Mimořádná příloha společnosti Člověk v tísni
Hlad a žízeň světa Investoři zabavují půdu chudým farmářům
Pěstují na ní biopaliva i potraviny pro vyspělé státy. Místní tím ale přicházejí o obživu. Strana IV
Týká se hlad i nás? Strana III
PÁT E K 14 . P RO S I N C E 2 0 1 2
KO M E RČ N Í P Ř Í LO H A
Jídla je dost pro všechny Kolik chyb a mylných předpokladů napočítáte v následujícím odstavci? Na světě přibývá hladovějících lidí. Přispívá k tomu ekonomická krize. I bez ní kvůli rostoucímu počtu obyvatel naše planeta jednoduše neprodukuje dost jídla pro každého. Ceny potravin rostou a chudí lidé si nemohou dovolit ani dostatečné množství jídla, natožpak cokoliv dalšího.
JAN SVITÁLEK Člověk v tísni, sekce Rozvojovka
P
MATĚJ BAJGAR
K
olik chyb jste našli? Já pět. Počítejte se mnou. Zaprvé, počet hladovějících neroste, ale naopak klesá. Podle nedávné zprávy Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) při OSN trpí dnes podvýživou 870 milionů lidí, zatímco v roce 1990 to byla celá jedna miliarda. Zadruhé, současná hospodářská krize na počet hladovějících nemá velký vliv. Zasáhla totiž především bohatou Ameriku a Evropu, zatímco mnohé chudší země pokračují v rychlém růstu. Ekonomiky Číny, Indie, Indonésie, Nigérie či Etiopie všechny vzrostly v roce 2011 ve stálých cenách o více než 5 procent. Zatřetí, za stamiliony hladovějících nemůže celkový nedostatek jídla. Toho je prozatím na světě dost. Ne každý na něj ovšem dosáhne. V bohatých zemích i mezi bohatšími obyvateli rozvojových zemí je potravin nadbytek a velká část jídla skončí mezi odpadky. Mnoho dalších lidí by také mohly nasytit plodiny vyprodukované na půdě, která dnes slouží na pěstování biopaliv nebo bavlny. A půda, kde dnes pěstujeme krmivo pro dobytek, nasytí mnohonásobně více lidí, pokud na ní budeme přímo pěstovat obilí, luštěniny nebo brambory. Ani v případě extrémního hladu nebývá v první řadě na vině absolut-
Hlad je i náš problém
Zemědělci. Hlad mají nejčastěji právě oni. Často jim chybí kvalitní půda a voda na zavlažování. Výnosy z polí pak nestačí.
ní nedostatek potravin, ale to, že k nim lidé nemají přístup nebo si je nemohou dovolit. Indický nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen ve své slavné knize Chudoba a hladomory popsal bengálský hladomor z roku 1943, který sám prožil. Tehdy byly zásoby jídla větší než v některých předchozích letech. Zavládla ale panika. Ti movitější, britská koloniální armáda a spekulanti, začali ve velkém skupovat potraviny. Jejich ceny vzrostly na úroveň, kdy si je prostí lidé nemohli dovolit. Sýpky v Bengálsku zůstaly plné, zatímco lidé umírali hladem. Loni v několika zemích na východě Afriky byla nejhorší úroda za posledních 17 let, ale úrovně hladomoru potravinová krize dosáhla pouze v Somálsku. Tam oficiální vláda ovládá pouze hlavní město
a jeho bezprostřední okolí. I proto nebyla schopná efektivně provádět či alespoň koordinovat distribuci potravin ve své zemi. Není hlad jako hlad Začtvrté, úvodní odstavec předpokládá, že problém podvýživy leží v množství konzumovaného jídla. Ve skutečnosti jsou často klíčové nejen kalorie, ale také přísun některých látek, které tělo potřebuje ke zdravému fungování. Kvůli nedostatku vitaminu A ročně oslepne půl milionu dětí. Nedostatek zinku způsobuje 400 tisíc úmrtí ročně. Zásadní je také železo a jod. Právě tyto látky zároveň nabízí jedny z nejlepších příležitostí s malými náklady podstatně zlepšit životy lidí. Esther Duflo a Abhijit Banerjee, rozvojoví ekonomové z Ma-
ssachusettského technologického institutu, ve své knize Chudá ekonomie uvádí několik příkladů projektů, které tuto příležitost využily. Například pokud těhotné ženy v Tanzanii dostávaly díky programu místní vlády jodové kapsle, jejich děti měly pevnější zdraví. Následně dosáhly v průměru o půl roku delšího vzdělání. Při nízké průměrné školní docházce to znamená, že pokud by matka každého dítěte brala jodové kapsle, míra vzdělanosti tanzanských dětí by vzrostla o 7,5 procenta. Mnoho mužů v Indonésii trpí chudokrevností z důvodu nedostatku železa. Američtí vědci Duncan Thomas, Elizabeth Frankenberg a Jed Friedman těm náhodně vybraným na několik měsíců poskytli dostatečný přísun železa, zatímco jiným dali placebo. Ukázalo se, že ti, kteří do-
FOTO JARMILA ŠTUKOVÁ
stali železo, mohli pracovat tvrději a za rok vydělali v průměru o 46 dolarů více. To bylo asi sedmkrát více, než kolik stála roční spotřeba rybí omáčky s obsahem železa navíc. Balíček jodové soli stojí něco málo přes dolar a některé další zásadní doplňky stravy jsou podobně levné. I relativně chudí lidé by si je mohli dovolit. Důvod, proč tak velmi často nečiní, je, že o jejich vlivu nemají dostatek informací. I západní vědci poznali klíčový význam těchto látek až relativně nedávno. Navíc, jak trefně píší Duflo a Banerjee, ačkoli třeba efekt dostatku železa je podstatný a statisticky významný, neznamená to, že z člověka dávka rybí omáčky udělá Supermana. Zisk 46 dolarů na rok je v rámci sezonních výkyvů snadné přehlédnout.
Pokračování na straně V
EDITORIAL
roblémy s výživou a chudoba jdou ruku v ruce. Již desítky let na ně celý svět hledí jako na globální problém, na jehož řešení se musí podílet všichni. Velká část toho, co dnes jíme, a to, jak se chováme, ovlivňuje životy lidí na druhé straně planety a obráceně. Na jedné straně světa ovšem lidé umírají kvůli obezitě, zatímco na druhé z hladu. V obou případech jsou to ti chudší. Při řešení problému s hladem je čím dál větší výzvou rostoucí populace. Každoročně přibývají miliony lidí, které je potřeba uživit. Přesto se ale daří celkový počet hladových snižovat, což mnohdy vypadá jako zázrak. Hlad není ve světě proto, že by bylo na Zemi málo jídla. Nedostane se ale ke všem potřebným. A když se k nim dostane, většinou není zadarmo. Potraviny jsou totiž zboží. Při akutních hladomorech je sice poskytována humanitární pomoc, jde ale jen o krátkodobá řešení v nejhorších situacích. Většina hladovějících trpí spíše dlouhodobou podvýživou, způsobenou chudou stravou nebo jejím chronickým nedostatkem. Podvyživené stíhají nemoci, zdravotní poruchy, nezaměstnanost a časná úmrtí. Možná si říkáte, že když nejde jídlo koupit, je třeba ho vypěstovat. Velká část hladovějících jsou ale paradoxně drobní zemědělci – tedy ti, kteří si sami snaží potravu obstarat. To ale nejde bez půdy a vody, které jsou čím dál vzácnější. Jsou to právě tito zemědělci, kdo plní uprchlické tábory a městské slumy ve chvílích, kdy vody není dostatek. Nebo když přijdou o půdu, která byla zničena, znehodnocena, změnila se v poušť nebo byla postoupena zahraničním investorům. Třeba i těm, kteří tvrdí, že přišli vyrábět potraviny ve velkém, aby uživili svět. Hlad si proto vyžaduje naši pozornost a zájem. Jde o skutečný problém skutečných lidí.
Řekomyš: zdravé maso na ghanském talíři Nezvyklé hospodářské zvíře pomáhá farmářům v západní Africe k lepšímu rozpočtu i výživnějšímu jídelníčku
S
T E RE ZA H RO NO V Á
edmdesátiletý Simon Hormeku opatrně otevírá kotec podobný tomu pro králíky a hbitě do sítě chytá podivné zvíře. V rukách se mu zmítá něco, co vypadá jako půlmetrová krysa zkřížená s bobrem a nutrií – řekomyš africká, která se v Ghaně stává čím dál oblíbenější pochoutkou. Ve vesničce Dorveme ve východoghanském regionu Volta začal Simon Hormeku pěstovat řekomyši jako první. Od roku 2007 se jeho chov rozrostl na téměř 60 zvířat a změnil mu život k lepšímu. „Dřív bylo všechno mnohem těžší. Nemohli jsme pomalu poslat ani děti do ško-
ly. Neměli jsme peníze skoro na nic,“ vzpomíná bývalý voják, který vychoval devět dětí. Nejstaršímu je teď 42, nejmladšímu 12 let. S chovem řekomyší mu pomáhají i synové. Osmatřicetiletý Ali by jinak v odlehlé oblasti těžko hledal práci. „Přivyděláváme si ještě farmařením. Pěstujeme okru, čili papričky a další zeleninu. Prodáváme vejce, která nám zbudou,“ vysvětluje Simon. Pouze pole by je ale neuživila. V posledních letech se prý mění počasí, období dešťů přichází nepravidelně a úrody je čím dál méně. Na výdělek z jejího prodeje se nedá spoléhat. „Trus z našich hlodavců navíc používáme jako hnojivo, takže nám zelenina lépe roste,“ dodává syn Ali. Skrz pletivo přitom zasunuje stébla trávy, která zvíře mechanicky strouhá ostrými zuby. Řekomyši jsou nároční jedlíci. Za dospělou zhruba desetikilovou řekomyš na místním trhu dostane farmář v přepočtu asi 600 korun, za
Za dospělou řekomyš na trhu dostane asi 600 korun. FOTO TEREZA HRONOVÁ
mládě třetinu. Podle německé neziskové organizace Heifer, která také pracuje na rozšíření chovu řekomyší, si jejich chovatelé přijdou měsíčně asi na dvojnásobek místního průměrného platu. „O tohle maso je v Ghaně velký zájem. Farmáři nemusí mít strach, že by se jejich práce ne-
zhodnotila,“ říká Edem Dzidzienyo. Právě on pomáhá se svou ghanskou neziskovou organizací Hamlet of Hope místním komunitám začít podnikat. „Nemuseli jsme vymýšlet nic nového. Řekomyši se jedly v Ghaně odjakživa,“ popisuje. Hlodavci žijí volně v přírodě a to byl také jeden z důvodů, proč vláda i neziskové organizace začaly v 70. letech podporovat domácí chovy. Lov řekomyší začal být tak oblíbený, že hrozilo vyhynutí druhu a narušení ekosystémů. „Řekomyši jsou velmi chutné a jejich maso obsahuje hodně živin, takže je dost ceněné,“ pochvaluje si Edem Dzidzienyo. Právě pestrý jídelníček mnoha chudým rodinám na venkově chybí. I když Ghana patří k vyspělejším africkým zemím, podváhou tu trpí asi 15 procent dětí mladších pěti let. Maso na talíři rozhodně nejí denně ani v bohatších rodinách. „Jíme dost ryb a řekomyši máme k jídlu minimálně jednou do
měsíce. Jsou velmi zdravé,“ říká Simon Hormeku. Maso z hlodavců šikovná kuchařka dokáže připravit v tradiční polévce s knedlíkem fufu nebo pečené. V době Vánoc poptávka po téhle pochoutce ještě roste. Bez podpory by většina chovatelů ale nemohla začít vydělávat. „Farmářům jsme nabídli školení. Naučili se základy, jak chovat řekomyši. Do začátku dostali pět zvířat, aby se mohla rozmnožovat,“ vzpomíná Edem Dzidzienyo na začátky. „Funguje to na principu ,pošli to dál‘. Když se řekomyši začnou množit, předá chovatel pět mláďat další rodině. A ta pak zase jiné,“ líčí nadšeně Edem a Simon Hormeku spokojeně přikyvuje. Byl mezi prvními dvaceti, kteří zdarma dostali řekomyši do začátku. Teď už v oblasti, kde bydlí, chová hlodavce hned několik rodin. Konkurence je zatím ale netrápí. Poptávka po téhle pochoutce je stále větší. Ghanští farmáři se připravují na vývoz řekomyší do okolních
států. Většina z nich ovšem hledá odbytiště na domácích trzích. Autorka pracuje v informačně vzdělávací sekci společnosti ČvT Rozvojovka
www.rozvojovka.cz
Nejobsáhlejší portál o rozvojové spolupráci a globálních problémech ■ Informace v souvislostech ■ články a rozhovory ■ pozvánky ■ analýzy ■ studijní materiály ■ odkazy ■ soutěže www.facebook.com/rozvojovka
HLAD A ŽÍZEŇ SVĚTA
II
Jak přežít bez vody? T E RE ZA I NK O VÁ
D
av tisíců poutníků se každý rok začátkem června vydává do údolí Sinakara v peruánských Andách, k úpatí hory Ausangate v pohoří Cordillery Vilcanoty. Ve výšce 4800 metrů nad mořem společně slaví jeden z největších duchovních svátků And, festival na počest Pána bělostného sněhu. Původní obyvatelé zde vzdávají poctu Apuům, duchovním strážcům hor. Těmito rituály se snaží naklonit si božstva a zaručit si tak jistotu úrody a možnost přežití v drsných podmínkách peruánských And. O vyvrcholení obřadu se donedávna staralo pár vyvolených mužů, kteří z ledovce vysekali několik velkých kvádrů ledu a poté je vlekli níže do údolí, následováni ostatními. Tento bod obřadu je však nyní zakázaný. Původní komunity hledí se strachem v očích na ledovec, který jim postupně mizí před očima. Právě místní obyvatelé žijící v andském regionu, kde je soustředěno zhruba 99 procent všech tropických ledovců naší planety, pociťují tíživě každý úbytek ledovcové plochy. Ten s sebou přináší globální změna klimatu. Ustupující led totiž zásadním způsobem ohrožuje jejich hlavní a ve většině případů také jediný zdroj obživy – zemědělství. Začít kočovat? O kousek dál ve stejném pohoří žije roztroušeně přes tisíc obyvatel komunity Phinaya. Podmínky k životu jsou zde tak extrémní a půda promrzlá, že se tu nedaří
Druhá zelená revoluce
Sucho je paradoxně ta poslední kapka, kterou africký pohár opakovaně přetéká. Černý kontinent má potenciál uživit mnohem více lidí, než kolik jich na něm žije dnes. Zatím ho však nedokáže využít. JAROSLAV PETR
V
edle chudoby, ozbrojených konfliktů nebo nemocí patří k příčinám hladu i nepříznivé klima. Následky sucha bývají o to horší, že plodiny oslabuje i nedostatek živin, plevel, choroby a škůdci. Trampoty evropských zemědělců jsou ve srovnání s problémy afrických rolníků nicotné. Například africké parazitické rostliny z rodu Striga se napojí kořeny na kořenový systém kukuřice, prosa, čiroku či jiné plodiny a doslova z ní vysají všechny živiny. Z pole pak rolník sklidí třeba jen dvacetinu úrody. Hon na nové odrůdy Jednou z front v boji s hladem je šlechtění nových plodin. Rozvojové země významně inovovaly pěstované odrůdy před několika desetiletími. V čele tehdejší iniciativy světových agronomů stál pozdější laureát Nobelovy ceny míru Norman Borlaug. Nové odrůdy pšenice, kukuřice nebo rýže byly odolné proti chorobám a dávaly vysoké výnosy. Přispěly k potlačení hladomorů v Jižní Americe i v jižní a východní Asii. Afrika byla v té době politicky krajně nestabilní oblast a tato tzv. „zelená revoluce“ ji zasáhla jen okrajově. Dnes je potenciál první zelené revoluce v mnoha ohledech vyčerpán. Názorně to demonstruje pohroma v podobě rzi travní označované jako Ug99, protože se poprvé obje-
Asi 85 procent obyvatel Etiopie se živí zemědělstvím.
vila v roce 1999 v Ugandě. Borlaugem vyšlechtěné pšenice na krátkých stéblech, které ženou živiny přednostně do klasů, vzdorovaly všem novým kmenům rzí po 40 let. Ug99 tuto „hráz odolnosti“ prorazila a je s to zničit na polích 80 až 90 procent úrody. Šíří se z východní Afriky ve směru převládajících větrů. Přeskočila Rudé moře, pronikla do Jemenu, Íránu, Súdánu i Jižní Afriky. Ohrožuje potenciálně 90 procent světové úrody. Podle FAO pšenice roste na 217 milionech hektarů. Závod o vypěstování odolných odrůd a namnožení jejich osiva běží naplno. Nikdo nechce ani domýšlet, co by se stalo, kdyby šlechtitelé prohráli. Šlechtění nových odrůd je ale zdlouhavá záležitost. Při křížení odolných rostlin s nízkým výnosem, které by dnešní svět neuživi-
ly, s choulostivými výnosnějšími odrůdami nikdo předem neví, jakou skladbu vloh obilné zrnko zdědilo. Moderní molekulární genetika nabízí možnost odebrat ze zrna malý vzorek a podrobit jej důkladným analýzám. Pro plné uplatnění těchto metod je nezbytné, abychom věděli, co všechno se v dědičné informaci dané plodiny nachází a co z toho je pro nás výhodné. K tomu je zapotřebí znát kompletní dědičnou informaci plodiny. U některých už vědci tento úkol zvládli. Přečten byl například genom rýže. Některé plodiny se ale čtou velmi obtížně, protože jejich genomy jsou obrovské a složitě organizované. K rostlinám s takovou „nečitelnou“ dědičnou informací patří například pšenice. Česká republika patří díky týmu vedenému docentem Jaroslavem
LIDOVÉ NOVINY
Pátek 14. prosince 2012
FOTO JAN SVITÁLEK
Doleželem z Ústavu experimentální botaniky v Olomouci ve čtení rostlinné dědičné informace k velmocím. Jaroslav Doležel vyvinul se svým týmem unikátní techniku, která dovoluje vybrat z obřích genomů rostlin přesně zvolenou část. Dědičná informace se tak může číst po jednotlivých „kapitolách“. Doleželův tým se tak významně podílel i na nedávném přečtení genomu banánovníku, který patří k důležitým plodinám tropů a subtropů. Trpí celou řadou nebezpečných chorob a škůdců. Se znalostmi vyčtenými z genomu by mohli vědci snáze šlechtit odolné odrůdy. Šlechtění banánovníku je ale zvláště obtížné, protože kulturní odrůdy nevytvářejí semena. Zelená super rýže Základem výživy v mnoha nejchud-
ších oblastech světa je rýže. Během první „zelené revoluce“ vyšlechtil Norman Borlaug tzv. zázračnou rýži známou také jako IR8. Ta ale dává vysoké výnosy jen při důkladných závlahách a vydatném hnojení. V Asii se k závlahám rýžovišť využívá více než 80 procent všech zdrojů sladké vody. V roce 2025 nebude ve světě podle International Rice Research Institute dost vody k zavlažování na 20 milionech hektarů osetých rýží. Hrozí děsivý propad sklizně a hlad. V jiných oblastech ohrožují úrodu rýže záplavy. Pokud jsou rostliny i několik týdnů celé pod vodou a nemají přístup ke vzduchu, pak uhynou. Stále více farmářů také nemá dost peněz na hnojiva a ochranné postřiky. A ti, kteří si je mohou dovolit, si začínají uvědomovat, že za výnosy často platí znečištěním životního prostředí. To je důvod, proč se usilovně pracuje na projektu Green Super Rice (GSR) čili „zelená super rýže“. Opět se jedná o šlechtění, nikoli o genetickou modifikaci. Měly by z něj vzejít odrůdy odolné k suchu, zasoleným půdám nebo k zaplavení. Rychlý růst by měl dát odrůdám z projektu GSR náskok před plevely a omezit potřebu herbicidů. Už dnes se podařilo vyšlechtit odrůdy, které vzdorují několika vážným škůdcům a chorobám a nejsou tak závislé na postřicích insekticidů. Nové odrůdy nejsou všelékem na bolesti třetího světa. Mohou však významně přispět ke zlepšení života tamějších lidí. Například i tím, že rolníkům zbude část úrody na prodej a utržené peníze pak mohou investovat třeba do školní docházky svých dětí a do zdravotní péče. Autor je profesorem České zemědělské univerzity a pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi.
Kvůli nedostatku vody ubude masa Uživí se bez ledovců? FOTO VLADIMÍR INEK
vyrůst žádné plodině. „Několikrát jsme zkoušeli pěstovat původní odrůdy brambor, ale extrémní podmínky jim nedovolí vyrůst. Je to marné,“ říká provozní místního krámku. Komunita je po staletí odkázána na chov alpak, ceněných pro jejich vlnu. Jejím prodejem v okresním městě Pitumarca pak získává další suroviny nezbytné k životu. Přestože se zdejším lidem dařilo přizpůsobit změnám podnebí po staletí, nynější extrémní projevy počasí a viditelné oteplování klimatu jim způsobují závažné potíže. Vydatnost toků se během období sucha zmenšuje natolik, že nyní jen stěží zavlaží pastviny potřebné k přežití početných stád. I vytrvalá snaha pastevců kopat a udržovat síť kanálků, které vodu rozvádějí do větší plochy, není dostatečná. Nízké byliny a trávy, které tu rostou, se nedají sklidit jako píce pro dobytek v období nedostatku. Toto vysoko položené území zůstává na periferii zájmu vlády, neziskových organizací i privátních společností. Podle reálného scénáře pro Phinayu a další vesnice v oblasti zaniknou možnosti celoročního chovu alpak. To s sebou přináší řadu problémů, ale zatím žádné uspokojivé řešení. Znamenalo by to osvojit si kočovný způsob života a cestovat za vodou do vzdálenějších oblastí. Pastevci by ovšem naráželi na již usazené komunity, které stejně jako oni čelí obtížím v souvislosti s úbytkem vodních zdrojů. To by mohlo vyústit v konflikty. Autorka pracuje ve společnosti ČvT
Švédští vědci varují, že světové zásoby vody nestačí na to, aby se jedlo maso v množství jako doposud. Pokud se jeho konzumace nesníží, hrozí hladomory.
K
MARIE HOKROVÁ
snídani rohlík se šunkou, k obědu svíčková, k večeři kuřecí salát. Průměrný Evropan sní za rok téměř 90 kilogramů masa. Američan na špičce masožravého žebříčku dokonce 122 kilogramů. Spotřeba masa ve světě se díky bohatnutí populace v posledních 60 letech zpětinásobila. Pokud to tak půjde dál, nepodaří se zabránit katastrofickému nedostatku potravin v následujících desetiletích. Na nadměrnou spotřebu živočišných výrobků v rozvinutém světě doplatí hlavně chudí lidé z rozvojových zemí. Maso se stane luxusem, na jehož produkci nebude na světě dostatek vody. Na „výrobu“ kilogramu hovězího se totiž spotřebuje 15 tisíc litrů vody, na kilogram vepřového téměř 6 tisíc litrů. Potraviny živočišného původu jsou pět- až desetkrát náročnější na vodu než potraviny čistě rostlinné. Maso, tedy zvíře, je totiž potřeba krmit po celý jeho život rostlinami. A všechny tyto rostliny potřebují k růstu vodu. Bez vody nebude co jíst Průměrný Evropan za den „vypije“ kolem 3000 litrů vody. Většinu ovšem nikdy nevidí. Přes 90 procent této vody bylo potřeba na produkci jeho jídla. „Lidé, kteří chtějí snížit svoji spotřebu vody, by se měli kriticky podívat na svůj jídelníček, spíše než na svoji spotřebu vody v kuchyni, koupelně a na zahradě,“ říká profesor Arjen Hoekstra z nizozemské univerzity v Twente, který je ředitelem výzkumného centra vodní stopy. Podle něj člověk, který nejí maso, spotřebuje
v průměru o 36 procent méně vody než ten, který ho konzumuje denně. „Pokud bude pokračovat současný trend, kdy svět přejímá stravovací návyky Západu, nebudeme mít v roce 2050, kdy na světě bude žít devět miliard lidí, dostatek vody na produkci dostatku potravin pro všechny,“ stojí v nejnovější zprávě Stockholmského mezinárodního vodního institutu. Nejvíce dnes roste spotřeba masa v bohatnoucí Asii. Číňané snědí v současnosti 52 kg masa na osobu a rok, tedy zatím ani ne dvě třetiny toho, co jí průměrný Evropan. „Je pozitivní, že Číňané, kteří byli doposud velmi chudí, si mohou dovolit nějaké to vajíčko a trochu masa a mléka, protože konzumovat živočišné bílkoviny je potřeba,“ říká zemědělský inženýr Marc Dufumier, který je vedoucím oboru srovnávacího zemědělství francouzského institutu AgroParisTech. Podle něj je spotřeba masa příliš velká v Evropě a v USA.
Jídlo pro lidi, ne pro zvířata Podle švédské zprávy v současnosti získávají obyvatelé vyspělých zemí 20 procent kalorií z potravin živočišného původu. Do roku 2050 se bude tento podíl muset snížit na pět procent. Na víc nebude na Zemi voda. Regiony, které budou trpět jejím nedostatkem, budou závislé na dovozu jídla v rámci dobře organizovaného a spolehlivého mezinárodního obchodu. Už v roce 2030 bude podle OECD v oblastech s obtížným přístupem k životodárné tekutině žít téměř polovina všech lidí. Pokud by trend nárůstu konzumace masa pokračoval, pak by se podle odhadů jeho spotřeba oproti roku 2000 v roce 2050 zdvojnásobila. V takovém případě by bylo potřeba nejen dvakrát více vody, ale také dvakrát více ploch pro pěstování krmiva pro hospodářská zvířata. Chybělo by tak místo, kde by mohla růst potrava přímo pro lidi – především obiloviny a luštěniny. Už dnes zaujímají pole s krmivy třetinu všech obdělávaných ploch světa.
Vodní stopa masa 1 kg hovězího = 15 400 litrů 1 kg vepřového = 5990 litrů 1 kg kuřecího = 4330 litrů Na výrobu masa je potřeba několikanásobně více vody než na produkci stejného množství obilovin. 1 kg pšenice = 1300 litrů 1 kg sóji = 1800 litrů Příklad hovězího masa v průmyslovém chovu: Býk před porážkou žije tři roky, po které musí být krmen. Získá se z něj 200 kg masa bez kostí, k čemuž je zapotřebí 3 091 000 litrů vody (98 % této vody spotřebuje závlaha krmiva, 2 % pití a čištění). Zdroj: Hoekstra, Univerzita v Twente 2012
Co jste nevěděli o mase: Hlavním krmivem evropských kuřat chovaných na maso je sója z Jižní Ameriky, kde se kvůli ní kácí tropické deštné pralesy. FOTO SHUTTERSTOCK
„Mnoho lidí bude žít v ekonomicky vyšším standardu. A vyšší životní úroveň vede nezávisle na zemi nebo kultuře ke zvýšené poptávce po mase a živočišných výrobcích,“ říká švédský sociolog Sverker Jagers z univerzity v Göteborgu a dodává: „Hrozí, že velké množství orné půdy bude využíváno na pěstování toho, co je ekonomicky výhodnější. To znamená krmiv pro zvířata, a ne potravin přímo pro lidskou spotřebu.“ A to by ještě zhoršilo situaci hladovějících lidí ve světě. Těch je v současnosti téměř miliarda. Nejde ale jen o nedostatek stravy, ale o její složení, kdy chudí lidé jedí jednotvárnou stravu složenou například jen z rýže. „Podstatné je, aby se lidé v chudých zemích dostali alespoň k nějakému kousku masa a aby-
chom my přestali plýtvat,“ vysvětluje Marc Dufimier. Podle švédské zprávy je možností, jak zefektivnit využívání vody k pěstování potravin, přechod k téměř vegetariánské stravě. To se týká hlavně vyspělých zemí, kde se maso konzumuje skoro každý den. Potraviny rostlinného původu spotřebují až desetkrát méně vody. „K nasycení celého světa budeme potřebovat nový recept,“ varuje editor zprávy Anders Jagerskog. Řešení ale nemusí být stát se hned vegetariánem, napovídá úspěšná britská kampaň „Pondělky bez masa“. Může pomoci i neplýtvat jídlem, a tedy i v něm „skrytou“ vodou. Evropská unie v současnosti vyhodí přes 40 procent potravin. Autorka vede kampaň Cena vody v ČvT
Na výrobu 1 živočišné kalorie je potřeba 3 až 10 kalorií rostlinných. ■ Hlavní krmivem pro evropská i česká kuřata chovaná na maso je sója z Jižní Ameriky. ■ V Brazílii a Argentině zaujímají sójová pole plochu větší než celé Německo. ■ Kvůli pěstování sóji se kácí amazonský deštný prales a jsou vyháněni drobní farmáři. Ti končí v městských slumech. ■ Sója patří k nejvíce chemicky ošetřovaným plodinám na světě. Hnojiva z vody a půdy způsobují zdravotní problémy lidem v okolí plantáží. Mnoho z nich umírá také na rakovinu. ■ Biomaso z českých farem je krmeno převážně biokrmivem, které je v naprosté většině českého původu. ■ Z živočišné výroby pochází 18 % emisí skleníkových plynů vzniklých lidskou činností. To je více než z automobilové dopravy. ■
LIDOVÉ NOVINY
Pátek 14. prosince 2012
V roce 2008 zaujímaly pole s biopalivy 1 % světové orné půdy, podle odhadů FAO do roku 2030 dojde k nárůstu na 3 %. Drobní zemědělci často nemají dostatek půdy, aby mohli nasytit vlastní rodiny.
Obyvatel Evropy a Severní Ameriky v průměru vyhodí 95 až 115 kg potravin ročně. Na všechny potraviny přitom byla potřeba voda. Ta pitná chybí asi miliardě lidí, další nemají čím zavlažovat pole.
Haiti Dominikánská Nikaragua republika
Guatemala
podíl podvyživených v dané zemi
HLAD A ŽÍZEŇ SVĚTA
5–9 % velmi nízký 10–19 % středně nízký 20–34 % středně vysoký nad 35 % velmi vysoký chybí data
KLDR
Gruzie Tádžikistán
Irák
Senegal Guinea Pobřeží Slonoviny
Sierra Leone
pod 5 % extrémně nízký
Nejchudší utratí za jídlo až 90 procent svých příjmů. V Česku tvoří náklady na potraviny zhruba 20 % spotřebních výdajů domácností.
Mongolsko
Nepál
Pákistán Čad
Eritrea
Kamerun Středoafrická Togo republika Ekvádor
III
Libérie Burkina Faso Republika Kongo
Laos Filipíny
Bangladéš
Etiopie
Uganda Rwanda
Jemen
Indie
Srí Lanka
Kambodža
Keňa Burundi
Tanzánie Malawi Mozambik
Angola Zambie Bolívie Paraguay
Hlad a podvýživa není důsledkem nedostatku potravin ve světě, ale toho, že si je lidé nemůžou koupit nebo vypěstovat. Hlad přitom zabíjí více lidí než malárie, tuberkulóza a AIDS dohromady.
Madagaskar
Namíbie Botswana
Zimbabwe
Hladem paradoxně nejčastěji trpí ti, kteří přímo produkují potraviny – drobní zemědělci z rozvojových zemí. Ti patří k nejchudším a mají malé rozhodovací pravomoci. Zdroje: WFP, FAO, Glopolis
Příčiny hladu? Také pěstování biopaliv „Většina hladovějících se přímo podílí na výrobě potravin,“ říká analytička Jana Klápová TE R E Z A H R O N O V Á
N
vat místní trhy, aby mohli část úrody prodat a za to si zaplatit základní služby – ošetření u lékaře, školné pro děti.
a světě je dostatek jídla pro všech sedm miliard obyvatel planety. Přesto téměř každý sedmý člověk trpí hladem. V Africe to je asi 30 procent populace. „Problém nebývá ani tak nedostatek potravin na daném území, ale spíše to, že chudí lidé často nemají k potravinám přístup,“ říká Jana Klápová z analytického centra Glopolis.
Zmínila jste počasí. To je asi častou příčinou hladu... Jistě, zemědělství je závislé na počasí. Počasí ovšem není hlavní příčinou hladu. Ani v těch nejhůře postižených oblastech. Pokud funguje politika a trhy, dají se výpadky v úrodě způsobené počasím nahradit.
Kdo jsou lidé, kteří nejčastěji trpí hladem? Zhruba polovina všech hladovějících jsou drobní zemědělci, kteří hospodaří na vlastních polích. Dalších 20 procent jsou nájemní zemědělští pracovníci. Paradoxně se tedy většina hladovějících podílí na produkci potravin. Tito lidé mají malý politický vliv, jsou opomíjenou skupinou ze strany vlád i celosvětové komunity. Aby si byli schopni zajistit dostatek potravy, bylo by nutné splnit celou řadu podmínek. Například by museli mít dostatek zdrojů – vody, půdy, peněz na osiva aj. Nesmělo by se stát, že celou úrodu zničí špatné počasí. Musely by fungo-
Další věc je, že hladovějící lidé často nemají peníze na nákup jídla. Hodně se mluví o zdražování potravin ve světě. Co ho způsobuje? Důvodů zdražování potravin může být více. Aktuálně se jedná především o nárůst cen na světových trzích, který je způsobený špatnou úrodou v USA a dalších zemích považovaných za světové obilnice – například v Rusku. Důvody ovšem nejsou jen na straně nabídky, ale i na straně poptávky. Nejvíce rostou ceny kukuřice, pšenice a sóji. To jsou kromě základních složek potravy zároveň suroviny, které slouží k výrobě biopaliv především pro využití v dopravě.
Jak souvisí biopaliva s hladem ve A jak dochází k tomu, že místo malých polí najednou vyroste světě? V současné době legislativa EU plantáž palmy olejné? vyžaduje, aby 10 procent Je to následek nešetrných invesz energie v dopravě pocházelo tic. K nim dochází, pokud se inz obnovitelných zdrojů. Zvýšená vestor v dané zemi domluví poptávka po biopalis vládou na určitém Neměli bychom množství půdy, na ktevech vede k pěstování sóji, palmy olejné, cukrém bude pracovat, ale nakupovat to, rové třtiny nebo kukuvláda už se nepostará co vlastně řice na rozsáhlých ploo práva místních obychách, ať už u nás nepotřebujeme. vatel. Zemědělce, ktenebo v zahraničí. Ty- Nemusíme plýtvat ří hospodařili na této hle rostliny pěstované půdě po několik genepotravinami. za účelem výroby biorací, ale mají na ni nápaliv tak konkurují plorok jen na základě traMůžeme dinám pro výrobu podičního práva, není těžpreferovat lokální travin, a to nejen v míské vyhnat. Často povýrobky. tě produkce, ale i na máhají i státní či sousvětových trzích. Nákromé ozbrojené složsledkem toho rostou po celém svě- ky. V Indonésii byly případy, kdy tě ceny potravin. při takovýchto raziích umírali Kvůli pěstování těchto rostlin na- lidé. víc dochází k ničení ekosystémů, které dříve živily tisíce lidí. Napří- Teď mluvíte o záborech půdy. To klad lidé kmene Suku Anak Dalam je problém v mnoha zemích z indonéského ostrova Sumatra se nejen Afriky i Asie. Kdo investudříve živili pouze lesními plody je do půdy v těchto oblastech? a zvěří. Lesů ale dramaticky ubývá Investoři pochází hlavně z Evkvůli pěstování palmy olejné. Míst- ropské unie, Číny a Blízkého výní lidé se tak stávají nájemnými děl- chodu. V současnosti se uvádí, že níky na palmových plantážích, kde v rukou zahraničních investorů je si nevydělají ani tolik, aby mohli zhruba 800 tisíc kilometrů čtverečvést důstojný život. ních půdy, což představuje deseti-
násobek rozlohy České republiky. Podle jiných studií jsou to ale až dva miliony kilometrů čtverečních. Tak velké rozdíly jsou dány tím, že je velmi obtížné tyto investice dohledat. V každém případě, více než polovina těchto investic míří do Afriky. Hojné jsou také v jihovýchodní Asii a východní Evropě, nevyhýbají se ale ani nám. Minimálně šest procent české zemědělské půdy je v rukách zahraničních investorů. I u nás byla v některých případech tato půda získána pomocí velmi diskutabilních praktik. A proč vlastně země pronajímají či prodávají vlastní půdu? Není to pro ně výhodné – třeba z hlediska nastartování ekonomiky? Zahraniční investice by samozřejmě mohly a měly být výhodné také pro cílové země. Tady je ale důležitá role místní vlády. Ta by měla ochránit obyvatele před negativními dopady, jako jsou ztráta půdy nebo porušování pracovních práv na plantážích. Zároveň by měl stát umět zajistit, aby i místní lidé měli z investic prospěch. To bývá kámen úrazu především u zkorumpovaných vlád a u vlád,
které nedbají na práva nejchudších obyvatel. Z toho všeho vyplývá, že na hlad ve světě má vliv mnoho věcí – od pěstování biopaliv, po počasí a zkorumpované vlády. Co s tím ale můžeme udělat my? Hlavní je si uvědomit, že hlad je katastrofa způsobená lidstvem. Proto si nemůžeme říkat, že se nás netýká. Důležité je zajímat se, rozšiřovat informace dál. Političtí činitelé nebudou mít zájem řešit problémy, pokud neuvidí zájem voličů. Stejně tak druhý významný hráč na globálním poli, soukromé společnosti, nebude mít důvod hlídat vlastní vliv na rozvojové země, pokud neuvidí zájem ze strany spotřebitelů. Náš názor dáváme najevo už při obyčejném nakupování. Je třeba zajímat se, odkud pochází výrobky, které kupujeme, za jakých podmínek byly vyrobeny, jaká je jejich ekologická a vodní stopa a další dopady. Neměli bychom nakupovat to, co vlastně nepotřebujeme. Nemusíme plýtvat potravinami. Můžeme preferovat lokální výrobky. Právě tato drobná každodenní rozhodnutí mohou ovlivnit to, kolik lidí na světě hladoví.
ANKETA: Proč bychom se měli zajímat o hlad ve světě a jak ho řešit? Václav Cílek geolog, klimatolog, publicista Pomoc je dobrá nejenom pro ty hladové, ale i pro nás. Učíme se pomáhat i sami sobě. Zdravé společnosti mají tuto schopnost. Vždycky si vzpomenu na J. Urzidila, který říkal, že říše nezanikají na ekonomickou krizi, ale na sobectví. A pak tu je praktický aspekt – chudé a nespokojené národy se daly na pochod do Evropy, kde vesměs zůstávají chudé a ještě víc nespokojené. Krátkodobý hlad zaženeme potravinovou pomocí, na kterou se každý může složit. Tím ale v daném regionu přibude víc lidí a bude hrozit větší vymírání v okamžiku, kdy se u nás neurodí a pomoc nepošleme. Jako jedinou
možnost vidím postupné omezování pomoci zvnějšku a lepší využívání domácích zdrojů. Bojím se pomoci, která stabilizuje status quo a dlouhodobě vede k ještě větší, nezvládnutelné krizi. Jako lidi s tím můžeme něco dělat jenom tak, že budeme podporovat realistické organizace, které jsou schopny měnit atmosféru v té zemi, které chceme pomáhat. Magda Leichtová Katedra politologie a mezinárodních vztahů, Západočeská univerzita v Plzni Důvody jsou různé, záleží, co je pro koho přesvědčivý argument – hlad brzdí ekonomiku, hlad odvádí od vzdělání, hlad přitahuje nemoci, hlad povzbuzuje migraci,
hlad způsobuje konflikty o zdroje. Pro mě osobně je platný argument, že hlad je zbytečný. Topíme se v jídle, vyhazujeme prošlé jídlo z domácností, supermarketů i restaurací, potýkáme se s obezitou, jíme potraviny z celého světa. A země trpící podvýživou svých obyvatel vyvážejí jídlo, aby vydělaly na svůj chod a na své dluhy. Pestrá strava pro všechny je snad nedosažitelný cíl, ale umírat hlady v 21. století je, jsem přesvědčena, zbytečné. Ke změně by ale byly nutné hluboké proměny světové ekonomiky a mezinárodního obchodu, nevýhodné a bolestivé pro bohaté státy. Tedy takové, které nikdy neproběhnou. Vždyť nejsme – státy ani jednotlivci – schopni šetřit ani v rámci svého obrovského nadbytku, tak jak bychom mohli být ochotni mnohem radikálněji přehodnotit tento blahobyt ve prospěch cizích lidí kdesi daleko, kteří umírají hlady?
Martin Náprstek Česká rozvojová agentura Pro začátek třeba uvědoměním si propojenosti současného světa a vzájemné závislosti jeho obyvatel. Jednoduché řešení problémů rozvojových zemí neexistuje, ale zcela jistě se tyto problémy budou dále zhoršovat (a přenášet v podobě nestability, konfliktů a vynucené migrace i do bohatších částí světa, včetně naší země), pokud se o ně nebudeme zajímat a tvářit se, že „nás se to přece netýká“. Hlad v mnoha částech naší planety stále představuje jednu z hlavních překážek rozvoje a současně jeden z důvodů vynucené migrace. Nemusí se jednat jen o nedostatek konkrétních potravin, ale často spíše o jejich
cenovou nedostupnost a špatnou distribuci. V tom ale může do jisté míry pomáhat rozvojová spolupráce – ať už formou konkrétních projektů, které zvyšují dostupnost, množství i kvalitu vyprodukovaných potravin, nebo působením na státní aparát dotčených zemí s cílem dosáhnout lepšího a spravedlivějšího rozdělování zdrojů. Petr Drbohlav, regionální koordinátor pro Asii, Člověk v tísni Zajímat bychom se měli, protože řadu příčin hladu máme na svědomí i my Češi. K potravinovému problému přispívají velmi negativně klimatické změny a s nimi spojené extrémní jevy, jako jsou sucha. Historická zodpovědnost za emise skleníkových plynů leží na nás. Další
příčinou jsou biopaliva. Vyhánějí ceny potravin vzhůru. Ta nejúrodnější půda v rozvojových zemích je využívána k jejich pěstování a na potravinové plodiny pak zbude ta v méně příhodných podmínkách. To nicméně neznamená, že na rozvojových zemích by žádná odpovědnost neležela. Nepříliš šťastné vládní politiky, korupce i neřízená populační exploze k odstranění hladu zrovna nepřispívá. Kromě morálního a etického hlediska by nás potravinový problém měl zajímat i z dalšího důvodu. Může totiž způsobit masivní migrační vlny do Evropy. Vedle odstranění příčin můžeme pomáhat se zefektivňováním zemědělské produkce a obecně podporou ekonomického růstu. Omezení chudoby napomáhá třeba hledání alternativních zdrojů obživy nebo podpora drobného a středního podnikání.
HLAD A ŽÍZEŇ SVĚTA
IV
Africký roh: prokleté místo?
Kvůli záborům půdy, prováděným i zahraničními investory, přicházejí chudí farmáři o zdroj obživy Zábory půdy: otázky a odpovědi
Z
Autorka vede kampaň Food Right Now ve společnosti ČvT
LIDOVÉ NOVINY
Země na prodej
MICHAELA PEŠTOVÁ
emědělství závislé na sezonních deštích je prakticky jedinou možností obživy obyvatel Afrického rohu. Deset milionů lidí loni ohrozilo nejhorší sucho za posledních 60 let. Výkyvy počasí zlikvidovaly úrodu. Na to doplatili především ti z pouštních a polopouštních oblastí. Farmáři a pastevci si na nelehké životní podmínky zvykli. Počítají s tím, že pravidelně přichází období sucha. Zvláště v polopouštních oblastech se naučili žít převážně z obchodu s dobytkem, který v případě potřeby prodávají. Vlivem klimatických změn se ovšem nepřízeň počasí zhoršuje. Za posledních deset let se Africký roh dočkal ničivého sucha už třikrát. K dopravě potravin z místa jejich produkce do místa spotřeby jsou potřeba silnice. Ty často v odlehlých regionech chybí. I kdyby ovšem jídlo do místa hladomoru doputovalo, chudí by často ani neměli peníze si ho koupit. Zdaleka nejhůře je na tom Somálsko. Somálské zemědělství má dlouhodobé problémy i díky nedostatku a nejistotě investic, které by zlepšily výnosy. Tento region vedle rozmarů počasí trápí i konflikty a nestabilní vláda. Špatná bezpečnostní situace navíc často nedovoluje obchodovat a zajistit si tak potraviny na horší sezony. Uživit se v tak nejisté zemi je složité – místní se musí bránit rabování a válka je navíc vyhání z pastvin, farem a nakonec i domovů. Hladomor v Somálsku výrazně ovlivnil sousední země. Uprchlíci putující za potravou se přesunuli také za etiopské hranice do oblasti Godere. Místní etiopští Somálci se zpočátku pokoušeli nově příchozím, zejména ženám a dětem, pomáhat. Dělili se s nimi o úrodu i vodu ze studní. Zdroj, který dříve zajišťoval vodu 20 lidem, najednou musel stačit pro 80 dalších, a to v podmínkách extrémního sucha. Ani o jídlo se Etiopané nemohli dlouho dělit. Hlad tak brzy dopadl i na domácí.
Pátek 14. prosince 2012
Které země nejvíc lákají investory? Atraktivní jsou země se slabou nebo zkorumpovanou vládou, nedostatečnou právní ochranou obyvatel, slabou transparentností a kontrolou při sjednávání smluv ze strany místní administrativy. Zábory půdy postihují především subsaharskou Afriku (Súdán, Etiopie, Madagaskar, Mosambik, Tanzanie...), ale časté jsou také v Asii (Kambodža, Laos, Filipíny, Indonésie...). V Evropě je nejvíce zasažena Ukrajina. V Latinské Americe pak Argentina, Paraguay a Uruguay. Kdo se podílí na záborech půdy? Nejvíce uzavřených dohod je mezi soukromými společnostmi a vládou cílové země. Významnými hráči jsou finanční instituce (banky, penzijní fondy). Méně výrazné investice pocházejí od lokálních firem, které jsou řízené elitami.
Zábory půdy. Vysídlené rodiny čekají na odškodnění ve většině případů marně.
Investoři vydělávají na půdě v rozvojových zemích, která dříve přinášela obživu drobným zemědělcům. TEREZA HRONOVÁ
N
a vyprahlém poli stojí několik desítek domků narychlo postavených z plechu nebo igelitových plachet. Nuzná obydlí tvoří bizarní kontrast s okolím. Na kopci nad nimi se tyčí věže nablýskané pagody nedaleko města Oudong. „Bydlí tu 97 rodin a další se sem chystají,“ rozhlíží se zástupce komunity Touch Khom. Tihle lidé ještě nedávno obývali čtvrť Borei Keila v hlavním městě Kambodže Phnompenhu. Jenže jejich příbytky srovnaly se zemí buldozery a v žádané čtvrti vyrostou moderní domy. Odškodnění se nedočkalo
300 rodin. Bydlí teď v mnohem horších podmínkách. Ty v Oudongu nemají záchod, pitnou vodu ani práci. Obživu rodiny zatím hledají v 50 kilometrů vzdáleném hlavním městě, kam dojíždějí. Takových příkladů je jen v Kambodži nespočet. Jen v hlavním městě přišlo mezi lety 1990 a 2009 asi 11 procent populace v důsledku záborů půdy o domov, stojí v reportu místní lidskoprávní organizace LICADHO. Nejohroženější vysídlením jsou komunity, které nemají oficiální dokumenty o vlastnictví půdy. A to je v Kambodži časté. Rudí Khmerové v 70. letech hromadně přesunuli miliony lidí do vesnic na nucené práce a zničili dokumenty potvrzující soukromé vlastnictví. V roce 2001 se Světová banka pokusila vlastnictví půdy formalizovat, i tak se ale zábory půdy dějí stále častěji. Podle jejích údajů v Kambodži patří 80 procent půdy státu. Podle posledních statistik orga-
Proč státy potřebují „cizí“ půdu? Země Perského zálivu se snaží zajistit svoji potravinovou bezpečnost. Samy mají nedostatek vody a půdy. Jižní
Korea nebo Singapur chtějí zvýšit zisky. Čína se snaží především pokrýt svoji potřebu surovin, jako je dřevo, uhlí, kovy atd. Velká Británie a Německo využívají půdu pro pěstování biopaliv. Země, které jsou závislé na dovozu důležitých komodit, jako je cukr, čaj, káva, bavlna či kaučuk, se snaží zajistit bezpečný přístup k těmto zdrojům. Co podporuje zábory půdy? ■ populační růst a nedostatek potravin ve vlastní zemi ■ nárůst konzumace živočišných produktů (pěstování krmiv – např. sója) ■ zvyšující se tempo urbanizace (menší počet samozásobitelů) ■ zdražení potravin (zvýšení lukrativnosti zemědělství) ■ nízká cena půdy v rozvojových zemích (prostor pro spekulace) ■ vynucená poptávka EU po biopalivech ■ rozvoj turismu (investice do pláží, hotelových komplexů apod.) Zdroj: Ludmila Bosáková / Willy, GRAIN, Cotula, Honey
FOTO TEREZA HRONOVÁ
nizace LICADHO je asi 56 procent obdělávatelné půdy dlouhodobě pronajato velkým investorům. „Jedním z hlavních příspěvků k nedávnému nárůstu pozemkových konfliktů jsou dlouhodobé smlouvy o pronájmu půdy v délce až 99 let. Ty mají vést k podpoře průmyslového zemědělství,“ vysvětluje ředitelka organizace LICADHO Naly Pilorge a dodává: „Mnoho společností, které obdržely tyto pozemkové koncese, je vlastněno či jinak spojeno s vládními úředníky a jejich rodinami.“ Ve jménu rozvoje Vláda má důvody zábory půdy podporovat. Zahraniční investice znamenají peníze. V Kambodži firmy investují nejen do stavby domů na atraktivních pozemcích v turisticky vyhledávaných městech. Pěstují tu kaučukovník nebo cukrovou třtinu, těží zlato, drahé kovy i dřevo. V ideálním případě by firmy mohly do rozvojových zemí přinést pracov-
ní místa, zlepšit služby a infrastrukturu. To ovšem není možné bez regulace a účinných zákonů, které se dodržují v praxi. Tisíce vysídlených komunit jsou důkazem, že místo rozvoje se děje pravý opak. Vzhledem k rozšířené korupci bohatí ze záborů půdy bohatnou, zatímco chudým přinesou jen větší chudobu. Nejčastěji zmiňované přínosy investic, nová pracovní místa, sice vznikají, ale jejich počet a kvalita jen těžko dokážou vyvážit ztráty na živobytích místních obyvatel. Při přesunech kvůli ekonomickým zájmům se sice často dočkají odškodnění, ale většinou jen ve výši směšné částky nebo mnohem méně kvalitního bydlení – bez infrastruktury a možnosti obživy. V Kambodži do současné doby nebyl nalezen ani jeden ukázkový příklad, kdy by všechny postižené rodiny získaly alespoň ty samé nebo lepší životní podmínky, než jaké měly před příchodem nových investorů. „Často se stává, že vesničané
netuší, že jejich půda byla poskytnuta jiným subjektům až do chvíle, kdy k nim dorazí buldozery s úmyslem zbourat jejich dům,“ říká Naly Pilorge. Podobných případů se po celém světě, především však v Africe, dějí tisíce. Místo malých polí farmářů v Indonésii dnes roste monokultura palmy olejné. O Guatemalu, Honduras, Sierru Leone, Etiopii a mnohé další země je zájem kvůli biopalivům, ať už je to cukrová třtina pro etanol, nebo palma olejná pro biodiesel. Podle organizace Oxfam ve světě vesměs zahraniční investoři získali od roku 2001 půdu o rozloze větší, než je polovina Evropské unie. Za zvýšení zájmu o „cizí“ plochy může i prudký nárůst cen potravin mezi lety 2007 a 2008. Vlády a investoři se začali více zajímat o možnosti pěstování exportní zemědělské produkce. V zemích, které sužují hladomory, tak rostou plodiny na vývoz do rozvinutých států.
Rakovina – vysoká cena za bavlnu Indie je druhým největším pěstitelem bavlníku. Každý rok vyprodukuje přes 5,5 milionu tun této suroviny. Bílé zlato živí miliony lidí, zároveň je ale zabíjí. Nadměrným používáním pesticidů a umělých hnojiv.
P
J A RO M Í R M A RE K
andžáb, zemědělský stát na severozápadě Indie, vypadá jako rajská zahrada. Až k obzoru se rozprostírají bavlníkové plantáže. Košaté rostliny jsou obsypané bílými a růžovými květy. Idylu kazí jen muž, který prochází mezi nimi a kropí je postřikovačem. Tričko má zmáčené bílou kapalinou. „Bavlnu stříkám pravidelně. Hubím plevel i škůdce. Bez toho to prostě nejde,“ říká Rajiv a z konve dolévá jedovatě páchnoucí roztok. Zahrada Indie se pomalu mění v hřbitov. „Pandžáb umírá. Procházíme obrovskou ekologickou krizí,“ říká Ajer Tripathi z organizace Kheti Virasat Mission, která už léta bojuje proti nadměrnému používání zemědělské chemie. Ajer hned přidává děsivou statistiku. Na jeden hektar půdy spotřebují indičtí farmáři až 19 litrů chemikálií, to je desetkrát víc, než kolik představuje doporučená dávka. Výsledkem jsou otrávené studny a lidé, kteří umírají na rakovinu. Mezi farmáři snad není rodina, ve které by zákeřná nemoc neza-
bíjela. „Vloni zemřela moje sestra na rakovinu hrtanu. Nikdy přitom nekouřila. Ještě předtím zabila rakovina mého otce. Myslím, že za to můžou ty chemikálie, které používáme,“ říká Rajiv. Jeho tušení potvrzuje J. A. Singh, ředitel nemocnice v milionové Bathindě. „Rakovina zpravidla propuká u lidí po padesátce, my ale registrujeme obrovský nárůst onemocnění už ve třiceti. To dříve nebylo. Existují studie, které potvrzují pesticidy v půdě, ve vodě i v mateřském mléce. Je nepochybné, že právě to způsobuje rakovinu,“ říká lékař Singh. Každý den v půl desáté večer odjíždí z Bathindy vlak číslo 339. Místní lidé mu neřeknou jinak než Vlak rakoviny. Odváží vážně nemocné do státní nemocnice v Bikaneru, specializované na léčbu rakoviny. Každý den šedesát nových pacientů.
Voda se pomalu ztrácí Nechvalné prvenství ve spotřebě zemědělských chemikálií i počtu nemocných drží vesnice Jajjal. Okolní pole jsou tak zamořená, že vesnice nemá pitnou vodu. Ta ubývá i vinou zavlažování. Bavlna potřebuje k růstu mnoho vody. „Teď jsme v hloubce třiceti metrů a každý rok pitná voda o tři metry klesá. Voda způsobuje vyrážku i žaludeční potíže,“ popisují muži, které potkávám před vesnicí. „Kdyby nám někdo před pár lety řekl, že budeme za vodu platit, vysmáli bychom se mu. A teď? Co nám poradíte? Zkoušeli jsme návrat k chlévské mrvě, ale pak nás pole neuživí,“ tvrdí vesničané. Mají půjčky, úvěry a ty musejí
Bez chemikálií. Při pěstování biobavlny farmáři nesmí používat umělé postřiky ani hnojiva. FOTO JAROMÍR MAREK
splácet. I za cenu zničeného životního prostředí a vlastního zdraví. Zemědělci v Pandžábu platí daň za zemědělskou politiku, která přišla s tzv. „zelenou revolucí“ v sedmdesátých letech 20. století. Tehdy ovšem termín „zelená“ nezname-
nal to, co dnes. Pod vedením politiků, vědců a filantropů opustil i třetí svět tradiční zemědělské metody a po vzoru západních zemí přešel k průmyslovému zemědělství založenému na chemii. Díky tomu se Indie změnila z věčně hladovějící
země v exportéra potravin. Se všemi důsledky. Pandžáb představuje jen dvě procenta rozlohy Indie, spotřebuje se zde 18 procent pesticidů a 15 procent chemických hnojiv celé země. Chemie je přece tak dostupná. Jen v jediné vesnici Jeta napočítám 180 specializovaných obchodů. „Vítej v prodejně s rakovinou,“ směje se majitel obchodu Surinda Bandar. V regálech za ním jsou vyskládány lahve s chemikáliemi. Mnohé jsou označené lebkou a zkříženými hnáty. „Vím, že prodávám jedy, které lidi zabíjejí,“ říká otevřeně obchodník. „Farmáři je ale chtějí. Chemie účinkuje rychle a spolehlivě. Že je i nebezpečná? Mnozí to vědí, ale nemají na výběr,“ Surinda ukazuje na nejčastěji prodávané přípravky: Fumigan a Storm. Jak říká, obsahují endosolphin. Tato nebezpečná látka je v 60 zemích světa zakázaná. „Zemědělství v Pandžábu uvízlo v začarovaném kruhu. Farmáři jsou hnáni ke stále větším a větším výnosům. Jsou to prostí lidé, často negramotní. Neexistuje žádná osvěta, lidé nevědí, že by při práci měli používat ochranné pomůcky. Nevědí, že chemické látky, které používají, jsou životu nebezpečné. A i kdyby, nemohou přestat. Jejich výnosy by klesly,“ popisuje dnešní situaci Ajer Tripathi. Jeho slova potvrzuje i Rajiv. Otec pěti dětí. „Jasně že vím, že tyhle chemikálie jsou nebezpečné. Co máme ale dělat? Bez nich je úroda mnohem menší.“ Autor je redaktor ČRo1 Radiožurnál
Co jste nevěděli o bavlně ■ Bavlna je nejvíce chemicky ošetřovanou a na vodu nejnáročnější plodinou na světě. ■ Výroba a vypěstování bavlny na jedno triko spotřebuje v průměru 2500 litrů vody. ■ Bavlna se produkuje i v zemích s nedostatkem vodních srážek, jako je Súdán, Senegal či Uzbekistán. Zde se pole zavlažují vodou, která pak chybí na produkci potravin. ■ Kvůli pěstování bavlny vyschlo Aralské jezero. ■ V Indii se 2/3 všech polí zalévají podzemní vodou. Její hladina klesá až o 6 metrů ročně. ■ Světová zdravotnická organizace odhaduje, že ročně zemře 40 000 lidí na otravu pesticidy. Z toho 1/4 má na svědomí bavlna a 99 procent úmrtí je v rozvojových zemích.
Alternativy: ■ Biobavlna (organická), při jejímž pěstování se nesmí používat chemická hnojiva ani pesticidy. ■ Materiály z mírného pásma: vlna, len, konopí ■ Oblečení ze secondhandu ■ Kupovat, jen když je opravdu potřeba. Seznam obchodů najdete na www.rozvojovka.cz v sekci Cena vody pod heslem Změň nákup Zdroje: www.waterfootprint.org, NaZemi: Šaty dělají člověka... A kdo dělá šaty? (2009)
LIDOVÉ NOVINY
Pátek 14. prosince 2012
HLAD A ŽÍZEŇ SVĚTA
V
Bioplyn pomáhá farmářům Domácí bioplynárny přeměňují trus hospodářských zvířat na metan pro svícení a vaření, ale také na přírodní hnojivo. Zároveň zlepšují v Kambodži životní prostředí.
T
T E RE ZA H RO NO V Á
T
ypická kambodžská rodina z vesnice nemá v domě zavedenou elektřinu ani plyn. Po setmění se dá rozsvítit připojením lampy na autobaterii. Ženy vaří na ohni. Denně tak potřebují dřevo. To se dá buď koupit, nebo pro něj někdo z rodiny – nejčastěji děti – musí dojít. „Obstarávat dřevo je náročné. Zvlášť v době sázení a sklízení rýže. Můj vnuk musí tvrdě pracovat. Sběrem dřeva stráví denně i dvě hodiny,“ říká Phen Mao, která žije s pětičlennou rodinou své dcery. Kácením stromů místní podporují erozi a znehodnocení půdy. Pálením dřeva do ovzduší uniká oxid uhličitý, skleníkový plyn, který přispívá ke klimatickým změnám. Ženy při přípravě jídla vdechují kouř. „Trpí častěji alergiemi, očními chorobami a infekcemi. Kouř zatěžuje dýchací cesty a často způsobuje rozedmu plic,“ popisuje zdravotní rizika lékař Cheav Chov z nemocnice v regionu Takeo. Nejen tady na jihu Kambodže pomáhá společnost Člověk v tísni stavět domácí bioplynárny, které přispívají ke zmírnění všech těchto problémů. „Žaludek“ zakopaný na zahradě Domácí bioplynárna je podzemní cihlová kopule, která funguje v podstatě jako žaludek. Na jedné straně do ní farmáři nasypou trus krav, prasat a dalších zvířat. Některé rodiny si kvůli bioplynárně postavily záchod. Trus je nutné dostat přímo do nádrže, takže neznečišťuje vodní zdroje. Uvnitř nádoby pod
Udržitelná energie. Ekologický metan lze využít na vaření a svícení, přírodní hnojivo zase zvyšuje úrodnost půdy.
úrovní povrchu se už rozložený organický odpad ještě jednou rozloží. Jednoduchý mechanismus pak v prostředí bez kyslíku vytvoří metan a hnojivo. Bioplyn vede hadičkou přímo do kuchyně, kde Kambodžanky vaří na plynovém vařiči. Stejně se dostane i do lampy. Stačí otočit kohoutkem a metan zapálit. Svícení přispívá výrazně ke vzdělávání. Děti školou povinné se mohou učit i po večerech. „Bioplynárna přináší spoustu výhod pro moje děti. Nemusí sbírat dřevo a mají čas na studium. Bioplyn přinesl víc mým dětem než mně,“ směje se Soen Hak. Ta metanové světlo používá i jako inkubátor pro čerstvě vylíhá kuřata. Když vyrostou, tak je prodává na trhu. Zatímco ženy oceňují bioplyn hlavně v kuchyni, pro muže je moti-
vací, proč si postavit bioplynárnu, především kvalitní přírodní hnojivo. Většina z nich políčka obohacuje chemicky nebo hnojem. Obojí se ale dostává do vody. Farmář Kimsan Hom si nechal bioplynárnu postavit v roce 2006 jako první z vesnice. „Předtím jsem používal kravskou mrvu, ale trvalo dlouho ji sebrat a zkompostovat. Navíc jí bylo méně. Hnojiva z bioplynárny mám dost na pěstování zeleniny na velké ploše,“ říká. Jeho měsíční příjem se díky bioplynárně zdvojnásobil. Na zlepšení rodinného rozpočtu čeká i Kea Mi. Od Člověka v tísni dostal z peněz od české vlády příspěvek, dvě třetiny částky na novou bioplynárnu za 450 dolarů si ale musel půjčit. I tak se mu ale splátky vyplatí: „Sice budu bance vracet peníze 20 let, ale spočítal jsem si, kolik
by mě za těch 20 let stálo dřevo na vaření a baterie, a neváhal jsem,“ popisuje. „Viděl jsem bioplynárnu u souseda a ten byl spokojený. Tvrdil, že nám zjednoduší život, a měl pravdu,“ usmívá se muž. Podpora soukromého sektoru Kromě výhod pro majitele bioplynáren projekt podpořený Českou rozvojovou agenturou rozvíjí soukromý sektor. Farmáři se dozvědí o programu z reklamy, peníze do začátku si mohou půjčit od ověřených mikrofinančních institucí a i díky České republice získají příspěvek. Speciálně vyškolení zedníci staví bioplynárny na základě poptávky. „Než jsem začal stavět bioplynárny, neměl jsem jistou práci. Když nebyly zakázky, neměla moje rodina peníze. Dnes už mám pravidelné zaměstnání a vyšší
Záchodem proti chudobě
Stavba záchodu je investice, která dokáže pozvednout ekonomiky celých států T E RE ZA H RO NO V Á
N
a světě, převážně v Africe a v Asii, nemá asi 2,5 miliardy lidí vlastní čistý a hygienický záchod. Asi polovina z nich nemá vůbec žádný a chodí vykonávat potřebu do okolí svých příbytků. „Sanitace je důležitější než svoboda,“ řekl v roce 1925 Máhatma Gándhí. Už tehdy si uvědomoval důsledky, které přinesl objev záchodu. Za posledních 200 let totiž žádný jiný vynález nezachránil tolik životů. Obyčejná toaleta dokáže snížit úmrtnost, zlepšit zdraví žen a dětí, ušetřit čas a přispět tak k rozvoji celých států. Odborníci ze Světové zdravotnické organizace v roce 2008 spočítali, že každý dolar investovaný do zlepšení hygieny a sanitace přinese devět dolarů zisku. Nemocný nemůže pracovat Nedostatek hygienických zařízení celosvětově nejvíce přispívá k šíření nemocí, především průjmových a respiračních. Výkaly usychají a vzduchem se roznáší do vody a půdy. Odtud se patogeny dostávají přímo na talíř. Každý rok tak v důsledku špatné hygieny a sanitace v rozvojových zemích zemřou více než dva miliony lidí. „Každý, kdo použije záchod, by si měl umýt ruce. U latríny musí být vodní zdroj. Ať už ve formě barelu nebo PET lahve. Sanitace bez mytí rukou není účinná,“ upozorňuje Jan Faltus, expert na oblast vody a hygieny ze společnosti Člověk v tísni. Podle OSN každých 20 sekund umírá jeden člověk kvůli nedostatečné sanitaci. Nejčastěji jsou to děti do pěti let věku. Příčinou jsou průjmová onemocnění, která ovšem postihují i ty starší. Oslabený organismus je pak náchylný k dalším nemocem, jako je například malárie. Podle OSN
Angola se snaží obnovit zemědělství
Hrdý afghánský majitel. Záchod je symbolem bohatství a zároveň zachraňuje životy. FOTO ARCHIV ČVT
v subsaharské Africe typicky polovinu lůžek v nemocnici obsadí pacienti s nemocemi způsobenými bakteriemi z výkalů. Na léčbu infekčních průjmů přitom padne 12 procent celkového rozpočtu na zdravotnictví. Nemocné děti pak chybí ve škole a rodiče nemůžou vydělávat. Samotným je jim špatně nebo se musí starat o nemocné potomky. Čůrat jen v noci Rodinné i státní rozpočty záchody zlepšují také tak, že šetří čas. Pra-
covní dobu krátí i prostý fakt, že lidé musí hledat vhodné místo, aby mohli v ústraní vykonat potřebu. Podle Světové zdravotnické organizace to průměrnému člověku trvá půl hodiny denně. V domácnosti o šesti lidech je to dohromady 21 neproduktivních hodin týdně. Zlepšení sanitace by do každé této domácnosti přineslo 1000 hodin ročně na práci, studium, péči o děti, odpočinek nebo zábavu. Čas na hledání onoho místa přijde státní kasy ročně na 100 miliard dolarů.
Nemít toaletu znamená nemít soukromí. Statisíce lidí nemohou jít „na záchod“, když potřebují. Můžou jít až ve chvíli, kdy jsou na to podmínky. Ženy například v Afghánistánu a dalších chudých zemích čekají často na setmění, aby mohly vykonat potřebu. V noci je ale může někdo přepadnout, ohrožují je jedovatí hadi a zvířata. Přes den tito lidé bez záchodů často méně pijí a odkládají úlevu. A to má zdravotní následky – u žen například urologické a gynekologické problémy, které později můžou i zkomplikovat porody. Stavba záchodů u škol má také velmi pozitivní dopad na školní docházku dívek. Bez hygienicky čistých, bezpečných a oddělených záchodů dívky během asi pěti dnů v měsíci, kdy menstruují, nenavštěvují školu. Totéž platí pro učitelky. Např. v Indii 23 procent dívek během menstruace neusedá do školních lavic. Do afrických škol, kde záchody nejsou, přestává v pubertě chodit asi desetina dívek. Bez kvalitního vzdělání nemají šanci na lepší budoucnost. „Vzdělaná žena má přitom pro rozvoj země neocenitelný přínos. Dokáže se lépe postarat o zdraví svoje i svých dětí, čímž se snižuje dětská úmrtnost i odkládá věk prvního porodu. Rodiny pak mají méně dětí a lépe se uživí,“ popisuje jeden z důsledků Marie Hokrová ze společnosti Člověk v tísni, která vede kampaň Cena vody. Sanitace je proto jedna z nejlepších investic do rozvoje. To potvrzuje i Jan Faltus ze společnosti Člověk v tísni: „Pomáháme stavět záchody a zlepšovat hygienu v Etiopii, Angole, Kambodži, Afghánistánu nebo v Demokratické republice Kongo. Základem je osvěta. Místní lidé si záchod musí chtít postavit sami,“ říká.
FOTO TEREZA HRONOVÁ
příjmy,“ popisuje Vana Nop, manažer jedné takové zednické firmy. V Kambodži zednické firmy zatím postavily asi 16 tisíc bioplynáren. Společnost Člověk v tísni ve spolupráci s místní vládou také neformálně sdružuje majitele bioplynáren. Spolupráce s ostatními farmáři, kteří mají totožné zájmy, jim může přinést silnější vyjednávací pozici třeba při vymáhání záručních služeb. Češi zakládají obchody s náhradními díly a školí místní opraváře. „Produkt odpovídá potřebám farmářů a to je dobře z hlediska dlouhodobé udržitelnosti. Znamená to, že do budoucna existuje potřeba rozvíjet soukromý sektor, zakládat soukromé firmy, které budou stavět bioplynárny a poskytovat servis,“ shrnuje Lam Saoleng z kambodžského Národního bioplynárenského programu.
EVA VLČKOVÁ
řicet let trvající občanská válka skončila v Angole před deseti lety, její dozvuky jsou ale patrné dodnes. Země bohatá na ropu a barevné kovy sice prochází obnovou, ale stále tu pod hranicí chudoby žije asi 40 procent obyvatel. V první řadě je třeba obnovit zemědělskou produkci. Do úrodné země, kde stačí upustit semínko a ono v období dešťů vyklíčí, se řada základních potravin dováží: rýže z Vietnamu, pšeničná mouka ze západní Evropy. Přitom před desítkami let se zde tyto plodiny pěstovaly. Infrastruktura pro jejich zpracování ale nyní nefunguje. Z mlýnic a loupaček na rýži zůstaly zrezivělé, rozstřílené trosky. Většina území byla donedávna zaminovaná, i díky mezinárodním projektům se ho ale daří postupně čistit. V minulých letech na Angolu cílila i rozvojová pomoc České republiky – ostatně máme co napravovat, mnohé miny byly československé výroby. Vyrostlo tam několik škol zaměřených právě na zemědělství. „Několik absolventů střední zemědělské školy, kterou jsme založili v Kuitu, dnes díky stipendiu angolské vlády úspěšně studuje na naší univerzitě. Po jejím absolvování se chtějí do své rodné země vrátit,“ říká Jiří Hejkrlík z Institutu tropů a subtropů České zemědělské univerzity v Praze. Další české projekty se soustředily například na alfabetizaci – gramotnost tu stále není samozřejmostí. V roce 2010 Angola přestala být tzv. prioritní zemí pro českou rozvojovou pomoc. Drobnější projekty ale nadále pokračují. Angola se stala i díky ropě relativně bohatou zemí. Ty nejchudší regiony, s nimiž se vláda o zdroje dělí jen málo, však čeká ještě dlouhá cesta. Autorka je redaktorka LN
Jídla je dost pro všechny Dokončení ze strany I
Konečně zapáté: jsou chudí lidé skutečně hladoví v přímém důsledku toho, že nemají na nákup dostatečného množství jídla peníze? Známá teorie „pyramidy potřeb“, připisovaná americkému psychologovi Abrahamu Maslowovi, říká, že lidé nejdříve potřebují naplnit základ pyramidy — tedy potřeby, jako jsou jídlo, pití, dýchání a spánek. Teprve potom se zabývají těmi vyššími — zábavou, přátelstvím či respektem u ostatních. Duflo a Banerjee za pomoci dat z mnoha zemí zkoumají, za co chudí lidé utrácí. Ukazují, že realita je složitější, než naznačuje pyramida potřeb. I extrémně chudí lidé žijící z méně než 1,25 dolaru na den utrácí v různých zemích v průměru mezi 36 a 79 procenty svého příjmu za jídlo. A není pravda, že by celý zbytek šel na další základní potřeby jako bydlení a oblečení. Například v indickém státě Udaipur by si průměrná domácnost s denním příjmem méně než dolar na osobu mohla koupit o třetinu více jídla, kdyby ovšem úplně přestala utrácet za alkohol, cigarety a oslavy. Lepší nápady, více investic a skromnost Když chudí lidé získají peníze navíc, opět jen asi polovinu nebo dvě třetiny z nich utratí za potraviny. Ještě zajímavější přitom je, že z těchto peněz utracených navíc za jídlo jen polovinu použijí na nákup většího množství než obvykle. Druhou polovinu použijí tak, aby jedli chutněji či pestřeji. I když by se za málo peněz nejvíce najedli prosa, raději si naplní žaludek jen z půlky, ale dopřejí si třeba pšenici, rýži nebo cukr. Duflo a Banerjee vypočítali, že na Filipínách lze získat dostatečný počet kalorií i základní živiny za 22 centů na den. To si můžou dovolit i velmi chudí lidé. Přesto mnoho z nich hladoví.
Jak je to možné? Odmítají den za dnem jíst pouze banány a vajíčka. Snad je užitečné vyvracet některé chybné nebo zjednodušující představy o hladu v současném světě. Neměli bychom je ale nahradit stejně chybnými a zjednodušujícími představami v opačném směru. Počet hladovějících možná pomalu klesá, 870 milionů je ale stále šokující číslo. Naše planeta zatím dokáže lidstvo nasytit, ale je tomu tak především díky v minulosti uskutečněným investicím do vývoje zemědělských technologií, výnosnějších plodin, účinnějších hnojiv nebo například lepšího hospodaření s vodou. Populace dále roste, zemědělství v některých částech světa začínají ztěžovat změny klimatu a už dnes intenzivní moderní zemědělství často neúnosně vyčerpává půdu i vodní zdroje. V mnoha zemích se musí pro zavlažování polí spotřebovávat podzemní voda, jejíž hladina klesá například v Indii až o několik metrů ročně. Aby se lidstvo i v budoucnosti nasytilo, budeme potřebovat nové investice, nápady, technologie a dost možná více skromnosti. Ta se může projevit například v nižší spotřebě masa a plodin, které neslouží k jídlu, jako jsou bavlna a biopaliva. Opatrnost je namístě i při interpretaci zmíněných údajů o tom, za co chudí lidé utrácí. Možná někdy dají přednost šálku sladkého čaje nebo sousedské oslavě před miskou prosa navíc. To ale neznamená, že nemají hlad. Žádný člověk na světě by neměl stát před podobnou volbou. Uvedené údaje nás spíše upozorňují na to, že chudí lidé nejsou pasivní stroje na přežívání — v omezeném rámci toho, co jim chudoba dovolí, činí svobodná rozhodnutí, touží udržet si důstojnost před sebou a před svým okolím a sem tam si dopřejí i trochu radosti. Autor je ekonom
HLAD A ŽÍZEŇ SVĚTA
VI
Pátek 14. prosince 2012
Obživa za férovou cenu
Čajové keře pokrývají kopce, kam jen dohlédnete. Pamatují ještě britské kolonizátory, kteří je tu před 160 lety začali pěstovat. Nacházíme se na čajové plantáži Selimbong, dvě hodiny jízdy džípem od slavného indického Dárdžilingu.
dalo za 92 milionů korun. Jenže malé obchody nedokážou nabídce řetězců konkurovat. „Malí prodejci vyšlapali fair trade v Evropě cestu, teď ale jejich roli přebírají velké firmy,“ říká Jiří Hejkrlík. Na první pohled to vypadá jako nespravedlnost, jenže z perspektivy pěstitelů v zemích třetího světa je to dobrá zpráva. U velkých společností mají zaručený odběr většího množství plodin. A díky většímu odbytu se mohlo fairtradové zboží zlevnit. Dovézt do Evropy kontejner kávových zrn nebo kakaových bobů pochopitelně vyjde levněji než dovážet jednotlivé pytle označené známkou Fairtrade. Je tu ale patrný i další jev: „Malí prodejci se dříve snažili, aby fairtradové zboží bylo exkluzivní. Chtěli zákazníkům nabídnout nějakou přidanou hodnotu, aby obhájili vyšší cenu. Nabízeli tedy například tu nejkvalitnější čokoládu,“ vysvětluje Jiří Hejkrlík. „Dnes ale u čokolády nebo kávy v supermarketu kromě známky Fairtrade nenajdete žádný rozdíl – v kvalitě ani v ceně,“ dodává.
E V A V LČK O VÁ
K
dysi tu bylo 120 plantáží, po odchodu Britů v roce 1947 mnohé z nich zpustly. Zbylé se potýkaly s krizí, protože půda na strmých svazích byla vyčerpaná a trpěla erozí. Navíc po roce 1990 pěstitelé přišli o hlavního odběratele – Sovětský svaz. Intenzivní hnojení nepomáhalo, výnosy se stále snižovaly. Proto se někteří pěstitelé obrátili opačným směrem – k ekologickému zemědělství. Dnes má víc než polovina ze zhruba 80 funkčních plantáží označení „organic“. Místo průmyslových hnojiv používají kompost a rostliny ošetřují přírodními přípravky. Výnosy se pomalu, ale jistě zvedají.
Dobro z každého kilogramu Kromě toho desetina plantáží funguje podle fairtradových pravidel. Mezinárodní kontroly dohlíží na pracovní podmínky zaměstnanců – například na to, aby zde nepracovaly děti a nepřekračovala se pracovní doba. Čaj z oblasti Dárdžilingu si zakládá na ruční práci. Lístky místní trhají ručně, továrna je vybavena jen primitivními stroji z počátků průmyslové revoluce. Ženy z vesnic rozesetých na svazích přímo na plantážích pracují buď jako trhačky čajových lístků nebo přebírají usušený čaj v továrně. Muži pracují převážně v továrně. „Mzda na fairtradových plantážích se neliší od těch ostatních, je regulována zákonem. Za den si trhačky vydělají 58 rupií, tedy něco přes dolar,“ říká Prem Tamang, manažer společnosti Tea Promoters of
Sociální prémie. Za část peněz z prodaného čaje si komunity mohou koupit například učebnice do škol.
India, která vlastní Selimbong a několik dalších fairtradových zahrad. Přesto sem fair trade přinesl výhody. Z každého kilogramu prodaného čaje putuje jeden dolar, tzv. sociální prémie, do společného fondu. Z ní se pak financují různé projekty, o kterých rozhodnou sami zaměstnanci – v jedné vesnici například postavili lávku přes potok, jinde odpočívadlo, aby trhačky nemusely obědvat na zemi v mokré trávě, nebo vodovod s pitnou vodou. Zatím největším fairtradovým projektem v této oblasti je základní škola v nedalekém Samabeongu. Do jiných škol se zakoupily učebnice a další pomůcky nebo se postavilo sociální zařízení. „Ročně se ve fondu sejde 60 až 70 tisíc dolarů. Polovina jde na školu v Samabeongu, zbytek na menší
projekty,“ konstatuje Prem Tamang. Obyvatelé některých vesnic si například pořídili solární panely, které vyrábějí elektřinu na rozsvícení několika žárovek a puštění televize. Děti si tak mohou číst nebo dělat domácí úkoly i po setmění. Ze sociální prémie se financují také osvětové přednášky o HIV/AIDS nebo očkování, ale i kurzy psaní a čtení. Kromě toho fond poskytuje vesničanům mikropůjčky – třeba na koupi krávy. Dluh pak postupně splácejí prodejem mléka. Čaj se zpracovává přímo na plantážích v továrnách, které tu stojí ještě z britských dob. V padesátikilových papírových pytlích se převážejí do Kalkaty, kde se balí do menších balíčků, odtud pak putují do Evropy. Zatím se ale nedaří prodat celou produkci pod hlavičkou
Fairtrade, není po ní dostatečná poptávka. Část čaje, byť vypěstovaného podle standardů fair trade i biozemědělství, končí na konvenční burze. Situace se ale zlepšuje, v posledních letech si čaj od Tea Promoters of India můžete koupit i v Česku. Donedávna jen prostřednictvím německých firem EZA a GEPA, které ho k nám dovážely, nyní je k dostání i v pražské kavárně Mamacoffee, která s indickými dodavateli navázala přímou spolupráci. Káva a čokoláda v řetězcích Fair trade se pochopitelně netýká jen čaje. Roste především trh s kávou a kakaem, potažmo čokoládou prodávanou pod touto hlavičkou. A nejde už jen o malé obchůdky. Fairtradovou produkci začaly ode-
LIDOVÉ NOVINY
FOTO EVA VLČKOVÁ
bírat i velké firmy, jako Tchibo, Nestlé nebo Mars. Podobné je to s maloobchodem. V celosvětové síti kaváren Starbucks už jinou kávu než fairtradovou nenajdete. Ještě před několika lety bylo takové zboží doménou malých specializovaných obchůdků, nyní se stává běžnou součástí nabídky velkých obchodních řetězců. To vede k paradoxním situacím. „Malé fairtradové obchůdky se naopak zavírají nebo mají velké těžkosti v konkurenci přežít,“ konstatuje Jiří Hejkrlík z Institutu tropů a subtropů České zemědělské univerzity v Praze a z organizace Fairtrade Česká republika. To ale neznamená, že by se fairtradového zboží prodávalo méně. Naopak, celkový obrat se zvyšuje, vloni se v Česku tohoto zboží pro-
Nový hit: férová města a školy Fair trade se neomezuje jen na produkci potravin, nabízí například i rukodělné výrobky, jejichž výrobci mají zaručené důstojné pracovní podmínky a férovou cenu. A nejnovějším trendem je vyhlašování tzv. fairtradových měst, která se zavazují k tomu, že budou využívat fairtradové zboží, podporovat takto zaměřené obchody a jejich myšlenky. Na světě jich je už přes tisíc, z toho polovina ve Velké Británii, nechybí mezi nimi Londýn. Velmi populární jsou tato města také v Irsku, Belgii nebo Rakousku. V Česku se k nim zatím přidala čtyři města – vloni Litoměřice a Vsetín, letos přibyly Volyně a Český Krumlov. Najdeme u nás i několik fairtradových základních a středních škol. Uvažuje se také o vyhlášení prvních českých fairtradových univerzit. Průkopníkem této myšlenky jsou Česká zemědělská univerzita v Praze a Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Autorka je redaktorka LN
Jak využít sluneční energii? Na vaření Nebýt hladový v Keni znamená dojít pro vodu a dřevo i vydělat si peníze na potraviny. To se snaží Afričanům ulehčit evropští designéři, kteří přicházejí s nápady, jak využít solární energii.
P
D A NI E LA V RB O V Á
okud chce jednačtyřicetiletá Lydiah Gathii vařit tradiční keňské mukimo, bramborovou kaši s hráškem a bílou kukuřicí podle starého receptu kmene Kikuyů, musí se rozhodnout kde. Asi nejrychleji jde vařit na jiko, což svahilsky znamená prostě vařič. Má tvar přesýpacích hodin, je z kovu a v horní části je zasazena keramická miska s otvory ve dně. Na ni se postaví hrnec. Dřevo nebo dřevěné uhlí se pálí v misce. Keramický povrch zabraňuje úniku tepla do stran. Popel propadává otvory do spodní části. Jednoduchý vynález z 80. let je šetrný k ovzduší i zásobám dřeva. Někdy chce ale Lydiah vařit ve velkém pro svoji komunitu. Potom je pohodlnější rozdělat klasický oheň v „kuchyni“. Ta vypadá spíš jako dřevěná kůlna s oknem. Sousedky se v ní rozsadí na nízké stoličky, v miskách na zemi loupou hrách a kukuřici a krájí brambory. Přitom si povídají nebo zpívají. Dřeva se spotřebuje sice víc, ale
Budou Keňané využívat vynálezy na sluneční energii?
vaří se také ve větších hrncích a člověk se dozví poslední klepy. Když dřevo namokne nebo dřevěné uhlí zrovna dojde, zbývá ještě jedna varianta – plynový vařič. Ten ale Lydiah používá málo. Většinou na něm jen po ránu smaží dceři před odchodem do školy omeletu. Plynová bomba je totiž celkem drahá. A všechny ostatní vylepšené vařiče taky, myslí si Lydiah. A jsou navíc neozkoušené. Nové typy vařičů využívají například solární energii, spalování biomasy, nebo dokonce odpadků a jsou v současnosti velice oblíbené. Ovšem hlavně mezi designéry z vy-
FOTO DANIELA VRBOVÁ
spělých zemí. Pokud se podaří prolomit konzervativní uvažování Afričanů o tom, že vařit je možné pouze na dřevě nebo dřevěném uhlí, budou mít vařiče na alternativní zdroje energie velký potenciál. „Nástroje, materiály a technologie způsobují náš pokrok. Inovace je začátek zlepšení pro lidstvo. Přitom místní lidé se inovacím skoro nevěnují. Potřebujeme smíchat západní a africkou zkušenost,“ myslí si norský designér Jon Bohmer žijící v Keni, autor vařiče na solární energii Kyoto Box. Chybí dřevo i voda Možnosti, které má v úrodné střed-
ní Keni Lydiah Gathii, ale nejsou vůbec tak samozřejmé. Stále rostoucí populace a ubývání přírodních zdrojů, desetitisícové uprchlické vlny, výrazné klimatické změny, odlesňování, zábory půdy a nedostatečná infrastruktura vytvářejí z obstarávání potravy v Africe každodenní výzvu. A nejde tu jen o to, mít co jíst. Spoustu času zabere i obstarávání pitné vody a zajištění energie na úpravu potravin. V městských slumech, jako je například ten největší v subsaharské Africe, Kibera v Nairobi, nebo v uprchlických táborech (v největším na světě, Dadaabu u keňsko-somálských hranic, žije až půl milionu lidí) je to skutečně problém. Zdroje pitné vody a paliva jsou za léta osídlení takřka vyčerpané. Je potřeba se za nimi vydávat daleko od domova. To s sebou přináší bezpečnostní rizika, a to hlavně pro ženy, které se v Africe o jídlo starají. V odlehlých končinách se skrývají divoká zvířata i neméně divocí násilníci, kterým se osamocená žena, navíc obtěžkaná dřevem nebo kýblem vody na hlavě, brání jen těžko.
Rozvoj jako byznys Náročné je i uskladňování potravin. Lednička není v Keni běžnou výbavou vesnické domácnosti a jídlo se musí spotřebovat co nejdříve. Nakupovat do zásoby tedy prakticky není možné a podobné je to i s prodejem potravin. Je potřeba je
ještě čerstvé prodat co nejdříve, což v případě ovoce a zeleniny znamená, že člověk prodává v sezonní konkurenci s ostatními. Toho si všiml i inovátor Jon Bohmer a na rodinných pozemcích nedaleko jezera Naivasha instaloval velkou sušičku ovoce na solární energii. Prodej sušeného ovoce mohou farmáři rozložit do delšího časového období, a jejich zisk je tedy později větší. Ani Jon Bohmer nepřijde zkrátka. Jeho heslem je totiž „zisk, ne nezisk“. A také to, že zisk musí sdílet celá komunita. On prodává solární energii do přenosové sítě, z čehož může dotovat sušičku ovoce. Na její udržitelnosti a efektivitě musejí mít ale zájem i samotní farmáři, jinak se jedná o „neziskový“ projekt, jakousi designérskou charitu. Tu ale Bohmer nepovažuje za perspektivní řešení. Inovace a nápady jsou jedna věc, jejich skutečná funkčnost a praktické využití věc druhá. Designéři často do hloubky neznají každodennost v Africe, do níž své výrobky vymýšlejí. A pro konzervativní africkou společnost je někdy těžké myslet „nově“. Již zmiňovaný jiko z 80. let nebo současný prudký rozvoj služeb přes mobilní telefony však naznačují, že je-li nápad skutečně dobrý, není v Africe důvod odkládat horké novinky k ledu. Autorka je redaktorka Českého rozhlasu 6
Mimořádná příloha společnosti Člověk v tísni vychází v rámci kampaně Food Right Now – Postavme se hladu a kampaně Cena vody. Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR. Projekt Food Right Now – Postavme se hladu byl podpořen z fondů Evropské unie. Za obsah nese plnou odpovědnost společnost Člověk v tísni. Autoři: Tereza Hronová, Marie Hokrová, Michaela Peštová (ČvT), editor: Lukáš Rous (LN). Kontakt:
[email protected]. www.rozvojovka.cz
SOUTĚŽ o lákavé ceny!
Odpovězte na tři otázky a vyhrajte: 1. Kolik lidí na světě trpí podvýživou? 2. Kolik vody je potřeba na výrobu 1 kilogramu hovězího masa? 3. Jaké plodiny slouží jako biopaliva, kvůli kterým se zabírá půda v mnoha rozvojových zemích? Správné odpovědi hledejte v této příloze. Zašlete je do pondělí 17. prosince 2012 včetně na adresu
[email protected]. Nezapomeňte uvést své jméno a poštovní adresu. Čtyři vylosovaní výherci získají férové tričko z BIO bavlny ke kampani Cena vody, šperk z Namibie, sbírku Somálská přísloví, kterou věnovalo nakladatelství Dar Ibn Rushd, a Fairtrade čaj od Tea Promoters of India, věnovaný Mamacoffee.
