MILOŠ BIČ ZE SVĚTA STARÉHO ZÁKONA OBSAH Předmluva . . . . . 1. STARÝ ORIENT (§§ 1-5) § 1. Egypt . . . . . , . . . . . . . . . . . a) Přehled dějin - b) Náboženství - c) Palestinské výboje d) Jébská kolonie - e) Dolnoegyptská diaspora § 2. Babylónia s Asýrie . . , . , , . , . , , , , . a) Na úsvitu dějin - b) Šumer a Akkad - c) Chammurapi d) Začátky Asyrie - e) Vzestup a pád f) Novobabylónská říše - g) Náboženství - h) Kult 41 - i) Kulturní přínos - j) Panbabylonismus § 3. Syropalestina . . . . . . . . . . ~ . . . . a) Přehled - b) Kenaan - c) Pelištejci - d) Foinikie e) Ugarit – f) Zisk pro Starý zákon - g) Ebla - h) Aram i ) Aramejština ve Starém zákoně – j) Edom, Moáb, Amón § 4. Irán a} Élam - b) Médie - c) Persie - d) Zarathuštra e) Vliv na židovstvo - f) Parthové § 5. Vpád západu . . . . . . . . . . . . . . . a) Řecko – b) Makedonie - c) Řím - d) Byzanc II. PALESTINA (§ § 8-10) § 6. Přírodní podmínky . . . , , , , . , : , , . . a) Geologické poměry - b) Podnebí, rostlinstvo, zvířena - c) Nerostné bohatství - d) Cesty § 7. Pravěké osídlení . . . . , , . , . , . . . . a) Paleolitikum - b) Mezolitikum - c) Neolitikum d ) Chalkolitlkum § 8. Archeologické nálezy . . , , . . , , . , , , , a) Keramika - b) Nástroje a zbraně - c) Města - d) Pohřby - e) Svatyně § 9. Izrael . , . . , , . . , , a) Jméno - b) Lid, ne národ - c) Lid Hospodinův d) Lid přimíšený - e) šestice čeledí - f) Dvanáctero pokolení g) Židovstvo - h) Izrael ,nové smlouvy` - i) Stát Izrael § 10. Kulturní svět Israele , , . , . , . , . . a) Denní život - b) Péče o zdraví - c) Jak na nebi, tak na zemi? - d) Kalendář - e) Uměni - f) Právo - g) Válka III. NA BOŽÍCH CESTÁCH (§§ 11-15) § 11. Příchozí a hosté . . . , , . , , , , . . . . a) Poutnici a svědkové - b) Aramejslcé začátky - c) Kenaanské zastávky - d) Egyptsky Josef - e) Náboženství praotců § 12. Osvobození otroci . . . . . . . . . . . . . a) Otroky v Egyptě - b) Mojžíš - prostředník Hospodinův c) Jozue - vůdce do odpočinutí - d) V zaslíbené zemi e) Soudcové § 13. Má je celá země . . . . . . . . . . . . , . a) Božnost královská - b) Nespolehlivý Saul - c ) David - král podle srdce Hospodinova - d) Následnické spory - e) Šalomoun - stavitel chrámu § 14. Rozdělený dům . . . . . . . . . , . . , , a) Nemoudrý syn moudrého otce - b ) Severní království c) Elíjáš a Elíša – d) Davidovci v Judsku e) Babyl6nské zajeti § 15. Nová příležitost . . . . . . . . . . . . . . . a) Jeruzalémská obec – b) Diaspora - c) Za svobodu d) Směry a sekty - e) Římané v Palestině IV. ČLOVĚK - STVOŘENÍ BOŽÍ (§ § 16-20) § 16. V úradku božím . . . . . , . . , . . . , , a) Božím obrazem - b) Pouhý prach - c) Muž a žena d) Královská pocta - e) Vzpoura a pád § 17. V rodině . . . . . . , , , , , . . , . . , a) Manželství - b) Děti - c) Pokrevní a duchovní svazky - d) Stopy po matriarchátu - e) Patriarchální řády prolomeny § 18. Domácí a cizí . , . , . . , . . , , , . , a) Svaty lid – b) Příchozí a hosté v Izraeli – c) Cizinci a cizáci – d) Cizí žena - d) Láska k bližnímu § 19. Páni a otroci . . . . . . . . . . . , . . . , a) Služba a otročina - b) Otrok v Izraeli - c) Hebrejsky otrok d) Otrokyně - e) Námezdní dělnici - f) Služebník Hospodinův § 20. Život a smrt . . . . . . . . . . . . . . . a) Dar života - b) Mládí a stáři - c) Práce a odpočinek d) Zdraví a nemoc – e) Naděje ve smrti V. BŮH A JEHO DÍLO (§ § 21-25)
§ 21. Boží jména . . . . . . . . . . . . . . . . a) Obecné - 'elóhím – b) Vlastní - jahve – c) Pán -'addonáj a ba'a1 - d) Král a Otec - melek,'áb - e) Různé § 22. Boží dílo . . , . . . . . . . . . . . . a) Stvoření - b) Vyvolení - c) Soud - d) Nové nebe a nová země – e) Mesiáš [Kristovské tituly: Pomazaný - Syn - Služebník; Mesiášův trojí úřad: královský - kněžský - prorocký) § 23. Zjeveni . . . . . . . . . . . . . . . . . a) Co je zjevení - b) Otázka prazjevení - c) Zjevení a zjevování - d) Zjevení v božím díle – e) Zjevení v Zákoně § 24. Smlouva , , , . , , , , , , , , , , , , , a) S Noem - b) S Abramem-Abrahamem - c) Skrze Mojžíše - d) S Davidem a Lévim - e) Nová smlouva § 25. Poslední věci . . , . , , . . , , , . . , a) Zaslíbení a naplnění - b) Zpřítomnění v kultu – e) Historie a mytologie - d ) Eschatologie - e ) Apokalyptika PŘEDMLUVA Zákon a Proroci ( Mt 5,17) tvoří sbírku knih, která po staletí narůstala jako výraz a svědectví víry Izraele staré smlouvy. Apoštolská církev u vědomí, že je Izraelem nové smlouvy, vděčně tuto sbírku knih přijala, protože v ní nacházela zaslíbení o příchodu Spasitele, kterého vyznávala v Ježíši Kristu. Vždyť on přišel, aby ,Zákon a Proroky` naplnil. Když pak k nim připojila i svoje svědectví a tomto Synu Davidovu a vytvořila novou sbírku knih pro ni posvátných, nazvala onu starou sbírku Starý zákon a nově přidané spisy odlišila jako Nový zákon. Starý zákon uvádí čtenáře do míst i časů velmi odlehlých a do životních okolností nezřídka tak odlišných od našeho dnešního světa a poměrů, v nichž žijeme, že se mnohému stává knihou záhadnou a přímo cizí. Bezprostřední vztah k němu, tak příznačný pro apoštolskou cirkev, se proto často ztrácí a nejsou ojedinělé hlasy, že Starý zákon jako kniha předkřesťanská a nekřesťanská do bible vůbec nepatří. Mocně toto stanovisko zastával už v 2. stol. n. 1,. zámožný a vzdělaný loďař Markión z Pontu. Dokonce vytvořil vlastní ,církev`, která rozlišovala mezi dobrým a milosrdným Bohem, Otcem Ježíše Krista, a krutým, zlým Bohem židů, který stvořil tento svět. Starý zákon, který svědčí o tomto židovském Bohu, zavrhl a vytvořil pro své sbory obdobnou sbírku ,evangelia a apoštolů`. Dal tím nepřímo oficiální církvi podnět k vytvoření závazného kánonu, který by do budoucna tvořil proti podobným bludům pevnou hráz. Tak vznikl ,náš` Nový zákon, ale pochybností o oprávnění Starého zákona jako součásti bible propukaly porůznu i v dalších dobách nebo se aspoň projevují rozpačitým postojem nejen laiků, nýbrž i teologů. Zkrátka, Starý zákon je pro mnohé velká neznámá. Skoro bychom mohli vztáhnout na četbu Starého zákona slovo starozákonního proroka pronesené téměř před 2 700 lety: »Vidění toho všeho vám bude jako slova zapečetěné knihy. Dají ji tomu, kdo umí číst, se slovy: "Přečti to." On však odpoví: "Nemohu, je zapečetěná." I bude kniha předána tomu, kdo neumí číst, se slovy: "Přečti to." A on odpoví: "Neumím číst."« (Iz 29,11n). Máme proto Starý zákon odložit? Poctivější bude pokusit se porozumět mu - a nebude to ztracený čas ani promarněná námaha. Nuže, tato dvojdílná studie, jejíž první díl máte v ruce, má za cíl uvést do světa Starého zákona. Zabírá doširoka všechny oblasti, které mohou být tomuto cíli nápomocny. Uvádí do dějin starého Předního Orientu, poučuje o výsledcích archeologického bádání, zamýšlí se nad teologií starého Izraele a sleduje jeho život i celé jeho literární dědictví ve snaze vnést do zvěsti Starého zákona co nejvíce světla ze všech stran. Jako autor smím podotknout, že jsem tu shrnul valnou část svých čtyřicetiletých studijních výsledků profesora starozákonní vědy na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze i předsedy ekumenické komise, která od r. 1961 připravovala překlad a výklad Starého zákona. Tento překlad vyšel poprvé r. 1979 k čtyřstému výročí prvního dílu kralické Šestidílky a byl v letech 1968-84 doplněn čtrnáctisvazkovou řadou komentářů ke všem starozákonním knihám. Upozorňuji na to proto, že biblické citáty se přidržuji právě tohoto ekumenického překladu [uváděného krátce jako ČEP = Český ekumenický překlad ] a že navíc v jeho poznámkách pod čarou i v komentářové řadě najde čtenář nejedno vysvětleni k otázkám, jež nebylo možno v této práci podrobněji probrat. Rovněž pokud jde o různé zkratky [zvláště biblických knih] a znaky, odkazuji na zmíněný překlad bible, jež mezitím vyšla v druhém vydání (fotomechanicky zmenšeném) r. 1984 a vychází nyní ve třetím, revidovaném vydáni, doplněném pro církev římsko-katolickou o apokryfy [čili knihy deuterokanonické v katolickém názvosloví nebo nekanonické v názvosloví pravoslavném]. M. B. V PRAZE, 19. LISTOPA'DU 1985 I. STARÝ ORIENT Literatura Avdíjev, V. J., Istorija drevnego Vostoka, Moskva 1948, 2. vyd. 1953; česky: Dějiny starověkého Východu, Praha 1955. Bič, M., Palestina od pravěku ke křesťanství I. - III., Praha 1948-50. Breasted, J. H., A History of Egypt from the Earliest Times to the Persian Conquest, 2. vyd. London 1946.
Contenau, G., La civilisation phénfeienne, Paris 1926. Černý, J., Ancient Egyptian Religion, London 1952. Dhorme, E., Les Religions de Babglonie et d'Assyrie, Paris 1945. Dussaud, R., Les Religions des Hittites et des Hourrites, des Phéniciens et des Syriens, Paris 1945. , Frankfort, H. A., Kingship and the Gods, Chicago 1948. Hrozný, B., Nejširší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty, 3. vyd. Praha 1948. Jastraw, M. Jr., Die Religion Babyloniens und Assyriens I.-II., 2. vyd. Giessan 1905-12. Klíma, J., Lidé Mezopotámie, Praha 1976. Klíma, O., Sláva a pád starého Iránu, Praha 1979. Kotalík, F., Dobové a kulturní pozadí Starého zákona, Praha 1980 [rotaprint]. Kramer, S. N., Historie začíná v Sumeru, anglicky originál From the Tablets of Sumer, Indian Hills (USA) 1956, přel. J. Klima, Praha 1961. Meissner, B., Babylonien und Assyrien I.- II., Heidelberg 1920-25. Moscati, S., Staré semitské civilizace, italsky originál Le antiche civilta semitiche, Milano 1981, přel. S. Segert, Praha 1969. Richter, S., Říše faraónů, Praha 1973. Speleers, L., Les foutlles en Asie antérieure á partir de 1843, Liége 1928. Šwiderková, A., Tvář helénistického světa, polsky originál Hellenika. Wizerunek epoki od Aleksandra do Augusta, Warszawa 1974, přel. J. Vlášek, Praha 1983. Scheftelowitz, I., Die altpersische Religion und das Judentum, Giessen 1920. Vilímková, M., Starověký Egypt, Praha 1977. Vincent, A., La Religion des Judéo-Araméens d'Eléphantine, Paris 1937. Zamarovský, V., Dějiny psané Římem, 2. vyd., Praha 1969. Řecký zázrak, Praha 1972. Na začátku by1 Sumer, 2. vyd., Praha 1983. Žába, Z., Tesáno do kamene, psáno na papyrus, Praha 1988. Žilka, F., Dějiny novozákonní doby, Praha 1925. § l. EGYPT a) Přehled dějin - b) Náboženství - c) Palestinské výboje d) Jébská kolonie - e) Dolnoegyptská diaspora. a) P ř e h 1 e d d ě j i n. Řecký historik Hérodotos, ,otec dějepisu` (5. stol. př. n. 1.), nazval Egypt ,darem Nilu`. Tento více než 3 000 km dlouhý veletok se v poslední třetině svého toku stal ,otcem Egypta`: každoročními záplavami zaplavoval úrodné údolí široké 10-20 km, ohraničené na západě libyjskou pouští a na východě přecházející do nehostinného horského hřbetu podél Rudého moře. Nejúrodnější bylo území delty vytvořené aluviálními usazeninami. jeho východní okraj, jímž procházely mezi bažinami obchodní cesty spojující Egypt s přilehlými asijskými krajinami, chránili faraónové soustavou pevnosti s vojenskými posádkami. Přibližně od r. 5000 př. n. 1. je možno sledovat při Nilu zrod různých civilizaci, které tu vznikaly bez zjistitelného vnějšího zásahu. Každoroční záplavy, při nichž řeka přivalila z rovníkové Afriky i množství úrodné prsti, nutily lidi, aby se semkli ke společnému pořizováni hrází a kanálů, aby se jednak chránili před povodněmi, jednak zavedli životodárnou vodu na další pozemky. Časem tak vzniklo Hornoegyptské a Dolnoegyptské království (v deltě). Někdy kolem r. 3000 obě království sjednotil polomytický král Meni (řecky Menes). Když se později objeví na půdě Palestiny izraelští praotcové (ještě jako kočovníci), má Egypt za sebou už přibližně půl druhého tisíciletí dějin. O nejstarších obyvatelích Egypta a jejich rasové příslušnosti pochopitelně nedovedeme říci nic určitého. Na prahu historie tu však jsou usazeni Hamité, blízcí příbuzní Semitů, a aspoň v Egyptě se semitskými přistěhovalci silně promíšení. Kdysi obývali Hamité celou severní Afriku, dnes se s jejich zbytky, které ušly pořímštění a nakonec poarabštění, setkáváme jen ještě např. ve Vysokém Atlasu. Od jihu pronikal do Egypta černošský živel z Núbie a dočasně Egypt i ovládal. Tisícileté dějiny Egypta jako první přehledně rozdělil egyptský kněz Manehto (řecky Manetho) kolem r. 280 př. n. 1. Rozdělil je do 31 ,dynastií`, z nichž ovšem některé byly u moci současně. Protože Egypťané neměli jednotnou chronologii, vznikly v datováni nemalé potíže. Podle Manehtoa by historické období začínalo už asi r. 5800 př. n. 1., ale složitými propočty dospěli badatelé přibližně k době 3200-3000. Naprosté jednomyslnosti dosaženo nebylo a pro 3. tisíciletí se dosud údaje rozcházejí až o 150 let. My se zde přidržujeme údajů z RGG3 ( Religion in Geschichte und Gegenwart, 3. vyd., I.. 1957 ) . Doba prvních dvou dynastií se nazývá raně dynastická nebo archaická [ 3000-2780 ). Následuje tzv. stará říše (dynastie 3.- 6., 2780-2260) se slavnými staviteli pyramid. Nejstarší je stupňová pyramida Džoserova v Sakkáře. Nejznámější jsou pyramidy tří faraónů 4. dynastie u dnešní Gízy: Chufeva ( řecky Cheopse ), Chaf-
reho (či Rachefa, řecky Chefréna) a Menkaureho (řecky Mykerina) . Ke královským hrobkám patřily i ,zádušní` chrámy určené kultu zesnulého panovníka. Za šesté dynastie (faraóna Pjopeje II.) končí stará říše velkou sociální revolucí. Dochází k převratu, státní aparát je zničen a úřednici pobiti, "otroci se stali pány a páni otroky". Z Ipuverova papyru (v leydenském muzeu) citujeme: "Krokodýlové jsou přežráni tím, co uloupí, protože lidé sami k nim přicházejí. Starci i děti volají: ,Chci zemřít!` Kéž by nastal konec lidstva! Kéž by nebylo těhotenství a porodů! Kéž by země zmlkla! Pak by nebylo zmatků. Nechť je tato zkáza prokleta!" Tuto dobu zmatků označujeme jako první přechodné období, kdy se ve vládě prolínají 7. až 10. dynastie ( 22602130). Nástupem 11. dynastie z hornoegyptského Vesetu (řecky Théb) dochází k novému rozkvětu země, tzv. střední říše (11.-14. dynastie, 2130-1710). Počáteční rozmach, kdy je k Egyptu připojena Núbie a kdy se zájem Egypta rozšiřuje i na přilehlé oblasti předoasijské, byl vystřídán novým úpadkem, jehož příčiny nejsou zcela zřejmé. Do oslabené země pronikají předoasijští Hyksósové a začíná druhé přechodné období (15. a 16. dynastie, 1710-1580). Podle prof. B. Hrozného byli tito záhadní Hyksósové nejspíše příslušníky severomezopotámského kmene Churrijců ovládaného árijskou (mitanskou) šlechtou. Při svém dravém postupu Sýrií a Palestinou strhli s sebou i část tamního semitského obyvatelstva a dočasně ovládli i část Egypta. Usadili se v deltě u Sóanu (řecky Tanis), o němž ví i Starý zákon (Nu 13,22 Ž 78,12 Iz 19,11). Nelze vyloučit možnost, že se i předkové Izraele dostali do Egypta v souvislosti s vpádem Hyksósů. Jejich příchod se časově nedá určit. Postupná infiltrace Semitů je doložena pro všechny doby a v některých skupinách je možno vidět ,přimíšený lid` (§ 9d), o němž čteme v Ex 12,38 a Nu 11,4. Současně s Hyksósy v Dolním Egyptu vládla ve Vesetu (Thébách) 17. dynastie. V dlouhotrvajících bojích se konečně Egypťanům podařilo vetřelce ze země vypudit a zemi zase sjednotit v nové říši (18.-21. dynastie, 1580-950). Noví faraónové, zvláště Achmose I., Amenhotep I., Thutmose I. a III., jsou mocní dobyvatelé, kteří rozšiřují své panství na jih i na východ, a územní zisky jsou provázeny i přílivem válečné kořisti. Ale už za Amenhotepa III. a za krále-reformátora Amenhotepa IV. - Echnatona (níže b) m0oc Egypta rychle upadá. S 19. dynastii se dostávají na trůn opět silní faraónové a úspěšní válečnici Setchi I. a Ramesse II., do jehož vlády se klade zotročení Izraele v Egyptě. Těžké války za Ramesse III. (1198 až 1166; 20. dynastie) proti Libyjcům a ,mořským` národům (k nimž patřili i Pelištejci v Palestině) vyčerpaly zemi a vedly k pádu nové říše. Egyptu nastává pozdní doba s vládami různých cizích dynastií, ne-li přímo s nadvládou cizinců (21.31. dynastie). V letech 950 až 750 ovládali zemi Libyjci (22. a 23. dynastie), původně povolaní do země jako žoldnéři. O Šošenkovi či Šešonkovi čteme i ve Starém zákoně (Šíšak, 1Kr 14,25n). jen krátce pak vládli faraónové egyptského původu; ale byli vystřídáni Núbijci (25. dynastie, 715-663). První z nich, Šabaka, je patrně totožný s biblickým Sóem (2Kr 17,4). jeho nástupce Taharka (biblicky Tirháka) je vyobrazen spolu s tyrským králem na Esarchadónově stéle ze Zindžirli, jak je asyrský král vede zajaté na řetěze provlečeném jejich chřípím. Marně se snažil poslední faraón núbijského původu Tanut-amun setřást asyrské jho. To se podařilo teprve Psamtikovi I. z 26. (,saitské`) dynastie kolem r. 650. Jeho nástupce Néko později dokonce spěchá zkomírajicí Asýrii vojensky na pomoc a střetává se r. 609 s judským králem Jóšijášem (2Kr 23,29n), ale je r. 605 u Karkemíše poražen babylónským Nebúkadnesarem a celá oblast syrsko-palestinská byla pro Egypt ztracena (srov. 2Kr 24,7). R. 525 se Egypta zmocňuje perský král Kambúdžija [řecky Kambýsés), ve 4. století se Egypt dočasně osvobozuje, ale 342/1 znovu podléhá Peršanům a ti r. 332 Alexandrovi Velikému Makedonskému. Po jeho smrti r. 323 nastupují Ptolemaiovci, r. 30 př. n. 1. se země zmocňují Římané a v letech 395 až 639 (do arabského záboru) tvoři Egypt součást východořímské říše byzantské. Od 2. stol. se tu rychle šířilo křesťanství a v byzantském období zanikly jak víra ve staré egyptské bohy, tak i tisíciletá kultura. Dnes je Egypt země arabská a islámská; staří křesťanšti koptové jsou v nepatrné menšině. b ) N á b o ž e n s t v í. Rozloha Egypta měla za následek značné rozdíly v náboženských představách lidu. Je jen přirozené, že každé významnější město mělo své bohy nebo aspoň svého hlavního boha. Egyptské chrámy i různé hrobky vyvolávají svou výzdobou u návštěvníka zmatenou otázku, zda se Egypťané ve svém panteonu vůbec sami vyznali. V nejstarší době měli bohové často zvířecí podobu. Časem dostali lidské tělo, ale hlava jim zůstala zvířecí (např. bůh plodnosti Chnum měl hlavu beraní, ochránce pohřebišť Anupev šakalí), nebo ptačí (bůh slunce Ré sokolí se slunečním kotoučem, bůh moudrosti Thowt ibisí), ba Cheprer, bůh vycházejícího slunce, měl místo hlavy dokonce skarabea a Hathor, bohyně lásky, hudby a zpěvu, pokud nebyla zobrazována přímo jako kráva, měla na hlavě aspoň kravské rohy a mezi nimi sluneční kotouč. Náboženské představy Egypťanů jevily tak mimořádnou setrvačnost, že zachovaly svou primitivní povahu průběhem celých tisíciletí beze změn. Proto zůstalo egyptské náboženství omezeno na Egypt, postrádalo misijní horlivost, i když po kulturní stránce vliv Egypta nelze podceňovat. Narozdíl od lidové zbožnosti lze v některých svatyních sledovat velmi složité teologické spekulace. Jejich kořeny sahají nesporně až do předdynastické doby. Vždyť máme např. i z neolitického Jericha doložena uctívání božských trojic (otec - matka - syn). Egyptští kněží umocnili podobné trojice na devítky. Např. hlavou
mennaferské [memfidské) devítky byl místní bůh Ptah. K jeho družině patřil mj. bůh slunce Atum, který naopak byl hlavou onské ( héliopolské ) devítky. Pro mennoferské kněžstvo pokračoval Ptah ve svém stvořitelském díle skrze ostatní bohy. Stal se neosobni silou prostupující ,každé srdce i každý jazyk a každý úd ... bohů, lidí i zvířat`. Onští kněží ztotožnili svého Atuma s jiným bohem slunce, Ré. Z Ré-Atuma pak vzešli další bohové Usirev a Sutech (Osiris a Seth) a bohyně Eset a Nebhet (Isis a Nefthys). Velmi rozšířená mytologie ví o nepřátelství obou bratří a o tom, jak se Eset dá zavražděným Usirevem oplodnit a porodí mu mstitele v Hórovi. Soud bohů spor rozhodne tak, že každému vymezí jeho panství; Usirev se stává králem záhrobí. Ústřední náboženskou postavou byl v historické době ,božný' král, i když se v různých dobách tyto představy měnily. Ve 4. dynastii platil král za vtělení boha nebes a veškerenstva Hóra. Farao byl tedy bohemstvořitelem v lidské podobě. Božskou plodivou silou přivolával farao každoročně záplavy Nilu a zajišťoval plodivost půdy, dobytka i lidu. Spolu s královnou plodil mocí své božské síly následníka, takže princ byl znovuvtěleným Hórem a zesnulý farao s Hórem opět splývá, ale současně žije dál ve svém nástupci. Ten zůstává účasten plodivé síly svého otce obětmi, které mu je povinen pravidelně přinášet. - V 5. dynastii se dostal na přední místo panteonu bůh Ré a stal se praotcem bohů i božných králů. I on se v každé generaci vtěloval do vládnoucího faraóna a v jeho podobě přistupoval ke královně. Jenže z tohoto spojení se už neradil on sám, nýbrž ,jeho milý syn`, o kterém sice platilo, že ,syn a otec jedno jsou`, ale farao nebyl božstvem, stal se jen ,božným` a jako takový stál vedle svého božského otce a byl mu za své činy odpovědný. V egyptském spekulativním myšlení zůstával farao jako Réův syn nadále také Hórem. Tento však přestal být nebeským božstvem veškerenstva a byl nyní jen synem Esety a Usireva. K nebeskému otci faraónovu, slunečnímu bohu Réovi, přistupuje jako protějšek králův podzemní otec Usirev, který jako mrtvý dlí v podsvětí. Farao při smrti splývá s tímto božstvem opadávajícího zavlažení a odumírající přírody. Jako dal mrtvý Usirev život synovi, tak mrtvý farao ožívá ve svém nástupci a v celé přírodě pokračuje odvěký koloběh. - Mystérium smrti však zajímá stále větší okruh lidi a vede k tomu, že představy dříve spojované jen s postavou faraónovou se postupně přenášejí zprvu na další lidi z jeho okruhu a postupně vůbec na každého člověka. I prostý smrtelník se stal ve smrti účastníkem božského dramatu, pokud prošel soudem boha. V Egyptě střední říše se tak setkáváme poprvé s představou hříchu, za který je třeba se zodpovídat, i s představou vykoupení ospravedlněných. Hlubší pohled na život nutně vedl i k duchovnějšímu pojetí bohů. Za Amenhotepů III. a IV. z 18. dynastie vskutku dochází k reformnímu hnutí. Zcela výjimečnou postavou je Amenhotep IV. - Echnaton, ,král reformátor` (1372-55). Prosazoval jako jediného boha a svého otce sluneční kotouč, Atona. Ostatní bohy odmítal a znepřátelil si tím kněze všech svatyň. Jeho smrtí zaniklo i jeho reformní úsilí a převahy nabyl kult vesetského Amuna. Zachoval se však jedinečný hymnus na Atona jako památka na jeho nadšeného ctitele: Záříš krásně na nebeské báni, Slunce, žijící od prapočátku! Vznášíš se v nedostupné výši, rozdáváš své světlo celé zemi, všemu, co jsi na ní vytvořilo, co si podmanila tvoje láska . . . Věru, nesmírné je, bože, tvoje dílo; kromě tebe není boha! Svět jsi stvořil ze své vůle se vším, co tu roste, kvete, co se plazí, běhá po svých nohách i co létá svými křídly. Z tebe vzešly milióny lidí. Všechny, cizince i Egypťany, usadil jsi v jejích vlastních zemích a vytvořil pro ně, čeho potřebují . . . Pane věčnosti a nekonečna, všechny národy se rovně dělí o tvou lásku, ze které žít budou, dokud na nebi jim budeš svítit." Ještě Řekové a Římané, když po staletích přišli do styku s Egypťany, žasli nad jejich náboženskými představami a zvyky. V denním životě přežívala úcta k posvátným zvířatům: v Mennoferu to byl býk Hapi (Apis) , chrám bohyně Bastet s kočičí hlavou v Perbastetu (Bubastis) se hemžil kočkami a byl přeplněn jejich mumifikovanými těly. Ale Egypťané si tyto svérázné projevy zbožnosti nechávali pro sebe a nešířili je dál. Zato byli ochotni přejímat cizí božstva od sousedů a spojovali je se svými: kenaanský Šamaš splynul s Réem, Baal se Sutechem, Baalat s Hathor. To byl ovšem začátek konce a období helénsko-římské je ve znamení naprostého náboženského úpadku Egypta. Nastupující křesťanství nachází volné pole pro své pronikání a samo v 7. stol. n. 1. ustupuje islámu. c) P a 1 e s t i n s k é v ý b o j e. Egypťané neúnavně zachycovali slovem i obrazem každou událost, které připisovali důležitost. To se pochopitelně vztahovala především na válečné úspěchy faraónů. Nechybí proto dokladů, že Egypťané vpadávali od nejstarších dob do sousedních oblastí. Jejich pozornost poutal především Sinajský poloostrov, kde mohli těžit tyrkys, zlato a měď. Mnozí faraónové se tu ovšem nezastavili a táhli dál do Palestiny, která do příchodu Izraele tvořila kulturní jednotu se Sýrií (mluvíme proto o Syropalestině), ba někteří pronikli na svých výpravách až k Eufratu. Období staré a střední říše můžeme v této souvislosti opomenout, protože se nedotýká starozákonních událostí. Pozastavíme se však u nové říše, která svými vztahy k Palestině připravuje půdu pro pozdější
pronikání izraelských kmenů. Když farao Achmose I. vypudil Hyksósy z Egypta (kolem r. 1580), neváhal upevnit svou nadvládu i nad Syropalestinou. Z jeho nástupců Amenhotep I. pronikl patrně až k hornímu Eufratu a Thutmose I. si tam dokonce zřizuje památník. Thutmose III. podnikl sedmnáct tažení do přilehlých asijských krajů. Nejslavnější z nich je spojeno s jeho vítězstvím r. 1479 u Megidda nad spolčenými syrskopalestinskými knížaty. V oslavném nápisu hodnotí toto vítězství slovy, že "dobytí Megidda rovná se dobytí tisíci měst". Ovládal celou oblast až k Eufratu. Oba další faraónové úspěšně navazují na dobyvatelskou politiku Thutmosovu, ale tím už 18. dynastie vyčerpala svoje síly a dostavuje se neodvratný úpadek. Amenhotep (Amenofis) III. a IV. (Echnaton), zdá se, nezasahují do poměrů syrskopalestinských, kde si městská knížata počínají stále svobodněji, a navíc je země ohrožována vpády tzv. chabirů. Jde o blíže neurčitelné skupiny bezzemků, kteří z pouště vpadali do kulturních oblastí a tam se nechávali najímat za žoldnéře nebo se usazovali na dobytých územích. Z doby obou Amenhotepů se dochovaly tzv. el-amárnské dopisy, většinou psané syrsko-palestinskými vazaly, kteří faraóna prosí o pomoc proti těmto ,lupičům`. Tito chabirové se dříve ztotožňovali běžně s Hebreji a patrně se s nimi vskutku částečně překrývají. Vždyť také označení ,Hebrej` se netýká národnosti, nýbrž sociálního postavení (srov. Bič, Palestina I. 73 pozn.). Poučné je i rozlišení mezi Hebreji a Izraelci v 1S 14,21. El-amárnské dopisy ( srov. § 3b) byly nalezeny r. 1887 v sutinách Tell-el-amárny, asi 300 km jižně od Káhiry, někdejším sídle krále-reformátora Amenhotepa IV.-Echnatona. Původně se města jmenovalo Achetaton k poctě slunečního kotouče vyvýšeného na jediného boha. Jde o korespondenci mezi faraóny Amenhotepem III. a IV. a jejich vazaly. Jsou psány babylónsky a klínopisem, a to i tehdy, byly-li určeny egyptským úředníkům. Časté kenaanismy prozrazuji, že babylónština byla pisatelům cizím jazykem. Dopisy jsou důležitým pramenem našich vědomostí o palestinských poměrech v 15. a 14. stol. př. n. 1., tedy asi 250 let před příchodem Izraele. Za následujících mohutných postav faraónů Setchi (Sethose) I., Ramesse ( Ramsesa ) II. a Merneptaha (Mernefty) se ve 13. století egyptská nadvláda v Syropalestině opět upevnila. Ramesse II. je pokládán za faraóna útisku, kdy byl Izrael v Egyptě zotročen, a Merneptah zanechal tzv. ,izraelskou stélu`, památník ze zřícenin jeho ,zádušního` chrámu u Vesetu (Théb), oslavující jeho vítězství někde v jižní Palestině, kde vyzdvihuje mj. své vítězství nad ,Izraelem, lidem, který vyhubil`. V pozdějších stoletích zasahovali faraónové do palestinských poměrů spíše svými pletichami než přímými vojenskými výpravami (o nichž byla zmínka výše). To už se v Palestině uplatňovaly nároky asyrské a babylónské a ani sám Egypt nezůstal uchráněn před rozpínavostí těchto dvou velmocí eufratsko-tigridského Dvojříčí. Naposledy se Palestina dostala pod svrchovanost Egypta v období ptolemaiovském v letech 322-198 př. n. l. Úspěchy starých faraónů zůstaly budoucím pokolením zachovány oslavnými nápisy na vítězných deskách a sloupech přímo na obsazeném území, a ovšem na stěnách chrámů v Egyptě. Tak z výše jmenovaných faraóna např. Thutmose III. zvěčnil svou památku ve foinickém Gebalu a v palestinském Kinneretu. V zajordánském Chauránu se v Tell-eš-šichábu zachoval sloup Setchi I. s oslavným nápisem, další v Kádeši a ještě jeden v Bét-šeánu. Ramesse II. se postaral o svou slávu památníkem v Šeich-saadu, z něhož muslimská legenda udělala ,Jóbův kámen`, protože prý právě tam navštívili trpícího Jóba jeho tři přátelé. Další Ramessovy památníky jsou známy z Bét-šeánu a z Gebalu a navíc skalní nápis na karmelském předhoří jižně ústí Nahr-elkelbu. Tam se neopomněli zvěčnit i jiní velcí dobyvatelé, zvláště asyrští a babylónští. Po Ramesse III. zůstaly památky v Bét-šeánu a v Megiddu a po Šošenkovi rozbitý památník v Megiddu. Archeologické výkopy odkryly na nejrůznějších místech v zemi nesmírné množství památek egyptského původu, které svědčí o velmi čilých obchodních stycích mezi oběma zeměmi. Jde o egyptské nápisy, sochy božstev i jiné sošky, o amulety, zvláště skarabeje, a přirozeně také o zboží denní potřeby. V kovoprůmyslu se Egypt musil dělit s jinými zeměmi a jejich dovozem, zato měl naprostou převahu v dovozu alabastrových nádobek už od staré říše a rovněž ve výrobě fajánse si udržel prvenství.. Nelze také podcenit egyptský vliv v písemnictví, které se v Izraeli začalo rozvíjet od dob Šalomounových, a to nejen pokud jde o literární roucho, nýbrž i o náplň. Egypt byl klasickou zemí zvláště v tvorbě mudroslovné. Kulturní pronikání Egypta vedlo k cennějším výsledkům než vojenské. d) J é b s k á k o 1 o n i e. Na hranicích mezi Egyptem a Núbií u prvních peřejí Nilu na Sloním ostrově (Elefantině, egyptsky a hebrejsky Jéb) a v přilehlé osadě Sevéne (Syéné, dnes Assuán) je pro šesté století př. n. 1. doložena vojenská kolonie tvořená židovskými žoldnéři. Není známo, kdy vznikla. Leccos nasvědčuje tomu, že její počátky spadají do vlády faraónů Psamtika II. nebo Achmose II. (řecky Amasise) z 26. dynastie. Nelze však vyloučit ani možnost, že část jejich příslušníků pocházela ze severního Izraele z oblasti bét-elské a tvořili ji potomci těch, kteří uprchli před reformami judského krále Jóšijáše po r. 622 (Vincent). V r. 1904 a v následujících letech tam byly nalezeny aramejsky psané papyry i několik ostrak z konce 5. stol., které nepřímo potvrzují údaje Héroúotovy, že Psamtik II. použil židovských žoldnéřů při svém tažení proti Etiopii
(Núbii). Z nich patrně vznikla pozdější kolonie střežící jižní hranici země, která později přešla do perských služeb, když Peršané ovládli Egypt (král Kambúdžija, řecky Kambýsés, r. 525). Byla ta pozoruhodná kolonie. Pisatelé se ve svých dopisech sami označují za Judejce nebo židy (aramejsky jehúdájé'), někdy za Aramejce, ale nikdy za Izraelce. Časem zřejmě přešli na civilní způsob života, ale zachovali si vojenskou organizaci, v níž základní jednotkou byl ,prapor` (degel). Příslušnicemi degelu byly i ženy, kterým se v životě pospolitosti přiznávala vůbec značná práva. V čele kolonistů stál posádkový velitel (rab chajlá'), ale jinak podléhali ve věcech správních hodnostáři s perským titulem fratarak. Ve věcech náboženských rozhodovalo kněžské kolegium, jemuž koncem 5. století stál v čele kněz Jedonjáš. Z dochovaných papyrů se dozvídáme, že kolonisté měli svůj chrám na ostrově v sousedství egyptského chrámu zasvěceného beranímu bohu Chnumovi. Byl to zvláštní chrám, naprosto nepodobný jeruzalémskému. V papyrech je řeč o mramorových sloupech a pěti branách (asi na chrámové nádvoří), dále o cedrovém stropu a bohatém zařízení včetně oltářů, nádrží atd. Je vidět, že jébští židé nelitovali nákladů ani námahy. Neobvyklé je označení chrámu aramejským výrazem 'égórá' [v sumerštině é-kur označuje ,poschoďovou věž`) a jindy mesgídá', tj. místo uctívání (Boha). Archeologům se podařilo ze všeho objevit jen vyvýšenou plošinu z mohutných kvádrů, zbytek chrámového nádvoří. Jedna jeho strana měřila 14 m, takže vlastní chrám měl jen skrovné rozměry a lid se shromaždoval kolem něho, oběti se přinášely na nádvoří. Když si perský Kambúdžija (Kambýsés) podmanil Egypt r. 525 př. n. 1., pobořil na znamení své svrchovanosti egyptské chrámy, ale jébský chrám tamní židovské pospolitosti nechal neporušený. Tím ovšem nikterak nepřispěl k mírumilovnému spolužití obou pospolitostí. Napětí vyvrcholilo, když r. 419-18 Dárajavahuš II. (Dareios lI.) zvláštním výnosem upravil slavení hodu velikonočního beránka pro jébskou kolonii. Jehněčí oběti židů přirozeně pobouřily ctitele boha s beraní hlavou. Došlo k pogromu, při kterém byl r. 410 židovský chrám zničen. Představitelé kolonie se obrátili na vedoucí jeruzalémská místa s žádostí o povolení k obnově chrámu. Ani velekněz Jóchanan, ani judský místodržitel Bagóhí neodpověděli. Jébský kněz Jedonjáš píše tedy znovu r. 407 a současně se obrací i na syny samařského místodržitele Sanballata Delajáše a Šelemjáše. Tentokrát z Jeruzaléma došel souhlas se stavbou svatyně, ale s podmínkou, že v ní nebudou přinášeny krvavé oběti. Byl-li jébský chrám obnoven, není známo. Spíše došlo k novým pogromům, při nichž tamní židovská kolonie zašla. Přestože Jébští uznávali jeruzalémské vedoucí činitele za autority a bez jejich svolení nechtěli sami nic podnikat, nelze v nich vidět pravověrné představitele židovstva. To ostatně prokázali i tím, že se obrátili o pomoc do Samaří, když Jeruzalém na jejich žádost neodpovídal. Snad v tam lze spatřovat i vzpomínku části kolonie na severoizraelský původ jejich otců. Jen tak se i nejsnáze vysvětlí okolnost, že kolonisté uctívali boha Bét-ela, starokenaanské božstvo, zmíněné i ve Starém zákoně (Jr 48,13 Oz 10,15), jež ovšem Izrael ztotožňoval s Hospodinem. Také v jébské kolonii bylo jméno Bét-el (= Dům boží) nesporně opisem za posvátné jména Jáhú nebo Jáú, jehož se tam užívalo místo Jahvé (Hospodin). Jáhú byl Bohem nebes či Pánem nebes a snadno mohl převzít jméno Bét-el, když Bét-el jako ,Dům boží` bylo i ,bránou nebeskou` (Gn 28,17j. Nesnadnější je vysvětlit další božská jména, která se v jébských papyrech objevují, jako Charam-bét'el, Ašim-bét'el, Anat-bét'el a Anat-jáhú. V posledních dvou jménech se objevuje Anat, kterou.známe jako starou kenaanskou bohyni plodnosti a války, která byla Baalovou manželkou i pannou. Šel jébský synkretismus tak daleko, že Hospodinu přisoudili manželku? Že pod označením Anat-bét'el i Anat-jáhú je míněno totéž božstvo, lze pokládat za jisté. Někteří badatelé se však domnívají, že nelze mluvit o celém panteonu, nýbrž o hypostazích Jáhúových (Albright): Ašim-bét'el by tedy bylo chápat jako Jméno Domu božího`, Charam-bét'el jako jeho ,Svatost` a Anat - jako ,Znamení` jeho činorodé přítomnosti nebo jeho ,Vůli` (podobně hovoří pozdější židovstvo o ,Slovu` nebo ,Moudrosti`). Jsou i jiné pokusy vysvětlit tato jména, ale žádný dosud nelze pokládat za konečné řešení. V každém případě byla tato nejstarší nám známá židovská pospolitost jev velmi svébytný. e) Dolnoegyptská diaspora. V 2. stol. př. n. l. měli židé v Egyptě jiný chrám v Leontopoli (dnes Tellel-jehúdijé), městě položeném na sever od Mennoferu (Memfidy). Založil jej Onias (hebrejsky Choní), syn jeruzalémského velekněze téhož jména, kterého syrský král Antiochos IV.-Epifanés (175-l64) jako nepohodlného zbavil úřadu a r. 170 př. n. 1. dal v Antiochii dokonce zavraždit. Jeho syn se uchýlil do Egypta, kde od krále Ptolemaia VI.-Filométora (180-145) získal souhlas k vybudování chrámu pro místní židovskou diasporu. Chrám byl postaven v době, kdy byl jeruzalémský chrám Antiochem znesvěcen, a pokládán tedy za jeho legitimní náhradu. Už starozákonní prorok předvídal, že "v onen den bude mít Hospodin oltář uprostřed egyptské země" (Iz 19,19). Vskutku se v leantopolském chrámě přinášely oběti a vyhlašovaly nazírské závazky a tamní kněží byli jeruzalémským kněžstvem připouštěni aspoň k nižším službám v jeruzalémském chrámě, když byl v r. 164 př. n. 1. znovu posvěcen. Ačkoli leontopolský chrám přetrval jeruzalémský a tři roky do r. 73 n. 1., nedochoval se jeho bližší popis. Jenom od Josepha Flavia se dozvídáme, že byl menší než jeruzalémský (Antiquitates XIII. 3), což je vcelku pochopitelné, a že prý měl spíše vzhled nějaké věže (Bellum judaicum VII.
10), takže si oba chrámy ani nebyly podobny. Je otázka, zda Jasephus leontopolský chrám vůbec viděl. Víme o něm jenom ještě to, že jeho nádvoří bylo obehnáno zdí, před níž se táhlo důkladné cihlové opevněni. Sám Ptolemaios zajistil chrámu patřičné příjmy a Onias pečoval a řádnou bohoslužbu. V helénistické době se střediskem egyptské diaspory časem stala Alexandrie, město založené Alexandrem Velikým v západním cípu nilské delty. Jako významný přístav se záhy rozrostla na velkoměsto s 300 000 svobodnými občany a zhruba miliónem obyvatel, připočteme-li otroky. Z pěti městských čtvrtí byly dvě převážně židovské. Od dob Ptolemaia II. Filadelfa (282--246) proslulo jako středisko umění a vědy. Za tohoto panovníka vznikla slavná alexandrijská knihovna zničená v 7. stol. n. 1. při vpádu muslimských Arabů. Podle židovské legendy (Aristeův dopis, § 39a) chtěl Ptolemaios pro svou knihovnu získat i překlad židovské Tóry (§ 38a) a dal tím podnět k překladu Písma svatého do řečtiny. Vypráví se, jak král vypravil poselstvo se vzácnými dary do Jeruzaléma a jak velekněz Eleazar jeho žádosti vyhověl. Poslal mu nádherný exemplář Tóry (Zákona, Pěti knih Mojžíšových) a s ním i dvaasedmdesát překladatelů, po šesti z každého izraelského pokolení. Král jim připravil vhodné místa k práci na ostrově Faru. Tam přeložili za 72 dní nezávisle na sobě celou Tóru, a když výsledky své práce srovnali, zjistili, že mezi nimi není rozporů, že překlad vyniká věrností i ladností. Legenda sice vznikla až někdy koncem 2. stol. př. n. 1., ale zřejmě zachovává správnou vzpomínku na začátky překladu Písma svatého už od poloviny 3. stol. př. n. 1. Židovská diaspora v Egyptě byla tehdy už tak silně zhelénizována, že neznala hebrejsky. V synagógách byla nutno čtené oddíly při bohoslužbách tlumočit do řečtiny. Tlumočník ovšem text spíše parafrázoval, než aby překládal doslovně. Tak se nutně zrodila touha věřících mít v ruce spolehlivé znění textu a postupně dochází k překládání jednotlivých posvátných knih, především Tóry. Protože ještě nebyl uzavřen kánon, přeložili si egyptští židé také různé spisy, které později palestinské židovstvo odmítlo jako nekanonické, ale v řecké bibli, tzv. Septuagintě (§ 39a), tvoří její nedílnou součást. Označujeme je jako apokryfy (§ 41a), církev římsko-katolická od koncilu tridentského (r. 1564) jako knihy deuterokanonické a církve pravoslavné jako nekanonické, ale obojí je po způsobu Septuaginty zařazují mezi knihy kanonické. Alexandrijská židovská diaspora se může honosit rovněž postavou čelného myslitele z 1. stol. n. 1., jehož filozofie ovlivnila i křesťanské teology pozdější alexandrijské školy [ § 49a). Je to Filón Alexandrijský, helénistický žid egyptského původu, který ani neznal hebrejsky. Přesto zůstal po celý život věren duchovnímu dědictví otců a snažil se svým dílem uvést v soulad židovskou zbožnost s řeckou moudrostí. Statečně se zastával svých souvěrců při různých pogromech literárními pracemi a r. 40 n. 1. se asi jako šedesátiletý účastnil poselstva k císaři Caligulovi se stížností alexandrijského židovstva na trpěná příkoří. Jako filozofický myslitel se značně klonil k novoplatonismu, ale vždy se silným zájmem náboženským. Pod vlivem helénistického myšlení vychází z dualismu ducha a hmoty, duše a těla. Tělo je žalářem duše a touhou duše musí být osvobodit se z okovů těla. V lidské duši je božské jádro, takže má člověk schopnost poznat Boha, tzn. věřit v Boha. Před Boha může člověk předstoupit jen s bázní a třesením, vědom si své hříšnosti, ale současně i s radostnou důvěrou v jeho zastání. Zde stojí Filón plně na základech židovské víry. Svrchovaný Bůh je ovšem nad svět tak povznesen, že s ním - podle novoplatónských představ - zůstává ve spojení jen přes různé stupně prostředníků od Loga (Logos = Slovo, srov. J 1,1) přes anděly až k démonům. Zde Filón svérázně přetavuje ve své filozofii prastarou orientální představu o božské trojici ( už v neolitickém Jerichu, § 7c ) v Boha-Otce, Moudrost-Matku, Loga-Syna. Boha žádný neviděl a žádný neobsáhne, nalezne-li však někdo Moudrost, aspoň se Bohu přiblíží. Bůh je Filónovi nejen Otcem a Moudrost Matkou světa, Bůh jako manžel Moudrosti s ní zplodil všechno a její panenství přesto zastává neporušeno. V tom už Filón překračuje meze dané Starým zákonem. Ale on si Písmo svaté vůbec upravuje pro své alegorické výklady. Většina jeho literární tvorby je věnována právě výkladům Písma. Odmítá doslovné pojetí a pátrá po hlubším smyslu příběhů. Zákon má např. tělo a duši; k duši nelze proniknout, opomíjí-li se tělo. Proto lpí Filón vedle alegorického výkladu na doslovném plnění předpisů Zákona a alegorizací dosahuje souladu mezi ním a řeckou filozofií. Filónovo literární dílo bylo ohromné, ale samorostlé a nenašlo v židovstvu veliký ohlas, takže se z něho dochovaly jen trosky. Židovstvo pochopilo, že mu budoucnost nezajistí žádná asimilace. § 2. BABYLÓNIE A ASÝRIE a) Na úsvitu dějin - b) Sumer a Akkad - c) Chammurapi – d) Začátky Asýrie – e) Vzestup a pád f) Novobabylónská říše - g) Náboženství - h) Kult - i) Kulturní přínos - j) Panbabylonismus a) N a ú s v i t u d ě j i n. Nejstarší lidské kultury vznikly v oblasti velkých řek. Tak tomu bylo v Egyptě, který byl dokonce nazýván ,darem Nilu` ( § 1a), a nejinak tomu bylo v Dvojříčí eufratsko-tigridském, kde záhy vznikla na dolním toku obou řek skvělá šumersko-akkadská kultura. Na východ od Babylónie umožnily řeky Karun a Kercha vznik rovněž velmi staré kultury élamské. Dále na východ zmiňme pro úplnost v poříčí Indu jedinečnou kulturu protoindickou (přední naleziště Mahendžo-daro a Harappa) a v Čině nejstarší kulturu v pořičí řeky Hoang-ho.
Oba veletoky Eufrat (šumersky Buranunu, babylónsky Purattu, z čehož hebrejské Perát ) a Tigris (šum. Idigna, bab. Idiklat, hebr. Chiddekel) vyvěrají v arménských horách a přinášejí každoročně takové množství nánosu, že jen v historickém období posunuly svoje ústí do Perského zálivu téměř o celý zeměpisný šířkový stupeň. Původně ústily každá samostatně, dnes se spojují v Šatt-el-arabu. Většinou na území naplaveném oběma řekami časem vznikl starý Šumer a Akkad, které jsou známé spíše pod pozdějším jménem Babylónie. Šumerové byli národ neznámého původu rasového i jazykového, Akkaďané byli Semité. Dnes tvoři toto území jižní část Iráku. Jako se v Egyptě brzo naučili lidé regulovat záplavy Nilu, tak i oblast Šumeru a Akkadu byla protkána přirozenými i umělými kanály a byla územím nad jiné úrodným. To vše ovšem předpokládalo spolupráci lidi; tak začaly vznikat městské státy, které byly občas silnějšími panovníky sdružovány ve větši celky. Úrodná země, která vzkvétala i v důsledku čilého obchodu, lákala vždycky hordy divokých kmenů sídlících v horách na sever a na východ od Babylónie. Na ochranu proti jejich nájezdům byl zřízen nárazníkový stát Aššúr ( Asýrie ) ve východní části Mezopotámie kolem dnešního Mosulu. Mezopotámie (česky Meziříčí) je označení oblasti mezi středním tokem Eufratu a Tigridu. Země je tam méně úrodná než při dolním toku obou řek a také není o její závlahu pečováno soustavou kanálů. Šumersko-babylónsky se jmenovala Šubarium (Subar), z čehož se patrně vyvinulo označení pro Sýrii. Severozápadně od Asýrie vznikl ve 2. tisíciletí stát Chanigalbat s obyvatelstvem původu churrijského. Šlo o příslušníky předoasijské rasy vyznačující se krátkou lebkou a velkým nosem. Časem byli ovládáni árijskou (,indickou`) dobyvatelskou vrstvou Mitanců, pokud nepodlehli v ustavičných válkách Asyřanům, kteří po nich zdědili onen nesemitský nos. Dále na sever v Urartu (pozdější Arménii) sídlil národ příbuzný s Churrijci, který byl v 8.-7. století rovněž ve stálých válkách s rozpínající se Asýrií. V severních a východních pohořích, které pro Mezopotámii i Babylónii tvořily přírodou danou hranici, sídlili Gutejci, Kaššité a Lullubité, horské kmeny různého původu, které byly pro sousední kulturní oblasti stálým nebezpečím. Na jihu, na východ od soutoku obou veletoků sídlili Élamci, obyvatelstvo zcela odlišné od sousedních Šumerů a Semitů i od Indoevropanů. Z těchto je nutno jmenovat v tomto úvodním přehledu především Peršany, sousedy Élamců, kteří do svých ,perských` sídlišť pronikli začátkem 2. tisíciletí př. n. 1. ze severovýchodu a v polovině l. tisíciletí př. n. 1. si podmanili indoevropské Médy usazené na jih ad Kaspického jezera a ovládli celou Přední Asii. Nejstarší velmoci indoevropskou na území Přední Asie byli Chetité (Hethité) od r. 1900 př. n. l. (a už dříve) s hlavním městem Chattušaš (dnes Boghaz-köi v Malé Asii). Pod názvem Chetitů jsou souhrnně označovány různé příbuzné kmeny (Néšané, Lújané i pozdější Chetejci, kteří po vpádu ,mořských` národů kalem r. 1200 zaplavili severní Sýrii a Mezopotámii) na rozdíl od starších Chatanů, příslušníka předoasijské rasy. Jen pro úplnost budiž připomenuto, že oblast syrsko-arabská byla ve všech dobách východiskem ustavičných náporů semitských kmenů do okolních zemí. Počítáme k nim Kenaance (Fainičany), Amorejce, Aramejce. Objevy posledních desítiletí vedly k znovuvzkříšení zašlých království mj. v Mari na Eufratu a v Ugaritu a Eble v Sýrii. Arabský poloostrov připustil vytvoření státních celků jen v jihozápadní ,Šťastné Arábii` (v Jemenu), a ta Saby a Mainu. Ze severních Arabů vytvořili vlastní stát teprve Nabatejci začátkem křesťanského letopočtu. Jejich král Arétas je jmenován v 2K 11,32. b) Š u m e r a A k k a d. Archeologický průzkum oblasti při dolním toku Eufratu a Tigridu prokázal, že první pevná sídla tam člověk vytvořil až s počátkem doby měděné, chalkolitika, kolem r. 5000 př. n. 1. Nicméně tu vznikly záhy pozoruhodné civilizace. Hovoříme o kultuře obeidské, urukské a džemdet-nasrské, nazvaných tak podle hlavních nalezišť. S obeidskou kulturou se setkáváme nejen v jižní Babylónii, ale také v severní Mezopotámii a v Élamu, takže je velmi nesnadné přidělit ji některému národu starého Orientu. Urukskou kulturu lze téměř bezpečně připsat Šumerům (3500-3200). Možno ovšem mluvit i o Protošumerech, vzhledem k další vlně Šumerů kolem r. 2600. U této druhé vlny se dá předpokládat, že je cesta vedla zprvu Podkavkazím a pak dále na jih, ,Protošumerové` snad v závěru svého blíže nezjistitelného putování přišli do země nejspíše od jihovýchodu. Nositeli džemdet-nasrské kultury (3200-3000) byli zřejmě už semitští Akkadané. V urukské době (v archeologické vrstvě Ivb) se setkáváme s nejstaršími písemnými záznamy. Protože u Šumerů veškerá půda náležela chrámům, vyvstala potřeba hospodářských záznamů. Prvotní písmo bylo obrazové, ale časem se z něho vyvinulo písmo klínové vtiskované rákosovým pisátkem do vlhkých hliněných destiček. V urukské době se užívalo 1 600-2 000 znaků, postupně se psaní zjednodušovalo až na zhruba 600 znaků, které často měly hodnotu jen slabik, nikoli celých slov. Od Šumerů převzali písmo i Akkaďané, ačkoli jejich řeč nebyla se šumerštinou příbuzná. Jednotlivý znak tím získal vedle své původní hodnoty šumerské a slabičné hodnoty z ní plynoucí i příslušné ekvivalenty semitské. Např. znak pro ,bůh` označoval i ,nebe`, šumersky dingir a an, akkadsky i1u a šamu. Přesto se klínové písmo rozšířilo po celém Předním Orientu a převzali je i jiné národy, např. Chetité. Někdy kolem r. 3000 se vytvořilo na území Šumeru několik městských královstvíček s různými dynastiemi, které se navzájem prolínaly a potíraly. Uvést ,tehdejší poměry do nějakého historického sledu je beznadějné. Nepomohou ani pozdější tzv. ,královské seznamy`, které uvádějí osm až deset králů ,před potopou` a další ,po potopě`, kdy ,království sestoupilo z nebe`. Předpotopní ,králové` mají jména výlučně šumerská
a celkem vládli několik set tisíc let (!), takže daleko převýšili věk předpotopních biblických patriarchů (Gn 5). Poslední z nich byl Ziusudra (babylónsky Utnapištim, řecky Xisuthros), šumerský Noe. Nějakou babylónskou ,potopu` objevil L. Woolley u města Ur asi z doby 3500 př. n. 1. Celá krajina byla tehdy zaplavena a všechen život pohřben pod nánosem bahna až do výše 3,5 m. Pojednává a ní známý Gilgamešův epos (český překlad od L. Matouše, Praha 1958). Život šel ovšem dál. Noví králové mají jména zčásti akkadská, tedy semitská. Obyvatelstvo je už smíšené, ale nemá ještě ústřední vládu. Dynastie se střídají dál a někteří ,králové` jsou postavy vyloženě mytické. Teprve v 27. století př. n. l. se první dynastii urskou dostáváme na pevnější historickou půdu. Tvořilo ji pět králů se 171 lety vlády. Woolleyovy výkopy v Uru odkryly mj. hřbitov královských hrobů s překvapujícím bohatstvím nádob, šperků aj., ale také s děsivým zjištěním, že krále provázel do záhrobí celý jeho dvůr, až přes sedmdesát osob, dvorní dámy se vzácnými šperky, hudebníci s hudebními nástroji, vojáci v plné zbroji. Smrt celé družiny nastala asi vypitím čiše opojného jedu. Jiná dynastie vládla v Lagaši. Poslední její vladař Urukagina proslul svým sociálně reformátorským dílem na poli daňových úlev, zmírněním útisku obyvatelstva ze strany bezohledných úředníků a zvýšením jeho osobní bezpečnosti. Jeho vládě i dílu udělal předčasný konec Lugal-zaggesi, panovník sousední Ummy, jenž jako první dokázal spojit jednotlivé městské státy v jednotný Šumer. Tento jednotný šumerský stát netrval ani čtvrt století. Mezitím vzrostla moc dřívějších semitských kočovníků usazených na sever od Šumeru, kteří kolem r. 2300 v Akkadu založili za Šarrukéna (Sargona I.) mocnou říši. Podle jejich hlavního města je nazýváme Akkaďany a jejich řeč akkadštinou. Je to společný název pro babylónštinu i asyrštinu. Šarrukén si podmanil nejen Šumer, ale i Élam na východě, Asýrii na severu a jeho vnuk Narám-sin pronikl až do Malé Asie. Vznikla tak první semitská veleříše, která však po dvou stoletích podlehla nájezdům polodivokých gutejských hord ze západního Íránu na konci 22. stol. Šumerský jih zůstal před těmito nájezdy poměrně ušetřen. Zde dochází zvláště za tzv. třetí dynastie urské k obnovení politické moci Šumeru. Zakladatel dynastie Ur-nammu je nejstarší známý zákonodárce. Vzniká rozsáhlá říše od Perského zálivu až po arménské hory. Vzkvétaly vědy a písemnictví. Panství Šumerů sice skončilo už po stu letech pod náporem západosemitských Amorejců, ale podmanitelé byli sami podmaněni šumerskou kulturou a šumerština zůstala liturgickým jazykem a dokonce i literárním jazykem ještě po dvě tisíciletí, kdy Šumerové nadobro zanikli, takže o jejich někdejší existenci nevěděli ani starověcí řečtí historikové. c) C h a m m u r a p i. Upadající státní moc vedla po r. 2100 nutně k rozpadu státu a vzniku nových městských států (Aššúr, Mari, Ešnunna, Bab-ilu, Isin, Larsa), v nichž se ponejvíce uplatnili amorejští vladaři. Amorejské kmeny ovládly tehdy celou Sýrii. Isin a Larsa zprvu ještě zůstávají šumerské, ale začíná nezadržitelné posemitšťování. Začátkem 19. stol. př. n. 1. se stává Babylón (akkadsky Bab-ilu = Brána boží) význačným amorejským střediskem. Místní králové svůj vliv postupně rozšiřují až do severní Mezopotámie. Šestý král babylónské dynastie byl slavný Chammurapi (1792-1750, podle dřívějšího, nyní už neuznávaného datování 2003-1961! ). Jeho jméno prozrazuje jeho amorejský původ a vykládá se: (bůh) Chammu uzdravuje. Dřívější čtení jména Chammurabi vedlo k výkladu: [bůh) Chammu je veliký. Bůh Chammu nám ovšem zůstává blíže neznámý. Teprve v posledním desítiletí své vlády přešel Ghammurapi k vojenským akcím proti sousedním králům. Nejprve si podmanil jižní, z Isinu a Larsy, potom se obrátil proti severním v Ešnunně a Aššúru a naposledy proti Mari, kde vládl král Zimrilim, zkušenostmi a schopnostmi rovnocenný soupeř Chammurapiho. R. 1933-35 vedly výkopy A. Parrota v někdejším Mari, dnešním Tell-charirí na středním Eufratu, k nečekaným objevům. Byly vykopány zbytky kdysi kvetoucího města s královským palácem o dvou stech padesáti místnostech a podnes zachovaným vodovodem. Navíc zůstala v sutinách zachována přes 20 000 hliněných tabulek popsaných klínovým písmem v akkadské řeči. Obsahovaly různou královu korespondenci a správní i hospodářské doklady svědčící o znamenité státní organizaci. Obchodní styky zasahovaly i přímořské oblasti, Gebal a Ugarit a dokonce Kypr a Krétu. Za Zimrilima bylo Mari středem veliké říše, která ovládala i severní Mezopotámii až ke Karkemíši, tedy území známé z biblických praoteckých příběhů (§ 11b) jako Aram-naharajim, aramské Dvojříčí (Gn 24,10). Královský archív dává nahlédnout do tehdejších intrik, smluv a zápasů, které nakonec znamenaly vtělení mariského království do říše Chammurapiho, která nyní sahala od Élamu po Sýrii. Ačkoli Chammurapiho předkové byli pouzí kočovníci, prokázal jejich potomek jedinečné organizační schopnosti. Zemi rozdělil na kraje se zvláštními správci, bezpečnost státu zaručovalo stálé vojsko a vnitřní řád byl zajištěn státními zákony. Babylón získává vedoucí postavení a do budoucna dá celé zemi jména, i když Chammurapi se ještě označuje za krále Šumerů a Akkadů. Svým zákoníkem (níže i), který navazuje na podobné právní sbírky starší, až i šumerské, a který je sepsán vybroušenou akkadštinou (tedy semitsky!) se proslavil pro všechny časy. S opisy tohoto zákoníku se porůznu setkáváme v babylónsko-asyrské oblasti po celé tisíciletí po jeho vzniku. Chammurapimu se podařilo celou říši sjednotit a překlenout propast mezi starým městským obyvatelstvem se značně pokročilou civilizací a kulturou a nedávno přišlými Amorejci, kteří stále ještě tíhli ke
svému kmenovému zřízeni. Pokusil se také zavést společného boha - Marduka, do té doby málo významné místní božstvo. Za nástupců Chammurapiho začíná nezadržitelný úpadek. Postupně se uvolňují okrajové oblasti, zvláště jižní. R. 1595 nečekaně pronikli od severu Chetité až do Babylónu a důkladně jej vyplenili. Jejich král Muršiliš I. se však zřejmě spokojil jen bohatou kořisti a svého vítězství nijak nevyužil. Zato od východu, z území dnešního íránského Chúsistánu pokračují nájezdy Kaššitů, lidu neznámé příslušnosti, který posléze zemi ovládne téměř na čtyři sta let. V Babylónii převzali záhy místní kulturu a přivedli po r. 1400 zemi dokonce k rozkvětu. V el-amárnských dopisech ( § 2c ) se dochovala i korespondence panovníků obou zemí. V Babylónii se sbíraly a opisovaly staré písemnosti, ale starý Orient se nikdy nemohl dlouho radovat z dob pokoje a blahobytu. Už kolem r. 1340 začínají vpády Asyřanů, kteří r. 1220 Babylón dobyli a pobořili. Také Aramejci a Élamci neustále dotírají. Kolem r. 1150 nastupuje nová dynastie domácího původu z Isinu, a Nabú-kudurriusur I. (Nebúkadnesar), vítěz nad Élamem, aspoň dočasně zase posílil moc Babylóna. Potom však následuje nezadržitelný čtyřistaletý úpadek. Na jihu země se začnou usazovat Aramejci (Kaldejci). d) Z a č á t k y A s ý r i e. Původní Aššúr zabíral poměrně malé území ve východní části (severní) Mezopotámie a tvořil nárazníkový stát chránící kulturní oblasti šumersko-akkadské proti nájezdům nepřátelských kmenů ze severu a východu. Bible zmiňuje, že přední asyrská města v čele s Ninivem vznikla v závislosti na Babylónu (Gn 10,11n), který celé území označoval Šubartum. Teprve kolem r. 1350 začíná pro zemi užívat jména Aššúr (řecky Assýria) král Aššur-uballit I. O původu obyvatelstva nelze říci nic bezpečného. Nejstarší sídliště v Džarmu pochází z doby kolem 5000 př. n. 1. a v dalším tisíciletí tam jsou archeologicky doloženy aspoň dvě odlišné kultury (chalafská a sámarrská), takže při příchodu Semitů ve 3. tisíciletí tu žil přinejmenším dvojí lid, s nímž nově příchozí časem splynuli. I později do země pronikali od západu Semité a ze severu Churrijci. Jako jazyk převládla akkadština, psaná však šumerským klínopisem. Po r. 2000 za králů Ilu-šummy a jeho nástupců proniká Aššúr obchodně do Malé Asie a zakládá tam vlastní obchodní střediska pro obchod s kovy a látkami (viz archiv z Kaneše-Killteppe). Kolem r. 1800 sjednotil Šamši-adad I., král amorejského původu, celou Asýrii a začal úspěšně pronikat do Sýrie a dál k moři a jeho syn Jasmach-adad se stal místokrálem v dobytém Mari. Následující 17. a 16. století byla dobou velikého stěhováni národů v Přední Asii z východu na západ a ze severu na jih. Pro Asýrii to byla doba těžkých otřesů a ustavičného střídání panovníků. Babylón tehdy padl do moci Kaššitů. Na sever ad Asýrie sídlili ve východním Kurdistánu od 3. tisíciletí Churrijci. Začátkem 2. tisíciletí pronikli do Mezopotámie a brzo tu vytvořili při horním Eufratu a Tigridu stát Chanigalbat označovaný podle indoevropské vládnoucí vrstvy též Mitani. Ovládli na několik staletí i Asyrii, dokud jejich nadvládu nezlomili ve 14. století Chetité. K významným archeologickým nálezům došlo v někdejším churrijském městě Nuzi na východ od Aššúru. Byly tu nalezeny četné texty velmi důležité i pro pochopení poměrů v Izraeli (§ 11b). Nevýhodou ovšem je, že churrijština dosud není dostatečně prozkoumána. Písemnosti v této řeči se dochovaly mj. také v El-amárně, v Boghaz-kái a v Ugaritu. Výkopy v Nuzi znamenají cenný přínos pro poznání praotecké doby v Izraeli (§ 11b). Nejeden obyčej a právní řád, které známe z bible, mají své obdoby v tamním churrijském prostředí, i když musíme připustit, že nejde o jevy typicky churrijské. Churrijci tvořili podstatnou složku místního obyvatelstva i v Cháranu a celém aramském Dvojříčí, z něhož vyšel Abram a do něhož se dočasně uchýlil Jákob. Právě jako doklad churrijských zvyklostí je snad možno označit adopci Elíezera tehdy ještě bezdětným Abramem (Gn 15,2) nebo adopci Jákoba Lábanem, který ještě neměl syna (srov. 29,16). V prvém případě pozbyla adopce platnost narozením dědice (21,2n), stejně jako i v druhém (srov. 31,1n). V izraelských právních ustanoveních se s podobnou praxí nesetkáváme. Rovněž tak lze předpokládat churrijský obyčej v počínání neplodné Sáraje, která svému muži dává svou otrokyni, aby jí s ní zplodil dítě (16,2). Neměla však právo dítě této otrokyně později vyhnat. Právě proto naléhala Sára na Abrahama (mezitím došlo ke změně jmen u obou, 17,5.15), aby to učinil on, a on se vzpíral, dokud k tomu nedostal pokyn od Boha (21,10.12). Stopu churrijského matriarchátu je možno vidět v případě Rebeky v udělení souhlasu bratra k sňatku sestry (24.50n). Bratr dívky, syn její matky je tu důležitější než otec (srov. v. 53). Jiný, neizraelský čin provedla Ráchel, když svému otci ukradla domácí bůžky (31,30-35), aby sobě - nebo spíše Jákobovi - zajistila nárok na Lábanovo dědictví. Aššur-uballitem I. (1356-1320) začíná nový rozmach Asýrie. Z el-amárnských dopisů (§ 1c) víme, že Aššúr byl ve stálých sporech s Babylónií, která v Asýrii viděla vazalský stát. Když však Chetité zvítězili nad Mitanči, byla to příležitost pro Asyřany setřást churrijské jho a chopit se moci. Aššur-ubaIlit snadno dokázal rozšířit svou moc a za jeho nástupců byl podmaněn i Babylón. Z významnějších panovníků byli zvláště Adad-nirári I. (12971265), který se prohlásil za ,krále veškerenstva`, a tím uplatnil pro svého boha Aššúra nárok na vládu nad celou Přední Asií, Šulmánu-ašarid I. (Šalmaneser, 1265-1235), kterému vyvstal nový nepřítel na severu v Urartu, a jeho syn Tukulti-ninurta I. (1235-1198), jehož říše se rozprostírala od Karkemíše v severní Sýrii až po Perský záliv. Po jeho smrti se Babylón znovu vzchopil a Asýrie upadla nadlouho do bezvýznamnosti. Až Tukulti-apilešarra I. (Tiglatpileser, 1116-1077) Asýrii dočasně zase pozvedl, dobyl Babylón a jako první pronikl až ke
Středozemnímu moři. Jeho nástupci se už jen bránili opětovaným útokům Aramejců, kteří v Sýrii vytvořili několik samostatných království. Ale ta jsme už v době, kdy také David úspěšně proniká za hranice dvaceti izraelských pokolení a vytváří svou mocnou říši, která kvete ještě za vlády Šalomounovy. e) V z e s t u p a p á d. Vládou Aššur-dana II. (935-912) začíná nový rozmach asyrské moci, který bude po plná tři staletí udržovat celou Přední Asii v hrůze před tímto národem. Zvláště Aššur-nasirpal II. (884859) byl ve svých výbojích úspěšný, ale i obávaný pro svou krutost. Celé kmeny a národy byly vyvražďovány nebo přestěhovány, aby se zabránilo jejich vzpourám. Protože šlo často o lidi aramejského původu, šíří se tímto násilným stěhováním znalost aramejštiny po celé říši, takže se později, v perském období (539-331), stala jedním z úředních jazyků perské říše. Za Aššur-nasirpala však vzkvétalo i umění a zvláště sochařství dosáhlo nebývalé výše. Šulmánu-ašarid III. (Šalmaneser III., 859-824) úspěšně pokračoval v díle svého otce. Dbal o náležitou správu dobytých území dosazenými správci. Někde se spokojil jen odváděným tributem a ponechával místní krále u vlády, a se vzdálenějšími oblastmi se spokojil obchodními smlouvami. Každoročně však podnikal válečné výpravy, zvláště proti Aramejcům na západě. U prvního pokusu podmanit si Damašek narazil r. 853 u Karkaru na aramejsko-izraelskou koalici a po krvavé bitvě zase odtáhl. Mezi deseti spolčenými králi byl nejsilnější izraelský Achab (14b), který do boje postavil 2 000 válečných vozů a 10 000 pěšáků. Šulmánu-ašarid se sice chvástá svým vítězstvím, ale skutečně pronikl k Damašku až 841, když se protiasyrská koalice rozpadla; města nedobyl. Zpoplatnil si však izraelského Jehúa (§ 14b) a foinická města Týr a Sidón. Bible kupodivu o těchto událostech mlčí: víme o nich jen. z ,černého obelisku` Šulmánu-ašaridova nalezeného, v Nimrúdu (Kalachu). Dočasného následujícího oslabení asyrské moci v důsledku vnitřních nepokojů v zemi využil aramejský Chazael k útokům na Izraele. Teprve Adad-nirári III. (810-782) dobývá Damašek a vychloubá se i tím, že se mu podrobili Izraelci, Edómci a Pelištejci. Spiše mu však jen přinesli dary z vděčnosti, že je osvobodil od Aramejců. Zvláště izraelský Jóaš (§ 14b) využil nově vzniklé situace a obsadil města, která dříve uchvátil Chazael (2Kr 13,25). Také Jarobeám II. (§ 14b) úspěšně rozšiřuje svůj vliv na úkor Damašku (2.Kr 14,25.28) , aniž Asyřané zasáhli. Nový nástup Asýrie začíná za Tukulti-abal-ešarry III. (Tiglatpilesera III. 746-727). Byl to sice uchvatitel trůnu, ale schopný panovník, který svou říši rozšířil o nové oblasti. Podmanil si všechna severosyrská království a vyrval je z vlivu sousedního království Urartu. Spojil Babylónii s Asýrií personální unií a vládl tam pod jménem Pulu (biblicky Púl, 2Kr 15,19). R. 734 táhl izraelským Přímořím proti Pelištejcům a připojil Přímoří ke své říši jako provincii Dór. Hned rok nato přišel na pomoc judskému Achazovi (2Kr 16,7n), kterého současně zpoplatnil, a oddělil od severního Izraele další provincie Megiddo a Gileád; r. 732 padl Damašek. Začala těžká doba pra Izraele: r. 724 odpadl Izrael od Asýrie a nový asyrský král Šulmánu-ašarid V. (Šalmaneser V., 727-722) přitáhl, aby vzbouřence potrestal. Oblehl Samaří a jeho nástupce Šarrukin II. (Sargon lI., 722-705) je dobyl, zbořil a lid odvlekl do asyrského zajetí (2Kr 1.7,6; § 14b). Po smrti Šarrukínově vypukly vzpoury a došlo k pokusům o svržení asyrského jha na všech stranách. Nový král Sin-achché-ríba (Sancheríb, 705-681) jen těžce zaváděl v zemi řád a klid. Podmanil si Urartu a Médii, bojoval v Sýrii a Élamu a krutě potlačil v Babylóně povstání Marduk-apla-iddinovo (biblického Meródak-baladána, 2Kr 20,12 Iz 39,1). Města dal srovnat se zemí a úrodnou půdu dokonce odvézt po Eufratu, aby zůstala jen poušť. Povstání Babylóňanů zřejmě podnítila judského Chizkijáše (§ 14d), aby se připojil k nové pratiasyrské koalici, již stál v čele foinický Týr s pelištejským Aškalónem a jíž sliboval vojenskou pomoc i Egypt. Sin-achch-ríba přitáhl snad až r. 701 a zjednal rázně pořádek. Chizkijáš vyloupil celý jeruzalémský chrám, aby se vykoupil, a asyrský král vskutku od Jeruzaléma odtáhl, ačkoli se ve svých nápisech chvástal, že dobyl šest a čtyřicet judských měst a Chizkijáše v Jeruzalémě uzavřel jako ptáka v kleci. Nevíme, zda Asyřané nepřitáhli dvakrát. Poprvé se Chizkijáš patrně vykoupil, podruhé (podle biblického svědectví) Sin-achch-ríba obléhání Jeruzaléma náhle přerušil. Bible vidí v jeho náhlém odchodu zásah Hospodinův (2Kr 19,35) a Hérodotos píše o morové nákaze v asyrském vojsku. Nový asyrský král Aššur-achu-iddina (Esarchadón, 681-669) pokračoval ve výbojích svých předchůdců. Protože za všemi vzpourami na západě stál Egypt, vypravil se proti němu a dočasně si jej r. 671 i podrobil. Zpráva z 2Pa 33,11 nevylučuje možnost, že judský král Menaše (§ 14d) byl při některé nám neznámé příležitosti dopraven do Asýrie, aby slíbil poslušnost. Všechny zprávy se shodují v tom, že byl opravdu poslušný vazal asyrského krále. Potvrzuje to i poslední velký asyrský král Aššur-báni-apli (Ašurbanipal, 669-630/625). Při jeho výpravě do Egypta, při které potlačil povstání Egypta a zničil Théby ( Naamun, srov. Nah 3,8) r. 663, se výslovně uvádí, že mezi jeho vazaly, kteří mu pomáhali, byl i judský Minše (Menaše). Válčení však nestálo v popředí králových zájmů. Původně byl určen pro kněžskou dráhu a na svoje vzdělání byl náležitě hrdý. Jeho vláda znamená vrchol asyrské kultury. Z podnětu králova byly po chrámech sbírány a opisovány všechny dochované písemnosti. Zachoval tak budoucím věkům nesmírné bohatství šumerské i akkadské literatury, 10 000 tabulek v 26 000 zlomcích. O posledních letech vlády tohoto panovníka už nemáme zprávy. Ani nevíme, kdy zemřel. Asýrie se ocitla v hlubokém rozvratu, r. 612 dobyli Médové s
Babylóňany Ninive a r. 606 je asyrská říše nadobro zničena. Nezachránil ji ani Egypt, který r. 616 a možná už dříve setřásl asyrské jho a r. 609 táhl svému někdejšímu podmaniteli na pomoc. Ohlas těchto událostí je zachován i ve slovech starozákonních proroků (Nah 3,7 Sf 2,13-15). f ) N o v o b a b y 1 ó n s k á ř í š e. Postupné upadáni Asýrie koncem Aššur-báni-aplovy vlády využil po r. 630 kaldejský kníže Nabú-aplu-usur (Nabúpolasar, 625-605) k založení říše novobabylónské. Současně povstali proti Asýrii i Médové v čele s Uvachštrou .(Kyaxarem), předtím osvobozeni od élamské nadvlády Aššur-bánl-aplim. Asi r. 645 Asyřané tvrdě potlačili élamské povstání a valnou část národa přestěhovali do různých vzdálených části své říše, i do Samaří (srov. Ezd. 4,9). Tim se uvolnilo Médům a Asyřané nebyli schopni odolat společnému náporu obou dosud porobených jižních sousedů. Nenávist Babylóňanů i Médů proti jejich zotročovatelům byla tak hrozná, že nadobro zničili jejich přední města (Aššúr r. 614, Ninive r. 6I2, Gháran r. 610) a obyvatelstvo rozprášili, pokud je nevyhubili, takže země byla obrácena v poušť. Teprve archeologické výkopy koncem minulého století po téměř 2 500 letech zase odkryly památky na onen národ, před kterým se celý Před.ní Orient v hrůze chvěl po plná tři staletí. Médové si dobyté území tehdy rozdělili s Babylóňany; těmto připadla západní část asyrské veleříše včetně celé Syropalestiny, oněm východní část, v podstatě dnešní Írán včetně přilehlé části Turecka. V Sýrii bylo tehdy ještě egyptské vojsko, které spěchalo dokonávající Asýrii na pomoc. Cestou se r. 609 utkal farao Néko s judským králem Jóšijášem (2Kr 23,29 2Pa 35,20-23). U Karkemíše se však srazil s babylónským Nabú-kudurri-usurem II. (Nebúkadnesarem, řecky Nabúchodonosorem, 605-562) a byl poražen. Smrt otcova zabránila kralevicovi využít plně vítězství; ani r. 601 ještě nedokázal zlomit moc Egypta a sám utrpěl tak těžké ztráty, že dočasně od dalších výprav upustil. Toho využil Tyr i judský Jójakím a pokusili se o vzpouru (2Kr 24,1). Nabú-kudurri-usur nezakročil hned, ale r. 598 přitáhl k Jeruzalému, Jójakím mezitím zemřel a místo něho šel do zajetí jeho syn a nástupce Jójakín (2Kr 24,10nn). Ale ani nově dosazený král Sidkijáš (§ 14d) nejednal moudřeji než jeho bratr Jójakím a přivodil tak pád Jeruzaléma, zboření chrámu a odvlečení předních z lidu do Babylónie r. 587/6 ( § l4e). Když Nabú-kudurri-usur zajistil své zemi mír (Týr se bránil třináct let, než byl dobyt), mohl se věnovat jejímu zvelebování. Zvláště Babylón vybudoval v nádherné město s paláci a chrámy, jejichž stěny byly obloženy emailovanými cihlami a zdobeny postavami lvů a palmovými vlysy. Královou smrtí však začala neodvratná zkáza. Poslední král Nabú-naid (Nabonid, 555-539) uspíšil pád ještě tím, že si znepřátelil kněžstvo Mardukovo zaváděním kultu měsíčního božstva Sina. Když r. 539 přitáhl k Babylónu perský král Kuruš (řecky Kyros, latinsky Cyrus), otevřelo mu město brány bez boje. Světovláda Babylóna skončila. R. 333 se perské veleříše (§ 4c) zmocnil Alexandr Veliký Makedonský a chtěl povznést Babylón na hlavní město své říše, která sahala z Řecka až do Indie, ale zabránila mu v tom smrt (r. 323). Babylónie připadla Seleukovcům (§ 5b) a po nich dalším dobyvatelům, až ji r. 640 n. 1. ovládli Aratrové. Dnes je na jejím území stát Irák, ale hlavním městem není Babylón, nýbrž Bagdád. g) N á b o ž e n s t v i. Babylónsko-asyrský panteon nelze pochopit bez šumerského pozadí. Původní vegetativní božstva se časem stala i božstvy astrálními a s šířením státní moci přibírala též božstva okolních kmenů a národů. V oblasti šumersko-akkadské a později babylónsko-asyrské bylo pokládáno za těžký hřích, když např. vítězný král zničil chrám některého boha v eufratsko-tigridském Dvojříčí, jako např. Tukultininurta I. nebo Sin-achché-ríba v Babylóně. Tím jen rozhodl o vlastním pádu. - Už protodynastičtí Šumerové při svém sklonu k řádu a zálibě v systému pořizovali seznamy bohů a jejich titulů. Takový seznam z pozdně šumerského období (19. stol.) pocházející patrně z. Eova chrámu v Eridu, obsahuje 473 jmen; Marduk, pozdější hlavní bůh Babylóna je uveden na 104. místě. Jen o něco mladší seznam, patrně z Ištařina chrámu v Uruku, čítá dokonce 2 500 šumerských jmen a titulů doplněných akkadskými vysvětlivkami. Takové seznamy přirozeně nemohly nalézt uplatnění v každodenním životě prostého člověka. Jsou plodem teologické spekulace kněží a mají význam jen jako součást liturgie, při níž měla být zdůrazněna velikost, všeobsáhlost a všemohoucnost toho či onoho božstva. Z doby kaššitské nadvlády se dochoval např. text, v němž Marduk přejímá funkce i jména jiných bohů: Enlil (Pán vzduchu, vládnoucí osudem) je Mardukem vlády a soudu, měsíční bůh Sin je Mardukem nočního světla, sluneční bůh Šamaš je Mardukem spravedlnosti apod. Jiný text, nalezený v Aššúru, ale nejspíše také babylónského původu, činí z bohů údy těla boha války a honitby Ninurty (jehož jména zaznívá i ve jménu biblického ,bohatýrského lovce` Nimroda, Gn 10,9): nebe je jeho obličejem, Enlil a jeho manželka Ninlil jeho očima, otec bohů a jeho manželka Antum jeho rty, bůh spodních vod a moudrosti Ea a jeho manželka Damkina jeho ušima atd.; Marduk, syn Ey a Damkiny, tvoří jeho šíji a syn Mardukův a Sarpatin Nabú, bůh vzdělanosti, jeho prsa. Jako se dostal babylónský bůh Marduk v čelo panteonu s politickým rozmachem svého města, tak v Asýrii se stal bůh Aššúr ,vládcem všech bohů`. Z množství ostatních božstev je třeba zmínit aspoň boha vegetace Tammúze, který byl symbolem stále se obrozující přírody. Spolu s ní každoročně sestupoval do podsvětí, když v letním žáru všechno vadlo a
hynulo, aby se s novým obdobím dešťů vracel a dával novou úrodu. Jsou známy různé a obsahově se lišící mýty o Tammúzovi a jeho sesterské manželce a milence Ištaře, která jako bohyně lásky a války stála v asyrském panteonu na předním místě. V oblasti foinicko-palestinské byla uctívána jako Aštarta a byla nemalým svodem i pro Izraele, který se ochotně připojoval k jejím orgiastickým slavnostem. I s uctíváním Tammúze se ve Starém zákoně setkáváme ( Ez 8,14 srov. Za 12,11 ). Foiničané jej uctívali pod jménem Ádón (= Pán, pořečtěně Adonis); tvoří protějšek egyptského Usireva (Osirise, § 1b). – Nergal se svou ženou Ereškigal byl vládcem podsvětí; původní vládkyní podsvětí však byla Ereškigal (dozvuky matriarchátu) a Nergal měl na starosti smrtelné nemoci a válku. K mladším bohům (amorejského původu) patří Rammán či (H) adad, bůh počasí, hromu a blesku. S postupujícím uplatňováním astrologie byli různí bohové obdařeni nebeskými tělesy. U božstev Slunce a Měsíce to je jasné, Ištar se stává Jitřenkou a je ji přidělena Venuše; Tammúzovi Ariés, Nergalovi Mars, Ereškigale Hydra, Mardukovi Jupiter, Ninurtovi Saturn, Nabúovi Merkur. Život člověka je ustavičně ohrožován démony. Jsou zajisté i dobří duchové a každý člověk má svého ochránce, ale nicméně je stále v nebezpečí. Jedinou ochranou proti temným mocnostem je zaříkání a různé magické praktiky provozované kněžími. Velký význam se přikládal modlitbám a obětem. Zvířecí oběti měly smírčí účinek. h) K u 1 t. Střediskem bohoslužebného života byly chrámy. Byly dvojího typu. Tzv. ,nízké chrámy` byly shluk hlavních a vedlejších místností včetně komnat pro božstva, sdružených kolem nádvoří podle kosmické symboliky. Věřilo se, že na nebi je předobraz všeho pozemského a tudíž všechno pozemské je odleskem svého nebeského pravzoru. Těchto ,nízkých chrámů` známe z Babylóna 53, z Aššúru 34; byly středisky hospodářského života. - Naproti tomu ,vysoké chrámy` byly malé svatyně postavené na horní plošině ,babylónských věží`. Tyto tři až sedmiposchoďové věže podoby komolých jehlanů se nacházely v každém význačnějším městě Dvojříčí. Nejlépe se dochovala ve starém šumerském Uru z konce 3. tisíciletí př. n. 1. (půdorys 91 x 91 m, výška 91 m), pravzor ,babylónské věže`, o niž čteme v Gn 11,1-9. Babylónsky se taková věž nazývala zikkurat a byla pokládána za ,pupeční šňůru` spojující nebe a zemi. Každoročně o novoročních slavnostech se tu zpřítomňovalo mystérium božského obnovování života. Jak na nebi, tak na zemi. Každé město a každý chrám měly své zvláštní slavnosti. Nejslavnější byly novoroční oslavy Mardukova znovunastolování v novobabylónské říši (výše f). Podobné slavnosti a jejich popisy známe však už z nejstarších dob: víme, že např. šumerský vladař Gudea z konce 3. tisíciletí př. n. 1. při nich vystupoval jako pozemský zástupce boha zemědělství Ningirsua a manželským spojením s velekněžkou bohyně Baby zajišťoval pro nový rok úrodu na polích i plodivost lidí a dobytka. Král byl současně nejvyšším knězem, byl zván šumersky lugal, tj. velký člověk, a byla mu přisuzována ,božná` podstata čili ,srodnost` s božstvem, ba v 3. dynastii urské (kolem r. 2000) byl přímo ztotožňován s božstvem Tammúzem. To se ovšem později změnilo a král zůstal ,božný` jen ve smyslu služebném jako služebník nejvyššího státního boha, pověřený šířením jeho moci a vlivu. Odtud se vysvětlí ustavičné výboje všech králů; války byly svaté. Král, který se neosvědčil, mohl být zbaven úřadu. Vliv kněžstva časem vzrostl a vytvořila se mocná, služebně rozvrstvená třída čítající zhruba třicet kněžských skupin a dvacet skupin kněžek, z nichž některé konaly své povinnosti jako chrámové nevěstky a jiné jako vestálky. Babylóňané slavili začátek nového roku o jarní rovnodennosti. Jejich novoroční slavnost (zvaná akítu) trvala dvanáct dnů (stará šumerská sedm dnů). První týden byl věnován smírčím obřadům za hříchy spáchané ve starém roce. Připomínají izraelskou praxi popsanou v Lv 16. Král přitom vystupoval zástupně za lid, činil pokání a snášel trest. Jako zástupce lidu se pokořuje před veleknězem a vyznává vinu lidu. Je veleknězem zbaven vladařských odznaků a musí nastavit tvář políčkům (srov. Iz 50,6 J 19,3), nežli dostane rozhřešení a z milosti božstva smí opět nasednout na trůn. Zachovaly se doklady, že se král vyhnul osobnímu ponížení, zvláště v dobách všelijakých pohrom, kdy pokání nebyla jednoduchou záležitostí, a místo sebe nabídl zástupce zvaného ,pastýř lidu`. Ten musel svým utrpením vykoupit lid a zajistit mu novou spásu, načež král opustil své soukromí a ujal se veřejně vlády. Ohlas těchto zvyklostí, které jsou doloženy např. pro Aššur-achu-iddinu (Esarchadóna) připomíná pokus Pilátův propustit Barabáše místo Ježíše (J 18,39n). Barabášovo jméno v aramejštině zní Bar-abbá' a znamená ,syn otce`. Podivná shoda se synovstvím Ježíšovým (J 17,1). Ponížení královo bylo připomínkou smrti nebo uvěznění božstva a jeho vzkříšeni, jež probíhaly v 8. až 10. dni za nářku kněží i lidu. S Mardukem zmizela v podsvětí i bohyně Ištar. Následuje slavný průvod, kdy král ,uchopí ruku Bélavu` (Bél = Pán, srov. hebr. ba`a1) a v čele procesí, v němž, jsou neseny sochy bohů z okolních měst, přivezené na lodích do Babylóna (srov. Iz 46,1n), jde do ,domu slavnosti` (bét akitu) vně města. Tam setrvá král i bůh tři dny v podzemní komnatě a pantomimicky se předvádí vítězství nad smrtí. Po celou dobu přestaly platit třídní rozdíly a otroci si mohli počínat jako páni. Jedenáctého dne se celý průvod slavnostně vrací, sochy bohů jsou doneseny do svatyňky na vrcholu zikkuratu, Marduk je znovunastolen jako vládce světa, král v jeho zastoupení slaví posvátné zásnuby s velekněžkou, která zastupovala bohyni, a ve shromáždění bohů se losováním určí, co se v příštím roce má dít.
i) K u 1 t u r n í p ř í n o s. Ačkoli bylo klínové písmo velmi složité a mělo svůj původ u Šumerů, převzali je záhy semitští Akkaďané a po nich Babylóňané a Asyřané, ale i nesemitští Élamci, předoasijští Churrijci a indoevropští Chetité; Peršané si je zjednodušili a v Ugaritu vytvořili klínopisnou abecedu. Současně se rozšířila i babylónština v 2. tisíciletí př. n. 1. a stala se diplomatickou řečí celého Předního Orientu. Dokonce egyptští faraónové 14. století si dopisovali se svými syrsko-palestinskými vazaly v babylónštině a klínopisem (srov. el-amárnské tabulky, § 1c), ačkoli řeč byla pro obě strany cizí. jinde převzali jen písmo, ale psali vlastním jazykem, např. Chetité. je to zásluha našeho orientalisty prof. dr. Bedřicha Hrozného, že jako první rozluštil tuto - do té doby neznámou - řeč a zařadil ji mezi indoevropské jazyky (1916-17). Jiné národy šly dál a babylónské písmo si upravili. Už staří Šumerové se při své zvláštní zálibě pro řád pokusili o přehledné uspořádáni znaků, jichž byly stovky a které většinou představovaly celá slova. Ta např. Egypťany nikdy nenapadlo. Tak vznikly soupisy bohů a hvězd, zemí a hor, živočichů a rostlin, ale také zaměstnání a nářadí, pokrmů a nápojů apod. Pro Akkaďany byla šumerština cizí řeč. Proto k šumerským znakům připojovali odpovídající semitský výraz a případně i různé vysvětlivky. Vznikají tak první slovníky, které velmi usnadňují studium starých textů v řečech někdy jen nedostatečně známých. Dnes už máme k dispozici vedle šumersko-akkadských slovníků i jiné, např. chetitsko-akkadský, kaššitsko-babylónsky a další, nejnověji zvláště z vykopávek v syrské Eble (§ 3g). Protože hliněné tabulky, na které se psalo, měly jen omezené rozměry, bylo zapotřebí náležitě je označit, aby se dalo najit pokračování textu. I v tom dosáhli staří písaři značné zručnosti, ba našly se i jakési seznamy literárních děl (často nedochovaných a až na výjimky anonymních), které lze pokládat za předchůdce dnešních knihovních katalogů. Pozoruhodné bylo i školství. Matematika a geometrie stály v popředí zájmu pro svůj význam v zemědělství a obchodě. Byly známy soustava desetinná i šedesátinná. Jestliže dodnes rozdělujeme den na čtyřiadvacet hodin či dvanáct dvojhodin a ty dál na šedesát minut po šedesáti vteřinách, navazujeme bezprostředně na dědictví starých Šumerů a Babylóňanů. Znali i velmi složité početní úkony, Ludolfovo čísla určili téměř přesně na 3 (místo 3,1415926), v podstatě si poradili i s problémy, k jejichž řešení dnes užíváme větu Pythagorovu a Euklidovu. Od matematiky byl jen krůček k astronomii či spíše astrologii. To už byla práce především pro kněze, ale právě proto snadno zabočovala do hvězdopravectví. Nicméně uměli odlišovat oběžnice od stálic, zjistili ekliptiku Slunce, dovedli předem určit zatmění Měsíce, znali zvěrokruh - označení jeho souhvězdí jsou platná dodnes. Ovšem pokud jde a jejich představy o Zemi (nebe-souše-moře), ty moderní věda od základů pozměnila, ale platily v celém starověku a udržely se až do novověku. Jedinečnou památkou babylónské kultury je zákoník Chammurapiho (17. stol.). Dnes už známe dokonce starší sbírky zákonů a víme, že Chammurapi dal jen písemně zachytit běžné právní případy a srovnat je ryze kazuisticky, podle našeho pojetí ne vždy dost systematicky. Jeho zákoník je však dílem své doby a musíme jej hodnotit z hlediska tehdejších poměrů. Je archaický a konzervativní, ale nelze nevidět snahu o zavedení řádu do soudnictví, jež z rukou kněží přechází pod pravomoc státních orgánů. Přestože se zákoník zlomkovitě dochoval v mnohých opisech, není jisto, zda byl vskutku užíván v denním životě. Původně byl postaven v Mardukově chrámu v Babylóně, odkud jej ve 12. stol. dal élamský král Šutruk-nachchante jako válečnou kořist odvléci do hlavního města své říše Šúšan (Súzy), kde jej 1901-02 objevila francouzská archeologická expedice. Do jisté míry jsou společným majetkem starého Orientu i různé mýty, jejichž původ lze sledovat až do starého Šumeru. Z nejproslulejších písemností je tzv. Gilgamešův epos, který vznikl z několika, původně samostatných šumerských skladeb. Postupně k nim přibyly další a ve své poslední podobě (novoasyrské) čítá epos dvanáct tabulek. Z mnoha jeho opisů se zachoval jeden neúplný i na půdě Palestiny v Megiddu (ze 14. stol.). Tento epos byl dokonce překládán, např. do chetitštiny a churrijštiny. Součásti eposu je mj. vyprávění o ,potopě` (níže j). Stvořitelský mýtus Enúma elíš popisuje Mardukův vítězný boj s vládkyní předvěkého chaosu Tiámatou. Ve Starém zákoně narážíme na nejeden obraz vzatý z tohoto ,zápasu bohů`. Jiný text vypráví o sestoupení bohyně Ištary do podsvětí, kde hledá mrtvého Tammúze. Mýtus a Adapovi se zabývá otázkou věčného života; text tohoto eposu byl nalezen dokonce v Egyptě v el-am'arnském archívu. V básni o Etanovi upoutá jeho záměr vzlétnout k nebi; uskuteční jej na křídlech orla. Tolik aspoň příkladem z bohatého odkazu národů Dvojříčí. j ) P a n b a b y 1 o n i s m u s. Rozluštění klínopisných textů s látkami připomínajícími některé látky biblické vzbudilo v teologii zcela nebývalý rozruch. jelikož je Starý zákon ve srovnáni s oněmi texty výtvor o jedno až dvě tisíciletí mladší, začali jej mnozí prohlašovat za pouhý opis bez vlastní svébytnosti. Hlavni slovo získali němečtí teologové a jejich zásluhou dostal celý spor německé označení ,Babe1-Bibel` (Babylón-Bible). Ze Starého zákona málem nezbylo nic, čím bychom se ještě měli zabývat. První podnět k novému panbabylónskému pohledu na Starý zákon dal George Smith svou londýnskou přednáškou 3. 12. 1872. Rozluštil část Gilgamešova eposu (tab. 11 o potopě) a srovnal ji s biblickým vyprávěním. O třicet let později, 13. 1. 1902 přednesl v Berlině Friedrich Delitzsch svůj proslulý výklad "Babel
und Bibel", jímž přímo popřel samostatnost a hodnotu Starého zákona. Vzduté vody dnes opadly a někdejší vášnivé polemiky mají už jen historickou cenu. Uznává se, že babylónská kultura dalekosáhle ovlivnila předoasijské poměry a Izrael vstoupil do světa své doby. Nikdo nebude popírat styčné body, ale odpovědní činitelé nemluví už o závislosti Izraele na jeho prostředí, nýbrž o záměrnosti, s níž používal výrazových prostředků svého okolí, aby překonával jeho názory a přibližoval mu vlastni stanovisko. Starý zákon ve svém celku představuje mocný protest proti náboženským soustavám starého Předního Orientu. Zná jediného Boha, který žárlivě střeží svou nesrovnatelnost a nedá se srovnat se zástupy bohů všelijak spjatých s přírodním děním a závislých na člověku a jeho službách. Hospodin stál na počátku jako Stvořitel a bude stát na konci jako Soudce, který ani v přítomnosti nestrpí porušování své vůle. Druzí bohové jsou zapojeni do koloběhu dění v přírodě a případně jsou nuceni o svou vládu bojovat. Už stvořitelský zápas Mardukův s Tiámatou je Starým zákonem historizován: Hospodin rozpoltí Rákosové moře, ve kterém jeho lidu vyvstala nebezpečná překážka, když opouštěl Egypt. Moře připomíná Tiámatu, ale nic neslyšíme a Mardukově zápasu s ní (Ex 14,15nn srov. Ž 89,10n Iz 51,9n). Pokud se ve Starém zákoně užije mytologických motivů, je to jen způsob vyjadřování oné doby, aby se postihlo to nadčasové, věčně platné, na člověku nezávislé v božím konání. Hospodin nemusí o prosazení své vůle teprve zápasit, protože nemá soupeře sobě rovného. Stačí pouhé slovo (Ž 33,9). Nejčastěji se poukazuje na babylónské vyprávěni o potopě jako vzoru pro biblickou zprávu (Gn 6-8). Vskutku lze zjistit nápadnou podobnost i v jednotlivostech, ale nelze přehlédnout neméně nápadné rozdíly v celkovém pojetí. Spíše než na potopu světa je tu třeba myslit na místní záplavu nesmírných rozměrů, jak ji potvrdily např. výkopy Woolleyho v Uru (výše b). Rozdíl je také mezi počínáním Hospodina a jednáním babylónských bohů. Na jedné straně svrchovaný svatý Soudce, na druhé společnost bezmocných bůžků, kteří se děsí toho, co způsobili, skučí a schovávají se jako psi, aby se potom jako mouchy sletovali na první oběť, kterou jim zachráněný člověk přinese. Lidé nejsou stvořeni z boží lásky, aby žili v obecenství se svým Stvořitelem (§ 16a), nýbrž jsou tu proto, aby bohům přinášeli oběti; bohové potřebují je přinejmenším stejně, jako oni bohy. Vyprávění o ,babylónské věži` (Gn 11,1-9) nemá protějšek ve vyprávěních Dvojříčí, ale vychází z dobré znalosti místních poměrů. Zná zikkuraty a vidí v nich doklad lidské pýchy. Člověk se chce dostat až do nebe a strhnout Boha na zemi. Proto se i jména Babylóna (babyl. bab-ili = Brána boží) vykládá podle hebrejštiny na zmatek od slovního kořene b-b-1. Bible tím sama odmítá jakýkoli panbabylonismus. Izrael přijal z tamní kultury nesporně mnoho, ale duchovně stojí docela jinde a neskonale výš. . § 3. SYROPALESTINA a) Přehled - b) Kenaan - c) Pelištejci - d) Foinikie - e) Ugarit f) Zisk pro Starý zákon - g) Ebla - h) Aram i) Aramejština ve Starém zákoně – j) Edóm, Moáb, Amón a) P ř e h 1 e d. Jako Syropalestinu označujeme. celou oblast od horního toku Eufratu po Sinajský poloostrov a od Středozemního moře po Arabskou poušť. Je to ovšem území zeměpisně a hospodářsky značně rozmanité, v minulosti politicky nejednotné, rozdrobené v množství městských státečků, do kterého střídavě nebo aspoň místně zasahovaly sousední velmoci, z jihu Egypt, ze severozápadu Chetité, od východu Asyřané a další. Obyvatelstvo bylo v historických dobách převážně semitského původu. Nejstarší vrstvu tvořili zřejmě Kenaanci, po nich se zvláště v severních oblastech usadili Amorejci a později Aramejci. Vždy nové kmeny pronikaly do kulturní země ze sousední pouště a posilovaly semitský ráz lidu. Přicházeli přirozeně i příslušníci jiných jazyků a ras, jak při poloze Syropalestiny ani nemohlo byt jinak, ale v semitském prostředí se asimilovali. Archeologickým nálezům vděčíme za to, že známe několik důležitých středisek už z 3. a 2. tisíciletí a z písemných památek víme i o různosti jejich obyvatel. O hlavních pojednáme níže. Jde hlavně o staré Foiničany, Ugariťany a Eblajce. Zhruba od r. 1200 si)i vliv aramejských kmenů, které brzo začínají zakládat samostatná královstvíčka. Ta sice později podlehla rozpínavosti Asyřanů, ale jazykově si podmanila celou Přední Asii (níže h). Poslední semitskou vlnu představují Arabové od 7. stol. n. 1. Jak nás poučují nejnovější objevy z Ebly (níže g), dosáhla severní Sýrie pozoruhodné kulturní výše už ve 3. tisíciletí. V druhé polovině 3. tisíciletí tam svými výboji pronikají Šarrukén I. Akkadský a Narám-sin. Současně proniká egyptský vliv do přímořské oblasti, zprvu jen obchodně, později i vojensky. Naopak se ze severní Sýrie z oblasti obývaných předoasijskou rasou Churrijců, kteří pod indoevropskou vládnoucí vrstvou vytvořili v 2. tisíciletí stát Chanigalbat či Mitani, vyrojili v 18. stol. Hyksósové, jako smršť se přehnali Přední Asií a na sto let ovládli i Egypt. Když se faraónům 18. dynastie (výše § la) podařilo vytlačit vetřelce ze země, nezastavili se na hranicích, nýbrž podmanili si značné oblasti Syropalestiny. Pronikli až k Mitani. Byli tu však i Chetité a jejich král Šuppiluliumaš (1380 až 1346) odebral mitanskému Tušrattavi (asi 1390-1360) jeho syrské teritoria. Severní Sýrie se tak dostala pod chetitskou svrchovanost a jižní pod egyptskou. Vzájemné vztahy obou velmocí byly sice napjaté, ale nezměnilo se nic ani vítězstvím Egypťanů u Kádeše r. 1296 ani mírovou smlouvou mezi Ramessem II. (1301-I235) a Chattušilem III. (1281-1250).
Náporem ,mořských` národů kalem r. 1200 byla chetitská říše natrvalo zničena. Různé příbuzné kmeny, které souhrnně označujeme jako Chetejce (narozdíl od Chetitů) se udržely v severní Sýrii a splynuly s místním obyvatelstvem. Egypt byl náporem ,mořských` národů zatlačen za vlastni hranice, ale svou zemi uhájil. Jeho dočasného oslabení mohl využít ještě i David a rozšířit své panství daleko za území osídlené dvanácti izraelskými pokoleními (§ 13c), ale už za Šalomouna se z izraelského vlivu vymaňuje Damašek. Vzniká tu aramejské království, které bude v dalších staletích často sužovat Izraele, dokud sama nepadne náporem Asyřanů (r. 732 ). Od začátku 11. století neustále zesiloval tlak Asyřanů na Sýrii, až nakonec ovládli celé území koncem 8. století. Pak se už jen střídali vladaři, po asyrských přišli Babylóňané a po nich Peršané, Makedonci, Seleukovci a Římané (Pompeius r. 63 př. n. 1.). Od 3. stol. n. 1. se tlačili perští Sásánovci na západ, r. 540 dobyli Antiocheiu a 613 Damašek, ale jen dočasně. R. 634-5 zvítězili Arabové a 661-750 si chalífové vyvolili Damašek za své sídlo. To znamenalo poslední dobu rozkvětu pro zemi. Když se jednota islámu rozbila a vznikly nové chalifáty v Bagdádu a Káhiře, zůstala Sýrie na okraji jejich zájmu. Zača1 neodvratný úpadek, který nezastavili ani křižáci (1099-1291), a tím méně Turci. Teprve osvobození jednotlivých států vzniklých na tomto území ve 20. století otevřelo jejich národům cestu k novému rozkvětu. Náboženské poměry v Syropalestině vykazují od 3. tisíciletí celkem jednotný ráz, podmíněný arci dějinnými událostmi. Z nich nejzávažnější je okupace Palestiny izraelskými kmeny ve 12. stol. př. n. 1., již se toto území do značné míry uzavřela vůči ostatním oblastem. Ty procházely až do 7. stol. n. 1. svým vývojem, přirozeně s místními zvláštnostmi. Dočasné, někdy silnější, jindy slabší vlivy sousedních velmocí (Egypt, Mezopotámie) zde můžeme pominout; neznamenaly podstatné úchylky. Domácí, kenaansko-amorejské představy, dříve nedokonale známé hlavně ze Starého zákona, vstoupily do nového světla objevem ugaritských eposů a mýtů (níže e). Nicméně nedovedeme ještě říci, jde-li tu o jednotné představy nebo původně o dva systémy, kenaanský a amorejský, které teprve časem splynuly v jediný. Koncem 2. tisíciletí dochází ke značným změnám, při nichž se do popředí dostávají různí bohové: v Týru vládne dál Melkart, v navě vzniklém království edómském Kós, v Moábu Kemóš, v Amónu Milkóm a v Izraeli nejsilnější ze všech, s jinými neslučitelný Jahvé. Severní část Syropalestiny zaplavili Aramejci; vytvářejí řadu státečků, z nichž vynikne zvláště Damašek se svým Hadadem. Od sklonku 4. století proniká do celé oblasti vítězně helénismus a stará domácí božstva se sbližují s řeckými: Hadad je ztotožňován s Diem, Atargatis s Afrodítou apod., a také jejich kulty se navzájem prolínají. Od jihu pronikají i nabatejské vlivy (níže j) a v 1. stol. n. l. křesťanství, které se v době 300650 stala vládnoucím náboženstvím, dokud nebylo od 7. stol. zbaveno svého výlučného postavení vítězným islámem. b) K e n a a n. Do příchodu Izraele tvořila Syropalestina kulturně i nábožensky jednotné území. Osídleno bylo už od starší doby kamenné (§ 7a) a pozoruhodné jsou nálezy z doby předhistorické (např. z Jericha; § 7c), ale o rasové příslušnosti obyvatelstva se nedá říci nic určitého. Ve všech dobách tu docházelo ke stěhováni nejrůznějších kmenů a ras. Dochované kosterní zbytky stejně jako památky umělecké tvorby dokládají mj. existenci lidí armenoidního typu z okruhu maloasijsko-kavkazského, menších postav s krátkou a vysokou lebkou, poněkud sraženým čelem a silným nosem. Takovou tvář s velkým armenoidním nosem zobrazuje např. reliéf na jednom osuáriu chedérského (chudeirského) původu ze 4. tisíciletí př. n. 1. Jiný typ představují dlouholebí přistěhovalci ze 7.-5. tisíciletí, s negroidními příměsky, snad už příslušníci hamitské rasy nebo jejich příbuzní. A opět další typ zachycuje jerišská soška zhruba z téže doby s malým, poněkud promáčklým ,evropským` nosem. Kolik vln se přes zemi přehnalo, nikdo už nezjistí. Některé Palestinou jen protáhly, jiné se v zemi usadily a splynuly se starším místním obyvatelstvem. Egyptská vyobrazení ze staré říše (§ 1a) dokazují, že amu Sinajského poloostrova a přilehlé pouště už byli Semité. Pravlast Semitů nám dosud zůstává neznámá. V historické době je jejich stanovištěm oblast syrskoarabská. Odtud podnikají pravidelné vpády do sousedních kulturnějších oblastí a usazují se v nich, Nejstarší historicky doloženou semitskou vlnou je pronikání Akkaďanů do území později nazývaného Babylónie. Od začátku 3. tisíciletí vnikají do země jako kočovníci a kolem r. 2300 tu zakládají mocnou říši (§ 2b). Nová vlna semitského náporu koncem 3. tisíciletí se označuje jako amorejská. Po r. 2100 vytvářejí v poříčí Eufratu několik městských států (§ 2c) a ovládají i celou Sýrii. Jejich označení jako Amorejců (z akkadského amurru) je označuje jako ,západáky`. Na západě se naproti tomu semitští přistěhovalci označují jako Kenaanci (srov. elamárnské kinachchi a hebrejské kena`ani). Není jisté, jde-li o různé označení téhož lidu nebo a dvojí lid. Starý zákon shodně s texty el-amárnskými užívá zpravidla označení Amorejci pro severní oblasti a Kenaanci pro jižnější. Nové objevy z Ebly (níže g) nasvědčují tomu, že Kenaanci tvoři starší vrstvu této vlny (Gn 10,16), i když jméno Kenaanců je doloženo teprve od 15. stol. Kenaanci, k nimž se počítají i Foiničané (níže d; srov. Gn 10,15), dali jméno Palestině jako její předizraelští obyvatelé (Gn 11,31 12,5 I3,12 a.častěji), ale v odsudku Izraelců dostává jejich jméno hanlivý přídech ,kramáři` (Ez 17,4). Izrael označoval jako Kenaan zpravidla území na západ od Jordánu, tedy vlastní ,zemi zaslíbenou`, zatímco Zajordání bylo Gileádem. Téměř současně s nejstaršími písemnými zmínkami o Kenaancích objevuje se nová semitská vina, Aramejci, kteří kolem r. 1000
vytvářejí v Sýrii hned několik království a pro Izraele budou znamenat stálé ohrožení (níže h). Stálými deportacemi porobených kmenů a národů vítěznými Asyřany se aramejský živel časem rozšířil i na celé území Asýrie a Babylónie, takže se aramejština později stala v perské říši státním jazykem a zatlačila starší babylónštinu. Z korespondence egyptských faraónů Amenhotepa III. a IV. (§ 1c) s jejich palestinskými a foinickými vazaly poznáváme místní poměry v zemi ve 14. stol. př. n. 1. Jde o tzv. e1-amárnské texty, zvané tak podle jejich naleziště na středním Nilu. K nálezu vedla roku 1887 nikdy neobjasněná náhoda. Podle jedné verze narazila nějaká venkovanka při polních pracích na hliněnou tabulku popsanou klínovými znaky a prodala ji za dva šilinky. Podle jiné verze si místní domorodci brali ze zřícenin cihly na svoje chatrče a narazili na zmíněné texty. Úřední místa byla zprvu k nálezu klínopisu v Egyptě krajně nedůvěřivá a toho přirozeně využili domorodci. Teprve 1891 až 1892 došlo k soustavnému průzkumu naleziště za vedení významného anglického egyptologa Sira Flinderse Petrieho. Ale bylo už pozdě. Mezitím se dostalo přes 200 tabulek (z celkového počtu asi 350) do Berlína; ostatní jsou porůznu roztroušeny po světových sbírkách, v Káhiře jich je jen 50 (mnohé neúplné). Soustavný průzkum už mnoho neobjevil. Víme však nyní, že i egyptští faraónové vskutku užívali v písemném styku se svými vazaly babylónštiny a klínopisu. Doba, do které nás el-amárnské dopisy vedou, byla pro Palestinu a přilehlé oblasti velmi těžká. Egyptská moc upadala. Minul rozmach, který následoval po vypuzeni Hyksósů z Egypta (§ la) r. 1580 př. n. 1., a do země pronikají noví nájezdníci označovaní jako chabiru. Syrsko-palestinští vazalové bijí na poplach. Na nejvzdálenějším syrském severu v bezprostředním sousedství chetitské říše, ,v zemi Amurru` vládl Abd-aširti a po něm jeho syn Aziru. Dávno už nedbali na faraóna a podmanili si postupně celou libanonskou oblast až na Gebal, ale ujišťují faraóna svou věrností. Abd-aširti v jednom dopise píše: "Hle, jsem otrok králův a pes jeho domu" a jinde: ,,K nohám krále, svého pána, padl jsem sedmkrát . . . a ještě sedmkrát, jak břichem, tak zády" a prosí faraóna o pomoc. Gebalský Ríb-addi však o Abd-aširtim píše, že to je odpadlík, který se spolčuje i s chabiry a přivlastňuje si ,královu zemi`. - Také v Palestině využívali někteří vazalové slabosti faraónů a vládli si po svém. V Šekemu to byl Labaja a v Jeruzalému Abdi-chipa, dva muži nesemitských jmen. Abdichipa je svým jménem přímo označen jako ,otrok Chepy`, churrijské bohyně, kterou uctívali i Chetité, takže nelze vyloučit chetejský původ tohoto muže. Vysvětlilo by to i prorokovu narážku o původu Jeruzaléma: "Tvůj otec byl Emorejec a tvá matka Chetejka" (Ez 16,3). Jihopalestinský kníže Šuvardata si na oba vladaře stěžoval: "Labaja je mrtev, který zabral naše města, ale hle, jiným Labajou je Abdi-chipa, i on zabírá naše města." Přitom Abdi-chipa žaloval na Labaju, že se spolčil s chabiry a zoufale prosil o pomoc: "Nechť pošle král padesát vojáků, aby ochránili zemi." A oba se zapřísahali svou loajalitou. Byly to zkrátka zmatené doby pouhých dvě stě let před příchodem Izraele. Bylo velmi svůdné ztotožnit klínopisně psané jméno chabiru se starozákonními Hebreji. Jenže chabirové jsou zmíněni už v písemných dokladech z 2. tisíciletí př. n. l. v Malé Asii a Sýrii, ba až v Kerkuku, 100 km na východ od Aššúru, v Babylónii dokonce na přelomu 3. a 2, tisíciletí, a také ugaritské texty znají nějaké `prm a podobně i egyptské z 15. až 12. století (a doporučují výslovnost `apíru) jako lidi, kteří se dávají najímat za žold a tvoří spíše sociálně nízko stojící vrstvu, nikoli národnostně jednotný útvar. Není tedy možno v chabirech vidět Hebreje a položit rovnítko mezi Hebrej a Izraelec. Spíše bude nutno také v Hebrejích vidět společnost bezzemků a cizinců. Kupodivu i Septuaginta vidí v ,Hebreji Abramovi` ještě jen příchozího, cizince (Gn 19,13). Stejně Josef vystupuje v cizím, egyptském prostředí jako ,ten hebrejský otrok` (39,17 41,1.2). Právě tak Pelištejci hovoří o Izraelcích jako o Hebrejích (1S 4,6), ale i Izraelci o nich vědí ( 13,3 14,21). Je nesnadné rozhodnout, zda v tomto posledním případě jde o Izraelce, kteří žili v přímém poddanství Pelištejců (tak to chápe Septuaginta 1S 13,3 ) , nebo o různé skupiny jiného původu žijící mimo svazek Izraele. Jelikož Izrael (§ 9a-f) byl společenstvím různých kmenů a čeledí, bylo u ,Hebrejů` rozhodující, zda se připojili k Hospodinu, Bohu Izraele, a byli tím zahrnuti do svazku tohoto lidu, nebo zda jako otroci cizího lidu sloužili jeho bohům, a tím ze svazku Izraele vypadli. Ještě apoštol Pavel ví, že ”ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael" (Ř 9,6). c) P e 1 i š t e j c i. Téměř současně s Izraelem pronikli do Palestiny i Pelištejci spolu s jinými kmeny a čeleděmi velkého společenství ,mořských národů`, o nichž podávají zprávu egyptské texty. Jde tu o stěhování národů přicházejících z egejské oblasti, které se nezadržitelně valily po moři i po souši a kolem r. 1200 př. n. l. zničily v Malé Asii říši Chetitů, v severní Sýrii vyvrátily Ugarit (níže e), ve Foiníkii (d) Týr a zaplavily celou Přední Asii. Přes Krétu pronikly do Libye a napadly Egypt a dorazily i přes Palestinu až k hranicím Egypta. Stěží je farao Ramesse III. (kolem r. 1190) zastavil vojensky. Obratným politickým jednáním docílil, že se útočníci rozhodli usadit v prostoru Gázy a - jak se zdá - vstoupili zčásti do egyptských služeb jako žoldnéři. Tak se nejlépe vysvětlí, že se s nimi setkáváme mj. v někdejším egyptském posádkovém městě Bét-šeánu v Jizreelské nížině. Egyptské prameny uvádějí vedle Pelištejců i další kmeny, aniž se ovšem o nich dozvíme podrobnější zprávy. Starý zákon je výslovně nezmiňuje, ale z doby soudců (§ 12e) známe kenaanského vojevůdce Síseru (Sd 4,2nn), jehož jméno nezní nikterak semitsky. Předpokládá se, že je ilyrského původu. V tom případě by Sísera byl příslušníkem některého kmene skupiny ,mořských národů' které po usazení v Kenaanu rychle splynuly s místním obyvatelstvem a přijaly jeho řeč, kulturu i náboženství.
Z tohoto společenství jediní Pelištejci vytvořili samostatné městské státy v Gáze, Aškalónu, Ašdódu, Ekrónu a Gatu (srov. i. S 6,4 21,4). Odtud pronikali postupně i dále do nitra země (10,5) a stali se pro Izraele, tehdy ještě rozděleného na dvanáctero pokolení, nemalým nebezpečím. O prvních srážkách slyšíme už za ,soudce` Šamgara (Sd 3,31), za Samsona (k. 14-16) a za Samuela (1S 4-6). Nebezpečí ze strany Pelištejců bylo jedním z hlavních důvodů, že se Izraelské kmeny těsněji semkly a vytvořily království (§ l3b). První král Saul v boji podlehl (1S 31), druhý, David, zvítězil (2S 8,1). S jeho jménem je spjata i vyprávění o jeho zápasu s pelištejským Goliášem (1S 17). Právě tady se ukazuje, že pro Izraele šlo o bytí a nebytí. V područí cizáků byl často, ale Pelištejci se stali typem odvěkého Nepřítele božího i lidského. Goliášova vychloubačná slova (vv. 8n) právem děsila krále i lid. Stát se otroky Pelištejců by znamenalo ctít i jejich bohy; takový byl úděl otroka (srov. Gn. 24,12). Byl by potupen Hospodin a zmařena jeho dílo. Podstoupit Hospodinův boj, a tím zachránit existenci lidu, v tom spočíval význam Davidova činu. Dalo by se tu obrazně mluvit o Davidově kristovském a Goliášově antikristovském profilu. Slova Goliášova se obrátila proti Pelištejcům. Byl poražen a jeho město Gat bylo záhy vtěleno do svazku kmene Judova, z něhož pocházel David (1Pa 18,1). A s obyvateli města se setkáváme ve výčtu Davidových služebníků. Vedle Keretejců a Peletejců (Kréťanů a Pelištejců, 2S 8,18) to byli ,všichni Gaťané` (15,18) v čele s Itajem Gatským (vv. l9nn), kteří věrně stáli při králi, i když jej vlastní lid svedený Abšalómem opustil. Války s Pelištejci ovšem nepřestaly, ale David zůstal pánem (5,17nn 21,15nn 23,9nn). Později, snad už za Šalomouna, získali opět větší svobodu a byli zataženi do občasných válek se severním Izraelem (1Kr 15,27 16,15nn Iz 9,11). V dobách rozpínavosti asyrské veleříše se zapojovali do protiasyrských spiknutí syrsko-palestinských státečků. R. 734 zasáhl Tukulti-abal-ešarra IV. (Tiglat-pileser IV.) proti Gáze, jejíž král se uchýlil do Egypta, ale byl Asyřanem přijat na milost. Za Šarrukína II. ( Sargona II.) se Gáza účastní vzpoury r. 722-720 a Ašdód 713 až :11, ale obě byly potlačeny a Ašdód se stává asyrskou provincii (Iz 20,1). Přesto se v letech 705-701 zapojují Aškalón a Ekrón do nové protiasyrské koalice, ale Sin-achché-ríba (Sancheríb) upevňuje asyrskou moc v Pelišteji a dokonce některým knížatům přiděluje části judského území odňatého Chizkijášovi (§ 14d). Zanikaly veleříše, střídaly se vlády, ale oblast někdejších pelištejských měst, i když v nich po Pelištejcích nezůstalo už ani stopy, si udržela své postavení i v období římském, byzantském a arabském. Od Hérodota se pro ni vžilo označeni Palestina, které bylo za římského císaře Hadriána (r. 117-138 n. 1.) rozšířeno i na judské vnitrozemí. Nevyřešena je dosud otázka po původu Pelištejců. Jisto je, že ,mořské národy` se přivalily po souši i po moři do Přední Asie z egejské oblasti. Ale odkud vyšly? Z Balkánu, z Ilýrie? Starý zákon uvádí jako jejich kolébku Kaftór (tj. Krétu, Am 9,7) ; tomu by mohly nasvědčovat i zmínky o Keretejcích. Vedle Peletejců jsou Keretejci (srov. 1S 30,14) nejspíše nějaký pelištejský nebo s nimi spřízněný kmen. Pelištejci první přinesli s sebou do Palestiny železo (srov. Goliášovu zbroj, 1S I7,7) a Izrael se teprve od nich učil železo obrábět (srov. 13, 19-21). Typická byla pro ně čelenka s pérovou korunou jejich bojovníků a keramika zdobená malovanými labutěmi, které si čistí peří na zádech. Pelištejcům se rovněž připisují hliněné sarkofágy podoby lidského těla s vymodelovanou tváří a někdy i ,pelištejskou` čelenkou. Z jejich řeči se zachovalo jen několik výrazů: svá knížata nazývali seráním, tedy výrazem, který připomíná řecké ,tyrany` (není-li tyrannos výpůjčka z chetitského tarvana = soudce). Snad je výraz qóba` (= přilba) odvozen z chetitského kupachi a pílagaš (= ženina, souložnice) z řeckého pallax (latinsky Paelex). Průběhem II. století se svéráz pelištejský (i ostatních kmenů ze společenství ,mořských národů`) nadobro ztratil, zatímco izraelské kmeny spojené společnou vírou v Hospodina se pokenaanštění ubránily a dokonce vytvořily za Davida vlastní silný stát, v němž domorodí Kenaanci časem zanikli. d) F o i n í k i e. Poprvé se s jménem Foiničanů setkáváme u Homéra. Jsou to podle něho zdatní mořeplavci a obchodníci a navíc lstiví podvodníci. Jak se sami nazývali, nevíme; dá se předpokládat, že z jejich původního jména vzniklo egyptské Fenchu (doložené už texty ze střední říše; § 1a) a dále řecké Foinikes. Odvozovat toto jméno od řeckého slova foinos (= rudý), protože Foiničané prosluli výrobou purpuru, je málo pravděpodobné. Rovněž je nesnadné přesně vymezit jejich území. Obývali přístavní města při západním svahu Libanonu, ale není známo, jak daleko pronikli na východ za pohoří do roviny Beqá`. Dočasně ovládli pobřežní nížinu až na jih od Karmelu a stali se i pány severnějších oblastí. Septuaginta nejednou užívá označení ,foinický` místo ,kenaanský` (Ex 6,15 16,35 Joz 5,1.12) a jindy tak nahrazuje údaj ,sidónský` (Dt 3,9 Iz 23,2). Sidón vskutku místy vystupuje v zastoupení celé Foiníkie a Sidóňany jsou míněni Foiničané vůbec (Dt 3,9 Sd 3,3 18,7 1Kr 5,20 16, 3l Iz 23,2 Ez 32,30). Tím se také snadno vysvětlí zdánlivý rozpor mezi biblickým údajem o Achabově ženě Jezábel, ,dceři Etbaala, krále Sidóňanů` (1Kr 16,31), a archeologickým zjištěním, že Itobaal byl tyrským králem. Tyřané byli Foiničané a tedy ,Sidóňané`. Ještě v Novém zákoně je ,syrofénický` (Mk 7,26) souznačný s ,kananejsky` (Mt 15,22). Celkem právem, protože Foiničané patřili do širokého svazku kenaanských kmenů a hovořili (i psali) nářečím blízkým staré kenaanštině (na nářečový rozdíl odkazuje Dt 3,9). Období pravěku vykazuje pro pozdější Foiníkii společné rysy jako pro jižnější Kenaan. Společná je kultura, řeč i náboženství. Od vzniku staré říše egyptské (§ 1a) však dochází k rozlišení obou oblastí. Zatímco
pobřeží Palestiny je ploché a bez přirozených přístavů, má foinické pobřeží hned řadu velmi vhodných přístavů. Egypťané je brzo objevili a dochází k čilým obchodním stykům, kdežto blíže ležící Kenaan zprvu zůstává stranou egyptských zájmů. Už kolem roku 3000 je Gebal (pozdější Byblos) jako nejstarší foinické město cílem četných obchodních výprav z poříčí Nilu. Faraónové posílají do chrámu bohyně Balaty, ,Paní Gebalu`, četné dary a napovídají tím, že město pokládali za součást své říše. Později byl Gebal nájezdy Amorejců zničen, ale znovu vybudován. Časem tam Egypťané obnovili svou svrchovanost a zase ji ztráceli, až ji asi v 10. století ztratili nadobro. Další významná foinická města byla Týr, Sidón, Bejrút a Akko. Za izraelských králů Davida a Šalomouna (§ l3c.e) dochází v 10. stol. k přátelským vztahům mezi nimi a týrským Chíramem. Chíramovi dělníci pomáhali při dodáváni stavebního materiálu pro jeruzalémský chrám (lKr 5,22n) a foiničtí řemeslníci opracovávali dřevo i kámen pro stavbu (,gebalští`, v. 32). Zřejmě se podíleli i na ostatních pracích, protože Izraelci tehdy v uměleckých řemeslech ještě příliš nepokročili. Chiram se též podílel na Šalomounových zámořských plavbách (9,27). Proti této spolupráci obou panovníků, kterou bible hodnotí kladně a na kterou i pozdější prorok naráží zmínkou a ,bratrské smlouvě` (Am 1,9 srov. Za 9,2), stojí spojenectví – severoizraelského krále Achaba (875-853; § 14b) s týrským dvorem. Bylo ve znamení pronikáni vlivu tyrského městského boha Melkarta a jim posíleného baalismu v zemi. Dochází ke krvavé srážce mezi Hospodinovým prorokem Elijášem a kněžími Baalovými (1Kr 18) a ani Juda nezůstává ušetřen těžkých zápasů (§ l4c.d). Za sílícího asyrského vlivu a neustávajících pokusů asyrských králů podmanit si přímořské kraje jsou foinická města zapletena do nepřátelských vzpour a střetnutí, která pro ně vždycky končila porážkou. Marně odolával Týr např. Šarrukínovi II. (Sargonovi II., § 2e) plných dvacet let. Teprve Sin-achché-ríba (Sancheríb) jej pokořil r. 701. Proti Aššur-báni-aplovi (Ašurbanipalovi) se Týr ubránil, ačkoli sousední Sidón padl, ale babylónskému Nabú-kudurri-usurovi (Nebúkadnesarovi) se po třináctiletém obležení r. 574 vzdal a Alexandr Veliký jej dobyl r. 332 už po sedmi měsících. Je až nepředstavitelné, jak mocná byla touha těchto lidí po svobodě a s jakým zoufalým úsilím se vrhali do nových zápasů (zpravidla podněcovaných z Egypta), nepoučeni krvavými důsledky dřívějších vzpour. Nebyli na tom ostatně o mnoho lépe, ani když se poddali. Sidóňané se např. zapojili do tažení Peršanů proti Řekům jako mořeplavci a obchodnici, ale Peršané jich využili jako osádek svého válečného loďstva, a to zničili Řekové v námořní bitvě u Salaminy r. 480 př. n. 1. Foiničanům se podařilo v předchozích staletích založit četné kolonie v celém Středomoří (nejstarší bylo Kartágo - z Kart-chadašt = Nové Město - založené Týřany r. 814), ale postupně byli zatlačeni Řeky a nakonec se stali pány celého Středomoří Římané. Padlo i Kartágo a bylo zničeno r. 146 př. n. 1. Přesto punská kultura kvetla ještě po celé století dále a punština (pozdní odnož foiničtiny) zůstala v severní Africe v užívání až do křesťanských dob; s některými punskými výrazy se setkáváme ještě i u církevního otce Augustina ve 4. stol. n. 1. Staří Foiničané vynikli ve stavbě lodí, výrobě purpuru a zpracování skla. Na půdě severoizraelského království ( zvláště v Samaří) se zachovaly doklady jejich podivuhodných řezbářských prací ve slonovině. Daleko nejdůležitější je však rozšíření hláskového písma a nejstarší nápisy jim psané. Nelze tvrdit, že sami toto písmo vytvořili, ale z jejich území pocházejí první větší nápisy (srov. § 31b) a oni to byli, kdo kolem r. 900 př. n. 1. zprostředkovali známost písma Řekům a ti pak dál Římanům. Pohnuté dějiny kraje nutně zavinily těžké ztráty různých kulturních památek, ale naštěstí vděčíme právě jedné zvláště těžké pohromě za to, že v sutinách Ugaritu (níže e) zůstalo zachováno tolik písemností. Z vlastní Foinikie se zachovaly nečetné citáty z mnohem pozdějších dob. Uveďme aspoň bejrútského Sanchunjatona ze 7. stal. př. n. l., na nějž se odvolává Filón gebalský (bybloský, asi 64-141 n. 1.) a na tohoto pak dál církevní historik Eusebios. Ugaritské texty překvapivě potvrdily věrohodnost citátů týkajících se starých, zvláště mytologických látek. Konečně je třeba i zmínit, že starověký Gebal, řecky Byblos, proslul jako vývozce nejstaršího papíru (papyru) do Řecka. Z mylného závěru, že jej v Byblu vynašli, stalo se jméno města označením knihy (řecky biblion) a odtud dál i názvem bible Knihy knih. e) U g a r i t, V březnu r. 1928 objevil náhodou kterýsi domorodec při polních pracích poblíž místa zvaného Rás-eš-šamra při severním syrském pobřeží proti výběžku ostrova Kypru přístup do staré hrobky. O případu byl vyrozuměn Ch. Virolleaud, tehdejší ředitel archeologického ústavu v Bejrútu, a pařížská Akademie pověřila průzkumem místa C. F. A. Schaeffera. Záhy bylo vedle nekropole odhaleno celé město z pozdní doby bronzové a později zjištěno, že jde o dávné město Ugarit známé padle jména z textů egyptských, chetitských a mariských. Místní archeologické sondy prokázaly, že jde o sídliště už z doby předkeramického neolitika ( 7.-6. tisíciletí př. n. 1.) V dalších tisíciletích bylo důležitou křižovatkou a obchodním střediskem pro styky s Kyprem, Malou Asií, Mezopotámií i Egyptem. Původním obyvatelstvem byli předoasijští Churrijci nebo jejich příbuzní, ale od 3. tisíciletí nabývali postupně převahy Semité. Brzo po r. 2000 začíná rozkvět města, dočasně přerušený za nadvlády Hyksósů v 17.-16. století. Za stěhování ,mořských národů` (kolem 1200) bylo město srovnáno se zemí a nikdy už nebylo obnoveno. Jeho dávná tragédie však pro dnešní vědu znamená nesmírný zisk, protože pod nánosem sutin zůstalo zachováno jedinečné svědectví o době před více než třemi tisíciletími ( 15.-12. stol.).
Archeologové vykopali už r. 1929 chrámový archiv s množstvím textů psaných různým písmem a v různých řečech. Po dobu války bylo nutno práce přerušit, ale hned po válce byly zase obnoveny a r. 1955 byly vykopány pozůstatky paláce o rozloze 1 ha se třemi branami a devadesáti místnostmi. Na jeho ploše byly objeveny čtyři archívy (a další v menším paláci poblíž) s více než tisíci hliněnými tabulkami s obsahem převážně hospodářského a správního rázu. Objemné soukromé archívy se našly i jinde v obytných domech města a v nich mj. slovníky a učebnice, zčásti až čtyřjazyčné: šumersko-akkadsko-churrijsko-ugaritské. Mezitím se našly i nové texty náboženského obsahu (vedle oněch z r. 1929). Ugaritští písaři neměli lehký život. Vyžadovalo se od nich, aby dobře ovládali aspoň čtyři jazyky a byli schopni psát a číst příslušné texty v tom-onom písmu. Šumerština byla liturgickým jazykem (jako později latina), akkadština byla řeči diplomatů, ale i mezinárodně obcovací, churrijština byla řečí staršího domorodého obyvatelstva a v ugaritštině bylo rozpoznáno nové nářečí západosemitské, blízké hebrejštině a foiničtině, do té doby naprosto neznámé. Navíc byly ugaritské texty psány klínopisem do té doby rovněž neznámým. Písmo bylo tedy neznámé a neznámá i řeč. Pokud šlo o písmo, všimli si badatelé brzo, že se opakuji jen tři desítky znaků, slova byla krátká a oddělovaná klínem. Bylo jasné, že jde o abecedu a řeč s největší pravděpodobností semitskou, nejspíše nějaké západosemitské nářečí. Přestože chyběl jakýkoli srovnávací materiál, podařilo se už r. 1930 hallskému profesoru H. Bauerovi určit výslovnost čtrnácti písmen přesně a u ostatních aspoň přibližně. Nezávisle na něm a téměř současně rozluštil ugaritský klínopis i francouzský badatel E. Dhorme. Teď už nebylo těžké texty přečíst. Nešlo to bez počátečních amylů, ale ty se postupem času opravily. Nás tu přirozeně zajímají především texty náboženského obsahu a dosahu, protože to jsou jediné přímé doklady o víře starých ,Kenaanců` z celé oblasti syrsko-palestinské. Naše dosavadní kusé vědomosti vycházely z biblické polemiky proti kenaanským kultům a zlomky z díla Sanchunjatonova (7. stol. př. n. l.) se dochovaly jen z druhé ruky o několik set let později. Nové nálezy ugaritské však prokázaly jejich věrohodnost. Překvapivá je neustálenost představ. Bohové dovedou měnit vzájemné příbuzenské vztahy, obor působnosti, ba i pohlaví. Americký orientalista W. F. Albright z toho právem usuzuje na větší primitivnost (tzn. menší propracovanost) těchto mýtů ve srovnání s mytologiemi jiných národů té doby. Výrazně převládají přírodní božstva, jejich život jo těsně spjat s koloběhem přírody a jejich kult je naplněn úkony zajištujícími plodnost. Ne náhodou je ve Starém zákoně odmítán jako ,smilnění`. Nejvyšším bohem je Él ('ilum), ,otec bohů a lidí`, ale vládu má v ruce Baal (ba`lu), bůh bouřky a vichru, zvaný také Aliján-baal, Vyvýšený. Byl synem obilního boha Dágána, který se stal v Palestině hlavním bohem Pelištejců (Dágón, srov. Sd 16,23 1S 5,2-7). Baal byl dárcem plodnosti, ale měl protivníka v Mótovi, bohu letního žáru, jehož jméno znamená Smrt. Každoročně sestupuje Baal do podsvětí a na zemi všechno vadne a usychá. Zasáhne však sesterská manželka Baalova, bohyně Anat, Panna Anat. V strašlivém zápasu Móta přemůže, "mečem jej rozseká, řešetem přesije, ohněm spálí a mlýnem semele". Pak jej rozhodí po poli, zaseté símě vzklíčí a Baal se vrací (srov. ugaritský epos AB = Aliján-baal). Ve Starém zákoně se vzpomínka na tuto krvelačnou bohyni, která však současně byla přímo ztělesněním životodárné síly, zachovala jen ve jménech někdejších jejích svatyň, jako Anatot, Bét-anat apod. Na její místo nastoupila jiná bohyně války a lásky, Ištar či Aštoret, kterou i judské ženy uctívaly jako ,královnu nebes` (Jr 7,18 44,17-19). Této bohyni ustoupila i stará manželka Élova, Ašéra, ,matka bohů`; zůstal po ní jen ,posvátný kůl`, ašéra, symbol plodnosti. Její kult měl ovšem mezi Izraelci i Judejci vždycky své vyznavače (srov. 2Kr 23,7). f ) Z i s k p r o S t a r ý z á k o n. Z ugaritských textů nelze přesně zjistit, jaký byl vztah mezi Ělem a Baalem. Vše nasvědčuje tomu, že první jako starší ustoupil druhému jako mladšímu. V každém případě stojí Baal v popředí zájmu a dění a také v kenaanském prostředí, do kterého přišel Izrael, měl vedoucí postavení. Jeho jméno značí Pána ve smyslu Vlastníka. Není tedy divu, že je převzal i Izrael, jak dosvědčují různá vlastní jména. Např. král Saul má vedle syna Jó-natana také Eš-baala (1Pa 8,33). První svým jménem vyznává Hospodina (Jó- = Jahve), druhý Baala (proto změnila starší tradice jeho jméno na Íš-bošet, 2S 2,8; bošet = hanba, ostuda). I David, věrný vyznavač Hospodinův, měl syna Beel-jádu (= Baal poznal, 2Pa 14,6; změněno na El-jáda = Bůh poznal, 2S 5,16 1Pa 3,8). Známe dokonce jméno Baaljáš (be`al-já, 2Pa 12,6, Baal je Hospodin; obě jména byla zřejmě chápána jako souznačná). Vedle vyznavačů Baalových byli v Kenaanu i vyznavači Élovi, jak dosvědčují místní jména Bét-el, Jabne-el, Penú-el. Svědčí to o koexistenci dvou odlišných pospolitostí. Izrael svým jménem dokládá svou spřízněnost s élovci (jisrá-el = Bůh zápasí) a Hospodina klidně nazýval Él (srov. 'el šaddaj = Bůh všemocný Ex 6,3, 'e1`eljón = Bůh nejvyšší Gn 14,18, 'el`ólám = Bůh věčný Gn 21,33, 'el chaj = Bůh živý Ž 42,3 84,3), protože jeho Bůh nebyl bezmocný bůžek odsouzený k tomu, aby trávil vždy polovinu roku v podsvětí, neschopný pomoci sám sobě, omezený navíc jen na úzce vymezený prostor (srov. ba`al zebúb či zebúl v Ekrónu 2Kr l,2nn, ba`a1 pe`ór v Moábském pohoří Nu 25,3.5, ba`al chermón v Chermónu Sd 3,3 1Pa 5,23, ba`al berít v Šekemu Sd 8,33 9,4, který je ovšem zván i'el berít, bůh smlouvy Sd 9,46). Baalské mýty byly v Izraeli zřejmě všeobecně známy, jak svědčí různé narážky, zvláště u proroků. Např. v knížce zvané Joel (= Hospodin je Bohem) jde o jasnou polemiku proti kenaanskému baalismu nebo
zkenaanštěnému jahvismu. Zaráží zmínka o ,panně` oplakávající ,manžela` (1,8). Jde o období sucha, kdy všechno vadne a kdy Panna Anat oplakává svého manžela Baala a kdy do nářku vpadali i věřící, kteří si vyprošovali novou vláhu. Nebo nepřítel lezoucí oknem do domu (2,9) je jasná narážka na mýtus, kdy Mót, bůh letního žáru a smrti vniká oknem do Baalova domu (srov. též Jr 9,20). Jiný příklad, který názorně dokládá záměrnost, nikoli závislost starozákonních pisatelů: Ugariťané vyznávali, že Aliján-baal je živ (když se vrátil z podsvětí), proti tomu zdůrazňuje Jób, že jeho Vykupitel je živ (Jb 19,25). Není to nějaký bůžek, kterého je třeba teprve vykoupiti. Další ugaritské eposy jsou rovněž pojmenovány podle svých hlavních představitelů: D = Danel, K = Keret nebo Karit. D pojednává se spravedlivém Danelovi (Danielovi), na kterého naráží i Ez 14,14.20 28,3. Neznáme bezpečně důvody sepsání tohoto eposu. Z různých narážek vyplývá, že i tu jde a utkání mezi baalovci a mótovci. Pohromu zřejmě způsobil Baal svými lijavci v době žně (srov. 1S 12,17 ) . Zmínka a sedmiletém zápasu jako by naznačovala, že jde o slavnost opakovanou vždy po sedmi letech, snad tedy obdobu ,slavnosti odpočinuti` (Lv 25,4). Zatím nemůžeme říci konečné slova. O eposu K víme zatím tolik, že jde nejspíše také o liturgii tammúzovského rituálu. Na různých ugaritských tabulkách se setkáváme s označením nqdm pro určitou třídu chrámového personálu v paralelismu s kněžími, vrátnými, zpěváky. Virolleaud správně rozpoznal, že jde o výraz známý i ze Starého zákona jako titul moábského krále Méši (2Kr 3,4) a proroka Ámose (Am 1,1). Na obou místech se pod vlivem Vulgáty udržuje překlad ,pastýř` nebo ,pěstitel dobytka`, ačkoli Septuaginta tento výraz nepřekládá. Usoudil tedy, že ,pastýři` měli v Ugaritu tak významné postavení, že byli jmenováni hned po kněžích. Dnes ovšem víme, že oni ,nókédi` byli se svatyní v jiném spojeni, totiž jako ti, kteří se nějak podíleli na dobropravectví, tj. na věštění z vnitřností obětních zvířat. A to je důležitý poznatek i pro správný výklad obou uvedených starozákonních míst. Došlo ovšem i k hrubému omylu při prvním čtení eposu K. Proti sidónskému králi Keretovi vystoupil jako jeho protivník Terach, v němž překladatelé viděli otce Abramova (srov. Gn 11,26nn). A objevila se i jména izraelských kmenů: Ašér stál na straně Keretově, Zebulún při Terachovi. Vše se odehrávalo v Negebu a ,negebská teorie`, ačkoli byla v naprostém rozporu s biblickým podáním, získala okamžitě pro svou senzačnost množství stoupenců. Při novém čtení textu se však ukázalo, že t-r-ch tu znamená ,uzavřít sňatek`, 'š-r ,pochodovat`, z-b-l ,vyvýšené místo` atd. Není tu ani zmínky o předcích Izraele ani o negebském původu Abramova otce. g) E b 1 a. Nejen pobřežní pruh Syropalestiny byl poset městskými královstvíčky, nýbrž právě tak i vnitrozemí. Větší státní celky tu vznikají nejprve kolem r. 1000 př. n. l., v Palestině království Davidovo, severněji různá aramejská království (níže h). Nečekaně však bylo objeveno někdejší království eblajské v severní Sýrii, které prožívalo svůj rozmach po osm set let od poloviny třetího tisíciletí př. n. 1. Když začali r. 1964 italští archeologové za vedení Pavla Matthiae kopat na Tel1 Mardíehu, netušili, jak šťastně volili. Už rozloha tellu (56 ha), největšího široko daleko, dávala tušit, že jde o významné sídliště minulých dob, ležící navíc na cestě z Mezopotámie od horního Eufratu k moři. První léta nepřinesla mimořádné výsledky, ale r. 1966 se podařila na akropoli narazit sondou na zdivo královského paláce a v podhradí na základy chrámu. Na konci pátého roku (1968) došlo k významnému nálezu, sice ve vrstvě z perského období (6.-4. stol.), ale původem hodně staršího poprsí královské sochy s klínopisným nápisem ve staré akkadštině, z něhož vyplynulo, že jde o krále města Ebly. Poloha Ebly nebyla do té doby známa, ale vědělo se, že proti ní bojoval Šarrukén Akkadský (Sargon I.) a že ji dobyl jeho vnuk Narám-sin kolem r. 2250 př. n. l. Domněnka, že Tell Mardích skrývá zbytky staré Ebly, se pozdějšími nálezy potvrdila mimo jakoukoli pochybnost. Úkol archeologů nyní získal na zajímavosti. Šlo a to proniknout mladšími vrstvami do střední až starší doby bronzové čili do 2. až 3. tisíciletí př. n. l. Ovšem jak? Nešlo překopat celý tell a bylo by nezodpovědné zničit památky mladších osídlení. Bylo nutno rozhodnout se pro přesně vymezené úseky. Prvních deset let se práce soustřeďovaly na odkrytí města ze střední doby bronzové (r. 2000-1600), od r. 1974 se bádání obrátilo ke staré době bronzové ( r. 2900-2000 ) . Místní průzkum prokázal nálezem keramických výrobků osídleni asi od r. 3500. Po r. 2900 stopy po osídlení mizejí a objevují se až kolem r. 2750. Nelze ovšem říci, co zůstává ukryto jinde pod nánosem věků. Vrstva let 2900-2400 odpovídá zhruba raně dynastickému období v Mezopotámii. Bližší rozdělení bude možné až po dalším průzkumu. V následujícím období let 2400-2250 se Ebla rozrostla v mohutné město. Vedle královského paláce byl objeven i státní archív. V Mezopotámii vládla akkadská dynastie a ta znamenala zkázu Ebly při vpádu Narám-sinově kolem roku 2250. Život však šel dál a město bylo zřejmě brzo obnoveno. Další období ( 2250-2000 ) spadá do doby vpádu Gutejců do Mezopotámie a vlády dynastie lagašské a třetí urské. O životě v Eble je z této doby známo velmi málo, ale kolem r. 2000 je města zničeno. Končí stará doba bronzová a začíná střední. Město povstalo k novému životu, Amorejci ovládli Mezopotámii i Sýrii. Ještě jednou Ebla vzkvétá, ale v druhé polovině střední doby bronzové začíná nezadržitelný úpadek a kolem r. 1650 až 1600 je města zase zničeno, tentokrát za vpádu chetitského krále Chattušila I., ne-li spíše za jeho nástupce Muršila I.,
který pronikl až do Babylonu (§ 2c). Město, po staletí slavné a mocné, dál už jen živořilo a posléze zanikly stopy po osídlení nadobro. Koncem třetího tisíciletí ovládalo území až po Mari, ale jeho moc se vztahovala i na další, až k Tigridu, do nitra Malé Asie a hluboko do Sýrie. Obchodní styky mělo s celým eufratsko-tigridským Dvojříčím a s celým syropalestinským pobřežím. Bylo tu spojení i s Egyptem, jak dokazují nálezy váz s hieroglyfickými nápisy a jmény faraónů Chefrena ze 9. dynastie a Pepi I. z šesté dynastie (§ 1a). Objev státního archivu v r. 1974 z města starší doby bronzové let. 2400-2250 lze označit za epochální. Vnáší světla do období dosud značně temného a nutí přezkoumat nejedno dosud uznávané řešení. Byly nalezeny první písemnosti místního původu pocházející z 3. tisíciletí. Byly pečlivě uloženy podle obsahu ve zvláštních místnostech na regálech a srovnány tak, aby jejich obsah vynikl na první pohled. Postupně bylo nalezeno více než 15 000 hliněných tabulek popsaných klínopisem, které byly neprodleně dopraveny k dalšímu studiu do Aleppa. Většinou jde o záznamy rázu hospodářského a obchodního, ale jsou tu i historické zápisy, zákoníky, náboženské texty a také vícejazyčné slovníky. Zpracování tohoto materiálu je práce na více let. Byl pro ni ustanoven mezinárodní komitét. Písma tabulek je klasický klínopis užívaný Šumery kolem r. 3000 v předšarrukénském období. Svědči o dalekosáhlosti šumerského kulturního, ne jen obchodního vlivu z někdejšího Šumeru až do severní Sýrie. Podle předběžného průzkumu nevykazují eblajské texty ještě písmové změny příznačné pro období akkadské (§ 2b). Šumerské vlivy lze pozorovat i v eblajském slovníku a svědčí o vysokém vzdělání místních písařů. Významné jsou zmínky o písařích z Kíše, Mari a Emaru podél celého povodí Eufratu, s nimiž byli eblajští písaři ve spojení. Obyvatelstvo Ebly bylo semitského původu, ale zcela odlišné od babylónských Akkaďanů (§ 2b) a jazykově také od pozdějších Amorejců (výše b). Můžeme je označit za Protokenaance. Jejich řeč je nesporně západosemitské nářečí, ale o celé tisíciletí starší než nám známá ugaritština a téměř o půldruhého tisíciletí starší než řeč nejstarších nápisů foinických a kenaanských. V eblajských textech překvapuje množství šumerských logogramů, tj. znaků vyjadřujících celé slovo. Není ovšem vyloučeno, že písaři užili šumerského znaku, ale vyslovili jej po semitsku, protože nejednou jsou k němu připojeny koncovky v šumerštině foneticky naprosto nezdůvodněné. Eblajština se rázem stala nejstarší známou semitskou řečí. Díky klínopisu, který zachycuje i samohlásky, je snadné tuto řeč i její mluvnici zrekonstruovat. Svědčí o znamenitých znalostech badatelů, kteří se tohoto úkolu ujali, že v poměrně krátké době dovedli veřejnosti sdělit první výsledky svého bádání. Teď bude patrně také možno rozhodnout spor o vzájemném vztahu mezi Kenaanci a Amorejci (výše b). Zatím se věc jeví tak, že eblajština jako (proto)kenaanština byla jazykem městského obyvatelstva, zatímco amorejština, známá jen z vlastních jmen, byla řečí západosemitských polokočovníků. Jako písemně zachycený jazyk je eblajština o dvě až tři generace starší než akkadština. Nejstarší místní jména ze syropalestinské oblasti. odpovídají také rázu eblajštiny. Hlavou eblajského společenství byl král. Někteří králové jsou dokonce uvedeni jmény. Důležitější v této souvislosti je vědět, že jeho titul byl malikum (srov. hebrejské melek), tedy typicky západosemitský, odlišný od akkadského šarrum. Jak se zdá, tento král se lišil od egyptských i šumersko-akkadských: nebyl ,božný` ( § 1b, 2h). Pokládal se však za ,vládce čtyř stran světa`, což akkadský Narám-sin po svém vítězství nad Eblou přenesl jako první akkadský král na sebe. - Eblajsky panteon byl polyteistický; nejvyšším bohem byl Dágán, ,Pán země`; z bohyní stála v popředí Eštar, bohyně-matka, ale setkáváme se i s řadou dalších jmen, známých z pozdější doby. Více o nich bude možno říci, až budou zpracovány příslušné písemné památky. Ve snaze uchvátit pro sebe zpravodajské prvenství pospíšili si někteří badatelé se sdělením, že v eblajských textech jsou jmenováni i praotec Izraele Abraham a dále Izrael a Ezau i Sodoma a Gomora a přilehlá města propadlá zkáze. To bylo unáhlené a nezodpovědné. Zbytečně to vyvolalo rozruch až i s politickými důsledky ve vztahu mezi Syřany a státem Izrael. Vážnější je podnět přeložit Ž 78,59 podle předběžných slovníkových poznatků z Ebly: "Bůh se rozlítil, když to vše slyšel, Velký (= Bůh) si zprotivil Izraele" místo ". . . velmi si zprotivil Izraele". Návrh vyhovuje velmi dobře požadavkům ,paralelismu membrorum` oblíbenému v hebrejské poezii, ale na konečné rozhodnutí je ještě brzo. h) A r a m. Jako Aramejce označujeme mladší vlnu semitských kmenů, které koncem druhého tisíciletí př. n. 1. nezadržitelně pronikaly do Mezopotámie a do Sýrie. Jako jejich pravlast se udává neznámé Kír (Am 9,7). Spolehlivě víme jen tolik, že kolem r. 1100 se asyrský Tukulti-abal-ešarra I. (Tiglat-pileser I.) brání jejich opětovaným nájezdům a že kolem r. 1000 využívají úpadku Asýrie a zakládají řadu státečků, a nichž se zmiňuje i Starý zákon, a že v následujících staletích zakládají v Babylónii tzv. kaldejskou dynastii, jejímž nejvýznamnějším představitelem je Nabú-kúdurri-usur (Nebúkadnesar, § 2f). Podle jména onoho aramejského kmene se do minulého století aramejština označovala jako chaldejština. Nevyjasněný zůstává vztah praotců Izraele k Aramejcům. Německý starozákoník M. Noth je přímo označil jako Protoaramejce. Jejich vztahy k aramskému Dvojříčí jsou nesporné ( Gn 22,20-24 24,1a 27,43 29,1), ale zůstávají tu dvě otevřené otázky: Klademe-li dobu praotců do první poloviny 2. tisíciletí, nemáme potvrzenu existenci Aramejců v Dvojříčí v téže době. Biblické podání navíc uvádí, že Terach tam přišel ze
šumerského Uru (Gn 11,31) a tam Aramejci tehdy ani nemohli být. Uvádí se též, že jméno Jákob má četné obdoby v aramejské oblasti, nikoli však v ,hebrejské`. Jenže ve chvíli, kdy Jákob s Lábanem uzavírají smlouvu, hovoří každý jinou řečí. Pamětní val se bude jmenovat aramejsky Jegar-sahaduta a ,hebrejsky` Gal-ed (Gn 31,47). Je třeba už tady připomenout; že ,hebrejština` je totožná s kenaanštinou. Izrael po usazení v Kenaanu psal řečí, jakou jsou psány dochované písemnosti předizraelského obyvatelstva. Nedá se jistě vyloučit možnost, že si Izrael tuto řeč osvojil až po usazení v zemi (po zajetí babylónském si osvojil aramejštinu a egyptští židé řečtinu), ale je třeba se uvarovat unáhlených závěrů (podrobněji § 11b). Přelom 2. a 1. tisíciletí je v izraelsko-aramejské oblasti ve znamení významných událostí. David (§ 1.3c) sjednotil izraelské kmeny, porazil Pelištejce a začal si podmaňovat okolní kmeny a národy (2S 8]. Malé aramejské státy mu neodolaly a nepomohlo jim ani, že se ke společné obraně spojili králové Hadad-ezer ze Sóby a nejmenovaný král z Damašku (8,3.5) a jindy Aramejci z Bét-rechóbu, ze Sóby, z Maaky a od Íš~tóba (10,6). Do akcí se zapojovali dokonce Aramejci ,za Řekou`, tj. za Eufratem (10,16), takže vznikla silná koalice syrsko-zajordánská, ale David zvítězil (10,18n). Příznačná je biblická zmínka o aramejském králi Toím ze vzdáleného Chamátu, že posílá k Davidovi poselstvo v čele s princem Jóramem (8,10 srov. 1Pa 18,10). Princovo jméno je dokladem šíření jména Hospodinova Davidem (srov. ještě Za 9,1n): Jó-ram = Hospodin je Vznešený, přičemž Rám je nutno chápat jako epiteton aramejského boha Hadada. Princ svým jménem vyznává současně Hospodina i Hadada, odtud tvar jména i Hadó-ram (= Hadad je Vznešený, 1Pa 18,10). Šíření víry mečem se ukazuje jako pochybné. Za Šalomouna (§ l3e) se okrajová území někdejší Davidovy říše začínají osamostatňovat. Vedle Edómu je to především Damašek (1Kr 11,14nn.23n). Když se pak po Šalomounově smrti království rozpadlo, nastaly zvláště pro jeho severní země těžké časy ustavičných válek s Damaškem, ve kterém Juda naopak někdy hledal spojence proti svému silnějšímu severnímu sousedu. Hned judský král Ása, tísněn izraelským Baešau, se obrátil na damašského Benhadada o pomoc (15,18). Nabídl dokonce cizinci chrámový poklad, a ten ochotně poplenil značnou část severoizraelského království (v. 20). Nové boje vypukly za Omríovců a Aramejci v nich měli zprvu převahu. Jejich král je zase (nebo stále ještě) Benhadad, ale je mužné, že tu vůbec nejde o jméno, nýbrž o královský titul: ben-hádád = syn (boha) Hadada. Král byl přece ,synem` svého boha. Až za Achaba se situace obrátila ve prospěch Izraele (20,34). Ale to se už blížilo asyrské nebezpečí a ohrožovala oba někdejší soupeře. K prvnímu náporu Asyřanů došlo za Šulmánu-ašarída III. (Šalmanesera, § 2e). Nejprve si podmanil aramejské státečky v Mezopotámii a pak se obrátil na západ. Patrně z podnětu damašského Hadadezera se ustavila koalice ,dvanácti králů`, k níž náležel i izraelský Achab, která r. 853 u Karkaru dočasně zastavila asyrský postup. Sotva však bylo nebezpečí zažehnáno, pokračují sváry mezi Aramem a Izraelem. Achab chce získat zpět gileádské území, ale u Rámotu padl (1Kr 22,35). Biblické vyprávěni ví o tom, jak jakýsi ben-hadad přitáhl až k Samaři, ale byl nejmenovaným izraelským králem poražen (2Kr 6n). Damašského trůnu se zmocňuje Chazael (8,14n). Zabral celé území Izraelovo v Zajordání (10,32n), táhl i proti Pelištejcům a judský Jóaš se jen s bídou vykoupil (12,18n). Damašek byl na vrcholu své moci. Ne nadlouho. Asyrský Adad-nirari III. si zpoplatnil Damašek i Samaří r. 803, Jarobeám II. získal po smrti Chazaolově zpět ztracená izraelská území (14,25) a oslabený Damašek nedokázal čelit dalším náporům Asyřanů. Nový damašský král Resín společně s izraelským Pekachem se snaží vytvořit novou protiasyrskou koalici a chtějí vojensky donutit judského Achaze, aby k ní přistoupil. Ten se však obrací na asyrského Tukulti-abal-ošarru III. (Tiglatpilesera; § 2e) a neprosí o pomoc nadarmo. R. 732 padl Damašek a stal se - jako předtím už ostatní aramejské státy - asyrskou provincií. Postupně přešel pod moc Babylóňanů a Peršanů. Po Alexandru Velikém připadl Seleukovcům (§ 5b) a provincie dostala označení Sýrie. Samostatnou kulturu Aramejci nikdy nevyvinuli; přizpůsobili se staršímu místnímu obyvatelstvu churrijskému, chetejskérnu, kenaanskému. Jejich hlavním božstvem byl Hadad zvaný též Ramán (Rimón, 2Kr 5,18). Získali však veliký význam rozšířením aramejštiny. Ačkoli mluvili různými nářečími, snadno vytvořili písmem jednotnou řeč. Osvojili si záhy písmo starokenaanské (foinické), jež mělo znaky jen pro souhlásky, takže např. b-l (abychom uvedli příklad na češtině) může Čech číst byl, Slovák bol, Hanák bel, Chod bu1 a rozumějí tomu všichni. Když pak Asyřané stěhovali porobené kmeny a národy z jednoho konce své říše na druhý, posílili tím aramejský živel, takže si tuto řeč osvojily i další kmeny, např. odvlečení judejci v babylónském zajetí (587/6-538). Aramejsky psali i arabští Nabatejci, kteří se od 2. stol. př. n. 1. usazovali na jih od Palestiny a v Zajordání. Rovněž tak Palmyřané (Palmyra = Tadmór ve Starém zákoně) v 1.-4. stol. n. 1. A když se křesťanství rozšířilo v severní Sýrii, vznikla tam v místním nářečí bohatá syrská literatura. i) A r a m e j š t i n a v e S t a r é m z á k o n ě. Ve všech obdobích své existence měl Izrael k aramejštině blízko, už od praoteckých dob (výše h). Proto také ve všech částech Starého zákona (k jeho rozdělení srov. § 36d) narážíme na aramejské vložky, v Tóře je to známé slovo Lábanovo (Gn 31,47), u proroka Jeremiáše vsuvka v kap. 10,11, v knize Danielově hned celá jedna část Da 2,4b-7,28. Badatelé se domnívají, že i 1,2 - 2,4a byly původně psány aramejsky a teprve dodatečně přeloženy do hebrejštiny, a snad i kap. 8-12.
U Ezdráše jsou aramejsky podány především opisy úředních listin (4,8-6,18 a 7,11-26). Protože dnes známe také jiné úřední doklady perského dvora, jeví se biblický text značně věrohodný. Po návratu z babylónského zajetí se aramejština stala každodenní obcovací řeči; hebrejština zůstala řečí bohoslužebnou a pěstovala se hlavně v kruzích učenců. Prostý lid ji však rozuměl stále méně, takže se texty čtené v synagógách začaly překládat. Zprvu jen ústně a často volně, později písemně. Vznikaly tzv. targúmy (aramejské překlady, § 39e) v rabínských školách jak v Palestině, tak v babylónské diaspoře. Nejstarší targúmy jsou známy z kumránské knihovny (§ 43b.c) z 1. stol. př. n. l. Různé arameismy pronikly i do novozákonní řečtiny, řeckým pravopisem pochopitelně poznamenané. Uvádíme je v počeštěné podobě podle českého ekumenického překladu Písma. Aramejština byla řeči Ježíše i apoštolů. Čteme:"Abba, Otče" (Mk 14,36), "Eloi, Eloi, lema sabachtani?" (15,34; "Eli, Eli, lema sabachthani?" Mt 27,46); "Talitha kum (i) " (Mk 5,41 ) , "Effatha" (7,34) ; "Maranatha" ( Pane, přijď; 1K 16,22). Aramejské myšlení a způsob vyjadřování jsou místy znát i na řečtině některých oddílů, takže nelze vyloučit možnost, že původně byly sepsány aramejsky a teprve dodatečně přeloženy. Zatím se aramejský originál nenašel. j ) E d ó m, M o á b, A m ó n. Přibližně v téže době, kdy pronikly izraelské kmeny do předjordánské oblasti, usadily se v Zajordání a při Mrtvém moři jiné kmeny s oněmi podle starozákonního svědectví příbuzné. Nejjižnější z nich byli Edómci, označovaní jako potomci Jákobova bratra Ezaua. Jako dostal Jákob druhé jméno Izrael (hebrejsky jišrá‘e1 = zápasí Bůh, Gn 32;29), dostal i Ezau druhé jméno Edóm (25,30 36,1). Změna jména je ovšem v bibli vždycky svým způsobem vyznavačský akt. U jména Jákob-Izrael to je zřejmé i ze zdůvodnění v textu. U Ezaua-Edóma se zdůvodnění nepodává, protože lidem, jejichž mateřštinou byla hebrejština, vyplyne samo. Slovo 'édóm se totiž souhláskami kryje přesně s výrazem 'ádám = člověk (samohlásky se nepsaly), v případě Ezauově ten starý, tělesný člověk (srov. 1K 3,1-4), kterému nejde o věci boží, nýbrž časné, světské. Proto se zřekl svých práv i povinnosti prvorozeného (§ 17b) za "trochu toho červeného" (Gn 25, 30n). Proto nemohl ani zůstat v zemi, která je boží (Lv 25,23), ale usadil se v zemi, která se jmenovala Seír (Gn 32,4 36,8). Ani toto jméno není prosto symboliky. Má stejné souhlásky jako šá`ir, označení kozlovitého démona, ,chlupáče`. A tak se chlupatý Ezau (Gn 25,25) stává typem těch, kteří tíhnou k hodnotám časným (,tělesný člověk`, 'ádám ) a vzdáleni Boha propadají démonským silám (š-`-r). V pozdější tradici se pak Edóm stává zosobněním zavilého nepřátelství vůči Bohu i jeho lidu a daleko přesahuje rámec daný zeměpisem či dějinami. V Ž 137,7 je Edómem míněn Babylón a ,dnem Jeruzaléma` zničení chrámu Babylóňany a u Abd 1 neváhá církevní otec Hesychios Edóm označit přímo jako ďábla (diabolos), tedy veličinu nadlidskou. Z dějin Edómu víme jen to, čeho se dočteme ve Starém zákoně. Archeologický průzkum prokázal soustavnější osídlení země až ve 13. stol. př. n. 1. Podle údajů z Gn 36,31-39 vytvořili Edómci království dříve než Izrael. Původně sídlili na jih od Mrtvého moře, na východ od údolí Aráby, ale ustoupili ve 4. stol. př. n. 1. dotírajícím Nabatejcům dále k západu. Už David si je podmanil (2S 8,I4), čímž si otevřel přistup k Élatskému zálivu a měděným dolům v Arábě. Při každé vhodné příležitosti se Edómci snažili setřást izraelské jho, ale válečné štěstí bylo vrtkavé (1Kr 11,14-22 22,48 2Kr 3,9.12 8,20-22 14,7.22 16,6). V asyrských textech z 8.-7. stol. ještě čteme o zemi Udumu, ale to také už začíná nezadržitelný úpadek Edómu. Ve 4. stol. př. n. 1. obsadili někdejší edómské území Nabatejci, kmen severoarabského původu, jehož písemné památky však jsou psány aramejským nářečím blízkým tzv. ,říšské aramejštině` perské říše. Později pod helénistickým vlivem psali řecky. Jejich původní vlast není známa, s Izmaelovým prvorozencem Nebajótem (Gn 25,13 28,9 srov. Iz 60,7) je sotva lze ztotožnit. První spolehlivé zprávy a nich pocházejí v souvislosti s nezdařenou výpravou Antigonovou proti nim r. 312 př. n. 1. Živili se hlavně obchodem a ochranou karavan putujících z jižní Arábie cestou jednak do Gázy, jednak do Damašku. Za své sídla si zvolili starou edómskou Selu (řecky Petru), ale dočasně ovládli celé Zajardání (2K 11,32). Je o nich zmínka také v 2Mak 5,8. S Hasmanejci i s Héródovci byli střídavě v přátelských nebo napjatých vztazích; vrcholu své moci dosáhli v obou staletích kolem zlomu našeho letopočtu, ale za Trajána podlehli r. 105/106 n. 1. Římanům a jejich území se stala ,provincií Arábie`. Posledními stopami po nich jsou ,sinajské nápisy` nabatejských poutníků z 2.-3. stol. k Sínaji, jejich svaté hoře. Jiným semitským kmenem, blízkým Izraelcům, který se ve 13. stol. usadil na náhorní plošině východně od Mrtvého moře, byli Moábané. O jejich původu i o původu jejich severních sousedů Amónců vypráví biblický příběh o Lotovi a jeho dcerách (Gn 19,30-38). - Je v něm obsažen už náznak jejich orgiastického kultu Baalapeóra, jemuž byli ochotni po moábském způsobu sloužit i Izraelci (Nu 25,1-3). Emejci, kteří v zemi sídlili před příchodem Moábanů (Dt 2,10n) a o nichž není nic bližšího známo, podle archeologického průzkumu žili patrně také ve 13. stol. Moábané, podobně jako Edómci, vytvořili záhy po příchodu do země království (Nu 22-24). Jižní hranicí vůči Edómu byl blíže neurčitelný Topolový úval (Iz 15,7) nebo úval Zered (Nu 21,12 Dt 2,13n). Severní hranici tvořilo údolí Arnonu, ale třebaže to je hranice daná přímo přírodou, narušovali ji jak Moábané, tak Izraelci. Podle Sd 3,12-30 pronikl Moáb jednou dokonce i za Jordán, byť i jen dočasně. Obrat nastal za Davida (2S 8,2), ale Moáb se svobody nevzdal. V polovině 9. stol. setřásl moábský král Méša (2Kr 3,4) izraelské jho a zabral i značné izraelské území na sever od Arnónu. Své úspěchy zvěčnil svým památným
nápisem, jediným dochovaným v moábštině, uloženým v pařížském Louvru (§ 31d). Na Méšaovy vítězné výpravy naráží 2Kr 13,20 a na napáchané krutosti Am 2,1 (srov. 2Kr 3,27). V 8. stol. se Moáb dostává pod asyrskou a později pod babylónskou nadvládu. V 6. století zaniká a od 4. stol. patří jeho území Nabatejcům. Prorocké nářky nad Moábem (Iz 15n Jr 48) nám zůstávají neprůhledné. Na sever od Moábu se rozprostíralo území Amónců (`ammóním) či Amónovců (bené `ammón) se sídelním městem Rabat-amón či Rabá (dnešní Ammán, hlavní město Zajordánska). Jejich území bylo nepatrné a možnosti rozšířit je také nebyly valné. Usadili se někdy kolem r. 1200 a vytvořili si království také velmi záhy (Sd 11,12.1.4. .28). Srážka se zajordánskými Izraelci byla neodvratná a je spojována s postavou izraelského ,soudce` Jiftácha (Sd 10-12). První izraelský král Saul zachránil před jejich rozpínavostí město Jábeš v Gileádu (1S 11) a David zničil celé jejich království a prohlásil se sám amónskym králem (2S 10,1-11,1 12,26-31). Později získali Amónci znovu svobodu a jejich území je v asyrských textech označována jako Bít-ammana (= Amónský dům). Za perské nadvlády patřil Amón k východojordánské provincii. Závažný je rozdílný přistup Izraele k jmenovaným příbuzným kmenům. Ačkoli Edóm pro něj byl přímo ďábelským protivníkem, neváhá o něm mluvit jako o bratru a dovoluje jeho potomkům už od třetího pokolení vstup do Hospodinova shromáždění (Dt 23,8n). Ne tak Moáb, ani syn mladší Lotovny Amón. Ti nevstoupí do Hospodinova shromáždění nikdy, ani jejich desáté pokolení (23,4). Jejich vina byla tedy daleko horší nežli vina Edómu. U toho šlo patrně ,jen` o nepřátelství jako u Ezaua, který chtěl svého bratra zabít (Gn 27,41), připravit jej tedy o časný život. Moáb naproti tomu modloslužbou Peórovi svedl Izraele k odpadu od Hospodina (Nu 25,1-3), a to znamenalo připravit jej o život věčný (§ 20e). Vysvětlení najdeme v Ježíšově výkladu přikázání: "Nezabiješ" (Mt 5,21n). Za zabití je viník postaven před soud; při úmyslném činu platila zásada odvety: život za život (Ex 21,11-14.23). Pro Ježíše je horši říci někomu blázne. Co je míněno, vyplývá např. z rady, kterou Jóbovi dává jeho bláhová žena: "Zlořeč Bohu a zemři" (Jb 2,9). Vzdát se Boha – je bláznovství (Ž 14,1 53,2), člověk se vzdá zdroje života a hyne (srov. J 15,1-6). Proto se v evangeliu mluví přímo o ,ohnivém peklu` jako o trestu pro toho, kdo druhého svede na cestu zahynutí. Přesto vidíme, že Moáb se nejednou stává útočištěm pro Izraelce (Rt 1,1 1S 22,3n srov. Iz 16,4). A Moábanka Rút se dokonce stala prababičkou Davidovou (Rt 4,21n), protože se dovedla celým srdcem přimknout k Hospodinu a jeho lidu. § 4. Í R Á N a) Élam - b) Méáis - c) Persie - d) Zarathuštra e) Vliv na židovstvo - f) Parthové a) É 1 a m. O dnešním Íránu platí, že je zemí kontrastů. Kde se vyskytuje voda, tam jsou lidská sídla i úrodná pole a zahrady. Bez vody se žít nedá. Obyvatelé Íránu proto vodu ctili jako posvátný živel. V dávných předhistorických dobách byly rozlehlé oblasti země zatopeny mořem; když se podnebí změnilo a moře ustoupilo, zůstaly po něm solné pouště. A vedle těchto pustin tu jsou neméně pustá, neobývatelná pohoří. Je proto přirozené, že v zemi, kterou už příroda rozdělila na menší, na sobě nezávislé oblasti, se vytvářely i menší, na sobě nezávislé pospolitosti, leckdy se svéráznou vlastní kulturou. Při dolním toku Tigridu a severním cípu Perského zálivu směrem k horskému pásmu Zagrosu žil na úsvitu dějin národ élamský, lid neznámého původu a neznámé rasové i jazykové příslušnosti. Jejich existence je doložena bezpečně už pro dobu kolem r. 3000.př. n. l., když sousední Šumerové začali na pravém břehu Tigridu a při Eufratu zakládat své první městské státečky. Přibližně v téže době, kdy se objevuje šumerské písmo, zprvu ještě obrázkové, vytvářejí si i Élamci svoje vlastní písmo. Nevíme, zda se při tom nějak uplatňoval šumerský vliv; v každém případě vykazuje písmo osobité rysy. Mluvíme o protoélamském obrazovém písmu a rozlišujeme mezi jeho podobou prostší a rozvinutější. Nápisy psané oním prostším typem písma jsou snad hospodářského rázu, ale jinak zůstávají záhadné. U rozvinutějšího typu je pravděpodobné, že jde o písmo slabičné, ale jeho původ je neznámý. Už ve 3. tisíciletí proniká mezi Élamce znalost šumersko-akkadského klínopisu. Prodělává mezi nimi svůj místní vývoj, je silně zjednodušen a od poloviny 2. tisíciletí vytlačil nadobro z užívání vlastní domácí písmo. Dějiny Élamu byly pohnuté. Přes zemi vedly obchodní cesty z Babylónie k severu a na východ a země obchodem vzkvétala. Byla proto stále ohrožována jak králi Dvojříčí, tak loupeživými vpády divokých horských kmenů. Už akkadský Šarrukén (Sargon) si podmanil Élam kolem r. 2300 a nadvládu nad ním udržel i jeho vnuk Narám-sin. Když po dvou stoletích Akkad podlehl nájezdům gutejských hord (§ 2b ), Élam se osvobozuje a podmaňuje si dokonce část jižního Dvojříčí. Neodolala mu ani tzv. třetí dynastie urská: V Dvojříčí se postupně dostali k moci semitští Amorejci. Élam prožívá dobu klidu, dokud se v Babylóně neujme vlády Ghammurapi, (1792 až 1750). Ale jeho nástupci se neubránili nájezdům Kaššitů (§ 2c), kteří Babylónii ovládli téměř na čtyři staletí. Úděl Élamců zůstává spjat s údělem jejich sousedů. Je-li jeden z nich silný, druhý ustupuje ze slávy. Nové oslabení Babylóna ve 12. století Élamcům umožnilo, aby se dočasně stali i pány města, avšak kolem r. 1150 nastupuje tzv. isinská dynastie a Nabú-kudurri-usur I. (Nebúkadnesar I.) vítězí nad Élamem. Památkou na dočasný úspěch Élamců zůstane ukořistěný zákoník Chammurapiho, který odvlekli z Babylóna jako válečnou kořist do svého hlavního města Šúšanu (Súz).
Obraz Předního Orientu se mění koncem 2. tisíciletí, když různé kmeny indo-árijské pronikaly do Íránu a dál až do Indie. Už v první polovině 2. tisíciletí vytvořily vládnoucí vrstvu v předoasijském království Mitani (Chanigalbatu; § 2d) a postupně zaplavily oblast kolem Urmijského jezera, údolí v Zagrasu i podhůří a přecházely od kočovného života k orbě a chovu dobytka. Zprvu proti nim stála jako nárazníkový stát Asýrie. Později však její moc a vliv vzrostly a asyrští králové se stali nebezpečnými dobyvateli (§ 2e). Na přelomu 8. a 7. století si Šarrukin II: (Sargon II.) a Sin-achché-riba (Sancheríb) podmanili i Élam. Élamci se spojili s Babylóňany, ale po několika marných vzpourách je r. 645 Aššur-báni-apli (Ašurbanipal) porazil na hlavu, města Šúšan srovnal se zemí a lid odvlekl do vyhnanství. Část jich přesídlil i do vylidněného Samařska (srov. Ezd 4,9). Élam se z této rány už nevzpamatoval. Ve Starém zákoně se Élam dvakrát uvádí mezi syny Šemovými (Gn 10,22 1Pa 1,17), ačkoli tu nebyla žádná příbuznost rasová ani náboženská. Jindy je jmenován ,élamský král Kedorlaómer` (Gn 14,1) spolu s třemi jinými neznámými králi, když přitáhl proti králi sodomskému a jeho spolčencům. Všechny pokusy o vystižení historického pozadí této akce skončily dosud nezdarem. Jisto je jen tolik, že Izrael o Élamcích věděl, přestože s nimi sotva kdy přišel do přímého styku. Ve výrocích proroků proti různým pronárodům se nejednou vyskytují i příkrá slova proti tomuto lidu (Jr 25,25 49,34-39 Ez 32,24n), ale i pro jeho pozůstalé zůstává naděje (Jr 49,39), když poslouží v rukou Hospodinových jako nástroj k potrestání Babylóna (Iz 21,2): Nový zákon ví o tom, že mezi ,zbožnými židy ze všech národů na světě`, kteří o výročních svátcích přicházeli do jeruzalémského chrámu, byli i Élamci. Tehdy tvořil Élam součást parthské říše. b) M é d i e. Pád Élamu otevřel cestu k rozmachu Médů. Asyřané tedy svým vítězstvím nad Élamci přispěli k vlastnímu zániku. Začátky médské říše, která se později rozprostírala od Afghánistánu podél jižního pobřeží Kaspického jezera až do Malé Asie, zůstávají zahaleny temnotou. Víme jen od Hérodota, že někdy v 7. stol. př. n. 1. jakýsi Déiokés sjednotil různé ,médské` kmeny a vytvořil samostatné království. Šlo o kmeny indoevropského původu, které žily v Íránu kočovným životem už v 2. tisíciletí př. n. 1. První písemné zprávy o nich pocházejí až z doby Šulmánu-ašarida III. (Šalmanesera III.) z 9. stol. Se západními sousedy Médů Urartejci byli Asyřané v ustavičných sporech; přitom dočasně pronikli i na médské území. Sláva Asyrie však dosáhla vrcholu a začal nezadržitelný pokles moci. Médský král Fravartiš (Fraortés) využil oslabeni nebezpečného souseda a zaútočil asi r. 625 přímo na jeho hlavní město Ninive. Zdá se, že i někdejší spojenci Asyrie Skytové rozpoznali příhodnost chvíle a k útoku se připojili. Necelé půlstoletí dříve, když se z černomořské oblasti valily přes Urartu zástupy Kimmeriů, lidu indoevropského původu, spolčil se Aššurachu-iddina (Esarchadón, § 2e) se Skyty, aby se uchránil před vpádem Kimmeriů, a dal dokonce skytskému knížeti Bartatuovi (Prototyasovi) svou dceru za manželku. Podle Hérodota prý tehdy Skytové pronikli přes Syrii až do Palestiny a po dvacet osm let se v ní usadili: Pro toto tvrzení však chybí spolehlivé doklady. Útok Médů na Ninive byl odražen a Fravartiš (Fraortés) při něm padl. Jeho syn Uvachštra (řecky Kyaxares, 625-585) zemi znovu zorganizoval a zbavil ji nepohodlných ,spojenců`. Skytské předáky dal při hostině povraždit a uzavřel smlouvu s babylónským Nabú-aplu-usurem (Nabúpolasarem, § 2f), kterému se podařilo setřást asyrské jho a Babylónii osvobodit. Spojenými silami pak zaútočili znovu na Ninive a r. 612 je dobyli. Zničili je tak důkladně, že když tam tudy po dvou stech letech táhl Xenofón se svými vojáky, ani netušil, na jak slavné půdě spočinula jejich noha. V Izraeli se však pověst o vojenské zdatnosti Médů udržela, takže se od nich očekávala i porážka Babylóna (Iz 13,17 21,2 Jr 51,11.28). Oba vítězové si dohodou rozdělili asyrskou říši. Hranicí se stal Tigris, jen Élam připadl ještě Babylónii. Médové se nyní dostali až do sousedství maloasijské Lýdie, která se pokládala za vladařku nad celou Malou Asií. Nutně došlo k válce, která byla po šest let nerozhodná. Teprve zatmění slunce 25. května r. 585 vneslo do obou vojsk takové zděšeni, že byl uzavřen mír a za hranici prohlášena řeka Halys. Mír byl zpečetěn sňatkem médského prince Ištumegu (Astyaga) s dcerou lydského krále Alyatta. Jenže Ištumegu (Astyagés) padl za obět spiknuti perského Kuruše (Kýra, níže c) a nový lydský král Kroisos, který se nyní necítil vázán smlouvou, překročil vojensky řeku Halys a přišel o celou svou zemi. O médském státním zřízení víme velmi málo. Zdá se, že tu nešlo o ústředně spravovanou říši jako později u Peršanů, zvláště za Dárajavahuše I. (Dareia, 522-486). Byl to spíše feudální stát na federálním základě s více ,podkráli`. Poddanými Médů byli od dob Fravartišových (Fraortových) i Peršané, kmen rasově i jazykově jim blízký. Valná část obyvatelstva médského království náležela různým kmenům usazeným v zemi před příchodem Indoevropanů, např. Gutejcům, Churrijcům, Urartejcům. Archeology tam čeká ještě mnoho práce, některá města zatím nebyla prozkoumána, protože jsou dosud obývána, jiná známe sice z písemných dokladů, ale ještě nebyla nalezena. Médové zanikli v perské říši a sdíleli její úděl. Podnes však se někdejší médské oblasti jazykově liší od původně perských. Ze staré médštiny je známo jen několik slov zprostředkovaných řeckými autory; slovo tatyras se vrací v našem ,tetřev`, spaka v ruském sabaka (pes) apod. c ) P e r s i e. Nejen o počátcích Médie víme málo. O nic lépe na tam nejsme s Persii, ačkoli se stala jedním z nejpřednějších států starého Orientu. Začátkem 7. století byli Peršané ještě usazeni jižně od
Urmijského jezera a zapojili se do protiasyrské koalice po boku Élamců a jiných, nám víceméně neznámých kmenů. Za asyrského Sin-achché-ríby (Sancheríba; § 2e) došlo kolem r. 690 k jedné z nejkrvavějších bitev starověku, ale nic se nevyřešilo. Snad pod tlakem Kimmeriů opouštějí Peršané svá sídliště a usazuji se na jihovýchod od Élamců. Po pádu Élamu se dobrovolně poddávají Asyřanům a o několik desítiletí později se dostávají pod médskou svrchovanost. Jako poddaný Médů vládl v anšanském knížectví Kuruš (řecky Kýros, hebrejsky Koreš ) asi od r. 559; později připojil ke svému knížectví i druhé perské knížectví Pársu a r. 550 získal bez boje Médii, když se i médská šlechta postavila proti Ištumegovi (Astyagovi). Vzniká jednotný mocný stát Médů a Peršanů při zachování svérázu obou jeho složek obyvatelstva (srov. Da 6,9.16). R. 546 obsadil Lýdii a vzápětí celou Malou Asii a r. 539 padl i Babylón. Kuruš (Kyros), první velký král z rodu Achaimenovců (zvaného podle jejich předka Hachámania, řecky Achaimenés), byl narozdíl od svých asyrských i babylónských předchůdců v otázkách náboženských vůči svým poddaným velmi blahovolný. Ačkoli nebyl vyznavačem Mardukovým, vzdal tomuto babylónskému bohu hned po vstupu do jeho města náležitou poctu a Babylóňané Peršana vítali jako osvoboditele, protože poslední babylónský král Nabú-naid (Nabonid), ctitel měsíčního boha Sina, svým přezíravým postojem vůči Mardukovi svůj lid proti sobě popudil. Podobně v Kurušovi (Kýrovi) viděli svého osvoboditele i židé, kteří byli po pádu Jeruzaléma r. 587/6 odvlečeni do ,babylónského zajeti` a nyní (r. 538) se směli vrátit do země svých otců. Bezejmenný prorok babylónského zajetí dokonce krále nazývá Hospodinovým pastýřem (Iz 44,28) a pomazaným (45,1). Takového uznání ze strany židů se nedostalo žádnému jinému pohanskému králi. Po smrti Kurušově (Kýrově) dosedl na trůn Kambúdžija (Kambýsés, 530-522), velký dobyvatel, který r. 525 porazil Egypt a rozšířil moc Persie až téměř k hranicím Etiopie. Pro židy to ovšem byla těžká doba, když perská vojska několikrát protáhla jejich zemi. Hlad, bída, nemoci znemožnily vybudování chrámu, jemuž Kuruš (Kýros) zaručil všestrannou podporu. Kambúdžija (Kambýsés) byl člověk chorobně nedůvěřivý a popudlivý, a proto i náchylný ke krutostem. Svého vlastního bratra Smerdise dal potají zavraždit, aby neusiloval o trůn. Když však dlel v Egyptě, dal se provolat králem jakýsi ,Lžismerdis`. Kambúdžija (Kambýsés) se urychleně vrací, ale v Sýrii umírá, aniž zanechává zákonného dědice. V celé nesmírné říši od hranic Indie po hranice Etiopie povstávají porobené kmeny a národy k boji za svobodu. Byl tu však příslušník jedné boční větve královského rodu, Darajavahuš (Dareios, 522-486), muž velice rázný a mimořádně schopný. Odvážným vpádem do královského paláce se, zbavil uzurpátora, dal se provolat králem a v jediném roku potlačil všechny vzpoury v zemi. Zavádí vzorný pořádek ve správě státu, rozděluje zemi na satrapie (21 až 31; Judsko spadala do páté Zaeufratské satrapie), organizuje pohotové kurýrní spojeni se vzdálenými oblastmi a dbá o spolehlivé zpravodajství o počínání svých satrapů. Navíc dbá a přísné a přesné dodržování státních zákonů. Názorný příklad toho podává sám Starý zákon. Židé, podníceni prorokem Ageem a Zacharjášem, se konečně rozhodli obnovit jeruzalémský chrám (15a). jsou očerněni u krále z přípravy vzpoury. Královští úředníci však v žalobě poctivě uvádějí i důvody, které jim představitelé jeruzalémského židovstva na svou obranu sdělili (Ezd 5). Dárajavahuš (Dareios) dá všechno náležitě přešetřit a vyhledat i původní výnos Kurušův (Kýrův), jimž byla obnova jeruzalémského chrámu povolena. Nejprve se marně hledalo ,mezi poklady v Babylóně` (6,1), až se hledaný doklad konečné našel ,v médské krajině v Achmetě` (tj. v Ekbatanech, v. 2). Bez váhání připojuje král k nalezenému výnosu svůj podpis a stavba může nerušeně pokračovat. Všestranně úspěšná vláda Dárajavahušova (Dareiova), která povznesla Persii na první velmoc své doby, utrpěla těžkou ránu porážkou od malých řeckých státečků, když se Peršané pokoušeli rozšířit svou moc i na půdu Evropy. Nejprve to byla pozemní porážka u Marathónu r. 490 a vzápětí povstání v Egyptě a vyhnání Peršanů ze země r. 487. Rok nato zemřel Dárajavahuš (Dareios) a jeho nástupci Chšajáršovi (Xerxovi, 486-465) se podařilo až r. 484 obnovit perskou nadvládu nad Egyptem, aspoň dočasně. Nepokoje vypukly i v Babylónii a porážkami skončily další výpravy proti Řekům, r. 480 na moři u Salaminy a. rok nato na moři i na souši v dalších bitvách a dál až do vlády Artachšasy I. (Artaxerxa I., 465-424). Řekové zvítězili. Do vlády nového perského krále spadají významné události týkající se palestinského židovstva. Jde o vyslání dvou mužů, Ezdráše a Nehemjáše (§ 15a), kteří měli zjednat pořádek v Jeruzalémě. Doba byla všelijak vážná a králi proto záleželo na tom, aby nevzniklo nové ohnisko nepokojů. Napětí mezi židy a samařany bylo nutno urovnat včas. Mezitím se nejeden z potomků judských přesídlenců, kteří se dostali do ,babylónského zajetí` (587/6-538) domohl významného postavení i na královském dvoře. Mnozí se domohli blahobytu, ale na svůj původ nezapomněli a vzpomínali na zemi svých otců. Tato diaspora s láskou pečovala o Písma svatá, která se podařilo po pádu Jeruzaléma zachránit nebo obnovit. V nich spatřovala naději i pro souvěrce v jeruzalémské náboženské pospolitosti. A král se dal přesvědčit, že by tam měl být Zákon Hospodinův uveden v život. Badatelé ovšem nejsou jednotni v názoru, zda se Ezdráš vydal na cestu už r. 458 a Nehemjáš poprvé 445-433 a podruhé r. 432 nebo zda k cestám došlo až za Artachšasy II. (Artaxerxa II., 404-359). Výsledkem cest bylo opevnění města, očista veřejného i rodinného života a jeho přísné podřízení požadavkům Zákona, a konečně i vymanění Judska z poručnictví Samaří a autonomie pod vlastním místodržitelem (Neh 5,14). Judsko si
dokonce razilo vlastní stříbrné mince (ražba zlatých mincí byla vyhrazena králi) s nápisem jhd nebo jršlm, tj. Jehúd (Júda) nebo Jerúšalém. Perská velmoc, o které se ve Starém zákoně praví, že zahrnovala 127 krajin (Est 1,1.) a byla prý spravována sto dvaceti satrapy (Da 6,2), nezadržitelně upadala a stala se r. 333 snadnou kořistí Makedonců. Po smrti velikého dobyvatele Alexandra Makedonského r. 323 se po delších bojích dostali r. 312 k moci Seleukovci (§ 5b). Jejich vláda nebyla pro zemi šťastná. Ustavičná potřeba peněz vedla k rabování chrámových pokladů a to mělo za následek povstání lidu. Seleukovci byli nakonec poraženi parthskými Arsakovci (níže f), kteří už před r. 250 př. n. 1. obsadili parthskou satrapii a přetvořili ji ve vlastní království, Západní oblasti postupně ovládli Římané (§ 5e). Arsakovce vystřídali r. 224 n, 1. perští Sásánovci, kteří pak vládli až do příchodu Arabů. Dvacet let vedla Persie svůj zápas o bytí a nebytí, až v r. 651 zahynul její poslední král Jazdkart III. Jeho syn Péróz hledal marně pomoc až v Číně. d) Z a r a t h u š t r a. Význačnou osobností perských dějin je náboženský myslitel Zarathuštra, známý též pod pořečtěným tvarem svého jména Zoroastér. Není známo, kdy a kde se narodil ani kdy a kde zemřel. Dříve se jeho vystoupení kladlo do 12. století př. n. 1., nyní se zpravidla datuje do 6. století před vládu Achaimenovců. Doloženo je jak pro dobu této dynastie, tak i pro Arsakovce. Za Sásánovců se jeho učení prosadilo jako státní náboženství. Náboženské představy a zvyklosti původního obyvatelstva Íránu se sotva v něčem podstatně lišily od náboženství v jiných oblastech Předního východu. Také indo-árijské kmeny, které se v 2. tisíciletí začaly v zemi usazovat, uctívaly různá vegetativní a astrální božstva. Záhy se však prosadil médský kmen mágů jako kněžský kmen. Píše o něm už Hérodotos, ale staré prameny jsou plné rozporů. Zdá se, že byli zastánci západoíránských obyčejů a stoupenci obětních obřadů a zapřisáhlými dualisty. Někdy platí za stoupence Zarathuštrovy a jindy za ,kaldejce`, tj. astrology a věštce; islám je odmítá jako pohany. Za Sásánovců vytvořili mazdajskou státní ,církev`. Pravděpodobnější je, že byli odpůrci Zarathuštry, který příkře zavrhoval zvláště jejich krvavé oběti. Stejně zavrhoval i uctívání jiných božstev, hlavně Mitry, kterého naopak mágové vysoce uctívali. Jeho mystéria se jejich zásluhou postupně rozšířila po Přední Asii a ve 2.-3. stol. n. 1. slavila své vítězství v celé římské říši, až na Řecko, kde v Mitrovi viděli boha dávných nepřátel. Už v náboženství indo-árijských kmenů byli vedle dobrých bůžků i zlí duchové. Přízeň bohů si lidé zajišťovali množstvím obětí, doprovázeným nemírným pitím opojného nápoje haomy, jimž se hodovníci přiváděli do extáze. Zarathuštra všechny bůžky odmítl jako ,divousy` (persky daiva) a prosazoval víru v jediného boha Ahura-mazdu (Ormazda), ,Pána moudrosti`. Ten vyžadoval od svých vyznavačů celý život. Krvavé oběti byly zavrhovány. Obliba některých starých božstev však vedla k tomu, že je nové náboženství časem vzala na milost. Vznikla tak družina Ahura-mazdova. Čelné místo v ní zaujímali starý árijský bůh smluv Mitra, který na sebe vzal rysy slunečního božstva, a bohyně řek Anáhita. Dokonce i haoma se v bohoslužbě udržela; Zarathuštra ji zavrhoval marně, protože rozněcovala v lidech touhu po krvavých obětních hodech, v nichž Ahura neměl zalíbení. Od věků však stojí proti Ahurovi jako jeho protivník ten Zlý, Angra-mainju (Ahriman), Duch zhouby, s houfem někdejších bůžků degradovaných na démony. Na člověku je, aby v tomto zápase Z1a proti Dobru stál neochvějně na straně Dobra, a tím Dobru dodával nové síly. Člověk je povinen vystřihat se všeho zlého tak důsledně, že nesmí ,nepříteli` prokázat žádné dobrodiní. Výslovně se praví, že kdo je dobrý k bezbožnému, sám je bezbožný. Soucit s ním je zrada na dobru. Dobro nakonec zvítězí a ti, kteří při něm setrvali až do konce, obdrží pak svou nebeskou odměnu. Nevěrné naproti tomu čekají pekelná muka v zápachu zloduchovy říše. Narozdíl od staroorientálních představ, které všechna dění na světě viděly jen v ustavičném koloběhu bez začátku a konce, počítá zarathuštrismus - podobně jako júdaismus - s průběhem lidských dějin od daného začátku k pevnému konci. Velký význam v kultu zaujímal oheň, symbol čistoty. Jeho šlehající plamen tvoří spojnici mezi lidmi a božstvem, pomáhá lidem, zahání zimu a tmu a přináší světla, zdraví a štěstí. Čistota ohně se ovšem ztrácela ve styku s čímkoli nečistým. To platilo především o mrtvolách. Ty se nesměly spalovat, ba ani zakopávat do země. Vysazovaly se do ohrazených prostor napospas supům a pohřbívaly se teprve čisté kosti. Znečištěný člověk byl povinen očistit se nejprve kravskou močí, již se připisovaly zvláštní očistné účinky, a pak se omýt vodou. Náboženské předpisy obepínaly cely život: s užitečnými zvířaty, zvláště se skotem, se nesmělo zacházet špatně, naprati tomu všelijakou havěť, jako hady a štíry, bylo nutno hubit. Veliké úctě se těšil kohout, protože v noci člověka hlídal a ráno budil do práce. Také psu se přikládal zvláštní význam. Přiváděli jej k loži umírajícího, aby svým pohledem zaplašil démonku mrtvolného rozkladu. Je těžké dnes odlišit Zarathuštrův vlastní přínos od toho, co převzal ze starších kultů. Velmi záhy se jeho učení rozštěpilo v množství všelijak synkretistických směrů, jak ani v tak rozsáhlé a různorodé říši, jako byla perská, nebyla jinak možné. Ze sektářských směrů uveďme aspoň manicheismus, hnutí založené ve 3. stol. n. 1. Babylóňanem z rodiny perského původu, Máním (r. 216-276). Mání se snažil spojit různé myšlenky gnostické, křesťanské, buddhistické a zarathuštrovské. Vycházel ze základního dualismu dobra a zla světla
a tmy; jednou bude vykoupeno všechno tvorstvo, až budou očištěny poslední světelné částice, dosud poskvrněné temnotou. Mání sám zemřel jako kacíř ve vazbě, ale jeho učení se ujalo zvláště ve střední a východní Asii, ale i v Egyptě a postupně v celé římské říši. Zanikla až ve 14. stol. - Pokud jde a zarathuštrismus, není možné určit, jak dalece byli Achaimenovci stoupenci tohoto náboženství. Kuruš (Kýros) např. vzdal poctu Mardukovi po dobytí Babylóna a jeho nástupci pečují o obnovu chrámu Hospodinova v Jeruzalémě. Byli zkrátka Babylóňanům Babylóňany, Egypťanům Egypťany (jen Kambúdžija - Kambýsés, zdá se, tvořil výjimku, § 1d), židům židy, Ale není vyloučeno, že je právě víra v jediného svrchovaného a dobrého boha vedla k náboženské snášenlivosti. e ) V 1 i v n a ž i d o v s t v o. Palestinské židovstvo žilo plná dvě století pod perskou nadvládou. (r. 539-333) a východní (,babylónská` ) diaspora dokonce déle než celé tisíciletí (do příchodu Arabů r. 651 n. l.). Je nesporné, že nezůstalo ušetřeno vlivů svého prostředí. Z biblických knih např. kniha Ester a Daniel a z pokanonických Tóbit-Tóbijáš nás i svým dějem uvádějí do íránské duchovní oblasti. Je známo, že židovstvo vykazovalo vždy velikou odolnost vůči cizím duchovním vlivům, ale nález kumránské knihovny (§ 43b) jednoznačně prokázal, že tu byly i skupiny méně odolné. Po kanonizaci Starého zákona (§ 36c) se oficiální židovstvo přimklo ke svému kánonu Písem svatých tak, že se mu podařila oprostit se od všeho cizího. Vzdalo se i různých spisů dříve rozšířených a oblíbených (§ 41a), které mezitím došly přijetí v křesťanských církvích. Přesto by bylo nesprávné vysvětlovat různé překonané představy židovstva jen z perského vlivu. Leccos mělo kořeny už ve Starém zákoně a vlivem parsismu bylo nejvýše zradikalizováno. To se týká především dualistického pohledu na život. Už Starý zákon rozlišuje ostře mezi dobrem a zlem a neváhá tento protiklad dotáhnout až k protikladu života a smrti (Dt 30,15). Jako souvisí dobro a život, tak i zlo a smrt. Jako Soudce nad obojím stojí Hospodin. On stvořil život a zajistil jej vším dobrým. Co je proti Bohu, v rozporu s jeho Zákonem, vede k smrti. S existenci zla se ve Starém zákoně počítá velmi vážně, ale nikdy tu nevyvstává obava, že by mohlo zmařit boží záměry. Bezejmenný prorok babylónského zajetí neváhá dokonce vložit Hospodinu do úst slova: " . . . působím pokoj a tvořím zlo" (Iz 45,7). Čteme-li však kumránské spisy, ocitáme se v jiném duchovním prostředí. I tam sice zůstává Hospodin svrchovaným Pánem, jehož vládou nikdo a nic neotřese, ale zlo se přímo zhmotňuje a nutí jej k boji. V pozadí mohou být staré babylónské představy o zápasu Mardukově s Tiámatou (§ 2i), ale spíše přímo zarathuštrovské představy o zápasu Ahuramazdy s Angra-mainjem. Angra-mainju (Ahriman) jako temné božstvo stojící nesmiřitelně proti dobrému bohu Ahura-mazdovi nesporně došel přijetí v poexilním židovstvu a přes ně i v křesťanství v podobě Satana. Ve Starém zákoně vystupuje Satan jako samostatně jednající zloduch jen na jediném místě, v 1Pa 21,1, kde povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele. Je to v textu, který pochází z perské doby; jeho starší podoba ví jen, že "Hospodin . . . podnítil Davida . . ." (2S 24;1). Původně se jako ,satan` označoval někdo, kdo druhého osočoval a stavěl se proti němu jako jeho sok či protivník'. Takovým protivníkem může být i Hospodinův posel, ,anděl` (Nu 22,22). Ještě v knize Jóbově (kap. 1n) smí satan dělat jen to, co mu dovolí Hospodin. Má tu poslání velmi nesympatické: špehovat a donášet. Patří však k nebeskému dvořanstvu a dostavuje se k audienci, aby Panovníkovi předkládal zprávy. Zato v mimokanonické literatuře vystupuje svrchovaně a svévolně narušuje boží plány. V tom se nesporně projevuje vliv parsismu. Totéž platí, aspoň do jisté míry, a představách o andělích. Starý zákon připouští existenci nebeského dvora kolem trůnu Hospodinova (1Kr 22,19 Jb 1,6 2,1), ale nepouští se do žádných spekulací o jeho příslušnících. Neužívá o nich označení ,andělé`. Tímto slovem pocházejícím z řeckého výrazu angelos, stejně jako hebrejským ekvivalentem mal'ák, se označoval prostě ,posel`, lidsky i božský. Mluví-li Bůh s člověkem prostřednictvím svého posla, zjevuje se posel vždy v lidské podobě a jen, aby tlumočil uložený vzkaz. Angelologie se v židovstvu rozmáhá teprve v perském období a vzniká celý hierarchický systém. Ve Starém zákoně se setkáváme jen s náznaky toho (Da 8,16 9,21; 10,13.21 12,1), co se stalo nedílnou součásti pokanonické literatury (např. Tóbit-Tóbijáš a různé apokalypsy) a přešlo i do Nového zákona (L 1,26; Ju 9 Zj 12,7). Zvláštní místo v představách starého Předního východu zaujímá postava Pra-člověka, Prvního člověka, nebeský Pravzor, Syn člověka.. Tato různá označení se týkají jedné mytické postavy, která se v různém prostředí a v různých dobách projevovala v různých podobách. Zpravidla se mu přisuzovala dokonalost a krása, dokud se neposkvrnil hříchem. Nejdůkladněji propracovanou nauku o Pra-člověku nacházíme v manicheismu (výše d), je však tak fantastická (a navíc pozdní), že pro výklad Starého zákona nepřichází v úvahu. - V íránské mytologii z poachaimenovského období je známa postava Gayómarta, ideálního stvoření Ahura-mazdova, jež zahynulo vinou Angra-mainjuovou. Z jeho semene povstali první lidé a on sám povstane na konci věku jako první k věčnému životu. - Dávné Dvojříčí znalo jen božské prakrále (§ 2b) jako i Ez 28. Královská ideologie prosvítá i z biblické zprávy o stvoření člověka, který dostal za úkol panovat nade vším (Gn 1,27n). Zmínka: "muže a ženu je stvořil" dala pozdějším rabínům podnět k různým dohadům o dvojpohlavnosti Prvního člověka (§ 16c). Také gnostikové sdíleli podobné názory a viděli v dvojpohlavnosti doklad dokonalosti, takže se jim Pra-člověk stal až ,obrazem božím`. Po lidském pádu (srov. Gn 3) zůstal prý tento ;obraz` nesmrtelnou složkou lidské podstaty,
čekající na vykoupení. Nedořešené zůstávají otázky po vztahu Pra-člověka k Synu člověka přicházejícímu z nebe (Da 7,13 sr. Zj 1,13 14,14 též Mt 16,27 25,31 aj.) a ke Slovu (Logos, J l,l) novozákonních textů. Christologicky dotahuje představu Prvního člověka apoštol Pavel (Ř 5,12nn 1K 15,44nn Kal 1,15nn). f ) P a r t h o v é. V druhé polovině 3. stol. př. n. 1. se dočasnými vládci Persie stali Parthowé. Doba jejich nadvlády byla pro východní židovskou diasporu mimořádně významná. Parthové se zmocnili bývalé Médie a Babylónie a dočasně je zase sjednotili s perským územím. Židovská diaspora se za jejich vlády těšila značné svobodě. Byly položeny základy pozdější vynikající rabínské vzdělanosti. Od 3. stal. n. l., už za Sásánovců, kteří vystřídali Arsakovce (výše c), vzkvétají rabínské školy v Súře, Nehardéji a Pumpaditě. Kolem r. 500 tam byl sepsán tzv. Babylónský talmúd (§ 44c), který časem ovládl pole i na západě. Později, za arabské éry, vstoupí do popředí učenost palestinská. Parthové byli skytský kmen Parnů či Aparnů, který před r. 250 př. n. 1. vpadl do parthské satrapie. Dobyl ji a založil tam svou říši, splynul s domácími Parthy a začal se jmenovat podle nich. Seleukovci toto území nadobro ztratili a nezbylo jim než uznat samostatnost Parthie. Po dobytí Médie a Babylónie vytvořili Parthové nejmocnější předoasijskou říši své doby, ale časy byly velmi neklidné. Ze střední Asie a čínského Turkestánu se rojily různé kmeny nejistého původu a Írán byl nárazníkem, který jen stěží odolával náporům zvenčí. Situace se ještě zhoršila, když r. 92 vypukla válka mezi Římany (§ 5c) a pontským králem Mithradatem VI. Bylo očividné, že mezi nezadržitelně postupujícími Římany a Parthy dojde dříve nebo později ke střetnutí. Jablkem sváru mezi oběma se stala Arménie. Římanům nahrál spor mezi dvěma bratřími Mithradatem parthským a Oródem o trůn (r. 58/7). Události v Egyptě však vpád do Parthie oddálily. Teprve r. 53 se vypravil římský vojevůdce Crassus do Mezopotámie: Lstí se dal vlákat do pouště a utrpěl od Parthů zdrcující porážku. Válka pokračovala se střídavým štěstím, až r. 217 n. l. římský císař Macrinus a parthský král Artabanos V. (Artapán) po nerozhodné bitvě u Nisibi uzavřeli dohodu, podle níž Mezopotámie zůstala Římanům, ale Parthie uhájila svou svobodu a obdržela i Arménii. Posledního parthského krále Artavazda vystřídali r. 224 n, 1. Sásánovci. Nejeden úsek arsakovského období zůstává ovšem zahalen temnotou nejistoty. § 5. VPÁD ZÁPADU a) Řecko - b) Makedonie - c) Řím – d) Byzanc a) Ř e c k o. Řekové jsou potomci různých indoevropských kmenů, které pronikly průběhem 2. tisíciletí př. n. 1. do dnešního Řecka a splynuly tam se starším obyvatelstvem, dosud neznámého původu, zpravidla označovaným jako Pelasgové. Nelze ovšem přehlížet i starší migraci kolem r. 3000, kdy v důsledku rozmachu výroby bronzu docházelo jednak z Malé Asie jednak z Egypta s pronikáním technologie zpracování kovu i k přesunům tamního obyvatelstva do Helady. První indoevropské přistěhovalce ( kolem r. 2000 ) označujeme souhrnně jako Acháje, poslední (koncem r. 1100) jsou Dórové. Z přilehlé Kréty je doložena už kolem r. 3000 nejstarší evropská civilizace zvaná mínojská. V 15. stol. se na ostrově usadili Achájové a rozšířili mínojskou kulturu do Řecka, kde zvláště Mykény na Peloponésu se staly jejím novým střediskem. Dá se tu tedy mluvit o mykénské kultuře. Za zmínku stojí, že z této doby pochází z různých míst, zvláště z Kréty, množství textů v písmu zvaném krétsko-mykénské lineární písmo B. Zásluhou mladého anglického architekta M. Ventrise bylo prokázáno, že řeč těchto textů je řečtina aspoň o 600 let starší nežli Homérova. Pokusy o rekonstrukci průběhu historických události komplikují nemálo starořecké báje. Jedna z nich vypráví o příchodu Danaa ze severní Afriky do Argolidy (východního výběžku Peloponésu). Souvisí to se změnami, ke kterým došlo v Egyptě v 17. století? Hyksósové pronikli tehdy z Přední Asie až do nilské delty a ovládli zemi na celé století (§ 1a). Byla vyslovena domněnka, že se skupina mykénských válečníků zúčastnila bojů Egypťanů s Hyksósy a že se s nimi stěhovali do Řecka i skupiny egyptských spolubojovníků. Není to ovšem nikterak zaručené. Podle pověsti prchl Danaos, král Argu, původně král Libye, před svým bratrem Aigyptem, králem Egypta, spolu se svými padesáti dcerami, Danaovnami, po kterých toužilo padesát synů Aigyptových. - Rovněž do poloviny 2. tisíciletí spadá vyprávění o Kadmovi a Pelopovi. Nelze pochybovat o tom, že za tím je vzpomínka na dávné vztahy mezi Egeidou a Blízkým východem. Kadmos, syn sídonského krále Agénora hledá svou sestru Európu, kterou unesl sám Zeus, stane se zakladatelem města Théby v řecké Boiótii a mj. zavede i abecedu. Pelops byl syn lýdského krále Tantala, syna Diova a oblíbence bohů. Tantalos ve své zpupnosti, chtěje vyzkoušet vševědoucnost bohů, předloží jim jednou k hostině maso vlastního syna. Bohové však chlapce oživí a otce odsoudí k věčným ,tantalovým` mukám. Pelops se stane králem Peloponésu. Je zcela přirozené, že vyspělé kultury Přední Asie měly nesmírný vliv na řecké poměry. Projevilo se to i ve světě bohů. Původně indoevropský bůh je nesporně nebeský bůh-otec Zeus patér (patér = otec), římský Jupiter, sanskrtský Djaus pitar. Platí to i o bohyni domácího krbu Hestii (římské Vestě) a různých dalších božstvech doložených nyní texty v lineárním písmu B. Zato jiná božstva, byť se i těšila v pozdějších dobách veliké úctě, jsou cizího původu. Tak např. bohyně lásky Afrodíté (římská Venuše) je svým původem semitská bohyně Aštarta, která se do Řecka dostala asi z Foinikie přes Kypr. Bohyně lovu, jejímž posvátným zvířetem
byla laň či jelen, Artemis, má svůj protějšek v chetejské bohyni. lovu Rutaš, která se též mohla jmenovat Rutamiš (= Moje Rutaš)..,Ještě i Nový zákon ví o ,veliké bohyni Artemidě efezské` (Sk 19,27n). Její bratr Apollón připomíná chetejského Apulunu, boha dveří, jak dokládá i jeho epiteton Apollon Thyaros, jež ho charakterizuje jako ‚ochránce dveří‘. V pohanství nebylo problémem rozšířit kdykoliv vlastní panteon nebo ztotožnit některého boha s jiným. Apoštol Pavel se v Athénách setkává s oltářem zasvěceným ,Neznámému bohu` (Sk 17,23). Někdy lidé prosazovali svého oblíbeného boha na úkor jiného, nepohodlného, např. syrský král Antiochos IV. Epifanés Dia olympského v Jeruzalémě na místo Hospodinovo (§ 15c) nebo později římský císař Hadrianus (r. 117-138) chtěl postavit na místě Hospodinova chrámu v Jeruzalémě chrám římských bohů. V obou případech došla ke krvavým válkám (§ l5c.e). Ve 12. století propadl mykénský svět zkáze. To, co popisuje Homér, jsou zidealizované vidiny pozdější doby, která už nic nevěděla o zašlé slávě. Staří králové, kteří koncem 13. stol. táhli proti Tróji, v lecčem připomínali staroorientální vladaře obklopené nádherou a stojící vysoko nad lidem. Kolem r. 1200 však heladskou pevninu postihly těžké katastrofy, které úplně změnily život v zemi. Až zase od 8. stol. nastává nový kulturní i hospodářský rozmach rodicího se antického světa. A vyvstal Homér (8. stol.), který oslavil minulost svými zpěvy a dal tak ožít mytickému společenství dávných předků a jejich bohů. Krátce předtím, koncem 1. tisíciletí, pronikly řecké kmeny přes ostrovy Egejského moře až do Malé Asie a usadily se po celém západním pobřeží, když předtím, kalem r. 1200, ,mořské národy` vyvrátily mocnou chetitskou říši a rozvrátily poměry v celé Malé Asii (§ 3a). Změnily se i náboženské poměry. Jestliže minojsko~mykénské období vykazuje značný podíl ženských božstev a zdůrazňuje v kultu aspekt plodnosti, vykazuje nové, ,dórské , období výrazné patriarchální rysy. V čele panteonu stoji hromovládný Zeus. Lidé se na své bohy obracejí obětmi i sliby, snaží se je získat pro sebe, snadno si přitom znepřátelí jiné a mezi bohy dochází pak k třenicím a zápasům, na které vposledu doplácejí lidé. Např. trojský princ Paris získal s pomocí Afrodíty lásku krásné Heleny, ale přivodil pád svého i města. Řecké náboženství neznalo mravní normy a bohové sami, zvláště Zeus, žili a jednali vyloženě nemravně. Pro jejich vyznavače platilo: "Dávám, abys dal", i zloděj mohl pro sebe žádat božskou ochranu. Není proto divu, že se v Řecku už aspoň od 7. stol., patrně však mnohem dříve; ujaly různé mysterijní kulty, zvláště eleusinská mystéria. Šla o tajuplné obřady přístupné jen zasvěcencům, které účastníky přenášely do božských sfér a dávaly jim okoušet božské slasti už v tomto životě jako závdavek věčné blaženosti. Zasvěcenci byli vázáni přísným mlčením, takže naše vědomosti o mystériích jsou velmi neuspokojivé. V pozadí byly patrně zemědělské zkušenosti ze setby a sklizně (srov. J 12,24), přenesené na lidský život. Ne-li hned od počátku, tedy jistě později se uplatnily cizí vlivy, např. předoasijské představy o umírajícím a z mrtvých povstávajícím božstvu. Časem doznaly značného rozšíření, ale např. filozof Platón (427-347 př. n. 1.) je odmítal jako cizorodé. Z východu pronikla také, zvláště od 2. stol. př. n. 1., do Řecka astrologie s vírou v osud vepsaný ve hvězdách. Projevila se tu nemohoucnost a prázdnota jak starého náboženství, tak i různých mystérií. Selhala i filozofie se svým důrazem na rozum. Doba dozrála pro vítězný nástup křesťanství. Rozkvět řeckých měst na západním pobřeží Malé Asie, styk se starými kulturami Předního východu a úspěšné námořní plavby vytvořily příhodné podmínky pro rozmach řeckého myšlení odpoutaného od mytických představ i od státních tradic. Rodí se řecká filozofie, jeden ze základních pilířů civilizace západního světa. Vlastní náraz přišel z Orientu, ale řecký národ měl výjimečné schopnosti metafyzické spekulace. Dalo by se přímo říci, že měl filozofického génia. Jako nejstarší filozof se uvádí Thalés Milétský (kolem r. 585 př. n. 1.) se svou naukou, že všechno povstalo z vody. Z dalších myslitelů uveďme jen tvůrce nejmohutnějších myšlenkových soustav. Platón (427-347), žák Sókratův, vycházel od světa idejí, které jediné mají skutečné bytí, zatímco smyslově postižitelné skutečnosti tohoto světa jsou jen jejich odleskem. Připomíná tím babylónské představy nebeských pravzorů všeho pozemského. Do světa bez mravních zásad vnesl požadavek ctnostného života a nejvyšší ideje dobra. Jeho žák Aristoteles ( 384-322 ) staví proti Platónovu transcendentnímu idealismu důraz na smyslové poznání skutečnosti jako předpoklad veškerého vědění. Stoikové, stoupenci Zénóna z Kypru (asi 334-252), v metafyzice vyznávali panteismus a v etice determinismus. Jejich ideálem byla duševní vyrovnanost. Epikúrovci, navazující na učení Epikúra ze Samu (348-271), zaměřili mravouku na osobní blaženost a vnitřní klid; světové dění vysvětlovali pohybem atomů; smrtí se uvolňují a rozptylují atomy těla i duše. Časem se myšlenky jednotlivých směrů navzájem prostoupily a navíc podléhaly skepsi. Vítězilo poznání, že nelze proniknout ke kořenu věcí a že rozdíly v pojetí nejsou podstatné. Jednotlivé filozofické směry přesto ovlivnily mj. náboženské myšlení židovstva a poznamenaly zejména křesťanskou teologii. b) M a k e d o n i e. Období tvořivé řecké kultury, zvané doba helenská, končí ve 4. stol. př. n. l. Ačkoli zůstaly řecké kmeny roztříštěny v množství městských státečků, dokázaly zkolonizovat maloasijské a černomořské pobřeží a založily kvetoucí města i v jižní Itálii a v západním Středomoří. Řečtina se prosazovala v celé středomořské oblasti a s ní řecká vzdělanost a řecký způsob života. Budovala se divadla, závodiště, lázně. Jen Judsko se řeckému vlivu uzavíralo, ačkoli aspoň od 4. stol. (ne-li už dříve) tam byly v oběhu peníze mj.
s typickým athénským znakem - sovou. Židovská diaspora přijímala řeč a zvyky svého okolí ochotněji, jak dokazuje překlad Tóry do řečtiny už ve 3. stol. př. n. 1. (§ 1e), ale i ona dokázala zůstat věrna dědictví otců. Zásadní zvrat ve vývoji událostí způsobili Makedonci, které ostatní Řekové rádi označovali jako poloviční barbary. Mluvili ovšem také řecky a ctili řecké bohy, ale smísili se silně s domorodým thrácko-ilyrským obyvatelstvem a žili celkem odloučeni od ostatních řeckých kmenů. Teprve makedonský král Filippos II. v polovině 4. stol. řecké kmeny sjednotil a připravoval válečnou výpravu proti Peršanům, kteří stále ještě ovládali Malou Asii včetně tamních Řeků. Jeho záměr mohl uskutečnit teprve jeho syn a nástupce Alexandr zvaný Veliký, vynikající vojevůdce a prozíravý státník. Díky Alexandrovu tažení napříč Přední Asií až k hranicím Indie se řecký vliv rozšířil po celé jeho obrovské říši. Kulturu této doby (zhruba 300 př. n. 1. až 100 n. l.) označujeme jako helénistickou. Je epigonská, napodobivá. Přinesla však Orientu výdobytky řeckého ducha a Západ obohatila o zkušenosti a moudrost Východu. Alexandrovým snem bylo vytvořit světovou říši, v niž by všechny národy žily jako rovnoprávné celky, všechny lidi by spojovala jednomyslnost a svornost a on, král, by byl jejich bohem. První krok k tomu učinili egyptští kněží, když ho r. 331 prohlásili za syna Dia-Amuna. Chystal se do své říše začlenit ještě Arábii a Etiopii, ale také země na západ od Řecka a na východ od Indu. Středem této říše obepínající celý tehdy známý svět měl být Babylón. Vrátil se tam, ale 13. června r. 323 tam skonal ve věku pouhých třiatřiceti let. Jeho smrt znamenala nejen konec jeho snu, nýbrž i konec jeho říše. Uchazečů o trůn bylo mnoho a přirozeně se mezi sebou nedohodli. Antigonos Monophthalmos (tj. Jednooký), satrapa frýžský a jeden z předních Alexandrových vojevůdců, se snažil zachovat jednotu říše, ale v dlouholetých bojích nakonec podlehl r. 301 u Issu ve východním cípu Malé Asie spojeným vojskům ostatních kořistníků. Boje pokračovaly. Až r. 276 si vydobyl vnuk Antigonův Antigonos II. Gonatás vládu v Makedonii. Egypt ovládli Ptolemaiovci (zprvu včetně Palestiny a části Sýrie) a zbytek asijské části Alexandrovy říše od egejského pobřeží po Indii Seleukovci. Ti však na správu tak veliké říše nestačili. V Malé Asii si několik menších oblasti uhájila samostatnost, indický král Čandragupta (řecky Sandrokottos) si vynutil odstoupení části dnešního Afghánistánu a Pákistánu, bouřila se Mezopotámie, Parthové vytvořili vlastní perské království (§ 4f), dočasně sice získali Seleukovci na Ptolemaiovcích Palestinu, ale v makkabejských válkách (§ 15c) ji zase ztratili a r. 63 př. n. l. podlehli Římanům. Ti ovládli už r. 146 Makedonii a Řecko a r. 31 také Egypt. Z Alexandrovy "říše nezbylo nic, ale řecký vliv - až na království Parthů - působil dál a sbližoval národy i rasy pod záštitou Římanů. Období helénismu je věru jedinečným obdobím dějin. Bylo sice podmíněno vítězstvím řeckých zbraní, ale nakonec nad nimi zvítězil duch. Kultury východních říší, ačkoli byly o několik tisíciletí starší než řecká kultura, se před ní sklonily a uznaly její převahu. Helénistická kultura se stala první vpravdě univerzální kulturou, která získala půdu svou vlastní přitažlivostí bez mocenských zásahů zvenčí. Přitom se neuzavírala vnějším vlivům a sama se tak obohacovala; lišila se tím od jiných dobyvatelů. I když v podstatě byla jen epigonská, znamenala v nejednom ohledu nemalý vzestup a v různých vědních oborech přímo vrchol, např. ve fyzice. matematice, geometrii, nebo medicíně. Sochařské a architektonické památky této doby jsou jedinečné. Jako její kladnou stránku je třeba zdůraznit snášenlivost; ovšem, důsledkem toho byl synkretismus, zvláště na poli náboženském. V polyteistickém světě tím nevznikl žádný problém, různí bohové se prostě ztotožňovali nebo přejímali. Jinak bylo v židovstvu. Svým monoteistickým zaměřením se židé, v Palestině i v diaspoře, nutně lišili od svého prostředí a mohli se udržet jako ,lid zvláštní` (srov. Ex 19,5) jen právě pro tuto svou odlišnost. Nevnucovali svůj životní postoj jiným, ale neustupovali ve své většině ani nátlaku zvenčí, aspoň pokud šlo o víru a její důsledky. Před těžkou zkoušku byli postaveni za vlády Seleukovců, z nichž zvláště Antiochos IV. Epifanés (§ 15c) usiloval a vytvoření jednotného státního náboženství a požadoval božské pocty sám pro sebe. Narazil na houževnatý odpor židů, který vyústil v makkabejské povstání a skončil vítězstvím židů. Mezi představiteli židovstva, dokonce mezi velekněžími, se sice našli jedinci ochotni krále podporovat, ale u lidu neobstáli. c) Ř í m. V 1. století př. n. 1. se dědictví po Alexandru Velikém ujali na východě Římané, kteří si předtím postupně podmanili už celý západ, a to nejen kolem Středozemního moře, nýbrž i hluboko do střední Evropy a až na britské ostrovy. Z pranepatrných začátků se stali nejmocnější říši starověku. Itálii dali jméno Řekové. Původně se tak nazývalo jen území Italů, kmene žijícího v kraji, který odděluje moře Adriatické od Jónského. Postupně se název rozšířil na celý Apeninský poloostrov. Před vystoupením Římanů jej obývalo množství různých kmenů indoevropského původu, které časem splynuly s Římany. Nejvýznamnější z nich byli patrně Latinové. Na jejich území byl r. 753 př. n. l. založen Řím a jejich jméno žije podnes v označení tamní řeči jako latiny. Severozápadně od Latia žili předindoevropští Etruskové, lid dosud neznámého původu, který se udržel do posledních staletí př. n. 1., ale pak nadobro zanikl a jeho řeč není dosud rozluštěna. Porůznu v zemi se usadili řečtí kolonisté (srov. Neapol z Nea-polis = Nové město) a na Sicílii semitští Kartáginci, foinického původu (srov. Kartágo z Kart-chadašt = Nové město). O založeni Říma píše Vergilius ve své Aeneidě. Římané byli nemálo hrdi na božský původ zakladatelů města a navíc na přímé rozhodnutí samotného Jupitera, že města má být založeno. Je nutno jít zpátky až do dnů
trojské války. Když Řekové dobyli Tróju, zachránil se z vůdců města jenom Aeneas, někdejší Paridův přítel. Byl synem dardanského krále Anchisa a bohyně lásky Venuše; mezi jeho předky z otcovy strany se v sedmém pokolení jmenuje i sám Jupiter. Ten také řídil kroky svého potomka až do Itálie a rozhodl, kde se má usadit. Bylo to na území Latina. Aeneas se oženil s Lavinií, dcerou jejich krále, a město nazval podle ní Lavinium. Ze spojení trojských přistěhovalců a latinských starousedlíků vyšli pozdější Římané.Čtrnáctý po Aeneovi, král Amulius, přinutil svou dceru Reu Silvii stát se kněžkou bohyně Vesty, ale bůh války Mars nedbal na její slib věčného panenství a zplodil s ní dvojčata Romula a Rema. Novorozeňata byla podivuhodně zachráněna. Amulius je rozkázal hodit do Tibery, ale sluhové je vložili napřed do vysmoleného košíku. Je tu podobné vyprávění jako o záchraně Šarrukéna Akkadského (§ 2b) nebo vysvoboditele Izraele z Egypta Mojžíše (Ex 2,310). Oba chlapce zachránila vlčice, jež zůstala ve znaku Říma podnes. Romulus se stal později zakladatelem města, jež se po něm nazývá Roma (Řím), svého bratra zabil a sám byl po smrti vzat mezi bohy pod jménem Quirinus. Dějiny Říma byly od počátku pohnuté. Bojovalo se někdy z pudu sebezáchovy a jindy k rozšíření životního prostoru. Postupně se Řím rozrostl na sedm pahorků, potom si začal podmaňovat okolní kmeny a časem přešel i k dobývání cizích území. Ve správě státu se zprvu střídali králové, ale r. 510 byla vyhlášena republika. R. 265 ovládli Římané Itálii, v letech 244-146 vítězí nad Kartágem a Řeckem a stávají se pány Středomoří, r. 133 si podmaňují Pergamské království v Malé Asii a přecházejí k dalším výbojům na asijské půdě. R. 63 se Římané zachycují v Palestině (§ 15e). Bojuje se ovšem i v Evropě a v zemi propukají vnitřní rozpory, které nakonec vedly k zániku republiky r. 31 př. n. 1. Řím však nezanikl. Do čela se dostává muž mimořádných schopnosti, C. Octavius jako císař Caesar Augustus (27 př. n. l. - 14. n. l. ), o němž čteme i v Novém zákoně (L 2,1). Za jeho nástupců dochází k dvojímu židovskému povstání, kdy světovládný Řím mu-sel vyvinout veliké úsilí, aby srazil k zemi nepatrný národ, který povstal k obraně svých náboženských svobod (§ 15e). Současně se po celé římské říši šíři křesťanství, přestože je různí césarové krutě potlačovali. R. 313 n. 1. Konstantin Veliký ediktem milánským zaručuje křesťanům svobodu, deset let po největším a nejkrvavějším pronásledováni za Diokletiána. Císaři Konstantinovi (plným jménem Imperator C. Flavius Valerius Constantinus Augustus, 306-337) je třeba věnovat bližší pozornost. R. 330 přenesl hlavní město říše z Říma do Byzance, kterou dal vybudovat na troskách staršího města a nazval po sobě Konstantinopolis (tj. město Konstantinovo). Je to pozdější Cařihrad, dnešní Istanbul. Když došlo r. 395 k rozdělení říše na západní (s hlavním městem Římem) a východní, zůstala Konstantinopolis jejím hlavním městem až do dobytí Turky r. 1453. Přečkala Řím jako hlavní město téměř o celé tisíciletí; ten padl pod náporem Germánů r. 476, ale udržel si své vedoucí postavení jako sídlo papežů. Za vlády Konstantinovy se křesťanství rozšířilo tak, že bylo organizováno asi v 600 biskupstvích: okrouhle 120 v Egyptě, 100 jinde v Africe, 60 v Itálii, 40 v Malé Asii, 20 v Řecku a další v Hispánii, Británii, Galii, až po Arménii a Mezopotámii (dokonce i v starém šumerském Uruku-Orchoe). Císař byl křesťanství nakloněn a na smrtelném loži se dal pokřtít. Viděl v něm vhodnou sílu, která by byla s to sjednotit říši ideologicky a upevnit autoritu císaře. Nelibě však nesl dogmatické spory mezi křesťanskými teology a (ač ještě pohan) neváhal do nich osobně zasahovat. Tak došlo r. 325 k svolání nikajského koncilu v Malé Asii a formulaci tzv. nikajského vyznáni víry. O dvě generace později se křesťanství r. 380 stalo z rozhodnutí císaře Gratiána (375 až 383) státním náboženstvím. Římané nebyli filozofové jako Řekové a na náboženském poli byli snášenliví; ochotně zapojovali do svého panteonu božstva porobených kmenů a národů a spokojovali se s přesným dodržováním vžitých obřadů. Náboženství bylo u nich ve službách státu. Proto nutně došlo ke střetu s křesťanstvím, které se odvolává podobně jako židovství - na boží Zákon jako poslední autoritu. Přesto obohatil Řím církev v dvojím směru. Vytvořil mocný stát a dal mu pevné státní řády. Když zanikla římská říše, nastoupila cirkev jako její dědička a dokázala vytvořit z Říma nové středisko a dokonce si podmanit germánské barbary. d) B y z a n c. Byzantská (východořímská) říše, jejíž dějiny vyplňují téměř celý středověk, přesahuje hranice ,světa Starého zákona`, ale přesto je dobré věnovat jí aspoň letmou pozornost. Již před jejím vznikem, kdy za Konstantina Velikého církev získala svobodu, projevila se změna situace velmi pronikavě zvláště v Palestině. R. 326 podnikla císařovna Helena, matka Konstantinova, pouť do Palestiny spojenou s pátráním po hrobě Ježíšově. Jeruzalémští křesťané věřili, že byl na místě, které Římané, když r. 135 potlačili vzpouru Barkochbovu, znesvětili tím, že tam postavili chrám bohyně Afrodity. Podobně místo narození Páně bylo znesvěceno posvátným hájem, ve kterém konali pohané slavnosti k poctě Adónise, miláčka Afrodíty. Císařovna nejenže ,objevila` místa, která se stala cílem nesčetných křesťanských poutníků všech dob, ona věřila, že přitom našla také pravý Kristův kříž. Byzantské období se vůbec vyznačuje určováním nejrůznějších posvátných míst, k nimž se skutečně nebo domněle váže některé biblické vyprávění nebo je spojována s nějakou pozdější legendou. Legendě neušla ani zbožná císařovna. Zemřela téměř osmdesátiletá a její tělesné pozůstatky se ukazují a uctívají na různých místech.
Dějiny byzantské říše jsou velmi pohnuté. Koncem 4. stol. a začátkem 5. stol. byla ve válkách s Góty a v polovině 5. stol. s Huny. Za Justiniana I. (527-565) osvobozovala z nadvlády germánských kmenů značná území bývalé západní části římské říše: 533-534 v severní Africe, 535-555 v Itálii a r. 554 i části Hispánie (Španělska), ovšem jen dočasně. Začátkem 7. stol. si z nich udržela jen jižní Itálii. Současně pronikali nezadržitelně Slované na Balkán a vytvořili v 7. stol. bulharský stát. Současně dobyli Peršané téměř celou Malou Asii, Sýrii a Egypt a Avaři pronikli r. 626 až před Cařihrad. R. 629 byli sice Peršané poraženi a donuceni vzdát se uchvácených území, ale sporů obou říší využili Arabové k mohutnému nástupu. R. 622, jímž začíná letopočet islámu (hidžra), se uchýlil Muhammad (Mohamed) z Mekky do Mediny. Do smrti prorokovy dobyli Arabové celou Arábii a za vlády Umajjoveů (661-750) Přední Asii a severní Afriku (Jeruzalém se vzdal r. 638) a na východě pronikli až do Indie. Byzantský císař Lev III. Syrský (717-741) Cařihrad uhájil. V Palestině přináší arabské panství úlevu židům. Rabínská učenost se plně rozvíjí, ve středu studia je Starý zákon (§ 45a). Palestinské školy získávají převahu nad babylónskými ( § 4f ). Byzantská říše, která původně zahrnovala vedle Řecka většinu Balkánského poloostrova, Malou Asii, Sýrii, Palestinu a Egypt, postupně podlehla úplné helenizaci a odkláněla se stále víc od oblastí kdysi západořímských. V soukromém i veřejném životě převládla řečtina. Uplatňuje se také řecký sklon k filozofování, a to i v teologickém myšlení církve. Právě ve východní církvi dochází k různým směrům, které se navzájem potíraly a proti nimž byly svolávány koncily. Šlo hlavně o christologická dogmata. V Efezu byla r. 431 odsouzena Antiochie a její dyofyzitismus a r. 451 v Chalkedonu Alexandrie a její monofyzitismus. Ovšem roztržka v církvi nebyla zažehnána. Prohluboval se i rozpor mezi východem a západem o tzv. filioque, až došlo k přímému rozkolu r. 1054. Dříve však, r. 863, vyslal císař Michal III. na přání velkomoravského knížete Rostislava na Velkou Moravu soluňské bratry Konstantina (Cyrila) a Metoděje, slovanské věrozvěsty, kteří vytvořili nejstarší slovanské písmo glagolici a přeložili do staroslověnštiny podstatné části Písma svatého. Dali tím podnět ke vzniku nového bohoslužebného typu - vedle západního latinského a východního řeckého nyní i slovanského ve staroslověnštině, dosud živého mezi východními a jižními Slovany. II. P A L E S I N A Literatura Baly, D.,The Geography of the Bible, New York 1957. Bertholet, A.: Kulturgeschichte Israels, Gättingem 1919. Bič, M., Palestina od pravěku ke křesťanství, I. Země a lid, Praha 1948. Stopami dávných věků, Praha 1979. Cornfeld, G. - Botterweck, G. J., vyd. - Die Bibel und ihre Welt I.-II., Bergisch Gladbach 1969 (anglický originál Pictorial Biblical Encyclopedia, Tel Aviv 1964). Harding, G. L., The Antiquities of Jordan, London 1959; německy: Auf biblischem Boden, přeložil G. Steigerwald, Wiesbaden 1961. Kenyan, K. M., Archaeology of the Holly Land, London 1960, 3. doplněné vyd. 1970. Orni, E. - Efrat, E., Geographie Israels, Jerusalem 1966 (hebrejsky 1960, přepracováno). de Vaux, R., Histoire ancienne d'Israél, Paris 1971. Yeivin, Sh., A Decade of Archaeology in Israel 1948-1958, Istanbul 1960.
§ 6. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY a) Geologické poměry – b) Podnebí, rostlinstvo, zvířena - e) Nerostné bohatství – d) Cesty a) G e o l o g i c k é p o m ě r y. Jeruzalém je položen zhruba v 800 m nadmořské výšky, směrem k severu dosahuje pohoří ještě větší výšky, stejně jako v Zajordání. Kdo dnes putuje krajem vysušeným letním žárem a marně pátrá po zeleni uprostřed vyprahlých skal, stěží si představí, že před milióny let bylo vše zaplaveno mořem. Prvně se moře rozlilo až do dnešního Zajordání už v kambriu (prvohorách) asi před pěti sty milióny let. V následujícím ordoviku proniklo až do Arábie a po dočasném ústupu znovu v siluru. I v dalších geologických obdobích moře střídavě ustupovalo a znovu zaplavovalo pevninu, nejdále do Arábie v druhohorách ve svrchní křídě (před sto padesáti milióny lety). Jako památka na ony neustálé změny zůstaly vrstvy tvrdého vápence, který převládá od Galileje až po Negeb, vystřídaného v nižších polohách a zvláště na zajordánské náhorní plošině křídou. Na jihu Negebu a v Edómu se vyskytují různě zbarvené pískovce pevninského původu, které krajině dodávají bizarní vzhled. V Gaulánu a Bášanu, částečně i v Galileji a místy také v Moábu a Edómu pronikly sopečnou činností na povrch vyvřeliny, zvláště čedič. Při Élatském zálivu
a podél zlomu Aráby k východu se zachovaly plutony a metamorfní horniny jako pozůstatky prakontinentu, který se kdysi rozprostíral od Horního Egypta a Súdánu po Arabský poloostrov. Koncem druhohor začíná moře ustupovat a dochází k vrásnění souše, zvláště v její západní části. Vznikají různé zlomy a zvedají se hory. Zvláště začátkem mladších třetihor je země neklidná. Mohutné vrásnění alpinsko-hirnálajské, které oslabeně probíhá po naše časy, vyzvedla horské hřebeny Tauru, Pontu a Zagrosu v Přední Asii. Palestinskou oblast obešlo, ale způsobilo v ní jordánský zlom, který probíhá ze Sýrie přes Mrtvé moře a Arábu k Rudému moři a dál až k velikým jezerům rovníkové Afriky. Současně působila mocná sopečná činnost, která se přihlásila znovu, i když jen oslabeně, ve čtvrtohorním pleistocénu. Následující dešťové (místy ledové) doby střídající se se suchými obdobími, doprovázené erozí, postupně vytvořily za poslední milión let dnešní podobu krajiny. Biblická Palestina se jasně dělí na dvě části. Jako ,země zaslíbená` se označuje jenom oblast na západ od Jordánu (srov. Joz 22,25;. Její vymezení je sice místy neurčité (Nu 34,1-12), ale vžilo se určení "od Danu po Beer-šebu" (Sd 20.11 ačkoli nešlo o pohraniční pevností nebo jiné nepřemístitelné mezníky. Tam až sahalo území obývané devíti a půl pokolením izraelským. Zbývajících dva a půl pokolení si vymohlo přiděly ,před Jordánem`, díváme-li se na jejich polohu od pouště, odkud Izrael přitáhl, neboli v Zajordání, díváme-li se směrem od Jeruzaléma. Toto území sice bylo na naléháni Gádovců, Rúbenovců a poloviny kmene Manasesova dáno jim do vlastnictví, ale opětovaně se připomíná, že jde o Mojžíšův počin (Nu 32,33 Dt 3,12-17 Joz 13,1532 22,4). Nerozhodoval tu los Hospodinův (Joz 15-19), ba v počínání jmenovaných pokolení viděli příslušníci ostatních kmenů přímo zpronevěru na Hospodinu a snahu rozbít jednotu celé pospolitosti (srov. Joz 22,16-19 ). Biblické rozlišování obou celků Palestiny má své dobré zdůvodnění v podmínkách daných samou přírodou. Oba jsou od sebe odděleny oním mohutným syrsko-africkým zlomem, kterým se místy řití, spíše než vine Jordán. Ještě na úrovni Jeruzaléma ( + 800 m) směrem k ústí řeky ( - 400 m ) je výškový rozdíl krajiny téměř 1200 m a na moábské straně je ještě větší. To je předěl překročitelný jen na několika málo místech, např. u Jericha (srov. Joz 3). Ze tří pramenů Jordánu vyvěrá nejvyšší na západním úpatí Chermónu ve výšce 520 m nad hladinou Středozemního moře. Ústí řeky je téměř 400 m pod hladinou Středozemního moře, celkem je výškový rozdíl více než 900 m při vzdálenosti asi 220 km. Hladina Mrtvého moře se v r. 1963 určovala ± 398,5 m, ale podle povětrnostních podmínek vykazuje i několikametrové výkyvy. Kdysi zasahovalo až ke Galilejskému moři čili Tiberiadskému jezeru zvanému ve Starém zákoně Kinneretské, v Novém zákoně Genezaretské. Po třetím čtvrtohorním pluviálu (dešťovém období) se stáhlo přibližně do svých nynějších hranic a v současné době měří na délku asi 80 km. V severní části je hluboké až 400 m, v jižním cípu průměrně jen 6 m. Jeho stáří se odhaduje na 12 000 let. Protože nemá odtok a všechna stále přitékající voda se vypařuje, vykazuje nejvyšší množství soli, na povrchu asi 30 %, v hloubce asi 33 %. Ještě i Tiberiadské jezero, ležící přibližně 213 m pod hladinou Středozemního moře, má vody značně slanější než Jordán, který jím protéká. Přispívají k tomu mj. prameny minerálních vod, které vyvěrají z jeho dna a u břehů, vedle přirozeného vypařováni hladiny. Jezero je však významným činitelem v zásobování celého okolí vodou, a tak se současně konají úspěšné pokusy zachytit hlubinné prameny a odvést je z jezera. Jen pro úplnost: už ve starověku byly známy teplé léčivé prameny u jezera. Na sever odtud leželo do let 1951-58 jezero Chule, dříve mylně ztotožňované s ,vodami Merómu` (Joz 11,5). Nyní je většinou vysušeno, čímž se získalo 6 000 ha výborné půdy místo bývalého jezera a přilehlých bažin a snížením vodní hladiny se značně vylepšilo dalších 6 000 ha půdy. Oblast na západ od Jordánu se v severojižním směru dělí na pruh pobřežní nížiny široký asi 20 km, vytvořený čtvrtohorními naplaveninami. Na severu je přerušena Karmelským pohořím. Zatímco severnější pobřeží foinické [dnes libanonské] je skalnaté a vytváří vhodný terén pro námořní přístavy, je palestinské pobřeží ploché a písčité bez vhodného přístavu. Ne nadarmo vyslovuje prorok svůj úžas nad tím, že Hospodin dokázal hrázi z pisku zastavit nápor mořského příboje (Jr 5,22 ) . Lidským úsilím se však přesto podařilo zajistit na některých místech podmínky pro vybudováni přístavů (Jafa, Jon 1,3; Kaisarea, Sk 27,1; Esjón-geber u Élatu, 1Kr 9,26 srov. 22,49n); dnes to jsou zvláště přístavy v Haifě, Ašdódu a Élatu. Nížina na jih od Karmelu až k Jafě je rovina šáronská, opěvovaná v bibli pro svou úrodnost a květnatost (Pís 2,1 ) i pro bohaté pastviny ( 1Pa 27,29). Dále k jihu až ke Gáze se vlní Šeféla, kdysi pelištejská pahorkatina (Sd 16,1), přecházející neznatelně v jordánskou hornatinu. Na sever od Karmelu se prostírá nížina Akkóská, ve svých nižších polohách kdysi bažinatá a nezdravá, dnes ponenáhlu pohlcovaná rozšiřující se Haifou. Z Přímořské nížiny vyrůstá na jihu pozvolna, na severu příkřeji hornatina spojující Libanón se Sinajem. Celý terén je rozryt hlubokými a neschůdnými roklemi se strmými a neplodnými srázy zvláště k východu. Na západních svazích jsou místy povlovnější a úrodnější údolí. Hřeben této hornatiny byl odedávna střediskem země. Tam jsou mnohá význačná města, např. Jeruzalém, Bét-el, Šekem a další. Ne nadarmo se v hebrejštině do Palestiny vždy ,vystupovalo`, ať přicházel cizinec odkudkoli. Už příchod do země byl předobrazem ,vystupování` do chrámu (Ž 122,4). Při severním úbočí Karmelu je horský masiv prolomen Jizreelskou nížinou a za ní se zvedá hornatá, ale úrodná a krásná Galilea jako předhoří Libanónu. Na jih od ni se rozkládá Samařská hornatina a dále k jihu kolem Jeruzaléma Judská hornatina, přecházející směrem k Mrtvému
moři v pustou a divokou Judskou poušť. Na samém jihu přechází Judská hornatina v negebskou planinu, dnes obývanou ponejvíce arabskými beduíny, kdysi však početněji osídlenou. Na východ od Jordánské rokle se příkře zvedá zajordánská náhorní plošina, průměrně o 100 m vyšší než západojordánská hornatina. Dobré podmínky pro zemědělství a pastevectví poskytuje jen její část obrácená k západu. Na jihu, kde ve starozákonní době sídlili Moábci, je to náhorní rovina zvaná Míšór [Dt 3,10], dále k severu leží starozákonní Gileád s bohatými pastvinami, přecházející v syrskou obilnici, někdejší Bášan, lemovaný na východě vyhaslými chauránskými sopkami (sr Ž 68,15-17). Dál k východu začíná neutěšená, nedozírná poušť, v níž našli zalíbení jen arabští chalífové, když v 7. stol. n. 1. dobyli Palestinu. Připomínala jim jejich arabský domov. Proto si v ní budovali zámky, aby se daleko od ruchu světa mohli oddávat rozkoším života. b) P o d n e b í, r o s t l i n s t v o, z v í ř e n a. Svou polohou při Středozemním moři mezi 29° 30' a 33° 15' severní šířky se Palestina řadí mezi státy s mírným středomořským podnebím. To se ovšem různě obměňuje v Přímořské nížině a Středopalestinské hornatině, kde je klima poněkud drsnější, a v Jordánské rokli, kde se blíží až tropickému. Roční období jsou dvě: v letních měsících slunečno bez deště, v zimních měsících deště ( občas, zvláště ve vyšších polohách i sníh, v únoru 1920 napadlo v Jeruzalémě 1 m sněhu! ); od listopadu do února spadne až 70 % celoročních srážek, jejichž vydatnost klesá od severu k jihu a od západu k východu. Už Starý zákon ví také o kroupách, ale ty jsou vzácné; přesto způsobují v zemědělství značné škody. Pozoruhodná je přizpůsobivost rostlinstva přírodním podmínkám. V dobách sucha ( někdy i několikaletých ) símě prostě v zemi odpočívá, aby potom zavlažena a to rychleji vzklíčilo, rozkvetlo a vydalo plody. Tak se celá krajina, letním žárem vyprahlá a hnědavě šedá, začátkem období dešťů rázem mění v nádhernou zahradu hýřící barvami a květy. V suchém létu je noční rosa pro mnohé plodiny velmi důležitá. A pro člověka tu jsou různé studny, cisterny a rybníky, ve kterých zachycuje užitkovou vodu. Před začátkem a po skončení období dešťů (září-říjen a duben-červen) postihují zemi často horké větry od východu nebo jihovýchodu, všechno vysušují a přinášejí drobný prach z pouště. Všechno zelené spalují, u lidí vyvolávají malátnost (sr Iz 40,7). Trvají však jen dva až tři dny. Naproti tomu pravidelné severní a západní větry přinášejí v letním žáru příjemné osvěžení. Přes den se pevnina rychle otepluje a od ní vzduch. Ten stoupá do výše a uvolňuje tak místo chladnějšímu vzduchu od moře. V noci se směr vánku mění, protože se země rychleji ochlazuje. Vypráví-li se v bibli, že sám Hospodin se prochází "po zahradě za denního vánku" ( Gn 3,8 ), myslí se zřejmě na to, jak po poledním vedru, kdy se práce odkládá a člověk se uchýlí do chládku, nastává večer s osvěžujícím vánkem od moře. Zcela antropomorfně se totéž předpokládá o Bohu. Poloha Palestiny na styčném bodu tří světadílů (Evropy - Asie - Afriky ) a dvou oceánů ( Atlantského přes Středozemní moře a Indického přes Rudé moře) se projevuje mj. i různorodostí místního rostlinstva. Setkávají se tu druhy, které jsou domovem jak v západní Evropě, tak ve vnitřní Asii nebo ve střední Africe. A všechny se obdivuhodně přizpůsobují místním podmínkám. Závažné jsou však zásahy člověka: Kdysi byla Palestina zalesněna a dnes tu zůstaly jen holé skály: Jozue např. ještě doporučuje Josefovcům: "Bude vám patřit pohoří. Protože je zalesněné, vykácíte je . . ." ( Joz 16,18 ). Tím se přirozeně měnily přírodní podmínky: Získala se půda pro zemědělství, ale deště časem odplavily a větry odvály úrodnou prsť, kterou už nechránily koruny stromů a nedržely jejich kořeny. Nejinak tomu bylo, když pastevci pálili lesy, aby získali pastviny pro svá stáda. A nejhorší zkázu přinášely války s bezohledným ničením všeho, co by napadeným mohla nějak být k užitku. Proto se v přítomné době věnuje mimořádná péče novému zalesnění holých ploch. Ačkoli je Palestina jen malá země (přibližně velikosti země Moravsko-slezské), vykazuje zhruba 2 250 rostlinných druhů, zatímco nepoměrně větší Egypt jich má jen 1500 (Anglie 1700, Norsko 1330). Není přirozeně možno zacházet zde do podrobnějšího výčtu nebo popisu. V hornatině a v podhůří jsou rozšířeny rostliny typické pro celou středomořskou oblast včetně části jižního Turecka: Na východních svazích hor spadajících do Jordánské rokle a ve středním Negebu na západ a na jih od Beer-šeby se rozprostírá oblast íránsko-turánská, která zasahuje od svého palestinského výběžku přes Irán a Turkestán až k poušti Gobi v Číně. Třetí je saharsko-arabská oblast ve zbývajícím Negebu a Judské poušti; řadí se k větší části africké Sahary, Arabskému poloostrovu a části Íránu. A konečně je tu zastoupena i oblast sudánsko-dekkanská na několika místech při dolním toku Jordánu, vyskytující se jinak hlavně ve středním a jižním Súdánu a na dekkanské plošině v Indii. Tim je dostatečně naznačena rozmanitost palestinské flóry.0 Biblické názvy jsou často nejasné a vedou k různým překladům. Stačí porovnat český ekumenický překlad Písma svatého [ ČEP, 1979 ) s kralickým [ K, poslední vydání 1613 ). Dá se prokázat i záměrné přeznačování nežádoucích výrazů. Např. 'élón, podobně jako 'allón, značilo ,dub` a 'élá patrně také ,dub` nebo ,řečík terebint`. Kdysi to byly posvátné stromy. Pozdější rabínská tradice jejich uctívání odmítala a dala proto výrazu 'élón význam ,rovina`, tedy něčeho nízkého. Tento posun významu byl zřejmě umožněn tím, že se uvádělo i vlastní jména místa: ČEP nabízí překlad ,božiště`, aby zachoval charakteristiku místa jako posvátného: 'élón móré = rovina More (K), božiště Móre (ČEP, Gn 12,6), 'éloné mamre' = roviny Mamre (K), božiště Mamre (ČEP, Gn 13,18 18,1 sr 14,13), 'étón tábór = rovina Tábor (K), božiště Tábor (ČEP, 1S 10,3).
Různým stromům i jiným rostlinám se přisuzovala zvláštní vlastnost nebo moc: vinná réva platila za strom života (ohlas toho ještě u J 15,1-5); fíkovník naproti tomu za strom smrti ( sr Gn 3,7 a níže § 16e ) . Rovněž zvířena je v Palestině zastoupena četnými druhy a dá se podobně jako rostlinstvo přidělit uvedeným čtyřem oblastem. Když konečně v třetihorách moře ustoupilo a pozdější Palestina se stala pevninou a tvořila součást arabsko-núbijského subkontinentu, vykazovala s nim společnou zvířenu, mj. hrochy, nosorožce, hyeny skvrnité apod. Podnebí však procházelo ještě mnoha zvraty, takže až v mladší době kamenné (7000 př. n. 1.) se poměry začaly ustalovat ve své dnešní podobě. K menším změnám ovšem docházelo ještě i potom. Vymřeli lvi, tygři a medvědi (Starý zákon je ještě zčásti zmiňuje) i antilopy, pštrosi a krokodýli. Savci jsou však podnes zastoupeni šedesáti druhy, ryb žije v palestinských vodách asi tři sta druhů, ptactva tu je tři sta padesát, plazů (želv, ještěrek; hadů) osmdesát druhů. Poměry se přirozeně mění a nemalou vinu na tom má člověk. Pokud jde o biblické názvy některých druhů, zůstávají rozpaky nemenší než u některých názvu rostlin; naštěstí nejde o případy zvlášť závažné; zpravidla jde o nečisté živočichy (sr Lv 11 Dt 14). Jindy nenalézáme ve své řeči dost vhodných výrazů, abychom vystihli pestrost hebrejštiny, např. při výčtu různých druhů kobylek, takže nezbývá než převzít prostě hebrejské názvy (sr Lv 11,22). Nelze vyloučit i možnost názvů zákrytných. c) N e r o s t n é b o h a t s t v í. Z oddílů jako Dt 8,9 by se dalo soudit na značné nerostné bohatství země. Pravdou je pravý opak. Uhlí chybí v Palestině vůbec a nafta se tu čerpá teprve v posledních desítiletích. Rudné doly, téměř vyčerpané už ve starověku, jsou na severu v oblasti Libanónu a na jihu u Mrtvého moře včetně obou břehů élatského zálivu. Odtud směrem k Sinajskému poloostrovu převažovala měď, na východě až do Zajordání k Jaboku železo. Vydatná ložiska obou kovů byla a jsou až v Malé Asii a na Kypru, v Libanónu zčásti železo a v Antilibanonu měď. Ale to už je všechno mimo izraelské území. Z Malé Asie se také dováželo olovo a cín, míní-li se Taršišem (Ez 27,12) maloasijský Tarsos a ne tyrská kolonie Tartéssos ve Španělsku. Starý zákon zachoval pověst o ,železném loži` emorejského krále Óga, potomka obřích Refájců (Df 3,11). Místem určení sice odkazuje do oblasti, kde se těžilo železo, ale nelze vyloučit pravděpodobnější možnost, že šlo spíše o čedičový útes. Archeologové stopy po nějakém ,železném loži` nenašli. Jediným nalezištěm důležitějších nerostů bylo a je okolí Mrtvého moře. Mořská voda obsahuje různé soli, i kuchyňskou. Těží se tu sádra, sira a fosfáty. Asfaltu se užívalo při stavbě lodi (doloženo až u Josepha Flavia) a v lékařství. Kupodivu se ho v Palestině neužívala ve stavitelství, ačkoli i Babylóňané i Egypťané jim vázali zdivo, zvláště k izolaci proti vlhku. Západojordánský čedič je stále ještě vítaný materiál pro výrobu mlýnských žernovů; odedávna se ho užívalo pro řemeslo. Také tamní vápenec se nabízel jako stavební materiál, ale užívalo se ho jen k stavbě význačnějších budov. Prostému člověku postačovaly sušené cihly z jílu smíšeného se slámou. Proto se v zemi zachovalo tak málo stavebních památek. Významnou surovinou pro keramickou výrobu byl slín jordánského poříčí, ale i různých míst kdekoli v zemi. Keramika, ač křehká a pomíjivá, svým svérázem, zpracováním, výzdobou získala první místo při posuzováni minulosti nejen Palestiny, ale i celého starého Orientu ( § 8a). Drahokamy, ačkoli jsou ve Starém zákoně nejednou uváděny, takovou cenu pro vědu nemají a ostatně se ani v zemi nevyskytuji. d) C e s t y. Geo1ogická rozrůzněnost palestinského povrchu byla ve všech dobách vážnou překážkou pro vznik příhodné silniční sítě v zemi. Drobni obchodníci a řemeslníci putovali se svým zbožím od města k městu a od obce k obci po všelijakých neupravovaných stezkách (Sd 5,6). Stačilo jim, že na noc dorazili někam, kde mohli počítat s noclehem (sr Sd 19,11.13). Místy byly pro pocestné připraveny útulky, jakési zájezdní hostince (sr Jr 41,17). Důležitá byla pro lidi i zvířata voda. Zemí však procházely i obchodní karavany s těžkými náklady různého zboží a ve válečných dobách také vojska s vozbou a jízdou. V obou případech se předpokládaly vhodné dálkové spoje, nejen vnitrozemské, nýbrž přímo mezinárodní: Palestina tvoří svou polohou most mezi severem a jihem i mezi východem a západem. Leží na rozhraní zájmů dvou světů, o nadvládu tam usiloval z jedné strany Egypt, z druhé podle dějinné situace Asýrie, Babylónie, Persie. Ovšem geologické podmínky jsou pro dálkové spoje nepříznivé. Horská pásma téměř znemožňuji spojení pobřeží s vnitrozemím a připouštějí spojení hlavně v severojižním směru. Takové spoje byly ve starověku (a v podstatě podnes) čtyři: pobřežní přímořská cesta, tzv. via maris, a zajordánská; tzv. ,královská, byly nejdůležitější; kromě nich vedla další cesta západojordánskou hornatinou a čtvrtá jordánskou roklí. Přímořská cesta probíhala od egyptských hranic při severním pobřeží Sinajského poloostrova k území obývanému kdysi Pelištejci (§ 3c). Z Gázy vedla odbočka přes Beer-šebu k Mrtvému moři. Hlavní cesta však pokračovala pobřežím dále k severu, vyhnula se bažinám Šáronské nížiny a Samařským pohořím dosáhla Megidda na okraji Jizreelské nížiny. Odtud vedla jedna větev přes Dolní Galileu k severozápadnímu břehu Tiberiadského jezera a přes Jordán a Horní Gaulán k Damašku a dál k břehům Eufratu. Druhá odbočovala jižněji přes Bét-šeán do Dolního Gaulánu a údolím Jarmuku a Bášanem rovněž k Damašku. Západojordánská ,královská cesta` vycházela od Élatu při Rudém moři; procházela Edómem do Moábska a vedla přes města známá ze Starého zákona Kir Moáb (Kerak), Dibón, Chešbón, itabat Amón (Amán) a Aštarót-do Damašku: Na edómském území serpentinovitě překonávala různé, hluboce do skal
zaříznuté rokle, zřejmě ve snaze nevzdálit se příliš od pramenů vod; ve středověku se silnice tímto překážkám vyhnula širokým obloukem přes Zajordání. Od skalního města Sély (Petry) vedla odbočka k měděným dolům v Arábě a dál přes Negeb a Sinajský poloostrov až do Egypta. Třetí dálková spojnice, horská cesta, odbočovala ze zmíněné cesty z Egypta napříč severní částí Sinajského poloostrova v oáze Kádeš-barnea k severu na Beer-šebu a pokračovala přes známá města Chebrón, Betlém a Jeruzalém do Bét-elu a dál všelijak neschůdnou krajinou přes Šekem (Sichem) a Samaří až do Jizreelské nížiny. Galilejské skály ji donutily stočit se k severozápadu. U Akka dosáhla Středozemního moře a odtud už vedla dobrá cesta dál pobřežím do foinických měst. Čtvrtá cesta, jordánským úvalem, je doložena teprve pro tzv. období ,druhého chrámu`, tedy po návratu z babylónského zajeti. Mrtvé moře sevřené příkrými skalními útesy oddělovalo Arábu od Jordánského úvalu, takže mezi nimi přímé spojení nebylo. Jericho ležící poblíž ústí Jordánu tvořilo výchozí bod jak do vnitrozemí k Jeruzalému, tak k severu přes Bét-šeán do Galileje, i na východ do Gileádu. Je těžko říci, zda města dala vzniknout silnicím nebo silnice městům. Zato je jisto, že některá města se časem stala významnými dopravními uzly, zatímco jiná zanikla. Tak na pobřeží byly takovými uzly na jihu Gáza a na severu Akkó (pozdější Ptolemais)` a později i Jafa a Kaisarea. Jeruzalém se uplatnil teprve od dob Davidových, ale pak se stal skutečným střediskem kraje, odkud se nové cesty paprskovitě rozbíhaly na všechny strany. V samařské oblasti soutěžily o prvenství Šekem a Samaří. Megidda bylo po tisíciletí význačným střediskem pro svou strategickou polohu; ale od římského období upadlo v zapomenutí. V Negebu postihl podobný osud Beer-šébu, rovněž v římském a byzantském období, kdy na sebe vedoucí postaveni strhla obec Chalúsa. Jako stavitelé silnic vynikli ve starověku zvláště Římané. Dovedli upravit jejich stoupání, stavěli mosty, dláždili vozovky. S úpadkem římské státní moci začal i nezadržitelný úpadek cest. Křižáci se sice snažili některé z nich opravit, ale dokonalosti Římanů nedosáhli a po nich úpadek pokračoval. V druhé polovině minulého století nebyla v celé zemi ani jedna dlážděná cesta a dopravním prostředkům byl osel nebo velbloud, pro lidi případně kůň. Teprve zvýšený zájem o ,svatou zemi` a stoupající návštěvy poutníků přispěly od konce minulého století k zlepšení poměrů a dnes lze Palestinu označit za zemi evropské úrovně. 7. PRAVĚKÉ OSÍDLENÍ a) Paleolitikum - b) Mezolitikum – c) Neolitikum – d) Chalkolitikum a ) P a 1 e o 1 i t i k u m. Nejstarší doklady přítomnosti pračlověka v Přední Asii sahají do začátků starší doby kamenné čili palnolitika asi před 250 000 až 200 000 lety: Jde o kamenné nástroje, neuměle a hrubě opracované. Zachovaly se roztroušeny nejen v oblastech dosud obývaných, nýbrž i v Zajordání daleko na východ v poušti jako doklad, že životní podmínky tu byly tehdy lepší. Vždyť pračlověk žil jen z lovu a z toho, co mu příroda poskytovala sama od sebe bez jeho přičinění. Teprve mnohem později se naučil obdělávat půdu a pěstovat obilí. Mezitím uplynulo 150 000 až 200 000 let. Rozlišujeme proto starší dobu kamennou na období raná, hrubokamenné (pygmolitikum) a pozdní, drobnokamenné (mikrolitikum), asi před 40 000 lety. Člověka raného období označujeme jako pračlověka typu neandrtálského (podle prvního nálezu v Neandertalu v Německu), případně neandrtáloidního (homo neandertalensis či primigenius), člověka pozdního období podle francouzských nalezišť jako aurignackého nebo cromagnonského. Je ta tzv. předvěký člověk (homo sapiens fossilis), přímý předchůdce dnešního ,rozumného` člověka ( homo sapiens ). Jordánský úval byl kdysi z většiny vyplněn velikým jezerem. Na jeho břehu, na místě dnes zvaném Tell-ubédija, se v r. 1936-7 našly mj. kosti pleistocénního slona (ze starších čtvrtohor). Výzkum řídil M. Stekelis z Hebrejské univerzity. Když bylo na výzkumy možno navázat po válce v r. 1960, byly nalezeny dva zuby a dva kousky lebky pračlověka z téhož, blíže nedatovatelného období. Jsou to nejstarší pozůstatky pračlověka z oblasti celého Předního Orientu, jež dosud známe. Do konce raného paleolitiku (asi před 60000 lety) je možno datovat nález lebky pračlověka galilejského, o nějž se zasloužil oxfordský student F. TurvillePetre r. 1923. Tento nález nás uvádí do doby, kdy se vývoj v Předním Orientu začal ubírat vlastními cestami, odlišnými od evropských a egyptských. Z následujících dob se v Palestině zachovalo větší množství pozůstatků pralidí, než kdekoli jinde na světě, takže tu je možno sestavit přímo přehled vývoje člověka. Galilejsky nález učiněný v ,Cikánčině` jeskyni (Mugharet ez-zuitijé) při Vád'el-ámúd na západním břehu Genezaretského jezera přinesl první doklad, že pračlověk neandrtálské rasy žil i mimo Evropu. A nezůstal ojedinělý, i když další nálezy jsou mladší, průměrně z doby před 45 000 lety. Jde tu především o kosterní zbytky dvanácti jedinců z tabúnské a suchulské jeskyně na západním úbočí Karmelu z blízkosti zřícenin křižáckého hradu Atlit. Čtyři kostry byly téměř úplné. Práci vedla od r. 1928 D. Garrodová, později profesorka cambridgeské univerzity. Jiné skupiny kosterních nálezů, blízké oné karmelské, pocházejí z jeskyně na Džebel Kafzé poblíž Nazarétu (R. Neuville, francouzský vicekonzul v Jeruzalémě, od r. 1934), z jiné ve Vád'el-ámúd (1961) a z další karmelské jeskyně, kebarské, rovněž z moustierského období raného paleolitiku. Tito dávní obyvatelé Palestiny staví vědu před těžkou záhadu. Jednak vykazují rysy neandertáloidní, jednak rysy
předvěkého člověka. část vědců se domnívá, že jde o přechodný stav ve vývoji pračlověka k dnešnímu člověku, jiní tuto možnost popírají. Uvažuje se proto o setkáni dvou různých ras na různých časových rovinách. Tabúnští pralidé, jimž podobní žili současně i v íránském Šanidáru, jsou patrně pozůstalí z rasy, která zanikla. Naproti tomu jsou snad nálezy suchulské a kafzécké už dokladem vývojového stupně od předvěkého člověka (nikoli neandertálského) k současnému typu člověka ,rozumného`. I pazourkové nástroje z příslušných vrstev dokládají změny, ke kterým mezitím došlo. Nálezy z následujícího období pozdně paleolitického (drobnokamenného) svědčí pro svérázný palestinsko-syrský vývoj s výběžky do Malé Asie, odlišný od vývoje v Iráku a bez obdoby v Egyptě. b) M e z o 1 i t i k u m. Ve střední době kamenné, mezolitiku (od r. 10000) pokračuje vývoj Palestiny vlastní cestou. Podle hlavního naleziště ve střední Palestině mluvíme a kultuře natúfské. Na severu sahala až po čáru spojující Bejrút a Jabrúd, na jihu k okraji pouště. Rozsahem se tedy omezovala na Palestinu a Zajordání a je doložena pro celé jejich území. Skončilo poslední dešťové období, odpovídající poslední ledové době v Evropě. Životní podmínky byly velmi podobné dnešním a umožnily rychlejší přírůstky obyvatelstva. Vyplývá to jak z počtu nalezišť, tak z množství kosterních nálezů. Člověk střední doby kamenné náleží jinému plemeni než jeho předchůdci starší doby kamenné. Badatelé se sice rozcházejí v jeho přidělení mezi rasu středozemní a euroafrickou, ale bylo nalezeno neméně než 250 koster, které vykazují typické rysy bílé rasy, jak se s ní setkáváme na počátku dějinného období. Dokonce se připouští, že může jit o předchůdce Semita. Hlavní nálezy a naleziště jsou: 45 koster ze Šukby ve Vád'en-natúf ve střední Palestině, 87 koster z Mugharet el-vad' v karmelské oblasti 50 koster z Vádi fallach (= Nachal oren) na západním svahu Karmelu, 62 koster z Ajn mallacha (= Énán) na horním toku Jordánu u jezera Chúlé. K tomu přistupují další naleziště, méně výrazná, po celé zemi. Hromadná pohřebiště, vlastně už hřbitovy, jsou dokladem přechodu k usedlému životu. Příkladem je Ajn mallacha, kde byly odkryty tři vrstvy okrouhlých staveb na ploše větši než 10 ha. Tito lidé zřejmě už nebyli odkázáni jen na lov a sběr plodin; dá se předpokládat, že se začali zabývat zemědělstvím ( pěstováním pšenice ) a věnovali se rybolovu. Jako první domácí zvíře se objevuje pes. Objevení natúfské kultury je těsně spjato s jménem D. Garrodové. Přišla do Palestiny r. 1928 a P. Alexis Mallon, ředitel Pontifikálního institutu v Jeruzalémě, ji hned pověřil průzkumem oblasti Šukby. Výsledky její činnosti předstihly všechno očekávání – tři vrstvy s lidskými kostmi, v prostřední 45 koster lidí ze střední doby kamenné. Na naléhání E. T. Richmanda, ředitele Oddělení pro starožitnosti, přešla D. Garrodová do karmelské oblastí, kde ji v Jeskynním údolí [ Vád'el-mughara ] v Údolní jeskyni ( Mugharet el-vád') čekaly nálezy ještě početnější - 87 koster a množství jiných památek oněch dávných obyvatelů jeskyně. Z drobnokamenných nástrojů jsou pozoruhodné zvláště srpy ke sklizni pšenice; ostré pazourkové plátky byly zasazeny do kosti, zpravidla jeleního žebra. Některá držadla srpů byla zdobena řezbami; srpů se patrně užívalo při kultických slavnostech. Náboženské představy oněch lidí byly zřejmě už dost rozvinuté. Byly totiž nalezeny i předměty zpodobňující nejspíše falus a umělé důlky vydlabané do skály byly pravděpodobně určeny úlitbám, ať už platily podzemním božstvům nebo duchům zemřelých. Našly se i lidské kosti, jež byly rozlámány, dokud byly čerstvé. Svědčí o kanibalismu natúfských lidí, a také ten mohl být důsledkem nějakých náboženských představ. Podrobnějším rozborem nálezů z různých míst se ukázalo, že natúfská kultura nebyla zcela jednolitá, nýbrž že ukazuje rozdíly v místním vývoji a navíc i úpadkové formy. Zhruba po dvou tisících letech ustupuje mezolitikum neolitiku. c) N e o 1 i t i k u m. Přechod od střední doby kamenné k mladší je názorně doložen nálezy ve Vádi fallach na západním svahu Karmélu. Na natúfské vrstvě vyrostla vesnice s domky o kulatém půdorysu. Podobné známe i z Ajn mallacha, kde byly odkryty dokonce tři vrstvy takových domků, částečně ještě z mezolitiku. Nářadí se proti nátufskému období příliš nezměnilo, přibyly jen sekery a motyky na opracování dřeva a okopávaní půdy. Zcela jedinečný je však objev anglické archeoložky K. M. Kenyonové v Jerichu z let 1952-56. Neklidné poměry v zemi jí nedovolily úspěšně se rozvíjející dílo dokončit. Zjistila jen, že neolitickému Jerichu z 8. tisíciletí předcházela i natúfská vrstva, ale tu už nemohla vykopat. Daleko cennější však je, co jí bylo dopřáno zjistit. Jericho je nejstarší nám dosud známé město, i když se dá předpokládat, že nebylo jediné. První neolitická vrstva města označovaného jako předkeramické Jericho A vykazuje kulaté domky, podobné domkům z Vádi fallach. Byly stavěny z nepálených cihel. Počet obyvatel se odhaduje na dva až tři tisíce lidí; šlo tedy o dobře organizovanou společnost. Podobné větší pospolitosti byly zřejmě usazeny i v bližším nebo vzdálenějším okolí a vzájemné vztahy mezi nimi nebyly vždy mírumilovné. Jen tak vysvětlíme, že Jericho v době, kdy neznalo ještě kovové nástroje a kdy se nenaučilo vyrábět ani nejjednodušší keramiku, dovedlo
postavit kolem města mohutnou zeď s obrannou věží, která ještě dnes, po 10 000 letech, ční do výšky několika metrů. Dochovaly se stopy, že městské hradby byly přestavovány a také v městském areálu je doloženo několik vrstev domů nad sebou. Je těžko zjistit, jde-li vždy o následky nepřátelských vpádů nebo spíše o přírodní pohromy, jako je zemětřesení. Aspoň v jednom případě však jde o následky urputného boje. Jericha A bylo srovnáno se zemí; co se stalo s jeho obyvateli, nevíme. Po čase tu vyrostlo nové město, Jericho B. Vybudovali je nově příchozí, kteří však byli na městský život zvyklí z dřívějška. Odkud přišli? Jejich domy měly obdélníkový půdorys a místnosti byly seskupeny kolem ústředního dvora. (Podrobněji M. Bič, Stopami dávných věků, Praha 1979.) Kvete obchod se vzdálenými zeměmi: dováží se obsidián z Anatolie, tyrkys ze Sinaje, lastury z pobřeží. Přitom jistě nešlo jen o uspokojování osobní marnivosti. Náboženské představy se rozvíjejí. Dvě vykopané budovy jistě sloužily jako svatyně. Našly se dvě skupinky postav vymodelovaných z hlíny, je v nich nutno vidět první náznaky pozdějších představ božských trojic - otce, matky, syna. Také nálezy lebek s modelovanými rysy obličeje z hlíny lze vysvětlit jen z náboženských představ. Jde o kult předka, kteří mají chránit své potomky. Dvě ženské sošky měly naopak zobrazit Velkou matku, dárkyni plodnosti a ochránkyni života. A těžko předvídat, co se ještě najde v dosud neprozkoumaných částech města. S předkeramickým Jerichem B vykazují nápadnou podobnost nálezy ze zajordánské vesnice Béjda blízko dávného skalního města Sely (Petry) na jih od Mrtvého moře, až po podivný zvyk oddělovat mrtvolám hlavy (s výjimkou dětských). Doloženo je zemědělství; podnebí tedy bylo těmto pracím příznivější než dnes. Radiokarbonovou metodou je období vymezeno na 7000-6600 př. n. 1. Také v severnější části Jordánského úvalu, na jih od Tiberiadského jezera, byla prokázána táž kultura, zvláště v Munchatě a Šejch-ali s výběžkem k Tell-ramadu poblíž Damašku. Předpokládá se však, že tu nejde o projevy palestinského života, nýbrž spíše o vlivy ze severu, snad z Anatolie. Oporu má tato teorie v doloženém dovozu obsidiánu z oněch končin. Nečekaně a nevysvětlitelně přišla na celou předkeramickou Palestinu pohroma. Jericho zůstává neosídleno půl druhého tisíciletí , (6000-4500) . Jiná sídliště zanikla nadobro, na mnoha místech vznikla nová. Způsobilo to jenom sucho? Mohlo trvat tak dlouho? Zaniklo prostě jedno celé období a brzo zapomenuto všechno, co v něm člověk vytvořil. Na půdě Palestiny se objevuje konečně nový lid. Domy stavět neuměl, žil jen v chatrčích nebo v zemljankách, ale vyznal se ve výrobě keramiky. A ta nám svým zpracováním, svými tvary a výzdobou umožňuje vidět v nově příchozích tři různé skupiny: přímořsko-galilejskou, jerišskou a zajordánskou. Přišly ze severu a šlo o zemědělský lid, který se rozptýlil po celé zemi a nežil v městech. Více o nich nedovedeme říci. Ke skupině označené jako jerišská se pojí i nálezy od Jizreelské nížiny přes střední Palestinu až do Šefély a na jih od Jafy. V Jerichu rozlišujeme u tohoto keramického lidu dvě skupiny, pokusně označené také jako A a B. Příslušníci skupiny B vyráběli trvanlivější a lépe vypálené nádoby. Nenašly se však po nich žádné hroby, a ty v dávných dobách leccos vypovídaly i o životě živých. Mrtvým se totiž přidávaly na cestu do záhrobí předměty, jichž užívali za života, ať už šlo o předměty denní potřeby nebo šperky či zbraně. Nevíme, zda se mrtvoly jen pohazovaly a přenechávaly dravé zvěři nebo zda byly nějaké dosud neobjevené hřbitovy dál od sídlišť. Dokud se nenajdou nějaké kosterní zbytky, nedovedeme tedy říci nic ani o rasové příslušnosti oněch dávných lidí. d) C h a 1 k o l i t i k u m. Kolem r. 4000 končí mladší doba kamenná a zase dochází k převratným změnám; kdy mnohá starší sídliště zůstávají opuštěná a leckdy se už neobnovují. Jericho zůstalo neosídleno po osm set let a ptáme se zase: Proč? Sotva to lze vysvětlit jen novým obdobím sucha. Jinde pokračoval život dál. Sotva několik kilometrů od Jericha, při levém břehu Jordánu v blízkosti Mrtvého moře, v době; kdy Jericho zůstalo pusté, vyrostlo sídliště se svéráznou kulturou, která se podle místa nazývá ghassúlská. Pak asi r. 3200 náhle zaniká a Jericho povstává k novému životu. Kraj na sever od Mrtvého moře je bezútěšně pustý. R. 1929 tam zavítala exkurze posluchačů Pontifikálního institutu za vedení P. A. Mallona. Toho upoutaly porůznu ležící pazourkové nástroje a střepy z nádob. Podrobnější průzkum terénu prokázal, že pod třemi pahrbky se ukrývala sídliště; které vzkvétalo v době měděné (chalkolitiku). Byla zjištěno čtvero postupné osídlení, ale spodní dvě vrstvy zůstaly dosud neprozkoumány: Je záhadou, jak se tam kdysi mohli lidé věnovat zemědělství, když se tam dnes neuživí ani beduíni. Nalezená zuhelnatělá zrna ječmene a datlové a olivové pecky vedou k závěru, že půda byla patrně uměle zavlažována zavodňovacími kanály, jež časem zanikly. Znám a pěstován byl také už len. Jako tak často u nových nálezů i v ghassúlském případě byly vysloveny pohotové dohady, že možná šlo a města spolčené kdysi se Sodomou a Gomorou (Gn 14): dnes už tento fantastický nápad nikdo nezastává. Sídliště Ghassúlanů nemělo hradby: Domky o čtverhranném půdorysu byly stavěny ze sušených cihel, později měly kamenné základy, a pokud se zachovaly zdi, udivují na nich nástěnné malby. Je to škoda, že vždycky chybí aspoň horní část zdi, takže žádná vyobrazená scéna se nedochovala úplná. V jednom případě jde zřejmě o hold knížecí rodiny Slunci. Slunce je jindy znázorněno jako osmicípá hvězda na pouti ze svého paláce, cestou ohrožované záhadnými příšerami. Slunce se těšilo vůbec mimořádné úctě tohoto lidu. Ten byl patrně také stavitelem tzv. Dolmenů, megalitických staveb rozšířených hlavně v Zajordání. Mají podobu kamenných
stolů zhotovených z mohutných plochých balvanů. Šlo asi a napodobení příbytku a v něm byl k poslednímu odpočinku usazen nebožtík tváří k vycházejícímu Slunci (případně tváří k jihu). Pokud jde o pohřební praxi Ghassúlanů, zůstává otázek více. Jisté je jen tolik, že děti bývaly pohřbeny ve velkých hliněných džbánech pod podlahou, někdy pod základy domu. Snad tak mělo mrtvé dítě přivolat za sebe živou náhradu. V jednom případě byla ve džbánu jen hlava s kostmi na levé straně rozdrcenými. Je jasné, že tu šlo o oběť a že hlava byla dítěti sražena. Pohřby dospělých se v Ghassúlu nenašly, ale několik kilometrů odtud k východu byl v Adémé objeven celý hřbitov - a žádné sídliště poblíž. Dá se soudit, že obě místa patřila k' sobě. Kosti zbavené masa po rozkladu těla na slunci, případně za přispění zvěře, se ukládaly do zvláštních schrán zvaných ossuária. Ta byla ukládána na společném místě odpočinku. Podobná hromadná pohřebiště různého typu známe i z jiných míst. a jiných dob v Palestině. Např. také v okolí Beer-šeby nebyla nalezena pohřebiště, ale všechna nasvědčuje tomu, že negebští kočovníci při svém stálém putování nosili kosti svých nebožtíků s sebou a ukládali je v jeskyních mezi Chedérou a Jafou, kam na své pouti pravidelně zacházeli. Kulturní vztahy mezi touto a beer-šebskou oblastí jsou nesporné, ale pro množství ossuárií tam naprosto chybějí stopy po předchozí přítomnosti živých. Ostatně i starozákonní zmínky o pohřbech praotců svědči o touze být i po smrti mezi svými. Jákobovy kosti vynesli jeho potomci do země jeho otců až z Egypta (Gn 50,1-14) a o tutéž službu žádal i Josef své bratry (v. 25 sr Ex 13,19 ) . Ghassúlská kultura zazářila náhle a zhasla právě tak náhle. Zahrnuje obdoby let 4000-3200 a vyznačuje se.prvním užitím mědi. V denním životě i nadále vedly nástroje kamenné nebo kostěné. Objev této nové kultury byl překvapením, protože neměl spojitost s ničím předchozím. Nebyla však jen místní záležitostí. Další její doklady byly nalezeny při západním břehu Mrtvého moře kolem Én-gedí a dále do Negebu kolem Beer-šeby, kupodivu v oblastech dříve neobydlených nebo téměř neobydlených a pustých až podnes. Nálezy koster z těchto končin vykazují rysy krátkolebé armenoidní rasy. To znamená, že tento lid přišel ze severu a přinesl ze své původní vlasti. i znalost zpracováni mědi a uctíváni Slunce. Neměl v nové vlasti předchůdce, nezanechal ani dědice. Nic nenasvědčuje jeho násilnému konci. Prostě zanikl a s ním i jeho kultura. Mezitím se od severu a z východu valí další přistěhovalci, zase ve třech různých proudech, kočovníci nebo polokočovníci, příslušníci dlouholebé rasy středozemního typu. Nejdříve se usadili v severní a střední Palestině, ale některé keramické výrobky, známé z Palestiny, se objevují také až v předdynastickém Egyptě. Teprve postupně vznikají nová města jako střediska městských státečků. Podle nových nástrojů vyráběných už z bronzu; mluvíme o začátku doby bronzové, jíž prehistorie přechází v období historické. § 8. ARCHEOLOGICKÉ NÁLEZY a) Keramika - b) Nástroje a zbraně - c) Města - d) Pohřby - e) Svatyně a) K e r a m i k a. Mezníkem v palestinské archeologii je rok 1890, kdy přešel z Egypta do Palestiny anglický archeolog Flinders Petrie, později vyznamenaný šlechtickým titulem. Svou práci začal na Tell el-chesí poblíž Gázy. Rozpoznal, že každý tel1 pozůstává z více vrstev odlišených mezi sebou keramikou příznačnou pro určité období. To umožnilo určit zprvu aspoň relativní stáří vrstev. Na Tell el-chesí se však našlo i dosti egyptského zboží, protože místo leží na dávné obchodní cestě spojující obě země (§ 6d), takže bylo možno stanovit i absolutní stáří vrstev. Srovnáním s výsledky bádání na jiných místech byl postupně získán tak bohatý materiál, že archeologové dnes dokáží číst v minulosti Palestiny jako v otevřené knize. O omyly přirozeně nebyla nouze a nelze je vyloučit ani nyní. Pokusíme se o letmý průřez jednotlivými archeologickými obdobími. Dobou bronzovou začíná období historické, kdy na jeviště světového dění vstupují první velmoci, šumersko-akkadská a egyptská, a archeologické poznatky jsou doplněny i nejstaršími písemnými památkami. I když se badatelé ve vymezení jednotlivých období částečně rozcházejí, můžeme vzít za základ následující: DOBA BRONZOVÁ (Kenaanské období) starší I. II. III. (IV:) přechodová střední I. II. mladší I. II.
3200-2900-2800-2200 př. n. 1. 2200-1950 1950-1750-1550 . . . doba izraelských praotců 1550-1380-1180 ... 1485-1140 egyptská nadvláda v Sýrii a Palestině; příchod Izraele do Palestiny DOBA ŽELEZNÁ (Izraelské období) I. raná 1180-1050-970 . .. Soudcové; Saul a David II. III. střední 970-840-580
. . . Šalomoun až Jéhú; k babylónskému zajetí IV. pozdní
580-330 . . . nadvláda babylónská a perské do
příchodu Makedonců (r. 332) Helénistické období I. II. Helénisticko-římské období
330-165-63 63 př. n. 1. - 70 n. 1.
. . . do pádu Hasmoneovců . . . Héródovci, do pádu Jeruzaléma
Římské období I. II. Byzantské období I. II.
70 n. 1. - 135-330 330-395--640 . . . do příchodu Arabů
Hned starší doba bronzová, která trvala plné tisíciletí, se rozděluje do tří až čtyř podobdobí vyznačujících se rozdílnou keramikou. Pro první z nich jsou příznačné veliké džbány bez hrdla nebo jen s malým hrdlem a vodorovnými uchy a ploché mísy s vrytými okraji. Menší nádobky mají zpravidla červenou polevu. Jako ozdoba se ve střední Palestině vyskytují červené čáry na hnědém, přírodním podkladě nebo červené pruhy na bílé polevě. Na severu se udržela keramika šedého zabarvení z pozdního chalkolitika. - Druhé období je obohaceno džbánky a konvičkami podoby měšců nebo hrušek. Přínosem jsou tvrdě pálené tenkostěnné nádoby s červenou polevou. Je možné, že tu jde o zboží importované ze Sýrie; bylo nalezeno i v egyptských hrobech 1. dynastie. Doloženy jsou už hrnčířské pece s odděleným ohništěm a hrnčířský kotouč. - Z třetího období pocházejí ručně vyráběné nádoby s vysokým leskem a červenými, černými a světlehnědými poli; povrch je někdy zdoben rýhami. Podobná keramika je doložena i ze Sýrie. Hojné jsou hruškovité konvičky a malé misky užívané jako svítilny apod. - Všechny typy uvedených nádob se našly v příslušných vrstvách Megidda i Jericha, v Bét-šeánu aj. Někteří badatelé odlišují od 3. období ještě čtvrté, které končí vpádem Amorejeů. Ten se časově kryje zhruba s prvním" mezidobím egyptským (§ 1a) a znamená jasný kulturní úpadek. Přechodová doba působí badatelům nemalé starosti, ale lze říci, že tvoří přechod ke střední době bronzové bez výraznějšího zlomu ve vývoji. Přesto zůstávají v datování jednotlivých období značně velké rozdíly. Omezíme se proto jen na hrubé rozdělení jednotlivých typů keramiky celého období. Jedna skupina má široká plochá dna a je zdobena čtyřmi až pěti souběžnými čarami zhotovovanými hřebenovým rydlem, a to rovnými nebo lomenými linkami nebo vlnovkami či jenom vpichy: Někdy vykazují nádoby ozdoby podoby knoflíků. Třebaže severní hranice výskytů této keramiky je dána spojnicí Megiddo-Bét-šeán, nachází se podobná i v Sýrii a až v Mezopotámii. Jinou skupinu tvoří nádoby kulovitého tvaru s hlubokými vroubky pořízenými jednoduchým rydlem. Jinou ozdobou jsou ,rybí kostry‘, pásy klínovitě se sbíhajících dvou pruhů čar. Příznačné jsou okraje vybíhající do zobáčku. Zdá se, že tento typ keramiky zastal omezen jen na sever země kolem Megidda; obdobný nacházíme i ve foinickém Gebalu. - V třetí skupině se setkáváme s dvouuchými amforami, kalichy a svítilnami se čtyřmi zobáčky. Poleva i výzdoba bývají červené. Hlavní výskyty jsou opět kolem Megidda a obdoby na území Orontu. Nad časovou posloupností těchto typů jsou rozpaky. Začátek 2. tisíciletí byl ve znamení pronikání menších skupin nového obyvatelstva. Jedna skupina, která přišla přes Gebal, zanechala nádoby s červenou polevou, napodobující kovové nádoby vyráběné v Gebalu. Druhá přišla zřejmě z končin Ugaritu a Qatny a užívala nádoby s šedou polevou a červeně nebo černě zdobeným okrajem. Všechny nádoby jsou vyráběny na hrnčířském kotouči, a to celé, kdežto dříve byly zhotovovány ručně a jen okraje na kotouči. Druhé období střední doby bronzové je ve znamení velikého kulturního rozmachu. Vznikají nová města. Keramika vykazuje řadu nových typů, objevují se lahvice na olej, různé konvice, mísy, tvary se mění, mnohé zase zanikají. V druhé polovině 17. století začíná všeobecný úpadek. Ze severu postupně pronikají nové typy keramiky a sílí dovoz cizího zboží. Mladší doba bronzová souvisí s vypuzením Hyksósů z Egypta (§ 2a). Ti se usadili v Palestině a přinesli s sebou zkušenosti nabyté v Egyptě, ale současně i nepokoj, protože se vítězní faraónové nezastavili na hranicích své země. Zprvu (v l. období ) je Palestina v područí Egypta, potom vliv Egypta upadá a v 2. období je země zmítána zmatky způsobenými pronikáním chabirů (§ 3b), vpádem ,mořských národů` a příchodem izraelských kmenů (§ l2c.d). Místní poměry jsou přitom velmi rozdílné. Zatímco v Megiddu v 1. období není v životě města patrný zlom, až na jeho dobytí faraónem Thutmosem III. r. 1479, z Jericha zůstává jen živořící, neopevněná osada, časem patrně i neobývaná. Keramika je dvoubarevná, téměř napořád červená a černá. Výzdobou bývají pruhy, v nichž se střídají vyobrazení ptáků, ryb a geometrických vzorů. Podobnou keramiku známe z východního pobřeží Kypru a ze severosyrského pobřeží. Nádoby pro všední potřebu navazují na starší vzory, ale jsou obohaceny i o nové prvky. V 2. období se dočasně rozmohl dovoz zboží kyperského
a mykénského původu (z Řecka). Ještě začátkem 14. století je země v rozkvětu, ale kolem poloviny 14. století se přehnala, zdá se, první vlna zkázy a druhá následovala ve 13. století. Všeobecný kulturní úpadek, doprovázený zcela novými druhy keramiky, nasvědčuje tomu, že do země pronikla nová vlna příchozích. Sotva to byly izraelské kmeny, i když leccos nasvědčuje tomu, že vetřelci přišli ze Zajordání. Archeologové zde ještě neřekli poslední slovo. b) N á s t r o j e a z b r a n ě. Už ze starší doby kamenné (§ 7a) pochází z Palestiny množství kamenných nástrojů zhotovených neuměle a hrubě rukou pračlověka. Sloužily především k lovu, jehož úspěch byl předpokladem zachování života. Život však neohrožoval jen hlad a různé přírodní pohromy, nýbrž i člověk (a už pračlověk). Také proti němu bylo třeba se bránit a prostý nástroj se snadno změnil ve zbraň. V suchulské jeskyni na západním úbočí Karmelu se mezi různými kosterními pozůstatky pračlověka našla i kostra muže s patrnými stopami poranění hrotem oštěpu. Sotva šlo o poraněni nahodilé. Významným mezníkem v životě neolitického člověka (§ 7c) je vynález keramiky. Dávno předtím se člověk naučil stavět domy, dokonce si dovedl opevnit město, ačkoli měl nástroje jen kamenné, ale nedovedl si udělat hrnec na vaření. Byl to převratný objev, když si vypálil z hlíny první misku, a je to veliká pomoc i pro současnou vědu; že podle dochovaných nádob a třeba jen střepů může bezpečně rozlišovat jednotlivá archeologická období i jednotlivé proudy při stěhování kmenů a národů (výše a): Dalším mezníkem je zpracování kovů (§ 7d): Zprvu to byla jen měď, ale člověk se záhy naučil zpracovat ji v tvrdší slitinu, bronz. Do té doby převažovaly nástroje kamenné; byly snáze dostupné. Rozšíření bronzu znamená v životě Předního Orientu začátek nového života. - Začátkem 3. tisíciletí vstupují do popředí první starověké velmoci, Egypt a Šumer-Akkad a objevují se první psané zprávy. V Egyptě se zavádí kalendář. V nilském poříčí a eufratsko tigridském dvojříčí se zakládají zavodňovací kanály, zemědělská půda se intenzívně využívá, kvete obchod se vzdálenými oblastmi. Do Palestiny prosakují vlivy od severu, jimž starší chalkolitická kultura ghassúlská a beer-šebská podléhají. Všude se zakládají města; domy jsou z cihel, a z toho plyne, že přistěhovalci přišli z rovinatých končin. Označují se jako Kenaanci (§ 3b). Ve starší době bronzové se obyvatelstvo Palestiny většinou.věnovalo zemědělství. Vedle obili (pšenice, ječmen) se pěstovaly luštěniny (čočka, boby, hrách) a olivy, víno i fíky. Z řemeslných výrobků se vedle keramiky dochovaly práce zlatnické (zlatá perla z Tell ed-duvéru a jiné z hrobu v Kinneretu), řezbářské (pečetní válečky z Jericha a Megidda), kovové zbraně z oblasti mezi Tel Avivem a Haifou (širočiny, dláta) i jiných míst (Megiddo, Jericho, Tell: ed-duvér). Bronz tu ještě namnoze ustupuje čisté mědi. Obchodní styky kvetly hlavně s Egyptem, odkud se mj. dováželo různé keramické a alabastrové zboží, ale i naopak se do Egypta vyvážela palestinská keramika. Starší doba bronzová končí v Palestině všeobecnou katastrofou způsobenou velikými přesuny různých kmenů, které souhrnně označujeme jako Amorejce (biblicky Emorejce; § 3b). Přechod ke střední době bronzové je ve znamení značného rozšíření měděných nástrojů a zbraní. Uvažuje se o tom, zda k tomu nepřispěli kočující skupiny kovářů. Měď se dovážela jednak z Anatolie, jednak z Kypru. Hojně se vyskytují dýky a hroty oštěpů i jehlice na spínání oděvů. Přední místo mezi nalezišti zaujímá Megiddo a na syrském pobřeží Ugarit. Oproti, starší době bronzové upadly obchodní styky s Egyptem, zato značně zesílily styky se Sýrií, dokud jim vpád mořských národů kolem r. 1200 nepřivodil náhlý konec. Předtím už poznamenal život v zemi vpád Hyksósů a potom jejich vypuzení z Egypta (1710-1580; § 1a) a nový nástup Egypta k nadvládě nad Palestinou. V tomto období se objevují jako nová zbraň při obléhání měst berani na rozrušováni městských hradeb. Hyksósům. se připisuje zavedení válečné vozby. V polovině druhého tisíciletí se v Palestině objevují pancíře z kovových šupin našitých na plátěný nebo kožený oděv. Jeden pancíř mohl mít až tisíc šupin a Šumerové je znali už několik staletí dříve. K výzbroji patřila i kovová přilba a vedle meče a oštěpu i luk a šípy. Zatímco u jednotlivých druhů zbraní lze pozorovat pokrok, nedá se říci, že by střední doba bronzová ve své poslední fázi vykazovala nějakou zvláštní životní úroveň. Ba mnohá města v tomto období byla zničena (Megidda, Chásór, Šekem, Jericho aj.). V mladší době bronzové si Palestinu nejprve podmaňuje v novém rozmachu Egypt, ale pak začínají pronikat do země hordy chabirů (§ 3b) a země upadá do zmatků, které vrcholí vpádem mořských národů a příchodem Izraele (§ l2c.d). Mezitím se dočasně rozvíjely dobré obchodní styky se Středomořím (Kypr, Mykény) a pro 15.-14. století je možno mluvit i o rozkvětu. V Bét-elu měli nejen dobře stavěné domy, nýbrž i vyzděný kanalizační systém, v Taanáku se našlo dvanáct klínopisně popsaných hliněných tabulek a další tři desítky v jiných městech (Tell ell-chessi, Gezer, Šekem, Jericho, Megiddo), z Megidda známe sbírku slonovinových řezeb a podobné z Bét-šeánu. Místy zanechali egyptští faraónové na památku své stély a pomníky (Bét-šeán, Tell el-`oréme). Ve 12. století se všechno změnilo a vědě se dosud nepodařilo temnotami té doby proniknout. c) M ě s t a. Jericho jsme poznali jako opevněné město už v neolitiku (§ 7c). Chalkolitikum bylo obdobím vesnic, které neměly žádné hradby. Ve starší době bronzové se budovala města s pevnými hradbami
a obrannými věžemi. Hradby mívaly kamenné základy a na nich spočívající cihlové zdi. Průběhem 3. tisíciletí se ovšem technika opevnění nejednou měnila. Např. v Jerichu lze pro toto období prokázat sedmnáct přestaveb nebo aspoň větších oprav městských hradeb. Nejednou je zavinily přírodní katastrofy, ne vždycky nepřítel. Je zajímavé, jak se stavitelé proti takovým pohromám zajišťovali. Prostě nechávali mezi zdmi volné prostůrky o šíři asi 1 m, takže jednotlivé části mohly pružně kmitat, aniž se při záchvěvech půdy zbořily. Nebo se do zdi mezi vrstvy kamene a cihel kladly trámy, které zdivo vázaly, a zároveň i při otřesech pružily. Před hradbami bývaly vyhloubeny příkopy, aby byla nepříteli znemožněno přilnout k hradbám. - Následující přechodové období (2200-1950) je dobou zmatků zaviněných vpády různých útočníků, kteří si na městskou kulturu teprve musili zvykat. Města zůstávala zřejmě nehrazená. Až z následujícího období jsou zase doloženy zprvu ojedinělé pokusy o opevnění měst. Do země pronikl nový lid, který se vyznačoval vyšší kulturou. Byli to stavitelé měst (kolem 1950). Nový druh opevnění poznáváme z 2. období střední doby bronzové: např. v Jerichu byl před hradbami navršen val do hloubky více než 20 m, stoupající k městské zdi v úhlu 35° do výšky až 11 m. Povrch byl pokryt sádrovou vrstvou, která znemožňovala jeho slezení. Příkop tu už byl zbytečný; i tak nemohl nepřítel přisunout k hradbám útočné stroje. Z nejpozoruhodnějších předhradebních valů je val v galilejském Ghásóru, který zabírá plochu 74 ha a místy je zajištěn ještě i příkopem. Některá města jsou místo valu chráněna kyklópskými hradbami (asi od r. 1630) z mohutných neopracovaných balvanů. Průchody městskými hradbami byly hotovými pevnostmi, které nepříteli téměř znemožňovaly proniknout tudy do města. I zdánlivě nedobytná města však mohou útočníkovi podlehnout. Konec mladší doby bronzové o tom poskytuje nejeden doklad. Uvnitř města se obytné domy zpravidla stavěly těsně při hradbách a opíraly se o ně. Stávaly na terasách, které úroveň města oproti terénu před hradbami značně zvyšovaly. Domy byly malé a ulice těsné. O hygienu příliš postaráno nebylo, ale v některých městech se už ve starší době bronzové objevuje kanalizace, např. v Megiddu a Bét-šeánu. Místy jsou aspoň hlavní ulice vydlážděny. Na severu země jsou města výstavnější, jih zaostává. Základy domů byly podle okolností kamenné, zdivo cihlové. Často pozůstávalo obydlí z jediné místnosti, jindy byly menši komnaty soustředěny podél chodby nebo kolem ústředního dvora. Střechy bývaly ploché a někdy na nich stávaly přístěnky. - Přechodové období je ve znamení úpadku i ve stavebnictví. Nový vzestup začíná se střední dobou bronzovou a pokračuje i v mladší době bronzové. Města vykazují už plánování v zástavbě. Jak můžeme usuzovat z jerišských nálezů, bývaly v přízemních místnostech někdy chlévy a skladiště, v přístěncích na střechách bydlela rodina a řemeslníci tam měli dílny. Veřejné záležitosti se projednávaly ,v bráně města`, tj. na prostranství před vstupem do průchodu hradbami. Tam se konaly trhy, tam se uzavíraly smlouvy, tam se soustřeďoval společenský život obyvatelů města. Tak tomu bylo ještě i v dobách Starého zákona (sr. Gn I9,1n 23,10.18 Rt 4,1-12 2S 15,2n). Důležité bylo zásobováni města vodou. Ze strategických důvodů se města zakládala na vyšších místech. Prameny vod ovšem bývaly na úpatí kopce a přístup k nim byl namáhavý i v dobách míru, natož za obležení nepřítelem. Ale vynalézavost a technická zdatnost oněch dávných obyvatelů Palestiny byla obdivuhodná. Od konce doby bronzové a začátkem doby železné (kalem r. 1200) jsou v Palestině na více místech doloženy podzemní přístupy k pramenům vod. Rozlišujeme dva typy těchto spojů: jednak to byly tunely, jimiž se k vadě sestupovalo, jednak kanály, jimiž voda přitékala. Oba způsoby bylo možno kombinovat. V Megiddu se např. prokopali nánosem věků i původní skalou do hloubky 35 m. Po stranách šachty se vine schodiště. Od šachty k prameni vedla chodba 63 m dlouhá, později prohloubená se spádem dovnitř skály, takže bylo možno čerpat vodu z nádrže přímo u paty schodiště. Toto vynikající dílo se dříve kladlo do 12. století, nyní spíše do 10. stol. Jiný tunel; snad už z doby před r. 1200, je v Gezeru v Judské nížině. Z bible je dále znám ,Gibeónský rybník` (2S 2,13 Jr 41,12 ). Jde patrně o velikou kruhovitou nádrž o průměru 10,30 x 12,30 m. .Při stěně se vinou schody chráněné zábradlím do hloubky 10,80 m: Nevíme, kdy byl tento ,rybník` vytesán ze skály ani zda opravdu sloužil jako nádrž vody. Později, snad při asyrském ohrožení v 8. století, byla z jeho dna prokopána štola do hloubky dalších 13,60 m do umělé jeskyňky s pramenitou vodou. V Gibeónu je vedle toho i jiný tunel vedoucí k prameni ležícímu vně hradeb města. Doba vzniku obou cest zůstává neznámá. Z bible víme také o podzemním přístupu ke Gichónskému prameni na východní straně Jeruzaléma. Tudy pronikl do města s hrstkou odvážlivců Jóab krátce před r. 1000 a Jebús-Jeruzalém přešel do rukou Davidových (2S 5,8 1Pa 11,6). Později král Ghizkijáš vybudoval nový vodovod, jímž přivedl vodu Gíchónského pramene do Šiloašského rybníku v jižní části města (2Kr 20,20, 2Pa 32,30 ). Je nepochopitelné, co lidé už tehdy dokázali, jak se v hlubinách a temnotě orientovali, jak si dovedli propočítat výškové rozdíly a při ražení chodeb z obou stran se nakonec šťastně setkat. Uvedli jsme jen některé příklady. Zbývá ještě zmínit i studny; cisterny a různé nádrže na vodu, bez nichž by byl život na mnoha místech velmi nesnadný, ne-li nemožný. d ) P o h ř b y. O životě lidí dávných dob se často dozvídáme nejvíce z jejich hrobů. Mrtvým se totiž na cestu do záhrobí od nepaměti přidávaly předměty denní potřeby a ty se v hrobech často zachovaly nedotčené. Hroby bývaly zpravidla mimo město v jeskyních; které se k tomu účelu upravovaly a rozšiřovaly. Užívalo se jich opětovaně. Např. z Jericha starší doby bronzové máme doklady o 20, 50, ba až 100 pohřbech v téže jeskyni. Bylo-li místo příliš těsné, část kostí se prostě vyhodila. S lebkami se zacházelo šetrněji. Těch se v hrobech
zachovalo více než ostatních kostí. Z Kinneretu je doloženo i spalování mrtvol, Je zajímavé, že mezi hojnými milodary se v hrobech neobjevují velké nádoby, ani na vaření ani na skladování. Mezidobí mezi starší a střední dobou bronzovou je poznamenáno velikým stěhováním amorejským. V mnoha vlnách proniká nový lid s novými mravy a zvyklostmi. Přestává období hromadných hrobů a přechází se k jednotlivým pohřbům. Hrobky jsou tesány do skály a mívají přístupovou šachtu. Rozlišujeme pět různých typů podle rozměrů a vybavení. Jsou tu přirozeně hroby mělké a chudě vybavené, ale i přepychové s nadměrným množstvím darů. U Jericha byla odkryta hrobka o rozměrech 3,6 x 3,3 x 2,6 m, což předpokládá vytesat ze skály asi 150 tun kamene. A to pro jediného nebožtíka, jako by celý jeho život byl zaměřen na zajištění posmrtného klidu. Výjimečně se vyskytují i dvojité pohřby. Hrobky bývaly sdruženy v celé hřbitovy vně města. Střední doba bronzová vykazuje značné rozdíly v pohřbívání. Vedle jednotlivých hrobů jsou i rodinné, v nichž bylo pohřbeno průměrně kolem dvaceti osob. Někde jsou hrobky mimo město, vytesány do skály, jinde, např. v Megiddu, se našly hroby těsně vedle domů, i pod podlahou. Mrtvoly zpravidla ležely na zádech, s údy mírně pokrčenými. Když se hrobka zaplnila, odklidily se starší kosti k zadní stěně a vpředu se získalo volné místo pro nový pohřeb. Ojediněle se našly i hrobky, do nichž bylo uloženo několik mrtvol současně, snad v dobách epidemií. Není ovšem vyloučeno, že někoho vzácného museli na onen svět doprovodit i jeho nejbližší. Tato otázka vyvstala např. u hrobu H6 v Jerichu. Mrtvý ležel na cihlovém stupínku a pod hlavou měl kamennou podušku. Jindy ležel nebožtík na lůžku, zpravidla však jen na rohožce. V hrobkách se objevily i třínohé stolky a na nich mísy s potravinami,, jehněčím masem, ovocem apod. Plyny, které se tu vytvořily, přispěly k jejich konzervování, ale čerstvý vzduch vnikající do otevřené hrobky je brzo proměnil v popel. Přirozeně nechyběly různé ozdoby, hřebeny, nádobky na olej či voňavku atd. O nebožtíkovo tělesné blaho bylo zpravidla dobře postaráno, ale nic nenasvědčuje tomu, že by pozůstalí měli starost o jeho spásu. V egyptských hrobech jsou amulety, zaklínadla a jiné, co mělo pohnout bohy k vynesení mírného rozsudku nad mrtvým. V palestinských hrobech se nic takového nenašlo. Mladší doba bronzová je v nejednom směru dobou úpadku. Leckteré město zůstalo delší dobu neosídleno. Hroby nevykazují žádné podstatné změny proti předchozímu období. Ke konci mladší doby bronzové, zvláště na přelomu k době železné (,izraelské`, kolem r. 1200) dochází v zemi k převratným změnám. Především pronikají do Palestiny z egejské oblasti po moři i po souši příslušníci tzv. ,mořských národů`, z nichž Pelištejci dali zemi později i jméno. Od východu pronikají izraelské kmeny a usazuji se, především v horách, od Galileje po Mrtvé moře a v Zajordání. S příchodem Pelištejců se objevuje nový způsob pohřbívání, který připomíná jednak mykénské hroby v egejské oblasti, jednak,.pokud jde o sarkofágy, vlivy egyptské. Půdorys hrobů je na rozdíl od dřívějších výrazně pravoúhlý. Prostřední část prostoru byla vyhloubena, takže se do ní sestupovalo po několika schůdcích, a po stranách zůstaly lavice, na které se kladly mrtvoly. Do hrobky se vstupovalo dlouhou úzkou chodbou. Mrtvoly byly někdy uloženy do sarkofágů, neforemných beden přizpůsobených tvaru lidského těla. Na víku bývala vymodelována tvář a pod bradou naznačeny ruce. Egyptské vlivy se dají pochopit, protože příslušníci ,mořských národů` se objevují mezi žoldnéři faraóna Ramessa II. už ve 13. Století, i když se na jihu Palestiny usadili až po porážce od Ramessa III. asi v polovině 12. století (§ 1a). Časově zařazení ,pelištejských` hrobů (jimiž míníme i hroby příbuzných kmenů) je ztíženo tím, že např. v Tell fáre v blízkosti pelištejského osídlení na jihu země byly sice v hrobech nalezeny i typicky ,pelištejské` nádoby s výzdobou ptáků čistících si peří na zádech, ale žádná maska na sarkofágu není ozdobena typicky ,pelištejskou` pérovou čelenkou. Naproti tomu např. v Bét-šeánu, kde Egypťané mívali posádku až do konsolidace izraelských kmenů, takové sarkofágy jsou, ale keramika není pelištejská, vykazuje jen egyptský vliv. Obdobné sarkofágy (bez ,pelištejských` čelenek ) se našly porůznu po zemi, ale i v Egyptě, a patřily v Palestině aspoň zčásti Egypťanům. Pokud jde o Izraele, je nutno vycházet z jeho víry v posmrtný život (§ 20e), ale i z biblických slov, třebas formulovaných až po staletích: "Prach jsi a v prach se navrátíš" (Gn 3,19). Pohřeb se patrně nelišil od zvyklostí předizraelského obyvatelstva. Rodinná hrobka byla tužbou všech (sr Gn 23 ), vždy ani smrt nemohla odloučit člověka odˇjeho otců (sr Gn 25,8 35,29 49,29 též 50,25; 1Kr 11,43 14,31 15,8 aj.). Aspoň zámožnější rodiny měly svou hrobku (2S 2,32 17,23 21,14 aj.), ale chudí se pohřbívali do hromadných hrobů (sr Jr 26,23). Egyptský způsob balzamování se zmiňuje jen u praotců, kteří zemřeli v Egyptě .(Gn 50,2.26). Jinak se odmítal. Zavrhováno bylo spalování mrtvol. Případ z 1S 31,12 (nezmíněno v 1Pa 10,12) je zcela výjimečný; snad měl oheň smýt pelištejskou pohanu. V dávných dobách byli mrtví pohřbíváni ve svém oděvu i se svými ozdobami, od 1. stol. n. l. byly mrtvoly z nařízení rabího .Gamalíela zavinuty do plátna (sr Mt 27,59 Mk 15,46 L 23,53 J 19,40) . Předtím byly umyty a pomazány vonnými mastmi. e) S v a t y n ě. Už od doby kamenné dosvědčují pohřby představu o posmrtném životě, byť i primitivní; a jsou tedy dokladem nejstarších náboženských představ. O nějakých bohoslužebných projevech v těch dobách pochopitelně není nic známo, ale už z předkeramického Jericha B (§ 7c) známe nejstarší svatyni vybudovanou mezi r. 6250-6200 př. n. l. (podle radiokarbonového testu). V ní se našel zaoblený kamenný
sloupek vysoký 45 cm, v němž anglická archeoložka Kenyanová vidí předchůdce pozdějších posvátných sloupů, masséb, kdežto americký archeolog Albright jej pokládá za falus. Protože tam byla nalezena i soška bohyně-matky, je pravděpodobné, že šlo o kult plodnosti. V chalkolitickém Ghassúlu (§ 7d) naopak žili ctitelé Slunce; byl to jiný lid. Jak se zdá, byl náboženský život už v oněch dávných dobách značně rozmanitý. Jako posvátná místa byla po celé zemi uctívána různá božiště s posvátnými stromy, prameny, kameny nebo jeskyněmi. Zděné svatyně nebo chrámy bývaly jen v městech a po pravidle bývaly malé. Lid se shromažďoval na nádvoří, kde stál i oltář pro zápalné oběti. V budově mohla být umístěna socha božstva nebo jen symbol (např. falus). Vzhledem se chrámy mezi sebou značně lišily, z toho se dá soudit na různosti kultů, prozatím ne dosti průhledné. Až později u Šalamounova chrámu (10. stol.), přestože přejímá formu různých starších chrámů, můžeme mluvit o jeho výrazném teologickém pozadí (§ 28a). Ostatně nelze u různých archeologických nálezů vždy bezpečně určit, zda šlo vskutku o chrám nebo jen o knížecí palác či pouhé skladiště. Zato se dá předpokládat, že na místě, kde v jedné vrstvě stál chrám, budou stát chrámy i v dalších vrstvách. Posvátnost místa téměř vylučovala jeho profanaci jinými stavbami, pokud nešlo o záměrné vyhlazení kultu některého božstva. Omezíme se na několik výrazných nálezů chrámů nebo svatyní z Palestiny, zvláště pokud mají přímý vztah ke starozákonním látkám. Ještě do pozdně chalkolitické vesnice na území pozdějšího Megidda nás přivádí malá svatyňka s oltářem vybudovaným z cihel.. To bylo koncem 4. stol. př. n. 1. Od starší doby bronzové (k vymezení archeologických období sr výše § 8a) tu vyrostlo na křižovatce hlavních cest na okraji Jizreelské nížiny vlivné město, dobře opevněné, které však za dobu svého třítisíciletého trvání prošlo velmi pohnutými dějinami, jak o tom svědčí jeho dvacet archeologických vrstev, kdy město opětovaně propadalo zkáze a znovu povstávalo k novému životu. Zdá se, že chalkolitická svatyně přežila svou vesnici. Přinejmenším uznali noví osídlenci místo za posvátné. V XVII. vrstvě ze starší doby bronzové se v jeho bezprostředním sousedství objevuje mohutný kruhový oltář z navršených balvanů o rozměrech 10 x 8,7 x 1,4 m. Vystupovalo se na něj po kamenných schodech a je v něm možno vidět první příklad ,posvátného návrší` (hebrejsky bámá), jak se o nich napořád hovoří ve Starém zákoně. Tato ,návrší` bylo zřejmě rozmanitá. Mohla být dána přírodou, ale právě tak mohla být zhotovena lidskýma rukama. Čteme, že byla u bran ( 2Kr 23,8 ) i uprostřed města (1S 9,14 ), ale také v údolí ( Jr 7,31 ) a jinde ( Am 7;9): Některá se těšila veliké úctě, např. gibeónské (1Kr 3,4). Megiddské ,návrší` zůstalo podle archeologických průzkumů v užívání patrně až do poloviny střední doby bronzové (1950-1750, vrstvy XV a XIV). Tehdy v jeho blízkosti postavili svatyně a ,návrší‘ ohradili zdí. Megiddo XV vykazuje v sousedství ,návrší` hned tři svatyně. Dvě z nich jsou současné a stály vedle sebe, třetí vznikla o něco později a částečně stoji v ostrém úhlu nad zdivem jedné z předchozích. Její mohutné zdi napovídají, že v případě nepřátelského vpádu sloužila obráncům města i jako poslední útočiště. Oltář v severní části svatyně byl zhotoven z neopracovaných kamenů (jak to stanovil Zákon i Izraelcům Ex 20,25), ale narozdíl od izraelských předpisů se k němu vystupovalo po stupních (sr v. 26). Vedle velkého oltáře (dlouhého asi 2,5 m) stál ještě menší, takže svatyně byla možná zasvěcena božské dvojici. Vchod byl od jihu (u jeruzalémského chrámu od východu) a po jeho stranách stály dva sloupy (podobně jako u Šalomounova chrámu, § 28a). Koncem střední doby bronzové vykazuje Megiddo mj. i nový chrám chráněný z obou stran vchodu dvěma věžemi. Jimi se vystupovalo ke skladištím nebo zásobárnám. Rozkvět města přerušili Egypťané, kteří po vypuzení Hyksósů ze země pronikli do Palestiny a spolu s jinými městy dobyli i Megiddo (Thutmose III. r. 1479 ) . Megiddo VIII začátkem mladší doby bronzové vykazuje v chrámovém okrsku další chrám s pevnými zdmi, který měl v chrámové lodi proti vchodu výklenek pro sochu nebo symbol božstva (nejspíše. falus). Zatímco Izrael nesměl ve svém chrámě do velesvatyně ani nahlédnout, v megiddské svatyni by1 symbol božstva viditelný všem; ani sem ovšem nesměl vstoupit nikdo nepovolaný. V následujících staletích bylo Megiddo několikrát zničeno. Bible sice uvádí mezi kenaanskými králi, které porazil Jozue, i bezejmenného megiddského krále (Joz 12,21), ale neví nic o vyvrácení města Izraelci. Naopak připomíná, že Manasesovo pokolení nebylo schopno tamní obyvatele si podmanit (Sd,1,27): Jako útočníci, kteří město vyvrátili.v polovině 12. stol., přicházejí proto v úvahu nejspíše ,mořské národy‘ , snad přímo Pelištejci. Jejich keramika se vskutku na místě našla. Do svazku Izraele se dostalo Megiddo patrně až za Davida. Za Šalomouna se stalo sídlem jednoho z jeho zemských správců (1Kr 4,12). Tento král tam dal postavit mj. i své pověstné stáje (sr 1Kr 9,15.19 ) a nás tím staví před nesnadné rozhodnutí, zda mu přitom šlo jen o obranu země nebo spíše (nebo aspoň současně i) o pohnutky náboženské. Stavěl přece k oslavě Hospodina, svého Boha, také svatyně pohanským bůžkům (1Kr 11;7n; § 13e ) a megiddské stáje stály právě v posvátném okrsku východní části města. O koních pak víme, že náleželi k slunečnímu kultu. Proto je mrzačil už Jozue (Joz 11,9 ) i David (2S 8,4) a po staletích je Jóšijáš aspoň odstranil z blízkosti chrámu (2Kr 23,11). V Šalamounově počínání by arci bylo možno vidět i vyznavačský čin: znesvětit stájemi pohanské posvátné místo. Ale dá se to předpokládat i u severoizraelského krále Achaba (§ 14b), jemuž se megiddské stáje dnes připisují, s tím, že Šalomoun k nim položil jen základy a Achab je rozšířil? Nezkušeností německých archeologů (za vedení G. Schumachera, 1903-05) byly vrstvy IV a V nenapravitelně poškozeny, takže jejich přesné rozlišení je už nemožné. Je nutno spoléhat na srovnávací materiál
z jiných nalezišť. Ale v každém případě by archeologové měli vzít v úvahu, že v tomtéž posvátném okrsku zřejmě také v pozdějších stoletích stál nějaký chrám nebo aspoň svatyně. Místa tedy svůj posvátný charakter neztratila, i když města samo se po pádu izraelského severního království r. 721 už nevzpamatovalo a ve 4. století nadobro zaniklo. Na východojihovýchod od Megidda leželo město Bét-šeán, které svými počátky sahalo také až do chalkolitika. V době bronzové bývala opěrným bodem Egypta. Dochovaly se v něm dosud nejúplnější zbytky celé řady kenaanských svatyň, jejichž staviteli byli Egypťané. Rozkvět prožila město hlavně kolem r. 1500, po vypuzení Hyksósů z Egypta i z Kenaanu. Nejstarší chrám pochází z el-amárnského období kolem r. 1350 a vyznačuje se stélou boha Mékala, "pána Bét-šeánu". Navíc se v městě našly i dvě stély faraóna Setchiho I. (Sethose I.). Později vykázalo Bét-šeán pelištejskou posádku (nebo posádku některého jiného kmene ,mořských národů`, s Pelištejci příbuzného). Datování je usnadněno stélami Ramessa II. a III. Z jejich doby pocházejí dva chrámy. Hieroglyfický nápis jedné stély hlásá, že severní chrám je věnován ,královně nebes a vládkyni bohů` Antitě (= Anátě) a jižní jejímu manželu Mékalovi, který se též nazýval Rešef. Je téměř jisté, že biblická zpráva o vystavení Saulovy zbroje Pelištejci "v Aštartině domě" (1S 31,10) se týká právě zmíněného Antitina chrámu. Teprve David zlomil moc Pelištejců, ale i význam Bét-šeánu. Město se dočkalo nového rozkvětu až v helénské době, a ta pod jménem Skythopolis. Víme, že je dobyl Hasmonejec Hyrkán (1Mak 5,42), pak byli jeho pány Římané, Byzantinci, Arabové i křižáci, dokud je r.. 1183 n. l. nadobro nezničil Saladin. Na severu země mezi někdejším jezerem Ghulským a Genezaretským leželo jedno z nejvýznamnějších kenaanských měst Chásór (sr Joz 11,10). Je jmenováno i v egyptských ,klatbových` textech z 19. stol., v klínopisných dokladech z Mari z 18. stol. a porůznu i z dalších staletí jako významné politické i obchodní středisko. Vykapáno bylo celkem 21 vrstev osídlení za 25 století trváni města. Nás tu zajímá především půdorys chrámu ze 14. stol., který silně připomíná půdorys chrámu Šalomounova. Zahrnuje tři za sebou položené místnosti, každou spojenou s předchozí dveřmi. Když Izrael město dobyl, jeho význam dočasně upadl, ale za Šalomouna opět vzrostl, když bylo znovu opevněno. Od vpádu Asyřana r. 732 už jen živořilo a zaniklo r. 150 př. n. 1. Jiné město, které v životě Izraele hrálo dočasně významnou úlohu, bylo středopalestinské Šekem (Sichem). Jako skmm je Šekem jmenováno už v egyptských ,klatbových` textech z 19. stol., ale první dochované stavební památky pocházejí až z doby kolem r. 1800. Podle biblických zpráv přišli s městem do styku už praotcové (Gn 12,6n 33,18nn 37,12). Archeologické výkopy jsou mimořádně poučné. Ve střední době bronzové po zničení města asi. r. 1650 bylo zcela nově vybudováno, přičemž z dolního města vedla ,třída procesí`, k největšímu dosud objevenému kenaanskému chrámu, který z výšiny vévodil celému městu. Byla to mohutná věžovitá stavba s půdorysem 21 x 25 m s pětimetrovými zdmi, chrám i pevnost současně. Vnitřek byl rozdělen dvěma řadami po třech sloupech do tří souběžných lodí. Neklidné doby si vynutily několikerou přestavbu. chrámu, při nichž byla i jeho osa pootočena, takže vchod směřoval přímo k východu (jako u Šalomounova chrámu). Těsně před vchodem stál na podstavci vysoký posvátný sloup, masséba, a cihlový oltář. Je pravděpodobné, že to je ,chrám Baala smlouvy`, o němž se hovoří v bibli (Sd 9,4) a že u zmíněné masséby provolali Šekemci Abímeleka králem (v. 6). V Šekemu uzavřel Jozue za lid smlouvu s Hospodinem (Joz 24, 1.25) a tam se odebral i Rechabeám, aby se dal ustanovit králem (1Kr 12,1). To dosvědčuje mimořádnou vážnost tohoto města. Pro Izraele bylo i útočištným městem (Joz 20,7). Zůstalo posvátným místem, i když Abímelek zničil zároveň s městem také chrám boha smlouvy (Sd 9,46nn). Na místě zničeného chrámu byla. v jeho severozápadním rohu postavena po čase budova již badatelé označují za obilnici nebo obytný dům. Je možné, že pohanské posvátné místo tak mělo být znesvěceno, ale s jistotou se to tvrdit nedá. Šekem zůstalo přece zprvu sídelním městem severního království (lKr, 12;25). Zničeno bylo Asyřany r. 724, znovu povstalo k životu a znovu bylo zničeno r. 621, když Jóšijáš začal obsazovat sevoroizraelské území, ale opět se vzchopilo a ve 4. století bylo zase opevněným městem, byť jen dočasně. Hasmonejec Hyrkán město zničil r. 128 a až za Římanů povstalo poblíž starého Šekemu nové sídliště nazvané Neapolis, dnešní arabský Nablús, v němž podnes žije i sboreček Samařanů. Tak bychom mohli projít desítkami palestinských míst. Všechna vykazují pohnuté dějiny, ale udržují se přes všechny proměny časů a jsou svědectvím houževnatosti místních tradic. Jen jeden příklad si ještě uveďme. Je to biblické město Bét-e1. V bibli se spojuje s blízkým Aj (Joz 7n). Mezi oběma městy byly těsné vztahy, takže docházelo i k záměně. V době Jozuově leželo Aj už aspoň tisíc let v sutinách (hebrejské `í = sutiny, stejně psáno jako Aj), takže je Izrael nemohl dobývat. Vyprávění se týká spíše Bét-elu. Aj byla kvetoucím královským městem ve 3. tisíciletí, Bét-el bylo založeno po jeho zničení do jisté míry jako jeho dědic, jako budoucí ,královská svatyně` (Am 7,13). Posvátnost místa byla původně dána posvátným stromem, mandlovníkem (hebr. lúz, Gn 28,19). K němu přistoupil posvátný kámen (v. 18) a nejspíše i shromaždiště zvané gilgál (kamenný kruh), které se kupodivu často objevuje v oddílech umístěných do Bét-elu. Už Jákob přichází na místa, kde byly kameny (v. 1l); ke spojitosti mezi Bét-elem a Gilgálem sr 1S 10,3.8 2Kr 2,1n aj. Po rozpadu Šalomounovy říše se Bét-el stalo vedle Danu svatyní severního království. O jejím vybavení nevíme nic
bližšího. Přečkala pád severního království, ale byla o sto let později zničena judským Jóšijášem v rámci jeho náboženských reforem. Dnes je na místě Bét-elu arabská vesnice Beitín. § 9. IZRAEL a) Jméno – b) Lid, ne národ - c) Lid Hospodinův - d) Lid přimíšený - e) Šestice čeledí - f) Dvanáctero pokolení - g) Židovstvo – h) Izrae1 ,nové smlouvy` - i) Stát Izrael a) J m é n o. ,Izrael`, hebrejsky jišrá'el, znamená ,zápasí Bůh`. Případné pokusy odvodit jméno od jiných slovních kořenů nežli od š-r-j (= knížecky se potýkat, zápasit, sr Gn 32,29 Oz 12,4), např. od š-r-r ( > knížetem je Bůh) nebo j-š-r ( > přímý je Bůh ) či dokonce '-š-r (tj. od jména mužského partnera bohyně Ašéry; Danell) jsou bezpředmětné, protože by to předpokládalo jinou výslovnost jména, nežli je doložena všemi jazykovými vrstvami. Izrael přece svoje jméno nezatajoval. ,Izrael` je ovšem více heslo než jméno. Ba je možno říci, že je přímo krédo (Daněk). Nejprve se s ním setkáváme jako s pojmenováním praotce Jákoba po jeho zápase s Bohem u Jaboku (Gn 32) před setkáním s Ezauem. Byl to v praotcově životě rozhodující mezník, kdy si musel uvědomit, že se před nebezpečím neutíká (sr výklad příslušného oddílu v novém překladu Starého zákona s výkladem, I., Genesis, Kalich, Praha 1968). I když Ezau pro něho znamenal svrchované nebezpečí, směl Jákob vědět, že má při sobě silnějšího ochránce, který bude zápasit za něho. Závěr, že novým jménem měla být oslavena Jákobova hrdinství, je proto nesprávný. ,Izrael` se pak stala jménem lidu, který od Jákoba odvozoval svůj původ, a odlišovalo jej výrazně od světa ne-izraelského. Tak stojí Izrael v biblickém podáni v jasném protikladu zvláště k Egyptu (Gn 46nn ) , ale i k Edómu (Gn 36,31) a ke Kenaanu (Šekem, Gn 34,7); životní styl izraelského společenství je neslučitelný s postojem jeho okolí (sr Gn 35,21n). - Po rozpadu říše Šalomounovy přechází jméno Izrael na deset severních kmenů v protikladu k Judovi, ale vědomí sounáležitosti severu i jihu v jednom Izraeli žila dál, takže po zániku severní říše r. 721 pod asyrským náporem mohl vystupovat Juda jako pravoplatný dědic celého Izraele. b) L i d, n e n á r o d. Pokud je izraelské společenství v bibli blíže vymezeno, děje se tak zpravidla výrazem `am (= lid), ojediněle gój (= pronárod, luza). Bible tedy v Izraeli nevidí národ. Jenom v době královské (§ 13n), když Izrael chtěl být ,jako ostatní národy` s vlastním králem (1S 8,5), lze připustit označeni ,národ`, ačkoli ani tehdy se Izrael nemohl zbavit svého jedinečného svérázu jako ,lid Hospodinův` (níže c). Chtěl se přizpůsobit druhým, proto je nazýván ponižujícím výrazem gój, na znamení, že není nic lepšího než ,pronárody`. I ve své nevěře a vzpouře však musí zastat ,pronárodem svatým` (gój qádóš, Ex 19,6), protože svatý Bůh chce mít svatý lid (Lv 19,2). Obojí je sice protimluv, pronárod není nic svatého, ale u Boha je všechno možné. Označení Izraele jako `am svým slovním kořenem `-m-m naznačuje, že jde o smluvní obecenství uzavřené dvěma partnery. Hospodin svou smlouvou (§ 24c) činí z ne-lidu svůj lid (sr Oz 2,25), jehož jednotlivé skupiny, čeledi i jedinci jsou spojeni v celek společnou vírou a společnou bohoslužbou. Případné jazykové a rasové či jakékoli jiné rozdíly nerozhodovaly (níže d). Jeden Bůh chce mít jeden lid, na tom nezmění nic žádná rozmanitost, jejíž příčina leží jen u člověka. Obdobně se ovšem - byť i v míře daleko menší - hovoří např. o Moábcích jako a ,lidu` boha Kemóše (Nu 21,29 24,14), podobně o Egypťanech (Gn 41,40.55 ) a Pelištejcích (Gn 26,11) ve vztahu k jejich ,božným` panovníkům apod. Duchovní pouta stmelují více než pokrevní. V takovém lidu je proto neobyčejně silné vědomí sounáležitosti spojené s uzavřeností vůči všem cizím, pokud se tito ovšem sami nepřipojí. Byl-li někdo ze své pospolitosti vyloučen, jako by byl odsouzen k smrti. Jen ve svazku s druhými - a tedy v posledu s Bohem - měl člověk zajištěn život. c) L i d H o s p o d i n ů v. Izrael je lid Hospodinův. Hospodin si jej vykoupil a vydobyl z egyptského otroctví. Pojem Egypt neoznačuje jenom zeměpisnou nebo politickou veličinu, nýbrž především duchovní, a to zavile nepřátelskou ( § 12a). Což nebere vláhu z Nilu, tedy zdůli, přímo z podsvětí (sr Dt 11,10) ? Je to země dračí (Iz 51,9), ohrožující život (sr Ex 1,9n.15n). V této zemi ži1 Izrael s jeho jménem jako označením pospolitosti se setkáváme poprvé právě zde (v. 9) - v otroctví, zbaven veškeré lidské důstojnosti, pouhý předmět faraónovy zvůle. Platil-li ve Starém zákoně Egypt za protipól Palestiny, země zaslíbené (Dt 11,11n), a zaujímal-li v něm Izrael nejspodnější místa v lidské společnosti, lze říci, že už nebylo bědnějších na celém světě. A právě k nim se Hospodin sklonil, aby si z nich, ubohých a pokřivených, vytvořil svůj lid. Víra vidí v tomto činu důkaz všeobjímající lásky boží, která se neuzavírá nikomu. Svému lidu, vysvobozenému z Egypta, dává Hospodin zvláštní úkol (Ex 19,5n). Připomíná mu ovšem, že je jen ,pronárod', tedy společnost, která nemá žádný důvod vynášet se nad jiné a honosit se vlastními výkony. Stal se však zvláštním vlastnictvím svého Boha a byl tím posvěcen a jako ,svatý` oddělen od ostatních. Jenže Hospodinu patří celý svět, a proto nebude svůj lid ze světa, brát. Naopak, posílá jej ke světu a do světa s kněžským pověřením. Ne pro svoje zásluhy, ale z pouhé milosti svého Boha smí tento lid přes všechnu svou
chatrnost a nespolehlivost přivádět druhé k Bohu, za ně se modlit a pro ně se i obětovat. Už Starý zákon tedy ví o všeobecném kněžství.(0) d) L i d p ř i m í š e n ý. Oddělení Izraele ke kněžskému poslání předpokládá, že lid bude pro svoje okolí vnímavě otevřený a bude získávat druhé pro Hospodina. Už o praotcích Izraele se v bibli dozvídáme, že ,získávali duše`. Šlo sice především o otroky (Gn 12,5.16 26,14 32,6 aj.), ale otrok přijímal Boha svého pána a modlil se k němu (24,12); zapojoval se tedy do svazku jeho lidu. Praotcové neměli jiné možnosti, než brát si ženy z pohanského prostředí. I touto cestou byly ,získávány duše` pro Hospodina. Izák a Jákob mají mezopotámské ženy (24,58.67 29,23.28), Júda se žení s Kenaankou (28,2) a Josef dokonce s Egypťankou, dcerou ónského kněze ( 46,20 ) . Když Izrael vycházel z Egypta, připojilo se k němu množství jiných, o kterých bible mluví jako o ,přimíšeném lidu` (Ex 12,38 Nu 11,4 ). Ten svou nedověrou často přiváděl Izraele do pokušení a stával se mu svodem (Lv 24,10). Přesto i po příchodu do zaslíbené země otvírá Izrael dokořán dveře všem, kteří se k němu chtěli připojit a spolu s ním uznávat Hospodina za svého Boha. Tak čteme o jerišské nevěstce Rachab, že se připojila k Izraeli s celou svou čeledí (Joz 6,25). Pro svou víru se dostala dokonce do rodokmenu Davidova, stejně jako kenaanská Támar, snacha Judova, a moábská Rut, manželka Bóazova, a tak přímo do rodokmenu Ježíše Krista, Syna Davidova (sr Mt 1,3-6). Různé čeledi časem splynuly se svým izraelským okolím a na jejich neizraelský původ se dokonce zapomnělo (např. Kálebovci aj., níže e). Jindy zůstal cizí původ v dobré paměti, a to jako důvod pro zapojení do různých podřadných prací při svatyni (např. u ,chytráků gibeónských`, Joz 9). Nižší chrámový personál se vůbec často skládal z příslušníků jiných kmenů a ras, sr chrámové nevolníky (1Pa 9,2). Byli to patrně původně otroci nebo jejich potomci ,darovaní` chrámu. Časem jim byla přiznána rovnoprávnost s ostatními Izraelci za před-pokladu, že budou stejně dodržovat předpisy Zákona ( Neh 10, 29-31 ). V posledních dvou desítiletích, kdy archeologický průzkum Palestiny obohatil naše vědomosti o minulosti země a lidu význačnými objevy, byla vyslovena i pozoruhodná domněnka, že celé pokolení Dan, jedno z dvanácti (níže f), teprve časem splynulo s Izraelem. Původně sídlilo při Středozemním moři v sousedství Pelištejců (sr Sd 5,17 l3nn) a vycházelo s nimi celkem dobře (l4,lnn). Pelištejci (§ 3c) patřili ke skupině tzv. ,mořských národů`, které kolem r. 1200 př. n. 1. z egejské oblasti zaplavily po moři i po souši Přední Asii a pronikli i do Libye. Egypt se ubránil, ale sousední palestinské oblasti přistěhovalci obsadili. V oblasti kolem Gázy se usadili Pelištejci. Severně od nich uvádějí egyptské prameny z doby Ramesse III. (Ramsesa III.) v první polovině 12. století př. n. l. mj. kmen ,Danuna` a řecké pověsti tam umísťují působnost různých ,danajských` héroů. Byli tedy snad Danovci posemitštěný odštěpek některého z ,mořských národů`, které si původně podmanily i jiné části Palestiny (de Vaux) a časem splynuly s domorodým obyvatelstvem? Danovci se patrně připojili k Izraeli, a museli proto pod tlakem Pelištejců ustoupit a hledat si nová sídliště (Sd 18). Později si Izrael podmanil i samo pelištejské město Gat a vtělil je do svazku Judy (sr 2Pa 11,8). Odtud pocházeli Gaťané, Davidovi žoldnéři, stejně jako Kerétejci a Peletejci (2S I5,18). e) Š e s t i c e č e 1 e d í. Nedovedeme určit, jak dlouho trvalo, nežli se jednotlivá pokolení, z nichž vznikl izraelský náboženský svaz, sblížila tak, aby se mohlo mluvit o dvanácteru pokolení. V tomto předcházejícím období bylo vědomí sounáležitosti velmi slabé; sr kritiku nesolidárnosti některých pokolení v Sd 5,15b-17. V průběhu sbližování se tvořily menši celky, které si i později zachovaly svoje zvláštní postavení, jako např. šest kmenů Leiných (Gn 29,32-35 a 30,18-20). Kmeny Rúben a Šimeón později zanikly a Lévi jako kněžský kmen byl rozptýlen po celé zemi bez vlastního kmenového území, a přece jsou uváděny v šestici Leiných kmenů jako doklad určitého mezníku v dějinách. Jiného druhu je šestice čeledí, které vytvořily ,dům Judův` (Noth). Pokolení Judovo, zeměpisně oddělené od ostatních kmenů Leiných, záhy začalo vytvářet vlastní amfiktyonii, jejíž ústřední svatyní se stal Chebrón (Hebron). Jako nejsilnější člen sakrálního svazu záhy pohltilo ostatní čeledi, takže mladší tradiční vrstva je už bude označovat přímo za judské. Výjimku tvoří jen pokolení Šimeónovo, také jedno z Leiny šestice, ale i ono se ponenáhlu ztrácelo ve svazku Judy. Jeho územní příděl ležel ,uprostřed` přídělu Judova (Joz 19,1) a nakonec s ním splynul (1Kr 19,3 Joz 19,2 ). V Mojžíšově požehnáni (Dt 33) není Šimeón vůbec jmenován. Další čeledi, které s ,domem Judovým` splynuly, byly cizího původu a sousedily s Judou při jeho jižním pomezí. V Chebrónu to byli Kálebovci. Káleb platil pro mladší tradiční vrstvu za Judovce (Nu 34,19), ale jeho otec je jindy označen jako Kenázovec (32,12) a Kenázovci byli spřízněni s Edómci (Gn 3fi,11.42). Jeho ,mladší bratr` Otníel, sídlící v blízkém, ale dosud nezjištěném Debíru, je představitelem jiné kenázovské čeledi (Joz 15,17 = Sd 1,13). Za jiného ,bratra` Kálebova je označován Judův potomek Jerachmeel (podle 1Pa 2,9.42!), ačkoli Jerachmeelovci byli patrně příbuzní Kénijců (1S 27,10 30,29). Kénijci, další článek judského společenství, byli početná a rozvětvená čeleď, jejíž některé rody se vůbec nevzdaly kočovného způsobu života
a zčásti pronikly až do Galileje (Sd 4,11), zatímco jiné žily ve svazku nepřátelských Amálekovců (1S 15,6). Ti všichni patřili k ,domu Judovu`. f) D v a n á c t e r o p o k o 1 e n í. Dvanáctka byla ve starém Orientě i ve světě řecko-římském posvátným číslem, označujícím uzavřený kruh podle obrazů zvířetníku. Různé kmeny nebo města se tak sdružovaly kolem ústřední svatyně v posvátný svaz, zvaný v Řecku amfiktyonie. Takovou amfiktyonii tvořily také izraelské kmeny; poslání ústřední svatyně převzala schrána (truhla) Hospodinova. S obdobnými amfiktyoniemi se setkáváme i u sousedů Izraele: uvádí se dvanáct kmenů aramejských (Gn 22,20-24), jišmáelských (izmaelských, 25,13-16), edómských (36,10-14 s vyloučením Amáleka, který původně doplňoval syny Elífazovy do počtu šesti). V Izraeli se dvanáctka odvozovala od dvanácti synů Jákobových. Biblické podání přitom nikterak nezastírá různý původ jednotlivých kmenů: sr různost matek Jákobových synů (Gn 29n) a navíc egyptský původ matky synů Josefových (46,20). Protože nebylo možno rozšířit kruh dvanácti, byly menší čeledi prostě připočítány k větším kmenům (např. k ,domu Judovu`, výše e) nebo se kmeny slučovaly (Manases a Efrajim v Josefa) či naopak rozdělovaly (Josef v Manasesa a Efrajima). Sjednocovací proces byl velmi složitý a v jednotlivostech neprůhledný. V každém případě je nutno dvanáctku pokládat za číslo posvátné a tudíž symbolické. Starší podání vychází z existence svazu šesti kmenů Leiných, kdysi usazených ve střední Palestině (Gn 34n). Neznámo kdy a proč ustoupily odtud: Juda se Šimeónem na jih, Rúben do Zajordání, Isachar a Zabulón na sever do Galileje a Lévi byl vůbec rozptýlen. Kmeny Rúben a Šimeón časem zanikly. Do střední Palestiny pronikly Rácheliny kmeny (Manases, Efrajim a Benjamín), z nichž Benjamín vůbec vznikl až na půdě Palestiny (35,16-18). O záhadách kolem původu kmene Dan byla zmínka už výše (d), ale stejně záhadný je i původ Isachara, jehož jméno jiššákár znamená nádeník. Z el-amárnských textů (§ 1c) ze 14. století př. n. 1. víme, že na území, na němž později tento kmen sídlil, kdysi stálo město Sunem, které bylo zničeno, najatými ,nádeníky` srovnáno se zemí a celé území zoráno. Jákob ve svých slovech na rozloučenou o Isacharovi také praví, že "sehnul hřbet a břemena nosil" (Gn 49,15) . Je to podobnost jen nahodilá? Aby byl udržen počet dvanácti, uváděl se vedle Léviho jako jeden kmen Josef (Gn 49,5.22), ale Lévi neměl územní příděl, a proto se někdy nepočítal a Josef se rozdělil (Nu 26,28) a do šestice Leiných kmenů postoupil Gád (v. 15). Pořadí synů otrokyň bylo proměnlivé: Dan, a Neftalí, synové Rácheliny otrokyně Bilhy, Gád a Ašer, synové Leiny otrokyně Zilpy (Gn 30). Jindy: Dan, Gád, Ašer, Neftalí (Gn 49) nebo jen Dan, Ašer, Neftalí (Nu 26) apod. g ) Ž i d o v s t v o. Po zániku severního Izraele r. 721 př. n. 1. se stal Juda výlučným představitelem někdejšího svazu dvanácti pokolení a dědicem božích zaslíbeni Izraelovi. Ze severních pokolení byla část odvlečena Asyřany do zajetí do Mezopotámie a Médska, ostatní zůstali v Palestině a smísili se s přistěhovanými pronárody (2Kr 17,24-41). Není známo, zda izraelští odvedenci zanikli v pohanském moři nebo zda vytvořili diasporní ostrůvky, které se později připojily k judské diaspoře v Bábelsku. Už od starověku jsou o jejich osudu nejrůznější dohady. Prý jsou jejich potomky etiopští falašové nebo Chazaři, kdysi žijící mezi Kaspickým a Černým mořem, jiní je hledají až v Číně, ale také v Evropě nebo až v Americe. Všechno; jsou to jen dohady. R. 587/6 Babylóňané dobyli Jeruzalém, zničili chrám a odvlekli vedoucí vrstvy Judy do zajetí (2Kr 25). Takto vzniklá babylónská: diaspora znamená významný úsek v životě tohoto lidu Hospodinova; který se nyní bude označovat jako židovstvo. Z tohoto českého označení nevyplývá, že souvisí s jménem pozůstatku Izraele Judy, ale např. německé Juda - Jude (= žid) jasně napovídá, že jde o pozůstalé z tohoto izraelského pokolení a o ty, kteří se k němu připojili. Jedinečným darem židovstva lidstvu je Kniha knih (§ 36d), přesněji Starý zákon, který ve své dnešní podobě vznikal v babylónském zajetí a byl dokončen po návratu do Palestiny (od r. 538 př. n. 1.). Přeložen od 3. století př. n. 1. do řečtiny (Septuaginta; § 39a) velmi napomohl šíření křesťanství v apoštolské době. Dějiny židovstva jsou až neuvěřitelně pohnuté a vedou od jednoho pogromu k druhému (sr už biblickou knihu Ester). Přesto se v různých obdobích setkáváme s horlivou misijní činností. Po vítězstvích Makabejců ve 2. století př. n. 1. (§ 15c) dochází v dobytých palestinských územích k násilnému požidovšťováni místního obyvatelstva ve snaze vytvořit jednolitý židovský stát. Později se misijní snahy více soustředily na oblasti, které pod židovskou svrchovanost nikdy nespadaly (sr Mt 23,15). Velikou oporou pro ně byly diasporní náboženské obce se svými synagógami. Tam nezřídka pronikala potom i křesťanská misie (sr Sk 13,5.14.42 14,1 aj.). Nejpozoruhodnějším židovským úspěchem bylo získání adiabenského královského rodu: v 1. stol. n. l. (na východ od Tigridu). Ve středověku se k židovství připojila část Chazarů a přispěla tak k vytvoření silné diasporv na Ukrajině. Pronásledováním se židé dostali do celého světa. V českých zemích posílila jejich řady protireformace. Místy dali naši předkové přednost židovství před katolictvím. Tak vznikly židovské náboženské obce např. v Dobrušce, Humpolci a Kroměříži.
h) I z r a e 1 ,n o v é s m 1 o u v y`. Jméno Izrael jako označeni lidu Hospodinova se neomezuje jen na lid staré smlouvy (Ř 10,1), nýbrž je nepřímo apoštolem Pavlem rozšířeno i na lid nové smlouvy, církev Kristovu, když se proti ,Izraeli podle těla` ( 1K 10,18 ) staví křesťanské společenství jako ratolesti plané olivy naroubované na dobrou olivu (Ř 11,17nn). Přímé označení církve jako Izraele lze snad předpokládat v Ga 6,16. Odpor židovstva proti církvi vedl sice křesťany k potupnému užití jména ,židé`, zvláště v Janově evangeliu (70x), ale nikde v Novém zákoně není tomuto lidu upřeno právo na to zvát se Izraelem. U církevních otců se ovšem obraz mění: pravým Izraelem je jen cirkev a židé nemají právo se tak označovat (např. Augustin, Enarr. in Psalm. 75,2 ). Toto pojetí vedlo přirozeně k mnohým projevům nepřátelství vůči židům, biblicky naprosto neospravedlnitelným. Ježíš sám se narodil z židovstva a přišel naplnit Zákon a Proroky (Mt 5,17). S jeho příchodem se přiblížilo království Boží (Mk 1,15) a naplnily se dávné naděje Izraele. Vedoucí kruhy židovstva jeho výklad Starého zákona neuznaly, naopak proti němu popudily široké vrstvy lidu. Proti všemu lidskému očekávání jej však hrstka jeho učedníků - zpočátku zastrašených jeho ukřižováním - začala vyznávat jako zaslíbeného Mesiáše a uplatňovala pro sebe nárok být pravým dědicem lidu staré smlouvy. Pochopila, že "Hospodinova je všechna země" (Ex 19,5), a přijala proto i úkol, svěřený kdysi Izraeli, být královstvím kněží (19,5n > 1Pt 2,9 ). Splnění úkolu viděla v horlivé misijní činnosti i mezi pohany (sr Sk 11,26 13,2nn Ga 1,12). Vedle církve tu ovšem zůstává i dále židovstvo a obě pospolitosti uplatňují na jméno Izrael nárok. Už Pavel se tímto rozporem zabýval (Ř 9-11) a věřil, že přijde čas, kdy také ,Izrael podle těla` uzná Krista za Pána a připojí se k jeho lidu. Křesťanští teologové se v řešení tohoto problému dodnes nedostali dál. Stojíme před božím tajemstvím, které člověka nutí neustále uvažovat o tom, že Bůh nemluví do větru. Jestliže kdysi svému lidu řekl: "Budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid" (Ex 19,5), pak to platí a vezmou si to k srdci i křesťané. Budou také muset pochopit, že pravý Izrael je svaz ,dvanácti` pokolení. Jednotlivá pokolení třeba zaniknou, ale Izrael trvá dál. Tak i církev Kristova se bude skládat z množství viditelných církví (,pokolení`), které budou vznikat i zanikat. Neviditelná církev Kristova (,Izrael`) projde všemi proměnami časů neotřesena (sr M. Bič, Savremennyje ekumeničeskije stremlenija v svete vetchozavetnogo otkrovenija. Ježegodnik pravoslavnoj cerkvi v Čechoslovakiji 1965, 42-47, rusky, s anglickým a německým résumé 47-49). i) S t á t I z r a e l. Rozptýlené židovstvo nepřestalo nikdy teskně vzpomínat na zemi svých otců (sr Da 6,11). Přechodně dokázalo za makabejského povstání (2. století př. n. 1.) vytvořit vlastní stát, ale r. 63 př. n. l. se v Palestině objevují Římané a r. 70 n. 1. je dobyt Jeruzalém a zničen chrám. Po neúspěšném povstání Bar Kochbově (r. 132-135) přestává být Palestina židovská, i když menší židovské skupiny v zemi žily dál. V nadvládě nad Palestinou se střídali jiní: Římané, Byzantinci, Arabové, Seldžukové a konečně osmanští Turci. V židovstvu převládalo vědomí, že je náboženským společenstvím. Teprve národnostně státní duch 19. století vyvolal u židů snahu získat území pro vlastní stát. Za předchůdce těchto snah lze pokládat Mošého Hesse, jemuž šlo především o možnost vytvořit společenství žijící podle zákona Mojžíšova (Rom und Jeruzalem, 1862). Přímým podnětem k politickému úsilí o vlastní stát byly ruské protižidovské pogromy, zvláště ukrajinský z r. 1881. Mluvčím tohoto úsilí se stal oděský lékař Leo Pinsker. Teprve Theodor Herzl se však stal vlastním zakladatelem hnutí zvaného sionismus a položil mu organizační základ prvním sionistickým kongresem v Basileji r. 1897. Herzlovi šlo o to najít pro židovstvo přijatelný domov. Vyjednával s tehdejší tureckou vládou o možnosti osidlení Palestiny židy za vysoké odstupné, ale marně. Uvažoval také o Argentině a o Ugandě, rovněž bez úspěchu. Teprve Balfourova deklarace z 2. 11. 1917 umožnila židům částečné přistěhovalectví do Palestiny, v době druhé světové války značně ztížené a plně obnovené až usnesením Spojených národů o rozdělení Palestiny ve stát židovský a arabský ze dne 29. 11. 1947. Konečně 15. 5. 1948 byl vyhlášen nezávislý stát Izrael a vzápětí vypukla první izraelsko-arabská válka, v níž Izrael svou existenci obhájil, ale mír v Palestině nezajistil. Nový stát převzal jméno lidu staré smlouvy, ale je nutno přiznat, že jde o nový útvar. Úřední řečí nového státu je starozákonní hebrejština doplněná novými výrazy na desateronásobek biblického slovního bohatství. Nábožensky je stát neutrální, ale ponechává značnou volnost různým náboženským skupinám, zvláště židovským. Veřejný život je dalekosáhle sekularizován, takže široké vrstvy světového židovstva nevidí v tomto státě naplnění svých nadějí; jejich uskutečnění očekávají až od eschatologického zásahu Hospodinova, nikoli od lidské horlivosti. § 10. KULTURNÍ SVĚT IZRAELE a) Denní život - b) Péče o zdraví - c) Kalendář - d) Umění - e) Právo - f) Válka a ) D e n n í ž i v o t. Izrael se objevuje na mapě Předního východu v době, kdy se šumerskoakkadská i egyptská civilizace mohly ohlížet už po dvou tisíciletích písemně dochovaných dokladů a kdy
,babylónské věže` na jedné straně a pyramidy na druhé podávaly výmluvné svědectví o umění svých tvůrců. Izrael nepřispěl ničím do seznamu sedmi starověkých divů světa, ba neznamenal vůbec žádný osobitý kulturní přínos. S jeho praotci se setkáváme na stupni kočovnického života, kdy byli "na zemi jen cizinci a přistěhovalci" (Žd 11,13 sr Gn 23,4). Pak sestoupili do egyptských hlubin a poznali trpký úděl otroků. Po vysvobození se usadili v zemi zdávna jim zaslíbené a ve snaze přizpůsobit se národům tohoto světa vytvořili si i vlastní stát. Podlehli však mocnějším Asyřanům a Babylóňanům, ale nepodlehli a neutonuli v pohanském moři. Zachránila je jejich vira, která jim nedovolila splynout s prostředím, ve kterém byli nuceni žít. I když byli rozptýleni do celého světa, zůstali všude zvláštním lidem, odděleným společenstvím. A právě v této své odlišnosti od okolního světa přinesli světu dar největší, Knihu knih. Divy světa vytvořené lidskýma rukama rozhlodal zub času a většinou je úplně zničil, Kniha knih zůstává stále živá a živý Bůh Izraele tak nepřestává mluvit k lidem všech dob, ras a jazyků. Jako kočovníci se praotcové Izraele věnovali především chovu drobného dobytka. Obraz pastýře pečujícího o stádo zůstal po všechny doby ideální představou (i v Novém zákoně, sr J 10,1-6), takže se i o Hospodinu mluvilo jako o dobrém pastýři (Ž 23). Přitom život pastýře nebyl nikterak lehký, jak přesvědčivě vyplývá ze slov Jákobových Lábanovi (Gn 31,38-40 sr 1S 17,34n). Byl však výmluvným dokladem odpovědné starosti a péče o svěřené stádo a tedy i názorným příkladem toho, jak by člověku mělo ležet na srdci blaho těch, mezi nimiž žije. Což nepečuje stejně i Bůh.o svůj lid? Po usazení v Kenaanu se Izraelci začali soustavně věnovat zemědělství. Učitele měli v domorodcích, mezi nimiž našli svůj domov. Nebylo těžké naučit se polním pracím, ale bylo tu i nebezpečí, a to duchovní. Pro pohany stála každá životní oblast pod ochranou některého božstva. Stejně i zemědělství, kde přece nezáleží úspěch na dobré vůli a píli člověka. Bez dešťů símě nevzejde a různé pohromy mohou vše zničit. Izrael se při změně způsobu života dostal do nebezpečného pokušení, že bude hledat pomoc u místních baalů a přestane spoléhat na Hospodina (§ 21c). Ne bezdůvodně volali proroci lid zpátky k jeho Bohu (Oz 2,10). Kde Hospodin svému lidu žehnal, měl lid důvod k radostným slavnostem při dožínkách, při vinobraní apod. (sr § 26). Obrazy ze zemědělské praxe však sloužily i k vylíčení božích soudů (Iz 41,15n; Iz 63,3). O způsobu pěstováni různých plodin sr Iz 28,23-29. Velká péče se věnovala vinné révě, olivovníku a fíkovníku ( sr Sd 9,8-13; Iz 5,1n Jr 2,21) a přirozeně obilí (Rt 2,4). Rovněž řemeslné práce docházely hojného uplatněni. Zato výtvarné umění nenacházelo mezi Izraelci takovou odezvu jako u sousedních národů. Zřejmě tu rozhodovala zásada: ”Nezobrazíš si Boha" (Ex 20,4), která vedla k tomu, že se nezobrazoval ani člověk, aby snad nepožadoval pra sebe božskou poctu. Jen postavy cherubů tvořily výjimku (Ex 25,19n 1Kr 6;23-35); k těm se nikdo nemodlil. Jinak nemělo v Izraeli živnou půdu ani řezbářství. Příliš snadno zavádělo k modlářství (Iz 44,13-20). Toto nebezpečí hrozilo ovšem i kovářům (v. 12), zlatotepcům a dalším řemeslníkům, ale jejich ostatní práce byla natolik potřebná, že se stali ve společnosti uznávanou skupinou, takže stáli Babylóňanům po vítězství nad Judskem za to, aby je odvedli s sebou do zajetí (2Kr 24,14.16). Při postupujícím třídním rozrůznění izraelské (zvláště severoizraelské) společnosti vzrůstaly i nároky zámožnějších vrstev. O jejich přepychu svědčí mj. řezbářské práce ze slonoviny, jimiž zdobily své příbytky (stěny, nábytek), nalezené v Samaří a Megiddu, i polemika proroka Ámose proti ,domům ze slonoviny` (Am 3,15). Byla ovšem i prostší řemesla, nezbytná pro všední život, jako hrnčířství, kamenictví, tkalcovství aj. Život staré izraelské společnosti byl nesporně v nejednom směru pestrý. Nezapomeňme ani na obchod v drobném i velikém. Po denní práci, která se přes poledne přerušovala pro vedro, byl čas k návratu domů. Jenže domy nebyly místem společenského života. V tom doznívá způsob kočovného života; také tehdy byl stan především ochranou před slunečním žárem a nepohodou. Obvykle probíhal život na volném prostranství před stanem. Ženy mívaly vyhrazeno místo v zadní části stanu, pokud neměly stan zvláštní. Host přijatý do stanu byl pod osobní ochranou majitele stanu, ba stačilo, aby se dotkl stanového lana a byl nedotknutelný pro celé osazenstvo stanu. Přirozeně nemohl zůstat někdo hostem neomezeně, pokud se nezapojil do života obyvatel stanu jako jeden z nich. Kdo hledal pomoc a útočiště, takto je snadno nalezl. Když se Izrael usadil v Kenaanu, zprvu na svém způsobu života nic nezměnil, jenom nahradil přenosné stany trvanlivějšími příbytky. Ty byly zpravidla stavěny ze sušených cihel, jen domy boháčů měly aspoň základy kamenné. Jednání, obchody, různá setkání se odehrávaly na volných prostranstvích, především u městských bran. Pro hosty se někdy stavěly přístěnky na střeše (sr 2Kr 4,10), jindy tam spávala i rodina, protože tam bývalo vzdušněji než v malých, špatně větratelných místnostech. Domky chudých mívaly třeba jen jedinou místnost, ve které byl i krb a ve které s lidmi žil také jejich drobný dobytek (2S 12,3). Větší domy mívaly ústřední dvůr s místnostmi seskupenými kolem něho. Okna byla malá a zpravidla nevedla na ulici. Nahrazovala také komín. Střechy byly ploché, někdy opatřené zábradlím (Dt 22,8 ). Velké bylo pokušení stavět na nich oltáříky a klanět se tam ,nebeskému zástupu` (Jr 19,13 Sf 1,5). Bývaly však i místem opravdových modliteb (Sk 10,9), protože v denním ruchu skýtaly klid k soustředění. Čteme dokonce a domech zimních a letních (Am 3,15), ale ty se zřejmě vyskytovaly jen výjimečně, a nedovedeme říci, v čem se od sebe lišily.
Vnitřní vybavení domů bylo prosté a patrně se nijak podstatně nelišilo od toho, co chtěla Šúnemanka připravit Elíšovi: "Dejme mu tam lůžko, stůl, stoličku a svícen" (2Kr 4,10). Za lůžko posloužila často jen rohož a podobně stolem byla v mnohých případech také jen rohožka nebo rozprostřená kůže, kolem které stolovníci seděli nebo leželi na zemi. V bohatších domácnostech měli případně nízké stolky a stoličky. Svítilny měly podobu podlouhlých misek naplněných olejem, do jejichž zobáčků se vkládal knot. Někdy měly zobáčky dva a ojediněle až sedm. K inventáři kuchyně patřily různé hrnce a mísy, mlýnky na mouku, díže, košíčky, trojzubé vidlice, naběračky apod. A ještě několik slov o oděvu. V podstatě byl stejný pro muže i pro ženy s možností uplatnit osobitý vkus a dát průchod rozmařilosti (sr 2S 1,24). Kdysi stačila krátká suknička, u kočovníků kožená. Tu vystřídala dlouhá plátěná nebo vlněná košile s rukávy, sahající po kolena, případně až po kotníky, zpravidla přepásaná a při práci či spěchu podkasaná. Mluví-li se a někom; že byl nahý (např. Jb 22,6), znamená to, že na sobě neměl nic, kromě tohoto spodního roucha. Obvykle se nosilo i svrchní roucho, jakýsi přehoz srovnatelný s tógou Římanů. To bylo víceúčelové, mohlo posloužit jako koberec (2Kr 9,12 sr Sd 8,25) i jako přikrývka (Ex 22,26 Dt 24,13). Na nohách se nosily opánky; jen nejchudší chodili bosi. Kněží přirozeně měli zvláštní kněžský oděv, ornát (Ex 28,39) a různí hodnostáři se na znamení důstojnosti zdobili aspoň šerpou (Iz 22,21). Veliká péče se věnovala účesu, vlasy se mazaly vonnými oleji (Kaz 9,8 Ž 23,5), bojovníci a názirové si vlasy nestříhali (Sd 5,2 Nu 6,5 Sd 13,5 1S 1,11), naprati tomu na znamení smutku si různé pohanské kmeny hlavu vyholovaly (Iz 15,2 Jr 9,25 25,23 48,37 sr Jr 41,5); v Izraeli to bylo zakázáno (Lv 19,27 21,5 sr Ez 24,17). b) P é č e o z d r a v í. Přední Orient byl vždycky stíhán různými nemocemi, proti kterým zůstávaly běžné lidské prostředky neúčinné. Bylo třeba obracet se o pomoc přímo na boha, v Izraeli na Hospodina. Tím velmi rostl vliv kněží, kteří byli současně i lékaři. Jejich úkol nebyl snadný. Vyplývá to např. z různých předpisů Zákona, ze kterých poznáváme, jak důkladně byly zkoumány projevy některých nemocí: Zvlášť obávaná byla nákaza malomocenstvím, ale z různých příznaků choroby a z jejího průběhu, stejně jako z možnosti uzdravení v určitých případech, vyplývá, že je pod označení ,malomocenství` zahrnuta řada rozličných nákaz, které dovedli v posledu rozlišit právě jen kněží. Skutečné malomocenství začíná nevolností, horečkami a slabostí trvající po měsíce. Na pokožce se objevují červené skvrny a později se tvoří nádory, které znetvořují zvláště obličej. Často přecházejí v páchnoucí vředy, které praskají, zacelují se a objevují jinde. Jiné je tzv. ,bílé` malomocenství (hebr. cara`at). Začíná se projevovat bílými puchýři, hlavně na končetinách. Ty přecházejí v hnisavé, velmi bolestivé vředy, po nichž se třeba až po letech - dostavuje naprostá necitlivost a kusy svalstva uhnívají a odpadávají. Nedojde-li ke komplikacím, může nemocný žít i desítiletí, ale jako nečistý je vyloučen ze společenství zdravých i z kruhu vlastní rodiny a odsouzen k tomu, aby žil vně města v jeskyních a na pustých místech (sr Lv 13,46 Nu 5,2n 2Kr 7,3n). Postup při zjišťování malomocenství je podrobně popsán v Lv: 13. Mišna (§ 44b) ví, že pod souborným označením malomocenství je zahrnuto asi dvaasedmdesát druhů kožních chorob, např. prašivina (vv: 30nn), svrab (21,20), vředy (Dt 28,35). Jsou to nezřídka důsledky nedostatku hygieny nebo nezřízeného pohlavního života, ale pro postiženého i pro jeho okolí je to ,rána' (hebr. ngga`), jak se všechna tato onemocnění často souhrnně nazývají. Jinou pohromou byl mor (hebr. deber), neblahý průvodní zjev válek a hladu. Za oběť mu padaly hned zástupy postižených, takže výrazy pro mor a smrt se staly až záměnnými (sr ,smrt` místo ,mor` v Jr 15,2 ). Jiné nemoci byly vyvolávány podnebím, bídou apod., jako horečky, zimnice, zápaly, souchotiny, úbytě. Čteme též o těžké střevní chorobě (2Pa 21,15), jindy o nemoci nohou (16,12), o mrtvici (1S 25,37) a poměrně často o slepotě (I,v 19,14 aj.) a duševních chorobách (1S 16,14). Ty se přirozeně připisovaly působení zlých duchů, ale prorok neváhá prohlásit, že to je Hospodin sám, který raní, ale i obváže (Oz 6,1). Bez jeho souhlasu ani satan nic nezmůže (Jb 2,7). Víra prostého Izraelce ovšem klidně připouštěla volné řádění různých démonů, jak dosvědčují i vyprávění o ďábelnících, kteří se připletli do cesty Ježíšovi v evangeliích. Hospodin nakonec všelijakému řádění temných živlů učiní přítrž, o tom nepochybovala ani lidová víra, ale dočasně dávala značný prostor různým silám, a jejichž původu naprosto neměla jasno. Přesto je starozákonní stanovisko zcela jednoznačné. Bez Hospodinova svolení se nemůže nic stát, ba prorok babylónského zajetí, kterého nazýváme Druhým Izajášem, vkládá Hospodinu do úst i slova: "Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci" (Iz 45,7). Nemocný byl nečistý v kultickém slova smyslu. Zbytečné byly námitky, že je nevinen a že jeho nemoc nemůže být trestem za nějaký hřích. V tom směru představuje kniha Jóbova úchvatné drama zachycující zápas o postižení smyslu lidského utrpení. Na jedné straně stojí těžce trpící Jób, na druhé jeho moudří přátelé. Lidská moudrost na rozřešení problému nestačí. Dokud člověk nestane před svým Bohem tváří v tvář a dokud bude budovat jen na tom, co o něm slyšel, a nebude slyšet přímo jeho, nic nepochopí (sr Jb 42,5). Ovšem nečistý před Boha předstoupit nesmí a v tom je jeho největší bída. Je vyloučen i z obecenství svého lidu, a tím zbaven pomoci i opory. Bez Boha mu hrozí, že se stane obětí temných mocností (sr Ježíšovo podobenství, Mt 12,43-
45), a tady pomáhala jen modlitba a půst (sr 2S 12,16). Proto bylo první povinností lékaře chránit nemocného před vlivy temných mocností, a k tomu byli především povoláni právě kněží. O jejich lékařských zkušenostech nemůže být pochyb, takže jistě mohli pomáhat i účinně. Neobešlo se to ovšem bez všelijakého zaklínání a očišťování. Některým jejich magickým úkonům dnes už nerozumíme (2Kr 4,29-35). Veliká moc se přisuzovala vodě (5,10 -14), jistě právem. Je těžko odlišit oficiální praktiky od pokoutního čarování. Vždyť ani naše doba není prosta různých pověr. Ne nadarmo stanoví Starý zákon nejpřísnější tresty na čarodějnice a kouzelníky (Ex 22,17 Lv 20,27 Dt l8,l0n). Lze tu také poukázat na zálibu v amuletech. Ty nebyly zakázány, třebaže mají své zdůvodnění také v pověrečných představách o nadpřirozené ochraně před zlými vlivy. Kouzelně hojivou moc měl zřejmě i měděný had Nechuštán, kterého odstranil král Chizkijáš z jeruzalémského chrámu (2Kr 18,4 sr Nu 21,8n). Vedle lékařů-kněží tu byli i různí ranhojiči, kteří spravovali škody na zdraví, jež způsobil druhému člověk, zatímco kněží se uplatňovali především tam, kde byly ve hře vyšší mocnosti. Hebrejsky ,léčit` znamená totéž co ,látat` (r-p-'), Lékaři tedy především ,látali`, spravovali zranění, pohmožděniny, zlomeniny. U otevřených ran se rána nejdříve vyčistila, změkčila olejem a ovázala (sr Iz 1,6). Byly známy různé hojivé masti. Oblibě se těšil zvláště gileádský balzám (Jr 8,22 46,11). Zavinil-li někdo úraz druhého, byl povinen nahradit postiženému škodu a ,zajistit mu léčení` (Ex 21,19). Mezi lékaři a kněžími bývala i stavovská řevnivost (sr 2Pa 16,12) a kněží žárlivě střežili své výsadní postavení. Teprve v helénismu stoupla vážnost lékařského stavu (Sír 38,1nn). Nelze nezmínit šumersko-akkadské názory, byť ve Starém zákoně přímo nevyslovené. Byly totiž tak podmanivé, že přetrvaly až do středověku, a jistě byly tedy známy také v Izraeli. I v lékařství se uplatňoval světový názor Šumerů a Akkaďanů a zásada, že mikrokosmos je odleskem makrokosmu, vedla k závěru, že lidské tělo je obrazem vesmíru. jednotlivé orgány odpovídaly příslušným planetám. Proto měla vliv na zdraví a na průběh nemoci i konstelace hvězd. Pro Izraele však platil zákaz zpytování boží vůle z úkazů na nebi (sr Dt 18,10-14 ) . c) J a k n a n e b i, t a k n a z e m i ? Pohled na oblohu uváděl člověka vždycky v úžas, byť to bylo slunce velebně plující po nebeské báni nebo noční obloha posetá hvězdami (Ž 8 19 ). Nutilo k zamyšlení a k pozorováni. Vždyť na tom, co přichází shůry, závisel život. Bez deště nevzklíčí símě, bez slunečního tepla nedozrají plodiny. Pro Izraelce byla nebeská tělesa jen svítilnami zavěšenými na obloze. Měla člověku připomínat sváteční dny v roce a bohoslužebné okamžiky ve dne (Gn 1,14-18). Pro ty, jimž se nedostalo tak přímého zjevení, se naopak Slunce i Měsíc staly přímo božstvy, před nimiž se hluboce kořili v prachu, a připojily se k nim i oběžnice, především Venuše vystupující jako Jitřenka i jako Večernice. Z pozorování nebeských těles a jejich oběhu se záhy vyvinuly poznatky důležité pro každodenní život, zvláště v zemědělství. Už v pradávných dobách získali obyvatelé nilského poříčí a eufratsko-tigridského dvojříčí pozoruhodné hvězdářské znalosti a objevili zákonitosti, které podnes tvoří základy astronomie. Tehdy šlo však spíše o astrologii. Jakmile začala platit zásada, že pozemské dění má svůj předobraz v dění nebeském, neboli že to, co se děje na nebi, projeví se na zemi, začala se na nebi zjišťovat různá znamení a z nich se věštilo. Předpokládalo to přirozeně důkladné astronomické znalosti; ty se daly získat studiem a předáváním poznatků z pokolení na pokolení. Vznikaly skupiny odborníků-kněží, kteří se tomuto studiu cele oddali a bez jejichž dobrozdáni nebylo možno začít žádný podnik. I když způsobu, jak se božstva dotázat, bylo mnoho, hvězdopravectví mezi nimi zaujímalo čelné postaveni. Mistry ve hvězdopravectví byli zvláště Kaldejci (Novobabylóňané). Izrael i Juda byli po staletí vystaveni asyrskému a babylónskému vlivu, a ten se neomezil jen na oblast politickou. Poražený byl povinen vzdát náležitou poctu i bohům vítěze. Pro pohany z toho nevznikaly žádné těžkosti. Prostě ztotožnili bohy vítězů se svými nebo je připojili ke svým. To Izrael nemohl a nesměl. Zakazovalo mu to hned první přikázání Desatera (Ex 20,3 Dt 5,7 ). Výjimku si dovolil jen Šalomoun, protože sám byl svrchovaným králem a pánem nad všemi okolními vladaři. Proto i jeho Bůh snesl kolem sebe jiné bohy jako svoje královské dvořanstvo, které mu bylo poddána (§ 23e). Jinak tomu bylo za slabých a bezmocných králů izraelských a judských po rozpadu Šalomounovy říše. Králové severního království měli zřejmě tolik starostí s Baalovými ctiteli v řadách vlastního lidu, že bezděky Hospodinu vyhradili jen místo ,národního` boha, jednoho mezi mnohými. Jéhu se sice pokusil poměry násilně zvrátit ve prospěch Hospodina, ale právě on byl zpoplatněn Asyřany a jeho reforma zůstala nedokončena. Naproti tomu v Judsku se davidovští králové při každé příležitosti snažili prosazovat svrchovanost Hospodina a vymítali z jeruzalémského chrámu všechno, co nesouviselo s jeho bohoslužbou. Největším z královských reformátorů byl Jóšijáš (§ 14d), který vydatně využil úpadku asyrské velmoci ve snaze obnovit říši Davidovu i s jejími řády a pořádky. K jeho prvním vladařským zásahům patřila vyčištění chrámu (2Kr 23,11). Kde chce být uctíván Hospodin, Pán a Stvořitel všeho, nesmí se božská úcta prokazovat ničemu stvořenému, byť to bylo i slunce. měsíc a hvězdy. Jak hluboko zapustily tyto astrální kulty kořeny v duši lidu, poznáváme z toho, jak rychle se zase rozbujely po předčasné králově smrti, který padl v bitvě u Megidda r. 609. Uplynulo jen něco málo přes dvě
desítiletí a neschopní následovníci Jóšijášovi přivodili konečný pád svého království. Do té doby nás uvádějí slova proroka Jeremjáše. Marně volá lid zpátky k Hospodinu. Nebeský ,zástup` jim byl bližší a ženy, které v kultu Hospodinově nenacházely přiměřené uplatnění, se zcela otevřeně hlásily ke ,královně nebes` Venuši (Jr 44,15nm). Prorok neuspěl. Kult nebeských těles však lidu neprospěl a nakonec v něm i zanikl. Hvězdopravectví bylo prohlášeno za kouzelnictví (Iz 47,12n) a snaha proniknout taje nebes označena za titánství a vzpouru proti Hospodinu (Jb 38,33). Proto se ze Starého zákona nedozvídáme téměř nic o hvězdářských vědomostech Izraele. A přece nějaké znalosti měl. Dosvědčují to např. slova Ámosova (Am 5,8), která byla pronesena v době, kdy Izrael ještě nebyl bezprostředně ohrožen Asyřany a kdy jimi ani nebyl duchovně zotročen. Z prorokových slov vyplývá, že také Izrael věnoval nebeskému dění pozornost: Plejády vycházejí začátkem léta a mizejí začátkem deštivého období, Orion vychází i zapadá v době rovnodennosti, vystoupení prorokovo spadá tedy do doby podzimní rovnodennosti. O pozdější době pak platí, že tlak budí protitlak, nátlak ze strany vítězů vedl k tomu, že se Izrael uzavřel všemu, co mu jakkoli připomínalo moc jeho zotročitelů. Z úkazů na nebi byl ochoten uznávat jen ty, v nichž viděl předzvěst pohrom, kdy se Hospodinův hněv provalí ke zkáze celého stvoření (sr Am 5,18 Jl 2,10 Abk 3,11). Tyto obrazy soudného dne přešly i do křesťanství. Vzhledem k tomu, že vztahy na nebi tvořily předobraz vztahů na zemi - podle víry starých Orientálců -, setkáváme se také ve Starém zákoně s různými číselnými údaji, jejichž symbolika sleduje konkrétní cíle. Astronomické poznatky starověku doznívají i v naši dnešní praxi: 2 = slunce a měsíc, léto a zima, den a noc; 3 = slunce-měsíc-venuše, vzduch-země-voda (trojdílnost vesmíru); 4 = měsíční čtvrti, světové strany; 5 = počet planet bez slunce a měsíce, odtud pětidenní týden; 7 = počet planet včetně slunce a měsíce, počet dní jednoho týdne, trvání slavností aj.; 12 = obrazy zvířetníku, dvanáct měsíců do roka, dvanáct pokolení izraelských, dvanáct bran nového Jeruzaléma (Ez 48,31nn ) ; 70 (zaokrouhleno ze 72 = 6 x 12) = potomků Jákobových (Gn 46,27), pronárodů na zemi (sr Dt 32,8), překladatelů Septuaginty (§ 39a) apod. d) K a l e n d á ř. Čítáme-li ještě nyní dvanáct měsíců do roka, máme-li sedmidenní týdny a dělíme-li den na dvakrát dvanáct hodin po šedesáti minutách a ty po šedesáti vteřinách, držíme se výsledků pozorování starých Šumerů a Akkaďanů, kteří k těmto závěrům dospěli už před pěti tisíci lety. Je to nesporně nejstarší objev, který zůstal v platnosti. Částečné reformy kalendáře byly vynuceny okolností, že sluneční rok čítá přibližně 365 a 1/4 dne. Ale i to vypozorovali už staří hvězdáři a snažili se zlomky dnů vyrovnat vsunováním přestupních dnů (židé podnes vsunutím přestupního měsíce ve'adár). Starověk znal dvojí rok: sluneční o 365 dnech (Egypťané, Římané) a měsíční o 354 dnech (některé oblasti Přední Asie ). Začátek měsíčního roku se se slunečním tedy rozcházel o jedenáct dní a jejich začátky se přibližně setkávaly po 33 letech. Ctitelům Měsíce (nejdéle Arabům) to zřejmě nevadilo, pro výpočet přesných dějinných údajů je to však nemalá komplikace. Zdá se, že na to narážíme i v bibli: Začátek potopy se klade na 17. den 2. měsíce (Gn 7,7.1), její konec na 27. den 2. měsíce (8,14); počítáme-li s měsíčním rokem o 354 dnech, trvala 1 rok + 11 dní = 365 dní neboli celý sluneční rok. Ne nadarmo čteme o tom, že Abrahamův rod vyšel z Kaldejského Uru (11,28), tedy ze slavného střediska lunárního kultu, a že Abrahamův otec se jmenoval Terach - jeho jméno připomíná hebrejské výrazy jerach = měsíc (doba) a járéach = měsíc (luna). Rozděleni slunečního roku na dvanáct měsíců je dáno oběhem země kolem slunce (jejž starověk ovšem ještě neznal) a dvanácti obrazy zvířetníku (starověkým hvězdářům dobře známými). Nevychází to ovšem beze zbytku a nejsme na tom lépe ani při dělení měsíčního roku. Navíc se časem prosadily sedmidenní týdny (vedle babylónských pětidenních), které sice odpovídaly měsíčním fázím, ale neshodovaly se s rozdělením roku na měsíce. Každá doba si tu pomáhala, jak uměla. V Izraeli se sedmidenní týden ujal až po babylónském zajetí, kdy navrátilci na zdůraznění své odlišnosti od okolního světa začali klást důraz na obřízku a svěcení šabbátu. Tento den patrně ve starších dobách stál vedle novměsíců jako druhý sváteční den v odstupu dvou týdnů (sr Am 8,5 Oz 2,13 Iz 1,13n) a teprve od 6. století se stal ,sobotou` čili sedmým dnem každého týdne. Ostatní dny se po tomto dni jen počítaly; neměly vlastni pojmenování. Také rozdělení dne na hodiny začalo asi až po návratu z babylónského zajetí. Předtím se denní doba určovala podle výšky slunce (Gn 18,1 1S 11,11) nebo podle obětní doby (1Kr 18,29.36) a noční podle nočních stráži (Sd 7,19). Slyšíme sice také a Achazových slunečních hodinách (Iz 38,8 sr 2Kr 20,9-11), ale nedozvídáme se, jak byly zařízeny a zda jednotlivé stupně, které ukazovaly, odpovídaly stejně dlouhým časovým úsekům. Kenaanci počítali na sluneční roky, které začínaly o podzimní rovnodennosti. Souhlasně s ustupujícím sluncem začínaly o úplňku, když i měsíc začal ustupovat. Tento kalendář Izrael převzal (sr Ex 34,22) a přes všechny proměny času si jej uchoval jako ,bohoslužebný` kalendář (a stát Izrael podnes jako oficiální státní), přestože ve veřejném životě záhy převládlo počítání od jarní rovnodennosti se začátkem o novměsíci, když se na nebi objeví první měsíční srpek. Existencí tohoto dvojího kalendáře se současně vysvětlí zdánlivý rozpor v údajích o začátku výročních slavností. Jestliže Zákon uvádí jejich pořadí od pesachu (velikonoc) přes letnice ke stánkům (Ex 23,15n; § 26), znamená to, že vychází od jarní rovnodennosti. Při ní začínal den s večerem a noc, kdy se objevil první měsíční srpek, se počítala k začínajícímu dni. Po babylónském zajetí se za začátek
dne počítalo jitro a noc náležela k právě skončenému dni. Hod velikonočního beránka tudíž začínal 14. dne 1. měsíce večer (Ex 12,6), v předvečer vlastní sedmidenní slavnosti (Lv 23,5n Nu 28,16n), která začínala 15. dne, tj. v den prvního jarního úplňku (§ 2.6a).. V Ez 45,21 se proto podle babylónského kalendáře uvádí 14. den jako začátek slavnosti. Měsíce se zpravidla jen číslovaly, i když měly svá jména, zčásti známá také z foiničtiny. Ze starohebrejských jmen známe jen čtyři 'ábíb = měsíc klasů, později nísán; zív = měsíc květů, pozdější 'ijjár; 'étáním měsíc ustavičně proudících vod (?), pozdější tišrí; búl = měsíc podzimních lijavců (?), pozdější marchešván. V jednom textu nalezeném r. 1962 u Aradu je snad jmenován další měsíc ,slunečního žáru` cach (sr Iz 18,4). Asi až po exilu se ujala a udržela tato jména: nísán (březen-duben),'ijjár (IV.-V.), siván (V.-VI.), tammúz (VI.VII.), 'áb (VII.-VIII.) , 'elúl (VIII.-IX.), tišrí (IX.-X.), marchešván (X.-XI.), kislév (XI.-XII.), tébét (XII. -I.), šebát (I.-II.), 'adár (II.-III.), ve'adár (přestupný měsíc vždy po dvou letech). Dnes začíná židovský kalendář v měsíci tišrí na podzim. Z mimobiblické literatury víme něco o zvláštnostech židovských sekt, které měly svůj vlastní kalendář. Např. pseudepigrafní kniha Jubileí (§ 42b) má rok o 364 dnech, čili rovných 52 týdnech. Sedm roků tvořilo ,týden let` (sr Da 9,24), po sedmi týdnech let následovalo milostivé léto (sr Lv 25,70). S obdobnými údaji se setkáváme u pseudepigrafního Chanóka (Henocha) a v písemnostech kumránské pospolitosti (§ 43b), která však vykazuje navíc i některé osobité zvláštnosti. Podle jejího kalendáře začínaly hlavní svátky vždy ve stejný den týdne; začátek pesachu, 15. nísán, byl vždy ve středu, letnice začínaly v neděli (první den po sobotě) a nový rok byl pravidelně ve středu. Žádná odchylka nebyla přípustná. Podle některých badatelů tu dožívá původní kněžský kalendář, který byl patrně už v královské době podle potřeby upravován, když se sluneční a měsíční rok příliš rozešly. U Babylóňanů k takovým ,reformám` docházelo také. e) U m ě n í. Mluvíme-li o umění, myslíme především na sochařství. Z Egypta i Mezopotámie se dochovalo množství soch a plastik svědčících o umělecké vyspělosti tamních národů. Z Palestiny neznáme téměř nic takového. Zákaz Zákona zhotovovat jakékoliv předměty, jimž by se prokazovala pocta (Ex 20,4n Dt 5,8n), nutně vedl k občasným obrazoboreckým bouřím, jež znamenaly zkázu i toho mála, co bylo v jiných dobách vytvořeno. Např. severoizraelský král Jarobeám I. dal zhotovit pro svatyně v Bét-elu a Danu zlaté býčky (1Kr 1Z;28). Šlo spíše o řemeslnické výrobky než o umělecká díla: dřevěný model potažený zlatým plechem. Nicméně to byly nějaké sošky. Elijáš a Elíša do Bét-elu vcházeli i vycházeli (2Kr 2,2) a býčci je neuráželi. Viděli v nich patrně jen Hospodinovu podnož a Hospodin sám na nich asi stál (neviditelný) jako stáli babylónští bohové na svých posvátných zvířatech. O sto let později Ámos a Ozeáš proti býčkům horlí. V jejich době byli býčci pravděpodobně chápáni jako zobrazení Boha, snad pod egyptským vlivem (sr Oz 8,5n 10,5n 4,15 Am 5,5 4,4). Podobně měli po staletí v jeruzalémském chrámu měděného hada Nechuštána, ale král Chizkijáš uznal za nutné jej zničit ( 2Kr 18,4 ) . Ze Starého zákona známe řadu označení pro různě modly a dá se předpokládat, že neoznačovaly jen pouhou představu, nýbrž velmi konkrétní předměty. Podle názvů se dají rozlišit sochy odlité (hebr. masséká), vytesané (semel), vyřezané, případně i malované (celem), v procesí nesené (nešú'á), hnus vzbuzující (šiqqúc) apod. Ty všechny bývaly v obrazoboreckých bouřích ničeny, takže nemůžeme očekávat, že by se někdy archeologům podařilo některou vykopat: V domácnostech mívali i Izraelci ochranné bůžky zvané teráfím. Ani o těch nedovedeme říci nic bližšího. Někdy byli malí, že se dali dobře ukrýt (Gn 31,19.30), jindy mohli vzbudit zdání, že pod přikrývkou leží člověk (1S 31,19). U žen byly v oblibě sošky bohyně plodnosti. Těch byla nalezena značné množství, hliněných i kovových, zvláště z královského období. Nejrozšířenější byly sošky nahé bohyně zvané všeobecně Aštoret. Má kulatou hlavu, přistřižené vlasy a rukama nabízí prsy ke kojeni. Jiné typy vykazují cizí vlivy, např. vysokou korunu chetejského typu (z Taanáku), jiná má visuté rohy (Aštoret Karnajim z Gezeru), opět jiná je viditelně těhotná a další si cudně zakrývá rukou ohanbí (obě také z Gezeru). Některé bohyně, někdy nahé, jindy oděné průsvitným přiléhavým šatem, vykazují egyptské vlivy (mají paruku egyptské Hathory). Nejkrásnější památkou je helénistická Aštoret ze Sandachanny z doby Seleukovců s hvězdovou čelenkou (kolem r. 200 př. n. 1.). Naproti tomu nálezy sošek mužských božstev jsou poměrně ojedinělé: bét-šemešská soška z 12. stol. (sedící bůžek s egyptskou čepicí) a jiná, o něco mladší z Tell džemme (bůžek sedící na hliněném vozíku připomíná élamské nebo kappadocké obdoby), z Megidda pochází bojující Hadad syrského typu (13. stol.) a porůznu jemu podobní i z raného izraelského období. Jako legální výzdobu chrámu je třeba uvést sochy a obrazy cherubů. Měli své místo dokonce ve velesvatyni, kde svými křídly zastírali víko Hospodinovy schrány. Známe je ovšem jen z popisu v 1Kr 6,23-28. Šlo o dřevěné řezby úctyhodných rozměrů, obložené zlatem. Zlato bylo vítanou kořistí a dřevo při zničení chrámu shořelo. Nedochovalo se z nich proto nic a pokusy o rekonstrukci jsou právě jen pokusy. O skutečné podobě cherubů nevíme nic. Spolu s palmami a věncovím z květin byli výzdobou celého Šalomounova chrámu (v. 29). Rovněž ostatní výzdoba a zařízení chrámu (měděné moře spočívající na dvanácti býcích, oba sloupy před vchodem chrámovým atd. 1Kr 7,13nn) pořízené především foinickými umělci, všechno je, žel, nenávratně ztraceno.
Také paláce boháčů skýtaly dobrou příležitost k umělecké výzdobě. Mluví-li Ámos o domech ze slonoviny (Am 3,15), není divu, že přitahovaly pozornost útočníků a můžeme vděčit jen bezohledné hrabivosti asyrských vojáků, že se nezdržovali maličkostmi a že tedy v Samaří se v troskách královského hradu dochovaly aspoň zbytky někdejší přepychové výzdoby nábytku. Slonovinové řezby ovšem byly původně zčásti potaženy zlatem a měly vložky z drahých kamenů a barevného skla. Egyptský vliv vykazuje např. bezvousá okřídlená sfinga se zástěrkou mezi předníma nohama nebo lev útočící zdola se zvednutou hlavou na býka nebo ženská hlava v okně, různé stylizované rostlinné náměty apod. V této souvislosti je možno zmínit i drobnější řezbářské práce. Nejspíše z 8. stol. pochází z Megidda Šema`ovo pečetítko s vyobrazením řvoucího lva a jménem vlastníka. Do doby kolem r. 600 nás vede pečetítko Jaazanjášovo z Tell en-nasbé s obrazem bojujícího kohouta ve spodní třetině a majitelovým jménem nahoře. Výzdoba pečetítek je velmi rozmanitá a prozrazuje leccos nejen o kulturních vlivech ciziny; nýbrž i o vlivech duchovních. Tak známe ze Samaří např. pečetítko s malým Hórem sedícím na lotosu a z Jeruzaléma pečetítko s okřídleným slunečním kotoučem a Hórovským okem. Svoje pečetítka měli různí hodnostáři, např. ,správce domu Gedaljáš` (kolem r. 600); a v některých případech i ženy, jak je dosvědčeno vrytým jménem, např. `amadjáhú bat (= dcera) šebenjáhú(ova). Okolní neizraelské oblasti poskytují aspoň ojedinělé doplňky umělecké tvorby. Dokladem egyptského poručnictví je reliéf z 12. století ze zajordánské Balúy na jih od Arnónu. Domácí umělec, Moábán, znázornil krále ve faraónském hávu, ale s domorodou čelenkou. Po jedné straně stojí pravděpodobně moábský bůh Kemóš s egyptskou korunou, žezlem a klíčem života. Z druhé strany stojí asi bohyně Aštoret, oděná po egyptsku včetně koruny a také s klíčem života. Připojeny jsou symboly slunce a měsíčního srpku a navíc nečitelný nápis. - Z 9. stol. pochází jiný reliéf boha ba`al šámín, Baala nebes z foinického Amrítu. Bůh vyobrazeny s egyptskou korunou a zástěrou, ale s mitanským bumerangem v jedné ruce a uloveným zvířetem v druhé, stojí na lvu kráčejícím přes hory obklopen astrálními symboly. - V severní Sýrii se dochovalo z doby kalem r. 1000 několik hrubě opracovaných masivních božských soch, z nichž téměř třímetrové torzo jedné má označení neb, což odpovídá hebrejskému necíb. Tyto sochy působí až hrozivě svou nehybnou tajuplností a povzneseným klidem božstva. Takové nesíby stavěli asi Pelištejci jako svá ,výsostná znamení` na izraelském území a později David na obsazených územích (1S 10,5; 2S 8,6.14). Nedochovalo se z nich však nic, stejně jako z různých památníků zvaných šém (= jméno) nebo jád (= ruka, přeneseně pak pyj). Takové šém si pořizuje David po vítězství nad Aramejci (,získal si jméno`, 2S 8,13) a jád si vztyčuje bezdětný Abšalón v královském údolí (,posvátný sloup`, 2S 18,18). Je ovšem sporné, dá-li se tu hovořit o uměleckém díle. Za falus posloužil obyčejný zaoblený kámen, podobně jako ašéra, znak ženského božstva byl obyčejný kůl nebo strom s osekanými větvemi. Obrat v umělecké tvorbě začíná až obdobím helénským a římským. Z této doby se zachovaly i nástěnné malby v hrobkách a krásné mozaikové podlahy, dokonce v synagógách. f) P r á v o. Staří Izraelci neznali rozlišení práva na božské (latinsky fas) a lidské (ius). Velmi ostře však rozlišovali mezi zásahy do božích nároků a poškozením práv člověka. Podle toho se vyměřoval trest a předejdeme mnohému nedorozumění při výkladu Písem, budeme-li mít tento rozdíl stále na mysli. Hovoříme o právu odvety a odškodnění. S obojím se setkáváme i jinde ve staroorientálním právu, ale stále ještě se chybuje v tom, že se klade důraz na vyšší stáří např. zákoníku Chammurapiho, případně jiných, dokonce i šumerských, a že se starozákonní předpisy chápou jako jejich pozdní odraz. Přirozenější je počítat s ještě starší společnou tradicí ustalovanou ústně už dlouho, než došlo k jejímu písemnému zachycení. Případné podobnosti jsou dány společným kulturním dědictvím. Ale jsou tu i podstatné rozdíly, vyplývající z duchovního svérázu Izraele. V běžném denním životě rozhodovalo především právo zvykové. I královská dcerka dobře ví, že "to se v Izraeli přece nedělá" (2S 13,12). Ještě dnes nebere průměrný občan zákoník do ruky jako svou denní četbu, natož tehdy, kdy čtení a psaní vůbec nebylo pro obyčejného člověka něčím samozřejmým. Zvykové právo však bylo zakotveno ve vědomí všech, a protože byla posvěceno přímo autoritou božího zákona, bylo i nedotknutelné. Ohled na boží zákon byl nesporně velmi vážným činitelem, vždyť boží nároky provázely člověka na každém kroku. Tyto nároky bylo třeba formulovat stručně a úderně, aby si je každý mohl zapamatovat. Nekonečná splet paragrafů je nejvýš pro odborníky. Tak vznikl záhy soubor ,desíti slov`(0) či přikázání (Ex 34,28 Dt 4,13 10,4), jejž označujeme jako Desatero. V pozdějším liturgickém užití při bohoslužbě se některá přikázání rozrostla o vysvětlující doplňky, a ty mohly být v jednotlivých svatyních různé, jak vyplývá z rozdílů mezi Ex 20 a Dt 5, ale základ zůstal nedotčen. Jsou to apodiktické příkazy nebo zákazy, krátké a jadrné a v praxi přes svou jednoznačnost vlastně nesplnitelné. Usvědčují člověka z hříchu, byť se někdo jevil lidem i sobě samému sebelepší. Jen považme vážnost jejich výkladu ve slovech Ježíšových (Mt 5,21n.27). Desatero se tak stává majákem, který svítí bouřemi a temnotami času k vzdálenému cíli, ke kterému bude člověk po celý život směřovat, aniž ho kdy dosáhne.
Proti apodiktické formě jednotlivých přikázání Desatera jsou všední ustanovení určená pro každodenní praxi vyjádřena formou kasuistickou, neboli zabývají se věcí případ od případu. Podobné případy se řešily podobně; vyskytl-li se odlišný případ, bylo nutno doplnit zákon o další bod. Srovnejme příkladem k apodiktickému zákazu "Nezabiješ" kazuistické rozvedení v Ex 21: způsobí-li někdo smrt člověka (svobodného), zemře (v. 12), stalo-li se to neúmyslně, může se uchýlit do útočištného města (13), za úmyslnou vraždu následuje bezpodmínečná smrt (14), za zabití otroka je jen trest (blíže nestanovený, 20), přežije-li otrok jeden až dva dny, nestane se nic (21), za smrt těhotné ženy je smrt (23), ale vede-li ublížení jen k potratu, zaplatí pachatel pokutu (22) atd. Jiný příklad: za cizoložství s vdanou ženou jsou smrtí potrestáni oba (Lv 20,10), ožení-li se někdo s dívkou i její matkou, budou dokonce upáleni všichni (14), za svedení zasnoubené dívky v městě budou ukamenováni oba (Dt 22,23n), stane-li se tak na poli, zemře jenom muž, protože dívka možná volala o pomoc a nedovolala se (25-27), za svedení panny zaplatí muž pokutu ve výši věna a ožení se s ní (28n), leda že by mu ji otec dívky odepřel dát za ženu (Ex 22,15n) atd. Z uvedených případů vyplývá, že tam, kde jde o poškozeni člověka, jeho majetku či cti, je pachatel povinen škodu nahradit a poškozeného odškodnit. Pro naše dnešní cítění je arci nezvyklé, že za ublížení otrokovi je odškodněn jeho pán, protože otrok je jeho majetkem, a podobně za svedení panny její otec, protože znehodnocená je jeho dcera. Za různé krádeže se poskytovala plná náhrada (Ex 22,2), případně dvojnásobná (3.6.8 ), ba až čtyř i pětinásobná (21,37) . Nebyl-li zloděj schopen škodu nahradit, mohl být prodán do otroctví (22,2). Soud mohl rozhodnout i o nevině a obžalovaného osvobodit (10); rozhodne ,přísaha při Hospodinu`. Jakmile však člověk zasáhne do výsostných nároků Hospodinových, nastupuje trest podle zásady odvety: co jsi způsobil nebo jen chtěl způsobit druhému, stane se tobě. Odtud tvrdé tresty "život za život" (Ex 21,23), protože Dárcem života je Hospodin. On je také jeho jediný Pán. Obdobně platilo: "Oko za oko, zub za zub" atd. (v. 24), ovšem jen tam, kde postižený byl svobodný, plnoprávný občan. Odtud rozumíme i mnohým prosbám žalmisty, které nás zarážejí svou krvelačností. Je však nutné všimnout si, že prosebníkem je davidovský žalmista, ne kdokoliv. A davidovský žalmista vystupuje jako boží prostředník (§ 13a). Útoky namířené na něho míří ve skutečnosti na Boha. Dalo by se tu říci ono novozákonní: "Já a Otec jsme jedno" (J 10,30). Otec se musí Syna zastat a ,rozbít čelisti jeho nepřátelům` (Ž 3,8), kteří ,doplatí na své plány` (5,11), ,spadnou do jámy, kterou vyhloubili` Hospodinovu pomazanému (7,16), co chystali, ,vrátí se na jejich hlavu` (v. 17), ,uvíznou v léčce, kterou přichystali vlastní rukou` (9,17), Hospodin ,přerazí paži svévolníka` (10,15), protože je spravedlivý (11,7). Nikde tu nejde o projevy lidské mstivosti, nýbrž o vášnivou touhu zabránit jakémukoli zneváženi boží svatosti. Soudní pravomoc náležela především kněžím (Dt 17,8-13). Dokud nebyla provedena centralizace kultu, řešily se lehčí případy také při venkovských svatyních, případně spadaly do pravomoci místních ( původně rodových) stařešin a ustanovených soudců (I6,18). Pozdní tradice spojuje obnovu této praxe s jménem krále Jóšafata (2Pa 19,4-11), jehož jméno znamená: ,Hospodin soudí`. Původně se odvozovala od Mojžíše (Ex 18,13-26). Při soudním řízení připadal důležitý úkol svědkům, zvláště šlo-li o případy, které se trestaly smrtí. Bylo zapotřebí shodné výpovědi aspoň dvou svědků, aby mohl být takový výrok vyřčen (Nu 35,30 Dt 17,6), a na svědcích bylo, aby potom hodili první kamenem. Běda křivému svědkovi, smrt stihla jeho (Dt 19,18n). A přece se nacházeli i takoví (1Kr 21,10.13). Kde nebylo svědků, nastupoval boží soud. Jím se mohla očistit žena neprávem obviněná z nevěry (Nu 5,11-31). Jím se očišťovalo město, na jehož pozemku se našla mrtvola zabitého (Dt 21,1-9). Jím se zjišťoval pachatel (Joz 7,14-26 1S 14,38-45). Ve zvlášť těžkých případech byl s viníkem souzen i celý jeho dům (Joz 7,1.4-26), "do třetího i čtvrtého pokolení" (Ex 20,5 Dt 5,9), tj. všichni, kteří s ním žili pod jednou střechou a stáli pod jeho duchovním vlivem. Izrael znal i krevní mstu, kdy nejbližší příbuzný byl povinen zastat se např. zabitého. Pokud byla uznána nevina toho, kdo smrt způsobil, mohl se uchýlit do tzv. útočištného města (Nu 35,12 Joz 20,3). Tam byl chráněn před krevním mstitelem, ovšem nesměl město opustit. Teprve smrtí veleknězovou byly všechny viny smyty a provinilec směl opustit -útočištné město bez obav o svůj život (Nu 35,25 Joz 20,6). Praxe však někdy vypadala jinak, zvláště při palácových revolucích, kdy útočník vybil celý rod, aby nezůstal žádný mstitel (1Kr 15,28n a častěji). Nevinně prolitá krev ovšem volala o pomstu (sr Gn 4,10) a o tu se postaral Bůh (Ž 9,13 sr Abk 2,12n), nejvyšší Soudce (§, 22c). g) V á 1 k a. Z nejtěžších kamenů úrazu při četbě Starého zákona jsou zprávy o válkách vedených Izraelem. Válečné vraždění a všechny hrůzy kolem se jistě nijak nedají ospravedlnit ani tehdy ani dnes, a přece je nutno mezi válkami rozlišovat. Pozorný čtenář bible si snadno všimne podobného rozlišování už ve Starém zákoně. A navíc pozná, že vedení válek těsně souvisí se soudní praxí. Jako se společnost brání proti jedincům a neváhá uplatnit v mezných případech i trest smrti, musí se bránit, i když je napadena nějakým cizím společenstvím. Nepřátelství proti lidu bylo i nepřátelstvím proti jeho Bohu. To Hospodin nemohl strpět a svým věrným spěchal na pomoc, aby jim dopomohl k právu. On je Soudce, a proto i Válečník, Bůh nebeských i pozemských zástupů. Pozemské zástupy tvoří Izrael, a jako se přítomní podílejí na výkonu trestu smrti nad jedincem (výše f ), tak jsou všichni povinni účastnit se tažení proti kolektivnímu nepříteli.
Ve Starém zákoně se setkáváme přímo s označením ,bojů Hospodinových` (1S 18,17 25,28), které vedl David, a je zmíněna i nám blíže neznámá ,Kniha Hospodinových bojů` (Nu 21,14). V ní asi byly zachyceny zprávy, kdy a jak Hospodin sám bojoval proti nepřátelům svého lidu, např. jak "smetl do moře koně i s jezdcem" (Ex 15,1) nebo jak "přemohl Vahéba v bouři" (Nu 21,14) či vrhal na nepřítele "z nebe balvany až do Azeky" "a slunce zmlklo a měsíc stál" (Joz 10,11.13). Lid třeba jen přihlížel a Hospodina velebil písní (Ex 15,1 sr v. 21); jindy se boj e zúčastnil aktivně (Joz 10,13 ). Tyto ,boje Hospodinovy` vyžadovaly od lidu, především od bojovníků, kultickou čistotu. Válečné přípravy až nápadně připomínají přípravy na bohoslužbu. Jsou zmiňovány oběti (Sd 20,26) doprovázené postem, zjišťuje se boží vůle orákulem (např. 2S 5,19.23), přítomnost boží se zajišťovala tím, že se do bitvy přinesla schrána Hospodinova (1S 4,3), mužům byl zakázán styk se ženami (Urijáš nejde do svého domu, ani když je odloučen od vojska, 2S 11,11), nestříhali si vlasy jako názirové (Sd 5,2 sr 13,5) a nepili víno (sr úlitbu vody, 1S 7,6). I na čistotu vojenského tábora bylo pamatováno (Dt 23,10-15), protože táborem procházel sám Hospodin (v. 15). Předem byli vojenské povinností zproštěni všichni, kdo vystavěli nový dům, vysadili vinici nebo se zasnoubili (Dt 20,5-7), i ti, kdo byli,bojácní a zbabělí` (v. 8). V pozadí tu jsou různé náboženské představy a polyteistické přežitky, které člověka činily pro Hospodina nečistým, i když jim dnes už dobře nerozumíme. Jen v síle ,ducha božího` (1S 11,6) byl člověk schopen vykonat veliké činy. Náboženský ráz těchto ,bojů Hospodinových` je zdůrazněn i tím, že kořist náležela Hospodinu. Všechno, živé i mrtvé, bylo klaté (Joz 6,17.24) a běda, kdyby si někdo chtěl něco z toho přisvojit. propadl smrti (7,24n). Důvodem nesmiřitelného postoje byla obava, aby se něco takového nestalo Izraeli svodem a neodvedlo ho od Boha (Dt 7,1-5). V pozadí stálo především kenaanské modlářství (v. 5). Kde toto nebezpečí nebylo akutní, bylo i nařízení o zničení kořisti mírnější (Dt 20,10-20). Nejhůře na tom byli dlouho muži, případně i vdané ženy (Nu 31,7.17). Teprve časem je vítězové nechávali naživu jako otroky (sr 1Kr 20,39). Jako ,boje Hospodinovy` se uvádějí boje, které vedl Izrael, aby si vybojoval a obhájil zemi zaslíbenou. Ještě Davidovy boje, zvláště s Pelištejci (sr 1S 18,17), se tak označují, vždyť tu stále ještě šlo o bytí a nebytí Izraele jako lidu Hospodinova, Stačí připomenout chvástavé řeči Goliášovy: ". . . jestliže já přemohu jeho a zabiji ho, budete vy našimi otroky a budete nám sloužit" (1S 17,9). To by však znamenalo sloužit i jejich bohům. Před tímto nebezpečím zachráni1 David Izraele a dopadlo to tak, že aspoň část Pelištejců přešla do jeho služeb a připojila se k Hospodinu. Krásným příkladem Davidova věrného stoupence, který svého krále neopustil ani v jeho nejtěžších chvílích, je Itaj Gatský (2S 15,19-22), muž, který pocházel z města Goliášova. Také oddíly Keretejců a Peletejců a všichni Gaťané (v. 18) setrvali při Davidovi, když jej vlastní lid opustil. Zcela jiné války vedli severoizraelští i judští králové po rozpadu říše Šalomounovy. To už nebyly ,boje Hospodinovy` a Hospodin se k nim také neznal. Svévolné akce těchto králů proto nemohly ani skončit jinak než zánikem obou království, severního v zajetí asyrslsém (r. 721) a judského v babylónském (r. 587/6). Marně se králové zajišťovali stálým vojskem, marně vyzbrojil Ása své oddíly pavézami a oštěpy a jiné štíty a luky (2Pa 14,7), marně opatřil Uzijáš své oddíly pancíři a přilbami a dal zhotovit "důmyslně vymyšlené válečné stroje" (26,14n), marně čekali mnozí pomoc od Egypta (Iz 31,1). Jen dočasně vzplály zase ,boje Hospodinovy` za Makabejců v 2. stol. př. n. 1. a za obou protiřímských vzpour (r. 66-70 a 132-5 n. 1.), jenže nestačí, že lidé je tak pojmenovali a že při nich dokazovali největší hrdinství. Boží cesty byly jiné. Boží lid, lid jeho zvláštního vlastnictví, mezitím dospěl v jeho škole tak daleko, že mu nehrozilo nebezpečí, že utone v pohanském moři, a mohl se proto stát ,královstvím kněží` (Ex 19,6) celému světu. Vždyť Hospodinova je "celá země" (v. 5). A tu mu jeho lid podmaní jen věrností za všech okolností, i v utrpení. Nový zákon přinese zvěst o cestě kříže a o vítězství ve znamení kříže. Naproti tomu ti, kdo budou spoléhat na zbraně a na válečné hrdinství, zaniknou. Dok:ladem toho jsou i kumránští sektáři i se svým přesně promyšleným bojem na konci věku, jemuž věnovali svůj spis Válka synů světla proti synům temnoty (§ 43e). Ohlas vzpomínek na dávné ,boje Hospodinovy` doznívá ještě v představách posledního soudu. Bude to ,den polnice a válečného ryku` (Sf 1.,16), ale válčit nebude člověk, nýbrž Bůh, a válka, kterou povede, bude soudem nad zlem, hříchem a smrtí. Rozkvete nový život a zavládne mír. Lidé "překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji" (Mi 4,3), ale budou přicházet "na Hospodinovu horu, do domu Boha Jákobova" a říkat: "Bude nás učit svým cestám a my budeme chodit po jeho stezkách" (v. 20. Mír zavládne v celé přírodě (Iz 11,6nn).
III. NA BOŽÍCH CESTÁCH Literatura Abel, F. M., Histoire de la Paléstine depuls la conguéte d'Alexandre jusqu'á I'invasion Arabe I.-II.; Paris 1952. Ackroyd, P. R., Exile and Restoration, London & Philadelphia 1968. Albright, W. F., From the Stone Age to Christianity, 2. vyd. New York 1957 (mnohá vydání i překlady).
Beek, M. A., Geschichte Israels von Abraham bis Bar Kochba, holandsky originál Geschiedenis van Israel van Abraham tot Bar-Kochba, Zeist 1957, přel. W. Hirscb, Stulttgart ;1981, 1966, 1973. Bič, M., Trois prophétes dans un temps de ténébres, Paris 1968. Davids Kriegsführung und Salomos Bauttitigkeit, v: Travels in the World of the Old Testament, 1-11, Assen 1974, s holandským résumé. Bright, J.: A Historry of Israel, Philadelphia 1959. Daněk, S., Dobové pozadí Starého zákona, Praha 1951 (posmrtně). Noth, M., Geschichte Israels, 2. vyd. Göttingen 1954 (a další vydání). da Vaux, R., Histoire ancienne d'Israél. Les origines, Paris 1971. Histoire... La période des juges, Paris 1973 (posmrtně). § 11. PŘÍCHOZÍ A HOSTÉ a) Poutníci a svědkové - b) Aramejské začátky - c) Kenaanské zastávky d) Egyptský Josef e) Náboženství praotců a) P o u t n í c i a s v ě d k o v é. Praotce lidu staré smlouvy Abrama-Abrahama (Gn 17,5) poznáváme jako poutníka, který byl všude jen "host a přistěhovalec" (23,4) a na konci svého pozemského putování získal do vlastnictví právě jen místo pro hrob (v. 20 25,9n1. Jeho putování, časově naprosto neurčitelné, začíná v Kaldejském Uru, významném šumerském městě v jižní Babylónii (11,28.31) se slavnou svatyní měsíčního božstva Sin. Nic se nám nepraví, proč Abramův otec Terach i se syny a jejich rodinami Ur opustili, ba Septuaginta jejich tamní pobyt dokonce problematizuje, když jméno města nahrazuje obecným údajem chóra = krajina. Hebrejský text naproti tomu praotcův urský původ znovu zdůrazňuje v 15,7. Kočovníci byli prostě stále v pohybu. Cesta je nyní vedla do jiné svatyně Sinovy v severomezopotámském Cháranu. Tam zemřel Terach (v. 32), ale Náchor, bratr Abramův se tam usadil (sr 24,15). Abram dostal od Boha příkaz putovat dál (12,1). Opouští svůj rod a jde se svou neplodnou ženou Sáraj a synovcem Lotem, synem svého druhého, zemřelého bratra Hárana (11,27n) do neznáma za hlasem Boha, jehož jméno se dozvíme až později (sr Ex 6,3). Rozhodnutí Abramovo bylo činem velké viry. Jedinec si byl životem jist jen ve společenství svého rodu a čeledi. Vytržen z tohoto obecenství byl zbaven veškeré ochrany, zvláště když se vydal na cestu, jejíž cíl sám neznal. V tom mu nepomohlo ani rodové božstvo, které bylo spolu se svými vyznavači vázáno na určité místo. Navíc byl Abram bezdětný, tedy vůbec bez jakékoli opory. Ale poslechl a šel; hlas, který slyšel, si ho podmanil. Těžko si uvědomujeme dosah jeho rozhodnutí, díváme-li se na vše s odstupem a navíc očima novodobého člověka. Bůh, který se Abramovi zjevil, byl Él šaddaj, Bůh všemohoucí či všemocný (Ex 6,3). Biblický vypravěč jej ovšem od počátku jmenuje Hospodin (jahve), protože pozdější Izrael svého Boha uctíval především pod tímto jménem (sr 3,14). Abram toto jméno ještě neznal (6,3) a my se můžeme ptát, co vůbec věděl o Bohu, kterého se rozhodl poslechnout. Jeho krok byl prostě tak nepochopitelný a neuvěřitelný, že tento ,čin víry` (Gn 15,6) se ještě apoštolu Pavlovi stal podkladem učení o ospravedlněni pouhou věrou (Ř 4,3 Ga 3,6 sr Jk.2;23). V síle svého Boha prochází pak Abram celou syrsko-palestinskou oblastí a jako viditelné památníky dosvědčující jeho víru staví všude svému Bohu oltáře (Gn 12,7n 13,4.18). Hlad, který postihl zemi, jej však nutí pokračovat v cestě. Sestupuje do Egypta (12,10) - a Bůh je s ním i tam a přivádí ho zase zpátky do země, kterou zaslíbil jeho potomstvu (v. 7 15,7). Abram-Abraham prošel všemi třemi oblastmi, kulturními i náboženskými, tehdejšího známého světa, označovanými jako ,žírný půlměsíc`. Vychází z dvojříčí Eufratu a Tigridu a sestupuje do poříčí Nilu; prochází tedy krajinami, ve kterých vznikly mocné veleříše, a usazuje se v Palestině, která ležela mezi nimi jako nárazník a často se podobala obilnému zrnku mezi dvěma žernovy, stále v nebezpečí, že bude rozdrcena. Putování bezbranného praotce se však jeho potomkům stalo mocným svědectvím a všudypřítomnosti a nepřemožitelnosti jejich Boha, který dokázal praotce obhájit za všech okolností a prokázal svou převahu nad všemi místními bohy. Toto poznáni se lidu staré smlouvy stalo zdrojem síly a naděje v dobách všelijak těžkých, když sám byl rozvanut do nejzazších končin světa a ztratil vlast i řeč. Zachoval si jen víru a pro ni si zachoval i svéráz a v cizím prostředí nezanikl. b) A r a m e j s k é z a č á t k y. Izrael historické doby je společností nesporně různorodou (§ 9 d-j). Tim pozoruhodnější jsou jeho vzpomínky na vlastní začátky: ,.Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova . . ." (Dt 26,5). To vyznával každoročně, když Hospodinu přinášel prvotiny polních plodů do svatyně. Otcem je míněn Jákob, který pobyl dvacet let u svého strýce Lábana v Cháranu, odkud kdysi na boží příkaz vyšel jeho děd Abram-Abraham (výše a). Vědomí příbuzenských vztahů zůstalo v čeledi Abramově-Abrahamavě živé, takže po desítiletích odloučení posílá právě do Cháranu svého služebníka, aby odtamtud přivedl ženu Izákovi (Gn 24,4) ,z města Nácharova` (v. 10 sr 17.,27-31). Tak se stala Rebeka, vnučka Náchorova (24,15) Izákovou manželkou, a když jejich syn Jákob prchal před svým bratrem Ezauem, posílají ha rodiče zase do Cháranu k Lá-
banavi, bratru Rebeky (27,43 28,2). A Jákob se tam oženil s oběma dcerami Lábanovými Leou a Ráchel (29,23.28 ) a slouží svému strýci dvacet let. Potud neskýtá biblické podání žádné problémy. Nejasná zůstává jen otázka po aramejském původu cháranské pospolitosti. Historicky jsou Aramejci doloženi až koncem 2. tisíciletí př. n. l. (§ 3h). Odkud přišli? Dá se soudit, že oni sami nebo ty semitské kmeny, z nichž časem povstali, žili už dávno dříve v severní Mezopotámii a že byli akkadskými písaři zahrnuti do veliké skupiny Zápaďáků neboli Amorejců, jejichž náporu kancem 3. tisíciletí neodolal ani Šumer a Akkad. Mluvíme-li o amorejském stěhování, je to jen velmi nepřesné označení velmi rozložitého přesunu různých příbuzných semitských kmenů, mezi nimiž se mohli objevit i předchůdci Aramejců. Nic tedy nebráni tomu, abychom přibližně datovali předky Izraele už do první poloviny druhého tisíciletí (§ 3h). Do aramejského prostředí nás odkazují i vlastní jména Terachovců. Tak např. Nácharovo jméno se objevuje jako vlastní jméno města v blízkosti Cháranu (sr též ,město Náchorovo` v Gn 24,10, což je možno také přeložit: město [zvané] Náchor); je doloženo texty z Mari (18. stol., § 2e) jako Nachur i staroasyrskými doklady jako Til-nachiri. Nedá se rozhodnout, zda šlo původně o jméno kmene, podle kterého bylo nazváno město, či zda jméno města převzal kmen v jeho obvodu usazený. Jméno Abramova otce Teracha připomíná asyrské jméno města Til-turachi a jména dalších předků tohoto rodu (Gn 11, 16-22), kteří však podle biblické tradice nikdy do severní Mezopotámie nepřišli, lze srovnat s dalšími místními jmény: Serúg - Sarugi (na západ od Cháranu) a Peleg - Palugi (na soutoku Chaburu s Eufratem). V textech z Mari dále najdeme kmen Banu-jamina, který připomíná biblického Benjamina (= syna pravice či jihu), aniž tu je mezi nimi jakákoli bližší příbuznost. Podle biblického podáni se Benjamin narodil až na půdě Palestiny (Gn 35,18) a jako kmen nepřišel s aramejským prostředím do přímého styku. Vyskytují se tu i jiná jména připomínající některé syny Jákobovy, případně odvozená od týchž slovních kořenů, jako doklady jazykové příbuznosti starých semitských kmenů a čeledí. Jako výstraha před přílišným zjednodušením otázky po tělesném původu praotců poslouží biblické vyprávění o smlouvě, kterou uzavřeli Jákob a Lában. Navršili tedy hraniční val, který je v budoucnu měl oddělovat, a pojmenovali jej, každý ve své řeči: ,,Lában jej nazval Jegar-sahaduta (to je Násep svědectví) a Jákob jej nazval Gal-ed (to je Val-svědek)" (Gn 31,47). Oba muži, kteří uzavírají smlouvu jsou sice blízcí příbuzní, ale každý mluví svou řečí a náleží tedy jinému kulturnímu okruhu, který má dosah i na vývoj jazyka jeho společenství. Praotcové Izraele žili mezi Kenaanci a Izrael posléze převzal kenaanštinu za svou řeč (§ 3h), jejich cháranští příbuzní byli vystaveni vlivu akkadskému a amorejskému. Je jen přirozené, že se kočovníci přizpůsobovali usedlíkům, v jejichž blízkosti žili. Přesto zachovali zprvu zvyklosti svého někdejšího prostředí. Nejeden životní rys praotecké doby máme nyní doložen a vysvětlen různými mezopotámskými písemnými nálezy, např. v sutinách Nuzi (poblíž dnešního Kirkuku; § 2d). Nezáleží na tom, že tu šlo o lid churrijského, tedy nesemitského původu. Churrijci i Semité a později také Indoevropané tu žili klidně vedle sebe a vytvořili časem jednotnou kulturu. Tu si osvojili jak Aramejci cháranští, tak aramejští předkové Izraele. Ti, se i v Kenaanu přizpůsobovali místním zvyklostem. Když chtěl Abraham získat hrob pro Sáru, vyjednával s Chetejcem Efrónem (Gn 23). Ten byl ochoten Abrahamovi žádaný pozemek postoupit, ale celý, ,ne jen jeskyni na něm. Podle chetitskýeh zákonů se totiž kupující uvázal i v různé povinnosti, nám blíže neznámé. Těch se, chtěl Efrón zřejmě prodejem pozemku zhostit. Týkaly se patrně kultu zemřelých (sr Iz 65,3n). e ) K e n a a n s k é z a s t á v k y. Praotecké příběhy byly chápány jako zaslíbení. Hospodin od počátku rozhodl, že dá zaslíbenou zemi svému lidu a o svém úmyslu ujišťoval už praotce, kdykoli se jim zjevoval. Mluvil k nim za různých okolností a na různých místech a pro jejich potomky to už navždy zůstala místa posvěcená. Jednotlivé postavy praotců přitom zůstaly spjaty s konkrétními svatyněmi, např. Abraham s Chebrónem, Izák s Beer-šebou, Jákob s Bét-eiem a Šekemem, podle toho, v kterých oblastech se přednostně zdržovali. Z toho se dá soudit, že je původně za své patrony pokládaly ty čeledi, které byly sdruženy kolem příslušné svatyně, a že teprve postupně, jak se zapojovaly do společné amfiktyonie (§ 9f), přejímaly i druhé praotce za své. Vždyť ještě ve vyznání z Dt 26,5 se mluví jen o jednom, který ani není jmenován, ale míněn je jednoznačně Jákob. Ve Starém zákoně je jako předek Izraele jmenován téměř napořád Jákob. On je otcem dvanácti synů, po nichž se jmenuje dvanáct izraelských pokolení (Gn 29n a 35,18). Svou závětí na smrtelném loži určuje jejich budoucí úděl. jeho jméno se stalo označením celého izraelského společenství (sr Iz 40,27 a častěji) a on. sám první obdržel jméno Izrael (Gn 32,29), jež se pak stalo jménem lidu, který od něho odvozoval svůj původ. Příznačné je zdůvodnění změny jména. Došlo k ní při návratu od Lábana před setkáním s Ezauem, když Jákob ve strachu před bratrovou pomstou chtěl zase chytračit a byl dokonce ochoten obětovat část vlastní rodiny, jen aby zachránil Ráchel a Josefa. Tehdy se mu Bůh postavil v cestu a Jákob v těžkém a bolestivém zápase u Jaboku dospívá k poznání, že je za svěřený lid odpověden a že musí obětovat spíše sebe než kohokoli z druhých. Za věrnost v boji dostává nové jméno Izrael, tj. Zápasí Bůh. Nebude se už spoléhat na svoje staré úskoky (Jákob = Úskočný), nýbrž půjde budoucnosti vstříc beze strachu, v jistotě, že Bůh bude stát při něm. a
jeho zápasy vybojuje. Jestliže jeho potomci převzali toto jméno, stalo se jim slavným ujištěním, že nejsou v životě opuštěni a ztraceni, ale že zůstávají v rukou svého Boha, i když lidé proti nim rozpoutají sebedivější pogromy. Jsou-li vedle toho nazýváni i Jákobem, je to vážná připomínka jejich nedověry a spoléháni na vlastní schopnosti. Poučný to je výrok bezejmenného proroka z doby babylónského zajetí: ,,A nyní praví Hospodin . . . abych k němu přivedl Jákoba nazpět, byť i nebyl shromážděn Izrael" (Iz 49,5). V babylónském zajetí, kdy byl lid rozptýlen a zbaven možnosti sloužit Hospodinu v nečisté zemi starým způsobem, obětmi, a kdy mnozí věšeli hlavu a vzdávali se, připomíná jim prorok poslání, které mu Hospodin svěřil. Má shromáždit Jákoba. Izraele si může znovu vybudovat jen Hospodin, jen on si může z lidí všelijak chatrných a nespolehlivých vytvořit společenství svých svědků, kteří statečně a věrně setrvají na svých místech za všech okolností a svým příkladem budou svítit na cestu mnohým. Prorok dokáže svým úsilím shromáždit nejvýš všelijaké ty Jákoby, kteří se budou zajišťovat po svém a v nebezpečí budou utíkat a zrazovat. To jsou slova k zamyšleni pro církve i dnes. Starý zákon však nemluví jen o Jákobovi. Ví dobře i o druhých praotcích, třebaže tu např. Abraham nevystupuje nijak slavně: "Jsi přece náš Otec (ty, Bože), Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví" (Iz 63,16). Přesto je to on, kterého Hospodin povolal, a to jako jediného (51;2), takže mu apoštol Pavel právem vymezuje čelné postaveni jako ,otci věřících` (Ř 4,3 Ga 3,6). Jak si ho Bůh vedl hned od počátku, dočteme se v praoteckých příbězích. Přivádí jej k Šekemu, k božišti Móre (Gn 12,6); a tam se mu zjeví a současně jej posílí i zaslíbením: "Tuto zemi dám tvému potomstvu" (v. 7). A Abraham, tehdy ještě Abram, tam Hospodinu vybuduje oltář, podobně jako další u Bét-elu (v. 8 13,3n), kde se Hospodin ukáže Jákobovi ( 28,10-22 ) a obnoví své zaslíbení dané Abrahamovi (v. 13n). Také Jákob postaví v Bét-elu oltář (35,3.7) a zastaví se u posvátného stromu u Šekemu (v. 4). Abraham táhl dál k jihu. Jako místo jeho dočasného pobytu se výslovně uvádí božiště Mamre u Chebrónu (13,18). Tam dostane i zaslíbení o narození syna a dědice (18,1.10): Na své pouti postoupí až do Negebu, kde vykopal studnu u Beer-šeby a zasadil tamaryšek (21;31.33). Tam se setkáme také s Izákem (26,23) a zastaví se tam rovněž Jákob, až potáhne do Egypta za Josefem (46,1); a oběma se ukáže Hospodin, aby jim potvrdil věrnost svého zaslíbení. Ojedinělé je vyprávění o Abrahamově vojenské výpravě proti čtyřem východním králům (Gn 14). Šineárský (= babylónský, sr 11, 2.9) král Amráfel se dříve ztotožňoval s Chammurapim. Elasarský král Arjók by se dal srovnat s Arrivukem z textů z Mari, aniž proto o něm můžeme říci něco bližšího; shoda jmen nic neznamená. Élamský král Kedorlaómer ukazuje svým jménem do élamského prostředí, ale tamního krále toho jména neznáme. Král pronárodů Tideál se srovnává s chetitskymi králi jménem Tudchaliáš, ale ani tímto zjištěním nezíská vyprávění na historičnosti. Je to vyprávění vůbec záhadné, které se dříve chápalo jako doklad toho, že Abram žil v domě Chammurapiho (§ 2c). Dnes za ním badatelé vidí spíše něco jinotajného, protože se vypočetla, že číslo 318 Abramových ,zasvěcenců` (14,14) odpovídá podle tzv. gematrie číselné hodnotě souhlásek jména Elíezer (= Můj Bůh je pomoc; § 19b). Navíc Abram při pronásledování nepřítele proniká na sever "až k Danu", ačkoli Dan se tak jmenovalo až od doby soudců (Sd 18,29) a byla pokolením Dan vystaveno na místě někdejšího města Lajiš. Abram však touto svou vojenskou výpravou jako by vymezil budoucí hranice země zaslíbené "od Danu po Beer-šebu" (20,1 1S 3,20 aj.). d) E g y p t s k ý J o s e f. Po třech ,velkých` praotcích (Abraham, Izák, Jákob) následovalo dvanáct ,malých` (synové Jákobovi) podobně jako v hebrejském starozákonním kánonu (§ 36d) po třech velkých prorocích (Iz Jr Ez) následuje dvanáct malých (Oz až Mal). Jejich charakteristiku výstižně padává Jákobova závět v Gn 49. Nevyznívá pro všechny pochvalně. Do popředí vystupuji dvě pokolení: Juda směl slyšet pra svůj rod slova slavného zaslíbení, ale nejslavnější požehnání patřilo Josefovi. Josefovi je věnována i nejrozsáhlejší část praoteckých příběhů (Gn k. 37 a 39nn). Liší se od druhých i formou. Josef v nich vystupuje jako vzor muže moudrého a bohabojného. V mládí sice dovedl bratry popuzovat, až se rozhodli zbavit se ho, ale ve zkouškách obstál. Zachoval v Egyptě věrnost svému pánu Potifaravi, odolal svodům jeho ženy, obstál v žaláři a držel se svého Boha i po svém vyvýšení. Krásně projevil svou víru zvláště po smrti otcově; když se bratři báli, Že nyní využije svého postavení proti nim. Řekl: "Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid" (Gn 50,20). Hospodin mu dal nejen schopnost vykládat sny a rozpoznávat v nich boží záměry (37,5-11 40 41), dal mu i schopnost vidět události vlastního života ze zorného úhlu božích plánů. Proto v utrpení nezatrpkl, nýbrž tím pevněji se přimkl k tomu, o kterém věřil, že ho drží pevně v rukou a provází i situacemi lidsky viděno beznadějnými. Josefovými příběhy vstupuje do života izraelské amfiktyonie egyptský prvek. Už předtím se výslovně uvádí, jak Juda proniká mezi Kenaance, sám se jimi porušuje, ale také je získává pro Hospodina (Gn 38). Josef prodaný do Egypta zasahuje dokonce do egyptského prostředí, jako by předjímal zaslíbeni vyslovené po staletích prorokem (Iz 19,19-25). Žení se v Egyptě s kněžskou dcerou Asenat a zplodí s ní dva syny, Manasesa a Efrajima (Gn 41,45.50-52). Starý Jákob je oba před smrtí adoptuje (48,5) a požehnáním zapojuje mezi svých dvanáct synů. Přitom mladšímu dává přednost před starším (v. 14). Izrael se tak rozrostl ve společenství
nadkmenové, nadnárodní i nadrasové. Je to prostě boží lid, a protože je celá země boží, má do tohoto lidu přístup každý, kdo se srdcem chce k Bohu tohoto lidu cele přimknout. Právě v egyptském prostředí se jména Izrael (výše c) poprvé užije o synech Izraele-Jákoba jako označení kolektivu. Ačkoli jsou Josefovy příběhy velmi obsažné, není možno zasadit je do konkrétní historické souvislosti. Víme sice, že v egyptských dějinách se dostal k moci nejeden cizinec, ale o Josefovi egyptské doklady nemluví. Ostatně pro Egypťany nebyl Josefem. Sám ,jeho` farao, jehož také neznáme podle jména, mu jméno změnil na Safe-nat Paneach (Zachránce světa, Gn 41,45). Uvažuje se o tom, že příchod Jákobova rodu do Egypta (46,8nn) mohl být nějak v souvislosti s vpádem Hyksósů do Egypta (1710-1580, § 1a); to ovšem není nikterak zaručeno. Menší skupiny beduínů se stěhovaly nepřetržitě ze Sínajského poloostrova a jižní Palestiny do Egypta a zase jej opouštěly. Pro ,hyksóskou` teorii svědčí nejvýše poznámka, že v Egyptě "nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl" (Ex 1,8). To by mohl být některý farao z dynastie, která vypudila Hyksósy ze země. Na poněkud pevnější půdu nás přivádí zmínka o stavbě měst Pitom a Raamses (v. 11) izraelskými otroky. Stavba obou měst se připisuje faraónu Ramessovi II. (13. stol. př. n. 1.), takže se on označuje za faraóna útisku (§ 1a). e) N á b o ž e n s t v í p r a o t c ů. Zvláštní jsou vztahy, které všichni tři ,velcí` praotcové (Abraham, Izák, Jákob) udržovali k cháranské oblasti. Jaká tu byla duchovní pouta, není známo a určitě nešlo jen a svazky pokrevní. Nový začátek je dán Abramem. Začíná svého Boha nazývat Él a toto jméno zůstane v Izraeli označením Boha pro všechny časy. Dotvrzuje to ostatně už i svým jménem Izrael, hebrejsky jišrá'e1, tj. Zápasí Bůh (výše c). Později svému Élovi dá nepřeložitelné jméno Jahve (Ex 3,14 6,3) a totožnost obou vyjádří jmény jako Elijáš ('eli-jáhú) nebo Joel (jó-'é1) čili: Bohem je Hospodin, jen on a žádný jiný. Ještě ugaritské texty ze 14. stol. (§ 3e.j) znají Éla jako ,otce bohů a lidí` ale dravě se dere do popředí bůh plodnosti Baal. Na něj narazí Izrael v Kenaanu a dojde k těžkým a krvavým srážkám (sr 1Kr 18). Právě na jejich pozadí pochopíme, proč např. Elijáš svým jménem zdůrazňuje, že Bohem je Hospodin - a ne nějaký ba`a1, a proč mezi ,malými` proroky se jeden jmenuje Joel. Je to právě ten, který se nesmlouvavě zastává Hospodina jako jediného dárce úrod a vůbec života a ukazuje na nesmyslnost očekávání pomoci od nemohoucích bůžků, z nichž se jeden bojí druhého (Baal před Mótem, sr J1 2,9) a třetí oplakává prvního (1,8), jehož smrti umírá i celá příroda. Uctívání Éla v Izraeli je dokladem vysokého stáří víry této pospolitosti. Časem přestalo být označení É1 chápáno jako jméno vlastní a stala se jménem obecným, k němuž se připojovalo bližší určení, o kterého či jakého boha jde. Pro dobu praoteckou se jako jiného Boha praotců výslovně uvádí 'é1 šaddaj a hned se i připomíná, že pod tímto jménem se jim zjevoval sám Hospodin (Ex 6,3). Je to zajímavý doklad, jak už biblické podání počítá s postupným poznáváním Boha člověkem: První krok učiní Bůh, on se zjeví, ale člověk není schopen poznat a pochopit ho v plnosti. Dosti má na tom, uvědomí-li si, že tu je Bůh všemohoucí či všemocný, jak se Él šaddaj obvykle překládá, který se podstatně liší od všech ostatních, v moci všelijak omezených bůžků. Až bude třeba, zjeví mu Bůh a sobě více (sr Ex 3,14). Už Abramovi bylo dáno, aby svého Boha všemocného poznal také jako Boha nejvyššího, "jemuž patří nebesa i země" (Gn 14,22). To tehdy, když mu s požehnáním vyšel vstříc ,šálemský (= jeruzalémský) král Malkísedek, kněz Boha Nejvyššího` (v. 18). Abram mu tehdy dal ,desátek ze všeho` (v. 20) a v jeho jménu přísahal. Potvrdil tím, že v tomto Bohu vidí svého Boha. Když později David dobyl Jeruzalém, byl místní ,Bůh Nejvyšší` ztotožněn s Hospodinem, Bohem Izraele, a Šalamoun mu právě v Jeruzalémě postavil chrám a sobě palác jakožto pozemskému reprezentantu tohoto ,boha nebes i země`. Ěl byl pod různými přívlastky uctíván na různých místech. Izrael navazoval s místním obyvatelstvem styky a vstupoval i do tamních svatyň, narozdíl od středisek baalovského kultu. Do jedné významné élovské svatyně, Bét-elu, zavítal už Jákob prchající před svým bratrem Ezauem (Gn 28,19). Abram tam poblíž vybudoval oltář (12,8 13,3). Nyní se dozvídáme i jména místa: Lúz (28,19 35,6). Jmenovalo se tak asi podle posvátného stromu, který tam stál (hebr. lúz = mandloň). Jákob tam vztyčil posvátný sloup massébu (28,18), a nazval místo ,Domem božím` (= bét 'él). Jméno přešlo i na Éla, který tam byl uctíván a zřejmě se těšil kdysi veliké vážnosti (sr Jr 48,13 Oz 10,15). Byl uctíván ještě i jébskou židovskou kolonií v Egyptě v 5. stol. (§ 1d); tímto jménem označovali tamní židé Hospodina. V Judsku naopak přestala být užívána zřejmě po odtržení severních izraelských kmenů od domu Davidova, když Jarobeám povýšil Bét-el na státní svatyni proti Jeruzalému (1Kr 12,28n). Jinou élovskou svatyní bylo Šekem, které se honosilo svatyní ,boha smlouvy` a bylo kdysi při uzavírání různých smluv vyhledáváno jak ctiteli Élovými, tak Baalovými. Šekem bylo proto zastávkou i pro praotce, ale pokus o smlouvu mezi jejich lidmi a šekemskými Kenaanci skončil velmi neslavně (Gn 34). Jákob na to vzpomíná ještě na smrtelném loži (49,5-7). Nicméně se tam zastavuje i Jozue, aby s Izraelem vysvobozeným z Egypta právě v Šekemu obnovil smlouvu s Hospodinem (Joz 24,1.25). Svědkem uzavřené smlouvy se stal ,veliký kámen` pod posvátným stromem "při Hospodinově svatyni" (v. 26). Zmínka o Hospodinově svatyni je ovšem předčasná, protože Izrael ještě nebyl v zemi usazen a ještě nemohl budovat svatyně. Stačila, že místa byla posvěcena stromem, kamenem, pramenem, zkrátka něčím, co lidu připomínalo
nějaký boží zásah. Svatyně ve smyslu chrámu tam ovšem už byla, jenže kenaanská, v níž élovci uctívali ,boha smlouvy` ('él berít, Sd 9,46) a baalovci Baala smlouvy (ba`a1 berít, Sd 8,33 9,4). Izrael se tam uchyloval i v pozdějších dobách (sr 1Kr l2,1nn); ba Šekem patřilo dokonce mezi útočištná města (Joz 20,7 21,21). É1 uzavřel s praotci smlouvu (§ 24b), která se ovšem nevázala na Šekem. Její zvláštní průběh zachycuje Gn 15. Týkala se zaslíbeného potomstva a Bůh ji obnovoval, kdykoli se k praotcům skláněl zvláštním zjevením (Abramovi 12,7 13,14n 17,1, Izákovi 26,3n, Jákobovi 28,13n 35,11n). Pro izraelská pokolení se tak Él stal ,Bohem otců`, Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým. Sám se tak bude představovat svým vyvoleným, aby věděli, který Bůh k nim mluví (Ex 3,6), a lid jej tak bude oslovovat, aby jemu připomínal zaslíbení daná praotcům a sobě věrnost svého Boha, který svůj lid neopustí, i když pro jeho hříchy před ním svou tvář ,na chvíli` zakryje (sr Iz 54,7n). § 12. OSVOBOZENÍ OTROCI a) Otroky v Egyptě – b) Mojžíš - prostředník Hospodinův - c) Jozue - vůdce do odpočinutí - d) V zaslíbené zemi – e) Soudcové a) O t r o k y v E g y p t ě. Z egyptských textů a vyobrazení je známo, že ve všech dobách přicházeli do země obyvatelé přilehlých předoasijských oblastí, zpravidla v menších skupinkách, někdy za obchodem, jindy puzeni hladem, ale často také nedobrovolně jako váleční zajatci a otroci. S těmi se setkáváme někdy kolem r. 1500 př. n. 1. v dávných měděných a malachitových dolech na jihu Sínajského poloostrova u dnešního Serábit el-chádim. Poblíž stál chrám egyptské bohyně Hathor, ale skalní nápisy, jež tam byly objeveny r. 1904-5, dokázaly, že v dolech nepracovali Egypťané, nýbrž semitští otroci. R. 1915 se podařilo anglickému egyptologovi A. H. Gardinerowi přečíst několik znaků tohoto písma (protosínajského), značně neumělého a neustáleného, připomínajícího však nejstarší písma syrsko-palestinské oblasti (§ 31a). První přečtené slovo znělo (l)b`lt, tj. (pro) Baalat = (pro) Paní (= bohyni). Otroci, v nichž smíme vidět příslušníky západosemitských kmenů, příbuzných s kmeny usazenými v Palestině, se dovolávají ochrany své bohyně. Znalost písma si zřejmě přinesli ze své vlasti. Do Egypta sestoupili i praotcové Izraele. Sestoupil tam Abram (Gn 12,10) i Jákob, ten s celým svým rodem (46,3n Dt 26,5). Tato ,hrstka lidu` se v Egyptě stala "velikým, zdatným a početným národem" (Dt 26,5). Když jej Egypťané z obavy, aby nad nimi nenabyl převahy, porobili otrockou službou a když Izraelci ve své porobě úpěli k Bohu svých otců, on se jich zastal a vysvobodil je. Ve vyvedení z Egypta viděl lid staré smlouvy Hospodinův základní stvořitelský čin. Stvořil si svůj lid, a všechno ostatní, včetně stvoření světa (§ 22a), bylo tomuto dílu boží lásky podřízeno. Otroctví znamenalo sestup na nejnižší příčku lidské existence, takřka až k nebytí. Kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. 1. bylo otroctví všeobecným zjevem. Ať se člověk dostal do otroctví jakýmkoli způsobem, stal se majetkem svého pána a přestal být člověkem ve vlastním slova smyslu. Neměl nárok na stejnou ochranu jako jeho pán; kdo ublížil otrokovi, poškodil jeho pána a náhradu poskytl pánovi. V Egyptě byl pánem izraelských otroků sám farao. Když se rozhodl dát usmrtit novorozené chlapce (Ex 1,16), nebylo proti jeho rozhodnutí odvolání. Vždyť poškodí jen sebe, když se zbaví budoucích pracovních sil. Situace Izraele však byla právě v tom zcela výjimečná a nesrovnatelná, že byl otrokem v Egyptě. Je to zvláštní země, naprosto odlišná od Palestiny. Tam byl život závislý na dešti. Nedostavilo-li se dost vláhy shůry, byl hlad a bída a lidé hledali pomoc v Egyptě. Tato země nebyla a není závislá na požehnání nebes. Za svou úrodnost vděčí záplavám Nilu, tedy požehnání zdůli, jakoby přímo darům podsvětí. Je to tedy pravý protipól země zaslíbené. O tu pečuje sám Bůh "od začátku roku až do konce" (Dt 11,12). Egypt naproti tomu je jen ,zelinářská zahrada` (v. 10), o kterou musí člověk do úmoru pečovat, a přitom život v ní zůstává na úrovni živočichů, kterým dal Bůh "za pokrm veškerou zelenou bylinu" (Gn 1,30). Palestinu, třebas byla ve srovnání s Egyptem nepoměrně chudší, viděl Izraelec jako ,zemi oplývající mlékem a medem` (Ex 3,8 13,5 aj.). Tak označovali staří Orientálci svůj ráj, místo blaženého života. Pro Izraelce byla ,rájem` zaslíbená země právě proto, že byla tak cele odkázána na boží péči. Právě v ní si člověk nutně uvědomoval svou závislost na Bohu, v ní mohl proto také plně prožívat blízkost svého Boha a radovat se z obecenství s ním. Ještě prorok babylónského zajetí nazývá Egypt obludou (hebr. rahab) a drakem (Iz 51,9) a staví jej tím na rovinu božího i lidského nepřítele. A židovský filozof Filón Alexandrijský (asi 25 př. n. 1. Až 45 n. 1.), který sám v Egyptě žil a působil (§ 1e), prohlašuje Egypt v dotažení biblické zvěsti za zemi nízké smyslnosti, patrně i s ohledem na božské uctívání různých posvátných zvířat. Cesta do Egypta byla pro starozákonního člověka vždycky sestupem (hebr. j-r-d ) jako do podsvětí, zatímco do Palestiny se vždycky vystupovalo (hebr. `-l-h) jako do chrámu. Jestliže sestup do Egypta za Jákoba skončil v Egyptě zotročením lidu, který z něho povstal, znamená to, že se Izrael dostal na nejnižší stupeň lidské společnosti a že na světě už nebylo nad něj bědnějších. A Bůh se sklonil právě k těmto nejbědnějším, aby dokázal, že jeho láska obepíná celý svět a že z ní nikoho nevylučuje. Vysvobození z Egypta zůstalo pro Izraelce
provždy vytržením z propastných hlubin smrti ke spásným výšinám života chráněného Bohem. Proto také byl Izrael povolán k tomu, aby se stal ,královstvím kněží` (Ex I9,6) a vůdcem všech k Bohu. b) M o j ž í š – p r o s t ř e d n í k H o s p o d i n ů v. Mojžíš, z vody vytažený faraónovou dcerou (Ex 2,10), připomíná davidovského žalmistu, kterého sám Hospodin ,vytáhl z nesmírného vodstva` (Ž I8;17 = 2S 22,17). Obojí ,vytažení` je v hebrejštině vyjádřeno slovesem m-š-h vyskytujícím se ve Starém zákoně právě jen na uvedených místech: Jde tu a podivuhodnou záchranu ze smrtelného živlu. Princezna snad přijala dítě, které našla v ošatce, jako dar ,božského Nilu`, takže je zachovala naživu, ačkoli poznala; že "je z hebrejských dětí" (Ex 2,6). Je také pravděpodobné, že 'jméno, které mu dala, nemělo v egyptštině hic společného s výkladem, jaký jeho pohebrejštěné podobě dali Izraelci. Hebrejský tvar jména Mojžíš zní Móšé, gramaticky je to činné participium, které znamená ,Vytahujíci`, nikoli Vytažený. V tomto jménu je tedy zachyceno Mojžíšovo základní posláni: vytáhnout lid z egyptského ohrožení. Něco takového nemohlo faraónově dceři tanout na mysli. Je spíše pravděpodobné, že dala dítěti jméno po způsobu královských jmen, jimiž byl král prohlašován za syna některého božstva, např. Ramesse = syn boha Ra, Thutmose = syn boha Thóta apod. Mojžíš, původně asi messe nebo -mose byl svým jménem nejspíše označen jako ,syn Nilu`, přičemž izraelská tradice podržela jen polovinu jeho jména a přeznačila ji po svém. O Mojžíšová rodu se zprvu dozvídáme jen, že oba jeho rodiče byli "z Léviova domu" (Ex 2,1). Teprve později poznáváme i jejich jména: Amrám a Jókebed (Nu 26,59). U matčina jména zaráží teoforická složka jópřipomínající podobná jména jahvistická, jako Jónatan (= Hospodin dal), Jóel (= Hospodin je Bohem) apod. Bylo by to jediné ,jahvistické` jméno z doby před zjevením Hospodinova jména Jahve Mojžíšovi (Ex 3,14), smíme-li ovšem ve jménu Jókebed složku jó- pokládat za zkratku z Jahve. V Nu 26,59 jsou jmenováni i Áron a Mirjam jako Mojžíšovi sourozenci Áron jako budoucí kněz a Mirjam jako budoucí prorokyně. Sotva lze tyto údaje chápat jako rodinný záznam. Abramovi přece zjevil Bůh, že jeho potomci budou v Egyptě žit čtyři sta let (Gn 15,13) a o Jókebedě se praví, že se narodila Lévimu, synu Jákobovu. To se navzájem vylučuje, pokud nechápeme údaj ,dcera Léviho` ve smyslu ,z rodu Léviho`. Vztahy Áronovy a Mirjaminy k Mojžíšovi vyvolávají otázky. Nebyli mu vždy oporou, ba stáli občas v příkrém odporu proti němu (Nu l2,1n), a Áron, kněz a později dokonce velekněz, podlehl přání lidu a zhotovil mu modlu, zlatého býčka, zatímco Mojžíš dlel na hoře Sínaj (Ex 32,1-6). Také Áronovi synové Nádab a Abíhú propadli modlářství a zemřeli (Lv 10,1n Nu 3,4 26,61). Přesto se časem Áron a jeho rod stali vedoucími kněžími (Nu 20,28 Dt 10,6). Rozhodující vliv přitom měl patrně Sádok, potomek Áronova syna Eleazara, který věrně setrval při Davidovi za Abšalomovy vzpoury (2S 15; 24) a za Šalomouna se stal prvním veleknězem jeruzalémského chrámu. Jiný kněžský rod, Éliovci ze Šíla, odvozovali svůj původ ad jiného Áronova syna, Ítamara (1Pa 24,2.n). Ebjátar se však postavil proti Šalomounovi (1Kr 1,7) a byl jím proto vypovězen do Anatótu (2,26). Zachovala se dokonce zpráva, že danské kněžstvo odvozovalo svůj původ přímo od Mojžíše (Sd 18,30) a stálo tedy v opozici proti áronovskému kněžstvu. To nakonec své prvenství obhájilo, a tak bylo danovské kněžstvo odmítnuto jako schizmatické a z Mojžíšova jména (Moše) se v biblickém textu vsunutím písmene -n- stalo snadno jméno Menaše, připomínající jméno bezbožného krále (2Kr 21). Mojžíšovo poslání bylo jedinečné. Po jeho smrti mohlo být řečeno: "Nikdy však již v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, jemuž by se dal Hospodin poznat tváří v tvář" (Dt 34,10), ale Mojžíš už dříve ujistil svůj lid: "Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já" (18,15). Církev toto zaslíbení vztahuje na Ježíše Krista (Sk 3,22 7,37) a staví tím proti němu jakožto prostředníku nové smlouvy (sr 1K 11,25) Mojžíše jako prostředníka staré smlouvy, vědoma si přitom rozdílu mezi oběma: služebník - Syn (Žd 3,5n). Mojžíšova nesrovnatelnost tkví především v tom, že svůj lid vyvedl z Egypta, z té dračí země, kde mu hrozila jen zkáza (Iz 63,11n Mi 6,4). Exodus (vyjití) Izraele je však jen předobrazem slavnějšího vyjití, které měl dokonat Ježíš Kristus v Jeruzalémě (L 9,31) a které přišli učedníkům dosvědčit Mojžíš a Elijáš (v. 30) jako představitelé Zákona a Proroků (sr Mt 5,17). Ve Starém zákoně předcházely exodu egyptské rány. Měly prokázat nemohoucnost egyptských božstev (Ex 12,12 Nu 33,4) evangelia mluví o vyhánění zlých duchů (Mt 8,28-32 aj.). Cesta z Egypta vedla mořem. Je marné hledat na mapě místo, které bylo dějištěm tohoto přechodu (Ex 14n). Izrael tu vyznává, že Hospodin rozpolcením moře učinil pro svůj lid nový stvořitelský začátek. Líčení totiž až do podrobností připomíná známý babylónský mýtus o přemožení chaotické obludy Tiámaty bohemstvořitelem Mardukem. Rozdíl je hlavně v tom, že Hospodin nepodstupuje žádný zápas a nepotřebuje ničí pomoc. Na boží pokyn poslechne moře i Mojžíše (Ex 14,16.21.26n). Apoštol Pavel mluví o průchodu mořem ve spojitosti s křtem (1K l0,ln) a ukazuje tím na vlastní podstatu křtu. Rozchod s ,Egyptem` je sice rozhodující, ale jen první krok na cestě k novému životu. Mojžíš zprostředkoval lidu na další cestu znalost Zákona (Desatera, Ex 20 Dt 5 sr Mal 3,22 ), který zůstane pro všechna pokolení majákem svítícím. v životních temnotách k věčnému cíli. Ježíš smysl Zákona krásně shrnuje do dvojího přikázání lásky (Mt 22,37-40 sr J 13,34n). Pro lid staré smlouvy je Mojžíš typem zákonodárce. Jeho
jménem budou označovány i zákony pozdějších dob a biblické knihy Zákona ( hebr. Tóra = Gn. až Dt ) jednou ponesou rovněž jméno Mojžíšovo. Cesta do zaslíbené země totiž povede pouští s mnoha pokušeními a nebezpečenstvími. Zastávek bude dvaačtyřicet (tak podle Nu 33). Většina z nich zůstane zeměpisně neurčitelná, ale jejich počet (42) ukazuje lidu přišlému z Egypta na dvaačtyřicet egyptských záhrobních soudců, jimž se nebožtík musel zpovídat ze svého života. Jen kdo obstál, měl účast na věčné blaženosti. V protikladu k Egyptu je soudcem lidu Hospodin. On o svůj lid nepřestává pečovat a nám dnes zůstává připomínkou jeho ustavičné péče svatá večeře Páně jako ,hod duchovního sycení` (sr 1K 10,3n). Lid však Hospodina nepřestával popouzet a přivodil na sebe jeho soud (Nu 14,22n). I Mojžíš zakolísal (Nu 10,12 27,13n Dt 3,27) a do zaslíbené země nevešel (Dt 34). S takovou vážností hovoří Starý zákon o Hospodinově svatosti; ani Mojžíš ji nesměl beztrestně porušit. Moderní věda si často s Mojžíšem nevěděla rady a ve snaze vyloupnout z biblického vyprávění ,historické` jádro ztratila ze zřetele zpravidla i zvěstný záměr podání. Nesmíme zapomenout, co výstižně formuloval německý starozákoník G. von Rad, že Starý zákon vznikl jako vyznání Izraele a že jej správně pochopíme jen jako spoluvyznavači. A ve vyznání Izraele Mojžíš daleko překonal všechny lidské rozměry. Čteme o něm, "že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři" (Ex 34,29.30.35). Hebrejština má na těchto třech místech sloveso q-r-n odvozené od nomina qeren = roh. Vulgáta proto nepředpokládá žádné ,záření` kůže, nýbrž mluví přímo o ,orožené` kůži. To je pravděpodobně původní smysl textu. Rohy byly znakem bohů a božných králů. Jako božímu prostředníku náležely tedy i Mojžíšovi. Michelangelo (pod vlivem Vulgáty) Mojžíše vskutku zobrazil s rohy. c) J o z u e - v ů d c e do o d p o č i n u t í. Do zaslíbené země uvedl Izraele Jozue, syn Núnův (Nu 27,18-21 Dt 34,9), muž, který osvědčil svou věrnost Hospodinu již za Mojžíšova života (Ex 17,9-13 Nu 11,28 13,I6 14,6-9 Dt 1,38 aj.). Jeho původní jméno Hóšea mu Mojžíš změnil na vyznavačské jméno Jehóšúa (Jozue), tj. Hospodin je spása (?). Od jeho stažené farmy Jéšúa je odvozeno jméno Ježíš (obojí řecky Iésús). Oba se stali vůdci svého lidu do odpočinutí, Jozue do odpočinutí časného v zemi zaslíbené, Ježíš do odpočinutí věčného (Žd 4). Obojí vycházelo z božího úradku, ne z lidského úsilí. K jménu Jozuovu se proto pojí údaje o dobytí celé Palestiny, přestože k tomu za života Jozuova nedošlo. Samo biblické podání např. dobře ví, že teprve "po Jozuově smrti" vytáhl Juda spolu s Šimeónem do boje proti Kenaancům (Sd l,l-3), že "Manases nebyl s to podrobit si Bét-šeán" atd. (v. 27), a podobně ani další pokolení neovládla ,svá` území. Jeruzalém dobyl teprve David (2S 5,7), ačkoli už "Judovci bojovali proti Jeruzalému" (Sd 1,8). V bibli nemáme před sebou kronikářské záznamy o jednotlivých událostech a jejich sledu, nýbrž svědectví o věrnosti božích zaslíbení. Hospodin svému lidu zemi zaslíbil a také mu ji dal; kdy a jak, na tom nezáleží. Rozhodující je, že se jeho slovo naplnilo (Joz 21,45 23,14 1Kr 8,56). Kniha Jozue nejprve na třech příkladech rozvádí razné možnosti, jak se Izrael dostal k vlastnictví zaslíbené země (k. 1-9) a potom jen souhrnně poreferuje a úspěších na jihu (k. 10) a na severu (k. 11) s celkovým přehledem v k. 12, bez ohledu na časový sled, a potom se věnuje rozdělení zaslíbené země mezi izraelská pokolení. První vážnou překážkou, která ležela Izraeli v cestě při postupu do nitra Palestiny, bylo Jericho. Od jordánského brodu vedla cesta do nitra Palestiny právě přes Jericho, jež nebylo možno divokými a neschůdnými horami nikudy obejít. Až daleko severněji vedla jiná cesta od Jordánu do střední Palestiny směrem na Šekem a ještě dál jiná do Jizreelské nížiny. Ty však byly od Jericha vzdáleny na desítky kilometrů. Podle biblické zprávy byl Jordán právě rozvodněn (Joz 3,15), takže ústup Izraelců za řeku byl vlastně vyloučen. Přesto Jozue takřka před ,hradbami` Jericha provádí hromadnou obřízku a vyřazuje tím na několik dní všechny muže z bojové činnosti (5, 2-9). Jako příprava k slavení hodu beránka (v. 10) byla ovšem obřízka nezbytným předpokladem (sr Ex 12,44.48). A pak se Jozue, patrně neozbrojený, ocitne náhle "u Jericha" (Joz 5,13), podle hebrejského textu přímo v Jerichu a setká se tam s ,velitelem Hospodinova zástupu‘ (v. 14). Vše nasvědčuje tomu, že text byl původně míněn spíše jako liturgický doprovod nějaké slavnosti pozdější doby, než byl druhotně zhistorizován. Vskutku také archeologický průzkum místa prokázal, že v době Jozuově (kolem r. 1200 př. n. l.) Jericho patrně nebylo opevněným městem. Není dost pravděpodobné, že by eroze zničila všechny doklady právě z tohoto období, když jich po předchozích několika tisíciletích zůstalo dochováno až překvapivě mnoho. Zmínka o nevěstce Rachab (k. 2) a o záchraně celého jejího rodu (6,23) nasvědčuje tomu, že na místě Jericha sídlila nějaká kenaanská čeleď, která se připojila k Izraeli. K boji ani nedošlo, ,hradby padly, když je Izraelci v procesí obcházeli (v. 20). S Rachabiným jménem se setkáváme ještě v Ježíšově rodokmenu (Mt 1,5). Další zastávkou bylo záhadné Aj (Joz 8). Jméno ,města` se v hebrejštině uvádí až na Jr 49,3 vždy jako obecné jméno se členem há`aj a připomíná souhláskami jiné obecné slovo `i = sutiny, trosky. Poloha města "na východ od Bé't-elu" (7,2) nás skutečně přivádí k sutinám starého královského města neznámého jména (dnes etTell), které bylo neosídleno po celé tisíciletí před příchodem Izraele a nemohlo jim být tedy dobyto. Albrightovy výkopy v blízkém Bét-elu (dnešní vesnice Beitín) prokázaly, že toto město bylo založeno po zničení onoho a stala se ne-li královským městem, tedy aspoň královskou svatyní (Am 7,13). Bylo
vskutku dobyto a zničeno v 13. stol., patrně Izraelci (sr Sd 1,22-25), a zůstaly z něho jen sutiny (`í > aj). Exegetickým rozpakům přicházejí na pomoc opět archeologické poznatky a vedou k závěru, že biblické vyprávění vlastně zachovalo vzpomínku na dobytí Bét-elu jako příklad místních vojenských srážek mezi Izraelci a domorodci. Třetí příklad poskytují gibeónšti chytráci, kteří lstí přiměli Izraelce k tomu, aby s nimi uzavřeli smlouvu (Joz 9). Smlouvy se uzavíraly ve jménu příslušných božstev obou stran, a byly proto nezrušitelné. Izrael se ve jménu Hospodinově s Gibeóňany spojil. Stali se pro něj nedotknutelní, a to i tehdy, když jejich lest vyšla najevo. To jediné, co s nimi mohl udělat, bylo, že je přidělil k nižším službám při oltáři jako drvoštěpy a vodonoše. Můžeme tu vidět první z budoucích chrámových otroků. Pro sebe získal Izrael smlouvou významnou svatyni, která se těšila veliké oblibě ještě za dnů Šalomounových (1Kr 3,4). Izraelci se tedy usazovali v zemi i mírumilovně a sbližovali se se starousedlíky. Uvedené tři příklady dávají nahlédnout do složitého procesu, kterým se jednotlivé izraelské kmeny v zemi prosazovaly, ačkoli nesporně byly v početní menšině. Slučovací proces, jímž postupně zapojovali stará kenaanská města do svého svazku, vrcholil až za vlády Davidovy a Šalamounovy, ale v předjímce se o něm v knize Jozue hovoří už jako o uzavřeném a spojuje se s jménem Jozue jako vůdce do odpočinutí. d) V z a s 1 í b e n é z e m i. Příchod Izraele do Palestiny nebyl jednorázovou akcí. Samo biblické podáni počítá aspoň se dvěma postupy. Nejprve se při svém putování zastavili Jákobovci ve střední Palestině u Šekemu (Gn 34). Přitom došlo k vážnému střetnutí s místními usedlíky. Výslovně jsou jmenováni Šimeón a Lévi (v. 25), kteří krvavě pomstili zneuctění své sestry Díny. V pozdějších dobách však už nejsou Šimeónovci a Léviovci ve střední Palestině jmenováni. Znamená to, že tuto oblast vyklidili, neznámo proč. Jejich činu však vzpomíná ještě umírající Jákob ve své závěti (49,5-7), což potvrzuje, že v minulosti skutečně došlo k události, na niž vzpomínka zůstala živá. Znovu se Izrael objevuje v Šekemu za Jozua (Joz 24,1). Jenž tentokrát stojí v popředí josefské kmeny, tedy mladší skupina izraelských pokolení, a Šekem se dostává do vlastnictví Efrajimovců (sr 20,7 21,21). Šimeón a Lévi se v těchto končinách už neobjevují. Jozue sám byl Efrajimec a jeho hrob se ještě i po čase ukazoval "v Efrajimském pohoří na sever od hory Gaaše" (Joz 24,30). On přivedl Izraele do země, ale Izrael je pojem nevymezitelný (sr 9f). Převládá mínění, že přivedl josefské kmeny, zatímco ostatní pokolení v Egyptě nebyla. Minulost jednotlivých kmenů a čeledí budeme moci sotva kdy vysledovat. Známe je až z doby, kdy už byly semknuty v náboženský svaz charakterizovaný posvátným číslem ,dvanáct` (§ 9f ). Uvnitř této dvanáctky však přetrvávaly starší rozdíly, ne-li přímo rozpory. Doplatil na to první král, Benjamínec Saul (1S 9,1n), kterému vyvstal protivník v Judejci Davidovi (16, 1.12n). Lépe na tom nebyl ani David; měl těžkosti s ,domem Saulovým` (2S 3,6 sr 16,5n) a za Šalomounova nástupce došlo k definitivní roztržce (1Kr 12), kterou se už nepodařilo napravit. Přes všechny rozdíly, ba rozpory mezi izraelskými kmeny, které mohly občas vést až k bratrovražedným bojům (sr válku proti Benjaminovcům, Sd 19-21), bylo vždycky silné i vědomi sounáležitosti. Výrazně se to projevilo např. při ohrožení společným nepřítelem, když se některá pokolení vyhnula společnému boji. Trpká kritika se snesla na jejich hlavy: "Proč jsi (Rúbene) zůstal sedět mezi ohradami? ... Gileád si zůstal za Jordánem. A proč Dan pobývá jako host na lodích? Ašer... při svých zálivech si zůstal" (Sd 5,16n). Naproti tomu jsou chválena pokolení, která neváhala nasadit za společnou věc i životy: "Z Efrajima . . . bojovali s Amálekem, Benjamíne, za tebou táhly tvé zástupy, z Makíra sestoupili ti, kdo třímají palcát, ze Zabulóna ti, kdo nosí velitelskou hůl . . . Zabulón je lid, který dokázal nasadit svůj život, rovněž Neftalí na výšinách pole" (vv. 14.18). V polovině 12. století je tedy vědomí sounáležitosti už dosti silné, aby nesolidárnost některých v dobách ohrožení mohla být pranýřována, ne však natolik silná, aby překonala vlastní zájmy. Každý kmen si ještě žil po svém. Jednota všech je zdůrazněna společným původem z. jednoho otce Jákoba (Gn 29n a 35,18). Současně zůstalo živé i vědomi rozdílného původu z různých matek. Menší čeledi, leckdy úplně cizího původu, se prostě podřídily větším kmenům (§ 9d.e.f). Synové Jákobovi rozdělení podle svých matek tvoří čtyři skupiny: Leini synové: Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Isachar a Zabulón. Jejich sestrou byla Dína (30, 21). První tři synové se připravili o své prvenství různými svévolnostmi (35,22; 34,25) a poslední dva zůstali bezvýznamní, takže prvenství připadlo Judovi (49,8-12). Ráchel byla matkou Josefovou a Benjaminovou a z Josefa vzešla dvě pokolení: Manases a Efrajim. Neplodná Ráchel dala Jákobovi svou otrokyni Bilhu, aby aspoň jejím. prostřednictvím získala syny (30,3; sr § 2d). Podobně jednala i Lea ve snaze získat další syny (v. 9). Z Bilhy se narodil Dan a Neftalí, ze Zilpy Gád a Ašer. Pozdější historická situace na toto rozlišení už nebrala zřetel. Rozdíly mezi pokoleními zanikly, do popředí se dostali Juda a z Josefa Efrajim a do počtu dvanácti se zařazovala i pokolení, která dávno zanikla, jako Rúben a Šimeón. Podle zpráv knihy Jozue rozhodlo o územních přídělech jednotlivým pokolením losování (Joz 13-19). Týkalo se však jen devíti a půl pokolení, která se chystala usadit v Předjordání, tj. na západ od Jordánu. Dvě a půl pokolení se totiž usadilo již cestou do zaslíbené země v Zajordání a v bibli se opětovně zdůrazňuje, že toto území jim na jejich přání přidělil Mojžíš (13,8.15.32). Nepočítalo se za součást zaslíbené země. Usadily se tam
kmeny Rúben, Gád a polovina Manasesa. Rúben snad pronikl dočasně i do Předjordání (sr 15,6 a 18,17), ale záhy zanikl i v Zajordání a uvolnil místo rozpínajícímu se Moábu. Manasesovci pronikli do Zajordání patrně až později z Předjordání, když jim bylo jejich území těsné. V Předjordání na jihu sídlil Juda a uprostřed něho Šimeón (19,1), který však později v Judovi zanikl. Jen jednou čteme něco o nějaké samostatné akci Šimeónovců (1Pa 4,42), ale nic bližšího o ní není známo. Silný kmen Judův dokázal vstřebat, do svých řad i různé jiné čeledi (§ 9e). Na severozápad od Judy mělo původně své území pokolení Dan, které však pod pelištejským tlakem záhy ustoupilo a našlo si jiná sídliště až na severním pomezí (§ 9d). Na severovýchod od Judy sídlil malý kmen Benjamínců, náležející k josefským čeledím. K jejich území patřil i Jeruzalém (Joz 18,28, ale sr 15,63), jejž však neobsadili. Střední Palestinu zabraly josefské čeledi Manases a Efrajim a v galilejských horách se usadily malé a celkem bezvýznamné kmeny Zabulón a Isachar, Neftalí a Ašer a na sever od někdejšího jezera Chule Dan. Palestinu ovšem neobývali .jen Izraelci: Biblické podání vypočítává sedm domorodých kmenů usazených v zemi už před příchodem Izraele: "Chetejce; Girgašejce, Emarejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce" (Dt 7,1), ba dokonce i deset: ,Kénijce, Kenazejce, Kadmónce, Chetejce, Perizejce, Refájce, Emorejce, Kenaance, Girgašejce a Jebúsejce` (Gn 15,19-21). Je to pestrá společnost kmenů o jejichž původu a příslušnosti nedovedeme říci nic. Nejčastěji se hovoří o Kenaancích a Emorejcích (Amorejcích), ale nerozlišuje se mezi nimi nikterak jasně. Jsou to semitské kmeny, které původně představovaly dvě silné vlny při stěhování ve 3. a 2. tisíciletí, ale pro biblické podání už splynuly (§ 3a). Škoda, že nezanechaly písemné doklady, které by jejich rozlišení umožnily aspoň po stránce jazykové (ale sr § 3g). V ostatních vyjmenovaných ,pronárodech` můžeme vidět jednotlivé příbuzné kmeny. O Chetejcích se mluví např. i v Ez 16,3.45, ale není pravděpodobné, že by se Chetejci ze svého maloasijského-severosyrského území byli kdy rozšířili až do Palestiny. Víme jen o jeruzalémském vladaři z el-amárnské doby (§ 3ó) Abdi-chipovi, že byl patrně chetejského původu. Nedá se to však jistě říci o obyvatelích jeho města, Jebúsejcích. Není důvodu pochybovat o jejich kenaanském původu. Pro Izraele to nebyl lehký úkol vyrovnat se s domorodým obyvatelstvem. Někdy to šlo mírumilovně. Jindy docházelo ke střetům. Zvlášť severní izraelské kmeny na tom byly zle, protože na jejich území bylo více kenaanských měst, která si podržela svéráz. i když je David zapojil do svého jednotného království. Navíc neblaze působilo foinické sousedství. Judsko na tom bylo lépe potud, že mělo stálou dynastii Davidovců a duchovní středisko v jeruzalémské ,královské svatyni`. Odstředivé kenaanské síly se tu nemohly rozvinout takovou měrou jako na severu. e) S o u d c o v é. V biblickém podání následuje po době Tozuově doba soudců. Zemi získanou bojem nebo smlouvou bylo třeba hájit proti vnitřním i vnějším nepřátelům. Je přirozené, že obě akce získávání půdy i její hájení -- nezřídka probíhaly současně. Víme, že pokolení Dan opustilo svůj původní příděl a našlo si nové území až někdy v době soudců (Sd 19-21.) a že ;soudce` Otníel, syn Kenazův (3,9), se účastnil dobývání země už za Jozua (Joz 15,17 sr Sd 1,13). Jako se v knize Jozue události původně rozložené zhušťují časově i prostorově do života jedné generace, v knize Soudců naopak jsou události často současné rozloženy jako následné bez ohledu na to, že pro takto vzniklé časové rozmezí nenajdeme v dějinách dosti místa. Stačí si všimnout, že činnost soudců se zpravidla omezovala na jeden kmen, případně na několik sousedních kmenů, nikdy však na celý svaz dvanácti pokolení. Počet soudců se udává posvátným číslem ,dvanáct`, zřejmě podle počtu izraelských pokolení. Tvoří však dvě výrazně oddělené skupiny. Polovina jich se označuje jako ,malí soudcové`, původně patrně skuteční ,soudcové` ve smyslu správních orgánů, a druhá polovina, tzv. ,velcí soudcové` byli charismatičtí vůdcové v bojích. K nim se přidružuje boží zasvěcenec Samson svými siláckými vysvoboditelskými skutky, jimiž zahájil boje za osvobození Izraele z pelištejského jha. Výčet ,malých soudců` máme v Sd 10,1-5 a 12,7-15. Jsou to: Tóla, syn Púy, syna Dódova či podle Septuaginty ,syna bratra svého otce`, ohlasem levirátní praxe v Izraeli (sr Dt 25,6). Po něm Jaír Gileádský. jako třetí se uvádí Jiftách Gileádský, který však současně patři i k ,velkým soudcům` (Noth). Následují Ibsán z Bétlechemu, Elón Zabulónský a Abdón, syn Hiléla Pireatónského. O těchto mužích se vedle jejich jména a původu, případně i hrobu, dozvídáme jen dobu jejich ,soudcování`, kupodivu neuváděnou zaokrouhlenými počty let, a výjimečně ještě poznámku o jejich synech nebo i dcerách. O jejich vlastní činnosti neslyšíme nic. Naproti tomu ,velcí soudcové` byli vysvoboditelé (sr Sd 3,9). Jako první je jmenován už zmíněný Otníel, syn Kenazův (sr § 9e), charismatický vůdce v boji proti záhadnému Kúšanovi Rišátajimskému (= Mouřenínu Dvojhanebnému) z aramského Dvojříčí (Aram Naharajim; 3,8). Zajistil zemi mír na čtyřicet let, ale po jeho smrti Izrael odpadl od Hospodina a přivodil tím na sebe jeho trest. Izrael se dostává pod nadvládu Moábců [v. 12), ale vysvobozuje ho Benjamínec. Ehúd (v. 15) a země může žít v míru dokonce osmdesát let. Dalším vysvoboditelem byl Šamgar syn Anatův (v. 31). Vyznamenal se v bojích proti Pelištejcům. Proti Izraeli však povstal kenaanský král Jabín, který kraloval v Chasóru (4,2). Ten je jmenován také mezi králi, s nimiž bojoval Jozue (Joz 11,1-15). Jde o totéž střetnutí v dvojím podáni? Archeologický průzkum někdejšího Chasóru
prováděný izraelskými učenci za vedení Y. Yadina v letech 1955-58 vskutku. prokázal, že město bylo zničeno ve 13. stol., ale další otázky nezodpověděl. Nezbývá než spokojit se zjištěním. že Izrael vskutku město dobyl; za jakých okolnosti, zůstává neznámo. Vítězství nad Jabinem, se v knize Soudců připisuje soudci Bárakovi, který našel vydatnou pomoc v prorokyni Debóře (Sd 4n). Bylo to významné vítězství, protože se Izraeli podařilo potřít převahu kenaanské techniky (4,13.15). Z největších soudcovských postav je Gedeón (6,11) zvaný též Jerubaal (Odpůrce Baalův, v. 32). Po vítězství nad Midjánci (7,19-25) chtěli Izraelci provolat Gedeóna vladařem (8,22), ale Gedeón nabídku odmítl: "Nad vámi bude vládnout Hospodin" (v. 23). V Zajordání se jako vysvoboditel svého lidu proslavil Jiftách Gileádský (11,1) v boji proti Amónovcům. Neprozřetelně učiněným slibem však přišel o jedinou dceru (vv. 30n.34). Mluvil sice o ,zápalné oběti`, ale lidské oběti byly v Izraeli zakázány. Proto uvažují badatelé většinou, o možnosti, že šlo o úděl doživotního panenství ve službě Hospodinu ale někteří nevylučuji ani možnost, že se po kenaanském způsobu zasvětila Jiftáchova dcera sakrální prostituci při některé svatyni; jak se dá soudit z jejích slov, že chce ,po dva měsíce oplakávat své panenství` (vv. 37n). Oddíl o Gedeónovi je rozšířen zprávou o jeho levobočkovi Abimelekovi, synu šekemské ženy (Sd 9,1), a jeho pokusu dát se provolat králem. Toto vyprávění bylo zřejmě v Izraeli známé a oblíbené (sr 2S 11,21), ale Abímelek sám se jeví jako odstrašující příklad zvrhlého krále (sr Sd 9,5). Jeho království nemohlo mít dlouhé trváni. Umírá nedůstojným způsobem - rukou ženy ( v. 53 ) . K ,velkým soudcům` se druží postava ,božího zasvěcence` Samsona (hebr. Šimšón ~ Sluníčko, Sd 13,24) z pokolení Dan. Jako boží zasvěcenec (hebr. názir, sr Nu 6) si nesměl střihat vlasy ani okusit plod vinné révy (Sd 13,4n). Měl ,začít vysvobozovat Izraele z rukou Pelištejců` (v. 5). Jeho způsob života je v divném rozporu s jeho posláním, ale Pelištejcům připravil přesto nejednou porážku a ještě umíraje ,usmrtil jich víc než těch, které usmrtil zaživa` ( 16,30 ). Ke zprávě a jeho skonu je připojena zpráva a stěhování pokolení Danovců z původních sídlišť v sousedství Pelištejců daleko na sever do oblasti sidónského vlivu (Sd 18,28). Cestou ukradli jakémusi Efrajimci modlu a vzali s sebou i jeho kněze (k. 1.7n). Na nově získaném území vystavěli město Dan, které se po rozpadu Šalomounovy říše stalo vedle Bét-elu hlavní svatyni severního království (1Kr 12,29n). Kněžstvo tamní svatyně odvozovalo svůj původ přímo od Mojžíše (výše b). Jako další přídavek ke knize Soudců následuje údaj o bratrovražedné válce proti Benjamineům (Sd 1921). Důvodem toho je snad pokus vysvětlit, proč nemohla skončit dobře vláda prvního krále, kterého si lid vynutil (1S 8,6). Byl jím právě Benjamínec -- Saul (9,1n). Přípravou na dobu královskou je ostatně i poznámka, že v těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné" ( Sd 21,25 ). § 13. MÁ JE CELÁ ZĚMĚ a) Božnost královská - b) Nespolehlivý Saul - c) David, král podle srdce Hospodinova - d) Následnické spory e) Šalomoun, stavitel chrámu a) B o ž n o s t k r á 1 o v s k á. Staroorientální zásada ,jak na nebi, tak na zemi` má svůj původ v tom, že si lidé promítli pozemské poměry na nebe, ale byli přesvědčeni, že se nebeské události zrcadlí v pozemských. Izrael vstoupil na scénu předoorientálního dění v době, kdy se v sousedství Palestiny dělily o vládu říše egyptská a se střídavými nároky velmoci mezopótámské, které navíc kulturně ovládly celou Přední Asii. Kromě toho tu byli Pelištejci a ti ze svých přímořských státečků nebezpečně pronikali do nitra Palestiny. Náboženské představy mocných sousedních říší již dávno překonaly primitivní stanovisko přírodních náboženství a dospěly k složitým závěrům o hierarchických vztazích mezi božstvy v čele s jedním svrchovaným bohem, králem a pánem všech. Jeho pozemským protějškem byl vládnoucí král, neomezený pán svých poddaných, stojící vysoko nad nimi a současně blízko nebeského dvora, obdařený božskými silami a moudrosti. Pro královu spřízněnost až srodnost s jeho božstvem užíváme označení ,božnost`, což v žádném případě ještě neznačí nějakou jeho zvláštní zbožnost. On prostě stojí v jedinečném vztahu k božstvu, nejmasívněji v egyptských představách, kde se stává přímo vtělením boha a bohem samým nebo je bohem zplozen a uctíván jako .,boží syn` (§ 1b). Jako bůh na zemi nepodléhá zákonům, ale stojí nad nimi. Poddaní jsou jeho pouhými otroky a on neomezeně rozhoduje i o jejich životě (sr Ex 1,16). Je od počátků historické éry v Egyptě panovníkem obojího Egypta, Horního i Dolního. V této dvojdílnosti země je obsažen nárok na ovládnutí veškerenstva: dvě poloviny tvoří celek. Jako bohové jsou pány celého světa, tak jím má být i farao. Stačí mu však, aby byl uznáván jako pán. Misijním úsilím Egypťané nikdy nevynikli. Podobnými reprezentanty bohů na zemi byli později i helénští panovníci, zvláště syrští Seleukovci, a římští césaři. S prvními se nutně dostali do konfliktu židé (makabejské války, § 15c), s druhými-křesťané. Jiné bylo postavení králů v Mezopotámii. I oni byli svým způsobem ,božní`, nikoli však vtělením nebo zplozením, nýbrž vyvolením. Už staří Šumerové nazývali krále lugal = velký člověk. Král byl také jen člověk, ovšem ,velký člověk`, o němž se mohlo s biblí říci, že mu bylo mnoho dáno, a proto je od něho mnoho požadováno (L 1Z,48). Bohové jej vyvalili k velkým činům; zklame-li, ztratí své vyvolení a bude nahrazen
jiným. Jeho prvořadým úkolem bylo utvrdit vládu svých bohů až do ,končin země`. Proto se u babylónských i asyrských králů nejednou setkáváme s titulem krále ,čtyř světových stran` čili veškerenstva. V síle božího požehnání zajišťoval král svou osobou zemi blahobyt, hojnost a úrodu. Proto patřily k novoročním slavnostem i posvátné zásnuby (hieros gamos) krále s velekněžkou, aby po jejich příkladu i bohové uvolnili své plodivé síly. Ale král předstupoval před bohy též jako zástupce svého lidu a jeho prostředník i prosebník, aby z něho sňal hřích a vinu. Izrael si při postupující konsolidaci jednotlivých pokolení v pevnou amfiktyonii posléze zřídil ústřední svatyni v Šílu (1S 1,3) po přechodných pokusech v Šekemu (Joz 24,1) a v Bét-elu (Sd 20,18.26 sr Gn 35,1; 1Kr 12,29) a snad i jinde (Mispa? Sd 20,1). Byl však stále ohrožen vnitřním rozkladem pod vlivem kenaanského baalismu i vnějším nebezpečím ze strany pelištejské rozpínavosti. Není proto divu, že se začaly ozývat hlasy volající po pevné ústřední vládě. Ta byla ovšem něco nového, co mnozí odmítali jako pohrdnutí Hospodinem (1S 8,6). Což nevysvobozoval dosud Hospodin svůj lid z každé tísně prostřednictvím ,soudců`? (§ 12e). Egyptské zkušenosti nutně varovaly před volbou krále typu faraóna. Nakonec však k volbě krále došlo a hned první volba nebyla šťastná (níže b). Přesto se království ujalo a v rodu Davidově získalo i zaslíbení (2S 7,1216). Na pozdější severoizraelské krále (§ 14b) se však nevztahovalo. Zaslíbeni se každoročně obnovovalo při opětovných novoročních slavnostech. Zánikem království (§ 14e) tyto slavnosti sice ustaly, ale zachovaly se různé písemnosti i nepsané liturgické texty, které umožňují částečnou rekonstrukci někdejšího náboženského života. Pomocí tu jsou novobabylónské texty o Mardukových novoročních slavnostech. Přes všechny rozdíly mezi Mardukovými slavnostmi a předpokládaným průběhem slavností Hospodinových je tu dosti obdob, až nápadných, které dokonce doznívají až v paschálních oddílech evangelií a ukazují, že v kultu byl davidovský král vlastně předobrazem Krista. Pokusíme se nastínit jeho základní rysy podle první knihy Žalmů (Ž 1-41), která je připisována davidovskému žalmistovi, tj. davidovskému králi: 1. Davidovský král vystupuje v Ž 1-41 jako ponížený, ubohý, ale spravedlivý. Původně šlo o žalmy královské. Teprve druhotně byly eschatologizovány nebo demokratizovány (§ 38d). Ve svém ponížení bere na sebe vzhled ,služebníka` (sr Fp 2,7) vystaveného každé potupě (Ž 22,7). Sestupuje až do hlubin, ze kterých jej vysvobodí jedině Bůh (18,17n). 2. Vždyť král je ,boží syn` (Ž 2,7). v rámci nastolovací slavnosti Bohem vždy nově zplozený (,dnes`, v. 7). Před touto skutečností ustupuje jeho tělesný původ do pozadí (sr 27,10). Na místo otce a matky nastupuje Bůh a on je jen málo menší Boha (8;6). Jeho místo je ,v domě Hospodinově` (27,4), do něho se vždy bude vracet (23,6). Jen na něho se vztahují slova Ž 15. 3. Jako král nese zástupně hřích lidu. Je s lidem spojen tak nerozlučně, že o jeho hříších mluví0 jako o svém hříchu (Ž 25,7 32,5 38,5 aj.). Ukazuje tak k tomu ,Beránkovi snímajícímu hřích světa` (J 1,29), jehož dosvědčuje Nový zákon. Nesprávné jsou všelijak moralizující výklady žalmů, které tu vidí jen žalmistovo ohrožení nemocí, soudem apod. Jde a zástupné utrpení. 4. Od královy věrnosti závisí blaho lidu. Král vede boží boj, proto se ho musí Bůh zastat proti jeho nepřátelům. V žalmech nelze vidět odraz lidské mstivosti (sr § 10f ). Na místě jsou tudíž výzvy, aby Hospodin povstal k boji, jako když vedl svůj lid z Egypta (Ž 3,8 7,7 aj. sr Nu 10,35). Vždyť zloba nepřátel je vposledu namířena proti němu (Ž 5,11 21,12). Musí proto svému věrnému přispět na pomoc (35,1) a dopomoci spravedlivé věci k vítězství (9,5 17,2 35,23n). 5. Král je předobrazem Krista, jeho protivník předobrazem Antikrista. Protivník vystupuje jako lev (vždy v jednotném čísle! Ž 7,3 10,9 17,12 22,14), zpravidla doprovázeny smečkou svých přisluhovačů (22,13.17.21n) a různých ničemníků, (5,5-7); mezi nimiž jsou i ,králové země` (2,2), ,urození` (4,3), ,tukem obrostlí` (17,10 22,30), ba i jeho vlastní lid (18,44 22,7) a jeho nejbližší (31,12). V rámci kultického dramatu dočasně stojí v dáli i Bůh (10;1 22,2 sr Mt 27,46). 6. V nejvyšší tísni jej Bůh zachraňuje a pověřuje novými úkoly (Ž 18,5n.48n). Bůh se k němu přiznává a svěřuje mu soud nad těmi, kdo proti němu povstali (sr Ž 21). Ba dává mu "v trvalé vlastnictví i dálavy země" (2,8). Takovou moc neměl ani David nebo Šalomoun, ale když "Hospodinova je země se vším, co je na ní" (24,1), je jeho pomazaný povolán k tomu, aby na ní uvedl Hospodina v známost i těm, kteří ho neznali (18,4451 22,28-32 ). 7. Vzniká nový lid. Král se osvědčil tváří v tvář nepřátelům (Ž 34,1 sr 1S 21;14-16); ti, kdo zůstali věrní v soužení, se nyní mohou radovat (Ž 34,3) a král je bude poučovat a božích cestách (v. 12) a ve shromáždění před ,bratřími` bude Boha chválit (22,23). I "všechny čeledi pronárodů" (v. 28 :18,50 sr Sk 4,32) se budou klanět Hospodinu. Slavnost končí radostným procesím kolem oltáře (Ž 26;6n) a ,novou písní` (33,3 40,4). K podrobnostem viz M. Bič, Das erste Buch des Psalters - eine Thronbesteigungsfestliturgis (sborník La regalitá sacra - The sacral Kingship, Supplement to Numen IV, Leiden 1959, 316-332; česky v Theologické příloze Křesťanské revue, Praha 1956, 65-72). I z tohoto stručného nástinu jasně vysvitá, že evangelijní vyprávění o utrpení Páně včetně jeho oslavení záměrně navazuje na staré drama nastolovací slavnosti. Podtrhují to i Ježíšovy citáty z žalmů.
b) N e s p o l e h 1 i v ý S a u l. Přechod ke královskému zřízení nebyl pro Izraele snadný. Chyběl vlastní vzor.. Mezopotámie do Palestiny tehdy nezasahovala a Egypt představoval duchovně cizí svět. Jediný záchytný bod byl v pojetí krále jako ,milého božího syna` (§ 1b). Syn není totožný s otcem, král se tedy nebude moci prohlásit Bohem. V tomto smyslu se dala uvažovat o volbě krále, byť s rizikem, že král bude uplatňovat nároky, jaké by si kmenový stařešina nedovolil klást. Samuel na toto nebezpečí upozorňuje (1S 8,1118). Marně. Byl tedy vypracován zákon, který měl královu moc vymezit a zabránit králově libovůli (Dt 17,14-20). Kdy k jeho sepsání došlo, nevíme. Jistě ne před vstupem do zaslíbené země, protože při putování pouští nemohl lid na nějakého krále ještě myslet. Prvním dvěma králům věnuje biblické podání mimořádnou pozornost. Líčí je jako dva typy, na kterých lze rozpoznat všechny dobré i špatné stránky králů, především ty špatné. Přitom nezastírá, že i špatný a nespolehlivý král může mít světlé okamžiky a že ani ten nejlepší král nebývá uchráněn poklesků včetně nejtěžších provinění. Žalmista proto připomíná; že je ”lépe utíkat se k Hospodinu; než doufat v člověka (Ž 118,8). Za prvního krále si lid zvolil Benjamínce Saula (1S 9,1n): Předehrou k volbě bylo hledání ztracených oslic ( v. 3 ). Cesta vedla Saula po neznámých místech, neurčitelných zeměpisně, takže se vnucuje podezření, že šlo kultickou pouť (čti M. Bič, Saul sucht die Eselinnen, Vetus .Testamentum; Leiden. 1957, 92-97). Protože jsme Benjamínce poznali jaká pokolení sice izraelské, ale silně narušené kenaanským duchem (Sd 19-21; § 12e) jistě nechybíme, budeme-li předpokládat; že šlo o slavnost z okruhu vegetativních kultů; kdy se hledalo zemřelé božstvo, jehož návrat lid očekával. Boha vracejícího se z podsvětí představoval ztepilý jinoch a o Saulovi slyšíme, že "mezi .Izraelci nebylo hezčího muže nad něj" (1S 9,2). A na oslici, jako byly .ty, které šel hledat,. ještě po staletích přijížděl o slavnosti ”tvůj král, spravedlivý a zachráněný" (Za 9,9 sr Mt 21,5). V ,zemi Súf` však Sau1 selže a utíká od svěřeného úkolu. Nevíme, co se přihodilo. Snad to bylo nepříznivé znamení, protože dostává strach, že by ,otec mohl mít o něj obavy` (1S 9;5). Mládenec, který s.ním šel, mu radí zajít za ,mužem božím` (v. 6) a požádat ho o radu. Oním ,mužem božím` byl Samuel (v. 14) a jeho městem patrně Bét-el (sr 10,3). Samuel už Saula očekával a setkání konči Saulovým tichým pomazáním za ‚vévodu nad Hospodinovým dědictvím` (v. 1). Z ,nejnepatrnější čeledi nejmenšího izraelského kmene` (9,21) měl vyjít vysvoboditel lidu. Samuel připravil Saula na to, co všechno se přihodí. Pověří-li Hospodin někoho určitým úkolem, vytvoří mu i vhodné podmínky: Saula se zmocní Hospodinův duch, on upadne do prorockého vytržení a změní se v jiného muže (1S 10,6). Až se to všechno přihodí, měl učinit, ,co se jeho ruce naskytne` (v. 7). Na tom místě by1 výsostný znak Pelištejců. Jako budoucí král měl svůj lid především zbavit cizáckého jha a výsostný znak roztříštit. Všechno se dostavilo, jak Samuel předpověděl, ale Saul neudělal nic. Ani se nepřiznal, že Samuel s ním mluvil o království, když se setkal se strýcem a ten se ho zeptal, jak pořídil (v. 15n). Zbývalo sdělit Hospodinovo rozhodnutí o zvoleném králi všemu lidu: Samuel svolává zástupce jednotlivých pokolení do Mispy (1S 10.;17). Přítomen byl i Saul, ale zase jedná svévolně. Při losování nebyl na místě, museli ho hledat (vv. 22n ). Nevyčkal výsledků losování a odešel do svatyňové zbrojnice. Snad přitom uvažoval o svých nových povinnostech, ale jisto je, že jednal bez pověření. A když se po volbě lid rozcházel a vyskytli se ,ničemové` (v. 27) , kteří mu odepřeli vzdát královskou poctu, dělal, že neslyší. To se sice dá vyložit jako velkodušnost, ale protože jeho volbu za krále schválil Hospodin, pohrdli ti ,ničemové` vlastně Hospodinem, a to Saul jako král neměl strpět. Později se Saul zachová jako král dobře, když bez otálení přispěje na pomoc městu Jábeš v Gileádu napadenému amónským králem Náchašem (1S 11,1). A zase ,velkodušně` odmítne potrestat ty, kteří mu odmítli vzdát poctu (v. 13): Jestliže to biblické podání uvádí podruhé, tedy jistě ne proto, že by Saula chtělo pochválit. Následující slavnost v Gilgálu (v. 14) po předchozí volbě v Mispě (10,17nn ) je sotva míněno ve smyslu obnovení volby jako spíše její uznání dalšími pokoleními a čeleděmi, snad právě zajordánskými. Nevíme, jak dlouho Sau1 kraloval. Zmínka o druhém roce (1S 13,1) jako by naznačovala i konec jeho vlády. Pelištejci mu ani nemohli dopřát mnoho času, aby upevnil svou moc; zvláště po jeho vítězství nad Amónci. Vláda Saulova nebyla slavná, ale ani jeho postavení nebylo snadné. Záhy došlo k roztržce se Samuelem, když Saul porušil příkaz o klatém a nechal naživu amáleckého krále Agaga (1S 15.8) a nejlepší kusy amáleckého dobytka. Měl nad Amélekem. provést klatbu, tzn. vyhladit jej se vším všudy (v, 3) za to, že se Amálek postavil Izraeli do cesty, když táhl z Egypta (Ex 17,8 sr Dt 25,17). Samuel viděl v Saulově počínání svatokrádež protože si přisvoji1 něco, co klatbou propadlo Bohu (sr Dt 20,17n). Rozchod se Samuelem na Saula těžce dolehl. Pelištejci jej tísnili stále víc. Zprvu snad nedocenili nebezpečí, kterým se jim stane sjednocený Izrael, ale po zdařilém výpadu Jónatanově (1S 14,1-16) se připravili lépe. Saul, který už předtím dvakrát jednal svévolně, osobil si nyní právo obětovat sám (13,9n 14,33n) a nakonec selhal nadobro (17,11). Ten, kdo nebyl schopen jednat v sile božího Ducha (10,10); nyní místo aby se předem dotázal Boha, přestože viděl, jak ,;Hospodin zachránil v onen den Izraele" (14,23), rozhoduje opět svévolně: "V noci vyrazíme za Pelištejci" (v. 36). Couvne však a bojí se, když mluvčí Pelištejců, Goliáš, se před
celým izraelským vojskem chvástá: "Dneska jsem potupil izraelské řady" (17,10). Jako král to nesměl nechat bez trestu. Nemá však sílu k vysvoboditelskému činu. Zasáhne David (níže c). Saulův konec byl smutný: "Duch Hospodinův odstoupil od Saula a začal ho přepadat zlý duch od Hospodina" (1S 16,14). Zapuzuje Davida, kterého původně přijal do své družiny ( v. 21) a který podnikal v jeho službách vítězné výpady proti Pelištejcům (18,27.30). Podezírá všechny, kdo byli Davidovi blízcí, neváhá dát vyvraždit nóbské kněžstvo (22,17-19) a stíhá Davida se zavilou zaslepeností. Nakonec ztrácí i Boha (sr 28,6.I6). V zoufalství hledá pomoc u jakési věštkyně (v. 7), ačkoli sám v počátcích své vlády zakázal všechno pokoutní obcházení Hospodinovy vůle (v. 9 sr Ex 22,I7 Lv 19,31 Dt l8,l0n). Vidění, které mu žena zprostředkovala - sám neviděl nic, ani jeho průvodci -, jej zlomilo. Boj byl předem ztracený, Izraelci zděšeně prchali a Saul sám nalehl na svůj meč, aby ušel potupě (1S 31,4; jinak podáno v 2S 1,9n). Vitězní Pelištejci poslali Saulovu hlavu kolovat po celé zemi (1S 3I,9), a jeho zbroj uložili v Bét-šeánu "v Aštartině domě" (v. 10), který je zřejmě totožný s Antitinym chrámem; jejž tam odkryli archeologové (§ 8e), a jeho mrtvolu přibili na městské hradby. Až gileadští Jábešané, které kdysi Saul zachránil před Amonci (1S 11), přišli. Saulovu mrtvolu i mrtvoly jeho synů sňali z hradeb, odnesli do Jábeše a pohřbili (31,11-13 2S 2,4n). c) D a v i d, k r á l p o d l e s r d c e H o s p o d i n o v a. Ještě za Saulova života pomazal Samuel za krále Davida, syna betlémského Jišaje z pokolení Judova. Jestliže Saul udivoval svým růstem a "převyšoval od ramen vzhůru všechen lid" (1S 10,23 sr 9,2), čteme o Davidovi jen, že "byl ryšavý, s krásnýma očima a pěkného vzhledu" (16,12). Saul byl oráč (11,5), David pastýř (16,11). Stojí tu proti sobě dvojice, která jistě ne náhodou připomíná dvojici Kaina a Ábela (Gn 4;2). Saul vskutku také usiloval o Davidovo bezživotí (1S 18,10n 19,2.10n 20,31 aj.), ale jeho záměry a úklady se nezdařily. Svou věrnost osvědčil David v zápase s Goliášem (1S 17), v němž Saul tak žalostně zklamal. Celé izraelské vojsko i s králem se třáslo strachy, když Pelištejec tupil boží lid, a tím i jeho Boha. David, který přišel do vojska navštívit své bratry, pochopil, že jen smrt Pelištejce ,sejme z Izraele potupu` (v. 26). Ve své zpupnosti Goliáš vyhrožoval, že Izraelci budou otroky Pelištejců, zvítězí-li v souboji on (a o tom nepochyboval), ale tím by se stali i otroky pelištejských bohů. Připouštěl ovšem i opak a netušil, že se stane skutečností. Vskutku spáříme později mezi Davidovými žoldnéři Keretejce, Peletejce a Gaťany (2S 15,18; § 3c). Kolem Davidova utkání s Goliášem jsou určité problémy. Vítězství nad Goliášem se připisovalo i jakémusi Elchánanovi, který pocházel rovněž z Betléma jako David (2S 21,19). To vedlo některé badatele k závěru, že Davidovo původní jméno bylo Elchánan. Když se pak v textech z Mari objevil ,vojenský titul` davidum = velitel, vyplynul nutně závěr, že Davidovi muži tak v době partyzánských bojů jmenovali svého velitele a že mu toto oslovení už zůstalo jako jméno. Dnes toto pojetí padlo, protože se čtení textu z Mari ukázalo jako mylné. Navíc padle 1Pa 20,5 Elchánan ubil Goliášova bratra. O Davidově zápasu s Goliášem se v 1Pa vůbec nemluví. - Jiný výklad vychází z toho, že v 1,2S se jméno David. píše defektně d-v-d a až v l,2Pa plene d-v-j-d. Z toho se usoudilo na původní výslovnost jména Dód = Miláček (boží i lidský). Rozšířením o samohlásky d-í ze slova mášíach (= Mesiáš, Pomazaný) prý druhotně vznikl tvar David. Ani tento názor dnes už nikdo nezastává. Davidovo vítězství nad Goliášem se stalo. znamením toho, že ”boj je Hospodinův" a že "Hospodin nezachraňuje mečem a kopím" (15 17;47). Goliáš zahynul vlastním mečem (v: 51) a Saul zase nepodnikl nic, aby boj dovedl až do konce. Přesto si ho Bůh použil za svůj nástroj. Tim že Saul zapudil Davida od svého dvora, otevřel mu cestu k Pelištejcům. Na útěku před králem přichází David do svatyně v Nóbu ke knězi Achímelekovi (21,2) .Žádá na něm pět chlebů. Číslo pět odpovídá počtu pelištejských knížectví (sr 6,4). Kněz může poskytnout jen chleby předkladné (sr Ex 25,30), obětované Hospodinu. David v tom vidí příznivé znamení. I Pelištejci mají být obětováni Hospodinu jako jeho služebníci. Vyžádá si od kněze ještě nějakou zbraň a dostává Goliášův meč (1S 21;10). Se zbraní skoleného nepřítele (3.S 17;51v) jde nyní David do jeho rodného města Gat (v. 23). Tento čin by bylo nutno prohlásit za bláznovství, nebýt toho, že šlo o to manifestačně dokončit vítězství: Gaťané vskutku Davida poznali (21,12) a příznačně o něm mluví jako o ,králi země`, ačkoli ani v Izraeli ještě nebylo známo, že byl za krále pomazán. Biblické padání sice hovoří o tom, že se David bál, ale jeho bláznovství se dá označit leda jako ,bláznovství kříže` (sr 1K 1,18). Přišel mezi Pelištejce jako Hospodinův svědek. Značky, které maloval na vrata, byly značky života, písmeno táv, jak vyplývá z hebrejského textu (v. 14 sr Ez 9,4). V pouštění slin po bradě proto můžeme vidět jen znamení konce pro ty, kteří se nechopí nabízeného života. (Blíže M. Bič; La folie de David, Revue d'Histoire et de Philosophie Religieuses, Paris 1957, 156-162; česky v Theologické příloze Křesťanské revue, Praha 1956, 129-133). Právě tento krátký úsek Davidova života vešel později do bohoslužebné praxe jako stálá připomínka úkolu davidovského krále. Nepřeložitelnou slovní hříčkou se Davidova potřeštěnost mění v ,mluvení s chudobou` (Ž 34,3), v hebrejštině obojí od slovního kořene h-1-l. Jen pelištejský král gatský není uveden
v žalmu svým jménem Akíš, ale titulem abímelek (sr Gn 20;2), jakoby na doklad, že nejde o situaci jednorázovou. Může se v ní ocitnout každý Davidovec. Zatímco se Saul rychle blížil svému konci, David se nenápadně připravoval pro svůj úkol. Pomáhali mu v tom nevědomky sami Pelištejci, když ho učinili svým leníkem (1S 27,6). Vytvořili mu podmínky, aby zbavil judské území všech nepřátelských živlů. Třebaže jeho počínání vyvolává svou krutostí u dnešního čtenáře odpor (vv. 9-11), viděli v něm kdysi ,boje Hospodinovy`, nebo "David se doptával Hospodina" (30,8). Před Pélištejci své jednání dobře maskoval, ale důvěru pélištejských velitelů přesto nezískal (29,4). Zůstal tak ušetřen povinnosti táhnout spolu s nimi do boje, v němž Saul zahynul. Viděl v něm stále ,Hospodinova pomazaného` (sr 24;7), na něhož nechtěl vztáhnout ruku. Amálekovce, který mu přinesl zprávu o Saulově smrti (2S 1,9n; jinak 1S 31,4n), dal bez milosti popravit právě proto, že se odvážil vztáhnout ruku na Hospodinova pomazaného (2S 1,14-16), a sám oplakával Saula, třebas byl Saul jeho zavilým nepřítelem, i jeho syna Jónatana, svého věrného přítele (vv. 17—27). Na boží pokyn vystupuje David ze Siklagu do judského Chebrónu. Judejci ho provolali svým králem (2S 2,4). Severní izraelská pokolení se přiklonila k Saulovu synu Íš-bošetovi, kterého v zajordánském Machanajimu dal provolat králem Saulův vojevůdce Abnér (vv. 8n). Došlo k roztržce Izraele, která Pelištejcům přišla vhod. Proto proti Davidovi zprvu nezakročili a "David se stálé vzmáhal, zatímco dům Saulův stále upadal" (3,1). Abnér na sebe přivodil krevní mstu Jóába, velitele Davidova vojska (v. 27) a Iš-bošet byl zavražděn vlastními služebníky (4,2). Cesta k sjednocení celého Izraele byla otevřena a představitelé severních pokolení neváhali nabídnout Davidovi královskou korunu (5;3). David s nimi uzavřel smlouvu a oni ho pomazali za krále nad Izraelem. Davidovo království bylo vlastně osobní unií dvou samostatných celků. Za těchto okolností byl další Davidův pobyt v Chebrónu nežádoucí, protože jej mohli v druhé části království vykládat jako zpřednostnění Judy. David našel vskutku státnické řešení. Na společných hranicích Judy a Josefova domu leželo do té doby neobsazené město Jeruzalém. Smělým útokem, kdy se Jóabovi podařilo vniknout do města vodní štolou od Gíchónského pramene, David město dobyl a učinil je svým sídelním městem (2S 5,7). Nebyl nyní závislý na žádném z dvanácti izraelských pokolení. Navíc byl Jeruzalém městem ,Boha nejvyššího` (sr Gn 14,7.8), kterého bylo velmi snadné ztotožnit s Hospodinem, Bohem Izraele. Postavit tu chrám jako viditelné středisko všeho Izraele se Davidovi nepodařilo (2S 7,4-13 1Kr: 5,17), to se stalo až úkolem Šalomouna (níže e). Mladší tradiční vrstva však Davidovi připisuje aspoň zásluhu na přípravných pracích (1Pa 22). Podle starší tradiční vrstvy postavil v Jeruzalémě jen oltář (2S 24,25) a dal tam přenést Hospodinovu schránu, která po návratu od Pelištejců byla v Kirjat-jearitnu (1S 7,2 2S 6,3 sr Ž 132,3-6). Nadevše je však David pro všechny časy typem pěvce -žalmisty. Sjednocení Izraele pod Davidovou vládou zneklidnilo Pelištejce. Válečné střetnuti bylo nevyhnutelné. Jenže v čele izraelských vojů stál nyní osvědčený válečník s bohatými zkušenostmi za své dřívější partyzánské činnosti (1S 27,7-12 30,9-20), který navíc měl vlastní oddíl ,šesti set mužů` (30,9), se kterými mohl kdykoli pohotově udeřit na nepřítele, ještě než se sešla pohotovost jednotlivých pokolení. Pelištejci byli poraženi (2S 5, 20.25) a v budoucnu se s nimi setkáme dokonce mezi Davidovými žoldnéři. Především připojil ke své říši někdejší Goliášovo město Gat (8,1 1Pa 18,1). Vítězství nad Pelištejci bylo Davidovi podnětem k dalšímu rozšiřování Hospodinova panství. Po celou dobu své vlády vedl války se sousedními kmeny a národy, takže vytvořil mocnou říši, jejíž vliv sahal od hranic Egypta až po Eufrat. Jeho války se však podstatně liší od válek příštích králů, protože jejich smyslem nebylo rozšířit vlastní území o další kraje pro izraelská pokolení, nýbrž podmanit cizí lid Hospodinu. Vysvítá to z nenápadné poznámky v 2S 8,10, že chámatský král Toí poslal svého syna Jórama, aby Davidovi blahopřál k vítězství nad aramejským Hadad-ezerem. Princovo jméno Jó-ram (= Hospodin je Vznešený) jej ukazuje jako Hospodinova vyznavače, i když jeho vyznavačství není příliš čisté. Druhou půlkou jména (-rám) se totiž hlásí současně k aramejskému božstvu Hadadovi, jež mělo přívlastek Rám. Proto mladší podoba textu neváhala zaměnit jméno Jóram za Hadóram (= Hadad je Vznešený, 1Pa 18;10; § 3h). Ještě pozdní prorok však ví, že ,slovo Hospodinovo` proniklo i do Chamátu" a do okolních končin (Za 9,1). Tak podmaňoval David ,celou zemi` Hospodinu (sr Ž 24,1 sr Ex 19;5) a umísťoval v získaných územích ,výsostná znamení` (v Edómu 2S 8,14; v Aramu v. 6). d) N á s 1 e d n i c k é s p o r y. Svůj vliv rozšiřoval David i sňatky. Už jako Saulův zbrojnoš získal na ženu královu dceru Míkal (1S 18,27). Původně měl dostat jeho starší dceru Mérab (v. 17), ale Saul nedovedl dané slovo dodržet (v. 19). Míkal sice Davida milovala (vv. 20.28) a dokonce před otcem chránila (19,11-17), nedovedla však sdílet jeho zápal pro věci Hospodinovy (2S 6,16). Byla také poznamenána Saulovým duchem. Zůstala bezdětná. Na svém útěku před Saulem i za svého pobytu v Siklagu a Chebrónu navázal David nejedno spojení s různými kmeny a spříznil se s nimi sňatkem. U výčtu jeho synů se uvádí i jméno matky (3;2-5). V Jeruzalémě "si vzal David další ženiny a ženy" (5,13), jejichž jména se však nedozvídáme. Jménem tu je z jeho dětí uvedeno jedenáct synů (v. 14n, ale jen o Šalomounovi pojedná bible obšírněji - níže e). V 1Pa 3,5-9
se dochovalo třináct jmen Davidových synů narozených v Jeruzalémě "kromě synů ženin"; jejich jména jsou částečně odlišná od výčtu v 2S 5,14n. Šest synů narazených v Chebrónu se v obou výčtech uvádí shodně, až na Kileaba, syna Abigajily Karmelské (1S 3,3) či Daníjela, syna téže matky (1Pa 3,1 ). V ,zákonu pro krále` se uvádí: "Také ať nemá mnoho žen, aby se jeho srdce neodvrátilo od Boha" (Dt 17,17). To je ovšem příkaz velmi neurčitý a navíc není jisto, zda celý tento ,zákon` nevznikl až někdy po Davidovi v rámci některé náboženské reformy. Podle kenaanských náboženských představ, které se v tomto bodě kryly s všeobecnými staroorientálními, byl král mj. představitelem vegetativního božstva Tammúze (Adónise) a jako takový ručitelem plodnosti a blahobytu. Odtud důraz na jeho mnohoženství, i když to byla jen jedna stránka věci: šlo také o ohledy státnické. Mezi Davidovými ženitbami zaujímá zvláštní místo případ Bat-šeby, dříve manželky Uriáše Cheteiského. Bible naprosto nezastírá, že i ,král podle srdce Hospodinova` (1S 13,14 sr Sk 13 22) je jen člověk a jako tak je také podroben hříchu (sr Ř 3,23). Z touhy po ženě se zbavil jejího manžela. Uriáš se připojil k Izraeli, ačkoli původem příslušník jiného kmene i rasy a věrně dodržoval Hospodinův zákon (1 S 11,11 sr Ex 19,15 a 1S 21,5n). David neváhal poslat ho na smrt (2S 11,14 12,9). Hospodin připomněl Davidovi jeho hřích skrze proroka Nátana (12,7) a dítě zemřelo (vv. 15.19). David, ač král, dovedl se pokořit v hlubokém pokání a na druhého Bat-šebina syna, Šalomouna (vv 24n), se vztahuje zaslíbení, kterého se Davidovi dostalo (7,12n). Ale naplnila se i hrozba: "Nyní se už nikdy nevyhne meč tvému domu" (12,10). Ještě za Davidova života vypukly v jeho rodině různice, zpravidla spojené s následnickými ambicemi. Nejstarší syn Amnón z Achinoamy Jizreelské (2S 3,2 sr 1S 25,43 aj.) vzplanul láskou ke své polosestře Támaře a poskvrnil ji (2S 13,1-21). Její rodný bratr Abšalóm, syn Maaky Gešúrejské (3,3), zneuctění své sestry krvavě pomstil (13,28n). Tím si připravil i půdu k případné volbě za krále, protože jeho starší bratr Kileab či Daníjel z Abígajily Karmelské patrně zemřel mlád. Nic už o něm neslyšíme. Abšalóm jako třetí v pořadí měl tedy dobré vyhlídky dostihnout splnění svých tužeb, jenže jeho nedočkavost a touha po moci ho svedly ke vzpouře proti otci. Podařilo se mu získat náklonnost i vlastního kmene, Judy, a dal se v Chebrónu provolat králem (15,10). Spiknutí nabylo takového rozměru, že se David rozhodl opustit Jeruzalém. Nezkušený a prudký uchvatitel trůnu (sr 16,21n) ovšem nemohl úspěšně čelit zkušenému válečníkovi, jakým byl David, a v boji padl (vv. 14h), přestože David svým lidem nařídil, aby ho ušetřili. Vzbouřenci se rychle podrobili a David odpouštěl víc, než měl právo. Výčitky ho pak trápily až do konce života, takže Šalomoun musel napravit, co sám neudělal (1Kr 2). Došlo ještě k jednomu pokusu o uchvácení trůnu. Adónijáš, syn Chagíty (2S 3,4), viděl, že "David zestárl" (1Kr 1,1), a začal si počínat, jako by už sám by1 králem. Nepočítal však s Bat-šebou, Šalomounovou matkou, jíž stál po boku prorok Nátán a kněz Sádok. Těm se podařilo pohnout Davida k tomu, že za svého nástupce jmenoval Šalomouna bez ohledu na to, že tu bylo několik starších synů (v. 30). Okamžitě byl korunován (vv. 39n) a Adónijášovi stoupenci Adónijáše opustili (v. 49). Ten se však nehodlal vzdát a pokusil se získat pro sebe Abíšag Šúnemskou (2,17), kterou dvořané vyhledali pro Davida, aby ho opatrovala a zahřívala (1,2). Šalomoun jeho žádost však pochopil tak, že chce pro sebe získat něco z vlastnictví Davidova, aby pak mohl uplatňovat nárok na celé dědictví, .tedy i trůn. Adónijáš své přání zaplatil životem (2,23-25). O ostatních Davidových synech už neslyšíme. Králem se stal Šalomoun. e) Š a l o m o u n, s t a v i t e l c h r á m u. Nástup Šalomounovy vlády je poznamenán krví. Pokud jde o Adónijáše (1Kr 2,13-25 sr l,5-10.49-53), byl to pokus o uchvácení trůnu po nezdařeném pokusu o svévolnou korunovaci. V prvém případě Šalomoun svého protivníka nepotrestal (1,52n), protože ještě nebyl sám pomazán za krále, když se Adónijáš pokusil strhnout moc na sebe. V druhém případě, když pro sebe žádal Šúnemanku, byla to už vzpoura proti králi i proti Bohu. Šalomoun byl povinen zasáhnout, neměl jednat jako Saul (1S 10,27; § 13b). V druhých případech jen napravil to, co opomněl udě1at David a co mohlo ohrozit budoucnost celého rodu. Krev prolitá Jóabem volala o pomstu (1Kr 2,5 sr 2S 3,26n 20,8 – 10), stejně jako kletby Šimeího (1Kr 2,8 sr 2S 16,5-8). Kněze Ebjátara, který jediný přežil vraždění v Nóbu (1S 22,20) a po celý život věrně stál při Davidovi, za účast na Adónijášově spiknuti zbavil kněžství (1Kr 2,26n). Jóaba a Šimeího potrestal smrtí (vv. 34.46) – ”a království se v ruce Šalomounově upevnilo" (v. 46). O Šalomounovi se praví, že ”miloval Hospodina" (1Kř 3,3) a Hospodin se mu ve snu ukázal, když šel obětovat do Gibeónu (v. 4), a potom ještě jednou, když dostavěl chrám a svůj palác (9,2). Tím je zdůrazněn mimořádný vztah Hospodina k tomuto králi (sr 2S 12,24). K jiným králům posílal svoje proroky (sr l2,1nn 24,11nn) nebo jim odpovídal skrze znamení (i Davidovi, 5,19.23). Proroci působili i za Šalomouna, ale s výjimkou Nátanovy přítomnosti při jeho korunovaci (1Kr 1,32.34) mu žádný jiný nevstoupil do cesty. Slyšíme jen o Achijášovi Šíloském, který ohlásil Jarobeémovi, že se stane králem nad severním Izraelem. Při nočním vidění v Gibeónu si Šalomoun na Hospodinu vyžádal dar moudrosti (1Kr 3,9) a "Bůh dal Šalomounovi moudrost" (5,9), že předčil všechny ,syny dávnověku` i ,mudrce egyptské` (v. 10). Egypt byl proslaven svou moudrostí; byla to ovšem moudrost tohoto světa, jako byla v Egyptě vůbec všechno přízemní, ne-li až podzemní (§ 12a), zatímco Šalomounova moudrost byla darována shůry. Místa synů ,dávnověku` (sr Jb 8,8) předpokládají badatelé zpravidla syny ,východu` (hebr. obojí = qedem) tj. Mezopotámie. Míněno je však
spíše předpotopní pokolení, které se vyznačovalo mimořádně vysokým věkem (Gn 5), a tudíž mohlo nahromadit více zkušeností než přítomné pokolení za sedmdesát až osmdesát let života (Ž 90,10). Svou moudrost projevil Šalomoun hned rozhodnutím sporu dvou žen o dítě (1Kr 3,16-28). Za jiných okolností by byl rozhodl ,boží soud`, Šalamoun však rozhodl svrchovaně sám a všechny ,jala bázeň před králem` (v. 28). Jako další moudrý čin je nutno uvést jeho rozdělení severního Izraele na dvanáct žup (4,7-19). Částečně se jejich hranice kryly s hranicemi jednotlivých pokolení, částečně byly dány oblastmi spravovanými dříve kenaanskými městy, nyní vtělenými do Šalomounovy říše. Neslyšíme nic o Judovi. Nezdá se však, že by byl od daní a dodávek královskému dvoru osvobozen, protože Davidův rod byl judského původu. V seznamu míst, která připadla ,domu Judovu` (§ 9e) při dělení zaslíbené země (Joz 15 a 18n), vidí někteří badatelé (např. Noth) údaje o dvanácti župách Judska, nejspíše z doby Jóšijášovy, které však mohly mít mnohem starší základy. Nejuznávanějším dokladem Šalamounovy moudrosti jsou jeho přísloví a písně (2Kr 5,12). Svým dvorem se povznesl mezi nejpřednější dvory své doby a dvorskou moudrostí je dočasné i předčil. Pro všechny budoucí doby se Šalomoun stal typem mudroslovce, jehož jménem se zdobily nejrůznější mudroslovné sbírky (z biblických Př Kaz Pís ) . Navenek to byla slavná doba a je s podivem, že se o Šalomounovi (jako ostatně ani o Davidovi) dosud nenašly žádné soudobé mimobiblické doklady. Snad přinesou dobré výsledky aspoň archeologické výkopy v Palestině. Šalomoun byl totiž veliký stavebník. Postavil (na svou dobu) mohutný chrám Hospodinův (1K 6) a v jeho sousedství svůj palác (7,1-I2). Chrám stavěl sedm let (6,38), paláce třináct let (7,1). Sedmička je číslo nebeské, vždyť také "sedmého dne dokončil Bůh své dílo" (Gn 2;2) "a sedmý den Bůh požehnal a posvětil" (v. 3). Třináctka naproti tomu je číslo vyjadřující lidské velikášství a vzpouru proti Bohu, které nevedou k ničemu dobrému. Vzpomeňme na příkrý odsudek královského velikášství u Ezechiela (Ez 43,8n). Z chrámu se dosud nepodařilo nic vykopat. protože na jeho místě stojí Omarova mešita a Arabové vědecký průzkum místa nedovolují. Našly se ovšem památky po stavební činnosti z doby Šalomounovy v Chasóru, Megiddu aj. V souvislosti se stavební činností je však už biblické podání proti králi kritické. Stavěl totiž také svatyně pohanským božstvům (1Kr 11,7-10). U krále tak moudrého podobný čin udivuje. Jenže nezapomeňme: ,jak na nebi, tak na zemi` - a naopak. Na zemi byl Šalomoun králem, jemuž podléhali mnozí okolní panovníci, a stejně na nebi byl Hospodin Králem nad jejich bohy, byl Bohem bohů (Dt 10,17 Ž 136,2 sr Ž 96,5 138,1 aj.). Jedinečné spojení mezi králem a jeho Bohem bylo vyjádřeno i těsným sousedstvím chrámu a paláce, které navíc zřejmě měly i přímou spojovací chodbu (sr 2Kr 16,l8). Bohové pronárodů se musili spokojit svatyněmi vně Jeruzaléma (1Kr 11,7) a patrně i v jiných městech. To bylo sice myšleno moudře, ale důsledky byly neblahé, protože lid si zvykl chodit místo do chrámu do svatyň a propadal pohanství. Nedá se tedy říci, že Šalamoun odpadl od Hospodina (1Kr 11,9), ale pozdější době se to tak mohlo jevit a dávala vinu jeho ženám a ženinám. Uvádí se jich úctyhodný počet: "sedm set kněžen a tři sta ženin" (tj. konkubín, v. 3). Původně to byl doklad Šalomounovy moci a slávy. Poddaní králové a králíčci ve snaze dokázat, že uznávají jeho svrchovanost, obohacovali jeho harém svými dcerami nebo sestrami. Nikdy se nedozvíme, kolik jich doopravdy bylo. Z velké většiny byly pohanského původu a i když formálně jistě uznaly Hospodina za Nejvyššího Boha, sloužily také svým bohům, kterým byly zvyklé sloužit v otcovském domě. Původně pro ně dal Šalomoun stavět různé svatyně a je třeba souhlasit s kritikou pozdější doby, že to nebylo moudré. Zvláštní místo mezi všemi ženami a ženinami zaujímala ,dcera faraónova` (3,1 7,8 9,24 11,1 ). Zmínka o ní prozrazuje, že do Izraele pronikal egyptský vliv. Projevovalo se to především v postavení krále, které se nebezpečně začalo blížit egyptskému typu (výše a). Šalomounovo jméno se vykládá jako ,Kníže pokoje` (hebr. šálóm = pokoj, mír). Vskutku nevedl žádné války, ačkoli jeho "města pro vozbu a města pro koně" (1Kr 9,19) nasvědčují tomu, že obranu země nepodceňoval. Jen 2Pa 8,3 ví o Šalomounově tažení do Chamát-sóby. Slyšíme sice o dvou protivnících, edómském Hadadovi a damašském Rezónovi (1Kr 11,14-22.23-25), ale k válce s nimi nedošlo a zdá se, že pro Šalomouna ani nevznikly vážnější těžkosti např. Edómem mu zůstala otevřena cesta do Elótu (9,26; = Élatu). Zmínka o obou protivnících má nejspíše připravit půdu pro další události po Šalomounově smrti (sr 11,11n). Jde přece o Edóm, v němž jsme už. poznali zavilého nepřítele Izraele a typ protibožské vzpoury (§ 3j), a o Aram, s nímž severní Izrael bude po dvě stě let ve válečném stavu, dokud oba nepodlehnou Asýrii (§ 2e). - Na druhé straně byly Šalomounovy vztahy k Foíníkii velmi přátelské (5,15-32) a zřejmě oboustranně výhodné. Foiničtí řemeslníci byli vlastně staviteli chrámu i paláců. Chíram získal kromě dodávek v naturáliích i území Kabúl v Galileji (9,10-13). Je možno se ptát, zda nezískal i Akkó s okolím při Středozemním moři, protože v popisu žup není uvedeno. Podle 2Pa 8,2 naopak Chiram (Chúram) daroval nějaká města Šalamounovi. Pověst o Šalomounovi se roznesla až do ,končin země`, takže jej přijela navštívit dokonce královna ze Sáby (1Kr 10,1-13), odněkud z jižní Arábie, ne-li až z Etiopie. Šlo o to vyvýšit tímto vyprávěním co nejvíc králův věhlas. Pozdější doby se látky ochotně chopily a vytvořily různé legendy: Tak např. podle arabské legendy uvítal Šalomoun vzácného hosta ve skleněném paláci, kde pod skleněnou podlahou plavaly ryby. Když královna chtěla jít k jeho trůnu, pozvedla si sukni z obavy, aby si ji nenamočila, a odkryla tím nohy. To právě
Šalomoun chtěl, aby se přesvědčil, má-li před sebou opravdu ženu nebo snad džina. A jedna etiopská legenda odvozuje původ tamního královského rodu právě z tohoto setkání královny ze Sáby s Šalomounem. Muslimské legendy znají nejrůznější podrobnosti o mocném králi Sulejrnanovi (tj. Šalomounovi), který byl pánem i démonů (čti pohádky Tisíce a jedné noci). V těchto vyprávěních máme před sebou jen rozbujelé představy související se střízlivou biblickou zprávou o králových námořních plavbách (1Kr 9,26-2,8). David podmanil Hospodinu zemi (výše c), zbývalo však podmanit moře (sr Gn 1,28 Ž 8,9). V pozadí biblické zprávy o Šalomounových plavbách nejde o zdůraznění královy obchodní zdatnosti, nýbrž o zachycení náboženských pohnutek jeho činů. Moře platilo za nepřátelský živel, v blažené době bude přemoženo (Zj 21,1 sr Iz 65,17 66,22, nemluví se už o moři!). Zde navazuje Šalomoun na dílo Davidovo jako předobraz jiného Syna Davidova, jehož "poslouchají větry i moře" (Mt 8,26n). § 14. ROZDĚLENÝ DŮM a) Nemoudrý syn moudrého otce - b) Severní království - c) Elijáš a Elíša - d) Davidovci v Judsku e) Babylónské zajetí a) N e m o u d r ý s y n m o u d r é h o o t c e. Šalomounovou smrtí zaniká jednotné izraelské království (asi r. 933) a Juda (jih) i Izrael (sever) prožívají pohnuté doby. Kdysi toužil lid po králi, ,aby ho soudil` (1S 8,5n), tj. vysvobozoval (sr Sd 3,9.15.31 aj.). Nyní mohl poznat, že je "lépe utíkat se k Hospodinu než doufat v člověka" (Ž 118,8). Až do zániku obou království, která vznikla na troskách Šalomounovy říše (severoizraelského r. 721, judského r. 587/6) se na obou trůnech vystřídalo 42 králů, a to rovným počtem po devatenácti v obou královstvích. V Judsku navíc i jedna žena, Atalja (841-835), dcera severoizraelského krále Achaba. K nim přistupují tři králové jednotného Izraele: Saul, David, Šalomoun. Počet čtyřiceti dvou králů je nápadný tím, že se shoduje s počtem zastavení Izraele při putování pouští (Nu 33; § 22b). Je to náhoda? Jestliže v onom případě číslo ukazovalo na počet záhrobních soudců, kteří rozhodovali o nebožtíkově vstupu do blaženého života, neznamená celá řada králů také, že tato cesta k blaženosti je pro lid vlastně uzavřena? Z pokolení vyvedeného Mojžíšem z Egypta došli do zaslíbené země jen dva, Jozue a Káleb (14,30), a ovšem nové pokolení narozené až v poušti. Žádost a krále byla pokládána za pohrdnutí Hospodinem (1S 8,7); králové nebyli svému lidu vysvoboditeli (sr 9,16), nýbrž stali se mu soudci, kteří jej uvrhli do záhuby. Jen milostí boží zůstanou zachovány aspoň pozůstatky (1Kr 19,18 Iz 1,9). K nim se připojí nový lid, který si Hospodin vzbudí z pronárodů (Ž 18,44 22,28n Iz 56,3-8 sr Ř 11). Šalomoun se stal králem z rozhodnutí Davidova (1Kr 1,30 ) a toto rozhodnutí bylo platné ,pro Izraele i Judu` (v. 35). Autorita starého krále nepřipouštěla jinou možnost. Po Šalomounově smrti "se stal králem jeho syn Rechabeám" (11,43), ale zřejmě jenom v Judsku. Severní izraelská pokolení si nedala vzít právo rozhodnout samostatně o novém králi a novému králi nezbylo než vypravit se do staroslavné smluvní svatyně v Šekemu (12,1; sr § 11e). Je zvláštní, že biblické podání ví jen o tomto jediném synu slavného krále, v jehož harému bylo tisíc žen (11,3). Přitom Rechabeámovou matkou byla Amónka Naama (14,21); pocházela tedy z pronároda, který neměl přístup do Hospodinova shromáždění (sr Dt 23,4). Podobný zákaz platil i pro Moábce, a přece se Moábka Rút dostala do rodokmenu Davidova (Rt 4,22). Jenže Rút se připojila k Hospodinu a jeho lidu celým srdcem, zatímco Naama nám zůstává naprosto neznámá. Rechabeámovo jednání s Izraelem v Šekemu bylo bouřlivé. Projevily se důsledky toho, že Šalomoun měřil dvojím loktem Judovi a severním pokolením. Nákladný život Šalomounova dvora (1Kr 5,2n) i jeho rozsáhlá stavební činnost byly pro lid velkým břemenem. K nemalým dávkám a poplatkům přibyly i ,pracovní povinnosti`, jimiž byl patrně nejvíce postižen ,Josefův dům` (11,28,). Jestliže se uvádí, že nuceným pracím byli podrobeni jen pozůstalí z dřívějších obyvatelů Palestiny "z Emorejců, Chetejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců, kteří nebyli z Izraele" (9,20n 2Pa 8,7n), Lze v tomto obšírném údaji vidět spíše snahu oslabit vzpomínku, že byli postiženi také Izraelci. Mluvčím Izraelců se stává někdejší Šalomounův služebník Jarobeám, syn Nebatův (sr 1Kr 11,26.28). Povstal už proti Šalomounovi za okolností ne docela jasných (v. 27) a přivolal na sebe jeho hněv, takže mu nezbylo, než zachránit se útěkem do Egypta (v. 40). Do věci zasáhl :i prorok Achijáš Šíloský. Nevystoupil přímo proti králi, jako Samuel proti Saulovi nebo Nátan proti Davidovi, nýbrž obrátil se k Jarobeámovi se slovem Hospodinovým (vv. 29-39). Domu Davidovu mělo zůstat jen jedno pokolení, Juda (Šimeón tehdy už .zanikl a splynul s Judou). Jarobeám měl dostat deset ostatních (11,31n; Lévi jako kněžské pokolení se nepočítal, zato Josef jako dvě pokolení). Dostalo se mu, byť i podmíněně, také zaslíbeni: "Budeš-li chodit po mých cestách..." (v. 38). Vzápětí však čteme, že Rechabeámovi zůstalo i pokalení Benjamínovo (2Pa 11,1). Izraelci si stěžovali na těžké jho, které Šalomoun vložil na jejich bedra, a žádali úlevu. Rechabeám nebyl schopen jejich žádost vyřídit neprodleně a žádal odklad. Radil se nejprve se starými moudrými rádci svého otce, ale nebyl s jejich radou spokojen. (1Kr 12,8). Dal přednost ,mladíkům`, kteří měli stejně horkou hlavu jako on, a žádost lidu zamítl (vv. l4n). Dokonce ještě poslal na lid "Adoráma, který byl nad nucenými pracemi" (v. 18; Hadoráma, 2Pa 10,18), ale lid jej ukamenoval. Rechabeám se zachránil útěkem do Jeruzaléma.
Nehodlal se smířit s porážkou a neprodleně začal sbírat vojsko proti odpadlým kmenům. Šemajáš, ,muž boží`, mu však jeho unáhlený úmysl rozmluvil. Po Šalomounově éře zase vystoupí prorok a nebojí se králi vyřídit boží rozhodnutí. Rechabeám poslechl (1Kr 12, 22-24). Přesto trvala válka mezi Judou a Izraelem po celou dobu jeho vlády (14,30 2Pa 12,i5). Z 2Pa 11,5-12 se navíc dozvídáme, jak usilovně pečoval o bezpečnost země budováním pevností všude, kudy mohl případný nepřítel do země vtrhnout. Obě tradiční vrstvy (1Kr 15,25n i 2Pa 12,2-9) shodně zmiňují loupeživý vpád ,egyptského krále Šíšaka` (podle egyptských pramenů Šošenka či Šešonka, § 1a[Vzhledem k biblickým odkazům budeme nadále uvádět na prvém místě jména cizích panovníků, jak jsou uváděna v ekumenickém překladu bible (ČEP).]), který "pobral poklady domu Hospodinova i poklady domu královského", ale pak obtěžkán hojnou kořistí klidně odtáhl. Šalomounovy zlaté štíty jeruzalémského chrámu nahradil Rechabeám bronzovými, aby je běžci před ním nosili, když kráčel do chrámu. Celkový soud nad Rechabeámem vyznívá pro něho nepříznivě (2Pa 12,14 sr 1Kr 14,22-24). Přesto zachycuje mladší tradiční vrstva i vzpomínku, že se dovedl v tísni před Hospodinem pokořit (2Pa 12, 6.12), a hodnotí jeho vládu jako ,pevnou` (v. 13). Ví také, že se ze svatyní severních pokolení lévijci uchýlili do Jeruzaléma (11,13) a že s nimi do Judska přišli i mnozí věrní vyznavači Hospodinovi. O domu Rechabeámově slyšíme, že "měl osmnáct žen a šedesát ženin a zplodil dvacet osm synů a šedesát dcer" (v. 21). Dokonce se ještě připomíná, že také svým synům ,vyžádal množství žen` (v. 23). Tento údaj zřejmě vychází ze staré tradice, která se v lidu udržela ústně, ale kterou starší podání nezahrnulo do 1Kr, protože z něho čpěl kenaanský názor, sdílený též Izraelem, že král svou plodivostí zajistí i plodnost svého lidu a celé země. Zpráva o Rechabeámově skonu je stereotypní a s nepatrnými obměnami se bude vracet u každého krále. Je zmíněn nějaký nedochovaný a blíže neznámý spis o "příbězích proroka Šemajáše a vidoucího Ida" (2Pa 12,15), v němž se pojednávalo i o Rechabeámovi. Opakuje se též údaj, že král ,ulehl ke svým otcům` (v. 16); ani smrt jej neodloučí od společenství jeho lidu, třebaže mu nepředcházel zářným příkladem věrného svědka Hospodinova. b) S e v e r n í k r á l o v s t v í. Po rozštěpení Šalomounovy říše si přisvojily severní kmeny jméno Izrael. Proti sobě nyní bude stát Izrael a Juda. Nicméně vědomí sounáležitosti všech dvanácti pokolení zůstalo živé a živé bylo i vědomí, že Hospodin uzavřel smlouvu se všemi a že jeho zaslíbení se týkají všech. Jednotlivá pokolení jich byla účastna právě jen jako součást celku. Ovšem celek byl proměnlivý a jednotlivá pokolení mohla i zaniknout (§ 9f ). Nakonec zanikl celý severní Izrael v asyrském zajetí a jméno ,Izrael` přešlo na Judu. A když i Judsko podlehlo Babylóňanům, stal se ,Izraelem` hlouček věrných, kteří nezradili, ba v jednom prorockém výroku z doby zajetí je ,Izraelem` nazván dokonce onen bezejmenný služebník Hospodinův' (Iz 49,3) jako nový počátek božího lidu, podobně jako si Hospodin kdysi za takový nový počátek vyvolil už Mojžíše (Ex 32,10). Pro Hospodina není nemožné vzbudit Abrahamovi syny třeba z kamení (Mt 3,9). Proto se smí nazývat Izraelem i církev Kristova (sr Ř 11,11n.17n.25n Ga 6,16). Dějiny severního Izraele byly pohnuté. Z devatenácti jeho králů bylo osm zavražděno, jeden zahynul v boji a jeden si přivodil smrtelný úraz. O všech do jednoho platilo: "Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích" (1Kr 15,26.34 aj.). Za dvě stě let trvání státu se nepodařilo vytvořit královskou dynastii. Pokud se některý král udržel na trůnu, stal se jistě jeho syn obětí spiknutí. Jen Omírovci a Jehúovci se udrželi déle, ale i na nich se uskutečnila ono "do třetího i čtvrtého pokolení" (Ex 20,5). Knihy Letopisů (2Pa) události v severním Izraeli vůbec přecházejí mlčením. Prvním králem se stal volbou lidu Jarobeám. Před Šalomounem uprchl do Egypta (1Kr 11,40) a tam si přisvojil egyptské myšlení. Proto se jako král nedotazuje Hospodina, ale ,poradí si sám` (12,28). Na zákon Mojžíšův nedbá, vydává vlastní zákony. Ve snaze zdržet lid od poutí do Jeruzalémského chrámu vybuduje vlastní ,královské` svatyně v Bét-elu a Danu (v. 29). Aby zvýšil jejich přitažlivost, dává pro ně zhotovit dva zlaté býčky, původně patrně myšlené jako Hospodinovu podnož, časem však chápané jako jeho obraz (§ l0e). Zřizuje státní svátek v osmém měsíci, zakládá po celé zemi ,posvátná návrší` a ustanovuje kněze "ze spodiny lidu" (v. 31). Sám také vystupuje k oltáři, aby pálil kadidlo (v. 33). Za tím vším lze vidět vliv egyptských představ o královské božnosti ( § 1b). Král rozhoduje v zastoupení Boha, a to se stalo příznačným znakem všech severoizraelských králů, a byli jakéhokoli původu. O všech platilo, že ,chodili po cestě Jarobeáma, otce svého`, neboli: osobovali si práva, která jim nenáležela. Po Jarobeámovi nastoupil na trůn jeho syn Nádab (1Kr 15,25), ale byl zavražděn Isacharovcem Baešou (vv. 27n). Baešův syn Éla (16,8) padl rukou podvelitele vojska Zimrího (vv. 9n). Ten vládl jen sedm dní (v. 15) a byl svržen lidem. Zimrí zapálil královský dům a uhořel (v. 18). V krátké době necelého půlstoletí se vystřídalo pět králů a dvakrát byl přitom vyvražděn celý královský rod (15,29 16,11) až po "toho, jenž močí na stěnu" (14,10). Uvažovalo se o tom, kdo je tímto podivným údajem míněn, zda muž či dítě nebo dokonce pes. V hebrejštině však jde o slovní hříčku. Souhláskový text (bez samohlásek) totiž ukazuje na účastníky kultických hodů, posměšně srovnávané s močícími (mišté = hody, maštín = močící, ba-boqer = při věštném úkonu
haruspicia, beqír = na stěnu). Bez těchto lidí nebyla bohoslužba možná a bez bohoslužby bylo celé společenství odsouzeno k zániku (sr ještě 21,21 a 2Kr 9,8). Po celou dobu vlády těchto pěti králů trvala válka mezi Izraelem a Judou. Judsko jen stěží odolávalo tlaku svého severního souseda, takže se judský král Ása rozhodl požádat o pomoc aramejského krále Benhadada z Damašku (1Kr 15,18n). Ten za bohatou odměnu rád vyhověl a pro Izraele začalo dlouhé období stálých bojů s Ararnejci, které s občasnými přestávkami trvaly až do konečného vítězství Asyřanů v 8. stol. Zmatkům v Izraeli a napětím s Judou učinil konec až Omrí provolaný vojskem za krále proti Zimrímu (16,16). Zimrí spáchal sebevraždu, ale byl tu ještě jiný uchazeč o trůn, Tibní, a polovina lidu stála za nim (v. 21). Zvítězil Omrí a Tibní zahynul. Nový král Omrí se důsledně uvádí bez údaje svého původu. Patrně nebyl ani Izraelec. Jeho jméno je příbuzné s různými arabskými jmény a on přišel do Izraele jako žoldnéř. V boji se uplatnil, stal se velitelem a posléze byl provolán za krále. Jako jeho pozoruhodný státnický počin je třeba označit vybudování vlastního sídelního města. Vzal si tu příklad z Davidovy volby Jeruzaléma nebo se cítil v izraelských pokoleních cizincem? Pozemek pro své město získal koupí od jakéhosi Šemera (1Kr 18,24), který patřil spíše k dřívějšímu kenaanskému obyvatelstvu nežli k Izraeli. Archeologický průzkum místa prokázal, že nové město nazvané Šómerón či Samaří bylo na oné hoře vskutku prvním sídlištěm. Samaří nyní zůstalo sídelním městem po celou dobu trvání severoizraeského království. Ale vedle něho byla, zdá se, druhým sídelním městem Jizreel (21,1). Jejich vzájemný vztah je nejasný. Domněnka, že Samaří bylo střediskem kenaanské části obyvatelstva a Jizreel izraelské, není dost průkazná. Starý zákon pojednává o Omrím jen stručně a odmítavě (1Kr 16, 23-27). A přece to byl schopný panovník, jak o tom svědčí zvláště asyrské anály. V nich je severní Izrael označován jako bít chumrí (= dům Omrího) ještě po sto šedesáti letech, kdy celý rod Omrího byl nejméně sto dvacet let vyvražděn. Omrí se uvádí i v nápise moábského krále Méši z poloviny 9. stol. (§ 3j) jako ten, který ,po mnohé dny` Moáb sužoval. Od Omrího se též datuje nový vztah Izraele k Judovi, který bude utužen dokonce pokrevními svazky. Politicky bude ovšem Juda podléhat do značné míry Izraeli. Nástupcem Omrího se stal jeho syn Achab (875-853), jehož jméno jej usvědčuje z naprosto nepřípustného náboženského synkretismu. Znamená totiž: Bratr je Otcem. Obdobně utvořené jméno Jóab znamená Hospodin je Otcem. Z toho plyne, že obě části jména 'ách i. 'áb označují nějaká božstva. Připusťme, že 'áb je božský Otec (zvaný též Él, § 3f), ale kdo je'ách - Bratr? Zdá se, že jím může být jen Baal, a to tím spíše, že se Achab oženil s foinickou princeznou J2zábel ( 1Kr 16,31 ), a tím se spříznil s Fainičany, ctiteli Baala. Uvidíme ještě, jak právě za jeho vlády došlo k vážnému střetnutí proroka Elijáše, ctitele Hospodinova (Eliáš = Bohem je Hospodin), s ctiteli Baalovými. Z asyrských análů se dozvídáme důležité podrobnosti o Achabově vládě, z bible neznámé. Tak např. v bitvě u Karkaru r. 853, o které se bible vůbec nezmiňuje, stál Achab v protiasyrské koalici jedenácti předoasijských králů na prvém místě s 2 000 válečnými vozy a 10000 vojáky. Šalmaneser III. (Šulmánu-ašarid III.: § 2e) se sice vychloubá svým vítězstvím, ale sotva bylo slavné, když ho vůbec nevyužil. Zato slyšíme ze starozákonního podáni více o ustavičných válkách Achabových s Aramejci, které ustávaly vlastně jen tehdy, když oba soupeře tísnili Asyřané. Sotva asyrský tlak polevil, pokračovali ve sporech. Při jedné výpravě Achab padl (1Kr 22,34-37). Vlivem královny Jezábel, Achabovy manželky, se v zemi značně rozmohl baalismus. Zatímco "čtyři sta padesát Baalových proroků a čtyři sta proroků Ašéřiných" prý jedlo "u stolu s Jezábelou" (1Kr 18,19), "dala Jezábel vyhladit Hospodinovy proroky" (v. 4). Napětí v zemi dosáhlo vrcholu vystoupením proroka Elijáše a krvavou likvidaci proroků Baalových (v. 40). Achab nestačil situaci zvládnout a raději dopřával sluchu houfu svých extatických proroků, kteří ochotně králi zvěstovali to, co si přál slyšet (21,6), než aby dal na slova Hospodinova proroka Míkajáše, syna Jimlova (vv. 8-28). Jeho synové Achazjáš (vv. 52-54 a 2Kr 1,1-1.8) a Jóram (3,1-3) kráčeli cestou svého otce dál, i když Jóram aspoň "odstranil Baalův posvátný sloup, který udělal jeho otec" (v. 2 sr 1Kr 16,32). Vládě Omríovců učinil přítrž uchvatitel trůnu Jehů, pomazaný za krále jedním z prorockých žáků Elíšových (2Kr 9,6-10). Jehů se ochotně chopil svého úkolu. Zavraždil Jórama i jeho matku Jezábel a také judského krále Achazjáše, syna Jóramovy sestry Atalji, dcery Achabovy, který byl právě návštěvu u příbuzných své matky v Jizreelu (vv. 24-33). Nelenil a vyvraždil i další Achabovy potomky (20,1-8) a způsobil krvavou lázeň všem přistiženým ctitelům Baale (vv. 25-28). Jenže provést nějakou nápravu v životě Izraele nedovedl a nedokázal uchránit zemi ani před útoky Aramejců. Jejich král Chazael se podobně jako Jehú v Izraeli zmocnil trůnu v Damašku zavražděním Ben-hadada II. (sr 8,7-15) a neprodleně začal s výboji v Zajordání (10,32n). Navíc přitáhli i Asyřané a jJhú byl jimi zpoplatněn. Na tzv. ,černém obelisku` Šalmanesera III. (Šulmánuašarida III.) je zobrazen klečící (pokud snad nejde o vyslance), jak asyrskému králi přináší poplatky. Akutním Nebezpečím se však Asyřané stali pro Izraele až za Tiglat-pilesera III. (Tukulti-abal-ešarry III.; § 2e) od r. 734. Z Jehúových nástupců bojuje jeho syn Jóachaz s aramejským Ben-hadadem III., ale byl jím zle tísněn (2Kr 13,7). Až patrně jeho synu Jóašovi se podařilo Aramejce porazit (v. 5, pokud tu není míněn spíše
Jarobeám II., 14,25-27). Jóaš zvítězil i nad Judou (13,12), ale r. 803 byl zpoplatněn asyrským Abad-nirárim III. K novému rozkvětu povstal Izrael za Jarobeáma II. Jeho čtyřicetiletá vláda (787-747) znamenala hospodářský rozmach a klid v mezinárodních vztazích, ale vedla i k prohlubování třídních rozdílů a vykořisťování slabých silnějšími. Do doby tohoto krále spadá vystoupení dvou proroků, jejichž slova máme v bibli zachována, Judejce Ámose v Bét-elu a muže severoizraelského původu Ozeáše. Jarobeámovi bylo dopřáno dokončit svou vládu v míru, ale jeho syn Zekarjáš byl zavražděn už po půl roce (15,8-10). Trůnu se zmocnil Šalúm, syn Jábešův (2Kr 15,13), a začíná posledních dvacet pět let existence severního Izraele, vyplněných vraždami samozvanců na trůně a všeobecným úpadkem. Ohlasem těchto smutných poměrů jsou snad prorokova slova: Oz 8,4 a 13,11. Proti Šalúmovi povstal Menachém (v. 14), ale "do země vtrhl Púl, král asyrský" (v. 19). Jde o Tiglat-pilesera III. (Tukulti-abal-ešarru III.), který jako král Babylóna přijal jméno Púl. Menachém se sice vykoupil, ale zemi ožebračil a jeho syn Pekachjáš padne rukou Pekachovou (vv. 23.25). Ten se spolčuje s damašskými Aramejci a snaží se marně násilím donutit judského Achaza, aby se připojil k protiasyrské koalici. Asyřané zabírají části izraelského území a r. 732 obsazují Damašek. Pekach je zavražděn Hóšeou (v. 32). Je to poslední izraelský král. Když přestal Asyřanům odvádět poplatky v naději na egyptskou pomoc, přitáhl Šalmaneser V. (Šulmánu-ašarid V.), krále zajal a oblehl Samaří. Po tříletém obležení dobyl nový asyrský král Sargon II. (Šarrukín lI.; § 2e) město r. 721 a lid převedl do asyrského zajetí (17,3-6). Jak skončil dříve už zajatý král Hóšea, není známo. Do vysídleného území přivedli Asyřané nové kolonisty (v. 24), kteří časem splynuli s pozůstatky Izraelců a vytvořili nový lid zvaný podle města Samaří Samařané či Samaritáni. Samaří zůstalo střediskem nové asyrské provincie Samerina. c) E 1 i j á š a E 1 í š a. Do zpráv o severoizraelských králích j zapracován samostatný soubor vyprávěni o Elijášovi a Elíšovi. Jde o dvě veliké prorocké postavy, jejichž vystoupení vyvolaly neutěšené duchovní poměry v zemi, především nutnost čelit baalismu rozbujelému za vlády Omríovců. Zápas obou mužů se rozrostl do nadlidských rozměrů a propůjčil i oběma bojovníkům za věc Hospodinovu podobu nadlidskou a nadhistorickou. Zvláště prvního z nich, Elijáše povýšila tradice až na předchůdce a průvodce mesiáše (Mal 3,23 Mt 11,14 l7,3.10-13), spolu s Mojžíšem. Oba, Mojžíš a Elijáš, se stali představiteli Zákona a Proroků (sr Za 4,14 ) čili Písma svatého (Mt 5,17n). Elíša naproti tomu zůstal jen svědkem Hospodinovy všemocnosti v přítomnosti jako divotvorce schopný obživovat i mrtvé ( 2Kr 4,32-37 13,21 ) . Elijáš už svým jménem vyznává, že ,Bohem je Hospodin` a ne nějaký Baal. Pro tuto jistotu víry se snaží získat krále Achaba, který věc Hospodinovu zanedbává, ať už z ohledu na Foiničany, jejichž princeznu Jezábel má za ženu (1Kr 16,31), nebo z ohledu na kenaanské obyvatelstvo své země, které se udrželo v městech. Marně však ohlašuje prorok pohromu sucha, která na zemi dolehne (17,1). Až třetího roku (18,1) král povolí a dovoluje Elijášovi svolat veliké shromáždění lidu na horu Karmel (v. 20). Tam se utká s Baalovými kněžími a odhalí všem nicotnost jejich víry. Nepřesvědčil však královnu Jezábel. Ta mu pohrozí smrtí za smrt jejích proroků (1Kr 19,1n) a Elijáš, který se nebál zástupu mužů, prchá před hrozbou jediné ženy. Hospodin se ho však ujme a. dovede až na boží horu Choréb (v. 8). Tam ho poučí, že jeho cesty nejsou jako lidské. Přežene se vichr rozervávající hory, celá země se chvěje zemětřesením a nakonec ničící oheň zachvacuje všechno kolem, a Elijáš chápe, že v tom všem nepřišel Hospodin (vv. 11n). Potom slyší ,hlas tichý a jemný` (v. 12) a Elijášovi je jasné, že nyní k němu promlouvá Hospodin. A Hospodin nechce slyšet nářky. Prorok dostává příkaz: "Jdi, vrať se" (v. 15). Nesmí od svěřeného úkolu utéci, smí však slyšet i ujištění: "Zachovám v Izraeli sedm tisíc . . ." (v. 18). Hospodin svůj lid neopustil, zachová si z něho věrný pozůstatek a nevadí, že Elijáš je nezná. I pro něho platilo, co Pán řekl Pavlovi: "Stačí, když máš mou milost" (2K 1.2,9). A Elijáš se vrátil. Ještě jednou se Elijáš srazil s Achabem, když král zatoužil po vinici Nábota Jezreelského (1Kr 21). Nábot odmítl vyhovět králově požadavku a dovolával se Hospodinova příkazu zachovat svěřené dědictví po otcích (v. 3 sr Nu 36,8n ). Šemer odprodal Omrímu ,horu Šomerón` bez námitek (1Kr 16,24), protože se necítil vázán Hospodinovým zákonem. V případě Nábotově si Achab nedovedl poradit; zřejmě uznával Nábotovy důvody. Jezábel je pochopila také, ale nebrala na ně zřetel; byla pohanka. Pro ni byl případ vhodnou záminkou, aby Achab ukázal "svou královskou moc nad Izraelem" (21,7). Odstranit nepohodlného poddaného pro ni nebylo problémem (vv. 8-14). Nepočítala s Hospodinem, ale byl tu jeho prorok Elijáš. Jeho slova (vv. 19-24) se vskutku brzo naplnila (22,37n 2Kr 9,33-37). Mezitím vstoupil na jeviště Elíša (sr 1Kr 19,1.6.19n). On se postaral, aby byl pomazán za krále nad Izraelem Jehú (2Kr 9,1-10) a dal podnět, že se králem nad damašskými Aramejci stal Chazael (8, 7-15). O Elíšovi se dochovala různá vyprávění, která původně asi kolovala samostatně. V některých vystupuje prorok jako zachránce svého lidu (6,8-23.24-7,20). Je těžko zařadit je historicky. Ze zmínky o ,zachránci` v 13,5 (jimž je však na tomto místě míněn král Jóaš, ne-li až Jarobeám II.) soudí někteří badatelé, že jde o texty přednášené při výročních slavnostech nějakého vítězství. Nasvědčovaly by tomu i připomínané zázraky. Není jmenován žádný izraelský král a aramejský vystupuje jako Ben-hadad, tj. Syn Hadadův, což je spíše aramejský královský
titul než vlastní jméno. Pokusy o číselné rozlišení těchto Ben-hadadů nejsou historicky spolehlivé. - O jiných Elíšových činech čteme v 2Kr 2,1-6,7 a o jeho smrti v 3,1.4-20. Divotvorcem zůstal i po smrti (v. 21 ). d) D a v i d o v c i v J u d s k u. V Judsku se na trůně udrželi Davidovci až do pádu Jeruzaléma a zničení chrámu Babylóňany r. 587/6. Zprávy o jejich kralování se dochovaly v dvojím podání, ve starší podobě v knihách Královských a v mladší v knihách Letopisů či Paralipomenon. Toto jejich staré řecké označení napovídá, že zachycují paraleipomena čili věci opomenuté, které se uchovaly jen ústně. Jde o různé doplňky ke knihám Samuelovým a Královským a nejednou i o odlišné hodnocení toho či onoho krále. Po Rechabeámovi (výše a) nastoupil jeho syn Abijám (1Kr 15,1) či Abijáš (2Pa 13,1). I jméno jeho matky je tradováno nejednotně. Jednou je to Maaka, dcera Abíšalómova (1Kr 15,2), o níž se dozvídáme, že byla nejmilejší ženou Rechabeámovou (2Pa 11,21; zde je uvedena jako dcera Abšalómova). Táž žena se však uvádí také jako matka Abijámova syna Ásy (sr 1Kr 15,8.10). Podle toho by Ása byl spíše bratrem Abijámovým nebo je nutno chápat označení ,matka` jako královna-matka a ne rodná matka. Letopisy znají jako Abijámovu matku Míkaju, dceru gibejského Uríela (2Pa 13,2), a Maaku zmiňují jen jako matku Ásovu (15,16). O Abijámovi sděluje 1Kr 15,7 jen, že válka s Izraelem pokračovala. Jinak odsuzuje krále, že "chodil ve všech hříších svého otce" (v. 3). Naproti tomu 2Pa 13 líčí Abijáše jako krále oddaného Hospodinu (v. 10), který vládl pevnou rukou (v. 21) a nad Jarobeámem slavně zvítězil (vv: 17-20): Ví také o jeho ženách a dětech (v. 21); jejichž počet dává tušit, že se směl těšit Hospodinovu požehnání. Další král, Ása, provedl v zemi radikální náboženskou očistu a zbavil i ,svou matku Maaku` jejího královského postavení ,,za to, že udělala nestvůrnou modlu pro Ašéru" (l.Kr 15,12n). Podnítil ho k tomu prorok Azarjáš (2Pa 15,1-7.16). V době míru opevňoval města a Hospodin dopřál zemi klid (14,5). Když však byl napaden izraelským králem Baešou, poslal k Aramejcům o pomoc (1Kr 15, 16-19). Ti ochotně vytáhli proti Baešovi, ale prorok Chananí Ásu za jeho čin těžce káral (2Pa 16,7-9). Což nepomohl Hospodin v boji proti kúšijským vetřelcům ( 14,8-12 ) ? Král dal proroka za jeho smělost vsadit do žaláře (16,10). K stáru onemocněl těžkou nemocí nohou (vládl 41 let), ale ,hledal pomoc u lidí, ne u Boha` (v. 12 sr 1Kr 15,23). Po Ásovi nastoupil na trůn Jóšafat (1Kr 15,24). Byl spojencem Achabovým a spolu s Achabem se účastnil jeho válečné výpravy proti Rámatu v Gileádu (22,29). 2Pa doplňuje, že vidoucí Jehú, syn Chananího, krále káral za jeho spojenectví s domem Achabovým (2Pa 19,2). Ve snaze navázat na Šalomounovu slávu dal v Esjón-geberu stavět zámořské lodě. Odmítl přitom nabídku Achabova syna Achazjáše ke společnému podnikání, ale podnik se stejně nezdařil. Lodě ztroskotaly (1Kr 22,48-50). Podle 2Pa 20,35n jej k úmyslu vybudovat si loďstvo podnítil Achazjáš; prorok Eliezer však ohlásil nezdar podniku (v. 37). Podání přesto chválí Jóšafata, že ”činil to, co je správné" (1Kr 22,43). Pečoval o řádné konáni soudů v zemi (2Pia 19,5-11); jeho jméno jó-šáfat znamená ,Hospodin soudil`. Zvítězil nad spojenými vojsky Amónců, Moábců a Edómců (20,1-24) a zajistil své zemi mír (v. 30). 2Kr 3 zachovala docela jinou zprávu: Moáb povstal proti izraelskému Jóramovi, synu Achabovu. Ten požádal o pomoc Jóšafata a k nim se připojili i Edómci. Moábcům se podařilo zajmout edómského prince a obětovali ho na hradbách obleženého města. Na to patrně naráží Am 2,1. Izrael odtáhl s nepořízenou. O této události 2Pa mlčí. Po dobrém králi Jóšafatovi přichází špatný král Jóram, jeho syn a manžel Achabovy dcery Atali (2Kr 8,18). Hned nástup jeho vlády byl ve znamení prolité krve. Jóram vyvraždil všechny své bratry (2Pa 21,4). Za jeho vlády se vymanili Edómci z moci Judy, přitáhli i Pelištejci a Arabové a on sám onemocněl tak těžce a Elijáš mu to prorokoval -, až mu vyhřezla střeva (vv. 12.15.19). Byl pohřben mimo královské hroby bez obvyklých poct ( v. 20 ). Cizí hordy, které vnikly s Araby do země, vyvraždily Jóramovy syny až na nejmladšího Achazjáše (2Pa 22,1n). Starší tradiční vrstva tyto okolnosti neuvádí a liší se od mladší vrstvy i v údaji o králově věku při nástupu na trůn (22 let, 2Kr 8,26 :: 42 let, 2Pa 22,2). Zahynul spolu s celým rodem Achabovým, když jel navštívit izraelského krále Jórama, svého strýce. Zemřel v Megiddu (2Kr 10.27) nebo v Samaří (2Pa 22,9). Jeho matka Atalja se krutě pomstila za vyvraždění rodu svého otce vyvražděním všech Davidovců. Jóšeba (či Jóšabat), sestra Achazjášova však ukryla jeho synka Jóaše v chrámě (2Kr 11,1-3 2Pa 22,I0-12). Zůstal u ní po šest let, ve kterých Atalja, jako jediná žena na davidovském trůnu, vládla v Judsku. Mezitím připravoval kněz Jójada spiknutí, jimž měl být na trůn dosazen poslední žijící představitel Davidova rodu. Situace dozrála, když bylo Jóašovi sedm let. Velitelé setnin se se svými oddíly postavili jednomyslně za mladého krále, kněz Jójada ho korunoval a Atalju odvlekli ,na cestu, kudy vjíždějí koně do královského domu` ( 2Kr 1I,4-16 ) . Tam ji pak usmrtili (v. 20). Zásluhou Jójadovou byla obnovena smlouva "mezi Hospodinem a králem i lidem" (v. 17) a zničeno všechno, co připomínalo baalismus. Za knězova vedení se mladý král rázně zasadil o opravy Hospodinova domu, přestože liknavost kněží postup prací velmi ztěžovala (12, 5-17 2Pa 24,4-14). Pozdější zprávy vědí však o tom, že po smrti Jójadově judští velmožové zase odpadli od Hospodina a král sám dál příkaz, aby Jójadův syn Zekarjáš byl ukamenován (24,17-22). Jako Hospodinův trest následoval vpád Aramejců a krále zavraždili jeho vlastní služebníci (vv 23-26 2Kr 12,18-22).
Také Amasjáš, Jóašův syn, začal kralovat slibně, potrestal smrtí vrahy svého otce a zvítězil nad Edómci (2Kr 14,1-7 2Pa 25,14.11). Původně najal i ze severního Izraele sto tisíc bojovníků, ale na radu nejmenovaného ,muže božího` je zase propustil (vv. 6-10). Vítězství nad Edómem se stalo králi svodem k uctívání ,bohů Seírovců` (v. 14) a navíc ho přiměla k tomu, že zpupně vyhlásil válku izraelskému králi Jóašovi (v. 17 2Kr 14,8). Marně ho Jóaš od jeho úmyslu zrazoval. Amasjáš byl v boji zajat, Izrael přitáhl až k Jeruzalému, pobořil jeho hradby a odtáhl s kořistí i rukojmími. Proti Amasjášovi později vypuklo spiknutí. Uprchl do Lakíše, ale vrahům neunikl (2Kr 14,19 2Pa 25,27 ) . Nový král Azarjáš, zvaný později Uzijáš, přivedl svou zemi k dávno nebývalému blahobytu. Z asyrských análů se dá soudit, že byl aspoň dočasně nejvlivnějším panovníkem v syrsko-palestinské oblasti. Znovu získal elótský (élatský) přístav, bojoval vítězně s Pelištejci, zajistil obranu své země, "v Jeruzalémě zhotovil důmyslně vymyšlené válečné stroje" atd. (2Pa 26,2.6-15). Zpychl však a přes odpor kněží chtěl v chrámě pálit kadidlo. Byl zato potrestán malomocenstvím (vv. 16-21). V 2Kr 15,5 se důvod králova malomocenství neuvádí. Spoluvládcem se stává jeho syn Jótam. Jótam "činil to, co je správné v Hospodinových očích" (2Kr 15;34 2Pa 27,2). Praví se o něm, že vystavěl "Horní bránu Hospodinova domu" a že podnikal i jiné stavby v celé zemi. Porazil Amónce a zpoplatnil si je. Vládl pevně (v. 6). Za něho vystupují proroci Izajáš a Micheáš. O jeho synu Achazovi nečteme příznivý posudek. Zavedl různé pohanské zlořády, dokonce i lidské oběti (2Kr 16,3 2Pa 28,2n). Severní Izrael se opět spojil s Damaškem a napadali Achaza, patrně se střídavým štěstím. Jednou "nic proti němu v boji nezmohli" (2Kr 3.6,5), ale Aramejci - při téže výpravě? - dobyli Élat (v. 6). 2Pa dává tušit, že porážka Judy byla značná (28,5). Ví také o ukrutnostech Izraele a odvlečení množství zajatců (vv. 6-8), kteří však na rázný zákrok proroka Odéda byli propuštěni (vv. 9-15). I Edómci a Pelištejci vpadali do země (vv. 17n). Achaz prý obětoval i damašským bohům ve snaze zajistit si jejich pomoc (v. 23). Při novém ohrožení ze strany izraelského krále Pekacha a aramejského Resína, kteří chtěli Achaza donutit k účasti na protiasyrské koalici, se Achaz v tísni obrací a pomoc k asyrskému Tiglat-pileserovi III. (Tukulti-abalešarrovi III.; § 2e). Ten se ochotně ujal možnosti, r. 632 dobyl Damašek a zabral i část izraelského území. Achaz se dostavil do Damašku, aby vítězovi složil hold. Tehdy dal v Jeruzalémě postavit nový oltář podle ,damašského` vzoru (2Kr l6,10n) a provést nějaké úpravy v chrámě (v. 18), zřejmě na znamení, že se vzdává určitých práv svrchovaného panovníka. Přehlíží se poznámka, že původní bronzový oltář, postavením nového oltáře degradovaný, si ponechává pro zvláštní úkony, jimiž se osobně bude obracet na Hospodina (v. 15). Vyplývá z toho, že jeho celkové počínání byla vyvoláno jeho bezradností v těžkém postavení, ale že se přesto vnitřně držel Hospodina dál. Jeho syn Chizkijáš patří k nejsvětlejším zjevům na Davidově trůnu. Jakmile poněkud polevil tlak ze strany Asyřanů, přikročil k radikální očistě náboženského života. Asyřané ovšem nebyli ochotni k nějakým ústupkům. Sancheríb (Sin-achché-ríba; § 2e) se ve svých análech honosí, jak Chizkijáše pokořil. Jeho mnohomluvnost jistě neodpovídá skutečnosti, ale i Písmo svaté ví o tom, že se Chizkjáš – aspoň dočasně – zase podrobil (2Kr 18,1.3-16; 2Pa o této události mlčí). Zdá se však, že Asyřané byli nuceni přitáhnout ještě jednou. V pozadí stál jednak Egypt, na který mnozí v Judsku spoléhali, ačkoli prorok Izajáš před ním varoval (Iz 31,13), jednak tu byl Babylón, který dočasně asyrské jho setřásl a hledal spojence (sr 2Kr 20,12-19). Sancheríb dobyl větší díl Judska a dobyté území daroval svým pelištejským vazalům, jak se dočteme v jeho análech. Přitáhl až k Jeruzalému a město neprodyšně sevřel. Chizkijáš včas zajistil zásobování města vodou svým proslulým šíloašským tunelem (§ 8c). Význačnou úlohu sehrál též prorok Izajáš svým nesmlouvavým postojem a neotřesitelnou vírou v boží pomoc. Jeruzalém byl vskutku zachráněn (2Kr 19,32-35 sr Iz 37,36 2Pa 32,21). Vypukla v asyrském vojsku epidemie? Přišly zlé zprávy z Asýrie? Nevíme. Sancheríb odtáhl a krátce nato byl vlastním syny v chrámě zavražděn. Zato Chizkijáš ve svém reformním úsilí pokračoval a pozdější podáni ví o podrobnostech, které mu patrně byly přiřčeny neprávem. Např. zpráva o slavení hodu beránka (2Pa 30) je odrazem podobné slavnosti za Jóšijáše (níže). Biblické podání mezi řádky napovídá, že právě za Chizkijáše bylo trvání rodu Davidova nejvíce ohroženo. I když byl v minulosti nejeden Davidovec zavražděn, nikdy to nedošlo tak daleko, aby byl vyhlazen celý rod jako v severním Izraeli. Chizkijáš však byl postižen zlou nemocí, nevíme jakou, a zřejmě byl bez potomka. Izajáš mu směl zvěstovat, že se uzdraví a že mu Hospodin přidává patnáct let života (2Kr 20,6 Iz 38,5). Pisatel Letopisů tady kupodivu mluví o Chizkijášově nevděčnosti a pýše (2Pa 32,25). V přidaných letech zplodil Chizkijáš Menašeho; bylo mu dvanáct let, když nastoupil na trůn (2Kr 21,1). Podle starší tradiční vrstvy to byl nejzpohanštilejší davidovský král, kterému žádná zvrácenost nebyla cizí (vv. 3-9). Prolil mnoho nevinné krve (v. 16), takže z dlouhé doby jeho vlády (687-642) neznáme jméno žádného proroka, ačkoli i tehdy neohroženě vystupovali (v. 10) bez ohledu na nebezpečí smrti. Podle legendy zemřel v době jeho panování také Izajáš, nacpali jej do vykotlaného stromu a rozřezali pilou. Mladší vrstva podání přináší pozoruhodnou podrobnost, že po různých zvrácenostech, kterých se Menaše v počátcích své vlády dopustil, byl ,za hák` v řetězech dopraven do Babylóna (2Pa 33,11). Asyrští králové tak vodili své poražené protivníky jako dravou zvěř za hák provlečený chřípím. Jestliže Menaše vskutku prodělal takovou zkušenost, nedivíme se, že zůstal po
celý život velmi poslušným vazalem. Pozdější doba však v trvání jeho vlády - prý 55 let (2Kr 21,1 2Pa 33,1) zřejmě viděla důkaz boží milosti vyvolané královým pokáním (33,12n) a pozdní pseudepigraf zachoval i celou ,Menašeovu modlitbu` (§ 41c). Menašeův syn Amón byl zavražděn dříve, nežli mohl opustit cestu svého otce. Údaji, že vládl ,dva roky`, je třeba rozumět tak, že v jednom roce nastoupil a v druhém vládnout přestal (2Kr 21,19 2Pa 33,21). Najednou se objevuje ,lid země`, vrahy usmrtí a provolá králem osmiletého Amónova syna Jóšijáše. I jindy zasahoval ,lid země` do vládních převratů ( 2Kr 11,14.7.6.18 21,24 23,30 ), takže to zřejmě byla vlivná skupina v Judsku (sr též Jr 34,19, kde je účasten při uzavírání smlouvy). Později se však jako ,lid země` označovaly různé duchovně pochybné živly ( např. Ezd 4,4 ); o takové v Amónově případě nejde. Za mladého krále Jóšijáše vládla zprvu regentská vláda, která pokračovala nerušeně na linii Menašeově. Ale asi r. 630 vystoupil prorok Sofonjáš, první prorok od dob Izajášových a Micheášových, jehož jméno se zachovalo, a svou mocnou zvěstí o Hospodinově neodvratném soudu na mladého krále silně zapůsobil. Zřejmě teprve nyní se Jóšijáš chopil sám vlády a stal se horlitelem pro Hospodina. Svou horlivostí předstihl všechny své předchůdce. Když pak v roce 622/1 byla v chrámě nalezena kniha Zákona, zahájil pronikavou náboženskou reformu, která hluboce zasáhla všechen rodinný i veřejný život. Knihou Zákona je podle všeho jádro Deuteronomia (5. knihy Mojžíšovy), které se do Jeruzaléma dostalo snad z Bét-elu, když o sto let dříve prchali tamní kněží před Asyřany. Za Jóšijáše se na knihu přišlo při opravě chrámu (2Kr 22,3-7.811). Ve smyslu ustanovení hodu beránka v Dt 16,1-8 byl nyní slaven tento velikonoční hod společně i v Jeruzalémě (2Pa 35,1.7-19). Tak jej podnes slaví Samařané (samaritáni), kteří jsou posledním zbytkem severního Izraele, smíšeným arci s pohanskými pronárody (2Kr 17,24-41 ), kdežto židé (Judejci) slaví podnes velikonoce po rodinách ve smyslu ustanovení Ex 12,1-20. Jóšijáš vládl v době, kdy moc Asýrie byla v rozkladu a zvláště v okrajových oblastech asyrské veleříše se neuplatňovala vůbec. Mladý král byl muž schopný a rázný. Jeho touhou bylo obnovit říši Davidovu. Postupně připojil ke svému království různé části patřící kdysi k severnímu Izraeli. Archeologické nálezy ostrak z někdejší pevnosti ležící mezi Jafou a Ašdódem a nazývané dnes Mesad Chašavjáhú jsou krásným dokladem toho, jak Jóšijáš prosazoval v obsazených oblastech platnost Mojžíšova zákona (Bič, Trois prophétes, 130). Bible zachovala vzpomínku na královo očistné úsilí v někdejší severoizraelské ,královské` svatyni bét-elské (2Kr 23,15-20; všeobecněji 2Pa 34,4-7). Pronikl až do Jizreelské nížiny, ale tam se r. 609 utkal u Megidda s egyptským faraónem Nékem, který táhl na pomoc skomírající Asýrii proti nastupující Babylónii - a v boji padl. Padl poslední schopný král z Davidova rodu a jeho úsilí zůstalo nedokončeno. ,Lid země` provolal králem Jóšijášova syna Jóachaza (2Kr 23,30 2Pa 36,1), zřejmě v očekávání, že bude pokračovat v otcově cestě. Zasáhl však Néko, Jóachaza dal odvléci do Egypta a za krále dosadil jeho bratra Eljakíma, jemuž změnil jméno na Jójakim (2Kr 23,34 2Pa 36,4). Když babylónský Nebúkadnesar II. (Nabú-kudurri-usur II.; § 7f ) obsadil Palestinu, dostal se i Jójakim pod babylónskou nadvládu; ale po čase se vzbouřil. Následky jeho vzpoury odnesl jeho syn Jójakín, který se mezitím stal králem (2Kr 24,6 2Pa 36,8; zpráva 2Pa 36,6 o zajetí Jójakíma, který mezitím zemřel, neodpovídá zprávě z 2Kr). Jójakín byl odvlečen do Babylóna a králem ustanoven jeho strýc Matanjáš, jehož jména babylónský král změnil na Sidkijáš (2Kr 24,17 2Pa 36,10). Byl to poslední judský král z domu Davidova. Přes varování proroka Jeremjáše se proti Babylóňanům vzbouřil a přivodil tím pád země, zničení chrámu a odvlečení části lidu do zajeti r. 587/6. Jeho synové byli popraveni a on sám oslepen a odvlečen do Babylóna (2Kr 25,1-21 Jr 52,4-30). e) B a b y 1 ó n s k é z a j e t í. První vzpoura proti babylónské nadvládě za Jójakíma (výše d) skončila r. 597 první deportaci, při níž byl do Babylóna odvlečen i mladý král Jójakín (2Kr 24,12) a s ním "deset tisíc přesídlenců" (v. 14). Tim, že se Jójakín sám Nebúkadnesorovi vydal, uchránil město i zemi horších následků vzpoury a zůstal pro židovstvo i nadále králem, v jehož potomstvu žil rod Davidův dál. Dokládá to i rodokmen Ježíše, ,Syna Davidova` v Mt l,11n. Po šestatřicetileté vazbě byl Evíl-merodakem (Avel-mardukem) r. 562 omilostněn, ale zůstal ovšem v Babylóně dál (2Kr 25;27). Mezi odvedenci za první deportace byl také prorok Ezechiel. Z jeho knihy poznáme, že přesídlenci byli usazeni pohromadě "u průplavu Kebaru" (Ez 1,1) a nebyli omezováni, ani pokud šlo o jejich víru. Neměli sice možnost přinášet v cizí zemi oběti, ale ty asi nepřinášeli mnozí ani dříve už v Palestině, když Jóšijáš zrušil venkovské svatyně a všechen kult soustředil do Jeruzaléma. Je-li vidění prorokovo z Ez 8 aspoň přibližným obrazem duchovního zmatku v Judsku té doby, je možno říci, že přesídlenci na tom byli duchovně nesporně lépe. Mohli se shromažďovat u nohou prorokových a slyšet slovo boží, které on jim zvěstoval (Ez 8,1). Druhá vzpoura, za Sidkijáše, skončila r. 587/6 druhým babylónským zajetím a zničením chrámu. Varování proroka Jeremjáše vyzněla naprázdno. V zemi zůstala nyní jen spodina lidu (2Kr 25,12) bez duchovních vůdců. Zřejmě však pokračovala aspoň částečně obětní praxe na troskách chrámového oltáře. Dokonce až z oblasti dříve severoizraelských, nedávno připojených Jóšijášem k Judsku, přicházeli obětnici (sr Jr 41,5). Jejich smutek naznačuje, že věděli o zboření chrámu. Zastavují se proto v Mispě, sídle Gedajáše, ustanoveného správce Judska (40,7). Nevěděli, že byl mezitím zavražděn a sami se stávají také obětí spiknutí
(41,7). Zachránila se jen deset mužů, kteří měli "v poli skryté zásoby" (v. 8). Je nesnadné zjistit, proč právě to je zachránilo, ale dá se soudit, že svým počínáním prokázali, že nestojí cele za Gedaljášem. Jišmael je proto ušetří, ale ze strachu před Babylóňany donutí všechny obyvatele Mispy k útěku k Amóncům (v. 10). Dostižen velitelem vojsk Jóchananem prchne sám a Jóchanan se s ostatními uchýlí do Egypta. Marně je od toho Jeremjáš zrazuje. Násilně odvlečou i jeho (43,4-7). O dalším prorokově údělu vyprávějí jen legendy, že v Egyptě zemřel mučednickou smrtí. Babylónské zajetí znamenalo pro přesídlence veliké tříbeni a připravilo boží lid pro jeho další úkoly být vždy a všude lidem ,zvláštního vlastnictví` Hospodinova (Ex 19,5), který obstojí v pokušení i utrpení a nesplyne s tímto světem. Z dodatku ke knize Jeremjášově (Jr 52,28-30) se dozvídáme, že ve třech vlnách bylo z Judska deportováno 3 023 + 832 + 745 Judejců, celkem 4 600 duší. Tato nezaokrouhlená čísla vypadají dost věrohodně. Nebyla to tedy příliš početná diaspora, ale časem se stala velmi významným činitelem, jak v obnově života ve staré vlasti, tak i na místech svého rozptýlení. Dá se předpokládat, že její řady rozmnožili i příslušnici severních izraelských pokolení, pokud už dříve nezanikli v asyrském zajetí. Z Ezechielova náčrtku nového chrámu (Ez 40-48) poznáváme, jak byla u přesídlenců touha po novém chrámovém obecenství živá. Mocně ji vyjadřuje žalmista slovy: "Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene" (Ž 137,5). To ovšem lidem nebránila, aby si zajistili pevné místo v každodenním životě. Názorný doklad toho máme mj. v klínopisném archivu obchodního domu Murašovců z Nippuru z 5. stol. př. n. 1. Jde o podnik spravovaný - podle jmen - židy, kteří nevyužili po vítězství Peršanů nad Babylóňany možnosti vrátit se do země otců a zůstali tam, kam byli jejich předkové zavlečeni. Že i oni mohli v srdci zůstat věrnými údy lidu Hospodinova, dokázali mnozí různými způsoby. Byli to právě potomci přesídlenců, kteří se nemálo zasloužili o nový život i v Judsku a Jeruzalému. § 15. NOVÁ PŘÍLEŽITOST a) Jeruzalémská obec – b) Diaspora – e) Za svobodu – d) Směry a sekty e) Římané v Palestině a) J e r u z a 1 é m s k á o b e c. Vítězný babylónský král Nebúkadnesar II. (Nabú-kudurri-usur II.) dal jeruzalémský chrám zbořit a všechno cenné z něho dopravit do Babylóna (2Kr 25,9.13-17), aby předem zmařil vzplanutí nového odboje. Přitom byla patrně zničena i Hospodinova schrána, ale ta ztratila svůj význam už dávno dříve tím, že byla ukryta ve velesvatyni Šalomounova chrámu (1.Kr 8,6 ) a že ji lid viděl nejvýše o procesích při výročních slavnostech. Proto o ni mohl prorok Jeremjáš prohlásit, že "ani jim na mysl nepřijde..., nebudou ji postrádat" (Jr 3,16). A své stoupence dokonce připravil na to, že tu nebude ani chrám. Těžko pochopitelné rozhodnutí krále Jóšijáše soustředit celý kult do jeruzalémského chrámu jako královské svatyně, kde o něj pečoval sám král, a zrušit svatyně venkovské, ve kterých se shromažďovali prostí lidé, vlastně lid na nově vzniklou situaci připravilo. Život pokračoval i bez chrámu a časem si vytvořil novou bohoslužebnou formu - obecenství v synagógách.(0) Na troskách oltáře se ovšem podle možnosti obětovalo dál. Ve výroční den zboření chrámu se konaly smuteční bohoslužby, jak smíme soudit z žalozpěvů známých pod jménem Pláč a připisovaných Jeremjášovi. Poté, co král Nebúkadnesar zajistil své zemi mír, věnoval se cele své stavitelské vášni: budoval průplavy, podporoval chrámy a nadevše zveleboval Babylón. Jeho vláda povznesla zemi k nebývalému rozkvětu a blahobytu. Po jeho smrti r. 562 však začal rychlý úpadek, který uspíšil poslední babylónský král Nabonides (Nabú-naid; nastoupil na trůn r. 555). Z obavy před sousedními Médy podporoval perského Kýra (hebr. Koreš, persky Kuruš ) z rodu Achaimenovců, který se vzbouřil proti médskému králi Astyagovi (Ištumegovi; § 4c) a porazil ho. I Médové ochotně přijali Kýra za krále. Vítězstvím nad lýdským králem Kroisem r. 546 a dalšími na východě vytvořil mocnou říši perskou a mohl napadnout i sousední Babylónii. R. 539 jej nadšeně vítalo v Babylóně kněžstvo i obyvatelstvo jako vysvoboditele. Mezopotámie a syrsko-palestinská oblast uznaly jeho svrchovanost bez boje. Jeho syn a nástupce Kambýses (persky Kambúdžija) si podmanil r. 525 i Egypt a vytvořil tak veleříši od Středozemního maře po Indii a od Černého moře po Núbii (§ 4c). Narozdíl od svých asyrských a babylónských předchůdců byli perští králové nábožensky snášenliví a zákony, které vydali, pokládali za závazné i pro sebe. Tak např. dovolil král Kýros (Kuruš) hned v r. 538 přesídleným Judejcům návrat do jejích země, dovolil jim znovu postavit chrám a zaručil všestrannou státní podporu. Byl sám nyní králem i Judska a tedy nástupcem judských králů. Jako takový převzal na sebe i povinnost náležitě sloužit jejich Bohu. Judejcům žijícím dosud v zajetí vzešel nový den, jenže za padesát let pobytu v Babylónii tam vyrostlo už nové pokolení, které znalo zemi otců jen z doslechu a v nové vlasti zapustila kořeny. Pro mnohé to nebylo snadné opustit nyní všechno,, co si vybudovali, a odejít. U jiných byla touha po staré vlasti tak silná, že neváhali. Nestěhovali se všichni najednou, ale ve větších či menších skupinách. Z bible víme aspoň o dvanácti takových skupinách a známe i jména jejich vůdců (Ezd 2,2 + 7,7.28 [8,1]; Neh 7,7). Počet dvanácti je pochopitelně jen symbolický a má naznačit, že se ze zajetí vrací zase celý Izrael (§ 9f). Navíc je jmenován i jakýsi nám blíže neznámy Šéšbasar (Ezd 1,8), jemuž Kýros poručil vrátit
předměty ukořistěné Nebúkadnesarem v jeruzalémském chrámu (sr 5,14). Šéšbasar po příchodu do Jeruzaléma položil také základy nového domu Hospodinova (v. 16). - O lidu, který se vrátil, aby vybudoval podmínky nového života sobě i svým dětem, mluvíme jako o židovstvu, narozdíl od starých Judejců. Toto nové označení ovšem s oním starým souvisí, sr např. německé Jude a Juda, i když to v češtině není hned patrné. Obnova chrámu byla nad síly navrátilců. Když přišli ,domů`, zjistili, že jsou ve svém domově cizinci. Pokud měli před přesídlením domy a polnosti, přešly do rukou těch, kteří zůstali v zemi. Těžko se domáhali jejich vrácení (sr Za 5,1-4). Byli nuceni začínat úplně znovu. Přitom nezbyl ani čas ani sily na stavbu chrámu a velkorysá nabídka pomoci ze státních prostředků zůstala nevyužita. Pak začaly zemí táhnout voje Kambýsovy (Kambúdžijovy) do Egypta a zpátky, úroda byla ničena, propukaly nemoci, dostavil se hlad. Velký dobyvatel zemřel nečekaně a nezanechal následníka (§ 4c). Po celé říši propukala povstání, porobené národy a kmeny se snažily svrhnout perské jho a jistě i v Judsku vyhlíželi ztracenou svobodu. Ale vlády se chopil příslušník jedné boční achaimenovské větve Dareios (hebr. Dárejáveš, persky Dárajavahuš). Za jediný rok potlačil všechny vzpoury - a v Judsku věšeli hlavy. Naděje na získání svobody se rozplynuly. A právě v této mimořádně těžké době vyvstali proroci Ageus a Zacharjáš a dokázali v lidu vyvolat nové nadšení, že se bez jakékoli cizí pomoci pustili konečně r. 520 do obnovy chrámu. Správcem Judska byl Davidovec Zerubábel, vnuk krále Jójakina, a veleknězem Jéšúa z rodu Sádokova. Proti stavitelem chrámu však propuklo nepřátelství sousedů. Napřed byli ochotni Judejcům pomáhat (Ezd 4,2), ale byli odmítnuti. Nový dům Hospodinův nesmí být nikým znesvěcen a Samařané (Samaritáni) přece nebyli ryzí vyznavači Hospodinovi. Byli to míšenci, kteří se sice přiznali k Hospodinu (sr 2Kr 17,24-28), ale pohanství se nevzdali. Ani starousedlíci nestáli plně na straně navrátilců; mnozí z nich byli dokonce spřízněni s okolními pranárody. Spor se dostal až před krále (Ezd 5,6-17) a svědči o jedinečné úrovni perského právního řádu, že Dareios vskutku dal ve státních archívech pátrat po Kýrově výnosu; našli jej konečně v letním sídle perských králů ”v médské krajině v pevnosti Achmetě" (= Ekbatanech; § 4c; Ezd 6,2). Král jeho platnost nejen potvrdil, ale zavázal se i k pomocí, kterou židům přislíbil Kýros. I on jedná jako dědic davidovských králů a očekává, že se v chrámě bude lid modlit "za život krále a jeho synů" (v. 10). Pod královou ochranou byl chrám dostavěn r. 515 př. n. 1. a označuje se jako ,druhý chrám` nebo ,chrám Zerubábelův` (narozdíl ad ,prvního` Šalomounova). Postavením chrámu ovšem nebyly poměry v jeruzalémské náboženské obci ještě zcela uspořádány. Město mělo dosud pobořené hradby, a bylo proto vystaveno nebezpečí nepřátelského vpádu. Judsko spadalo pod správu samařského místodržitele. A lid byl všelijak promíšen s okolními pohany. Ani samotní kněží tu nezůstali stranou; dokonce jeden syn nejvyššího kněze Jójady byl zetěm samařského místodržitele Sanbalata (Neh 13,28) a kněz Eljašíb, spřízněný s ,amónským` Tóbijášem, uvolnil Tóbijášovi přímo v chrámu komoru, kde se dříve ukládaly obětní dary apod. (vv. 4n). Tady byla radikální náprava nevyhnutelná. Došlo k ní kolem poloviny 5. stol. př. n. 1. a je spojena se jmény Ezdráš a Nehemjáš. Ezdráš byl kněz, "znalec Zákona, zběhlý v zákoně Mojžíšově" (Ezd 7,11.6). Vyslán byl z Babylóna perským králem Artaxerxem (persky Artachšasa; § 4c), aby dohlédl na Judsko a Jeruzalém a aby lid vyučoval zákonu Hospodinovu. Rozsah tohoto Zákona neznáme. Víme jen, že v babylónské diaspoře horlivě sbírali všechny posvátné texty, které se uchovaly nebo které přesídlenci znali zpaměti. Nesporně šlo o podstatnou část Tóry (Knih Mojžíšových, § 38a). Zdá se, že Ezdrášova činnost netrvala příliš dlouho a že měla jen dočasný úspěch, i když od obnovení chrámu uplynulo už více než půl století. Ezdrášova působení se obvykle datuje do r. 458 za vlády Artaxerxa I, Longimana (465-424; ale sr § 4c). O Ezdrášově dalším životě se z bible už nedozvíme nic a mimobiblické údaje jsou v rozporu. Podle Josepha Flavia byl pochován v Jeruzalémě s velkou slávou; kdežto podle jedné legendy se vrátil do Babylóna a byl pohřben tam. Talmud mu připisuje zavedení tzv. kvadrátního písma, jimž židé píši podnes, a podle pseudepigrafního spisu označovaného jako 4. kniha Ezdrášova (14,23-47) na příkaz boží diktoval po čtyřicet dní skupině písařů devadesát čtyři knihy. Z nich dvacet čtyři uveřejnil (tj. starozákonní kánon) a dalších sedmdesát, obsahujících různá zjevení, ukryl. V různých obměnách se tento názor udržel až do novověku. Ještě jednou, za Artaxerxa I., (ale sr § 4c) došlo v jeruzalémské náboženské obci k obrodnému procesu. Je spjat s činností Nehemjáše, královského číšníka, který využil svého výsadního postavení u dvora, aby pomohl svým souvěrcům. Vidíme na tom, jak židé v diaspoře zůstali v srdci spojeni s bratřími ve vlasti a s jakým živým zájmem sledovali tamní dění. Král vyhovuje Nehemjášově žádosti a posílá ho jako svého zmocněnce se silným vojenským doprovodem do Jeruzaléma (Neh 2,9). Prvním jeho úkolem bylo obnovit městské hradby. Dvanáct let se zdržel v Jeruzalémě (445-433), ale poměry v městě byly stále neuspokojivé, takže mu král povolil novou cestu (13,7). Vrací se jako judský místodržitel. To znamená; že Judsko bylo prohlášeno svéprávnou perskou provincií a vyňato z pravomoci samařského místodržitele. Napětí mezi oběma městy tím sice vzrostlo, ale Jeruzalém byl nyní chráněn před útoky zvenčí a Nehemjáš mohl tvrdě provést očistu života uvnitř (k. 13). Chrám se stal opět duchovním střediskem židovstva, třebas bylo rozptýleno po celém světě. Náboženský život se sice dávno už přenesl do synagóg a nedalo se počítat s aktivní účastí věřících při chrámových obřadech, ale věřilo se, že z nich požehnání zástupně vyplyne i vzdáleným a nepřítomným.
Důležitou změnu v chrámových bohoslužbách způsobilo, že tu už nebyl král jako ústřední postava. Časem jeho místo zaujal velekněz. Stoupl význam kněžstva, které za králů tvořilo jen jejich úředníky. A jsou tu levité, kněžští pomocníci pro různé služby; k nim se řadí i zpěváci, vrátní, strážní aj. Život se zase zkonsolidoval. b) D i a s p o r a. Už na postavě Ezdrášově a Nehemjášově se ukazuje, jak významnou úlohu hrála diaspora při obnově náboženského života v Judsku. To bylo tehdy omezeno vlastně jen na Jeruzalém s okolím. Pobřeží ovládli Foiničané a jejich obchodní styky s Řeky otevřely do pobřežních měst přístup i Řekům, jejichž vliv nezadržitelně pronikal dál, zvláště od dob Alexandra Velikého (§ 5b). Jih ovládli Edómci, kteří ze svých sídlišť ustoupili před Nabatejci, jimž se postupně podařilo ovládnout i celé Zajordání. A střední Palestinu drželi Samařané. Z někdejšího Judska zůstal žalostný zbytek a lid bez duchovních vůdců na tom byl všestranně špatně. Teprve navrátilci z babylónského zajetí vnesli do země nový život, ale i nepokoj. Sami protříbeni pobytem v cizině a zoceleni zápasem o uchování víry, naráželi na neporozumění domorodců, ba na odpor, když je burcovali z jejich netečnosti. Kdo byl vlastně skutečným dědicem starého Izraele? Ti, co ustrnuli na starých zvycích, nebo ti, co přišli s novými podněty? Časem získali převahu navrátilci. Byli to ti, kteří se vrátili z Babylónie. Babylónská veleříše zanikla. Byl to kolos na hliněných nohou. Judští přesídlenci její pád přežili a přežili i pády ostatních říší, které se tu vystřídaly (§ 4c. f sr Da 2,37-45). Ztratili všechno, ale získali víc. Neměli chrám, ale mohli se shromažďovat a měli i své proroky. Ezechiela známe podle jména a druhého nazýváme Druhým Izajášem, protože jeho slova byla připojena ke knize Izajášově (k. 40-55). Nemohli přinášet krvavé oběti, ale naučili se místo nich přinášet ,oběti rtů`, modlitby. Pro svá shromáždění si začali budovat i modlitebny či školy, pro něž se ustálilo řecké označení synagóga. Pochopili, že není třeba před Boha předstupovat v pachu krve, nýbrž s pokorným a zkroušeným srdcem, a že ten, který ,stvořil nebe i zemi` (Gn 1,1), je se svými. věrnými všude, i v pohanské zemi. Žádá však od svých, aby si uvědomovali, že jsou jeho ,zvláštním vlastnictvím` (Ex 19,5) a že se proto nesmějí směšovat se svým okolím. Zvláštní důraz začali přesídlenci proto klást na obřízku (Gn 17,10) a na svěcení ,dne odpočinku`, kterým se pro ně stala sobota (Ex 20,8 sr Neh 13,15-22). Vznikla tak nová, vyhraněná pospolitost, která dokázala vtisknout svůj osobitý ráz i těm, kteří zůstali ve staré vlasti, i těm, kteří se později k nim připojili. Když pak na židovstvo dolehla nová rána a r. 70 n. 1. Římané zbořili jeruzalémský chrám podruhé, přežilo židovstvo tuto ránu bez zvláštního otřesu. Největší proměna, kterou prodělal lid staré smlouvy, byl jeho přerod v lid Knihy. V zajetí, když ztratil vlast i chrám, rozpomínal se na naučení svých otců (sr Ex 12,26n 13,8 J1 1,3) i na slova proroků, které k nim Hospodin posílal (Jr 7,25 25,4 29,19 aj.), a začal je sepisovat. Horlivě sbírali, opisovali a přepisovali všechno, co si dovedli vybavit v paměti, i to málo, co se jim snad podařilo zachránit. Nový chrám bude potřebovat i nový archív. Tak se zrodil základ budoucího kánonu posvátných knih, naší bible. Dokonce i ,prorok Zacharjáš, který se po návratu nemálo zasloužil o stavbu chrámu, dodával svým vlastním slovům váhy odvoláváním na slova starších proroků (Za 1,4 7,12), kteří se nyní stali autoritou, protože se jejich slova naplnila (Dt 18,21n Jr 28,9). Přesídlenci do Babylóna ztratili mnoho, ale získali neskonale víc a vytvořili dílo, které se stalo požehnáním světa. A tu nastupuje druhá největší diaspora starověkého židovstva, egyptská, a ta dolnoegyptská (§ 2e). Egypt byl zemí, do které se z Palestiny snadno ,sestupovalo`, a to z nejrůznějších příčin: před nepřátelskými vojsky východních velmocí (asyrské, babylónské, perské) i jako egyptští zajatci (§ 1d), za obchodem i z hladu (už praotcové, § 12a). V posledních staletích př. n. 1. se v dolním Egyptě setkáváme se silnou židovskou diasporou, jejímž duchovním střediskem se stala především Alexandrie. Od dob Alexandra Velikého byl veřejný život poznamenán silnou helenizací a řečtina se stala jednotícím jazykem nejrůznějších skupin obyvatelstva. Také místní židovská .diaspora přijala tento jazyk, za svůj, a to tím spíše, že hebrejština, starý bohoslužebný jazyk, v němž byly sepsány také posvátné knihy, přestala být obcovacím jazykem i v Palestině a ustoupila tam aramejštině. V synagóze se při bohoslužbách biblický text četl sice hebrejsky dál, ale věřící mu už nerozuměli. Bylo nutno jej tlumočit do řečtiny. Dálo se to zprvu jen ústně a značně volně. Tak se zrodilo přání mít spolehlivý překlad, a to písemný. Od 3. stol. př. n. 1. se začala nejprve překládat Tóra čili Zákon (Pět knih Mojžíšových) a postupně i další knihy Starého zákona včetně spisů v Egyptě rozšířených a oblíbených, které jsme zvyklí označovat jako apokryfy či knihy deuterokananické (římští katolíci) nebo nekanonické (pravoslavní). Celý tento soubor knih nazýváme Septuaginta, tj. Sedmdesátka, podle staré legendy (tzv. Aristeův dopis, § 39a), jež uvádí, že překlad pořídilo dvaasedmdesát učenců, po šesti ze všech dvanácti izraelských pokolení, pro krále Ptolemaia II. Filadelfa (kolem r. 250 př. n. 1.). Tento překlad získal mezi židy značnou vážnost a byl převzat křesťany, když se křesťanství začalo šířit v řecky mluvících oblastech kolem Středozemního moře. To byl ovšem důvod, proč židé později Septuagintu opustili a pořídili si jiné řecké překlady v 2. stol. n. 1. (§ 39b). I ty však opustili ve prospěch hebrejského textu. Postupně se dobrovolným stěhováním dostali židé i do mnoha dalších krajin. Už starozákonní kniha Ester ví, že byli usazeni ,ve sto dvaceti sedmi krajinách ad Indie až po Kúš` (Est 8,9). Seleukovský král
Antiochos III. přestěhoval kolem r. 200 asi dva tisíce rodin z Mezopotámie a Babylónie do Lydie a Frýgie a odtud se pak rozšířily ostrůvky židovských vystěhovalců po celé Malé Asii a dál do Evropy. Nejsilnější židovská diaspora byla pochopitelně v blízké Sýrii se středisky v Antiochii a Damašku (sr Sk 9,2). A z Egypta se šířili židé dál přes severní Afriku až do Španělska, takže nebylo země od Hispánie po Indii, kde by nežili příslušníci tohoto lidu, který svou odlišností všude zdůrazňoval, že je ,zvláštním vlastnictvím` (Ex 19,5) svého Boha, jehož Zákon je pro ně tím nejvyšším zákonem. c) Z a s v o b o d u. O událostech v Judsku z konce perské nadvlády a následujícího období je málo známo. Zásluhou Ezdrášovy a Nehemjášovy reformy se židovstvo těsněji semklo a uzavřelo vůči okolnímu světu, ačkoli se nedá říci, že by se bylo vzdalo jakéhokoli misijního úsilí. Nástupem Alexandra Velikého (po vítězství nad Persií r. 333) se v Jeruzalémě nic zvláštního neudálo. Sice je v knize Danielově srovnáván s kozlem, který se přihnal ze západu a rozšlapal perského berana (Da 8,5-8), ale pisatelova pozornost se upíná na onen ,malý roh`, který vyrazil až později (vv. 9-11) a představuje vládu Antiocha IV. - Epifana, za níž došlo k makabejskému povstání. Josephus Flavius ví o slavném vítání Alexandra v Jeruzalémě, kdy velekněz vyšel králi v ústrety v plném ornátu ( Antiquitaies IX. 8,4-5) a patrně od něho přijal ujištění, že náboženské svobody židů zůstanou nedotčeny. Po Alexandrově smrti (r. 323) a následujících zmatcích (§ 5b) připadla Palestina zprvu egyptským Ptolemaiovcům, ale r. 198 se jí zmocnili syrští Seleukovci. Antiochos III. Veliký (223-187) zvláštním ediktem ocenil věrnost židů, kteří se postavili na jeho stranu proti Egypťanům, přislíbil všestrannou pomoc při znovu vybudování Jeruzaléma a válkami poškozeného chrámu, zaručil naprostou svobodu v náboženských otázkách, osvobodil všechny na tři roky od placení daní a zajistil bohaté příspěvky na řádný chrámový provoz (Josephus, Ant. XII. 23). Židé tu získali novou vrchnost, ale byl to začátek těžkých dob. Seleukovci ovládali všechny kraje od Malé Asie až po Indii a od Kaspického moře po Perský záliv. Králové získávali nárok na trůn už svým narozením, ale byla ještě třeba, aby se osvědčili na poli válečném. Většina jich proto padla v boji. Král byl neomezený samovládce stojící nad zákonem. Jen podle vlastního uvážení se radil s ,přáteli`, které si ovšem vybíral sám. Královým ,přítelem` se mohl stát např. i židovský vojevůdce Jónatan (160-143, veleknězem od r. 153), bratr judy Makabejského, s právem nosit purpurový plášť a zlatou čelenku, případně i pít ze zlaté číše. Ovšem král si vyhradil mj. též právo velekněze sesadit a jmenovat jiného, což se také stávalo. Velekněz pro ně byl jen královským zmocněncem, který měl za úkol pečovat o řádné odváděni daní a zajištění stanovených vojenských oddílů. Vzájemný vztah mezi židy a králem byl klidný, dokud Antiochos IV. Epifanés (175-164) nezasáhl surově do vnitřních záležitostí jeruzalémské obce. Krátce po nástupu na trůn sesadil velekněze Oniase (hebr. Choní; § 1e) a jmenoval veleknězem jeho bratra Jásona (pořečtěno z Jéšúa), velikého obdivovatele řecké kultury. U židů narazil Jáson založením závodiště, kde závodnici po řeckém způsobu vystupovali nazí a pohoršovali tím roduvěrné židy. Situace se ještě přiostřila, když Antiochos místo Jásona jmenoval veleknězem bezcharakterního Menelaa, který si krále získal příslibem odvádění větších dávek. Aby mohl slib dodržet, neváhal prodat i zlaté chrámové nádoby a připustil, aby Antiochos vyplenil celý chrámový poklad. Podobný pokus byl za Antiochova předchůdce Seleuka IV. (187 až 175) zmařen a král zemřel dřív, než mohl provést odvetu. Antiochos IV. se nezastavil před ničím, i Oniase, všemi váženého, dal zákeřně zavraždit. Když se vracel po vojenské porážce z Egypta, využil Jáson příležitosti, aby se dočasně zmocnil Jeruzaléma. Antiochos dal nejprve vybudovat v Jeruzalémě naproti chrámu tvrz Akru s vlastní posádkou a chrám znesvětil ,ohyzdnou modlou pustošitele` (Da 9,27 11,31 12,11). V hebrejštině jde přitom o slovní hříčku: Antiochův Baal nebes (šámém) je pranýřován jako pustošitel (šómém). Králův čin pochopitelně těžce zasáhl náboženské cítění věřicích. Bez ohledu na dřívější záruky dané židům zasáhl Antiochos jejich nejsvětější city (r. 167) a vyvolal odpor, který záhy přerostl v partyzánskou válku. V čelo odboje se postavil starý kněz Matitjáhú se svými pěti syny. Z nich převzal velení nejprve Juda zvaný Makabejský (166-160). Přízvisko se vykládá z hebrejského maqqebet = kladivo, zda právem, není jisté. Jisté však je, že Judova ruka dopadala tvrdě jako kladivo na hlavy nepřátel. Hlouček Židů se v zoufalém odhodlání postavil proti králi, který ovládal nepřehledné země a nespočetné národy, a vítězil. R. 164 je chrám dobyt a 25. kislevu znovu posvěcen, což si podnes židé připomínají ,slavností světel , chanúká. Menelaos byl popraven a novým veleknězem za souhlasu všeho lidu jmenován Alkimas (pořečtěno z Eljákim) z rodu Áronova. Mír však neměl dlouhého trvání. R. 161 došla k rozhodující bitvě, při níž byl na hlavu poražen syrský vojevůdce Nikánór; 13. adaru se dosud toto vítězství vděčně připomíná. Jeruzalém byl nyní již pevně v rukou Makabejců. Rok nato Juda v boji padl. Po Judově smrti se ujal veleni jeho bratr Jónatan (160-143), jmenovaný r. 153 veleknězem. Obratným jednáním s králi Alexandrem Balasem, Démétriem II. a Antiochem VI. se dokázal stát jejich ,přítelem` a dokonce vojenskými úspěchy rozšířit i židovské území. Jako třetí se po něm postavil v čela protisyrského boje Šimeón (143 až 135). R. 142 získal hodnost velekněze a stal se správcem Judska. Podařilo se mu vybojovat pro židy samastatnost, kterou jeho nástupci udrželi až d r. 63 př. n. 1. Šimeónem se k moci dostává dynastie
Hasmoneovců, zvaná tak nejspíše podle některého předka. Šimeón dokonce navázal diplomatické styky se Spartou a s Římem, a tak značně upevnil i své postaveni vůči Syřanům. Šimeónův syn Jóchanan Hyrkános I. (135-104 ) přebírá po smrti svého otce obě jeho funkce i věhlas radu, jemuž vděčí Jóchananův syn Aristobúlos I. (104-103) za to, že mu byl udělen dokonce královský titul. Vzestup rodu Hasmoneovců se přirozeně nesetkává všude s obdivem a souhlasem. V počátcích bojovali Makabejci za víru a ne za světské statky. Časem se však jejich boj stal mocenským. Šimeón ovládl pobřežní oblasti a vybudoval si přístav v Jafě. Jóchanan si podmanil Edómce a Samařsko. Samařanům zbořil chrám na Gerizímu. Aristobúlos získal Galileu a na sever od ní Itúreu. Za jeho bratra Alexandra Jannaie (zkomoleno z Jónatan; 103-76) dosáhl židovský stát svého největšího rozsahu připojením dalších pobřežních oblastí a Zajordání. Porobené kmeny byly násilně nuceny připojit se k židovstvu a přijmout jako znak obřízku. To stupňovalo vnitřní nespokojenost. Při archeologickém průzkumu Gezeru byly odkryty základy Šimeónova paláce stavěného zotročenými Pelištejci. Na jednom kameni si ulevil dělník vyrytou kletbou: "Aj zachvátí oheň Šimeónův dům!" Vinou Hasmoneovců nezadržitelně pronikají do země helénistické vlivy. Názorným dokladem toho jsou jejich mince. U nejstarších byly nápisy hebrejské v starokenaanském písmu. Postupně se prosazovalo psaní panovníkova jména i řecky, až nakonec zbyla jen řecká jména. V čele odporu proti Jannaiovi stáli především farizeové (níže d). Stavěli se ostře proti tomu, že jako válečník je současně veleknězem, ačkoli byl navíc poskvrněného původu: jeho matkou byla bývalá zajatkyně. O svátcích stánků propukla nevole lidu naplno a Jannai ji se svými žoldnéři krvavě potlačil. Byla prý přitom zabito na šest tisíc lidí. Později, r. 93, vypuklo povstání, které se rozrostlo v šestiletou občanskou válku a podle Josepha si vyžádalo 50 000 obětí na lidských životech (Ant. XIII.). Pro Jannaie nakonec skončila dobře, ale napětí se vystupňovalo tak, že židé proti němu dokonce chtěli povolat syrského krále Démétria III. Po Jannaiově smrti vládla v letech 76-67 jeho manželka Alexandra Salomé, která na manželovo poslední přání uzavřela s farizei mír, ale mír v zemi nezachránila. Její synové Hyrkános II. a Aristobúlos II. se nedokázali shodnout na rozdělení královské a velekněžské hodnosti. Nerozvážně hledali pomoc u Římana Pompéia, který r. 84 udělal ze Sýrie římskou provincii a r. 63 přitáhl i do Palestiny. d) S m ě r y a s e k t y. Své symbolické středisko mělo židovstvo v jeruzalémském chrámu. Ten však mohl jen připomínat, že lid vyvoleny má svého Boha, který na své vyznavače klade určité požadavky, ani ne tak věroučné jako spíše praktické. Když Římané r. 70 n. l. chrám zničili, vytvořili si židé kánon svatých knih a ten je spojuje v jeden celek podnes, ať žiji kdekoli a mluví jakoukoli řečí. A zase zůstává všem věřícím osobní svoboda v přístupu k této Knize knih označované jako Zákon a Proroci (sr Mt 5,17) nebo prostě jen Zákon (v. 18). Ve všech dobách byli muži, kteří studiu Zákona zasvětili celý život. Jsou to zákoníci. Hebrejsky se označují jako sóferím čili písmaři, lidé zabývající se Písmem. Jako prvního z nich jmenuje bible Ezdráše, ,znalce Zákona` (Ezd 7,11). Židovstvo přiznávalo zákoníkům ve společnosti zvláštní úctu, která se projevovala tím, že směli vedle kněží zasedat v nejvyšším náboženském sboru, synedriu. Zákoníkem se mohl stát každý, kdo byl schopen Zákon studovat a kdo byl ochoten zasvětit tomuto studiu život. Nezáleželo na jeho občanském zaměstnání; např. slavný učenec Hillél byl drvoštěp a apošto1 Pavel, žák významného učitele Gamaliela, byl tkalcem stanů ( Sk 18,3). Kolem předních zákoníků, zvaných rabbí, se shromaž‘dovaly kroužky žáků a vznikaly celé školy. Jejich závěry se leckdy lišily, ale pro autoritu učitelů byly přesto ve vážnosti. Jako nejslavnější dvojici zákoníků z konce l. stol. př. n. 1., z doby vlády Heróda I. Velikého, lze uvést Hilléla a Šammaje. Oběma šla o to dotáhnout předpisy Zákona do současného života. Hillél vycházel z toho, že každá doba si musí vytvořit vlastní závěry, Šammaj proti takovému liberálnímu postoji stavěl požadavky rigoróznější, které měly židy chránit před příliš snadným sbližováním s pohany. Diskuse různých rabínských škol se předávaly v kruhu jejich žáků a byly později sepsány a shrnuty v Talmudu (§ 44c). Přes všechnu různost v závěrech zůstává společným základem slovo Písem. Rozličnost výkladů je jen důsledkem lidské nemohoucnosti vystihnout hloubku boží pravdy. Příznačné v tomto směru je slovo velikého rabína Gamaliela, když byli apoštolé předvedeni před radu: "Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit" (Sk 5,38n). Můžeme tedy ve všech dobách pozorovat v židovstvu různé směry a proudy, až i sekty, které vznikaly a zanikaly, aniž ohrozily jednotu židovstva. Všimneme si aspoň těch hlavních. Chasídové: V těžkých dobách, kterými židovstvo pod cizími nadvládami procházelo, prchali mnozí ,z labyrintu světa do ráje srdce` (mluveno s J. A. Komenským) a nacházeli útočiště i útěchu ve slovech Písma. Tak vzniklo - neznámo kdy - společenství kněží i prostých věřících, kteří usilovali žít přísně podle ustanovení Zákona a byli věrně oddáni kněžím z rodu Sádoka, kněze Davidova a velekněze za Šalomouna. Nazývali se chasídím, tj. věrní. První písemnou zmínku o nich máme v 1Mak 2,42. Na ně se patrně vztahuje výrok, že "budou nějaký čas klesat pod mečem a plamenem, zajetím a loupeží" (Da 11,33). Vskutku pro svou věrnost Zákonu mnozí za Antiocha IV. zahynuli mučednickou smrtí. Rozhodnuti neposkvrnit se obětí nařízenou králem
a neznesvětit den sobotní dali se raději povraždit i s ženami a dětmi (1Mak 2,29-38). Lze mít za to, že šlo především o chasidy. Později se připojili k Judovi Makabejskému (výše c) a statečně se účastnili bojů za Hospodinovu věc. Když byl chrám znovu posvěcen a jmenován nový velekněz, byli chasídowé ochotni složit zbraně (1Mak 7,13n). Makabejci na mír s proradnými Syřany a prodejným veleknězem nepřistoupili a bojovali dál za nezávislost. Za Jónatana a pak za Šimeóna se válka stále více zvrhala v mocenskou záležitost a navíc se velekněžími stali muži, kteří nebyli z rodu Sádokova. To pokládali chasidové za zradu na boží věci a s Hasmoneovci se rozešli. Na linii chasídů pokračovali esejci a períšajové. Esejci či eséni: Jejich jméno se odvozuje z aramejského chasajjá' zbožní Byly to skupiny zbožných lidí se sklonem k askezi, kteří se v očekávání brzkého konce světa odříkali i manželského života, věnovali se zemědělské práci nebo řemeslům, ale odmítali obchod a přísně dodržovali předpisy Zákona. Dříve o nich kolovaly jen neurčité představy na základě zmínek v díle Josepha Flavia, Filóna Alexandrijského a Plinia staršího. Protože nezasvěceným nebyl přistup do sektářských kruhů možný, byly zprávy jmenovaných autorů jen velmi kusé. Teprve nálezem kumránské knihovny v jeskyních u Mrtvého moře od r. 1947 (§ 43b) bylo možno utvořit si o těchto lidech jasnější obraz. Není totiž sporu a tam, že kumránci tvořili jedno radikální křídlo esejského hnutí, jehož vznik je nutno hledat v poměrech 2. stol. př. n. 1., s největší pravděpodobností v hnutí chasidů. Podle Josepha a Filóna se počet esejců odhadoval na 4 000 duší. Ačkoli odmítali manželství - ne všichni -, jejich řady neřídly. Přijímali mezi sebe děti rodičů, kteří se sice sami k sektě nepřipojili, ale pro své děti si přáli, aby v jejím duchu vyrůstaly. Maně si vzpomeneme, že i Jan Křtitel jako dítě vyrůstal "na poušti" (L 1,80) a ne v rodičovském domě. Esejci žili v různých skupinách rozptýleni po celém Judsku; kumránskou pospolitost můžeme pokládat za společenství lidí, kteří skoncovali se světem a přirozeně i s chrámem, kde kněží nežili podle jejich představ, a na poušti už jen očekávali zaslíbený příchod Hospodinův podle slov Iz 40,3, Chtěli být první na místě, až se dostaví s andělskými šiky, a být připraveni k boji, až ten Zlý požene své houfy proti ,synům světla`. Kumránské spisy nám dávají hluboko nahlédnout do víry těchto lidí, pro které na jedné straně byl Zákon jako boží slovo závazný, že nelitovali vzdát se všeho, ale současně stáli pod vlivem perského dualismu s jeho odvěkým zápasem dobra a zla (§ 4e). Lišili se však od něho v tom, že Hospodin jim zůstal svrchovaným Pánem, který o své vítězství nemusil teprve bojovat. Jen osvědčení mohli dofufat, že budou přijati mezi vyvolené; předcházela dvou až tříletá čekatelská lhůta a každé proviněni se tvrdě trestalo dočasným nebo i stálým vyloučením. O čistotu se dbalo i každodenními koupelemi a obecenství se utužovalo společným jídlem za přísného dodržování hierarchických stupňů. Oběti se vzhledem k odloučenosti od chrámu nepřinášely. Po pádu Jeruzaléma r. 70 n. 1. se stopy po esejcích ztrácejí, ale leccos nasvědčuje tomu že se zčásti připojili k tzv. židokřesťanům ( podobný dualismus, očistné koupele, odmítání obětí, ideál chudoby). Ještě v 8.9. stol. n. 1. se s jejich zásadami setkáváme u zrodu kerájského hnuti (níže). Periíajové (farizeové): Čelné místo v duchovním životě židovstva v obou stoletích kolem počátku našeho letopočtu zaujímali perišajavé. Jejich jméno souvisí s hebrejským (aramejským) kořenem g-r-š a označuje je jako ,oddělené`. Také oni tvořili odnož chasídského hnutí, s nímž sdíleli společné zásady. Pro svůj odpor proti králi a veleknězi Alexandru Jannaiovi (103-76) byli krvavě pronásledováni, ale za královny-vdovy Alexandry se stali vládnoucí složkou ve státě. Později stáli v zásadním odporu proti vládě Héródovců a zvláště proti cizáckým Římanům. Zatímco esejci žili v uzavřených skupinách odloučeni od veřejného života, períšajové naopak šli mezi lid. Šlo jim o to misijně zasáhnout široké vrstvy obyvatelstva, ale také velmi dbali na to, aby se neposkvrnili ničím nečistým. Žádali naprosté podřízení života předpisům Zákona. Od kandidátů žádali osvědčení po stanovenou zkušební dobu, očistnou koupel a slib čistoty, nežli byli přijati do svazku perišajů, jejichž počet Josephus uvádí číslem 6 000. Příslušníci tohoto společenství si říkali chabérím (soudruzi). Od zákoníků se lišili hlavně důrazem na praxi, což ovšem u mnohých nevylučovalo hluboké teoretické studium Zákona. Např. apoštol Pavel se s hrdostí hlásí k tomu, že patřil k ,farizeům` (Fp 3,5n sr Sk 23,6). Je-li rozšířen názor, že ,farizeové` byli pokrytci, je ta důsledek Ježíšovy polemiky s nimi (Mt 23). Jistě jim nelze upřít vážnou snahu a prosazení zákonných ustanovení v každodenním životě, ale pro podružnosti (desátky z máty, kopru a kmínu) zapomínali a nedbali "na to, co je v Zákoně důležitější: práva, milosrdenství a věrnost" (v. 23). Náboženská praxe ,farizea` se snadno mohla stát nebezpečím pro samu podstatu náboženství. Jejich přísnost v plnění ,skutků Zákona` však současně zasluhuje i uznání. Nesparně právě jejich důraz na plnění předpisů Zákona židovstvu velmi pomohl překonat krizi, která se nutně dostavila po zničeni chrámu r. 70 n. 1., a pomohl mu obstát i v mnohém utrpení pozdějších dob. Začátkem 1 stol n 1 se z radikálních skupin períšajů vytvořila strana ,horlitelů`, zelótů, horlících pro otevřený boj za svobodu. Byli příčinou osudné židovské války, která skončila r. 70 n. l, pádem Jeruzaléma. Sadúkovci (saduceové): Zpravidla se jejich jméno odvozuje od jména prvního velekněze Sádoka, ale původ tohoto hnutí je značně neurčitý. S určitostí se dá říci jen to, že proti demokratičtějším perišajům tíhli spíše k aristokracii a byli v úzkých vztazích s kněžstvem, v němž zvláště vyšší kněžstvo rovněž náleželo ke
šlechtě. Byli to lidé vzdělaní vysoké kulturní úrovně, přitom však krajně konzervativní a proto v lidu neoblíbení. Za královny Alexandry jejich vliv ve veřejném životě značně poklesl ve prospěch períšajů. To přispělo k tomu, že proti liberálnějšímu výkladu Zákona, jak jej podávali jejich protivníci, se tím více upnuli na literu Zákona a odmítali všechno, co v něm nebylo výslovně stanoveno. Za Héróda I. Velikého byli pronásledováni, ale Josephus zachoval zprávu, že se jim pak podařilo získat a udržet velekněžský stolec. Jejich vliv tím dočasně nemálo stoupl, ale zničení chrámu znamenalo i jejich zánik. Ve věroučných otázkách se sadúkovci lišili ad názorů períšajů i lidu pochybovačností o existenci andělů a o zmrtvýchvstání (Sk 23,8), tedy v těch článcích víry, které se dostávaly do popředí teprve po babylónském zajetí. Souvisí to do jisté míry i s jejich představou Boha jako bytosti tak povznesené nad svět, že se nedá mluvit o nějaké jeho prozřetelnosti a péči o jednotlivého člověka. Períšajové naproti tomu věřili v konečné vítězství dobra, ve vzkříšení a posmrtný život, v poslední soud a příchod mesiáše. Sadúkovci i v právních otázkách tvrdě lpěli na liteře: když Zákon stanoví "oko za oko", tedy opravdu ,oko za oko`. Když je stanoven trest smrti, tedy opravdu trest smrti. Períšajové tu připouštěli volnější výklad. Nad zachování litery zdůrazňovali postiženi ducha Zákona. Při plnění příkazu "oko za oko" je nutno vyloučit jakoukoli mstivost a způsobenou škodu nahradit přiměřeným odškodněním. Zatímco perišajové usilovali o vzdělávání i širších vrstev lidu ve znalosti Zákona, sadúkovci je omezovali jen na kněze. Terapeuti: Byli společenstvím židovských asketů, známým jen z Filónova spisu De vita contemplativa. Jejich jméno je označuje jako ,služebníky boží`. Vyskytovali se leckde v Egyptě jako poustevníci, zvláště v okolí Alexandrie, muži i ženy, kteří se vzdali majetku a žili v ústraní většinou v celibátu, svým modlitbám a rozjímání. Jedli až po západu slunce, a to ještě ne denně, jen chléb se solí, někdy okořeněný yzopem. Sedmého dne se scházeli ke společným pobožnostem. Seděli podle stáří, ženy odděleny od mužů. Někdo povolaný ke shromážděným promluvil. Každého padesátého dne se konala noční slavnost s výkladem Písma, zpěvy a tanečním rejem. Věrohodnost Filónových výkladů se nedá ověřit. Církevní otcové, např. Eusebios, viděli v terapeutech dokonce křesťanské mnichy. Kerájci: Tato nejvýznamnější židovská sekta vznikla v 8. stol. n. 1., když Ánan ben-dávid sjednotil různé sektářské skupiny zvláště v Persii a vytkl jim jako cíl ,horlivě bádat v Tóře a nespoléhat se na vlastní mínění`. Původně se podle něho nazývali anánovci, od 9. stol. kerájci, tj. čtenáři (Písma). Bibli prohlásili za jedinou autoritu pro víru i život a rozhodně odmítali všechny lidské nálezky a výklady shromážděné jako výsledek několikasetletých diskusí židovských učenců v Talmudu. Protože požadavky kladené na členy sekty byly tak přísné, že jim téměř znemožňovaly styk s jinověrci, stěhovaly se jednotlivé skupiny do jiných zemí, částečně i do Palestiny, aby tam vedly asketický život. Svým důrazem na autoritu Písma se nemálo zasloužili o soustavnou práci na biblickém textu a jeho ustálení (§ 45a). Kerájská literární tvorba prožila svůj zlatý věk v 10.-11. století. Jejím čelným představitelem na začátku 10. stol. byl arabsky píšící Al-Karkasani. Ve 12. stol. začíná úpadek kerájského hnutí na Východě. Nová situace vznikla dobytím Cařihradu Turky r. 1453 a vypovězením židů ze Španělska r. 1492. Turečtí sultánové vyhnance ochotně přijímali a dochází ke sblíženi kerájských a rabínských učenců. V 17. a 18. stol. se kerájci stěhuji na Krym a do Litvy a záhy dosahují v carském Rusku významných postavení. Kerájcem byl i Abraham ben Šemúel Firkovič, neúnavný sběratel starých hebrejských rukopisů (+ 26. 5. 1874). Shromáždil největší sbírku na světě, nyní uloženou v Ruské veřejné knihovně v Leningradu. e) Ř í m a n é v P a 1 e s t i n ě. Už Seleukovec Antiochos III. Veliký (223-187) se r. 190 př. n. 1. utkal v bitvě u Magnésie s Římany a byl poražen. Antiochos IV. Epifanés (175-164) na ně narazil při své výpravě do Egypta a byl zákrokem Papilia Laena donucen vzdát se zisku z vítězství. Římští senátoři podnikali neoficiální cesty na Přední východ, aby se obeznámili s poměry. R. 161 došlo k uzavření smlouvy mezi Římem a Judau Makabejským, která byla později obnovována za Jónatana i za Simeóna a pro Makabejce v jejich válce se Syřany původně znamenala nemalý zisk. Byl to však i první krok ke ztrátě svobody, když r. 63 př. n. 1. Pompeius prohlásil Palestinu za římský protektorát. Šimeón, který si blahovůli Říma pojistil vzácným darem zlatého štítu (1Mak 15,18), si na římském spojenci vyžádal také ochranu židů v diaspoře (vv. 15-24) a Římané v tom smyslu dopsali do různých zemí a krajin. Z jejich výčtu poznáváme rozšíření židovstva, ale i vliv Říma ve zmíněných oblastech. Více Řím pro Makabejce neudělal; hmotně je v jejich boji nepodpořil, i když za Jóchanana Hyrkána ( 135-104 ) se židé dostali do mimořádné tísně. Řím nezakročil u Seleukovců v jejich prospěch ani diplomaticky, zaměstnán vlastními vnitrostátními těžkostmi. Později aspoň písemně nařídil Antiochu IX. (113-75), že musí uvolnit židům jejich přístavy a obsazená ,pevná místa` a nečinit jim žádné příkoři. V 1. stol. př. n. 1. nezadržitelně postupuje rozklad kdysi mocné seleukovské říše a r. 64 vyhlašuje Pomneius Sýrii za římskou provincii. Přiblížil se i konec vlády Hasmoneovrů na níž Římané přestali mít zájem. Napomohl tomu spor obou bratrů Hyrkána II a Aristobúla II. Nerozvážně vyzvali Pompeia, aby se mezi nimi stal rozhodčím. Ten ochotně přitáhl i s vojskem, ale židé se postavili na odpor, takže až na podzim r. 63 Římané vskutku obsadili zemi. V bojích prý padlo dvanáct tisíc židů. Vlastní Judsko bylo silně okleštěno, zbaveno
Přímoří i Samařsko a navíc postiženo tíživými poplatky. Hyrkános zůstal veleknězem, ale zbaven královské hodnosti. Když Antigonos, syn Aristobúla II. povstal proti strýci, zasáhl římský místodržitel v Sýrii Gabinius a judskou samosprávu úplně zrušil. Snad byl Hyrkános zbaven i velekněžství. Dá se tak soudit z toho, že je později opět obdržel od Caesara, a to spolu s hodností etnarchy, což ho opravňovalo zasahovat ve prospěch židů žijících mimo Judsko v diaspoře. Jako nový hodnostář se vedle etnarchy objevuje i epitropos, do jehož rukou byla vložena všechna politická moc v zemi. Prvním epitropem se stal Edómec Antipatros, ručitel římských zájmů v zemi a vlastní správce Judska. R. 44 byl zavražděn Caesar, ale Antipatrův syn Héródés si dovedl získat přízeň Antonia a Octaviana, kteří r. 42 porazili vojska Caesarových vrahů u Filippis, a byl r. 40 v Římě usnesením senátu jmenován králem Judska. Současně se v Jeruzalémě ujal královské i velekněžské hodnosti Antigonos. Byl však r. 37 zajat a Héródem popraven. V letech 37-4 př. n. 1. je Héródés jako Héródés 1. Veliký z milosti Římanů králem Júdeje. Zvláštního příznivce měl v císaři Augustovi. To ovšem nezabránilo tomu, že jeho synové už nesměli královského titulu užívat a musili si otcova království rozdělit. Archelaovi byl propůjčen titul etnarch, Héródés Antipas a Philippos byli jen tetrarchové. Žádná z těchto hodností nebyla dědičná a nedovolovala samostatné rozhodování bez předchozího souhlasu Říma. Král Héródés byl nádherymilovný panovník, který svou zemi zvelebil a vynikl zvláště jako stavebník. Archeologický průzkum země na mnohých místech přispěl k cenným objevům. Ačkoli sám byl edómského původu, ve snaze získat si přízeň lidu velkolepě přestavěl jeruzalémský chrám (a ovšem i svůj palác). Z chrámu se nezachovalo nic, jen prostranné nádvoří o rozloze zhruba 280x470 m, na němž k nebi vypíná svou kopuli tzv. Omarova mešita. Zeď ohraničující nádvoří je podnes výmluvným svědectvím vynikajících stavitelských schopností jejích budovatelů. Při jižní části západní zdi leží tzv. ,zeď nářků`, kde židé odedávna oplakávali ztracený chrám. Přestavba chrámu byla dokončena teprve r. 64 n. 1. za Héróda Agrippy II., tedy pouhých šest let před jeho zničením. - Také v Chehrónu postavil Héródés svatyni u hrobů praotců, dnes jedno z nejposvátnějších míst islámu, zvané Charam-el-chálíl. Povznesl a zkrášlil Samaří; které přezval k poctě Augustově na Sebaste. Na místě, kde stál palác Omríovců, postavil chrám zasvěcený císaři Augustovi (v rozporu s židovských Zákonem! Šlo však o Samaří). I řada dalších měst se mohla pyšnit monumentálními stavbami (Kaisarea, Jericho aj.). Povahu měl Héródés lstivou a krutou a zastávky na jeho životní cestě jsou poznamenány krví prolitou i ve vlastní rodině. R. 42 př. n. 1. se oženil s Mariamnou, vnučkou Hyrkána II., ale r. 29 ji dal zavraždit prý pro nevěru. O rok později dal popravit její matku Alexandru, prý pro účast na spiknutí; byla posledním členem hasmoneovského rodu. Později, r. 7 př. n. l., dal usmrtit i oba své syny, které měl s Mariamnou, Alexandra a Aristobúla, ze strachu. Aristobúlos však zanechal dva syny a dceru. S Héródovými syny zašla sláva království jejich otce, který z milosti Augustovy ovládal celé území na západ od Jordánu i Zajordání. Později sice svěřil Augustus Zajordání Héródovu bratru Feroasovi, ale zato Héródovi rozšířil území na severovýchod od Galilejského jezera o Trachonitis, Auranitis a Batanaiu. Nejstarší ze synů Archelaos zdědil se souhlasem Říma kromě Judey také Samařsko a Idumeu, ale odpor židů vedl k tomu, že jej už r. 6 n. l. Augustus sesadil a vypověděl do Galie. Evangelista Matouš zachytil podrobnost dokreslující etnarchův profil ve sděleni a Josefově cestě do Galileje místo do Judeje z obavy před Archelaem (Mt 2,22). Judea i Samařsko přešly pod přímou správu římských prokurátorů. - Druhý syn, Héródés Antipas dostal Galileu a jižní Zajordání. Jako sídlo si vybudoval město Tiberias při Galilejském jezeře, které nazval jménem císaře Tiberia a které se po pádu Jeruzaléma stalo střediskem rabínské učenosti. Podle L 23,7n byl účasten soudního přelíčení s Ježíšem a byl to on, kdo dal popravit Jana Křtitele (Mt 14,1-12 Mk-6,14-29) na naléhání své manželky Héródiady. Cisař Caligula jej r. 39 vypověděl do Lugduna (Lyonu) v Galii, kde r. 40 n. 1. Héródés Antipas zahynul. Třetí, Filippos, spravoval oblast, kterou jeho otci daroval Augustus, tzv. Tetrarchii Filippovu, v níž město Paneas přestavěl na své sídelní město Kaisareu Filippovu. Podle Mk 8,27 došel Ježíš s učedlníky až tam, když je připravoval na svou cestu utrpení (vv. 29.31). Filippos zemřel r. 34 n. 1. bez potomků. Jako první židovský panovník razil mince s podobou římského císaře. - Císař Caligula, přítel Héróda Agrippy I., bratra jmenované Héródiady, který žil v Římě, přidělil obě uvedené oblasti tomuto synu Aristobúla, zavražděného syna Héróda I. Velikého, a navíc ho jmenoval králem (37-44 n. 1.), a císař Claudius (41-54) mu poddal i Judeu a Samařsko. Za něho byl popraven apoštol Jakub, bratr Janúv (Sk l2,1n). Správa Judeje a přilehlých oblastí římskými prokurátory (s výjimkou let 41-44) byla provázena stálými nepokoji. V Galileji se pokusil v r. 7 n. 1. Juda Galilejský (sr Sk 5,37) o povstání. Bylo sice potlačeno, ale pod povrchem to vřelo dál. Např. r. 36 byl Pontský Pilát nucen zodpovídat se v Římě za svůj tvrdý postup při potlačení samařského povstání. Také z L 13,1 slyšíme o nějakém krveprolití mezi Galilejci způsobeném Pilátem; nevíme o tom ovšem nic bližšího. V území podléhajícím Pilátovi byly různé ostrůvky, které mu nebyly poddány. Gáza patřila k Sýrii, Aškalón tvořil samostatný městský stát. Jabne (Jamnia) a Ašdód byly rovněž svobodnými městy. Fasaelis a Archelais věnoval Héródés Veliký své sestře Salomé, která je odkázala Livii, manželce Augustově, po jejíž smrti připadla Tiberiovi. Navíc hrozilo z východu nebezpečí ze strany nikdy
nepokořených Parthů (§ 4f), které nutilo Římany ke stálé bdělosti a ztrpčovalo prokurátorům život. Jen za vlády Héróda Agrippy I. zavládl v zemi dočasně klid, ale po jeho smrti se jeho panství stalo opět římskou provincií a nepokoje znovu propukaly a s nimi tvrdé římské zákroky. Za prokurátora Gessia Flora (64-66) vypuklo povstání, zprvu v Kaisarei z napětí mezi tamními židy a pohany, ale plamen vzpoury přeskočil záhy do Jeruzaléma a povstalci dobyli pevnost Masádu v horách při Mrtvém moři, kde pobili celou římskou posádku. Průběh vzpoury, která zachvátila celou zemi, byl neobyčejně krvavý. Kde byli židé ve většině, vraždili Římany nebo je zaháněli na útěk, kde byli v menšině, stávali se obětmi pogromů. Jen na území Héróda Agrippy II., syna Héróda Agrippy I., který původně vládl v Chalkidě, ale od r. 53 obdržel vládu nad územím, které svěřil Caligula jeho otci (bez Judeje a přilehlých oblastí), k němuž mu Neró přidal část Galileje a jižní Zajordání, zůstal klid zachován, třebaže i tu se některá města (Tiberias, Gamala) přidala k povstalcům. Za svou věrnost Římu dostal Agrippa II. od Vespasiána po vítězství nad židy kus nového území směrem na sever. R. 66 přitáhl syrský místodržitel Cestius Gallus až před Jeruzalém, ale byl na hlavu poražen u Bétchorónu. Sebevědomí povstalců stouplo. Připojil se k nim i Josephus, později zvaný Flavius, tehdy správce Galileje. Napsal o tom významné dílo De bello iudaico (O židovské válce). Císař Neró vyslal proti židům svého osvědčeného vojevůdce Vespasiána. Ten dobyl Galileu r. 67. Vůdcové vzbouřenců. zelóti Jóchanan z Gišaly a Šimeón bar-Giora, začali šířit hrůzu mezi vlastními lidmi, kteří byli pro smír s Římem, a bezmezným krveproléváním nahrávali Římanům. Zmatek vypukl i v Římě po smrti Nerónově, dokud vojska neprovolalo císařem Vespasiána r. 68. Velení v židovské válce převzal jeho syn Titus. R. 70 válka skončila, jen hrstka nejstatečnějších se opevnila na Masádě a r. 73 volila raději smrt vlastní rukou nežli potupné otroctví (podrobněji M. Bič, Stopami dávných věků, Praha 1979, 199-223). Den, kdy by1 zničen chrám, 9. áb r. 70, zůstává podnes pro židy dnem smutku. Ukořistěné chrámové předměty byly převezeny do Říma a jsou vytesány na Titově vítězném oblouku. Jeruzalém přestal být poutním místem diasporního židovstva. Na oslavu svého vítězství razili vítězní Římané pamětní mince s nápisem Judaea capta. Náboženský život lidu se už dávno přenesl do synagóg, takže se židovstvo ze ztráty chrámu brzo vzpamatovalo. Titus, vítěz nad židy, dovolil jejich novému duchovnímu vůdci rabimu Tóchananu ben Sakkaiovi, zřídit v Jabně (Jamnii) školu pro studium Tóry. zvanou bét din (= dům Zákona). Tam byl v letech 90 až 100 n. 1. kanonizován Starý zákon ( § 36d), v němž židovstvo získalo nepohnutelný základ pro svou celou budoucí existenci, třebas žilo rozptýleno po celém světě. Nepokoje neustaly ani v dalších letech. V samotné Palestině se hrstka nejstatečnějších držela na Masádě až do r. 73. V Egyptě dal Vespasián zavřít židovský chrám v Leontopoli ( § 1e), aby předešel případným nepokojům. Za Trajána (115-117) došlo k nepokojům v Egyptě, které se rozšířily i do Kyrenaiky a na Kypr, ba až do Mezopotámie. Ale k nejtěžším bojům došlo za povstání Bar-kochbova v Palestině v letech 132-135 za císaře Hadriána ( 117-138 ). Tento císař si umínil postavit v Jeruzalémě na místě zbořeného chrámu chrám Kapitolskému Jupiterovi a vydal edikt zakazující obřízku. V čelo povstání se postavil muž jménem Šimeón ben-Kózebá, přezvaný na Bar-kochbá (aramejsky = Syn hvězdy), protože jej tak slavný rabi Akiba ve smyslu Nu 24,17 pozdravil jako zachránce Izraele. Byl to zoufalý zápas a světovládný Řím musil nasadit všechny síly, aby zlomil odpor lidu hájícího svou víru. Až z Británie povolali nejschopnějšího vojevůdce Julia Severa. O hrdinství židů vydali nejedno svědectví v nedávné době sluje a jeskyně v horách Judské pouště, kde mnozí na ústupu před Římany raději volili smrt hladem a žízní, než aby se vzdali. U jejich kostí se našly dopisy Bar-kochbovy, ale i svitky Tóry, pro kterou šli do boje i na smrt. Zahynuli všichni. Mučednickou smrtí umřel také rabí Akiba. Jeruzalém byl přezván na Colonia Aelia Capitolina a židům zakázáno vstoupit na jeho půdu. Zákaz byl v platnosti do 4. století, kdy jim bylo dovoleno oplakávat tam 9. ábu zničení města a chrámu. IV. ČLOVĚK - STVOŘENÍ BOŽÍ Literatura Larth, K., Die kirchliche Dogmatik III. 1.2.4 (Die Lehre von der Schöpfung), Zürich 1945, 1948, 1951. Bertholet, A., Kulturgeschichte Israels, Göttingen 1919. Bič, M., Palestina od pravěku ke křesťanství I.-II., Praha 1948-9. Vom Geheimnis und Wunder der Schöpfung, Biblische Studien 25, Neukirchen 2959. The Theology of the Biblical Creation Epic, Svensk Exegetisk Arsbok, Uppsala 1963-B4, 9-38. Radostná zvěst Starého zákona, Praha 1980 (2. vydání 1984). Galling, K., Das Bild vom Menschen in biblischer Sicht, Mainzer Universitäts-Reden 3, 1947. Köhler, L., Theologie des Alten Testaments, Tübingen 1936 (4. vydání 1986). Der hebräische Mensch, Tübingen 1.953.
Murtonen, A., The Living Soul. A study of the Meaning of the Word naefaeš in the Old Testament Hebrew Language: Studia Orientalia XXIII/1, 1958, ed. Sacietas Orientalis Fennica. Quell, G., Die Auf fassung des Todes in Israel, 1925 (přetisk 1967). Scharbert,J., Fleisch, Geist und Seele im Pentateuch, Stuttgarter Bibelstudien 19, 2. vyd. 1967. Wolff, H. W., Anfhropologie des Alten Testaments, München 1973. Zímmerli, W., Das Menschenbild des Alten Testaments, Theologische Existenz heute N. F. 14, 1949. L Theologisches Handwörterbuch zum Alten Testament I. 1971, vyd. E. Jenni a C. Westermann, hesla: Gerleman G., bášár - Fleisch; dám - Blut; chjh - leben. Jenni E., 'áb - Vater; 'ách - Bruder; 'chr - danach; bajit - Haus. Kühlewein J., 'em - mutter; 'iššá - Frau; bén - Sohn. Westermann C., 'ádám - Mensch. § 16. V ÚRADKU BOŽÍM a) Božím obrazem - b) Pouhý prach - c) Muž a žena - d) Královská pocta - e) Vzpoura a pád a) B o ž í m o b r a z e m. První výpověď o Bohu zní stručně: "I řekl Bůh" (Gn 1,3). To bylo "na počátku" (v. 1). A Bůh promluví pokaždé, když připravuje něco nového a velikého. Tak i při stvoření člověka: "I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem" (v. 26). Proti neosobním výrokům u dřívějších zastávek při stvořitelském díle (sr "Buď světlo", v. 3; "Buď klenba", 6; "Nahromaďte se vody", 9; "Zazelenej se země", 11; "Buďte světla", 14; "Hemžete se vody", 20; "Vydej země", 24 ) zaznívá tentokrát boží rozhodnutí velmi osobně a zúčastněně. Stvořitelské dílo se blíží svému vyvrcholení; všechno, co předcházelo, byly jen přípravné stupně. Překvapuje množné číslo v božím výroku: ;,Učiňme ho "naším obrazem". Staří vykladači v tom spatřovali narážku na božskou Trojici, ale to je neudržitelný anachronismus. Novější vykladači si představují Boha obklopeného nebeským dvořanstvem (sr 1Kr 22, l9nn Jb l,6nn). V bibli však nikde nečteme o nebešťanech podobných Bohu ani o člověku podobném nebešťanům. Zato víme z Ž 8,6, že člověku chybí jen málo, aby byl "roven Bohu", což ovšem Septuaginta chápe ve smyslu, že člověk je jen ,málo menší andělů` nebo v novozákonním christologickém dotažení: "Jen nakrátko jsi ho postavil níž než anděly" (Žd 2,7). Ostatně při svém stvořitelském díle neměl Bůh pomocníka (sr Iz 40,13n.25n), on je první (41,4) a jediný (Dt 6,4). Navíc se trojím opakováním zdůrazňuje, že on ,stvořil` (Gn 1,27), on sám; jednotné číslo slovesa tu nelze přeslechnout. Lépe než předpokládat u onoho "učiňme" ,plurál majestátu`, doložený až pro perskou dobu (Ezd 4,18), nebo uvažovat s Barthem, že Bůh tu rozmlouvá se svým vlastním já, bude vyjít z označeni pro Boha v hebrejštině (§ 2la.b). Obecné označení 'élohím je svým tvarem množné číslo a znamená vlastně ,bohové`, ale pak i plnost božství, která může být soustředěna v jednom bohu nebo v jediném Bohu. U příslušného slovesa bude množné číslo plně na místě. Naproti tomu vlastní jméno Boha Izraele Jahve (v češtině nahrazované slovem Hospodin) vyžaduje bezpodmínečně slovesa v jednotném čísle. Jím se Bůh označuje jako Bůh blízký, spasitel, kdežto ve výrazu elohím leží důraz spíše na stvořitelské stránce, neboli na tom, co mohli předpokládat u svých bohů i pohané. Pokud se tedy člověk vůbec může s Bohem srovnat, tedy právě jen v tom, že sám také dovede tvořit (byť i ne ,stvořit`), nikdy však, že by byl schopen i spasit. Zdá se, že hebrejská gramatika nám na naši otázku dá nejlepší odpověď. Víme-li, jak jedinečný a nesrovnatelný je Bůh Izraele, překvapí, že se v bibli mluví o člověku jako o božím obrazu (Gn 1,26n 9,6). Je třeba zdůraznit že se mluví o člověku` jako takovém; ne o pouhém jedinci nýbrž o člověčenstvu vůbec. Hebrejský výraz 'ádám je označení kolektivní. Aby se předešlo případnému nedorozumění, je údaj o ,obrazu blíže vymezen slovy: "podle naší podoby" (Gn I,26). Jde jen o podobnost, ne o totožnost; jednoznačně to vyplývá z Ž 8,6 (výše). Názory na věc se ve všech dobách rozcházely. Už apokryfní kniha Moudrosti myslí na neporušitelnost člověka (Mdr 2,23 ), patrně pod vlivem řeckého myšlení. Jiní naopak zastávají názor, že jde a tělesnou podobu, a ve skutečnosti připodobňují Boha člověku. Obě tata stanoviska však přehlížejí, že Starý zákon nezná řecký dualismus hmota-duch, tělo-duše. Člověk stojí před Bohem jako nedílný celek. Přijal jeho ,dech života` (2,7) a stal se tak "živým tvorem" či doslovně ,duší živou`. Je to naprosto jasně vyjádřeno i českým slovesem ,stal se` (= hebr. h-j-h), nikoli ,dostal`. Oba výrazy ,obraz` a ,podoba` (jen s opačně užitými předložkami ) se vyskytují také v Gn 5,3 ve vztahu Adama a Šéta, tedy otce a syna. Z toho plyne, že i mezi Bohem a člověkem je chápán téměř jako příbuzenský. V plnosti se arci projeví až tam, kde budou vedle sebe stát Otec a Syn, jakože teprve o Ježíši Kristu platí, že "on je obraz Boha neviditelného" (Ko 1,15). V něm dosáhl boží stvořítelský úmysl svého naplnění, v Gn 1,26n čteme o člověku jen: "aby byl naším (jeho) obrazem". Je mu postaven před oči vznešený cíl a jeho životu tak dána jedinečná náplň. Bez novozákonního vyvrcholení by starozákonní zvěst ztratila význam. Zato je velmi významná připomínka, že Adam plodí Šéta "ke své podobě, podle svého obrazu" (Gn 5,3). Není v moci člověka zplodit potomka ,k obrazu božímu`. Taková podoba je dar boží milosti a o tu lze jen prosit.
b) P o u h ý p r a c h. "I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země" (Gn 2,7). Sloveso ,vytvořil` (hebr. j-c-r) či ,zformoval` se často užívá o práci hrnčíře, který z hlíny formuje svoje výrobky. Předtím (1,27) byla řeč o ,stvoření`, pro které má hebrejština zvláštní sloveso bárá', jehož se užívá výlučně o boží stvořitelské činnosti. Hovoří-li se nyní navíc a formování stvořeného, má se tím vyzdvihnout zvláštní Stvořitelova péče právě o toto stvoření; a žádném jiném to není řečeno. Starý Orient znal sice i jiné bohy-stvořitele, kteří modelovali člověka z hlíny jako hrnčíři (např. egyptský Chnum), ale v biblické zprávě jasně převládá v užití známého obrazu záměrnost nad závislostí. Šlo o to tímto známým obrazem překonat běžné pohanské představy, jak vyplývá z údaje o ,stvoření k obrazu božímu` ( 1.,27 ) i z ,vdechnutí dechu života` v chřípě člověka (2,7; niže). Ačkoli hebrejský text uvádí naprosto jasně "prach ze země", udržuje se dosud, patrně pod vlivem staré Vulgáty (§ 39d), překlad ,z prachu země` s přemístěním předložky z od ,země‘ k ,prachu`. Na tento hrubý omyl jsem před lety upozornil v obou svých cizojazyčných pojednáních (Geheimnis . . ., The Theology . . . ) a patrně ne bez účinku. Tzv. Neovulgáta, nová oficiální revize Hieronymovy Vulgáty, překládá doslovně, bez ohledu na vžité tradiční pojetí (Pentateuchus Cittá del Vaticano, 1977). Předtím vyšlo již komentované vydání nového českého překladu "Starý zákon, překlad s výkladem" (I. Genesis, Praha 1968 ) a potom Český ekumenický překlad bible (Praha 1979 ) se správným zněním. Jinde, pokud je nám známo, k opravě překladů nedošlo. Představa člověka jako prachu ovšem zaráží, zvlášť když se o něm současně praví, že má být božím obrazem. Jenže totéž se opakuje v Gn 3,19: "Prach jsi a v prach se navrátíš". Nový je jen dovětek: v rach se navrátíš", zdůvodněný novou situací po pádu (níže e). Neříká se však, že se člověk teprve nyní prachem stal. "Prach jsi." A ,prach` je pojem teologicky velmi významný. Je to prvek připomínající svou neplodností podsvětí, ba vyskytuje se s ním i záměrně (ss Jb 17,16 Ž 22,30). Zděšeně se žalmista ptá při pomyšlení, že ,sestoupí v jámu`: "Což ti prach vzdá chválu?" (Ž 30,10). Tím vážněji je třeba brát výpověď, že člověk je pouhý prach. Zmínka o prachu v Gn 2,7 je tím nápadnější, že předchází údaj o ,záplavě`, která "napájela celý zemský povrch" (v. 6), takže vlastně nikde ani prach nemohl být. Klíčovým pojmem tu je cizomluv 'éd (z akkadského edú), jehož původní význam patrně dávno zapadl, takže už staří rabíni jej jen zkusmo překládali jako ,pára‘ nebo ,mlha`; Septuaginta tu ještě viděla aspoň ,pramen`. Novodobé bádáni zjistilo, že jde o ,záplavu`, kdy vzduté vody řek vystupují z břehů a zaplavují širou krajinu. Taková záplava zdůli snadno vyvolávala představu ,pramoře', z něhož se teprve časem vynořila souše, když vody opadly (1,6.9). Zdůli však nepřichází požehnání; palestinský člověk čekal požehnání jen od deště shůry ( § 12a), a o tom se zde výslovně praví, že "Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm" (2,5). Vody zdůli byly pro starého Izraelce připomínkou chaotického prastavu světa před stvořením nebe a země, v babylónské mytologii představovaného obludnou Tiámatou, kterou nakonec přemohl bůh-stvořitel Marduk. Co zavlažily tyto vody, mohlo vydat jen chaotické, protibožské plody. Bůh je však vítězem nad chaosem. Pouhým slovem rozpoltí temnotu a stvoří světlo (Gn 1,3 sr Iz 42,16). Právě tak přemůže mořské hlubiny, aby jeho vyvolení mohli přejit po suchu (Ex 14,16 sr Ž 73,13n), a poušť promění v zahradu (Iz 41,18n). Všechno chaotické, životu nepřátelské, před jeho mocí ustoupí. On dokáže i zemi, která je napojena záplavou z podzemí, proměnit v úrodnou půdu (hebr. 'adámá), dávající člověku obživu, a z ní si zformuje svého člověka (hebr.'ádám), se kterým bude žít v obecenství. Předpoklady k životu se Stvořitelem člověk dostane (§ 22b), ale o jejich udržení bude nucen zápasit. Stále v něm bude působit i ona záplava, která napojovala před stvořením všechnu zemi ( § 22a), a bude ho ponoukat ke vzpouře proti Bohu (níže e). V sázce je život či smrt. Proto musí slyšet člověk vždy znovu výstrahu: .,Prach jsi". Bible nezná polobožské titány a nadlidi, vidí jen křehkého, smrtelného člověka. Svědčí o neskonalé boží lásce, že se sklání právě k tomuto křehkému tvoru, který před ním nic není a nic neznamená. Až dojemný je obraz, jak se k němu v jeho nemohoucnosti sklání a vdechuje mu "v chřípí dech života" (Gn 2,7). Jako by ho chtěl oživit umělým dýcháním z úst do úst, tak hluboko se k němu sklání. A bude se k němu sklánět vždy znovu; sám ze sebe by se člověk ke svému Stvořiteli nikdy nepovznesl. "Kdyby měl na mysli jenom sebe a svého ducha i dech jen pro sebe stáhl, . . . člověk by se obrátil v prach" ( Jb 34,14n). Pro lásku boží však smí člověk věřit, že Bůh, jeho Vykupitel, "jako poslední se postaví nad prachem" (19,25), jako poslední, což znamená i jako vítěz (§ 20e). Božím dechem se stal člověk živým tvorem (Gn 2,7). Vzhledem ke slovesu ,stal se` (výše a ) se ukázala nezbytné přeložit hebrejský vyraz néféš jako ,tvar` a nikoli ,duše`. Nejde totiž o představu ,duše` jako samostatného principu vedle hmotného těla ve smyslu řeckých představ a psýché, nýbrž a oživenost těla, a život vůbec. Všichni živočichové, ne jen člověk, jsou v hebrejštině označováni jako ,duše živé`. Co člověka od nich odlišuje, a to zásadně, je ono ,vdechnutí dechu života` Bohem. Tím člověk dostal nejen něco navíc, ale přímo se stal něčím novým. Jeho tělo nebude žalářem padlé duše, která bude toužit po úniku z něho, jak učili řečtí filozofové. Právem vyzýval apoštol: "Svým tělem (a svým duchem, jež obojí náleží Bohu, ) oslavujte Boha" (1K 6,20). A církev vyznává apoštolským vyznáním i "těla z mrtvých vzkříšení" (sr Ř 8,11), aby položila pevnou hráz helénistickému dualismu, který silně naleptával biblickou zvěst.
c) M u ž a ž e n a. "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem božím, muže a ženu je stvořil" ( Gn 1,27 ) . Nečekaný přechod osobního zájmena z jednotného čísla (ho) do množného (je) výmluvně napovídá, že člověk je celým člověkem teprve ve své podvojnosti jako muž a žena. Odpadá tedy starost, kdo byl první; ta vznikla až později jako důsledek společenských poměrů své doby. Známý obraz o ženě ,utvořené` ( doslovně vybudované, 2,22 ) z mužova žebra neřeší otázku prvenství, nýbrž vztah mezi oběma (nakonec i u apoštola Pavla, přes odchylný důraz; Ef 5,21n 1K 11,11n). Jednota obou v jejich podvojnosti je navíc zdůrazněna opakováním slov z Gn 1,27 v 5,1n, zde s dodatkem: "dal jim jméno Adam (to je Člověk)". Tedy nejen muž, nýbrž i žena je Adam. Časem se z tohoto obecného jména stalo vlastní a zůstalo vyhrazeno muži, ačkoli jako obecné nepřestalo označovat člověka vůbec (podobně francouzské 1'homme znamená ,člověk` i ,muž`). Podle staré židovské verze byl prý první člověk dvojpohlavní a teprve dodatečně jej Bůh rozpoltil (Beréšít rabbá 8 ). Tento výklad se zhlédl v antických hermafroditech a vůbec nepochopil hloubku biblické zvěsti, která rozdíl mezi mužem a ženou uznává jako jediný Bohem chtěný a stvořením ustavený rozdíl mezi lidmi. Hebrejský text neváhá hovořit o tomto rozdílu až naturalisticky otevřeně, když vlastně říká: "samce a samici je stvořil" ( Gn 1,27 5,2). Člověk je tu postaven nepříjemně blízko po bok jiným živočichům a vskutku dostává od Stvořitele i výslovný příkaz: "Ploďte a množte se a naplňte zemi" (1,28). Člověk však zaujímá v božím stvořitelském díle jedinečné místo a je naprosto jasně odlišen od ostatních živočichů (níže d), takže příkaz plodit je nutno chápat jako zvláštní milost a výsadu, která vylučuje každou nevázanost a nezodpovědnost. V prvé řadě je třeba myslit na svazky manželské ( § 17a), i když pevná forma těchto svazků není určena a víme, že vskutku prodělávaly různé proměny, a v druhé řadě na to, že rodina tvoří základní buňku ve větším společenství lidu božího ( § 17c), novozákonně vyjádřena: církve, v níž se dítě - od rodičů, ale i spolu s rodiči učí Boha znát a ctít. A tu se dostáváme k onomu podivnému obrazu ženy ,utvořené` z žebra mužova ( Gn 2,22 ) ; ženy, která se měla mužovi stát ,pomocí jemu rovnou` (v. 20), protože "řekl Hospodin Bůh: Není dobré, aby člověk byl sám" (v. 18). Nejde o to, že teprve dodatečně si Bůh uvědomil, že nechal člověka (= muže ) osamoceného bez pomoci, tím méně, že mu přivedl ostatní živočichy, aby si mezi nimi vybral druha nebo družku. Vždyť stvořil ženu spolu s mužem (1,27 5,2). Šlo tedy nyní o to, postavit na pevný základ jejich vzájemný vztah. Předpokladem byla rovnost obou před Bohem. Proto: "pomoc jemu rovná". Přeložil-li např. Luther: "Učiním mu pomocnici, která by byla kolem něho" (2,18), vyšel z názorů patriarchální společnosti a nevystihl vznešený záměr biblického textu, který dokázal vyhradit ženě místo, jež vysoko převyšovalo její reálné možnosti, jak jí je poskytovala patriarchální společnost. Boží čin zůstává zahalen rouškou tajuplnosti: "I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul" (Gn 2,21). Kde Bůh připravuje svůj stvořitelský div, může člověk být jen naprosto zticha a do ničeho nezasahovat. Ani přihlížet nesmí, aby se snad jednou nechlubil, že ,byl při tom` (sr Jb 38,4). ,Mrákoty`, o nichž tu je řeč (hebr. tardémá), představují stav naprosté neschopnosti jednat a vnímat (sr 1S 26,12 Iz 29,10), blíží se téměř smrtelnému spánku. Vztah mezi mužem a ženou je prostě boží tajemství. Člověk na něm nemá žádné zásluhy, může jej jen vděčně přijmout. Vskutku zazní z jeho úst jásavé zvolání: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla" (Gn 2,23). Tak bezvýhradně se člověk k ženě přizná a přijme ji jako svoje vlastní ,já`. Všemu tvorstvu dal jméno, neboli prohlásil se jeho pánem. Ženě jména nedává, je mu přece rovna. Až po pádu se jejich vzájemný vztah změní (3,20 ), ale to bude svévolný zásah do božích stvořitelských řádů. Biblický údaj o ženě z žebra obsahuje nepřeložitelnou narážku či slovní hříčku. Vyraz céla` se vyskytuje ve smyslu žebro jen v Gn 2,21n (dvakrát), jinak se důsledně užívá o boční stěně např. schrány Hospodinovy ( Ex 25,12.14 ), ,příbytku` ( 26,20.26n ), oltáře (27,7 ), nebo o ochozech kolem chrámu (1Kr 6,5.8 Ez 41,5nn) a jednou o svahu hory ( 2S 16,13 ). I sloveso ,budovat` (b-n-h, Gn 2,22; volněji: ,utvořit` ) ukazuje stejným směrem a nesmí být zaměněna se slovesem ,stvořit` (b-r-', sr Gn 1,27 ) , ,učinit` [ `-š-h, sr 1,26 ) nebo ,vytvořit` ( dosl. zformovat j-c-r, 2,7). Bible napovídá, že Bůh obecenstvím muže a ženy ,buduje` přímo svůj chrám, čemuž ještě dobře rozuměl apoštol Pavel, když psal do Korintu: "Nevíte, že jste chrám boží?" (1K 3,16). Je-li ve Starém zákoně užito v souvislosti se ženou slovesa b-n-h (budovat), je jasné, že ,chrám boží` tvoří muž i žena dohromady. Každá trhlina, která by se na stavbě objevila, znamenala by znesvěcení celého chrámu. Tím je i řečeno, že vzájemný vztah mezi oběma je něco nesrovnatelně jedinečného, co člověka vysoko pozvedá nad ostatní tvorstvo. Je to vztah hluboké lásky a čistého přátelství, kdy se ten druhý dostává na přednější místo než moje ,já`, kdy se na lásce k bližnímu učí člověk poznávat a chápat velikost boží lásky k člověku, opětovat ji a čerpat z ní vždy novou sílu ke své lásce vůči bližnímu (sr 1 J 4,20n ) . Jedinečnost vztahu mezi mužem a ženou je zdůrazněna v hebrejštině i názvukem mezi slovy 'iš (muž) a 'iššá ( žena ), v češtině těžko napodobitelným: "Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest" (Gn 2,23], a k tomu jásavým zvoláním muže: "Toto je kost z mých kosti a tělo z mého těla" (tamtéž). Toto přiznání muže k ženě by ovšem bylo málo, kdyby zůstalo jednostranné. Stejné právo náleží i ženě, aby se přiznala k muži, třebaže ve starozákonní patriarchální společnosti je to přímo neslýchané. Přesto taková slova zazní: "Já jsem
svého milého a můj milý je můj" (Pís 6,3). Těmito slovy tentokrát žena zdůrazňuje sounáležitost a nerozlučitelnost obou. d) K r á 1 o v s k á p o c t a. V této své podvojnosti smí člověk přijmout i svůj úkol: "Podmaňte ji (= zemi) a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe" (Gn 1,28 ) . Člověk smí vědět, že všechna, co ho obklopuje, i kdyby se vznesl k nebeským výšinám nebo sestoupil do mořských hlubin, stvořil Bůh. Všechno je mu poddáno. Nikde nenarazí na nic, před čím by se mněl v bázni třást nebo před čím by se měl kořit. Jeho vláda je vyjádřena dvěma slovesy odpovídajícími staroorientálním zvyklostem a zdůrazňujícími královskou neomezenost člověka ve vztahu ke světu. Sloveso ,podmanit` (hebr. k-b-š) znamená bezvýhradné podrobení, vydání vítězi na milost a nemilost. Podmaněna bývá země (Nu 32,22.29 ) , národ (2 S 8,1 ) , otrok (Neh 5,5); může tak být označeno i násilí na ženě ( Est 7,8 ) . Právě motiv násilí je pro tento způsob ovládání někoho či něčeho příznačný. Ani druhý výraz nevyznívá mírněji. Sloveso ;panovat` (hebr. r-á-h ) totiž znamená i šlapat vinné hrozny v lisu (Jl 4,13). Podobně šlapali vítězní králové po svých poražených nepřátelích. Tak neomezená moc byla svěřena člověku, ovšem se závažným omezením. Člověk nemá právo šlapat po člověku, znásilňovat ho a zotročovat ( sr Gn 9,6 ) . K vládě je povolán člověk jako takový, nikoli pouhý jedinec nebo některá skupina, i když tím naprosto není řečeno, že všichni mají nebo mohou dělat všechno. Nejen v církvi (sr 1K 12), ale i ve světě platí, že lidská společnost je podobná tělu a jako tělo má i ona rozličné údy, každý s jiným určením. Jeden Bůh a Pán na nebi, Stvořitel všeho - a jeden vladař na zemi, člověk, boží stvoření. Tuto myšlenku vyjádřenou hned první kapitolou bible připomíná i Ž 8: "Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš" (v. 7). Jde o davidovský žalm, což znamená, že žalmistou je davidovský král jako předobraz očekávaného Syna Davidova (sr Žd 2). V něm se zaslíbeni naplní. On, o kterém se praví, že "je obraz Boha neviditelného" (Kol 1,15), měl také právo říci: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi" (Mt 28,18). Slovo, které vyjde z Hospodinových úst, ,nenavrátí se k němu s prázdnou` ( Iz 55,11 ). Dal člověku za úkol podmanit si zemi, a na tom nic nemění skutečnost, že člověk pojal svůj úkol ve smyslu zotročení, znásilnění a vykořistění, kdy zapomíná, že má sám nad sebou Pána, kterému se musí zodpovídat ze všeho. Ježíš Kristus svou cestou kříže ukazuje tu pravou cestu i pravý způsob vlády. Podmanit zemi znamená vposledu podmanit ji boží vládě (sr boje Davidovy, § § 10g 13c), aby byl "Bůh všecko ve všem" (1K 15,28). Nelze nepřipomenout zvláštní dotaženi žalmistových slov apoštolem Pavlem. ,,Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci" (1K 15,24), ačkoli je to Bůh, který ,podmaní všechny nepřátele pod jeho nohy` (v. 25). Svrchovaným Pánem zůstává Bůh, ale od Syna očekává, že ,zruší vládu všech mocnosti a sil`. Odtud padá nové světlo na zmínku o ,netvoru`, "který se prohání po mořských stezkách" (Ž 8,9). Ačkoli se tu proti vší zvěři a různému tvorstvu najednou objevuje někdo v jednotném čísle, vykladači i překladatelé napořád tuto změnu čísla přehlížejí. A přece už Pavel svou připomínkou, že "jako poslední nepřítel bude přemožena smrt" (1K 15,26), jasně ukazuje, že ani ve Starém zákoně nejde jen o zoologii, nýbrž rovnou o démonologii. I Ježíš dává svým učedlníkům "moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí" (L 10,19 sr Mk 16,18). V křesťanském umění to je velmi oblíbený motiv. Člověk nemá důvodu bát se démonů, v síle svého Boha je schopen přemáhat zlé a temné mocnosti. Proto už v Gn 1,26.28 jsou mu poddány jak výšiny nebeské, tak hlubiny mořské, tedy právě oblasti jemu nedostupné, kde by snadno mohl tušit nadpřirozené tvory či netvory, jichž by se děsil. Takové přirozeně nenajde ani na zemi, na které sám žije. Tím, že mu Bůh poddal zemi, poskytl mu i ochranu před jakýmikoli modlářskými svody. Co může člověk ovládnout, toho se nemusí bát a teprve ne to vzývat. Proto je o jeho vládě užito dvou sloves, která ho snadno mohou svést k pokušení chápat své poslání tvrdě a nelítostně, ale ve skutečnosti ho mají ujistit o tom, že jej nikdo a nic nemůže ohrozit. Protože ještě nepovstal proti svému Stvořiteli (níže e), není třeba připomínat, že při všem svém konání bude na svého Stvořitele pamatovat. Vždyť byl stvořen, "aby byl obrazem božím", pro obecenství s Bohem ( výše a ) . Bible nelíčí v Gn 1 mytologický ,zlaty věk` antických pověstí, nýbrž staví člověku před oči jako cíl ,blažený věk`, kdy zavládne mír a pohoda nejen mezi lidmi (Iz 2,4 Mi 4,3 ), ale i mezi zvířaty ( Iz 11,6-9). Proto je řeč jen o rostlinné stravě pro všechny bez rozdílu. Člověk ovšem proti jiným živočichům má vedle ,zelené byliny` navíc i plody stromů (Gn 1,29n). O masité stravě bude řeč až po potopě (9,3). Původní rozlišení rostlinné stravy vyzdvihuje člověkovo zvláštní postavení. Zvíře vzchází ze země ( 1,24 ) a zase se tam vrací, jeho život je pomíjivý jako trvání bylin, které jsou dnes ještě zelené a zítra zvadlé (sr Iz 40,6-8). Člověk naproti tomu bývá srovnáván se ,stromem zasazeným u tekoucí vody` ( Ž 1,3 ], který se zelená, i když všechno vůkol vadne, a navíc přináší i ovoce (sr 92,13.15). Jeho život má smysl a cíl. Proto mu Bůh uděluje i své požehnání (Gn 1,28). Vždyť člověk sám o sobě je jen prach (výše b) a na svěřený úkol by nestačil. Nutně by podlehl velikášství nebo zoufalství. Ale on má být na zemi králem či lépe řečeno místodržitelem nebeského Krále. To dokáže jen v síle božího požehnání. Pátého stvořitelského dne Bůh požehnal tvorům v povětří a ve vodách, tedy v prostředí, v němž člověk není schopen žít ani zajišťovat život
ostatních tvorů. Zemští živočichové takové požehnání už nedostali (1,22.25 ) , nepotřebovali je. Přibyl k nim teď člověk, jako muž a žena (v. 27), a dostává slavné požehnání, aby si podmanil zemi a panoval nad vším, co bylo stvořeno. A je mu dána milost, že se smí ,rozplodit a rozmnožit` ( v. 28 ) . e) V z p o u r a a p á d. Podle biblického vyprávění došlo ke stvoření člověka na sklonku šestého stvořitelského dne, kdy všechno bylo hotovo a člověk mohl jen zasednout k prostřenému stolu, aniž potřeboval někde přiložit ruku k dílu. O všechno, čeho k životu potřeboval, se mu Stvořitel postaral. Jinými slovy: člověk byl stvořen pro sedmý den, den odpočinku: To ovšem neznamená pro nečinnost. Den odpočinutí je dnem svátečním, kdy se odkládá všední práce, ale jen proto, aby člověk vzdával díky a chválu svému Stvořiteli. Vždyť on si ho stvořil pro obecenství se sebou. Krásně je to vyjádřeno zmínkou o boží zahradě ( Gn 2,15 ), do které Bůh člověka postavil. Pod vlivem Septuaginty a Vulgáty se mluví o ráji, ale tato představa je zatížena antickými vidinami o končinách, kde vyvolenci bohů tráví čas blaženým nicneděláním. Taková představa je nebiblická. Palestinské prostředí vyžaduje od člověk'a naopak tvrdou práci, a tak i v ,boží zahradě` dostal za úkol, "aby ji obdělával a střežil". Dostal vzácný dar, který nesměl promarnit a dát si vzít. Nadevše si měl vážit toho, že v boží zahradě byl blízko svého Boha a mohl s ním žít v obecenství. Dostal tu všechno, čeho mu k uhájení života bylo zapotřebí. Výslovně se mluví o rozličném stromoví, jehož plody byly právě jemu určeny za pokrm (sr Gn 1,29; výše d). Jmenovitě však je uveden ,strom poznání dobrého a zlého` ( 2,9.17); z toho stromu neměl jíst. Jinak mě) naprostou volnost, všechny ostatní stromy byly jeho, jen toho jediného se neměl dotknout. Dozvídáme se sice ještě o stromu života (v. 9 3,22), ale prozatím se na něj žádný zákaz nevztahuje. Až zhřešivšímu člověku se může stát nebezpečný. V čem mohlo být ,poznáni dobrého a zlého` člověku nebezpečné? Dobro a zlo je nutno chápat jako dvě poloviny, které dohromady tvoří celek. ,Poznat` celek pak může znamenat jen ,být vševědoucí`, rozhodovat svrchovaně o tom, co bude dobré a co zlé, rozhodovat o spáse i zkáze, o životu a smrti. Ale může se člověk něčeho takového vůbec odvážit? On, v jehož těle jsou zbytky oné předvěké záplavy, která "vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch" (Gn 2,6; výše b)? Neuvrhl by celé stvořitelské dílo do zkázy? A tu najednou vystupuje na scénu ,had`, "nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil" (Gn 3,1 ). Výslovně je zařazen mezi ,polní zvěř`, je také jen božím stvořením (sr 1,25), také jemu mohl člověk dát jméno (2,19), a tím se stát jeho pánem (výše c.d). Teprve pozdější doby o něm budou mluvit jako o ďáblu (Zj 12,9 20,2), dávném svůdci. Starozákonní podání v něm vidí jen zlo, které k člověku přistupuje zvenčí a kterému člověk mohl odolat, a odmítá přiznat mu nadlidské vlastnosti. Přes svou ,zchytralost` je také jen ,polní zvěř`, kterou Bůh člověku poddal. Had osloví ženu, tu, jež měla být ,člověku pomocí` (Gn 2,20; výše c), a ona hadovi odpoví. Jako jeho vládkyně s ním neměla vůbec promluvit, ale had na ni šel zchytrale: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" ( 3,7. ). To přece nebyla pravda a žena ho opravuje: Ze všech stroma smíme jíst, jen z toho jednoho ne. Rozhovor byl navázán a had pokračuje; teď už přímo útočí na Boha (v. 5). A žena nemá co říci. Jedovaté símě zapadlo do úrodné půdy a boží zákaz je porušen. Podlehne i muž (v. 6), jenže místo bohorovnosti poznává člověk svou ubohost a nahotu. Křesťanští malíři umisťují tento příběh pod jabloň a zakázané ovoce zobrazuji jako jablka, ačkoli v textu pro to není nejmenší opora. Ovšem tam, kde latina byla živý jazyk, byl tento obraz dobře srozumitelný. Jde o slovní hříčku mezi dvěma latinskými slovy malum (zlo) a málum (jablko). Bylo to názorné zaktualizování biblického příběhu - pokud divák uměl latinsky. Po spáchaném skutku se dostavil stud. Člověk se začíná stydět a chce svou nahotu zastřít: "Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi" (Gn 3,7). Tomuto počinu porozumíme jen z představ palestinských lidí. Ještě dnes si Arab nelehne pod fíkovník k odpočinku, protože věří, že v něm sídlí nějaký démon, který by se mohl nastěhovat do něho. Tuto pověru zná i Talmud a smíme předpokládat, že její kořeny budou ještě mnohem starší. To ovšem znamená, že biblický svědek chtěl zmínkou o fíkovém listí říci to, že člověk, který opustil Boha, propadá temným mocnostem, z jejichž moci se sám nevymaní. Proto mu Bůh jeho ,ochranu` bere a dává mu koženou suknici (v. 21). Ta měla hříšníkovi připomenout boží odpouštějící lásku. Varoval člověka: "propadneš smrti" (2,17), ale netouží po smrti hříšníkově ( Ez 18,32 33,11 ) a spokojuje se zástupnou obětí. Dar kožených suknic vposledu ukazuje až k ,Beránku božímu, který snímá hřích světa` (J 1,29). Neposlušností vůči Bohu rozrušil člověk všechny stvořitelské řády. Do světa vstoupily lež a vymlouvání. Člověk se před Bohem ukrývá, na jeho otázky odpovídá vytáčkami (Gn 3,10), svaluje vinu na druhého (vv. 12n), ba obviňuje přímo Boha jako původce všeho (v. 12), Je narušeno obecenství, je ztracen ,ráj`. Jméno Adam, které dal Bůh mužovi i ženě ( 5,2 ), ponechává si muž pro sebe ( 3,21 ) a ženě dává jméno jiné, Eva (to je Živa; v. 20). Je to sice jméno čestné, ale přece jen dokládá, že nyní bude žena svému muži poddána. Porušený vztah k Bohu má za následek i porušené vztahy mezi lidmi.
§ 17. V RODINĚ a) Manželství - b) Děti – c) Pokrevní a duchovní svazky d) Stopy po matriarchátu - e) Patriarchální řády prolomeny a) M a n ž e 1 s t v í. Společenský život starozákonního Izraele byl vybudován na základech ryze patriarchálních. To znamená, že muž byl vůdčím činitelem jak v rodině, tak ve společnosti. Tento stav se zrcadlí rovněž v biblickém popisu událostí každodenního života, ale vlastní biblická zvěst ukazuje vyš. Když Bůh učinil v ženě člověku "pomoc jemu rovnou" ( Gn 2,18 ), čteme, že "opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě" (v. 24). Tak těsné spojení obou je něčím zcela ojedinělým, povážíme-li, že pravidlem byla ,velkorodina.`, v níž žila tři i čtyři pokolení pohromadě. Jenže manželským svazkem, který se stane základem nové rodiny; vzniká nové pouto mezi dvěma lidmi, kterým je dáno prožít něco z původního stvořitelského záměru. Řády, které si člověk vytvořil sám, aspoň dočasně ustupují do pozadí. Jeden přijímá druhého jako dar boží lásky a je přirozené, že se oba sobě stávají těmi nejbližšími. Jen ohlasem patriarchálních poměrů se tu hovoří zvlášť o muži, že "přilne ke své ženě", a nikoli také o ni, že přilne ke svému muži. I tak je ženě přiznána jedinečné postavení, když pro ni "opustí muž svého otce i matku". O podobném ,opuštění otce a matky` čteme v bibli už jen jednou, a to v Ježíšově výzvě ( Mt 10,29 ). Pro ženu opustí člověk své rodiče, pro Ježíše musí být ochoten opustit také ženu a děti. Starozákonní údaje a rodinných poměrech je nutno hodnotit různě podle toho, o koho jde. Běžné praxi nejspíše odpovídají zprávy o praotcích. Abraham měl jednu ženu a také Izák (Gn 12,5 24,67 ); stejně i Josef (41,45.50); Jákob měl dvě ženy, protože jej napoprvé Lában oklamal (29,15-30). Rovněž Elkána, otec Samuelův, měl dvě ženy (1S 1n), ale v chvalozpěvu o ,ženě statečné` (Př 31,10-31) je řeč o jediné ženě, vládkyni domu. Protože se ženy kupovaly, pokud si je muž nevysloužil u budoucího tchána jako Jákob u Lábana, dá se předpokládat, že izraelské manželství bylo zpravidla monogamické nebo bigamické. Zvláštní postavení ovšem zaujímaly otrokyně (§ 19d). Jinak tomu bylo u soudců a králů. Gedeón měl sedmdesát synů (Sd 8,30), Jaír třicet (10,4), Ibsán třicet synů a třicet dcer (12,9), Abdón čtyřicet synů a třicet vnuků (v. 14). Jen u Gedeóna je připomenuto, že měl mnoho žen (8,30) a že matkou jeho levobočka Abímeleka byla nějaká Šekemanka (9,1). Všechny tyto údaje, z nichž se ostatně už nic nevyvozuje, měly zřejmě zdůraznit jedinečnost soudců a povznést je nad průměr lidu. Jak dalece už zde spolupůsobily kenaanské vlivy, jako později u králů, jejichž plodivost byla předpokladem plodnosti země (§ § l3c.e 14a), se nedá určit. Zákonná ustanovení týkající se sňatku jsou určena rodičům mladých lidí: "Svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich (tj. pronárodů) ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna" (Dt 7,3). Rodiče jsou za své děti odpovědni a jsou povinni chránit je před pohanskými svody. Proto sami často pečovali o nevěstu synovi, např. Abraham posílá svého služebníka pro ženu Izákovi do ,své země a svého rodiště` ( Gn 24,4 ) a Izák si Rebeku zamiloval (v. 67); později sám posílá Jákoba ,do domu Betúela, otce jeho matky` (28,2). Naproti tomu Ezau se žení podle vlastní vůle a působí "Izákovi a Rebece jen hořké trápení" (26,35 sr 27,48) Ovšem směšování s příslušnicemi jiných kmenů a národů bylo v dané situaci téměř nevyhnutelné: Juda se žení s Kenaankou (38,2) a jeho snacha je také Kenaanka (sr. v. 6), Josef měl Egypťanku (Gn 41,45.50) a Bóaz Maábku (Rút 4,13) atd. U dcer, zvláště byly-li dědičkami, když tu nebyl syn, se kladl důraz na to, aby se provdaly za muže ze své čeledi (Nu 36,6). Šlo o to, aby otcovské dědictví nepřešlo do jiného pokolení. Jinak rozhodoval o dcerách otec a měl dokonce právo prodat je do otroctví (sr Ex 21,7); protože se Zákon prodaných dcer ujímá, dá se soudit, že nebyly prodány cizinci. Výše kupní ceny (hebr. móhar), kterou ženich vyplatil otci nevěsty, činila obvykle asi 50 stříbrných šekelů, tedy obnos jako při odškodnění za svedení panny (Dt 22,29 sr Ex 22,15). Jákob si za své ženy odpracoval u Lábana dvakrát sedm let (Gn 29,18.30). Saul žádal na Davidovi za svou dceru Míkal "sto pelištejských předkožek" (1S 18,25). Praxe byla tedy velmi rozmanitá. Nevěstě dával ženich navíc dar (Gn 24,53 34,12) a také otec jí dával podle svých možností dary, např. otrokyni (sr 16,1 24,59 29,24.29); Káleb dal své dceři Akse "zřídla horní a dolní" (Joz 15,19 = Sd 1,15 ) a farao své dceři, manželce Šalomounově, vypálené město Gezer (1Kr 9,16). Otrokyni muž dary nedával. Zaplacením kupní ceny se zásnuby staly právoplatnými, ale zemřela-li žena bezdětná, měl muž nárok na vrácení móharu. V pozdějších dobách se uzavíraly i manželské smlouvy ( Tób 7,14 ) . Z vůle mužovy bylo manželství rozlučitelné. Sňatkem se žena stala mužovým majetkem a muž měl práva se svého majetku i zbavit. Stačilo patrně jeho prohlášení: "Ona není mou ženou a já nejsem jejím mužem" (sr Oz 2,4 ), pokud jí nedal přímo ,rozlukový list` (Dt 24,1 Iz 50,1). Žena tu byla bezmocná, pokud její rodina nebyla dosti vlivná, aby zasáhla. Jinak jí zůstala jediným útočištěm, kam se mohla obrátit, její rodina. Měla arci možnost znovu se provdat; v tom případě se už nemohla vrátit k prvnímu manželovi (Dt 24,1-4). Vdaná žena nebyla svéprávná ani v náboženských otázkách. Ani slib učiněny Hospodinu neplatil, neschválil-li jej muž (u svobodných dívek otec; Nu 30). Na druhé straně dávaly patriarchální poměry mužovi velikou volnost ve
všem, také v mimomanželských stycích. Byly tu ovšem i výjimky, které se trestaly bezpodmínečně smrtí (Dt 22,2225). Pokud svedl muž neprovdanou dívku, byl nucen vzít si ji za ženu bez možnosti ji někdy propustit (vv. 28n). Žena byla povinna zachovat mužovi věrnost bezpodmínečně. I před jejím provdáním se ověřovalo její panenství (sr v. 17), aby byla uchráněna případných pomluv. Běda, nebyla-li pannou; byla ukamenována (v. 21). Přikázání Desatera "Nesesmilníš" (doslovně Nezcizoložíš) se tedy vykládalo různě. Základním smyslem manželství bylo zplození dětí. Ty byly touhou každé ženy. Proto útočí Ráchel na Jákoba: "Dej mi syny! Nedáš-li, umřu" (Gn 30,1), a smlouvá se svou sestrou Leou o Jákoba za ,jablíčka lásky` (mandragoru; vv. 14n), od nichž si slibovala pomoc ve své neplodnosti. Slyšíme také o něžném vztahu Elkány k neplodné Chaně, těžce trpící pod posměšky své šťastnější sokyně Peniny (1S 1,7). Marně ji utěšoval: "Což já pro tebe neznamenám víc než deset synů?" (v. 8). Pokud měla žena svou osobní otrokyni, mohla ji propůjčit mužovi, aby s ní zplodil dítě, které by ona přijala za své. Tak postoupila Sáraj Abramovi svou otrokyni Hagar (Gn 16,2), ale její syn Izmael nebyl synem zaslíbení a do rodiny vnesl nepokoj, který skončil vypuzením matky i syna (21,10). Nešťastná Ráchel půjčuje Jákobovi svou otrokyni Bilhu dokonce častěji, aby ,rodila na její kolena a ona z ní měla syny` (30,3). Také Lea mu přenechává Zilpu (v. 9), ačkoli už sama byla matkou čtyř synů. Izraelské právo neznalo u dětí rozlišení na manželské a nemanželské. Všichni synové téhož otce byli rovnoprávní, pokud nenastaly zvláštní okolnosti, jako v případě Izmaelově. Vysvětlením tu jsou dva zdánlivě bezvýznamné údaje. Hagar je uvedena jako ,egyptská otrokyně` (16,1 21,9) a Izmael je označen jako ,poštívač` (hebr. mecachéq; 21,9). Hebrejským slovesem, které je podkladem tohoto označení, se vyjadřuje všelijaké laškováni, miliskování a různé nevázanosti (26,8 39,1.4.17 Ex 32,6), typické např. pro egyptské poměry, kdy vítěz poraženého znásilnil, aby tím projevil svou nadvládu. V případě Izmaelově by to znamenalo vyřadit Izáka z dědictví, a tím i zbavit zaslíbení. K tomu Abraham nesměl mlčet a sám Hospodin vyslovuje souhlas se zapuzením otrokyně i jejího syna (Gn 21,12), ačkoli jindy byli synové otrokyň spoludědici, jak vidíme názorně na rodině Jákobově (k. 49). Jestliže zemřel muž dříve, nežli zplodil syna, stanovil Zákon, že se vdovy měl ujmout jeho bratr (Dt 25,5 Rt 1,11-13), případně další blízký příbuzný (sr Rt 2,20 4,4n.10), a prvorozený syn z jejich svazku byl připsán zesnulému. Ojedinělý (a vlastně nezamýšlený) je zásah otce zesnulého (Juda a Támar, Gn 38), ale z chetitského zákoníku víme, že kolem Izraele byla tato praxe běžná. Levirátní manželství (z latinského levis = švagr) v Izraeli, zdá se, nebyla neobvyklá. Ještě Septuaginta a Vulgáta překládají jméno Dódó, obvykle pokládané za vlastní, jako obecné: (syn) svého strýce (např. Sd 10,1 2S 23,9.24 = 1Pa 11,12.26). Nový ekumenický překlad bible toto významné svědectví o dodržování levirátních povinností zachycuje v poznámkách pod čarou. Levirátním povinnostem byla ovšem možno též se vyhnout (sr Rt 4,6). V tom případě odmítnutá žena zula švagrovi střevíc, plivla mu do tváře a prohlásila: "To si zaslouží muž, který nechce svému bratrovi zbudovat dům" (Dt 25,9n). Jinak byly příbuzenské sňatky v Izraeli zakázány (Lv 18), patrně proto, že zaujímaly důležité místo v různých kultech kolem Izraele. b) D ě t i. Děti byly přijímány jako dar od Boha a projev jeho požehnání (Ž 127,3n 128,3n). Proto provázelo nevěstu na cestu z rodičovského domu přání: "Sestro naše, buď matkou nesčíslných tisíců..." (Gn 24,60). Tím pozoruhodnější je, že synové zaslíbení se rodili z neplodných matek, hned Izák ze Sáry (16,1 17,16 18,14 ) a Jákob z Rebeky (25,21) nebo Samuel z Chany (1S 1,11), na znamení přímého milostivého zásahu božího, nezávisle na lidských tužbách a snaženích. V patriarchální společnosti se všechen zájem upínal především na narození syna. Zvláštní úkol přitom připadal prvorozenému. On měl být otcovým zástupcem a nástupcem v jeho povinnostech vůči Bohu i vůči vlastni rodině. V nejstarších dobách byl otec obětníkem a modlitebníkem své rodiny, jak pozorujeme i na Samuelově otci Elkánovi (1S 1,4n). Touto službou pohrdl Ezau (Gn 25,32n) a Jákobovi pak s prvorozenstvím připadlo i otcovo požehnání (27,27-29). O prvorozenství se připravil Rúben svévolným zásahem do otcových práv (35,22 49,3n). Jindy rozhodoval o právu prvorozenství (48,17-19) umírající otec a umírajícím se přiznávalo zvláštní vědění. Ale mohly rozhodovat i důvody velmi osobní (1Kr l,11nn ). Zákon proto položil přílišné libovůli pevné meze (Dt 21,15-17). Dozvídáme se současně, že prvorozenému náležel dvojnásobný podíl všeho. V božích plánech prvorození ovšem nejednou ustupují mladším, sr Jákoba (Gn 25,23 28,13-15), Gedeóna (Sd 6,15), Davida (1S l6,11n), Šalomouna (2S 12,24n 1Kr 3,5). Zato úděl dcer byl celkem trudný. Jistě nelze vyloučit případy opravdové lásky rodičů i k děvčatům, ale často je zvláště otcové pokládali jen za svůj majetek, jejž je třeba zpeněžit. Z toho, že se Zákon výslovně zastává dívek prodaných do otroctví (Ex 21,7), vyplývá, že takové případy asi nebyly ojedinělé. Doba nebyla zralá k tomu, aby se takové obchody daly vůbec zakázat, ale šlo aspoň o to, aby se úděl prodaných dívek poněkud zmírnil. Staly se družkami svého pána nebo jeho syna, ale ti se k nim měli chovat ohleduplně (sr vv 8-11). Jaká byla v jednotlivých případech skutečnost, nevíme. Mnohé rodiny se časem dostávaly do takové bídy, že prodávaly i své syny (Neh 5,5); na úděl dcer se přitom jistě příliš nehledělo. Ať byla ještě v rodičovském domě nebo provdána, ležela na bedrech ženy veškerá práce v domácnosti, pokud nebyly v domě
otrokyně pro nejtěžší práce: nošení vody, mletí mouky apod. Jen jako matka synů získávala žena větši vážnost. Něžnější vztahy, jako zmíněny už vztah Elkánův k Chaně (1S 1,8; výše a), jistě také nelze vyloučit. Při porodu pomáhala rodičce porodní bába (sr Gn 35,17 Ex 1,15), ale pravidlem to nebylo. Novorozeně se omylo a potřelo solí (sr Ez 16,4) na ochranu proti nečistým duchům. Ještě ve starokřesťanské křestní modlitbě je obsažena prosba: "Prosíme tě, Hospodine, Bože, aby se tato sůl stala ve jménu Trojice spásným prostředkem k zapuzení zlého nepřítele". Také jméno, které se dítěti dávalo, často vyjadřovalo prosbu nebo přání a mělo dítěti zajistit boží ochranu. Jindy vyjadřovalo vyznání rodičů a někdy vycházelo jen z různých vnějších okolností bez přímého vztahu k pojmenovanému. Pro chlapce byla nařízena osmého dne po narození obřízka (Gn 17,10-13). Původ tohoto obyčeje leží v šerém dávnověku a souvisel s kultem plodnosti. Nebyl naprosto omezen jen na Izraele. Z egyptských pramenů víme, že byli obřezáváni dospívající jinoši, patrně na znamení jejich zralosti pro vstup do manželství. Kdy a proč se v Izraeli ustálil zvyk obřezávat novorozeně už osmého dne po narození, není známo. Abraham. byl obřezán v devětadevadesáti letech (17,24). Úko1 matky spočíval hlavně v kojení, které mohlo trvat až tři roky. Slyšíme také o kojných a chůvách (24,59 2Kr 11,2 sr Ex 2,9). Odstavení synů bylo spojeno s obětními hody (sr 1S I,24); dcerám se taková sláva neprokazovala. Výchova děti byla v jejich nejútlejším dětství záležitostí matky. Hochy si později bral na starost otec, kdežto dívky zůstaly u matky, dokud se nevdaly. Přednější rodiny a zvláště královský dvůr měly pro výchovu synů případně pěstouny (2Kr 10,1.5 sr Iz 49,23). Prostý člověk se obešel bez zvláštního vzdělání. O základních spasitelných skutcích božích měli své děti poučovat otcové (Ez 12,26n 13,8 Dt 6,7 Jl 1,3). Jinak záleželo všechno na kněžích, kteří byli nejen teology, nýbrž i právníky (soudci) a lékaři. Po babylónském zajetí se všude po zemi i v diaspoře zakládaly ,školy` zvané řecky synagógy. V nich se dětem i z prostých rodin nabízela možnost seznamovat se se Zákonem; to byla hlavní náplň učení. Děti byly povinny ctít rodiče a bezpodmínečně jich být poslušny: V .bibli není položena otázka, jak se měly či směly zachovat, když rodiče takové úcty nebyli hodni. Starý zákon nepřestává vinit Izraele z nevěry. Děti tedy v rodičích nemívaly vždycky zářný příklad: Předpokládalo se, že tam, kde žila tři až čtyři pokolení pohromadě, nakazily se děti hříchem svých rodičů - a za hřích se musí pykat. Drastickým příkladem je v tomto směru trest za krádež Akánovu (Joz 7,1). Lze namítnout, že tu šlo o předměty klaté neboli o svatokrádež, o to horší, že hrozilo modloslužebné zneužití ukradených předmětů (v. 21): šineársky (= babylónsky, sr Gn 11,2:9) plášť spolu se ,zlatým jazykem` náležel k výbavě pohanských věštců a modloslužba se v Izraeli trestala smrtí. Proto "za účasti všeho Izraele vzal Jozue Akána, syna Zerachova, i stříbro, plášť a zlatý jazyk, i jeho syny a dcery . . . a všechno,, co mu patřilo . . ." ( Joz 7,24 ) a "všechen Izrael jej kamenoval; spálili je a zaházeli je kamením" v. 25). Hřích je horší než malomocenství; nechce-li se lid vystavit smrtelnému nebezpečí vlastní zkázy, musí se od těch, kteří propadli božímu soudu, rozhodně odloučit. Nutno ovšem podotknout, že tu šlo o vzpouru proti Bohu, ne a proviněni vůči člověku (sr § 10 f). V pozdější době se tresty, jež měly postihnout děti viníků, zmírnily: "Zemře ta duše, která hřeší" (Ez 18,4), nebudou pykat otcové za syny, ani synové za otce, "nýbrž každý zemře pro vlastni nepravost" (Jr 31,30). Jak veliká byla odpovědnost rodičů za dítě vůči Bohu i vůči lidu, vyplývá z ojedinělého příkazu vydat vlastního syna na smrt, jestliže propadl baalské modloslužbě. Pohanské zlořády nemají místa v božím lidu (sr Ex 22,17-19). Stranou musejí všechny ohledy, i kdyby šlo o nejbližší (Dt 13,7-12). V případě zrady na Hospodinu jsou, vlastní rodiče povinni přivést nezdárného syna před ,starší města`, aby ani nad ním vynesli soud, a to soud ukamenováním (21,18-21). Tato tvrdost zaráží, a překlady nevystihují přesně obsah příslušného ustanovení. Nejde a běžnou neposlušnost ani o nezřízený život. Nový český ekumenický překlad proto upřesňuje smysl textu vsunutím slovíčka ,modlářský`: "Je to modlářsky žrout a pijan" (v. 20). Hebrejsky text tu má výraz s-b ', který je příznačný pro označení pitek při orgiastických slavnostech baalismu. Rozsudek se proto vykoná veřejně na výstrahu ,celému Izraeli`. V prostředí kenaanských kultů plodnosti byly ohroženy zvlášť i dcery. Od dívky se požadovalo, aby do manželství vstoupila jako panna, jinak jí hrozila smrt ukamenováním (Dt 22,21; výše a). Patrně se její čin nehodnotil jen jako mravní poklesek, protože ukamenování bylo obvyklým trestem za různou modloslužbu. Pro muže sice platila značná svoboda; byť také usměrnění předpisy Zákona, ale nadevše platila nedotknutelnost rodinných svazků. Rodina byla základní buňkou pospolitosti lidu staré smlouvy, proto se každé její narušení přísně trestalo. Pro ,kněžskou dceru`, která se znesvětila smilstvem, je stanoven dokonce trest upálením (Lv 21,9). Podobný trest žádal Juda i pro svou snachu Támar, když se ukázalo, že čeká dítě, a nevěděl, že otcem je on sám (Gn 38,24). Jako tchán se pokládal odpovědný za její bezúhonnost a osoboval si tudíž i právo ji za poklesek potrestat. Proč to mělo být upálení, nedovedeme říci. Vše se změnilo, když mohla prokázat, že jednala jen v duchu levirátních ustanovení (výše a), jež Juda sám nedodržel (v. 11). c) P o k r e v n í a d u c h o v n í s v a z k y. Izrael nebyl naprosto jednolitým tělesem (§ 9d.f). Připojovali se k němu jedinci i celé čeledi, ale Bůh si z tohoto rozmanitého lidu vytvořil svůj jednotný lid, v němž všechny lidské rozdíly ustupují stranou. Pokrevní pouto je silné, ale duchovní pouto je silnější. Názorným dokladem toho jsou tři ženy, se kterými se setkáváme i v rodokmenu Ježíšově (Mt 1): Kenaanka
Támar (v. 3), jeríšanka Rachab (v. 5 ) , Moábka Rút (v. 5 ) . Smlouva, kterou Hospodin se svým lidem uzavřel (§ 24c ), je tak všeobsáhlá, že se jejím účastníkem stává každý, kdo se k této pospolitosti připojí, bez ohledu na svou dřívější příslušnost. A jak tito ,přistouplí` dovedli být věrnými vyznavači Hospodinovými, vidíme na příkladech damašského Elíezera (Gn 15,2), Chetejce Urijáše (2S 11,6-13) nebo Pelištejce Itaje Gatskéha (15,1922), u kterých podání přímo zachovalo i vzpomínku na jejich původ, ale i nesčíslných dalších. Společná víra vyklenula mosty, které odolaly všem vichrům a náporům. Základní jednotkou božího lidu zůstává rodina, ale patří do ní i otroci a otrokyně. U dětí otrokyň je přirozené, že se stávají plnoprávnými údy izraelského společenství, je-li jejich otcem pán, ale nejinak tomu bylo, provdal-li pán svou otrokyni za otroka (sr Ex 21,4). U otroka se předpokládala, že se bude modlit k Bohu svého pána (Gn 24,12 ); proto se mohl oženit i s dcerou svého pána, byť šlo o egyptského otroka ( 1Pa 2,35 ). I když se Izrael na jedné straně uzavíral cizím vlivům, na druhé straně široce otevíral dveře všem, kdo se chtěli do jeho společenství zapojit. A to platilo přirozeně ne jen o otrocích. Vždyť Hospodin je Bohem celého světa. Rodina v užším slova smyslu je obrazem rodiny Izraele v širším slova smyslu. A zde duchovní pouta plně převáží nad pokrevními. I pohané jsou boží stvoření a Izrael jim má posloužit k známosti pravého Boha. Do nového Izraele budou zahrnuti také oni (Iz 49,6). Vidina, jak se pronárody pohrnou na horu Hospodinovu a budou toužit po jeho známosti, se vine jako červená nit Starým zákonem (sr 2,3) a uplatňuje se nejmocněji právě v dobách ponížení a všelijaké bídy (42,6 60,3). Izrael dostal vznešený úkol být ,královstvím kněží` (Ex 19,6). Z toho vyplývají odpovědné úkoly. Izrael žil vždycky mezi lidmi jiné víry, měl pohany kolem sebe ve vlastní zemi (§ 12d), za Davida si podmanil různé pronárody (§ 13c), potom byl sám rozptýlen v pohanském světě (§ 14e), ale nikdy nebyl zproštěn svého kněžského poslání. Naopak, když je nechtěl dobrovolně plnit, byl z trestu zahnán do cizího prostředí, aby svou pouhou přítomností vydával pohanům svědectví a existenci a svrchovanosti svého Boha. Zákon počítá s ,příchozími a hosty` (§ 18b). Mluveno řečí dneška , jsou to ,čekatelé`, kteří se jednou stanou plnoprávnými údy izraelského společenství. Zatím byla ponechána jejich rozhodnutí, jak dalece se budou chtít účastnit náboženských slavností Izraele. Bylo jim dokonce dovoleno připojit se k hodům velikonočního beránka, ovšem s podmínkou, že se muži dají obřezat (Ex 12,48n). To znamenalo plné zapojení do svazku božího lidu. Různé obřady směl ,host‘ konat, i když se ještě do tohoto společenství nezapojil (sr Lv 17,8 Nu 15,14). Platily však i bezpodmínečné zákazy, např. pokud šla o vykonávání různých prací ve sváteční dny (Lv 16,29), jedení krve (17,10.12), lidské oběti (20,2) aj. V těchto případech byl ,host‘ nucen se podřídit, i když se k Izraeli nehodlal připojit. "Pro domorodce mezi Izraelci i pro hosta, který pobývá mezi vámi" platil prostě tentýž řád (Nu 15,29 ) . Jednou se ve Starém zákoně vyskytuje výraz ,bratrství (hebr. 'achavá; Za 11,14), a ta o vztahu mezi (severním) Izraelem a Judou. Ve skutečnosti vědomí bratrské sounáležitosti spojovalo izraelské kmeny vlastně ve všech dobách. Přesahovala však v některých případech i rámec Izraele. Jako bratr edómského krále se uvádí Izrael v poselství Mojžíšově (Nu 20,14) a lidu se připomíná, že prochází "územím svých bratři Ezauovců" (Dt 2,4.8); Edómec je bratr Izraelův (23,8 sr Abd 10), jako byl Ezau bratr Jákobův (Gn 27). Také někdejší vztahy mezi Týrem a Jeruzalémem za Davida a Šalamouna se označovaly za ,bratrskou smlouvu` (Am 1,9) a týrský Chiram oslavuje Šalamouna "můj bratře" ( 1Kr 9,13). Tím spíše jsou ,bratřími` příslušníci izraelského společenství. Platí to např. pro vztah mezi věřitelem a dlužníkem: "Ca máš u svého bratra, to mu tvá ruka promine" (Dt 15,3). Je tu výzva k ochotné pomoci: "budeli u tebe potřebný někdo z tvých bratří" (v. 7), "svému bratru nebudeš půjčovat na úrok" (23,20 ) ap. Rozlišuje se mezi ,bratrem` a ,cizincem` (hebr. nákrí; § 18e); vůči ,cizinci` není Izraelec vázán ,bratrskými` ohledy. Naproti tomu jsou ,bratřími` nazýváni i ,hebrejští` otroci (15,12-18; § 1.9c) na jedné straně, jako sám král na druhé (17,20). Od krále po otroka jsou všichni bratřími, protože mají společného Boha. A tato duchovní pouta je silnější, než jakékoli pouto jen pokrevní (sr 13,7-12). d) S t o p y p o m a t r i a r c h á t u. Biblická slova, že opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě”. (Gn 2,24 J vybočují ze zvyklosti patriarchální společnosti tou měrou, že by bylo téměř možno prohlásit je za pozůstatek matriarchálního zřízení, kdy ústřední postavou rodiny i společnosti byla žena. Starý zákon takové stopy vskutku zachoval, ale především ze světa kolem Izraele. Společenství Izraele byla ve starozákonní době už jednoznačně patriarchální. Nemůžeme citovaný výrok vytrhnout z jeho dobového pozadí. Bible sice nepřináší konkrétní program pro uspořádání mezilidských vztahů, ani v rodině ani ve společnosti, ale tím, že člověka staví před Boha, vytváří předpoklady pro vytvoření vztahů, které nebudou poplatné žádné dobově podmíněné formě, nýbrž budou ukazovat vždy vyš k novým a vznešenějším řešením. Vztah muže a ženy bude vždy něčím jedinečným při vší proměnlivosti, kterou vývoj společnosti nese s sebou. Ne nadarmo o něm biblicky svědek mluví jako o božím tajemství (sr vv. 21n; § 16c). Před spojením obou jedinců ustupují všechny ostatní vztahy stranou, i vztahy k rodičům. Je tu dán nový začátek, předpoklad dalšího života, narodí se dítě a vyvstanou otázky s jeho odpovědnou výchovou, aby byla pevně postavena do obecenství božího lidu
a stalo se účastníkem božích zaslíbení. Na to nestačí svými životními formami ani matriarchát ani patriarchát. Je jen jediná cesta, ta, kterou ukazuje citovaný biblický výrok. Jako stopy po někdejším matriarchátu v Izraeli se někdy uvádí (Bertholet ) rozlišování izraelských kmenů podle matek: kmeny Leiny, Rácheliny, otrokyň. Nelze to jednoznačně vyloučit, protože Jákobovy ženy pocházely z oblasti cháranské, kde, jak se zdá, aspoň v dozvucích některé matriarchální zvyklosti dožívaly. Tak např. s Abrahamovým služebníkem vyslaným, aby přivedl ženu pro Izáka (Gn 24,4); jednají hlavně Rebečina matka a bratr (v. 53.55). Otec je jmenován jen jednou, a to ještě za Lábanem, Rebečiným bratrem (v. 50). I v matriarchální společnosti se žena opírala o silnou mužskou paži. Protože však rodinné svazky nebyly jednomužské a otec dětí často nebyl bezpečně znám, bývali ženě oporou její vlastní synové, případně její bratři, synové její matky. Proto v daném případě zaujímá Lában přednější postavení před Betúelem, který do jednání vůbec nezasahuje. Vlastní rozhodnutí je pak přenecháno Rebece, sotva jen proto, že šlo o cestu do neznáma a za ženichem, kterého z rodiny nikdo osobně neznal. Izák uvádí Rebeku nejprve do stanu své matky (v. 67); snad se také v Abrahamově rodině udržely některé zvyky z někdejšího domova. Ojedinělý, ale o to zajímavější doklad se zachoval z doby soudců. Po těžké porážce kenaanského vojska od Izraelců prchá jeho hlavní velitel Sísera (jehož jméno prozrazuje, že je příslušníkem ,mořských` národů, k nimž patřili i Pelištejci) a dostává se k táboru kénijských kočovníků (Sd 4,17). Sice slyšíme, že "mezi chasórským, králem Jabinem a domem Kénijce Chebera byl mír", ale je podivné, že vešel do stanu Cheberovy ženy Jáel. Ženské oddělení stanu, případně ženský stan, byly cizím mužům naprosto nepřístupné, pokud ovšem neměla rozhodující slovo žena. A Jáel vskutku Síseru k sobě do stanu pozvala (v. 18). Poprosil ji: "Dej mi prosím napít trochu vody, mám žízeň" (v. 19), a ona mu místa vody dala napit mléka. Tuto okolnost neuvádí biblické podání náhodou. Z arabského i egyptského prostředí je totiž doložen obyčej, že žena umožnila cizinci přijetí do vlastní čeledi tím, že mu nabídla prs. Tím vznikl ,pomléčný svazek`, obdoba pokrevního bratrství v patriarchální společnosti. Jáel ovšem nenabídla Síserovi svoje mateřské mléko, ale on přišel z jiného prostředí, kde byl tento obyčej znám leda z doslechu, a lest neprohlédl. Ubezpečen přijetím, klidně ulehl ke spánku a Jáel svůj záměr dokončila. Kdyby mu byla nabídla vodu, jak o ni žádal, nebyla by na něj směla vztáhnout ruku. To nedovoloval zákon pohostinnosti. Neznáme dosti podrobně život starého Kenaanu a jen povšechné hovoříme a jeho různých svodech, jimž čelí Izraelský zákon. To, co se pohotově označuje jako pohanská nepřístojnost či zvrácenost, mělo snad v některých případech kořeny ve starých matriarchálních zvycích. Např. různé příbuzenské sňatky později přísně zakázané, byly zřejmě ve starších dobách obvyklé i v Izraeli. Zákaz se zřejmé týkal původně jen sňatků s matkou a jejími pokrevními příbuznými, nikoli však s příbuznými nevlastních matek, tj. jiných otcových žen. Vždyť i Davidova dcera Támar ujišťuje Amnóna, syna jiné matky, že mu král dá souhlas k sňatku s ní (2S 13,13). Teprve pozdější zákonné předpisy zakazují jakékoli příbuzenské svazky, jak po linii matčině, tak i otcově ( Lv i8,9 20,17 Dt 27,22 ) . e) P a t r i a r c h á l n í ř á d y p r o l o m e n y. Bibli psali lidé a člověk vždycky bude mluvit řečí své současnosti, v jeho slovech se budou odrážet představy a zvyklosti jeho doby, všechno, co řekne a napíše, bude dobově podmíněno. A přece jsou v bibli vyjádřeny myšlenky, které přesahuji úzký rámec své doby a směle rozrážejí všechny závory společenských řádů. Nejen o proroctvích, nýbrž i o hodnocení přítomných jevů se dá říci, že "z popudu Ducha svatého mluvili lidé poslaní od Boha" (2Pt 1,21) a říkali věci, kterým snad ani sami plně nerozuměli. Tak se např. stvoření člověka popisuje jako ,stvoření muže a ženy` (Gn 1,27), tedy jako dvou jedinců sobě rovných a navzájem se doplňujících (§ 26e) a navíc se ještě praví: "Muže a ženu je stvořil; požehnal jim a v den, kdy je stvořil, da1 jim jméno Adam" (to je Člověk; 5,2). To jméno dostali od Stvořitele oba, jejich rovnost a jednota je tím zdůrazněna nad jakoukoli pochybnost. Biblický svědek se tu vyjádřil jednoznačně, ale patriarchální řád jeho doby i dob následujících na tuto představu nedorostl. Sám apoštol Pavel, kterému bylo dáno pochopit, že v Kristu "není už rozdíl mezi . . . mužem a ženou" (Ga 3,28), zůstává poplaten své době a jejímu hodnocení ženy, žádá-li od ženy určité ústupky z ohledu na společnost se zdůvodněním: ,,Vždy muž není z ženy, nýbrž žena z muže" (1K 11,8 ), nebo: "muž je hlavou ženy" (Ef 5,22) a "ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům" (v. 24). Odvolává se sice na vztah Krista k církvi, ale ve vztahu mezi mužem a ženou nepřekonal zákonický postoj (sr jeho sebehodnocení ve Fp 3,6). Vychází v něm ze stavu po pádu, kdy se muž prohlásil pánem ženy tím, že ji dal nové jméno (Gn 3,20; § 16e), nikoli z božího stvořitelského řádu. Ani výrok, že ,,opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě" (Gn 2,24), neodpovídá běžné praxi v patriarchální společnosti, kde naopak žena šla za mužem; vždy byla jeho majetkem. Není možné předpokládat zde ani ohlas matriarchálních zvyklostí (výše d). Biblický svědek bez ohledu na současné řády vystihuje jedinečnost stvořitelského záměru, jimž je člověku nabízena příležitost prožít život v plnosti a dána možnost zplodit nový život. Nemluví se o formě manželství, ta se v různých dobách všelijak měnila. Důraz je na jedinečnosti spojení muže a ženy a církev plným právem vychází z toho, že to, co Bůh spojil, má zůstat nerozlučitelné (Mt 19,5n Ef 5,31n). Lidský hřích tuto jednotu narušuje (sr Gn 3; § 16e) a působí zlo; tomu
nezabráni žádný řád ustavený lidmi. Jen boží řád, jímž jsou muž i žena spojeni v ,boží chrám` (1K 3,16; § 16e), je schopen vytvořit spolehlivý a nepohnutelný základ spolužití obou. Je jasné, že ani patriarchální společnost s jejím důrazem na postavení muže jako otce či manžela apod. nemohlo zabránit něžným citům, které mladé lidi k sobě poutaly. Izák se zamiloval do Rebeky, až když mu ji služebník jeho otce přivedl za ženu (Gn 24,67). Jeho syn Jákob se do Lábanovy dcery Ráchel zamiloval (29,18), když u něho pobýval, a nebyla mu zatěžko získat ji tvrdou službou. Saulova dcera Míkal milovala Davida (1S 18,28) a neváhala vystavit se otcovu hněvu, jen aby svého milého zachránila (19,17). Neobvyklé však jistě bylo, aby se dívka ke svým citům přiznala tak otevřeně jako milá v Pís 6,3: "Já jsem svého milého a můj milý je můj." Patriarchální společnost mohla přijmout nanejvýš nadšené zvoláni, muže: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!" (Gn 2,23), ale ženě nedávala stejné právo se projevit. Láska je však veliký boží dar (sr 1K 13,13), nedá se spoutat žádnými společenskými řády. "Silná jako smrt je láska . . . Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví" (Pis 8,6n ). I patriarchální řád před ní musí ustoupit. § 18. DOMÁCÍ A CIZÍ a) Svatý lid - b) Příchozí a hosté v Izraeli - c) Cizinci a cizáci – d) Cizí žena - e) Láska k bližnímu a) S v a t ý 1 i d. Svatý Bůh chce mít svatý lid. I když svému lidu, který si vyvolil za své ,zvláštní vlastnictví` (Ex 19,5), velmi důrazně připomíná, že je také stejný ,pronárod` (v. 6), jako jsou všechny pronárody kolem něho, a že tedy nemá žádný důvod se nad ně vynášet, připomene mu současně, že může být "pronárodem svatým" (v. 6). Je v tom vlastně protimluv. Vždyť pod označením ,pronárod` je míněna velijak nezřízená čeládka; od které se nedá očekávat nic pořádného. Milostí boží se však stává obecenstvím svatých. Nemíní se tu ovšem svatost získaná od Boha odměnou za vlastní výjimečné skutky, nýbrž dar získaný bez jakýchkoli zásluh z pouhé milosti. Lid, který si Hospodin vyvolil a vyvedl z egyptského otroctví (§ I2a), byl lid nespolehlivý, vzpurný a reptající, o kterém Hospodin ústy proroka prohlásil: "Ló-ammí, tj. Nejste-lid-můj" (Oz 1,9). Ale i z tohoto ,nelidu` se rozhodl vytvořit si společenství, kterému se bude říkat: "Synové živého Boha" (2,1). Měli se mu stát "lidem, jménem, chválou a oslavou" (Jr 13,11). Nevěru lidu přemůže svou věrností. Jeho vůle je nezvratná: "Budete mým lidem a já vám budu Bohem" (30,22 sr 32,38 Ez 11,20 36,28). Z ,pronárodu` si udělá dokonce ,království kněží` (Ex 19,6) a s apoštolem můžeme říci, že "neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem" (1K 1,28n). Svému vyvolenému lidu nepřestává připomínat: "Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý" (Lv 19,2 a častěji). Celý úsek Lv 17-26, nazývaný Zákon svatosti, je pestrá směsice příkazů a zákazů z různých dob, jejichž společným jmenovatelem je výzva: "Buďte svatí." Tato výzva ovšem napovídá, že lid svatý není, a jak by mohl být svatý, když si jej Bůh vyvedl z egyptského otroctví? Potřebuje vedení. Stále se mu musí připomínat, co nesmí a co musí. Vlastními silami by to nedokázal, ale v síle Ducha božího může svěřený úkol splnit. Lidské dílo rozhlodá zub času, člověk sám je jako tráva (Iz 40,7), "ale slovo Boha našeho je stálé navěky" (v. 8). Čteme o něm ujištění: "Nenavrátí se ke mně s prázdnou" (55,11). Ani příkaz: "Buďte svatí" není slovo hozené do větru, přestože leckdy nebude snadné jej dodržet. Z velikého počtu různých výzev a výstrah se zamysleme nad několika příklady z Lv 19. Jsou vzaty z každodenního života. V čele jim stojí dvě přikázání Desatera: "Každý měj v úctě svou matku a svého otce. Dbejte na mé dny odpočinku" (v. 3 sr Ex 20,12.8). U prvního sice překvapí, že je jmenována matka před otcem, ale asi se stávalo častěji, že byla odpírána náležitá úcta spíše matce nežli otci,. a navíc v prvních letech života bylo dítě závislejší na matce. V druhém případě - jako i v Desateru - není vedle dne odpočinku jmenován žádný svátek, a jistě právem, protože právě toho dne si člověk může připomínat dokončení božího stvořitelského díla (Ex 20,11) a uvědomovat si, že Stvořitel pro něho všechno připravil, aby s ním mohl žit v nezkaleném obecenství. Člověk se o toto obecenství svou vzpourou připravil, ale věrný Bůh mu ponechal den odpočinku jako stálou připomínku toho, kde je smysl i cíl lidského života. Na to navazuje v Desateru (0)přikázání lásky k rodičům. Jim přece vděčíme za. to, že smíme být účastni onoho obecenství, které nekončí ani smrtí (§ 20e). Rodiče nás postavili do časného života, ale tím nás uvedli do společenství lidu božího a my tudíž můžeme být účastníky jeho smlouvy (§ 24e) a jeho zaslíbení. Z toho plyne odpovědnost rodičů za výchovu dětí, ale i dětí vážit si dané možnosti. Po několika příkazech týkajících se obětní praxe a také ohledů na chudáky při sklizni na poli a na vinicích (Lv 19,5-8.9n) následují dvě důrazné výzvy k poctivosti (v. 11) a pravdomluvnosti (v. 12). Není těžké oklamat člověka, ale nic nelze utajit před všudypřítomným a vševidoucím Hospodinem. Právě tak je nepřípustné někoho chtít vykořisťovat (v. 13) a zneužívat svého výhodnějšího postavení proti slabšímu. Následují další dva příklady lidské zvrhlosti vůči bezmocným: "Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku" (v. 14). Zákaz zlořečení vychází z viry v moc slova. Ještě dnes se vyskytují mezi
palestinskými Araby případy, že se ten, komu někdo spílá, vrhne na zem, aby se ho kletba nezachytila. Hluchý ji neslyší, nemůže ji uhnout a ona na něm provede dílo zkázy. Podobně slepý nevidí překážku, upadne a ublíží si. Takové úklady jsou podlé. Postižení se nemohou bránit, a kde není svědků, unikne pachatel bez trestu. Neunikne však Bohu. Další dva příkazy se týkají soudnictví (Lv 19,15n). Je těžko představit si nějaké společenství, mezi jehož členy by občas nedošlo, k nedorozumění, jež bude třeba smiřovat. Bible počítá i s nejtěžšími proviněními, při jejichž rozsuzování byla shromážděna celá pospolitost Izraele či přesněji její plnoprávní představitelé. Při rozsudku. smrti ( např. kamenováním ) se podíleli povinně všichni (sr Joz 7,25), aby tím dali najevo, že s odsouzeným činem nechtějí mít nic společného. Snadno se ovšem tato praxe mohla zvrhnout (sr 1Kr 21,10.13). Proto byla nařízena, že "svědkové na odsouzeného vztáhnou ruku jako první, aby ho usmrtili" (Dt 17,7). Uvalit na vlastní hlavu nevinnou krev, to se přece jen každý neodvážil (sr J 8,7.9). Častěji šlo o méně závažné případy, ale i tam hrozilo nebezpečí, že se soudce skloní před vlivem někoho mocného (Am 5,l0n), nebo naopak, že vyřkne nespravedlivý rozsudek ze soucitu s nuzákem. Rozhodovat smí jen pravda a právo. Proto jsou odmítány i pomluvy a úklady. Následující verše jsou výzvou k lásce k bližnímu: "Budeš milovat svého bližního jako sebe samého" (Lv 19,18 sr Mt 22,39). Láska přirozeně neznamená slabost. Právě láska dává právo i trestat, ale je rozdíl, trestá-li někdo z lásky nebo dává-li se strhnout nenávistí: Láska je souhrn celého Zákona. Proto Ježíš na otázku, které je největší přikázání, nevytrhuje jedno přikázání z celku Zákona nebo jen Desatera, nýbrž uvádí dvojí příkaz lásky - k Bohu a k bližnímu (Mt 22,37.39 = Dt 6,4n + Lv 19,18). Budou-li lidská rozhodování i konání řízena láskou k člověku, která čerpá svou sílu z lásky k Bohu, budou odpovídat požadavkům Zákona. Významný je dovětek, který se s menšími obměnami vrací u jednotlivých příkazů nebo zákazů: "Já jsem Hospodin” (Lv 18,1.4.5.6. 21.30 19,3.4.10.12.14.16.18 atd.). Jméno Hospodin pro Izraelce znamenalo: "Jsem, který jsem" (Ex 3,14; § 21b). Stálé připomínání božího jména bylo důrazem na jeho všudypřítomnost. On je všude tam, kde člověk něco koná nebo chystá. b) P ř í c h o z í a h o s t é v I z r a e l i. Izrael poznal, jak trpký je úděl bezdomovce, který bloudí cizinou bez ochrany a zůstává bez zákona vystaven libovůli místních usedlíků. Bůh mu to svým Zákonem ustavičně připomínal. Izrael nesměl zapomenout na příkoří, jež zažil např. v Egyptě, a nesměl si podobně počínat vůči těm, kteří hledali pomoci u něho. I v zaslíbené zemi žili ,příchozí a hosté` (hebr. sg tóšáb = příchozí, přistěhovalec; gér = host, bezdomovec). Byli to lidé, kteří přišli odjinud, nepocházeli ze žádného izraelského pokolení, ale žili v Izraeli a do jisté míry se zapojili i do jeho náboženského života. Jako cizinci sice neměli plné občanské práva, ale protože se hlásili také k Hospodinu, Bohu Izraele, stáli pod boží ochranou. Zákon výslovně přikazoval: "Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi" (Ex 22,20). Nebo jinde: "Nebudeš utlačovat hosta; víte přece, jak bývá hostu v duši, neboť jste byli hosty v egyptské zemi" (23,9). Jasně se v Zákonu Izraeli připomíná: Také "vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci (Lv 25,23) a Izrael ústy svého velikého krále Davida pokorně vyznával: .,My jsme před tebou jen hosté a příchozí jako všichni naši otcové" (1Pa 29,15; sr § 11a). Z takového vědomí vlastní nicotnosti se nutně zrodily ušlechtilé zásady lidské rovnoprávnosti: "Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské" (Lv 19, 34). Příkaz lásky k bližnímu, pokud jde o soukmenovce a souvěrce (v. 18; výše a), je celkem pochopitelný v každém společenství, zvláště když jde o společenství víry, ale zde se rozšiřuje i na ,hosta`, člověka cizího původu. A nechybí ani dovětek: "Já jsem Hospodin, váš Bůh", jímž Hospodin zdůrazňuje svou přítomnost (§ 21b). On sám dohlédne, zda a jak se jeho příkaz plní, není možné ho oklamat. Host platil za ,chudého a potřebného`, který je v nebezpečí, že jej mocnější budou všelijak vykořisťovat. Zákon proto výslovně zakazuje utiskovat kohokoli z těch, "kteří žijí v tvé zemi v tvých branách" (Dt 24,14). Naopak zajišťuje i hostu, "který žije v tvých branách, aby odpočinul ... tak jako ty" (5,14 sr Ex 20,10). Když pracoval, má nárok na odpočinek. Ba ještě víc. Když bude odpočívat všechen lid, např. ve veliký den smíření "desátého dne sedmého měsíce", "nebudete vykonávat žádnou práci, ani domorodec a ten, kdo mezi vámi přebývá jako host" (Lv 16,29). Jako ,chudý a potřebný` měl host právo paběrkovat na polích a vinicích spolu s vdovami a sirotky i jíst z desátků přinášených každého třetího roku (Dt 14,29 24,19-21 a častěji). V Ezechielově vidění budoucího uspořádáni věcí v zemi po návratu z babylónského zajetí se dokonce počítá s tím, že bezdomovci, "kteří mezi vámi pobývají jako hosté a kteří mezi vámi zplodili syny," obdrží v zemi vlastní dědičné podíly a "budou u vás jako rodilí Izraelci" (Ez 47,22): Skutečnost byla jiná. Došlo-li k tomu, že ,host` byl nucen prodat vlastní dětí do otroctví, ztrácely nárok na jakékoli výsady. Staly se pánovým majetkem jako kterýkoli cizí otrok, bez naděje, že o milostivém létě zase nabudou ztracené svobody (Lv 25,45n). Mohlo se ovšem také stát, že host zbohatl a že Izraelec se mu prodal do otroctví (v. 47). Tomu zůstalo vyhrazeno právo se vykoupit. Mohl ho ovšem vykoupit i někdo z jeho příbuzných a v nejhorším případě získal svobodu v milostivém létě (vv. 48-54 ) .
Zcela ojedinělé je ustanovení týkající se požíváni zdechliny. Pro Izraelce zněl zákaz docela jednoznačně: "Nesmíte jíst žádnou zdechlinu." Zaráží však, že "buď ji dáš bezdomovci (= hostu, hebr. la-gér), který žije v tvých branách, aby ji jedl, nebo ji prodáš cizinci . . ." (Dt 14,21). Pokud jde o úvodní zákaz, ten se dobře zdůvodní tím, že "ty jsi svatý lid Hospodina, svého Boha" (tamtéž), ale přinejmenším divné je jednáni vůči ,hostu`. Obdobné ustanovení stanoví, že maso zvířete rozsápaného na poli, které se rovněž nesmělo jíst, se mělo hodit psovi (Ex 22,30); zde ovšem patrně rozhodovalo, že zvíře bylo rozsápáno ,na poli`, a na poli se obětovalo běsům (sr Lv 17,5.7). Ustanovení Deuteronomia tedy předpokládá jinou situaci a vysvětlí se tím, že ,host` nebyl plnoprávným údem izraelského společenství. Ostatně požitím zdechliny byl člověk znečištěn jen do večera a stačila omýt se a vyprat si šaty (Lv 17,15 ) . Host však měl dalekosáhlá práva účastnit se náboženského života Izraele. Pokud se dal obřezat, směl jíst i velikonočního beránka a prožívat tak vysvobození z Egypta (Ex 12,48). "Stejný řád bude platit i pro domorodce a hosta, který bude pobývat mezi vámi" (v. 49), včetně zákazů a následků plynoucích z jejich přestoupení (v. I9). Neobřezaný host měl právo obětovat zápalnou obět i připravit obětní had (Lv 17,8), ale byl povinen dodržet předpisy a nesměl "jíst jakoukoli krev" (v. 10). Rovněž u uloveného zvířete musil nechat krev vytéci a přikrýt ji prachem, "neboť život každého tvora je v jeho krvi" (vv. 13n). Také, když chtěl host "připravit ohnivou obět jako libou vůni pro Hospodina, bude dělat všechno, jako to děláte vy" ( Nu 15,14 ) . Až na jisté úlevy zdůvodněné tím, že ,host` nebyl plnoprávným údem izraelského společenství, platily pro něho v podstatě stejné předpisy jako pro Izraelce včetně přísných trestů v případech vážného porušení Zákona. Trest smrti ukamenováním hrozil každému, Izraelci i hostovi, kdo "by daroval Molekovi někoho ze svých potomků" (Lv 20,2). Lidské oběti nebylo možno trpět, i kdyby je chtěl přinášet cizinec. Jiný případ, kdy bez milosti následovalo ukamenování, byla zneuctění jména Hospodinova. "Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Jménu" (24,16). Zavinil-li host smrt člověka neúmyslně, směl se stejně jako každý Izraelec uchýlit do útočištného města (Nu 35,15 Joz 20,9), aby se uchránil před krevní mstou. U neúmyslných prohřešků platily pro hosta stejné očišťovací předpisy jako pro Izraelce (Nu 15,26.29). Přivede jednoroční kozu k oběti za hřích a kněz vykoná předepsané smírčí obřady (vv. 27n). Host byl povinen podřídit se izraelským zákonným ustanovením, také pokud šlo o jeho soukromý život. Zakázán byl mj. pohlavní styk s příbuznými nebo se zvířaty. "Vy tedy dbejte na má nařízení a na mé řády, ať se nedopustíte žádné z těchto ohavností, ani domorodec, ani ten, kdo přebývá mezi vámi jako host" (Lv 18,26). Opětovaně se uvádí ,host` vedle ,domorodce` (hebr. 'ezrách). Tím je zřejmě míněn příslušník některého z domorodých kmenů (§ 12d), které si Izrael při dobývání zaslíbené země podmanil. Tyto zmínky (např. Ex 12,9.48n Lv 16,29 17,15 18,26 24,16.22 aj.) jsou poučné zvláště jako doklady toho, jak Izrael zemi obsazoval. Měl ji podrobit Hospodinu. To znamená získat pro Hospodina její lid. I archeologický průzkum potvrzuje, že válečná střetnutí byla celkem ojedinělá a měla především za cíl zničení pohanských svatyní. ,Domorodci` v zemí zůstali. Potvrzují to mj. i zmínky v Sd 1, že jednotlivá izraelská pokolení nestačila na to podrobit si je. Teprve časem obě skupiny splynuly, někdy se domorodci připojili k Izraeli, jindy mu byli "osidlem a léčkou" (Joz 23,13). Pokud se chtěli připojit, měli dveře otevřené jako jiní ,hosté`. c ) C i z i n c i a c i z á c i. Narozdíl od ,příchozích a hostů`, kteří se v Izraeli usazovali a případně se k němu i připojili, ví Starý zákon i o jiných cizincích, kteří přicházeli často nečekaně a zpravidla nevítaně, protože nebývali vedeni nejlepšími úmysly. Hebrejština pro ně má dvojí označení. Ve výrazu zár zaznívá cizorodost, česky můžeme říci ,cizák`. Každý hned vycítí, že před takovým člověkem je třeba mít se na pozoru. Každé sbližování může být nebezpečné. Z druhého výrazu, nákrí, případně ben nékár, vyzařuje spíše cizokrajnost. Jde prostě o cizince, který přichází z cizí země a jehož není třeba hned podezírat ze špatných úmyslů. Jak zár, tak nákrí však byli vyznavači cizích bohů a před těmi se Izrael měl mít na pozoru - tedy i před jejich vyznavači. Cizáci označovaní jako zárím (pl od zár) nezřídka vpadávali do země jako nepřátelé: "Vaše země je zpustošená ... cizáky podvrácená" ( Iz 1,7 ), lká prorok a sám Hospodin svému lidu předpovídá pro jeho nevěru: "Vydám ji v lup do rukou cizáků" (Ez 7,21), a jindy: "Vydám vás do rukou cizáků" (11,9). Pohnutá byla minulost Izraele. Opravdového míru užil málo, zato byl ustavičně ohrožován cizáky. "Hle, přivedu na tebe cizí, kruté pronárody" (28,7), zvěstuje prorok lidu Hospodinovo rozhodnutí, a ty "zemřeš smrtí neobřezanců, rukou cizáků" ( v. 10 ). Jindy vyslovuje prorok pohrůžku: "Jako jste . . . sloužili ve své zemi cizím bohům, tak budete sloužit cizákům v zemi, která nebude vaše" ( Jr 5,19 ). Cizáci se nezastaví ani před chrámem Hospodinovým: "Hanba pokryla naše tváře, protože do svatyně Hospodinova domu vstoupili cizáci" ( 51,51 ) . Jenže ve své zpupnosti překročili míru a Hospodin si s nimi snadno poradí, i když si je zprvu vyvolil za svůj nástroj. "Palác cizáků z města zmizel, nebude vystavěn navěky" ( Iz 25,2 ) , "hřmotící cizáky pokoříš . . ." ( v: 5 ). "Jeruzalém bude opět svatý a nebudou jím už procházet cizáci ( Jl 4,17 ). Jako zárim vystupují ve Starém zákoně ne jen plenící, pálící a vraždící nepřátelé, nýbrž nejednou i lidé z vlastních řad, kteří se svou cizorodostí stávali pro ostatní svodem a nebezpečím. Týká se to různých osob nepovolaných k různým posvátným úkonům. Tak např. nesměl nepovolany jíst z masa berana obětovaného při
kněžském svěceni (Ex 29,33), nesměl zacházet s olejem svatého pomazání (30,33), nesměl jist nic svatého (Lv 22,10 sr 12n) ani se přiblížit k příbytku svědectví ( Nu 1,51 sr 3,10.38 ), pálit kadidlo ( 17,5 sr 26,61 ) apod. Přestoupení těchto zákazů se trestalo smrtí ( 3,10 18,7 ). Všechno ,cizí` přirozeně vábilo, ale skrývalo v sobě nebezpečí zpronevěry na Hospodinu. Odtud ony tvrdé tresty. Měly chránit druhé, aby se nedali také zakázanou cestou, která mohla skončit v službě cizím bohům. Izrael se ve všech dobách dával svádět k modloslužbě. "Bohy cizími ho popouzeli k žárlivosti" ( Dt 32,16 ). Izraelskou odpadlici prorok kárá: "Zaměřila jsi své cesty k bohům cizím" ( Jr 3,13 ). Podle vyznání žalmistova však může lid volat: "Kdybychom na jméno svého Boha zapomněli, k bohu cizímu své ruce rozepjali, což by to Bůh neodhalil?" (Ž 44,21n). Vždyť jasně zní příkaz: "Nesmíš mít cizího boha, nebudeš se klanět cizáckému bohu!" (81,10). A ovšem nebudeš ani uzavírat nějaké svazky s jejich ctiteli; ovdovělá žena se za ,cizího muže` neprovdá (sr Dt 25,5). Druhá skupina cizinců (nákrím, sg nákri), která se sice někdy od první téměř nedá odloučit, se vyznačuje především tím, že jde o ,syny ciziny` (hebr. ben nékár; sr Iz 61,5b). Pro Izraele jsou to přesto cizinci, vůči kterým platí veškerá zdrženlivost a obezřetnost. Bohové těchto ,cizinců` se mohou stát stejným svodem a nebezpečím jako bohové ,cizáků`. Vážně zní Jozuova varování: "Jestliže opustíte Hospodina a budete sloužit cizím bohům . . ." (Joz 24,20), a tvrdě dopadá na hlavu lidu prorokovo: ,opustili jste mne` "a sloužili ve své zemi cizím bohům . . ." ( Jr 5,19 ). V prorockých slovech nejednou stoji výrazy nákrím a. zárim v paralelismu ( Iz 61,5 Jr 5,19 aj. ) na doklad toho, že boží lid se má vystřihat všeho cizího a nesnažit se rozlišováním něco z toho omlouvat jako přijatelnější. V prvé řadě platí bezpodmínečně výzva: "Odstraňte ze svého středu cizí bohy i aštarty" ( 1S 7,3 ) a lid skutečně někdy i poslechl: "Odstranili ze svého střed'u cizí bohy a sloužili Hospodinu" ( Sd 10,16 sr 2Pa 33,15). Pokud se cizinec (nákrí) usadil mezi Izraelci, nevztahovaly se na něj žádné výhody, které Zákon zajišťoval ,příchozím a hostům` (výše b). Na ty se patrně vztahovala také "léto promíjení dluhu" každého sedmého roku ( Dt 15,1 ), ale "na cizince naléhat smíš" ( v. 3 ) a dluh vymáhat i v tomto roce. Právě tak "cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš" (23,21). Nebo: "Nesmíš jíst žádno!u zdechlinu ... prodáš ji cizinci" (14,21). Cizinec se nesměl stát králem ( 17,15 ), aby neodváděl lid za svými bohy. Izraelská otrokyně nesměla být prodána ,cizímu lidu` ( Ex 21,8 ). A přece je pro tyto cizince (nákrím) také naděje. Šalomoun ve své velekněžské modlitbě počítá s tím, že cizinci budou přicházet do chrámu a modlit se k Hospodinu, a prosí: "vyslyš v nebesích" (1Kr 8,41-43 2Pa 6,32n). Když proroci ohlašovali lidu Hospodinovy tresty, nepochybovali, že "cizinec, který přijde z daleké země" (Dt 29,21) a uvidí, co Hospodin dopustil na svou zemi, pochopí něco z jeho velikosti. Krásně vyjádřil prorockou naději bezejmenný prorok v oddílku Iz 56,3.6: "Ať neříká nikdo z cizinců, kdo se připojil k Hospodinu: Hospodin mě jistě odloučil od svého lidu . . . Těm z cizinců, kteří se připojili k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví: Všechny . . . přivedu na svou svatou horu . . ." Ale přesto platí: "žádný cizinec neobřezaného srdce . . . nevstoupí do mé svatyně" (Ez 44,9 ) . d) C i z í ž e n a. Izrael žil v prostředí, v němž od nepamětných dob až hluboko do křesťanských časů hrály významnou úlohu kulty plodnosti. O výročních svátcích slavíval ve starém Orientě král s velekněžkou ,posvátné zásnuby`, aby svým příkladem vydráždil bohy k uvolnění plodivých sil a aby tak své zemi a lidu zajistil v novém roce úrodu a blahobyt. Kultická prostituce kvetla i v Kenaanu ve všech svatyních a na všech posvátných místech, "pod dubem a topolem a kdejakým posvátným stromem, protože jejich stín je příjemný" (Oz 4,13), a Izrael podléhal příkladům svého kenaanského prostředí: "Vždyť sami kněží se spolčují s nevěstkami, s kněžkami obětují" (v. 14). Řecký historik 5. stol. př. n, l. Hérodotos zachoval zprávy např. o babylónských poměrech, kde nejen muži vyhledávali společnost chrámových nevěstek, ale i ženy ve službě bohyně Ištary se volně oddávaly cizím mužům. Po dobu slavností přestaly platit manželské svazky a závazky. V Izraeli to dopadalo nejinak: ”Proto vaše dcery smilní, vaše snachy cizoloží" (v: 13). Ne nadarmo se modloslužba ve Starém zákoně napořád označuje jako smilstvo. Ve Starém zákoně se sice u mnohých žen uvádí jejích cizí původ, např. u manželek a matek davidovských králů, v případě Šalomounova harému je dokonce řečeno, že ,ženy cizinky` (hebr. nákrijjót; lKr 11,1.8) se králi staly svodem a odvedly jeho srdce od Hospodina (vv. 3n sr Neh 13,26). U ostatních králů nic takového nečteme; nebylo nic zvláštního na tom, že si brali ženy z jiných národů, Pak se jako ,cizí` jednou označují Jákobovy ženy ve vztahu ke svému otci Lábanovi (Gn 31,15) a jednou moábská Rút vůči Bóazovi (Rt 2,10). V těchto dvou případech nejde a žádné hodnocení, nýbrž o pouhé konstatování. Zato v poexilním jeruzalémském sboru měli s cizími manželkami potíže (Ezd 10 a Neh 13). Vznikla tak různá ,smíšená` manželství, v nichž pohanský původ matek a nedostatečná uvědomělost otců neblaze působily na děti, že nevyrůstaly v pevné vyznavače Hospodinovy. Ani rodiny kněží tu netvořily výjimky. Pod Ezdrášovým vlivem bylo rozhodnuto cizinky i s jejich dětmi propustit. Je otázka, zda byla náprava vskutku zjednána. Za Nehemjáše se totiž akce opakuje, a to mnohem tvrději. Nehemjáš "viděl, že si židé brali ašdódské, amónské a moábské ženy. Jejich děti pak mluvily z poloviny ašdódsky, ale nedovedly mluvit židovsky. Hovořily jazykem toho či
onoho lidu" (Neh 13,23n). Nesmlouvavý zásah do rodinných poměrů tentokrát vedl k očistě rodinného života i k prohloubení duchovního života celé jeruzalémské náboženské obce. Důležitým námětem se ,cizí ženy` stávají v mudroslovné literatuře, zvláště v knize Přísloví. Zde se dokonce ,cizinky` (nákrijjót) a ,cizačky` (zárót) vyskytují hned třikrát pohromadě (Př 2,16 5,20 7,5), aby se zdůraznilo nebezpečí, které od nich ,nemoudrým` hrozí. Ačkoli se tu už ocitáme v době, kdy židovstvo bylo obrněno proti starým baalským svodům, přece ještě prosvítají z textu někdejší kultické zvyklosti. Žena vyjde muži vstříc "v nevěstčím úboru" (7,10), "uchopí jej, políbí ho, s nestoudnou tváři mu řekne: Musím vystrojit pokojné obětní hody, vyplnila jsem dnes svoje sliby . . ." (vv. 13n). Další podrobnosti však ukazuji, že to vše bylo.jen zástěrkou: "Naklonila si ho mnohým přemlouváním, svými úlisnými rty ho svedla. Hned šel za ní jako vůl na porážku" (vv. 21n). Přesto má byt naznačeno, že tu nejde jen o ukojení chtíče, nýbrž o zradu na Hospodinově zákonu. "Nevěstce zaplatíš bochníčkem chleba, žena jiného však loví drahou duši" (6,26). Takovou ,cizí ženou` "která se lísá svými řečmi, která opouští druha svého mládí a na smlouvu svého Boha zapomíná" (2,16n), jasně není míněna nevěstka (o niž 6,26 29,3), nýbrž vdaná žena, která se manželskou nevěrou dopouští i nevěry vůči Bohu. I kdyby nebyla svým původem ,cizinka`, jedná jako ,cizačka`, a s těmi udělal Izrael smutné zkušenosti už v minulosti (Nu 25,1n 31,16). Kniha Přísloví proto opětovně varuje před ,cizinkami` jako před svůdkyněmi (Př 6,24 20,16 23,27 27,13), které se snadno vybarví jako ,cizačky` schopné odvést od Hospodina a uvrhnout nemoudrého do záhuby: "Ze rtů cizí ženy (= cizačky) sice kape med" (5,3), ale .,proč bys blouznil, můj synu, po cizačce?" (v. 20), vždyť "ústa cizaček jsou hluboká jáma" (22,14). Jen "moudrost tě ochrání před cizí ženou" ( 2,16 sr 7,5). e) L á s k a k b 1 i ž n i m u. Rozlišováni mezi ,domácími` a ,cizími` mělo dvě stránky. Jednak Izraelce chránilo, aby se všeho cizího vystříhal a neposkvrňoval se ničím z toho, co mu zákon zakazoval, jednak mělo za následek dvojí morálku. Příznačně se ptá zákoník v Ježíšově podobenství o milosrdném Samařanu: "A kdo je můj bližní?" (L 10,29). Nevidí tedy bližního v každém člověku; kdo nepatří do jeho společenství, není jeho bližním a on k takovému nemá žádné povinnosti. Snad nejpříkřeji vyjádřila tento postoj kumránská skupina esejců (§ 15d), pro kterou znamenala těžké poskvrnění i pomoc poskytnutá potřebnému, nebyl-li příslušníkem sekty. Ježíš proti této morálce staví otázku zcela jinak: "kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?" (v. 36). Jinými slovy: nezáleží na tom, jedná-li ten druhý vůči mně jako bližní, nýbrž jednám-li tak já vůči němu. Izrael jako boží lid byl velké bratrstvo. Oslovení ,bratře` se naprosto nevztahovalo jen na rodného bratra, ba ani ne jen na pokrevního příbuzného. Přesáhla dokonce svazek dvanácti izraelských pokolení (§ 17c). Nešla však jen o oslovení; důležitější byly vztahy k lidem. "Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého" (Lv I9,34). Setkáváme se tu s náběhy k příkazu lásky k bližnímu, který je sice ještě vázán na kladný vztah ,hosta` k izraelskému společenství, ale který bychom ve světě kolem Izraele těžko hledali. Ve své bezvýhradnosti zazní tento příkaz až v Novém zákoně (Mt 5,43-48). Starozákonní svědek se omezuje na poukaz boží lásky, kterou Izrael směl prožít v egyptském otroctví, aby si uvědomil, že ji nesmí odepřít ani těm, kteří stojí kolem něho (sr 1J 4,19-21). Za zmínku stojí některé výroky z knihy Přísloví, které ukazují na cenu přátelství. Neplatí to ovšem o každém přátelství: "Přátelit se s kdekým je ke škodě; kdo však miluje, přilne víc než bratr" (Př 18,24). Nebo: "V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení" (17,17). Nic se přirozeně nesmí přehánět: ”.Choď do domu svého bližního jen zřídka; jinak se tě přesytí a bude tě nenávidět" (25,17). S vlastními starostmi je lépe neobtěžovat ani vlastního bratra, zato "svého přítele a přítele svého otce neopouštěj" (27,10). Krásným příkladem opravdového a hlubokého přátelství je vztah mezi Davidem a Jónatanem (sr 1S I8,1 2S 1,26). Takový vztah přirozeně není možný mezi lidmi, kteří žijí ve vzájemném napětí, ne-li až nepřátelství. A přece i v takovém případě nemá příslušník lidu staré smlouvy zapomenout, že "Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídli" (Ž 24,1). A proto "hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízni-li, napoj ho vodou, tím shrneš řeřavé uhlí na jeho hlavu a Hospodin ti odplatí" (Př 25,21n sr Ř 12,20), neboť, jak praví: "Má je pomsta i odplata" (Dt 32,35). Starý zákon dobře ví a zvrácených vztazích mezi lidmi, ale ty se nesmějí zvrhnout v jednáni, které by bylo v rozporu s velikým příkazem lásky, jež je smyslem i naplněním Zákona (sr Mt 22,36-40 = Dt 6,5 + Lv 19,18). I ve vztahu ke zvířatům toho musí být Izrael pamětliv: "Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš (Ex 23,4n). Zákon tu názorně předvádí, jak se opravdová láska k Bohu nutně zrcadli i v mezilidských vztazích, i když, pochopitelně, nedokáže změnit protivníkovo srdce. Vede však věřícího aspoň k tomu, aby udělal první krok ke sblížení. Jestliže Kumránci toto neviděli, nerozuměli dobře Starému zákonu a všechna jejich asketická horlivost byla pochybná. Slova, která uvádí Ježíš v kázání na hoře: "Slyšeli jste, že byla řečeno: . . nenávidět (budeš) nepřítele svého" (Mt 5,43), ve Starém zákoně nejsou obsažena, ale jsou blízká stanovisku kumránských sektářů a znamenají odsouzení jejich sektářské zbožnosti.
§ 19. PÁNI A OTROCI a) Služba a otročina - b) Otrok v Izraeli - c) Hebrejský otrok - d ) Otrokyně - e) Námezdní dělníci f ) Služebník Hospodinův a ) S 1 u ž b a a o t r o č i n a. Narozdíl od ideálu sladkého nicneděláni antického člověka pokládal biblický člověk práci za Bohem daný úkol (§ 16e). Ten byl obsažen už ve Stvořitelově příkazu: ,Podmaňte si zemi` (Gn 1,28) a blíže vymezen slovy týkajícími se jeho postavení v boží zahradě, "aby ji obdělával a střežil" (2,15). Obě slovesa ,obdělávat` (hebr. `-b-d') a ,střežit` (š-m-r) vystihují dvě stránky lidské činnosti, a tím celou lidskou činnost (dvě poloviny tvoří celek). Jde o vytváření nových hodnot i o ochranu daných. Tyto úkoly zůstaly člověku svěřeny, i když místo v boží zahradě stanul na zemi, která plodila "trní a hloží" (3,18), a když se mu práce stala otročinou. To, co mělo a mohlo být radostnou službou, ba až boho-službou, změnila se lidskou vinou v službu otrockou, konanou v potu tváře. Obojí službu označuje hebrejština stejným výrazem `abódá (= služba, až i bohoslužba, i otročina ) od téhož slovního kořene `-b-d. Práce je přitom stejná, jen okolnosti se změnily. Příkaz pracovat je obsažen také ve slovech Desatera: "Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci" (Ex 20,9 Dt 5,13). Práce ovšem není vrcholným smyslem lidského života. Po šesti pracovních dnech následuje sedmý den odpočinku. I v tomto případě platí, že dvě půlky tvoři celek; pracovní dny a den odpočinku Patří neodlučitelně k sobě. Úchvatnými slovy vybízí kniha Přísloví k svědomité práci. "Ruka pilných bude vládnout, kdežto zahálka vede do poroby" (Př 12,24). Nebo: "Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne, kdežto pilní se nasytí tukem" (13,4). Nebo: "Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš" (6,6). Jako vzor pracovitosti je vylíčena ,žena statečná` (31,10-31). Rovněž Nový zákon napomíná, ať každý "přiloží ruce k pořádné práci; aby se měl o co rozdělit s potřebnými" (Ef 4,28). Apoštol dokonce říká těm, kteří vzhledem k očekávanému brzkému příchodu Páně pokládali práci už za zbytečnou: "Kdo nechce pracovat, ať nejí" (2Te 3,10), a připomíná čtenářům i posluchačům svých listů: "My jsme u vás nezaháleli ani jsme nikoho nevyjídali" (vv. 7n). Člověk však nesmi zapomínat na sedmý den, z něhož plyne požehnáni na zbývajících šest dnů týdne. Nestačí lidské úsilí samo o sobě a spoléhání na vlastní schopnosti a píli. "Hospodinova požehnání obohacuje" (Př 10,22 ). Proto "svěř Hospodinu své počínání a tvé plány budou zajištěny" (16,3). Známý je žalmistův obraz: "Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný" (Ž 127,1 ) ; bez Hospodinovy pomoci a jeho požehnání je marné všechno lidské usilování. Věřicímu je toto požehnáni cennější než vlastní úspěchy a časné statky. Bohatství je pomíjivé, "v den prchlivosti neprospěje majetek, kdežto spravedlnost vysvobodí od smrti" (11,4); "kdo doufá ve své bohatství, padne, kdežto spravedliví budou rašit jako listí" (v. 28). Práce zůstává člověku každodenní povinností, ale nesmí si ji zbožnit. Na jedné straně si člověk může udělat z práce modlu, jíž zasvětí všechno a obětuje jí i svůj život, ale na druhé straně, nebude-li za ní vidět boží stvořitelskou vůli, promění se mu v dřinu a pachtění (hebr. `ámál). Snadno se pak bude ptát se starozákonním Kazatelem: ”Jaký užitek má člověk z veškerého svého pachtěni?" (Kaz 1,3), když pohledí"na své klopotné pachtěni, a hle, všechno je pomíjivost" (2,11). Třeba i prohlásí: "Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším klopotným pachtěním pod sluncem" (v. 20). Ne- chtějme ovšem vidět v Kazateli pesimistu, který vidí jen ,pomíjivost` všeho (Kaz 1,2), ne-li přímo ,marnost`, jak překládá Septuaginta i Vulgáta hebrejský výraz hebel. Nejde totiž o to, že by všechno lidské snažení bylo marné a tudíž zbytečné. Je však pomíjivé, dočasné (sr 3,1-8); jen boží dílo je věčné, proto platí výzva: "Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí" ( 12,13 ) . Lidská vzpoura proti Bohu (§ 16e) narušila stvořitelské řády a má za následek i zvrácený vztah člověka k člověku. Své právo ,panovat‘ (Gn 1,28) si člověk rozšířil i na vládu nad bližním; zotročil člověka, aby dělal za něho. Trest se dostavil: "I oni budou sloužit (tj. otročit, hebr. `-b-d) četným pronárodům a velkým králům" (Jr 25,14). A prorok dodává z úst Hospodinových: "Odplatím jim podle jejich skutků a podle díla jejich rukou." Trest je vyměřen podle zásady odvety (§ 10f). Je sice řeč o Izraeli, ale Izrael tu je představitelem člověčenstva. Člověk porušil svým jednáním boží řády, na jeho hlavu se proto vrátí to, co způsobil druhým: otroctví za otroctví. Slovo soudu však nikdy není posledním slovem božím. Svému lidu dává Bůh novou naději: "V onen den . . . nebudou už sloužit cizákům . . ." (Jr 30,8). Co to znamená otročit cizákům, zakusil Izrael v egyptské porobě. Otcové neopomínali připomínat to synům a synům svých synů jako důtklivou výstrahu (sr Ex 13,14), aby nezapomínali, jak zotročovatelé "ztrpčovali (otcům) život tvrdou otročinou (1,14). Současně to mělo být budoucím pokolením i výzvou, aby nejednala podobně: "Když tvůj bratr vedle tebe zchudne a prodá ti sebe sama, nezotročíš ho otrockou službou" (Lv 25,39). Pohybujeme se tu arci v době, kdy otroctví platilo za samozřejmost. I v Izraeli byli otroci, ale o těch níže (b-d). Vždyť ani křesťanství nedokázalo dlouho změnit stávající společenský řád.
Stejným výrazem, jaký má hebrejština pro otročinu (`abódá), označuje se i boho-služba (Joz 22,27 2Pa 35,16), a to jak služba kněží (2Pa 8,14), lévijců (Nu 4,4.19 aj.) či chrámových nevolníků (Ezd 8,20), tak i všeho lidu (Ex 3,12 9,1.13). Jenže lid ochotně sloužil také různým modlám, Baalovi a Aštoretě (Sd 2,13). Radostná boho-služba se zvrhla v modlo-službu a vedla k zotročení člověka. Svého jediného Pána, a němž prorok krásně vyznává: "Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví" (Mi 7,18), zaměnil za různé pány, kteří jsou neúprosní a tvrdí, neschopní dát nový život, ale zato pohotoví rozdrtit každého, kdo se jim vzepře. Jako se práce zvrhne v otročinu, která nemůže dát životu radostnou náplň, tak se bohoslužba může zvrhnout v modloslužbu, která místo aby člověka povznášela, naopak jej drti do prachu. b) O t r o k v I z r a e 1 i. S otroky se setkáváme ve Starém zákoně už za praotců Izraele, kteří sami ještě kočovali a neměli ,trvalý domov` (Žd 13,14). Když vycházel Abram z Cháranu, měl s sebou nejen manželku a synovce, nýbrž "i duše, které získali" (Gn 12,5). Otroci se nejčastěji získávali jako váleční zajatci nebo koupí. Abram získal další otroky darem od faraóna za svého pobytu v Egyptě (v. 16). Zvláštní skupinu otroků tvořili ,zasvěcenci zrození v jeho domě` (14,14). Nevíme, zda tu šlo o syny jeho dříve získaných otroků, kteří se už naradili v domě svého pána a měli tedy k tomuto domu zvláštní, nám neznámy vztah. Staří rabíni totiž nabízejí docela jiné řešení. Nápadný počet ,zasvěcenců` - tři sta osmnáct - je podle tzv. gematrie číselná hodnota souhlásek Elíezerova jména, Abramova jediného otroka známého jménem (15,2). S podobnými tajenkami se ve Starém zákoně setkáváme častěji (sr § 22c) a vždycky jim nerozumíme. U počtu ,doma zrozených` nutně vyvstává otázka, kolik měl Abram otroků a otrokyň, že by mohli zplodit 318 potomků. To předpokládá přinejmenším poměry nějakého většího královského dvora. Proto zní rabínsky výklad tohoto čísla, rozloženého podle souhlásek jména Elíezerova, věrohodně: 1+30+10+70+7+200 = 318 (Ráší). Snad smíme v Elíezerovi vidět velitele trestné výpravy, která osvobodila Lota. Nesporně zaujímal v domě svého pána výsadní postaveni, když s ním Abram počítal případně jako s dědicem (15,3). Patrně to byl také on, i když není uveden jménem, kdo měl přivést ženu Izákovi (24,2); jistě se těšil Abrahamově plné důvěře, vždyť uctíval jeho Boha (vv. 12,27.42.48). Také Jákob, vracející se od Lábana, nejde sám. Měl ”služebníky a služky" (Gn 32,6), tj. otroky a otrokyně, a "lid, který byl s nim" (v. 8), byl zřejmě dosti početný, když postupoval ve dvou ,táborech` (v. 11). Později sestoupil Jákob s celým svým rodem do Egypta a tam se dřívější majitelé otroků sami stávají otroky. Farao byl jako vtělené božstvo nebo jeho syn (§ 1b) neomezeným pánem svých poddaných; ti byli bez výjimky jeho otroky. (Také hebrejština zná poddané jen jako otroky králů). Izrael nemohl počítat v Egyptě s nějakou výjimkou (§ 12a), ale Hospodin si svůj lid vysvobodil (Ex 14n) a.lid na svou záchranu nezapomínal. V různých obměnách mu to připomínal i Zákon: "Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi . . ." (Dt 5,15 sr 15,15 16,12 24,18). Pro Izraele z toho vyplývaly zcela konkrétní povinnosti vůči vlastním otrokům. Otrok byl majetkem svého pána, a tím mu byl do jisté míry vydán na milost a nemilost. Ublížil-li pán otrokovi, poškodil sám sebe, protože se připravil o pracovní sílu. Ublížil-li otrokovi někdo cizí, byl povinen dát patřičnou náhradu jeho pánovi, vždyť on byl poškozen. Po pánově smrti se otroci dědili jako ostatní jeho majetek (Lv 25,46). Izraelský zákon však aspoň v určitých dobách kladl zvůli majitelů otroků hráze. Tak čteme přímo v Desateru, že i otroci mají v den odpočinku nárok na odpočinek (Ex 20,10 Dt 5,14), v Deuteronomiu navíc zdůvodněny připomínkou, "že jsi byl otrokem v egyptské zemi" (v. 15). Jistě nikdo mezi Izraelci netoužil dostat se znovu do egyptské poroby, neměl proto právo jednat se svými otroky egyptským způsobem (sr Ex 1,13n). Zákon předpokládá velmi realisticky, že pán na otroka nebo otrokyni někdy vztáhne ruku. V návalu zlosti jej (nebo ji) třeba i zabije (Ex 21,20). Požadavek Zákona zní: "život za život" (v. 23), ale přihlíželo se k polehčujícím okolnostem (§ 10f). Nevíme, zda za smrt otroka pykal jeho pán skutečně smrtí, ale slova, že "musí být usmrcený pomstěn" (v. 20), napovídají, že s pánem bylo přinejmenším zavedeno trestní řízení. Jestliže však zraněný nevydechl na místě naposledy, vyšel jeho pán bez trestu; nezabil, nýbrž poškodil jen sebe (v. 21): On byl přece jeho majetkem. S tím je do jisté míry v rozporu ustanovení, že za zmrzačení otroka či otrokyně musí pán propustit postiženého na svobodu (vv. 26n). Izraelské zákonodárství tu daleko převyšuje ustanovení známého zákoníku Chammurapiho (§ 2c); jehož § 199 nařizuje pánovi vyplatit otrokovi polovinu jeho kupní ceny, jestliže mu zlomil kost nebo vyrazil oko. O propuštění na svobodu tam není řeči. Ostatně je možno si položit otázku, co mohl propuštěnec v Izraeli dělat, když se ocitl na svobodě. Snad mu ani nezbylo nic jiného, než dobrovolně se zase prodat do otroctví. Ojedinělé, jinde kolem Izraele se nevyskytující, je ustanovení Zákona o uprchlém otroku: "Nevydáš otroka jeho pánu, když se k tobě před svým pánem uchýlil" (Dt 23,16 sr 1S 30,I5). Vydávání uprchlých otroků bylo všeobecně pravidlem (sr 1Kr 2,39n). Izraelská praxe obsahuje vlastně už náběh k přehodnocení postavení otroka. I on je člověk. Má dokonce právo stát se příslušníkem izraelské náboženské pospolitosti se všemi právy účastnit se oběti a slavností, dá-li se obřezat (Ex 12,44). Pozoruhodný je výrok Jóbův v jeho ,očistné přísaze`: "Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně , . . Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho . . . ?" ( Jb 31,I3.15). Vyplývá z toho, že se Zákon otroků v praxi skutečně ujímal a že otrok měl nárok na
zastání u soudu. A pro blaženou dobu, až skončí tento věk, prorok očekává, že Hospodin vyleje svého ducha ;,rovněž na otroky a otrokyně" (J1 3,2). Mezi lidmi zavládne rovnost. c) H e b r e j s k ý o t r o k. Zvláštní místo mezi otroky zaujímali Izraelci, kteří z bídy, pro zadluženost apod. sami sebe nebo své děti prodali do otroctví nebo byli vzati do otroctví svými věřiteli (sr 2Kr 4,1 Neh 5,5.8). Také zloděj mohl být prodán do otroctví, nebyl-li s to spáchanou škodu nahradit (Ex 22,2). Izraelský otrok měl právo kdykoli se z otroctví vykoupit nebo měl aspoň naději, že ho vyplatí některý jeho příbuzný. Zákon navíc stanovil, že o ,milostivém létu` má být každý bezpodmínečně propuštěn na svobodu, aby se mohl vrátit ke svému vlastnictví (Lv 25,40n). Také výkupné se bude řídit podle toho, kolik let ještě zbývá do ,milostivého léta` (vv. 50-52). Při delší době se počítalo s tím, kolik mohl otrok svému pánu ještě vydělat, a pán neměl být o svůj zisk zkrácen. Za krátkou dobu už mohl odpracovat jen málo, proto bylo výkupné nižší. V Ex 21 se dochoval cely zákon týkající se ,hebrejských otroků`. Tak jsou označeni Izraelci, kteří se dostali do postavení lidí stojících sociálně někde na okraji společnosti, ne-li až vůbec mimo zákon. Jako Hebrej je proto označen Abram žijící jako cizinec mezi Emorejci (Gn 14,13) nebo Josef v Egyptě, opět v cizím prostředí (39,14.17 41,12). Také izraelské poradní báby jsou v Egyptě označeny jako hebrejské (Ex 1,15), stejně jako Izraelky vůbec (v. 16) i jejich děti (2,6). Také pro Pelištejce jsou Izraelci jen Hebreji (1S 4,6.9 13,19 14,11). Je ovšem nutno připustit také možnost, že označení ,Hebrej` zahrnovalo případně i různé neizraelské živly (sr 1S 13,3.7 14,21), podobně jako na druhé straně sám Izrael byl veličina nevymezitelná (§ 9f). "Hebrejové z okolí, kteří předtím byli s Pelištejci . . . , přidali se k Izraeli . . ." (14,21). Uvedený zákon (Ex 21,2-6 Dt 15,12-18) počítá s propuštěním ,hebrejského otroka` sedmého raku. Šest let je dosti dlouhá doba aby si svůj dluh odpracoval, takže nebude potřebovat žádné výkupné. Deuteronomium navíc připomíná: "Nebude ti zatěžko propustit ho na svobodu, neboť ti vysloužil dvojnásobnou mzdu nádenickou za šest let . . ." (Dt 15,18). Proto, "když ho propustíš na svobodu, nepropustíš ho s prázdnou" (v. 13). V připomínce egyptské poroby snad spoluzněla Izraelcům jako spodní tón vzpomínka na ta, že ani jejich otcové nevyšli z Egypta tehdy s prázdnou (sr Ex 12,35n). Mohlo se ovšem stát, že otrok svého pána nechtěl opustit. V tom případě jej jeho pán symbolicky připoutal ke svému domu natrvalo tím, že jej připíchl za boltec k veřejím dveří (Ex 21,6 Dt 15,17). V pozadí patrně doznívá představa, že božstvo sídli u vchodu do domu. Ostatně jejím ohlasem je i příkaz: "Napíšeš je (= slova vyznání, Dt 6,4n) také na veřeje svého domu a na své brány" (v. 9). Dá se předpokládat, že mnohý otrok zůstal v otroctví dál, aby nemusil opustit rodinu, kterou mezitím získal. Zákon totiž stanoví, že otrok, který "přišel sám, odejde sám, měl-li ženu, odejde jeho žena s ním" (Ex 21,3). Pán ovšem mohl otroka oženit, ale v tom případě žena i její děti zůstaly otroky dál; propuštění se na ně nevztahovalo (v. 4). Deuteronomium o těchto okolnostech nepojednává, zmiňuje jen: "Stejně učiníš i své otrokyni" (Dt 15,17), tj. připíchneš ji za boltec k veřejím. Je to zcela ojedinělý případ, že by otrokyně mohla být propuštěna a odmítla přijmout svobodu. V každém případě jde o jinou situaci, než s jakou se počítá v Ex 21. ,Zákon svatosti` (Lv 17-26) požaduje pro ,hebrejského otroka‘, kterého nazývá ,tvůj bratr`, další zmírněni jeho postavení: "Když tvůj bratr vedle tebe zchudne a prodá ti sebe sama, nezotročíš ho otrockou službou. Bude u tebe jako nádeník . . . až do milostivého léta" (25,39n). Zdůvodnění: "Jsou to přece moji služebníci, které jsem vyvedl z egyptské země, nesmějí být prodáváni jako otroci" (v. 42). Za otroky je možno koupit cizince. Zůstává jen otázka, zda toto zdánlivé zmírnění byla vskutku úlevou. Podle Ex 21 a Dt 15 měl ,hebrejský` otrok naději, že se dočká svobody po šesti letech; Lv 25 ho spoutává nádenickou službou do ,milostivého léta`, které se opakovalo každý padesátý rok. Naděje na přežití byla tedy velmi malá, pokud dotyčný upadl do takového postavení počátkem nového padesátiletí. Je také otázka, jak se při tak dlouhém časovém rozmezí dodržování Zákona kontrolovalo. Jedno takové ,vyhlášení svobody`, k jakému mělo docházet každého ,milostivého léta`, vyhlásil judský král Sidkijáš (§ 14d) v době, kdy se babylónské vojsko blížilo k Jeruzalému a situace byla lidsky beznadějná. Král uzavřel s lidem smlouvu, že "každý ať propustí svého hebrejského otroka a každý svou hebrejskou otrokyni na svobodu, aby nikdo z Judejců neotročil svému bratru" (Jr 39,9). Vskutku všichni poslechli, ale sotva bezprostřední nebezpečí pominulo, násilím donutili propuštěnce k návratu (v. 11). To se stalo, když se nad zemí a její lid stahovaly nejčernější mraky. Z toho lze soudit, že ani v jiných dobách se ,milostivé léto` nedodržovalo příliš úzkostlivě a že požadavek Zákona a jeho dodržování byl víceméně ušlechtilý ideál. d) O t r o k y n ě. Postavení otrokyně se zásadně lišilo od postavení otroka už tím, že šlo o ženu. Přitom je nutno rozlišovat, kdo byl vlastníkem otrokyně - zda pán domu nebo paní. V prvém případě je jasné, že si pán činil na otrokyni nárok bez výhrad. Podle platných společenských zákonů tím své manželství nijak nenarušoval a .otrokyně jako pánova ženina (souložnice) mohla dokonce získat určitou vážnost, když mu porodila syna. Neznáme ovšem zásady izraelského práva dosti podrobně. Zachovala se např. ustanovení o dědických nárocích synů dvou žen jednoho muže (Dt 21,15-17), z nichž muž jednu miluje a druhou nemiluje. Dědická práva synů to nesmí ovlivnit. Není však řečeno, zda jedna z žen byla otrokyně. Slyšíme též o jiném
případu, kdy synové řádné manželky Gileádovy vypudili Jiftácha, kterého jejich otec zplodil s ,nevěstkou` (Sd 1.1,1n). Z toho se dá soudit, že aspoň v některých dobách synové ženin nedědili se syny řádných žen. Mezopotámské právní předpisy nejsou v tomto směru zcela jednotné. Např. podle šumerského zákoníku Lipit-ištarova (1934-24 př. n. 1.) děti otrokyň nedědily s dětmi paní, pokud tato nezemřela a pán nepojal otrokyni za řádnou manželku. Také akkadsky psaný zákoník Chammurapiho (1792-1750 př. n. 1.; § 2c) neuznává dědická práva dětí otrokyň, pokud je otec neprohlásil za rovnocenné s dětmi manželky. Podle asyrských zákonů dědí synové ženin v případě, že žena zůstala neplodná, protože prostě byly připsány ji jako její vlastní. V Asýrii byla všedním zjevem i adopce. Také v Nuzi (§ 2d). Bezdětní manželé přijímali za syny i otroky nebo cizince, aby o ně ve stáří pečovali a postarali se jim o řádný pohřeb. Ve Starém zákoně se o postavení otrokyně pojednává podrobně ve dvou případech. Poprvé, "když někdo prodá svou dceru za otrokyni" (Ex 21,7-11). Je jasné, že si někdo koupil dívku ne jen pro práci. Výslovně se proto praví, že "nebude s ní nakládáno jako s jinými otroky". Lze tomu rozumět tak, že ji asi neměla být ukládána nejtěžší práce. Záleželo pak na tom, zda ji pán chtěl pro sebe nebo zda ji chtěl postoupit synovi. V žádném případě, jestliže se stala družkou některého z obou, nesměla být prodána "cizímu lidu". Jako družka pánova směla být vyplacena, jestliže ,se mu znelíbila`, jako družka synova měla ze strany pánovy nárok na zacházení, jako by byla dcerou, a syn byl povinen poskytovat ji nezkráceně ,stravu, ošacení i manželské právo`, kdyby pojal jinou ženu za manželku, jinak měla jeho družka právo "odejít bez zaplacení výkupného". Druhý případ se tyká válečné zajatkyně (Dt 21,10-14). Jako kořist připadla vítězi, ale válečníci byli v Izraeli vázáni určitými předpisy, mezi nimiž byl i zákaz styku se ženami, jako před bohoslužebnými úkony (sr 1S 21,5n). Proto netáhl do boje ani ten, kdo se právě zasnoubil (Dt 20,7). Zajatkyně tím byly do jisté míry chráněny. Zákon poskytoval zajaté ženě měsíční lhůtu, aby se vpravila do svého nového postavení, a muže nutil k ukázněnosti. Předpokládá se ovšem, že se stane jeho družkou; o jejím dalším životě rozhodne pak muž. Když se mu znelíbí, prostě ji propustí. Sama od něho odejít nesměla. Pro něho byla jediné omezení v tom, že ji ,nesměl prodat za stříbro ani s ní hrubě zacházet, poté co ji ponížil`. Není už řečeno, co se stane s dětmi, jestliže mu nějaké porodí. Jinou skupinu tvoří otrokyně, které byly majetkem paní domu. Těch se pán nesměl dotknout, pokud mu je nepůjčila manželka v touze získat jejich prostřednictvím dítě. V praoteckých příbězích máme hned několik příkladů takového jednání: Sáraj - Hagar, Ráchel - Bilha, Lea - Zilpa (§ 17a). Jen v jediném případě slyšíme o dodatečném napětí mezi paní a otrokyní (Sára – Hagar), které dokonce skončilo zapuzením otrokyně a jejího syna. V případě Jákobových synů neměla rozdílnost jejich matek důsledky pro jejich postavení. Před otcem si byli rovni, i když Jákob zahrnoval větší láskou oba syny Rácheliny, a naopak právě nejstarší se vlastní vinou připravili a výsady prvorozených ( Gn 49 ) . e ) N á m e z d n í d ě 1 n í c i. Vedle otroků, kteří patřili k domu (pokud byl majitel dosti zámožný, aby otroky získal), tvořili zvláštní skupinu obyvatelstva námezdní dělníci, najímaní na určitou práci za plat. S jejich označením šákír (sg) souvisí jméno pátého syna Leina s Jákobem Isachar (Gn 30,18, hebr. jiššákár). Toto zvláštní jméno, které značí ,Za-mzdu-najatý`, se v textu vysvětluje tak, že se Lea domluvila s Ráchel a že sestře přenechala ,jablíčka lásky` (= mandragoru, afrodisiakum) za jednu noc s Jákobem (v. 15n). Zvláštní je, že při dělení zaslíbené země připadl Isacharovcům pruh země kolem Šunemu (Joz 19,18), o němž víme z el-amárnských textů (§ 3b), že bylo zpustošeno šekemským knížetem Labajou kolem r. 1400. Megiddský Biridija, oddaný faraónovi Amenhotopovi III. sice Labaju zajal a chtěl ho dopravit do Egypta, jenže Labajovi se podařilo uniknout a podruhé jej Biridija nalezl už zavražděného. Megiddský král nyní ujišťuje Amenhotepa III., že najal ,námezdné dělníky`, aby celou oblast opět zkultivovali. Noví osídlenci pocházeli z Japa a Nuribdy. Zatímco Nuribda nám zůstává neznámá, lze mít za jisté, že Japu je totožné s dolnogalilejskou Jáfijou, ležící na zabulónském území (Joz 19,12). Také Jákobova závět ukazuje na tuto kolonizaci: "Isachar . . . sehnul hřbet a břemena. nosil, podrobil se otrockým pracím" (Gn 49,14n; § 9f). Tím poněkud poodhaluje roušku halící složité počátky usazování Izraele v zemi. Zákon se námezdních dělníků ujímá, protože zřejmě nechybělo zaměstnavatelů, kteří byli ochotni slabšího a bezbranného vykořisťovat. Čteme: "Nebudeš utiskovat nádeníka, chudého a potřebného ze svých bratří ani ze svých hostí., kteří žijí v tvé zemi v tvých branách" (Dt 24,14). Stojné právo na ochranu má soukmenovec a souvěrec jako cizinec žijící pohostinsky v zemi. Mzda se mu měla vyplácet denně, "než nad ním zapadne slunce" (v. 15). Na jiném místě je řečeno: "Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána" (Lv 19,13). Rovnalo by se to ,utiskování a odírání` druha (v. 13a). V jiné souvislosti. se dozvídáme, že se línému dělníkovi mohl odebrat plášť zástavou, že uloženou práci dodělá. I tu však bylo nařízeno: "do západu slunce mu jej vrátíš, neboť jeho plášť, kterým si chrání tělo, je jeho jedinou přikrývkou. V čem by spal?" (Ex 22,25n sr Dt 24,12n Am 2,8; ::Př 20,16 27,13). Z doby Jóšijášovy (§ 14d) máme zachován jedinečný doklad z bývalé pevnosti, dnes zvané Mesadchašavjáhú v Přímoří, které král ve snaze obnovit někdejší Davidovu říši zase připojil k judsku. Mezi
nalezenými písemnostmi je stížnost zemědělského dělníka k veliteli pevnosti, že mu dozorce Hóšijáhú neoprávněně odebral jeho plášť za liknavost v práci a včas mu jej nevrátil. Ostrakon se čtrnácti řádky textu v biblické hebrejštině se našlo ve strážnici pevnosti, kde je stěžovateli sepsal úřední písař, když velitel odmítl dělníka vyslechnout; zřejmě už bylo večer po pracovní době. Podle ustanoveni Zákona bylo možno dlužníkovi odebrat plášť jako zástavu, ale na noc jej měl dostat zpátky. Na této stížnosti jsou pozoruhodné dvě věci: jednak to, jak Jóšijáš rázně dokázal prosadit do každodenního života ustanovení Zákona, jednak to, že i prostý námezdní dělník měl právo stěžovat si na představeného a dovolávat se svého práva. Nebylo tomu tak vždycky. Jeremjáš např. pranýřuje jednání krále Jójakima (§ 14d): "Běda, kdo . . . svého bližního nutí pracovat zadarmo a jeho výdělek mu nedává" (Jr 22,13). Proti takovému královskému počínání je sice prostý člověk bezmocný, ale smí vědět o někom, kdo je i nad králem. "Stane se, že bude ke mně úpět a já ho vyslyším, poněvadž jsem milostivý" (Ex 22,26). A vykořisťovatel uslyší varování: " . . . aby (nádeník) nevolal proti tobě k Hospodinu a aby na tobě nebyl hřích" (Dt 24,15). Posláním bible jistě není formovat mezilidské vztahy na základě nějakého společenského zřízeni, které podléhá vývoji a mění se, ale tím, že staví člověka nesmlouvavě před jeho Boha, nutí ho zamýšlet se i nad vztahem k člověku a ustavičně jej revidovat ve světle božího slova. f) S l u ž e b n í k H o s p o d i n ů v. Hebrejský vyraz `ebed (= otrok, služebník) má podobně jako jeho slovní kořen `-b-d význam značně široký (výše a). Člověk sám se pokorně označuje za otroka (nebo služebníka) někoho vlivnějšího a mocnějšího, byť šlo jen o bratra (Gn 32,5.19 44,1.8.32 aj.), může tak být označen i otec vůči synovi (44,24), kralevic nebo prorok vůči králi (1Kr 1,19.26) apod. Zvláště vůči Bohu vyznává člověk, že je pouhý otrok (sr Gn 32,11 1Kr 3,7-9 aj.); možno přeložit též ,služebník`, protože v pozadí je představa boho-služby, nikoli nějaké otročiny. Nezřídka se výrazu `ebed užívá jako čestného titulu pro různé vysoké hodnostáře na královském dvoře. Faraónovými ,služebníky` jsou např. jeho šenkýř a pekař (Gn 40,20 41,10) i jiní příslušníci jeho dvora (14,37n 50,7 Ex 10,7 aj.). Služebníky králů jsou mj. válečnici (2S 2,12n aj.), především velitelé (Iz 36,9), ale i jeho vyslanci ( 2S 10,2-4 ) a vysocí úředníci (2Kr 22,12). Hospodinovými služebníky jsou (nebo aspoň mají být) vposledu všichni jeho vyznavači, celý Izrael (Neh 1,10). Jsou jimi nesparně ti, kteří zůstali věrni až do mučednické smrti (2Kr 9,7) nebo kteří obstáli ve všelijakém ohrožení (Iz 54,17 63,17 65,8n.13-15 Ž 34, 23 69,37 aj.). Pro svou věrnost obdrželi různí boží svědkové jména ,služebník Hospodinův` jako čestný titul: Abraham (Gn 26,24 Ž 105, 6.42), Abraham, Izák a Izrael (Ex 32,13), Jákob (Ez 28,25 37,25), Jozue ( Joz 24,29 Sd 2,8 ), Káleb (Nu 14,24), Jób (Jb 1,8 2,3 42,8), David (2S 3,18 7,20 24,10 Iz 37,35 Ž 18,1 36,1 89,4.21), zpravidla ve spojení s konkrétním uloženým úkolem: Mojžíš (Ex 14,31 Nu 12,7n Dt 34,5 Joz l,l Ž 105,26 Mal 3,22 ), Izajáš (Iz 20,3) různí proroci (2Kr 9,7 Jr 7,25 25,4 26,5 29,19 35,15 Am 3,7), kněží ( Ž 134,1), Zerubábel (Ag 2,23), mesiášský Výhonek (Za 3,8), andělé (Jb 4,18) a dokonce i babylónsky král jako nástroj Hospodinův (Jr 25,9 27,6 43,10), kterého tzv. Druhy Izajáš nazývá přímo ,Hospodinův pomazaný` (Iz 45,1 ) . Novou náplň dostává označení ,služebníka Hospodinova` v babylónském zajetí. Jde a tzv. ebedské písně či písně o trpícím služebníkovi: Iz 42,1-4 (1-7) 49,1-6 (1-9a) 50,4-9 a 52,13-53,12. Služebník je bezejmenný a vedou se spory o tom, je-li míněn jedinec (a který) či Izrael, ať již jako celek nebo jen pozůstatek lidu. Církev vztahuje už od apoštolských dob tyto zpěvy jako mesiášské na Ježíše Krista (sr Mt 8,17 = Iz 53,4; Mt 12,18-21 = Iz 42,1-4; L 22, 37 = Iz 53,12; J 12,38 = Iz 53,1; Sk 8,32 = Iz 53,7; Ř 15,21 = Iz 52,15; 1Pt 2,2225 = Iz 53,9.4.6 aj. ). Také židovstvo chápalo zprvu , ebedské písně` individualisticky, ale v důsledku polemik s křesťany se postupně přiklonilo k pojetí kolektivistickému, které v posledních generacích našlo horlivé obhájce i mezi křesťanskými teology: trpícím služebníkem je podle toho Izrael. Hospodinův služebník ebedských písní vykazuje výrazné rysy královské ideologie, jak je známe např. z žalmů (k první knize žalmů sr § 13a) i z babylónských obdob. O nastolovacích slavnostech slavených o novoročích král odkládal znaky královské důstojnosti a předstupoval před Boha jako prosebník obtížený hříchy lidu. "Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy,. neukrývám svou tvář před potupami a popliváním" (Iz 50,6). O něm platí: "Všichni jsme bloudili jako ovce . . . , jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech" (53,6), "byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl" (v. 3), "byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu" (v. 8), ačkoli "v jeho ústech nebylo lsti" (v. 9). "Byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost" (v. 5). Tento "spravedlivý služebník" (v. 11), který "položí svůj život v oběť za vinu . . . , zdárně vykoná vůli Hospodinovu" (v. 10) a zůstane vítězem. "Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná" (42,4). Smí slyšet ujištění svého Boha: "Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům" (v. 6). Ale on smí slyšet ještě větší a slavnější ujištěni: "Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím" (Iz 49,3). Je položen nový základ. Babylóňané dobyli svaté město, zničili chrám, odvlekli lid do zajetí, ale boží záměry neohrozili. Hospodin chce mít ve světě svůj lid, chce jej mít pro svět a bude jej mít, i kdyby tu v daném okamžiku stál jako nový začátek jen osamělý služebník. Jeho úkolem bude shromáždit zbloudilé a ztracené
a navíc zvát do obecenství božího lidu i pohany (v. 6). Podivná je formulace jeho poslání, aby k Hospodinu "přivedl Jákoba nazpět, byť i nebyl shromážděn Izrael" (v. 5). Souhláskové znění textu rozlišuje mezi Jákobem a Izraelem ve smyslu viditelného společenství lidí všelijak chatrných a nespolehlivých (,Jákob`, sr Gn 32,29) od ,neviditelného` společenství vyvolených (,Izrael`). Samohláskové znění při záměně jediného písmene a při zachování stejné výslovnosti (ló = k němu místo lo' = ne) obměňuje smysl výpovědi v paralelismu k předchozí výpovědi o Jákobovi: "aby byl k němu shromážděn Izrael". Tradenti tím připravili text o podstatný, teologicky významný důraz. Lidským úsilím lze vytvořit jen společenství hříšných lidí; církev si utvoří Bůh svou milostí. V době babylónské světovlády bylo přímo nepředstavitelné, že Judejcům odvlečeným do zajeti má přinést vysvobození nějaký služebník tichý a pokorný, který "nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající" (Iz 42,3 sr § 22e A.c). Lid očekával pomoc spíše od nového Davida, mocného krále a válečníka. I prorok Ezechiel mluví a Davidovi, ale nazývá ho ,pastýřem` a ,knížetem` (Ez 34,23n). Hospodin sám zlomí cizácké jho, David se ujme vlády bez válek (Jr 30,8n sr Iz 55,3). Dojde k přehodnocení všech hodnot. O konečném vítězství nerozhodnou zbraně mocných tohoto světa, nýbrž oběť ,služebníka`, který na sobě nese výrazné kristovské rysy. Ukazuje tím k naplnění svého poslání v Ježíši Kristu, který "nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Mt 20,28). Jeho oběť zůstává jedinečná, ale ukazuje i cestu těm, kteří se k němu hlásí. Pro vztah mezi ,služebníkem` a lidem můžeme užit obrazu a hlavě a údech těla (1K 12,27); v tom je i odpověď na otázku, zda chápat ebedské písně individualisticky či kolektivisticky. § 20. ŽIVOT A SMRT a) Dar života – b) Mládí a stáři - c) Práce a odpočinek – d) zdraví a nemoc – e) Naděje ve smrti a) D a r ž i v o t a. Hospodin je Bůh živý, a proto je i dárcem a ručitelem života. To byla nezvratná jistota víry starozákonního lidu. Kenaanští baalové, závislí na koloběhu přírody, se naproti tomu zmítali mezi životem a smrtí. Půl roku vládli, půl roku byli v podsvětí, neschopni pomoci sami sobě. Ne tak Hospodin. Protože je živý, je i věčný. To je třeba představovat si tak, že jeho čas se lidskému zraku ztrácel v tajemnu, jímž člověk nepronikne ani směrem do minulosti ani směrem do budoucnosti. (Hebrejský výraz pro ,věčnost` `ólám souvisí se slovním kořenem `-l-m = tajemno; nejde tu prvořadě a představu časové nevymezitelnosti.) Stále znovu je ve Starém zákoně slyšet ujištění: "Jakože živ je Hospodinu (sr 1Kr 17,1) i ujištění samotného Hospodina: ;,Jakože jsem živ" (Ex 17,19 33,11). Tyto antropomorfní výpovědi jsou výrazem víry Izraele, že jeho Bůh není nějaké neosobni absolutní Jsoucno ani neměnný přírodní Zákon, nýbrž že to je živý, osobní Bůh (Ž 42,3 84,3), Stvořitel a Pán všeho. Jeho vládou nemůže otřást žádný zvrat v přírodě ani zpupnost mocných nebo nevěra vlastního lidu. On se třeba na okamžik odmlčí a skryje (Iz 45,15 54,7), ale nikdo se nesmí domnívat, že mu vypadly otěže z rukou. Jako Stvořitel přemohl Bůh předvěké chaotické temno (§ 22a) a vytvořil podmínky pro život. Celé biblické vyprávění o stvořeni v šesti dnech, završené stvořením člověka (Gn 1), má za smysl doložit právě stvoření života jako vlastní záměr stvořitelského díla. Chaos a smrt sice budou život ohrožovat (sr § 16b) a člověk bude těmto nepřátelským mocnostem podléhat, ale boží dílo svou vzpourou (§ 16e) neohrozí, natož aby je zmařil. Stvořením člověka jako takového se zabývá již stvořitelský epos v Gn 1n (§ 16). Bible se však zamýšlí také nad zrodem nového jedince. Stvořitel vesmíru se v lásce sklání i ke každému jednotlivému člověku (sr Iz 17,7) a žalmista vyznává: "Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě" (Ž 139,1). Ví, že "tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal" (v. 13). Srovnává mateřské lůno s útrobami země. V místech člověku skrytých a tajemných koná Bůh své divy. Před ním se člověk neukryje, každou vzdálenost a každou temnotu (vv. 7-12) pronikne svým zrakem, od početí sleduje růst lidského zárodku, viděl, jak se tvoří kosti a utkávají svaly. Zrod člověka svou podivuhodností budí obdiv i bázeň před velikostí Stvořitele. Také Jób ví, že "tvé ruce mě ztvárnily a udělaly se vším všudy" (Jb 10,8). Ptá se: "Což jsi mě nenalil do nádoby jako mléko, a jako sýr nenechal srazit?" (v. 10), a hle, najednou se tu formují těla s masem a kůží, propletené šlachami a kostmi (v. 11). I když člověk ví, že začátek nového života je dán oplozením vajíčka mužským.semenem, nic to neubere na podivuhodnosti božího díla, naopak nutí to člověka, aby se v úžasu nad zázrakem zplození hluboce pokořil před velikostí .Stvořitele. Jak nepochopitelné a jedinečné je to, co tvoří, přestože vposledu je člověk jen prach (Gn 2,7 ..3,9; § 16b). I Job to věděl (Jb 10,9}. Tyto biblické příklady by měly každého vést k hlubokému zamyšlení. Nikdo by neměl pokládat za samozřejmé, že tu je,..tím méně, pak, že mu byla dána schopnost, aby sám zplodil dítě. Stvořitelský příkaz sice zní:. "Ploďte a množte se" (Gn 1,28), ale tento příkaz. by1 dán člověku, o němž platilo, že "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho, obrazem" (v. 27; § 16a). Člověk, který se postavil proti svému Stvořiteli, zplodí jen "syna ke své podobě, podle, svého obrazu" (5,3), tedy také jen člověka odbojného a hříšného; a přece Bůh své rozhodnutí nezměnil a jeho "ploďte a množte se" ( 9,1) platí dál. Bůh člověka neodepsal, má ho stále ve své péči, jak to úchvatně vyznávají. žalmista i Job. To však znamená, že údělem člověka je život. Od počátku proto Bůh člověka varuje, aby tento vzácný dar dobře střežil. Božím ,dechem života` "se stal člověk živým tvorem" (Gn 2,7). Život, nad kterým smrt
nezvítězí, je jen v Bohu a s Bohem a Bůh člověku nabízí ruku a chce ho vést. Proto mu připomíná: ”Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš. smrti" (v. 17). Před smrtí chrání i bratrovraha a vkládá na něj své ochranné znamení: (4,15). Když se ,s lítostí a trápením` (6,6) rozhodl udělat přítrž lidské zlovůli; zachraňuje milostivě svého vyvoleného (v. 8) a sám se po vykonaném soudu zavazuje, že ,už nikdy nezhubí všechno živé` (8;21), přestože se lidské srdce nezměnilo. Bůh život dává, člověk život ohrožuje. Vzpomeňme jen příběhy Josefa a jeho bratrů (Gn 37). Záměr bratrů byl jasný - zbavit se Josefa. Žádného z nich nenapadlo, že zlý úmysl se může obrátit k dobrému. Pochopil to však Josef, když se s bratry setkal v Egyptě: "Netrapte se teď , a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života" (45,5). "Vy jste proti mně zamýšleli zlo; Bůh však zamýšlel dobro; tím, co se stalo, - jak dnes vidíme, zachoval naživu četný lid" (50,20). Věru platí, že "mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše".. (Iz 55,8n).. Tak nachází Bůh vždy nové cesty a způsoby, jak zachovat člověku život. Staví jej vždy znovu na rozcestí ”Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo" (Dt 30,;3:5). Před člověkem se otvírají dvě cesty: ”Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo" (v: l9). Podobné výzvy se jako červená nit vinou celým Starým zákonem. Prorok Ámos nabádá lid: ”Dotazujte se Hospodina a budete žít" (Am 5,6) a Izajáš jej ujišťuje, že soud je pro Hospodina "dílo jemu nevlastní" a ,práce jemu ..cizí` (Iz 28,21). Ezechielova. úchvatného vidění o údolí ,suchých kostí k nám zaznívá ujištění: "Otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide vložím do vás svého ducha a oživnete 37,13n), ,na dotvrzení toho, že si Bůh nelibuje ve smrti toho,. kdo umírá`; ”obraťte se tedy a budete žit.” (18,32). Ne nadarmo vyzývá kniha Přísloví lid k nabytí moudrosti. "Učení moudrého je zdrojem života, pomůže uniknout léčkám smrti" (Př 13,14), nebo "Stezka života vede prozíravého vzhůru, aby unikl podsvětí dole" (15,24). A žalmista věří: ”V moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě" (Ž 16,10). Ozývá se tu touha po životě i jistota, že život zvítězí. b) M l á d í a s t á ř í. Známý je výrok žalmistův, vymezující lidský věk: "Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát" (Ž 90,10). Zdá se však, že i nižší z obou hranic byla v Izraeli výjimečná: U většiny judských králů máme možnost vypočítat jejich věk z biblických údajů o době jejich vlády. Dva se dožili věku kolem 65 let (Azarjáš a Menaše); tři kolem 55 let (Rechabeám, Jóšafat a Chizkijáš), další dva. překročili aspoň čtyřicítku (Jóaš`a Jótam), ale ostatní - s výjimkou těch, jejichž věk neznáme, - zemřeli mladší. Je pravda;. že někteří byli zavražděni (Jóaš a Amašjáš; navíc Achazjáš ve 22 a Amón asi ve 23 letech), ale povážíme-li, že žili v lepších hmotných poměrech než většina Izraelců, udivuje jejich krátkověkost, viděno očima dneška. Jen David se dožil sedmdesáti let, vyjdeme-li ze zaokrouhlených a tedy jen přibližných údajů o nástupu jeho vlády ve třiceti letech a o délce jeho vlády čtyřicet let (2S 5,4). Dalo by se ještě uvažovat o tom, vychází-li se při nástupu jeho vlády od jeho volby severními kmeny (v. 3) nebo už od jeho pomazání za krále nad.Judou (2,4). Ani tak by nedosáhl oné vyšší věkové hranice udané žalmistou. Z okruhu Davidova se jen Bar~ilaj Gileádský dožil osmdesáti let (19,33), ale sám charakterizuje svůj stav tak, Jako by mu další život byl už břemenem (vv. 35n).. Je však schopen doprovodit vracejícího se krále "kousek za Jordán”. Udává-li se u praotců a u Mojžíše vyšší věková hranice, napovídá se tím, že jde o postavy vyvolenců, kterým bylo už v tomto životě dáno okusit něco ze zaslíbeného blaženého věku, o kterém platí, že ve stu letech bude člověk ještě mladíkem (sr Iz 65,20). Podle toho se Abraham dožil 175 let (Gn 25,7), Izák 180 let (35,28), Jákob 147 let (47,28) a Josef 110 let (50,26). Chtělo-li podání těmito čísly vyjádřit ještě něco více, nedovedeme už říci. Mojžíš zemřel ve l20 letech a "zrak mu nepohasl a svěžest ho neopustila" (Dt 34,7) narozdíl od slepého Izáka (Gn 27,1) a Jákoba, který měl "oči obtížené stářím a špatně viděl" (48,10). Vedle Mojžíše byli více než století Jób (ještě?) 140 let (Jb 42,16), Jozue - 110 let (Joz 24,29) a velekněz Jójada 130 let (2Pa 24,15). U těch všech se nějak naplnilo boží rozhodnutí o člověku: "Ať je jeho dnů sto dvacet let" (Gn 6,3), zatímco předpotopní pokolení se dožívalo nepoměrně vyššího věku (Gn 5) a např. otec Noeho zplodil syna ještě ve sto osmdesáti dvou letech (v. 28). Je jasné, že číselné údaje v Gn 5 mají své zvláštní, nám už nepochopitelné poslání. My z nich vyčteme pouze to, že ani nejstarší z oněch patriarchů (Metúšelach 969 let, v. 27) se nedožil tisíci let, a přece "tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul", (Ž 90,4 sr 2Pt 3,8). I nejdelší život je před Bohem jako ,jeden den`, tak je lidský život pomíjivý. Poučné je, jakou cenu přikládá Zákon jednotlivým věkovým skupinám, měřeno padle pracovní výkonnosti. V prvním měsíci života byla zřejmě kojenecká úmrtnost tak veliká, že se za novorozeně nestanovila žádná cena. Potom však od dosaženého prvního měsíce do pátého roku života byli chlapci hodnoceni na 5 šekelů a dívky na 3 šekely, tedy na desetinu své ceny, které mohli dosáhnout v plném věku 20-60 let (muži 50 šekelů, ženy 30 šekelů). Mezitím od pátého do dvacátého roku měli jinoši cenu dvaceti šekelů a dospívající panny deseti šekelů; po šedesátém roce věku klesla cena starce na patnáct šekelů a stařeny na deset (Lv 27,1-8). Šlo tu o sazebník, podle něhož měly být vypláceny osoby zasvěcené Hospodinu, které se ve starší době přímo předávaly chrámu darem, jak vidíme na příkladu malého Samuela (1S 1,11.28).
Příznačné jsou též věkové hranice pro různé služby, jak je v různých dobách stanovil Zákon. Tak např. lévijská služba, která vyžadovala plnou tělesnou zdatnost, byla vymezena třicátým až padesátým rokem věku (Nu 4,3.23). Podle jiného ustanovení nastupovali lévijci už v pětadvaceti letech (8,23). V prvém případě šlo o službu při stanu setkávání a jeho přenášení, v druhém případě spíše o různé smírčí a očišťovací obřady. Po padesátém roce věku směli nejvýš ,přisluhovat svým bratřím ve strážné službě` (v. 26). Později v jeruzalémském chrámu byli do lévijských seznamů zahrnuti už dvacetiletí (1Pa 23,24.27). Tak tomu bylo i po návratu z babylónského zajetí (Ezd 3,8). S dvacetiletými se počítalo i do boje (Nu 1,3.18 26,2 2Pai 25,5) a byli povinni odvést za sebe Hospodinu ,oběť pozdvihování` na vykonání smírčích obřadů (Ex 30,1.4). Jako období plné zralosti k nejvážnějším úkolům zůstalo však dosažení třiceti let, života: v třiceti letech začíná David kralovat (2S 5,4), v třiceti letech vystupuje Ježíš veřejně (L 3,23). Také v 1Pa 23,3 jsou zvlášť sečtení "lévijci ... od třicetiletých výše", ačkoli do služby jsou povoláni už od dvacíti let (v. 24). Mládí je důvodem k radosti (Kaz 11,9); u dívky se cení její ,půvabný vzhled` a panenská čistota (Gn 24,16), "ozdobou jinochů .je jejich sila" (Př 20,29), ale platí tu i napomenutí: "mládí a úsvit jsou pomíjivé" (Kaz 11,10). Proto: "Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství" (12,1). Nebo se stane, že ještě v jedenačtyřiceti letech (1Kr 14,21) bude i král jednat úplně pošetile jako Rechabeám naslouchající svým mladým rádcům (12,10n.13n). Mladý člověk se musí učit znát své meze. "Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu" (Lv 19,32). Patří sem také příkaz ,ctít otce i matku` (Ex 20,12 Dt 5,16). Stáří je ve znamení úbytku sil; viz úchvatný obraz v Kaz 12,2-7. Ale stáří má i svou důstojnost: ,;Důstojností starců jsou šediny" (Př 20,29), "šediny jsou ozdobnou korunou, lze ji nalézt na cestě spravedlnosti" (16,31). Starci mají proto právo zasedat ,v bráně` a vynášet soud (Dt 21,2-6.19n 22,15-18 25,7-9). Mají nezadatelné povinnosti vůči mladým: "Od mladosti, Bože, jsi mě vyučoval a já dosud oznamuji tvoje divy. Ani ve stáří a šedinách mě, Bože, neopouštěj, dokud neseznámím toto pokolení se skutky tvé paže . . ." (Ž 71,17). O takových platí, že "ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý" ( 92,14n), zatímco někdy "mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají" (Iz 40,30). Ovšem ani stáří nechrání před pošetilostí, a pak musí promluvit mladší. V Jóbově sporu s přáteli vystupuje Elíhú se slovy: "Co se týče let, jsem mladší, kdežto vy jste kmeti, proto jsem se ostýchal a obával vám sdělit, co vím . . . Nejsou vždycky moudří ti, kdo mají mnoho let . . ." (Jb 32,6.9). Někdy proto platí, že "lepší nuzný moudrý chlapec než starý král, ale hloupý" (Kaz 4,13). Boží cesty jsou různé (sr Samuel - Elí, David - Saul, Jeremjáš - Jr l,6n). c) P r á c e a o d p o č i n e k. Člověk nebyl stvořen pro zahálku, ale ani pro otročinu (sr § 29a). Jen v činorodé práci může úspěšně rozvíjet své schopnosti a plnit Stvořitelův příkaz: ,Podmaňte si zemi` (Gn 1,28). Že se mu tato služba zvrhla v otročinu, vysvětluje biblické podání jeho vzpourou proti Stvořiteli" (§ 16e). Místo ,obdělávání a střežení` zahrady v Edenu (2,15), mu zůstala dřina ,v potu tváře` (3,19). Jaký div, že si Kazatel stýská: ”Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům" (Kaz 1,13), a ptá se: ”Co má člověk z veškerého svého pachtění?" (2,22). Hledá moudrost – (1,12-18), ale nenachází v ní uspokojení. Obrací se k hledání blaženosti v radovánkách a velkolepých dílech (2,1-11), a je zklamán. "Hle,všechno je pomíjivost a honba za větrem" (v. 11). Je udiven tím, že ”týž úděl" potkává moudrého i hlupáka a že "po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky" (vv. 14.16). Jen to, "co činí Bůh, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat" (3,14 ). Toto poznání může člověka uchránit před dvojí krajností, do které snadno upadá - nedělat nic nebo dělat bez oddechu. Když si člověk uvědomí pomíjivost všeho svého snažení, i toho nejušlechtilejšího, snadno si řekne, že nemá cenu usilovat o cokoli. Od takového poraženeckého smýšlení je jen krůček k nezastírané lenosti. Kniha Přísloví před ní nepřestává varovat: ”Zchudne, kdo pracuje zahálčivou dlaní, kdežto pilné jejich ruka obohatí" (Př 10,4). "Zahálčivý nebude si péci úlovek, kdežto vzácným jměním pro člověka je píle" (12,27). ”Každé trápení je k užitku; ale pouhé mluvení vede k nedostatku" (14,23). Též: "Pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu" (Kaz 10,18): "Jako se otáčejí dveře ve svém čepu, tak lenoch na svém loži. Lenoch sáhne rukou do mísy, ale je mu zatěžko vrátit ji k ústům" (Př 26,14n). A následky: ”Na podzim lenoch neorá, o žních bude prosit, ale nic nebude" (20,4). Člověk ovšem snadno upadá i do opačné krajnosti. V domnění, že všechno záleží jen na něm, snaží se a dře, nedopřává oddech sobě ani druhým a hledá své zajištění v hromadění statků, o nichž Ježíš prohlásil, že ”je ničí mol a rez" a "zloději vykopávají a kradou" (Mt 6,19). Bohatství a blahobyt ještě nejsou zárukou štěstí. "Lepši suchá skýva a k tomu klid, než dům plný obětních hodů a spory" (Př 17,l). "Je lépe mít málo a bát se Hospodina, než mít velký poklad a s ním neklid" (15,16). Ano, o to právě jde: ”Bát se Hospodina", uvědomovat si při vlastním snažení, že výsledek je vposledu závislý na jeho požehnání. To si mohl Izrael vždy znovu připomínat při vzpomínce na egyptskou otročinu, z níž ho jeho Bůh vysvobodil (§ 12a). Čím by byl bez Hospodina a k čemu by byla všechna námaha, odříkání a utrpení, kdyby se Hospodin nebyl svého lidu ujal? Důrazně mu tyto otázky stavělo před oči i Desatero přikázání o svěcení dne odpočinku (Ex 20,8.-11 Dt 5,12-15). Nepřikazuje se tu jen po šest dní pracovat, ale především v sedmý den se
práce ani nedotknout. Tento příkaz se opakuje v nejrůznějších obměnách v celém Starém zákoně, někdy bez jakéhokoli .zdůvodnění. Např. ”Šest dní budeš pracovat, ale sedmého dne odpočineš" (Ex 34,21), jen s dovětkem: ”i při orbě a při žni odpočineš", tedy právě při pracích, kdy bývá na odpočinek nejméně vhodná chvíle. Přitom nejsou pro ,sedmý den` stanoveny žádné jiné povinnosti; jako.např. přinášení obětí apod., nýbrž právě jen odpočinek, a to pro lidi. i pro dobytek (sr 23,12 Lv 19,3). Jen jako pozdní rozšíření obětního řádu pro každodenní ranní a večerní oběti objevují se výjimečně i ustanovení o obětech v den odpočinku (Nu 28,9n Ez 46,4n). Jimi se den odpočinku od ostatních dnů nelišil; to příznačné pro něj bylo právě odpočívání. V Deuteronomiu je odpočívání zdůvodněno vysvobozením z Egypta. Hospodin vytrhl svůj lid z poroby a daroval mu svobodu. Církev správně pochopila, že pravou svobodu vybojoval člověku teprve Ježíš Kristus svým vítězstvím i nad smrtí, tím ,posledním nepřítelem` (1K 15,2n), takže Hospodinovy věrné už nebude ohrožovat nikdo a nic. Vysvobození z Egypta (§ 12a) je jen předobrazem onoho konečného vysvobození vítězstvím Kristovým. Proto církev přenesla ,den odpočinku` na ,první den po sobotě` (Mk 16,2 .aj.), .tj. na den vzkříšení Páně jako zpečetění nového života. Ale už starozákonní ,den odpočinku` měl věřícím stále připomínat, že i oni byli boží milostí vysvobozeni pro nový život ve svobodě. V Exodu je naproti tomu ,den odpočinku` .zdůvodněn božím stvořitelským dílem. Smysl je týž; člověk je povolán k svobodě života s Bohem. Byl stvořen na sklonku šestého dne, kdy bylo pro něho všechno připraveno. Nemusel vůbec přiložit ruku k dílu, mohl přímo zasednout k prostřenému stolu. ,Den odpočinku` se tak .stal prvním dnem života člověka na zemi a jako takový předobrazem onoho věčného odpočinutí, které Bůh připravil svým věrným. Na to ukazuje též připomínka, že Bůh tento.den posvětil, a tím oddělil od ostatních dnů jako den svůj. Další příkaz svěcení ,dne odpočinku` obsahuje Ex 23,12. "Po šest dnů budeš konat svou práci, ale sedmého dne přestaneš, aby odpočinul tvůj býk i osel a aby si mohl oddechnout syn tvé otrokyně i host." .Zákon se tu výrazně zastává právě těch bezbranných, kteří se nejsnáze stávali obětí různého vykořisťování a nelidského zacházení. Tomuto příkazu předchází ustanovení, že veškerá půda má vždy sedmého roku zůstat ležet ladem, aby si i ona odpočinula a člověk si uvědomoval, že nepatří jemu, nýbrž Bohu. On pečuje také o ,ubožáky` ze svého lidu (v: 11); smějí volně jíst, co se samo urodí. Rovněž proroci neúnavně vyzývali lid, aby neposkvrňoval ,den odpočinku` jakoukoli prací (sr Am 8,5 Jr 17,21n Iz 58,13), a po babylónském zajetí se jeho svěcení stalo - vedle obřízky - přímo vyznavačským aktem, jímž se lid staré smlouvy vědomě odlišoval od svého pohanského okolí (sr Neh 13,15-22). Prorok exilu to v navázání na slova Zákona (Ex 31,12) vysvětluje: "Dal jsem jim také své dny odpočinku (praví Hospodin), aby byly znamením mezi mnou a jimi . . ." (Ez 20,12). Jejich zlovolné znesvěcení se proto rovnalo přímo pohrdání Bohem a trestalo se smrtí (Ex 31,14 Nu 18,32-36). Lid je musí dodržovat "po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu" (Ex 31,16 ). d) Z d r a v í a n e m o c. Zdraví je boží dar a nemoc boží dopuštění. I ,zlý duch`, který přepadal Saula, byl od Boha (1S 16,14n). Kněží jako lékaři hlavně zjišťovali, není-li někdo kulticky znečištěn, i když se jim nedají upřít nemalé lékařské vědomosti, a ,lékaři` hojili rány a zlomeniny (§ 10b), ale rozhodujícím činitelem při každé poruše tělesného i duševního zdraví byl Bůh. U něho měl nemocný hledat pomoc v prvé řadě a těžce se provinil izraelský král Achazjáš, když více důvěřoval ekrónskému bohu Baal-zebúbovi než Hospodinu (2Kr 1,2). Hospodina nelze obcházet; každý takový pokus skončí špatně. Naproti tomu i pohan může doufat v pomoc, obrátí-li se na Hospodinova proroka. Příkladem je Aramejec Naamán postižený malomocenstvím. Se sžíravou ironií je zmíněna nadutost aramejského krále, který přikazuje izraelskému králi, aby nemocného ,zbavil malomocenství` (5,6), i bezmocnost izraelského krále: "Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život . . . ?" (v. 7). Pomůže prorok Elíša (v. 8). Je to jeden z ojedinělých případů, kdy zasahuje právě prorok. Elíša posílá Naamána, aby se sedmkrát omyl v Jordánu (v. 10), ačkoli nemocný očekával nějaké zaklínání spojené se vzýváním jména Hospodinova a ,máváním rukou k místu` (v. 1l ). Septuaginta a podle ní Vulgáta chápou toto ,máváni` jako ukazování na nemocné tělo, ale pravděpodobněji tu jde o akt připomínající ,oběť podáváni` ( Ex- 29,24 Lv 8,27 ), která vskutku náležela k očišťování od malomocenství (Lv 14,12). Máváním se symbolicky podává uzdravený Bohu a Bůh rozhodne, zda podávaného přijme. Očekávání Naamánovo bylo tedy oprávněné, ale bylo možno neobřezance nabídnout Hospodinu? Bůh může pomoci i jinak. Jiný případ prorockého zásahu se týká judského krále Chizkijáše, který ,smrtelně onemocněl` (2Kr 20,1 Iz 38,1). Ačkoli ho Izajáš vyzval, aby ,udělal pořízení` o svém domě, protože umře, Hospodin vyslyšel královu modlitbu a prorok se vrací s radostnou zvěstí o přidaných patnácti letech života (§ 14d). A má i radu, jak nemocnému pomoci. Stačí přiložit na vřed suché fíky (2Kr 20,7 Iz 38,21). A pomoh1o to. Zcela jiného druhu byla nemoc Jóbova. Z dopuštění Hospodinova ranil satan "Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy" (Jb 2,7), proti kterým nebylo lidské pomoci. Jako nebezpečně nemocný byl Jób vyloučen ze společenství ostatních. Různé náznaky v textu vedou sice k diagnóze, že jde o malomocenství, ale smyslem vyprávění není popsat nemoc, byť byla nevyléčitelná, nýbrž vylíčit utrpení člověka odloučeného od Boha i od
lidí. Malomocenství se hodí právě jako příklad. Nemocný musí žít mimo město (sr 2Kr 7,3n) a zdaleka varovat každého, kdo by se přiblížil (sr L 17,12n), Přirozeně je vyloučen i z chrámového společenství, a tím z obecenství s Bohem. Jóbovi však sám Bůh dosvědčil, že "je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého" (Jb 1,8 2,3), a Jób se i v utrpení a osamocení drží Boha dál. Zdůrazňováním vlastní neviny proráží ustálené představy, které ostatně zastávali i jeho ,přátelé`, že nemoc je trestem za hřích, a Bůh mu dává za pravdu (42,7n). Jóbovu utrpení se blíží žalmistovy bolesti (Ž 38): "Pro tvůj hrozný hněv už není na mém těle zdravé místo" (v. 4). "Páchnou, hnisají mé rány" (6), "mé ledví je v jednom ohni" (8), "selhává mi srdce, opouští mě síla a mým očím hasne světlo" (11); trpí ,záludnými řečmi` svých druhů (13), ale staví se "jako hluchý, jako němý" (14), "neslyší a neodmlouvá"; protože čeká na Hospodina (15n). Žalmistova slova nápadně připomínají popis ,trpícího služebníka` ze čtvrté ebedské písně (Iz 53; § 29 f). Z toho vyplývá, že nejde o žalmistův chorobopis, nýbrž o část liturgického textu, v němž Hospodinův služebník, v daném případě davidovský král (Ž 38,1) jako předobraz Syna Davidova Ježíše Krista stojí před Bohem obtížen hříchem lidu (§ 13a), aby symbolicky vyprosil lidu odpuštění a zástupné mu přinesl očištění. Hřích nemůže zůstat bez trestu. Na reptající lid v poušti seslal. Bůh ,ohnivé hady` (Nu 21,6). Na Mojžíšovu přímluvu ránu zastavil a přikázal Mojžíšovi udělat bronzového hada Ohnivce (v. 8). Pohled na něj zachoval uštknuté naživu. Na tento motiv navazuje evangelista zmínkou o ,vyvýšení Syna člověka` (J 3,14). V jeruzalémském chrámě byla do časů Chizkijášovych umístěn ,měděný had` Nechuštán (buď onen Ohnivec nebo jeho obdoba). Když se stal předmětem modloslužebného uctívání, byl odstraněn (2Kr 18,4). - Na jinou Mojžíšovu přímluvu byla uzdravena Mirjam postižená malomocenstvím za reptání proti Mojžíšovi (Nu 12,1.1018). – Přímluvě spravedlivých se vůbec přisuzovala smírčí moc. Když se Hospodin rozhodl zahladit Sodomu a Gomoru, byl ochoten vyhovět Abrahamovým prosbám a obě města zachovat, najde-li se v nich ,deset spravedlivých` (Gn 18,32). Nenašli se, ale ohlasem tohoto vyprávění je podnes živá zásada, že bohoslužby v synagóze vyžadují přítomnost deseti mužů; mají-li přinést požehnání celé náboženské obci. (0) Chrámová služba vyžadovala od účastníků bohoslužeb kultickou čistotu a od kněží navíc, aby byli tělesně bez vady: ”Nepřiblíží se žádný muž s vadou: nikdo slepý nebo kulhavý nebo se znetvořenou tváří nebo s některým údem příliš dlouhým nebo kdo by měl zlomenou nohu nebo zlomenou ruku nebo hrbatý nebo zakrnělý nebo se skvrnou na oku nebo postižený svrabem nebo lišejem nebo s rozdrcenými varlaty" (Lv 21,1820). Jistěže tělesná bezúhonnost ještě není zárukou povahové bezúhonnosti; ale člověku není dáno vidět do srdce druhého. Proto aspoň to, co má před očima (sr 1S 18;9), má být bez vady. Proti nehodným kněžím zasáhne Bůh. Tak zahladil dva nehodné syny Áronovy Nádaba a Abíhúa (Lv l0,1n), jako i lévijské Kórachovce s jejich spolčenci (Nu 16,1n.31n). Vážná je výzva ke všemu lidu: "Jestliže opravdu budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, dělat co je v jeho očích správné, naslouchat jeho přikázáním a dbát na všechna jeho nařízení, nepostihnu tě žádnou :nemocí, kterou jsem postihl Egypt. Neboť já jsem, Hospodin, já tě uzdravuji" ( Ex 15,26 ) . e) N a d ě j e v e s m r t i. Člověk byl stvořen pro život (Gn 2,7) a jeho životu byly položeny pevné meze, které nepřekročí narození a smrt. Jeho určením je tedy žit přítomnosti, i když mu je dáno plánovat také pro budoucnost. Bůh "lidem dal do srdce i touhu po věčnosti" (Kaz 3,11), a1e věci budoucí může člověk jen nadějně' očekávat. Nemá právo ani možnost o nich rozhodovat: "Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin" (Př 16,9 sr 19,21). Dobré je proto, drží-li se člověk rad Písma: "Svěř Hospodinu své počínání a tvé plány budou zajištěny" (16,3). Jak ošemetné je chtít sám všechno hodnotit, vyplývá z výstrahy: "Někdy; se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti" (v. 25). Ovoce ,stromu poznání dobrého a zlého` (Gn 2,17) není pro člověka (§ 16e). Není divu, že právě ve snaze poznat věci příští se člověk odedávna pokoušel proniknout tajemství smrti. Už různé zvyklosti při pohřbívání (§ 8d) jsou dokladem jeho hledání a tápáni. Ve Starém zákoně jsou zmínky o smrti kupodivu jen velmi stručné a věcné. Izraelec se díval na smrt střízlivě a neobestíral ji žádným nimbem tajuplnosti. Jen jednou přejímá běžné představy svého okolí,.když posměšně popisuje sestup světovládného babylónského krále do ,říše mrtvých` (Iz 14,4-20). "I nejhlubší podsvětí" je v rozruchu, "přízraky všech vojevůdců země" povstávají (v. 9) a vítají příchozího, kterému se zaživa klaněly národy: ”Máš ustláno na hnilobě, přikrývku:máš z červů" (11). Co mu je platné, že si říkal: ”Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad boží hvězdy . . ." (13). ”Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!" (15): ,Podsvětí`. (hebr. še'ól) je říše ,přízraků` kde je vše vydáno ,hnilobě a červům`. Odtud nelze nic očekávat. Proto lze považovat jen za projev pomatenosti, když se Saul, v rozporu se svými dřívějšími nařízeními (sr l.S 28,9) uchyluje k věštkyni v Én-dóru s žádostí, aby mu zprostředkovala spojení s duchem Samuela (v. 11). Také prorok se zjevuje jen jako přízrak, kterého král sám ani nevidí (13n). Slyší však jeho výtku: ”Proč rušíš můj klid?" (15) a marně prosí a pomoc. Poukazuje na své zoufalé postavení a ohrožení Pelištejci a zdůvodňuje svůj krok Hospodinovým mlčením. Samuelova odpověď je stručná: Nemá; co by králi v jeho úzkosti pověděl, když mu Hospodin neodpovídá. Vše potřebné už mu vyřídil za života: ”Hospodin učinil, co
prohlásil skrze mne: Hospodin,vytrhl království z tvé ruky a dal je tvému bližnímu, Davidovi" (17). Toto zcela ojedinělé biblické vyprávění o pokusu zjistit boží vůli prostřednictvím někoho zemřelého obsahuje tedy zcela jasnou zvěst: Nikdo ze záhrobí nesdělí víc, než co Bůh zjevil skrze živé. Přesně totéž se dozvídá boháč v Ježíšově podobenství o boháči a Lazarovi, když žádá Abrahama o výstrahu pro své bratry:."Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají. Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit,,ani kdyby někdo vstal z mrtvých" (L 16,29.31). Smrt byla pro Izraelce přirozeným zakončením života, pokud se o člověku dalo říci, že "zemřel v utěšeném stáři, stár a sytý dnů" jako Abraham (Gn 25,8), nebo, že "zemřel v utěšeném stáří, nasycen dny, bohatstvím a slávou" jako David (1Pa 29,28), nebo "stár a sytý dnů" jako Jób, (Jb 42,17). Taková smrt byla krásným zakončením života a člověk se jí nernusil bát, naopak po ní toužil. Vždyť taková smrt nevyrvala mrtvého ani.z obecenství jeho lidu. Proto se už u Abrahama připomíná, že "byl připojen ke svému lidu". (Gn 25,8), ačkoli je sám.teprve začátkem tohoto lidu (sr 12,2n 18;18). Stejně jsou ,připojeni ke svému lidu` i další praotcové Izraele (Izák 35,29; Jákob 49,29), podobně jako davidovští králové ,ulehnou ke svým otcům`. (1Kr 2,10 atd. ). Kdo byl za svého života zakotven ve společenství svého lidu, vytvořeném boží smlouvou, směl i ve smrti mít jistotu, že zůstává v rukou svého Boha, který jako svrchovaný Pán je Pánem i nad smrtí (sr 1S 2,6 Oz 6,2). Jinak tomu bylo u předčasné smrti. Té se Izraelec děsil: ”Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha (Ž 115,17). Proto se žalmista ptá: "Což pro mrtvé budeš konat svoje divy? Povstanou snad stíny a vzdají ti chválu?" (88,11). Také král Chizkijáš ve své modlitbě připomíná: "Vždyť podsvětí nevzdává ti chválu, smrt tě nedovede chválit, ti, kdo sestoupili do jámy, už nevyhlížejí tvou věrnost" (Iz 38,18). To je ve smrti to nejhorší, že je člověku vzata možnost chválit ještě Hospodina. Ale kde člověk nedovede vzdávat Hospodinu chválu, třebaže je živ, je vlastně mrtvý už za živa. Bohu ovšem neunikne a před ním se neukryje (Ž 139,8). Byl to těžký zápas, nežli Jób pochopil, že Hospodin je Pánem i smrti. Ve svém utrpení viděl zprvu vysvobození ve smrti. Ovšem ne ve svévolném odloučení od Boha, jak mu k tomu radila jeho ,bláhová žena` (Jb 2,10), nýbrž ve smrti, kterou by by1 dopustil Bůh (3,11), který ho přece mohl "rozmáčknout jako mola" (6,9), místo aby jej tak strašně trápil. Toužil po odchodu tam, "odkud návratu není, do země temnot a šeré smrti" (10,21). Vítězí však jistota, že Bůh může ve své svrchovanosti použít i smrti ke svým účelům: "Kéž bys mě skryl v podsvětí a schoval mě, než pomine tvůj hněv" (14,13). Ani smrt přece nemůže odloučit od lásky boží (Ř 8,38n) a Jób dává své víře výraz slovy. "Hle, mám svědka na nebesích . . ." (Jb 16,19). Po vítězném zápasu víry dospívá k jistotě: "Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha" (19,25n). Bůh, který se na okamžik skryl, takže ho Jób ve své bolesti zprvu neviděl, zase se svému služebníkovi zjevil a Jób radostně vyznává, že v něm má svého Vykupitele, tj. zastánce (hebr. go'e1), který bude s ním a pomůže mu, jak to bylo povinností nejbližšího příbuzného (§ 19c). V této jistotě víry hledí vstříc příštím dnům odevzdaně a klidně: Ví, že smrt je údělem každého člověka. Ale ví také, že jí nepatří poslední slovo. Tělo v hrobě zetlí, zůstane jen prach. Avšak ten, který stvořil člověka, ,prach ze země‘, a svým dechem jej oživil (Gn 2,7), bude stát nad Jóbovým prachem jako poslední a zase tu budou Stvořitel a stvoření jako ,na počátku` (1,1) a smrt bude přemožena (sr Zj 21,4). Tak věřili i proroci (Iz 25,8 16,19 Da 12,2 sr 1K 15,28). Při takovém pohledu víry k ,posledním věcem` (sr § 25d.e) je pochopitelné, že se lid boží nebude přizpůsobovat okolnímu světu. Proto Izrael neznal kult mrtvých, neuctíval hroby předků (to je přece modloslužba, sr Iz 65,4), zavrhoval vyvolávání duchů (Lv 19,31 20,6 Dt 18,10n Iz 8,19) a nehyzdil svůj vzhled ze smutku nad zemřelým a ze strachu z něho (Lv 19,27n 21,5 Dt 14,1). Věděl přece o svém Bohu, který se mu ustavičně zjevuje ( § 23e).
