"MODRÁ REVUE" - Ročník VIII., Číslo 3-4. Březen»duben V

"MODRÁ REVUE" - Ročník VIII., Číslo 3 - 4 . Březen »duben 1962.

V Emanuel Čenkov: HOVORY

ULTRAPACIFISTU

První hlas: My vedli válku s válkou a v konferencích válku zničili, vpřed létli věkův dálkou a prapor míru navždy vztyčili.. Druhý hlas: Pakt slavný podepsali a, holubice Míru nad hlavou, my rukou, včera ještě krvavou, slib lásky s o b ě dali. Třetí hlas: Dnes skutečnost, co bylo naším snem, je válka prohlášena — zločinem. Co může stát se ještě v světě v í c e ? Čtvrtý hlas: Je nutno dějepisné knihy schovat, čítanky dětské nutno korigovat Kéž Ministerstvem nařídí se změna o V l c í c h , Ovcích v bájce Laíontaina: " ž e se zlými je třeba válčit stále

"

Zlých nebude — to Lidstvu bude k chvále. Pátý hias: Vám realista jen se diví, jste idealisté jen sniví. Pot ješte hojný zrosí vaše líce a konferencí bude víc a více . . „ Vždyř o válce nám s c h á z í — definice.

( Přetištěno z týdeníku ZVON-ročník 1933.)

DOA^AD

Familia Cejnar

Dr. Štefan O su ský:

Alexander Cejnar • 11/03/1928 í05/10/2007 Jablonec - R. Tcheca [email protected] Sao Paulo/Brasil

Proslov na oslavě výročí protikomunistického dne Svobody v A s i i , pořádané dne 23 ledna 1962 v Carnegie Endowment International Center, New York City.

Ujímám se slova, abych vyjádřil pocity československé delegace na oslavě památky osmého výročí dne, kdy dvacet dva tisíce čínských a korejských válečných zajatců, pod dozorem vojenských jednotek Spojených Národů na Korei, odepřelo vrátit se do svých komunisty zotročených vlastí, do Severní Korei a komunistické Cíny. Majíce volbu mezi návratem do komunisty ovládaných svých zemí a svobodou, zvolili svobodu přes systematické úsilí rudých agentů zpracovat jejich mozky. Československá delegace připojuje se k oslavě výročí tohoto rozhodnutí čínských a korejských v á l e č n ý c h zajatců jako spoluobčtí nejen zločinných lidí z Moskvy a Peipingu, ale také spoluobětí tak zvaných dobrých lidí a lidí sebeklamajících, jichž genius korunoval jejich úsilí pouze efemérním úspěchem. To vyžaduje jisté vysvětlení. Ministerský předseda Indie, JAWAIIARLAL NEHRU, řekl na adresu Němců v roce 1956: "Dobrý člověk, který se dopustí zlého činu, jest nebezpečnější než člověk špatný". Vyslovil tím hlubokou pravdu. Když mluvíme o sovětském nebo rudočínském korumpování mysli nazývajíce ho

"umýváním mozku" , máme na mysli dvojsmyslné mluvení,

dvojitý smysl morálky a klamání, na nichž je založena komunistická mravouka. Domníváme se a věříme, že takové "umývání mozků" se nemůže dít ve svobodných, demokratických zemích. Jak bláhová to ilusel Západní svět a shromáždění Spojených Národů zvyklo si vidět pana NEHRU v roli dobrého člověka, v roli kazatele spravedlnosti mezi národy a obhájce neutralismu. Ještě v listopadu minulého roku, na hlavním shromáždění Spojených Národů mluvil pro nové sblížení v mezinárodních stycích, pro " s b l í ž e n í ve spolupráci". Na hlavním shromáždění Spojených Národů vynikl jako equilibrista v době, kdy maďarský národ bojující za právo sebeurčení byl vražděn Rudou armádou. Tentýž pan NEHRU nenalezl slova odsouzení pro obnoveni sovětských pokusných výbuchů nucleárních zbraní, kterými Sověty porušilv smlouvu, k níž se slavnostně zavázaly.

34

Před téměř deseti léty okupovaly rudé čínské trupy několik tisíc čtverečních mil území Indie a JAWAHARLAL NEHRU neřekl o tom ani slova parlamentu Indie ani indickému lidu. Naopak, umýval mozky 400 milionům indického lidu. Až do roku 1959 neustal poklonkovat Rudé Číně ujišťuje ji svým přátelstvím. Zastával přijetí Rudé Cíny do Spojených Národů a vypuzení tam přítomných čínských zástupců, té Číny, kde oněch dvacet dva tisíce severokorejských a čínských válečných zajatců, chráněných Spojenými Národy, nalezlo útočiště. Pan NEHRU byl pro přijetí Rudé Číny do Spojených Národů přes skutečnost, že zůstává odsouzena jako útočník proti Spojeným Národům ve válce v Korei. A tentýž pan NEHRU, apoštol mezinárodní spravedlnosti, mírového spolužití a sjednávání míru, poslal indické trupy o 30.000 vojácích, podporované tryskovými létadly a loďmi, aby obsadily 1.300 čtverečních mil Goy, aby ji " o s v o b o d i l y " , aniž by se byl však zeptal jejího lidu, zda chce být osvobozen. Ano, vládce veliké a ušlechtilé země se 400 miliony obyvatel, NEHRU, se svou světovou reputací dobrého člověka, dopustil se zlých č i nů, úmyslně i z opomenutí. A proto, dle jeho vlastních slov, jest nebezpečnější míru a svobodnému světu, než špatní lidé z Moskvy a Peipingu. Jest nebezpečnější, protože lidé kteří jsou považováni za dobré, pácháním zlých činů, úmyslně i z opomenutí, šíří pochybnosti o vysokých morálních hodnotách jako je pravda, poctivost, dané slovo a důvěra, od kterých je závislá bezpečnost národů a míru ve světě. Dovolte, abych uvedl další odstrašující příklad, jak z nevědomosti a sebeklamu, spoléhajíce na osobního genia, dobří muži velkých národů stojící na vedoucích místech, přinášejí neštěstí svým vlastním zemím a i celému lidstvu. Neville Chamberlain, poslední předseda britské vlády před druhou světovou válkou, byl Brity považován za jednoho z nejlepších, britskou tradici zachovávajících předsedů vlády: vlídný, příjemný a lidský, rodinnému životu oddaný muž, jasné a pevné mysli, vynikající sociální reformátor. Nejsa zběhlý v zahraničních záležitostech, neuvědomoval si plně dosah toho co dělal; měl však zato naivní důvěru ve svůj vlastní úsudek, sílu přesvědčení a výkonu. MEIN KAMPF, ve kterém Hitler vylíčil svůj program zmocniti se Evropy, neudělal na něho dojem. Hitlerovo systematické porušování Versailskou mírovou smlouvou ujednaných vojenských a politických opatření, na nichž závisel mír v Evropě, ho neznepokojovalo. Masové masakry Židů a Hitlerem prolévaná krev vlastních spolupracovníků rovněž Chamberlaina neznepokojily. Ani porušení lokarnské smlouvy z r. 1925, za kterou se Velká Britanie zaručila, a kterou Hitler při svém nastoupení k moci

35

v roce 1933 oficielně za závaznou uznal, nezviklalo Chamberlaina. Hitlerovo zbrojení a vystoupení Německa ze Společnosti Národů ho nerozrušily, anexe Rakouska ho neznepokojila. Po návštěvě u Hitlera v Berchtesgadenu, dne 15. září 1938, pan Chamberlain napsal svým sestrám: "Mám dojem, že je zde muž, na kterého se člověk může spolehnout když dal své s l o v o . " Po prodeji Československa v Mnichově, dne 29. září 1938, prohlásil pan Chamberlain, že to znamená "mír na celý ž i v o t " . Věřil, že obětováním národů střední Evropy může učinit obchod s Hitlerem. Konečný výsledek Chamberlainova úsilí byl zcela opačný. Byl to sám Hitler, který bezprostředně po ujednání v Mnichově dal na jevo nespokojenost se sebou samým, že přijal pouze částečné řešení ohledně střední Evropy. Chamberlain naň udělal dojem, že Západ je zbabělý, zdegenerovaný a slabý. Když vojenský velitel bavorský, generál von Epp, blahopřál Hitlerovi k úspěchu u konferenčního stolu, Hitler, uražen gratulací odpověděl: "I vy mně přicházíte k tomu gratulovat"? Chování britského předsedy vlády učinilo na Hitlera dojem, že může Evropě diktovat a Anglii vnutit řešení které měl na mysli, když psal MEIN KAM P F . Když pět a půl měsíce později Hitler porušil ujednání v Mnichově a pan Chamberlain spěchal podepsat ujednání s Polskem o jeho ochraně proti agresi, Hitler nebral již Chamberlaina vážně. Uzavřel se Stalinem pakt o neútočení, který obsahoval ujednání, že v případě polsko-nčmecké války Němci neobsadí Ukrajinu a běloruské a litevské provincie patřící k Polsku, ale ponechají je v obsazení sovětské armády, bude-li Polsko poraženo. Hitler pak Polsko napadl a o kořist se Stalinem se rozdělil, jak bylo domluveno. Velká Británie a Francie musely nakonec bojovat proti Hitlerovi, aby zachránily vlastní kůži a aby ztratily svá koloniální impéria. Vše co zbývá z politického genia takových dobrých mužů, kteří žili v sebeklamu, jsou špatné činy, úmyslné i z opomenutí, jichž obětmi se staly naše národy. Dovolte mi, abych řekl, že Stalin, Chruščov, Mao-tse-tung a jejich satelité v Evropě a Asii mohou být přirovnáni, bod za bodem, ke všem kategoriím zločinu, zrádnosti a podvodu, kterými se Hitler provinil. Profesor George Santayana, americký básník a filosof španělského původu, vyslovil následující vážné varování: " T i , kteří nejsou schopni poučiti se z minulosti, jsou odsouzeni k tomu opakovat j i " .

Mají vítězné

západní svobodné státy na paměti Chamberlainův tragický příklad? Jelikož od Jalty a Potsdamu si přisvojily právo disponovali našimi národy a rozhodovati o jejich osudu, my máme zajisté právo připomenout

36

jim, že tím současně převzaly zodpovědnost, že nikdy nedopustí aby náš společný nepřítel směl spáchat zločin oproti našim zotročeným národům, aniž by tomu odporovaly. Jestliže tak neučiní, stanou se spoluviníky na každém zločinu Sověty a jich satelity spáchaném a jsou zodpovědný za utrpení našim národům způsobené. Avšak nejvíce odsouzení hodná a nejvíce bolestná pro zotročené národy v Evropě a Asii je skutečnost, že nejen za železnou a bambusovou oponou, nýbrž přímo ve Spojených Národech se mysle korumpují "umýváním mozků".

Dovolte mi, abych poukázal na nejohavnější jeho příklad. Generální shromáždění Spojených Národů insistuje na sebeurčo-

vacím právu pro asijské a africké koloniální národy. Debaty jsou vedeny za výmluvného mlčení zástupců svobodných národů, aniž by si kdo vzpomněl na sebeurčovací právo národů v Evropě a Asii, jichž národní existence trvá již po dlouhá staletí.

To jest nejškodlivější světové

"umývání mozků".

Zkresluje představu o svobodných a komunistických národech, mate v lidských myslích rozlišování mezi svobodou a otroctvím, mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a l ž í . Ti, kteří si přejí zachránit Spojené Národy, měli by si uvědomit, že svoboda, demokracie a mír jsou v nebezpečí, ohroženy zevně i uvnitř Spojených Národů nejen Sověty a Rudou Čínou, ale také nedostatkem přiznání mravních cílů, obsahujících povinnosti říditi se pravidly zákona, ideami a zásadami, pro jichž splnění Spojené Národy byly vytvořeny. ( P ř e l o ž e n o redakcí Modré revue z anglického originálu, který jako samostatný výtisk je přiložen k dnešnímu d v o j číslu.) » * * »

0 č e s k o s l o v e n s k ý c h politických stranách ve svobodné republice.

Z cyklu přednášek o ideologii č s l . politických stran přetiskujeme v d n e š ním d v o j č í s l e Modré revue další přednášku a s i c e Rudolfa Gajdy "0 ideologii č s l . fašismu", j a k jsme řekli v úvodu k přetiskování tohoto cyklu, otiskujeme vývody představitelů stran potlačených v K o š i c í c h , c o ž ovšem neznamená,že se s nimi ztotožňujeme, nýbrž že tak činíme, aby byli slyšeni umlčení a aby veřejnost poznala pravdu. V příštích č í s l e c h našeho č a s o p i s u otiskneme ještě d a l š í z cyklu těchto přednášek. M.R.

37

Z B Y T E Č N É STAROSTI

NÁRODNÍHO

KOMUNISMU.

V naší exilní žurnalistice je mnoho nezdravých a nepěkných z j e vů. Nejtrapnější z nich je nesporně sborník " S v ě d e c t v í " , jejž redigují Vilém Brzorád, Jan Cep, Jiří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Radomír Luža, Mojmír Povolný a Pavel Tigrid. Af již má náš exilní tisk jakékoliv chyby a nedostatky, je alespoň proti komunismu ve všech jeho formách. "Svědectví" naproti tomu se dalo na cestu propagandy pro komunismus natřený na č e s k o slovenské barvy. Volá po tak zvaném národním komunismu. Nejeden z exilních listů má jistě hodně podivnou představu o tom, co je demokracie a s v o boda. Někdy je ta představa tak divná, že ji těžko rozeznat od maskované nebo nemaskované diktatury, ale jenom "Svědectví" se staví plně za komunismus, ovšem prý národní. Sluší opravdu vyslovit překvapení, že se ostatní exil nezmohl na jasné distancování se od této skupiny. Je zarmucující, že se exil nedovedl sjednotit ani k tomu, aby jasně a nedvojsmyslně řekl, že se Pankrác a Jáchymov nestanou národními institucemi ani v tom případe, že by neštastné oběti do nich posílal ne nějaký dočasný gauleiter ustanovený z milosti dočasného pána v Kremlu, ale vlastenecký prý nějaký Tito nebo Gomulka. Každý má ovšem právo na vlastní názor, moudrý nebo pošetilý. Lidé mají právo být komunisty, pravověrnými, levými nebo pravými úchylkami, mezinárodními nebo tak zvaně národními, ale nemají co hledat mezi odpůrci a obětmi komunismu. Patří na druhou stranu barikády. Mohou se uchýlit do národně komunistické Jugoslávie, ale, když už jsou na západě, s nímž nemají nic společného - ač zřejmě se jim dostává hmotné podpory z některých ne právě moudrých západních pramenů - měl by se jim alespoň exil vyhnout na sto honů. Také na západě jsou komunistické strany, pravověrné nebo úchylkářské. Do demokratického tábora ovšem nepatří a demokraté nemají s nimi nic společného. Také exil - chce-li být považován za demokratický

- by měl jasně říci, že s tak zvaným národním komunismem a jeho

velebiteli nechce mít nic společného. Námitek proti působnosti skupiny "Svědectví" je víc než dost. Nejen že j e j í sborník v exilu, narušeném již s dostatek lidově demokratickými choutkami někdejších kolaborantů s komunismem, propaguje nebezpečnou protidemokratickou doktrínu a zvětšuje beztak již veliký myšlenkový

38

zmatek v hlavách lidí málo myslících, jichž je v exilu veliká majorita. Není nebezpečí, že by se některý uprchlík z Československa dal zmást komunistickým tiskem země, v níž nalezl útoěiště. Je vždy nebezpečí, že někoho zmate a poplete list, vydávající se za exilový. To je ovšem námitka nejmenší. Lidé, kteří sednou národně komunistické propagandě na lep jsou tak prostomyslní, že jich opravdu není škoda, jestliže se ocitnou tam, kde být nemají. Ale jsou zde námitky mnohem ještě vážnější. List je - jak se jeho vydavatelé tím nikterak netají, posílán do Československa na různé soukromé adresy. Je velmi pravděpodobné, že adresáti list neprodleně odevzdají policii, protože se to od nich v policejním státě očekává a ponechání si výtisku by mohlo mít pro ně velmi špatné důsledky, když přece policie má od pošty přesný seznam o s o b , jimž " S v ě dectví" poštou chodí. Poštovní zásilky z ciziny a do ciziny jsou náležitě centralisovány a kontrolovány. List, jehož vyrobení stálo neznámé financiéry tolik peněz, putuje rovnou do stoupy. Nikoho by jistě nebolelo, rozmnožují-li pp. Brzorád, Čep, Horák, Jonáš, Kárnet, Luža, Povolný a Tigrid zásoby sběrných surovin v komunisty ovládaném Československu. Každý má právo marnit vlastní peníze, nebo peníze, jež za tím účelem získal od veřejnosti neznámých dárců. Kdyby tu nešlo o více než o plýtvání prací a papírem, bylo by to neškodné i když ne moudré vyražení. Na neštěstí to není ani zdaleka vyražení dětinsky neškodné. Je to počínání nezměrně neodpovědné, protože nebezpečné. Československo je dnes policejním státem a úřady vedou přesnou evidenci o orientaci každého jednotlivého občana. Poznámka v rejstříku může mít osudové následky hned, nebo po letech, kdy se to bude panstvu u moci hodit.

Skupina "Svědectví" tím, že posílá do Československa svůj

sborník, dodává neúmyslně s i c e ale nerozmyslně tajné státní policii seznam osob, jež tato skupina právem či neprávem považuje za přístupné doktríně, zavržené panstvem u moci. Umožňuje tak tajné státní policii ustavičně doplňovat seznam o s o b , pro něž věcí jaksi předurčenou je pobyt na Pankráci, v Jáchymově, nebo v jiném výchovném ústavu kompartaje. At už jsou ti adresáti jací jsou, nepovažujeme za správné, vhodné a exilu důstojné dodávat komunistické inkvisici seznam kandidátů kriminálu a koncentráků. Ještě horší j e , dostane-li se "Svědectví"

do rukou lidí,

kteří

v každé tiskovině, jakýmkoliv způsobem ze zahraničí propašované, hledají poučení, jak smýšlí český a slovenský exil, jak smýšlí západní svět a kteří z ní chtějí načerpat duševní posilu a naději, že se utrpení lidu v Č e s k o s l o vensku jednoho dne skončí. Četba "Svědectví" může jen zmnožit duševní zmatek, vzbudit zoufalství a malomyslnost právě u těch, kteří dosud doufají, věří a statečně odolávají indoktrinaci. Lidé, kteří na vlastní kůži poznali a

39

denně poznávají pochybné požehnání komunismu, se najednou dovídají, z exilní prý publikace, že exil a jeho záhadní financiéři, nejsou proti komunismu jako takovému, proti jeho ukrutným metodám, proti jeho potlačení o s o b ních a politických svobod a práv, ale že jsou jen proti závislosti na Sovětském svazu. Dovídají s e , že cílem nemá být obnova demokracie a svobody, ale jen jakási jiná forma komunismu, jejímž hlavním znakem odlišnosti by bylo, že by otrokář v Praze byl skutečným a samostatným diktátorem a ne poslušným poskokem velkého otrokáře v Kremlu. Je docela možné, ba i pravděpodobné, že se mezi západními politiky a publicisty naleznou lidé, jimž je v podstatě jedno, je-li vyvražíován, mučen, utiskován a zbídačován lid zemí za železnou oponou, že jim vadí ne utrpení toho lidu a jeho bezprávnost, ale jen okolnost, že zástupci režimu, nastoleného v oněch zemích a také v naší, násilím a uskokem, jdou ve Spojených národech a jinde ruku v ruce s ostatním komunistickým blokem jako poslušní přisluhovači Kremlu. Kdyby se změnila zahraniční politika takových zemí, mohli by vládci pokračovat ve svém utiskování. Tyto lidi by to zřejmě nevyrušilo z klidu, protože jim na podmaněných národech a také na našem národě ani trochu nezáleží. Toto s o b e c k é , nemravné a hodně krátkozraké stanovisko jiných národů v poměru k našemu národu

-

a ostatním

podmaněným národům - lze pochopit i když ne omluvit. Přisluhuje-li tomu Čech, pochopit to nelze a je potřebí to odsoudit co nejdůrazněji. Pro lid ve vlasti — a pro lid ve všech porobených zemích - je důležitější jak žije na vlastní půdě, než jak mluví a hlasuje jeho zástupce na některém mezinárodním foru. Náš lid si jistě přeje jít ruku v ruce se západním světem, k němuž jej poutají všechny jeho politické a kulturní tradice, ale nechce být pod režimem komunistické diktatury. Musí být proto naplněn hrůzou při pomyšlení, že by mohli být lidé, kterým by přestaly vadit koncentráky, kdyby se režim rozhodl pro jinou zahraniční politiku. Našim lidem, toužícím po svobodě a demokracii neuěaroval ani Tito ani Gomulka. Netouží po vlastním Titovi. Vědí velmi dobře, jak to řekl Masaryk, j e j ž se naši hlasatelé národního prý komunismu také rádi dovolávají, že nestačí přemalovat strážní budky na bíločerveno. Koncentrák nepřestane být ohavností, vyvěsí-li se nad ním národní prapor místo mezinárodního. Můžeme se ovšem utěšovat myšlenkou, že z důvodů, jež jsme již uvedli, doma na štěstí "Svědectví" nikdo nečte. Kdyby je lidé četli, zničilo by to rázem všechnu důvěru a sympatie k západnímu světu, z něhož tento otravný jed přichází, jistě ne za peníze pp. Brzoráda, Čepa, Horáka, Jonáše, Kárneta, Luži, Povolného a Tigrida. Zaznamenali jsme j i ž , jak "Svědectví" oplakávalo zavilého komunistu Clementise a volalo po jeho rehabilitaci. Je docela možné, ba skoro

40

docela jisté, že komunistický režim spáchal křivdu na tomto nepříjemném komunistickém fanatikovi -- kdo s ním bydlel pod jednou střechou jako já ví dobře, jak nepříjemným fanatikem byl - ale režim nespáchal křivdu jen na něm. Pp. Brzorád, Čep, Horák, Jonáš, Kárnet, Luža, Povolný a Tigrid jsou dojati především osudem komunisty, ty druhé odbudou povšechnou jen zmínkou,

že křivdy byly páchány na komunistech i nekomunistech. Pány

z Tigridovy kohorty nedojímá osud nešťastného dr.Háchy, Bienerta, Rudolfa Berana a jiných dobrých českých vlastenců, 11a nichž si režim již před únorem vylil svou nenávist. Nedojímá je osud desítek tisíců českých politických a kulturních pracovníků, hospodářských vůdců, spisovatelů a novinářů, umělců a důstojníků, soudců, úředníků a učitelů a ovšem bezpočtu prostých lidí. Je to bolševik, nad jehož osudem roní krvavé s l z y . Zajisté je příkazem lidské slušnosti, aby člověk neschvaloval žádnou křivdu, af je spáchána na komkoliv. Ale rehabilitace Clementise, po níž volají páni ze "Svědectví" má znamenat uznání, že se tomu pánu ukřivdilo když režim pochyboval o tom, že je dobrým komunistou. Přejeme památce Clementisově, aby se mu dostalo osvědčení, že opravdu dobrým komunistou byl. Ale osvědčení, že někdo byl dobrý komunista znamená, že tu šlo o špatného Čecha nebo Slováka. Člověk nemůže být dobrým Čechem nebp Slovákem a dobrým komunistou. Jedno nebo druhé. Před soudem dějin by pro každého "špatného" komunistu bylo lepší, aby zůstal špatným. Když bylo na západě tolik sentimentálního rozhořčení nad osudem maďarského komunisty Nagyho napsal do londýnského deníku "Daily T e l e graph" jeden čtenář dopis, v němž pravil, že protože je proti každé politické a justiční vraždě je pohoršen i touto vraždou. Ale nelze při tom zapomenout, dodal onen čtenář, že se Nagy stal obětí systému, jehož nastolení pomáhal, jehož ukrutnosti podporoval a že se mu tudíž dostalo stejného zacházení, jaké on strpěl vůči jiným a jaké podporoval, dokud byl u moci. Přičinil se, aby si připravil vlastní osud. Je v tom kus dějinné spravedlnosti. Nelze pochybovat, že Clementis před válkou, za války a po válce pomáhal nastolení komunistického režimu hrůzy v Československu. Jako vzdělaný člověk mohl vědět a jistě věděl, co se stane, dostanou-li se bolševici někde k moci. Mohl také včdět a jistě věděl, že bolševická revoluce požírá vlastní děti, že ve straně jsou pod pláštíkem monolitické jednoty vnitřní boje a intriky ve vůdcovské skupině a že kdo prohraje, doplatí na to hlavou, nebo alespoň svobodou. Sám se všeho toho přímo účastnil a když prohrál - platil. Na něho, jako na ostatní komunistické pohlaváry platilo a platí staré Havlíčkovo: " . . . d n e s k a ctí tě za svatého, zítra budeš sviňák." Postihlo to mnoho jiných, Trockého jako Stalina, proč by se to mělo vyhnout Clementisovi, když je to jen normální risiko povolání každého profesionálního komunisty.

41

Kdo má sklon litovat Clementise,měl by si připomenout, že v s e znamu obětí nad jejichž hroby se máme sklánět se soucitem a zármutkem, patří Clementis až na místo docela poslední. Hodně před ním a především před ním a jinými komunisty stejně postiženými, mají přijít ti, kteří byli komunisty vražděni, mučeni a pronásledováni, protože byli věrni národu a státu a že nebyli komunistickými zrádci. A také proto, že trpěli a hynuli v době kdy pan Clementis byl ve skupině pronásledovatelů, mučitelů a vrahů. Ačkoliv to Clementis v režimu dotáhl na ministra, nepatřil k nejvlastnější vůdcovské skupině. Jedním z nejpřednějších pohlavárů Komunistické strany Československa a jedním z největších provinilců na národě byl nesporně generální tajemník strany Rudolf Slánský. Také on se stal obětí intrik a vnitřních sporů ve vůdcovské skupině a také on zaplatil za prohru životem. Doznejme, že se mu stala křivda, že opravdu patřil do zločinné společnosti, která si říká vedení komunistické strany Československa a že se mu ukřivdilo, když se o něm tvrdilo, že není pravověrným příslušníkem této skupiny zrádců na národě a státu. Slánského neměli oběsit komunisté - to mělo být vyhraženo osvobozenému národu. Případ Slánského a jeho druhů stoupenců i nepřátel Slánského

- skupiny náhodně sehnané ze

- je jistě názornou ilustrací metod komu-

nistické justice. Vylíčení tohoto případu je jistě záslužné a měl by je znát každý příslušník exilu. Ale velmi se mýlí Pavel Tigrid, když se v 16. č í s l e "Svědectví" pokouší o rehabilitaci Rudolfa Slánského důkazy, že byl opravdu dobrým komunistou.*)

Budiž znova opakováno, že dobrý komunista je

špatný Čech nebo Slovák,

je dokonce i špatný člověk. Domnívá-li se Pa-

vel Tigrid, že prospěje památce Slánského obhajuje-li ho jako dobrého komunistu, je to jeho v ě c í . Ale tvrdí-li, že proces se Slánským poškodil dobré jméno československého národa je na omylu. Československý národ neměl s procesem nic společného. Myslí-li si Pavel Tigrid, že revise Slánského procesu by mohla

"smýt potupu, jež byla československému lidu před c e -

lým světem vržena do tváře i n s c e n a c í jednoho z nejprolhanějších monstre*) Jostenův londýnský " Č e c h o s l o v á k " propaguje " S v ě d e c t v í " . Píše na straně š e s t é č í s l a osmého ročníku falešně označeného za X l V t ý : "SVĚDECTVÍ č . 1 6 (skutečně provokativní a rozpravu p o d n ě c u j í c í čtvrtletník pro politiku a kulturu) má tentokrát skvělý TIGRIDŮV rozbor, nazvaný JAK TOMU OPRAVDU BYLO SE SLÁNSKÝM A DRUHY, který ve světle nadcházejícího procesu s BARÁKEM tvoří politicky poutavé čtení. S V É D E C T V I je v mnoha exemplářích zasíláno domů a podle útoků č s . komunistického tisku, se tam d o s t á v á do „nepovolaných rukou,,. Knižní služba s v o b . č s l . má zatím k d i s p o s i c i jen několik exemplářů." - P o z n . r e d . Modré revue. (Snad si Josef Josten ony "útoky č s . kom. tisku" pouze vymýšlí, snad komunisté ony útoky, e x i s t u j í - l i , pouze předstírají, aby Tigrida a s p o l . provokovali k rozšíření akce a k dodávání d a l š í c h adres kandidátů komunistických kriminálů a koncentráků.—MR.)

42

procesů naší doby"

zřejmě neví, co zostudilo český a slovenský lid před

světem. Byly to procesy doby předúnorové, ukrutnosti oné doby, kdy nebylo dosud zřejmé, že Československo je v sovětském područí a kdy všechny špatné činy, jimž sekundovali i politikové nekomunistických stran k o n c e s o vaných v Košicích, byly přičítány na vrub československému lidu, protože západní svět nedostatečně informovaný nevěděl, že v Československu je j i ž diktatura, stejně ohavná před únorem jako po únoru. Protože tato diktatura byla maskovaná, věřil svět, že v Československu je demokracie a svoboda a že všechno se děje z vůle lidu. Od února 1948 tomu již nikdo — kromě komunistů - nevěří, ba ani nepředstírá, že by věřil. Pavel Tigrid se tedy po této stránce zbytečně obává o naši čest a naše dobré jméno. Rehabilitují-li či nerehabilitují-li komunisté Slánského je jejich věcí. Národ Slánského rehabilitovat nebude, jako nebude rehabilitovat Clementise, nebo jako se nebude zajímat o osud nejnovější oběti režimu, jímž je pan Barák. Všichni tito lidé nemají s národem nic společného a národ s nimi. Je možné, že hlasatelé národního komunismu v nich spatřují své mučedníky. Patrně ne právem, ale to je zase jejich věcí. Exil nemůže zajímat osud komunistů, alespoň po tak dlouho ne, pokud svobodný národ nemůže je pohnat před spravedlivý soud. A obhajovací projevy Tigridovy a "Svědectví" budou pak moci být veřejným žalobcem citovány jako potvrzení, že Clementis, Slánský a druhové, Barák a spol. nepatří do oné skupiny nevinných obětí,jejichž osud bude důležitým bodem obžaloby, ale že i když popraveni režimem, jemuž sloužili, patřili plně k této zločinné společnosti a měli by společně s ní stanout před soudem a s ní přijmout nejpřísnější tresty. To je zřejmé. Co není zřejmé je odpověď na otázku, co hledají pp. Brzorád, Čep, Horák, Jonáš, Kárnet, Luža, Povolný a Tigrid na této galéře. R. Kopecký

Příští dvojčíslo Modré revue vyjde v prvé polovici června 1962. den 28. května t. r.

Redakční uzávěrka pro toto dvojčíslo jest Redakce

43

D R Ž T E

SE

SLOV.

Exil je zvláštní stav, který se brání, aby byl pohlcen prostředím normální společnosti, v níž ž i j e . Avšak jen československý exil je tak nenormální, že dovoluje, aby za něj mluvili lidé s logikou tak úchylnou, jak dokazují oběžníky RSC a VSC, jež Modrá revue přinesla jako přílohy minulého č í s l a . Exil se brání pohlcení cizím prostředím, v němž loyálně žije, protože jeho loyalita není jen k tomu prostředí, jež si z nouze a dočasně zvolil, ale také k tomu, z něhož vyšel a v něž se doufá vrátit. Aby mohl tomuto dvojímu úkolu dostát, organisuje se nejen v onom dočasném prostředí a v jeho organisacích — od odborových a stranických až po jeho nejvyšší organisaci státní - ale také ve vlastních organisacích exilních. Je-li exilem demokratickým, organisuje se výběrově, demokraticky, a každá z jeho organisaci hájí své členy, mluví jejich jménem, hájí jejich zájmy, prosazuje jejich ideje a organisuje jejich účast v národním osvobozovacím zápase. Žádná z těchto demokratických organisaci neosobuje si ovšem práv víc, než jim jejich členové dali podle svých sil a v poměru k celku. Zvlášt už si nedovolí mluvit jménem organisaci jiných, ani jim nebrání v jejich tvorbě, ani si neosobuje jednat i jménem jejich členů. Jiné tendence ovšem mají organisace totalitní. Jejich zájmem není soutěž myšlénky, ale pěsti; jejich vodítkem není přání celku, nýbrž s o becké zájmy skupiny. Totalitní organisace neuznávají organisaci jiných: jen ony zastupují Boha a Národ. Každý, kdo s nimi nesouhlasí, je vyvrhelem, zrádcem. A protože těch, kdož s nimi nesouhlasí, je většina, totalitní organisace odpírá jim právo organisovati se, aby její výlučné postavení nebylo ohroženo a aby její početní slabost nebyla odhalena. Neuznává proto také volby, ale spokojuje se s jmenováním; nejedná proto veřejně, nýbrž za zavřenými dveřmi; nevypisuje voleb a nezveřejňuje členských seznamů. Je-li nucena hájit své postavení, pokládá " z a svou nemilou povinnost informovat" veřejnost, jak praví oběžník RSC, jejíž předsednictvo "informovalo dosud jen členy zastupitelstva". Koho zastupuje zastupitelstvo? Asi tu "veřejnost" nebo "národ", protože ty se bránit nemohou. 44

Ačkoli její metody připomínají v mnohém totalitní organisace pravice, její tradice vězí hluboko v "lidové demokracii",jíž demokracie obyčejná byla nebezpečným luxusem. Proto nesnášela nic než jednotu, jednotu za všech okolností a všude: odborové organisace musely být jednotné, tělovýchova musela být jednotná, rovněž školství, národní fronta i parlament. RSČ je jednotnou organisací a není-li, tož oposice je jen "skupinka" s " r o z kladnou činností několika jednotlivců". Totalitní Radě je demokracie samozřejmě "rozkladem". Není-li RSC jednotnou, tož musí být jedinou. Každý, kdo ohrožuje její výlučné, nedemokratické, totalitní postavení, "ohrožuje a poškozuje zájmy č s l . exilu i demokratické zájmy národní a státní". Na tom nezáleží, že to podpisuje člověk, který od začátku exilu konspiruje a rozkládá s kdekým, i s komunismem. "Uvedená skupinka" ohrožuje postavení totalitní RSC, jež podle vzoru všech totalitních organisací okamžitě ztotožní sebe s národem a státem. Jen ona zastupuje národ a stát, jen její členové jsou zástupci národa a státu, kdežto jejich oponenti jsou jen "vzájemně se uznávající představitelé". Že ani členové RSČ nebyli nikým zvoleni, že také oni jsou "vzájemně se uznávající představitelé", nikomu z nich nenapadne a napadlo-li, je třeba prohlásit opak. Zásadou je útočit. Nelze-li pěstí, tedy slovem. "Právě tam, kde není myšlének, dostaví se s l o v o " , jak napsal Goethe. A proto se drží slova, které vrhají po svých odpůrcích jako střepiny vlastního zrcadla, které muselo být rozbito, protože ukazovalo správně. Jednou střepinou je tvrzení, že se RSC rozhodla už před lety zavést "místo rozhodování t. z v . předsedů (stran) demokratický systém svobodných voleb pro všechny členy rovných, a změnou stanov odstranila výsady několika t. z v . privilegovaných", kteří nebezpečně ohrožovali privilegie j e diného vůdce Zenkla, jenž nyní se nemusí s nikým "vzájemně uznávat" a je jen ctěn a vážen svými n o h s l e d y . T i pak jsou si v tomto jediném úkolu "rovni" a "svobodně volí" svého vůdce a jeho podvůdce. Klabzuba zvolil svou jedenáctku a ta ted volí podle "demokratického systému svobodných voleb" - já na Frantu, Franta na mě, ale góly střílí Petr. Demokracie je zachována. Stejně byla zachována "lidovou demokracií", ba i komunisty v únoru. Oposice byla odstraněna, národní fronta zachována. Také potom se volilo. A také tehdy volby "skutečně dokázaly, že členové dovedou dbát o to, aby v orgánech . . . byly přiměřeně (!) zastoupeny všecky přední č s l . i d e o l o g i e " ,

jejichž stoupenci dokázali, že dovedou a

chtějí s komunisty koexistovat. Na to bylo dbáno i v RSČ, jak dokazuje oběžník VSČ. A také komunisté tehdy s dojemnou pečlivostí dokazovali, kolik členů které strany je v tom kterém akčním výboru a pak na jednotné kandátce. Díky jejich pečlivosti také víme, kolik z nich je v exilu.

45

O tom, jak byía tato klabzubovská jedenáctka ustavena, čili jak bylo zastupitelstvo rozšířeno, není známo mnoho podrobností. Konspirace nikdy veřejné účty nepředkládá a když, pak jen s retuší. Přesto však, a to je pro totalitní organisaci typické, je tvrzeno, že "většina národních organisací sdružených v A CEN není založena na stejném základě jako RSC, t. j. na širokém representativním orgánu s demokratickými volbami". Tedy: ten široký orgán, vyšlý z konspirace, je representativní a demokratický, protože pěstuje ten systém " j á na Frantu, Franta na mě". Koho asi representuje? Pokud jde o mne, pravím rozhodně, že mne nikoli. Pro mne zůstává právě tak "samozvanou skupinou několika jednotlivců", jak tvrdí o VSC, jako tento Výbor, Dokud oba spolky nepřestanou předstírat, že representují víc než sama sebe, dotud je nutno proti této nepoctivosti vystupovat, ji potírat a organisovat všecky, kteří s nimi nesouhlasí. Neboť jejich činnost je skutečně "pro věc československé svobody škodlivá", jak dokazuje oběžník VSC ukázkami ze " S v ě d e c t v í " . Národní revoluce byla v době první světové války zrazována č e s kými komunisty, kteří se pokoušeli o puč v jejím vedení na Rusi. Není náhodou ani bez úmyslu, že s representanty těchto zrádců skupina "Skutečnosti" konspiruje dnes pod vlajkou koexistence. A je příznačné, že se téhle skupise podařil puč v RSČ. Rozdíl je jen v tom, že tehdy šlo o vojsko, dnes o organisaci generálů bez vojska. Avšak i v tom je nebezpečí, jemuž se exil musí bránit *

Musí se však bránit také tvrzení VSC, že "representuje velkou většinu československého demokratického lidu ve svobodném s v ě t ě " . Ani RSC ani VSC nebyly nikým zvoleny a nemohou tudíž nikoho representovat než sebe. Národní zápas za svobodu proti tyranii, dosazené za pomoci jednotlivců z obou spolků, je příliš vážná věc, než aby byla do nekonečna zesměšňována papírovou vojnou spolků s přílišnou sebedůvěrou a žádnou důvěrou. Spolek, který si činí nárok na representaci exilu a národa a jehož jednoho orgánu místopředsedou je Jiří Horák, je stejně k smíchu jako k pláč i . VSC se svými stejně směšnými nároky na representaci není tomu nijak vzdálen. Za první světové války organisace, které si činily nárok na representaci, pořádaly pravidelné sjezdy, na něž delegáti byli demokraticky voleni členstvem organisaci ostatních.

Přes nebezpečí ponorkové války,

přes překážky front, zvolení delegáti přijížděli z Ruska a Ameriky do Fran-

46

cie, z Ameriky do Ruska atd. a jejich cesty byly placeny z členských příspěvků svobodných organisací, Nyní, v době míru, organisace, které se vydávají za vrcholné a representující s dávkou drzosti úměrné jen charakterovým defektům některých jejich funkcionářů, nedovedly vypsat jediné demokratické volby a jediný sjezd exilu, ačkoliv jejich "svoboda" je fundována "Svobodnou Evropou". Spokojují se s "demokratickým systémem volebním" Klabzubovy jedenáctky, ale representují. A mezi jejich členy nenasel se dosud jediný poctivý člověk, který by odmítl svůj souhlas s touto přetvářkou. Minulost je jim špatným rádcem a svědomí vězením. Exil čeká na takového poctivce marně, jako se nedočkal dosud u jediného kolaboranta špetky intelektuální odpovědnosti, jež by ho donutila, aby přiznal vinu na tragedii národa. Zatím jen Zenkl se přiznal, a to jen nepřímo a hájil se omezeností svých vědomostí. To mu ovšem exil rád přiznává, ale odpovědnosti nezbavuje. Exil rovněž mu nemíní přiznat, at jakkoli se do takové pózy staví, že by byl kdy "Lordem Mayorem" města Prahy. Československé zákony takový titul neznají - ani v angličině ani v češtině nebo slovenštině. Zákon z 6. února 1920 o organisaci a působnosti ústředního zastupitelstva

hlavního

města Prahy mluví jasně ve svém prvním paragrafu o primátorovi, jenž není Lordem, nýbrž jen primus c i v e s — první občan. Exil mu ovšem přiznává, že byl náměstkem předsedy vlády národní fronty - a také v tom směru ho odpovědnosti nezbavuje. *

Avšak nejen k sjezdům a volbám, ale ani k zveřejnění seznamu svých členů se neodvážili. Podle oběžníku RSČ má Rada 106 členů, Výbor 16. A těhle 122 lidí tvrdí, že representují víc jak 102 procent československého lidu ve svobodném světě, neboř každá z obou organisací representuje prý "velkou většinu". Bylo by bláhové očekávat, že by o svých tvrzeních předložili doklady. Rovněž není nám možno, abychom zjistili poměr k oběma organisacím všeho "demokratického lidu ve svobodném světě" poněvadž nemáme takový adresář a pochybujeme, že ho má RSČ nebo VSČ. Můžeme jim však posloužit zjištěním názorů čtenářů Modré revue, jež tímto prosíme, aby nám sdělili

a) jsou-li stoupenci Rady nebo

"representace".

b) Výboru nebo c) odmítají obě

Doufáme, že se i jiné časopisy k této anketě připojí a po-

staví zrcadlo skutečnosti oběma "skupinám". Můj podpis je rozhodně v rubrice c ) . Miloslav J. Brouček (KOOťXZX)

47

" P L U T A R C H

L H A L " .

Říkává se, že historie je nejlepší učitelkou, ač nejeden moudrý a zkušený muž povzdechl, že se lidé z ní a od ní nechtějí učit. Jistě by historie mohla být dobrou ukazatelkou c e s t a zejména znamenitou výstrahou před opakováním starých chyb, ale ovšem, je potřebí dodat, jen historie spolehlivě a pravdivě podaná a vysvětlená. Nalézti historickou pravdu v knihách je však nesnadnější, než si kdo myslí. í velmi seriosní historikové - a nikdo jiný názvu historika vpravdě nezasluhuje - kteří mají nejen vědomosti, ale také nejlepší úmysl objevit a veřejnosti sdělit čistou pravdu, velmi č a s to opakují ve svých dílech omyly, nepřesnosti a nepravdy jiných a často se sami dopouštějí omylů a nepřesností vlastních. Zmnožují tak nesprávnosti, jež po nich pak z a s e přejímají jiní a ze svého nevědomky a neúmyslně a někdy vědomě a záměrně k nim přidávají. Vysvětlení je prosté. Také historik je jen člověk se všemi lidskými nedostatky, předsudky, láskami a nenávistmi. Ani ten nejsvědomitější se nemůže zcela zhostit vlivu své výchovy, svého prostředí, svého nazírání na svět. A to ovšem působí na jeho pracovní metodu a vede ho k tomu, aby události vykládal subjektivně po svém, i když věří ve vlastní objektivitu a o ni usiluje. Jeho založení a přesvědčení působí na jeho výběr faktů, na jeho úsudky a hodnocení. A ovšem, jako každý jiný člověk snadno se může dopustit omylů, chybného pochopení činů, událostí a pohnutek k nim vedoucích. I v takovém případě, že historik překoná své lidské slabosti přísnou sebekázní, naráží na dvě veliké potíže, jež mu znesnadňují poznat č i s tou pravdu a tlumočit ji spolehlivě slovy, j e ž mají pro čtenáře stejný smysl a význam jako pro něho. Jednou z nich je,

že o ničem není dost pramenů,

abychom mohli říci, že j i ž zde není žádné mezery k vyplnění. Někdy je těch fakt známo až příliš málo. Druhým nebezpečím pak j e , že o některých dobách a událostech máme takový nadbytek pramenných údajů, že je těžko se v nich vyznat a provést jich spolehlivý a netendenční, věc náležitě a spravedlivě osvětlující výběr. Těžko říci, co je pro svědomitého historika nebezpečím větším a vážnějším. Nedostatek pramenů ho nutí, aby se dohadoval, aby vyplňoval mezery ve vědění. Je velmi snadné se zde zmýlit. Nadbytek pramenů

48

ho nutí zase volit mezi těmi, j e ž jsou po jeho názoru správné a spolehlivé a mezi těmi, jež za správné a pravdivé nepovažuje. Musí také volit mezi těmi, j e ž jsou důležité a jež jsou nevýznamné a zase ten výběr je na něm. Je pochopitelné, že se může snadno zmýlit ve svém výběru a úsudku. Může být, že všechny dostupné prameny jsou správné po určitých stránkách a do určité míry nesprávné. Také původci starých dokumentů byli jen lidé a nepsali pro nestrannou historii, ale pro praktickou potřebu, často aby dosáhli osobních cílů. Některé jejich údaje jsou pravdivé, jiné částečně nebo docela nepravdivé. Historikovi tu připadá úloha detektiva a vyšetřujícího soudce, ale na neštěstí, ne vždy může spolehlivě a s jistotou zhodnotit každý údaj, s nímž se setká. A staří i noví kronikáři a historikové, kteří se opírali o tyto dokumenty, často také o nespolehlivé ústní podání, nebo kteří zaznamenali čeho byli svědky, zachovali nám ve svých pracích mnoho smyšlenek svých i c i zích. Historik, který si někdy naříká na nedostatek materiálu, je jindy nucen si stěžovat na nadbytek materiálu navzájem si odporujícího a naprosto nespolehlivého. Komu se to zdá nadsazeným, necht si přečte několik autobiografií nebo životopisů významných činitelů poslední války a bude mít dojem, že pomalu každý z těchto činitelů mluví o docela jiné válce. Ale, není potřebí zajít ani tak daleko, dát si tolik práce. Stačí vzít ráno do ruky několik denních listů, vycházejících v témže městě, aby čtenář viděl, jak se rozcházejí nejen ve výkladu toho, co se den před tím stalo, ale i ve vylíčeni události samé. Rozpory nelezneme i mezi listy opravdu svědomitými a poctivými tím spíše pak mezi těmi, jež to s pravdou neberou tak vážně. Historik budoucnosti, který bude chtít vydolovat z novin dnešní doby pravdu, nebude mít snadnou a závidění hodnou úlohu, ale historik neměl nikdy snadnou práci, pokud chtěl hledat pravdu a ji zaznamenat a vyložit a ne jen hlásat předpojaté vlastní názory. A nepomůže mu ani, kdyby se spolehl na knihy dnešních historiků, leda by chtěl - jak je to nutné - prokousat se všemi a provést vlastní výběr skutečností a analysu událostí, při čemž je ovšem vždy vystaven nebezpečí, že se zmýlí. Jenom ten, kdo čte o každé věci, době, události a osobnosti jen jednu knihu - stejně jako ten, kdo čte jen jedny noviny - může mít snadnou, o všem jasnou a "přesnou" představu beze všech pochybností. Bude mít klidnou mysl, ale bude-li znát alespoň přibližně pravdu je už otázka docela jiná. Zmatek začíná u čtenáře - a dodejme, také u historika, — když se svědomitě zahloubá do nějakého problému, jakmile si přečte o jedné věci několik knih a zjistí několik názorů. Pozná, že je zde nejen mnohost hodnocení, ale i že skutečnosti samy jsou v jedné knize presentovány jinak, než v knize druhé, třetí, čtvrté a desáté, nebo dvacáté. Při tom nejde vždy o vě-

49

domy pokus klamat, o záměrnou snahu pravdu skreslovat a upravovat, ač i s tím se ěasto setkáme.

Historikové jsou prostě lidé omylní, stejné plní

předsudků jako nehistorikové a někdy jsou méně kritičtí než by měli být a důvěřivější, než radno. Jednou z obvyklých jejich chyb je spoléhání se na prameny, jež nejsou vždy docela spolehlivé, přejímání výsledku práce osob, považovaných za autority, aniž by je sami pečlivě přezkoumali. Také autority se mohly mýlit - a velmi často se mýlily - , nčkdv byly nedbalé a samy převzaly nekontrolované údaje jiných autorit a v něčem podlehly psychose doby. Proto je vždy nutno se vracet k původním dokumentům a i ty hodnotit opatrně a kriticky. Jako mladý hoch jsem slýchal a četl, že dr. Rieger prodal národ za štamprli koňaku. Udaj není nesnadno nalézti v tisku oné doby, ale historik. který by chtěl toho použít k zhodnocení nešťastného zeťě Františka Palackého, jenž se z vůdce národa stal politickým vyděděncem, by se dopustil hrozné křivdy a křiklavého omylu. Dr. Rieger národ neprodal. Nepochopil toliko,

co národ snese a co nesnese a jeho odpůrci z něho udělali zrádce.

IJkolem - ne právě snadným — je nalézti kde obě strany byly v právu a kde byly v neprávu. Ve škole jsem se učil, že Milota z Dědic byl hanebný zrádce, který zavinil tragickou porážku a smrt na bojišti Přemysla Otakara II., krále "železného a zlatého". Nebylo to jen ve školních učebnicích, ale také v básních, jež jsme odříkávali ve škole a v historických románech, j e ž jsme četli. Nazvat někoho Milotou bylo ošklivou nadávkou. Ale historie se dívá dnes docela jinak na Přemysla Otakara II., na pány, kteří ho nechali za války na holičkách a na Milotu z Dědic. Starý historik, který nám vytvořil legendu o Milotově zradě, podlehl vlastním předsudkům a snaze nějak vysvětlit Přemyslův pád ze slávy. Bylo potřebí svědomitého badání, aby se odlišila l e genda od skutečnosti, pravda od báje. V tom je velký a čestný úkol historikův. Mohl bych uvést podobných případů mnoho, z dějin našich i jiných národů, ale omezím se jen na několik dalších, j e ž jsou známy z četby každému. Každý jistě četl v některé vážné a seriosní knize, že Voltaire byl cynik, jenž prohlásil, že s i c e nevěří v Boha, ale že je rád, že v Boha věří jeho krejčí, protože ho alespoň neošidí. Jeden autor po druhém přejímal toto tvrzení - i duch jinak tak kritický jako T. 4. Masaryk tak učinil - ale na psal to opravdu někdy Voltaire? Kdo by se podíval do jeho "Slovníku f i l o s o fického", nalezne pod heslem "jansenism" překvapující odpověď, j e ž poučí, jak nebezpečné je přejímat i z vážných knih citáty bez náležitého ověření si jich u pramene.

50

Příjdete-íí do Švýcarska, naleznete místo, kde žil Vilém Tell a kde sestřelil jablko s hlavy svého syna. Ale Vilém Tell nežil, a5 tolik lidí uvěřilo v jeho existenci. A slavný dánský autor Georges Brandes napsal velmi rozšířenou knihu, v níž dokazoval, že Ježíš Kristus vůbec nikdy ne žil, ale je pouhým mythem. Johanka z Arku, Panna Orleánská, byla upálena Angličany, když padla do jejich zajetí. Ale kolik jen knih bylo napsáno a zajímavě dokumentováno

-

že Panna nebyla upálena,

ale zachráněna.

(0 této thési se neodvažuji ovšem pronést vůbec nějaký úsudek. Uvádím ji jen jako doklad, že i o věcech obecně považovaných za nesporné mohou být odchylné názory, zastávané s velkým důrazem a někdy i s velkým vynaložením učenosti.) Faktem j e , že mnoho z toho, co jsme se učili ve škole o tom, co bylo, mnoho z toho, čeho jsme byli současníky nebo o čem jsme byli zpraveni z knih a novin, z projevů státníků, bylo částečně nebo docela jiné, než jsme uvěřili. Pravda o první světové válce, pravda o druhé světové válce, pravda o době mezi válkami a o době po druhé světové válce vypadá jinak po mnoha stránkách,než jak se nám podávala a než jsme věřili nebo věříme. Mnoho bylo utajeno, mnoho bylo pohřbeno pod přívalem informací pochybených bud záměrně nebo jen proto, že člověk je tvor nedokonalý a může se mýlit, protože nevidí pravdu, jež je opravdu zastřena rouškou. Někdy ji nevidí, protože nechtěl. A i ten, kdo se snaží vidět, musí si být vědom, že nejeden pramen, důležitý pro posouzení věci, je dosud nedostupný. Za padesát let bude asi možno znát o naší době více než dnes, ač není jisto, že každý bude vidět jasně spletí dnešních protichůdných informací. Jean de Pierrefeu, mladý francouzský spisovatel, který za první světové války sloužil ve francouzském hlavním stanu jako subalterní důstojník, napsal po válce pohněvanou knihu, jež se snažila představit tehdejší vojenské vůdce v županu a rozbořit legendu, šířenou všemi spojenci a dosud dominující. Nazval svou knihu symbolicky "Plutareh lhal". Plutarch, vzor historika, byl zde vzat jako symbol, ale kdoví, třeba i Plutarch je pln nesprávností. L e d a c o s z toho, co nám líčí, bylo jistě jiné než bylo ve skutečnosti, protože nevěděl a nemohl všechno vědět. Je hezké se učit z historie,

- ale kde nalézti v ní spolehlivou

historickou pravdu? Není to snadné. A možná, že si někdo řekne, že tedy celá historie nestojí za čtení a studium, protože nepodává pravdu na l ž i č c e . Ale ani jiné vědy, jako na příklad medicina, chemie, fysika tak nečiní. Co vykládaly slavné učebnice těchto věd před sto nebo padesáti lety, je dnes po mnoha stránkách vyvráceno. Nebudeme studovat tyto vědy, když si můžeme vypočítat, že za padesát let bude dnešní jejich vědění překonáno a snad i vyvráceno?

51

Vyznat se v historii není snadné, aíe není zase tak nesnadné, jak bv se zdálo. Je potřebí jen mít trochu kritického ducha, píle a hlavně odva hy narazit na něco, co otřese naší dosavadní vírou a pohřbí naše předsudku. Kdo chce mít duševní klid, absolutní jistotu a žádné pochybnosti, kdo, jak to řekl jeden náš f i l o s o f , c h c e mít "pravdu v č e p i c i " , může se spokojit tím. že čte vždy jen jednu knihu o každém národu, každé době, každé o s o b ě a každé o t á z c e . Bude tvorem stejně žalostným, jako ten, kdo čte jen jedny noviny a je ochoten slyšet jen jeden názor. Kdo touží po pravdě, musí mít odvahu ji hledat. Narazí při tom na záhady, rozpory, zmatek a na pochybnosti. Ale jako se z chaosu zrodil řád, tak se ze zmatku a protikladů rodí pravda. Mnoho z této pravdy je dosud ukryto před naším zrakem. Musíme ji však hledat, trpělivě a svědomitě. Poznání pravdy je samo o sobě nejvyšší odměnou a nic na světě není tak důležité a také tak zajímavé, jako pravda, i když jsme si vědomi, že při v š í píli a snaze můžeme vždy poznat jen j e j í část. I ta část za to stojí. A také studium historie za to stojí, i když snad "Plutarch lhal". HISTORICUS

ooo«

JEŠTĚ

JEDNOU P L A N Á

S E N S A C E .

Na naši úváhu o plané s e n s a c i s knížkou o únorových událostech reagoval vydavatel londýnského " Č e c h o s l o v á k a " a zpravodajské služby F . C . I . Josef Josten dopisem, v němž uvádí, že publikace Kozákovy studie měla obrovský úspěch v mezinárodní veřejnosti a že jen my a komunisté tvrdíme, že v ní není n i c , co by nebylo dávno známo. Naznačuje d o k o n c e , že jsme se stali obětí komunistické mys t i f i k a c e . Je pravda, že komunistický t i s k z j i s t i l , že " s e n s a č n í úvaha" Kozákova neobsahuje nic nového, ale co z toho plyne? Máme jako odpůrci komunismu a komunistů povinnost tvrdit vždy pravý opak toho, co říkají komunisté? Reknou-li na příklad, že dvakrát dvě jsou čtyři máme honem tvrdit, že dvakrát dvě je pět? (dokončení článku na s t r . 7 0 .

52

Poslanec Rudolf Gajda:

Ideologie československého fašismu. Fašistická idea jest výrazem věčné snahy lidské společnosti o zlepšení její struktury, výstavby a organisace v tom směru, aby organismus státní a jeho správa co nejrozumněji a nejspravedlivěji rozložily svá břemena na celek národní, aby každý jednotlivec spravedlivě dosáhl co nejvíce dobra od celku státního. Lidstvo, resp. jednotlivé národní i jiné společenské celky, protápaly již celou řadu různých forem, ale vždy došlo se ku koncům, jež ukázaly starou pravdu, že trosky šedivé teorie vždy po jisté době pokryje věčná zeleň neklidného a činného života. Je jisto, že všechny cesty vedou do Říma, ale stejně jisto je, že pro lidi, jakmile opustili půdu stoprocentního idealistického a abstraktního filosofování a ocitli se ve víru skutečného života, — hlavní hybnou pákou myšlení a činu jest jedině egoismus, ať již to je hlad, tedy pud sebezachování, anebo egoismus ve špatném slova smyslu, totiž ony, abych tak řekl „roupy" z přesycenosti. Docházíme tedy k tomu, že tento egoismus nutno usměrniti a zabrániti jeho výstřelkům tím, že v počátcích a v příčinách nemoc léčíme. Jest nutno zmenšiti ten existenční egoismus, tedy ten egoismus hladu tím, že každému — kdo ovšem chce býti užitečným, tvořivě pracujícím příslušníkem národa — se dostane jeho denního chleba i práva. Stejně pak je nutno zabrániti výstřelkům nálad a choutek druhého křídla lidské společnosti, ať již je to plutokracie, či hierarchie, zneužívaných ideí. Anarchie sama sebou se příčí přírodním zákonnům, systému a pořádku — nejpádnějším důkazem toho jsou dnešní výzkumy fysikálně-elektrochemické, jež svědčí o tom, že veškerenstvo, až do toho dosud známého nejmenšího zrnka, až do + oho elektromu jest podrobeno železnému systému a řádu. Jest v tom snad největší „tragedie člověka", že právě „homo sapiens" jest jediný z tvorů, který nechce se podrobiti oněm zákonům, jimž

53

10 i taková vlašťovička při svém stěhování se podrobuje. Je to jen věčný prometheovský mozek, který člověka žene vždy dál a dál. Ovšem rozum vede lidstvo k dobrým i zlým metám, podle toho, na kolik je prostá rozumová činnost pod kontrolou ušlechtilého citu. Anarchie automaticky vhání každého jedince do extrému onoho zoufalého egoismu hladu á tak končí vše v úplném rozkladu. Stejně jako anarchie, rozklad sám sebou, tak i druhý ex trém, tyranida nutně končí zánikem, ať již katastrofou, či shnitím a příčinou toho — na rozdíl od anarchie — jest úplné potlačování všech individualit celku společenského, potlačování i samého celku ve prospěch a v zájmu jednoho, či několika lidí, — taková tyranida, to jest právě takový „Zauberlehrling", který otevře kouzelnou knihu záhad duše davu a vyvolá konečně duchy, kteří znamenají konec. Tyranida a anarchie jsou ovšem evidentní zrůdy společenské formy — zde otevřený bezohledný egoismus sám donucuje genia národa, aby vedl lid na jinou, lepší cestu. Výhodou ovšem je zde to, že dík evidentnosti celého zla brzy nastává vystřízlivění a přichází touha po spravedlivějším řádu. Tedy tato zla — abych tak řekl — jsou nemoci, jež probíhají relativně prudce a brzy se organismus Sám léčí. Horším zlem jsou nemoci latentní, které se neprojevují tak očividně, jsou to skryté tyranidy, jsou to ta panství lidí ve stínu, ať již jsou to tak zvané, kollektivní diktatury, kde ve skutečnosti nevládne sobě ani kollektivum, nýbrž zase jen koterie tyranů, anebo ať to jsou dopravované demokracie, které sice zdánlivě na venek jsou spravovány zástupci celku národního, ale ve skutečnosti jsou tito „zástupci" buď loutkami, jichž nitkami tahají za kulisou skrytí loutkaří, anebo jsou to „Strohmanni", kteří za tučný bakšiš házejí písek do očí lidu, který je blažený ve fikci, že „si sám vládne" a při tom utahuje řemen, nevěda co je vlastně příčinou hladu. Rekl bych skorém, že řízení věcí státníhó celku z vyššího hlediska jest i příliš velikým úkolem pro schopnosti průměrného voleného zástupce lidu — buď ocitne se v úplném zmatku a neví

c»

10 co dělat, aneb se dívá ze svého, osobně stavovského hlediska na věci, což ovšem jest nejčastější případ. — Je tu ovšem i jiná forma takových ,pademokracií", kde za poslance může býti kandidován jedině člověk, který hoví chuti vládnoucí koterie, resp. chuti některých ze spoluvládnoucích koterií, při čemž přiměřenou úpravou a sešněrováním volebního řádu se zabrání i tomu, aby snad zdravý rozum, úsudek i in- " stinkt voliče se nestal korrektivem kandidátek, ať už omylem, či ze zlé vůle z nevhodných kandidátů složených. Tyto úvahy vedly k tomu, že dosavad zkoušené formy organisace společenských útvarů velmi málo se přibližují zájmům národních celků, t. j. co nejrovnoměrnějšímu rozvržení práv i povinností na kaž"dého jedince útvaru. Jest-li smečka takových „gangsterů" terrorisuje celé Chigago, opírajíc se o korumpovanou policii, jest-li nesvědomití bankéři Paříže vymetají kapsy drobných střádalů, používajíce jako volavek vlivných politiků, kteří se pak v parlamentě musí zodpovídati z takového ř ,přechovávačství", či zda strany si nacpou do parlamentu řadu kývalů, kteří musí poslouchati ony muže ve stínu za měsíční apanáž, z níž ovšem musí platiti své straně provisi za opatření dietové sinekury — když strany mezi sebou si rozdělí různé ty státní- prebendy, obchodují s dovozními povoleními na uhlí nebo pomocí svých podniků průmyslových, obchodních či bankovních exploitují státní pokladnu — to vše jest přirozený důsledek činnosti falešných proroků, kteří velkými slovy mluví o demokratickém ráji, ale ve skutečnosti se pídí jen po moci a po zlatě. Tito vedoucí zloduchové nalézají ovšem vydatné spojence v nekvalifikovanosti, či v poddajnosti značné části zástupců lidu, kterých lid nezvolil a kteří vkouzleni byli na vázané kandidátky, aniž by se jich kdo směl zeptati: „Co jsi vykonal a jaké jsou Tvé schopnosti?", aniž by jím kďo směl říci: „Ty jsi neschopný, nečestný člověk!" Jak jsem již řekl, bylo by těžko dávat dohromady parlament z lidí, z nichž každý by vykazoval dostatečně vysoké niveau vzdělání a osobních kvalit — a tu právě dochází k tomu, co je jádrem československého fašismu. Všech těch potíží, jež jsem naznačil, jest si fašismus vědom a vychází z této úvahy: Člověk zdatný ve svém životním povo-

c»

10 láni jest zdatným i jinak, při nejmenším na tolik, že jeho činnorodé povolání v něm vychová ono potřebné kvantum seriosnosti, sebeúcty, čestnosti, úcty k druhému a k jeho mínění. O stínech vázaných kandidátek jsem se zmínil. Menším zlem jest již kandidátka, na níž jest možno jednotlivé kandidáty škrtá ti, pančovati, ale i tu je vliv voliče — alespoň ve směru positovním, minimální, neboť součinnost jeho je prakticky omezena na negativní činnost, totiž škrtnutí toho, o kom ví, že je určitě nevhodný k úřadu poslance — kolik, ale i tu proklouzne těch povolaných a nevyvolených. Daleko lepší již jest osobní volba, když volič zná poslance osobně, zná jeho činnost — alespoň povětšině to ví, co v kandidátovi vězí. Než i tu je mnoho voličů, ba možno říci, že převážná většina, kteří se dají omráčiti bombastem a skvěle znějícími frásemi demagogického rutinéra a tak ani tento způsob neskýtá kautel toho, že osoby poslanců budou výrazem skutečného ducha národa, že zájmy každé složky národa budou přiměřeným kvociantem a poctivě zastávány — á hlavním cílem, státního útvaru zajisté jest, zdárný vývoj národa, v jeho každém jedinci a v každé jeho vrstvě. Jest jisto, že — na rozdíl od volné, všeobecné osobní volby, jež neskytá dostatečných záruk — zcela jinak vypadala by volba stavovská. Každá individuelní část národa z hlediska produkce a své činnosti má určitý komplex zájmů, které ovšem jsou národnímu celku prospěšný jen na tolik, na kolik jsou p o u z e spravedlivou měrou. Splňují tužby a přání dotyčné vrstvy, aniž by při tom skýtaly této vrstvě nadpráví, ji obohacují na úkor a na účet ostatních složek státního národa. Proto fašismus vychází ze zásady, že tomuto cíli nejvíce se blíží stavovská forma správy státu. Nesporně lze s velikou přesností z jisti ti hodnotu každé složky, vyjádřené v percentuelních zlomcích hodnoty státního celku. Dle tohoto percentuelního poměru pak budiž každá složka v legislativě zastoupena, a to volbou uvnitř jednotlivých stavů (syndikátů). Přirozeným důsledkem tohoto volebního systému jest to, že příslušníci takového určitého syndikátu budou voliti ze svého středu osoby, které

c»

7,

skutečně se vyznačují nejlepšími kvalitami — jest to logické, protože stejně jako při masových schůzích momenty státnosti převládají, tak zase na druhé straně v kruhu lidí určitého stavu jest příliš mnoho zdravého a chladného rozumu, příliš mnoho odbornické kritičnosti, než aby kdokoliv pouhým efektním povídáním o ničem, aneb dokonce řečnickou sofistikou lidi zmámil. Svoboda jednotlivce sahá až na hranice svobody druhého. Tato.zásada o v š e m v m á l u v ý r a z ů dochází v e většině demokracií, kde buď dochází ke zvůli jednotlivých politických bloků, aneb — pak-li náhodou jest udána určitá rovnováha sil znemožňující takové evidentní extemporování zlé vůle — dochází, k politickým kompromisům (lépe by snad bylo říci kompromitování) vždyť musí se člověku přímo dech zatajiti nad tím, jakým cynickým způsobem se začasté v kuloárech a ve vyjednávání politických matadorů čachruje a kšeftaří, nejen v materielních otázkách různých složek národních, ale i se věcmi nejvyššími, totiž v otázkách ideí mravních, národních i státních. Zajisté, že Vám jest známa celá řada podobných případů i z našeho vlastního parlamentu. Přítrž tomuto stavu věcí, který, jak jsem řekl, zavládl v převážné většině v demokracii, může učiniti jedině stavovský, syndikátní parlamentarism, a to již z toho hlediska, že volbou uvnitř homogenního syndikátu vychází alespoň relativně nejlépe kvalifikovaní zástupcové, čehož nejlepším důkazem a contrario jest stav našeho Národního shromáždění. Pokuste se pánové, každý pro domo sua, vypočítati zpaměti, kolik jmen poslanců, či senátorů Vám uvízlo v paměti, — míním tím ovšem jedině pokudsi pamatujete nějakou skutečně tvořivou a positivní činnost zástupců lidu, nikoliv pokud snad si pamatujete nějaká jména ve spojitosti s tou či onou aférou podivného rázu. Uznáte zajisté, že konec konců tu jest několik lidí, neříkám ani desítek lidí, mezi těmi 450, kteří jsou skutečně činni, — ale ani o těchto několika nemůžete s plným vědomím a přesvědčení pravdy tvrditi, že by všichni pracovali konkrétně, sub species zájmů národních a státních. Bilancujete-li činnost jednotlivých stran, tu vidíte úžasnou absurditu politického rozvrstvení našeho státu. Máme strany zájmové, máme strany opírající svoji

57

g agitaci o určité abstraktní idee, máme dokonce i 2 strany stavovské, o jichž skutečném stavovství ovšem každý člověk otevřených očí chová určité pochybnosti, zkrátka úplná dezorganisace a chaotičnost v celém politicky-parlamentárním našem systému. Příčina, jak jsem se již prve všeobecně zmínil, povětšině v nekvalifikovanosti ať již všeobecně kulturní, či z hlediska odborného životního vzdělání a schopností, tkvící v systému vázaných kandidátních listin, které jsou sestavovány za zavřenými dveřmi jednotlivých politických klubů, kde dochází ke všemožným i nejnemožnějším čachrům o osoby kandidátů. Činnost poslaneckých klubů, vzešlých z takovéhoto prostředí ovšem jest vzniku jejich přiměřená. Netřeba dokládati známého faktu, že činnost značné části poslanců jest převážně mimo parlamentní, záležíc značnou měrou v různých intervencích ve věcech soukromých zájmů, straníků, a v parlamentě se omezuje na event. odsezení schůzí, to ovšem mírou velmi nepatrnou, neboť poslanecká sněmovna zeje prázdnotou nejen při obyčejných schůzích, ale začásté ocitá se předsednictvo sněmovny v té prapodivné situaci, že má pohromadě sotva presenci nutnou k hlasování. Návrhy zákonů vycházejí z ministerstev — probere je — podle toho jaký význam pro stranu mají — více či méně podrobně klub neb sekretariát, a členům klubu se prostě dá příkaz hlasovati pro, aneb proti. Navrhuj e-li se norma, která velký význam pro určitou složku parlamentu, obyčejně to bývá na úkor a ku škodě státního celku, tu hned strana, jejichž hlasů je pro odhlasování této škodliviny zapotřebí, nastaví ruku a žádá za své hlasování kupní cenu ve formě souhlasu prvé strany s nějakou jinou škodlivinou této straně prospěšnou. Takto se náš parlament stal tak rmutnou vodou, že ona koterie chytráků, kteří jinak zůstávají skryti, může výborně loviti. S t a v o v s k ý p a r l a m e n t , naproti tomu paralysuje již svojí strukturou tyto výstřelky zištnosti a protistátní nemorality. In conkréto jednotliví stavovští poslanci mohou s plnou vehemencí zastávati zájmy svého stavu, ba řekl bych i že mohou

58

10 uplatňovati i ty nejmaximálnější požadavky svého stavu bez nebezpečí pro celek státní, neboť ostatní stavovští poslanci se svými stanovisky jsou automatickým korektivem eventuelního protiprávního a škodlivého hovění upřílišněným požadavkům té či oné složky. Stavovské založení jednotlivých poslanců pak jest zajištěním a zabezpečením proti vzniku trvalých koaličních exploitačních konglomerátů, pod jichž panstvím náš Parlamentarismus již po řadu let hyne, ne jen na újmu mravních hodnot, ale i ku materielní škodě národního celku. Stavovský poslanec, pochopitelně podléhá neúnavné a bedlivé odborné pozornosti svých stavovských voličů, jest nucen klásti účty že svého jednání •— a pod tímto zorným úhlem i kdyby nechtěl, jest nucen vésti si řádně. Jaké kladení účtů vidíme naproti tomu v našem parlamentě? — 2ádné. — Jedině před volbami slyšíme rekriminace jedné strany vůči druhé a příval i těch nejnemožnějších slibů voličstvu. K jakým koncům tyto nezdravé poměry vedou, cítíme na hospodářských a mravních poměrech státu uvnitř, a na mocenských poměrech zevně. Začasté i nepředpojatého pozorovatele přímo v oči bije ta či ona veřejná práce, či státní dodávka, jak vlastně neslouží celku, ale přímo určité skupině zájmové, ať je to již finanční, či výrobní — ovšem samozřejmě ku škodě celku. Bilancujme jen mravně právní bezpečnost jak se utvářela. Nikdo, kdo se úplně nepodrobí vůli, ba zvůli oněch neznámých diktátorů, není bezpečen před exesí. Může býti jist, ze sc stan© cílem útoků, sloužícího k jeho umlčení. Buď je skandalisován a smýkán, aneb odstřelován způsoby příčícími se každému slušnému člověku. Rozkladné myšlenky usurpátorů nalezly vhodný materiál pro své dílo v duších, otřesených světovou válkou a tak lidé bud' podlehli tlaku aneb se sklonili před mocí a těm, kdož si jsou vědomi zkázných konců, k nimž vede nastoupená cesta, zbývá jedině volba-, bud' apaticky mlčeti, aneb jiti v boj.

c»

10 Fašismus vidí hlubší kořeny zla právě v rozkladných ideích, které tu a tam docela neskrytě ukáží karty. Hlavní princip z něhož vycházejí, jest ten, že národ pozbude odolnosti kvalit tím, když se podrvje a rozbije jeho citový život. Je dnes již nesporným faktem, že nebylo tragičtější chyby, než t. zv. manželská reforma. Ta učinila vlastně z manželství, z rodiny, základů to lidské společnosti, jakýsi poměr na výpověď. Jest zajisté jasno, jak dopadá výchova dítěte, které nemajíc v útlém věku klidného prostředí rodinného, je přehazováno z ruky do ruky. Současně s touto ofensivou proti rodině proveden i útok na statky, ještě subtilnější, je to útok proti náboženské víře lidí. Příčí se jakémukoliv smyslu pro spravedlnost, ona propaganda, jež využívajíc revolučního opojení, zbavovala lidi toho nejvnitřnějšího majetku, víry, a chtěla z nich nadělati jakési racionalistické stroje. Nevím, zda vědomě, či nevědomě Čapek ve svých robotech nakreslil strašnou perspektivu zrobotisování lidstva, — řekl bych, že tyto idee chtí zabiti člověka a udělati stroj, který také myslí. Fašismu je lhostejno, o jaké náboženské společnosti se jedná, vždyť není ani jediné náboženské společnosti, či sekty, která by kázala zlo, která by kázala rozklad rodiny. Je pocho-, pitelno, že jednotlivec, intelektuál, dožívá se někdy momentu, kdy se mu zdají prázdnými náboženské formy — ale tu jest již vybaven dostatečným vzděláním a průpravou, které mu pak jsou mravní základnou a oporou. Prostý, davový člověk, vržen do zmatku takového pseudo-racionalismu, jest vyrván svými kořeny z mravní půdy a nenalézá za ni náhrady ve vzdělání a vyšším chápání života a jeho smyslu. Ona t. zv. občanská výchova, zaváděná nyní na školách, je velmi chatrnou náhradou pak-li ovšem, vůbec nějakou náhradou je — pak-li vůbec jest s to, dáti budoucímu občanu nějaký mravní základ. Proto fašismus trvá na tom, že etické statky jedince i národa, jeho náboženské cítění a přesvědčení je nedotknutelné, ba že povinností státu a jeho životním zájmem jest dáti všem svým příslušníkům možnost řádné náboženské výchovy a tuto podporová ti.

c»

10 J,ak jsem se zmínil z počátku, jest jedním z hlavních rušivých momentů krom egoismu bídy také egoismus přebytku. Zmínil jsem se také o tom, že svévolným výstřelkům tohoto egoismu nutno bráni ti stejně, jako nutno odstraňovati příčinu bídy. Jde tu prostě o ten fakt, že základem a pevnou kostrou, jež jedině drží lidskou společnost pohromadě, jest onen střed, to jest oni lidé, kteří nepatří ani do vrstev, které nemají nic, do vrstev lidí desperátních, kteří nemají čeho ztratiti, ani na druhé straně do vrstev, které stůňou spleenem zlata, moci a bohatství. Dnešní vývoj nejen že není usměrňován zdravě režimem, ale dokonce přímo, či nepřímo vede právě k opaku, že totiž onoho středního stavu stále ubývá, jest ožebřačován a obě ona extremní, škodlivá křídla lidské společnosti mohutní a sílí. Tento nezdravý směr vývoje nutno paralysovati, vždyť na celém světě dnes vidíme, kde se ocitají- národové, a kde se i v dějinách ocitli národové, u nichž nastalo toto rovnováhu rušící a základy státu drobící rozvrstvení. Je zajisté každému nápadno, jak poměrně nepatrně trpí pod tíží světové krise taková Francie. — Proč, inu prostě z toho důvodu, že uměla vytvořiti si onu vrstvu středně majetných lidí. Ona uměla snížiti na relativně malé množství počet hladovících Sansculotů. Pohleďme blíže a podrobněji na otázku kapitálu. Řekl bych, že i tu nutno rozlišovati, a to mezi kapitálem v rukou vlastníka a oním, který jest spravován nevlastníky. Spravuje-li kdo svůj vlastní majetek, činí tak cum diligentia boni mercatoris. Prostě jeho kapitál jest jeho vlastním nářadím, které si ošetřuje, které nevystavuje přílišným spekulačním risikům, jehož nezneužívá. Jak jinak tomu však je při kapitálech spravovaných relativně, nebo absolutně nezodpovědnými, a začasté i nekvalifikovanými nevlastníky. Jest již to v lidské povaze, že člověk cizí věc šetří méně než vlastní, on s ní míň cítí. Takový správce cizího majetku ví, že správa může býti dočasná, že kdykoliv shodou okolností se může ocitnouti přede dveřmi jím vedeného finančního podniku a proto přemýšlí, spekuluje, jak by co nej-

c»

10 rychleji co nejvíce vydělal, urval. A tu docházíme ke kořenu zla těchto kapitálů v cizích rukou. Kapitál se takto stává mečem v ruce finančních kondotierů, kteří nejsouce v nebezpečí ztráty vlastního kapitálu, nebojí se ani ztráty cizího. Zodpovědnost, k niž pak takový cizí bitvu prohravší dobrodruh jest volán, jest minimální, pak-li vůbec jaká jest. In concretis známe všichni obrovské bankovní koncerny, které vedeny svými vedoucími lidmi, z touhy po rychlém konjunkturním zisku vnucovaly průmyslu a obchodu spekulační kapitály, jak se dalo, avšak nyní kdy nastala krise, buď rdousí své komitenty, ničíce tak ony jedině prospěšné kapitály v rukou vlastníků, aneb pokud jejich zištné hazardérství šlo ještě dále, se hroutí. Tu pak zřejmě jest patrno, jak nerozumným a nezdravým způsobem náš stát do věci nezasahuje a pokud tak činí, jest to škodlivé a nespravedlivé. Namísto co by všichni viníci ručili svým celým majetkem, namísto co by viníci byli stíháni, stát sáhne do kapsy, tedy vlastně do kapsy, beztak již vyssátého a vyčerpaného poplatníka a dá lehkomyslně krachujícím bankám stamilionové podpory, aby tyto s nehorázností, lidem tohoto druhu vlastní, ještě si a tempo toho vypláceli dividendy. O nic lépe tomu není ve věci t. zv. sociálních finančních ústavů, ať již to jsou nemocenské, či sociální pojišťovny. Zd-e ubírá se přímo krev ze žil našeho národního hospodářství, Každou sobota- jest dělník zkrácen o tolik a tolik korun, pro něž pracoval a výrobní režie zaměstnavatelova krom toho jest zvyšována. o mnohonásobek téže sumy. A co se s těmito nesmírnými kapitály děje, když se ty spojené potůčky zlata vlévají mohutným tokem do pokladen uvedených ústavů? To prozatím známo není, ale to, co pozorovatel vidí, již samo o sobě stačí vzbuditi krajní nedůvěru každého hospodářsky myslícího a cítícího člověka. Nákladné paláce, exorbitratně vysoké garáže, auta, atd. atd. Bilancujte pak kvalifikaci této naším státem vytvořené třídy, nezodpovědné plutokracie vládnoucí cizím, národním kapitálem, a dojdete k výslednicím velmi žalostným. Nejklasičtějším však příkladem správy cizího majetku nevlastníkem, jest zpráva našich národních kapitálií — správa věcí

c»

10 státních, náš Parlamentarismus. Podnikání velmi značnou měrou nezodpovědné a lehkomyslné lenošeni výborně placených zástupců lidu, kterým je přílišnou námahou i odseděti si těch několik hodin schůzování ve sněmovním plénu, kteří jsouce státem placeni za práci pro stát, obstarávají zatím ve své pracovní době soukromé intervence ve věcech, které v převážné většině nemají co dělati s poslaneckou funkcí jako takovou, až na určitý počet lidí, kteří alespoň v parlamentě jsou téměř stále přítomni a dokonce i pracují. Z hlediska prakticky zákonodárného lze všem těmto zlům snadno zabrániti, ať již zákazem angažování bankovních zaměstnanců v korporativním podnikání, nebo zekonomisováním a přísnou kontrolou sociálních ústavů, či zákazem soukromoprávních intervencí poslanců a stanovením srážek z diet poslaneckých za neodůvodněné absence a t. p. a generálně konečně sestavovšťěním parlamentarismu, t. j. odstraněním kšeftu z politiky, tedy zpolitisováním politiky. Stanovisko naše prostě jest toto: Zvýšení úrovně, resp. podporování mravního zlepšování národního celku, jednak výchovou, již chceme vrátiti i citově mravní moment, o který byla ochuzena, znovu zavěsti materielní poctivost, jednak vymýcením příležitostí a příčin nepoctivosti a na druhé straně neúprosným stíháním nepoctivosti a to zvláště osob politicky činných a osob, které spravují věci cizí. ««»»——-

Fašismus je přesvědčen o správnosti hesla: „Země patří tomu, kdo ji obdělává." Jest známo, že rolnictvo zakořeněno do své půdy zůstávalo houževnatým a zdatným, zůstalo v nich zdravé, nezkažené jádro, a že všude rolnictvo tvoří páteř národa, reservoir kontingentů pro velká města. V ý v o j doby nutí specielně po světové válce k reorganisaci celého hospodářského života národa, specielně v prvé řadě je nutno zrněni ti agrární zákonodárství. Fašisté českoslovenští vyzdvihli v nynější době hospodářské krise princip soběstačnosti, jehož předpokladem jest intensivní hospodářství. Proto dnes pokládá za nutné zavedení

c»

10 nového agrárního zákonodárství, které by bylo vytvořeno spoluprací odborníků obchodních, technických a zemědělských a na druhé straně zákonodárců, které by zahrnovalo v sobě nejen paritu stavu zemědělského oproti ostatním stavům, ale i vysoký cit sociální spravedlnosti a správný pojem ochrany zemědělské národní produkce. ««»»

Československý fašismus vznikl u nás jako hnutí národní (nacionální). Nejstarším jeho programem byl národní egoismus. Fašismus nemohl vystačiti s bezobsažným, buržoasním nacionalismem, poněvadž u fašismu jest skutečný zájem národa a jeho mohutnost zájmem nejvyšším. Fašismus jest hnutí individualistické, na rozdíl od komunismu a socialismu, jako hnutí kolektivních. Proto fašismus se ostře postavil proti těmto směrům. Potírá rovněž tak liberalismus a liberální stát. Proti socialismu vystupuje proto, poněvadž tento vedl jen třídní boje a rozséval třídní nenávist a byl jen jednostranný — bez ohledu na skutečné zájmy národního celku. Československý fašismus se staví nad třídy. Zádá bezpodmínečné podřízení zájmů třídních a osobních zájmům národa a státu. Fašismus potírá třídní politiku a žádá spolupráci všech vrstev národa. Proto fašismus buduje správně pojem státu, nadřazeného nad všecky třídy a stavy, jež se zabývá jen tím, aby mezi nimi zprostředkoval aby dohromady spolupracovaly na bohatství a moci národa a vlasti. V základě jsou jen dva světové názory: materialistický a idealistický. Fašismus se hlásí k idealismu, oduševňujícímu hmotu — reálno. Usiluje o zdravý vývoj plodného individualismu. Proto chce postaviti nade vše právo zákon a spravedlnost, chce dáti lidu více světla duchovního, více intelektuálního a mravního podkladu. Fašismus uznává princip autority a nutnost společenských tříd, které spočívají na spravedlivé hierarchii

c»

10 kvalit každého individua. Proto fašismus zavrhuje a potírá jako takovou — tedy vlastně i státní autoritu. Těmito zásadami veškeré podvratné teorie, které popírají a seslabují autoritu chce československý fašismus vytvořiti nejen novou organisaci státu ale i nové mravní prostředí národa — novou společnost. Fašistický stát jest suverenní orgán, národního kolektiva, má nejvyšší kontrolu všeho, rozhoduje autoritativně veškeré spory, ovládá všechny síly národa a vše řídí ku konečnému cíli zdárného národního života. Stát fašistický jest nejvyšším soudcem a vůdcem a proto chce býti spravedlivý ku všem složkám národa. Tedy jak jsem z počátku řekl, chce dáti každému občanu dosažitelné maximum práv, maximum dobra. Fašistický stát reguluje vztahy mezi kapitálem a prací. Vyzdvihuje heslo: Spolupráce tříd v národě, spravedlnost všem,ochrana sociálně nejslabších, harmonie sil národních, t. j. kapitálu, studia, a práce, ve kterých fašismus vidí nejen rovnocenné síly, ale i koeficienty téhož práva, výroby a moci. Jest to stát čistě národní, poněvadž uskutečňuje čistou národní energii, ideu nejlepší formy státu, který — jsa nejvyšším výrazem národní vůle jest současně nejvyšším pánem každého občana a nejvyšším služebníkem národního celku. Smyslem českého a slovenského fašismu není jen udržeti -československý stát, nýbrž tento stát vybudovati ve skutečnou říši, zabezpečí ti ji tak, aby se stala ne j širší základnou pro rozvinutí všech sil národa našeho. Nezbytným mostem pro spojení všech slovanských států a slovanských menšin a tak platným a významným činitelem pro zabezpečení míru a pokoje světového. Cílem zahraniční politiky jest cesta, která vede k velikému cíli všeslovanské myšlenky, v moderním pojetí ke spojeným státům slovanským. Všeslovanská myšlenka vede slovanské státy a národy nezadržitelně k nejdůležitější životní otázce, k moři. Bez přístupu k volnému moři nebude silného Ruska a Československa, nebude naprosté bezpečnosti Polska, Jugoslávie a Bul-

c»

16 harska a nebude ani pevného pouta spojených států slovanských, tím ani míru, ani pokojného vývoje lidstva. Moře, toť plíce Slovanstva. Všeslovanská myšlenka zabezpečí mír v Evropě. Všeslovanská myšlenka vybuduje kulturní most mezi Evropou a asijským východem. Prostě — dosažením bližších cílů, zmohutněním a ozdravěním celé vlasti chce československý fašismus býti předbojníkem mohutné stamilionové vlny slovanské.

Z NOVÉ POLITICKÉ LITERATURY.

František Klátil: VĚTY B E Z T E Č K Y . ( Č a s o v é epištoly s v . l . Náklad, autora, 1865 Euclid Avenue, BERKELEY 9 S Caíif., USA.) Neúmorný a neumlčitelný František Klátil vydal knížku "VETY B E Z TEČKY" s podtitulem "Články a fejetony" jako náhradu za jeho list " Č a s " , jehož poslední č í s l o přiložil ku knize, protože z jakýchsi podivných důvodů nebylo rozesláno před rokem, když vyšlo. Klátilova kniha je souborem statí i veršů hodně nestejné jakosti, ale velmi jednotné poctivosti. Klátil je jedním z mála dnešních českých novinářů, pro něž je novinaření posláním a ne řemeslem, službou národu a ne zaměstnáním. Je dosud plně prosycen starou českou novinářskou tradicí, nakazující novináři stát za pravdou, jak ji vidí a chápe a za přesvědčením, jak se k němu dopracoval, bez ohledu na to, zda mu to prospívá nebo škodí. V mnohém lze s Klátilem nesouhlasit, snadno mu l z e vytknout, že velmi často uvažuje citem a ne rozumem a že jeho logika někdy kulhá na obě nohy. A l e nikdo mu nemůže upřít, že má odvahu říkat na všechny strany - a také i mocným tohoto exilu, kteří jsou náhodou pohlaváry i jeho strany - věci hodně nepříjemné. Proto také jediný starý národně socialistický novinář nesedí u žádného národně s o c i a listického koryta nebo korýtka a živí se v potu tváře něčím, co nemá nic společného s jeho celoživotním povoláním a posláním. Nedá se tím vyrušit z klidu. Pro Klátila a ostatně i pro každého kdo si zasluhuje čestného, ale odpovědného názvu český novinář, jsou přímo příznačné věty, jimiž se zmi ňuje o svém osudu a stanovisku bez bolestínství. P í š e : "Největší část československých novinářů v cizině působí ve své profesi, nebo ve službě podobné, jako je třeba práce rozhlasová - tím krásnější a záslužnější,protože předmětem každodenního a bezprostředního z á j mu a vlivu není jen exil a krajanství, ale národ celičký tam doma. Vidíme i jednotlivce působící v tisku americkém, anglickém, kanadském a francouzském. To je jistě, kromě toho hlavního, štastná posice osobní s mnohými výhodami, z nichž největší zajisté je ta, že člověku dává alespoň relativní pocit existenční pevnosti a jistoty. I měl bych skoro litovat, že o takovou službu jsem nikdy nežádal a že mně také odnikud za ta léta nebyla nabídnuta

67

"Mimo krátkého období, v němž mne bylo umožněno vést Č e s k o slovenské noviny, od počátku tohoto exilu vydával jsem, i když ne pravidelně,svůj " Č a s " Ačkoli jen to, co občan pravidelně dostává a platí, může být nazváno novinami — podivuhodní a ušlechtilí přátelé " Č a s u " nepřestali jej za list považovat a chovali se podle toho. Žádám, aby mně má hrdost byla prominuta, jiného stejně nemám". " B a nemohu, v starosti o svůj chléb a puzen při tom rozličnými zájmy - nemohu už ani nadále rozprávět se svými bratry, kamarády a přáteli prostřednictvím "Času". Mám-li vyhlídku na delší cestování, jehož tvrdost mne nikterak neleká, musím za to zaplatit cenu dost vysokou:

ztratil jsem

všechny možnosti psát, tisknout a rozesílat " Č a s " . "Neztratil jsem však pero, ani o č i , ani odvahu.

Doznávám, že

potřeba sdílnosti je ve mně nepohaslá a že nebyl jsem ochuzen ani o jeden z těch rozumem nevysvětlitelných popudů, které vedou a nutí člověka, aby psal zadarmo, jen když ne nadarmo, aby mluvil, j i n í 4 i mlčí, aby zpíval hlasem naděje, jiní-li slzí zoufalostí, aby netajil smutek a rozhořčení, jiní-li v dostatku chleba se oddali bezstarostnosti a tupé lhostejnosti k věcem, přesahujícím automobilový idealismus. Ačkoli některé povinnosti jsou notorické, i když nikdo není trestán, vyhýbá-li se jim, přec jen se mně zdá, že poslání novinářovo přesto, nebo právě proto, je výjimečné. On, v pořadí výkonu a služeb, patří do skupenství dělníků ducha, v politickém boji dokonce na místo nejpřednější;

tam, kde bychom rádi viděli spisovatele, básníky,

vědce, vynikající umělce, učitele a kněze - ba je to novinář, který časem i sám čas musí překročit a předběhnout předvídavou iniciativou a polnicí slyšitelného s l o v a " . "Vždy pln ctižádosti býti živě účasten takového díla, uchyluji se k prostředku, který lidstvo po staletí j i ž užívá. Je to, bude to kniha, stále nejmocnější ze všech instrumentů duchovního života, nejtrvanlivější

nejspolehlivější a

..."

A tak František Klátil, když nemůže psát noviny, píše knížky. A ač dobrý straník, plně chápe, že český novinář má a musí být především a nejdříve dobrý Čech a pak teprve straník. I politický odpůrce Františka Klátila mu musí dát toto vysvědčení. S tím co napsal není potřebí souhlasit, ale nikdo nemůže popřít jeho snahu psát poctivě a nebojácně, nekřivdit politickým i jiným odpůrcům a neklánět se u vrbiček.

Proto také je v exilu

stejným páriou, jako jsou odpůrci lidí, kteří se zmocnili politického směru, k němuž se František Klátil hlásí větším právem než oni.

68

jazykový koutek es.rozhlasu.

Psal jsem již před časem o nových Pravidlech českého pravopisu, vydaných komunisty ovládanou Československou akademií věd a vyložil, proč považuji zásahy do jazykové vědy za věc politiky

- kulturní i v š e o -

becné. "Pravidla" jsou ve své podstatě aplikací Trávníčkovy velké dvoudílné "Mluvnice spisovné č e š t i n y " . Jakýmsi lidovým doplňkem k tomu je třetí svazek "Jazykového koutku č s . rozhlasu", vydaného za redakce J. Kuchaře a Fr. Váhaly pod patronancí Jazykovědného oddělení Československé akademie věd a v jejím nakladatelství. Oba předchozí výběry byly jasnějšími zjevy v dnešní publikační činnosti v komunisty ovládané vlasti a poskytovaly zajímavé odpovědi na jazykové problémy, jak se naskytovaly. Nynější svazek je pokusem o soustavné a lidové vysvětlení změn, jež byly v jazykové praxi zavedeny od skončení války. Filolog může s vývody souhlasit nebo nesouhlasit, ale každý kdo miluje svou řeč může s potěšením konstatovat, že tento svazeček je záslužným příspěvkem k zvýšení nynější žalostné jazykové úrovně literatury, žurnalistiky a veřejného života pod komunistickou vládou. Potěšitelné je zejména stanovisko, vyjádřené k návrhům na radikální změnu pravopisu. Stojí za ocitování: "Z hlediska čistě teoretického, jazykovědného, by ovšem bylo možno vytvořit pravopisnou soustavu poměrně pravidelnou, důslednou a rozhodně jednodušší, než je dnešní náš český pravopis; takovou soustavu by však nebylo snadné uvésti v život, protože by ji většina uživatelů nepřijala. Pravopis kulturních jazyků s dlouhou tradicí, jako je spisovná čeština, je natolik ustálený a pevný, že by každá jeho podstatnější a výraznější změna působila ve veřejnosti zvyklé na starý pravopis nežádoucím dojmem. Kromě toho by okamžité zavedení takových změn v pravopise značně znesnadnilo rychlé a přesné čtení ( na tuto funkci pravopisu se při návrzích na radikální reformu někdy zapomíná) rázem by učinilo méně přístupnou dosavadní tištěnou literaturu a i jinak by způsobilo značné kulturní a hospodářské škody." Sluší doufat, že političtí vládci země vezmou na vědomí, co jim říkají jejich vědečtí pracovníci. CRITICUS * * * * *

69

(pokračování článku "Planá s e n s a c e " se s t r . 5 2 . ) Komunisté jsou prolhaní, ale ani největší lhář se nemůže vyhnout tomu, aby někdv neřekl nic pravdivého. V tomto případě mluvili pravdu snadno z j i s t i t e l nou. Od 1917 do dnešního dne uplynula již hezká řádka let, aby si nekomunisté již mohli opatřit jakési vědomosti o komunismu. My jsme si tu práci dali, škoda, že se Josef Josten tomu vyhnul. Je-li Kozákova úvaha překvapením pro Jostena nebo pro Zenkla, který doznal, že se teprve z ní dozvěděl jakých úskočných metod komunisté používají, je to jen smutným vysvědčením j e j i c h nevědomosti. Právem o tom napsal oběžník Výboru pro s v o b o d n é Č e s k o s l o v e n s k o , vydaný v únoru 1 % 2 , toto: "Kozákův projev nepřináší nic nového o komunistické strategii a taktice, co nebylo známo již dávno před tím z projevů, článků nebo spisů povolanějších komunistických autorů a zejména také z komunistické praxe uplatněné v z e mích, kde převzetí moci komunisty předcházelo únorový puč v Č e s k o s l o v e n sku. D r . Z e n k l , vystupující ve svobodném světě jako bývalý vůdce protikomunistické o p o s i c e doma, předseda n e j s i l n ě j š í nekomunistické strany a místopředseda č s l . vlády, vystavil si svým článkem nedobré politické v y s v ě d č e n í . " Nemůže být speru, že brožurka s Kozákovou úvahou vzbudila velkou s e n s a c i a doznala značného rozšíření. Může-li potěšit, že nejeden západní politik a novinář se alespoň nyní poprvé d o z v ě d ě l jaká je taktika komunismu, musí zarmoutit, že si tuto vědomost neopatřili tito pánové dříve, než se pustili do novinářské nebo politické činnosti. Všechny pochvalné projevy, jež Josten uvádí v letáku, j e j ž přiložil k svému d o p i s u , j s o u jen vysvědčením žalostné nevědomosti j e j i c h autorů, protože dokazují, že veřejně mluvili nebo psali o něčem, o čem nic n e v ě d ě l i . Naše námitky nesměřovaly a nesměřují proti tomu, že Josef Josten vydal poměrně nedůležitou úvahu o v ě c i dávno známé a že tak celkem záslužně poučil nevědomce hrající si na politiky a novináře, aniž by se snažili opatřit si nějaké vědomosti. Mluvili jsme o tom, že knížka byla nepravdivě předložena mezinárodní veřejnosti jako neprozřetelný projev poslance komunistického parlamentu v Č e s k o slovensku a že se o ní tvrdilo, že byla úřady stažena z oběhu, protože prozradila nějaké přísně tajené tajemství Komunistické strany Č e s k o s l o v e n s k a . Kozák nebyl poslancem, jeho brožura nebyla z prodeje vzata a komunistický režim se za svou úskočnost ani trochu nestydí. Návod k záludné úskočnosti naleznfeme v Marxových listech pařížské komuně a První s o c i a l i s t i c k é internationále, v Leninových č l á n c í c h a knihách a mnoha jiných projevech. V českém vydání se ostatně o romantickém pozadí brožury j i ž nemluví, c o ž samo je důkazem, že Kozákova studie byla z a halena ve falešnou s e n s a c i . Nebudeme zkoumat, sed 1-li Josef Josten někomu na lep či vyrobil-li ji sám. Opakujeme: nemáme nic proti tomu, že brožurka vyšla a kdyby byla opatřena věcným a pravdivým výkladem, byla by to kladná práce pro exil a národ. Ohradili jsme se toliko proti neseriosní s e n s a č n o s t i , jíž trpí velmi č a s t o činnost " Č e choslováka i F . C . I . , protože neseriosnost nikomu nemůže prospět a naší v ě c i jen škodí, protože uzavírá cestu informacím seriosním. P. Struna *

70

*

*