mnohokrát obeplut, neznámá pevnina byla prohledána, vrcholky nejvyšších hor zlezeny, dna oceánŧ proměřena. 3

Úvod Touha poznat cizí kraje byla v českých zemích vţdy velmi silná. Druhá polovina 19. a hlavně první polovina 20. století tuto touhu začala naplňovat a cestovatelé jako Emil Holub, Enrique Stanko Vráz, Josef Kořenský, Čeněk Paclt, Alois Musil, Alberto Vojtěch Frič, Jan Welzl, ale i cestující spisovatelé, se stali ve své době známými a populárními osobnostmi.1 Cestování, zejména mimo Evropu, bylo vnímáno jako něco mimořádného. Četba cestopisných knih a rŧzné přednášky byly pro většinu obyvatel u nás jedinou moţností, jak poznat exotické končiny. Po počátcích cestování mŧţeme pátrat uţ v dalekých dějinách lidstva. Pojem cestování je obsahově rozsáhlý, zjednodušeně mŧţeme říci, ţe cestování je vlastně fyzické přemisťování z jednoho místa na druhé, kdy cestující poznává nové kraje a lidi. Rozhodně však kaţdý teritoriální přesun nemŧţeme nazvat cestováním, i kdyţ se o to někteří badatelé pokouší.2 Ve své práci nebudu rozlišovat slova cestovatel a turista, neboť se bude jednat o práci literárně historickou. Budu však pouţívat termín z knih Kristýny Ulmanové Cestování před sto lety, konkrétně se bude jednat o označení cestovatel- odborník a cestovatel- tramp z publikace „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Rozebírané texty nebudou editovány. Předmětem této práce bude rozbor a komparace čtyř cestopisŧ 1. poloviny 20. století. Vybrané knihy cestovatelŧ spojuje oblast jejich cest a časové zařazení. Jinak se však jedná o zcela odlišné osobnosti pocházející z rŧzných prostředí a zastávající rozdílné profese. Úvodní část přináší stručný náhled do českého cestopisu 1. poloviny 20. století. Stěţejní kapitoly jsou pak věnovány rozborŧm děl Václava Zelenky Káhira ve snu a probuzení (1948), Viktora Mussika Trampem od Nilu až k Jordánu (1924), Josefa Mádleho Orientem (1931) a Jiřího Bauma Africkou divočinou (1957), jejich komparaci, zařazení do celkového rámce cestopisné literatury té doby a bibliografii autorŧ. Josef Kunský ve své knize Čeští cestovatelé II o těchto a dalších autorech 1. poloviny 20. století píše: „Jsou představiteli nového typu cestovatele v období, kdy svět byl jiţ dávno a

1 LIŠČÁK, Vladimír. Obraz Číny v díle Josefa Kořenského. In Našinec v Oriente. Cestovatelia zo Slovenska a Čiech v Ázii a Afrike. Bratislava: Univerzita Komenského, 2009, s.157. 2 PÁNEK, Josef. Čeští cestovatelé v renesanční Evropě. Český časopis historický, 1990, roč. 88, č. 5, s. 664.

1

mnohokrát obeplut, neznámá pevnina byla prohledána, vrcholky nejvyšších hor zlezeny, dna oceánŧ proměřena.“ 3

3 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961, s. 408.

2

Český cestopis v 1. polovině 20. století V první polovině 20. století se cestopisy staly poměrně běţnou součástí ţivota. K vysněným cílŧm našich cestovatelŧ stále patřily státy Evropy, Amerika i Afrika a Orient. Zdokonalování techniky v druhé polovině 19. a hlavně v první polovině 20. století rozhodně napomohlo rozvoji cestovatelství i rekreačního cestování, tedy turistice. (Podle knihy GuthaJarkovského Turistika nejsou pojmy cestovatelství a turistika zcela totoţné.4) Tento technický pokrok i větší informovanost logicky umoţnily cestovat většímu mnoţství lidí, navíc cestování uţ přestává být dobrodruţstvím spojeným s objevováním nového, stává se z něj jakýsi módní trend. Následující výčet českých cestopisŧ a osobností rozhodně nebude kompletní. Jistě bychom našli spoustu dalších cestovatelŧ, kteří podnikali výpravy do cizích zemí. Nebyli to však jen cestovatelé v pravém slova smyslu, ale také osobnosti, které se vydaly na cesty po světě z dŧvodŧ například profesních a své poznatky ještě během cesty, nebo později doma, literárně zpracovali a vydali. O většině těchto osobností se mŧţeme více dozvědět v knihách Josefa Kunského Čeští cestovatelé I. a Čeští cestovatelé II., popřípadě v dalších publikacích uváděných v poznámkovém aparátu této kapitoly. Jiří Viktor Daneš (1880-1928) byl český badatel, cestovatel a profesor zeměpisu na Karlově univerzitě v Praze. Byl také jediným univerzitním profesorem, který byl zároveň výzkumným cestovatelem. Prováděl výzkumy krasových oblastí po celém světě a jeho odborné dílo má dodnes velký význam. Cestoval po Evropě, ale uskutečnil také několik zámořských cest, z nichţ jedna byla dokonce cestou kolem světa. Společně s Karlem Domínem, botanikem, je autorem cestopisu Dvojím rájem.5 Německo, Anglii, Rusko, ale hlavně Ameriku procestoval před první světovou válkou tramp Zdeněk Matěj Kuděj (1881-1955). Byl to spisovatel, novinář, překladatel. O svých cestách napsal mnoho zajímavých románŧ a povídek, které se velmi liší od vědeckých cestopisŧ Jiřího Viktora Daneše a dalších přírodovědcŧ, geografŧ a sběratelŧ.6

4 GUTH- JARKOVSKÝ, Jiří. Turistika, turistický katechismus. Praha: Miloš Uhlíř- Baset, 2003, s. 15. 5 JANKA, Otto. Příběhy českých cestovatelŧ zapomenutých i nezapomenutelných. Třebíč: Akcent, 2001, s. 166. 6 Tamtéţ, s. 169.

3

Ve stejném roce jako Kuděj se narodil i další spisovatel František Čech- Vyšata (1881-1942). Společnou mají také oblast zájmu, tedy Ameriku. Z jeho cestopisŧ bychom pak mohli uvést Patnáct let v Jižní Americe nebo V žáru pamp.7 Velmi zvláštní dŧvod cesty měl malíř Otakar Nejedlý (1883-1957). Vydal se totiţ na Cejlon hledat barvy, které do té doby na jeho obrazech chyběly. Pobyt v Indii a na Cejlonu zachytil v knize Malířovy dojmy a vzpomínky z Cejlonu a Indie. Avšak nejvěrněji je jeho dlouhá cesta zachycena na jeho obrazech.8 Všechna cestopisná díla sběratele a spisovatele Josefa Hlouchy (1881-1957) mají společný námět a odehrávají se v Japonsku. Hloucha procestoval také Čínu a severní Afriku, ale Japonsko ho rozhodně nejvíce oslovilo, ostatně to vidíme i na názvech jeho románŧ, které jsou určeny zejména mladším čtenářŧm: Pohádky japonských dětí či Vzpomínky na Japonsko.9 Do Japonska cestovala také Barbora Markéta Eliášová (1884-1957). Eliášová je naší jedinou samostatně cestující ţenou v první polovině 20. století. Samozřejmě nebyla jedinou cestovatelkou, v souvislosti s cestami do Afriky se zmíním o dalších ţenách, které se zapsaly do historie českého cestovatelství. V roce 1912 odcestovala do Japonska, kde se ţivila jako učitelka evropských jazykŧ. Jiţ odtud posílala do Čech články o ţivotě a zvycích Japoncŧ, v roce 1915 potom vydala svŧj první cestopis Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule. Několikrát se pak vrátila zpět do vlasti a zase odcestovala do Japonska.10 Václav Vojtěch (1901-1932) se jiţ jako velmi mladý zúčastnil polární antarktické expedice a byl prvním Čechem, který překročil jiţní polární kruh. Po návratu do vlasti vydal cestopis s názvem Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem.11 Zemřel nešťastnou náhodou ve velmi nízkém věku. V první polovině 20. století se na cestovatelské scéně objevilo mnoho nových osobností a cestopisŧ. Rozhodně bychom mohli popsat mnoho stran o cestovatelích, kteří navštívili země celého světa. Několik zde zmíněných jmen je pouze výběrem z několika publikací, které se zabývají cestovatelstvím a cestovateli, malou ukázkou významných českých dobrodruhŧ. Pozornost by si jistě zaslouţila i taková jména jako horolezci Jiří

7 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961, s. 301-307. 8 JANKA, Otto. Příběhy českých cestovatelŧ zapomenutých i nezapomenutelných. Třebíč: Akcent, 2001, s. 187-189. 9 Tamtéţ, s. 175. 10 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961, s. 346-348. 11 Tamtéţ, s. 430-432.

4

Čermák a Viktor Dvorský, kteří procestovali Slovinsko, zvláště potom místní hory, Jan Havlasa, český vyslanec v Brazílii, který napsal řadu románŧ i cestopisŧ, malíř Jaroslav Hněvkovský, který podnikl cestu na Cejlon a do Indie s Otakarem Nejedlým, dále velmi známý spisovatel, dramatik a novinář Egon Erwin Kisch, misionář Pavel Šebesta, který napsal cestopisy jako Svítání nad pralesem nebo V tropických pralesích.12 Takto bychom mohli pokračovat dál a dál. Já bych se však ráda zaměřila na české osobnosti cestující do Afriky a Orientu. Zmínky o českých cestovatelích, kteří se vypravili do Egypta nebo Orientu sahají daleko do počátku novověku. Tito cestovatelé byli nejprve vyslanci církve či vládce, později se přidaly i obchodní dŧvody, neboť Egypt byl významným obchodním uzlem. Dŧleţitý byl také fakt, ţe Egypt a další města a státy Orientu byly biblickými místy. V pozdější době hrála bezesporu velkou roli i zvědavost a touha poznat nové a zcela odlišné kraje. Jiţ v 15. století se do Egypta vydal první český cestovatel. Nebyl to nikdo jiný neţ Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Zhruba ve stejné době tuto zemi navštívil i Martin Kabátník. Oba na své pouti procestovali také Palestinu. Významnou osobností šestnáctého století byl šlechtic Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic, který cestoval společně s rytířem Heřmanem Černínem z Chuděnic. Z 18. století připomeňme Josefa Jakuba Římaře a Václava Remedia Prutkého. Od 19. století mŧţeme sledovat skutečný zájem o Afriku a Orient za účelem poznání památek, ţivota obyvatel, rostlinstva a ţivočichŧ. V tomto století narostl počet cestovatelŧ a dobrodruhŧ, kteří se do těchto končin vypravili (Jan Neruda, Jan Ţvejkal, Vilém Němec či Emil Holub).13 Významnou skupinou jsou i cestovatelé – lovci, kromě Viléma Němce i Bedřich Machulka a Richard Štorch. Všichni tito cestovatelé pořádali lovecké výpravy pro šlechtice, bankéře a továrníky po severní Africe, Palestině a Sýrii. Pro všechny tyto cestovatele bylo společné, ţe do Afriky a Orientu nejezdili poznávat památky, místní kulturu a ţivot, jejich hnacím motorem bylo spíše dobrodruţství a peníze, jelikoţ pořádání těchto loveckých výprav a prodej zvířat byl poměrně výnosným obchodem.

12 JANKA, Otto. Příběhy českých cestovatelŧ zapomenutých i nezapomenutelných. Třebíč: Akcent, 2001, s. 181- 204. 13 MACKOVÁ, Adéla, NAVRÁTILOVÁ, Hana. Čeští cestovatelé v Egyptě- stručný přehled do roku 1918. 2004 [cit. 24. března 2011]. Dostupné z: .

5

Bedřich Machulka (1875-1954) byl jedním z našich nejvýznamnějších znalcŧ přírody a kultury severní Afriky, Egypta a Súdánu. O svých cestách psal články do časopisŧ a vydal také knihu vzpomínek V Africe na stezkách zvěře (1958).14 Jeho společníkem se stal o dva roky mladší Richard Štorch (1877-1927). Rukopis jeho velkého díla se však nedochoval, zŧstalo pouze několik článkŧ.15 Hanuš Mayer (1879-1955) vydal svŧj cestopis v češtině v roce 1908 pod názvem Egypt- obrázky z cest. O jeho ţivotě toho moc nevíme, Hana Navrátilová, autorka příspěvku o tomto cestovateli, čerpala z Archivu ČVUT v Praze. Egypt navštívil na přelomu let 1905 a 1906.16 V roce 1913 vyšel cestovní deník V. Jiříka (datum narození ani smrti není známo, stejně jako jeho křestní jméno). Tento deník nazval velmi prostě: K pyramidám. Zápisky z cest od V. Jiříka. Účel jeho cesty nebyl vědecký, nebyl ani lovcem či učitelem. V jeho knize se dozvídáme, ţe často cestoval po Evropě a spíše náhodně padla jeho volba na Egypt, byl tedy jakýmsi typem turisty.17 Jaroslav Petrbok (1881-1960) byl zástupcem z řady cestujících učitelŧ. V roce 1926 uspořádal výpravu po Egyptě, Řecku, Sýrii a Palestině. Účel cesty byl čistě poznávací. V roce 1931 se společně s padesáti šesti učiteli z ústředního spolku moravských učitelŧ z Brna vydal na cestu po Orientě. Napsal přes 250 vědeckých pojednání, ty nejdŧleţitější byly uveřejněny ve spisech České akademie věd a umění.18 Josef Ladislav Erben (1888-1958) cestoval po Austrálii a Americe. V roce 1910 jel do severní Afriky, procestoval Egypt, neutěšené poměry v Súdánu ho však přinutily černý kontinent opustit a pokračovat dále do Austrálie. Po návratu do Prahy přednášel o svých záţitcích, čímţ si vydělával na další zahraniční cesty. Cestopis Půl století světoběžcem byl vydán aţ v roce 1986, literárně ho zpracoval Stanislav Novotný.19 Rozhodně nesmíme opomenout ţeny cestovatelky. Většinou byly sice jen doprovodem svých manţelŧ na cestách (například manţelka Emila Holuba nebo Jiřího 14 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961, s. 250. 15 Tamtéţ, s. 274. 16 NAVRÁTILOVÁ, Hana: Hanuš Mayer, pozorovatel koloniálního a mondénního Egypta na počátku 20. století. In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 168. 17 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. V. Jiřík- dovolená v Egyptě roku 1913. In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 326-340. 18 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Výpravy na vlastní pěst.... In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 354-355. 19 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Josef Ladislav Erben, světoběţník v Egyptě. In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 306-307.

6

Bauma). Našly se ale i takové, které cestovaly na vlastní pěst, popřípadě s nějakým cestovatelským klubem. Jiţ byla řeč o milovnici Japonska Barboře Markétě Eliášové. Mimo Japonska navštívila také Afriku. Další významnou ţenou byla i Ludmila Matiegková (18891960). Tato rodačka z Lovosic, dcera budoucího zakladatele moderní české antropologie a demografie Jindřicha Matiegky, obhájila v roce 1914 svou disertační práci s názvem Názory starých Egypťanů o duši. Od dvacátých let spolupracovala s Františkem Lexou a Egyptologickým seminářem. Několik let na to se stala i aktivní členkou Orientálního ústavu. Během let 1926 aţ 1929 podnikla tři studijní cesty do Egypta a na Blízký východ. Na tyto cesty byla maximálně připravena, počínaje samostudiem a konče známostmi s dalšími cestovateli a československým velvyslancem v Egyptě. Své postřehy a záţitky zaznamenala převáţně v dopisech a po návratu do vlasti i literárně zpracovala. Cestopis má název V objetí sfingy. Knihu Příběhy bílého oslíka věnovala dětem.20 Musíme zde vzpomenout i další českou cestovatelku. Byla jí Emílie Jahnová (1892datum úmrtí není známo). O jejím ţivotě toho víme velmi málo, v podstatě jen to, co mŧţeme vyčíst z ţivotopisu jejího bratra Jiljího Jahna. O výpravě na Blízký východ se dozvěděla z letáku. Pořádal ji Klub přátel Orientu. Na výpravu skupina převáţně studentŧ a státních zaměstnancŧ vyjela v létě roku 1933. O své cestě po Blízkém východě napsala knihu nazvanou Do Orientu.21 Evropský automobilismus se rozvíjí ve 20. a 30. letech 20. století. Nebyl uţ výsadou pouze nejvyšších sociálních vrstev. Zvyšuje se kvalita a zároveň klesají ceny automobilŧ a motocyklŧ. První český automobil vyjel na silnici v roce 1898 a jiţ roku 1904 byl zaloţen Klub motocyklistŧ a klub Českých automobilistŧ. V prŧběhu 20. a 30. let dvacátého století se uskutečnilo šest automobilových výprav do severní Afriky a na Blízký východ. Cestování automobilem do zahraničí představovalo poměrně nelehký úkol, šlo hlavně o formality. Kaţdá automobilová výprava si musela obstarat povolení do zemí, kterými chtěla projet, popřípadě v jednotlivých zemích platit clo.22 Jedním ze zástupcŧ českých automobilistŧ byl Bohumil Holas (1909-1978). Společně se svým přítelem Ramonem Navarou projel třemi kontinenty, jedním z nich byla

20 HAVLŦJOVÁ, Hana. Ludmila Matiegková... In. Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 386-399. 21 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Výpravy na vlastní pěst.... In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 368-369. 22 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Automobilové výpravy na Blízký východ. In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 442-446.

7

právě i Afrika. Tam se vydal jiţ roku 1931, přičemţ se o rok později vrátil zpět do Prahy, kde čekal dlouhých čtrnáct let na návrat zpět do Afriky. Své záţitky zachytil v knize Inšalláh. Cesta modrého vozu třemi světadíly.23 Dalším známým českým automobilistou byl i František Vladimír Foit (1900-1971). Ve stejném roce jako Holas se vydal na studijní cestu po Africe. Jeho společníkem byl přírodovědec Jiří Baum (více bude rozebrán v následujících kapitolách). Foit byl sochařem a sběratelem, část jeho sbírek je dodnes uloţena v Náprstkově muzeu v Praze. Své vzpomínky sepsal v dvoudílném cestopise Autem napříč Afrikou.24 Velmi významnou cestovatelskou dvojici automobilistŧ tvořili i Jiří Hanzelka (19202003) a Miroslav Zikmund (1919). Tento tým reportérŧ procestoval Evropu, Ameriku i Afriku. Jejich články a rozhlasové reportáţe se těšily velké čtenářské i posluchačské oblibě. Na svou cestu se vydali v dubnu 1947 v automobilu značky Tatra. O jejich cestovních záţitcích se mŧţeme dočíst v třídílném reportáţním cestopise s názvem Afrika snů a skutečností (1952).25 První svazek popisuje cestu z Prahy přes Německo, Švýcarsko a Francii do Alexandrie a Káhiry. Kromě toho, ţe si autoři všímají toho, jak probíhá všední den, věnují se i politickým poměrŧm. Druhý díl má dobrodruţnější ráz, mŧţeme se dočíst o cestování po Africe v těţkém terénu či o setkáních s divokou zvěří. Třetí svazek nás zavádí k mysu Dobré naděje a do Kapského města. Jak uţ jsem uvedla na začátku této kapitoly, cestování do Egypta z českých zemí má dlouhou tradici. Egypt se v první polovině 20. století stal populární destinací lidí i díky egyptologickému semináři, který vedl profesor František Lexa. Orient potom hodně přiblíţil orientalista Alois Musil. Svŧj vliv měly jistě i společenské časopisy jako Širým světem, Letem světem, Časopis turistŧ, Světozor nebo Český svět.26 Další dŧleţitou institucí byl bezesporu Orientální ústav. Byl zaloţen v roce 1928. Tato organizace podporovaná státem vznikla za účelem upevňování hospodářských a kulturních stykŧ Československa se zeměmi Orientu.27

23 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Automobilové výpravy na Blízký východ. In Jŧnová Macková, Adéla a kol .„Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 493-494. 24 NEUŢIL, Oldřich. František Vladimír Foit. In Z Telče do Kapského města. František Vladimír Foit. Český sochař v Africe. Brno: Moravské zemské muzeum, 1997, s. 5. 25 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961, s. 477-479. 26 MACKOVÁ, Adéla, NAVRÁTILOVÁ, Hana. Cestování do Egypta v 1. polovině 20. století. 2004 [cit. 27. března 2011]. Dostupné z: . 27 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Československá obchodní expanze do Egypta... In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 86-87.

8

Zanedbatelná nebyla ani činnost cestovních kanceláří (Čedok, ale i zahraniční cestovní kanceláře: Jos, Thomas Cook, jejíţ sluţby vyuţil například Josef Kořenský) a turistických klubŧ.28 Klub přátel Orientu byl zaloţen v dubnu roku 1930. Předsedou se stal Vladimír Kraus. Jeho členové vydávali vlastní časopis Oasa (vycházel v letech 1934-1937), pořádali přednášky a samozřejmě cesty do zahraničí. Výpravy byly většinou organizovány během letních měsícŧ, neboť většina členŧ byla z řad studentŧ a učitelŧ (proto také časopis Oasa nevycházel v letních měsících). Cesty do Orientu měly většinou velmi podobnou trasu: Řecko, Turecko, Palestina, Sýrie, Irák, Egypt.29 Ustavující valná hromada Klubu pro studijní cesty se konala v listopadu roku 1934. Předsedou se stal Jan Moučka. Klub byl zaloţen hlavně z praktických dŧvodŧ, klub se stal společenským střediskem pro organizaci zahraničních výprav. Stejně jako Klub přátel Orientu, měli i členové Klubu pro studijní cesty svŧj časopis. Jmenoval se Studijní cesta, měl však spíše charakter propagačního letáku. Výpravy byly taktéţ pořádány většinou v létě a destinace byly také shodné. Tento klub pořádal nejvíce výprav během let 1934- 1935, poté uţ o jeho činnosti nemáme zprávy.30 Rozhodně bychom měli vzpomenout na Čechy, kteří se do Afriky či zemí Orientu trvale přestěhovali, vybudovali si zde své zázemí a pomáhali svým krajanŧm. Nejznámějšími a v cestopisech nejčastěji jmenovanými byli manţelé Haisovi. Provozovali penzion Garden City v Káhiře. Ve svých knihách se o něm zmiňují například Bohumil Holas, Václav Zelenka nebo dvojice Foit a Baum. Mohli bychom říci, ţe tento penzion byl společně s velvyslanectvím jakýmsi kulturním centrem Čechoslovákŧ v Káhiře.31 Kdo tedy byli lidé, kteří se vydávali na cesty po Africe a Orientu? Byli to cestovatelé rŧzných věkových skupin, s rŧzným rozpočtem, cestovali samostatně nebo v organizovaných skupinách, náleţeli ke skupině skautŧ, učitelŧ, studentŧ, přírodovědcŧ, lovcŧ, automobilistŧ, reportérŧ i spisovatelŧ.

28 MACKOVÁ, Adéla, NAVRÁTILOVÁ, Hana. Čeští cestovatelé v Egyptě- stručný přehled do roku 1918. 2004 [cit. 27. března 2011]. Dostupné z: <egyptologie.ff.cuni.cz/travel_web/cestov_pred_1918.pdf>. 29 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Turistické kluby. In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009 s. 361-363. 30 Tamtéţ, s. 363-365. 31 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Čechoslováci v Káhiře. Manţelé Haisovi. In Krajané ve starém Orientu. Praha: Česká orientalistická společnost, 2008, s. 62-68.

9

Ráda bych se teď zaměřila na knihy čtyř cestovatelŧ, kteří putovali po Africe i Orientu. Jde o cestopisy automobilisty Jiřího Bauma, arabisty Václava Zelenky, trampa Viktora Mussika a katolického kněze Josefa Mádleho.

10

Jiří Baum: Africkou divočinou

Zoolog Jiří Baum se narodil 20. září 1900 v Praze. Patřil do skupiny cestovatelŧ, kteří chtěli dále zkoumat jiţ objevený svět. Byl typem cestovatele- odborníka, jehoţ hlavním cílem bylo nashromáţdit během cesty informace týkající se jeho oboru.32 Svoji první cestu podnikl po udělení stipendia se svým spoluţákem Viktorem Mayerem. Ve školním roce 1921/1922 se vypravili do Ameriky. Tuto výpravu popsal ve své knize Toulky po USA (vydáno v roce 1930). Po návratu z Ameriky dokončil Baum na přání rodičŧ studia na obchodní akademii. Poté se však začal zabývat svým oblíbeným oborem- zoologií. Studoval na přírodovědecké fakultě univerzity Karlovy v Praze, zároveň také prohluboval své znalosti cizích jazykŧ, neboť jiţ na své první cestě poznal, ţe znalost jazykŧ je k cestování nezbytná. Později Baum ovládal jedenáct jazykŧ, mezi nimi(kromě hlavních jazykŧ evropských) i malajštinu, africký jazyk kisuaheli a arabštinu. Roku 1928 se stal doktorem přírodních věd. Tématem jeho doktorské práce byli pavouci Čech a Moravy. Arachnologie pak zŧstala jeho hlavním oborem.33 V dubnu roku 1931 odjel společně se sochařem F. V. Foitem na cestu napříč Afrikou. Tuto výpravu podnikli ve Foitově automobilu značky Tatra. Další cesty podnikal Jiří Baum se svou manţelkou Rŧţenou. V roce 1933 to byla např. výprava přes Polsko a pobaltské země do Finska, Norska, Švédska a Dánska. O rok později cesta do Španělska.34 Cestu kolem světa popsal Baum v cestopise Okolo zeměkoule autem a lodí (Praha 1937), který byl jeho nejčtenější knihou.35 Jiří Baum nepsal pouze cestopisy. Motivŧ ze svých cest vyuţíval i ve svých dílech určených mládeţi. Patří k nim knihy jako Na březích Indického oceánu (1941), Dobrodružná cesta malého černocha (1941), V zemi slonů a lvů (1941), Abdalova dobrodružství (1940, pod pseudonymem Rŧţena Baumová).36 32 ULMANOVÁ, Kristýna. Cestování před sto lety. Praha: Dokořán, 2011, s. 109. 33 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Automobilové výpravy na Blízký východ. In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 449. 34 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961, s. 410-411. 35 Tamtéţ, s. 412. 36 MARTÍNEK, Jiří, MARTÍNEK, Miloslav: Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Libri, Praha 1998, s. 61

11

Z jeho přírodovědeckých prací jmenujme např. V říši pavouků (Praha 1938) či Ptactvo Velké Prahy (vydáno posmrtně v roce 1955). Celkem Baum zanechal 12 odborných pojednání o pavoucích a jejich biologii. Velmi zajímavá je kniha Na daleké cesty (Praha 1939). Tato publikace byla adresována hlavně lidem, kteří v tomto převratném roce opouštěli Československo. Jedná se o příručku, která byla vodítkem pro vystěhovalce, jak se na cestu vybavit, obléci, jaké jsou moţnosti dopravy a jak tato doprava vypadá.37 Baumovo cestovatelské dílo zastavila okupace českých zemí roku 1939. Poslední cestou byla výprava manţelŧ Baumových do jiţní Afriky obytným automobilem v letech 1938 – 1939. Politické události však jiţ ovlivnily i literární zpracování dojmŧ této cesty. Její vědecké výsledky zŧstaly nevyuţity. Od svého příjezdu zpět do vlasti (březen 1939) zŧstal Baum v soukromí. Začal pracovat v odboji a podporoval pronásledované vlastence. Roku 1941 se mu narodil syn. Útlak okupantŧ v českých zemích se stupňoval, Baumovi sourozenci a příbuzní mizeli, aţ konečně i Baum byl 10. června 1943 zatčen a přes trestnici na Karlově náměstí v Praze a terezínskou Malou pevnost putoval naposled za hranice své vlasti, do Osvětimi a do koncentračního tábora ve Varšavě, kde asi počátkem roku 1944 zemřel.38 Baumova výprava, která je popsaná v cestopisu Africkou divočinou, začala v dubnu 1931, zpět do vlasti se vrátil v prosinci stejného roku. Svou cestu podnikl autem značky Tatra 12. Za zmínku rozhodně stojí, ţe jeho cesta byla sponzorována (materiálně, nikoliv finančně) několika firmami, o kterých píše jeho spolucestovatel Foit ve svém cestopisu Autem napříč Afrikou.39 Pŧvodně se měl tento Baumŧv spolucestující vydat na expedici po Africe s Viktorem Mussikem, ale protoţe se přípravy na cestu protáhly, odcestoval Mussik sám. Foit celou cestu promyslel a připravil. Poté mu byl doporučen mladý vědec Jiří Baum, který měl uţ zkušenosti s cestami po Africe a navíc byl i finančně zajištěn. Foitova volba byla rozhodně správná, neboť se s Baumem spřátelili a jejich vztah nebyl pouze pracovní.40 Baum se nevydal do Afriky poprvé, jeho dřívější cesty ho však zavedly pouze na sever a západ Afriky, nikoliv do vytouţeného vnitrozemí. Cesta do vnitrozemí s sebou nesla mnohonásobné nebezpečí a úskalí, ať jiţ máme na mysli nepřátelství kmenŧ, přírodní 37 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Automobilové výpravy na Blízký východ. In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 450. 38 KUNSKÝ, Josef: Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961, s. 413. 39 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Automobilové výpravy na Blízký východ. In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 451-455. 40 Tamtéţ, s. 450-451.

12

překáţky, nepříznivé, místy přímo vraţedné klima či širokou škálu nemocí. K nejrozšířenějším chorobám, jimiţ trpěli afričtí cestovatelé, patřily malárie a ţlutá zimnice. „Myslím, ţe kaţdý proţil ve svém mládí dobu, kdy pojal rozhodnutí vydat se do dalekých končin divoké Afriky, aby tam lovil lvy a slony a zaţil četná romantická dobrodruţství. U mne se tato touha po temném zemědílu vyskytla zvláště silně- snad proto, ţe byla zesílena zájmem o přírodu, který se u mne jiţ od dětství projevoval. Brzo hromadily se u mne cestopisy a odborné knihy, pojednávající o Africe, a Holubova díla uměl jsem skoro nazpaměť. Učil jsem se arabsky a sestavoval pracně příručku, která by mi umoţnila poznat africké ptactvo, jakmile se vydám na vytouţenou cestu, napříč celou Afrikou.“ 41 Motiv Baumovy cesty je čtenáři jasný jiţ z prvních řádkŧ knihy (stejně tomu je u Mádleho, Mussika a Zelenky). Baumŧv cestopis je rozdělen do čtrnácti kapitol, které jsou bez názvu, autor kaţdou z nich však několika slovy uvádí: „Kapitola první vypráví o tom, jak jsem se chystal do Afriky, jak jsem se sešel s mistrem Foitem a jak jsme se spolu vydali na cestu do Kapského města.“ 42 Baum s Foitem jeli přes Terst, Alexandrii, Káhiru, Súdán, Belgické Kongo, Ugandu a Keňu aţ do Kapského města. S krajanem Lánym se pokusili o zlezení Kilimandţára. Dosáhli výšky 5550 metrŧ. Posledních 500 metrŧ však vzdali kvŧli špatnému zdravotnímu stavu, ve své knize tuto příhodu popisuje takto: „Mohli bychom vylézt ještě kousek, ale k vrcholku hory je to ještě tři hodiny dobrého pochodu, je tedy pravděpodobno, ţe bychom se zhroutili dříve, neţ bychom ušli jen část té cesty... Počíná padat hustá mlha, která znamená konec filmování a fotografování, a ulehčuje nám rozhodnutí: vrátíme se zpět.“ 43 V Baumově cestopisu se objevuje popis přírody a krajiny, kterou projíţděli, popisuje samotnou cestu autem, několikadenní pobyt u kmene Bari a Mangbet (zde se autor věnoval hlavně sběru broukŧ, ale nezapomněl se zmínit ani o oblečení, ozdobách, jídle, zpŧsobu ţivota a tradicích těchto kmenŧ), odkazuje i na svého společníka, který během pobytu u domorodcŧ vyráběl jejich sochy pro Antropologický ústav Karlovy univerzity (jeden z cílŧ jeho cesty). Celá kniha je proloţena malými příhodami, které je potkaly (příhoda s poštovním holubem, lvem, opičkou Koko a mnoha dalšími).

41 BAUM, Jiří. Africkou divočinou. Praha: Mladá fronta, 1957, s. 11. 42 Tamtéţ, s. 11. 43 Tamtéţ, s. 111.

13

Baumova kniha zpracovává tematiku populární v dobrodruţných románech. Zde však nejde o dílo spadající do umělecké literatury, nýbrţ o vyprávění autora, který místa zmiňovaná v cestopise skutečně navštívil. Kniha plní i funkci didaktickou. Autor nepředpokládá znalost všech pojmŧ a názvŧ, které uvádí. Aby svým čtenářŧm četbu ulehčil, vysvětluje termíny buď přímo v textu, nebo v poznámkách pod čarou, které pro tento ţánr nejsou aţ tak běţné. Baum je pouţívá k upřesnění počtu obyvatel, vysvětluje rŧzné přírodní úkazy, popisuje zvířata a rostliny. V celé knize se vŧbec hojně objevují názvy zvířat a rostlin (česky i latinsky), coţ nás však vzhledem k povaze Baumovy cesty a jeho profesi nepřekvapí. Typickým příkladem mŧţe být popis olejové palmy: „Místy stojí skupiny olejové palmy (Eilais). Její plody, větší neţ švestky, se vaří, a z duţiny se tlačí t. zv. palmový olej čili palmový tuk. Tato palma skýtá z naříznutých květenství alkoholický nápoj, t. zv. palmové víno, které je u domorodcŧ velmi oblíbené.“ 44 Několikrát se autor v knize zmiňuje, ţe na své cestě potkali německé motocyklisty (stejně jako automobilisté uţ nejsou ničím výjimečným, také jsou sdruţeni ve svých klubech). Členství v automobilovém klubu se v mnoha ohledech ukázalo jako velmi prospěšné. Vzhledem k tomu, ţe tyto kluby měly své pobočky rŧzně po světě, našel se vţdy někdo, kdo by Baumovi a Foitovi pomohl s organizačními věcmi. „Zatím co náš vozík vyzdvihl jeřáb velikým obloukem s paluby a pomalu jej spouštěl na pŧdu vytouţené Afriky, přidruţili se k nám dva páni ze zdejšího autoklubu, kteří byli informováni o našem přijezdu autoklubem praţským, a nabídli nám svou pomoc při proclívání.“ 45 Jiří Baum byl vzdělanější, neţ se jeví z jeho jednoduchého slohu.46 Vyprávění jednotlivých příhod není zrychlováno ani retardováno, autor nevyuţívá ţádných prvkŧ napětí a nesnaţí se čtenáře napínat, udivovat nadsázkou ani strojeným překvapením Přímá řeč se skoro nevyskytuje. Nepouţívá ani infinitiv zakončený na -ti (v knihách ostatních autorŧ je tohoto infinitivu uţíváno dŧsledně). Stejně jako v dílech ostatních autorŧ, i u Bauma se objevují delší či kratší poznámky a věty v cizích jazycích, zde je to například řeč kmene Bonda, který mluví jazykem magbet: „Ekibondo I. se nejdříve na tento nápoj díval s nedŧvěrou, ale brzo mu zachutnal, coţ naznačoval hlasitým mlaskáním, významným

44 BAUM, Jiří. Africkou divočinou. Praha: Mladá fronta, 1957, s. 84. 45 Tamtéţ, s. 14. 46 KUNSKÝ, Josef: Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961, s 414.

14

hlazením bříška a často opakovaným: Malámu, malámu mingi, coţ v řeči magbetu znamená: Dobré, velmi dobré.“ 47 Ačkoliv byl Foit jediným Baumovým spolucestujícím, autor se o něm zmiňuje jen zřídka, často ho oslovuje mistr Foit, nikoliv křestním jménem: „Zatím co mistr Foit chystal hlínu, aby modeloval domorodce, odešel jsem se svými asistenty do lesa.“ 48 Naopak František Vladimír Foit se ve svém cestopisu ze stejné výpravy rozepisuje o Jiřím Baumovi častěji, více osobně a v přátelštějším duchu: „Náhle Jiří vzkřikl: Dej pozor, v cestě had. Lekl jsem se , neboť jsem myslel, ţe je to veliká hŧl, které jsem se vyhýbal... Dával jsem pozor, a jak něco bylo na cestě, ihned zastavil nebo přejel. Tak jsme chytli dva veliké škorpiony, velikou kobylku a solpugu. Na jednom místě, kde obzvláště bylo mnoho hmyzu, jsme zastavili a chytali na světlo reflektorŧ. Kaţdou chvíli něco přiletělo nebo přilezlo. Hodinu jsme se zde zdrţeli velmi zajímavým sbíráním a Jiřího jsem nemohl odsud vŧbec dostat.“ 49 Na ukázkách z cestopisŧ obou autorŧ mŧţeme vidět, ţe se svými povoláními a zájmy navzájem ovlivňovali. Dle mého názoru se i díky svému společníkovi, sochaři Foitovi, Baum na své cestě zabýval více obyvatelstvem, kulturou a historií. Popis zvířat a přírody však tyto odbočky nezastínily, naopak příjemně zpestřily a udělaly z Baumova cestopisu dobrodruţné vyprávění pro mládeţ i dospělé, které je doplněné několika desítkami černobílých fotografií (převáţně místních obyvatel, jejich obydlí a památek). Nebýt Bauma, pravděpodobně ani v knize sochaře Foita by se neobjevovaly pasáţe o lovu a sběru hmyzu nebo latinské názvy pavoukŧ. Toto vzájemné ovlivňování je však pouze domněnkou, která uţ pravděpodobně nebude potvrzena ani vyvrácena. Tento i další Baumovy cestopisy jsou kronikami cest, klidné a prosté. Autor hodně cestoval a byl příliš vzdělaný na to, aby své vyprávění přikrášloval nebo nadsazoval. Byl si jistý, ţe českému čtenáři odhaluje nové skutečnosti a poznatky, ţe ho uchvátí samotná cesta za novým poznáním.50

47 BAUM, Jiří. Africkou divočinou. Praha: Mladá fronta, 1957, s. 68. 48 BAUM, Jiří. Africkou divočinou. Praha: Mladá fronta, 1957, s. 69. 49 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Automobilové výpravy na Blízký východ. In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 478. 50 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961, s. 414.

15

Václav Zelenka: Káhira ve snu a probuzení

Václav Zelenka se narodil 11. února 1892 v malé vesnici u Jindřichova Hradce a zemřel 19. září 1979 v Pardubicích. Po maturitě se stal učitelem, brzy potom ale začal studovat chemii.51 Na první cesty do zahraničí se vydal jiţ v roce 1921, tenkrát odcestoval do Bosny a Hercegoviny, o rok později pak odjel do Afriky a Přední Asie. Projel však i státy Evropy. Roku 1932 navštívil některé státy Orientu a na zpáteční cestě se zastavil v Egyptě. Tam také nějakou dobu pobýval a studoval egyptské nářečí arabštiny. V letech 1938- 1939 opět přijíţdí do Egypta, aby zde připravil svŧj česko – arabský slovník (první vydání 1938, druhé vydání 1947). Byl členem orchestru Musica viva, kde účinkoval společně se svou manţelkou Marií.52 Autor navštívil Egypt třikrát. O jeho druhé cestě se mŧţeme dočíst v knize Alláhovo království, v cestopise Káhira ve snu a probuzení je na ni několikrát odkázáno: „Pouze Latýfa trochu znáte, zvláště tenkrát, jestliţe jste sledovali náš káhirský ţivot před válkou.“ 53 Cílem jeho třetí cesty do Káhiry byl tisk česko-arabského slovníku. Zelenka je autorem mnoha cestopisných článkŧ a čtyř knih: národopisného spisu Srdce Orientu (1935), cestopisŧ Ostrov vůně- Zanzibar (1938), Alláhovo království (1941) a Káhira ve snu a probuzení (1948). „Nechtěl jsem napsati román. Je v něm mnoho fantasie, ve které se utopí skutečnost. Neměl jsem také chuti sestavit reportáţ. Je příliš suchá a vyssaje všechen romantismus a veškeré kouzlo záţitkŧ. Chci vypravovati, co jsem viděl, zaţil i prostudoval.“ 54 Těmito slovy uvedl profesor Zelenka svou knihu Káhira ve snu a probuzení. Vyšla v roce 1948 v Praze. Cestopis je doplněn několika desítkami černobílých fotografií. Formálně je text rozdělen do dvaadvaceti kapitol, kaţdá se zabývá jiným tématem. Pod hlavním názvem je (stejně jako v knize Jiřího Bauma) uveden ještě jakýsi výčet témat, kterými se v té určité kapitole bude zabývat (název kapitoly: VI. O egyptském jídle a pití. 51 52 53 54

KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961, s. 386. Tamtéţ, s. 386-388. ZELENKA, Václav. Káhira ve snu a probuzení. Praha: Česká grafická Unie, 1948, s. 79. Tamtéţ, s. 5.

16

Podkapitoly: Naše kuchyně v Káhiře. Domorodé sandwiche. Arabské hostiny. Domorodý jídelní lístek. Jak nás hostil Latýf. Mlékárny. Egyptské sladkosti. Nápoje. O domorodých kavárnách.).55 Některé kapitoly mají ráz etnografického popisu, vyprávějí o ţivotě místních obyvatel, jídle a pití, o bydlení, slavnostech a svátcích, egyptských ţenách, zemědělství a prŧmyslu (doplněno tabulkami s číselnými údaji), o zahraničním obchodu, rozhlasu, filmu, tisku i sportu. Zvláštní pozornost je věnována i památkám, mešitám, kostelŧm, zajímavým čtvrtím, parkŧm, zahradám a vykopávkám. Délka návštěvy (prosinec 1946 aţ srpen 1948) a hlavně setrvání na jednom místě, tedy v Káhiře a jejím nejbliţším okolí, se v knize jasně odráţí. Kaţdé z témat je probráno a popsáno do nejmenších detailŧ, z autorova vyprávění cítíme, ţe Káhiru a ţivot v ní zná opravdu dokonale (ceny, časové údaje, zvyky, nákupy, doporučení hotelŧ i s přesnou lokací atd.). Jako ukázka nám mŧţe poslouţit popis podnebí a rostlinstva: „Ráno ukazuje náš teploměr 14-15°C, v poledne 20-22°C. V zahradách a parcích kvetou astry, řeřišnice, měsíčky, kateřinky a rŧţe.“ Nebo popis centra Káhiry: „Kaţdé město má svŧj střed, odkud se rozbíhají hlavní ulice a rozjíţdějí dopravní prostředky. U Káhiry mŧţeme označiti za takový střed náměstí Ataba, kde je hlavní pošta a policejní i hasičská stanice. Odtud se rozjíţdějí tramvaje na všechny strany: č. 3 k hlavnímu nádraţí, č.19 k Azharu, č.15 do Gizeh, č.30 do Staré Káhiry, č.33 do Abbassieh, a mnoho jiných.“ Tento popis je ještě doplněn detailním plánkem.56 U cestovatelŧ, kteří Káhirou a Egyptem pouze projíţdějí, takovéto postřehy přirozeně nenajdeme. Tyto někdy aţ emocionální popisy jsou proloţeny příběhy kaţdodenního ţivota a příběhy s místním obyvatelstvem, vzpomínkami na dřívější pobyt v Egyptě a představením několika přátel a spolupracovníkŧ. Zelenka také píše o setkání s Čechy, kteří v Káhiře ţijí. Zmiňuje střediska jejich společenského ţivota, především Pension Garden City a Baťovy závody. Mŧţeme tedy říci, ţe dílo Zelenky je svým zpŧsobem národopisný cestopis doplněný uţitečnými odkazy a radami. Autor však pouze nepopisuje, snaţí se ve svých čtenářích probudit touhu po poznání Egypta, ale hlavně samotné Káhiry, to ostatně vidíme jiţ v úvodu jeho cestopisu: „Do Orientu, tedy i do Egypta se musí vstoupiti s otevřeným srdcem a duší, s velkou dávkou dobré vŧle a nadšení. To vaši mysl naladí tak, ţe je schopna vnímati nejen hmotnou skutečnost, ale i jemné nitky historie a onen vzácný orientální pel, kterým je celá země prosycena. Nutno tedy Egyptu rozuměti. Ne kaţdý, kdo byl v Káhiře, zná její kouzlo i 55 ZELENKA, Václav. Káhira ve snu a probuzení. Praha: Česká grafická Unie, 1948, s. 61. 56 Tamtéţ, s. 24-32.

17

její ţivot, ne kaţdý, kdo oficiálně navštívil pyramidy, dovede chápati jejich význam.“ 57 Na základě této citace mŧţeme soudit, ţe Václav Zelenka nebyl pouhým cestovatelem, ale také nadšeným a velmi vzdělaným arabistou, jeho profesionální zájem je v díle patrný na první pohled. Jeho knihy jsou převáţně blízké cestovním příručkám a blíţí se stylu zeměpisného vyprávění Josefa Kořenského, tuto podobnost však nenajdeme ve všech rovinách jejich děl. Kořenský píše v er- formě a některé jeho cestopisy jsou vlastně souborem reportáţí bez děje, kdeţto Zelenkovo vyprávění je prostoupeno jeho záţitky z Káhiry, nejčastěji píše v ich- formě, pouţívá však i druhou osobu singuláru a plurálu, třeba kdyţ se obrací přímo na čtenáře.58 „Naříditi budíček nemusíte, neboť časně ráno rozléhá se pod okny bohatá symfonie oslího hýkání.“ Nebo například: „Napsal jsem knihu a probírám se jejími stránkami. Co jí říkáš, čtenáři? Myslíš si, ţe bys některá místa napsal jinak a něco dokonce bys vynechal.“ 59 Přesto však mŧţeme říci, ţe Zelenkovy cestopisy jsou hlubší, autor se zabývá přírodou, obyvatelstvem, náboţenstvím i historií.60 Sám to píše i ve své třetí knize Alláhovo království: „Na troskách zašlých národŧ, kultur i náboţenství, v krajích, kde ţivotodárné slunce vysílá hojně své blahodárné paprsky, v zemích, kde příroda je štědřejší a milosrdnější neţ u nás- tam se prostírá svět orientu, svět, který se aţ dodnes ostře liší od naší severské sféry. Od Maroka aţ po Irak- ve všech těch krajích hledal jsem krásu a pravdu, čerpal jsem poučení, porovnával jsem tamní ţivot s naším a přemítal jsem u památek zašlých věkŧ, v nádheře mešit a palácŧ i ve společnosti lidí.“ 61 Autor se snaţí čtenáři co nejvíce přiblíţit Egypt starověký i arabský a přimět ho k cestování do těchto končin. „Protoţe příleţitost zhlédnout svět je stále ještě vzácná, ponořte se do ruchu Káhiry a představte si, ţe se mnou všudy chodíte. Soustředíte-li se, bude se vám zdáti, ţe jste tam byli a všecko proţili. Kéţ se mi podařilo napsati knihu tak, aby vám byla nejenom četbou, ale i skutečností.“ 62 Jak uţ bylo uvedeno výše, autor píše v první osobě singuláru (popřípadě plurálu) a plní funkci pozorovatele, zároveň je také nejdŧleţitější postavou cestopisu. Objevuje se i postava jeho manţelky nebo přátel, tito však nejsou dominantní.

57 58 59 60 61 62

Tamtéţ, s. 5. KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961, s. 388. ZELENKA, Václav. Káhira ve snu a probuzení. Praha: Česká grafická Unie, 1948, s. 43, 240. Tamtéţ, s. 388. ZELENKA, Václav. Alláhovo království. Praha: Česká grafická unie, 1941, s. 11. ZELENKA, Václav. Káhira ve snu a probuzení. Praha: Česká grafická Unie, 1948, s. 6.

18

Zelenkŧv cestopis je velmi čtivý a jazykově pestrý. V textu vyuţívá rŧzných přirovnání, například: „Zmizely zimníky i svrchníky, zmizely pláště a kaţdý se koupá ve sluneční lázni jako znovuzrozený.“ 63 Pouţívá mnoţství adjektiv a téměř aţ básnické popisy: „Ve vyhřátém vzduchu plném slunečních paprskŧ, na modrém moři zdobeném stříbrnými přísvity plyne parník Providence ke břehŧm egyptským.“ 64 Hojně jsou pouţívána arabská slova a názvy. Tento jev samozřejmě souvisí se Zelenkovou profesí. Arabsky mluvil nejen on, ale i jeho manţelka. Slova jsou vţdy přeloţena (el Káhir- vítězný, báb- dveře, magnún- potrhlý, kamanga- housle65). Objevují se také kontaktové prostředky. Jak uţ bylo řečeno výše, jde o uţití druhé osoby a dále také o řečnické otázky. Zelenka pro oţivení a dokreslení textu pouţívá přímou řeč, objevuje se však jen sporadicky. V tomto typu textu je poměrně nezvyklé pouţití apoziopeze, tedy neukončené výpovědi, v Zelenkově díle je však poměrně běţným jevem: „Aţ tam s námi jede profesor a pak se loučí. Však to není naposledy co se setkáváme...“ 66 Václav Zelenka dokázal dokonale vystihnout atmosféru egyptského města Káhiry, stručně, avšak velmi pečlivě seznámil své čtenáře se všedním dnem i kulturním vyuţitím tohoto orientálního afrického města. Sám v cestopisu připouští, ţe stejně není moţné vypsat všechny poznatky. Knihu zakončuje těmito slovy: „Kéţ bych měl všecky své čtenáře kolem sebe! Jak bych jim vypravoval ještě mnoho o té krásné zemi a o tom nezapomenutelném městě na Nilu!“ 67

63 64 65 66 67

Tamtéţ, s. 9. ZELENKA, Václav. Káhira ve snu a probuzení. Praha: Česká grafická Unie, 1948, s. 9. Tamtéţ, s. 8, 14, 15, 101. Tamtéţ, s. 190. Tamtéţ, s. 241.

19

Viktor Mussik: Trampem od Nilu až k Jordánu

Viktor Mussik je zástupcem cestovatelŧ- skautŧ. Narodil se v roce 1899 a zemřel 1952. Jeho ţivotopis nám, stejně jako ţivot katolického kněze Josefa Mádleho, zŧstává neznámý. Z jeho knihy Výlet do středověku. Reportáž z Habeše mŧţeme vyčíst, ţe se po dokončení studií stal dopisovatelem československých novin, především deníku Venkov. Další drobnou zmínku o jeho povolání najdeme v cestopisu Trampem od Nilu až k Jordánu, píše zde: „Chtěl jsem namítnouti, ţe také tak trochu mám o něčem zdání, ţe pouze spoléhal jsem na krajanskou ochotu, však raději mlčel jsem, neboť sám jako bývalý ouřada vím, ţe kancelářskému duchovi nikdo nic nevymluví.“ 68 Dále také mŧţeme s jistotou říci, ţe v roce 1923 cestoval po Balkáně a Itálii a ten samý rok se připojil ke svému příteli Hansovi (nemáme o něm ţádné bliţší informace) a vydali se na cestu do Indie.69 „Asi za tři neděle odjíţdím do Indie, pravil mi přítel Hans, po krátkém uvítání, kdyţ jsem jej prvně navštívil po návratu z mé jarní toulky Balkánem a Itálií.“ 70 Pŧvodním záměrem Viktora Mussika bylo putování do Indie. Na cestu nepotřeboval mnoho peněz, něco si pŧjčil a prodal některé osobní věci. Pro tento typ cestovatelŧ, skautŧ a trampŧ, nebyly finance na prvním místě. Spíše se snaţili získat rŧzná doporučení od sportovních a skautských organizací, nesnaţili se ani zajistit si víza, ta opatřili aţ po cestě a samozřejmě zadarmo. Jiţ z prvních stran cestopisu je patrné, ţe Mussikovo putování se liší od cesty Václava Zelenky. Mussik neměl jasný cíl. Věděl pouze, ţe chce odjet do Indie, země svých snŧ. „Ve mně zvítězilo mé pravé já- touţící po volném, nezkroceném ţivotě, po krajích jásavého slunce, po zemích vţdy vábného, tajŧplného Orientu. Zahoditi existenci, pohodlný ţivot, který snad jiní mi záviděli, rozprodati svoji garderobu od raglánu aţ po kravatu, vŧbec vše, zač jen bylo moţno sehnati nejnutnější věci, trochu peněz a jiţ jsem byl připraven.“ 71

68 MUSSIK, Viktor. Trampem od Nilu aţ k Jordánu. Praha: Nakladatelství Vortel a Rejman, 1924, s. 162. 69 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Výpravy na vlastní pěst... In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 344. 70 MUSSIK, Viktor. Trampem od Nilu aţ k Jordánu. Praha: Nakladatelství V Vortel a R. Rejman, 1924, s. 9. 71 Tamtéţ, s. 9.

20

Cestopis Trampem od Nilu až k Jordánu vyšel v Praze v roce 1924. Z vyprávění však není jasné, kdy se na cestu Mussik vydal a kdy se vrátil. Tušíme pouze, ţe se jeho putování započalo někdy počátkem 20. let 20. století, pravděpodobně v roce 1923.72 V knize najdeme několik černobílých kreseb, které maloval sám autor a vtipně jimi doplnil svŧj text. Cestopis začíná věnováním. Autor píše: „Karle! Ty, bratře, který mne znáš, ty neodsoudíš mne pro nic, k čemu se tu přiznávám. Proto tobě jedinému věnovati mohu tuto hrst vzpomínek na chvíle, kdy říci mohu, ţe jsem ţil. Viktor. V Praze, dne 25. února 1924.“ 73 Mussikŧv text je rozdělen do pěti hlavních kapitol, které jsou pak dále členěny do menších podkapitol. V první z nich s názvem Nazdar- Praho autor píše o přípravách na cestu, o svých spolucestujících Hansovi a Jankovi, o kterých však nevíme téměř nic, o počáteční fázi jejich výpravy. Jiţ na úvodních stranách se objevují problémy na hranicích, které jsou však obratem vyřešeny, a junáci z klubu Vinohradských Pedestriánŧ mohou pokračovat přes Jugoslávii do Soluně a lodí do Alexandrie. Druhá kapitola s názvem V zemi faraonŧ přináší nečekaný zvrat, autor onemocněl a nemohl pokračovat v cestě, zŧstal v Alexandrii sám. Řešil otázku, zda má odjet domŧ do Prahy, pokračovat do Indie nebo vymyslet novou trasu. Hlavou se mu honily tyto myšlenky: „Co však podniknout dále? Mám jeti sám do Indie? Vyloučeno! Tam jest zapotřebí angličiny. Mám snad pokračovati v cestování po Egyptě a odtud po březích Nilu do Nubie a do Sudanu? Nebo bych měl přeplaviti se odtud do Asie a navštíviti Svatou zemi a Syrii?“ 74 Kdyţ se uzdraví, snaţí se vydělat peníze na další cestu pomocí zápasŧ v boxu. S italskými skauty poté putuje do Káhiry (v knize nazývána často Cairo). Jeho další kroky směřovaly do Asie. Čtvrtá kapitola o Palestině a Sýrii je nejrozsáhlejší. Pokud bychom hledali nějaké obecné a faktické informace, byli bychom zklamáni. Mussik pouze občas zmíní název města či vesnice, nejsou popsány ţádné památky, obyvatelé nebo například jídlo. Rozhodně však nešetří jmény rŧzných konzulŧ, velvyslancŧ, vedoucích skautŧ a úředníkŧ. Ti většinou nechápou, proč někdo cestuje tímto zpŧsobem, bez jasného plánu a hlavně financí: „Nejprve, kdyţ rozpředli jsme rozhovor, byli jsme nuceni vyslechnouti mravokárné řeči o bezúčelném flákání se světem, o zhoubných účincích trampingu na mladou duši a tělo a mnoho jiných napomenutí, které- jak dle dalších zkušeností jsem seznal- patří nepochybně do povinné 72 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Výpravy na vlastní pěst... In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 345. 73 MUSSIK, Viktor. Trampem od Nilu aţ k Jordánu. Praha: Nakladatelství V Vortel a R. Rejman, 1924, předmluva. 74 Tamtéţ, s. 44.

21

uvítací formule pro nemajetné.“ 75 Dokonce v knize najdeme i odkaz na cestovatele Viléma Němce: „To bylo prvně, kdy chtěl jsem vyuţíti pohostinnosti sluhŧ boţích. Myšlenka tato napadla mi jiţ v Egyptě, při vzpomínce na kníţky našeho cestovatele Viléma Němce. Plán stal se skutečností a já, jako dobrý ţák, kráčel v jeho stopách.“ 76 Poté, co prošel Jaffu, Jerusalém a Nazaret, zastavil se na pár dní v ţidovských koloniích, kde pobýval v pracovních táborech zvaných kwuzy. Mussikova láska k putování a cestování je viditelná i v poslední kapitole s jednoduchým názvem Domŧ. Píše zde: „Píšťala houká, kotvy skřípají, vyjíţdíme. Loučím se s břehy Asie, loučím se s Orientem, loučím se bolestně jakoby i se ţivotem. Kdy budu zase ţít? Jest mi tak teskno.“ 77 Mussikova výprava neměla vědecký dŧvod, byla však cestou dobrodruţnou a poznávací. Tyto prázdninové i delší cesty byly mezi československou mládeţí oblíbené a poměrně hojné, většina cestovatelŧ a dobrodruhŧ z řad studentŧ a skautŧ však neměla ambice své cestovní deníky publikovat. Viktor Mussik se do Afriky znovu vrátil o několik let později, tentokrát uţ jako dopisovatel československého tisku. Bylo to v roce 1931 a o této výpravě se mŧţeme dočíst v reportáţní cestopisné knize Výlet do středověku. Reportáž z Habeše.78 Mussikŧv cestopis Trampem od Nilu až k Jordánu je tedy dobrodruţným vyprávěním, příběhem a popisem jeho putování. Nemá ţádný primární vzdělávací záměr, autor chce své čtenáře především pobavit a zpravit o své zahraniční cestě. Na rozdíl od Zelenky se Mussik ke čtenářŧm obrací jen okrajově, nechce narušovat linii svého vyprávění. Přímou řeč však vyuţívá hojněji neţ Zelenka. „Zakašlav, odplivl si hlučně s gustem a otázal se: Vouz- etez Juif?- jste Ţid? Non- ne, jsem bez konfese, odvětil jsem, avšak ihned mne odpověď tato zamrzela.“ 79 Autor ve svém textu pouţívá mnoho slangových výrazŧ: „Aha- pumpli ho, pomyslili jsme si.“ Obdobným případem je i ukázka: „Jsme chudí globetrotři.“ 80 Objevují se tu i vtipné pasáţe: „Tak i zde jsou ctitelé našeho rajského moku! Hrome! Sem by nesměl přijíti nějaký správný tahoun od Flekŧ. Ten by tu propil kalhoty.“ Obdobným případem: „Jednou 75 76 77 78

Tamtéţ, s. 33. MUSSIK, Viktor. Trampem od Nilu aţ k Jordánu. Praha: Nakladatelství Vortel a Rejman, 1924, s 92. Tamtéţ, s. 157. JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Výpravy na vlastní pěst.... In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 352. 79 MUSSIK, Viktor. Trampem od Nilu aţ k Jordánu. Praha: Nakladatelství Vortel a Rejman, 1924, s. 78. 80 Tamtéţ, s. 15, 37.

22

procházeje se městem, nejţivějším náměstím kahýrským, Ataba el Kadra, spatřil jsem na nároţí zřizovati nový obchod. Čtu firmu, protírám si oči od prachu, zda snad nemám praţskou fatamorganu, ale jiţ k svému úţasu vidím skutečnost: OBUV BAŤA, ČESKOSLOVENSKO. Kam ten aţ s těma botama vleze, to jest u boha.“ 81 Mussik své postřehy dokáţe vykreslit humorně, často v dialozích pouţívá i ironie. Autor cestopis píše v první osobě plurálu (dokud cestoval se svými přáteli) i singuláru. V textu objevíme pouţití deminutiv: „Stáhl jsem se do koutka.“ Podobně: „Ano, roztomilé pokojíčky.“ 82 Často mŧţeme pozorovat i přechodníky: „Vyvedše nás ven, posadili nás do vozu mezi sebe.“ Nebo: „Zakašlav, odplivl si hlučně...“ 83 V Zelenkově cestopisu jsou slova arabská, u Mussika sledujeme pouţívání angličtiny („Yes, all right, all right!“ 84), francouzštiny („Que voulez vous?“ 85) a němčiny („Das ist egal, aber doch sind sie ein Mensch.“ 86). Mussik ve svém vyprávění zaţívá šťastné chvíle, ale také musí řešit základní otázky, například kde přespat, nepřízeň počasí, nemoci a nedostatek peněz. Na pomoc se obrací jak k rŧzným skautským oddílŧm a na velvyslanectví a úřady, tak postupně i na kláštery a náboţenské organizace. I přes časté strádání opouští Orient s příslibem, ţe se vrátí. Jeho cestopis by mohl být inspirací i v dnešní době, Mussik svým čtenářŧm názorně ukazuje, ţe odhodlání a touha cestovat a poznávat je silnější neţ nedostatek financí.

81 82 83 84 85 86

MUSSIK, Viktor. Trampem od Nilu aţ k Jordánu. Praha: Nakladatelství Vortel a Rejman, 1924, s. 35, 55. Tamtéţ, s. 18, 36. Tamtéţ, s. 28, 78. Tamtéţ, s. 27- 28. Tamtéţ, s. 73. Tamtéţ, s. 138.

23

Josef Mádle: Orientem

Zvláštní skupinu cestovatelŧ tvoří kněţí. Většinou navštěvovali Egypt v rámci pouti do Svaté země.87 Jedním z nich byl i Josef Mádle. Narodil se v roce 1894 v České Proseči. Zemřel v roce 1942. Byl katolickým knězem, notářem, členem městské rady, v neposlední řadě také pedagogem v Novém Bydţově nad Cidlinou a Jičíně. O jeho ţivotě máme bohuţel velmi málo informací, nepatří mezi známé cestovatele jako například Václav Zelenka či Jiří Baum. Jeho stručný ţivotopis mŧţeme najít v několikasvazkové publikaci Václava Petery Géniové církve i vlasti. Podle dobových záznamŧ byl vzácným knězem a nadaným kazatelem. Učil dospívající mládeţ ve městě i na vesnici. Své kněţské poslání opíral o tři hlavní sloupy: o kazatelnu, zpovědnici a o lidovou mši svatou.88 Náboţenské cesty a misie do Asie a Ameriky byly v 17., 18. a hlavně 19. století poměrně běţné, africký kontinent však zŧstával touto činností téměř nedotčen. Celé severní pobřeţí Afriky bylo v moci arabských státŧ a pokusy o proniknutí do Egypta a Habeše se setkávaly s velkými překáţkami. I kdyţ se podařilo některému františkánovi nebo jezuitovi na černý kontinent proniknout v přestrojení, končívaly tyto výpravy vyhnanstvím, zajetím, ba dokonce smrtí. Dva z našich cestovatelŧ však zanechali své deníky, ve kterých popsali Habeš a Egypt. Prvním z nich byl Josef Římař, druhým františkánem v Africe byl Václav Remedius Prutký. Na konci 19. století a v prŧběhu století 20. se situace na africkém kontinentu podstatně uvolnila a cest s náboţenským podnětem výrazně přibylo.89 Společným rysem jejich (i Mádleho) cestopisŧ je soustředění se na církevní záleţitosti, na organizaci poutních výprav a seznámení s těmi církevními hodnostáři, se kterými se potkali na své cestě.90 87 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla, NAVRÁTILOVÁ, Hana. Úvod... In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 13. 88 PETERA, Václav. Géniové církve a vlasti. [cit. 25. března 2011]. Dostupné z: . 89 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé I. Praha: Orbis, 1961, s. 279-283. 90 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla, NAVRÁTILOVÁ, Hana. Úvod... In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 13.

24

Mádleho cestopis byl vydán v červenci roku 1931 s podtitulem Dobrodruţný cestopis katolického kněze s náboţenskými reflexemi. Doplněn je dvěma desítkami černobílých fotografií měst, památek a obyvatel. Zhruba o rok později vyšla v Časopise katolického duchovenstva tato recenze: „Kaplan novobydţovský podnikl o prázdninách r. 1925 s kolegou profesorem historie a zeměpisu cestu Rumunskem k Černému moři, přes vodu do Cařihradu, Malou Asií do Tauru a Syrie, Palestinou do Egypta, zpět z Alexandrie Středozemním mořem kolem Kréty do Athén, Řeckem k Olympu a do Soluně, Jugoslávií do Uher a k domovu. Cestu tu vylíčil ţivě a poutavě s nenuceným humorem, ale i s hluboce dojímající procítěností.“ 91 Svŧj cestopis uvádí Mádle věnováním: „Na cestách sbíráme do herbáře svých let květy vzpomínek, jeţ vonějí do smrti a oţivují, kdykoli otevřeme cestovní záznamy nebo kníţku sepsanou o svých příhodách v cizině... Aby mi vţdycky poslouţila paměť vrtkavá, kdyţ zachce se jíti na procházku duši zavřené a dovedla mne, kudy chránil Bŧh- napsal jsem pro sebe, i pro Tebe... Své české zemi z lásky věnuji.“ 92 Jeho pouť trvala necelé dva měsíce. Vízum si opatřil v Praze 1. července 1925 a 3. července byl jiţ na cestě. Vrátil se 14. srpna 1925. Plán cesty i účel jsou jasné jiţ z prvních stran. „Jednou jsem vykládal zvědavým sekundánŧm, jak se dělila Palestina za časŧ Kristových, kdy byla jevištěm Zjevení boţího. Upřímný klučina skočil mi v dětské srdečnosti do řeči slovy: A vy jste tam, pane katecheto, byl? Zčervenal jsem rozpaky a řekl: Nebyl! Ale, abys věděl, Šalamoune, pojedu tam!“ 93 „Palestina- Egypt! Toto heslo jsme vepsali s kolegou, profesorem historie a zeměpisu, nad ověnčený portál vytouţených prázdnin l.P. 1925. Z Terstu do Jaffy? Pohodlně jako staří páni? Coţ nejsme odhodláni k dobrodruţným překáţkám, které poučují? Sestaven sloţitější, ale bohatší plán. Rumunskem k Černému moři, přes vodu do Cařihradu, Malou Asií do Tauru a Syrie, Palestinou do Egypta. Návrat z Alexandrie Středozemním mořem kol Kréty do Athén, Řeckem k posvátnému Olympu a do Soluně, Jugoslávií do Uher a k domovu. Jiţ od raného jara rozkládaly se na stole ve sborovně mapy a jízdní řády, které profesor spolucestovatel pilně studoval. Scházela se i korespondence zkušených cestovatelŧ (Dr. Musila) s vyţádanými radami.“ 94 Z předchozí ukázky také mŧţeme vyčíst, ţe kněz Mádle se na cesty nechystal sám, ale s kolegou učitelem, kterého v cestopise nazývá prostě kolega, 91 Orientem: Dobrodruţný cestopis katolického kněze s náboţenskými reflexemi. Léta páně 1931. Časopis katolického duchovenstva, 1932, 73, 1-2, s. 120. 92 MÁDLE, Josef. Orientem. Nový Bydţov: Nakladatelství katolických spolkŧ, 1931, předmluva. 93 Tamtéţ, s. 7. 94 Tamtéţ, s. 8.

25

popřípadě kolega H. Během výpravy se k nim však ještě na krátký čas přidala slečna Buchtová, učitelka z Ostravy. „Na lodi seznámili jsme se s veleodváţnou dámou, učitelkou měšť. školy z Mor. Ostravy, sl. Buchtovou, která sama se vydala do této ciziny a pas měla jiţ pln dokumentŧ smělých výletŧ. Přijali jsme ji tedy do své společnosti na všechny dny svého pobytu v Cařihradě.“ 95 Formálně je text rozdělen do pěti částí nestejného rozsahu podle geografických oblastí, které Mádle navštívil (K Černému moři, V Cařihradě, Do Galileje, K Nazaretu, Kairo). Mádleho cestopis má ustálenou a promyšlenou formu, historické údaje střídají údaje geografické: „Chrám byl zbudován Arkadiem na základech pohanských, byl pak křesťanským chrámem sv. Jana Křtitele. Chalif Abdul- melik rozšířil stavbu na nejnádhernější a po Mekce a Jerusalémě Mohamedánŧm nejposvátnější mešitu se třemi minarety.“ 96 „Adana! Hlavní město tureckého vilajetu téhoţ jména v Malé Asii na splavné řece Saros, se 40.000 obyv., malým přístavem na zálivu Iskenderúnském, s mostem prý od cís. Hadriána postaveným. Má velký prŧvozní obchod s obilím, zejména pšenicí, vlnou, ovocem a červeným barvířským dřevem.“ 97 Najdeme i informace o jídle, pití a ubytování: „Po večeři nabízí nám číšník smyrenské pivo! A vskutku! Výborné, v pŧllitrových lahvích, černé pivo z pobřeţí maloasijské Smyrny.“ 98 Nechybí ani zmínky o spolucestujících a osobách, které na své cestě potkal. Poměrně často zmiňuje ceny v restauracích a vstupŧ: „Ráno po mši sv. u Františkánŧ jdeme se hlásiti na policii a po milostivém přijetí rozhlíţíme se plni zvědavosti městem podle cestopisu Baedekkrova. První naše zastávka byla- velká mešita (Dţámi el- kebír). Arab ţádal od nás našich 20 Kč vstupného. Kdyţ však jsme mu pohrozili stíţností u arabologa Dra. Musila, ihned se polekal a pustil nás za naše 4 Kč. (Placeno v syrských piastrech).“ 99 Významnou roli hraje náboţenství. V celém textu se objevují vsuvky s náboţenskými motivy a tematikou, často aţ filozofické otázky a zamyšlení: „Slunce zapadlo nad Libanem. Sedím na akropoli směrem k cedrŧm zasněţených velehor... Píši tyto zápisky: Joviši! Tys přemoţen! Tvé slunce zapadlo... Jeţíšovo slunce vzešlo, aby nikdy nezapadlo... Venuše! Jsi rozbořena! Maria! Cedre libánský! Tys přece opěvána...“ 100 Dokonce cituje i evangelia:

95 Tamtéţ, s. 21-22. 96 MÁDLE, Josef. Orientem. Nový Bydţov: Nakladatelství katolických spolkŧ, 1931, s. 86. 97 Tamtéţ, s. 61. 98 Tamtéţ, s. 64-65. 99 Tamtéţ, s. 86. 100 Tamtéţ, s. 77.

26

„Ukázáno nám pole, kde pastýřové ponocovali, stráţ noční drţíce nad stádem svým. (Luk. II. 8.).“ Nebo téţ: „Také i pole Ruth, prabáby Davidovy, kde sbírala klasy na poli Bóza a milost u něho nalezla. (Rut II. 2.)“ 101 V Mádleho cestopisu je velké mnoţství náboţenských motivŧ, poznámek, odkazŧ, popisŧ chrámŧ a modliteb a náboţenských řádŧ: „Na samém konci Rue droite jsme nalezli františkánský klášter. V Orientě jsou františkáni útulným útočištěm pro cizince.“ 102 Dále také: „Asi v deset hodin večer přišel sem také generální vikář, který byl meškal zatím ve Sdruţení katolické mládeţe. Zajímal se o činnost katolických spolkŧ u nás. Thema naší rozmluvy bylo bohaté, pestré a vzájemně poučné.“ 103 Tato četnost však není na škodu a stejně jako například u Zelenky nebo Bauma je pouze projevem Mádleho profese katolického kněze a učitele. Prostřednictvím svého cestopisu promítá i své touhy a naděje ohledně náboţenství u nás: „Melodramem své duše chtěl bych dnes pod Libanem kázati svým farníkŧm... Přes baalbecké trosky pohanstva líbá zapadající slunce protější pustý Antilibanon. O Boţe! Přes pouště pohanstva, zlíbej český národ, který bez Tebe v poušť se mění, aby se zazelenal ideou pravého lidství a mravnosti a stal se oasou baalbeckou...“ 104 Mádleho postoj k islámu není negativní, nehodnotí, spíše pozoruje (v publikaci Krásný, báječný, nešťastný Egypt! se mŧţeme dočíst o dalších kněţích, kteří ve druhé polovině 19. století podnikali poutě do Svaté země, například o Josefu Chmelíčkovi, který je ve svém cestopise velmi nevlídný k ortodoxní církvi, z jeho textu je často patrný větší odstup vŧči ortodoxním křesťanŧm neţ vŧči islámu105), z jeho popisŧ náboţenských tradic nebo staveb je však cítit jistá tíseň: „Křesťanský ráz západu úplně mizí. Nikde sochy našich křesťanských světcŧ, ani chrámy- leda mohamedánské. Jakási cizota opřádá zvolna mou duši.“ 106 Poukazuje i na odlišnosti tradic a zvykŧ- popis islámského pohřbu: „Náhle v tichosti vystupuje do svatyně prŧvod asi 20 Alláhovcŧ s rakví na nosítkách. Mohamedánský pohřeb. Neboţtíka poloţili na koberec- na zemi, těsně u hrobu hlavy sv. proroka- Křtitele...Jeden z nich, bos jako všichni a špinavý jako ostatní- vystoupil z řady a počal zvláštním ritem svoje říkání. Ovšem ţe mohamedánský obřad není vŧbec podoben křesťanskému.“ 107

101 Tamtéţ, s. 169. 102 MÁDLE, Josef. Orientem. Nový Bydţov: Nakladatelství katolických spolkŧ, 1931, s. 84. 103 Tamtéţ, s. 78. 104 Tamtéţ, s. 77. 105 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla, NAVRÁTILOVÁ, Hana. Úvod... In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 13. 106 MÁDLE, Josef. Orientem. Nový Bydţov: Nakladatelství katolických spolkŧ, 1931, s. 16. 107 Tamtéţ, s. 87.

27

Kněz Mádle také často vzpomíná české skauty, které během své pouti potkal. Zmiňuje se i o českých krajanech, ţijících za hranicemi: „Ve čtvrti Pera přijal nás český krajan a bývalý novobydţovský sládek p. hotelier Kohout.“ 108 Je překvapen také neznalostí Československa u místního obyvatelstva: „O naší republice prŧměrný občan nic nevěděl. Kdyţ jsem se tázal na poště úředníka, je- li správná adresa na dopise posílaném do republiky československé, vzal do ruky seznam a hledal náš osvobozený stát. Rakousko znají, ale poválečné pojmy zeměpisné vţily se tu jen ve skrovné dosud inteligenci...“ 109 Mádle pouţívá více přímé řeči neţ Jiří Baum, jeho text je často prokládán jiţ zmíněnými citacemi z Bible, monologickými úvahami a prostými popisy. Samozřejmostí jsou i věty v latině: „Ihned mu latinsky přednáším svoji prosbu. Byl však Francouz a o latině hned se vyjádřil: Nullam praxim habeo... Porozuměv však, ţe valuta nostra- valuta pauperum kývnutím hlavy dal najevo, ţe souhlasí.“ 110 Na základě několika ukázek mŧţeme usoudit, ţe autorŧv jazyk je velmi vytříbený, popisy architektury i krajiny jsou velmi barvité, uţívá mnoţství přívlastkŧ. Mádleho cestopisu rozhodně neupřeme jistou vzdělávací funkci (náboţenství, historie, geografie). Ve své knize Mádle zmiňuje i na Ottŧv slovník naučný. „Druzové jsou malý národ v horách- typu pokrokově Allahova, který učinil mnoho křesťanŧ na Libanu...“, v poznámkovém aparátu potom odkazuje na slovník: „O Druzech viz Ottŧv slovník naučný, sv. VIII. Str. 52-54.“ 111 Ze závěru jeho knihy vidíme, ţe je rád zpět v Čechách, na svou vlast v cizině často vzpomínal, coţ dokazuje třeba následující ukázka: „V cizině učí se Čech lásce k vlasti a mezi cizími konfesemi- křesťan, katolík učí se vyznávati lásku Eucharistii a mezinárodní, světové církvi. Kouzlo domova ovane tě v cizině jen a jediné v kostele naší víry. Jen tam najdeš vše jako doma. Venku naprostá cizota ţivota. Tu oceňuje duše internationální katolicitu...“ 112 Ze své pouti si však přivezl mnoţství dojmŧ a nezapomenutelných záţitkŧ: „Druhý den, 15. srpna na svátek Nanebevzetí Panny Marie při zpívané, zaslzel mi zrak a uvázl hlas na slovech: Jako cedr na Libanu jsi vyvýšena... Dojem biblických míst- byl, je a bude mi duševní potravou a majetkem do smrti.“ 113

108 109 110 111 112 113

Tamtéţ, s. 24. MÁDLE, Josef. Orientem. Nový Bydţov: Nakladatelství katolických spolkŧ, 1931, s. 64. Tamtéţ, s. 85. Tamtéţ, s. 82. Tamtéţ, s. 64. Tamtéţ, s. 218.

28

Káhira, Kahyra, Kairo, Cairo

„Stověţatá Praha má na africkém kontinentě váţného soupeře. Nejsou to však věţe renesančních, gotických nebo barokních kostelŧ, nýbrţ štíhlé minarety, které dominují největšímu africkému městu. Jakoby vyřezány ze slonoviny, s pavučinově jemnými filigrány, křehké, prolamované, vyšperkované bělostnými zubořezy, krakorci, krápníkovými sloupky, kupolemi, ochozy a pŧlměsíci vyrŧstající z kamenného a hliněného moře domŧ, mrakodrapŧ a polorozpadlých doupat Káhiry.“ 114 Káhyra, Kairo, Cairo... Jen několik podob názvu hlavního města Egypta. Toto místo je společným bodem, který navštívil i Baum, Mussik, Mádle i Zelenka (jehoţ kniha je celá jen o Káhiře). Na následujících citacích z jejich cestopisŧ si ukáţeme, jak jedno místo vnímají čtyři rozdílní lidé, cestovatelé, v rozmezí třiadvaceti let (Mussik 1923, Mádle 1925, Baum 1931, Zelenka 1946-1947). Káhira očima Jiřího Bauma: „Káhira, obydlená téměř milionem lidí, je největším městem Afriky a zaslouţila si, abychom se v ní nějaký čas zdrţeli... Dnešní Káhira má dvojí tvář: krásné, moderní čtvrti, asfaltované ulice a moderní krámy, na druhé straně domorodé město se spletí uzounkých, křivolakých uliček, z nichţ vyčnívají jako štíhlé majáky bílé minarety... Luňákŧ je v Káhiře všude velice mnoho, a na příhodných místech, u jatek nebo u továrny na umělé hnojivo, mŧţeme jich vidět celé stovky. Jsou velmi drzí a neostýhají se ani vytrhnout v prudkém letu člověku kus masa, který nedrţí dosti pevně v ruce. Evropané povaţují tyto luňáky za supy, ale s těmi se setkáváme spíše na egyptském venkově.“ 115

114 JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Automobilové výpravy na Blízký východ. In Jŧnová Macková, Adéla a kol. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009, s. 510. 115 BAUM, Jiří. Africkou divočinou. Praha: Mladá fronta, 1957, s. 17- 18.

29

Václav Zelenka ve svém cestopise píše: „Hle, káhirská ulice, zrcadlo města! V ní se odráţí minulost i přítomnost, z ní soudíme na budoucnost. Historie lidského vývoje, snah i práce zanechal v ní své stopy. Kdo chce studovat starý i nový Egypt, musí do káhirské ulice... Má prostor pro tramvaje a motorová vozidla, kdeţto chodník pro pěší se krčí po straně a je tak široký ,jak tomu vozovka dovolí. Hlavní třídy, jako Fuada I., Emad ed Dín, Kasr en Nil, Soliman paša aj., mají dosti široké chodníky, zato jiné, neméně dŧleţité, jako Kasr el Aini nebo Rušdi paša, nejsou pro chodce příliš schŧdné... Nyní si všimneme, koho na ulicích káhirských potkáváme. Musíme si uvědomiti, ţe Káhira je Babylon, v němţ moţno spatřiti rŧzná lidská plemena, jeţ se mezi sebou mísí a prolínají se, dávajíce tak vznik novým typŧm... Co do oblékání poskytuje káhirská ulice obraz vskutku malebný. Evropané a moderní Arabové chodí v evropském oděvu pokud moţná podle nejnovější módy.“ 116 Hlavní město Egypta v podání skauta Viktora Mussika: „Procházíme periferiemi, později ţivým elegantním Boulacem, odbočujeme na bouievard Nubar- Pacha, já jsem u cíle, kde hodlám se ubytovati... Jednoho dne rozmrzen nezdarem mého plánu prochodil jsem skoro celý den v periferiích káhýrských, v lákavé Izbekii, čtvrti města holdující lásce, rozkoši a jedu. Co spatřil jsem v Alexandrii, bylo nic proti tomuto. Plné tři hodiny proplétal jsem se špinavými uličkami, přeplněnými od rána aţ do pozdních hodin nočních povalečnými Araby, dovádějícími s polonahými domorodými děvčaty, nebo kouřícími, podřimujíce, hargileh... Tloukl jsem se dále prázdnými ulicemi. Bylo k poledni, vše odpočívalo. Podél domŧ, kde byl jen trochu stín, leţeli muţi, zahalení ve špinavé cáry, odpočívající o dopolední úmorné práci, krčili se bídné ţebrající ţeny s dětmi, vlekli se trachomem nakaţení kostlivci, ţalostně volající po milodaru.“ 117 Na Josefa Mádleho zapŧsobila Káhira takto: „Kairo- Káhira. Hlavní město Egypta a po Cařihradě největší město Allahova světa... My seveřané nemáme potuchy o ruchu tohoto města. V Praze je proti kahirské vřavě téměř ticho venkova. Elektriky aţ o pěti vozech za sebou, jako malé vlaky, přeplněné poloevropsky, poloarabsky ustrojenou směsicí honícího se obecenstva, otřásají nádherně vykládanými dlaţbami... Ulicemi hemţí se pestří národové. Černoši, Beduini, Arabové, Syřané, Peršané, Indové, Turci, Řekové, Ţidé, Italové, Angličané, Francouzové a podle toho také slyšíš rozličné nářečí a uvidíš kroje a zvyky... Město táhne se podél biblického Nilu od jihu k severu, v délce 5 km a šířce 3 km. Má svoji universitu s 116 117 56.

ZELENKA, Václav. Káhira ve snu a probuzení. Praha: Česká grafická Unie, 1948, s. 37- 50. MUSSIK, Viktor. Trampem od Nilu aţ k Jordánu. Praha: Nakladatelství Vortel a Rejman, 1924, s 52-

30

fakultou medicinskou, právnickou a inţenýrskou, a spoustu škol niţších... Mimo několik myšek, vše spalo jako v hrobě. V zemi faraonŧ! Sem Abraham sestoupil, aby se obohatil, prve neţ zaujal pastviny palestinské.“ 118

Závěr

Problematika genologického zařazení cestopisu je poměrně sloţitá. Leţí na pomezí literatury věcné a umělecké, je tedy hraničním ţánrem. Pro cestopis a některé další útvary byl vytvořen speciální název, literatura faktu. Některými teoriemi je přiřazován také k memoárové literatuře. Agnieszka Janiec ve své práci o cestopisech Karla Čapka cituje Jiřinu Táborskou: „která povaţuje za literaturu faktu široké spektrum nefiktivních nefabulovaných textŧ biografických, cestopisných, deníkových a memoárových. O pomezním charakteru literatury faktu svědčí to, ţe v ní převaţují informace, které zpracováním dokumentárních vědeckých materiálŧ mají rozšířit čtenářovy znalosti (coţ je hlavním posláním věcné literatury), ale zároveň se autor snaţí čtenáře zaujmout vyuţitím přirozené dramatičnosti a zajímavosti bez aplikace postupŧ typických pro beletrii jako fikce a fabule. Literatura faktu analogicky jako literatura umělecká bere, na rozdíl od literatury výhradně věcné, ohled na čtenáře a usiluje o zpřístupnění informace tak, aby byl text pro něho atraktivní.“ 119 Zajímavá je i definice funkce cestopisu Zlatko Klátika, který píše, ţe přes autora-cestovatele plní cestopis dvojí funkci. Podává informace o objektivním světě, o geografii, historii, etnografii, umění, kultuře a lidech, je však také evokací psychologické a intelektuální skutečnosti subjektu (tedy autora), podává zprávu o jeho „vnitřním prostoru“, který se otvírá čtenářŧm právě dotykem s objektivním světem.120 118 MÁDLE, Josef. Orientem. Nový Bydţov: Nakladatelství katolických spolkŧ, 1931, s. 178- 186. 119 JANIEC- NYITRAI, Agnieszka. Kapitoly o cestopisech Karla Čapka. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 94. 120 KLÁTIK, Zlatko. Vývin slovenského cestopisu. Bratislava: Vydavatelství Slovenské akademie věd, 1968, s. 42.

31

Popis vývoje českého cestopisu, a vŧbec celého cestopisného ţánru, není předmětem této práce. Pro následný rozvoj cestopisné prózy však byla dŧleţitá druhá polovina 19. století. Tento fakt je ovlivněn skutečností, ţe dominantní postavení zabraly ţánry ţurnalistické, hlavně fejeton. Výrazným rysem českých cestopisŧ je spojení s texty publicistickými. Toto se projevuje především v pozdějších dílech Viktora Mussika, který byl dopisovatelem československých novin a povolání reportéra se v jeho cestopisných dílech projevilo. Vliv publicistických ţánrŧ je však patrný ve všech čtyřech rozebíraných cestopisech, a to díky rozčleňování textŧ do menších kapitol s názvy z ţurnalistické terminologie.).121 Jak píše Agnieszka Janiec ve své disertační práci: „Ve srovnání s romantickým cestopisem se významová tíha přesunula z intelektuálního, sofistikovaného subjektivního vnímání světa k proţívání skutečného ţivota, k dobrodruţství a maximalizaci proţitkŧ. Základem se stala autenticita zkušenosti.“ 122 Mohli bychom zde jmenovat významné spisovatele a básníky 1. poloviny 20. století, kteří jsou současníky Bauma, Mádleho, Mussika a Zelenky, tento výčet by však byl pouze doplňující informací, neboť čtyři rozebrané cestopisy nespadají do oblasti umělecké literatury, nejde tedy o umělecké cestopisy (i kdyţ se někteří autoři o jistou míru beletrizace snaţili). Tento fakt potvrzuje i nahlédnutí do syntetických prací o české literatuře a do slovníkŧ (Hrabákova kniha Průvodce po dějinách české literatury, Přehledné dějiny literatury české od A. Nováka, Panorama české literatury Machaly, Buriánkova Česká literatura 20. století, Dějiny české literatury H. VoisineJechové). Jedinou zmínkou o někom z cestovatelské čtveřice je krátký odstavec o Jiřím Baumovi v Příručním slovníku naučném: Baum Jiří, 1900- 1943 (popraven nacisty), čestný asistent Národního muzea, cestovatel, moderní sběratel zool. materiálu a spisovatel...123). Příliš se však se jmény těchto cestovatelŧ nesetkáme ani v odborných studiích z oblasti historie. Ve velmi přínosné publikaci Michaela Borovičky Velké dějiny zemí Koruny české, cestovatelství, najdeme informace pouze o cestách Jiřího Bauma. Jiţ výše zmiňovaný Josef Kunský se věnuje Baumovi i Zelenkovi, o Viktoru Mussikovi se dočteme v publikaci Krásný, báječný, nešťastný Egypt!

121 MIŇOVSKÁ-PICKETTOVÁ, Vanda. Popis v uměleckém cestopise– český cestopis 19. století. Česká literatura, 1998, roč. 46, č. 4, s. 371- 374. 122 JANIEC- NYITRAI, Agnieszka. Kapitoly o cestopisech Karla Čapka. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 84. 123 PROCHÁZKA, Vladimír. Příruční slovník naučný A- F, I. díl. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962, s. 183.

32

Ve své práci jsem představila 4 cestopisy méně známých autorŧ. V závěru bych chtěla jejich knihy shrnout a zařadit je do rámce cestopisné literatury první poloviny 20. století. Cesty jsou svědectvím prostředí, kam cestovatelé zavítají, ale také obrazem jich samotných. „Je tu autor, který přináší do struktury textu sám sebe jako jediné měřítko světa; je protagonistou příběhu, jeho duševní obzor, vzdělání a zkušenosti vymezují, co z nově poznané reality vybere a jak tyto nové poznatky zhodnotí.“ 124 Kaţdý z rozebraných textŧ je jiný, napsaný odlišným autorem, vyznačuje se ojedinělostí formy i obsahu. Jiří Baum se na své cesty velmi pečlivě připravoval, studoval knihy a mapy, vypracoval si cestovní i sběratelský plán. Po technické stránce byla jeho cesta rázu vědeckého. Jde rozhodně o literaturu faktu, cestopis, ve kterém se silně projevuje Baumova profese zoologa. Jeho kniha je spíše popisem drobných příhod z prostředí Afriky, zvířat a rostlin. Města a památky zŧstávají v pozadí: „Popisovat krásy starých stavitelských památek v Káhiře by byla práce velmi nevděčná, většina čtenářŧ taková zevrubná líčení nečte a to docela právem, protoţe ho jen unaví, neumoţní mu však, aby si učinil o popisovaném předmětu správnou představu. To dokáţe snad jen dobrý film.“ 125 Celý text má informativní funkci. Objektivita je ale v drobných příbězích odsunuta do pozadí, zejména v těch případech, kdy se autor snaţí více upoutat čtenářovu pozornost. Cestopis Václava Zelenky mŧţe být brán jako zdroj informací o Káhiře. Autor, i díky nejdelší době pobytu v Africe, podává komplexní informace o navštíveném místě. Mŧţeme u něj také pozorovat stylizaci textu do rozhovorŧ se čtenářem. Objevuje místa jiţ dávno objevená, stará, na první pohled uţ nezajímavá. Jeho kniha je velmi blízká klasickému prŧvodci, navíc je však obohacena historkami všedního ţivota v egyptském hlavním městě. Při popisech některých skutečností najdeme snahu o beletrizaci textu, tato míra beletrizace je však poměrně malá, pouze zpestřuje a oţivuje sloh. K oţivení slohu slouţí také osobní hodnocení dojmŧ, událostí a situací. Podstatná je i persvazivní (získávací) funkce textu, která se objevuje na několika místech knihy, kdy se autor, někdy i nepřímo, snaţí nalákat čtenáře k cestě do Káhiry.

124 BOČKOVÁ, Hana. Člověk na cestě. In: Oldřich Prefát z Vojanova, Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny, Praha : Lidové noviny, 2007. s. 445. 125 BAUM, Jiří. Africkou divočinou. Praha: Mladá fronta, 1957, s. 18.

33

Daleko více se však tato beletrizace objevuje u dalšího autora, Josefa Mádleho. Nepochybně má největší umělecké ambice ze všech rozebíraných autorŧ. Svŧj cestopis prokládá úryvky z Bible a filozofickými myšlenkami, coţ slouţí jako metoda ozvláštnění tohoto díla. Tím ho také posouvá více ke krásné literatuře. I jeho jazyk při popisech běţných ţivotních situací a památek je vytříbenější (pravděpodobně díky jeho učitelské profesi). Pro charakteristiku knihy Mádleho bychom mohli převzít názor Jana Šulce, autora doslovu Durychových cestopisŧ Tři cesty Evropou. Šulc zde zdŧrazňuje odlišnost proţitkŧ, jaké poskytuje autor čtenáři. Jsou to podle něho texty, „(…) které chtějí rekonstruovat duchovní proţitek cesty, její atmosféru.“ 126 Pojem dobrodruţství pro Josefa Mádleho znamenal jistě něco jiného, neţ pro Viktora Mussika. Jeho cestopis mŧţeme označit za tulácký (pojem tulák pochází z francouzské literatury 18. století, tulák je reportér, pěšák, který sleduje oficiální události, pozoruje a shromaţďuje informace o ţivotě, tulák - pozorovatel vnímal a představoval místo realisticky, viděl přepych i bídu127) a trampský, jeho cestu za největší riziko s nejmenšími náklady. Mussikuv humor, lehkost a vtip však místy postrádá Mádleho hloubku. Sloţka informativní se dostává do pozadí za sloţku subjektivní. Charakteristiku, kterou pouţila Drahomíra Vlašínová ve své studii o cestopisu lékařky Ludmily Uličné, se hodí i na cestopis trampa Viktora Mussika, jejich přístup k cestopisu je podobný: „Uličná zavrhla detailní popis zeměpisné polohy, podnebí, společenského zřízení a dějin příslušné země, oprostila své vyprávění od encyklopedických vědomostí a vsadila vše na osobní postřeh, dojmy, zachycení atmosféry okamţiku. Přitom však text prozrazuje dŧkladnou geografickou a kulturně- historickou přípravu, všestrannou informovanost o zemi, kterou autorka projela.“ 128 Cestopisy, které byly předmětem této práce, nepatří do oblasti umělecké literatury, umělecky tedy nejsou příliš významné, ale bezesporu jde o dokumentárně nenahraditelné prameny. Od počátku 20. století do dnešní doby se svět poměrně změnil, změnily se i dopravní prostředky, od dostavníku jsme se dostali aţ k tryskovým letadlŧm. To je proměna celkem

126 JANIEC- NYITRAI, Agnieszka. Kapitoly o cestopisech Karla Čapka. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 87. 127 LINHARTOVÁ, Věra. Tulák a tuláctví v literatuře. In Cesty a cestování v jazyce a literatuře. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1995, s. 167. 128 VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. Ludmila Uličná- lékařka a cestovatelka. In Cesty a cestování v jazyce a literatuře. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1995, s. 211.

34

výrazná a zásadní - vzdálenosti se zkrátily, coţ napomohlo sblíţení lidí všech kontinentŧ. Cestopisŧ vychází celá řada, mŧţeme říct, ţe jich přibývá geometrickou řadou.129 V současnosti vyjíţdějí za hranice tisíce turistŧ a novodobých cestovatelŧ. Neustále vychází nové a nové cestopisy, články v novinách a časopisech, kaţdý den vznikají nové cestovatelské blogy na internetu. 20. století, hlavně tedy první polovina, byla jakýmsi mezníkem mezi objevováním nového, neznámého a mezi masovou turistikou dnešních dní.

Použitá literatura

Primární literatura: BAUM, Jiří. Africkou divočinou. Praha: Mladá fronta, 1957. MÁDLE, Josef. Orientem. Nový Bydţov: Nakladatelství katolických spolkŧ, 1931. MUSSIK, Viktor. Trampem od Nilu aţ k Jordánu. Praha: Nakladatelství Vortel a Rejman, 1924. ZELENKA, Václav. Alláhovo království. Praha: Česká grafická unie, 1941. ZELENKA, Václav. Káhira ve snu a probuzení. Praha: Česká grafická unie, 1948.

Sekundární literatura:

129

KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961, s. 492.

35

BOČKOVÁ, Hana. Člověk na cestě. In: Oldřich Prefát z Vojanova, Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny, Praha: Lidové noviny, 2007. GUTH- JARKOVSKÝ, Jiří. Turistika, turistický katechismus. Praha: Miloš Uhlíř- Baset, 2003. JANKA, Otto. Příběhy českých cestovatelŧ zapomenutých i nezapomenutelných. Třebíč: Akcent, 2001. JANIEC- NYITRAI, Agnieszka. Kapitoly o cestopisech Karla Čapka. Brno: Masarykova univerzita, 2008. JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla. Čechoslováci v Káhiře. Manţelé Haisovi. In Krajané ve starém Orientu. Praha: Česká orientalistická společnost, 2008. JŦNOVÁ MACKOVÁ, Adéla, NAVRÁTILOVÁ, Hana, HAVLŦJOVÁ, Hana, JŦN, Libor. „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“. Praha: Libri, 2009. KLÁTIK, Zlatko. Vývin slovenského cestopisu. Bratislava: Vydavatelství Slovenské akademie věd, 1968. KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé I. Praha: Orbis, 1961. KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé II. Praha: Orbis, 1961. MARTÍNEK, Jiří, MARTÍNEK, Miloslav: Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Libri, Praha 1998. MIŇOVSKÁ-PICKETTOVÁ, Vanda. Popis v uměleckém cestopise– český cestopis 19. století. Česká literatura, 1998, roč. 46, č. 4, s. 370- 405.

36

MOLDANOVÁ, Dobrava a kolektiv. Cesty a cestování v jazyce a literatuře. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1995. NEUŢIL, Oldřich. a kolektiv. Z Telče do Kapského města. František Vladimír Foit. Český sochař v Africe. Brno: Moravské zemské muzeum, 1997. REBAN, R. K. Orientem: Dobrodruţný cestopis katolického kněze s náboţenskými reflexemi. Léta páně 1931. Časopis katolického duchovenstva, 1932, roč. 73, č. 1-2, s. 120. PÁNEK, Josef. Čeští cestovatelé v renesanční Evropě. Český časopis historický, 1990, roč. 88, č. 5, s. 661- 682. PROCHÁZKA, Vladimír. Příruční slovník naučný A- F, I. díl. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1962. SLOBODNÍK, Martin. Našinec v Oriente. Cestovatelia zo Slovenska a Čiech v Ázii a Afrike. Bratislava: Univerzita Komenského, 2009. TICHÁ, Zdeňka. Jak staří Čechové poznávali svět. Praha: Vyšehrad, 1968. ULMANOVÁ, Kristýna. Cestování před sto lety. Praha: Dokořán, 2011.

Internetové zdroje: MACKOVÁ, Adéla, NAVRÁTILOVÁ, Hana. Čeští cestovatelé v Egyptě- stručný přehled do roku 1918. 2004 [cit. 27. března 2011]. Dostupné z: <egyptologie.ff.cuni.cz/travel_web/cestov_pred_1918.pdf>. MACKOVÁ, Adéla, NAVRÁTILOVÁ, Hana. Cestování do Egypta v 1. polovině 20. století. 2004 [cit. 27. března 2011]. Dostupné z: .

37

PETERA, Václav. Géniové církve a vlasti. [cit. 25. března 2011]. Dostupné z: .

38