ČESKÁ STÁTNOST MILAN MACHOVEC

ČESKÁ STÁTN OST

ČESKÁ STÁTNOST MILAN MACHOVEC

NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD – PRAHA 2005

VYDALO NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O., VE SPOLUPRÁCI S OBČANSKÝM SDRUŽENÍM „KAREL IV.“ ZA PŘISPĚNÍ NADACE DUHOVÁ ENERGIE, JUDR. A PHDR. OLDŘICHA CHODĚRY A DALŠÍCH, V EDIČNÍ KOMISI VEDENÉ PHDR. BOHUMILEM SVOBODOU

PŘEDNÍ STRANA OBALU: SOUČASNÝ VELKÝ STÁTNÍ ZNAK ČESKÉ REPUBLIKY ZADNÍ STRANA OBALU: OPĚRNÝ SYSTÉM SVATOVÍTSKÉHO CHRÁMU PŘEDNÍ PŘEDSÁDKA: VELKÝ STÁTNÍ ZNAK Z DOBY PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY ZADNÍ PŘEDSÁDKA: POHLED NA PRAŽSKÉ VĚŽE Z VYHLÍDKY NA PRAŽSKÉM HRADĚ FRONTISPIS: SVORNÍK S ČESKÝM LVEM V KLENBĚ VLADISLAVOVY LOŽNICE NA PRAŽSKÉM HRADĚ

© MILAN MACHOVEC 2005 ISBN 80 -7021- 820 -7

5. MASARYKOVO N OVÉ POJETÍ ČESKÉ STÁTNOSTI

A

35

L E I K DYŽ B Y L A na sklonku Palackého života jeho „idea státu rakouského“ tak znehodnocena a zkarikována, nebyla ještě úplně mrtvá. Bylo aspoň teoreticky možné, že Rakousko se za eventuální změny evropské situace z vazalské závislosti na Německu dostane a že chybu dualismu napraví. Tato chabá naděje však definitivně dohasla v létě roku 1914, kdy Rakousko-Uhersko stanulo po boku Německa ve válce nejen za cíli dobyvačnými, ale zaměřenými i proti veškerým ideálům Palackého federalismu a demokratismu a jimi prostoupené prakticky veškeré kultury českých zemí přelomu XIX. a XX. století. Počtvrté ve svých dějinách jsme tedy opět byli v „bodě nula“, počtvrté bylo nutno začít vše dělat úplně jinak. Nebylo snadné přerušit tradici téměř čtyř století společné cesty, v níž přece nejednou byly i jiné věci než hrůzy pobělohorské. Během následujících čtyř let se postupně k nové koncepci přidal téměř celý národ. Ale někdo moudrý a statečný to musel začít a zprvu s ohromnými obtížemi a jen málo spolupracovníky prosazovat. Zajisté to nebyl úkol pro běžného politika, jehož horizont se pohyboval v nejlepším

36

MASARYKOVO NOVÉ POJETÍ ČESKÉ STÁTNOSTI

případě v desetiletích, respektive v hlediscích jen úzce ekonomických, oportunních či politikářsky vlastenčících. Tomáš Garrigue Masaryk měl pro tuto roli všechny předpoklady. Brzy na sebe upozornil jak pronikavou inteligencí, tak mravním charakterem, zejména statečností. Brzy poznal řadu evropských zemí i Ameriku a stal se i způsobem myšlení vlastně naším prvním světoobčanem. Jako profesor filosofie se podrobně zabýval jak českými duchovními tradicemi a zvraty, tak i krizovými jevy současnosti, takzvané „moderní doby“. Jeho hlavním svérázem se však stalo, že on chtěl na rozdíl od většiny profesorských filosofů filosofii nejen mít, nejen znát a vyučovat, ale především filosoficky žít, to jest vnášet „nejvyšší otázky“ – jako kdysi Sokrates, Pascal či Voltaire – do aktuálních a akutních společenských zápasů: tak proti nacionalismu, rasismu, za práva žen, kohokoliv postiženého atakdále. V povědomí lidí XX. století žije T. G. Masaryk jako ten, kdo náš národ a stát vrátil do pestrého konglomerátu evropských zemí po předlouhé době opět jako národ plně rovnoprávný, svébytný a suverénní – jak tomu bývalo za Přemyslovců, Karla IV. i Jiřího z Poděbrad a jak to později upadalo, ztrácelo se, hynulo. Ale v tomto ohledu se Masarykovi ne vždy a ne každým dobře rozumělo a rozumí; jeho nesporná role osvoboditele a obnovitele suverenity se někdy chápala a chápe jako získání „nezávislosti“ ve smyslu izolacionismu, vsebeuzavřenosti, jakéhosi negativisticky chápaného „rozbití Rakouska“. Nutno zde proto říci se vším důrazem, že Masarykovi – když nás vracel do řady suverénních zemí – nic nebylo cizejší než podobná izolacionistická „nezávislost“ ve smyslu lhostejnosti či dokonce odporu k jiným zemím a národům. V moderním technickém světě podobná nezávislost ani vůbec nemůže existovat a vydávat ji s

TOMÁŠ GARRIGUE MASARYK


39

v tom či onom ohledu za ideál by bylo pouhým výrazem naivity a hlouposti. Lidé i národy jsou tak či onak svými zájmy vždy propojeni; jiná je ovšem spojitost zájmů dvou rovnocenných partnerů, jiná je spojitost mezi otrokem a otrokářem, mezi agresorem a jeho oběVmi. Za dob Masarykova života šlo tedy o to, abychom do novodobé Evropy vstoupili jako sebevědomý suverén, a nikoliv jen jako více či méně trpěný přílepek obklopujících nás zemí německého jazyka, aV už jejich centrum bylo ve Vídni, Berlíně či jinde. Šlo tedy i o to, abychom se při tomto dějinném zvratu zbavili, respektive postupně zbavovali, tolik nás tížícího „komplexu malého národa“. A v tomto procesu sice mohly být vzpomínky na starou tisíciletou slávu jistou oporou, ale to hlavní tkvělo v tom, jak se opět suverénní národ naučí pracovat, myslet i mravně cítit te_ – v současnosti a budoucnosti. Ostatně i ty hodnoty a opory z české minulosti tkvěly podle Masaryka ne v nějaké „českosti“, nepřijatelné jiným, ale spíše v tom, že jsme kdysi ve staletích slávy někdy jiné národy předcházeli v ideálech humanismu, jež jsou však posléze všude stejné. Jako všechny převratné osobnosti našich více než tisíciletých dějin, Masaryk nejen obnovil a prohloubil snahu po naší plnohodnotné suverenitě, ale dovedl také, ba musel (nebylo možno jinak!) položit základy jiné, nové době přiměřené souvztažnosti vůči procesům evropským a světovým. Do roku 1914 volal Masaryk Čechy k „poctivé trpělivé práci“ (za službu vlasti prohlašoval ne vlastenčení, ale úsilí vnášet do svého národa všelidské hodnoty pravdy, mravnosti a náročné kritiky), Vídeň pak volal k „pořádku“ a odpovědnosti, to jest prakticky pořád ještě k programu vyjádřenému Palackým. Když však v létě roku 1914 ona naděje, že rakouské soustátí se vzchopí, napraví základní chyby a vrátí se ke své úžasné dějinné šanci, tak žalostně a definitivně ztroskotala, bylo většině Čechů brzy jasné, že „Rakousko nechtějí“. Ale negace sama o sobě

40


není program. Šlo o vytvoření pozitivního programu do úplně nové budoucnosti. Není zde zajisté možno ani nutno opakovat, jak toto Masaryk během svého horečného úsilí po cestách od Itálie a Francie přes Anglii a Rusko až k Americe dosáhl: za významné spolupráce postupně vždy více lidí, především však neúnavného organizátora Edvarda Beneše a hrdinného generála Milana Rastislava Štefánika. Nutno připomenout jediné: protože téměř celá Evropa byla ve válce, nemohla Masarykova akce mít – na rozdíl od Karla IV. či Palackého – čistě politicko-diplomatický ráz. Naše „legie“, které se během let války vytvářely jak z krajanů usedlých v cizině, tak zejména z válečných přeběhlíků a zajatců, vyrostly postupně v ohromné vojsko, které se účinně účastnilo bojů proti německým a rakouským armádám v Rusku, Francii i Itálii. Bez statečnosti a obětí těchto prostých lidí, vyjádřených mimo jiné tisíci hroby na třech kontinentech, sotva by věc Masarykova, za kterou se legionáři postavili, byla dovedena do konce. VždyV do roku 1914 v jiných zemích často i čelní státníci znali z českých dějin nanejvýš jen jména Smetana a Dvořák, více nic. A najednou tu roku 1918 stálo mohutné vojsko, nad jehož silou užasl i americký prezident Wilson, který posléze především určoval pro Německo a Rakousko podmínky kapitulace, mezi nimiž bylo i osvobození a sebeurčení Čechů a jiných středoevropských národů. Ostatně když se „staré Rakousko“ na podzim roku 1918 úplně zhroutilo, nechtěli už je obnovit ani sami obyvatelé tvořící se rakouské republiky. I kdyby to tehdy někdo vůbec chtěl, dějiny prostě nešly vrátit k roku 1526. Když se Masaryk roku 1918 vracel do vlasti, byl vítán jako vítěz, obnovitel suverenity, jako hlavní strůjce toho, že jsme se po staletích dostali z postavení druhořadého, státně zneuznaného, většině světa takřka neznámého národa. Proto mu později byl právem udělen čestný titul „Prezident Osvoboditel“. Masaryk ovšem i ve svém stáří nemohl jednat méně moudře než kdysi Karel IV.,


41

Palacký, ba už i sv. Václav. Musel vědět, že ani te_, ani v budoucnu nemůže suverenita obstát bez smysluplného začlenění. Domněle „naprostá“ nezávislost se v dějinách vyskytuje jen jako chvilkový přelud hloupých hlav, a pokud někdy některý národ či stát zamýšlí svou identitu chápat a prosazovat jako svou odlišnost od všech ostatních, prozrazuje tím jen svou zaostalost a nezralost. Jako čelní státotvorci uplynulého tisíciletí, neměl ani Masaryk vlastně v tomto ohledu na vybranou. Vzhledem k situaci v Evropě, jak se vytvořila v letech 1914 –1918, ještě více vzhledem k celému vývoji české kultury vrcholné i drobné, jak byl určován jak celkově plebejským rázem národa po Bílé hoře, tak vedením Palackého, především však samotnou Masarykovou jasnozřivostí, nazírající daleko do budoucna, mohla být nová naše suverénnost založena jen a jen na základech ústavy republikánské a demokratické, jak k ní poskytovaly tehdy dějinné vzory toliko Francie a Amerika, a musela hledat své opory a začlenění zase jen v rodící se Evropě demokratické. To zajisté nebylo snadné a pro nejbližší budoucnost i riskantní, protože „demokratická Evropa“ se po roce 1918 sama teprve rodila. Masarykem vytvořený stát – první demokratická republika na východ od Rýna – tak do určité míry zopakoval to, co kdysi Hus a husité: vyšla směrem, který se sice později začal uskutečňovat i jinde, ale pro který v dané chvíli bezprostřední sousedé dosud nebyli zralí. V tomto ohledu to byl pro nejbližší období krok zahrnující mnohá nebezpečí, jež se bohužel i projevila. Přesto to byl krok správný prostě proto, že perspektivně byl jedině možný a posléze jen jím – ne jinými kroky – bylo možno dosáhnout vítězství a trvalého místa v demokratické Evropě. Nyní, na přelomu XX. a XXI. století, kdy se prakticky celá Evropa hlásí k demokracii (i když v některých oblastech dosud spíše slovy než společenskou praxí), je zřejmé, že Masaryk směroval své pojetí vnitřní politiky i vnějšího

42


začlenění jím zakládaného státu moudře a perspektivně jedině správně. Zároveň však ukazuje srovnání dneška s obdobím jeho prezidentství, jak je sice čestné a záslužné být v jakémkoliv ohledu v čele, respektive „předcházet dobu“, ale jak je to i náročné a obtížné. VždyV Masarykem vedený stát byl tehdy obklopen – od Polska přes Rakousko až k Jugoslávii a Itálii – fašistickými a polofašistickými státy, jež sice ještě nebyly v každém ohledu zločinné jako pozdější Hitlerovo Německo, ale také nebyly oporou ani sobě navzájem, neřkuli jinému systému. Jedinou možnou oporou naší mladé demokracie mohly být tedy demokracie západoevropské. Ty však byly po roce 1918 samy ve stavu dosud velmi znepokojivém, plném krizí, skandálů a vzájemné nedůvěry. Francie, na jejíž půdě na západě vlastně celá první světová válka probíhala, se sice světu jevila jako hlavní vojenský vítěz války, ale byla velmi poničena, vyčerpána a plna rozhořčení, že ona přinesla největší oběti, ale nejlepší plody války připadly Anglii a Americe. V podvědomí mnoha lidí se tu dlouho rodil pozdější „pétainismus“: bude-li brzy další válka, tak tentokrát hlavní tíž aV nesou Angličané! A Anglie poválečné doby dosud nepřekonala své tradiční iluze, že je a zůstane především hlavou zámořského impéria, zatímco kontinentální Evropa a její problémy jsou pro ni záležitostí druhořadou. A v Americe se zase po skončení prezidentství Wilsonova (1921) na víc než deset let prosadila její tradiční chyba – sklon k izolacionismu. „Mnichovanství“ mělo tedy hluboké kořeny a jeho čestní a jasnozřiví odpůrci – jako Winston Churchill či Charles de Gaulle – se prosadili do vedení, až když sami Francouzi i Britové po desetitisících zmírali pod náporem nacistického Německa. I „opory demokracie“ v Evropě musely k plnému docenění svého demokratismu a nutnosti spolupráce svými vlastními chybami, oběVmi a zkušenostmi teprve dozrát.


43

Masaryk i Beneš samozřejmě o tomto riziku, možných obtížích a o jisté slabosti tehdejších opor demokracie v Evropě věděli (jejich vzájemná korespondence z let brzy po roce 1918 ukazuje, že si už tehdy uvědomovali i nebezpečí čehosi takového, čím se později stal „Mnichov“), ale nemohli jednat jinak, než pracovat pro to, aby se síly demokracie v Evropě vzchopily, jinak řečeno, aby se Francie – sama o sobě tehdy dost malomocná – vzpamatovala ze své poválečné kocoviny „velikosti a bídy jednoho vítězství“ (jak to nazval Georges Clémenceau, hrdinný premiér doby francouzského vítězství 1918, po válce brzy poslaný do ústraní) a aby předáci Anglie včas „dostali rozum“ a uvědomili si, že zajištění demokracie na evropském kontinentě je i v jejich vlastním zájmu. Ostražitost tehdy vládnoucích západních státníků se kupodivu nezvětšila, když se v třicátých letech v bezprostřední blízkosti naší republiky formovaly dvě velmoci, prudce sílící a zbrojící a neskrývající svůj nárok na podmanění světa, obě nadto používající velmi drastických metod, byV pod úplně protichůdnými hesly, Hitlerovo Německo a Stalinovo Rusko. Zejména vládnoucí část anglických státníků měla sklon Hitlera podceňovat, viděli v něm ještě v době Mnichova (1938) jen trochu divočejšího sjednotitele Němců, tedy postavu, na jaké byli z německých dějin tradičně zvyklí. Hitlerovy plány na zničení celých národů a ras brali tehdy v Anglii i ve většině koutů světa jen jako druh jakési předvolební propagandy, na jejíž přehánění, lži, respektive nesplnitelné sliby byli z vlastních zemí zvyklí. Dokonce i když Anglie byla od září 1939 s Hitlerovým Německem už ve válce, nebrali jeho smrtonosné nebezpečí v Anglii plně vážně. Teprve když se Francie pod útokem Německa už hroutila, povolali v Anglii v květnu 1940 (!) k moci Churchilla, který jako první měl odvahu slíbit Anglii jen krev a utrpení, a tím ji teprve probudil. Že toto přišlo až půl druhého roku po Mnichově, bylo určitou tragédií Československa, jehož přední činitelé

44


včas a mnohokrát Francii a Anglii varovali. Za svou nerozvážnost a lehkomyslnost zaplatily ovšem krutou daň také Francie a Anglie samy. Každý národ tehdy měl – a bohužel zčásti dosud má – sklon vidět světovou situaci především hlediskem svých bezprostředních národních, respektive státních zájmů. Naši tehdejší vedoucí státníci v čele s Edvardem Benešem prokázali větší prozíravost než většina evropských státníků nejen proto, že měli školu Masarykovy moudrosti, ale i proto, že jsme byli Hitlerovým Německem více a bezprostředněji ohroženi. K té české větší prozíravosti – mimo jiné též Jana Masaryka, Karla Čapka a dalších – patřilo ovšem i to, že věděli u nás lépe než tam, že přes všechnu slabost tehdejší politiky Západu, na kterou jsme jako první doplatili, jsme s ním přece jen na jedné lodi, a to prostě již proto, že do budoucnosti nebyla žádná jiná reálná cesta než cesta k budoucí demokratické Evropě. Jak těžká a složitá tehdy byla ve světě situace, ukazuje především skutečnost, že západní demokracie se posléze musely proti jednomu, bezprostředně nebezpečnějšímu totalitnímu státu spojit s druhým. Nebylo možné jinak – vždyV i pro samu americkou velmoc vyvstalo přímé nebezpečí v Hitlerově spojenectví s tehdejším militaristickým Japonskem a jím dané ohromné válce v celém Tichomoří a po čínském a indočínském pobřeží až do Indonésie. A každé spojenectví – byV zemí systémově a ideologicky nejrůznějších – vytváří nutně i jisté „bratrství ve zbrani“ a bojové tradice, jež nelze prostě jedním dnem škrtnout a obrátit. Jestliže například legendární americký generál Patton, hrdina tolika bitev od Sicílie až po Francii, byl prý osobně ochoten táhnout od Plzně přímo na Prahu a dále snad i na Moskvu, svědčí to jistě o jeho osobní statečnosti, ale i o nedostatku politické informovanosti, jak se často v dějinách vyskytuje i u nejlepších vojevůdců. Americké i západoevropské armády si v roce 1945 přály mír, tak i všechen lid těchto zemí, na válku se Stalinovým Ruskem nebylo


45

ani pomyšlení a žádný politik si ji nemohl přát – leda ti právě už dorážení němečtí nacisté. Ale všichni rozhodující západní politici počítali, že s touto druhou totalitní mocí to půjde bez války, že se časem sama i její „blok“ zhroutí vlastními vnitřními rozpory. Trvalo to ovšem dvě další generace. Pro země, které prostě připadly do „sovětské zájmové sféry“, to zajisté nebyl lehký úděl. Tím spíše pro naši vlast, která z nich měla z minulosti největší zažité tradice demokracie, plurality, humanismu a tolerance. Nelze se divit, že v tomto dlouhém mezidobí u nás i mnoho slušných lidí na čas zapochybovalo o perspektivách demokratických ideálů, i když dění po roce 1945, před rokem 1968 a 1989 dokazuje, že zde nikdy víra v demokracii a její konečné vítězství nebyla plně potlačena. Pro mnohé z nás to byla léta jakoby nekonečná. A přece pochopili ti opravdu rozumní u nás i všude jinde ve světě (především v probuzených už západních demokraciích, které se vlastními bolestnými zážitky poučily, jakých chyb se dříve dopouštěly, především Mnichovem), že tato pomalá, nicméně mírová cesta je správná, protože jedině možná. V době nukleárních zbraní by třetí válečný konflikt velmocí byl totiž pravděpodobně sebevraždou lidstva. Jestliže jsme se však ještě po Masarykovi stali jednou obětí německé a dvakrát ruské imperiální agrese, není divu, že se v mezidobí u nás našli lidé, kteří říkali, že „staré Rakousko se nemělo bourat“, respektive že „v tom udělal Masaryk chybu“ a podobně, pak je nutno se vším důrazem říci, že vznik podobných postojů „malého českého člověka“ je sice pochopitelný, ale podobné názory byly a jsou nesmyslné. To, že jsme se stali obětí německé i ruské imperiální politiky, dokazuje nanejvýš jistou prozíravost Palackého, ale nikoliv, že by roku 1918 bylo možno „staré Rakousko“ zachránit. To zaniklo především vlastními chybami, ne vůlí Masarykovou či kohokoliv jiného. A jako lze Karla IV. velebit, ale nelze se vracet do jeho doby,

46


tak se roku 1918 nebylo možno vrátit k roku 1526. Ostatně – i když jakákoliv podobná „kdyby“ jsou vždy trochu trapná a směšná, připustíme-li představu, že by v době Hitlera a Stalina existovalo něco jako staré podunajské soustátí, aV už v čele s Habsburkem či jinak, nikoho – nejméně nás – by před německou či ruskou agresí uchránit nemohlo, nýbrž zhroutilo by se Hitlerovým či Stalinovým útokem jako domeček z karet. A jaké perspektivy by tu pak byly? Celkem shrnuto: toto nové, v českých dějinách už čtvrté pojetí státnosti – suverénní republika, opírající se o západoevropské demokracie a s perspektivou demokratizace celé Evropy – muselo během XX. století projít těžkými zkouškami. Ale tak tomu bylo, ne protože by to bylo principiálně špatné, respektive příliš ideální, neproveditelné, ale protože to představovalo v rámci Evropy časově i duchovně předstih. Poslední desetiletí dvacátého století potvrdilo, že Masaryk – jako po celý předešlý svůj život profesora, kritika a bojovníka – volil i jako zakladatel a hlavní tvůrce naší nové státnosti cestu obtížnou, ale perspektivně jedině správnou. Obklopena fašistickými a totalitními státy, Masarykem tehdy zřízená státnost z hlediska konce XX. století jediná obstála. Jestliže tehdy britský dramatik George Bernard Shaw řekl, že jediným možným prezidentem žádoucích „spojených států evropských“ by mohl být Masaryk (a podobně jej viděli z Francie Romain Rolland a z Německa Thomas Mann – vedle mnoha jiných), byla v tom tehdy zajisté ona trocha utopismu, jaký si mohou dovolit v okamžiku přítomnosti právě jen umělci, ale perspektivně se ukázalo, že to nebyl nesmysl. Toto říkajíce musíme nicméně zdůraznit, že reálně je Evropa zatím jen o málo dále než v době Masarykova prezidentství. Proti některým snílkům a podivínům, kteří spřádají koncepce, jako by pro nás bylo z ekonomických či geografických důvodů lépe opřít se především o Německo či dokonce vytvořit jakousi středoevropskou unii tak či onak obnovující rakous-


47

ké soustátí, nutno zdůraznit, že zajisté není důvod mít cokoliv proti jakékoliv hospodářské a obchodní spolupráci, ale demokracie je v těchto zemích ještě relativně velmi mladá a naši základní politickou orientaci tyto země zaručit nemohou. Základem a oporou našeho demokratismu dosud zůstávají – jak to viděl Masaryk – i po roce 1989 západoevropské země a Amerika. Od těchto opor demokracie je pro budoucnost už bez významnějších mezičlánků přímá cesta k celoevropské demokratické jednotě všech národů.

OBSAH S M Y S L S T Á T N O S T I (Břetislav Daněk) / 5 1. ODVĚKÝ ÚKOL

/ 9

2. IDEA SVATOVÁCLAVSKÁ 3. NA PRVNÍM VRCHOLU

/ 11

/ 19

4. IDEA STÁTU RAKOUSKÉHO

/ 27

5. MASARYKOVO NOVÉ POJETÍ ČESKÉ STÁTNOSTI 6. MASARYKOVO POJETÍ DEMOKRACIE RESUME

/ 65

/ 49

/ 35

M I LAN MAC HOVEC

Č E SKÁ STÁTN OST VYDALO NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O., VE SPOLUPRÁCI S OBČANSKÝM SDRUŽENÍM „ K A R E L I V. “ , V E D I Č N Í K O M I S I V E D E N É P H D R . BOHUMILEM SVOBODOU V PRAZE ROKU 2005 JAKO SVOU 700. PUBLIKACI OBÁLKA A GRAFICKÁ ÚPRAVA JIŘÍ BLAŽEK ODPOVĚDNÝ REDAKTOR DR. BŘETISLAV DANĚK VE VYŠEHRADĚ VYDÁNÍ PRVNÍ. STRAN 72 VYTISKLA TISKÁRNA FINIDR, SPOL. S R. O. DOPORUČENÁ CENA 178 KČ NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O., PRAHA 3, VÍTA NEJEDLÉHO 15 E-MAIL: [email protected] WWW.IVYSEHRAD.CZ ISBN 80 -7021- 820 -7

ČESKÁ STÁTNOST MILAN MACHOVEC

Recommend Documents