Převod Záleží na charakteru (Epitrepontes) do elektronické podoby bez poznámek a předmluvy z: Komedie pro všední den. Přeložili Karel Hubka a Eva Stehlíková. Předmluvu Pod maskou smích i pláč (s. 7-21) napsala a poznámkový aparát sestavila Eva Stehlíková. Rozsáhlejší citáty a menandrovská úsloví s. 355-371. Praha, Svoboda 1983. Náklad 7 500. (Antická knihovna sv. 50)
156 OSOBY CHARÍSIOS, mladík ONÉSIMOS, jeho sluha PAMFILÉ, jeho žena SMÍKRINÉS, Pamfilin otec SÓFRONÉ Pamfilina chůva (patrně němá role) CHAIRESTRATOS, soused a přítel Charísiův SIMIÁS, přítel Charísiův (patrně němá role) SYRISKOS, uhlíř SYRISKOVA ŽENA (němá role) DÁOS, pastýř HABROTONON, harfenistka KARIÓN, kuchař CHÓR Pravděpodobně některý z bohů jako PROLOG MÍSTO DĚJE Před domem Chairestratovým a Charísiovým. 157 ZÁLEŽÍ NA CHARAKTERU PRVNÍ DĚJSTVÍ (Na scénu přicházejí x města Onésimos a Kárión, patrně se svými pomocníky) KÁRIÓN Tvůj pán že žije s Habrotonon? S harfenistkou!? A není to tak dávno, co se oženil, vid, Onésime? Je to pravda? ONÉSIMOS Ale je. KARIÓN Prosím tě, Onésime, honem vyprávěj a nechoď kolem horké kaše. Na světě nic není sladšího než všechno dobře vědět. Zvědavý kuchař asi někde ve městě slyšel, že Onésimův pán, Charísios, odešel od své ženy Pamfily, usídlil se v domě svého přítele Chairestrata, najal si harfenistku a pořádá se svými přáteli jednu pitku za druhou. K tomu také najal kuchaře, který se podle všeho vytahuje svým uměním
KARIÓN Uzené rybičky jsem utřel, posolil… Doufám, že takhle jim to bude vyhovovat. ONÉSIMOS Proč ale neuděláš to, co nejvíc hoří? Leží tam celou dobu, už je nervózní… 158 159 Scéna patrně končila tím, že kuchař s Onésimem vešli do Chairestratova domu, aniž se kuchař dozvěděl, proč Charísios od své ženy odešel. To sdělil divákům nejspíše nějaký bůh, který po jejich odchodu vstoupil na scénu v úloze Prologu: Charísios opustil svou ženu Pamfilu, protože v jeho nepřítomnosti, a to pouhých pět měsíců po svatbě, porodila dítě. Po odchodu Prologu přichází Smíkrinés, otec Pamfilin, který se rozhodl, že zakročí a udělá pořádek. Jeho monolog sleduje a komentuje Chairestratos, o jehož přítomnosti Smíkrinés neví SMÍKRINÉS - - - a vína. To mě děsí nejvíc. Pomlčím o tom, že je pořád opilý, nemůžu ale uvěřit, že někdo pije - a dobrovolně -, když teď pouhá čtvrtka vína už stojí obolos. CHAIRESTRATOS A to se dalo čekat! Vpadne sem jako velká voda a je konec našemu laškování. SMÍKRINÉS A co mně je po tom? Ten ještě bude litovat! Vzal její věno (byly to čtyři talenty!), a nežije s ní. Spí bůhvíkde a tomu kuplířovi dává každý den dvanáct drachem! CHAIRESTRATOS Dvanáct. Přesně tak. Je vidět, že ví přesně, jak se věci mají. SMÍKRINÉS Za to bych dokázal žít měsíc a šest dní! CHAIRESTRATOS Na den dva oboly! Tos pěkně spočítal, to už je na žebráckou porci ječné kaše. HABROTONON (vychází z Chairestratova domu)
Čeká tě doma Charísios, Chairestrate. (Uvidí Smíkrina) Drahoušku, kdo je tohle? CHAIRESTRATOS Otec jeho ženy. HABROTONON Copak je mu, že vypadá tak ustaraně? SMÍKRINÉS - - - darebák si vezme harfenici a svoji ženu----------Smíkrinés patrně dál lamentoval nad osudem své dcery. Možná také, že uviděl Habrotonon a obořil se na ni, jako by vším byla vinna ona -------------- Ten si to odnese! Půjdu teď dovnitř. Až budu mít zcela jasno, jak je to s tou mou dcerou, budu přemýšlet a hledat způsob, jak si to s ním vyřídit. (Odejde od Charísiova domu) HABROTONON Řekneme Charísiovi, že tu má tchána? 160 CHAIRESTRATOS Řekneme. Tchán je podšívka a byl by schopen zbořit mu dům. HABROTONON Jen jeden? Ať jich zboří víc! CHAIRESTRATOS Víc? HABROTONON Aspoň tenhle vedle. CHAIRESTRATOS Ten je přece můj! HABROTONON No právě. Pojďme dovnitř k Charísiovi.
CHAIRESTRATOS Tak pojďme. Myslím, že sem zrovna táhne tlupa nějakých holobrádků. Jsou už opilí a opilcům je lepší cestu vyklidit! Vystoupí CHÓR 161 DRUHÉ DĚJSTVÍ Z Charísiova domu vychází Smíkrinés. Jeho vyjednávání patrně nikam nevedlo, a tak si stěžuje, že rady starce nebere mládí v potaz SMÍKRINÉS - - - a život lidský je tak vrtkavý - - Za jeho řeči vchází pastýř Dáos a uhlíř Syriskos, jehož následuje žena nesoucí v náručí nemluvně SYRISKOS Chceš prchnout před spravedlností? DÁOS Nevydírej! Nemůžeš vlastnit něco, co ti nepatří. SYRISKOS Najdeme soudce. DÁOS Dobrá, budeme se soudit. SYRISKOS Jaký má být? DÁOS Mně je to jedno. Já jsem v právu. Nevidím důvod, proč bych se měl s tebou dělit. 162 SYRISKOS (ukazuje na Smíkrina) A co bys říkal tomuhle? DÁOS No pro mě za mě… SYRISKOS (ke Smíkrinovi) Neměl bys, ctěný pane, pro nás chvilku čas?
SMÍKRINÉS Já? Pro vás? O co kráčí? SYRISKOS Máme spolu spor. SMÍKRINÉS Co mně je po tom? SYRISKOS Spor chce nestranného soudce. Rozsuď nás, pane, jestli ti nic nebrání. SMÍKRINÉS Hrom do vás, chlapi! Mají kožich samou díru, a chtěli by se soudit! SYRISKOS Je to pravda, otče, ale ta záležitost není složitá a nebude tě stát moc času. Bud tak laskav! Prosím tě, nepohrdej námi. Spravedlnost by vždycky měla zvítězit a každý z nás by ze všech sil měl tomu všude napomáhat. Zájem nás všech nám velí být na straně práva! 163 DÁOS (k sobě) To jsem si ale dal! Je prvotřídní řečník Stejně se dělit nebudu! SMÍKRINÉS Tak po pořádku: Ty řekni, co mám soudit. SYRISKOS Řeknu. SMÍKRINÉS Poslouchám. (K sobě) Vždyť mě to nezdržuje. (K Dáovi) Mluví ten, co mlčel.
DÁOS Nebudu mluvit jenom o něm, začnu zdálky, abys i ty hned pochopil, oč tady běží. - Bude to asi třicet dní. Já pásl ovce tamhle v tom hájku, co je nedaleko odtud. Vážený pane, toho dne jsem pásl sám a našel jsem tam ležet dítě - nemluvňátko. To dítě mělo náhrdelník a pár šperků SYRISKOS A o ty se teď přeme! DÁOS Nenechá mě mluvit! 164 SMÍKRINÉS Jestli ho budeš přerušovat, přetáhnu tě touhletou holí! DÁOS Jen mu dej! SMÍKRINÉS Tak mluv! DÁOS Už mluvím. Vzal jsem to nemluvně a odešel s ním domů. Rozhodl jsem se, že to dítě vychovám. Ale pak v noci, však to všichni dobře znáte, začalo mi to vrtat hlavou. Říkal jsem si: Pročpak mám dítě vychovávat, zlobit se s ním? Co strava? Proč si přidělávám starosti? Tak nějak. Druhý den jsem zase vyhnal stádo. Přišel tam za mnou tenhle člověk - je to uhlíř, v hájku, kde pasu, vykopává pařezy, trochu se známe, sem tam spolu dáme řeč. Když mě tak viděl, jak se mračím, povídá:„Poslouchej, Dáe; pročpak jsi tak zamyšlený?“ Já na to: „Pletu se, kam nemám.“ Pak mu říkám, jak jsem to dítě nalezl a přijal za své. Ještě jsem mluvil, už mi skákal do řeči: „Dej mi to dítě! Dobře se ti povede: zachováš si svůj klid i svoji svobodu.“ A pak zas povídá: „Má žena rodila - to mluvil támhle o té, co tu chová dítě a dětátko jí při porodu zemřelo.“ Syrisku, prosil jsi mě?
SYRISKOS Prosil. DÁOS Celý den! Prosil tak úpěnlivě, tak mě přemlouval, že jsem to slíbil. Pak jsem mu to dítě dal. Když si je bral, tak tisíckrát mi děkoval, ruce mi líbal! Dělal jsi to? SYRISKOS Dělal. DÁOS Pak šel. A najednou mě se svou ženou překvapil, že prý ty věci, které byly u dítěte - je to jen tretka, drobnost, pouhopouhé nic -, má dostat on a že se děje hrozná křivda, když prohlašuju, že ty věci patří mně. Já tvrdím, že si zasluhuju jeho vděčnost: dal jsem mu, o co prosil. Nechci mu dát vše? Za to mě přece nikdo nemůže hnát před soud! Kdybychom tehdy měli štěstí oba dva, ten nález bychom rozdělili - ty půl, já půl. Já ale našel všechno sám a tys tam nebyl, proč tedy máš mít všechno a já vůbec nic? Tak dost už! Já jsem ti dal z toho, co je mé. Jsi spokojený s tím, co máš? Tak si to nech. Ne? Rozmyslel ses jinak? Tak to zase vrat! Ty sám mi nekřivdi, a křivda se ti vyhne. Dál jsem ti dobrovolně část a není možné, abys měl i ten ostatek, když já jsem proti. Já domluvil. 165 166 SYRISKOS Už domluvil? SMÍKRINÉS Už domluvil! SYRISKOS Tak to je řada na mně. Dítě našel on a všechno, co ti tady vypráví, je pravda. Tak se to, otče, stalo, tak a nejinak. Nic proti tomu nemám. Děcko jsem si přál,
on mi je dal. Jak vidíš, mluví čistou pravdu. Jenže mi potom pastýř, co s ním pásá, řekl, že vyprávěl, jak našel dítě a s ním šperky! To, otče, Dáos taky nijak nepopírá. Hej, ženo, pojď sem, podej mi to nemluvně! Podívej, Dáe: tohle dítě chce své věci a říká, že ty šperky bude jednou nosit. K tomu jsou určeny, to není tvoje mzda! I já ty šperky žádám s ním. Jsem jeho pán. Tys mě jím udělal, když jsi mi dítě dal. Vážený pane, ty teď musíš rozhodnout, jestli to zlato i ty všechny předměty mají být schovány, až dítě dospěje, jak matka určila, ať byla kdokoliv, anebo skončit u tohohle zloděje jen proto, že k těm cizím věcem přišel první. Že jsem ty věci nechtěl, když jsem dítě bral? Tehdy jsem k tomu ještě nebyl oprávněn. A ani nyní nehodlám si přilepšovat z tvého. Ty říkáš, že jsme oba měli štěstí! „Nález“! Jak může vůbec někdo takhle mluvit! Když je tu poškozený, jde spíš o krádež! A podívej se na to, otče, z jiné strany: třeba je urozené. My je vychováme, ale i mezi námi jeho krev se ozve pohrdne námi, bude chtít žít svobodně, snad lovit lvy, snad nosit meč, snad závodit… Já vím, to všecko znáš moc dobře z tragédií. Například vezmi Nélea a Pelia: ty oba našel stařík, obyčejný pastýř, co chodil zrovna v takovémhle kožichu. Jakmile zjistil, že jsou urozené krve, řekl jim, jak je nalezl a přijal za své, a dal jim mošničku, kde byly jejich šperky. A když pak chlapci poznali svůj pravý původ, z pasáků koz se přes noc stali vladaři. Kdyby byl tamten Dáos jejich šperky prodal, aby si zahospodařil svých deset drachem, takoví králové (a z tak mocného rodu!) by prožili svůj život zcela neznámí. Je správné, abych já to dítě vychovával, a Dáos příslib jeho šťastné budoucnosti mu vzal a bezohledně zničil? Řekni, otče! Vždyť jenom díky takovýmhle znamením se jeden člověk neoženil se svou sestrou, jiný zas našel matku, druhý svého bratra. Život nás všech je vratký. Proto musíme jej střežit se vší možnou prozíravostí.
Dáos mi říká: Jestli nejsi spokojen, tak dítě vrat. A to je prosím argument! To není spravedlivé. Když máš, Dáe, vydat, co patří dítěti, chceš radši dítě zpět, abys moh v bezpečí a klidu promrhat to jediné, co od Štěstěny dostalo? Domluvil jsem. Sud spravedlivě, podle práva. 168 SMÍKRINÉS Co bylo u dítěte, patří dítěti. To je můj názor. DÁOS To je tedy báječné! A komu, otče, patří dítě? SMÍKRINÉS Tobě ne, protože ty mu ubližuješ! Patří tomu, kdo se ho zastává a nenechá mu křivdit. SYRISKOS (Smíkrinovi) Štěstí tě provázej! DÁOS To je mi pěkný soud! Já našel všechno, o všechno jsem okraden, a ten, kdo nenalezl nic, to všechno shrábne! (Smíkrinovi) Mám mu to dát? SMÍKRINÉS Dej! DÁOS Jestli je to spravedlivé, ať se mi štěstí vyhne! SYRISKOS Dej ty věci sem! 169 DÁOS Co já jen zkusím! SYRISKOS
Ukaž mi tu mošnu! Sem s ní! Nosí to v mošně! Neodcházej, prosím tě, dokud mi všechno nedá. DÁOS Proč jsem souhlasil, aby nás soudil tenhle člověk! SMÍKRINÉS Chlape bídná, dej mu to! DÁOS Jak já zkusím! SMÍKRINÉS Je to vše? SYRISKOS Snad je. Jestli už něco neukradl, když jsem mluvil a usvědčoval ho. DÁOS Jen kdybych to by1 věděl! SYRISKOS (k odcházejícímu Smíkrinovi) Žij blaze, pane! 170 (K Dáovi) S takovými mizery je třeba dělat krátký proces. DÁOS Krátký proces? Nikdy jsem ještě neviděl tak strašný soud! SYRISKOS Ty lumpe, to ti patří! DÁOS Sám jsi lump! A koukej, ať střežíš šperky poctivě, než dospěje. Celou tu dobu budu tě mít na očích! (Odejde)
SYRISKOS Běduj, jak chceš, a táhni! Ženo, vezmi to a odnes k Chairestratovi. Náš pán to schová, a my tu dneska všichni zůstaneme přes noc. Zítra zas vyrazíme zrána do práce, až zaplatíme nájem. Ale nejdříve to přepočítáme! Kam s tím? Máš košíček? Zabal to do svých šatů! ONÉSIMOS (vychází z Chairestratova domu) To je ale kuchař! Takový louda! To se hned tak nenajde. Včera tou dobou se už dávno popíjelo. SYRISKOS (prohlíží věci a podává je ženě) Hele, kohoutek! Pěkně těžký. Tu máš, vezmi si ho… Tohle je vykládané! To je sekyrka. 171 ONÉSIMOS Copak to dělají? SYRISKOS A prstýnek! Je zlatý? Ne, jenom pozlacený. Co to na něm je? Býk? Nebo kozel? Nedá se to rozeznat. Dělal to Kleostratos. Tadyhle to stojí. ONÉSIMOS Ukaž ho! SYRISKOS Fuj! Kdo jsi? ONÉSIMOS (vezme Syriskovi prsten) Vždyť je to on! SYRISKOS A kdo? ONÉSIMOS Ten prsten! SYRISKOS Jaký? Já ti vůbec nerozumím! ONÉSIMOS Pratýnek mého pána!
SYRISKOS Ty ses asi zbláznil! 172 ONÉSIMOS No přeci ten, co ztratil! SYRISKOS Chlape, dej ho sem! ONÉSIMOS Dát ti, co dávno patří nám? A kdes ho vzal? SYRISKOS Ó mocní bohové! Co na světě je zla! Není to lehké chránit sirotkovi věno. Všude se najde člověk, který ho chce obrat. Povídám, dej sem prsten! ONÉSIMOS Nedělej si blázny! Je mého pána! Mocní bohové to vědí! SYRISKOS Dřív se dám zabít, než bych tobě ustoupil! Budu se soudit s každým, už jsem rozhodnut! Není to mé - ty věci patří dítěti. (Přebírají se ženou rychle zbylé věci) A náhrdelník! Tumáš! Plášť! A z nachu… Odnes to dovnitř! (K Onésimovi) Cos to říkal? ONÉSIMOS Co bych říkal? Ten prstýnek je Charísiův. Říkal mi, že se mu ztratil, když se jednou někde opil. 173 SYRISKOS Já patřím Chairestratovi. Bud prsten chraň, a nebo mi ho vrat a já ho budu střežit. ONÉSIMOS
Sám se už o něj postarám. SYRISKOS Snad je to jedno, když máme oba stejný cíl a chceme totéž. ONÉSIMOS Ted právě začli hodovat. To není čas, kdy by se dalo jednat o takové věci. Nechám to na zítra, to bude více klidu. SYRISKOS Do zítra počkám. A jsem připraven svou při obhájit před každým. (Onésimos odejde) No, mohlo to být horší: Když člověk něco chce, tak aby nechal práce a běhal dneska pořád jenom po soudech! Vystoupí CHÓR 174 TŘETÍ DĚJSTVÍ ONÉSIMOS (vychází z Chairestratova domu) Nejméně pětkrát jsem se rozhod ukázat ten prsten pánovi. Už jsem byl blizoučko, už jsem to skoro udělal - a pak jsem prchl. Stačí, že lituju, co jsem mu tenkrát řekl! Teď lamentuje v jednom kuse dokola: „Ať Zeus bleskem zhubí toho ničemu, co přišel s touhle zvěstí!“ Jenom aby potom, až se zas smíří s Pamfilou, mě nechytl a nesprovodil ze světa, že o všem vím! Že jsem si nedal pozor, proč jen jsem se staral, už tak jsem v nepříjemnostech až po uši… HABROTONON (vychází ze stejného domu, nezpozoruje Onésima a hovoří k sobě) Dejte mi pokoj, prosím vás, a nechte mě! Vlastně mě zneužívají! Já myslela, že tenhle človíček mě hodlá milovat, on zatím nenávistí plane jako bůh! Ani mi nedovolí ležet vedle něho! Nejsem já chudák? ONÉSIMOS (stále k sobě) Ne, to by byl nesmysl,
kdybych ten prsten zase vrátil! HABROTONON On je chudák! Takové spousty peněz rozhazuje. Proč? Jestli to půjde takhle dál, pak mohu klidně v průvodu panen Athéně nést košík s kvítím! Sedím tu třetí den, já ubohá - a nic. Jak stará panna! ONÉSIMOS Jak to jenom udělat, prosím vás, jak to jenom SYRISKOS (vychází z Chairestratova domu) Kdepak je ten člověk? Všechno jsem prolezl… Á, tady! Dobrý muži, ukaž ten prsten, komu myslíš, nebo vrať! Jinak se budu soudit! Chci jít za svou prací. ONÉSIMOS Člověče, koukej, to je tak: Ten prsten patří - a to vím zcela jistě - Charísiovi. Jen trochu váhám, jestli mu ho ukázat, vždyť tím z něj dělám otce toho dítěte, které ho mělo u sebe. SYRISKOS Ty jeden blázne! ONÉSIMOS Ztratil ho v noci na slavnosti v Brauronu, a na tu chodí taky ženy. To dá rozum: nějakou dívku svedl, přitom ztratil prsten. Ta porodila dítě, pak je odložila. Kdyby ji někdo našel a pak přinesl ten prsten Charísiovi - pak je tu důkaz! Takhle s tím naděláme jenom další zmatek. 176 SYRISKOS Klidně si mudruj. Jestli mě chceš vydírat, abych ti za ten prsten něco podstrčil, jsi na omylu. Nemám chuť se dělit! ONÉSIMOS Kdepak!
SYRISKOS No proto! Běžím do města - hned jsem tu zpátky a to už budu vědět, co mám dělat dál! (Odejde) HABROTONON (vystoupí z úkrytu, kde poslouchala) To dítě, co teď kojí uhlířova žena, to není jejich? On je našel, Onésime? ONÉSIMOS Aspoň to říká. HABROTONON Jak je krásné, chudinka! ONÉSIMOS S ním našel tenhle prsten. Patří mému pánu. HABROTONON Ty bídáku! Co když to dítě je tvůj pán, a vyroste jak otrok! Ty to necháš tak? Budeš se klidně dívat? Zasloužil bys smrt! ONÉSIMOS Já vím. Když ale jeho matku nikdo nezná. 177 HABROTONON Říkáš, že ztratil prsten někde v Brauronu? ONÉSIMOS Byl opilý. To říkal chlapec, co byl s ním. HABROTONON Asi se dostal mezi ženy na slavnost. I já jsem něco podobného zažila. ONÉSIMOS Tys byla při tom? HABROTONON Loni o Tauropoliích jsem hrála mladým dívkám v noci na harfu. A jedna dívka se tam s námi veselila… Tenkrát jsem nevěděla, co je muž… ONÉSIMOS To jistě.
HABROTONON Přísahám při Afrodítě! ONÉSIMOS A tys ji znala? HABROTONON Byla to přítelkyně žen, jimž jsem tam hrála. Snad bych se od nich něco mohla dozvědět. ONÉSIMOS A nevíš, kdo byl její otec? 178 HABROTONON Nevím nic. Kdybych ji viděla, snad bych ji poznala, byla tak spanilá… A prý i bohatá! ONÉSIMOS Snad je to ona. HABROTONON Nevím. Pobyla tam s námi, pak někam zmizela, a potom najednou přiběhla zpátky, uplakaná, zoufalá a její krásný, jemný šat byl samý cár. A byla to tak pěkná látka z Tarentu! ONÉSIMOS A prsten? HABROTONON Nevím. Nic mi neukázala. Nerada bych ti lhala. ONÉSIMOS Co mám ale dělat? HABROTONON Podívej, Onésime, jestliže máš rozum, dáš na mou radu. Řekni všechno pánovi. Jestliže matka dítěte je svobodná, proč bys měl před ním tajit, co se seběhlo? ONÉSIMOS Tak zkusme nejdřív najít matku dítěte! Viď, Habrotonon, že mi nějak pomůžeš?
179 HABROTONON To nemohu, když zatím nevím bezpečně, kdo byl ten muž. A taky nechci tajemství vyzradit zbytečně všem, kterých se chci zeptat. A kdo ví, jestli někdo od něj nedostal ten prsten v zástavu a sám pak neztratil? Nebo ho Charísios, když hrál někde v kostky, dal do banku; když uzavíral dohodu, stvrdil ji právě prsten, co měl na prstě… Tak se to přece při pitkách dost často stává. Dokud se přesně nedozvím, kdo byl ten muž, nebudu po ní pátrat, neprozradím nic. ONÉSIMOS Máš pravdu. Ale co mám dělat? A co ty? HABROTONON Podívej, Onésime, já mám jeden návrh. Sám posud, jestli se ti bude zamlouvat: vezmu to všechno se vším všudy na sebe, ten prsten navléknu si na prst, půjdu k němu ONÉSIMOS Jen mluv, už asi tuším, co máš na mysli. HABROTONON Až uvidí ten prsten, bude se mě ptát, kde jsem ho vzala. Řeknu: O Tauropoliích, ach, to jsem ještě byla panna… Její příběh si prostě vypůjčím. Nu, vždyť to všechno znám. ONÉSIMOS Kdo by to měl znát líp? 180 181 HABROTONON A když v tom pozná sebe, přizná hned jistě všecko, vždyť je opilý, a pohrne se do oprátky důkazu. Ať řekne cokoli, já kývnu na všechno a sama první nepromluvím, abych se snad neprořekla. ONÉSIMOS To jsi dobře vymyslela.
HABROTONON A abych něco neprořekla, budu říkat jen takové ty řeči, co se vždycky vedou: „Jakýs byl surový a nedočkavý!“ ONÉSIMOS Bravo! HABROTONON „Choval ses jako divoch! Roztrhals mi šaty! Já ubohá!“ - Tak to mu povím, ale předtím vezmu to děcko, co je u nás, zlíbám ho a v slzách otážu se uhlířovy ženy, kde k němu přišla. ONÉSIMOS Probůh! HABROTONON A pak přijde trumf: „To je tvůj syn!“ A ukážu mu nemluvně! ONÉSIMOS Tohle je prohnanost a rafinovanosti HABROTONON Až takhle dokážeme, že je otcem děcka skutečně tvůj pán, budem klidně hledat děvče. ONÉSIMOS Jen jednu věc jsi zamlčela, Habrotonon: že ty tím přijdeš ke svobodě. Je to jasné jak pozná, že jsi matkou děcka, vykoupí tě. HABROTONON To ještě nevím, ale moc bych si to přála. ONÉSIMOS Že nevíš?! Jestlipak mi budeš trošku vděčná? HABROTONON Nikdy ti nezapomenu, žes to byl ty, kdo pomohl mi ke štěstí. To přísahám! ONÉSIMOS Co když pak dívku schválně hledat nebudeš a ošidíš mě? Co si počnu?
HABROTONON Chudinko! Proč? Tobě se snad zdá, že blázním po dětech? Chci jenom svobodu. Ó bozi, to mi stačí, kéž bych se dočkala té odměny! ONÉSIMOS I dočkáš! 182 183 HABROTONON Jsi spokojen s mým plánem? ONÉSIMOS Zcela spokojen. Jestli mi něco provedeš, tak si mě nepřej! Jsem schopen ti to vrátit. Teď se podívejme, jestli je prsten jeho. HABROTONON Tedy souhlasíš? ONÉSIMOS Ovšemže. HABROTONON Takže sem s tím prstenem! ONÉSIMOS Tu je! HABROTONON (odchází a zpívá si) Bohyně přemlouvání, moje milá Peithó, ať slova, která vyřknu, zvoní jako zlato… ONÉSIMOS Ta, pane, umí! Ta je vynalézavá! Jen přišla na to, že jí láska nepomůže, hned si ví rady a má nový chytrý plán. Jen já snad nadosmrti budu otrokem, já trdlo, moula, kterého nic nenapadne! Snad se mi odmění, když se jí poštěstí. Nebylo by to spravedlivé? Jsem to vrták! Stavím si vzdušné zámky. Copak se dá čekat vděk od ženské? Jen neudělat další malér, stačí ta patálie s jeho vlastní ženou.
Může se stát, že najde matku toho děcka zjistí, že je to dcera svobodného otce, opustí Pamfilu a vezme si tu druhou Přesto jsem z toho zatím elegantně vyplul, tentokrát jsem tu kaši nezavařil já. Ruce pryč! Jestliže mě někdy přistihnete, jak do něčeho strkám nos a něco žvaním, smíte mi klidně všechny zuby vymlátit. A hele! Kdopak to tu jde? Náš Smíkrinés! Vrací se z města ve vzrušené náladě. Asi mu někdo řekl, jak se věci mají. To abych raději šel z cesty - - Smíkrinés zuří a lamentuje: o té ostudě ví už celé město. Za jeho řeči vyjde z Charísiova domu kuchař. Také jemu zhatily neočekávané události plány KARIÓN - - - starostí nad hlavu. No nejsem chudák? Teď vůbec nevím, co se v tomhle domě děje. Jestli si budou chtít zas najmout kuchaře - - Smíkrinés se dá s Káriónem do řeči, aby vyzvěděl, co se stalo. Ke svému úžasu zjistí, že Charísios má dítě s Habrotonon a že kvůli ní patrně definitivně Pamfilu opustí. Když z domu vyjde Chairestratos, možná se Simiem, Smíkrinés se do něho pustí SMÍKRINÉS Tak on se ten váš přítelíček nestydí mít dítě s děvkou? - - - - - - - - Proč se tu starám? Že mi do toho nic není? Ted teprve si mohu dceru odtud odvést, to udělám, a moje rozhodnutí platí. Vás všechny beru za svědky! - - Jak nenávidím ten váš zahálčivý život! Večírky pořádat a stále s někým pít - - Ten náfuka! Ten bude ještě litovat! Promrhá celé svoje mládí v bordelu, vezme si tuhle krásnou děvku do domu, bude s ní žít, a na nás už se neohlíží - - (Když skončí řeč, odejde do Charísiova domu, ostatní odejdou rovněž) Vstoupí CHÓR 185 ČTVRTÉ DĚJSTVÍ Z Charísiova domu vychází Smíkrinés a Pamfilé. Smíkrinés ji přesvědčuje, že musí Charísia opustit.
Mladá žena se udatně brání PAMFILÉ Děláš, že chceš mě spasit! Takhle ale ne! Jsi jako despota, a ne jako můj otec. SMÍKRINÉS Mám tě snad přesvědčovat dál? Chceš důkazy? Neslyšíš, dcero, jak to volá do nebe, jak je to jasné? Dobrá, budu mluvit dál, jsem připraven a předložím tři důvody. Pro vás dva není žádné jiné řešení. Podívej, jak si bezstarostně žije on, a ty bys zatím nechala - - - - - - Ty náklady! Jen si to spočítej! Vše dvakrát: tak dvakrát Thesmoforie a dvakrát Skiry! Pochop, že je to ztrátové! A není na dně? Co tvoje postavení? On si klidně řekne, že musí do Pirea. Zatím bude u ní. Tebe to bude trápit, budeš čekat s jídlem, a on si bude s tou svou někde popíjet - - Smíkrinés uvádí další důvody. Třetím důvodem je patrně nerovnoprávné postavení manželky --------------milá Pamfilo, pro ženu není lehké konkurovat děvce, 186 ta umí víc a ničeho se nestydí, dovede lichotit a nadělá víc zla - - Pamfilé se přesto nedá přesvědčit. Smíkrinés se rozhodne jít do města a přivést na pomoc Pamfilinu chůvu Sófronu. Pamfilé zůstane na scéně a patrně běduje nad svou situací PAMFILÉ Svět se mi před očima rozplývá, jak pláču… HABROTONON (vychází z Chairestratova domu a chová dítě) Půjdu s ním ven. Už dlouho pláče, chudinka. Copak ho asi bolí? Já to nepoznám. PAMFILÉ Cožpak mě nikdo z bohů nepolituje? HABROTONON Miláčku malý! Kdy se dočkáš maminky... (Uvidí Pamfilu) A podívejme! Kdo to tady stojí?
PAMFILÉ Půjdu. HABROTONON Posečkej chvíli, paní! PAMFILÉ Na mě voláš? 187 HABROTONON Ano. Copak mě nepoznáváš? Podívej se na mě! (K sobě) Tu jsem tam viděla! (K Pamfile) Buď zdráva, moje milá! PANIFILÉ A kdo jsi ty? HABROTONON Jen se mě neboj, dej mi ruku, a pověz: Bylas loni na Tauropoliích, drahoušku-------------PAMFILÉ Pověz mi, paní, odkud máš to dětátko? HABROTONON Má milá, ničeho se neboj. Podívej se, není ti něco z jeho věcí povědomé? PAMFILÉ To dítě není tvoje? HABROTONON To já jen tak dělám ne abych jeho matce nějak ublížila; abych ji v klidu mohla najít. Teď ji mám! Muselas to být ty, jak jinak! 188 PAMFILÉ A co otec? HABROTONON Nu, Charísios!
PAMFILÉ Moje milá, víš to jistě? HABROTONON To vím. Ty, poslyš, nejsi ale náhodou z tohohle domu? PAMFILÉ Jsem. HABROTONON Tak to máš vskutku štěstí. Nějaký bůh měl s námi, paní, slitování. Někdo jde ven. Už u sousedů bouchly dveře. Tak pojď a vezmi mě k vám do vašeho domu, abych ti mohla všechno přesně vysvětlit. (Obě odejdou do Charísiova domu) ONÉSIMOS (vyběhne z domu) Je napůl blázen! Přísahám! On prostě blázní, dočista blázní, on se zbláznil, bohové! To mluvím o Charísiovi, o svém pánu. Žluč se mu rozlila a otrávila krev jak jinak jeho počínání vysvětlit? Tak zrovna před chvílí se krčil u dveří a utloukal čas tím, že natahoval uši. Pamfilin otec dělal dceři kázání a vykládal jí o tom, jak se věci mají. 189 Pán měnil barvu - lidi, to je škoda slov! Vzdychal tam: „Co to povídáš, mé zlatíčko?“ Křičel a vlastní hlavou začal mlátit o zem. Chviličku ticho. Pak: „Co jsem to udělal! Takovou ženu učinil jsem nešťastnou!“ Nakonec, když se všechno dozvěděl, šel domů, trhal si vlasy, skřípal zuby - zkrátka šel. Stále jen opakoval: „Já jsem vinen, vinen! Já bídák! Vždyť i já se stejně provinil, já svedl dívku, stal se otcem dítěte, a přesto nedokázal jsem být laskavější k své drahé ženě, kterou trápí stejná vina! Jsem barbar! Nelida!“ A tak se obviňuje s očima podlitýma krví. Zkrátka blázní. Mám z toho husí kůži, jsem jak oukropek. Jestliže v tomhle stavu vyjde ven a pozná, jak jsem ho pomlouval, tak mě snad zabije.
Jen proto jsem se z domu tajně vykradl… Kam se mám vrtnout? Kdo mi poradí? Jdu pryč! Je konec! Někdo bouchl dveřmi a jde ven. Ó spas mne, Die Spasiteli, prosím tě! (Uteče do Charísiova domu) CHARÍSIOS (vyjde z Chairestratova domu) Tady mě máte: mladík s štítem bez poskvrnky. co vždycky věděl, kde je dobro a kde zlo, tvářička, na kterou se život nepodepsal. Pěkně to se mnou osud zatočil, a právem, a názorně mi ukázal, že jsem jen člověk. Řekl mi: „Co tu žvaníš, co se nafukuješ, ty lumpe jeden! Že to nedokážeš snést? Vždyť za to neštěstí tvá žena nemůže! Tak já ti ukážu: teď proviníš se sám, 190 a i když se k ní zachováš jak primitiv (ačkoli tvoje provinění není menší), ona se k tobě bude chovat velkoryse. Ted řekla otci slova, o kterých jsi snil: že přišla, aby s tebou sdílela tvůj osud, a že je její povinností s tebou zůstat, v neštěstí neopouštět tě… Jak náfuka - ------------- a její otec zakročí jistě. A co je mi po otci? Řeknu mu otevřeně: „Poslyš, Smíkrine, nedělej potíže a nech mi Pamfilu. Neplel jí hlavu, přestaň na ni naléhat -„ (Uvidí Onésima, který vyšel z domu) Už jsi tu zase? ONÉSIMOS (k Habrotonon, která přispěchala za ním) To jsem ale v pěkné kaši. Běda mi! Habrotonon, neopouštěj mě, bud tady se mnou! CHARÍSIOS Lháři jeden mizerná, tys tady stál a všechno slyšel? ONÉSIMOS Kdepak! Ne! Já právě vyšel z domu -
Charísios s Onésimem se dohadují. Habrotonon musí zasáhnout HABROTONON To nebylo mé dítě 191 CHARÍSIOS To nebylo tvé dítě - - - - - - HABROTONON Chceš, abych a ona přijde CHARÍSIOS Tak ty ses, Onésime, pokusil - - ONÉSIMOS Mě přemluvila Habrotonon - - - - CHARÍSIOS Ty mě chceš zase podvést, lháři mizerný! HABROTONON Nech svárů! Matkou není ledajaká žena, ale tvá vlastní! CHARÍSIOS Kéž by dítě bylo její! HABROTONON Vždy1 je! To přísahám! CHARÍSIOS Co je to za řeči! HABROTONON To nejsou řeči, to je pravda! CHARÍSIOS Pamfilino? Nesmysl, vždyť je mé. 192 193 HARROTONON To je! CHARÍSIOS
A Pamfilino?! Prosím tě, Habrotonon, nenapínej! Habrotonon vysvětlí Charísiovi, jak se věci skutečně mají, jak Onésimos objevil prsten a ona zase matku dítěte. Charísios je konečně spokojen CHARÍSIOS - - - - - - - - - máš pravdu, Habrotonon (Když Onésimos s Charísiem a Habrotonon odejdou do domu Pamfilou, vystoupí CHÓR) PÁTÉ DĚJSTVÍ Chairestratos vychází s kýmsi (se Simiem?) ze svého domu. Diskutují o událostech a Chairestratův partner napomíná mladíka, který se podle všeho zhlédl v krásné a chytré hetéře Je třeba, Chairestrate, začít uvažovat, co dělat, chceš-li zůstat Charísiovi věrným a stálým přítelem. Vždyť Habrotonon není jen obyčejná holka z ulice, je chytrá - dokázala děcku vrátit otce a ted je svobodná a je už svojí paní. Tak dost! Nech toho. - - Zdá se pravděpodobné, že do této chvíle ani Chairestratos, ani jeho partner nevěděli, že Habrotonon není matkou dítěte. Nový vývoj situace jim možná sdělil Onésimos. To, že Habrotonon vypátrala matku dítěte a smířila ji s Charísiem, mění Habrotonino postavení i Chairestratův vztah k ní, neboť Habrotonon je tedy nejen svobodná, ale i volná. Chairestratos se už nemusí na Charísia ohlížet. Přesto z posledních zachovaných slov připisovaných někdy Chairestratovi není jasné, zda mezi Haórotonon a Chairestratem dojde k nějakému kontaktu CHAIRESTRATOS - - - je moudrý. Takovouhle by si nenechal, to je mi jasné. Já ji nechám na pokoji. (Všichni patrně odejdou. Na prázdnou scénu přichází Smíkrinés a vleče Sófronu, starou Pamfilinu chůvu) 194 195 SMÍKRINÉS Jestli ti hlavu neutrhnu, Sófrono, tak ať mě vezme ďas! Chceš poučovat? Mě? Že dceru zbrkle odvádím? Ty babo jedna! Mám klidně čekat, až ten její řádský manžel prožere celé její věno? Mně pak zbudou
ze všeho jenom účty. Ty mi budeš radit? Musím se rychle chopit příležitosti. Drž jazyk za zuby, anebo uvidíš! Jsi ty můj soudce? Koukej ji hned přemluvit! Sófrono, jestli se mám vrátit domů s prázdnou Vidělas vedle cesty tamtu bažinu? Tak tam tě v noci hodím - tak tě zabiju. Já už tě donutím být se mnou zajedno, nestavět se mi na odpor! (Jde k Chairestratovým dveřím) Je zavřeno! Zabuším na dveře! Hej, lidičky! Hej, lidi! Tak otevře mi někdo? Lidi! Ohluchli jste? ONÉSIMOS (vychází z domů) Kdopak tu mlátí na dveře? Á, Smíkrinés! Ten otrava si jistě přišel pro svou dceru a její věno. SMÍKRINÉS Přesně tak, ty ničemo. ONÉSIMOS A správně činí. Je to člověk rozvážný a dobrý účetní. To jeho lupičství si zaslouží náš obdiv! SMÍKRINÉS Bozi, pomozte! ONÉSIMOS Bohové mají spoustu práce, Smíkrine, a nemají čas vážit pro každého zvlášť dobro a zlo jak denní příděl. SMÍKRINÉS Co to meleš? ONÉSIMOS S radostí dám ti malou lekci. Poslouchej: Na celém světě bude asi tisíc měst, v každém z nich bydli asi třicet tisíc lidí. Myslíš, že bozi spasí nebo zatratí jednoho po druhém? To by se nadřeli! A myslíš, že se o nás málo starají? V každém z nás ubytovali náš charakter jak velitele stráže. Ten v nás přebývá.
Může nás zničit, když ho neposloucháme, jiné zas může spasit. Tohle je náš bůh! Záleží na něm, jestli jednou vedeme si dobře a jindy zase zle. Chceš dobře žít? Nečiň nic zlého ani neuváženého! SMÍKRINÉS Ty tím chceš říci, lotře, že můj charakter udělal něco zlého? ONÉSIMOS Teď tě rozdrtí! SMÍKRINÉS Přestaň být drzý! 196 ONÉSIMOS A je to snad dobrý skutek odvlékat dceru od jejího manžela? SMÍKRINÉS Kdo mluví o dobru? Vždyť je to holá nutnost! ONÉSIMOS Tak podívejte na něj: Zlo má za nutnost! Kdopak ho vede do záhuby? Charakter! Ženeš se slepě do neštěstí, Smíkrine, a přesto špatně neskončíš. Jsi zachráněn, on sám tě vysvobodil ze všech špatností! Dej pozor, ať tě nenachytám, Smíkrine, při dalších nerozvážných činech. Všeho nech, jdi dovnitř a tam pěkně pozdrav svého vnoučka! Koukej ho pochovat! SMÍKRINÉS Co? Vnuka? Chlape bídný! ONÉSIMOS Zdálo se, že jsi chytrý! Ty jsi natvrdlý! Takhle jsi hlídal mladé děvče na vdávání? Je pět měsíců po svatbě a hele, zázrak: docela donošené děcko. SMÍKRINÉS Nerozumím. ONÉSIMOS Zato ta stará tady dobře rozumí,
viď, Sófrono? To bylo o Tauropoliích, náš pán vzal z kola Pamfilu - Už je to jasné? Ne? Před chvílí se poznali a domluvili a už je všechno v pořádku. SMÍKRINÉS Co říkáš, stará? ONÉSIMOS (zaujme tragikou pózu) „Příroda nestará se o zákony pranic.“ „Ženiným údělem je rodit.“ Co se mračíš? Je libo další citát z Eurípida? SMÍKRINÉS (k Sófroně, kteří se raduje ze šťastného konce) Neškleb se, babo! Tys mi pěkně hnula žlučí. Víš dobře, o co jde! ONÉSIMOS No jasně, že to ví! Ta pochopila dřív než ty! Vid, Sófrono? SMÍKRINÉS Není to hrůza hrůz? ONÉSIMOS Vždyť je to velké štěstí! SMÍKRINÉS Jestli je pravda, co tu říkáš, tak to dítě - - Smíkrinés začal tedy opravdu chápat, Onésimos jej ještě chvilku bude mučit nejasnými nápověďmi, ale pak asi přijde na scénu Charísios, aby se usmířil se svým tchánem, a komedie může šťastně skončit. Uzavře ji jako obyčejně CHÓR
