Krátce před dobou adventní se nám, po vícekerém domlouvání, podařilo setkat s jedním s bývalých členů našeho střediska. Toto setkání jsme patřičně využili a zeptali se jej na několik věcí, o kterých jsme si mysleli, že by i vás mohly zajímat. Určitě mnoho z vás si vzpomene na Tomáše Glomba, dnes již třínásobného, energického tatínka. Děkuji mu za jeho čas, který nám věnoval a taky Bobovi a Lopuchovi za spolupráci.
Mohl bys nám na začátek říct něco o sobě? Narodil jsem se před třiceti sedmi lety, v současnosti učím už sedmým rokem na Gymnáziu Petra Bezruče. Mám vystudované učitelství fyziky a biologie, po studiích na vysoké škole jsem pracoval v nemocnici na radiační fyzice a pak u policie. Poté, co jsme šli s mou manželkou Katkou do Santiaga, jsem se rozhodl dát na učitelství. Ale na jak dlouho, to je ještě otázka. Jako mladý kluk, ve 12 letech, jsem začal s bratrem chodit do skautu, protože tehdy byl zrovna ten přelom, kdy se rušily Pionýry a konečně byla ta možnost. Přes kněze jsme se dozvěděli, že něco takového existuje, a potom, když si s ním
promluvili naši rodiče, jsme tam začali chodit. Samozřejmě tehdy nebylo moc na výběr, nebyly nějaké sportovní kroužky, jenom sem tam nějaký fotbal, nějaké karate a pak akorát skaut, takže těch zájemců o skauting bylo velké množství. To se samozřejmě časem upravilo a dneska bych řekl, že skauti mají spíš opačný problém, že kvůli tomu množství volnočasových aktivit mají nedostatek členů. Před čtyřmi lety jsem dostavěl dům tak, aby se v něm dalo bydlet, ale dostavěný ještě není. Ještě je třeba dodělat druhé patro, na dolním patře chybí spousta věcí. Potom udělat ploty, ale to je běh třeba na dalších pět let. Mám tři malé kluky a to je velká pomoc, František už je v tom velmi aktivní a rád se nechá zaměstnat. To je dobře a doufám, že mu to vydrží tak nejméně do dvaceti, protože jestli ho to přejde v pubertě, tak jsem nahraný. :-) Jak dlouho jsi ve skautu byl a co jsi dělal? Od toho 90. nebo 91. roku, kdy se u nás založila lískovecká družina, dohromady čtyři roky. Ta naše družina spadala pod frýdecký oddíl, takže s Frýdkem jsme jezdili na tábory. No a po čtyřech letech potom zanikla a zbytek lidí se přesunul do Frýdku. Já jsem pak nastoupil do Frenštátu pod Radhoštěm na elektroprůmku, kde bylo studium z časového hlediska tak náročné, že se už pak nedalo do skautu docházet. A když jsem odmaturoval a začal jezdit do Prahy na vysokou školu, potkal jsem cestou vlakem Radku Gřundělovou, která byla svého času vedoucí ve Starém Městě, a ta mi nabídla práci u nich v oddíle. Bral jsem to tak, že budu jako helper, že tam budu pomáhat hlavně na táborech, a později se to překlopilo i do práce vedoucího. Vedl jsem družinu a pak jsem měl ještě svou nejoblíbenější funkci správce skladu a ministra financí. :-) Ale že bych chtěl být nějaký oddílový vedoucí nebo podobně, o to jsem nestál. Máš nějakou přezdívku? Nemám. Já jsem ji asi ani nechtěl, i když se mi ve Starém Městě snažili naroubovat přezdívku Hopra – jako Hodně práce. :-) Já mám rád své jméno a to mi i zůstane. Jaká byla tvoje kmenová družina? Kamzíci. Byla to právě ta lískovecká družina. Byli jsme tam já, brácha, Martin Pešl, Vašek Rodek, Peťa Beneš, Honza Vošmík, Vašek Slíva a asi ještě pár lidí. Postupně pak kluci dospívali a začínali chodit na střední školu, takže ten počet se snižoval. Máš nějaký skautský zážitek, který se ti zaryl do paměti? Spoustu, je to hlavně z dob, kdy jsme byli kluci, ještě jsme nebyli vázaní těmi povinnostmi dospělých. Jeden z nich, na který si teď vzpomínám je, jak jsme vyrazili přepadnout holky, které měly tábor na Podolánkách. My jsme měli tábor na Slavíči. Čtyři pět kluků se sebralo bez vědomí vedoucích a prostě jsme v noci vyrazili na přepad. To byl kus cesty, to jo. :-) Nejvtipnější bylo, že tu noc se u nich sešly čtyři přepady a my jsme byli tuším už třetí v pořadí. Samozřejmě jsme se cítili být dostatečně zhrzení, když se nám děvčata nevěnovala a řešila jiné potíže, které vznikly tím prvním a druhým přepadem. My měli ten přepad úspěšný, na rozdíl od těch předchozích dvou, protože se nám podařilo vybílit zásobovací stan a ledničku (hrnec v potoku). A když s námi nikdo nejednal o výkupném, tak jsme všechny ty získané jogurty snědli. No a samozřejmě, dlouhá cesta tam a stejně dlouhá nazpátek, a po těch jogurtech chytl některé členy výpravy průjem. :-)
Do našeho tábora jsme se vrátili až někdy nad ránem. Kdyby mi toto někdo udělal jako vedoucímu, tak… si to nedokážu ani představit . Tehdy vedoucí jako Pavel Kika, Vašek Kocich, Vašek Slíva starší, ti to úplně přešli, jako: „Tak jste byli na přepadu, nevyspali jste se, vaše smůla, koukejte splnit své denní úkoly“ a nějak to kázeňsky neřešili (anebo promítli do bodování, ale to už si nepamatuji). Prostě taková klukovina, dneska by se to asi dost krutě řešilo, že jsme byli sami, něco se nám mohlo stát a takové věci ohledně bezpečnosti. Kdyby se nám tehdy něco stalo, tak by to asi rodiče brali tak, že jsme si za to mohli my sami. No a až později po přepadu jsem zjistil, že mám plný bágl konzerv Chappi, protože na dívčím táboře měli psa, a když jsem vybíral ten hrnec v potoku, tak jsem prostě na ty konzervy neviděl. Myslel jsem, že to byly masovky pro lidi, a ony to byly konzervy pro psa. Z toho tábora mám ještě jeden dobrý zážitek (narozdíl od mého bratra), kdy nám rodiče z domu přivezli přezrálý angrešt. Všichni se na to vrhli a jediný, na koho se nedostalo, byl můj brácha. On toho hořce litoval, ale jenom do večera, než všichni začali z toho přezrálého angreštu zvracet. :-) Pak se nám vysmíval a dělal ramena. Na mne to zvracení přišlo naposled, v noci, když už jsem byl zahrabán ve spacáku. Vykutal jsem se z něj na poslední chvíli a poblíž byla jenom jeho gumáka… Tak jsem se s ním o ten angrešt podělil. Setkáváš se ještě se skauty z doby, kdy jsi skautoval? Jo, musím říct, že jsem s nimi rád. Když občas Borůvčák pozve ostatní na svoji chatu nebo udělá nějakou sešlost, tak určitě tak pět šest lidí se sejde. Většinou to je Borůvčák, Milda, já, Pavel Osina, Jirka Bača, Ondra Faja, Petr Dyba, tenhle základ, který začínal v devadesátých letech, to my se rádi vidíme. A myslím, že to takhle budete mít i vy, až budete jednou ženatí, budete mít děti a jednou za čas budete mít možnost se potkat. Byl jsi na oslavě 25 let střediska? Chtěl bys taková setkání častěji? Jo, byl, líbila se mi. Hm, ale častěji? Já se rád setkávám s lidmi, ale tak ve skupině do deseti lidí, to je množství, kde si můžeš popovídat s každým. Ve větších množstvích už jenom kývneš na pozdrav, ale se všemi si popovídat nestihneš, protože už na to není čas, je tam spousta dalších. A navíc když je někde hodně lidí, tak já se moc necítím ve své kůži. Cítíš se být stále skautem? Jednou skautem – navždy skautem. Máš pocit, že ti skaut dal něco do života? Nějaké hodnoty? Jo, to určitě jo. Asi nějaký cit pro spravedlnost. Nebát se přiznat k tomu, když něco pokazím, že za něco můžu. I když ostatní obvykle mlčí nebo to svádějí na druhé, tak mít tu odvahu to přiznat. A druhá věc je dělat věci poctivě. V tom mi ten skaut dal hodně. Někdy to u mě přechází až v takové patologické stavy, kdy chci mít všechno úplně precizně, a pak si uvědomím, že je to naprosto zbytečné; Proč taky, že? Stačí, že to nějak obstojně funguje a je to ku prospěchu, protože když to chci mít úplně precizně nebo to tak vyžaduju po jiných, tak potom asi dojde ke konfliktu. Ale určitě ten smysl pro pořádek, ten jsem dostal ve skautu.
Další by mohl být smysl pro vnímání hierarchie a autority, byli jsme do určité míry srozuměni s tím, že když vedoucí řekne, tak je třeba začít poslouchat. Měli jsme to samozřejmě z domu, ale ve skautu to bylo jiné v tom, že to nebyli rodiče, ale vedoucí, tedy něco jako nadřízení nebo velitelé. Nechci říct jak na vojně, ale jako kluci jsme si na to vojákování na tom táboře hráli. Když něco vedoucí řekli, tak jsme to respektovali. Samozřejmě se někdy proti tomu remcalo, ale udělat se muselo. Že se někdy něco zapomnělo nebo udělalo hůř, to ano, ale nepamatuji se, že bychom se vedoucím drze stavěli a odpovídali, jak je to zvykem dnes. My jsme věci brali tak, že je potřeba je udělat, tak jsme je udělali a moc dlouho jsme neřešili, jestli se nám chce. (A teď otázka na Pavla Kiku: Pamatuji si to dobře nebo je to těžce zdeformovaný obraz? :-D ) Takže skaut mi dal smysl pro povinnost, smysl pro pořádek, snad i ten cit pro spravedlnost. Někdy se stává, že jsem tak spravedlivý, až zapomínám být milosrdný. :-) Mám spíš tendenci sáhnout k trestu a nepřemýšlet nad důvody, proč se ta věc vlastně stala, ale to asi vyplývá i z mojí povahy. Mají ideály a hodnoty, které nám skauting dává, v dnešní době význam? Mají pořád svůj význam. S postupem času mám pocit, že skauting bez křesťanských hodnot je taková prázdná skořápka. Protože kdo neinklinuje k těmhle hodnotám, tak o nich může na povrch mluvit, ale potom se podle nich nemusí chovat. Mám pocit, že se čím dál méně daří tyto hodnoty prosazovat. Čím je skauting přínosný pro dnešní mládež? Tady se dostáváme k paradoxu, že skauting je výběrová organizace, kam se nehodí úplně každý. Jenže problém je dneska v tom, že naopak mládež je ta, kdo si vybírá skauting, a organizace je pak ráda, že má nějaké lidi. Jenže když skauting nabízí mimo jiné i povinnosti, tak když je postavíte před dnešní mladé lidi, tak spousta z nich uteče. Pokud lidi chtějí, tak je skauting něčemu naučí. Dřív byl skaut životní styl. Dneska to má hodně děcek tak, že je to kroužek, kam se chodí jednou týdně odpoledne. Pak dělá hodně, jak a kým jsou děcka vedena, dále jestli jsou z křesťanských rodin. Ty pak obvykle nestaví do středu sebe, ale Boha, případně ty druhé. Ty jsi vlastně vždycky pomáhal, ať už v nemocnici nebo u policie, i teď pomáháš ve škole při výchově mladých lidí. Myslíš, že v tom skaut měl nějak prsty? Asi ne. V té nemocnici to nebyla přímá pomoc lidem, já jsem jako fyzik obhospodařoval stroje, které potom teprve lidi snímaly nebo ozařovaly. U policie, tam byl ten ideál, že člověk stojí na té správné straně zákona, nějaký ten skautský vliv tam asi byl, ale záhy jsem zjistil, že u policie to funguje úplně jinak. To je svět ve světě, kdo si tím projde, tak ví, o čem je řeč. Ona je tady pro společnost, ale má svoje vnitřní zákony, které nějak fungují. Takže policie mě zbavila iluzí, nicméně pořád to beru jako výbornou zkušenost a asi mě to naučilo říkat „Ne“ mnohým tlakům a vlivům. Člověk si uvědomí možnost vlastní svobody se nějak rozhodnout. Skaut mě naučil řádu a ctít autoritu policie rozhodnout se. A je jedno, mezi jakými dvěma věcmi, ale nějak se rozhodnout a nenechat se nikým nikam tlačit.
Na rozhodnutí jít učit skaut taky vliv neměl. Dostal jsem se k tomu po tom, co jsem dal výpověď u policie. Tam jsem byl dva roky, 2007 až 2009. Pak jsme jeli s Katkou na takovou opožděnou svatební cestu do Santiaga a potom, když jsem se vrátil, jsem nechtěl zůstat bez práce. Nejdřív jsem chtěl zpátky k policii, ale tam už mezitím přestali nabírat. Tak jsem si pak řekl, že bych mohl zkusit to, co jsem vystudoval. :-D Máš možnost být pořád v kontaktu s mládeží. Vnímáš v dnešních mladých nějakou změnu, nebo jsou stejní jako kdysi? Asi je to jiné - dneska mají všichni mobily nebo laptopy a tam získávají spoustu informací, takže si dneska spousta mladých lidí klade otázku, jestli má smysl studovat, když si všechno najdou. Ale na druhou stranu, když to máte v hlavě, tak vám to nikdo nevezme. I kdybyste přišli o všechno, tak vědomosti vám zůstanou. A druhá věc je, že kdyby mě měl operovat doktor, který si návod jak na to přečte na internetu, tak bych se asi radši zoperoval sám. Jsou prostě profese, kde něco musíte umět, a jsou profese, kde si to stačí jenom zjistit. Ale když vám teče krev přes rukavice, tak si těžko budete něco dohledávat na internetu. Mladí jsou možná kvůli technologiím línější, ale je to i tou dobou, že jim to všichni okolo umožňují. Naši generaci, co do počtu, mohli přehazovat vidlemi, byli jsme více pod konkurenčním tlakem a tudíž, jsme byli nuceni se více starat ve znění hesla: “Voják se stará – voják má“. Nám to dávali poznat ve škole a rodiče nás vůbec nešetřili – nedocházeli poučovat a kárat učitele, ale kárali nás. Jako studenti jsme ani my neměli moc plány do budoucna, co budeme dělat, ale dnes vnější okolí funguje k vám mladším tak, že vás každý ujišťuje, že bude o vás postaráno a furt vám něco nabízí, ale když přestanete být studenty, tak nastane šok, protože se najednou musíte postarat sami o sebe, nic už není zadarmo a vy jste navyklí na služby a benefity, které vám (jak jinak než nezištně, že?) vždy okolí nabízelo. Dá se u žáků rozpoznat, že by někdo mohl být skaut? Jo, někdy jo. Někdy to rozpoznám, protože jsem je někde viděl, :-) a někdy se k tomu přihlásí, ale často jsou takoví nenápadní, protože neví, co ode mě můžou čekat jako od skauta. Ten přístup běžných studentů a skautů je ale stejný. Někteří mají tah na bránu, jiní ne. Měl jsi někdy chuť se zpátky do skautování aktivně zapojit? Jako helper ano, třeba vypomoci na táboře, to jo, ale už na to bohužel není moc prostor. Takže i proto jsem rád, že se někdy potkám s kluky, se kterými jsem skautoval, třeba jenom na jeden den nebo na víkend na chatě, to je potom bonus. Ale vést, to už v dnešní době ne. Doba se změnila, děcka už neuznávají autoritu, a jak chcete vést někoho, kdo autority neuznává. V dnešní době, kdy, když se něco pokazí, to je na vaše triko, tak už ne. Když my jsme byli skauti, tak pokud se nám něco stalo, byl to náš problém. Hlavní věc je, jak se k tomu postaví rodiče – třeba u dětí naší generace skautů, tam můžete mít jistotu, že když se něco stane, třeba přijede domů s pěti stehy, tak bóže. Sem tam se něco prostě stane a hotovo. Ale zas je druhá věc, že jsou lidi, co jsou na sebe hauři, ale něco se stát jejich dětem, tam už pak mají problém.
Máš nějaké motto? Pánu Bohu poručeno (= odevzdáno, pozn. redakce). Některé věci nezměníte, udějí se, jak se udějí, a nemáte možnost to ovlivnit. A co bys vzkázal současným a budoucím skautům? No, hlavně vedoucím: Hodně štěstí. :-) Budete ho potřebovat.
