Finsko 2014 pevnina zředěná mořem

Finsko 2014 – pevnina zředěná mořem

Finsko 2014 – pevnina zředěná mořem ........................................................................................................ 1 Cesta a Taalintehdas.................................................................................................................................. 2 Taalintehdas – Vano .................................................................................................................................. 2 Vano – Jurmo ............................................................................................................................................. 3 Jurmo ......................................................................................................................................................... 4 Jurmo – Lappo ........................................................................................................................................... 4 Lappo ......................................................................................................................................................... 5 Lappo – Isokari........................................................................................................................................... 6 Isokari – Parattula...................................................................................................................................... 7 Parattula – Nagu ........................................................................................................................................ 8 Nagu – Helsingholm................................................................................................................................... 9 Helsingholm – Taalintehdas .................................................................................................................... 11 Fanny ....................................................................................................................................................... 13 Oblast ...................................................................................................................................................... 14

Pro letošek jsem se rozhodl podívat se zase trochu dál na sever. Volba padla na Finsko, souostroví Alandy a ostrovy jihozápadně od města Turku. Kolega Jirka B. doporučil charterovku Midnight Sun Sailing. Vstoupil jsem s nimi v kontakt a výsledkem byl dvoutýdenní pronájem lodi Beneteau First 260 Spirit jménem Fun. Záhy jsem jí začal říkat Fanny.

Cesta a Taalintehdas Když jsem dvěma letadly a třemi autobusy dorazil na základnu v městečku Taalintehdas, bylo půl deváté večer. Zní to dost krkolomně, ale jedinou komplikací bylo téměř hodinové zpoždění letadla z Helsink do Turku. Loď jsem našel snadno. Byli jsme domluveni, že bude otevřená a k předání dojde v sobotu dopoledne. Ano, přijel jsem už v pátek – charter začíná a končí dosti netypicky tento den. Když jsem se chystal vstoupit na loď, oslovil mě pracovník charterovky. Že mi jen ukáže „hydro“ a zbytek že zítra. Tvářil jsem se, jako že vím, co je hydro. Bylo to naftové topení, které spotřebovává naftu ze stejné nádrže jako motor. Na můj pozdější dotaz na spotřebu se mi dostalo odpovědi, že asi 3 až 4 dcl za hodinu. Pracovník mi ještě řekl, kde je samoobsluha a že zavírá v devět. Na stolku v salonu byl na navštívence napsán kód na záchod a do sauny. (To tady znamená i sprchy či umývárny.) Vyběhl jsem si koupit večeři a snídani a pak jsem se jal seznamovat s lodí. Jde o 770 cm dlouhou a 278 cm širokou loď s plochou plachet trochu přes 36 m2. Podrobněji ji popíšu později. V sobotu dopoledne přišla slečna Lisa, která mě má na starosti, jak se vyjádřila. Pak přišel (prý) majitel charterovky, který byl zároveň technikem. Ten ovšem nemluvil anglicky. Lisa však ano a to výborně. Snadno jsme zvládly i můj obvyklý dotaz na odvzdušnění motoru. Jen mě zmátlo její tvrzení, že se motor lépe odvzdušňuje, když běží. „Když je třeba odvzdušňovat, tak motor neběží“, zaprotestoval jsem. „Proto se to dělá.“ Vyměnila dvě rychlé věty s majitelem a opravila se, že tedy ano, že mám pravdu. Pak mi ještě ukázali pár věcí a Lisa mi předala seznam inventáře. Ano, tušíte správně – jen finsky. Opsala si číslo mé karty (kvůli kauci) a pak jsme podepsali předávací protokol. Ten byl anglicky. Pak jsem kompletně vybalil a došel na velký nákup. Připravil jsem loď k odplutí a před čtvrtou hodinou jsem vyrazil. Plul jsem jen na ostrov Vano, což je klikatou cestou jen 18 mil, takže času bylo dost. Tím spíš, že slunce zapadalo až po jedenácté hodině a světlo bylo celou noc. Inu, bílé noci.

Taalintehdas – Vano Hned při vyplutí jsem si poněkud pošramotil sebevědomí tím, že jsem přídí strčil do sousední vyvazovací bóje. Žádný náraz to nebyl, ale i tak. To jsem ještě netušil, jak budu excelovat později. Poodplul jsem od maríny a vyroloval asi třetinu kostaky. Foukala totiž docela slušná šestka Beauforta. Hlavní plachtu jsem zatím v úžinách používat nechtěl. Vítr foukal z nepříznivého směru, takže bych musel křižovat. To se mi v úzkých místech nechtělo, takže jsem první cca míli plul na motor.

Pak se trasa stočila vhodným směrem, takže jsem zase vyroloval kousek kosatky a vypnul motor. Když nebyla trasa před větrem stíněná ostrovem, stačila dokonce jen asi desetina plochy kosatky k tomu, aby Fanny plula rychlostí kolem čtyř uzlů. Ve stíněných částech jsem vyroloval až třetinu. Trasa je značená spoustou tyčových bójí, které téměř nikdy nenesou vrcholové znaky. A tak jsem jednu bóji, ze které byla hodně oloupaná barva a kterou jsem měl přesně proti sluníčku, objel ze špatné strany. Byl jsem od ní jen asi šest metrů, když se ozvalo krátké zarachocení a loď se nahnula. Pak se narovnala a plula dál – právě jsem škrtnul o dno. Styděl jsem se ještě víc, než s bójí. Jedním dechem dodávám, že škrtnutí bylo mírné a hlavně(!) jediné za celou plavbu. V téhle oblasti to není zas tak špatné skóre. Pak se trasa zase zúžila, klikatila a stočila proti větru. Zaroloval jsem kosatku a nastartoval. Podplul jsem silniční most, jehož průjezdná výška je 19 metrů, takže s lodí, jejíž stěžeň dosahuje do výše něco málo přes deset metrů, to není problém. Když jsem vyplul z nejužších míst a stočil se na jihozápad, zase jsem vyroloval kosatku. Teď asi půlku – vítr slábnul. Kolem osmé jsem se začal, to už zase na motor, přibližovat k přístavu na ostrově Vano. Oblast je to velice malebná a úplně přestalo foukat, takže jsem z přistání neměl obavy. No, určitě bych přistál dobře, ale... V téhle oblasti se většinou stojí tak, že ze záď lodi je vyvázaná k bóji a příď k molu. K chycení bóje se užívá asi metr dlouhý ocelový hák (na majitelských lodích měli obvykle tyč s velkou karabinou na konci). K bóji jsem najel dobře, dobře ji zachytil, ale neuvolnil jsem dost lana. Lano nesmí táhnout, protože vychýlí loď ze směru. To se stalo mně. Fanny zamířila jinam, než jsem chtěl. Musel jsem lano uvolnit, trochu couvnout a zamířit k molu. Teď už jsem se trefil. Na molu stál ochotný člověk, kterému jsem z přídě podal vyvazovací lana. Bylo asi půl deváté. V okolí přístavu nebyl nikdo, komu by bylo možné zaplatit. Nikdo nepřišel ani druhý den.

Vano – Jurmo V neděli dopoledne jsem se prošel s foťákem po ostrově, připravil loď a po poledni vyrazil k ostrovu Jurmo. Foukal SZ až Z vítr 2 – 3 Bft. Trasa bohužel vedla právě k západu až severozápadu. Plul jsem tedy na motor. Nejdřív jsem obeplouval ostrov Vano z jihu, abych se západně od ostrova připojil na hlavní trasu. Trasy jsou v mapě značené mimo jiné také minimální hloubkou, kterou některé místo trasy má. Aby se někdo na lodi s ponorem dva metry nepustil trasou, kde projedou jen lodi s ponorem do metru sedmdesáti. Některé trasy ovšem tento údaj nemají vyznačen. Takovou jsem právě plul. Ovšem s lodí, která má ponor 1,45 metru, a v minimálních vlnách to nebyl velký risk. Také jsem neměl sebemenší problém. Tahle část etapy byla velice pěkná. Po vyplutí na hlavní trasu jsem pokračoval na západ. Potkal jsem dvě plachetnice, které pluly proti mně, obě jen na kosatku. Moc jsem jim záviděl.

K večeru jsem se přiblížil k ostrovu Jurmo. Vítr se stočil k JZ a začal sílit. Od jihozápadu je marína nejméně chráněná – terén je tu velice nízký. Prokličkoval jsem mělčinami před marínou a připravil loď na přistání. Průjezd vybójovaným kanálem do maríny byl snadný. Pak začalo představení. V maríně bylo několik lodí, ale stále dost místa. Jen foukal svižný vítr o síle poctivé pětky a, jak jinak, z boku. První nájezd se mi nepodařil – nedosáhl jsem hákem na bóji. Hned jsem zacouval, abych do ničeho nenarazil. Z jedné lodi mi signalizovali, abych přistál bokem k nim, a z mola ukazovali, že mi pomůžou s lany. Opatrně jsem najel bokem k druhé lodi a posadil Fanny fendry na bok druhé lodi. Velmi měkce. Podal jsem na molo příďová lana. Skipper sousední lodi vzal nafukovací člun a vyvezl můj hák k bóji, která mi před tím – mrška – uhnula. No, sfouknul mě vítr. Přistání bylo zase s vnější pomocí, ale do ničeho jsem nenarazil a podmínky byla fakt složité. Paní z jiné lodi mi řekla, že oni měli s přistáním stejné problémy. Možná mi ale jen chtěla udělat radost.

Jurmo Přes noc vítr zesílil a stočil se – další dva dny foukal v poryvech až osmičkou Bft od západu až severozápadu. Občas jsem měl pocit, že i trochu více. Třetí den pak vítr slábnul, ale stále to bylo 6 – 7 Bft. Během té doby jsem se párkrát prošel po ostrově, potkal se s místními lamami, procoural jsem nádherný borový les, kamenná pole atd. Poslední den – ve středu – jsem objevil otevřenou chatku, na níž byla malá tabulka Kiosek. Vešel jsem dovnitř a zjistil, že je to malý obchod se smíšeným zbožím. Z té směsi jsem si vybral sušenky, buráky a kartón s 12 finskými pivy. Vzhledem k tomuhle zdržení jsem musel dost redukovat plány. Chtěl jsem například doplout do města Rauma, které leží na pobřeží severně od souostroví. Začínal jsem tušit, že nebudu mít dost času.

Jurmo – Lappo V noci na čtvrtek se vítr konečně zmírnil, takže jsem ráno mohl odplout. Za slabého větru bylo odplutí velice snadné. Nastartoval jsem motor, odvázal příďová lana a loď začala sama couvat. K bóji ji přitahovalo záďové lano. Když jsem byl zádí od bóje asi metr a půl, dal jsem na chvíli mírný chod vpřed, abych couvání zastavil. To se podařilo, pak se loď zase pomalu pohnula k bóji. Vyháknul jsem vyvazovací hák a zase dal mírný chod vpřed. Pak jsem stočil příď vlevo a vyplul mezi bójemi do přístupového kanálu. Takhle jsem se mohl otáčet proto, že jsem kolem sebe měl dost místa. Před přístavem jsem uklidil fendry a lana a vyplul na trasu. Zatím foukal SZ 2 – 3. Tím směrem jsem plul, ale o kus dál mě čekal asi 12 mil dlouhý úsek severovýchodním směrem. Těšil jsem se, že si zaplachtím. Neptun měl jiné úmysly. Když jsem se blížil k místu obratu na nový kurz, vítr ustal. Asi aby mi to nebylo líto, začalo drobně pršet. Zhruba za hodinu pršet přestalo, ale nerozfoukalo se. V místě dalšího obratu jsem si velice opatrně zkrátil cestu asi o míli až dvě. Pořád jsem ale pod kýlem měl nejméně šest metrů vody.

V jednu chvíli jsem spatřil něco ve vodě asi dvacet metrů za zádí. Trochu to vypadalo jak fendr nebo míč. Při pozornějším pohledu jsem poznal, že je to hlava tuleně. Škoda, že jsem ho neviděl z větší blízkosti. Chvíli se za mnou, jakoby udiveně, díval, a pak se ponořil. Vplul jsem zase do užších míst, která byla výborně značena bójemi, majáčky a náměrníky. Když jsem se po několika mílích blížil k dalšímu širšímu míst, spatřil jsem za svou zádí nákladní loď. Byla ještě dost daleko a neplula o moc rychleji než já. Odhadoval jsem, že se k rozšíření dostanu dřív, než mě začne předjíždět. V úzkých místech by mi při předjíždění bylo poněkud úzko. Předjela mě těsně za rozšířením, možná že kvůli tom úmyslně plula pomaleji. Širší vodní plochou jsem směřoval k místu, kde je kolem majáku několik bójí označujících překážky. V těch místech jsem viděl odbočovat dvě plachetnice ze značené trasy do změti drobných ostrůvků, kam bych se neodvážil plout. Buď to tam dobře znají nebo hodně riskují. Tady mě předjela asi dvacet metrů dlouhá rybářská loď. Zase mě ohleduplně objela v dostatečné vzdálenosti. Pak jsem zamířil do zužující se zátoky, z jejíhož konce vede úzký značený průliv k přístavu – maríně na ostrově Lappo. Asi čtvrt míle před přístavem jsem připravil loď. Za tu dobu mě minuly dva trajekty, ale ani jeden z nich nebyl příliš velký, nejel moc rychle a každý proplul dostatečně daleko. V maríně začal nepřetržitě a velice protivně pískat hloubkoměr, který měl alarm nastavený na 2,3 metru. Jednou ukázal dokonce jen 1,5 metru, což už mě dost znejistělo. O dno jsem ale neškrtnul a lidé na molu mi řekli, že jsou tam dva metry. Také tudy muselo projet několik větších plachetnic, které stály u mola. Skočil jsem do kajuty a hloubkoměr vypnul. Pak jsem najel k bóji, na první pokus ji ulovil a doplul přídí půl metru od mola. Poměrně volným krokem jsem došel na příď a podal lana ochotným lidem. Tady bych ale v pohodě na molo vystoupil a loď vyvázal. Bylo osm hodin večer. Plul jsem téměř dvanáct hodin a uplul 44 mil. Na molu jsem potkal harbour mastera a v kanceláři mu zaplatil 23 € za jednu noc. V ceně je všechno – záchody, sauna, elektřina, voda, Wi-Fi. Elektřinu jsem nevyužil – stál jsem na konci mola a můj kabel nedosáhl k nejbližšímu sloupku. Celý den jsem ale motoroval, takže dobito jsem měl. V poslední části etapy se vyčasilo, takže teď krásně svítilo sluníčko. Zapadalo až před půl dvanáctou. Celou noc bylo světlo jako když je u nás zatažený den. Prostě sever.

Lappo Pátek jsem pojal jako odpočinkový den. Jednak čtvrteční etapa byla trochu delší, ale také každý přece ví, že v pátek se nevyplouvá, neb to přináší smůlu. Tolik k námořnickým pověrám. Při nákupu potravin jsem zažil úsměvnou historku. Pokladní, když slyšel, že nejsem Fin, se mě zeptal, odkud jsem. Na Českou republiku reagoval slovy: „Tam máte taky takhle?“ Tím myslel cca 14°C přes den. Sdělil jsem mu, že když jsem odlétal z Prahy, bylo 35°. „Plus?“, zeptal se. Trochu déle jsem se nadechoval.

Také jsem se prošel po okolí a zaplatil za další noc. Harbour master mi řekl, že na skále nad přístavem bude slavnost letního slunovratu, zda se půjdu podívat. Přisvědčil jsem a zeptal se, kdy že ta sláva propukne. „Mezi desátou a jedenáctou.“ Před slavností jsem si došel do místní restaurace na výbornou „pečenou bílou rybu“ s česnekovými bramborami. Spláchnul jsem to obstojným pivem. Odcházel jsem spokojen, byť lehčí o 33 €. Na dovolené u moře si přeci člověk alespoň jednou rybu dát musí, ne? Po desáté jsem dorazil na místo slavnosti a tam nikdo nebyl. Postupně se tam ale začali trousit lidé. Ženy přinášely jakési věnce z listí. Čekal jsem oheň, zpěv, proslov, snad i tanec, ale nic. Lidé neuvěřitelně dlouho zdobili položený stožár. Kolem dvanácté, zase bez jakéhokoli úvodu, muži začali stožár pomocí lan a kladek zvedat. Lana se drželo asi dvacet mužů, opravdu táhli tři nebo čtyři. Nakonec na stožár vytáhli vlajku Alandských ostrovů. Ta se velice podobá vlajce švédské. Hmm, celkem dosti nudné. Ale co, folklór...

Lappo – Isokari V sobotu jsem nejdřív přejel k tankovacímu molu a doplnil vodu a naftu. U mola se stálo bokem, přistání a odplutí bylo velice snadné. Kousek od maríny jsem dal asi třetinu kostatky a na zadoboční vítr vyrazil zhruba na východ k hlavní trase. Takhle loď plula čtyřmi uzly, takže nebylo co měnit. Předpověď říkala, že vítr bude zesilovat až k poctivé šestce, což se splnilo. Asi po třech mílích jsem dorazil k hlavní trase. Ta vede zhruba k severu a vítr foukal přibližně od severozápadu. Měl jsem obavy, aby to zase nevycházelo na křižování. Trasa je sice širší, ale ostrůvků je cestou pořád dost a dost. Křižovat nebylo třeba – plul jsem dokonce s malou rezervou. Na otevřenější ploše se vítr trochu rozeběhl a Fanny taky. Nechal jsem třetinu kosatky, a když nebyly proti větru vyšší ostrovy s lesem, Fanny plula pěti a půl uzly. K tomu trocha sluníčka a malé vlny, zkrátka nádhera. Po šestnácti mílích krásného plachtění jsem doplul k místu, kde se trasa stáčela k SZ a vycházela na volnější moře. Křižovat ale nešlo, takže jsem nastartoval. Z moře přicházely 1,5 až 2 metry vysoké vlny – už několik hodin foukala šestka a moře je tu dost mělké. Dvě míle jsem plul jen na motor. Fanny ve vlnách dost poskakovala. Tyhle „moderní“ kostrukce s kolmou přídí a plochým dnem nemám rád. Pak se trasa stáčela zase více k severu, ale jen na plachtu to nešlo. Na motor s třetinou kostatky Fanny plula čtyřmi až čtyřmi a půl uzly. Za další dvě hodiny jsem dorazil k ostrovu Isokari, který byl mým dnešním cílem. Přístav je na východní straně, takže byl schován před větrem. Pár nezbytných bójí ve vjezdu a snadné přistání bokem k volnému molu. Dosáhl jsem nejsevernějšího bodu plavby – N 60° 43,4‘. Přístav byl opuštěný, jednou přijel a odjel motorový člun, dvakrát jsem z vedlejšího přístávku viděl vyplouvat pilotní člun.

Po převlečení a úklidu jsem si udělal výlet k mohutnému majáku, který je na druhém konci ostrova. Byla to příjemná procházka.

Isokari – Parattula Protože už nebylo dost času na další etapu směrem na sever, v neděli jsem vyplul k jihu. Přesněji řečeno k jihovýchodu. Od jihozápadu se hnaly pásy tmavých mraků, ale zatím nepršelo a foukalo jen velmi málo. Odplutí od mola bylo proto velice snadné. Před přístavem jsem zkusil, zda Fanny popluje jen na plachty, ale nevyšlo to. Tak jsem nechal běžet motor a zcela vyroloval kosatku. Nejdřív začalo mžít, pak drobně pršet. Pod pásem tmavých mraků pršelo víc, ale taky se rozfoukalo. Protože jsem věděl, že vítr nebude mít dlouhého trvání, dal jsem motor jen na neutrál a asi 12 minut si užíval krásného plachtění čtyřmi a půl uzly. Pak vítr zase lehnul a nezbylo než zařadit rychlost. Blížil jsem se k pobřeží. Provoz plachetnic a motoráků dosti silně zhoustl. Většinou se lodi pohybovaly podél pobřeží, jen některé mířily na volné moře. Málokterá plachetnice plachtila. V jednu chvíli jsem před přídí zase spatřil zvědavě vykukujícího tuleně, který se však 15 až 20 metrů přede mnou potopil. Pak už jsem vplul do úžiny mezi ostrovy, kterou jsem pokračoval až k cíli etapy. Okolí bylo nádherné, byla jen škoda, že stále mírně pršelo a bylo zataženo. Předjela mě jakási zásobovací loď, která měla mimo jiné na palubě bagr. I ona mě objela velmi ohleduplně. Dále křížil trasu trajekt pendlující mezi dvěma ostrovy na vzdálenosti asi 600 metrů. Ani s trajektem nebylo nutné pustit se do křížku – právě nakládal auta. Po dalších pár mílích jsem se přiblížil k maríně Parattula. To už přestalo pršet, ale pro změnu začalo trochu foukat. Když jsem připravoval loď na přistání, vítr mě snesl do blízkosti mělčiny, takže jsem musel práci přerušit a poodjet. Taky blízký průjezd rychlého motorového člunu mi zpestřil pobíhání po palubě. Pak už jsem se vydal do maríny. Vjezd je velice úzký, z jedné strany lemovaný stojícími loděmi a z druhé rákosím. Průjezd je vyznačen několika bójemi a na mapě nejsou udány hloubky. Průvodce po marínách však říká, že lodi s ponorem do dvou metrů nemají problém. Když jsem se blížil k nejužšímu místu, ve vjezdu se pohyboval malý motorový člun. No, pohyboval... Vypadal, jako že se mu tam zalíbilo a dál už nikam nepojede. Rychlostí snad jen půl uzlu se posouval vjezdem a, i když mě jasně viděl, neobtěžoval se vjezd uvolnit. Bylo dobře, že mě neslyšel a nerozuměl česky. Po průjezdu jsem našel vyhovující místo a zcela bez potíží přistál. V maríně foukalo jen trochu a já už jsem způsob přistání celkem ovládal. Po úklidu lodi a převlečení jsem se šel porozhlédnout po kanceláři maríny a případné možnosti nákupu. Chtěl jsem trochu doplnit zásoby – v podpalubí se podivným způsobem ztrácelo pivo. Nejspíš mizelo ve čtvrté dimenzi. Zajímavé je, že tahle časoprostorová anomálie nefungovala na plechovky. Ty zůstávaly.

Harbour mastera jsem nenašel a, byl-li tam jaký, ani on mě. Rozhodl jsem se přístavní poplatek uhradit formou dvou piv v restauraci. Když jsem si pivo objednával, slečna výčepní vyjmenovala, jaká že piva mají, a úplně nakonec řekla: „krušovičky“. Když tajemnou formuli doplnila gestem ruky, uviděl jsem lahev a odvětil, že jsem Čech, a tudíž si krušovické dám. Bylo tmavé a dobré. Abych neurazil, druhé jsem si dal místní a taky nebylo špatné. Tenhle přístavní poplatek činil téměř 14 €. Myslím, že jsem ještě nikdy nepil půl litru piva za 200 Kč, ale co, jako platba za stání to šlo.

Parattula – Nagu V pondělí jsem chtěl doplout na ostrov Nagu, o kterém se v průvodci píše, že je zde velká marína, příjemné městečko se vší vybaveností a hezký kostel s votivní lodí. Jen velikost lodi průvodce nespecifikoval. Vyplouval jsem do zataženého dopoledne, asi po hodině plavby se mírně rozpršelo. Měl jsem dvě možnosti. Buď plout po jakési jachtařské magistrále, která vede nejdřív na východ a pak na jih, nebo to střihnout po trase, která se proplétá méně frekventovanou oblastí zhruba jihovýchodním směrem. Druhá trasa je asi o dvě míle kratší. Vybral jsem si tu méně frekventovanou a za mírného deště a bezvětří vplul do bludiště ostrůvků, bójí, náměrníků a majáčků. Zvlášť v náměrnících jsem našel zalíbení. Bavilo mě sledovat směr udávaný náměrníky v zákrytu, hledat náměrníky pro další úsek a ve správný okamžik přejít na další kurz. Někdy je úsek, kdy tranzit funguje, velice krátký – třeba i jen padesát metrů – , jindy je to i pár mil. To pak člověk musí pozorně pátrat, aby náměrníky vůbec rozeznal. Ano, GPS a plotter mi fungovaly, ale praxe v terestrické navigaci není nikdy dost. Konec konců, v předchozích etapách se mi dvakrát stalo, že plotter ohlásil „Possition lost“ a odmítl se se mnou dál bavit. Jednou to trvalo asi dvě minuty, ale v druhém případě více než čtvrt hodiny. Pak milostivě oznámil, že „Possition aquired“, a tvářil se, jak by se nechumelilo. Nic podstatného se přitom nezměnilo. Napadlo mě třeba zakrytí antény plachtou, uvolněný kontakt nebo vlhkost, ale následně plotter zase fungoval za úplně stejných podmínek. Stále jsem ještě měl ruční mapovou GPS, která šlapala jak hodinky, takže jsem se nijak nehroutil, ale nácvik nutnosti terestrické navigace byl zajímavý. Člověk hned trochu znejistí, jestli ta bóje, kterou vidí, je právě ta, u které má na mapě prst, jestli má vplouvat do téhle mezery mezi ostrovy nebo do té vedlejší a tak podobně. Kolem poledního přestalo pršet, ale stále nefoukalo. Vítr se trochu vzpamatoval až odpoledne, ale zafoukal netypicky z východu, takže to nebylo ani na plavbu ostře proti. Když se směr trasy stočil více k jihu, zkusil jsem postavit kosatku, ale bez motoru plout stále nešlo. Asi půl hodiny jsem tedy plul na motor a kosatku, pak se vítr zase odporoučel někam jinam. Blížil jsem se ke křížení s širokou plavební trasou, po které se blížil středně velký trajekt. Sám jsem se pohyboval v dosti úzkém průlivu mezi dvěma ostrovy. Předpokládal jsem, že trajekt bude pokračovat po hlavní trase ještě než se k ní dostanu já. Tento předpoklad se ukázal být mylným.

Trajekt zatočil směrem ke mně. V takhle úzkém místě mi to nepřipadalo jako dobrý vtip. Rychle jsem zaroloval kosatku a namáčkl se nejblíž k mělčině, jak jsem se odvážil. Trajekt naštěstí plul pomalu, takže se setkání obešlo bez sacího efektu a vln. Když jsme se minuli, dost se mi ulevilo. Pak jsem ještě asi hodinu kličkoval mezi bójemi a ostrovy. Postupně se vyčasilo – i sluníčko vykouklo – a rozfoukalo . To už mě tolik netěšilo. Nefoukalo sice moc – tak trojka Beauforta – ale u mola se ukázalo, že tam už je to čtyřka a fouká z boku. Úzký průliv mezi ostrovy, kde je městečko Nagu, je velice pěkný. Trochu ale usměrňoval a zesiloval vítr, takže při přípravě lodi na přistání jsem musel hlídat, kde jsem, a jednou popojet, abych potupně neskončil na mělčině. V maríně bylo poměrně dost lodí, takže jsem se necpal příliš dovnitř. Vybral jsem si bóji z vnější strany a najel k ní. Zachycení se mi povedlo bezchybně, přídí jsem zastavil půl metru od mola. Svižně jsem došel na příď, hotov přelézt příďový koš s vyvazovacím lanem v ruce. Nebylo třeba – paní z lodi, která přistála asi dvě minuty přede mnou, mi s vyvázáním ochotně pomohla. Začínal jsem si připadat jako rozmazlovaný jedináček. Na úterý jsem si naplánoval den volna. Prošel jsem se po městečku, které vypadá spíš jako rozlezlá vesnice, prohlédl si kostel a dokoupil zásoby. Nábřeží v okolí maríny má příjemný ráz středomořského letoviska s promenádou, stánky prodejců všeho možného a restauracemi. Podoba se trochu vytratí, když se zatáhne a rozprší. Nestalo se to ale příliš často. Ústředním bodem prohlídky kostela je ona votivní loď. Za takový děkovný dar by se nemusel stydět žádný lodní modelář. Loď je zavěšená pod stropem, celkem je asi metr a půl dlouhá a je propracovaná do posledního detailu. Fotil jsem ji z mnoha směrů, abych alespoň trochu eliminoval protisvětlo přicházející z oken kostela. Trochu mě mátla vlajka, protože vím, že ani finská ani švédská vlajka takhle nevypadá. Při nakupování zásob jsem objevil, že hned vedle samoobsluhy je obchod s alkoholem. První a jediný, který jsem ve Finsku – kromě letiště – viděl. Bez zaváhání jsem vstoupil. Pod vousy jsem si mumlal ono známé „e desilére, e destilére...“. Nejdřív jsem ale sáhl po lahvi chilského vína, na které jsem měl chuť. Ceny se pohybovaly mezi sedmi a třiceti pěti eury. Koupil jsem Cabernet Sauvignon za deset eur a byl velmi dobrý. Pak byla na řadě „e destilére“. Chtěl jsem jen ochutnat, vodka není můj favorit, a tak jsem koupil jen půllitrovou lahev. Stála asi dvanáct eur. Nebyla vůbec špatná, ale přeci jen mě překvapila. Svým obalem. Až při otvírání jsem si všiml, že lahev je plastová! Chuť tím ale nijak neutrpěla. Večer jsem při ochutnávání naplánoval trasu další etapy. Ta mě zavedla na ostrůvek Helsingholm. A zavedla mě tam nádherně. Cestou a na ostrůvku jsem mohl obdivovat mnohé krásy přírody. 

Nagu – Helsingholm Ve středu dopoledne jsem vyrazil na další etapu. Při odplutí foukal čerstvý boční vítr, takže jsem váhal, nemám-li přijmout nabídku pomoci s odplutím od skippera vedlejší lodi. Pak jsem se ale rozhodl odplout

sám. Odvázal a stáhl jsem příďová vyvazovací lana a svižně vyrazil do kokpitu. Loď začala couvat – přitahovalo ji lano vedoucí k bóji. Dobíral jsem lano a pouštěl ho do kokpitu. Kousek od bóje jsem dal mírný chod vpřed, abych zastavil pohyb lodi. Pak jsem vyhákl ocelový hák, natočil kormidlo tak, abych projel mezi dvěma bójemi a dal mírný chod vzad. Odplutí od mola se mi podařilo, aniž bych se čehokoli lodí byť jen dotkl. Asi dvě stě metrů od maríny jsem uklidil fendry, vztáhl celou kosatku a vypnul motor. Foukal asi čtyřkový vítr od SZ. V místech, kde plavební trasa nebyla zakrytá ostrovem, Fanny běžela pěti uzly. Ani v zastíněných místech rychlost neklesala pod 3,5 uzlu. Pár mil od maríny vede přes úžinu mezi ostrovy most. Na mapě má vyznačenou průjezdnou výšku 15 metrů. Vzhledem k tomu, že výška stěžně Fanny jen těsně přesahuje deset metrů, zdálo se být vše v pohodě. Čím víc jsem se k mostu blížil, tím méně jsem si to myslel. Vypadalo to, že nemůžu projet. Hlavou se mi honily historky a videa o borcích, kteří kalibrují výšku stěžně pod mostem přes úžinu Ždrelac. S hlavou vyvrácenou úplně dozadu, jsem sledoval sblížení stěžně a mostu. Ještě metr před mostem bych přísahal, že most je nižší. No, nebyl, bál jsem se zbytečně. Pod mostem se ukázalo, že Fanny opravdu má čtyři až pět metrů rezervy. Ufff! V dalším úseku vítr trochu zeslábl. Blížil jsem se k místu, na které jsem se moc těšil. Z dálky průjezd není vůbec vidět a čím víc se člověk blíží, tím častěji se dívá na plotter, aby se ubezpečil, že není jinde. Vjezd do úžiny je nejdřív zakrytý ostrovem a ani pak není vidět skrz. Úžina se hodně klikatí. V nejužších místech průjezd ještě omezují mělčiny označené bójemi. Rozhodl jsem se, že zkusím proplout jen na kosatku. Chvíli jsem zvažoval možnost, že nastartuji a popluji na neutrál, ale pak jsem dal přednost čistému plachtění. Konec konců, startovalo se sice v kajutě, ale nebylo to daleko. Motor zatím vždy naskočil na první stlačení startéru. Zkontroloval jsem, že chcípák je úplně zastrčený a klíček je na svém místě. Samotná úžina je dlouhá asi míli. Proplouval jsem ji dvěma až třemi uzly, chvílemi jsem se odvážil natáčet. Prožíval jsem takový jachtařský orgasmus. Asi dvacetiminutový.  Jednou mi sice točící se vítr na chvíli přehodil kosatku na druhou stranu, ale za chvíli se sama vrátila zpět. V úžině je několik rekreačních chatek a pár velice malých mol. Je to tam moc hezké. Po proplutí úžinou jsem se dostal do míst, kde je trochu volněji – ostrovy jsou menší a dál od sebe. Několik dalších hodin jsem si užíval krásného plachtění na zadoboční vítr. Odpoledne jsem se přiblížil k ostrůvku Helsingholm, kde je malý přístav se stáními pro hosty. Asi dvě stě metrů od přístavu jsem nastartoval a připravil loď na přistání. Kromě celkem asi čtyř set metrů jsem celou etapu plul jen na plachty. Měl jsem z toho obrovskou radost. Když jsem se blížil k molům, zdálo se, že je úplně plno. Už jsem začal uvažovat o kotvení, když na mě z jednoho motoráku zamával muž a ukazoval za svoji loď. Opatrně jsem se přiblížil a opravdu, mezi dvěma motoráky byla mezera právě na Fanny. Jen žádná bóje nebyla volná. Už jsem si ale všiml, že se

někdy na jednu bóji vyvazují (hákují) dvě lodi. Udělal jsem totéž. Při ostrém zahýbání do mezery to vycházelo jen tak tak, i když jsem měl kormidlo na doraz. Vítr tady ale nefoukal, tak jsem se trefil perfektně. Muž z motoráku to ocenil vztyčeným palcem. Na mole už čekala jeho prsatá manželka, že mi pomůže s vyvázáním. Fanny se úplně zastavila, takže jsem původně chtěl sám vystoupit na molo s lany v ruce. Když jsem ale celkově zhodnotil situaci, podal jsem jí jedno lano. Ona se vám tak krásně předklonila. :-D Pak jsem jí podal i druhé lano a zase obdivoval krásy přírody. Za poskytnuté požitky jsem jí srdečně poděkoval. Později jsem se šel zeptat, jak že je to s placením. Dovedli mě k dřevěné schránce s tím, že za stání mám vhodit 10 €, chci-li dobíjet, dalších pět. Dobíjet jsem nechtěl, takže jsem schránku nakrmil dvěma pětieurovkami. Ostrůvek je malý, hustě zalesněný, kolem zátoky stojí asi deset domů. Nevím ale, jsou-li trvale obydleny. Je to tu moc pěkné.

Helsingholm – Taalintehdas Dopoledne jsem vyplul na poslední etapu. Zatím bylo hezky, foukal SZ vítr do trojky Beauforta. Fanny plula při postavené kosatce na zadoboční vítr 3,5 až 4 uzly. To mi stačilo. Zase jsem se přibližoval k místům, kde jsou ostrovy těsněji u sebe. Spatřil jsem jednu nákladní loď, která však překřížila moji trasu několik mil přede mnou. U vjezdu do úžin, kde se křížily tři plavební trasy, panoval čilý ruch plachetnic a motoráků. Dvě plachetnice, právě opustivší úžiny, začaly křižovat proti větru. I když jsem při setkání s první z nich měl přednost, uhnul jsem jí, aby měla dost místa a neztrácela zbytečnými obraty. Ostatní lodi pluly přímo. V jeden okamžik jsem v blízkém okolí napočítal kromě Fanny osm lodí. Situace ale byla celkem přehledná, žádné drama nehrozilo. Po vplutí do úžin rychlost klesla, protože některé úseky byly před větrem dosti zastíněné. Blížil jsem se k velice úzkému místu. Na vzdálenosti deseti až patnácti metrů byly tři bóje. Nejdřív jsem jednu měl minout pravobokem, pak druhou levobokem a poslední zase pravobokem. Vlevo skalnatý břeh, vpravo mělčina s kameny. Bóje byly umístěny tak, že loď delší patnácti metrů nebo širší asi sedmi metrů by nedokázala projet. Také bych v zúžení nechtěl potkat jinou loď. Zase jsem proplouval na kosatku. Velice pozorně jsem se přiblížil, vplul mezi bóje... a dostal se do větrného stínu. Vůbec tu nefoukalo. O dalších řekněme třicet metrů dál se hladina už zase čeřila. Když jsem do zúžení vplouval, měl jsem rychlost trochu pod tři uzly. Hodlal jsem Fanny nechat bezvětrný úsek proplout setrvačností. Zdařilo se. Když loď vplula zase do větru, její rychlost byla asi 1,2 uzlu. I tak lze. Ovšem neodvážil jsem se ani fotit, ani natáčet. Dalších několik set metrů foukalo hezky – Fanny plula čtyřmi uzly. Problém byl jinde. Blížil jsem se k dalšímu úzkému místu, kde se zase projíždělo mezi bójemi. Nemohl jsem najít první bóji. Ať jsem plotter zoomoval jak chtěl, stále to nevycházelo – bóje nebyla na svém místě.

Tady mě předjel asi pětimetrový motorový člun a podle toho jak zpomalil, jsem usoudil, že kormidelník se diví podobně jako já. Člun, který jistě dokázal plout nejméně osmi uzly, se šinul sotva uzlem a půl. Proplul stejnou trasou, kudy jsem chtěl plout já, tak jsem se, stále jen na kosatku, vydal za ním. Byl jsem si vědom toho, že má menší ponor, ale i tak bylo příjemné vědět, že situaci hodnotí stejně, jako já. Když jsem se dostal asi dvacet metrů za obtížné místo, přestalo foukat. Od SV se hnaly vysoké tmavé kumuly, takže jsem neotálel a nastartoval. Doufal jsem, že na vplutí do maríny budu mít klid, ale tváří v tvář mrakům mě naděje rychle opouštěla. Dalších asi osm nebo deset mil jsem na motor proplouval nádherným labyrintem dílem skalnatých a dílem zalesněných ostrůvků. Trasa je stále velmi dobře značena bójemi a náběžníky. Připojil jsem se na trasu, kterou jsem ze základny v Taalintehdasu odplouval, a zpozorněl. Jasně jsem identifikoval bóji, kterou jsem omylem obeplul z opačné strany. Teď jsem si dal větší pozor. Když jsem doplul do zátoky před přístavem, rozfoukalo se. Byla to tak čtyřka až pětka. Když jsem připravoval loď na přistání, musel jsem pozorně kontrolovat, kde jsem. Ne tolik kvůli provozu (i ten ale byl), jako kvůli mělčinám. Vůči Neptunovi jsem se nevyjadřoval příliš uctivě. Vyčítal jsem mu, že hodinku nepočkal. Čekalo mě nejdřív přistání u tankovacího mola a pak vjezd do úzké uličky maríny, zatočení do stání, zahákování bóje a zastavení u mola. U tankovacího mola bylo dost místa a stálo se bokem. Najel jsem těsně před rybářský člun a směřoval téměř kolmo na molo. Vítr foukal od mola, takže jsem chtěl zatáčet až v poslední chvíli. Mírné sednutí na fendry by mi nevadilo. Nakonec se to obešlo i bez toho, protože u mola se vítr zmírňoval. Přistál jsem úplně v pohodě. Dotankoval jsem asi dvanáct litrů nafty a za pomoci kluka od pumpy přetáhl Fanny k místu, kde se „odevzdává“ obsah fekální nádrže. Tahle služba je zdarma. Za mě se mezi tím postavila jiná loď. Směrem dopředu odplouvat nešlo, takže jsem opatrně vycouval a zamířil do maríny. Dál od břehu stále docela foukalo, ale jakmile jsem zaplul do uličky, vítr zase dost zeslábl. Ukázalo se, že jsem manévry zachycení bóje a přistání přídí k molu nacvičil dobře, protože jsem bez sebemenší pomoci a jakéhokoli problému přistál a vyvázal loď. Později jsem poslal SMS Lise. V odpovědi se zeptala, jestli chci předat loď ještě ten večer nebo až ráno. Protože jsem po deváté ráno potřeboval odejít z lodi, zvolil jsem předání večer. Proběhlo zajímavě: Lisa mě přivítala zpět, zeptala se, jak se mi plavba líbila a ujistila mě, že v tuhle dobu obvykle bývá tepleji. Pak vzala předávací protokol a... a skoro nic. Zeptala se: „Dotankoval jsi?“ „Ano, tady je účtenka a můžeš se podívat – nádrž je vidět.“ „Já vím, není třeba. Vyprázdnil jsi fekální nádrž?“ „Ano.“

„Tak dobře. Měl jsi nějaké problémy? Porouchalo se něco? Je něco, na co bys chtěl upozornit? Plachty jsou v pořádku?“ „Kosatka je v pořádku, hlavní jsem neměl vůbec rozbalenou.“ Trochu se podivila, ale já jsem fakt vystačil celou dobu jen s kosatkou. Buď nefoukalo, foukalo přímo proti a nešlo křižovat nebo foukalo dobře a kosatka stačila. Upozornil jsem ji na mechanizmus kormidla, který se po pár dnech plavby začal viklat. „Já vím, my jsme to opravovali. Člověk před tebou kormidlem narazil. My se na to podíváme. Ještě něco? Ne? Tak tady je kopie protokolu pro tebe.“ Hotovo. Druhý den dopoledne jsem autobusem odjel do Turku a přes Helsinky odletěl domů.

Fanny Jak jsem napsal, šlo o Beneteau First 260 Spirit. Její délka je 770 cm, plocha základního oplachtění 36 m2. To vůbec nezní špatně a předpokládám, že na plné plachty popluje moc pěkně. Vždyť na třetinu kosatky v šestce Beauforta plula i přes 5,5 uzlu. Dalším kladem je velký salon: dvě kóje, plnohodnotný kuchyňský kout a velký navigační stůl plus dostatečná šířka salonu, to vše činí bydlení v jedné nebo dvou osobách velice příjemným. Já bych ocenil trochu větší výšku – pod zavřeným výlezem do kokpitu mi chyběly asi čtyři centimetry, abych se mohl postavit rovně (měřím 186 cm). Za velký klad považuji motor lodi. Jednak pokaždé nastartoval na první zmáčknutí startéru, ale také měl velice nízkou spotřebu. Když jsem podle lodního deníku sečetl motohodiny a vydělil jimi množství spotřebovaného paliva, vyšla mi průměrná spotřeba 0,8l/hod. Na topení – večer jsem si obvykle chvíli přitápěl – jsem odečetl pouhý jeden litr nafty. Další výhodou byl fakt, že Fanny výborně reagovala na kormidlo a to i při couvání. Kokpit je velký, ale to považuji spíš za nevýhodu. Společně se salonem zabírají tolik místa, že jak příďová kajuta, tak prostora se záchodem (mezi přídí a salonem) jsou velice stísněné. V příďové kajutě jsem spal a nedovedu si představit, jak by se tam vešli dva lidé průměrné (nebo dokonce větší) výšky. Srovnat se na záchod byla otázka na úrovni střední pokročilosti ve cvičení jógy. Jak jsem už napsal, nejsem si jist, že by se Fanny chovala dobře v těžších podmínkách. V krátkých strmých vlnách by plavba byla asi dost nepříjemná. Myslím, že příď by za vlnami plácala do vody se zvukovými efekty výbuchu dělostřeleckého granátu. Nešikovně byly řešeny také otěže. Koleje vozíků otěží kosatky vedly po střeše kajuty. To neumožňuje dobrý trim plachty, zejména na zadní a zadoboční větry. Vozík otěže hlavní plachty se ve správné poloze fixuje kladkami, ze kterých vedou lana do záseků na bocích kokpitu. Jednak lana ze záseků v nezatíženém stavu vypadávala, ale hlavně u takhle malé lodi mechanizmus hodně překáží při jakémkoli pohybu v kokpitu.

Další věcí je plastová podlaha v salonu. Nevypadá to dobře. Mám rád na lodi co nejvíc dřeva. Nejraději bych se plavil na dřevěných lodích, ale takové asi nikde nepůjčují. Když už laminát, tak ať je v kajutách co nejvíc dřevěných prvků. Plastová podlážka měla další nečekané mínus: Marně jsem hledal otvor, kterým bych se mohl podívat do kýlové stoky. Vedle nohy stolku byla plastová zátka velikosti mexického stříbrného dolaru, ale po jejím odstranění byl vidět tak omezený prostor pod podlážkou, že to o ničem nevypovídalo. Takovouhle loď bych si nekoupil, ani kdyby byla velice levná. Nakonec jsem usoudil, že je to loď na přehrady, jezera a chráněné mořské oblasti, ale nikoli pro plavbu na otevřeném moři. Takhle ji, konec konců, také Finové pronajímají.

Oblast Oblast je nádherná a skýtá nepřeberné množství variant plavby. Tím, že se pluje mezi ostrovy, nehrozí vznik příliš velkých vln, takže plavba je většinou velmi pohodlná. Maríny, přístavy a kotviště jsou v takových vzdálenostech od sebe a je jich tolik, že se dají naplánovat téměř libovolně dlouhé etapy. Celková rychlost plavby je nižší, protože trasy se různě klikatí. Trasy jsou značené velice dobře, takže i v případě selhání GPS se, za předpokladu dobré přípravy před plavbou, dá doplout bez potíží do přístavu. (To samozřejmě platí za dobré viditelnosti. Ale špatnou jsem za 14 dní nezažil.) Já jsem neměl příliš letní počasí, ale to není pravidlem. Na ostrově Lappo jsem se bavil s manželským párem, který mi říkal, že v květnu bylo tepleji – až 20°C. A že v červenci a srpnu je obvykle taky lépe. Lisa se vyjadřovala dosti podobně. Velice působivé jsou bílé noci. Za celé dva týdny jsem nezažil tmu. Až si někdy budu chtít jen tak pojezdit, asi se sem vrátím. Ale víc se mi líbí plavba na otevřeném moři.