Možná svítání. různé vývojové úrovně

Je pozoruhodné, jak snadno a nevědomky zapadneme do určité dráhy a uděláme si z ní pro sebe vyšlapanou cestičku. (Henry David Thoreau)

Možná svítání převeliká Michal (neděle, 20. července 2014, Třebíč): Současný suma stav lidské civilizace (mění se v každé vteřině) není ničím jiným (z přísně exaktního pohledu viděno), než jednou jedinou megasumou všech tendencí ve vnímání, cítění, prožívání a hlavně konání všech lidí na planetě Zemi. V tomto úhlu pohledu je to, co kolem sebe vidíme, pouze zcela logický následek toho, kam lidská rasa na všech kontinentech ve svém vývoji a poznání spolu a dohromady v praxi dospěla. Pro naše hledání asi nemá smysl dále pátrat na úrovni genů, abychom snad pocítili potřebu nějaké eugeniky, protože to dobré i to špatné neurčují jenom geny (jak si mnozí dodnes myslí), ale mnohem spíše memy, které plují volně naším Vesmírem, tedy – jinými slovy řečeno – jednotlivé ideje.

36

Jako lidé se od sebe lišíme tím, jaké ideje nás oslovují. Jako lidé nemáme stejnou úroveň. A filosof není tesař, přičemž neříkám, že nejeden filosof není nic víc než obyčejný tlučhuba a naopak může tu být i tesař, který je ve své skromnosti skutečným mudrcem. Pokud hledáme lepší budoucnost, nemůže pominout fakt, že jednotlivé lidské bytosti se nacházejí na různé osobní úrovni. Z hlediska jejich vývoje jsou tak potřeba speciální individuální informace (vhodné informace jako nutné prostředí pro postupný vývoj osobnosti), takové, na které ta či ona bytost právě stačí, aby „karmická“ cesta každého netrvala až nekonečně dlouho. Jinou informaci (vývojový podnět) zasluhuje malé dítě, které v lese zcela zbytečně, jen tak, kope do každé houby, kterou uvidí, jinou zase generál, který neváhá posílat výš nepravdivé informace, aby mohl vést válku, protože poroste tržní cena jeho akcií (nebo akcií jeho známých) ve zbrojovkách. V tomto smyslu lze život každého člověka od narození až po smrt vnímat jako cestu poznání, kdy vše, co se během ní odehrává, jsou podněty, které na člověka působí a určitým způsobem jej rozvíjejí – ale také často omezují –, nebo to jsou naopak jeho slova a činy, které zase určitým směrem posunují životy druhých lidí. Kvalita života v budoucnosti, která přijde třeba za dvě stě nebo pět set let, bude určena především vzájemnými vztahy lidí a teprve pak technickou úrovní ekonomiky. Protože pokud jsou vztahy v pořádku, může přijít i velká nepřízeň, ale přesto lidské společnosti neublíží. Ale o tom psal už Radomil, jde o vztah člověka k přírodě (oblast ekologie) a o vztahy sociální (sem patří mj. ekonomie a  politika). Jak napsal Martin ve své drobné alchymistické poznámce (viz s. 28) ono odkouzlení a zase zakouzlení je zřejmě mnohem podstatnější, než jak nám na první pohled připadá. O nějaké zázraky a kouzla v dětském pohledu zde nepochybně nejde. V této souvislosti mě mrzí, že se mi nepodařilo lépe vysvětlit

37

různé vývojové úrovně

podstata změny jako hledání podnětů

podstata změny jako proměna vnímání

proč vnímáme vlnění jako barvu?

(viz můj předchozí vstup) věci ohledně všedního zázraku (alespoň jak jej chápu já), který se každodenně odehrává během pozorování barev. V tomto se jako lidé lišíme citlivostí a schopností imaginace či abstrakce, ale možná jen svými prožitky, zkušenostmi. Ostatně nejen vjem barev, ale i zcela všední fenomén existence lidského vědomí lze považovat v tomto pohledu za zázrak. Vědomí nepochybně není nějaký stav „vysoce organizované hmoty“, protože pak by vědomí musel brzy mít i procesor grafické karty. Uvažování takto nevědeckým směrem odmítám. Znovuobjevení posvátnosti pro mě neznamená návrat k nějakému tmářství středověku, nebo kouzlení, ale mnohem spíše k obyčejné citlivosti, empatii a v konečném důsledku „jen“ a pouze k plně koncentrovanému vnímání. A pokud zde padlo slovo zázrak, tak v určitém smyslu vnímám vše stvořené jako zázrak, počínaje třeba i atomy vodíku a hélia až po zpěv ptáků během procitání nového dne. Opakem zázraku je pro mě nicota, absolutní nic, tedy stav kdy není ani prostor, ani čas, ani jeden vědomý pozorovatel, který by toto vyslovil. Nicméně pokud jsem mluvil o vnímání (modré) barvy jako o zázraku, bylo to proto, že během svého studia fyziky jsem nenarazil na žádnou stopu, skrze kterou bychom mohli alespoň v náznaku pochopit, jak je možné, že vědomí člověka dokáže jistou konkrétní frekvenci elektromagnetického vlnění pozorovat jako vjem barvy, například jako modré barvy nebe. Zároveň jsem se pokusil použít slovo „nebe“ k jisté transcendenci, protože na okamžitém rozpoložení vnímání (vědomí) záleží. Toto je podstatné. A zde jsem zase u podstaty změny, v úhlu pohledu, jak ji vnímám já. To, co se může změnit, a buď k tomu dojde, nebo nikoliv, je právě zcela konkrétní úroveň (či kvalita) lidského vnímání. Podstata změny v mém pohledu racionálního člověka je akce a reakce. Každodenní okolí člověka, od narození až po smrt, to vše jsou podmínky, které následně určují kvalitu života.

38

Čistý a upravený domov, teplo a dobré jídlo a bezpečná finanční situace je pro řadu lidí dnes pouze sen. Na druhé straně se mluví až o „závratné nerovnosti“ * . Pokud firemní právník dopravního podniku v jednom krásném městě uprostřed Evropy2 neváhá cynicky dolovat pokuty až ve vši ve výši několika ročních platů z člověka, který se provinil jen tím, že ztratil svůj občanský průkaz, přičemž ten byl následně zneužit k jízdám na černo, máme zde jasný požadavek na budoucnost. Chceme zde mít takový právní systém, kdy člověk bude v bezpečí, kdy nebude hrozit postih vlastně za cokoliv, co si ani neumíme představit, že se nám může přihodit. Ale právníka Sokola zde zmiňuji záměrně jen jako ukázkový příklad člověka s velmi nízkým charakterem (jenž je snad pouze negativním hybatelem a kdo ví, snad i pro naši knihu), který je vhodnou didaktickou ukázkou situace, která je špatně. Hledáme-li lepší budoucnost, lidé s takto nízkým vnímáním okolních situací v ní (až na výjimky) prostě nebudou, stejně jako je dnes běžným standardem, že si na koupališti necháme věci a nikdo je mezitím neukradne. A jsme u psychologie, u vnímání, jsme u obsahu vědomí mo- proměna derního člověka. Proto jsem mluvil o tom, že jako lidé máme vnímání odlišnou osobní úroveň a konkrétní rozdíly najdeme nejčastěji v tom, po čem člověk touží a zejména jakým způsobem člověk reaguje, tedy jaký soubor asociací (reakcí) máme (příklad: havárie kamionu s pivem, jednoho napadne, zda je potřeba řidiči pomoci a zda vůbec přežil, druhého zase, kolik beden s pivem stihne nenápadně odvézt). Pokud zde padlo ono „zakouzlení“, Veroniko, určitě mi nešlo o jakoukoliv nostalgii. Naopak se zcela shodneme v tom, že změna, o které zde celou dobu mluvíme, se musí týkat hodnotového systému. I proto Martin použil symbolickou zkratku: * Více viz např. Václav Bělohradský: Čestně o lidských právech, Právo 19. 7. 2014, pozn. aut.

39

hledáme fungující mechanizmy kontroly

podmínky pro lepší svět

já-nyní-tady-to. Naše myšlení je už dostatečně abstraktní, abychom si uvědomili, že pokud např. vlastním akcie zbrojovky, bude můj osobní lepší finanční život (když dostanu vyšší rentu z těchto akcií) zajištěn nebezpečnějším stavem celé planety, kdy bude více hrozit válka. Je toto dostatečně srozumitelné? A jak je možné, že bohatý právník Sokol neváhá ničit život člověka, který ztratil svůj průkaz? Jaká podstatná událost ve vývoji jeho osobnosti absentuje, že jsem jej zde musel použít jako didaktický příklad čehosi negativního? My všichni, přestože se vnímáme jako jedna společnost, jako jedno lidstvo, se jako jednotlivci nacházíme v různých „patrech“ společnosti a máme tedy i různou odpovědnost za náš celek. A hledáme-li lepší zít­řek, hledáme mj. i praktické mechanismy, jimiž může široká veřejnost nahlížet všude tam, kde působí lidé, kteří mají na budoucnost planety Země větší vliv, než zmíněný jogín nebo pokladní. Pokud neznáme, jak naše civilizace funguje, jaká jsou její patra, kdo vlastně rozhoduje o klíčových dějích, můžeme si zde spolu sice pěkně přemýšlet, ale tím se nic nezmění. A my dnes přece nevíme, kdo a kde rozhoduje. Změna, skutečná reálná změna se neodehraje ze dne na den (nepřijde-li razantní impuls jako katastrofa, jak tu uvedl Sebastian), bude trvat roky a desítky let. Jejím výsledkem budou lepší podmínky pro zdravý růst každého jedince a víme, že to např. bude svět bez právníků, kteří zcela bezohledně a neuvěřitelně cynicky, jako pravěcí dravci, realizují své schopnosti, svoji svobodu a tím i – bohužel – svoji přirozenost. Radomil (pondělí, 21. července 2014, Říčany): Chtěl bych navázat nejprve na Veroniku. Píše, že jsme naladěni na vlnu svých osobních úvah a bude chvíli trvat, než se sladíme. Naše vstupy do rozhovoru mohou skutečně budit dojem nesourodosti a je zřejmé, že náš pohled na svět je odlišný, někdy i diametrálně. Je proto na jedné straně obtížné dosáhnout souladu a těžko si budeme jen tak přizvukovat; na druhé straně to může

40

být velmi plodné, i když to třeba bude občas znít jako kakofonie. Je (vyhnu-li se nyní hodnocení, že to je dobré) přinejmenším zajímavé, že jsme se v tomto projektu sešli jako zástupci značně odlišných myšlenkových proudů. Děkuji Michalovi za jeho vysvětlující poznámky k otázce „zakouzlení“. Skutečně tím není míněn nějaký nostalgický návrat víry v zázraky či kouzla. Český výraz „kouzlo“ je možná trochu zavádějící pro to, co tím mělo být vyjádřeno, neboť obsahuje slovo „zlo“; a i když na vědomé úrovni to asi se zlem nespojujeme, na té podvědomé to možná působí a svádí k určitému morálně zabarvenému vnímání tohoto výrazu. Jedná se mi o to, že si mnohdy jen namlouváme, že víme, jak funguje svět a jak vznikají jednotlivé jevy světa, a tím chceme sprovodit ze světa právě to tajemné, protože náš intelekt nic tajemného nesnese. Mylně tím svět považujeme za poznaný, za poměrně jednoduše fungující a tím i snadno manipulovatelný. Důsledkem je i naše znásilňování světa a to, že s ním nezacházíme tak, aby to pro něj bylo prospěšné, protože jsme si ho ve své představě silně zredukovali, zjednodušili. Michal to rozvádí na příkladu barev a jejich vnímání. Jiným příkladem je třeba samotný život: redukujeme-li život buňky na soubor chemických a dalších pochodů, míjíme se s realitou; ani vznik života ani jeho trvání nelze tímto způsobem objasnit, a tudíž nelze nic živého ani sestrojit. Jak vznik živé hmoty, tak její existence, tj. život sám, je něco natolik složitého, že to v podstatě nemůžeme vysvětlit, nepřipustíme-li existenci inteligence, vědomí, a tudíž záměru, který je za tímto vznikem a existencí živé hmoty. Totéž platí pro vědomí – není to žádná „funkce živé hmoty“, její produkt, jakýsi výpotek, ale něco samostatně a reálně existujícího. Myšlenka není produktem mozku, stejně jako cit není hormonální povahy a duše není jen jakási myšlená veličina postrádající reálnou existenci. A koneckonců i barva – považovat ji za pouhé vlnění je z tohoto pohledu redukcionismus. Barva – podobně jako myšlenka, cit apod. – existuje sama o sobě jako

41

mylně považujeme svět za poznaný

úskalí redukcionismu

znovu­ zakouzlení, posvátnost a důstojnost

nové a staré

kvalita a vlnění je jen mechanismus, kterým se tato kvalita uskutečňuje, stejně jako elektromagnetické impulzy v neuronech jsou jen mechanismus, který používá myšlenka. Připustit toto vědomí ve světě, působící při vzniku i při trvání, existenci jevů – to je podle mě ono znovuzakouzlení světa. – Jestliže připustím, že slepice není jen stroj na vajíčka, nebudu ji chovat v kleci, kde je permanentně týrána. Jestliže připustím, že člověk není hmota oživená biochemickými pochody a uplatňující funkci myšlení, pak mohu začít tvořit společnost, která bude podřízena lidské důstojnosti a v níž jeden každý člověk nebude sloužit jen jako prostředek k dosažení egoistických cílů kteréhokoli druhého člověka. Takové znovuzakouzlení má další důsledky, především znovuzposvátnění světa vede k osobní proměně (k proměně motivace) a následně i k proměně jednání a proměně společnosti; proto ho shledávám jako klíčové pro změnu. Krátce bych se ještě chtěl vrátit k podstatě změny a navázat na Sebastiana. Sebastian píše, že je ošemetné, jak hodnotím přírodní národy. Jistě je každý přírodní národ jiný, ba každý člověk je jiný, takže vlastně budeme velmi obtížně moci hovořit o nějakém „národu“; zjistíme také, že velmi obtížně můžeme hovořit vůbec o „člověku“, protože ty hranice jsou tak neostré a odlišnost příliš velká. Relativizovat lze bezpochyby úplně všechno. Když jsem ale mluvil o vývoji vědomí, mluvil jsem o zákonitosti, která se sice v jednom konkrétním případě může uplatnit více v jiném méně, nicméně zůstává zákonitostí. Z mého obrazu světa, nastíněného v předchozích odstavcích, bude snad pochopitelné i mé vidění podstaty změny. To, co Sebastian nazývá „komfortní zónou“, bych nazval proudem přicházejícím z minulosti; z obav před novým a neznámým máme tendenci zachovat to staré, které už známe, konzervovat to, co je pro nás svým způsobem komfortní. A i když budeme uvažovat o změně, budeme mít tendenci vycházet z dosavadních zkušeností, měnit pouze formy, dělat reformy, ale vlastně nepři-

42

nášet nic nového. Druhý proud přichází z budoucnosti – to jsou řešení úplně nová, neodzkoušená, bořící hranice starého světa. Skutečná změna vyžaduje naladit se na tento proud a – intuitivně, nikoli pouhým racionálním myšlením – z něj přijímat impulzy. Je mi jasné, že tento „model“ vyžaduje předpoklad záměru, vyššího vědomí – je tu (v budoucnosti) jakýsi ideál, to, co se chce uskutečnit, a z vědomí tohoto ideálu přicházejí podněty. Pokud ale nepřipustíme existenci ideálu, těžko budeme zdůvodňovat požadavek změny: Proč bychom jinak chtěli měnit svět? Jen proto, abychom jednu možnost nahradili jinou, stejně dobře možnou a stejně dobře obhajitelnou? A poslední poznámka: Stejně jako lze socialismus označit za „státní kapitalismus se socialistickou ideologií“, tedy jen za jistou formu kapitalismu, můžeme ho označit i za diametrální protiklad kapitalismu; záleží jen, jaká použijeme kritéria. Domnívám se, že pro naše hledání změny – její podstaty i její politiky – bude vhodné brát kapitalismus a socialismus jako protipóly, neboť v jistém ohledu se jedná o dva extrémy společenského uspořádání a ten hledaný ideál leží možná někde uprostřed… Sebastian (pondělí, 21. července 2014, Praha): Veronika by ráda přešla k politickému rozměru změny a rád bych na ni navázal, instinkt historika je podle mého správný. Nesnažil jsem se svým příspěvkem nějak změnu omezit nebo definovat (to by ostatně bylo proti tomu, co jsem sám napsal), ale především otevřít debatu z co nejhlubšího bodu, abych vyjádřil, co vlastně samotnou změnou a její podstatou myslím. Začněme už otevřeným tématem změny přístupu člověka k přírodě a člověka k člověku, které je, myslím, velmi dobře zpracované ze všech hledisek, od filosofického přes psychologické a duchovní až po ryze praktické. Souhlasím s vámi všemi v tom, že bychom měli začít od přírody, ale jak se mi snad podaří ukázat, tím se rychle dostaneme i k člověku. Cestu nám už

43

existence ideálu

dvojčata nebo protipóly?

studium přírody vede ke studiu člověka

zrádný „ekofetiš“ versus hluboká ekologie

dark green spirituality

vydláždili myslitelé druhé poloviny dvacátého století, kteří považovali ekologii za velmi široký pojem, spojený s vědou o systémech, kybernetikou a mnoha dalšími obory. Rozhodně podle mého názoru nešlo jen o „zpátečnickou“ ochranu ekosféry. Myslím, že bychom měli vnímat především takzvanou „hlubokou ekologii“, která má oproti většině ekologických způsobů myšlení názor, podle něhož má příroda nejen důležitost pro člověka samotného (to je ona populistická a pragmatická „povrchní ekologie“), ale má i hodnotu sobě vlastní, zcela nezávislou na tom, jak přírodu chápe a jak si ji chce upravovat člověk. Hluboké vnímání přírody je tedy prodchnuto obrovskou dávkou respektu a vyžaduje opatrné, pozvolné studium – tedy přesný opak toho, co rozpínavá lidská civilizace právě teď potřebuje ke svému pohodlnému životu. Podstata změny by tedy ve vztahu k přírodě měla znamenat, že se pokusíme alespoň omezeně a experimentálně žít s tímto přístupem, který už lidé navrhují více než 60 let. Doposud šlo jen o lokální a komunitní pokusy, ale podpořit nějakou větší míru podobného soužití by rychle ukázalo, jak zdravý je nejen pro zdraví člověka, ale i pro jeho produktivitu a schopnost inovace. Většina současných zelených technologií se snaží podřídit expanzivní podstatě neoliberálního kapitalismu, takže ve skutečnosti o skutečně zelené řešení nejde. Osobně nazývám naše trapné pokusy ekofetišistickými, protože nemění způsob života, jen do něj přinášejí zelenou barvu. Pro každodenní život to znamená trochu se ušpinit a mít trochu blíž k hlíně a oděrkám, i když žijeme ve městě. Je až překvapivé, jak dobře se snoubí moderní technická řešení s vyzkoušenými přírodními mechanismy, biomimetika je na vzestupu a lze ji aplikovat na každém balkoně, střeše, zahrádce nebo okenní římse. Hluboké ekologické uvažování rozšiřuje pojem životní prostředí i na lidskou společnost, především města. Snaží se přinést do lidského života více vzduchu a pohybu, kontaktu s divokou přírodou a nových možností relaxace a inspirace. Zároveň do určité míry řeší i onen problém s „odkouzlením“, který jinak

44

vnímám jako nadhodnocený a nepochopený (k tomu se ještě dostaneme): Hluboká ekologie totiž přináší něco, co lidé nazývají „dark green spirituality“, tedy tmavě zelenou duchovnost. Jde o jakýsi nevyjádřitelný pocit klidné energie, který zažívají horolezci, potápěči, jeskyňáři a další lidé pohybující se dlouhodobě v přírodě. Není potřeba ho vysvětlovat, není potřeba ho ritualizovat nebo institucionalizovat, protože jde o něco zcela přirozeného kdesi hluboko v člověku. Nejde tedy o návrat víry v univerzalistickém a theistickém smyslu a nepovažuji tento prvotní druh duchovnosti za něco nebezpečného (natož primitivizujícího nebo extremizujícího). Souvisí s transcendentalismem a určitými druhy naturalismu, není tedy nutně iracionální nebo dogmatický. Myslím si, že právě tohle setkání s přírodním Druhým (The Other) je základem zdravé duchovnosti a stačí k němu i jednoduché dlouhé procházky přirozeně zalesněným údolím. Pokud chceme řešit odkouzlení, myslím si, že tohle je dobrý začátek, kterému se může také věnovat každý z nás. Pokud neumíme společnost přesvědčit na úrovni ideálů a globálních problémů, myslím, že by nám mohlo prozatím stačit navrhovat tato konkrétní řešení, protože s sebou přináší ohromné množství pozitiv sama o sobě, nemluvě o jejich vlivu na problém odkouzlení a ekologické krize. Není nutné z přírody dělat modlu, stačí ji zažít na vlastní kůži aby člověk pocítil že je její součástí a i on v ní má co pohledávat (to je mimochodem jedna z velkých otázek současnosti: Co je člověk jako živočišný druh?). A nyní se tedy pokusím propojit vztah člověk-příroda se vztahem člověk-člověk. Jak už psal Radomil, ideálem je určitá vize všelidského bratrství, kterou já osobně chápu jako inkluzivní humanismus. Inkluzivní v tomto smyslu znamená zahrnující – tedy zahrnující do lidskosti nejen všechny aspekty lidské kultury, ale i přírody. Každý kámen pro člověka něco znamená, má nějaký větší či menší význam, a jak s tímto kamenem naložím

45

radostný návrat k přírodě nám nemůže ublížit

inkluzivní humanismus

vnímejme následky svých rozhodnutí a činů

je důležité nepropadnout extrémům

bude ovlivňovat životy ostatních. Humanismus má v současnosti pověst naivního a bezzubého vnímání reality, ale to je, myslím, především zcela zásadním nedostatkem znalostí a snahou humanismus vytlačit jakožto podezřele pacifistický, případně ohrožující náboženskou morálku. Humanismus nedává smysl, dokud se nezamyslíme nad celým jeho spektrem: inhumanismem, transhumanismem, antihumanismem, titánismem... Bez těchto různých pólů humanistického uvažování nemá smysl se humanismem zabývat, protože skutečně dopadne zcela bezzubě a nesmyslně. Díky vidění člověka jako bytosti přírodní, která zatím ze všech známých bytostí dosáhla nejvyšší úrovně kulturní, se nám, podle mého názoru, otevírá mnoho nových možností, jak se sebou samými i se svou civilizací zacházet. Jde o určité rozšíření vědomí, o odhalení souvislostí a následků každého rozhodnutí a činu, o nový přístup ke změně a především (o co nám zřejmě jde nejvíce) o vybudování nových hodnot. To je podle mého názoru další věc, kterou můžeme dělat všichni. Studovat sebe sama a ostatní a náš vztah k přírodě je základní humanistická praxe: Rozvíjet, co znamená respekt a spolupráce, důstojnost a zdraví. Skrze vnímání přírody se tak jako tak dostaneme k vnímání člověka (velmi zjednodušeně přes fyziku, chemii, biologii k neurologii, antropologii, psychologii...), protože jejich propojení je obrovské. Jediné, co lidem může v tomto přístupu bránit, je buď přehnaně sobecký materialismus, nebo snaha vnímat nad sebou nějakou nelidskou autoritu v podobě bohů nebo jiných duchů. Ani jedna z těchto dvou extrémních poloh podle mého názoru nedostačuje na to, aby rozbila nebo zpochybnila vztah člověk-příroda, ačkoliv se tak u cyniků nebo lidí toužících po spasení děje. Materialismus vyzývá ke studiu tohoto vztahu už tím, že jsme z přírody vzešli a patříme k ní. Autoritativní duchovní nauky předpokládající nelidské metafyzické vlivy pak zase musí do určité míry uznat, že ať už je člověk čímkoliv, velmi

46

dlouho a úspěšně žije zrovna v této přírodními zákony řízené realitě – je tedy na určité úrovni připraven se potýkat s jakýmikoliv démony a podobnými bytostmi už od přírody, ať už si nějaké náboženství vymyslí jakékoliv takové potvory (nemluvě o tom, že ať už je metafyzická povaha těchto bytostí jakákoliv, i ony jsou pravděpodobně součástí nějaké přírody – pokud tedy nejde o produkty kultury a myšlení, čímž se nesnažím znehodnotit některé konstruktivní přínosy duchovnosti). V přírodě a člověku lze tedy hledat jak naději, odvahu, moudrost i sílu v základních, prvotních podobách, které nevyžadují interpretaci ani indoktrinaci. To je ono spojení mezi duchovní a pragmatickou stránkou, příprava na vnímání změny a imunizace vůči příliš pevným představám o realitě, ze kterého lze vykročit k dalším úvahám. Veronika (čtvrtek, 24. července 2014, Kempele): V minulých třech příspěvcích zaznělo několik věcí, které bych tu ráda shrnula než se pustím okousek dál. Michal i Radomil vysvětlili podrobněji co mají na mysli pod znovu k zakouzlení pojmem zakouzlení světa, na které jsem se (vědomě) ptala. U Michala je to – alespoň se mi zdá – otázka jedinečnosti osobního vnímání světa jednotlivcem a u Radomila především otázka připuštění toho, že lidské poznání přírody i světa má svoje limity. Obě vysvětlení mají svůj smysl, i když to má jen málo společného s tím, co mínil odkouzlením Max Weber. Ten měl na mysli posun k racionálnímu či dokonce materialistickému myšlení, které svět podřizuje Rozumu a odmítá vše, co nejde vysvětlit pomocí nástrojů, která má. Proto jsem se snažila diskuzi směřovat tak, aby se čtenáři dostalo konkrétní vysvětlení. Michal se potom v podstatě zamýšlí nad člověkem jako jedincem, který vnímá svět a má v rukou možnosti a zkušenost k jeho pochopení a nalezení svého místa v něm. Tato myšlenka ale potřebuje menší revizi ke které se dostanu vzápětí.

47

limity Radomil se zajímavě dotknul toho, že zakouzlení by mělo obRozumu sahovat uznání toho, že současná konceptualizace světa a přírody, která je mechanická a utilitární, není jediná platná. Hodnota přírody je pro člověka dnes především a hlavně užitková. Mys­ lím, že tady je jasné, že to, co bychom měli problematizovat, jsou vlastně nástroje našeho poznávání světa – tj. hlavně vědeckou metodu. V případě limitů lidského poznání bych ale doplnila sama za sebe, že limity tu chápu jako limity Rozumu. Tedy limity dané tím, že vědecké a poznávací nástroje jsou omezené díky mechanistickému paradigmatu dnešní vědy. Myslím, že samotné poznávání je vlastně neohraničené – respektive hranice mu dáváme pouze kulturně a společensky. potřeba Zcela drobné vysvětlení k socialismu a kapitalismu. Moje myš­ překonat oba lenka se týkala toho, že oba směry vycházejí ze stejné filosofické systémy a vědecké kultury a tedy ve vztahu k otázkám, kterým se věnujeme, není studenoválečný protiklad mezi nimi až tak relevantní. Jinak řečeno, změnu bych osobně hledala za oběma pojmy jako alternativu k filosofické a vědecké kultuře, která jde ruku v ruce s kapitalismem (od 15. století). Myslím, že oba tyto systémy je nutné překonat.* * „Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem západní svět stejně jako svět náš, pouze v něm nabývá jiných společenských a politických podob. Heidegger výslovně mluví o  krizi demokracie. Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje. Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samo-pohybu“ technické civilizace i  industriální a  konzumní společnosti; i  ony jsou v  jeho vleku a  před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících

48

Příspěvek Sebastiana potom pro mě je dalším posunem v naší debatě, i když má podobné motivy. Kritizuje velmi dobře to, jak neoliberální kapitalismus de fakto inkorporuje (a korumpuje) zelené alternativy a činí z nich zase otázku zisků, která se dobře prodává jako „ekologická“. Nejenže je to povrchní řešení, ale je to i řešení, které prodává v jedné části světa ekologické řešení, které ale často produkuje za neekologických podmínek v jiné části světa. Sebastian také napsal, že ekologickou alternativou je, že příroda má hodnotu sama o sobě a že ta není nutně nijak závislá na člověku. Tady jde o poměrně zásadní věc, protože lidské pojetí přírody je často (a docela logicky) antropocentrické. Jinak řečeno, člověk je a zřejmě i bude vždy určitým filtrem vlastního vnímání přírody a světa kolem, ale v hledání alternativ bych řekla, že bude nutné problematizovat právě antropocentrismus. Otázka, která mě teď zajímá, je ale trochu jiná. Mluvili jsme o přírodě a člověku, o vnímání jednotlivce, lidstvu, vztahu člověk-člověk či inkluzivním humanismu, ale pořád jsme vlastně dostatečně nemluvili o společnosti. Změna pro budoucnost přece bude nejspíš změnou společenskou a změnou společenských vztahů. Budu tvrdit, že vztah každého z nás k přírodě a k ostatním je regulován společností, která nás od narození až po smrt formuje a ovlivňuje. Je to v podstatě určitý software, který „programuje“ naše hodnoty, chování a jednání, postoje ke světu, přístupy ke světu, způsoby řešení problémů, tabu atp. I to, že jsme se tu shodli na tom, že klíčovým problémem pro hledání změny je vztah k přírodě, je produktem současné společnosti občana z  jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to vše – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.“ In: Václav Havel: Moc bezmocných, Hrádeček, říjen 1978 (věnováno památce filosofa Jana Patočky), pozn. Michal Rusek.

49

kritika antropo­ centrismu

společnost člověka zpětně „programuje“

kritika a vědeckých i filosofických nástrojů, které pro identifikování individua­ společenských problémů máme. A budu také tvrdit, že naše lismu instinktivní směřování věcí k jednotlivci je nejspíš důsledkem neoliberální kultury individualismu, který za posledních skoro čtyřicet let kolonizoval naše myšlení (naše české v posledních 25 letech). Změna je otázkou společenských vztahů a v případě dnešních společností, které jsou velice komplexní a jejichž národní hranice (kulturně, ekonomicky i politicky) se skrze globalizaci postupně smývají a mizí, se jedná o skutečně obrovský soubor na sobě závislých změn sociálních, ekonomických, politických a kulturních vztahů. I můj osobní vztah k jinému člověku je ale diktován „logikou“ mojí společnosti. Proto abychom mohli dál promýšlet politiku změny, musíme chápat, že tím, co chceme fakticky změnit, nejsou hodnoty, postoje, způsoby myšlení a vnímání jednotlivce, ale především společnosti jako takové. hodnotová Změna musí být přitom společensky funkční i s ohledem shoda k jednotlivcům, ze kterých se společnost skládá a kteří v ní žijí. Všichni se tu shodneme, že ideálem je společnost, která dává jednotlivcům dostatek ochrany, důstojnosti, štěstí a prostoru či svobody a všichni se zřejmě shodneme na tom, že by to měla být společnost existující v souladu s přírodou, která neexistuje v jejím protikladu, ale která existuje souběžně (paralelně) s přírodou nebo dokonce jako její přirozená součást. otázka Otázka je jak změnu uchopit – už na začátku jsem mluvila změny o revoluci. A pokud se podívám na její aktéry v minulosti byli jako jimi jak jednotlivci, tak i celé společnosti. Je tedy podle mého revoluce nutné prostudovat nebo reflektovat společnost a vztahy v ní jako zásadní kontext našich úvah. Radomil (čtvrtek, 24. července 2014, Říčany): Rád bych nejprve extrahoval některé body z předchozích dvou příspěvků v našem rozhovoru. Sebastian: Příroda má hodnotu sama o sobě – podstata změny znamená pokoušet se o hluboké vní-

50

mání přírody – zelená spiritualita, čili nevyjádřitelný pocit klidné energie – není nutné dělat z přírody modlu, stačí ji zažít na vlastní kůži – rozšířené vědomí a vybudování nových hodnot – skrze vnímání přírody se dostaneme k vnímání člověka. A Veronika: Hodnota přírody je pro člověka hlavně užitková – mechanistické paradigma dnešní vědy – nutnost překonat socialismus i kapitalismus – změna společenských vztahů – společnost nás formuje a reguluje náš vztah k přírodě – neoliberální kultura individualismu – chceme změnit hodnoty, postoje atd. společnosti – ideálem je společnost dávající jednotlivci dostatek ochrany, důstojnosti, svobody atd. – revoluce. V rozhovoru jsme tedy přešli od vztahu člověka k přírodě předobraz ke vztahu člověka k člověku. Začnu svůj vstup obrazem. Před budoucího pár dny jsem s pětiletou dcerou vyrazil na výlet do Prahy a za- společenství šli jsme i na jedno naše oblíbené dětské hřiště. Jen jsme vešli, přiběhla k nám holčička zhruba ve věku mé dcery a za chvíli, bez dlouhých řečí, ba skoro beze slov, si obě spolu začaly hrát a svorně běhaly od jednoho herního prvku ke druhému. Jedním z těch prvků je i kolotoč, který děti pohánějí samy pomocí pedálů. Holčičky se posadily, šlapaly a točily se. Pak přišla maminka s asi dvouletým děvčátkem, posadila ho na volné sedátko a obě starší začaly zase roztáčet. Fascinovaně jsem sledoval ten výjev, při kterém nepadlo ani slovo. Starší děvčata se dívala střídavě po sobě (kvůli vzájemné koordinaci své činnosti) a střídavě na malou holčičku a opatrně šlapala, malá holčička se zvědavě, s důvěrou a snad i s jistým obdivem dívala na ně. U děvčat bylo patrné, že vnímají v tu chvíli svou odpovědnost i že vyrostla svým úkolem, svou službou druhému člověku. Celá ta scéna měla v sobě cosi úžasného a já jsem si říkal, že to je vlastně obraz, ideál budoucí lidské společnosti, která prostě nebude založena na konkurenci, jejíž celé paradigma bude jiné – kde je ale také zřejmé, že revoluce není ta cesta, kterou by taková společnost mohla vzniknout. Snad by se ta cesta k ní dala nazvat přerodem…

51

spiritualita

společnost a individualita

vnitřní a vnější svět

lidstvo ve fázi indivi­ dualizace

Řekl bych, že ten nevyjádřitelný pocit klidné energie, o kterém se zmiňuje Sebastian, zdaleka nemusí být vázán jen na přírodu, ale lze ho stejně tak prožít ve vztahu člověka k člověku, a že zdaleka není vyhrazen jen horolezcům či potápěčům. Je to právě ono rozšíření vědomí, které nám umožní vnímat posvátnost místa či posvátnost chvíle, vnímat ducha (spiritus); to je podle mého názoru spiritualita, která nemá nic společného ani s náboženstvím ani s modlářstvím a která je základem a zároveň součástí překonání starého paradigmatu, onoho přerodu v novou společnost, vyznačující se úplně jinými společenskými vztahy. Důležitá je podle mého názoru otázka, do jaké míry nás společnost formuje (včetně našeho vztahu k přírodě) a do jaké míry naopak my jako jednotlivci utváříme společnost. Ten vztah je jistě vzájemný a těžko určit, co převažuje – individualisté budou tíhnout k úsudku, že určující je individuum, kolektivisté zase, že nás určuje společnost. Můj názor je spíše individualistický: Jistěže nás formuje systém vzdělávání a mediální prezentace světa, obojí však je zase tvořeno individualitami, jednotlivými lidmi. Neřekl bych, že náš vztah k přírodě je určován našimi společenskými vztahy, nýbrž že tyto dvě spojité nádoby mají jeden hlubší prapůvod a tím je lidské vědomí. To, co žije v lidském vědomí, se uplatňuje jak ve vztahu k přírodě, tak v utváření společnosti. Jinými slovy: co žije v našem vnitřním světě, to se nutně odráží ve světě, který vytváříme. Je zákonitostí – už jsem na to poukazoval – že lidské vědomí se vyvíjí a že dosavadní vývoj směřoval od kolektivu (pospolitosti) k individualitě. Individualizace (spojená s rostoucí izolací jedince), která je u nás tolik patrná v posledních pětadvaceti letech a na Západě ještě o několik desítek let déle, tak podle mého mínění nebyla způsobena neoliberální kulturou, nýbrž neoliberální kultura je do značné míry jejím produktem. Stejně tak je produktem nastíněného vývoje vědomí náš vykořisťovatelský vztah k přírodě a konkurenční, soupeřivé vztahy ve společnosti. Regulérní průběh dalšího vývoje lidského vě-

52

domí spočívá v překonání individualizace a v obratu k nové cesta od pospolitosti. Socialismus byl z tohoto pohledu krokem v jis- konkurence tém smyslu opodstatněným, avšak uskutečněným naprosto ke kooperaci nesprávným způsobem, násilnou kolektivizací, a musel proto ztroskotat. Zároveň však dokázal jakoukoli kolektivizaci naprosto zdiskreditovat. Dívám-li se na věc takto, pak je socialismus skutečně protipólem kapitalismu a překonání obou systémů spočívá v nalezení regulérní cesty, která umožní přerod ke spolupráci místo vzájemného boje a bude tento přerod dále akcelerovat, a která zároveň nebude spojena s násilným potlačováním individuality. Michal (pátek, 25. 7. 2014, Třebíč) Vidím, že srovnání socia­lismu a kapitalismu nás hned tak neopustí. Jak už bylo řečeno (Radomil, s. 43) záleží na tom, podle jakého kritéria tyto systémy srovnáváme. Opravdu si nejsem jistý, zda chceme hledat společenské uspořádání, které je kdesi mezi oběma systémy. Minimálně tedy musíme ukázat, podle jakého kritéria hledáme. Například z hlediska řízení ekonomiky vidíme v jednom zřízení převahu vlastnictví soukromého, v druhém zase společenského (státního, veřejného). Oba tyto systémy se v tomto pohledu opravdu tváří jako protipóly a pokud hledáme kompromis, existuje zde rozumný názor, že to má být stát a nikoliv jen soukromé firmy (dokonce i zahraniční), kdo vlastní (a tedy kontroluje) páteř „národní“ ekonomiky (vodu, energie, telekomunikace, klíčové obchodní řetězce, platební systém apod.). V uvedeném příkladu lze opravdu najít vhodný a z hlediska národní ekonomiky bezpečný kompromis mezi socialismem a kapitalismem. V této souvislosti lze uvést příklad, kdy i velmoc jakou je Rusko, nemá vlastní nezávislý elektronický platební systém a v případě sankcí, ke kterým by se připojily elektronické platební systémy, jako je např. VISA (společnost má sídlo v USA), bude mít Rusko velký problém. Ale to jsem odbočil do blízké reality, předpokládám, že náš pohled směřuje dál…

53

má ještě smysl chránit národní ekonomiku?

falešný Pokud nahlédneme z  jiného úhlu, tak dobře rozumím systém: i tomu, co zde naznačila Veronika (s. 34), tedy že zde v praxi sosocialismus cialismus (natož komunismus) nikdy nebyl, ale mnohem spíše jen jakýsi státní kapitalismus falešně se zaštiťující socialistickou ideologií. I režim před rokem 1989 byl uspořádaný pyramidově hierarchicky, přestože verbálně tvrdil opak, vláda lidu v něm byla čistě formální. Socialismus jako systém byl založený na falši a manipulaci s realitou. K tomu: „Podle Lebowitze, se Sovětský svaz a další „socialistické“ státy představovaly jako země s avantgardními výrobními vztahy. Avantgardní strana (která byla formálně budována jako demokraticko-centralistická, v praxi však byrokraticko-centralistická) vytvořila byrokratický státní aparát odpovídající její vlastní podobě. Formálním cílem tohoto aparátu bylo budování socialistické společnosti a mnozí z jeho členů byli pravděpodobně upřímní ve své touze po takovémto výsledku. Nejlepší a nejoddanější mladí socialisté byli tudíž povoláni do strany a do řad státního úřednictva (bureaucracies) a jejich charakter byl formován existujícím vedením. Postupoval ten, kdo se přizpůsoboval (byl konformní), což znamenalo především, že se nevzpouzel  proti směrnicím (nařízením) shora.“ *

falešný Avšak nejen socialismus je systém založený na manipulaci systém: a falši. I kapitalismus zůstává často jen u slov. V socialismu to kapitalismus byly proklamace o rovnosti a bratrství (přitom zde vládla jediná s plutokracií Strana za pomoci všemocné StB), v  současném kapitalismu se zase předstírá, že tu ještě máme demokracii, tedy že o budoucnosti rozhoduje stejným dílem každý občan, přitom skutečnost nemá s tímto starým řeckým ideálem již cokoliv společného – žijeme v ukázkové plutokracii. Na politickou moc dosáhnou skrze reálné politické mechanismy pouze lidé movití s významnými společenskými kontakty. Navíc je zřejmé, že nahoru postoupí nejčastěji ti, kteří se stávajícímu systému a jeho politicko-ekonomickým celebri* Michael Lebowitz: The Contradictions of „Real Socialism“: The Conductor and the Conducted. New York, Monthly Review Press 2012, pozn. aut.

54

tám neprotiví, kteří jsou ke stávajícímu politicko-ekonomickému uspořádání – ale i k panujícím zvyklostem (včetně korupce) – loajální. Prakticky toto zajišťují média, která musíme vnímat jako nedílnou součást politické moci. A znovu připomínám, co je zde podstatné: jsou to média a lidé v nich, kdo vytvoří nejen seznam témat, „o nichž se bude hovořit“ („agenda settings“), ale často i jejich jediný a jedině „správný“ výklad. Hledáme-li podstatu změny, neměli bychom výše uvedené ignorovat, protože dochází k samosvornosti; ti, kteří překročili u voleb určitou procentní hranici, dostanou od státu mnohamilionové dotace, druzí naopak zaplatí za pouhou možnost účasti a dokonce jim volební vstupenka propadne. Při počtu 14 krajů a volební kauci 15 tisíc jde o nemalou částku 210 tisíc korun. Povšimněme si podobnosti obou systémů, oba vynášejí nahoru každého, kdo je loajální (konformní). Ale toto není vlastnost jen těchto dvou systémů, jde o jev, který zřejmě nastává v každé organizaci, která je budována tak, že vyšší postavení sebou nese nejen vyšší odpovědnost, ale také výhody a privilegia. Hledáme-li podstatu změny, hledáme společnost, která se s tímto samosvorným jevem dokáže vypořádat.4 Pokud však budeme socialismus a kapitalismus měřit napří­ klad vztahem k přírodě, nelze nevidět, že oba systémy jsou dvojčata a vztah obou těchto společenských uspořádání je velmi podobný, tedy cynicky kořistnický. Připomeňme, že již před rokem 1989 existovaly v ČSSR ekologické spolky jako například Děti Země a že k převratu 1989 přispěly mj. i ekologické demonstrace na Mostecku proti „socialistickému“ znečišťování ovzduší. Ale nyní posunu diskusi dál tvrzením, že nežijeme v míru, ale jsme ve velmi ostré válce, kterou můžeme pojmenovat přesnými slovy informační válka. Současné ekonomicko-politické uspořádání zde není náhodou, vzniklo velmi tvrdým a úporným bojem různých zájmových skupin. Zatímco dříve v dějinách vedli mocní války o území fyzicky, dnes jim stačí kapitál, kterým si podmaní každou nepozornou nebo jen „málo inteligentní“ krajinu.

55

nahoru vystoupají ti, kteří se systému hodí

hledáme systém oceňující praktickou kritiku

všude kolem ostrá informační válka

A ještě navážu na Veroniku, že je to společnost, kdo určitým pracovním nástrojem způsobem jakoby až programuje hodnoty, chování, jednání atp. vítězů je každého člověka (s. 49). Přijmeme-li předchozí tvrzení, tj. že manipulace žijeme ve světě, v němž všude kolem panuje ostrá informační válka, je vysoce pravděpodobné, že ti, kteří jsou dnes vítězi v této válce, zásadním způsobem manipulují naši realitu. idealisté Zamyslíme-li se nad motivací těch, kteří současný světový versus ekonomický systém nastavili a kterým tento systém v zásadě cyničtí vyhovuje, neexistuje v současném neoliberálním kapitalistickém pragmatici světě účinná protisíla, která by schopnost těchto vítězů manipulovat klíčové otázky omezila. Síly tak nejsou vyrovnané. Na jedné straně idealisté, kteří mají „holé ruce“ a ideje, na druhé straně „vítězové“, kteří využívají rétoriku kapitalismu, že každý má právo maximalizovat všemi legálními způsoby svůj kapitál, právo mít stále vyšší zisky a tedy i moc. Je to podobné, jako vpustit partu dvanáctiletých skautů a skautek do ringu se smečkou vyhladovělých vlků. Je to souboj již od své podstaty nerovný. nerovná Máme zde principiální rozdíl mezi etickým spolkem filosodiskuse fů (kteří hledají poctivě a nezištně) ve srovnání s ringem, kdy spoludiskutujícímu již z principu nejde o nalezení pravdy, nebo alespoň o hledání lepší společnosti pro co největší počet obyvatel planety Země, ale pouze a jedině o maximalizaci zisku, respektive s ním spojené faktické moci. Chci tímto zpochybnit (aniž bych jakkoliv hlásal návrat k socialismu) základní tezi kapitalismu, která říká, že pokud se bude každý aktér na trhu starat o své zisky, bude právě toto chování vést k prospěchu celé polis. Ano, umím si představit situaci, kdy by tyto úvahy fungovaly, ale museli bychom předpokládat, že tržní hráči dodržují dohodnutá pravidla hry a nemanipulují veřejný diskusní prostor nejednou falší. A hlavně jsou etičtí. Ale tak tomu není. tři úrovně Vznáším zde vážné obvinění, že ti, kdo jsou dnes politickomanipulace -ekonomičtí vítězové (jejich jména pochopitelně neznáme), hrudiskuse bě manipulují a zkreslují diskusi o budoucnosti hned ve třech o budoucnosti samostatných rovinách:

56

1) Nejprve jde již o samotný popis situace, tedy o to, co je dnes špatně. Často slyšíme např. tvrzení, že vše je na nejlepší možné cestě, že společenský systém už lepší být ani nemůže a že si máme vážit toho, že jsme na tom lépe, než před 100 nebo 200 lety. Nebo jsme ubezpečováni, že jsme se již ocitli na konci dějin a tedy každé pátrání po lepší společnosti je marné, hloupé a pošetilé. Lidé by si prý hlavně neměli závidět a především musí každý začít s nápravou sám u sebe…

manipulace na úrovni analýzy stávající situace

2) Další úroveň manipulace spočívá ve zpochybnění každého, manipulace kdo přemýšlí (podobně jako my zde) o konturách lepší bu- ad hominem doucnosti, a může jít přitom až o útoky ad hominem, kdy je člověku vyčítáno, že o budoucnosti přemýšlí např. kvůli své osobní frustraci. Tento argument je docela zajímavý, protože víme, že peníze a moc korumpují a statisticky bude platit, že bohatí lidé se obvykle věnují své úspěšné kariéře a nikoliv „planému“ filosofování o podobě budoucích poleis. Dalším argumentem bývá, že nejvíce zla přišlo na svět právě skrze snahu udělat svět lepší, a proto se prý nemá o lepší svět vůbec usilovat, vývoj se má ponechat anonymnímu tržnímu samovývoji. V praxi jde samozřejmě hlavně o to, aby veřejnost přestala nakukovat vítězům v ekonomicko-politické a následně informační válce „pod pokličky“ a aby zcela vyklidila hřiště, aby tržní hra mohla pokračovat dále již zcela v jejich režii. 3) A konečně, za třetí, jde až o systémové odmítání všech diskusí o tom, jak by měl budoucí svět vypadat. V „těžkých“ médiích, tedy TV a rozhlase (která jsou jasnými spolupachateli dnešního neutěšeného stavu) například již řadu let zcela absentuje odpovídající diskusní formát, přestože dnes má Česká televize již 5 programů a diváci by si mohli kdykoliv pustit přes Internet i pořad, který by se případně vysílal mezi druhou a pátou hodinou ranní – kdy třeba Déčko/Arte vysílá jen „spící“ obrázky. (Mimochodem, na Slovensku kupodivu dodnes existují diskusní pořady jako Večeře s Havranem a Pod lampou.)

57

manipulace systematickým odmítáním diskusí o vizích

K o n t e x t diskuse o lepší společnosti. P o z o r o v á n í motivace: U koho? Proč? Altruismus vs. sobectví, p ř í č i n y odlišné motivace.

SVĚT – SPOLEČNOST 3.

budoucí stav kdo je dnes vítěz komu dnešní stav vyhovuje

hledání, vize

m anipu

manipu

ma

nip

současný stav

ul

ac

lac

lace

e

2.

kdo je povolaný hledat řešení

média = agenda settings, rodiče, škola, kultura

e

1.

co je dnes špatně: 1) ekologie, potraviny 2) vztahy mezi lidmi – zejména pracovní 3) války… (atd.)

Obr. 2: Odlišná motivace vede k manipulaci diskuse

jeden svět, Znovu se tak vracím k rozdílům ve vnímání a z nich prameavšak různé nící odlišné motivaci aktérů naší reality. motivace Situaci, kdy jedni až naivně ctí etiku a pravidla a druzí vítězí hlavně tím, že je libovolně překračují a plni falše mění i v průběhu hry, brilantně popsal ekonom Tomáš Sedláček: hra „A kdo určuje pravidla hry (stejně jako téma či pravidla debaty), bez sudího zápas zpravidla vyhrává. Ale co když francouzští hráči nasadí jinou, agresivnější taktiku a začnou nic netušícím Američanům a bez pravidel kopat zezadu do kotníků? Co když si jeden z hráčů narychlo sežene nůž, nebo dokonce střelnou zbraň? V sázce je mnoho, a jak již bylo řečeno, není zde nikdo, kdo by pravidla vyjasnil a usměrnil a vynutil jejich dodržování.“

58

Při takovémto perverzním zápase by nevyhrál nejlepší fotbalový tým, ale ten nejagresivnější nebo ten tým, jehož hráči by měli nejméně skrupulí. Taková hra vybere jakousi zvláštní selekcí takový tým, který by nikdo na dalším turnaji potkat nechtěl.*3

Sebastian (26. července 2014, Praha) Myslím si, že v tuto chvíli je nutné si uvědomit, kde a kdy žijeme a jaké jsou naše možnosti – začínáme totiž zacházet do extrémně drobných úvah, zpracovaných už mnohokrát. Snah o revoluci a změnu způsobů, jakými lidé přemýšlí o současném stavu společnosti, už za sebou máme desítky – výsledky se nedostavily. V posledních desetiletích zůstalo v prachu a slzách obrovské množství skvělých a podle mého názoru i inteligentních plánů, jak změnit svět. Všechny ale mají jednu velkou chybu, které se myslím dopouštíme i my v tomto textu: Snaží se v určité formě respektovat současný stav, pochopit ho a vyjít z něj pro další snahy. Je však potřeba vidět, že neoliberální kapitalismus je mnohem širší a hlubší fenomén, propojený nejen s ekonomicko-ekologickými systémy, sítí nadnárodních korporací a místních správ. Jde, podle mého, především o produkt nikoliv individualismu a ega (které nevnímám jako negativní pojmy), ale o produkt dlouholeté a zcela nekontrolované souhry dvou procesů: Prvním z nich je zaměření na nejmenšího společného jmenovatele, na řešení hned a tady, o kterém jsem psal při pokusu nastínit povahu změny samotné. Druhým je zaměření neoliberálního kapitalismu na vizi sebe sama jakožto jakéhosi dědice a strážce modernity, tedy nejen zavádění a rozvoje nových technologií, ale i myšlenek. Jde tedy o kombinaci toho nejhloupějšího a nejpovrchnějšího s pokryteckou a melodramatickou hrou na kustoda potenciálu lidstva. V tom je naše situace zcela výjimečná a se společenskými kritiky minulosti nesrovnatelná, ostatně tak jako všechny podobné * Viz T. Sedláček: Chvála sudího a pravidel hry, iHned.cz, 10. 7. 2014,

59

předchozí snahy o změnu k lepšímu ukazují nezmapovatelnost současnosti

kreativní destrukce

hra na změnu

kritiky, snažící se položit prst na tepnu doby, byly vždy jedinečné vzhledem ke svým předchůdcům… Ať se budeme snažit na těchto stránkách jakkoliv, systém neoliberálního kapitalismu nemáme podle mého názoru šanci rozložit zevnitř. Neo­liberální kapitalismus je pro současného člověka stejně pevnou součástí života jako gravitace. Lidé už ani nevnímají, co všechno se mu podařilo znehodnotit a zneužít, jen aby to prodal v jiném balení a v jiném kontextu. Změnila se například i povaha peněz jako takových – a kdo se vyzná v ekonomii a monetární teorii dostatečně na to, aby mohl říct, jak současný systém funguje? Ke dvěma silám současného kapitalismu je potřeba přidat ještě dvě další, abychom se mohli pokusit docenit, proti čemu stojíme. Třetí je síla takzvané kreativní destrukce, postmoderního procesu, který z hlediska každodennosti není vůbec jednoduché pochopit, ale který tvoří podloží všeho, co se kolem nás děje. I když princip kreativní destrukce může být zajímavý v uměleckém prostředí, v rukách současných neosobních autorit jde o nepředvídatelnou sílu schopnou ničit životy lidí po milionech a prezentovat se jako smysluplný příspěvek pokroku. Čtvrtou silou je pak schopnost naprosté iluze změny, jejíž součástí je nabízení nejen již zmíněných neefektivních „ekofetišistických řešení“, ale mimo jiné i možností ohleduplných, zdravých, charitativních a jinak duši člověka vykupujících operací (různých fair trade, organických a bio řešení, speciálních akcí na pomoc útulkům, nemocnicím, dětským domovům) a nakonec i iluze nejhorší, a totiž iluze svobody a možnosti „říkat si, co chci“ a „mít na výběr“. Stačí se podívat na to, kolik monopolů nás obklopuje a jak provázané spolu jsou všechny procesy, které se kolem nás dějí – naše volba je už teď podvázána a předvídána, takže cokoliv uděláme, někde existuje tabulka do které se vejdeme a systém ví, jak s námi zacházet. Z lidského hlediska tedy žijeme ve slepé uličce: Nelidský systém současnosti (dokonale připravený na jakékoliv pokusy

60

o změnu) nás táhne k jakémusi nelidskému systému budoucnosti (pravděpodobně dokonale připravenému lidskost brát jako zbytečnost). Je velmi nepříjemné vidět, že u nás na tyto úvahy nejsme zvyklí – ale v zemích, kde lidé se současnou formou neoliberálního kapitalismu žijí déle, už existují stovky pokusů na nesnesitelnost našeho osudu upozornit. U nás se tohle prozření ještě nerozšířilo, ale pomalu už ho můžeme cítit. Bohužel, ze zahraničí víme, že rozšíření není v tomto případě zárukou změny. Myslím si, že bychom se měli poučit a neopakovat chyby společenských kritiků na Západě od 60. let do současnosti, tedy neztrácet čas popisem toho, co všechno je špatně a navrhovat omezená řešení. Je samozřejmé, že kapitalismus nemá alternativu (nikdo nechce návrat ke komunismu) – je ale také samozřejmé, že kapitalismus je zkažený a pro lidstvo nezdravý systém, kterého se musíme zbavit. Dovolte mi citovat ukázku toho, v čem žijeme a co si snad ještě ani nedokážeme plně uvědomit: Před klíčovými volbami v roce 2004 z Bílého domu uniklo legendární vyjádření jednoho z prezidentových poradců, když mluvil s novinářem Ronem Suskindem: Poradce: Vy jste jeden z těch lidí, které vnímáme jako členy „reality-based community“. To znamená, že si myslíte, že řešení situací lze hledat moudrým studiem poznatelné reality. Suskind pokývá hlavou a zamumlá něco o principech osvícenství a empiricismu, ale poradce ho nenechá domluvit a rovnou pokračuje: Takhle už ale svět nefunguje. Teď jsme impérium a kdykoliv něco uděláme, vytváříme tím vlastní realitu. A zatímco vy tuhle realitu moudře studujete, my už jsme dávno vytvořili několik dalších. Ty samozřejmě můžete studovat také, ale takhle to prostě zůstane. My jsme aktéři historie a vy, vy všichni, jenom studujete, co jsme my vykonali.

Toto je podle mě situace, ve které se nacházíme. Myslím, že jedinou možností je pokusit se nahlédnout svět z nového

61

studujme zkušenosti našich kontrakulturních předchůdců

jen hrstka lidí má vliv na osudy všech – a jsou si toho vědomi

důvěřujme čtenářům a zkusme jít rovnou o krok dál

pohledu, poučeného minulostí a směřujícího k budoucnosti. Neoliberální kapitalismus je nemožné změnit, lze ho jen překonat vybudováním zcela nové vize, modelu, který není jeho protikladem, ale zcela novou kvalitativní úrovní civilizačního vývoje lidstva. Je na čase důvěřovat čtenářům, že od nás nepotřebují vysvětlení a odpovědi na otázky Co je špatně? a Co s tím můžu dělat? a spíše je potěší konečně vidět někoho, kdo se bude zabývat otázkami Na co se vlastně můžu těšit? a V čem vidíte naději? a Pokud nějak můžu pomoci, řekněte mi jakým směrem tu pomoc směřovat? a především Existuje podle vás nějaká světlá budoucnost?

Veronika (středa, 30. července 2014, Kempele): Asi je to zase profesionální deformace, ale myslím, že je důležité používat v argumentaci pojmy, které jsou nějak určitěji definované a jejichž smysl je potom čtenáři jasný. Nemyslím to tak, že bychom nemohli kreativně určovat pojmům nový smysl ve vztahu k situaci nebo kontextu, o které nám jde. Ale prostě pojmová jasnost je dost důležitá. Radomil mluvil o lidském vědomí, ale osobně si nejsem jistá, co se pod tím pojmem konkrétně myslí. Je to pojem psychologický – reflexe sama sebe či uvědomění si sama sebe, či má tento pojem nějaký jiný smysl? Totéž platí u Sebastiana pro shumpeterovský pojem krea­tivní destrukce5, který má v jeho textu neurčitý smysl „postmoderního procesu, kterému není lehké porozumět“. Já sice tuším co tím myslí, ale stejně bych raději přidala i stručné vysvětlení. Když jsem mluvila o tom, že společnost nás jako jednotlivce individualita a společnost formuje, nejednalo se jen o kolektivistický přístup, ale spíše o konstruktivistický přístup. Tím nepopírám individualitu kaž­ dého z nás, která je nejspíš daná přírodou, jen upozorňuji na to, že podle mého názoru neexistuje přesná hranice mezi „já“ a „společností“, a myslím, že představa o tom, že „já“ může něnaléhavá potřeba jasného slovníku

62

jak nezávisle od společnosti definovat svoje individuální názory a představy, a tím se nějak zcela osvobodit či dokonce změnit sociální systém, je lichá. Budou to společenské vztahy, které i ve své individuální podobě přinesou změnu. Většina našich myšlenek, pojmů a kategorii je ostatně generována společensky. Dobrým příkladem tu může být jazyk, který každý z nás používá a musí respektovat jeho pravidla a má omezené možnosti je měnit. Dalším příměrem může být i to, že zcela soukromá sféra například sexuality nebo genderové identity je konstruována zase společensky, nikoliv individuálně i přesto, že většina z nás bude souhlasit s tím, že jde o sféru zcela soukromou. Myslím, že je mnohem větší svoboda si připustit svojí „závislost“ (embedment) na společnosti, než se utíkat do hájemství individualismu. Jak řekl Goethe, nikdo není beznadějněji zotročen, než ti, kteří falešně věří, že jsou svobodní. I svoboda je definována společensky a vztahově. Pokud bych toto spojila s tím co psal Michal konkrétněji o manipulaci, tak lze říci s jistým zjednodušením, že společnost nás v jistém smyslu „manipuluje“. A společnost je komplexní síť různých vztahů, včetně vztahů mocenských, kde působí různé asymetrie možností dané ekonomicky nebo symbolicky, které vedou k tomu, že moc člověka kontroluje (v Michalově slovníku manipuluje) a to na individuální i společenské úrovni. Ti, kdo jsou držiteli moci ve společnosti (a to se liší podle typu společnosti), ji používají – a snaží se udržet. A je to zase určitý typ společnosti, který generuje určité mocné. Ta naše je v základních obrysech postavena na moci peněz a kapitálu jako nadřazenějším jevu. Začali jsme tedy u bodu „vztah k přírodě a člověku“ jako na určité platformy, odkud chceme začít hledat alternativy a řešení, respektive změny. Zatím jsme se příliš neshodli na tom zda by změna měla být otázkou spíše individuální nebo společenskou. Chápu, že to druhé ji značně znepřehledňuje a že v rovi-

63

jsme lidé, jsme společnost aktuální stádium vývoje: společnost určená nadřazeným jevem

změna individuální nebo společenská?

kapitalismus není poslední systém

vytváření vize jako boj revoluce je silový konflikt o nové uspořádání

mnozí hájí cizí zájem

ně, co mohu já udělat, se přemýšlí mnohem lépe a konkrétněji. Osobně si myslím, že individuální rovina je jedna dimenze, která nutně potřebuje tu druhou, a že požadavky změny musí být kolektivní. Takže otázka by měla znít, co můžeme společně udělat a jak to můžeme udělat. Společně. Sebastian píše, že neoliberální kapitalismus představuje nereformovatelný systém, který je třeba „vyměnit“ za nový, jiný. S tím bych souhlasila a o to mi celou dobu jde. Neoliberální kapitalismus je ale pokračování, verze kapitalismu, který vznikal někdy od konce 15. století v Evropě, byl spojený se zámořskými objevy, rozvojem koloniálního obchodu a prvotní akumulací, která šla z neevropského světa. I když mnoho kapitalistických prvků by se našlo i jinde, například v Číně, kde se tiskly emise bankovek už v 9. století. Ten systém má dlouhou historii, ale není to jediný a teoreticky ani poslední systém (jak ukazují dějiny). A dál Sebastian vybízí, abychom začali hledět dál, tedy za neoliberální kapitalismus a hledali nové vize, nejen popisovali co je známé. Jenže programovat vizi pro tak komplexní společnost jako naše není jednoduché a znamená to boj. Když psali Rousseau a  Voltaire své filosofickém traktáty a kritizovali starý režim, psali vize, které nejprve inspirovaly, ale později dostaly i zcela konkrétní politickou a revoluční podobu. Takže i my se tu zatím pohybujeme ve sféře myšlenek. A k otázce boje – tím nutně nemyslím fyzické násilí, ale zcela jistě tu bude určitá forma silového konfliktu o nové uspořádání, protože v tomto momentu proti nám stojí velmi mocná síla kapitálu a korporací, pro které je tento systém výhodný a zaručuje jim moc. Kdo má moc, je jejím otrokem a dobrovolně se jí nevzdá. Ale proti nebudou jenom ti, kteří hájí svůj zájem, ale paradoxně i další, v jejichž zájmu to není, ovšem kulturní kontrola je vede k víře, že tento systém správný, dobrý a svobodný je a jeho problémy vyřešit lze. Budou tvrdit, že každá změna povede k totalitě, nesvobodě apod.

64

Lidské bytí se nevyčerpává horizontálním pachtěním od narození ke smrti, nýbrž do něj vstupuje i jiný rozměr: schopnost věčnosti. Člověk je bytost, která je schopná vnímat nejen užitečnost, nýbrž i dobro, nejen přijatelnost, nýbrž i pravdu, nejen prospěšnost, nýbrž i krásu. (Erazim Kohák)

Tušení pevniny Co potřebuje každá společnost, aby mohla dobře a zdravě fun- co zdravá govat? To je otázka, na kterou bych se teď zaměřila (a jejím společnost cílem je to, k čemu vyzývá Sebastian, přičemž tím chce identi- potřebuje fikovat neuralgické body nové vize). A nyní ponechám prostor ostatním, aby nad tímto uvažovali. Radomil (čtvrtek, 31. července 2014, Říčany): Pracujeme porozumění se spoustou pojmů, které můžeme (a možná i nutně musíme) je „za pojmy“ chápat odlišně, jejich obsah je v našem vědomí rozdílný, a nedovedu si představit, že bychom si je všechny měli definovat – třeba pojmy svoboda, společnost, individualita, vize, iluze, kapitalismus, neoliberální kapitalismus, samozřejmě pojem změna atd. Nemůžeme než doufat v to, že se nám ostatní pokusí porozumět,

65

revoluce a zároveň musíme počítat i s tím, že se to ne vždy úplně podaří. nebo Pro mě je například velmi problematický pojem revoluce: jak přerod? zásadní změnu společenských vztahů či poměrů si pod ním představit? Jakým způsobem by tato změna měla být provedena? Co ještě není a co už je revoluce? V mém vědomí je tento pojem více méně spojen s krveprolitím a s násilím, chápu ho tedy jako násilnou změnu společenských poměrů, a je pro mě tudíž jako forma společenské změny obtížně přijatelný. Proto – ale nejen proto – dávám přednost pojmu přerod. „bytí“ Naopak pojem vědomí mi přijde jako poměrně jasný. Vědomí a „vědomí“ je vše, co si uvědomujeme a čím si uvědomujeme, tedy čím o něčem víme. Filosofové rozlišovali kategorie bytí (Sein) a vědomí (Bewusstsein) – bytí jako vše, co vědomé není, vědomí jako vše, co vědomé je – a přeli se o to, co je prvotní. V marxismu jsme se učili, že bytí je prvotní a vědomí je druhotné jako produkt bytí, ovšem na stejném názoru je postaveno celé současné paradigma. Podle mého (ale samozřejmě nejen mého) mínění je tomu naopak a prvotní je vědomí. Z toho také vychází mé přesvědčení, že prvotní je to, co se nachází a odehrává ve vědomí individuí, resp. individualit; z toho se pak odvozují společenské vztahy. Jinými slovy, člověk není produktem společenských vztahů, ale ani genů, nýbrž tím určujícím (určujícím pro něj i pro společenské vztahy) je jeho individualita, jeho já. A to je také důvod, proč nevěřím v revoluce, ale doufám v přerod společnosti, který začne ve vědomí jedinců. místo, Veronika píše, že představa, že „já“ může změnit sociální syskde se tém, je lichá. Já si naopak vůbec nedovedu představit, co jiného rodí než já, než individualita a její vědomí, by systém mohlo změnit. změna Jestliže se změna neodehraje nejprve ve vědomí konkrétních jednotlivých lidí, nemůže se odehrát ani na úrovni společenských vztahů, na úrovni bytí. To, že my v této knize o změně uvažujeme a že se ji snažíme realizovat ve svém vědomí, a spolu s námi totéž budou dělat i čtenáři, je předpokladem, aby se změna mohla uskutečnit i ve vnějším světě. Kdyby se naproti tomu

66

změna uskutečnila primárně „sama od sebe“ ve společnosti a my ji mohli pouze zpětně reflektovat, byli bychom pouhými objekty dění, nikoli jeho hybateli. Potom by mi ale naše rozprava přišla zbytečná. Sebastian píše, že „kapitalismus nemá alternativu“; tomuto použití pojmu alternativa ovšem tak docela nerozumím. Alternativa je „volba mezi několika vzájemně se vylučujícími možnostmi“ (Akademický slovník cizích slov), a pokud by kapitalismus neměl alternativu, tedy pokud by nebyla jiná možnost než kapitalismus, pak se také nemáme o čem bavit. – Předpokládám, že všichni, kdo se na tomto rozhovoru podílíme, se domníváme, že kapitalismus (nebo ať už současný systém budeme nazývat jakkoli) alternativu mít musí a my ji chceme hledat. Nikdo z nás ji asi také nespatřuje v socialismu či komunismu; nicméně poznat tyto dva systémy nám dává možnost hledat tu skutečnou alternativu: takovou formu společnosti, kterou budeme vnímat jako lidsky přijatelnou, důstojnou, spravedlivou, dobrou či jak to nazveme. Pokud se úvahami, kterými se zabýváme my zde, zabývali („mnohokrát“) jiní a jinde, není to přesto, podle mého názoru, nijak na závadu a nemělo by nám to bránit v tom, abychom se o to pokusili znovu a možná lépe. Ve skutečnosti – tak jako je každá individualita jiná – je i každá taková úvaha jiná a každý člověk přináší svůj úhel pohledu, odlišný od všech ostatních. Nesouhlasím ani s tím, jak je přesvědčen Sebastian, že bychom neměli hledat odpovědi na otázky, co je špatně; jedině od velmi dobrého poznání a uvědomění si toho, co je špatně, můžeme hledat cestu k tomu, co je dobře. Měli bychom zcela konkrétně poznat, co bylo špatné na socialismu a co je špatné na kapitalismu, a to nám může pomoci v nalézání odpovědi na otázku, v jaké společnosti chceme žít. A také se nemohu ztotožnit s názorem, že čtenáři čekají na někoho, kdo jim řekne, na co se můžou těšit. Nikdo jim to totiž neřekne a nikdo je nepostaví před hotovou věc. A pokud ano, zcela

67

alternativa kapitalismu

poznat chyby socialismu i kapitalismu

čtyři síly kapitalismu

ideová a ekonomická degradace společnosti

jistě jim ta „věc“ pak nebude po chuti. Nikdo ať nečeká, že za něj něco udělá či vymyslí někdo jiný. Ta otázka, jaký svět chceme, tak skutečně stojí před každým člověkem a nelze se jí vyhnout. Ještě jednu otázku k Sebastianovu příspěvku bych měl: Sebastian vyjmenovává čtyři síly současného kapitalismu: zaměření na nejmenšího společného jmenovatele, zaměření na vizi sebe sama jako strážce modernity, sílu kreativní destrukce a schopnost naprosté iluze změny. Vzhledem k důrazu, který Sebastian na tyto čtyři síly klade, předpokládám, že pro něj mají zásadní význam i v uvažovaném procesu změny; přiznám se však, že mně tento význam naprosto uniká, ba dokonce se mi tyto čtyři „síly“ jeví jako cosi zcela libovolně stanoveného, postrádajícího jakoukoli vnitřní soudržnost a souvislost. Nezdá se mi prostě, že by mi jejich vyjmenování jakkoli pomohlo k pochopení povahy kapitalismu, postrádám v tomto seskupení zákonitost a uvítal bych nějaké vysvětlení. Také bych se chtěl vrátit k Michalovu minulému příspěvku. Michal vedle sebe staví kapitalismus a socialismus a jako jejich společný rys – který vnímáme jako od základu špatný, tedy odporující tomu, jaká by lidská společnost měla být – nalézá manipulaci a faleš. Je zřejmé, že společnost, k níž chceme směřovat, by na nich založena být neměla. Otázka ale je, proč tomu u těchto dvou systémů tak bylo. Socialismus jako svým (zvrhlým) způsobem náboženský systém stavěl na ideologii a vyžadoval od svých příslušníků její vyznávání – klanění se oficiálně uznávaným a vyznávaným „bohům“. Tato ideologie musela být rituálně přijímána a vyhlašována – máme v živé paměti nejen povinnou účast na „manifestacích“, ale třeba i povinné floskule o plnění usnesení sjezdů KSČ v předmluvách k diplomovým a jiným vědeckým pracím. Kapitalismus naopak (záměrně píšu naopak, protože v řadě zásadních kritérií považuji tyto systémy za protichůdné) staví nikoli na ideologii, ale na ekonomice, lépe řečeno na maximalizaci zisku, jíž podřizuje vše ostatní, včetně kultury, zdravotnictví, školství atd. Vnímám tyto dvě oblasti nebo síly –

68

ekonomickou na jedné a ideovou (v případně socialismu zvrhlou v ideologii) oblast na druhé straně – jako protipóly, krajnosti (extrémy), které svým bujením, svou dominancí v konečném důsledku korumpují celý systém, celý sociální organismus. Důvodem všudypřítomné manipulace v kapitalismu je podle mého názoru právě ten v základu spočívající ekonomický boj o zisk: abych maximalizoval svůj zisk, musím využívat ostatní příslušníky společnosti, a abych je mohl využívat, musím je manipulovat – reklamou, zpravodajstvím atd. Jaká by tedy měla být společnost po změně, po přerodu? Neměla by být založena na přetvářce a manipulaci. K tomu je však nutné, aby je v sobě neměla systémově zabudované. Kapitalismus je z mého pohledu hluboce pokrytecký systém, který sice říká a zákony vyžaduje, abychom se chovali mravně, ve skutečnosti nás však doslova nutí k nemravnosti, totiž k vzájemnému využívání a manipulaci. Nová společnost by v tomto měla být ve vnitřním souladu – měla by mravnost nejen vyžadovat, ale také umožňovat. Tedy neměla by se jen tvářit, že manipulace je špatná, ale neměla by manipulovat. Já osobně pak považuji za podstatný ten rys nové společnosti, aby nebyla založena na vzájemném boji, soupeření a tudíž ani konkurenci, ale na spolupráci ve všech oblastech. Michal (sobota, 2. 8. 2014, Třebíč) Než navážu na Veroniku, protože nyní bude pro nás důležité udržet koncentrovanou pozornost u otázky, co potřebuje každá společnost, aby mohla dobře a zdravě fungovat, dovolte mi, abych se vrátil k tomu, co mě zaujalo nejvíce. Je to sousloví povaha kapitalismu. Slovo povaha známe spíše ze slovního spojení „povaha člověka“. Existují propastné rozdíly v povaze lidí, rozdíly v naší přirozenosti a lze pátrat po tom, co je dobré a užitečné a jak můžeme modifikovat společenské prostředí, aby se to, co je v nás nejlepší, mohlo přirozeně rozvíjet. Dobře a zdravě funguje taková společnost, která pomáhá člověku v osobním rozvoji.

69

manipulace jako základ kapitalismu

požadavek vnitřního souladu

kooperace, místo konkurence

odklon od původních idejí

původní motiv socialismu

svoboda interpretace

Je pro mě nyní velmi těžké vybrat z mnoha témat, které mi v této tekuté modernitě víří hlavou. Socialismus, z latinského socialis, tj. družný, společenský, by měl mít – teoreticky – již přímo ve své „povaze“ snahu usilovat o lepší společnost, o lepší vztahy mezi lidmi. Jenže dodnes nemáme shodu v tom, co přesně se za posledních zhruba 150 až 200 let stalo, že nám z jeho prvotních a v mnoha ohledech nepochybně pozitivních idejí (až téměř křesťanských, přestože byl ateistický) zbyla v realitě ČSSR nepříjemná pachuť nesvobody, těžkopádně fungující ekonomiky, otlučených měst, zaneřáděné přírody a kontinuálně tušené kontroly skrze obávanou tajnou státní policii, tehdy „bezpečnost“, StB. Přesto lze konstatovat, že 60. roky vedly k uvolnění, a 80. roky 20. století byly v ČSSR zase lepší než roky 70. Tendence k pozitivní změně zde tedy byly a můžeme jen těžko odhadovat, za co všechno byla vinna studená válka, která ostatně trvá dodnes a právě v těchto měsících, bohužel, znovu nabývá na síle. Ale neměli bychom zapomínat na situaci, v jaké ideje socia­ lismu vznikaly, tedy na první a druhou polovinu 19. století, na kterou reagoval svým hledáním filosof Karel Marx. Tehdy byla na denním pořádku až nelidská práce, třeba taková, jakou popsal Irving Stone ve skvělém životopisu Vincenta van Gogha Žízeň po životě, v němž ukazuje, jak ve velmi chudé oblasti v Holandsku musely i děti, a dokonce i čtrnáctileté dívky, sfárat do dolů a tlačit vozíky s uhlím. Kvůli obživě, kvůli prostému přežití. Přitom horní patra společnosti žila v luxusu. To je historický fakt, nikoliv ideová propaganda. A pokud chceme (chceme?), můžeme základ povahy socialismu vnímat právě zde a můžeme jej dokonce vnímat idealisticky, jako altruistickou snahu najít spravedlivější systém. Nevím, zda lze nyní pokročit dál, pokud v tomto okamžiku nebudeme jasně vnímat svobodu, kterou při interpretaci výše uvedených souvislostí naše vědomí má. Možná bychom nyní měli detailně rozebírat, zda se tato naše svoboda prakticky

70

naplní tím, že budu chtít vidět např. u socialismu (nebo kapitalismu, mluvím nyní o praktické svobodě mysli, ne o politických systémech) v prvé řadě negativní rysy, nebo přesně naopak, zda budu chtít cíleně dohledat nejprve rysy pozitivní. Ta priorita je věc osobní volby, nikoliv objektivní danost. A co se týče faktu, že se jako jednotlivci lišíme v oblibě jednotlivých politických systémů a vizí, mám někdy až obavu, zda nepátráme zbytečně složitě, zda zde nehraje až překvapivě velkou roli obyčejná různorodost a snad až jakási „klubovost“ (Sparta, nebo Slávia; Intel, nebo AMD; Windows, nebo Linux), kterou mohou následně a s výhodou využít ti, kteří mají osobní specifickou motivaci a jednají pragmaticky pouze a jedině ve svůj osobní prospěch nebo pouze ve prospěch svého klanu. Bylo by pěkné, pokud by lidé ve svém vnitřním vývoji postoupili dál a ti, kteří mají nadbytek, by se o něj dělili s těmi, kteří trpí nouzí. Jenže toto je z řady důvodů utopie. Ti, kterým systém na konci 19. století vyhovoval, kdo byli tehdy silnější, kdo byli tehdy vítězi, ti přece měli pramalý důvod dělit se o své pozice – ostatně stejně je tomu i dnes. Proto jsou revoluce násilné. Podstata vztahů mezi lidmi je stejná, jen uplynulo 150 let a za tuto dobu jsme jako lidstvo dosáhli obrovského technologického pokroku, i když za cenu spotřebování převážné části zdrojů planety Země. Životní úroveň prudce vzrostla a např. 200 milionů obyvatel Číny má dnes již průměrný plat (!) stejně vysoký jako průměrný občan Evropské unie. Možná jen proto dnes netlačí čtrnáctileté dívky vozíky s uhlím, nicméně přesto lze adekvátní podobu námezdné práce najít např. v již zmiňované pobočce nadnárodní firmy Amazon, v Dobrovízi u Prahy. Přitom firma Amazon dosahuje skvělých zisků. Proto i dnes řešíme otázku, Veroniko, jak konkrétně bude vypadat „forma silového konfliktu o nové uspořádání“. A zde máme, Radomile, vážný problém, protože my se ani při přerodu společnosti určitému silovému střetu, minimálně půjde o silný střet idejí, nevyhneme. Opakem je představa, že síly kapitálu prohlédnou a své moci se vzdají dobrovolně.

71

„klubovost“ jako příčina rozdělení?

vývoj jako ostrý střet idejí

souběžná proměna vědomí jednotlivce i společnosti

média a lidé v nich jako hybatelé proměny

Rozumím však, Radomile, že vývoj musí přijít zevnitř, z vyšší úrovně vědomí každého jedince. Vím, že bychom se neměli domnívat, že postačí vyměnit vnější „kulisy“ systému a rázem se ocitneme v lepším světě. Ale zde není buď – anebo. Představa, že potřebný vývoj společnosti proběhne buď jen vnější změnou společenských vztahů a proto se nakonec i jednotlivec změní, nebo přesně naopak, že proměna celku nastane právě a jen postupným vývojem stále větší a větší části společnosti skrze jednotlivce – jaksi navzdory systému, jehož podstata a klíčové funkce se přitom ani o málo nezmění, který bude staticky stejný, se svými systémovými chybami a nedostatky – taková představa přece není přesná. Opakuji, Radomile, že rozumím a nepochybně máme všichni obavu z násilí, z krvavé revoluce, z takové, jaké tu už v dějinách proběhly, rozumím, že je omyl domnívat se, že změníme systém tím, že najdeme ty špatné a na jejich místo dáme nějaké „naše“ dobré lidi. Tak to opravdu nefunguje a z „našich“ dobrých by se velmi rychle (i kdybychom je našli) stali „oni“. Ostatně bylo velmi smutné sledovat, jakou proměnou prošel první posametový prezident ČSFR a posléze ČR, ale to je už jiné téma. Jsem přesvědčen o tom, že proměna společnosti jako celku půjde ruku v ruce s proměnou toho, co ve společnosti na člověka nejvíce působí. Jsem názoru, že kromě rodičů to je v prvé řadě úroveň médií a kvalita školství. Vše, co slyšíme každý den v TV, v rozhlase, co čteme v denním tisku nebo na Internetu, to vše na člověka působí a k něčemu jej směřuje. A zde se již musím vrátit k povaze současného kapitalismu jasnou otázkou: Jak na člověka současná média působí a jaké vlastnosti v něm rozvíjejí. Protože každý systém je jasně charakterizován konkrétní úrovní svých médií. Právě média jsou určitý lakmus, který má vypovídající hodnotu o dosažené úrovni společnosti. Nevím, zda jsme schopni rozpoznat, nakolik u ideových zakladatelů a praktických hybatelů toho či onoho politického systému převládala altruistická snaha o lepší svět, tedy o ideály,

72

nebo zda bychom jako častější motiv nalezli sobecký kalkul, který bylo nutné za ideály pouze dovedně – a falešně – ukrýt. Aby člověk získal nad druhými výhodu skrze informační manipulaci. A zde hrají klíčovou roli opět média.

Ideály jako maska Ještě mi dovolte stručnou poznámku k ideálům. Právě v tomto tematickém okruhu lze možná najít další neuralgický bod našich úvah. Zde vnímám hrubou poruchu v logice myšlení a tážu se, zda za touto poruchou máme vidět spíše náhodu a omyl, nebo už jde o manipulaci a faleš, o záměr a tedy promyšlenou vědomou propagandu. Ale co mám konkrétně na mysli? Kritiku vyžaduje vždy to, co si kritiku zaslouží a nikoliv to, čím se nejedno zlo zaštiťuje, protože zlo (např. sobectví) se vždy dovedně zamaskuje za ideály, tedy za to, co vnímáme jako dobré. Jinými slovy: Protože každý politický systém potřebuje souhlas veřejnosti, vždy velmi hlasitě a sebevědomě mluví o ideálech, což je to, na co slyšíme, to jsou přesně ty věci, které máme na horních příčkách svých individuálních hodnotových žebříčků.* Ale ideály jsou ideály proto, že opravdu jsou dobré. A ta hrubá porucha v logice působí, že poté, co se ten či onen -ismus ukáže v historické praxi jako systém nedokonalý až zlovolný (z jiných příčin), odmítáme často nikoliv to špatné, tedy jeho skutečné chyby, ale právě ideály, tedy to, čím se hlasitě zaštiťoval. Pokud například socialismus plánoval, uvěřili jsme, že každé plánování je špatné (jako by neplánovala každá i ryze kapitalistická firma). Pokud socialismus stavěl na silné roli státu, mají dodnes mnozí pocit, že je to právě stát, kdo je hlavní nepřítel, kdo škodí, kdo je proti lidem a tvrdí, že vše vyřeší privatizace prakticky všeho. * Poznamenejme na tomto místě, že každá propaganda se soustředí právě na manipulaci s pořadím hodnot na tomto žebříčku. Pozn. aut.

73

chyba v logice

i špatný systém mluví o ideálech, ty přesto ideály zůstávají

potřeba Fakt, že např. socialismus o mnoha ideálech mluví (podobně rozlišit, i kapitalismus, viz např. „mírové mise“), neznamená, že poté, co spolu kdy si praktickou realizaci systému konkrétní mocní ohnou ke souvisí své podobě, ideály přestanou být ideály. I když chápu, že konkrétně u socialismu to je velmi těžké zejména poté, kdy se ukázal v mnoha ohledech jako zlý až strašný. Připomeňme zde na 20 milionů mrtvých v Rusku, v gulazích, které nechal zahynout Stalin, což je 4× vyšší číslo, než kolik bylo obětí za holocaustu, a to jsou čísla mimo přímé oběti válečného konfliktu. odlišit A rozebíráme-li „povahu socialismu“, měli bychom umět ideály naivní v jeho souboru hodnot, které v něm fungovaly a dodnes mnohé od potřebných účinně fungují jako ideové „mucholapky“, odlišit od sebe ideály dětsky nevyzrálé a tedy utopické, od ideálů, které jsou funkční a dobré a pro další vývoj lidské společnosti tedy nutné a potřebné. Nejde mi tedy o jakoukoliv renesanci socialismu, ale přesto mi jde o vyzdvižení těch ideálů, které si socialismus pouze dočasně přivlastnil – podobně jako si jiné ideály a hodnoty dnes přivlastňuje kapitalismus, viz např. ideál svobody. univerzální Pokud už tedy nejsme sevřeni kazajkou ideologických klišé všelidské a předsudků, hledáme nepochybně pozitivní ideje. To, co činí bratrství člověka člověkem, je např. rodová soudržnost, která u vývojově pokročilejších jedinců druhu homo sapiens přirozeně přechází v univerzální všelidské bratrství. Bez ironie a bez patosu. Pokud hledáme, co potřebuje každá společnost, tedy pokud hledáme ideály, musíme překonat nejeden manipulující předsudek, jako třeba to, že vše, co se týká např. socialismu, je špatné. Snažím se zde vysvětlit, že je lhostejné, zda ten či onen ideál zneužil Hitler, Stalin, nebo jiný diktátor, protože přece nemůže záležet na jejich schopnosti manipulace, ale pouze na tom, zda se skutečně jedná o hodnotný ideál, nebo nikoliv. V opačném případě by se všechny ideály postupně ušpinily a žádné by nezbyly. Je proto zajímavé sledovat, když určitý čistý ideál přiřadíme např. do ideové výbavy haněného socialismu, jak předsudkovitě na něj bude reagovat naše okolí. To je však spíše smutné.

74

A snad se ještě dostaneme k tomu, že si ukážeme, že je to zřejmě právě naše až dětsky naivní snaha o nemožné, tedy o dosažení jednotného výkladu a chápání historických škatulek s nápisy „socialismus“ a „kapitalismus“, co nám brání, abychom snadno a přirozeně pokročili dál ve vývoji lidské společnosti. Protože to, co nyní potřebujeme, je expertní znalost obecných společenských principů a zejména schopnost rozlišovat, co je dobré a co zlé. Sebastian (3. srpna 2014, Praha) Můj poslední příspěvek vychází z hlubokého přesvědčení, kterého se nedokážu jednoduše zbavit: O světě, podle mého názoru, nedokážeme říct v podstatě nic. Pokud už něco říct dokážeme, vždy se to dá rozplést a argumentačně rozložit. Duchovnost je v tomto ohledu nejkřehčí, protože se ji nedaří podpořit ani špetkou důkazů – snad kromě činů, kterých jsou schopni duchovně motivovaní lidé (které ale mohou být hrozivé a nelidské). Neumíme pořádně popsat, co je to člověk, co je to příroda, kultura, civilizace. A když už se někdo pokusí něco z toho popsat, je opět až překvapivě jednoduché jeho názor rozmělnit a podrýt. Jediné, co působí trvaleji, je vědecká metoda a její výsledky… Ale jen proto, protože jsou znovu a znovu každodenně užitečné a testované. Jejich platnost v širším měřítku je opět zpochybnitelná a nepodložitelná, jen ji omlouváme díky jejich užitečnosti a schopnosti zvýšit za správných podmínek kvalitu našeho života. Proto i moje popisy současnosti jsou a budou nedokonalé a proto si myslím, že je potřeba psát text jiný, než jaký psali lidé naplnění až k prasknutí přesvědčením o vlastní pravdě a o správnosti své myšlenky. Naše myšlenky nejsou správné, protože jsou neověřitelné. Být člověkem neznamená být ztělesněním duchovní individuality snažící se splnit nějaký úkol. Být člověkem neznamená být směskou biochemických reakcí náhodně schopných sebereflexe a inteligence. Být člověkem neznamená být tvorem směřujícím k nějakému bohu nebo k osví-

75

je čas přijmout neznámo?

uchovejme si v názorech pokoru

cení. Být člověkem neznamená nic, protože cokoliv můžeme o člověku říct, bude nepodložitelné a nesdělitelné. Držet se takových vyjádření mi přijde zbytečné a svým příspěvkem jsem chtěl vyvolat sérii textů, které by čtenáři ukázaly, kam podle nás lidstvo směřuje. Chtěl jsem vyzvat k čistě ideovým a nezávazným úvahám nad Neznámem, které nás čeká.

Pohlédnout do budoucnosti jinak dokud si neuvědomíme závažnost situace, budeme žít na dluh

Přijde mi šílené a zbytečné vůbec se snažit dnešní situaci popisovat a chápat (moje shrnutí neoliberálního systému je jen chabý pokus). Je možné, že se řítíme vstříc kataklyzmatu, které nemá v historii života na Zemi obdoby. Jeho součástí je potenciální extremizace a rozpad klimatu, roztržení lidského druhu na dva poddruhy podél techno-ideologické osy (na transhumánní bytosti a „starý model člověka“), dále riziko začátku nového středověku plného tmářství a stagnace, možnost rozvoje syntetické biologie a inteligence s nepředvídatelnými motivacemi, nebezpečí každodenního rozšíření nástrojů schopných zabíjet po milionech a zároveň vyrobitelných v bezpečí menší dílny... Pochopit, co nás čeká, je nemožné, ať už se budeme snažit vycházet z jakéhokoliv bodu. Už teď nám ujel vlak a přítomnost je stejně tajemná a hrozivá, jako budoucnost. Samozřejmě, že můžeme trávit dalších sto stran knihy snahou naděje, spíš než popsat současnost, ale předem vyjadřuji přesvědčení, že to bude strach zbytečná snaha, kterou lze sfouknout ze stolu v několika větách. Navrhuji věnovat se raději inspiraci a imaginaci, předat lidem trochu naděje tváří v tvář černotě dneška a prázdnotě zítřka. Každý si v takovém popisu najde, co se mu líbí a co ne, k čemu a jak může směřovat a čemu a jak se chce naopak vyhnout. Odvaha už jen nad lepší budoucností veřejně přemýšlet mi přijde zásadní krok směrem od útrpného čekání na zázrak v podobě přemítání nad chaosem a chladem, který nás obklopuje.

76

Mám pocit, že jsme toho napsali k tomuto tématu až až – pozitivních a nadějných vizí jsem v našem textu pocítil tucty, jen je rozvinout a popsat.

Cvičíme vlastní mysl Můj návrh myšlenkových cvičení, díky kterým se mi daří přemýšlet o lepší budoucnosti a která doporučuji každému, kdo se chce pokusit nahlédnout za horizont Neznáma, jímž pro nás je a myslím, že vždy bude budoucnost: • Zkusme si odmyslet jakoukoliv možnost spásy a vnějšího vykoupení, zbavme se naivního techno-optimismu i metafyzických představ o nějaké vyšší úrovni nad našimi životy. Teprve pak budeme schopni vzít svůj osud do rukou a převzít zodpovědnost za své vlastní zrození a existenci. Žijme na chvíli bez možnosti uhýbat do nejasných rovin křečovitě a vystrašeně pozitivní nebo impotentně a smrtelně cyklické duchovnosti. • Zkusme si uvědomit, jak moc trvalé a rozšířené je na světě utrpení a jak moc je potřeba, abychom začali jednat a pomáhat. Utrpení není uzavřený fenomén, ale proces který nás ovlivňuje všechny, ať se děje kdekoliv. Většinou bojujeme proti utrpení tím, že snižujeme jeho vážnost a hloubku, což je, myslím, nejhorší možný směr. Akutnost situace pocítíme a hlubokou motivaci získáme teprve tehdy, až si uvědomíme jak velmi se nás dotýká utrpení všech a že trpíme zároveň s ostatními. • Zkusme si uvědomit, jak omezené je naše vnímání a chápání, jak neznámo roste s každým poznáním. Svět spoluvytváříme, a proto musíme brát v potaz, jak hloupí a naivní jsme, kdykoliv se ho snažíme nějak uchopit. Každý z nás má zodpovědnost za své vlastní předsudky a přeludy. Teprve pak budeme schopni skutečně komunikovat a spolupracovat.

77

jak začít přemýšlet nad lepším zítřkem

• Zkusme si představit, jak bychom chtěli, aby svět vypadal, kdybychom se do něj právě měli narodit a nevěděli bychom, kde žijí a kdo jsou naši rodiče. Musíme mít důkazy k tomu, že žijeme ve světě, ve kterém se člověk nemůže narodit do bezvýchodné situace, odsouzený ke kruté a nelidsky nízké kvalitě života, ale naopak ve světě, ve kterém se každý člověk rodí do důstojnosti, naděje, smysluplnosti a užitečnosti. Teprve v takovém světě je totiž možné snášet nepohodlí a nejistotu. Pokusím se nyní navázat na vaše reakce, ale cítím, že to nebude lehké. Zamotáváme se, podle mého názoru, do pokusů definovat svět, který z našich pozic definovat nemůžeme. Při popisu čtyř sil, které považuji za zrod současného systému, jsem se nesnažil popsat samotný současný systém jako celek, ale jeho síly pro mě nejviditelnější. Správně jste mě všichni tři vyzvali, abych je definoval lépe. Jen zdůrazňuji, že nejde o pokus popsat přesně současnost (to podle mě nejde), ale o pokus popsat, z čeho vznikla: omezení 1) Zaměření na nejmenšího společného jmenovatele a řešení hned člověka na a tady je podle mého proces, který je obsažen ve všech snahách ovlivnit velkou masu lidí, ať už je to bernaysovská pop­ konzumenta kultura, populistická politika některých moderních stran, -producenta současný každodenní proces „conproducerismu“ (tedy kombinace consumer-producer, při které se stáváme konzumenty a producenty zboží zároveň v nekonečném cyklu) nebo třeba podle mého názoru každá církev. Neoliberální kapitalismus na tomto pilíři staví také a díky němu se podařilo dosáhnout „reálného kapitalismu“: Skrze svůj mediální obraz je tak pevný a pro systémově užitečné lidi je tak pohodlný, až je pro nás součástí všední reality a už si ani nedokážeme představit svět bez kapitalismu (k takové představě, jakkoliv možná naivní a idealistické, jsem vyzýval). Efektem je především nové

78

rozdělení každodenní společnosti na „kognitariát“ (tedy lidi účastnící se společenského vývoje poskytováním intelektuálních, na kognici založených služeb) a „prekariát“ (tedy lidi účastnící se společenského vývoje naplňováním „precarious“, tedy nejisté a vratké práce, většinou dočasné a silně podmíněné, bez jistot a záruk). Obě skupiny se pak navíc prolínají, aby co nejvíce vyšly vstříc modelu „výsledky a řešení tady a hned“. Rozpadají se tím vazby na pracovišti, lidé se čím dál tím více stěhují za prací, přijímají stále nižší plat za více práce, nedaří se ani základní odborová činnost a dochází k završení vizí ze začátku industrializace: produktem a nástrojem systému zároveň se stává nerozlišená lidská masa konzumentů-producentů, kognitariátu-prekariátu. To zasahuje do kvality služeb, protože vzniká tlak na lehce tabulkově hodnotitelnou práci. V medicíně to znamená, že jednodušší úkony se provádějí často tam, kde by bylo potřeba komplexnějších (a ty komplexnější se provádějí převážně tam, kde to vyhovuje PR kampani). Stejná je situace ve vzdělávání, médiích, dopravní, energetické a informační infrastruktuře, ve výzkumu i péči. Neoliberalismus je v podstatě vláda obchodu a peněz, něco jako neuvědoměle spolupracující globální techno-korporatokracie maskující se za vládami lokálních národních států. Alespoň tak se vyloupla ke konci 70. let – co se na světě ve skutečnosti děje, dnes nemáme tušení a jen díky riskantním snahám několika whistle­ blowerů a hackerů se nám daří trochu nahlédnout. 2) Neoliberální kapitalismus se staví do role „gate-keepera“ tedy vrátného modernity, což do technického a ideového rozvoje lidstva zavádí principy obchodu a trhu. To náš vývoj A) zdržuje a B) posílá směrem módních a směšně inkrementálních změn. Výsledky výzkumů posledních 20 let v informatice a kognitivní vědě (ale i v biotechnologii a nanotechnologii) se nedostávají mezi lidi a nepřispívají ke kvalitě života, pro-

79

nestačíme aplikovat vědecko-technologický pokrok

tože se musí řídit tabulkovými, módními, ziskem řízenými pravidly trhů – těch trhů, které sám neoliberální kapitalismus dokáže ovládat a skrze ně do značné míry určovat veřejné mínění. Z vyvolávání tužeb a manipulace s instinkty lidí se stala samostatná věda a dnešní marketérské metody připomínají záběry z nějaké šílené laboratoře vědce ze špatného kresleného filmu. Neoliberální kapitalismus je kustodem modernity i postmodernity, definuje, co tato slova znamenají a umí i ovlivnit, co od nich očekáváme. Slibuje nám budoucnost, kterou nedokáže přinést, protože už teď fungujeme na okraji udržitelnosti. Technologie a nové ideje se nedostávají do rukou lidem, ale institucím, což nemůže dopadnout dobře. Opět zde popisuji dobu před desítkami let. Jak daleko je vývoj dnes nikdo netuší, ale co víme o NSA a neuropolitickém výzkumu, je dnešní každodenní občan v podstatě bez šance se bránit. plýtvání 3) Kreativní destrukce5 se v posledních 20 letech stala jedním a snaha z nejpoužívanějších spojení, protože skrze ni lze vysvětlit téměř jakékoliv rozhodnutí. Jde o vágní a všeobjímající terprezentovat mín, který například přinesl politiku Cost+, která umožnitéměř každé la korporacím ve značné míře spoléhat na peníze daňových zničení jako poplatníků (zmanipulovanými výběrovými řízeními apod.) stvoření a vzápětí z nich dostat co nejvíc. To je praktika nejlépe viditelná v současných konfliktech po celém světě. Není nijak zvláštní, že například bojové vozidlo určené k přepravě diplomatů ve válečné zóně je vybaveno nejmodernějšími a nejdražšími zbytečnostmi, jako je ohřívání sedaček a high-end hudební reprosoustava. Je to pro účely použití vozidla zbytečné, ale korporace chce od poplatníků prostě dostat co nejvíc (to je ten „Cost“)... Zajímavé ale je, co znamená to „+“. Jakmile totiž takové vozidlo píchne jednu pneumatiku, okamžitě je hozeno do díry v zemi s desítkami tun další techniky a vybavení, aby mohla korporace objednat za peníze daňových poplatníků vozidlo další. To samé se děje i u předmětů kaž­dodenní spo-

80

třeby, kde se užívá takzvané „planned obsolescence“ (tedy plánované trvanlivosti například elektroniky), nemluvě o oblasti energetiky a zdravotnictví. Kreativní destrukce je tedy už minimálně dvacet let zcela zásadní prvek neoliberálního kapitalismu – ale jen mlhavě tušíme, do jak monstrózní podoby od té doby dorostla. 4) Iluze změny je ještě složitější fenomén, který také začal neo­ liberální kapitalismus formovat už dávno (s monopolizací médií a nástupem nekontrolovaného lobbismu). Nejde jen o zmíněnou snahu nabízet možnosti, které ve skutečnosti možnostmi nejsou (protože každá z nich je ve skutečnosti pro systém výhodná), ale i o stále častější analytické předpovědi chování lidí, výzkumy preferencí a další a další metody, které vedou k efektivnímu napadení každé snahy o vybudování alternativy. I velmi odvážné subkultury a politické názory se tak po pár letech ocitnou nejen v tabulce, ale najdou své ideály a cíle zabalené v hezkém obalu a prodávané jako zboží nic netušícím masám lidí.

„systém“ je na nás velmi dobře připraven

Doufám, že jsem trochu přiblížil, co jsem použitými termíny myslel, mohl jsem to udělat dříve. Zcela zásadně přitom souhlasím s Veronikou v důležitosti významu vlivu společnosti, ačkoliv se stejně jako Radomil zároveň přikláním spíše k důrazu na lidskou identitu jednotlivců. Jde o to, že díky poznatkům z epigenetiky*a kognitivního zkoumání mozku dnes víme, že nás skutečně ovlivňuje všechno a vnější prostředí má mnohem

máme větší vliv, než jsme tušili – ale též větší zodpovědnost

* Epigenetika je v moderním slova smyslu vědní podobor genetiky, jenž studuje změny v genové expresi (a tedy obvykle i ve fenotypu), které nejsou způsobeny změnou nukleotidové sekvence DNA. Jde o výjimku z obecného pravidla, že dědičné fenotypické změny jsou způsobeny změnami v genech. Také epigenetické jevy mohou být děděny z buňky na buňku a z generace na generaci, tedy jak při mitóze, tak při meióze. Genom včetně epigenetických změn se označuje jako epigenom. (Wikipedia, pozn. red.)

81

nehledejme křečovitě „uvnitř“ nebo „vně“

člověk prožívá především to, co mu dovoluje jeho jazyk

svoboda je dnes neustálá snaha

větší dopad, než si myslíme. Začátky neoliberálního kapitalismu byly tímto trendem silně poznamenány, jak varovali Huxley a Orwell ve svých pozdějších vyjádřeních (systém začíná kontrolovat vnitřní svět člověka, protože člověk si pak zformuje vlastní „vězení“ pro systém výhodné). Ve 21. století dosáhly tyto metody jistě nepředstavitelné sofistikovanosti a komplexnosti, v kombinaci s nadnárodní podstatou korporací v podstatě nekontrolovatelné. Nejde tedy ani o jednotlivce, ani o společenské vztahy, ale o  provázanost obou jevů. Nazval bych tento střet vnějšího a vnitřního intersubjektivitou, úrovní, která není dostatečně prozkoumána a vztah vědomí-realita už dávno na každodenní úrovni přerostl otázky idealismus-materialismus. Proto je ostatně podle mého názoru tak důležité nastavovat zcela nové ideály a vize, které se nesnaží současný systém konfrontovat, ale vychází z čerstvých poznatků. To, co píšete, Veroniko, o lidském jazyku, je zcela zásadní, protože jazyk skutečně definuje naši realitu. Bylo by ale naivní si myslet, že jde o fenomén, který můžeme ovlivnit v jeho současném stavu – to je mravenčí práce, pro systém lehce viditelná a napadnutelná. Jediné řešení vidím opět v odvážném a možná naivním kroku do budoucnosti, do debaty o novém jazyku (v podstatě kultuře). S tím souvisí kontroverzní obor neurolingvistiky, z mého pohledu podceňovaný a nepochopený. Snaha opustit vlastní jazyk (kulturu) je to nejlepší, co můžeme udělat při snaze vykročit do již zmíněného Neznáma. Dávám vám tedy za pravdu, že jde o kombinaci individualita-kultura. Nad tímto problémem se ale dnes, podle mého, nemůžeme zamýšlet z hlediska současné kultury a jazyka, musíme se pokusit jít dál a podívat se na sebe sama zvnějšku a z dálky. Goetheova známá věta nikdo není beznadějněji zotročen, než ti, kteří falešně věří, že jsou svobodní, je skutečně z jiného století, protože svoboda ve smyslu druhé poloviny 20. století (natož současnosti) je neustálá snaha být o krok napřed před systé-

82

mem. Neexistuje jedna definice svobody, protože skutečně svobodný moderní člověk ji musí neustále přehodnocovat v reakci na snahy systému. Jak píšete, Veroniko (s. 63), naše společnost je v základních obrysech postavena na moci peněz a kapitálu jako nadřazenějším jevu, a s tím bych v základu souhlasil. Upřímně si ale myslím, že už jde i o něco jiného. Začíná se jednat o boj o zdroje, o moc nad sebou samým a právo na sebeurčení, o právo a možnost účastnit se vůbec dalšího vývoje lidstva. To je méně viditelná a v každodenní řeči skoro neznámá rovina dneška, kterou už ale lze také cítit dávno a souvisí s kustodstvím modernity. Mezi řádky probíhá boj o to, jak bude vypadat budoucnost – o neudržitelnosti současného systému si myslím nepochybují už ani jeho udržovatelé. Dále, jak píšete, Michale (s. 71): …my se ani při přerodu společnosti určitému silovému střetu, minimálně půjde o silný střet idejí, nevyhneme. Opakem je představa, že síly kapitálu prohlédnou a své moci se vzdají dobrovolně. Střetu na úrovni ideí se nevyhneme určitě, proto navrhuji jejich opatrné nastavení. O tom, že by síly kapitálu prohlédly, se sní už 200 let a zdá se, že žádný post-kapitalismus nás bez přičinění nečeká. Veronika (pátek, 8. srpna 2014, Kempele) Začnu od Sebastianova delšího a rozpracovanějšího příspěvku. Je zajímavé, že Sebastianův skepticismus o tom, že vlastně nejsme schopni chápat svět, je hned doprovázen snahou o to ho nějakým způsobem konceptualizovat, vysvětlit a pochopit i za pomocí pojmu Neznámo. Je přirozené, že každý z nás na jednu stranu pochybuje o lidské schopnosti pochopit a na druhou stranu se o to každý z nás nějak snaží. I já sdílím jeho obavu o to, že směřujeme do temné budoucnosti, do společnosti, kterou bych nazvala metaforicky jako „techno-fašismus“, kdy budou vyspělé technologie hlavním nástrojem na kontrolu společnosti a jednotlivce, zatímco ideologicky to bude určitá forma fašismu,

83

v boji o moc se začíná rozhodovat o skutečně „velkých“ věcech

změna bude vyžadovat nasazení každého z nás

uchopit neuchopitelné a obava z techno-fašismu

věda přináší poznání, ale možná i omezení

nástroje poznávání

potřeba nalezení metajazyka

včetně praktik jako je genocida, určité formy rasismu a státního násilí, které takovou společnost budou doprovázet mocensky. A kontextem tu bude zřejmě nedostatek přírodních zdrojů a jejich nerovnoměrná (ideologicky podložená) distribuce. Je to plně reálná možnost a některé její prvky můžeme sledovat již nyní, což je to podle mého názoru dosti pádný důvod k tomu, abychom se takové možnosti stavěli na odpor. Už v dřívějších příspěvcích jsem zde vyjádřila pochybnost, zda nástroje k poznávání světa, které máme, jsou adekvátní a zda i tyto nástroje nejsou poplatné společenskému systému, který se obecně nazývá kapitalismus. Osobně jsem přesvědčena, že moderní věda (včetně společenských věd) naše chápání světa na jednu stranu rozšiřuje, ale ve stejnou dobu také omezuje. Je to paradox, ale myslím si, že čím víc poznáváme, tím víc kdesi jinde na odvrácené straně vědění ztrácíme a „slepneme“. Pokud je věda určitý myšlenkový systém, kterým se člověk snaží popsat, konceptualizovat, uchopit ale i kontrolovat svět, je i věda součástí společnosti a její kultury. To, o co se tu snažíme, je najít nebo aspoň nahmatat alternativní nástroje k tomu, jak svět poznat a jak v něm najít pro člověka nové místo. Snažíme se o to, i když jsme pořád součástí dneška, dnešní „kultury“ kapitalismu, ve které jsme byli více či méně socializováni. To, co potřebujeme – řečeno stručně –, je nový jazyk ve smyslu meta-jazyka. A to je samozřejmě obrovský problém, který přesahuje náš rozhovor i nás všechny. Rozumím, když Radomil upřednostňuje individuální osobnost-jednotlivce a její reflexivní postoj ke světu jako hybatele změny. To, co jsem se snažila vyjádřit, je, že je tu vždy přítomen společenský kontext a že změna je vždy nějak strukturálně sdílená v rámci společnosti. Ano, já sama se mohu rozhodnout o miliónech věcí, ale pokud je budu dělat jenom já, nezmění se nic. Je to tak, že moje názory a hodnoty a z nich plynoucí

84

sociál­ní praxe musí ve stejný moment oslovit nebo začít oslovovat miliardy jiných lidí na této planetě, aby se cosi opravdu změnilo. Revoluce – to je slovo, které se tolik nelíbí* – se totiž dějí z velké části potichu, zpočátku a často aniž bychom si jich vůbec povšimli. Většinou z nich vidíme a reflektujeme jenom „špičku ledovce“ a jen velmi těžko je rekonstruujeme zpětně, nevíme, kde vlastně ve společnosti začaly kořeny nových praxí a jak se stalo, že myšlenky jednotlivců oslovily veliké sociální skupiny. Tušíme ale, že hnacím motorem změny bylo to, co se nazývá krize – motiv, u kterého jsme začali a který může souviset s tím, že člověk má tendenci ke strategiím přizpůsobení se skrze řešení problému. K povaze člověka a společnosti: Vyjděme z toho, že člověk je společenské zvíře – víme, že má tendenci svoje fyzické nedokonalosti řešit jednak vzájemnou spoluprací (soužitím) ve skupině, která je různě velká (dnes jde o komplexní masové společnosti), jednak skrze schopnost přizpůsobit své životní prostředí k přežití (nástroje, technologie, intelekt atp). To jsou i dvě východiska pro budoucnost – a zřejmě jakoukoliv společnost budoucnosti. To je patrně základní podstata člověka, která je neměnná, je to součást naší geneticko-kulturní výbavy. Ale to, jak to dělá (konkrétní podoba skupiny, konkrétní nástroje k proměně prostředí), je už záležitost kulturní různosti. Budoucností je lidská společnost – otázkou je, jaká. Tady měl Radomil dobrý postřeh týkající se vzájemné spolupráce, nikoliv konkurence jako platformy. Určitá forma konkurence není podle mého problém a bude přítomná vždy. Jenže dnešní společnost staví na konkurenci jako na základním prvku, což má celkově negativní důsledky. * Až bombasticky znějící slovo revoluce označuje celospolečenské procesy sociálních změn, které mohou v určitém momentu dějin kumulovat skrze násilí, pozn. aut.

85

revoluce se dějí i potichu

krize – motor změn

spolupráce a přizpůsobení prostředí

vhodná míra konkurence

Budoucností je také lidská schopnost přetvářet okolí podle vhodná míra svých potřeb – otázkou je, jak, aby to nevedlo ke kolapsu příropřetváření dy a tím i společnosti, která bez ní nemůže existovat. Víme, jak se to děje nyní. Nevíme, jak to udělat, abychom se posunuli k něčemu dalšímu, jinému, novému a jak by to nové mělo přesně vypadat (a protože jakýkoliv náš popis budoucnosti se děje pomocí nástrojů dneška, nevidíme dlouhou řadu věcí, náš současný systém nás ideologicky oslepuje). Nevíme ani, jak oslovit těch několik miliard lidí na planetě a vlastně ani netušíme, jak konkrétně změnit jejich myšlení, jednání i kulturní praxi. člověk – To vše vypadá vlastně strašně depresivně a ukazuje to na past architekt naší vlastní společenské reflexe a tradice osvícenství, která přišla budoucnosti s tím, že člověk dokáže projektovat to, jak bude vypadat jeho společnost. Přišlo s tím 18. století v rámci stejného společenského systému, v jakém žijeme s určitými odchylkami dodnes – kapitalismu a v rámci epochy, kterou označujeme jako modernita. Jenže společnosti se v minulosti měnily – a to zásadně – i tehdy, samovývoj, když lidé neuměli schopnost změny vědecky (racionálně) refleknebo vědomé tovat. Tohle je podle mého zásadní poznání, které poněkud relaprojektování? tivizuje naše promýšlení – změna se děje i bez našich intervencí a často i mimo naši kontrolu a je to modernita, která vnímá společnost jako jednotlivé celky a snaží se změny programovat a implementovat na základě reflexí a analýz. poněkud Sebastian mluvil o multiparadigmatickém myšlení a teorii jiné síly polystátů. Tady je mimochodem souvislost s Michalovou kriv Latinské tikou médií jako odrazu stavu (české) společnosti. MultiparaAmerice digmatičnost je, podle mého, velmi zajímavý bod, protože ta je jednou z hnacích sil zde v Evropě a v Česku jinak spíše neviditelných změn v dnešní Latinské Americe, v níž je opozice proti západní hegemonii a kapitalismu velice silná a v níž se tamní intelektuálové zabývají novým promýšlením místních dějin a identit a jejich složitých postkoloniálních vrstev.

86

V Mexiku má dnešní zapatismus heslo Un Mundo donde chvála quepan muchos mundos (Svět ve kterém jsou možné mnohé odlišností světy), tedy svět, v němž nevládne homogenní kultura kapitalismu, ale v němž existuje více možností či alternativ a kde jsou odlišnosti akceptovány – nikoliv odsouzeny k tomu být „tím druhým“ (alterita). Právě pozice „druhého“ je dnes, podle mého názoru, nejsilnějším zdrojem alternativních možností, tj. musíme začít brát tyto světy, světy periférie, vážněji a hledat inspiraci zde a to bez předsudků modernity, která periferii vnímá jako „zaostalou“. Alterita má ale i domácí podoby – například podobu disentujících životních stylů a názorů, které například média (moderní „kostely“, ideologické aparáty, kde se komunikuje dominantní ideologie) tak obratně vylučují ve snaze o ideologicky čistý a homogenní obraz světa a společnosti.

87

Nikdo nesmí zavírat oči a myslet si, že utrpení, od něhož se odvrátil, vlastně neexistuje. (Albert Schweitzer)

Schweitzer je velký tím, jak bojuje s bezcitností a chladem všude, kde vidí pro člověka sebemenší naději. Koná své skutky v Lambaréné i všude jinde z prostého pocitu vnitřní nutnosti. (Albert Einstein)

Je to génius lidskosti. (Winston Churchill)

Bezvýchodná situace? jako na Radomil (sobota, 9. srpna 2014, Říčany): Řekl bych, že Titaniku se dostáváme k jádru věci. Všechny nás patrně spojuje jistá obava z katastrofy – nebo abych se vyhnul slovu obava: jisté tušení katastrofy, k níž lidstvo směřuje, a zároveň víra v to, že to lze změnit, ba přesvědčení, že to je nutné změnit. Vnímáme tu náladu připomínající rozpoložení cestujících na Titaniku nedlouho před nárazem do ledovce. Považujeme za nutné, aby loď změnila kurz. Přemýšlíme, jak o této nutnosti přesvědčit i ostatní cestující, osádku a kapitána. Vidíme, že kapitán a jeho nejbližší kurz měnit nechtějí, navíc mají v rukou lodní rozhlas, to jest hlavní médium, kterým zcela ovládají veřejné mínění na lodi. Situace na první pohled bezvýchodná.

88

Bohatí a  mocní se nebudou chtít vzdát svého bohatství a moci; uvědomí si nebezpečí, které jim hrozí od chudých, a vynaloží svou moc a část svého bohatství na to, aby chudé udrželi na takové úrovni pohodlí, aby se nebouřili? Anebo nebudou tak prozíraví (a jednotní) a ve svém egoismu doženou dosud mlčící většinu k tomu, aby se vzbouřila a svrhla je? Ovšem, jak již poznamenal Michal, vyměnit kulisy je k ničemu (s. 72). Svrhnout jedny a dosadit do stejného systému druhé neřeší vůbec nic a změnu to nepřinese. Jak tedy změnit systém? Tážeme-li se, jak změnit systém, který sám sebe chrání před změnou, dospějeme nutně k odpovědi, že buďto násilným převratem, anebo se to udá zvenčí kolapsem, přírodní katastrofou apod. Aby ovšem taková změna byla skutečnou změnou, musí zde být vize, v co by se společnost měla či mohla změnit. Zmínil jsem se o svém přesvědčení, že změna se musí odehrát primárně v mysli jednotlivých lidí; jak by tedy taková změna v mysli byla možná? Souhlasím s Veronikou, že ke změně může vést krize (s. 84); ne nadarmo je na krizi a následné katarzi vystavěno nejen klasické řecké drama, ale vlastně každý příběh a svým způsobem každé umělecké dílo. Na osobní rovině, o níž zde hovořím, to znamená nahlédnout celou hrůznost současné situace, ba dokonce ještě i její vystupňování, k němuž by došlo při pokračování stávajícího vývoje; z toho se může v duši zrodit touha a síla tento vývoj zvrátit. Proto považuji za nezbytné krizi se nevyhýbat; předestírání světlých vizí bez průchodu temnotou by se minulo účinkem. Veronika se zmínila o hrozbě technofašismu (s. 83), tedy fašistické společnosti technologicky kontrolující jednotlivce; je dobré uvědomit si, jak daleko na cestě k této společnosti jsme již pokročili, co vše a jakými prostředky se již dnes sleduje, respektive kdo a jak nás sleduje. Sebastian mluví o blížícím se kataklyzmatu, návratu středověku, syntetické biologii atd. Někdy jsou však tyto hrozby blíž, než tušíme. Každý mobilní

89

co na to mocní?

nutnost vize a nutnost krize

nevyhýbejme se přemýšlení o hloubce krize

telefon dnes umožňuje nejen odposlouchávat veškeré hovory a kontrolovat textové zprávy, ale také lokalizovat polohu jeho uživatele a sledovat jeho pohyb. Pro fungování mobilů lidstvo zároveň vybudovalo obrovsky rozsáhlou technologii založenou na umělém vysokofrekvenčním elektromagnetickém poli, kterým pokrylo téměř celou planetu. A třebaže existuje velké – skoro bych napsal obrovské – množství důkazů (počínaje empirickými zkušenostmi obyčejných lidí přes pozorování lékařů až po vědecké studie renomovaných univerzitních týmů a shrnující metastudie dalších vědců) o fatální zdravotní škodlivosti tohoto záření, úřady mající chránit zdraví lidí (o přírodě nemluvě) se nechaly korumpovat a chrání místo toho zájmy korporací, v tomto případě telekomunikačních společností, kterým z provozování bezdrátových sítí plynou nesmírné zisky. nadnárodní Jiný příklad, který jsem podrobněji sledoval, byla třeba korupce takzvaná pandemie prasečí chřipky v roce 2009. Výrobci protichřipkových vakcín nejprve uzavřeli s vládami jednotlivých zemí tajné smlouvy o dodávkách svých vakcín v případě pandemie, vlády přijaly takzvané pandemické plány, a pak už stačilo, aby lidé z WHO – jak se později ukázalo, navázaní na výrobce vakcín – vyhlásili vcelku bezdůvodně pandemii. V tu chvíli se rozjel kolotoč mediální hysterie, vlády v souladu se svými – poměrně čerstvými – pandemickými plány začaly nakupovat vakcíny po statisících a milionech dávek a náhle také měly v rukou nebývalou moc nad osudy občanů. Domnívám se, že jsme byli jen krůček od toho, aby byl celostátně, v mnoha státech světa, vyhlášen stav nouze a plošné povinné očkování vakcínou (poškozující ovšem zdraví člověka), kdy by odmítači byli eliminováni, například tím, že by byli uzavřeni do karanténních sběrných táborů, aby nemohli „nakazit“ ty poslušné. Stejně tak „válka s terorismem“, která se rozpoutala po událostech z 11. září 2001, je velmi dobrým nástrojem k případné

90

eliminaci neposlušných „živlů“; podle mého názoru to byl také jeden z hlavních důvodů, proč k útoku na WTC došlo.* Jednou krajností by bylo nechtít vidět hrozby a bídu dneš­ ka a upírat se k světlým zítřkům, druhou však upadnout do beznaděje. Klíčem k naději je pro mě, jak jsem již říkal, vývoj lidského vědomí. Kapitalismus, založený na boji každého s kaž­ dým, byl umožněn vývojovým posunem ve vědomí lidí, tedy zmiňovanou individualizací a izolací jednotlivce a zákonitým nárůstem egoity a egoismu. Nyní se nacházíme v situaci, kdy na jedné straně izolace jedince pokračuje, na druhé straně se ale ve vědomí mnoha lidí probouzí potřeba nového spojení – a také spolupráce. Tuto touhu je třeba podporovat a zvědomovat – v tom je moje naděje. Jestliže si Veronika klade otázku, jak oslovit miliardy jiných lidí na planetě (s. 85), pak se domnívám, že je to možné, pokud v jejich mysli je živná půda, pokud nazrála doba, pokud tedy vývoj našeho vědomí dostatečně pokročil – a to si myslím, že tak je. Pokud je zralá doba, myšlenka přeskočí sama od sebe; pokud není, budeme se o to marně snažit. Spatřuji v tomto vývoji vědomí zákonitost, dokonce zákonitost velmi zásadní. Pokud Sebastian pochybuje o poznatelnosti světa (s. 75), pak má pravdu, chce-li poznat celý úhrn jeho jevů; ten jistě poznatelný není. Ale zákonitosti poznat lze – pokud ovšem připustíme, že svět není nahodilý, nýbrž zákonitý. Ještě bych se rád krátce vyjádřil k Michalem zmiňovaným ideá­lům socialismu (s. 74). Málo platné, čtyřicet let u nás byl systém, který se prohlašoval za socialistický, a se socialismem už asi napořád budeme ztotožňovat právě jej. A tento systém udělal to, že ušlechtilé ideály zprznil. Proto je asi marné chtít tyto ideály spojovat se slovem socialismus; společnost, jejíž formu hledáme a která bude na ideálech lidství založená, prostě se socialismem * O událostech z 11. září 2001 píšu podrobněji ve své knize Lidstvo na rozcestí, Fabula, Hranice 2009 (2. doplněné vyd. 2010); pozn. aut.

91

nastal čas na změnu

trvejme na ideálech, nikoliv na nálepce

spojovat nemůžeme, musí to být společnost kvalitativně se lišící od obou systémů, které jsme prožili a které obvykle označujeme jako socialismus a kapitalismus. Jestliže, Michale, budeš uvažovat o pozitivních prvcích socialismu a budeš je chtít přenést do budoucí společnosti, nevyhneš se tomu, že budeš nepochopen a odmítnut. Uvažujme spíš o prvcích lidství, lidské společnosti. Pokud ovšem člověka nebudeme považovat za „společenské zvíře“ (s. 85) – v tom s vámi, Veroniko, nemohu souhlasit. Pokud je člověk zvíře, pak ať si žije ve zvířecí společnosti… společenské Michal (neděle, 10. srpna 2014, Třebíč) Sebastian v určizákonitosti tém kontextu píše (s. 75), že o světě „nedokážeme říct v podstaexistují tě nic“. Radomil k tomu podotýká (s. 91), že musíme připustit, že ve světě existují zákonitosti, které poznat lze. Možná je na tomto místě se ptát, zda existuje společenská zákonitost, kdy po fázi vývoje lidské společnosti, v níž dokonce hned celé světadíly prožijí napříč generacemi a národy velmi silné strádání a utrpení (naposledy to byly obě světové války), nedochází zcela zákonitě k dočasné fázi růstu, přičemž se již po několika desetiletích zapomene na to, že i „obyčejný“ život může být krásný a hodnotný (vnímáme jej silně zejména v přímém srovnání s prožitým utrpením) a přichází, opět zákonitě, další fáze vývoje, kterou pozorujeme kolem sebe možná právě nyní, kdy se právě i skrze zmíněnou individualizaci stále zvyšuje tendence užívat si život na maximum. Je zřejmé, že ekonomická krize jde ruku v ruce s růstem všeobecného hédonismu a ten roste, zdá se, prakticky bez jakýchkoliv omezení. Etik by řekl, že pokud společnost zapomene na prožité utrpení, zákonitě (a proto cyklicky) dochází k úpadku hodnot. Nejsem historik, ale zřejmě i pád Říma byl způsoben právě z tohoto důvodu. Snad každý člověk se čas od času zamyslí nad otázkou, proč důvod existence existuje utrpení, které nám připadá někdy strašné a nelidské. utrpení? Na to však můžeme odpovědět protiotázkou, zda snad ve světě vidíme jiné síly, než jakými je osobně prožité strádání a utrpení,

92

skrze které by nejen člověk, ale i celá společnost byli jako celek navráceni zpět k lidství, zpět k empatii a altruismu. Podobenství, kdy Titanik pluje vstříc své jisté zkáze, hudba na palubě stále hraje a palubní rozhlas tuto situaci nereflektuje a naopak stále zve na taneční parket, je sice velmi výstižné, ale kromě naší shody v tom, že víme, že pokud se něco zcela zásadního nezmění, tak stejně tvrdě narazíme i my (a tedy celý náš kapitalistický systém), jsme stále ještě nedokázali zaostřit na to, v čem hlavní problém s kapitalismem spočívá. Kniha o Tao a ctnosti čínského mudrce Lao-C’ upozorňuje, hlavní že není dobré pokoušet lidské srdce vychvalováním bohatství: příčina? Nevynášejte vznešené – a lidé se nebudou svářit; nevychvalujte těžko dostupné – a lidé nebudou krást; nevystavujte žádoucí – a lidská srdce nebudou jitřena.* Základním povahovým rysem kapitalismu přitom je ekonomika založená na soukromých ziscích z prodeje zboží a služeb. K tomu je zapotřebí reklama a neustále podbízení se, reklamy přerušují pořady v TV i rozhlase, ruší nás na veřejných prostranstvích, nacházíme je ve svých schránkách původně určených na dopisy s pozdravy od našich blízkých… * Kniha Tao te ťing vznikla kolem roku 600 př. n. l. Historik S’-ma Čchien popisuje vznik knihy takto: „Lao-c’ pěstoval tao a ctnost. Učil, že člověk se má snažit skrýt a zůstat beze jména. Žil dlouhá léta v království Čou. Když viděl, jak dynastie upadá, opustil zemi. Došel k pomeznímu průsmyku Chan-ku. Strážce průsmyku jej s radostí přijal a řekl: Pane, vidím, že hodláte odejít do ústraní. Nemohl byste předtím sepsat knihu pro mé poučení? Na to sepsal knihu o dvou dílech, něco přes pět tisíc slov, v níž vyložil zásady své nauky o tao a ctnosti. Pak odešel. Nikdo neví, kde ukončil své dny… Lao-c’ byl mudrc, který toužil žít ve skrytosti…“ (Wikipedia, pozn. red.)

93

zasadím-li pšenici, vyroste pšenice…