Možnosti dalšího vývoje rozpočtového určení daní v ČR z pohledu zahraničních zkušeností Petr Toth V současné době nově platí novela zákona č. 243/2000 Sb. o rozpočtovém určení daní ve znění pozdějších předpisů, která se pokusila odstranit některé z problémů, který tento zákon přinášel. Ve své podstatě se jedná o kvantitativní změny spočívající ve snížení váhy přepočteného počtu obyvatel, jakožto jediného kritéria. Problematika byla řešena snížením jeho váhy na 94%. Zároveň byla přidány další dvě kritéria: - prostý (skutečný) počet obyvatel s vahou 3%, - celková výměra obce s vahou také 3%. Předpokládalo se, že tato úprava zároveň zmírní i vysoký rozdíl v daňových příjmech mezi největšími a nejmenšími obcemi. Tento problém mělo pomoci řešit i další opatření novely, které se týkalo snížení celkového počtu velikostních koeficientů ze 14 skupin na skupin 8 resp. 6, protože Plzeň, Ostrava a Brno mají v současnosti stejný koeficient. Zároveň se využívají tzv. koeficienty postupných přechodů, které mají za úkol odstranit skokové přechody mezi velikostními kategoriemi. Tyto úpravy neodstranily všechny problémy vytýkané systému a i řešené části v podstatě pouze přerozdělili finanční prostředky tzn. přesunuly problémy mezi jednotlivými kategoriemi obcí. V současné době se proto připravuje další novela zákona, která by mohla zavést nejen kvantitativní, ale také kvalitativní (systémové) změny. Součástí přípravných etap je také rozsáhlá analýza na které se podílí i Katedra regionálních studií z Národohospodářské fakulty VŠE Praha. Jedním z prvků výzkumu je také využívání zahraničních zkušeností v této oblasti, především na základě analýzy trendů financování a hospodaření obcí v Evropě. Je zjevné, že není možné takové zkušenosti přebírat bez výhrad. Slouží především k inspiraci a ke komparativním analýzám, jejichž výstupy poukáží na postavení vybraného problému financování obcí ČR v kontextu vývoje evropských samospráv. Integrační tendence mezi státy Evropské unie jsou na municipální úrovni výrazně slabší než v jiných oblastech ekonomiky. Přesto i v této oblasti bude dříve nebo později potřeba v ČR provést řadu systémových změn. Vysoká míra tolerance diferenciací v řízení a hospodaření obecní úrovně, akceptování národnostních identit, místních tradic, zvyklostí a obyčejů je v Evropě dána jednak tím, že změny na místní úrovni nejsou nutnou podmínkou pro fungování EU jako celku (důležité jsou především národní a regionální úrovně), jednak silnými decentralizačními tendencemi ve vyspělých zemích obecně. Cílem výzkumu je z komparativních analýz fungování obcí a měst ve vybraných státech Evropy odvodit základní trendy vývoje. Při porovnání s aktuální situací municipální sféry v ČR lze vyvodit základní odlišnosti, které by mohly být zmíněnou inspirací pro úpravu stávajícího systému. V principu lze změny RUD iniciovat v těchto základních oblastech: - sdílené daňové příjmy - výlučné daňové příjmy, - místní daně a poplatky, - (ale také) dotace. Proto se tento příspěvek zaměří na trendy financování obcí v Evropě a zváží z tohoto pohledu možné změny financování obcí ve čtyřech subakpitolách. Hodnotí se především pozitiva pro obecní úroveň v rámci veřejné správy.
1. Sdílené daňové příjmy obcí V této oblasti přicházejí v úvahu dva typy úprav: - zahrnutí dalších daňových výnosů do sdílených daní, - zahrnutí dalších faktorů do systému přerozdělování s cílem zvýšit jeho reálnost. Zahrnutí dalších daňových zdrojů do systému (např. spotřební daně) by zvýšilo diversifikaci příjmů. Takový zásah by vedl k ještě vyšší stabilizací příjmů obcí, protože propady výběru jedné daně by byly kompenzovány ostatními daňovými zdroji. Stabilizace příjmů obcí je častým cílem financování obcí v Evropě. Otázkou zůstává do jaké míry je tímto způsobem potřeba stabilizovat sdílené daňové příjmy obcí v ČR. Nové faktory, které by se mohly stát součástí systému lze rozdělit do dvou kategorií: - Kvantitativní, obvykle technicko urbanistické ukazatele (počet obyvatel, rozloha, nadmořská výška, počet žáků, počet obyvatel v postproduktivním věku, míra druhého bydlení, rozsah uliční sítě v km apod.), ale také sociálně ekonomické (počet pracovníků, kapitál apod.). - Kvalitativní, především sociálně ekonomické (daňová výtěžnost, míra nezaměstnanosti, množství sociálních dávek vyplácených v obci apod.) Výběr finančně významnějších daní je v mnoha zemích rezervován státní úrovni (Finsko, Švédsko, Portugalsko, Řecko, Itálie). Důvodem centralizace výběru a přerozdělování daní na základě společných pravidel je především vyšší efektivita výběru daní na centrální úrovni. Výjimku tvoří v některých zemích (významná) daň z nemovitosti, jejíž výběr přenechávají centrální vlády na obcích (Nizozemí, Dánsko, Německo, Rakousko). Při přerozdělování finančních zdrojů lze pozorovat odklon od kvantitativních charakteristiky (rozloha, počet pracovníků apod.) snad s výjimkou počtu obyvatel. Upřednostňují se kvalitativní socio-ekonomické ukazatele. Příkladem může být ukazatel „množství vyplacených sociálních dávek“. Tento kazatel nepřímo poukazuje i na obyvatele v postproduktivním věku a v předproduktivním věku, na míru nezaměstnanosti, množství invalidů apod. Jednoznačným trendem je vytvářet daňový systém transparentní a tedy i jednoduchý. Multikriteriální forma přerozdělování se potom využívá především v oblasti solidarity, při podpoře obcí, které se (především nezaviněně) dostaly do propadů příjmů nebo se zvýšily nároky na jejich výdaje nadstandard ostatních obcí. Větším množství faktorů se proto spíše využívá pro určení výše neúčelových vyrovnávacích dotací než pro přidělení vlastních daňových příjmů. 2. Výlučné daňové příjmy obcí V této oblasti přicházejí v úvahu tři typy úprav: - zahrnutí dalších daňových výnosů do výlučných daní, - zvýšení tzv. motivačních koeficientů, - zvýšení daňových pravomocí. Již v předchozí soustavě daní byl systém kritizován pro nedostatečné propojení veřejného a soukromého sektoru. Nové RUD, přes svou novelu, toto propojení ještě zeslabilo, protože se snížil podíl FO ze samostatné činnosti ve výlučném smyslu a zcela se zrušil 10% podíl na daní FO ze závislé činnosti, který se rozděloval podle místa výtěžnosti. Otázkou nadále zůstává, zda by výlučný příjem z daně FO ze samostatné činnosti (30%) nebyl spravedlivěji přidělován podle místa skutečné aktivity živnostníka, než podle místa jeho trvalého bydliště.
Malým obcím často unikají prostředky o okolních měst. Magistrátním městům potom do jejich suburbií. Tyto negativa mají vliv nejen na samostatnost obcí, ale také na nízké úrovni kooperace veřejného sektoru se sektorem soukromým. Nejen že téměř nedochází ke společným projektů, nezakládají se joint-ventures, soukromý sektor se nepodílí na programech rozvoje území, ale často chybí i výměna základních informací. Situace tak zcela logicky navazuje na nedostatečnou motivaci ke spolupráci na obou stranách. Obce a města měly pouze minimální zájem na podporu středního , ale i malého podnikání, natož na podporu velkých PO. Nebyl důvod (vyjma nepřímých vlivů jako je snížení nezaměstnanosti)- zvláště velké podniky zatěžují území (nároky na infrastrukturu, znečišťování ŽP apod.) a obce z nich mají minimální finanční výnos. Obcím tak mohlo vyhovovat, když se velké PO lokalizují v jiné lokalitě, protože podíl na jejich příjmech zůstanou téměř stejné. Soukromý sektor si na druhou stranu neuvědomoval svou závislost na veřejném (na technické infrastruktuře, sociálních službách apod.), které však ve skutečnosti napomáhají jejich efektivnosti a konkurence schopnosti. Místo aby si vážil zázemí, které pro ně municipality vybudovaly a které udržují, nekooperuj a často i obcím svou bezohledností škodí. Soukromý sektor tak ani nevytváří zpětnou vazbu, nekontroluje hospodaření s veřejnými prostředky, protože nový systém svou netransparentností neumožňuje zjistit na co byly jeho daně využity. Vyšší vazba na PO y byla jedním z možných řešení. Za vlastní (výlučné) daňové příjmy bývají v Evropě považovány daně, u kterých má územní samospráva určité daňové pravomoci. Potom mají obce možnost uvalit přirážky k dani ze zaměstnaneckých nebo podnikatelských příjmů nebo k dani z nemovitostí (Belgie, Itálie) nebo určit výslednou sazbu příslušného typu daně (tzv. daňovou spoluzodpovědnost najdeme např. ve Finsku, Dánsku, Švédsku, Lucembursku, Rakousku). Do vlastních daňových příjmů patří také místní daně (viz. definice), které mívají charakter doplňkových příjmů (jejich význam bývá výrazně pod 10%). Daně jako vlastní fiskální příjmy místních úřadů (jimi kontrolované) přes jejich velkou pestrost lze v zásadě rozdělit na: - Daň z nemovitosti, která je vyměřována ceny nebo hodnoty nemovitostí. Obvykle se vypočítá z tržní, ještě častěji však z nájemní hodnoty majetku (event. produktivní hodnoty - lesy), kdy ve většině zemí mají úřady značnou svobodu při stanovení výsledných sazeb. Do výnosu této daně bývá zakomponováno i několik kritérií jako je např. míra druhého bydlení. - Daň ekonomických subjektů (právnických nebo fyzických osob). Je zavedena téměř v polovině zemí EU. Podnikání může být zatíženo i dalšími daněmi (majetkové, za životní prostředí aj.). Existují velké rozdíly v místních pravomocích. Základ těchto daní je stanovován kombinací různých kriterií. Zohledňuje se především výše zisku, výplat, počet zaměstnanců, hodnota inventáře aj. V některých zemích dochází k územnímu přerozdělování této daně. Daň z podnikatelské činnosti, resp. živnosti patří mezi nejvýznamnější místní daně - Daň z příjmu ze mzdy je zavedena jen v části zemí EU, kde potom ovšem tvoří důležitý příjem s velmi flexibilní možností místních zásahů do její výsledné výše, V zemích EU obvykle platí zákonem dané limity zvyšování daňových sazeb obcemi, jako např. ve Francii a ve Spojeném království nebo dobrovolné dohody s asociacemi místních správ o daňovém zmrazení, jako např. v Dánsku nebo Švédsku. Omezení mívají formu stropů pro daňové sazby (Francie, Norsko) nebo limitují míru meziročního zvýšení (Itálie). Zavádění těchto limitů snižuje nebezpečí vzniku velkých rozdílů v daňovém výnosu mezi jednotlivými obcemi i mezi jednotlivými stupni veřejné správy. Ani daňový základ nebývá unifikován, např. ve Francii je jejím základem hodnota aktiv, počet zaměstnanců a jejich mzdy, v Německu a v Portugalsku se zdaňují zisky společností, v Itálii, v Belgii a ve Finsku
individuální příjmy atd. Výsledné daňové příjmy obcí potom mohou být tvořeny buď přirážkami k celostátní nebo regionální dani z příjmů (Belgie, Itálie, Portugalsko) nebo častěji úpravou výsledné sazby daně ve výše zmíněném určitém zákonném rozsahu. Mezi země, kde se tyto výsledné sazby daní pravidelně vyjednávají mezi místní a státní správou, patří Dánsko, Finsko, Německo, Francie a Španělsko. V dalších zemích EU jsou výsledné sazby daní dlouhodoběji institucionalizované: v Lucembursku se daňový základ daně z podnikání násobí koeficientem 200-300%, ve Švédsku se sazba pohybuje v rozsahu 26.5-33.1% a ve Finsku 17.9 %. 3. Místní daně a poplatky V této oblasti přicházejí v úvahu tyto typy úprav: - zavedení dalších místních poplatků, - zavedení místních daní, - zvýšení daňových pravomocí. V současné době v ČR neexistují místní daně. Česká republika se k těmto daním nepřihlásila již v Chartě místních samospráv. Jde o daně, které v souladu se závěry Rezoluce o financování místní správy ze setkání ministrů v Lisabonu 1996, mohou být charakterizovány čtyřmi kritérii : - kriterium přivlastňovací - výnos daní připadá obci, - kriterium sazby - výše daňové sazby je určena obcí, - kriterium inkasa - daň musí být spravována obcí, - kriterium rozhodovací - o daňovém základu rozhodne obec. Z těchto kritérií mimo jiné také vyplývá jaké může mít obec daňové pravomoci, které jsou v ČR významně omezeny. V rámci reforem byl v roce 2000 připraven návrh zákona o tzv. obecních daních, který však nebyl přijat. Z předchozích principů neakceptoval princip tzv. rozhodovací (tj. možnost rozhodování o daňovém základu), jenž nebyl v návrhu považován z pohledu přibližování k EU za nezbytný. Soustavu obecních daní měly tvořit transformované místní poplatky. Kromě transformovaných poplatků, zde byly i některé nové daně (z infrastruktury, z odpadu, z reklam). Nový systém obecních daní měl zvýšit samostatnost obcí při rozhodování o aktivizaci svých příjmů, podíl obecních daní na vlastních příjmech se tak měl zvýšit až na více něž 5%. Mezi daně, které v Evropě mohou, ale nemusí mít charakter místních, patří např. daně z převodů nemovití (Portugalsko, Lucembursko, Francie), daně z motorových vozidel (Španělsko, Belgie), daně z druhého bydlení (Nizozemí, Lucembursko, Rakousko, Itálie), daně z kapitálových zisků (Španělsko, Belgie) daň na komerční a průmyslové vlastnictví (velkoměsta v Irsku), kanalizační daň, daň ze staveb, daň ze svozu komunálního odpadu a další specifické daně. Specifické postavení má opět Velká Británie, kde mají obce k dispozici jen jednu místní daň – tzv. Radniční daň (tzv. Council Tax), kterou platí občané s trvalým pobytem v určité lokalitě a její výše závisí především na vlastnostech daného sídla a na sociální a ekonomické situaci jednotlivce. V některých zemích jsou tyto daně taxativně stanoveny. Belgie je však příkladem země, kde obec může dle svého rozhodnutí stanovit jak základní sazbu daně, tak také i předmět daně. I zde existují seznamy daní vhodných pro místní úroveň. Mají však pouze doporučující charakter. Místní daně mívají pouze doplňkový charakter (tj. méně něž 10% z celkových příjmů obcí). Z tohoto pravidla však existují výjimky, zvláště v případě majetkových daní, kterými se zdańují podnikatelské subjekty (např. v Irsku je potom váha této daně 100%).
4. Dotace V této oblasti přicházejí v úvahu tyto typy úprav: - úhrada přenesené působnosti dle výdajů obcí, - úhrada přenesené působnosti dle nákladů na činnosti, - zavedení územně vyrovnávací dotace. Při dělbě kompetencí mezi jednotlivými stupni samosprávy a státní správy lze pozorovat několik zásadních trendů, které postupem času nabývají na významu: - zvýšený převod povinností z vyšších článků samosprávy na nižší, stejně jako delegace státosprávních povinností na obce, - převod kompetencí musí být doprovázen převodem finančních zdrojů, - postupné omezování poručnictví jednoho stupně místní samosprávy nad druhým, - převod kompetencí obvykle probíhá v blocích obsahující určité společné prvky, což má za následek určitou kompetenční specializaci jednotlivých společenství. Za nejvýznamnější jsou považovány zásady první a druhá. Na rozdíl od zvýšené míry decentralizace delegovaných působností, která probíhá i v ČR, pravidlo převádění finančních zdrojů spolu s kompetencemi není u nás ještě pravidlem. Koneckonců i teoretici (např. Guengant 1996) považují přenos kompetencí vč. příslušných prostředků za klíč k efektivnímu fungování samosprávy. V opačném případě může docházet k tzv. fiskálnímu stresu, kdy obce se musí vyrovnávat se situací, kdy musí na nově nabyté kompetence vyčleňovat prostředky, pro které plánovaly jiné využití. Převod kompetencí nelze vnímat jako způsob jak se stát může zbavit neefektivních a finančně náročných aktivit přesunem na obce (samosprávu). Nerovnoměrné zdanění poplatníků a rozdílné příjmy obcí v časovém i prostorovém kontextu se v EU stále častěji řeší pomocí vyrovnávacích mechanismů v horizontální i ve vertikální linii a převáděním finančních a daňových pravomocí na samosprávné jednotky, které vznikají prostřednictvím meziobecní spolupráce. Základem takových vyrovnávacích mechanismů bývá fond solidarity. Horizontálním vyrovnáváním rozumíme, Pokud bohatší municipality přispívají do fondu solidarity více, než obce chudé resp. něž obce, které jsou postiženy (nezaviněně) příjmovými propady nebo jsou na ně kladeny mimořádné výdajové nároky. Takový systém pracuje s horizontálním vyrovnáváním. Municipality jejichž výdajové potřeby přesahují celostátní průměr, dostávají dotaci financovanou příspěvky od municipalit s nižšími výdajovými nároky oproti celostátnímu průměru. Příspěvek představuje rozdíl mezi jejich potřebami, které jsou závislé na výši kompetencí svěřených municipalitě na obyvatele a celostátním průměrem, vynásobeným vyrovnávací sazbou a počtem jejích obyvatel (Portugalsko, Dánsko). Vertikálního vyrovnávání znamená vytvoření vyrovnávacího fondu na celostátní úrovni. Obce v období ekonomické prosperity střádají do společného fondu a v případě rostoucích výdajových potřeb spojených s většími investicemi do místních služeb mohou z tohoto fondu vybírat peníze, aniž by zatěžovaly daňové poplatníky v lokalitě. Tento systém umožňuje uplatnění principu vzájemné vazby mezi daňovými příjmy a finančními potřebami obcí a jejich poplatníky za současného snižování nebezpečí růstu daňové zátěže poplatníků (např. SRN, Finsko, Lucembursko). 5. Závěrem Jak již bylo řečeno daňové příjmy obcí jsou tvořeny obvykle daňovým základem hlavních daní, jež jsou stanoveny zákonem. Samostatnost obcí se zde projevuje prostřednictvím
některých nástrojů, pomocí kterých mohou velmi významně ovlivnit celkovou výnosnost daňových příjmů: - Obce mají výrazné místní pravomoci, kterými mohou výslednou sazbu upravovat podle vlastního uvážení, obvykle podle centrálně stanovených pravidel. - Obce mohou samy stanovit některé místní daně (nominálně nemívají velký význam). - Obce mohou základní sazbu upravit o daňové přirážky, srážky, udělit daňové prázdniny apod. - Nezávislost obcí je respektována v návrzích zákonů týkajících se místního sektoru a všechny hlavní otázky týkající se municipální správy a řízení veřejných financí musí být projednány mezi státem a místními samosprávami. - Je vytvářena vazba mezi finančními náklady obcí na krytí převedených kompetencí a poskytovanými dotacemi (programové zamezování dotování státní správy samosprávou), - Výtěžky daňových příjmů (pokud je obec nevybírá a nespravuje sama) bývají obcím přidělovány hned na počátku rozpočtového období (dle přesných odhadů) bez ohledu na skutečně vybranou částku. Za případný schodek při vybírání daní přejímá odpovědnost stát prostřednictvím svých finančních orgánů. Trendem ve financování obcí je tedy zvyšování odpovědnosti nižších územněsamosprávných jednotek za řízení rozpočtu a hospodárnost místních financí s možností obcí podílet se především na daňových příjmech. Existuje však i řada výhrad proti tomu, aby obce spravovaly vlastní daňové příjmy a získávali větší rozsah daňových pravomocí, neboť potom: - stát ztrácí kontrolu nad finančními toky ve veřejné správě, - racionální odhad místních přirážek, stejně jako stanovení místní daní, je záležitost velmi náročná a přílišné tendence k maximalizaci výnosů mohou poškodit ekonomické vazby v území, - ne každá obec disponuje dostatečným množstvím kvalifikovaných kapacit, které zvládnou výběr a správu daní bez problémů (týká se především malých obcí), - nerovnoměrné zatížení daňových poplatníků a růst rozdílů v daňovém zatížení mezi jednotlivými obcemi. Meziobecní spolupráce v tomto kontextu se snaží především zabránit nepřiměřené konkurenci a přetahování soukromých subjektů sblížením nebo sjednocením sazeb daní (především daně z podnikání). Spolupráce obcí a přenášení některých pravomocí na kooperační struktury probíhá s různou intenzitou ve všech zemích EU (výjimku tvoří Velká Británie). Ačkoliv hlavním principem spolupráce mezi obcemi je dobrovolnost, v některých případech může být vytváření intermunicipálních struktur povinné pro vykonávání určitých veřejných služeb (Finsko, Rakousko v minulosti i v SRN nebo v Nizozemí). Slučování municipalit se však v některých zemích ukázalo jako částečně neúčinné (Itálie, Francie), popř. po určitém období povinného sloučení obcí opět dochází k jejich rozdělování (Švédsko). V současné době je proto zřejmý jednoznačný trend podporovat sdružování obcí finančními nástroji. Mívá formu státních nebo regionálních dotací na podporu činností organizací meziobecní spolupráce (Řecko, Lucembursko a Portugalsko). Nejzajímavějším příkladem je v této souvislosti zřejmě Francie, kde sdružení obcí a měst (tzv. aglomerační sdružení obcí) v rámci širšího územního celku má za hlavní cíl zajišťovat společné řízení projektů a programů rozvoje za účelem vytváření a rozvíjení územní solidarity. Sdružení mají specifický právní statut i rozsáhlé kompetence v oblasti správy veřejných služeb a zařízení (zásobování vodou, sběr a likvidace komunálního odpadu aj.). Pro financování těchto aktivit mohou tyto kooperační struktury vytvořit společnou sazbu daně z podnikání (živnostenské). Sdružování
obcí do nové právní formy je podporováno státem pomocí dotací. Byla tak zavedena jednak kompenzační dotace (neutralizace ztráty výnosu živnostenské daně v příjmové stránce rozpočtů obcí sdružených v aglomeraci) a jednak dotace solidarity (vyrovnávání nejvýraznějších negativních dopadů přechodu na jednotnou sazbu živnostenské daně). 6. Vybraná literatura APLEYTARD, F.: Payments, Exchange Rates and Makro Policy, Irvin, 1995 BÉNARD, J.: Veřejná ekonomika I., II. a III., EÚ ČSAV, Praha 1989-1991 BERČÍK, P.: Ekonomický systém miestnej samosprávy, EF UMB, Banská Bystrica, 2003 BERČÍK, P.: Financovanie miestnych samospráv v Slovenskej Republike, EF UMB, Banská Bystrica, 1997 BUČEK, J.: Komunálna ekonómia a komunálna politika, Komunálne financie, Bratislava, 2004 BUCHANAN, J.M.: Veřejné finance v demokratickém systému, Computer Press, Brno 1998 CHACHOLIDES, M.: International Economics, McGraw-Hill, New York, 1981 COASE, R. H.: The Problem of Social Cost, Journal of Law and Economics, 1960 FLORA, J., SHARP, J., FLORA, C.. Entrepreneurial social infrastructure and locally initiated economic development, Sociological Quarterly, No 38, 1997 HALOUZKA, P.: City Management Comparative Analysis, Praha 1994 HEAD, C.K., RIES, J.C., SWENSON, D.L.: Attracting foreign manufacturing : Investment promotion and agglomeration, Regional Science and Urban Economics vol. 29, No.2, March 1999 GUENGANT, A.: Les perspectives d´évolution de la fiscalité et des finances locales, in: HOEFFEL D., La décentralisation en France, Paris, La découverte, 1996 Kolektiv autorů: Belgie - obecní rozpočet, Brusel 1993 Kolektiv autorů: Fachinformationsprogramm der Bundesregierung, 1990-1994, Bonn 1990 Kolektiv autorů: Entrepreneurship a Catalyst for Urban Regeneration, OECD, Paříž, 2004 Kolektiv autorů: Landshut: Jahresbericht, Landshut 1992 Kolektiv autorů: Local Finance in the Fifteen Countries of the EU, Brussels, Dexia. 2002 KYPETOVÁ, J.: Nejmenší evropská federace, státoprávní uspořádání Belgie a financování území, Obec a finance, č. 4, 2004 MORRISEAU, A.: Organizace tří úrovní územního řízení ve Francii, Praha, 1994 NIŽŇANSKÝ, V., PILÁT, J., LUŠČAN, T., GALANDA, M.: Samospráva VÚC, Nadácia otvorenej spoločnosti, Bratislava, 2002 PEKOVÁ, J.: Hospodaření a finance územní samosprávy, Management Press, Praha 2004 PEKOVÁ, J., PILNÝ, J.: Veřejná správa a finance veřejného sektoru, ASPI, Praha 2002 PEKOVÁ, J., PILNÝ, J., JETMAR, M.: Veřejná správa a finance veřejného sektoru, ASPI Publishing, Praha 2005 REGULSKI, J., : Ekonomika miasta., Waršava, 1980
RICHARDSON, H. W.: Regional Economics, Weidenfeldnand Nicolson, London, 1969 SOTÁKOVÁ, D.: Financování obcí a měst v Slovenské a České republice, diplomová práce, VŠE Praha, 2005 SOLVELL, O., LINDQUIST, G., KETELS, CH.: The Cluster Iniciative Greenbook, Stckholm, 2003 , www.cluster-research.org SVOBODA, K.: Rozpočty obcí ve Francii, VŠE Praha, 1997 TOTH, P. Dopady rozpočtového určení daní na spolupráci veřejného a soukromého sektoru obcí a měst v ČR. Praha 08.04.2005 – 09.04.2005. In: Theoretical and practical aspects of public finance [CD-ROM]. Praha : Oeconomica, 2005, TOTH, P.: Informační systémy státní správy a územní samosprávy, VŠE Praha, 1992 TOTH, P.: Ekonomika měst a obcí, VŠE Praha 1998 TOTH, P.: Financování obcí – sociálně ekonomický rozvoj systému, Oeconomica, Praha, 2005
