Milan Machovec Jeˇz ıˇs pro modern ıho ˇclovˇeka

Milan Machovec: Jeˇz´ısˇ pro modern´ıho cˇ lovˇeka

1

Milan Machovec

Jeˇz´ısˇ pro modern´ıho cˇ lovˇeka Orbis, Praha, 1990 • 8 ˚ ´ Nejdumyslnˇ ejˇs´ı myslitelé vˇenovali nejednou celé zˇ ivoty uvah´ am o [Jeˇz´ısˇ ovi], o jeho zvˇesti, o tom, cˇ ´ım vlastnˇe byl a cˇ ´ım nikoliv, cˇ emu uˇcil a cˇ emu nikoliv. Cely´ osobity´ a dramaticky´ ráz dvoutis´ıciletych ´ dˇejin nejdynamiˇctˇejˇs´ıho a nejvlivnˇejˇs´ıho dosud kontinentu – jakkoliv podm´ınˇen sloˇzitymi okolnostmi a v´ıce pˇr´ıcˇ inami – souvis´ı zcela nepochybnˇe ´ v´ıce cˇ i ménˇe s jeho ohlasem, s jeho zvˇest´ı“, evangeliem (ˇrec. eu – dobry, ´ radostny, ´ angelion – zvˇest, poselstv´ı), ” ˚ ˚ ˚ zápasy o jeho vyklad, s ruznorod ymi dusledky tˇechto vyklad u. s rozhoˇrcˇ enymi ´ ´ ´ ´ ˚ To vˇsechno – byl to jen omyl? Bylo to vˇsechno, to dvoutis´ıcileté vˇren´ı, dusledkem nˇekolika náhod, bylo snad jen iluz´ıvnˇe kumulováno kolem cˇ lovˇeka, ktery´ byl vlastnˇe jako des´ıtky jinych? I pro ty, kdoˇz smˇeruj´ı k podobnému ´ ˚ zitˇejˇs´ıch otázek celych názoru, t´ım vˇsak otázka nekonˇc´ı: i pak jde o jednu z nejpozoruhodnˇejˇs´ıch a nejduleˇ ´ lidskych ´ dˇejin, o vliv a smysl Jeˇz´ısˇe tradovaného v mysli lid´ı(. . .)[,] o rozliˇsen´ı pravdy a omylu v té tradici, o odliˇsen´ı lidskych ´ iluz´ı od hlubinn postupného sebepoznán´ı cˇ lovˇeka, coˇz zajisté nejednou byv´ ´ a sm´ısˇ eno. Jde o vysvˇetlen´ı, co to vlastnˇe vedlo ´ ˚ To sotva byly jen omyly, jen poˇsetilosti. Koneckoncu˚ mysli dvou tis´ıcilet´ı k horeˇcnym am a rozhoˇrcˇ enym ´ uvah´ ´ svárum. ˚ ze skryvat ˚ zitého, co pouze opustit by mohlo i za poˇsetilostmi se muˇ nˇeco nesm´ırnˇe závaˇzného, lidsky prvoradˇe duleˇ ´ pˇrivodit katastrofu. I kdyby sˇ lo kdysi v poˇca´ tc´ıch snad jen o omyl, za ty dva tis´ıce let zápasu˚ se nepochybnˇe musel sm´ısit s lecˇc´ım na vysost závaˇznym. I ti, kdo se z té tradice chtˇej´ı dostat, od n´ı se radikálnˇe oprostit, musej´ı si ve ´ ´ ˚ vlastn´ım zájmu uvˇedomit, zˇ e dostat se opravdu nad nˇeco, cˇ ´ım zˇ ilo naˇse prostˇred´ı dva tis´ıce let, vubec nen´ı snadná záleˇzitost. . . Tento Jeˇz´ısˇ tradice, Jeˇz´ısˇ kérygmaticky´ (ˇrec. kérygma – podán´ı, zvˇestován´ı, tradice), je tedy z hlediska celku lidskych ´ dˇejin vlastnˇe nepochybnˇe závaˇznˇejˇs´ı a vlivnˇejˇs´ı skuteˇcnost´ı neˇz tzv. Jeˇz´ısˇ skuteˇcny, ´ tj. neˇz pozemská historie vlastn´ıho zˇ ivota Jeˇz´ısˇ e Nazaretského. • 11 (. . .) celá rˇ ada (. . .) skuteˇcnost´ı, jeˇz by nikdy zˇ a´ dny´ mytus nemˇel zájem vytvoˇrit, ano, které mu nijak pohodlné nebyly ´ (. . .) [,] nás nut´ı poloˇzit otázku, (. . .) zda právˇe rozpory v evangelických tradic´ıch, jakkoliv pozdnˇe zapsaných, nejsou nejlepˇs´ım dokladem historiˇcnosti Jeˇz´ısˇovy osobnosti(. . .)[:] právˇe tyto rozpory ukazuj´ı, jak se v druhé polovinˇe prvného stolet´ı ˚ e dochované tradice, ranému kˇrest’anstv´ı namnoze dosti nepˇr´ıjemné (. . .), s teologicko-vˇerouˇcnymi stˇretávaly ruzn´ ten´ dencemi jiˇz velmi raného kˇrest’anstv´ı. Tyto tradice nebyly plodem mytu ´ – naopak postupuj´ıc´ı mytologizaci pˇrekázˇ ely. • 12 (. . .) právˇe rozpory, jeˇz nacház´ıme v zapsanych ´ evangeli´ıch, rozpory i ve vyroc´ ´ ıch samého Jeˇz´ısˇ e – viz napˇr. nepˇriˇsel ” jsem, abych pˇrinesl m´ır, ale meˇc“ (Mt 10, 34 par.), vˇsichni, kdo sáhnou k meˇci, meˇcem zahynou“ (Mt 26, 52) –, dále ” i rozpory mezi n´ım a jeho okol´ım, rozpory mezi pˇredstavami jeho samého a jeho okol´ı, rozpory mezi historickymi ´ tradicemi a v´ırou tˇech, kteˇr´ı je zpracovávali, vˇsechny tyto rozpory jsou nejen dokladem Jeˇz´ısˇ ovy historiˇcnosti, ale ˚ i kl´ıcˇ em k poznán´ı puvodn´ ı podoby jeho uˇcen´ı. • 14 ˚ Zustane-li provˇzdy nejistota napˇr. co do formulace jednotlivych ´ tez´ı, tu naopak lze podle naˇseho m´ınˇen´ı studiem vrstev synoptické tradice urˇcité základn´ı tendence Jeˇz´ısˇova myˇslen´ı rekonstruovat se znaˇcnou pravdˇepodobnost´ı(. . .)[.] Vˇzdyt’ jiˇz to, zˇ e ´ nˇekdo vzbudil sˇ iroky´ ohlas, znamená, zˇ e jeho vyroky nemohly pˇrece byt e chaotické, musily m´ıt urˇcitou ´ ´ napˇr. uplnˇ strukturu(. . .)[,] musily se k sobˇe vzájemnˇe chovat organicky. Jednotlivé vyroky nás ani nemus´ı tolik zaj´ımat co do své ´ fixované formulace, ale jak byly, jak musily být podˇr´ızeny nˇekolika ideám základn´ım, centráln´ım, smˇerodatnym. ´ Tˇech ˚ ernˇe vynikaj´ıc´ı“ lidé toho maj´ı v hlavˇe mnoho, je koneckoncu˚ u kaˇzdé velké dˇejinné osobnosti jen málo – jen prumˇ ” mnoho vedle sebe, bez centráln´ıho podˇrazen´ı dvˇema cˇ i tˇrem myˇslenkám, jimiˇz teprve vzniká s´ıla velké, dˇejinotvorné osobnosti. . . • 14 ˚ zitym, Zjist´ıme-li (. . .) opˇerné pil´ırˇ e Jeˇz´ısˇ ova myˇslen´ı, nebude se nám jevit duleˇ zda v kaˇzdém jednotlivém pˇr´ıpadˇe ´ ˚ zité lidem, pokud sami co vlastn´ıho rˇ´ıci nemaj´ı. V´ıce nás opravdu rˇ ekl“ to cˇ i ono, tak cˇ i onak, jak se jev´ıvá duleˇ ” bude zaj´ımat, zda jeho tradované vyroky jsou cˇ i nejsou seˇrazeny v takové logické struktuˇre a v takovém poˇrad´ı své ´ pravdˇepodobné geneze, zˇ e to v cˇ lovˇeku dneˇsn´ı doby navod´ı smysl nejen pro ryze rozumárˇ ské pochopen´ı základn´ıch struktur Jeˇz´ısˇ ova myˇslenkového svˇeta a pro to, jak to zase do svych ´ zˇ ivych ´ struktur myˇslen´ı pˇrij´ımali j´ım uchvácen´ı


2

´ ı zˇ a´ ci a pokraˇcovatelé, ale – správnˇe nazˇreno – mus´ı to navozovat schopnost uchopit zˇ ivot zˇ ivotem, to zˇ ivé z usil´ ˚ radosti hrdinu˚ prvokˇrest’anstv´ı t´ım zˇ ivym ´ v nás, t´ım aktivn´ım, t´ım schopnym ´ harmonie poznán´ı a jednán´ı, citu˚ a vule, a bolesti v nás. • 16 Kritické studium onˇech tˇr´ı základu˚ tradiˇcn´ıho evropanstv´ı – rˇ ecké kultury, rˇ´ımského státn´ıho principu a zˇ idovsko-kˇrest’anské náboˇzenské tradice – mus´ı byt ´ i pro radikálnˇe sekularizovaného ateistu 20. stolet´ı základn´ım prostˇredkem, má-li rozumˇet sám sobˇe, svym ´ nadˇej´ım i pˇr´ıcˇ inám svého selháván´ı a slabost´ı. . . • 16 ´ ˚ a zˇ e snaha o zjiˇstˇen´ı historické pravdy má (. . .) neuplatn y´ smysl pro pravdu mus´ı byt zˇretelum ´ nadˇrazen jakymkoliv ´ byt ´ placena co moˇzná nejdrázˇ e, za pouˇzit´ı vˇsech kritickych ´ prostˇredku˚ dosavadn´ıho vˇedeckého bádán´ı a chladného rozumu, jakoˇz i maximáln´ı skepse k rychle se nab´ızij´ıc´ım hypot´ızám ciz´ım a zvlásˇ tˇe vlastn´ım, zejména tˇem vyhovuj´ıc´ım srdci. . . • 20 (. . .) náboˇzenstv´ı (. . .) [v Palestinˇe] vˇzdy souviselo s doléhavou ohroˇzenost´ı lid´ı, se zápasem na zˇ ivot a na smrt, s bojem o vˇse – pro jedince i pro cely´ kmen; a snad právˇe tento moment to byl, ktery´ pˇredevˇs´ım podm´ınil, zˇ e náboˇzenstv´ı ˇ se zde vyv´ıjelo rychleji, barvitˇeji a k hlubˇs´ım polohám neˇz kdekoliv jinde. Zivot zde nejen nikdy nebyl snadny, ´ ale stále v nˇem bylo v sázce skoro vˇsechno, holá existence. Zˇcasti to vyplyvalo jiˇz ze samé zemˇepisné situace: zemˇe ´ ˚ c´ıku rozmanitych, ˚ zprvu mezi rˇ´ısˇ´ı egyptskou a státn´ımi utvary ´ byla vˇzdy v pruseˇ vzájemnˇe se vyluˇcuj´ıc´ıch zájmu; ´ ´ vznikaj´ıc´ı na Eufratu a Tigridu, Asyri´ dále pak mezi veleˇr´ısˇ´ı perskou a kolonizac´ı rˇ eckou, brzy poté ´ ı a Babylonem, mezi nástupnickymi státy rˇ´ısˇ e Alexandra Velikého, mezi Seleukovci a Ptolemaiovci. Posléze tvoˇrila neklidny´ a nikdy ´ ´ ne uplnˇ e pacifikovany´ okraj rˇ´ısˇ e rˇ´ımské – pˇri cˇ emˇz pro zˇretele naˇs´ı knihy lze pomlˇcel o tom, zˇ e podobnˇe tomu tak bylo i ve stˇredovˇeku a zvlásˇ tˇe v novovˇeku. Do zemˇe se poˇra´ d nˇekdo tlaˇcil a poˇra´ d z n´ı nˇekdo byl vyhánˇen: ˇ pˇripomenme, zˇ e zˇ idovské obyvatelstvo zde vlastnˇe nikdy – ani v onˇech rˇ´ıdkych okamˇzic´ıch relativnˇe nejvˇetˇs´ıho ´ rozmachu, napˇr. za Davidova královstv´ı – nebydlelo samo. Uˇz prvn´ı pˇricházej´ıc´ı sem Hebrejci, neˇz se zformovali vˇedomˇe v jednotny´ národn´ı a politicky´ celek, neˇz se stali Izraelem, nalezli zde starˇs´ı, semitské, ale neˇzidovské oby˚ vatelstvo Kananejce (od nich puvodn´ ı název zemˇe Kenaan cˇ i Kanaan). Následovaly tˇezˇ ké zápasy s nesemitskym ´ obyˇ ımané, kdyˇz se pokouˇseli vatelstvem, usedlym ´ na jihu zemˇe, s Filiˇst´ıny (podle nich dali teprve mnohem pozdˇeji R´ i sám zˇ idovsky´ název zemˇe vyhladit, zemi jméno Palestina). Od severu se sem povˇzdy tlaˇcil zˇ ivel syrsko-aramejsky´ – v Galileji, vlasti Jeˇz´ısˇ ovˇe, vˇzdy silnˇe prom´ısˇ eny´ s obyvatelstvem zˇ idovskym ´ – jehoˇz jazyk pak na stalet´ı hebrejˇstinu ˇ e i tak zustaly ˇ ˚ v hovorové mluvˇe i u zˇ idovského obyvatelstva zatlaˇcil. Ale Zid´ Zidy, plnˇe si vˇedomi své odliˇsnosti. . . ˇ v tom ohledu právˇe ono vˇedom´ı náboˇzenské odliˇsnosti, na ni zaloˇzené kmenové jednoty – jakoˇzto základn´ı ochrany Ze ´ proti stálé ohroˇzenosti – hrálo prvoˇradou ulohu, je mimo jakoukoliv diskusi zˇrejmé. • 22 (. . .) splyv´ ´ an´ı náboˇzensko-sakráln´ıho c´ıtˇen´ı s vlastn´ı kmenovou dˇejinnou seberflex´ı to bylo, co podm´ınilo dalˇs´ı pozoruhodny´ a v té m´ırˇ e u jinych y´ rys, totiˇz uˇ ´ zasnou odolnost a vytrvalost, schopnost po generaci vydrˇzet ´ národu˚ neslychan ´ ´ v nejtˇezˇ sˇ´ıch podm´ınkách(. . .)[,] v cizinˇe, v zajet´ı, schopnost odolávat jak utlaku, tak i vyhod´ am asimilace. ´ • 24 (. . .) jiˇz v nejstarˇs´ıch vrstvách biblické tradice [se] setkáváme s monoteismem tak vyhranˇeným a dusledn´ ˚ ym(. . .)[,] zˇ e k tomu nelze naj´ıt analogie. Nadˇrazen´ı vlastn´ıho kmenového boˇzstva nad ostatn´ı by samo o sobˇe nepˇredstavovalo nic ˇ u˚ se vyraznˇ ´ esˇ nˇe uplatnil názor o absolutn´ı jedineˇcnosti, o nadzvlásˇ tn´ıho a jedineˇcného – ale právˇe jen u Zid e a uspˇ ´ ˚ Ale v podstatˇe jeˇstˇe mnohem duleˇ ˚ zitˇejˇs´ı kmenovém, univerzáln´ım rázu tohoto boˇzstva, o neexistenci jinych bohu. ´ neˇz to, zˇ e toto boˇzstvo chce byt ´ jediné, je to, zˇ e toto boˇzstvo si zakazuje byt ´ zobrazováno a pˇredstavováno, zˇ e ˚ a uvah´ ´ tedy – pokud se j´ım lidé chtˇej´ı zabyvat – nijak jim to neulehˇcuje, nut´ı je k jinym am, neˇz které se ´ ´ postojum ˚ K pokusum ˚ nab´ızej´ı z bezprostˇredn´ıch zˇ ivotn´ıch zkuˇsenost´ı. Jiˇz t´ım si nárokuje vˇetˇs´ı vykon lidského intelektu a vule. ´ o pˇrekonán´ı primitivn´ıch antropomorfn´ıch pˇredstav o boz´ıch docház´ı sice i jinde, u vynikaj´ıc´ıch jedincu˚ v´ıce zem´ı – ˇ u˚ se to podaˇrilo uˇcinit vˇec´ı celého národa. ´ Achnatona aˇz po rˇ ecké filozofy, ale jen právˇe u Zid od egyptského faraona • 25 ˚ Jahve mluv´ı, zakazuje, hnˇevá se, ale nejedná, alesponˇ ne na lidsky´ zpusob – lidé jednaj´ı. A jen na tomto základˇe moˇzno ˚ zitá idea smlouvy mezi Izraelem a boˇzstvem – zavazovalo to k jednán´ı, ale nebylo to pochopit, co znamenala ona duleˇ ˚ nˇeco na zpusob toho, jak chránila Venuˇse kroky Aeneovy nebo Juno své obl´ıbené mˇesto Kartágo: vˇzdyt’ Jahve právˇe ˚ ˚ Jovuv ˚ cˇ i Votanuv, ˚ ale nemá ani ony teologické náleˇzitosti, kterymi nejedná na zpusob Diuv, ho pozdˇeji vybavil odkaz ´ rˇ eckého intelektu v evropskych ´ pohromách. Nen´ı to ani nˇejaky´ kosmologicky´ divadeln´ı rˇ editel cˇ i garant smysluplnosti ˇ a opravitelnosti jakéhokoliv lidského jednán´ı, nen´ı to vyplnovatel mezer lidského poznán´ı ani potˇreba zjemnˇelého


3

ˇ citu, zranovan´ eho tvrdym ´ zˇ ivotem. Jestliˇze se tyto vˇsechny pˇredstavy v´ıce cˇ i ménˇe uplatnily v kˇrest’anské historii, je ˇ ˚ to sp´ısˇ e rˇ eckého cˇ i rˇ´ımského neˇz zˇ idovského puvodu. Cte-li nˇekdo starozákonn´ı – a do urˇcité m´ıry i novozákonn´ı – ˇ e ˚ texty bez ostraˇzitosti k tˇemto pˇredstavám, vkládá do nich bezdˇecˇ nˇe leccos, co v nich puvodnˇ e nebylo a co v nich Zid´ neˇcetli. • 26 Staletá tradice nás – lhostejno, at’ jsme ateisty cˇ i vˇerˇ´ıc´ımi – takˇrka fatálnˇe svád´ı k tomu, poj´ımat boha jako osobu“, ” vládce vesm´ıru“, tvurce ˚ pˇr´ırody, pána a korektora dˇejinných procesu. ˚ V takovéhoto boha se pak bud’ vˇerˇ´ı nebo nevˇerˇ´ı – ale ” od této pˇredstavy se tvrdoˇs´ıjnˇe neustupuje. Ano – modern´ı cˇ lovˇek, otv´ıraj´ıc´ı bibli, si s jakousi samozˇrejmost´ı pˇredstavuje, zˇ e Mojˇz´ısˇ cˇ i David musili m´ıt podobné ˚ cosi jako Apollon ´ pojet´ı, protoˇze jiné – podle pˇredstav tohoto moderného cˇ lovˇeka – prostˇe nen´ı moˇzné: bud’ je Buh nebo Hermes (a to v tomto pˇr´ıpadˇe patrnˇe nikoliv), nebo je to abstraktn´ı filozoficky´ princip, duch“, duchovy´ prin” cip vesm´ıru, prapˇr´ıcˇ ina pohybu a záruka smysluplnosti svˇeta, ochránce cˇ lovˇeka pˇred absurditou a ztracenost´ı v ne˚ Modern´ı cˇ lovˇek si neuvˇedomuje, zˇ e i to druhé v tom dilematu je stejnˇe smyslném nekoneˇcnu hmotnych procesu. ´ ˇ e nebyli povinni m´ıt ani to, ani ono, a zˇ e ˚ ´ cˇ i Hermes. Tˇezˇ ko si muˇ ˚ ze pˇripustit, zˇ e staˇr´ı Zid´ rˇ eckého puvodu jako Apollon ´ s odloˇzen´ım homérského svˇeta by mohli j´ıt jinam neˇz k svˇetu platonsk´ emu. Ve skuteˇcnosti vˇsak Mojˇz´ısˇ cˇ i David nemˇeli ˚ ´ – v dobrém ani sˇ patném smyslu – nejmenˇs´ıho duvodu pohybovat se smˇerem k platonsko-stoick´ emu pojet´ı boˇzstva. ˇ e pˇrece nepátrali ani o pˇr´ırodˇe ani o uˇ ˇ ´ celnosti – jak by mohli m´ıt boˇzstvo, jeˇz v Recku Staˇr´ı Zid´ vyrostlo z podobného bádán´ı? • 26 (. . .) co (. . .) vlastnˇe Jahve je? Lépe rˇ eˇceno: co je jeho oblast´ı? Z které oblasti cˇ lovˇeka, lidské cˇ innosti je cˇ erpán pojem ´ o nˇem? Necháme-li stranou nˇekteré netypické odstavce pˇrejaté do bible z jinych ı ´ kulturn´ıch okruhu˚ (napˇr. uvodn´ ´ obecnˇe semitské odstavce o stvoˇren´ı pˇr´ırody), vezmeme-li v uvahu pouze to, co je hlavn´ım, osobitym ´ a vˇsudypˇr´ıtomnym ´ trendem starfozákonn´ı bible – od prvn´ıch stran Geneze aˇz po vidiny Danielovy, nalezneme zcela vyluˇ ´ cnˇe jednu jedinou sféru. Jahve pˇredevˇs´ım mluv´ı k cˇ lovˇeku, oslovuje jej ty“, nˇeco od nˇeho zˇ a´ dá, popˇr´ıpadˇe zˇ a´ dá o nˇeco jeho prostˇrednictv´ım ” ˚ umluvy ´ cely´ kmen, jakoˇzto buh je bohem vyzvy, pˇr´ıkazu, nároku. Jeho oblast´ı nejsou kosmické a pˇr´ırodn´ı dˇeje, ´ ale sféra uvˇedomován´ı si vlastn´ıho já“(. . .)[,] sféra obt´ızˇ ´ı, nástrah a moˇzného poslán´ı kaˇzdého takto osloveného ” lidského já“. S tebou vˇsak uˇcin´ım smlouvu“ (Gen 6, 18 aj.) – tot’ pˇr´ımo moto, nejˇcastˇejˇs´ı a nejimpuls´ıvnˇejˇs´ı myˇslenka ” ” ˚ zˇ idovskych ´ posvátnych ´ textu. • 27 ˚ s n´ımˇz se zápas´ı, vuˇ ˚ ci nˇemuˇz je (. . .) [Jahve] zdaleka nen´ı pˇredmˇetem nˇejakych ´ zboˇznych ´ citeˇcku˚ a tuˇzeb, je to buh, tˇreba byt napˇet´ı mezi vyˇssˇ´ımi a niˇzsˇ´ımi sloˇzkami kaˇzdé lidské subjektivity, ´ odolny´ a silny´ (Gen 32, 28) – je to tedy vyraz ´ subjektivity ne ovˇsem v pozdˇejˇs´ım subjektivistickém smyslu staˇzen´ı se do sebe“, do nitra, do intimity ryze osobn´ıch ” ˚ nybrˇ proˇzitku, ´ z subjektivity ve smyslu uvˇedomˇelosti, vˇedomého jednán´ı nejen individua, ale celého kmene. Lidské já“ v duchu oné smlouvy uvˇedomˇele jednaj´ıc´ı – o to jde. ” • 28 (. . .) pád polyteistickych ´ pˇredstav a pˇr´ırodn´ıho démonismu je v mojˇz´ısˇ ském teismu pochopen jakoˇzto pád boˇzskych ´ vˇec´ı, tud´ızˇ i pád boha jakoˇzto objektu (odtud jeho neznázornitelnost), boˇzsky´ princip se pˇrenásˇ´ı vyluˇ ´ cnˇe do oblasti subjektu, do subjektivn´ı sféry, do vztahu˚ mezi niˇzsˇ´ımi a vyˇssˇ´ımi sloˇzkami principu já“ a do vztahu já – ty“. ” ” • 29 (. . .) zˇ idovské knˇezˇ stvo nejednou provozovalo náboˇzensky´ kult podobnˇe formalisticky, jako k tomu docházelo i u knˇezˇ stva jakékoliv jiné v´ıry. V tom smyslu jsou reálné zˇ idovské dˇejiny zajisté dˇejinami jak náboˇzenstv´ı, tak i odpadu ´ celného poboˇznustk´ ˚ arˇ stv´ı na jedné stranˇe, ale zase i dˇejinami od náboˇzenstv´ı, dˇejinami pˇrekonáván´ı povˇer a samouˇ ´ ´ nˇ Abrahámovy a Mojˇz´ısˇ ovy umluvy“, tedy k epikureismu i k povˇerˇcivosti, k vulgárn´ımu zboˇznˇen´ı odpadu pod urove ” cˇ ehokoliv, k zapojován´ı boˇzstva do vlastn´ıch sluˇzeb, k projekci vlastn´ıch pˇra´ n´ı do náboˇzenskych ´ pˇredstav. • 29 ´ ı a jeho zmaru, beznadˇejné deprese a jej´ıho (. . .) v nˇekterych ´ zˇ almech jsou jisté elementárn´ı zˇ ivotn´ı situace – situace usil´ pˇrekonáván´ı novou nadˇej´ı, zranˇenosti bolestmi zˇ ivota, zrady pˇra´ tel a nové v´ıry v lidi, bl´ızkosti smrti cˇ i nebezpeˇc´ı a mobilizace vnitˇrn´ıch sil proti nim, hanby a b´ıdy vˇsedn´ıho zˇ ivota a naopak odvratu pozornosti k jeho slunnym ´ ˚ – vyjádˇreny a fixovány tak jedineˇcnˇe, zˇ e to pak – pˇrejato a rozˇs´ırˇ eno kˇrest’anstv´ım – poskytovalo lidstvu vrcholum po vˇeky jisté modely proˇz´ıván´ı elementárn´ıch lidských situac´ı(. . .)[,] resp. jejich zvládnut´ı lidskym ´ vˇedom´ım. Nen´ı snadné zˇ ivotn´ı situace zvládat tak, aby se v nich lidské já“ posléze nerozplynulo – ani tyto modely nedávaj´ı zajisté záruku, ” ˚ erné sˇzit´ı s nimi dává jistou oporu, zˇ e se cˇ lovˇek – jakmile se octne v záplavˇe obt´ızˇ nych zˇ e se tak jedinci podaˇr´ı. Ale duvˇ ´


•

•

•

•

•

4

situac´ı osobn´ıho zˇ ivota – se svym já“ nestane jejich pouhym ´ ´ zajatcem, nybrˇ ´ z zˇ e se dostane nad nˇe“, zˇ e je morálnˇe ” ” ˚ avá pˇres veˇskerou vnˇejˇs´ı a citovˇe zvládne. Proto se stává, zˇ e modern´ı cˇ lovˇek, pokud jiˇz podobné modely nemá, zust´ ´ civilizovanost a tˇreba i vybornou speciáln´ı dovednost v mravn´ım a citovém ohledu na niˇzsˇ´ı urovni neˇz ti, kdo tyto ´ modely mˇeli. Ba do jisté m´ıry se stává moráln´ım a citovym ´ primitivem právˇe proto(. . .)[,] zˇ e tuto vnˇejˇs´ı civilizovanost a ryze rozumovou odbornou dovednost má, ale zˇ e nemá k dispozici nic, cˇ ´ım by se z pˇr´ıvalu tis´ıcu˚ jednotlivych ´ situac´ı dostal nad nˇe, k sobˇe samému, k svému hluboce zaˇz´ıvanému já“. ” 30 ˇ ˚ Staˇr´ı Rekov´ e, tvurci vˇetˇsiny toho, co tvoˇr´ı základy modern´ı vˇedy, techniky, specializace, kulturn´ıch a umˇeleckych ´ ´ echum ˚ nesm´ırné sˇ´ırˇ e, forem, individualismu, racionalismu atd., dali lidstvu knihy, sta knih(. . .)[,] vedli lidstvo k uspˇ rozevˇreli mu obzor reálného podmanˇen´ı si pˇr´ırody a vesm´ıru, ale t´ım také – zejména v novovˇeku, kdy se tento rˇ ecky´ ” ´ u˚ – vznikl onen typ cˇ lovˇeka, ktery´ cˇ te sta knih, ale nezaˇz´ıvá princip“ pojet´ı zˇ ivota stal základem stylu zˇ ivota milion hluboce zˇ a´ dnou. Vˇse cˇ tené procház´ı hlavou, zanechávaj´ıc zde sice urˇcité v´ıce cˇ i ménˇe rˇ´ıdké stopy vˇedomost´ı(. . .)[,] ale v hlubinách nitra cˇ lovˇeka nijak neformuje(. . .)[,] takˇze takto(. . .)[,] jen vnˇejˇskovˇe kulturou a specializovanou prac´ı ´ ˚ ze jinak neˇz zustat ˚ utvárˇ eny´ cˇ lovˇek posléze pˇres nejlepˇs´ı umysly vychovatelu˚ a moralizátoru˚ nemuˇ v citovém a mravˇ e nedali lidstvu knihy, ale knihu – v urˇcitém smyslu je to v´ıce, zejména proto, zˇ e n´ım ohledu hluboce podvyvinut. Zid´ ˚ existenciáln´ı postoje a smysl pro v této knize jsou mnohostrannˇe rozvinuty modely, schopné formovat svˇedom´ı, vuli, ´ ı, lásky, bolesti, po smyslu situace cˇ lovˇeka tzv. posledn´ı otázky“, oltázky po smyslu lidského zˇ ivota, po smyslu usil´ ” mezi zˇ ivotem a smrt´ı. 30 ´ echu˚ Mnohokrát se zˇ idovsky´ národ octl v nebezpeˇc´ı, zˇ e ztrat´ı smysl pro dalekosáhly´ obsah (. . .) smlouvy“; situace uspˇ ” a pohodl´ı k tomu vedly – pos´ılen´ım (. . .) nebezpeˇc´ı ztuˇcnˇen´ı“ – vlastnˇe jeˇstˇe v´ıce neˇz situace hroznych ´ pohrom, které ” ´ echu, ˚ závrat´ı z nich, sebeoslnˇen´ım moci a kouzbyly schopny mobilizovat mravn´ı s´ıly. V okamˇzic´ıch, kdy vlivem uspˇ ˚ odkaz byl redukován na ryze vnˇejˇskové, formalistické lem epikurejskych ´ radost´ı se jiˇz vˇse vytrácelo, kdy Mojˇz´ısˇ uv plnˇen´ı zákona a na ritualistické obˇrady, pˇricházeli tzv. proroci, broj´ıc´ı proti tomu vˇsemu a snaˇz´ıc´ı se o obnoven´ı zˇ ivosti jahvistické tradice. Pˇricházeli skoro kaˇzdé stolet´ı mezi Mojˇz´ısˇ em a Jeˇz´ısˇ em – od Eliásˇ e aˇz po Daniela, Izajásˇ e a Jana Kˇrtitele – jako jakysi ´ prvn´ı doklad toho, zˇ e formace cˇ lovˇeka mus´ı zaˇc´ınat vˇzdy znovu a znovu, zˇ e reformace je bud’ permanentn´ı – nebo zˇ a´ dná. 33 ˚ Tak jako se vˇerˇ ilo, zˇ e budouc´ı rˇ´ısˇ i blaha bude predcházet straˇsné utrpen´ı, ba zˇ e Boˇz´ı rˇ´ısˇ e propukne právˇe v dusledku ˇ an´ı utrap, ´ maximáln´ıho vystupnov´ tak ne náhodou zaˇcaly byt ´ nadˇejné zraky jiˇz v nˇekterych ´ zˇ almech a pak zejména u Deuteroizajásˇ e up´ınány k postavˇe trp´ıc´ı(. . .)[,] která jako sluha pánˇe“ (ebed Jahve) vezme na sebe vˇsechna muka ” a t´ım navod´ı pˇr´ıchod vˇeku spásy. Pochop´ıme t´ım mnoho z psychiky zˇ idovskych revolucionárˇ u˚ jeˇstˇe i ve válkách ´ rˇ´ımsko-ˇzidovskych, kteˇr´ı vytrvávali v boji, i kdyˇz jiˇz podle naprosto vˇsech reálnych ´ ´ odhadu˚ bylo vˇse ztraceno, protoˇze nepochybnˇe doufali, zˇ e právˇe vytrván´ım k okamˇziku nejzazˇs´ı nouze navod´ı mesiánsky´ pˇrevrat. 34 ˇ u] ˇ ım stal centrem kultu a slávy galilejského proroka, jde tu vlastnˇe o jeden ˚ R´ (. . .) jestliˇze se brzy (. . .) [po rozehnán´ı Zid ´ z onˇech fantastickych ı, pˇri nichˇz tˇezˇ ko urˇcovat, ´ zvratu˚ dˇejin, pˇri nichˇz je tˇezˇ ko rozliˇsovat mezi blasfémi´ı a uchvatnost´ kdo vlastnˇe byl v´ıtˇezem a kdo poraˇzenym. ´ .. 42 Z dob zaˇca´ tku˚ Jeˇz´ısˇ ovy cˇ innosti se uchovaly jen dvˇe zprávy, jeˇz je moˇzno povaˇzovat za v´ıce neˇz pravdˇepodobné: je to jednak zpráva, zˇ e poˇca´ tek Jeˇz´ısˇ ovy cˇ innosti souvisel nˇejak s cˇ innost´ı a hnut´ım Jana Kˇrtitele(. . .)[,] ale doˇslo k oddˇelen´ı, ˚ zeme povaˇzovat prakticky za jisté nejen proto, zˇ e za druhé zpráva o Jeˇz´ısˇ ovˇe pobytu v pustinˇe, samotˇe(. . .)[.] Oboj´ı muˇ nˇeco podobného by pozdˇejˇs´ı tradice nemˇela zájem sama vytvárˇ et, ale zejména proto, zˇ e oboj´ı je v plné shodˇe s t´ım, ˚ Osobnost´ı vzoru(. . .)[,] popˇr´ıpadˇe pˇr´ımo co byv´ ´ a v té cˇ i oné formˇe vˇzdy potˇrebou mlád´ı pozdˇeji vynikaj´ıc´ıch jedincu. pˇrilnut´ım k uˇciteli, nejednou podle mˇerˇ´ıtek normálu aˇz pˇrehnanym, si asi právˇe budouc´ı vyjimeˇ cny´ duch obt´ızˇ nˇe ´ ´ ˇ ˚ ernym vyjasnuje sebe sama (prumˇ ´ lidewm je naopak vˇzdy brzy vˇse jasno), postupnˇe se uˇc´ı odliˇsovat podstatné od ˇ ˚ a pˇrerust. ˚ Následuj´ıc´ı nahodilého ve vlastn´ım myˇslen´ı. Jen nároˇcny´ kontakt se vzorovou osobnost´ı umoˇznuje ji dorust ˚ at’ pouhého staˇzen´ı pak potˇrebou samoty – at’ onoho doˇcasného bezdomov´ı perskych, indickych ´ ´ a cˇ ´ınskych ´ velikánu, ´ se do sebe, do ustran´ ı, jak tomu byv´ ´ a v zem´ıch západn´ıch tradic – se zase naopak dozrávaj´ıc´ı vynikaj´ıc´ı jedinec ˚ oproˇst’uje jednak od pˇreˇz´ıvaj´ıc´ıch ruˇsivych ´ vlivu˚ mlád´ı, ale i od pˇr´ıliˇsného zast´ınˇen´ı osobou uˇcitelovou, aby nezustal jen pokraˇcovatelem, imitátorem, aby se stal sám sebou“. Oboj´ı – pobyt u Jana Kˇrtitele (a t´ım snad i v hnut´ı bl´ızkém ” ˚ kumránsko-essénskym) dokumentum i pak v bezdomov´ı – trvalo nepochybnˇe dlouhá léta, jen tak to mohlo m´ıt by´ tostny´ vyznam, jen tak mohl pak sám takovy´ cˇ lovˇek uˇz zaˇc´ıt zralý. Tradice to pak – jak tomu vˇzdy byv´ ´ ´ a v podobnych ´ prostˇredc´ıch a situac´ıch – dramatizuje do pouhych ´ dvou krátkych ´ epizodn´ıch scén. . . Z celku synoptické tradice je ovˇsem zjevno, zˇ e neˇslo jen o epizody.


5

• 43 Lze pˇredpokládat, zˇ e právˇe delˇs´ım pobytem ve skupinˇe Jana Kˇrtitele, bl´ızké sp´ısˇ e hnut´ı kumránsko-essénskému, ˇ si Jeˇz´ısˇ postupnˇe vyjasnoval nedostateˇcnost této puritánsko-sektárˇ ské cesty, lépe rˇ eˇceno vlastn´ı odhodlán´ı postupovat jinak. Tradice vˇsech evangeli´ı zachovala nám odlesk vyznamu osobnosti Jana Kˇrtitele pro Jeˇz´ısˇ ovo rozpoznán´ı ´ ˚ vlastn´ı jiné role v´ıc neˇz plasticky pusobivou scénou Jeˇz´ısˇova kˇrtu Janem(. . .)[;] Jeˇz´ısˇ ovo vidˇen´ı a slyˇsen´ı hlasu o jeho vlastn´ım poslán´ı (Mk 1, 9-11 par.) je pˇres legendárn´ı formu nepochybnˇe adekvátn´ım zkratkovym ´ vystiˇzen´ım zázˇ itku jistˇe mnohá léta pˇripravovaného, jaky´ vˇsak byv´ cnych ´ a v zˇ ivotˇe budouc´ıch vyjimeˇ ´ ´ osobnost´ı cˇ asto opravdu pak citovˇe koncentrován do jistého vrcholného okamˇziku, u mystiku˚ do okamˇziku tzv. vytrˇzen´ı“, kdy náhle docház´ı k jistému ” vyrazn´ emu citovému zlomu, provázenému nezˇr´ıdka optickymi zázˇ itky jasu a krásy a mravn´ı katarz´ı(. . .). ´ ´ • 45 Bez (. . .) ztraceného cˇ asu“ nˇekde v samotˇe – jak by asi rˇ ekla na prvn´ı pohled vˇetˇsina modern´ıch zvˇecnˇelych ´ lid´ı – by ” Jeˇz´ısˇ pozdˇeji nemohl zahybat dˇejinami. ´ • 45 ˇ ıc´ımi zdánlivˇe vzájemnou komunikaci lid´ı obohatit, Zelména 20. stolet´ı, prostoupené tis´ıcerymi prostˇredky, umoˇznuj´ ´ ´ propadlo uplnˇ e jednostrannému a mylnému názoru, zˇ e jde o to, co se rˇ´ıká. Ve skuteˇcnosti patrnˇe mnohem v´ıce záleˇz´ı, kdo nˇeco rˇ´ıká, zejména je-li harmonie mezi zralymi slovy a zralym ´ ´ cˇ lovˇekem. . . • 47 ˚ (. . .) jen v nˇejakém programu“, v nˇejakém uˇcen´ı“ naj´ıt pˇr´ıcˇ inu Jeˇz´ısˇ ova mohutného zapusoben´ ı sotva lze; vˇzdyt’ ” ” k nejvˇetˇs´ı cˇ a´ sti jeho myˇslenek lze naj´ıt paralely jiˇz ve Starém zákonˇe, u essénskych, Jana Kˇrtitele, ale i v zˇ idovské ´ ˚ ych rab´ınské tradici, dále i v ruzn zvlásˇ tˇe gnostickych ´ mysticko-filozofickych ´ koncepc´ıch helénistickych, ´ ´ aj[.]. Ostatnˇe je bˇezˇ ny´ omyl modern´ıch lid´ı, pˇrevázˇ nˇe jiˇz tak cˇ i onak lidskosti odcizenych, zvˇecnˇenych, ztracenych ´ ´ ´ ve fetiˇsizovanych ´ ´ celem samouˇ ´ celného fungován´ı proorgavˇecech, návyc´ıch, stereotypech a institucionáln´ıch vztaz´ıch industriáln´ı a za uˇ ˚ ze znamenat duchovn´ı a mravn´ı s´ıla skuteˇcnˇe vyzrálé osobnosti nizované spoleˇcnosti, zˇ e nemaj´ı potuchy o tom, co muˇ (vˇzdyt’vˇetˇsina dneˇsn´ıch lid´ı se za cely´ zˇ ivot s zˇ a´ dnou takovou ani nesetká). Proto se zakoˇrenil i omyl, zˇ e ony uznávané ˚ velké historické osobnosti zapusobily pˇredevˇs´ım myˇslenkami, myˇslenkami ostatnˇe dnes poj´ımanymi zvˇecnˇenˇe jako ´ kaˇzdy´ jiny´ smˇenitelny´ artefakt. I ty myˇslenky tu samozˇrejmˇe musily byt, ´ ale ty mohou strhovat pouze tehdy, jsou-li v jistém cˇ lovˇeku vlastn´ım orga˚ ˚ ze zase jen cˇ lovˇek, celková s´ıla jeho ducha a jednán´ı, a pokud myˇslenka, program, nickém rámci. Pusobit na lidi muˇ uˇcen´ı“, tedy jen tehdy, zˇ e lidé u onoho strhuj´ıc´ıho jedince sleduj´ı a zaˇz´ıvaj´ı jistou jedineˇcnou harmonii myˇslenky ” a osobnosti, zˇ e tedy hlasatel myˇslenky“ je sám pˇredobrazem jej´ıho uskuteˇcnˇen´ı(. . .)[.] Jeˇz´ısˇ ovo uˇcen´ı“ – sit venia verbo! ” ” – zapálilo svˇet ne pro nˇejakou zˇrejmost pˇrevahy jeho teoretického programu, ale pˇredevˇs´ım proto, zˇ e on sám byl identicky´ s t´ım programem, zˇ e sám byl strhuj´ıc´ı. . . • 49 (. . .) u samého Jeˇz´ısˇ e nen´ı nˇejak zásadnˇe vedena cˇ a´ ra mezi t´ımto“ a on´ım“ svˇetem (jako tomu nen´ı v celé starozákonn´ı ” ” ˚ tradici), nen´ı tedy rˇ eˇceno, zda tento zlom bude zlomem dˇen´ı tohoto svˇeta nebo (takového nebo“ vubec u nˇeho nen´ı) ” vpádem sil onoho svˇeta do lidskych záleˇzitost´ı. Neklade se tu hráz mezi pˇrirozené“ a nadpˇrirozené“ s´ıly, mezi ´ ” ” svˇet hmotny´ a duchovn´ı jako pozdˇeji v platonizmu. Toto cht´ıt ex post zjiˇst’ovat, to znamená jiˇz vtˇesnávat Jeˇz´ısˇ e do schémat rˇ eckého myˇslen´ı, do kategori´ı monismu cˇ i dualismu – ale tak tomu právˇe u nˇeho nebylo. V pˇredstavˇe pˇr´ıchodu královstv´ı Boˇz´ıho“ byly zajisté i prvky, které bychom my dnes nazvali nadpˇrirozené“, mytologické, ji” ” nosvˇetské apod[.]. Ale protoˇze u Jeˇz´ısˇ e samého a jeho prvn´ıch zˇ a´ ku˚ podobná cˇ a´ ra mezi t´ımto“ a on´ım“ svˇetem ” ” ˚ ´ vedena nebyla, tu zase naopak vˇsechny dusledky jeho uvah o královstv´ı Boˇz´ım“ se tykaj´ ´ ı i tohoto svˇeta, dˇejin, poli” tiky, sociáln´ı situace, reálnych ´ tuˇzeb reálnych ´ lid´ı pro jejich pozemské z´ıtˇrky. • 50 ˚ (. . .) stoj´ıme pˇred problémem, cˇ´ım vlastnˇe Jeˇz´ısˇ své posluchaˇce a zˇ a´ ky strhl (. . .). To (. . .) nemohlo zpusobit pouhé slovo královstv´ı Boˇz´ı“, pouhy´ pojem – normáln´ı lidé nejsou nˇemeckymi filozofy, aby se mohli nadchnout pouhymi pojmy, ´ ´ ” ˚ urˇcity´ okruh t´ım ménˇe tehdy! Aby se královstv´ı Boˇz´ı“ mohlo stát pojmem centráln´ım(. . .)[,] musilo právˇe pˇrece m´ıt svuj ” nˇecˇ eho v pozitivn´ım smyslu lidi pˇritahuj´ıc´ıho, poutaj´ıc´ıho, strhuj´ıc´ıho. Nebyla-li to fantastika apokalyptickych ´ vidin, co to bylo? ˚ zitejˇs´ı cˇ a´ sti Jeˇz´ısˇ ova poselstv´ı, které neporozumˇet znamená neporozumˇet u nˇeho a v jeho pusoben´ ˚ T´ım jsme u nejduleˇ ı ˚ ˇ ˚ niˇcemu. Je omyl – zduraz nujeme – jestliˇze se rozˇs´ırˇ ilo domnˇen´ı, zˇ e Jeˇz´ısˇ z´ıskal lidi durazem na královstv´ı Boˇz´ı“; ” ˚ tento názor posouvá skuteˇcnost zdánlivˇe jen nepatrnˇe, pˇritom vˇsak rozhoduj´ıc´ım zpusobem. Pˇr´ıcˇ ina jeho odliˇsného ˚ zapusoben´ ı je vysvˇetlitelná toliko tak, zˇ e Jeˇz´ısˇ nebyl pˇredevˇs´ım zvˇestovatelem královstv´ı Boˇz´ıho“ ve smyslu ohlaˇsová” n´ı budouc´ıho vˇeku“; to dˇelali vˇsichni pˇred n´ım a vedle nˇeho. Jeˇz´ısˇ vˇsak byl strhuj´ıc´ım zvˇestovatelem okamˇzitého nároku ”


6

na cˇ lovˇeka z hlediska tohoto budouc´ıho vˇeku“, coˇz je celym ´ dosahem nˇeco znaˇcnˇe jiného. Podstata a smysl celé jeho ” zvˇesti nezn´ı pˇrijde královstv´ı nebeské“, nybrˇ ˇ se vnitˇrnˇe, nebot’ bl´ızko je královstv´ı nebeské!“ (Mt 4, 17). Nebo ´ z zmˇente ” ” ˇ v rozvinutˇejˇs´ı – a i tak zajisté jen zkratkové podobˇe: Cas se jiˇz ted’naplnil, královstv´ı Boˇz´ı je na dosah, zmˇente ˇ se vnitˇrnˇe, ” vˇerˇ te této radostné zvˇesti!“ (Mk 1, 15). Touto myˇslenkou zaˇc´ınaj´ı ne náhodou Matouˇs i Marek l´ıcˇ en´ı Jeˇz´ısˇ ovy veˇrejné cˇ innosti: to u nich nen´ı vˇeta jen jako jedna z jinych, nybrˇ ´ ´ z – a to nepochybnˇe chtˇeli oba evangelisté vyjádˇrit t´ım, zˇ e postavili tato slova do cˇ ela l´ıcˇ en´ı veˇrejné cˇ innosti (modern´ı spisovatel by pouˇzil formy mota) – je to smysl Jeˇz´ısˇ ovy ˇ zvˇesti, celé jeho zvˇesti, spoleˇcny´ jmenovatel kaˇzdého pˇr´ıbˇehu, podobenstv´ı, moráln´ıho rozkladu atd[.]. Reck´ e slovo ˇ pokán´ı“, coˇz ovˇsem dnes navozuje jistˇe kultovn´ı a kosteln´ı pˇredstavy, metanoeite byv´ ´ a tradiˇcnˇe pˇrekládáno cˇ inte ” o nˇezˇ tehdy neˇslo; filologicky´ obsah i celá souvislost ukazuj´ı jasnˇe, zˇ e mnohem pˇresnˇeji porozum´ıme tomu slovu, ˇ se vnitˇrnˇe[!]“(. . .), popˇr´ıpadˇe zmˇente ˇ mysl“, bud’te jin´ı“, usilujte o vlastn´ı vnitˇrn´ı promˇenu“, pˇreloˇz´ıme-li je zmˇente ” ” ” ” pˇrerod’te se[!]“[.] ” • 51 ˚ ci celému novému zákonu“, ba vuˇ ˚ ci celé kˇrest’anské tradici plat´ı krásné slovo z horského kázán´ı, dokoce lépe, Vuˇ ” ˚ neˇz bychom u literárnˇe neˇskolenych cˇ ekali, slovo vyjadˇruj´ıc´ı podstatu Jeˇz´ısˇ ova ´ redaktoru˚ synoptickych ´ textu˚ vubec poselstv´ı vˇetru: Hledejte nejprve královstv´ı Boˇz´ı a spravedlnost jeho – a tyto vˇsechny ostatn´ı vˇeci budou vám pˇridány[!]“(. . .) ” (Mt 6, 33). To neznamená bagatelizovat jednotlivosti, ale jistou vyˇssˇ´ı perspektivou, nadhledem“ teprve z´ıskat správny´ ” ˇ co chceˇs[!]“(. . .). postoj k nim; nˇeco obdobného vyjádˇril pozdˇeji Augustin slavnym ´ slovem: Miluj – a pak cˇ in, ” • 52 (. . .) hlavn´ım smyslem Jeˇz´ısˇ ova poselstv´ı je nárok na vnitˇrn´ı pˇrerod, nikoliv prosté cˇ ekán´ı na apokalypticky´ zvrat. • 52 ˚ a vedle oné jisté krásy“, která plyne (. . .) Jeˇz´ısˇ – vedle onoho (. . .) kouzla osobnosti“, t.j. jisté s´ıly ducha a vule ” ” z harmonie osobnosti – pokud jde o obsah svych ´ vystoupen´ı, strhl své zˇ a´ ky nikoliv kázán´ım o královstv´ı Boˇz´ım“, ” ˚ zitou roli, ale podstata jeho osobitého zapusoben´ ˚ nikoliv o budoucnosti. I to u nˇeho hraje duleˇ ı je v tendenci právˇe opaˇcné: on od tohoto obecnˇe lidovˇe prorockého stereotypu, od oné zájmy a pozornost nespokojenych ´ tradiˇcnˇe uchvacuj´ıc´ı, protoˇze slibuj´ıc´ı“ orientace na budoucnost vede lidi k rozpoznán´ı, zˇ e tato budoucnost je tvoje vˇec, ted’ a hned, ” vˇec kaˇzdého takto oslovovaného“ lidského já! V tomto smyslu ji Jeˇz´ısˇ snesl z oblaku˚ nebeskych a uˇcinil ji vˇec´ı ´ ” kaˇzdodenn´ı pˇr´ıtomnosti. T´ım teprve dotvoˇril to, k cˇ emu smˇerovala celá zˇ idovská starozákonn´ı tradice, zvlásˇ tˇe prorocká, ale vlastnˇe uˇz tradice onoho osobitého mojˇz´ısˇ ského pojet´ı monoteismu jako záleˇzitosti subjektivity: budoucnost nen´ı nˇeco, co pˇrijde“ – odnˇekud z cizoty, nezávisle na nás, jako pˇricházej´ı tˇreba atmosférické zmˇeny –, nybrˇ ´ z budouc” nost je naˇse vˇec(. . .)[,] a to v kaˇzdém okamˇziku, je vˇec´ı nároku na pˇr´ıtomnost(. . .)“[,] je záleˇzitost´ı lidské moˇznosti ” vyuˇz´ıt kaˇzdiˇckého okamˇziku co nejplnˇeji, co nejnároˇcnˇeji. • 53 (. . .) myˇslenka [nároku na nitro] strhla zˇ a´ ky a vytvoˇrila si pˇr´ısˇ t´ı nadˇsené apoˇstoly ne proto, zˇ e by ji – jakoˇzto ryz´ı myˇslenku, ideál, program“ – Jeˇz´ısˇ nˇejak vyspekuloval, nˇejak ji profesorsky cˇ i rab´ınsky pˇrekládal, neˇrkuli zˇ e by ji ” ˚ ˚ nˇejak na rˇ ecky´ cˇ i nˇemecky´ zpusob do dusledku analyzoval“, plnˇe rozvinul“ – a jak jinak se tomu dnes rˇ´ıkává. To ” ” ˚ by nechalo kaˇzdého chladnym. to, strhlo to zˇ a´ ky, porozumˇeli“, uvˇerˇ ili v nˇej“ ne proto, zˇ e spekuloval, zˇ e ´ Zapusobilo ” ” ´ pˇredkládal myˇslenky, zˇ e mˇel podobná slova v ustech, ale zˇ e byl takový(. . .)[,] zˇ e tuto zˇ itou budoucnost celou svou bytost´ı ˇ ztˇelesnoval. Vidˇeli v nˇem cˇ lovˇeka patˇr´ıc´ıho jiˇz k této budouc´ı rˇ´ısˇ i královstv´ı Boˇz´ıho, vidˇeli na nˇem, co znamená byt ´ pln milosti“, ” ˚ ze znamenat byt co muˇ ´ nejen zvˇestovatelem, ale sám synem“ tohoto zvˇestován´ı, byt ´ do morku kost´ı d´ıtˇetem bu” douc´ıho vˇeku. . . • 55 (. . .) [Otˇce násˇ ] je jediná modlitba, které Jeˇz´ısˇ uˇc´ı své zˇ a´ ky, jinak je aˇz mimoˇra´ dnˇe nápadné, jak nepatrnou roli hraje ˚ modlen´ı“, jiné kultické projevy a vubec jakékoliv pˇremyˇ na dráze Jeˇz´ısˇ ovˇe. Zejména nutno ´ slen´ı o vˇecech boˇzskych“ ´ ” ” poukázat, jak toto Jeˇz´ısˇ ovo zˇ it´ı budoucnost´ı“ (ˇza´ douc´ı pˇremˇena z hlediska oˇcekávaného královstv´ı Boˇz´ıho) nevede ” u nˇeho k nˇejaké formˇe meditativn´ıho a vsebeobráceného zˇ ivota. Pro Jeˇz´ısˇ e, jakmile odeˇsel od Jana Kˇrtitele, nebylo cesty ˚ zpˇet k nˇemu a jeho cestám, k Jordánu a do skalin kolem Mrtvého moˇre, do bl´ızkosti essénsko-kumránskych ´ samotárˇ u. ˇ To by bylo v pravém rozporu s t´ımto jeho pojet´ım královstv´ı Boˇz´ıho jakoˇzto nároku na cˇ lovˇeka v pˇr´ıtomnosti. Clovˇ ek, oˇcekávaj´ıc´ı rˇ´ısˇ i“, zdaleka nesm´ı z tohoto svˇeta“ utéci, nybrˇ ´ z mus´ı pˇrijmout nejnároˇcnˇejˇs´ı poslán´ı v tomto svˇetˇe, mus´ı ” ” vnásˇ et budoucnost do pˇr´ıtomnosti, mus´ı onu v´ıru“ – tj. rozhodnut´ı zmˇenit se z hlediska královstv´ı Boˇz´ıho“ – nejen ” ” m´ıt, ale j´ı zˇ ´ıt, proto ji i sˇ´ırˇ it, vyznávat, hlásat, z´ıskavat jiné. Vˇec v´ıry“ nen´ı tedy vˇec´ı vyhod, zajiˇstˇenosti, pohodlnym ´ ´ ” ´ poukazem jistoty co do spásy“, nybrˇ ´ z takto jeˇz´ısˇ ovsky vˇerˇ´ıc´ı cˇ lovˇek mus´ı hledˇet nejprve pˇrijmout nejobt´ızˇ nˇejˇs´ı ukol ” ˇ ˚ Vcházejte branou uzkou! ´ ve svˇetˇe za svuj: Sirok´ a brana a pohodlná cesta vedou ke zkáze, tou jdou mnoz´ı. . .“ (Mt 7, ” 13).


7

Ne vsebeobrácen´ı, ne niternost, ne kult jsou zˇ a´ dány, ale cˇ innost. Podle ovoce poznáte je[!]“(. . .) (Mt 7, 16; srv. Lk 6, ” 43-45). Co mi rˇ´ıkáte: pane, pane, a neˇcin´ıte, co vám rˇ´ıkám[?]“(. . .) (Lk 6, 46; srv. Mt 7, 21). Jeˇz´ısˇ nikde neˇza´ dá uˇcit se ” nˇejakym ´ dogmatickym ´ formul´ım, ale zˇ a´ dá ve smyslu královstv´ı Boˇz´ıho jednat. Jdi tedy – jednej podobnˇe[!]“(. . .) (Lk ” 10, 37). Tak konˇc´ı napˇr. pˇr´ıbˇeh o milosrdném Samaritánovi, kladouc´ı za vzor cˇ lovˇeka-jinovˇerce, jenˇz prokázal reálné milosrdenstv´ı a pomoc trp´ıc´ım! Vˇerˇ´ıc´ı má byt ´ sol´ı zemˇe“, svˇetlem svˇeta“ (Mt 5, 13-14), ale to právˇe má smysl, jen ” ” kdyˇz je tu pro jiné, pro lidi, pro svˇet. Tak at’ zárˇ´ı vaˇse svˇetlo lidem, aby vidˇeli vaˇse dobré cˇ iny. . .“ (Mt 5, 16). V tomto ” ´ ı nutno vytrvat, nelze se dát odradit ani mnoha neuspˇ ´ echy. Proste – a bude vám dáno! Hledejte – a naleznete! usil´ ” Tluˇcte – a bude vám otevˇreno[!]“(. . .) (Mt 7, 7). Tak se zˇ ité královstv´ı Boˇz´ı, byt’ zat´ım u málo lid´ı, má stát podobné ˚ kvásku, semeni (Mk 4, 30-32 par.), tak zpusob´ ı perspektivnˇe obrovské pˇremeny mezi lidmi. Nutno pˇripomenout, zˇ e tu nejde o nˇejakou prozat´ımn´ı cˇ innost“, neˇz propukne vlastn´ı královstv´ı Boˇz´ı“, nybrˇ ´ z Jeˇz´ısˇ ovi v plnosti cˇ asu“ oboj´ı ” ” ” splyv´ ´ a: právˇe skrze tuto cˇ innost jiˇz propukává budouc´ı vˇek. . . • 57 (. . .) v klasickych ´ podobenstv´ıch – pˇres vˇsechnu jejich rozmanitost – jde témˇerˇ vˇzdy tak cˇ i onak o jisty´ proces(. . .)[,] ˚ (viz Mk 4, 30-32), kvaˇsen´ı (viz Mt 13, 33 par.), pouˇcen´ı (viz Mk 13, 28-29 par.), o jisté zrán´ı (viz Mk 4, 3-8 par.), rust hledán´ı (viz Mt 18, 12-13 par.) apod(. . .). Spoleˇcnym jmenovatelem je, zˇ e má v budoucnu vzej´ıt cosi jedineˇcného, ale ˚ ˇ ˚ zité, kolik cˇ asu se pak v tom procesu vynaloˇz´ı (viz Mt zˇ e zárodky jsou uˇz dány. A cˇ asto se pak zduraz nuje, zˇ e nen´ı duleˇ 20, 1-16), t´ım ménˇe lze chytrácky spekulovat, zˇ e kvantita vlastn´ıch zásluh sama staˇc´ı (viz Lk 15, 11-32; Lk 18, 10-14). • 57 ˚ zjist´ıme Zabyv´ podobenstv´ımi bez apriorn´ıch konfesijn´ıch nebo antikonfesijn´ıch pˇredsudku, ´ ame-li se Jeˇz´ısˇ ovymi ´ posléze, zˇ e tu pˇres vˇsechnu formu – pochopitelnˇe dobovou – jde o nˇeco opravdu pozoruhodného, o vyznamn y´ ´ pˇr´ıspˇevek k dialektice lidské existence v cˇ ase(. . .)[,] k schopnosti plného uchopen´ı a zachycen´ı lidského okamˇziku. Lidsky´ zˇ ivot prob´ıhá v cˇ ase a cˇ lovˇek je si toho vˇedom: v tom je základ jeho schopnosti rozeznávat, hodnotit, promyˇ ´ slet ˚ ze svou pˇr´ıtomnost pochopit dopˇredu, snaˇzit se dˇen´ı dodat smysl. Ale v tézˇ e schopnosti tkv´ı i nebezpeˇc´ı: cˇ lovˇek muˇ ˚ ernost´ı, prázdnotou – v jakémsi cˇ asto jen velmi temném toliko jako prostˇredek, spokojit se proto jej´ı n´ızkost´ı, prumˇ ˇ oˇcekáván´ı zmˇeny v budoucnu. Clovˇ ek pak pˇrivyká sklonu usilovat ne o zˇ it´ı, ale o pˇreˇzit´ı – hloubku a pravost svého ˇ sˇ tˇest´ı“ si stále jen slibuje, pˇr´ıtomnost vyplnuje prostˇredky pˇrevázˇ nˇe ubohymi. Ale to je – jakmile se to stává základem ´ ” ˚ ze dopustit, tu se jeho pˇr´ıleˇzitost zˇ ´ıt stává onou nevyuˇzistylu zˇ ivota – nejvˇetˇs´ım moˇznym ´ omylem, jehoˇz se cˇ lovˇek muˇ tou, zakopanou hˇrivnou“ (Mt 25, 14-30 par.) – nebot’ koneckoncu˚ opravdovosti lidské existence nen´ı moˇzno dosáh” nout jinak neˇz maximálnˇe hluboce proˇz´ıvanou pˇr´ıtomnost´ı. Lidskost je bud’ lidsky plnˇe proˇz´ıvany´ okamˇzik – anebo ˚ ˚ ze obstát i zklamat, i ten nen´ı lidskost´ı vubec. A kaˇzdy´ okamˇzik je tu v jistém smyslu sám pro sebe – cˇ lovˇek v nˇem muˇ ´ nejbˇednˇejˇs´ı náhle obstát, zˇ ´ıt rˇ´ısˇ i Boˇz´ı“, ale i ten vˇcera nejzaslouˇzilejˇs´ı uplnˇ e zklamat. Kaˇzdy´ okamˇzik je pro cˇ lovˇeka ” ˚ proti veˇskeré tradici moralistn´ı novou pˇr´ıleˇzitost´ı, ale i novym u, ´ problémem: to je smysl onˇech Jeˇz´ısˇ ovych ´ vyklad ´ i náboˇzenské deklasuj´ıc´ıch ty, kteˇr´ı si pracnˇe hromadili zásluhy, naopak vyzvedávaj´ıc´ıch pˇr´ıleˇzitost i tˇech ztracenych ´ ˇ a chybuj´ıc´ıch lid´ı. Vzpomenme na slova o pokoˇre srdce hˇr´ısˇ n´ıka (viz Lk 18, 10-14), o marnotratném synovi (viz Lk 15, 11-32), o dˇeln´ıc´ıch na vinici (viz Mt 20, 1-16), o lásce nevˇestˇcinˇe (viz Lk 7, 36-50) – a na rˇ adu pˇr´ıbˇehu˚ dalˇs´ıch. Tu jistˇe nejde o to, v bˇezˇ ném zˇ ivotˇe nadˇrazovat ty marnotratné tˇem nemarnotratnym ´ apod., ale o to, vyzvednout, jak ˚ ze byt dalekosáhly, ´ vˇse mˇen´ıc´ı muˇ ´ okamˇzik proˇzitku zmˇeny, z hladiska vˇsech lidskych ´ moˇznost´ı opravdu plnˇe proˇzity´ okamˇzik. . . • 59 ˚ (. . .) pojet´ı královstv´ı Boˇz´ıho jakoˇzto maximalistického nároku na cˇ lovˇeka a v dusledku toho i toho pojet´ı vyplnˇenosti ´ ı o vyplnˇen´ı mysli maximáln´ım nárokem iluzemi nejsou(. . .)[;] bez nˇecˇ eho podobného okamˇziku(. . .)[,] c´ılevˇedomého usil´ ˚ avá lidsky´ zˇ ivot ubohy. ˚ zust´ dovádˇen´ı ´ Tento objev nen´ı tedy odveden´ım cˇ lovˇeka od reality, nybrˇ ´ z naopak zpusobem cˇ lovˇeka k sobˇe samému, k moˇzné realitˇe nároˇcného zˇ ivota, proto pˇredstavuje v dˇejinách antropologické sebereflexe opravdu objev perly nebo pˇrinejmenˇs´ım moˇzny´ kvásek lidskosti, jak ne náhodou uvádˇej´ı (. . .) podobenstv´ı“(. . .) (viz ” Mt 13, 33-46 par.). • 63 D´ıtˇe je schopno byt ´ fascinováno jistym ´ jediným jevem tak, jak Jeˇz´ısˇ zˇ a´ dá byt ´ uchvácen královstv´ım Boˇz´ım. To nepochybnˇe záleˇz´ı – alesponˇ v prvn´ı rˇ adˇe – v naprosto jednoznaˇcnych ´ slovech: Se vˇs´ı rozhodnost´ı vám rˇ´ıkám, zˇ e – pokud ” se nezmˇen´ıte a nebudete jako dˇeti – nevejdete do královstv´ı nebeského[!]“(. . .) (Mt 18, 3 par.). • 64 (. . .) u Jeˇz´ısˇ e jeho slovo“ bylo dokonale identické s n´ım samym, ´ zˇ e on v tomto smyslu byl slovo“, zˇ e byl jeho lidskym ´ ” ” vtˇelen´ım“ (srv. J 1, 14)(. . .). ” • 66


8

Jen ti dospˇel´ı“, kteˇr´ı si z mlád´ı uchovali jistou otevˇrenost, pˇr´ımoˇcarost, bezelstnost, koncentraci, ano, oné jisté naivi” ” ty“, vlastn´ı onˇem lidem, kteˇr´ı nedozráli“ k plnému zaˇclenˇen´ı do pololidskych ´ spoleˇcenskych ´ formac´ı a specializo” ´ ˚ kteˇr´ı jsou schopni do svˇeta had´ı opatrnosti“ vnásˇ et onu holubiˇccˇ ´ı bezelstnost“ (Mt 10, 16), jsou na vanych u, ´ ukon ” ” ˚ lidský zpusob dospˇel´ı. . . • 66 Jestliˇze se napˇr. v (. . .) kázán´ı [na hoˇre], které se mnoha generac´ım stalo jakousi základn´ı kvintesenc´ı Jeˇz´ısˇ ova uˇcen´ı“, ” ˚ (v´ıme jiˇz, zˇ e oba tyto term´ıny jsou Jeˇz´ısˇ ovu myˇslen´ı adekvátn´ı jen do jisté m´ıry), mluv´ı resp. jeho nejvyˇssˇ´ıch ideálu“ ” ˚ ci bratru je trestuhodné, jestliˇze se odsuzuje nejen cizoloˇzstv´ı cˇ i znásilnˇen´ı, o tom, zˇ e nejen zabit´ı, ale jiˇz pˇr´ıkré slovo vuˇ ale jiˇz i dychtivy´ pohled na zˇ enu, jestliˇze se odsuzuje pˇr´ısaha a zˇ a´ dá prosté ano, ano – ne, ne“ atd. (Mt 5, 21-37), nejde ” tu zajisté a nikdy nemohlo j´ıt o nˇejakou morálnˇe právn´ı kasuistiku pro bˇezˇ né záleˇzitosti. Ostatnˇe vˇzdyt’i Jeˇz´ısˇ dovedl uˇz´ıt velmi ˚ (Mt 23, 17-33) – v horském kázán´ı tedy mus´ı j´ıt o nˇeco jiného neˇz ostrych ´ slov – od bláznu˚ sp´ılal aˇz do hadu˚ farizeum ˚ o pˇredpisy pro dˇzentlmeny: takovéto pasázˇ e – jako u Jeˇz´ısˇ e urˇcitym vlastnˇe vˇse, zejména podobenstv´ı – ´ zpusobem ˚ ze j´ıt v nároˇcnosti na sebe ten, kdo se jsou tu nepochybnˇe vytyˇceny jako jisté mezn´ı pˇr´ıpady(. . .)[,] jak daleko aˇz muˇ ˇ oddá onomu pˇrerodu ke královstv´ı Boˇz´ımu. . . Pˇripomenme (. . .) resumuj´ıc´ı vyrok horského kázán´ı hledejte nejprve ´ ” královstv´ı Boˇz´ı a spravedlnost jeho. . .“ a právˇe o vˇsech tˇechto jednotlivych ´ vˇecech je tu posléze rˇ eˇceno . . . a toto ” vˇsechno ostatn´ı bude vám pˇridáno“ (Mt 6, 33). • 67 Jen tam, kde je rozvinuto dalekosáhlé pozitivné eschatologické myˇslen´ı (tj. nejen jako negativistická vize obecné katastrofy lidstva, ale jako rozv´ıjen´ı pozitivn´ıch lidskych ´ hodnot), mohou pak byt ´ kladeny i v morálce ony maximáln´ı pˇr´ıkazy a zákazy. • 67 ˚ ze mnoho pˇrispˇet k srozumˇen´ı celku Na adresu zboˇznych“ je nepochybnˇe rˇ eˇceno ono slavné slovo, jehoˇz analyza ´ ´ muˇ ” Jeˇz´ısˇ ovy zvˇesti nech mrtvé, at’ pochovávaj´ı svoje mrtvé“ (Mt 8, 22). Slovo zcela nepochybnˇe z nejstarˇs´ı vrstvy syn” optické tradice; a s obdobnou logikou se poselstv´ı obrac´ı ne na tyto zboˇzné“, na faleˇsnˇe ukojené, proto spokojené ” s danost´ı, nybrˇ ´ z na vydˇedˇence tohoto svˇeta, na lidi na okraji spoleˇcnosti, na prostitutky, tuláky, opovrˇzené, hˇr´ısˇ né“, ” nebot’ ti jeˇstˇe tohoto uvˇerˇ en´ı“ – tj. eschatologického pˇrimknut´ı se k maximáln´ım hodnotám schopni jsou. Proto Jeˇz´ısˇ ” ˚ ˇ zduraz nuje: Pˇriˇsel jsem povolat ne spravedlivé, ale hˇr´ısˇ n´ıky[.]“ (Mk 2, 17 par.). ” • 70 ˚ (. . .) bylo nesprávné, pokud poˇzadavek neodp´ırán´ı zlému“ nebo odpuˇstˇen´ı nepˇra´ telum“ byl chápán – obdivovalteli ” ” ˚ i odpurci – jako nˇejaky´ poˇzadavek pasivity, jako vyzva nechat vraha vraˇzdit, despotu utlaˇcovat, nechat podvodn´ıka ´ ˚ ze uˇz´ıt jeho prostˇredku, ˚ tedy doslovnˇe neodp´ırat tˇezˇ it z onˇech jistych které má oproti tomu, kdo nemuˇ ´ jeho vyhod“, ´ ” ” zlému“ ve smyslu podroben´ı se moci zla. To je v naprostém rozporu s celkem evangelijn´ı tradice, Jeˇz´ısˇ sám mimo jakoukoliv pochybnost odp´ıral zlu vˇzdy a vˇsude, nekompromisnˇe, kdekoliv se s jakymkoliv potkal. ´ • 71 Problém nenásil´ı a odpuˇstˇen´ı nepˇr´ıteli zajisté nelze prostˇe roubovat na vˇsechny moˇzné zˇ ivotné situace – to obecné, co ˚ avá ukolem ´ ´ vˇsak zust´ cˇ lovˇeka nesouc´ıho ideál obrozeného z´ıtˇrka vˇzdy a vˇsude, je ukol hledat vˇzdy a za vˇsech okol´ ı Jeˇz´ısˇ uv ˚ vyklad nost´ı mravnˇe nároˇcnˇejˇs´ı prostˇredky(. . .)[,] neˇz jakych uˇz´ıvá ten druhy´ – vˇcetnˇe nepˇr´ıtele. V tom ust´ ´ ´ ˚ a pohanum ˚ nesm´ı odpovˇedˇet na jejich zpusob(. ˚ tˇechto tez´ı poukazem na to, zˇ e se nepˇra´ telum . .) (viz Mt 5, 43-48). Odtud poˇzadavek vyˇssˇ´ı spravedlnosti“ (Mt 5, 20), neˇz jakou lze vystihnout obecnou normou zákona bez podobného ” maximáln´ıho nároku. • 72 Jeˇz´ısˇ a jeho doba vidˇeli aˇz pˇr´ıliˇs mnoho krve, jejich milován´ı bliˇzn´ıho“ nemá nic spoleˇcného se sentimentalitou, ” ´ mˇekkost´ı srdce“, s epikurejskou cˇ i malomˇesˇ t’áckou snahou byt aktivity, byt ´ lidsky´ na ukor ´ lidsky´ mimo dˇen´ı; Jeˇz´ısˇ ovo ” ˚ milován´ı bliˇzn´ıho“ je souˇca´ st´ı doby a zˇ ivota maximálnˇe tvrdého. Je ne tak soucitem“ na zpusob Schopenhauerovych ´ ” ” ˚ ne tak citem k slabosti druhého, jako sp´ısˇ e maximálnˇe tvrdým a nekompromisn´ım nárokem na sebe sama – ukolem ´ rozkladu, maximálnˇe se angaˇzovat, ale v rámci toho radˇeji bezpráv´ı a násil´ı trpˇet neˇz cˇ init. • 73 Jen (. . .) principem eschatologického nároku na sebe sama vysvˇetl´ıme také onen (. . .) paradox, zˇ e Jeˇz´ısˇ na jedné stranˇe vyslovil krajnˇe radikáln´ı poˇzadavky(. . .)[,] takˇze se pozdˇeji dokonce stávalo, zˇ e nˇekteˇr´ı jeho ponˇekud potˇreˇstˇen´ı stoupenci chodili radˇeji stále s oˇcima sklopenyma, aby snad jejich zrak nespoˇcinul na nˇejakém vlasatém stvoˇren´ı a aby tak ´ nezatratili svou duˇs´ı, ale hned vedle nich stoj´ı zprávy o jeho krajnˇe liberáln´ım“, shov´ıvavým jednán´ı(. . .)[,] a to právˇe ” ˚ ci lidem zcela vzdálenym vuˇ ´ od jeho vidin blaha Izraele i vˇseho lidstva a absolutn´ıho nároku jiˇz na tomto svˇetˇe! (. . .)


9

´ téhoˇz eschatologického nároku: kdo jiˇz sám vnitˇrnˇe Jen zdánlivˇe je v tom rozpor, ve skuteˇcnosti to oboj´ı tvoˇr´ı dva poly proˇz´ıvá v´ıru“, tj. onu promˇenu (metanoia) z hlediska budouc´ıho vˇeku, ten klade sám na sebe nároky co nejvˇetˇs´ı, ale ” právˇe proto jinym ´ nejenom bez nároku dává“ (Mt 10, 8), a to mˇerou dobrou, plnou, nemˇerˇ enou, pˇrekypuj´ıc´ı“ (Lk 6, ” ” 38), ale je nezatracuje, je k nim maximálnˇe trpˇelivy´ a shov´ıvavy, ´ jiné neodsuzuje za jejich slabosti. Nesud’te – t´ım ujdete ” soudu[!]“(. . .) (Lk 6, 37). Je tˇreba maximálnˇe se angaˇzovat pro z´ıskan´ı jinych, ale neodsuzovat je, pokud se to nepodaˇr´ı. ´ A pokud jin´ı chybuj´ı, byt ´ k nim maximálnˇe shov´ıvavy, ´ tutézˇ chybu odpustit ne sedmkrát, ale sedmdesátsedmkrát (Mt 18, 22 par.). Co vid´ısˇ tˇr´ısku v oku svého druha, ale trámu ve svém vlastn´ım oku nepozorujeˇs[?]“(. . .) (Mt 7, 1-3 par.). ” V tom je Jeˇz´ısˇ ovo poselstv´ı ne rozporné, ale naprosto jednoznaˇcné: maximáln´ı, ale ne na odiv stavˇená, právˇe jen ˚ ci z vnitˇrn´ı vlastn´ı potˇreby vycházej´ıc´ı nároˇcnost na sebe sama, proto souˇcasnˇe maximáln´ı shov´ıvavost a trpˇelivost vuˇ ˚ slabost´ı, upnut´ı ducha k tomu, co je u hˇr´ısˇ n´ıku“ ˚ druhym, ano, dokonce jakési pˇrez´ırán´ı, nevidˇen´ı jejich poklesku, ´ ” dobré. . . • 74 Na rozd´ıl od velkych ale zejména v protikladu k perskému zarathuˇstrismu a manicheis´ soustav indickych ´ a cˇ ´ınskych, ´ mu (jejich odchovanci na cˇ as dokonce soutˇezˇ ili s kˇrest’anstv´ım o vedouc´ı roli evropskych ´ dˇejin), ovˇsem i na rozd´ıl ˚ od kumránsko-essénskych (. . .) Jeˇz´ısˇ ovy smˇesi ´ a od rˇ ady pozdˇejˇs´ıch nároˇcnych ´ sekt, jádro kˇrest’anstv´ı je v dusledku radikalismu a shov´ıvavosti sice nároˇcné, ale nen´ı esoterické, tj. nen´ı jen pro vyvolené“, zasvˇecené“, jen pro jakoukoliv ” ” elitu“ (. . .). ” • 74 Zpˇr´ısnil Jeˇz´ısˇ nebo uvolnil mojˇz´ısˇský zákon? O to ne náhodou vznikaly po stalet´ı spory – a byly pˇrinásˇ eny dobré argumenty pro oboj´ı pozici. A právˇe revoluˇcn´ı rozpory dneˇsn´ı doby, doby v nejednom ohledu analogické, mohou umoˇznit pˇrekonat scestné bud’-anebo“ této otázky. ” • 75 (. . .) kdo zˇ ije duchem královstv´ı Boˇz´ıho“, dává nutnˇe sám sobˇe z vlastn´ı autonomn´ı potˇreby mnohem nároˇcnˇejˇs´ı ” ˚ zákon a jakákoliv zákonická a právn´ı tradice vubec; ˚ a pˇr´ısnˇejˇs´ı poˇzadavky, neˇz jaké klade Mojˇz´ısˇ uv naopak kdo duchem obrody“ neˇzije, stejnˇe mu sebepˇresnˇejˇs´ı plnˇen´ı pˇredpisu˚ nen´ı mnoho platné, formalistické plnˇen´ı zákona se ” nutnˇe obrac´ı proti podstatˇe vˇeci. • 76 To, zˇ e u Jeˇz´ısˇ e zdaleka nejsou pˇr´ıliˇs prudce napadáni zjevnˇe konzervativn´ı saduceové, popˇr´ıpadˇe dokonce pohané, nybrˇ ´ z liberálnˇejˇs´ı a mnohym ´ reformám naklonˇen´ı farizeové, je ostatnˇe jen specificky´ pˇr´ıpad onoho v dˇejinách nábo˚ zˇ enstv´ı a politiky vˇsudypˇr´ıtomného, zdánlivˇe paradoxn´ıho a pˇrece svm zpusobem psychologicky pochopitelného ´ ´ jevu, zˇ e jinovˇerec byv´ y´ nevˇerec, odchyluj´ıc´ı se souvˇerec (kac´ırˇ , uchylk´ arˇ ) prudˇceji neˇz ´ a napadán prudˇceji neˇz upln jinovˇerec, nejprudˇceji pak ti, kdoˇz pro nejmilovanˇejˇs´ı vˇec raz´ı jen trocha jiné pojet´ı. . . • 77 ´ Boˇze, dˇekuji ti, zˇ e nejsem jako jin´ı lidé[.]“ (Lk 18, 11), vtipnˇe Jeˇz´ısˇ paroduje základ jakékoliv farizejské snahy O ” po reformách. Vy poj´ımáte sama sebe jako spravodlivé[.]“ (Lk 16, 15), vytyk´ ´ a Jeˇz´ısˇ podobnym ´ lidem, vzdálenym ´ ” jak oné velké prorocké touhy, t´ım sp´ısˇ e onoho radikáln´ıho nároku na vlastn´ı zmˇenu, na sebepˇrekonán´ı, sebepopˇren´ı svého dbeˇsn´ıho já“. V tomto tkv´ı základ farizeismu, vˇse ostatn´ı – vˇcetnˇe oné farizejské pˇretvárky“, vnˇejˇskovosti, ” ” ˚ uspˇ ´ echu˚ atd. (viz Mt 23, 5-28 par.) – jsou formalismu, stavˇen´ı vlastn´ıch ctnost´ı na odiv, potˇreby chvály, laˇcnost´ı titulu, ˚ ˚ jiˇz dusledky. Dusledkem – ovˇsem prvoradˇe vyznamn ym ´ ´ – je i to, zˇ e farizeismem zachváceny´ cˇ lovˇek je sice schopny´ jakékoliv správné názory pˇrijmout(. . .)[,] ale neschopny´ v jejich smyslu jednat(. . .) (viz Mt 23, 1-24). • 78 Forma má smysl jen potud, pokud napomáhá udrˇzet obsah zˇ ivym. ´ Na adresu vˇsech náboˇzensko-kultovn´ıch pˇredpisu˚ ˇ vˇsech dob moˇzno posléze dobˇre vztáhnout Jeˇz´ısˇ ova slova: Sobota je pro cˇ lovˇeka – ne cˇ lovˇek pro sobotu. Clovˇ ek je ” tedy pánem soboty[!]“(. . .) (Mk 2, 27-28 par.). • 80 (. . .) Jeˇz´ısˇ byl (. . .) – a nemohl nebyt ´ – i cˇ lovˇekem své doby a svého prostˇred´ı, proto se i pohyboval myˇslenkovˇe na ˚ e prastarych pudˇ ´ zˇ idovskych ´ tradic, oˇzivenych ´ ted’ novou krizovou spoleˇcenskou situac´ı. Zde po tis´ıc let zˇ ila nejen dalekosáhlá idea budoucnosti(. . .)[,] vyznamn´ a pro celé dalˇs´ı lidské dˇejiny, ale nesla i peˇcetˇe své doby, byla napˇr. vˇzdy ´ ˚ ale právˇe spojována s v´ırou v jistˇe mimoˇra´ dné, vyjimeˇ cnou silou a moc´ı nadané jednotlivce. Byly des´ıtky proroku, ´ ˇ proto se zaˇcala uj´ımat i idea jedincu˚ mocnˇejˇs´ıch, neˇz jsou pouz´ı proroci. Zila – byt’ sp´ısˇ e v lidovych ´ neˇz oficiáln´ıch ˇ vrstvách Zidovstva – vzpom´ınka na minulého a v´ıra v pˇr´ısˇ t´ıho Davida, v pˇr´ısˇ t´ıho pomazaného“ reka, zˇ ila i idea ” tajemného Syna cˇ lovˇeka“(. . .)[.] A ta se stala Jeˇz´ısˇ ovym ´ osudem. ”


10

• 91 (. . .) zˇ idovská tradice vubec ˚ jeˇstˇe neznala mesiásˇe“ ve smyslu nˇejaké metafyzicko-gnostické, boˇzské, nadsvˇetské postavy(. . .). ” Pomazan´ı“ byli velice reáln´ı hrdinové kmene – královˇst´ı cˇ i proroˇct´ı, minul´ı cˇ i budouc´ı, v tom smyslu zajisté nˇejak ” Bohem omilostnˇen´ı, ale v mez´ıch moˇznost´ı lid´ı, nijak nadpˇrirozen´ı“. ” • 91 ˇ ıci o Jeˇz´ısˇ i za jeho zˇ ivota, zˇ e je maˇs´ıa´ h“ – pomazaný, tedy vlastnˇe v palestinském prostˇred´ı nebylo nijak pˇr´ıliˇs odliˇsné R´ ” od toho, rˇ´ıci mu, zˇ e je velky´ prorok“, pˇr´ıpadnˇe zˇ e je povolán k nˇecˇ emu velkému“, ba zˇ e v okol´ı probouz´ı smysl ” ” pro nˇeco závaˇzného, tedy v daném konkrétn´ım pˇr´ıpadˇe, zˇ e posluchaˇci jsou uchváceni jeho poselstv´ım o královstv´ı“ ” a zmˇenˇe“(. . .). ” • 92 (. . .) v helénistickém a rˇ´ımském prostˇred´ı, zejména vlivem krizové, spásy potˇrebné situace milionovych ´ mas se pojem ´ zasné vitality a pˇritaˇzlivosti zvˇesti o Jeˇz´ısˇ ovi. Ano, pak ono j´ım kdysi hlásané Krista-Spasitele stane základem nové uˇ královstv´ı Boˇz´ı“ takˇrka vybledne pˇred uchvacuj´ıc´ı zˇ ivotnost´ı jeho samého – jakoˇzto Krista, Spasitele, Vykupitele, ” záchrance kaˇzdé lidské bytosti. • 94 (. . .) Jeˇz´ısˇ neodporuje davidovsky poj´ımané mesianitˇe, ale odporuje redukci svych ´ tuˇzeb na ni. • 95 V prastarych, vyvojovˇ e nejniˇzsˇ´ıch formách náboˇzenstv´ı se vˇzdy vyskytuj´ı pˇredstavy o jisté sm´ırˇc´ı obˇeti(. . .)[,] a to ´ ´ ˚ zaˇcasté velmi primitivn´ım zpusobem, odpov´ıdaj´ıc´ım antropomorfn´ım pˇredstavám o boˇzstvu, maj´ıc´ım lidské vásˇ nˇe a slabosti. Proto je napˇr. moˇzno pˇred pohromou kmene cˇ i rodiny se ubránit t´ım, zˇ e se boˇzstvu preventivnˇe a jaksi ˇ u(. ´ ˚ . .), obˇet’ zv´ırˇ ete ve starˇs´ıch vrstvách zˇ idovského náboˇzenstv´ı, zástupnˇe“ cosi obˇetuje, ulitba v´ına u starych ´ Rek ” ˚ usmrcen´ı vybrané panny apod[.]. I vlastn´ı vinu a hˇr´ıch je moˇzno – vˇerˇ ilo se – takto poprava nepˇra´ tel u primitivu, ˚ nepˇr´ımo a pohodlnˇe odˇcinit. To je prastary´ náboˇzensky´ archetyp, ktery´ se urˇcitym projevuje i v hnut´ı ´ zpusobem ˇ an a sublimován do Jeˇz´ısˇ ovˇe a jeho vlastn´ı psychice, ale ktery´ ovˇsem nejen j´ım, ale uˇz dˇr´ıve poˇcal byt ´ zjemnov´ ˚ bylo-li nesmyslem obˇetovat krásnou d´ıvku bohu slunce, jak cˇ inili staˇr´ı sloˇzitˇejˇs´ıch a jemnˇejˇs´ıch pˇredstav. Koneckoncu, ˚ ych ´ ˚ ze obˇet’ zˇ ivota mexiˇct´ı Indiáni, jistˇe naopak zaˇz´ıvaly vˇsechny národy v ruzn ach, zˇ e zde opravdu muˇ ´ boj´ıch a utrap´ ˚ ze mobilizovat jednoho cˇ lovˇeka zachránit zˇ ivoty jinym ´ apod., resp. zˇ e hrdinské vydrˇzen´ı pˇredsmrtného muˇcen´ı muˇ mravn´ı s´ıly jinych ´ lid´ı. • 97 ´ Zejména biblická kniha Jobova se stala základem uvah mnoha generac´ı o moˇzném smyslu utrpen´ı spravedlivého cˇ lovˇe ka(. . .)[,] ano, onoho hádán´ı se s Bohem“ (Jb 9, 3) o tom, jak slouˇcit povˇedom´ı o nˇem a o hledán´ı smysluplného ” zˇ ivota s tak hroznymi a absurdn´ımi pˇr´ıpady utrpen´ı, utrpen´ı naprosto neredukovatelného na nˇejaké je osmysluj´ıc´ı pojet´ı ´ zkouˇsky“ nebo trestu“. Poznalo se vˇsak také, zˇ e pozitivn´ı lidské hodnoty, blaho, spokojenost, sˇ tˇest´ı, nelze prostˇe ” ” redukovat na absenci utrpen´ı a bolesti, zˇ e tu nejde o pouhé spojité nádoby, o vztah pozitivn´ıho a negativn´ıho, rubu ˚ ze m´ıt smysl pozitivn´ı, ne sama pro sebe, ale pro docenˇen´ı kladnych a l´ıce, nybrˇ ´ z zˇ e jistá m´ıra bolesti a utrpen´ı muˇ ´ hodnot. Vznikla t´ım eo ipso otázka – jakoby se staré primitivn´ı pohanské pˇredstavy obˇet´ı vrátily na vyˇssˇ´ı rovinˇe – zda ˇ snad utrpen´ı nemus´ı budouc´ı spásu pˇredcházet (vzpomenme na to, zˇ e v chiliasticko-eschatologickém myˇslen´ı vˇzdy pˇr´ısˇ t´ı rˇ´ısˇ i svobody pˇredcház´ı jakási hrozná katastrofa a nesm´ırné utrpen´ı) a zda lze dobrovolnym ´ pˇrijet´ım bolesti ˇ zda je to dokonce nutné. . . vykonat cosi pozitivn´ıho. Ci A t´ım jsme u poˇca´ tku pˇredstav o trp´ıc´ım mesiásˇi“(. . .). ” • 97 ˚ zitého fenomenu, zˇ e se ono zcela správné rozpoznán´ı, (. . .) jsme u onoho pro pochopen´ı Jeˇz´ısˇ e a jeho okol´ı nesm´ırnˇe duleˇ zˇ e niˇceho velkého nelze dosáhnout bez námahy, bolesti, bez jisté obˇetavosti, jeˇz pˇrinásˇ´ıvá i obˇeti, prom´ıs´ı s jistymi ´ prastarymi náboˇzenskymi archetypy o sm´ırˇc´ım a zástupném smyslu lidské obˇeti. . . Toto slouˇceno, spoj´ı-li se to jeˇstˇe ´ ´ nadto s onˇemi eschatologickymibzvˇ estmi o pˇrelomu v rˇ´ısˇ i budouc´ıho vˇeku, a jeˇstˇe k tomu v krajnˇe kritické politické ´ situaci, kdy vˇse dozrávalo k vybuchu, musilo to vydat pozoruhodné ideové a mravn´ı plody. ´ • 99 (. . .) v jakychkoliv opoziˇcn´ıch, sektárˇ skych, utlaˇcovanych ´ ´ ´ lidskych ´ skupinách vede jiˇz sám zde naléhavˇe a hrozivˇe ˚ uvnitˇr vlastn´ıho doléhavy´ zázˇ itek ohroˇzenosti zvenˇc´ı k vytvárˇ en´ı lidsky mnohem pevnˇejˇs´ım, semknutˇejˇs´ım vztahum hnut´ı, vzniká hlubˇs´ı vzájemná láska a vázanost neˇz u jakychkoliv bohácˇ u˚ a tˇech nahoˇre“. . . ´ ” • 101 (. . .) at’jsou formulace Jeˇz´ısˇ ovych ´ tzv. pˇredpovˇed´ı utrpen´ı jakkoliv povelikonoˇcn´ı, v zˇ ivotˇe Jeˇz´ısˇ e´ vˇe sama idea moˇzného ˚ zitou ulohu. ´ vlastn´ıho utrpen´ı a smrti musila hrát mimo jakoukoliv pochybnost duleˇ Janovskou tradic´ı Jeˇz´ısˇ ovi do


11

´ vloˇzená slova já jsem dobry´ pastyˇ ust ´ r – dobry´ pastyˇ ´ r dává zˇ ivot za své ovce“ (J 10, 11) nepochybnˇe nikdy nebyla ” ˚ ale byla jistˇe – a musila byt! Jeˇz´ısˇ em takto rˇeˇcena (nebot’ forma vyroku pˇr´ıliˇs odporuje formˇe podán´ı synoptiku), ´ ´ – Jeˇz´ısˇ em mnohokrát vroucnˇe c´ıtˇena, jinak zase by byla nevysvˇetlitelná sama podstata zpráv synoptické tradice. • 102 Pˇredstava princezny Andromedy, pˇrikované za ruce ke skále, aby tak byla vydána hrozné smrti, rovnˇezˇ za viny jinych, ´ mohla pak vzruˇsit a inspirovat smysl deseti-dvaceti mal´ırˇ u˚ – dˇejiny vˇsak mohla spoluvytvárˇ et pˇredstava podobnˇe za ruce k smrti upevnˇeného cˇ lovˇeka, protoˇze jeho vˇec(. . .)[,] pro kterou trpˇel, byla o tolik lidskz dalekosáhlejˇs´ı a také jej nezachránil zˇ a´ dny´ Perseus, on pak v tˇech mukách opravdu zemˇrel. . . • 102 Pro vˇsechny eschatologické lidi pˇred Jeˇz´ısˇ em i po nˇem je samozˇrejmym ´ archetypem, zˇ e po utrpen´ı pˇrijde sláva, v´ıtˇezstv´ı, poˇca´ tek nového vˇeku. Musilo to byt ´ samozˇrejmym ´ i pro Jeˇz´ısˇ e a veˇskeré jeho nejbliˇzsˇ´ı okol´ı. • 104 ´ zasné schopnosti pamatovat si velmi pˇresnˇe slovo (. . .) právˇe lidé nezachváceni cˇ etbou a sˇ kolou prokazuj´ı nejednou uˇ mluvené[.] • 108 Povaˇzoval se Jeˇz´ısˇ Nazaretský za mesiásˇe cˇ i nikoliv? Je pˇresvˇedˇcen´ı o jeho mesianitˇe, v nˇemˇz urˇcitˇe jakousi roli hrálo okol´ı, zvlásˇ tˇe Petr, pˇrece koneckoncu˚ Jeˇz´ısˇovým d´ılem – anebo ho u Jeˇz´ısˇ e samotného v jádru nebylo, leda v jakychsi ´ ˚ zvˇesti o Jeˇz´ısˇ ovˇe náznac´ıch, konces´ıch, pˇripouˇstˇenych ´ moˇznostech ( ty jsi rˇ ekl“ – Mk 15, 2 par.) a vlastn´ım tvurcem ” mesianitˇe je aˇz Petr? Tato tolik hlav pál´ıc´ı a neménˇe dobˇre hájená i napadaná otázka je podle naˇseho m´ınˇen´ı uˇz sama sebou sˇpatnˇe, neeschatologicky, proto Jeˇz´ısˇovi nepˇrimˇerˇenˇe poloˇzená(. . .)[.] Takovéto poloˇzen´ı otázky odpov´ıdá pozdˇejˇs´ı ˇ u˚ témˇerˇ uplnˇ ´ teologii, která vlivem hlavnˇe Rek e ztratila smysl pro cˇ asovost, pro eschatologické, v cˇ ase dynamicky ´ rozestˇrené vidˇen´ı otázek, naopak zcela po platonsku a aristotelsku chtˇela mesianitu urˇcovat jako nˇejakou kvalitu, ˚ kterou duch má“ nebo nemá“, ale v kaˇzdém pˇr´ıpadˇe jako nˇeco a priori daného. Takovy´ zpusob myˇslen´ı vˇsak ” ” ˚ vubec neodpov´ıdá zˇ idovské tradici a prostˇred´ı, v nˇemˇz se Jeˇz´ısˇ a Petr pohybovali. Teprve v helénistickém a rˇ´ımském prostˇred´ı mohla vzniknout pˇredstava, zˇ e nˇekdo se jako spasitel svˇeta jiˇz narodil, zˇ e jiˇz jako d´ıtˇe byl“ mesiásˇ em. ” Pro lidi odchované vyluˇ ´ cnˇe tradic´ı mesianity davidovské, danielovské, izajásˇ ovské, pro prostˇred´ı galilejskych ´ revo˚ jordánskych ˚ ba ani pro uˇcené kruhy oficiáln´ı ortodoxie v Jeruzalémˇe by pojet´ı mesiásˇ e lucionárˇ u˚ i snivcu, ´ proroku, ˚ ani nemˇelo zˇ a´ dny´ smysl. Podle jednoznaˇcnˇe zˇ idovské tradice se jiˇz narozeného(. . .)[,] v tomto smyslu hotového, vubec ˚ ze toliko objevit(. . .)[,] zjevit se vprostˇred dˇen´ı, nemuˇ ˚ ze byt mesiásˇ muˇ ´ nˇejak pˇestován od plenek a maminˇciny nˇehy. ˚ A mˇerˇ´ıtkem mesianity podle veˇskeré zˇ idovské i ranˇe kˇrest’anské tradice (pˇred jej´ım zhelenizován´ım) vubec nejsou nˇejaké lidské kvality(. . .)[,] napˇr. psychologické cˇ i mravn´ı, pˇr´ıpadnˇe dokonce v pozdˇejˇs´ım christologickém smyslu ontologické. Kritériem ovˇsem nen´ı ani to, co si kdo mysl´ı, nˇejaké fenomenologické vyjevován´ı se mesianity v mysli lid´ı, nybrˇ ´ z t´ımto kritériem je jen a jen meiásˇské dˇen´ı(. . .)[,] spásonosná cˇ innost, vyvolán´ı reálného politického cˇ i eschatologického zvratu. Proto pro Jeˇz´ısˇ e – a jisté i pro Petra a ty jeho“, ty nejzasvˇecenˇejˇs´ı a dˇelaj´ıc´ı si co do smyslu osob” nosti Jeˇz´ısˇ e maximáln´ı nadˇeje – nemohlo m´ıt zˇ a´ dny´ smysl mesiásˇem být(. . .)[,] nybrˇ ´ z mesiásˇem se stát(. . .)[,] tj. navodit mesiásˇ ské dˇen´ı v jeho koneˇcné slávˇe, i kdyˇz tˇreba skrze utrpen´ı. Jestliˇze Petr Jeˇz´ısˇ ovi opravdu v´ıcekrát nebo alesponˇ jednou rˇ ekl do oˇc´ı kategoricky ty jsi Mesiásˇ[!]“(. . .) (Mk 8, 29 par.) – o cˇ emˇz lze pochybovat, ale je to dobˇre moˇzné ” (i kdyˇz nepochybnˇe (. . .) sˇ lo sp´ısˇ e o dlouhodoby´ proces postupného spˇen´ı k podobnym ´ pozic´ım, definitivnˇe dotvoˇreny´ aˇz po Golgotˇe) –, tedy to absolutnˇe nemohlo znamenat mesianitu danosti a nˇejaké kochán´ı se v n´ı, coˇz by bylo v naprostém rozporu s celou zˇ idovskou prorockou tradic´ı a zejména s Jeˇz´ısˇ ovou zvˇest´ı o budouc´ım vˇeku. Mohlo to ˇ ovˇsem nˇekdo, kdo je k nˇecˇ emu veznamenat toliko a jednoznaˇcnˇe ty jsi povolán vykonat mesiásˇské poslán´ı[!]“(. . .)[.] Ze ” likému v budoucnosti povolán(. . .)[,] uˇz t´ım také v urˇcitém smyslu je, toho uˇz´ıváme dodnes i my v pomˇeru k nadˇejnym ´ lidem – ale v´ıme, zˇ e takov´ı nadˇeje bud´ıc´ı mlad´ı lidé jsou“ jiˇz velc´ı, právˇe jen, pokud dráhu u nich moˇznou napln´ı(. . .)[.] ” Pokud s cesty pozdˇeji sbˇehnou, ty nadˇeje se nenapln´ı, jsou i podobné vyroky ex post uznány za omyl – a s osobou ´ zapadne i tento omyl. Petr a jeho druzi pozdˇeji neˇskrtaj´ı, nybrˇ ´ z ve spom´ınce jistˇe sp´ısˇ e ex post ponˇekud rozˇsiˇruj´ı a podtrhuj´ı Jeˇz´ısˇ ovu mesianitu i smˇerem do minula, kdy byla vlastnˇe tehdy jen oˇcekávána; ale budoucnost, zjiˇst’uj´ıc´ı ˚ oprávnˇenost oˇcekáván´ı. Indikativ ty jsi“ byl puvodnˇ e nespornˇe sp´ısˇ e druhem imperativu – bud’ mesiásˇ em[!]“(. . .), ” ” vyplnˇ mesiásˇ ské nadˇeje[!]“(. . .), proved’ onen zlom[!]“(. . .) apod[.]. Jen tak to má smysl, jinak ne – asi jako oslov´ıme ” ” ˚ ze nabyt i pˇred bojem bojovn´ıka jako v´ıtˇeze“, ale smyslu to muˇ ´ aˇz ex post oˇcekávanou a t´ım pˇra´ n´ım jaksi vymáhanou ” v´ıtˇeznou akc´ı. A v tom smyslu se nám jev´ı rpzumnou a eschatologickému prostˇred´ı jedinˇe odpov´ıdaj´ıc´ı odpovˇed’, stoj´ıc´ı mezi (. . .) zm´ınˇenymi faleˇsnˇe stavˇenymi tezemi, zda Jeˇz´ısˇ byl“ cˇ i nebyl“ mesiásˇ . Je mimo diskusi, zˇ e okol´ı jej ´ ´ ” ” pozdravuje jako osobu povolanou k mesiásˇ skému poslán´ı, k vyvolán´ı eschatologického dˇen´ı. . . • 113


12

˚ zˇ e [u Jidásˇ e] rozhodnˇe neˇslo o vyzrazen´ı m´ısta cˇ i (. . .) geniálnˇe vytuˇsil uˇz Goethe (a dnes uznává znaˇcná cˇ a´ st badatelu), ˚ oznaˇcen´ı Jeˇz´ısˇ e polibkem (viz Mk 14, 43-45 par.), coˇz mohly byt e pruvodn´ ı jevy, nybrˇ ´ nanejvyˇ ´ s nevyznamn´ ´ ´ z zˇ e smysl tomu vˇsemu dává jedinˇe hypotéza, zˇ e sˇ lo o vyzrazen´ı mesiánských tuˇzeb Jeˇz´ısˇ ovych a to ne jako projev ´ a Petrovych, ´ nˇejaké zrady cˇ i denunciace, nybrˇ ´ z pro zˇ a´ douc´ı urychlen´ı eschatologického procesu(. . .)[,] pro vytvoˇren´ı nové situace, v n´ızˇ nebude vˇec moˇzno obej´ıt cˇ i tolerovat, nybrˇ ´ z kdy Jeˇz´ısˇ nebo zˇ idovská vrchnost budou nuceni jednat. . . • 115 (. . .) cˇ lenové rady sice nemohli ze svych (viz Lk 23, 50-51 par.) – ´ hledisek c´ıtit k Jeˇz´ısˇ i – aˇz snad na ojedinˇelé vyjimky ´ ˚ ci hledaˇcskym ˚ sympati´ı, jako je nikdy nec´ıt´ı zdogmatiˇctˇel´ı pˇredstavitelé jakékoliv ortodoxie vuˇ duchum, ´ a kac´ırˇ skym“ ´ ” ´ schopnym povin´ vnásˇ et do starych ´ struktur novy´ zˇ ivot a zˇ havou spoleˇcenskou aktuálnost, ale vezmeme-li v uvahu nost strázˇ cu˚ zˇ idovské ortodoxie stˇreˇzit cˇ istotu jahvizmu a Mojˇz´ısˇ ova zákona, tu vlastnˇe jednali zcela korektnˇe a podle litery tohoto zákona. • 116 (. . .) formálnˇe nese plnou odpovˇednost za Jeˇz´ısˇ ovu popravu rˇ´ımsky´ prokurátor, a t´ım i nepˇr´ımo cely´ princip rˇ´ımského uzurpován´ı si práv nad menˇs´ımi stˇredomorskymi zemˇemi. Bylo v tom smyslu aktem jakési dˇejinné spravedlnosti ´ (jeˇz se v záplavˇe absurdit v dˇejinách také jakoby tu a tam vyskytovala), zˇ e objektivnˇe se posléze stal obˇet´ı v´ıtˇez´ıc´ıho ˇ ım – ne Zidovstvo. ˇ kˇrest’anstv´ı pohansky´ R´ .. • 121 Golgota byla tedy pro apoˇstoly opravdu katastrofou – ne faktem utrpen´ı, ale závˇerem utrpen´ı. Toto neˇcekali – ani Petr, ten nejzasvˇecenˇejˇs´ı. . . Pokud cˇ ekali nebo asponˇ pˇripouˇstˇeli utrpen´ı(. . .)[,] tedy s bezprostˇrednˇe jemu následuj´ıc´ım osláven´ım“, promˇenˇen´ım. Proto nyn´ı ut´ıkali ve zmatku a zoufalstv´ı (. . .). ” • 128 ˚ (. . .) Jeˇz´ısˇ ovou novinkou a patrnˇe hlavn´ım základem jeho osobitého zapusoben´ ı bylo nikoliv to, zˇ e hlásal královstv´ı Boˇz´ı, budouc´ı vˇek, radikáln´ı pˇrevrat (coˇz hlásala pˇred n´ım celá lidovˇe-prorocká tradice aˇz do Jana Kˇrtitele): jeho osobitym ´ pˇr´ınosem bylo, zˇ e v tomto smyslu nejen pokraˇcoval v zˇ idovské prorocké tradici, ve zvˇesti o budoucnosti, ale zˇ a´ dal, prosazoval a pˇr´ıkladem pˇredcházel, pokud právˇe jde o proˇzitek budoucnosti, nárok na vnitˇrn´ı zmˇenu takto mysl´ıc´ı cˇ lovˇeka. (. . .) sama v´ıra“, jak ji chápal Jeˇz´ısˇ , zdaleka nebyla jen nˇejakou gnostickou záleˇzitost´ı, nˇejakym ´ ” m´ınˇen´ım o budoucnosti, ale radikáln´ım nárokem na nitro cˇ lovˇeka(. . .). • 129 Petrem zvˇestované zmrtvýchvstán´ı nebylo zprvu nutnˇe chápáno v ryze materiáln´ım smyslu, tj. jako znovuoˇziven´ı mrtvoan´ı“ term´ınu˚ vyvýsˇen´ı“ cˇ i ly. Ne nahodou jedna cˇ a´ st staré kˇrest’anské tradice pouˇz´ıvá m´ısto term´ınu zmrtvychvst´ ´ ” ” oslaven´ı“, coˇz se bl´ızˇ e pˇrimyká ke starˇs´ı zvˇesti o slávˇe syna cˇ lovˇeka. Vidˇeli jej oslaveného, vyvyˇ ´ seného. . . Ve vˇedom´ı ” Petra a jemu nejbliˇzsˇ´ıch se asi toto vidˇen´ı oslaveného, vyvyˇ ´ seného Jeˇz´ısˇ e pˇr´ıliˇs neliˇsilo od toho, jak si jej uˇz za jeho zˇ ivota pˇredstavovali promˇenˇeného“ (Mk 9, 2 par.)[,] tj. v budouc´ı identifikaci se synem cˇ lovˇekem“. Proto také se ” ” nijak neshánˇeli po hrobu a mrtvole (. . .). • 130 Pavlovo slovo nevstal-li Kristus z mrtvych, marné je poselstv´ı naˇse, marná je i v´ıra vaˇse“ (1K 15, 14) uˇz jasnˇe ukazuje ´ ” novou situaci, ve které jiˇz pojem zmrtvychvst´ an´ı dostává ve struktuˇre ranˇe kˇrest’anského myˇslen´ı pˇr´ımo centráln´ı ´ postaven´ı, vytlaˇcuj´ıc z nˇeho syna cˇ lovˇeka v jeho nádheˇre“. ” • 131 ˇ idea zmrtvychvst´ ´ Ze an´ı mohla nabyt e ´ ´ pomˇernˇe rychle v raném kˇrest’anstv´ı takového dosahu, to jistˇe nelze uplnˇ ˚ vysvˇetlit ani vidinami Petrovymi a jinych, ale dokonce ani (. . .) schopnost´ı splyvat se základy Jeˇz´ısˇ ovy puvodn´ ı zvˇesti, ´ ´ ´ ´ ech této zejména pokud v n´ı sˇ lo o odvrat od ryze prorocké orientace na budoucnost k nároku na vnitˇrn´ı zmˇenu. Uspˇ nové ideje je plnˇe vysvˇetlitelny´ aˇz v souvislosti s tˇret´ım momentem, a to s t´ım, na jaké struny v lidské sebereflexi tato idea narazila. Jestliˇze prorocké zvˇestován´ı o radikáln´ı obnovˇe a rˇ´ısˇ i budouc´ıho vˇeku od Izajásˇ e aˇz po Jeˇz´ısˇ e bylo schopno vyjádˇrit – byt’ mytologickou formou – pomˇernˇe hluboce jisté sociálnˇe politické tuˇzby lidu po zmˇenˇe spoleˇcenské situace, jakoˇz i potˇrebu individua po stálém transcendován´ı, pˇresahován´ı dosaˇzeného stavu, tu idea ˚ zmrtvychvst´ an´ı resp. vzkˇr´ısˇ en´ı“ implikuje mytologickym rˇ adu jinych ´ ´ zpusobem ´ nejpalˇcivˇejˇs´ıch lidskych ´ problému˚ ” ˚ ale kaˇzdy´ jeda tuˇzeb, souvisej´ıc´ıch s jevem tzv. fyletizace lidské existence (proˇc existujeme jen v rˇ etˇezc´ıch rodu, notlivec nutnˇe hyne?), s problémem osobn´ı smrti, pro bytost nadanou vˇedom´ım zajisté mnohem obt´ızˇ nˇejˇs´ım neˇz pro ˚ avá niˇzsˇ´ı bytosti. Problém smyslu smrti a s n´ı souvisej´ıc´ı otázky vzniku a zániku, tajemstv´ı cˇ asu, konce a toho, co zust´ ˚ ve vesm´ıru nezniˇcitelné, se stávaj´ı samozˇrejmˇe vˇzdy palˇcivˇejˇs´ı, jakmile se cˇ lovˇek vyproˇst’uje z jisté prapuvodn´ ı pevné zaˇclenˇen´ı v rodech a kmenech a stává se vyhranˇenou individuáln´ı bytost´ı, schopnou – povázˇ livˇe dost! – naz´ırat sama sebe jako jakési ohnisko vesm´ırného dˇen´ı.


13

• 132 V dobˇe pˇredkˇrest’anské byla fatáln´ı a bolestná problematika osobn´ı smrti a lidské touhy z jej´ı fatality se vyprostit ˇ u, ˚ ych ˚ napˇr. v báj´ıch o smrti a vzkˇr´ısˇ en´ı vlastnˇe zachycena hloubˇeji v ruzn neˇz u Zid ´ neˇzidovskych ´ orientáln´ıch mytech ´ ˇ ´ Osirisovˇe, Tammuzovˇ e aj., v Indii o Sivovi stvoˇriteli a niˇciteli. Nen´ı pravdˇepodobné, zˇ e by cokoliv z tohoto jakkkoliv ˚ pˇr´ımo cˇ i nepˇr´ımo pusobilo na Petra v Galileji po Golgotˇe; ale zˇ e t´ım vˇs´ım byla v helénistickém prostˇred´ı pˇripravena ˚ puda, kdyˇz se brzy poté Pavel a jeho druzi zaˇc´ınali rozcházet po Stˇredomoˇr´ı, aby tam nesli zvˇest o zmrtvychvstal´ em ´ ˚ ´ spasiteli, je nesporné. Právˇe tak tu vˇsak pˇripravovala pro to pudu tradice platonsk´ eho dualismu. Bylo by ovˇsem ´ e naivn´ı, kdybychom chtˇeli ideu Kristova vzkˇr´ısˇ en´ı klást na tutézˇ rovinu, kterou mˇely nˇejaké egyptské cˇ i babylonsk´ báje o zabitém a vzkˇr´ısˇ eném boˇzstvu. Tam sˇ lo o ryze pˇr´ırodn´ı myty ´ – tj. o báje vystihuj´ıc´ı tuto fatalitu a touhu pˇr´ırodn´ı stránky lidské bytosti, kdeˇzto zde se idea vzkˇr´ısˇen´ı spojila s radikálnˇe spoleˇcenskou problematikou spasen´ı. • 132 Z hnut´ı touˇz´ıc´ıho po radikáln´ı obnovˇe z´ıtˇrka se tak postupnˇe a nenápadnˇe stane hnut´ı tˇech, snaˇz´ıc´ıch se duchovnˇe komunikovat s t´ım v´ıtˇezem, ktery´ kdysi vˇse uˇcinil novym. ´ • 133 Ony to ovˇsem asi byly sp´ısˇ e ty letnice“, kdy doˇslo k této zásadn´ı zmˇenˇe, kdy apoˇstolové, vedeni Petrem, byli teprve ” ˚ naplnˇeni duchem svatym“ – Sk 2, 4 -, kdy novym porozumˇeli vˇeci Jeˇz´ısˇ ovˇe. Kˇrest’anské velikonoce“, tj. ´ ´ zpusobem ” ” vidˇen´ı zmrtvychvstal´ eho, jsou patrnˇe do minula, tˇesnˇe za Golgotu ex post prom´ıtnuté letnice. ´ • 133 ˚ Jakmile se rozˇs´ırˇ ilo a ujalo nové Petrovo zvˇestován´ı o zmrtvychvstal´ em, musilo to zaˇc´ıt pusobit na celou tradici ´ o Jeˇz´ısˇ ovi, ve svˇetle velikonoˇcn´ı v´ıry zaˇcaly byt ´ pˇrehodnocovány a novˇe strukturovány vˇsechny moˇzné zkazky o Jeˇz´ısˇ´ı. ˚ ych Nˇekterych ´ se to samozˇrejmˇe dotklo jen nepatrnˇe – tak napˇr. ruzn ´ podobenstv´ı, jednotlivych ´ krátkych ´ moralistn´ıch vyrok u˚ aj[.]. Ale naopak nˇekteré partie – napˇr. o mesianitˇe, synu cˇ lovˇeka aj. – t´ım byly samozˇrejmˇe bezprostˇrednˇe ´ ˇ any a rychle pˇretvárˇ eny ve smyslu velikonoˇcn´ı v´ıry. Samozˇrejmˇe tu neˇslo o nˇejakou vˇedomou falzifikaci, ovlivnov´ ˚ zˇ e teprve nyn´ı se proniká správnˇe k tomu, cˇ emu se dˇrive zast´ırán´ı, klamán´ı, retuˇsován´ı – vˇse se to dˇelo v nejlepˇs´ı vuli, ˚ nerozumˇelo bud’ vubec nebo jen cˇ a´ steˇcnˇe(. . .) (viz Lk 9, 45 aj.)[.] • 134 (. . .) krátké pasázˇ e, zejména vyroky, vzdorovaly novym ´ ´ tendenc´ım mnohém houˇzevnatˇeji neˇz delˇs´ı pˇr´ıbˇehy a podo˚ ˇ benstv´ı, které byly pˇrehodnocovány a rozv´ıjeny daleko snáze. Tato rozd´ılnost – která se urˇcitym uplatnuje ´ zpusobem ˚ v kaˇzdém hnut´ı a lidské psychice vubec – byla nadto podporována tradic´ı obvyklou v zˇ idovské náboˇzenské a kulturn´ı ˚ ych tvorbˇe, totiˇz zˇ e vyroky, normy a kultovn´ı pravidla (halachá) byly uchovávány oddˇelenˇe (a to velmi pˇr´ısnˇe) od ruzn ´ ´ ´ vyprávˇen´ı, historek a uvah (hagadá), jeˇz byly sp´ısˇ e ponechány volné obrazotvornosti podle novych ´ potˇreb aktuáln´ı situace (dnes lze srovnat napˇr. s t´ım, jak k látce o oslavnych ´ osobnostech pˇristupuje historická vˇeda, jak naopak umˇen´ı cˇ i bezprostˇredn´ı ideologická praxe). Tak zaˇcaly zejména pˇr´ıbˇehy, Jeˇz´ısˇ em kdysi vyprávˇené nebo o Jeˇz´ısˇ i tradované, nabyvat zaˇcasté jistych legendárn´ıch rysu˚ – rozv´ıjely se zkazky o divech, vedle zpráv o jistych ´ uzdra´ ´ novelistickych, ´ ven´ıch, jeˇz nen´ı nutno povaˇzovat vˇzdy za legendárn´ı, zaˇcnou se vyskytovat jiˇz pˇr´ımo kosmické a meteorologické divy. . . (viz Mk 4, 35-41 par. aj.)[.] • 135 ˚ apoˇstol národu“ ˚ stará o jednotlivosti (. . .) je nejpozoruhodnˇejˇs´ı – témˇerˇ aˇz s podivem –, jak málo se [Pavel – ] Jeˇz´ısˇ uv ” ze zˇ ivota mistra; modern´ı teologové toho o Je´ısˇ i vˇed´ı (a to nen´ı poˇsklebek, to je skuteˇcnost) v kaˇzdém pˇr´ıpadˇe desetkrát v´ıce neˇz Pavel. Pavla zaj´ımal jisty´ teologicky´ a mravn´ı problém: zaj´ımala ho otázka spasen´ı, v rámci toho pak, zˇ e Jeˇz´ısˇ em zapoˇcal jisty´ spásonosny´ proces, jisté ospravedlnˇen´ı lid´ı, jistá obnova. O tom pˇremyˇ ´ slel a pˇremyˇ ´ slet o tom vyb´ızel – nezaj´ımalo ho, jak ten proces nˇekde v Galileji konkrétnˇe zapoˇcal. Bylo by sice mylné redukovat obsah Pavlova myˇslen´ı a jeho kazatelskou cˇ innost pouze na to, o cˇ em p´ısˇ e ve svych ´ listech: nepochybnˇe mˇel k ruce nˇejaky´ seznam Jeˇz´ısˇ ovych u˚ a základn´ıch zˇ ivotnych ´ vyrok ´ ´ scén (. . .), jeˇz pouˇz´ıval a pˇredpokládal, proto neopakoval (. . .). Ale základn´ı, co Pavla zaj´ımá, nen´ı Jeˇz´ısˇ Nazaretsky, ´ ale Kristus, dárce v´ıry, dárce spásy, osláveny, ´ Petrem zvˇestovany, ´ Kristus ´ ı vˇerˇ´ıc´ıch. (. . .) O Jeˇz´ısi jako o cˇ lovˇeku se od Pavla nic nedov´ıme. V´ıra – zdá se – jako pˇredmˇet srdce a mravn´ıho usil´ ˚ nepotˇrebuje mnoho faktu. • 136 Je to v jádru dˇejinnym zˇ e zvˇest o Jeˇz´ısˇ ovi sˇ la pak svˇetem a pro svˇet, zˇ e byla pojata jako radikálnˇe ´ cˇ inem Pavlovym, ´ ˚ m´ıstn´ıch tradic a osobitost´ı. To jistˇe pro celé dalˇs´ı univerzalistický ideál, shrnuj´ıc´ı lidi pˇres propasti národu˚ a jazyku, dvoutis´ıcileté dˇejiny nelze dost docenit – i kdyˇz pak v katolické c´ırkvi byla tato univerzalita chápána pˇrevázˇ nˇe sp´ısˇ e ˚ avala a zapalovala pak nejlepˇs´ı lidi evropského kontinentu. jen instituˇcnˇe, nicménˇe idea univerzality zust´


14

• 136 ´ Jeˇz´ısˇ patrnˇe sám – jako celá zˇ idovská tradice – docela spontánnˇe a bez velkych uvah vidˇel ohnisko své cˇ innosti ´ ˚ pro královstv´ı Boˇz´ı v Izraeli, ale to ani pˇred n´ım nevyluˇcovalo univerzalistické rozevˇren´ı i neˇzidovskym ´ národum. ˚ pˇra´ telsky´ postoj k samaritánskému obyvatelstvu, ba i k rˇ´ımskému uˇ ´ redn´ıkovi Pˇripomenout dluˇzno zejména Jeˇz´ısˇ uv (Lk 7, 1-10). Nˇekteré protiklady v synoptické tradici v tom ohledu odrázˇ ej´ı jistou reálnou pozornost postoje k neˇzidovskému obyvatelstvu bˇehem cˇ innosti Jeˇz´ısˇ ovy – v n´ızˇ vˇsak postupnˇe nepochybnˇe zesilovaly univerzalistické prvky. Podle prorocké tradice má Izrael byt ´ sice ohniskem, resp. jeviˇstˇem eschatologického zvratu, ale jeho dosah má postihnout ˚ celé lidstvo. Tak tomu nepochybnˇe bylo i u samého Jeˇz´ısˇ e. Nen´ı to tedy v rozporu s Pavlovym ´ obratem k pohanum, ˚ – a dalˇs´ı vyvoj nicménˇe pˇrece teprve Pavlovou teoretickou a praktickou cˇ innost´ı se Jeˇz´ısˇ stává spasitelem pohanu“ ´ ” ˚ ´ pán svˇeta i vesm´ıru. Základem obrovského pak pujde logicky k tomu, zˇ e Kristus zaˇcne byt ´ poj´ımán jako pantokrator, ´ echu Jeˇz´ısˇ ovy zvˇesti – s Petrovou doloˇzkou nyn´ı pˇrevádˇené Pavlem a jinymi ˚ – nebylo ovˇsem pˇra´ n´ı uspˇ k pohanum ´ Jeˇz´ısˇ ovo cˇ i Pavlovo, ale pˇredevˇs´ım sama sociáln´ı situace rˇ´ımského impéria, která pˇr´ımo vyˇzadovala – zejména po pádu spartakovskych ´ iluz´ı o politické spáse – rozmach nového, silného, inspiruj´ıc´ıho náboˇzenstv´ı spásy(. . .)[,] sˇ´ırˇ en´ı kultu spasitele svˇeta“. . . ” • 137 ´ (. . .) evangelium jako jisty´ shrnuj´ıc´ı literárn´ı utvar vzniká aˇz mimo Izrael, v helénistickych mˇestech, kde vznikaly ´ ´ kˇrest’anské sbory jiˇz z polopohanskych e pohanskych ´ nebo uplnˇ ´ vrstev, vzdálenych ´ staré zˇ idovské prorocko-eschatologické mentalitˇe, nicménˇe laˇcnych ´ spásy a dobré zvˇesti“, jak jim byla pˇrinesena jménem Jeˇz´ısˇ ovym. ´ ” • 138 (. . .) Marek – jako vˇsichni po nˇem – byl veden pˇredevˇs´ım zˇreteli teologickymi, chtˇel poskytnout jistou základn´ı struk´ ˚ ˚ zitˇejˇs´ım cˇ inem, zˇ e slouˇcil pavlovskou tradici turu pro kérygma o Jeˇz´ısˇ i jakoˇzto o Kristu. To bylo vubec jeho nejduleˇ ´ ˚ uvah o Kristu s tradic´ı o zˇ ivotˇe a d´ıle pozemského Jeˇz´ısˇ e Nazaretského – a tak jiˇz provˇzdy zustalo. • 138 (. . .) [Matouˇs] bere neustále zˇretel na ortodoxn´ı a konzervativn´ı zˇ idovské kruhy, takˇze jeho základn´ı ideou, které podˇrizuje jednotlivosti, je mu posléze dokázat, zˇ e kˇreˇ st’anstv´ı je vlastnˇe autentickou formou zˇ idovstv´ı, a v souvis˚ muˇ ˚ ze losti s t´ım, zˇ e na Jeˇz´ısˇ i se splnila vˇsechna starozákonn´ı mesiásˇ ská proroctv´ı (resp. co také za nˇe pˇri dobré vuli byt ´ povaˇzováno). Byla-li Markovou specialitou zjevovaná a zase utajovaná mesianita, je Matouˇsovou specialitou naplnˇen´ı p´ısem“. ” • 139 ˚ ˚ e tradice o vyroc´ (. . .) zustane provˇzdy (. . .) [Matouˇsovou] nezmˇerˇ itelnou zásluhou, zˇ e – koordinuje ruzn´ ´ ıch Jeˇz´ısˇ ovych ´ – zachoval v tzv. horském kázán´ı“ (viz kap. 5-7) budoucnosti jeden z nejvˇetˇs´ıch skvostu˚ dˇejin lidské kultury, jedno ” z nejvˇetˇs´ıch vzepˇet´ı lidského ducha. • 141 ˇ (. . .) Lukásˇ vytvoˇril to, co pak po stalet´ı naplnovalo mysl tis´ıcu˚ lid´ı, zvlásˇ tˇe dˇet´ı, radost´ı. Jedinˇe Lukásˇ ovo evangelium je v doslovném slova smyslu radostnou zvˇest´ı“, je skuteˇcnˇe poselstv´ım radosti, a to právˇe pˇredsunut´ım a rozve” ˚ V konzervativn´ıch c´ırkevn´ıch kruz´ıch je jeˇstˇe dnes hojné m´ınˇen´ı, zˇ e je za kaˇzdou cenu den´ım vánoˇcn´ıch pˇr´ıbˇehu. ˚ tj. Matouˇsovych nutno hájit historiˇcnost“ alesponˇ jádra tˇechto odstavcu, ´ a Lukásˇ ovych ´ zkazek o narozen´ı a dˇetstv´ı ” Jeˇz´ısˇ ovˇe, aˇckoliv historická kritika ukázala jiˇz dávno, zˇ e tyto historky se nedaj´ı uvést v soulad ani spolu navzájem, ´ t´ım ménˇe s ostatn´ı synoptickou tradic´ı, ostatnˇe ani se zdravˇe kritickym Konzervativn´ı opozice, oprávnˇenˇe ´ usudkem. tuˇs´ıc, zˇ e tyto historky maj´ı jistou cenu, mus´ı vˇsak pro jejich historiˇcnost“ pˇrej´ımat takové fantastické hypotézy, zˇ e ” ˚ stolet´ı poté, uˇz jako staˇrena, to Jeˇz´ısˇ ova matka uchovávala to vˇsechno ve svém srdci“ (srv. Lk 2, 19; 2, 51) a pul ” vyprávˇela Lukásˇ ovi a nebo nˇejakému jeho informátoru, zˇ e jde tedy vlastnˇe o dokumenty“ nejstarˇs´ı. Zbyteˇcnˇe vznikla ” ˚ tato krkolomnost. Je mnohem prostˇs´ı a pˇritom pˇrirozenˇejˇs´ı zpusob vysvˇetlen´ı geneze i uchován´ı jisté poetické a humanistické hodnoty tˇechto pasázˇ ´ı. Ideová a citová hodnota Lukásˇ ovych ´ pasázˇ ´ı o dˇetstv´ı nezmiz´ı, nybrˇ ´ z jeˇstˇe stoupne, jestliˇze si uvˇedom´ıme, zˇ e toto vánoˇcn´ı zvˇestován´ı“ vzniklo aˇz po velikonoc´ıch, zˇ e je vysledkem oné tehdy vˇsechno pˇremáháj´ıc´ı a formuj´ıc´ı pˇredstavy ´ ” ´ o oslavném Jeˇz´ısˇ i, resp. jej´ıho prom´ıtnut´ı k uvah´ am o dˇetstv´ı Jeˇz´ısˇ ovˇe, jak si je zˇ a´ dal lidsky´ cit, ano zˇ e je vlastnˇe samo jistou variantou velikonoˇcn´ıho zvˇestován´ı, moˇzno rˇ´ıci prom´ıtnut´ım velikonoˇcn´ı zvˇesti o Jeˇz´ısˇ ovˇe vyvyˇ ´ senosti do dˇetské a dˇetinné psychologie. Evangelium bylo pˇrece hlásáno – jak chtˇel i Jeˇz´ısˇ – také dˇetem. Dˇeti nemohly byt ´ osloveny a uchváceny pˇredevˇs´ım pˇredstavami o synu cˇ lovˇeka“ v jeho nádheˇre, nemohly neustále pˇrem´ıtat o Jeˇz´ısˇ ovˇe utr” ˚ ze nˇejak adekvátnˇe splynout s reálnymi pen´ı. Ba ani zmrtvychvst´ an´ı“ nemuˇ problémy tˇech, kdo jeˇstˇe nemaj´ı potuchy ´ ´ ” o zˇ ivotˇe a o tom, v cˇ em je osten smrti. . . Proto, jakmile se Jeˇz´ısˇ ova zvˇest z vˇeci jakési malé adventistické sekty stávala ˚ v tom i dˇet´ı, zaˇcalo se jevit pˇrirozenym, záleˇzitost´ı tis´ıcu˚ a desetitis´ıcu, ba nutnym, aby vˇec radostné zvˇesti Jeˇz´ısˇ ovy ´ ´ a o Jeˇz´ısˇ ovi byla uˇcinˇena i dˇetské mysli pˇr´ıstupnou, adekvátn´ı. Vánoˇcn´ı poselstv´ı se stalo touto projekc´ı velikonoˇcn´ı


15

radosti do dˇetské a dˇetinské mentality, a to dávno pˇred t´ım, neˇz byly ustaveny – na dny z pohanskych ´ dob vˇenované oslavám slunce, slunovratu – vánoˇcn´ı svátky (aˇz od 4. stolet´ı). • 144 (. . .) synopticky´ Jeˇz´ısˇ je pˇr´ımo fascinován ideálem královstv´ı Boˇz´ıho“ a k nˇemu neustále své okol´ı vede, pˇriˇcemˇz ” ˚ ˚ Jeˇz´ısˇ mluv´ı skoro poˇra´ d jen sám o sobˇe, v tom je hlavn´ı smysl jeho zvˇestováo sobˇe skoro vubec nemluv´ı, naopak Januv n´ı. Zde zvˇestován´ı splyv´ ´ a se zvˇestovatelem – viz povˇestné já(. . .)-(. . .)výroky jako já jsem vzkˇr´ısˇ en´ı i zˇ ivot“ (J 11, 25), ” já jsem svˇetlo svˇeta“ (8, 12), já jsem chléb zˇ ivy“ ´ (6, 51). ” ” • 145 ˚ ˚ Základem Janovy osobité a pusobiv´ e koncepce je naprosto dusledn´ e prom´ıtnut´ı koncepce oslaveného“ Krista do ” zˇ ivota Jeˇz´ısˇ ova. • 145 ˚ Jeˇz´ısˇ mluv´ı jiˇz od poˇca´ tku své cˇ innosti jako oslaveny, Januv ´ vyvyˇ ´ seny, ´ nadlidsky´ Kristus. Jeho pˇr´ısˇt´ı sláva, o které (. . .) Jeˇz´ısˇ sám byl opravdu pˇresvˇedˇcen, je uˇz vˇsude pˇr´ıtomna v jeho zˇ ivotˇe, takˇze z tohoto hlediska ztrác´ı vlastnˇe vzkˇr´ısˇ en´ı ˚ osten. Jeˇz´ısˇ sp´ısˇ e jen procház´ı zˇ ivotem – jako gnostické boˇzstvo svˇetem moment pˇrekvapen´ı, ba Golgota ztrác´ı svuj ˚ ale pˇredevˇs´ım vˇzdy povznesené, s plným vˇedom´ım jasného nadsvˇetného hmoty – dotykaje se jeho strast´ı a zákrutu, ´ c´ıle, c´ıle vlastnˇe uˇz imanentn´ıho této cestˇe. • 146 ˚ zeme se zbavit otázky, zda právˇe plná boˇzskost, vˇsudypˇr´ıtomnost absolutn´ıho v´ıtˇezstv´ı vlastnˇe lidskost (. . .) nemuˇ obˇeti a zápasu˚ Jeˇz´ısˇ e Nazaretského sp´ısˇ e nesniˇzuje, cˇ in´ıc z heroické odvahy trpˇet a dát zˇ ivot za spásu bratˇr´ı vlastnˇe jakousi boˇzskou odolnost, nemoˇznost byt ´ plnˇe zdeptán utrpen´ım, ba jakousi polost´ınovou hru gnostického boˇzstva, ˚ Tento Jeˇz´ısˇ se zajisté jiˇz v uzkosti ´ jemuˇz se zamanulo tohoto sestoupen´ı do rˇ´ısˇ e boju. nepot´ı krv´ı. . . (viz Lk 22, 44)[.] • 146 ˇ (. . .) Janovo evangelium nenahrazovalo Lukásˇ e a Matouˇse, nybrˇ je. T´ım j´ım svými horizonty klestilo ´ z doplnovalo ´ cestu tam, kam by sami nikdy nepronikli. Jisté rysy helénizace, které u Jana nespornˇe v jeho gnosticko-platonsk ych ´ ˚ ci Jeˇz´ısˇ i Nazaretskému samému nepochybnˇe neautentické, ale na druhé stranˇe umoˇznily tendenc´ıch existuj´ı, jsou vuˇ ´ ı, do kterych jemu a jeho vˇeci vstup i do onˇech výsˇin antického a pak evropského usil´ ´ by se Matouˇs i Lukásˇ , ale i Pavel ˚ by se asi sotva mohlo mluvit s rybárˇ i na bˇrez´ıch sami dostat nemohli. O slovu, které bylo u Boha a které bylo Buh“ ” ˇ galilejského jezera, ale toto slovo umoˇznovalo cestu dále a vyˇ ´ se. . . ˚ ˚ e Bylo-li rˇ ecké slovo logos“ (tj. slovo, ale také rozum, vyznam, smysl, duvod aj.) tak mnohoznaˇcné, tu ovˇsem ruzn´ ´ ” vˇety a obraty, na nˇem konstruované, tis´ıce lid´ı jen bezmyˇslenkovitˇe odˇr´ıkávalo, ale vˇzdy bylo i dost tˇech, kteˇr´ı právˇe za jistou na prvn´ı pohled nikoliv zˇrejmou pasázˇ ´ı hledali napˇr. cosi jako od vˇeku˚ existoval smysl, vˇse Boˇzské záleˇzalo ” ˚ . . , v nˇem byl zˇ ivot, ktery´ byl svˇetlem lid´ı – a to svˇetlo ve tmˇe sv´ıt´ı, tma ho nepojala. . .“ ve smyslu – a smysl byl Buh. ´ ˚ vycházej´ıc´ıch z Platona ´ filozofu, (J 1, 1–14). To umoˇznilo vstup Jeˇz´ısˇ ovy zvˇesti o královstv´ı a promˇenˇe i do uvah a Aristotela. Umoˇznilo to pˇr´ısˇ t´ı symbiozu zˇ idovsko-kˇrest’anského hledaˇcstv´ı s intelektuáln´ım odkazem rˇ ecké a rˇ´ımské antiky coˇz samozˇrejmˇe pˇrineslo i leccos povázˇ livého pro obˇe sloˇzky, ale pˇrece posléze bylo základem duchovn´ı urovnˇ ´ e evropských dˇejin, umoˇznilo to kˇrest’anstv´ı pˇrekonat meze primitivismu(. . .). • 147 ˚ ignoruj´ıc´ı dokumenty apod., ale z tychˇ ˚ (. . .) v této knize (. . .) odm´ıtame nekritiˇcnost, dobrou vuli u˚ kritiˇcnosti ´ z duvod ˚ eru i k radikalistickému hyperkriticismu, ktery´ byv´ máme neduvˇ ´ a jen jinym ´ druhem nekritiˇcnosti, neochoty myslit, neochoty vidˇet(. . .). • 149 ´ echu – (. . .) reálny´ nedostatek zázˇ itku Jeˇz´ısˇ ovy osobnosti, s´ıly ducha, charismatického kouzla, se snaˇz´ı – a ne bez uspˇ nahradit Janovo evangelium. Ne tedy scestnˇe a svévolnˇe doplnit nˇeco, cˇ eho u Jeˇz´ısˇ e nebylo, nˇeco gnostického, rˇ eckého, filozofického (i o to sˇ lo, jak v´ıme, ale nejen o to), ale pˇredevˇs´ım nahradit to, co u Jeˇz´ısˇ e bylo, ale s odstupem cˇ asu se nutnˇe vytrácelo, zázˇ itek cˇ lovˇeka, silného, strhuj´ıc´ıho cˇ lovˇeka, schopného svou bytostnou silou dˇelat lidi jiné, lepˇs´ı, neˇz byli bez nˇeho. Nebot’ kdyby Jeˇz´ısˇ sám neumˇel lidi mˇenit“, marné by bylo jeho zvˇestován´ı zmˇeny. ” A v tom je tedy i jistá historická pravda – chceme-li – Janova evangelia, kterou neumˇela zachytit synoptická tradice. Ta ˚ pravda nen´ı v tom, zˇ e by nazaretsky´ tvurce radostné zvˇesti o budouc´ım vˇeku, nárokuj´ıc´ı si celé lidské nitro, opravdu snad rˇ´ıkal já jsem svˇetlo svˇeta“ (J 8, 12), já jsem pastyˇ ´ r“ (J 10, 11), já jsem cesta, pravda i zˇ ivot“ (J 14, 6), já jsem chléb ” ” ” ” zˇ ivota“ (J 6, 48), jako mˇe poslal Otec, tak i já pos´ılám vás“ (J 20, 21) – podobná slova a obraty jsou sp´ısˇ e gnostické neˇz ” ˚ jeˇz´ısˇ ské (a on – prorok strˇzeny´ budoucnost´ı – o sobˇe podobnˇe ani jinak vubec pˇr´ıliˇs nemluvil). Ta pravda je v tom, zˇ e ˚ on, takto nemluvˇe, takovy´ byl, takto na lidi pusobil, tak ho vidˇeli, zˇ e je strhoval nejen silou svého slova, které se snaˇzili uchovat synoptici, ale i silou svého já“. . . ”


16

• 150 (. . .) Janovym ´ evangeliem, prvn´ım poˇca´ tkem platonizace Jeˇz´ısˇ ovy zvˇesti, jeˇz pak pokraˇcovala v dalˇs´ıch tˇrech stolet´ıch ˇ hlavnˇe v rˇ ecké teologii – v Antiochii, Alexandrii, ve vlastn´ım Recku aj. – byly dány i základy závˇeru celého procesu, v nˇemˇz z nazaretského proroka se stala nejprve postava mesiásˇ ská, pak eschatologická, dále vyvyˇ ´ sená, oslavená, zmrtvychvstal´ a, v dalˇs´ım vyvoji se pak jiˇz z mesiásˇ e zˇ idovského kmene a zˇ idovské nadˇeje stává univerzáln´ı Kristus, ´ ´ svˇetlo pohanu˚ a spasitel svˇeta, posléze pak bytost pˇr´ımo boˇzská, Boˇz´ı syn, jenˇz je v Otci a Otec v nˇem“ (J 14, 10); ” ´ t´ım byl dán dogmaticky´ základ procesu, vrchol´ıc´ıho pozdˇeji uplnou identifikac´ı Jeˇz´ısˇ e s boˇzstvem – jakoˇzto druhé ” boˇzské osoby“ v boˇzské trojici, v trojjediném boˇzstvu, souˇcasnˇe vˇsak i pravého cˇ lovˇeka. • 151 ˚ (. . .) ani idea bohoˇclovˇeka“ jistˇe nebyla pouhym ktery´ by byl osobnˇe jiˇz ´ omylem, nebot’ navozovala – byt’ zpusobem, ” ´ ı o rozevˇren´ı galilejskému mistru zcela vzdálen, pˇrece jistou moˇznost transcendence, pˇresahován´ı daného stavu, usil´ k nároˇcnˇejˇs´ı budoucnosti. I tzv. christologické“ spory starovˇeké a stˇredovˇeké teologie obsahovaly jisté jádro reálnych ´ ” ˇ ˚ vnásˇ et do nich nejednou aktuáln´ı spoleˇcenskou problematilidskych i opoziˇcn´ım myslitelum ´ problému˚ a umoˇznovaly ku. Od Augustina aˇz po Teilharda de Chardin souvis´ı christologické“ problémy s nejzávaˇznˇejˇs´ımi otázkami lidského ” jedince i lidského rodu, s pojet´ım dˇejin i okamˇziku. • 153 Sledujeme-li peˇclivˇe déjiny tˇech, kteˇr´ı se proti kˇrest’anstv´ı jakoˇzto kultu zboˇznˇeného Jeˇz´ısˇ e bouˇrili, shledáme ostatnˇe ˚ velmi zaj´ımavou a patrnˇe pˇr´ıznaˇcnou okolnost, zˇ e tito polemikové a kritikové vlastnˇe skoro vˇzdy vytykali kˇrest’anum ´ ne to, zˇ e jsou Jeˇz´ısˇ ovymi stoupenci, nybrˇ ´ ´ z docela naopak, zˇ e jimi nejsou, zˇ e Jeˇz´ısˇ ovu vˇec jen profanuj´ı, zˇ e na nˇe plat´ı vˇsechny Jeˇz´ısˇ ovy charakteristiky farizeismu (Mt 23, 1-36 par.), zvlásˇ tˇe pak – protoˇze u nich byval rozpor mezi kultem ´ Jeˇz´ısˇ e a nejeˇz´ısˇ skou cˇ innost´ı –, zˇ e na nˇe plat´ı slovo tento lid mˇe uct´ıvá rty, ale jeho srdce je daleko ode mne“ (Mk 7, 6 ” ˚ par.). V takovych ´ pˇr´ıpadech jde tedy o kritiku kˇrest’anstv´ı té které doby, ale ne o kritiku vlastn´ıch Jeˇz´ısˇ ovych ´ ideálu. • 154 (. . .) i mytologickou formou mohou byt ´ vyjádˇreny relativnˇe velmi hluboce jisté obecné existenciáln´ı a mravn´ı problémy(. . .). • 154 ˚ Modrern´ı nonkonformnost a hledaˇcstv´ı, revoluˇcnost a smysluplná prubojnost mohou jistˇe m´ıt v nejednom ohledu nároˇcnˇejˇs´ı formy projevu neˇz ve starovˇeku, ale bylo by sebeklamem tvrdit, zˇ e tato moˇznost je jiˇz skuteˇcnost´ı. Sp´ısˇ e lze rˇ´ıci, zˇ e toho v´ıce o svˇetˇe a o sobˇe v´ıme(. . .)[.] Zda proto také v´ıce jsme, je jistˇe sloˇzitˇejˇs´ı otázka. • 157 ˇ u˚ aˇz po Anglosasy, neJestliˇze byly pro zvˇest, vzeˇslou z Izraele, z´ıskány celé národy, a to tak rozmanité, – od Rek ˚ ˚ ctˇeny´ v Jeˇz´ısˇ ovych musilo to zpˇetnˇe pusobit na pojet´ı boha Izraelovho? Byl buh, ´ chrámech, opravdu tymˇ ´ z já“, které ” ´ mluvilo k Abrahámu a Mojˇz´ısˇ i, nebo sp´ısˇ e platonsk y´ abstraktn´ı princip, ba kˇrest’ansky nafasádovany´ Iuppiter optimus ˇ maxin=mus? • 158 (. . .) [svˇetci a kac´ırˇ i] nemaj´ı nikdy od sebe daleko(. . .). • 160 ˚ zeme studovat nejen v zˇ idovstv´ı a raném kˇrest’anstv´ı doby Jeˇz´ısˇ ovy, ale Eschatologicko-prorocky´ fenomén, ktery´ muˇ i v jinych ´ smˇerech a dobách (. . .) je vlastnˇe vˇzdy urˇcitym ´ druhem vzpoury proti bˇezˇ nému náboˇzenstv´ı, obsahuje zˇ ivou ˚ je spoleˇcenskou aktuálnost, rozb´ıj´ı formalismus, rozv´ırá statiku, obsahuje pozoruhodné utopie blouznivcu˚ a sektárˇ u, ˚ ze dosahovat uˇ ´ zasné revoluˇcn´ı intenzity – to vˇzdy spojen s velkou spoleˇcenskou dynamikou a sociáln´ımi otˇresy. Muˇ lze jinde sledovat názornˇeji neˇz u samého raného kˇrest’anstv´ı. Roznˇecuje sˇ lechetné city a vásˇ nˇe. Ale vˇse to má nemaly´ hácˇ ek. Jakmile k oˇcekávanému pˇrelomu nedojde, resp. jakmile se s odstupem cˇ asu jev´ı chiliasticky´ pˇrevrat vˇzdy ménˇe pravdˇepodobny, ´ tu vˇsechno ono myˇslenkové bohatstv´ı, citové hloubky a mravn´ı sˇlechetnosti nutnˇe nabývaj´ı ponˇekud jiného smyslu, neˇz z cˇ eho se puvodnˇ ˚ e zrodily(. . .)[. . . ] • 162 Bˇezˇ né a tradiˇcn´ı c´ırkevn´ı pojet´ı vyzvedá obvykle na jedné stranˇe podobné sloˇzky Krista-trpitele(. . .)[,] tˇesˇ itele v kaˇzdé tˇezˇ kosti, na druhé stranˇe Krista v jeho slávˇe(. . .)[,] v jeho v´ıtˇezstv´ı nad zlem, nad smrt´ı, nad malost´ı, nad svˇetem“. Já ” ” jsem oslavil tebe na zemi, své d´ılo jsem vykonal, jak jsi mi uloˇzil. A nyn´ı oslav ty mne, otˇce, u sebe sama tou slávou, kterou jsem u tebe mˇel pˇred poˇca´ tkem svˇeta[!]“(. . .) (J 17, 4-5). Nen´ı pochyb, zˇ e lidská existence potˇrebuje oba tyto ´ potˇrebu pˇremáhat obt´ızˇ e, bolesti, nezdary – a potˇrebu povznést se k nˇecˇ emu, co pˇresahuje vˇsednost a malost. poly, ´ c´ırkevn´ıho pojet´ı Krista nacházely po vˇeky zˇ ivnou pudu ˚ ´ u. ˚ Proto oba tyto poly u milion


17

• 162 ˚ tak i Jeˇz´ısˇ ovy doby Domn´ıváme se, zˇ e jsme podali obraz, ktery´ plnˇe odpov´ıdá kritickému studiu jak pramenu, ˚ a prostˇred´ı vubec, ktery´ pˇritom nic nezamlˇcuje a neskryv´ ´ a. Souˇcasnˇe se domn´ıváme, zˇ e právˇe tento obraz, k nˇemuˇz jsme dospˇeli, nepracuj´ıc´ı ani sebem´ınˇ s hypotézou nadpˇrirozena“ a zázraˇcna, jak se v daném pˇr´ıpadˇe bˇezˇ nˇe dˇelávalo ” a dˇelává, zárovenˇ Jeˇz´ısˇ ovu vˇec nijak nesniˇzuje, nebagatelizuje jej´ı základy ani d´ılˇc´ı projevy, jak bylo v jinych zase ´ ˚ ze ukázat dalekosáhly´ lidsky´ vyznam pokusech rovnˇezˇ cˇ asté. Naopak, muˇ Jeˇz´ısˇ ovy vˇeci. Je zde zárovenˇ vysvˇetleno, ´ ˚ proˇc Jeˇz´ısˇ ova vˇec mohla hluboce zasáhnout do svˇetovych ´ dˇejin. Proˇc o ni bylo svedeno tolik zápasu. • 169 (. . .) nepˇr´ımo [pomohlo] k vytvoˇren´ı jakychsi prvn´ıch základu˚ biblické kritiky také ono napˇet´ı, které se vytvoˇrilo mezi ´ protestantskymi a katolickymi uˇcenci od dob reformace: ti prvn´ı, snaˇz´ıce se dokázat, zˇ e slovo Boˇz´ı“ v bibli zcela ´ ´ ” ˚ ˇ an´ı c´ırkevn´ı tradic´ı dostaˇcuje, ti druz´ı, snaˇz´ıce se i z bible samé zduvodnit jej´ı nedostateˇcnost, nutnost jej´ıho doplnov´ ˚ ci druhym ˚ a pápeˇzskou moc´ı. Z odporu vuˇ ıch jazyku˚ ´ zaˇcali pˇestovat jisté biblické studie, zvyˇsovala se znalost puvodn´ ˚ zaˇcaly byt ˚ e odst´ıny a varianty starych ˚ biblickych ´ textu, ´ studovány ruzn´ ´ rukopisu. • 170 ´ ı mnoha set liberálnˇe protestantskych Závˇer celé velké epochy usil´ ´ badatelu˚ o Jeˇz´ısˇ i shrnul posléze Albert Schweitzer v opravdu epocháln´ım d´ıle Geschichte der Leben-Jesu-Forschung“(. . .) (I. vyd. 1906, II. pˇreprac. základn´ı vydán´ı ” ¨ Tubingen 1913) do podoby v podstatˇe negativn´ı; kromˇe nejobecnˇejˇs´ı eschatologické zvˇesti o královstv´ı Boˇz´ım“ nelze ” pry´ nic jistého urˇcit – nadto jsou základn´ı Jeˇz´ısˇ ovy pˇredstavy nové dobˇe zcela ciz´ı. . . Odchod jednoho z nejvˇetˇs´ıch kˇrest’anskych ´ duchu˚ nové doby z prostˇred´ı kˇrest’anské Evropy“ do Afriky je jistˇe neménˇe symbolicky´ neˇz to, zˇ e tento ” teolog zárovenˇ zanechává teologické práce a jde tam jako lékaˇr. . . Tento jeho cˇ in byl – stejnˇe jako zm´ınˇená kniha – v jistém smyslu podobnym absolutn´ı nemoˇznosti ´ závˇerem epochy liberáln´ıho zmˇesˇ t’ácˇ tˇelého kˇrest’anstv´ı, vyrazem ´ postupovat na tychˇ ´ z cestách dále, jako se j´ım brzy poté stala prvn´ı svˇetová válka. . . • 171 (. . .) [David Friedrich Strauss] pˇresunul tˇezˇ iˇstˇe (. . .) k pojet´ı sp´ısˇ e fenomenologicko-existenciáln´ımu: nejde o to, zda Jeˇz´ısˇ byl“ bohoˇclovˇek resp. mesiásˇ , zda bylo“ zjeven´ı, ale o to, co ono nesporné vyjeven´ı se ideje bohoˇclovˇeka apod. ” ” znamená pro lidskou historii. • 178 ˚ (. . .) jak jinak mohou Jeˇz´ısˇ e pochopit lidé tzv. modern´ı doby neˇz zpusobem svého vlastn´ıho myˇslen´ı. • 178 ˇ Jestliˇze (. . .) se (. . .) nepˇresnˇe pˇrekládá sám základ Jeˇz´ısˇ ovy radostné zvˇesti“, term´ın metanoeite“ term´ınem cˇ inte ” ” ” ˇ se vnitˇrnˇe“, resp. bud’te jin´ı“ pokán´ı“, pak nutno rˇ´ıci, zˇ e toto slovo v prvn´ım stolet´ı jednoznaˇcnˇe znamenalo zmˇente ” ” ˇ ˇ apod., pˇriˇcemˇz zˇ a´ douc´ı zmˇena sloˇzku pokán´ı“ zajisté zahrnovala, ale zdaleka se na ni neredukovala. Pˇreklad cˇ inte ” ” pokán´ı“ nen´ı tedy nesmyslny, ´ ale v jádru dˇelá z Jeˇz´ısˇ e sp´ısˇ e druhého Jana Kˇrtitele. Novodobému cˇ lovˇeku polopˇreklad ˇ pokán´ı“ zn´ı pˇri prvn´ım poslechu tak, jako by mˇel padnout na kolena, b´ıt se v prsa apod., vubec ˚ cˇ inte chovat se tak, zˇ e ” mu to pˇripadá sp´ısˇ e vystˇ ´ redn´ı neˇz osvobozuj´ıc´ı. Jeˇz´ısˇ em zˇ a´ dána zmˇena lidského c´ıtˇen´ı i chován´ı byla ve skuteˇcnosti nˇecˇ ´ım neskonale sˇ irˇs´ım a hlubˇs´ım. • 180 ´ Jeˇz´ısˇ i. Patrnˇe (. . .) naˇstˇest´ı se stalo jen nˇekolikrát, zˇ e cosi zcela odporuj´ıc´ıho duchu Jeˇz´ısˇ ovu bylo vloˇzeno do ust nejmarkantnˇejˇs´ım a zárovenˇ celkem snadno zmˇenitelnym ´ je tu slavny´ verˇs Mt 5, 39. Biblicky´ Jeˇz´ısˇ – synopticky, ´ pavlovsky´ i janovsky´ – vˇzdy a vˇsude bez vyjimky cˇ emukoliv zlému odporoval. A zde náhle stoj´ı – ve vˇsech rukopis´ ´ Velc´ı nych ´ vˇetv´ıch a ve veˇskeré tradici slovo já ale prav´ım vám, abyste neodp´ırali zlému“ (mé antisténai to´ ponéro). ” zˇ a´ ci vˇeci Jeˇz´ısˇ ovy“ – lidé jako Masaryk cˇ i Gándh´ı – dokázali ovˇsem vyc´ıtit, zˇ e skuteˇcná evangelická pravda“ vznikne ” ” ˚ teprve zdánlivˇe maliˇckym nebot’ jen to odpov´ıdá celkovému ´ posunem ( abyste odp´ırali zlému ne na jeho zpusob“), ” ˚ ze uplnˇ ´ pˇr´ıstupu Jeˇz´ısˇ ovu v nesˇcetnych e ´ pˇr´ıpadech. Ale aˇz modern´ı srovnávac´ı gramatika indoevropskych ´ rˇ eˇc´ı to muˇ potvrdit: oblast dativu ve staré rˇ eˇctinˇe byla nesrovnatelnˇe sˇ irˇs´ı a mohutnˇejˇs´ı neˇz napˇr. v cˇ eˇstinˇe, zahrnovala i celou oblast lokálu a instrumentálu (a latinského ablativu), takˇze doslovny“ ´ pˇreklad zlému“ je prostˇe plod ignorance. Ve ” ” ˚ skuteˇcnosti to znamenalo zlym“, v oblasti zlého“, na zpusob zlého“, vázáni zlem“, podle vzoru zla“ atd[.]. ´ ” ” ” ” ” • 180 (. . .) povaˇzuji tendenci citovat bibli v kraliˇctinˇe“ na pˇrelomu 20. a 21. stolet´ı ne za kulturnost, ale za snobstv´ı lid´ı beze ” skuteˇcného smyslu pro vˇec Jeˇz´ısˇ ovu.

Stano Krajˇci, 18. – 24. 8. 2003

typeset by LATEX

Milan Machovec Jeˇz ıˇs pro modern ıho ˇclovˇeka

Recommend Documents