Moje cesta s uprchlíky Tomáš Kratochvíl. Tomáš Kratochvíl

Moje cesta s uprchlíky Tomáš Kratochvíl


1


Dokument Uprchlíci o cestě Tomáše Kratochvíla vysílá Česká televize: http://czch.tv/vykf

Napsal Tomáš Kratochvíl, 6. 3. 2016 Upravila Adéla Gálová

© Tomáš Kratochvíl

2


Na začátku téhle cesty byl můj názor na uprchlíky ovlivněn třemi zkušenostmi. Za prvé, když jsme s rodinou na jaře roku 2015 cestovali po Balkáně, narazili jsme několikrát na hloučky lidí prchajících z Iráku a Afghánistánu. Vždycky z nich vyzařovalo odhodlání a naděje a my z toho zážitku ještě dlouho čerpali. Za druhé, když na Václavském náměstí demonstrovali odpůrci migrace a přinesli si s sebou makety šibenic, ptal jsem se jich, pro koho ty šibenice jsou. Řekli, že pro vlastizrádce. Zeptal jsem se kdo je podle nich vlastizrádce. Odpověděli, že ten, kdo nebude bránit naše hranice. Řekl jsem, že já se nechystám bránit hranice a jestli jsou tedy pro mě. Vyhýbali se přímé odpovědi, protože jsem měl kameru, ale v podstatě řekli, že ano. Dokonce i řečník na pódiu vytáhl oprátku a držel ji nad hlavou. Dav tleskal. Od té doby jsem byl odhodlaný udělat všechno pro to, abych šíření této stupidní ideologie zabránil. Třetím důležitým zážitkem bylo dobrovolnictví na srbsko-maďarské hranici v době, kdy už tudy proudily tisíce uprchlíků denně, ale ještě nefungovala organizovaná pomoc ze strany vlád ani humanitárních organizací. Z pozice někoho, kdo dává napít kolabující těhotné ženě, kterou drželi hodiny uvnitř rozpáleného autobusu, je snadné zastávat názor, že nikdo není nelegální a hranice by se měly zrušit. Třítýdenní natáčení na syrské hranici, na pašerácké pláži i na člunu v pozici uprchlíka moje postoje poněkud změnilo. V autě jsme seděli tři. Já, Hassan a Lenka. Chtěli jsme dojet k válce. Co nejblíž, ale tak, aby to nebylo zbytečně nebezpečné. Chtěli jsme potkat uprchlíky na začátku jejich

3


cesty. Přidat se k nim. Podstoupit to, co oni. Vidět svět z jejich úhlu a pochopit, co se to děje. Hassan je Čech libanonského původu. Žije už dvacet osm let v Praze. Je ateista. Na lidi působí jako nějaký diplomat. Lenka je studentka arabistiky. Ovládá neuvěřitelný počet jazyků a procestovala hodně zemí. Je skeptická, tvrdá a sarkastická. Já jsem režisér dokumentárních filmů. Známe se krátce. Vedení České televize schválilo tenhle projekt a my vyrazili jak nejrychleji to bylo možné. Je polovina listopadu roku 2015. Dny se zkracují a moře se ochlazuje. Míříme na jihovýchod krajinou začínající zimy. Máme bílou Octavii kombi napěchovanou skrytými kamerami, záložními harddisky a spacáky. První zastávka: hranice mezi Rakouskem a Slovinskem. Na každé straně jeden tábor hlídaný slušným počtem policistů. Pověřená osoba nám zdvořile vysvětluje, že už je pozdě večer a dovnitř nás nepustí. Za plotem vidíme bílý stan a v něm schoulené postavy zabalené do dek. Klid, ticho, lidská vůně připomínající sýr Romadur. Nazítří jsme v Chorvatsku. Obrovské překladiště lidského proudu u města Slavonski Brod. Zrovna se koná tisková konference v novinářském stanu. Jsou tu prodlužovačky pro nabíjení, rychlá wi-fi, vody v půllitrových pet lahvích a varná konvice na instantní kávu. Jsme jediní zahraniční hosté, zbytek tvoří místní novináři. Civilně oblečený šedesátník obklopený lidmi v uniformách hovoří chorvatsky. Poté si k nám sedne stranou a všechno zopakuje v angličtině. Říká, že tudy denně projde asi šest tisíc lidí. Kromě jídla a krátkého odpočinku ve vyhřívaných stanech je tu čeká registrace a

4


odebrání otisků prstů. Nasbíraná data jsou však jen pro interní potřeby; Chorvaté se je bojí sdílet, protože podle dosud platné Dublinské dohody by se jim to mohlo vbudoucnu vymstít a všichni zaregistrovaní by jim mohli být „hozeni na hřbet“. Hassan se ptá, jestli taky plánují stavět hraniční plot. Muž odpovídá: „Ploty a zdi jsou jen taková hra. Lidi, kteří riskovali život na moři, žádný plot nezastaví. Až se jich tisíc nebo dva tisíce rozhodne, že projdou, a pokud u toho budete vy, novináři, tak prostě projdou. Ledaže by do nich někdo střílel, což je proti všem konvencím. Jsem zvědavý, kdo bude mít na to, střílet do nich.“ Ten muž v mikině byl Ranko Ostojič, chorvatský ministr vnitra. Zeptal jsem se Hassana a Lenky, jestli si taky všimli toho rozdílu oproti našemu ministrovi vnitra a Lenka jen naštvaně odsekla: „Ani ho nezmiňuj!“ Procházíme areálem. Je to továrna na transport. Sklady se zásobami, ošetřovny, noclehárny, turnikety. Hemží se tu vojáci a policisté, zahraniční dobrovolníci i zaměstnanci místní správy. Všechno má řád a systém. Panuje přátelská atmosféra a téměř euforie z dobročinnosti. Nikdo se nebojí kamer, můžeme vlézt kamkoli a natočit cokoli. Hassan se dává do řeči se syrskými uprchlíky v arabštině a Lenka s afghánskými v perštině. Jsou v dobré náladě, protože se blíží cíl. Trpělivě čekají ve frontách, vděčně přijímají balíčky jídla, ukázněně reagují na povely pronášené anglicky a přeložené na tabulích všude kolem. Shodují se, že po cestě byly nejhorší tři věci: Srbsko, moře a pašeráci.

5


Vjíždíme do Srbska. Hranici tvoří hluboký listnatý les. Na první benzínce vlevo to spatříme: desítky stojících autobusů a stovky lidí posedávajících všude kolem. Nejdelší fronta na záchod, jakou jsem kdy viděl. Z útrob benzínky vybíhá Srb a ptá se mě, jestli se mi zdá normální natáčet na soukromém pozemku. Nehádám se a odcházím na přilehlé parkoviště. Hassan si povídá se skupinou syrských mužů. Většině je tak okolo pětadvaceti. Nadávají na Afghánce. Prý se vždycky cpou dopředu a dělají ostudu. Když se něco rozdává, tak všechno poberou. Někdy je z toho strkanice, na kterou policie reaguje obušky. Afghánci, se kterými se baví Lenka, pomlouvají Syřany: u nich se válčí čtyři roky a všichni jsou z toho celí pryč, kdežto v Afghánistánu je válka čtyřicet let a nikomu to nevadí. Přesto je tu klid. Hloučky debatují, jako by byly na pikniku, děti společně dovádějí a leckdo si dává šlofíka, zamotaný do dek. Za soumraku vzplane několik ohňů. Veškerou logistiku koordinuje hrstka dobrovolníků z jakési nevládky. Dvojice italských pankáčů poskytuje v dodávce wifinu a proud k nabíjení telefonů. Na zemi se válí přiměřené množství odpadků a křovinatá zákoutí vyluzují úrodný zápach. Jih Srbska dává svými holými vrchy znát změnu podnebného pásu. Nad vesničkami ční minarety: bydlí tu muslimští Albánci. Městečko Preševo se díky migraci proměnilo na jakýsi Špindl. Půlkilometrové korzo je lemováno obchůdky s občerstvením, stánky se sim-kartami a prodavači všeho možného, od cigaret až po dámské vložky. Uprchlíci tu čekají ve frontách na povinné registrační kolečko anebo posedávají v improvizovaných čajovnách. Dobrovolníci různých národností se mísí s povětšinou bodrými policajty. Hromady odpadků dosahují výšky psů, kteří se tu volně potulují.

6


Od hraniční čáry je to sem několik kilometrů po rozbahněné polní cestě. Existuje možnost ujet tu vzdálenost zadarmo autobusem, ale mnoho lidí skočilo na špek místní taxikářské mafii, která si účtuje třicet euro. Leckdy dokonce uprchlíkům brání nastoupit do autobusů a nutí je využít svých předražených služeb. Prý také vyhrožují dobrovolníkům, kteří uprchlíky informují. Stojím uprostřed té fascinující skrumáže a nevím, jak o tom natáčet film. Nevím, kam namířit kameru. Každý tu má nějakou roli, funkci a úkol. Moje role je mířit na lidi objektivem. Rolí taxikářů a obchodníčků je dělat před kamerou jakoby nic, role uprchlíků je ukazovat vítězná véčka a usmívat se, role policajtů zase nehrbit se a být přiměřeně zamračení. Jakmile je zřejmé, že už nenatáčím, rozbíhá se opět realita ve své přirozené podobě. Všichni jsou tu na novináře zvyklí a mě už nebaví být novinář. Nebudeme se zastavovat v žádných dalších táborech. Jedeme rovnou k Sýrii. Blížíme se k tureckým hranicím a všichni tři: Lenka, Hassan i já jsme nervózní. Podle oficiálních pravidel bychom měli mít novinářské vízum. Nemáme ho. Vyřízení trvá několik týdnů a my nechtěli čekat. A hlavně: prozradilo by nás to. Museli bychom nahlásit kde a za jakým účelem budeme natáčet. A tím pádem by bylo snadné nám v tom zabránit. Všichni novináři, které jsme v této záležitosti poprosili o radu, nám říkali, že do Turecka se běžně jezdí bez tohoto víza a nikomu to nevadí. Přijíždíme k prvnímu okýnku. Technika je poschovávaná, nálepky PRESS na autě jsou strhnuté, tváříme se jako turisti. „Technický průkaz vozidla.“ žádá celník. Dáme mu ho.

7


„Česká televize?“ ptá se a kouká na nás s nepříjemným zájmem. Na to jsme zapomněli. Jedeme v televizáckém autě a je to napsáno v techničáku. Jako agenti stojíme za houby. Celníkům to naštěstí nevadí, projíždíme všemi kontrolami, jsme vpuštěni. Jsem v této zemi poprvé, proto mě překvapuje, jak je rozlehlá a jak jsou její města obrovská a rozvinutá. Všude vlají státní vlajky: bílý půlměsíc a hvězda na rudém pozadí. Lenka s Hassanem mi vysvětlují, že někdejší sekulárnost a liberalismus poslední dobou ustupuje náboženskému konzervatismu a nacionalismu. Při pohledu na billboardy a na program v televizi během hotelových snídaní žasnu nad tím, jak elegantně se dá tento konzervatismus a nacionalismus skloubit s komercí a konzumem. V Ankaře se k nám přidává Tomáš – student turečtiny a známý Lenky. Bude naším překladatelem. Přijíždíme do města Gaziantep, ležícího na jihu země, hodinu od hranic s bývalou Sýrií. Je to místo, kde se čas od času odehraje nějaký útok či únos. Ví se, že jsou tu spící buňky takzvaného Islámského státu, kterému se mimo Evropu říká Daeš. Sídlí tu většina humanitárních a nevládních organizací, zabývajících se pomocí Syřanům. Na pohled byste nic z toho nepoznali. Kromě policajtů, kteří skenují lidi u turniketů na zastávkách veřejné dopravy, běží život normálně. Mladíci pokukují po děvčatech, víc po těch, co nenosí šátky, rodiny piknikují v parcích, přátelé diskutují nad čajem v typických malých sklenicích, konzumenti nakupují v nákupních centrech. Historické centrum je připraveno na turisty. Nápisy jsou často dvojjazyčné. Žije tu totiž několik set tisíc Syřanů. Někdo tvrdí, že milion. A nejsou s tím žádné problémy.

8


Máme domluvené ubytování v univerzitní čtvrti, v jednom studentském bytě. Hned druhý den ráno vyrážíme na návštěvu do centrály Člověka v tísni. Pracují tu Češi a mohli by nám dát zajímavé kontakty. Jenže je trochu problém je najít. Centrála je skrytá a neoznačená, z bezpečnostních důvodů. Uvnitř panuje workoholická atmosféra – tihle lidé koordinují humanitární akce uvnitř válečné země a na jejich práci závisí životy kolegů v terénu. Vlastně na nás nikdo nemá čas. Nakonec se nad námi ustrne šéf zdejší mise, Ital Matteo, odvede si nás do zasedačky a doufá, že se během povídání s námi stihne naobědvat. Ani si nestihne otevřít Colu a zakousnout se do kebabu, hned ho zasypáváme dotazy: „Jak se v Turecku žije syrským imigrantům? Jsou tu kvůli nim nějaké nepokoje? Chtějí všichni odjet do Evropy?“ Dozvídáme se, že podmínky pro Syřany v Turecku nejsou tak špatné, dokonce i v uprchlických táborech mají všechno potřebné zázemí, smějí do nemocnic a děti chodí do školy. Pokud je v tomto státě nějaké napětí, je namířeno proti Kurdům, ale ne proti Syřanům. Jedním z důvodů prý může být fakt, že Turci jsou si vědomi, jakým přínosem pro jejich ekonomiku Syrští imigranti jsou. Představují levnou pracovní sílu a přitom tu utrácejí svoje úspory i peníze poslané od příbuzných ze zahraničí. Víc užitečných věcí nám Matteo neřekl. Nevěděl, kam zajít abychom našli to, co hledáme. Nechali jsme ho, ať se konečně pustí do jídla. Jeli jsme naslepo do jedné ze syrských čtvrtí Gaziantepu. Zdejší křivolaké uličky a pouliční ruch mi konečně připomínají Orient. Vcházíme do místního podniku, který je

9


zároveň občerstvením a hospůdkou. Osazenstvo reaguje nejdřív překvapeně a nedůvěřivě (to kvůli Hassanovi, jeho noblesní vystupování a spisovná arabština z něj dělají tajného agenta), ale po vysvětlení, kdo jsme a o co nám jde se všichni začínají chovat přátelsky. Jsme zdarma pohoštěni syrskými lahůdkami a z ulice se na nás chodí dívat známí a příbuzní. Několik lidí dokonce souhlasí, že budou mluvit na kameru. Zaujal mě především jeden tlouštík se strništěm, oblečený do dvoubarevného svetru, který bezchybně ladil s kachličkami za ním. Na Hassanovu otázku, jestli jsou Syřané pro Turky přínosem, odpověděl, že na jednu stranu ano, ale z druhé strany to zase způsobilo růst cen nájmů, a to několikanásobný. Říkal, že on tu není spokojený z toho důvodu, že pracuje za příliš nízkou mzdu a nevyjde s ní. Přesto se prý nechystá utéct do Evropy. Je konzervativní. Evropská společnost je příliš otevřená, kdežto ta turecká se prý podobá syrské, a to mu vyhovuje. V podniku se shromáždilo půl ulice a různí lidé nás tahali do svých obchůdků. Nechal jsem s nimi klábosit Hassana a Lenku a vyšel jsem ven pořizovat záběry okolního hemžení. Tomáše jsem vzal s sebou, aby mi kryl záda. Ozvalo se volání k modlitbě. Zeptal jsem se kolemjdoucích, jestli bych mohl do mešity a jestli bych tam mohl i natáčet. Říkali, že beze všeho. Uvnitř jsem zachytil modlící se muže, většinou postarší řemeslníky a prodavače z okolí. Pak jsem dal Tomášovi kameru, ať natočí mě, jak si tam sedím, opřený o zeď. Panovala naprosto pokojná atmosféra a nikdo s námi neměl problém. Jeden „strejda“ nás dokonce vyzval, ať si to modlení zkusíme s nimi. Věděl jsem, že mnoho Čechů z téhle scény pukne vzteky.

10


V té čtvrti jsme pořídili dobrý materiál a dozvěděli se spoustu užitečného. Třeba to, že hledáme na špatném místě. Lidé, co bydlí ve městech a mají už jakž takž zařízený život, se nikam nechystají. Často mají na druhé straně hranice blízké příbuzné. Doufají, že válka skončí a oni se budou moci vrátit. Pokud hledáme někoho, kdo zrovna vyráží na cestu, musíme do uprchlických táborů nebo přímo na hranici. V Gaziantepu jsme strávili několik dní a využili všech možných kontaktů, abychom našli postavy nebo alespoň někoho, kdo bude na kameru říkat zajímavé věci. Nebylo to jednoduché. Skoro všichni se z různých důvodů bojí. Nejčastěji Asadova režimu. Prý jeho lidé sledují internet i zahraniční média a za jakoukoli kritiku se krvavě mstí na příbuzných. A nějaké příbuzné, kteří jsou stále v Sýrii, má každý. Výjimkou byl syrský aktivista a novinář Firas Diba, kerého jsme potkali díky Hassanovým mezinárodním kontaktům. Dali jsme si s ním čaj v místním obrovském nákupním centru, do kterého se vstupuje přes kontrolu ozbrojenou bezpečnostní službou. Firas byl očividně na kontakt se západními novináři zvyklý a věděl, jaké informace nás zaujmou. O chvíli později jsme ho vytáhli ven a začali s natáčením. Kritizoval Evropu za to, že vyváží svoje teroristy na Blízký východ. V řadách Daeše prý bojují desetitisíce občanů Evropy a USA. Jsou to lidé, kteří se narodili a radikalizovali na Západě, ale Západ a Turecko je nechávají procházet hranicemi a připojovat se k radikálům v Sýrii a Iráku. Zde je potom bombardují společně s

11


místními civilisty. Podle Firase by si s nimi měly jejich domovské státy poradit už na svém území a ne je vyvážet sem. Slovo vyvážet mi připadalo přehnané a ty desetitisíce radikálů ze Západu bych snížil na tisíce, ale i tak to byl pro nás nový pohled, nad kterým nejde mávnout rukou. Novinář pokračoval. Říkal, že Západní státy se na válkách v tomto regionu podílejí také vývozem zbraní, a to legálně, i přes černý trh. Česká republika není výjimkou. Pokud je na kalašnikovu napsáno, že byl vyroben u nás a ne v Rusku, říkají mu syrští bojovníci „brno“. Pak mluvil o uprchlících. Letošní rok je prý významný tím, že cesta do Evropy se zjednodušila a už není třeba nákladně falšovat dokumenty. Proto si můžou emigraci dovolit i širší vrstvy, a neodjíždějí jen hlavy rodin, jako dřív, nýbrž celé rodiny včetně starých a handicapovaných členů. Prý existují po světě centrály dobrovolníků, kteří shromažďují aktuální informace a videa z cesty: o pašerácích, počasí, cenách, kontrolách na hranici a tak dále. Všechno hned třídí a zveřejňují, takže uprchlíci mají své vlastní zpravodajství. Povečeřeli jsme v jedné z lepších restaurací společně s týmem Člověka v tísni. Přišli všichni zaměstnanci českého původu plus jejich šéf Matteo. Mluvilo se o natáčení a o našem plánu. Shodli se na tom, že nám drží palce, ale že se nám to pravděpodobně nepodaří. Taková věc by prý potřebovala celé měsíce hledání a budování důvěry. My sem sotva dorazili, a už se blížila polovina natáčení. Vyzvídali jsme, jestli je bezpečné jet až k hranicím a zkusit štěstí tam. Nikdo nevěděl. Oni prý neopouštějí Gaziantep.

12


Ale zítra se máme stavit a jejich bezpečnostní experti nám řeknou, jaká je aktuální situace. Matteo se mi venku u cigarety svěřil se svojí obtížnou pozicí. Jestli se mi prý zdá, že mluvil do kamery příliš smířlivě, je to dáno tím, že práce, kterou tu vykonávají, stojí a padá na dobrých vztazích s místními úřady. Mluvil o tom, že někdy musí těžce zvažovat míru těch dobrých vztahů, aby jejich humanitární činnost nesloužila někomu jako zástěrka nebo alibi k páchání sviňáren. Bylo vidět, že ho tahle práce úplně pohltila, ostatně stejně jako všechny jeho kolegy a kolegyně. Když jsem si sedl zpět na své místo, přitočil se k nám s Hassanem manžel jedné z nich. Čech, voják, který prošel mnoha zahraničními misemi, toho času na dovolené. Řekl: „Tady bysme byli úplně ideální terč.“ My s Hassanem: „Cože?“ „Královskej úlovek. Sedíme přesně na rohu, celý je to prosklený a osvětlený, všichni nás vidí. Vy parkujete s českou SPZkou naproti. A ještě chodíte ven kouřit a mluvíte tam nahlas anglicky. Půl Člověka v tísni a tři novináři. To by jim stálo za bombu.“ Druhý den ráno nám „bezpečáci“ řekli, že do hraničního města Kilis můžeme. Pokud máme vlastní auto a pokud se zdržíme jen pár hodin, tak nám snad nic nehrozí. Dostali jsme číslo, na které máme volat, kdyby cokoli. Vyrazili jsme. Krajina na jih od Gaziantepu je polopouštní rovina. Přes město Kilis procházejí všichni uprchlíci z oblasti. Bombardované Aleppo leží jen padesát kilometrů odtud,

13


vzdušnou čarou. V rádiu hráli samé modlitby, protože byl pátek. Překvapilo nás, že napůl syrské město s pověstí předsunuté bašty Daeš není žádná pouštní díra. Naopak: pěkné historické centrum, banky, kavárny, občas holky bez šátku a v obtažených kalhotách. Sedáme si do syrského podniku a objednáváme si snídani. Naše osvědčená taktika. Vedoucí vypadá jako terorista a nechce být natáčen, ale sám si nás natáčí na mobil. Přichází jeho známý a taky si dává snídani. Říká, že je vyučený řezník, ale to je jedna z mnoha živností, které mají Syřané zakázáno v Turecku provozovat. A tak se živí tím, co se zrovna namane. Na kameru nic neřekne, protože by se to dozvěděla policie a on nechce mít problémy. Položíme obligátní otázku: „A neznáte někoho, kdo se právě teď chystá odjet do Evropy?“ „Možná ano, ale nevím o tom. O takové věci se před nikým nemluví. Dokonce ani před členy vlastní rodiny ne.“ Konec. Víc už jsem slyšet nemusel. Natáčíme tu sice zajímavé věci, ale pořád je to publicistika. Opravdový dokumentární film začneme dělat, až budeme mít postavy. A to se tady očividně nezdaří. Bezcílně bloumáme tržištěm. Přidává se k nám nějaký školák s aktovkou. Přicházíme na náměstíčko před mešitou. Dobře oblečení muži si myjí nohy. Z amplionu zní mechanické povídání, zřejmě modlitba. Nějaký pán v obleku nás zastaví a anglicky vyzvídá, co jsme zač. Rezignovaně mu říkám pravdu. Ptám se, jestli tady můžu natáčet, on odpovídá, že ano a vchází do mešity. Vytahuju bez skrupulí velkou kameru. Jestli nás odsud vyhodí, tak je to vlastně už jedno. Lenka

14


si všímá školáka s aktovkou, jak nás zpoza rohu pozoruje a někomu za zdí něco říká. Soustředím se na záběr dívky, která nabízí mužům před mešitou ke koupi nějaké drobné předměty. Slyším, jak na mě Lenka volá. Nereaguji. Volá znovu, prý toho mám hned nechat. Dívka směnila směr pohledu, záběr potřebuje ještě deset vteřin. Už volá i Hassan. Periferně vnímám, jak mě obklopují tři postavy. Chlápci v kožených bundách vypadali poměrně drsně. Chtěli, abych okamžitě schoval techniku a po nás všech, abychom se legitimovali. Moje PRESS karta měla, nevím proč, jako jediná zadní stranu nepopsanou. Mužům to připadalo podezřelé. Zkoušeli ji rozlomit. Zkoumali na nás každou nitku a kdyby to nebylo legrační, tak nás snad i očuchají. Doprovodili nás před budovu úřadu a řekli, že jestli chceme natáčet, musíme pro povolení právě tam. Ale mají pauzu, takže ať prý počkáme do odpoledne. Stoupli si opodál a koukali na nás. Nevěděli jsme, co teď dělat. Bylo jasné, že povolení k tomu, co chceme provádět, stejně nedostaneme. Ale nešlo ani odejít. Přimotal se k nám jeden Syřan v roztrhané bundě a nabídl nám kafe z termosky. Koupili jsme si. V tu chvíli přiběhli dva z mužů a začali na Syřana turecky řvát. Ten se doslova rozklepal, položil termosku i tácek se sklenicemi na zem a zvedl ruce nad hlavu. Turci mu prohledali kapsy. Zřejmě zjišťovali, jestli jsme mu nedali něco jiného než drobné. Chovali se k němu jako k válečnému zajatci. Už nám bylo jasné, proč tu nikdo nechce mluvit na kameru. Sebrali jsme se a odešli. Dávali jsme pozor, jestli nás sledují, ale zdálo se, že ne.

15


Zato u auta už čekal další hlouček a pán, co vypadal jako důstojník tajných. Další kolo předkládání dokladů a vysvětlování. Dokonale nás to otrávilo. Chtěl mermomocí vědět, kde v Gaziantepu bydlíme. Nějak jsme se vymluvili a podařilo se nám získat doklady zpátky, ukončit to a odjet. Vrtalo nám hlavou, jak to auto skryté v boční uličce našli. Evropská SPZka se od turecké liší jen kroužkem žlutých hvězdiček. A bílá Oktávie je tu celkem běžná. Jestlipak nám nedali štěnici? V záchvatu paranoiy jsme za městem vjeli na první odbočku a zastavili v polích. Důkladně jsme prohmatali spodek auta a připadali si jako ve filmu. Kdyby tam ta štěnice byla, mohli bychom dostat do problémů studenty, u kterých bydlíme. Nic jsme nenašli. Nad námi proletěl tryskáč. Hassan s Lenkou uviděli z nebe padat nějaký stříbrný plíšek. Hledali ho v poli, ale nenašli. Uslyšel jsem v dálce výbuch. Zeptal jsem se ostatních, jestli to slyšeli taky. Nebyli si jistí. Pak další. Tomáš s Hassanem ho tentokrát slyšeli, ale Lenka tvrdila, že to jen někde na poli traktor vysypal korbu kamení. Vyrostl jsem na vesnici a vím, jak zní korba s kamením. Tohle byl výbuch. Zůstali jsme tam ještě chvíli, pod modrým nebem v oranžové krajině, od démonického Islámského státu nás dělilo jen pole. Zaslechl jsem ještě několik slabých ran z dálky. Ačkoli jsme toho v následujících týdnech zažili ještě hodně, tohle tiché naslouchání válce byl pro mě nejsilnější zážitek. Všechno, co nám vyprávěli a co jsme sledovali v médiích, bylo najednou fyzicky nezprostředkovaně tady, velmi blízko od nás. Slabé, téměř neznatelné rány.

16


Sbalili jsme se a vyrazili směrem k egejskému pobřeží, do města Izmir. Několik desítek kilometrů za Gaziantepem jsme učinili ještě jeden pokus o kontakt s uprchlíky. Zajeli jsme k uprchlickému táboru a požádali ostrahu, jestli nás pustí dovnitř. Zavolali vojenského důstojníka v maskáčích a ten řekl, že ne, v žádném případě ne, prostě to nejde a šmytec. To nás nepřekvapilo. Celé jsme to natáčeli na skrytou kameru – tohle odmítání v dokumentárních filmech vždycky funguje. Ale já chtěl mít natočeno víc. Naproti táboru byly provizorní igelitové stánky, které sloužily jako kavárny. Řekl jsem ostatním, že bych si tam chtěl dát čaj. Lenka byla pro, ale Hassan nás táhnul pryč, prý ať neprovokujeme, že na nás pořád koukají od brány. Odpověděl jsem, že jestli je tu zakázáno i pití čaje s uprchlíky, tak to o něčem vypovídá. Posadili jsme se s horkými kelímky dovnitř. Lenka začala polehoučku vyzvídat. Zjistila, že hlouček mužů sedících v čajovně jsou příslušníci turkického etnika, takže tady v Turecku mají oproti jiným uprchlíkům ze Sýrie tu výhodu, že rozumí jazyku. Jenže je jim to prd platné. Stejně můžou pracovat jen v zemědělství. Dřív bývali úředníky. Dál už nechtěli říct nic a vyzvídali, co jsme zač. Přerušil nás příchod tajného policajta. Nebyl už tak drsný jako ti v Kilisu, ale notně zachmuřeně nás vypakoval k autu. Tentokrát jsem ho měl natočeného. Začal jsem si se skrytou kamerou rozumět. A to bylo dobře. Už brzy se mi to bude velice hodit. Během dlouhé cesty do Izmiru jsme uvažovali o tom, že jsme vlastně na hranici s Daešem neviděli jediného vojáka. Jen samé tajné. Potvrzovalo to obrázek, který o Turecku panuje: že ve skutečnosti vůbec proti Daeši nebojuje, naopak, že jsou spojenci

17


v boji proti Kurdům. A že je tu čím dál tím tužší diktatura, ve které svoboda slova a názoru nemá žádnou šanci. Cestou zase všude vlály ty jejich národní vlajky; někdy byly tak obří, že byste z jedné jediné mohli ušít cirkusové šapitó. Rozloučil se s námi Tomáš. Musel zpátky do Ankary. Už zameškal příliš mnoho přednášek, ale prý by nejradši pokračoval s námi. Připadalo mu to dobrodružné. My tři po dni a půl zběsilé jízdy a tisíci kilometrech dorazili do přístavního města Izmir. Právě odtud se uprchlíci vydávají na pláže, které leží nejblíž řeckým ostrovům. Všeobecně se ví, že místo, kde lze potkat pašeráky, je náměstí Basmane v samém centru. Hledali jsme hotel, který by byl co nejblíž. Ty levnější byly obsazené, proto jsme vzali za vděk luxusnějším. Na recepci nám řekli, ať se nebojíme, že v tohle hotelu není žádná uprchlická verbež, protože pan majitel je nesnáší. Říkal jsem si, že děláme chybu. Právě v hotelu bychom se mohli seznámit s někým zajímavým. Později se ukázalo, že do této bezpečné oázy uprostřed pašeráckého mumraje nás přivedla sama prozřetelnost. Plán byl následující: nejdřív si tu všechno prohlédneme abychom se zorientovali. Oblečení tak, jak jsme, po evropsku. Budeme zkoušet opatrně oslovovat uprchlíky a třeba najdeme někoho, kdo bude chtít stát se hrdinou filmu. Poté, už v převlecích (já v teplé bundě a čepici, Lenka v hidžábu), projdeme s našimi postavami celým kolečkem a necháme se dopravit na pobřeží. Pokud by to bylo moc drsné, utečeme, dopravíme se trajektem a budeme na ně čekat na řecké straně. Cestu člunem kdyžtak natočí oni sami na mobily, nebo jim půjčím GoPro kameru.

18


Procházeli jsme se v okolních ulicích. Luxusní obchody s oblečením na hlavní třídě i krámky v postranních uličkách nabízely záchranné vesty většinou oranžové barvy. Ne že by je skrývali pod pultem, měli je vyskládané po desítkách přímo na ulici před výkladními skříněmi. Když si je natáčela Lenka na mobil, prodavačí jí pózovali. Když jsem to zkusil já s kamerou, chytili mě za ruku a chtěli mi kameru vytrhnout. Hassan musel jednoho z nich praštit, aby mě nechal jít. O chvíli později byly všechny vesty z tohoto krámu pryč a po prodavači, který dostal ránu, nebylo ani vidu. Procházeli jsme kolem místních bordelů, z jejichž temných útrob vystrkovaly ven prostitutky stehna tlustší, než je můj obvod pasu. Do toho se míchaly hloučky asijských turistů s fotoaparáty. Občas jsme pronásledovali nějakou rodinu s batohy, ale vždycky nám plaše zmizeli v nějakém vchodu a vůbec nereagovali na oslovení. Nakonec jsme si sedli na čaj v kavárně Sindibád na náměstí Basmane. Pozorovali jsme, jak syrští batůžkáři zmateně vystupují z taxíků, jak si je odchytávají postávající týpci a odvádějí je ke stolům, kde se vyjednává. Dohodli jsme se, že abychom to zefektivnili, rozdělíme se. Každý půjde jiným směrem a budeme hledat, dokud někoho nenajdeme. Hassan se vydal směrem k moři. Já oslovil hned dva kluky, kteří právě vystoupili z taxíku. Říkám jim: „Ahoj, mluvíte anglicky?“ Oni na to: „Jasně.“

19


„Natáčíme film o uprchlících, uděláme spolu rozhovor?“ Oni že jo a ať si s nimi jdu dát čaj. Zamával jsem na Lenku, aby nikam nechodila a přidala se k nám. Sedli jsme si ke stolu, kde už čekal nějaký strejda. Všichni jsme si podali ruce. Kluci něco řekli arabsky strejdovi a ten se na nás podíval: „Takže vy chcete jet taky?“ Zkoprněli jsme. Cože? To je pašerák? Takže už jedeme naostro? Lenka mu arabsky zablekotala naprosto nepřipravenou historku o tom, že jsme manželé z Čečenska a že chci jet jen já. Neměla ani šátek, já neměl připravenou skrytou kameru, byli jsme tu najednou vržení do akce dřív než jsme čekali. Kdokoli nás mohl poznat, celé odpoledne se tu motáme a netajíme se tím, kdo jsme. Nicméně když už se to rozjelo, pokračujeme. Vymlouvám se, že musím na záchod a tam si připínám do knoflíkové dírky skrytou kameru. U stolu je konverzace v plném proudu. Strejda se jmenuje Abú Ahmed, je Syřan a jeden z těch dvou kluků je jeho synovec, právě na cestě do Evropy. Samozřejmě neumí ani slovo anglicky, takže mi prve vůbec nerozuměl, na co jsem se ho ptal. Naštěstí. Člun bude dlouhý osm a půl metru. K jeho označení se používá slovo balam, což je mimochodem arabský novotvar – vznikl až teď, s migrační krizí. Pojede se přímo z Izmiru do Řecka. To nás mate, ale snad ví, o čem mluví. Cena je tisíc dolarů. Vyrazíme zítra. Můžeme si vybrat, buď tu Lenka zůstane jako rukojmí a až já se ozvu z druhé strany, peníze jim odevzdá, anebo je můžeme nechat v kanceláři proti heslu,

20


které prozradím zasláním zprávy po bezpečném připlutí. Druhá možnost je o padesát dolarů dražší. U vedlejšího stolu celou dobu večeří asi osm nebo deset tureckých policistů v uniformách. Jejich motorky jsou opřené o protější zeď. Abu Ahmed klukům objednal jídlo a nás se zeptal, jestli chceme taky. Řekli jsme, že jsme najedení, ale povinně jsme si museli vzít aspoň od kluků. Platil nám čaje. Vzal si na Lenku číslo, ale neuměl ovládat svůj chytrý telefon, takže to musel zařídit jeho synovec. Abú Ahmed mluvil tak překotně, až jsem nabyl dojmu, že jede na pervitinu nebo něčem podobném. Zavolal svého kamaráda Mustafu. Mustafa si k nám přisedl. Byl to mladý, usměvavý sympaťák. Libanonec, který tu už čtyři měsíce pracuje v pašeráckém průmyslu, ale za několik týdnů chce, dá-li Bůh, odjet do Německa, kde má už čtyři bratry. Když se dozvěděl, že jsme Čečenci, poklepal si na temeno hlavy na znamení respektu. Měl to být on, kdo nám zprostředkuje hotel a vybere peníze od Lenky. Jenže ouha, nezdáli jsme se mu. Naklonil se k Abú Ahmedovi a řekl, že vypadáme jako masňáci a že bychom měli jít do pětihvězdičkového hotelu. Abú Ahmed odpověděl: „Žádné pětihvězdičkové hotely. Ubytuj je pěkně u sebe.“ Zvedli se a my je měli následovat. Říkal jsem Lence, že se mi to nelíbí. Kdoví kam nás vedou a mohli už dostat od někoho echo, že jsme novináři. Lenka řekla, že si myslí, že nic neví. Namítal jsem, že

21


stejně budou chtít vidět naše pasy (předtím jsme jim řekli, že je máme), a tím se prozradíme. Shodli jsme se na tom, že tuhle akci ukončíme, že najdeme jinou cestu ke člunům, než přes tyhle dva. Nebylo ale vůbec lehké se jich zbavit. Zavedli nás do hotelu, kde jsme se už ten den dopoledne sami ptali na volné pokoje. Stále měli obsazeno. Náš hotel a naše zaparkované auto byly hned vedle. Opravdu hrozilo, že nás někdo pozná. Lenka si vymyslela historku o tom, že už bydlíme v hotelu u moře a že se zítra ozveme, ale teď musíme jít. Oni řekli „beze všeho“, a my šli. Abu Ahmed se zarazil. „A on jde taky?“ Lenka opověděla: „Ano, jdeme oba.“ „Do hotelu u moře?“ „Ano.“ „A jak se jmenuje?“ „To jsem zapoměla.“ „Jak je to daleko?“ „Dvacet minut pěšky.“ „Půjdete pěšky?“ „Ano.“

22


„Trefíte tam? „Trefíme.“ „Tak dobře, číslo na sebe máme.“ „Ozveme se.“ „Dobře.“ Šli jsme. Abu Ahmed se synovcem a s Mustafou stále za námi. Znovu nás oslovili: „Jakže se ten hotel jmenuje? Jo, vy jste to vlastně zapomněla.“ „Omlouvám se.“ „Ale ne, to je normální. Kolik že je to kilometrů?“ „Nevím. Je to dvacet minut chůze.“ „Aha. A trefíte?“ „Trefíme.“ „Takže zítra si zavoláme.“ „Ano.“ Zůstali jsme stát. Ti tři odešli. Na přechodu se ale otočili a zase se k nám vraceli. Konverzace o hotelu u moře se znovu opakovala. Abú Ahmedův naspídovaný mozek nedokázal zpracovat tuhle nestandartní situaci a jeho intuice mu asi říkala, že mých

23


tisíc dolarů už neuvidí. Rozloučili jsme se jednou provždy, vmísili se do davu a skutečně už ho nikdy víckrát nespatřili. To ovšem neplatilo pro Mustafu.

Dělali jsme, že odcházíme k moři a poté se stočili zpátky s měrem k našemu hotelu. Přišli jsme uličkami z protější strany, ale byl tu problém: přímo před vchodem do hotelu, kousíček od našeho zaparkovaného auta, seděl Mustafa za stolečkem ve společnosti nějakých chlápků a pil čaj. Všiml si nás. Pozdravili jsme, usmívali se jako idioti a pokračovali dál. Bylo zřejmé, že všichni jsou tu jedna ruka a lidé z našeho hotelu určitě nebyli výjimka. Kdyby se provalilo, že tu natáčíme, kdoví, jestli bychom třeba v noci neměli na pokoji nečekanou návštěvu. Potloukali jsme se nějakou dobu po okolí. Koupil jsem si pytlík pražené kukuřice. Spíš pytel, prodavač byl opravdu dobrý obchodník a já mu v té vypjaté situaci nedokázal vzdorovat. Potěšilo nás, že jsme našli i místo, kde se dalo koupit turecké pivo, takže jsme si to čekání docela zpříjemnili. Asi o dvě hodiny později pokus číslo dvě. Mustafa tam stále sedí a zase si nás všiml. Opět se křeníme a suverénně procházíme kolem. Copak tam bude až do rána? Bloudíme v uličkách a najednou mě Lenka zastaví. „Jak se jmenuje náš hotel?“ „Už nevím.“ odpovídám. „Nejmenuje se náhodou takhle?“ a ukazuje na nápis nade dveřmi.

24


„No jo.“ souhlasím. „To je boční vchod.“ Byli jsme zachráněni. Hotel, ve kterém jsme díky náhodě bydleli, měl všechny parametry ideální skrýše pro tajné agenty. Ihned jsme si přehráli záznam ze skryté kamery a usoudili, že tady už máme natočeno dost. Mohli jsme vyrazit přímo k plážím. Hassan na svojí noční pochůzce získal kontakt na nějaké místní akademiky, kteří se angažují v pomoci uprchlíkům. Na druhý den ráno chystali manifestaci v centru města. Vypravili jsme se tam ještě před odjezdem k místu odplutí. Na náměstíčku před nejznámější izmirskou cukrárnou bylo shromážděno asi dvacet lidí, převážně mladých žen. Všechny vypadaly západně. Měly na sobě ty oranžové vesty, co se tu všude prodávají, a v rukou držely transparenty s nápisy jako: STÁTY MAJÍ HRANICE, LIDÉ NE! Jedna žena s ohnivě rudými vlasy četla do amplionu projev. Čekali jsme, že bude kritizovat to, jak místní policie ignoruje pašeráky. Její kritika však vůbec nebyla namířena vůči Turecku, nýbrž vůči Evropské unii. Evropa je prý vinna za umírání ve vlnách moře, protože nevytvořila legální a bezpečný způsob cesty pro uprchlíky. Měla by všechny přijmout, místo toho, aby vyjednávala s Tureckem a výměnou za pár miliard euro a za zrušení víz z něho udělala obří uprchlický tábor. Díky tomuto projevu jsem si uvědomil, že uprchlíci jsou prostě mezinárodní horký brambor. Po konci manifestace jsme poprosili o rozhovor. Problém ale byl, že skoro nikdo neuměl žádnou jinou řeč než svoji mateřštinu. To mě v tak rušném kosmopolitním

25


městě jako Izmir dost překvapilo. Bylo to trochu trapné, jak se nám nejstarší z nich, charizmaticky působící univerzitní profesor, snažil turecky něco sdělit, ale vše se ztratilo v překotném anglickém překladu nervózní studentky. Nic víc podstatného jsme se nedozvěděli. Cesta k pláži byla snadná. Názvy míst jsme už znali z reportáží českých novinářů. Na manifestaci jsme si od jednoho fotografa vše ověřili (očividně to tu věděl každý) a jeli jsme na jistotu k nejbližší z nich. Ležela naproti řeckému ostrovu Chios. Z Izmiru se muselo jet asi devadesát kilometrů na západ, na poloostrov, do turistického letoviska jménem Çeşme. Pak stačilo sledovat hloučky rodin s batohy a igelitkami proudící po asfaltce za městem. Mířily k rozestavěnému a opuštěnému turistickému komplexu. Nebyla jiná možnost, než tam prostě jít a obhlédnout situaci. Hassan s Lenkou mi radili, ať jsem opatrný. Ujišťoval jsem je, že kdyby se mi něco nezdálo, zmizím. Blížil se soumrak a já se v noci v terénu umím pohybovat líp než většina ostatních. V zásobě bylo ještě několik jiných míst, kde můžeme kdyžtak zkusit štěstí znovu. Balil jsem si věci a jak mi postupně docházelo, že tohle je možná ta chvíle, odkdy se jede naostro, přidával jsem si do batohu další a další náhradní baterie. Vzal jsem si taky tisíc euro, abych měl na „lístek“. Instrukce pro Lenku a Hassana zněly: najděte v Çeşme penzion a buďte na telefonu. Zavolám, buď abyste mě vyzvedli, nebo aby se ke mně přidala Lenka jako čečenská manželka. Rozloučili jsme se a já se vydal sám po uprchlické cestě. Nepřipouštěl jsem si žádné myšlenky na zbraně, bití, házení dětmi do člunů, plavání v moři a podobné věci, o

26


jakých jsme dosud slýchali. To bych se mohl rovnou obrátit a jet domů. Byl jsem jen nervózní z neznámého a vzrušený z nadcházejícího dobrodružství. Ve svahu v křoví mezi mořem a cestou jsem si nasadil skrytou kameru v podobě falešného knoflíku do rozepnuté knoflíkové dírky. Mikrofon se přišpendlí zevnitř košile hned vedle, drátky vedou ke krabičce, kterou jsem si vložil do kapsy. Udělal jsem švenk celým tělem, poté krabičku vytáhnul a vypnul nahrávání. Zkontroloval jsem video. V pořádku. Znovu zapínám nahrávání a vkládám krabičku do kapsy. O několik dní později zjistím, že přesně v tuhle chvíli se nahrávání omylem vypnulo. Nebyli jsme s touhle věcičkou přece jenom ještě takoví kamarádi. Začátečnická chyba. S bušícím srdcem pokračuji po cestě směrem k poloostrovu posetému malými opuštěnými budovami a falešnou zříceninou byzantského hradu. Mám na zádech batoh a na něm přivázanou bundu. Doufám, že vypadám jako uprchlík. Vstup do areálu tvoří dům se zasklenými okny a pes přivázaný dlouhým řetězem k boudě. Pes na mě štěká, obcházím ho tak, aby na mě nedosáhl. U domu dřepí muž a něco spravuje. Mávám mu na pozdrav. Odpoví pokynutím, jakože jdu správně. Kostým zřejmě zabírá. Přicházím k moři. Slunce právě zapadá za obzor tvořený kopci protějšího ostrova Chios. Na pláži a na skaliscích postávají hloučky lidí, převážně mužů. Snažím se odhadnout, kdo je pašerák a kdo uprchlík. Na každého, koho potkám, se křením a zdravím: „Helou.“ Skupinku mladíků to zaujme a ptají se, odkud jsem. Odpovím otázkou: jestli umí anglicky. Jeden z nich kývne. Řeknu mu, že jsem z České republiky. Nerozumí. Česko, říkám mu česky.

27


„Čečna?“ ptá se. Chtěl jsem si vyzkoušet jejich reakci na pravdivou informaci o svém původu – stejně neustále hrozilo, že historka o Čečencích by se prozradila. Ale jak vidno, bylo mi souzeno být Čečencem. Přicházejí další. Několik mužů se znovu ptá, odkud jsem a co tu chci. Říkám, že bych chtěl na člun, ale tato informace je na jejich angličtinu příliš složitá. Utvoří se kolem mě hlouček možná dvaceti postav. Můj původní plán byl nenápadně se poflakovat kolem a snažit se pochopit, kdo je kdo a jak to tu chodí. Místo toho jsem středem pozornosti a musím si okamžitě sesumírovat uvěřitelnou historku i zemi původu. Do davu se vmísí asi čtyřicetiletá žena v doprovodu dvacetiletého mladíka. Žena má na sobě elegantní kabát vyšívaný květinovým vzorem. Vlasy jsou zahaleny šátkem, obličej prozrazuje inteligenci. Velké oči s dlouhými řasami si mě se zájmem prohlíží. Osloví mě docela dobrou angličtinou, ptá se, jestli bych chtěl na člun. „Možná jo, ale nejdřív se chci porozhlídnout.“ mlžím. Ptám se, jestli oni jdou na člun. Dvacetiletý kluk odpovídá velice dobrou angličtinou, že ano, už za chvilku. Usmívá se na mě. Dobře, tak tihle dva určitě nejsou pašeráci. Ostatní nám nerozumí, tak zkusím být upřímnější. Říkám, že cestuju s uprchlíky a zaznamenávám jejich příběhy. Že bych možná chtěl na loď, ale nejsem rozhodnutý. A že nevím, kdo v tomhle hloučku je pašerák. Žena mi odpoví: „Neboj se.“ Oba s mladíkem se na mě usmívají. Žena něco persky řekne všem přítomným a jejich zájem

28


o mou osobu viditelně opadne. Odcházejí, hlouček se zmenšuje a já cítím úlevu. Ta žena má mezi ostatními autoritu a z jejího pohledu je cítit síla. Představíme se: ona se jmenuje Zohreh a její syn Alíšáh. Jsou z Íránu. Vysvětlím jim, kde je Česko a že už to není Československo. Ptám se, jestli by těm lidem tady vadilo, kdybych natáčel. Zohreh odpoví, že někomu by to možná vadit mohlo, ale ať si to tu nejdřív celé prohlédnu, že vzadu za skalisky jsou ještě další lidé. Souhlasím. Nechávám dvojici pod falešnou byzantskou zříceninou, která měla být zřejmě hotelem. Podél skalnaté cesty čekají desítky lidí. Dávám se do řeči s padesátiletým holohlavým Íráncem. Dvě děti mi dají sladkosti. Všichni, které potkávám, mají slavnostní náladu, jako by cesta lodí měla být nějakým mystickým přechodem do lepšího světa. Za skalisky na druhé pláži panuje ruch. Oblázky jsou pokryté odpadky a lidmi. Muži nafukují člun. Osm metrů dlouhou stavebnici vyráběnou údajně v Číně přímo pro tento účel. Rytmicky stoupají na umělohmotné měchy a ty vydávají legrační pisklavé zvuky. Někdo přináší překližkové díly podlahy. Okolo sedí rodiny v oranžových plovacích vestách. Pochopil jsem, že muži bez vest a s pádly nebo tyčemi v rukou jsou pašeráci. Jsou to ti, co nejvíc křičí a udílejí rozkazy ostatním. Mě si nikdo nevšímá, a tak vytahuji z kapsy kameru GoPro, zapínám ji a ukrývám nenápadně do dlaně. Potloukám se poblíž i přímo v chumlu „stavitelů lodě“ abych měl co nejvíc použitelných záběrů. Zaujala mě vzájemná shoda, která tu panuje. Všichni si přejí, aby člun odplul co nejdřív. Pašeráci pracují společně se svými zákazníky a vypadá to, že každý považuje za čest přiložit ruku k dílu. Na koho nezbyl žádný úkol, sedí pokorně opodál, aby

29


nezacláněl. Situace se změnila v momentě, kdy bylo tělo člunu dostatečně nafouknuté. Mnoho pěstí se o tom přesvědčilo znaleckým zaboucháním, a pašeráci pak plavidlo odtáhli do vody. Čekalo se, až někdo přinese motor a lidé se začínali srocovat těsně kolem člunu. Všudypřítomný křik zesílil. Pašeráci začali mávat tyčemi a nevybíravě odstrkovat ty, kteří nepatřili do této várky. I já jsem byl odstrčen a nad hlavou mi prosvištělo veslo. Proto jsem vylezl výš a výjev natáčel usazen v křoví. To, čeho jsem byl svědkem, mě fascinovalo. Nechápal jsem, jak můžou pašeráci v tom šeru a zmatku udržet nějakou organizaci. Jak si můžou zapamatovat, kdo je součástí které várky. První uprchlíci už začali nastupovat. Dav se tlačil a nějací lidé spadli do vody. Několik mužských postav s batohy a ve vestách přiběhlo z druhé strany a snažili se prodrat ke člunu. Jeden z pašeráků, hubený dlouhán s asijskými rysy, je zmlátil tyčí. Rány dopadaly na batohy a vesty, takže nedošlo ke zranění. Dlouhán při tom ale řval tak pronikavým hlasem a s tyčí se oháněl tak brilantně, že na chvíli zjednal klid. Potom se však člun začal zaplňovat, a mnohým došlo, že na ně nezbyde místo. Nastala tlačenice. Nějaká žena na přídi úpěnlivě volala, zřejmě postrádala člena rodiny. Děti plakaly. Dlouhán se bleskově pohyboval sem a tam, rozdával rány a svým ječákem překřičel celé shromáždění. Pojmenoval jsem si ho Attila - Bič boží. Už byla tma. V kameře nebylo nic vidět, tak jsem ji vypnul. Člun byl zaplněn, motor připevněn. Aby zabránili dalším strkanicím, odstrčili pašeráci přeplněnou bárku od pláže. Ve tmě byla vidět jen silueta lidské hmoty nad hladinou. Slyšel jsem modlení a

30


nahazování motoru. Po pěti či deseti minutách motor chytil a věřící ve člunu cosi jednohlasně zarecitovali. Na břehu zavládla radost. Všichni mávali odplouvajícím. Vracím se na první pláž. Ve tmě rozeznávám, že se nafukují dva čluny. Dvakrát tolik lidí, dvojnásobný chaos. Stále mě to fascinuje. Už vím kde stát, abych nebudil podezření, že se chci neoprávněně nalodit. Vodní hladina se začíná vlnit a oblázky pláže, na které stojíme, vydávají typické chrastění. Dřív mi byl ten zvuk příjemný, protože znamenal exotiku, ale teď mám strach o lidi, kteří se mají za chvíli vydat po moři do tmy. Všichni jsou najednou nervóznější. Hluk, hádky a řev sílí. Znovu zapínám GoPro, čistě pro natočení toho zvuku. Najednou ke mně přistupuje Ali a ptá se mě, jestli mám světlo. Pochopil jsem to tak, že se ptá na baterku, kterou bych jim dal na cestu do člunu, proto jsem odpověděl, že nemám. Za chvíli jsem uviděl Zohreh. Motala se v tom zmatku a něco hledala. Ptal jsem se co, a ona řekla, že nějakou tašku. Nabídl jsem jí, že jí posvítím mobilem a došlo mi, že právě na to se ptal Ali, ale ona nechtěla a ztratila se mi v davu. Zazvonil mi telefon. Lenka s Hassanem jsou tu, ale neví, kde mají zaparkovat a bojí se sem jít. Vyrazil jsem za nimi ven z areálu. V domě se zasklenými okny bylo rozsvíceno. Na balkóně někdo stál a svítil do tmy silným kuželem světla. Navíc používal i laserové ukazovátko, aby to vypadalo, že má pušku. Bylo mi jasné, že žádnou nemá. Mával jsem do oslňujícího kuželu, obcházel štěkajícího psa na řetězu a gestikuloval, jako že jen pro někoho jdu a že všechno je v pohodě. Lenka i Hassan byli nervózní. Kužel světla z balkonu sem sice nedosvítil, ale červený puntík míhající se na našich tělech a na autě jim naháněl strach. Lenka byla

31


zahalená do šátku jako muslimka a stal se z ní někdo úplně jiný. Hassan upozorňoval na to, že nahoře na kopci nějaké auto rozsvěcí a zhasíná světla a z protějšího kopce mu někdo stejným způsobem odpovídá. Chtěl mermomocí vědět, jaký je plán. Jestli popluju na člunu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že prostě nevím. Že dokud nenajdu postavy, tak žádný plán není. Lenka odpověděla, že jsem blázen a že bychom tady vůbec neměli parkovat. Souhlasil jsem a zeptal se jí: „Jdeš tam se mnou?“ „Je to nebezpečný?“ odpověděla. „Myslím, že ne. Je tam zmatek. Nikdo si nás nebude všímat.“ Ale to bylo velmi chybné vyhodnocení situace. Čluny už odpluly. Pláž byla prázdná. Bylo to rychlejší než vzadu za skalisky. Stoupali jsme s Lenkou po cestě vzhůru, abychom zjistili, jestli někde zbyli nějací uprchlíci. Já měl v batohu vše potřebné pro cestu člunem, její batoh skrýval velkou kameru a zvukovou techniku. U jednoho z rozestavěných domků jsme potkali Zohreh a Aliho. Byli skleslí, Zohreh plakala. Nepodařilo se jim najít ztracené zavazadlo. Byly v něm jejich peníze a telefony. Znovu jsem nabídl světlo z telefonu, ale vtom nás obklopil hlouček mužů. Nejdřív jsem je považoval za uprchlíky. Projevovali účast smutné dvojici a pak se zaměřili na nás. Zajímalo je, jestli s Lenkou máme kde spát a co jíst. Lenka na ně mluvila arabsky a persky, já mlčel. Řekla, že jsme z Čečenska a že jsme manželé. Ptali se, jestli jsme muslimové a ona řekla, že ano. Došlo mi, že někteří z

32


nich jsou pašeráci. Řešili, kde je Čečensko. Uplakaná Zohreh se vmísila do hovoru a opravovala je, že nejsme Čečenci, ale Češi. Začínali jsme být podezřelí. Měl jsem strach o Lenku – kdyby ty chlápky napadlo prohledat jí batoh, dostali by určitě strašný vztek. A někde poblíž musel být i Bič boží… Lenka, ta sebevědomá sarkastická drsňačka, se proměnila ve vystrašenou, ufňukanou a hlavně úplně blbou čečenskou uprchlici. Měla být herečkou. Chlapi přestali řešit Čečnu i Česko a předháněli se, kdo nám přinese čaj, jídlo a kdo si nás vezme k sobě na noc. Nechápali jsme, kam nás chtějí v téhle pustině plné ruin umístit. Přitočil se ke mně Ali a anglicky mi říkal: „Nikomu nevěřte.“ Poslechl jsem ho a nevěřil ani jemu. Nevěděl jsem, jestli je Zohreh s námi, nebo jestli ji událost se ztrátou zavazadla z nějakého důvodu postavila proti nám. Nevěděl jsem, kdo je kdo v téhle skrumáži. Nevěděl jsem, jestli je starost o nás míněna upřímně. Radili jsme se česky s Lenkou a shodli se, že jak jen to půjde, ztratíme se ve tmě. Ali si něco šuškal se Zohreh, pak se ke mně znovu přitočil a opakoval: „Nevěřte jim. Nikam s nimi nechoďte. Držte se nás.“ Ve zmatku a dohadování jsme přišli k jednomu z rozestavěných a zdevastovaných baráčků. Někdo odhrnul deku u vchodu a my spatřili rodinu s dětmi uvnitř. Ali mužům vysvětloval, že tam nechceme, že budeme spát s nimi dvěma. Přišli jsme k vedlejšímu baráčku a vstoupili dovnitř. Na podlaze jediné místnosti byly koberce. Okna zakrývaly deky s obrázkem Toma a Jerryho. Kupodivu to tam moc nesmrdělo. Zul jsem se, sundal batoh a sedl si do kouta. Lenka na koberce nakráčela v botách. Když jsem ji na

33


to upozornil, zaklela v rodném jazyce a taky se zula. Sedla si do stejného koutu. Íránská dvojice něco řešila s muži u vchodu, stojíce nad našimi botami, z nichž ta moje – levá – skrývala peníze, jak jsem si právě uvědomil. Muži odešli a Zohreh s Alim si sedli za námi. Řekli, že jestli chceme vykonat modlitby, tak že klidně můžeme. Odpověděli jsme, že nechceme. Bylo ticho, Zohreh plakala Alimu v náručí a on ji hladil. Byla to jedna z těch situací, kdy by jakýkoli čin anebo věta vyzněly nepatřičně a jediné, co má cenu, je čekat. Před domem se bavily a pohybovaly postavy, takže utéct nešlo. Schoulená dvojice vedle nás byla možná těmi postavami, které jsem hledal pro natáčení filmu, ale možná jsou to lidé, kterým by v těžké situaci pomohlo být upřímní k pašerákům a udat nás. Nevím, jak dlouho jsme seděli mlčky. Někdo nám zvenku přinesl čaj v typických malých sklenicích. Vytáhl jsem pytlík pražené slané kukuřice, položil ho doprostřed, ale nikdo si nevzal. Ali nám vysvětloval: „Moje matka se bojí, že přijde o všechny vzpomínky.“ Později mi bylo vysvětleno, že ve ztracených telefonech byly jejich fotografie z minulosti. Zohreh se rozhodla obětovat všechno pro synovu budoucnost, opustit svůj dosavadní život v Teheránu a odjet na neznámý kontinent. Ztráta nejcennějších věcí a zmeškaný odjezd byly poslední kapkou. Teď ale její žal přerušila zvědavost. Prohlížela si nás. „Proč to děláte?“

34


Nevěděli jsme, co říct. „Proč jste tady, když nejste uprchlíci?“ Nadechl jsem se k odpovědi, ale předběhla mě Lenka. „Protože v naší zemi je o vás špatný obrázek. Šíří se lži a hodně lidí má strach. My chceme ukázat pravdu.“ Přeměřil jsem si Lenku pohledem, protože mě překvapila. Už zase. „A proč jste konvertovali?“ – zeptal se Ali. Podívali jsme se na sebe a usmáli se. Rozpačitě jsme jim přiznali, že nejsme muslimové. „Takže křesťani?“ „Křesťani.“ odpověděli jsme současně. „A proč jste říkali, že jste muslimové?“ „Protože jsme slyšeli, že je to bezpečnější.“ – řekla Lenka. „Ne, za to vám nic nehrozí.“ namítl Ali. A pak dodal: „Ale je lepší říkat, že jste muslimové.“ Naše další konverzace v temném baráčku na pobřeží se nesla v duchu vzájemného seznamování. Lenka si Íránce získala tím, že byla pětkrát v Teheránu, jednou dokonce v jejich čtvrti. Přiznání, že my dva nejsme manželé už je nijak nepřekvapilo. Ali chtěl

35


vědět, jestli uhádneme, kolik je mu let. Zohreh nás však nenechala hádat a vyhrkla, že patnáct. Očividně to byla zkouška uvěřitelnosti téhle historky. Nevěřili jsme. Nakonec slevili na sedmnáct. Prý vystudoval elitní gymnázium a chtěl by na vysokou, aby se mohl stát neurochirurgem, ale v Íránu se platí vysoké školné, na které by neměli. Proto utíkají do Německa, kde už mají příbuzné. Nakonec padla ta nejdůležitější otázka: „Ty chceš jet na člunu?“ Věděl jsem, že teď je ta chvíle. „Musím najít postavy, které bych sledoval odtud až do cíle. Chtěl bych, abyste to byli vy. Kdybyste souhlasili, pojedu s vámi na člunu, i když se bojím.“ Alimu svítily oči nadšením. Zohreh se nadšeně netvářila. Mnohem později jsem se dozvěděl, že to souviselo s teroristickými útoky v Paříži, které se odehrály týden před tím. Napadlo ji, že bych mohl patřit k Daeši. Prý se bála, abych je nakonec třeba nedonutil někde se odpálit. „Vezměte si čas na rozmyšlenou do rána.“ nabídl jsem jim a oni souhlasili. Po chvíli jsme se s Lenkou osmělili opustit náš ukryt a vylézt ven do noci. Užasli jsme nad výjevem, který se nám naskytl. Pašeráci, aby ušetřili, se v noci vracejí zpět s prázdnými čluny. Jako navigace jim slouží velké ohně planoucí na plážích a na skaliscích. Kolem ohňů stály postavy a mžouraly do mořské tmy. Přidali jsme se k nim. Za chvíli přišel Ali. Byl úplně nadšený ze všeho toho dobrodružství. Konečně jsem uvěřil, že je mu opravdu sedmnáct. Bavili jsme se o Řecku, které se arabsky

36


řekne Junan. Ali nám hrdě oznámil, že místo, na kterém stojíme, bylo kdysi taky Persie, takže je vlastně pořád doma. Prý se mu líbí film 300: Bitva u Thermopyl, a když se na něj dívá, fandí Peršanům. Konverzaci přerušil příchod naštvané Zohreh. Nadávala Alimu, že ji tam nechal samotnou, a my si uvědomili, že teď jsou v úkrytu samotné zase naše batohy. Vrátili jsme se k nim a chystali se ke spánku. Matku se synem jsme nechali venku. Naše usínání přerušil dusot a křik. Lenka mě popadla za rameno a zděšeně vykřikla: „Natáčení, já slyším že hulákají něco o natáčení!“ Vyskočil jsem a stoupl si bosý ke dveřím. Kolem domu proběhl hlouček mužů a zmizel ve tmě. Bylo ticho. Lenka řekla: „Možná to bylo o focení. V arabštině pro to mají jeden výraz.“ Čekali jsme, dokud se nevrátí Zohreh a Ali. Popřáli jsme si dobrou noc a usnuli. Za úsvitu se ti dva vydali znovu hledat ztracené zavazadlo. Ujišťovali nás, že nemáme chodit s nimi. Vrátili se smutní – nic nenašli. Zeptal jsem se, jak se rozhodli a Zohreh překvapivě lhostejně odpověděla, že souhlasí s natáčením. Rozbušilo se mi srdce, protože to znamenalo, že popluju. Začal jsem si připínat skrytou kameru, kontrolovat stav baterií a zvažovat, jestli bude vhodnější GoPro nebo mobil. První varianta by měla plus kvůli voděodolnému pouzdru – přece jen jsem mohl skončit celý v moři. Jenže kdyby s námi jel pašerák až na druhý břeh, asi by si nezvyklého přístroje všiml.

37


Mobil je nenápadný, ale nesmí se namočit. Z úvah mě vytrhl příchod pašeráka, který nás vybídl, abychom šli s ním. Dole na zadní pláži jsme byli předvedeni před pašeráka, který se jmenuje Mansúr. Nosí na krku řetízek se stříbrnou mincí. Je to Afghánec, ale vypadá jako Rus. Možná kdysi nějakou Afghánku znásilnil ruský voják a tak přišel na svět, napadlo mě. Za chvíli se objevil ještě Sardár. Persky to znamená „mající hlavu“, čili šéf. Byl to nejstarší pašerák, malý a obtloustlý, s čepicí posazenou vysoko na kulaté plešaté hlavě. Na čepici byla americká vlajka. V ruce nosil veslo jako odznak svojí hodnosti. Začala dlouhá diskuse mezi nimi a Zohreh. Samozřejmě jsem nerozuměl ani slovo. Jen jsem se snažil být co nejblíž a různě se naklánět tak, aby moje kamera skrytá v čepici měla co nejlepší výhled. Z natočeného materiálu později vyplynulo, že Zohreh nejdřív vysvětlovala svou peripetii se ztraceným zavazadlem a promeškaným odplutím. Prý kdyby věděla, že se ráno nic nenajde, tak by bývali odpluli. Sardar to uznal a slíbil, že odplují brzy, ale nejdřív se musí vyjasnit nějaké nesrovnalosti s jiným pašerákem, který si vzal peníze a teď tu není. Potom se bavili o mně. Narozdíl od ostatních jsem nezaplatil předem a otázkou bylo, jestli můžu dát peníze teď. Sardara zajímalo, co bude s Lenkou. Řekla, že má pas, že pojede jinak a jen mě doprovází. Sardar se ptal, jak se odsud dostane, až já odpluju. Odpověděla, že přítel jejího otce (to jako Hassan) na ni bude čekat s autem. Do hovoru se vmísili ostatní a všechno se donekonečna opakovalo. Mluvilo se afghánským nářečím perštiny, v jazyce Paštů a Dárí a taky turkmensky (později jsme

38


potřebovali celou armádu překladatelů, než jsme mohli začít práci na střihu). Bylo to ubíjející. Nerozumět ani slovo ze vzrušeného rozhovoru, který byl o mojí budoucnosti, naklánět se jako blbec ke každému, kdo zrovna mluvil a tvářit se přitom inteligentně – no, myslím, že všichni zúčastnění si od té doby Čečence zafixovali jako podivíny. Konečně padlo rozhodnutí. Smím jet. Cena je šest set dolarů. Nevěděl jsem, kolik to přesně dělá v eurech, ale nabídl jsem pět set padesát. Sardar souhlasil. Předal jsem mu přes Zohreh peníze a byl jsem rád za všechny okolostojící svědky. Nastalo čekání. Slunce svítilo, panovala pokojová teplota, bylo bezvětří a hladina moře ležela rovně, jako modré zrcadlo. Začínal jsem si připadat jako dovolenkář. Až na to, že jsem po pláži sbíral igelitové pytlíky a omotával jimi všechny věci z batohu pro případ ztroskotání. Pak jsem šel na velkou do křoví. Zmiňuji se o tom kvůli scénce, která následovala. Po návratu z křoví jsem poprosil Lenku, aby mi lila vodu z pet lahve na ruce. Ona mi vyhověla, ale polohlasně přikázala: „Umej si taky obličej!“ Podíval jsem se na ni, abych zjistil proč. Zamračila se. A pak mi to došlo – vzpomněl jsem si, jak se umývají muslimové před modlitbou. Proto jsem se umyl na obličeji i za ušima a dal jsem si záležet, aby to vypadalo jako rutina. Pohlédl jsem na ostatní, a opravdu mě sledovali. Později přinesli muži z křoví vyfouknutý člun a překližkové podlážky. Ali se zapojil do nafukování. Zohreh se stále s někým bavila. Vůbec si nehlídali věci, proto jsme se toho ujali my s Lenkou. Přemýšlel jsem o tom, že jako

39


správný dokumentarista bych se tu měl motat, pořizovat záběry a klást otázky. Přitom tu sedím, užívám si nezájem ostatních, nabírám síly a chytám bronz. Najednou se něco stalo. Muži začali rychle vyfukovat člun a jako o závod ho odnášeli nahoru do křoví. Všichni, kteří předtím poklidně seděli a čekali, teď vestoje koukali nahoru na skaliska. Přicházeli tři muži. Byli civilně oblečení, ale očividně sem nepatřili. Lenka mi přeložila slovo, které si všichni šuškali: „Policie.“ Aliho popadla panika, skočil ke svému batohu, ale Zohreh jej okřikla. Přetahovali se o batoh. Donutila ho, aby si sedl. Všichni čtyři jsme seděli a čekali. Z křoví nad námi vykoukli další civilové. Mávali na nás, abychom se zvedli a šli nahoru. Poslechli jsme. Nahoře jsem užasl, jaké zástupy lidí se všude kolem skrývaly. Byly jich stovky. Rojnice uniformovaných policistů prohledávala každý keř a afghánské rodiny z nich vylézaly jako hejna krys. My jsme byli jedněmi z nich. Alespoň jsme se snažili být. Hlouček mužů v kožených bundách a slunečních brýlích pokynul mně a Lence, abychom šli k nim. Na něco se ptali turecky. Mlčeli jsme. Pak se zeptali anglicky: „Kdo jste?“ Mlčeli jsme dál, a jestli jsme se při tom tvářili jako ustrašení ňoumové, tak jsme to nehráli. „Odkud jste?“

40


„Čečna.“ zakoktal jsem. Vztekle nám pokynuli, abychom šli dál s ostatními. Ale stále z nás nespouštěli oči. Cokoli natáčet bylo absolutně nemožné. Šourali jsme se společně s tím smutným zástupem a já se cítil strašně provinile, protože jsem si myslel, že je to celé kvůli nám. Že nás tajní sledují už od Sýrie a úřady teď dělají monstrakci, aby Západ viděl, že Turecko má migraci pod kontrolou. A že všichni ti lidé to odskáčou kvůli nám. Kvůli blbému filmu. Nikdo netušil, kam nás vedou. Jestli půjdeme do vězení nebo jestli nás deportují někam na východ. Ale neviděl jsem nikoho utíkat, skrývat se ani jenom nadávat. Všem byl společný smutek. Naděje, co se rozplynula. Plačící děti. Pomalý pochod. Uniformovaní muži hlídali každou odbočku do křoví a tvářili se, jako by s námi cítili. Odvedli nás k autobusům. Dlouho se čekalo. Potom jsme nastoupili a jeli do Çeşme. Hned vedle mě stál pašerák Mansúr s batohem na zádech a tvářil se jako největší uprchlík. Zohreh s Alim mlčeli. V centru Çeşme autobusy zastavily a policie se do nich pokusila nacpat několik desítek dalších uprchlíků. Nešlo to, takže jsme čekali na příjezd dalších autobusů. Směli jsme vyjít na vzduch. Mansúr sebevědomě odkráčel přímo k hloučku důstojníků a chvíli si s nimi povídal. Pak přešel ulici, nasedl do čekajícího auta a to odjelo. Zohreh vymyslela plán, že se budeme nenápadně vzdalovat a pak se ztratíme v boční uličce. Plán nevyšel, protože přijely nové autobusy. Museli jsme nastoupit. Bylo nám řečeno, že jedeme na autobusák do Izmiru. Zavolal jsem Hassanovi, že sraz bude za dvě hodiny u Sindibáda, ať tam na nás čeká.

41


Po cestě autobusem narvaným Afghánci a Íránci jsem měl čas na pozorování. Kdybych to měl shrnout jedním slovem, byla by to „odevzdanost“. Ti lidé se do podobné situace nedostali poprvé, a proto věděli, že hlavní je šetřit síly. Většinou rychle usnuli. Děti, z nichž některé měly na sobě stále ještě oranžové plovací vesty, byly neskutečně hodné. Vzpomínal jsem na výlety s našimi dětmi. Na cestách byly také vždy hodnější než v normálním režimu, ale jejich údržba vyžadovala mnoho speciálních pomůcek, jako vlhčené ubrousky, plenky, dětské lahve, výživy, lžičky. Tihle Afghánci neměli nic. Nebyl jsem svědkem jediného přebalování. A přitom žádné z dětí, které se mi vystřídaly na klíně, nesmrdělo. Oči jsem mohl nechat obzvlášť na příslušnících etnika Hazarů. V jejich rysech se mísí Persie s dálným východem. Jsou pokorní a silní. Jejich ženy jsou nádherné. Nosí šátky tak, aby jim úplně nezakrývaly vlasy a hlavně, aby byly vidět náušnice. V autobuse byl kromě nás uprchlíků jen řidič. Žádná ochranka, žádný policajt. Řidič neměl ani roušku přes ústa a na rukou gumové rukavice, jak bývá zvykem v evropských autobusech s uprchlíky. Objeli jsme Izmir a zastavili až na východě, na tom nejvzdálenějším autobusovém nádraží. Bylo to bezútěšné obří místo plné betonové šedi. Lenka slyšela rozhovor několika uprchlíků s přihlížejícím policistou: „Je ti jasné, že se tam vrátíme?“ „Je. Ale radím vám, udělejte to rychle.“ Spěchali jsme najít taxík, který by nás zavezl do centra k Hassanovi. Neměli jsme dost tureckých lir, ale taxikář souhlasil, že zbytek doplatí náš kamarád čekající na místě. Při

42


výjezdu z autobusáku jsme viděli, jak i ostatní deportovaní uprchlíci nastupují do připravených mikrobusů a taxíků. Až všichni dorazí na pláže, bude nával. Museli jsme spěchat. Na náměstí Basmane, před kavárnou Sindibád, na nás Hassan nečekal. Taxikář se musel spokojit s drobnými eury. Šli jsme do druhého patra a našli si stůl mezi syrskými rodinami a vyjednávajícími pašeráky. Objednal jsem jídlo. Zohreh s Alim na něj koukali jako by něco takového viděli poprvé. Museli jsme jim říct, co je z čeho vyrobeno a jak se to jí. Nikdy by mě nenapadlo, že budu Íráncům znalecky vysvětlovat syrské stravování. Přišel Hassan. Říkal, že se tu nechtěl zbytečně promenovat kvůli pašerákům. Představil jsem ho naší dvojici. Říkali mu „mistr Hassan“ a považovali ho za nějakého tajemného šéfa naší mise. Obří porce nebylo možné dojíst, proto jsme je zamotali do chlebů a uložili do mého batohu. Nasedli jsme do auta a vyrazili směrem k plážím. Zohreh s Alim měli sice platné íránské pasy a v Turecku byli legálně, ale my tři jako novináři de facto ne. Možná nás stále sledovali tajní. Dávat jim záminku převážením uprchlíků bylo riskantní. Proto jsem Zohreh poprosil, aby si sundala šátek a nasadila moje sluneční brýle. Přivedl jsem ji tím do rozpaků. Lenka mi česky sdělila, že to ode mě bylo neslušné. Zohreh si tedy šátek alespoň posunula o několik centimetrů dozadu a brýle si připravila k nasazení, kdyby se něco dělo. Přejel jsem pohledem horu zavazadel čnící v úložném prostoru až ke stropu a trojici na zadních sedadlech s batohy na klíně a došlo mi, že to nebude její šátek, kvůli čemu nás zastaví. Jeli jsme

43


vysokou rychlostí po upravené a prázdné turecké dálnici. Využil jsem příležitosti k zálohování materiálu z karet do notebooku a k nabíjení baterií. Ali mě zezadu sledoval s fascinovaným zájmem a připadalo mi, že v jeho pohledu jsem se právě proměnil z šupáka v Jamese Bonda. Z auta jsme bleskově vyskákali asi kilometr před cílem a Hassan okamžitě odjel. Nechtěli jsme, aby jeho a auto někdo spatřil. Vraceli jsme se pěšinou mezi křovím. Kdo zná tuhle cestu, nemusí kolem psa na řetězu, pomyslel jsem si. Procházeli jsme mezi polorozpadlými baráčky nedostavěného turistického letoviska. Ali šel první, opatrně našlapoval a koukal se za každý roh. Báli jsme se, že tu stále bude policie. Já šel druhý a natáčel ho mobilem. Připadal jsem si jako v postapokalyptickém filmu. Za námi Zohreh s Lenkou kráčely výletním krokem a trochu kazily akčnost scény. Na skaliscích jsme uviděli postávat pašeráky a ulevilo se nám. Na zadní pláži se už nafukoval člun a várka cestujících v oranžových vestách čekala v hloučku jako hejno tučňáků. Vítal nás Mansúr. Ptal se, jak jsme dorazili. Lenka řekla, že nás přivezl přítel jejího otce autem. Přišel i Sardár. Potřeboval se Zohreh zeptat na něco důležitého: prý mě a Lenku někdo viděl, jak se anglicky bavíme s policií a dokonce dostáváme peníze. Zohreh ho přesvědčovala, že je to nesmysl. „Celou dobu byli s námi. Nic neudělali.“ „Ale vy jim nerozumíte, nevíte, co si říkají.“ „Nesmysl.“ odbyla ho statečná Zohreh.

44


„Takže pomluvy?“ „Jeli s námi normálně autobusem.“ zastal se nás dokonce i Mansúr. Já samozřejmě nerozuměl ani slovo, takže jsem celou dobu seděl vedle a hezky se na všechny usmíval. Pak se znovu zopakovala úmorná konverzace na téma „ztráta zavazadla, odložený odjezd, čekáme na kolegu, co vyinkasoval peníze, Čečenec jede taky, Čečenka ne, přijede pro ni auto“. Dozvěděli jsme se taky, že zátah byl způsoben tím, že jeden z pašeráků chtěl včera v noci víc peněz ze společného výdělku, než kolik mu příslušelo. Ostatní ho zmlátili a on pak šel na policii nahlásit, že tu mají zbraně. Na jednu stranu se mi ulevilo, že to nebylo kvůli nám, na druhou stranu mě dráždilo, že vůbec nedokážu pochopit logiku zdejšího systému. Pak se čekalo, protože dvě stě metrů od pláží zastavil policejní člun. Bylo jasné, že nemůže ke břehu, ale vyplout se kvůli němu nedalo. A tak se konaly soutěže v házení kamenů do dálky a v házení žabek. Obě kategorie s přehledem vyhrál Mansúr. Po chvíli policejní loď opsala několik kruhů na pozdrav a zmizela. Mohlo se vyplout. Nám bylo řečeno, že pojedeme až v dalším člunu, který bude lepší, že tenhle už je na odpis. Mávali jsme lidem odjíždějícím ve člunu na odpis, trochu jim záviděli a trochu se o ně báli. Moře ale bylo klidné a slunce svítilo. Přerovnával jsem si věci v batohu a najednou jsem nad sebou uslyšel hlas: „What is it?“

45


Zvedl jsem hlavu a spatřil muže, který ukazoval na můj batoh. Zajímal ho průhledný obal od GoPro kamery. „To je na telefon. Proti vodě.“ zalhal jsem a v duchu si nadával za neopatrnost. Muž už nic neříkal. Zapnul jsem batoh a odešel jinam. Zohreh se neustále s někým bavila. Kdykoli se někde něco řešilo, ona byla u toho a zasahovala jako nějaký soudce. Jinou ženu s takovou autoritou jsem za celou dobu na tomhle místě neviděl. Ali pobíhal kolem a prozkoumával terén jako nějaké hříbě. Zohreh si čas od času uvědomila jeho nepřítomnost a pláží se potom ozývalo její starostlivé: „Alíšáh! Ali! Ali!“ Já neměl náladu nic prozkoumávat ani se s nikým bavit. Jen jsem seděl a užíval si pocit jistoty, že už konečně odjedeme z místa, kde se to může kdykoli zvrtnout. Toužebně jsem hleděl k těm kopečkům naproti za mořem a říkal si: „Teď už to musí vyjít. Už se přece nemůže nic stát.“ Stále jsme čekali. Prý na další pasažéry, kteří jsou na cestě. Společně jsme snědli zásoby ze syrské kavárny. Lenka věnovala Zohreh svůj starý telefon, abychom zůstali ve spojení, kdyby se cokoli semlelo. Zohreh jí velmi děkovala. Pašeráci se s námi neustále vybavovali. Byli jsme v centru pozornosti. Pořád dokola je zajímalo, jak se odtud Lenka dostane, až my tři odplujeme. Prý je to pro samotnou ženu nebezpečné. Začínal jsem si říkat, jak jsou tihle chlápci milí a jak se starají o své zákazníky. A taky jsem si v duchu pochvaloval naši strategii: pod svícnem je největší tma. To jsem se zase jednou šeredně spletl.

46


Znovu jsem viděl, jak slunce zapadá za kopce nedalekého ostrova Chios. Znovu jsem slyšel ty pisklavé zvuky nafukujícího se člunu. A znovu se pašeráci z ničeho nic rozutekli. Ne, říkal jsem si, zase policie. Ale tentokrát to bylo jiné. Člun ležel dál na pláži a úprk pašeráků vypadal, jako když střelí do hejna vrabců, zatímco všichni ostatní v klidu pokračovali v tom, co měli zrovna na práci. Prohnali se kolem mě a zmizeli v křoví. „Ali, co to má znamenat?“ zeptal jsem se. Ali nevěděl, ale když se po chvilce pašeráci vrátili, dozvěděl se, že konkurenční skupina se pokusila sebrat člun, který mají uložený nahoře. Ubránili ho a nepřátele zahnali. Mohlo se dál nafukovat. Mansúr se nabídl, že až odpluju, doprovodí moji ženu k silnici. Usmíval jsem se na něho a nechal mu přeložit, že souhlasím a děkuju. Odpověděl: „Tvoje žena je pro mě jako sestra.“ Přitočil jsem se k Lence a radil jí česky, ať počká na tmu a pak hned zmizí v křoví. Několik lidí, pašeráků i uprchlíků, do nás začalo hučet, že Mansúrova nabídka je šlechetná a že je to rozhodně lepší, než aby šla sama. I Lenka tvrdila, že se jí to zdá v pohodě. Zeptal jsem se: „A neměli bysme si dát pusu? Jako na rozloučenou. Aby to nebylo podezřelý.“ Lenka se ušklíbla: „Tohle oni fakt nedělají.“ Tak jsme se alespoň objali. Pak jsem se soustředil na temnou masu vody. Neměl jsem z ní dvakrát dobrý pocit. Proč vlastně vyrážím v noci, když kvůli tmě stejně nic

47


nenatočím? Protože Alíšáh a Zohreh jsou moje postavy. Znovu přišel Mansúr a přes Aliho mi sdělil, že by se chtěl učit anglicky, aby si se mnou mohl někdy v budoucnu popovídat. Odpověděl jsem, že to by bylo super. Pak jsem šel za Lenkou a zopakoval jí, že by opravdu měla co nejrychleji zmizet. Neslyšel jsem, co odpověděla, protože už nás začali štosovat do skupinky. Moji Íránci si nasadili vesty. Byly modré a měly nápis Yamaha. Ostatní měli většinou oranžové vesty. Já neměl žádnou. Teď jsem si to poprvé uvědomil. Ale víc jsem řešil skrytou kameru umístěnou v čepici – na nejvyšším možném bodě. Když jsem ji zapnul, rozsvítil se displej. Světlo procházelo skrz látku čepice. Zeptal jsem se Aliho, jestli je to vidět. Ali řekl, že je. Chvíli jsme se na sebe dívali. On potom odběhl a přenesl další čepici, která se někde válela na zemi. Nasadil jsem si ji na tu první a podezřelé světlo zmizelo. Jen má hlava byla jako ve svěráku. První pasažéři už nastupovali na člun. My tři jsme se snažili držet u sebe a zároveň se cpát dopředu. Všude řev. Neviděli jsme Sardára ani Mansúra. Pašeráci, které jsme neznali jménem, nás najednou odstrčili a přednost dostali jiní. Zohreh na ně strašně ječela. Oni na ni řvali a napřahovali se tyčemi. Ali se stavěl mezi ně a ona ho odstrkvala dozadu. Popadli mě za ruku a vlekli do člunu. Vysmekl jsem se jim. Postavil jsem se zpátky k těm dvěma a řekl, že bez nich nejedu. Člun už byl plný když se objevil Sardár. Zohreh na něho vyjela tak, že ten chudák začal úplně koktat. Něco řekl ostatním pašerákům a ti pokynuli, ať jdeme ke člunu. Vlezli jsme po kolena do moře. Překvapilo mě, jak bylo teplé. Bublinky jdoucí nahoru z bot mě lechtaly na

48


lýtkách. Zezadu nás strkali ke člunu. A zepředu z přeplněného člunu na nás mávali pěstmi. Bylo jasné, že tam už se nevejdeme. Na břehu dostal Sardár pěknou sodu od Zohreh i od Aliho. Já jsem stál a koukal. Padalo jméno Váheda – to byl ten, co měl peníze a zmizel s nimi. Bavili se o taxíku. Sardár vytáhl telefon a někam volal. Potom jsme všichni čtyři rázovali pěšinou k silnici, až to čvachtalo. Po cestě jsme minuli Mansúra. Kouřil cigáro a usmíval se. Ani jsem ho nestihl oslovit, abych se zeptal, jak to dopadlo s mojí ženou.. Čekali jsme na silnici na taxík a Zohreh se pořád hádala se Sardárem. Ali mi přeložil, že jedeme za Váhedem, aby jim vrátil peníze. Potom dodal: „Jestli nám je nedá, uvidíš, jak si ho podám.“ V taxíku mi definitivně došla baterie ve skryté kameře. Sardár se s řidičem bavil velmi důvěrně – zřejmě byl součástí gangu. Přijeli jsme před penzion v centru Çeşme. Bylo to jedno z těch míst, kde rádi přespíte, pokud jste svobodomyslní cestovatelé s batohem. Veliká prosklená veranda s přístupem do ulice, několik koček, plakáty s fotkami místních pamětihodností, milý postarší majitel. Teď to ale byla základna pašeráků. Zatímco Zohreh nadávala všem přítomným, my s Alim jsme si unaveně sedli na gauč. Majitel se na nás soucitně zadíval a řekl anglicky, že nám daruje suché kalhoty. Řekli jsme, že nechceme. Pan majitel začal vysvětlovat, že není pašerák, že s nimi nemá nic společného, protože je strašné, co dělají uprchlíkům. Že prý u něho ti hrozní pašeráci jen přespávají.

49


Nikdo nevěděl, kde je Váhed, ani co si s námi mají počít. Šli jsme v doprovodu Sardára a ještě jednoho muže do jiného penzionu. Byl vlahý večer a za kamennými zdmi voněly přezrálé fíky. Ani na druhém stanovišti jsme nenašli toho, koho jsme hledali, ale přidal se k nám Bič boží. Byl úplně ochraptělý a když už musel něco říct, pískal jako konvička na čaj. Chápal jsem, proč si vzal dnes večer volno. Přišli jsme zpátky do přátelského penzionu. Majitel nás s Alim zavedl dozadu a předal nás své ženě. Ta řekla, ať si svlékneme kalhoty. Já jsem ji poslechl, ale Ali se styděl a musela ho přemlouvat. Dala nám fén, abychom si vysušili boty a začala naše kalhoty žehlit. Do místnosti vstoupila slepá kočka. Paní ji pomazlila, nasypala jí na zem granule a strčila do nich koččin čumák, jako kdyby byla kromě slepoty i blbá. Vyndal jsem z batohu praženou kukuřici, kterou se mi stále nedařilo udat, a z vděčnosti ji nabídl paní majitelové. Podívala se na kukuřici a začala něco divoce vysvětlovat v turečtině. Máchala při tom rukama, ukazovala, jako že něco pije a vyplazovala jazyk. Vůbec nic jsem nepochopil, ale zdvořile jsem kýval. Dostali jsme zpět skoro suché kalhoty a paní odešla. Odvážil jsem se natočit krátký záběr na mobil, ve kterém se Ali obléká a já suším boty fénem. Na sobě mám darované pašerácké tepláky. Přemýšlel jsem, co komu tenhle záběr vytržený z kontextu řekne? Jak odvyprávím příběh, který se právě děje, když ho nesmím natáčet? Byl nám představen náš pokoj. Manželská postel a matrace na zemi. Obsadil jsem matraci. Pokoj měl okna přímo do verandy, ve které se odehrávala hádka několika lidí. Ve dveřích pokoje se objevila unavená Zohreh. Hádka na verandě pokračovala i bez

50


ní. Řekl jsem jí, ať si sundá boty, že je usuším, a šel jsem pro fén. Když jsem se vrátil do zpět, stála bosá zády ke mně a dívala se na špičky svých nohou. Stoupl jsem si za ni a podíval se dolů přes její rameno, ale boty tam nebyly. Tak na co se dívá? Na nic. Má zavřené oči a modlí se. Když už jsem byl za pitomce, rozhodl jsem se v roli setrvat. Zapnul jsem fén a sušil její boty, zírajíc na ni. Nikdy jsem neviděl modlitbu muslimské ženy. Je to velmi intimní a elegantní. Styděl jsem se a zároveň byl rád, že u toho můžu být. Přišel Ali a odvedl mě do kuchyňky, že prý si uděláme čaj. Zeptal jsem se ho, co tak rozvášnilo paní majitelovou na mojí kukuřici. Řekl, že nám vynadala, že jsme úplně blbí, jíst takovou věc v naší situaci, protože po tom budeme mít žízeň a kdoví kdy se zase dostaneme k vodě. Musel jsem uznat, že má pravdu a povzbudilo mě, že si ta zkušená žena myslí, že přece jenom ještě poplujeme. Sedli jsme si s čajem ke stolu v koutě verandy. Uprostřed seděli pašeráci – Sardár, Bič boží a ostatní – a jedli míchaná vejce. Při tom sledovali jakousi tureckou telenovelu. Když dojedli, nabídli nám zbytek. Někdo postavil pánev se zbytkem vajec přede mě. Měl jsem hlad, tak jsem se pustil do jídla. Bylo mi divné, že v pánvi jsou jenom dvě lžíce, když jich bylo tolik, ale jednu jsem vzal, nabral pokrm a strčil ho do pusy. Ali obrátil oči v sloup a řekl mi, že tou lžící se vajíčka jen nakládají na chleba, nestrká se do pusy. Zastyděl jsem se, že jsem si toho nevšiml, když jedli pašeráci. Po jídle jsem vyslal děkovný pohled směrem k Biči božímu, ale jako odpovědi se mi dostalo jen chladného lhostejného pohledu, ze kterého šel strach.

51


Byl jsem strašně unavený. Svalil jsem se na matraci, pod hlavu si strčil batoh, který skrýval předměty prozrazující mou pravou identitu a karty s natočeným materiálem jsem si strčil do ponožky. Slíbil jsem si, že budu v pohotovostním modu, kdyby se něco dělo. Místo toho jsem usnul jako špalek. Ve snu jsem slyšel nekonečné hádky, které Zohreh statečně vedla celou noc na verandě. Bojovala o vše. A já jí nemohl nijak pomoct. Ráno byla veranda prázdná. Natočil jsem, jak čekáme na příchod záhadného Váheda. Já sedím v teplácích na křesle a vypadám už opravdu skoro jako uprchlík. Unavená Zohreh drží hlavu sedícího syna a upravuje mu vlasy. V pozadí je turecká vlajka. Vypnul jsem natáčení a podíval se na druhý telefon, který jsem měl pro komunikaci. Včerejší zpráva od Lenky: „Tome, utec od nich. Jsou fakt nebezpecni.“ Šel jsem ven a okamžitě jsem jí volal. Ještě spala, vzbudil jsem ji. Byli s Hassanem v nějakém hotýlku, pravděpodobně velmi blízko odtud. Řekla mi, že večer zmizela do křoví, jak jsem jí radil, ale že ji to dovedlo zpátky na pěšinu. Pak prý uslyšela běžící postavu a skryla se. Byl to Mansúr. Neviděl ji. Zůstala zalezlá a uslyšela ženský výkřik. Čekala. Pak ji Mansúr znovu minul, když se vracel na pobřeží. Vyběhla směrem k silnici a po cestě slyšela v křoví ženský pláč. Skočila do auta čekajícího Hassana a křičela na něho, ať jede okamžitě pryč. Hassan to vůbec nechápal a ona mu to zatím ani nevysvětlovala. Prý se mám pakovat, že tady končí sranda.

52


Řekl jsem, že si to rozmyslím. Seděl jsem před penzionem a cítil se strašně. Najednou mi docházelo, že neustále podceňuju riziko. A že nejsem sám, koho tím vystavuju nebezpečí. Pašeráci a všechny ty legrační historky ze včerejška se mi zhnusili. Ali vyšel ven, uviděl mě a zeptal se, co se děje. Všechno jsem mu řekl. Slíbili jsme si, že před jeho matkou o tom pomlčíme. Nabádal mě, abych v sobě potlačil vztek, a pomstil se pašerákům teprve až přijedeme do Evropy. Každý z nich se chce v budoucnu vydávat za uprchlíka a žádat o azyl. Máme je natočené. „Vydrž to!“ řekl mi. A já jsem se rozhodl, že pokračuju v natáčení. Objevil se Váhed s doprovodem dvou mužů. Byl to hladce oholený třicátník. Na rozdíl od ostatních pašeráků neměl oblečení jako šupák: v kožené bundě a s nagelovanými hlasy připomínal spíš turecké tajné policajty z jihu. Předstíral, že se chce dívat na televizi a usedl na židli. Zohreh nakráčela těsně k němu, naklonila se nad něj a spustila poslední palbu. Její municí bylo zoufalství, vztek a vědomí, že je to jejich poslední možnost. Váhed a jeho muži podrážděně odpovídali, ale převahu měla stojící Zohreh. Vytáhl jsem telefon a dělal, že píšu sms, přitom jsem kousek výjevu natočil. Těšil jsem se, až to jednou někdo přeloží a mně se odhalí střípek toho utkání, které muselo být určitě fascinující výměnou argumentů. Bohužel z práce překladatele mi došlo, že hádky v tomto prostředí spočívají v nekonečném opakování stále stejného sdělení, přičemž vyhrává ten, kdo druhého utahá.

53


Utahal se Váhed. Ani nenechal Zohreh domluvit, plácl o stůl ruličkou peněz a otočil se zase k televizi. Zohreh zmlkla, přepočítala si peníze a mávla na nás, že jdeme. Penzion jsme opustili bez rozloučení. Zavolal jsem rozespalému Hassanovi, aby nás vyzvedl autem na nedaleké křižovatce. Po cestě zpět na pláže mu Íránci děkovali: „Thank you, mister Hassan.“ Měli triumfální náladu a byli si stoprocentně jistí, že se k nim vrátilo štěstí. Já se bál, že Hassan začne mluvit o včerejšku. A taky začal: „Nevím, co se vám tam včera stalo, ale Lenka byla úplně vyděšená. To ani nebyla ona. Jestli by ses na to neměl vykašlat.“ Odpověděl jsem mu něco v tom smyslu, že tohle je poslední pokus a jestli nevyjde, jedeme pryč. Moc ho to neuspokojilo. Znovu jsme se vraceli pěšinou mezi křovím k našim plážím. Mí dva přátelé se usmívali. Já ne. Měl jsem o ně strach. Dřív mi připadalo, že disponují jakousi autoritou a že pašeráci pro ně mají slabost. Včera večer mi došlo, že s nimi jednají jako s kusem hadru. Ali a Zohreh, dva jemní příslušníci střední třídy, městští intelektuálové, mezi drsnými chlápky bez svědomí a mezi afghánskými rodinami z válečných oblastí. Radil jsem jim, ať si peníze nechají, dokud nebudou sedět ve člunu. Zeptal jsem se Aliho, jestli má nůž. Když řekl, že ne, půjčil jsem mu svůj a kladl mu na srdce, ať se od matky nehne ani na krok.

54


Měli jsme odplout ze zadní pláže. Mansúr tam dnes naštěstí nebyl. Sardár ihned vyinkasoval peníze a dušoval se, že vyrazíme v první várce. Usadili jsme se hned vedle ukrytého rozloženého člunu nahoře v křoví. Opět se na něco čekalo. Procházel jsem se okolo a natáčel různá provizorní tábořiště, ve kterých se skrývaly celé rodiny. Občas jsem někomu ulil trochu ze svojí vody anebo dal dětem bonbóny. Zase ta poklidná odevzdanost. Sledoval jsem jednoho kluka, asi dva roky starého, hovícího si v náruči otce. Kluk držel klacek a mlátil s ním po hlavě starší sestru. Dospělí mu to rozmlouvali, ale klacek mu nechali. Sestra brečela, ale neodsedla si. Když se kluk znovu napřahal, nastavil otec ruku a nechal se do ní od syna bít. Malý se rozčiloval, že mu brání mlátit hlavu sestry. Ostatní se na to dívali. Vrátil jsem se ke skrýši a soutěžil s Alim v házení kamenů na cíl. Vyprávěl mi o profesoru Samiím. Prý taky kdysi emigroval z Íránu do Německa a stal se světovou kapacitou v neurochirurgii. Aliho sen je být jeho studentem. Potom jsme si lehli a dívali se na mraky. Totiž jen já, Ali se díval na mě. „Jak to ležíš?“ zeptal se mě. „Cože?“ „Podívej se na ty Afghánce kolem.“ Podíval jsem se na ně. Leželi většinou v klubíčku. Já měl roce pod hlavou a nohu přes nohu.

55


„Jestli chceš vypadat jako oni, přestaň se chovat jako Evropan. A zastrč si tepláky do ponožek.“ Poslechl jsem ho a smáli jsme se mojí věčné neschopnosti splynout s prostředím. Dělal jsem si pořádek v batohu a vyndal z něj různé odpadky a obaly od jídla. Bezmyšlenkovitě jsem je odhodil na zem mezi jiné odpadky, které se tu všude kolem válely. Až po chvílli mi došlo, že takovou věc bych za normálních okolností nikdy neudělal. Tohle ale nebyly normální okolnosti. Představa, že bych v tom malém batohu, kde je ukryté moje všechno, přenášel z místa na místo smetí, byla absurdní. Vypukl neklid. Všichni vstávali a rozhlíželi se. Policie? - ptali se jeden druhého. A opravdu, blížil se muž, co vypadal jako Turek. Ale nesl obří igelitový pytel plný chleba. A šly s ním dvě ženy. Byli to místní, přinášeli uprchlíkům jídlo. Dva kanystry polévky a pečivo. Uprchlíci si od nich jídlo nedůvěřivě vzali. Nebylo vidět moc projevů vděku. Chápal jsem to. I já jsem toužil hlavně už odplout, což vyžadovalo, aby nám vnější svět dal pokoj, aby sem nikdo nelezl a neděsil nás, neokouněl tady a neznérvózňoval pašeráky. Jídlo bylo vedlejší. Že jsem měl hlad jsem si uvědomil až když jsem okusil tu chutnou polévku. Přinesli dokonce i plastové nádobí. Distribuce jídla pro vzdálenější tábořiště se samozřejmě neujal nikdo jiný než Zohreh s Alim. Já musel zůstat a hlídat zavazadla. Byl vydán pokyn k přinesení všech dílů člunu. Jeden z Afghánců si vše nechal naložit na záda a ostatní ho jen jistili, kdyby uklouzl po srázu. Zohreh to komentovala tak, že prý tihle Afghánci nepotřebují pít ani jíst a stejně jsou schopní makat celý den jako

56


buvoli. Ptal jsem se, ke které vrstvě ve svojí domovině patřili. Řekla, že jsou to ti, co si vydělali nelegální prací v Íránu. Pak dodala: „Ale jsou to divocí lidé. Násilní. A kradou.“ Do člunu jsme lezli jako první. Odhodil jsem opatrnost a natáčel nástup mobilem přímo Sardárovi před obličejem. Teprve když jsem seděl uvnitř, zahulákal na mě jeden pašerák, co si jako myslím, ať s tím přestanu. Zamotal jsem telefon do igelitu a přelepil páskou. Náš člun byl děravý a teprve před chvilkou ho provizorně zalepili. Bylo možné, že si zaplaveme. Namočený telefon by znamenal ztrátu nezálohovaného materiálu z dneška i včerejška. Do člunu nastupovali mladí i starší muži, ženy i děti. V této várce bylo hodně Íránců. Zaujal mě obtloustlý brýlatý mladík, který měl k batohu připevněný deštník. Jak ten se tady octl? Neustále jsme se posunovali dopředu. Muselo se nás vejít šedesát. Já s Alim jsme seděli na boku těsně u přídě, zády k moři, Zohreh dřepěla pod námi, zarovnaná batohy a dětmi. Podlážka se už teď začínala plnit vodou. Přinesli motor a přidělali ho. Jako obvykle nejdřív nemohl nastartovat. Poté co chytnul a vyrazili jsme, začali všichni jásat a volali, že Bůh je veliký. Pašerák, který řídil, si najednou stoupnul a skočil šipku do moře. Zůstali jsme bez kapitána. Cestující na zádi se dívali jeden na druhého a řízení se ujal kluk s deštníkem. Ne, jenom ne tenhle, říkal jsem si. Tlusťoch se křečovitě chytil páky na řízení a ztuhnul. Stočili jsme se přímo proti skále. Ostatní mu nadávali, on se ani nehnul. Zkoušeli ho odtrhnout, ale byl úplně paralyzovaný. Blížili jsme se k ostrému útesu. Pašeráci běželi jako šílení na konec pláže, jedni šplhali po skále, ostatní skákali do vody a plavali nás zachránit. Naštěstí

57


chcípl motor. Byli jsme odraženi a nasměrováni k Řecku. Tlusťocha odtrhli a řízení se ujal bystře vypadající kluk z jižního Íránu, který měl s mořeplavbou zkušenosti. Motor chcípal pravidelně. Čím dál jsme byli od tureckého břehu, tím to bylo nepříjemnější. Křečovitě jsem se držel provazu, který se táhnul po obvodu člunu. Cítil jsem, jak nafouknuté boky měknou. Voda v podlážce už mi dosahovala ke kotníkům. Lidé se modlili. Zohreh mi pořád opakovala: „I don´t swim. I don´t swim.“ Strašně se bála, ale přitom celou dobu dodávala odvahu jedné holčičce, která ji držela za ruku a visela na ní pohledem. Dokonce i Ali vypadal zachmuřeně. Po každém nahození motoru odrecitovali všichni jednohlasně jakýsi verš z Koránu. Já mlčel. Jednomu chlápkovi, co seděl vedle mě, to bylo divné. Vzpomněl jsem si na historky o křesťanech hozených přes palubu a příště už předstíral, že recituji s nimi. Muž se nedal oklamat. Prohlížel si mě. Pak se dokonce zeptal, kdo jsem. Neodpověděl jsem a přitulil se k Alimu. Potom koloval Korán zabalený v igelitu. Každý, ke komu se dostal, jej rituálně políbil. Hlavně, ať se nedostaně ke mně, pomyslel jsem si. Naštěstí se zasekl u jedné holky, která ho držela v náručí a celou dobu vzhlížela k nebi. Za polovinou cesty se k nám přidala vojenská loď s vlajkou Kypru. Když se blížila, začala se dít zajímavá věc. Íránci vytáhli své pasy a vytrhávali z nich stránku s osobními údaji a s fotkou. Potom ji pečlivě roztrhali na kousíčky a hodili do moře. Vědělo se totiž, že na některých hranicích momentálně pouští jen uprchlíky ze Sýrie,

58


Iráku nebo Afghánistánu. Všichni Íránci byli odhodlaní vydávat se za Afghánce. Pikantní bylo, že několik opravdových Afghánců v panice taky roztrhalo svoje pasy. Za koho se chtěli vydávat, to nevím. Možná prostě jen nemohli uvěřit, že jejich národnost může být taky někdy výhodou. Moji dva přátelé měli své pasy bezpečně schované u Lenky. Kolem přídě kyperské lodi vyskakovali nad hladinu delfíni. Muži na kapitánském můstku nám ukazovali, kam máme směřovat. Nikdy jsem nikoho neviděl tak rád. Nálada se zlepšila. Bylo jasné, že se neutopíme. Vytáhnul jsem mobil a pořídil záběr. Naštvalo mě, že se mi všichni usmívají do objektivu a podezíravý muž vedle mě dokonce ukazuje palec nahoru. Ali se začal tvářit jako celebrita a znalecky vysvětlovat, že tamto vpředu je Řecko. Jediný, kdo se pořád bál, byla Zohreh. Nechal jsem se vyfotit, aby z toho něco měl i Facebook. Na fotce byla jedna zvláštnost: všichni měli na sobě záchrannou vestu, jen já ne. Ani jsem se nepokusil ji sehnat, došlo mi. Naštval jsem se sám na sebe pro tu lehkomyslnost. Asi o dva měsíce později informovala média o tom, že v Izmiru zavřeli nelegální továrnu na tyhle oranžové vesty. Prý byly plněné materiálem, který sál vodu a po chvíli přestávaly plnit svou funkci. Utopily se kvůli nim stovky lidí. Blížili jsme se ke břehu. Občas přišla větší vlna, která pleskla o příď a pocákala nás. Ženy pak zakvílely, ale to byla poslední známka dobrodružství. Měli jsme štěstí. Benzín vydržel až do konce a byl slunečný den, takže jsme bezpečně mířili k písčité pláži. Okolní útesy pokryté oranžovými vestami prozrazovaly, že to nebyla

59


samozřejmost. Nechtěl bych opouštět člun na jednom z těch útesů, a už vůbec ne v noci nebo za větru. Motor se zasekl o písek. Vyskočil jsem do vody a s polu s podezřívavým sousedem jsme člun přitáhli co nejblíž na mělčinu. Poplácal mě po rameni a anglicky řekl: Díky! Já potom běžel na břeh a snažil se co nejrychleji vymotat telefon z igelitů a zapnout nahrávání. Stihl jsem to až v momentě, kdy se Zohreh s Alim objímají na pláži. Ona brečí, on jim oběma sundává vesty a odhazuje je na zem. Zohreh se potom klaní v děkovné modlitbě. Přichází řecký voják a zakazuje mi natáčení. Ali odchází k prázdnému člunu a několikrát do něho zabodává můj nůž. Pak mi ho vrátí a děkuje. Aliho dílo dokonají vojáci – hlavně aby znovu neposloužil pašerákům. Jdeme na betonovou terasu nad pláží. U stolku sedí dvojice turistů a obědvá. Mám pocit euforie. Nejen proto, že máme za sebou tu plavbu, ale hlavně proto, že jsme pryč z té hrozné Asie, kde se člověk pořád musí bát tajných nebo pašeráků, kde se musí mít na pozoru i před vlastními a všechno je tak komplikované a nejisté. Jsme v Evropě. Tady panuje řád a právo. Cítím se doma. Volám do Prahy. Šárka je dojatá. Objevují se tlustí bílí potetovaní dobrovolníci ve vestách organizace Drop in the ocean. Jsou moc hodní a každého se ptají, jestli něco nepotřebuje, ale nikdo je pořádně nevnímá. Všichni někam volají nebo píšou. Odvádějí nás k autobusu. Všiml jsem si, že po nás zůstaly nějaké odpadky, tak jsem je posbíral a odnesl do koše. Řekl jsem skupince kolem kluka z jižního Íránu, který má ode dneška přezdívku kapitán, že je to ostuda, neuklízet po sobě, a všichni uznale přikývli.

60


Autobus do města stál tři eura a většina z nás se na to netvářila zrovna nadšeně. Zaplatil jsem za Zohreh a Aliho, abych to urychlil. Někteří se nechali dlouho přemlouvat řidičem a dvojicí dobrovolníků. Autobus jel podél pobřeží a sbíral cestující z dalších člunů. Po moři se právě blížily tři, z čehož jsem usoudil, že na poloostrově musely být ještě další pláže s jinými skupinami pašeráků. Ti naši by nestihli vypravit tolik člunů v tak krátkém čase. Zvedl se vítr a vlny se zvětšovaly, ale všichni přistáli v pořádku. Jeli jsme do hlavního města ostrova Chios. Přivezli nás před starou továrnu, která byla prvním záchytným bodem. Ali a Zohreh byli rozhodnutí vydávat se ze všech sil za Afghánce, dokonce mi s omluvou sdělili, že teď chvíli budou předstírat, že se neznáme. Stál jsem ve frontě. Snědá, anglicky hovořící dobrovolnice mi na zápěstí umístila náramek s číselným kódem a zeptala se, odkud jsem. Po kratičkém zaváhání jsem odpověděl, že z Afghánistánu. Ona se usmála tak, že ani nemusela říkat nahlas: „no to určitě“. Dostal jsem i lísteček, na který bylo třeba vyplnit osobní údaje. Jako jméno jsem uvedl: Mansur Sardar. Jméno otce: Alishah, jméno matky: Zohreh. Pak jsem spatřil frontu na registraci. Z pořadníku a čísla na mém náramku vyplývalo, že mám nějakých dvanáct hodin času. Ali a Zohreh se zabývali vyplňováním lístečků zmatených Afghánců, kteří neuměli číst a psát latinkou, natož řeckou azbukou. Zamířil jsem ven z areálu. Přístupu na ulici nic nebránilo. Tohle nebyl koncentrák, jako detenční centra v České republice. Přišel jsem do přístavu, zrovna když auto s Hassanem a Lenkou vyjíždělo z trajektu. Našli jsme restauraci, neměl jsem hlad, ale nacpal jsem se nejlepším jídlem,

61


jaké tam měli. Oba vyzvídali a já nebyl schopen nic moc vyprávět. Pouštěl jsem jim videa z mobilu. Ubytovali jsme se v penzionu, nanosili věci dovnitř a dali nabíjet všechny baterie. Zálohoval jsem data. Pak jsme zamířili zpět do záchytného centra pro uprchlíky. Nikdo nám nebránil ani v cestě dovnitř. Zohreh s Alim k nám hned přispěchali a říkali, že měli strach, kam jsem zmizel. Dozvěděli jsme se, že změnili strategii. U registrace prý nemá cenu lhát, stejně poznají pravdu. Přiznají, že jsou z Íránu a budou doufat, že na makedonské hranici to nějak dopadne. Neměli moc času se s námi vybavovat. Dávali dobrovolníkům lekce perštiny. Jako vždy v centru dění. Bývalá tovární hala byla noclehárnou, dětským hřištěm a rušným náměstím dohromady. Několik Řeků tu prodávalo evropské simkarty, chlazené nápoje a halal bagety. Na dvorku byly k dispozici toi-toiky. Na stěnách visely informace. Fronta na registraci se téměř nepohnula. Nemělo cenu v ní čekat. Stejně jsem měl minimální šanci, že by někdo uvěřil mojí historce o čečenském nebo afghánském původu. Jen bych riskoval odhalení a zájem policie. Koneckonců, pro systém jsem byl pořád v Turecku. Rozhodl jsem se jít s Lenkou a Hassanem do hotelu a po dlouhé době se pořádně vyspat. Prozradili jsme Hassanovi pravdu o událostech včerejší noci. Řekl, že mu už od začátku vadí, jak podceňuju nebezpečí. Vinu kladl mně. Dohadovali jsme se, co se tam vlastně stalo. Myslel si Mansúr, že cizí žena byla Lenka? Připletla se tam jen náhodou? Zachránila Lenku? Nikdy se to už nedozvíme. Zústala jen pachuť z bezmoci

62


bezprávných lidí vydaných napospas někomu, kdo je schopen do očí lhát a znásilňovat. V noci přišla bouře. Vlny se tříštily o břeh přístavu a voda cákala až na silnici. Blesky osvětlovaly celou zátoku. Stál jsem u okna. Prožíval jsem hluboký strach o lidi, kteří jsou právě možná na moři. Myslel jsem na všechny v chabých úkrytech v křoví na turecké straně. Cítil jsem se vinen, že teď nejsem se svými přáteli v továrně s rozbitými okny. Celou noc jsem napůl bděl a napůl se zmítal v noční můře plné Mansúrů a děravých člunů. Ráno bylo naše auto úplně pokryté větvemi a listím. Den jsme strávili čekáním na večerní trajekt do Athén. Naši dva hrdinové byli nevyspalí a vyčerpaní, ale přesto v euforii. Při registraci jim dali afghánské doklady. Dva orazítkované papíry formátu A4 z obyčejné tiskárny. Základní údaje, nekvalitní černobílá fotografie a spousta nesrozumitelných řeckých písmenek. Udělali to pro ně jako protislužbu za celonoční překladatelské úsilí. Ostatní Íránci měli smůlu a teď společně v jedné kavárně se smutnými výrazy sledovali zpravodajství z řeckomakedonské hranice. Byli tam jejich krajané, kteří si na protest sešili ústa jehlou a nití. Na stromě visel transparent „Nejsme teroristé, nechte nás jít.“ Dopravu do Athén si musel každý zaplatit a jelo se společně: uprchlíci s „normálními cestovateli.“ Jízdenka stála 45 euro na osobu. Centrum města vypadalo během dne jako obří čekárna. Málokdo zůstával v humanitárních stanech umístěných stranou za hradbami. Každý chtěl vidět moře. Ti, kdo měli peníze, vysedávali v kavárnách nad drahým řeckým čajem, ostatní se rozložili přímo na molu. Modlili se, diskutovali, děti

63


si hrály. Bavil jsem se s místními Řeky a překvapilo mě, jak vstřícný postoj k uprchlíkům zastávají. Některé podniky se úplně přeorientovaly na novou klientelu a byly pokryté arabskými nápisy. Jejich obsluha mě zasypávala dojemnými historkami o vzájemném porozumění. Nedalo mi to, abych si jedovatě nerýpnul: „Ale je to dobrý kšeft, ne? Turistická sezona i v zimě...“ Odpověděla mi mladá prodavačka: „Vidíš tady toho plyšáka? Když jsem ho dostala, byla na něm ještě sůl. Jedna rodina neměla peníze, tak jsme jim uvařili zadarmo. A jejich malá holčička mi pak dala tohohle medvěda. Prý ho má z domova a on ji ochraňoval celou cestu. Řekla, že teď už jsou v bezpečí a chce mi ho dát. Nemohla jsem odmítnout.“ Trajekt byl obrovský. Nechápu, jak se vešel do malého přístavu města Chios. Vypadalo to, jako by po rybníku někde na návsi plul Titanic. Otevřela se obrovská vrata, která zabírala celou záď. Vyjelo pár maličkých kamionů a vyšla hrstka titěrných lidiček. A pak to začalo. Byl nás dav. Stovky, možná několik tisíc. Jednodenní dávka z jediného z tranzitních ostrovů. Ve chvíli, kdy jsme se hrnuli do těch velikých vrat, mi došlo, jak obrovská událost migrace je. Pryč byla intimita pašeráckých pláží a gumového člunu. Konec jednotlivých příběhů. Teď jsme byli masa. Obsadili jsme každé podlaží a každý prostor. Polehali jsme si na zem, protože jsme byli strašně unavení a bylo nám všechno jedno. Něco málo jsem natočil, ale posádka mi to důrazně zakázala a její členové mě pak dokonce sledovali. Bylo mi to fuk, chtěl

64


jsem hlavně spát. Ruku jsem si provlékl poutkem od batohu a peněženku s mobilem umístil pod hlavu. Neustále hlásili ve všech jazycích, že se tady strašně krade. Trajekty prý jezdí skupinky zlodějů specializovaných na okrádání spících uprchlíků. Ali téměř celou noc běhal po trajektu s různými mladými lidmi z Íránu a Afghánistánu. Byla to pro ně vysněná dovolená, dobrodružství, zážitek na celý život. Brzy ráno začaly nahlas hrát televize a bylo nám oznámeno, že se blížíme k Pireu. Ali spal tak tvrdě, že jsme ho nemohli probudit. My ostatní jsme po pár hodinách na podlaze taky nebyli moc čerství. Nějakému Afghánci ukradli batoh a on teď zmateně běhal kolem. Všiml jsem si jednoho chlapa, který vypadal jako asyrští králové na starověkých reliéfech. Pečlivě střižený plnovous, husté kudrnaté vlasy sčesané dozadu, orlí nos a v očích hrdost dobyvatelů. Nějakou chvíli jsem ho pozoroval a víc než jeho pompézní zevnějšek mě zaujalo, jak o něj dbal. Česal se jako pískomil, urovnával každou kudrlinku, pak si pečlivě uvazoval červenou šálu a nakonec, poté co si oblékl svetr, jenž ho zelektrizoval, to musel celé dělat znovu. Normální asyrský metrosexuál. Nebyl sám. Trajektem se linula vůně mnoha parfémů a voňavek, kterými se teď všichni zvelebovali. I Zohreh věnovala zvýšenou pozornost svému zevnějšku. Povzdechla si, že už vypadá jako ty Afghánky a že nutně potřebuje krém na obličej. Česala při tom spícího syna. Pochopil jsem, že správný uprchlík dbá na to, aby do Evropy nepřijel jako hastroš. Na přístavním parkovišti se odehrála scéna, která je příkladem toho, co na povolání dokumentaristy nemám rád. Přerovnávali jsme si věci v autě a Zohreh s Alim na nás

65


zaraženě koukali. Bylo vidět, jak moc by si přáli jet na sever s námi autem. A já se tím pádem ocitl ve schizofrenní situaci: kamarád nebo filmař? Zapnul jsem kameru a natáčel náš rozhovor. Nejdřív jsem jim vysvětlil, že autem s námi jet nemůžou, protože tady už jsou opravdu nelegálně a my bychom z toho mohli mít problém. Byla to trochu výmluva, ve skutečnosti jsem nechtěl ovlivňovat jejich příběh, mým úkolem bylo jen zaznamenávat, co se jim přihodí. Navrhnul jsem, že půjdeme společně koupit jízdenky na autobus, já natočím, jak do něj nasedají a pak se vrátím do auta. Bylo nutné střídat se v řízení, čekala nás cesta přes celé Řecko a všichni jsme byli vyčerpaní. „A pak na vás budeme čekat na hranicích.“ dodal jsem s úsměvem. Mlčeli. Koukali se na sebe, atmosféra začala být trapná. Zeptal jsem se jich, jestli mají peníze na autobus. Řekli, že nemají. Jednalo se o sedmdesát euro. Mohli bychom jim půjčit. Ale to jsem právě nechtěl. Navíc, na dalším úseku bychom to řešili znovu. „Tak co budete dělat?“ „Nevíme.“ řekla Zohreh. „Třeba by vám mohli něco poslat příbuzní přes Western Union,“ navrhl jsem. „Asi ano.“ „Tak pojďme najít kavárnu s wi-fi.“ „Hm.“

66


Zohreh se tvářila otráveně, Alíšáh vypadal, že je mu trapně a já se současně styděl, že jsem mizera a současně na sebe byl pyšný, jaký jsem profesionál. Štáb jsme nechali v autě a vydali se hledat kavárnu. Zohreh to ale nenadále stočila k autobusáku. Chtěla najít nejlevnější spoj. Nebylo moc na výběr, všechny uprchlické autobusy byly podobně drahé. Po chvíli odkudsi vyštrachala peníze a koupila dva lístky. Chtěli vidět jejich dokumenty. Všechno proběhlo hladce, za chvíli měli vyrazit. Přešli jsme tuhle historku mlčením a později už se k ní nevraceli. Bylo mi jasné, že chování lidí se odvíjí od jejich situace. Oni byli v situaci, kdy museli vyzkoušet všechny možnosti a až nakonec vyjít s pravdou (železnou zásobou) ven. Při čekání jsme se bavili s řeckým řidičem autobusu. S dobráckým úsměvem nám líčil, že on je pro uprchlíky ten první kontakt s Evropou. Na začátku cesty prý vždycky řekne: „Vítejte u nás. Tady platí pravidla. Jedno z nich je, že v autobuse se nekouří. Kdo si zapálí, toho předám policii. Pokuta je tisíc euro.“ Hlasitě se zasmál, potáhl z cigarety a pak pokračoval: „Pro ty Asiaty je to úplně absurdní představa, že by se nemělo kouřit v autobuse. Cesta je dlouhá. Občas to někdo nevydrží a zapálí si. Ale i když sedí někde vzadu a vyfukuje z okýnka, já to stejně cítím. A přísahám, že vždycky zastavím a čekáme na policii. Člověk na ně musí být tvrdej, aby jim došlo, kde se to ocitli.“

67


Zohreh a Ali nastoupili do autobusu přísného řidiče a já naskočil do naší televizní Octavie. Příští zastávka: vesnice Evzoni na hranici s Makedonií. Stmívalo se. Otevřeli jsme dveře auta a do nosu nás praštila zima. Klima, kterému jsme dole na jihu odvykli. Bylo třeba na sebe navléct všechno co jsme měli. Ocitli jsme se na smutném místě. V bahně a mrazu bydleli lidé, které nepustili k další cestě na sever. Zklamaní a zmrzlí. Aby se ohřáli, dělali si ohníčky z kdečeho a smrdělo to tam jako na zimní české vesnici před zavedením zemního plynu. Autobusy přivážely nové a nové lidi. Ti se pokaždé seřadili a vyrazili po kolejích ukázat těžkooděncům stojícím v mezeře mezi ostnatými dráty své papíry. Když na nich stálo Afghánistán, Irák nebo Sýrie, pokračovali dál do tmy. Když cokoliv jiného, vraceli se do smradlavého rozbahněného stanového města. Panovala tam prazvláštní atmosféra smíchaná z nasranosti, solidarity, zoufalství a naděje. Působila tam jedna organizace, která nevpuštěné uprchlíky přemlouvá, aby se vrátili domů a dokonce jim platí cestu. Nevím, jak je úspěšná. Většina lidí se prý vrací jen do Athén, kde se protlouká, jak se dá, a čeká na další příležitost k cestě za svým snem.

Natáčel jsem jednu skupinku, která právě odcházela k bráně mezi ostnatým drátem, když mi do záběru začala mluvit jakási černoška. „Proč oni jo a my ne?“

68


Podíval jsem se na ni – měla na nohou sandále bez ponožek, ale byla tak naštvaná, že jí snad ani nebyla zima. „Já nevím.“ odpověděl jsem. „Copak u nás není taky válka? To není fér. Ti v Evropě se mají dobře, jejich děti jsou zajištěné, přitom vykořisťují naše země, rozdmýchávají tam války a pak rozhodujou, kdo smí projít a kdo ne. To není fér.“ Absolutně jsem nevěděl, co jí na to mám říct. Sedl jsem si na bobek, opřel se o jakousi policejní kukaň, zachumlal se do bundy a čekal na Aliho a Zohreh. Byl jsem ve stavu, kdy je každý nadbytečný pohyb nebo myšlenka mrháním sil. Přijeli. Byli stejně promrzlí a překvapení tím místem, jako my před pár hodinami. Zohreh poprosila o deku, kterou si předtím uložila k nám do auta. Pak bez okolků vyrazili k bráně. Byli vystrašení, báli se, že papíry nebudou stačit, že je někdo odhalí. Celou dobu jsem je sledoval a natáčel. Když konečně přišli na řadu, zavadil jsem zmrzlým palcem o tlačítko REC a vypnul nahrávání. Všiml jsem si toho, až když mizeli v makedonské tmě. Prošli, ale my dál nesměli. Museli jsme naskákat do auta, projet celnicí a vrátit se na stejné místo z makedonské strany. To zabralo asi hodinu. Mimochodem, nikdo nás nekontroloval, takže bychom bývali mohli mít kufr plný uprchlíků. Dovnitř tábora nás makedonská policie odmítla vpustit. Vzal jsem si batoh, skrytou kameru a vetřel se tam zezadu jako uprchlík. Prokoukli mě. Byl jsem zatčen. Vysvětloval jsem situaci a

69


ukazoval video, jak pluju na člunu. Na velícího důstojníka to zapůsobilo, ale nejdřív si telefonem ověřil, jestli jsme prošli celnicí, nebo nelegálně přes pole. Měli jsme štěstí, na celnici nás poctivě zanesli do systému. Řekl, ať jedeme na sever, na hranice se Srbskem a čekáme tam. Zákaz natáčení. Pochopitelná paranoia. Makedonci byli zrovna ve světových médiích prezentováni jako ti zlí. Zbytek cesty si už pamatuju jako napůl ve snu. Hassan se mi smál, že vyhraju světový rekord ve spánku. Kdykoli a kdekoli byla jen minutka příležitosti, usnul jsem. Na severu Makedonie jsme čekali den a půl. Viděli jsem tisíce uprchlíků vystupovat z vlaků a odcházet polní cestou k Preševu, vstříc taxikářské mafii a českým dobrovolníkům. Zdravil jsem staré známé a vyptával se jich na Alíšáha a Zohreh, ale nikdo je neviděl. Slehla se po nich zem. Viděli jsme místní zlodějíčky, jak rozkrádají humanitární pomoc a v pytlech ji odnášejí domů. Viděli jsme, jak se později vrací a tytéž věci, zabalené do celofánu, prodávají uprchlíkům. Viděli jsme, jak strkají policejnímu důstojníkovi do kapsy krabičku cigaret. Viděli jsme syrského dědečka na vozíku, kterého rodina popostrkovala zablácenou polní cestou, až už policejní důstojník ten pohled nevydržel, naložil je na korbu džípu a odvezl k cíli. Viděli jsme syrskou rodinu, která si nabrala plnou náruč oblečení, a co se jí nelíbilo, to hodila na zem a nechala tak. Viděli jsme, jak se z promrzlých jižanských frajírků stávají nabalení hastroši, jak se zimní oblečení dobročinných Berlíňanů a Pražanů ocitá v neuvěřitelných kombinacích na lidech, kteří na sobě takové věci v životě neměli a často ani nevěděli, jak je správně obléct. Ale neviděli jsme ty, na které jsme čekali.

70


Dohadovali jsme se, jestli jsou zaseklí někde pod námi, nebo byli tak rychlí, že nás předběhli. Nevěděli jsme, jestli se nám neozývají kvůli nějakým okolnostem, nebo schválně. Zohreh Lence na Chiosu sice vrátila půjčený mobil, ale i tak mohli poslat hlasovku od někoho jiného. Varianta, že už nás nechtějí nikdy potkat, nebyla možná. Měli jsme jejich pasy. Byla to záhada. Přišla zpráva. Od jejich příbuzného v Íránu. Jsou v Rakousku. Prosvištěli jsme Balkánem jako střela a zastavili se až v Grazu. Vyzvídali jsme detaily, ale Írán mlčel. Umístí je někam v téhle zemi? Nebo pokračují? Jsou už v Německu? Čekali jsme na další informace. Hassan s Lenkou si užívali předvánoční atmosféru na trzích, ale na mě to celé nějak dolehlo. Byl jsem podrážděný, žaludek na vodě, nevěděl jsem, jestli jsem úplně vzhůru. Taková mírná verze posttraumatického syndromu. Později jsem si dopisoval s několika uprchlíky a všichni mi líčili podobný stav. Člověk toho prožije tolik a jeho situace a místo, ve kterém se nachází, se tak často mění, že není schopen pojímat nové věci. Má problém rozlišovat, co je realita, co vzpomínka a co ozvěna noční můry. Přitom já zažil jen několik perných týdnů a vracel se domů. O kolik silnější to muselo být pro ty, kterým válka zničila domov, rodinu a oni teď přicházejí do úplně neznámého světa. Každopádně těchto úvah jsem schopen až zpětně. V danou chvíli jsem se nedokázal vcítit do nikoho a ničeho, svět se skládal pouze z nevyhnutelných úkolů a co nejméně namáhavých cest k jejich splnění. Namáhavé bylo mluvit, namáhavé bylo se usmát, namáhavé bylo být vzhůru i spát.

71


Druhý den v Grazu jsme obdrželi zprávu: jsou v Německu. Rozhodli jsme se, že za nimi nepojedeme. Chtěli jsme už domů. Vzpomínám si jen na to, jak mi po příjezdu připadala směšná každá zmínka o uprchlících. Od médií i zdejších chytráků. Jinak si nevzpomínám na nic. O několik týdnů později jsme vyráželi do Německa. Televize nás vybavila královsky. Měli jsme techniku za několik milionů, kameramana i asistenta kamery, zvukaře a jeli jsme v dodávce. Já a Lenka; Hassan zůstal v Praze. Mířili jsme do města Bonn. Alíšáh a Zohreh tam byli na návštěvě u příbuzných a souhlasili s dalším natáčením. Shledání bylo dojemné. Dali jsme jim vytištěnou fotografii, na které stojí za úsvitu na palubě trajektu zády k přístavu Pireus, potom čokoládu a bezpečně propašované pasy. Pozvali jsme je na oběd. Všechno sledoval nedůvěřivým zrakem pán ve středních letech, ctihodný německý občan, jejich příbuzný. S obědem jsme čekali marně, nepřišli. Ali mi napsal omluvu a sdělil nám, že zítra se oba vracejí do uprchlického tábora v nedalekém městečku a že se sejdeme až tam. Byli jsme z toho zmatení a taky jsme mu to napsali. Následná konverzace trvala až do večera, její stručné shrnutí zní: My: „Nechápeme, co se děje. Jestli se na nás zlobíte nebo už nechcete natáčet, tak to řekněte.“ Oni: „Zítra vám to vysvětlíme. Věřte nám.“

72


Městečko Hermeskeil má šest tisíc obyvatel a jeden tisíc uprchlíků. Dosud zde nebyly žádné problémy. Tábor je pár kilometrů za městem, cykloztezka, která obě místa spojuje, je plná korzujících Arabů, Peršanů a jiných kdysi exotických lidí. V táboře je veškeré nutné vybavení, nicméně na všechno se čekají fronty a panuje tu nuda. Každý dostává 32 euro týdně jako kapesné. Alíšáh se svojí matkou si přivydělávají jako překladatelé. Euro na hodinu. Sleduju Zohreh a nedokážu rozluštit, jestli je v pohodě. Ali nám vysvětlil, že jejich příbuzní považují z různých důvodů tohle natáčení za velice špatný nápad. Včera nám psal z jejich telefonu, proto se nemohl vyjádřit otevřeně. On sám s tím nemá žádný problém. Je vysmátý a přátelský jako vždy. Vzali jsme je do místní hospůdky, dali si kebab a nad čajem v typických malých sklenicích zaranžovali rozhovor. Moje snaha zjistit víc o důvodech jejich emigrace nebyla úspěšná. Mlžili. Zmiňovali složitou rodinnou a finanční situaci, to, že Ali musel při studiu střední školy pracovat a znovu mluvili o plánu studovat neurochirurgii, což bylo v Íránu nemyslitelné. Mluvilo se persky a Lenka mi překládala jen velmi stručně. Zeptal jsem se na cestu sem a Zohreh trochu roztála. Řekla, že čím hlouběji v Evropě se ocitali, tím byla pomoc a přístup lidí lepší. Velmi děkovala Německu a Angele Merkelové. Prý se u nich Evropa líčí jako místo, kde každý myslí jen na sebe, ale ona je překvapená, že to tak není. Vydali jsme se na procházku městem. Štáb kolem nás běhal s kamerou a mikrofonem na tyči, byli jsme jako celebrity. Navštívili jsme kostel, kde právě probíhal vánoční koncert. Místní mládež hrála s nadšením a trochu falešně. Íránci byli poprvé na

73


takovém místě, ale nijak zvlášť silně to na ně nezapůsobilo. Na trzích jsme si s Lenkou objednali punč a jim podstrčili verzi pro děti. Vyslechli jsme si Aliho přednášku o škodlivosti alkoholu pro organismus a bylo nám jasné, že před námi stojí budoucí doktor. Jakási zvědavá Němka se zajímala, co to provádíme a já ji při té příležitosti vyzpovídal. Byla, co se týče uprchlíků, plná optimismu a tolerance. Běžná paní ze zapadákova. U nás nepředstavitelné. Ale na moji otázku co se bude dít příští rok, pokud přijde další milion lidí, neuměla odpovědět. Byla najednou úplně malinká a obklopená hloučkem cynických Čechů a perspektivních Íránců. Loučili jsme se před bránou do tábora. Bylo mi líto, že je teď nejspíš nějakou dobu neuvidím. A jako filmař jsem se necítil uspokojeně. Připadali mi, že mají určitou verzi svého příběhu, kterou nám prezentují, ale že je to jen špička ledovce. Bylo to tak. Zohreh si vzala Lenku stranou a poprosila ji, jestli by mohla Česká televize napsat papír, že předmětem tohohle natáčení nebyla situace v Íránu, že o Íránu s Alim vůbec nemluvili, a pokud, tak ne špatně. Pak dodala: „Někdo by to totiž mohl vidět a předabovat a oni by pak třeba popravili moji matku.“ Zohreh v Íránu jistou dobu pracovala v televizi. Asi věděla, o čem mluví. A mě v tu chvíli došlo, proč jsem se z jejich strany nedočkal barvitého líčení nesnesitelnosti života v zajetí náboženského režimu u nich doma. Je to těžké. Dokumentarista se vždycku snaží co nejvíc přiblížit pravdě, ale většinou mu za to nehrozí žádné nebezpečí. Jeho práce často spočívá v přesvědčování, povzbuzování a nezřídka manipulování svých postav, aby se nebály a mluvily. Jenže kdy to ještě stojí za to?

74


Kde je ta správná míra mezi vyšším cílem (pravdou), a jejich bezpečností? Anebo jejich svobodným rozhodnutím prostě o něčem nemluvit? Jedna moje kamarádka z cesty, bývalá Afghánská uprchlice, dnes Švédka, mi napsala: „Nechci, aby někdo věděl o mojí minulosti. Ať se na to zapomene. Já už jsem zapomněla.“ A jaké teď zastávám postoje k uprchlíkům? Jako Evropan si myslím, že máme právo a dokonce povinnost rozhodovat o tom, kdo u nás bude hledat nový domov a kdo ne. Není snadné to říkat – já sám si hraju na světoobčana, můžu cestovat kam se mi zlíbí a jiným to právo upírám. Jenže přivítání a přijetí imigrantů je ta snadnější část. Co s nimi dál? Musí se integrovat. A integrace není jen jejich úkol, musí k ní být taky podmínky, vůle a snaha domácích. To má přirozeně své limity. Hrozím se budoucnosti, kdy by Evropa byla kastovní společností s občany různých kategorií, s hlídanými ghetty pro bohaté a izolovanými slumy pro chudé. Proto je třeba znát své možnosti a dostat migraci pod kontrolu (pokud to vůbec ještě lze). Současná situace připomíná špatně zorganizovanou hru na dětském táboře - postrádá pravidla. Zavedení a vymáhání pravidel však bude vždy bolestivé a nespravedlivé k někomu ze zúčastněných. Neexistuje způsob, jak zařídit, aby k nám mohli jen samí Alíšáhové, ale žádní Mansúrové. Přesto se o to snažme. Materiální a politická rovnost všech lidí na této planetě je nevyhnutelná. Jednou přijde. My pracujeme teprve na jejích základech.

75

Moje cesta s uprchlíky Tomáš Kratochvíl. Tomáš Kratochvíl

Recommend Documents