Finsko MARKÉTA HEJKALOVÁ

S t r u č n á

h i s t o r i e

s t á t ů

Finsko MARKÉTA HEJKALOVÁ

N a k la date lstv í

Libr i,

P r aha

2 0 0 3

Za odborné posouzení rukopisu, zejména kapitoly o česko-finských vztazích, autorka děkuje emeritnímu profesorovi Masarykovy univerzity Richardu Pražákovi. Informačnímu centru finské literatury v Helsinkách patří poděkování za stipendium na cestu do Finska.

Autorka a nakladatelství Libri děkují za podporu Velvyslanectví Finské republiky, které zakoupilo část nákladu a jako dar ho věnovalo síti veřejných knihoven v České republice.

© Markéta Hejkalová, 2003 © Libri, 2003 ISBN 80-7277-207-4

Obsah

Několik mýtů o Finsku 7 Finsko před příchodem křesťanství 10 Ugrofinské jazyky a národy 11 Finsko v prvním tisíciletí po Kristu 14 Kalevala 15 Pod švédskou vládou 19 Doba křížových výprav – Východ nebo Západ? 19 Smlouva z Pähkinäsaari 21 Finsko ve 14. století – chaos i stabilita 22 Kalmarská unie 24 Nespokojenost s unií a nebezpečí z východu 26 Rozpad Kalmarské unie 28 Reformace 30 Vznik dynastie Vasovců 32 Dlouhý hněv 35 Třicetiletá válka 37 Hakapelité 39 Finské reformy 39 Úpadek velmoci – severní válka a velký hněv 41 Předzvěst svobody 44 Doba spiklenců 47 Konec švédské vlády 49 Autonomní velkoknížectví 52 Radostné začátky 52 „Finská zeď“ proti svobodě 55 Národní obrození 56 Milovaný car Alexandr II. 59 Rusifikace 60 Národní romantika: kultura na přelomu 19. a 20. století 63 První světová válka 64 Dosažení samostatnosti 66 Samostatné Finsko 68 Občanská válka 68 Nový stát v nové Evropě 69 Dvacátá léta 71 Hnutí z Lapua 72

6

Více světla: kultura ve 20. a 30. letech 20. století 73 V předvečer války 75 Zimní válka 77 Pokračovací válka 78 Laponská válka 81 Sovětská vojenská základna na Porkkale 81 Spojenecká kontrolní komise 82 Reparace 83 Karélie 83 Paasikiviho linie 84 Nebezpečí československé cesty 86 Urho Kaleva Kekkonen a politika finlandizace 88 Proměny šedesátých let 91 Konec Kekkonenovy éry 93 Svátky konzumu 94 Krize 96 Konečně v Evropě 96 Design moderního světa – kultura v 2. polovině 20. století 99 Česko-finské vztahy 103 Doporučená literatura 112 Odborná literatura 112 Beletrie 112 Encyklopedické heslo 114 Přehled hlav státu 121 Švédští králové a panovníci (do roku 1809) 121 Období Kalmarské unie 121 Dynastie Vasovců 122 Falcká dynastie 122 Hesenská dynastie 123 Holštýnsko-gottorpská dynastie 123 Ruští carové 123 Samostatné Finsko 123 Prezidenti republiky 123 Rady a doporučení pro turisty 125 Zastupitelské úřady 128 Důležitá telefonní čísla 129 Zajímavé webové stránky 129 Jazyková první pomoc 131

Několik mýtů o Finsku

Finsko je pro většinu Čechů zemí značně vzdálenou, a tak není divu, že je v našich očích opředeno řadou mýtů, které jsou zčásti pravdivé, ale z velké části nepravdivé. Pokusme se některé z nich uvést na pravou míru, abychom tak Finsko a jeho historii lépe pochopili. (Podrobné a přesné údaje o Finsku ovšem najdete v kapitole Encyklopedické heslo). Jedním z nepravdivých tvrzení je konstatování, že Finsko je malá zemička na severu Evropy. Finsko se opravdu nachází na severu evropského kontinentu, ale rozlohou je to pátý největší stát v Evropě (338 145 km2). Finsko je více než čtyřikrát větší než Česká republika a dokonce o něco málo větší než Polsko nebo Itálie. Obyvatel má Finsko opravdu málo, 5,181 milionů, a proto je zejména severní část země velmi řídce osídlena. Někdy se Finsku poeticky přezdívá země tisíce jezer – ve skutečnosti jich je téměř 190 000. Z toho zřejmě pramení i druhý částečně nepravdivý mýtus, že Finové milují přírodu, jsou samotářští a skoro vůbec nemluví, tak trochu jako medvědi. Finové skutečně mají přírodu rádi. Přesnější by však bylo tvrzení, že se s ní naučili žít. Drsné severské podnebí, především dlouhé, studené a tmavé zimy dodnes přes všechny vymoženosti špičkových technologií ovlivňují život lidí mnohem víc než u nás ve střední Evropě. Medvěd je nejen posvátné zvíře finské mytologie, ale i dnes ho můžete ve Finsku potkat, byť vzácně, a pokud byste měli opravdu mimořádnou smůlu, mohl by vás medvěd i roztrhat. Jednou za několik let se to stává. Finové jsou možná opravdu uzavřenější než lidé ze střední či jižní Evropy, víc si chrání své soukromí. Říká se, že nemluvní jsou lidé ze západního Finska, naopak Finové z východní části země jsou vesměs živí a hovorní. S jazykem souvisí i třetí mýtus. Podle něho není divu, že Finové málo mluví, vždyť finština je strašně těžký jazyk a nedá se vůbec naučit. Finština není těžká, je jen úplně jiná než všechny nám známé a blízké jazyky. Finština patří k ugrofinským jazykům, jejím nejbližším příbuzným

N ě ko lik m ý t ů o F insku

8

v Evropě je estonština, která je jí velmi podobná. Druhým evropským příbuzným je maďarština, která je však finštině velmi vzdálená. Fin a Maďar se spolu nedomluví – pokud ovšem nemluví anglicky. Další ugrofinské národy žijí především v evropské části severního Ruska. S Ruskem souvisí i mýtus, podle kterého bylo Finsko téměř socialistickým státem a všechno se tam dříve řídilo podle Sovětského svazu. Ani tento mýtus, který je dosti rozšířený, není pravdivý. Finsko se po 2. světové válce ocitlo v táboře poražených, a aby si uchovalo samostatnost, muselo v zahraniční politice brát ohled na zájmy svého velkého souseda, Sovětského svazu. Prezident Kekkonen tomu říkal finské zájmy či reálná politika. Západní politologové tento postoj s despektem nazývali finlandizací. Finsko se na velkého souseda však ohlíží dodnes. O vstup do NATO neusiluje také proto, aby neprovokovalo Rusko, s nímž má přes tisíc kilometrů dlouhou hranici. Finsko bylo vždycky kapitalistickým státem s tržním hospodářstvím, i když zejména v osmdesátých letech 20. století to byl stát velmi sociální. Další novější mýtus je přesně opačný a tvrdí, že Finsko je náš velký vzor, neboť je to prosperující západní země, dlouholetý a úspěšný člen Evropské unie. Finsko je prosperující země a klidně si je můžeme brát za vzor. Finsko se ale nalézá mnohem východněji než Česká republika, platí tam východoevropský čas. Poloha mezi Východem a Západem, Ruskem a Švédskem, pravoslavím a katolictvím (později luteránstvím) měla a má na finskou historii a kulturu velký vliv. V Evropské unii je Finsko úspěšné a spokojené, nicméně jejím členem je teprve od roku 1995. S Evropskou unií souvisí šestý mýtus, sám o sobě rozporuplný, neboť říká, že ve Finsku se pije strašně moc alkoholu, a přitom je tam prohibice. Problém souvisí s Evropskou unií tak, že díky ní pomalu přestává existovat. Ve Finsku se dřív skutečně hodně pilo, hlavně tvrdý alkohol, a na rozdíl od nás lidé pili spíš „na žal než na radost“. Finové pili často o samotě, a pod vlivem alkoholu pak páchali násilné činy. Ve Finsku byla před druhou světovou válkou úplná prohibice, pak se alkohol prodával jen ve státně monopolních obchodech ALKO a v restauracích se speciální licencí. To trvá v pod-

9

statě dodnes, ale obchodů a restaurací s alkoholem je už mnohem více a i výběr nabízených lihovin je mnohem pestřejší. Evropská unie naléhá na úplnou liberalizaci obchodu s alkoholem. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál s vyvracením „zaručených“ zpráv, že v severním Finsku žijí Eskymáci (žijí tam Laponci), že největší světový výrobce mobilních telefonů Nokia je z Japonska ( je z Finska), že se Finové neobejdou bez sauny (to je ovšem pravda) atd. Proto už jen poslední, sedmý mýtus na závěr. Podle něho nemá Finsko žádnou historii. Zajímavá je příroda a moderní architektura, zato památky tam nejsou žádné. Památek je ve Finsku skutečně mnohem méně než u nás, a zejména městské osídlení a městská kultura je tam mladší než ve střední Evropě. Finsko ovšem historii má, historii zajímavou a mnohdy poučnou. O tom všem se vás pokusí přesvědčit tato kniha.

Finsko před příchodem křesťanství

Ledovec, který v dávných dobách pokrýval celé území dnešního Finska, začal asi před 10 000 lety tát, z moře vystupovala země a na ní žili lidé, první obyvatelé Finska. Soudě podle archeologických nálezů – kamenných předmětů a hliněných nádob – byli tito první obyvatelé lovci a přišli z východu, ze severovýchodního Ruska, ale nebyli ugrofinského původu. Lidé tehdy žili především na pobřeží Baltského moře. Kolem roku 5 000 př. Kr. zde došlo k výraznému oteplení a lidé postupně osídlovali celé území dnešního Finska. Hlavním zdrojem obživy byl stále ještě lov, nikoli zemědělství. Dochované velké hliněné nádoby však svědčí o tom, že tito lidé dokázali potravu zpracovávat a uchovávat. Podle typického zdobení nádob – otisk předmětu podobného hřebeni – se toto období doby kamenné nazývá kulturou hřebenové keramiky, která byla rozšířena rovněž v severním Rusku, baltských zemích a Polsku. Ve Finsku tato kultura přetrvávala až do třetího tisíciletí př. Kr. Mezi lety 2 500–2 000 př. Kr. se ve Finsku objevila již technicky mnohem vyspělejší kultura se šňůrovou keramikou, která byla rozšířená i ve střední Evropě a do Finska ji zřejmě přinesli příslušníci baltských národů. Ač jinde v Evropě se lidé šňůrové keramiky věnovali zemědělství, ve Finsku se doklady o zemědělské činnosti zatím nenalezly. Většinu dochovaných kamenných předmětů tvoří zbraně. Na konci doby kamenné a počátku doby bronzové (cca 1 500 př. Kr.) spolu s rozvojem mořeplaveckých dovedností se Baltské moře stává důležitou obchodní cestou a do Finska přicházejí kupci a po nich první osadníci ze západu, ze Švédska. Usazují se na západním pobřeží, živí se lovem, rybařením a ve významné míře také lovem tuleňů, ale věnují se už i zemědělství a chovu dobytka. Památkou na tyto obyvatele jsou mohyly z hromad kamení, navršené nad spálenými těly nebožtíků, neboť v době bronzové se v Evropě rozšířil zvyk pohřbívání žehem. Kamenné mohyly, které měly průměr 3 až 20 metrů, je možné na některých místech vidět dodnes a lidově se jim říká ďáblova kamna nebo ďáblovy pece (hiidenkiuas). V této době

11

Ugrofi nské j azyky a ná ro d y

se poprvé projevil rozdíl mezi západním a východním Finskem.

Ugrofinské jazyky a národy Názory na to, kdy do Finska přišli „Ugrofinové“ se liší, ale považuje se za prokázané, že na počátku našeho letopočtu v době železné už ve Finsku žili. Rozcházejí se i názory na to, odkud Finové vlastně přišli, kde se nachází ona bájná pravlast, odkud se ugrofinské národy vydaly na západ. Dnes se za ono místo obecně považuje oblast velké zátočiny mezi Volhou a Uralem. Ugrofinské jazyky jsou součástí velké skupiny uralských jazyků, jimiž mluví národy žijící na území dnešního Ruska. Uralský prajazyk se zhruba kolem roku 4 000 př. Kr. rozdělil na samojedskou a ugrofinskou větev. Samojedské národy žijí na Sibiři při pobřeží Severního ledového oceánu – jsou to Juraci, Jenisejští Samojedi, Tavgijci, Selkupové, k zaniklým samojedským jazykům patří kamasínština, karagština, kojbvalština aj. Z ugrofinského prajazyka se kolem roku 3 000 př. Kr. oddělil ugorský prajazyk a z něj se pak vytvořily jednotlivé jazyky – maďarština a méně známé jazyky chantyjština (dle starší terminologie osťáčtina) a mansijština (vogulština), jimiž se mluví v Chanty-mansijském národnostním okruhu v povodí řek Ob a Irtyš na východ od Uralu. Zároveň s ugorskými jazyky se oddělil i tzv. permskofinský prajazyk a z něj pak vznikly jazyky udmurtština (voťáčtina) a komi-zyrjanština. Komi-zyrjané žijí v Rusku v republice Komi s hlavním městem Syktyvkarem. Udmurti žijí na Urale v Udmurtské republice, jejímž hlavním městem je Iževsk. Kolem roku 2 000 př. Kr. se oddělil tzv. volžsko-finský prajazyk a z něj posléze vznikly marijština (dříve nazývaná čeremiština) a mordvinština. Mordvinci žijí ve středním Povolží a hlavním městem Mordvinské republiky je Saransk. Marijci žijí rovněž v Povolží, jejich hlavním městem je Joškar-Ola. Pro zajímavost uveďme, že Marijci jsou posledním pohanským národem v Evropě – dosud uctívají vícero lesních bohů. Ostatní ugrofinské národy v Rusku jsou vesměs pravoslavné. Konečně se dostáváme k roku 1 500 př. Kr., kdy se z prajazyka oddělila tzv. raná prafinština a z ní kolem roku 1 000 př. Kr.

P ř e d p ř ích o de m k řesťanství

12

pralaponština (a později jednotlivé laponské jazyky a dialekty) a tzv. pozdní prafinština. Kolem počátku našeho letopočtu z této pozdní prafinštiny vznikly baltofinské jazyky – finština, karelština, vepština, votština, estonština a livonština. Karelové žijí v Karélii, oblasti ležící na východ od finsko-ruské hranice a menší skupina žije také v několika vesnicích v okolí města Tver. Karelů je asi 60 000, ale karelština existuje dnes jen v mluvené podobě, ve 30. letech 20. století byly v tehdejším Sovětském svazu pokusy vytvořit spisovnou karelštinu, ale neujaly se, a od 40. let až do rozpadu SSSR byla karelština naopak zakazována. Vepštinou hovoří 5–12 000 lidí na jižní straně Oněžského jezera. Votštinou dnes mluví jen několik lidí na jihovýchodní straně Finského zálivu v oblasti Ingrie (finsky Inkeri) na sever od Petrohradu, osídlené jinak finsky mluvícím obyvatelstvem. Livonsky hovořili původní ugrofinští obyvatelé Livonska (to je historický název pro území dnešního Lotyšska a Estonska), ti však vesměs splynuli s Lotyši. V roce 1989 mluvilo livonsky 226 lidí v oblasti Kuronska v západním Lotyšsku. Estonci jsou po Finech a Maďarech třetím nejznámějším ugrofinským národem. Estonců je asi 1 milion, žijí v Estonské republice, která je – po letech sovětské okupace – znovu samostatná od roku 1991 a jejímž hlavním městem je Tallinn. Vývoj jazyka je zajímavé sledovat mimo jiné i proto, že se z něj můžeme dovědět mnoho o životě a cestách národa, který jím mluví. Ve finštině existuje mnoho slov germánského původu, která se týkají zemědělství, obrábění kovů a také „státní správy“ a vlády (pelto pole, kulta zlato, kuningas král). Slovanského původu je zase řada slov náboženských (risti kříž, raamattu bible, z ruského grámota, pappi kněz, pakana pohan), což svědčí o tom, že první zprávy o křesťanství přišly z východu. V laponštině naopak tato přejatá slova chybějí. To je důkazem, že laponština se jednak oddělila z prajazyka dříve než baltofinské jazyky a jednak se i později vyvíjela poměrně izolovaně. Ve Finsku se zdůrazňuje, že ugrofinská příbuznost je čistě jazyková, nikoliv pokrevní či rasová. Finové, jako by chtěli popírat svůj „východní“ nebo dokonce (podle některých názorů)

13

Ugrofi nské j azyky a ná ro d y

neevropský původ, hledají svůj původ a příbuzné národy jinde. Již v 17. století hledal badatel Olaus (Olof) Rudbeck (1630–1702) původ Finů v bájné Atlantidě. Jeho syn Olof Rudbeck (1660 až 1740) odvozoval společný původ Finů, Laponců a Estonců od deseti kmenů izraelských a dokazoval příbuznost ugrofinských jazyků s hebrejštinou. Podle jiných teorií byla finština příbuzná s mezopotámskou sumerštinou. Dlouho se také uvažovalo o příbuznosti Finů s Basky. I dnes se ve Finsku zdůrazňuje, že podle genetických měření a výzkumů je jen 25 % finských genů východního původu, zbylé tři čtvrtiny pocházejí ze západu a jihu, a spekuluje se mj. o společném původu Finů a Keltů. Pro nás je zajímavé, že jedním z prvních, kdo si příbuzenství ugrofinských národů povšiml, byl český „učitel národů“ Jan Amos Komenský (1592–1670), který se s finštinou a laponštinou seznámil na dvoře švédské královny Kristiny. V díle Novissima linguarum methodus (Nejnovější metoda jazyků, 1648) poukázal také na příbuzenství finštiny s maďarštinou. V každém případě je ugrofinská příbuznost jiná, než je tomu u slovanských nebo germánských národů. Snad i proto, že ugrofinské národy jsou od sebe vzdáleny a jejich jazyky si nikdy nebyly tak podobné jako třeba slovanské, nikdy nebyla příliš rozšířená ani myšlenka „ugrofinské vzájemnosti“. V 19. století se o ostatní ugrofinské národy zajímali zejména finští jazykovědci – to souviselo s národním obrozením, s hledáním kořenů. V té době Finové rádi připomínali svou příbuznost s Maďary, starým evropským kulturním národem. Zájem Finů o Maďarsko a Estonsko vyvrcholil ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy mladý samostatný stát hledal své spojence a místo v Evropě a Maďarsko i Estonsko byly v podobné situaci. Po druhé světové válce se Maďarsko octlo v sovětském bloku a Estonsko a všechny ostatní ugrofinské národy přímo v Sovětském svazu a Finsko, ač také bylo pod sovětským vlivem, rádo zdůrazňovalo svou příslušnost k západní Evropě. Zájem o ugrofinské národy se pak znovu oživil po rozpadu SSSR v první polovině 90. let, ale později se už Finsko jako člen Evropské unie orientuje výrazně evropsky, a dojatý projev tehdejšího premiéra Paavo Lipponena o ugrofinské dimenzi EU (v souvislosti s chystaným přijetím Maďarska a Estonska) na konci 90. let 20. století zůstává ojedinělou výjimkou.


14

Finsko v prvním tisíciletí po Kristu V prvních stoletích našeho letopočtu vzrostl význam obchodu jak se západními, tak s východními sousedy. Dovážely se zbraně, šperky, a naopak z Finska se vyvážely kožešiny, neboť patřily v té době k nejcennějším artiklům. Vzniklo stálé vesnické osídlení ( jak lze usuzovat z pohřebišť, už ne jednotlivých mohyl, ale stálejších ohrazených míst), rozvíjelo se zemědělství a také řemeslná výroba – finští kováři vyráběli zbraně, šperky aj. podle středoevropských vzorů, do Finska se také stěhovali řemeslníci a kupci kožešin z Pobaltí a ze Švédska. Některé předměty, nalezené ve Finsku, pocházejí dokonce až z Říma. Tyto předměty jsou důkazem římských obchodních kontaktů na severu Evropy. Z prvního století našeho letopočtu, z roku 98, také pochází první dochovaná zmínka o Finsku, která se objevuje v Tacitově díle Germania. Tacitus však slovem Fenni označoval spíše Laponce než Finy. Podobně jako jinde ve Skandinávii hráli ve společenském uspořádání stále větší roli náčelníci (někdy nazývaní králové, kuningas). Žádný větší státní útvar však na finském území nevznikl. Náčelníci často bojovali jak mezi sebou, tak s nově příchozími, neboť nebylo vždy jasné, zda cílem lidí, připlouvajících po Baltském moři či po jezerech a řekách, je pokojný obchod nebo loupení a rabování. Po době velkého stěhování národů, které proběhlo v 5. století, zavládl díky vládě franckého panovníka Karla Velikého (742–814) ve střední a západní Evropě pořádek a mír. Po rozpadu francké říše byly evropské země opět vydány nájezdníkům a útočníkům, kteří tentokrát přicházeli ze severu: Vikingům. Západní Vikingové z Dánska a Norska zaměřili svoje výboje na západ a bojovali především s Anglií. Vikingové ze Švédska se vydali na východ a po finském pobřeží, kolem Ladožského jezera, po Volze a dalších velkých ruských řekách se vydávali až k Černému moři a odtud do Byzance. Při těchto především obchodních cestách si švédští Vikingové nebo Varjagové, jak se jim říká v Rusku, také podrobovali domorodé slovanské kmeny a roku 862 založili jižně od dnešního Petrohradu knížectví, jež se stalo základem budoucího ruského státu. Pro Finsko měly vikingské výpravy dvojí význam. Došlo k posílení východního vlivu ve Finsku, byly navázány obchodní a

15

Kale v a l a

kulturní kontakty se vzdáleným světem Byzance a Orientu a také s bezprostředním východním sousedem, s Novgorodem, který byl Vikingy založen a rychle se stával bohatým a mocným kupeckým městem. Od té doby se stalo Finsko součástí důležité celoevropské obchodní cesty. Na druhé straně ovšem Vikingové nebyli jen mírumilovní obchodníci, ale při svých cestách také plenili a rabovali. V jižním Finsku byl proto téměř všude, kde bylo stálé osídlení, vybudován celý systém obranných pevností či hradů. Na konci prvního tisíciletí začalo i do severní Evropy pronikat křesťanství. Podle některých archeologických nálezů (místo pohanského způsobu pohřbívání žehem se nebožtíci začali pohřbívat do jam v zemi, byly nalezeny šperky ve tvaru křížů aj.) lze soudit, že o křesťanství ve Finsku přinejmenším někteří lidé něco věděli. K významnějšímu rozšíření křesťanství zde však ještě nedošlo.

Kalevala Dobu před příchodem křesťanství zachycuje finská lidová poezie tak, jak se zachovala v národním eposu Kalevala. Samotná Kalevala ovšem vznikla až mnohem později. Lékař, spisovatel a obrozenec Elias Lönnrot (1802–1884) sestavil celý epos ze zpěvů, které zaznamenal v letech 1820–40 ve Finsku a v Karélii a v konečné podobě epos vydal v roce 1849. Hlavním dějovým motivem eposu jsou boje dvou zemí: Kalevaly a Pohjoly. Kalevala je země Kalevova (přípona la ve finštině označuje místo), a její bohatýři, Kalevovi synové – hlavně pěvec Väinämöinen, kovář Ilmarinen a bojovník a milovník Lemminkäinen – bojují s Louhi, vládkyní severní země Pohjoly (finsky se sever řekne pohjoinen), o kouzelný mlýnek Sampo. V českém překladu se Sampu říká mlýnek, ale není jasné, co to přesně bylo. Sám Lönnrot odvozoval slovo sampo z ruštiny, sam bog, tedy sám Bůh, a Sampo znamená přístroj či zařízení, díky němuž je na zemi blahobyt. Bojový motiv spojuje Kalevalu s germánským světem. V Kalevale je však přítomna ještě další vrstva, východní, a ta ji spojuje se světem ugrofinských a uralských národů. Onou východní vrstvou jsou šamanské prvky – hrdinové často užíva-


16

jí kouzelných (v českém překladu vědmých) slov a jejich znalost bývá důležitější než bojové umění, přestupují poměrně snadno ze světa živých do světa mrtvých a zase zpátky. Šamanské prvky se soustřeďují v postavě pěvce Väinämöinena. Kromě šamanských motivů jsou tu i motivy zvířecí, např. zabití medvěda (nazývané nepřesně medvědí zabíjačka), které se vyskytují také u dalších severních národů. V ukázce, spojující šamanské a přírodní motivy, je mrtvému medvědovi, králi lesa, projevovaná úcta i poté, co ho lovec (Väinämöinen) zabije a lidé se ho chystají sníst. Medvěd je tu vnímán jako jeden z hostů slavnosti. „Přichází už host náš zlatý, náš stříbrný, chundelatý, milý náš a drahocenný, poklad cestou nalezený; dal-liž les nám medojeda, je-li ryž to neposeda, že pějete písně zvučné, že tropíte plesy hlučné?“ Hrnec v oheň postavili, kotel dali do plamene, nacpaný a naplněný kusy masa medvědího, maso hojně posolili solí chutnou, přivezenou z německé až země dálné od pramenů Dviny řeky, přes chobot, jenž zove Slaný, po pramici dopravenou. Krmě byla uvařena, kotly z ohně odundány, načež byla zvěřinečka, načež donesen byl ptáček, donesen byl v zlatých misách, na tabuli podán dlouhou, aby pivem napojil se medoviny nalokal se.

17

Kale v a l a

Na to lidé ozvali se, Väinämöina tázali se: „Odkud medvěda je původ, kterak vzniklo drahé korzno, zdaliž v stáji na stelivě, nebo na podlážkách lázně?“ Tedy starý Väinämöinen ozval se a odpověděl: „Na stlaní se nenarodil, ani v kolně na ouhrabkách; medotlapý narodil se, medvěd světlo světa uzřel poblíž luny, poblíž slunce, na ramenou Sedmihvězdí, kde jsou krásné víly vzduchu, kde dlí sličné děvy tvůrčí.“ Opětně se ujav slova šepotaje propovídal: „Můj holečku, medvídečku, mé srdíčko, žežuličko! Vzdej se řady zubů řídkých, dravého se zřekni chrupu, dej mi zuby kolozuby, pevně zamkni širé dásně! A se nezlob, nehněvej se, nehodou-li, náhodou-li třeskna lebku rozrazím ti, třískna zuby vyrazím ti.“ (Přeložil Josef Holeček, citováno podle vydání z roku 1999, nakladatelství Ivo Železný, s. 337–42). Na konci líčení eposu musí Väinämöinen odejít a předat vládu nad světem novému králi, který se narodil panně Marjattě. Tento motiv příchodu křesťanství je autorským dílem Eliase Lönnrota, a předznamenává další kapitolu finských dějin, v níž se Finsko stává součástí západní křesťanské kultury.


18

Je třeba mít na paměti, že Kalevala není historickou kronikou a není ani prokázáno, že zpěvy, které Elias Lönnrot nashromáždil, existovaly jako jedno dílo, jeden epos, byť Lönnrot si to myslel. Lönnrot sám dotvořil velmi málo zpěvů, necelá tři procenta z celkem 50 run a 22 795 veršů Kalevaly, ale autorsky zpěvy a motivy propojil, z existujících zpěvů vytvořil nové zápletky a epizody. Kalevala měla velký význam pro světovou a zejména finskou kulturu, ovlivnila např. malíře Akseliho Gallena-Kallelu (1865 až 1931) a hudebního skladatele Jeana Sibelia (1865–1957). Do češtiny epos přeložil spisovatel Josef Holeček (1853 až 1929) již v roce 1895 a jeho překlad je jedním z prvních překladů celé Kalevaly do jiného jazyka. Holečkův překlad může dnes znít archaicky a místy skoro nesrozumitelně, přesto má svůj půvab a stojí za přečtení nebo aspoň za prolistování – už proto, že bez základní znalosti Kalevaly nelze porozumět řadě finských reálií.

Pod švédskou vládou

Doba křížových výprav – Východ nebo Západ? Době před příchodem křesťanství se v dřívější romantické literatuře říkalo doba velké svobody. Pravda je, že v té době (po roce 1 000) žily ve Finsku relativně nezávisle tři kmeny. V jihozápadním Finsku žili Finové (nebo opravdoví Finové, ve finštině se používá termín varsinais-suomalaiset), severozápadně od nich byla oblast Häme (švédsky Tavastia) a na východě bylo území obývané Karely (Karélie, Karjala). Všichni se živili částečně lovem, ale stále více žďářili lesy a věnovali se obdělávání půdy. Všechny tyto kmeny žily na jihu, a severněji než oni, ale zdaleka ne tak severně jako dnes, žili Laponci, kteří se stále živili pouze lovem. Po roce 1 000 se o Finsko začínali stále více zajímat sousedé jak z východu, tak ze západu, a Finsko se ze spojnice mezi východem a západem, jakou bylo ještě v době prvních vikinských výprav do Byzance, stalo bojištěm Švédska a Novgorodu. Na přelomu tisíciletí znali už západní i východní sousedé Finska křesťanství a při jejich výbojích šlo jak o šíření nové víry, tak především o získání nových území pod svůj vliv. První křížovou výpravu podnikli do Finska Švédové v roce 1155. Datum této výpravy však vědci v poslední době zpochybňují. Křížovou výpravu vedl král Erik a doprovázel ho uppsalský biskup Jindřich (Henrik), který pocházel z Anglie. Výprava přinesla do jihozápadního Finska křesťanství, biskup Jindřich zde křtil obyvatelstvo, zakládal kostely a farnosti a organizoval církev, ale svého hlavního cíle, tj. připojení Finska k uppsalskému arcibiskupství, výprava nedosáhla. Biskup Jindřich byl v roce 1156 zavražděn. Podle legendy ho zavraždil finský rolník Lalli na zamrzlém jezeře Köyliönjärvi. Když Lalli nebyl doma, navštívil biskup statek a prosil Lalliho ženu Kerttu o jídlo, ta mu jídlo z nějakého důvodu odmítla nejen dát, ale dokonce i prodat. Biskup si tedy vzal jídlo bez jejího souhlasu, ale zaplatil za něj. Biskupovo počínání rolníka

Po d š v é ds k o u v ládou

20

Lalliho rozzlobilo. Vyrazil za biskupem, dostihl ho a zabil. Legenda pochází ze 14. století a odráží dvojznačný vztah Finů k nové víře a jejím šiřitelům. Finové kněze a vojáky ze Švédska vítali jako ochránce proti východním nepřátelům, ale zároveň je vnímali jako potlačovatele starých svobod. Na konci 12. století začal v oblasti Baltského moře stoupat vliv Dánů a Němců. Dánové se na přelomu 12. a 13. století údajně snažili dobýt Finsko, ale jejich přítomnost zde není nijak dokázaná. Naopak je spolehlivě doloženo, že v roce 1219 dobyli Dánové Estonsko a založili město Tallinn. Němečtí kolonisté zase postupně ovládali obchod na Baltu. Církevní organizace ve Finsku se postupně posílila a upevnila. V roce 1221 papež napsal list přímo finskému biskupu Tomášovi (původně anglickému mnichovi) a dal mu velké pravomoci, například ho pověřil, aby zakázal obchod ve Finsku všem divokým kmenům, které by nechtěly přijmout novou víru. Biskup se misionářské práci pilně věnoval, ale zároveň pokračoval v bojích s Novgorodem. V letech 1226–27 podnikl Novgorod velkou válečnou výpravu do Häme a kníže Jaroslav při ní dal pokřtít mnoho Karelů ve východní víře. Střet východní a západní církve se vyřešil tím, že v roce 1229 vzal papež finskou církev pod svou zvláštní ochranu a roku 1232 pak spojil Finsko a Pobaltí do jedné církevní provincie. Roku 1237 došlo v Häme k protikřesťanskému povstání, které jistě mohlo být podněcováno i z Novgorodu, ale lidé se bouřili také proti novým daním a ztrátě starých svobod. Biskupovi Tomášovi nezbýlo, než hledat pomoc ve Švédsku. Protikřesťanským povstáním se zabýval i papež a dokonce uvažoval o nové křížové výpravě proti Häme. Roku 1240 pak Švédové vytáhli proti Novgorodu, ale byli drtivě poraženi knížetem a pozdějším světcem Alexandrem Něvským. Roku 1245 biskup Tomáš odstoupil, odešel do kláštera na ostrov Visby a tam roku 1248 zemřel. V letech 1245–48 vedli finskou církev dominikánští mniši. Už roku 1246 bylo Finsko „církevně“ připojeno k uppsalskému arcibiskupství, společná finsko-baltská církevní provincie přestala existovat. Roku 1248 se vlády ve Švédsku ujal za svého nezletilého synovce králův švagr jarl Birger (slovo jarl označovalo vysokého

21

Sml ouva z P ähki n äs a a r i

úředníka koruny). Jarl Birger si uvědomoval nebezpečí, které říši hrozilo z východu, proto chtěl jednak upevnit švédskou pozici ve Finsku, jednak hledal spojence na západě, v Norsku a Dánsku. Za jeho panování se roku 1248 nebo 1249 stal novým finským biskupem Bero, králův kancléř, který se věnoval nejenom církevním, ale i státním záležitostem. Téhož roku (1249) byl založen i první finský dominikánský klášter. V letech 1258 až 1259 podnikli Švédové druhou křížovou výpravu do Häme. V té době se také začal budovat hrad v Häme (finsky Hämeenlinna, u stejnojmenného města; dnes je vedle hradu v Turku a v Savonlinně jedním ze tří dochovaných finských hradů).

Smlouva z Pähkinäsaari Jarl Birger posílil a upevnil švédskou vládu nad Finskem a roku 1275 se švédským králem stal Birgerův syn Magnus (Maunu Ladonlukko, jeho přízvisko znamená zámek stodoly a odvozuje se z toho, že král zakázal úředníkům koruny násilně vymáhat potravu od sedláků). Soupeření s Novgorodem ale neustávalo, Švédové útočili téměř každý rok na Karélii a Novgorod zase na Häme. Poslední velkou bitvou této mnohaleté „války o Karélii“ bylo roku 1322 tažení Novgorodu na Vyborg, které vedl veliký moskevský kníže Jurij Danilovič (zemřel v roce 1325). Po čtyřech týdnech neúspěšného obléhání se vrátil do Ruska. Obě strany byly unaveny válčením a toužily po míru. Mírovou myšlenku podpořili i němečtí kupci, jimž se zatím podařilo ovládnout obchod na Baltu. Za jejich prostřednictví byl sjednán mír a 12. srpna 1323 byla v Pähkinäsaari (rusky Orechovo, později Petrokrepost, německy Šliselburg či Schlüsselburg, švédsky Nöteborg, v českých pramenech se uvádí označení Ořechov) uzavřena mírová smlouva, která je první písemnou mírovou smlouvou mezi Švédskem a Ruskem. Byla stanovena hranice mezi státy, Novgorod uznal švédská práva na západní Karélii a Švédsko zase uznalo práva Novgorodu na východní část Karélie. Nejsevernějším územím, Laponskem, se smlouva ovšem nezabývala. Švédové tu s Novgorodem nadále soupeřili o právo na obchod a vybírání daní. Ve Švédsku dostali toto právo


22

tzv. birkarlové (finsky pirkkalaiset, pirkkamiehet), birk znamená ve staré skandinávštině něco jako privilegium a karl je označením pro sedláka.

Finsko ve 14. století – chaos i stabilita Na počátku 14. století se obdělávalo stále více půdy, osídlení bylo hustější a jeho hranice se stále více posouvaly dále na sever. Začala vznikat a rozvíjet se obchodní střediska, ale ještě ne města. Teprve roku 1309 je zmiňováno město Turku. V letech 1319–31, kdy byl švédský král Magnus Eriksson neplnoletý, vládla ve Švédsku do značné míry šlechta a také Finsko víceméně samostatně spravovali velitelé hradů v Turku a Vyborgu. Když se král stal plnoletým, omezil moc šlechty (i ve Finsku) a soustředil se na posílení královské moci a na sjednocení daní, obchodu a právního řádu v celé říši. Roku 1347 vydal zákon o půdě a v roce 1350 městský zákon a říšský zákoník, který přispěl k právní integraci Finska se Švédskem, neboť se vztahoval také na finskou část švédské říše. Roku 1334 král vyhlásil ve Finsku program kolonizace. Neobydlená území prohlásil za majetek koruny a zval na ně novousedlíky. Švédský král Magnus Eriksson bojoval s Dány také o jižní část Švédska, Skåne, dvakrát se neúspěšně pokusil dobýt Estonsko a bojoval i s Rusy – roku 1348 podnikl křížovou výpravu na východ, inspirovanou slavným biskupem z Turku Hemminkem (1338/39–1366) a svatou Brigitou (1303–1373). Výprava však nepřinesla prakticky žádný úspěch. Ve Švédsku pak musel Magnus Eriksson řešit spory svých synů Håkona a Erika a také „mírnit“ odbojnou šlechtu. Roku 1362 se králem stal Håkon (Hagen), který dal Finsku právo účastnit se volby švédského krále, a Finsko se tak stalo plnoprávnou švédskou provincií. Král hledal proti šlechtě spojence v Dánsku. Roku 1363 se oženil s dcerou dánského krále Markétou. Roku 1364 Håkon zemřel a králem se stal syn jeho sestry a meklenburského vévody Albrecht Meklenburský. Vdova po Håkonovi, dánská a norská královna Markéta se však nevzdala nároků na trůn. Byla podporována dánskou, norskou a švédskou šlechtou, jíž se nelíbil stále rostoucí vliv německé hanzy.

23

Chaos i sta b il it a

Finsko (nyní se užívá název východní země, finsky Itämaa) se po počátečním odporu (například města Turku) postupně postavilo na stranu Albrechtovu. Albrecht Meklenburský pobýval tehdy ve Finsku deset měsíců, přijal řadu opatření, jež měla zemi přiblížit německé správě – posílení daní, budování hradů aj., ale nejdůležitějším důsledkem jeho působení bylo to, že Finsko se intenzivně zapojilo do rozvíjejícího se světa německé hanzy. Postupně ovšem získal téměř celé území Finska do zástavy šlechtic Bo Jonsson Grip, který byl od roku 1379 také finským lamanem (lagmanem, finsky laamani), nejvyšším soudcem. Až do jeho smrti (1386) vládl ve Finsku klid a stabilita. Po své smrti odkázal finské hrady švédským šlechticům, ale opomněl svého věrného spolupracovníka, velitele hradu v Turku Jakoba Abrahamssona Diekneho. Ten se pak za podpory dalších význačných osobností, mj. biskupa Bero II. Balka, přidal na stranu Albrechta Meklenburského, ale později uznal svrchovanost královny Markéty. Roku 1389 královna Dánska a Norska Markéta porazila Albrechta Meklenburského v bitvě u Falköpingu a téhož roku byla korunována i švédskou královnou. Bez ohledu na spory a chaos ve švédské říši byla druhá polovina 14. století pro Finsko dobou klidu a rozvoje. Německý vliv nebyl chápán na rozdíl od Švédska jako útlak, naopak, příznivě působil mj. v obchodu a v kultuře (architektuře). Začaly se formovat stavy – duchovenstvo a šlechta, ač dosud poměrně slabá, ale základem společnosti byl i nadále svobodný sedlák. Na Severu neexistoval feudalismus ve stejné podobě jako v ostatní Evropě. Sedláci byli poddáni přímo králi a daně a jiné dávky platili přímo jemu, i když prostřednictvím velitelů jednotlivých hradů a provincií, nepodléhali jim však do té míry jako jinde v Evropě. V církevní organizaci hráli velkou roli biskupové z Turku. Významný byl zejména biskup Hemming (1338/39–1366), který byl o více než sto let později, roku 1499, blahořečen. Důležitou roli, mj. při obracení Laponců na křesťanskou víru, sehrál také příslušník finské šlechty, biskup Bero II. Balk (1385–1412), po němž už všichni další biskupové pocházeli z Finska. Pro nás je zajímavou postavou i biskup Maunu II. Tavast (1357–1452), který studoval – jako řada dalších finských


24

studentů – na Karlově univerzitě v Praze (v roce 1396 se zde stal bakalářem).

Kalmarská unie 17. června 1397 byl ve městě Kalmaru korunován králem Dánska, Norska a Švédska Markétin spoluvládce Erik Pomořanský, a tento den je považován za datum vzniku Kalmarské unie, státního útvaru, který sdružoval Dánsko, Norsko a Švédsko s Finskem. Hlavním cílem unie bylo posílení společné obrany a nastolení míru, ba dokonce se věřilo, že vznik unie znamená navždy konec všem válkám. Taková víra byla sice naivní, ale přesto Kalmarská unie byla ve své době v Evropě útvarem ojedinělým a v jistém smyslu předjímala spojenectví mnohem pozdější, Severskou radu z roku 1952, a dokonce i Evropskou unii. Kalmarská unie alespoň zpočátku plnila své poslání, vzkvétala a prosperovala. Od roku 1412 byl jediným králem unie Erik Pomořanský, muž – řečeno dnešním jazykem – s jasnou zahraničněpolitickou vizí. Neusiloval o nic menšího než o vládu nad celým Baltským mořem, dominium maris Baltici. Tohoto cíle však nedosáhl, neboť měl mocného protivníka, německou hanzu, která ovládala obchod na Baltu. Význačným protivníkem samotné unie byla i švédská šlechta, ať už usilovala o vládu nad unií, nebo o odtržení od ní a o samostatný vývoj. Finsku mohlo být v zásadě jedno, zda se mu vládne ze Stockholmu nebo z Kodaně, a navíc se zemi zpočátku dařilo v unii dobře. Král Erik Pomořanský (vládl do roku 1439) zdokonalil finský právní systém, potvrdil postavení hradů jako správních a hospodářských jednotek, zodpovědných přímo králi. Správně bylo Finsko v té době rozděleno na osm „hradních provincií“, ty byly počátkem 15. století dále rozděleny na soudní a správní okresy. Zatímco hrady v západním Finsku měly hlavně vybírat daň pro krále, nejdůležitějším úkolem hradu ve Vyborgu byla ostraha východní hranice. Veliteli finských hradů byli jmenováni Švédové, tedy „domácí“, na rozdíl od Švédska, kde podobné funkce zastávali většinou Němci či Dánové.

25

Kal marská u n ie

Základem finské společnosti byl ve 14. a 15. století nadále svobodný sedlák a hospodářskou jednotkou statek. Sedláci byli opravdu svobodní – museli sice plnit povinnosti ke koruně a církvi, tj. odvádět daně, ale na svém území byli jinak vlastními pány. Pro selská hospodářství té doby byla charakteristická soběstačnost – statky vyprodukovaly všechno, co bylo potřeba k životu, přebytky pak sloužily k obchodu a na placení daní. Lov zvěře hrál stále menší roli, byť na severu a mezi Laponci byl hodně rozšířený, naopak důležitou roli v celé zemi hrál rybolov. Ryby byly spolu s máslem a kožešinami nejdůležitějším vývozním artiklem. Dovážela se především sůl – bez ní by nebylo možné uchovávat a vyvážet lososy. Dále se dovážely také látky, víno, chmel, koření a nejrůznější železné a jiné výrobky. Obchodovalo se zejména s Tallinnem, Gdaňskem, Lübeckem a Stockholmem. Na statcích se pro vlastní potřebu zhotovovaly i běžné řemeslné výrobky. Zejména na pobřeží se také začalo rozvíjet stavitelství lodí a výroba dřevěných předmětů. Sedláci vlastnili na konci středověku 90 % všech statků ve Finsku, tedy půdy, z níž se vybíraly daně. Šlechta vlastnila pouhá 3 % statků (970), což nebylo mnoho, a navíc její majetky byly soustředěny téměř výhradně v jihozápadním Finsku, 2,5 % statků (800) pak patřilo církvi. Hranice mezi selským stavem a šlechtou nebyla na konci středověku nijak neprostupná. Bohatý sedlák mohl povýšit do šlechtického stavu za jízdní ozbrojenou službu, naopak zchudlý šlechtic mohl ztratit daňová privilegia a stát se zase sedlákem. Šlechta byla vesměs cizího původu – dánského, německého či švédského, finských rodů bylo poměrně málo. Cizího původu byl částečně i nepočetný stav měšťanský. Početně ještě menší, avšak velmi prestižní byl stav duchovní, už proto, že Finsko mělo v té době jediného biskupa, v Turku, a ten do značné míry ovlivňoval i světské záležitosti. Biskupové většinou pocházeli z finských šlechtických rodin, vystudovali na některé zahraniční univerzitě – nejčastěji v Paříži, například Olaus Magnusson se dokonce stal rektorem pařížské univerzity, ale také v Rostocku, Lipsku a v Praze. Biskupové Bero II. Balk a Maunu Tavast rovněž podporovali Kalmarskou unii. Pokračovalo také osídlování Finska. Na neobdělávanou půdu a pustiny, z nichž se neplatily daně, zval král nové osídlence,

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Finsko MARKÉTA HEJKALOVÁ

Recommend Documents