Miloň Čepelka
MONOLOGY K ŽIVÝM I MRTVÝM
Miloň Čepelka
MONOLOGY K ŽIVÝM I MRTVÝM
Copyright © Miloň Čepelka, 2016 Postface, Editor © Josef Pepson Snětivý, 2016 Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Šulcová Laňková, 2016 © Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2016 ISBN 978-80-7475-155-4
JAK SE MÁŠ? Takhle pitomě už se mě nikdy neptej, moc tě prosím! Jak se asi může mít ženská po sedmdesátce, vdova po sebevrahovi, kterej se vykašlal na všecko a hlavně na ni s jejíma – a se svejma! – klukovskejma synkama v pubertě? Ženská, která už bude mít nadosmrti v hlavě za víčky obraz jeho zhroucenýho nepoškozenýho těla, zato jen s půlkou hlavy, opřenou o sklepní zeď ve hnusozáři tmavnoucí krve a rozprsklýho mozku? Koho asi čekal, když se tam schovával a chystal se zmáčknout spoušť, že ho pak najde? Topič Karásek? V červnu, kdy slunce roztejkalo asfalt a zprahlí ptáci padali z větví jako slívy? Nebo Tonda či Aleš, jestli je vyšlu, aby se běželi podívat, kde táta tak dlouho vězí, když se údajně vracel od auta jen pro zapomenutý klíče od garáže? Nebo snad rovnou já? Tak to se trefil! Já koza naivní, co se kdysi dala nachytat na jeho óbr svaly lesknoucí se potem, jak to v ringu sázel zánovníma žlutejma boxerskejma 5
Miloň Čepelka
rukavicema do soupeře užuž klesajícího do provazů, a teď jsem o něj nasychala strachy, jestli se nerozplácnul na schodišti, když pořád remcal, proč ještě nikdo neopravil ten první horní stupeň, co se drolil jako dort? Nebo to měl bejt kdokoli z domu? Ze třiceti partají, který se z něj všechny div nepodělaly, že je to on, pan soudruh ředitel národního podniku, kterej dal ten jejich barák postavit, na střeše s miniparkem japonskejch bonsají a s jezírkem marně čekajícím, že se v něm usadí nějaká vnadná rusalka? Proč to udělal? Komu napotvoru? Ty to víš? Ty, co se ptáš, jak se mám? Nejspíš mu to bylo jedno. Jen když se odstřihne, jen když on bude mít pokoj. Mizera! Ano, byl to mizera! Mizera mizernej, sobeckej, zrazovačnej! Je to skoro půl století, a ten vztek a ta hrůza ve mně není o nic menší než tenkrát, když se to stalo. Jak se mám? Pchch. Po čtyřiceti letech? Už, nebo teprve po čtyřiceti letech? Ty si myslíš, že to přešlo, odeznělo, odpařilo se? Kluci vyrostli, to se ví, už jim táhne padesát6
Monology k živým i mrtvým
ka, Aleš je dvakrát rozvedenej a stihnul se oženit potřetí, vyrobit tři děti, poprvý samosebou jako napotvoru dvojčata, protože všecko, co je blbý, to se dědí, a Tonda je kdovíkde v Kanadě nebo možná v Mali, v Kambodži, v Hajzlu, cojávím, neozejvá se, ani by mě nepřekvapilo, kdyby mířil k Islámskýmu státu. Pomstít se, že ho táta zradil, že mu nerozuměl, že mu nechtěl rozumět, když zrovna nejvíc hledal, jenže nevěděl co, a tak to pochopitelně nenašel. Hučí do mě mudrci i jen chytráci ze všech stran, že hlavní je psycha, že musím pozitivně myslet, že nic není tak horký, aby to nevychladlo. Ani modlení že není špatný. Nebo meditace, rozmluvy s anděly, víra... Že když budu mít ráda sebe, když se přijmu se všema svejma stínama a chybama, dostaví se i láska k bližním a k nebližním, dokonce k nepřátelům, a totálně všichni hrdlořezové když uvidí, jak se na ně vlhce dívám, jak je obdivuju za jejich odhodlanost, jistotu a pevnost, ponoří se do sebe, taky zjihnou, zahodí nože, padnou na kolena, a nastane zlatej věk, co o něm lidstvo v jednom kuse bájí. Na to se teda těším! Na to jsem žhavá! 7
Miloň Čepelka
Ten můj a jeho kumpáni ho chtěli založit násilím. „To bych se na to podíval, aby můj lid nebyl samý štěstí, když to přece chci, když si to pro něj přeju u pánaboha i u satana a u Marxe s Leninem a když mi všichni slíbili, že to zařídí, že to zmáknou!“ Hahahaha! Jak se mám? Tak! Sedím tu jako krůta, sama v bytě pro čtyři, opelichaná živá nebožka k politování i k odsouzení. Nejdřív jsem celý dny koukala na jeho fotografie a na naši svatební. On fešák, boxer, myslivec, plavec, motorista a všecko možný, ale já taky ne k zahození. Budoucnost jsme měli před sebou, jeho rodná strana nad náma bděla, přes patnáct roků to trvalo, všecko kvetlo, tralalí tralala, zpívejte, slavíci, přehlušte sejčky a vrány, ta jeho první rezatá ženuška mu byla jako na noze koule, proto chodil boxovat, aby ze sebe vytlouk její žárlivost, protože když je něčeho moc, tak je toho příliš. A mě tam zmerčil, ejhle, jak jsem na něm zapomněla oči, a on je ze sebe nedokázal smejt ani odlepit. Tak dobře, já se přestěhuju k vám, pardon, k tobě, dneska si člověk s člověkem a soudruh se soudruhem potykají rázdva, a šup, už 8
Monology k živým i mrtvým
jsou spolu v posteli, užívají si, svět ať jim políbí záda, co je jim do něj, kam na tom našem koníčku vraným pojedeme příště? Má krásný kopejtka, ihahá ijá ijajá, ze cvalu do trysku, z trysku do tryskáče vzhůru k nebesům, a kdopak nás vrátí zpátky na zem? To je hned, má rozmilá kamarádko. Dva tři mžiky okamžiky, a už se mě soucitně ptáš „jak se máš“? A jestli se zeptáš ještě jednou, tak ti namouduši jednu vrazím, abys to měla černý na bílým. A vrazím ti druhou a třetí, aby sis pamatovala nadosmrti, že to nemůže bejt lepší ani horší, poněvadž jsem už před lety roztrhala ty jeho fotografie na cucky a hurá s nima do kotle dole ve sklepě. V tom sklepě, kde za dveřma vedle skončila moje naivita, moje pitomost, moje telecí já, nevědoucí a netušící, že když chlap dokáže opustit kvůli druhý ženský první ženskou, i když s ní má dvě děti, tak se mu to v krku nevzpříčí ani kvůli druhý s nějakou třetí... I když vůbec nevím, ty má zvědavá dobračko, jak to bylo doopravdy a jak moc jinak, ale já si to tak namlouvala, když zničehonic přestal večer 9
Miloň Čepelka
mluvit a jen civěl a civěl a já se ptala „co je ti“, a on „nic, jen na mě jde nějaká chándra nebo co a sáhla na mě smrt, potvora proradná“, a když to nepřecházelo, tak já s ním za psychiatrem do Brna, aby v Praze nevěděli, lidi jsou sama zlomyslnost, to by bylo řečí a možná by musel skončit s ředitelováním. Vlastně určitě, vždyť kdepak byl ještě slavný listopad a sametka, leda na mým krku, když kdysi chtíval, aby to bylo jediný, co mám na sobě, a tu jsem musela mít pořád, na tu mě líbal, tu jenom shrnoval a líbal mě i pod ní, a pak najednou bác! Nikdo neví a nedozví se proč. Vracel se pro klíče, který měl v kapse. A potom ty řeči, ty kydy, dohady – asi měl manko nebo rakovinu nebo byl špion nebo tamtada tamtada, jedna paní povídala, soudruzi pomalu končili, však že on asi věděl, co přijde a co by ho čekalo, že se sesune shora dolů, a komu by se dolů chtělo, bodejť, když nahoře je hezky teploučko, nedivte se, že než míň, tak radši absolutně nic, v Boha přece nevěříme, žádnej trest za to nebude, kluci se vzpamatujou, manželka si ještě někoho najde, je pořád k světu, sbohem, 10
Monology k živým i mrtvým
tradá! Co se může ututlat, to se ututlá, a ona, když bude volná a poznamenaná jen jeho minulostí, ona může v novejch podmínkách klidně lovit a dobře ulovit. Lidi rozumějí všemu, všecko vysvětlí, je jim to jasný. Dnes je mi pětasedmdesát, ty se ptáš, jak se mám, a já neumím než brečet a řvát, jdi pryč a neptej se tak blbě, protože ty nemůžeš vědět, co to je čtyřicet roků, když se vlečou bez sebemenší znalosti o důvodech tvýho předčasnýho konce, ve vzduchoprázdnu, bez příčiny, která by se odněkud vynořila a odpověděla by na tu šílenou a neodbytelnou otázku, proč, kvůli komu, čemu... Kvůli mně? Kvůli čichu do budoucna? Nebo to měl v genech? Neměl, to se ví, jeho otec i děda umřeli v osmdesáti. Nikdo mu nevyhrožoval, byl dítě štěstěny, nedělňátko, ztělesněnej úspěch, ďas vem všecky doktory, teorie, těšínský jablíčka, rady a porady a lidi a děti a koně a pávy a hroby! Hroby nejvíc! Nesnáším hřbitovy! 11
Miloň Čepelka
Chodila jsem tam s kytkama i bez kytek, brečet a vyčítat a nadávat mu a žadonit ozvi se, zdej se mi v noci, vysvětluj, třeba i lži, ty mizero, lásko, boxere můj! Proč on, proč on se nikdy nezeptá, jak se mám?
12
PROČ SIS NEVZPOMNĚL? Nebraň se, bratříčku, nedělej na mě z té své děsivé dálky oči, stejně ti nepřestanu vyčítat, že jsi byl schopen zapomenout na všechny naše zkušenosti, které, máš pravdu, jsou nepřenosné, uznávám, ale vždyť tenhle problém se nás netýkal. Byly to přece naše zkušenosti jen pro nás, a ty tě měly ochraňovat a ochránit. Vlastní zkušenost by měla být matkou moudrosti, spolehlivou skoro jako opakování. Směju se, promiň, ale nic jiného než výsměch si to nezaslouží. Tolikrát jsme o tom mluvili, snažili se pochopit, ptali se Boha i ďábla, andělů a všech svatých i zas rouhačů a říkali si, kdo porozumí, kdo správně uvidí aspoň některé podobné příklady z minulosti, ten bude obrněn a jako tank pak může vjíždět do opelichaných či docela zborcených slavobrán a už nikdy žádné okrášlené vjezdy nestavět, neboť je v nich ukryt čert. Jsou nakrátko, jsou zbytečné, jsou z rodu marných ohňostrojů a nařízeného jásání. Jako by vůbec kromě Boha mohlo být něco trvalé! 13
Miloň Čepelka
Jenže na toho ty jsi moc nevěřil. Ke své škodě, řekl bych dnes. Měl jsem tě přesvědčovat? Měl jsem tě k víře nutit? Veškeré nucení je marnost nad marnost. Vždyť jsme to oba měli v rodině. Tvůj tchán a můj tatík. Za druhé světové války v domácím odboji stateční. Na nic se zbytečně neptali, nemudrovali, šli do nebezpečí, protože bylo nemyslitelné, aby nešli. Tvůj sokol, můj komunista. Válku přežili, radovali se ze štěstí a že stáli na správné straně a zvítězili. A pak se oba jen pár let po sobě zlomili jako to nejtenčí stýbýlko. Z rozličných příčin, ale spolehlivě a neodvolatelně. Tvůj sokol se zklamal ve svých demokratech a odsoudil je v únoru 1948 za nerozhodnou zbabělost, můj soudruh se o pár let později nesmířil s novým obrazem tatíčka Stalina. Tehdy jsme věděli proč. Tobě bylo kolem třiceti, já o deset roků mladší, ale důvody jejich vyhasnutí nám začaly být brzy jasné jako den: ztráta iluzí. Stavět život na iluzích, to je prokletí. Vstupenka do pekla. 14
Monology k živým i mrtvým
Když jsme se seznámili – a tys byl jako můj starší bratr, přišlý mi do života snad náhradou za skutečného sourozence, kterého mi rodiče nedopřáli –, pojmenovali jsme to přesně a slíbili si div ne rukoudáním, že tohle se nám nestane. Nemůže se to stát. Nesmí! Jsme přece rozumní, máme analytické mozky, skepse a zdrženlivost jsou naše zbraně proti pokušitelům jakékoli barvy, i kdyby měli stokrát mimikry. Mě lákali spiritisti, tebe jehovisti, odolali jsme. Kolem bujela neuvěřitelná, a přece skutečná husákovská normalizace, kterou nebrali vážně snad ani ti, co ji nastolili, všude úhor, plano, jalovo, sračkymačky, pastva jen pro posměváčky, a na ty, jak známo, jsou háčky. Sesumíruj si to tam nahoře a drž se přísně jen sebe a svých nejbližších. Tolik tu bylo pohnutek ke zdravému odstupu, k možnosti stát se jen pozorovatelem! Tvůj tchán, kdysi starosta, sedlák, hoteliér, pak kulak a nepřítel lidu, naštěstí včas zemřevší, a můj tatínek, jemuž vzali obětavého osvoboditele, geniálního velitele obětavé Rudé armády, dobrotivého kníratého a nestárnoucího dědečka, a zbyla mu jen ta kronika, doplňovaná 15
Miloň Čepelka
jako z pomsty tak otevřeně, že se s ní nemohl pochlubit ani koze v chlívku. Co kdyby její horké novinky vymečela. Předsedové národního výboru a jednotného zemědělského družstva či státního statku ožralové, nemakačenkové a kurvínci, kážící světlou budoucnost všech, a žijící jen pro sebe. A vedle toho u tebe tchyně, u mě matka, kterým oběma zbyl jen pan farář, poslušně přisluhující těm, kteří ho platili – a to nebyla církev, nýbrž stát. Pán Bůh ať si to sám přebere a vezme za to odpovědnost. Marasmus, žumpa, hnůj. Zkažený ovšem chemií. Co s tím? Jediná možnost: pozorovat, čekat, věřit, že jednoho dne stejně zas zvítězí přirozenost a příroda a Věčný Hybatel, který nás možná zkouší, možná se jen baví, když nás nechává smažit se a krvácet a zapomínat i vzpomínat na tu pravdu pravd, že každý sám je svého štěstí strůjcem a že všecko je potřeba nazírat z výšky, z hlediska věčnosti a z vyššího principu mravního, jistěže nepraktického, ale jedině platného. Nemrač se, já vím, že to víš. Žvaním, protože sám netuším, kudy kam, ba ani odkud. 16
Monology k živým i mrtvým
Ale vzpomeň si, proboha! Kde přišla zas ta otočka a zas ty iluze, ztráta soudnosti a slepota? A pseudovíra natruc rozumu! Nepopírám, že leckteré moudré poučky si odporují. Jakýpak jen neúčastný svědek, když přece jiná pravidla říkají „člověče, přičiň se, a Bůh ti pomůže“, „ne podle slov, leč podle činů poznáte je“ a „nic nepokazí jen ten, kdo nic nedělá“. Lenost je zavrženíhodná, neboť bez práce nejsou koláče, ba ani chléb. Vypadali, že to myslí dobře. Přišli z podzemí, kde vrtali, kutali, snili, snažili se a radovali z pomyšlení, oč jsou lepší než ti poslušní nahoře, a pak se nebránili, když se k nim horempádem přidávali zas ti minulí, zprvu zářící vděčností, mnozí z té pověstné a těžko rozpoznatelné šedé zóny, ba ano, snad zrovna z pozic těch důvěryhodných mlčících rádobysvědků, čekatelů na příležitost a na zázrak. Hodně to i jako zázrak vypadalo. Svobodný svět zbořil zeď a odstranil oponu, kdekdo se rozjížděl na návštěvy, klepali si na ramena, ujišťovali se náklonností, „však my věděli, jací jste kabrňáci, a nepřestávali jsme ve vás věřit, pomůžeme vám, pomůžeme si navzájem, satan byl svržen 17
Miloň Čepelka
do temnot, ať tam zhyne, víme, co umíme, tak vám to nabídneme, budeme se poznávat, a když se dva znají, vědí, zda a nakolik si můžou důvěřovat“, blablabla blahoslavení chudí duchem, slova, slova, slova... Měl brejličky a hlas jako vrnivá číča, za skly přimhuřoval chytré oči, souhlasil a nesouhlasil, jedni za ním stáli, druzí ho pomlouvali, byl svatý i čert zároveň, národ se rozdělil do skupin a frakcí, opájel se akcí a protiakcí. A do toho akcie, máš tolik a tolik, proč já nic, a kdo by rozuměl všem těm burzám? Kdysi školení a kurzy, teď burzy, závist je ošklivá. Ale nezapomínejme ani, že už nám všehovšudy před půl stoletím právě ona dala naději na rovnost. I když se to zvrtlo. A proč se nepokusit znovu? Byla to falešná rovnost, jistě, ale naděje to byla! Proč ji odsuzovat šmahem, teď už umíme líp počítat, vyznáme se, rohlíkem už nás neopijí. Ďas ať vezme ideologie, všechno vyřeší svoboda a trh. Jen ještě vědět, co že to vlastně ta svoboda je. Byl jsi, hlupáku, svobodnější za svobodna, nebo až, když ses oženil? Tak vidíš, troubo, svo18
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
