JUNIORFEST Číslo 2 – pátek 19. 9. 2008 Změna programu v pátek 19. 9. 2008: Místo filmu Nesmrtelná teta se promítá pohádka Lotrando a Zubejda
OBSAH: Historie budovy kina, v kterém JUNIORFEST žije Zdeněk Zelenka – tvůrce pohádky Nesmrtelná teta Zmizelí sousedé – projekt základní školy Anička Valentová má ráda matematiku Představujeme festivalové hosty: Jiřího Lábuse, Jana VodŇanského Edward VII. a Horšovský Týn
Redakce: Martin Steiner, Ondra Mothejzík, Adam Hrubý, Olga Třeštíková, Veronika Tomanová, Štěpán Rubáš, Patrik Karban, Zbyněk Korpáš, Vendula Štréblová, Pavel Straka, Luděk Thomayer
Kino v pivovaru Velká šedivá budova stojící nedaleko náměstí na břehu Radbuzy nebyla od samého počátku určena pro kulturní účely, ba právě naopak. Jedná se o budovu bývalého městského pivovaru, která sloužila tomuto bohulibému účelu po celá tři staletí. Původní stavba městského pivovaru při jižních hradbách města spadá do roku 1596. Pivovar fungoval až do roku 1898, kdy byl otevřen nový měšťanský pivovar na Velkém předměstí. Poté byla budova na náklady městské rady adaptována na městský chudobinec, který poskytoval nouzové bydlení nemajetným občanům. Provozní náklady hradilo město, jemuž značně přispívala i kněžna Josefína z Trauttmansdorffu.Toto sociální zařízení bylo provozováno do roku 1940, kdy byl objekt přestavěn na víceúčelovou městskou halu se stálým promítáním kina. To bylo již od roku 1921 provozováno v hotelu Zur Traube (nynější Šumava) a později se kinoprodukce etablovala v hostinci Zum Morgenstern (U Jitřenky) v Plzeňské ulici. K západní straně městské haly byly přistavěny garáže pro potřeby městského sboru dobrovolných hasičů.
Městská hala (Stadthalle) byla slavnostně otevřena 23.května 1942. Pamětníci uvádějí na vnější stěně budovy rozměrnou fresku, znázorňující, jak husité marně dobývali v roce 1422 hrad a město. Tato freska byla později z ideologických důvodů odstraněna, neboť zobrazení husitů jako barbarských dobyvatelů se jaksi neshodovalo s názory poválečných českých osídlenců. Budova byla i nadále využívána převážně jako kinosál. Pro tento účel byl sál v polovině 50. let minulého století stupňovitě upraven. Slavnostní znovuotevření v roce 1957 proběhlo za účasti tehdejšího prezidenta republiky Antonína Zápotockého. Bohužel tato rekonstrukce znamenala konec využívání haly jako víceúčelového zařízení a změnila ji na promítací sál. Tento účel potvrdila i následná rekonstrukce, která se nesmírně vlekla po celá osmdesátá léta minulého století. Zrušením bývalých garáží se získal prostor pro rozšíření jeviště, které umožňuje spolu s dobrou akustikou v sále kvalitní filmovou, koncertní i divadelní produkci, což využívá především místní ochotnický divadelní soubor.
Zmizelí sousedé – tvorba školního multimediálního díla Na začátku byla myšlenka Židovského muzea v Praze připomenout žákům a studentům škol dávno zapomenuté osudy lidí, kteří žili v jejich městech a vesnicích, jejichž potomci mohli sedět vedle nich v lavicích a být jejich kamarády, kdyby nepřišly strašlivé události Druhé světové války. Projekt „Zmizelí sousedé“ spatřil světlo světa v roce 2001 a byl směřován k připomenutí šedesáti let od počátku holocaustu židovského obyvatelstva českých zemí. V roce 2002 se k projektu připojila i Základní škola Horšovský Týn, když bezprostředním impulsem bylo seznámení se s osobními vzpomínkami paní Wilmy Abelesové-Iggersové na život horšovskotýnských Židů ve 20. a 30. letech minulého století. Paní Iggersová, která je čestnou občankou Horšovského Týna, emigrovala v roce 1938 před nacisty do Kanady, vystudovala v USA a působí na významných amerických a evropských univerzitách. Cíle, které si žáci a učitelé zpočátku kladli, byly skromné: přeložit vzpomínky paní Iggersové do češtiny, uveřejnit je s jejím svolením v místním tisku a pokusit se i z ostatních pramenů dozvědět se více o životě židovské menšiny v Horšovském Týně. Po získání pramenných materiálů se však tým žáků a učitelů rozhodl jít dále: využít dobrého vybavení školy informačními technologiemi, naučit se s nimi pracovat a pokusit se shrnout získané informace do multimediálního díla. Výsledkem byl CD-Rom Zmizelí sousedé o historii Horšovského Týna a osudech jeho židovských obyvatel. CD-Rom byl zaslán do Židovského muzea v Praze a do kulturních a vzdělávacích institucí ve městě a blízkém okolí, aby sloužil ve výchovném a vzdělávacím procesu. Velkým zadostiučiněním pro tvůrce projektu bylo také slavnostní odhalení pamětní desky obětem holocaustu ve vestibulu radnice v Horšovském Týně v listopadu roku 2002 a s ním spojené besedy, kde byla s výsledky projektu seznámena veřejnost. Pokračováním projektu „Zmizelí sousedé“ byla účast Základní školy v Horšovském Týně na natáčení DVD o životě a osudech manželů Iggersových. Do tohoto rozsáhlého mezinárodního projektu, který
probíhal v letech 2004 a 2005, byla zapojena řada občanských a vzdělávacích institucí: university, občanská sdružení, židovské náboženské obce. Projekt „Zwei Seiten der Geschichte“ řídila společnost Brucken-Bauen z německého Herfordu. V souvislosti s účastí na tomto projektu se objevila potřeba cizojazyčné verze CD-Romu „Zmizelí sousedé“. Práce na anglické verzi se stala příležitostí rozšířit stávající obsah CD-Romu a doplnit jej o nově zjištěné informace a údaje. Stávající projekt se tím pádem výrazně rozšířil a zahrnuje tyto cíle: obohatit dosavadní výsledky práce o další data, přeložit českou verzi do anglického a německého jazyka, umístit adekvátní podobu multimediálního díla na webové stránky, zpracovat metodiku tvorby mulitimediálního díla na škole, zajistit nutné vybavení k řešení projektu a především uspořádat workshopy pro ostatní školy v regionu, nabídnout jim výsledný produkt a ajistit v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků seminář s tématikou práce ve Flash MX. Pro finanční krytí celého projektu získala škola grant ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, který byl v roce 2005 využit pro nákup hardwarového a softwarového vybavení nutného k úspěšnému dokončení celého projektu. Celá práce byla doplněna o nově získané údaje, je dokončena anglická i německá verze multimediálního díla. Je hotova i jeho podoba na webových stránkách. Nejdůležitějším výsledkem je podrobně rozpracovaná metodika tvorby multimediálního díla, která zahrnuje pedagogické otázky projektového vyučování, soupis nutného technického vybavení: digitální kamera, digitální fotoaparát, notebook, dataprojektor aj., soupis použitých programů: Adobe Photoshop, Macromedia Dreamweawer. Velmi důkladně je v metodice rozpracováno vedení žáků při tvorbě grafické podoby, animace a dosažení interaktivity multimediálního díla. Kolektiv, který se na realizaci projektu podílel, pevně věří, že výsledky projektu využijí nejen oni sami při vyučování, ale že se stane inspirací i pro další vzdělávací instituce v regionu.
Edward VII. a Horšovský Týn Anglický král Edward VII. vládl pouhých devět let v letech 1901 – 1910, přesto jeho vláda patřila k významným epochám anglických i světových dějin. Jako panovník to neměl jednoduché. Nastoupil po padesátiletém panování své matky, po níž byla pojmenována celá éra historie Velké Británie – viktoriánská éra. Edward VII. se stal panovníkem jako zralý šedesátiletý muž, kterého znala celá Evropa jako proslulého bonvivána. Byl spřízněn s většinou evropských panovnických rodin a přátele měl mezi všemi významnými evropskými politiky. Těchto předností pak dovedl využít především v diplomatických jednáních. Právě za jeho vlády Anglie uzavřela nejdůležitější spojenecké smlouvy s Francií a Ruskem. Edward byl velmi společenský člověk, řečeno dnešními slovy „celebrita“, a proto si každý považoval, pokud ho poctil svou návštěvou. Společenský život tehdejší evropské smetánky se odehrával hlavně v proslulých lázních. K nim patřily i západočeské Mariánské Lázně, které si Edward velmi oblíbil a každoročně sem zajížděl. V srpnu roku 1904 se uskutečnilo v Mariánských Lázních setkání Edwarda VII. s rakouským císařem Františkem Josefem I., který byl na léčení v Karlových Varech. František Josef si od vzájemného setkání sliboval sblížení obou velmocí. K tomu ale nedošlo. V císařském doprovodu byl i majitel Horšovského Týna kníže Karel Johann Trauttmansdorff, který zastával funkci nejvyššího lovčího. Protože Edward byl také vášnivý lovec, slovo dalo slovo a anglický král přijal pozvání knížete Karla Johanna k lovu v Horšovském Týně. První oficiální návštěva Edwarda VII. proběhla 30. srpna roku 1904. Král přicestoval z Mariánských Lázní automobilem v doprovodu osobního tajemníka a ministra Chaplina. Slavný lov se odehrál v prostoru za zámeckým parkem, kterému se od té doby říká „královská rokle“. Stříleli se bažanti a koroptve. Z pohledu dnešní myslivosti se jednalo o prachobyčejná jatka. Stovky ptáků, které byly předtím pochytovány po celém panství, byly uzavřeny v klecích, odkud je hajní a jejich pomocníci vypouštěli. Vyplašení ptáci se ocitli přímo před hlavněmi vzácných hostů, krále, knížete a dalších příslušníků šlechty. Za králem stál vrchní lesmistr, ten podával králi nabitou pušku, a další pomocníci, kteří pušky nabíjeli. Po skončení lovu byli účastníci z řad personálu odměněni, vrchní lesmistr dostal
od krále zlaté pouzdro na cigarety a knížecí hostitel Řád královny Viktorie. K druhé návštěvě konané o dva roky později 3. září 1906 se váže zajímavá historka. Král prý nechal své auto zastavit u zadní brány do parku ( v dnešní Masarykově ulici ) a spolu s hostitelem odešli do zámku parkem. Na slavnostně vyzdobeném náměstí čekaly desítky horšovskotýnských měšťanů v čele se starostou, aby vzácnou návštěvu náležitě uvítali. Konečně se v zatáčce objevilo královské vozidlo. Po výkřiku „Už jedou!“ spustily fanfáry a ozval se nadšený potlesk. Jaké však bylo překvapení, když štolba otevřel dvířka. Z vozu vystoupila ve fraku a cylindru místní figurka, které se všeobecně říkalo „Putzer Pepi“, protože ve městě vybíral žumpy a čistil záchody. Pepi stál na stupínku vozu a zkoprnělým měšťanům kynul cylindrem na jejich ovace. Vtom se však otevřela okna zámku a v nich se objevili ti, kteří si z obyvatel učinili legraci – král a kníže. Na usmířenou nechal kníže vyvalit na náměstí dva sudy piva. Vlastní návštěva však byla ve znamení významné společenské události – zasnoubení synovce Edwarda VII. s jednou z knížecích dcer. Tím se Trauttmansdorffové zařadili mezi vysokou. Poslední návštěva krále Edwarda VII. proběhla přesně před sto lety 2. září 1908. Byla již poznamenána zhoršujícím se zdravotním stavem krále. Jediným vzácným svědkem králova posledního pobytu je jeho vlastnoruční záznam v pamětní knize zámeckých hostů.
Zdeněk Zelenka
–informace z internetu
režisér, scenárista (režisér filmové pohádky Nesmrtelná teta, která se točila na horšovskotýnském zámku) narozen 15. 12. 1954 Po maturitě na Střední průmyslové škole elektrotechnické v roce 1974 nastoupil jako pomocný režisér do Filmového studia Barrandov, kde spolupracoval na výrobě celovečerních filmů předních režisérů (Věra Plívová-Šimková, Ota Koval, Karel Smyczek, Jiří Svoboda, Jaroslav Papoušek...). 1976 - 1981 studoval FAMU, obor filmová a televizní režie. I během studií stále spolupracoval s Filmovým studiem Barrandov, jehož zaměstnancem byl až do r. 1990. Od té doby je na „volné noze“. Filmový debut, koprodukční film Čarovné dědictví, natočil v roce 1985. Od r. 1990 spolupracuje s českou televizí, pro kterou jako svůj první titul natočil v roce 1990 komedii podle vlastního scénáře Radostný život posmrtný, od
té doby pro ČT natočil dalších přibližně třicet titulů nejrůznějších žánrů - od psychologického dramatu (Návštěva staré dámy), přes třídílnou životopisnou fresku z Ameriky počátku 20. století (Arrowsmith) až po lidovou detektivní komedii (Paní Piperová zasahuje). K většině svých prací si píše scénáře - buď původní náměty nebo adaptace románů, povídek či divadelních her. Tři roky byl pedagogem FAMU, posléze spolupracoval s filmovými školami ve Zlíně a Písku.
Filmografie Zdeňka Zelenky CELOVEČERNÍ FILMY
scénář, režie LÁSKA ZLATNICE LEONETTY, TV ČAROVNÉ DĚDICTVÍ, 1985, scénář, inscenace, 1991, scénář, režie režie RADOSTNÝ ŽIVOT POSMRTNÝ, TV JSI FALEŠNÝ HRÁČ, 1986, námět, scé- film, 1990, scénář, režie nář, režie SVĚDKYNĚ, TV inscenace, 1991, režie FREONOVÝ DUCH, 1990, námět, scé- LORNA A TED, TV inscenace, 1991, nář, režie scénář, režie REQUIEM PRO PANENKU, 1990, spo- KRÁLOVSKÝ ŽIVOT OTROKA, TV luautor námětu a scénáře inscenace, 1992, spoluautor scénáře, NESMRTELNÁ TETA, 1993, námět, režie scénář, režie ŠPLHAJÍCÍ PROFESOR, TV film, 1992, VÁLKA BAREV, 1994, spoluautor námě- spoluautor scénáře, režie tu a scénáře ELEGANTNÍ ŘEŠENÍ, TV inscenace, REBELOVÉ, 1999, spoluautor námětu a 1994, spoluautor scénáře, režie scénáře BÁJEČNÝ VÍKEND, TV film, 1994, scénář, režie POSLEDNÍ SLOVO, TV inscenace, TVORBA PRO TV 1994, režie GENERÁLKA JEHO VELIČENSTVA, TV TEDALDO A ELISA, TV inscenace, 1991, inscenace, 1995, televizní scénář, režie scénář, režie KEAN, TV film, 1995, scénář, režie ZÁLETY KOŇSKÉHO HANDLÍŘE, TV AZRAEL, ANDĚL SMRTI, TV film, 1995, inscenace, 1991, scénář, režie scénář, režie OKO ZA OKO, TV inscenace, 1991, BOHATSTVÍ SLEČNY KRONKIOVÉ,
TV film, 1996, scénář, režie POLEDNÍ ŽÁR, TV inscenace, 1997, režie ARROWSMITH, TV film, 1997, režie RUMPLCIMPRCAMPR, TV film, 1997, spoluautor scénáře, režie VELKÝ PŘÍPAD, TV film, 1999, režie PANÍ PIPEROVÁ ZASAHUJE, TV inscenace, 1999, scénář, režie NÁVŠTĚVA STARÉ DÁMY, TV film, 1999, scénář, režie ISABELA, VÉVODKYNĚ BOURBONSKÁ, TV film, 1999, scénář, režie KARLÍNSKÁ BALADA, TV film, 2000, scénář, režie MANŽELKA RONALDA SHELDONA, TV film, 2001, režie IDEÁLNÍ MANŽEL, TV film, 2001, scénář, režie LAKOMEC, TV film, 2002, scénář, režie BROUK V HLAVĚ, TV film, 2002, scénář, režie
Jan Vodňanský – informace z internetu *19. června 1941, Praha Je spisovatel, herec, zpěvák, autor textů písní a lidový filosof. Jeho texty jsou plné osobitého absurdního a intelektuálního humoru. Věnoval se také tvorbě pro děti (např. verše v časopise Mateřídouška). Umělecká dráha V roce 1965 vystudoval Jan Vodňanský Fakultu strojní ČVUT a krátce pracoval jako projektant. Již od roku 1963 však publikoval své texty (např. v časopise Mladý svět). Ve stejné době se seznámil s hudebníkem Petrem Skoumalem, se kterým vytvořil na téměř 20 let autorskou dvojici. Vrcholem jejich tvorby byla společná autorská představení v Čihoherním klubu na přilomu 60. a 70. let (např. S úsměvem idiota). Spolupráce Jana Vodňanského s Petrem Skoumalem je podrobněji popsána v článku Petr Skoumal. Činoherní klub v ulici Ve Smečkách, působiště Jana Vodňanského a Petra Skoumala na přelomu 60. a 70. let 20. století V roce 1973 vystudoval dálkově ještě Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Účinkoval s Petrem Skoumalem po klubech, psal básničky pro děti, texty k filmovým písním – především Přijela k nám pouť (1973) nebo Jen ho nechte, ať se bojí (1978). Po podpisu Charty 77 byla jeho činnost dále omezována. V 80. letech se věnoval prakticky jen tvorbě pro děti – vystupoval např. s Přemyslem Rutem a Světlanou Nálepkovou. Přesto se však veřejnost občas setkala s jeho tvorbou – např. v polovině 80. let se jeho písničku Jak mi dupou králíci podařilo „pro-
Tvorba Jan Vodňanský je obdařen zcela originálním druhem osobitého intelektuálního humoru. Jeho texty pro dospělé by se daly charakterizovat jako jazykové hříčky (např. názvy knih Čerstvá zvěrstva nebo Sviňte to svinstvo!). Ke genezi těchto hříček Vodňanský sám říká: Hra se slovy – tak tomu jsem byl tak nějak geneticky vystaven. Od dětství, ještě než jsem uměl psát nebo číst, tak jsem se už víceméně inspiroval zvuky slov, jimž jsem ještě vůbec nerozuměl. Ta hra se slovy mě provází dodnes v nejrůznějších slovních hříčkách, které mě budí ze spaní, které mě nutí vytahovat zápisník a tužku třeba uprostřed masové hromadné dopravy, kdy se nemohu ani pohnout a musím si třeba rukou vytáhnout zápisník a zuby si vytáhnout tužku, abych si zapsal nápad, který je už jen jednou a nikdy se nevrátí, když není
pašovat“ do silvestrovského vydání večerníčku Bob a Bobek - králíci z klobouku. Po listopadu 1989 krátce obnovil svoji spolupráci s Petrem Skoumalem. Vydal kompilace své dřívější tvorby, ale stále vystupoval i pro děti (např. v nedělních ranních pásmech Jůhele neděle nebo Studio
Rosa). Vodňanský se vždy vyjadřoval k aktuálním politickým tématům – např. v roce 2003 podepsal prohlášení S komunisty se nemluví . Často vystupoval pro krajany v zahraničí, znal se dobře s Jiřím Voskovcem. V polovině 90. let přednášel filosofii na Filosofické fakultě. Spolupracoval také s Ondřejem Neffem při propagaci internetu.
zaznamenán. Vodňanský ve svých dílech často směšuje technické a filosofické roviny pohledu a dochází k absurdním nečekaným závěrům. Je to dobře patrné např. z názvů obrazů a artefaktů z fiktivní reportáže z galerie: Dáma na lovu s minometem a malým psíkem Královna Alžběta beseduje s traktoristy Dáma šlape na minu (mozaika) Proslulé jsou i jeho patafyzické přednášky, kde vědecké metody a pojmy používá k popisu např. postavy Babičky Boženy Němcové, pohádkových postav Sněhurka a sedm trpaslíků aj. Pro děti Ve svých dílech pro děti však samozřejmě tuto rovinu opouští a píše jednoduché, hravé a snadno zapamatovatelné verše. Některé z nich však promlouvají i k dospělým. Z nich nejznámější jsou asi jeho „králíci“:
Jak mi dupou králíci Ptáš se, jak mi dupou králíci:
skvěle - pojď si poslechnout, sevřeně v trojstupu obcházejí chalupu, smělý úsměv na líci - tak mi dupou králíci! Ptáš se, jak mi dupou králíci: skvěle - pojď si poslechnout, stejný krok, stejný vous, každý láskou by tě kous‘, v očích žár a pevný cíl - tak mi dupou králíci! Jejich uši možná tuší více, nežli ti oči napoví, formaci svou neporuší, no zkrátka už jsou takoví, zoceleni jsou i v duši, ve své duši králičí, bubny zní a srdce buší, kroky duní v jehličí,
kupředu levá a zpátky ani krok!
Jiří Lábus
– informace z internetu a opět role Rumburaka, tentokrát ve stejnojmenném filmu.
* 26. ledna 1950, Praha
Jeden z nejvýraznějších českých herců své generace toužil být hercem odmalička. Už jako dítě bavil návštěvy imitováním rozhlasových hlasatelů a rád mystifikoval okolí. Když se proto po gymnáziu rozhodoval mezi výtvarnou školou a DAMU, zvítězila Divadelní Akademie. Absolvoval ji v roce 1973 rolí Mackieho Messera v Žebrácké opeře, na základě které byl šéfem liberecké Ypsilonky Janem Schmidem přijat do prvního angažmá. Zůstal mu věrný dosud. Počínaje tímtéž rokem se začal objevovat i ve filmu a v televizi, často v záporných a excentrických rolích. Takový byl jeho Eda v ZATYKAČI NA KRÁLOVNU nebo brusič Petr z filmu PÁNI KLUCI. Přestože šlo vesměs o role rozsahem malé, Lábus na sebe upozonil výrazným komediálním talentem, na jehož základě pro něj tvůrčí dvojice Miloš Macourek-Václav Vorlíček napsala roli čaroděje II. kategorie Rumburaka v televizním seriálu „ARABELA“. Přestože šlo o roli zápornou a komickou, Jiří Lábus ji obohatil o další rozměr. Jeho čaroděj, mstící se za křivé obvinění, vzbuzoval u diváků soucit a sympatie, seriál se stal fenoménem a bez nadsázky se dá říci, že Rumburak je pro Lábuse stále životní rolí. V průběhu osmdesátých let se vryl divákům do paměti také jako součást komické dvojice LábusKaiser ze zábavného tv pořadu „Možná přijde i kouzelník“ a u dětských diváků si získal sympatie namluvením plyšového moderátora Jů z tv pořadu „Studio Kamarád“. Filmových nabídek dostával stále požehnaně, nicméně o velkých rolích se bohužel stále mluvit nedá. Výjimkou je snad jen živočichář Béďa v divácky vděčné komedii SLUNCE, SENO, JAHODY a jejích dvou pokračováních
Devadesátá léta poskytla Jiřímu Lábusovi o něco zajímavější příležitosti. Po obligátním zopakování role čaroděje II. kategorie v seriálu „ARABELA SE VRACÍ“ natočil především kafkovský film AMERIKA, v němž pro mnohé překvapivě ztvárnil vážnou, dramatickou postavu a byl za svůj výkon odměněn Českým lvem. Za zmínku rozhodně stojí menší, ale zodpovědně zahrané roličky ve filmech SPIKLENCI SLASTI, ZAPOMENUTÉ SVĚTLO nebo LOTRANDO A ZUBEJDA. Mnohem rozsáhlejší role ovšem Lábus získává v televizi (připomenul bych například jeho mrazivé ztvárnění podivínského gurmeta Lafflera v horroru SPECIALITA ŠÉFKUCHAŘE) a stále většího úspěchu se mu dostává v divadle. Za roli podváděného manžela ve Vianově hře „Hlava Medúzy“ obdržel v roce 1997 cenu Thálie. Pokračuje také jeho spolupráce s Oldřichem Kaiserem, jednak na dodnes trvající rozhlasové parodii „Tlučhořovi“, ale stále více i v televizi. Nejdříve jde o jednorázovou televizní parodii „Pension Lola“ a vzápětí na zábavném pořadu „Ruská ruleta“, v němž mají oba herci za úkol vždy na vylosované téma improvizovaně sehrát skeč. Dále je Lábus objeven pro zcela novou disciplínu - dabing. Jeho široké hlasové schopnosti poskytují dabingovým režisérům dosud netušené možnosti, takže Lábus svérázným způsobem namluvil rozhlas v seriálu „MASH“, často dabuje mistra slova Rowana Atkinsona a málokdo si bez něj umí představit dabing Marge z animované parodie „SIMPSONOVI“. Přestože byl k němu film v minulosti skoupý, o Lábusových kvalitách nikdo nepochybuje. Režiséři ho rádi obsazují do rolí, které jsou malé rozsahem, ale velké důležitostí a vyžadují precizní ztvárnění. Do této kategorie spadají otec z TMAVOMODRÉHO SVĚTA, realitní agent z BABÍHO LÉTA nebo pes Jonatán v crazy komedii MACH, ŠEBESTOVÁ A KOUZELNÉ SLUCHÁTKO. Zatím naposled se Lábus objevil v roli proradného ministra v pohádce ČERT VÍ PROČ, v současné době točí pro televizi seriál „NÁMĚSTÍČKO“ a s Oldřichem Kaiserem připravuje animovanou verzi Tlučhořových.
Sourozenci Valentovi jsou bezva Festival navštívil také vzácný host- dramaturg Václav Čapek.
Dramaturg je pracovník zabývající se přípravnou uměleckou činností zvanou dramaturgie. Jedná se o literárního či hudebního odborníka, pracovníka v ivadle, rozhlasu, televize apod., který je pověřen výběrem a sestavováním repertoáru. Repertoár bývá dramaturgy sestavován často s velkým časovým předstihem leckdy i na mnoho let dopředu. Ve filmu se jedná o odpovědného pracovníka za literární přípravu filmu a sestavení dramaturgického plánu. První naše otázka se týkala právě práce dramaturga. Obsáhle nám vše vysvětlil, bohužel na další připravené otázky nebyl čas.
Zeptali jsme se ho: „Potěšila tě pozvánka na Juniorfest v Horšovském Týně?“ „Určitě, do Horšovského Týna jsem se těšil.“ „Na co jsi nejvíce pyšný?“ „Asi na Zlaté dudky.“ „Jak se cítíš, když se vidíš na filmovém plátně?“ „Já to nijak neprožívám, hraju přece jen už od 4 let.“ „Hraješ na nějaký hudební nástroj?“ „Hraju na klavír a hrál jsem na flétnu.“ „Jaká je Anička sestra?“ „Jak kdy, taky zlobí, jinak dobrý.“
Uváděl už setkání se sourozenci Valentovými. Oba známe např. ze seriálu Ulice. Anička chodí zatím do první třídy.
A Aničky Valentové jsme se zeptali: „A jaký je Matyáš bratr?“ „Ale asi tak stejně, jak to říkal Matyáš.“
Zato Matyáš hraje už od čtyř let. Je sympatický, pohotový, vyrovnaný. Vůbec se nepovažuje za filmovou hvězdu. Zvládá dobře natáčení i školu. Natočil 6 filmů (Rafťáci, Loupežník, Maharal, tajemství talismanu, Ich liebe, Případ nevěrné Kláry a Karambol-ještě neuveden do kin), 23 reklam a pořad Seznamte se, Rafťáci na TV Nova. V roce 2006 a 2007 získal ocenění Zlatý dudek. Prý je má uložené na skříni.
„Aničko, víme, že jsi začala chodit do 1. třídy. Který předmět tě nejvíc baví?“ „Asi matematika.“ „Hrála jsi ještě v něčem kromě Ulice?“ „Ano, dostala jsem roli v pokračování seriálu Zdivočelá země. Byla to náhoda, hledali chlapeckou roli. Doprovázela jsem Matyáše, a tak mně nabídli,abych si to zkusila.A vzali mě.“ Obou sourozenců jsme se na závěr zeptali: „Jak se vám hraje v Ulici?“ „V seriálu se nám velmi líbí, poznáváme nové tváře a zajímavé lidi.“
