Moc soudní a její úloha ve společnosti

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Moc soudní a její úloha ve společnosti Bakalářská práce

Autor:

Petr Šedý Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Markéta Hlavicová

Duben 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

…………………………… V Ústí nad Labem dne: 26. 04. 2011

Petr Šedý

Poděkování: Za vedení práce, cenné rady, konzultace a podněty bych rád poděkoval vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Markétě Hlavicové.

Anotace: Následující text bakalářské práce popisuje vývoj českého právního systému a jeho vlivu na společnost v kontextu se společensky přijímanými zásadami mravnosti a etiky s cílem dosaţení obecné spravedlnosti v celém systému práva. Právo a spravedlnost ve světle základních zásad a principů spravedlnosti byly a jsou významně ovlivňovány výkonem moci soudní. Soudní moc v České republice je nezávislá a není tedy ze své činnosti odpovědna ţádné jiné moci, ať jiţ zákonodárné nebo výkonné. Soudní systém z pozice nezávislé státní instituce poskytuje výklad právním normám s cílem dosáhnout spravedlnosti a rovnováhy v právu. Záruky spravedlnosti při aplikaci práva jsou v demokratické společnosti zpravidla zakotveny jiţ v samotné Ústavě. Jednak tím, ţe základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci a rovněţ skutečností, ţe sama soudní moc je vykonávána nezávislými soudy. Nezávislost výkonu soudcovské funkce a nestrannost soudců nesmí nikdo ohroţovat, ani do jejich činnosti zasahovat. To je také důvod, proč soudce nemůţe být zároveň poslancem či senátorem, nesmí být činný ve veřejné správě ani vykonávat řadu jiných činností stanovených zákonem (např. podnikat).

Annotation: The following thesis describes the development of the Czech legal system and its impact on society in the context of the socially accepted principles of morality and ethics in order to achieve general fairness throughout the justice system. Law and justice in light of the fundamental principles and principles of justice were and are greatly affected by the exercise of judicial power. Judicial power in the Czech Republic is independent and it is not responsible for its activities to any other authority, whether legislative or executive. The judicial system in its positions of an independent state institution provides interpretation of legal norms in order to achieve fairness and balance in the law. Guarantees of fairness in application of the law in a democratic society are usually enshrined in the Constitution itself. Firstly the fundamental rights and freedoms are protected by the judiciary and also with the fact, that the very judicial power is exercised by independent courts. The independence of execution of judicial duty and the impartiality of judges must not endanger anyone or interfere in their activities. That is why the judge can not be simultaneously a representative or senator, can not be employed in public administration, or perform many other activities stipulated by law (eg to run a business).

Obsah ÚVOD ....................................................................................................................................................... 8 1.

TEORIE PRÁVA ........................................................................................................ 10 1.1. ONTOGENEZE ČLOVĚKA ............................................................................................................... 10 1.2. PRÁVO OBJEKTIVNÍ A SUBJEKTIVNÍ............................................................................................... 11 1.3. NORMATIVNOST A VYNUTITELNOST ............................................................................................. 12

2.

SPRAVEDLNOST ...................................................................................................... 13 2.1. SPRAVEDLNOST JAKO ROVNOST ................................................................................................... 13 2.2. SPRAVEDLNOST VE SMYSLU STEJNÉHO ZACHÁZENÍ V TOTOŢNÝCH PŘÍPADECH ............................ 14 2.3. SPRAVEDLNOST SUUM CUIQUE (KAŢDÉMU, CO JEHO JEST)............................................................ 14 2.4. SPRAVEDLNOST JAKO SLUŠNOST .................................................................................................. 14 2.5. SPRAVEDLNOST JAKO PROSTŘEDEK .............................................................................................. 15 2.6. SPRAVEDLNOST ETICKÁ ................................................................................................................ 15 2.7. SPRAVEDLNOST SOCIÁLNÍ ............................................................................................................ 15 2.8. SPRAVEDLNOST EKONOMICKÁ...................................................................................................... 15 2.9. SPRAVEDLNOST POLITICKÁ .......................................................................................................... 16 2.10. SPRAVEDLNOST V PRÁVU – LEGÁLNÍ SPRAVEDLNOST ................................................................ 16 2.10.1.

Princip „kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno“ ................................................ 17

2.10.2.

Princip „státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon“ ........................................................................................................................... 18

2.10.3.

Princip právní jistoty ...................................................................................................... 18

2.10.4.

Ochrana nabytých práv .................................................................................................. 19

2.10.5.

Princip ekvity (slušnosti, spravedlnosti) ........................................................................ 19

2.10.6.

Princip souladu práva a jeho výkonu s dobrými mravy ................................................. 20

2.10.7.

Pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodrţovat) .......................................................... 20

2.10.8.

Princip prevence ............................................................................................................. 20

2.10.9.

Princip vigilantibus iura scripta sunt (nechť kaţdý si střeţí svá práva) ......................... 21

2.10.10. Princip ignoratia legis neminem excusat (neznalost zákona neomlouvá) ...................... 21 2.10.11. Princip rovnosti .............................................................................................................. 21 2.10.12. Další principy ................................................................................................................. 22 3.

MOC SOUDNÍ ............................................................................................................ 24 3.1. HISTORICKÉ PRAMENY PRÁVA ...................................................................................................... 24 3.2. POČÁTKY ČESKÉHO SOUDNICTVÍ .................................................................................................. 24 3.2.1.

Dekreta kníţete Břetislava I. z roku 1039 (ordály) ........................................................ 25

3.2.2.

Privilegium kníţete Soběslava II. z let 1176 – 1178 ...................................................... 25

3.2.3.

Statuta kníţete Konráda Oty II. z roku 1189 .................................................................. 25

3.2.4.

Horní zákoník krále Václava II. z let 1300 – 1305......................................................... 26

5

3.2.5.

Maiestas Carolina z roku 1355 ....................................................................................... 26

3.2.6.

Viktorin Kornel ze Všehrd – O právech země České knihy devatery z let 1499 – 1508 26

3.2.7.

Sněmovní usnesení, zemské desky................................................................................. 27

3.3. SOUDY DO ROKU 1620 .................................................................................................................. 27 3.4. SOUDY V LETECH 1620 – 1783 ..................................................................................................... 28 3.5. SOUDNICTVÍ ZA VLÁDY JOSEFA II. A DÁLE AŢ DO ROKU 1848 ...................................................... 29 3.6. SOUDY V LETECH 1783 - 1848 ...................................................................................................... 30 3.7. SOUDY V LETECH 1848 - 1918 ...................................................................................................... 33 3.8. SOUDY OD ROKU 1918 DO ROKU 1938 .......................................................................................... 34 3.8.1.

Soudní kancelář .............................................................................................................. 35

3.8.2.

Civilní soudnictví ........................................................................................................... 35

3.8.3.

Mimořádné soudy........................................................................................................... 36

3.8.4.

Příslušnost soudů............................................................................................................ 36

3.8.5.

Trestní soudnictví ........................................................................................................... 38

3.9. OKUPACE A OBDOBÍ NESVOBODY V LETECH 1939 – 1945 ............................................................. 39 3.9.1.

Protiprávní charakter zřízení Protektorátu Čechy a Morava .......................................... 40

3.9.2.

Protektorátní soudnictví ................................................................................................. 40

3.9.3.

Právní postavení obyvatelstva za okupace ..................................................................... 41

3.9.4.

Benešova koncepce právní kontinuity ............................................................................ 41

3.10. SOUDY V LETECH 1945 – 1960 ................................................................................................... 42 3.11. SOUDY V LETECH 1961 – 1993 ................................................................................................... 43 3.12. SOUDNÍ SYSTÉM V ČR PO ROCE 1993 – CHARAKTERISTIKA ........................................................ 45 3.13. ORGANIZACE SOUDNICTVÍ .......................................................................................................... 47 3.14. ÚSTAVNÍ SOUD ČR ..................................................................................................................... 49 3.14.1.

Rozhodovací pravomoc Ústavního soudu ...................................................................... 50

3.14.2.

Ústavní soud v období první československé republiky ................................................ 52

3.14.3.

Ústavní soudnictví v letech 1948 – 1989 ....................................................................... 52

3.14.4.

Ústavní soud v letech 1991 – 1992, období České a Slovenské Federativní republiky . 53

3.14.5.

První etapa Ústavního soudu České republiky (1993 – 2003) ....................................... 53

3.15. SOUSTAVA OBECNÝCH SOUDŮ .................................................................................................... 53 3.15.1.

Schéma soustavy obecných soudů v České republice .................................................... 55

3.16. NEZÁVISLOST SOUDNÍ MOCI V ČR .............................................................................................. 58 3.17. ÚSTAVNÍ PRINCIPY SOUDNÍ MOCI................................................................................................ 59 3.17.1.

Nezávislost a nestrannost ............................................................................................... 60

3.17.2.

Právo na zákonného soudce ........................................................................................... 61

3.18. ZÁRUKY NEZÁVISLOSTI A NESTRANNOSTI MOCI SOUDNÍ ............................................................ 63 3.18.1.

Neslučitelnost funkce soudce ......................................................................................... 63

3.18.2.

Neodvolatelnost a nepřeloţitelnost soudce .................................................................... 64

3.18.3.

Materiální zabezpečení soudců ...................................................................................... 64

3.19. PODMÍNKY K VÝKONU FUNKCE SOUDCE ..................................................................................... 65

6

3.20. PŘEDPOKLADY PRO JMENOVÁNÍ SOUDCE .................................................................................... 66 3.20.1.

Obecné předpoklady....................................................................................................... 66

3.20.2.

Kvalifikační předpoklady ............................................................................................... 68

3.21. ANKETA NA TÉMA NEZÁVISLOST A NESTRANNOST SOUDŮ A SOUDCŮ ......................................... 69 3.21.1.

Vyhodnocení ankety....................................................................................................... 70

ZÁVĚR ................................................................................................................................................... 75 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ................................................................................................. 77 PUBLIKACE .......................................................................................................................................... 77

ZÁKONY, ROZHODNUTÍ A NÁLEZY SOUDŮ ........................................................................................... 77 INTERNETOVÉ ZDROJE ......................................................................................................................... 78

7

Úvod Moc soudní a její vliv na společnost představuje obecně téma velmi obsáhlé, které lze uchopit z mnoha různých pohledů. Cílem práce je přiblíţit široké laické veřejnosti systém soudnictví ČR a principy společenského vnímání spravedlnosti, tzn. zhodnotit vliv moci soudní na společenské vnímání pojmů jako právo, spravedlnost, morálka, etika, svědomí atp. Jiţ v římském právu byla spravedlnost definována jako umění rozpoznat dobré a rovné. Moci soudní, jako nestranné a nezávislé státní instituci, náleţí pravomoc dávat závazným právním normám výklad s cílem dosaţení rovnováhy a spravedlnosti. Tento proces, který se opírá o systém právních norem, zná právní teorie pod pojmem objektivní právo. Právo (závazné právní normy) tedy zavazují člověka řekněme zvenčí. Společnost tvoří mnoho jedinců, kteří se řídí podle zákonů. Zákony kaţdému jedinci dávají určitá práva a rovněţ je zavazují k povinnostem. Jejich dodrţování je chápáno jako spravedlivé, přičemţ jejich nedodrţování můţe vést k jistým sankcím. Spravedlnost však můţe být kaţdým jedincem subjektivně vnímána rozdílně. Na morálních kvalitách jednotlivce, na jeho právním vědomí, jeho etických zásadách, ţebříčku hodnot a svědomí pak záleţí, zda jeho autonomní pohled na výklad práva nebude v kolizi s výkladem práva reprezentovaného soudní mocí. Moc soudní však nastupuje aţ ve chvíli, kdy dobrovolné a spontánní respektování práva selhalo, coţ evokuje otázky spojené s trestem a sankcemi. Stav, kdy je nastolena rovnováha v právu a který můţeme definovat jako spravedlivý, povaţujeme jako naprosto přirozený. V takové chvíli o podstatě spravedlnosti zpravidla nepřemýšlíme. Z této úvahy lze dovodit, ţe spravedlnost si začneme uvědomovat aţ ve chvíli, kdy subjektivně začneme pociťovat nespravedlnost. Úvodem bylo vhodné a potřebné vysvětlit několik základních právních pojmů pro snazší pochopení souvislostí v dalším textu. První část bakalářské práce je proto věnována jednak základní definici práva a jeho rozdělení na právo objektivní a právo subjektivní. Následuje popis a dělení právních norem dle jejich právní síly a také se věnuji vysvětlení teoretických právních pojmů jako je normativnost a vynutitelnost právních norem. O tyto výše uvedené základní vlastnosti práva se opírá moc soudní při jeho výkladu s cílem dosáhnout spravedlnosti.

8

Druhá část práce je věnována spravedlnosti a základním právním principům, které pojem spravedlnosti nejlépe vystihují. Podrobněji se budu věnovat spravedlnosti v právu a tedy základním principům legální spravedlnosti. Moc soudní ovlivňuje společnost právě skrze výklad práva pomocí právních principů a principů spravedlnosti. České soudnictví procházelo historickými proměnami a společně s nimi se vyvíjel také systém společenských hodnot a pohled na spravedlnost. Třetí část je tak věnována samotné moci soudní. Snaţil jsem se pro názornost přiblíţit historii českého soudnictví od feudalismu aţ po současné uspořádání. Hlavní důraz byl kladen na soudobou povahu moci soudní, která tkví v její nezávislosti a nestrannosti vycházející ze samotné Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod. Současná podoba moci soudní je opřena o institucionální nezávislost a společně s právní úpravou (především trestní zákoník a trestní řád), která postihuje jednání způsobilé ovlivnit soudce při jeho rozhodování, tak nastavuje v maximální moţné míře předpoklady pro nestrannost soudců v jejich rozhodnutích. Zákonná pravidla a podmínky, které musí kaţdý soudce před vlastním ustanovením do funkce splnit, lze zcela jistě povaţovat za další pojistku vedoucí k jejich nestrannosti při výkonu soudcovské funkce. Nezávislost soudců i soudnictví je ochraňována jednak způsobem vnitřního uspořádání justice a rovněţ tak moţností se takové kvality individuálně domáhat. Znamená to, ţe nezávislost soudu i soudce je základním, individuálně nárokovatelným právem a stát je z ústavního hlediska povinen budovat justici na principu nezávislosti. Z tohoto pohledu lze nestrannost a nezávislost justice vnímat jako základní předpoklad pro následné spravedlivé rozhodování. Soudcovská nezávislost má však také svůj vnitřní „morální“ rozměr, který závisí na morálněosobnostních vlastnostech kaţdého soudce. Veškeré legislativně vytvořené podmínky směřují k tomu, aby mohla být nezávislost soudce realizována. Vzhledem k výše uvedenému se však vţdy bude jednat pouze o podpůrná opatření, neboť naplnění nejdůleţitější (osobní) sloţky principu nezávislosti leţí na samotném soudci.

9

1. Teorie práva Právo je závazný soubor pravidel společenského chování, kterými je lidská společnost řízena a organizována s cílem minimalizovat důsledky společenské entropie v zájmu ochrany společnosti i jednotlivce. Právo je pojmem mnohovýznamovým. Můţeme jím vyjádřit například oprávnění či nárok, předpisy a normy, jejichţ dodrţování můţe být vynucováno, dále také postup státních orgánů či konkrétní vztah atd. Kaţdý z nás můţe mít jiný názor na to, co je obsahem tohoto pojmu. Právní teorie pojem práva zpravidla zuţuje na dva významy: právo jako normativní systém, tedy systém právních norem vynutitelných státem (tzv. právo objektivní), právo ve smyslu oprávnění, tedy ţe někdo má na něco právo (tzv. právo subjektivní). „Hodnota práva jako takového tkví v jeho závaznosti. Pokud právo tuto svou zásadní vlastnost ztratí, stává se mrtvým a je předmětem zájmu jen pro historiky.“1

1.1. Ontogeneze člověka Právo je neoddělitelnou součástí našeho kaţdodenního ţivota. Jsme jím obklopeni a neustále regulováni jiţ od svého narození. Právu se ve svém jednání vědomě či nevědomě podřizujeme po celý svůj ţivot aţ do své smrti. To znamená, ţe člověk se stává jiţ jako nasciturus2 (v občanském právu) a později okamţikem svého zrození subjektem základních lidských práv a svobod, která si nese celým svým ţivotem. Člověk se rodí ve společnosti, která je určitým způsobem upořádána po právní stránce, ale současně je mravně a historicky formována a v neposlední řadě také řízena státní mocí. Tento systém evokuje základní problém vztahu člověka a státu, který se týká moţnosti, resp. její míry, aktivně se účastnit tvorby státního rozhodování a výkonu státní moci, stejně tak jako míry jeho moţnosti bránit se neopodstatněným a neoprávněným státním zásahům do práv a svobod člověka.3

1 2 3

František Šamalík, Právo a společnost, 1965 (str. 135) http://cs.wikipedia.org/wiki/Nasciturus Prof.Dr. Viktor Knapp DrSc., Teorie práva, 1994 (str. 20)

10

1.2. Právo objektivní a subjektivní Objektivní právo můţeme definovat jako souhrn závazných, státem vynutitelných pravidel chování a právních norem. Tento systém je v daném státě nazýván právním řádem. Právní řád obsahuje všechny právní normy platné v určitém čase, na daném území, pro určité osoby, v němţ jsou jednotlivé právní normy stupňovitě uspořádány podle právní síly. Základní rozdělení je na normy zákonné a normy podzákonné. V první skupině má dle sestupné posloupnosti největší právní sílu Ústava ČR (dále také Ústava), ústavní zákony a Listina základních práv a svobod (dále také Listina). Následují zákony a zákonná opatření senátu. Ve druhé skupině právních norem obecně nazývaných jako prováděcí právní předpisy jsou v pomyslné hierarchii nejvýše vládní nařízení, následují vyhlášky ministerstev a nakonec vyhlášky niţších územně samosprávních orgánů. Právní řád představuje takovou soustavu právních norem, kde je kaţdá v organickém vztahu k ostatním a vytváří tak vnitřně jednotný a organický celek. Normy se obsahově doplňují, navazují na sebe. Vzájemné rozpory jsou vyloučeny. Kaţdý zákon musí být v souladu s ústavou a ţádný prováděcí předpis nesmí zákonu odporovat, ani jej rozšiřovat či zuţovat. Je to vlastně právní řád a jako takový má zvláštní, státem stanovenou a uznanou formu, jeţ je důleţitá zejména při jeho tvorbě. Stát jako normotvůrce (subjekt) jakkoliv se liší od adresáta práva, je sám právem vázán, coţ evokuje základní vlastnost působnosti práva (erga omnes – působí vůči všem).4 Autonomním právem je právo subjektivní, kde se subjekty svým jednáním zavazují pouze mezi sebou (inter partes). Právo objektivní dává odpověď na otázku quid iuris5 (co je po právu) - jaká právní norma v daném případě platí, pod kterou normu subsumovat. Právní normy jako pravidla chování jsou obecné (platí pro neurčitý počet adresátů), pod státním donucením vynutitelné, právně závazné a normativní (regulativní). Tímto rozumíme materiální znaky norem. Formálními znaky jsou právotvorná pravomoc jejich tvůrce (normotvůrce, právotvůrce) a publikace (nutná podmínka jejich platnosti). U kaţdé právní normy lze stanovit její časovou, místní, osobní a věcnou působnost, tzn. kdy, kde, na koho a na co působí a je závazná.

4 5

Prof.Dr. Viktor Knapp DrSc., Teorie práva, 1994 (str. 20) Prof.Dr. Viktor Knapp, DrSc., Teorie práva. 1994 (str. 51)

11

Právem subjektivním rozumíme oprávnění fyzické či právnické osoby. Jedná se o moţnost zaručenou objektivním právem chovat se určitým způsobem a je jen na nás, zdali moţnosti realizovat své právo vyuţijeme. Proti subjektivnímu právu jednoho obvykle stojí subjektivní povinnost (dare, facere, non facere - omittere, pati) druhého, která však pod hrozbou sankce ze strany státu vynutitelná je. Minimálně je tu vţdy obecná povinnost kaţdého (neminem laedere - nikoho nepoškozovat, nerušit práva druhého). Typickým příkladem subjektivních práv jsou základní lidská práva uvedená v Listině základních práv a svobod, která jsou současně subjektivními právy absolutními, tj. vynutitelnými vůči všem. Proti tomu relativní právo je spjato s konkrétním právním vztahem mezi určitými subjekty, není tedy moţné, aby působilo vůči nikomu.6

1.3. Normativnost a vynutitelnost V této kapitole si zkonkretizujeme dva jiţ zmíněné atributy práva jako práva objektivního. Normativností rozumíme vlastnost dovolit, přikázat či zakázat (obecně regulovat) chování za účelem dosaţení určitého stavu, který je v obecném zájmu. Na rozdíl například od norem společenských, morálních, náboţenských či etických jsou právní normy (právní předpisy) publikované a závazné. Tato závaznost vychází z nadřazeného postavení státu v roli normotvůrce a účelu svého vzniku. Právní normy jsou obecné, tj. platí pro neurčitý okruh adresátů a musí se jimi řídit všichni, na něţ se vztahují (souvisí s působností normy osobní). Není vyloučeno, ţe se budou vztahovat byť i na jednu osobu s danými vlastnosti (např. prezident republiky). V ideálním případě jsou právní normy dodrţovány dobrovolně. V opačném nastupuje státní donucení uskutečňované zejména postihy, sankcemi. Poruší-li subjekt svoji primární povinnost danou právními normami, nastupuje jeho sekundární povinnost a tou je strpět sankci – újmu.

6

Prof.Dr. Viktor Knapp, DrSc., Teorie práva. 1994 (str. 195)

12

2. Spravedlnost Hledisko

spravedlnosti

vţdy

představovalo

v lidských

společenstvích

jedno

ze základních hledisek pro hodnocení reality vnějšího světa. Není přitom podstatné, zda jedinec vnímá a uplatňuje principy spravedlnosti vědomě, anebo jsou jeho jednání imanentně vlastní a jedinec je realizuje naprosto spontánně. Spravedlnost lze vykládat různými způsoby. Pojetí spravedlnosti se dotýká mnoha oborů lidského zkoumání zejména práva, etiky, sociologie, politiky, ekonomie a mnoha dalších. To, co je „skutečně spravedlivé“ není v běţném ţivotě ani v teorii spravedlnosti jednoznačné, naopak se jedná o často sporné a diskutabilní jevy. Spravedlnost představuje primárně moţnou, nikoliv však nutnou kvalitu sociálního řádu společnosti, která reguluje vzájemné vztahy lidí.7 Jedním z cílů této práce bude přednést problematiku spravedlnosti v právu a podle práva, jakoţto otázku vnímání spravedlnosti práva samého v souvislosti s jejich vlivem na společnost a chování jedince. Ottův slovník naučný vymezuje spravedlnost jako mravní poţadavek, aby naše konání bylo v souladu s právem, přičemţ pojem spravedlnosti dává na roveň právu samému (tedy právním normám - zákonům). „Smyslem zákona není v žádném případě služba sobě samému a tím méně něčí svévoli. Jeho smysl je právě opačný: sloužit spravedlnosti. Zákon a právo nejsou ničím jiným, než trvale opakovaným, nikdy nekončícím a vždy jen nedokonalým pokusem člověka dobrat se spravedlnosti.“8

2.1. Spravedlnost jako rovnost Jiţ od antiky se objevuje v různých definicích spravedlnosti důraz na prvek rovnosti např. rovnost smluvní, rovnost v právu, rovnost při dělení atp., ale vţdy s důrazem na to, aby bylo rozdělováno všem podle stejného měřítka. Není nespravedlivé, kdyţ v rámci rozdělování dostane jeden více neţ druhý, pokud k dosaţení cíle vynaloţil jeden větší úsilí či oběť, neţ druhý, ale v duchu rovnosti by bylo nespravedlivé, kdyby při rozdělování bylo pouţito různých měřítek – někdo byl privilegován a někdo diskriminován. Rovnost spočívá vţdy v hodnocení rovného (stejného) měřítka ve vztahu k hodnoceným objektům (lidé,

7 8

Miloš Večeřa, Spravedlnost v právu, 1997 (str. 7 – 11) Z projevu Václava Havla na Právnické fakultě MU v Brně dne 23.03.1995

13

vztahy, předměty atp.), přičemţ na tomto principu rovnosti je zaloţena i formální spravedlnost v podobě rovnosti před zákonem, rovnosti podmínek, rovnosti šancí apod. Spravedlnost nelze redukovat pouze na rovnost, ale v základu spravedlnosti je rovnost vţdy určitým způsobem vyjádřena.9

2.2. Spravedlnost ve smyslu stejného zacházení v totoţných případech Hlavní princip spravedlnosti podle H.L.A.Harta je chápán jako udrţování či obnova rovnováhy s důrazem na to, aby ve stejných případech bylo postupováno stejně a v rozdílných případech různě. Hartův princip spravedlnosti je určitou variací Platónovy a Aristotelovy myšlenky, kterou Aristoteles rozvedl ve výroku: nespravedlnost vzniká, kdyţ s rovnými je zacházeno nerovně a také kdyţ s nerovnými je zacházeno rovně tj. stejně.10

2.3. Spravedlnost suum cuique (kaţdému, co jeho jest) V římském právu byl tento pojem pokládán ve vnímání spravedlnosti za zásadní. Slovy Ulpiana ji můţeme parafrázovat ve smyslu: spravedlnost je trvalá a stálá vůle přiznávat kaţdému co mu náleţí, resp. pojem spravedlnosti vzešel ze tří základních zásad práva: čestně ţít, druhému neškodit, a kaţdému dát co mu patří.

2.4. Spravedlnost jako slušnost Společnost je dobře organizována tehdy, kdyţ nejen přispívá k blahu svých členů, ale současně je také účinně vnitřně regulována ve veřejném zájmu spravedlnosti. Tedy kaţdý jedinec uznává a ví, ţe také ostatní uznávají stejné principy spravedlnosti a rovněţ tak státní a společenské instituce plní a dodrţují tyto principy. Teorií spravedlnosti se velmi podrobně zabýval americký právní filosof a profesor Harwardovy university John Rawls, který pojem spravedlnosti definoval jako „slušnost“. Ve svém pojetí spravedlnosti jako slušnosti definoval základní dva principy: kaţdá osoba má mít stejné právo na co nejširší svobody slučitelné se stejnými svobodami pro ostatní jedince (rovnost základních práv a svobod),

9 Miloš Večeřa, Spravedlnost v právu, 1997 (str. 18 – 23) 10 Miloš Večeřa, Spravedlnost v právu, 1997 (str. 26)

14

sociální a ekonomické nerovnosti mají být uspořádány tak, aby se zároveň dalo rozumně očekávat, ţe budou ku prospěchu kohokoliv (princip rozdílnosti), a rovněţ aby byly spjaty s pozicemi a úřady přístupnými pro všechny (princip rovnosti šancí).

2.5. Spravedlnost jako prostředek Spravedlnost bývá z tohoto pohledu vnímána jako instrument k dosaţení společenských cílů ve smyslu: uspokojování potřeb jedinců, mírnění sociálních nerovností a spravedlivé řešení konfliktu zájmů, kooperace společenských vztahů a ospravedlnění lidského chování. Spravedlnost lze tedy definovat jako určitou techniku k zachování pořádku mezi lidmi, jistou rovnováhu mezi jejich rozdílnými zájmy a poţadavky, a to bez ohledu na skutečnou tzv. ideální spravedlnost.

2.6. Spravedlnost etická Je chápána jako morální (etická) hodnota, subjektivně jako ctnost, tedy lidská vlastnost vyznačující postoj člověka ve smyslu „být spravedlivý“. Prof.Dr. Viktor Knapp DrSc. to názorně uvádí na příkladu: přiznat se k provinění (bez rozdílu, zda k trestnímu či morálnímu) je hodnoceno jako morální, protože je to čestné; nelze to však hodnotit ani jako spravedlivé, ani jako nespravedlivé. Naproti tomu např. dobrovolně uhradit způsobenou škodu je čestné a zároveň spravedlivé.11

2.7. Spravedlnost sociální Je vyjádřením ideálu podřídit způsob přerozdělování hmotných statků ve společnosti principům spravedlnosti. Zkoumá základní strukturu společnosti s cílem objasnit způsoby, kterým politické, ekonomické a společenské instituce a mechanismy rozdělují podstatná práva a povinnosti a určují rozdělení výhod (prospěchu) plynoucích ze společenské kooperace.

2.8. Spravedlnost ekonomická Zjednodušeně řečeno hledá obecná pravidla distribuce zboţí a statků, která přesahují jednoduché principy alokace. Zahrnuje následující okruhy zkoumání: vlastnická práva,

11 Prof.Dr. Viktor Knapp DrSc., Tvorba práva a jeho současné problémy, 1998 (str. 139 a násl.)

15

kompetence a objekty vlastnictví a problém krádeţe, výroba vs. vlastnická práva, sociální směna jako produkce, ekonomický příjem a míra zásluh.

2.9. Spravedlnost politická Úzce souvisí s legální spravedlností, tedy se spravedlností ústavy, coby základního elementu tvorby demokracie ve společnosti. Ústava je tak základem společenské struktury a řádově nejvyšším systémem pravidel, kterými jsou regulovány a kontrolovány jiné státní instituce, vč. politických stran.

2.10. Spravedlnost v právu – legální spravedlnost Z hlediska legální spravedlnosti je za spravedlivé povaţováno takové jednání právních subjektů (vč. státních orgánů a institucí), které je v souladu s poţadavky hmotného, ale i procesního práva. Spravedlnost ve smyslu práva znamená poskytnout státní ochranu před nespravedlností, coţ zahrnuje potrestání nesprávného jednání, kompenzaci křivd a škod, a to na základě nezávislého hodnocení skutků upravených literou zákona. Je tedy zapotřebí stanovit podmínky, za nichţ lze uloţit trest, dále stanovit tresty za rozličné delikty a u soukromého práva vymezit okruh náhrad za způsobenou škodu. Rovněţ je potřeba stanovit procesní postupy pro aplikaci práva, tedy vymezit principy spravedlivého procesu s moţností uplatnění opravných prostředků. Právní řád je velice rozsáhlá a spletitá síť právních předpisů. Některá právní odvětví mají jeden stěţejní kodex, jiná jsou tvořena aţ stovkami zákonných a podzákonných norem. Kaţdé právní odvětví se opírá o několik principů, které se mohou vzájemně prolínat. Výhodou je, jsou-li obsaţeny v jediném hlavním zákoníku, pokud je však právní úprava roztříštěná, vzniká tím větší potřeba jednotících právních principů, které následně tvoří podstatu spravedlnosti v právu. Principy pomáhají při výkladu práva, zvláště při řešení právních sporů, tedy tam, kde je právo sporné nebo kde není vůbec. Jsou stavebním kamenem kaţdého demokratického právního státu zaloţeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, ke kterým se řadí i Česká republika.12 Důleţitý a nesporný význam mají principy také v souvislosti s hledáním spravedlnosti v právu. Představují nejobecnější strukturu právního řádu, určitější jsou potom odvětvové

12 Miloš Večeřa, Spravedlnost v právu, 1997 (str. 107 a násl.)

16

zásady a nejkonkrétnější právní normy, které by měly být v souladu se základními principy. Dostanou-li se však do vzájemného rozporu, pak mají právní normy aplikační přednost. Přibliţme si nejdůleţitější funkce principů v různých fázích, kterými právo prochází, abychom pochopili jejich důleţitost a význam: při tvorbě práva - tvoří základní principy určitý rámec, v němţ můţe vznikat nová právní úprava, která by principům neměla odporovat. V zásadě se většinou jedná o principy, které jsou součástí Ústavního pořádku.13 Proto by mohla být zrušena taková právní úprava, která by byla v rozporu s nimi. při poznávání práva - tj. ve fázi, kdy se právu snaţíme porozumět. Základní principy jsou pro pochopení jednotlivých institutů, účelu i systematizace odvětví naprosto stěţejní a nepostradatelné. během interpretace – tedy při výkladu právních norem, zejména pokud jsou nejasné, nebo jsou v rozporu s jinou právní normou. v rámci aplikace práva - opět zvláště při aplikaci sporných otázek nebo v případech, které konkrétní právní norma vůbec neupravuje. Další část bude věnována několika základním principům, které obecně platí ve více právních odvětvích. Některé se nalézají přímo v ústavním pořádku. Jiné se v právních normách nevyskytují, jsou ovšem základními stavebními kameny, o které se právní teorie i praxe opírá. Uvádím a vysvětluji význam zvláště těch právních principů, ve kterých se promítá hledisko spravedlnosti. 2.10.1.

Princip „kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno“

Jedná se o stěţejní a základní princip, coţ vyplývá i z jeho výskytu jak v Ústavě, tak v Listině. Znění v obou dokumentech je téměř shodné, liší se pouze v označení subjektu.14 Osobám je dán prostor, resp. moţnost chovat se přirozeně a podle své vůle. Stát právními předpisy upravuje pouze ty oblasti, kde je regulace nutná a potřebná. Upravit všechny společenské vztahy by bylo jednak nadbytečné a prakticky téţ nemoţné. Princip je legislativně technickým způsobem prosazení maximální svobody jednotlivce a minimalizace 13 Ústavní pořádek je reprezentován z. č. 1/1993 Sb., Ústavou České republiky, z. č. 2/1993 Sb., Listinou základních práv a svobod a ústavními zákony. 14 Ústava čl. 2 odst. 4: Kaţdý občan můţe činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Listina čl. 2 odst. 3: Kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

17

zásahů veřejné moci do soukromoprávního postavení osob.15 Podstatou principu je vyjádření významu chování jednotlivce ve společnosti, které není regulované nebo regulovatelné právem. 2.10.2.

Princip „státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon“

Tento princip stojí proti principu předešlému jednak ve svém záměru, jednak co do subjektu, kterému je určen.16 Zákaz směřuje k orgánům veřejné správy (státní správy a samosprávy), které jsou povinny zdrţet se jakýchkoli zásahů do sféry občana bez právního důvodu. Hlavním účelem principu je zabránit svévolnému a nadbytečnému zasahování státu do práv občanů, neboť základní a výchozí myšlenkou právního státu je prosazení státní moci (zákonodárná, výkonná i soudní) ve smyslu sluţby občanům. Má jim především pomáhat a dávat záruky, nikoliv je obtěţovat a ztrpčovat jim ţivot. Je projevem úcty k právům občana.17 2.10.3.

Princip právní jistoty

Pravděpodobně se jedná o stěţejní princip nejen českého právního řádu a společně se spravedlností a svobodou člověka patří k nejobecnějším hodnotám v právu vůbec. Ať uţ se právo z našeho pohledu jeví jako nespravedlivé, neúplné či nelogické, tento princip nám zaručuje moţnost právu „věřit“ a předvídat jej. Vychází z předpokladu, ţe kaţdý jedinec má subjektivně moţnost a schopnost seznámit se s platným právním řádem a ţít s vědomím toho, ţe bude-li jej dodrţovat a chovat se v souladu s ním, pak nebude stiţen ţádnou sankcí. Naopak zachová-li se způsobem protizákonným, bude vůči němu uplatněn postih, přičemţ měl moţnost se s výší a druhem postihu předem obeznámit. Stejně tak je kaţdý subjekt chráněn před nezákonnými zásahy jiných osob do svých práv18, vč. zásahů ze strany státu. Dále platí zásada, ţe právo nepůsobí zpětně. Zákaz retroaktivity je zakotven v Listině.19 Zpětné působení práva nabývá dvou podob a to retroaktivity pravé a nepravé. Jde-li o nepravou retroaktivitu, posuzuje se vznik právních vztahů dle původní právní úpravy,

15 Hurdík J., Fiala J., Hrušáková M., Úvod do soukromého práva, 2002 (str. 84). 16 Ústava čl. 2 odst. 3: Státní moc slouţí všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Listina čl. 2 odst. 2: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. 17 Nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, Pl. ÚS 77/06. 18 Můţe vyuţít soudní ochranu v občanskoprávním či trestněprávním reţimu. 19 viz ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.

18

avšak obsah se řídí dle nové právní úpravy od data nabytí její účinnosti. Naproti tomu při pravé retroaktivitě se veškeré právní vztahy posuzují podle nového právního předpisu od okamţiku jeho nabytí účinnosti, čímţ norma působí i zpětně. Pravá retroaktivita tedy můţe zasahovat do práv a právní jistoty dotčených subjektů a je tedy zakázána s výjimkou situace, kdy jsou její účinky k dobru soukromoprávního subjektu. Výše uvedené zpravidla nelze uplatnit v civilním právu, kde stojí proti sobě dva či více soukromých subjektů a právo jednoho zavazuje druhého. V právu veřejném se ale uplatňuje nezřídka, např. v trestním právu, kde se pouţije pozdější právní úpravy tam, kde je to pro pachatele příznivější. 2.10.4. Ochrana nabytých práv Úzce souvisí s předešlým principem, avšak nelze je zaměňovat. Oproti retroaktivitě působí ochrana nabytých práv z minulosti do budoucnosti. Podstatou je, ţe nová právní úprava nemůţe jiţ nabytá práva omezit ani jakkoli odebrat či zrušit. Naopak je musí respektovat a musí s nimi v nové právní úpravě počítat. 2.10.5. Princip ekvity (slušnosti, spravedlnosti) Jiţ v římském právu byla ekvita (aequitas) abstraktním morálním měřítkem pro pouţitelnost právních norem. V dnešní době představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona v souladu s pravidly slušnosti (jednání v dobré víře). Uplatnění nachází především v rozhodovací praxi soudů, a to v těch případech, kde zákon danou problematiku nepokrývá nebo by jeho pouţití bylo nepřiměřeně tvrdé. Často se tímto principem řídí při své činnosti také rozhodci, jeţ na základě výslovného pověření stran rozhodují podle principu spravedlnosti. V českém právním řádu se termín ekvita nepouţívá. Důvodem je jeho přílišná neurčitost a abstraktnost. Je tedy vhodnější, aby mu byla dána rozhodovací praxí konkrétnější podoba, jejímţ prostřednictvím by bylo moţné regulovat a usměrňovat společenské vztahy. V českém právním systému se spíše pouţívají termíny: výkon práva v souladu s dobrými mravy, a dále zákaz zneuţití subjektivních práv.

19

2.10.6. Princip souladu práva a jeho výkonu s dobrými mravy Tento termín se v právních předpisech objevuje na několika místech.20 Nemá zákonnou definici a je tedy pojmem neurčitým. Význam je mu dán v průběhu rozhodovacího procesu samotnými soudci, kteří jej aplikují v individuálních případech s cílem směřujícím ke zmírnění nepřiměřené tvrdosti zákona. Obvykle je tento pojem vykládán jako soubor mravních pravidel uţívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností.21 Ústavní soud vymezil dobré mravy jako „souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichţ dodrţování je mnohdy zajištěno i právními normami tak, aby kaţdé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.22 Je ovšem nutné nezaměňovat dobré mravy s morálními normami, které podobně jako právní normy tvoří normativní (avšak státem nevynutitelný) systém. Dobré mravy jsou zásady slušnosti, jejich bliţší vymezení přinášejí soudy ve svých judikátech.23 2.10.7. Pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodrţovat) Princip pacta sunt servanda říká, ţe uzavřené smlouvy mají být dodrţovány a jejich porušení je porušením objektivního práva. Právní jistotu zaručuje moţný nástup příslušných sankcí. 2.10.8.

Princip prevence

Jednou z mnoha funkcí práva je regulace společenských vztahů v zájmu nerušeného fungování

společnosti.

Podstatou

principu

prevence

je

předcházet

závadnému

a nespravedlivému (nezákonnému) stavu. Pokud i přesto subjekt poruší své primární povinnosti a dojde ke vzniku nezákonného stavu, nastupují sankce jako prostředek k nápravě neţádoucího stavu. V ideálním případě, ve kterém je prevence efektivní, však k narušení zákonnosti nedochází.

20 21 22 23

Například v ustanovení §§ 3, 39, 423 z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Fiala J. a kol., Občanské právo hmotné, 3. vydání, 1993 (str. 22). Usnesení Ústavního soudu ČR č. 14/1997‚ Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, Praha 1998 (str. 383) Harvánek J., Teorie práva, 2008 (str. 64).

20

2.10.9. Princip vigilantibus iura scripta sunt (nechť kaţdý si střeţí svá práva) Právo přeje bdělým, nechť kaţdý si střeţí svá práva je princip běţně známý i laické veřejnosti.24 Setkáváme se s ním převáţně v soukromém právu, nejčastěji u dispozitivní právní úpravy (typicky v obchodním právu), kde jsou moţnosti chování zúčastněných subjektů téměř neomezené. Právo se můţe stát velice silnou zbraní, pokud je jedinec vzdělaný, práva znalý a odhodlaný svá práva hájit. Otázkou zůstává, zda chytrost v právní praxi leckdy nehraničí s vychytralostí a nepoškozuje tendenčně smysl spravedlnosti např. tím, kdy na základě (často nepodstatných) procesních nedostatků není v konečném důsledku přihlíţeno k podstatě věci hmotného práva. Takovým způsobem by právo nemělo být zneuţíváno, smysl principu je zcela jiný. 2.10.10. Princip ignoratia legis neminem excusat (neznalost zákona neomlouvá) Princip neznalost zákona nikoho neomlouvá je vnímán jako zostřený princip předchozí. Tato věta je omílanou frází a současně stavebním kamenem právního řádu. Nelze u kaţdého jednotlivce zkoumat úroveň jeho právního vědomí. Je ale povinností kaţdého mít alespoň základní přehled o právu a chovat se v souladu s ním. Typicky v trestním právu by měl být kaţdý jedinec schopen intuitivně vycítit, jaké chování je po právu a jaké jiţ za jeho hranicí. Tento princip je významný pro ochranu práv třetích osob a v zájmu jejich právní jistoty. 2.10.11. Princip rovnosti Princip rovnosti si můţeme představit na příkladu jisté právní skutečnosti, která nastane dvěma různým účastníkům, přičemţ následky vůči oběma budou odlišné. Bez ohledu na to, abychom se snaţili zjistit, zda následky u jednoho nebo u druhého byly vzhledem k okolnostem nespravedlivé, lze bez dalšího konstatovat, ţe u jednoho z nich nespravedlivé zcela jistě byly. Situace a okolnosti sice byly stejné, avšak nenastaly stejné právní následky u obou dvou, coţ ve svém důsledku poškodilo princip právní jistoty, ale téţ princip rovnosti a zákaz diskriminace (ať uţ pozitivní nebo negativní). Rovnost hodnotíme pouze ve vztahu k jinému právu a je tak svou povahou akcesorická25, přičemţ není vnímána jen jako pojem právní, ale také morální, náboţenský a společenský. Dochází-li k nerovnému zacházení, jsme schopni to velice rychle pocítit a ohradit se proti tomu (ať uţ se jedná o vnitřní nesouhlas

24 http://iuridictum.pecina.cz/w/Vigilantibus_iura 25 Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 192/95.

21

nebo o projev výhrad navenek a sjednání nápravy). Důleţitost podstaty tohoto principu je patrná i z toho, ţe je zakotven v Listině26 potaţmo v Ústavě. Je nutno si uvědomit ţe existují situace, kdy nejen ţe není nerovné zacházení protizákonné, ale je naopak vyţadované. Jedná se např. o ochranu slabších a znevýhodněných v zájmu narovnání jejich společenského handicapu. Listina jimi myslí například národnostní a etnické menšiny, ţeny v těhotenství, děti a mladistvé. Klasickým představitelem, pro něhoţ jsou rovnost a spravedlnost neoddělitelnými pojmy je americký filosof J. Rawls, který vnímá spravedlnost jednak jako slušnost, jednak jako férovost. Při chápání spravedlnosti jako slušnosti se jedinci snaţí o vzájemnou výhodnost distribuce statků. V rámci spravedlnosti jako férovosti vyčlenil Rawls dva principy spravedlnosti – poţadavek rovnosti základních lidských práv a svobod a poţadavek vyrovnání sociální a ekonomické nerovnosti.27 V prvním principu jde o rovnost na počátku, ve druhém by mělo být rovnosti dosaţeno. Tím se opět dostáváme k situaci, kdy mají být slabší jedinci zvýhodňováni v zájmu zmenšení nebo odstranění jejich původních vrozených (společenských či fyzických) handicapů. 2.10.12. Další principy Spravedlnosti v právu by nemohlo být nikdy dosaţeno bez dodrţování uvedených principů, jakoţto základních kamenů kaţdého právního systému. Několik dalších uvádím jiţ jen heslovitě.28 Mezi další základní principy patří: nemo turpitudinem suam alegare potest (nikdo nemůţe mít prospěch ze zneuţití či porušení práva anebo z toho, ţe nejednal v dobré víře), neminem laedere (nikomu neškodit při výkonu svých práv), nemo iudex in causa sua (nikdo nemůţe být soudcem ve své vlastní věci),

26 Listina v čl. 1 říká, ţe lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Dále pak v čl. 3 se pojednává o zaručení základních práv a svobod všem bez rozdílu. Stejně jako Ústava uţívá Listina termín „kaţdý“, který bezpochyby označuje všechny osoby ţijící a vyskytující se na území České republiky. 27 Rawls J., Teorie spravedlnosti, 1995 (str. 23). 28 Knappová M., Švestka J., Dvořák J., Občanské právo hmotné, 2005.

22

audiatur et altera pars (nikdo nemůţe být souzen, aniţ by byl slyšen), rozhodnutí mají být rozumně odůvodněna, tresty mají být přiměřené a mají odpovídat konkrétním okolnostem, neminem laedit, qui iure suo atitud (nikomu neškodí ten, kdo vykonává své právo – pozor na rozpor s principem „neminem laedere“, tento princip není neomezený), ius ex iniuria non oritur (z bezpráví právo nevznikne), nemo plus iuris transferre potest, quam ipse habet (nikdo nemůţe převést víc práv, neţ má sám), denegationis iustitiae (zákaz odepření výkonu spravedlnosti).

23

3. Moc soudní 3.1. Historické prameny práva Státy, které se společensky a historicky formovaly na základech kontinentálního práva římského, se snaţily o vybudování demokratického právního systému stojícího na třech základních pilířích, které můţeme přeneseně nazvat jako moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní. Pro zjednodušení budeme nadále předpokládat, ţe veškeré úvahy a citace uvedené a pouţité v následujícím textu se budou dotýkat problematiky moci soudní a otázek spravedlnosti vsazených do podmínek v České republice.

3.2. Počátky českého soudnictví V období feudalismu byly tradiční právní obyčeje zajišťovány státní mocí. K základním formám feudálního práva patřily: Obyčejové právo Nařízení panovníka (statuta, dekreta, privilegia) Soudní nálezy, závazná obecná rozhodnutí zemského soudu Právní knihy Sněmovní usnesení zemského soudu, zemské desky Kodifikace práva Obyčejové právo bylo původně nepsané. Od 13. století bylo kodifikováno v soukromých právních knihách a odkazovaly na ně i zákoníky a sněmovní usnesení stavovského státu. Nařízení panovníka měla obecnou platnost a byla dokladem jeho zákonodárné pravomoci. Byla zveřejňována na šlechtických shromáţděních (kolikviích) a později na zemských sněmech. Panovník dále vydával tzv. privilegia (výsady) pro určitá města, kláštery, velmoţe apod. Mezi nejstarší nařízení panovníka patřily Výsady kníţete Boleslava II., na základě kterých byl praţský biskup Vojtěch oprávněn světit kostely, vybírat biskupský desátek a dávaly mu některé další výsady plynoucí z kanonického práva.29

29 Marie Marečková, České právní a ústavní dějiny, UP v Olomouci Právnická fakulta 2006 (str. 15)

24

Středověké státní uskupení Čech a Moravy jiţ tehdy sehrálo důleţitou roli jednak v politickém a kulturním vývoji státu, ale rovněţ tak v oblasti tvorby a aplikace práva v českých zemích. Především zemské, městské a horní právo bylo kvalitativně na srovnatelné úrovni s dobovým právem aplikovaným v sousední Svaté říši římské. Zaloţením praţské Karlovy university v roce 1348 se Praha stala významným centrem vědění. Součástí této nejstarší středoevropské university byla rovněţ první právnická fakulta. Na dvoře českých panovníků, ale také na akademické universitní půdě, působili tehdejší nejvýznamnější čeští i zahraniční právníci (např. Gozzo z Orvietta, Antonio Marini z Grenoblu a další).30 3.2.1.

Dekreta kníţete Břetislava I. z roku 1039 (ordály)

Vyjadřovala podporu státu při upevnění církevní organizace a morálky. V rodinném právu zavedla církevní formy sňatku, monogamii, trestání smilstva a zákaz rozvodů. Upravovala dále pravomoci úředníků hradské správy. Dekreta uváděla ordály (boţí soudy) jako nástroj soudní moci, při kterém se soudní autorita zaštiťovala boţí vůlí. Břetislavova dekreta uváděla ordál vody (v Čechách jen voda studená) a ordál ţhavého ţeleza. Zánik ordálů přineslo aţ husitství. 31 3.2.2.

Privilegium kníţete Soběslava II. z let 1176 – 1178

Privilegia upravovala právní postavení cizinců (konkrétně Němců) v českých zemích. Jednalo se o kolizní normy, které cizince opravňovali k tomu, aby se na českém území řídili vlastními právními normami, avšak s podmínkou svrchovanosti českého panovníka. Rovněţ se jednalo o právo svobodné volby faráře a právo volby vlastního soudce. 32 3.2.3.

Statuta kníţete Konráda Oty II. z roku 1189

Tato statuta (Iura Conradi) byla prvním pokusem o psaný zákoník. Posílila soudní a panovnickou moc, rozšířila šlechtické drţby nemovitostí a jejich dědická práva. Vycházela z křesťanských zásad ovlivněných římským právem a významně téţ německým zemským právem. Prosadila větší odpovědnost jednotlivce a zrušila kolektivní ručení. Vladař spravoval v hradském obvodu královský majetek, předsedal soudu pro nesvobodné osoby a vykonával

30 Zdroj: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=38 31 Marie Marečková, České právní a ústavní dějiny, UP v Olomouci Právnická fakulta 2006 (str. 15 – 17) 32 Marie Marečková, České právní a ústavní dějiny, UP v Olomouci Právnická fakulta 2006 (str. 18)

25

hrdelní pravomoc. Vladaře mohl na jeho soudu zastupovat soudce. Statuta se nevztahovala na církevní osoby a majetek, jeţ podléhaly kanonickému právu. 33 3.2.4.

Horní zákoník krále Václava II. z let 1300 – 1305

Jedná se o nejstarší zákoník českého práva a současně o nejstarší kodifikaci psaného horního práva v Evropě. Horní právo upravovalo zvláště vztahy mezi panovníkem (králem), horníky a šlechtou (majiteli pozemků). Tzv. horní regál znamenal výsadní právo panovníka na veškeré nerostné bohatství na území státu a na jeho těţbu. Toto právo panovník propůjčoval udělením povolení k těţbě, za coţ si ţádal podíl na výtěţku a současně si vyhradil předkupní právo na vytěţenou rudu. Panovník měl rovněţ výsadní právo na raţbu mincí. Horní zákoník byl tematicky rozdělen do čtyř knih. První pojednávala o osobách a stanovovala kompetence úředníků báňské správy, důlních podnikatelů, dozorců a samotných havířů. Druhá kniha pojednávala o horách a řešila způsoby nabývání a provozu dolů a vztah k právům a povinnostem důlních podnikatelů. Třetí kniha pojednávala o propůjčkách a řešila trţní a závazkové vztahy. Ve čtvrté knize, která pojednávala o ţalobách, byly zakotveny postupy rozhodování hornických sporů. 34 3.2.5.

Maiestas Carolina z roku 1355

Byl pokusem o kodifikaci zemského práva s platností pro všechny země České. Přestoţe král Karel IV. seznámil zástupce české aristokracie se svým záměrem a získal jejich předběţný souhlas, nakonec generální sněm zákoník zamítl z obavy o zesílení panovnické moci a omezení moţnosti šlechty prosazovat právo prostřednictvím zemských soudů. Zákoník se nestal závazným, protoţe nebyl řádně vyhlášen a stvrzen přísahou. 35 3.2.6.

Viktorin Kornel ze Všehrd – O právech země České knihy devatery z let 1499 – 1508

V devíti knihách autor systematicky pojednal o procesu na zemském soudu, o šlechtickém právu majetkovém a trestním a praxi při vedení zemských desek. Jeho dílo je kritickým pojednáním o českém zemském právu, které doloţil přesnými citacemi záznamů

33 Marie Marečková, České právní a ústavní dějiny, UP v Olomouci Právnická fakulta 2006 (str. 19 – 20) 34 Marie Marečková, České právní a ústavní dějiny, UP v Olomouci Právnická fakulta 2006 (str. 20 – 24) 35 Marie Marečková, České právní a ústavní dějiny, UP v Olomouci Právnická fakulta 2006 (str. 33 – 34)

26

v zemských deskách. Proklamoval nedotknutelnost a závaznost českého zemského práva i úctu k předkům, kteří je vytvořili a zachovali. 36 3.2.7.

Sněmovní usnesení, zemské desky

Zemské desky měly charakter veřejných právních knih, přičemţ nahlíţet do nich směly pouze osoby šlechtického stavu. Do desek byla zapisována sněmovní usnesení týkající se zprvu výpovědí svědků a zápisy o průběhu soudního řízení, později do nich byly zapisovány převody majetku a veškeré dispozice se svobodnými statky. Zemské desky se tak staly nevyvratitelnými důkazy vlastnického práva. Zemské desky, které se od roku 1541 kompletně dochovaly, tvoří základní pramen národního archivního dědictví. 37

3.3. Soudy do roku 1620 V raně feudálním českém státě vykonávali jurisdikci ţupani, soudci a vladaři prostřednictvím tehdejších tzv. hradských soudů. S nástupem stavovského řádu se pravomoc soudů vymezovala a jejich kompetence byly ovlivněny zásadami: personality (zemský soud soudil šlechtice, městský měšťany) věcného práva (horní soudy řešily problematiku horního práva atp.) Nejdůleţitější šlechtický soud byl zemský soud větší (vznik - 2. polovina 13. stol.) s místem zasedání v Čechách na Praţském hradě, na Moravě pak v Brně nebo v Olomouci. Právo ve městech bylo zpravidla určováno jeho zakladatelem a také činností samotných městských orgánů (městské rady). Města niţšího řádu se obracela se ţádostmi o radu nebo přímo o rozhodnutí ve sloţitých právních věcech na města vyššího řádu. v Čechách k soudu Starého města praţského v oblasti saského práva k litoměřické městské radě Čeští panovníci usilovali jiţ od raného feudalismu o uznání jejich výsadního práva k vynášení hrdelních trestů. Ve 14. století se o to nikoliv nevýznamně snaţil ve svém Codexu (Maiestas Carolina) český král Karel IV. Vedle krále mohli hrdelní jurisdikci vykonávat také feudální páni z mocných šlechtických rodů, popř. i další feudálové na základě panovníkova privilegia. Panovník rovněţ propůjčoval právo vykonávat hrdelní jurisdikci královským

36 Marie Marečková, České právní a ústavní dějiny, UP v Olomouci Právnická fakulta 2006 (str. 27 – 28) 37 Marie Marečková, České právní a ústavní dějiny, UP v Olomouci Právnická fakulta 2006 (str. 29 – 31)

27

městům. V době pobělohorské působili na českém území tři celostátní soudy (dvorský soud, komorní soud a apelační soud). Dvorský soud – byl panovnickým celostátním soudem, který byl zcela nezávislý na zemském soudu větším a do jeho kompetence spadalo řešení sporů týkajících se královského sluţebnictva, spory rychtářů královských vsí a spory o královská léna. Komorní soud – vznik za vlády Václava IV. Důvodem byl silný vliv stavů na soudy zemské a dvorské s tím, ţe komorní soud měl tomuto stavovskému vlivu odolat. Soud řešil celou řadu sporů z oblasti civilního práva, ale např. také stíţnosti poddaných vůči vrchnosti, či spory mezi šlechtou a královskými městy. Apelační soud – byl zřízen panovníkem Ferdinandem I. v roce 1548 po poráţce 1. stavovského povstání. Důvodem ke zřízení byl cíl panovníka ovlivňovat městskou jurisdikci, která jiţ neměla být stavovským orgánem, ale měla podléhat přímému vlivu panovníka. Apelační soud byl nadřazen královským městským soudům, pro které působil jako všeobecná odvolací instance. Na českém území působily i další soudy, mezi kterými bych mohl vyjmenovat např. Soud purkrabský, Soud církevní, Soud University Karlovy, Soud viničný, nebo Mlynářský soud vodoprávní.38

3.4. Soudy v letech 1620 – 1783 Období následující po bitvě na Bílé hoře váţně narušilo tradice domácího stavovského práva a české právní kultury. Významně oslabila rozhodovací kompetence zemských sněmů a zemských soudů. V soudním řízení byl nově uplatňován písemný proces inkviziční a zásada oficiality. V Čechách v zemském právu bylo klíčovým kodexem v roce 1627 zavedené tzv. Obnovené zřízení zemské, které bylo o rok později vydáno také na Moravě. V soudních řízeních dle Obnoveného zřízení zemského byla zavedena moţnost revize soudních procesů před králem, čímţ došlo ke ztrátě svrchovanosti zemského soudnictví. Na základě Obnoveného zřízení zemského působila v Praze řada královských soudů, mezi kterými bych mohl vyjmenovat např. větší soud zemský, soud komorní, soud dvorský (manský), apelační soud, menší soud zemský a soud purkrabský. Koldínův zákoník z 16. století se stal

38 Adamová K. S., Riegrová B., Skřejpková P., Soukup L., Šouša J., Dějiny českého soudnictví do roku 1938, 2005 (str. 9 – 48)

28

dle Obnoveného zřízení zemského podpůrným pramenem práva pro právo zemské a i nadále zůstal v platnosti pro oblast městského práva. V roce 1707 byl vydán Josefem I. trestní zákoník (Constitutio Criminalis Josephina), ve kterém byla zakotvena pravidla inkvizičního vyšetřovacího procesu. Z něj vycházel trestní zákoník vydaný v roce 1768 Marií Terezií (Constitutio Criminalis Theresiana). Zákoník byl znám svou krutostí. Byl zde uplatňován princip presumpce viny, pojetí trestu jako odplaty a pouţití tortury bylo zakotveno jako hlavní důkazní prostředek. V roce 1787 vydal Josef II. moderní trestní zákoník, který ctil zásadu presumpce neviny a rovněţ princip nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (kde není zákon, není zločin, resp. není trestu bez zákona). Trest měl mít výchovný účinek. Byl zrušen trest smrti v řádném řízení a byl ponechán jen v případech vyhlášení výjimečného stavu podle stanného práva. Nejtěţším trestem bylo odnětí svobody aţ na 100 let. Ţalář byl třístupňový s moţnostmi zostření. Josef II. dále vydal roku 1788 tzv. obecný soudní řád kriminální, ve kterém byl v trestních řízeních důsledně uplatňován inkviziční proces. V roce 1803 byl Josefínský trestní zákoník nahrazen trestním zákoníkem a řádem o zločinech a těţkých policejních přestupcích, ve kterém bylo obsaţeno hmotné i procesní právo.39

3.5. Soudnictví za vlády Josefa II. a dále aţ do roku 1848 Snahou Josefa II. bylo urychlit reformní proces v oblasti kodifikace občanského a trestního práva, s cílem vydat, v době co moţná nejkratší, zákoníky pouţitelné v kaţdodenní praxi. Mezi nejdůleţitější nově vydané, popř. jiţ existující novelizované právní předpisy, je moţno uvést např. patenty z roku 1783 o manţelství a z roku 1786 o dědické posloupnosti. Roku 1786 byl rovněţ vydán první díl Všeobecného občanského zákoníku (Josefínský zákoník), který obsahoval právo osobní (občanské). Součástí zákoníku byly i právní předpisy vydané panovníkem jiţ v roce 1781 např. o zrušení nevolnictví, toleranční patent, který umoţnil protestantům nabývat nemovitosti, a patent o rovnosti manţelských a nemanţelských dětí. Základní koncepce zákoníku byla zaloţena na přirozenoprávní teorii (přiznával člověku přirozená, rozumem poznatelná práva, která omezoval pouze zákonem) a hlásila se k principům společenské rovnosti a svobody. Po smrti Josefa II. pokračovali v rekodifikaci zákoníku jeho nástupci Leopold II. a později i jeho syn František. Návrh revidovaného

39 Adamová K. S., Riegrová B., Skřejpková P., Soukup L., Šouša J., Dějiny českého soudnictví do roku 1938, 2005 (str. 49 – 71)

29

občanského zákoníku byl připraven aţ v letech 1794 – 1796. Mezi jeho základní vlastnosti patřily všeobecnost a výlučnost, neboť se vztahoval bez rozdílu na všechny obyvatele mocnářství, a protoţe rušil dosavadní právní úpravu občanských vztahů. Uţ v roce smrti Josefa II. (r. 1790) ustavil jeho nástupce Leopold II. komisi za účelem rekodifikovat trestní právo. Nejprve byl v r. 1795 obnoven trest smrti v řádném řízení pro trestný čin velezrady a pokusu o ni. Roku 1803 byl následně vydán novelizovaný trestní zákoník zvaný Zákoník o zločinech a těţkých policejních přestupcích (Františkána). Trestní zákoník z roku 1803 přebíral podstatná pozitiva josefínského trestního zákoníku a dále je rozvíjel. V systematice trestů ukládal za zločiny trest smrti oběšením a žalář, který se dále dělil na tři stupně: na žalář, těžký žalář a žalář nejtěžší. Do žaláře bylo možné delikventa odsoudit doživotně nebo dočasně, a to od šesti týdnů do dvaceti let. Trest mohl být zostřen nucenými pracemi, bitím, a po jeho skončení vyhnanstvím. Trest smrti či těžký a nejtěžší žalář měli současně za následek ztrátu občanských práv, resp. šlechtictví, akademických hodností, vojenských hodností a právní způsobilosti. Přestupky byly trestány pokutami, propadnutím věci, ztrátou práv, vězením od dvaceti čtyř hodin do šesti měsíců, bitím a vyhoštěním. Polehčující okolnosti byly v zákoníku uvedeny taxativně, přitěžující jen demonstrativně.40

3.6. Soudy v letech 1783 - 1848 V době vlády Josefa II. naplno zasáhla soudní organizaci byrokracie a centralizace mocenského aparátu monarchie. Stát vynakládal značné úsilí k reformám ve všech oblastech ţivota společnosti, soudnictví nevyjímaje. Dosavadní roztříštěnou osobní, místní a věcnou příslušnost, a rovněţ tak nejednotnost procesních principů se snaţil nahradit novým pevnějším systémem, který sice v mnohém navazoval na tradiční osvědčené instituty a zavedené právní normy, ale současně do soudnictví vnesl instanční princip s jednotným ústředním řízením. Toto opatření mělo vyloučit dřívější nejednotnost a libovůli niţších soudů, přičemţ soudci byli nuceni prokazovat předepsané vzdělání, které bylo odstupňováno dle druhu a významu příslušného soudu. Vliv habsburské monarchie způsobil, ţe v českých zemích byly pouze soudy první a druhé instance. Nejvyšší soudní jurisdikce a současně vrchol soudní administrativy (Nejvyšší justiční úřad) sídlila ve Vídni.

40 Adamová K. S., Riegrová B., Skřejpková P., Soukup L., Šouša J., Dějiny českého soudnictví do roku 1938, 2005 (str. 75 odst. 3)

30

„Výkon soudní pravomoci byl nezadatelným právem panovníka, jemuž náležela veškerá moc ve státě, a tedy i moc soudní. Soudní pravomoc panovník vykonával buď prostřednictvím zeměpanských soudů, tj. státních soudů, nebo svoji pravomoc delegoval na soudy patrimoniální. Zeměpanské soudy vykonávaly výsostnou soudní kompetenci panovníka přímo, tedy jako státní orgány a jménem panovníka. Patrimoniální soudy realizovaly právo jménem a na náklady tzv. patrimoniálního soudního pána, tj. majitele dominia či statku, ale tato pravomoc

již nevyplývala

z titulu

pozemkového

vlastnictví.

Nebyla

ničím

jiným,

než zeměpanskou delegací, kterou lze také chápat jako přechodnou koncesi ustupujícímu stavovství.“41 Pro kompetenční vymezení jednotlivých soudů se stalo měřítko rozlišení ve vztahu k druhu jejich agendy (civilní a trestní). Civilní agenda se dále dělila na spornou a nespornou. Reformní kroky však nebyly dotaţeny v duchu restrukturalizace státního systému tak, aby měly rovnocenný dopad na veškeré obyvatelstvo monarchie. Soudy byly i nadále rozděleny na všeobecné neboli řádné, jejichţ pravomoc se vztahovala na veškeré obyvatelstvo a majetek náleţející do určitého teritoria, a dále na soudy privilegované, které soudily osoby, některé sporné záleţitosti nebo spory a určité vybrané nemovitosti, které byly vyňaté z pravomoci soudů řádných. Všeobecnou civilní soudní pravomoc v prvoinstančním soudním řízení vykonávaly především soudy místní. K těm se řadily justiční úřady pozemkových vrchností a magistráty měst, které měly soudní pravomoc. V kompetenci místních soudů bylo rozhodovat civilní agendu spornou i nespornou ve všech věcech týkajících se osob a nemovitostí v daném územním obvodu, pokud tyto nebyly výslovně přikázány do kompetence jiného soudu. „Před vypuknutím revoluce v roce 1848 působilo v rámci soudní organizace v Čechách na 1200 místních soudů. Konkrétně se jednalo o 217 magistrátů měst královských a municipálních jako místních soudů a 293 vrchnostenských justičních úřadů jako místních samosoudů s úplnou civilní jurisdikcí. Navíc existovalo 344 měst a tržních míst podléhajících pozemkovým vrchnostem, jejichž kompetence byly omezeny na vedení pozemkových knih, věci nesporného řízení, příp. policejní agendu.“42

41 Adamová K. S., Riegrová B., Skřejpková P., Soukup L., Šouša J., Dějiny českého soudnictví do roku 1938, 2005 (str. 77 odst. 2) 42 Adamová K. S., Riegrová B., Skřejpková P., Soukup L., Šouša J., Dějiny českého soudnictví do roku 1938, 2005 (str. 78 odst. 3)

31

K privilegovaným soudům se řadily především zemské soudy, a to zeměpanské soudy v Praze a v Brně, a dále čtyři patrimoniální kníţecí zemské soudy ve Slezsku. Jejich odvolacími instancemi se staly soudy apelační. Dalšími civilními privilegovanými soudy byly soudy horní. Na českém území působily tři oblastní horní soudy, a to v Jáchymově, v Příbrami, v Kutné Hoře a posléze také ve Stříbře. Odvolací instancí pro české horní soudy se stal český apelační soud v Praze a nejvyšší odvolací revize náleţela od roku 1783 Nejvyššímu soudnímu úřadu ve Vídni, který získal tuto pravomoc od dvorské mincovní a horní komory. Charakter privilegovaných soudů měly dále soudy obchodní a směnečné, které řešily spory mezi obchodníky, spory směnečné a také povolovaly exekuce na majetek movitý i nemovitý. Ve druhé etapě josefínských reforem (1787) probíhala reorganizace trestního práva hmotného i procesního a současně došlo také k restrukturalizaci uspořádání trestní a soudní pravomoci. Pravomoc v trestněprávních věcech byla svěřena výlučně do rukou trestním či kriminálním soudům ustaveným zpravidla krajskými městy, přičemţ se jednalo o soudy prvoinstanční. Mělo tak být zřízeno celkem 23 trestních soudů, které by působily v jednotlivých krajích Čech (15 soudů) Moravy (6 soudů) a Slezska (2 soudy). Zřizování trestních a kriminálních soudů provázely potíţe, probíhalo nesourodě a podléhalo místním vlivům a lobbistickým tlakům. Magistrátní soudy se novému nařízení podřizovaly s nevolí. Zřízením všeobecných trestních soudů první instance skončilo vyšetřování a trestání deliktů ostatními soudy a úřady, které byly nadále povinny dopadené pachatele trestních činů předávat oblastně příslušnému soudu. Vedení odvolacích řízení proti rozhodnutím všech prvoinstančních soudů ve věcech civilních i trestních náleţela soudům apelačním, které rovněţ dohlíţely na činnost niţších soudů. Tato pravomoc apelačních soudů byla zakotvena v tzv. dvorském dekretu z roku 1782. Třetí instancí soudní soustavy a nejvyšším revisoriem rozhodnutí apelačních soudů byl i nadále Nejvyšší soudní úřad ve Vídni, který byl označován také jako Nejvyšší soudní dvůr. Odvolání k této nejvyšší soudní instanci bylo moţné zejména v těch případech, kdy soudy niţších instancí vydaly v téţe věci rozdílné rozsudky. Kromě výše uvedené soustavy soudů působily v letech 1780 – 1848 na tehdejším mocnářském území také soudy vojenské a církevní.43

43 Adamová K. S., Riegrová B., Skřejpková P., Soukup L., Šouša J., Dějiny českého soudnictví

do roku 1938, 2005 (str. 76 - 84)

32

3.7. Soudy v letech 1848 - 1918 Zásadní reforma státního aparátu rakouského císařství po roce 1848 s převratnými změnami vnitřního organizačně politického uspořádání se nutně projevila také v oblasti soudnictví. Staré pozemkově vrchnostenské a feudalismem zatíţené uspořádání soudů bylo nutno nahradit novým systémem, ve kterém by byl vyloučen (nebo alespoň oslaben) vliv absolutistické formy vlády, která byla v zemích rakousko-uherského mocnářství silně zakořeněna. Prvoinstanční soustava soudů se definitivně konstituovala na samostatné a nezávislé subjekty aţ v roce 1868, a to následkem změn zakotvených roku 1849 a roku 1855 rozdělením správních úřadů a okresních soudů. Svou povahou a významem nad nimi stály soudy krajské a vrchní, zaloţené roku 1855. S vydáním nového civilního soudního řádu roku 1895 získaly prvoinstanční okresní soudy rozsáhlou a všeobecnou civilní pravomoc, která byla omezena jen v případech výslovně přikázaným zvláštním soudům. Prvoinstanční soustavu okresních soudů doplňovaly tzv. sborové soudy první stolice, které zpravidla sídlily v krajských městech. Největší význam měly sborové soudy v hlavních městech tzv. korunních zemí, kde se nazývaly c.k. zemské soudy. Vrchní zemské soudy a soudy druhé instance tzv. sborové soudy druhé stolice, rozhodovaly v občanskoprávních civilních věcech sporných i nesporných o odvoláních proti rozsudkům a stíţnostem na vady řízení všech typů prvoinstančních soudů. Výjimečně mohly tyto soudy jednat i z pozice prvoinstančních soudů, a to v případech ţalob na uplatnění nároku na náhradu škod způsobených porušením práva soudními úředníky. Nejvyšší soud z pozice třetí a poslední instance přezkoumával rozhodnutí vrchních zemských soudů v občanskoprávních věcech sporných i nesporných pokud byl přípustný opravný prostředek. Ve věcech trestních jednal o odvolání proti rozsudkům a o stíţnostech. Nejvyšší soud dále jednal z úřední povinnosti v otázkách návrhů na přezkoumání rozhodnutí trestu smrti a případném zmírnění trestu, které následně zasílal s patřičným vyjádřením ministru spravedlnosti, který je dále postoupil panovníkovi ke konečnému rozhodnutí ve věci.44

44 Adamová K. S., Riegrová B., Skřejpková P., Soukup L., Šouša J., Dějiny českého soudnictví do roku 1938, 2005 (str. 85 - 106)

33

3.8. Soudy od roku 1918 do roku 1938 Dne 28. října roku 1918 byla na Václavském náměstí v Praze oficiálně vyhlášena samostatnost a pro národy bývalého Rakouska-Uherska se začaly psát nové dějiny. Tak vznikla tzv. "První republika", coţ je dodnes označení pro Československo v období od roku 1918 aţ do vzniku Mnichovské dohody v roce 1938. První republika zahrnovala území Čech, Moravy, Českého Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Soudnictví v novém státě bylo upraveno především v ústavní listině, coţ byl základní právní předpis, jehoţ definitivní podoba byla v roce 1920 přetvořena na Ústavu ČSR. V páté hlavě ústavy byly zakotveny základní principy výstavby a fungování soudnictví v novém demokratickém státě. Ústavní předpisy zaručovaly soudům a soudcům nezávislost na jiných státních úřadech, orgánech či osobách. Osoby vykonávající soudcovskou funkci byly vázány pouze zákonem, při rozhodování sporů nebyli odpovědni za svá rozhodnutí ţádnému vyššímu funkcionáři, sluţebně ani politicky. Soudci tak byli dle dobové ústavy oprávněni a současně povinni řídit se pouze platným právem. Byli v zaměstnaneckém (sluţebním) poměru vůči ministerstvu spravedlnosti, ovšem ani ministerstvu se nezodpovídali za rozhodování ve věcech soudních v rámci plnění pracovních úkolů. Soudci mohli být disciplinárně (kázeňsky) stíháni pouze pro porušení povinností, které jim ukládal zákon. V duchu proklamované nezávislosti jim Ústava zaručovala ustavení do funkce natrvalo, přičemţ nemohli být proti své vůli přeloţeni na jiné místo, ani nemohli být zbaveni svého úřadu nebo posláni do výsluţby. Nedostatky v práci soudce, otázku přeloţení na jiné místo, či odchod do výsluţby (pro nějţ nebyla stanovena ţádná věková hranice), řešil disciplinární soud. Pro správný a odborně kvalifikovaný výklad zákonů byla u soudců základním předpokladem znalost právního řádu, proto k dosaţení soudcovského úřadu předepisovaly právní předpisy splnění celé řady zvláštních podmínek např. československé státní občanství, občanskou bezúhonnost, tělesné a duševní zdraví, věk minimálně 24 let, znalost státního tj. českého a slovenského jazyka a především odborné právní znalosti, které se zjišťovaly předepsanými zkouškami. Samozřejmostí bylo ukončené právnické studium na některé z domácích univerzit (v Praze, Brně, Bratislavě).45

45 Adamová K. S., Riegrová B., Skřejpková P., Soukup L., Šouša J., Dějiny českého soudnictví do roku 1938, 2005 (str. 107 - 127)

34

3.8.1.

Soudní kancelář

U kaţdého soudu byla zřízena tzv. soudní kancelář, která zajišťovala administrativní agendu pro řádný chod soudů. V kanceláři se přijímala, třídila a zapisovala jednotlivá podání a následně se takové případy předávaly k vyřízení soudcům. V rozhodnutých případech zajišťovala kancelář rozeslání písemností (rozsudky, soudní obsílky a usnesení) dotčeným osobám. Kancelář evidovala a zapisovala veškeré úřední kroky a archivovala soudní spisy. 3.8.2.

Civilní soudnictví

Na celém území tehdejší ČSR byla roku 1928 sjednocena soudní organizace. Vedle prvoinstančních soudů okresních existovaly dále krajské sborové soudy (civilní, trestní, obchodní a exekuční) a nad nimi fungovaly soudy vrchní. Ve věcech sporných vykonávaly soudnictví tři typy soudů (řádné, mimořádné a rozhodčí soudy). V civilních věcech rozhodovaly nejčastěji soudy řádné se všeobecnou pravomocí. Věci výjimečné řešily soudy mimořádné a rozhodčí. Organizace řádných soudů byla odstupňována do čtyř instancí. Nejniţší úroveň v soudní hierarchii zaujímaly soudy okresní, nad nimi krajské soudy, dále vrchní soudy a konečně nejvyšší soud. Vedle sítě řádných soudů s obecnou příslušností nalézáme soudy s mimořádným zaměřením, jako např. mimořádné plavební soudy polabské, nebo v Praze působící obchodní soud, který řešil spory obchodního charakteru a spory ze směnek. Okresní soudy působily vţdy jako soudy první instance. Také krajské soudy mohly řešit spory na prvním stupni, a to pokud se jednalo o závaţnější sporné události, častěji však fungovaly jako odvolací instance proti rozhodnutím soudů okresních. Vrchní soudy řešily odvolání a stíţnosti proti rozsudkům a usnesením soudů krajských vydaných v prvním stupni soudních řízení a byly tedy výhradně druhoinstanční. Nejvyšší soud byl zřízen roku 1918 a od roku 1919 měl sídlo v Brně. Rozhodoval zmateční stíţnosti, jejichţ důvodem bylo porušení předpisů trestního řádu (soud nebyl řádně obsazen) nebo kdyţ soud niţší instance posoudil trestný čin podle nesprávného předpisu. Nejvyšší soud mohl nařídit obnovu řízení ve prospěch odsouzeného pro trestný čin nebo vynést osvobozující rozsudek v případech, kdy bylo zjištěno pochybení v posuzování skutečností, na základě kterých byl rozsudek zaloţen. Nejvyšší soud byl také příslušný k posuzování dovolacích stíţností v souvislosti s porušením některé ze zásad trestního řízení při rozhodování o opravném prostředku proti rozsudku státního soudu.

35

3.8.3.

Mimořádné soudy

V některých specifických sporech rozhodovaly tzv. mimořádné soudy. K těmto soudům náleţely

např.

soudy

ţivnostenské,

které

rozhodovaly

spory

mezi

zaměstnanci

a zaměstnavateli nebo zaměstnanci navzájem v ţivnostenském podnikání. Opravné prostředky se podávaly k místně příslušnému krajskému soudu. Třetí instance v těchto sporech nebyla přípustná. Další z mimořádných soudů tvořila skupina tzv. Labských plavebních soudů, jejichţ agendu vykonávaly okresní soudy se sídlem v povodí Labe. Druhou instanci tvořily krajské soudy, přičemţ strany sporu se dále mohly odvolat k mezinárodní komisi labské se sídlem v Dráţďanech. Dalšími mimořádnými soudy byly tzv. pojišťovací soudy, které rozhodovaly spory ve věcech týkajících se sociálního a zdravotního pojištění veřejných zaměstnanců. Druhou a také konečnou instancí v těchto sporech byl vrchní pojišťovací soud v Praze. Tehdejší československý právní řád znal rovněţ soudy rozhodčí (dobrovolné i obligatorní). Dobrovolný rozhodčí soud si smluvní strany mohly dohodnout pro případ řešení pozdějších sporů, které pak nebyly projednávány před řádným soudem, ale pouze před soukromým rozhodcem. Obligatorní (povinné) rozhodčí soudy byly závazné a spory jim náleţející nemohl rozhodnout ţádný jiný soud. Šlo hlavně o spory vyplývající z tehdejších zákonů o veřejném pojištění. Pro dokreslení situace soudnictví v prvorepublikovém Československu se mohu dále zmínit o některých zvláštních soudech, které rozhodovali ve speciálních soudních řízeních. Jednalo se např. o soudy kmetské (řešili kauzy pro zločiny a přečiny utrhání na cti), dále soud státní (rozhodoval ve věcech zločinů proti ochraně republiky, vlastizrady, zrady státního tajemství, tělesného poškození ústavních činitelů atp.), soud stanný (pro případy vyhlášení stanného práva, potlačení vzpoury), soudy mládeţe (řešil trestné činy osob starších 14 a mladších 18 let věku), vojenské soudy (působily vůči osobám ve sluţebním a branném poměru k armádě). 3.8.4.

Příslušnost soudů

Pro správnou orientaci v celé řadě civilních soudů vyvstává důleţitá otázka, který konkrétní soud má jednat v dané věci, tedy zohlednit příslušnost z hlediska místního a z hlediska věcného. Výchozím bodem bylo posouzení, mělo-li být soudní řízení zahájeno před soudem řádným nebo mimořádným, případně zda mělo být vedeno rozhodcem, a dále pak, zda měl ve věci rozhodnout soud okresní, krajský nebo jiný. V otázkách místní příslušnosti záleţelo na územním hledisku vztahujícím se k dané věci. Pravidla pro rozhodnutí 36

o příslušnosti soudů vycházely z celé škály předpokladů, např. šlo o bydliště ţalovaného, nebo o časové hledisko, přičemţ rozhodovala vţdy situace v době podání návrhu na zahájení soudního řízení (ţaloby). Pokud byla ţaloba podána u soudu, který byl z hlediska věcné či místní příslušnosti nesprávný, pak byla odmítnuta. Tím se snaha ţalobce o dosaţení jeho práv přinejmenším komplikovala. Rovněţ platilo, ţe v jedné věci mohl rozhodovat pouze jeden soud, i kdyţ konkrétní okolnosti naznačovaly, ţe by mohla věc z hlediska její příslušnosti náleţet vícero soudům. Posuzování otázky, který typ soudu a který konkrétní soud podle sídla má věc projednávat, bylo obvykle označováno jako kompetenční konflikt. Věcná příslušnost řádných soudů v první řadě znamenala, ţe věci menší hodnoty a věci ţádající si jednoduché a rychlé řešení měli projednávat soudy okresní. Jako věci menší hodnoty byly označovány majetkoprávní spory, ve kterých hodnota vyjádřená v penězích nepřesáhla 5.000,- Kč, přičemţ nebylo rozhodující, zda se jednalo o věc obchodního nebo všeobecného charakteru. Pouze v Praze byly věci niţší hodnoty mající obchodní povahu řešeny soudem obchodním. Vedle toho měly okresní soudy rozhodovat ve věcech jednoduchých s poţadavkem na rychlé vyřízení, kde nebyl předpoklad na sloţité a vysoce odborné posuzování. Jednalo se např. o spory ve věcech nájemních, spory o rušení drţby věcí movitých i nemovitých, spory vzniklé ze sluţebních nebo námezdních vztahů, uznání otcovství či alimentační povinnosti. Krajské soudy v zásadě rozhodovaly věci větší majetkové hodnoty (nad 5.000,- Kč) a dále spory tzv. ve veřejném zájmu, které měly být rozhodnuty (s vědomím dopadu na veřejnost) maximálně precizně. Za takové byly povaţovány spory týkající se rodinného práva (rozvod, neplatnost manţelství, spory mezi rodiči a dětmi), dále zvláštní spory o uţívání patentů, uţitných vzorů a ochranných známek, ale také spory obchodního charakteru v mimopraţských regionech, kde nepůsobily obchodní soudy. Vrchní soudy v první instanci projednávaly poměrně málo početné a svou povahou speciální spory, kde se ţalobce domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena nesprávným rozhodnutím soudce nebo úředníka, kteří porušili svou povinnost. Vedle věcné příslušnosti bylo potřeba v soudnictví rozlišit také příslušnost místní, a tedy rozhodnout, který ze soudů stejné úrovně měl řešit konkrétní danou věc. V zásadě byl příslušný právě ten soud, v jehoţ územním obvodu měl ţalovaný občan bydliště (tedy obecný soud), nebo dle místa spáchání trestného činu. Obchodní společnosti a jiné právnické osoby (např. obce) měly příslušný soud vymezen dle místa svého sídla, vojenské osoby měly 37

příslušný soud dle místa, kde sídlila jejich posádka. Spory konkurzů měly být řešeny dle sídla krachujícího podniku. Syndikátní spory, ve kterých došlo k porušení úředních povinností některého státního úředníka, řešil místně příslušný soud podle sídla státního orgánu, jehoţ úředník svým jednáním škodu způsobil. Soudnictví ve věcech nesporných (zpravidla se jednalo o pozůstalostní řízení) náleţela ve většině případů okresním soudům, často s vyuţitím pomoci notářů. 3.8.5.

Trestní soudnictví

Struktura trestních soudů zůstala po vzniku Československé republiky v podstatě stejná, jako v období monarchie. Po rozšíření státního území o Slovensko a Podkarpatskou Rus, kam část českých soudců odešla, došlo ke sníţení počtu kvalifikovaných soudců pro trestní agendu. Rovněţ změna hospodářských poměrů v poválečném Československu zapříčinila, ţe devalvace měny posunula mnohé přestupky do kategorie přečinů a zločinů, čímţ byly v majetkoprávních věcech zahlceny především krajské soudy. Vedení státu reagovalo na nedostatek soudců organizačním opatřením, které vedlo ke sníţení počtu členů trestních senátů u soudů krajských ze čtyř na tři členy a u vrchních soudů z pětičlenných senátů na tříčlenné. Porotní soudy byly příslušné pro některé typy zločinů a přečinů spáchaných např. obsahem tisku, označované jako politické, ale rovněţ tak ve věcech spáchání těţkých zločinů, za které zákon stanovoval trest v dolní hranici sazby větší, neţ pět let. Porotní soud se skládal ze soudního dvora a z lavice porotců. Soudní dvůr tvořili tři soudci z povolání, z nichţ jeden předsedal. Porotci byli před kaţdým soudním zasedáním losováni ze seznamu porotců, který obsahoval minimálně 36 uchazečů. Výkon funkce porotce mohli zastávat pouze osoby po dovršení 35 let věku, které uměli číst a psát a bydlištěm spadali do územní příslušnosti soudu. Porotcem naopak nesměli být osoby nezpůsobilé pro duševní poruchu, pro omezení jejich občanských práv (alkoholici, nesvéprávní, trvale pobírající chudinské sociální dávky atp.) a dále osoby, které byly ve střetu zájmů z důvodů jejich pracovního či politického postavení. Před počátkem hlavního líčení probíhalo ve veřejném zasedání porotního soudu za přítomnosti stran sporu a obeslaných porotců se stavování lavice porotců, která měla dvanáct členů. Jména porotců byla vkládána do tzv. osudí a po vylosování konkrétního jména měl nejprve ţalobce a poté i obţalovaný právo porotce přijmout či zamítnout. Lavice porotců byla sestavena vylosováním dvanáctého porotce, nebo v případě, ţe v osudí zbylo jen tolik jmen, aby byla lavice porotců dvanáctičlenná. Porotci skládali 38

přísahu před předsedou soudu. Hlavní líčení, vč. výslechů obţalovaného a svědků, řídil předseda soudu. Porotci mohli klást obţalovanému otázky a navrhovat provedení důkazů. Po průvodním řízení zformuloval předseda soudu otázky pro porotce, které směřovaly k tomu, zda je obţalovaný vinný z trestu či není. O těchto otázkách se porotci radili v poradní místnosti bez přístupu veřejnosti a hlasovali o kaţdé otázce zvlášť. K výroku poroty, ţe obţalovaný je vinen, bylo zapotřebí nejméně dvou třetin hlasů. Porotci se vrátili do soudní síně a vrchní porotce oznámil výsledek. Rozhodla-li porota jednomyslně o vině obţalovaného a soud se domníval, ţe se porotci mýlili, odkázal věc jiné porotě. Pokud soud výrok poroty přijal, byl obţalovaný předvolán do soudní síně, kde mu byl výrok následně přečten. Zněl-li výrok „nevinen“, soud obţalovaného rozsudkem zprostil viny. Zněl-li rozsudek „vinen“, navrhl ţalobce trest a ostatní účastníci řízení se k němu mohli vyjádřit. Potom se soud odebral k poradě a rozhodl o výši trestu. Předseda soudu jej poté veřejně vyhlásil. Proti rozsudku porotního soudu bylo moţné podat odvolání, nebo zmateční stíţnost.46

3.9. Okupace a období nesvobody v letech 1939 – 1945 Vývoj práva v protektorátu měl dva hlavní rysy. Jednak v maximální moţné míře přizpůsoboval protektorátní právo právu říšskému, jednak vytvořil právní základy pro nezměrné vykořisťování protektorátního obyvatelstva. Na území protektorátu tedy platilo dvojí právo: a) vlastní právo protektorátní zděděné z předválečného Československa, b) právo říšské. Pro české obyvatelstvo bylo pochopitelně rozhodující právo protektorátní. Rodinné právo bylo doplněno o diskriminující zákazy a příkazy rasově namířené proti ţidovskému obyvatelstvu. V oblasti pracovního a sociálního práva došlo k významným zásahům do pracovních a mzdových poměrů (zavedením mzdového diktátu v zájmu německých podnikatelů). Byla zavedena soustava nucených prací a káznicový systém v továrnách. Pracovní poměry se výrazně zhoršily. Došlo k prodlouţení pracovní doby, byla zrušena svoboda sjednávat pracovní poměr, všeobecná pracovní povinnost se vztahovala na všechny muţe ve věku od 16 do 50 let. Součástí reţimu nucených prací bylo tzv. „totální nasazení“, na základě kterého bylo do Německa zavlečeno statisíce Čechů, kde byli doslova zotročováni a nasazováni na práce v často v nelidských podmínkách. 47

46 Adamová K. S., Riegrová B., Skřejpková P., Soukup L., Šouša J., Dějiny českého soudnictví do roku 1938, 2005 (str. 107 - 127) 47 Ladislav Vojáček, Karel Schelle, České právní dějiny do roku 1945, 2007

39

3.9.1.

Protiprávní charakter zřízení Protektorátu Čechy a Morava

Dne 15. března 1939 došlo k okupaci zbylé části Čech a Moravy. Hned druhý den po zahájení okupace vydal Adolf Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (č. 75/1939 Sb.). V tomto zcela protiprávním aktu byly likvidovány veškeré dosud alespoň formálně existující svobody Českého národa. Protektorátu byla odepřena státní povaha a stal se integrální součástí Německé říše. Neměl jakoukoliv mezinárodněprávní způsobilost k jednání a nebylo mu přiznáno právo na vlastní vojenskou obranu. Říše převzala veškerá práva na tvorbu infrastruktury v Protektorátu v oblasti poštovního úřadu, dopravy a spojů, leteckého provozu, monetární politiky atp. 3.9.2.

Protektorátní soudnictví

Tak jako v oblasti státní správy bylo rovněţ soudnictví v Protektorátu rozděleno na autonomní, vycházející z předválečného organizačního uspořádání a dále na soudnictví říšskoněmecké. Výše citovaný výnos o zřízení Protektorátu mj. ustanovil, ţe obyvatelstvo Protektorátu Německé národnosti se stává německými státními příslušníky a podléhají německé pravomoci. Na území Protektorátu bylo zřízeno 12 (později do roku 1941 dokonce 14) německých úředních soudů (Amtsgerichte) s věcnou kompetencí našich soudů okresních, ale s územní působností soudů krajských. Dále byly zřízeny dva německé zemské soudy (Landgerichte) se sídlem v Praze a Brně s věcnou působností našich krajských soudů, ale s územní působností našich vrchních soudů. Vrchní zemský soud (Oberlandgericht) byl zřízen v Praze, přičemţ jeho věcná působnost byla paralelou našich vrchních soudů a územně pod něj spadal celý Protektorát. Samostatnou pozornost si zasluhuje existence tzv. zvláštních soudů (Sondengerichte). Bylo jich zřízeno 5 v rámci vrchních zemských soudů a jejich agendu takřka výhradně naplňovaly postihy za činnost namířenou proti okupačnímu zřízení a jeho vojenským či politickým sloţkám. Řízení před zvláštním soudem mělo charakter zkráceného řízení, nekonalo se předběţné vyšetřování a rozsudek musel být vykonán okamţitě. Opravné prostředky byly nepřípustné. Soudní teror vyvrcholil po smrti říšského protektora Reinharda Heydricha (04. 06. 1942). Bylo vyhlášeno tzv. stanné právo, v němţ činy proti veřejnému pořádku a bezpečnosti soudily tzv. stanné soudy. Obţalovaný neměl právo na obhájce, rozsudek byl definitivní a okamţitě vykonatelný. Trest smrti byl jediným soudním verdiktem, který mohl soud uloţit (bylo jich vyneseno cca 5 tisíc).

40

3.9.3.

Právní postavení obyvatelstva za okupace

Na území Protektorátu existovaly tři skupiny obyvatelstva s rozdílným právním postavením. V první skupině byli plnoprávní němečtí říšští občané. Němci ţijící na území Protektorátu poţívali různých výhod vyplývajících z nerovného postavení, které jim bylo přiznáno na základě výnosů a předpisů v oblasti sociálního zabezpečení, pracovního práva a dalších, přičemţ podléhali pouze říšským orgánům a výhradní jurisdikci německých soudů. Druhou skupinu tvořili občané české národnosti, kterým byla přiznána tzv. „protektorátní příslušnost“, čímţ se ve své vlastní zemi staly občany „druhé kategorie“. Třetí skupinu tvořila část obyvatelstva, na níţ se vztahovaly rasové předpisy. Tito lidé byli zbaveni jakékoliv právní ochrany vč. základních lidských práv a svobod. 3.9.4.

Benešova koncepce právní kontinuity

Reakcí na okupaci českých zemí a vytvoření tzv. „Slovenského štátu“ byly snahy exilové československé politické reprezentace o obnovu národní a státní samostatnosti. Zprvu v Paříţi a později v Londýně zahájil činnost Národní výbor, který se později přeorganizoval v tzv. „Prozatímní státní zřízení“ v čele s prezidentem Edvardem Benešem. Prezident Beneš jmenoval v červenci 1940 československou emigrační vládu v Londýně a dále státní radu, které byly uděleny příslušné pravomoci ke schvalování a vydávání prezidentem navrţených dekretů. Nejdůleţitějším dokumentem pro vybudování právní kontinuity z hlediska ústavně právního bylo přijetí ústavního dekretu č. 2/1940 Úř. věst., kterým se prezident Beneš stal nositelem zákonodárné moci a převzal pravomoci v té době neexistujícího Národního shromáţdění podle ústavní listiny ČSR. Neméně důleţitá byla jednání se spojenci ve věci neplatnosti Mnichovské dohody. V roce 1942 nejprve Velká Británie a později také Francie a Sovětský svaz vydali prohlášení o neplatnosti Mnichovské dohody a všech následných právních nároků, které v této souvislosti Německo učinilo. Tímto aktem došlo de facto k obnově Československé republiky v mezinárodním pojetí.48 Dekrety prezidenta E. Beneše byly vydávány od července 1940 do října 1945. V tomto období bylo vydáno celkem 126 dekretů prezidenta republiky a 17 ústavních dekretů. Z hlediska aplikace nemá naprostá většina dekretů prezidenta republiky v současnosti význam. Většina v Londýně vydaných dekretů se týkala ustanovení Prozatímního státního

48 Ladislav Vojáček, Karel Schelle, České právní dějiny do roku 1945, 2007

41

zřízení ČSR, jeho státních rozpočtů a fungování československých vojenských jednotek v zahraničí. Poslední období normotvorby se věnovalo otázkám poválečného uspořádání, obnovení právního pořádku a státních institucí v Československu a rovněţ byly řešeny otázky ve věcech odčinění křivd československým občanům a trestněprávní problematiky v návaznosti na činnost Němců během okupace.49

3.10. Soudy v letech 1945 – 1960 Především na nátlak komunistické strany a jejího exilového vedení v Moskvě bylo rozhodnuto, ţe na osvobozeném území bude vytvořena nová vláda a ţe londýnská vláda podá demisi. Nová vláda byla oficielně ustavena v Košicích (04. 04. 1945), přičemţ v novém vládním uskupení byl z londýnského exilu pouze prezident Edvard Beneš. V únoru 1948 došlo v Československu k převzetí moci komunistickou stranou (dále také KSČ). KSČ brzy prosadila zavedení nového právního řádu, který se v mnohém inspiroval sovětským vzorem. Následně byla přijata nová ústava Československé republiky (tzv. Ústava 9. května), která sice navazovala na Ústavu z roku 1920, avšak v mnohém byla inspirována sovětskou ústavou. Ústava neznala institut ústavního soudu, výkladem ústavy bylo pověřeno Národní shromáţdění. Fakticky však tento výklad nebyl vykonáván. Úroveň textu byla poměrně demokratická a rovněţ z formálně právního hlediska byla ústava na dobré úrovni. Dodrţování ústavnosti však bylo nereálné u základních lidských a občanských práv a při praktické dělbě moci. Ústava 9. května byla v roce 1960 nahrazena tzv. socialistickou ústavou. Ke změně ústavy vedly politické a ideologické důvody. Československo charakterizovala jako socialistický stát, zaloţený na svazku dělnické třídy, rolnictva a pracující inteligence, pod vedením dělnické třídy. Oproti předešlé ústavě představovala socialistická ústava určitý pokles úrovně. V socialistické ústavě byla zakotvena vedoucí úloha komunistické strany. Byly omezeny pravomoci prezidenta a Slovenské národní rady, byl přijat nový název státu Československá socialistická republika i nový státní znak. Tato ústava platila 8 let. Ke změnám došlo v roce 1968, kdy se československá socialistická republika federalizovala na principu rovnoprávnosti na dva federální státy (ČSR a SSR). Ústavně byl také upraven Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, reálně však ustaven nebyl.50

49 Marie Marečková, České právní a ústavní dějiny, UP v Olomouci Právnická fakulta 2006 50 Marie Marečková, České právní a ústavní dějiny, UP v Olomouci Právnická fakulta 2006, (str. 95 - 98)

42

3.11. Soudy v letech 1961 – 1993 Co se týče správního soudnictví, je třeba si připomenout některé události z poválečného období. V roce 1945 nemohla být činnost soudu obnovena v plném rozsahu jednak pro protahující se problémy s personálním obsazením soudu, jednak díky tomu, ţe v Bratislavě vyvíjel svou činnost „konkurenční“ Správní soud, zřízený v období Slovenského štátu. Rozdělení kompetencí mezi oběma soudy zůstalo aţ do roku 1949 nejasné a bylo definitivně vyřešeno přenesením sídla soudu do Bratislavy na základě zákona č. 166/1949 Sb. Jednalo se však o účelové řešení, které ve svém důsledku přímo směřovalo k zániku soudu, o němţ bylo politicky rozhodnuto záhy po Únoru 1948. Instituce „Správního soudu“ byla sice konstituována také Ústavou z 09. 05. 1948, ale bezprostředně po únorovém převratu roku 1948 jiţ bylo jasné, ţe nezávislá soudní kontrola veřejné správy a poskytování ochrany veřejným subjektivním právům občanů nemá v novém reţimu ţádné místo. Po tvrdých personálních čistkách v únoru 1948 a po penzionování „prvorepublikových“ soudců v červnu 1948 se stal praţský soud prakticky nefunkční, některé jeho senáty pro nedostatek soudců vůbec nemohly být sestaveny. U soudu následně nebyl ani jediný předseda senátu a noví soudci jmenováni nebyli. Správní soud s velkými omezeními „fungoval“ ještě do konce roku 1952. Ústavně bylo správní soudnictví likvidováno ústavním zákonem č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, který nově upravil ústavní pasáţe o soudech a tichou cestou vypustil ustanovení o správním soudu. Generální derogací § 18 zákona č. 65/1952 Sb., o prokuratuře byly „všechny předpisy o správním soudu“ zrušeny. Jediným pozůstatkem veřejnoprávního soudnictví tak zůstalo soudnictví pojišťovací (upravené původně zákonem č. 221/1924 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří), které se ovšem transformovalo do zvláštního řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů a procesně se včlenilo do občanského soudního řádu k opravným prostředkům. V obecném povědomí postupně začalo být nazíráno jako zvláštní typ soudnictví ve věcech civilních. K renesanci správního soudnictví tak mohlo (a muselo) dojít aţ po politických změnách v roce 1989. Ústavní základ byl znovu poloţen článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon bez čísla, uvozený ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., po vzniku samostatné České republiky byl publikován usnesením ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, jako součásti ústavního pořádku České republiky. Urychlené hledání odpovídající procesní a institucionální formy neumoţnilo obnovit samotnou instituci Nejvyššího správního soudu (ani speciálních správních soudů), ale ani vytvořit speciální proces, platný jen pro řízení ve věcech správního 43

soudnictví. Soudní přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy se pak v letech 1992 aţ 2002 dělo podle zvláštních ustanovení páté části občanského soudního řádu (§ 244 a násl.) vloţené novelou č. 519/1991 Sb., a to v soustavě obecných soudů. Ve skutečnosti rozhodující judikatorní činnost vykonávaly krajské soudy a nejvyšší soudy republik (resp. od roku 1993 Vrchní soudy v Praze a od roku 1996 také v Olomouci). Věcná příslušnost okresních soudů a Nejvyšších soudů byla zejména po roce 1993 prakticky zanedbatelná. Právně byl po vzniku samostatné České republiky v roce 1993 článkem 91 nové Ústavy obnoven také Nejvyšší správní soud, který tak měl tvořit druhý vrchol soudní soustavy. K jeho skutečnému zřízení však po deset let nedošlo, ač legislativní pokusy v tomto směru v devadesátých letech existovaly. Situace se tak nepříjemně začala podobat konstituování Ústavního soudu v roce 1968, který také fakticky nikdy zřízen nebyl. Především však procesní úprava správního soudnictví v letech 1992 – 2002 vykazovala řadu právních i legislativních deficitů. Mezi nejzávaţnější patřil rozpor s mezinárodněprávními závazky České republiky (čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Pravomoci správních soudů omezené na přezkum zákonnosti rozhodnutí veřejné správy - nebyla například podrobena nezákonná nečinnost, u soudu nebylo moţno dovolat se nezákonnosti zásahů, které se nedějí formou rozhodnutí. Nadto neexistovaly opravné prostředky proti rozhodnutím soudů ve správním

soudnictví,

to

vedlo

k odchylující

se

judikatuře

krajských

soudů.

Ústavní soud, který ve svých nálezech od poloviny devadesátých let opakovaně upozorňoval na deficity právní úpravy, nakonec nálezem č. 276/2001 Sb. z 27. 6. 2001 zrušil celou pátou část občanského soudního řádu s účinností od 1. ledna 2003. Výrazně tak napomohl tomu, aby v té době připravovaná – jiţ třetí od roku 1993 – zákonná úprava správního soudnictví se stala v obou parlamentních komorách průchodnou. Po padesáti letech od likvidace pozůstatků Nejvyššího správního soudu tak byla činnost této instituce obnovena.51 V důsledku federalizace Československa v roce 1969 vznikl vedle Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky se sídlem v Praze i Nejvyšší soud České socialistické republiky také se sídlem v Praze. V roce 1991 byl schválen zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, který změnil sídlo federálního nejvyššího soudu opět do Brna, k čemuţ však fakticky došlo aţ se vznikem samostatné České republiky roku 1993. Téhoţ roku byl tento nejvyšší soud změněn na Nejvyšší soud České republiky a dosavadní republikový nejvyšší soud se sídlem v Praze se pak stal Vrchním soudem v Praze.52

51 http://nsstest.elinkx.cz/Historie/art/4?menu=174 52 http://cs.wikipedia.org/wiki/NejvyAD_soud_CeskA9_republiky

44

Historie Ústavního soudu v poválečném období je podrobněji rozebrána v kapitolách 3.13.3. aţ 3.13.5.

3.12. Soudní systém v ČR po roce 1993 – charakteristika Soudní systém ČR, jejíţ právní řád historicky vychází z rakouského podokruhu románsko-germánského práva, je tvořen Ústavním soudem a soustavou tzv. obecných soudů. Zatímco Ústavní soud je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR53 zvláštním soudním orgánem, jehoţ úkolem je především provádět kontrolu ústavnosti a plnit některé úkoly volebního a politického soudnictví, posláním obecných soudů je poskytovat (podle čl. 90 Ústavy ČR)54 zákonem stanoveným způsobem ochranu právům a rovněţ rozhodování o vině a trestu za trestné činy. Soustava obecných soudů, mezi něţ patří soudy okresní, krajské, vrchní, Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud, není jednotná a rozpadá se (jak je v románskogermánském právním systému typické) na tři velké větve podle druhu sporů, o kterých jsou jednotlivé soudy příslušné rozhodovat, a to na větve soudnictví civilního, trestního a správního. Hlava čtvrtá Ústavy ČR stanovuje základní pravidla pro organizaci a fungování soudního systému v ČR, přičemţ nezanedbatelný význam mají téţ ustanovení hlavy páté Listiny, ve kterých je garantováno právo na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní normy týkající se obecného soudnictví jsou konkretizována běţným zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. V něm jsou zakotveny poţadavky na soudce, způsob jejich jmenování a zánik jejich funkce, stanovuje principy jejich kariérního postupu, definuje způsob státní správy soudnictví a dále pravidla pro laickou účast na výkonu soudní moci. Soudní moc v České republice je nezávislá55. Není tedy ze své činnosti odpovědna ţádné jiné moci, ať jiţ zákonodárné nebo výkonné. Nezávislost výkonu soudcovské funkce je výslovně zaručena Ústavou56, kdyţ nestrannost soudců nesmí nikdo ohroţovat a do jejich činnosti zasahovat. To je také důvod, proč soudce nemůţe být zároveň poslancem

53 Čl. 83 Ústavy ČR - Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. 54 Čl. 90 Ústavy ČR - Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. 55 Čl. 81 Ústavy ČR - Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. 56 Čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR - (1) Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohroţovat.

45

či senátorem, nesmí být činný ve veřejné správě ani vykonávat řadu jiných činností (např. podnikat).57 Soudnictví v ČR je v duchu tradic budováno a podmíněno jednak poţadavkem na profesionálnost (Soudcem z povolání se můţe stát bezúhonný občan s ukončeným pětiletým magisterským vzděláním v oboru práva a následným sloţením odborné justiční zkoušky) a dále je podmíněno poţadavkem kariérním (věková hranice 30 let pro jmenování do

funkce

soudce

a

následná

časová neomezenost

výkonu

funkce

soudce,

58

resp. nesesaditelnost soudce) . Do funkce je soudce jmenován na návrh ministra spravedlnosti prezidentem republiky. Funkce soudce se tzv. čekatel ujímá okamţikem sloţení slibu do rukou prezidenta republiky. Soudce je při svém rozhodování vázán podle čl. 95 Ústavy pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, tzn. ratifikovanou parlamentem po předchozím souhlasu ústavního soudu v souladu s čl. 87 odst. 2 Ústavy. Soudce je oprávněn posoudit soulad předpisu niţší právní síly (nařízení vlády, vyhláška ministerstva) se zákonem (tzv. soudcovské právo zkoumací). Pokud soudce rozhoduje sám, nazývá se samosoudcem. V případech stanovených zákonem, rozhoduje soud v senátě, který tvoří soudci z povolání. Rozhoduje-li např. krajský soud v občanskoprávním řízení o odvolání proti rozsudkům vydaných okresními soudy, tvoří senát odvolacího soudu tři soudci z povolání. Zákon však v některých věcech připouští i účast laiků na rozhodování soudů. Občané, kteří se podílejí na rozhodování soudů vedle soudců z povolání, se nazývají přísedící (před rokem 1990 soudci z lidu). Při hlasování v senátě má jejich hlas stejnou váhu jako hlas předsedy. Všichni soudci v senátě, ať jiţ z povolání či přísedící, jsou si rovni. Pravidla řízení před jednotlivými obecnými soudy jsou kodifikována ve zvláštních procesních kodexech označovaných jako soudní řády. Pro vnitřní chod obecných soudů a vedení interních agend mají význam také jejich jednací,

kancelářské a spisové

řády. Ústavní soud má s ohledem na svoji funkci zvláštní postavení a v souladu s tím jsou předpoklady na jeho soudce, činnost, správu, jakoţ i pravidla pro řízení před ním, zakotveny

57 Ministerstvo spravedlnosti ČR http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?d=16414&j=33&k=374&o=23 58 Čl. 93 Ústavy ČR (1) Soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení. Své funkce se ujímá sloţením slibu. (2) Soudcem můţe být jmenován bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické vzdělání. Další předpoklady a postup stanoví zákon - (viz ustanovení § 60 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).

46

ve speciálním zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud má rovněţ vlastní kancelářský a spisový řád. Vzhledem k přetíţenosti obecných soudů se v ČR v průběhu posledního desetiletí dynamicky rozvíjí alternativní, mimosoudní metody řešení sporů. Z nich je v ČR dosud nejrozšířenější rozhodčí řízení, jehoţ fungování je upraveno zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení. Pro ostatní metody alternativního řešení sporů (např. mediace) obecně závazný právní rámec dosud chybí.59

3.13. Organizace soudnictví Zásadní změny politických a společenských poměrů po listopadové revoluci v r. 1989 a přechod z totalitního reţimu k podmínkám demokratického právního státu, vyţadovaly rovněţ zákonnou úpravu poměrů v soudnictví. Základní změna byla provedena zákonem č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, kterým byly vytvořeny podmínky pro výkon soudnictví, kdyţ tento zákon byl dále doplněn vydáním několika dalších právních předpisů60. Výše citovaný zákon se v průběhu doby dočkal několika novelizací v návaznosti na vývoj společenské situace, aby bylo dosaţeno maximální garance nezávislosti postavení soudů a soudců a práva na soudní ochranu práv všech subjektů.61 V reakci na vznik samostatné České republiky (dne 01. 01. 1993) pak byla provedena zásadní změna přijetím zákona č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, a kterým byla nově konstituována soustava soudů ČR. Přes četné novelizace přestávala však tato právní úprava vyhovovat. Proto bylo nutné přistoupit k reformě justice s cílem zefektivnit soudní řízení a rozhodování. Toto opatření si vyţádalo změnu nejen procesních předpisů, ale i samotné organizace soudů a způsobu výkonu jejich správy. Nově bylo třeba upravit postavení Nejvyššího soudu a vymezit dosud chybějící rámec vnitřní organizace soudů, rozvrhu jejich práce a vytvořit systém resortního vzdělávání. Proto bylo přistoupeno k přijetí nového zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb., který nabyl účinnosti dne 01. 04. 2002, který ale vyvolal řadu diskuzí vzhledem k úpravě

59 Ústav státu a práva Akademie věd České republiky http://www.ilaw.cas.cz/index.php?page=50 60 Zejména zákony č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících…a o státní správě soudů ČR; zákon č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců; zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících; zákon č. 391/1991 Sb, o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů. 61 Kocourek J., Záruba J., Zákon o soudech a soudcích, Zákon o státním zastupitelství. Komentář 2., Praha: C.H. Beck., 2004, (str. 135)

47

státní správy soudů a přezkoumávání odborné způsobilosti soudců k výkonu funkce a jejími dopady na nezávislost. Základní strukturu nových justičních zákonů dále doplnil zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, s účinností od 01. 01. 2003, kterým byl konečně konstituován (v čl. 91 Ústavy predikovaný) Nejvyšší správní soud a byla realizována očekávaná změna způsobu rozhodování soudů ve správních věcech, která spočívala v posunu od přezkoumávání zákonnosti k meritornímu rozhodování. Tím mohlo být rovněţ naplněno ustanovení čl. 87 odst. 3 písm. b) Ústavy, které dává moţnost přesunutí pravomoci rozhodovat o sporu o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy směrem od Ústavního soudu k Nejvyššímu správnímu soudu62, čímţ došlo z větší části k přesunutí pravomoci o rozhodování některých kompetenčních sporů.63 Vytvořila se tak ucelená soustava správního soudnictví, viz vznik specializovaných senátů krajských soudů a vznik Nejvyššího správního soudu. Předchozí úprava správního soudnictví vykazovala řadu nedostatků, které spočívaly zejména v nedostatečné ochraně účastníků řízení, která by odpovídala Evropské úmluvě o lidských právech a svobodách. Správnímu soudnictví byla vytýkána absence soudní ochrany před nezákonnými zásahy či postupy veřejné správy, které neměly charakter a formu rozhodnutí (chyběla např. právní ochrana před nečinností správního orgánu, správní soudy nemohly rozhodnout o platnosti aktů veřejné správy, soud měl oprávnění zrušit rozhodnutí pouze z důvodu nezákonnosti, nikoliv však věcné správnosti). Tyto nedostatky byly rovněţ kritizovány Ústavním soudem.64 Následně situaci vyřešil Ústavní soud vydáním nálezu č. 276/2001 Sb., kterým zrušil celou pátou část Občanského soudního řádu65, avšak aţ k datu 31. 12. 2002, čímţ poskytl zákonodárcům časový prostor k nápravě. Rovněţ nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.), který vstoupil v platnost s účinností od 01. 01. 2006 a který upravuje vztahy a řízení před orgány moci výkonné, orgány územních samosprávných celků, jiných orgánů a právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy, zavedl podrobnější úpravu s ohledem na poţadavky

62 63 64 65

Srov. § 97 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní Klíma K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině, 2005, (str. 919) nález č. 269/1996 Sb., nález č. 2/2000 Sb. V odůvodnění ÚS uvedl, ţe současné správní soudnictví sice odpovídá Ústavě a Listině pokud jde o proces a kompetence, ale neodpovídá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, protoţe tato výslovně poţaduje, aby o právu rozhodl soud nebo soudu podobný orgán. Soud můţe odstranit pouze rozhodnutí nezákonné, nikoliv však věcně vadné. Jinak řečeno, nelze správní uváţení závislého orgánu nahradit nezávislým uváţením soudu. Toto podle ÚS nelze řešit jinak neţ zásadní změnou koncepce správního soudnictví.

48

vedení správních řízení, aby z ústavního hlediska odpovídal ústavním standardům, které jsou na řízení před orgánem veřejné moci kladeny.66

3.14. Ústavní soud ČR Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehoţ postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v Ústavě České republiky. Sídlem Ústavního soudu je Brno. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je zejména chránit ústavnost, základní práva a svobody vyplývající z Ústavy, Listiny a dalších ústavních zákonů České republiky a garantovat ústavní charakter výkonu státní moci. Přísluší mu i další kompetence, jako je rozhodování v některých věcech týkajících se volebního práva a posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou před jejich ratifikací. Výkon Ústavního soudu zastává patnáct soudců, kteří rozhodují ve čtyřech tříčlenných senátech nebo v plénu. Plénum se skládá ze všech 15 soudců ústavního soudu, přičemţ je usnášeníschopné alespoň v počtu 10 soudců. Jmenování soudců Ústavního soudu je v kompetenci prezidenta republiky, který soudce jmenuje do funkce se souhlasem Senátu Parlamentu na období deseti let, přičemţ opakování mandátu není Ústavou ČR zakázáno. Předsedu a dva místopředsedy Ústavního soudu jmenuje prezident republiky samostatně z řad soudců Ústavního soudu. Soudcem Ústavního soudu se můţe stát bezúhonný občan České republiky, který je volitelný do Senátu Parlamentu (tzn. má nejméně 40 let), získal vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v některém právnickém povolání. Stejně tak jako v případě soudců obecných soudů není funkce soudce Ústavního soudu slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu či s jinou funkcí ve veřejné správě ani s jakoukoliv jinou placenou funkcí nebo výdělečnou činností. Kromě toho soudce Ústavního soudu nesmí být členem ţádné politické strany nebo hnutí. Funkce se soudce ujímá sloţením slibu do rukou prezidenta republiky. Slib zní: „Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně.“ Soudci Ústavního soudu jsou k zajištění své nezávislosti na moci výkonné vybaveni imunitou, jejíţ rozsah je dán ustanovením čl. 86 Ústavy ČR.67 Soudce Ústavního soudu

66 Klíma K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině, 2005, (str. 924) 67 Ústava ČR, čl. 86

49

nemůţe nikdo odvolat z jeho funkce. V případě, ţe se ústavní soudce dopustí tzv. závaţného kárného provinění anebo v situaci, kdy soudce vykonává funkci nebo činnost, která je neslučitelná s funkcí soudce Ústavního soudu, popř. poruší-li zákaz členství v politické straně nebo hnutí anebo se po dobu delší neţ jeden rok neúčastní jednání Ústavního soudu, můţe o zániku jeho funkce rozhodnout ve zvláštním kárném řízení plénum Ústavního soudu, a to kvalifikovanou většinou devíti hlasů. Funkce soudci Ústavního soudu zanikne automaticky v případě, ţe byl pravomocně odsouzen za úmyslně spáchaný trestný čin. Soudce se samozřejmě můţe své funkce sám vzdát, a to prohlášením učiněným osobně do rukou prezidenta republiky, případně ve formě notářského zápisu jemu adresovaného. Kaţdému ze soudců Ústavního soudu jsou na jeho návrh předsedou Ústavního soudu jmenováni tři právníci jako asistenti, kteří jsou soudcem pověřeni administrativní přípravou podkladů a výkonem některých procesních úkonů v řízení před Ústavním soudem. 3.14.1. Rozhodovací pravomoc Ústavního soudu V souladu s ustanovením čl. 87 Ústavy ČR rozhoduje ústavní soud ve věcech: o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů (např. nařízení vlády, ministerských vyhlášek, obecně závazných vyhlášek a nařízení obcí a krajů) nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo se zákonem, o ústavní stíţnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, o ústavní stíţnosti právnických nebo fyzických osob proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do jim ústavně zaručených základních práv a svobod, o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora,

(1) Soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu. Odepře-li Senát souhlas, je trestní stíhání navţdy vyloučeno. (2) Soudce Ústavního soudu lze zadrţet jen, byl-li dopaden při spáchání trestného činu, anebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadrţení ihned oznámit předsedovi Senátu. Nedá-li předseda Senátu do 24 hodin od zadrţení souhlas k odevzdání zadrţeného soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi Senát rozhodne o přípustnosti trestního stíhání s konečnou platností. (3) Soudce Ústavního soudu má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i poté, kdy přestal být soudcem Ústavního soudu.

50

v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora podle čl. 25 Ústavy ČR, o ústavní ţalobě Senátu proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy ČR, o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu podle čl. 66 Ústavy ČR, o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu, o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a 49 Ústavy ČR s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Kaţdý návrh na zahájení řízení je přidělen podle klíče stanoveného rozvrhem práce jednomu ze soudců, který pak vystupuje jako tzv. soudce zpravodaj (shromaţďuje podklady pro rozhodnutí a předkládá návrh na rozhodnutí). O nejdůleţitějších věcech, které jsou Ústavnímu soudu svěřeny, rozhoduje podle zákona Ústavní soud v plném sloţení, tzn. v plénu. Z výše uvedených věcí jsou to např. návrhy na zrušení zákonů či jiných právních předpisů, kompetenční spory, ústavní ţaloba Senátu proti prezidentu republiky, návrhy na přijetí stanoviska pléna k překonání právního názoru, který Ústavní soud zaujal ve svém dřívějším nálezu, a jiné věci, které si plénum k rozhodování vyhradilo. Jinak o převáţné většině ústavních stíţností a jiných návrhů na zahájení řízení rozhodují s konečnou platností tříčlenné senáty. Plénum Ústavního soudu je usnášeníschopné, je-li přítomno alespoň deset soudců. Rozhoduje většinou hlasů, ke zrušení zákona a v některých jiných případech je však třeba k přijetí rozhodnutí dosaţení kvalifikované většiny alespoň devíti hlasů. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná a nelze se proti nim odvolat. Forma rozhodnutí Ústavního soudu ve věci samé se nazývá nález, v ostatních věcech se jedná o usnesení. Odůvodnění nálezů obsahují často vyjádření k významným právním otázkám, a protoţe podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního 51

soudu závazná pro všechny orgány a osoby, povaţují se za jeden z pramenů práva a zachází se s nimi jako s precedenty. Soudce, který s přijatým rozhodnutím nesouhlasí, má právo k rozhodnutí připojit své odlišné stanovisko. Toto oprávnění je u Ústavního soudu exkluzivní, soudci obecných soudů je nemají. Všechny své nálezy a vybraná usnesení včetně odlišných stanovisek Ústavní soud zveřejňuje v tištěné Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Nejvýznamnější nálezy se vyhlašují v oficiální Sbírce zákonů. Kromě toho Ústavní soud všechna svá rozhodnutí zveřejňuje v internetové databázi NALUS na svých webových stránkách.68 3.14.2. Ústavní soud v období první československé republiky Historie ústavního soudnictví na našem území začíná jiţ krátce po vzniku Československé republiky, kdy byl v roce 1921, na základě ústavní listiny z roku 1920, zřízen zvláštní Ústavní soud. Jeho sedmičlenný sbor byl vytvářen tak, ţe tři soudce, včetně předsedy, jmenoval prezident republiky, další čtyři byli do svých funkcí delegováni, z toho dva Nejvyšším soudem a dva Nejvyšším soudem správním. Jejich funkční období bylo desetileté. Poté, co v roce 1931 uplynulo funkční období prvního soudu, byl však další soud ustanoven teprve v roce 1938, v období války pochopitelně nepůsobil a po jejím skončení jiţ svoji činnost neobnovil. Činnost prvorepublikového ústavního soudu je hodnocena jako málo frekventovaná a nepříliš významná. 3.14.3. Ústavní soudnictví v letech 1948 – 1989 Ústavy z roku 1948 a 1960 (z pochopitelných důvodů) jiţ s ústavním soudem nepočítaly. K poněkud zvláštní situaci došlo po federalizaci státu v roce 1968, neboť ústavní zákon o československé federaci předpokládal nejen zřízení ústavního soudu federace, ale i ústavních soudů obou národních republik. Ţádný z těchto soudů nikdy zřízen nebyl, zajímavé však je, ţe fakticky nenaplněná ústavní úprava zůstala v platnosti dalších více neţ dvacet let.

68 Ústavní soud ČR - http://www.usoud.cz/clanek/2023

52

3.14.4. Ústavní soud v letech 1991 – 1992, období České a Slovenské Federativní republiky Reálně fungující Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky byl zřízen aţ po pádu komunistického reţimu na základě federálního ústavního zákona z února 1991. Tento federální soud byl dvanáctičlenný a kaţdá z republik v něm byla zastoupena šesti soudci, jejichţ funkční období mělo být sedmileté. Sídlem soudu bylo rovněţ město Brno. 3.14.5. První etapa Ústavního soudu České republiky (1993 – 2003) Po rozpadu československé federace počítala s existencí Ústavního soudu také Ústava samostatné České republiky.69 První Ústavní soud České republiky zahájil svou činnost 15. července 1993. Toho dne tehdejší prezident republiky Václav Havel jmenoval do funkce dvanáct z patnácti soudců tohoto soudu. S ohledem na tehdejší neexistenci Senátu, se tak stalo se souhlasem Poslanecké sněmovny Parlamentu pouhý měsíc poté, co Poslanecká sněmovna schválila zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, který v návaznosti na č1. 88 Ústavy ČR upravil zejména organizaci tohoto soudu a řízení před ním a za sídlo soudu určil město Brno. Jmenováním prvních dvanácti soudců Ústavního soudu tedy započala nová etapa ústavního soudnictví v nově se formujícím státě.70

3.15. Soustava obecných soudů Soudní moc v České republice je nezávislá. Není tedy ze své činnosti odpovědna ţádné jiné moci, ať jiţ zákonodárné nebo výkonné. Ústavou je výslovně zaručena nezávislost výkonu soudcovské funkce (viz čl. 82 Ústavy), kdyţ nestrannost soudců nesmí nikdo ohroţovat a do jejich činnosti zasahovat. Proto také soudce nemůţe být zároveň poslancem či senátorem, nesmí mít ţádnou funkci ve veřejné správě a vykonávat řadu jiných činností (např. podnikat). Soudní moc se především uplatňuje při poskytování ochrany práv občanů a dalším subjektům v občanskoprávním řízení, např. při rozhodování sporů o náhradu škody, výţivné, o platnost skončení pracovního poměru, o ochranu vlastnických práv apod., dále

69 Ústava z 16. prosince 1992 70 Ústavní soud ČR http://www.usoud.cz/clanek/1813

53

při přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů (správní soudnictví). Pouze soudy mají pravomoc v trestním řízení rozhodovat o vině a o ukládání trestů za trestné činy. Soudcem z povolání se můţe stát bezúhonný občan, který má ukončené vysokoškolské právnické vzdělání, vykonal praxi justičního čekatele a sloţil odbornou justiční zkoušku. Do funkce je soudce jmenován na návrh ministra spravedlnosti prezidentem republiky bez časového omezení doby výkonu své funkce (jedná se o významnou záruku nezávislosti soudce). Funkce se ujímá sloţením slibu do rukou prezidenta republiky. Soudce je při svém rozhodování vázán pouze zákonem. Je oprávněn posoudit (v rámci tzv. soudcovského práva zkoumacího) soulad předpisu niţší právní síly (např. nařízení vlády, vyhlášky ministerstva) se zákonem. Pokud soudce rozhoduje sám, nazývá se samosoudcem. Zákon stanovuje, kdy rozhoduje soud v senátě, který je tvořen soudci z povolání, a kdy je senát tvořen jedním soudcem

z povolání

a

dvěma

přísedícími.

Rozhoduje-li

např.

krajský

soud

v občanskoprávním řízení o odvolání proti rozsudkům okresních soudů, tvoří senát odvolacího soudu tři soudci z povolání. Ve věcech, ve kterých zákon připouští účast laiků na rozhodování soudů, má při hlasování v senátě jejich hlas stejnou váhu jako hlas předsedy. V senátě si tedy jsou všichni soudci ať jiţ z povolání či přísedící rovni. Soustavu obecných soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní soudy, krajské a okresní soudy. Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soudy mají sídlo v Brně, vrchní soudy pak v Praze a v Olomouci. V civilním i trestním řízení platí zásada dvouinstančnosti. Znamená to, ţe pokud věc rozhodne soud první instance, jímţ je zpravidla okresní (obvodní) soud, odvolání proti takovému rozhodnutí projednává a rozhoduje o něm soud druhé instance. Proti druhoinstančnímu rozhodnutí jiţ nelze podat řádný opravný prostředek. V některých zákonem stanovených případech rozhoduje jako soud první instance krajský soud a soudem druhé instance je pak vrchní soud (např. u závaţných trestných činů). Nejvyšší soud pak především vede řízení o mimořádných opravných prostředcích. Nejvyšší správní soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, ţe rozhoduje o kasačních stíţnostech v případech stanovených zákonem. U Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, vrchních soudů, krajských soudů a okresních soudů, kde je více neţ 10 soudců, jsou zřízeny soudcovské rady. Soudcovské rady se vyjadřují zejména ke kandidátům na jmenování do funkce předsedy a místopředsedy 54

soudu, k přidělení nebo přeloţení soudců, projednávají návrhy rozvrhu práce soudu a jeho změny a vyjadřují se k posudkům předsedy soudu o rozhodovací a jiné činnosti soudců. Funkční období soudcovské rady trvá 5 roků. Ústředním orgánem státní správy soudů je Ministerstvo spravedlnosti. Jeho úkolem je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlíţet způsobem a v mezích stanovených zákonem na řádné plnění úkolů svěřených soudům. Orgány státní správy jsou také předseda a místopředseda Nejvyššího soudu a předsedové a místopředsedové vrchních, krajských a okresních soudů.71 3.15.1. Schéma soustavy obecných soudů v České republice

I. stupeň Okresní soudy (75)

Obvodní soudy v Praze (10)

Městský soud v Brně

sloţení soudů:

předseda, místopředsedové, soudci

řízení v I. stupni rozhodují soudci a) v senátu (1 soudce + 2 přísedící) b) samosoudce

71 http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?d=16414&j=33&k=374&o=23

55

II. stupeň Krajské soudy (7) v Brně pobočka v Jihlavě pobočka ve Zlíně pracoviště Brno, Husova 15 v Českých Budějovicích pobočka v Táboře v Hradci Králové pobočka v Pardubicích v Ostravě pobočka v Olomouci v Plzni pobočka v Karlových Varech v Praze v Ústí nad Labem pobočka v Liberci Městský soud v Praze sloţení soudů: řízení v I. stupni řízení v II. stupni

předseda, místopředsedové, soudci, přísedící paralela se soudním řízením před Okresními a Městskými soudy 1. trestní věci a) senát (1 soudce + 2 přísedící) b) senát (3 soudci) 2. civilní věci a) samosoudce b) senát (3 soudci) 56

III. stupeň Vrchní soud v Praze

Vrchní soud v Olomouci sloţení soudů: předseda, místopředsedové, soudci, kárný soud řízení ve II. stupni rozhodují soudci v senátu (3 soudci)

IV. stupeň Nejvyšší soud v Brně

Nejvyšší správní soud v Brně

Nejvyšší soud – v Brně sloţení soudu: předseda, místopředsedové, soudci, kárný soud specifikace dle druhu procesu 1. Trestní kolegium 2. Občanskoprávní kolegium 3. Obchodní kolegium v řízení rozhodují senáty sloţené: a) 5 soudců (mimořádné opr. prostředky) b) 3 soudci (jiné věci) Nejvyšší správní soud – v Brně sloţení soudu: předseda, místopředseda, soudci v řízení rozhodují senáty sloţené: a) 7 soudců (ve věcech politických stran a politických hnutí, kompetenční ţaloby, věci postoupené tříčlenným senátem) b) 3 soudci (jiné věci)

57

3.16. Nezávislost soudní moci v ČR Soudní moc je upravena v Ústavě ČR v hlavě čtvrté jako zvláštní, jednotný a samostatný typ státní moci. Článek 81 Ústavy deklaruje, ţe soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Právní výklad tohoto článku v podstatě konkretizuje ustanovení o dělbě moci (viz čl. 2 odst. 1 Ústavy), kdyţ vyzdvihuje soudnictví jako jedinou instituci nadanou právem vykonávat moc soudní. Jednak je tedy tato pravomoc svěřena určitému druhu orgánů (soudům) a jednak je v tomto článku deklarováno, ţe je moc soudní nezávislá. Doloţkou nezávislosti se tak soudní systém jako celek evidentně separuje od ostatních orgánů veřejné moci. Rovněţ i jednotlivé soudy se od sebe navzájem oddělují, aby vzájemně do své činnosti nemohl jeden druhému zasahovat. Princip decentralizace se dokonce vztahuje aţ na úroveň jednotlivých soudců.72 Uţitím pojmu nezávislost se zdůrazňuje dělba moci a separace soudnictví od moci zákonodárné a výkonné. Moc zákonodárná a výkonná jsou na sobě závislé a vzájemně provázané: Parlament je ustaven ve volbách, vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně a je jmenována prezidentem, který je volen Parlamentem. Naproti tomu moc soudní je samostatná a tedy i nezávislá. Ústava výslovně zakotvuje dělbu moci (viz čl. 2 odst. 1 Ústavy). U soudů je však dělba moci zdůrazněna v úvodním ustanovení hlavy čtvrté. Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (viz čl. 90 odst. 1 Ústavy). Poskytování ochrany právům je třeba rozumět tak, ţe soudy především rozhodují spory. Způsob, kterým tak činí, je upraven v procesních řádech.73 Ochranu právům soudy poskytují ve všech oblastech práva, tj. v občanských, obchodních, rodinných, pracovních sporech a dále v oblasti správního práva. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (viz čl. 90 Ústavy 2. věta a čl. 40 odst. 1 Listiny), v trestním řízení soudy stanoví, která práva chráněná zákonem byla porušena a stanoví trest za toto porušení. Pravomoc soudů dále konkretizuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích v ustanovení § 2:

Soudy74

projednávají a rozhodují spory a jiné věci patřící do jejich pravomoci podle zákonů o občanském soudním řízení,

72 Klíma K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině, 2005, (str. 382) 73 Občanský soudní řád, soudní řád správní, trestní řád. 74 Ustanovení § 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

58

projednávají a rozhodují trestní věci patřící do jejich pravomoci podle zákonů o trestním řízení, rozhodují v dalších případech stanovených zákonem nebo mezinárodní smlouvou, s níţ vyslovil souhlas Parlament, jíţ je Česká republika vázána a která byla vyhlášena. Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem a za podmínek stanovených zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nebo zvláštní zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichţ tak soudní řád správní stanoví. Ve správním soudnictví rozhodují soudy o ţalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakoţ i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, ve věcech místního referenda, o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, a o kompetenčních ţalobách, ve věcech volebních a ve věcech politických stran a politických hnutí. Nestanoví-li soudní řád správní nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků. Ve správním soudnictví jednají a rozhodují specializované senáty krajských soudů a Nejvyšší správní soud. Listina základních práv a svobod garantuje v hlavě páté právo na soudní a jinou právní ochranu. To znamená, ţe kaţdý se můţe domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (viz čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 4 Listiny). Výše uvedená ustanovení z hlediska poţadavků na výkon soudní moci obsahují pojmy nezávislost a nestrannost.

3.17. Ústavní principy soudní moci Z celé řady ústavních principů, které mají významný vliv na moc soudní, si blíţe rozebereme následující: princip nezávislosti soudců princip nestrannosti soudců právo na zákonného soudce (princip zachování příslušnosti soudu a soudce)

59

3.17.1. Nezávislost a nestrannost Institucionální nezávislost spolu s právní úpravou, která postihuje jednání způsobilé ovlivnit soudce při rozhodování, je předpokladem nestranného rozhodnutí. Nestrannost je předpokladem spravedlivého rozhodování. Pojem nezávislost označuje způsob výstavby systému, resp. oddělenost, separaci. Princip nezávislosti je konkretizován aţ na úroveň jednotlivého soudce.75 Nezávislost soudců i soudnictví je ochraňována jednak způsobem výstavby justice a rovněţ tak moţností se takové kvality individuálně domáhat (viz čl. 36 odst. 1 Listiny). Znamená to, ţe nezávislost soudu i soudce je základním, individuálně nárokovatelným právem. Stát je z ústavního hlediska povinen budovat justici na principu nezávislosti a jedinec je oprávněn nárokovat soudnictví s takovou kvalitou.76 Čl. 82 odst. 1 Ústavy konkretizuje obsah čl. 81 Ústavy, neboť má zásadní význam pro postavení soudců nejen vůči ostatním mocím ve státě, ale i pro pozici soudce v rámci vlastní soudní moci. Výše uvedená ustanovení zakotvují zásady, na kterých by mělo být nezávislé soudnictví vystavěno. V souladu s těmito zásadami by měly být nastaveny mechanismy pro demokratické a nezávislé fungování moci soudní. Na pojem soudcovské nezávislosti lze nahlíţet z mnoha úhlů pohledu, neboť se nejedná jen o nezávislost kaţdého soudce v rámci soudní soustavy, ale i o nezávislost soudce na ostatních státních orgánech, o institut zákonného soudce, o nemoţnost zasahování do soudního řízení a o závaznost, vynutitelnost a nezměnitelnost soudního rozhodnutí. Pro soudní moc je charakteristická neexistence vztahů nadřízenosti a podřízenosti77. Podle ustanovení čl. 95 Ústavy je soudce při rozhodování vázán jen zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Dojde-li k závěru, ţe zákon, který má být v dané věci aplikován je v rozporu s ústavním pořádkem, je oprávněn předloţit věc k posouzení Ústavnímu soudu. Principy zakotvené v čl. 82 a 95 Ústavy jsou zdůrazněny i v § 79 zákona o soudech a soudcích v rámci ustanovení týkajících se práv a povinností soudce. Princip nezávislosti soudce se vztahuje především k vlastnímu rozhodování soudce. Podmínkou naplnění tohoto principu je naprostá nezávislost (a nestrannost) soudce v průběhu vlastního rozhodovacího procesu. Z tohoto pohledu je soudcovská nezávislost vnitřní „morální“ záleţitostí kaţdého soudce a všechny ostatní legislativně vytvořené podmínky mají 75 čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR 76 Klíma K. a kol., Komentář k Ústavě a Listině, 2005, (str. 383) 77 Ve srovnání např. s veřejnou správou

60

směřovat k tomu, aby mohla být nezávislost soudce realizována. Jsou však vlastně opatřeními podpůrnými, jelikoţ naplnění nejdůleţitější (osobní) sloţky principu nezávislosti leţí na soudci samotném. Podpora realizace principu nezávislosti soudce směřuje k formulování ustanovení bránících tomu, aby byl soudce vystaven některým jednáním směřujícím proti principu nezávislosti a usnadnit tak soudci dostát tomuto principu. Výrazem soudcovské nezávislosti je rovněţ ustanovení čl. 82 odst. 2 Ústavy, které stanoví neodvolatelnost a nepřeloţitelnost soudce. Limity soudcovské nezávislosti vyplývají z toho, ţe je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou78, dále platí omezení dané čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny, ţe státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby stanovených zákonem a vyplývající z povinností stanovených zákonem o soudech a soudcích. Soudcovská

nestrannost

je

institutem

úzce

souvisejícím,

přesto

odlišným

od nezávislosti. Nestrannost můţe být porušena např. tím, ţe soudce rozhodne ve prospěch jedné ze stran sporu bez dostatečného zákonného podkladu či jednostranně posouzeného důkazu. Nestrannost soudce při rozhodování v konkrétním soudním řízení je zajištěna procesními předpisy tím, ţe stanoví postup pro případ, ţe je dán důvod k pochybnosti o nepodjatosti soudce.79 Největší zárukou nestrannosti by měl být soudce sám. Zákon o soudech a soudcích mu v tomto směru klade povinnosti, stanovuje omezení týkající se chování soudce v jednací síni i mimo ni. Ustanovení v čl. 82 odst. 1 Ústavy výslovně zakazuje ohroţování soudcovské nestrannosti. Tento zákaz směřuje proti jakémukoliv jednání či chování kohokoliv, kdo nebo co by mohlo ovlivnit rozhodnutí soudce. Soudce je povinen odmítnout jakékoliv přání, ţádost nebo petici a nenechat se ovlivnit veřejným míněním či sdělovacími prostředky. Na ústavní zákaz ohroţování soudcovské nestrannosti navazuje zákonná úprava s cílem zajistit ochranu před snahami ovlivňování soudcovského rozhodování.80 3.17.2. Právo na zákonného soudce Ústavní princip zachování příslušnosti soudce a soudu je vyjádřen čl. 38 Listiny základních práv a svobod v podobě práva na zákonného soudce.81 Ústavní soud toto právo

78 čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR 79 Srov. § 14 a násl. Občanského soudního řádu, § 8 a násl. Soudního řádu správního a § 30 a násl. Trestního řádu 80 Jedná se o trestné činy zasahování do nezávislosti soudu (viz § 169a), pohrdání soudem (viz § 169b), úplatkářství (viz §§ 160 – 162a), útok na státní orgán (viz § 153), útok na veřejného činitele (viz§ 155) trestního zákoníku. 81 „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“

61

interpretuje jako součást soudcovské nezávislosti, přičemţ vychází z předpokladu, ţe soudce je ustanoven do funkce trvale, je neodvolatelný a bez vlastního souhlasu nepřeloţitelný. Z hlediska nezávislosti soudní moci je výrazným zásahem oprávnění ministra spravedlnosti rozhodnout o dočasném přidělení soudce k jinému okresnímu soudu i bez soudcova souhlasu.82 Zákonným soudcem můţe být jen ten, kdo je v souladu se zákonem a procesními předpisy ustanoven jako soudce u příslušného soudu k projednávání konkrétní záleţitosti. Listina základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 upravuje obecný princip práva na spravedlivý proces, kdyţ říká, ţe „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“. Ústavní soud označuje právo na spravedlivý proces jako základ právního a demokratického státu. Výše uvedeného principu se dotýká celá V. část Listiny ve smyslu práva na spravedlivý proces a tedy před nezávislým a nestranným soudem a soudcem, práva na zákonného soudce, na obhajobu, na rovnost účastníků, na přiměřenou dobu řízení, na tlumočníka, atp. Výčet jednotlivých principů v hlavě V. Listiny je pouze demonstrativní a nelze jej povaţovat za definitivní, toto právo představuje otevřený systém právních i morálních hodnot, jeţ mohou přispět ke spravedlnosti procesu. Ústavní soud rozšířil institut spravedlivého procesu o další principy, které výslovně ústavně zakotveny nejsou, byly však definovány na základě porušení procesních situací a práv v řízení. Mezi tato práva náleţí např. právo na náleţité odůvodnění83, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich odvozenými84, zákaz odepření spravedlnosti85, opomenutý důkaz86 a další. Čl. 38 odst. 1 Listiny vyţaduje, aby příslušnost soudu i soudce stanovil zákon, zákon tedy stanoví, který soudce bude konkrétní věc projednávat a rozhodovat. Základní právo kaţdého na svého zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušností soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazením soudu. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada

82 Srov. § 69 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, „Soudce přiděleného k výkonu funkce k určitému okresnímu soudu podle § 67 nebo přeloţeného k okresnímu soudu podle § 71 i bez jeho souhlasu můţe ministr spravedlnosti se souhlasem předsedů obou dotčených soudů dočasně přidělit na dobu nejdéle 1 roku k jinému okresnímu soudu, není-li moţné jinak zajistit u tohoto soudu řádný výkon soudnictví. Po dobu 5 let od skončení dočasného přidělení soudce nelze bez jeho souhlasu znovu dočasně přidělit k jinému soudu“. 83 K tomu např. I. ÚS 124/97 sv. č. 21 nález č. 20 (str. 175); III. ÚS 188/99 sv. č. 16 nález č. 156 (str. 157); III. ÚS 103/99 sv. č. 17 nález č. 17 (str. 121) 84 Viz např. III. ÚS 398/97 sv. č. 11 nález č. 64 (str. 125); III. ÚS 18/96 sv. č. 6 nález č. 87 (str. 145) 85 Viz např. II ÚS 217/2000 sv. č. 19 nález č. 138 (str. 253) 86 Viz např. II ÚS 182/02 sv. č. 31 nález č. 130 (str. 165); I. ÚS 413/02 sv. č. 29 nález č. 4 (str. 25) - dostupné na www.judikatura.cz (http://www.zakonynawebu.cz/cgibin/khm.cgi?akce=Vyhledat4&typ=1&indexcis=1&razeni=1&oblastv=7&rous=1&ronss=1&rons=1)

62

přidělování soudní agendy a určení sloţení senátů na základě pravidel, obsaţených v rozvrhu práce soudů. Rozvrh práce je vydáván na období jednoho kalendářního roku předsedou příslušného soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou. Tento rozvrh práce je veřejně přístupný. Tím je splněna podmínka kontroly ze strany veřejnosti a také poţadavek předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu, neboť kaţdý má právo do něho nahlíţet a činit si z něj výpisy nebo opisy.87 Interpretace Ústavního soudu k ústavně zaručenému právu na zákonného soudce byla naformulována tak, ţe princip práva na zákonného soudce „na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro kaţdého účastníka řízení stejně cennou záruku, ţe k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen výběr soudů a soudců „ad hoc“, byť by důvody k tomu byly jakékoli. Tento princip zamezuje vzniku jakýchkoli negativních vlivů, a to jak ze strany soudní moci, tak i ze strany ostatních sloţek veřejné moci, které jsou způsobilé ohrozit nezávislost a nestrannost průběhu celého soudního procesu a rozhodování a ovlivnit činnost samotného soudce.“88 Princip práva na zákonného soudce je tak ochranou nejen účastníků řízení, ale i soudce samotného. Tento princip rovněţ obsahuje povinnost soudce nebýt přímo ani nepřímo zainteresován, tedy být nezávislým a nestranným (tzn. nepodjatým) soudcem.89 Z toho plyne, ţe ústavní principy výkonu soudní moci jsou provázané a je nutno posuzovat je komplexně a ve vzájemných souvislostech.

3.18. Záruky nezávislosti a nestrannosti moci soudní 3.18.1. Neslučitelnost funkce soudce Ústava v čl. 82 odst. 3 v rámci pravidel dělby moci stanovuje neslučitelnost funkce soudce s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu a s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě. Zákon č. 6/2002 Sb. (o soudech a soudcích) upřesňuje rozsah neslučitelnosti soudcovské funkce v § 74 odst. 2, ve kterém je zakotvena inkompatibilita s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě, s výjimkou funkce předsedy nebo místopředsedy soudu a dále v § 85, který stanovuje neslučitelnost ve spojení s vlastním výkonem funkce.

87 § 41 zákona o soudech a soudcích 88 Klíma K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině, 2005, (str. 955) 89 Vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti upravuje § 14 Občanského soudního řádu.

63

Soudce nesmí zastávat ţádnou jinou placenou funkci ani vykonávat jinou výdělečnou činnost s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické, umělecké a činnosti v poradních orgánech ministerstva, vlády a v orgánech komor Parlamentu, a to za předpokladu, ţe taková činnost nenarušuje důstojnost soudcovské funkce nebo neohroţuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví. Toto omezení trvá po celou dobu výkonu funkce soudce, kromě činností spojených s dočasným přidělením k ministerstvu nebo k Justiční akademii, nebo v rámci činností v případě dočasného přidělení k Ministerstvu spravedlnosti, nebo k Justiční akademii, jeţ se nepovaţují za výkon funkce a na dobu jejich výkonu je soudce dočasně zproštěn výkonu funkce soudce (ta je mu i nadále zachována). 3.18.2. Neodvolatelnost a nepřeloţitelnost soudce Výrazem soudcovské nezávislosti je rovněţ čl. 82 odst. 2 Ústavy, který zakotvuje neodvolatelnost a nepřeloţitelnost soudce. Ústava naznačuje výjimku z nemoţnosti odvolat soudce z výkonu jeho funkce, a to z důvodu kárné odpovědnosti. V zásadě platná neodvolatelnost soudce je tak prolomena moţností odvolat soudce pro kárné provinění. Poté, co je soudce jmenován prezidentem republiky a sloţí slib, je přidělen k výkonu funkce ke konkrétnímu soudu. Zde je třeba rozlišovat přidělení soudce, dočasné přidělení soudce a přeloţení. Zákon o soudech a soudcích (v ustanovení § 71 a násl.) umoţňuje přeloţení soudce k jinému soudu, neţ ke kterému byl přidělen. Toto přeloţení je podmíněno ţádostí soudce nebo jeho souhlasem. Je však moţné soudce přeloţit i bez jeho souhlasu či ţádosti v případě, ţe došlo ke změně v organizaci soudů nebo ke změně obvodů soudů, a zároveň není moţné v místě, kam je soudce překládán, zajistit řádný výkon soudnictví jinak. O přeloţení rozhoduje ministr spravedlnosti se souhlasem předsedů obou dotčených soudů. 3.18.3. Materiální zabezpečení soudců Hmotné zabezpečení soudců je moţné vnímat jako další významný atribut, kterým je zabezpečena jejich nezávislost. Platové poměry soudců upravuje zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náleţitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona náleţí soudcům plat, další plat a zákonem přiznané náhrady. Zcela jsou vyloučeny jakékoliv nenárokové sloţky platu, resp. jakékoliv poţitky spojené s výkonem funkce soudce, o nichţ by mohl rozhodovat orgán státní správy soudů. 64

Soudcům náleţel (s výjimkou předsedy Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu) za kaţdé kalendářní pololetí další plat, pokud byly splněny podmínky pro vznik tohoto nároku (doba skutečného výkonu funkce v kalendářním pololetí a existence pracovního vztahu k předposlednímu dni kalendářního pololetí) a nebyl-li tento nárok omezen zvláštním zákonem. ÚS rozhodoval o odejmutí dalších platů uţ několikrát90, v posledním nálezu překonal vlastní předchozí rozhodnutí, kdyţ judikoval, ţe „platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoliv pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení např. proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců. Usilování o takovou rovnost vybočuje z kategorie ústavnosti, jde o politický cíl, který nemá oporu v ústavně chápaném principu rovnosti.“91 Plat soudce by měl být do jisté míry i kompenzací za omezení moţnosti výdělečné činnosti a další omezení vyplývající ze zákona o soudech a soudcích. Výše platu by měla korespondovat s významem zastávané funkce a současně zabránit narušení nestrannosti soudce a korupci.

3.19. Podmínky k výkonu funkce soudce Ústava v čl. 93 stanovuje, ţe soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky bez časového omezení, pokud splňuje předpoklady dané Ústavou a zákonem o soudech a soudcích (případně i dalšími zvláštními zákony) a funkce se ujímá po sloţení slibu. Zákon o soudech a soudcích upravuje předpoklady pro funkci soudce v části hlava druhá, díl první: „Ustanovování soudců a přísedících“, v § 60. Pojem „ustanovování“ soudce zahrnuje postupné kroky, které jsou třeba ke vzniku funkce soudce a dále k tomu, aby soudce po splnění zákonem stanovených podmínek mohl vykonávat vlastní rozhodovací činnost na konkrétně určené pozici v rámci vnitřní funkční struktury konkrétního soudu. Ustanovování tedy spočívá v následujících krocích: nejprve musí být u konkrétního uchazeče splněny předpoklady pro zastávání soudcovské funkce, následně musí být uchazeč jmenován prezidentem republiky do funkce soudce92, musí sloţit soudcovský slib93,

90 91 92 93

zamítavé nálezy: Pl. ÚS 13/99, Pl. ÚS 18/99, Pl. ÚS 16/2000 nález Pl. ÚS 11/02 § 63 zákona o soudech a soudcích § 62 zákona o soudech a soudcích

65

poté je přidělen k výkonu funkce ke konkrétnímu soudu94.

V případě přísedících zahrnuje pojem ustanovování volbu přísedícího do této funkce ke konkrétnímu soudu a sloţení slibu. Předpoklady, které musí splňovat kaţdý uchazeč o funkci soudce nebo přísedícího jsou zakotvena v ustanovení § 60 zákona o soudech a soudcích. Předpoklady v odstavcích 1, 2 a 4 jsou pro obě funkce společné, předpoklady v odstavci 3 a 5 (kvalifikační předpoklady spočívající v dosaţení vysokoškolského právnického vzdělání a sloţení odborné justiční zkoušky) se vztahují pouze na uchazeče o funkci soudce. S výjimkou věku, zkušeností a odborné justiční zkoušky platí tyto předpoklady i pro přístup k funkci justičního čekatele. Všechny předpoklady uvedené v ustanovení § 60 odst. 1 a 2 musí být splněny současně a jejich splnění musí být prokázáno. Ze stanovených předpokladů nelze činit ţádné výjimky. Nejedná se však o taxativní výčet předpokladů, neboť podle ustanovení odst. 4 mohou být další předpoklady stanoveny zákonem.

3.20. Předpoklady pro jmenování soudce Uchazeč o funkci soudce nebo přísedícího musí splňovat obecné a kvalifikační předpoklady, aby naplnil zákonné poţadavky na výkon soudcovské funkce. Tyto poţadavky musí být splněny po celou dobu vykonávání funkce. 3.20.1. Obecné předpoklady být státním občanem České republiky Státní občanství upravuje zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Pokud dojde v průběhu výkonu funkce k zániku státního občanství způsobem uvedeným ve výše uvedeném zákoně, tzn. prohlášením nebo nabytím cizího státního občanství (s výjimkou případů, kdy k nabytí cizího státního občanství dojde uzavřením manţelství nebo v souvislosti s narozením dítěte), zanikne funkce soudce podle ustanovení § 94 písm. g) zákona o soudech a soudcích. V případech, kdy má soudce kromě občanství České republiky i občanství jiné, je podmínka daná zákonem o soudech a soudcích splněna, protoţe tato je v zákoně formulována jako

94 § 67 zákona o soudech a soudcích

66

obecný poţadavek na existenci státního občanství České republiky a dvojí státní občanství není překáţkou výkonu funkce. mít způsobilost k právním úkonům Plné způsobilosti k právním úkonům nabývá občan dovršením 18. roku věku. Občanský zákoník připouští nabytí způsobilosti k právním úkonům ve stanovených případech i dříve, ale to vzhledem k zákonnému předpokladu minimální věkové hranice pro jmenování do funkce soudce není rozhodující. Podmínka plné způsobilosti k právním úkonům musí být stejně jako podmínka státního občanství splněna po celou dobu výkonu funkce soudce. Je-li způsobilost k právním úkonům omezena nebo ji soudce pozbude úplně, potom funkce zanikne ze zákona podle ustanovení § 94 písm. f) zákona o soudech a soudcích. být trestně bezúhonný Podmínku bezúhonnosti nesplňuje podle § 60 odst. 2 zákona o soudech a soudcích ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin, jestliţe se na něj podle zvláštního předpisu nebo rozhodnutí prezidenta republiky nehledí, jako by nebyl odsouzen. Vzhledem k výše uvedenému se jedná výhradně o bezúhonnost v trestněprávním smyslu, která se zjišťuje z výpisu z trestního rejstříku. Je tedy rozhodující, zda došlo k pravomocnému odsouzení za jakýkoliv trestný čin bez ohledu na výši trestu, nebo zda se jednalo o nedbalostní či úmyslný trestný čin. Pokud uchazeč podmínku bezúhonnosti nesplňuje, nelze jej do funkce soudce jmenovat. Pozbude-li bezúhonnosti aţ v průběhu výkonu funkce soudce, můţe to mít za následek zánik funkce soudce podle § 94 písm. c), popř. na základě rozhodnutí kárného senátu o nezpůsobilosti vykonávat soudcovskou funkci podle § 91 písm. b) zákona o soudech a soudcích. dosáhnout věku nejméně 30 let Z původních 25 let byla věková hranice pro jmenování soudce (s účinností od 01. 07. 2003) zvýšena na 30 let. Tohoto věku musí uchazeč dosáhnout nejpozději v den svého jmenování do funkce soudce nebo přísedícího. souhlasit se svým ustanovením do funkce a s přidělením k určitému soudu Uchazeč musí vyslovit souhlas se svým jmenováním do funkce a přidělením k určitému soudu, před jmenováním do funkce. Forma předchozího souhlasu není zákonem stanovena, avšak v zájmu moţnosti následné kontroly splnění této podmínky, je předchozí souhlas poţadován v písemné formě. Ústní nebo i konkludentní souhlas by však v rozporu 67

se zákonem nebyl.95 Pokud by ke jmenování došlo i bez prokazatelného souhlasného projevu uchazeče, pak by byl tento úkon povaţován za neplatný a v rozporu se zákonem. mít zkušenosti a morální vlastnosti dávající záruku, že uchazeč svou funkci bude řádně zastávat Posuzování, zda tento poţadavek byl splněn, je velmi obtíţné objektivně hodnotit, ale jedná se o zákonnou podmínku pro přístup k funkci a platí i pro justiční čekatele. Uchazeč o funkci se za tímto účelem podrobuje psychologicko-diagnostickým vyšetřením. Přes toto odborné posuzování uchazečů se posudek rovněţ opírá o hodnocení navrhovatele a jeho doporučení či nedoporučení k jejich jmenování do funkce. splnit předpoklad stanovený zákonem č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích ČSFR, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Za prokázání, ţe konkrétní osoba nevykonávala činnosti nebo funkce uvedené v § 2 tohoto zákona, se povaţuje předloţení osvědčení vydané Ministerstvem vnitra a čestného prohlášení uchazeče. 3.20.2. Kvalifikační předpoklady získat vysokoškolské vzdělání v magisterském programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice Tento poţadavek splňuje v současné době výhradně právnické vzdělání dosaţené řádným ukončením studia v magisterském studijním programu na právnické fakultě vysoké školy v ČR. složit odbornou profesní zkoušku Zákon stanoví, ţe kromě těch, kteří vykonají odbornou justiční zkoušku, splňují předpoklad pro ustavení do funkce soudce i další osoby, které vykonaly jiné odborné zkoušky, které jsou rovnocenné odborné justiční zkoušce a rovněţ ti, kteří vykonali zákonem stanovenou praxi, která je svým charakterem a odbornou náročností postavena naroveň odborné justiční zkoušce. Zákon o soudech a soudcích v ustanovení § 60 odst. 5 taxativně vyjmenovává další uznávané odborné zkoušky (advokátní zkouška, závěrečná zkouška

95 Kocourek J., Záruba J., Zákon o soudech a soudcích, Zákon o státním zastupitelství. Komentář 2., Praha: C.H. Beck., 2004, (str. 230)

68

právního čekatele, notářská zkouška a odborná exekutorská zkouška), a dále uznává odborné zkoušky dle ustanovení § 184 odst. 1 a 2 cit.zákona. Ustanovení § 60 zákona o soudech a soudcích staví naroveň odborné justiční zkoušce téţ výkon funkce Ústavního soudu v délce alespoň dvou let.

3.21. Anketa na téma nezávislost a nestrannost soudů a soudců Jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách této práce, nezávislost a nestrannost soudů a soudců je důleţitým prvkem pro fungování demokratické společnosti a předpokladem spravedlivého rozhodování. Celý systém výstavby justice je konstruován tak, aby byla nezávislost justice zaručena, tedy aby bylo systémově vyloučeno jakékoliv zasahování do soudního řízení. Naproti tomu nestrannost soudců při jejich rozhodování jiţ můţe být (více či méně) ovlivněna mnoţstvím okolností, které mohou na soudce během řízení i mimo něj působit. Přestoţe ustanovení čl. 82 odst. 1 Ústavy výslovně zakazuje ohroţování soudcovské nestrannosti a je namířeno především proti jakémukoliv jednání, které by mohlo ovlivnit rozhodnutí soudce, je zde stále určitý prostor k pochybnostem, zda je tato záruka rovněţ odrazem skutečnosti. Soudce je při svých rozhodnutích vázán pouze zákonem a nesmí se nechat ovlivnit veřejným míněním, peticemi, penězi, či sdělovacími prostředky. To však klade obrovské nároky na jeho morální kvality a na jeho subjektivní schopnosti spravedlivě a nestranně rozhodovat. V souvislosti s výše uvedenou problematikou byla oslovena skupina respondentů z řad laické veřejnosti, která anonymně vyslovila svůj názor na nezávislost a nestrannost soudců a soudů v ČR. Nutno hned úvodem uvést, ţe tato studie je spíše sociologickým průzkumem a zachycením momentálního názoru veřejnosti na stav justice v ČR a na její nezávislost a nestrannost. Většina respondentů se vyjadřovala spíše na základě svých subjektivních pocitů a nikoliv na základě objektivní znalosti tématu a prostředí justice. Současně také byl z některých dovětků k odpovědím cítit vliv médií na podvědomí respondentů. Nezávislost a nestrannost justice tak byla často negativně konfrontována s mediálními kauzami z poslední doby, kterými byly např. kauza bývalého ministra spravedlnosti Pavla Němce vs. případ katarského prince, kauza soudce Berky se zmanipulovanými konkurzy podniků, nebo dále kauza předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka, která ovšem z větší části odhalila negativní a korupční vazby mezi vrcholnými politiky státu, vysokými úředníky Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství, neţ pochybení soudů. Dalšími neméně 69

důleţitými mediálními kauzami, které výrazně ovlivnily názor veřejnosti na justici v ČR, byla poměrně ţivá událost na Právnické fakultě v Plzni v souvislosti s neoprávněným uţíváním titulů některých absolventů a s podivnými vazbami na ministerstvo spravedlnosti tehdy ještě s Pavlem Němcem v čele, a dále úplatkářská aféra mladoboleslavského soudce Pavla Nagye, který byl mj. také usvědčen z padělání protokolu o jednání před Okresním soudem. Především vědomí, ţe v těchto souvislostech (a mnohých dalších) nebyl nikdo potrestán, a ţe např. neoprávněně nabyté tituly z právnické fakulty Západočeské university v Plzni několika absolventům dopomohly k významným funkcím ve státní správě a tedy k politickému vlivu a majetkovému prospěchu, se nejvíce dotýká široké veřejnosti ve smyslu vnímání spravedlnosti, rovnosti a víry v nestrannost a nezávislost justice. 3.21.1. Vyhodnocení ankety Anketní dotazníky vyplnilo celkem 57 respondentů, z toho 34 ţen => (60 % všech účastníků) a 23 muţů => (40 % všech účastníků). 39 respondentů => (68 %) bylo ve věkové kategorii 21 – 40 let, z toho 22 ţen a 17 muţů. 17 respondentů => (30 %) bylo ve věkové kategorii 41 – 60 let, z toho 12 ţen a 5 muţů. 1 respondent byl ve věkové kategorii 60 let a více, muţ (statisticky měl jeho názor váhu 2 % po zaokrouhlení). Dotaz č. 1 – Je soudní systém v ČR zárukou spravedlivého procesu? Druh / počet

Ţeny (34)

ţeny i muţi Ʃ

Muţi (23)

odpovědí

počet

%

počet

%

počet

%

určitě ANO

0

-

0

-

0

-

spíše ANO

18

53

10

43

28

49

spíše NE

13

38

11

48

24

42

určitě NE

1

3

0

-

1

2

nevím

2

6

2

9

4

7

Víru ve spravedlivý soudní proces v ČR vyjádřilo 49 % respondentů, avšak rovněţ početná skupina zastoupená 42 % respondentů se přiklonila k názoru, ţe spravedlivého procesu spíše dosaţeno není, přičemţ 2 % jsou dokonce přesvědčena o tom, ţe soudní procesy spravedlivé nejsou. Skeptičtější skupinou byli muţi. 7 % se nevyjádřilo. Pochybnosti 70

se např. dotýkaly rozhodování kauz, při kterých osoby navázané na podsvětí, nebo také lobbystické skupiny se silným ekonomickým zázemím, jsou před soudem zastupovány zpravidla významnými a renomovanými advokátními kancelářemi, jejichţ (bezpochyby kvalitní) právní servis můţe ovlivnit konečné rozhodnutí soudu v neprospěch dosaţení obecné spravedlnosti. Dotaz č. 2 – Jsou soudy v ČR nezávislé? Druh / počet

Ţeny (34)

ţeny i muţi Ʃ

Muţi (23)

odpovědí

počet

%

počet

%

počet

%

určitě ANO

0

-

1

4

1

1,5

spíše ANO

19

56

11

48

30

53

spíše NE

12

35

9

39

21

37

určitě NE

2

6

2

9

4

7

nevím

1

3

0

-

1

1,5

Nezávislost soudů v ČR hodnotilo kladně v součtu 54,5 % respondentů. Skupina 37 % respondentů byla spíše skeptická a 7 % dokonce přesvědčená o tom, ţe soudy v ČR jsou závislé, resp. ve smyslu ovlivnitelné lobbystickými a politickými tlaky. Dotaz č. 3 – Jsou soudci v ČR nestranní? Druh / počet

Ţeny (34)

ţeny i muţi Ʃ

Muţi (23)

odpovědí

počet

%

počet

%

počet

%

určitě ANO

0

-

0

-

0

-

spíše ANO

19

56

10

43,5

29

51

spíše NE

11

32

10

43,5

21

37

určitě NE

2

6

2

9

4

7

nevím

2

6

1

4

3

5

K nestrannosti soudců se kladně vyjádřilo 51 % respondentů, přičemţ větší důvěru v jejich nestrannost měly ţeny. I zde však panoval názor (37 + 7 %), ţe moci peněz můţe podlehnout kdokoliv, tedy i soudce. Případně se názory dotýkaly tématu justičních omylů, kdy můţe soud v ojedinělých případech poškodit jednu ze stran např. tím, ţe své rozhodnutí zakládá na posouzení např. zfalšovaných důkazních prostředků, popř. z důvodu neexistence takových důkazů, které by svědčily ve prospěch poškozené strany. 71

Dotaz č. 4 – Věříte v platnost zásady, ţe před soudem jsou si všichni rovni? Druh / počet

Ţeny (34)

ţeny i muţi Ʃ

Muţi (23)

odpovědí

počet

%

počet

%

počet

%

určitě ANO

1

3

1

4

2

3

spíše ANO

10

29

7

48

17

30

spíše NE

16

47

10

39

26

46

určitě NE

7

21

5

9

12

21

nevím

0

-

0

-

0

-

K této otázce většina dotázaných (46 + 21 %) zaujala negativní stanovisko. Opět zde byly zmiňovány politické a lobbystické tlaky, popř. moc peněz, a to v tom smyslu, ţe vlivné a majetné strany sporu (rovněţ tak i jednotlivci) mají dostatek prostředků k tomu, aby si najali ty nejlepší právníky ve sluţbách renomovaných advokátních kanceláří, kteří mohou (alespoň do jisté míry) zvrátit výsledek soudního procesu na „svou“ stranu, popř. alespoň zmírnit dopady rozhodnutí soudu na jejich mandanta. Pojem rovnosti před soudem tak většina respondentů zúţila pouze na nerovné moţnosti stran sporu při volbě a kvalitě obhajoby a nikoliv na rovnost ve smyslu rovného zacházení v rámci samotného soudního procesu. Tedy zachování obecného principu práva na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem a soudcem. Dotaz č. 5 – Na nestrannost soudců má dle Vašeho názoru největší vliv? (pozn. volit lze i více odpovědí) a) Jejich morální kredit, vzdělání a minimální věk 30 let. b) Neslučitelnost funkce soudce s ostatními funkcemi ve veřejné správě. c) Ústavní záruka neodvolatelnosti soudce (či jeho přeloţení k jinému soudu) proti jeho vůli. d) Jmenování do funkce bez časového omezení. e) Plat, který se odvíjí od trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře. Druh / počet

Ţeny (34)

ţeny i muţi Ʃ

Muţi (23)

odpovědí

počet

%

počet

%

počet

%

a)

25

-

13

-

38

49

b)

9

-

8

-

17

22

c)

3

-

5

-

8

10

d)

2

-

4

-

6

8

e)

8

-

1

-

9

11

72

Dle názorů většiny respondentů je to právě morální aspekt, vzdělání a věková hranice 30 let, a dále v těsném závěsu neslučitelnost funkce soudce s funkcemi ve veřejné správě, tedy atributy, které dávají soudci ty nejlepší záruky pro jejich nestranné rozhodování. Část komentářů dokonce stavěla morální kredit soudce aţ na samý vrchol pomyslného ţebříčku hodnot soudce. Soudce totiţ rozhoduje vţdy podle práva (ve smyslu podle platných zákonů a norem) ale to, zda budou tato rozhodnutí také skutečně spravedlivá, záleţí rovněţ na jeho charakteru a svědomí. Podíl na nestrannosti má také vzdělání a zkušenosti (věk), neboť jen dokonalá znalost právních předpisů a orientace v legislativě jsou pro soudce důleţitým předpokladem a zárukou jeho nestrannosti. Ostatní podmínky uvedené v bodech c), d), e) se respondentům jevily jako málo významné v kontextu s jejich vlivem na nestrannost. Dotaz č. 6 – Domníváte se, ţe doba, po kterou soudce vykonává svou funkci, má vliv na jeho nestrannost? Druh / počet

Ţeny (34)

ţeny i muţi Ʃ

Muţi (23)

odpovědí

počet

%

počet

%

počet

%

ANO

12

35

12

52

24

42

NE

22

65

11

48

33

58

Délka praxe a zkušenosti získané při výkonu funkce soudce nemají dle 58 % účastníků ankety vliv na jejich nestrannost. Zajímavé však bylo i to, ţe mezi kladnými odpověďmi převládal názor, ţe čím je soudce ve funkci kratší dobu, tím je větší zárukou nestrannosti. Tento názor měl základ v tvrzení, ţe „nový“ soudce ještě není pod tíhou lobby (politiky ani podsvětí) a tedy je méně ovlivnitelný. Skepse respondentů pramenila např. z odvolávek na případ ústeckého soudce Jiřího Berky a podezření na zločinné spolčení s vazbami na politické strany. Dotaz č. 7 – Souhlasíte s názorem, aby se v dobách nepříznivého vývoje domácí ekonomiky dočasně zmrazily platy soudců (společně s platy ostatních ústavních činitelů)? Druh / počet

Ţeny (34)

ţeny i muţi Ʃ

Muţi (23)

odpovědí

počet

%

počet

%

počet

%

ANO

29

85

18

78

47

82

NE

5

15

5

22

10

18

73

Dotaz č. 8 – Domníváte se, ţe platové podmínky soudců by neměly být vázány na platové podmínky ostatních ústavních činitelů? Druh / počet

Ţeny (34)

ţeny i muţi Ʃ

Muţi (23)

odpovědí

počet

%

počet

%

počet

%

ANO

27

79

18

78

45

79

NE

7

21

5

22

12

21

Dotaz č. 9 – Aby mohla být (v co moţná největší míře) zaručena nestrannost a nezávislost soudců, mělo by být jejich materiální zajištění odvozeno od: a) max. 2,5 násobku průměrné měsíční nominální mzdy v nepodnikatelské sféře b) max. 3 násobku průměrné měsíční nominální mzdy v nepodnikatelské sféře c) max. 3,5 násobku průměrné měsíční nominální mzdy v nepodnikatelské sféře d) max. 4 násobku průměrné měsíční nominální mzdy v nepodnikatelské sféře Druh / počet

Ţeny (34)

ţeny i muţi Ʃ

Muţi (23)

odpovědí

počet

%

počet

%

počet

%

a)

10

29

5

22

15

26

b)

14

41

10

43

24

42

c)

7

21

2

9

9

16

d)

3

9

6

26

9

16

Dotazy č. 7 – 9 se dotýkaly problematiky materiálního zabezpečení soudců. Veřejnost vnímá soudcovskou profesi jako velice významnou sluţbu ve státní správě. Obecně panuje názor, ţe v kontextu s výše uvedenými zárukami nezávislosti, nestrannosti a rovněţ vzhledem k velmi vysokým nárokům na morální a etické kvality soudců, na jejich kvalifikační předpoklady atp., zasluhuje tato profese řekněme nadstandardní materiální zabezpečení. Rovněţ nelze vynechat argument, ţe plat soudce by měl odráţet také určitou kompenzaci za omezení výdělečné činnosti. Aţ 82 % respondentů by přitom nevadilo, kdyby se v dobách nepříznivého ekonomického vývoje v ČR platy soudců zmrazily společně s platy ostatních ústavních činitelů. Veřejnost tedy nevnímá dočasný pokles mzdových nároků soudců jako moţný průlom pojistky jejich nezávislosti. Nicméně 79 % dotázaných se přiklání k tomu, aby platy soudců nebyly vázány na platy ostatních ústavních činitelů, jejichţ platové nároky vnímá veřejnost spíše negativně. Vzhledem k výše uvedeným zárukám nezávislosti a nestrannosti soudců by měl zůstat příjem soudců stabilní a nesniţitelnou veličinou.

74

Závěr Kaţdá společnost na jakémkoliv stupni svého historického vývoje má snahu sebe sama regulovat prostřednictvím nejrůznějších pravidel chování a právních kodexů, s cílem dosáhnout v maximální moţné míře obecné spravedlnosti a rovnosti v právu. Právo působí jako nezastupitelný sociální fenomén, který přispívá ke stabilizaci společenských vztahů. V průběhu doby samozřejmě dochází k proměnám těchto vztahů a úkolem práva je zohledňovat jednotlivé zájmy ku prospěchu společnosti. V právu se neodráţí jen hodnota spravedlnosti, ale jsou v něm i mnohé další, např. prvek právní jistoty. Právní jistota je hodnotou, která je závislá na stabilitě právního systému a umoţňuje ostatním předvídat, jak budou státní orgány v individuálním případě postupovat a rozhodovat. Jedním z ukazatelů fungování právního státu je silné, nezávislé a nestranné soudnictví, které je respektováno nejenom státem samotným, ale i jeho občany. Důvěru veřejnosti v prosazování spravedlnosti významně ovlivňuje právě moc soudní reprezentovaná samotnými soudci, kteří by měli v duchu etické a morální odpovědnosti chápat své povolání především jako sluţbu společnosti. V jakémkoliv soudním řízení musí být dodrţeno široce pojaté právo kaţdého na spravedlivý proces. Výkon spravedlnosti je s pojmem justice často ztotoţňován. Má-li být spravedlnost v rámci práva vynutitelná, musí mít právní normy předepsanou formu a musí být vynutitelné ze strany veřejné moci. Tato jejich základní vlastnost je odlišuje od ostatních pravidel chování. Současná podoba moci soudní je opřena o institucionální nezávislost mající oporu v samotné Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Jejími nejdůleţitějšími vlastnostmi jsou nezávislost a nestrannost. Soudce je při svých rozhodnutích vázán pouze zákonem či mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, přičemţ jeho nestrannost a nezávislost nesmí nikdo ohroţovat. Nezávislost a nestrannost soudů a soudců je důleţitým prvkem pro fungování demokratické společnosti a předpokladem spravedlivého rozhodování. Na základě hodnocení této práce lze zkonstatovat, ţe český systém soudnictví je vystavěn způsobem a v duchu výše uvedených hodnot. Avšak zároveň je potřeba zdůraznit, ţe samotný systém výstavby justice a deklarovaných hodnot nestačí k absolutnímu naplnění principu nezávislosti a nestrannosti justice. Nikoliv nevýznamnou roli zde zaujímá etický a morální rozměr osobnosti soudce. Kromě základních obecně platných pravidel a společensky přijímaných principů spravedlnosti v právu, jsem se dále snaţil čtenářsky přijatelnou formou přiblíţit laické 75

veřejnosti systém českého soudnictví. Tato část práce by měla podávat relativně ucelený obraz o stavu české justice od jejích historických počátků po současnost v konfrontaci s veřejným vnímáním jejího vlivu na společnost. Pomocí sociologického průzkumu jsem uskutečnil malou sondu do názorů veřejnosti se snahou zjistit, jak je obecně společensky vnímána nezávislost a nestrannost soudů a soudců. Většina respondentů se vyjadřovala spíše na základě svých subjektivních pocitů a nikoliv na základě objektivních znalostí schématu moci soudní. Přesto mě při vyhodnocení anketních dotazů překvapil značný počet skepticky laděných názorů na otázky spojené s vírou ve spravedlivý soudní proces a v nestrannost soudců. Samozřejmě si uvědomuji, ţe na základě této ankety nelze stavět závěry, ze kterých by vyplynula potřeba navrhovat jakákoliv opatření, která by měla změnit či vylepšit některé části systému justice. Postoje většiny respondentů k této problematice v návaznosti na mediální kauzy však naznačují, ţe systém justice není zcela bezchybný, coţ ve výsledku podkopává víru veřejnosti ve spravedlnost. Dle mého názoru je však zřejmé, ţe více neţ systémová opatření selhávají jednotlivci a jejich morální a etické hodnoty.

76

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Publikace 1.

ADAMOVÁ K. S.; RIEGROVÁ B.; SKŘEJPKOVÁ P.; SOUKUP L.; ŠOUŠA J.; Dějiny českého soudnictví do roku 1938, 2005. ISBN 80-86920-07-0.

2.

FIALA J. a kol.; Občanské právo hmotné, 3. vydání. 1998. ISBN 80-210-1733-3.

3.

HAVRÁNEK J.; Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ISBN 9788073801045.

4.

HURDÍK J.; FIALA J.; HRUŠÁKOVÁ M.; Úvod do soukromého práva, 2002.

5.

KLÍMA K. a kol.; Komentář k Ústavě a Listině, 2005. ISBN 80-86898-44-X.

6.

KNAPP Viktor; Teorie práva, 1994. ISBN-80-7082-140-X.

7.

KNAPP Viktor; Tvorba práva a jeho současné problémy, 1998. ISBN 80-7201-140-5.

8.

KNAPOVÁ M.; ŠVESTKA J.; DVOŘÁK J.; Občanské právo hmotné. Praha: ASPI, 4. Vydání, 2005. ISBN 80-7357-127-7.

9.

KOCOUREK J.; ZÁRUBA J.; Zákon o soudech a soudcích, Zákon o státním zastupitelství. Komentář 2. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-761-8.

10. MAREČKOVÁ Marie; České právní a ústavní dějiny. UP v Olomouci Právnická fakulta 2006. ISBN 80-244-1502-X. 11. RAWLS J.; Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. ISBN 80-85605-89-9. 12. ŠAMALÍK František; 1923-2008. Právo a společnost. Praha: Academia. 1. vydání, 1965. S38065. 13. VEČEŘA Miloš; Spravedlnost v právu, Brno: Masarykova univerzita, 1997. ISBN 80-210-1644-2. 14. VOJÁČEK Ladislav; SCHELLE Karel; České právní dějiny do roku 1945, 2007. ISBN 978-80-87071-20-5.1

Zákony, rozhodnutí a nálezy soudů 15. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, Pl. ÚS 77/06. 16. Nález Ústavního soudu I. ÚS 124/97 sv. č. 21 nález č. 20 (str. 175). 17. Nález Ústavního soudu III. ÚS 188/99 sv. č. 16 nález č. 156 (str. 157). 18. Nález Ústavního soudu III. ÚS 103/99 sv. č. 17 nález č. 17. 19. Nález Ústavního soudu III. ÚS 398/97 sv. č. 11 nález č. 64 (str. 125). 20. Nález Ústavního soudu III. ÚS 18/96 sv. č. 6 nález č. 87 (str. 145). 21. Nález Ústavního soudu II ÚS 217/2000 sv. č. 19 nález č. 138 (str. 253). 22. Nález Ústavního soudu II ÚS 182/02 sv. č. 31 nález č. 130 (str. 165). 23. Nález Ústavního soudu I. ÚS 413/02 sv. č. 29 nález č. 4 (str. 25). 24. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 13/99. 77

25. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 18/99. 26. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 16/2000. 27. Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 11/02. 28. Nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 192/95. 29. Nález Ústavního soudu č. 14/1997, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, Praha 1998. 30. Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. 31. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. 32. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, §§ 3, 39, 423. 33. Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. 34. Zákon č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky. 35. Zákon č. 412/1991 Sb., o kárné odpovědnosti soudců. 36. Zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících. 37. Zákon č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů. 38. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. 39. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. 40. Zákon č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

Internetové zdroje 41. http://cs.wikipedia.org/wiki/Nasciturus 42. http://iuridictum.pecina.cz/w/Vigilantibus_iura 43. http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=38 44. http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?d=16414&j=33&k=374&o=23 45. http://www.ilaw.cas.cz/index.php?page=50 46. http://www.usoud.cz/clanek/2023 47. http://www.usoud.cz/clanek/1813 48. http://nsstest.elinkx.cz/Historie/art/4?menu=174 49. http://cs.wikipedia.org/wiki/NejvyAD_soud_CeskA9_republiky 50. http://www.zakonynawebu.cz/cgibin/khm.cgi?akce=Vyhledat4&typ=1&indexcis=1&razeni=1&oblastv=7&rous=1&ronss =1&rons=1)

78

79

80