Mlýn v Hrušovanech. Tyto řádky jsou přílohou rodopisu „Jabůrkové ze Lhoty Dlouhé a Dolní“, kterou sestavuji pro vlastní potěšení, případně pro potomky, bude –li to některého z nich zajímat. Tato příloha je samozřejmě k dispozici i současným majitelům mlýna, rodině Šafrů z Hrušovan, jimž děkujeme za velmi milé přijetí, řadu informací a povolení fotografovat v mlýnici, kde můj dědeček, Eduard Jabůrek před cca 130 lety mlel. Podle strýce Žanka jeho babička, moje prababička, Vincencie Jabůrková, rozená Čermáková z Doubravice n. Svitavou, zdědila v Žabčicích majetek v ceně 8 000 Zl . Za toto dědictví kolem r. 1874 zakoupila mlýn v Hrušovanech. Podrobnosti o tom, pokusíme se ještě v archivech vyhledat a ověřit. V r. 1874 - 75 se proto odstěhovali z Dlouhé Lhoty, kde byl můj pradědeček Jan Jabůrek učitelem, do Hrušovan. Tehdy byl již jejich starší syn Ferdinand Jaburek dvacetiletý a vyučený mlynářem( u Porčů v Býkovicích) a mladší Eduard jako čtrnáctiletý tam patrně byl již v učení. Tak mohli mlynářskou živnost v Hrušovanech převzít. Roku 1886 se Ferdinand Jaburek oženil, a stal se mlynářem a měšťanem v Tišnově. Svědkem na svatbě mu byl mlynář Antonín Porč z Bejkovic. Mletí v Hrušovanech proto převzal jeho mladší bratr Eduard. Předpokládáme, že skutečnou majitelkou mlýna až do roku 1889 zůstala prababička Vincencie, jak o tom svědčí nápis na stodole kterou, tehdy již jako vdova, v r. 1885 nechala postavit. Stodola, pokud nesloužila jako sklad obilí a mouky, nasvědčuje tomu, že ke mlýnu mohlo patřit i zemědělské hospodářství. V r. 1889 se Eduard oženil s Kateřinou, dcerou půlláníka Františka Čecha z Přísnotic č. 27. V Hrušovanech č. 87, tj. v objektu mlýna se jim narodily čtyři děti. Z nich první dvě, Františka a Eduard brzy zemřely, ale z narozených v Hrušovanech se dospělosti dožili moji strýcové , Ferdinand nar. r. 1894 a Jan, = Žanek narozený r. 1896. V Hrušovanech na mlýně Jabůrkové zůstali cca po 20 let. Když v r. 1897 koupili mlýn v Dolní Lhotě u Blanska, mlýn v Hrušovanech pronajali a v r. 1908 prodali mlynáři Tomáši Kelblovi. Tomáš Kelbl si později koupil větší mlýn v Židlochovicích a mlýn v Hrušovanech předal své starší dceři Matyldě, provdané za Karla Šafra, dědečka těch, co nás mlýnem provázeli. Ve Vlastivědě Moravské, se o mlýnu píše:
1
V průvodci po zajímavostech obce Hrušovan, který je z nedávné doby se uvádí :
2
Průvodce zřejmě čerpal z Vlastivědy Moravské, vydané v r. 1910, neboť opakuje tiskovou chybu Javůrek místo Jaburek, i když na stodole je to napsáno správně. K tomu jsme se dozvěděli, že normální mlýnský provoz zastavili za války němci. Mlýn zapečetili. To zřejmě proto, aby se nemohlo mlet „na černo“. Po válce, do r. 1957 se už jen šrotovalo a špicovaly se kroupy. Když JZD spustilo vlastní šrotovník, provoz ve mlýně postupně ustal. Mlýn jsme navštívili v červnu 2011 a v červenci 2012. Ačkoliv jsme měli kopie současné i historické mapy, při první návštěvě jsme mlýn jen obtížně hledali. Podle říčky Šatavy to nešlo, na mlýn již voda neteče. Po té, co jsme zazvonili u plechových vrat, vlídně nás přijal mladší pan Šafr. Po vysvětlení proč jsme přišli, ukázal na stodolu s udržovanými nápisy Vincencia Jaburek a L. P. 1885. To jsme opravdu nečekali… Prohlídli jsme si vodní kolo, vyřazené mlýnské kameny, náhon i zbytek trámu, co zbyl ze splavu. Možná, že tam někde ještě leží i zbytky z jeho kování.
Stodolu postavila Vincencie r. 1885, pět let po tom, co pochovala manžela Johanna.
3
Nápisy na stodole.
Část budovy vlevo od vchodu, je mlýnice. Za vchodem byly schody do jejího zvýšeného přízemí, kde bylo strojní zařízení a do polosuterénu kdy byly transmise pro jeho pohon. Vpravo od dveří byl a dosud je byt mlynáře.
4
Pohled na mlýn a jeho vodní kolo ze zahrady. Je vidět, že jde o budovu skutečně historickou. Část pro byt mlynáře byla k němu kdysi dávno přistavěna.
Ze splavu zbyly jen dva kramlí spojené trámy.
5
Takto vypadal splav kdysi.
6
Náhonem už voda neteče. Škoda…… 7
Vodní kolo je železné.
Foto 4.6.2011
Mlýnské kameny jsou menšího průměru, než jak je znám z Dolní Lhoty. Stejný kámen je ale před rychtou v Tišnově. Tam je jako dekorace. Při druhé návštěvě nás provázel starší pan Šafr, povoláním mlynář.I když pracuje v Židlochovickém, dnes moderním mlýně, poznali jsme, že k tomuto mlýnu má citový vztah. Navštívili jsme i paní Valouškovou, rozenou Šafrovou, která v mládí ve mlýně pracovala a dala nám další informace. 8
Tentokrát jsme si prohlédli mlýn i stodolu, kde to v podstatě zůstalo ve stavu, v jakém to bylo, když se přestalo mlet. Je tam historický šroťák a ne jeho replika jakou ukazují v Býkovicích, špičák, dřevěná mlecí stolice, i litinová mlecí stolice. I ta kovová mlecí stolice je mnohem staršího typu, než ty „staré“ jak jsem je znal ze Lhoty. Řemenice, sbalené řemeny a co víc, původní kladiva na hrubování mlýnských kamenů. Další překvapení bylo v suterénu. Tam je hnací kolo s čelním dřevěným ozubením. To, na společné hřídeli s vodním kolem vně budovy bylo pohonnou jednotkou mlýna. Na ně navazuje transmise s řemenicemi pro pohon šroťáku a stolic nad nimi. Z pozdější doby je tam elektromotor, ale i ten je dnes již historického typu.
Kladívka na hrubování mlýnských kamenů, opřených o stěnu venku.
9
Šroťák. Alespoň ve Lhotě se tomu tak říkalo. Byl rozebíratelný, aby bylo možno mlýnské kameny hrubovat. Ve spodní části ležel jeden – pevně, ten se klepal na místě, ten horní se na svislé hřídeli točil. Při hrubování ho bylo třeba vyzvednout, překlopit a teprve potom se dal klepat. Jejich jména si už nepamatuju. 10
V koutě stojí špičák. To je stroj kde se odstrańuje slupka z obilek a vznikají otruby. Takový jsem viděl po prvé.
11
Toto vypadá jako modernější špičák. Mlecí stolice má dva válce. I tento stroj vidím prvně. Vlevo rudlík na pytle. Toho jsem si všiml až z fotografie. Na zemi šnek na vodorovnou dopravu zrní. 12
Trochu novější, ale dnes již skutečně historická mlecí stolice je ve stodole. Kolečkem vpravo se řídil odstup válců a hrubost mouky. Možná, že je na ní někde štítek s letopočtem. Předpokládám, že je minimálně stoletá.
13
Drážkované válce, na nichž se obilí mlelo. I jejich drážkování bylo třeba obnovovat. Ty ze Lhoty se posílaly do Pardubic k firmě Prokop a synové. 14
Historický poklad. Hnací kolo s čelním dřevěným ozubením a převodové kolo „do rychla“. Také s dřevěným ozubením. Tam, kde takové kolo mají, píše se o tom v turistických průvodcích. Zuby bývaly z habrového dřeva. 15
Transmise. Malé kolo již není v záběru. To transmisí točil elektromotor. Ve stodole je další historická mlecí stolice. Také jsme se dozvěděli, proč je vedle vrat stodoly kolo s drážkou a na ně navazující řemenice ve stodole. To poháněno lanem z vikýře na mlýně sloužilo k pohonu mlátičky ve stodole. Lano se tehdy používalo pro pohon na velké vzdálenosti a bylo předchůdcem dnešních klínových řemenů. I ve Lhotě bylo. Vedlo z transmise v suterénu, přes přízemí mlýna na transmisi, umístěnou pod stropem v patře. Tehdy používané, kožené, a koženými řemínky z kusů kůže sešívané řemeny se k tomu použít nedaly. Mlýn v Hrušovanech je dnes skutečnou technickou památkou, jen se o tom neví. Oproti jiným mlýnům, snad po 90 let neprošel modernizací a nedošlo ani k likvidaci jeho vnitřního zařízení. Má to „štěstí“, že po více jak 110 let zůstal v majetku rodiny, která k němu má osobní vztah a v bytě tehdejších mlynářů dodnes trvale žije. Mimo to jsou ještě pamětníci, kteří vědí co kde stálo, který řemen kam vedl, a mohli by to zaznamenat. Tak pomoct k tomu, aby jednou mlýn jako skutečná technická památka zůstal zachován i pro budoucno. Přejme mu, aby až z něho jednou odvane nános prachu a moderního času, jako celek zůstal v Hrušovanech jako technická pamětihodnost a rodině mlynářů Šafrů zůstal i po tom. Snad i Jaburkové, kteří tam více jak před 130 lety po 20let mleli, tam zanechali svou stopu. Minimálně tu na stodole. 16
Mýn v Tišnově kde byl předposledním mlynářem a vlastníkem Ferdinand Jabůrkek je restaurace a penzion „ Tišnovská rychta“. Mlýn v Dolní Lhotě kde byl posledním mlynářem Eduard Jabůrek je, i když pěkná a stylová restaurace, diskotéka a vinárna „Mlýn“. Mlýn v Býkovicích, kdysi dávno také Jaburkův, po léta pak Porčův, kde se minimálně bratr mého dědečka Ferdinand Jabůrek učil mlynářskému řemeslu, je sice zrestaurován dovezeným zařízením a replikami, ale i ten je součástí restaurace. Zapsal Ing.B. Šimíček, co v Dolnolhoteckém mlýně vyrostl, ale mlynářem se nestal. Červenec 2012
17
