UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra pastorálních oborů a právních věd
Ing. Pavel Němec, DiS.
Missa chrismatis a její proměny ve dvacátém století: Porovnání změn v liturgii a v teologii. Diplomová práce
Vedoucí práce: ThLic. Mgr. Jan Kotas
Praha 2014
Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 28. 4. 2014
Pavel Němec
Bibliografická citace Missa chrismatis a její proměny ve dvacátém století: Porovnání změn v liturgii a v teologii: Diplomová práce / Ing. Pavel Němec, DiS.; vedoucí práce: ThLic. Mgr. Jan Kotas. – Praha, 2014. – 93 s.
Anotace Missa chrismatis (Mše při svěcení olejů) je mše, kterou ve Svatém týdnu slaví biskup spolu se svými kněžími na znamení vzájemné jednoty. Při této mši kněží obnovují své kněžské závazky a biskup žehná olej katechumenů a nemocných a světí olej křižma. Za poslední století prošel obřad několika proměnami. Ty se odráží i v teologii, kterou liturgie vyjadřuje zdůrazňováním některých prvků. Hlavní reformy liturgie této mše proběhly ve třech fázích v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Práce nejprve sleduje základy a důvody k používání olejů v liturgii katolické církve v kontextu Velikonoc a dále historický vývoj mše, při níž se oleje světily. Dále přehledně porovnává průběh liturgie Missa chrismatis a zachycuje rozdíly v mešních liturgických textech a textech obřadu svěcení olejů v jednotlivých fázích její reformy ve dvacátém století. Na tomto základu zachycuje i vývoj v teologickém obsahu.
Klíčová slova Missa chrismatis, svěcení olejů, křižmo, Svatý týden, Zelený čtvrtek, liturgická reforma.
Abstract Missa chrismatis and Its Changes in the Twentieth Century: A Comparison of Changes in Liturgy and Theology. Missa Chrismatis (Chrism Mass) is a Mass that the bishop celebrates in the Holy Week, together with his priests, which is a sign of mutual unity. During this Mass, the priests renew their priestly vows and the bishop consecrates the oil of catechumens, the oil of the sick and the chrism oil. The ceremony underwent several changes over the past century. These are reflected also in the theology, expressed in the liturgy by emphasizing of certain elements. The major reforms of the liturgy of the Mass took place in several stages in the 50`s, 60`s and 70`s of the 20th century. First, the thesis follows the basics and reasons for the use of oils in the liturgy of the Catholic Church in the context of Easter and then the historical development of the
Mass, in which the oils are consecrated. Also it clearly compares the progress of the Missa chrismatis liturgy and captures differences in the liturgical texts and texts of the rite of benediction of oils in the various phases of the reform of the twentieth century. On this basis, it attempts to render the evolution in theological content.
Keywords Missa Chrismatis, Benediction of Holy Oils, Chrism, The Holy Week, Maundy Thursday, Liturgical Reform.
Počet znaků (včetně mezer): 196 464
Poděkování Děkuji ThLic. Mgr. Janu Kotasovi za vedení, cenné rady a věcné připomínky při přípravě této práce a všem mým přátelům za duchovní, morální i věcnou podporu.
Obsah Obsah ................................................................................................................................ 5 Úvod.................................................................................................................................. 7 1. Cesty k používání olejů v křesťanské liturgii ............................................................ 9 1.1. Olej ve starověkém Středomoří .......................................................................... 9 1.2. Biblická východiska pomazání olejem ............................................................. 11 1.2.1. Starozákonní pomazání.............................................................................. 11 1.2.2. Evangelia o oleji a pomazání ..................................................................... 14 1.2.3. Odkazy na pomazání v dalších novozákonních spisech ............................ 16 1.3. Význam pomazání olejem a jeho žehnání v latinské liturgii ............................ 17 1.3.1. Olej katechumenů ...................................................................................... 21 1.3.2. Olej nemocných ......................................................................................... 22 1.3.3. Křižmo ....................................................................................................... 24 1.3.4. Poučení o úctě a uchovávání olejů, jejich rozdílení, přenesení do farností 28 2. Svěcení olejů v kontextu církevního roku ............................................................... 31 2.1. Missa chrismatis v kontextu Velikonoc ........................................................... 31 2.1.1. Triduum, Zelený čtvrtek a Missa chrismatis v tradici církve .................... 33 3. Historický vývoj Zeleného čtvrtku a Missa chrismatis ........................................... 35 3.1. Slavení Zeleného čtvrtku a svěcení olejů v prvních stoletích .......................... 35 3.1.1. Slavení tří mší na Zelený čtvrtek ............................................................... 36 3.2. Vývoj obřadů Zeleného čtvrtku od 13. století .................................................. 37 3.2.1. Svěcení olejů při mši Večeře Páně ............................................................ 38 3.3. Příprava a průběh reforem před II. vatikánským koncilem .............................. 39 3.4. Revize obřadů Svatého týdne Pia XII. a Jana XXIII. ....................................... 40 3.5. Reforma Pavla VI. od II. vatikánského koncilu v 60. letech ............................ 41 3.5.1. Rozšíření koncelebrace při svěcení olejů 1965 ......................................... 42 3.6. Missa chrismatis v nových obřadech Pavla VI. 1970 – 1971 .......................... 44 3.6.1. Obnova kněžských závazků....................................................................... 45 4. Komparativní analýza liturgie Missa chrismatis ..................................................... 49 4.1. Odraz reforem dvacátého století na struktuře Missa chrismatis....................... 49 4.1.1. Struktura mše před první revizí obřadů Svatého týdne Pia XII. ................ 50 4.1.2. Změny ve struktuře Missa chrismatis v 50. a 60. letech ........................... 53 4.1.3. Struktura Missa chrismatis v liturgických knihách po r. 1970 – 1971 ...... 54 4.2. Odraz reforem na textech Missa chrismatis a svěcení olejů ............................ 56 4.2.1. Reforma Missa chrismatis v textech vstupních obřadů ............................. 57 4.2.2. Reforma Missa chrismatis v textech bohoslužby slova............................. 58 4.2.3. Obnova kněžských závazků....................................................................... 60 4.2.4. Reforma Missa chrismatis ve slavení bohoslužby oběti ........................... 62
5
4.2.5. Reforma Missa chrismatis v textech svěcení olejů ................................... 67 4.3. Souhrn ............................................................................................................... 81 Závěr ............................................................................................................................... 83 Seznam použitých zkratek .............................................................................................. 87 Seznam literatury ............................................................................................................ 89 Přílohy Příloha č. 1: Hymnus O Redemptor Příloha č. 2: Tabulka variability v terminologii mešních textů Příloha č. 3: Latinské texty Missa chrismatis Příloha č. 4: Přehled struktury a textů Missa chrismatis
6
Úvod V katolické církvi se každoročně na Zelený čtvrtek schází diecézní biskup se svými kněžími a věřícími své diecéze při slavnostní mši, aby při ní společně slavili liturgii svěcení olejů. Schází se celé společenství církve, aby zároveň projevilo díkůvzdání Bohu za dar kněžství. Tato mše se nazývá Missa chrismatis a její dnešní podoba se odvíjí od reforem ve dvacátém století, kdy došlo k jejímu obnovení. Při této mši všichni kněží vyslovují odhodlání obnovit své kněžské sliby a závazky a biskup při ní žehná olej nemocných, olej katechumenů a světí křižmo. Oleje jsou v církvi znamením síly Ducha svatého a používají se při udělování svátostí k pomazání. Jsou také symbolem zasvěcení Ježíši Kristu v jeho kněžském, prorockém a královském poslání; jsou symbolem hojnosti a radosti. Z naší vlastní zkušenosti soudíme, že je Missa chrismatis poněkud v pozadí mezi velikonočními událostmi či oslavami a zvláště pro věřící, kteří se mají této mše účastnit, je jaksi neznámá nebo těžko uchopitelná. Proto se zajímáme o to, jakým způsobem dospěla tato mše do dnešní podoby a jakou teologii vyjadřuje s cílem postihnout vývoj Missa chrismatis ve dvacátém století. Alespoň částečně bychom tak chtěli přiblížit její smysl a význam. Ve 20. století došlo ke třem reformám Missa chrismatis, v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech. V této práci se proto zabýváme tím, jak se měnila struktura této bohoslužby a jak se v textech mešních antifon, orací, preface a především v modlitbách žehnání a svěcení olejů proměňovalo tematické zaměření této mše. Všímáme si také skutečnosti, že vývoj liturgického slavení jistým způsobem vyjadřuje teologii, a zároveň teologii zpětně ovlivňuje, proto se alespoň stručně zaměříme také na vztah těchto spojitých nádob. Práce se člení na čtyři hlavní kapitoly. V první kapitole se věnujeme otázce, původu používání olejů v církvi a jejich svěcení při liturgii. Zajímáme se o biblická východiska i teologické pojetí jednotlivých olejů. V druhé kapitole krátce probíráme Missa chrismatis v kontextu církevního roku a velikonočního okruhu. Hledáme souvislosti svěcení olejů s oslavou Velikonoc a přípravou křtu o Veliké noci. Před tím, než jsme mohli dále podrobně zkoumat liturgii Missa chrismatis na základě liturgických knih, bylo třeba zmapovat některé historické souvislosti. Tomu se věnujeme ve třetí kapitole. Zde shrnujeme základní vývojová období týkající se slavení 7
Zeleného čtvrtku a všímáme si okolností, za nichž ve dvacátém století docházelo k reformám mše se svěcením olejů. Centrem naší práce a hlavním úkolem je analytický rozbor mešních textů, textů obřadů svěcení olejů a struktury bohoslužby v jednotlivých fázích reformy ve dvacátém století komparativní metodou, tomu je věnována kapitola 4. Zde čerpáme z liturgických knih platných pro jednotlivá období dvacátého století (příp. jejich českých překladů, uvedených
v seznamu
literatury).
Sledujeme
zejména
rozdíly
a
podobnosti
v jednotlivých částech liturgie Missa chrismatis vzešlé z reforem v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech za působení papežů Pia XII., Jana XXIII. a Pavla VI., a stručně načrtáváme teologii této mše, o které vypovídají. V prvních třech kapitolách vycházíme především ze studia dostupné sekundární literatury, zvláště z řady manuálů, monografií a historických studií. Ve čtvrté kapitole pak ze samotných liturgických pramenů. Věříme, že tato práce přinese čtenáři ucelený obraz toho, jakým vývojem ve dvacátém století prošla mše, při níž se na Zelený čtvrtek světí oleje. Ať se v ní podaří každému nalézt alespoň základní obsah poselství, které nám liturgie předkládá, aby život a slavení bohoslužby Missa chrismatis přinášelo církevnímu společenství co největší užitek.
8
1. Cesty k používání olejů v křesťanské liturgii Mše se svěcením olejů (Missa chrismatis), která se slaví podle tradice ve čtvrtek Svatého týdne, má hned několik ohnisek. Kromě bohoslužby slova, slavení eucharistie a obnovy kněžských závazků v současné formě obřadů, o nichž pohovoříme níže, je jedním z hlavních prvků právě žehnání a svěcení olejů. Svěcení olejů (zvl. svatého křižma) při této mši je tak výraznou součástí bohoslužby, že celá mše nese podle křižma (chrisma) svůj název – „Missa chrismatis“. V následující části se budeme krátce zabývat charakteristikou, původem, významem a smyslem používání posvátných olejů v křesťanství, konkrétněji ve slavení svátostí křesťanského (katolického) Západu. Tyto charakteristiky nám později pomohou lépe chápat teologický základ svěcení olejů. V úvodu se však nevyhneme stručnému přehledu objasňujícímu původ symboliky pomazání olejem a původní cesty k jeho užívání, abychom přiblížili význam posvátných olejů v praxi křesťanského života a důvody k jeho žehnání a svěcení právě před Velikonocemi.
1.1. Olej ve starověkém Středomoří V oblasti Středomoří měl zvláště olivový olej svou „dlouhodobou tradici“ a byl zde „standardní a téměř nezbytnou součástí běžného života“.1 Využíval se jako „potravina, k pomazávání, ke svícení a jako léčebný prostředek; vydával jakoby nashromážděnou sílu slunce, a proto se stal znamením požehnané plnosti a plodnosti (srov. Ž 128,3; 133,2)“, jak uvádí Liturgický slovník.2 Podobně poukazuje i Pokorný, že olej byl ve starověku obzvláště „ceněn pro své léčivé účinky.“3 Rozmanitost využití a ocenění plodů oliv je patrná z následujícího textu: Všude, kde znali lidé olivovník (…) a jeho stříbřitě zelené ratolesti, obalené tučnými plody, tam byl jim tento strom se svými ratolestmi vhodným symbolickým předmětem. Houževnatost a plodnost byla náznakem šťastných životních poměrů radosti, blahobytu, zdaru, vítězství, pokoje, přízně nebes. (…) Neméně byl ceněn olej, získaný vylisováním olivových plodů. Lidé se domnívali, že se tají v oleji nejvyšší měrou životodárné látky, neboť prý obsahuje životní energii žhavých slunečních paprsků, již do sebe vsály olivové plody. Tak se stal olej symbolem světla a tepla.4
1
Srov. Oleje svaté. In: BERGER, Rupert. Liturgický slovník. Praha: Vyšehrad, 2008, s. 336. Srov. tamtéž, s. 336. 3 POKORNÝ, Ladislav a kol. Obnovená liturgie. Praha: Česká katolická charita, 1976. s. 230. 4 Svěcení olejů podle Římského Pontifikálu. Benediktini emauzští (ed.). Praha: Opatství emauzské, 1936, s. 6 – 7. 2
9
Na Blízkém východě můžeme vysledovat různé prvky pomazání, zvláště olivovým olejem, už hluboko ve starověku. Je možné rozlišit jak profánní mazání olejem v běžném životě, tak rituální pomazání,5 při němž byl olej používán pro různé náboženské úkony. Pomazání bylo často používáno jako znamení spojení s transcendentním světem v situacích, na které člověk sám nestačil. Jako příklad uveďme různé nemoci, utrpení a smrt, jejichž původ si člověk nedokázal vysvětlit, a proto je vždy spojoval s nadpřirozeným řádem věcí, případně ve spojení se zlem. Obřady pomazání pak měly vyjádřit víru ve spojení s nadpřirozeným světem a s mocí dobra.6 V antice, již v „předkřesťanské době užívali oleje“ i Řekové a Římané. Tehdy „hraje pomazání olejem velkou roli: Lidé se mažou před koupáním a po něm kvůli péči o kůži“, zápasníci se mažou „před zápasem kvůli síle a kluzkosti“, stejně tak nemocní trpící horečkou, či zranění mažou své rány olejem „pro zahojení“.7 Jindy se uvádí použití oleje k mazání těla při masáži a rozcvičení svalů, když např. zápasníci věřili, že jim dodá sílu a ochranu. Kromě toho, že využívali jeho hojivé vlastnosti, měl při lití na hlavu také symbolický význam jako znamení zařazení a příslušnosti k určitému společenskému stavu (např. při iniciaci římských vojáků).8 Řekové a Římané však využívali olej i „při náboženských úkonech“.9 Protože „pomazané tělo je obrazem překypující životní síly, mažou se nadto i králové a kněží, i kulticky významná místa, a tím se vyjadřuje jejich životodárné spojení s božstvem.“10 Takové přednostní místo oleje k pomazání můžeme sledovat již dlouho před tím v biblické době Starého zákona, kde olej získává taktéž symbolickou důležitost a význam.
5
Srov. Anointing. In: FINK, Peter E. (ed.). The New Dictionary of Sacramental Worship. Collegeville: Liturgical Press, 1990, s. 49. 6 Srov. tamtéž. 7 Srov. Mazání, pomazání. In: BERGER, Rupert. Liturgický slovník., s. 266. 8 Srov. CONSENTINO, Tony. The Chrism Mass, its Symbols and Meaning: A resource for teachers. In: Our Language, Our Story: A Resource of Ontario Catholic Schools [online], 2009 [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: http://www.ourlanguageourstory.org/activities/pdf/ChrismMass.pdf 9 Srov. POKORNÝ, Ladislav a kol. Obnovená liturgie, s. 230-231. 10 Srov. Mazání, Pomazání. In: BERGER, Rupert. Liturgický slovník, s. 266.
10
1.2. Biblická východiska pomazání olejem V Písmu svatém Starého i Nového zákona se vyskytuje mnoho cenných informací, jež nám pomohou sledovat význam používání olejů v liturgickém konání dnešní křesťanské církve. „Symbolika oleje a pomazání má hluboké biblické kořeny.“ 11 Za nejvýznamnější prvek nemůžeme považovat ani tak samotné používání oleje v profánním světě (ačkoliv z něho se vychází), ani olej sám o sobě (ačkoliv ten sám příznivě působí), ale spíše samotný úkon pomazání olejem, který je často doprovodným znamením vkládání rukou. Olej a jeho použití, zvláště pro pomazání, se ve Starém i Novém zákoně biblických textů vyskytuje poměrně často. Nevýraznější zmínky se týkají zejména pomazání proroků, králů a kněží, protože takto vyvolený člověk pomazáním získává Boží přízeň a požehnání, je zasvěcen, „aby mohl plnit poslání, které mu Bůh svěřil“.12 Zvláště starozákonní texty v dlouhodobé perspektivě o oleji k pomazání uvažují se zvláštní úctou, jež se odvíjí od samotného úkonu pomazání zaměřeného zejména na osoby králů a kněží židovského národa. Nezřídka lze však v Písmu narazit také na zmínky popisující používání oleje v jiných (profánních) souvislostech. Protože mezi starozákonním a novozákonním pojetím pomazání vystupují určité rozdílné odstíny, budeme dále obracet pozornost konkrétněji ke kořenům pomazání olejem, jak je najdeme zvlášť ve starozákonních a v novozákonních pramenech. 1.2.1. Starozákonní pomazání V úvodu předestřeme, že kromě pomazání na znamení zasvěcení Bohu se v textech Starého zákona objevuje použití oleje i v běžných oblastech života Izraele, ať už jako pokrmu13, oleje pro očišťování14, po koupeli15, pro léčebné účely16, tak i jako oleje do lamp ke svícení17 apod. Využíval se však i k mazání kultických míst a oltářů18. Pro své blahodárné působení je olej v Písmu svatém obrazem radosti, síly ducha, štěstí a pokoje.19 Gesto pomazání naznačuje zasvěcení a příslušnost k Bohu. Izrael tak 11
ROZTOČIL, Aleš. Křižmo – ekumenické souvislosti. In: Getsemany, křesťanský měsíčník, 140 (2003). [Online] http://www.getsemany.cz/node/537, (červen 2003), [cit. 2013-08-06]. 12 DONGHI, Antonio. Gesta a slova. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995, s. 65. 13 3 Král 17,12.16 – Chudá vdova v Sareptě měla vedle trošky mouky ještě něco oleje 14 Ez 16,9 – „Umyl jsem tě vodou, smyl jsem z tebe tvoji krev a potřel jsem tě olejem.“ 15 Rt 3,3 – Noemi posílá Rút za Boazem: „Umyj se, potři se mastí, přehoď si plášť a sejdi na humno“; 2 Sam 12,20 – „David vstal ze země, umyl se, pomazal se…, vešel do Hospodinova domu a klaněl se.“ 16 Srov. Anointing. In: Peter E. FINK (ed.). The New Dictionary of Sacramental Worship, s. 49. 17 Ex 25,6 – olej na svícení jako obětina; Ex 27,20; Lv 24,2 – olejový kahan ve svatyni 18 Např. Gn 28,18 (Jákob zasvětil kámen v Bét-elu; Ex 40,9–11 a další SZ odkazy. 19 Srov. MALÝ, Vlastimil. Veľký týždeň a veľkonočné trojdnie. Trnava: Spolok sv. Vojtecha, 1996.
11
zasvěcoval Bohu, to co si on vyvolil pro své dílo uprostřed vyvoleného lidu ve světě: buď místo (Gn 28,18) nebo předměty kultu (Ex 29,2; 30,26–29) ale zejména lidi pověřené zvláštní službou jako krále, kněze a proroky.20 Zvláště tato pomazání naznačují poslání krále, kněze a proroka plnit Boží plány, jež člověk sám o sobě není schopen vykonávat, proto vyžaduje sílu od Nejvyššího.21 Ve starozákonní době používaný „olej pomazání“ byl směsí „balzámu“ vytvořeného z vyvážené kombinace myrhy, puškvorce, skořice a kasie, smíšenou s olivovým olejem. První instrukce k přípravě „oleje svatého pomazání, vonné masti“22 dává Hospodin Mojžíšovi v knize Exodus (Ex 30,22–25): Hospodin dále mluvil k Mojžíšovi: „Ty si pak vezmi nejvzácnější balzámy: pět set šekelů tekuté myrhy, poloviční množství, totiž dvě stě padesát šekelů balzámové skořice, dvě stě padesát šekelů puškvorce, pět set šekelů kasie podle váhy šekelu svatyně a jeden hín olivového oleje. Z toho připravíš olej svatého pomazání, vonnou mast odborně smísenou. To je olej svatého pomazání.23
Právě tato směs byla používána k pomazání králů a kněží.24 Olej pomazání je označen jako svatý: „To je olej svatého pomazání pro mne po všechna vaše pokolení. Nesmí se vylít na tělo nepovolaného člověka. Nepřipravíte podobný olej stejného složení. Je svatý a zůstane pro vás svatý.“ Tímto olejem měl Mojžíš pomazat „Árona a jeho syny“, aby Hospodinu „sloužili jako kněží“.25 A byl to v tomto případě právě Bůh, který určil, aby se pomazání vonnými látkami „nejprve dostalo jeho veleknězi“, jak uvádí sv. Hilarius z Poitiers.26 Kněží takto pomazaní jsou vyčleněni z lidu a jsou díky pomazání olejem považováni za povolané ke zvláštnímu poslání posvěcovat lid a přinášet Hospodinu oběti.27 Jako příklad pomazání královského nelze opomenout pomazání největšího starozákonního krále Davida. V první knize Samuelově (1 Sam 16,12–13) prorok Samuel veden Božím duchem přichází do Betléma, aby nalezl a pomazal nového krále. Když je mu představen David, vylévá mu olej na hlavu a tím ho pomazává za krále.
20
Srov. Pomazání. In: ALLMEN, Jean-Jacques von. Biblický slovník. Praha: Kalich, 1987, s. 201. Srov. DONGHI, Antonio. Gesta a slova, s. 65. 22 Srov. ROZTOČIL, Aleš. Křižmo – ekumenické souvislosti. Též Ex 30,24–25. 23 Pokud není uvedeno jinak, jsou použity biblické texty podle Českého ekumenického překladu (ČEP): Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Ekumenický překlad. Praha: Ekumenická rada církví v Československu, 1985. 24 Srov. ROZTOČIL, Aleš. Křižmo – ekumenické souvislosti. 25 Ex 28,41; 30,30; Ex 40,12–16; Lv 7,36; 8,12. 26 Srov. HILARIUS z Poitiers. Výklad žalmu 132. In: Denní modlitba církve III: Liturgické mezidobí 1. až 17. týden. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. s. 117. 27 Srov. Lv 7,36; 10,7.9–11; 16,32–34 a další. 21
12
Podobně již před Davidem byl pomazán od proroka Samuela král Saul (1 Sam 9,16; 10,1; Sir 46,13). Samuel tehdy říká: „Sám Hospodin tě pomazává za vévodu nad svým dědictvím.“ Po Davidovi kněz Sádok pomazal olejem krále Šalomouna (1 Král 1,39). Jindy zase prorocký mládenec poslaný Elíšou pomazává za krále Jehúa (2 Král 9,6) a je možné najít i další příklady.28 Z textů o pomazání jakoby stále více vysvítá důležitá zpráva o tom, že moc pomazání neplyne od člověka (proroka, kněze), který pomazává olejem, nýbrž od samotného Boha. Pomazání olejem je spojováno s působením Božího Ducha. Ve stejném smyslu předkládá křesťanským neofytům při svých mystagogických katechezích ze 4. století odkaz na pomazání olejem ve Starém zákoně a vnímání jeho posvátné moci pocházející od Hospodina (v souvislosti s pomazáním králů a kněží) také Cyril Jeruzalémský. Poukazuje na ochranu pomazání před zlem a před démony a to z Boží moci. K tomu vysvětluje pomazání při křesťanské iniciaci opět na příkladu krále Davida: Blažený David ti objasňuje tu moc, když říká: „Připravuješ stůl přede mnou proti těm, kteří mne utiskují.“ (…) Když říká člověk Bohu: „Připravil jsi stůl přede mnou,“ co jiného (to) znamená než tajemný a pomyslný stůl, který nám Bůh připravil protikladně démonům proti tomu (nejhoršímu) z nepřátel. A zcela právem. Neboť onen (stůl) měl účast na démonech, tento však (má) účast na Bohu. „Potřel jsi mou hlavu olejem.“ Olejem potřel tvou hlavu na čele, pečetí Boží, kterou máš, aby ses stal otiskem pečeti, Boží svatyní.29
Kromě královského a kněžského pomazání se ve Starém zákoně setkáváme i s pomazáním proroků. Jako příklad můžeme uvést výzvu proroku Eliášovi, který spolu s králi má za svého nástupce pomazat „Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly“ (1 Král 19,15–16). Ke skutečnému pomazání olejem v pravém slova smyslu však nedochází, Eliáš pouze přes Elíšu přehodí svůj plášť a předá mu svého ducha (1 Král 19,19; 2 Král 2,9–15). V knize Sirachovcově se uvádí: „Pomazal jsi krále, aby se ujali odplaty, a proroky, aby byli tvými nástupci“ (Sir 48,8) a Izaijáš předvídá obraz, který pak zaznívá v Novém zákoně z Ježíšových úst: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným“ (Iz 61,1). Z uvedených příkladů je patrné, že pomazání olejem se stále více vztahuje ke znamení přijetí Ducha Božího, Boží moci. Toto spojení je více vlastní dále v Novém zákoně, o němž pojednáme v následující části. Rozdělíme však nejprve zmínky týkající se 28
Za příklad výslovného pomazání na krále: např. Abšalóm – 2 Sam 19,11; Jóaš – 2 Král 11,12; Jóachaz – 2 Král 22,30 aj. 29 CYRIL JERUZALÉMSKÝ. Mystagógické katechese. Velehrad: Refugium Velehrad – Roma, 1997, s. 44.
13
pomazání, jak je uvádí evangelisté, pak ukážeme odraz tohoto pojetí v dalších novozákonních spisech. 1.2.2. Evangelia o oleji a pomazání O oleji (příp. přímo olivovém oleji) se v evangeliích hovoří nejen ve spojení s pomazáním, ale i v souvislosti s jinými situacemi života. Proto uvedeme, v jakém kontextu se vyskytuje olej v evangelijních podobenstvích a zvláště se pak zaměříme na olej a pomazání týkající se konkrétně Ježíše Krista. Olej se v evangeliích vyskytuje v různém kontextu v několika podobenstvích (např. O prozíravém správci, O deseti pannách, O milosrdném Samařanovi apod.) někdy jako předmět obchodu30, jindy je vzácným olejem pro denní potřebu, pro svícení31, nebo jako léčivý prostředek32 a to ať už k pomazání nebo jinému použití. Ježíš sám o oleji hovoří jen jakoby mimochodem v Matoušově v evangeliu při poučení o postu: „Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj…; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ Zdůrazňuje tak skutečnost, že pomazaná tvář olejem je opakem ztrápenosti a neduhu, jež člověk při postu nemá projevovat navenek, ale překrýt je olejem radosti a zdraví. Kromě podobenství, o nichž jsme se zmínili výše, se o spojení léčivého účinku oleje s uzdravováním nemocných hovoří v Markově evangeliu (6,13) ve spojitosti s vysláním Ježíšových učedníků: „Kristus poslal své učedníky a oni vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ Toto poslání učedníků, kteří mazali olejem a uzdravovali nemocné, je později pokládáno za jednu ze základních opor pro svátost pomazání nemocných. Z jiného pohledu můžeme sledovat pomazání, které se týká Ježíše Krista. V několika případech se v evangeliích hovoří přímo či nepřímo o pomazání Ježíšově, přičemž i zde můžeme rozlišit několik událostí. Hlavní zprávou, vypovídající o Ježíšovi jako pomazaném v přeneseném smyslu, je okamžik, kdy je od Jana pokřtěn v Jordánu. Tato zpráva se nachází ve všech evangeliích, což svědčí o její důležitosti (Mt 3,11.13–17; Mk 1,9–11; Lk 3,21–22; Jan 1,19–34). Jan Křtitel prohlašuje, že zatímco sám křtí vodou, za ním přichází ten, kdo bude křtít Duchem svatým a ohněm. Boží Beránek. A po křtu vidí Ducha sestupovat na něj jako holubici, zatímco zaznívá hlas z nebe: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Křesťanská církev vykládala tento text, který zachycuje křest Ježíše od Jana 30
O prozíravém správci Lk 16,5. O deseti pannách Mt 25,1–12. 32 Srov. Lk 10,34 (milosrdný Samaritán ošetřil rány olejem a vínem). 31
14
a Ducha sestupujícího na Ježíše, jako „mesiášské pomazání Ježíše Krista Duchem svatým.“33 Ježíš je označen jako „milovaný Syn“, jehož Bůh vyvolil, protože Kristus má být vykupitelem lidstva, aby ho přivedl ve slávě k Otci jako pravý Zachránce. Dalším svědectvím o Ježíšově vyvolení jako Mesiáše (ve smyslu Pomazaného/ Krista, Zachránce a Vykupitele) je okamžik, kdy Ježíš na sebe v nazaretské synagoze hned na počátku své činnosti vztahuje slova proroka Izaiáše: „Duch Hospodinův je nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst…“ (Lk 4,18; Iz 61,1). Tím „dává svému poslání prorocký charakter“. Toto poslání je však dovršeno až jeho smrtí na kříži a jeho mesiášskou obětí.34 Svědectví o fyzickém pomazání samotného Ježíše olejem (vonnou mastí) nalezneme v evangeliích na jiných místech, kde se hned v několika modifikovaných příbězích objevuje žena (resp. Lazarova sestra Marie, nebo hříšnice), která (před Velikonocemi) Ježíšovi vylévá olej na hlavu (Mk 14,3; Mt 26,7) nebo mu maže nohy drahocenným olejem (Lk 7,37–38; J 12,1–8). Tímto gestem již prorocky předvídá Kristův pohřeb a jeho vzkříšení; je v něm však třeba spatřovat i „vyznání Ježíšova mesiášství“.35 Podle synoptiků pomazání od ženy znamenalo předzvěst pomazání k pohřbu, kterého se Ježíšovi už nedostalo, neboť byl pohřben ve spěchu.36 Až „prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly [ženy] k hrobu s vonnými mastmi, které připravily…, ale tělo Pána Ježíše nenašly“ (Lk 24,1.3b), neboť byl vzkříšen. Jinak je tomu v Janově evangeliu, kde se přímo dozvídáme, že Ježíšovo tělo zabalili do plátna včetně pomazání vonnými látkami (Jan 19,38–42): Potom požádal Piláta Josef z Arimatie (…) aby směl Ježíšovo tělo sejmout z kříže. (…) Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl sto liber směsi myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem.…
Na první pohled se zdá, že v evangelijních textech se pomazání olejem objevuje v jiné souvislosti než s pomazáním proroků, kněží a králů, jak tomu bylo ve Starém zákoně, ale ve skutečnosti při studiu právě tento symbolický kontext vysledujeme na pozadí výkladu. Jedná-li se totiž o pomazání ve vztahu k očekávanému Mesiášovi, který již přišel, ač nepoznán, tedy k Ježíši Kristu (Christos ~ Pomazaný), pak se zde může
33
Anointing. In: FINK, Peter E. (ed.). The New Dictionary of Sacramental Worship, s. 50. Srov. Pomazání. In: DUPLACY, Jean. Slovník biblické teologie. Řím: Velehrad – Křesťanská akademie, 1991, s. 346. 35 Pomazání. In: ALLMEN, Jean-Jackues von. Biblický slovník, s. 202. 36 Ježíšův pohřeb – srov. Mt 26,12; Mk 14,3.8; Lk 23,55 – 24,1. 34
15
vyjadřovat pomazání největšího Proroka37, jediného Velekněze38 a Krále všech králů,39 jak je vnímán v dalších Novozákonních spisech prvními křesťany. 1.2.3. Odkazy na pomazání v dalších novozákonních spisech Mimo evangelia se v Novém zákoně téma pomazání jako vystrojení pro službu, spojené s vylitím Božího Ducha nachází např. ve Skutcích apoštolů (10,38) když Petr káže o Ježíši z Nazareta, že ho Bůh po Janově křtu „obdařil Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal a uzdravoval všechny, kteří byli v moci ďáblově, neboť Bůh byl s ním.“ Kolem osoby Ježíše Krista se po jeho vzkříšení vytváří společenství mesiášského lidu, který vyznává jeho jméno, neboť on vytrval do konce a tajemstvím kříže dokonale splnil Boží vůli jako věrný trpící Služebník. „Byl pomazán Duchem svatým“, v němž obdržel sílu, aby zvěstoval svou věrnost Otcově vůli.40 Obecně se ale ve spisech Nového zákona spojuje s Ježíšem titul Mesiáš – Pomazaný, Kristus, Boží vyvolený, Zachránce, jehož očekával starozákonní Izrael, a ohlašovali proroci, nyní však v novém světle. K tomuto přesvědčení totiž dospěje prvotní církev až na základě jeho velikonočního zmrtvýchvstání, jež je očišťujícím prvkem před tím různě pokrouceného obrazu Mesiáše (politického krále, osvoboditele z nadvlády Římanů apod.). Tento Mesiáš naplnil Starý zákon, když „přijal Ducha, kterého Otec slíbil“ (Sk 2,33). Bůh ustanovil tohoto Ježíše, „kterého jste vy ukřižovali“, Pánem a Mesiášem (Kristem), jak o něm káže Petr (2,36). Titul Mesiáš se tak v apoštolské době stává Ježíšovým vlastním jménem41 a poselství o Ježíšově mesiášství někdy skrytě, jindy viditelně prostupuje celým Novým zákonem. Autor listu židům rovněž představuje Ježíše, jako „Pomazaného“, když na něj vztahuje slova: „Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy“ (Žid 1,9). Mnohokrát ho nazývá Pánem, Kristem. V listě Jakubově (Jak 5,14–15) nacházíme instrukci k mazání nemocných v prvotní církvi: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej
37
Srov. Lk 7,16 („Veliký prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid“); Sk 3,22. Žid 4,14; 8,1. 39 Srov. 1 Tim 6,15; Zj 17,14. 40 Srov. DONGHI, Antonio. Gesta a slova, s. 66. 41 Srov. Mesiáš. In: DUPLACY, Jean. Slovník biblické teologie. Řím: Velehrad – Křesťanská akademie, 1991, s. 219 – 221. 38
16
pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“ Tato instrukce se chápe jako vzor pro svátost pomazání nemocných v pozdější době. Ježíšovi učedníci nejen, že přijímají jméno „křesťané“ (christianoi ~ pomazaní), ale přijímají skutečné duchovní pomazání spjaté se křtem ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého: „Přijali jsme Kristova Ducha (…) a máme účast na královském kněžstvu.“42 „Pomazaný“ (Mesiáš, Christos) Nového zákona je pak také titulem očekávaného Zachránce na konci věků. Na výše nastíněnou tradici z prostředí židovského náboženství plynule navazuje tradice křesťanská, spolu s ní přechází a vyvíjí se také symbolika pomazání olejem. Ta však v Novém zákoně a v křesťanské době dostává další obsah a náplň i liturgickou formu, jež čerpá z poslání samotného Ježíše Krista – v pravém smyslu Duchem svatým pomazaného Božího Syna, z jehož mesiášského velikonočního tajemství vyvěrá Boží moc v církvi.
1.3. Význam pomazání olejem a jeho žehnání v latinské liturgii Olivový olej byl v křesťanství již od počátku symbolem Hospodinova pomazání, milosti a Ducha svatého, proto se začal používat v křesťanském životě a bohoslužbě. Zároveň „nás odkazuje ke Kristu: slovo ‚Kristus‘ (Mesiáš) znamená ‚Pomazaný‘.“43 U některých církevních otců „je dokonce oliva či olej „přímým znamením Krista a olivovníkový strom je potom mariánským symbolem, vždyť ona je ‚matkou Pomazaného‘. ‚Rozmanité jsou symboly olivy. Kristus má mnoho podob a olej jim všem slouží jako zrcadlo… Ať se na olej dívám ze všech stran, je to vždy Kristus, ten, kdo na mě hledí…‘, opěvoval olej Efrém Syrský.“44 V kázání na Zelený čtvrtek 2011 papež Benedikt XVI. připomíná, že „Ježíšovo lidství je prostřednictvím jednoty Syna s Otcem včleněno do společenství Ducha svatého a tak je ‚pomazáno‘ jedinečným způsobem, je prostoupeno Duchem svatým.“45 To je nové a základní poselství oleje pomazání pro křesťany: být sjednocený s Kristem, který byl pomazán Duchem svatým. „Čím více jsme sjednoceni s Kristem, tím více jsme naplněni jeho Duchem. Nazýváme se „křesťané“, tedy „pomazaní“ – osoby patřící Kristu, které mají účast na jeho 42
Srov. MALÝ, V. Veľký týždeň a Velkonočné trojdnie. Trnava: Spolok sv. Vojtecha, 1996. 278 s. In: Zelený štvrtok (pôvod názvu, svätenie olejov). Univerzitné pastoračné centrum Jána Vojtaššáka – Ružomberok, [online] http://www.upac.sk/?p=3774 (2. 4. 2010) [cit. 2013-08-06] 43 BENEDIKT XVI. Homilie při mši sv. se svěcením olejů, baz. sv. Petra, 21. 4. 2011. [Online] http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14443, (21. 4. 2011) [cit. 2013-12-10]. 44 MARTINEK, Radek. Znamení zbožnosti – k symbolice bohoslužebných předmětů: Nádobky na posvátné oleje. Informace královéhradecké diecéze 2013, roč. XXIII, č. 4, s. 6. 45 BENEDIKT XVI. Homilie při mši sv. se svěcením olejů, 2011.
17
pomazání a jsou dotknuty Jeho Duchem.“46 Oleje, jako znamení Ducha svatého, mají křesťanům připomínat tento vnitřní rozměr slova „křesťan“, neboť oni jsou „pomazáni a zpečetěni Duchem svatým“.47 Pokud budeme sledovat historický vývoj používání oleje v křesťanské liturgii, můžeme konstatovat, že ačkoliv se podle Pokorného v křesťanském starověku oleje používalo v liturgii celkem zřídka48, přece se olej v křesťanských obcích žehnal už od počátku.49 Se šířením křesťanství v oblasti středomoří již olivový olej nesloužil jen jako pokrm, ale s odkazem na biblické události, se ho v křesťanské liturgii začalo využívat jako prostředku pomazání. „Bylo jen logické, že terapeutické použití oleje u židů a teologizace rané církve (…) měly vést k tomu, že se pomazání stalo součástí svátostné činnosti církve, zejména v obřadech iniciace, ordinace (svěcení) a uzdravování.“50 Zmínky o úctě k oleji na pomazání nemocných („olej nemocných“), jenž byl svěcen biskupem, se objevují již ve druhém století po Kristu. Právě zde, při použití k mazání nemocných, měl olej velký význam, i když se tehdy ještě neuvažovalo přímo o svátosti pomazání nemocných. Biskupem požehnaný olej byl chápán hlavně jako léčivá látka a křesťané si ho odnášeli domů pro vlastní potřebu jako pomoc před zlem. Směli ho „sami použít k pomazání, nikoli ovšem svátostnému, ale léčivému. Podle biblického pojetí totiž působil nemoci zlý duch a také nejstarší modlitby svěcení oleje nemocných směřují k potření zlého ducha a dále k uzdravení.“51 Při vzývání Krista, v důvěře v jeho pomoc, přinášelo pomazání olejem „hojivý účinek“ zakoušený „na těle i na duchu“ a zároveň byl člověk „pozvednut ze svých hříchů“.52 Chápání moci pomazání olejem se odráží v Apoštolské tradici připisované Hippolytovi Římskému, která obsahuje kapitolu popisující žehnání oleje při bohoslužbě: Jestliže někdo přinese olej, ať (biskup) vzdá díky stejným způsobem jako při obětování chleba a vína. Nemusí pronést stejná slova, ale podobným způsobem ať vzdá díky: Posvěť tento olej, Bože, a dej zdraví53 těm, kteří jím budou pomazáni a přijmou jej. Tak 46
BENEDIKT XVI. Homilie při mši sv. se svěcením olejů, 2011. Srov. MÜLLER, Gerhard Ludwig. Dogmatika pro studium a pastoraci. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010, s. 685. 48 Srov. POKORNÝ, Ladislav. Obnovená liturgie, s. 231. 49 Nejstarší doklad však máme teprve z třetího století, v 70. dopise svatého biskupa a mučedníka Cypriána (†258). Asi z téže doby, ne-li dokonce dříve, pochází modlitba v syrské řeči, vyjadřující myšlenku svěcení olejů. Ze svědectví listu svatého papeže Lva Velikého a z dokladů synody v Toledu z roku 430 možno usuzovat, že se konal obřad svěcení olejů na Zelený čtvrtek. Srov. Svěcení olejů podle Římského Pontifikálu, Benediktini emauzští (ed.), s. 7. 50 Anointing. In: FINK, Peter E. (ed.). The New Dictionary of Sacramental Worship, s. 50. 51 POKORNÝ, Ladislav. Obnovená liturgie, s. 230 – 231. 52 Mazání, pomazání. In: BERGER, Rupert. Liturgický slovník, s. 266. 53 „Sanitas" – rukopis E uvádí místo „zdraví“ pojem „sanctitas“ (svatost). Srov. HIPPOLYT Římský. Apoštolská tradice. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2000, poznámka 37, s. 22. 47
18
jako jsi pomazal krále, kněze a proroky, tak jím posilni všechny ty, kteří ho přijímají, a poskytni zdraví těm, kteří ho užívají.54
Z textu je patrné, že se olej přinášel k oběti (slavení eucharistie) stejným způsobem jako chléb a víno, pronášely se díky a prosby o zdraví pro ty, kdo budou olejem pomazáni. Kromě oleje nemocných však církev používala i další oleje. Nesporný význam měl již v raném křesťanství olej používaný při křtu, o němž máme svědectví ze třetího století, že se používal při exorcismu katechumenů („olej exorcismu“).55 Postupem času se při použití tohoto oleje vytěsňovala do pozadí myšlenka na zlého ducha a „za hlavní účinek oleje se považovalo uzdravení a usídlení svatého Ducha“.56 Zvláště další olej – olej díkůčinění57, křižmo – je „při křtu nejen symbolem milosti, ale i prostředkem k udělení milosti Ducha svatého.58 Při pomazání křižmem na temeni hlavy po křtu se ukazuje (…) povolání ke královskému kněžství a k prorockému svědectví pro Krista; pokřtěný se stává „pomazaným“.59 U pomazání po křtu je však třeba rozlišovat ta, která „náležejí v užším smyslu ke křtu“ jako vysvětlující pomazání (obdaření Duchem svatým ve křtu), a ta, která už souvisí se vkládáním rukou a později patří k biřmovacímu obřadu vkládání rukou.60 Starověký římský ritus obsahoval při křtu dvojí pomazání křižmem – při prvním novokřtěnce pomazal kněz a druhé pak prováděl biskup. Důvody k tomu lze najít jen stěží. Když se později iniciační svátosti od sebe oddělily, vyvinulo se druhé pomazání jako samostatná svátost biřmování.61 Někdy se proto křižmo nazývá též olejem biřmovacím, jenž je znamením plnosti darů Ducha svatého, jak bylo chápáno od počátku. Symbolickou účinnost křižma od 5. až 6. století ještě zdůraznilo přimíchávání vonných látek. Tato směs, smíchaná ve vonný balzám, zároveň chránila olej před zkázou. Svou vůní navíc symbolizovala ochranu před hříchem a vůni ctnosti. Většího významu dosáhlo mazání olejem až později ve středověku, kdy se pomazání začalo objevovat kromě křtu, biřmování a pomazání nemocných také při biskupském
54
HIPPOLYT Římský. Apoštolská tradice. Velehrad: Refugium Velehrad – Roma, 2000, s. 21 – 22. Tamtéž 56 POKORNÝ, Ladislav. Obnovená liturgie, s. 230 – 231. 57 HIPPOLYT Římský. Apoštolská tradice, s. 21. 58 Srov. POKORNÝ, Ladislav. Obnovená liturgie, s. 230 - 231. 59 Mazání, pomazání. In: BERGER, Rupert. Liturgický slovník, s. 266. 60 Srov. MÜLLER, G. L. Dogmatika pro studium a pastoraci, s. 678. 61 Srov. Anointing. In: FINK, Peter E. (ed.). The New Dictionary of Sacramental Worship. s. 52. – Na některých místech se ale už v rané církvi vyskytovala praxe, kdy se konalo jen jedno pomazání po křtu a druhé se stalo biřmováním. Existovala i třetí struktura iniciace, která pokřestní pomazání vůbec neobsahovala. 55
19
a kněžském svěcení, někdy i při intronizaci papeže.62 Francko-Germánské církevní obce 7. a 8. století už při obřadech svěcení evidentně pomazání olejem uskutečňovaly. Od doby karolinské se dále pomazání stalo běžnou součástí obřadů i při korunovaci králů63 a císařů, a „konečně také při zasvěcování bohoslužebných předmětů (oltář, kostel, kalich, zvony)“,64 v římských liturgických knihách bylo ovšem zakotveno až později. Existovala určitá odlišnost na obecné rovině mezi liturgickým a civilním pomazáním.65 Z tehdejší praxe je patrné, že mazání olejem se v té době užívá více jako napodobení starozákonního použití oleje. Liturgie pomazání se pak postupně formuje a její podoba se zakotvuje i v liturgických knihách desátého až dvanáctého století. V té podobě, s průběžným liturgickým vývojem, během něhož oleje příliš nemění své uplatnění, prochází liturgie od středověku přes Tridentský koncil v zásadě až do současnosti. Od 19. století se ale prakticky upouští od pomazání panovníků. V současné římské liturgii slaví církev sedm svátostí. Z toho se při slavení čtyř z nich používá mazání olejem: při křtu, biřmování, svátosti nemocných a svátosti svěcení. K mazání se během obřadů používá právě oleje katechumenů, oleje nemocných a svatého křižma. Pro svátosti pomazání nemocných a biřmování je přitom pomazání olejem (spolu se svátostnou formulí) samotnou podstatou svátosti. Naproti tomu u ostatních svátostí patří k doprovodným obřadům jako vysvětlující svátostiny (např. ke vkládání rukou) a v podobě posvátných znamení se jimi „naznačují účinky, zvláště duchovní, jichž se dosahuje na prosby církve“. Tyto „svátostiny připravují člověka k přijetí hlavního účinku svátostí“ a vedou k jejich lepšímu porozumění, aby dotyčný přijal svátost s větším užitkem.66 V následující části se budeme blíže zabývat specifickými charakteristikami jednotlivých olejů, jejich konkrétním použitím a teologií pomazání. Nahlédneme i k jejich přípravě pro žehnání a posvěcení včetně přípravy vonného balzámu k mísení svatého křižma. 62
Pomazání papeže neznamenalo ustanovení za papeže, ale souviselo s tím, že zvolený muž ne vždy byl již biskupem, což bylo k papežství vyžadováno. Pomazání se tedy týkalo pouze biskupského svěcení nového papeže. Tato praxe vymizela v 11. stol., kdy papežové začali být vybíráni pouze z biskupů a nebylo třeba jejich svěcení. Srov. Anointing. In: FINK, Peter E. (ed.). The New Dictionary of Sacramental Worship, s. 50. 63 Královské pomazání přetrvalo do 19. stol. Např. v roce 1825 byl pomazán francouzský král Karel X.; Během vrcholného středověku pomazání krále mělo kvazi-svátostnou povahu, i když nakonec se toto chápání změnilo. Pomazání krále se lišilo od biskupského pomazání v tom, že král byl pomazán mezi rameny a ne na hlavě a to bez použití křižma z důvodu odlišení od církevního pomazání. Srov. Anointing. In: FINK, Peter E. (ed.). The New Dictionary of Sacramental Worship, s. 50. 64 Mazání, pomazání. In: BERGER, Rupert. Liturgický slovník, s. 266. 65 Srov. Anointing. In: FINK, Peter E. (ed.). The New Dictionary of Sacramental Worship, s. 50. 66 Srov. SC 59–60.
20
1.3.1. Olej katechumenů Pro žehnání oleje katechumenů se podle latinské tradice používá čistý olivový olej bez dalších příměsí. Po II. vatikánském koncilu (konkrétně od 3. 12. 1970, kdy byla vydána příslušná část obnoveného Pontifikálu)67 je možno používat i jiný rostlinný olej. Olej katechumenů, nazývaný též olej křtěnců, se používá pouze k pomazání katechumenů před křtem. „Toto první pomazání… se obrací k lidem, kteří jsou na cestě ke Kristu. Označuje první způsob dotyku Krista a Jeho Ducha, niterný kontakt, kterým Pán přitahuje lidi k Sobě.“68 Apoštolská tradice jej nazývá též „olejem exorcismu“, neboť se s ním pomazává k posile v boji se zlem.69 Jeho význam se odvozuje z toho, že mazání olejem bylo už v antice chápáno jako „něco, co prospívá zdraví a dává sílu“.70 Před křtem se nad katechumenem pronáší exorcismus, protože „křest znamená osvobození od hříchu a od jeho podněcování, ďábla“.71 Kandidát křtu je přitom mazán olejem. Z pastoračních důvodů je možné, aby na kandidáta celebrant pouze vkládal ruce s prosebnou modlitbou „o Kristovu sílu“72 a on sám se „výslovně zříká satana“.73 Mazání olejem je při exorcismu výkladovým znamením a v některých odůvodněných případech se může vynechat, nemělo by se ale stát pravidlem. O pomazání olejem katechumenů, tj. olejem exorcismu, máme poměrně věrné svědectví např. v Apoštolské tradici.74 Pomazání „požehnaným olejem“ ale popisuje také Cyril Jeruzalémský ve své druhé mystagogické katechezi (o křtu), kde je popisuje jako „naroubování na ušlechtilou olivu“ Krista, který přemohl moc zlého: Potom, svlečeni, jste byli potřeni požehnaným olejem od vrchních vlasů temene až dolů a stali jste se účastni ušlechtilé olivy Ježíše Krista. Vytnuti z divoké olivy, byli jste naroubováni na ušlechtilou olivu a stali se účastni tučnosti ušlechtilé a pravé olivy. 75 Požehnaný olej byl symbolem účasti tučnosti Krista, který zahnal každou stopu nepřátelského působení. Jak totiž dech svatých a vzývání jména Božího jako nejsilnější plamen pálí a vyhání démony, tak požehnaný olej vzýváním Boha a modlitbou nabývá takové moci, že nejen vypaluje a čistí stopy hříchů, nýbrž zapuzuje i neviditelné mocnosti zlého.76
67
Ordo benedicendi oleum catechumenorum et infirmorum et conficiendi Chrisma. In: Pontificale Romanum ex decreto sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Typis polyglotis Vaticanis, 1971, n. 3. AAS 63 (1971) 711. 68 BENEDIKT XVI. Homilie při mši sv. se svěcením olejů, 2011. 69 HIPPOLYT Římský. Apoštolská tradice, s. 33, srov. pozn. 123 a 125. 70 ADAM, Adolf. Liturgika: Křesťanská bohoslužba a její vývoj. Praha: Vyšehrad, 2001, s. 163. 71 KKC 1237. 72 Srov. ADAM, Adolf. Liturgika, s. 163. 73 Srov. KKC 1237 74 HIPPOLYT Římský. Apoštolská tradice, s. 33. 75 Srov. Řím 11,17-24. 76 CYRIL Jeruzalémský. Mystagógické katechese, s. 39.
21
Je patrné, že tento olej má při pomazání význam znamení boje se zlem jakožto posila a spojení s božskou mocí Ježíše Krista. Je znamením přípravy na křestní lázeň, tak jako se za účelem ochrany těla pomazávali lidé před koupelí v profánních oblastech života. „Exorcismy tvořící součást nových křestních obřadů“ podle Adama ale „nemají už nic společného s někdejšími imprekatorními“ (příkazovými) „formami. Nazývají se modlitbami za osvobození“ (tj. deprekatorní) „a pojem posedlosti se v nich nevyskytuje“.77 Úvod k obřadům Žehnání olejů a posvěcení křižma však vysvětluje, že „pomazání olejem katechumenů připravuje a disponuje katechumeny k přijetí křtu“ prohloubením účinku exorcismu, neboť je očišťuje a posiluje78 k tomu, aby se zřekli ďábla a hříchu.79 Síla tohoto pomazání spočívá v tom, že uděluje „schopnost hluboce chápat Kristovo evangelium. Osvobozuje od satanovy moci a zahlazuje stopy, které zanechal prvotní hřích.“ Kromě „uzdravující“ funkce má ale i funkci „posvěcující“, protože pomáhá „nést povinnosti křesťanského života (a) dává nám účast na Kristově vítězství nad hříchem a nad smrtí.“80 Olej katechumenů, stejně jako další dva oleje, žehná biskup zpravidla před Velikonocemi, na Zelený čtvrtek při dopolední mši zvané Missa chrismatis. Podle latinské tradice se tak děje nejčastěji na závěr mše, po závěrečné modlitbě, spolu s křižmem, případně se z pastoračních důvodů mohou žehnat a světit všechny oleje na konci bohoslužby slova. Výjimečně při „liturgickém slavení přípravy na křest dospělých, a to před jeho použitím k pomazání“ je dovoleno žehnat olej katechumenů i kněžím.81 1.3.2. Olej nemocných Oleje nemocných se používá při svátosti pomazání nemocných. Při žehnání oleje nemocných a následně pro jejich pomazání se používá čistého oleje získávaného z plodů oliv nebo jiných rostlin. To platí až po II. vatikánském koncilu (1970), kdy bylo rozhodnuto, převážně na žádost biskupů z misijních území, kde olivový olej není vždy
77
Rozlišovaly se exorcismy imprekatorní (příkazové), u nichž se jedná o vzývání Boha a příkaz protibožským silám, a exorcismy deprekatorní, tzn. modlitby za osvobození od zlého. ADAM, Adolf. Liturgika, s. 323 – 324. 78 Srov. KKC 1294 79 Žehnání olejů a posvěcení křižma. In: Římský pontifikál nově uspořádaný podle ustanovení Druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II. Praha Kostelní Vydří: Česká biskupská konference - Karmelitánské nakladatelství, 2008, 1 – 2. 80 Srov. GIGLIONI, Paolo. Svátosti Krista a církve: Souzvuk mezi Bohem a člověkem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996, s. 45. 81 Srov. Žehnání olejů a posvěcení křižma. In: Římský pontifikál, č. 7 a 12. Srov. též ADAM, Adolf. Liturgika, s. 369.
22
snadno dostupný, že lze v případě nouze použít i jiného čistého rostlinného oleje.82 Toto povolení pak bylo rozšířeno i na ostatní situace.83 Křesťané se ujali mazání nemocných požehnaným olejem v návaznosti na praxi novozákonní doby a církev v ní pokračuje dodnes, a to ve svátostné podobě. Touto svátostí a „modlitbou kněží církev doporučuje své nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby jim ulehčil a zachránil je (srov. Jak 5,14-16). Vybízí je, aby se dobrovolně přidružili ke Kristovu utrpení a k jeho smrti.“84 Modlitba za nemocného a jeho mazání olejem se vyslovuje zároveň jako „poučení a pokyn“ s příslibem záchrany, posily a odpuštění hříchů. „První a základní uzdravení nastává spolu s Kristem, který nás smiřuje s Bohem a hojí naše zlomené srdce. Kromě tohoto centrálního úkolu je podstatnou součástí poslání církve také konkrétní uzdravení z nemoci a utrpení. Olej pomazání nemocných je (pak) viditelným svátostným výrazem tohoto poslání.“85 Svěcení oleje nemocných se poprvé objevuje Apoštolské tradici.86 Ta, podobně jako jiní svědkové období kolem 4. stol., mluví o posvěcení oleje pro účel pomoci v nemoci, jak ukazuje žehnací modlitba: Posvěť tento olej, Bože, a dej zdraví těm, kteří jím budou pomazáni a přijmou jej. Tak jako jsi pomazal krále, kněze a proroky, tak jím posilni všechny ty, kteří ho přijímají, a poskytni zdraví těm, kteří ho užívají.87
Požehnaný olej byl využíván v domácnostech k pomazání nemocných s tím, že pomazání nebylo vyhrazeno jen duchovním. Asi do 9. století se totiž pozornost více soustředila na to, kdo olej požehnal, než kdo jím pomazává. Historické prameny dokazují, že olej měl být v zásadě požehnán biskupem na znamení jednoty a soucitu celého společenství místní církve v péči o nemocné.88 Tehdy se neuvažuje o oleji k „posvěcování smrti“ nebo o „posledním pomazání“ jakožto svátosti umírajících, ale o pomazání za účelem uzdravení a pomoci v těžkostech svírající nemoci. Až později, od doby karolinské, kdy se vyhrazuje kněžím, se pomazání stává postupně také součástí „pokání nemocných“ oddalovaného co nejblíže před přicházející 82
Krankesakramente. In: BUGNINI, Annibale. Die Liturgiereform 1948 – 1975: Zeugnis und Testament. Freiburg: Herder, 1988, s. 724. Dále Weihe der heiligen Öle, tamtéž, s. 834. Samotný předpis je obsažen v konstituci Sacram unctionem informorum. Constitutio Apostolica De Sacramento Unctionis Infirmorum, AAS 65(1973) 8. 83 Srov. CIC, kán. 847 §1. 84 LG 11. 85 BENEDIKT XVI. Homilie při mši sv. se svěcením olejů, 2011. 86 Sick, Sacrament of, Ministers in. In: The New Dictionary of sacramental Worship, s. 1185. 87 HIPPOLYT Římský. Apoštolská tradice, s. 21 – 22. 88 Srov. Sick, Sacrament of, Ministers in. In: FINK, Peter E. (ed.). The New Dictionary of Sacramental Worship, s. 1185.
23
chvíle umírání, zřejmě kvůli uloženým obtížným úkonům pokání. Pomazaný olejem nemocných, který se uzdravil, byl totiž považován za kajícníka až do své smrti. Snad i proto se později ujímá název „poslední pomazání“ (od 12. st.) a to nejprve v pojetí jako poslední mazání v posloupné řadě od křtu (při exorcismu, při křtu, biřmování, příp. svěcení), později však, od scholastiky, se chápe skutečně jako svátost umírajících. 89 Až ve dvacátém století (na II. vatikánském koncilu) se opět obnovuje pojem „pomazání nemocných“, který lépe charakterizuje skutečný účinek této svátosti, jako pomoc v nemoci k tělesnému a duchovnímu zotavení.90 To ostatně vyjadřuje i svátostná formule při pomazání používaná: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.“91 V latinské tradici se dnes olej nemocných přináší k požehnání na konci eucharistické modlitby při Missa chrismatis, kdy je žehnán biskupem. Od biskupa požehnaný olej je pak rozdělován kněžím, kteří si ho odnášejí do svých farností k použití pro vysluhování svátosti pomazání nemocných. 1.3.3. Křižmo Křižmo (chrisma) vystupuje mezi dvěma dalšími oleji (katechumenů, nemocných) jako „nejušlechtilejší“ a zároveň se mu prokazuje největší úcta. „České slovo ‚křižmo‘ označující nejdůležitější liturgický olej (…) je odvozenina od latinského ‚chrisma‘, které pochází z řeckého ‚chrió‘ tj. mazat, pomazat.“ Kořen tohoto slova se objevuje i v označení Mesiáše jak ukazuje etymologie titulu Kristus („christos“) a na základě toho se pak označují i křesťané („christianoi“)92. Tato etymologie ozřejmuje účel křižma, tedy určení k svatému pomazání. V řečtině se pro „křižmo“ ale používá označení „myron“, což znamená totéž co „olej“ a tak ho nazývají i východní církve.93 V Apoštolské tradici se posvěcený olej určený pro konsekrační mazání nazývá „olejem díkůčinění“, nebo též „olejem posvěcení“.94 Jáhen vezme olej exorcismu a postaví se po levé straně kněze. Jiný jáhen vezme olej díkůčinění a postaví se po pravé straně kněze. (…). (Křtěnec) vystoupí (z vody) a kněz jej pomaže posvěceným olejem: Mažu tě posvátným olejem ve jménu Ježíše Krista. (…) Pak
89
Srov. Pomazání nemocných. In: BERGER, Rupert. Liturgický slovník, s. 368. SC 73–75 91 Obřady pomazání nemocných. Praha: Česká biskupská konference, 2002. 92 CANTALAMESSA, R. Zpěv ducha. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 147. 93 Srov. ROZTOČIL, Aleš. Křižmo – ekumenické souvislosti. 94 HIPPOLYT Římský. Apoštolská tradice, s. 33. Olej díkůčinění asi proto, že pro jeho svěcení se užívalo zvláštní preface. Křižmo. In: BERGER, Rupert. Liturgický slovník, s. 226. 90
24
„vylije“ z ruky olej posvěcení, vloží ruce na hlavu se slovy: ‚Mažu tě svatým olejem ve (jménu) Pána, Otce všemohoucího, Krista Ježíše a Ducha svatého.‘95
Význam křižma několika významnými výrazy popisuje antiochijská liturgie v epiklezi posvěcení posvátného křižma, kterou cituje Katechismus katolické církve. Vyjadřuje tak několik důležitých teologických skutečností, kterých je křižmo znamením: [Otče … sešli svého svatého Ducha] na nás a na tento olej před námi a posvěť jej, aby byl pro všechny, kteří jím budou pomazáni a poznamenáni: svatým křižmem (myron), kněžským křižmem, královským křižmem, pomazáním radosti, šatem světla, pláštěm spásy, duchovním darem, posvěcením duší i těl, věčným štěstím, nezrušitelnou pečetí, štítem víry a nepřemožitelným pancířem proti všem nástrahám Protivníka.96
(i) Použití křižma Křižmo, posvěcené biskupem, se používá k pomazání nově pokřtěných, kteří ze křtu „mají účast na [Kristově] královském a prorockém kněžství“. Postavení společenství pokřtěných vyzdvihuje sv. Petr: „Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží“ (1 Petr 2,9-10). Začlenění do tohoto Božího lidu, který „objímá celý svět“ se děje právě při křtu a biřmování. Pak pomazání „ve křtu a v biřmování je pomazáním, které uvádí do kněžské služby ve vztahu k lidstvu. Křesťané jsou kněžským lidem.“97 Když jsou křižmem označováni biřmovanci, pak je to na znamení toho, že „přijímají duchovní pomazání a obdarování Duchem svatým“98, doslova „pečeť Ducha svatého“ a pomazání radosti. Vyjadřuje se tak podíl „na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, (…) takže celý jejich život šíří líbeznou vůni Kristovu tak, jako ji vydává posvátné křižmo. Je třeba připomenout, že svátost biřmování se oddělila až v pozdější době z pokřestního pomazání; tak je patrné, jak úzce spolu tyto dvě iniciační svátosti souvisí. O pomazání křižmem při křtu hovoří Cyril Jeruzalémský jako o posvěcování duše Duchem svatým: „Tou zjevnou vonnou mastí se pomazává tělo, ale Svatým a Životodárným Duchem se posvěcuje duše.“99 Při biřmování se stává pečetí Ducha svatého. 95
HIPPOLYT Římský. Apoštolská tradice, s. 33-34. KKC 1297, cit. Epiklezi svěcení posvátného křižma ze Syrsko-antiochijské liturgie. 97 BENEDIKT XVI. Homilie při mši sv. se svěcením olejů, 2011. 98 Žehnání olejů a posvěcení křižma. In: Římský Pontifikál, č. 1 – 2. 99 Třetí mystagógická katechese: O pomazání. In: CYRIL Jer. Mystagógické katechese, č. 3, s. 46. 96
25
Jestliže při křtu a biřmování je pomazání křižmem symbolem účasti na Kristu a plnosti Ducha svatého, při „kněžském a biskupském svěcení je i znamením zasvěcení“.100 Křižmo nám dává „účast na královské, prorocké a kněžské důstojnosti Kristově a spojuje nás s ním jako údy s tělem pro věčný život.“101 O tomto významu pomazání jako účasti na trojím úřadu Krista – tzv. Munus triplex102 (Munus docendi, sanctificandi et regendi) – se hovoří též v současných modlitbách svěcení olejů. Církevní dokumenty uvádějí téma kněžského, prorockého (učitelského) a královského (pastýřského) úřadu Ježíše Krista také ve spojitosti s jeho mystickým tělem – církví, zvláště s posláním biskupů a Božího lidu, jež mají účast na trojím úřadu Kristově.103 V postavě Mesiáše pak jakoby se trojí pomazání spojovalo v jedno,104 neboť on „je nejvlastnější Pomazaný, Mesiáš (Mt 16,16; Sk 10,38)“.105 Co se týká dalšího použití křižma, můžeme alespoň stručně uvést následující obřady. Při zasvěcení kostela a oltáře je součástí obřadu i pomazání celé plochy oltářní menzy křižmem na znamení tajemství Krista, jak vyjadřuje doprovodná modlitba: „Ať na tento oltář sestoupí Boží požehnání, když konáme tuto službu a označujeme jej křižmem; a ať je pro nás viditelným znamením tajemství Krista, obětovaného za život světa.“106 Při zasvěcení kostela potom biskup olejem pomazává stěny kostela „tak, že je poznamená křížem na dvanácti (nebo čtyřech místech) vhodně určených po obvodu kostela“ 107 (tzv. apoštolské kříže), aby se tak naznačilo, že kostel je navždy zasvěcen křesťanské bohoslužbě a že je obrazem svatého města Jeruzaléma (Zj 21,14).108 (ii) Svěcení křižma Křižmo se světí na Zelený čtvrtek zpravidla spolu s ostatními oleji při mši, jež po něm nese název Missa chrismatis. Tehdy „biskup světí posvátné křižmo pro celou svoji diecézi“.109 Podle tradice je přinášeno k posvěcení slavnostním průvodem po závěrečné modlitbě (po přijímání) spolu s olejem katechumenů. Důležitost svěcení oleje křižma 100
Srov. KKC 1294. Srov. GIGLIONI, Paolo. Svátosti Krista a církve, s. 45. 102 Jinde terminus Tria Munera Christi. 103 Srov. např. KKC 783-786; dále LG 31: „…věřící křesťané, kteří – když byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Božím lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými Kristova úřadu kněžského, prorockého a královského…; LG 35: „Kristus, veliký prorok (…) vykonává svůj prorocký úřad nejen prostřednictvím hierarchie učící jeho jménem a mocí, ale též prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky; LG 25-27: učitelský, kněžský a pastýřský úřad biskupů; aj. 104 Srov. ROZTOČIL, Aleš. Křižmo – ekumenické souvislosti. 105 GIGLIONI, Paolo. Svátosti Krista a církve, s. 45. 106 Obřady zasvěcení oltáře a žehnání presbytáře. In: Římský pontifikál, č. 49. 107 Srov. Římský pontifikál, Zasvěcení kostela a oltáře, II kap., str. 498. 108 Srov. ADAM, Adolf. Liturgika, s. 423. 109 KKC 1297 101
26
ukazuje již Cyril Jeruzalémský, když si troufá přirovnávat proměnu oleje při posvěcení k proměně eucharistie způsobené působením Ducha svatého: Hleď však, ať se nedomníváš, že je to prostá vonná mast. Neboť jako eucharistický chléb po vzývání Svatého Ducha již není obyčejným chlebem, ale tělem Kristovým, tak tato svatá vonná mast po vzývání již není pouhou ani jak by někdo řekl sprostou, <mastí>, ale milostí Kristovou a přítomností Ducha Svatého, vzniklou jeho božským působením.110
Příprava křižma má poměrně rozličné tradice. Pro posvěcení křižma se používá „čistého olivového oleje“ nebo jiného oleje rostlinného původu111, na Západě se k němu přidává trocha balzámu, vonné tekuté rostlinné pryskyřice určitých dřevin112 a příp. rostlinných výtažků.113 Ke svěcení se nejprve připravuje zvlášť olej a balzám. (iii) Balzám Kromě olivového (nebo jiného rostlinného) oleje, tvoří v latinské tradici jeho vonnou složku zejména balzám, což je nejčastěji aromatická viskózní kapalina, která se získává hlavně z jehličnatých (stále zelených) stromů z rodu Commiphora, ze kterých se extrahuje terpentin. To je aromatická pryskyřice ceněná jak pro svou „příjemnou vůni, tak pro předpokládané léčivé“114 a konzervační účinky. Balzám lze vyrábět i z jiných aromatických rostlin obsahujících vonné látky (zejm. euroasijské rostliny Melissa officinalis z čeledi hluchavkovitých). Podle některých zdrojů ale v biblické a liturgické souvislosti je většinou „míněn balzám z Mekky (pryskyřice získávaná z rostliny Balasamodendron opobalsamum“, podle níž zřejmě nese název „balzám“), „popř. balzám z Judey (pryskyřice z Amyris gileadensis)“.115 Balzám byl obecně jakožto předmět obchodu vyvážen z Palestiny (Sir 24,15–16)116 a je spojován s Gileádem, jako oblastí jeho získávání (Jer 8,22117; 46,11).118
110
Třetí mystagógická katechese: O pomazání. In: CYRIL Jer. Mystagógické katechese, č. 3, s. 46. Překladatel o teologii pomazání hovoří v Předmluvě, viz tamtéž, s. 21-22. 111 CIC, kán. 847 §1. 112 Srov. Křižmo. In: BERGER, Rupert. Liturgický slovník, s. 226. 113 Ordo benedicendi oleum catechumenorum et infirmorum et conficiendi Chrisma. In: Pontificale Romanum…, n. 4. 114 Srov. Balm (or Balsam). In: Our Sunday Visitor’s Catholic Encyclopedia. Huntigton (USA): Our Sunday Visitor Publishing, revised edition, 1998, s. 122 – 123. 115 Srov. ROZTOČIL, Aleš. Křižmo – ekumenické souvislosti. Čerpá z: Catholic Encyclopedia, heslo Balm, Balsam (internetový odkaz: http://www.newadvent.org/cathen/12149a.htm [cit. 2002-07-11]. 116 Vydávala jsem vůni jako skořice a vonný balzám, šířila jsem vůni jako vybraná myrha, jako galbanum, onyx a stakte, jako dým kadidla ve stanu. Své větve jsem rozprostřela jako terebinta a na nich dala vykvést slávě a milosti. 117 Což není v Gileádu balzám, což tam není lékař? Proč není zhojena rána dcery mého lidu? (…) Vystup do Gileádu, přines balzám, panno, dcero egyptská! 118 Srov. Balm (or Balsam). In: Our Sunday Visitor’s Catholic Encyclopedia. Huntigton (USA): Our Sunday Visitor Publishing, revised edition, 1998, s. 122 – 123.
27
Ačkoliv ve východní tradici se křižmo často kromě balzámu mísí s velkým množstvím vonných přísad,119 v římské církvi se pro přípravu křižma považuje olej a balzám za postačující.“ Ani zde se ale od sedmdesátých let dvacátého století přimísení i jiných vonných látek do křižma nevylučuje. Vzhledem k tomu, že balzám a olej jsou před svěcením připravovány odděleně, provádí se vytvoření křižma smísením obou ingrediencí. Mísení oleje s balzámem dříve znamenalo při svěcení olejů samostatnou část obřadu. Dnes je možné, aby je biskup smísil buď přede mší, při níž se oleje světí, nebo až při slavení liturgického obřadu.120 1.3.4. Poučení o úctě a uchovávání olejů, jejich rozdílení, přenesení do farností Poučení o používání a úctě k olejům, jejich přijetí a přechovávání nejsou témata, která by přímo nově vzešla z reforem, nicméně přetrvala o nich zmínka i v nových knihách, ačkoliv ne přímo v liturgické podobě. Proto je zařazujeme na toto místo a jen v krátkosti o nich předkládáme základní informaci. Caeremoniale episcoporum (1984) se stejně jako obřady Žehnání olejů a svěcení křižma v závěrečné rubrice zmiňují o tom, že po příchodu do sakristie biskup promluví ke kněžím o používání a úctě k olejům: „Po příchodu do sakristie nebo na jiném vhodném místě připomene biskup kněžím vhodnými slovy, jak mají olejů používat, mít je v úctě a pečlivě je opatrovat.“121 Prakticky biskup stručně připomene kněžím jejich svátostné použití hlavně při svátostech křtu, biřmování a pomazání nemocných. Dále připomene význam olejů a křižma a jakou úctu jim církev prokazuje, aby se podle toho zachovali, když následně budou oleje přijímat a přivážet do svých farností. Na závěr upozorní na jejich uchovávání na bezpečném a významném místě, aby nedošlo k neuctivému zacházení s nimi. Tak o tom hovoří i Katechismus katolické církve (1183): „Posvátné křižmo (myron), jehož pomazání je svátostným znamením pečeti – daru Ducha svatého, se tradičně uchovává a uctívá na bezpečném místě v kostele. Tam se může uložit i olej katechumenů a olej nemocných.“
119
Např. Koptové přidávají myrhu, aloe, kadidlo, skořici, kasii, cukrovou třtinu, bodlák, mletý jantar a dalších asi 25 druhů „koření“; pravoslavné církve i víno a asi 40 druhů aromat. látek. Srov. ROZTOČIL, Aleš. Křižmo – ekumenické souvislosti. Podobně uvádí i Berger: Křižmo. In: BERGER, Rupert. Liturgický slovník, s. 226. 120 Ordo benedicendi oleum catechumenorum et infirmorum et conficiendi Chrisma. In: Pontificale Romanum…, n. 5. 121 Pontificale Romanum ex decreto sancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum: Ordo Benedicendi oleum Catechumenorum et Infirmorum et Conficiendi Chrisma. Ed. typica, Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 1970, č. 28. Srov. též Caeremoniale episcoporum, 1984: č. 294: „V sakristii poučí biskup vhodně klérus o zacházení se svatými oleji a o jejich úctě a též o jejich vhodném uchovávání.“
28
Místo pro uložení olejů není dále charakterizováno, avšak v některých kostelích se nachází schránka podobná svatostánku (tzv. armarium) s uzavíratelnými dvířky, např. zabudovaná do zdiva, nebo se tyto schránky objevují v prosklené podobě, aby věřící měli nádoby s oleji na očích a aby jim tak připomínaly jejich křest a svátosti, při nichž se oleje používají. Je vhodné, aby schránka se svatými oleji byla umístěna ve farním kostele u vstupu do baptisteria, nebo v blízkosti křtitelnice, či svatostánku. Samotné rozdílení olejů zpravidla probíhá po skončení liturgie Missa chrismatis. Každý z kněží obdrží olej do připravených čistých nádob. Tyto nádoby obvykle mají své označení, aby nedošlo k záměně olejů: pro olej křižma se používá označení S.C. (Sanctum chrisma), pro olej nemocných O.I. (Oleum infirmorum) a olej ktechumenů O.C. (Oleum catechumenorum). Pokud zbyl olej z loňského roku, ať se nemísí s novým, ale starý olej se spálí. Jestliže je to pastoračně vhodné, může se pak v jednotlivých farnostech „konat převzetí svatých olejů buď před večerní mší na památku Večeře Páně, nebo v jinou dobu“, která je asi vhodnější. Převzetí může napomoci při „poučení věřících o používání a působení svatých olejů a křižma v křesťanském životě.“122
SOUHRN V této kapitole jsme se pokusili položit základní náčrt důvodů svěcení olejů. Představili jsme stručně jednotlivé druhy (olej katechumenů, nemocných a křižmo), charakteristiky olejů, prameny použití v Písmu a jejich význam a použití v křesťanské liturgii včetně základní teologie plynoucí z obřadů pomazání při jednotlivých svátostech. Tato kapitola by měla přinést odpovědi na otázku, proč se oleje v křesťanství používají, odkud vyvěrá tradice jejich svěcení a jaké byly cesty ke svátostnému používání olejů. Dále se budeme zabývat otázkou, proč je v západní liturgii podle tradice svěcení olejů prováděno při zvláštní mši Missa chrismatis, která se koná právě před Velikonocemi. Jakou má svěcení olejů souvislost se slavením Velikonoc v kontextu církevního roku, jaké jsou hlavní spojující prvky?
122
Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení, č. 36.
29
30
2. Svěcení olejů v kontextu církevního roku Pojednali jsme o oleji používaném pro výše uvedená pomazání, který je svěcen na Zelený čtvrtek ráno v katedrále, hlavním kostele diecéze, při mši zvané Missa chrismatis pod vedením biskupa.123 Dále se budeme zabývat postavením této mše v kontextu církevního (liturgického) roku. Uvedeme několik souvislostí, které vedly k tradici slavit Missa chrismatis před Velikonocemi, konkrétně na Zelený čtvrtek, a současné postavení v rámci velikonočního okruhu především ve spojitosti se křtem a biřmováním udělovaným o Velikonocích a s velikonočním tajemstvím. Velikonoční události a Kristovo velikonoční tajemství je srdcem a středem veškeré liturgie církve. Liturgie církevního roku je soustředěna kolem oslavy Pánova utrpení, smrti a vzkříšení, které se stalo zdrojem milostí pro celou církev, neboť tak Bůh dovršil dílo spásy. Proto také z velikonočního tajemství (Mysterium paschale), jako ze srdce jednoho těla, čerpá liturgie a slavení celého liturgického roku církve sílu, neboť ono je „pramenem spásy lidí všech dob“.124 Tak se symbolicky rozlévá Kristova velikonoční milost jako pramen do milostí přijímaných ve svátostech a posvěcuje celý rok. Tento pramen jakoby proudí v dějinách církve ke všem lidem a každé liturgické konání se stává „velepísní na Paschu Páně“.125 Velikonoční události, svátek křesťanské Paschy, v kontextu celého roku vždy vyčnívaly jako ústřední slavnost, vždyť Pán tuto památku své vykupitelské poslušnosti a vydanosti povýšil na trvalý závazek slavení eucharistie (díkůvzdání).126 A svěcení olejů je v rámci liturgického roku slaveno při eucharistii právě před tímto středobodem oslav velikonočního třídení.
2.1. Missa chrismatis v kontextu Velikonoc Je zřejmé, že svěcení olejů se Zeleným čtvrtkem se jistě spojovalo už v raném středověku. Důvodů mohlo být několik a lze konstatovat, že v každém se jeví být logický ať už praktický, či teologický základ. Uveďme hned jeden, který se jeví být nanejvýš praktický a skutečně nejpůvodnější. Oleje se začaly světit těsně před Velikonocemi ve Svatém týdnu, protože podle tradice se o Velikonoční vigilii uděloval křest. Při něm bylo zvláště používáno křižma 123
Ordo benedicendi oleum catechumenorum et infirmorum et conficiendi Chrisma, 1971, n. 9. Srov. ADAM, Adolf. Liturgický rok: Historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad, 1998, s. 31. 125 Srov. tamtéž, s. 32. 126 Srov. tamtéž, s. 35 – 36. 124
31
(křestní a biřmovací pomazání) a pro tento den tedy mělo být „co nejčerstvější“127 a stejně bylo zapotřebí oleje katechumenů. Zároveň se tento důležitý obřad svěcení olejů měl uskutečňovat „při slavení eucharistie“, které se však (po rozšíření tridua)128 „na Velký pátek ani na Bílou sobotu nekonalo“,129 pravděpodobně proto se tedy jeho svěcení před vigilií Vzkříšení umístilo do nejbližšího dne, kdy se eucharistie slaví, a tím byl Zelený čtvrtek. Když se stalo zvykem křtít a biřmovat kromě velikonoční vigilie i v ostatních obdobích roku a spojení mezi svěcením křižma a jeho použitím o velikonoční vigilii se oslabilo, středověcí ale i pozdější autoři hledali mnohé symbolické a teologické odůvodnění pro svěcení olejů na Zelený čtvrtek.130 Tyto důvody většinou nejsou na škodu chápání významu obřadů. Naopak doplňují určité souvislosti a napomáhají uvědomit si jisté tematické kontury. Z období, kdy oleje už nebyly svěceny ve zvláštní mši, ale ve mši Na památku večeře Páně, pochází například mnohé vřelé důvody ke spojení s oslavou ustanovení eucharistie. Tomáš Akvinský zdůrazňuje, že Zelený čtvrtek je zvlášť vhodný k svěcení „svátostných látek“, poněvadž v ten den byla ustanovena nejsvětější svátost, která je do jisté míry cílem ostatních svátostí. Zároveň ale neopomíjí opět praktický důvod: „…protože se slavnostní křest, ke kterému je zapotřebí křižma, koná v předvečer velikonoční“.131 Emauzští benediktini v úvodu ke Svěcení olejů popisují, že Církev z vděčnosti ke Kristu takto činí „v týž den (…), kdy Kristus dal sebe sama lačnícímu a žíznícímu lidstvu za pokrm a nápoj pod způsobami chleba a vína, v podvečer dne, kdy odešel založit dílo spásy svým utrpením a smrtí na kříži.“132 Bugnini uvádí i jiný význam situování svěcení olejů před velikonočním třídením. Vedle toho, že je prakticky vhodné mít posvěcené čerstvé oleje pro vigilii Vzkříšení, je vhodné i proto, že „z tohoto svěcení vychází skutečně jakékoli jiné zasvěcení v církvi, a to je bezprostřední přípravou na křest katechumenů při velikonoční vigilii“. 133 Oleje
127
ROZTOČIL, Aleš. Křižmo – ekumenické souvislosti. Od 4. století se na základě více historizujícího přístupu a dramatizujícího napodobování vyvinulo „nejsvětější triduum (třídění) ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného Pána“. Liturgické slavení těchto tří dní od Zeleného čtvrtku do velikonoční neděle představují od té doby vlastní výroční oslavu velikonočního tajemství. Viz ADAM, Adolf. Liturgika, s. 360. 129 Srov. POKORNÝ, Ladislav. Liturgika, 2. [díl], str. 337. 130 Srov. REGAN, Patrick. From Advent to Pentecost: Comparing the Seasons in the Ordinary and Extraordinary Forms of the Roman Rite. Collegeville, MN: Pueblo Books, The Liturgical Press, 2012, s. 129. 131 AKVINSKÝ, Tomáš. Summa Theologica, III., q. 72, a. 12, ad 3. 132 Svěcení olejů podle Římského Pontifikálu. Přeložili a výkladem doprovodili benediktini emauzští. Praha: Opatství emauzské, 1936, s. 8. 133 BUGNINI, Annibale. Die Liturgiereform 1948-1975: Zeugnis und Testament. [1. Aufl.], Freiburg: Herder, 1988, s. 139. 128
32
používané při slavení ostatních svátostí svěcení se tedy světí právě v blízkosti Velikonoc, jež jsou pramenem spásy, „svátkem svátků“, středem slavení tajemství spásy (tj. liturgického dění), aby čerstvě posvěcené mohly při pomazání o Velikonocích být opravdovým znamením a zdůraznit tak pomazání královské a kněžské, znamení zasvěcení, v němž člověk patří Bohu. Jsou výrazem účasti na Kristově velekněžském poslání. Liturgie svěcení olejů jako znamení navíc poskytuje pravdivý a nejdokonalejší obraz církve, náboženské komunity, shromážděné kolem jednoho oltáře, kterému předsedá legitimní pastýř.134 2.1.1. Triduum, Zelený čtvrtek a Missa chrismatis v tradici církve Slavení Velikonoc se situovalo od počátku, kdy církev slavila památku Kristovy Paschy na základě židovských kořenů, jako oslava v průběhu jedné noci, totiž noci z velikonoční soboty na neděli. V úplných začátcích si první křesťané tuto událost zmrtvýchvstání Ježíše Krista připomínali v týdenním cyklu. Postupně ale docházelo k historizování a dramatizaci událostí okolo Velikonoc, což se projevovalo i ve způsobu slavení těchto svátků tím, že se rozšířil okruh slavení na tři dny. Ještě před tím se ale vyčlenily Velikonoce jako výroční oslava, o čemž svědčí doklady z druhého století, kdy docházelo ke sporům o datum Velikonoc. „Nicejský koncil roku 325 ukončil tyto vnitrocírkevní roztržky o datum Velikonoc předpisem, že se mají Velikonoce slavit vždy v neděli po prvním jarním úplňku.“ Asi od 4. století šlo o to, aby se události oslavovaly jako celek, totiž triduum ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného Pána. Proto se po celý středověk slavilo triduum v průběhu Velkého pátku, Bílé soboty a neděle Zmrtvýchvstání. V pozdějším povědomí spíše lidového charakteru se za triduum považoval Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota, nicméně ve skutečnosti k triduu Zelený čtvrtek nepatřil. Po první revizi ve dvacátém století, papeže Pia XII., kdy byla vyčleněna Missa chrismatis na dopoledne Zeleného čtvrtku se mírně upravilo chápání velikonočního tridua tím, že začíná už ve čtvrtek večer na základě židovského a antického chápání, kdy nový den začíná už předchozím večerem. Mše na památku Večeře Páně se již jako předvečer pátku počítá k událostem velikonočního tridua, zatímco dopolední Missa chrismatis završuje předvelikonoční přípravy.135
134 135
BUGNINI, Annibale. Die Liturgiereform 1948-1975, s. 62. Srov. ADAM, Adolf. Liturgika, s. 360.
33
34
3. Historický vývoj Zeleného čtvrtku a Missa chrismatis Slavení Missa chrismatis, při níž se na Zelený čtvrtek světí oleje, prošlo vlastním historickým vývojem od prvních století až do současnosti. S tím jsou spjaty i některé specifické skutečnosti, které se k této mši vázaly v historickém kontextu, případně vystoupily nově v reformách dvacátého století. V následující části se některými z nich budeme zabývat. Jedná se hlavně o praxi slavení více mší během Zeleného čtvrtku, přijetí kajícníků, koncelebraci a svěcení olejů při mši Večeře Páně. Pro přehlednost se pokusíme kapitolu strukturovat chronologicky na několik částí. Nejprve budeme sledovat dějinný vývoj obřadů Zeleného čtvrtku a svěcení olejů od prvních století přibližně do scholastiky (13. století), kdy, jak vyplývá z historických záznamů, byly nejspíš součástí obřadů Zeleného čtvrtku až tři mše. Dále se přes období, kdy docházelo k opouštění některých prvků v praxi slavení Missa chrismatis a kdy převažovaly obřady svěcení olejů zařazené do mše na památku Večeře Páně, dostaneme až k podobě mše ukotvené v liturgických knihách po tridentském koncilu. V takové pak přetrvávala téměř čtyři století až do poloviny století dvacátého. Pozadí událostí vedoucích k tehdejším reformám pak nastíníme v souvislosti s tématy vzešlými z reformy v období od poloviny padesátých let dvacátého století a zaměříme se na průběh reforem směřujících k obnově Missa chrismatis. Tak se přes II. vatikánský koncil dostaneme k novým obřadům svěcení olejů v liturgii této mše na začátku let sedmdesátých. V závěru plynule přejdeme k samotnému porovnání jednotlivých změn Missa chrismatis během období našeho zájmu a uvedeme jejich souhrnný přehled.
3.1. Slavení Zeleného čtvrtku a svěcení olejů v prvních stoletích V prvních stoletích se na Zelený čtvrtek v římských kostelech slavilo pravděpodobně několik mší. Z některých indicií můžeme odhalit, že se na Zelený čtvrtek ráno, jako první ze dvou nebo i tří mší toho dne, konala mše s přijetím veřejných kajícníků. Druhou nejspíš byla mše, při níž biskup (papež) světil svaté oleje (tzv. Missa chrismalis) a třetí se konala večer na památku ustanovení eucharistie, tzv. mše Večeře Páně, s níž byl spjat i pozdější obřad mytí nohou.
35
3.1.1. Slavení tří mší na Zelený čtvrtek Co se týká mše s přijetím kajícníků, důvodem byla praxe, že na začátku období přípravy na Velikonoce v prvním tisíciletí ukládala církev největším hříšníkům často veřejné pokání, které se někdy vyznačovalo i vyloučením z církevní obce. Možnost vyčlenění z církevní obce vycházela ze zpráv, podle nichž svatý Pavel vyloučil hříšníka z Korintské církve k „záhubě těla“, aby jeho „duch byl spasen v den příchodu Pána Ježíše Krista“ (1 Kor 5,1–5), ale když pak činil pokání, odpustil mu a přijal ho zpět (2 Kor 2,8). Podobně jednala i církev, když vylučovala velké hříšníky, které pak, když se polepšili, opět přijímala do svého středu. Svědectví o tom podává např. První list Klementův do Korintu136 i Pastýř Hermův.137 Hříchy, za něž se muselo činit veřejné pokání, byly modloslužebnictví, vražda a cizoložství. Pokání v sobě obsahovalo tři úkony – vyznání viny (confessio – soukromě před biskupem, či knězem, nebo veřejně před celou obcí), vykonání uloženého skutku pokání a nakonec smíření. Když vykonal kajícník uložené pokání, vkládal na něho biskup ruce, čímž se mu dostalo smíření s církví. To se v římské církvi dělo právě na Zelený čtvrtek. Ačkoliv na východě se od veřejného pokání upouštělo již v 4. až 5. století, na západě praxe veřejného pokání pravděpodobně i nadále přetrvávala a na Zelený čtvrtek se při zvláštní mši konaly obřady přijetí kajícníků biskupem zpět do společenství církve ke slavení velikonočních bohoslužeb a účasti na eucharistii poté, co vykonali veřejné pokání, jež jim bylo církví dříve uloženo. V té době (7. – 8. stol.) tedy ještě existovaly mše s přijetím kajícníků, Missa chrismatis se svěcením olejů a mše na památku Večeře Páně vedle sebe. Nutno podotknout, že tato praxe nebyla všude jednotná, např. Gregoriánský sakramentář, používaný pro papežskou liturgii v Lateránu, již v tomto období údajně kombinoval svěcení olejů s večerní mší na památku Večeře Páně.138 Protože ale počátky slavení Zeleného čtvrtku v Římě nejsou jasné, existují jen dohady o tom, jak vzniklo slavení tří mší v tento den.139 Pravděpodobnější je skutečnost, že tyto dvě tradice existovaly již vedle sebe. Později, asi od devátého až desátého století se od praxe veřejného pokání pomalu začalo i na západě upouštět a proto do 13. století ustupovala do pozadí i mše s přijetím kajícníků. 136
KLEMENT Římský. První list Klementův (Korinťanům) VII., 1–7. In: Spisy apoštolských otců. 3. rev. vydání. Praha: Kalich, 2004, s. 68 137 Pastýř Hermův, Druhé vidění, č. II., 2 – Srov. KUPKA, Josef. O církevním roce. Praha: Cyrilomethodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1907, §66, s. 190 – 197. 138 Srov. WARD, Anthony. Sources of the Postconciliar Blessings of the Holy Oils and the Chrism. Ephemerides Liturgicae 125 (2011) s. 190. 139 Srov. MAIER, Peter. Die eier der Missa chrismatis: die Reform der Öl eihen des Pontificale Romanum vor dem Hintergrund der Ritusgeschichte. Regensburg: Verlag F. Pustet, 1990, s. 105 – 123.
36
Druhou mší Zeleného čtvrtku, byla mše, při níž se konalo svěcení olejů vyhrazené biskupovi. Byla již v prvních staletích soustředěna do katedrály – biskupského kostela, kde se měl shromáždit Boží lid spolu s kněžími a jáhny okolo svého biskupa. V pramenech se objevovala také koncelebrace přítomných presbyterů s biskupem, která byla projevem jednoty církevní obce, kněží a biskupa. Tomu bylo vyhrazeno světit oleje. V prvních stoletích křesťanství existovala koncelebrace v takové podobě, kdy eucharistickou modlitbu pronášel nahlas jen ten, kdo při liturgii zastával nejvyšší úřad, nejčastěji biskup (papež). Ostatní se přidávali v duchu a tichosti sjednoceni s hlavním celebrantem, proto se tato forma uvádí jako „tichá koncelebrace“.140 V průběhu středověku se ale v důsledku praxe důraz na základní, úplné společenství místní církve poněkud vytratil, nebo spíše umenšil a to platilo i o mši se svěcením olejů, kde se přítomnost kněží umenšovala a pomalu z ní vymizela i koncelebrace. Mše na památku Večeře Páně se konala večer a jejím centrálním bodem byla připomínka ustanovení eucharistie a Ježíšova služba umývání nohou učedníkům v kontextu blížících se oslav velikonoční Kristovy oběti.
3.2. Vývoj obřadů Zeleného čtvrtku od 13. století Ke konci středověku nejen, že se zmenšoval význam společenství v liturgii, ale v souvislosti s některými změnami ve společnosti se začalo upouštět i na západě od veřejného pokání, jak bylo známé v prvních stoletích. Kolem desátého až jedenáctého století se konalo často jen za hříchy všeobecně známé (zvl. ve Francké říši). Od 13. století se ve scholastice rozlišovalo pokání „soukromé, veřejné a slavné“. Pouze tzv. „slavné pokání“ se týkalo obřadů konaných v katedrále s biskupem, který na Popeleční středu přijímal kajícníky, vzkládal na ně ruce, sypal je popelem a kropil svěcenou vodou. Potom byli vyloučeni z chrámu až do Zeleného čtvrtku. Tehdy byli přivedeni znova svými kněžími a mohli být takto přítomni na velikonočních bohoslužbách až do Bílé neděle (2. velikonoční) a to každoročně až do uplynutí často několikaleté doby vyloučení.141 Potom při mši, kdy se světily oleje, přinášeli slavnostně nově přijatí kajícníci poprvé své dary ke slavení eucharistie.142 Od doby, kdy se upouštělo od 140
Srov. ADAM, Adolf. Liturgika, s. 214-215. Srov. KUPKA, Josef. O církevním roce, §66-67, s. 190-197. 142 Ve mši na památku Večeře Páně až do revize obřadů Sv. týdne (1956) zazníval jásavý zpěv (Ž 117,16.17) k obětování (ofertoriu), který byl „radostnou písní usmířených kajícníků“. Tento zpěv provázel dříve průvod s obětními dary, v němž „vzbuzovali radostnou pozornost kajícníci, kteří na Zelený čtvrtek po prvé směli [přinést] obětní dary k oltáři. Ze zpěvu k obětování vane vděčná radost“. Na Zelený čtvrtek „počínaly Velikonoce usmířených kajícníků“. Srov. CINEK, F.: Mše svatá v bohoslužebném řádu 141
37
veřejného pokání (10. – 12. stol.), vymizela potřeba přijetí vyloučených kajícníků, a proto se v ranních hodinách Zeleného čtvrtku již nekonala výše zmiňovaná mše. Když pak instituce veřejného pokání zanikla úplně, konaly se na Zelený čtvrtek místo kající mše jen smírčí obřady. Zelený čtvrtek byl dnem pokání, jednoty a smíření, neboť nastávaly dny velikonočního třídení (triduum), kdy si celá církev připomínala oběť Ježíše Krista na usmíření „za hřích světa“. Tato skutečnost byla ve čtvrtečních obřadech zřetelně přítomna až do revize obřadů Svatého týdne za papeže Pia XII. v polovině dvacátého století. Podobně tomu bylo postupně i se mší při svěcení olejů, kde nastávala situace, že kvůli účasti na mši Večeře Páně již nebylo možné, aby kněží v hojném počtu přicházeli do katedrály. S tím souvisely i změny v podmínkách koncelebrace. Pro zvláštní příležitosti se asi ve třináctém století „v Římě vyvinula tzv. ‚výslovná koncelebrace‘, při níž každý koncelebrant recitoval celý kánon spolu s papežem a přitom držel v rukou vlastní hostii“. Později se taková forma koncelebrace rozšířila z papežské liturgie i na mše při svěceních kněží a biskupů“.143 Při těchto příležitostech přetrvala v zachovalé podobě až do dvacátého století. Nekonala se však již při mši se svěcením olejů. Nastala snaha, aby se svěcení olejů konalo při jiné mši. 3.2.1. Svěcení olejů při mši Večeře Páně Další souvislosti přiváděly ke konci středověku vývoj až do fáze, kdy se všechny události toho dne, jež byly ve mších Zeleného čtvrtku obsažené, slavily jen při jediné mši. Tou se již ve třináctém století postupně stala mše na památku Večeře Páně, jejíž slavení se přesunulo na Zelený čtvrtek ráno (dopoledne). První Římský misál (1474) i pozdější potridentský Misál vydaný v r. 1570 neobsahoval již Missa chrismatis v moderním smyslu slova jakožto odlišnou od mše Večeře Páně. Zdá se, že na některých místech již od dob pozdějšího Gelasiana se nejspíš „na Zelený čtvrtek slavila jen jediná bohoslužba“ na památku Večeře Páně, „která obsahovala jak mytí nohou, tak svěcení křižma“.144 Tato mše byla spojená s oslavou ustanovení eucharistie a kněžství, ale obsahovala i přenášení eucharistie procesím, které bylo místně spojeno
církevního roku: výklad Misálu. Díl II., Proprium de tempore. [část] II, Svatý týden. Doba velikonoční. Doba po sv. Duchu. Olomouc: Lidové knihkupectví, 1932, s. 86. 143 Srov. ADAM, Adolf. Liturgika, s. 214 – 215. 144 Srov. POKORNÝ, Ladislav. Liturgika, 2. [díl]: Dějiny liturgie v přehledu. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1977, str. 336.
38
s připomínkou Jidášovy zrady, zatímco v biskupských chrámech se světily oleje.145 Taková situace přetrvávala po staletí až do chvíle, kdy v r. 1955 byla Kongregací pro posvátnou liturgii vyhlášena reforma Svatého týdne papeže Pia XII., která revidovala liturgii Zeleného čtvrtku v rámci obřadů Svatého týdne.146 Svěcení olejů při mši Večeře Páně, kdy se během Zeleného čtvrtku slavila jen tato jedna mše v dopoledních hodinách, přinášelo s sebou po staletích určité, spíše pastorační potíže. Předně, slavení mše Večeře Páně neodpovídalo tomu, aby se konala přibližně v době, kdy je přirozené slavit skutečnou večeři (na připomínku Kristovy večeře). Problémy ale přinášela i účast kněží na mši v katedrálním chrámu, kdy biskup světí oleje. Původně, když se ještě slavila vlastní mše se svěcením olejů – Missa chrismatis, slavila se totiž ve společenství celé církve a za přítomnosti pokud možno všech (co nejvíce) kněží diecéze. Tak se naznačovala jednota církve s biskupem. V době, kdy se začaly světit oleje při mši Večeře Páně, nebylo možné, aby se všichni kněží této mše účastnili. To vedlo postupně k tomu, že do katedrály přicházeli jen někteří zástupci kněží z farností. Později situace došla tak daleko, že se mše s biskupem účastnilo pouze ustanovených dvanáct kněží zastupujících celé kněžstvo diecéze, sedm jáhnů, sedm podjáhnů a akolytů.147
3.3. Příprava a průběh reforem před II. vatikánským koncilem Výše naznačená situace v liturgii, při níž se světily oleje, volala po obnově. Reformy ve dvacátém století týkající se obřadů Zeleného čtvrtku a samotné Missa chrismatis reagovaly na celkovou atmosféru doby a zároveň šly ruku v ruce i ostatním reformám v latinské liturgii katolické církve. Většina návrhů byla reakcí na požadavky především pastorační povahy, na jejichž základě však bylo nutné hodnotit i teologický přínos a náplň jednotlivých prvků liturgické praxe církve. Zvláště liturgie velikonočního okruhu, zejména samotných Velikonoc a Svatého týdne, byla už delší dobu diskusním tématem od konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Ačkoliv k prvním reformačním krokům došlo až v padesátých letech dvacátého století, můžeme konstatovat, že počátky obnovy obřadů Svatého týdne lze ve skutečnosti hledat již v liturgických reformách 145
Srov. Karwoche. In: Lexikon für Theologie und Kirche. 5. sv., Hermeneutik bis Kirchengemeinschaft. Sonder Ausgabe der 3. Auflage 1996. Freiburg – Basel – Wien: Herder, 2006, s. 1276 – 1281. 146 Revidované obřady Svatého týdne: Pontificale Romanum: Ordo hebdomadae sanctae instauratus [s.n.]. Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 1956. 147 Viz např. MR 1570; PR 1596. De officio in Feria V. Coenae Domini cum benedicitur oleum catechumenorum et infirmorum, et conficitur chrisma. In: Pontificale Romanum, editio princeps; (1595 – 1596). Ed. anastatica. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1997, s. 574.
39
zahájených papežem Piem X. Ten již v roce 1911 udělal první kroky k revizi Římského misálu a Posvátného Oficia. Zatímco v průběhu první poloviny dvacátého století probíhaly spíše diskuse nad teologií a liturgií církve, a to zvláště v okruhu Liturgického hnutí, uzrávala i myšlenka na uskutečnění prvních reálných kroků k reformě. Reformy týkající se obřadů samotné mše se svěcením olejů v letech padesátých až sedmdesátých se odehrály ve třech základních krocích s několika menšími změnami mezi nimi. Hlavní etapy se odvíjí od vydání liturgických knih v letech 1956, 1965 a 1970 až 71. Jejich konkrétními body se budeme zabývat v další kapitole, zde proto uvádíme jen stručný průběh a zařazení v historickém kontextu.
3.4. Revize obřadů Svatého týdne Pia XII. a Jana XXIII. V roce 1951 papež Pius XII. nařídil obnovu velikonoční vigilie s některými revizemi, založenou na práci speciální komise, jež na ní pracovala již od roku 1948.148 Prozatím byla obnovena na zkušební dobu, která byla posléze prodloužena až do roku 1954, mezi tím se formovala revize obřadů celého Svatého týdne, ale papež Pius XII. koncem toho roku zemřel. Revize obřadů tedy byla dokončena až jeho nástupcem papežem Janem XXIII., který ji vyhlásil dekretem Maxima redemptionis v roce 1955 a obnovil samostatnou mši, při níž se světí oleje – Missa chrismatis, a proto byl vytvořen nový formulář pro tuto mši. Aby mohli kněží být přítomni při mši na památku Večeře Páně ve svých farnostech a zároveň se mohli plně účastnit Missa chrismatis s biskupem, byla tato mše ustanovena na dopolední hodiny. Měl se tak naplnit cíl reformy, aby se Missa chrismatis stala společnou oslavou kněžství s jasným obrazem biskupa jako velekněze a pastýře svěřeného stáda.149 Mše Večeře Páně se pak začlenila ke slavení ve večerních hodinách. Následně ještě do Velikonoc příštího roku byly vydány revidované texty obřadů svěcení olejů jako Ordo hebdomadae sanctae instauratus, (OHS 1956), podle nichž se pak slavila liturgie Svatého týdne a Velikonoc včetně Missa chrismatis s ohledem k aktivnější účasti věřících ve společenství církve, k níž vyzývali i papežové od první poloviny dvacátého století. Papež Jan XXIII. vydal pak nově ještě po revizi v roce 1962 liturgické knihy – Missale Romanum a Pontificale Romanum. Jejich hlavním specifikem byla revize rubrik a kalendáře vydaná v Codex rubricarum (1960), které se však nijak výrazně mše se 148
Srov. McMANUS, Frederick R. The Rites of Holy Week: Ceremonies, Preparations, Music, Commentary. Paterson, New Jersey: Saint Anthony Guild Press, 1956, Introduction, p. VII – VIII. 149 Srov. BUGNINI, Annibale. Die Liturgiereform 1948–1975: Zeugnis und Testament. [1. Aufl.]. Freiburg: Herder, 1988, s. 139.
40
svěcením olejů nedotkly, jednalo se spíše o revizi mešního řádu a v případě Pontifikálu pouze o reprint řádu svěcení olejů OHS 1956. Základní obsah změn vzešlých z revize Pia XII. roku 1956 oproti předešlému období, lze shrnout následovně: 1) Nově byla zavedena dopolední mše Missa chrismatis kolem 9. h, mše Večeře Páně se přesunula na večer mezi 17. a 20. hodinou. 2) Při Missa chrismatis se svaté přijímání nerozdělovalo. Svaté přijímání bylo rozdělováno všem jen během mše Večeře Páně, kdy se doporučovalo sv. přijímání všech. 3) Usilovalo se o účast co nejvíce kněží při dopolední Missa chrismatis (nekoncelebrovali) – shromáždění kněží kolem biskupa – společenství, doporučena byla i účast většího počtu věřících. 4) Vznikl nový mešní formulář, antifony, výběr liturgických čtení, modliteb a preface pro Missa chrismatis. 5) Při Missa chrismatis se neříkalo Vyznání víry, které se říkalo pouze ve mši Večeře Páně. 6) Obřady žehnání a svěcení olejů se řídily podle dosavadního Pontifikálu, kromě změny v prefaci při svěcení křižma, která vynechávala část „ut spiritualis lavacri Baptismo…“, neboť ta byla nově obsažena v mešní prefaci.
3.5. Reforma Pavla VI. od II. vatikánského koncilu v 60. letech Papež Jan XXIII. 25. ledna 1959 vyhlásil II. vatikánský koncil. Přípravné práce komisí liturgické reformy už probíhaly delší dobu (asi od r. 1948), avšak do té doby nebyla představa, že by situace vyústila v koncil. Nově pak tedy liturgické komise od roku 1960 zpracovávaly podklady pro samotný koncil, který byl konstitucí Humanae salutis svolán na rok 1962 do Vatikánu a tam byl zahájen prvním zasedáním 11. října 1962. Liturgické komise pracovaly na přípravě podkladů a schémat pro liturgickou konstituci, jež byla na koncilu první projednávanou a schválena koncilními otci byla nedlouho po zahájení koncilu už v roce 1963 a vydána jako Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum cocncilium. Konstituce zdůrazňuje, že liturgie je zdrojem a vrcholem života církve, poskytuje její pravdivý a nejdokonalejší obraz, když je shromážděna kolem jednoho oltáře a předsedá jí legitimní pastýř k oslavě Boha a k posvěcení
41
člověka.150 K zavádění všech principů konstituce byla ustanovena prováděcí komise, která měla připravovat další podklady pro realizaci celého díla reformy. Po II. vatikánském koncilu papež Pavel VI., který po smrti Jana XXIII. převzal zodpovědnost za koncil, pokračoval v adaptaci liturgických knih na základě požadavků vzešlých z koncilu. Důležitými tématy ve vztahu ke slavení Zeleného čtvrtku a Missa chrismatis byla jednota, společenství církve a svátost kněžství, což se muselo odrazit i v její liturgii. 3.5.1. Rozšíření koncelebrace při svěcení olejů 1965 Proto dalším, a lze říci, že významnějším krokem v reformách obřadů týkajících se Missa chrismatis bylo rozhodnutí papeže Pavla VI. v roce 1965, tehdy také na základě požadavků vzešlých ze zasedání II. vatikánského koncilu, o rozšíření koncelebrace.151 To se projevilo i v upravených částech obřadů Zelného čtvrtku ke koncelebraci a pro směřování teologie této mše uzpůsobených. Jejich změny byly vydány v tomtéž roce pod názvem Variationes in ordinem Hebdomadae Sanctae inducendae (dále VOHS 1965).152 Převážná část změn se týkala obřadů spojených s Missa chrismatis, menší část se týkala přímluv pro obřady Velkého pátku. Byla snaha zohlednit tři hlavní témata a cíle Missa chrismatis, totiž svěcení olejů, přípravu na svaté triduum a důstojnost kněžství. Obnovená bohoslužba Missa chrismatis měla být „viditelným projevem společenství kněží s biskupem“ a zvláštní význam při ní měla mít slavnostní koncelebrace. Přiblížíme tedy nyní některé momenty spojené s koncelebrací a jejím významem. Obecně současná mše koncelebrovaná ve společenství více kněží, „z nichž jeden plní funkci hlavního celebranta,“ se považuje za zvlášť slavnostní podobu liturgických obřadů. Tato forma slavení eucharistie byla v latinské tradici přítomna i v dřívější době, byť v menší míře (při svěcení kněží a biskupa). II. vatikánský koncil zvláštním způsobem ocenil hodnotu koncelebrace, neboť se při ní projevuje jednota kněžství a oběti.“ Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium vyhlášená v roce 1963 již jasně říká, že koncelebrace „je vhodný způsob, jak ukázat jednotu kněžství“.153 Proto též podle rozhodnutí koncilu rozšiřuje dovolení koncelebrovat i na další případy, než jen kněžské a biskupské svěcení. Kromě mší při koncilech, biskupských shromážděních 150
Srov. SC 10. SC 57. 152 Variationes in ordinem Hebdomadae Sanctae inducendae. Editio typica. Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 1965. 153 SC 57 §1. 151
42
a synodách, či při svěcení opata se zvlášť vyzdvihuje koncelebrace při mši se svěcením olejů Missa chrismatis. „Mimoto, dá-li svolení ordinář, který má právo rozhodovat o vhodnosti koncelebrace“, rozšiřuje koncelebraci též na „konventní mši a hlavní mši v kostelích, pokud duchovní prospěch věřících nevyžaduje jednotlivou celebraci všech přítomných kněží“, a na „mše při různých shromážděních kněží“. Dodává se ale, že vždycky „má kterýkoli kněz právo sloužit mši jednotlivě, nikoli však v době koncelebrace v témže kostele a ne na Zelený čtvrtek“.154 Zde je patrné, že Missa chrismatis vysloveně vyžaduje koncelebraci, neboť je chápána jako slavnost vyjadřující jednotu společenství kněží s biskupem. Je onou oslavou kněžství a oběti. Podle konstituce, která počítala s takovým rozšířením koncelebrace, měl být vypracován nový obřad mše uzpůsobený právě pro konclelebraci. Ten byl vyhlášen 7. března 1965 dekretem o koncelebraci a přijímání pod obojí způsobou (Ritus concelebrationis et communionis sub utraque specie)155 a později „odůvodněn a doporučen instrukcí Eucharisticum mysterium z 25. května 1967“, kde je koncelebrace zdůrazňována, jako znamení jednoty a upevnění bratrského svazku kněží.156 Následující vydání nového misálu v roce 1970 „uveřejňuje tento obřad v přepracované podobě“ a rozšiřuje možnosti jeho uplatnění. „Koncelebrace“, jak zdůrazňuje, „velmi vhodně naznačuje jednotu kněžství a oběti, jakož i celého Božího lidu (153) “.157 A pro Missa chrismatis to platí zvlášť. Jednota oběti je totiž v koncelebraci vyjádřena tím, že mnohost ve slavení eucharistie zde při jediné mši připomíná jen jedinou Kristovu oběť na kříži. Jednota kněžství je naznačena v tom smyslu, že i když je mnoho koncelebrujících kněží, všichni jako služebníci mají účast na svátosti jediného kněžství Velekněze Ježíše Krista. Nakonec jednota Božího lidu pak je zřetelná jako účast celého společenství na slavení svátostí, z nichž celá církev žije a roste jako jeden Boží lid s hierarchickou strukturou. Pak v „tomto způsobu slavení mše svaté, … zvláště když biskup předsedá, zažíváme nejkrásnější pohled na církev shromážděnou v jednotě oběti při jediné eucharistii u jednoho oltáře se služebníky kněžství a svatým lidem.“158 Tak se prostřednictvím slavení eucharistie projevuje mystérium jednoty církve.159
154
SC 57 §1; § 2. Ritus concelebrationis et communionis sub utraque specie promulgantur, Die 7 Martii 1965. AAS 47 (1965) 410 – 412. 156 Eucharisticum mysterium, 25. května 1967. AAS 59 (1967), 539-573, n. 17; 47. 157 Srov. ADAM, Adolf. Liturgika, s. 214 – 215; Pokyny týkající se koncelebrace byly obsaženy ve Všeobecných pokynech k římskému misálu (IGMR), č. 153 – 208 z roku 1970. 158 Srov. BUGNINI, Annibale. Die Liturgiereform 1948-1975: Zeugnis und Testament, s. 151 – 152. 159 Všeobecné pokyny. In: Římský pontifikál, 5. kap., č. 51. 155
43
Všeobecné pokyny k římskému misálu ukazují i zvláštnosti při slavení některých slavností, při nichž „pro význam obřadů nebo slavnosti je dána možnost týž den víckrát slavit mši nebo koncelebrovat.“ K Zelenému čtvrtku platí následující: „Kdo slavil nebo koncelebroval na Zelený čtvrtek mši při svěcení olejů, může slavit nebo koncelebrovat i večerní mši na památku Večeře Páně.“ Koncelebrace je totiž výslovně „předepsána: při svěcení biskupa a kněží, při žehnání opata a při svěcení olejů“.160 To se odráží i v obřadech žehnání a svěcení olejů, kde je jasně uvedeno, že „mše při svěcení olejů je vždy koncelebrovaná. Mezi kněžími, kteří s biskupem koncelebrují a jsou svědky a spoluúčastníky posvěcení křižma, mají být kněží z různých oblastí diecéze“.161 Nyní shrňme základní změny, které přineslo vydání VOHS 1965:162 1) Missa chrismatis je vždy koncelebrovaná mše za účasti co největšího počtu kněží. 2) Byly zařazeny nové texty čtení Iz 61, evangelium podle Lukáše. 3) Přinášení olejů se nově objevilo současně v obětním průvodu společně s dary ke slavení eucharistie za zpěvu O Redemptor (v předchozím období se před koncem kánonu přinášel jen olej nemocných a ostatní dva až po přijímání za zpěvu O Redemptor). 4) Místo antifony Ad ofertorium se nově zpíval hymnus O Redemptor při přinášení olejů. 5) K přijímání se zpívala nová antifona Žl 44
3.6. Missa chrismatis v nových obřadech Pavla VI. 1970 – 1971 K větším změnám v liturgii Missa chrismatis došlo v další fázi reformy po vydání nového misálu a oddílu Pontifikálu týkajícího se nového řádu svěcení olejů (Ordo benedicendi oleum catechumenorum et infirmorum et conficiendi Chrisma, dále ORDO 1971). Reforma liturgických knih misálu a breviáře byla svěřena pokoncilní liturgické komisi dosazené papežem už začátkem roku 1964. Výsledkem její práce byly tyto knihy, jejichž vydání podléhalo potvrzení Svatého stolce. Zároveň se po projednání na koncilu změnila situace ohledně liturgického jazyka, a proto byla biskupským konferencím svěřena práce na překladech liturgických knih do národních jazyků s tím, 160
IGMR 1970, č. 158. V nezměněné podobě je uvádí i Všeobecné pokyny k římskému misálu, Editio typica tertia, z r. 2002 (IGMR 2002), č. 204. 161 ORDO 1971, n. 14. Český překlad: Žehnání olejů a posvěcení křižma. In: Římský Pontifikál…, č. 14. 162 Variationes in Ordinem Hebdomadae sanctae inducendae eduntur, AAS 47 (1965) 412 – 413.
44
že i tyto překlady pak podléhají potvrzení Vatikánu. Edice latinských textů neproběhla najednou, ale v průběhu asi tří let 1969 až 1971 a přinesla poměrně výrazné změny jak v průběhu, tak i v samotných textech slavení Missa chrismatis. Slavení Missa chrismatis bylo uvedeno po koncilu jako jeden z centrálních okamžiků oslavy kněžství ve společenství církve shromážděné kolem biskupa. K otázce přítomnosti kněží při slavení Missa chrismatis se doplňuje, že na „tuto mši mají být svoláni kněží z různých částí diecéze, mají s biskupem koncelebrovat, mají být jeho pomocníky a svědky při svěcení křižma; (…). Také věřící mají být“ účastni této mše a přijmout „při ní svátost eucharistie“.163 3.6.1. Obnova kněžských závazků Mše se svěcením olejů byla po staletí spjata především s tématem eucharistie, kněžství a s oslavou jejich ustanovení. Nelze tvrdit, že by se tato situace zásadně změnila, nicméně je třeba sledovat určitý směr v akcentech v určitých obdobích, kdy se objevuje více a více téma jednoty a společenství kněží. O významu jednoty kněžství svědčí nejen praxe koncelebrace, jíž jsme se zabývali výše, ale i obřady obnovy kněžských slibů a závazků, které byly vytvořeny těsně před vydáním nového misálu. Tento prvek slavení se v textech Missa chrismatis v misálu papeže Pavla VI. z r. 1970 objevuje vůbec poprvé. Čtvrtého listopadu 1969 vydala Kongregace pro klérus oběžník o formaci duchovních, který prohlašoval, že „je žádoucí pro posílení duchovního života kněze a vědomí jeho kněžství, aby každý kněz na Zelený čtvrtek obnovil své zasvěcení Kristu Pánu, kněžské sliby, závazky a své povinnosti, a to zejména co se týká celibátu a poslušnosti vůči biskupovi.“164 Kongregace pro bohoslužbu následně už pro příští Velikonoce (1970) vydala texty obřadu obnovy těchto závazků a znění slibů, jež byly následně zapracovány do nového misálu. Předmluva k tomuto úkonu zpívá o vznešenosti a povinnostech vyplývajících z kněžství, o jeho povaze služby, jeho umístění v poslání Krista a všeobecného kněžství věřících. Se sliby zároveň souviselo i začlenění nové preface do mešního formuláře, která je zaměřena více na kněžství a službu kněží.165 Missa chrismatis je tak výrazněji oslavou kněžství, jak ji charakterizoval i papež Benedikt XVI. v roce 2011: Zelený čtvrtek je zvláštním způsobem naším dnem. Ve chvíli Poslední večeře Pán ustanovil novozákonní kněžství. „Posvěť je v pravdě“ (Jan 17,17), modlil se k Otci za 163
Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, 16. 1. 1988. Praha: Česká biskupská konference, 2001. č. 35. 164 Literae circulares. Sacra Congregatio pro clericis, 4. 11. 1969, AAS 62 (1970) 127, n. 9. 165 Srov. BUGNINI, Annibale. Die Liturgiereform 1948-1975: Zeugnis und Testament, s. 140 – 141.
45
apoštoly a za kněze všech dob. S velkou vděčností za povolání a s pokorou za všechny naše nedostatky obnovme nyní svoje přitakání na Pánovo povolání. Ano, chci se vnitřně spojit s Pánem Ježíšem, zřeknout se sebe sama, podnícen Kristovou láskou.“166
Konkrétní podobu úkonu obnovy kněžských závazků přiblížíme v další kapitole, kde se budeme zabývat i obsahem a texty tohoto obřadu v kontextu Missa chrismatis. Změny z poslední reformy Missa chrismatis podle liturgických knih papeže Pavla VI. z let 1970 – 1971 můžeme shrnout následovně: 1) Byl upraven mešní formulář, nově vystavěný nejen na svěcení olejů, společenství církve, přípravě na Velikonoce ale i na důstojnosti kněžství a službě kněží. 2) Byly zařazeny nové mešní texty, antifony, modlitby a čtení v bohoslužbě slova; přibylo druhé čtení z Nového zákona. 3) Nově byl zaveden obřad obnovy kněžských závazků, texty otázky a odpovědi, prosby lidu za kněze a biskupa. 4) V obřadech svěcení olejů byly nově upravené texty žehnání olejů nemocných a katechumenů 5) Byly zjednodušeny obřady svěcení olejů, nezdvojování; byly vynechány exorcismy a uctívání olejů. 6) Bylo vynecháno svěcení balzámu a modlitby při mísení křižma. 7) Dřívější „preface k svěcení křižma“ byla nahrazena „modlitbou svěcení křižma“ (dvě varianty na výběr). 8) Oleje se přinášejí současně s dary ke slavení eucharistie, jako po roce 1965. 9) Změnilo se pořadí žehnání a svěcení olejů: nejprve olej nemocných, dále olej katechumenů, nakonec křižmo. 10) Dechnutí zavedeno jako možnost jen nad křižmem, ne v podobě tří křížů, ale jen jedno dechnutí, znamení Ducha svatého. 11) Byly vynechány dialogy „Pán s vámi“ – „I s tebou“ v textech modliteb při svěcení olejů.
166
BENDIKT XVI. Homilie při mši sv. se svěcením olejů, 2011.
46
SOUHRN V této kapitole jsme se snažili nastínit nejprve jen nejdůležitější etapy historického vývoje ve slavení Missa chrismatis, resp. mše, při níž se světily oleje do poloviny dvacátého století. V další části jsme přiblížili přípravy reformy ve slavení liturgie mše se svěcením olejů a jejich průběh v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. Charakterizovali jsme také jejich hlavní přínos a změny, které se projevily v liturgii svěcení olejů. V další kapitole průběh mše a její texty podrobíme analýze a srovnání v jejích jednotlivých prvcích, abychom mohli konkretizovat charakteristiky jednotlivých fází reformy.
47
48
4. Komparativní analýza liturgie Missa chrismatis Pokusíme se uspořádat a porovnat průběh a texty liturgie Missa chrismatis v jednotlivých fázích reformy, charakterizovat rozdíly a změny. Abychom připravili podklad pro další srovnávání, musíme vycházet z prvních obřadů, kterými vstupujeme do našeho sledovaného období reforem dvacátého století. Proto uvedeme nejprve strukturu obřadů, které se používaly před začátkem reforem, tedy před obnovením Missa chrismatis v roce 1956. Průběh tehdejších obřadů následoval řád ukotvený v liturgických knihách po tridentském koncilu. Jako zdroj těchto informací proto nejprve vycházíme z Missale Romanum, 1570 a Pontificale Romanum, 1596, podle nichž se slavila mše Večeře Páně spojená se svěcením olejů. Ačkoliv tato mše nenesla v názvu Missa chrismatis v plném smyslu, lze i mši Večeře Páně jako „Missa chrismatis“ chápat ve smyslu mše, při níž se světily oleje. V dalších podkapitolách pak budeme sledovat vývoj textů Missa chrismatis s využitím liturgických knih používaných v jednotlivých fázích reformy. Členění v tomto oddílu provádíme podle jednotlivých částí mše a fází reformy (Pius XII. a Jan XXIII. – 1956, Pavel VI. – 1965 a 1969 – 1971).
4.1. Odraz reforem dvacátého století na struktuře Missa chrismatis Před první revizí obřadů Svatého týdne se světily oleje při mši na památku Večeře Páně (In Cena Domini). Průběh mše Večeře Páně, se před reformou řídil podle mešního řádu a řádu svěcení olejů uvedeného v liturgických knihách vydaných po tridentském koncilu167. Protože pozorujeme, že se podle tohoto schématu, v takřka nezměněné podobě (to neplatí o textech), i když při samostatné mši,168 světí oleje až do poslední reformy, tj. do vydání nových obřadů v roce 1970 – 71, uvedeme zde v přehledu průběh celých obřadů. V další části popíšeme jen ty úseky, v nichž dochází ke změnám, abychom mohli provést jejich vzájemné porovnání a v závěru opět celý nový průběh obřadů po roce 1970 – 71.
167
Missale Romanum, 1570; Pontificale Romanum, 1596, a jejich reedice. Pozdější formulář pro Missa chrismatis od r. 1956 např. neobsahuje vyznání víry, které je určeno po mši Večeře Páně. 168
49
4.1.1. Struktura mše před první revizí obřadů Svatého týdne Pia XII. Znovu je třeba uvést, že před první revizí nebyla vyčleněna samostatná mše Missa chrismatis, při níž by se světily oleje, ale jde o mši Večeře Páně, která kromě ostatních obřadů s ní spojených obsahuje v biskupských chrámech ještě svěcení olejů. Proto jako výchozí uvádíme přehledně následující obecnou strukturu celé mše před reformou se zařazením obřadů svěcení olejů, k nimž se bude směřovat náš další zájem. Průběh mše před první reformou Pia XII. v r. 1956:
stupňové modlitby a úvodní obřady
bohoslužba slova
bohoslužba oběti včetně kánonu až po slova: Skrze něhož toto všechno dobré, Pane, tvoříš… A. žehnání oleje nemocných:
‒
přinesení oleje nemocných
‒
exorcismus a žehnací modlitba na olejem nemocných
pokračování mše až do přijímání, po přijímání následuje svěcení křižma a oleje katechumenů B. posvěcení křižma a oleje katechumenů: ‒
slavnostní přinesení balzámu a oleje pro přípravu křižma a oleje katechumenů průvodem ze sakristie před biskupa
1. balzám: žehnání balzámu a příprava balzámové směsi 2. křižmo: ‒
dechnutí nad nádobu s olejem pro přípravu křižma
‒
exorcismus nad olejem pro přípravu křižma
‒
konsekrační modlitba ve formě preface nad olejem pro křižmo
‒
vlití balzámové směsi do oleje křižma
‒
uctívání křižma
3. olej katechumenů: ‒
dechnutí nad nádobu s olejem katechumenů
‒
exorcismus oleje katechumenů
‒
modlitba svěcení oleje katechumenů
‒
uctívání oleje katechumenů
odnesení olejů slavnostním průvodem zpět do sakristie
modlitba po přijímání (Postcommunio)
50
závěr mše
Poznámka: Po mši Večeře Páně byly přítomny ještě specifické obřady slavnostního přenesení eucharistie, odhalení oltářů a obřad mytí nohou.
KOMENTÁŘ KE STRUKTUŘE MŠE PŘED REFORMOU V první části se mše konala obvyklým způsobem. Snad jen je třeba upozornit, že při svěcení během této mše přisluhovalo biskupovi, kromě obvyklé asistence, ještě dvanáct kněží, sedm jáhnů a sedm podjáhnů, oděných bohoslužebnými rouchy. V Pontificale Romanum bylo těchto dvanáct kněží nazváno svědky a spolučiniteli při přípravě svatého křižma. Ve mši byl zařazen zpěv Sláva na výsostech, (při němž zvonily zvony, které pak umlkly až do Bílé soboty) a recitace Vyznání víry. Od začátku probíhala mše obvyklým způsobem, až před koncem kánonu – před slovy: „Per quem haec omnia, Domine, semper bona creas“ (Skrze něhož toto všechno dobré, Pane, tvoříš…) si biskup umyl ruce a následně byl přinášen olej. Na tomto místě v kánonu se v dřívějších dobách podle tradice přinášely pokrmy k požehnání, proto i žehnání oleje nemocných se dodnes drží této tradice. Biskup pak odešel i s celou asistencí k místu, kde měl žehnat olej a jáhen v procesí přinášel ze sakristie nádobu s olejem nemocných se slovy „Oleum infirmorum“ (Olej nemocných), předal ji arcijáhnovi a ten ji postavil na stůl před biskupa. Biskup pak pronášel exorcismus a modlitbu nad olejem nemocných. Jakmile biskup dokončil modlitbu žehnání, přicházel k oltáři a pokračoval ve mši od místa v kánonu, kde jej před tím přerušil, až do přijímání. Ve mši Večeře Páně přijímal biskup eucharistii a podával též arcijáhnovi a jáhnům, přijímali i přítomní kněží a lid. Po přijímání sestoupil od oltáře opět k místu, kde se mělo světit křižmo a olej katechumenů a zde vložil do kadidelnice kadidlo. Arcijáhen slavnostně zazpíval: „Oleum ad sanctum Chrisma“ (Olej pro svaté křižmo), a hned na to: „Oleum Catechumenorum“ (Olej katechumenů). Pak asistence, včetně dvanácti kněží, sedmi jáhnů a sedmi podjáhnů, odešla do sakristie a slavnostním průvodem s kadidlem a křížem, doprovázeným svícemi, přinášeli balzám, olej pro posvěcení křižma a olej katechumenů před biskupa. Během toho se zpíval hymnus „O Redemptor“ (Přijmi, Spasiteli…). Když přinesli balzám a oleje před biskupa, postavili je na stůl před ním a všichni se postavili okolo v blízkosti biskupa. Ten pak dvěma po sobě navazujícími modlitbami požehnal balzám pro přípravu křižma a přimíchal k němu trochu oleje. Vytvořil tak „balzámovou směs“, přičemž pronášel modlitbu připomínající spojení 51
božské a lidské přirozenosti v osobě Krista – Vykupitele, ale i duchovní pomazání olejem radosti na Velekněze, jenž přináší spásu. Pak následovaly obřady spojené se svěcením křižma. Nejprve biskup symbolicky, třikrát v podobě kříže, dýchal nad nádobu s olejem pro přípravu křižma na znamení síly a přítomnosti Ducha svatého, tak jako byl vdechnut do stvořené duše prvního člověka. Nádoba pak symbolizovala Kristovo tělo, které přijal v Duchu svatém z Panny Marie.169 Jakmile provedl toto symbolické dechnutí, následovalo ho stejným úkonem i dvanáct přisluhujících kněží, pak začínalo svěcení oleje křižma exorcismem, jímž se měla zapudit moc zla. Po exorcismu následovala hlavní světící modlitba v podobě preface, kterou bez mitry slavnostně přednášel biskup nad olejem pro přípravu křižma. Až po ní vlil balzámovou směs do oleje s prosbou o odpuštění a ochranu všem, kdo budou olejem pomazáni. Jakmile bylo křižmo posvěceno, následoval obřad jeho uctívání. Biskup pozdravil úklonou hlavy, třikrát zazpíval „Ave, sanctum Chrisma“ (Buď pozdraveno, svaté křižmo) a políbil okraj nádoby. Pak usedl na sedadlo a v uctívání křižma stejně pokračovalo i dvanáct kněží. Ti však trojí pozdrav „Ave, sanctum Chrisma“ doprovázeli pokleknutím. Po svěcení křižma následoval obřad svěcení170 oleje katechumenů podobným způsobem. Biskup, a po něm i dvanáct přisluhujících kněží, třikrát v podobě kříže dýchali nad nádobou s olejem katechumenů. Pak biskup pronášel exorcismus nad olejem katechumenů, a hned po odložení mitry pokračoval modlitbou svěcení. Jakmile dokončil tuto modlitbu, uctil úklonou hlavy posvěcený olej katechumenů a pozdravil ho trojím zvoláním „Ave, sanctum oleum“ (Buď pozdraven, svatý oleji). Pak políbil okraj nádoby a v uctívání pokračovalo dvanáct přisluhujících kněží. I oni tento olej pozdravili, ale tentokrát nepoklekali, nýbrž uctívali ho úklonou hlavy a políbením okraje nádoby, v níž byl posvěcený olej. Po skončení uctívání odnesli jáhnové slavnostním průvodem oba oleje zpět do sakristie za zpěvu další části hymnu O Redemptor. Biskup pak říkal Modlitbu po přijímání (Postcommunio) a po ní zakončil mši obvyklým způsobem.
169
Srov. Svěcení olejů podle Římského Pontifikálu, 1936, s. 18. Pontificale Romanum, 1596 používal pro oleje nemocných i katechumenů a křižmo stejný výraz benedictio. Stejně tak i český překlad emauzských benediktinů ve Svěcení olejů podle Římského Pontifikálu používal pro všechny oleje výraz „svěcení“. Rozlišení „žehnání“ (benedictio) pro oleje nemocných a katechumenů a „svěcení“ (consecratio) pro křižmo se objevuje v nových obřadech v roce 1970, ačkoliv už v roce 1965 v textech Variationes in ordinem Hebdomadae sanctae inducendae nese oddíl o svěcení olejů název De Ritu benedicendi Oleum catechumenorum et infirmorum, et conficiendi Chrisma. 170
52
4.1.2. Změny ve struktuře Missa chrismatis v 50. a 60. letech Průběh mše po první revizi obřadů Svatého týdne, kterou provedl papež Pius XII. a dokončil papež Jan XXIII. v roce 1956, je srovnatelný s předchozím obdobím, avšak začala se nově slavit Missa chrismatis, při níž se světily oleje v dopoledních hodinách, namísto dřívějšího svěcení olejů při mši na památku Večeře Páně, během níž byly navíc specifické obřady procesí při přenášení eucharistie, odhalení oltářů a obřad umývání nohou. Mše Večeře Páně se přesunula z dopoledních hodin na večer mezi 17. a 20. hodinu a řadila se již ke svatému triduu. Dále se jí zabývat nebudeme, nebo jen okrajově. Namísto toho se zaměříme na nově obnovenou dopolední mši Missa chrismatis, jejíž změny z této reformy se odrazily ne tak na struktuře, jako spíše na mešních textech, neboť byl vytvořen nový mešní formulář. Samotný průběh mše se nezměnil a obřady následovaly za sebou na stejných místech jako v případě, kdy se slavilo svěcení olejů při mši Večeře Páně v období před revizí Pia XII. Pro strukturu viz v kap. 4.1.1. (Struktura mše před první revizí obřadů Svatého týdne). Při Missa chrismatis se lidu svaté přijímání nerozdělovalo. To totiž mělo být rozdělováno všem jen během večerní mše Večeře Páně, kdy se doporučovalo, aby přijímali všichni přítomní, kteří mohli. Vyznání víry, které probíhalo při mši Večeře Páně, se při Missa chrismatis neříkalo. Obřady svěcení olejů ale zůstaly nezměněny, tedy probíhaly podle původního schématu. Olej nemocných se podle tradice přinášel k požehnání před koncem kánonu, kdy ho biskup požehnal po pronesení exorcismu. Balzám, olej katechumenů a olej pro posvěcení křižma se i po revizi, stejně jako před ní, přinášel po přijímání. Pak biskup žehnal balzám, smísil ho s trochou oleje, aby hned navázal exorcismem oleje pro přípravu křižma, modlitbou preface k posvěcení křižma a vlitím balzámové směsi do křižma, jež potom bylo uctíváno. Následoval exorcismus a svěcení oleje katechumenů s projevem úcty a následným odnesením olejů průvodem do sakristie. Obřady samotného žehnání olejů a svěcení křižma čerpaly a odvíjely se i nadále podle potridentského Pontificale Romanum z roku 1596 a v této podobě zůstaly prakticky, kromě drobných úprav, na které poukážeme níže, až do vydání nových liturgických knih papeže Pavla VI. v letech 1970 a 1971. Jednou z prvních změn, která se dotkla struktury obřadů Missa chrismatis bylo až rozšíření koncelebrace v roce 1965 a upravená bohoslužba pro tyto případy. 171 Při mši
171
Variationes in ordinem Hebdomadae Sanctae inducendae, 1965.
53
Missa chrismatis byla nově zavedena koncelebrace kněží spolu s biskupem, vzrůstal tak význam ve smyslu zdůraznění jednoty kněžství, jeho důstojnosti a služby. Zároveň se zde projevil důraz na význam velekněze – biskupa v diecézi a ve společenství svých kněží. Dalším projevem, týkajícím se tentokrát přímo obřadů svěcení olejů, byla změna místa v průběhu mše, na němž se přinášely oleje. Doposud se olej nemocných přinášel do presbytáře před koncem kánonu, před slovy „Per quem haec omnia, Domine, semper bona creas“ (Skrze něhož toto všechno dobré, Pane, tvoříš…), tedy těsně před jeho žehnáním, olej katechumenů spolu s balzámem a olejem pro posvěcení křižma se pak přinášel slavnostním průvodem po přijímání. V obřadech podle Variationes in ordinem Hebdomadae Sanctae inducendae (dále VOHS 1965) se nově objevilo zařazení přinášení všech tří olejů současně již v obětním průvodu spolu s dary chleba, vína a vody pro slavení eucharistie. Toto umístění mohlo vycházet z tradice, při níž se právě v obětním průvodu přinášely i pokrmy k požehnání a zároveň se tak lépe vyjadřovalo vědomí daru těchto olejů, které byly předkládány před Hospodina, aby je posvětil při slavení eucharistie. Další změny ve struktuře této mše se však projevily až po vydání nových liturgických knih. 4.1.3. Struktura Missa chrismatis v liturgických knihách po r. 1970 – 1971 Poměrně výrazný vývoj struktury Missa chrismatis přineslo vydání nových obřadů svěcení olejů v roce 1971.172 Již v roce 1969 byl vydán nový mešní řád a v roce 1970 celý misál, který obsahoval nové mešní texty Missa chrismatis. Z těchto liturgických knih vychází obřady mše se svěcením olejů používané až do současnosti. Uveďme nyní základní prvky, v nichž se nová struktura liší od předchozí. Nebudeme se přitom zabývat novým mešním řádem obecně, ale bude nás zajímat pouze to, co je specifické pro mši se svěcením olejů. V misálu Pavla VI. se objevuje zcela nový obřad, totiž obnova kněžských závazků, který se ve mši může zařadit po homilii. Jeho obsahu se budeme věnovat při analýze textů níže. Dále, celé obřady žehnání a svěcení olejů jsou poměrně zjednodušeny. Všechny tři oleje, jako v obřadech po roce 1965, se přinášejí v průvodu s dary chleba, vína a vody ke slavení eucharistie. Modlitba po přijímání se však nově uvádí již před obřadem žehnání oleje katechumenů a svěcení křižma. V obřadech žehnání olejů nemocných a katechumenů a svěcení křižma (ORDO 1971) se nově upouští od pronášení exorcismů, svěcení balzámu a od uctívání oleje 172
Ordo benedicendi oleum catechumenorum et infirmorum et conficiendi Chrisma. In: Pontificale Romanum ex decreto sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Typis polyglotis Vaticanis, 1971. Dále jen ORDO 1971.
54
katechumenů a křižma. Kromě toho je umožněno, aby biskup připravil balzámovou směs a smíchal ji s olejem pro křižmo již před začátkem slavení Missa chrismatis. Během obřadu se pak provede pouze jeho svěcení. Pokud však není smícháno předem, provádí se tento úkon ještě před výzvou k modlitbě svěcení křižma. Mění se pořadí v obřadech svěcení křižma a oleje katechumenů. Olej katechumenů je požehnán před posvěcením křižma a modlitba svěcení křižma již nemá charakter preface, je tedy bez obvyklého úvodního dialogu před prefací „Pán s vámi.“, „I s tebou…“. Stejně tak dialog již neobsahují ani modlitby žehnání oleje nemocných a oleje katechumenů. Při modlitbě svěcení křižma se nově připojují kněží k biskupovi vztažením pravé ruky směrem ke křižmu ve druhé části modlitby, když biskup pronáší prosby o posvěcení křižma. Více k tomuto úkonu uvádíme v analýze textů na patřičném místě. Požehnané oleje a posvěcené křižmo se pak nově neodnáší hned po samotném obřadu, ale až po skončení mše, to znamená po závěrečném požehnání ve slavnostním průvodu s doprovodem kadidla. Odnášejí se do sakristie, nebo na jiné vhodné místo, kde biskup může promluvit ke shromážděným kněžím o používání olejů, úctě ke křižmu a olejům a o důstojném zacházení s nimi. Celou strukturu Missa chrismatis podle liturgických knih papeže Pavla VI. z let 1970 – 1971 můžeme znázornit následujícím schématem:
vstup
úvodní obřady a bohoslužba slova s homilií A. obnova kněžských závazků B. přinášení olejů nemocných, katechumenů a křižma v obětním průvodu spolu s dary ke slavení eucharistie
bohoslužba oběti včetně eucharistické modlitby až po: v 1. eucharistické modlitbě: Neboť skrze něho toto všechno stále tvoříš, nebo ve 3. či 2. eucharistické modlitbě před doxologií Skrze něho,… C. Žehnání oleje nemocných: ‒
žehnací modlitba na olejem nemocných
pokračování mše až do přijímání, po modlitbě po přijímání následuje žehnání oleje katechumenů a svěcení křižma
modlitba po přijímání (Post communionem) D. Žehnání oleje katechumenů a posvěcení křižma:
55
1. Olej Katechumenů: ‒
modlitba požehnání oleje katechumenů
2. Křižmo: ‒
vlití balzámové směsi do oleje křižma, pokud nebylo smíseno dříve
‒
výzva k modlitbě
‒
dechnutí nad nádobu s olejem pro přípravu křižma
‒
konsekrační modlitba nad křižmem (dvě možné na výběr)
závěr mše, požehnání
odnesení olejů slavnostním průvodem po skončení mše
4.2. Odraz reforem na textech Missa chrismatis a svěcení olejů Protože se před začátkem reformy odvíjelo svěcení olejů v kontextu mše Večeře Páně a jejích textů, bude vhodné, abychom porovnávali i texty mše Večeře Páně s tou, která byla obnovena jako samostatná Missa chrismatis po první revizi v roce 1956, ačkoliv jde o jiný mešní formulář. V následujících částech práce uvádíme v souhrnných tabulkách paralelně vedle sebe jednotlivé úseky Missa chrismatis (resp. Večeře Páně – před reformou) a obřadů svěcení olejů. V případě, kdy se v jednotlivých fázích reformy konkrétní text neliší, neopakujeme ho, ale uvádíme souhrnně v jediném sloupci za všechna období, kdy se neměnil. Pro naše účely zařazujeme české překlady latinských textů s přihlédnutím k autentičnosti překladu, latinské texty uvádíme v příloze č. 3. V případech, kde nedocházelo ke změnám a ke kolizi textů v prvních fázích reformy, používáme i pro období před reformou překlady pozdější (ač vzniklé v dalších fázích reformy), které jsou nám jazykově bližší, případně je mírně upravujeme. Nejčastěji se jedná o překlad Jana Dočekala v Nových obřadech Svatého týdne vydaných v roce 1958 v Praze173. Pro texty před revizí Pia XII., tedy z liturgických knih vydaných po tridentském koncilu174, v nichž docházelo ke změnám, vycházíme u mešních textů též ze 4. vydání (1947) Schallerova překladu Římského misálu175, v textech obřadů svěcení olejů z překladu
173
DOČEKAL, Jan – INNEMAN, Bohumil. Nové obřady Svatého týdne. Praha: Česká katolická charita – Ústřední církevní nakladatelství, 1958, s. 62 – 73. 174 Missale Romanum, 1570; Pontificale Romanum, 1596, a jejich reedice. 175 Římský misál. Překl. a pozn. SCHALLER, Marian. 4. vydání. Praha: nakl. Bohuslav Rupp, 1947.
56
Svěcení olejů podle Římského Pontifikálu176 emauzských benediktinů z r. 1936. V mnoha případech jsme si u překladů dovolili korekci ve stylizaci jazyka, aby se více přiblížil tomu současnému. Texty mše a obřadů v současnosti používaných čerpáme z překladu liturgických knih Českého misálu z r. 1983 a Římského Pontifikálu z r. 2008, který odpovídá obřadům z roku 1971. 4.2.1. Reforma Missa chrismatis v textech vstupních obřadů Do vstupních obřadů patří mj. Vstupní antifona a Vstupní modlitba (Kolekta). V obou těchto textech dochází k proměně ve dvou krocích, poprvé po revizi Pia XII. v roce 1956, kdy je obnovena Missa chrismatis s novým mešním formulářem, a podruhé s vydáním nového misálu Pavla VI. v roce 1970. Reforma v roce 1965 nepřinesla v těchto textech žádnou změnu, týkala se spíše struktury mše. Vstupní antifona MR 1570 Vstupní antifona Gal 6,14 My pak se musíme honosit v kříži Pána našeho Ježíše Krista, v němž je naše spása, život a vzkříšení, skrze nějž jsme spaseni a vykoupeni.
OHS 1956 VOHS 1965 Vstupní antifona Ex 30, 25, 31 Připravíš olej k pomazání a řekneš izraelským synům: Tento olej k pomazání ať je mi ve všech vašich pokoleních posvátný! (Ž 88,2) Bože, chci stále zpívat o tvé lásce, rty hlásat chci tvou věrnost od rodu k rodu. Připravíš olej…
MR 1970 (ČM 1983) Vstupní antifona Zj 1,6 Ježíš Kristus z nás udělal královský národ a kněze Boha Otce, jemu buď sláva a vláda na věčné časy. Amen.
Tematicky se vstupní antifona odvíjí od hlavních témat slavené mše. Před revizí Pia XII., tedy při mši Večeře Páně, zapadá antifona do tématu Kristova kříže, jako nástroje spásy, z něhož pramení život a naděje vzkříšení, která z něho vyplývá i pro nás. Po obnovení Missa chrismatis starozákonní text antifony připomíná posvátnost oleje pomazání. V dalším kroku po roce 1970 antifona vynechává téma olejů, akcentuje motiv kněžství a ukazuje naše spojení s kněžstvím Kristovým.
176
Svěcení olejů podle Římského Pontifikálu. Přeložili a výkladem doprovodili benediktini emauzští. Praha: Opatství emauzské, 1936, 28 s.
57
Vstupní modlitba MR 1570 Vstupní modlitba Bože, od něhož obdržel i Jidáš trest za svou vinu i lotr odměnu za své vyznání,
uděl nám dosažení své slitovnosti, aby jako v umučení svém Ježíš Kristus, Pán náš, oběma po zásluze udělil rozdílné odplaty, tak nám po odstranění starého bludu uštědřil milost svého vzkříšení. Jenž s tebou žije a kraluje v jednotě.
OHS 1956 VOHS 1965 Vstupní modlitba Pane Bože, který používáš služeb kněží k znovuzrození svých národů,
uděl nám vytrvalou snahu konat tvou vůli, aby za našich dnů působením tvé milosti vzrůstal tobě posvěcený lid jak svými zásluhami, tak počtem.
Skrze Pána našeho…
MR 1970 (ČM 1983) Vstupní modlitba Bože, tys pomazal svého Syna Duchem svatým, poslals ho světu jako Pána a Mesiáše a nám dáváš účast na jeho poslání; posiluj nás, abychom toto poslání věrně plnili a vydávali svědectví, že on přináší světu vykoupení.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého…
Modlitba z misálu z r. 1570 připomíná trest za Jidášovu zradu v protikladu odměny za vyznání kajícího lotra, obrací se k Bohu, aby nám dal své milosrdenství, a vkládá prosbu ke Kristu, aby nám odstraněním starého bludu udělil milost vzkříšení. V oraci se odráží skutečnosti blížícího se utrpení Páně i naděje na velikonoční vzkříšení. Modlitba pro Missa chrismatis od revize Pia XII. ukazuje službu kněží jako Boží nástroj k znovuzrození a prosbou se obrací k Bohu, aby nám svou slitovností udělil snahu konat jeho vůli a vzrůst skrze milost posvěcení jeho lidu. Modlitba po poslední reformě (1970) se obrací k Bohu, který pomazal svého Syna Duchem svatým jako Mesiáše, a prosí se v ní, aby nás, kteří máme účast na jeho mesiášském poslání, Bůh posílil, abychom tak věrně mohli vydávat svědectví o Kristu, který přináší vykoupení. Prosby vstupní modlitby v jednotlivých obdobích postupně směřují od zaměření na naši spásu, přes zdůraznění jejího významu ve společenství rostoucí církve Boží milostí až k poslání misijnímu a vydávání svědectví o Kristu, v němž opět nalézáme spásu. 4.2.2. Reforma Missa chrismatis v textech bohoslužby slova Bohoslužba slova MR 1570 Čtení 1 Kor 11,20–32 (Večeře Páně)
OHS 1956 Čtení Jak 5,13–16 (pomazání
VOHS 1965 Čtení Iz 61,1-4.6.8–9 Graduale
58
MR 1970 (ČM 1983) První čtení Iz 61,1-3a.6a.8b–9 Responsor. žalm
Graduale Flp 2, 8–9 Evangelium Jan 13,1–15 (Ježíš umývá nohy učedníkům)
nemocných) Graduale Ž 27, 7–8 Evangelium Mk 6,7–13 (vyslání Dvanácti)
Ž 27,7–8
Evangelium Lk 4,16–22 (kázání v Nazaretě: Duch Hospodinův je nade mnou)
Ž 89,21–22.25+27 Druhé čtení Zj 1,5-8 Evangelium Lk 4,16–21 (kázání v Nazaretě: Duch Hospodinův je nade mnou)
Reforma v textech bohoslužby slova se odehrála ve třech základních krocích. Před jejím začátkem se čtení této mše vztahovala k ustanovení eucharistie a kněžství, když předkládala texty prvního listu Korinťanům, kde sv. Pavel po krátké výtce korintské obci kvůli slavení Večeře Páně poučuje obec o ustanovení eucharistie a jak ji důstojně slavit. Po zpěvu z Flp 2,8–9 následovalo evangelium, v němž se četl úryvek o Ježíšově služebném mytí nohou učedníkům ve večeřadle (Jan 13,1–15). Po revizi Pia XII. v roce 1956 se pro Missa chrismatis začaly používat nové odpovídající biblické texty, které se tematicky zaměřily zejména na olej používaný v církvi. Téma pomazání se v textech biblických čtení omezovalo spíše na pomazání nemocných. První čtení, tentokrát novozákonní z listu Jakubova, bylo pasáží, v níž autor radí, aby se nad nemocnými starší modlili a potírali je olejem k uzdravení. Evangelium podle Marka pak zmiňovalo pomazání a uzdravování nemocných jako úkol vyslovený Ježíšem při vyslání Dvanácti k misii. Texty Písma pro bohoslužbu slova Missa chrismatis se podruhé měnily i v roce 1965 a přetrvaly téměř ve stejné podobě také po další reformě. Novozákonní úryvek prvního čtení z Jakubova listu byl nahrazen starozákonním proroctvím z 61. kapitoly knihy proroka Izaijáše: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění,…“ Jde o verše plné naděje, které se pak objevují i v evangeliu, kde se čte o Ježíšově kázání v nazaretské synagoze. Ježíš cituje Izaijášova slova a dodává: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21). V Missa chrismatis po poslední reformě čtení „vyzdvihují Kristovo mesiášské poslání a jeho pokračování v církvi ve svátostech“.177 V dnešních textech bohoslužby slova se akcentuje to, co skrze naši účast na Kristově kněžství činí v církvi on sám, 177
Všeobecné pokyny k mešnímu lekcionáři, odst. 98. In: Dokumenty liturgické obnovy. Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 1994.
59
pomazaný na velekněze Nové smlouvy. Texty mají nyní být bohatší, neboť Písmo má při slavení liturgie mimořádný význam.178 Proto po nezměněném starozákonním čtení z knihy proroka Izaijáše následuje responsoriální žalm a nově přistupuje druhé čtení z Nového zákona, jehož úryvek je z první kapitoly knihy Zjevení o našem podílu na kněžství Ježíšově, on nás učinil „královským kněžstvem Boha, svého Otce“. Evangelium zůstává z Lukášova evangelia a tematicky koresponduje se starozákonním čtením. Jak je patrné ze skladby textů bohoslužby slova, i zde se objevuje postupem reformních kroků stále výrazněji prvek oslavy kněžství, jako podílu na kněžství Ježíše Krista. Velmi zřetelný byl přechod od svěcení olejů při mši Večeře Páně ke slavení samostatné Missa chrismatis. Texty se jasně od připomínky ustanovení eucharistie, Kristovy oběti, zaměřily na oleje a pomazání. Texty po poslední reformě pak ukazují na pomazání Duchem svatým, na Kristovo kněžství a naději spásy, kterou on přináší, neboť my máme na jeho kněžství účast. 4.2.3. Obnova kněžských závazků Obecně můžeme říci, že po II. vatikánském koncilu a při reformách tohoto období se při Missa chrismatis kromě svěcení olejů více zdůrazňuje také tajemství jednoty kněžského společenství spolu s biskupem. Odráží se zde to, jak vnímá biskupa v diecézi koncil v Konstituci o posvátné liturgii. Ta ukazuje na biskupa jako velekněze, od něhož „v jistém smyslu vychází a na němž závisí život v Kristu, který mají jeho věřící“ (SC 41). Obnova kněžských závazků, která se v předchozích obdobích nekonala, je v nových obřadech zařazena po homilii a stojí na otázkách a prosbách biskupa s odpovědí kněží a lidu. Vzhledem k tomu, že v tomto obřadu jsou obsaženy i prosby za kněze, biskupa i lid, obecné mešní přímluvy se pak vynechávají. Biskup se nejprve obrací k bratřím v kněžské službě připomínkou oslavy ustanovení účasti na Kristově kněžství prostřednictvím apoštolů, aby si kněží vzpomněli i na den, kdy jim samým byla prostřednictvím apoštolského poslání biskupa svěřena kněžská služba. K tomuto úvodu biskup může použít text uvedený v misálu, nebo s nimi rozmlouvat vlastními slovy. Pak vyzve kněze, aby obnovili své rozhodnutí sloužit Kristu a církvi, hned se jich dotazuje a oni společně odpovídají.
178
Srov. SC 24.
60
Obnova kněžských závazků179 Po homilii rozmlouvá biskup s kněžími těmito anebo podobnými slovy: Nejmilejší bratři, opět slavíme památku dne, kdy Kristus Pán dal apoštolům účast na svém kněžství, jejich prostřednictvím dává své kněžství i nám. Vzpomeňme dnes s vděčností na den, kdy nám byla svěřena kněžská služba. A obnovme své rozhodnutí věrně sloužit Kristu a jeho církvi. Jako váš biskup se vás ptám: Chcete znovu slíbit přede mnou a před celým tímto shromážděním, co jste kdysi slíbili? Kněží společně: Ano. Chcete být zajedno s Pánem Ježíšem, chcete se zříci sami sebe a chcete zůstat věrni poslání, které jste s radostí na sebe vzali z lásky ke Kristu a jeho církvi? Kněží: Ano. Chcete být z lásky k lidem nezištnými a věrnými rozdavateli Božích tajemství, především těla a krve Páně, a chcete poctivě učit pravdu, jako Ježíš, náš Mistr a Pán? Kněží: Ano. Kéž sám Kristus, jediný a věčný Velekněz, přijme vaše vyznání a kéž vás svou milostí upevní. Kněží: Amen. Potom se biskup obrátí k lidu a pokračuje: A nyní se obracím na vás, kteří jste se tu se svými kněžími shromáždili: Modlete se za své kněze. Prosme Pána, ať naplní své kněze svým svatým Duchem, ať jim dá všechny potřebné dary, aby věrně konali svou službu a aby všechny, kdo jsou jim svěřeni, vedli bezpečně po cestě spásy. Lid: Prosíme tě, vyslyš nás. A modlete se i za mě. Prosme Pána: ať je váš biskup věrný svému apoštolskému poslání a ať se mezi vámi opravdu stane obrazem Ježíše Krista, velekněze, dobrého pastýře, učitele a služebníka všech. Lid: Prosíme tě, vyslyš nás. Kéž nás Pán zachová ve své lásce a dovede nás všechny do života věčného. Všichni: Amen.
První část obsahuje tři otázky biskupa k jeho kněžím, aby obnovili jednotu s Pánem Ježíšem a své závazky celibátu, kněžské služby a poslušnosti z lásky ke Kristu a aby z lásky k lidem věrně vysluhovali svátosti (zvláště eucharistii180) a učili Boží lid. K tomu jim biskup vyprošuje Kristovu posilující milost; k němu se pak kněží připojí společným stvrzujícím „Amen“. Další dvě výzvy se pak obracejí na věřící, aby se modlili za své kněze a biskupa, aby byli obrazem Ježíše Krista ve své kněžské,
179
Český misál, 1983, s. 224 – 225. „Eucharistie jako svátostná památka smrti a vzkříšení Krista, skutečné a účinné zpřítomnění jediné spásné oběti, zdroj a vrchol křesťanského života a celé evangelizace, je počátek, střed a cíl kněžské služby…. DSK, 48. 180
61
pastýřské a prorocké službě a tak vedli lid po cestě spásy. V závěru biskup pro všechny přítomné vyprošuje, aby je Pán zachoval ve své lásce a odměnil věčným životem. 4.2.4. Reforma Missa chrismatis ve slavení bohoslužby oběti K bohoslužbě oběti uvádíme antifonu, která byla v průběhu reformy nahrazena zpěvem O Redemtor (nebo jiným vhodným zpěvem), neboť se v průvodu s dary od roku 1965 přináší i oleje k požehnání a posvěcení (viz struktura mše). Tento hymnus se zpíval k přinášení oleje pro křižmo. Dále uvádíme modlitbu nad dary, která se v dřívějších knihách nazývala „Tichou modlitbou“. Antifona k obětování; hymnus k přinášení darů MR 1570
OHS 1956
VOHS 1965
Ant. k obětování Ž 117, 16 a 17 Pravice Páně činí divy, pravice Hospodinova mne vyvýšila; nezemřu, ale zůstanu živ a vyprávět budu skutky Hospodinovy.
Ant. k obětování Ž 44, 7 Právo máš v lásce, v nenávisti neřest, proto tě pomazal Bůh, Bůh tvůj olejem radosti.
Hymnus O Redemptor
MR 1970 (ČM 1983) ORDO 1971 (ŘP 2008) Hymnus O Redemptor nebo jiný vhodný zpěv
Antifona k obětování opět sledovala kontext celé mše. V MR 1570 odpovídala slavení Večeře Páně a připomínky Kristova utrpení s nadějí na vzkříšení, po revizi v OHS 1956 bylo jejím tématem pomazání olejem radosti. V době, kdy se od roku 1965 začaly přinášet oleje v průvodu s dary ke slavení eucharistie, se i hymnus doprovázející přinášení oleje pro křižmo přesunul na toto místo a nahradil tak antifonu k obětování. Text hymnu O Redemptor uvádíme v příloze č. 1.
62
Modlitba nad dary MR 1570 Tichá modlitba Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, prosíme, aby naši oběť učinil příjemnou ten, který své učedníky dnešním ustanovením poučil, aby ji konali na jeho památku, Ježíš Kristus, tvůj Syn, náš Pán. Jenž s tebou žije a kraluje v jednotě.
OHS 1956 VOHS 1965 Tichá modlitba
Prosíme tě, Pane, aby účinnost této oběti milostivě z nás vypudila, co je zastaralé, novými nás učinila a spásu v nás rozmnožila. Skrze Pána našeho Ježíše Krista.
MR 1970 (ČM 1983) Modlitba nad dary
Kéž jsou ti, Pane, příjemné dary tvého lidu, aby, posvěceny službou kněží, přinesly tvým věřícím věčnou spásu. Skrze Pána našeho Ježíše Krista.
Modlitba nad dary Bože, ty nás voláš k účasti na Kristově oběti; dej, ať se pro nás stane pramenem síly, abychom překonávali, co je v nás zastaralého, a žili novým životem, který vede ke spáse. Skrze Krista, našeho Pána.
Modlitba uvedená v misálu z roku 1570 směřovala k Bohu s prosbou, aby slavenou oběť Bohu příjemnou učinil Ježíš Kristus, Boží Syn, neboť to byl on sám, kdo při jejím ustanovení poučil své učedníky, aby ji dále přinášeli na jeho památku. Modlitby vzešlé z první revize obnovené Missa chrismatis 1956 a následující i v dalších obdobích po reformě přinášejí téma odložení starých věcí a nahrazení novými, nahrazení starého života novým, který vede ke spáse v Kristu. V modlitbě z roku 1956 se vyjadřovala touha, aby účinnost oběti zničila vše staré, učinila nové a tak rozmnožila v lidech spásu skrze Ježíše Krista. Modlitba z roku 1965 zmiňuje posvěcení darů skrze kněžskou službu. Podobně jako modlitba po roce 1956, jen v přeformulované podobě uznává Ježíše za našeho Pána i modlitba z misálu Pavla VI. v roce 1970: účast na Kristově oběti ať se pro nás stane pramenem síly, s níž překonáme starý a začneme žít nový život, který nám přinese spásu skrze Ježíše Krista, vždyť on je Pán (Bůh), počátek nového. Mešní eucharistická preface Mešní preface se vyvíjela nejprve s obnovením Missa chrismatis a dále podle upřednostňování tématu kněžství. Nejprve tedy, před začátkem reformy se používala obvyklá preface pro mši Večeře Páně O sv. Kříži, po revizi Pia XII. Preface pro Missa chrismatis a od vydání nového misálu papeže Pavla VI. v roce 1970 se pro tuto mši používá preface O kněžství a službě kněží.
63
MR 1570 Preface o sv. Kříži
OHS 1956 VOHS 1965 Preface pro Missa chrismatis
V. Pán s vámi. O. I s tebou. V. Vzhůru srdce. O. Máme je u Pána. V. Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci. O. Je to důstojné a spravedlivé. Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky. Neboť tys jsi spásu lidského pokolení založil na dřevě kříže, aby odkud vzešla smrt, odtud povstal život, a aby ten, jenž na dřevě zvítězil, na dřevě byl též přemožen. Skrze Krista, našeho Pána.
V. Pán s vámi. O. I s tebou. V. Vzhůru srdce. O. Máme je u Pána. V. Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci. O. Je to důstojné a spravedlivé. Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, pokorně vzývat tvou dobrotivost,
Skrze něho chválí tvou velebnost andělé, klanějí se jí panstva, před ní se chvějí
Skrze něho chválí tvou velebnost andělé, klanějí se jí panstva, před ní se chvějí
abys kvůli těm, kteří se mají obrodit křtem duchovní lázně, vybavil toto tebou stvořené křižmo mocí, aby se stalo svátostí dokonalé spásy a života, aby posvěcujícím pomazáním byla smazána zkaženost prvního zrození a svatý chrám každého z nás zavoněl vůní bohulibého života a nevinnosti. Aby svátost, kterou jsi sám ustanovil, obdařila všechny královskou, kněžskou a prorockou důstojností a oděla je rouchem neporušitelnosti, skrze Krista našeho Pána.
64
MR 1970 (ČM 1983) Preface – Kristovo kněžství a služba kněží V. Pán s vámi. O. I s tebou. V. Vzhůru srdce. O. Máme je u Pána. V. Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci. O. Je to důstojné a spravedlivé. Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky. Neboť tys pomazal Duchem svatým svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na velekněze nové a věčné smlouvy; tys chtěl, aby jeho jediné kněžství neustále v církvi trvalo. A on povolal k svému královskému kněžství všechen vykoupený lid; z něho si vybírá učedníky a vkládáním biskupových rukou jim dává účast na svém kněžském úřadu a službě: aby vždy znovu slavili oběť, kterou nás na kříži vykoupil, a chystali pro tvůj lid velikonoční hostinu; aby tvůj lid vedli s opravdovou láskou, hlásali mu tvé slovo a posilovali ho svátostmi. A ty jim dáváš svého Ducha, aby byli stateční a věrní, aby vydávali život za tebe a za spásu světa a stávali se stále podobnějšími svému Mistru a Pánu. A proto tě, Bože, chválíme a s anděly a všemi svatými radostně voláme:
mocnosti. Nebesa a nebeské síly i blažení serafové ji oslavují společným jásotem. Snažně tě prosíme, abys i nám dovolil připojit se k nim svými hlasy a pokorně tě velebit slovy: Svatý, svatý, svatý…
mocnosti. Nebesa a nebeské síly i blažení serafové ji oslavují společným jásotem. Snažně tě prosíme, abys i nám dovolil připojit se k nim svými hlasy a pokorně tě velebit slovy: Svatý, svatý, svatý…
Svatý, Svatý, Svatý…
Preface ve všech fázích reformy začínají obvyklým dialogem před prefací, na nějž navazuje začátek „V pravdě…“ Dále se však preface odvíjejí podle tématu, k němuž jsou zaměřeny. Preface o svatém kříži podle MR 1570 vzdávala chválu a díky Bohu, který spasil lidstvo na dřevě kříže, nástroje smrti, z něhož, díky Kristu vzešel život. On způsobil, že ďábel, který v Edenu na dřevě stromu zvítězil nad člověkem, byl dřevem Kristova kříže poražen. A skrze Krista Boha chválí všechno tvorstvo a celé nebe, všichni se mu klaní a jeho velebí a spolu s nimi se k chvále chce připojit i celé shromáždění církve. Preface pro Missa chrismatis vzešlá z revize papeže Pia XII. v roce 1956 zohledňovala formulář mše, při níž se světily oleje. Proto ihned po úvodu chvály zařadila úsek modlitby převzatý z původní preface pro svěcení křižma. V něm se opěvovalo křižmo, které Bůh vybavil svou mocí, aby se při křestním pomazání stalo nástrojem k posvěcení člověka, jenž je skrze křest obmyt od hříchů, aby se stal libou vůní nevinného života v Kristu. Od něho dostává pomazáním účast na jeho kněžské, královské a prorocké důstojnosti. Skrze Krista všichni Boha chválí a velebí a k nim se připojují i všichni přítomní. Část preface svěcení křižma, která byla převzata z PR 1596, se pro tuto mešní prefaci stala základem a v nezměněné podobě se používala až do vydání misálu papeže Pavla VI. v roce 1970. Misál Pavla VI. přinesl novou mešní prefaci, která se váže především na obřad obnovy kněžských závazků, právě na kněžství a službu kněží je v ní kladen důraz. Po obvyklém úvodním dialogu zde zaznívají důvody naší chvály. Vždyť Bůh, který pomazal svého Syna Ježíše Krista Duchem svatým na velekněze nové a věčné smlouvy, si přál, aby jeho kněžství trvalo v církvi. Dále se preface odkazuje na způsob vyvolení kněží tím, že Bůh ke kněžství svého Syna povolal i všechen vykoupený lid a z něho vkládáním biskupových rukou v apoštolské posloupnosti vybírá učedníky, jimž svěřuje účast na Kristově kněžském úřadu a službě. Ukazuje se zde opět společenství církve shromážděné kolem biskupa, význam biskupské apoštolské služby. Kněží pak jsou
65
vyvoleni k tomu, aby stále slavili velikonoční Kristovu oběť, hlásali Boží slovo, vedli lid v lásce a posilovali ho svátostmi. K tomu je Bůh obdařil svým svatým Duchem a jeho dary síly, statečnosti a věrnosti, aby sami sebe vydávali za spásu světa a připodobnili se tak Kristu Pánu. Před koncem eucharistické modlitby následuje žehnání oleje nemocných. Texty uvádíme v následující podkapitole (4.2.5. Reforma Missa chrismatis v textech svěcení olejů). Antifona k přijímání MR 1570 Antifona k přijímání Jan 13,12.13.15 Pán Ježíš, když povečeřel se svými učedníky, umyl jejich nohy a pravil jim: Víte, co jsem vám učinil, já Pán a Mistr? Dal jsem vám příklad, abyste i vy tak učinili.
OHS 1956 Antifona k přijímání Mk 6,12.13 Apoštolové kázali, aby se obrátili, mazali olejem mnohé nemocné a uzdravovali je.
VOHS 1965 Antifona k přijímání Žl 44 Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl nepravost: proto Bůh, pomazal tě olejem radosti
MR 1970 (ČM 1983) Antifona k přijímání Žl 89,2 Navěky chci zpívat o Hospodinových milostech, po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost.
Antifona k přijímání se v MR 1570 týkala Ježíšovy poslední večeře s učedníky a jeho služby umývání nohou z Janova evangelia, aby tak odkázala na obřad, který pak následoval po mši Večeře Páně, při níž se světily oleje. Od revize papeže Pia XII. v roce 1956 se tematicky týkala pomazání a uzdravování nemocných, které konali apoštolové. Po rozšíření koncelebrace se v VOHS 1965 uvádí verš žalmu 44 o pomazání olejem radosti. Ta je po poslední reformě v misálu Pavla VI. MR 1970 nahrazena veršem žalmu 89, v němž se v kontextu kněžství a obnovy kněžských závazků zpívá o Hospodinových milostech a jeho trvalé věrnosti. Modlitba po přijímání MR 1596 Modlitba po přijímání (říká se po skončení obřadů svěcení křižma a oleje katechumenů):
OHS 1956 VOHS 1965 Modlitba po přijímání (říká se po skončení obřadů svěcení křižma a oleje katechumenů):
Občerstveni oživujícími pokrmy, prosíme, Pane, Bože
Uděl nám, prosíme, Pane, abychom jako postupujeme od
66
MR 1970 (ČM 1983) Modlitba po přijímání (v nových obřadech je zařazena již před žehnáním oleje katechumenů a svěcením křižma): Všemohoucí Bože, ty nás sytíš a vnitřně obnovuješ
náš, abychom, co ve dnech své smrtelnosti konáme, toho darem nesmrtelnosti tvé dosáhli. Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého, jenž s tebou žije a kraluje.
minulého k novému, tak také odvrhli staré zvyklosti a stali se novými posvěcením duší. Skrze našeho Pána …
svátostí těla a krve svého Syna; udržuj v nás upřímnou snahu žít tak, aby se skrze nás šířilo poznání Krista. Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.
Modlitba po přijímání se až do roku 1956 říkala podle MR 1570 a děkovalo se v ní za přijatý pokrm života s prosbou, aby konání v tomto životě přineslo ovoce pro život věčný. Po revizi Pia XII. se uváděla nová modlitba až do roku 1970. Tato se nápadně podobala modlitbě nad dary, neboť se v ní taktéž předkládal obraz starého a nového. Prosilo se v ní o posilu Boží k odvržení starých zvyklostí a přijetí nového života posvěcením duší. Tak se odkazovalo pravděpodobně na posvěcení při křtu, při němž se používá i pomazání křižmem a duše se posvěcuje očištěním a přijetím za dítě Boží. V MR 1970 byla modlitba z roku 1956 nahrazena novou, v níž se projevuje vděčnost Bohu za to, že nás sytí a obnovuje svátostí eucharistie. Prosí se v ní o dar snahy žít tak, aby z našeho života bylo zřetelné, že patříme Kristu a tak aby se šířila zvěst o něm. I zde, v modlitbách po přijímání, podobně jako v modlitbách vstupních, postupně můžeme odhalovat na pozadí rostoucí misijní charakter života v církvi. 4.2.5. Reforma Missa chrismatis v textech svěcení olejů Exorcismus oleje nemocných PR 1596 OHS 1956 (~ PR 1596) VOHS 1965 (~ PR 1596) Exorcismus oleje nemocných Zaklínám tě, nečistý duchu, i každý útok satanův a každý přízrak ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého; odstup od tohoto oleje, aby se mohl stát duchovním pomazáním k posílení chrámu živého Boha; aby v něm mohl přebývat Duch svatý jménem Boha, všemohoucího Otce a jménem jeho nejmilejšího Syna, našeho Pána Ježíše Krista, který přijde soudit živé a mrtvé i svět ohněm. O. Amen.
ORDO 1971 (ŘP 2008) Exorcismus se nekoná
Exorcismus oleje nemocných byl obsažen v pontifikálu z roku 1596, podle něhož probíhalo svěcení oleje nemocných až do poslední reformy v roce 1971. Pak už se v obřadech ORDO 1971 neobjevuje. Jeho cílem bylo očištění oleje mocí Boží Trojice
67
od vlivu nepřítele a zlých mocností, aby byl olej k posile „chrámu“ Božího, v němž bude přebývat Duch svatý. Biskup tuto modlitbu vyslovoval jménem Boha a Krista, který přijde soudit živé i mrtvé ohněm. Žehnací modlitba oleje nemocných PR 1596 OHS 1956 (~ PR 1596) VOHS 1965 (~ PR 1596) Modlitba žehnání oleje nemocných Když biskup exorcismem olej očistil a připravil k posvěcení, snímá mitru, náznak své moci i nad branami pekla, a světí nyní olej modlitbou: V. Pán s vámi. O. I s tebou. Modleme se.
Prosíme, Pane, sešli z nebe Utěšitele, svého Svatého Ducha, na tento olivový olej, který jsi vytvořil ze zeleného dřeva k občerstvení mysli i těla, aby pro tvé svaté požehnání byl každému, kdo bude pomazán touto mastí nebeského léku, k ochraně duše i těla, aby byly zahnány všechny bolesti, všechny nemoci a všechen duševní a tělesný neduh. Tímto olejem jsi pomazal kněze, krále, proroky a mučedníky. Kéž je, Pane, tvým dokonalým pomazáním, které jsi pro nás požehnal, a kéž v nás stále zůstává. Ve jménu našeho Pána, Ježíše Krista.
ORDO 1971 (ŘP 2008)
Modlitba žehnání oleje nemocných Biskup s rozpjatýma rukama říká modlitbu požehnání:
Bože, Otče veškeré útěchy, v tobě nacházejí nemocní útěchu a zdraví skrze tvého Syna. Shlédni na naši víru a vyslyš naše prosby: Sešli nám z nebe Utěšitele, svého Svatého Ducha, a požehnej tento olej pro naše nemocné. Kéž podle tvé vůle užíváme tohoto oleje k mazání nemocných, abys jim dal zdraví těla i duše, abys utišil jejich bolest, v slabosti je posilnil, vyléčil jejich nemoc.
Ať je pro nás tvůj svatý olej, Bože znamením tvé milosti a tvého požehnání ve jménu našeho Pána, Ježíše Krista. (Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků. O. Amen.) Zakončení Neboť on s tebou a odpověd' se říkají pouze tehdy, koná-li se toto žehnání mimo eucharistickou modlitbu.
Modlitba nad olejem nemocných, ač byla před reformou nazývána svěcením, měla vždy spíše charakter žehnání. V PR 1596 začínala úvodním dialogem „Pán s vámi“ a výzvou „modleme se“, na což hned navazovala prosba o seslání Ducha svatého – Utěšitele. V modlitbě se pak zmiňovaly některé zásadní znaky: vděčnost za stvoření oleje jako občerstvujícího prostředku pro tělo i mysl a touha po tom, aby všichni, kdo
68
mají být olejem pomazáni, byli chráněni na těle i duši, uzdraveni od bolesti a nemocí, neboť olejem byli již dříve pomazáváni kněží, proroci, králové a mučedníci. V závěru se mysl obrací k oleji, aby z něho Pán učinil dokonalé a trvalé pomazání ve jménu Ježíšově. Modlitba nově uvedená v ORDO 1971 sleduje podobnou strukturu. Místo úvodního dialogu začíná chválou Boží, neboť v něm nalézají nemocní útěchu a zdraví skrze Božího Syna. Tato zmínka odkazuje na evangelní zprávy o Ježíšově uzdravování nemocných a uvádí nás ve víře dále do modlitby. Následovně se stejně jako v modlitbě podle PR 1596 prosí o Ducha svatého – Utěšitele, aby nám ho Bůh seslal a olej pro naše nemocné požehnal, abychom ho mohli používat k jejich pomazání. On jim skrze něj podle naší víry udělí zdraví těla i duše, utěší jejich bolest, dá jim sílu a uzdraví je. Ať tyto všechny činy jsou znamením Boží milosti a požehnání ve jménu Ježíše Krista. Protože v ORDO 1971 je možnost žehnat všechny oleje společně po skončení bohoslužby slova, je pro tento případ uvedeno zakončení vyznáním „Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků“. To se však nepoužije, pokud se olej žehná podle tradice před koncem eucharistické modlitby, neboť tehdy následuje zakončení eucharistické modlitby doxologií. Svěcení křižma a žehnání oleje katechumenů Před samotným svěcením křižma se až do vydání nových obřadů v r. 1971 konalo žehnání balzámu podle pontifikálu z r. 1596, potom, v obřadech podle ORDO 1971, už se balzám nežehná. Texty žehnání balzámu podle PR 1596, OHS 1956 i VOHS 1965 byly totožné a nedocházelo v nich k žádným změnám. Jednalo se o dvě za sebou jdoucí modlitby. Pro orientaci uvádíme tedy pouze jejich text. Žehnání balzámu PR 1596 ORDO 1971 (ŘP OHS 1956 (~ PR 1596) 2008) VOHS 1965 (~ PR 1596) V. Pán s vámi. O. I s tebou. Modleme se. Bože, původce nebeských tajemství a všech velkolepých děl, vyslyš, prosíme, naše prosby a tyto vonné slzy suché kůry (které roní blahodárná větev a nám tak poskytuje kněžské pomazání) vhodně připrav k přijetí svých tajemství a posvěť uděleným požehnáním. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě svatého Ducha Bůh po všechny věky věků. O. Amen.
69
Biskup připojil ihned následující modlitbu: Modleme se. Pane, Stvořiteli všech věcí, který jsi svému služebníku Mojžíšovi nařídil, aby přimíšením vonných bylin připravil posvěcující olej: vroucně prosíme tvou dobrotivost, abys tomuto oleji, jejž vydal dřevitý kořen, udělil duchovní milost a vlil plnost posvěcení. Ať je pro nás, Pane, okořeněn radostnou vírou, ať je provždy křižmem ke kněžskému pomazání, ať je důstojným výrazem příslušnosti k nebeskému vojsku; aby všichni svatým křtem znovuzrození, kteří touto tekutinou budou pomazáni, těšili se dokonalému požehnání těl a duší a neustále mohutněli darem blažené víry. Skrze Pána našeho Ježíše Krista, tvého Syna, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě svatého Ducha Bůh po všechny věky věků. O. Amen.
Po žehnání balzámu následovala v dřívějších obřadech před rokem 1971 příprava balzámové směsi, při níž byla pronášena další modlitba. Ani tato část obřadu se po vydání ORDO 1971 nekoná. Příprava balzámové směsi (PR 1596; OHS 1956; VOHS 1965): Biskup smíchal v obřadu podle PR 1596 trochu oleje, určeného pro svaté křižmo, s balzámem a modlil se přitom modlitbu, v níž poukazoval na spojení božství a lidství v osobě Ježíše Krista působením Ducha svatého, čímž on sám lidství očistil. Dále biskup prosil Boha, aby podobně i spojení těchto dvou mísených tekutin mocí Boží v Trojici očišťovalo člověka při pomazání křižmem. PR 1596 OHS 1956 (~ PR 1596) VOHS 1965 (~ PR 1596) Modleme se k našemu všemohoucímu Pánu Bohu, který nezbadatelné božství jednorozeného svého Syna, věčného jako on sám, podivuhodným rozhodnutím nerozlučně spojil s pravou lidskou přirozeností a spolupůsobením milosti svatého Ducha pomazal olejem jásavé radosti nad všechny jeho druhy, aby člověk zahubený ďábelskou lstí, který je složen z dvojí a zvláštní látky, znovu obdržel věčné dědictví, z něhož byl vytržen: kéž tedy tyto tekutiny vyrobené z různých druhů stvořených rostlin požehná veškerou mocí svaté Trojice a požehnáním posvětí a způsobí, aby dohromady smíchané v jedno splynuly, a aby každý, kdo zevně touto směsí bude potřen, i v svém nitru byl tak pomazán, aby oproštěný od veškeré nečistoty tělesné hmoty, těšil se z účastenství na nebeském království. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou žije a kraluje v jednotě téhož svatého Ducha Bůh po všechny věky věků. O. Amen.
70
ORDO 1971 (ŘP 2008)
Příprava balzámové směsi se na tomto místě nekoná
Exorcismus nad křižmem (PR 1596; OHS 1956; VOHS 1965) Biskup v modlitbě přikazoval zlým mocnostem, aby mocí Ducha svatého byly zapuzeny a ustoupily od svěceného oleje, ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Vzhledem k tomu, že se po II. vatikánském koncilu obecně začalo upouštět od zaklínacích exorcistních formulí, v nichž se oslovovaly věci a předměty, i tento exorcismus již v nových obřadech není používán.
PR 1596 OHS 1956 (~ PR 1596) VOHS 1965 (~ PR 1596) Zaklínám tě, stvořený oleji, všemohoucím Bohem Otcem, který stvořil nebe a zemi, moře a vše, co je v nich, aby všechna moc protivníkova, všechna spřež ďáblova a všechen satanův nápor a přízrak byl z tebe vymýcen a zapuzen, abys všechny, kteří tebou budou pomazáni, proměnil mocí svatého Ducha v adoptivní Boží děti. Ve jménu Boha Otce všemohoucího a Ježíše Krista jeho Syna našeho Pána, jenž s ním žije a kraluje Bůh v jednotě téhož svatého Ducha. Po všechny věky věků. O. Amen.
ORDO 1971 (ŘP 2008)
Exorcismus se nekoná
Vlití balzámové směsi do oleje V obřadech po roce 1971 se před modlitbou svěcení do oleje pro křižmo vlévá balzámová směs, naproti tomu v předchozích obřadech bylo smísení prováděno až po konsekrační prefaci.
PR 1596 OHS 1956 (~ PR 1596) VOHS 1965 (~ PR 1596)
ORDO 1971 (ŘP 2008)
Biskup nalije a promíchá vonné látky do oleje, pokud se tak nestalo již dříve, a nic při tom neříká. Tato sloučenina tekutin staň se všem, kteří jí budou pomazáni, usmířením a spásnou ochranou na věky věků. O. Amen.
Úkon vlití balzámové směsi do oleje a smísení křižma v obřadech podle PR 1596 byl doprovázen modlitbou, v níž se znova prosilo o usmíření a spásu pro všechny, kdo budou křižmem pomazáni. V nových obřadech se tento úkon provádí v tichosti.
71
Svěcení křižma Zvláštní vývoj textů s sebou nese obřad svěcení nejdůležitějšího oleje – křižma. Modlitba svěcení až do poslední reformy v roce 1970 nesla formu preface a až do té doby bylo svěcení prováděno podle pontifikálu z roku 1596 pouze s jedinou změnou po roce 1956. Tehdy, po vytvoření nového mešního formuláře pro Missa chrismatis, se část preface, připomínající význam křižma při křtu jako znamení spásy a nástroje posvěcení pomazaných, uváděla v mešní prefaci. Proto rubriky v obřadech uvádí, že se v Prefaci pro svěcení křižma podle pontifikálu právě tento úsek vynechává (porovnej níže), neboť se uvádí již v mešní prefaci. Struktura preface neopomíjela svou anamnetickoepikletickou podobu s prosbou o posvěcení křižma. Zatímco další změny mše z roku 1965 se textů svěcení křižma nijak nedotkly, jinak tomu bylo při vydání nových knih Pavla VI. v roce 1971. V nových obřadech po r. 1971se pro svěcení křižma používá přepracovaná modlitba svěcení křižma a to ve dvou možných variantách. Modlitby již nenesou formu preface, neobsahují tedy úvodní dialogy, které byly do té doby předsazeny před samotnou prefací. První varianta, více historická, je s ohledem k předešlému kontextu vystavěna na anamnezi a epiklezi převážně podle původních textů Preface svěcení křižma používaných v PR 1596, včetně vynechané části (v roce 1956) týkající se křestního významu křižma, neboť i nyní vznikla opět nová mešní preface. Druhá modlitba svěcení křižma byla pro tento účel vytvořena nově v poněkud zjednodušené a stručnější podobě. I přesto však zohledňuje některá témata zmiňovaná v tradičních prefacích z předchozích období a má též anamnetickou i epikletickou část. ORDO 1971 před samotnou modlitbou pro svěcení křižma obsahuje výzvu k modlitbě, po níž následuje možnost dechnutí nad nádobou s křižmem. Můžeme se domnívat, že tato výzva k modlitbě určitým způsobem částečně nahrazuje dialog před prefací, který byl přítomen při svěcení křižma podle PR 1596, neboť biskup se touto výzvou rovněž obrací ke všem přítomným. V následujícím přehledu uvádíme paralelně všechny tři (resp. dvě) podoby textů pro svěcení křižma. Pokusili jsme se graficky oddělit jejich základní části a to jak anamnezi a epiklezi, tak jednotlivé tematické celky, které můžeme v modlitbách sledovat. Takto rozdělné modlitby, budeme v jejich jednotlivých částech analyzovat postupně. Druhou variantu modlitby svěcení křižma po poslední reformě Pavla VI., jakožto novou volitelnou část, z důvodů přehlednosti vyčleníme a uvedeme zvlášť za srovnávací tabulkou. 72
Svěcení křižma PR 1596 Preface svěcení křižma V. Pán s vámi. O. I s tebou. V. Vzhůru srdce. O. Máme je u Pána. V. Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci. O. Je to důstojné a spravedlivé.
OHS 1956 VOHS 1965 Preface svěcení křižma V. Pán s vámi. O. I s tebou. V. Vzhůru srdce. O. Máme je u Pána. V. Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci. O. Je to důstojné a spravedlivé.
Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky.
Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom ti vždycky a všude vzdávali díky.
ORDO 1971 (ŘP 2008) Výzva k modlitbě (Oslovení) Modleme se k Bohu, všemohoucímu Otci, aby požehnal a posvětil toto křižmo. A prosme za všechny, kdo budou tímto olejem pomazáni, aby v nich Boží milost vnitřně působila a aby došli spásy. Modlitba svěcení křižma (konsekrační modlitba) Biskup říká jednu z následujících dvou modliteb: 1. Bože, ty dáváš všechen růst, tělesný i duchovní. Přijmi za to náš dík a naše chvály, které ti vzdáváme spolu s celou církví.
Preface svěcení křižma podle PR 1596 začínala obvyklým dialogem před prefací, v němž biskup oslovil lid a vyzýval k modlitbě a chvále Boha. Na místě tohoto dialogu v ORDO 1971 nalezneme výzvu k modlitbě. Zatímco preface (1596) navazovala obvyklým oslovením Boha a úvodem, kterým se přisvědčuje, že je to „důstojné a spravedlivé“ Pána chválit, modlitba podle ORDO 1971 začíná přímo oslovením Boha a chválou za to, že dává duchovní i tělesný růst. Za to se sluší ho chválit a děkovat mu a to s celou církví. Na tento úvod ihned navazuje anamnetická část, v níž se připomíná Boží působení v dějinách spásy. Anamneze PR 1596 Neboť tys na počátku kromě ostatních darů své dobroty přikázal, aby země rodila ovocné stromy; a země vydala také olivy a jejich olej, z kterého se připravuje křižmo.
OHS 1956 VOHS 1965 Neboť tys na počátku kromě ostatních darů své dobroty přikázal, aby země rodila ovocné stromy; a země vydala také olivy a jejich olej, z kterého se připravuje křižmo.
73
ORDO 1971 (ŘP 2008) Neboť tys na počátku přikázal zemi, aby vydala stromy přinášející plody podle svých druhů; a země vydala také olivy a jejich olej, z kterého se připravuje křižmo.
A tak prorok David, jako by předem uviděl veliký dar tvých svátostí, mohl opěvovat olej, kterým se rozjasní naše tvář. A když jsi přívalem potopy zničil hříchy lidi, olivovou ratolestí zvěstovala holubice, na znamení darů budoucích, že se zemi vrátil pokoj. A na nás se to nyní uskutečňuje: skrze křestní vodu se ničí naše hříchy a skrze pomazání olejem se naše tvář rozjasní a naplní pokojem. Mojžíšovi, svému služebníku, jsi přikázal, aby svého bratra Árona ustanovil pro kněžskou službu; a když se Áron očistil vodou, byl olejem pomazán na kněze.
A tak prorok David, jako by předem uviděl veliký dar tvých svátostí, mohl opěvovat olej, kterým se rozjasní naše tvář. A když jsi přívalem potopy zničil hříchy lidi, olivovou ratolestí zvěstovala holubice, na znamení darů budoucích, že se zemi vrátil pokoj. A na nás se to nyní uskutečňuje: skrze křestní vodu se ničí naše hříchy a skrze pomazání olejem se naše tvář rozjasní a naplní pokojem. Mojžíšovi, svému služebníku, jsi přikázal, aby svého bratra Árona ustanovil pro kněžskou službu; a když se Áron očistil vodou, byl olejem pomazán na kněze.
A tak prorok David, jako by předem uviděl veliký dar tvých svátostí, mohl opěvovat olej, kterým se rozjasní naše tvář. A když jsi přívalem potopy zničil hříchy lidi, olivovou ratolestí zvěstovala holubice, na znamení darů budoucích, že se zemi vrátil pokoj. A na nás se to nyní uskutečňuje: skrze křestní vodu se ničí naše hříchy a skrze pomazání olejem se naše tvář rozjasní a naplní pokojem. Mojžíšovi, svému služebníku, jsi přikázal, aby svého bratra Árona ustanovil pro kněžskou službu; a když se Áron očistil vodou, byl olejem pomazán na kněze.
Modlitby podle PR 1596 i podle ORDO 1971 sledují v anamnezi stejné události a zůstávají v této části téměř beze změny: nejprve se v chvále připomínají skutečnosti ze Starého zákona o stvoření světa a darech oliv jako základu pro svatý olej, dále pomazání Davida olejem radosti a skutečnost hříchy smývající potopy, po níž holubice ohlásila pokoj přinesením olivové ratolesti. Tento pokoj se v nové době projevuje i na nás, když jsme skrze obmytí vodou ve křtu byli očištěni od hříchů a pomazáním olejem se naše tvář naplnila radostí. Na závěr se připomíná Boží příkaz Mojžíšovi, aby olejem pomazání posvětil svého bratra Árona na kněze, jakmile se očistil vodou, tedy dík a chvála za kněžství, které Hospodin svěřil lidem. Za touto částí, v níž se připomínají události Starého zákona, následuje připomínka skutečností z Nového zákona, jako završení starozákonních proroctví a předobrazů v Ježíši Kristu.
PR 1596 A ještě větší věci se staly, když tvůj Syn, náš Pán Ježíš Kristus, si vyžádal od Jana křest v Jordáně; a tys pak seslal svatého Ducha
OHS 1956 VOHS 1965 A ještě větší věci se staly, když tvůj Syn, náš Pán Ježíš Kristus, si vyžádal od Jana křest v Jordáně; a tys pak seslal svatého Ducha
74
ORDO 1971 (ŘP 2008) A ještě větší věci se staly, když tvůj Syn, náš Pán Ježíš Kristus, si vyžádal od Jana křest v Jordáně: neboť v podobě holubice
v podobě holubice a svědectvím hlasu, který se hned nato ozval, označil jsi jej za svého jednorozeného, v němž se ti dobře zalíbilo, a tak jsi jasně potvrdil to, co prorok David předpověděl, že Kristus bude pomazán olejem radosti nad všechny své druhy.
v podobě holubice a svědectvím hlasu, který se hned nato ozval, označil jsi jej za svého jednorozeného, v němž se ti dobře zalíbilo, a tak jsi jasně potvrdil to, co prorok David předpověděl, že Kristus bude pomazán olejem radosti nad všechny své druhy.
sestoupil na něj Duch Svatý, a bylo slyšet hlas, kterým jsi vydal svědectví, že Ježíš je tvůj jednorozený Syn, v němž máš zalíbení; a tak jsi veřejně potvrdil, že on je ten, o kterém David předpověděl: Budeš pomazán olejem radosti, jako nikdo z tvých druhů.
Také tato část modlitby se během reforem tematicky neměnila. Vyzdvihuje vyvrcholení Starého zákona v zákoně Novém. Skrze Ježíše Krista byly starozákonní předobrazy spásy povýšeny působením Božího Ducha, který na Ježíše sestoupil v podobě holubice při Janově křtu v Jordáně a hlas z nebe vydal svědectví o Božím synovství Ježíše Krista. Tak se naplnilo proroctví Davidovo, že Kristus bude pomazán olejem radosti tak, jak nikdo z jeho druhů. Po anamnezi se připojuje v následující části modlitby též epikletická část s prosbou k Bohu Otci, aby olej posvětil a obohatil silou svého svatého Ducha v moci Kristově. Epikletická část a prosby PR 1596
OHS 1956 VOHS 1965
Prosíme tě tedy, svatý Pane, všemohoucí Otče, věčný Bože, skrze téhož Ježíše Krista, tvého Syna, našeho Pána, abys tento stvořený olej posvětil svým požehnáním a přivlastnil mu sílu svatého Ducha spolupůsobením moci tvého Syna Krista, podle jehož svatého jména se nazývá křižmem, jímž jsi pomazal kněze, krále, proroky a mučedníky,
Prosíme tě tedy, svatý Pane, všemohoucí Otče, věčný Bože, skrze téhož Ježíše Krista, tvého Syna, našeho Pána, abys tento stvořený olej posvětil svým požehnáním a přivlastnil mu sílu svatého Ducha spolupůsobením moci tvého Syna Krista, podle jehož svatého jména se nazývá křižmem, jímž jsi pomazal kněze, krále, proroky a mučedníky,
75
ORDO 1971 (ŘP 2008) Všichni koncelebranti vztáhnou pravou ruku nad křižmo a drží ji takto až do konce této modlitby, a nic přitom neříkají. Proto tě, Bože, prosíme:
posvěť a požehnej tento olej; a přispěj nám silou svého Svatého Ducha i mocí svého Krista.
Vždyť podle něho se tento olej k pomazání tvých kněží, králů, proroků a mučedníků nazývá křižmem.
V této části, kde biskup prosí o posvěcení křižma, se v ORDO 1971 nově objevuje rubrika uvádějící gesto vztažení pravé ruky koncelebrujících kněží směrem k svěcenému křižmu, aniž by při tom něco říkali. Toto gesto vyjadřuje účast na jednom kněžství a jednotu kněží s biskupem, neboť i oni byli při přijetí kněžského svěcení pomazáni Duchem svatým. V porovnání formulací prosby o posvěcení křižma můžeme sledovat, že ORDO 1971 je poněkud stručnější než PR 1596, a to zejména v tom smyslu, že v oslovení Boha vynechává opakované jmenování Ježíše Krista, jako Syna a Pána. To odpovídá celkové snaze po II. vatikánském koncilu modlitby v liturgii nezdvojovat, neboť v prosbě skrze Krista bude krátkou doxologií v závěru zakončena celá modlitba. Na tomto místě se v dovětku v obou případech shodně zdůvodňuje naše prosba: ať Bůh kvůli Kristu shlédne na tento olej, vždyť my Krista vyznáváme, neboť podle něho se i tento olej nazývá „Křižmem“, a to je ten olej, kterým Bůh pomazal kněze, krále, proroky, ale i mučedníky. Jmenování mučedníků spolu s kněžími, proroky a králi je pro nás poněkud neobvyklé, ale je při svěcení olejů neseno tradicí pravděpodobně již po celá staletí. Další část textu svěcení křižma, která se týká křestního významu pomazání křižmem, je onou výše zmiňovanou pasáží, která prošla během reforem dvacátého století specifickým vývojem. Byla obsažena v PR 1596 a je i v současné modlitbě pro svěcení křižma v ORDO 1971. Ale v období po obnovení Missa chrismatis revizí Pia XII. po roce 1956 se podle OHS 1956 tato pasáž objevila v eucharistické prefaci, proto se na tomto místě až do vydání nového ORDO 1971 vynechávala. Po vydání nových obřadů v roce 1971 se pro Missa chrismatis již nepoužívala Preface pro Missa chrismatis, ale další, nová preface o kněžství a kněžské službě (srov. texty mešní preface), nedocházelo již tedy ke zdvojování. PR 1596
OHS 1956 VOHS 1965
ORDO 1971 (ŘP 2008) Potvrď toto křižmo, ať je znamením spásy a života pro všechny, kteří vycházejí znovuzrozeni z duchovní koupele křtu. Posvěť všechny, kdo budou tímto křižmem pomazáni, zahlaď jejich hříšnost, a ty sám v nich přebývej, aby jejich čistý život vydával vůni
abys kvůli těm, kteří se mají obrodit křtem duchovní lázně, vybavil toto tebou stvořené křižmo mocí, aby se stalo svátostí dokonalé spásy a života, aby posvěcujícím pomazáním byla smazána zkaženost prvního zrození a svatý chrám každého z nás zavoněl vůní bohulibého
76
života a nevinnosti. Aby svátost, kterou jsi sám ustanovil, obdařila všechny královskou, kněžskou a prorockou důstojností a oděla je rouchem neporušitelnosti.
líbeznou. Posvěť je, jako jsi posvětil svého Syna na kněze, proroka a krále, a obleč je do roucha neporušitelnosti.
V této části se specifikuje prosba o posvěcení křižma, ve vztahu ke křestnímu pomazání, aby ho Bůh ve své dobrotě vybavil mocí kvůli těm, kteří jím mají být při křtu pomazáni. Ať je pro ně znamením svátosti spásy a posvěcením, jímž budou tito pomazaní zbaveni hříchů a zavoní bohulibou vůní. Ať jim toto křestní pomazání v neporušitelnosti připomíná účast na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadu. Obrací se tedy na Boha, aby prospěl nejprve křižmu a dále skrze ně lidem, těm, kteří jím budou pomazáni. Následuje, pro všechna sledovaná období společný úsek modlitby, v němž se zakončuje prosba o posvěcení křižma, jehož pomazáním při křtu budou všichni pokřtění zrozeni Duchem svatým k novému životu; v eschatologickém horizontu ať jim přinese podíl na životě věčném.
PR 1596 A dej, ať je toto křižmo křižmem spásy pro všechny, kdo se z vody a z Ducha Svatého narodí k novému životu: ať dostanou podíl na životě věčném a společenství v tvé slávě. Závěr preface říká biskup tiše, ale tak, aby jej kolemstojící slyšeli: Skrze téhož našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě téhož svatého Ducha, Bůh, po všechny věky věků. O. Amen.
OHS 1956 VOHS 1965 A dej, ať je toto křižmo křižmem spásy pro všechny, kdo se z vody a z Ducha Svatého narodí k novému životu: ať dostanou podíl na životě věčném a společenství v tvé slávě. Závěr preface říká biskup tiše, ale tak, aby jej kolemstojící slyšeli: Skrze téhož našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě téhož svatého Ducha, Bůh po všechny věky věků. O. Amen.
ORDO 1971 (ŘP 2008) A dej, ať je toto křižmo křižmem spásy pro všechny, kdo se z vody a z Ducha Svatého narodí k novému životu: ať dostanou podíl na životě věčném a společenství v tvé slávě.
Skrze Krista, našeho Pána. O. Amen.
Delší doxologii v PR 1596 říkal biskup v tichosti, tak aby ho slyšeli jen okolo stojící přisluhující kněží, kteří byli svědky posvěcení křižma. Modlitba v nových obřadech
77
podle ORDO 1971 používá jen krátký závěr „Skrze Krista, našeho Pána“, který pronáší biskup stejně nahlas jako celou modlitbu. Podle ORDO 1971 se však místo předchozí modlitby může použít i Druhá modlitba svěcení křižma, kterou pro naši potřebu rozdělíme na dvě části:
ORDO 1971 (ŘP 2008) Druhá modlitba svěcení křižma (konsekrační modlitba) 2. Bože, štědrý dárce života, od tebe má církev svátosti. Děkujeme ti, že jsi k nám tak nevýslovně dobrý. Tys již ve staré smlouvě dával olejem pomazat své vyvolené; a když přišla plnost času, svým Svatým Duchem jsi pomazal svého milovaného Syna na kněze a krále smlouvy nové. A když tvůj Syn, náš Pán, skrze svou smrt a své vzkříšení přinesl světu vykoupení, seslal tvé církvi svatého Ducha a naplnil ji nebeskými dary, aby se skrze ni uskutečňovala ve světě spása. A tak nás štědře zahrnuješ svou milostí, když podle tvé vůle užíváme mazání křižmem: všechny, kdo se křtem narodí k novému životu a přijmou Kristovu podobu, ty sám přijímáš za své syny a posiluješ je pomazáním skrze Svatého Ducha, a všem dáváš účast na poslání a službě tvého Krista, proroka, kněze a krále.
V úvodu se modlitba obrací k Bohu s chválou za jeho dobrotu, z níž církvi dává svátosti. V následující anamnetické části se velmi stručně a souhrnně připomíná starozákonní pomazání vyvolených. Hned na to se vyvyšuje skutečnost, že Bůh, když se naplnil čas, pomazal svého Syna Duchem svatým na kněze a krále nové smlouvy, v níž on přinesl světu vykoupení svou smrtí a vzkříšením, aby pak seslal církvi svatého Ducha. Skrze církev uskutečňuje spásu ve světě tak, že všechny, které ve křtu vodou a pomazáním křižmem přijímá za své syny, pomazává také Duchem svatým, aby měli účast na trojí – prorocké, kněžské a královské službě Kristově. Před epiklezí a prosbami, stejně jako v první modlitbě, koncelebrující kněží vztáhnou pravou ruku ke křižmu a drží ji tak až do konce modlitby a nic při tom neříkají.
78
ORDO 1971 (ŘP 2008) Všichni koncelebranti vztáhnou pravou ruku nad křižmo a drží ji takto až do konce této modlitby, a nic přitom neříkají. Proto tě, Bože prosíme: ať je nám tato směs vonných látek a oleje skrze tvou milost znamením tvého požehnání. Sešli na všechny, kdo budou tímto křižmem pomazáni, hojnost darů Ducha Svatého. Sešli své požehnání i na místa a věci, které budou tímto olejem označeny. A dej, ať tvá církev užívá těchto znamení podle tvé vůle, aby rostla do své plnosti v tobě. Neboť ty, Bože věčné slávy, budeš všechno všem, s Kristem v Duchu Svatém po všechny věky věků. Všichni: Amen.
Biskup zde jménem církve prosí Boha za všechny, kdo budou křižmem pomazáni, aby jim seslal hojnost darů Ducha svatého a aby požehnal i všechna místa a věci, které se olejem označují, aby tato znamení Božího požehnání prospívala růstu jeho církve. Modlitba tedy výslovně pamatuje kromě pomazání osob i na pomazání při svěcení kostela, oltáře apod. Závěr modlitby je opět trojiční chválou vztaženou k eschatologickému naplnění Boží slávy; on tak bude všechno všem s Kristem v Duchu svatém. Žehnání oleje katechumenů Žehnání oleje katechumenů má v obřadech po roce 1971 nové místo již před svěcením křižma, ale ve starých obřadech bylo zařazeno až za svěcením křižma, navíc se pronášel exorcismus. Exorcismus oleje katechumenů (PR 1596) PR 1596 OHS 1956 (~ PR 1596) VOHS 1965 (~ PR 1596) Zaklínám tě, stvořený oleji, ve jménu Boha všemohoucího Otce a ve jménu Ježíše Krista a svatého Ducha, aby tímto vzýváním nerozdílné Trojice a mocí jediného Božství byla vymýcena, zapuzena a odstoupila od tebe každá ničemná moc nepřítelova, každá stará zloba ďáblova, každý urputný útok a každý šalebný a slepý přízrak, abys očištěný božským působením milosti učinil ze všech, kteří budou tebou pomazáni, adoptivní Boží děti tělem i duší a přinesl jim odpuštění hříchů, aby jejich těla byla
79
ORDO 1971 (ŘP 2008)
Exorcismus se nekoná
posvěcena k přijetí každé duchovní milosti. Skrze téhož našeho Pána Ježíše Krista, který přijde soudit živé i mrtvé a svět ohněm. O. Amen.
Exorcismus oleje katechumenů se prováděl v PR 1596 podobně jako u ostatních dvou olejů vzýváním Nejsvětější Trojice, aby Bůh zničil veškerou moc nepřítele a zlých mocností. V nových obřadech se vynechává. Modlitba žehnání oleje katechumenů Modlitba žehnání oleje katechumenů prodělala změnu pouze jednou. Během reformy se z počátku její texty neměnily až do vydání nového pontifikálu papežem Pavlem VI. v roce 1971. Tehdy byla nově formulována, ale udržela si podobnou strukturu jako předchozí s tím, že již neobsahuje úvodní dialog „Pán s vámi“ a výzvu „Modleme se“. PR 1596 OHS 1956 (~ PR 1596) VOHS 1965 (~ PR 1596) Modlitba žehnání oleje katechumenů
V. Pán s vámi. O. I s tebou. Modleme se. Bože, odplatiteli každého duchovního růstu a pokroku, jenž mocí svatého Ducha první pokusy slabých duší posiluješ, tebe, Pane, prosíme, abys seslal své požehnání na tento olej a abys všem přistupujícím k lázni znovuzrození skrze pomazání tímto olejem očistil duši i tělo, aby poskvrny nepřátelských duchů, dosud snad na nich lpící, dotykem tohoto posvěceného oleje zmizely. Ať není místa pro ničemnosti zlého ducha, ať není dána již moc zapuzeným mocnostem, ať nezbude žádná možnost úkrytu číhajícím zlům! Ale ať tvým služebníkům přistupujícím k víře a nabývajícím očištění působením tvého svatého Ducha, příprava tohoto oleje prospěje k spáse, které také dosáhnou nebeským znovuzrozením v svátosti křtu. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který přijde soudit živé i mrtvé a svět ohněm. O. Amen.
ORDO 1971 (ŘP 2008) Modlitba žehnání oleje katechumenů (Pozn.: Olej katechumenů se v současných obřadech žehná již před posvěcením křižma.)
Bože, sílo svého lidu, na tebe spoléháme, když podle tvé vůle užíváme oleje jako znamení síly. Prosíme tě: Požehnej tento olej pro naše katechumeny; a všem, kteří budou tímto olejem označeni, dej moudrost a sílu svého Svatého Ducha, aby stále lépe rozuměli Kristovu evangeliu a aby v nich rostlo odhodlání Krista následovat.
Přijmi je za své syny a dej jim nový život ve své církvi.
Skrze Krista, našeho Pána. O. Amen.
80
Modlitba žehnání oleje katechumenů se obrací k Bohu, jako k tomu, kdo si zaslouží naši vděčnost za to, že je pramenem síly pro duchovní růst. Zatímco modlitba z PR 1596 vyzdvihovala Boha jako toho, kdo odměňuje náš duchovní pokrok, v ORDO 1971 je spíše vidět naše spolehnutí se na Boha v prosbě o jeho dar síly a k tomuto duchovnímu růstu. Znamením této síly je olej, kterým mažeme katechumeny. Proto, nyní už v obou modlitbách stejně, prosí církev Boha o dar požehnání pro tento olej. Podle PR 1596 se ale dále modlitba bohatšími obrazy v prosbě obracela k Bohu, aby očistil duši od poskvrny dosud přítomných hříchů a aby odňal moc nepřítele nad duší pomazaného člověka. Prosilo se dále, aby Bůh sám zaručil, že příprava oleje k pomazání silou Ducha svatého těm, kdo budou křtem znovuzrozeni, zaručí spásu, a na závěr se připojila doxologie připomínající Kristův soud ohněm. Naproti tomu modlitba nově formulovaná v ORDO 1971 je stručnější a snaží se jednodušeji vyjádřit stejné podstatné prvky jako modlitba v PR 1596, ale bez rozvíjení dalších obrazů. Proto se zde jednoduše prosí o dar moudrosti a síly Ducha svatého pro katechumeny, aby porozuměli evangeliu a poznávali Krista, a s odkazem na očekávaný křest, aby byli přijati za syny skrze Ježíše Krista.
4.3. Souhrn V této kapitole jsme se snažili postihnout základní vývoj Missa chrismatis v jejích základních částech a to jak po strukturální stránce, tak i po stránce obsahové, tedy v jejích jednotlivých konkrétních textech. Porovnání vývoje v průběhu reforem ve dvacátém století se odvíjelo od jednotlivých fází s tím, že jsme zahrnuli mešní texty i texty samotných obřadů svěcení olejů. Po uvedení konkrétních textů jsme připojili komentář, v němž jsme se pokusili shrnout základní obsah a kontext modliteb. Co se týká struktury celé bohoslužby, největší formální změnou bylo obnovení této mše jakožto samostatné v dopoledních hodinách. Další významnou strukturální změnou bylo přemístění přinášení všech olejů do průvodu s dary k eucharistii po roce 1965, zavedení koncelebrace a následně, po vydání nových liturgických knih v letech 1970 až 1971, zařazení obnovy kněžských závazků, vynechání některých částí obřadů svěcení, jako svěcení balzámu, exorcismy nad oleji a jejich uctívání. Zároveň došlo ke změně v pořadí při žehnání oleje katechumenů a křižma. Opomenout nelze ani to, že v nových obřadech po roce 1971 se modlitba po přijímání říká již před žehnáním oleje
81
katechumenů a svěcením křižma, zatímco dříve tento obřad byl spíše začleněn do eucharistické oběti – tedy před modlitbu po přijímání. V mešních textech došlo během několikafázové reformy k poměrně jasnému vývoji. Nejprve byl velmi zřetelný přechod od připomínky ustanovení eucharistie a Kristovy oběti, tedy témat typických pro mši Večeře Páně a velikonoční triduum, k tématům oleje a pomazání. Mešní texty po poslední reformě pak ukazují spíše na pomazání Duchem svatým, na Kristovo kněžství a naději spásy, neboť máme na jeho kněžství účast. Podobný vývoj je zřetelný i v textech bohoslužby slova, kde od připomínky ustanovení eucharistie a mytí nohou před reformou, přes texty, v padesátých a šedesátých letech, zaměřené na pomazání, se po poslední reformě přesouvá pozornost na texty hovořící spíše o kněžství. Z naší analýzy je dále patrné, že texty modliteb svěcení olejů neměly tak jasný vývoj, i když i na nich se odrazilo vytvoření nového mešního formuláře a celkové obnovení Missa chrismatis. Jejich reforma proběhla prakticky v jediném kroku vydáním nových liturgických knih v roce 1971. Změny byly spíše strukturální a formulační, než obsahové. Kromě vzniku druhé modlitby pro svěcení křižma se modlitby zachovaly v téměř stejné obsahové podobě a současné texty jsou tedy spíše přizpůsobené dobovým podmínkám a stylu vyjadřování. Z analýzy dále vyplývá viditelná snaha zjednodušovat některé obraty a vyhnout se dvojitým formulacím.
82
Závěr Dospěli jsme k závěru práce, jejímž cílem bylo prozkoumat vývoj struktury a textů Missa chrismatis v průběhu dvacátého století. Pomocí porovnávání jejích jednotlivých liturgických prvků a textů jsme chtěli zmapovat proměny této bohoslužby až do dnešní podoby a zběžně načrtnout teologii, která je touto bohoslužbou vyjadřována. Komparační metoda liturgických textů opřená o studium literatury se ukázala, i přes některé obtíže, vhodným prostředkem k dosažení cíle práce: Podařilo se nám přiblížit biblická východiska používání olejů v církvi, jejich charakteristiky i zapojení jejich svěcení v kontextu církevního roku. Limity je třeba přiznat v části popisující historický vývoj Missa chrismatis před začátkem reforem 20. století. Vzhledem k rozsahu práce, dostupnosti literatury a konečně k tomu, že se nejednalo o nosnou část této práce, bylo toto téma poněkud zestručněno a pojednává pouze o nejdůležitějších momentech vývoje mše se svěcením olejů. Toto téma samo o sobě je natolik bohaté, že by bylo vhodné k samostatnému zpracování. V historickém kontextu jsme podrobněji zmapovali alespoň průběh liturgických reforem ve dvacátém století a pojmenovali základní změny jak ve struktuře, tak v textech Missa chrismatis. Hlavní těžiště naší práce spočívalo v komparaci liturgických textů. Jednotlivé části mše jsme porovnali na základě textů liturgických knih, které platily ve 20. století a tato srovnání jsme doplnili krátkým komentářem. Obsah teologie vyjadřované v bohatství liturgie svěcení olejů se ne vždy podařilo dostatečně rozvinout, přesto jsme díky komparativnímu studiu mohli hlavní teologické směřování v jednotlivých fázích reformy alespoň v základech načrtnout. Věříme, že čtenáři ocení i paralelní porovnání kompletních textů a možnost jejich srovnání. Oleje, zvláště křižmo, mají v latinské tradici katolické církve významné postavení při udílení některých svátostí a jejich používání je založeno v tradici církve od jejích počátků. Proto se oleje žehnají a světí při zvláštní mši zvané Missa chrismatis. Její umístění těsně před Velikonocemi má zřejmě svůj původ v následném využití v mazáních spojených s iniciačními svátostmi o slavnostní vigilii Veliké noci. V průběhu staletí docházelo k různým proměnám této mše, z nichž nejvýraznější bylo začlenění svěcení olejů do večerní mše na památku Večeře Páně, které přetrvalo až do 20. století.
83
Zaměřili jsme se na poslední reformy, které ve dvacátém století proběhly ve třech fázích: Revizí Pia XII. v padesátých letech byla obnovena samostatná Missa chrismatis s novým mešním formulářem ke svěcení olejů. Ve druhé fázi po II. vatikánském koncilu byla v roce 1965 pro Missa chrismatis rozšířena koncelebrace a došlo i k reformě v některých jejích textech a průběhu. Třetí fází reformy bylo vydání nových liturgických knih papeže Pavla VI. v letech 1969 až 1971. Tehdy došlo k dalším výrazným, zejména zjednodušujícím změnám ve struktuře i textech této mše. Kromě toho byl však do liturgie nově zařazen i obřad obnovy kněžských závazků. Základním rysem sledovaných změn byl především vznik nových mešních textů pro samostatnou mši se svěcením olejů, které reflektovaly její tematické zaměření. Vytvoření preface pro mši v roce 1956 z části modlitby svěcení křižma dobře vypovídá o obecném vývoji liturgie – staré texty se proměňují a dostávají nové uplatnění, naopak nové liturgické texty čerpají ze starších a dávají jim nový význam. V tomto případě slova, která dosud sloužila k proměnění oleje s balzámem v nástroj spásy, začala být používána jako součást modlitby, jíž se proměňuje chléb s vínem v nástroj spásy. Nové texty ke mši, tedy antifony, biblická čtení a orace zvolené a vytvořené v roce 1956, jistým způsobem akcentují používání olejů v církvi, především pak oleje jako nástroje uzdravení (patrné je to zejména na biblických textech). Naopak texty používané při současné Missa chrismatis jdou ještě o krok dál: do centra staví Krista jako Božího pomazaného, od něhož církev oleje dostává jako nástroj k pokračování jeho díla vykoupení. Kristovo pomazání je pak tematizováno jako pomazání k úřadu kněze, proroka a krále, přičemž volbou preface a včleněním obnovy kněžských závazků je zdůrazněno, že toto Kristovo poslání v církvi trvá nejen díky proměně neživých prvků, olejů, ale především díky proměně živých lidí, díky kněžskému svěcení. Svěcení olejů bylo na počátku 20. století součástí většího celku, mše, která připomínala poslední večeři a ustanovení eucharistie. Svěcení olejů na konci 20. století bylo opět součástí většího celku, v němž oleje dostaly výraznější místo, ale téma poslední večeře se implicitně vrátilo – ustanovení služebného kněžství je totiž tradičně spojováno právě s poslední večeří Krista s učedníky. Eucharistická koncelebrace i koncelebrace při svěcení křižma, obnova kněžských závazků a modlitba věřících za kněze a za biskupa v současné podobě mše podtrhuje jednotu presbyteria (a odvozeně také místní církve), shromážděného kolem biskupa, který jako ten, kdo nese plnost svátosti kněžství, nejvíce symbolizuje Krista, pramen života církve rozlévaného ve svátostech. 84
Missa chrismatis, kterou jsme se v této práci zabývali, je slavností kněžství. Kněze Bůh pomazal v Kristu olejem radosti a oni obdarovávají tímto darem i Boží lid, ze kterého byli pomazáni, neboť k lidu jsou posláni, aby ho pomazávali.181 Kéž se při slavení liturgie Missa chrismatis sjednocuje celé společenství církve, shromážděné kolem svého biskupa, aby se tak rozvíjela radost ze spásy přinášená církvi v Kristu skrze kněžskou službu. Snad plnějšímu prožívání této liturgie napomůže i naše práce.
181
Srov. Homilie papeže rantiška při mši se svěcením olejů. Bazilika sv. Petra, 17. 4. 2014.
85
86
Seznam použitých zkratek č.
číslo, článek
ČM 1983
Český misál. Praha – Vatikán: Česká liturgická komise, 1983.
DSK
Direktář pro život a službu kněží
DSK
Direktář pro život a službu kněží. Kongregace pro klérus, 1994.
Ed.
Editor, editio
IGMR 1970
Všeobecné pokyny k římskému misálu 1970
IGMR 2002
Všeobecné pokyny k římskému misálu 2002
kap.
kapitola
MR 1570
Missale Romanum. Editio princeps (1570), Ed. anastatica, ed. M. Sodi – A. Triacca. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1998.
MR 1970
Missale Romanum ex decreto Sacrosancti Oecumenici Concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Editio typica. Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 1970.
MR 2002
Missale Romanum. Editio typica tertia. Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 2002.
nakl.
nakladatelství
NO 1956
DOČEKAL, Jan – INNEMAN, Bohumil. Nové obřady Svatého týdne. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1958.
NO
DOČEKAL, Jan - INNEMAN, Bohumil. Nové obřady Svatého týdne. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1958.
OHS 1956
Ordo hebdomadae sanctae instauratus. Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 1956.
ORDO 1971
Pontificale Romanum ex decreto sancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum: Ordo benedicendi oleum catechumenorum et infirmorum et conficiendi Chrisma. Ed. typica, Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 1971.
pozn.
poznámka
PR 1596
Pontificale Romanum. Editio princeps; (1595-1596). Ed. anastatica. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1997.
překl.
překlad
příp.
případně 87
resp.
respektive
ŘM 1947
Římský misál. Překl. a pozn. SCHALLER, Marian. Praha: nakl. Bohuslav Rupp, 1947.
ŘP 2008
Římský pontifikál. Praha – Kostelní Vydří: Česká biskupská konference – Karmelitánské nakladatelství, 2008.
s.
strana
SC
Sacrosanctum concilium
SO
Svěcení olejů podle Římského Pontifikálu. Přeložili a výkladem doprovodili benediktini emauzští. Praha: Opatství emauzské, 1936.
sv.
svatý
VOHS 1965
Variationes in ordinem Hebdomadae Sanctae inducendae. Editio typica. Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 1965.
zejm.
zejména
zkr.
zkratka, zkráceno
88
Seznam literatury Liturgické knihy: Caeremoniale Episcoporum, ed. typica, ed. princeps (1600). Edizione anastatica, ed. SODI, Manlio – TRIACCA, Achille M. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 2000. Caeremoniale Episcoporum ex decreto sacrosancti oecumeniciconcilii Vaticani II instauratum auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatum. Ed. typica, 1984. Český misál. Praha – Vatikán: Česká liturgická komise, 1983. Hebdomada Sancta et vigilia solemnis paschae instaurata. Pragae, 1956. Missale Romanum. Editio princeps (1570). Ed. anastatica, ed. M. Sodi – A. Triacca. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1998. Missale Romanum ex decreto concilii Tridentini restitutum S. Pii V. Pontificis Maximi iussu editum aliorumque Pontificum cura recognitum a S. Pio X. reformatum et Benedicti XV. auctoritate vulgatum, 1920. Reimpressio editionis XXVIII. iuxta Typicam Vaticanam. Bonae ad rhenum – Aedibus Palmarum, 2004. Missale Romanum ex decreto ss. concilii Tridentini restitutum Summorum Pontificum cura recognitum. Editio typica. Typis Polyglottis Vaticanis, 1962. Missale Romanum ex decreto Sacrosancti Oecumenici Concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Editio typica. Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 1970. Missale Romanum. Editio typica tertia. Typis Polyglottis Vaticanis, 2002. Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné. Praha – Kostelní Vydří: Česká biskupská konference – Karmelitánské nakladatelství, 2002. Obřady zasvěcení oltáře a žehnání presbytáře. In: Římský pontifikál nově uspořádaný podle ustanovení Druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II. Praha – Kostelní Vydří: Česká biskupská konference – Karmelitánské nakladatelství, 2008. Ordo benedicendi oleum catechumenorum et infirmorum et conficiendi Chrisma. In: Pontificale Romanum ex decreto sacrosancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Typis polyglotis Vaticanis, 1971. Ordo hebdomadae sanctae instauratus. Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 1956. Ordo initiationis christianae adultorum. Sacra Congregatione pro cultu Divino. Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 1972. 89
Ordo unctionis infirmorum eourumque pastoralis curae. In: Rituale Romanum ex decreto sancti oecumenici concilii Vaticani II instauratum auctoritate Pauli PP. VI promulgatum. Ed. Typica. Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 1972. Pontificale Romanum, editio princeps; (1595-1596). Ed. anastatica, ed. SODI, Manlio – TRIACCA, Achille M. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1997. Rituale Romanum, editio princeps; (1614). Ed. anastatica, ed. SODI, Manlio – TRIACCA, Achille M. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 2004. Ritus concelebrationis et communionis sub utraque specie promulgantur, Die 7 Martii 1965. AAS 47 (1965) 410 –412. Rubricae generales Missalis romani. In: Missale Romanum ex decreto ss. concilii Tridentini restitutum Summorum Pontificum cura recognitum. Editio typica. Typis PolyglottisVaticanis, 1962. Římský misál. Překl. a pozn. SCHALLER, Marian. Praha: nakl. Bohuslav Rupp, 1947. Římský Pontifikál. Praha – Kostelní Vydří: Česká biskupská konference – Karmelitánské nakladatelství, 2008. Uvedení do křesťanského života. Praha: Sekretariát české liturgické komise, 1987. Variationes in ordinem Hebdomada Sanctae inducendae. Editio typica. Vatican: Typis Polyglottis Vaticanis, 1965. Žehnání olejů a posvěcení křižma. In: Římský Pontifikál nově uspořádaný podle ustanovení Druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. a upravený péčí papeže Jana Pavla II. Praha – Kostelní Vydří: Česká biskupská konference – Karmelitánské nakladatelství, 2008.
Magisterium: Apoštolská konstituce o svátosti pomazání nemocných. In: Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné. Praha: Česká biskupská konference, 2002. Codex Iuris Canonici auctoritate Ioannis Pauli PP. II promulgatus. Vatican: Libreria Editrice Vaticana, 1983. (CIC1983). Český překlad: Kodex kanonického práva: Úřední znění textu a překlad do češtiny. Praha: Zvon, české katolické nakladatelství, 1994. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Vyd. 2, V KN 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. Instrukce Eucharisticum mysterium, 25. května 1967. AAS 59 (1967), 539-573. Direktář pro službu a život kněží. Praha: Česká biskupská konference – Kongregace pro klérus, 1994. 90
Dokumenty liturgické obnovy. Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 1994. Katechismus katolické církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Vyd. 2, V KN 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. Optatam Totius. Dekret o výchově ke kněžství. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Vyd. 2, V KN 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. Presbyterorum ordinis. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Vyd. 2, V KN 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Praha: Česká biskupská konference, 2001.
Literatura: ADAM, Adolf. Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe. Vyšehrad, Praha, 1998. ADAM, Adolf. Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj. Vyšehrad, Praha, 2001. ARWO-DOQU, Seth Nater: The Missa Chrismatis: A Liturgical Theology. A dissertation. Washington, DC: Catholic university of America, 2013. BUGNINI, Annibale. Die Liturgiereform 1948-1975: Zeugnis und Testament. [1. Aufl.]. Freiburg: Herder, 1988. CANTALAMESSA, R. Zpěv ducha. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. CINEK, František: Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku: výklad Misálu. Díl II., Proprium de tempore. [část] II, Svatý týden. Doba velikonoční. Doba po sv. Duchu. Olomouc: Lidové knihkupectví, 1932. CLERC, Paul de: Moudrost liturgie a jak jí porozumět. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002. CYRIL JERUZALÉMSKÝ. Mystagógické katechese. Velehrad: Refugium Velehrad – Roma, 1997. DOČEKAL, Jan – INNEMAN, Bohumil. Nové obřady Svatého týdne. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1958. 159 s. DONGHI, Antonio. Gesta a slova. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1995. EISENHOFER, L. Cimpendio di Liturgia. Torino – Roma: Casa Editrice Marietti, 1940. GIGLIONI, Paolo. Svátosti Krista a církve: Souzvuk mezi Bohem a člověkem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996. 91
GROEN, Basilius. Ritual, Symbol und Sakrament II. [prezentace] Fakultätsvertretung Theologie der Karl Franzens Universität Graz, Graz, 21. 3. 2011. GUARDINI, Romano. O duchu liturgie. Praha: Česká křesťanská akademie, 1993. GUARDINI, Romano. O posvátných znameních. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1992. HILARIUS z Poitiers. Výklad žalmu 132. In: Denní modlitba církve III: Liturgické mezidobí 1. – 17. týden. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. s. 117. HIPPOLYT ŘÍMSKÝ. Apoštolská tradice. Velehrad: Refugium Velehrad–Roma, 2000. KLEMENT Římský. První list Klementův (Korinťanům) VII., 1 – 7. In: Spisy apoštolských otců. 3. rev. vyd. Praha: Kalich, 2004. KUPKA, Josef. O církevním roce. Praha: Nakl. V. Kotrba, 1907. MAIER, Peter. Die eier der Missa chrismatis: die Reform der Öl eihen des Pontificale Romanum vor dem Hintergrund der Ritusgeschichte. Regensburg: Verlag F. Pustet, 1990. MALÝ, Vlastimil. Veľký týždeň a veľkonočné trojdnie. Trnava: Spolok sv. Vojtecha, 1996. McMANUS, Frederick R. The Rites of Holy Week: ceremonies, preparations, music, commentary. Paterson, New Jersey: Saint Anthony Guild Press, 1956. MÜLLER, Gerhard Ludwig. Dogmatika pro studium a pastoraci. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. POKORNÝ, Ladislav a kol. Obnovená liturgie. Praha: Česká katolická charita, 1976. POKORNÝ, Ladislav. Liturgika, 2. [díl]: Dějiny liturgie v přehledu. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1977. POLC, J. V. Posvátná liturgie. Řím: Křesťanská akademie, 1981. REGAN, Patrick. From Advent to Pentecost: Comparing the Seasons in the Ordinary and Extraordinary Forms of the Roman Rite. Collegeville, MN: Pueblo Books, The Liturgical Press, 2012. RICHTER, Klemens. Liturgie a život: smysl liturgie, mše, církevní svátky, svátostná znamení. Vyd. 2. rozš. Praha: Vyšehrad, 2003. Spisy apoštolských otců. 3. rev. vyd. Praha: Kalich, 2004. Svěcení olejů podle Římského Pontifikálu. Přeložili a výkladem doprovodili benediktini emauzští. Praha: Opatství emauzské, 1936. WARD, Anthony. Sources of the Postconciliar Blessings of the Holy Oils and the Chrism. Ephemerides Liturgicae 125 (2011): 190 – 233.
92
Slovníky: ALLMEN, Jean-Jacques von. Biblický slovník. Praha: Kalich, 1987. Balm (or Balsam). In: Our Sunday Visitor’s Catholic Encyclopedia. Huntigton (USA): Our Sunday Visitor Publishing, revised edition, 1998, s. 122 – 123. BERGER, Rupert. Liturgický slovník. Praha: Vyšehrad, 2008. DUPLACY, Jean. Slovník biblické teologie. Řím: Velehrad – Křesťanská akad., 1991. FINK, Peter E. (ed.). The New dictionary of sacramental worship. Collegeville, Minnesota: Liturgical Press, 1990. CHUPUNGCO, A. J. (ed.). Handbook for liturgical studies 1 – 5. Collegeville: The Pontifical Liturgical Institute, A Pueblo Book Liturgical Press, 1997 – 2000. Karwoche. In: Lexikon für Theologie und Kirche. Fünfter Band – Hermeneutik bis Kirchengemeinschaft. Sonder Ausgabe der 3. Auflage 1996. Freiburg – Basel – Wien: Herder, 2006.
Články, periodika a internetové zdroje: BENEDIKT XVI. Homilie při mši sv. se svěcením olejů, baz. sv. Petra, 21. 4. 2011. [online] (21. 4. 2011) [cit. 2013-12-10] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14443 CONSENTINO, Tony. The Chrism Mass, its Symbols and Meaning. In: Our Language, Our Story: A Resource of Ontario Catholic Schools [online], 2009 [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: http://www.ourlanguageourstory.org/activities/pdf/ChrismMass.pdf FRANTIŠEK, (PP.). Homilie papeže rantiška při mši se svěcením olejů. Bazilika sv. Petra, 17. 4. 2014. [online] (17. 4. 2014) [cit. 2014-04-28] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=20031 MARTINEK, Radek. Znamení zbožnosti – k symbolice bohoslužebných předmětů: Nádobky na posvátné oleje. Informace královéhradecké diecéze (IKD), 2013, roč. XXIII, č. 4, s. 6. RICHTER, Klemens. Olej – znamení spásy. Getsemany, 105 (2000), s. 102 – 104. Z knihy Was die sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute. Herder 1988, s. 98 – 101. ROZTOČIL, Aleš. Křižmo – ekumenické souvislosti. In: Getsemany, 140 (2003). [Online] http://www.getsemany.cz/node/537, (červen 2003), [cit. 2013-08-06]. Zelený štvrtok (pôvod názvu, svätenie olejov). Univerzitné pastoračné centrum Jána Vojtaššáka – Ružomberok [online] 2. 4. 2010 [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: http://www.upac.sk/?p=3774 93