Univerzita Hradec Králové Přírodovědecká fakulta Katedra biologie
Monitoring přenosu mykotického infekčního agens z domácího zvířete na člověka Diplomová práce
Autor:
Petra Burdová
Studijní program: N 1501 Biologie Studijní obor:
Systematická biologie a ekologie
Vedoucí práce:
MVDr. Zuzana Čermáková, Ph.D.
Oponent práce:
Mgr. Jan Wipler
Hradec Králové
2014
Univerzita Hradec Králové
Přírodovědecká fakulta
Zadání diplomové práce Autor:
Petra Burdová
Studijní program:
N 1501 Biologie
Studijní obor:
Systematická biologie a ekologie
Název závěrečné Monitoring přenosu mykotického infekčního agens z práce: domácích zvířat na člověka Název závěrečné práce Monitoring of Fungal Transmission of Infectious Agens from Pets AJ: to Humans Cíl, metody, literatura, předpoklady: Domácí zvířata jsou již desítky let nedílnou součástí mnoha domácností a jejich obliba spíše stoupá, proto je tato práce zaměřena na problematiku možného přenosu infekčních onemocnění mezi člověkem a zvířetem – tzv. zoonóz. Teoretická část práce je zaměřena na uvedení do řešené problematiky. Obsahuje způsoby přenosu zoonóz, určovací znaky a charakteristiku nejčastějších kvasinek a dermatofyt vyskytujících se u lidí a zvířat. Důraz je v této části kladen na běžné mikrobiální osídlení člověka a zvířete. Praktická část práce již zkoumá reálný stav přítomnosti patogenních dermatofyt a kvasinek vyskytujících se shodně u člověka a domácích zvířat. Cílem diplomové práce je monitoring přenosu mykotického infekčního agens z domácích zvířat na člověka. Cílem výzkumu je mykotická analýza odebraných vzorků od majitelů a jejich mazlíčků. Tyto vzorky jsou získány pomocí stěru z vybraných částí těla a sliznic. Vzorky jsou zpracovány metodou kultivace a následně determinovány. Vzniklá data jsou poté dále statisticky zpracována se zaměřením na kvantifikaci a diverzitu zjištěných podmíněně patogenních dermatofyt a kvasinek, které se společně vyskytují u domácích zvířat a u člověka. Práce má poukázat na možná zdravotní rizika blízkého vztahu člověka s domácími zvířaty. Garantující pracoviště:
katedra biologie, Přírodovědecká fakulta
Vedoucí práce:
MVDr, Zuzana Čermáková, PhD.
Oponent:
Mgr. Jan Wipler
Datum zadání závěrečné práce:
25. 6. 2013
Datum odevzdání závěrečné práce
19. 1. 2015
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem v seznamu použité literatury uvedla všechny prameny, ze kterých jsem vycházela. V Hradci Králové dne
Petra Burdová
Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat doc. RNDr. Františku Malířovi, Ph.D. za zajištění tématu a pracoviště diplomové práce, dále vedoucí práce MVDr. Zuzaně Čermákové, Ph.D. za odborné vedení diplomové práce a cenné rady, odborným pracovníkům Ústavu klinické mikrobiologie Fakultní nemocnice Hradec Králové. Veterinárním ordinacím BENEMASTR Sdružení veterinárních lékařů a Veterinární ordinaci Gayerovy kasárny za spolupráci při odběru materiálu.
Anotace BURDOVÁ, P. Monitoring přenosu mykotického infekčního agens z domácích zvířat na člověka. Hradec Králové, 2014. Diplomová práce na Přírodovědecké fakultě Univerzity Hradec Králové. Vedoucí diplomové práce MVDr. Zuzana Čermáková, Ph.D. 75 s. Domácí zvířata jsou již desítky let nedílnou součástí mnoha domácností a jejich obliba spíše stoupá, proto je tato práce zaměřena na problematiku možného přenosu infekčních onemocnění mezi člověkem a zvířetem – tzv. zoonóz. Teoretická část práce je zaměřena na uvedení do řešené problematiky. Obsahuje způsoby přenosu zoonóz, určovací znaky a charakteristiku nejčastějších kvasinek a dermatofyt vyskytujících se u lidí a zvířat. Důraz je v této části kladen na běžné mikrobiální osídlení člověka a zvířete. Praktická část práce již zkoumá reálný stav přítomnosti patogenních dermatofyt a kvasinek vyskytujících se shodně u člověka a domácích zvířat. Cílem diplomové práce je monitoring přenosu mykotického infekčního agens z domácích zvířat na člověka. Cílem výzkumu je mykotická analýza odebraných vzorků od majitelů a jejich mazlíčků. Tyto vzorky jsou získány pomocí stěru z vybraných částí těla a sliznic. Vzorky jsou zpracovány metodou kultivace a následně determinovány. Vzniklá data jsou poté dále statisticky zpracována se zaměřením na kvantifikaci a diverzitu zjištěných podmíněně patogenních dermatofyt a kvasinek, které se společně vyskytují u domácích zvířat a u člověka. Práce má poukázat na možná zdravotní rizika blízkého vztahu člověka s domácími zvířaty
Klíčová slova: Zoonózy/domácí zvířata/dermatofyta/kvasinky/ přenos infekce
Annotation BURDOVÁ, P. Monitoring of Fungal Transmission of Infectious Agens from Pets to Humans. Hradec králové 2014. Diploma Thesis at Faculty of Science University of Hradec Králové. Thesis Supervisor MVDr. Zuzana Čermáková, Ph.D. 75p. Pets are for decades integral part of many households and their popularity is quite increasing. This thesis is focused on the issue of the possible transmission of infectious diseases between humans and animals - so-called zoozones. The theoretical part is focused on the mentioned matters. It contains the modes of zoozones transmission, determining and characteristic of the most common yeast and dermatophyt occurring in both humans and animals. The crutial part is focused on normal microbial colonization of humans and animals. The practical part of the thesis examines the real state of the presence of pathogenic yeasts and dermatophyt occurring both in humans and domestic animals. The aim of this diploma thesis is monitoring of fungal infectious agent transmission from pets to humans. The aim of the research is the analysis of fungal samples taken from the owners and their pets. These samples are collected using swabs from selected parts of the body and mucous membranes. The samples are processed by cultivation and after that the samples are determined. The resulting data are then further processed statistically with a focus on quantifying and diversity found conditionally pathogenic dermatophytes and yeasts that both occur together in domestic animals and humans. The author of this diploma thesis wants to point out the potential health risks of the close relationship of man with pets
Key Words: Zoozones/pets/dermatophytes/yeasts/transmission of infection
Seznam použitých zkratek MEA
Agar se sladovým extraktem (Malt exctract agar)
SAB
Sabouraudův agar
CZ
Czapkův agar
Cu
měď
Zn
zinek
MU
Masarykova Univerzita
VŠCHT
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze
FNHK
Fakultní nemocnice Hradec Králové
ÚKM
Ústav klinické mikrobiologie
CI
Contact index
OBSAH ÚVOD ...................................................................................................................................................... 10 1
TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................................................. 11 1.1
MYKOTICKÉ ZOONÓZY .................................................................................................. 11
1.2
OBECNÁ CHARAKTERISTIKA HUB ........................................................................... 12
1.3
PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH ZYGOMYCET ......................................... 14
1.3.1
rod Mucor ................................................................................................................... 14
1.3.2
rod Actinomucor ...................................................................................................... 15
1.3.3
rod Phycomyces ........................................................................................................ 15
1.3.4
rod Rhizopus .............................................................................................................. 15
1.3.5
rod Absidia ................................................................................................................. 16
1.4
PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH ASCOMYCET ......................................... 17
1.4.1
rod Yarrowia ............................................................................................................. 17
1.4.2
rod Saccharomyces ................................................................................................. 18
1.5 PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH KVASINKOVÝCH DEUTEROMYCET 18 1.5.1
rod Malassezia .......................................................................................................... 19
1.5.2
rod Candida ............................................................................................................... 20
1.5.3
rod Geotrichum......................................................................................................... 27
1.5.4
rod Cryptococcus...................................................................................................... 27
1.5.5
rod Rhodotorula ....................................................................................................... 28
1.5.6
rod Sporobolomyces................................................................................................ 29
1.6
PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH VLÁKNITÝCH DEUTEROMYCET.. 29
1.6.1
rod Trichophyton ..................................................................................................... 31
1.6.2
rod Microsporum ..................................................................................................... 31
1.6.3
rod Epidermophyton............................................................................................... 32
1.6.4
rod Paecilomyces ..................................................................................................... 33
2
3
1.6.5
rod Cladosporium .................................................................................................... 33
1.6.6
rod Aspergillus .......................................................................................................... 34
1.6.7
rod Penicillium.......................................................................................................... 36
CÍLE PRÁCE A HYPOTÉZY .................................................................................................... 39 2.1
CÍLE PRÁCE ........................................................................................................................ 39
2.2
HYPOTÉZY .......................................................................................................................... 39
EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST ...................................................................................................... 40 3.1
PŘÍSTROJOVÁ TECHNIKA A MATERIÁLY .............................................................. 40
3.1.1
Materiály .................................................................................................................... 40
3.1.2
Přístroje ...................................................................................................................... 40
3.2
METODIKA PRÁCE .......................................................................................................... 41
3.2.1
Odběr vzorků ............................................................................................................ 41
3.2.2
Kultivace vzorků ...................................................................................................... 42
3.2.3
Identifikace vzorků ................................................................................................. 42
3.2.4
Zpracování výsledků .............................................................................................. 43
3.3
VÝSLEDKY........................................................................................................................... 44
3.3.1
Data získaná z dotazníku...................................................................................... 44
3.3.2
Vyhodnocení mikrobioty...................................................................................... 47
3.3.3
Hypotézy..................................................................................................................... 53
4
DISKUZE ...................................................................................................................................... 57
5
ZÁVĚR........................................................................................................................................... 61
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY................................................................................................. 62 PŘÍLOHY ............................................................................................................................................... 75
ÚVOD Význam mikroorganismů pro makroorganismy je různý. Život makroorganismů je na mikrobiálních procesech však zcela závislý. Pro pochopení metabolických procesů a ekologie mikroskopických hub je nutné studovat i chování makroorganismů, které svým těsným kontaktem umožňují komunikaci mezi mikroorganismy. Monitoring biodiverzity, přenosu a sdílení mykotického agens domácího zvířete s člověkem by mohl poukázat na možná rizika infekce oportunními houbovými patogeny. Výsledky studie by mohly být přínosné pro širokou veřejnost, protože kontakt s domácími mazlíčky a potenciálními patogeny je v podstatě nedílnou součástí životů většiny z nás. Teoretická část je věnována problematice možného přenosu infekčních onemocnění mezi člověkem a jeho domácím mazlíčkem, dále jsou popisovány významné druhy mikroskopických hub, jejich morfologické a fyziologické vlastnosti, ekologie a patogenita. U významných lidských nebo zvířecích patogenů jsou uvedena i možná onemocnění, která některé druhy mikroskopických hub mohou způsobovat. Metodika popisuje podrobnější postupy, podle kterých byla vypracována experimentální část práce. Předmětem zájmu je reálný stav kolonizace mikroskopickými houbami, které osidlují majitele a jeho domácího mazlíčka v závislosti na blízkosti jejich kontaktu. Je sledován i možný vliv antibiotik na množství mikroskopických hub u studovaných jedinců. Cílem práce je monitoring přenosu mykotického infekčního agens z nejčastěji chovaných domácích mazlíčků na člověka. Práce má poukázat na možná zdravotní rizika blízkého vztahu člověka s domácími zvířaty.
10
1
TEORETICKÁ ČÁST
Teoretická část je vypracovaná jako literární přehled z možné dostupné literatury. Zaměřuje se na problematiku zoonóz, na charakteristiku mikroskopických hub, charakteristiku
sledovaných
druhů
zygomycet,
askomycet,
basidiomycet
a deuteromycet. U důležitých zástupců jsou uvedena onemocnění, která dané patogeny vyvolávají.
1.1
MYKOTICKÉ ZOONÓZY
Nemoci vyvolané patogenním agens houbového původu přenosné z živočichů na člověka se nazývají mykotické zoonózy. WHO zařadila tento typ zoonóz do kategorie mykóz. Infekčními mikroorganismy jsou zde vláknité houby a kvasinky. Předpokladem pro parazitický způsob života je zde rychlý růst v poměrně širokém růstovém rozmezí s optimem zahrnující lidskou (savčí) tělesnou teplotu 37°C. Sekundární adaptací je pak genetická flexibilita s rychlým přenosem rezistence proti podávané medikaci. Vyznačuje se také afinitou k určitému hostiteli. Většina houbových původců onemocnění jsou pouze oportunní. Způsobují onemocnění pouze při oslabení imunitního systému hostitele, jaké představují diabetes mellitus, HIV a jiné vážné imunodeficientní stavy (Hubálek, 2000). Zoonózy se přenáší především kontaktem s infikovaným zvířetem, nebo nepřímo prostřednictvím věcí, které jsou sporami kontaminované. Z hlediska monitoringu přenosu infekce jsou nejvýznamnějšími donory právě domácí zvířata (psi, kočky, skot, koně a drobní hlodavci) (Sedlák, Tomšíčková, 2006). Ta jsou přenašeči nejčastěji půdních keratinofilních hub rodů Trichophyton a Microsporum, které vyvolávají povrchové kožní infekce, tzv. dermatomykózy (Van Cutsem, Rochette, 1991).
11
1.2
OBECNÁ CHARAKTERISTIKA HUB
Houby jsou eukaryotické heterotrofní organismy. Jako zdroje uhlíku mohou tedy využívat pouze organické látky. Z ekologického hlediska se jedná o amenzály, komenzály i parazity. Faktory ovlivňující růst hub jsou vlhkost prostředí, teplota a chemické vlastnosti substrátu. Fylogenetickou zvláštností je přítomnost chitinózní buněčné stěny a syntéza lysinu přes kyselinu α-aminoadipovou, tzv. dráha AAA (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Základem těla hub je vegetativní stélka (thallus). Ta může být buď buněčná (kvasinkovitá) nebo vláknitá (filamentózní). U kvasinek je stélka tvořena většinou jednotlivými pučícími buňkami, které se běžně od dceřiné buňky neoddělí za vzniku pseudohyf a pseudomycelia, ale pro některé druhy je charakteristická také přítomnost pravého mycelia (Kalina, Váňa 2005). Některé houby jsou také schopné fermentace, tedy anaerobního procesu metabolismu, kdy dochází ke štěpení cukrů na alkohol a oxid uhličitý (BrownForman, 2010). Fermentace je typickou vlastností pravých askomycetárních kvasinek, jíž se také využívá při jejich identifikaci (Frágner, 1992). Kvasinky nejsou taxonomickou, ale pouze morfologickou skupinou, protože i vláknité houby mohou mít kvasinkovité stadium tvořené pučivými buňkami (Váňa, Kalina, 2005). Vláknité houby jsou také pouze morfologickou skupinou. U nich se buňky prodlužují v dlouhé hyfy, které tvoří mycelium. Hyfy mohou být mnohojaderné tzv. cenocytické, jak je tomu u většiny zygomycet, nebo septované, typické pro ascomycety a basidiomycety (Ostrý, 1998). Rozmnožovacími partikulemi hub jsou především pohlavní či nepohlavní spory. (Jelínek, Zicháček, 2002). Anamorfní izoláty, které vytvářejí pouze asexuální spóry, tzv. konidie, jsou pro přehlednost zařazovány do pomocného oddělení Deuteromycota (Fungi imperfecti). Teleomorfy se nacházejí v tzv. perfektním stádiu a tvoří specializované pohlavní spóry, které vznikají fúzí jader po meióze. Jsou zařazovány do příslušných taxonomických skupin (Beneš, 2009). Holomorfa zahrnuje teleomorfu i anamorfu (Kocková-Kratochvílová, 1990).
12
Taxonomické schematické zařazení patogenních hub je vyjádřeno Obrázkem 1.
Obr. 1: Fylogenetický strom studovaných druhů mikroskopických hub V přírodě se vyskytují sexuální a asexuální stádia často separátně a ne na jednom organismu. Je to běžným jevem u askomycet a basidiomycet, které nevytváří plodnice. V botanické nomenklatuře má vždy přednost název teleomorfy před názvem anamorfy, pokud je teleomorfa objevena a přiřazena k příslušné anamorfě (Kalina, Váňa, 2005). V lékařské mikrobiologii jsou názvy anamorf zcela zažité,
neboť
drtivá
většina
lékařsky
významných
mykopatogenů
je
v imperfektním stádiu. Z toho důvodu jsou i v této práci často používány názvy anamorf.
13
1.3
PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH ZYGOMYCET
Zygomycety jsou taxonomickou třídou vláknitých hub, z nichž některé druhy se mohou stát původci fykomykóz. V přírodě se vyskytují jako saprofyté či saproparazité. Pro člověka jsou potencionálně patogenní ve smyslu oportunní infekce u somaticky či imunitně oslabených jedinců (Koďousek, 2003). Zygomycety jsou exosaprofyté, kteří se vyskytují kosmopolitně, člověk se může nejčastěji infikovat vdechnutím spor, méně častý je přenos infekce alimentární cestou či přes kožní poranění (Bednář, Souček, Vávra, 1994). Jejich thallus tvoří mycelium, složené z tlustých a polymorfních hyf, které jsou u většiny druhů neseptované, nebo pouze málo septované. Sporangia a zygospory představují reprodukční orgány. Sporangia nasedají na sporangiofory. Sporangia se pak rozpadají za vzniku sporangiospory nebo meristospory. Konjugací dvou sousedních hyfových vláken, tzv. suspenzorů vznikají zygospory (Kalina, Váňa 2005). Mezi patogenní zástupce patří nejčastěji rody Mucor, Rhizopus a Absidia (Haber 1995).
1.3.1 rod Mucor Rod Mucor je běžně rozšířený půdní druh, který se vyskytuje na rozkládající se vegetaci,
v hnoji
na
vlhkých
stanovištích.
Mucor
nevytváří
rhizoidy.
Sporangiospory mají hladkou nebo ostnatou stěnu, nikdy ji však nemají rýhovanou. Zástupci rodu Mucor se mohou stát zvířecími i lidskými patogeny (Pitt, Hocking, 2009). Mucor circinelloides Tiegh. 1875 Způsobuje onemocnění nehtů, kdy na povrchu celého nehtu nalezneme tečkovitou erozi. Volné okraje nehtů jsou křehké a mohou mít nažloutlé zbarvení, ale nehet je bez zesílení. M. circinelloides způsobuje i infekce zevního zvukovodu (Ribes, Vanover-Sams, Baker, 2000).
14
1.3.2 rod Actinomucor Actinomucor elegans (Eidam) C. R. Benj. & Hesselt. 1957 Kolonie jsou bíle, později se šedavým nebo béžovým nádechem. Má dobře vyvinuté stolony a rhizoidy, sporangiospory vyrůstají z mycelia, ze vzdušných hyf i ze stolonů proti rhizoidům, jsou přehrádkované a široké až 30 µm. Sporangia jsou světlá a kulovitá, terminální sporangia mají rozpustnou nebo vytrvalou stěnu, která je na povrchu hladká nebo ostnitá. Sporangia na postranních větvích mají stěnu hladkou a vytrvalou. Sporangiospory jsou na povrchu hladké až nepatrně drsné, jsou tlustostěnné, hyalinní a kulovité, v průměru dosahují 6-8 µm (Kubátová, Váňová, 2009). A. elegans je saprotrofní druh, který je izolován především z půdy, ale i z exkrementů, ze substrátů rostlinného původu nebo jako kontaminant potravin a ze vzduchu. Je spojen s výrobou sojových produktů, převážně tofu. Jeho patogenita u lidí byla popsána pouze v několika málo případech (Mahmud et. al., 2012).
1.3.3 rod Phycomyces Phycomyces nitens (C. Agardh) Kunze 1823 P. nitens je kosmopolitní a vyskytuje se ve vlhkém prostředí. Využívá světlo jako zdroj informací, ne jako zdroj energie. K růstu vyžaduje přítomnost vitaminu B1. U tohoto druhu není prokázáno, že produkuje toxiny. Pro savce je Phycomyces nitens pravděpodobně nepatogenní, neexistuje totiž žádný záznam o jeho patogenitě pro člověka nebo zvířata (Cerdá, 2001).
1.3.4 rod Rhizopus Rod Rhizopus je kosmopolitně rozšířený, jednotlivé druhy nalezneme na travnatých pláních, v seně, v tlející trávě, listí a také v mnoha potravinách např. v pšenici, kukuřici, rýži, cibuli, rajčatech a ořechách. Spory jsou izolovány především ze vzduchu, mezi vhodné podmínky pro distribuci řadíme klimatizace v domácnostech, koberce a závěsy (Ribes, Vanover-Sams, Baker, 2000).
15
U
imunosuprimovaných
pacientů
způsobuje
zygomykózy,
kožní
a gastrointestinální infekce. (Votava, Broukal, Vaněk, 2007 a Pitt, Hocking, 2009). Rhizopus arrhizus A. Fisch. 1892 Kolonie R. arrhizus jsou zpočátku bílé barvy, později jsou až hnědavě zbarvené. Sporangiofory se nachází na vzdušném myceliu s rhizoidy. Rhizoidy se vytváří na fertilních sporangioforech. Sporangia mají nejprve bílou barvu, ale později černají. Spory mají částečně naznačené rýhování a jsou oválného tvaru. Zygospory jsou velké 120-140 µm (Fassatiová, 1979). Je to nejčastější lidský patogen. Způsobuje zygomykózy, zejména rhinocerebrální. Nejvíce náchylní jsou diabetici nacházející se v acidóze (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Rhizopus stolonifer (Ehrenb.) Vuill. 1902 Kolonie mají bílou barvu, vyskytují se černé tečky sporangií. Stolony jsou až 20 µm široké, rhizoidy jsou bohatě větvené. Sporangiospory vyrůstají většinou po 2-5 ze stolonů proti rhizoidům. Sporangiospory jsou elipsoidní se zašpičatělými konci a jsou zřetelně podélně rýhované (Kubátová, Váňová, 2009). Uplatňuje se jen zřídka jako lidský patogen (Ribes, Vanover-Sams, Baker, 2000). Je to všudypřítomný destruent mnoha druhů potravin (Pitt, Hocking, 2009). Rhizopus microsporus Tiegh. 1875 Je významným patogenem způsobujícím řadu lidských onemocnění (Ribes, Vanover-Sams, Baker, 2000). Způsobuje především kožní a gastrointestinální infekce (Pitt, Hocking, 2009).
1.3.5 rod Absidia Rod Absidia obsahuje saprofytické druhy, které žijí převážně na tlejících rostlinách. Sporangiospory jsou vzpřímené, vyrůstají ze stolonů ve skupinách po 3, nebo v přeslenu až po 7. Sporangia mají kulovitý až hruškovitý tvar, na povrchu jsou hladká, jejich velikost je 10-40 µm v průměru (Mycology Online, 2014).
16
Absidia corymbifera (Cohn) Sacc. & Trotter 1912, Kolonie jsou bílé, později světle šedé barvy. Dosahují výšky až do 20 mm. Sporangiofory jsou přeslenitě nebo sympodiálně větvené, koncové vlákno je jen výjimečně přeměněno na rhizoidy. Sporangia jsou hyalinní, později šedé a jsou 4070 µm široká. Spory jsou oválné, jen zřídkakdy kulovité. U A. corymbifera nejsou známé zygospory (Fassatiová, 1979). Je to nejčastější lidský patogen z třídy zygomycet, který způsobuje absidiové zygomykózy u hematoonkologických pacientů (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Způsobuje kožní a podkožní mykózy a oportunní plicní infekce. V minulosti byl tento druh považovaný za neškodný, ale v současné době je znám jeho patogenní účinek. Kolonie jsou izolovány u lidí s oslabenou imunitou, u pacientů a AIDS a po transplantacích. A. corymbifera také způsobuje potraty u krav (Fun with microbiology, 2012).
1.4
PŘEHLED NEJČASTĚJI IZOLOVANÝCH ASCOMYCET
Nejčastěji kultivované ascomycety ze savců patří do skupin pravých kvasinek a vláknitých hub. Z taxonomického hlediska se jedná o perfektní stádia askomycet, která se jako patogeny uplatňují velmi vzácně, avšak kontaminují povrchy těl savců zcela běžně z půdy.
1.4.1 rod Yarrowia Yarrowia lipolytica (Wick., Kurtzman & Herman) Van der Walt & Arx 1981 Kolonie Y. lipolytica mají bílou krémově matnou barvu. Dokáže produkovat ureázu (Miniatlas mikroorganismů MU, 2014). Je to mírně patogenní kvasinka (Ye et. al., 2011). Tento kosmopolitně rozšířený druh byl izolován z chlazených mastných výrobků, z ropných produktů, zemědělských produktů a z půdy, byl však izolován i z úst, dýchací soustavy a střeva, kde působí jako patogen (D’Antonio, 2002).
17
1.4.2 rod Saccharomyces Saccharomyces cerevisiae Meyen 1838 Je typový druh kvasinky rodu Saccharomyces. Její genom byl osekvenován u příslušníka z říše hub jako první. Stala se i modelovým organismem molekulární genetiky pro rychlou schopnost růstu a poměrně jednoduchou a krátkou DNA. Velikost kvasinkové buňky se pohybuje v rozmezí 3-8 x 5-10 µm. Jednotlivé buňky mají ovoidní tvar (Špaček, Buchta, Jílek, 2013). Kmeny kvasinky pivní se používají k výrobě některých hormonů, např. k výrobě inzulinu a růstového hormonu. Geny kódující syntézu těchto hormonů se totiž dají snadno do jejího genomu inzerovat. S. cerevisiae fermentuje maltózu a sacharózu a asimiluje maltózu, sacharózu, rafinózu, melezitózu a trehalózu
(Miniatlas mikroorganismů VŠCHT, 2014). Je to oportunní patogen, způsobuje povrchové a systémové onemocnění, může vyvolávat záněty pochvy a u pacientů po transplantaci kostní dřeně či s AIDS způsobuje až fatální systémová onemocnění (Murphy, Kavanagh, 1999).
1.5
PŘEHLED
NEJČASTĚJI
IZOLOVANÝCH
KVASINKOVÝCH
DEUTEROMYCET Pomocná skupina deuteromycet je rozdělena na dvě skupiny, na kvasinky a na vláknité
mikroskopické
houby.
Tato
pomocná
skupina
sestává
z velmi
heterogenních organismů v imperfektním stádiu. Mezi kvasinky řadíme zástupce rodu Candida, Geotrichum, Cryptococcus, Rhodotorula a Sporobolomyces a lipofilní kvasinky rodu Malassezia vyžadující k růstu přítomnost lipidů. Savčí epidermis je proto pro jejich růst ideálním substrátem. Kvasinky rozdělujeme do rodů a druhů pomocí morfologických znaků, tedy podle tvaru jednotlivých buněk, tvaru kolonií na živných půdách, dle způsobu rozmnožování a podle dalších fyziologických znaků, zejména podle asimilace a případně fermentace zdrojů uhlíku.
18
1.5.1 rod Malassezia Malassezia furfur (C. P. Robin) Baill. 1889 Vyznačuje se kulatým nebo elipsoidním tvarem buněk (Kocková-Kratochvílová, 1990). Hyfy jsou široké přibližně 2-3 μm, jsou septované, hyalinní a obvykle větvené. Kolonie jsou pomalu rostoucí a objevují se až při teplotách kolem 35-37oC (EOL, 2014). M. furfur je komenzál lidské kůže, ale může být i patogenní. Způsobuje pytiriasis versicolor, zhoršuje klinický obraz seborrhoické dermatitidy. Jedná se o onemocnění kůže, u něhož je prokazatelné, že hraje významnou roli i u atopických exémů (Ashbee, 2007). Pytiriasis versicolor je chronická infekce, která tedy postihuje stratum corneum (Greenwood, Slack, Peutherer 1999). Charakteristickými příznaky jsou okrouhlé skvrny, jejich barva se podobá barvě bílé kávy. Tyto skvrny se vyskytují na hrudníku, v horních partiích zad, na ramenou a na pažích. Jako zdroj nákazy se uvádí přímo již infikovaná osoba nebo nepřímý kontakt s použitým infikovaným prádlem (Koďousek, 2003). Typické je barevné kolísání skvrn dle ročního období, v létě jsou skvrny tmavých až čokoládových odstínů, v zimním období je barva i téměř nerozeznatelná od barvy kůže, nebo je jen lehce nahnědlá. Díky těmto barevným změnám má infekce přídomek versicolor. Zánětlivé reakce u této infekce převážně chybí. U některých pacientů může dojít ke změně pigmentace a posléze se jedná o variantu pytiriasis versicolor alba, kdy u postižených dochází k vzniku kontrastních barev lézí, které nápadně kontrastují s hyperpigmentovaným okolím (Hübschmann, Frágner, 1962). Malassezia pachydermatis (Weidman) C. W. Dodge 1935 Je to patogenní kvasinka, která se převážně vyskytuje na pokožce a sliznicích teplokrevných obratlovců. Jedná se zejména o domestikovaná zvířata, převážně psi, kočky a fretky. Byla také izolována z prasat, primátů, koní a ptáků. Kožní onemocnění způsobené tímto mikroorganismem je nejčastěji diagnostikováno u psů, s čímž úzce souvisí přenos na člověka s kožními projevy u citlivějších jedinců (Guillot, Bond, 1999).
19
1.5.2 rod Candida Nejvíce rozšířeným oportunním patogenním druhem je Candida albicans, ale i jiní zástupci rodu, souhrnně vyjádřeni skupinou „non-albicans“. Mezi nejčastější původce infekcí po C. albicans patří C. tropicalis, C. stellatoidea, C. utilis, C. dubliniensis, C. glabrata, C. krusei, C. parapsilosis, C. kefyr a Candida guilliermondii. Většina druhů žije komenzálním způsobem života, avšak působením řady predispozičních faktorů se z komenzála stává patogen. Mezi predispoziční faktory řadíme sníženou imunitu, těžké infekční choroby, diabetes mellitus, tuberkulózu, poruchy funkce žláz s vnitřní sekrecí, hematoonkologické stavy, těhotenství a dětský věk. Mezi nepříznivé faktory jsou řazeny časté léčby antibiotiky, cytostatiky a kortikosteroidy. Rizikové jsou i situace, při kterých může docházet k přenosu infekce, jako jsou například transplantace, poranění, chirurgické zákroky, aplikace dentálních a zubních protéz a intravenózní aplikace infúze (Bendová, Janderová, 1985).
Infekce způsobené rody Candida Kandidózy jsou považovány za
nejčastější a nejvýznamnější mykotická
onemocnění. Podle rozsahu infekce dělíme kandidózy na lokální formy, kam patří povrchové infekce a generalizované, orgánové postižení a diseminované kandidózy (Haber, 1995). Dalším způsobem je dělení dle lokalizace infekce na orální kandidózu, kožní, vulvovaginální kandidózu, kandidovou balanitidu, kandidovou onychomykózu a chronickou mukokutánní kandidózu (Vosmík, Skořepová, 1995). Mukokutánní kandidóza je lokalizovaná především na sliznicích a v ústní dutině. Zdravá populace, která je kolonizována kvasinkami, neprojevuje žádné symptomy, avšak u osob se sníženou imunitou lze prokázat kandidy ve slizničním stěru v nezvykle velkém množství. U imunoalterovaných osob se kandidy vyskytují ve velmi vysokém procentu, např. u leukémií postižených pacientů je nález prokazatelný až u 90 % nemocných jedinců (Haber, 1995). Orální kandidóza se může vyskytovat ve dvou formách, v akutní a chronické. Akutní pseudomembranózní forma neboli soor se nejčastěji vyskytuje v dětském a pozdním věku. Můžeme se také vyskytnout u osob, které v průběhu 20
závažných onemocnění inhalují kortikosteroidní spreje (Vosmík, Skořepová, 1995). Bělavé povlaky se nachází na jazyku, dásních, bukální sliznici a na patře. V závažných případech vznikají rozsáhlejší ložiska sahající až do hltanu a jícnu (Haber, 1995). Akutní atrofická forma je charakteristická prudkou bolestí obnažené atrofické a zánětlivě změněné ústní sliznice, hlavně jazyka. Vyskytuje se převážně v souvislosti s dlouhodobou léčbou širokospektrými antibiotiky. Chronická atrofická forma je nejčastější forma orální kandidózy. Kandidy díky adhezinům mohou na hladkém povrchu tvořit biofilm. Mají k tomu sklon především druhy, které mohou tvořit mycelium a pseudomycelium (C. albicans, C. glabrata a C. parapsilosis) (Shao, Lu-K, Tian, 2014). Nejčastějšími pacienty s tímto onemocněním tvoří lidé, kteří používají zubní protézu a děti s ortodontickými přístroji (Vosmík, Skořepová, 1995). U pacientů se zubní protézou, která není dostatečně hygienicky ošetřovaná, je toto onemocnění značně recidivní (Haber, 1995). V místech, kde přichází dásně a patro do kontaktu s horní protézou se tvoří sytě červená atrofická ložiska, u dlouhotrvajících lézí se může povrch změnit v papilomatózní (Vosmík, Skořepová, 1995). Kožní kandidózy jsou nejčastěji lokalizovány na místech kožních záhybů, jako jsou interdigitální prostory, třísla a intergluteální rýha, kde vlhko, okluze a macerace vytváří vhodné podmínky pro růst kandid. Podporujícími faktory jsou obezita, diabetes mellitus, častá práce ve vodě, nebo se saponáty a nedostatečné vysušení intertriginózních prostorů (Vosmík, Skořepová, 1995). Na pokožce se vytvářejí různě velká ložiska, kde je kůže erodovaná a rudá, okraje jednotlivých ložisek jsou pokryty bílou, macerovanou epidermis, která je límečkovitě odchlíplá. Tyto projevy jsou nejčastější v meziprstních prostorech rukou, dále nohou, ojediněle i v krajině perianální, perigenitální, v inuginách a u žen pod prsy (Frágner, 1984). Další onemocnění jsou kandidový zánět sliznice zevního genitálu (vulvovaginitida u žen a balanitida u mužů) (Haber, 1995 a Vosmík, Skořepová, 1995).
21
Candida albicans (C. P. Robin) Berkhout 1923 Teleomorfní stadium u C. albicans nebylo prozatím popsáno (Index Fungorum, 2014). Je to jedna z nejběžnějších druhů kvasinek s výskytem v nejrůznějších vzorcích lidského původu. (Frágner, 1984). Mezi
nejcharakterističtější
znaky
patří
tvorba
pseudomycelia
s blastosporami, které jsou uspořádány do chomáčků (Kocková-Kratochvílová, 1982). Na SAB vytváří nejčastěji okrouhlé kolonie bílé až lehce krémové barvy, které jsou lesklé a hladké. Okraj kolonií je kruhový, nevláknitý a víceméně pravidelný viz Obrázek 2. (Frágner, 1992). Na rýžovém agaru tvoří pravé mycelium s chlamydosporami. Charakteristická vlastnost této kvasinky je i tvorba zárodečných klíčků, tzv. „germ tubes“ na koňském krevním séru. (Koukalová et al., 2011). Dokáže utilizovat glukózu, maltózu, sacharózu, galaktózu, trehalózu, melezitózu, xylózu a arabinózu (Julák, Pavlík, 2010). Ve volné přírodě tento druh nacházíme pouze ojediněle a to především ve výkalech zvířat a v půdě. C. albicans je hlavním původcem kandidóz u člověka. Patogenní není však pouze pro člověka, ale i pro zvířata. Nacházíme ji u systémových onemocnění kuřat, slepic, krocanů, bažantů, koroptví a méně často u domácích prasat (Frágner, 1992).
Obr. 2: Makrokolonie Candida albicans na SAB
22
Candida dubliniensis D. J. Sullivan, Western., K. A. Haynes, Dés.E. Benn. & D. C. Coleman 1995 U C. dubliniensis nebylo prozatím popsáno teleomorfní stadium (Index Fungorum, 2014). C. dubliniensis byla dříve ztotožňována s C. albicans, Má stejné biochemické i ekologické vlastnosti. Rozdíly jsou patrné jen v nukleotidových sekvencích v jejím genomu. Candida dubliniensis tvoří chlamydospory většinou po dvou, zatímco C. albicans terminálně po jedné. Tento morfologický rozdíl ale není zcela spolehlivý. Rozdíl se jeví také v produkci 1,3–β–D-glukanu, která byla zjištěna na RPMI médiu u tohoto druhu výrazně vyšší než u C. albicans (Wipler, 2013). Tato kvasinka je často kultivovaná z orálních kandidóz u pacientů s AIDS. C. dubliniensis se také vyznačuje svou schopnosti rychle rozvíjet rezistenci na flukonazol (Sullivan, Coleman, 1998). Candida glabrata (H. W. Anderson) S. A. Mey. & Yarrow 1978 Ani u této kvasinky nebylo doposud popsáno teleomorfní stádium (Index Fungorum, 2014). C. glabrata fermentuje pouze glukózu a asimiluje jak glukózu, tak i trehalózu (Mycology Online, 2014). C. glabrata byla v minulosti považována za nepatogenní saprofytní kvasinku, která se běžně vyskytuje v přirozené mikroflóře zdravých lidí. Jakmile se ale zvýšil počet užívání širokospektrých antimykotik, vzrostla také patogenita. V současné době je považována za druhého nebo třetího nejčastějšího původce kandidóz (Fidel, Vasquez, Sobel, 1999). Candida guilliermondii (Castell.) Langeron & Guerra 1938 C. guilliermondii je anamorfou k teleomorfnímu stadiu askomycetární kvasinky Meyerozyma guilliermondii (Index Fungorum, 2014). Candida guilliermondii asimiluje glukózu, galaktózu, sacharózu, maltózu a rafinózu, fermentuje glukózu, galaktózu a sacharózu (Buranský, Drga, 1983). Vytváří bělavé až krémově zbarvené lesklé, hladké kolonie o velikosti 2-4 mm, blastokonidie jsou polokulovité či kulovité o velikosti 2-4 x 3-6,5 µm (Frágner, 1984). Vyskytuje se ve vzduchu, ve slané vodě, podmáslí, v kvasícím materiálu, v ochranném slizu mořských ryb či ve stolici savců (Frágner, 1992). Je také 23
součástí běžné mikroflóry člověka, osidluje převážně kůži a slizniční povrchy, ale může se vyskytovat i jako patogen. Nejčastěji je původcem chronických onychomykóz nebo kandidémií a to převážně u pacientů s rakovinou (Girmenia et. al., 2006). Candida parapsilosis (Ashford) Langeron & Talice 1932 U C. parapsilosis nebylo také doposud popsáno perfektní stadium (Index Fungorum, 2014). Candida parapsilosis asimiluje glukózu, sacharózu, maltózu a galaktózu a fermentuje pouze glukózu (Mycology Online, 2014). Vytváří jasně bílé či bělavě krémové kolonie, jejich okraj je pravidelný až krajkově laločnatý. Blastospory jsou sférické, polokruhovité či elipsoidní o velikosti 2-6 x 2-10 µm. Na pseudomyceliu mohou vznikat sférické či cylindrické buňky, které nejsou silnostěnné, na rozdíl od chlamydospor u C. albicans. (Frágner, 1992). C. parapsilosis v přírodě osidluje vodu, mízotoky dubu, střevní sliznici koní či prasat (Votava, 2003). Vyskytuje se jako komenzál na povrchu kůže u člověka, avšak pokud je kůže porušená, působí jako patogen (Trofa et. al., 2008). Můžeme ji izolovat i z postižených lidských nehtů (Frágner, 1962). Nejčastěji se vyskytuje v meziprstních prostorech nohou a rukou a nejčastěji vyvolává kandidoonychózy (Frágner, 1967). Candida tropicalis (Castell.) Berkhout 1923 Teleomorfní stadium nebylo prozatím u této kvasinky popsáno (Index Fungorum, 2014). Candida tropicalis asimiluje a fermentuje glukózu, sacharózu, maltózu a galaktózu (Mycology Online, 2014). Kolonie jsou bělavé až krémové barvy, hladké a lesklé, někdy bývají polomatné, jejich velikost dosahuje 3-5 mm. Okraj kolonie pravidelný a nevláknitý, či vláknitý pouze krátce. Blastospory jsou elipsoidní či ovoidní o rozměrech 310 x 2-6,5 µm (Frágner, 1992). Candida tropicalis se nevyskytuje pouze na lidské kůži či ve střevě, ale nalezneme ji jako druh saprofytický na ovoci, hnijícím dřevě a kravském hnoji (Frágner, 1967). Predispozicí její zvýšené patogenity a odolnosti je rezistence vůči 24
flukonazolu. U onkologicky nemocných pacientů se ve střevě vyskytuje častěji než C. albicans (Kothavade et. al., 2010). Candida krusei (Castell.) Berkhout 1923 Telomorfní stadium C. krusei představuje askomycetární kvasinka Issatchenkia orientalis (Index Fungorum, 2014). Asimiluje a fermentuje zpravidla pouze glukózu (Mycology Online, 2014). Kolonie jsou matné, polomatné či lesklé krémové barvy s výrazným středem, jsou 2-4 mm velké, okraj je nevláknitý či pouze krátce vláknitý. Ovoidní, kulovití či krátce elipsoidní blastospory nalezneme pouze v malém množství. Pseudomycelium je bohatě vyvinuto ve vláknitých koloniích, u hladkých kolonií je nedokonale vyvinuté a lámavé (Frágner, 1992). Vyskytuje se převážně ve vzduchu, v ovoci, kvasnicích. U člověka přirozeně osidluje střevní a ústní sliznici (Jedličková, 2006). Jedná se o oportunní patogen, který je popsán jako původce mnoha kandidóz. Z epidemiologického hlediska je to sledovaný patogen, ačkoliv má nízkou prevalenci, z důvodu rezistence na flukonazol (Scorzoni et. al., 2013). Candida kefyr (Beij.) Uden & H. R. Buckley 1970 Teleomorfní stadium C. kefyr je askomycetární kvasinka Kluyveromyces marxianus (Index Fungorum, 2014). Fermentuje glukózu, sacharózu a galaktózu. Asimiluje glukózu, sacharózu a galaktózu (Mycology Online, 2014). Typickou vlastnosti, která tuto kvasinku odlišuje od ostatních druhů, je schopnost asimilace a fermentace laktózy (Ianieva at. al., 2013). Kolonie jsou 3-5 mm velké, jsou bělavé, šedavé, žlutavé až okrové barvy a mají často tmavší střed. Povrch kolonie je hladký a lesklý, ale může být i pololesklý či rozpraskaný. Okraj kolonie je kruhovitý, průsvitný, nepravidelné laločnatý či vroubkovaný. Blastospory jsou sférické, ovoidní či elipsoidní až dlouze elipsoidní o velikosti 2-7 x 3-12µm. Některé kmeny nevytvářejí mycelium ani pseudomycelium avšak u některých může být silně vyvinuto (Frágner, 1992). C. kefyr se vyskytuje v acidofilním mléku, v jogurtech, sýrech a dalších mléčných výrobcích, v droždí, u člověka osidluje především orální, střevní a anální sliznici (Frágner, 1992). Je to neobvyklý houbový patogen, který byl prokázán jen 25
v několika případech a to pokaždé u pacientů lékovým imunodeficitem, u pacientů se zvýšenou citlivostí na flukonazol, amfotericin B a itrakonazol (Corpus et. al., 2004). Candida lambica (Lindner & Genoud) Uden & H. R. Buckley ex S. A. Mey. & Ahearn 1983 Teleomorfní stadium C. lambica je askomycetární kvasinka Pichia fermentans (Index Fungorum, 2014). Fermentuje pouze galaktózu a dokáže asimilovat pouze xylózu (Miniatlas mikroorganismů VŠCHT, 2014). Kolonie jsou bílé a matné, okraj je kučerovitý až cípovitý. Má elipsoidní až protáhlé buňky o velikosti 1,9-6,5 x 4-14,5 µm. Pravé hyfy nevytváří, mají pouze stromečkovitě větvené pseudomycelium. C. lambica se obvykle nachází v mléčných výrobcích, na ovoci, ve vodě, u ptáků (Mold Library, 2014). U lidí nebyla označena jako původce nemocí, nicméně je možné ji izolovat z krve či moči (Mycology Proficiency Testing Program, 2002). Candida lusitaniae Uden & Carmo Souza 1959 Teleomorfa C. lusitaniae je askomycetární kvasinka Clavispora lusitaniae (Index Fungorum, 2014). Fermentuje glukózu, sacharózu, trehalózu, může fermentovat i galaktózu a maltózu, nikdy však laktózu. Asimiluje glukózu, maltózu, sacharózu, trehalózu, xylózu, celobiózu, může asimilovat galaktózu, melezitózu, arabinózu, nikdy však laktózu a rafinózu (Mycology online, 2014). Kolonie jsou bíle až krémově zabarvené s hladkým povrchem. Blastokonidie mají vejčitý či eliptický tvar a velikost buňky je 1,5-6 x 2.5-10 µm. C. lusitaniae byla izolována u lidí s kandidózou, kolonizuje dýchací trakt, zažívací a močové ústrojí. Poprvé byla izolována z trávicího traktu teplokrevných zvířat, dále z kukuřičné mouky, citrusové kůry, ovocných šťáv a z mléka od krav trpících zánětem vemene (Mycology online, 2014). C. lusitaniae je považována za oportunní patogen u dospělých lidí a u dětí, kteří mají hematologické onemocnění a jsou po chemoterapii (Blinkhorn, Adelstein, Spagnuolo, 1989). 26
Candida stellatoidea (C. P. Jones & D. S. Martin) Langeron & Guerra 1939 Dle Sterr, Pus, Burgdorf 2006, Mycology Online, 2014 a Rikkerink, Magee, Magee 1990 je C. stellatoidea slučována s C. albicans. C. stellatoidea asimiluje glukózu, galaktózu a maltózu a fermentuje glukózu a maltózu (Buranský, Drga, 1983). C.
stellatoidea
je
patogenní
kvasinka,
která
u
diabetiků
a imunosuprimovaných pacientů způsobuje hluboké kožní kandidózy (Hurley, 1965).
1.5.3 rod Geotrichum Geotrichum candidum (Link 1809) Teleomorfou je askomycetární kvasinka Dipodascus geotrichum (Index Fungorum, 2014). Asimiluje xylózu a celulózu (Miniatlas mikroorganismů VŠCHT, 2014). Tvoří kolonie, které vypadají jako jemné kožešinové porosty. Existují dva typy arthrokonidií, cylindrické a elipsoidní (Miniatlas mikroorganismů VŠCHT, 2014). G. candidum je převážně saprofyt vyskytující se na různých druzích ovoce a zeleniny. Vyskytuje se také na lidské kůži a ve střevní mikroflóře, kde může být patogenem u imunosuprimovaných pacientů a pacientů s diabetem mellitus (Verghese, Ravichandran, 2003). Primárně nenapadá tkáň, ale vyskytuje se na povrchu odumřelých buněk kožního epitelu, nebo na sliznici, která je poškozená aplikací drog (Ernst, Schmidt, 2000).
1.5.4 rod Cryptococcus Cryptococcus neoformans (San Felice) Vuill. 1901 Perfektním stadiem je bazidiomycetární kvasinka, Filobasidiella neoformans (Index Fungorum, 2014). Cryptococcus neoformans dokáže utilizovat glukózu, maltózu, sacharózu, galaktózu, inositol, trehalózu, melezitózu a xylózu. Neutilizuje laktózu a u rafinózy, celobiózy, adonitolu a arabinózy jsou variabilní reakce. Pro bazidiomycetární kvasinky je na rozdíl od askomycetárních typická produkce ureázy a neschopnost anaerobního metabolismu (Julák, Pavlík, 2010). 27
Stélku tvoří jednotlivé pučivé globulární buňky, které jsou obklopeny mukopolysacharidovým pouzdrem (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Pouzdro hraje důležitou roli mezi virulentními faktory, kdy je důležitá jeho šířka. Patogenní kmen C. neoformans má úzké pouzdro, které po vdechnutí umožňuje vniknutí až do plicních alveolů (Tomšíková, 2006). Vstupní branou infekce je tedy převážně respirační trakt, odkud se patogen dostává krví až do mozku a na meningy. Jedná se tedy na rozdíl od kandid o infekci exogenní. U pacientů s lupus erythematodes, s leukémií a u pacientů s HIV je přenos infekce nejčastější. Kryptokokóza je také známkou rozvíjejícího se AIDS u HIV séropozitivních pacientů (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Kryptokokóza nejvíce postihuje plíce nebo centrální nervový systém, může však postihovat i kůži, oko a prostatu, ale tento jev je méně častý (Beneš, 2009). C. neoformans je kosmopolitně rozšířený druh, kdy velice časté nálezy jsou u holubů nebo v půdě, která je kontaminovaná právě holubím trusem (Koďousek, 2003).
1.5.5 rod Rhodotorula Teleomorfní stadia rodu Rhodotorula náleží k bazidiomycetárním kvasinkám rodu Rhodosporidium (Index Fungorum, 2014). Tyto karotenoidní kvasinky tvoří růžové až červené kolonie a blastokonidie, které jsou jednobuněčné a postrádají pseudohyfy a hyfy (Wirth, Goldani, 2012). Asimiluje maltózu, sacharózu, melezitózu, celulózu a trehalózu, neasimiluje laktózu. R. minuta asimiluje sacharózu a trehalózu, R. rubra asimiluje maltózu, sacharózu, rafinózu a trehalózu (Julák, Pavlík, 2010). Rhodotorula je běžná kvasinka, žijící v půdě, v jezerech, v mořích, ale i v potravinách jako je mléko a ovocné šťávy. Mezi patogenní druhy pro člověka zařazujeme R. rubra, R. mucilaginosa, R. glutinis a R. minuta (Wirth, Goldani, 2012). Patogenita rodu Rhodotorula je známá přibližně v posledních dvou desetiletích, v minulosti byl tento rod považován za nepatogenní. Jsou to ale oportunní patogeny, které jsou schopné kolonizovat a infikovat vnímavé pacienty. Způsobují onychomykózy, meningitidu, infekci protetických náhrad kloubů, dermatitidy a ústní vředy. Většina infikovaných pacientů, u kterých se fungémie 28
projeví, mají již základní onemocnění, jako je například vrozená srdeční vada, AIDS, rakovina, chronické střevní onemocnění, cirhóza, hematologické poruchy nebo to jsou pacienti po transplantacích (Wirth, Goldani, 2012).
1.5.6 rod Sporobolomyces Sporobolomyces salmonicolor (B. Fisch. & Brebeck) Kluyver & C. B. Niel 1924 Teleomorfa Sporobolomyces salmonicolor náleží bazidiomycetární kvasince Sporidiobolus johnsonii (Index Fungorum, 2014). Asimiluje laktózu, rafinózu, melezitózu, xylózu (Miniatlas mikroorganismů MU, 2014). Kolonie jsou lesklé, hladké či vrásčité, typické je také jasně červené až oranžové zbarvení. Blastokonidie jsou velké 2-12 x 3-35 µm, jsou oválné až protáhlé. (Miniatlas mikroorganismů MU, 2014). S. salmonicolor je patogen, který se vyskytuje převážně u ryb a u domácích zvířat. V současné době je pouze řídkým patogenem u člověka (Muench, White, Wu, 1996).
1.6
PŘEHLED
NEJČASTĚJI
IZOLOVANÝCH
VLÁKNITÝCH
DEUTEROMYCET Mezi nejčastěji izolované vláknité anamorfy s výskytem u člověka a domácích zvířat patří dermatofyta rodů Trichophyton, Microsporum, Epidermophyton a jiné půdní
vláknité
houby
jako
jsou
Aspergillus,
Penicillium,
Paecilomyces
a Cladosporium Dermatofyta jsou velkou skupinu keratinofilních hub, do které patří mnoho parazitických i saprofytických druhů. Charakteristickou vlastností je schopnost využívat keratin. Jsou to parazité na keratinových strukturách těla, na epidermis, vlasech a nehtech a na těchto strukturách mohou vyvolat patologické změny. Preference hostitele je u jednotlivých dermatofyt odlišná, některé druhy jsou parazity převážně člověka a jen zřídka infikují zvířata, jiné jsou primární parazité zvířat a málokdy tyto patogeny vyvolávají onemocnění u člověka. Dle preference
29
hostitele se dermatofyta rozlišují na antropofilní patogeny a na zoofilní (Hübschmann, Frágner, 1962). Dermatofyta rostou převážně v keratinizovaných tkáních, onemocnění se proto projevuje benigním a nepříjemným povrchovým postižením kůže, nehtů nebo vlasů. Mezi významné patogenní zástupce patří rody Trichophyton, Microsporum a monotypický rod Epidermofyton s druhem Epidermophyton floccosum (Julák, Pavlík, 2010). Jejich teleomorfou jsou askomycetární vláknité houby rodu Arthroderma (Index Fungorum, 2014). Mykózy způsobené dermatofyty se nazývají dermatofytózy nebo tinea. Formy se rozlišují dle lokalizace onemocnění na t. capitis (vlasy), t. barbae (vousy), t. pedis (chodidla), t. corporis (hladká kůže), t. inguinale (třísla) a t. unguium (nehty) (Bednář, Souček, Vávra, 1994). Stélka dermatofyt je tvořena různými tvary vláken, na kterých jsou umístěna rozmnožovací tělíska. U většiny druhů dermatofyt nacházíme přehrádkované, neboli septované mycelium. Typické jsou zvláštní druhy vláken například spirální mycelia, raketová, hřebenovitá mycelia a uzlíkovité orgány (Hübschmann, Frágner, 1962). Asexuálními rozmnožovacími buňkami u dermatofyt jsou mikrokonidie a makrokonidie. Mikrokonidie jsou převážně laterálně uspořádány na vláknech a jejich větvích, jednotlivě, nebo v hloučcích. Mikrokonidie jsou k vláknu připojeny dvěma způsoby. Mají-li oválný či pyriformní tvar, jsou většinou připojeny krátkou stopečkou. V dalším případě hrozen mikrokonidií připomíná soubory větvených a hřebenovitých
vláken,
které
mají
zoubky
a výrůstky
přeměňující
se
v mikrokonidie, které jsou vedle sebe nepravidelně rozházené v různých stadiích růstu (Hübschmann, Frágner, 1962). Makrokonidie jsou velké septované struktury s různě silnou stěnou, jejíž povrch může být hladký nebo nepravidelný. Jejich tvar je vřetenovitý nebo kyjovitý Morfologie makrokonidií a mikrokonidií, případně hyf, jsou diagnostickými znaky (Votava, Broukal, Vaněk, 2007).
30
důležitými
1.6.1 rod Trichophyton Zástupci rodu tvoří převážně mikrokonidie, pouze vzácně mohou vytvořit i makrokonidie. Typovým druhem je antropofilní T. rubrum s typickou rudou pigmentací kolonií. Tento červený pigment difunduje i do živného média. T. rubrum je nejčastějším původcem tinea unguinum a tinea pedis, pro něž jsou typické zánětlivé reakce kolem lézí, které se vyskytují převážně na trupu a končetinách. Zánětlivá reakce je mírná, ale průběh nemoci je chronický (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Zoofilní zástupci T. mentagrophytes a T. verrucosum způsobují tinea capitis, kterou doprovází prudká zánětlivá reakce. T. schoenleinii způsobuje velmi těžké postižení vlasatých částí hlavy (Votava, Broukal, Vaněk, 2007). Trichophyton mentagrophytes (C. P. Robin) Sabour. 1895 T. mentagrophytes způsobuje různé kožní infekce u lidí a zvířat. Dokáže rozrušovat keratinové substráty jak chemickým tak mechanickým způsobem. Má pět různých keratinolytických enzymů. Patogenita je prokazatelná a většina onemocnění má zoonotický přenos (Kushwaha, Guarro, 2000). T. mentagrophytes má mnoho variet, které byly v minulosti chybně určovány jako samostatné druhy. Chmýřité variety jsou patogenem pro člověka a vůči zvířatům svou patogenitu téměř ztratily, zatímco zrnité variety jsou patogeny primárně pro zvířata (psi, kočky, myši, činčily, koně, hovězí dobytek, ptáci) a na člověka se přenášejí sekundárně (Hübschmann, Frágner, 1962).
1.6.2 rod Microsporum Rod Microsporum tvoří charakteristické septované makrokonidie, které mají vřetenovitý tvar. M. audouini a M. canis převážně infikují kůži a vlasy, vzácně postihují i nehty (Bednář, Souček, Vávra, 1994). M. canis, izolovaný z lézí domestikovaných zvířat, může infikovat i člověka (Jílek et. al., 1996).
31
Microsporum audouini Gruby 1843 Microsporum audouini vyvolává převážně onemocnění vlasů, ale může infikovat i nevlasatou epidermis. Onemocnění se vyskytuje převážně u dětí prepubertálního věku, kdy se projevuje jako málo zánětlivá kruhovitá ložiska. Infikovaná ložiska jsou typicky provázena alopécií (ztráta vlasů), neboť keratinová vlasová struktura je houbou enzymaticky destruována (Hübschmann, Frágner, 1962). Microsporum canis E. Bodin ex Guég. 1902 M. canis (viz Obr. 3) je celosvětově rozšířený zoofilní dermatofyt. Je častou příčinou kožního onemocnění u lidí, převážně u dětí. Napadá především vlasy a kůži, nehty pouze zřídka. Jako hlavní zdroj infekce jsou považovány kočky a psi (Mycology Online, 2014).
Obr. 3: Microsporum canis
1.6.3 rod Epidermophyton Epidermophyton floccosum (Harz) Langeron & Miloch. 1930 E. floccosum je antropofilní druh, který má tendenci infikovat člověka ve větší míře než zvířata. Charakteristická je tvorba makrokonidií, ale je zde absence mikrokonidií. Makrokonidie jsou kyjovitého tvaru s hladkou poměrně silnou stěnou s 1-9 septy (Hussein, 2009). 32
Kolonie mají zelenožlutou až hnědavou barvu. Infikuje převážně nehty a kůži, nikdy neinfikuje vlasy (Bednář, Souček, Vávra, 1994). E. floccosum vyvolává kožní onemocnění, které se nachází převážně na vlhkých místech v oblasti třísel, vnitřních stehen a může mít i vliv na pohlavní orgány. Léze často nacházíme v podpaží, v přehybech břicha, pod ňadry a obvyklé jsou i nálezy na nohách, převážně mezi prsty, nebo na chodidlech (Bednář, Souček, Vávra, 1994).
1.6.4 rod Paecilomyces Paecilomyces variotii Bainier 1907 Teleomorfou je askomycetární vláknitá houba Byssochlamys sp. (Index Fungorum, 2014). P. variotii je druh běžně izolovaný z půdy, potravin a ze dřeva. V současné době je zařazen i mezi druhy patogenní. Je spojován s mnoha typy lidských infekcí jako původce oportunních mykóz u imunosuprimovaných pacientů (Houbraken et. al., 2010).
1.6.5 rod Cladosporium Cladosporium sphaerospermum Penz. 1882 Teleomorfním stadiem Cladosporium sphaerospermum je askomycetární vláknitá houba rodu Davidiella (Index Fungorum, 2014). C. sphaerospermum je kosmopolitně rozšířený druh. Může být i patogenním původcem kožních phaeohyphomykóz
(Tasic,
Tasic,
2007).
C.
sphaerospermum
je
jeden
z nejrozšířenějších toxigenních alergenů, který způsobuje vážné problémy u pacientů s onemocněním dýchacích cest (Ng et. al., 2012). Cladosporium cladosporioides (Fresen.) G. A. de Vries 1952 Teleomorfní stadium je stejně jako u C. sphaerospermum Davidiella sp. (Index Fungorum, 2014). C. cladosporioides (viz Obr. 4) produkuje cladosporin a mutagenní, cytotoxický emodin (Tasic, Tasic, 2007). Byl také izolován jako koinfekce kožní léze u pacientů s HIV (Annessy et. al., 1992).
33
Obr. 4: Cladosporium cladosporioides
1.6.6 rod Aspergillus Anamorfní stádium Aspergillus převážně náleží k teleomorfám askomycetárních vláknitých hub rodů Emericella a Eurotium (Index Fungorum, 2014). Jeho mycelium je tvořeno rozvětvenými, septovanými hyfami. Vegetativní mycelium vrůstá do kultivační půdy a je schopno čerpat živiny, vzdušné mycelium nese reprodukční orgány, konidiofory (Bednář, Souček, Vávra, 1994). Vesikulární konidiofory mají radiálně uspořádané metuly nesoucí konidiogenní buňky, tzv. fialidy produkující velké množství konidií, které se snadno rozptylují vzduchem, popř. pomocí hmyzu (Kubátová, 2006). Aspergillus je velice častý kontaminant potravin s výskytem v půdě, vodě, ve vzduchu a v odumírající vegetaci (Beneš, 2009).
Infekce způsobené rodem Aspergillus Nákaza u člověka přichází po inhalaci konidií, k infekci jsou náchylnější osoby s imunodeficitem, kdy k infekci stačí i malé inokulum (Beneš, 2009). Při invazivních infekcích jsou vstupní branou infekce převážně plíce, kam se dostanou konidie. Konidie vyklíčí a posléze invadují do plicních cév. Aspergily také mohou kolonizovat dutiny v dýchacích cestách, kdy infekce tohoto typu nejsou 34
invazivní, ale ohrožují pacienta rozvojem alergické reakce na mykotické antigeny (Beneš, 2009). Aspergilózu mohou u člověka nejčastěji vyvolat druhy A. fumigatus, A. flavus, A. terreus a A. nidulans (Greenwood, Slack, Peutherer, 1999). Nejvíce rozšířenou formou aspergilózy je bronchopulmonální forma, kterou nejčastěji vyvolává A. fumigatus a A. niger (Koďousek, 2003). Přecitlivělá reakce může vytvářet i alergickou aspergilózu. Lidé s astmatickým onemocněním reagují patologicky na A. fumigatus. Mikroorganismus roste v dýchacích cestách, čímž dochází k jejich obstrukci a následné blokaci plicního segmentu. (Greenwood, Slack, Peutherer, 1999). Dalším druhem je invazivní aspergilóza. Inhalace spor A. fumigatus je častá, protože tyto spory jsou téměř všudypřítomné. Invazivní aspergilóza se téměř výhradně vyskytuje u imunosuprimovaných pacientů. Může postihovat všechny lidské orgány. (Muntau, 2009). Infekce se může dále šířit do ledvin, srdce a mozku. Invazivní aspergilóza se obvykle diagnostikuje post mortem (Greenwood, Slack, Peutherer, 1999). Aspergillus flavus Link 1809 A. flavus je kosmopolitně rozšířený druh. Aspergillus flavus je především saprofyt žijící v půdě, dokáže přežít velmi nepříznivé podmínky. Produkuje hepatokarcinogenní toxin, aflatoxin B (Hedayati et. al., 2007). Aspergillus parasiticus Speare 1912 A. parasiticus produkuje silné karcinogenní a hepatotoxické aflatoxiny (Horn, Ramiez-Prado, Carbone, 2009). Dokáže ovlivnit biosyntézu mastných kyselin a má tedy za následek opožděné klíčení spor, nižší vzrůst zemědělských rostlin, což z něj dělá zemědělsky významný patogen (Wilson, 2004). Aspergillus terreus Thom 1918 A. terreus je kosmopolitně rozšířen v půdě a na rozkládajících se rostlinách. (Frágner, 1967). Může způsobovat škody na zemědělských plodinách, jejich plesnivění, suché hniloby (Kazda, Prokinová, Ryšánek, 2007). A. terreus vykazuje vysokou odolnost vůči amfotericinu B, je to patogen nebezpečný zejména hematoonkologickým pacientům (Baddley, 2003). 35
Aspergillus nidulans (Eidam) G. Winter 1884 A. nidulans se vyskytuje nejčastěji v půdě, kde se podílí na tlení rostlin. Je to saprofyt, ale některé variety jsou pro člověka patogenní. Nejčastěji byl izolován z onychomykóz (Frágner, 1967). Aspergillus candidus Link 1809 A. candidus je v přírodě rozšířený na tlejících rostlinách. Dle nových epidemiologických studií způsobuje onychomykózy (Ahmadi et. al., 2012).
1.6.7 rod Penicillium Teleomorfy náleží většinou do rodu Eupenicillium, řidčeji také do rodu Talaromyces, které taxonomicky patří k askomycetárním vláknitým houbám (Index Fungorum, 2014). Penicillium lividum Westling 1911 Velikost konidioforů odpovídá průměru 5-7 µm, konidie jsou téměř kulovitého až elipsoidního tvaru. Vyskytuje se typicky v půdě a je poměrně častý. U tohoto zástupce není prozatím známa produkce mykotoxinů (Kubátová, 2006).
Penicillium thomii Maire 1917 Sametově zelené kolonie s bílým okrajem poměrně rychle rostou. Na vzdušném myceliu se také tvoří bělavá až narůžovělá sklerocia. Konidie jsou jemně bradavčité a mají oválný tvar, jejich velikost je 3,5-4 µm. P. thomii se vyskytuje převážně na potravinách, zatím u něj nebyla prokázána produkce mykotoxinů (Kubátová, 2006).
36
Penicillium variabile Sopp 1912 Konidie P. variabile jsou kosmopolitně rozšířené. P. variabile (viz Obr. 5) se běžně vyskytuje v půdě, obilí, na kompostu a předmětech z celulózy. V domácnostech je tento druh běžný v kobercích, tapetách a sklolaminátových izolací potrubí (SanAir, 2014).
Obr. 5: Penicillium variabile Penicillium canescens Sopp 1912 P. canescens má pomalu rostoucí šedozelené kolonie, s bílým okrajem. Spodní strana kolonií pigmentuje do hněda. Konidie jsou kulovité a drobné o velikosti 2-3 µm v průměru. P. canescens je typicky půdní druh s produkcí mykotoxinu griseofulvinu (Kubátová, 2006). Penicillium chrysogenum Thom 1910 Konidiofory s hladkými metulami produkují kulovité až elipsovité hladké konidie, 2,5-4 µm v průměru. Houba se vyznačuje poměrně rychlým růstem. Barva kolonií je modrozelená až žlutozelená s nápadným žlutým exudátem a žlutým pigmentem v Sabouraudově agaru (viz. Obr. 6).
37
Je to xerofilní druh, který se vyskytuje hojně celosvětově. Kontaminuje potraviny živočišného ale i rostlinného původu, krmiva a nalezneme ho i na zaplísněných stěnách. P. chrysogenum je původní producent penicilinu a byl zaznamenán jako příležitostný původce mykóz u člověka (Miniatlas mikroorganismů MU, 2014).
Obr. 6: Penicillium chrysogenum
38
2
CÍLE PRÁCE A HYPOTÉZY
2.1
CÍLE PRÁCE
Diplomová práce monitoruje mykotické osídlení člověka a nejčastěji chovaných domácích zvířat, tj. psa a kočky. Zaměřujeme se na monitoring mykotického agens, které je potencionálně patogenní pro člověka i domácího mazlíčka. Hlavním cílem diplomové práce byla identifikace mikroskopických hub kultivovaných ze vzorků od majitele a domácího zvířete. Zjištění sdílených rodů mikroskopických hub bylo neméně důležité z důvodu potencionálního rizika přenosu onemocnění, které plyne z dlouhodobého kontaktu zvířete a člověka. Práce byla doplněna o sledování možného vlivu antibiotik na množství mikroskopických hub u studovaných jedinců.
2.2
HYPOTÉZY
Hypotéza 1 H0: Existuje korelace mezi Contact indexem a množstvím sdílených druhů hub. HA: Contact index a množství sdílených druhů hub spolu nekoreluje. Hypotéza 2 H0: Existuje korelace mezi užíváním antibiotik v posledních 12ti měsících a početností druhů mikroskopických hub, které je osidlují. HA: Užívání antibiotik v posledních 12ti měsících nijak nekoreluje s početností druhů mikroskopických hub.
39
3
EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST
3.1
PŘÍSTROJOVÁ TECHNIKA A MATERIÁLY
3.1.1 Materiály
Petriho misky s živnými půdami (LabMediaServis, Česká republika)
Colorex Candida (Trios, Česká republika)
Výtěrové tyčinky s transportním médiem - Copan Transystem® Culture Swab – Amies charcoal (Single plastic swab – black cap) (Copan, Itálie)
Složení kultivačních medií Při studii byla použita již hotová kultivační média. Uvedené složení je vypočítáno na 1000 ml deionizované vody.
Rýžový agar – rýžový extrakt 20 g, agar 20 g, Tween 80 10 ml
Sabouraudův agar (SAB) – glukóza 40 g, pepton 10 g, agar 15 g
Czapkův agar (CZ) - K2HPO4 1 g, sacharóza 30 g, CZ koncentrát 10 ml, CuZn koncentrát 1 ml, agar 15 g
Malt Exctract Agar (MEA) – malt extrakt 20 g, glukóza 20 g, pepton 1 g, agar 15 g
Colorex Candida – agar 15 g, pepton 10 g, glukóza 20 g, směs chromogenů 2 g, chloramfenikol 0,5 g
3.1.2 Přístroje
Laminární box (Trigon plus Biohazard plus, Thermo scientific, USA)
Termostat (Memmert, Německo)
Mikroskop (LEICA DM2500 Německo)
Lednice (LIEBHERR Profi line, Německo)
vybavení laboratoře
Microsoft Office Excel 2007
40
3.2
METODIKA PRÁCE
3.2.1 Odběr vzorků Odběr vzorků probíhal v období únor – říjen 2014 vždy ve veterinární ordinaci. Vzorky poskytlo se souhlasem 20 zúčastněných párů. Studie se zúčastnilo 16 majitelů se psy a 4 majitelé s kočkami. Odběry zvířeti provedl veterinární lékař. Majitel si klinický materiál odebral sám dle instrukcí. Na odběrech se podílely Veterinární klinika Gayerovy kasárna a BENEMASTR Sdružení veterinárních lékařů. Odběr vzorků probíhal se souhlasem etické komise. Majitel se souhlasem vyplnil dotazník, kde uvedl základní informace charakterizující vztah majitele a zvířete. Dotazník poskytuje také informace o užívání antibiotik v posledních dvanácti měsících u obou ze studované dvojice. Získané vzorky byly anonymní, byly pouze označeny identifikačním číslem páru (ID 1 – 20). Stejné číslo pak bylo přiděleno příslušnému vyplněnému dotazníku. U všech psů i koček byl proveden výtěr z nosní dutiny a vnějšího zvukovodu. U zvířat s kožní lézí byla odebrána také kožní šupina z postiženého místa z důvodu případného výskytu dermatofyt. Výtěry u majitele byly získány z nosní dutiny, podpaží a meziprstí na nohou. Odběrová místa byla vybrána s ohledem na přirozeně se vyskytující druhy vláknitých hub a kvasinek, které by mohly být sdíleny oběma z páru. Odběry byly provedeny pomocí výtěrových tyčinek s transportním médiem. Všechny vzorky měly na očíslovaném štítku poznamenáno, komu byl biologický materiál odebrán, datum odběru a lokalizace výtěru.
41
3.2.2 Kultivace vzorků Odebrané vzorky byly do 2 h dopraveny do mikrobiologické laboratoře Ústavu klinické mikrobiologie Fakultní nemocnice Hradec Králové. Vzorky byly naočkovány a kultivovány na Sabouraudově agaru obohaceném o antibiotikum chloramfenikol z důvodu potlačení růstu bakteriálních kolonií. Primokultura byla inkubována 48 h při teplotě 28oC a následně byla provedena izolace narostlých kolonií. Kultivace probíhala vždy v laminárním boxu. Vláknité houby čeledi Eurotiales byly také paralelně naočkovány i na MEA a na CZ. Na MEA je dobře vidět charakteristická ornamentika popř. větvení mycelia a na CZ dobře vynikne charakteristická pigmentace příslušného druhu. Ostatní druhy vláknitých hub lze určit i ze Sabouraudova agaru. Kvasinky byly naočkovány na selektivně diagnostické půdy s chromem (Colorex-Candida).
3.2.3 Identifikace vzorků Identifikace nejčastějších čtyř druhů kvasinek byla vyhodnocena pomocí ColorexCandida, který prokazuje tyto druhy pomocí odlišných barev kolonií. Pro C. albicans a C. dubliniensis je charakteristická zelená barva, C. glabrata je typická fialovou lesklou kolonií, C. krusei má matné růžovo-světle-fialové kolonie a C. tropicalis je typická modrými koloniemi. Dále odlišujeme C. albicans a C. dubliniensis na rýžovém agaru. Chlamydospory C. albicans se tvoří terminálně uložené na vláknu kvasinky po jedné, kdežto u C. dubliniensis po dvou. Při nejasném odlišení bude použito molekulárně biologických metod sekvenace příslušného úseku genomu. U ostatních druhů byla provedena identifikace pomocí auxanogramu a zymogramu. Auxanogram je biochemický test asimilace zdrojů uhlíku nebo dusíku. Na povrch média naočkujeme studované kultury a následně rozmístíme disky s obsahem různých zdrojů cukrů nebo zdrojů dusíku. Inkubace probíhá 18-24 hodin při teplotě 25-27oC. Výsledky se hodnotí jako pozitivní dle růstové zóny kolem disků (Laboratorní metody, 2014).
42
Zymogram je také biochemický test, který funguje na stejném principu jako auxanogram, ale probíhá za anaerobního prostředí, kde dochází k fermentaci cukrů (Hamal, Jandová, Mencl, 2010) Určování zástupců bylo provedeno pomocí mikroskopu pod dohledem kvalifikovaného
personálu
FN
ÚKM
pomocí
fotoatlasů
mikroskopických
saprotrofních hub.
3.2.4 Zpracování výsledků Získaná data byla vyhodnocena příslušnými statistickými metodami v programu Microsoft Office Excel 2007. Hypotéza 1, týkající se korelace mezi hodnotou CI a výskytem společných mikroskopických hub a hypotéza 2, týkající se korelace mezi užíváním antibiotik a početností druhů mikroskopických hub, byly testovány pomocí Pearsonova korelačního koeficientu. Korelační koeficient r může nabývat hodnot v intervalu -1; +1. Kladné hodnoty vyjadřují pozitivní korelaci, záporné vyjadřují negativní korelaci, pokud je hodnota rovna nule, korelační závislost mezi veličinami neexistuje. Míra závislosti se posuzuje dle hodnoty Pearsonova korelačního koeficientu. 0,1 – 0,3 Slabá korelace 0,4 – 0,6 Střední korelace 0,7 – 0,8 Silná korelace > 0,9 Velmi silná korelace Výpočet Pearsonova korelačního koeficientu (VFU, 2014):
43
3.3
VÝSLEDKY
3.3.1 Data získaná z dotazníku Každý z dvaceti studovaných majitelů vyplnil dotazník. Dotazovaní majitelé byli v 60 % ženy a tedy ve 40 % muži. Nejčastější věková kategorie je 19-29 let, kdy se v tomto rozmezí vyskytuje 5 účastníku studie z 20, tj. 25 %. Nejméně je zastoupena kategorie do 18 let, kdy dotazník vyplnil pouze jeden majitel, tj. 5 % (viz Graf 1). Graf 1: Procentuální zastoupení věkových skupin majitelů
Všichni dotazovaní majitelé žijí s domácím zvířetem v jedné domácnosti a jsou jejich pánem. V 80 % je studovaným mazlíčkem pes a ve 20 % kočka. Všechny studované kočky jsou kříženci a jen 2 z 16 (13,5 %) psů jsou kříženci. Všechny kočky jsou samice a u psů je 62,5 % samců a 37,5 % samic. Průměrný věk studovaných zvířat je 4,665 let. Dotazník byl zaměřen na míru úzkosti kontaktu mezi majitelem a domácím mazlíčkem. Pro toto vyjádření byl zaveden tzv. Contact Index (CI). Majitelé zakroužkovali z 9 možností a-i, jak úzký kontakt mají se zvířetem, (např. hlazení, drbání, spaní ve společné posteli a jiné). Maximální počet bodů byl zde 8, 44
minimální 0. Nejfrekventovanějším kontaktem je hlazení (85 %), spaní na gauči (80%) a 45 % dvojic spolu sdílí postel. Nejméně frekventovaným kontaktem bylo vyhodnoceno chování zvířete v náruči a vylizování talíře, které uvedl vždy pouze jeden majitel (viz Graf 2). Možnost, která by byla ohodnocena nulou, nezaškrtl nikdo, z čehož vyplývá, že všichni majitelé mají se zvířetem alespoň minimální kontakt. Průměrný CI je roven 4,35. Graf 2: Typy kontaktu mezi majitelem a domácím mazlíčkem
45
Z dotazníku je také zřejmé, že 65 % majitelů chová mimo studované ještě i další zvíře. Nejčastěji se jedná o psy, kočky, ale v jednom případě byla uvedena agama vodní, akvarijní rybičky a slepice (viz Graf 3). Graf 3: Počet ostatních druhů zvířat chovaných ve studované domácnosti
20 % mazlíčků není v žádném kontaktu s ostatními zvířaty, 80 % mazlíčků je v kontaktu buď s ostatními chovanými zvířaty v domácnosti, nebo s cizími venku. V domácnosti s pravidelnými vycházkami je chováno 70 % zvířat, 15 % je drženo venku a jen v chladném počasí jsou doma a 15 % zvířat se pohybuje libovolně v domácnosti i venku. Ze všech studovaných domácích mazlíčků je pouze 20 % krmeno výhradně granulemi, v 5 % dostává zvíře granule, ale zároveň loví i drobné divoce žijící živočichy. Největší procentuální zastoupení má kombinace různých druhů stravy např. syrová a vařená strava, granule, konzervy a kapsičky (70 %), v 5 % je zvíře krmeno také kombinací různých druhů, ale dostává navíc různé pamlsky. Dle dotazníků bylo monitorováno, zdali majitel či domácí mazlíček užíval za poslední rok antibiotika z důvodů zjištění možného vlivu na zvýšené množství druhů mikroskopických hub u sledovaného jedince. Užívání antibiotik bylo potvrzeno u 25 % majitelů a u 25 % chovaných zvířat. 46
3.3.2 Vyhodnocení mikrobioty V Tabulce 1 je uveden přehled druhů mikroskopických hub zachycených z klinického materiálu účastníků studie. Mikroorganismy byly kultivovány z 5-6ti míst, šest jich bylo v případě kožní léze zvířete. Celkem bylo odebráno 103 vzorků, z nichž bylo izolováno 45 druhů hub. U člověka bylo izolováno 32 druhů a u chovaných zvířat 28 druhů mikroskopických hub. Nejpočetnějším druhem je C. albicans, izolovaná z 30 vzorků, na druhém místě je M. pachydermatis, přítomná ve 21 vzorcích. Dále ve 13 případech G. candidum, ve dvanácti vzorcích byla M. furfur, v 11 A. terreus a v 10 A. niger. Ostatní druhy se ve vzorcích vyskytly méně často. Mykologicky nejchudší se ukázaly vzorky z nosní sliznice člověka. Byly zde izolovány pouze 4 druhy. 12 druhů pak kultivace prokázala u zvířat. Nejčastějším zástupcem nosní sliznice je C. albicans (4 případy u majitelů) a (5 případů u zvířat). Nejběžnějším druhem izolovaným z podpaží je opět C. albicans, (12 případů). Druhově nejbohatší stěry u člověka byly z meziprstí s 26 druhy hub. Nejfrekventovanějším zástupcem byla opět C. albicans, (8 případů). Druhově nejpočetnější vzorky ze zvířat byly odebrané z ucha. Nejfrekventovanějším zástupcem je M. pachydermatis, (17 případů). Candida albicans, která byla v předešlých případech nejfrekventovanější, se neobjevila ani v jednom případě nálezu z uší zvířete. U čtyř jedinců byla odebrána kožní šupina nebo stěr z kůže. Celkem bylo izolováno 10 druhů mikroskopických hub. Nejčastějších zástupcem byla M. pachydermatis (3 případy).
47
Tabulka 1: Identifikace mikrobioty ID
1.
MAJITEL NOS
MAJITEL PODPAŽÍ
MAJITEL MEZIPRSTÍ
MAZLÍČEK NOS
MAZLÍČEK UCHO
MAZLÍČEK KOŽNÍ LÉZE
C. albicans
C. albicans
M. pachydermatis
M. hiemalis
C. tropicalis
A. terreus
C. valida
C. cladosporioides
M. furfur
M. furfur
A. flavus
R. microsporus
C. dubliniensis
C. parapsilosis
G. candidum
M. pachydermatis
C. albicans
C. albicans
A. flavus
M. canis
Mycelia sterilia
C. sphaerospermum
M. pachydermatis
A. flavus
A. niger
M. pachydermatis
S. cerevisiae
2.
A. elegans
3.
M. furfur
C. albicans
A. niger
C. tropicalis C. albicans
4.
M. pachydermatis M. plumbeus
S. salmonicolor
P. variabile
P. nitens
G. candidum
R. stolonifer C. valida C. lambica
C. albicans
5.
M. hiemalis
A. terreus
A. niger
A. elegans
A. nidulans
C. lusitaniae
C. albicans
C. cladosporoides
M. pachydermatis
C. stellatoidea
6.
7.
C. dubliniensis
C. albicans
C. sphaerospermum
A. terreus
C. albicans
C. parapsilosis
G. candidum
C. lusitaniae
C. kefyr
R. stolonifer
P. canescens
M. pachydermatis
M. furfur
M. plumbeus
G. candidum
A. elegans
C. glabrata
C. lusitaniae
M. pachydermatis
C. albicans
C. albicans
A. clavatus
C. kefyr
C. krusei
M. furfur
Y. lipolytica A. clavatus
48
ID
MAJITEL NOS
MAJITEL PODPAŽÍ
MAJITEL MEZIPRSTÍ
MAZLÍČEK NOS
MAZLÍČEK UCHO
C. kefyr
A. clavatus
A. flavus
M. furfur
C. albicans
M. hiemalis
8.
MAZLÍČEK KOŽNÍ LÉZE
M. pachydermatis C. valida C. lambica
9.
C. albicans
C. albicans
10.
C. stellatoidea
A. clavatus
R. rubra
A. flavus
C. stellatoidea
C. parapsilosis T. mentagrophytes
C. kefyr
C. stellatoidea
M. pachydermatis
A. terreus
M. pachydermatis
A. clavatus
A. parasiticus
11.
C. stellatoidea
R. rubra
M. pachydermatis
C. albicans
C. parapsilosis
A. terreus
G. candidum
12.
13.
C. albicans
14.
C. glabrata
A. niger
P. variabile
G. candidum
M. furfur
P. variabile
C. albicans
A. candidus
C. albicans
A. terreus
M. pachydermatis
C. krusei
C. orthopsilosis
S. salmonicolor
C. albicans
A. terreus
C. tropicalis
C. guilliermondii
A. niger
C. dubliniensis
R. stolonifer
P. chrysogenum
M. furfur
P. variotii
C. lambica
M. pachydermatis
M. pachydermatis
M. plumbeus A. niger
15.
G. candidum
M. plumbeus
A. terreus
A. nidulans
C. albicans
Y. lipolytica
R. stolonifer
C. albicans
A. niger
C. tropicalis
M. furfur
C. glabrata
P. chrysogenum
A. clavatus
Y. lipolytica
M. pachydermatis
M. pachydermatis G. candidum
16.
M. furfur M. pachydermatis C. glabrata
R. microsporus
C. albicans
G. candidum
M. circinelloides
A. flavus
S. cerevisiae
P. lividum
49
ID
MAJITEL NOS C. albicans
17.
C. glabrata
18.
MAJITEL PODPAŽÍ
MAJITEL MEZIPRSTÍ
MAZLÍČEK NOS C. albicans
MAZLÍČEK UCHO
C. albicans
R. arrhizus
C. tropicalis
R. stolonifer
M. pachydermatis
M. furfur
A. terreus
C. albicans
C. parapsilosis
M. furfur
C. krusei
A. nidulans
R. rubra
C. glabrata
G. candidum
G. candidum
R. stolonifer
Y. lipolytica
C. albicans
A. niger
A. terreus C. albicans
P. variotii
R. rubra
R. stolonifer
P. thomii
Y. lipolytica
M. pachydermatis
19.
C. albicans
C. valida
A. terreus M. hiemalis A. niger
20.
C. dubliniensis
C. parapsilosis
Y. lipolytica
C. krusei
G. candidum
M. pachydermatis A. niger
50
MAZLÍČEK KOŽNÍ LÉZE
U studovaných vzorků od majitelů byla v 85 % přítomna C. albicans, zatímco u domácích mazlíčků byla přítomna pouze v 25 %. U domácích mazlíčků byla nejčastěji izolována M. pachydermatis, která se vyskytla u 85 % odebraných vzorků, zatímco u lidí byla identifikována pouze v 5 %. Stejná četnost výskytu byla zjištěna u 3 druhů G. candidum 30 %, A. clavatus 15 % a R. microsporus 5 % (viz Graf 4). Graf 4: Společné druhy mikroskopických hub u majitele a u zvířete
51
U studovaných vzorků člověka byly nejčastěji zjištěny kvasinky, méně často zygomycety a ojediněle pak ostatní vláknité houby. Zatímco u zvířat se objevuje nejvíce druhů vláknitých hub, méně často kvasinek a nejméně zygomycet (viz Graf č. 5). Graf 5: Počet kvasinek a vláknitých hub u majitele a domácího mazlíčka
52
3.3.3 Hypotézy Hypotéza 1 H0: Existuje korelace mezi Contact indexem a množstvím sdílených druhů hub. HA: Contact index a množství sdílených druhů hub spolu nekoreluje. Pro testování hypotézy 1 byly využity výchozí hodnoty zobrazené v Tabulce 2. Tabulka 2: Počet společných druhů páru a jejich Contact index ID páru
Počet společných druhů
Contact index
1
0
6
2
0
3
3
0
6
4
0
5
5
0
4
6
1
6
7
1
6
8
0
7
9
1
6
10
0
3
11
0
6
12
0
5
13
0
4
14
0
4
15
2
5
16
1
3
17
1
3
18
2
2
19
1
1
20
0
2
53
Výpočet Pearsonova korelačního koeficientu se rovná -0,20309, jedná se o negativní závislost. Z důvodu negativní korelace (viz Graf 6) zamítáme H0. Není prokázána souvislost mezi Contact indexem a počtem společných druhů u sledovaných dvojic. Graf 6: Korelace Contact indexu a počtu společných druhů mikroskopických hub
54
Hypotéza 2 H0: Existuje korelace mezi užíváním antibiotik v posledních 12ti měsících a početností druhů mikroskopických hub, které léčený makroorganismus osidlují. HA: Užívání antibiotik makroorganismem v posledních 12ti měsících nijak nekoreluje s početností druhů mikroskopických hub. Výpočet Pearsonova korelačního koeficientu u zvířat je roven 0,705 (viz Graf 7), hodnoty jsou v rozmezí 0,7 – 0,8, jedná se tedy o silnou korelaci. Graf 7: Korelace mezi užíváním ATB a počtem druhů mikroskopických hub u zvířat
55
Výpočet Pearsonova korelačního koeficientu u lidí je roven 0,780 (viz Graf 8), hodnoty jsou v rozmezí 0,7 – 0,8, jedná se tedy o silnou korelaci. Graf 8: Korelace mezi užíváním ATB a počtem druhů mikroskopických hub u lidí
Na základě zjištěných výsledků nezamítáme H0 a připouštíme možnou souvislost mezi užíváním antibiotik a nárůstem počtu druhů mikroskopických hub u sledovaných makroorganismů.
56
4
DISKUZE
Výzkum agentury Focus Marketing & Social Research poukazuje na to, jaká zvířata jsou chována v domácnosti. Cílem výzkumu bylo zjistit, jaké druhy zvířat lidé chovají, kde je chovají a jaké spektrální složení majitelů dané mazlíčky chová. Studie se zúčastnilo 1030 respondentů. Domácí zvířata jsou nejvíce chována lidmi mladšího věku 18-24 let a teprve potom lidmi středního věku 45-64 let. Studie poukazuje, že v 75 % případech je domácím mazlíčkem pes, dvě pětiny dotázaných chová kočku a chov ostatních zvířat je menšinovou záležitostí (Focus, 2014). Výsledky naší studie ukázaly, že nejčastější věková kategorie, která chová domácího mazlíčka je 19-29 let a dále 40-59 let, což v podstatě koresponduje s výzkumem agentury Focus Marketing & Social Research. U našich dotazovaných respondentů v 80 % je domácím mazlíčkem pes a ve zbylých kočka. Z obou studií tedy vyplývá, že nejčastějšími chovanými domácími mazlíčky jsou pes a kočka, pro svou snadnou adaptabilitu pro soužití s člověkem s poměrně dobrým osvojením si hygienických návyků. Ve své studii Chomel a Sun (2011) interpretují úzkost kontaktu domácího mazlíčka a jeho majitele. Bylo zjištěno, že v USA sdílí až 50 % majitelů společnou postel se svým psem. Ve Velké Británii se průzkumu zúčastnilo 260 domácností, kde se zjistilo, že pouze 14 % majitelů sdílí lože se svým psem, ale celkově 45 % koček spí vedle majitele na posteli. Studie, provedená v Holandsku, poukazuje na to, že 50 % majitelů dovolí zvířeti olizovat obličej, 45 % psů a 62 % koček může vylézt na postel majitele, ale maximálně 30 % mazlíčků může spát s majitelem v jedné posteli. V provedené studii jsme zkoumali dvacet párů majitelů a jejich mazlíčků. Ze získaných výsledků vyplývá, že 45 % majitelů sdílí společnou postel se svým domácím mazlíčkem. Studovali jsme existenci korelace mezi Contact indexem a množstvím druhů sdílených hub. Dle našich výsledků nemá míra kontaktu majitele a zvířete vliv na výskyt společných druhů mikroskopických hub. Vybraných 20 majitelů bylo složeno především z mladších lidí s dobrými hygienickými návyky, a proto se ani nepředpokládá, že by byli kolonizováni jinou
57
než přirozenou mykoflórou. Kontaminace či patologický infekční proces přicházejí v úvahu jen výjimečně. Cheng (2012) ve své studii uvádí, že oportunní lidský patogen C. albicans, je zodpovědná za většinu mykotických infekcí. Kmeny přítomné v lidském těle a na kůži savců coby běžná mikroflóra jsou obvykle neškodné. Xu et. Mitchell (2013) uvádějí širší biodiverzitu druhů kandid izolovaných jako součást lidské fyziologické mikroflóry. V Číně se v lidské populaci vyskytují na sliznicích a kůži převážně jiné druhy kandid (C. glabrata, C. guilliermondii, C. famata, C. humicola, C. krusei, C. parapsilosis a C. tropicalis), zatímco v Evropě je převažujícím zástupcem C. albicans. V naší studii byly odebírány vzorky majitelů ze tří různých míst na těle, z nosní sliznice, z podpaží a z meziprstí na nohou. Nejčastějším nálezem zde byla C. albicans. Ve vzorcích z nosní sliznice byla zastoupena ve 25 %, v podpaží v 60 % a ve stěrech z meziprstí ve 40 %. Dalšími často izolovanými zástupci byli M. furfur, C. parapsilosis na stěru z meziprstí a R. stolonifer. Naše studie nám tedy potvrdila, že nejčastějším druhem mikroskopické houby, která osidluje studované části těla člověka, je C. albicans. U Asiatů lze předpokládat rozdílnou stravu, která ovlivňuje pH kůže a sliznic a také množství či dostupnost organických zdrojů uhlíku, z nichž kvasinky i jiné houby těží energii. Z těchto důvodů by mohla C. albicans ztrácet svou dominanci ve složení fyziologické mikrobiální mykoflóry ve prospěch ostatních druhů kandid. Ribes, Vanover-Sams et. Baker (2000) studovali nejčastější druhy zygomycet u člověka. Zabývali se studiem Mucorales a Entomophthorales. Většinu lidských
onemocnění
způsobují
právě
zástupci
řádu
Mucorales.
Nejfrekventovanějším patogenem je Rhizopus sp. za ním Mucor, Rhizomucor a Absidia. Z odebraných stěrů, od námi studovaných majitelů, byl v nejvíce případech izolován R. stolonifer, který byl přítomen u 30 % vzorků z meziprstí majitele. Druhým nejčetnějším druhem byl M. plumbeus 20 %. R. arrhizus, R. microsporus, M. plumbeus a M. hiemalis se vyskytli pouze u 5 % případů. Lze usuzovat, že majitelovo chodidlo přišlo do styku s exkrementem, neboť zaznamenané druhy zygomycet jsou buď vyloženě koprofilní nebo alespoň koprobiontní. 58
Lyskova, Vydrzalova et. Mazurova (2007) studovaly mikroskopickou houbovou mikroflóru zevního zvukovodu psů, kdy identifikovaly M. pachydermatis jako nejčastěji izolovanou mikroskopickou houbu, která se vyskytovala v 30,9 % vyšetřovaných vzorků. Ve srovnání s naší studií byla M. pachydermatis kultivována v 82,25 % výtěrů zvukovodu psů a u 100 % výtěrů zvukovodu kočky. Brito, Fontenelle, Brilhante et. al. (2009) studovali převládající druh kvasinky M. pachydermatis, který se vyskytuje u zdravých psů. Méně častý výskyt byl zaznamenán u druhů C. parapsilosis, C. tropicalis, C. albicans, S. cerevisiae a Rhodotorula sp. Studie ukázala, že M. pachydermatis, S. cerevisiae a Rhodotorula sp. jsou součástí běžné povrchové mikroflóry u psů. V naší práci byly odebírány vzorky z nosní sliznice, z ucha a z případné kožní léze domácích mazlíčků. Nejčastějším zástupcem mikroskopických hub z nosní sliznice byla C. albicans. Druhově nejbohatší byly nálezy ze zvukovodu, s nejčastějším výskytem Malassezia pachydermatis, u 85 % studovaných domácích mazlíčků. V 40 % se objevil A. terreus. Je zajímavé, že C. albicans, která je nejvíce frekventovaným druhem téměř ve všech ostatních vzorcích, se ve stěru z ucha neobjevila ani jednou. Studie tedy napovídá, že monitorovaní majitelé příliš nedbají o hygienu uší svých mazlíčků, neboť značné množství bakteriálních druhů a masivní výskyt lipofilní kvasinky, M. pachydermatis, svědčí o přemíře živného substrátu pro tyto mikroorganismy, jakým bezesporu je ušní maz. C. albicans jimi byla vyšachována z mikrobiálního společenstva sekundárně. Tato nerovnováha by mohla vést k rozvoji onemocnění otitis externa (Kučerová 2009). Pokud mělo zvíře nějaké kožní onemocnění, odebírala se mu v naší studii i kožní šupina, kde nejvíce frekventovaným zástupcem byla opět M. pachydermatis. Jednotlivé studie se shodují, že nejčastějším zástupcem mikroskopických hub u psů je prokazatelně tato lipofilní kvasinka. Sedlák et. Tomšíčková (2006) ve své knize uvádí, že až v 90 % koček a psů může za dermatomykózy M. canis. Ve vzorcích odebraných z kůže studovaných domácích mazlíčků, byl izolován M. canis pouze v jednom případě. Předpokládáme, že se jednalo pouze o kontaminaci z půdy, touto geobiontní houbou, což ještě nemusí nutně vést k rozvoji kožní infekce provázenou destrukcí keratinu epidermis a kožních adnex zvířete. 59
Z našich vzorků bylo zjištěno, že pro člověka je dle studie více typické osídlení kvasinkami a následně zygomycetami, zatímco u zvířat v porovnání s člověkem bylo identifikováno více druhů vláknitých hub a naopak nejméně zygomycet. Člověk má slizniční a kožní sekrety v porovnání se psi a kočkami mnohem bohatší na glukózu, která představuje pro kvasinky i zygomycety nejsnáze dostupný zdroj energie k růstu. Rody Aspergillus a Penicillium, případně jiné anamorfní vláknité druhy žijící v půdě rostou pomaleji a jsou na živný substrát náročnější. Předpokládáme zvýšený kontaktu domácích zvířat s půdou a zeminou, a tedy i kontaminaci konidiemi zvýšeného spektra druhů. Kolonizace by měla však zhruba odpovídat druhovému spektru u člověka. Cheng, Joosten, Kullberg et. al. (2012) sledovali vliv používání antibiotik na výskyt infekcí, které jsou způsobeny mikroskopickými houbami. Výsledkem jejich studie je zjištění, že používání antibiotik přispívá k výrazně vyšší četnosti mykotických infekcí a tím pádem zvýšeného počtu druhů, které daného pacienta osidlují. Antibiotická a imunosupresivní terapie narušuje přirozenou bakteriální kolonizaci a potlačují imunitní systém, v těle se pak vytváří nerovnováha ve prospěch mikromycet, která vede k jejich přemnožení a rozvoji houbové infekce. Samonis, Gikas, Vrenzos et. al. (1993) studovali účinky širokospektrých antibiotik na kvasinkovou flóru u člověka. Týden po ukončení antibiotické terapie došlo k nárůstu počtu kvasinkových kolonií. Ribes,
Vanover-Sams
et.
Baker
(2000)
tvrdí,
že
používáním
širokospektrálních antibiotik dochází k nárůstu počtu zygomykóz. Dochází i k větší kolonizaci pacienta. Naše studie sledovala souvislost mezi užíváním antibiotik a počtem druhů mikroskopických hub u studovaného jedince. Dle dotazníků bylo zjišťováno, zdali majitel či domácí mazlíček užíval v posledních 12ti měsících antibiotika. Užívání antibiotik nám potvrdilo 25 % studovaných lidí a u domácích mazlíčků byl počet shodný. Pearsonův korelační koeficient prokázal v obou případech silné korelace. Můžeme tedy potvrdit, že užívání antibiotik má velmi pozitivní vliv na množství druhů mikroskopických hub, které se u makroorganismů vyskytly.
60
5
ZÁVĚR
Z této studie lze vyvodit mnohé závěry. Z dotazníku vyplývá, že majitel a domácí mazlíček spolu vždy mají alespoň nějaký kontakt. Byla prokázána negativní korelace mezi Contact indexem a sdíleným počtem druhů mikroskopických hub. Míra úzkosti kontaktu majitele a domácího mazlíčka zřejmě nemá žádný vliv na početnost sdílených druhů mykoorganismů. Tento výsledek je ze studie 20ti párů, tudíž by mohl být odlišný, pokud by se studie zúčastnilo více majitelů se svými domácími mazlíčky. Ze stěrů, které byly odebrány u majitele z nosní sliznice, podpaží a meziprstí nohou, u zvířete také z nosní sliznice, z ucha a kožní šupiny, byly identifikovány jednotlivé druhy mikroskopických hub. Nejčastěji vyskytovaným druhem, u majitele z každého odběrového místa, byla Candida albicans a u zvířete ze vzorků izolovaných z nosní sliznice také Candida albicans. Ve stěrech z uší a v kožních šupinách se nejčastěji vyskytovala Malassezia pachydermatis. Celkové vyhodnocení mikrobioty poukazuje na fakt, že člověk je nejčastěji osídlen kvasinkami, zygomycetami a na posledním místě mikroskopickými vláknitými houbami v imperfektním stádiu. Naopak ze vzorků kultivovaných od domácího mazlíčka měly nejčastější výskyt mikroskopické vláknité anamorfy, pak kvasinky a nakonec zygomycety. Monitorovali jsme vliv antibiotické terapie na zvýšené množství výskytu mikroskopických hub u léčeného makroorganismu. Dle silné korelace vycházející z Pearsonova korelačního koeficientu lze tvrdit, že užívání antibiotik má velmi pozitivní vliv na množství druhů mikroskopických hub, které se u léčeného jedince vyskytly. Diplomová práce ukazuje cestu další studie, která by měla za cíl vysledovat přenos genů rezistence k antimykotikům u sdílené mykotické mikrobioty. U oportunně patogenních kvasinek vzrůstá invazivita i virulence přímo úměrně se vzrůstajícím množstvím imunodeficientních stavů v lidské populaci. U kandid, které si tyto geny dovedou nejlépe předávat, by měla tato studie velký význam nejen ze zdravotního hlediska, ale dal by se díky ní zmapovat i taxonomický rozdíl mezi jednotlivými druhy tohoto početného anamorfního rodu 61
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY AHMADI B., HASHEMI S. J., ZAINI F., SHIDFAR M. R., MOAZENI M., MOUSAVI B., NOORBAKHSH F., GHERAMISHOAR M., HOSSEIN POUR L., REZAIE S. A case of onychomycosis caused by Aspergillus candidus. Medical Mycology Case Reports. 2012, vol. 1, issue 1, s. 45-48. DOI: 10.1016/j.mmcr.2012.06.003. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S2211753912000280 ANNESSI G.,
CIMITAN
A., ZAMBRUNO G.,
Di SILVERIO
A. Cutaneous
phaeohyphomycosis due to Cladosporium cladosporioides. Mycoses. 1992, vol. 35, 9-10,
s.
243-246.
DOI:
10.1111/j.1439-0507.1992.tb00855.x.
Dostupné
z: http://doi.wiley.com/10.1111/j.1439-0507.1992.tb00855.x ASHBEE H. R. Update on the genus Malassezia. Medical Mycology. 2007, issue 4. DOI: 10.1080/13693780701191373. Dostupné z: http://informahealthcare.com/doi/abs/10.1080/13693780701191373 BADDLEY J. W., PAPPAS P. G., SMITH A. C., MOSER S. A. Epidemiology of Aspergillus terreus at a University Hospital. Journal of Clinical Microbiology. 2003-12-01, vol. 41, issue 12, s. 5525-5529. DOI: 10.1128/JCM.41.12.5525-5529.2003. Dostupné z: http://jcm.asm.org/cgi/doi/10.1128/JCM.41.12.5525-5529.2003 BEDNÁŘ M., SOUČEK A., VÁVRA J. Lékařská speciální mikrobiologie a parazitologie. Praha: Triton, 1994, 226 s. ISBN 80-901-5214-7. BENDOVÁ O., JANDEROVÁ B. Základy biologie kvasinek. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, 88 s. ISBN 80-7066-029-5. BENEŠ J. Infekční lékařství. 1. vyd. Praha: Galén, c2009, xxv, 651 s. ISBN 978-8072626-441.
62
BROWN-FORMAN. Czech & Slovak republics. [online]. 2010 [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: http://www.brown-forman.cz/o-destilatech/vyrobniproces/Kvasenifermentace.aspx BLINKHORN R. J., ADELSTEIN D., SPAGNOLO P. J. Emergence of a New Opportunistic Pathogen, Candida lusitaniae. Journal of Clinical Microbiology. American Society for Microbiology, 1989, roč. 27, č. 2, s. 236-240. BRITO E. H. S., FONTENELLE R. O. S., BRILHANTE R. S. N., CORDEIRO R. A., MONTEIRO A. J., SIDRIM J. J. C., ROCHA M. F. G. The anatomical distribution and antimicrobial susceptibility of yeast species isolated from healthy dogs. The Veterinary
Journal.
2009,
vol.
182,
issue
2,
s.
320-326.
DOI:
10.1016/j.tvjl.2008.07.001. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S1090023308002542 BURANSKÝ J., DRGA J. Lekárska mykológia: Úvod do lekárskej mykológie a laboratórna diagnostika pre praktické cvičenia. Bratislava: Univerzita Komenského v Bratislavě, 1983, 60 s. CERDÁ-OLMEDO E. Phycomyces and the biology of light and color. FEMS Microbiology Reviews. 2001, vol. 25, issue 5, s. 503-512. DOI: 10.1111/j.15746976.2001.tb00588.x.
Dostupné
z:
http://doi.wiley.com/10.1111/j.1574-
6976.2001.tb00588.x CORPUS K., HEGEMAN-DINGLE R., BAJJOKA I., FUSCO-ALMEIDA A. M., LOZANO E., CUENCA-ESTRELLA M., MENDES-GIANNINI M. J., ZARAGOZA O., GOLDMAN G. H. Candida kefyr , an Uncommon but Emerging Fungal Pathogen: Report of Two Cases. Pharmacotherapy.
2004,
vol.
24,
issue
8,
10.1592/phco.24.11.1084.36140. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1592/phco.24.11.1084.36140
63
s.
1084-1088.
DOI:
D'ANTONIO D., ROMANO F., PONTIERI E., FIORITONI G., CARACCIOLO C., BIANCHINI S., OLIOSO P., STANISCIA T., SFERRA R., BOCCIA S., VETUSCHI A., FEDERICO G., GAUDIO E., CARRUBA G. Catheter-Related Candidemia Caused by Candida lipolytica in a Patient Receiving Allogeneic Bone Marrow Transplantation. Journal of Clinical Microbiology. 2002-04-01, vol. 40, issue 4, s. 1381-1386. DOI: 10.1128/JCM.40.4.1381-1386.2002. Dostupné z: http://jcm.asm.org/cgi/doi/10.1128/JCM.40.4.1381-1386.2002 EOL. Encyclopedia of Life: Malassezia furfur. [online]. [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: http://eol.org/pages/248533/overview ERNST J. F., SCHMIDT A. Dimorphism in human pathogenic and apathogenic yeasts. New York: Karger, 2000, x, 246 p. ISBN 38-055-6986-6. FASSATIOVÁ O. Plísně a vláknité houby v technické mikrobiologii: (Příručka k určování). Praha: SNTL - Nakladatelství technické literatury, 1979, 240 s. FIDEL P. L., VASQUEZ J. A., SOBEL J. D. Candida glabrata: Review of Epidemiology, Pathogenesis, and Clinical Disease with Comparasion to C. albicans. Clinical Microbiology Reviews. American Society for Microbiology, 1999, roč. 12, č. 1, s. 8096. FOCUS: Marketing & Social Research. [online]. [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: http://www.focus-agency.cz/novinky/domaci-zvirata-v-ceskychdomacnostech/ FRÁGNER P. Rod Candida Berkhout 1923 a jeho perfektní stadia. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. FRÁGNER P. Mykologie pro lékaře. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1967, 348 s.
64
FRÁGNER P. Malá lékařská mykologie. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1984, 192 s. ISBN 08-004-84. FRÁGNER P. Určování kvasinek izolovaných z lidského organismu. 1. vyd. Praha: Academia, 1992, 82 s., [32] s. fot. ISBN 80-200-0011-9. FUN
WITH
MICROBIOLOGY
(What's
Buggin'you?).
Absidia
corymbifera
(Lichtheimia corymbifera complex). [online]. 2012 [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: http://www.thunderhouse4-yuri.blogspot.cz/2012/02/absidia-corymbiferalichtheimia.html GIRMENIA C., PIZZARELLI G., CRISTINI F., BARCHIESI F., SPREGHINI E., SCALISE G., MARTINO P. Candida guilliermondii Fungemia in Patients with Hematologic Malignancies. Journal of Clinical Microbiology. 2006-07-06, vol. 44, issue 7, s. 24582464. DOI: 10.1128/JCM.00356-06. Dostupné z: http://jcm.asm.org/cgi/doi/10.1128/JCM.00356-06 GREENWOOD D., SLACK R. C., PEUTHERER J. F. Lékařská mikrobiologie: přehled infekčních
onemocnění:
patogeneze,
imunita,
laboratorní
diagnostika
a epidemiologie. 1. vyd. Překlad Jiří Schindler. Praha: Grada, 1999, 686 s. ISBN 80716-9365-0. GUILLOT J., BOND R. Malassezia pachydermatis: a review. MedMycol, 1999, s. 295306. HABER J. Systémové mykózy a jejich léčba. 1. vyd. Praha, 1995, 319 s. ISBN 80-8582416-7. HAMAL, P., JANDOVÁ B., MENCL K. Identifikace kvasinek z klinického materiálu. Přehled
současných
možností
se
zaměřením
na
fenotypové
metody
a komerční produkty. 2010. Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/postgradualni-medicina-priloha/identifikace65
kvasinek-z-klinickeho-materialu-prehled-soucasnych-moznosti-se-zamerenim-nafenotypove-metody-a-komercni-produkty-455847 HEDAYATI M. T., PASQUALOTTO A. C., WARN P. A., BOWYER P., DENNING D. W. Aspergillus
flavus:
Microbiology.
human
2007-06-01,
pathogen, vol.
153,
allergen issue
and 6,
mycotoxin s.
producer.
1677-1692.
DOI:
10.1099/mic.0.2007/007641-0. Dostupné z: http://mic.sgmjournals.org/cgi/doi/10.1099/mic.0.2007/007641-0 HORN B. W., RAMIREZ-PRADO J. H., CARBONE I. Sexual reproduction and recombination in the aflatoxin-producing fungus Aspergillus parasiticus. Fungal Genetics
and
Biology.
2009,
vol.
46,
issue
2,
s.
169-175.
DOI:
10.1016/j.fgb.2008.11.004. Dostupné z: http://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S1087184508002454 HOUBRAKEN J., VERWEIJ P. E., RIJS A. J. M. M., BORMAN A. M., SAMSON R. A. Identification of Paecilomyces variotii in Clinical Samples and Settings. Journal of Clinical Microbiology. 2010-07-28, vol. 48, issue 8, s. 2754-2761. DOI: 10.1128/JCM.00764-10. Dostupné z: http://jcm.asm.org/cgi/doi/10.1128/JCM.00764-10 HUBÁLEK Z. Mikrobiální zoonózy a sapronózy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 153 s. ISBN 80-210-2446-1. HÜBSCHMANN K., FRÁGNER P. Dermatofyta a kožní choroby jimy vyvolané: (Mykologická a klinická studie). Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962, 196 s. HURLEY R. The pathogenicity of Candida stellatoidea. The Journal of Pathology and Bacteriology.
1965,
vol.
90,
issue
10.1002/path.1700900146. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1002/path.1700900146 66
1,
s.
351-354.
DOI:
HUSSEIN A. A. Study of Characteristic Features of Pleomorphic Epidermophyton Floccosum. Global Journal of Environmental Research. 2009, roč. 3, č. 2, s. 132-134. CHENG S.-CH., JOOSTEN L. A. B., KULLBERG B.-J., NETEA M. G. Interplay between Candida albicans and the Mammalian Innate Host Defense. Infection and Immunity. 2012-03-16, vol. 80, issue 4, s. 1304-1313. DOI: 10.1128/IAI.06146-11. Dostupné z: http://iai.asm.org/cgi/doi/10.1128/IAI.06146-11 CHOMEL B. B., SUN B. Zoonoses in the Bedroom. Emerging Infectious Diseases. 2011, vol. 17, issue 2, s. 167-172. DOI: 10.3201/eid1702.101070. Dostupné z: http://wwwnc.cdc.gov/eid/article/17/2/10-1070_intro.htm IANIEVA O. D., VORONINA G. O., PIDGORSKYI V. S., FUSCO-ALMEIDA A. M., LOZANO E., CUENCA-ESTRELLA M., MENDES-GIANNINI M. J., ZARAGOZA O., GOLDMAN G. H. Isolation and characteristics of the lactose-fermenting yeasts Candida kefyr. Cytology
and
Genetics.
2013,
vol.
47,
issue
6,
s.
359-365.
DOI:
10.3103/S0095452713060066. Dostupné z: http://link.springer.com/10.3103/S0095452713060066 INDEX FUNGORUM. [online]. [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: http://www.indexfungorum.org/Names/Names.asp JÍLEK P., BUCHTA V., HORÁK V., PÁCALTOVÁ R. Kapitoly z mikrobiologie pro farmaceuty. Praha: Karolinum, 1996, 124 s. ISBN 80-718-4070-X. JEDLIČKOVÁ A. Systémové mykózy: průvodce ošetřujícího lékaře. Praha: Maxdorf, 2006, 130 s. ISBN 80-734-5101-8. JELÍNEK J., ZICHÁČEK V. Biologie pro gymnázia. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. 559 s. ISBN 80-7182-089-X.
67
JULÁK J., PAVLÍK E. Lékařská mikrobiologie pro zubní lékařství. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2010, 443 s. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 978-8024617-923. KALINA T., VÁŇA J. Sinice, řasy, houby, mechorosty a podobné organismy v současné biologii. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005, 606 s., 32 s. obr. příl. ISBN 978-802-4610368. KAZDA J., PROKINOVÁ E., RYŠÁNEK P. Škůdci a choroby rostlin: domácí rostlinolékař. Vyd. 1. V Praze: Knižní klub, 2007. ISBN 978-802-4218-861. KOCKOVÁ-KRATOCHVÍLOVÁ A. Kvasinky a kvasinkovité organismy. 1. vyd. Bratislava: Alfa, 1982, 488 s. KOCKOVÁ-KRATOCHVÍLOVÁ
A.
Taxonómia
kvasinek
a
kvasinkovitých
mikroorganizmov. 1. vyd. Bratislava: Vydavateľstvo Alfa, 1990, 699 s., [72] s. obr. příl. Edícia potravinárskej literatúry. ISBN 80-050-0644-6. KOĎOUSEK R. Mykózy: lékařsky významná mykotická onemocnění člověka. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003, 199 s. ISBN 80-244-0649-7. KOTHAVADE R. J., KURA M. M., VALAND A. G., PANTHAKI M. H. Candida tropicalis: its prevalence, pathogenicity and increasing resistance to fluconazole. Journal of Medical
Microbiology.
2010-07-14,
vol.
59,
issue
8,
s.
873-
880. DOI: 10.1099/jmm.0.013227-0. Dostupné z: http://jmm.sgmjournals.org/cgi/doi/10.1099/jmm.0.013227-0 KOUKALOVÁ D. Praktická cvičení z lékařské mikrobiologie II. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011. ISBN 978-802-4429-649.
68
KUBÁTOVÁ
A.
Atlas
mikroskopických
saprotrofních
hub
(Ascomycota).
[online]. 2006 [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: https://www.natur.cuni.cz/biologie/botanika/veda-a-vyzkum/atlasmikroskopickych-saprotrofnich-hub-ascomycota KUBÁTOVÁ A., VÁŇOVÁ M. Atlas zygomycetů [online]. 2009 [cit. 2014-1230]. Dostupné
z:
https://www.natur.cuni.cz/biologie/botanika/veda-a-
vyzkum/atlas-zygomycetu KUČEROVÁ P. Mikrobiální nálezy při zánětech zevního zvukovodu psů a koček. Pardubice, 2009. Dostupné z: https://dspace.upce.cz/bitstream/10195/33935/1/KucerovaP_Mikrobialni%20n alezy_JM_2009.pdf. Diplomová práce. Univerzita Pardubice Fakulta chemickotechnologická. KUSHWAHA R. K. S., GUARRO J. Biology of dermatophytes and other keratinophilic fungi. Bilbao: Revista Iberoamericana de Micología, 2000. ISBN 84-607-0711-3. Dostupné z: http://dermatophytes.reviberoammicol.com/ LABORATORNÍ METODY. Rejstřík: Vyšší odborná škola zdravotnická a Střední zdravotnická škola Hradec Králové [online]. [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: http://labmet.zshk.cz/projekt/rejstrik.aspx LYSKOVA P., VYDRZALOVA M., MAZUROVA J. Identification and Antimicrobial Susceptibility of Bacteria and Yeasts Isolated from Healthy Dogs and Dogs with Otitis Externa. Journal of Veterinary Medicine Series A. 2007, vol. 54, issue 10, s. 559-563. DOI: 10.1111/j.1439-0442.2007.00996.x. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/j.1439-0442.2007.00996.x MAHMUD A., LEE R., MUNFUS-MCCRAY D., KWIATKOWSKI N., SUBRAMANIAN A., NEOFYTOS D., CARROLL K., ZHANG S. X. Actinomucor elegans as an Emerging Cause of Mucormycosis. Journal of Clinical Microbiology. 2012-02-16, vol. 50, issue 3, s. 69
1092-1095.
DOI:
10.1128/JCM.05338-11.
Dostupné
z: http://jcm.asm.org/cgi/doi/10.1128/JCM.05338-11 MINIATLAS MIKROORGANISMŮ. MU [online]. [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/rect/el/estud/prif/ps06/mikroorg/web/ MINIATLAS MIKROORGANISMŮ. VŠCHT [online]. [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: http://old.vscht.cz/obsah/fakulty/fpbt/ostatni/miniatlas/sacch.htm MOLD LIBRARY: Candida Lambica. [online]. [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: http://www.moldlibrary.ca/portfolio/candida-lambica MUENCH T. M., WHITE M. R., WU C. C. Visceral Mycosis in Chinook Salmon (Oncorhynchus tschawytscha) Due to Sporobolomyces salmonicolor. Veterinary Pathology.
1996-03-01,
vol.
33,
issue
2,
s.
238-241.
DOI:
10.1177/030098589603300216. Dostupné z: http://vet.sagepub.com/lookup/doi/10.1177/030098589603300216 MUNTAU A. C. Pediatrie. Praha: Grada, 2009. 608 s. ISBN 978-80-247-2525-3. MURPHY A., KAVANAGH K. Emergence of Saccharomyces cerevisiae as a human pathogen. Enzyme and Microbial Technology. 1999, vol. 25, issue 7. DOI: 10.1016/S0141-0229(99)00086-1. MYCOLOGY ONLINE. The University of Adelaide [online]. [cit. 2014-01-12]. Dostupné z: http://www.mycology.adelaide.edu.au/Fungal_Descriptions/Zygomyc etes/Absidia/ MYCOLOGY PROFICIENCY TESTING PROGRAM. [online]. 2002 [cit. 2014-12-18]. Dostupné z: http://www.wadsworth.org/ptp/mycology/jan2002.pdf NG K. P., YEW S. M., CHAN C. L., SOO-HOO T. S., NA S. L., HASSAN H., NGEOW Y. F., HOH C.-C., LEE K.-W., YEE W.-Y. Sequencing of Cladosporium sphaerospermum, a 70
Dematiaceous Fungus Isolated from Blood Culture. Eukaryotic Cell. 2012-04-27, vol.
11,
issue
5,
s.
705-706.
DOI:
10.1128/EC.00081-12. Dostupné
z: http://ec.asm.org/cgi/doi/10.1128/EC.00081-12 OSTRÝ V. Vláknité mikroskopické houby (plísně), mykotoxiny a zdraví člověka. Praha: Státní zdravotní ústav, 1998. 20 s. ISBN 80-7071-102-7. PITT J. I., HOCKING A. D. Fungi and food spoilage. 3rd ed. New York: Springer, c2009, xv, 519 p. ISBN 03-879-2206-7. RIBES J. A., VANOVER-SAMS C. L., BAKER D. J. Zygomycetes in Human Disease. Clinical Microbiology Reviews. 2000-04-01, vol. 13, issue 2, s. 236-301. DOI: 10.1128/CMR.13.2.236-301.2000. Dostupné z: http://cmr.asm.org/cgi/doi/10.1128/CMR.13.2.236-301.2000 RIKKERINK E. H., MAGEE B. B., MAGEE P.T. Genomic structure of Candida stellatoidea: extra chromosomes and gene duplication. Infect Immun. 1990, s. 949954. SAMONIS G., GIKAS A., ANAISSIE E. J., VRENZOS G., MARAKI S., TSELENTIS Y., BODEY G. P. Prospective evaluation of effects of broad-spectrum antibiotics on gastrointestinal yeast colonization of humans. Antimicrobial Agents and Chemotherapy.
1993-01-01,
vol.
37,
issue
1,
s.
51-53.
DOI:
10.1128/AAC.37.1.51. Dostupné z: http://aac.asm.org/cgi/doi/10.1128/AAC.37.1.51 SANAIR. Technologie laboratory: Organisms library. [online]. [cit. 2014-12-30]. Dostupné z: http://sanair.com/Fungi/742-Penicillium-variabile/View-details.html SCORZONI L., DE LUCAS M. P., MESA-ARANGO A. C., FUSCO-ALMEIDA A. M., LOZANO E., CUENCA-ESTRELLA M., MENDES-GIANNINI M. J., ZARAGOZA O., GOLDMAN G. H. Antifungal Efficacy during Candida krusei Infection in NonConventional Models Correlates with the Yeast In Vitro Susceptibility Profile. PLoS ONE.
2013-3-28,
vol.
8,
issue 71
3,
e60047-.
DOI:
10.1371/journal.pone.0060047. Dostupné z: http://dx.plos.org/10.1371/journal.pone.0060047 SEDLÁK K., TOMŠÍČKOVÁ M. Nebezpečné infekce zvířat a člověka. 1. vyd. Praha: Scientia, 2006, 167 s. Biologie pro všední den. ISBN 80-869-6007-2. SHAO J., LU K., TIAN G., CUI Y., YAN Y., WANG T.-M., ZHANGX.-L., WANG CH.-Z. Labscale preparations of Candida albicans and dual Candida albicans–Candida glabrata biofilms on the surface of medical-grade polyvinyl chloride (PVC) perfusion tube using a modified gravity-supported free-flow biofilm incubator (GS-FFBI). Journal of
Microbiological
Methods.
2014,
vol.
109,
s.
41-48.
DOI:
10.1016/j.mimet.2014.12.006. STERR W., PAUS R., BURGDORF W. H. Dermatology. New York: Thieme, c2006, 754 p. ISBN 978-313-1359-117. SULLIVAN D., COLEMAN D. Minireview: Candida dubliniensis: Characteristic and identification. Journal of Clinical Microbiology. American Society for Microbiology, 1998, roč. 36, č. 2, s. 329-334. ŠPAČEK J., BUCHTA V., JÍLEK P. Vulvovaginální dyskomfort a poruchy poševního prostředí. 1. vyd. Praha: Grada, 2013, 359 s. ISBN 978-802-4745-541. TASIC S., TASIC N. M. Cladosporium spp. - cause of opportunistis mycoses. ACTA FAC MED NAISS. 2007, 24(1), s. 15-19. TOMŠÍKOVÁ A. Nové poznatky v diagnostice mykóz. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2006, 283 s. ISBN 80-246-1051-5. TROFA D., GACSER A., NOSANCHUK J. D. Candida parapsilosis, an Emerging Fungal Pathogen. Clinical Microbiology Reviews. 2008-10-14, vol. 21, issue 4, s. 606625. DOI: 10.1128/CMR.00013-08. Dostupné z: http://cmr.asm.org/cgi/doi/10.1128/CMR.00013-08 72
VAN CUTSEM J., ROCHETTE F. Mycoses in Domestic Animals. Janssen Research Foundation, 1991, 226 s. VERGHESE S., RAVICHANDRAN P. Geotrichum candidum infection in a renal transplant recipient. Indian Journal od Nephrology. 2003, č. 13, s. 72-74. VFU.
[online].
2014
[cit.
2014-11-16].
Dostupné
z:
http://cit.vfu.cz/statpotr/POTR/Teorie/Predn5/linearni.htm VOSMÍK
F.,
SKOŘEPOVÁ
M.
Dermatomykózy:
diagnostika
a
terapie
dermatologických mykotických infekcí. 1. vyd. Praha: Galén, 1995, 140 s. ISBN 80858-2423-X. VOTAVA M. Lékařská mikrobiologie speciální. Brno: Neptun, 2003, 495 s. ISBN 80902-8966-5. VOTAVA M., BROUKAL Z., VANĚK J. Lékařská mikrobiologie pro zubní lékaře. Brno: Neptun, c2007, 567 s. ISBN 978-808-6850-03-0. WILSON R. A., CALVO A. M., CHANG P.-K., KELLER N. P. Characterization of the Aspergillus parasiticus 12-desaturase gene: a role for lipid metabolism in the Aspergillus-seed interaction. Microbiology. 2004-09-01, vol. 150, issue 9, s. 28812888. DOI: 10.1099/mic.0.27207-0. Dostupné z: http://mic.sgmjournals.org/cgi/doi/10.1099/mic.0.27207-0 WIPLER J. Detekce a výskyt β-glukanu u lékařsky významných kvasinek rodu Candida. Olomouc, 2013. 89 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci. WIRTH F., GOLDANI L. Z. Epidemiology of Rhodotorula: An Emerging Pathogen. Interdisciplinary Perspectives on Infectious Diseases. 2012, vol. 2012, s. 1-7. DOI: 10.1155/2012/465717. Dostupné z: http://www.hindawi.com/journals/ipid/2012/465717/ 73
XU J., MITCHELL T. G. Geographical Differences in Human Oral Yeast Flora. Clinical Infectious
Diseases.
2003-01-15,
vol.
36,
issue
2,
s.
221-224.
DOI:
10.1086/345672. Dostupné z: http://cid.oxfordjournals.org/lookup/doi/10.1086/345672 YE Q., XU X., LI J., CAO H. Fungemia Caused by Yarrowia lipolytica in a Patient with Acute Lymphoblastic Leukemia. Journal of Pediatric Hematology/Oncology. 2011, vol. 33, issue 3, e120-e121. DOI: 10.1097/MPH.0b013e3181f53dbb.
74
PŘÍLOHY Příloha A
Seznam obrázků ...................................................................................................... 76
Příloha B
Seznam grafů ............................................................................................................ 77
Příloha C
Seznam tabulek ........................................................................................................ 78
Příloha D
Dotazník k pilotní studii ....................................................................................... 79
75
Příloha A Seznam obrázků Obr. 1: Fylogenetický strom studovaných druhů mikroskopických hub .................... 13 Obr. 2: Makrokolonie Candida albicans na SAB ..................................................................... 22 Obr. 3: Microsporum canis .............................................................................................................. 32 Obr. 4: Cladosporium cladosporioides ........................................................................................ 34 Obr. 5: Penicillium variabile........................................................................................................... 37 Obr. 6: Penicillium chrysogenum .................................................................................................. 38
76
Příloha B Seznam grafů Graf 1: Procentuální zastoupení věkových skupin majitelů ............................................. 44 Graf 2: Typy kontaktu mezi majitelem a domácím mazlíčkem ....................................... 45 Graf 3: Počet ostatních druhů zvířat chovaných ve studované domácnosti .............. 46 Graf 4: Společné druhy mikroskopických hub u majitele a u zvířete............................ 51 Graf 5: Počet kvasinek a vláknitých hub u majitele a domácího mazlíčka .................. 52 Graf 6: Korelace Contact indexu a počtu společných druhů mikroskopických hub 54 Graf 7: Korelace mezi užíváním ATB a počtem druhů mikroskopických hub u zvířat .................................................................................................................................................................. 55 Graf 8: Korelace mezi užíváním ATB a počtem druhů mikroskopických hub u lidí 56
77
Příloha C Seznam tabulek Tabulka 1: Identifikace mikrobioty ............................................................................................ 48 Tabulka 2: Počet společných druhů páru a jejich Contact index .................................... 53
78
Příloha D Dotazník k pilotní studii
79
80