Moc soudní a její úloha ve společnosti

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Moc soudní a její úloha ve společnosti Bakalářská práce

Autor:

Pavla Čonková Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Markéta Hlavicová

Duben,2011

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Teplicích dne: 28. 04. 2011

Pavla Čonková

2

Poděkování: V úvodu této práce bych ráda poděkovala Mgr. Markétě Hlavicové za podporu, cenné rady, inspiraci a metodické vedení mé bakalářské práce. Dále bych poděkovala svým kolegům v zaměstnání za pomoc a ochotu při realizaci dotazníkového výzkumu.

3

Anotace Název této práce je „Moc soudní a její úloha ve společnosti“. Cílem mé práce je lépe porozumět problematice nezávislosti a nestrannosti soudců, soudů. V teoretické části seznamuje práce legislativní úpravu této problematiky, úlohu soudnictví, jednotlivé záruky soudcovské nezávislosti a soudní soustavu působící v ČR. V hlavní části se analyzuje vlastní, veřejný výzkum a v závěru právní úprava. Annotation The title of this work is the ”Judicial Power and its role in society.“ The aim of my work is to better understand the issues of independence and impartiality of judges and courts. The theoretical part presents the work of the legislative regulation of this issue, the role of the judiciary, the individual guarantees of judicial independence and judicial system operating in the country. The main section analyzes this, public research and conclusion the legal adjustment.

4

Obsah: Úvod ................................................................................................................................. 7 1

2

3

Vymezení pojmu soudnictví ................................................................................... 8 1.1.

Nezávislost soudů a soudců ............................................................................... 8

1.2.

Vázanost zákonem ............................................................................................. 8

1.3.

Veřejnost soudního jednání................................................................................ 9

Soudní moc v systému státní moci ....................................................................... 10 2.1.

Koncepce dělby moci ....................................................................................... 10

2.2.

Soudnictví jako funkce státu ............................................................................ 11

Soudnictví a stručný přehled jeho organizace .................................................... 12 3.1.

Pravomoc soudů ............................................................................................... 12

3.2.

Příslušnost soudů ............................................................................................. 15

3.2.1.

Věcná příslušnost.......................................................................................15

3.2.2.

Místní příslušnost ......................................................................................18

3.2.3.

Funkční příslušnost ....................................................................................19

3.3.

Úkoly soudnictví ČR ....................................................................................... 19

3.4.

Soustava obecných soudů ................................................................................ 20

3.4.1.

Nejvyšší soud.............................................................................................20

3.4.2.

Vrchní soud ............................................................................................... 21

3.4.3.

Krajský soud ..............................................................................................22

3.4.4.

Okresní soud ..............................................................................................24

3.5.

4

Soustava zvláštních soudů ............................................................................... 25

3.5.1.

Ústavní soud ..............................................................................................25

3.5.2.

Nejvyšší správní soud ................................................................................27

3.5.3.

Rozhodčí soud ...........................................................................................28

Nezávislost soudců a soudů .................................................................................. 29 4.1.

Nezávislost soudů ............................................................................................ 32

4.2.

Nezávislost soudců .......................................................................................... 32

4.2.1.

Soudní odpovědnost ..................................................................................33

4.2.2.

Ochranné nástroje posilování soudní odpovědnosti ..................................35

4.2.3.

Represivní nástroje určené k posilování soudní odpovědnosti..................36

4.3.

Záruky nezávislosti soudců .............................................................................. 37

4.3.1.

Procesní záruky soudcovské nezávislosti ..................................................38

4.3.2.

Organizační záruky soudcovské nezávislosti ............................................39

4.3.2.1. Jmenování soudců ..................................................................................39 5

5

4.3.2.2. Možnost zániku funkce v zákonem stanovených případech a možnost soudce z funkce odvolat jen na základě kárného soudu .......................................41 4.3.2.3. Zakotvení neslučitelnosti soudcovské funkce s jinými funkcemi a s výkonem výdělečné činnosti ..............................................................................42 4.3.2.4. Hmotné zabezpečení soudců za výkon soudcovské funkce a upravení platových poměrů soudců zvláštním zákonem .....................................................43 4.3.2.5. Možnost vyvození odpovědnosti za porušení soudcovských povinností výhradně nezávislým kárným soudem na základě zákonem stanoveného řízení .43 Zpracování vlastního, veřejného průzkumu....................................................... 46 5.1.

Určení hypotézy a cíle výzkumu...................................................................... 46

5.2.

Zdroje dat ......................................................................................................... 46

5.3.

Metody a techniky sběru .................................................................................. 46

5.4.

Určení počtu dotazovaných.............................................................................. 46

5.5.

Sběr dat ............................................................................................................ 47

5.6.

Zpracování, analýza a prezentace dat .............................................................. 47

5.7.

Pravidla sestavení dotazníku ............................................................................ 47

5.8.

Dotazník, pomocí kterého výzkum probíhal .................................................... 47

5.9.

Výsledky dotazníkového výzkumu .................................................................. 48

5.9.1.

Odpověď na otázku číslo 1 ........................................................................48

5.9.2.


5.9.3.


5.9.4.


5.9.5.


5.10. Celkový výsledek dotazníkového výzkumu .................................................... 51 5.11. Celkového vyhodnocení dotazníkového výzkumu .......................................... 52 6

Právní úprava nezávislosti soudů a soudců ........................................................ 53 6.1.

Ústava ČR ........................................................................................................ 53

6.2.

Listina základních práv a svobod ..................................................................... 54

6.3.

Zákon o soudech a soudcích ............................................................................ 54

Závěr .............................................................................................................................. 56 Seznam použité literatury ............................................................................................ 57 Seznam grafů ................................................................................................................ 59

6

Úvod Moc soudní a její úloha ve společnosti je téma velmi rozsáhlé a s tímto souvisí i nezávislost a nestrannost soudců, soudů. Tato problematika je problematikou aktuální a často bývá řešena v odborných diskusích. „Cílem této práce je lépe porozumět problematice nezávislosti a nestrannosti soudců.“ K volbě uvedeného tématu mě vedlo očekávání, ve smyslu vyhodnocení situace v ČR Zpočátku se pokusím pojem soudní moc obecně vymezit a následně se budu zabývat souvisejícím tematickým okruhům. V kontextu současnosti rozeberu zvolené téma ve vztahu k zárukám nezávislosti soudců, jejich etice, etickému kodexu, k současné právní úpravě v rámci platného práva českého. Skutečnosti zjištěné pomocí dotazníkového výzkumu ve vztahu k nestrannosti a nezávislosti soudců, soudů se pokusím uplatnit v praktické části bakalářské práce. Očekávám především, že po studii tohoto tématu popíši nezávislost a nestrannost soudců v celospolečenském kontextu a hlouběji porozumím jeho významu. V závěru bych chtěla obecně zhodnotit zjištěné fakta a nabídnout nový postoj k dané problematice. Při sledování tohoto cíle jsem vycházela z relativně početného množství pramenů týkajících se soudcovské nezávislosti v ČR. Poměrně slabým pramenem o soudcovské nezávislosti se ukázaly být internetové zdroje informací.

7

1

Vymezení pojmu soudnictví

Definice pojmu soudnictví do současné doby nedosáhla plné jednoty. K tomuto pojmu existuje několik různorodých definic. Ve své podstatě je výkon soudnictví realizací soudní moci, a pokud nahlédneme do právnického slovníku profesora JUDr. Hendrycha, nalezneme tuto definici: „Soudní moc je součást státní moci. Jako specifická činnost státu je vykonávána jménem republiky nezávislými soudy, které nalézají právo. Charakteristické rysy soudní moci jsou dány zejména nezávislostí soudů a soudců, vázaností pouze zákonem a veřejností soudního jednání.“1 Jednotlivé charakteristické rysy JUDr. Hendrycha se v následujícím textu pokusím jen stručně vymezit, jelikož se tímto tématem budu zabývat v následujících kapitolách.

1.1. Nezávislost soudů a soudců Tento rys je rysem diskutovaným v každé společnosti. K této otázce vzešlo mnoho názorů a analýza, která by vedla k přesnému vymezení tohoto pojmu je velmi obtížná. Toto téma mě zaujalo na tolik, že jsem se rozhodla tuto bakalářskou práci soustředit zejména na nezávislost soudů a soudců. Obzvláště mě motivovala k podrobnější analýze současného problému, kterým je nedůvěra občanů v justici ČR a provedení dotazníkového výzkumu. Celá práce se v podstatě touto otázkou úzce zabývá.

1.2. Vázanost zákonem Rysem vázanosti zákonem se rozumí, že soudci jsou při svém výkonu a rozhodování vázáni jen zákonem, popřípadě mezinárodními smlouvami. Jedná se pouze o mezinárodní smlouvy, které jsou součástí českého právního řádu. Soudci jsou povinni interpretovat právní předpisy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jsou povinni rozhodovat nestranně, spravedlivě, bez průtahu a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Zákonem jsou vázáni vždy, a to i bez ohledu na svůj subjektivní názor nebo správnost. Princip vázanosti soudce zákonem, neumožňuje to, aby při svém rozhodování

1

HENDRYCH Dušan, Právnický slovník, Nakl.údaje: Praha: C.H.Beck,2003, ISNB: 80-7179-740-5

8

zákon sám o své vůli nerespektoval z příčiny, že je ubezpečen o jeho vadnosti. Dojde-li k této situaci, může rozhodování v konkrétní věci přerušit a přednést věc Ústavnímu soudu k posouzení.

1.3. Veřejnost soudního jednání Jedním z nejvýznamnějších rysů soudnictví je veřejnost soudního jednání. Princip veřejnosti při soudním jednání plyne z čl. 96 zákona č. 1/1993 Sb., tj. Ústava České republiky v platném znění. Veřejné řízení umožňuje vnější kontrolu chodu či činnosti soudu včetně dalších účastníků řízení. Dle mého názoru je veřejnost řízení společností kladně přijímána, neboť mohou zdokonalovat právní vědomí občanů a zároveň může mít i preventivní, výchovné působení.

9

2 Soudní moc v systému státní moci V této části bakalářské práce je věnována pozornost nástinu charakteristice pojmu dělba moci, rovněž tato kapitola vymezuje pojmy související s účastí soudnictví ve státní moci. Z literatur, které se zabývají otázkou dělby moci lze vyvodit, že uvedený pojem má několik primárních pojetí. Z větší části nebo spíše ve většině případů se jedná o definici rozlišující zákonodárnou, výkonnou a soudní moc. Princip soudní moci je zakotven v českém právním řádu v ustanovení čl. 2 zákona č. 1/1993, kde je v odstavci prvním uvedena následující dikce: „Lid je zdrojem veškeré státní moci, vykonávají ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“2 Každá z těchto uvedených mocí má striktně vymezenou působnost a též přesně vymezené kompetence, kterými disponuje. Smyslem této kapitoly není podat vyčerpávající výklad vztahující se k dělbě moci jako takové, ale upozornit na skutečnost, že soudnictví je její součástí a zároveň podat vysvětlení k výkonu funkce ve státě.

2.1. Koncepce dělby moci V demokraticky právním státě je státní moc rozdělena na legislativu, exekutivu a justici, přičemž každá z nich disponuje příslušnými pravomocemi sloužícími k vzájemné kontrole a zároveň podpoře nepodřízenosti vůči ostatním mocím. Tento systém je dnes pokládán za podmínku „sine dua non“ demokratičnosti politického systému.3 Každá složka je tedy nadána souborem ústavně zakotvených oprávnění a povinností vůči zbylým dvěma, což má zajistit a také zajišťuje potřebnou rovnováhu sil. Tato je dle mého názoru více jak důležitá neboť uvedené moci se konstituují nezávisle na sobě a vzájemně na sobe působí tak, že vždy jedna moc v oblasti druhé moci funguje jako tzv. „brzda“. Jedná se o zásadu, kterou nazýváme teorií rovnováhy mocí a vzájemných brzd. Zásada bezpochyby souvisí s teorií dělby moci. Je tedy logicky odvoditelné, že fakticky tvoří její součást a protiváhu k zásadě 2

Ústava České republiky, zákon č. 1/1993 Sb.

3

MÜLLER Hubert, Diplomová práce 2005/2006, Nezávislost soudů a soudců jako problém ústavního práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

10

oddělenosti, samostatnosti i nezávislosti jednotlivých mocí. Shora uvedené moci jsou moci samostatné a nezávislé, nejsou však zcela neomezené. Neomezenost funkce jedné z mocí by mohla v určitých případech znamenat suspendaci funkce moci druhé. Zejména z tohoto důvodu na sebe tyto moci vzájemně působí. Dělbu soudní moci lze vnímat několika způsoby, jednak jako zorganizovaný vertikální, justiční systém specializovaných soudů a dále jako procesní návaznost či souslednost druhů soudů. Dělba moci je však o konkurenci systémů. Tato pak vyniká v procesní následnosti soudů. V českém modelu soudnictví je tato otázka založena na procesním vztahu Ústavního soudu ČR a obecných soudů.

2.2. Soudnictví jako funkce státu Česká republika je dle Ústavy ČR demokratickým právním státem, jehož významnou součástí jsou orgány zajišťující ochranu práva. K nejvýznamnější funkci státu patří výkon soudnictví. Výkon soudnictví je podstatně rozdílný od ostatních funkcí státu. Specifickým rysem soudnictví je, že jej uskutečňují soudy. Organizace a činnost soudů tvoří soudní soustavu, která je zákonem konstituovanou hierarchií o několika úrovních. Ve vztazích mezi jednotlivými články soudní soustavy se uplatňuje služební nadřízenost a podřízenost soudů.4 Hlavním úkolem soudů, jak vyplývá ze zákona č. 1/1993 Sb., je tedy zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům.5 Soudy mají zajišťovat jednu ze základních funkcí státu tj. garantovat a zajišťovat spravedlnost. Za nepřípustnou je uznávána zásada „denegatio iustitie“ což v překladu znamená odmítnutí spravedlnosti. Soudnictví je dnes obecně pojímáno jako specifická činnost státu, která je vykonávána prostřednictvím nezávislých a náležitě vybavených orgánů tzn. soudů.

4

SPIRIT Michal, Úvod do studia práva. 1, Nakl. údaje: Liberec: Technická univerzita, 2002

5

SCHELLEOVÁ Ilona, Soudnictví, Nakl. údaje: Praha: Eurolex Bohemia, 11

3

Soudnictví a stručný přehled jeho organizace

Pod pojmem soustava soudů se rozumí organizační uspořádání, struktura a vztahy mezi dílčími soudy. V současné době ji upravuje zákon č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, na jehož základě působí Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní soudy, krajské soudy a okresní soudy. Na území hlavního města Prahy vykonává činnost krajského soudu Městský soud v Praze a činnost okresních soudů zde vykonávají obvodní soudy. Působnost krajského soudu pro středočeský region vykonává Krajský soud v Praze, jako okresní soud pro město Brno vykonává tuto činnost Městský soud v Brně. Souhrnné označení pro shora uvedený výčet soudů, které v současné době působí v ČR, není. Je ale možno je označit za soudy obecné. Strukturu zvláštních soudů vymezuje: Ústavní soud ČR, Nejvyšší správní soud, rozhodčí soudy. Soudy, stejně tak jako všechny státní orgány mají danou určitou pravomoc a příslušnost.

3.1. Pravomoc soudů Dle obecné státovědy se pravomocí neboli kompetencí obecně rozumí souhrn práv a povinností, které jsou vymezeny určitému orgánu právní normou, a vede k tomu, aby mohl orgán vykonávat své úkoly. Jde tu o určité právní prostředky, které má státní orgán k dispozici. Tyto mají sloužit či napomoci k realizaci jejich působnosti. Jedná se tedy o určité oprávnění, které je právně kvalifikované, což znamená, že se určitým právně kvalifikovaným způsobem orgán chová a působí na společenské vztahy. Každý orgán státní moci a to včetně soudů, má povinnost uplatňovat svou kompetenci a nemohou rozhodovat o tom, zda ji uplatnit nebo neuplatnit. Pravomoc jako taková, pramení z postavení v soustavě řízení státu a společnosti. Je to tedy souhrn právních prostředků, oprávnění, které má státní orgán k dispozici při svém výkonu a své působnosti. V souvislosti s tímto, se zde objevuje i spjatost týkající se kvalifikovaného postupu orgánů a kladného působení na společenské vztahy. Povinností státního orgánu je aplikovat svojí pravomoc v případech, kdy došlo k situaci, kdy se od ní toto vyžaduje, a kdy je k tomuto účelu příslušná. Jelikož i soudy patří do státního 12

mechanismu, tak i ony mají příslušnými právními normami vymezeny oprávnění a povinnosti dané státem pro výkon soudní moci. Do soudních pravomocí patří pravomoc občanskoprávní, která se týká věcí trestních a civilních a z tohoto hlediska se rozlišuje i pravomoc. Pravomoc civilní je zakotvena v ustanovení zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád v platném znění, kde je v § 7 uvedeno, že soud rozhoduje ve věcech plynoucích z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud není dáno, že v těchto věcech rozhodne jiný orgán a ve věcech, kde je to přímo stanoveno zákonem. Soudnictví v oblasti občanskoprávní se zabývá projednáváním a rozhodnutím sporů, které nebyly splněny dobrovolně. V důsledku společenských změn v listopadu roku 1989 se změnila i struktura státních orgánů. V oblasti soudnictví byl kladen důraz na to, aby výkon soudnictví byl konán jen soudem, čímž zanikly orgány, na něž socialistický stát přenesl soudní pravomoc, jednalo se o státní notářství a státní arbitráž. Na základě zániku hospodářské arbitráže došlo k rozšíření civilní pravomoci soudů o věci obchodní vyplývající z obchodních vztahů. Při určování pravomoci je třeba posoudit, zda se jedná o vztahy z oblasti, kterou řeší soud a zda není zvláštním zákonem dáno, že věc patří do kompetence jiného orgánu nesoudního typu. V ustanovení § 7 zákona č. 99/1963 Sb. jsou vyjmenovány i věci, u kterých je pravomoc dělena, avšak toto musí být výslovně uvedeno. Pravomoc je tedy rozdělena mezi nesoudní orgán a soud a to způsobem, že pokud věc nelze vyřešit u nesoudního orgánu, pak teprve rozhodne soud, řízení u jiného orgánu je tedy obligatorní. Pokud však řízení u jiného orgánu je fakultativní, pravomoc je dána i soudu a není tedy potřeba čekat, než věc vyřeší orgán nesoudního typu. Při řešení věcí, kdy je pravomoc dělena, by mohlo dojít ke kompetenčnímu konfliktu, který je dvojího typu a to kladného, kdy si jak soud, tak orgán státní správy přisvojí pravomoc k vydání rozhodnutí ve věci, anebo záporného, kdy ani jeden z orgánů nepovažuje věc za předmět své kompetence. Kompetenční konflikty mezi soudy a orgány státní správy jsou upraveny speciálním zákonem č. 131/2002 Sb. o rozhodování některých kompetenčních sporů. K projednání a rozhodnutí kompetenčních sporů je zvolen zvláštní senát, který je složen ze tří soudců Nejvyššího soudu a tří soudců Nejvyššího správního soudu a to většinou hlasů, řízení se zahajuje dnem, kdy zvláštní senát obdržel návrh na zahájení řízení. Rozhodnutí ve věci je usnesení a proti tomuto není možné podat opravný prostředek. 13

Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, upravuje pravomoc a příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví a některé otázky organizace soudů a postavení soudců, postup soudů, účastníků řízení (dále jen „účastník“) a dalších osob ve správním soudnictví.6 Pravomoc soudů je obsažena v hlavě druhé tohoto zákona, v ustanovení § 4 odst. 1), kdy je zde vymezeno, že soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, dále rozhoduje o ochraně proti nečinnosti správního orgánu, ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, kompetenčních žalobách, ve věcech porušení povinnosti veřejných funkcionářů podle zvláštního právního předpisu.7 Dle objektivního pojetí soudnictví se pravomoc soudů označuje jako rozsah záležitostí, které jsou soudy oprávněny i povinny projednávat a rozhodovat. Zároveň stanoví hranice pro jejich činnost vůči orgánům jiného typu. Pokud nahlédneme do zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích zjistíme, že se pravomocí soudů zabývá ustanovení § 2, kdy je zde uvedena následující dikce: „Soudy projednávají a rozhodují spory a jiné věci patřící do jejich pravomoci podle zákonů o občanském soudním řízení, projednávají a rozhodují trestní věci patřící do jejich pravomoci podle zákonů o trestním řízení, rozhodují v dalších případech stanovených zákonem nebo mezinárodní smlouvou, s níž vyslovil souhlas Parlament, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena.8 Ustanovení navazuje, spolu s procesními předpisy, na ústavní pořádek, který svěřuje významnou úlohu projednávat a rozhodovat spory a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy výhradně soudům.9 Dalším navazujícím článkem týkajícím se tohoto tématu je čl. 40 zákona č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod zaručující to, že „jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy“.10

6

Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

7

Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

8

Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

9

Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích

10

Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 14

3.2. Příslušnost soudů Soustava soudů ČR je považována za jednotnou. Příslušností rozumíme vymezení okruhu působnosti mezi jednotlivými soudy. Znamená to tedy, že jde o určení, který konkrétní soud má projednat a posléze ve věci rozhodnout. Vzájemné vztahy mezi jednotlivými soudy pramení z příslušnosti, kterou lze dělit na místní, věcnou a funkční.

3.2.1. Věcná příslušnost Věcná příslušnost vymezuje okruh působnosti mezi jednotlivými druhy soudů, a to tak, že stanoví, který soud ve věci rozhoduje v prvním stupni. Věcná příslušnost soudů je v občanském soudním řízení stanovena tak, že v řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy. Krajské soudy projednávají a rozhodují věci uvedené v ustanovení § 9 odst. 2) a 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, kde je k této části uvedeno následující: (2) Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně a) ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku a ochrany práv třetích osob, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, b) ve sporech o nárocích vycházejících z autorského zákona, o nárocích z ohrožení a porušení práv podle autorského zákona a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva podle autorského zákona, c) ve sporech o vzájemné vypořádání dávky důchodového pojištění a důchodového zabezpečení poskytnuté neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, mezi zaměstnavatelem a příjemcem této dávky, d) ve sporech o vzájemném vypořádání přeplatku na dávce nemocenského pojištění vyplacené neprávem nebo ve vyšší částce a ve sporech o vzájemném vypořádání regresní náhrady zaplacené v důsledku vzniku nároku na dávku nemocenského pojištění, e) ve sporech o určení nezákonnosti stávky nebo výluky, f) ve sporech o neplatnost skončení pracovního nebo služebního poměru podle § 18 odst. 2 zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, 15

g) ve sporech týkajících se cizího státu nebo osob požívajících diplomatických imunit a výsad, jestliže tyto spory patří do pravomoci soudů České republiky, h) ve sporech o zrušení rozhodnutí rozhodce o plnění závazků z kolektivní smlouvy, i) v řízení proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání podle zvláštního zákona, j) ve sporech o vzájemném vypořádání přeplatku na dávce státní sociální podpory a dávce pomoci v hmotné nouzi poskytnuté neprávem nebo ve vyšší částce mezi oprávněnou osobou a osobou společně posuzovanou nebo mezi oprávněnou osobou a právnickými nebo fyzickými osobami uvedenými ve zvláštním právním předpise. (3) Krajské soudy dále rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně a) ve věcech obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností a nadačního rejstříku, b) ve statusových věcech obchodních společností, družstev a jiných právnických osob podle části první, druhé a čtvrté obchodního zákoníku a o zrušení evropské společnosti a evropské družstevní společnosti s likvidací za podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropských společenství a zvláštním zákonem vydaným k jeho provedení, c) ve věcech vyplývajících z právních vztahů, které souvisejí se zakládáním obchodních společností, družstev, obecně prospěšných společností, nadací a nadačních fondů, d) v řízení o zrušení obecně prospěšné společnosti a její likvidaci a o jmenování jejího likvidátora, e) v řízení o zrušení nadace nebo nadačního fondu a jejich likvidaci, o jmenování likvidátora nadace nebo nadačního fondu a o jmenování nových členů správní rady nadace nebo nadačního fondu, f) v řízení o zrušení státního podniku a o jmenování a odvolání jeho likvidátora, g) ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy), jakož i mezi společníky (členy nebo zakladateli) navzájem, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti (členského vztahu v družstvu), o vztahy z nabídky převzetí nebo z nesplnění nabídkové povinnosti, o vztahy z výkupu účastnických cenných papírů, o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti), a o vztahy související se zvýšením základního jmění (přistoupením společníka nebo člena), není-li dána příslušnost podle písmena b), 16

h) ve sporech mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich statutárními orgány, likvidátory nebo jinými orgány a ve sporech mezi společníky (členy) a statutárními orgány, likvidátory či jinými orgány, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce těchto orgánů, i) ve sporech z právních vztahů mezi podnikatelem, obecně prospěšnou společností, nadací nebo nadačním fondem a insolvenčním správcem majetku patřícího do jejich majetkové podstaty, popřípadě nuceným správcem, který jim byl ustanoven, j) ve sporech z právních vztahů mezi prokuristou a podnikatelem, který prokuru udělil, a byla-li prokura udělena více osobám, z právních vztahů mezi těmito osobami navzájem, k) ve věcech ochrany hospodářské soutěže, l) ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalím soutěžním jednáním a z porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství, m) ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby, n) ve sporech z práv k obchodní firmě, o) ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, p) ve sporech z finančního zajištění a sporech týkajících se směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot, které jsou obchodovatelné na kapitálovém trhu, q) ve sporech z obchodů na komoditní burze, r) ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů w) řízení ve věci přeměn obchodních společností a družstev podle zvláštního právního předpisu. Jedná se především o rozhodování ve věcech, jež vzhledem ke své povaze vyžadují určitou specializaci nebo ve věcech, které jsou skutkově i právně obtížnější, dále v obchodních věcech a v insolvečním řízení a v incidenčních sporech. Zvláštní kategorii věcí projednávaných v občanském soudním řízení tvoří ty, pro jejichž rozhodování v prvním stupni je zvláštními předpisy stanovena věcná příslušnost Nejvyššího soudu. 17

3.2.2. Místní příslušnost Místní příslušnost vymezuje okruh působnosti jednotlivých soudů téhož druhu, jedná se tedy o určení, který konkrétní soud prvního stupně má určitou věc projednat a následně o ni rozhodnout. Místně příslušným soudem je obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje, tedy návrh žalovaného, nestanoví-li zákon jinak. Obecný soud účastníka je vymezen v závislosti na tom, zda se jedná o fyzickou osobu nebo právnickou osobu, kdy je zvláště vymezen obecný soud státu, obce a územně samosprávného celku. Je-li pro řízení věcně příslušný krajský soud, a místní příslušnost se má řídit obecným soudem účastníka, stává se místně příslušným onen krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud účastníka. V některých případech je ponecháno na navrhovateli, zda návrh na zahájení řízení podá u obecného soudu žalovaný nebo zda sám vybere jiný místně příslušný soud. Mimo toho, občanský soudní řád upravuje výlučnou místní příslušnost pro taxativně vypočtená, která se uplatňují vždy, bez ohledu na to, zda je v konkrétní věci dána možnost příslušnosti na výběr. Výlučně příslušným soudem k řízení je například soud, který rozhodoval o rozvodu, jde-li o vypořádání manželů po rozvodu stran jejich společného jmění manželů nebo jiného majetku anebo o zrušení společného nájmu bytu. Další důvod výlučné místní příslušnosti je v případě, kdy je v obvodu soudu nemovitost, týká-li se řízení prává k ní a v jehož obvodu měl zůstavitel naposledy bydliště, jde-li o řízení o dědictví. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou nejdůležitější skutečnosti, které zde byly již v době zahájení řízení, a to až do jeho skončení. Ke změně skutečností, jež nastaly v průběhu řízení, soud nepřihlíží. Místní příslušnost zkoumá soud jen v začátku řízení (před tím, než začne jednat ve věci samé, později jen k námitce účastníka vznesené při prvním úkonu, který mu přísluší), věcnou příslušnost je povinen zkoumat kdykoliv za řízení (i když pouze vzhledem k poměrům, které byly v době jeho zahájení). Má-li soud za to, že není ve věci místně příslušný, postoupí věc po právní moci usnesení příslušnému soudu. Pokud soud nezjistí nedostatek ve své místní příslušnosti a to ať již z vlastní iniciativy nebo k námitce účastníka, je tento nedostatek zhojen.

18

3.2.3. Funkční příslušnost Funkční příslušnost vymezuje okruh působnosti soudů různého druhu účastných při projednávání tentýž věci po sobě. Funkční příslušnost k projednání řádného opravného prostředku, kterým je odvolání směřující proti nepravomocnému rozhodnutí soudu prvního stupně je vytyčená v závislosti na tom, zda tímto soudem byl okresní nebo krajský, neboť v prvním případě je příslušný krajský soud do jehož obvodu tento okresní soud náleží a ve druhém případě vrchní soud v Praze či v Olomouci, v jehož obvodu se nachází daný krajský soud. K rozhodování o mimořádném opravném prostředku, v tomto případě dovolání směřujícího proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu je příslušný Nejvyšší soud ČR.

3.3. Úkoly soudnictví ČR Úkoly našeho soudnictví jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Soudy projednávají a rozhodují spory a jiné věci patřící do jejich pravomoci podle zákona o občanském soudním řízení, projednávají a rozhodují trestní věci patřící do jejich pravomoci podle zákona o trestním řízení, rozhodují v dalších případech stanovených zákonem nebo mezinárodní smlouvou, s níž vyslovil souhlas Parlament, jíž je Česká republika vázána a která byla vyhlášena.11 K těmto úkolům je třeba přidat úkoly, jež plní ústavní soudnictví, tedy zajišťování rozhodování o ústavnosti zákonů a zákonnosti jiných právních předpisů, popřípadě individuálních právních aktů a postupů. Významnou složkou úkolů soudů je jejich výchovná a preventivní činnost.12 V každé společnosti je uplatňování práva spojeno s jeho ohrožením a o, proto je potřeba vytvořit určitý kontrolní systém, který by po porušení takového práva opět obnovil právní stav, a který by zabránil porušení práva v případě jeho ohrožení. K tomuto účelu slouží řada veřejnoprávních i soukromoprávních institucí, které vznikly k objektivnímu posouzení právních vztahů a k jejich utváření a to jen v souladu s právními normami. Mezi tyto instituce řadíme zejména nezávislé soudy, státní zastupitelství, advokacie a notářství.

11

Zákon č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích

12

SCHELLEOVÁ Ilona, Soudnictví, Nakl. údaje: Praha: Eurolex Bohemia 19

Charakteristickým rysem současného soudnictví je, jak už bylo zmíněno jeho specializace, což znamená, že soudy neplní již žádné jiné funkce, než výkon soudnictví. Dalším rysem je jejich odbornost, kdy je stanoveno, že rozhodující vliv v řízení mají vždy soudci. Posledním rysem je nezávislost a nestrannost soudnictví.

3.4. Soustava obecných soudů 3.4.1. Nejvyšší soud V případech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení je nejvyšší soud vrcholným soudním orgánem, který je složen z předsedy soudu, místopředsedy soudu, předsedů kolegií předsedů senátů a dalších soudců, kdy všichni vykonávají rozhodovací činnost. Sídlo Nejvyššího soudu je v Brně. Předsedovi a místopředsedům dále náleží v rozsahu stanovené zákonem výkon státní správy Nejvyššího soudu, organizace a řízení činnosti kolegií vykonávají předsedové kolegií a organizaci a řízení činnosti senátů řídí předsedové senátů. Každému ze soudců Nejvyššího soudu je jmenován minimálně jeden asistent, jehož pracovní poměr, není-li stanoveno jinak, se řídí zákoníkem práce a vzniká jmenováním. Asistent je jmenovaná předsedou Nejvyššího soudu na návrh soudce, pro kterého má být asistent jmenován, stejně tak může být asistent i odvolán. V případě, že funkce soudce, pro kterého asistent pracuje, zanikne, tak tímto zaniká a ruší se i práce asistenta. Asistentem se může stát člověk bezúhonný, tedy člověk, který nebyl pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu a vystudoval magisterský studijní program na vysoké škole v České republice v oblasti práva. Povinností asistenta je zachovat mlčenlivost, která přetrvává i po dobu po skončení jeho funkce, pokud ho mlčenlivosti nezbavil předseda Nejvyššího soudu. Mlčenlivost se vztahuje na všechny skutečnosti, o kterých se asistent dozvěděl při výkonu svojí funkce. Jednota a zákonnost rozhodování ve věcech trestního řízení je nejvyšším soudem zajištěna tím, že v případech, kdy to vyplývá ze zákona, vydává rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích a dále vydává rozhodnutí i v dalších případech, kdy to tak stanový zvláštní právní předpis, či mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, byla vyhlášena a Parlament s ní vyslovil souhlas. Dalšími případy, ve kterých nejvyšší soud vydává rozhodnutí jsou ty, u kterých je to tak stanoveno zvláštním právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána, byla vyhlášena a 20

Parlament s ní vyslovil souhlas a stejně tak případy o uznání a vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů, pokud to tato smlouva nebo jiný zvláštní předpis vyžadují. Nejvyšší soud mimo jiné také monitoruje a provádí hodnocení rozhodnutí soudů v občanském soudním a trestním řízení, která jsou pravomocná, a za účelem jednotného rozhodování ve věcech daného druhu zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti. Podle úseku svojí činnosti jsou soudci děleni do kolegií a to trestního, občanskoprávního a obchodního, kdy členové obchodní a občanskoprávní kolegia jsou schopni konat svou činnost na hromadném jednání, vždy je však předsedou Nejvyššího soudu stanoveno, který z předsedů kolegií bude jednání řídit. O tom, zda dojde v případě, že je to pro soudnictví Nejvyššího soudu vhodné, ke sloučení občanskoprávního a obchodního kolegia, rozhodne plénum a to na návrh předsedy Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud rozhoduje v senátech anebo ve velkých senátech kolegií. Ve velkých senátech kolegií rozhoduje jen tehdy, jestliže jim byla celá věc postoupena dle § 20 zákona o soudech a soudcích, ve kterém je uvedeno: „Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní.“13 Složení senátu a velkého senátu je odlišný v počtu osob, který je tvoří. V senátu je pouze, není-li v zákoně nebo jiném právním předpise stanoveno jinak, předseda senátu a dva soudci a velký senát je tvořen nejméně devíti soudci patřících do jednoho kolegia. Počet je však závislí na tom, kolik soudců je dohromady v kolegiu, neboť velký senát je tvořen vždy jednou třetinou počtu všech soudců v kolegiu, jejichž počet musí být lichý. Každé kolegium má vytvořen jeden velký senát, v jehož čele je předseda, kterým je zvolen jeden z členů a ten je volen na jeden kalendářní rok.

3.4.2. Vrchní soud Vrchní soudy vznikly novelou zákona o soudech a soudcích z roku 1993, čímž byly nahrazeny tehdejší nejvyšší republikové soudy.

13

Zákon č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích 21

Sídlem vrchních soudů byla Praha a

Olomouc, kdy první z uvedených vrchních soudů byl činný ode dne, kdy zákon nabyl účinnosti a činnost druhého začala až tři roky poté. V čele vrchního soudu stojí předseda soudu, dále je soud složen z místopředsedů soudu, předsedů senátů a dalších soudců. Vrchní soud v Praze má působnost v obvodu, který je shodný s obvodem krajských soudů v Praze, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Českých Budějovicích a Městského soudu v Praze a obvod Vrchního soudu v Olomouci je shodný s obvody krajských soudů v Ostravě a Brně. Vrchní soudy rozhodují jako soudy druhého stupně v případech, ve kterých rozhodovaly jako soudy prvního stupně krajské soudy, které patří do jeho obvodu a vyplývá to ze zákona o řízení před soudy a dále pak i v jiných případech, které jsou jim stanoveny zákonem. Rozhodovací činnost vrchních soudů vykonávají soudci, předseda a místopředsedové, kdy však předseda a místopředsedové mimo jiné, také u vrchního soudu konají státní správu v míře, která je jim daná zákonem. Dále se na rozhodovací činnosti podílejí také předsedové senátu, kteří však mají nestarost i organizaci a řízení činnosti senátu. Dalším článkem, který se však pouze v určité míře určené zvláštním právním předpisem podílí na rozhodování vrchního soudu, jsou úředníci a soudní tajemníci. Rozhodnutí vrchních státních orgánu vydává senát, který se, pokud není zvláštním právním předpisem stanoveno jinak, skládá z předsedy senátu a dvou soudců.

3.4.3. Krajský soud Krajské soudy jsou druhým stupněm soudní soustavy, rozhodují v případech uvedených v zákonech o řízení před soudy jako soudy druhého stupně ve věcech, o nichž prvotně rozhodovaly okresní soudy a patří do jejich obvodu, stejně tak mohou však rozhodovat i o věcech jako soudy stupně prvního, dále rozhodují ve věcech správního soudnictví v případech stanovených zákonem, ale i jiných případech daných jim zákonem. V čele krajského soudu je předseda soudu a dalšími články jsou místopředsedové soudu, předsedové senátu a další soudci. Krajské soud rozhodují v senátech, rozhodovat však může i samosoudce, ale to jen v případech, kdy je mu to dáno zákonem o řízení před 22

soudy. Samosoudcem je předseda senátu anebo soudce, kdy předsedou senátu může být pouze soudce.14 Složení krajských senátů je rozlišeno podle toho, v jaké věci rozhodují, jestliže se jedná v trestní věci a krajský soud je soudem prvního stupně, tak je senát složen z předsedy senátu a dvou přísedících, při rozhodování ostatních případů je senát složen z předsedy senátu a dvou soudců. Soudci a přísedící těchto soudů pouze rozhodují, kdežto předseda a místopředsedové mimo činnosti rozhodovací ještě navíc konají státní správu krajského soudu a stejně tak v rozsahu vyplývající jim ze zákona státní správu soudů okresních spadajících do jejich obvodu. Organizační a řídící činnost senátů mají nestarosti předsedové senátu. Na činnosti rozhodovací se dle zvláštního právního předpisu mohou také spolupodílet vyšší soudní úředníci, justiční čekatelé a soudní tajemníci. Krajský soud rozhoduje také v případě, že došlo k odvolání proti rozhodnutí okresního soudu a stejně tak jedná, jako soud při odvolání v civilních věcech. Jednáním ve věci se zabývá vždy ten krajský soud, který je věcně a místně příslušný. V případě, že by věcná i místní příslušnost náležela několika soudům, tak jednání může probíhat u jakéhokoliv z těchto soudů, pokud však není možné zjistit místní příslušnost, tak o tom, který soud věc bude projednávat, určí Nejvyšší soud. Může se však stát, že věc bude projednávat, tedy bude přikázána jinému soudu stejného stupně a to v případě, že by o věci určený soud nemohl rozhodnout, neboť jeho soudci byli vyloučeni anebo v případě vhodnosti. O tom, jakému soudu bude věc přikázána, rozhoduje soud, který je nejblíže nadřízen jak soudu, kterému věc náleží, tak i soudu, kterému má být věc přikázána a k tomuto mají právo se vyjádřit i účastníci. Krajské soudy jako soudy prvního stupně rozhodují v trestních věcech o trestných činech, pro něž zákon stanovil trest odnětí svobody s dolní hranicí nejméně pěti let nebo je-li možné za čin uložit výjimečný trest. Jsou však i trestné činy, u nichž nerozhoduje výše trestu a i přesto jsou projednávány krajskými soudy v první stupni a to trestné činy podle zákona na ochranu míru a dále trestné činy teroru, sabotáže a záškodnictví. Krajský soud

SCHELLEOVÁ Ilona, Organizace soudnictví a právní služby/Ilona Schellová a kolektiv, Nakl.údaje: Brno: Alfa Publishing – devize Brno 14

23

v trestních věcech rozhoduje mimo jiné i o opravných prostředcích, což je jedna z nejdůležitějších součástí jeho působnosti. Další příslušnou činností krajského soudu je rozhodovat spory mezi jemu podřízenými okresními soudy o příslušnost, přikázání a odnětí věci nebo také rozhodovat o příslušnosti vydání do ciziny.

3.4.4. Okresní soud Krajské soudy jsou druhým stupněm soudní soustavy, rozhodují v případech uvedených v zákonech o řízení před soudy jako soudy druhého stupně ve věcech, o nichž prvotně rozhodovaly okresní soudy a patří do jejich obvodu, stejně tak mohou však rozhodovat i o věcech jako soudy stupně prvního, dále rozhodují ve věcech správního soudnictví v případech stanovených zákonem, ale i jiných případech daných jim zákonem. V čele krajského soudu je předseda soudu a dalšími články jsou místopředsedové soudu, předsedové senátu a další soudci. Krajské soud rozhodují v senátech, rozhodovat však může i samosoudce, ale to jen v případech, kdy je mu to dáno zákonem o řízení před soudy. Samosoudcem je předseda senátu, anebo soudce, kdy předsedou senátu může být pouze soudce.15 Složení krajských senátů je rozlišeno podle toho, v jaké věci rozhodují, jestliže se jedná v trestní věci a krajský soud je soudem prvního stupně, tak je senát složen z předsedy senátu a dvou přísedících, při rozhodování ostatních případů je senát složen z předsedy senátu a dvou soudců. Soudci a přísedící těchto soudů pouze rozhodují, kdežto předseda a místopředsedové mimo činnosti rozhodovací ještě navíc konají státní správu krajského soudu a stejně tak v rozsahu vyplývající jim ze zákona státní správu soudů okresních spadajících do jejich obvodu. Organizační a řídící činnost senátů mají nestarosti předsedové senátu. Na činnosti rozhodovací se dle zvláštního právního předpisu mohou také spolupodílet vyšší soudní úředníci, justiční čekatelé a soudní tajemníci. Krajský soud rozhoduje také v případě, že došlo k odvolání proti rozhodnutí okresního soudu a stejně tak jedná, jako soud při odvolání v civilních věcech, dále jim náleží specializovaná prvoinstanční agenda např. rozhodování v některých obchodních věcech,

SCHELLEOVÁ Ilona, Organizace soudnictví a právní služby/Ilona Schellová a kolektiv, Nakl.údaje: Brno: Alfa Publishing – devize Brno 15

24

správních žalobách, ve sporech o ochranu osobnosti anebo nejzávažnějších trestných činech. Jednáním ve věci se zabývá vždy ten krajský soud, který je věcně a místně příslušný. V případě, že by věcná i místní příslušnost náležela několika soudům, tak jednání může probíhat u jakéhokoliv z těchto soudů, pokud však není možné zjistit místní příslušnost, tak to, který soud věc bude projednávat, určí jen Nejvyšší soud. Může se však stát, že věc bude projednávat, tedy bude přikázána jinému soudu stejného stupně a to v případě, že by o věci určený soud nemohl rozhodnout, neboť jeho soudci byli vyloučeni anebo v případě vhodnosti. O tom, jakému soudu bude věc přikázána, rozhoduje soud, který je nejblíže nadřízen jak soudu, kterému věc náleží, tak i soudu, kterému má být věc přikázána a k tomuto mají právo se vyjádřit i účastníci. Krajské soudy jako soudy prvního stupně rozhodují v trestních věcech o trestných činech, pro něž zákon stanovil trest odnětí svobody s dolní hranicí nejméně pěti let nebo je-li možné za čin uložit výjimečný trest. Jsou však i trestné činy, u nichž nerozhoduje výše trestu a i přesto jsou projednávány krajskými soudy v první stupni a to trestné činy podle zákona na ochranu míru a dále trestné činy teroru, sabotáže a záškodnictví. Krajský soud v trestních věcech rozhoduje mimo jiné i o opravných prostředcích, což je jedna z nejdůležitějších součástí jeho působnosti. Další příslušnou činností krajského soudu je rozhodovat spory mezi jemu podřízenými okresními soudy o příslušnost, přikázání a odnětí věci nebo také rozhodovat o příslušnosti vydání do ciziny.

3.5. Soustava zvláštních soudů Samostatnou složkou soudní organizace tvoří Ústavní soud, který dohlíží na dodržování ústavnosti.

3.5.1. Ústavní soud Je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nepatří však do soustavy obecných soudů. Ústavní soud má sídlo v Brně, jeho postavení a vymezení jeho kompetencí pramení přímo z Ústavy České republiky. Jeho hlavním úkolem je chránit ústavnost, základní práva a svobody plynoucí z Ústavy a Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních zákonů. Rozhoduje také v některých věcech volebního práva a posuzuje soulad mezinárodních smluv s Ústavou, než dojde k jejich ratifikaci. 25

Ústavní soud tvoří patnáct soudců rozhodujících ve čtyřech senátech, kdy každý senát má tři členy anebo rozhoduje také v plénu. Některá rozhodnutí jsou však svěřena i jednotlivým soudcům a to zákonem. Soudce Ústavního soudu je jmenován na deset let a to prezidentem republiky se souhlasem Senátu Parlamentu, kdy však prezident samostatně jmenuje předsedu a dva místopředsedy z řad soudců Ústavního soudu. Opakování mandátu po jeho skončení u soudců Ústavního soudu není vyloučen. Své funkce se soudce ujímá poté, co do rukou prezidenta republiky složí slib. Soudcem Ústavního soudu se může stát občan po splnění podmínek a to, že je bezúhonný občan České republiky, jenž může být volen do Senátu Parlamentu, tedy dovršil věku minimálně 40 let, má vysokoškolské právnické vzdělání a byl činný nejméně deset let v některém právnickém povolání. Funkce soudce Ústavního soudu není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu, funkcí ve veřejné správě, ani jinou placenou funkcí, či výdělečnou činností. Stejně tak soudce Ústavního soudu se nesmí stát členem žádné politické strany nebo hnutí. K zajištění nezávislosti na výkonné moci soudci Ústavního soudu disponují imunitou, což znamená, že soudce není možné trestně stíhat, pokud k tomu nebyl dán souhlas Senátu. Zadržet soudce je možné pouze v případě, že byl zadržen při spáchání trestného činu nebo bezprostředně po jeho spáchání a o tomto musí být bezodkladně vyrozuměn předseda Senátu. V případě, že do 24 hodin od zadržení nedá předseda souhlas k odevzdání zadrženého příslušnému soudu, musí být zadržený soudce propuštěn na svobodu a v případě, že Senát nedá souhlas s trestním stíháním je toto navždy vyloučeno. O odvolání soudce Ústavního soudu z funkce rozhoduje plénum Ústavního soudu kvalifikovanou většinou devíti hlasů, toto jednání se nazývá zvláštní kárné řízení. Odvolání je možné v případě, že se soudce dopustil závažného kárného provinění, nebo vykonával funkci, která je neslučitelná s funkcí soudce Ústavního soudu, porušil-li zákaz členství v politické straně nebo hnutí a nebo po dobu delší jak jeden rok se neúčastnil žádného jednání Ústavního soudu. Funkce soudce také zanikne v případě, že došlo k jeho pravomocnému odsouzení za úmyslný trestný čin nebo v případě, že se své funkce sám vzdá a to jak prohlášením, které učiní osobně do rukou prezidenta republiky anebo formou notářského zápisu, který musí adresovat prezidentovi. 26

Ústavní soud navenek zastupuje předseda Ústavního soudu, který stejně tak vykonává jeho správu. Mezi jeho další úkoly patří svolávání a řízení jednání pléna, ustanovení generálního sekretáře Ústavního soudu a jmenování ředitele soudní správy. Generální sekretář odpovídá za chod soudního a analytického odboru, knihovny a zahraničního a protokolárního referátu. Ředitel soudní správy má na starosti řízení oddělení dopravy, informační oddělení, komunikační technologie a referáty finanční a hospodářské správy. Místopředsedové Ústavního soudu v době nepřítomnosti zastupují předsedu a plní úkoly, kterými byli předsedou se souhlasem pléna pověřeni. Jednotlivému soudci Ústavního soudu jsou přiděleni tři právníci jako asistenti a to na návrh předsedy a jejich funkce je vázána na funkci soudce, ke kterému byli jmenováni. Úkolem asistentů je připravovat podklady důležité pro rozhodování a stejně tak i koncepty rozhodnutí a v případě pověření soudce může jeho asistent vykonávat i některé procesní úkony.

3.5.2. Nejvyšší správní soud Nejvyšší správní soud v ČR sídlí v Brně a je vrcholným soudím orgánem ve věcech náležících do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Ve správním soudnictví poskytuje Nejvyšší soud včetně s krajských soudů ochranu veřejným subjektivním právům jak fyzickým, tak i právnickým osobám. Nejvyšší správní soud v rámci této ochrany především dbá o zákonnost a jednotu rozhodování krajských soudů a správních orgánů tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech směřujících proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí.16 Nejvyšší správní soud dále rozhoduje ve věcech volebních, ve věcech rozpuštění politických stran a politických hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti a o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem.17 Nejvyšší správní soud má též pravomoc rozhodovat o některých kladných či záporných kompetenčních sporů mezi orgány veřejné správy a také je kárným soudem pro řízení ve věcech soudců, státních zástupců i exekutorů. 16

http://www.nssoud.cz

17

http://www.nssoud.cz 27

Nejvyšší správní soud se při své činnosti řídí předpisy upravujícími organizaci, pravomoci řízení před NNS.18 Nejvyšší správní soud je také členem Asociace státních rad a nejvyšších správních soudů Evropské unie a členem Mezinárodní asociaci nejvyšších správních soudů.

3.5.3. Rozhodčí soud Již od roku 1949 patří tento stálý rozhodčí soud k nejvýznamnějším mezinárodním arbitrážním institucím a svým přístupem k moderním trendům arbitráže je v evropském i celosvětovém měřítku pozitivně vnímaným subjektem schopným transparentně a kvalitně administrovat jemu příslušné spory. Výhody rozhodčího řízení spočívají v tom, že je jednoinstační, rychlé a méně formální.19 Dále v dobré vykonatelnosti rozhodčích nálezů, ve výběru rozhodců, v nižších nákladech na vedení sporu a administrativním zázemí. Rozhodčí soud je oprávněn projednávat a rozhodovat spory plynoucí z obchodů.

18

http://www.nssoud.cz

19

http:// www.soud.cz/o-rozhodcim-soudu 28

4 Nezávislost soudců a soudů Existence soudní moci je spjata s potřebou zasahovat do společenských konfliktů. Tradičně jsou z tohoto důvodu přisuzovány soudní moci vlastnosti, které jí dovolují výjimečné postavení. Hledíme-li na soud, či soudní moc na jedné straně jako na součást systému založeného na trialistické teorii dělby moci včetně systému vzájemných brzd a protivah a na druhé straně zohledníme projev soudní moci jako rozhodování konkrétního a individuálního soudce mezi sobě rovnými stranami, nabízí se pak důvod rozlišovat pojem nezávislost od nestrannosti. Nestrannost bývá zpravidla považována za nezbytný znak, za znak imanentního pojmu soudce.20 Nestranností soudce se rozumí především nepodjatost, ale i celkový přístup soudce k projednávanému případu. Otázkou často bývá, zda nestrannost není vyjádřením nezávislosti moci soudní. Z dostupné literatury je odvoditelné, že soudci se při výkonu funkce i v osobním životě musí chovat způsobem, který neohrožuje důvěru odborné či laické veřejnosti nebo účastníků samotného řízení. Též se musí vyvarovat chování způsobující jeho vyloučení z projednávané věci. Soudci mají též povinnost zdržet se jakéhokoli projevu ovlivňujícího výsledek řízení nebo důvěru v nestrannosti řízení. Nestrannost může být též pokládána za výchozí znak pojmu soudce a nezávislost za znak související. Soudcovská nezávislost je většinou chápána jako prostředek k nabytí a udržení soudcovské nestranností. Aby soudce mohl být nestranným, musí být především nezávislým. Vzájemný vztah pojmu nezávislost a nestrannost je sice dosti blízký, ale lze se domnívat, že nestrannost může být subjektivní stránkou soudcovské nezávislosti, kdy je často chápána jako psychický vztah soudce k dané věci. Nestrannost postavení soudce je garantována i z hlediska objektivní stránky. Nestranný soudce je ten, u kterého je nestrannost determinována (nahradit) a garantována (nahradit) i skutečnostmi ležícími mimo jeho osobu. Za tyto skutečnosti pak lze zejména považovat instituty zakotvující 20

MACKOVÁ Alena, Nezávislost soudců, Nakl. údaje: Praha: Univerzita Karlova 29

neslučitelnost soudcovské funkce s jinými funkcemi, zákaz výkonu některých činností, dostatečné materiální zajištění soudců i soudů, vyloučení soudce pro podjatost, poučovací povinnost soudu, respektující rovnost účastníků.21 Analýza, která by vedla k přesnému vymezení obou pojmů je obtížná. Vztah nestrannosti a nezávislosti soudů je, jak již bylo shora uvedeno blízký a prolínající. Nestrannost soudců je historicky starším pojmem a má mnohostrannou povahu. V historii nastupovala tam, kde „svépomoc“ přestávala hrát svojí roli. Používala se v případech, kdy bylo třeba obracet se, v případě konfliktů, k neutrálnímu subjektu a to zejména ve vztahu ke stranám všech zúčastněných osob. Zásadou soudcovské nezávislosti se má zajistit, aby soudci rozhodovali na základě přesně a úplně zjištěného stavu skutku. Dále má zajistit, aby rozhodovali, dle svého přesvědčení, tak aby na ně nebyly uplatňovány vnější vlivy ze strany státních popř. jiných orgánů, organizaci i jednotlivých občanů Pojem soudcovská nezávislost nelze ztotožňovat s obecným pojmem nezávislosti, neboť tento nemá právní povahu. Pokud se člověk, řekněme laik zamyslí nad pojmem nezávislost soudců a nezávislost soudů nerozpozná často rozdíl. Je, ale třeba zamyslet se nad tím, zda vůbec existuje přesný popis, přesná definice a přesné vymezení obou institutů. Nejpřesnější vymezení nebo definování předmětu zkoumání vede k úvaze, jestli tu nedochází pouze k nezávislosti soudců. Přesná formulace obou institutů je spíše otázkou, kdy se můžeme domoci určitého řešení, toto otázka ale může být pouze domněnka určitého subjektu. Přesné vymezení pojmů najdeme těžko, najdeme-li je vůbec. Soud vyjadřuje systémové zařazení a atributy soudní moci, avšak soudce je realizátorem pravomocí. K této otázce vzešlo mnoho názorů. Jeden z názorů, který byl definován v souvislosti s hledáním přesného vymezení soudnictví byl názor autora, který vedl ke dvěma závěrům.

21


V prvním závěru vyvodil, že „…rozhodují soudy, ale soudci jsou funkcionáři, kteří rozhodují jejich jménem a s jejich autoritou,…soudci jsou personifikací soudů.“ Druhým přístupem pak dochází k tomu, že rozhodují soudci.22 Formálně logicky je patrně obojí výklad možný. Nezávislost soudní moci se dá vyložit jako pojem dvojího významu. Označuje nezávislost soudů, tedy institucionální nezávislost a nezávislost soudců jako individuální nezávislost. Burbank Stephen konstatoval: „ Soudní moc byla udělena soudů, ne soudcům.“23 Teoretické rozlišení tohoto pojmu je vždy lehčí, než jeho praktická realizace, protože je zřejmé, že soudní moc (jako instituce) může konat jen prostřednictvím soudců. Z jiného hlediska, snad příměji i přesněji byť v obecnější či abstraktnější rovině, lze nezávislost soudců charakterizovat jako právní princip generální (či základní) povahy. 24 Myslím si, že pojem soudcovské nezávislosti je problematický. Soudcovská nezávislost je z velké části spojena s rozhodovací činností soudce a ta je determinována jeho schopnostmi a osobními vlastnostmi. Soudcovská nezávislost je často logicky chápána jako propojení dvou složek - nezávislosti soudu a nezávislostí soudců. Někdy bývá nezávislost soudců chápána jako určitý celek, přičemž jednou z jeho složek je právě nezávislost soudů. Nezávislost soudců je inkorporována (nahradit jiným slovem) do znění slibu soudce. Z mého pohledu je otázka stanovení přesné definice či vytyčení přesných hranic obou institucí, kdy máme na mysli nezávislost soudců a nezávislost soudů velmi složitá. Existuje různé množství názorů i nepřesných kontur. I v těchto nepřesných konturách, je ale třeba respektovat rozdíl mezi nezávislostí soudu a nezávislostí každého soudce.

22

MÜLLER Hubert, Diplomová práce 2005/2006, Nezávislost soudů a soudců jako problém ústavního práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně 23


ZOULÍK František, Soudy a soudnictví, Nakl. údaje: Praha: SEVT 31

4.1. Nezávislost soudů Nezávislost soudů je institucionální zárukou právního státu, ve kterém soudní moc nemůže vykonávat ani exekutiva, ani legislativa.25 Je tedy jednoznačné, že do soudnictví nemohou spadat zákonodárné či výkonné pravomoci. Soudy jsou tvořeny prostřednictvím zvláštní soustavy orgánů. Na tuto uplatňuje zákonodárná moc svůj vliv pouze tak, že stanovuje organizace soudnictví a obecná pravidla rozhodování, přičemž výkonná moc zajišťuje jeho správu. Nezávislost tedy znamená nepodřízenost soudce (jakéhokoli soudu) komukoliv jinému při jeho rozhodování. Nezávislost soudů je základem principu právního státu a jeho institucionální zárukou jest, že soudnictví není součástí soustavy jiných orgánů, tedy soudnictví nemůže být v žádném případě vykonáváno zákonodárným sborem nebo výkonnou mocí. Nezávislost subjektů je bezprostředně slučitelná s formováním základních stavebních kamenů současného, moderního státu.

4.2. Nezávislost soudců Soudcovská nezávislost jest pilířem právního státu a zároveň záštitou práva pro spravedlivý proces. Soudce je též povinen hájit nezávislost jak v osobním životě, tak i profesním životě. Funkce soudce by měla být vykonávána dle vlastního hodnocení skutečností, svědomitého výkladu včetně aplikace práva. Soudce by dále neměl podléhat žádným vlivům, zájmům, výhružkám či nátlaku společnosti. Pokud soudci plní svou funkci zodpovědně a bez jakéhokoli pochybení, plní tak předpoklad své nezávislosti, která dále spěje k posílení důvěry veřejnosti k soudnictví. Postavení soudců je v každé společnosti závislé na míře „garantování“ soudcovské nezávislosti. Odrazem postavení soudnictví v celém systému státního mechanismu je tak též soudcovská nezávislost. Jedná se tedy o realizaci zásady nezávislosti soudnictví na jiných složkách mechanismu – moci výkonné, zákonodárné a soudní. Autorem uvedené teorie je Charles Montesquie, který vyzdvihl myšlenku, že není svobody, pokud není moc soudní oddělena od moci zákonodárné a výkonné. Na základě této myšlenky požadoval, aby soudci byli zcela nezávislí. 25

MÜLLER Hubert, Diplomová práce 2005/2006 32

Jeho postoj korespondoval s institutem anglického - porotního soudnictví. Koncem 18. století bylo převzato francouzským institutem, což bylo inspirativní pro další evropské ústavy. Nezávislost soudce jako osoby vykonávající soudnictví vychází z čl. 82 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, kde je v odstavci první uvedena následující dikce „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.“ Na soudce působí řada vlivů a okolností. Nejtypičtějšími zásahy do soudcovské nezávislosti jsou zejména zásahy zákonodárné moci do záruk nezávislosti soudců, např. odvolatelnost soudce, časově omezené funkční období, omezení soudních pravomocí ve prospěch jiných orgánů zejména exekutivních, dalším zásahem může být na příklad provázanost soudcovské kariéry na spojení s vládnoucí stranou, dozor exekutivy nad výkonem rozhodovací činností soudů, parlamentní kontrola soudnictví, silná ingerence prokury do pravomoci zejména civilního soudnictví, omezený rozsah správního soudnictví, zásahy exekutivy do materiálního zabezpečení chodu soudnictví, ideologicky motivována interpretační pravidla jako východiska výkladu zákonů apod. Diferenciace možných zásahů do soudcovské nezávislosti je přitom vedena snažením o typizaci a to z důvodu, aby jim bylo možno čelit.

4.2.1. Soudní odpovědnost Každá lidská činnost je obvykle spojena s otázkou odpovědnosti. Činnost soudců je též činností, která je s odpovědností spjata. Odpovědnost je nezbytnou kategorií právního státu, jakož je i nezbytnou kategorií demokracie. Je obecně známo a přijímáno, že soudci nejsou osobně odpovědní za vady či újmy vycházející z výkonu soudnictví. Neodpovědnost soudců je považována za nezbytný důsledek soudcovské nezávislosti. Není však, ale překážkou proti odpovědnosti státu. Odpovědnost soudců v určitém smyslu souvisí i s hodnocením soudcovského výkonu, profese. S jejich hodnocením jsou někdy spojovány závažné důsledky pro jejich případný profesní postup. Tato okolnost byla zmíněna v souvislosti s popisem prvního ustanovení soudců v Německu, kdy pro trvalé ustanovení má význam zhodnocení jeho působení ve „zkušebním období“ tedy v období prvním.

33

Status uplatňování práva na soudních institucích v současné době poukazuje na to, že ideál osobní zodpovědnosti soudců se přiměřená ochrana práv účastníků konání vždy nezaručí. Vyvstává pak ale otázka jak tedy kontrolovat soudní moc jako takovou? V podstatě existují dvě alternativy, které řeší tuto otázku. Jedna z alternativ je, že je zde možno kontrolovat soudní moc externě, kdy je možno kontrolu provádět prostřednictvím působení veřejného mínění a druhá z alternativ je kontrolovat soudní moc interně. Ve vztahu k veřejnému mínění nelze opomenout a zdůraznit, že rozhodnutí soudu je vnímáno jako uskutečnění spravedlnosti. V tomto kontextu je zřejmé, že soudce je pod stálým tlakem právního vědomí veřejnosti. Vliv nepochybně vyvíjí i hromadné sdělovací prostředky. Soudce tak musí být připraven čelit i kritice nebo veřejnému odsouzení. Je tedy jednoznačné, že soudce je vystaven mimořádným nárokům neboť jeho rozhodnutí má značné důsledky. Angloamerická jurisprudence často vymezuje soudcovskou nezávislost jako svobodnou, nestrannou aplikaci práva.26 Dalším velmi výrazným a podstatným korektivem při pokusu o vymezení soudcovské nezávislosti je nutnost zřetelně odlišovat pojmové znaky soudcovské nezávislosti od jejich záruk.27 Účelem soudcovské nezávislosti je zabezpečit soudům takové postavení, které odpovídá jejich úloze v právním státě, a to jak ve vztahu k ostatním státním orgánům v horizontální úrovni vztahů, tak i ve vztahu k subjektům podléhajícím jejich jurisdikci.28 Otázkou často bývá, zda je soudcova neodpovědnost neodpovědností absolutní. Právní řády různých zemí obsahují i úpravu kárné odpovědnosti soudců jako sankční mechanismus nastupující v případě porušení soudcovských povinností a to profesionálních nebo v případě ohrožení důstojností soudcovské funkce chováním soudce.

Je tedy

jednoznačné, že ustanovení týkající se kárné odpovědnosti soudců jsou zárukami soudcovské nezávislosti.

26


MACKOVÁ Alena, Nezávislost soudců, Nakl. údaje: Praha: Univerzita Karlova

28


4.2.2. Ochranné nástroje posilování soudní odpovědnosti Dle odborné literatury se mezi ochranné nástroje posilování soudní odpovědnosti řadí zejména: 1. Úprava soudního řízení a systém opravných prostředků – dle některých literárních pramenů základním nástrojem posilujícím odpovědnost soudců je samotná úprava soudního řízení a systém opravných prostředků v ní zabudovaný; 2. Jmenování soudců do funkce – záměrem tohoto systému by mělo být, aby se soudci stávali pouze kandidáti, kteří jsou odborně zdatnými právníky, ale i mravně integrálními osobnostmi; 3. Kariérní systém a úprava přeložení – stejně jako v případě výběru justičních kandidátů by i u kariérního postupu a v případě přeložení měly být jednoznačně upraveny podmínky, za jakých k těmto posunům může dojít; 4. Vnitřní organizace soudů – komplexem opatření, které jsou předpokladem soudní odpovědnosti a současně napomáhají jejímu zvyšování, jsou i ta opatření, která směřují dovnitř soudů a jejichž záměrem je zvýšení efektivity rozhodování jednotlivých soudců. Mezi tato opatření lze například zahrnout zlepšování vybavení soudů po materiální i personální stránce, zlepšení organizace práce na soudech, odbřemenění soudců od úkolů a administrativního charakteru, systém přidělování soudních případů, systém zdrojů v soudnictví; 5. Vnější organizace soudů – toto opatření vede k omezování tzv. místních vlivů; 6. Systém vzdělávání – účelem justičního vzdělávacího systému by mělo být zvyšování odborné, ale i sociální kvality soudců; 7. Přístup veřejnosti k justičním informacím – veřejnost by měla být informována o tom, jak justice pracuje a jaká práva jednotlivec má v rámci jednotlivých řízení; 8. Role komor, profesních sdružení a obecně veřejnosti – kontrolu veřejnosti nad činností soudnictví vykonávají formou své účasti na řízeních zástupci 35

advokacie, notáři i účastníci řízení. Profesní komory konečně dohlížejí na případná etická pochybení svých členů a postihují jejich nezákonné jednání; 9. Role médií – média zprostředkovávají obecné veřejnosti zprávy z justičního prostředí a též plní kontrolní funkci.

4.2.3. Represivní nástroje určené k posilování soudní odpovědnosti K represivním nástrojů určeným k posilování soudní odpovědnosti zařazujeme následující: 1. Mechanismus stížností – tento mechanismus musí garantovat to, aby stěžovatel nebyl za svou stížnost postižen. Současně jej musí doprovázet schopnost systému reagovat na zjištěná pochybení; 2. Kárné řízení a odvolání z funkce – v případě závažných porušení povinností vyplývajících ze soudcovské činnosti by měl právní řád dané země umožňovat odvolání soudce z funkce na základě disciplinárního řízení. O kárném provinění musí rozhodovat orgán, který by měl být složen ze soudců samotných. Soudci, o jehož kárné řízení se jedná, by měl být zaručen řádný spravedlivý proces; 3. Trestněprávní a případně civilní odpovědnost za porušení povinností vyplývajících z funkce soudce – zahraniční prameny se rovněž shodují v tom, že by soudci neměli být vyňati z odpovědnosti za trestné činy spáchané při výkonu své funkce nebo v souvislosti s ní. Pokud jde o soukromoprávní

odpovědnost

za

škodu

způsobenou

nezákonným

postupem, názory se liší, nicméně přístup, dle nějž je možné formou regresní náhrady po soudci požadovat náhradu škody, která vnikne na základě nezákonného rozhodnut či nesprávného soudního postupu, je demokratických zemích spíše výjimkou; 4. Úprava střetu zájmů a sankce za jednání v tomto střetu – nad rámec úpravy podjatosti soudce by měla úprava střetu zájmů, jejímž cílem by mělo postihování takového jednání soudce, které může vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti s nestrannosti. Právní úprava má stanovit, za jakých 36

okolností by mohlo v případě soudce dojít ke střetu zájmů, zároveň stanovit sankce za porušení povinnosti vyhýbat se těmto okolnostem; 5. Majetková přiznání – dle některých pramenů by soudci měli být podrobeni povinnosti zveřejňovat majetkové poměry své i majetkové poměry svých příbuzných.

4.3. Záruky nezávislosti soudců Nezávislost i nestrannost soudců a soudů jsou nevyhnutelnými atributami co se soudní moci týče. Právní záruky nezávislosti a nestrannosti, jenž jsou poskytnuté soudům a soudcům by měli být ve spravedlivé rovnováze s veřejným zájmem na tom, aby soudy a soudci plnili své poslání rozhodovat spory nestranně, nezaujatě, s plným respektem k právu, které náleží účastníkům soudního řízení či jednání. Uplatnění soudcovské nezávislosti potřebuje i právní zakotvení „mechanismu“ či systému institutů a vztahů jí zaručujících. Mechanismy i právní instituty, které zajišťují nezávislost soudců, vykresluje klíčovou otázku dané problematiky nezávislosti. Právě pro tyto mechanismy a instituty je často používán termín záruky soulské nezávislosti. Soudcovská nezávislost by totiž měla být zabezpečena i právně. Toto zabezpečuje zejména právní vyjádření. Zárukami respektive systémem záruk soudcovské nezávislosti je třeba rozumět souhrn právní prostředků působících ve směru prosazení, zajištění a respektování soudcovské nezávislosti vyjádřených v Ústavě a v zákonech, jehož účelem je prioritně působit ve směru zabezpečení soudcovské nezávislosti, a jehož vlastností bude vynutitelnost.29 Soupis záruk soudcovské nezávislosti se v jednotlivých ústavách dle různých zemích liší. Tato odlišnost je způsobena odlišnými právními tradicemi. Odlišnou právní tradicí a současně zárukou nezávislosti soudců je například jmenování soudců do funkce. Nezávislost a nestrannost soudců je zajišťována řadou růžných záruk, které naše společnost dělí na záruky organizační a procesní.

29


4.3.1. Procesní záruky soudcovské nezávislosti Procesní záruky soudcovské nezávislosti vycházejí ze zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích kdy je ustanovení § 80 druhého odstavce uvedeno následující: 2) V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce soudce zejména a) je povinen prosazovat a obhajovat nezávislost soudnictví a jeho dobrou pověst, b) je povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu e snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce, c) je povinen odmítnout jakýkoliv zásah, nátlak, vliv, přání nebo žádost, jejichž důsledkem by mohlo být ohrožení nezávislosti soudnictví, d) se nesmí při výkonu své funkce nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a sdělovacími prostředky, e) musí vystupovat nezaujatě a ke stranám nebo účastníkům řízení přistupovat bez ekonomických, sociálních, rasových, etnických, sexuálních, náboženských nebo jiných předsudků, f) dbát svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována. Výčet uvedených povinností obsahuje povinnosti, které souvisejí s výkonem soudcovské funkce včetně morálních i etických povinností, jejíž nedodržení by mohlo vést k nedůvěře celé justice a narušení důstojnosti soudcovské funkce. Nedodržením těchto povinností by mohlo dojít též k nedůvěře v odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Stát má dle mého názoru prioritní zájem o to, aby bylo dosaženo trvalé důvěry v justici jako celku. Na soudcovskou nezávislost je možno dívat se rozdílnými způsoby a z různých hledisek. Z hlediska objektivního i subjektivního. Profese soudce je těžko srovnatelná s jinou ve smyslu kladení etických požadavků a ně. Rozhodnutí soudce mají značné důsledky pro subjektivní práva a můžou tak způsobit mimořádný zásah do vztahů mezi nimi, též zásah týkající se samotné lidské podstaty člověka, kdy zde chci poukázat zejména na jeho myšlení, cítění apod.. 38

Vývojem se ustálila etická pravidla. Rozhodnutí soudce vyplývá ze zákona, přičemž meze zákona dávají soudcům možnost nadhledu při jeho aplikaci a interpretaci. Soudcovská etika se skládá ze základní profesionální a morální hodnoty obecného a tradičního zájmu. Dodržování etických norem soudcovských profesí je především věcí osobních hodnot, přesvědčení a jiných subjektivních i objektivních okolností. Etická odpovědnost soudce může mít podobu kodifikovaného kodexu, kdy jsou jeho obsahem systematicky a funkčně spojené etické pravidla. Je nutno podotknout, že soudnictví na rozdíl od jiných profesí nezaznamenává dlouhou tradici kodifikovaných kodexů profesní etiky. Etický kodex má podobu nepsanou. Psaný kodex etických pravidel soudce je i v měřítku celosvětovém, spíše výjimkou. V ČR se v současné době vychází ze zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.

4.3.2. Organizační záruky soudcovské nezávislosti K vytvoření podmínek pro naplnění principu nezávislosti soudce dále pateří zejména jmenování soudců, zánik funkce pouze v zákonem stanovených případech, neslučitelnost soudcovské funkce s jinými funkcemi a s výkonem výdělečné činnosti, hmotné zabezpečení soudců, možnost vyvození odpovědnosti za porušení soudcovských povinností výhradně nezávislým kárným soudem.

4.3.2.1.

Jmenování soudců

Čl. 93 z. č. 1/1993 Sb., Ústava ČR stanoví, že „soudce je jmenován do funkce prezidentem republiky“.30 Soudce však musí splnit určité předpoklady, které stanoví platné právní úpravy. Platná právní úprava vychází v tomto případě ze zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích a doplňků plynoucích ze zákonů č. 151/2002 Sb., 192/2003 Sb., 228/2002 Sb., 349/2002 Sb. V naší zemi může být soudcem ustanoven každý občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům, je bezúhonný, pokud jeho morální vlastnosti a dosažené zkušenosti dávají záruku řádného výkonu soudcovské funkce a v den ustanovení dosáhl věku 25 let. K tomuto je zapotřebí i jeho souhlasu a to k ustanovení a přidělení k určitému soudu. Soudce musí mít i kromě shora uvedených předpokladů vysokoškolské právnické vzdělání včetně splnění odborné justiční zkoušku. Odbornou justiční zkouškou může být advokátní 30

ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY, zákon č. 1/1993 Sb. 39

zkouška, závěrečná zkouška právního čekatele, notářská zkouška apod. Pracovní vztah soudců vzniká dnem, který byl ustanoven jako den nástupu do funkce. V některých zemích však dochází k jednoznačné odlišnosti při ustanovování soudců do funkce, kdy jsou například francouzští soudci jmenováni doživotně prezidentem republiky a to na návrh Nejvyšší rady soudců. Angličtí soudci z povolání jsou do svých funkcí jmenováni královou, na návrh lorda kancléře, popřípadě vládním předsedou. Ve Spojených státech amerických je jmenování podstatně složitější neboť soudci federálních soudů jsou jmenováni prezidentem USA na radu (nahradit) a se souhlasem senátu. Soudci všech federálních a obecných soudů a též většiny zvláštních soudů jsou jmenováni doživotně za předpokladu, že se budou řádně chovat. U některých federálních soudů může být funkční období jmenovaných soudců částečně omezeno, ale bývá to jen ve výjimečných případech. Ústava ČR v je v tomto směru vykládána způsobem, že federální soudci ustanovení na doživotí mohou být z funkce odvoláni jen na základě trestního řízení. Ve většině států jsou soudci do své funkce voleni, v některých státech jsou soudci jmenováni. Ve státě, kde jsou jmenováni, jsou ustanovováni kompetentním zákonodárným sborem a guvernérem. Tam, kde je uplatňován princip volitelnosti, jsou tito voleni zákonodárným sborem nebo i přímo občany. Realizace ustanovování soudců v Německu je obtížnější vzhledem k tomu, že zde soudcovský zákon rozlišuje soudce ustanovené na zkoušku, dále soudce ustanovené na určitý čas, soudce činné na základě příkazu a soudce, které jsou ustanovené na doživotí. Jmenování soudců doživotně lze za předpokladu tříleté, šestileté činnosti ve funkci soudce na zkoušku. Poté soudce jmenuje spolkový prezident na návrh ministra spravedlnosti a soudcovského sboru volebního. Jmenovaná osoba může být jen taková osoba, která dosáhla věku třicetpět let a splňuje další zákonem stanovené předpoklady-podmínky. Dle Ústavy ČR jsou soudci jmenováni do funkce pouze prezidentem republiky a své funkce se ujímají složením slibu do rukou prezidenta republiky. V případě, že by odmítli tento slib složit nebo pokud by měli k tomuto výhrady, hledělo by se na soudce, jako by nebyl jmenován. Pokud by však složil slib do rukou prezidenta bez výhrad, byl by jmenován a přidělen na základě jeho předchozího souhlasu k výkonu funkce k určitému 40

okresnímu soudu, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Soudce k určitému soudu přiděluje ministr spravedlnosti.

4.3.2.2.

Možnost zániku funkce v zákonem stanovených případech a možnost soudce z funkce odvolat jen na základě kárného soudu

Možnost zániku funkce soudce upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ustanovení § 94, kde jsou taxativně vymezeny důvody zániku. Takovým to důvodem je uplynutí kalendářního roku, v němž sudce dosáhl věku 70 let, dále dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo zjištěno, že je z důvodu uvedeného v § 91 nezpůsobilý vykonávat soudcovskou funkci, dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně nebo odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo kárné opatření odvolání z funkce soudce, dne právní moci rozhodnutí, kterým byl soudce zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo kterým byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena, dnem, kdy soudce pozbyl stání občanství České republiky, smrtí nebo dnem právní moci rozhodnutí, kterým byl soudce prohlášen za mrtvého.14) Ustanovení stanoví výčet způsobů vedoucí k zániku soudcovské funkce, ke kterému dochází, v případě kdy nastane zákonem předpokládaná skutečnost, přímo ze zákona. Soudce v těchto případech nemůže žádným způsobem zániku funkce zabránit nebo jej oddálit. Soudce se též může své funkce vzdát. Za této situace funkce zanikne uplynutím tří kalendářních měsíců, které následují po měsíci, kdy soudce oznámil vzdání se své funkce, za předpokladu, že oznámení o vzdání se funkce bylo doručeno i prezidentu republiky. I po zániku soudcovské funkce má za povinnost zachovat mlčenlivost o všem, o čem se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce. Mlčenlivostí není vázán jen za předpokladu, že je této povinnosti zproštěn. Zproštěn může být jen zvláštním právním předpisem nebo povolanou osobou a jen ze závažných důvodů. V zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích jsou stanové podmínky pro zánik funkce z důvodu nezpůsobilosti k jejímu výkonu. Návrh na přezkoumání způsobilosti soudce k výkonu jeho funkce dává ministr spravedlnosti nebo předseda soudu, kde soudce vykonává svoji funkci anebo předseda soudu, kam byl soudce přidělen. Rozhodnutí o tom 41

zda je soudce nezpůsobilý pro další výkon své funkce vydává pouze kárný soud. Nezpůsobilost k výkonu funkce soudce je upravena v § 91 téhož zákona, kde jsou uvedeny dvě varianty nezpůsobilosti a to z důvodu, že soudcův stav po zdravotní stránce mu delší dobu nedovoluje činnost soudce vykonávat a nebo, že došlo k jeho pravomocnému odsouzení za trestný čin, který však nebyl úmyslný anebo se nejednalo o trestný čin nedbalostní, za který by byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ale byl odsouzen za čin, který svým charakterem zpochybňuje důvěryhodnost dalšího výkonu funkce soudce.

4.3.2.3.

Zakotvení neslučitelnosti soudcovské funkce s jinými funkcemi a s výkonem výdělečné činnosti

Problematika neslučitelnosti funkce soudce s jinými funkcemi nebo výkonem výdělečných činností je upravena zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, kde je uvedeno: „ Soudce nesmí ode dne, který je stanoven jako den nástupu do funkce, až do zániku funkce soudce kromě výkonu funkce soudce a funkcionáře soudu, anebo činností spojených s dočasným přidělením k ministerstvu nebo Justiční akademii, zastávat žádnou jinou placenou funkci ani vykonávat jinou výdělečnou činnost s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, literární, publicistické a umělecké činnosti v poradních orgánech ministerstva, vlády a orgánech komor Parlamentu a to za předpokladu, že taková činnost nenarušuje soudcovské funkce nebo neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví.“31 Důležitým dnem pro neslučitelnost funkce je den vzniku pracovního vztahu soudce, což je den určený soudci k nástupu do funkce. Činnosti, jež jsou neslučitelné s výkonem funkce soudce, může soudce vykonávat ještě po dobu, kdy byl sice jmenován prezidentem republiky, ale ještě nenastal den nástupu do funkce. Zákaz vykonávání placených funkcí ode dne, kdy pracovní vztah vznikl, se nevztahuje na funkcí místopředsedy a předsedy soudu, které jsou podle zákona orgány státní správy soudů a to, že soudce tuto funkci vykonává je zohledněno v jeho platu a stejně tak na činnost, již soudce vykonává v případě, že byl dočasně přiřazen k Ministerstvu spravedlnosti nebo Justiční akademii, protože výkon uvedených funkcí není brán jako

31


výkon funkce, na tuto dobu je soudce výkonu své funkce zproštěn, samotná funkce je mu však zachována. U činností, které lze současně s funkcí soudce vykonávat a na něž byla soudci udělena výjimka ze zákazu, musí být splněny podmínky, že nebudou ohrožovat důvěru v nezávislosti a nestrannosti soudnictví a nebudou narušovat důstojnost funkce soudce, musí být vykonávány mimo pracovní dobu a pokud by spadala do pracovní doby je potřeba na ní čerpat pracovní volno bez náhrady mzdy nebo dovolenou na zotavenou.

4.3.2.4.

Hmotné zabezpečení soudců za výkon soudcovské funkce a upravení platových poměrů soudců zvláštním zákonem

Stát zabezpečuje nezávislost soudců též jejich hmotným zabezpečení.32 Hmotné zabezpečení je jednou ze záruk soudcovské nezávislosti, je totiž nezbytné zajistit soudcům důstojné příjmy a životní úroveň, která odpovídá jejich postavení tak, aby bylo chybou podléhat domněnce, že jakýkoliv zásah do příjmu soudce „musí“ nutně znamenat ohrožení jeho nezávislosti. Dle mého názoru se jedná o tzv. záruku proti negativním vlivům ohrožujícím nezávislost a nestrannost soudců, i když je nutno podotknout, že sama záruka nestačí. Záleží na vztahu soudce k penězům a hmotným statkům. V souvislosti s tímto, samozřejmě i na jeho morální kvalitě. Jedná se tedy spíše o hodnotný žebříček samotného soudce, který si určuje každý individuálně.

4.3.2.5.

Možnost vyvození odpovědnosti za porušení soudcovských povinností výhradně nezávislým kárným soudem na základě zákonem stanoveného řízení

Představitelem kárného soudu, který dle zákona může projednávat porušení soudcovských povinností je senát, který se skládá z předsedy a čtyř soudců a to pouze v případě, že jde o řízení ve věcech soudů. Soudcem kárného soudu může být jen ten, který vykonává funkci soudce nejméně 7 let a je bezúhonný. Tato funkce není slučitelná s funkcí předsedy nebo místopředsedy soudu. Kárná odpovědnost soudce souvisí s kárným proviněním, kterého se soudce dopustil. Kárným proviněním dle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích se rozumí „Kárným proviněním je zaviněné jednání povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, 32


jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé chování soudů“.33 O povinnostech pojednává druhý oddíl téhož zákona, kdy konkrétní povinnosti vyplývají z ustanovení § 79 a § 80. Též je nutno podotknout, že kárným proviněním je i zaviněné chování nebo jednání soudce, které vede k zákonem předpokládaným důsledkům. Podmínkou kárné odpovědnosti každého soudce je, aby porušení povinností nebo kvalifikované chování či jednání bylo zaviněné. Míra zavinění se pak posuzuje dle zákona č. 40/2009 Sb.. Zákon o řízení ve věcech soudců a státních zástupců uvádí, že kárná řízení se zahajují na návrh. Návrh na zahájení takového řízení je oprávněn podat ministr spravedlnosti, předseda Nejvyššího soudu, předseda vrchního soudu, krajského i okresního soudu. Za kárné provinění lze uložit kárné opatření. Výčet kárného opatření je uveden v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích v ustanovení § 88, kdy lze z dikce tohoto ustanovení vyvodit, že je možno soudci uložit důtku, snížení platu až o 25% na dobu nejvíce 6 měsíců při opětovném kárném provinění, jehož se soudce dopustil v době před zahlazením kárného opatření, na dobu nejvíce 1 roku, odvolání z funkce předsedy senátu, odvolání z funkce soudce. Statistiky za období od roku 2002 do roku 2008 dokazují, že se počty kárných řízení v ČR zvyšují. Dle nich je zřejmé, že soudci se pohoršují rok od roku více, přičemž případů, kdy dojde k zastavení řízení nebo zproštění obvinění je méně než případů potrestaných soudců. O této skutečnosti svědčí níže uvedený graf.

33


Graf č. 1 STATISTIKA KÁRNÝCH SOUDŮ

Zdroj: vlastní

Pomocné vysvětlivky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Kárné provinění výrok o vině Kárné provinění výrok o zproštění Zastavení kárného řízení Upuštění od uložení kárného opatření Důtka Snížení platu Odvolání z funkce předsedy senátu Odvolání z funkce soudce Řízení o přestupku

45

5 Zpracování vlastního, veřejného průzkumu Výzkum bakalářské práce obsahuje 2 časti 1. 2.

Dotazníkový výzkum Vyhodnocení zkušeností a výpovědí respondentů dotazníkového výzkumu

5.1. Určení hypotézy a cíle výzkumu Zákony týkající se nestrannosti a nezávislosti soudů v České republice jsou dostačující, avšak s touto problematikou souvisí důvěra, či nedůvěra v justici v České republice. Cílem tohoto výzkumu je potvrdit nebo vyvrátit uvedenou hypotézu.

5.2. Zdroje dat Při výzkumu bylo využito primárních dat, kdy byly shromážděny odpovědi respondentů z dotazníkového výzkumu.

5.3. Metody a techniky sběru Při zpracování výzkumu pomocí dotazníku byla využita kvantitativní metoda, kdy tato byla posléze rozpracována a vyhodnocena. Technikou tohoto výzkumu je písemný dotazník, který obsahuje pět následujících otázek: 1. Věříte, že způsob rozhodování našich soudů je spravedlivé? 2. Věříte v nestrannost a nezávislost soudů/soudců? 3. Myslíte, že jsou soudci neúplatní? 4. Máte osobní zkušenost s řízení před soudem nebo rozhodnutím soud? 5. Pokud již máte zkušenost s řízením před soudem nebo jeho rozhodnutím, ať už v postavení zúčastněné, či nezúčastněné osoby, o jako zkušenost se jednalo?

5.4. Určení počtu dotazovaných Pro sběr primárních dat získaných při dotazníkovém výzkumu byl požadovaný počet 90 respondentů. Výzkumu se nakonec zúčastnilo 123 dotazovaných. 46

5.5. Sběr dat Primární data byla získána pomocí dotazníkového výzkumu, který byl předložen náhodně vybraným respondentům. Jednalo o písemný formulář, kdy každé otázce náleželo několik možností odpovědí, respondent mohl vybrat pouze jednu z variant.

5.6. Zpracování, analýza a prezentace dat Zpracování a analýza dat byla provedena pomocí statistických metod s pomocí počítačového programu Excel a výsledek je prezentován v bakalářské práci jak v textové podobě, tak i v podobě grafické.

5.7. Pravidla sestavení dotazníku 1. Vytvoření seznamu informací, které má dotazování přinést – zpočátku byl vytvořen seznam informací, které měly být výzkumem získány, následně bylo stanoveno, že výzkum má odpovědět na hypotézu bakalářské práce, která má potvrdit, či vyvrátit důvěru v nestrannost – nezávislost soudů a soudců. 2. Určení způsobu dotazování – zvolena byla dotazníková forma výzkumu z důvodu, aby nejlépe vyhovovala způsobu oslovení cílové skupiny dotazovaných. 3. Specifikace cílové skupiny – požadované bylo, aby mezi dotazovanými byli muži i ženy různých věkových kategorií s odlišným stupněm vzdělání, kteří disponují rozdílnými zkušenostmi se soudy a zároveň pocházející z odlišných morálních vrstev. 4. Konstrukce otázek – formulace otázek byla zvolena tak, aby po jejich vyhodnocení bylo možné porovnat různé skupiny lidí s jejich odlišnými zkušenostmi.

5.8. Dotazník, pomocí kterého výzkum probíhal Dotazníkový anonymní výzkum pro bakalářskou práci zadanou na Bankovním institutu Vysoká škola v Teplicích. 47

Součástí bakalářské práce je dotazníkový výzkum, jehož účelem je zjistit míru důvěry v nestrannost, nezávislost soudů a soudců v České republice. Dotazník lze vyplnit i v případě, že nemáte žádné zkušenosti s činností soudů a soudců. Výzkum zjišťuje zkušenosti a názory širokého spektra lidí. Vyplnění dotazníku Vám zabere přibližně 3 minuty. Váš názor je potřebný k vyhodnocení míry důvěry v naše soudnictví.

5.9. Výsledky dotazníkového výzkumu 5.9.1. Odpověď na otázku číslo 1 Otázka číslo 1 – Věříte, že způsob rozhodování našich soudů je spravedlivé? Absolutní hodnota Odpověď

Relativní hodnota

%

Studenti

KZ O

Příslušníci PČR

ano

31

7

20

75,6

17,07

48,77

ne

3

19

12

7,32

46,34

29,27

nevím

0

1

2

0

2,44

4,88

spíše ano

4

0

5

9,76

0

12,2

spíše ne

3

14

2

7,32

34,15

4,88

41

41

41

100%

100 %

100%

Počet odpovědí Celkem respondentů

Studenti KZO

123


100%

Otázkou na důvěru ve spravedlivé rozhodování našich soudů bylo zjištěno, že této nejvíce věří studenti a to 75,6 %. Naopak nejméně věří kriminalisticky závadové osoby a to 17,07 %, kdy k nedůvěře se u těchto osob přiklání 46,34 %. Příslušníci policie ČR vyslovili svoji důvěru v 48,77 % a 12,2 %, kteří se přiklonili k variantě spíše ano.

48

5.9.2. Odpověď na otázku číslo 2 Otázka číslo 2 - Věříte v nestrannost a nezávislost soudů/soudců? Absolutní hodnota Odpověď

Relativní hodnota

%

Studenti

KZ O


Studenti

KZO


ano

25

1

19

60,98

2,44

46,34

ne

6

34

7

14,63

82,92

17,07

nevím

2

0

0

4,88

0

0

spíše ano

7

2

13

17,07

4,88

31,71

spíše ne

1

4

2

2,44

9,76

4,88

Počet odpovědí

41

41

41

100

100

100

Celkem respondentů

123

100

Otázkou v důvěru na nestrannost a nezávislost soudů/soudců

bylo zjištěno, že této

důvěřují studenti v 60,98 % a dále pak příslušníci policie ČR a to v 46,34 %. Oproti tomu kriminalisticky závadové osoby prokazují nedůvěru v 82,92 %.

5.9.3. Odpověď na otázku číslo 3 Otázka číslo 3 - Myslíte, že jsou soudci neúplatní? Relativní hodnota

Absolutní hodnota Odpověď Studenti

KZ O


ano

19

5

25

46,34

12,2

60,98

ne

10

28

15

24,39

68,29

36,58

nevím

6

1

1

14,63

2,44

2,44

spíše ano

2

1

0

4,88

2,44

0

spíše ne

4

6

0

9,76

14,63

0

Počet odpovědí

41

41

41

100

100

Celkem respondentů

123

Studenti

KZO


100

49

100

Otázkou na neúplatnost soudců bylo zjištěno, že k neúplatnosti se přiklání 60,98 % příslušníku policie ČR. Studenti se k variantě důvěry též přiklání a to v 46,34 %. Neúplatnost soudců negativně posuzují kriminalisticky závadové osoby a to v 68,29 %.

5.9.4. Odpověď na otázku číslo 4 Otázka číslo 4 - Máte osobní zkušenost s řízením před soudem nebo rozhodnutím soudu? Absolutní hodnota Odpověď

Relativní hodnota

Studenti

KZ O


Studenti

KZ O


ano

11

41

41

26,82

100

100

ne

30

0

0

73,18

0

Počet odpovědí

41

41

41

100

100

Celkem respondentů

123

0 100 100

Otázkou na osobní zkušenost s řízením před soudy nebo rozhodnutím soudu bylo zjištěno, že studenti mají zkušenost pouze ve 26,82 % a zkušenosti kriminalisticky závadových osob a příslušníků policie ČR jsou shodné a to 100 %.

5.9.5. Odpověď na otázku číslo 5 Otázka číslo 5 - Pokud již máte zkušenost s řízením před soudem nebo jeho rozhodnutím, ať už v postavení zúčastněné osoby o jakou zkušenost se jednalo? Absolutní hodnota Odpověď

Relativní hodnota

Studenti

KZ O


pozitivní

2

6

4

18,18

14,63

9,76

negativní

6

35

26

54,55

85,37

63,41

spíše pozitivní

1

0

5

9,09

0

12,2

spíše negativní

2

0

6

18,18

0

14,63

Počet odpovědí

11

41

41

100

100

100

Celkem respondentů

93

Studenti KZO


100

50

Otázkou, která byla kladena jen u osob, které již zkušenosti se soudem měly bylo zjišťováno o jakou zkušenost jde a ve většině se jednalo o negativní zkušenosti u studentů z 54,55 %, u kriminalisticky závadových osob z 85,37 % a u příslušníků policie ČR z 64,41 %.

5.10. Celkový výsledek dotazníkového výzkumu Graf č. 2 STATISTIKA DŮVĚRY NEZÁVISLOSTI, NESTRANNOSTI SOUDCŮ A SOUDŮ V ČR

Graf důvěry nezávislosti, nestrannosti soudů a soudců v ČR 90 80

%

70 60

Studenti

50 40

KZO Příslušníci PČR

30 20 10 0 ano

ne

nevím

spíše ano

spíše ne

Odpověď respondentů

Zdroj: vlastní V rámci analytické studie „Nezávislosti a nestrannosti soudů/soudců“ bylo mimo jiné mým záměrem provést také analýzu dotazníkového výzkumu. Šlo mi především o získání konkrétních poznatků o uvedené problematice od odlišných skupin osob a zároveň vyhodnotit důvěryhodnost našeho soudnictví. Výzkum byl proveden v rámci Ústeckého kraje v době od září do prosince roku 2010, zúčastnilo se ho celkem 123 korespondentů. Důvěra naší justice byla obecně prokázána v 54, 47 %.

51

5.11. Celkového vyhodnocení dotazníkového výzkumu Graf č. 3 STATISTIKA CELKOVÉ VYHODNOCENÍ DŮVĚRY SOUDCŮ A SOUDŮ V ČR

Zdroj: vlastní Z průzkumu vyplývá, že většina populace v České republice stabilně důvěřuje v nezaujatost našich soudů, avšak značná část je proti. Dle mého názoru se jedná o ty, kteří mají buď negativní zkušenost s justicí nebo je jejich mínění ovlivňováno negativními vlivy jako jsou masmédia či úsudek osob v jejich společnosti.

52

6 Právní úprava nezávislosti soudů a soudců V aktuální právní úpravě nezávislosti soudů a soudců se jedná o systém právních záruk nezávislosti, které lze z tohoto pohledu dělit na ústavní a zákonné.

6.1. Ústava ČR Princip nezávislosti v Ústavní rovině je upravován jak Ústavou České republiky, tak i Listinou základních práv a svobod. Jednotlivá ustanovení jsou pak dále přesněji vymezená v dalších zákonech. Nezávislost soudů je mimo jiné chráněna také trestním zákonem č. 40/2009 Sb. a to v § 335, kde je popsána skutková podstata trestného činu Zasahování do nezávislosti soudu. Mezi důležité články Ústavy patří čl. 1, kde je uvedeno, že Česká republika je právním státem, kdy jedním z předpokladů právního státu jsou nezávislé soudy. Dalším je článek 62 v Hlavě třetí, která upravuje moc výkonnou, jehož písmeno e) a f) upravuje jmenování soudců prezidentem a to soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy a ze soudců jmenuje předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu. Při jmenování soudce Ústavního soudu je však prezident vázán předchozím souhlasem Senátu, což je zas upraveno v čl. 84 odst. 2. Při jmenování jeho předsedy a místopředsedy, stejně tak jako při jmenování předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu tento souhlas již nepotřebuje a rozhoduje se jen podle svých subjektivních pocitů.

Článek 63 odst. 1 písm. i) zas

pojednává o tom, že prezident republiky mimo jiné jmenuje soudce, k jejich jmenování však potřebuje spolupodpis vlády nebo jím pověřeného člena a za toto rozhodnutí odpovídá vláda, což je dále upraveno v čl. 63 odst. 3 a odst. 4. Hlava čtvrtá, která upravuje moc soudní, obsahuje čl. 81, kde je doslovně uvedeno, že moc soudní vykonávají jménem republiky nezávislé soudy a to prostřednictvím nezávislých a nestranných soudců, které proti jejich vůli nelze odvolat nebo přeložit k jinému soudu, což je upraveno v čl. 82, kde je také uvedeno, že takto lze učinit pouze ve výjimečných případech, stanoví-li tak zákon. Další odstavec tohoto článku pojednává o neslučitelnosti funkce soudce s jinými funkcemi ústavních činitelů, které jsou zde vyjmenovány, s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě, ale i dalšími činnostmi, na jejichž výčet Ústava odkazuje na zákon. V článku 93 je uvedeno, že soudce se ujímá své funkce složením slibu a jeho jmenování je bez časového omezení, dále jsou zde uvedeny podmínky, které musí občan splňovat, aby popřípadě mohl být jmenován 53

soudcem, opětovně s odkazem na zákon, který stanoví další podmínky a postup a stejně tak stanoví případy, kdy soudci rozhodují v senátu a možnost dalších občanů podílet se na rozhodování, to upravuje čl. 94. Vázanost soudce je upravena čl. 95 odst. 1, kde je popsáno, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a je-li součástí právního řádu, tak i mezinárodní smlouvou, není tedy vázán celým právním předpisem, ale je oprávněn posoudit soulad právního předpisu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, toto usnesení tedy představuje přesně určuje hranice soudcovské nezávislosti, protože každý úkon soudu musí mít podklad v zákonném ustanovení. § 96 odst. 1 a 2 pojednává o rovnosti práv před soudem pro všechny a také o tom, že soudní jednání jsou veřejná a ústní, výjimky jsou dány zákonem.

6.2. Listina základních práv a svobod O nezávislosti v Listině základních práv a svobod pojednává čl. 18, kdy v odst. 2 je uvedeno: „ Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudů.“34, dále pak v hlavě páté Právo na soudní a jinou právní ochranu čl. 36, kterým je garantováno státem právo pro každého člověka, že v případě splnitelných podmínek může svá práva bránit před soudními orgány, což zahrnuje právo přístupku k nezávislému s nestrannému soudu a čl. 38, ve kterém je hovořeno o principu zákonného soudce.

6.3. Zákon o soudech a soudcích Hlavní právní úpravou soudů a soudnictví celkově je zákon o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb., který je rozdělen do dvanácti částí. O nezávislosti je pojednáváno pouze Hlava první upravuje soustavu, organizaci a činnost soudů a soudcovské rady. V hlavě druhé uvedeného zákona jsou stanoveny předpoklady, které musí osoba splňovat, aby mohla nastoupit do funkce soudce. Soudci jsou jmenováni na dobu neurčitou, kdežto přísedící jsou jmenováni pouze na dobu 4 let. O přidělování soudců ke konkrétním soudům rozhoduje ministr spravedlnosti, kdy k tomuto však potřebuje předchozí souhlas soudce, ten stejně tak potřebuje i k určení dne, kdy soudce nastoupí do funkce.

34

Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 54

V případě, že soudce byl přidělen v zájmu výkonu soudnictví k jinému soudu, doba jeho přidělení může trvat maximálně 3 roky, je opět potřeba jeho souhlasu. V případě přidělení k ministerstvu nebo Justiční akademii může přidělení trvat nanejvýše 1 rok. Je však potřeba rozlišit přidělení a překládání soudců. Překládání soudců je možné na žádost, anebo pokud s přeložením soudce souhlasí, bez jeho souhlasu je to možné jen v případě, kdy došlo zákonem ke změnám v organizaci soudů, či ke změně obvodů a neníli možné jinak zařídit výkon soudnictví. O přeložení soudců rozhoduje ministr spravedlnosti, který to však musí nejprve projednat s příslušnými předsedy soudů. Dále je v hlavě druhé upraveno postavení soudců a přísedících, kde je vymezena neslučitelnost funkce soudce s dalšími funkcemi, je zde také uvedeno, že z důvodu soudcovské nezávislosti je povinnost státu soudce hmotně zabezpečit. V případě, že by se soudce při výkonu své funkce dopustil protiprávního jednání, musí orgán, který zahájí trestní stíhání proti soudci o tomto vyrozuměn ministerstvo a předsedu příslušného soudu, soudce je však možné trestně stíhat anebo jej vzít do vazby pouze s předchozím souhlasem prezidenta republiky. V další části jsou upravena práva a povinnosti soudců a přísedících, z nichž vyplývá, že soudce je povinen být nezávislým, vázán je pouze zákonem, který si má vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, rozhodovat ve věcech má bez jakýchkoliv průtahů a v přiměřených lhůtách, přičemž nesmí ohrozit spravedlivost a nestrannost soudů. Z toho důvody, aby byly záruky soudcovské nezávislosti a nestrannosti posíleny je v zákoně uveden výčet povinností soudce a to prosazování a obhajování nezávislosti soudnictví, jeho chování musí být takové, aby nedošlo ke snížení důvěry v soudnictví a funkci soudce, odmítnutí jakéhokoliv nátlaku, či zásahu proti jeho nestrannosti v rozhodování, musí vystupovat nezaujatě ke všem účastníkům řízení bez rozdílu a musí se chovat tak, aby jeho nestrannost nebyla zpochybňována. Vyjmenovány jsou však i povinnosti týkající se rozhodovací činnosti soudce, kde jsou uvedena rizika pro případ zvýhodňování některého z účastníků. Z tohoto pohledu je soudce povinen každému účastníku nebo straně soudního řízení umožnit uplatnění všech jejich práv, nesmí od nich přijímat nebo jim jednostranně podávat informace, či s nimi jednat o projednávané věci a jeho rozhodnutí musí být dostatečně odůvodněno. Další skupina povinnosti soudce již zasahuje do jeho soukromého života, tyto povinnosti lze rozdělit do tří skupin a to na povinnosti při činnostech mimo výkon funkce a při 55

výkonu politických práv na povinnosti vztahující se k osobnímu životu a povinnosti ve vztahu k ostatním členům soudcovského stavu a osobám souvisejícím s existencí soudu.

56

Závěr Funkce soudce je činností, která je v naší společnosti činností nezbytnou. Spory jsou přirozenou součástí a přirozená je i potřeba tyto spory řešit. V tomto smyslu mají tuto rozhodovací činnost v kompetenci kvalifikované osoby – soudci, u nichž je předpokládána jejich nestrannost. Ve všech společenských uspořádáních, která dosáhly dané úrovně, můžeme vidět, že se nestrannost u soudce očekává ve spojitosti se spravedlivým rozhodováním. Zároveň nemůžeme popřít skutečnost, že člověk je bytostí chybující, a proto se hledaly určité pojistky, které zaručí spravedlivé rozhodnutí nebo nápravu toho špatného. Ve spojitosti s ochranou práva a zabezpečení nezávislosti soudců a soudců vnikla potřeba dělit moc na soudní, zákonodárnou a výkonnou.

Ze soudců se stali

profesionálové, kteří jsou chráněny imunitou, odvolatelní jen za striktně vymezených podmínek apod. Jsou součástí této společnosti a jsou jí vychováváni a vzdělávání. Hrozícímu riziku by měli odpovídat záruky, kterými chceme nezávislost a spravedlivé rozhodování garantovat. Samotnou právní úpravou těchto záruk nelze důsledně řešit problém, který je ve velké míře problémem celospolečenským. Svojí úlohu hraje i rodina a její fungování, neboť i to určitým způsobem formuje budoucí soudce. Právní úprava, je dle mého názoru až druhořadá. Stanovení hodnot zákonem je nezbytné, a to zvláště pro minimalizaci vlivu exekutivy a legislativy. Tímto však nemůžeme vyloučit negativní vlivy působící na samotné soudnictví. Svou prací jsem se snažila rozebrat nezávislost a nestrannost soudců a soudů tak, aby si čtenář vytvořil nový, subjektivní pohled na dané téma. Toto téma bývá často negativně medializováno a informace poskytované prostřednictvím médií neskýtají dostačující fakta k objektivnímu posouzení této problematiky. Jsem přesvědčena, že jsem stanový cíl bakalářské práce splnila, neboť jsem pochopila v čem nestrannost a nezávislost soudců i soudů spočívá.

57

Seznam použité literatury 1.

ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY, zákon č. 1/1993 Sb., ÚZ úplné znění č. 612, dle stavu k 18.2.2008, Nakl.údaje: Ostrava: Sagit, a. s.

2.

Listina základních práv a svobod, zákon č. 2/1993 Sb., ÚZ úplné znění č. 612, dle stavu k 18.2.2008, Nakl.údaje: Ostrava: Sagit, a. s.

3.

Kocourek Jiří, Záruba Jan, Zákon o soudech a soudcích; zákon o státním zastupitelství, Nakl. údaje: Praha: C. H. Beck, ISNB: 80-7179-761-8

4.

Soudní řád správní, zákon č. 150/2002 Sb., program „ASPI“

5.

Hendrych Dušan, Právnický slovník/[Dušan Hendrych ... [et al.], 2. rozš. vyd., Nakl.údaje: Praha: C.H.Beck,2003, ISNB: 80-7179-740-5

6.

Schelleová Ilona, Soudnictví: (historie, současnost a perspektivy)/Ilona Schelleová, Karel Schelle a koletiv, Nakl. údaje: Praha: Eurolex Bohemia, 2004, ISNB: 80-86432-65-3

7.

Spirit Michal, Úvod do studia práva. 1, Nakl. údaje: Liberec: Technická univerzita, 2002, ISNB: 80-7083-586-9

8.

Zoulík František, Soudy a soudnictví, Nakl. údaje: Praha: SEVT, 1995, ISNB: 3-406-39312-8

9.

Macková Alena, Nezávislost soudců, Nakl. údaje: Praha: Univerzita Karlova, 1996, ISNB: 80-85889-09-9

10.

Schelleová Ilona, Organizace soudnictví a právní služby/Ilona Schellová a kolektiv, Nakl.údaje: Brno: Alfa Publishing – devize Brno, 2006, ISBN: 8086575-40-3

11.

Müller Hubert, Diplomová práce 2005/2006, Nezávislost soudů a soudců jako problém ústavního práva, Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

12.

Elektronické zdroje: http://www.nssoud.cz, http://www.soud.cz/o-rozhodcimsoudu

58

Seznam grafů Graf č. 1

Statistika kárných soudů

str. 45

Graf č. 2

Statistika důvěry nezávislosti, nestrannosti soudů a soudců v ČR str. 51

Graf č. 3

Statistika celkového vyhodnocení důvěry soudů a soudců v ČR

59

str. 52

Moc soudní a její úloha ve společnosti

Recommend Documents