J: Mohl bys mi, prosím, říct na začátek něco o sobě a o sluţbě, kterou děláš?

Rozhovor č.1 J: Mohl bys mi, prosím, říct na začátek něco o sobě a o sluţbě, kterou děláš? M: Je mi 44, to je ještě nízký věk, mám tři děti, jsem ţenatý 23 let. Ve své sluţbě pomáháme lidem, kteří jsou ztracení, kteří ve svém ţivotě ztratili význam, kteří ztratili své vnímaní, kteří vůbec nechápou věci, prostě jsou ztracení a my jim chceme pomoci, aby nalezli sami sebe, aby nalezli ţivot a aby nalezli Boha a aby mohli být svobodnými. Abychom pomohli lidem, aby se stali lidmi. Aby mohli být skutečně svobodní, aby mohli být volní, protoţe já skutečně věřím tomu, ţe člověk, aby mohl být takový, se potřebuje skutečně stát člověkem, aby mohl ţít jako člověk. Pracuji v Teen Challenge, coţ je organizace, která pomáhá lidem, kteří právě jsou v situaci, kdy uţ nejsou sami sebou a to jsou lidé, kteří jsou na okraji společnosti, kteří mají problémy, které ovládají jejich ţivot a vlastně nejsou schopni být svobodnými a nejsou schopni ţít ve světle, jsou to drogově závislí, alkoholově závislí nebo na gamblingu nebo nějakém způsobu ţivota spoluzávislém, nebo na nějakém chování nebo nutkavém jednání a to je obrovská škála lidí. A vlastně Teen Challenge pomáhá těmto lidem takovým celistvým způsobem a především se soustředí na to, ţe jim pomáhá získat osobní vztah s Bohem a tím pádem poznání i sebe samého jako člověka, k poznání svých potřeb a toho, co ten člověk skutečně proţívá, aby mohl být volný. To se mi hodně líbí. A vlastně sám jsem proţil ve svém ţivotě to, ţe jsem nalezl východisko ze svých potíţí díky Boţí milosti a to mě motivovalo k tomu, ţe jsem vedl další lidi k tomu, aby poznali ten stejný zdroj, z toho stejného zdroje, aby mohli čerpat východisko pro své ţivoty. J: Zkus si vzpomenout, jak začala tvoje sluţba. M: Jak začala? Moje sluţba začala v roce 1986, nebo moţná uţ i pět, kdy jsem se poprvé setkal s lidma, kteří byli drogově závislí a já jsem nikdy drogy nebral, nikdy jsem drogy neviděl, ale protoţe jsem se s nima bavil, seznámil jsem s takovým jedním mladíkem, který mě dovedl ke svým kamarádům, který po rozhovoru se mnou řekl: mám přátele, kteří potřebují slyšet to, co mi říkáš a tam jsem se setkal s lidma, kteří brali drogy, tenkrát se bral kodein hodně, takţe oni brali, aţ dvacetkrát denně si píchali drogy, to bylo úplně neuvěřitelné, vidět prostě takovou potřebu. A zároveň jsem četl knihu Dýku a kříţ, coţ bylo od Davida Wilkersona a pochopil jsem, ţe ten problém teda existuje, ţe to je celosvětový problém. A tak my jsme právě, vzhledem k tomu, v jakém to bylo roce, v které to bylo době, ţe tenkrát to

1

bylo v komunismu. Tenkrát jsme vlastně začali, tak jsme tedy začali v tom roce 1987 jsme otevřeli první středisko, takové undergroundové, protoţe za komunismu drogově závislí vůbec nebyli, ţe, coţ nebyla vůbec pravda, jich bylo hodně. Jsme měli nějaké lidi a starali jsme se o ně, ale to bylo nereálné, nereálné takhle to dělat. Takţe to nemělo ţádný velký úspěch a asi po roce jsme s tím skončili a potom byla revoluce, takţe jsme se k tomu vrátili zase později. Protoţe ta touha tam byla, pomáhat lidem, ta se tam zrodila, to byly ty začátky. Takţe potom jsme začali v roce 1994, ţe jsme dostali jeden dům, uţ od roku 92, 93 jsme něco hledali, ale v roce 94 jsme skutečně něco začali dělat. J: Co tě nejvíc ovlivnilo tenkrát vydat se cestou této sluţby? M: No, modlitba, jsem se modlil a v podstatě jsem proţil, ţe Bůh mě k tomu volá. Jednak mi ti lidé leţeli hodně na srdci, bylo mi smutno z toho, kdyţ jsem viděl, jak na tom jsou, bylo mi líto toho, jak se trápí a tak jsem se za to modlil, dával jsem to Bohu do rukou a rozuměl jsem tomu, ţe Boha to taky trápí a ţe jim chce pomoct. A potom jsem se skutečně začal modlit, aby Bůh někoho poslal, kdo by mohl tu sluţbu dělat. Protoţe mi to leţelo na srdci a nemyslel jsem si, ţe jsem ten, který by to měl dělat, posléze, po nějakých časech modliteb jsem přímo proţil, ţe se mě Bůh zeptal, proč tu sluţbu nedělám já. A to jsem pochopil, ţe to bylo to povolání a rozhodl jsem se pro to. J: Vzpomeneš si na nějaký příběh, který byl pro Tebe na začátku povzbuzením? M: Povzbuzení pro mě? V začátcích jsem neměl v této sluţbě ţádné povzbuzení, ba naopak. Co jsem rozséval, tak jsem v ţivotě neviděl ţádnou odpověď, ne v ten moment jsem neviděl ţádnou odpověď, asi pět, devět let. Vím, ţe kdyţ jsem se za to modlil a byl jsem smutný před Bohem, tak jednak jsem věděl, ţe mám mluvit, ţe se mám sdílet, ţe mám těm lidem slouţit, ale neviděl jsem ţádný výsledek. Tak jsem se za to přirozeně modlil, proč jako nic nevidím, jestli to, co dělám, je zbytečné, ale Bůh mi řekl, ţe mě neposlal sklízet, ale ţe mě poslal rozsévat, v té době. Takţe jsem pochopil, ţe to je můj úkol a ţe nemám čekat na ovoce. Ale to bylo vlastně povzbuzení na druhou stranu. To, ţe vím, ţe Bůh mi dal takovou jistotu, ţe mám rozsévat, ţe nemám čekat na sklizeň, ţe jsem rozsévač, ţe jsem v čase rozsévání. Takţe jsem rozséval. A pak skutečně mě třeba povzbudilo, po devíti letech, ţe ten člověk, kterému jsem slouţil před devíti lety, ţe ten člověk se po devíti letech zvedl a změnil se jeho ţivot, radikálně, úplně radikálně. Takţe z člověka, který byl závislý na drogách asi patnáct let, 2

z toho strávil asi sedm let ve vězení, tak z toho se potom stal muţ, který fungoval, který si zaloţil rodinu, dneska má tři děti, které vychovává, chodí do práce, uţ to je asi patnáct let od té doby a je normálním tátou. Takţe to je skutečně evidentní, ţe to nebylo normální a ţe ten čas toho rozsívání tam byl a pak přišel ten čas, kdy mohu vidět, ţe některé ty věci se prostě dějí. J: Kdyţ se dnes podíváš zpátky, co se nejvíc změnilo na té sluţbě? M: Na té sluţbě, co se nejvíc změnilo? Tak rozměr. To znamená, ţe kdysi jsme začali s něčím malinkým. Úplné začátky byly takové, ţe jsme byli v pronajatých prostorách u jedné rodiny, která nám dala moţnost, abychom v takovém malém domečku začínali, spíš to bylo takové, ţe jsme chtěli pomoct jednotlivcům a z té sluţby jednotlivcům a z té sluţby jednotlivcům se to rozšířilo jakoby do sluţby, taky zase jednotlivcům, ale uţ třeba ve větších skupinkách a kdyţ jsme začínali v roce 94 s naším prvním oficiálním střediskem, tak to středisko bylo s kapacitou asi pěti lůţek, pak jsme tu kapacitu vyšroubovali na devět lůţek, z těch devíti lůţek byly čtyři lůţka pro děvčata, tak to bylo takové kombinované, v malinkém domečku na horách. A dneska vlastně máme středisek více, máme kapacitu přes sedmdesát lůţek a jsou naplněná ty lůţka a máme mnoho dětských center a aktivit, kaváren, takţe kdyţ jsme začínali, tak to byl jen jeden člověk, potom dva, tři, pak pět později, dneska máme nejméně kolem čtyřiceti pěti zaměstnanců a máme se všemi dobrovolníky armádu asi osmdesáti lidí, kteří pomáhají lidem v celé České republice. Myslím, ţe to je dobré a ţe to ještě není konec. Věřím, ţe se to bude ještě dál rozvíjet, protoţe ta situace v našem národě, v České republice je velmi, velmi sloţitá a myslím, ţe ta pomoc bude muset ještě zesílit. J: Jaká část sluţby ti připadá nejtěţší? M: Nejtěţší je získávat peníze. Ne, ne, ne, to je výzva, sehnat prostředky na to, aby se to uţivilo. Docela sloţité je vyjít se změnami zákonů, které v této zemi se pořád měnily, teď se zase vytvořil nějaký nový zákon, nedávno. Na to jsme taky museli reagovat. Další sloţitá situace je křesťanská organizace se prezentovat v tomto světě, který je nepříliš křesťanský. To znamená, ţe člověk musí jednak bojovat s takovými těmi zastaralými názory prostě o sektách nebo o nějakém vymývání mozků, coţ je úplně aţ směšné, ale to je pozůstatek té společnosti, která tady kdysi byla a to je hodně jako v lidech a myslím si, ţe to jako nejvíc podráţí nohy takové sluţby. Nejvíc neprospívá. Je to docela sloţité, dřív neţ někomu člověk vysvětlí, co 3

dělá, tak těm lidem musí vysvětlit, ţe je normální. A myslím si, ţe to je směšné. Je to těţké a osudné nebo tragické. A samozřejmě nezkušenost na počátku nějaká, bez té historie, navazování na něco, co třeba uţ někde bylo, kdyţ pak nic dlouho nebylo, vytváření něčeho někde, kde nic není, tak to si myslím, ţe je jedna z nejtěţších věcí. Zavádět principy, pravidla. J: Co je pro tebe naopak největší povzbuzení dnes v této sluţbě? M: Já bych se ještě vrátil zpátky k tomu, co je nejtěţší v té sluţbě, tak nejtěţší je vidět, kdyţ někdo neposlechne nějaké rady a rozhodne se jít třeba sám a potom zemře třeba. A ztratí se. To je docela těţké. Pro mě je dneska největší povzbuzení to, kdyţ vidím, ţe se věci daří, kdyţ vidím, ţe lidé jsou veselí, ti, co byli kdysi třeba nešťastní anebo mají rodiny, děti nebo prosperují ve svém ţivotě a vzkvétají. To si myslím, ţe je velmi dobré. Kdyţ prostě dokončí školu, kdyţ jsou zdravými. Těch příběhů je mnoho. Třeba nedávno, jeden z těch nejhezčích příběhů, Pavel a Markéta, kdyţ oni oba dva byli v programu, oba dva měli ţivoty úplně rozbité, oba dva na tom byli velmi špatně ze sociálního pohledu. Markéta měla potíţ v tom, ţe kdysi měla problém s prostitucí, skončila s docela váţnými psychickými poruchami z toho, ţe brala pervitin dlouhodobě a měla takové emocionální nevyrovnané jednání, taková byla hodně poškozená, tak přišla do programu, protoţe uţ si nevěděla rady v ţivotě vůbec, nevěděla kudy kam. ten program dokončila a potom byla v práci, tam získala jistoty také nějaké, v programu se proměnil ten její ţivot, potom byla proto schopna jít do té práce. Ten Pavel byl třeba dyslektik, taky v ţivotě nic nedokončil, byl ve vězení, byl takový ztracený, neměl ţádnou školu dokončenou, vůbec nic prostě, dokončil program, potom začal být jako dobrovolník, potom jsme ho zaměstnali, začal se učit v Teen Challenge více věcí a byl hodně učenlivý a snaţil se a snaţí se. Oni se potom spolu seznámili, vzali se, jsou manţelé, mají spolu tři děti nádherné a on dneska pracuje ve středisku, ten Pavel, pomáhá druhým muţům, tím, ţe je vede vyučováním, coţ vypadalo úplně nemoţné, on se to skutečně naučil, úplně se to srovnalo a dneska vychovává ty tři děti úplně perfektně, vzorně, krásné je má a prostě spolu ţijí takovým normálním ţivotem a Markéta si i dokončila vzdělání v účetním oboru, takţe dělá i účetnictví, teď je ale hlavně maminkou, má tři děti, takţe má fůru práce.

4

J: S kým sdílíš svoje proţitky ze sluţby? M: Tak já mám obrovské mnoţství přátel a lidí, se kterými se můţu bavit a takových lidí, kdyţ uţ se skutečně dostanu do situace, kdy si nevím radu, tak můţu někomu zavolat a bavíme se o tom, kdyţ mám nějakou frustraci, tak se o tom sdílím. Takţe díky Bohu, mám jak v zahraničí lidi, kteří třeba dělají tu sluţbu třicet let nebo jak dlouho, tak tam se vţdycky sdílíme, přátele, co mám kolem sebe, tak dva nebo čtyři. A samozřejmě moje ţena, to je asi nejdůleţitější pomocník. J: Jakou roli hraji v tvé sluţbě tvůj duchovní ţivot? M: No zásadní. Kdybych neměl duchovní ţivot, tak bych tuto sluţbu nedělal. Je to zásadní prvek, bez téhle podpory by to asi nešlo. Ne asi, ale určitě, by to nešlo. Já bych to nezvládl. Můj duchovní ţivot, to znamená modlitba, čtení Boţího slovo, mít takovou tu jistotu, ţe vím, ţe Bůh je se mnou a ţe nejsem sám a víra. Víra v to, ţe On se o všechno postará, ţe o tom ví a ţe je s námi. J: Kde čerpáš povzbuzení a sílu jít dál? M: Tak samozřejmě příklady táhnou. Dobré příklady táhnou. Samozřejmě zase jednak na modlitbě, při čtení Boţího slova a ţít křesťanským ţivotem ve vztahu s Bohem, z toho čerpám. A potom samozřejmě dobré příklady táhnou, takţe kdyţ vidím, ţe se někde někomu daří a něco vykonal, tak si říkám, jak to udělal, to bychom také moţná mohli udělat nebo jak oni vyřešili tuto situaci na tomto místě nebo jak se řeší tato situace. Vlastně to je jako ţivý organismus, ta sluţba není jako nějaká organizace, je to skutečně organismus, který se vytváří, který taky reaguje na to prostředí, kaţdé to prostředí je jiné, kaţdá ta organizace je trochu jiná. Taky v tom českém prostředí musíme hledat ten způsob, co nejlépe tady bude fungovat, protoţe to uţ je patnáct let, tak uţ začínám zjišťovat, ţe je třeba, abychom reagovali na změny, které ve společnosti přicházejí a podle toho se i dále vyvíjeli. Takţe to je taková nová věc. V nějakém dlouhodobějším procesu. J: Jak vnímá tvoji sluţbu rodina a tvoje blízké okolí?

5

M: Moje rodina, kdyţ vezmu svoji nejbliţší rodinu, jsou moje děti a moje ţena, ta to vnímá velmi dobře, jsou do té sluţby spolu se mnou zapojeni, pomáhají mi, společně tu sluţbu vytváříme, formujeme a jsme prostě v tom spolu zajedno. Bavíme se o ní, modlíme se za ni, pracujeme na ní společně, bydlíme v ní. Moje nejbliţší okolí jsou moji příbuzní, takţe ti v podstatě to pozorují a samozřejmě ti, kteří jsou nejbliţší, tak tomu fandí a jsou rádi, ţe se to daří. J: Zasahuje tvá práce i do tvého soukromého ţivota? M: Určitě, já myslím, ţe není moţné mít práci, která nezasahuje do soukromého ţivota v dnešní době, ale asi bych to otočil tak, ţe vedu soukromý ţivot. To znamená, ţe jsou momenty, kdy řekneme dost, o práci se bavit nebudeme a vedeme normální soukromý ţivot, protoţe víme, ţe o práci bychom se mohli bavit celý ţivot. Ale ţivot není jenom o práci. Protoţe zvlášť, kdyţ člověk tím ţije, kdyţ k tomu má povolání, kdyţ třeba je křesťan, kdyţ ti lidé jsou kolem něho, kdyţ ţije v tom prostředí, tak my jsme na to velmi opatrní a nechceme, aby ta práce vstoupila do naší rodiny, aţ by naše rodina nebyla o ničem jiném neţ o té práci. To se nemůţe stát, to bychom na to mohli doplatit. Ale protoţe víme, ţe priorita je rodina, tak to je prvotní věc, kdyţ je rodině dobře, tak zbývá čas na dobrou práci. J: Máte to i nějak prakticky? M: Prakticky to máme tak, ţe kdyţ přijdeme domů z práce, tak jsme doma, chviličku se třeba o něčem pobavíme, teď kdyţ třeba pracují i děti některé v práci, v Teen Challenge, tak si třeba říkáme, jsme doma, tak se práci nebavíme a prostě děláme jiné věci. Prostě děláme na zahradě, barbecue, jezdíme na kole na výlety, na dovolenou společně, děcka chodí na nějaké své aktivity, takţe doma se o těch věcech nebavíme a trávíme rodinný ţivot. J: Máš pro sebe nějaký vzor, někoho koho jsi potkal, ze sluţby, z literatury? M: Vzor? Asi bych spíš řekl, ţe těch vzorů je hodně a jak jsem říkal, ţe dobré příklady táhnou dopředu, určitě se mi líbí nějaké věci. Vţdycky rád poslouchám z jiných zemí, jak k tomu přistupují, jací jsou lidé, jak jsou nadšení. Takţe určitě vzory, příklady, spíš to není jako jeden člověk, který je vzor, ale spíš příklady určitých lidí v situaci, jak se zachovali. A největší vzor, v postoji i v ţivotě je Jeţíš. To je jako základní věk. Ale jinak samozřejmě, uţ jsem zřejmě vyrostl z toho, ţe bych chtěl být třeba jako David Wilkerson nebo já nevím kdo, protoţe 6

kaţdý je sám sebou a mě unavuje chtít být někým, mě by asi unavovalo chtít být někým. To asi ani nejde. To je špatně. To je ze zásady špatně. Vţdycky je dobré být sám sebou. Ale jako vzory, to, co lidé dělají, jak jsou pracovití, nebo čeho dosáhli, jak jsou šikovní, jak se jim třeba daří, jak se třeba učí nebo jak se to třeba naučili, tak to mám několik vzorů. Tak třeba Teen Challenge ve Spojených státech se mi hodně líbí, líbí se mi Teen Challenge v zemích jako je třeba Bělorusko, kde nemají ţádné peníze ti lidé od státu a stejně tam Teen Challenge vyrostlo do obrovských rozměrů a roste: Spíš to je skutečně, jak ti lidé jsou šikovní, jak to dokáţou neţ jako jednotlivec nějaký jako osobnost, vţdycky to je o osobnosti, která nás nějak inspiruje, ale spíš to co on vyrobil, jak to dokázal nebo jak to dokázal, jak je šikovný, neţ kým on je, ale pak jsou i jednotlivci, kteří jako bytosti, ţe se nevzdají a jdou dál, ţe je důleţité, abychom se nevzdali a šli dál. J: Jakou věc jsi se naučil skrze sluţbu pro sebe, do osobního ţivota? M: No hodně věcí, to asi nejsem schopen říct takhle, já jsem se naučil anglicky, naučil jsem se komunikovat s lidma, naučil jsem se cestovat, naučil jsem se studovat věci, chápat tu problematiku. Cestovat, tím myslím, komunikovat s jinýma kulturami, třeba mezinárodní věci, to se mi hodně líbí. Hodně se mi líbí uvaţovat o tom, jak lidé uvaţují, jaký vliv má kultura na vývoj člověka, to se mi obrovsky líbí a pořád to zkoumám a studuji. A potom, co se mi třeba líbí, co jsem se naučil, je třeba trpělivosti, protoţe, kdyţ člověk je vytrvalý a trpělivý, tak nakonec se dočká výsledků. To si myslím, ţe jsem se naučil a ţe to byla docela zásadní věc. Naučil jsem se i tvořit některé věci, vést lidi, bavit se s lidma, jak prostě komunikovat, učím se to vlastně, to jsou spíš oblasti, co ten člověk poznává, které dříve nepoznával a v tom se vlastně učí. Takţe se učí vlastně tyhle věci rozvíjet a poznávat ty oblasti. Takţe komunikace s lidma, vedení, spíše naslouchání, to je hodně věcí, trpělivosti, naslouchání, takové jako dát věcem průběh, čekat na Boha, čekat, protoţe některé věci nemůţeme protlačit sami, musíme počkat, aţ Bůh to udělá nebo spolu s ním spolupracovat na těch věcech. Taky být vděčný a dávat to najevo a komunikovat s lidma zpětně, to jsou důleţité věci. J: Byly někdy chvíle, kdy jsi toho chtěl nechat všeho být? M: Tak já myslím, ţe určitě ty chvíle jsou a byly, ale to jsou takové ty chvíle, kdy člověk spíš neví jak dál. Najednou se mu to všechno zdá, ţe uţ neví jak dál a ţe by bylo lepší starat se o 7

to, jestli to vůbec dál půjde, neţ toho nechat. Já nevím, jestli se to dá říct tak, ţe by se řeklo toho nechat a jít pryč od toho. Určitě jsou někdy momenty, kdy by člověk nejraději nasedl na loď a odjel někam a začal nový ţivot, ale kdyţ pak nad tím přemýšlí, tak ví, ţe by zase skončil u toho, co dělal teď. Protoţe by mu nedaly ty věci. Tuhlety momenty přicházejí, určitě jo. Ale uţ není to tak často, někdy to tak vypadalo, ale není to tak, ţe by se to opakovalo v nějakých vlnách nebo v něčem. Spíš naopak. Kdyţ ty situace přišly, tak jsem se skrze to naučil, tak jsem si říkal, co mě k tomu přivedlo, ţe jsem takhle uvaţoval, proč? A co jsem udělal špatně, ţe jsem se dostal tady k tomu bodu, hledal jsem spíš východisko z toho. Ale ta myšlenka určitě přišla, jestli by nebylo nejlepší jako odejít a to třeba je spojené s manţelským ţivotem, kdyţ třeba byly nějaké spory v rodině a pak tuhleto nastalo, tak si člověk řekl, jestli to skutečně stojí za to, ale většinou jsem to pak vnímal spíš jako takový temný den neţ takový ten světlý a ţe jsme spíš našli z toho temného dne to světlé východisko a to byl takový ten moment zastavení a znovu si postavení těch priorit a to přivedlo to východisko neţ, ţe by to bylo destruktivní a zničilo nás to. J: Proţil jsi něco, co jsi vnímal jako osobní selhání? M: Určitě, mnohokrát jsem udělal špatná rozhodnutí, která kdybych neudělal, tak bych si ušetřil obrovské mnoţství bolesti. To určitě. Ale to bylo třeba povzbuzení těch bratří, kdyţ jsem se sdílel s těmi svými blízkými, tak v podstatě pro mě bylo povzbuzení vţdycky, kdo neriskuje, nic neudělá špatně, nic nezkazí. Ale naopak, kdyţ člověk riskuje, kdyţ něco dělá, tvoří, nebo je neznalý, mnoho chyb, které jsem v ţivotě udělal, kdy jsem měl pocit selhání, se nakonec ukázalo, ţe to bylo z mé nevědomosti, z neznalosti problematiky nebo nedostatečnosti, to se potom lehčeji člověk s tím vyrovná neţ kdyţ by selhal z vlastního rozhodnutí. Takţe ty dny toho selhání spíš přicházely na základě nějakých chyb, které kdyţ jsem potom viděl ty následky, ty samozřejmě mě mrzí ty následky, ale to selhání nebylo ani tak nějakého morálního charakteru špatného, ale spíš na základě špatného chápání problematiky. A kaţdý, kdo je ve vedoucí roli, kdyţ dělá rozhodnutí, tak to ovlivní více lidí, neţ kdyţ si dělá rozhodnutí jenom sám pro sebe. To je velká výzva. Takţe třeba to povzbuzení těch bratří tenkrát přišlo a mně to pomohlo, ţe jsem viděl, ţe je to ten ţivot a ţe to patří k ţivotu a ţe pokud to nebylo nějaké zásadní destruktivní, ţe to prostě je. J: Co vnímáš dnes jako výzvu?

8

M: Dneska vnímám výzvu, ţe bychom chtěli otevřít střediska pro mládeţ. Já to vnímám jako velkou výzvu, ale mám pocit, ţe Bůh si uţ připravuje své lidi k tomu a tak to nějak cítím a modlím se to. A to bude velká výzva. A druhá výzva je třeba práce v Izraeli. Jak pomoci druhým zemím. A taky vzdělávání pracovníků, jak to bude v této zemi dál se vyvíjet, zákony, to jsou takové věci. Ale to uţ je tak odpradávna. Kdyţ se změní vládce nebo nějaký zákon, tak na to se musí reagovat. A taky nová generace. Kdo bude po nás. To uţ začínám vnímat taky jako výzvu takovou, kdo to převezme a jaká bude filosofie a jestli máme nějakou filosofii, ale věřím, ţe to povede Pán. Z historického hlediska, kdyţ se člověk podívá do historie, tak mnoho věcí uţ pominulo, to je taky výzva. J: Co ti dává sílu vytrvat? M: Vědomí toho, ţe to je Boţí záměr a ţe Bůh mě v tom ještě chce a ţe naplňuji Boţí záměr. A to je můj cíl. To je to, co chci, abych dělal. Naplňovat Boţí záměry. J: Co vidíš, kdyţ se podíváš zpátky za sebe? M: Co vidím? Teď jsme slyšeli dobré kázání, ţe se nemáme dívat zpátky za sebe a říkat si… Ale ne, co vidím? Vidím, ţe se něco podařilo, ţe jsme někam vyrostli, ţe tak pořád ještě zakořeňujeme, já říkám, ţe pořád ještě jsme mladí, z pohledu věčnosti jsme úplně jako nic, ale myslím si, ţe rosteme, mám radost, ţe věci se vyvíjejí, ţe lidé dělají věci, ţe ty jednotky v organizaci jsou samostatné, to vidím, ţe kaţdá ta oblast, která vznikla, tak se osamostatnila, je soběstačná a je schopná a to si myslím ,ţe je dobré. Takţe to vidím. A někde to skomírá a někde to třeba zase rozkvétá. takţe to je to, co vidím, ţe uţ to není o jednom člověku, ale je to o více lidech a není to na jednom člověku, ale je to na více lidech a ţe kdyby jeden nebyl, tak by to stejně fungovalo. J: Kdyţ se podíváš kolem sebe? M: Tak kolem sebe vidím nádherné Dětské centrum v Brně. Tak kolem sebe právě vidím to, ţe jde dopředu, ţe se to vyvíjí, ţe lidé mají zájem, ţe mají touhu, hledají a chtějí slouţit a ţe Pán má lidi v té naší sluţbě, On jich má teda daleko víc, ale teď, kteří jsou tady a pracují a mají elán a mají touhu. To je dobré.

9

J: A kdyţ se podíváš dál? M: Jestli tam něco vidím? Tak doufám, ţe bude nová generace, která přijde a ţe to bude větší, jako, ţe to poroste. Ale vidím, ţe to bude lepší, doufám, ţe to bude lepší, ţe to bude kvalitnější a taky doufám, ţe to bude víc, to tedy doufám, to nevidím, spíš mám otazník, ale mám naději, ţe to bude ještě víc pro Pána a ještě víc takové nadšené. V to doufám. Abychom se nestali profesionální. J: Nějaká tvoje vize? M: Moje vize? Mým dětem vţdycky říkám, ţe aby ty sny, které mají, aby jich měly co nejvíc, protoţe to nejhorší, co se člověku stane je, kdyţ se jim všechny sny naplní. A někdy mám pocit, ţe se mi mnoho snů uţ naplnilo. Takţe ta vize, kterou mám, je, abychom skutečně pomáhali více lidem. Skutečně bych chtěl, abychom měli nejméně tři sta lidí v programu i víc, kolik bude třeba, abychom skutečně byli schopnými ty věci realizovat a vytvářet a abychom byli schopni reagovat na potřeby, které v té době jsou. Chtěl bych, aby to rostlo, aby to bylo ještě větší a abychom mohli zasáhnout, co nejvíc lidí. A abychom mohli přivést co nejvíc lidí k Pánu a aby co nejvíc lidí bylo zachráněno. Musím říct, ţe jsem rád, kdyţ to vidím. Moje vize je třeba to, aby ty rodiny, které vznikají, nebo ty děti, které se narodí těm sluţebníkům, aby v tom pokračovaly, aby slouţily, aby ta sluţba prostě vzkvétala. Zakládáme třeba sbor nebo něco takového. I na těch více místech, aby to prostě rostlo, aby to mělo efekt do budoucna. Aby to bylo tak, jak je to s tím klasem. Kdyţ z toho jednoho semínka vyroste klas, který má třeba třicet nebo osmdesát dalších semínek, aby to tak bylo, aby to rostlo, to je moje touha a moje vize. Abychom měli větší záběr a větší schopnost, abychom se mohli na více místech věnovat lidem. To bych byl rád, kdyby to šlo.

10

Rozhovor č.2 J: Na začátek jsem chtěla poprosit, jestli byste mi mohl něco o práci, kterou děláte, o své sluţbě. S: To se těţko popisuje, je to hodně široké, ale především jsem kněz, je to sluţba Kristu a spoluúčast na díle Kristově. Takţe to pro mě není práce, spíše povolání a poslání. To zaměření právě směrem k lidem v různých ţivotních tísních, různých duševních tísních, specificky se to týká hodně závislostí, coţ je dáno okolnostmi, ţe jsem se určitou dobu svého ţivota dostal prostě mezi tyhlety lidi, ţe jsem sám byl na nějaké hranici nějakého závislostního jednání nebo chování, třebaţe jsem do ţádné definované závislosti nepadl. Vţdycky říkám, ţe asi jsem naduţíval alkohol v určité době, ale to v určité době zase skončilo, takţe jsem asi tak byl nastaven, ţe jsem se dostal mezi určitý lidi, kde v tý době bylo ladění opačné a já jsem měl vţdycky tendenci jít do určitých extrémů. Moţná i tím jsem blízký těmhle lidem na okraji, ţe něco extrémního ve mně je a musím taky na sebe si dávat pozor, abych se udrţel v nějaké rovnováze, nechoval se extrémně. To souvisí i s tím, co jsme tady mluvili předtím, o tom vyhoření, určitě jsem taky prošel nějakým vyhořením, třebaţe to nebylo nějak vyšetřeno, ale bylo tam období, kdy jsem byl hodně, hodně na dně. Takţe je to tímhletím směrem, takţe se ta moje sluţba zaměřila díky těm Podaným rukám, protoţe to jsme tak nějak spoluzakládali s kamarádem Jindrou a těch lidí s tímhletím problémem kolem nás bylo víc, takţe jsme se tomu takhle začali věnovat, leţelo nám to na srdci a vlastně, abych pravdu řekl, mně to trvalo delší dobu, neţ jsem si to rozlišil. Jindra, ten ty drogy bral a já jsem se nějak postavil vedle něho, kdy on potřeboval mít nějakou tu oporu a zároveň to byl typ člověka, kterej je iniciátorem, takţe inicioval i ty Podaný ruce, takţe hlavně pro to jeho osobní charisma a já jsem se nějak tak trochu vezl a rozlišoval, jestli je tohle moje cesta a jestli to skutečně mám dělat a zůstal jsem u toho, takţe to mám dělat, ale jde to do větší šíře. Takţe ty závislosti jsou takovým specifikem, nejvíc to vyčnívá, ale kdyţ to chci nějak kategorizovat ty problémy, s kterýma mám nějaký kontakt v rámci té své pastorace nebo péče o lidi s nějakými problémy a do toho pak logicky zapadají nějaké duševní těţkosti, například velice přirozeně do toho zapadá péče o lidi ve vězení, takţe chodím do vězení a jsem v kontaktu s lidmi, s kriminálními příběhy ţivotními, protoţe ono to tak nějak patří k sobě. Čili vlastně přes tu péči o lidi závislé jsme se dostali do vězení. Protoţe oni se dostávají do vězení. Protoţe v těhletěch ţivotních polohách jsou lidi různě duševně traumatizovaní a nemocní, tím pádem je člověk v kontaktu s těmito lidmi a hledá pomoc pro ně. Vţdycky jsem chtěl, jsem se snaţil i trošku vzdělávat v těhletěch oblastech těchto

11

problematik, tak jsem chtěl zůstat vţdycky především knězem. To byla ta základní linie, ţe nechci být terapeutem, nechci být sociálním pracovníkem, nechci být nějakým pečovatelem, co se stará o ty potřeby těch lidí, třeba fyzické nebo takové lidské, ale být knězem, ten který upřednostňuje péči o duši, ve smyslu nesmrtelnou duši a spásu člověka. Zpětně se mi to jakoby vrací, kdyţ trochu rekapituluju tu svoji zkušenost, tak se mi to vrací v tom, ţe tam, kde se mi otevřely oči pro ty kořeny těch věcí tak, ţe to je velmi úzce propojeno s těmi základními otázkami lidského ţivota, otázky smyslu ţivota, spásy tím pádem, otázky ţivota a smrti, otázky viny, odpuštění, aţ po nějaké otázky démonizací, tam si uţ nevystačíme s ţádnou terapeutickou dovedností, byť jsou uţitečné při tom při všem. Protoţe co jsem při tom získal za vědomosti a zkušenosti z té individuální práce s lidma, tak to se samozřejmě hodí i v té péči o duši. To koneckonců je velmi dobré, byť jsem se snaţil vymezovat ty hranice a povzbuzovat ty své ovečky, kdyţ jsou tam problémy váţnějšího rázu neţ to, co se dá jaksi zvládnout v rámci duchovního doprovázení, tak je povzbuzuju k návštěvám odborníků, jako jsou terapeuti a psychologové a psychiatři. J: Jak vypadal v praktické rovině ten začátek sluţby, bylo tam nějaké povolání, nějaký proţitek? S: No právě ohledně toho, ten Jindra to měla poměrně jako silné povolání, v tomto jsem byl tak trochu ve stínu a nechal jsem se vést, ale záleţelo mi na těch lidech, společnou jsme měli takovou tu snahu těm lidem pomoct. Během tý doby, kdy jsme právě uţ přemýšleli s Jindrou, ţe bychom se jim měli věnovat víc, neţ jen tak jakoby kamarádsky v rámci nějakých setkání modlitebních, těm lidem, tak v té době právě dozrávalo to moje povolání ke kněţství. To bylo tak nějak propojený s tím, koneckonců ten impuls, ţe půjdu tímto směrem, byl s tím spojen, s nějakým nasloucháním člověku, který se v tom problému nějak potácel, taková nějaká vnitřní touha pomoct, v tom krystalizovalo moje povolání ke kněţství, to bylo spojený propojený, z toho to vyrůstalo. No a potom, kdyţ jsem dokončoval studia, tak to jsme se rozhodli, ţe s něčím začneme a šli jsme se rozkoukat do zahraničí, protoţe u nás se nic takovýho ještě pořádnýho nedělalo. To byl rok devadesátdva. V tom roce jsme začínali, zaloţení nadace bylo v roce devadesátdva, já jsem odjel do Itálie, Jindra končil tehdy maturitu a pak odjíţděl do Anglie, kaţdý někam jinam. A v roce 93 jsem pak byl vysvěcen, stal jsem se knězem a s tím zároveň jsem začal spolupracovat na tom zaloţení prvního domu nebo první takové sluţby, vybudované nebo stavěné jako konkrétní sluţba lidem závislým nebo s drogovým problémem. 12

Takţe to byl ten začátek, ale my jsme byli hodně sami neseni tím Boţím povoláním, takţe ten začátek byl takový hodně silně duchovní a charismatický. Začali jsme s jedním domem, který jsme začali od františkánů k nájmu bezplatnému a v tom domě jsme začali přijímat lidi, já jsem tam potom jenom dojíţděl, protoţe jsem byl ve farnosti, Jindra tam bydlel plus další pomocníci a postupně se tam budoval takovej malej tým a otevřel to lidem, kdyţ uţ jich bylo moc. Začátky byly v tomhle smyslu, ten první rok se fungovalo z toho, co bylo, rok před tím se zaloţila nadace, po roce se otevřel dům a bylo naţebráno čtyřicet tisíc korun, tak s tím se začínalo a celý rok to fungovalo, asi dva měsíce vydrţely ty peníze a pak uţ nebyly, ten další zbytek bylo takový to, co Pán Bůh dal. A po roce se podařilo získat nějaký první peníze, to trošku lovím z paměti, uţ jsem to dlouho nikomu neříkal, po roce se podařilo získat nějaký první peníze, nevím, jestli to bylo z magistrátu, vím, ţe tam hodně sehrála na tom začátku roli paní doktorka Novotná, která byla tehdy ředitelkou psychiatrické léčebny v Černovicích, takţe ona to podpořila a přišlo něco od města poprvé a potom byla ještě nějaká nadace, kterou přihrál někdo, kdo v tom pracoval, nějaká katolická holandská nadace, nějaký další peníze pak zaplatili nějací dva lidi a tak se to začalo pomaličku rozjíţdět. Po roce fungování jsme mluvili s milosrdnými bratřími a dostali jsme tuto budovu jako nabídku, ale to všechno bylo jako zbor, to se muselo opravit, město dalo peníze, aby se to mohlo opravit a začalo tady fungovat K-centrum. Ti lidi, kteří se přišli léčit mohli být odděleni od těch, kteří se ještě nechtějí léčit, začalo nějaké pomalé rozvrstvování těch sluţeb. Bylo potřeba budovat jakousi síť sluţeb. Takţe já jsem byl od začátku ten, kterej to podporuje, kterej tam přijíţdí, kterej tam slouţí mši, kterej se prostě věnuje těm lidem, tak jak umí, prostě je jim nablízku, takţe od počátku je to takové doprovázení, já jsem se nikdy nestaral o nějaký finanční zajištění, o nějaký takový věci, do toho jsem se nikdy nepouštěl, jenom, ţe jsem někomu něco řekl a on dal nějaký dar, tak to ano. J: Vzpomenete si na příběh nějakého konkrétního člověka z těch začátků? S: Z těch začátků si nejvíc pamatuje, tak mě napadá víc lidí naráz, se mě to proplítá, my jsme o ně pečovali tak nějak společně, takţe vlastně ti hned první lidi byli takoví dost nároční klienti, kteří potřebovali docela dost péče. Ten byl vlastně takovým tím, kdo tam přišel a uţ neodešel, uţ se předtím pokoušel o nějakou abstinenci a měl za sebou nějakou konverzi, chodil k apoštolákům a protoţe začal zase relapsovat, coţ se stává, tak ho přestali snášet a vyhodili ho z té církve a pak se po nějakých peripetiích dostal tam k nám a vlastně on tam byl 13

v tom domečku přes dva roky, taková dlouhodobá léčba, třebaţe bych pořád dal to slovo léčba do uvozovek, tam se dělalo všecko dohromady, všechno moţný, nějaká extra soustavná léčba tam nebyla moţná. Ale prostě mu to tak nějak stačilo, on byl někde, kde byl přijímán, kde byl tolerován se svými náladami, těţkostmi a tak dál, uţ se vlastně k drogám nevrátil, byl to vlastně alkoholik a pak hlavně závislý na pervitinu, vím, ţe u něj to šlo hodně pozvolna, ţe si musel ty věci v hlavě srovnat i pozvolna v tý víře. Ţe on, třebaţe ho oslovili ti apoštoláci, tak osobnostně mu to moc nesedělo takový ten nátlak, aby uţ byl dobrej, dokonalej, aby uţ nechyboval, něco v tom smyslu, takţe tam se cítil víc přijat a tolerován a potom od tam odcházel s tím, to si pamatuju po dvou letech, ţe si přes inzerát někoho našel, ţe hledal. Bylo to s dívkou, která tedy neměla ţádnou závislost, ale taky docela pestrej příběh a vydrţelo jim to. Taky je věřící, takţe nějakými takovými pozvolnými kroky, vkořenili se v církvi a on tak nějak šel, teď uţ je, pak pracoval v charitě, v oblasti drogový, vzdělal se, teď uţ má vysokou školu a je to stabilizovaný člověk. Jsou docela sloţitý cesty z tý závislosti. Dělal vlastně i vedoucího K-centra a teď uţ dělá nějakou vyšší úřední funkci v té charitě. J: Co bylo nejtěţší v těch začátcích? S: V těch začátcích bylo asi nejtěţší, ţe jsme se museli učit svými chybami, ţe jsme měli nějaký svý ideály a museli jsme naráţet na to, ţe to nejde tak snadno, jak jsme si představovali. Různý naráţení na nepochopení na různých místech. Kdyţ tak rekapituluju, ţe tý podpory nebylo mnoho. Ţe jsme se museli podporovat dost sami, ale byli tam samozřejmě takový ty vlaštovky, třeba paní doktorka Novotná, takovej člověk úţasnej, ta podpora od ní byla velká, takový ty dobrý vlaštovky se vţdycky objevily v pravej čas. Ale to je tak asi normální, kdyţ se dělá nějaký dílo. Kdyby to neprošlo nějakými krizemi a zkouškami to by nebylo opravdový Boţí dílo. J: Kdyţ se podíváte zpátky, co se nejvíc změnilo v té sluţbě? S: Změna je samozřejmě markantní v tom, ţe teď je to takovej velkej podnik. kterej je i pro mě uţ celkem nepřehlednej. V podstatě v těch začátcích nebylo moc odlišený, kdo co dělá, postupně se to muselo specifikovat, kdo má jaký úkol a docela si myslím, to se týkalo mě, ţe nebylo úplně snadný vydefinovat tu duchovní sluţbu vedle těch ostatních sluţeb. Aby si to zbytečně nekonkurovalo, aby bylo jasný, co kdo dělá a co kdo nedělá. Takţe to bylo třeba pro mě docela těţký období takový to naráţení na sebe v těch různých uţ sluţbách, kde jsem 14

docházel a kde jsme hledali ty hranice, nějaký dohody a smlouvy o té spolupráci, uţ specificky duchovně-pastorační sluţbou a sluţbou jinou. Ale to se po nějakých těţkostech, po nějakém období, asi roku, vcelku se to podařilo vychytat a tak nějak to funguje. V těch sluţbách já se mohu pohybovat skoro kdekoliv a jakkoliv, takţe tohleto není problém, ale na rozdíl od toho počátku se v tom necítím samozřejmě uţ tak doma. Coţ je ten rozdíl, ţe s mnohýma pracovníkama se uţ téměř neznám, ví třeba, kdo jsem akorát. V tomhle je to takový cizejší nebo jak to nazvat. Čili chci k tomu říct, ţe váha mého zaměření, mé srdce uţ není ani tak v Podaných rukách, ale v té pastorační sluţbě , u těch mých klientů, v té skupině, která je shromáţděna okolo mé sluţby. Uţ pro mě Podaný ruce nejsou společenstvím, ale nějakou platformou, do které mohu vstoupit, kde je dobrý, ţe mohu vstoupit a ţe se nějak respektujeme a já si váţím práce pracovníků těch sluţeb a oni si nějak váţí práce mé, ale není to uţ to společenství, jako bylo na tom začátku, ta rodina, ta církev, která přijímá ty, kteří vypadli z těch svých rodin nebo z toho svého zázemí, z těch sociálních vazeb a vlastně mě to zpětně víc vrací do církve. Ono to má pozitivní dopad nakonec, ony ty Podaný ruce tam byly trošku ty konflikty v tom hledání se na tom začátku, i kdyţ já jsem u toho moc nebyl, Jindra vlastně ty věci šéfoval, takţe on hlavně domlouval i ty věci v církvi, u nás, v katolické církvi, takţe vnímali jsme zpočátku takovej jakejsi odstup, ţe nám ještě moc nevěří, ţe církev čeká, co se z toho vyvine, takţe jsem jakoby i tu církev víc vnímal v těch Podaných rukách, v tom našem společenství neţ byla ta struktura, neţ je církev jako taková. Já si myslím, ţe to je přirozené, ţe to společenství, které je agitováno nějakým konkrétním dílem, jeţ je samozřejmě dočasné, nemůţe dlouhodobě člověka nést, takţe z toho se logicky vybudovala jakási profesní organizace a má nějaký kredit a dělá svou práci dobře, ale uţ to není to společenství. To společenství zase musí být ta církev skutečně. Tím vzrostla moje důvěra, coţ je pro mě pozitivní, v církev jako takovou, takţe můţu lidi, kteří ke mně přijdou uvádět do církve, ne do Podaných rukou, ale skutečně do církve. Která je věčná, v Kristu skutečná a bude fungovat aţ do konce. Kaţdý tam ten domov nalézt můţe, kdeţto v Podaných rukách ten domov nenalezne. To je dočasná záleţitost nějakého ošetření. J: Která část vaší sluţby vám připadá nejtěţší? S: Já tak moc nepřemýšlím, co je těţší, co je lehčí. Spíš, kde mám nějaký rezervy, to je pro mě těţší, tam si musím dávat bacha, prostě udrţovat hranice, vţdycky je to zátěţ, je to obtíţné, většinou ti lidi, se kterýma jsem v kontaktu tak mají tendenci nerespektovat ty hranice, nějak manipulovat, citově vydírat, jako kdyţ je člověk zraněnej a nezakořeněnej, 15

takţe tohleto je třeba oblast těţká, udrţovat ty hranice a kdyţ uděláme chybu, tak vyříkat si to, ošetřit to citlivě, myslím si, ţe je to v těch vztazích, abychom to dobře korigovali. Koneckonců na rozdíl od těch kolegů profesionálů, terapeut ten to má vydefinovaný – setkání, čas, všecko, kdeţto kněz to má trošku jinak, má to volnější, nesetkáváme se jenom v rámci zpovědi, které mají rámec obecnej, ale setkáváme se i v rámci těch rozhovorů a taky té péče v nejrůznějších oblastech, kdo zrovna co potřebuje, takţe tam si to prostě musím hlídat sám. Učit se i z chyb. J: S kým třeba sdílíte své proţitky ze sluţby nebo té práce? S: Nás bylo vţdycky i víc v té duchovní sluţbě, nikdy jsem nebyl sám. Takţe vţdycky nějakej týmek máme, se setrou Immaculatou máme takový malý tým, pak mám přátele mezi kněţími, mám svého zpovědníka, takţe jsou tady i místa, kde můţu sdílet to, co potřebuje, kdyţ toho je na mě moc. To jsou takový opěrný body, ale skutečně nejsilnější je pro mě modlitba, to prostě vnímám, ten rámec církve jako takové, chtě nechtě, je síť, která člověka drţí a modlitba, kterou jako kněţí máme danou, takové jako minimum, taková jako povinnost kněţská, to udrţování těch určitých hranic a plus taková ta osobní. To od začátku mám, ţe i před tím, neţ jsem šel do semináře, tak jsem se ohlíţel i po nějakých řeholích, asi kdybych se nevydal tady tou cestou, tak bych skončil někde v klášteře, jsem tak naladěn do ticha, taková potřeba ticha, ztišení, vyrovnání to té práce, prostě modlitbou. Nikdy jsem neměl, coţ je myslím si i poţehnání, nějakou touhu se odreagovávat nějakou velkou zábavou nebo tak, mě zábava aţ tak moc nebaví. Spíš vyhledávám ticho, ztišení, duchovní především a klášter, moje nejlepší dovolená je odjet do kláštera, do řádu. Můţu si to dovolit po týdnech, není to aţ tak často, je to dvakrát do roka. J: Co třeba rodina říká na tu sluţbu, rodiče, sourozenci? S: Rodiče uţ nemám, protoţe neţ jsem se stal knězem, tak mně rodiče zemřeli, takţe ty mám duchovně vlastně pořád při sobě a v podstatě jsem se dost distancoval od rodiny vstupem do toho kněţského stavu, naše vztahy jsou přátelské. Mám je v podstatě blízko, kdyţ potřebuju, hlavně vyuţívám kontaktu se svým bratrem, který je právník a právní poradu potřebuju docela často. To s těma našima problémama. Takţe jako rodina v pohodě a navíc já tu mám takové brněnské zázemí u tety, to je taky moje křestní kmotra, to je taková velice obětavá ţena, uţ měla přes osmdesát, ale pořád je ještě docela schopná, takţe to je takový můj azyl. Kus tý 16

rodiny tady mám, reprezentovaný hlavně tou tetou, která v podstatě se mi stará o jídlo, tedy mi nevaří, ale já tam přijedu a mám tam dva obědy a odvezu si jídlo, který mě stačí. Vţdycky mně navaří, takţe já uţ se nemusím starat o jídlo. To je pro mě ta původní rodina. Takţe ona je taková distancovaná, aby se mně nepletla do toho, co potřebuju já a je to podpora, vnímám to jako podporu rodiny. Rodina za mnou stojí, ale jinak vnímám jako rodinu ty, kteří jsou mi blízko, lidi z té mé farnosti, která je trošku zvláštní, protoţe je to malá vesnička, kde by farář normálně nebyl, takţe jsou to zase lidi, kteří si mě našli víceméně, oboustranně jsme si nějak jako blízko, takţe to je vlastně moje rodina víc. J: Jak vnímá třeba farnost tu sluţbu lidem na okraji? S: Já moc nevím, protoţe ta farnost je takhle zvláštní, protoţe tam vlastně ta původní farnost, do který jsem přišel, ta se skládala z pár starých lidí, z desíti, kteří v v podstatě vymřeli, takţe z té původní farnosti tam chodí jeden aţ dva lidi. A ostatní uţ jsou nově přistěhovalí tam do té obce, pár mladých rodin, ostatní většinou přespolní, kteří přichází, ţe se jim to tam prostě líbí. A ti to berou jako samozřejmost, to, ţe jsem nějak zaměřenej. Tam nedošlo k nějakýmu střetu. Vím, ţe v té vesnici byly nějaký nálady, mě tam nějak viděli, to bylo pro mě spíš jako legrace, ţe se člověk doslechl, ţe tam jako fetujeme a ţe farář je zfetovanej na mši svaté. J: Máte nějaký vzor, nějakého člověka, z literatury nebo s kým jste setkal, spíš jako inspirace? S: Určitě. mě samozřejmě inspirují svatí, světci, tak těch je povíc. Těch vzorů je poměrně hodně, asi není někdo, asi není někdo, ke komu bych se vztahoval nějak výhradněji, ale bylo to víc nějakých impulsů, oslovení, ať tedy z různých století, se kterými jsem se potkat nemohl nebo z těch, se kterými jsem se ještě potkat mohl, ten, kdo mě napadá, kdyţ se teď zamýšlím, z těch ţijících Sváťa Karásek, evangelický farář, ještě jako neznámý mě oslovil, pak jsem ho i poznal, nějakým svým stylem, svou osobností, z katolickýho prostředí, s tím jsem se osobně nesetkal, četl jsem nějakou jeho kníţku, Guy Gilbert, byl pro mě takovou inspirací docela dobrou, z těch minulých století, asi jeden z nejznámějších svatých – František z Assisi, postava pro mě hodně silná, kterou cítím hodně blízko, i přes ty století, svatý Ignác z Loyoly také, to je zakladatel jezuitů a jsou tam i ţeny – svatá Terezie z Liseuix, ta je pro mě hodně inspirující, potom z Písma, apoštolové a tak dále. J: Jakou roli hraje Písmo v té sluţbě? 17

S: Písmo? Základní, zásadní, z toho ţijeme, ze slova Boţího a ze svátostí ţiju, to jsou základní ţivotní zdroje. To hraje zásadní roli. J: Jakou věc jste se naučil do osobního ţivota skrze tu sluţbu? S: Myslím, ţe nejvíc mě to učí milosrdenství. Nepovyšovat se, vyučuje mě to milosrdenství, to i se sebou, nesoudit a vím, ţe i díky té sluţbě, aspoň to tak vnímám, doufám, ţe to není jenom iluze, se stávám stále shovívavější. J: Vzpomínáte si na nějaké chvíle, kdy jste si říkal, ţe toho necháte, ţe utečete, ţe skončíte? S: Byly chvíle, kdy jsem měla chuť nějak to změnit, takový ty, kdy jsem proţíval nějakou deziluzi, nějaký pocit neúspěchu, to tam bylo. Úplně si nevzpomínám na ty okolnosti, ale vím v té duševní paměti, ţe takový ty chvíle, kdy jsem proţíval takovou tíseň, ţe teda to asi dělám úplně špatně, takový ten pocit, ţe asi dělám víc škody neţ uţitku, ţe asi bych toho měl nechat, něco takovýho tam bylo. Ale vţdycky se to pak nějak vytříbilo a vţdycky jsem znovu. Samotného kněţství se ta krize nikdy netýkala, knězem jsem vţdycky chtěl být, v tom jsem stál, spíše toho zaměření, jestli jsem se nespletl, jestli nedělám do něčeho, co je nad mé síly, takové to zpochybnění toho, ţe na to třeba vůbec nemám, ţe mi chybí nějaký základní dovednosti, jakoby v kontaktu s tím člověkem. Něco takovýho. Ţe jsem třeba slepý k něčemu, co bych měl vidět, něco v tom smyslu. Ono to moţná někdy byl nedostatek takové té supervize, protoţe supervizi jsem nikdy jakoby neměl, vţdycky to bylo jen, ţe jsem to zasuploval, za někým, koho jsem znal, zašel, jsme to pořešili, ţe to zvládám, ţe to znám, ţe jsem nikdy nenašel nikoho, ke komu bych měl takovou důvěru, moţná, ţe jsem byl na to moc pyšný. Vím, ţe jsem jednou ţádal o supervizi jednu naši psycholoţku, ale ona na to tak zareagovala, ţe to snad není potřeba, trošku jako to odmítla, takţe potom jsem uţ neţádal. Takţe tak nad tím přemýšlím, ţe moţná jsem těm situacím mohl předejít, těm krizovějším, takovou pravidelnější supervizí, kdyţ dělám takovou práci. J: To povolání ke kněţství vzniklo kdy? S: Tak povolání ke kněţství myslím, ţe se rodilo od malička. Kdyţ hledám takový opěrný body, tak první je to, ţe vím, ţe moje maminka se modlila, kdyţ mě nosila pod srdcem, jsem 18

třetí její dítě, měla dva chlapce, třetí byl na cestě, sdělila mi pak později, ţe měla na srdci takovou modlitbu, ţe by si přála holčičku a kdyby ne tak, aby to byl kněz. Takovou nějakou modlitbu měla na srdci. Takţe to bylo od malička. A skutečně jsem takové tíhnutí, uţ jako malej, uţ asi v pěti letech mě zaujalo tak to, co se děje u oltáře, kdyţ se slouţí mě, ţe jsem tam touţil být a vím, ţe jsem přímo přemlouval tatínka, ať mě tam zavede, v pěti letech, ţe chci tam být s tím knězem. Ţe chci ministrovat, tak jak se ministruje v kostele. Potom tatínek to tak pojal, ţe to jako musí všichni ti jeho synové, on byl takový autoritativní, tak jako potom bráši nadávali, ţe kvůli mně musí chodit ministrovat. Takţe to byl takovej začátek a vím, ţe v tom období těch devíti let, jsem touţil být knězem. Ţe mě to nějak fascinovalo. pak přišla puberta, tak se to nějak tak různě zamotalo, pak jsem se k tomu vracel aţ kolem toho dvacátýho roku. Takovej zajímavej moment, kdyţ jsem měl před maturitou, ještě za komunistů, při tělocviku, maminka nám dala takový medailonky, madona, Maria tam byla s Jeţíškem, tak ten tělocvikář se tak na mě zaměřil a měl potřebu, byl komunista, nějakým způsobem si toho všímal, tak tam říkal: ty budeš farář nebo co?!, něco takovýho tam jako řekl, měl takový prorocký slovo, bylo to sice poníţení před těma ostatníma, ale zároveň mě to nějak zasáhlo. Takţe jsem o tom začal přemýšlet, vím, ţe ještě za mnou přišla moje třídní, ţe musí se mnou mluvit a začala se mnou tak rozváţně mluvit: Jarku, no víš, kdyţ bys chtěl být tím knězem, nikdo ti nemůţe bránit, ale začala mě přemlouvat, abych to nedělal na tom gymplu, kdyţtak aţ potom, ale já jsem o tom vůbec neuvaţoval. Vlastně jakoby oni o tom věděli víc neţ já. Jsem potom šel na přírodovědu na vysokou, dělal jsem biologii, ale neměl jsem ţádnej vyhraněnej zájem, takţe jsem tam nějak tak byl a nějak mě to ani moc nebavilo, ale právě v těch letech mě začal čím dál víc táhnout Bůh. Takţe během těch let ve mně postupně krystalizovalo to povolání k Bohu a poznal jsem ty lidi, y máničky, jsem začal nosit dlouhý vlasy, takový to hippie prostředí a tam jsem se začal potkávat i s těma drogama, s marjánkou nejdřív a potom to šlo velmi pozvolna, ţe moje místo není tady, ţe sice studuji biologii, ale ţe mě to táhne úplně někam jinam. Takţe to dozrálo, aţ jsem byl v pátém ročníku, ţe jsem se rozhodl odejít. Abych mohl ještě na tu teologii. J: Nějaká vize do budoucna? S: Vize? Moje vize a touha je být svatý. To by vyznělo banálně, kdybych teď pokračoval, ta slova na to nestačí, ta vize je spíš vnitřní a prostě chtěl bych co nejvíc lidí nasměrovat na Krista. Nevidím jiný světlo, jinou naději pro tento svět, tím spíš pro závislý, kteří propadli tady té droze, kterou ţije tento svět, která je iluzí. Droga není jenom chemická látka, ale to je 19

falešná ţivotní cesta, falešná představa o ţivotě, o člověku, i o vztazích. Takţe chtěl bych to, co poznávám od Boha, chtěl bych být tím semenem, které padne do země a vydá uţitek, to jinak nejde.

Rozhovor č.3

20

J: Na začátek bych tě chtěla poprosit, jestli bys mohla říct něco o sobě, o práci, jakou děláš, jak jsi se k ní vůbec dostala? M: Práce, kterou dělám, není to tak, ţe bych k ní někdy směřovala, třeba v období střední školy nebo po ní, vţdycky jsem se zajímala spíš o umění, literatura, ţurnalistika mě bavila, divadlo jsem hrála, hudbu jsem dělala, ale nepracovala jsem s dětma, ani jsem neměla nikdy pocit, ţe bych měla někomu pomáhat. To, o čem jsem byla přesvědčená bylo, ţe moje práce má prostě mít nějakej význam a smysl. Na tom záleţelo, aby to bylo něco důleţitýho, něco váţnýho, je fakt, ţe jsem nesměřovala k tomu, nebo nebylo pro mě důleţitý, jestli si budu hodně vydělávat nebo ne, tak to jsem moc neřešila. A šla jsem studovat divadelní dramaturgii, coţ byl takový jakoby ne sen, ale to naplňovalo všechno to, co jsem měla ráda a co mě bavilo. Důleţitý je, ţe jsem v tý době nebyla křesťanka, neznamená to, ţe bych se nijak o Boha nezajímala, měla jsem Bibli, vedla jsem spoustu rozhovorů s křesťanama a byl to pro mě třeba zajímavej filosofickej názor, ale ne něco, co by mělo určovat můj ţivot. Coţ se potom změnilo ve čtvrtým ročníku na vysoký škole, kdy jsem proţila takový celkový zklamání ze sebe, z práce, kterou jsem tam děla, zjistila jsem, ţe ani já, ani ta práce nemá ten potenciál naplnit nějak smysl mýho ţivota a začala jsem intenzivně číst Bibli a chodit taky na různý bohosluţby, většinou do evangelickýho kostela, to vlastně vedlo k tomu, ţe jsem potom uvěřila, ţe fakticky, ţe jsem vzala Jeţíše jako svýho Pána a od tý chvíle, ţe jsem začala mít takový přání právě pomáhat druhejm. A to bylo něco úplně novýho a hledala jsem uplatnění pro tohle, v podstatě touhu se dá říct. Je k tomu takovej speciální příběh, protoţe vlastně v tý době, kdyţ jsem hodně četla Bibli a pamatuji si, ţe jsem si čas od času dávala takovou otázku, kdo je Jeţíš? V tu dobu jsem právě spěchala přes Staroměstský náměstí do školního divadla na představení mých spoluţáků a kdyţ jsem míjela takový ty velký výlohy Staroměstský radnice, tak jsem si všimla, ţe tam někdo leţí na zemi, nebo v tom výklenku, a teď jsem si říkala, ţe ono bylo docela zima, to bylo koncem února, ţe bych tomu člověku asi měla pomoct, úplně jsem si uvědomila, ţe Jeţíš by mu pomohl a na druhou stranu jsem spěchala a úplně jsem vnímala, jak mám dva proudy myšlenek, jedna – udělat to, co jsem si naplánovala a druhá – udělat to, o čem jsem četla a o čem jsem přemýšlela. Tak jsem se rozhodla, ţe prostě půjdu za tím člověkem a zeptala jsem se, co mu vlastně je, on se nějak probral, zjistila jsem, ţe jako spal, ale vypadal úplně zuboţeně a byl to mladej kluk a on začal povídat, strašně ze sebe chrlil věci o svým ţivotě a byl překvapenej z toho, ţe mu nenadávám, ţe se zajímám, co mu je, to říkal. A já jsem řešila, 21

jestli mám zavolat sanitku nebo policajty, protoţe sotva chodil, byl taková troska a on říkal, ţe bere drogy a ţe by s tím chtěl přestat a v podstatě jsme tam strávili nějaký dvě hodiny rozhovoru, zmínil právě kontaktní centrum Teen Challenge a měl letáček a řekl mi, ţe bychom se tam mohli potkat. Já jsem tam přišla pár dnů na to, on tam teda nebyl, ale pro mě to bylo setkání s křesťanama, který i mně se věnovali, jasně říkali evangelium, jasně říkali křesťanský poselství, pro mě to bylo úplně zřejmý a říkala jsem si, ţe tam přijdu znova. Co se týká toho kluka, potom ho kontaktovali na ulici, přišel tam několikrát, ale pak se dostal do vězení, pak začal zase brát drogy, pak měl nějakej úraz a chodí o berlích a teď jsem ho nedávno potkala v Praze a je nějak na Subotexu a na ulici, ale jako ţije pořád, po těch osmi letech, takţe si myslím, ţe má fakt šanci dál. J: Dneska děláš co? M: Od roku 2004 pracuju tady v centru dětí a mládeţe Teen Challenge a mojí prací je přímá práce s dětma a to jak s předškolákáma, tak teenagerama a potom taky spousta další administrativní práce, která je s tím spojená. Takţe to je asi tak ve zkratce řečeno, co dělám. J: Co je to za děti? M: Děti, kterým se věnujeme, který potřebujou pomoc jiných dospělých, protoţe se jim potřebnýho zájmu a péče doma nedostává, to z mnoha různých důvodů, který se snaţí různý lidi definovat, je to těţký pro nás definovat, myslím, ţe hlavní problém je v tom, ţe rodiče sami se potýkají s nejrůznějšíma problémama, který ovládají jejich ţivot a oni nejsou schopni vidět a naplňovat potřeby jejich dětí. Dalo by se mluvit o různejch kritickejch věcech jejich ţivota, my chceme pomoct těmhle dětem, který nemají doma to, co děti potřebujou, nemají moţnost si hrát, nemají moţnost se v něčem vyvíjet, nemají se kde učit, protoţe doma na to není klid, ani lidi, který by je v tom motivovali, prostě sami ty rodiče vyrostli v dětských domovech a neví co je to být rodičem pro svý dítě, také vlastně ty děti uţ v předškolním věku se potulujou v partách po ulici, prostě kouření, alkohol, drogy, krádeţe, šikana není pro ně absolutně nic cizího, je to ten standard, se kterým se setkávají. A taky jsou to děti většinou romský, momentálně asi stoprocentně romský a uvědomuju si čím dál víc, ţe opravdu rasismus a xenofobie v téhle společnosti opravdu je. A nedávno jsme se bavili s těma staršíma, s těma teenagerama, co to pro ně znamená být Romem a pro mě to bylo hrozně zajímavý a překvapující, protoţe třebaţe jsou v tom věku, kdy prokládaj víc slova romskýma 22

slovama, neţ to dřív dělali, nebo hodně poslouchaj romský písničky, tak řekli, ţe se cítí být Čechama, protoţe se v Čechách narodili a kdyţ jsem se jich ptala, jestli se setkali s nějakou negativní reakcí na svoji osobu, protoţe jsou Romové, protoţe vypadají jinak, tak kaţdej z nich se setkal s tím, ţe někdo jim nadával, aniţ by něco udělali, nebo jejich rodičům a prostě jsem si uvědomila, ţe oni to v sobě pořád mají, ţe kamkoliv přijdou, tak ten prvotní kontakt s lidma bude, ţe budou nepřijímaný a to vzbuzuje další špatný pocity, který se logicky obracej v agresi a v různý další zase nepřijatelný věci. Ale věřím tomu opravdu, ţe mají šanci, protoţe čím víc s nima pracuju, tak vidím změny v jejich chování, v jejich vnímání, třeba co jsem strašně ráda, ţe ty děcka jsou schopný uvaţovat o budoucnosti, uvaţujou prostě o tom, ţe by mohli mít práci, uvaţujou o tom, jak by mohla jejich rodina fungovat, jaká by měla být a je to něco, co oni se učit protoţe jejich rodiče, jejich nejbliţší takhle nefungujou, prostě dělaj, to co jim přijde pod ruku, aniţ by promejšleli důsledky jak pro druhý lidi, tak pro sebe. A tohle jsem prostě nadšená, ţe tohle ty děcka dělají jinak, nebo jsou schopný se v tomhle měnit. J: Jak vypadal začátek tvé sluţby? M: To bylo v roce 2002, v březnu jsem uvěřila, začala jsem chodit mezi křesťany a potom v záři jsem začala tady pomáhat. Domluvili jsme se na jednom odpoledni týdně, coţ šlo dohromady i s mýma studijníma povinnostma. A perfektní bylo to, ţe právě kaţdý čtvrtek jsem se scházela právě s tou dobrovolnicí, která měla na starost předškolní děti a povídaly jsme si o těch dětech, ona je měla na starost, co se ten týden stalo, co který dítě, jak se chovalo, co řešilo, jaký mělo problémy, co se mu podařilo a vlastně v pátek, kdyţ jsem přišla na ten program, tak uţ jsem měla k těm dětem tak nějak blíţ, protoţe to uţ nebyla nějaká skupina neznámých dětí. Ale hned jsem začala pracovat s těma dětma, ne, ţe bych měla za ně zodpovědnost, ale pomáhala jsem při těch různých činnostech, hrála jsem si s nima, nějak jsem s nima byla a postupem času jsem si začal připravovat si nějaký program pro ně a po dvou letech jsem pak začala tady pracovat. Tehdy jsme chodili i pro děti domů, protoţe ta sluţba byla v takovým začátku, v těhle prostorách byla od února 2002 a to byla pro mě důleţitá součást, protoţe jsem mohla poznávat odkud ty děti přicházejí, kdo jsou jejich rodiče a tím víc mi to dávalo celý smysl, kdyţ jsme děti vedly domů, kde na schodech běhaly krysy a kde se na chodbách válely hromady odpadků a ty děti jsme mohli přivést sem, kde prostě bylo čisto, kde pro ně byl připravenej program, kde jsme se jim věnovali, neřvali jsme na ně, neproklínali jsme je, 23

naopak jsme dělali opačný věci, tak okamţitě mi to dávalo smysl. Ţe tohle je činnost, která má význam. J: Vzpomeneš si na nějaký příběh, který jsi na začátku viděla nebo proţila? M: Teď přemýšlím hodně nad tím, ţe samozřejmě postupem let člověk vidí další a další věci, o kterých na začátku ani neuvaţoval. Jsem měla třeba i nějakou naivní představu o tom, ţe všechny děti, který se přijdou, přijmou tu šanci, přijmou to, ţe jejich ţivot bude v pořádku, pokud se vyhnou všem těm rizikovejm faktorům, o kterých jsme mluvili, představovala jsem si, jak budou chodit řádně do školy, vyučí se a půjdou dál. Ale uvědomuju si, ţe jsou teď třeba desítky dětí, se kterými jsme byli opravdu v častým kontaktu, vypadalo to dobře a jsou teďka ve váţných problémech, ve váţných situacích, ve kterých jsem si nepředstavovala, ţe tam budou, ale uvědomila jsem si, Bůh mě vede k tomu, ţe ta sluţba pokračuje dál těmhle dětem. Pamatuju si, ţe jedno z úplně prvních dětí bylo takovej tehdy čtyřletej chlapeček, kterýho jsem vedla z parku domů, protoţe jsme fakt ty děti vedli domů a úplně si uvědomuju, jak jsem měla takovou úzkost z toho, ţe v těch čtyřech letech, kdybych ho tam nevedla já, tak by šel sám a nikomu by to nepřipadalo divný, ţe jde domů sám. A ještě se tehdy s nějakým chlapečkem bavili na schodech, ţe snad ho jako máma nezbije, něco takovýho tam proběhlo, taková komunikace. Byl to jeden z takovejch dětí, který jako hodně zlobily, ale vím, ţe tím ho člověk měl jako víc rád, protoţe viděl, jak potřebuje tu pomoc. A teď jsme vlastně zjistili, ţe ten kluk byl v diagnostickým ústavu, byl na útěku a my jsme ho tam přes kontakt jinýho kluka navštívili opakovaně a právě jsme se domlouvali, ţe ho navštívíme i v tom dětským domově, kde je trvale umístěnej, protoţe rodina o něho nejeví v podstatě zájem. Je to tak, ţe ho nenavštěvujou nebo jako velmi sporadicky, nevytváří ţádný podmínky pro to, aby on se mohl vrátit domů a on je právě takovej hrozně šikovnej fotbalista, je to něco, co i v těch domovech na to oni slyší, ţe on je ten šikovnej fotbalista a my jsme mu právě nechali udělat fotbalovej dres a chystáme se za ním jet, ţe mu to dáme a chceme s ním být v kontaktu a právě tu a nějakej ten zájem, kterej jsme vytvářeli pro ty děti tady, tak chceme v tom pokračovat dál. I v případech, ţe se prostě octnou v ústavech nebo ve vězení nebo kdekoliv dál, protoţe ten takzvaný bod obratu můţe přijít i v jiným období jejich ţivota. Ale je fakt, ţe člověk v tom musí překonat nějakou tu svoji ješitnost nebo to, jako myslel jsem si, ţe jako to uţ bude stačit, ţe se to povede a ţe se to nepovedlo a třeba trošku můţe zavírat oči před tím, ţe to uţ jako není jeho mise, ale kdyţ přijme to, ţe to nebyla chyba, ţe prostě takový ţivot je a je třeba jít dál v tom. 24

J: Co bylo nejtěţší na tom začátku? Byly to ty ideální představy? M: Na začátku bylo nejtěţší nepodlehnout tomu, ţe na to nemám a ţe to nezvládnu, protoţe to bylo období toho, kdy jsem se vyrovnávala s nějakým zklamáním ze sebe sama, protoţe moje úspěchy v ţivotě, ať uţ ty studijní nebo ve vztazích mezi lidma nebyly vůbec takový jako jsem si malovala, takţe začít něco úplně novýho, tak krok po kroku jsem se přesvědčovala o tom, ţe to jde. Vţdycky jsem přicházela se strachem, pamatuju si, ţe aţ asi po roce jsem přestala mít strach z toho, jak to dopadne. Asi tohle bylo to těţký. J: Co tě nejvíc povzbuzuje v tvé sluţbě? M: Vţdycky mám radost, kdyţ se dětem něco podaří, teď třeba jedna holčička, která chodí dva roky k předškolákům, začala chodit do nulky, do toho přípravnýho ročníku a říkala, jak učitelka ji chválila a vyjmenovala, co všechno umí. Tak to je pro mě třeba radost, třebaţe nejsme odborníci, tak můţeme naplňovat ty potřeby dětí, to nese ovoce. Tak to mě vţdycky potěší. Jak si maluju to, jak teenageři o prázdninách určitě všechno zapomněli, jak někde kouří a sedí na lavičce a oni mi pak večer volají, ţe byli ráno na bohosluţbě a úplně změní tu moji představu, kterou jsem o nich měla, tak prostě se stane něco skvělýho, ţe prostě se seberou, někam jsou, udělaj něco dobrýho, ale faktem je, ţe často se stává něco, čím mě nepotěší, ţe často se stává, ţe děti, který znám dlouho a uţ jim začnu hodně důvěřovat, tak oni potom maj nějakej zkrat v jednání, ať uţ je to šikana nebo kouření nebo prostě lţi a to mě na druhou stranu sejme. Kdybych stavěla to svoje povzbuzení jen na tomhle úspěchu toho, co ty děti udělaly nebo neudělaly, tak myslím, ţe bych brzo skončila. Takovým hlavním zdrojem je, ţe věřím tomu, ţe smysl týhle práce je v Boţím plánu pro ty děti, myslím, ţe nejlíp to právě vystihuje ten verš z Pavlova dopisu, ţe my zasíváme, my zalíváme, ale ten kdo dává vzrůst, je Bůh, to není v naší moci. My máme udělat všechno pro tu ostatní činnost, ale v tomhle musíme na Něj prostě spoléhat, takţe modlitba a Boţí slovo je ten zásadní zdroj. J: S kým sdílíš to, co proţíváš? M: Tak většinou si opravdu nenechávám věci pro sebe, protoţe vím, ţe sdílená bolest i sdílená radost je moc důleţitá. Takţe mám přátele, i v rodině mám lidi, se kterýma o tom můţu mluvit, který opravdu to vyslechnou a často řeknou i něco, čím mi tu situaci osvětlí. A pokud jsou to křesťanští přátelé, tak se s nima za tu situaci i modlím. A nemusí to být vůbec 25

lidi, který jsou spojení s tou sluţbou, právě naopak. Ale jsou věci, který kdyţ vnímám, ţe se třeba dlouhodobě neděje ţádná změna nebo to, ţe o tom nemluvím s lidma v týmu, tak by mohlo přinést nějaký napětí, tak mluvím právě s lidma v týmu hodně o tom, protoţe to je způsob, jak posunout věci dál, jak si ujasnit věci, jak si říct, co je důleţitý. Takţe i tak. J: Jakou roli v tom hraje tvůj duchovní ţivot? M: Já si vlastně uvědomuju, ţe je mojí zodpovědností, téměř kaţdodenní, děti nějak seznamovat s Bohem, můj ţivot jim má být příkladem, tak kaţdodenní čtení Bible a modlitba jsou podmínkou pro to, aby člověk mohl fungovat, to co dělá, má potom pevnej základ. Protoţe jsem si uţ několikrát v ţivotě ověřila, ţe kdyţ to takhle není, tak člověk začne být nejistej, v té komunikaci s dětma není takovej jako by měl být. A hodně je pro mě důleţitý, ţe můţu mít kolem sebe lidi, kteří jsou mně blízcí a jsou to křesťané, protoţe některý věci lze pochopit jenom na základě víry, to, ţe se můţu s někým za to modlit, to je pro mě hrozně důleţitý. To je jako přednést tu věc k nejvyššímu soudu a očekávat řešení. J: Co tvoje rodina říká na to, co děláš? M: Moji rodiče mě vţdycky podporovali v tom, co jsem dělala, je pravda, ţe můj horlivý začátek křesťanského ţivota a potom i opuštění oboru, který jsem vystudovala, tak pro ně byl, hlavně pro mýho tatínka, zdrojem takových pochybností, jestli je to správně. Ale postupem času, často o d něj slyším, ţe vidí, ţe to je správně, protoţe to, co dělám, má smysl, zajímá ho to a v jeho očích to získává kredit. S mojí maminkou to je jednoduchý, protoţe vlastně v tý době, kdy já jsem začala pracovat tady, tak ona pracovala dlouhodobě na úřadě a začala pracovat jako vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví, takţe v podstatě jsme se staly kolegyněmi a vzájemně si předáváme rady, neziskový sektor, úřad a vzájemně si tím obohacujeme. U mých sourozenců je to tak, ţe hodně záleţí na jejich osobním zaloţení. Já vyprávím o dětech, zajímá je to, zajímají je ty příběhy, nedovolí si takový to celkový rasistický odmítnutí, mám švagr, kterej je hodně protiromsky zaměřenej a ten to teda rozděluje na ty dospělý a děti, tak cítím spíš podporu, která ale vzniká tím, ţe dlouhodobě to získává v jejich očích důvěru. Babička mi říká, ţe se nevdám, protoţe mě kaţdý vidí jen s těmi cigány. Coţ je moţný. J: Máš ještě nějaký soukromý ţivot kromě práce? 26

M: V tomhle směru procházím opravdu takovýma vlnama. Samozřejmě, ţe na začátku jsem si myslela, ţe soukromý ţivot vůbec nepotřebuje, ţe tohle je to nejlepší, ţe pracovat od rána do večera pro děti, prostě nic jinýho dělat nemusím. Kdyţ byly někde nějaký semináře o tom, ţe máme mít taky přátele a jiný zájmy mimo tu práci, tak mi to přišlo úplně zbytečný. Nevěděla jsem, o čem mluví. Ale oni věděli o čem mluví. A vlastně postupem času k tomu docházím, ţe jsem si zaţila, kdyţ člověk dělá jenom tu práci, ţije jenom tím, tak má hodně blízko k tomu , aby propadl nějaké vyčerpanosti, věřím tomu, ţe opravdu vyhoření existuje, ţe to je věc, která se můţe stát opravdu kaţdýmu, ať uţ to je nebo není křesťan, můţe se nechat zavalit mnoţstvím práce a ještě při nějakým větším pocitu zodpovědnosti a to ho můţe sejmout. Postupem času víc a víc docházím na to, ţe potřebuju soukromej ţivot, ţe potřebuju mít vědomí toho, ţe mám volný víkendy, pokud nemůţu mít volný víkendy, coţ je jasný, protoţe někdy je nějaká akce potřeba dělat i o víkendu, tak to dlouhodobě plánuju. Plánuju si ten volnej čas, snaţím se setkávat s lidma mimo svoji práci a teď v poslední době i aktuálně chci začít hrát v jednom orchestru, jsem vţdycky hrála v orchestru a zjistili jsme, ţe je jeden amatérskej orchestr, kde přijímají lidi, hraju na příčnou flétnu. Takţe si ten čas na to dělám. Čím dál víc, protoţe zjišťuju, ţe nějaká únava přichází, je to tak a já tady nechci skončit kvůli únavě. Já nechci být člověk, kterej je unavenej, zoufalej, bez kapacity promluvit s druhýma lidma, bez radosti, nechci byt taková, nemyslím si, ţe by to bylo cílem mýho ţivota. J: Máš někoho, od něhoţ čerpáš inspiraci, třeba z reálného ţivota nebo z literatury třeba? M: Největší inspirací jsou pro mě právě lidi, se kterýma se můţu setkat při té práci s dětma. To, jak oni ty děti přijímají, jak se jim věnujou, tak to je pro mě opravdu největší inspirací a jsou to opravdu konkrétní podněty, který přijímám, který se snaţím takzvaně aplikovat. Takţe hlavně právě tihle lidi. Z literatury si opravdu nevybavuju vůbec nikoho, jo teď jsem si vzpomněla, ţe v dětství jsem četla kníţku Saška maminkou a to jsem četla horem dolem a to mě strašně bavilo a to bylo o tom, jak ona se starala o všechny. (smích) Jako moţná nejstarší sourozenec rodiny jsem k tomu inklinovala. Inspirací jsou pro mě opravdu reální lidi, kteří pracujou s dětma a já to můţu vidět a můţu se to od nich učit. J: Co jsi se naučila do ţivota skrze tu sluţbu pro sebe?

27

M: Určitě mě to naučilo větší otevřenosti vůči lidem, do svých dvaadvaceti jsem se v podstatě pohybovala jenom mezi lidma podobnýho zaměření a vzdělání, tak mě to limitovala, protoţe jsem si myslela, ţe třeba lidi, kteří nejsou intelektuálněji zaloţení ,tak bych si s nima neměla co říct, jsem ani nevěděla, proč bych s nima měla komunikovat. A v tomhle směru ta práce to určitě změnila a i ve směru, komu vlastně pomáhám a s kterýma lidma pracuju, protoţe v Teen Challenge je spousta lidí, kteří kvůli svým bývalým problémům ţivota v drogách nebo závislostech, nedosáhli nějakýho vzdělání, takţe v tomhletom směru mě to změnilo v tom, ţe mám přátele a ráda se bavím s lidma, kteří nejsou jako já. To je asi to hlavní. J: Proţila jsi nějaké chvíle, kdy jsi toho všeho chtěla nechat? M: Ve čtvrtek, v pátek, v neděli ráno, ale asi ano, takový ty myšlenky na to, takový , to nemá smysl, zase něco neudělali nebo provedli, tak takový chvíle jsou asi pořád. Ţe by přišla nějaká opravdová chvíle, kdy bych přemýšlela o tom, ţe toho opravdu nechám, to jenom, kdyţ jsem to uviděla jako nějaký východisko z nějaký dlouhodobě špatný nálady, jsem byla unavená a měla jsem pocit, ţe nemám příleţitost o tom mluvit s lidma v týmu, kdyţ se spojí tady tyhlety dvě věci, tak jsem si říkala, jo, řešení by bylo třeba odejít. Vţdyť můţu, mám tu moţnost. J: Mohla bys vyprávět nějaký příběh, třeba nějaké rodiny, se kterými jsi pracovala? M: Teď momentálně si uvědomuju , jak je hrozně důleţitá taková ta vytrvalost a trpělivost, stále nabízet tu podanou ruku, protoţe …to neznamená jako nedodrţovat pravidla, ale být připravení na to, i kdyţ ti lidi v něčem zkratujou, tak je potřeba jít s nima pořád dál. Teď momentálně mám i takovou zkušenost, ţe pracujeme s rodinou, ze který k nám děti docházej uţ od toho začátku. Hlavně dvojčata, kterým uţ patnáct teď, si je pamatuju, kdyţ jsem tady začínala u těch předškoláků, oni mají dospělý sourozence a děti těch jejich sester k nám taky uţ chodí, k těm předškolákům, některý i ke školákům, je to taková rodina, která i proto, ţe vlastně zahrnuje všechny ty věkový skupiny, tak jsme s ní hodně v kontaktu, navštěvujeme je i kdyţ se stěhujou po těch azylovejch domech, tak tam za nima jezdíme, domů za nima chodíme, nebo jedna ta holčička teď byla dlouho nemocná, tak do nemocnice jsme za ní chodili, s celou tou rodinou tak i komunikujem o těch dětech, mám i pocit, ţe právě i ta babička, která má v pěstounský péči dvě ty malý děti, tak má i takovou tendenci i ty věci nějak měnit, pokud to jde, působí na mě nějakým starostlivým dojmem, přestoţe kolikrát spoustu věcí nezvládá, ale myslím si, ţe je tam dobrej základ. Ale došlo k tomu, ţe teď, kdyţ 28

jsme byli na táboře, tak ty dvojčata čtrnáctiletý tam byli a přijela tam ta starší jejich sestra, jako na návštěvu s člověkem, o kterým dlouhodobě vím, ţe je to jakejsi přítel té rodiny nebo někdo, kdo tam prostě bývá a jak mávnutím kouzelnýho proutku se změnilo chování těch dvojčat a ţe najednou, ţe chtějí domů. Ještě ten den ráno mi tam ta holka říkala, jak je ráda, ţe uţ čtvrtej den nekouří a ţe jí to vůbec nechybí a najednou, ţe musí domů a ţe chce domů a ţe ji to tam nebaví, byl z toho v podstatě velkej konflikt, protoţe ta sestra dospělá, která si tam pro ni přijela, moţná proto, aby jí pohlídala děti, to nevím, nemůţu to přesně říct, ale mám takový podezření, tak tam sprostě křičela na nás, nakonec to dopadlo tak, ţe jsme jí nedovolili, aby je odvezla, protoţe není jejich zákonnej zástupce, tak ta máma potom s tímhle člověkem, který je tam dovezl tímhle velmi dobrým autem, potom si pro tu holku přijela, odvezla ji, ten kluk tam zůstal a kdyţ jsme potom znovu otevřeli po táboře, tak jsem měla opravdu jako strach, ţe ztratíme kontakt s touhle rodinou, coţ by znamenalo i s těmahle malýma dětma a jako jsem nadšená, ţe se to nestalo. Ţe prostě děti začaly chodit a bylo to takový postupný, ţe jsem viděla, ţe chodí jenom ty děti v doprovodu těch starších sourozenců, dospělí se ani neukazovali, pak přišel jeden ten dospělej, pak přišel další dospělej a bylo vidět, ţe je to takový to, ţe znovu obnovujeme ten kontakt a ţe vlastně probíhá takový to ověřování, jestli spolu budeme moct ještě komunikovat, ty děti malý mi potvrdily, ţe potom táboře se doma říkalo, ţe uţ sem nikdy chodit nebudou, ţe já jsem blbá, ţe jim říkám jenom, aby šly se mnou za Jeţíšem, no ale podařilo se to, začala chodit právě i ta holka, která z toho tábora odjela, coţ povaţuje opravdu za zázrak, protoţe to tak nevypadalo vůbec. J: Co vidíš, kdyţ se ohlídneš za sebe, na ty roky? M: Určitě takový vztahy s mnoha těma dětma, z kterých se třeba uţ teď stávají dospělí lidi a jsou to skutečný jako vztahy. Přemýšlím o tom, ţe jsou to lidi, který jsem jako poznala, poznávala, poznávám, jejich charakter, jejich nějaký směřování v ţivotě. Slouţíme opravdu ztraceným, zanedbaným dětem, dá se k tomu přiřadit spousta termínů z nějaké terminologie, ale to, co já vidím, nejsou ty zuboţený děti, jsou to plnohodnotný osobnosti. Coţ jsem si i dala za úkol, ţe o tom budu víc a víc mluvit a co nejvíc mluvit, aby kaţdej, kdo chce jako šmahem shodit ze stolu, ţe s cikánama to jiný nebude, tak tohle je pro mě hmatatelný důkaz, ţe můţe a bude. Říkala jsem si, ţe se o tom pokusím i nějak psát, ale zatím jsem nebyla v tom plně aktivní, nezjistila jsem, kam o tom napsat, ale vyprávím o tom v rodině, dostávám se mezi různý lidi, který jsou kamarádama mých kamarádů a jsou to lidi z oblasti – právníci a ekonomové a učitelé a z reklamních agentur a prostě jim to vyprávím, protoţe to jsou lidi, 29

kteří mají nějaký postavení ve společnosti, aby mohli vidět, ţe věci jsou někdy jinak. Nemyslím si, ţe to v nich změní celkově to přesvědčení, ale ţe lidi mají potom takovej ostych říct, ţe je to celý blbě, protoţe oni uţ ví, ţe někde jsou nějaký lidi, kteří na tom pracujou, usilovně a mají nějaký výsledky. A jsou v jejich ţivotech děti a lidi, který mají rádi, proto je nelze nějak odmítnout nebo zaškatulkovat. J: Díváš se na to jako na určitou výzvu? M: Určitě a mám to i jako svoji i občanskou zodpovědnost. Třeba minule po tom semináři fundraisingu, tak jsem měla takový dva sny a ty sny byly pro mě hodně dobrý, protoţe myslím, ţe vznikly z jedný diskuse, která tam proběhla, kdy se ten vedoucí diskuse ptal, co je vlastně úkolem těch různých neziskových organizací v těch oblastech, kde pracujou. A moje první slovo bylo pomáhat a jedna holka řekla: změna a on řekl: správně - změna. A já jsem si uvědomila, ţe někdy sklouzávám k tomu pomáhat a ţe to je málo a ţe cílem je změna. A potom jsem měla právě ty dva sny, který byly důkazem toho, jak to můţe vypadat. V tom jednom snu, právě to se týká tý romský otázky, bylo, ţe prostě všichni Romové, tak jak to bylo za druhy světový války, měli jít do nějakejch koncentráků, prostě měli být zabití. Já jsem byla na místě, kde se soustřeďovaly ty děti a někdo je odváděl a zabíjel a to ještě způsobem, ţe jim dával něčím napuštěnej kapesník na obličej. Věděla jsem, ţe takhle to bude probíhat. A já jsem si říkala prostě, všechno to bylo takový hrozně klidný, hrozně nenápadný, já jsem si říkala, já jsem tady pro to, aby si děti neuvědomily tu hrůzu, neměly z toho nějakej šok a najednou mi došlo, ţe mým úkolem není, aby si neuvědomily tu hrůzu, ale ţe mým úkolem a moţností je zachránit. Z týhle situace. Takţe to byla ta jedna věc. A vůbec, pořád na to naráţím, pořád jsem na semináři a pořád se mi vybavuje tady ta myšlenka, to, ţe pracujeme s romskýma dětma, ţe je vidíme jinak, je strašně důleţitý, protoţe i to, co tady v tý předvolební kampani, ta akce s těma dávkama, ta měla nevyslovenej ale rasistickej podtext, protoţe kdo je takzvaným zneuţivatelem dávek, to bylo pro mě varujícím signálem, ţe lidi jsou opravdu nakloněni k tomu být rasistický a najít si pro to jiný názvy. Tak jsem si řekla, ţe je třeba proti tomu bojovat, aby lidi si nemysleli, já, ţe je to problém, ale nemá právo nikoho utlačovat, protoţe je to Rom, protoţe je takovej, protoţe je Číňan, Vietnamec, tak ho odsuzovat. Protoţe my máme obrovský mnoţství pozitivních hodnot z tý práce s romskýma dětma, tak to můţeme nést dál. A ten druhej sen byl, ţe jsem byla u rodičů, oni bydli v desátým patře a ta jedna holčička, on se provlíkla pod tím balkonem, drţela se jenom rukama, tam hrozilo, ţe spadne dolů, a já jsem si říkal, ţe ji nemůţu vzít, ţe kdyţ já ji chytnu, 30

tak ona se pustí a já ji nebudu moci vytáhnout a ona začala říkat: já to zvládnu, já to zvládnu a tím, ţe to říkala, tak já jsem ji chytla a vytáhla jsem ji a tak jsem ji zachránila. Tak to byl ten druhej sen, ţe nesmíme podléhat tomu, ţe se věci nějak jeví, ta změna je moţná a záchrana je moţná.

Rozhovor č. 4 31

J: Na začátek bych tě chtěla poprosit, jestli bys mohla říct něco o sobě, o své práci, kterou děláš, i něco osobního. A: Osobně, o své práci. Takţe něco osobního, jsem zdravotní sestra, vţdycky budu, nejsem klasický úředník, přišla jsem z nemocnice, šla jsem dělat drogovou problematiku, v podstatě jsem se s tím seznamovala, naučila jsem se rozumět odborníkům i mimo zdravotníků a bylo to těţký, mezitím jsem vystudovala a tu práci dělám čtrnáct roků. J: Co teď děláš za profesi? A: Teď jsem sociální pedagog, takţe jsem vlastně z profese zdravotní sestra přešla do profese sociální pedagog, s tím ţe ve zdravotnictví stále zůstávám, protoţe část je spolupráce se zdravotníkama, psychiatrie, doktoři, nemocnice, pokud se jedná o stavy ţivota ohroţující, takţe pořád se okolo zdravotnictví točím, ale musela jsem se naučit porozumět ekonomům, právníkům, policii, pedagogům, zvláštnostem, které se týkají nestátních zařízení a tak podobně. J: Ta funkce, kterou teď zastáváš, se jmenuje jak? A: Jsem protidrogový koordinátor magistrátu města Brna, jsem takový exot, protoţe já jsem v podstatě úředník, který je jmenovaný ještě primátorkou Lastoveckou. A tím, ţe to je vlastně dneska činnost ze zákona, ze zákona 379, tam je popsaná činnost, ţádný jiný řadový úředník nemá takovou výsadu, takovou výjimečnost, ţe má popsanou pracovní náplň v zákonu. J: Zkus si vzpomenout, jak vůbec začala ta práce, taková první myšlenka, protoţe je to úplně jiná oblast, říkala jsi, ţe jsi zdravotní sestra, jak to vůbec bylo? A: Bylo to asi spíš vyhořením v té původní profesi, kdy prostě jsem osobně proţívala choroby pacientů, kteří chodili do ordinace, takţe jsem jednoho krásnýho dne vstala a odešla jsem, ale bylo to tak, ţe tuhle práci jsem měla předchystanou, domluvenou. Bylo to poprvé v ţivotě, kdy mě někdo někde něco domluvil. Ale neměla jsem přesnou představu, co to bude obnášet, myslela jsem si, ţe drogy, zdravotnictví, ţe to bude souviset, ale ono to bylo hodně široký, v podstatě je spousta profesí, se kterýma musím spolupracovat. Naučila jsem se jim rozumět, protoţe byli to pedagogové, kterým jsem taky primárně nerozuměla, takţe kdyţ mě řekl jeden 32

ředitel střediska výchovné péče, ţe oni jsou jediné středisko pro Brno a okolí, tak jsem mu musela věřit, protoţe jsem nevěděla, co je to středisko výchovné péče. Dneska by mi to uţ neřekl, protoţe uţ to vím. J: A co tě nejvíc ovlivnilo začít pracovat zrovna v téhle oblasti? Bylo to jenom to vyhoření nebo byl tam ještě nějaký jiný motiv? A: Moţná i touha po nějaké změně, já jsem to brala jako příleţitost, jako výzvu, protoţe mi bylo řečeno, ţe se budu zabývat drogama a to mně bylo blízký. Já jsem si nedovedla představit, ţe se bude taky jednat o dotace, ţe se bude jednat o kontroly, výhledově, ţe se bude jednat o práci ze zákona, takţe tam to bylo jasně daný, to jsem netušila, moţná, ţe kdybych to tušila, tak bych to nezopakovala. J: A jak vypadal prakticky, ten začátek? A: No prakticky to vypadalo docela špatně, protoţe prostředí odborníci na drogy, to je velmi dravý prostředí, navíc já jsem přišla taková doslova nepolíbená, nevěděla jsem, oni to dobře věděli, takţe mě brali jako „nějaká zdravotní sestra přišla tady mluvit do drog“. Takţe já jsem si tím, jak jsem na sobě pracovala, postupně zjednávala respekt, budovala jsem si určitý postavení, musela jsem na sobě hodně pracovat, musela jsem se vzdělávat, no a krok po kroku jsem se dopracovala tam, kde jsem teď. Nebylo to jednoduchý, protoţe i titul je jeden z důvodů jakýhosi respektu, coţ jsem já ze začátku nechápala, já jsem si myslela, ţe kdyţ budu hodně pracovitá, tak to bude přesně to, co by ti lidi ode mě očekávali. Tak to nebylo, to mně vysvětlila profesorka Češková tady na psychiatrické klinice, kdy mě říkala, víte, oni vás budou brát aţ budete mít titul, protoţe to tihle lidi tak nějak očekávají. Samozřejmě lhala bych, kdybych neřekla, ţe jsem se nechtěl vrátit, samozřejmě stokrát jsem se chtěla vrátit, protoţe úředníci, já jim to říkám pořád, to je taková zvláštní sorta lidí. Ti lidi, kdyţ prostě začnou šílet, ţe se stalo něco hroznýho, tak oproti tomu, kdyţ neumírá člověk, tak vlastně není nic hroznýho, všechno se dá napravit, co se týče úřednickýho postupu nebo úřednické práce, kdeţto ve zdravotnictví se nedá nic splést, protoţe tam jde o ţivot. To bylo pro mě veliký zjištění a taková úleva, kdyţ jsem cosi napsala špatně a zahodila jsem papír do koše a psala jsem to znova, tak jsem si říkala v tu chvíli, ti úředníci se maj strašně dobře, protoţe oni, kdyţ něco pokazí, tak to můţou napravit. Ve zdravotnictví to nejde. Tam je velká 33

zodpovědnost, tam se zásadní, kardinální chyby dělat nedají. Nedá se pacient vyhodit. Takţe já to povaţuju prostě úřednický ţivot, ač oni si to nemyslí, za velmi snadný, takţe kdyţ oni se tváří, ţe jde o ţivot, tak z mýho pohledu nejde. Tak začátky na úřadu? Začínala jsem tím, co jsem znala. Takţe jsem se nejdříve chytla kontrol nestátních organizací, které se zabývaly pečovatelskou a doplňující zdravotní sluţby v terénu, chodila jsem tam na kontroly, mapovala jsem, kde ty organizace jsou, co dělají, jestli vůbec jsou. Postupně jsem si získávala kontakty a potom jsem uţ začala samostatně pracovat. Ale bylo to hodně náročný, protoţe tam mě chybělo vzdělání: ekonomický, právní, pedagogika, tam jsem měla taky velký mezery, bylo to zúţený jenom na to zdravotnictví a to nestačilo. J: Co s tím? A: Co s tím? Tak musela jsem postupně, učila jsem se chybama, hodně jsem se vzdělávala, vlastně díky úřadu vlády, díky doktorovi Bémovi, který kaţdoročně, my jsme kaţdý měsíc jezdili, to bylo třídenní vzdělávání, já jsem vlastně díky drogám bydlela na zámku za Mělníkem, v Liblici. Tam nás velmi intenzivně vzdělávali, takţe my jsme se naučili vyjednávat, naučili jsme se i odborný věci, co se týče drog, učili jsme se psát strategie, učili jsme se vést porady, učili nás být draví, učili nás spoustu věcí, co se mě dneska hodí a mě v podstatě nikdo neúkoluje. Takţe tohle jsme se naučili a aby to nebylo jednoduchý, tak jsme končili vţdycky kaţdý rok prací, kterou jsem museli vypracovat na určitý téma a zkouškou. To trvalo několik roků a bylo to velmi drahý a bylo to úţasný, protoţe kdo chtěl, tak se naučil. Tak jasně byla tam spousta lidí, co se potloukali v okolních, chodili někam přes les do hospůdek, ano, bylo to určitě příjemnější, ale nebylo to přínosem. A co ještě byla specialita doktora Béma a potom ještě dalšího ředitele, nástupce, oni nás hodnotili a to hodnocení šlo přes okresní úřady, přes starosty, aţ dolů k těm nadřízeným, kde tedy nadřízený toho koordinátora, takţe pár lidí za to i vyhodili, kdyţ byli neúspěšní. Takţe ten ţivot nebyl jednoduchej, ale já jsem za to strašně ráda, mě si na úřadu všimnou, kdyţ je problém. Potom skládám účty, co jsem udělala. J: Co tě nejvíc ovlivnilo v rozhodnutí, vydat se tímto směrem? A: Já kdyţ se do něčeho pustím, tak se nevzdávám, takţe do špitálu jsem se nevrátila samozřejmě, tak jak jsem řekla, pan profesor mi nabídl moţnost vrátit se zpátky, já jsem o 34

tom přesvědčená nebyla a myslím, ţe jsem dobře udělala, ţe jsem odvedla kus práce, říkají jiní, já to teda nedokáţu posoudit, ale říkají jiní, ţe to moje postavení je dobrý nebo je významný a řekla bych, ţe v tuto chvíli je škoda skončit. Takţe já v podstatě uţ druhej rok přesluhuju. J: Vzpomeneš si na nějaký příběh, na nějakou zkušenost, která byla povzbuzením na začátku? A: Povzbuzením na začátku byla doktorka Novotná, která pracovala v Podaných rukou, byla to psychiatrině, uznávaná odbornice na drogovou problematiku, zabývala se dětma především a tahle paní doktorka po nějaké době, moţná rok, dva, tři, my jsme tam potom spolu seděly pracovně a kdyţ jsme potom skončily, byla jsem tam na kontrole kvůli nějaké dotaci a ona řekla: víte, já jsem si říkala, ţe tady bude nějaká sestra mluvit o drogové závislosti a já vám musím říci, ţe se mi ta vaše práce líbí. Takţe to bylo velký povzbuzení. Protoţe to je člověk, který je uznávaný odborník, ona uţ se v této oblasti nepohybuje, uţ má na to právo, ale je to bývalá ředitelka psychiatrické léčebny. Jedna z ředitelek. Takţe to bylo velký povzbuzení, to bylo dobrý. Takţe to potom šlo tak krok po kroku, vţdycky se něco podařilo, něco se nepodařilo a tak jsem tak putovala těch čtrnáct let. J: Jaký těţký věci třeba byly na tom začátku? A: No tak těţký, především těţký byly dotace, protoţe tam se nejednalo o desítky tisíc, ale o miliony a najít systém, najít způsob, pochopit, jak to dělat tak, aby to bylo kontrolovatelný, abych já byla nepostiţitelná a aby ti lidi skládali účty tak, jak mají, navíc ještě chodily peníze z resortu, takţe těch peněz bylo ještě daleko víc neţ jenom z rozpočtu města, to bylo hodně sloţitý. J: Jaké to je, co se týká přímé práce s lidmi? A: Přímá práce s klientem je taky, dělám to tiše, nikdo o tom neví, protoţe je třeba zachovat anonymitu a nějaký lékařský tajemství, protoţe ty lidi se svěřují, je tam přímá práce a je to vlastně navíc. J: Není to v popisu práce?

35

A: Nemám to v popisu práce, ale vyplývá to z toho, ţe si mě lidi můţou najít na internetu, takţe kdyţ má problém a neví, kam by se obrátil, tak kolikrát je jednodušší obrátit se na úředníka a nebo uţ ten název protidrogový koordinátor obnáší představu toho člověka, který by mohl pomoci, který má povědomí o zařízeních. J: A s čím třeba lidé přichází? A: Tak chodí se závislostí rodinného příslušníka, nebo v široké rodině nebo přátelé, známí, můţe tam být šikana, můţe tam být domácí násilí, nemusí to být jenom netolerovaná droga, můţe to být alkohol, alkohol a domácí násilí. Měla jsem jednu takovou paní, byla to dost nešťastná historie, kdy ona vlastně přišla proto, ţe syn měl problémy s uţíváním návykových látek a to nebylo jen, ţe on uţíval, ale on ji taky okrádal, potom se rozpovídala dál. Ona měla manţela policistu, měla s ním tady tohoto synka, který byl odmalička problémový, takţe otec policista to řešil krutými tělesnými tresty a ještě měla holčičku, to manţelství nedopadlo dobře, otec odešel od rodiny, ona si se synkem nevěděla rady, občas to řešila tím, ţe musel být v nařízené ústavní výchově, ona to nedělala proto, ţe by mu chtěla uškodit, ale proto, ţe opravdu nezvládala výchovu, kluk byl agresivní. Dcera ta problémová nebyla, ale bohuţel přejelo jí auto, takţe bohuţel o dítě přišla, o to mladší. A tenhle starší jí vyčítal, ţe mu zkazila ţivot, on absolutně nechtěl přijmout, ona mu vysvětlovala, ţe mu chtěla uškodit, ale zkrátka a dobře, ţe se někudy ta výchova musela ubírat a ţe to nezvládala. Takţe ne, ţe by ho chtěla dávat zbytečně do ústavu, taky si ho brala a navštěvovala ho. Mělo to ještě pokračování, ona si našla potom přítele, protoţe ona neměla naprosto ţádnou rodinu, manţel ji opustil, dítě zemřelo po nehodě a tady tenhle synek ji týral, co to šlo. Ona vypadala velmi chudobně, mohla to být hezká ţena, ale byla taková uštvaná, nešťastná a

ona přitahovala další

problémový lidi, o kterých si to nemyslela, nebo nedokázala odhadnout, ţe jsou problémoví a našla si partnera. To byl taky uţivatel návykových látek, po nějaké době si pořídili dítě, měli taky holčičku, strašně byla zamilovaná, kdyţ se jedná o emoce, tak nějak ustoupí racionální uvaţování, ona prodala prvně byt, koupili si nějaký pozemek se zahradním domkem, ţe tam budou stavět. Ve finále to dopadlo tak, ţe ji okradl a opustil i tady ten partner, takţe ona zůstala tady s tím dítětem a vracel se k ní opakovaně tady ten synek problémový a ona v tom zahradním domku, který byl jenom na půl zděný, ţila, vracel se tam i ten partner, takţe ji týrali a okrádali oba dva, takţe dítě skončilo u psychologa a ona protoţe uţ neměla opravdu nikoho, tito dva toho jen vyuţívali, tak se dala k jehovistům, coţ byla úplná katastrofa, ona měla pocit, ţe jí pomáhají, ale oni ji zneuţívali taky, takţe potom uţ přestala se mnou 36

komunikovat, takţe uţ nevím, co se s ní stalo do budoucna, ale z dítěte v lepším případě bude neurotik, z té malé holčičky, která v tomhle prostředí vyrůstala, maminka uštvaná, nevidím to dobře a ta historie byla velmi špatná. Takţe to je taková věc, která mi utkvěla, já jsem tam potom domlouvala ještě, doprovodil ho kurátor do komunity, on z té komunity utekl, ona za poslední peníze mu koupila bundu, zkrátka člověk, který uţ nemá sebevědomí, nemá štěstí, v podstatě uţ nemá vůbec nic a ochraňuje dítě, ochraňuje sebe a zachraňuje holý ţivot. J: To se odehrálo na začátku nebo v jakém období? A: To bylo tak asi za tři, čtyři roky, co jsem tu práci dělala. Bylo to hodně těţký a sloţitý, protoţe jsem to proţívala úplně stejně jako v té nemocnici teda ty choroby těch pacientů, takţe bylo zapotřebí se od toho trošku odpoutat a dívat se na to tak trochu s odstupem, protoţe nelze si vzít všechny klienty domů, nelze všechny zachránit, to prostě nejde. Ale se mně třeba stalo, protoţe mám na internetu telefonní číslo, mám tam kontakt, ţe mě třeba klient po telefonu vydíral, ţe mi říkal, všechno, co řeknete se nahrává a co uděláte, já tady mám dávku a mám tady zlatou dávku, tedy nějakou mimořádně čistou drogu nebo mimořádně velké mnoţství drogy, tak jako, co jsem mu mohla říct, ţe můţu dělat, nemůţu na dálku dělat vůbec nic, tak to bylo takový… Ale nestalo se mi to mnohokrát, stalo se mi to dvakrát, ještě jednou potom přišel klient do kancelář, ale jinak jsem uţ naštěstí uţ potom takovou zkušenost neměla. J: Jak se liší třeba to proţívání těţkostí na začátku a teď? A: Je to jiný, protoţe za prvé jsem vystudovala sociální pedagogiku, takţe uţ mám třeba určitý dovednosti, který jsem na začátku neměla, v podstatě jsem vyuţívala zkušenosti, které jsem měla v nemocnici s pacientama, takţe to bylo takový daleko osobnější, víc emotivní, kdeţto teď se na to dívám profesionálně, snaţím se těm lidem pomoct, vyhodnotím situaci, doporučím odborníky, předávám dál. Já jsem ani na začátku neměla pocit, ţe bych ty lidi si měla drţet u sebe, ale tam třeba zrovna případ té paní, to bylo takový, ţe ona se na mě nějak upnula, takţe to tak nějak vyţadovala a já jsem měla pocit, ţe bych se jí měla víc věnovat. Ale naštěstí se to nestávalo častěji. Takţe je to spíš tak, ţe vyhodnotím, nebo chtějí telefonickou radu, někdo přijde osobně, ten osobní kontakt je samozřejmě zase o něčem jiném, takţe vyhodnotím a předávám dál.

37

J: Co ti dnes přináší povzbuzení v tvé práci? A: Povzbuzení v té práci? Tak povzbuzením je to, bych řekla, ţe se v Brně těm organizacím daří, je vybudovaná síť, která funguje, podrţela jsem finanční prostředky stabilní, které se ani nezvětšily ale ani nezmenšily, to je taky povzbuzení. To ţe ti lidi spolupracují, to, ţe se na mě obrací, ţe se na mě obrací policie, ţe se na mě obrací různé profese lidí, ţe se chtějí vracet, je vidět, ţe to stojí za to v tom pokračovat a spolupracovat s nima. J: S kým třeba sdílíš proţívání těch těţkých i těch radostných věcí z tvé práce? A: Tak to je problém. Tím, ţe mám takový jakýsi výjimečný postavení, o který já jsem samozřejmě nestála, nebo si ho nevytvořila, ale to tak nějak vzniklo, kdyţ se to tvořilo místo toho koordinátora, nejprve na základě vládního usnesení, teď teda na základě zákona, tak je to tak, ţe někteří nerozumí té práci, jiní tomu nechtějí porozumět a jiní tomu porozuměli, ale je to pro ně inspirací pro různý nápady, který jsou neslučitelný s budoucností týhle práce. Já mám svoje kolegy po celé republice, konzultuju, mám kolegyni, kamarádku v Praze, která se z koordinátora vypracovala aţ na ředitelku odboru na ministerstvu školství, ta je mi nejbliţší a s tou konzultuji úplně všechno. Zvlášť kdyţ se jedná o nějaký hodně sloţitý věci, tak si vţdycky najde čas, buď si mailujeme, nebo si zavoláme, nebo se někde potkáme, takţe ta je takový ten člověk, který i tu supervizi takovou jako neplánovanou vzájemně si teda poskytneme. Nebo kolegové, tím, ţe jezdím na konference, kde vlastně i v kuloárech se mluví o práci, tak ty rozhovory přináší tu prevenci toho vyhoření. Tam vlastně mezi těma lidma, kteří dělají to stejný, tak tam já můţu řešit i svoje osobní pracovní věci. J: A kdyţ pomineme ty odborné věci, tak třeba i to nesení toho břemena, není to snadné. A: Snadný to není a nejde to řešit s lidma, kteří se tváří, jak říkám, jako ţe ano, ţe by třeba pomohli, no, nejde to, takţe já si musím a mám takových pár lidí se kterýma konzultuju věci, který jsou osobně pracovní. J: Hraje v tom nějakou roli i třeba duchovní ţivot? A: Velkou roli, spiritualita jako taková, jak já to vnímám, tak nějak uklidňuje, kdyţ mám pocit marnosti, tak tam to hraje velkou roli. 38

J: Kde čerpáš sílu a povzbuzení jít dál, pokračovat? A: Vţdycky, kdyţ se mně něco podaří, tak to je důvod pokračovat dál, takţe nepracovat, odpočinout si, vyčistit hlavu, vypnout, různým způsobem. Já vypadám, ţe bez práce nemůţu být, ale já umím lenošit a umím odpočívat a ten relax přináší další nápady a to někteří kolegové úředníci nemají rádi, protoţe laťka je vysoká a to se jim nelíbí. J: Jak to třeba vypadá na takovým úřadě? A: Jak to vypadá na úřadě? Je úředník a úředník. já, protoţe nejsem klasický úředník, tak kdyţ mi přijde klient mimo úřední dobu, tak to není problém, i kdyţ to nesouvisí s tím, co dělám, řešíme, najdeme, poradíme, není problém,. Klasický úředník je úředník, který dodrţuje úřední dobu, coţ je problém, protoţe ne kaţdý tam přijde schválně: on třeba zabloudil nebo nemohl nebo něco takového a hlavně u klasický úředník dělá jenom to, co musí. To co musí, zdravotník dělá všechno proto, aby pacienta vzkřísil, aby pacienta ošetřil, aby pacient byl spokojený, čas nehraje roli, klasický úředník sleduje i čas. A zaţila jsem kolegyni, to je úsměvné, ještě na začátku, právník diktoval úředníci, kolegyni, která se mnou seděla, něco jí diktoval, ona se podívala na hodinky: pane doktore, je konec pracovní doby, tak zítra, zaklapla počítač a odešla. Je to prostě nepochopitelný, pro mě to bylo úsměvný, tak to proto říkám. Já netvrdím, ţe všichni jsou takoví, ale chápu, ţe veřejnost nemá ráda úředníky, proč veřejnost nedává váhu úředníkům a je pravda, ţe se moc k tomu, ţe dělám úředníka, nehlásím. A ještě taková věc, já mám dojem, ţe je úředníků zbytečně moc. Ţe je úředníků opravdu hodně. Oni by nebyli rádi, kdyby to teď slyšeli, ale úředníků je hodně a nejsou tam za malý peníze. J: Vnímáš třeba nějakou angaţovanost u těch lidí pro tu práci, je to práce s lidmi, není to práce s papírem? A: No tak oni musí být angaţovaní, protoţe ze zákona o úřednících se musí vzdělávat, coţ těţce nesou, velmi těţce nesou, ale ze zákona se musí vzdělávat. Ze zákona musí dělat spoustu věcí, ale zase: je to o lidech. Já netvrdím, ţe jsou všichni stejní. Ale je úředník, který je laskavý, je dobře naladěný a vstřícný a je úředník, který dělá jenom to, co musí. A je těţko dokázat, jestli udělal jenom to, co musel nebo jestli se nechtěl angaţovat. To se dokázat nedá a navíc i já, kdyţ jsem v roli toho člověka, který přijde na úřad, tak i kdyţ nám, jak to tam 39

chodí, tak kdyţ nechci jít do konfliktu, tak se jen těţko posunuje a musím snášet tu neochotu nebo tu nevstřícnost nebo i jen to komisní jednání a to je to, co by tam nemělo být. Protoţe úředničina je posláním, tak jako je kantor, zdravotní sestra nebo doktor. Jenomţe to ti úředníci tak nějak málo chápou. A ještě co je, tak úředníci by měli mít předepsaný oblečení, protoţe já mám ráda mladý lidi, mladý, pracovitý, vzdělaný, hezký, ale pokud přijde úřednice oblečená jak do bazénu nebo na sport někam, takţe to by nemělo být. To by vyřešilo předepsaný oblečení. Nedávno v jídelně, ne ţe by mě zajímalo, co kdo jako, ale kdyţ jsem viděla, jak někteří úředníci a tam nemohli být jiní jak úředníci, to oblečení, to bylo prostě úţasný, to prostě ne. Já kdybych byla nadřízený, já nikdy nebudu a jsem ráda, ţe nejsem nadřízený, já bych je posílala domů. Po druhé, třetí výstraze by přišli o příspěvek na oblečení. Prostě úředník má být přiměřeně oblečený, má dávat přiměřenou váţnost klientovi, má být úsluţný, má být vzdělaný, má být ochotný. Na sociálce obzvlášť, tam by neměl být ověšený zlatem, to se prostě nehodí, to musí nutně ty chudobný klienty uráţet. Sniţovat jejich sebevědomí. To jsou moje postřehy o úřednících. J: Setkala jsi se třeba i s nějakým jednáním s lidmi, které tě třeba bolí? A: Tak jeden záţitek mám, netvrdím, ţe se to stává pořád, ale toho jsem byla svědkem, přišla Romka, přišla, prostě stála na chodbě plakala, tak jsem se jí ujala, protoţe tak to prostě ve zdravotnictví chodí, tam se zatoulali lidi kdoví kam, tak prostě jsem to vyhodnotila a buď jsem je odeslala podle doporučení nebo jsem se jich ujala. Prostě to je samozřejmost, to není nic mimořádnýho, tak tuhle Romku, plačící, jsem posadila na sekretariát a to, co ona potřebovala vyřídit, tak jsem teda vyzjišťovala a nakonec jsem ji k její plné spokojenosti dovedla aţ tam, kam potřebovala a ona byla tak nadšená, tak přešťastná a říkala, já za váma někdy přijdu a já jsem pochopila, ţe ona neumí číst a tím, ţe jí úředníci posílali ze dveří do dveří, ona si to neuměla přečíst a proto byla tak zoufalá a plakala, no ale ještě tím, ţe jsem jí posadila na sekretariát, tak to vzbudilo taky trošku takovou nevoli, protoţe plačící Romka na sekretariátě, co tam vlastně dělá? Tak to byla taková komická situace, kdy já jsem pochopila, ţe za mnou nikdy nepřijde, protoţe si nepřečte, no ale byla šťastná, kdyţ odcházela. To bylo důleţitý, to bylo takový příjemný, ţe jeden člověk byl šťastnej. Ale dovedu si představit, jak musela být zoufalá, kdyţ jí kaţdý řekl, ţe si má někde něco přečíst a ona nemohla. Ale to mně došlo vlastně aţ zpětně, ţe si to nepřečetla, protoţe neuměla číst, s největší pravděpodobností. J: Proţila jsi něco ve své práci, co bys nazvala jako osobní selhání, třeba? 40

A: Jako osobní selhání, proţila jsem něco jako osobní selhání, no jak se to vezme, člověk má být asertivní, jak jsem říkala, má být vstřícný, má prostě ovládat svoje emoce a má prostě být k dispozici nejen klientům, ale všem, se kterýma spolupracuje, ale kdyţ je to tak, ţe jedna nestátní organizace za ty roky, za těch mnoho roků dělala takový různý věci, který se nedělají, měli jediný cíl, prostě nějakým způsobem podrazit, ale tak, aby oni z toho měli prospěch. A kdyţ jsem to na tom jednání zjistila, já jsem v podstatě vyráběla materiál, na základě toho, který oni přinesli na minulou schůzku, mně to dalo hodně práce ve volném čase, jsem srovnávala svůj materiál a jejich, přišli na jednání a řekli, ale to není ten materiál, který je předmětem dnešního jednání, tak tam jsem opravdu, já jsem na ně nekřičela, ale byla jsem velmi důrazná, za mnoho roků zpětně jsem jim řekla všechno, co si o nich myslím, včetně toho, ţe chodí ţalovat, ţe dělají takový věci, který se nedělají, to se jim rozleţelo a oni pochopili, ţe takhle by to dál uţ nešlo, tak to bylo určitý selhání, kde paní vedoucí stopla jednání a potom mě teda strašně zdupala, protoţe řekla, ţe tohle se nedělá, ţe to je neprofesionální, ale tahle organizace si to pamatuje. No ještě to zkusili loni, kdyţ jsem nastoupila na nový oddělení, kdy na mě šli ţalovat, oni ţalovali často a rádi, ale tady to bylo jednou a potom uţ dali pokoj, pochopili, ţe takhle by to uţ dál nešlo. Tak tohle bylo trošku takový, no ano, bylo to velmi důrazný , zaslouţili si to, říkali si o to, nešlo to jinak. J: Co říká na tvoji práci rodina a blízcí přátelé? A: Tak rodina a přátelé, tak k mému velkému překvapení, no oni vnímají to, ţe ta práce má nějakou odezvu a ţe to postavení je víc neţ dobrý, takţe bych řekla, ţe jsou pyšní a kdyţ se nějak bavíme, tak to oceňují a ne ţe bychom se o tom bavili pořád, ale vnímají to a pro mě je to taková zpětná vazba, ţe to nedělám zbytečně, ţe prostě ten efekt je vnímanej i okolím. J: Jak to viděli třeba na začátku? A: Na začátku moc nevěděli, takţe jsem šla do práce a postupně, jak jsem přijímala informace, získávala jsem kontakty a začínala jsem, tak to bylo náročný, ţe bych se jich to nějak zvlášť dotklo, tak to si nemyslím, protoţe čas na tu rodinu jsem si vţdycky našla. J: Zasahuje třeba dneska ta práce nějak do soukromého ţivota?

41

A: Ne, já, to je tak náročný ta práce, ţe já kdyţ přijdu domů, pokud si tedy nepřinesu domů, ţe bych něco řešila, nějaký poznámky, nevyrábím nějaký materiály, to zrovna není tak často, tak nechci vůbec vědět, ţe existuje magistrát, ţe prostě jsou drogy, ale kdyţ je prostě nějaký pořad v televizi, tak mě volají, podívej se, běţ se na to podívat, máš tam kolegy, takţe oni mě upozorňují, ale naučila jsem se to tak odstřihnout, protoţe to nechci. Je toho hodně, je to náročné a to by se točilo jenom kolem té práce, to prostě nejde, to je velký předpoklad k vyhoření. J: Teď mě napadla taková otázka, jak třeba s vnučkou mluvíš o drogách, mluvíte spolu o tom někdy? A: S vnučkou nemluvím o drogách, ale ona vnímá, ţe kouření je špatně. Takţe to je takový první předpoklad, ale to není ani tak moje zásluha, to je spíš zásluha výchovy ve školce, protoţe tam v rámci různých aktivit, který oni mají, tak se tím asi, primární prevencí, zabývají, ona to vnímá, ale, ţe bychom se nějak cíleně bavily o drogách, to se nebavíme. Ale vím, ţe kdyţ otevíraly Podaný ruce program tady na Vídeňské, tak jsem se chtěla pochlubit, synek tenkrát měl šestnáct, byl na průmyslovce a tak jsem mu řekla, pojď se mnou a on mi řekl, já nikdy problém s drogou mít nebudu, to povaţuju za zbytečně ztracenej čas, takţe to byl synek. A neměl s drogama problém nikdy. Já si myslím, ţe drogy uţívají lidi, kteří prostě nechtějí řešit problémy, takţe je to únik před problémem nebo zvědavost chtít zaţít něco výjimečného, jenomţe oni jsou potom v podstatě štvanci sami sebe, protoţe to uţ je o toleranci k droze, ke kombinaci různých látek, ke zvýšení. A v podstatě uţ potom dělají jenom to, aby utekli před abstinenčními příznaky, takţe kradou, dělají různou kriminální činnost, tím získávají prostředky, tím ţijí. Na jedné straně získávají finanční prostředky na to, aby si koupili drogu, tu drogu si aplikují co nejrychleji proto, aby neměli abstinenční příznaky. Tam je potom dobrá substituce, aby mohli začít normálně fungovat, se vzdělávat, nebo starat se o rodinu a pracovat a nemuset krást. Ale teď je otázka, co je lepší, protoţe methadon, substituce opiátů, tam ta závislost je ještě daleko větší. Methadon je návykový, ale tam ta závislost je ještě daleko větší. Z pohledu kriminality je ale methadon menší zlo. A methadon je levný. Ale teď jde o to, ţe oni berou methadon, ale ještě to přikrmí, to znamená, ţe si ještě něco dá, takţe pokud je to tak, ţe klient je motivovaný, ţe spolupracuje, protoţe to není tak, ţe jenom dostane methadon, ale ještě musí chodit do programu, takţe se s ním pracuje, tak je motivovaný postupně k abstinenci a kdyţ se to podaří, tak se postupně dávka sniţuje aţ do úplného vymizení. Ale závislost je opravdu větší neţ na heroinu. Existují jiný 42

látky – subutex. suboxan, jenomţe oni klienti závislí, tedy uţívající návykové látky, jsou nejméně krok dopředu před těma, kteří chtějí, aby abstinovali, to znamená, ţe odborníci na drogovou problematiku by se měli snaţit je předběhnout. To je takový věčný závod. Například subutex, substituce v tabletkách, měli by to uţívat, rozpustit pod jazykem, oni to rozpustí, píchnou do ţíly, aby byl účinek okamţitý, navíc si to můţe nechat napsat v terénu u několika psychiatrů, protoţe není evidence, oni o sobě neví, to se prodává na černým trhu, takţe na tom ještě vydělají a kromě toho se přemýšlelo, jak to udělat, aby nezneuţívali substituci. Takţe se vyrábí suboxon a tam se dává látka naloxon, která způsobuje při nesprávném uţití velmi nepříjemné následky, takţe to by je mělo odradit od toho, aby si to píchali do ţíly. To je na chvíli, neţ zase něco vymyslí. Nebo extaze, teď se objevil piperazin, to je lék, který se pouţívá při léčbě zvířat, takţe ve veterině, má daleko horší vedlejší příznaky. J: Jako droga se teď uţívá? A: Jako taneční droga, piperazin. To mám právě v tom materiálu, co jsem dovezla tady pro ty lidi ve Stuttgartu. A navíc to není nelegální látka. Takţe o to je to větší problém, Takţe se intenzivně pracuje na tom, aby to nebyla legální látka, aby se k tomu nedalo přistupovat tak volně. Takţe pořád, pořád, plyn ze zapalovače, kde můţe dojít k zastavení centra dýchání, takţe můţe dojí k okamţitýmu úmrtí, kombinují to s alkoholem, nápady jsou různý a výsledky jsou špatný. J: Máš nějaký vzor, třeba z praxe nebo z literatury, nějakého člověka, který je třeba tvůj příklad? A: Inspirací mi byl dnešní primátor, mě nezajímá politická stránka věci, to byl člověk znalý, velmi pracovitý, praţský primátor, doktor Bém, to je člověk, z toho vlastně čerpám doteď. Jednak zajistil velmi kvalitní vzdělávání všech koordinátorů, nás byla síť koordinátorů, přes sto koordinátorů, potom zrušili okresní úřady, vznikly kraje, koordinátory zrušili, tak zůstalo pár magistrátních, ti nynější bych řekla, jsou uţ docela noví lidi, vzdělaní v této problematice uţ ne tak systematicky, jak to bylo dřív. Takţe tento člověk něco vybudoval, měl velkou zásluhu na tom, aby potom pokračoval další ředitel, aby ta činnost byla ze zákona, aby to bylo popsaný, aby byla vybudovaná síť zařízení po celé republice, tak aby v oblasti primární,

43

sekundární a terciární prevence, aby to fungovalo, tak, aby republika byla pokryta a teď je to všechno takový sloţitější. Uvidíme, co ukáţe čas. J: A z literatury třeba? A: Četla jsem takovou knihu, já ji čtu na pokračování, je to rozhovor dalajlámy s americkým psychiatrem, psychoterapeutem, tam jsou jednotlivý kapitoly, který se dotýkají i tady té problematiky, takţe to je taková kniha, takový moudro. J: Naučila ses v práci něco pro svůj osobní ţivot? A: No, naučila jsem se asi větší trpělivosti, uţ nemám pocit, ţe všechno musí být hned, umím počkat, umím vyjednávat, netlačím na pilu to znamená, ţe se nesnaţím vyjednávat, aby to bylo kontraproduktivní, neříkám, ţe bych si nešla za tím, co jsem se rozhodla udělat, ale umím to líp, ale v tom moţná hrají roli i ţivotní zkušenosti. J: Změnil se tvůj pohled na ty lidi, co berou drogy? A: Já jsem zdravotní, takţe vţdycky budu povaţovat klienta, který má problém s uţíváním návykové látky, vţdycky jako pacienta, budu ho vnímat, tak je to i podle mezinárodní klasifikace, takţe je to choroba, má se jim dávat stejná váţnost jako při jiných chorobách, je otázka, kdyţ veřejnost tvrdí, ţe kdyţ si způsobili tady problém, tak ať se s tím nějakým způsobem poperou, je třeba jim vysvětlovat, ţe je třeba mírnit škody u klientů s uţíváním návykové látky, samozřejmě úplně nejlepší by bylo, aby vůbec nezačali, ale kdyţ uţ se to stane, tak je nezatracovat a pomoct a tím přispět k ochraně veřejného zdraví, protoţe oni jsou zdrojem různých chorob, který se přenáší i na veřejnost, která nemá problém s návykovou látkou, protoţe je to tak, ţe v podstatě do zdravotnictví nechodí jenom lidi, kteří nemaj hepatitidy, nejsou HIV pozitivní. Všechno souvisí se vším, je zapotřebí ty klienty motivovat k léčbě, motivovat je ke spolupráci a motivovat je k abstinenci, ale krok po kroku a je zapotřebí si především získávat jejich důvěru. J: Jak třeba vnímáš dneska pohled společnosti na ty lidi, co mají problém s drogou? Změnil se?

44

A: Společnost, bych řekla, je čím dál agresivnější a toto je věc, kterou by nejraději neřešili, názor je zavřít do kamenolomu a dát jim kouli k noze a tímto způsobem je zatracovat a eliminovat je vůbec od společnosti, ale jenom do té doby, neţ se to týká toho konkrétního a má to v rodině. A potom najednou je to tak, prosím vás, dělejte něco a co s tím můţete udělat a nejlépe ho protáhnout nějakou mašinkou a vytáhnout ho vypranýho a čistýho a bez problému. Tak to nejde, tak to nefunguje. Tam je zapotřebí pracovat s celou rodinou, takţe komplexní péčí je zapotřebí léčit toho dotyčnýho a komplexní péči i té rodině. Narovnat vztahy. Měla jsem moţnost třeba mluvit s klientem v komunitě, bylo to tak zajímavý, ţe si ho pamatuju, byl z Třebíče a kdyţ jsme se o tom bavili, já jsem se ho ptala, jestli se chce o tom bavit i zpětně, protoţe on uţ byl před koncem celé té dlouhé léčby, uţ se chystal na normální ţivot a on mně říkal: já si teďka uvědomuju, jak jsem strašně trápil rodiče, co všechno jsem jim způsoboval, já bych jim to měl vynahradit. Je pravda ale, ţe relapsy se předpokládají, U Romů je to ještě daleko pravděpodobnější, protoţe oni nezastávají v léčbě, snáší těţko odloučení a jsou jiní, nerozumí některým věcem, on klient, náš klient má problémy, kdyţ se léčí, protoţe tam je spousta nepříjemných věcí, který nastanou tím, ţe musí abstinovat a u těch Romů je to ještě daleko sloţitější. Takţe já se přimlouvám za programy, které zohledňují právě specifika romské minority, někdo tomu říká segregace, profesorka z Anglie říká, ţe ano, ţe je třeba zohledňovat specifika, protoţe ten program je potom účinnější a oni se potom zase dostávají snáze do společnosti. Takţe to je takový dvojí pohled. Myslím si třeba, ţe speciální komunita pro romskou minoritu není segregace, ale umoţnění snadněji zvládnout léčbu a pochopit některý věci, který jsou jim vzdálený a přizpůsobit to tak, aby to snadněji zvládli a mohli normálně fungovat. J: Vzpomínáš si na takové chvíle, kdy jsi toho všeho chtěla nechat být a skončit s tím? A: No, těch chvilek pár bylo, zvlášť kdyţ lidi dostanou nápady, ţe by mohly ty dotace dostat jenom oni, nebo kdyţ jsem měla konkrétního doktora, u kterýho jsi dodneška nejsem jistá, jestli to ví, ţe to vím, který byl ţalovat náměstkovi Šimonovskýmu, který by mě do hodiny vyhodil, kdyby zrovna v tu chvíli nepřišlo hodnocení z Prahy, kdy šlo o to, ţe on chtěl dotaci a já mu říkám, ano, napište projekt a já ho předloţím komisi a budeme standardně postupovat, takţe nakonec to bylo tak, ţe já jsem sloţila účty, pan náměstek mě nevyhodil a tady ten doktor musel napsat projekt. Měla jsem dvě moţnosti, nejprve jsem chtěla odejít, protoţe jsem si říkala, ţe to nemám zapotřebí, protoţe to bylo potupný, on samozřejmě neřekl tu podstatu, o čem jsme spolu mluvili a vymyslel něco, pan náměstek nezkoumal, nechtěl slyšet 45

druhou stranu. No a t´potom, kdyţ uţ bylo po všem, tak jsem měla dvě moţnosti, buď mu říct do očí, ţe to vím a ţe se to nedělá a co si myslím nebo se tvářit, ţe nic nevím a vracet mu to jiným způsobem, takţe jsem zvolila tu druhou formu. Protoţe některý věci prostě nejdou řešit, nejdou vysvětlit a je lepší se přes to přenést, to jsem se taky naučila. A není to lehký samozřejmě, protoţe jsem měla takovej pocit, kterej bych nikomu nepřála, je to nevysvětlitelný, je to ohroţující situace a nedá se s tím v podstatě nic dělat. J: Máš nějakou vizi pro tu práci, osobní? A: Mám, chtěla bych ještě otevřít dětský detox, chtěla bych, aby fungovala návazná léčba, chtěla bych udělat pár nějakých věcí tady pro Brno, no a potom uţ bych asi mohla skončit. Takţe to bude tak práce na tři čtyři roky. Ten detox to je zásadní, klíčový, to ostatní uţ bude jenom takový vylepšení, to uvidíme. J: Co vidíš, kdyţ se ohlídneš zpátky? A: Hodně práce. Já jsem v podstatě za těch čtrnáct roků pět a půl roku studovala, průběţně se dovzdělávala, hodně intenzivně, pečovala o rodinu, jezdila jsem na sluţební cesty, vyjednávala jsem, protoţe bez Praţáků to prostě nejde, takţe hodně práce. Ale myslím si, ţe to stálo za to. J: Teď v současnosti, kolem sebe, kdyţ se rozhlídneš? A: Teď kolem sebe, kdyţ se rozhlídnu, tak jsem šťastný člověk a uţívám si to, protoţe děti uţ jsou postavený na vlastní nohy, já v podstatě si můţu uţívat, protoţe mi to je jaksi daný, té energie mám zatím dost. můţu dělat, to co mám ráda a jsem spokojený člověk. Mám dobrý pocit i z té práce, mám dobrý pocit i z osobního ţivota, myslím si, ţe bych mohla i svým způsobem být pyšná na to všechno, co jsem teď vyjmenovala. J: A trošku dopředu ještě? A: Trošku dopředu, já jsem začala přednášet zdravotním sestrám, dělám certifikátora pro Úřad vlády a ministerstvo školství, na primární, sekundární a terciární prevenci, jezdíme po republice, posuzujeme kvalitu poskytovaných sluţeb a na základě posouzené kvality dáváme 46

doporučení, jestli dát nebo nedát certifikát, nebo s výhradou. To je taková zajímavá práce, takţe já se v podstatě dostanu do organizací, kam bych se normálně nedostala, takţe mám větší přehled i o zařízeních mimo Brno s tím, ţe můţu zúročit, co jsem se za ty roky naučila. Protoţe tam ty programy jsou různý, jsou různý od medicínských, to znamená substituce, terciární následná péče, takţe komunity, je to příjemný, je to obohacující i v té problematice, setkávám se spoustou lidí, kteří mě dávají různý nápady, kteří mě inspirují a já to můţu aplikovat třeba tady v Brně. Je pravda, ţe někteří certifikátoři neunesou pocit moci, protoţe to je svým způsobem pocit moci, protoţe tam jsou někdy i osobní vazby, takţe je to tak, ţe někdy si vyřizují i svoje, já jsem naprosto nestranej člověk, já dávám váţnost oběma stranám. Takţe někdy se dostávám do sloţité situace, ale nestává se to často. Kdy vyjednávám s jednou i druhou stranou. No a přednášet zdravotním sestrám je příjemný, protoţe tam se zase vracím do toho zdravotnictví. Někdy se mně stane, ale nestává se často, aha, tak tady nějakej úředník, to vidím mezi nima, kdyţ někdo se chystá, nechci říct kazit, ale kdyţ si říká, co tady můţu slyšet, nebo, co se tady dozvím, ale kdyţ potom začnu, no tak dobře přišla jsem z nemocnice, pracovala jsem…, tak se to uklidní. Ne vţdycky se takhle musí začínat, ale někdy ano, ono se to pak uklidní, abych si zjednala nějakej respekt, ti lidi pochopí, ţe nejsem teoretik, ţe nejsem klasickej úředník a ţe vlastně tu jejich problematiku znám. A dělám to spíš formou nějakýho takovýho kolokvia, ty přednášky, oni mají rozdělený ty témata, dávám to písemně, dám tam i slovníček, aby nemuseli nic hledat a potom se v podstatě bavíme, říkám jim, vstupujte do toho, diskutujme, pokud máte problém, můţeme řešit přímo na místě, je to trošku takový, to si někdy naběhnu, na to se nedá připravit. Takţe těch věcí, těch znalostí musí být hodně, nejde jim neodpovědět, nejde to neřešit. Tak to jsou zdravotní sestry, oni chtějí vědět o drogách, chtějí vědět o protidrogovým koordinátorovi, ne drogy, chtějí vědět spíš způsob léčby, jak to na sebe navazuje, komunitní spolupráce, dělám s nimi SWOT analýzy, kdyţ jsem dělala poprvé SWOT analýzu tak ta lektorka, která mě objednala, tak tam seděla, protoţe chtěla vědět, co předvedu, tak říkala: no SWOTku mně tady ještě nikdo neudělal. Takţe já jsem třeba dělala SWOT analýzu na přístup zdravotních sester k lékům, coţ je jedna z jejich činností, co to obnáší, to nikdo nemůţe dopředu vědět, co z toho vyjde. A bylo to zajímavý, ţe jsme se dopracovali k tomu, ţe je to vlastně příleţitost ale i hrozba, příleţitost spáchat sebevraţdu, s tím, ţe někdo musí ty léky posbírat, sehnat, nedostane se k tomu tak snadno, ale tady vlastně oni mají příleţitost, ale je to i ohroţení a hrozba. Ale i příleţitost to stát se závislým, záleţí na tom, jak to dělá, jestli ten morfin píchne a pacientovi dá potom něco jinýho, ale je to otázka morálky i etiky.

47

J: Vnímáš v současnosti něco jako výzvu před sebou? A: Velkou výzvu vidím víc si všímat okolí a vnímat různý signály, protoţe já bych chtěla uchránit, to, co bylo a to, co se vybudovalo, to není jenom moje zásluha, ale celého toho systému a toho, ţe nás Úřad vlády podrţel, vybudoval, takţe to je velká výzva, udrţet to. A předat to v takovým balíku, co se týče i peněz, i činností, i co se týče sítě zařízení, kdo jsou si všichni uţ dneska rovnocennými partnery. Ochránit a předat. J: Předat komu? A: To ani nevím a to ani neovlivním, protoţe to je tak strašně zajímavá práce, teď, kdyţ uţ, vlastně, kdyţ se to rodilo, tak to vypadalo jako takový ošklivý káčátko, tam někde něco bylo, vţdycky přišlo něco z Prahy na základě vládního usnesení, dělejte kroky, budujte ambulance, komunity, jednotlivý zařízení tak, aby na sebe navazovaly, dneska uţ je to všechno vybudovaný, řekla bych, ţe ten počet je stabilizovaný a teď je zapotřebí to ochránit, aby se to nerozpadlo. je pravda, ţe v určité oblasti je monopol, ale s tím, ţe trvám na tom, aby drobným organizace přispívaly svojí odborností a svojí činností do té sítě, tak to funguje, protoţe monopol jedné organizace, ona sice dělá komplexní péči, to je pravda, ale neumí všechno. Neumí všechno a byla by chyba jim dovolit, aby se pletli do různých věcí, coţ oni teď samozřejmě dělají, ale není to ohroţující. Kdyţ organizace, která dlouhodobě dělá dospělý lidi, tak se teď začne zabývat dětmi a mládeţí, dobře, tak ať to dělají, ale organizace, který se dlouhodobě zabývají dětmi a mládeţí nebo organizace, který mají jiný pohled na věc, jinou filosofii, církevní organizace mají svoje místo. To tam prostě musí být. Pořád je to sociální stát a tam se musí podílet všichni. Protoţe kdyţ ten klient nenajde to, co je na míru, co je pro něho vyhovující, tak potom nemá motivaci, aby na sobě pracoval a jak je to s těma drogama, tak ničí sebe, ničí svý okolí, buď to končí sebevraţdou, u alkoholiků to končí sebevraţdou nebo domácím násilím, u těch ostatních drog je to obdobně. Takţe vţdycky je potřeba dát příleţitost, dát moţnost, aby si vybrali. A nikdo nemá patent na rozum. Takţe dvě komunity, obě můţou být dobrý a kaţdá to dělá jinak a klient se můţe rozhodnout, jestli půjde tam nebo tam. A spiritualita hraje velkou roli, zvlášť u drogově závislých. J: Na závěr bys chtěla něco říct?

48

A: Já se těším na nový nápady, organizací i svoje, nejvíc bych si přála, aby problémy s drogami nebyly, aby klienti nebyli závislí, ale bohuţel drogy byly a jsou, máme velké rozdíly, máme hodně chudobný, hodně bohatý, ale ty problémy nemají jenom hodně chudobní, mají je i ta střední vrstva, ale mají je i ti hodně bohatí. Měli bysme dělat všechno proto, aby nenarůstal, aby to bylo stabilizovaný, aby nám ti klienti spíš stárli, samozřejmě ta péče o ně je draţší, ale abychom zachránili ty děcka, to nevím, jestli se podaří. Protoţe rodiny nefungují, lidi se honí za finančníma prostředkama, za prací, honí se ani neví za čím a ty děcka teda strádají, takţe potom rodiče jako satisfakci jim potom dají peníze, takţe potom ty bohatý děti pozvou ty chudý děti a výsledek je ten, ţe trápí sebe, trápí rodinu. Ale není to tak, ţe by to bylo úplně beznadějný, to v ţádným případě, ale je zapotřebí s tím pracovat. Nejde to nechat tak volně a říci tak, teď nám ti klienti nenarůstají, tak teď pozavíráme pár organizací, je zapotřebí pořád ten systém podrţet.

49