky, říkal jsem si, když mě sny začaly opouštět. Aspoň ses v bdělém stavu zbavil toho zoufalého nutkání tlumočit druhým ty živoucí obrazy bohatého vnitřního života.) Na všem je něco, jenže něco – a to je ten háček – nebude nikdy všechno. Vzkvétající praxe nebude všechno. Oddanost zdraví pacientů a odpolední mochaccino a pizza v pátek prostě nemůže být všechno. Naneštěstí ani banjo nemůže být všechno. Přehrávat si filmy z netu rovnou do televizoru, to bylo skoro všechno, když to konečně šlo, ale rychle se i to změnilo v pouhé něco. Red Sox byli všechno docela dlouho, ale nakonec mě zklamali. A největší zklamání mého dospělého života přišlo v roce 2004, kdy Red Sox ukradli vlajku Yankees a vyhráli Světovou sérii. Jedno léto jsem si dva měsíce myslel, že by všechno mohl být golf. Říkal jsem si, že po zbytek života vložím všechnu svou energii do golfu, a s ní všechen volný čas a všechnu vášeň, a přesně to jsem taky udělal, jenže jen ty dva měsíce, než mi došlo, že to bych vložil do golfu všechnu svou energii a všechen volný čas a všechnu vášeň, a to na celý zbytek života. Myslím, že tak velkou depresi jsem neměl ještě nikdy. Poslední míček po patu kroužil v jamce a při sestupu to celé rámoval jasným dojmem, že můj titěrný životek mizí do hlubiny. Takže: práce, zábava a naprosté odevzdání něčemu, co mě přesahuje – práci, golfu, Red Sox –, nic z toho nedokáže být všechno, i když to všechno někdy umí pěkně vyplnit čas. Jsem jako ten spáč, který zoufale touží popsat svůj sen, vždycky když se pokouším vysvětlit, jaké uspokojení přináší nahradit zkažený zub můstkem, takže se pacient opět může beze studu usmívat. Obnovil jsem základní lidskou důstojnost, a to není nic

bezvýznamného. Nic bezvýznamného nebyly ani ty pátky u pizzy. A to mochaccino byl drobný šperk radosti. Ten večer v roce 2004, kdy David Ortiz zařídil homerun proti Yankees a odstartoval tím nejskvělejší obrat v dějinách sportu, tak z toho jsem byl jednoduše šťastný, že žiju. Moc rád bych věřil v Boha. To je aspoň něco, co by bývalo mohlo být lepší než cokoli jiného. Kdybych věřil v Boha, mohl bych podlehnout klidu a pohodě a útěše. Nebojácnost je možná! Věčnost je moje! A vůbec všechno by mohlo být moje: ty úžasné polohy varhan, hloubání anglikánských biskupů. Stačilo by odvrhnout pochybnosti a věřit. Ale kdykoli jsem stál na pokraji toho kroku, vždycky jsem se od něj odtáhl. Udržuj si jasnou mysl! vykřikl jsem. Drž se vlastního já! Život je tak plný radostí jistě z nějakého důvodu, tak proč bych chtěl tu radost ještě rozšiřovat skrze naprosté podřízení se Bohu, tak jsem uvažoval, tak jsem logicky a paličatě a skepticky přemýšlel, a tím jsem naneštěstí vždycky udělal s Bohem krátký proces. Non serviam! vzkřikl Lucifer. Nechtěl uhryzávat obličeje dětičkám. Prostě jenom nechtěl sloužit. Kdyby zůstal a sloužil, byl by jen jedním z andělů, nerozlišitelným, a i zbožní by si jeho jméno stěží vybavovali. Zkoušel jsem číst Bibli. Nikdy jsem se nedostal za všechny ty řeči o obloze. Obloha, to je ta věc, co hned dne číslo jedna nebo dvě oddělí vody od vod. Takže to bysme měli oblohu. A vedle oblohy vody. Když se budete dost dlouho držet ve vodách, patrně vlezete do dalšího kusu oblohy. Nevím jistě: od první zmínky o obloze začnu cedit slzy nudy v terminálním stadiu. A začnu být neposedný. Přelistuju dál. Podle všeho to vypadá takhle: obloha, extra vleklá prostřední část, Ježíš. Mohli byste klidně půlku života strávit čtením o neplodných ženách a vzplanuvších hněvech a o tom všem ostatním, než byste se vůbec propracovali k takovému tomu „čiň druhým tak, jak chceš, aby oni činili tobě“, což, jestli to dobře chápu, je největší úspěch té knihy. Ale třeba není. Co já vím, možná se dá ten největší úspěch najít, řekněme, ve Druhé královské. Jen si to představte, že jste se pročetli celou První knihou královskou! Ne že by vám to někdo usnadnil. Povím vám, nad čím nejvíc žasnu. Prakticky pokaždé sedím v metru vedle někoho, kdo si čte Bibli, a on

je přímo uprostřed, třeba na stránce sto padesát tisíc, a větu za větou má všechno podtrhané nebo zvýrazněné. Nutně si musím myslet, že je zcela vyloučeno, aby ten tetovaný hispánský mladík štědře pokryl i zbývající stránky své Bible tak břitkým zvýrazněním, jaké je natolik nápadně vystaveno všem na odiv tady, v hlubokém vnitrozemí první a druhé Paralipomenon. A on pak otočí stránku, a nastojte, kurva drát: ještě víc podtržení a zvýraznění! Mnoha barvičkami! S poznámkami psanými rukou klášterního písaře! A kdyby jen prostě otočil stránku. Ten chlápek přeskočil dopředu o tři, o čtyři stovky stránek, pro nějaký odkaz nebo zmínku nebo co já vím, a i tam je tatáž koncentrace zvýraznění a žhne tiskacím písmem jako ingoty. Bůh je mi svědkem, vážně pořád jsou mezi námi lidi, kteří zasvětili Bibli celý život. Bývají to hlavně černošské stařenky nebo černoši středního věku nebo okravatovaní Hispánci nebo běloši, u kterých vás překvapí, že jsou běloši. Po tisíce hodin studovali Bibli a podtrhávali si v ní pasáže, zatímco já jsem spal, anebo se díval na basebal, anebo se věnoval samohaně na polohovacím křesílku. Někdy si myslím, že jsem promarnil život. Samozřejmě že jsem promarnil život. Ale copak jsem měl na vybranou? Samozřejmě že jsem měl – dvacet let ze samých večerů strávených s Biblí. Ale kdo se odváží tvrdit, že i v takovém případě by můj život – svědomitě zbožný, přísně pojatý, mnišsky zdrženlivý a přepečlivě přístupný každému Božímu náznaku a poponouknutí – byl býval smysluplnější, než skutečně byl, se všemi těmi večery u pivka a kalnými rány a svatým Billem Jamesem a jeho basebalovým evangeliem? To byla hutná Pascalova sázka: možnost věčnosti výměnou za omezenou dobu mého jediného a jistého pokusu. Vzpomínám si, jak jsem se svého času účastnil pár z těch mnoha pěších vycházek, které se v městě pořádají. Na pěším výletě je nejdůležitější předvést, jak moc se toho změnilo, jak moc se toho mění a jak moc se toho ještě měnit bude od jistého místa v čase, kdy jste se narodili, až po jisté místo v čase dávno po vaší smrti. Takže i pěší túry po městě začaly být tak depresivní, že jsem s tím praštil a začal jsem se učit španělsky. To ovšem bylo až po tom, co jsem byl ponaučen, že

se střídáním imigračních vln jedna etnická skupina vytlačuje jinou, a tím pádem ztrácejí význam svatostánky, které dřív pro čtvrť bývaly životně důležité. Obzvláště pravdivé to bylo na Lower East Side, kde spoustu synagog uspokojujících duchovní potřeby starších židovských přistěhovalců přebudovali na kostely pro později dorazivší křesťany. Nebylo nicméně možné změnit ani základní architekturu, ani detaily fasád. Takže máme ve městě některé kostely, které mají kromě krucifixu na střeše a mramorové sochy Panny Marie taky do betonu pevně vtištěné Davidovy hvězdy nebo mnohoramenné svícny nebo hebrejská písmena. Udržuj si jasnou mysl! křičel jsem. Uvědom si, jak snadno se může jeden svatostánek proměnit ve stánek úplně odlišné svatosti, a neriskuj vlastní duši uprostřed demografických změn a nekonečné lidské schopnosti provádět praktické změny v záměrech. Naposledy jsem byl v kostele, když jsme s Connie jezdili po Evropě. Byli jsme tam dvanáct dnů a za tu dobu jsme nejspíš viděli tak osm devět stovek kostelů. Když se ale zeptáte jí, byly to spíš čtyři. Čtyři kostely za dvanáct dnů! Dokážete si to představit? V jednom kuse jsem si kvůli nějakému kostelu musel sundávat a zase nandávat čepici s logem Red Sox. Ten kostel byl vždycky hrozně slavný a bylo vyloučeno ho vynechat. Ale jeden od druhého prostě nešlo nijak rozlišit. Bez ohledu na denní dobu a na denní dávku espresa se mě při vstupu do kostela okamžitě zmocnil záchvat zívání. Connie rázně tvrdila, že to zívání rozhodně nemuselo být až tak hučné. Přirovnávala moje zívání k provoznímu hluku sekačky na trávník. Prý jen čekala, že se mi podívá na ústa a uvidí, jak od nich odlétají třísky. Často se mi stávalo, že jsem se pohodlně uvelebil v kostelní lavici a čelil jejím pohoršeným pohledům. Ale no tak, jenom jsem zívl! Nedělal jsem žádná hulvátská gesta. Nikdy jsem ani náznakem nenavrhl, abychom v kostele uspořádali mejdan. Jenom jednou jsem řekl, že by bylo fajn si dopřát orální sex za kostelem, u kontejnerů na odpad. Byl to samozřejmě vtip. Ani tam vůbec žádné kontejnery nebyly! Nebyli jsme ani v obchodě s potravinami. Jsem posedlý orálním

sexem za obchody s potravinami. Na Manhattanu to moc snadno nejde. Nejjednodušší je to v New Jersey, kde to shodou okolností taky je legální. Připadalo mi, že Connie bere Evropu až moc vážně. Zasmušile si prohlížela ty fresky a četla drobné písmo a lámala si hlavu s nekonečnem. Básníci jsou nabubřelá banda. (Connie je básnířka.) A taky to jsou pokrytci. V Americe by do kostela nevlezli ani omylem, ale doprav je letadlem do Evropy a hned z letiště se nahrnou do božiště, jako kdyby skutečný Bůh, Bůh Dantův a Bůh chiaroscura a opěrných oblouků a Bacha čekal celá staletí, kdy konečně přijedou. V evropských kostelech básníka ihned přemůže otrocké toužení po dni Páně. A to je Connie židovka! Od třetího dne jsem tomu začal říkat „Nervopa“ a nenechal jsem toho, dokud jsme zase nepřistáli v Newarku. Jakmile jsme byli v Jersey, navrhl jsem, abychom se před návratem do města zastavili někde nakoupit potraviny, ale to už mě Connie měla plné zuby. Pro mě je kostel prostě jen místo, kde se budu nudit. A to říkám s veškerou patřičnou úctou k věřícím. Nejsem imunní vůči vábení toho jejich útěšného společenství. I já bych rád bral podíl na jejich stavech milosti, na držení se za ruce a na dobrosrdečném vyzpěvování. Ale ať mě čert vezme, a ať mě vezme doslova, pokud jakýkoli Bůh, ve kterého bych mohl věřit, chce, abych dodržoval dané předpisy. Smál by se mi z hostií. Skučel by smíchy ve víně. A nejspíš by prožíval intenzivní lítost nad takovými smrtelnickými přibližnostmi. I když… co já vím? Vím jen tolik, že nuda, která se mě zmocňuje uvnitř kostela, není pasivní nuda. Je to aktivní, hlodavý nepokoj. Pro někoho místo nejvyššího smyslu a snadných citových výlevů; pro mě slepá ulička, temné autobusové nádraží duše. Vejít do kostela znamená ukončit právě všechno to, díky čemu by vstup do kostela s velebením na rtech byl tou nejrozumnější věcí. Jmenuji se Paul O’Rourke. Žiju v New York City, v mezonetovém bytě v Brooklynu s výhledem na Promenádu. Jsem zubař a zubařskou komorou certifikovaný specialista na zubní protézy, mám otevřeno šest dnů v týdnu, s prodlouženou ordinační dobou vždy ve čtvrtek. Na celém světě není lepšího místa k životu než New York City. Jsou

tu nejlepší muzea, divadla a noční podniky, nejlepší varieté a šantány a koncertní síně a kluby, najdete tu to nejlepší ze světové kuchyně. Jen samotné vinné archivy tu jsou takové, že říše římská proti tomu vypadá jako nedozásobená sámoška v Kansasu. Zázraky bez konce: jenže kdo má najít čas, aby si jich řádně užil, když se může přetrhnout jako šílenec, jen aby si v New Yorku udržel solventnost? A pokud se zrovna nesnažíte přetrhnout, kde na to najdete energii? Dorazil jsem do města před dvanácti lety jako hrdá naplavenina z Maine a za tu dobu jsem byl asi na deseti uměleckých filmech, na dvou hrách na Broadwayi, viděl jsem Empire State Building a taky jeden jazzový koncert pamětihodný jedině mou monumentální snahou zůstat vzhůru po celá sóla na bubny. V přeskvělém Metropolitním muzeu, v té studnici všeho lidského snažení, která se nachází pár ulic od mojí ordinace, jsem byl přesně nulakrát. Většinu volného času trávím postáváním před prosklenými výlohami realitních makléřů a prohlížím si nabídky bok po boku s dalšími snílky zděšenými cenami a představuji si lepší výhledy a větší pokoje, které by osladily moje noční úniky pryč z města. Když jsem chodil s Connie, třikrát čtyřikrát týdně jsme zavítali do fajn restaurací. Fajn restaurace v New Yorku vypadá tak, že vám tam uvaří celebritní kuchař s několika michelinskými hvězdičkami, který prožil dětství v údolí Rhony a teď má svůj televizní pořad. Případně je to kuchařka. Není moc pravděpodobné, že ta kulinární celebrita bude v kuchyni osobně přítomna; tato místnost bude obvykle obsazena výhradně Hispánci nesourodého původu. Nicméně menu bude plné nejčerstvějších sezónních ingrediencí osobně vybraných na farmářských trzích nebo dodaných přes noc rovnou z moře. Jídelny tam budou buď šik a intimní, s ohromujícími svítidly, anebo hlučné a nabité exkluzivní klientelou. Do obou druhů je skoro nemožné se dostat. Nám se to dařilo výhradně tak, že jsme se úporně činili a udržovali telefonický nátlak a dožadovali se laskavostí a dávali úplatky a lhali. Connie jednou řekla na rezervační lince, že umírá na rakovinu žaludku a vybrala si jejich podnik pro svou poslední večeři. Pokaždé jsme sedali ke stolku nadšení, ale i vyčerpaní a pokaždé jsme pročítali jídelníčky s pře-

draženými předkrmy a objednávali jsme si jídlo, které jsme si objednat měli, a pili jsme vína, která nám doporučili. Pak jsme zaplatili a jeli jsme domů a připadali jsme si zničení a zpitomělí, a druhý den ráno jsme přemítali, kam příště. Když jsme se s Connie rozešli, chodil jsem po ulicích Manhattanu a hrál jsem sám se sebou takovou menší hru. Jmenovala se Mohlo to být horší. Všechno by mohlo být horší, říkal jsem si: mohl bych být tamten chlápek. A mohlo by to být ještě horší, řekl jsem si o chvíli později, mohl bych být támhleten chlápek. Všude jedna velká přehlídka znetvořených, zbídačelých, nestvůrně ošklivých, ubrečených, sebezohavených, nesmiřitelně nasraných. Mohlo to být horší. Jenže pak kolem přešla nějaká žena, jedna z tisíců Newyorčanek, dlouhonohá jako hříbě, na nemyslitelně vysokých podpatcích, sama, ale někdy šly i po dvou po třech, a vždycky vládla tou krásou, jejíž nejkrutější vlastností je, že nikomu nechce ublížit, a já přichcípával bídou a bolestí a říkal jsem si, že to taky mohlo být o moc lepší. Mohlo to být horší a mohlo to být o moc lepší – tak se ta hra přejmenovala, tak zněl můj doprovodný komentář k dění na ulicích Manhattanu, a hrál jsem ji stejně dobře jako ostatní flákači, co se tu snaží protlouct. Můj život vlastně doopravdy započal až několik měsíců před tím létem osudným pro Red Sox, létem roku 2011. Jednoho lednového dne toho roku za mnou přišla paní Convoyová a řekla, že v místnosti číslo tři se děje něco divného. Nahlédl jsem tam. Pacienta jsem matně poznával. Byl objednán na vytržení zubu. Zpackaná výplň (já ji nedělal) narušila nerv, on odkládal ošetření kořenového kanálku, které jsem mu doporučoval už dávno, a nakonec se dopracoval k nemalým a velmi motivujícím bolestem. Ale neskučel a neplakal. Kdepak, tlumeně a tiše si prozpěvoval. Ruce měl položené dlaněmi nahoru, palce a prostředníčky se dotýkaly jedny druhých a on notoval něco jako: „E­‑hrúm… eh­‑rúm…“ Posadil jsem se vedle něj. Potřásli jsme si rukama a já se ho zeptal, co to dělá. Pověděl mi, že kdysi studoval a chtěl se stát tibetským mnichem

a že i když tohle životní období má už za sebou, v případě nezbytí stále používá meditační techniky. V tomto případě se chystá na odstranění zubu bez pomoci anestetika. Pracoval u gurua, který ovládal umění, kterak odstranit bolest. „Dosáhl jsem krajní prázdnoty,“ oznámil mi. „Stačí si pamatovat jediné: i když ztratíš tělo, nezemřeš.“ Jeho špičák byl ve stavu pokročilého rozkladu a měl barvu slaboučkého čaje, nadále však držel na kořenech s funkčními nervy. Žádný příčetný zubař by takový zub netrhal bez nasazení přinejmenším lokálního znecitlivění. Řekl jsem mu to a on nakonec s lokálkou souhlasil. Vrátil se do meditační polohy, já do něj injekčně vpravil šťávičku a pak jsem se obořil na jeho špičák mocným zacloumáním. Dvě vteřiny nato začal skučet. Myslel jsem si, že ty zvuky jsou možná nedílnou součástí toho jeho dosahování krajní prázdnoty, jenže to sílilo, místnost toho byla plná a řinulo se to až do čekárny. Podíval jsem se na svou asistentku Abby, která seděla na druhé straně od pacienta než já a obličej měla schovaný pod maskou z růžového papíru. Nic neříkala. Vyndal jsem pacientovi z úst kleště a zeptal jsem se ho, jestli se něco neděje. „Nic. Proč?“ „Vydáváte takové… zvuky.“ „Vážně? Ani o tom nevím. Vlastně tu hmotně nejsem,“ oznámil. „Ale ty zvuky tu hmotně jsou.“ „Pokusím se být víc potichu,“ slíbil. „Pokračujte, prosím.“ Skučení začalo znovu téměř okamžitě a přešlo až do středně hlasitého vytí. Znělo to nevyvinutě a krvavě, asi jako pláč novorozence se zakrnělými orgány. Nechal jsem toho. V zarudlých očích se mu sbíraly slzy. „Už to děláte zase,“ upozornil jsem ho. „Co dělám zase?“ „Skučíte,“ já na to. „Vyjete. Víte jistě, že to lokální znecitlivění zabralo?“ „Jsem v myšlenkách tři až čtyři týdny napřed před tou bolestí,“ prohlásil. „Jsem čtyři až šest týdnů daleko.“ „Při lokálním znecitlivění by to nemělo bolet vůbec,“ namítl jsem.

„A taky nebolí, vůbec ne,“ ujišťoval mě. „Už budu jako myška.“ Vrátil jsem se k práci. Ale on mě skoro v tom okamžení zastavil. „Můžu dostat kompletní umrtvení, prosím?“ Tak jsem ho uspal a odstranil jsem zub a nahradil jej dočasnou korunkou. Když účinky anestetika odezněly, byli jsme s Abby zrovna u jiného pacienta. Connie k nám přišla a oznámila mi, že ten pán už se chystá k odchodu, ale nejdřív se se mnou chce rozloučit. Měl jsem Connie dát výpověď, když jsme se rozešli. Dělala pro mě všehovšudy to, že zapisovala jméno pacienta na kartičku a k němu datum a čas příštího termínu. Přesně to a nic jiného dělala, osm hodin denně, ve čtvrtek víc. A ještě taky pomáhala paní Convoyové s objednáváním pacientů. Aha, a taky účetnictví, trochu pomáhala s účetnictvím. Ale na to jsem měl externí firmu. Nikdy nenadělala tolik účetnictví, abych už externí firmu nepotřeboval. Aha, vlastně, taky ten telefon, jasně. Osm hodin, někdy víc, vypisovala kartičky, drásala jména do rozpisu, dělala účty, ale ne tolik účtů, abych už nepotřeboval externí firmu, a brala telefony. Zbytek času trávila nalepená ke svému egostrojku. „Kde je?“ zeptal jsem se. „Támhle,“ ona na to. Když jsem vešel do čekárny, pacient vstal. „Chtěl jsem vám jenom… poděkovat! Díky za všechno. Vidíme se totiž naposledy. Odjíždím do Izraele!“ Drmolil tak akorát, abych si myslel, že na něj pořád působí anestezie. „Určitě si nechcete ještě pár minutek odpočinout?“ zeptal jsem se ho. „Ne, kdepak, já nejedu hned teď. Nejdřív musím metrem. Jen jsem vám chtěl říct, jak moc se mi po vás bude stýskat. A po všech tady. Všichni jste tu ke mně byli hrozně hodní. Tahle paní je milá. Úžasně milá. A je to super kočka. Jako že, teda fakt, fakt bych si dal říct. Rád bych ji přefik.“ Ukazoval na Connie, která tomu stejně jako všichni ostatní v čekárně přihlížela. „Aha, jasně,“ přikývl jsem. „Rozhodně si musíte odpočinout ještě trochu víc. Pojďte se mnou.“

„Nemůžu!“ vybafl a odbyl mě mávnutím rukou. „Nemám čas!“ „Tak se uvidíme příště.“ „To teda neuvidíme!“ namítl. „Už jsem vám to říkal. Jedu do Izraele!“ Vedl jsem ho ke dveřím a Connie mi podala jeho bundu. „Ale nejedu do Izraele, protože bych byl žid. Nejspíš si právě to myslíte, co?“ „Ukažte, tady tu druhou ruku pěkně do rukávu…“ „To byste se plet!“ Otevřel jsem mu dveře. Přistoupil hodně blízko ke mně a zašeptal mi do ucha kyselým anestetickým dechem. „Já jsem totiž ulm,“ prohlásil. „Proto jedu do Izraele. Jsem ulm a vy jste taky!“ Poplácal jsem ho po zádech a pak jsem ho připostrčil ven. „Blahopřeji. A hodně štěstí.“ „Hodně štěstí i vám!“ vybafl. Po anestezii lidi říkají kdejaké koniny. Takže jsem na to pak už vůbec nemyslel.

DVA

Šest měsíců nato, v pátek dopoledne patnáctého července 2011, začal den poklidně. Kosmetické konzultace, dásňový štěp a jeden odporně černý jazyk. Čtyřikrát hrál tlumeně „Nowhere Man“, buď to, anebo hrál jednou, ale já u toho byl ve čtyřech jiných místnostech. Později jsem se přistihl, jak si to tiše broukám při prodlužování korunky. Conniin drdol zvolna schnul do odpoledne a plnil ordinace vůní jejích vlasů. Paní Convoyová navrhla nové řešení nedostatku místa na firemní papíry. Abby mlčela. Když chcete být dobrou zubní sestrou, nemusíte toho dělat moc. Zapamatujte si nástroje a podávejte mi ty, které za chvilku budu potřebovat. Žádná kardiovaskulární chirurgie. Ale taky to není žádná zábava k popukání. Přicházejí za vámi oběti dopravních nehod a hospodských rvaček s poničenými ústními dutinami, a tak, kromě toho, že si zapamatuje nástroje a podává mi je, když je potřebuju, musí Abby taky být ocelově pevná profesionálka, jen co na ni poprvé otevřou ústa. Obětí dopravní nehody byste být nechtěli. Jasně, můžu vám pomoct, abyste zase jedli a pili, ale už nikdy to nebude jako dřív. Štěstí jste si už vybrali a teď je po všem. Od nynějška pořád dál to bude samý kompromis. Od nynějška až do smrti jde jen o to, jak to nejlíp v rámci možností zvládnout.

Upřímně řečeno, bez dobré zubní sestry jste jako bez ruky. A Abby je hodně dobrá. Dokonce někdy pacienta držívá i za ruku. Ale získal jsem dojem, že má problémy organizačního rázu. Když má nějakou stížnost nebo návrh, anebo když prostě chce na odpoledne volno, nejde za mnou. Jde za Connie nebo za paní Convoyovou. Tvrdí, že se mě bojí rušit. Bojí se mě rušit? Vždyť sedáme proti sobě, jak je den dlouhý! Nejspíš by byla raději, aby proti ní seděl někdo jiný, třeba jeden z těch rozverných zubařů, kteří milují lidi a trousí neodolatelné poznámky, jimiž každého pobaví – ostatně po tom jsem odjakživa toužil i já. Rád bych, aby proti mně přestala sedět mlčky a neustále mě hodnotit. I když možná mě nehodnotí. Možná prostě jen nepoznám, co se v ní děje za tou maskou z růžového papíru, která jí pořád halí rysy. Možná prostě jen s přesně tou profesionalitou, jakou potřebuji, čeká, až mi bude třeba podat příští nástroj. Ale jen si to zkuste, mít zubní sestru, která s vámi celý den chodí jako stín a sedí naproti vám, zatímco vy si nepřipadáte ani duchaplný, ani rozverný – a uvidíte, jestli nezískáte dojem, že vás hodnotí. „Jsou všechny ordinace přichystané?“ zeptal jsem se Abby nejdřív ze všeho, když jsem ten den přišel do práce. Po ničem jsem netoužil víc než nejdřív ze všeho po ránu popřát dobré ráno. Popřát dobré ráno, to je přínosné pro morálku a všem to postupně sdělí něco jako: No podívejte, to je přece věc, jsme zase tady, duševně občerstvení, s novou dávkou deodorantu v podpaží; jaká vzrušující překvapení si pro nás tenhle den nachystal? Jenže byla rána, kdy jsem se k tomu prostě nedokázal přimět. Jsme taková útulná firmička o čtyřech lidech; třikrát dobré ráno, víc se ode mě nepožadovalo. A přece jsem dobrými rány šetřil. Přehlížel jsem, jak dojímavě omezený je příděl dobrých rán u každého člověka, a nepopřál jsem dobré ráno. Anebo jsem ve vší nevinnosti zapomínal, jak početně limitované, jak děsuplně omezené jsou naše příležitosti popřát dobré ráno, a prostě jsem to neuměl říct. Anebo jsem popřál dobré ráno, ale jen střídmě, s nevolí, neuváženě nebo tyransky. Někdy jsem popřál dobré ráno Abby a Betsy, ale už ne Connie. Anebo Betsy, ale ne Abby a Connie. Anebo

Abby v přítomnosti Betsy, a Betsy v přítomnosti Connie, ale ne Connie. A vůbec, co je na tom tak dobrého, na tom často tak předvídatelném, takzvaně novém ránu? Obyčejně mu předchází dlouhý zápas o krátké zdřímnutí, kterému přemnozí lidé říkají noc. Nikdy to není dostatečně obřadné, aby si to říkalo o nové přivítání. Takže místo toho jim říkávám: „Kde je dnešní rozpis?“ Pokud říkám „Kde je dnešní rozpis?“, tak to říkám Connie, ta pracuje v recepci. Anebo řeknu: „Jsou všechny ordinace přichystané?“, jako jsem to řekl dneska ráno, to ráno, o které se jedná, a pak to bude patřit Abby. Řeknu zrovna tohle nejdřív ze všeho, na samotném začátku dne, jako bych snad čekal, že ordinace přichystané nebudou, a Abby bude po celý zbytek pracovního dne sedět na druhé straně od pacienta, než sedím já, němě bude dýchat do masky, rozvážně mi bude podávat nástroje – a bude mě mlčky a co nejpřísněji hodnotit. Anebo řeknu Betsy: „Dneska jsi v tom sama,“ budu tím myslet, že hygienistka, co u nás dělá na záskok, jí dneska nepomůže, a ona odpoví: „Tady má zas někdo náladu.“ Já ovšem nebudu mít špatnou náladu, ačkoli budu za sebou mít další marný pokus se pořádně prospat, a ačkoli už zase a znovu vidím stejné svoje tři zaměstnankyně jako včera. Nebo jsem špatnou náladu aspoň neměl až do okamžiku, kdy paní Convoyová řekla: „Tady má zas někdo náladu,“ což bez výjimky nastavilo pro celý den kurz k té nejčernější a nejděsnější náladě. Nicméně, dobré ráno! Dobré ráno vám všem! Tak to řeknu aspoň všem svým pacientům, protože jsem ten nejhorší exemplář pokrytce ze všech pokrytců, protože z veškerých necitelných a falešných pokrytců jsem já ten nejhorší. Ten pátek dopoledne byl mezi mými pacienty muž, kterému budu říkat Kontakt. Přišel na nějaký kosmetický zákrok. Na čistě kosmetické zákroky chodí víc pacientů než kdy dřív. Chtějí bělejší úsměvy, upřímnější úsměvy, ne tak vyzubené úsměvy, chtějí bělení dásní a úpravy rtů, chtějí úsměvy, jejichž architektura byla přebudována zub po zubu, milimetr po milimetru, dokud nejsou vyhubeny všechny hnusné vzpomínky z dětství.

Chtějí úsměv George Clooneyho nebo úsměv Kim Kardashianové, případně ten svalnatý ironický úsměv Toma Cruise, a nosívají si s sebou snímky menších celebrit, jejichž úsměvy by ode mě rádi dostali, takže i oni se pak doufejme budou s to usmívat jako celebrity a chodit po ulicích jako celebrity a žít na věky věků v té celebritní záři. To jsou ti pacienti, kteří si to můžou klidně dovolit, advokáti a manažeři hedgových fondů a jejich manželky, které už nechtějí snášet nedokonalosti, a taky lidé z velké společnosti, kteří obrážejí slavnostní večery v muzeích a odrážejí světlo kdejakého blesku. A v kontrastu k tomu pak chodí i takoví, kdo nemají žádné pojištění a způsobili si komplikace tím, že si sami vytrhli zub kleštěmi doma v kuchyni bytu s regulovaným nájemným v domě bez výtahu, když do sebe hodili flašku Jima Beama. Se sílící bolestí zubů se nevypořádávali za pomoci vyšetření u zubaře, ale aspirinem, whisky a jakýmikoli radami, které byli sami s to vyčíst z vlastních zdravotních záznamů. Některé z nich bylo třeba okamžitě odeslat na pohotovost. Jednalo se o právě ty lidi, které ostatní často nesnášeli za to, že jsou tak uzavření a protivní, protože se jaktěživi neusmáli; jenže oni se jaktěživi neusmáli nikoli kvůli nějakému povahovému kazu, ale protože celý život trpěli pocitem trapnosti způsobeným žlutými skvrnami, šedými zuby a temnými kolozubými mezírkami. A pokud po letech utrpení a pomalého hromadění úspor dorazili za mnou ještě před tím, než došlo ke katastrofě, často se pak na křesle složili a všichni, jak muži, tak ženy, to ze sebe začali celé soukat: své příšerné přezdívky, zlomená srdce, zmařené příležitosti a zabrzděné životní osudy. A to všechno kvůli nějakým zasraným zubiskům. Byly dny, kdy jsem si říkal, že se opravdu obzvláště výrazně nehodím pro svou profesi, která vyžaduje denně potlačovat jakékoli vědomí toho, jak tahle hra dopadá dlouhodobě, a jen prosvištět kolem hrobek všech otevřených ústních dutin. Všechnu svou energii jsem vyplýtval na věci dočasné, na nouzová a jednorázová řešení, a tím pádem pro mě bylo těžké přesvědčit sám sebe, že provést pacientovi údržbu jednou za dva roky je cokoli víc než nevyhnutelný klam. Ale sem tam, když jsem zapracoval na těch chronických mračilech a oni se ke mně vraceli, jakmile se jim zahojily stehy a jakmile ukotvení

implantátů řádně držela, a děkovali mi za to, že jsem jim vrátil život… co, vrátil, někdy i za to, že jsem jim vůbec nějaký život dal… pak jsem míval dobrý pocit z toho, co jsem dokázal, a ty dlouhodobé konce ať si čert do pekla odnese. Ale abych neodbočoval, zrovna jsem Kontaktovi fixoval nové přední zuby, když on najednou vytáhl svůj egostrojek a začal projíždět složkou Kontakty. Byla to jednoduchá fixačka, žádná operace mozku. Ale i tak vyžadovala trochu soustředění a taky kousek spolupráce od pacienta. Něco vám řeknu: kdyby šlo provozovat neurochirurgii bez umrtvení, určitě by i pacienti při operacích mozku taky brzy projížděli kontakty na mobilech. Nikdy mě nepřestane udivovat ta šíře činností, které lidi považuji za přijatelné v zubařském křesle. Paní Convoyová jednou měla pacientku, která si při odstraňování plaku jednoruč otevřela lahvičku laku na nehty a začala si je malovat. To vyvolalo vznětlivé kázání o žalostném stavu ohleduplnosti v současné společnosti, kterému ta nebožačka nemohla uniknout, ba proti kterému nemohla přijít s žádnou protiargumentací, protože měla v ústech škrabku paní Convoyové. Požádal jsem toho chlapíka, kterého náhle přemohlo neodolatelné nutkání projíždět si kontakty, jestli by mohl mobil odložit, což on učinil, ale až poté, co rychle vypálil jednu esemesku. Přiměl mě tím, abych přemýšlel o jedné své životní fázi. Když Prozac přestal zabírat a výuka španělštiny vázla, začal jsem chodit do fitka. Ukecal mě k tomu přítel McGowan. Společně jsme pak zvedali a zase pokládali nějaké předměty. Stalo se z toho něco, co bylo skoro všechno, a to zhruba na měsíc a půl, ty stojany s lesklými kotouči závaží a ty přísliby sexuální zdatnosti, ale pak mě odrovnalo, jak je tam mizerné osvětlení, a já se začal věnovat sálovému lakrosu. Vzpomněl jsem si, jak jsem vykládal McGowanovi, že jsem si včera večer projížděl seznam všech svých telefonických kontaktů a napadlo mě, že mnohé ty osoby nemůžu považovat za skutečné přátele. Rozhodl jsem se jich fůru vymazat, i když třeba šlo o lidi, které znám celou věčnost. McGowana dost znepokojilo, že jsem něco podobného udělal. „Člověče, vždyť to jsou tvoje kontakty,“ řekl. „No a? Má být?“ „Tobě nezáleží na tvých kontaktech?“ „A proč by mělo?“ „Já

prostě nechápu, proč takovéhle věci děláš,“ pokračoval. „Byl bych radši, kdybys je nedělal. Je to děsně depresivní.“ Nechápal jsem, proč by ho to mělo deprimovat. Byly to moje kontakty. Pak se mi začal vyhýbat. A jednou mi zčistajasna zavolal. „Prosím?“ řekl jsem. „Čau,“ odpověděl hlas na druhém konci. „Kdo je to?“ zeptal jsem se, protože jsem to číslo neměl uložené v kontaktech. Ukázalo se, že to je McGowan. Od té doby jsme spolu nemluvili. Když jsem zvedl hlavu od Kontaktovy ústní dutiny, stála proti mně paní Convoyová. Paní Convoyová většinou působí dojmem otrávené průvodkyně. Máte pocit, že se vás chystá vzít na nějakou nudnou prohlídku čehosi velmi poučného a že je rozhodnuta to pojmout tak nezáživně, jak to jen půjde. Ten dojem částečně způsobuje rolák v tělové barvě, který má pečlivě zastrčený do volných kalhot a který jí pevně obemyká splácnutá důchodcovská ňadra, částečně za něj může její stříbřitě šedý ježek a zčásti pramení z bledého jemného ochlupení tváře, které jí roste vzpřímeně na hrdle a na tvářích, jako by se usilovně nabíjelo statickou elektřinou. Ale v tomhle konkrétním případě se na mě rozzářeně usmívala. „Copak?“ nadhodil jsem. „Tak ty jsi to vážně udělal!“ „Co jsem udělal?“ „Já myslela, že jsi jednoznačně proti tomu, ale tys to udělal.“ „O čem to prosím tě mluvíš, Betsy?“ „O webovkách.“ „O jakých webovkách?“ „O těch našich,“ ona na to. Otočil jsem se na židli od pacienta a s mlasknutím jsem stáhl latexové rukavice. „My nemáme žádné webovky,“ namítl jsem. Ale ukázalo se, že mě čeká překvapení. Betsy Convoyová je moje hlavní zubní hygienistka a je to zbožná katolička. Kdybych někdy měl cukání se stát křesťanem, což jsem nikdy neměl, ale kdybych měl, asi bych se stal katolíkem jako paní Convoyová.

Chodí na mše do kostela svaté Jany z Arku v Jackson Heights, kde vyjadřuje svou víru pohyby rukou, poklekáním, přednesem, liturgiemi, dary, zpověďmi, zapalováním svíček, dodržováním svátků a účastí na různých debatních shromážděních. Katolíci, podobně jako hráči basebalu, hovoří šifrovaným jazykem gest. Jistě, římskokatolická církev je ohavností lidstvu a ostudou Bohu, ale dodávají ji s vysoce strukturovanou mší, řadou náboženských poutí, těmi nejstaršími písničkami, tou nejúžasnější architekturou, a taky s celou spoustou věcí, které musíte udělat, kdykoli vejdete do kostela. Sečteno a podrženo, přimějí vás sžít se s bratrem svým. Dejme tomu, že přijdu zvenčí a jdu rovnou k umyvadlu, že si umyju ruce. Je jedno, ke kterému umyvadlu či výlevce, paní Convoyová mě stejně najde. Začenichá jako bladhaund a pak řekne: „Copak přesně jsi dělal?“ Povím jí to a ona řekne: „Proč mi musíš lhát?“ Povím jí to a ona řekne: „Přísnost nezabíjí. Kouření zabíjí. Jaký příklad asi dáváš pacientům, když se takhle vykradeš ven a kouříš cigarety?“ Povím jí to a ona řekne: „Ti nepotřebují, aby jim jejich zubař připomínal, jaká je všechno ‚marnost‘. Kdy jsi zase začal kouřit?“ Povím jí to a ona řekne: „Pro Boha živého. Tak proč jsi všem namluvil, že jsi s tím přestal?“ Povím jí to a ona řekne: „Nechápu, co by na občasném projevu zájmu mělo být tak ‚naprosto ubíjejícího‘. Jen bych prostě ráda, abys plně využil svých možností, to je celé. Copak ty si nepřeješ, aby ses dokázal lépe ovládat?“ Povím jí to a ona řekne: „Samozřejmě že si s tebou nedám. Co to provádíš? Nezapaluj tu cigaretu!“ Já krabičku schovám, přidám k tomu nějakou nepromyšlenou poznámku a ona řekne: „Cože, já že ti připadám jako soudce? Já ti žádného soudce nedělám. Jediný proces se tady odehrává mezi tebou a tvými závislostmi. Copak si chceš zničit plíce a zemřít v květu mládí?“ Povím jí to a ona řekne: „Ne, nejsi v pekle už tak. Mám ti povědět, jak přesně to v pekle bude vypadat?“ Já jí na to odpovím a ona řekne: „Ano, když už jsme na to narazili: jakákoli konverzace se může změnit v debatu o spáse duše. A je škoda, že se jich v takovou debatu nemění víc. Co děláš u toho okna?“ Povím jí to a ona řekne: „Jsme v prvním patře. Povedlo by se ti nejvýš tak si vymknout kotník.“

Nebo takhle vyjdu ze záchodu a ona stojí rovnou přede mnou. „Všude jsem tě hledala,“ prohlásí. „Kde jsi byl?“ Povím jí, co by jí mělo být zjevné, a ona řekne: „Proč tomu musíš říkat zrovna kadibudka?“ Povím jí proč a dodám pár detailů a ona se začne tvářit ještě přísněji a řekne: „Prosím, nepoužívej ten výraz ‚kam i papež chodí pěšky‘. Já vím, že z papeže máš tak nejvýš legraci. Já vím, že katolickou církev používáš tak leda jako brousek pro svoje duchaplné vtipy. Ale já čirou náhodou chovám církev v nejvyšší úctě, a i když ty to nechápeš, tak pokud bys ke mně měl trošku úcty, netrousil bys tyhle řeči o papeži.“ Odpovím jí na to vcelku omluvně, ale nebude mě vnímat. „Někdy si na mou duši kladu otázku, jestli ti záleží na citech někoho jiného kromě sebe sama.“ A odejde. Už nikdy se nedozvím, proč vlastně držela hlídku před „kadibudkou“, leda by to bylo proto, aby nám oběma zkazila náladu. Pak to nějakou dobu nechá hnisat a posléze mě osloví: „No tak povídej. Záleží ti na citech někoho jiného kromě tebe? Chováš ke mně vůbec nějakou úctu?“ Samozřejmě že k ní chovám úctu. Dejme tomu, že by denní rozvrh vyšel podle plánu a my museli provést pět odstraňování plaku najednou. Aby se minimalizovala čekací doba a maximalizoval můj obrat, obvykle bych potřeboval tři, ne­‑li čtyři pracovité hygienisty. Jenže já mám Betsy Convoyovou. A Betsy Convoyová s pomocí jednoho dvou měnících se pracovníků na záskok zvládne všech pět křesel. Zrentgenuje, naplánuje, oškrábe, vyleští, všem pacientům udělá přenášku o prevenci, zanechá podrobné poznámky pro moje následná vyšetření a ještě u toho dokáže dohlížet na personál a na rozpis denních prací. Většina zubařů by tomu nevěřila. Ale většina zubařů taky nikdy neměla k ruce nefalšovaně skvělou zubní hygienistku, jako je paní Convoyová. „Tak co?“ pobídne mě. „Proč mi neodpovídáš?“ Ale většinou bych klidně stál opodál a s veselým úsměvem se díval, jak umírá. Lepší mrtvá, než aby tu dál strašila, myslel bych si. Rozhodně bych za ni nenašel náhradu, ale mít Betsy Convoyovou pořád vedle sebe, to je hotová kalvárie. Chudinka Betsy. To ona zajišťuje naši efektivitu, naši profesionalitu a pořádnou část naší měsíční fakturace. To,

jak bezvýhradně si vzala za svůj katolicismus i s jeho děsivými institucionálními rysy, dokonale vyhovuje chodu zubařské praxe, kde vyvolávání pocitu viny je často naší poslední možností, jak motivovat masy. Podává zubní kartáček pacientovi, kterého bereme z dobročinnosti, a poví mu k tomu: „Buďte důkladný v drobnostech.“ Kdo to dělá? A já si v tu chvíli, z ničeho nic, představím, jak ji na křesle obdělává zezadu, „na pejska“, nějaký svalnatý Afričan. „Jistěže k tobě chovám úctu, Betsy. Co bychom si bez tebe počali.“ Později se sejdeme v recepci, já budu odcházet poslední, ona předposlední. Řekne mi: „Nemyslíš, že jsi toho už měl až dost?“ Povím jí to a ona řekne: „Jak se dostaneš domů?“ Povím jí to a řekne: „Connie už odjela, zlato. Jsou to dvě hodiny. Ukaž, já to zařídím.“ Strčí mě do taxíku a řekne: „Teď už to zvládneš sám, ne?“ Povím jí, že ano, a ona řekne ne mně, ale taxikáři: „Bydlí v Brooklynu,“ a pak ještě něco, nevím co. Nebo podnikneme jednorázový výpad někam moc, moc daleko. Budu se tomu bránit a bránit a budu říkat, že to teda kurva ani omylem, ale ona mě do toho letadla nějak dostane. Jednou jsme letěli z JFK do Nového Dillí a z Nového Dillí do Bhuvanéšvaru a pak jsme jeli vlakem padesát kilometrů do vnitrozemí, kde jsme chodili ve vedru na padnutí po žumpovitých ulicích a žebráci bez různých končetin se za námi belhali a tlumeně žadonili. Kliniku v podstatě tvořila jen dvě křesílka pod piknikovým slunečníkem. Šoupli nás hned vedle lidí, co léčili rozštěpy rtu. Úplně stačilo je sledovat při práci. Řekl jsem jí: „Nemůžu pořád uvěřit, že jsem se od tebe nechal odvléct do téhle bohem zatracené země.“ Pokárala mě, ať neberu jméno Boží nadarmo. Já na to: „Tohle asi není ideální chvilka na žádost o prokazování úcty Bohu. Kolik úcty a dobra prokázal Bůh těmhle dětem?“ Nekróza pulpy, léze na jazyce, abscesy, které by se daly klidně vydávat za strumu. A mohl bych pokračovat. A taky pokračovat budu: skvrnité zuby, rozlámané zuby, nekrotické zuby, zuby rostoucí jedny přes druhé, rostoucí bočně, rostoucí z patra, vředy, otevřené boláky, výtoky z dásně, alveolární osteitida, vředová onemocnění úst a hltanu, neléčitelné záněty kosti a podvýživa, která je výsledkem nemožnosti přijímat potravu. Ta

něžná dětská ústa neměla ani stín šance. Nikdo příčetný by tady netrčel a nepokoušel se cokoli zlepšit. Kdokoli příčetný by skočil do příštího letadla domů. Já tam zůstával jen z daňových důvodů, tak to je. Slušná možnost odpisu. A taky mám rád pečené jehněčí. Takové jehněčí neseženete ani na Manhattanu. Paní Convoyová tvrdila, že tu jsme, abychom konali vůli Boží. „Já tu jsem kvůli jehněčímu,“ oznámil jsem jí. A co se týče Boží vůle, řekl jsem jí: „Tak to mi připadá, že se stavíme proti ní.“ Nesouhlasila. Tohle je ten důvod, proč jsme byli sesláni na svět. „Pesimismus, skepse, remcání a pohoršení,“ vysvětlil jsem jí. „Kvůli tomu jsme byli sesláni na svět. Leda bysme se narodili tady. Pak by bylo naprosto jisté, že jediným smyslem naší existence je trpět.“ Dokončený životopis se paní Convoyové zamlouval víc než rozdělaná práce. Všichni důležití lidé v jejím životě byli po smrti: Kristus Spasitel, papež Jan Pavel II. i pan doktor Bertram Convoy, který sám býval zubař. Betsy bylo jen šedesát, ale vdovou byla už devatenáct let. Vždycky jsem měl za to, že je sama, ne­‑li přímo chronicky sama. Jenže ona nebyla sama nikdy. Žila v tripartitní společnosti Otce, Syna a Ducha svatého, nemluvě o bezúhonné přítomnosti Panny Marie, dále v družném spolku se svatými a mučedníky, v duchovním spříznění s papežem v Římě, v úctě ke svému biskupovi, ve zpovědním vztahu se svým knězem a také v přátelském a útěšném vztahu se všemi ostatními členy farnosti. Katolická církev je možná pod těžkou palbou za své početné hříchy, ale svazky uvnitř církve nikdy nebyly pevnější a Betsy Convoyová nepotřebovala ničí útěchu ve svém vdovství a samotě, natož v tom, co vypadalo jako vyprahlý život. Byl jsem pevně přesvědčen, že nikdy neumře, ale kdyby na to došlo, tak přestože její pohřeb bude velice skrovný, jistojistě ji čekají mnohá šťastná shledání v lepším světě, v bratrství a láskyplném množství, a její hrobeček bude stále čerstvě ozdoben věnci z čehosi stále zeleného. To si třeba objednala knihu. Ta se jmenovala Dost plánovacího šílenství nebo Cesta k vyrovnanému rozpočtu nebo Zubař za milión. Tu poslední napsal nějaký Barry Hallow. A to sám ani nebyl zubař. Byl to konzultant. Tak tady máte človíčka, který sotva vylezl z obchodní školy, zoufale touží si

najít nějakou mezeru na trhu, doslechne se o chronických problémech, které trápí zubařské praxe, a udělá ze sebe experta. Sedí si ve Phoenixu a píše knihu. Jeho ověřené metody mohou změnit vaši praxi, ozdravit vaše finance, dokonce vám i prodloužit život. Ale co hlavního, píše, že vám dokáže pomoct, abyste dosáhli štěstí. No kdo by po tom netoužil? Cokoli menšího než naprosté štěstí je leda tak pro totální nýmandy, pro lidi s chronickou depresí, pro staré lidi, kteří přicházejí o zrak, a pro dětské herce, ze kterých vyrůstá něco fakt divného na pohled. Ale vám se to nestane, když máte k ruce Barryho Hallowa. „Neefektivně plánujeme, nedostatečně ošetřujeme, neúčinně fakturujeme,“ usoudila paní Convoyová ústy Barryho Hallowa. Ohradil jsem se proti tvrzení, že nedostatečně ošetřujeme. „Nevěnujeme dostatek času,“ namítala, „poučování pacientů o preventivních postupech, které by jim dlouhodobě zlepšily zdraví.“ „Preventivní postupy nikomu peněženku nenaplnily,“ já na to. „A my tady vedeme praxi, ne seminář.“ „Já přece vím, že tu vedeme…“ „A kromě toho,“ pokračoval jsem, „ve skutečnosti věnujeme preventivním postupům děsnou spoustu času, když to porovnám s jinými praxemi; ale hlavně si uvědom, o koho tady jde, Betsy. To jsou živí lidé. Líní, neprozíraví flákači, které se snažíš nadchnout pro čištění zubů po čtyřech sklenkách merlotu ve středu večer. To se ti nepovede, i kdybys do nich nabušila sebevíc přednášek o preventivních postupech pokaždé, když se uráčí přijít na prohlídku a neochotně se sem dovlečou jako děti, které poslali si uklidit rozházené hračky. To prostě nepůjde.“ „Ty máš tak nízké mínění o lidech,“ postěžovala si, ale já si jí nevšímal a pokračoval jsem: „A přitom toho nechceme moc. Ruce se o sebe starají samy, nohy víceméně taky. Nosní dírky potřebují jenom trošku péče, sem tam, a totéž i řitní svěrač – a to je tak všechno. Trocha ústní údržby, to přece není až tak hrozný požadavek, výměnou za ty výhody. Bonobové si celý den navzájem vybírají klíšťata a vši. Mohli by se chovat jako bonobové.“ „Proboha, už zase, už zase jsi někde daleko mimo téma. Prosím tě, aspoň chvilku poslouchej, co říkám, ano? Metody Barryho Hallowa jsou osvědčené, když provedeš těch dvanáct kroků, které tady podrobně vykládá, tak ti zaručuje… mám to tu někde

zapsané. ‚Dejte si záležet. Zuby zazáří. A pacient podepíše šek s úsměvem na tváři.‘“ „Bezva veršovánka,“ já na to. „Jenže ten kašpar ani sám není zubař.“ „Ráda bych tě požádala o svolení vyzkoušet něco z jeho metod v praxi,“ prohlásila. „Bude to od někoho z nás vyžadovat jakoukoli práci navíc?“ „Ano, pravděpodobně to od některých z nás trošku práce navíc chtít bude.“ „Patřím mezi ty některé i já?“ „Nejspíš,“ připustila. „Tak ani omylem,“ já na to. Na internetu jsem se záměrně držel hodně při zdi. Žádné webové stránky, žádná stránka na Facebooku. Ale vygooglil jsem si svoje jméno a pokaždé mi to vyhodilo stejné tři recenze: jednu jsem napsal já, k napsání té druhé jsem dokopal Connie, tu třetí napsal Anonym. Nemyslete si, že snad nevím, kdo ten Anonym je. Dal jsem tomu chlapovi všechny potřebné možnosti, aby mi zaplatil. Až posléze jsem si najal vymahače. Nemám vymahače dluhů o nic radši než vy. Jejich strategií je zacházet s vámi jak otevřeně, tak i nenápadnějšími způsoby jako s pitomým lúzrem, dokud vás jejich povýšenost natolik nedemoralizuje a jejich prudění natolik nevyčerpá, že podepíšete dohodu, která vám dává naději, že za několik let už vás nevyhodí od Macy’s jako parazita. Už jste někdy potkali nějakého vymahače dluhů ve společnosti? Jistěže nepotkali. Nikdo ho tam nepotkal. Ze všech se stávají šéfové call­‑center nebo likvidátoři škod v pojišťovnách. Takže jasně, vím, o co jde. Ale tenhle chlap mi dlužil osm táců. Já svou práci odvedl. Umožnil jsem tomu blbci, a teď poslouchejte dobře, umožnil jsem mu, aby zase začal jíst. Přinejmenším částku ve výši nákladů jsem si za to zasloužil. Ale co udělal on? Domluvil si splátkový kalendář po dvaceti babkách měsíčně a pak promptně roztroubil svoje rozhořčení nad tím, že někdo od něj vyžaduje trochu slušnosti, tím, že pověsil na web recenzi, v níž tvrdil, že moje práce byla mizerná a předražená. A korunu tomu nasadil tvrzením, že jsou mi v nose vidět šušně! Mně nejsou v nose vidět šušně. Dávám si na tom záležet a prohlídnu si nos v zrcadle pokaždé, než se jdu naklánět nad pacienta. Je to běžný projev zdvořilosti. Ale teď si celý

svět myslí, že mi jsou v nose vidět šušně. Když někdo pátrá po novém zubaři na internetu, copak si vybere takového, který ho možná oškube za mizernou práci a ještě mu u toho budou z nosu padat šušně? Ne. Ale není jak tomu čelit, kam se odvolat, nemůžu si nikomu postěžovat, aby ta recenze zmizela. Prostě jsem se googlil asi tak každý měsíc, a když na mě vyjukla ta recenze od Anonyma, což pokaždé spolehlivě udělala, nadával jsem jako špaček a připadal jsem si jako oběť bezpráví a paní Convoyová mi říkala: „Tak se přestaň googlit.“ Nebo řekla: „Co máš proti druhým lidem?“ A já, jak jsem seděl v recepci, jak jsem seděl na jedné otočné židli vepředu v recepci a dělal nějaké papíry nebo tak, jsem prostě od těch papírů zvedl hlavu a odpověděl jsem: „Co mám proti druhým lidem? Já nemám nic proti druhým lidem.“ A ona dál dorážela: „Vyčleňuješ se ze společnosti.“ A já, já jsem se otočil na židli, abych na ni viděl, a řekl jsem: „Kdo že se vyčleňuje ze společnosti?“ „Nemáš webové stránky,“ ona na to. „A odmítáš si udělat stránku na Facebooku. Tvoje online zastoupení je nulové. Barry Hallow píše…“ „A v tom spočívá to obvinění, že se vyčleňuju ze společnosti? V tom, že nemám stránku na Facebooku?“ „Já jenom říkám, že Barry Hallow všem radí, aby udržovali online zastoupení. Online zastoupení ti zaručí víc zákazníků. To je ověřené. Jenom tohle říkám.“ „Ne, ty se nesnažíš tvrdit jenom tohle, Betsy,“ namítal jsem. „Kdepak, zdaleka ne jenom tohle. Kdyby ano, neobviňovala bys mě, že se vyčleňuju ze společnosti.“ „Ty si špatně vykládáš moje úmysly,“ snažila se. „A myslím, že si je špatně vykládáš záměrně.“ „Já nemám nic proti ostatním lidem, Betsy. Otázka je, jestli rozumím ostatním lidem. Ne. Většině lidí nerozumím. Z toho, co provádějí, jsem jelen. Jsou tady všude kolem, hrají si někde na lukách, jezdí na loďkách, co já vím. Přeju jim to. A víš ty co, Betsy? Rád bych se na té loďce projel s nimi. Jo, jasně, zaveslujeme si spolu! Nacpeme se spolu krevet!“ „Ježíši, Marie a Josefe,“ zaúpěla, „jak se to stalo, že se najednou bavíme o krevetách? Nikdy si neodpustím, že jsem s tímhle začala.“ „Ne, nechoď pryč, Betsy, pěkně to doprobereme. Myslíš si, že se můžu jen tak, mýrnix týrnix, bezstarostně

sebrat a jít se projet na loďce?“ „Kdo tady říkal něco o loďkách?“ namítla. „Myslíš si, že můžu všechno hodit za hlavu a jít se opalovat a lézt po skalách a trhat jablka a nakupovat koberečky a objednávat si salát a dávat si večer co večer prádlo na stejné místo a prát prostěradla a poslouchat U2 a pít chablis?“ „O čem to propána mluvíš?“ děsila se. „Já se tě jenom snažila přesvědčit, aby sis zřídil webové stránky a abys byl na Facebooku, takže se nám zlepší obrat.“ „Já totiž nemám páru, proč tyhle věci nedokážu dělat,“ pokračoval jsem, „ale prostě nedokážu. Rád bych je dělal. Ty obyčejné, večerní a víkendové věci. Dovolenkové věci. Prázdninové věci.“ „Přestaň mi prosím tě šlapat na paty,“ prohlásila. „Víš stejně dobře jako všichni, jak je tahle ordinace malá.“ „Kdybys věděla,“ vykládal jsem dál, „jak strašně rád bych šel do hospody na nějaký sportovní přenos. Jak hrozně rád bych měl partu kamarádů, kamarádů z mokré čtvrti, co na mě hulákají ‚čau vole‘, sotva vlezu do dveří, a taky ‚zdarec‘ a ‚co, ty starej bejku‘, a ‚dáme pivko, brácho‘ a tak všelijak, jak rád bych měl takové nejlepší pivní kámoše, co by seděli na stoličkách u baru a koukali se mnou na basebal.“ „Jdu okamžitě dovnitř, musím se postarat o pacienta,“ ona na to. „Bohužel v tom hovoru budeme muset pokračovat jindy.“ „Vážně bych to dělal moc rád, Betsy, halekal a povykoval a hulákal a divočil s nějakou partičkou. Strašně moc rád. Ale máš ty vůbec představu, jak strašně musíš dávat pozor, když se díváš na zápas Red Sox? I obyčejný zápas uprostřed sezóny?“ „Rozhodla jsem se, že tu zůstanu stát a budu poslouchat, dokud úplně neskončíš,“ oznámila mi, „protože mám zřetelný dojem, že jsem ťala do živého.“ „Ale nemysli si, nemysli si jenom proto, že jsem se rozhodl nemít pivní kámoše, že si nedělám starosti, o co všechno přicházím. Nemysli si, že mě nestraší pomyšlení, že možná přicházím o věci, o které bych mnohem radši nepřicházel. Je to děs, Betsy. Tak ty si myslíš, že se vyčleňuju ze společnosti? Jistěže se vyčleňuju ze společnosti. Neznám jiný způsob, jak zabránit, aby mi něco neustále připomínalo všechny ty věci, ve kterých jsem vyčleněný ze společnosti. To ovšem neznamená, že mám něco proti ostatním lidem. Jestli jim závidím? Samozřejmě. Žasnu nad nimi? V jednom kuse. Jestli je potají zkoumám? Den co den. Jenomže se

prostě nepropracovávám o nic víc k tomu, abych jim rozuměl. A mít rád něco, čemu nerozumíš a od čeho jsi bezdůvodně odtržený, a prahnout po spojení s tím – kdo by to chtěl? To od tebe chci vědět, Betsy – kdo by to chtěl?“ „Už jsi úplně skončil?“ zeptala se. „Začíná z toho být jedno z nejdelších utrpení v mém životě.“ „Ale chceš vědět, čemu nerozumím ještě víc, než nerozumím lodičkám a opalování? Když si někdo čte online o lodičkách a o opalování! Já žil zprostředkovaně už předtím, než přišel internet. Copak potřebuju ještě dalšího prostředníka? To mám trávit ten čas, kdy nedělám to, co dělají oni, tím, že si budu číst o tom, jak to oni dělají? Mám si přehrávat klipy, na kterých to dělají, psát komentáře, jakou mají kliku, že všechny ty věci dělají, lajkovat a diggovat a bookmarkovat a postovat a tweetovat všechny ty věci a připadat si ještě hůř mimo než kdy dřív? Kde se vzal tenhle nápad, že to poskytuje větší propojení? Nikdy v životě jsem si nepřipadal odpojenější. Je to něco jako to, jak bohatí ještě víc bohatnou. Ti propojení jsou ještě propojenější a ti odpojení ještě odpojenější. Díky, ale ne, to já nemůžu. Betsy, na světě bylo dost utrpení už před Facebookem.“ „Beru zpátky to tvrzení, že máš něco proti ostatním lidem,“ řekla, „a už vůbec nikdy nebudu navrhovat webové stránky ani Facebook.“ Jsem zubař, ne internetová stránka. Jsem kráčející zmatek, ne styl. Jsem člověk, ne profil. Nejraději by ohraničili můj život shrnutím nákupů a preferencí, léků na předpis a předvídatelného chování. Tak nevypadá člověk. Tak vypadá zvíře v kleci. Někdy třeba řekla: „Kdy jsi byl naposledy v kostele?“ Pověděl jsem jí to a ona řekla: „Nikdy, to neberu. Každý byl v kostele aspoň jednou. Snaž se být upřímný.“ Pověděl jsem jí to a ona řekla: „Pro Boha živého. Nikdo neuctívá modrého leprikóna. Tak za prvé, irští leprikóni nejsou modří. Za druhé a hlavně, víš stejně dobře jako kdekdo, že leprikóni nestvořili nebe a zemi. Nevidím žádný důvod věřit na leprikóny, zato všechny důvody věřit v Boha. Vidím Boha na nebi a vidím Boha na ulicích. Opravdu tady dokážeš sedět a tvrdit, že necítíš ve světě Boží dílo?“ Pověděl jsem jí to a ona řekla: „Nikdo nemůže cítit dílo Velkého třesku. Proč musíš vždycky začít s Velkým třeskem, když se pokoušíme debatovat o Bohu?“

Pověděl jsem jí to a ona řekla: „Jenže Velký třesk tě nemůže vést k dobru. Dobra můžeš dosáhnout jedině prostřednictvím Boha. Copak ty nechceš být dobrý?“ Pověděl jsem jí to a ona řekla: „Ale prdlajs metafyzické vydírání. Chci, abys mi odpověděl. Myslíš si, že jsi dobrý?“ Já na to, že ano, myslím si, že jsem dobrý. A pak ona řekla, vlastně chvilku o tom dumala a pak řekla, řekla tlumeným hlasem a položila mi ruku na paži a řekla: „Ale cítíš se dobře?“ zeptala se. „Cítíš se dobře?“ Paní Convoyová a já jsme zašli k počítači za Connie. A to mě podrž, na obrazovce byly webové stránky jisté firmy O’Rourke Dental. No tak existují dvě firmy O’Rourke Dental, pomyslel jsem si tehdy, a nebohá paní Convoyová je popleta a bude zklamaná. Nato Connie klikla na „O nás“. A byli jsme tam, pěkně všichni čtyři: Abby Bowerová, stomatologická asistentka; Betsy Convoyová, hlavní hygienistka; Connie Plotzová, manažerka ordinace; a já, Dr. Paul C. O’Rourke, doktor zubního lékařství. Nebyla to druhá firma O’Rourke Dental. Byla to ta naše firma O’Rourke Dental, ta moje firma O’Rourke Dental. „Kdo to provedl?“ chtěl jsem vědět. „Já ne,“ řekla Connie. „Já taky ne,“ řekla Betsy. „Abby?“ prohodila Connie. Abby honem zavrtěla hlavou. „No někdo to udělat musel,“ ucedil jsem. Podívaly se na mě. „Já to rozhodně nebyl.“ „Musels to být ty,“ tvrdila paní Convoyová. „Podívej, všichni tam jsme.“ Znovu jsme se podívali na monitor. Byli jsme tam. Snímek paní Convoyové v tom oddělení „O nás“ na webovkách firmy O’Rourke Dental, to byl původně maturitní portrétní snímek, který někdo vzal z její ročenky z roku 1969; černobílá fotografie, která jí připadala natolik lichotivá, že proti ní zatím nic nenamítala, fotografie, na níž vypadala navzdory poválečnému tupírování, které vypadalo

bolestivě staromódní dokonce i na rok 1969, mladá a téměř pohledná. Neměla naprosto nic společného s tou nakrátko ostříhanou starou semetrikou, co stála hned vpravo ode mě. Abbyin snímek byl portrét od fotografa, lesklý a retušovaný. Proč portrétní snímek? Copak Abby dělala nějakou herečku? Jak to mám vědět, nikdy se se mnou o ničem nebaví. Na snímku vypadala atraktivně a dramaticky – opět, něco úplně jiného než její reálný protějšek. Conniinu fotku tam nedali, což ji iracionálně urazilo. Vyložila si to jako náznak, že manažerka ordinace je postradatelná. Ani slůvkem jsem se nezmínil o skutečnosti, že tím výrazem, manažerka ordinace, ji dosud nikdo nikdy neoznačil. Můj snímek byl jako od tajné policie, pořízený, když jsem scházel ze schodů – konkrétně těch, co vedou dolů do stanice podzemky na křižovatce Osmdesáté šesté s Lexingtonskou avenue. Vypadal jsem jako terorista hledaný FBI. „Kdo to provedl?“ zopakoval jsem. Moje tři zaměstnankyně se na mě tupě dívaly. „To je nehoráznost,“ prohlásil jsem. „Já si myslím, že to je velice milé,“ řekla paní Convoyová. „Chci, aby to sundali.“ „Cože? A proč? Přesně tohle potřebujeme,“ namítala. „Nevím, kdo to udělal, ale odvedl skvělou práci.“ „Já taky nevím, kdo to udělal,“ procedil jsem skrz zuby, „ale udělal to bez mého svolení a z důvodů, o kterých snad radši ani nechci přemýšlet. Kdo by něco podobného prováděl? Znervózňuje mě to. Mělo by nás to znervózňovat velice a všechny.“ „Určitě jsi to udělal sám a pak jsi na to zapomněl. Anebo jsi to možná vyhrál v obálkové dražbě. Jasně, nejspíš vytáhli tvoji vizitku z kulatého akvária!“ „To dost těžko, Betsy. Zjisti, kdo to udělal,“ nařídil jsem Connie. „Jak?“ zajímala se. Neměl jsem ponětí jak. „Co někomu zavolat?“ „A komu jako?“

„Tohle je skandál,“ řekl jsem. Dole na naší domovské stránce bylo jedno jediné jméno: Seir Design. Když jsem Seir Design zadal na Googlu, našel jsem spartánské webové stránky s krátkým popisem činnosti a s e­‑mailovou adresou: [email protected]. Okamžitě jsem jim napsal. „Milá firmo Seir Design,“ začal jsem. Jmenuji se Paul C. O’Rourke. Vlastním a řídím firmu O’Rourke Dental v čísle 969 na Park Avenue na Manhattanu. Píši Vám se žádostí, abyste prosím odstranili (nebo smazali nebo co já vím, jak to děláte) webové stránky mojí stomatologické praxe, které jste vytvořili bez mého svo‑ lení. To vy takhle běžně vyrábíte internetové stránky lidem, kteří o to nežá‑ dali? Anebo se vám někdo představil jako Paul C. O’Rourke? Pokud ano, velmi rád bych se dozvěděl, kdo tím podvodníkem je. Já jsem sku‑ tečný Paul C. O’Rourke a můžete mi věřit, že žádné webové stránky nechci. Dovedete si doufám představit, jak je zneklidňující zjistit, že moje zubařská praxe zničehonic má svoje internetové stránky. Očekávám Vaši okamžitou odpověď.

Připadal jsem si ublížený a bezmocný a celý den jsem pořád dokola kontroloval e­‑mail, ale žádná odpověď nepřišla.

*** Každý rok jsem obnovoval basebalový balíček nabízený televizí DIRECTV a nahrával jsem si všechny zápasy Red Sox na staromódní videorekordér. Měl jsem všechny zápasy, co Sox sehráli od roku 1984, když nepočítám ty, o které mě připravily výpadky proudu. Měl jsem už svůj sedmý videorekordér; ve strachu z jejich výpadku jsem měl sedm dalších naštosovaných ve skříni. Před každým zápasem jsem jedl totéž (kuře s rýží) a na příslušný

večer jsem si nic neplánoval. A nikdy jsem se nedíval na šestou směnu. „Proč na šestou?“ zeptala se mě jednou Connie. „To je jenom taková pověra.“ „Ano, ale proč ne na pátou, anebo na sedmou?“ „A proč ne na čtvrtou nebo na osmou?“ „Já se ptám na to, proč vůbec být pověrčivý.“ „Protože nebýt pověrčivý přináší smůlu,“ já na to. Pokud byli Red Sox kdykoli v průběhu základní části o devět nebo víc zápasů za New York Yankees, jel jsem Hollandovým tunelem do New Jersey, ubytoval jsem se v hotelu Howard Johnson v North Bergenu a ten večer jsem se díval na zápas mimo hranice města, čímž jsem se snažil zvrátit osudy svého týmu k lepšímu. „Když ty Yankees tak nesnášíš,“ chtěla vědět Connie, „proč ses přestěhoval do New Yorku?“ „Abych zjistil, jaké město zrodí něco tak obludného, jako je fanoušek Yankees.“ I když se u mě všechno od roku 2004 změnilo, pořád jsem se na Red Sox díval, kdykoli hráli. Sledoval jsem Red Sox tak dlouho, že nedívat se na jejich zápasy by bylo totéž jako postávat uprostřed obýváku a nevědět, co mám se sebou udělat. Jasně, na práci toho byla spousta. V tu dobu toho bylo na práci víc, než kolik toho bylo v jakoukoli jinou dobu v dějinách světa. A žádné město toho nemůže nabídnout víc než New York City. Mohl jsem si urvat svůj kusanec. Mohl jsem jíst suši. Mohl jsem si ve vinárně objednat ovčí sýr a pít k němu pinot, dokud bohémství a uctívání Billie Holidayové neprosytí moji duši a já nebudu opilý, opilý, opilý. Mohl jsem si zajet do Brooklyn Innu a dát si černé pivko. A na cestě, než dojedu do Brooklyn Innu, je dobrých pět šest barů, kde bych se mohl stavit na panáka. A taky vinné sklípky a korejské obchůdky a lahůdkářství, kde si můžu nakoupit čerstvé a bio ovoce a zeleninu. Mohl bych posedět u barpultu toho nového italského podničku s talířkem masových kuliček a s láhví vína. Poslední dobou se lidi můžou utlouct po pivu čepovaném ze sudů. Mohl bych si dát sklenici

sudového piva. Anebo udělat něco naprosto nečekaného, třeba se vrátit do města, na Čtyřiatřicátou, a koupit si lístek do vyhlídkového patra Empire State Building – vlastně ne, Empire State Building má zavřeno. Tou večerní dobou toho má hodně zavřeno, anebo se chystá zavřít: muzea, obrazárny, knihkupectví. Musíte se snažit, aby vás to moc neomezilo. Myslete na to všechno, co pořád dostupné je. Mohl bych si dát kafe ve Starbucks. Anebo bagel. Anebo sendvič s faláfelem. Znovu mě napadlo, jak strašně moc věcí, které se v New Yorku dají dělat, má něco společného s jídlem a pitím. To nás sem na zem seslali jenom proto, abychom jedli a pili? Čeká se ode mě prostě, že se vrátím z práce domů a začnu jíst a pít a projím a propiju se až do noci, budu vršit hory faláfelu a hot dogů na kuřecí kari a všechno to budu splachovat nezřízeným množstvím piva a nekonečným procesím panáků whisky na dobrou noc a až pak padnu do limbu v půlce cesty do koupelny ve svém pojízdném křesílku od firmy Pride? Zdá se, že ano. Ale to ne. Jeden si musí připomenout všechny ty početné další věci, které město předkládá každému, kdo chce nějak naplnit svůj čas a vnést do svých večerů a nocí význam. Například? Například můžete jít do kina, to předně. V New York City dávají všechny nejlepší filmy. Anebo ještě líp, zajít si na divadelní představení na Broadway. To jde jenom v New Yorku. Jenže zrovna byl páteční večer v New York City. Byly tu spousty jiných lidí, kteří taky přemýšleli, co mají sami se sebou takhle v pátek večer podniknout, nemluvě o všech turistech, co ve městě jsou a co chtějí v New Yorku dělat něco, co se dá dělat právě jenom v něm. Takže ta nejlepší představení už budou mít vyprodáno. A jen abyste se tam dostali, musíte se týdny předem zocelovat a chystat se na davy turistů, kteří se prodírají po Times Square a těší se na představení. No a když se tam ke zvolenému divadlu dostanete, další davy čekají před markýzou nad vchodem, pak nekonečné první jednání a pauza, kdy se rozsvítí všechna světla a všichni ti lidi, co vstanou a protahují se a sdělují si dojmy o tom, co právě viděli, tiše žasnou, jak to, že jste tady v pátek večer tak sám. A já nehodlal strávit páteční večer tak, že se nechám očumovat. To čtvrteční večery mi nikdy nenadělaly potíže. Potíže mi vždycky dělaly jenom ty

páteční, sobotní, nedělní, pondělní, úterní a středeční večery. Večery, které mě snižovaly k pouhému jídlu a pití. Město mi nemohlo nabídnout skoro nic jiného, a pokud ani tak velkolepé velkoměsto nemůže nabídnout skoro nic jiného, představte si, jaké to je v menších velkoměstech, nebo na předměstích, nebo ve venkovských městečkách, kde tolik lidí úředničí a farmaří, a konečně pochopíte, proč se z tohohle státu stal stát obézních alkoholiků a zdravotních sester a terapeutů, kteří se o ně starají. Potloukáme se po ulicích, nakláníme se jako lodi. Záhyby kůže se mění v dosud nepojmenované části těla. Stravujeme sami sebe zaživa a naše tělesná grotesknost roste přímo úměrně růstu našich federálních deficitů a počtu diskontních obchodů se zbraněmi. Po celé širé zemi není nic na práci, jenom jíst a pít a střílet, a pokud vám městská vyhláška dovoluje jenom jíst a pít, tak co vám nakonec zbude než zapnout sportovní přenos. Takže přesně to jsem dělal. Přesně to jsem vždycky dělal: jídlo z donášky a zápas v televizi – což koneckonců není až tak hrozný osud. Na čas mi to dovolilo přestat myslet na ty internetové stránky, které někdo vytvořil proti mojí vůli, a pravidelně mě to nutilo zapomínat na to, jak jsem bezmocný ve vztahu k webmasterům firmy Seir Design. Ten večer jsme hráli s Tampa Bay Rays a já se snažil ze všech sil soustředit. Finta je vlastně v tom, že si vyženete z hlavy všechny jiné možnosti zahozené tím, že jste se zase uchýlili ke sledování přenosu, možnosti, které vám v hlavě naskakují až teď, když už přenos běží a jídlo je objednané, ty početné možnosti týkající se lidí, nápadů a zřetelného pocitu, že se něco děje. K tomu patřily různé profesní akce, na něž mě zvali na skoro každý večer v týdnu. Ale opravdu se toužím v pátek večer účastnit nějaké profesní akce? Jestli se s někým opravdu nechci vidět, tak je to banda přiblblých zubařů, říkal jsem si vždycky, sotva mi doručili pozvánku k účasti na nějaké profesní akci, a okamžitě jsem nad tím mávl rukou jako nad totální ztrátou času, ovšem až do doby, kdy se ta akce už konala a já zase trčel sám doma, jídlo z donášky bylo objednané a já neměl na práci nic jiného než se koukat na basebal. Pak jsem začal tu profesní akci vidět v jiném světle. Na rozdíl ode mě mají ti přiblblí zubaři v pátek večer co na práci, tedy

něco víc než jen čumět na zápas v půlce sezóny. Na rozdíl ode mě se ti zubaři možná zapojí do poutavého rozhovoru nebo se seznámí s někým zcela nepravděpodobným nebo se prostě dozvědí o nové technice, která zlepšuje zdraví pacientů. Už jen to samotné by znamenalo, že ten večer k něčemu byl. Prozrazuje to uzavřenost v myšlení a ubožácký vztah k životním možnostem, to, jak jsem před dvěma týdny, nebo možná jen před týdnem dostal pozvánku na nějakou profesní akci a okamžitě jsem ji zavrhl, protože ten večer se hraje. Když je večer zápas, nedělám nikdy nic, i když si zápasy nahrávám a mohl bych se na ně podívat jindy, protože tyhle večery jsou nejvyšší svátost, a kdybych se vzdal té jediné nejvyšší svátosti, kde bych skončil a co by mi zbylo? Každá opravdová oddanost je nemoc, kterou je třeba se protrpět. Kdyby moje oddanost Red Sox vyprchala po tom mimořádném obratu při mistrovství Americké ligy v roce 2004, při jejich vpravdě historickém návratu do hry poté, co prohrávali nula tři na zápasy, a ze všech týmů právě proti Yankees – což je pravděpodobně a objektivně ten nejzabedněnější a nejnenáviděnější tým v dějinách sportu, tým se všeobecně známým nesnesitelným logem, s těmi propletenými N a Y, které najdete vystavené ve všech městech světa, symbolem tak urážlivým, že se mu vyrovná jedině nacistický hákový kříž, a přitom tým, který mnozí dokážou dál brát jako něco příznivého, něco vhodného k obdivování, ba k uctívání, což odhaluje skutečný rozsah lidské schopnosti podléhat davovému poblouznění – no zkrátka, kdyby moje oddanost Red Sox vyprchala, když porazili Yankees a pak smetli Cardinals a vyhráli Světovou sérii a ukončili osmdesát šest let trvající hladomor bez titulu, mých třicet let oddanosti k nim by se stalo pouhou oddaností z pohodlí, pokud by to ode mě nevyžadovalo oběti, nefalšované oběti, oběti nerozlišitelné od utrpení. Takže jsem samozřejmě tu profesní akci nechal plavat a uvelebil jsem se v koženém polohovatelném křesílku s pivem a kuřecím kari a díval jsem se, jak naši hrají s Rays. Byl to jen tuctový zápas v půlce sezóny, a navíc ještě proti nikomu jinému než Rays, těm průměrným, třetiřadým Rays. Výsledek zápasu se sice mohl v pokročilejší sezóně stát jakýmsi faktorem, pokud by došlo na divoké karty, ale ten večer byl

naprosto bezvýznamný. Bylo to prostě jedno z mnoha obyčejných basebalových utkání v půli sezóny, jedno z tisíců, které jsem zhlédl za celý život, utkání, v němž šlo o pozoruhodně málo a které si nezasloužilo prakticky žádnou skutečnou citovou investici. Zeptejte se jakéhokoli nefanouška, jak moc pro něj znamená jeden z mnoha basebalových zápasů uprostřed sezóny, a on vám to poví: Nic. Míň než nic. Stačilo mi pomyslet na ty nespočetné zástupy lidí, co nefandí sportu, a na jejich bohaté večerní programy, abych si připadal, jako že mě v pátek večer ochromuje svobodný svět se svými alternativami a variacemi, které mi svůdně šeptají do ouška, zatímco mně se přes sítnici plazí jedna směna po druhé, líně, bez naléhavosti, bez důsledků. Jenže pak se něco stalo na hřišti, klidně něco tak prostého jako dvojí vyautování, anebo pomalu se vlekoucí pasáž, kdy nadhazovač nedovolí soupeři ani jeden odpal, a všechno to staré rozrušení se přihrnulo zpátky, se vším tím spontánním přebytkem tajemna a rozechvění, který mě navštěvoval jako šestiletého nebo sedmiletého kluka, když jsem sledoval otce, jak se dívá na zápas v televizi a oči má přilepené na televizoru a barvu si zase vypůjčily od černého bakelitu starého rádia. Všechno to pohodlí, všechny ty polštáře, a přece sedával na krajíčku klubovky, jako kdyby z řídicího střediska dohlížel na nějaké obtížné přistání. Říkával mi Paulie. „Paulie, skákneš mi do ledničky pro pivo?“ „Paulie, neusínej, je šestá směna, Paulie, musíš dávat pozor a říct mi, co se dělo.“ „Prohráli jsme, Paulie, zase jsme prohráli, sakra, to jsou celý oni, ty zasraný nuly, pořád kurva prohrávaj.“ Vždycky jsme zápasy zahajovali tak, že jsem mu seděl na klíně, ale než skončila první směna, už mě nevnímal. Naproti tomu já jsem zůstával pečlivě naladěný na každý jeho pohyb, na zvuky per ve zlatavém polohovatelném křesílku, skřípalo to pokaždé, když přesunul váhu. Ty pružiny byly stejně unavené a zmučené jako starý kůň, kterého bijí bičem, ale taky byly stejně spolehlivé, pěly píseň jeho nesnesitelného napětí, jeho nesnesitelného zoufalství. Na jedné ploché područce křesílka měl položený papír se zápisem o utkání a dělal si do něj poznámky. Pot stékal po plechovce piva Narragansett až na laciný koberec. Mohl klidně osobně sedět na lavičce, tak tělesně

se zapojoval do hry. Vstát, sednout, vstát, sednout, pár kroků sem, pár kroků tam, sem a tam: kousal si nehty na nepřirozeně zkroucené ruce; vyskočil a nadával, což mě ohromilo a polekalo; klekl si a zíral na televizor a já klečel vedle něj. Koutkem oka jsem ho pozoroval. Pantomimicky jsem napodoboval jeho výrazy. Kalibroval jsem svoje reakce tak, aby odpovídaly těm jeho, jak v náladě, tak v síle, když něco závažného otřáslo stadiónem a přimělo lidi vyskočit. Jeho náruživost mě přikrývala jako deka. Co vlastně jsou Boston Red Sox? Co vlastně je svět? Každý nadhoz byl záležitostí života a smrti, každé máchnutí pálkou šancí na sen. A o čem jsme mluvili? Při tom obyčejném utkání v půli sezóny? O ničem. Míň než o ničem. Jak jsem jenom toho děsivého pána miloval. Znamenal všechno úžasné a dobré, jenže pak si jednou vlezl do vany, zatáhl závěs a střelil se do hlavy. Ten večer jsme prohrávali. Byli jsme na prvním místě ve východní divizi Americké ligy, vedli jsme před Yankees o zápas a půl a prohrávali jsme s těmi tuctovými Rays. K nasrání, ale bylo to tak správně. Dalo nám to možnost snažit se o obrat, což je jediná forma vítězství, o jakou jsem stál. Jenže nakonec jsme to nedokázali dotáhnout. Devět šest, tak jsme prohráli s těmi podělanými Rays, a bylo to patnáctého července 2011. Vypnul jsem televizor naprosto zhnusený. Stiskl jsem stopku na videu, přetočil jsem kazetu, vyhodil ji, popsal štítek a založil k ostatním kazetám. Pak jsem šel spát. Když jsem se probudil, bylo tři čtvrtě na tři v noci. Nemohl jsem tomu ani uvěřit. Skoro čtyři hodiny souvislého spánku. No, vlastně to bylo jenom něco málo přes tři hodiny souvislého spánku, ale já to radši bral jako čtyři. Tolik souvislého spánku jsem nezažil už… jak dlouho? Tři čtyři týdny? A tak jsem ležel v posteli spokojeně a téměř odpočatě. Potom jsem se ale musel rozhodnout: mám vstát, anebo se silou mocí snažit zase usnout? Každé tři čtyři týdny jsem se silou mocí propracoval k další hodině spánku nebo dvěma, dohromady celkem asi k pěti šesti. Spíš to vždycky byly dohromady jenom čtyři hodiny nebo pět, ale tak na to teď nechci myslet, a potom ráno z toho pokaždé bylo: „Dobré ráno, Abby. Dobré ráno, Betsy. Dobré ráno, Connie.“

Takže jsem ležel v posteli a silou mocí se snažil usnout, ale od spánku mě odvracelo přemýšlení, nejdřív o tom, jak otravné bylo prohrát s tak ubožáckým týmem, jako jsou Rays, a pak o tom, že takhle strávit minulý večer jsem se rozhodl já sám a nikdo jiný. Zavrhl jsem všechny ostatní možnosti ve prospěch dalšího tuctového basebalového utkání a teď ve tři čtvrtě na tři v noci je pozdě, jak pro mě, tak pro ty moje někdejší možnosti. Byla tma tak tmoucí, jak může být, a od přemýšlení o tom, jak je hrozná tma a jak jsem zazdil všechny svoje možnosti, jsem přešel k dumání nad tím, jak moc se tenhle poslední můj večer může klidně podobat mému poslednímu večeru v životě, kdy mi dojdou všechny možnosti, ne jenom možnosti na jeden večer. Každý večer je večer, kdy se ztratí nekonečné možnosti, kdy zazdíte kus života, kdy sami sobě zabavíte příležitost se rozrůst, něco prozkoumat, riskovat, doufat, žít. Takhle jsem přemýšlel, když jsem se pokoušel znovu usnout. Uvnitř v hlavě, kde bydlím, vypukaly války, záplavy se hrnuly do údolí, lesy chytaly plamenem, oceány podemílaly pevninu a bouřky to všechno stahovaly na dno moře, až zbývalo jen pár dnů nebo týdnů do chvíle, kdy celý svět a všechno hezké a překvapující, co jsme udělali, ztemní na obrovském pozadí vesmíru. Zase jednou bylo veta po šanci na to, že znovu usnu. Vylezl jsem z postele. Šel jsem se podívat na maily. Pořád žádná odpověď od firmy Seir Design. Udělal jsem si kávu a pár vajíček. Seděl jsem v kuchyni, už zase jedl a pil, jedl a pil, abych se udržel několik dalších hodin, vždycky jsem se udržoval jídlem a pitím, anebo jsem jedl a pil jsem, abych zapomněl na to, jak je vposledku marné se v čemkoli udržovat. Pokud nejsem jediný, kdo je ve městě vzhůru, tak jsem aspoň vzhůru jako jediný z těch, kdo usnuli v tu hodinu, kdy jsem usnul já, a kteří teď nejsou s to usnout znovu. Možná, že po sérii zázraků tahle noc dopadla dobře pro ostatní, kdo trpí nespavostí, takže jsem z nich teď vzhůru jediný, samojediný u kuchyňského stolu, hodiny daleko od svítání, zbavený možností a marně přemítající, co má udělat sám se sebou. Zvažoval jsem, jestli nezavolat Connie, to by ale ode mě vyžadovalo, abych se podíval na svůj egostrojek a zjistil, že Connie nevolala mně, že mi ani neposlala esemesku, a pak bych

nevyhnutelně začal přemýšlet, co dělala, když mi neposílala esemesku ani mi nezkoušela volat. Dospěl bych k závěru, že v tom okamžení, kdy mi mohla volat nebo psát esemesku, nejenže nedělala ani jedno z toho, ale se vší pravděpodobností na mě vůbec ani nemyslela. V podstatě nezáleželo na tom, že nejspíš prostě jen spala. A vůbec, kdybych jí i zavolal, co bych říkal? Není už co říkat. Všechno, co se dalo říct, už zaznělo. Zavolat Connie nepadá v úvahu. Stejně jsem jí zavolal, ale nebrala to. Je moc brzy. Nejspíš pořád spí. Zavěsil jsem. Pak jsem si vzal nahrávku včerejšího zápasu, vrazil ji do videa a díval jsem se na to utkání znovu, až do ranního šírání, posunem jsem se prodíral celou tou kravinou a znovu a znovu žasl nad tím, jak jsme mohli tak trapně prohrát s těmi přiblblými Rays.

TŘI

Příští pondělí jsem seděl vedle Connie v recepci. Skoro nikdy jsem neseděl vedle Connie jindy, než když si zrovna začala natírat ruce nějakou vodičkou. Díval jsem se, jak si ty ruce mne. Vypadaly jako dvě naolejovaná zvířátka provozující zásnubní tanec. A není v tom zdaleka sama: kdekdo dneska má lahvičku s hydratačním přípravkem ve psacím stole nebo někde poblíž a lidi na spoustě míst si to ráno taky zrovna začali vtírat do rukou svoje vodičky. Nechápal jsem, k čemu to. Strašně nerad takhle úplně nechápu, ale je to tak, byl jsem úplně mimo. Kdybych se taky dokázal stát jedním z vodičkářů, říkal jsem si, kolik asi jiných drobných, příjemných gest provozovaných po celý den by mi pěkně zapadlo na místa – a nezmizel by pak prostě a jednoduše všechen ten exil, všechno to odcizení a neúcta? Jenže to já nedokážu. Nesnáším ten vlhký pocit, který odmítá pominout i po tom, co si všechnu vodičku vemnete do kůže tak, že víc už si ji vemnout nejde. Dostal jsem se do koncového bodu, kde už nechci mít nic společného s něčím, co je sice buď prospěšné, anebo marnivé, ale nikdy příjemné. Připadalo mi to odporné. Ta zatvrdlá hrudečka mastičky u ústí tubičky, to je fakt hrozně odporné. Jenže to patří k věci, a neodmyslitelně. Proč jsem vždycky venku a nahlížím dovnitř, proč je mi vždycky to vevnitř cizí? Jak říkám, Connie v tom nebyla sama. V ordinacích, advokátních firmách a v reklamních agenturách, v průmyslových areálech, dopravních podnicích i ve sněmovnách jednotlivých amerických států, na správách státních parků, ba dokonce

i v kasárnách, všude si lidi zvlhčují pleť. Věděl jsem jistě, že vládnou nějakým tajemstvím. Spí jako dudci. Hrají softbal. Chodí na procházky a povídají si spolu za pozvolného soumraku o tom, co se přes den dělo, zatímco pes pobíhá kolem nich. Je to děsivé. Náplň jejich volného času mě děsí. Je tak pohodová, tak přirozená. A přece jeden musí žasnout: kde se vzala tahle mánie, ta udýchaná posedlost natírat se po celý pracovní den vodičkami? Conniiny ruce poskakovaly a kopulovaly, zpracovávaly vodičku v rovnoměrně rozmístěný povlak po celém povrchu rukou. Je to na mou duši něco tak téměř groteskního, že by se to mělo dělat výhradně v soukromí. A není to potřeba. Connie má pěkné ruce. Stařecké ruce, to jsou ty jediné, které prostému oku připadají, jako že naléhavě potřebují pokrýt další vrstvou hydratačního přípravku. Jsou pokryté jaterními skvrnami, kostnaté, s tenkou pokožkou, samá šlacha, jsou předsmrtné. To třeba takhle sedím na druhé straně od pacientky než Abby, která právě čeká, až mi bude třeba podat nějaký nástroj, a ukážu na pacientčiny ruce, ruce staré paní, která se ze všech sil snaží udržet pod ostrým světlem otevřená ústa, a ukážu na ty staré poďobané a skvrnité ruce a řeknu: „Tohle je to, čemu se Connie snaží předejít?“ Jenže protože Abby je Abby, nebude na to mít žádný názor. I když, ovšem, vím docela jistě, že má fůru názorů, ale ani jeden nehodlá přes tu masku z růžového papíru procedit. Ačkoli si myslím, že by je ráda vyjádřila, jen kdybych u toho nebyl. Vím jistě, že v určitou chvíli každý den Abby zatouží, abych se stal obětí mrtvice a ochrnul. Pak by konečně byla svobodná a mohla si dělat, co chce. Já bych měl propadlé tváře a jen bych koulel očima a nebyl bych s to nic jízlivě odsekávat, a to by ji pěkně ponouklo, takže bych z podlahy poprvé uslyšel nerevidovanou pravdu do posledního slova. Pořád jsem ošetřoval tu paní v křesle a zeptal jsem se jí: „Používáš hydratační prostředky na pleť, Abby?“ Podívala se na mě a ten výraz říkal Já a hydratace? „Jestli to dobře chápu, je velmi důležité si zvlhčovat ruce,“ pokračoval jsem. „A promazávat i ostatní části těla.“ I ostatní části těla! Ta moje huba, neustále z ní lezou ty nejhroznější pitomosti! Ty nejpitomější, jakoby neviňoučké, ale tak, tak snadno špatně vyložitelné kraviny! Ona by to nikdy neřekla, ale samozřejmě že si to myslela, mysleli jsme si to oba dva a nejspíš si to myslela i ta bábrle v křesle.

V určité fázi Conniiny ruce při zvlhčování podřadily na nižší stupeň. Celé to maniakální mrskání přešlo v cosi mírnějšího, promyšlenějšího. Dospěla do bodu, kde vodička vstřebaná pokožkou přestala být tak čvachtavě kluzká a už pohyby stejně tolik zpomalovala jako lubrikovala. Connie už jen vodičku neroztírala. Pracovala s ní pečlivějšími pohyby, soustředila se na každý prst zvlášť a taky na ty drobné světlé blanky kůžičky mezi prsty. Spojila ruce k sobě jako při smyslné modlitbě a pak je zase odpojila, aby mohla přejet přes ostruhu u palce, a všechno to dělala stejně trpělivě jako hráč vtírající olej do nové chytačské rukavice. Završila to (tu dobou už napůl věnovala pozornost i něčemu novému) sledem ritualizovaných, naprosto tichých ručních objetí, při nichž jedna ruka sevřela druhou a ta druhá sevřela tu první, a pak zase byla ta první nahoře, a tak dále, což každému, kdo se na to díval, skýtalo nepopsatelný pocit uspokojení z další uspokojivě dokončené práce. Bez přehánění vám řeknu, že mě to dohánělo k slzám. I když uznávám, že by to nedokázal prostě kdekdo. Nedohnalo by mě k slzám, kdybych při hydrataci rukou sledoval lesáka jménem Velký Jim. Jen Connie mě doháněla k slzám a já vždycky litoval, že nějak intuitivněji a osobněji nerozumím té spoustě drobných prokletí, jež se lidé kolem mě snaží zmírnit činnostmi, jež se tak přesnadno zavrhují jako marnivé a prázdné útěšné rituály. „Už zase to děláš,“ řekla, ani se na mě nepodívala. „Co?“ „Zíráš na mě. Jako bych byla věc.“ „Já tě neberu jako věc.“ „Vždycky jsi mě bral jako věc,“ namítla. „Idealizuješ si mě, a když se ukáže, že tak dokonalá nejsem, jsi zklamaný. Vyčítáš mi, že nejsem božská. Je to únavné.“ „Věř mi,“ já na to. „Jestli někdo ví, že nejsi dokonalá, jsem to já.“ „Tak proč to děláš? Proč si mě tak prohlížíš? Copak toho ještě nemáš plné zuby? Zvlášť když jsi mi dal dost bolestně jasně najevo, jak moc mi toho chybí?“ „Myslíval jsem si, že jsi dokonalá, ale ty časy jsou dávno pryč.“

„No tak na mě prosím přestaň koukat.“ „Škoda, že jsi mě toho nenaučila víc o hydratačních prostředcích.“ „O hydratačních prostředcích?“ „Jasně, o důvodech, proč je používat.“ „Důvody, proč je používat, jsou evidentní,“ namítla. „Namažeš se a cítíš se líp.“ „Já se nikdy necítím líp. Já se vždycky cítím ulemtaný.“ „Když to dost vemneš, tak ne. Když to řádně vemneš, cítíš se dobře. Tvoje ruce se cítí dobře. Zvlhčeně.“ „Ale proč to celé, když stejně nakonec budou samá jaterní skvrna a kostnaté a s tenkou kůží a samá šlacha?“ „Protože tak se s nimi má zacházet mezitím,“ odpověděla a konečně se otočila a pleskla mě dlaní po čele. Zase se odvrátila, zadívala se vzhůru k Bohu a rázně a prosebně zalomila oběma rukama; to gesto by mohlo být komické, kdyby ale netrvalo tak dlouho. „Trochu si vymačkej a vetři si to, schválně, jestli se tvoje ruce budou cítit líp.“ „Myslím, že nebudou.“ „Jasně,“ přikývla, „protože kdybys to tak udělal, mohlo by se ti to zalíbit. A Bože chraň, aby se tobě něco líbilo, když přece víš, jak to dopadne, když víš, že na všem jenom naskákají jaterní skvrny a ono to umře. Je přece lepší to nedělat vůbec, než to udělat, najít v tom zalíbení, ale nakonec všechno prohrát.“ Vstal jsem a šel jsem pryč. Pak jsem se vrátil. „Nezavolala jsi mi,“ řekl jsem. „Musíš mi přestat volat, Paule.“ „To je tou pozdní dobou. Trochu mi straší ve věži.“ „Pozdní doba je jenom půlka toho problému.“ „Pokusím se jenom psát esemesky.“ „Nikdy jsem od tebe nedostala ani jedinou esemesku.“ „Esemesky jsou pro děti, nenávidím je a bolí mě od nich prsty. Ale to neznamená, že to nezkusím.“ „Hovor jako esemeska, Paule. V takovou hodinu to oboje v zásadě naznačuje totéž.“

„Já ti nevolal, abysme to zase dali dohromady,“ bránil jsem se. „Už jsme si řekli, že můžeme být přátelé. Přátelé si s přáteli volají.“ „Nemůžeme to dát zase dohromady,“ ona na to. „A nikdy to znovu dohromady nedáme.“ „Taky jsem nevolal kvůli tomu.“ „Tak kvůli čemu?“ „Že byla noc.“ Podruhé se na mě podívala. „To už není můj problém,“ prohlásila. Myslím, že výraz „pod pantoflem“ odvádí dobrou práci. Evokuje. Představíte si sralbotku, takového změkčilého chlápka. Odepne si koule, jako když si vyndáte umělý chrup, odloží je na noční stolek a pak se přitulí ke královně Nefertiti a dívají se spolu na Samotáře v Seattlu. Jestli vám to takhle sedí, pámbu vám to požehnej. To já bych nikdy neprovozoval nic romantického, k čemu by nepatřily krev, horečka a potenciální věznění. Nejsem pod pantoflem. Jsem pod kozačkou. Vlezu si pod kozačku, ostrý podpatek mě drtí a já doufám, že z toho vyjdu živý. Co vás nezabije, to vás posílí, jak se říká – takže se můžete těšit na to, až vás nemilosrdné beranidlo nějaké satorie konečně dorazí. Být pod kozačkou, to znamená bez ohlášení zvonit u dveří. Znamená to volat v kteroukoli denní a noční dobu. Znamená to říkat „miluju tě“ příliš brzy, zhruba tak na druhém randeti, a i posléze to říkat až moc často. A když dostanu varování, že to moc ženu, zdvojím sázky a posílám jim květiny a ovoce. Být pod kozačkou, to znamená domnívat se, že jsem našel všechno, co doposud v mém životě chybělo. Ty ženy, do kterých se zamilovávám, zaplňují obrovité prázdno, a tak se potom vracím k ničemu – k míň než k ničemu, teď, když jsem poznal naplnění – leda by to prázdno dál plnily napořád. Strach z toho, že je ztratím, mě dohání k zoufalým skutkům, a to ve spoustě způsobů, které je nevyhnutelně zaženou na úprk ke dveřím. Náležitě pod kozačkou jsem byl čtyřikrát, když tedy nepočítám asi tak desítku částečných nebo krátkodobých opodkozačkování: jednou, když mi bylo pět, jednou

ve dvanácti, potřetí v devatenácti, a konečně s Connie, která u mě nastoupila do práce, když mi bylo třicet šest a jí dvacet sedm. Pokaždé – možná jen s výjimkou toho prvního případu, kdy pro mě byl celý svět ještě tak nový, že je těžké si vybavit o moc víc než její jméno (Alison), to, jak jsme se drželi za ruce, a pak neustávající pláč mezi haldami odpadků pod tribunou na hřišti – jsem nebyl s to, jakmile jsem se jednou pod kozačkou ocitl, se udržet vlastního základního já. Tím myslím to, co mě určuje: úspěch ve škole, oddanost k Red Sox, zarputilá víra v neexistenci Boží. Všechno to zmizí a zůstane… co vlastně? Je tam nějaká živá osoba? Nedokážu najít nic víc než nehoráznou nouzi. Ta dívka, anebo žena – nejdřív Alison, pak Heather Belislová, pak Sam Santacroceová a nakonec Connie – mě strávila do té míry, že jsem sám o sobě nedokázal povědět nic víc, než že jsem ten Paul, co miluje Alison, anebo ten Paul, co miluje Connie. Samozřejmě že zpočátku to bylo pro ně pro všechny lichotivé, to, že někdo se o ně může zajímat až tak strašně moc, jenže tu lichotivost brzy zadusily záplavy různých kravin, škemrání, žárlení, nezkrotné a nekritické chvály a taky posedlosti, která vyděsila rodiče i přátele. Všechno, čeho jsem si před zamilováním vysoce vážil, šlo do kopru, a tak jsem se i sám sobě a bezpochyby také předmětům své touhy jevil jako únavně obsesivní moula, který jim oplátkou neposkytuje nic, co by se dalo milovat. Je asi zbytečné dodávat, že to nikdy nevydrželo dlouho. O Alison jsem už převyprávěl všechno, na co si vzpomínám. Do Heather jsem se zamiloval krátce po tom, co mi zemřel otec, a když na to teď vzpomínám, tahle zamilovanost se stejně tolik vlastně týkala Roye Belisla, Heatheřina otce, který trénoval naše basebalové mužstvo a řídil pickup a měl fakt boží žíly na pažích, jako se týkala nových vlhkých zážitků s Heatheřiným jazykem. (Nedokázal jsem si představit pana Belisla, jak leží celý oblečený v prázdné vaně, dlouhé hodiny upírá zraky na hnědnoucí cementovou kaši a pak mě žene do obchodu pro deset párů sportovních bot, které schová před paní Belislovou do veliké díry vykutané v zadní části bytového domu.) Strávil jsem dlouhý víkend po Dni prezidentů tím, že jsem se muchloval s Heather u nich v garáži, a při jídle jsem obdivoval žilky na pažích pana Belisla a díval jsem se,

jak ladí a poslouchá policejní frekvenci. Všechno to vzalo rychlý konec, když v jedno úterý zase začala škola a Heather mi dala košem a začala si s jedním klukem s hrozným účesem. Byl jsem celý ohromený a zdrcený a v rozpacích a zbavený Heatheřina jazyka – prvního jazyka, který jsem kdy ochutnal, a přinejmenším zčásti toho důvodu, proč jsem se stal zubařem, proč jsem se začal živě zajímat o ústní dutinu a všechny její zázraky – a vztekal jsem se, že mi vrtkavý a nesmiřitelný osud sebral nejdřív prvního tátu a teď i pana Belisla. Udělal jsem to, co by udělal každý: šel jsem pěšky patnáct kilometrů do nákupního střediska, vlezl jsem si na zadní sedadlo jednoho nezamčeného auta, pak jsem se svou nic netušící gardedámou jel dalších asi tak patnáct kilometrů, moc dlouho jsem čekal v garáži, než jsem vešel k ní do domu, našel jsem si šatní skříň, masturboval jsem, usnul jsem a ráno jsem vylezl rovnou mezi celou rodinu shromážděnou u snídaně. Drcení pod kozačkou, které jsem strpěl z rukou, nebo vlastně nohou Samanthy Santacroceové, to bylo mnohem osobnější martyrium, které skončilo tím, že jsem musel odejít z Maineské univerzity ve Fort Kentu, a to s jistými omezeními toho, jestli a za jakých podmínek se můžu do kampusu školy vrátit. Sam a já jsme spolu prožili jedenáct týdnů, během nichž jsme oba porozuměli svým duším a tomu, že se konečně probouzejí, a taky našim srdcím a tomu, že poprvé našla naplnění. Okamžitě jsme byli nerozluční, sladili jsme i způsob chůze při cestách do školy a ze školy, abychom minimalizovali čas, který musíme trávit jeden bez druhého. Jedli jsme spolu, učili jsme se spolu, spali jsme spolu a šeptem jsme si povídali dlouho do noci, abychom nerušili její spolubydlící. Měli jsme jeden společný hrnek na kávu, jedno brčko, stejný kartáček. Jeden druhému jsme pusou do pusy podávali kousky melounu. Dívali jsme se na filmy a na fotbal pod stejnou přikrývkou a sedali jsme spolu ve studentské společenské místnosti a dělali úkoly a v pravidelných intervalech jsme od nich zvedali hlavy a s nestydatou omámeností nyli jeden na druhého. Sammy vždycky cucala lízátko. Nic jsem nemiloval víc než poslouchat, jak ta přeslazená koule naráží na její pevné bílé zuby a jak je držátko v jejích ústech pořád vlhčí

a měkčí, až konečně vzala ten sladký prostředek mezi stoličky a rozdrtila ho na cimprcampr. Pak ty chrastící trosky žmoulala sem tam v puse, dokud se nerozpustily do neexistence. Když skončila a tyčku od lízátka odložila k ostatním do prázdné láhve od dietní coly (kde také byly obaly a vyžvýkané žvýkačky), přejela si jazykem po horním rtu a hledala nějaký titěrný přehlídnutý krystalek, a pokud ho našla, vtáhla ho dovnitř a přišpendlila ho mezi žernovy špičáků. Pak si ožužlala rty dočista od cukernatého nánosu – nejdřív horní ret, kyproučký a rozdělený na dva bochánky, a po něm ten dolní, usazený do dokonalejší čáry jako podle olovnice. O povaze a skutečné podstatě Samanthy Santacroceové jsem nevěděl v zásadě nic, ale ani v nejmenším jsem nepochyboval, že chci navěky žít na okraji jejího lesklého rudého dolního rtu, na tom nachovém ostrohu, který v zimě zahřívá její sirupovitý dech a v létě zalévá právě to teplo, ze kterého jí vyskakují pihy. Zato jsem o ní věděl jinou věc, hlavně protože mi ji opakovala pořád dokola: Samantha Santacroceová zapáleně a bezpodmínečně miluje svoje rodiče, což výrazně kontrastovalo s mým nutkáním schovat vlastní rodiče někde v temné almaře hanby. Sammy mluvila o těch svých, jako by to byli lidé, s nimiž jednoznačně hodlá strávit zbytek věčnosti; univerzitní studium u ní nebylo ani tak dobou vzpurnosti a sebeobjevování jako dočasným rozchodem v celoživotním vztahu. Skoro jsem na ně žárlil. Bob Santacroce byl veliký plavovlasý chlap, kterému se dobře dařilo v obchodě s nábytkem, takže teď trávil nejedno dopoledne na druhé devítce nějakého golfového hřiště. Samanthu (a jejího mladšího bratra Nicka) vychovávala Barbara, která se teď zaměstnávala tenisem a dobročinností. Tak strašně moc jsem se toho o nich doslechl ještě než jsem je poznal, že za pár krátkých dnů mi začali připadat jedineční a do týdne přímo bájní, a tak když jsme se Sam přišli k nim domů na Díkůvzdání a já hodlal jejím rodičům sdělit, že mám v úmyslu se s jejich dcerou oženit („Tak moment, moment,“ na to Sam, „že máš v úmyslu co to?“), byl jsem vylekaný, nervózní a zamilovaný stejnou měrou do nich jako do samotné Sam. Santacroceovi byli bezchybná katolická rodina s úhledně uklizenou garáží, robustními duby a věkovitými

rodinnými portréty, která by mi dala rozhřešení za všechny hříchy a napravila všechny vady mého dětství. Stejně jako moje poblázněnost do Heather Belislové měla i moje poblázněnost do Sam Santacroceové ten vnější prvek, který neměl nic společného s naší společnou láskou ke psům a k Led Zeppelin ani s jejím blonďatým zástřihem na kluka, ani s tím, jak chutnala její rudá ústa. V rodině Santacroceových se nekonaly žádné trapně málo navštívené pohřby, nikdo tu neštrachal pod sedadly v autě, jestli tam nezbyly nějaké drobné, nikdo nechodil do sběrny, aby měl za co nakoupit makaróny, nikdo nenavštěvoval státem přiděleného psychologa, nikdo nepáchal sebevraždy. Miloval jsem Sammy a chtěl jsem si ji vzít, ale taky jsem miloval pána a paní Santacroceovy a toužil jsem, aby si mě osvojili a abych mohl už navěky žít v záři jejich požehnaného štěstí. Býval bych objevil Boha a konvertoval ke katolicismu a odsuzoval bych potraty a pil bych martini a velebil bych dolar a pomáhal chudým a plahočil se po tváři země s veškerou počestností a vůbec bych dělal všechno, díky čemu jsou Santacroceovi tak strašně zjevně něco úplně jiného než O’Rourkeovi. Jenže Sam změnila názor. Běželi jsme ruku v ruce a ozlomkrk přímo k útesu nehynoucí lásky, ale ona se rázem zastavila přesně v tu chvíli, kdy já zařadil vyšší rychlost, takže pak už jsem upaloval dál bez ní a chvíli jsem visel ve vzduchu jako postavička v kreslené grotesce a snažil jsem se pod nohama najít nějakou zem, jenže tam žádná nebyla a já svištěl rovnou dolů. Nevšiml jsem si, že se to blíží, anebo jsem schválně přivíral oči, i když tak zpola jsem zaznamenal, že moje humpolácká a osudná vyznání lásky nejsou opětována, nejdřív ne tak často, potom už vůbec. Snažil jsem se chápat, co se děje, co jsem udělal. Zdálo se, že jsem neudělal nic víc, než že jsem pokračoval v tom, co jsme se Sam dělali společně po celých jedenáct týdnů, jež učinily z toho druhého všechno, co ten první měl. Ona nečekaně zastavila, ale já šel dál a dál, a protože jsem šel pořád dál, byla si tím jistější, že udělala moc dobře, když se zastavila. Už jsem neměl žádné vlastní já, jen to, které bylo plné lásky k ní, a jak každý ví, takové já si koleduje spíš o pár přes hubu než o něžný cit.

Počítám, že jsem ji začal ohrožovat. Z valné části jsem nedělal nic víc, než že jsem seděl venku na schodech vedoucích k jejich bytu a brečel jsem, a když mě konečně pustila dovnitř, snažil jsem se sebrat natolik, abych s ní dokázal mluvit i přes ty slzy, které teď, v její přítomnosti, byly méně hysterické, ale řinuly se pořád. Jednou dvakrát mě našli vevnitř v bytě, buď ona, nebo některá její spolubydlící, když se vrátily domů. Čekal jsem u Sam v pokoji, na posteli, ležel tváří dolů, bulel do jejího nevypraného polštáře a nikomu jsem neubližoval. Přesto se jim nezamlouvalo, že mě tam našly. Napoprvé to bylo děsivé a divné a já jsem odevzdal klíč a slíbil, že to už víckrát neudělám. Ale samozřejmě že jsem měl kopii a udělal jsem to znovu, protože jsem si vypěstoval závislost na Samině povlečení a k smrti mě děsilo pomyšlení, že je někde tam venku ve světě beze mě. Nebyl jsem prostě s to se vkrást dovnitř a nadechovat se vůně povlečení a dotýkat se jejích věcí a čichat její kosmetiku a listovat fotoalbem rodiny Santacroceových a pak zase odejít, protože k odchodu jsem se nedokázal přinutit. Její pokoj byl jediným místem, kde jsem toužil být, s ní, anebo bez ní. A protože ona se mnou být nechtěla, byl jsem v jejím pokoji bez ní, a když mě tam našla podruhé, zavolala univerzitní ochranku. Přijela si pro mě matka. Měla o mě strach, všichni o mě měli strach a dobře dělali, protože já nebyl nic, já byl Paul, který miluje Sam, nyní Paul, který miluje Sam bez Sam, takže vlastně ještě míň než nic. Našel jsem Boha, jenže ten šel pryč. O několik let později, když jsem na ni víceméně zapomněl a dokončil jsem dva semestry medicínské přípravky na jiné pobočce UMaine, si mě Sam našla a řekla mi, že na čas, který jsme strávili spolu, vzpomíná s lítostí. Lituje toho, že mě ztratila, protože žádný předtím ani potom ji nemiloval tolik jako tehdy já. Konečně pochopila, jaký to má význam, a chce mi dát druhou šanci. Zeptala se, jestli ji stále miluji, a já řekl, že ano. Půl roku nato jsme spolu žili – ne s požehnáním jejích rodičů, ale to mi nevadilo, a Sam taky ne. Tentokrát jsem nebyl pod kozačkou, ale jenom zamilovaný. A především a hlavně jsem žasl: žasl jsem nad tím, že zase mám Sam Santacroceovou a že je do mě zamilovanější než předtím. To je, pane, zvrat!

Vydrželo to asi rok a v té době jsme párkrát zajeli k Santacroceovým a já se ze všech sil snažil je brát stejně jako kdysi. Ale už jsem si u nich zničil všechny šance a oni neznali odpuštění. Neschvalovali mě a teď, když jsem byl vystřízlivělejší z lásky, neschvalovat mě znamenalo neschvalovat svět. A oni opravdu celý svět neschvalovali: hodnotili ho a odsuzovali. Dávali peníze na charitu, kupovali potraviny pro bezdomovce, ale chudými pohrdali. Homosexuálům vyčítali, že pokazili Ameriku, a nejspíš to vyčítali i Afroameričanům a pracujícím ženám. Starý Santacroce, Samin dědeček, choval dost matoucí zášť vůči FDR, mnohými považovanému za jednoho z nejskvělejších amerických prezidentů, který je navíc přes padesát let po smrti. Když se v televizi objevil Bill Clinton, Samina matka musela odejít z pokoje. Skoro jsem tomu nerozuměl, a tak se pomaličku znovu prosazovalo moje staré já. Přišlo mi nemožné uvěřit, že jsem kvůli těmhle primitivům kdysi zvažoval konverzi ke katolictví, a jako odvetné opatření jsem nutil ubohou Sam, aby snášela dlouhé slovní výpady o pokrytectví katolíků a o všeobecné pitomosti křesťanství jako takového. A pak, jednoho večera, jsem se u jídelního stolu rodiny Santacroceovy přiznal ke svému ateismu a všichni Santacroceovi se na mě zadívali naprosto vyděšeně. Sam utekla za matkou, která mě z bezpečí vedlejšího pokoje nazvala zosobněným Satanem a zakázala mi kdykoli znovu vstoupit do jejich domu. Vyhovovalo mi to. Moc dlouho jsme nevydrželi ani my se Sam. Rodiče požadovali, aby si vybrala mezi mnou a jimi, a ona se nehodlala vzdát těch dvou lidí, kteří ji vypiplali a kteří ji milovali víc než kdokoli jiný na světě. Rozesmutnilo mě, že ztratím Sam, do které jsem byl blázen a která byla blázen do mě, ale zase mě potěšilo zjištění, že jakmile drcení pod kozačkou poleví, vracím se ke svému někdejšímu já: že ať je to mé já jakkoli mlhavé a náchylné se vytrácet, existuje a dá se k němu vrátit. Connie nastoupila u O’Rourke Dental na výpomoc. A já hned první den, co byla v práci, cítil, jak moje já mizí. Na konci druhého dne jsem jí navrhl, ať dá zprostředkovatelské agentuře sbohem a nastoupí u mě na plný úvazek. Dostane parádní plat, plné příspěvky na zdravotní pojištění, zadarmo se bude těšit té nejlepší zubní péči. Navrhl jsem, že jí

dám mnohem vyšší plat, než by obvykle průměrná recepční dostávala. Ano, vytrácel jsem se rychle. Ale něco mi napovědělo, ať se zavolám zpátky, ať se rozpomenu na své staré já, které si samo sebe váží, ať tentokrát stoupám na oběžnou dráhu kolem krásné pracovnice na výpomoc pozvolna a velmi opatrně, takže nezopakuji trapné chyby z minulosti. Svědomitost: to byla novinka. A když Connie moji nabídku přijala a začala pracovat pro O’Rourke Dental, dělal jsem první poslední, aby měla napilno, protože nikoli nepodstatnou část mého skutečného já už tvořil zubař, který se každý den a celý den stará o pacienty, ve čtvrtek déle, a který má praxi, jež musí růst, a zaměstnance, o které se musí starat, a asi tak šedesát tisíc měsíčního obratu, který musí chránit. V duchu jsem si říkal, že by nebylo rozumné, abych při zamilovávání se do Connie cokoli z toho ohrozil svým předvídatelným milostným kretenismem. A tak, ačkoli jsem byl stejně pod kozačkou jako kdy jindy, jsem zkusil jiný přístup. Mlčel jsem. Předstíral jsem lhostejnost. Choval jsem se chladně, čímž myslím ne nepřátelsky, jen zdrženlivě, ráno jsem přicházel zahalen aurou záhadnosti a z práce odcházel s deprimující důstojností. Mazaně jsem tíhl ke svému nejlepšímu já, pořádal pátky s pizzou, jednal uctivě s paní Convoyovou a potlačoval vlastní stížnosti a projevy nespokojenosti, jako bych byl křesťanský mnich s nekonečnou oporou v modlitbě. To jest, jasně, lidi, že to bylo jenom na oko. Láska jednoho zušlechtí. Co má být, jestli je promyšlená? Co má být, pokud se posléze, když láska povadne, navracíme (jako vítěz loterie a taky jako někdo, kdo přišel o končetinu) zase k základům našeho já? Nic jsem o své mučivé lásce ke Connie neprozradil po šest srdcervoucích měsíců, dokud nás jednou večer pár panáků na účet O’Rourke Dental nevehnalo samotné dva do jednoho baru, načež z nás obou začala prýštit chlípná doznání, a pak jsme prostě byli pár. Určitě jsem jí připadal děsně in. Zubař. Vysoce kvalifikovaný odborník. Majitel nemovitosti. Jakmile jsme spolu chodili, neprozradil jsem, že moje staré já je fuč, a ona si toho podle všeho nevšimla. Nevšimla si toho, dokud se moje já zase nepřihlásilo. A pak to celé šlo ke všem čertům.

Když jsem se vynadíval, jak si Connie zvlhčuje ruce, šel jsem pracovat. Ten den dopoledne dorazila jedna stará paní s Parkinsonovou chorobou, pomáhal jí syn, sám pán vyššího středního věku, podpíral ji a pomáhal jí do křesla. Bez ustání se třásla. Dělalo jí obrovské potíže udržet ústa otevřená. Vzal jsem na to rozvěrač, ale pak zase nemohla polykat. Abby pořád udržovala savku v chodu, i když ta stará paní se dál a se zarputilou pravidelností snažila polykat; instinkt světle růžového svalu vzadu v hrdle. Byla jako odsouzenec, ta moje parkinsonská pacientka, jako kdyby po dlouhém pobytu v neklidné věznici šla na smrt. Dnes dopoledne přišla proto, že kousla do toustu a vylomila si zub. Její syn nebyl s to ten zub najít. Přemrštěně se za to omlouval, jako kdyby tím svou matku nějak zklamal. Lidi nám svoje vylomené zuby nosí v jednom kuse, jako by to byly ještě teplé prsty, snad se domnívají, že bychom je mohli nějak bleskově naroubovat zpátky. Pokud někdy přijdete o zub, tak ho prostě vyhoďte. Nebo ho strčte pod polštář. Já s ním nemůžu udělat nic. Vysvětlil jsem mu to a on se uklidnil. Potom jsem se důkladně podíval jeho matce do úst – do úst, kterým zbýval tak rok dva pobytu na světě a která se vzpínala v agonii třasu a zmařeného polykání – a tam jsem našel vzácné, ale okamžitě poznatelné onemocnění, které patrně způsobila chemoterapie: osteonekrózu čelisti. Moje k smrti odsouzená pacientka si teď mohla záhubu způsobenou čelistí přidat na seznam vedle té onkologické choroby, co já vím, jakou má, a vedle Parkinsona, se kterým zemře. Čelist měla tak měkkou a rozloženou, že tomu rannímu toustovému soustu se povedlo ztracený zub zatlačit skrz dáseň až do kosti, kdy dosud vězel. Vzal jsem pinzetu a vytáhl jsem jej, aniž bych jí způsobil jakoukoli bolest. „Tady je ten zub,“ řekl jsem. Connie se objevila ve dveřích s iPadem. „Prosím?“ „Až budeš mít chvilku.“ Tou dobou jsme už měli iPady. Před rokem jsme koupili nové desktopy. A ještě rok před tím přišli lidi od firmy Dentech a upgradovali nám celý systém, abychom mohli všechno dělat elektronicky líp, než jsme to

všechno dělali elektronicky předtím. Téměř v každém ohledu by nákup něčeho, co zlepší provoz ordinace, měl být racionálním rozhodnutím založeným na analýze nákladů a výnosů, ale sotva se objeví nová technologie, byla by hrůza hrůzoucí si ji při první příležitosti nepořídit. „Jen jsem se tě chtěla zeptat,“ prohlásila, jakmile jsem vyšel na chodbu, „jestli jsi tady četl svůj životopis.“ „Kde tady?“ „Na těch našich webovkách.“ Popadl jsem iPad. „Tohle je k zbláznění,“ řekl jsem. „Měli celý víkend na to, aby to sundali. A ani mi neodepsali na e­‑mail.“ „Tak četl jsi ten svůj životopis?“ Znovu jsem si položil otázku, kdo to vlastně mohl udělat. Přišel jsem moc pozdě k nějakému pacientovi? Byl jsem moc přísný na nějakého pracovníka na záskok? Něco mě najednou napadlo. „Víš, kdo by to mohl být?“ „Kdo?“ „Anonym.“ „Kdo je Anonym?“ Připomněl jsem jí toho šmejda, který nezaplatil za můstek a pak na mě věšel hnusné recenze na Googlu. „Dobře, ale to je už… kolik, dva roky?“ namítla. „Mohl by vůbec být ještě pořád…“ „Je to sprosťárna!“ rozhořčil jsem se. „Každému se může stát, že bude mít holuba v nose.“ „Přečti si ten životopis,“ připomněla mi. Dr. O’Rourke provozuje zubařskou praxi už přes deset let. Narodil se v Maine a ze všech sil se snaží poskytnout pacientům péči té nejvyšší úrovně. Jeho přátelská, milá povaha spojená s rozsáhlými odbornými znalostmi je zárukou, že návštěva u zubaře bude příjemná, uklidňující a beze stresu.

Zvedl jsem k ní hlavu. „Nevím, kdo to udělal, ale měl důvěrné znalosti o mně i o téhle ordinaci,“ řekl jsem.

„Ty ses ještě nedostal k té divné pasáži?“ podivila se. Životopis totiž končil takovou divnou pasáži. Nyní tedy předstupte a já s vámi ustanovím smlouvy své. Neb já uči‑ ním z vás národ veliký. Musíte však vést svůj lid pryč od těchto váleční‑ ků a nikdy z nich neučinit nepřátele ve jménu mém. A pokud budete mé smlouvy pamětlivi, nebudete stráveni. Pokud však ze mne Boha učiníte a klanět se mi budete a pošlete pro psaltérium a bubínek a prorokovat bu‑ dete o úmyslech mých a válčit budete, pak budete stráveni. Neboť člověk mne poznat nemůže.

„Co je sakra tohle?“ zhrozil jsem se a hledal jsem na její tváři nějaký výraz. „Něco z Bible?“ „Zní to tak.“ „Co to dělá v mém životopisu?“ Pokrčila rameny. „Je něco takového na stránce s tvým životopisem?“ Zavrtěla hlavou. „A u Betsy? U Abby?“ „Jenom u tebe.“ „Nejsem ani křesťan,“ upozornil jsem. „Nechci mít na svých internetových stránkách citáty z Bible. Kdo to udělal?“ Sebrala mi iPad. „Možná by sis měl promluvit s Betsy,“ navrhla. Paní Convoyová chodila do práce z práce s velmi očteným výtiskem Bible z nakladatelství Ignatius – opoznámkovaným a podtrhaným, jak jinak – a její jméno, Elizabeth Anne Convoyová, bylo vykládané v zelené koženkové vazbě písmeny z falešného zlata. Měla tu knihu už nějakých čtyřicet let, od svého prvního přijímání. Nic jiného tak dokonale neztělesňovalo můj vnitřně rozpolcený postoj k paní Convoyové. Za prvé proto, že byla odbornicí na sakra prakticky všechno a autorita a pánovitý tón jí skýtal právě tenhle archetyp vší všeználkovitosti: Bible. Ale jindy, v nestřeženém okamžiku, když

nebyla na očích, jsem koutkem oka zahlédl, jak ten totem věrně spočívá v její otevřené kabelce, a paní Convoyová, ta šéfsatórie, se reinkarnovala zpátky do Elizabeth Anne Convoyové, naprosto bezvýznamného, nenapravitelně domáckého stvoření, které, jak jsem si lehce dokázal představit, má o sobě tak nevalné mínění, že ji může dohnat k slzám i to, když uvidí svoje jméno vtištěné na Boží knize. Kouzly jsem přivolával tu rozpačitou, nejistou dívku a rád bych jí řekl, že Bůh ji miluje. Nechtěl jsem, aby si Betsy Convoyová, anebo kdokoli jiný, když na to přijde, myslel, že hluboko v jádru je ošklivý, bezcenný, nechtěný, nedůležitý a nehodný lásky. Kdyby Bůh nesloužil k ničemu jinému, myslel jsem si, jen tohle samotné by ospravedlňovalo jeho existenci. Díky Bohu za Boha! říkal jsem si. Jaké dílo odvedl, jakou lásku rozšířil, když smrtelníci selhali. Plahočení všech osamělých, znetvořených a postižených nemusí ovládnout srdce soucítícího pozorovatele sebevražednou lítostí, protože Bůh je miluje. Díky Bohu dokonce i panovačné satórie, moralizující ukecané baby a vlezlí sráči mohou poznat lásku. „Už jsem ti přece řekla, že já jsem to nebyla,“ odpověděla mi, když jsem na ni uhodil. „Copak si myslíš, že bych ti lhala?“ „Já nevím, co si mám myslet, Betsy. Nejdřív zjistím, že někdo jednal proti mým jasně vyjádřeným přáním a založil webové stránky mojí praxe, a pak ve svém životopisu na těch stránkách najdu fůru biblické hatmatilky. A ty jsi z těch, kdo se v Bibli vyznají.“ „Pro Boha živého, to přece ještě neznamená, že se taky vyznám v tom, jak udělat webové stránky.“ „Netvrdím, žes to udělala osobně.“ „Neudělala jsem ty stránky ani tak, ani onak,“ trvala si na svém. „Nemám to na svědomí a nedala jsem tam žádné citáty z Bible. A kdybych dala, rozhodně bych vybrala nějakou úplně jinou pasáž.“ „Která pasáž je tohle?“ zeptal jsem se. Podívala se znovu na iPad. Kdykoli si paní Convoyová něco četla pro sebe, ty drobné smrštěné chloupky kolem našpulených rtů se začaly vrtět nahoru dolů, jak hltala každé slovo, jako by její ústa byla housenka prožírající se listem.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.