Možnosti využití hypnózy, detektor lži a psychofarmaka v policejní praxi Jedná se o jednu z metod ovlivňování lidské psychiky. Úzce souvisí se dvěma specifickými vlastnostmi lidské psychiky, a sice sugestibilitou a hypnatibilitou. Sugestibilita představuje schopnost psychiky jedince reagovat na sugesce, přičemž sugescí je určitý podnět (myšlenka, gesto, tvrzení…), který působí na jedince, aniž by podléhal kritice či logickému zpracování. Hypnatibilitou rozumíme schopnost lidské psychiky přijímat sugesce na základě raportu – vztahu mezi hypnotizérem a hypnotizovaným. Je to schopnost dostat se do hypnotického stavu. Sugesce znamená přesvědčování na základě dílčí iracionality. Je protikladem rozumového přesvědčování, které stojí na logických argumentech. Jedná se o určitou formu souhlasu, při níž není plně zapojen rozum. Sugestivně může působit člověk na člověka, stejně jako dav. Sugestivní může být i určitá situace, prostředí... Existuje mnoho podob sugesce, od té prosté, kterou slyšíme například v reklamách, až po cílené využití v psychoterapii – v bdělém stavu i během hypnózy. Ačkoli je hypnóza vědecky uznávaná, její pravá podstata není dodnes známa. Setkáváme se s různými vědeckými pojetími, například s názorem, že hypnóza stimuluje mozek k uvolnění enkefalinů a endorfinů (chemických látek), jež dokáží měnit náladu, vnímání bolesti a další fyzické příznaky člověka. Rozšířený je rovněž názor, že během hypnózy „přejímá velení“ pravá polovina mozku, která obecně souvisí s emocionálnějším myšlením. Endorfiny: Opioidní polypeptidy, které vznikají v mozku, placentě a slinivce břišní. Označovány jako „hormony štěstí“. Působí jako neurotransmitery - přenašeče nervových vzruchů. Váží se na opioidní receptory buněk. Jsou katalyzátorem nálad, zmírňují bolest, ovlivňují tělesnou teplotu. Působí extaticky a protistresově. Objevují se např. při svalové zátěži, po porodu, během sexu či stresových situací. Enkefaliny: Opioidní polypeptidy přirozeně se vyskytují v nervové soustavě obratlovců. U člověka rozlišujeme dvě pentapetidické formy: met-enkefalin a leuenkefalin. Váží se na opioidní receptory v mozku. Při stimulaci se projevují analgeticky, způsobují stavy podobné euforii, zpomalují dýchání, snižuji motilitu střev aj. Hypnóza bývá označována za stav zvýšené sugestibility nebo za parciální spánek, v tomto směru existují rozličné teorie. Pojem souvisí s řeckým slovem označujícím spánek (hypnos). Hypnóza sice připomíná spánek, ale spánkem není. (Pomocí hypnózy však fyziologický spánek lze navodit.) Tradičně je tak označován změněný stav vědomí, při kterém může dojít ke změně složky poznávací, řídicí i kontrolní. Hypnotizovaná osoba často vypadá jako spící, se svěšenou hlavou a zavřenýma očima, avšak se současnou schopností reagovat na pokyny hypnotizéra ( Kratochvíl 2000, Nečas 2012). Hypnóza ovlivňuje lidské povědomí, dokáže ovládat nepodmíněné reflexy, určovat sklony osobnosti. K jejímu pochopení je zapotřebí znát dva podstatné mechanismy, a to disociaci a raport. Raportem rozumíme vazbu hypnotizovaného na hypnotizéra. Funkční disociací pak proměnu sugestivních vlivů na vlivy nezávislé, nepodléhající
kontrole. Hypnóza je stará jako lidstvo samo. Archeologické nálezy prokázaly znalost této metody již čtyři tisíce let před naším letopočtem. Znali ji Summerové, Egypťané, starověké Řecko a Řím. V 11. století se objevila autohypnóza. Konec 19. století zachvátila „hypnotická horečka“. Během obou světových válek byla metoda využívána k léčbě posttraumatických stavů. Zlatý věk hypnózy nastal po roce 1960. Jakožto právoplatná lékařská metoda byla hypnóza uznána v roce 1955 v Británii a o tři roky později v Americe (Kratochvíl 2000). V historii hypnózy se objevuje řada významných jmen, například. F. A. Mesmer, J. Braid, prof. Bernheim, Dr. S. Freud, prof. S. Kratochvíl a další. Franz Anton Mesmer (1734 – 1815): Švýcarský a vídeňský lékař, významný psychoterapeut a hypnoterapeut. Proslul metodou léčení zvanou mesmerismus neboli živočišný magnetismus, jež spočívala v přikládání magnetů na různé části pacientova těla. Jako první se pokusil vysvětlit podstatu hypnózy. Vycházel z existence tajemné síly, představované univerzálním fluidem, kterou mohl hypnotizér převést dotykem na nemocné a tak je léčit. James Braid (1795 – 1860): Skotský oční lékař. Objevil nejdůležitější způsob uvádění pacienta do transu prostřednictvím fixace. Zabýval se zkoumáním tzv. hypnotické anestezie. Vyvrátil existenci Mesmerova fluida. Prof. D. Bernheim (19. stol.): Považoval sugesci za přirozený jev, "proces, jimž je do ducha vpravována idea a jím přijmána". Účinnost hypnotické sugesce podmiňoval splněním dvou podmínek: pacient musí věřit, že se uzdraví, a zároveň důvěřovat hypnotizérovi. Sigmund Freud (1856 – 1938): Slavný vídeňský psychoanalytik, psychiatr, neurolog. Rodák z Příbora. Zkoumal nevědomí, léčil hysterii a neurotické stavy. Hypnózu používal na pacientech v nemocnici v Paříži. Jako první vyslovil pojem psychoanalýza. Popsal ji jako vědu snažící se vypátrat utajené duševní děje v podvědomí. Zabýval se osobností člověka a utajenými pudy. Prostřednictvím hypnózy odhalil skutečnost, že pod naším vědomím (ego) je ještě jedna jeho rovina (id), jež ovlivňuje naše chování, aniž o tom víme. Zmíněné „podvědomí“ považoval za zdroj duševních poruch a dalších patologií. prof. Stanislav Kratochvíl (nar. 1932): Vedoucí psycholog v Psychiatrické léčebně v Kroměříži. Je profesorem klinické psychologie, přednáší na FF UP v Olomouci. Autor řady publikací (Experimentální hypnóza, Podstata hypnózy, Manželská a párová terapie aj.) Rozlišujeme hypnózu lehkou, střední a hlubokou. Při lehké a střední dochází ke změnám svalového tonu, nesnadnosti až nemožnosti otevření zavřených očí, ztrátě spontaneity. Mezi hypnotizérem a hypnotizovaným dochází ke zvláštnímu vztahu, kdy hypnotizovaný primárně reaguje na podněty vycházející od hypnotizéra a současně je jeho reakce na okolí snížena. Přechod mezi těmito stupni hypnózy a bděním je plynulý, k úplné amnézii po skončení nedochází. Pro klinické účely většinou zmíněné dva stupně využití postačují. Při hluboké hypnóze, charakterizované raportem a změněným stavem vědomí, lze u
hypnotizovaného vyvolat halucinaci (pozitivní i negativní), věkovou regresi, použít účinnou sugesci atd. Po skončení může nastat úplná amnézie. Během hypnózy si subjekt zpravidla uvědomuje, co se s ním děje. Po skončení hypnózy a návratu do bdělého stavu si však už nemusí vzpomenout, jaké „úkony“ na základě sugescí „plnil“. Záleží to na sugesci sdělené hypnotizérem. Jsou na místě i úvahy o možnosti zneužití hypnózy. Proto někteří hypnoterapeuti svá sezení nahrávají, aby zabránili pozdějším nařčením, že se subjektem nedovoleně manipulovali. Znalost hypnózy je možno zneužít i na poli trestné činnosti, jak některé zadokumentované případy dokládají. Asi nejznámější je takzvaný Kodaňský případ (1958). V knize Experimentální hypnóza ho popisuje (Kratochvíl 2000). Psychopatický hypnotizér, toho času pobývající ve vězení, zaměřil pozornost na svého hypnabilního spoluvězně. Pomocí sugescí v něm uměle vytvořil jakýsi bludný systém, na jehož základě ovládal spoluvězňovo chování i po skončení výkonu trestu odnětí svobody. Protože hypnotizér svou oběť od okamžiku prvního zhypnotizování nikdy nedehypnotizoval, oběť zůstávala v transu a byla zneužívána k závažným loupežím. Vlivem hypnóz se v oběti postupně vytvořila psychická porucha. Pozoruhodný je také Heidelberský případ, kdy jistý Franz Walter, vydávající se za lékaře, podroboval ženu jménem Alice sedmileté hypnotické drezuře. Alice byla nejen sexuálně zneužívána, ale trpěla i po zdravotní stránce, neboť zmíněný Walter jí vsugerovával řadu nemocí. Dále ji přiměl, aby okrádala své příbuzné a odevzdávala mu peníze. Mučil ji tělesně i psychicky, což vyústilo v několik pokusů o ženinu sebevraždu. Ve finále ji navedl k pokusu o vraždu vlastního manžela. Alice poškodila manželovu brzdu na motorce, přičemž došlo k jeho zranění. Případ je zajímavý z mnoha hledisek – v příběhu vyšetřování byl vypátrán Walterův spolupachatel. Zločinec měl dlouholetou propracovanou metodu - oběti byla vsugerovávána různá slova, prostřednictvím kterých ji uváděl do hlubokého hypnotického spánku, navozoval nemožnost pohybu, úplnou amnézii, či ji dokonce připravoval na případnou výpověď u soudu v jeho prospěch. K odhalení pachatele napomohla opět hypnóza, tentokrát terapeutická. The Telegraph v roce 2009 napsal zprávu o ukradení šperků v Bombaji. Muž, který se vydával za majitele Royal China Hotel, ukradl diamantové náramky a náhrdelníky v hodnotě 110 000 liber. Při krádeži využil znalost hypnózy. Zločinec přiměl pracovnici klenotnictví, aby šperky, které podle jeho slov zamýšlel koupit jako dárek, donesla do hotelové restaurace. Tam ji zhypnotizoval a diamanty si odnesl bez placení. Ačkoli někteří smýšlejí o hypnóze s určitou obavou (považují ji za mystickou až šarlatánskou metodu dostávání se do lidského podvědomí), anebo z ní mají respekt, ba přímo strach, mnozí lidé ji naopak vyhledávají. V běžném životě lze prostřednictvím hypnózy napomoci léčení duševních nemocí, fyzických onemocnění, zlozvyků, fobií apod., posilovat sebevědomí jedince či
zlepšovat paměťový výkon. Jistá nemocnice v Belgii (Liége) dokonce používá hypnózu jako lokální anestetikum. Pomocí hypnózy lze léčit až vyléčit alkoholismus, kuřáctví, ovlivnit bolest, vylepšit sportovní výsledky. Vyhledávaná je ženami, které mají problém s otěhotněním. Co se týče psychosomatiky, hypnóza může napomoci při léčbě některých druhů bradavic a kožních nemocí, může pozitivně ovlivnit jisté druhy obezity a spoustu dalších problémů (Kratochvíl 2000). V rámci hypnózy lze využít i posthypnotickou sugesci. Jedná se o stav, kdy hypnotizovaná osoba dostane v hypnotickém stavu za úkol vykonat určitý příkaz, a to v době po skončení hypnózy, kdy se nachází již v bdělém stavu. Při akademických demonstracích tohoto jevu se může jednat třeba o napsání telefonního čísla či adresy na tabuli nebo přenesení určeného předmětu na jiné místo. U nás i ve světě nachází hypnóza stále více uplatnění v oblasti forenzní. Zde dochází ke spojení oborů – kriminalistiky a psychologie, ale uplatňují se i další poznatky z jiných vědních oborů. Hypnózy se účastní dva subjekty – hypnotizér a osoba hypnotizovaná. Jak už bylo dříve řečeno, vzniká mezi nimi vztah, raport. Umění hypnózy se lze naučit, hypnotizér není člověk obdarován výjimečnou schopností. Obtížnější je však hypnózu dobře a účelně vést, dojít k určenému cíli. Dobrý hypnotizér se nejprve učí, získává praktické zkušenosti, a dále se vzdělává v oblastech souvisejících. K úspěchu hypnotizéra rozhodně napomůže, je-li sám výraznou a empatickou osobností, působí vyrovnaně, dbá na svůj zevnějšek a umí se vyjadřovat. Na povahových vlastnostech však de facto nezáleží (Viz Kratochvíl 2000). Při hypnotizování hraje důležitou roli i hlas, někteří jedinci mají přímo hypnotizující hlas. Zkuste si představit osobu, která hovoří pomalým, hlubokým hlasem. Začne to uspávat téměř samo. Pokud má jít o léčebné nebo forenzní využití, v naší republice mohou příslušnou praxi vykonávat jen odborně připravení a způsobilí psychoterapeuti. Pokud se pokusíte zhypnotizovat svého souseda, aby se do vás zamiloval, anebo učitele, aby daný den nezkoušel, nezákonné to není. Ale ne profesionální, odborné. Míra schopnosti jedince nechat se zhypnotizovat záleží na již řečené sugestibilitě a hypnabilitě. Jedná se o individuální vlastnosti. Mezi hypnotizérem a osobou hypnotizovanou dochází k raportu. Důležité je, aby oba subjekty souhlasily, aby se jednalo o akt dobrovolný. Výhodou bývá motivace osobnosti hypnotizovaného, který má zájem o zlepšení svého psychického stavu v rámci psychoterapie. U oběti trestného činu to může být snaha o posílení paměti, aby si přesněji a úplněji vzpomněla na pachatele a mohla podat jeho solidní popis pro potřeby pátrání. Hypnatibilita závisí například také na vlastnostech, důvěře, věku apod. (Kratochvíl 2000, Matoušková 2013, Nečas 2013). Experimentální psychologové zjistili, že děti jsou nejsnadněji hypnotizovatelné mezi 8. a 12. rokem věku. Naproti tomu se nepodařilo prokázat, že by ženy byly více
hypnatibilní než muži. Příklad uvádí Nečas (2015). Během televizního přenosu, kdy hypnotizér předváděl hromadné uvádění diváků do hypnotického spánku a podobné kousky, vyzval jistou ženu z publika, aby vystoupila na pódium. Prostřednictvím hypnózy ji podrobil několika příkazům, včetně toho, aby zapomněla identitu vedle stojící dívky. Po procitnutí se jí zeptal: „Kdo stojí po vaší pravici? “„Moje dcera,“ odpověděla žena suverénně. Publikum bouřlivě tleskalo. Metod a technik navození hypnotického stavu existuje mnoho. Nejčastěji se používají techniky aktivizační (sugerují tělesnou nebo duševní aktivitu), relaxační a individualizované (ty kladou důraz na subjekt). Konkrétní metody jsou fixační, fascinační, pracuje se s metodou barevného kontrastu atd. Každý hypnotizér samozřejmě upřednostňuje tu techniku, kterou ovládá nejlépe a která mu vyhovuje. Před samotným uvedením pacienta/klienta do hypnotického spánku je potřeba navázat úvodní kontakt prostřednictvím rozhovoru. Hypnotizér se obvykle ptá osoby, čeho se obává, co preferuje, jaká má přání, jaká má zdravotní omezení, např. alergie, atd. Pomocí zvolené techniky pak uvede osobu do hypnózy. Hloubka hypnózy prochází různými stupni a může se v průběhu jednotlivých sezení, i jednoho sezení, měnit. Obvyklá doba jednoho sezení trvá celkově až hodinu. Pomáhá pět až deset sezení. Opakem uvedení do hypnotického spánku je „ probuzení“, tedy uvedení do bdělého stavu, a to opět podnětem hypnotizéra. Například větou: „Až napočítám do tří, otevřete oči a budete se cítit zcela odpočatě a dobře.“ Pokud by k podnětu nedošlo, hypnóza by plynule přešla ve spánek a dotyčný by po nějaké době sám přirozeně procitnul (Kratochvíl 2000). V současné době je hypnóza využívána v několika státech, a sice pro účely vyšetřovací a viktimizační (USA, Velká Británie, Polsko, Německo). V průběhu vyšetřování napomáhá osvěžit paměť osob, posílit vybavení paměťových stop, a tak napomoci k odhalení pachatele. Podrobují se jí zejména svědci, ale i oběti trestných činů. Ojedinělé případy se realizují i u nás. Vyšetřovací hypnóza je důležitá z hlediska verifikace pravdivosti výpovědi, dále jako metoda zkoumající duševní stav, je prospěšná jakožto prostředek oživení paměti v případě amnézie. V českém trestním řízení představuje využití hypnózy zatím pole otevřené. Jako důkazní prostředek před soudem není, k jejím výsledkům může být přihlédnuto až po předchozím výslechu a na základě vlastní žádosti vyslýchaného. Konkrétně – svědek, jenž by rád vypovídal, si nemůže vybavit některé vnímané skutečnosti, a proto přistoupí k uvedenému způsobu osvěžení paměti. Příklad z praxe: Do bankovního domu vešel muž v černém obleku, v černém klobouku a s černým plnovousem. Počkal, až na něj přijde řada, a pak před pracovnici přepážky položil desky, ve kterých byla hypnotizační spirála. Vyzval ženu, ať se na spirálu podívá. Té se zamotala hlava. Potom jí řekl, aby mu předala osmdesát tisíc korun. Což se také stalo. Bankovní dům tehdy nebyl vybaven kamerami. Pracovaly zde pouze dvě pracovnice, z nichž jedna v inkriminovanou dobu odešla do zázemí.
Finanční schodek, který byl zjištěn při denní uzávěrce, si žádná z pracovnic nedokázala vysvětlit. Kontrolní skupina nadřízené složky požádala o pomoc bezpečnostní odbor pracovního domu, v němž působil i psycholog. Ten s pracovnicemi napřed promluvil a poté navrhl použít hypnózu k oživení paměti. Pracovnice souhlasila, navíc se od sousedky dozvěděla, že v nedalekém cirkusu před třemi dny vystupoval kouzelník - hypnotizér. Byla provedena hypnóza za účasti třetí osoby – pracovníka kontroly. Pracovnice popsala muže, který vzhledově odpovídal postavě kouzelníka. Získaný popis putoval na Policii ČR. Závěrem lze uvést k tomuto tématu, že hypnóza, která má své odpůrce i příznivce, ovlivňovala lidské životy od počátku věků. Myslíme si, že možnosti jejího využití nejsou zdaleka vyčerpány. V budoucnu bude nalézat stále více uplatnění, nejen v běžném životě, ale například ve zmíněné forenzní oblast (Nečas 2012). Teorie i forenzní praxe přináší poměrně často otázky spojené s problematikou možného využití hypnózy, detektoru lži a psychofarmak. Polygraf (detektor lži) umožňuje postihovat nevědomé a vůlí neovlivnitelné projevy emocí v průběhu výslechu. Spolehlivost je větší než pouhé pozorování neverbálního chování. Obdobně jako falopletysmograf je založen na principu asociačního experimentu. Vychází z premisy, že vhodně aktivovaná emoce bývá doprovázena určitými fyziologickými reakcemi - změnou krevního tlaku, elektrické vodivosti kůže - kožně galvanický reflex, rychlost tepu srdce aj. Polygraf je možno využít nejen jako detektoru lži, nýbrž i jako pomůcky k rozpomínání svědka nebo pro orientaci dalšího směru vyšetřování. Důkazní hodnotu učiněnou pod polygrafem naše právo neuznává, ale tím se nestává bezcenným. Může být dobrým pomocníkem soudnímu znalci. Použití psychofarmak v policejní, především výslechové praxi je sporné, neboť nepřináší zpravidla téměř žádný efekt.
