Rozhovor Vendy
Mohla bys nám říct na začátek něco málo o sobě? Co děláš, kde žiješ apod. Tak bydlím v Červené Lhotě nedaleko Třebíče na Vysočině. Je to někde mezi Jihlavou a Brnem. Obýváme bývalý statek a říká se tomu u nás „U Baronů“, protože tady žil původně správce-baron. Za domem máme les, a když k nám přijel brácha Kuba v létě, říkal, že to tu máme jako na táboře. Jinak pracuji v lékárně jako magistra, jezdím do Třebíče. Do loňského roku jsem vedla tady ve vsi Obecní knihovnu.
Kdy a jak dlouho jsi chodila do skautu a cos tam všechno dělala? Od roku 1990. První zakládací schůzka našeho střediska po Sametové revoluci se konala na kaplance 4. 2. 1990. Tam vznikly první 2 družiny skautek, Veverky a Šídla. Zpočátku jsme se scházely různě. Družinovky byly u Papírka v garáži, v parku nebo u Sokolovny na hřišti. Vedla nás Iva Kiková a Marta Pokludová. Mě skaut od začátku bavil. Jak říká český spisovatel a scénárista Jiří Stránský: „..od toho okamžiku mě to skautské tak vletělo do krve a do života...“ Ten výčet, co jsem dělala by byl asi dlouhý... Vedla jsem družinu, světlušky, skautky, oddíl. Jednu dobu jsem jezdila na kole do Lískovce vést družinku skautek, ale pak nám udělali z klubovny holičství.
Jaká byla Tvá „kmenová“ družina? Vzpomněla by sis na její členy? Skaut pro mě v období dospívání představoval druhou rodinu. Ta první totiž moc nefungovala. Rodiče se rozvedli, když mi bylo 11 let. Otec byl závislý na lécích. Naštěstí tady byl skaut a babička s dědou. To oboje mě zachránilo a nasměrovalo správným směrem. V družině Veverek jsem hlavně potkala už na začátku Pavlou Kostkovou-Šiky. Spolu jsme později vedly 2. odd. skautek a světlušek Frýdek. Máš nějaký silný skautský zážitek? Nejsilnější zážitek je z tábora na Hrčavě, z noční hlídky. Jako skautka jsem musela hlídat sama a dostala jsem zrovna jednu z těch nejhorších hlídek uprostřed noci. Od 00:30 hod do 2:00 hod. To už opravdu všichni spí, nikde ani živáčka, ticho jako v hrobě. Jen měsíc svítil. Chvíli jsem se krčila u stožáru nebo jen vykukovala ze stanu. Měsíc vrhal podivné stíny. A tu najednou v tom naprostém tichu kdesi praskla větvička. Znáte to. Přesně ten zvuk, když jdete lesem a šlápnete na suchou smrkovou větévku. Hrklo ve mně. Co to je? Možná nějaké zvíře. A zase ticho. Za chvíli se to ozvalo znovu. Pak už byly slyšet i kroky. Tábořiště bylo ze všech stran obklopené lesem. Co budu dělat? Jít někoho budit nebyl čas. Šla jsem tam, odkud přicházely kroky. Bylo to směrem od vesnice, po lesní cestě k táboru. Za chvíli se objevilo i velké světlo. Došla jsem na okraj stanů k táborové bráně a zavolala: „Kdo tam?“ Vůbec nevím, kde se ve mně ta odvaha vzala. Silné světlo mě úplně oslnilo, když tu se ozvala odpověď: „Pohraničníci.“ Z lesa se vynořily dvě obrovské postavy pohraniční stráže a mile se na mě usmívaly. „My jsme se přišli podívat, jestli ten tábor někdo hlídá.“ Záhada byla vyřešena. Naše tábořiště totiž leželo kousek od státní hranice s Polskem a Slovenskem a v té době se ještě hranice hlídaly. Chvíli poseděli v táborové kuchyni, obešli tábor a na rozloučenou jsem od nich dostala píšťalku.
Blíží se léto a tábory. Jezdila si ráda na tábory, ať už jako světluška či skautka nebo jako vedoucí Neznám lépe strávené prázdniny než na skautském táboře, pod stanem, uprostřed přírody, Nejlepší tábořiště byly: Hrčava a Borsučí. V roce 1995 jsem jela na trochu větší tábor - na celosvětové Jamboree. Konalo se v Drontenu v Holandsku. Později jsem ráda jezdila na jiné skautské tábořiště. Bylo to Kingsdown campsite v Anglii. Leželo na pobřeží s výhledem na kanál La Manche. Přijímali skauty z celého světa jako součást servis teamu na léto. Byl to vlastně takový velký, oplocený kemp, kde byly sprchy, toalety, koupelny, malý obchod, hřiště aj. Oddíly z celé Anglie tam jezdily na tábor, zaplatily poplatek a postavili si stany. My jsme pro ně chystali sportovní aktivity, uklízeli jsme atd. Vřele doporučuji našim roverům- jeďte i jinam. Skaut není jen vaše středisko. Máte mnoho možností jako skauti poznávat svět. Pořádají se i různé Lesní školy, roverské kurzy např. Fons, Fonticulus, Gemini...
Setkáváš se ještě se skauty/kami z dob, kdy si aktivně skautovala? Ano. Mám několik přátel, se kterými jsem v kontaktu, vídáme se, víme o sobě, jezdíme na zimní dovolenou. Za Pavlou-Šikulou jezdíme zase do vinného sklípku na jižní Moravu.
Cítíš se být stále skautkou? Ano, uvnitř cítím. I když už do skautu teď nechodím, ten pocit ve mně pořád je, sounáležitost, sympatie, životní názor.
Máš pocit, že ti skaut a jeho hodnoty v životě nějak pomohly nebo stále pomáhají? Skaut mi dal vlastně náplň života, smysl, radost z práce pro druhé, dále přátele. Skaut a jeho hodnoty mě pohltily a nasměrovaly správným směrem. Líbí se mi jeden výrok, že skauting je vlastně Hra na život.
Má skauting a jeho ideály podle tebe i v dnešním světě stále svůj význam a své výjimečné postavení? V čem je přínosný pro dnešní mládež? Myslím, že v dnešním suchém světě vědy a techniky skauting oslovuje mladé svou opravdovostí, navazováním skutečných a né jen virtuálních vztahů, dále romantikou v přírodě, nebo na vodě, v lese.
Ve svém pracovním životě si vlastně neustále v kontaktu s lidmi, kterým pomáháš, měl skauting na tvém rozhodování o volbě povolání nějaký vliv? Nevím, jestli úplně skauting. My jsme spíše skoro všichni v naší rodině zdravotníci, tedy pomáhající profese. Otec byl lékař, teta zdrav. sestra. Já jsem zkoušela dělat přijímačky i na pedag. fakultu na jazyky, ale nedostala jsem se.
Měla si někdy chuť se do skautu opět aktivně zapojit nebo ti je každodenní práce s lidmi dostačující? Já jsem se do skautu snažila zapojit tady v Třebíči, ale nedopadlo to. Nastoupila jsem do práce na směny. Jednou jsem končila v 18:30, jindy v 15:30, do toho víkendové služby. Ukázalo se, že skaut je spíše jako rodina, kde se budují vztahy mezi členy mnoho let i desetiletí a mě už se podruhé nepodařilo do nějakého oddílu zapojit. Navíc jsem se pak odstěhovala na vesnici, a jak říká Dagima: „...ani tramvaj tady nejede.“ A opravdu platí to, co mi kdysi říkal Pavel Kika, že jako studenti máte nejvíce času.
Máš nějaké motto, kterým se řídíš? Dum spiro, spero. -Dokud dýchám doufám.
Co bys vzkázala současným a budoucím skautům? Využívejte všeho, co vám skautská org. Nabízí. Buďte aktivní, nebojte se vymýšlet nové věci a akce, jako my jsme vymýšleli s Čochtany-Miss foto, rádc. kurz Termit aj. Nezapomeňte, že jste to nejlepší, co Frýdek-Místek má! Ahoj a stavte se někdy na Vysočinu.
