Milí bratři a sestry, vážení čtenáři,

VOD ZPRA

A

RK U CÍ R O J SB

SK É ATR R B VE

E VČ

ÍC H ŠI C O RN

•R

K EN OČ

A

11 –20 0 1 20

Milí bratři a sestry, vážení čtenáři, berete do rukou ročenku Sborového života, časopisu vycházejícího vcelku pravidelně v letech 2009–2010, celkem v pěti číslech. Pak přišel podzim 2010 a závěrečný spurt před otevřením nové modlitebny. Najednou bylo potřeba dělat spoustu jiných věcí, skloubit pracovní povinnosti s brigádami, na nic nezapomenout. Projevila se i únava a pracovní zatížení jak na straně editora (tedy mé), tak na straně přispěvatelů. Najednou se nedařilo dát potřebný materiál dohromady a zpracovat jej. Nastala více jak roční pauza. Ač tištěný Sborový život usnul, rád konstatuji, že ten skutečný, viditelný i když nehmatatelný, se naopak probudil, rozkvetl a začal rychle růst. Důkazem toho je i tato ročenka, a to se do ní nedostalo zdaleka všechno.

Na podzim loňského roku staršovstvo usoudilo, že by bylo vhodné ve vydávání sborového periodika pokračovat. Tak jsme se dali znovu do práce. Ročenka zahrnuje období od otevření nové modlitebny na Vráži v listopadu 2010 až do sborového dne v listopadu 2011. Jednotlivé příspěvky vznikaly postupně v čase a takto je třeba na ně i nahlížet. Je pozoruhodné, že některé, ač více jak rok staré, neztratily nic na aktuálnosti, a tak jsme je bez váhání do ročenky zařadili. Předpokládám, že se opět vrátíme ke zhruba čtvrtletní periodě vydávání Sborového života. Rád bych na tomto místě poděkoval všem přispěvatelům za ochotu a vynaložené úsilí a všem vám, čtenářům, popřál hezké chvíle při ohlédnutí za uplynulým obdobím plným sborových událostí i kulturních a společenských pořadů. Radko Šťastný editor

1

Nezapomeň! Zlobí mě nějak paměť. Mrzí mě, že si občas už nevzpomenu, co mi ten či onen říkal, o co mě žádal. Možná nejsem sám. Nejvíce ze všeho mě trápí, že zapomínám na Pána Boha a Jeho jednání v mém životě. Jaké by to bylo, kdybych byl schopen si alespoň z poloviny vzpomenout na ty maličkosti, které mi udělaly v životě radost a za které jsem Pánu Bohu kdy děkoval? Tento souboj s větrnými mlýny své zapomnětlivosti svádím pomocí různých pomůcek. Píšu si poznámky na papírky, používám elektronický kalendář, občas na to téma kážu (jako nedávno na mládeži o Jákobově Bét-elu), zapisuji si modlitební předměty do počítače… a taky se modlím. Modlím se, aby se mi Pán Bůh připomínal a připomínal mi své jednání se mnou i s lidmi okolo. Jeden z mých oblíbených oddílů Starého zákona je 5. Mojžíšova, 8. kapitola. Ve své roztrhané poznámkové Bibli ji mám nadepsanou tučným „Nezapomeň!“ Mojžíš v této kapitole 5x užívá slov: „nezapomeň“, „pamatuj si“, „připomínej si“… Ta první výzva zní zjednodušeně takto: „až se Ti bude dařit, nezapomeň!“ (verše 11-14) Nejčastěji totiž zapomínáme, když je klid, daří se, je pohoda. I ve sboru se může rychle zapomenout na Boží jednání s námi, když jsme pohrouženi do vlastní práce, lidí přibývá snad ve všech oblastech naší sborové práce, mimořádné akce frčí jedna za druhou, rozjíždí se nové aktivity a v týdnu hosté neustále obcházejí budovu, klepají na okno kanceláře nebo tisknou své nosy na prosklené plochy modlitebny, aby zahlédli kousíček interiéru této lodě. Novináři i po roce sepisují články o naší modlitebně a natáčí o nás dokumenty do televize. Úspěch obecně zatemňuje mysl. Je přirozené, že tíhneme k pokušení si myslet, že to jsou naše schopnosti, zdatnost, síla, vzdělání, pracovitost, co nám pomohly ke zdaru díla. Skutečně, mnoho dobrého v životě zakoušíme díky vlastní práci, úsilí a snaze. Jenže i to naše přispění a úsilí je jen z Boží milosti. Jak to říká apoštol Pavel: „já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst“ (1 K 3,6). Je velmi nebezpečné zaměnit tyto

2

skutečnosti. „Jestliže na to zapomeneš… zcela vyhynete“ (Dt 8,19). A proto: „nevypínej se a neříkej si v srdci, žes to způsobil svou zdatností, ale pamatuj na Hospodina“ (Dt 8, 14 a 18).

Tato ročenka může být jeden z pomocníků, jak nezapomenout na Boží jednání mezi námi a uvědomit si, že za tím, co se podařilo v uplynulém roce, stojí Hospodin. Už jenom ten počet níže uveřejněných článků a reportáží je výmluvným svědectvím o tom, že toho nebylo málo. A jistě tu není vše, vždyť v zápase víry zůstává leccos očím skryto! Na přelomu velmi rušného a požehnaného podzimu v naší modlitebně, v přípravách bohatého programu adventu a Vánoc, smíme tedy prožít tento neobyčejný luxus – zastavit se a ohlédnout se za sebe. Nechceme jistě stát příliš dlouho a příliš dlouho se otáčet. Od toho nás varuje nejen příklad Lotovy ženy, ale i apoštola: „Zapomínám na to, co je za mnou, a upřen k tomu, co je přede mnou“ (F 3,13-14). Naše ohlédnutí se zpátky do dějin Božího požehnání v našem sboru bude smysluplné jedině tehdy, když povede ke vděčnosti Bohu a stane se novým povzbuzením do další práce. A že jí před námi ještě je! Děkujeme Ti, Pane, že smíme být u toho. Amen. Pavel Paluchník kazatel sboru

Nebojme se sloužit Při svých služebních cestách mám jednu velkou výhodu: mohu si naplánovat trasu, kudy a kam pojedu. Přiznám se, že někdy cesty optimalizuji s ohledem na dobrý hotel, kde se mi dobře spalo, nebo restauraci, kde jsem se dobře najedl. A tak jsem jednou v pondělí brzo ráno vyrazil do Jablunkova. Mám tam dva dobré zákazníky, a tak jsem se těšil na jednání. Věděl jsem, že budu projíždět Frýdkem-Místkem kolem poledního. Toto město na mě působí Pavlovovým reflexem, již při jeho vyslovení začínám slintat. Je tam totiž skvělá pizzeria, kde je výborný kuchař. Sledoval jsem hodiny na přístrojové desce svého auta a stále jsem meditoval: mám se tam zastavit na oběd, nebo raději jet a hladový absolvovat dvě jednání? Nebudu vás napínat, jasně zvítězila varianta oběd, ovšem s tím, že vše maximálně urychlím, abych nepřijel na jednání pozdě. Jak jsem si řekl, tak jsem udělal. Zaparkoval jsem na posledním volném místě, sedl si k poslednímu volnému stolu a… servírka nikde. Čekal jsem, ale stále nikde nikdo. Tak jsem se zvedl, došel ke stolku s jídelními lístky a jeden si vzal. Nebylo potřeba: kuchař, kterého už trochu znám, se na mě smál z okýnka a významně mával candátem! Volal: je čerstvý, chlazený, skvělý, dej si! Za chvíli přišla servírka a donesla mi druhý jídelní lístek. Řekl jsem jí, že bych si dal toho candáta s bagetou a matonkou. Řekla mi: popořadě, nepředbihaj… a odešla. Kuchař vše slyšel a pustil se do přípravy candáta. Servírka šla za kolegyní a za barovým pultem kouřily a něco důležitého řešily. Já si vcelku spokojeně četl Hospodářské noviny. Kuchař zazvonil na zvoneček, což znamená, že je jídlo hotové. A že by servírka měla jídlo donést hostovi. Ale děvčata za barem řešila něco závažného, zvonek neslyšela. Tak jsem se opět zvedl, došel si k okénku pro jídlo, pozdravil se s kuchařem a spokojeně si sedl a jedl. Jídlo bylo opravdu výborné. Palcem nahoru jsem naznačoval kuchařovi, že se mu to jídlo opravdu bezvadně povedlo, a on se smál, až se za velké bříško popadal! Když jsem dojedl, přišla servírka a ptala

se cotobude a překvapeně zírala na prázdný talíř. Raději jsem nic nekomentoval, zaplatil a do Jablunkova vyrazil. Po cestě jsem přemýšlel nad novým zážitkem a řekl jsem si: někteří lidé by neměli v pohostinství a ve službách raději nikdy dělat! Jejich přístup k zákazníkovi je hrozný. Jsou jak ten hospodský v Cimrmanově hře: chtěl mít hospodu, ale nechtěl, aby mu tam lezli lidi! Pak jsem se v horlení zarazil: jak sloužím já? Přiznám se, že k práci těch druhých jsem kritický, někdy až moc. Přesně vím, co by ten druhý měl dělat! Jistěže každý z nás něco zkazí, něco se mu nepovede. Ale ve službě bych měl ty druhé povzbuzovat a ne je kritizovat. A pokud někdo opravdu neumí něco dělat, měl bych mu pomoci najít jiné uplatnění ve sboru. A jak sloužím já? V hodnocení sám sebe nejsem objektivní, tak je lepší se nehodnotit, ale v pokoře sloužit, dokud mě Pán povolává… Chtěl bych povzbudit všechny, co chtějí sloužit. Ježíš není kritik, který všechny za každou cenu kritizuje, ale ke službě tě vyzbrojí: v první řadě trpělivostí. Je potřeba, abys unesl kritiku z vlastních řad. A ta bolí nejvíc… Bolí tak, že ji někteří neunesou a přestanou sloužit. Řeknemeli A, měli bychom říci i B. Tento případ nastane, pokud se do své služby „zamilujeme“ a nic důležitějšího není. Pak ty druhé skrze službu ničíme, někdy až vydíráme. A to je jistě špatné. Jak tedy správně sloužit? V pokoře před Pánem i před lidmi, s vírou a s modlitbou. Vlastně je to jednoduché, none? Tak to dělejme. František Šimek

3

Nová modlitebna otevřena Milí přátelé, když mne bratr kazatel požádal o sepsání mých pocitů při otevření nové modlitebny, vzdoroval jsem, neb je lze jen těžko vtěsnat do řádek, a pak jsou důležitější pocity lidí, kteří k nám přicházejí, nežli mé subjektivní. Když zněla poprvé z nové kazatelny slova br. Daniele Fajfra o víře, vášni, touze, cítil jsem asi jako mnoho dalších bratří a sester brigádníků únavu a polámané tělo z vášně posledních brigád, terénních úprav, pokládání travních koberců a sázení stromů, prostě z finiše, bez kterého se žádné slavnostní okamžiky neobejdou. Vždyť tu bylo ještě před týdnem staveniště. Ano, vášeň a víra bratří a sester, jejich touha dílo dokončit leckdy budila zvědavost kolemjdoucích i křesťanů, finišovalo se i uvnitř s propojením a zprovozněním sítí i úklidem, to vše proto, aby se zde rozsvítilo a slovo mohlo zaznít. Zdaleka nebylo hotovo a vše ideálně dokončeno. Otevřeli jsme dveře a lidé začali proudit, bez velké reklamy a marketingu. Promítal jsem si v duchu jeden obraz při pohledu na parkoviště Tesco: lidé nešli

4

nakupovat, ale do modlitebny. To je úžasné! Nemám nic proti nákupům, ale byla neděle a naše parkoviště byla plná, lidé spěchali k nám, jako by se zde dávalo něco zadarmo! Do nového prostoru a k těmto lidem zněla slova o víře, vášni v architektuře i životě křesťana, touze...

Období stavby bylo obdobím víry, zkoušek a také vášně. Měl jsem před sebou milého bratra předsedu, ale i několik odpovědí na žádosti

našeho staršovstva o finanční podporu stavby. Byly negativní a budily vášně. Měl jsem před očima návštěvu stavební komise Rady CB, která blahosklonně probíhající stavbu posoudila, nicméně sdělila, že ačkoliv na stavební fond jako sbor přispíváme, žádnou finanční podporu nedostaneme. Těžká doba nastávala, jeden sponzor za druhým se dostával do potíží. Jeden za druhým jsme přicházeli o příjmy, o práci. Jednou večer mi zazvonil telefon. Volal bratr z jiného sboru. Vím, že na stavbu obětavě přispíval, a tak jsem se radoval, že se mu určitě podařilo něco našetřit. Místo toho zněl jeho hlas vesele, ale s neveselou zprávou. Hele Tomáši, také jsem po dvaceti letech věrné práce pro firmu přišel o zaměstnání. A víš proč tomu tak je? No přeci proto, abychom z těch našich odstupných mohli modlitebnu dostavět! Nemohl jsem tomu uvěřit. Pán Bůh jako by zkoušel, zda ten krok uděláme, zda jsme ochot-

ni změnit svůj pohled odsud-potud, neděle patří Pánu, ale co ty dny ostatní. Je to opravdu náš čas? Desátky přispívám, ano, ale nežádej ode mne více? Není to náhodou přesně opačně? Pán Bůh jako by zkoušel celou dobu, zda jsme ochotni otevřít sebe, odevzdat mu vše, zda jsme ochotni mluvit s lidmi, kteří s námi přichází do kontaktu, o Bohu, čelit jejich otázkám, zvědavosti a s nadšením jim otevírat oči, dveře ke spasení. „Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude.“ (J 10,9) O to tu běží. Je dobře, že nová modlitebna a evangelium vzbuzuje vášně a emoce. Jako doplnění mi vyvstal verš: „Zdali naše srdce nehořela, když

s námi byl na cestě a otevíral nám písma...“ Život bez vášní, emocí, bez Krista je fádní, nudný a bezcenný. Prožívám velkou vděčnost za rodiny ve sboru, jejichž srdce se rozhořelo. Místo nového sporáku domů vybavily kuchyni sboru. Obraz dětí, které v Černošicích vybíraly do čepice na stavbu kostela, nebo mládežníků, kteří vzali brigády po nocích, aby mohli přispět. Radost majitele stavební firmy, když si směl koupit také svůj strom, lípu. Další obrazy ze života mne provázely. Říkáte si, že jsem asi moc nedával pozor. Snažil jsem se dávat. Viděl jsem upřené oči lidí, kteří přišli se zvědavostí do modlitebny, dost možná poprvé, když bratr Fajfr vykládal základní symboly, stůl Páně, kříž, Bible, co to pro křesťana znamená. Prožívám vděčnost za sbor, který z Topolské na Vráž ušel velký kus cesty, vděčnost za bratry a sestry, kteří se nechali zapálit, přijali díl práce ve sboru. Mé pocity umocňovala skvěle provedená jazz mše pěveckého sboru. I to je zázrak, že můžeme hrát a zpívat. Můžeme mít besídku, dorost, mládež a jako sbor se dále rozvíjet v bohatství obdarování. Pro sbor, pro tu Boží rodinu je domov důležitý. Naplňme ho láskou, mějme dveře otevřené a v práci vytrvejme. Není vše hotovo a není vše dokonalé, vím. Mějme na paměti, že nám Pán Bůh připravil ještě hezčí domov. Chtěl bych všem, kdo se podíleli na stavbě, moc poděkovat. Pán Bůh vám bohatě odplať a požehnej! Tomáš Hejzlar

5

Noví členové našeho sboru Zkraje roku 2011 byli za právoplatné členy našeho sboru Církve bratrské přijati Bětka Šťastná a Ota Štanc (ml.). Pro naše malé společenství je to významná událost a další důkaz toho, že evangelium Ježíše Krista je relevantní i ve 21. století. A jak to vidí oni? To si můžete přečíst v následujících řádkách. Otovi jsem si dovolil položit pár otázek, Bětka se rozhodla něco napsat o sobě sama. Známe se spolu již pěknou řádku let. Mezitím jsi, Oto, vyrostl ze školních lavic, vystudoval medicínu, oženil se a před nedávnem se stal také členem našeho sboru. Tady jsem vyjmenoval jistě některé „mezníky“ tvého života, ale vezměme to popořadě: Jak k tomu došlo, že se vlastně v našem sboru vyskytuješ? Do sboru jsem se poprvé dostal přibližně ve svých devíti letech. Tehdy mí rodiče přijali od černošických spoluobčanů pozvání do Topolské a patrně usoudili, že je zde dobrá půda pro duchovní život vlastní i jejich dětí. Nedělní shromáždění jsem bral jako danou věc určenou rodičovským vedením. Zároveň se mi mezi lidmi a v besídce líbilo, měl jsem tam vrstevníky, z nichž se stali kamarádi a později přátelé, které mám dodnes, i když někteří již do sboru nechodí. Časem se přidaly aktivity spojené s dorostem, páteční setkání, výlety, tábory a církev se mi v této době začala stávat místem poskytujícím dostatek prostoru pro mé duchovní a některé sociální touhy. V období dospívání a otázek jsem zde mohl nacházet odpovědi, jednak v mnohých rozhovorech, ale především ve svědectví života lidí kolem sebe. Postupně jsem poznal, že se mi toto společenství církve změnilo z „místa, kam docházím“ na „místo, z nějž vycházím a kam se navracím.“ My církevníci máme často rádi termíny, kterými označujeme různé věci. Jedním z takových pojmů je obrácení. Je tím myšlen zásadní obrat v životě od směřování do pekla ke směřování do nebe. Prožil jsi něco takového? Pojem „obrácení“ často vyvolává představu změny směru o 180°, přechod z černé do bílé, ze tmy do světla. Protože jsem o Bohu a o naději slýchával od malička, nevzpomínám si na obdo-

6

bí, které by bylo zcela temné. Spíše mi postupem času z jakési mlhy vytanuly hlavní rysy Božího spasitelného díla do té míry, že jsem byl schopen jej osobně rozpoznat a přijmout. Více než s „obrácením“ mám ale zkušenost s „obracením se“, a to někdy skutečně čelem vzad. Jsou to jednotlivé, dílčí pády, které mne potkávají, přestože správný směr již znám. Naštěstí je Pán Bůh blízko. Přijetí za člena církve, v našem případě sboru Církve bratrské, se někomu může zdát jako zcela formální akt, který se ničím neliší od toho stát se třeba členem spolku chovatelů domácích zvířat. Jako dlouhodobý účastník našeho sborového života jsi jistě i toto musel řešit. Touto otázkou jsem se zabýval v nedávné době. Protože jsem se ale ve sboru zabydlel, aniž bych byl formálním členem, musel jsem být k přemýšlení zlehka postrčen svými bratry v Kristu. Ačkoliv před Bohem nesejde na tom, zda je člověk členem církve či ne, dospěl jsem k názoru, že je takový závazek ku prospěchu mně i ostatním. Když jsem se pak členem sboru stal oficiálně, mohl jsem veřejně vyslovit to, co jsem již dlouho cítil. Znám tě jako nadaného muzikanta, který dokáže zahrát na lecjaký nástroj, a nejenom to, již jsi také leccos složil. Neměl jsi někdy období, kdy bys uvažoval o kariéře profesionálního hudebníka? Hudba je mou velikou radostí. Je to fascinující dar, jímž lze sdělovat věci slovy nesdělitelné a může jít přímou cestou k srdci posluchače, což je zvlášť výhodné, pokud se jedná o věci duchovní. Pán Bůh mi ze všech předpokladů, které člověk musí mít k tomu, aby se stal muzikantem, nadělil především lásku k hudbě. A pak také lehce nedokonalý sluch a velmi nedokonalou píli. S tímto arzenálem jsem se nikdy necítil vybaven k profesionální dráze, ale přesto mám touhu své hřivny rozmnožovat a díky lidem v našem sboru k tomu mám příležitost. Být lékařem je jistě tak trochu prestižní záležitost. Mohl bys říci, proč ses vlastně rozhodl pro toto povolání? Bereš to jako Povolání? Lékařství je a vždy bylo svým způsobem výjimečné. Je vědou i uměním, je v něm i cosi magického.

Zabývá se tělem a duší člověka, někdy až na hranici oblastí duchovních. Ta možnost pochopit a zároveň léčbou ovlivnit složité děje lidského těla mne lákala a stala se mi též během studia výzvou, která dosud trvá. Práce je to pestrá a do velké míry naplňující, ale jako povolání (myšleno k nějakému vyššímu úkolu) ji nevnímám, přestože si nedovedu představit, že bych ji někdy úplně opustil. V poslední době vidíme rostoucí napětí ve zdravotnictví s důrazem na výši platů. Tedy důvodem jsou ... peníze. Myslíš, že se to slučuje s čistými ideály lékařského povolání? Myslíš, že křesťan – lékař má právo se radikálně postavit? Práce není pro lékaře jen prostor k altruistické seberealizaci, ale též způsob obživy. Proto je i diskuse o penězích legitimní. I věřící lékař má právo vyjádřit nespokojenost či podat výpověď, pokud je přesvědčen, že není za svou práci spravedlivě ohodnocen. Když se díváš na to naše malé společenství v Černošicích, je tam něco, co ti přijde opravdu dobré? Těch dobrých věcí je celá řada. Možná i proto, že je naše společenství relativně malé, není neosobní a každý každého vede, byť periferním zrakem, v patrnosti. Těší mne, když vidím, že osobní zájmy ustupují zájmům obecným a nepřekáží tak výhledu k Pánu Bohu. Také je v našem sboru rozvinut dle mého názoru poměrně dobrý hudební vkus. Je tam také něco, co bys rád změnil? Nic zásadního, zdá se mi, že jdeme dobrým směrem. Osobně bych uvítal větší důraz na liturgii coby prostředek k duchovnímu sdělení. Když se díváš do budoucnosti, máš nějaké přání, co bys rád, aby v našem společenství/ sboru bylo? Především „Pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum“. A to pro každého, kdo se mezi námi objeví. A také hodně krásné hudby. Děkuji za rozhovor Petr Košťák

A tak mě tu máte Pavel se mě snažil přesvědčit, že ku příležitosti svého křtu bych měla mít svědectví – a já s ním souhlasila – ale tak nějak se mi vždycky snáz psalo než mluvilo, a tak jsem pár zakoktaných

vět z kazatelny usmlouvala na článek sem. Navíc mi přijde, že když už se dostanu k tomu mluvení, pokaždé něco vynechám, tak snad se mi to na papír podaří dát celé. Odmalička jsem chodila do besídky, dorostu a tak, takže jsem nikdy neměla problém věřit tomu, že Pán Bůh je. Jenže, jak to my církevní děti známe, i my si musíme projít nějakým zlomem. Ten můj přišel o jedněch jarních prázdninách, kdy mi Majda mailem poslala odkaz na knihu Dítě lesa od Renaty Ferstové (je to spíše amatérsky napsaná kniha, která v tištěné podobě v podstatě neexistuje). Čtením jsem strávila celý týden a těžko říct, jestli jsem víc brečela ze sebe nebo z koukání do monitoru. Děj knížky navazuje na Pána Prstenů, ale daleko více je tam zdůrazněno to křesťanství, které pan Tolkien dle mého názoru až příliš schoval. Dítě lesa je pohádka nejpohádkovatější, ale zřejmě je to to, co jsem ve svých cca 14 letech potřebovala. Já si totiž skoro vždy, když přečtu nějaký hezký příběh, přeji, abych se mohla do té knížky propadnout, abych to mohla prožít, aby se mi taky něco takového přihodilo, a pak jsem vždycky zklamaná, že jsem odkázaná jen na snění, že se to nikdy nestane. A po přečtení Dítěte lesa mi to docvaklo – těmhle hrdinům já záviděla jejich víru, to, že je vedl Bůh. A to může být realita, to může být to moje dobrodružství! Kolik z ostatních vymyšlených hrdinů může říct, že ho jeho životem vede Bůh? A není to náhodou daleko lepší než umět čarovat nebo mluvit elfsky? Tahle pohádka mi vysvětlila, že Bůh skutečně jedná tady na zemi a že i z obyčejného života udělá celoživotní dobrodružství. Už v tuhle dobu padlo moje rozhodnutí, že se chci nechat pokřtít, ale tak nějak mě opustila odvaha a navíc jsem chtěla, aby to mohlo být bráno vážně, a tak jsem křest odložila na neurčito. Poté knížka zmizla z internetu a postupně i z mé paměti a moje víra zažila nějaké krize. Jenže potom se pro křest rozhodla Majda – podruhé hybatelka mého příběhu – a já o tom všem začala zase víc přemýšlet. A na jaře 2010 se stala podivuhodná věc – po dlouhé době jsem si vzpomněla na Dítě lesa a ejhle, stránky na internetu byly obživeny! Knížku jsem přečetla znovu a všechno se mi to vrátilo i s odhodláním. A tak mě tu máte :-) Alžběta Šťastná

7

Živý betlém 2010 Tak takhle to vypadalo v Černošicích v prosinci 2010. Sváteční atmosféra vánočních trhů, stánky s rukodělnými výrobky a něčím pro zahřátí, divadelní a hudební vystoupení na pódiu… Počasí je pošmourné a chladné, ale neprší, možná občas spadne pár vloček. Co se to ale děje, na prostranství před kostelem je slyšet píseň Poslouchejte křesťané. Co to máme poslouchat? Co se jest stalo před lety dávno v Betlémě. Jsou tu hudebníci, zpěváci a herci z Církve bratrské, aby nám připomněli ty dávné události. V půlkruhu před nimi se scházejí lidé, které přilákal zvuk písně, ale i rodiče a prarodiče s dětmi, které jsou zvědavé na živá zvířátka pasoucí se kolem betléma. Zvířátka jsou roztomilá, ale na koně už toho vzruchu je moc, začíná být neklidný, a tak je raději odveden pryč, aby se nikomu nic zlého nestalo. Můžeme se opět zaposlouchat do písní popisujících okolnosti narození Ježíše – putování Josefa

8

a Marie, tří mudrců, po počátečných neúspěších nalezení noclehu v Betlémě a zrození Krále králů do prostých podmínek chudého chléva. Zároveň sledujeme děj, který pantomimicky znázorňují herci včetně skutečného živého kojence zabaleného v zavinovačce. Loučíme se písní Pojďte lidé, pospěšte hned, v Betlémě schází se celičký svět. Kdo by snad měl po shlédnutém představení

žízeň, může se občerstvit ve stánku U Hejzlarů, stojícím nedaleko prostranství. Pokud by vás zajímalo obsazení představení, zapojil se skutečně celý sbor – ať už zpěvem, hrou na hudební nástroj, hereckými výkony (Josef – Ondra Minář, Marie – Irena Steblová, Ježíš – Adámek Stebel, v dalších rolích všechny děti z besídky), technickým zabezpečením a propagací akce nebo jako diváci.

změně. Opět se však ukázalo, že zájem o betlémské představení je trvale velký – lidé přišli, viděli, slyšeli a o Spasiteli s námi zpívali. Pán Bůh nám tak opět připravil při černošických adventních trzích výbornou možnost představit netradičně tradiční příběh Vánoc. Palouk před kostelem pokrýval 11. prosince sníh, jak se na toto období v roce sluší a patří. A tak se hudebníci, zpěváci i herci museli dobře obléci a rozehřívat před i během samotného V roce 2011 bychom vás chtěli pozvat na „Betlémské překvapení“, které se bude odehrávat 18.12., v modlitebně Církve bratrské na Vráži. Tentokrát bez živých zvířat, ale zato s mluvícími herci, hudbou a zpěvem. Majda Košťáková Tradiční Živý Betlém v podání sboru Církve bratrské se uskutečnil i tentokrát, jakkoliv jsme si mnozí kladli otázky, zda již není čas k nějaké představení. Notnou dávku nervozity způsobila zpráva na poslední chvíli, že nám onemocněl důležitý flétnista. Díky Bohu se ale i tak nakonec podařilo zvládnout celé představení, které nově obohatila i chytlavá, vtipná a pro hudebníky výživná písnička Vůl a osel koukají. Je jasné, že na podzim 2011 budeme znovu řešit otázku, zda „opět vstoupit do stejné řeky“. Ale ať už se rozhodneme v této věci jakkoliv, je dobře, že chceme být v našem městě vidět a i nadále vydávat svědectví o našem Pánu. Pavel Paluchník

9

Ararat Zvěstování evangelia patří mezi vůbec nejdůležitější poslání, které nám křesťanům Písmo ukládá. Motivací k této službě by však neměl být prvořadně pocit povinnosti, kterou nám Bůh svěřuje, ale především láska k našim bližním a touha podělit se s nimi o všechno krásné a osvobozující, které nám Pán dal a nikdy nepřestal dávat. Evangelium se samozřejmě dá zvěstovat různými způsoby a neexistuje žádná konkrétní cesta, která by byla jediná ta pravá a všechny ostatní pouhá marná snaha. Různé situace, prostředí a lidé vyžadují různé přístupy ke sdílení se o Bohu. Jedna vůbec z nejpodstatnějších cest, jak můžeme druhým o Bohu svědčit, je skrze důsledný život v Jeho jménu. Bez osobního obrácení

10

a všech jeho projevů by naše svědectví nemělo příliš velkou váhu, ať už v jakékoliv formě. Někdy se také stane, že nás Duch Svatý osloví s tím, že osobní svědectví není jedinou možností, a že ve své iniciativě lze jít i dál. Takový pocit již delší dobu panoval v naší mládeži a někteří z nás to považovali za konkrétní povolání do služby. Proběhlo několik nárazových pokusů o šíření evangelia, ale vždy nám chyběla jakási konzistentní návaznost, respektive vhodné místo, kam bychom mohli zájemce pozvat a budovat s nimi hlubší vztahy. V Černošicích, v poměru k jejich velikosti, není mnoho míst, kde by se zvěstovalo Boží slovo. Již v minulém roce se ve vedení mládeže začalo uva-

žovat o tom, že by bylo příhodné vytvořit na půdě našeho sboru misijní klub pro mladé lidi. Nová moderní modlitebna v Černošicích se od samého začátku tohoto uvažování zdála jako ideální volba. Sbírali jsme informace po celé republice od různých mládeží, které se do podobného projektu v minulosti již pustily. Postupem času se začal stále jasněji rýsovat obrys toho, jak by tento klub měl vypadat. Rozhodli jsme se například, že jednotlivá setkání rozdělíme na dvě části. V úvodu využijeme křesťanský seriál Exit 316, na jehož základě budeme vytvářet diskusní program, a v druhé polovině setkání se pak budeme věnovat různým zábavným aktivitám, jejichž hlavním cílem bude budovat a posilovat přátelské vztahy. Několik měsíců před plánovaným ostrým startem klubu jsme se již začali s mládežníky sházet v naší modlitebně k doladění organizačních detailů a ke společným modlitbám. Naší prioritou bylo předkládat naše vize a nápady před Pána

a hledat Jeho vůli ve všem, co před námi vyvstalo. S Boží pomocí jsme se dopracovali až k samotnému zahájení klubu, který jsme společně pojmenovali Ararat. Počáteční rozjezd našich setkání v klubu Ararat byl poměrně pomalý a ne všechno šlo tak hladce, jak jsme si prvotně představovali. Bylo třeba doladit mnoho věcí, ale společnými silami se nám podařilo nalézt taková řešení, která by odpovídala našim očekáváním. Pro většinu mládežníků bylo asi nejtěžším si zvyknout na zcela jiný druh programů, než jakému jsme navykli na společné mládeži na Smíchově. Jelikož naše prioritní snaha byla vytvořit místo pro zvěstování evangelia a konfrontovat se s názory druhých, tak bylo zapotřebí tomu formu programů přizpůsobit. Zmíněný seriál Exit 316 se od začátku jevil vhodný spíše pro mladší ročníky a svou tématikou se dotýkal vůbec těch základních věcí, které člo-

věk v životě prožívá. Diskuze s touto tématikou jsou sice vhodné pro případné nově příchozí, ale jelikož jsme se poměrně dlouho setkávali stále ve stejném počtu, tak se zdály spíše nedostatečné. Snažili jsme se tedy jít v diskuzích o něco více do hloubky a pokrýt i oblasti, kterých se Exit 316 dotýkal jen okrajově. Nově jsme začali pořádat jednou měsíčně i různé doprovodné akce, abychom vytvořili ideální podmínky pro pozvání našich přátel. Za zmínku stojí i vznik klubových webových stránek, za kterým se skrývá nemalé úsilí jejich tvůrců. Budoucnost klubu Ararat vkládáme do Božích rukou a věříme, že si ho Pán použije ke svojí slávě. Mirek Klimeš ml.

11

Legoprojekt Viděli jste někdy na vlastní oči město postavené z Lega? Není vždy potřeba kvůli tomu jezdit až do Legolandu. Na konci března 2011 byla možnost takovéto město vidět při Legoprojektu, který probíhal v naší nové modlitebně. Děti ve věku 6-12 let stavěly v průběhu tří odpolední stavby do města, které se rozkládalo na ploše ve tvaru kříže o rozměrech 8 x 3,5 m. Měly možnost stavět buď připravené stavebnice podle návodu, nebo stavby podle vlastní fantazie. Vybírat se dalo z nepřeberného množství kostiček různých barev a tvarů, které byly přehledně roztříděné v dřevěných krabicích. Vystřídalo se celkem 60 dětí s tím, že v jednom odpoledni mělo možnost stavět 40 dětí. Zúčastnily se jak děti z dorostu a besídky, tak mnoho jejich spolužáků a kamarádů. O přestávkách mezi stavěním děti po občerstvení shlédly každý den jeden biblický příběh ztvárněný pomocí legových kostiček a panáčků buď ve formě videa, obrázků nebo divadla. Viděly příběh o stvoření, o milosrdném samaritánovi, o marnotratném synovi…

Vyvrcholením celého Legoprojektu byla neděle dopoledne, kdy po rodinné bohoslužbě, za účasti zvědavých maminek, tatínků, babiček a dědečků, bylo odhaleno legové město v plné parádě i s dopravními značkami, panáčky, stromy a vznášejícími se letadly a vrtulníky. Odpoledne nás pak čekal ještě jeden úkol, a to rozebrat celé město zpět na jednotlivé kostičky a stavebnice a roztřídit vše podle barev a velikostí. Naštěstí se sešel dostatečný počet dobrovolníků, takže ani nedošlo na noční směnu.

12

Na Legoprojektu se podílelo mnoho dobrovolníků nejen z našeho sboru, a tak bych chtěla touto cestou poděkovat každému, kdo věnoval svůj čas a energii. Odměnou nám všem bylo nadšení a spokojenost dětí i překvapení rodičů, když viděli, co všechno jsou jejich děti schopné dokázat. Jak vlastně Legoprojekt vznikl? Dětský odbor Církve bratrské získal pro tento projekt velké množství legových kostiček a stavebnic z Německa od církve Freie evangelische Gemeinde. Původ-

ně byly kostičky zapůjčené, když však v Německu viděli, s jakým úspěchem v naší republice Legoprojekt funguje, rozhodli se celou sadu naší církvi darovat. V České republice jde o naprosto výjimečnou akci – celkové množství kostiček dosahuje k čtyřem stům tisícům. Legoprojekt podporuje dětskou kreativitu a ukazuje na důležité životní principy prostřednictvím biblických příběhů. Pomocí panáčků a legových kostiček dětem přibližuje některé z mnoha příběhů Bible. Hravou formou se děti učí vzájemně spolupracovat a pomáhat si. Od června roku 2010 putuje stavebnice po různých městech České republiky a v každém místě vzniká originální legové městečko. Ačkoliv základní plán plochy je stejný, stavby a jejich rozmístění je v každém sboru jedinečné. Po dokončení stavby je vždy město rozebráno a přesunuje se dál. Další aktuální informace o Legoprojektu můžete najít na www.cb.cz/legoprojekt.

Legoprojekt v našem sboru se chystá i v příštím roce, a to 19.-22. dubna 2012. Zase bude velice vítán každý, kdo se bude chtít zapojit. Majda Košťáková

13

Dorost v paštikách „… A pak nás nahnali do takovejch hadrovejch chatrčí, který snad ani nebyly dělaný k tomu, aby v nich bydleli lidé… A většina si musela tu chatrč i sama postavit… Muselo to být rychle, jenomže nebylo dost nářadí, takže jste se o něj buď poprali, nebo si poradili bez něj. Jiná možnost nebyla. Ale byla zima a pršelo… To kůl rukou do země nezatlučete… Viděl jsem jednoho s uplně prokřehlejma rukama, jak zatlouká takovej kolík do země zavřeným kapesním nožíkem, nevím, kde ho sehnal… Ale muselo mu bejt jasný, že dřív zničí nožík, než se ten kůl vůbec pohne, ale nevnímal to. Nebo to nechtěl vnímat… A pak ho někam odvedli, nevím kam... Později sem měl dojem, že ho slyším… Nebo možná to nebyl on… Někdo tam křičel, že chce domů… Nebylo tam místo. Ani malý dítě si v těch boudách nemohlo stoupnout… A přesto jsme tam museli bydlet klidně po třech, po čtyřech… Když byla venku zima, uvnitř to bylo ještě horší… Je to divný, ale bylo to tak. A za veder byla uvnitř pekelná výheň, jak slunce rozpalovalo stěny… Těch jste se nemohli ani dotknout... A skoro jste se dusili… Když jste chtěli ven, nepustili vás bez potupný pokrývky hlavy… Nevím, jakej měla jinej smysl, než nás zesměšnit… To se vám pak smáli i ostatní, i když věděli, že je to dřív nebo později potká taky… Lidskost jakoby se uplně… Vytratila…“

14

Tábor byl krásný a věřím, že by se mnou souhlasily i děti. Prožili jsme ho někdy začátkem prázdnin společně se smíchovským dorostem. Bylo to u něčeho, co neslo název Paštiky, nebo to prostě nějak s paštikami souviselo, protože je máme na tričku. Nakreslené. Také v tom nějak figurovaly Bezdědovice, což je vesnice.

Nikdy jsem nebyl dobrý zdroj exaktních informací, natož myšlenek. Kromě toho je to už poměrně dlouho. Ale popořádku. Jako vedoucí jsem jel na tábor letos poprvé a ačkoli jsem měl v hlavě i pár zemitých praktických otázek, nejvíc mě kupodivu zajímala tato: bude pro mě, jako pro cca dospělého, silného, inteligentního a vůbec celkem nepřemožitelného jedince tábor tak patetickým a nechutně emotivním zážitkem, jako to bylo v mých dorostových letech? Na prahu 21. století a na prahu mého 21. roku pro podobné slabosti není místo, uvědomil jsem si a o to více mě zarazilo, že tábor byl pro mě daleko více patetický než tehdy a tak odporně emotivní, až mi snad bylo ze mě samotného samotnému na zvracení. Přirozené a nenucené, nestrojené a zdravé sdílení, soupeření i hádky, život uprostřed sub-absolutna, zvaného příroda, má svoje silné kouzlo. A za slunečných a větrných dní se toho stalo hodně. Hrál se i lakros, což byla novinka. Nejsme zpátečníci, ujala se. Není tak podivné, že „největší“ to bylo ke konci. Na samém sklonku tábora, na dni, po němž se očekává poslední táborové ráno, bylo vždy něco zvláštního. Tak si to alespoň pamatuji ze svých

dorostových let a potvrdil jsem si to i letos jako ten frajer vedoucí. Je před námi Poslední oheň, Velký oheň. Oheň utěšitel. Ačkoli ten je vlastně poslem nejzazší zkázy a exekutor destrukce. Většina hmotného konce tábora se odehrává v něm. A přesto se na něj mnozí těší jako na vrchol tábora. Ničení tábora jako naplnění tábora. Snad samotné ničení toho, co jsme sami vybudovali, nadto z něj pramenící neskrývaná radost, jsou nezbytnou součástí budování něčeho jiného, společného zážitku. Vždyť na oheň se čeká ještě i potom, co vše ostatní skončí. Skupinky, soupeření. Vítězové jsou známí, nicméně sotva se o svém úspěchu dovědí, už se jako „bratrstvo“ formálně rozpadají. Od té chvíle, co se stal vítěz vítězem, přestal vítěz existovat.

Kdo a kde jsou teď Špetonci? Šunky od kosti? Salámisti či Jelita? U společného díla zkázy, u velkého ohně, a byli by i všichni v jednom stejném triku, kdybychom jim to nemuseli zakázat. Měli jsme kolem sebe živou přírodu, úchvatný forální průhled na západní obzor. Několikrát nás zastihla bouře. Všechny jsme je viděli přicházet, všechny od západu. Všechny se ohlásily tichem a šerem. Onen poslední velký oheň vystřídal zelený přívalový déšť a jasné bílé blesky, v jejichž světle vrhaly děti s nezkaženou mokrou radostí zelené stíny při zběsilostech, které v nejprudším táborovém lijáku prováděly. Ondřej Minář

15

Noc kostelů 27. 5. 2011 Náš sbor se připojil k této akci hned z několika důvodů: tak za prvé náš prostor stále budí zvědavost mezi nejširší veřejností a toto je jistě dobrá příležitost k návštěvě, za druhé chceme být otevřeným společenstvím a chceme lidem nabídnout možnost poznat kdo jsme, čím se zabýváme, ale především slyšet Boží Slovo. Nasledující program snad hovoří sám za sebe: 18,00–19,00 Šikulové aneb tvořím, tvoříš, tvoříme... (z korálků, papírových korálků, knoflíků, technika kašírování, ubrousková technika) a další zajímavý program pro děti 19,30–20,00 vystoupení pěveckého sboru z Církve bratrské v Černošicích (pod vedením J.Drahokoupila) 20,00–21,00 Země neklidná (O tajemstvích vnitřního neklidu Země hovoří Ing. Blahoslav Košťák CSc., vědecký pracovník AV ČR) 21,00–21,30 Stavba povolena (minifilm a fotoalbum o stavbě nové modlitebny sboru Církve bratrské v Černošicích a snímek z Legoprojektu) 22,00–22,30 vystoupení pěveckého sboru z Církve bratrské v Černošicích (repríza) 23,00–23,30 čtení z Bible 21. století (četba Markova evangelia z různých překladů v režii Oty Štance st.) 24,00 Závěr Noci kostelů (ukončení společnými písněmi a modlitbou)

Během programu a o přestávkách bylo v malém sále k dispozici občerstvení. Po úvodní dílně pro děti pod taktovkou sester Petry Hejzlarové a Majdy Ranšové následoval program pěveckého sboru, který nás provedl několika hudebními žánry od černošských spirituálů přes písně tradiční sborové až po úryvek z jazzové mše současného skladatele Boba Chilcota. Přednáška o neklidu Země nám zase dala nahlédnout, co se asi děje pod zdánlivě klidným povrchem naší planety, a upozornila nás na relativitu našeho pocitu bezpečí na této Zemi, zvláště v kontextu tragédie v Japonsku. Závěr celého večera patřil Božímu Slovu, které k nám může hovořit i trochu jinak, když se do něj v tichosti zaposloucháme jako do celku a necháme jej plynout. Na čtení se vystřídala řada bratří a sester. Těch několik kapitol z nejstaršího evangelia sv. Marka pak kolem půlnoci uzavřel br. Štanc závěrečným čtením. Byli jsme rádi, že mezi nás mnozí přišli, a doufáme, že ne naposledy. Snad program příště zkrátíme, přeci jen půlnoční únava byla znát, ale určitě rádi zase necháme zaznít slova z Písma. Petr Košťák

16

O sborové dovolené 2011 Dle již zavedené tradice se i v roce 2011 vypravil Černošický sbor CB na letní dovolenou, tentokrát do Kořenova v Jizerských horách. Naším útočištěm se na týden stal sympatický penzion v horní části malebného údolí, kde jsme měli veškeré potřebné zázemí, které je pro úspěch sborové dovolené nezbytné. Starší generace se ubytovaly v hlavní budově, zatímco mládež a některé rodiny vzaly zavděk dřevěnými chatkami. O spokojenost našich žaludků se starala velice dobrá kuchyně hotelové restaurace. Drobnou vadou na kráse této dovolené byla nestálost počasí, ale i to se nakonec trochu umoudřilo, a tak i když bylo většinou poněkud mokro a mlhavo, nezabránilo to skupince otužilců ve skocích do bazénu. Každý den byl pak naplněn nějakým společným výletem, většinou pod vedením Honzy Drahokoupila. Dále se hrál volejbal, fotbal, někteří jezdili i na kole či trénovali běhy do vrchu. Ti, kteří netoužili po takové porci sportovního vyžití, anebo chtěli jen tak relaxovat, navštěvovali okolní města oplývající množstvím restaurací, cukráren a muzeí. Pásmo večerních programů bylo nazváno „Jablko nepadá daleko od stromu“ a vycházelo z Galatským 5 (ovoce Ducha Svatého). V roli moderátorů se vystřídali po skupinkách skoro všichni účastníci zájezdu. Vlastní provedení programů bylo poměrně volné, a tak byla k vidění jak moderovaná diskuze, tak i scénka imitující zasedání staršovstva. Vše pak zakončil povedený zábavný večer.

Tolik tedy stručná informace o letošní sborové dovolené, která se, myslím, velice povedla. Už se těším na tu příští! Ondřej Šťastný

Jan Jakub Kořen z Kořenova (1720–1782) Kořenov je obec, která se v současné době nachází v okrese Jablonec nad Nisou, a která je prvně zmiňována v roce 1577. Pyšní se osmibokou kaplí z roku 1909 v místní části Tesařov a nemá nic společného s obcí Kořen na Tachovsku, či obcí Kořenec v okrese Blanském.

Zaujati zdejší krajinou a milými lidmi, listovali jsme v místní kronice a na stránce 127 nás upoutal německý zápis, v němž je zmiňován jakýsi Jan Jakub z Kořenova uvedený jako glasmacher, tedy sklář. Nic neobvyklého v kraji sklářů, kteří byli snad v každé chalupě, ale Jan Jakub je v kronice zmiňován jako první z řady sklářských mistrů, kteří po něm následovali. A nám, zvědavcům, začala dlouhotrvající, téměř detektivní práce, které jsme, díky tomuto zápisu zcela propadli. Nyní trochu odbočím, ale je to odbočení nutné. Jistě má každý, každá domácnost, kořenky. Jistě se také domníváte, předesílám, že mylně, že slovo kořenky je odvozeno od jejich obsahu,

17

tedy koření, které se do nich ukládá. Svádí to k vysvětlení, ale je to jinak. Jejich provedení je a bývalo rozmanité. Porcelánové, keramické, ale především skleněné. Skleněné kořenky s dřevěnou zátkou byly prvními, které konečně nahradily ty ušmudlané látkové a kožené pytlíky nebo páchnoucí měchýřky, dřevěné dózičky apod., které uložený obsah zcela znehodnocovaly.

vedl Jakubovi tavbu onoho skla. Jak Jakub přišel na to foukat sklo do forem a formiček je tajemstvím, s nímž odešel z tohoto světa. První skleněné nádobky, které dnes používá téměř celý kulturní svět, byly na světě. Průhledné nádobky, jimž Jakub dával různé tvary, byly v pojizeří nazvány po svém sklářském mistru, jímž se Jakub stal. Brzy se název „kořenky“ tak rozšířil, že bychom už dnes tyto nádobky nedovedli ani jinak pojmenovat. Kde bychom dnes byli, kdyby bývali měli na Polubném větry? Ota Štanc st., Kořenov 8/2011

Kořenov

Jak k tomu došlo? Co se nestalo? Nebo lépe, co se stalo? Jan Jakub Kořen z Kořenova se v roce 1745 stává dědicem. Toho léta umírá na úbytě Jakubův bezdětný strýc, nevlastní strýc, Luisa Pašek na Polubném a odkazujeme zchátralý větrný mlýn, jehož torzo, možná že už nejde ani o torzo, spíše několik kamenů, dnes nalezneme sto metrů severovýchodně od kostela Narození sv. Jana Křtitele v Polubném. Kameny zbyly po nezdařeném pokusu mlýn dostavět, a to roku 1830. Nebyl dostavěn proto, že v místě stavby stavitelé neměli větry. Tudíž je neměl ani Jakub. Vraťme se a posuďme zmíněnou dědicovu situaci. Bezradný z danajského odkazu utápí své strasti v korbelech v krčmě na Polubném a žije po dva roky z milodarů. Snaží se vymyslet něco, co by mu umožnilo vybřednout z ponižujícího stavu, ve kterém se nacházel. Šťastná náhoda, nebo prozřetelnost, to je náhodné setkání s vyhnancem, potomkem rudolfínských alchymistů, znajících výrobu čirého skla, ale, kteří nevěděli, co s ním. Čeněk z Vršku, tak se onen sklářský potomek jmenoval, postavil malou sklářskou pec a před-

18

V naší malebné zemi existuje tuze krásné místo. Čedičový útvar 744 m.n.m., od středověku proslulé naleziště drahých kamenů, místo dalekého rozhledu. Na vrcholu Riegrova turistická chata z roku 1928, po navrácení je nyní majetkem Klubu českých turistů a v roce 1996 prošla důkladnou rekonstrukcí. Nedaleko od ní je ocelová věž z roku 1995 s ochozem rozhledny ve výši 24 metrů, zbývající část 40 metrů vysoké konstrukce slouží jako vojenské zařízení. V jihozápadním svahu je studánka Radostná, zdroj vody pro vrchol. Ideální podmínky pro paragliding. Na severní straně jsou lyžařské terény. Drazí přátelé, sestry, bratři, milé děti. Jistě jste poznali, že onen čedičový útvar Českého ráje je Kozákov. Ano, a asi 18,64 mílí severozápadně je obec Kořenov. Ota Štanc st., Kořenov 8/2011

Mládežák Představme si malou, nezajímavou obec, jedno kde v Čechách. Malé místo, kouzelné svou šedivostí, tichem, vlhkem a prostorem pro dlouhé přemýšlení nad otázkami jsoucna. Když na takovém místě zastavíte svůj vůz a ze zadních sedadel berete černý deštník s mahagonovým madlem, začnete zákonitě přemýšlet. Přijmout takovou atmosféru a vlastně si odpočinout od racionálních myšlenkových pochodů, atributů a šibeničních termínů běžného života, nebo odehnat zdánlivou mlhu a najít téma? Ano, to je věc, která mě živí. Téma – jakékoliv. Šokující, strašlivé, příjemné, klidně i milé. Téma, které hledá citlivé ucho novináře. Rozvážné kroky tmavých, leč zářících bot dějinotvůrcových zastavuje dům, který se svým vzezřením vymyká. Ne snad stavebním řešením. Ale není zamčený, a venku je několik mladých osob zábavou tak zaměstnaných, že naprosto přehlížejí elegantní přítomnost literátovu. A tak se zrodilo téma. Díky neúnavným inves-

tigativním postupům autorovým vzniklo několik zápisků z týdne, který proměnil přinejmenším jednu budovu školy do podoby, než ji žáci před lety opustili. Nyní se pokusíme poodhalit motivy takové skupiny mládím hnaných děvčat a pánů.

Strašice nespí? Do zahrady budovy vjíždí bílý sportovní vůz. Nedlouho na to se začínají trousit ven tříčlenné skupinky. V ruce drží několik lejster, horečně telefonují a zkoumají dokumenty. Po chvíli zřejmě ti úspěšnější vyrážejí kamsi. Geodeti na zájezdu, chtělo by se říci. Jednu sleduji. Stále porovnávají realitu s lejstry. Nalézají občas nějaké balíčky. Hledají body podle GPS? Teorie o geodetech není úplně scestná, myslím si. Své sledování končím v okamžiku, kdy zaslechnu střelbu. Skupinu to příliš nevzrušuje. Nalezla kufr a řeší jeho zámky. Evidentně nemají žádná přístupová práva.

19

Kultura a vkus. Z oken budovy zní občas jednoduchá skladba, hraná zřejmě čtyřručně. Tuto však slýchám jen chvíli. Mladé geodety zřejmě mnohem více zaujala skladba druhá. Některé věci slyšíte pořád. Motor automobilu, vítr, zprávy o krizi a již nás tyto zvuky nevzrušují. Zvláštní, některé z hlavy nevytěsníte. A teorie o mladých geodetech? Ne, přátelé, ta již není platná.

Voda je dar. Z objektu občas vyjíždí zelené kombi. Vždy časně ráno, vzácně odpoledne. Druhé ráno jsem připraven a v hlubinně modrém sedanu jedu pomalu za vozem. Nejede rychle, nejede skoro vůbec. Z kombi vystupují dva mladíci a snad až příliš zranitelná dívka, napadá mne. Chovají se zvláštně. Šplhají na stromy, debatují, smáčejí chodidla ve vodě. Zkoumají své odrazy v hladině. Skupina v jakémsi režimu léčby, napadá mne další varianta. V tom si všimnu kamer. Takové jednání nemusí nutně znamenat žádné vodítko, vracím se k teorii nula.

Vztahy mladých zaráží. Ne však moc. Občas potkávám rozevlátého mladíka. Jednou s jednou slečnou. Pak zas s jinou. Dochází mi, že se jedná o muže ze zeleného kombi. Když jednoho odpoledne potkávám zmíněného v přítomnosti obou dam, začíná se rodit v mé hlavě

šílená teorie. A tak o ní ještě nemluvme. Tanec na louce, jak vášnivý, tak nesladěný, mi nezmíněnou úvahu snad jen potvrzuje. Občas se venku tito mladí lidé ukazují v legračních oblečcích. A tančí kolem doktorky, která je uprostřed. Z dalšího chování, zejména paní doktorky, usuzuji, že se opět musí jednat jen o další ze zvláštní zábavy současné mládeže.

Zločin není zločin vždy. Poslední večer je nevěrníkův zelený vůz odcizen. Po několika dramatických minutách vychází najevo, že k tomuto činu vedla fantazie mladíkových ctitelek. Šťastný muž, chtělo by se nejednomu pozorovateli říci. Ke svému sedanu odcházím s definitivním rozuzlením všech souvislostí. Jedná se nutně o manažerská dítka. Známe je pod termínem zlatá mládež. Ta, která vyhledávají nejrůznější vzrušení a zábavu v každém okamžiku. Maličko mě mrzí, že tato teorie vyplynula ve chvíli, kdy jsem si přečetl článek „Nudismus a bohatí“. Václav Minář Autor předchozích řádků se natolik shlédl ve svém úhlu pohledu a osobitém stylu, že nezmínil běžné, ale neméně důležité činnosti černošickosmíchovské mládeže, jako jsou procházky, hraní volejbalu, provozování dalších sportů a her, pořádání polštářových bitev, ale i večerní zamýšlení se nad tématy ze škatulky nazvané „mystika prakticky aneb o zbožnosti“. To abyste o nás nezískali mylný dojem. Nejsme „zlatá mládež“, necítíme se tak a snad tak ani nepůsobíme. Alžběta Šťastná

20

Svatba Tak už je to jasné, končí dohady a sázky – první svatbu v nové modlitebně bude mít Daniel Matulík s Majdou Ranšovou. A ještě k tomu opravdu velkou, neboť pozván je každý. Zvládneme to, nebo je to už příliš? Jak můžeme nakrmit tolik lidí? Kam je posadíme? Co to udělá s trávníkem? Teď už máme na všechny otázky odpověď. Dopadlo to dobře. Majda s Danem jsou svoji a my všichni rádi vzpomínáme na jejich velký den. Kdo tam byl? Kromě snoubenců a jejich početného příbuzenstva i celý náš sbor a mnozí ze Smíchova, přátelé a spolužáci snoubenců, část kapely Caktus showband, co s nimi hraje Dan, a taky zvědaví pocestní. Modlitebna úplně plná, stálo se i na chodbě. Svatebčany přivítala kapela svatebním pochodem v jazzové úpravě a slovem František Šimek, starosvat této svatby. Bratr kazatel Pavel Paluchník své kázání otevřel úvahou, jaký účel vlastně svatební kázání má, jestli natáhnout obřad nebo dohonit, co se nestihlo v předsvatební přípravě, nebo rozjitřit emoce, či snad upozornit na všechna nebezpečí, která číhají v manželství. Nebo možná žádný, protože se stejně nikdo nesoustředí? Přece však nerezignoval a promluvil. Po kázání pak již zaznělo to očekávané: Milý Danieli, zvolil sis Magdalenu, jejíž pravici ve své máš, aby byla tvou manželkou, a milá Magdaleno, zvolila sis Daniele, jehož pravici ve své držíš, aby byl tvým manželem. Oba snoubenci stvrdili sliby rozhodným Ano, takže manželství bylo možno prohlásit za právoplatné a nerozlučitelné. I prstýnky se našly včas, tak si je novomanželé mohli vyměnit a pak si konečně před napnutými zraky celého shromáždění dát první manželský polibek. Tím ale obřad nekončil, neboť ještě měli novomanželé přijmout požehnání, s pokorou, vkleče. Také zpěváci našeho sboru i zpěváci smíchovští přispěli svými písněmi k radosti novomanželů i všech svatebčanů. A už mohly začít gratulace – nejprve oficiální za oba sbory, pak poněkud rozverné od mládežníků. Ti nám převedli možné i nemožné situace ze života obou snoubenců před svatbou i po svatbě, a tak nám

o nich leccos prozradili. Nakonec starosvat vyslovil slavnostní přípitek a se snoubenci si za nás připil pohárem vína, pak pozval všechny na svatební hostinu. Hostina se konala na zahradě, kde byly připraveny slavnostně a překrásně vyzdobené stoly s květinovými dekoracemi a s mísami plnými lahůdek. Naši osvědčení grilovači Tomáš a Radko v bělostných uniformách neúnavně až do večera grilovali a grilovali a hosté si nabírali, co hrdlo ráčilo. Dostalo se i na hladové pocestné a ještě zbylo. Nálada byla opravdu veselá, jak se na svatbě sluší, k tomu přispěla svým dalším vystoupením skupina Caktus, ale i všichni, kdo svou přítomností dali najevo, že mají naše novomanžele rádi. Kdo tam byl, mohl si dosyta popovídat, dosyta se najíst i napít a vrchovatou měrou se radovat z Boží lásky, která nám připravila v životě tolik krásných a dobrých darů. Věříme, že naši milí, Majda a Dan, na tento den budou stále rádi vzpomínat. A my všichni též. Díky! Hana Šimková

21

Návštěva z poděbradského sboru Ani jsme si nestačili příliš vydechnout po náročné svatební akci a už je tady neděle, kdy přijíždějí do našeho sboru na návštěvu bratři a sestry z Poděbrad. Již dlouho jsme to plánovali, vlastně od doby, kdy jsme byli navštívit my je v jejich nově postavené modlitebně. Shromáždění zahájil náš kazatel br. Paluchník, aby po písni za klavírního doprovodu br. Bohumíra Touška a modlitbě předal slovo br. Petrovi Geldnerovi, kazateli sboru z Poděbrad. Ten nejprve názorně na příkladu bramborového salátu především dětem přiblížil, že každý druh z nejrůznější zeleniny i ovoce, které do něj dáváme, sice má často zcela odlišnou barvu i ne vždy příjemnou chuť, ale přesto nám salát jako celek může velmi dobře chutnat. A právě tak je to i s jednotou v církvi. Nejsme a ani nemáme být všichni stejní, a přesto můžeme jako celek, jako Boží církev, působit harmonicky, tak, jak to Pán Bůh zamýšlel. Navazující kázání poděbradského kazatele se soustředilo na téma jednoty v církvi podle 4. kapitoly epištoly Efezským 1. až 6. verš, kde apoštol Pavel nás křesťany nabádá, abychom usilovali o jednotu.

Proč o ní máme usilovat? Právě proto, že je jen jediný Bůh, jeden jediný Spasitel, jeden jediný Duch. Právě tento trojjediný Bůh, který nás povolal ze tmy do světla, nás zahrnul do své rodiny. Smyslem jednoty není uniformita, ale právě dobrý/chutný výsledek, který se rodí v rozmanitosti dané různými obdarováními, která všechna mají sloužit jednomu cíli. Proč je tedy tolik různých církví? Ano, jsou různé církve s různými důrazy, ale jen jedna neviditelná Boží církev. Jen Pán

22

Bůh ví, kdo do té jeho jedné církve patří a kdo je jen návštěvníkem bohoslužeb. Naším úkolem není na rozdělení mezi církvemi hořekovat, ale usilovat o smíření, o nápravu, o jednotu s pokorou a s modlitbou. Začněme s tím již dnes. Pán Ježíš nám k tomu dal ten nejlepší příklad sebeobětování, pokory, služby. Naším úkolem je Ho následovat. Po skončení společného shromáždění a krátké pauze si někteří zájemci vyslechli stručný příběh naší stavby, zatímco jiní se v rozhovoru rozptýlili po modlitebně i okolí. Přesně v poledne nás pak čekal společný oběd v soukromém pivovaru MMX v Letech, kde mnohé rozhovory ještě pokračovaly. Žel, postupný nástup deště mnohé odradil od dalšího trochu sportovnějšího programu tvořeného vycházkou a prohlídkou Solvayových lomů nedaleko obce Bubovice, takže účastníci výletu značně prořídli. Vskutku, vycházka byla jen pro ty se silnější náturou zejména z řad mládeže, kteří museli překonat i vydatný liják, aby pak totálně promočení naslouchali zasvěcenému výkladu o historii vápencového lomu. Pro některé byla zlatým hřebem projíždka důlní úzkokolejkou za vydatného halekání a blýskání fotoaparátů, pro jiné pak sladké občerstvení a káva, připravené našimi milými sestrami po návratu z výletu. Zde bylo možné také skonzumovat i dar poděbradských – lázeňské oplatky. Tak na jejich i naše zdraví… Petr Košťák

KONCERT JANY SÝKOROVÉ „Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť jest divné věci učinil. Zvuk vydejte, prozpěvujte a žalmy zpívejte.“ Žalm 98:1,4

paní Jana Sýkorová svým úchvatným podáním mimořádně citlivě vyjádřila. Část koncertu byla věnována 9. části oratoria Dvořákovy Stabat mater, árii slepé matky z opery La Gioconda od Amilcara Ponchielliho a árii Feneny z opery Nabucco Giuseppe Verdiho. Vděčné publikum se dočkalo i několika přídavků z Bizetovy Carmen, Smetanova Tajemství a klavírního přídavku mistra Šarouna.

Další z řady mimořádných akcí, pořádaných sborem Církve bratrské v Černošicích, bylo koncertní vystoupení paní Jany Sýkorové, sólistky Státní opery Praha, za klavírního doprovodu koncertního mistra prof. Jaroslava Šarouna 21. října 2011 ve velkém sále naší modlitebny. Oba umělci vyjádřili potěšení nad možností účinkovat v tomto, pro ně dosud neznámém, objektu. Stavbu modlitebny od počátku sledovali a blahopřejí občanům Černošic, že touto stavbou získali povznášející duchovní prostor, který slouží i ke koncertním vystoupením. Jako podporu aktivit našeho sboru se zřekli honoráře s tím, že výtěžek ze vstupného věnovali našemu společenství. Hlavní částí koncertu byly Biblické písně Antonína Dvořáka na texty z Knihy žalmů v překladu Bible kralické. Dvořák je znám jako silně věřící člověk s upřímným vztahem k Bohu a Biblické písně jsou proto dílem velice intimním. Toto vše

Nadšení přítomných bylo oprávněně veliké. Rozcházeli jsme se s přáním podobné setkání opakovat. Oba umělci nám svoji účast přislíbili. Záleží na jejich časových možnostech. Děkujeme. Milada Štancová

23

Zaskočen radostí Neděle 27. listopadu 2011, první výročí nové modlitebny. Co od připomenutí této události čekat? Možná jsem nebyl jediný nervózní, jak vyzní tato slavnost. Komu a čemu bude nakonec vzdána největší chvála a dík v našich srdcích? Ladným křivkám této mušle či archy? Genialitě pana architekta? Mnoha štědrým dárcům, kteří přispěli? Umu stavební firmy? Obětavým sestrám a bratřím, kteří obětovali kus svého života pro realizování tohoto díla? Jak lehce se od biblické vděčnosti za věrné služebníky a podařené dílo sklouzne k nekritickému uctívání věcí a lidí místo Pána Boha!

Během celého sborového dne k prvnímu výročí postavení modlitebny jsem však prožíval velkou radost. Byla to radost nečekaná, nepřipravená a vtipem nevybuzená. Připadal jsem si jak C. S. Lewis, který něco podobného prožil a popsal v knize „Zaskočen radostí“. Byl jsem zaskočen radostí ze společenství, které nám Pán Bůh dal.

24

Radostí z Boží stavby, která je v Něm pevně spojena. Častá modlitba kazatele po kázání bývá, aby Pán Bůh dal posluchačům zapomenout na to, co zase řekl v kázání špatně, nevhodně a neuměle. A naopak, aby nezapadlo to, co řečeno být mělo. Ono totiž někdy spadne do trní i to slovo, které nám Pán Bůh říci chtěl. Najednou jsem sám byl ten, který zapomněl na to, o čem kázal, a Pán Bůh mu to musel připomenout. Když jsem seděl u jednoho ze stolků a krmil sebe i Šimona jedním z (několika…) výborných řízků a salátů, mohl jsem pozorovat společenství kolem sebe. Bylo nás mnoho a všechny generace. Sedělo se a stálo, kde se dalo. V malém sále, na chodbě, v kavárně. Při bližším pohledu jsem si najednou uvědomil to, že u mnoha stolů seděli lidé, které jsem ještě před půlrokem neznal. A co víc, tito byli v živém rozhovoru obklopeni lidmi z našeho sboru! Tak přirozené, nenápadné, obyčejné, a tak krásné. Dopoledne jsem kázal o církvi, která je tvořena

lidmi, kteří si pamatují to, že i oni dříve byli cizinci. To nás vede k pokoře a neprosazování sebe a k otevřenosti všem dalším hostům, cizincům. Nechceme tvořit vnitřní kruhy, kam se z vnějšku nikdo nedostane. Začal odpolední program vděčnosti. A byl jsem zaskočen radostí podruhé. Skvěle nás v písních doprovázela netradiční hudební skupina. Odpoledne se neslo v otevřeném a radostném duchu. Z přislíbených 4 příspěvků se stala šňůra 7 spontánních vystoupení bratří a sester. Zazněla upřímná slova i od těch, které neslýcháme často veřejně mluvit. Především mě ale hluboce oslovil onen duch, ve kterém se příspěvky nesly – duch jednoty a pokoje spočívající v pokoře před naším Ježíšem Kristem, který nás

v roce minulém i těch mnoha předcházejících vedl svým svrchovaným způsobem. Pán Bůh mi znovu připomněl dopolední kázaný text z Ef 2,11-22, ale tentokrát ne jako psaný text, ale jako neuvěřitelně živý obraz. Jak tedy sborový den vyzněl? Snad nejlépe odpovím za sebe tím, že jsem v tu neděli nemohl dlouho usnout. Uslyšel jsem totiž v ten den své vlastní kázání ve třech podáních za sebou. A to tedy byla pořádná porce na trávení (stejně jako ty řízky). Vděčnost Bohu z živé Boží stavby a radost z celé neděle ne a ne vyprchat. Pavel Paluchník

25

KALEIDOSKOP událostí, zážitků, vzpomínek… Modlitebna a její role v obci

Oboroh v modlitebně – 5. 12.2010

Co vše by měla církev ve společnosti dělat? Co podporovat? Jaké akce v modlitebně hostit? Bezpochyby hlavním účelem modlitebny jsou bohoslužby a duchovní aktivity místního sboru. A co tehdy, pokud se prostory modlitebny užívají i pro některé další kulturní akce necírkevní? Má to smysl? Není to špatně? Osobně si této možnosti vážím. Protože tak otevíráme prostory širší veřejnosti z Černošic a regionu, tedy často i lidem, kteří by k nám jinak zatím nepřišli. Je dobře, když si mohou hosté spojit s Církví bratrskou i kvalitní kulturní program. Je dobře, když uvidí, že chceme být součástí života v naší obci. Je velmi dobře, když církev takto buduje hlubší vztahy a spolupráci se spoluobčany v obci, navazuje nové kontakty s vedením města a otevírá se dialogu. Je velmi dobře, když i na těchto „cizích“ akcích smí zaznít naše uvítání a pozvání na bohoslužby. V roce 2011 tak proběhly dva koncerty ZUŠ Černošice, jeden ze ZUŠ Dobřichovice a další dva koncerty obou uměleckých škol se chystají v adventu. Zazpívaly a zahrály u nás černošické Brécy a dětský pěvecký soubor Chorus Angelus, který zazpívá i v adventu. Chystá se také (3. prosince) představení pěveckého sboru Collumbella z Gymnázia Oty Pavla v Radotíně. Pokud k tomu přičteme i další naším sborem pořádané koncerty Oboroh a Quonab Qartet, vystoupení Marka Šedivého a Jakuba Fišera, koncert Jany Sýkorové a Jaroslava Šarouna či vánoční vystoupení naší besídky a pěveckého sboru (18. prosince) v rámci městem pořádané akce Černošický advent, smíme povědět, že modlitebna se stává místem, kam lidé z obce rádi a často přicházejí. Kéž by i tento rozměr působení našeho sboru vedl k oslavě Boží.

Nebývá zvykem, že by se v modlitebnách na stupínku stavěly seníky. A už vůbec je na pováženou je budovat ve zbrusu nové a čisté modlitebně. Slovo „Oboroh“ podle slovníku skutečně znamená primitivní přístřeší se čtyřmi rohy a střechou, které slouží jako krmelec a přístřeší pro zvěř. V našem případě šlo o přístřešek, který byl tvořen čtyřmi muzikanty křesťanské folkrockové kapely z východních Čech, kteří za 22 let svého účinkování odehráli přes 800 koncertů. Sál modlitebny se 4. prosince naplnil 80 platícími diváky s různým očekáváním. Nelze popřít, že uspořádání koncertu sledovalo i jeden prozaický cíl – zjistit, co vše nový sál z hlediska akustiky snese. A výsledek? Jakkoliv se potvrdila potřeba dalších akustických úprav, jež by snížily dlouhý dozvuk sálu, ukázalo se, že v modlitebně je opravdu možné pořádat hudební akce i tohoto žánru. Podstatnější však je hodnocení koncertu jako takového. Myslím, že hudební přístřešek

Pavel Paluchník

26

Oborohu primitivní nebyl a i po obsahové stránce mohl posluchače nově oslovit prastarými biblickými texty především zhudebněných žalmů. Druhou adventní sobotu roku 2010 skupinu Oboroh velmi zdařile doprovázel smyčcový kvartet Quonab Quartet pod vedením Pavla Jandejska, vysvěceného katolického kněze a vynikajícího houslisty. Osobně mě potěšil právě výsledek

spojení těchto na první pohled neslučitelných hudebních těles. Smyčcové kvarteto dokázalo krásně zjemnit a dokreslit někdy strozší aranžmá folkrockové kapely. I díky tomu byl poměrně dlouhý koncert (kolem 120 minut) pro zúčastněné příjemným a obohacujícím zážitkem. Pavel Paluchník

Půlnoční (2010) překvapila Když jsme se více než před rokem na staršovstvu rozhodovali, zda uspořádat v naší nové modlitebně půlnoční bohoslužbu, neměli jsme úplně jasno, jak se vydaří. I nyní, téměř rok poté, si stále jasně vybavuji, že se povedla. Mým prvním překvapením bylo, že proti jejímu uskutečnění bratři katolíci nic nenamítali a jako konkurenční projekt ke své tradiční štědrovečerní „Rybovce“ naši půlnoční nevnímali. Druhým překvapením bylo, kolik lidí o půlnoci na Štědrý den nespí. Těsně před půlnocí jinak ztichlé ulice na Vráži ožily přicházejícími i přijíždějícími. K mé velké radosti nás návštěvníci přečíslili. Třetí překvapení se konalo v průběhu celé půlnoční. Program, který se mohl na první pohled zdát trochu nesourodý, byl obecně velmi dobře přijímán. Pavlovu slovu lidé pozorně naslouchali, pozvaná zpěvačka si vysloužila aplaus a našemu pěveckému sborečku se velmi povedla i šestihlasá anglická koleda, která snadná rozhodně nebyla. Největší překvapení jsem ale zažil v osobní rovině. Pravidelně na různé akce sboru zvu naše sousedy. Mnohokráte mi slíbili, že přijdou, ale kromě jedněch, kteří jsou velmi upřímnými křesťany, se téměř nikdo na žádné akci neukázal. Jen jednu starší dámu jsem nikdy předtím moc nezval. Nejevila se k naší rodině nijak zvlášť přátelsky, po pravdě řečeno, soužití bývalo spíš problémové. Právě jsem se vracel ze sboru třímaje v ruce parádní pozvánky na půlnoční, když jsem onu dámu potkal. Řekl jsem si, že nemám co ztratit, a jako k člověku, který potřebuje Boží milost, jsem se k ní obrátil a pozvánku jí dal. Nevěřil jsem však, že přijde. Jediná z pozvaných sousedů opravdu přišla. A z toho plyne další překvapení,

jak my, kteří s Bohem chodíme již dlouho, můžeme být zabednění. Jak stále nechápeme Boží moc a jeho cesty. Opět jsem musel v pokoře vyznat: „Pane, jsi ještě větší, než si dovedu představit.“ Po konci půlnoční bohoslužby jsme s Pavlem stáli u dveří a prožívali poslední překvapení večera. Téměř všichni odcházeli dojati, tiskli nám ruce a děkovali. Něco takového jsem ještě nezažil. Dnes se můžeme těšit na již „tradiční“ půlnoční. Nebojme se pozvat naše známé a blízké na program, když naše modlitebna není již tak žhavá novinka jako před rokem. Jan Drahokoupil

Nedělní bohoslužba 6. března 2011 byla výjimečná. Hned v úvodu bohoslužby jsme pozorně poslouchali a sledovali názorné oslovení dětí Oty Štance ml. tématem o houbě, která aby mohla nasát vodu, potřebuje být nejprve vyždímána – křesťan toužebně nasávající Boží slovo je pouze ten, který v týdnu podle Božího slova žije, vydává se, ždíme se. Zazpívali nám také naše nejmenší děti svou prosbu o moudrost, lásku a víru, abychom se poté všichni soustředili především na slavnostní chvíli uzavírání členských slibů. Pro sbor je vždy velkou událostí, když jsou do společenství přijímáni noví členové. Ne snad proto, že členové církve jsou něco víc než nečlenové. Ani proto, že bychom chtěli budovat jakýsi klub lidí dokonalých. Ne, za členy sboru jsou přijímáni lidé zásadně nedokonalí – tedy ti, kteří si svou nedokonalost nejen uvědomují, ale také ji pokorně vydávají do rukou Pánu Ježíši. Veřejné vyznání víry v trojjediného Boha a složení členského slibu snahy poslušného následování Krista

27

v konkrétním křesťanském společenství jsou tím nejvýmluvnějším kázáním o tom, že víra v Krista není nezávaznou sólovou životní cestou jednotlivce. V neděli 6. března jsme tak byli svědky přijímání za členy Miroslava a Jarmily Klimešových, kteří již léta chodí do našeho společenství a takto se rozhodli stvrdit, že chtějí tvořit jednu duchovní rodinu s černošickým sborem ve zlém i dobrém, v radostech i starostech, ve sdílení vzájemných obdarování i v zodpovědnosti jeden vůči druhému. Také stávající členové sboru slibovali totéž Jarmile a Mirkovi. K tématu duchovní svobody, která člověka zavazuje, znělo i kázání uzavírající cyklus výkladů listu Galatským a totéž jsme si i prakticky uvědomovali při společném stolování s Kristem při slavení památky Jeho poslední večeře s učedníky. Bohoslužba 6. března tak byla velmi radostná, bohatá a trochu delší než obvykle. Potěšující byl i pohled do téměř zcela zaplněného sálu, kde „domácí“ byli tentokrát skoro v menšině. Děkujeme Pánu Bohu s prosbou: kéž by takových nedělí bylo ještě více! Pavel Paluchník

Alaska, země medvěda Dva bratři ze sboru, Michael Trezzi a Tomáš Hejzlar, natočili při své návštěvě daleké Aljašky na podzim roku 2009 poutavý cestopis. Premiéry filmu jsme se dočkali po roce v naší modlitebně v Černošicích. Film popisuje zatím nedotčená místa přírody jako mistrné dílo Stvořitele. Autoři

28

se snažili zmapovat život medvědů, losů, ale také lidí, kteří se rozhodli dát přednost životu v divočině. Rozsáhlé pustiny, zlaté doly a ticho. Daleko od civilizace člověk prožívá ztišení a úctu. Úchvatné přírodní scenérie provází diváka po celou dobu projekce filmu. Taková je prostě Alaska. Tomáš Hejzlar

Křestní bohoslužba 5.6. 2011 Byla to bohoslužba, při které byl pokřtěn Dan Matulík, a byla to neděle, což se mi zdálo zajímavé, tak jsem si to zapamatoval. Dan se rozhodl pro patrně nejdobrodružnější způsob křtu, totiž ponořením. Černošická modlitebna je pro tento účel vybavena mělkým bazénkem nepravidelného tvaru, snadno a rychle přístupným z hlavního sálu. Návštěvníci bohoslužby, kterých nebylo málo, přístupnosti využili a kolem trojúhelného baptisteria utvořili hranatý kruh, aby mohli křtu, vykonanému Pavlem

V září přišly děti do „Loďky“ vyplašené, nezvyklé kolektivu, maličké. Během jednoho měsíce si však velmi dobře zvykly na nové prostředí (víceméně bez pláče), paní učitelky, kamarády, nový režim, cvičení, zpívání, tvoření, povídání, pohádky, biblické příběhy, chození ve dvojicích, delší výlety, poslouchání a spoustu dalšího. Teď už děti říkají: náš kostelíček, naše paní učitelka, můj kamarád a to jsem udělal sám!

Paluchníkem, přihlížet a být přítomni společným modlitbám či se k nim i připojit. Zřejmě za celý černošický sbor přeji Danovi v životě hodně Božího požehnání. Ondřej Minář

Klub Loďka Ráda bych se s Vámi podělila o první novinky z klubu „Loďka“, křesťanské dopolední „miniškoličky“. Ta, jak asi víte, začala svůj provoz v září 2011 v malém sále naší modlitebny. Za to, zda vůbec s klubem začít, jsem dlouho prosila Pána Boha. Nebyla jsem si jistá z mnoha osobních, organizačních i duchovních důvodů. Zvládnu to? Sama ne! Nakonec jsem si určila podmínky, za kterých do toho půjdu: 1) podpora staršovstva, 2) věřící kolegyně, které nebude vadit malý pracovní úvazek, 3) alespoň 7 dětí, 4) praktické zkonkretizování vize. V krátkém čase byly všechny podmínky splněny.

Také rodiče zprvu nevěděli, co mají očekávat, co si vlastně představit pod pojmem „křesťanská“. Jsem ráda, že důvěru se podařilo získat, dětí přibylo a stávající rozšířily docházku. Nyní je v klubu 13 zapsaných dětí (z našeho sboru jedno). Snažíme se věrně a srozumitelně předávat dětem první informace o tom, že vše stvořil Bůh, že mu na nás záleží a chce nám být blízko. Když např. děti slyší o Evě a hadovi v Ráji, dopředu se bojí, co Eva udělá, chápou smysl příběhu. Rodiče se každý den dozvídají o našem programu z komunikačního sešitu. Takže díky Bohu. Kéž by Pán Bůh dal, aby naše kapička evangelia nezapadla. Děkuji za všechnu pomoc a prosím za modlitební podporu. Alena Ranšová

29

Koncert Jakuba Fišera a Marka Šedivého V sobotu 1. října 2011 se uskutečnil zajímavý koncert dvou sólistů, Marka Šedivého (*1987) a Jakuba Fišera (*1986). Oba dva mladí umělci studují na Akademii múzických umění v Praze. Přes svoje mládí mají za sebou celou řadu úspěchů na soutěžích a vystoupeních jak doma, tak i v zahraničí. V zajímavém programu zazněla díla Ludwiga van Beethovena – sonáta pro klavír a housle c moll op. 30 č. 2, Clauda Debussyho – sonáta pro housle a klavír g moll, Antonína Dvořáka – Romantické kusy pro housle a klavír a Bedřicha Smetany – Z domoviny (dvě dueta pro housle a klavír). Výtěžek koncertu byl věnován na podporu sboru Církve bratrské v Černošicích. Tomáš Hejzlar

Hrabě Zinzendorf – síla přesvědčení V sobotu 5. listopadu uspořádal klub Ararat promítání dokumentárního filmu Hrabě Zinzendorf. V hledišti v hlavním sále se sešlo 19 diváků, z toho 2 osoby, které nevídáme v neděli na bohoslužbách. Po produkci jsme byli pozváni ještě na malé občerstvení. Hrabě Zinzendorf – síla přesvědčení je snímek z dílny České televize z roku 2010, který pojed-

30

nává o životě hraběte Nikolause Ludwiga von Zinzendorf, formování Moravské církve a o počátcích její misie. Zinzendorf žil v letech 1700 až 1760. Narodil se v Německu a po smrti otce vyrůstal u babičky, která ho vychovávala s důrazem na křesťanské hodnoty a především na vzdělání. Jako malý si četl Bibli a hrál na kazatele. Pod tlakem šlechtické rodiny vystudoval práva a začal pracovat jako poradce na císařském dvoře v Drážďanech. Zvrat do jeho života přinesla návštěva galerie, kde spatřil obraz umučeného Krista, pod kterým byl nápis: To jsem udělal já pro tebe, co uděláš ty pro mě? Zinzendorf začal přes nevoli rodiny na svém panství přijímat náboženské uprchlíky z Moravy. Daroval jim půdu a dovolil, aby si stavěli domy a věnovali se řemeslu či zemědělství. Tak vznikla obec Herrnhut (Ochranov) a později i Herrnhaag. Moravští křesťané navazovali na tradici Jednoty bratrské, což je pojí s naší církví. Moravská církev začala vysílat misionáře do nejrůznějších koutů světa, k otrokům do Afriky, indiánům do severní Ameriky nebo i k Eskymákům do Grónska. Misionáři odjížděli s vědomím, že je pravděpodobně čeká smrt, přesto byl dobrovolníků stále dostatek. Ocenila jsem, že hlavní postava nebyla v dokumentu vylíčena jako dokonalá. Hrabě byl představen jako velmi nepraktický člověk, bez pomoci své ženy by údajně rychle zbankrotoval a jistě by nebyl schopen řídit rozsáhlé misijní projekty. Také byl zmíněn Zinzendorfův přístup k první manželce – očekával od ní, že bude do služby v církvi a misii zapojena ve stejné míře jako on, ačkoliv se zároveň starala o rodinu čí-

tající 12 dětí. Zrovna tak komunita Moravské církve nebyla podle filmu dokonalým společenstvím. V Herrnhaagu došlo ke zvláštnímu poblouznění a odtržení od reality, které vedlo k různým prapodivným praktikám a v důsledku k zániku obce. Z filmu jsem si odnesla řadu zajímavých informací (misie do Grónska, Herrnhaag) a hlavně výrok: To jsem udělal já pro tebe, co uděláš ty pro mě?

Požehnání Johanky Paluchníkové Maminka Štěpánka s Johankou v náručí a tatínek Pavel se Šimonem u nohou předložili dne 30. října 2011 při nedělní bohoslužbě celebrované bratrem kazatelem Broňkem Matulíkem ze Smíchovského sboru CB svého drobečka, s holčičí vystrojeností, k Božímu požehnání.

Věra Šťastná ml.

Všechny barvy Afriky V sobotu 19. listopadu jsme se vydali za dobrodružstvím do daleké Afriky. Známý sborový cestovatel Michael Trezzi nás během večera protáhl napříč africkým kontinentem od severu k jihu. Navštívili jsme devět států a najezdili při tom cel-

Po požehnání kazatelem následovaly modlitby rodičů a doplněny byly přímluvnou modlitbou, kterou za celý černošický sbor přednesl bratr starší Tomáš Hejzlar. Přejeme rodičům radost z Johanky, Boží blízkost a lásku všech, se kterými se Johanka v životě potká. Otakar Štanc st.

KŘIŽOVATKY 2011 kem 29 995 km. Stihli jsme to v pohodlí velkého sálu modlitebny zhruba za hodinu. To Michael (zpočátku s celou rodinou, později už jen za doprovodu manželky Dany – v každé výpravě musí být jeden zodpovědný) musel do Afriky opakovaně (prý až osmkrát, ale potvrzené to není). Během těchto výprav pilně fotografoval a musíme uznat, že se to docela naučil, protože nám předvedl pásmo překrásných snímků krajiny, zvířeny i lidských obyvatel černého kontinentu. Tak kam to bude příště? Radko Šťastný

Sedm zastavení, sedm témat kurzu „Křižovatky“, sedm závažných zamyšlení pro účastníky večerů, které byly otevřené lidem nejen různých konfesí, ale i lidem bez vyznání, hledajících smysl pozemského bytí. Přednášející se spolu s posluchači pokusili o hledání odpovědí na náročné otázky, které jsou křižovatkami pro každého člověka hledajícího Boží cesty ve společnosti duchovně bídačené, s porušenou politickou tolerancí, zamlženými ekonomickými vztahy, s předstíranými krizemi, či krizemi uměle vyvolávanými, narůstající kriminalitou, zdraví a životy ohrožujícími závislostmi, komunikační absencí, citovou vyprahlostí, prázd-

31

notou, rezignací. Společnosti postrádající životadárný duchovní prostor pro víru, naději a lásku, skutečnou svobodu člověka, kdy lidský jedinec marně čeká na milosrdný klid a pohlazení. Probíraná témata se těšila značnému zájmu zúčastněných přesahujících počty účastníků pravidelných biblických hodin, konajících se každou středu v l9.00 hod., které tento kurz na čas nahradil. Probíhal od 5. října do l6. listopadu. Probírána byla následující témata. Tři, která přednesl náš kazatel Mgr. Pavel Paluchník: „Největší bestseller všech dob“ (Bible jako věrohodný informační zdroj o Bohu), „Ten, od jehož narození počítáme letopočet“ (Byl Ježíš něco víc než dobrý člověk?), a „Křesťanství má jednu velkou slabinu: křesťany!“ (Nešlo by to bez církve?). David Novák MTh. se věnoval otázce „Co Bůh dělá, když nic nedělá?“ (Proč dobrý Bůh dopouští tolik zla?), doc. Pavel Hošek, Th.D., vedl večer s otázkou „Jediná cesta nebo jedna z cest?“ (Stojí křesťanství za prozkoumání?), Mgr. Matěj Hájek zaujal zamyšlením na téma „Poprava nevinného a problém prázdného hrobu.“ (Proč Bůh nechal svého syna trpět? Je vzkříšení Krista pro víru důležité?) a tématu šestého večera se věnoval předseda Rady Církve bratrské Ing. Daniel Fajfr, MTh., „Co je to osobní víra a jak vzniká?“ (Odvaha spolehnout se a důvěřovat). Ti, kteří kurz, možná lépe seminář „Křižovatky“ absolvovali, prožili nejen milá večerní obecenství se závěrečnými otázkami k jednotlivým lektorům, ale odnášeli si i řadu námětů k přemýšlení, mnoho otázek, na které si má odpovědět každý sám. „Křižovatky 2011“ jsou tedy za námi. Škoda. Osobně bych se přimlouval, a jak jsem zjistil, že nejen já, aby se podobné typy večerů opakovaly v podzimních měsících každého roku, a proto se spolu se sestrami a bratřími těšíme na „Křižovatky 2012“. Zkusme se za to modlit. Otakar Štanc st.

Stůj noho, posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš... Dovolil jsem si vypůjčit tento verš od tvůrce, který se podílel na obrození české kultury a její

32

slovesnosti a takto mu vzdát hold vždy, když vstupujeme do právě před rokem dokončeného architektonického skvostu – „Bílé modlitebny Církve bratrské“. Přál bych si, abychom se k ní všichni trvale obraceli a ona nám umožňovala vést naše kroky k přípravě půdy, kde dosud nelze zasíti pro samý kámen nebo úhor. Skutečnost, že se daří tuto trnitou cestu uskutečňovat, je dána v prvé řadě přístupem kazatele a všech obětavých členů stávajícího staršovstva. Je potěšující, že mohu již dnes uvést hmatatelně něco z těchto počinů. Dovoluji si proto vybrat pouze některé z akcí, které v tomto domě Páně proběhly a jistě nás všechny ve skrytu duše oslovily. Naplnění přináší především každé vystoupení zdejšího pěveckého sboru, chvíle strávené nad Biblí, přednáška Země neklidná, hudební koncerty různého žánrového zaměření, probíhající cyklus přednášek pod názvem Křižovatky. Zejména hudební koncerty si získávají stále větší oblibu a popularitu i u veřejnosti z blízkého okolí. Přesvědčuje mne o tom narůstající počet vděčných posluchačů. Nerad bych některý z koncertů upřednostňoval, neboť všechny jsou na vysoké úrovni, se špičkovými interprety a připravovány s velikou pečlivostí. Jistě ještě dnes návštěvníci těchto koncertů nosí ve svém nitru alespoň střípky z obrazu nebo imaginární mozaiky z přednesených děl hudebních velikánů, jako byli Ludwig van Beethoven, Claude Debussy, Bedřich Smetana či Antonín Dvořák. Velice si vážím všech těch, kteří nesli veškerou tíhu příprav daných koncertů z hlediska jejich obsahu a výběru jednotlivých interpretů. Díky koncertním mistrům – houslistovi Jakubu Fišerovi a klavíristovi Marku Šedivému jsme mohli prožít a cítit velikou hudebnost, zpěvnost, šarm, melancholii, barevnost a pohádkovost v přednesených dílech. Všichni, kteří připravovali tyto koncerty vážné hudby, tímto počinem důstojně připomenuli i 170. výročí narození Antonína Dvořáka. Velikost jeho hudebního ducha mohli posluchači také barvitě vycítit z jeho Biblických písní přednesených sólistkou Státní opery Praha, Janou Sýkorovou. František Kopecký

Ze staršovstva Rok práce staršovstva přinesl více, než by se čekalo. Od vydání posledního čísla Sborového života v Berounce proteklo už hodně vody. Konkrétně zde budeme hovořit o činnosti staršovstva od října 2010 do začátku listopadu 2011. V době zahájení provozu nové modlitebny a v prvním pololetí 2011 byla zkrácena perioda pravidelných setkávání staršovstva na tři týdny. Navíc se staršovstvo scházelo k řešení akutních věcí i mimo tento rámec.

Karolína, Mikuláš a Emílie Hubáčkovi přestoupili k 1. 9. 2011 do našeho sboru z CB Dejvice. Ke konci roku se staršovstvo intenzivně zabývalo i rozhodnutím obou rodin Steblových přestěhovat se do Liberce. Ptali jsme se, zda lze jejich rozhodnutí ještě změnit, protože jsme si všichni Steblovi velice oblíbili a vážili si jejich zapojení do mnoha oblastí práce ve sboru. Milost našeho Pána nás však naplňuje pokojem. Pán dokáže cokoli použít k tomu, aby bylo zvěstováno Boží království. Víme, že Steblovi jsou již v liberec-

Zaznamenali jsme poměrně velký pohyb v členské základně Klíčovým bodem každého jednání staršovstva jsou lidé, kteří přichází do našeho sboru. V tomto radostném období, kdy jsme směli přijmout řadu nových členů a sledovali jsme růst bratří a sester ve víře, jsme byli konfrontováni i s rozhodnutím jiných členů našeho sboru se přestěhovat jinam. Jak se tedy změnila sborová rodina po uplynulém roce? Posledním přijímaným členem ve staré modlitebně byla v neděli 14. listopadu 2010 Bětka Šťastná. Staršovstvo mělo velkou radost z Bětčina upřímného vyznání vedoucího ke křtu a připojení se k viditelné církvi. Prvním členem přijímaným v nové modlitebně se stal Ota Štanc ml. Sérii setkávání s kazatelem Pavlem Paluchníkem v rámci přípravy na členství v církvi dokončili také Mirek a Jarmila Klimešovi. Po rozhovorech staršovstvo přijalo oba manžele do sboru. Slavnostní členský slib obou manželů proběhl v neděli 6. března 2011. Dalšími novými členy našeho sboru se stali Mirek Klimeš mladší a Ondřej Minář. Přípravou ke křtu a rozhovory ve staršovstvu prošel i Daniel Matulík. Křest a vstup Daniele do sboru proběhl v neděli 5. června. Máme velkou radost, že se rodina sboru takto rozrůstá. Do našeho shromáždění také začali chodit manželé Košťákovi st. a manželé Trezziovi, kteří byli členy v jiných sborech CB, stejně jako Jonatan Hejzlar. Velká rodina – Aleš, Olga a děti

kém sboru zapojeni do aktivní služby, a věříme, že Pán požehná na novém místě jim i těm, kterým budou sloužit. Ptáme se ale i nyní, zda jsme jako staršovstvo a sbor vnímaví k potřebám našich členů. Nezanedbáváme budování našich vztahů? Buďme vnímaví k tomu, co se okolo nás děje, modleme se za naše bratry a sestry a aktivně se o ně zajímejme! Usilujme o vyváření vztahů důvěry ve společenství. Od otevření nové modlitebny často přicházejí do našich shromáždění noví lidé. Mnoho z nich jsme ani nepozvali a Pán je nám sám poslal do cesty. Staršovstvo vede rozhovory s těmi, kteří k nám pravidelně chodí. Abychom podpořili růst nových lidí ve víře, zvažujeme zahájit pravidelné biblické vyučování, kterého se budou moci účastnit nově příchozí společně s těmi, kteří se připravují ke křtu, resp. ke vstupu do sboru.

33

Svatby Staršovstvo se několikrát setkalo se snoubenci Danem Matulíkem a Majdou Ranšovou, kteří se vzali v modlitebně v Černošicích 10. září 2011. Tato první svatba v nové modlitebně byla nejen zážitkem, ale i svědectvím pro mnoho lidí, kteří na svatbu přišli a jinak by se pravděpodobně na bohoslužbách neukázali. Mohli tak slyšet Slovo a být jím zasaženi. Staršovstvo se také setkalo s Ondřejem Šimkem a Věrou Šťastnou, kteří požádali o uzavření sňatku ve sboru 3.3. 2012. Kazatel Pavel Paluchník a jeho manželka se nyní se snoubenci pravidelně setkávají při předmanželské přípravě.

Proměny ve službě Nejpodstatnější částí práce staršovstva je podle našeho vnímání péče o duchovní růst sboru. Abychom toto poslání mohli naplňovat, neobejdeme se bez řady služeb a oddaných služebníků. Růst sboru a situace v nové modlitebně umožnily pokračovat v činnostech, které jsme již dělali, a rovněž zahájit nové aktivity. Některé služby si nová situace dokonce vynutila. Je pouze obrovská Boží milost, že lidé ochotní k práci ve sboru nechybí. Pro další je však dostatek příležitostí.

Stálá služba Důležité služby, které se věnují rozvoji jednotlivých skupin lidí, jsou nyní díky Pánu pokryty, a to i lidmi, kteří do sboru nově přišli. Můžeme také pokračovat v modlitebních

34

setkáváních před nedělními bohoslužbami i v týdnu ve skupinkách (maminky a mladé rodiny). I služba slovíček pro děti dnes zahrnuje podstatně více přispívajících. Zintenzivnila se služba hudbou – máme více doprovázejících hudebníků a i pěvecký sbor zpívá častěji. Pokračují i další služby jako údržba zahrady či příprava občerstvení. I zde máme dnes dostatek sloužících.

Nové úkoly Zásadní novou aktivitou je rozjezd klubu mládeže Ararat. Začátek nebyl snadný a stál Mirka Klimeše mladšího a Pavla Paluchníka hodně sil. Staršovstvo tento projekt od začátku podporovalo, za Mirkem stálo, starší se zapojili do velmi potřebných rozhovorů o smyslu a cíli této služby mezi mladými v Černošicích i na Smíchově. Dále bylo nutné vyřešit otázky hlavní náplně setkávání, formy a intervalu setkávání, vedení, vzdělávání tohoto vedení i cílové věkové skupiny mládeže. Jako nejefektivnější se nakonec ukázalo zahájit setkávání tematickou řadou Exit 316. Prosím, nepolevujte ve svých modlitbách za tuto klíčovou službu. Novinkou je práce s ozvučením, které se velmi ochotně ujali Michael Trezzi a Pavel Hampl. Staršovstvo rozhodlo o změně systému úklidu modlitebny, který je zadán externí firmě. Výrazné zvýšení množství sborových akcí i kulturních pořadů konaných v nové modlitebně si vynutilo potřebu přípravy, tisku a distribuce pozvánek a informačních materiálů. Tohoto úkolu se zhostili Veronika Hejzlarová a Radko Šťastný a tak přispívají k propagaci sborových aktivit a šíření evangelia. Nové prostory umožnily pořádání akce Legoprojekt. Magda Košťáková se svým týmem odvedla skvělou práci při přípravě a vedení projektu. Akce výrazně podpořila misijní úsilí našich školáků, kteří budou mít příležitost pozvat své kamarády i příští rok. Úžasnou možností služby je také využívání prostor modlitebny v dopoledních hodinách pracovních dní k zahájení provozu křesťanské miniškolky Loďka. Věříme, že tento projekt rozšíří evangelium mezi ty nejmladší a hlavně jejich rodiče.

Nově pojímáme i Večery nad Biblí (biblické hodiny). Tato setkávání nyní probíhají v tematických cyklech. Dva nejvýraznější byly výklad Skutků apoštolských a Křižovatky. Oba programy byly vpravdě strhující, významně rozšířily počet příchozích a staly se tak další platformou vhodnou pro pozvání našich blízkých a známých. Biblické podpořil i přesun měsíčních ekumenických setkávání do našich prostor. Veškeré služby se staršovstvo snaží řídit koncepčně. Celkovou koncepci starší představili na členském shromáždění konaném 20. března 2011. Do služby se aktivně zapojují i nečlenové a nově příchozí lidé. Staršovstvo si všech sloužících velmi váží.

Budujeme vztahy s jinými sbory i církvemi nejen pro vlastní poučení Pro náš sbor, jako lokální společenství, je životně důležité vidět i za hranice našeho vlastního sboru. Proto staršovstvo aktivně podporuje budování vztahů s blízkými sbory a stanicemi naší církve. Vzájemné návštěvy zahájili v květnu Berounští. Plánovaná návštěva sboru z Litomyšle se zatím neuskutečnila, ale poděbradský sbor nám návštěvu již oplatit stihl. V těchto návštěvách vidíme nejen naše obohacení, ale i inspiraci k další práci. Další inspirací a poučením je pro nás služba slovem kazatelů jiných sborů a církví. Pro některé z nás překvapivě jsme si odnesli mnoho z výkladu Písma od služebníků i církví nám dříve vzdálenějších jako římskokatolické či adventistů sedmého dne.

Pán nás novou situací učí V závěru minulého roku a v začátku nového se mnoho jednání staršovstva točilo okolo dokončení a provozu nové modlitebny. Kromě mnoha kontrolních dnů v závěru stavby a následných dolaďování s dodavateli staršovstvo vyhlásilo i několik sborových brigád za účelem úpravy okolí modlitebny, výsadby stromů a keřů, položení trávníku či stěhování nábytku a úklidu. Netušili jsme, jak tyto akce dopadnou a dnes vi-

díme, jak nám Pán požehnal i při této činnosti, a můžeme se radovat z jejího výsledku. Správné řešení jsme hledali i při zabezpečení nového objektu. Byl instalován zónový systém zamykání s klíči s různou úrovní vstupu. Celý objekt je nyní také pojištěn a je instalováno elektronické zabezpečení. V otázce dovybavení modlitebny zařízením jsme si mnohdy uvědomovali, jak často jsme ovlivněni svými přáními. Pán nám ukázal, že mnohé může být docela jinak. To nás ve staršovstvu vede k pokoře. Někdy nás Pán vede k tomu, abychom svoje záměry revidovali, změnili či hledali nový směr. Například jsme několikrát přepracovávali program slavnostního otevření nové modlitebny. Poté, co už byl po několika kolech do minuty dopracován, se staršovstvo rozhodlo změnit celý koncept. Proč? Šlo nám

o to, aby otevření bylo nejen slavností, ale aby lidé, kteří přijdou možná poprvé, možná jedinkrát do kostela, slyšeli evangelium. Proto byl výrazně zredukován počet řečníků, změněna forma a o hlavní slovo s evangelizačním poselstvím byl požádán předseda rady Církve bratrské, bratr Daniel Fajfr. Myslím, že jsme všichni mohli zažít Boží požehnání. Stejným procesem probíhaly přípravy i dalších akcí – půlnoční, různých koncertů, přednášek a dalších vystoupení. Nejinak je tomu i při rozhodování o způsobu konání liturgických úkonů například při Večeři Páně, křtu či svatbě. Děkujeme Pánu za neobyčejnou dávku požehnání, které jsme směli v posledním roce od Něj přijmout, a prosíme Jej za moudrost při dalším rozhodování a vedení sboru. Jan Drahokoupil

35

Občasník Sborový život vydává pro vlastní potřebu Sbor Církve bratrské v Černošicích Hradecká 2192, 252 28 Černošice Tel.: 326 533 931 (kancelář), 608 218 614 (kazatel) E-mail: [email protected], http://cb.cz/cernosice Vedoucí editor Pavel Paluchník, produkce HQ Kontakt, spol. s r.o. Vyšlo v únoru 2012.