Magda Jogheeová
ˆ
ˆ
Nejlepsí prítel cloveka je mol ˆ
ˆ
65 fejetonu° ˆ
ˆ
O lidech, zvíratech, oknech, cerpadlech, ponozkách, snech, Francii atd. ˆ
Mladá fronta
Copyright © Magda Jogheeová, 2011 Photography © Magda Jogheeová, 2011 Epilogue © Rudolf Křesťan, 2011 ISBN 978-80-204-2737-3
Malý úryvek ze života hmyzu Nedávno mě navštívila vosa. Smáčela si nožky v mé kávě, tancovala šavlový tanec na ruce a ve vlasech. Měla jsem chuť ji plácnout přes zadek. Ale vzpomněla jsem si na stařenku. Nikdy by vosu nezabila, i kdyby obtěžovala sebevíc. Vždycky ji v klidu, slušně vypoklonkovala, přinejhorším potupně v utěrce vyhodila ze dveří se slovy, ať odletí… Takže vosy nechávám žít. Jako studentka žurnalistiky jsem milovala fejetony Rudy Křesťana. Také jsem je chtěla psát. Jednoho dne jsem mu jeden přinesla. Nevyhodil mě (potupně v utěrce), nechal žít a já byla šťastná jako blecha. Kamarádka Maruška, spoluharcovnice po pražských podnájmech, zase kroužila jako motýl, když čekala na fejeton a vždycky mě laskavě chválila. Také ráda chválím, i když to někdy vypadá, že není vlastně zač. Nebyla jsem žádná workholická včela, občas jsem měla dojem, že trpím roztočem, který sužuje dělnice i matky a je příčinou náhlých kolapsů. Třeba když jsem nestíhala vařit, prát (natož psát), žehlit, uklízet, přebalovat larvičky… nebo při přechodu z léta do zimy a tak dál. Tady je zhruba polovina fejetonů, které jsem za celý život napsala. Ovšem s láskou. S jakou včelky a motýli na mé zahradě usedají do kvítků levandule… M. J.
I. Zvlástní prání ˆ
ˆ
ˆ
(Mlady´ svet 1979–1983)
Obejdu se bez deštníku Nemám ráda deštníky. Jeden sice vlastním také, ale to ještě nic neznamená. Vnutila mi jej teta Liduška. Nemohla prý vidět, jak chodím v dešti bez deštníku. Předala mi deštník se slovy: „Každý slušný člověk má deštník“. Jistě cítila, že nemá pravdu. I darebáci se schovávají pod deštníky. Nicméně, mám deštník. Většinu času visí na půdě. Za nožičku, klobouk dolů. Jako velká houba na sušení. Však je také vyschlý důkladně. Mám obavu, že až ho budu chtít složit, sesype se sám a budu mít sušený deštník v prášku. To bych nerada. Takové věci bývají poměrně trvanlivé a možná bych se ho už nikdy nezbavila. Deštník visí připraven vyrazit se mnou do nepohody. Nastavit hlavu svou nad hlavu mou a chránit. Zůstal však nedoceněn. „Jen ho nechte viset,“ bráním se, když za mnou někdo z domu vyběhne s ním a varováním: „Hlásili, že bude pršet!“ Když hlásili, obyčejně neprší. Stane se však, že nehlásí nikdo nic a zaprší. V té chvíli obdivuji prozíravost většiny lidí. První kapky otevřou tašky a na ulici se začnou rozkládat a kolovat deštníky. Jak jen mohli lidé tušit? Nikdo je nevaroval a ještě ráno svítilo krásně sluníčko. Podezírám je proto, že s sebou nosí deštníky preventivně natrvalo. Asi k nim mají kladný vztah. Zato já vím, že nikdy nepovolí napětí mezi mnou a deštníkem. Nebaví mě chodit s rukou strnule pokrčenou a prostírat si nad hlavou kus plátna či igelitu. To je mi milejší nadkrýt ji třeba zeměpisným atlasem. Kráčet rovnou pod rovníkem. Mít radost, jak voda crčí na Saharu. Být v napětí, kdy jezero Tanganika stoupne z břehů a šplíchne mi rovnou za krk.
•7•
Také jsem zjistila, že při současném stavu pražských ulic je nesmysl chodit s deštníkem. Mohu jít ze stanice autobusu do redakce vycházkovým krokem i v počasí, kdy psi sedí doma a nikdo by je nevyhnal. Ani na mě nekápne. To vše bez deštníku! Vystoupím u pošty vedle Revoluční ulice. Proběhnu do Haštalské a mám střechu nad hlavou. Postavili ji zedníci. Stavěli lešení. To mě přivedlo bezpečně až k průchodu Divadla Jiřího Wolkera. Přede mnou je jediný úsek cesty, v němž není kam schovat hlavu. Ale už u Kotva grilu čeká a nastavuje se mi staré dobré lešení. Pak chvíli nic, ale jen pár metrů. A mám jistotu, že z náměstí Republiky až do redakce je to v suchu. Lešení objímá Obecní dům i Prašnou bránu. Na Příkopě je dokonce výběr. Dámy mohou vlevo, pánové vpravo, budou na tom všichni stejně. Obě strany cesty jsou zakryty. Panská ulice je rovněž s oblohou, a tak přijdu v pokoji a míru k Míru, novinářským závodům, kde je redakce. Po takové pouti je jen sem tam nějaká ta nitka mokrá. Stojí to za to. Myslím, že moje trasa je dobrá. Možná ji časem zanesou i do průvodce Čedoku a stane se známá stejně jako Královská cesta. A třeba zítra vystoupím z autobusu, bude pršet nebo sněžit a lešení nikde. Ale to nic. Jistě bude stát někde poblíž, o ulici dál. Lešení jsou totiž věčná. Proto je v pražských ulicích deštník úplně zbytečný. Chce to jen umět v nich chodit!
•8•
Když kůže líná Příchod jara jsem poznala vždy bezpečně. Bez kalendáře, sněženek a vlaštovek. Podle našeho psa. Jednoho krásného dne přišel, sedl si, vyplázl jazyk a namáhavě oddychoval. Jeho pohled vyprávěl o fušce setřást nadbytečné chlupy. V zimě se špiclovi hodily, teď se jich rád zbavil. I za cenu, že ztratí fazónu a bude se podobat oškubané slepici. Nacházela jsem tedy signály jara v psím kožichu. Stejně spolehlivě ohlašoval náš špiclík i zimu. Když kůže zvířat líná, je to nejlepší barometr. Pak se mi domovem stalo přechodné bydliště. Byla jsem bezradná. Jak budu poznávat jaro? Pořídit si zvíře? Pražské podmínky vyhovovaly tak akvarijním rybičkám či křečkovi. To nevyhovovalo mně. Rybky nejsou chlupaté a křečkova srst se při línání snadno přehlédne. Zamítla jsem obě možnosti a rozhodla se. Pořídím si kožich sama. Navíc budu ve výhodě, vlastní se lépe sleduje. Kožich z norka, stříbrné lišky či leoparda nepřicházel z mnoha důvodů v úvahu. A čert také ví, jak by kůže takových zvířat reagovala v našich podmínkách. Kdyby začala pouštět chlupy, jak se jí zachce, prošvihnu příchod jara. Kožich musí být ze zvířete domácího. Vsadila jsem na králíka. S prvním sněhem jsem kožich nasadila. Do jara bylo podle kalendáře daleko, ale ať se provětrá. Psík chodí také na procházky. Pak se to stalo. V autobuse, který se třásl, klouzal, přibrzďoval, aby se záhy prudce rozjížděl. Lidé měnili pozice i figury. Vystřídala jsem několikrát místo. Vracela jsem se na původní a vidím divnou věc. Chlupatá jsou záda zkřehlého vojáčka. Na vedlejším cestujícím se můj králičí chlup bezostyšně kříží s beránčím. Lepí se i na žoržet dalšího pasažéra.
•9•
Koho jsem se dotkla, zůstal poznamenán. Snad jsem se všem měla omluvit, ale copak mohu někomu vysvětlovat, že uprostřed zimy přináším v kožichu jaro? To mi nikdo neuvěří. A přináším ho vůbec? Nekoupila jsem zajíce v pytli místo králíka-jaronosiče? Na kožich se ale zlobit nebudu. Normálně si jej kupuje člověk kvůli zimě, ne jaru. Výrobce se mnou tedy nepočítal. Možná stáhl kůži z králíků, kteří se zrovna chystali na jaro či na zimu. Tím mi zkazil barometr. Kožich líná celý rok. Smířila jsem se. Jaro si hlídám podle vlaštovek. Ty sice nelínají, ale i tak jsou docela spolehlivé.
Potopa uprostřed světa Do domu, který stál uprostřed světa, nepřicházelo jaro příliš vybíravým způsobem. Bez upozornění, kytek a tažných ptáků vtrhlo nehorázně a hromotlucky. Přihnalo se jako velká voda. Dům stál uprostřed světa. Na to jsem přišla logicky. Říkali, že žijeme v zemi, která je v srdci Evropy. O Evropě se mluvilo často. Až jsem měla pocit, že je středem, kolem kterého se všechno točí. S tímto základem to dál bylo jednoduché. Morava leží mezi Čechami a Slovenskem. Naše vesnice byla spádová. Protínaly se v ní silnice všech vesnic okolních. Ona byla ten střed. Náš dům stál v mírném dolíku uprostřed vesnice. Krásně to vycházelo. Za předpokladu, že Země není kulatá. A ten jsem si mohla ve svém věku dovolit. Kolem domu tekl potok. Mírný, skoro neduživý. Občas se v něm mrskla mřenka, vymáchala kachna, prádlo nebo dítě. Takový to byl potok po většinu roku. Kromě jara. Teh-
• 10 •
dy do sebe nasával a sílil. Voda v něm stoupala, a když neměla kam, vylila se z břehů. A byla potopa. Většinou z ní dům vyšel dobře. Vodě došly síly ještě kus od okenních rámů a začala opadávat. Jednou se však nezastavila a vlezla okny a dveřmi do domu. Byla potopa opravdová. Pozorovala jsem ji ze schodů prvního patra, přes zábradlí. Tam mě posadili, abych se neutopila. Dům byl totiž jednopatrový. Bydleli jsme v přízemí, ještě s jednou rodinou. Mezi oběma byty byla chodba tak veliká, že by se v ní pohodlně otočil náklaďák. Na té chodbě se všechno odehrávalo. Měla jsem potopu jako na dlani. Byli jsme zaplaveni. Dveře našeho bytu se otevřely. Na chodbu vyplouvala pomalu police na knihy, v závěsu za ní Jiráskovy spisy a sojka v krabici. Matka lovila z vody husity, otec voltmetr původně uložený na skříni. Sojka děsem vzlétla. Zapomněla na zraněné křídlo a tloukla se od stěny ke stěně. Pak se jí otevřely nové prostory. Otevřely se dveře naproti u sousedů. Soused tlačil po vodě skříň. Šlo to ztěžka. Otvíraly se jí dveře a brzdily malou noční plavbu. Sousedka se brodila s příborníkem nad hlavou. Lamentovala, že jí někam upadla stříbrná lžička. Kdyby byla situace normální, slyšela by cinknutí. Šplouchnutí přeslechla. Pak na lžičku naštěstí šlápla. Poznala ji hmatem hned, protože jí uplavaly trepky. Nadechla se, chytila za nos a shýbla se pro ni. Neckyáda na chodbě byla v plném tempu. Originální plavidla z obou bytů do sebe narážela, plula klidně vedle sebe, nabírala vodu a klesala. Mezi knihovnou a botníkem splývala moje chodící panna. Jen pár vteřin. Plavat ji výrobci nenaučili. Šla ke dnu stejně jako všechny hračky. Kromě nafukova-
• 11 •
cího balonu a plaváčka. Také v prvním patře se otevřely dveře. „Už zase…“ klel pan Lapčík. Popadl do ruky lyži připravenou na sníh. Seběhl dolů po schodech, aby s ní kormidloval knihovnu. Už k nám zase vplulo jaro…
Okna U bytu prý vůbec nezáleží na tom, jak je velký, podstatné je – kam vedou okna. To je pravda. Okna totiž nejsou jen na vyhazování vajglů a dalších nepotřebných věcí, nejsou jen k tomu, aby se s nimi, zvlášť pak ve vyšších patrech, vyhrožovalo osobám, které nám momentálně nejsou po chuti. Nebyla postavena kvůli lahvím s mlékem, peřinám, promenádám náměsíčných či schůzkám vrabců. Okna mají sloužit účelům vyšším a vznešenějším. Jsou zdrojem poučení, čítankou života, velkolepým velkofilmem. V oknech si doplňujeme všeobecné znalosti, ujasňujeme ještě nejasné, získáváme přehled o událostech doma i venku. Okna mohou být na čtyři světové strany, na protější dům, dvorek či popelnici. V tom to právě je, všechno záleží na tom, jak byla okna posazena, kam hledíme. Někdo ví všechno. Díky dobře umístěným oknům. Ale jak k tomu přijde člověk třeba s okny do zdi? Musí být hrozně nešťastný, odtržený od světa i života. Tomu pak nezbývá, než si nějaké okno občas pronajímat nebo se odstěhovat. Zůstat nemůže, zakrněl by. Je to vžité, ale mylné, že okno musí trčet ve zdi. Viděla jsem okno – stálo opřeno o starou třešni, uprostřed louky.
• 12 •
Bylo dokořán. Vítr se jím proháněl, přivíral a zavíral okenice bez skla a mělo to své výhody. Nikdo nekřičel, zavři to okno, je průvan! I když byl vítr silnější, skoro vůbec nepráskalo. Mělo totiž to nejlepší těsnění: rámy mu obrostly mechem. Kdo kolem okna šel, nezapomněl se z něj podívat. Jen vyklonit se nemohl. Je zajímavé, že skoro každý se díval na louku raději z okna. Louka v něm byla trochu jiná, ne tolik nepřehledná. Měla najednou svůj rám a člověk věděl, kam koukat. Okno ho nasměrovalo. Okna se stala i jablkem sváru. Není divu, když jsme místnosti rozdělili na „u okna“ a to další. Každý chce spát na posteli u okna, ve vlaku sedět u okna… Proto se za okno draze platí, třeba v hotelovém pokoji s vyhlídkou na Gibraltar. Jsou takoví, kterým je jedno, kam hledí, a těm pak vyjde dovolená levněji. Vyhlídka na sklad limonád nebývá drahá. Znám rodinu, kde se manželé neustále hádali. Sotva ona vytáhla paty z domu, on pustil z klece papouška, aby se trochu protáhl. Postavil jinak křeslo, vytáhl láhev piva. Dělal přesně to, co mu nedovolovala. Doufal, že ještě před jejím příchodem všechno zase uvede do pořádku. Ale nikdy to nestačil. Hádali se denně, až se rozvedli. Možná zbytečně. Myslím, že chyba nebyla ani v jednom. Byla v bytě. Měl špatně položená okna: nebylo z nich vidět na chodník, co vedl k domu.
• 13 •
Léto Jako si slepice vejce vysedí, já si léto vyčekám. Této ušlechtilé činnosti podřizuji vše. Ušlechtilé proto, že neznám nic lepšího, než je léto. A to, co k němu patří. Podzim mi uniká, protože v něm neustále hledám zbytky léta. Zimu přežívám. Na jaře vítám zase léto. Zbývajících tří ročních období je pro mě vlastně škoda. Nikdy je pořádně nevychutnám ani nedocením. Je to stejné, jako bychom notorickému alkoholikovi nabízeli limonádu. A já jsem odjakživa notorik léta. Moje malířské schopnosti jsou špatné. Zůstaly kdesi na prvním stupni. U rozkrojeného melounu, stylizovaného smrku a chaloupky osmi tahy. Maluji si léto jinak. Těmi nejkrásnějšími barvami. V obrazech se vidím. Jsou na nich hory. Borůvkové pastviny s vyhřátými placatými kameny. Stromy, pod kterými se sladce spí. A všechno. Když se zimní čas změní na letní, na stáncích se objeví čtení na léto, lidé si vyšlápnou v letních botech a … léto opravdu přijde, začnou obrazy ožívat: Je nás víc a vandrujeme po horách. Ten, který rozděloval, co kdo ponese, mi přidělil meloun. Je velikosti lidské hlavy, ovšem se slušným afroúčesem. Nesu meloun pod jednou paží, pod druhou, nesu ho v náručí, chodím s ním na hlavě a těším se na večer. Že meloun rozkrájíme a já se ho konečně zbavím. Večer na meloun nikdo nepomyslí. Stojím nad ním s nožem v ruce. Chci vraždit neviňátko, ale ostatní mě přemlouvají, ať ho nechám na zítra. Zítra jsem Sisyfos. Nenávidím všechno, co je kulaté. Celý svět. Večer na meloun nikdo ani nepomyslí. Chci ho zapomenout, ale kdosi mě upozorní. Třetí den pouštím meloun z té nejstrmější horské stezky.
• 14 •
Letí jako kulový blesk, hlavou mlátí o kameny. Na mou hlavu padají blesky. Prý mají chuť na meloun a roztrhnou mě jako hada. To mi něco připomíná. Přicházíme k borůvkovým pastvinám s vyhřátými placatými kameny. Všichni se spokojeně pasou. Jen já se vznáším nad borůvkovými keři. Prošpikovávám je dlouhou tyčí s koncem do špičky. Říkají, že borůvky je lepší trhat rukou než napichovat. To vím také. Já vyháním hady. Preventivně, nikdo je tady ještě neviděl. Na mě však dvě jedovaté oči hledí pod každou borůvkou. Tak dlouho, až mě přešla chuť. Unaveni se chystáme odpočinout. Kousek za vsí, pod rozkvetlou lípou. Idyla. Lípa voní, včely bzučí, jen my spíme. Mám sladký sen. Někdo mě z něho budí a třese přitom ramenem: „Co tu děláte? Máte občanku?“ S tím hlasem zmizel můj krásný sen, ten momentální, co se mi právě zdál. Sen o létu jsem si vzít nedala. Čekala jsem na něj přece celý rok! Neříkám, že teď už není na co čekat. Třeba před obchodem, než přivezou pravý vesnický chleba. Na autobus, který nedodržel letní čas. Ale to všechno se dá. Čekám totiž v létě. To mě hřeje. Jen jedno léto nemám ráda. Babí. Je sice moc romantické, ale přináší konec toho opravdového. Naučila jsem se však přistupovat k babímu létu chlapsky. To znamená, že začínám znovu čekat…
• 15 •
Hry plážové Moře bylo Černé a kameny na pobřeží dostatečně velké, aby se bílé figurky pohodlně rozložily. Odevzdaný koník táhl tašky, deky, tyče a prostěradlo až na úplný konec pole. Poháněl ho jazyk ženy. Připomínala věž. Rozšiřovala se nepravidelně od vrchu dolů a stejným směrem, leč pravidelně, padaly hlášky na koníkovu hlavu. Stříhal jen ušima. To, jak mu ženina slova jedním z nich vcházela a druhým vycházela. Zastavil v samém rohu pláže u kamene h8 a frkl, že dál nejde. Ostatně dál byla samá voda. Podestlal dekami sebe i věž. Ta se zdála spokojena. Přehled měla dokonalý. Na h3 dvě blonďaté žáby, e5 obložen dámou ve středních letech, na b5 osamělý střelec, na d3-6 místní pěšáci. V postavení mimo hru, na kamenu uprostřed vln, pletl rybář síť. První den byli všichni na svých místech. Koník natíral záda věže slunečnicovým olejem. Věž natírala chleba máslem a marmeládou. Pod nataženým prostěradlem přesvědčovala věž koníka, aby s ní táhl po obchodech. Koník měl hlavu svěšenou. Pil by. Ale ne teplou malinovku. Věž byla však zásadně proti pivu. Žáby kouřily cigaretu a zasněně hleděly za parníkem, který o dvanáct hodin později přistane u cizokrajných břehů. Dáma ležela na břiše. Střelec jí mířil na záda. Pěšáci lovili škeble a rybář pletl síť. Občas sundal klobouk, nabral do něho vodu a chladil si hlavu. Den druhý natíral koník věž olejem. Věž chleba máslem. Žáby kouřily cigaretu. Dáma ležela na zádech. Střelec jí mířil na břicho. Pěšáci lovili škeble a pokukovali po žábách. Rybář pletl síť. Den třetí… čtvrtý, pátý, šestý, sedmý, osmý…
• 16 •
Den devátý natíral koník záda věži i dámě. Věž s dámou se radily, kdy uspořádat výpravu na záclony. Za záclonou mířil střelec. Žáby kvákaly s pěšáky. Rybář pletl síť… Další den věž s dámou nepřišly. Šly pro záclony. Koník pil chlazené pivo a řehtal se na střelce. Střelec nikam nemířil, bloudil po pobřeží. Žáby odskákaly s pěšáky. Rybář pletl síť. Když nabídla věž teplou malinovku dvěma žábám, pěšáci dobývali kámen dámy, střelec mířil na žáby a koník lovil škeble, byl den sedmnáctý. Rybář pletl síť. Následující ráno byli všichni na svých místech. Koník natíral věž, věž chleba, pili teplou malinovku a byli k sobě pozorní. Pod bílou plachtou přislíbil koník, že potáhne s věží po obchodech. Chtěla vyměnit záclonu, jež se jí znelíbila a v noci kvůli tomu nespala. Natočila se nenávistně k e5 a vyslala dámě několik ostrých. Střelec je zachytil a vyměnil za pár něžných, ale horoucích. Zasažená dáma se posadila a se sykáním loupala spálenou kůži. Pěšáci ze hry vypadli. Žáby byly smutné. Pozorovaly rybáře a vyhlásily ho jediným slušným člověkem z plážové partie. Chtěly dát najevo, že má jejich sympatie, a zavolaly: „Hej! To pletete na ryby?“ Na slunci blýskly bílé zuby. Rybář nadzdvihl klobouk, ale vodu nenabral. Hlavu nechladil a odpověděl: „Ne! Na žáby!“ Byl to totiž král. Seděl na kameni a pletl síť.
• 17 •
Vrabci s knedlíkem Nebydlím na poli, přesto se u mne usadil vrabec polní. Neviděla jsem, jak se usazoval. Nebyla jsem doma. A to chytré polní ptáče využilo situace. Když na balkón čtrnáct dnů nikdo nevkročil, vrabec si ho přisvojil. Myslela jsem po návratu, že na balkóně řádil vítr: v jednom koutě vyrostlo v betonu docela slušné smetiště. Chtěla jsem ho nabrat na lopatku a vyhodit, ale zazdálo se mi, že ten nepořádek má v sobě jakýsi řád. Z výklenků ve stěně na mě neúnavně křičel vrabec. Došlo mi, že balkón je obydlen. „Tak se vám tam usadil vrabeček,“ volala sousedka z levé strany, duše dobrá a ochránkyně všeho živého. „Vyhoďte potvoru! Není užitečná. Škodí a jenom žere. Jsou na to zákony! Můžou se zabíjet! Zabijte ho!“ křičí na mě z pravé strany. Policistka se nezapřela. „Nemůžu vidět krev,“ odmlouvám. Jakkoliv bylo moje smýšlení protizákonné, neužitečné a škodlivé, nemohla jsem si pomoci. Mám odjakživa nebo alespoň od dětství k vrabcům zvláštní vztah. Když jsem jako malá courávala bosá v teplých kalužích, říkali mně, že mám nohy špinavé jako vrabec. Cítila jsem se s nimi proto příbuzná a ráda na ně hleděla. Studovala jsem je od nohou k hlavě, proto je dnes dobře rozeznám. Vrabce domácího od polního, vrabčáka od vrabčice. Na balkóně se usadila vrabčice. Měla barvu poněkud mdlou a vypadalo to s ní vůbec podivně. Na pánské návštěvy byla nevrlá a čas trávila tím, že přerovnávala smetiště (pardon, hnízdečko). Až se konečně usadila. A snesla pět vajíček. Zleva znělo jásání. Zprava chtěli mordovat. Já jsem žila rozpolceně. K oknu jsem sice přistoupit smě-
• 18 •
la, ale jen na bezpečnou vzdálenost. Lampa na stole u okna stála, ale nesvítila. Žádnému není příjemné, když na něho posvítíte. Vrabčice hrozila, že z hnízda uletí. A když už jsem ji nechala usadit… Chodila jsem tiše jako kočka tmou, občas o něco zakopla. Hluk vrabčice nesnášela. „Jett, tett, lip, lip,“ nadávala cizí řečí. Při lásce ke všem ptáčatům, tahle, ještě nenarozená, mi už lezla na nervy. Těšila jsem se, až budou na světě, opeří se a vyletí. Nepřišla na svět, neopeřila se, nevyletěla. Bylo to tak. Sousedka zleva, která projevovala upřímné sympatie k vrabčici a trávila dlouhé jarní večery tím, že hleděla do hnízda, jí chtěla jednou přilepšit. Vyslala směrem na hnízdo čtyři létající talíře, tedy čtyři kynuté knedlíky. Kynuté byly před týdnem, teď měly tvrdost kamene. Vrabčice před nimi stačila uletět. Vajíčka se rozbila. Levá strana sentimentálně plakala. Pravá se jménem zákona radovala. Já jsem vyšla po dlouhé době na balkón. Vyhodit knedlíky s vajíčkem.
Typicky holandské O tom, co je typické například pro Holanďany, je nejlépe nechat si vyprávět. Od příslušníků národů jiných. Ti vědí docela přesně: placatá krajina, vlevo tulipány, vpravo větrné mlýny. Domky jako malované, okna bez záclon a bez rolet, dveře dokořán, protože v Holandsku se prostě nezamyká. A mezi tím vším jede na kole Holanďan. Ve dřevácích, jak jinak. „V tom případě já jsem papež,“ řekl Roel. Roel je Holanďan. Už třicet let. V létě nosil tenisky, v zimě
• 19 •
nevím, protože jsem tam nebyla. Na kratší vzdálenosti chodil pěšky, na delší si bral starého peugeota. Neměl rád všeobecně oblíbené pomfrity a neznal ani světoznámou holandskou hudební skupinu. Občas si postěžoval na vlastní zem. Snad nejvíc mu vadilo, že je tak zoufale plochá. Roel miloval hory. Protože čtyři roky studoval výtvarnou akademii, hory si maloval. Nevím, jak to souviselo dál. Že Roel akademii nedokončil. Že většinu svých obrázků nedokončil. Svého času byl námořníkem. Občas mi poslal pohled a vždycky na něm byly hory. Roel nebyl možná typický Holanďan. Nechtěl však představy o tom, co je typicky holandské, tak úplně zklamat. Navařil typicky holandskou polévku jménem snert. Je to polévka, do které je možné, včetně masa, kapusty, brambor, hrášku a mrkve nakrájet prostě všechno. Holanďané si ji vaří v dobách největších mrazů, protože zahřeje. Byl také ochotný vyjet za větrnými mlýny. Většina z nich se tenkrát netočila. Točilo se však pivo v hospůdce, která stála vedle jednoho z nich. Typicky holandská. S kočkami domácími, které se podle toho chovaly. Otíraly se hostům o nohy, seděly na barových židlích a tasily drápy na toho, kdo si, nedej bože, dovolil přisednout jejich ušlechtilý ocas. V Holandsku jsem viděla kočky i v galeriích. Roel vypůjčil od typických Holanďanů kola značky „Eminent“ a vyjeli jsme do amsterodamských ulic. Když jsme byli ušlapaní a zachtělo se nám jít po svých, seskočili jsme z kol. Opřela jsem svoje bezstarostně o strom. Měla jsem svoje představy. Roel zase svoje. Pečlivě srovnal přední kola, protáhl vidlicemi řemínky a zacvakl zámek. „V Holandsku snad ne,“ řekla jsem. „V Holandsku také,“ odvětil. „Že ty si také myslíš, že spávám při otevřených dveřích? Časy se změnily. Asi bych se dob-
• 20 •
