Mik Peterman DOBROVOLNÍ OTROCI

Mik Peterman DOBROVOLNÍ OTROCI

Mik Peterman

DOBROVOLNÍ OTROCI společenský román

UFITA 2015

© Mik Peterman, 2015 ISBN: 978-80-905591-7-2 - PDF 978-80-905591-8-9 - EPUB 978-80-905591-9-6 - MOBI

věnováno všem, kteří jsou odhodláni žít

–1–

Dnešek měl Eleně přinést vytoužený klid a měl ji na čas zbavit tíživého trauma, kterým byla poznamenaná od svého nešťastného dětství. Konečně... Ve třiceti dvou letech se ještě necítila připravená na naplnění přirozeného ženství, navíc si nechtěla dovolit výpadek v zaměstnání. Teď by to byla tragédie. Všechno by se mi rozsypalo. Celá ta léta dřiny, snažení se... Stála v hotelové sprše a mazlila se s přívalem vymodleného štěstí. Karmínově zabarvený pramínek u jejích bosých nohou hadovitě stékal po sněhobílém smaltu do bublající výpusti. Zaplať pánbůh... Čtyři týdny nejistoty, čtyři týdny zoufání. Ještě se chvěla vzrušením i úlevou. Šedivá pára ze sotva viditelných kuliček vody začínala shora od stropu pohlcovat její štíhlou, sportovní postavu a mysl se dál nořila do nadšené euforie. Komíhala hlavou dopředu, dozadu, horká voda jí stékala střídavě po zádech, po ňadrech, prodírala se houštinou tmavých vlasů. Planý poplach...

8

Ufff... Elena se cítila skvěle uvolněná, svobodná. Teď teprve se bude moci naplno věnovat dovolenkovému odpočinku. Rovníkový ráj... Ostrovy Maledivy byly po několik let jejím vroucím snem. Všichni o nich mluvili jako o čarokrásných perlách v Indickém oceánu, Zdena i Lucie tady už byly. Elena měla co dohánět. To musíš vidět na vlastní oči. Je to báječné, ta barva moře, palmové háje, pohádkové chatičky. Záviděla jim. Chtěla tu být i ona. Sen se jí splnil – ale očekávané nadšení nikde. Dvě čárky... Božebožebože... Celý první týden byla na nervy, všechno jí bylo na obtíž. Honosný hotelový pokoj, ranní běh, kýčovité lehátko na pláži, chvilkové šnorchlování, líné želvy, vznešení rejnoci, malí žraloci i čarokrásně zbarvené rybky, projížďky na loďkách po okolních ostrůvcích, soukromý sladkovodní bazének před jejich bungalovem, prostorná restaurace s jídelním bufetem, vyhrazené místo u stolu s osobním číšníkem Abdalem – to byla náplň dosavadního nezáživného pobytu. A taky předplacený výlet na večerní krmení žraloků u jiného nedalekého ostrova. Prý – to musíš vidět na vlastní oči... Pchááá... Voda jí stékala po hlavě a Elena si vybavovala někdejší Danielovy výčitky – už od první chvíle, když doma s nápadem přišla. Neodmlouval příliš, to ne, ale ty provokující pohledy, ty nevhodné poznámečky: Co tam budeme dělat? Co bychom dělali? Budeme se rekreovat. Odpočívat budeme, jiní také tak odpočívají a nasávají atmosféru. Nádherné moře, kouzelná příroda, skvělá kuchyně, luxusní ubytování. Aha. No, jak myslíš. Dva týdny to snad se mnou vydržíš. Ne? Daniel časem pochopil její tvrdošíjné zaujetí, nemohl než souhlasit. Taková dovolená ovšem vůbec nebyla naplněním jeho vlastní představy o aktivně prožitém čase, ale budiž. Rychle si spočítal klady a zápory, rychle vyhodnotil rozhodovací možnosti. Pro klid partnerského života se moudře podřídil a vyrovnal se s nadcházejícím dvoutýdenním lelkováním. Chápal, že si dovo-

9

lenou na ostrovech Maledivy Elena vysnila, ale tam někde uvnitř cítil, že hlavní motivace k téhle cestě leží tak trochu mimo ni samotnou. Letních dovolených už spolu prožili osm, každá z nich byla akční, krásná a zábavná, zaměřená sportovně nebo na poznávací turistiku – ale tahle... V sobotu přiletěli na letiště v Male, pak malým hydroplánem k bližšímu ostrůvku a odtud ještě dopluli rychlou lodí do své cílové destinace Kihaadhuffaru. Tropický ráj? Pchaaa... – oválný pidiostrůvek, na šířku tak sto, na délku sotva dvě stě metrů. Bože, není to větší než čtyři fotbalová hřiště vedle sebe. No jo, ale ta nádhera. Podívej ta modř, hele ta zeleň? A ten vzdoušek a píseček a domečky. Už z dálky viděli na vzdálenějším, severozápadním konci vybíhat do moře dlouhé dřevěné molo a kolem něj třináct bílých chýší se střechami pokrytými palmovými listy. Jenom mi neříkej, že tady budeme bydlet? Na vodě? Snad, snad ne – zapochybovala Elena o své představě ubytování. Zaplacený máme samostatný bungalov. Má jich být vedle sebe jen asi pět. Patnáct metrů od moře. My máme mít vlastní sladkovodní bazének před chatkou. Dvě místnosti a koupelna. Snad ne tohle. Ubytovali je naštěstí na opačné straně ostrůvečku, žádné nemilé překvapení se nekonalo. Oddechli si. Elena se na chvíli cítila pyšná, jak dobře všechno zařídila. Bungalov a vybavení bylo skvělé, přesně podle prospektů z cestovky. Za tři dny je začalo sžírat nicnedělání. Čím více volného času měli, tím více se Elena nechávala požírat sílící hrozbou, která by mohla zásadním způsobem nabourat jejich slibně se vyvíjející kariéru. Nudný denní režim se snažili zpestřit, jak jen to šlo. Šlo to těžko. Nejvýznamnějším oživením byla jen návštěva domorodého tržiště v hlavním městě Male, jediného tržiště na všech maledivských ostrovech – ryby, kokosové ořechy, banány, ryby, ananas, ryby, ořechy a papája. A zase ryby, ryby, ryby a ořechy.

10

Co je tohle za rekreační místo? – jedno tržiště, jedno kino, jedna škola, jedna mešita, jedno muzeum, jeden prezidentský palác, jeden semafor... Jaké je tohle zpestření dovolené? Během necelé hodinky prošli ostrov křížem krážem a hydroplánem a lodí se zase vrátili do svého resortu. Jak já bych si chtěl zalétat, ze vzduchu je to tady úžasné – posteskl si roztrpčený Daniel. Ach jo... Elena už měla dost té horké sprchy a stáhla termostat na třicítku. Dám si studenější... Bylo to svěže povznášející. Chladivá voda stékala po zplihlých vlasech bez kadeří, po statných ramenech, opálených zádech, pevném poprsí, útlých bocích, štíhlých nohách. Krůpěje zabubnovaly do umělohmotné zástěny. Natočila se, aby nedělala moc rámusu. Daniel snad spí, je ještě tma... Probudila se před chvílí s pocitem tlaku v podbřišku, trochu cítila bolest hlavy. V polospánku ji okamžitě přepadla naděje na menstruaci. Sáhla si na vložku, cítila jen teplé nic. Srdce se jí rozbušilo. Z lůžka se snažila vyklouznout potichu. Nehlučně za sebou zavřela dveře koupelny. Honem rozsvítila a – oddychla si. Ranní voda odplavovala zubatou hrozbu nevítaného života. Teď zase teplejší... Otočením sprchové růžice změnila trysku a nechávala se masírovat prudším proudem vody hřejivé. Cákance zase zabubnovaly na průsvitné dveře. Dlaní chvatně ztlumila odráženou vodu, otočila se bokem. Změnila proudnici na jemnější tryskání. Zaklonila hlavu a polévala si čelo a obličej. Dlouhé mokré vlasy se jí lepily na záda až hluboko pod lopatkami. Pocit krátkodobého štěstí se mísil s myšlenkami, jak zajímavě naplnit zbývajících sedm dní relaxace. Zdena říkala – ráj na rovníkovém atolu...

11

Nádherné, to ano. Na podívání je to nádherné – ale co se tu dá dělat? Ostrůvek oběhnu za půl hodinky čtyřikrát, a to ještě vlažným tempem, nejvyšší kopec je sotva dva metry nad mořem... Ráj?... Turistická věznice... Přistihla se, že by najednou mohla dát za pravdu Danielovi. V myšlenkách ho pohladila za jeho taktnost, že zatím na sobě nedával až tak moc znát rozmrzelost. Ale co? – vždyť jsem dovolenou zaplatila já... Aby podpořila partnerův vynucený souhlas, prohlásila, že tuhle dovolenou zcela zafinancuje ze svých peněz. Nechtěla sahat do letitých úspor, tak si vytvořila virtuální Konto Maledivy a půl roku intenzivně spořila ze svého platu. Už žádné výkřiky módy z butiků, žádné kouzelné šminky a nové parfémky, žádné vábivé zbytečnosti jen tak pro radost. Ach jo – teď se v sobě sama nevyznala. Jako by najednou zapochybovala, zda neměla virtuální konto raději použít smysluplněji. Jenže – Zdena říkala... Elena zastavila vodu. Předklonila se a rychlým pohybem hlavy si přehodila vlasy před obličej. Poslepu nahmatala šampon na drátěné poličce kousek nad sebou a vymáčkla do dlaně vazkou hmotu velikosti holubího vejce. Zaklapla víčko a lahvičku odložila k nohám. Jemně si šampon rozmázla po dlaních a vtírala si ho do mokrých vlasů po celé jejich délce. Narovnala se a prsty si masírovala pokožku hlavy. Dělalo jí to dobře. Dlouze si mnula kořínky vlasů. Koupelna zavoněla svěžím lučním kvítím. Co to je?... Polekala se. Za zády se slyšitelně otevřely sprchové dveře. Odhodila napěněné vlasy na záda. „Dane. Lekla jsem se.“ „Ahoj drahoušku. Jsi v pořádku?“ Dlaněmi si přejela obličej a setřela si krůpěje vody. Vítězoslavně se usmála. „Jsem, Dane. Teď jsem úplně v pořádku. Víš?“ Chvilinku nesoustředěně přemýšlel.

12

Rozespalé oči mu zabloudily na zarudlou vložku vedle koše. Aha... Usmál se taky. „Dostalas to!“ vyhrkl jásavě. Kývla. „Opravdu?“ Kývla radostněji a rty se jí hlouběji zakously do roztomilých lící. „Príma... Tak vidíš. Říkal jsem ti to.“ Káravě se na něj podívala. Hmmm... „Spláchnu se a přijdu k tobě do pelíšku.“ Danielovi se zajiskřilo v očích. Ne ne... Otočil se zády a stáhl si boxerky. V mžiku byl uvnitř. Levou rukou se chopil sprchové růžice a pravačkou si Elenu k sobě pevně přivinul. Dlouze a něžně ji políbil. Splynutá těla zalévaly teplé proudy vody. Krásná dovolená...

13

–2–

Elena ožila svým přirozeným optimismem. Umínila si, že druhý týden dovolené už bude jiný. Různorodější, akčnější. Ona to zařídí. Jí samotné bylo blaze a chtěla mít vedle sebe i veselého Daniela. Uvědomovala si, že poslední dny na něj byla nemilá. Dostavily se výčitky. Věděla dobře, že si partnera hravě získá, když konečně bude souhlasit s vyhlídkovým letem nad atolem. Už doma Daniel básnil, jak moc by si přál sám si zapilotovat letadlo nad touhle nepřehlednou vodní pustinou, pokrytou svěže zelenými korálky uprostřed tyrkysové nádhery oceánu. Hned po příletu na mezinárodní letiště v Malé se zajímal o možnost pronajmout si na pár hodin malé letadélko, jen pro něj a pro Elenu. Jistě, pane, možné to je, ale to jste si měl zarezervovat tak měsíc předem, je mi líto – odbyla ho se strojeným úsměvem exotická asistentka v letecké agentuře. Uprostřed minulého týdne si Daniel všiml, že hydroplán létající nad jejich i sousedními atoly má pravidelný cyklus čtyřikrát denně. Určitě jsou to vyhlídkové lety. Pojďme to zjistit – žadonil. Elena ho odbyla. Neměla na to vůbec pomyšlení.

14

Dal bych ruku do ohně, že letadla nevzlétají až z Malé. Vyguglil jsem si, že asi tak třicet kilásků jihovýchodně je ostrov Kaashidhoo, není to turistický resort, je to ostrov domorodců, určitě je tam nějaká letecká společnost. Tenkrát ještě Elena neměla motivaci souhlasit. Nakonec se dohodli, že si tedy alespoň na odpoledne pronajmou katamarán. Daniel se stejně snažil kormidlovat co nejdále jihovýchodním směrem, aby zjistil, zda jeho tušení o základně pro vyhlídkové lety na ostrově Kaashidhoo je správné. Jenže až tak daleko, aby něco kloudného zjistil, se s tímto chatrným plavidlem neodvážili. „Dane, co kdybychom si dneska pronajali motorový člun?“ přišla Elena při snídani s návrhem na aktivní náplň dne. „Já jsem pro. Jednoznačně. Už mi leze krkem to lenošivé opékání se na sluníčku,“ rád souhlasil Daniel. Vybavilo se mu, že si partnerka už ráno v ložnici prohlížela na tabletu mapu ostrůvků v okolí. „Ty máš nějaký výletní plán?“ „Mám,“ usmála se sladce. „Tak povídej. Vytipovala jsi nějakou trasu?“ „Hmm...“ pokusila se o tajemně laškovný tón. Chvilku se odmlčela, než špitla: „Kaashidhoo?“ „Eleno. No nééé...“ rozradostnil se Daniel a nad dvěma řadami semknutých zubů se mu našpulily usměvavé rty. „Zasloužíš si to.“ „Oba si to zasloužíme. Uklidnilo tě to, viď?“ Pokývala hlavou a v očích se jí lehce zalesklo štěstím. Natáhl se k ní přes stůl mezi talířky a láskyplně jí pohladil ruku. Uvolněně se na sebe usmáli. Číšník Abdal se nad tím obrazem na moment pozastavil, blahosklonně pokýval hlavou, decentně si odkašlal a naservíroval jim ranní kávu s desertem. Vydali se na dramatickou cestu – na důležitý prvopočátek, který předznamenal velkou změnu jejich dosavadního života. Nechali se převézt asi dvě stě metrů na protější ostrov Dhonfanu, kde žijí domorodci a provozují tam půjčovnu drobných mořských plavidel. Podepsali ujednání, že se nevzdálí

15

pevnině z dohledu a že motorový člun vrátí v pořádku do setmění. Daniel se nechal krátce proškolit v obsluze pětimetrového člunu amerického výrobce Reinell, určenému až pro šest osob. Na lodi bylo vidět, že už toho spoustu prodělala. Mezi domorodci se ale na nějaký ten šrám nehledělo. „Máte licenci na motorové čluny?“ zeptal se instruktor. „Mám kapitánskou licenci na malé námořní plachetnice,“ reagoval Daniel a ještě trochu zalhal „na motorových člunech jsem najezdil spoustu hodin.“ Ani se přitom nezačervenal, jeho zkušenosti byly jen teoretické. Instruktor pokýval hlavou – V pořádku. Začal mávat rukama a ukazovat na sonar, kotvu, vysílačku, navigaci a kompas, měřič tlaku oleje, teploty motoru, na ukazatel trimu, otáčkoměr a rychloměr. „Podrobný návod na obsluhu vysílačky je tady...“ Ještě zažertovali, že snad se tenhle letitý člun na hladině udrží a zkontrolovali ukazatel paliva – Full. Natěšení rekreanti odrazili od mola. Zpočátku Daniel trochu nejistě a jen zvolna zvyšoval otáčky motoru a křečovitě svíral volant oběma rukama. „Obeplujeme náš ostrůvek,“ prohodil přes levé rameno na vedle sedící Elenu, „nemusí nás vidět, že odplouváme daleko na širé moře. Elena se ohlédla zpátky k molu. Snědý instruktor v umaštěných bermudách s rukama v bok netečně hleděl na plynně se vzdalující člun. Po mořské hladině se jen tu a tam nakrátko zvedaly droboučké vlnky. Maledivan zdvihl pravačku a zamával na pozdrav. Elena mu odpověděla také a radostně se na něj usmála. „Zvládls to bravurně.“ Daniel jen samolibě kývl hlavou na stranu a soustředěně se věnoval řízení. „Je tady strašně mělko,“ utrousil přiškrceným hlasem a očima chvíli co chvíli sledoval obrazovku sonaru. „Sotva deset stop...“ Dlouhým obloukem obeplouvali Kihaadhuffaru ze severu, z dálky se proti nim blížila větší loď zajištující pro místní obyvatele pravidelnou dopravu mezi ostrovy. Voda pod nimi tmavla až do

16

šmolkově modré a hloubka narůstala. Soustředěný Daniel se oklepal, s každým metrem nabýval nezpochybnitelné sebevědomí, že on je tím, kdo tenhle člun řídí a uřídí. Napadlo ho zvýšit otáčky. Příď člunu se znatelně nadzvedla. „Neblázni,“ špitla Elena v obavách. „Jenom zkouším, co to udělá.“ Spokojeně se usmál a zase ubral plyn. Očima přejel všechny přístroje – V pořádku. „Co tamten chlapík? Ještě po nás kouká?“ kývnul hlavou stranou dozadu. „Už ne. Nebo tedy alespoň na molu už není, nevidím ho.“ Po pravém boku měli onu dřevěnou lávku s třinácti přišpendlenými chatkami vybíhající ze špičky jejich ostrůvku. Daniel mírně pohnul volantem a v uctivé vzdálenosti stáčel člun kolem světlejší vody značící pevnou zem pod hladinou. „Dáme si kolečko kolem Kihaadhuffaru. Jo?“ „Jak myslíš...“ Elena se už přestala soustředěně věnovat partnerovi a jeho testu vlastních dovedností. Shodila si bavlněné tričko a šortky a v nicotných bikinách nabídla své snědé tělo slunečním paprskům. Daniel se na ni podíval a na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. „Tipuju, že z těch zadních sedaček se dají udělat lůžka.“ „Tak nedrncej,“ řekla Elena žertovně a přelezla do zadní části člunu. Chvilku se o cosi pokoušela, ale marně. „Nejde to.“ „Zakotvím.“ Dan ubral otáčky na minimum, člun zpomalil. Otočil příď na širé moře a přelezl sedačku řidiče. „Aha... tady po stranách jsou páčky.“ Rozložil stolek mezi bočními sedačkami, vyklopil nožičky a v celé zadní části se vytvořila velká plocha na ležení. „Báječné. Ty jsi takový šikula...“ Tohle dělalo mladému muži moc dobře. „Mají to celkem promakané, viď?“ „To mají...“ reagovala líně Elena a už si svlékala i horní díl plavek a nahé tělo rozvalila na modrobílém čalounění. „Jdu kormidlovat.“ Motor tiše bublal naprázdno.

17

„Nechoď...“ zažadonila a lačně k němu vztáhla štíhlé paže. Ohlédl se ke břehu, proud je zatím trochu více přiblížil. „Jsme moc blízko. Tamhle jsou lidi.“ Toporně zvedla hlavu. „Hmm... tak kormidluj...“ Daniel se uvelebil za volantem a přidal plyn. Začal se rozjíždět. Na tváři se mu vykreslil sebevědomý úsměv. Otočil se na rekreanty povalující se na nedaleké pláži. Měl chuť jim zamávat – Tak já odplouvám, přátelé, ahoooj... Náraz. Člun se zakymácel. Safra, co to je?... Ozval se odporně skřípavý zvuk. Lekl se. Elena vyskočila ze svého letiště, nechápala, co se děje. Dva rekreanti na břehu se vleže vzpřímili – zpestření nudné šedi. Daniel zůstal vykulený. Rozhlížel se udiveně kolem. Co je? Co je?... Aha... Sonar najednou ukázal hloubku pouhé dvě stopy. „Potápíme se?“ vyjekla Elena v okamžité panice. Daniel se vyklonil vpravo vlevo, pokrčil bezmocně rameny. Čelo se mu orosilo. Člun byl v mírném pohybu, žádné drásavé zvuky se již neozývaly. Na sonaru jedenáct stop. Ufff... Očima těkal po hladině a pod ní. „Snad už to máme za sebou.“ „Na něco jsme narazili? Jak je to možné?“ „Nevím. Asi nás to zatáhlo do mělčiny a najeli jsme na nějaký vyvýšený zub útesu.“ „Myslíš, že je v lodi díra?“ „No, to snad ne. Doufám, že ta laminátová skořepina něco vydrží. Sama jsi viděla, jak už byly boky omlácené, podrápané.“ Uklidňovali se navzájem.

18

S obavami v očích zkoumali podlahu, pátrali, jestli se nějakou škvírou zastavěné přídě či zádě neprosakuje voda. „Asi to bude v pořádku. Nejsme moc zatížení. Na plachetnici se mi to taky už párkrát stalo.“ Elena si uvědomila, že vystavuje na odiv své nahé tělo. Rychle na sebe hodila tričko. Ohlédla se ke břehu. Lidi se už uklidnili a zjistili, že se bohužel nic až tak zajímavého neděje. „Co teď?“ „Coby... Všechno je v pořádku,“ přesvědčoval sám sebe Daniel. „Dokončíme obeplutí Kihaadhuffaru a pak dáme směr Kaashidhoo. Co říkáš?“ „Věříš si?“ „Sobě jo, ale... Ne, neboj, co se může stát...“ „No, to nám to tedy pěkně začíná.“ Daniel už byl zase na koni. Zvýšil otáčky motoru a člun zrychlil. Tentokrát se už nepouštěl do žádných experimentů. Obkroužil ostrov a vyhodnotil, že kýl lodě určitě musel zůstat v pořádku. Chtěli jsme to, máme to... Pohlédl do očí ještě trochu vyjukané partnerky. Razantně kývl a očekával její stanovisko. Kývla také. Tak dobrá... Nevysoko nad hlavou jim přelétal modrožlutý výletní hydroplán. Nedbali na varovné znamení a vydali se za tropickým dobrodružstvím...

19

–3–

Riskující mořeplavci se zdárně blížili k malému ostrovu Kaashidhoo. Z internetového satelitního snímku věděli, že v jejich směru je mělčina, ve které je uměle vyhloubené dno pro vplutí lodí do nevelkého přístavu. Daniel raději obeplul celý ostrůvek ve tvaru ledviny o délce sotva dva kilometry, chtěl se lépe zorientovat. Přístav na severozápadní straně, stanoviště hydroplánů na straně opačné. Letadla ale neviděl žádná – Asi jsou právě ve vzduchu. Dokončili okruh a bezpečně přistáli u mola mezi pěti malými čluny a jednou skvostnou jachtou. Oběma se znatelně ulevilo. Motorový člun úspěšně přestál dvouhodinovou plavbu přes nekonečný oceán – v momentu, kdy ale neměli na dohled ani atol Baa za sebou, ani před sebou samostatný ostrůvek Kaashidhoo kdesi uprostřed širého moře, jim úplně veselo nebylo. Navigace všechno jistí – utěšoval oba samozvaný kapitán. Teď už stáli na pevné zemi a radost jim vyzařovala z každého pohybu. „Jdeme na oběd, co říkáš?“ Elena byla pro.

20

„Zasloužíš si panáka,“ polichotila partnerovi a on její ocenění přijal s přehnanou hrdostí. „Myslíš ale, že tady je něco jako hospoda?“ „Viděl jsem na googlu dvě kavárničky a dvě jakési snad restaurace nebo hostince.“ „Ale kdo ví, co to bude zač. To víš, exotika.“ „Hele, tamhle je ta kavárna,“ ukázal Daniel na nízký domek s červenou střechou hned naproti vjezdu do přístavu. Před kavárnou stály dva kulaté stolečky pod slunečníkem z listů banánovníku a u každého z nich jeden starý Maledivan. Brrr... Elena se na partnera pohoršeně podívala. „No to víš, tohle není turistický ostrov, tady žijí domorodci.“ „Tam ale nepůjdeme, viď že ne?“ „Tak ne, když nechceš.“ Daniel se dál rozhlížel. „Kousek tímhle směrem by měla být restaurace. Někde na konci toho mola.“ Opravdovou restaurací se ta špeluňka nazvat nemohla. Byla to putyka bez vchodových dveří, uvnitř pološero a výrazný zápach přepáleného oleje a ryb. Elena jen na půl kroku vstoupila dovnitř a hned zase vycouvala. Její grimasa hovořila za vše. „Asi ne, že?“ odtušil partner. Zakroutila razantně hlavou. „Tak pojď. Zkusíme tu druhou.“ Vrátili se kousek k hlavní cestě, která přetínala ostrůvek středem a směřovala k přístavišti hydroplánů. Po chvilce narazili na zahradní hospůdku, „Tady to nebude tolika smrdět.“ Nesmrdělo to, jenže všechna místa byla beznadějně obsazená. U každého stolečku skupinka domorodců, někteří měli před sebou misku s jídlem, jiní hliněný kalíšek, z kterého cosi usrkávali krátkými doušky. „Co s tím?“ „Já mám, Dane, ještě tři sendviče. Nechceš sendvič?“ Pokrčil rameny a stál nerozhodně.

21

Četla v něm, že by rád nasál trochu té domorodé atmosféry. Oba rádi poznávali kuchyni a zvyky tuzemců, ale tohle na ni bylo docela dost silné kafe. Na jazyku už měla zamítavou reakci – ale připomněla si své ranní předsevzetí. Když nezapomenutelný zážitek, tak nezapomenutelný zážitek... „Víš co, brouku? Tady to vypadá na dlouho. Pojď se vrátit do té zatuchlé knajpy.“ Daniel na ni překvapeně vykulil oči – Opravdu?... „Myslíš to vážně?“ „Vážně. Chtěl jsi přece poobědvat.“ „Dobrá. Jdeme.“ Vrátili se do hospůdky u přístavu. Posadili se hned před nálevním stolem stlučeným ze tří hrubých prken. Starý kulhavý Ind umýval v umělohmotném kyblíku pohárky a překvapeně si prohlížel turisty. Málokdy sem nějací běloši zajdou. Daniel se rozpačitě rozhlížel po lokále. U dalších čtyř stolků seděli Maledivané a cosi obědvali. „Jdu zjistit, co nám tu můžou nabídnout.“ Zvedl se ze stoličky a začal se s Indem domlouvat rukama nohama. Elena se zaujetím pozorovala, jak naznačuje, že by si dali něco k jídlu. Hospodský chvilku zíral, posléze začal cosi nesrozumitelného mlít. Daniel to zkoušel anglicky a německy, dlaněmi u obličeje naznačoval rybu, Ind vesele kýval, jako že rozumí. Daniel sevřel palec a ukazovák a gestikuloval jimi u našpulených úst – Ale něco delikátního. Ind vášnivě přitakával a zubil se na něj. Turista se také usmíval a ukázal vztyčeným palcem – Jsi jednička. „Dáš si taky smaženou rybu?“ křikl na Elenu přes rameno. „Ne ne, díky, zobnu si jenom s tebou.“ Znovu naznačil rybu a ukázal palcem, že tedy tu lahůdku zatím jenom jednou. Hostinský pochopil.

22

Daniel se zahleděl na seschlou skříňku za Indovými zády. Stály tam čtyři lahve s nějakou kapalinou. Byly bez jakýchkoliv etiket. Ukázal jako by vypil pohárek s kořalkou. Jo, jo – chápavě přitakal hostinský. Co ty máš nejraději? – šermoval rukama Daniel. Ind ukázal na sebe a zprvu nerozuměl. Co tobě nejvíc chutná?... Aha – Ind sáhl po nažloutlé láhvi uprostřed a naznačoval, že právě tohle je exkluzivní značka pro fajnšmekry široko daleko. Oba chvilinku stáli a pokyvovali hlavami. To je ono. Dva pohárky pro mě, jeden pro tebe. Daniel převzal dva pohárky a donutil hostinského, aby si přiťukli. Po očku sledoval, co to s ním udělá. Hostinský otočil kalíšek do sebe a hlasitě vydechl. Usmál se a dobrosrdečně poplácal hosta po rameni. Daniel se s širokým úsměvem vrátil ke stolku. Sebevědomí v něm překypovalo. „Na zdraví a na úspěšnou plavbu přes oceán,“ řekl partnerce a vyzval ji k přípitku. Elena se tvářila značně nedůvěřivě. Pozdvihla pohárek a přičichla. Nevonělo to zle, cítila něco jako nahořklé bylinky. Hmmm – spokojeně kývla hlavou. Ťukla si o nastavený kalíšek a opatrně smočila horní ret. Olízla se. „Příjemně nahořklé i nasládlé – ale odporně teplé.“ „Není to až tak špatné,“ pochvaloval si Daniel svou volbu. Usrkl druhý doušek. Chvíli vyčkával a nechával chutě rozplynout na jazyku. „Snad to přežijeme.“ „Určitě. Špiritusem se nic zkazit nedá, je to desinfekce. Viděla jsi hospodského, jak to do sebe hodil.“ Poseděli, pohovořili a nasávali atmosféru maledivské knajpy. Netrvalo dlouho a Ind lehkým krokem přiskotačil k jejich stolu a doprostřed položil hliněný talíř s jídlem. Elena k němu děkovně vzhlédla. Nečekala, že tenhle umouněnec je schopný naservírovat umělecké dílo. Na jednom kraji talíře ležela opečená ryba podobná pstruhu, ale světlejší. Na zbytku talíře byly umně

23

vykrájené žluté, zelené, sytě oranžové a bílé kousky ovoce a zeleniny a byly složené do obrazce kruhové výseče, která se špičkou zanořovala dovnitř ryby. Nádherné. Ind se usmál, pochopil pochvalu. Ještě kořalku? – zamával prázdnými kalíšky nad hlavami turistů. Daniel přitakal a na prstech ukázal tři a pokynul na sebe a partnerku a taky i na něj. Hostinský se hluboce ukláněl – Děkuji, pane, děkuji, pane. Do tichého lokálu doléhal hřmot leteckého motoru přistávajícího hydroplánu. Elena sáhla Danielovi na levou ruku a přitáhla si jeho hodinky. „Asi bychom se neměli dlouho zdržovat. Máme se vrátit do setmění.“ Dopili a zamířili si to ke stanovišti hydroplánu...

24

–4–

Daniel byl ve svém živlu, když palmovým hájem dorazili na jihovýchodní stranu ostrova, kde se břeh prudčeji svažoval do moře. Na prašnou cestu navazovalo dřevěné molo ve tvaru písmene T a na jeho konci se v mírném vánku vyzývavě pohupovalo – modrožluté letadlo na mohutných plovácích, stříbrný nápis Air Maldivian na trupu. „Piper Seneca,“ špitnul Daniel s hrdostí v hlase, že může udivit svou dobrou znalostí malých letadel. „Na tom jsi lítal?“ „Ne ne, já přece lítám na jednomotorové Cesně. Tohle už je hodně slušné letadélko. Dvoumotorák pro šest až sedm osob,“ odpověděl pyšně a trochu i obdivně. Použil přítomný čas lítám – už je to ale dva roky, kdy za pilotním kniplem seděl naposledy. Pracovní povinnosti ho hodně často odvádějí od koníčků, kterým se věnoval před tím, než se po zásluze došplhal na pozici finančního manažera ve společnosti GODAL. Nevědomky zrychlil chůzi, odloučil se od Eleny a už zblízka okukoval majestátně se tyčící hydroplán. Když byli s leteckým klubem na posledním výletě ve Francii a ve Španělsku a z

25

hlouposti se předháněli, kdo si podvozkem škrtne o vzedmuté mořské vlny, představoval si, jak by bylo úchvatné vzlétat a přistávat přímo z vodní hladiny. Teď se mu to splní – Zlatá Elenka moje... Ohlédl se po partnerce. Ta už stála u malé budky na molu a studovala podmínky vyhlídkového letu. „Je to na hodinku. Máme štěstí, poletíme za chvíli, další let už by byl pro nás příliš pozdě.“ „No prima, takže opravdu letíme?“ „Ano, mají tři poslední místa.“ „Super, perfektní, udělala jsi mi radost, broučku,“ zářil Daniel a vděčně pohladil Elenu po vlasech. Ruka ještě hýčkala partnerku a oči se už rozhlížely po molu. Nahlédl i do budky, přesvědčil se, že mimo úřednici v ní nikdo jiný není. Poodešel a neomaleně nakukoval do letadla. Rozpačitě se otočil a díval se ke břehu, stál a pohupoval se na špičkách. „Co se děje? Na – tady jsou tikety.“ „Co? Ale nic. Jenom – hledám pilota. Víš?“ Chvíli se bezmyšlenkovitě procházeli kolem letadla, spolu s nimi ještě párek Němců v důchodovém věku – Spolucestující... „Tamhle je,“ utrousil Daniel a necitlivě odstrčil Elenu. Rychlým krokem vyrazil po molu naproti starému muži s kapitánskou kšiltovkou a v modré košili s výložkami. Potkali se uprostřed, chvíli poklidně gestikulovali a pak spolu vykročili k letadlu. Daniel měl očividně svěšenou hlavu. „Přemlouval jsem ho, abych si mohl sednout na místo kopilota.“ „Nedovolil to, že?“ „Ne. Nedovolil. Prý je to proti předpisům, dědek jeden. Prý to místo je jen pro služební účely.“ „Tys mu vysvětlil, že taky lítáš...“ „To víš, že jo. Stejně to s ním nehnulo...“

26

„Ale brouku, přece si tím nenecháš zkazit tenhle výlet,“ řekla posmutněle Elena a bylo vidět, že by ji mrzelo, kdyby naplánovaná pěkná chvilka měla vyznít do vytracena. „Hmmm...“ Daniel jenom neutrálně zavrčel. Roztržitě mrkl na hodinky – Pět minut... Nasupeně se podíval na neoblomného pilota, jak uprostřed trupu neohrabaně vyklápí schůdky pro nástup pasažérů. Dobře mu tak – řekl si Daniel, když si všiml, že mu asi hrana rámu spadla na nohu a starý pilot se prudce vzpřímil, sundal si čepici a chvějící rukou si dvakrát přejel opocené čelo. Zavrávoral a zhluboka se nadechl. Pak se křečovitě otočil na mladou úřednici v budce a se strojeným úsměvem dal pokyn k nástupu. Panstvo, můžete na palubu prosím – zašvitořila slušnou angličtinou dívčina z budky. Čtyři natěšení výletníci se kvapně vydali ke schůdkům. Daniel chytil Elenu za ruku a taktně dal přednost německému páru – Nechvátej... Elena se usmála. Pochopila, že partner nechce sedět na zadních sedačkách, že chce z prostředních křesel alespoň přes rameno nakukovat pilotovi do řízení – Ať si to užije... Pilot se svědomitě připoutal čtyřbodovými pásy a okénkem dal pokyn asistentce, aby zaklopila schůdky a zavřela hlavní dveře do letadla. Daniel seděl vedle Eleny na dvousedadle hned za pilotem a natahoval krk, aby mu neunikly žádné předletové úkony. Cítil příjemné vzrušení. Vděčně se podíval na partnerku. Usmáli se na sebe – dva spokojení výletníci. Třísk – prásk. Najednou se ozvaly dvě tupé rány do zavřených nástupních dveří. Všichni čtyři pasažéři se ukrutně lekli. Překvapený pilot rozezleně otevřel svoje boční dvířka a o něčem se vzrušeně dohadoval s asistentkou. Jejich ďábelskému jazyku nebylo možno vůbec rozumět. Vedle diskutující dívky stáli dva noblesní turisté, luxusně oblečení jako zazobaní Američané.

27

„O co jde? Vidíš tam něco?“ zeptal se Eleny, která seděla u bližšího okénka. „Nevím. Řekla bych, že ti dva se ještě chtějí dostat do letadla, ale oni už jim to nechtějí dovolit. Asi, že je tady jenom jedno místo... Hele – teď ten mafián cpe nějaké bankovky asistentce.“ Daniel ze své pozice viděl, jak se pilot rozčiluje a razantně kroutí hlavou, otírá si čelo z vzrušení a vypouští příval nesrozumitelných výkřiků v domorodém jazyce. Nakonec se ale ukázalo, kdo je v tomto podniku rozhodujícím šéfem a asistentka si prosadila své. „Asi už konečně dostala dost peněz.“ Američani se začali soukat do letadla. Štíhlá blondýna se vecpala dozadu ke dvěma německým manželům, naškrobený padesátník v bílém obleku se usadil na sedadlo vedle pilota. Cože?!... Najednou to jde, to bylo keců... „No, to je neskutečné,“ posteskl si Daniel nasupeně. „Milionáři, co bys od nich čekal,“ reagovala Elena polohlasně. „Nech to být.“ Pilot začínal startovat. Američan na vedlejším sedadle se otočil dozadu a kriticky si přeměřil Elenu s Danielem. „Myslíš, že nám rozuměl?“ zašeptala partnerovi do ucha. „Těžko,“ pokrčil Daniel rameny, usadil se pohodlněji ve své sedačce a už zase bedlivě sledoval pilotovy úkony. Letadlo zvýšilo obrátky motoru, hluk v kabině zesílil, nebylo rozumět vlastnímu slovu. Vrtule se roztočily do nevázané zběsilosti a proudem odvalujícího vzduchu mocně čeřily hladinu pod křídly. Molo se začalo zvolna vzdalovat, plováky klouzaly po neklidné vodě. Po pár metrech řev ještě zesílil a letadlo začalo natahovat nos dopředu a nahoru. Rychlost se zvyšovala a zvyšovala. Daniel těkavě sledoval ubíhající pevninu vlevo, mořskou hladinu vpravo, hned zase průhled čelním sklem na modravý obzor. Letadlo se ještě více nadzvedlo, trhavě poskočilo, jak se velké plováky vymanily ze svazující vodní přitažlivosti. Nádhera...

28

Letadlo začalo stoupat v předpisovém úhlu. V bezpečné výšce pilot stáhl klapky a dal mírný náklon vpravo. Po chvíli se pod křídlem znovu začínal objevovat ostrov Kaashidhoo. Pilot dostoupal zhruba do tří set metrů a vyrovnal letadlo do vodorovna, pak stáhl otáčky a zamířil na severozápad. „Letíme nad náš atol,“ znalecky zakřičel Daniel Eleně do ucha, „dívej se, jestli poznáme náš ostrůvek.“ Kouzelné okamžiky... Nebe bylo vymetené a skvostně se odráželo ve vodní hladině, která místy přecházela od světle modré po tmavou šmolku, jindy zase až do zelena. Daniel se kochal tou barevnou krásou. „Tady někde jsme pluli ve člunu,“ poznamenal hlasitě a ukázal pod sebe do neurčita. Elena pochopila, mlčky přitakala. Za chvíli se už v dálce před přídí letadla začínaly rýsovat kontury desítek ostrůvků. „Náš atol Baa...“ Souhlasně přikývla. Doletěli nad atol a pilot točil letadlo vlevo. Velikým obloukem opisoval oválný tvar atolu s nádhernými ostrůvky plnými zeleně a přehršlí droboučkých chatiček. Nad jednou skupinkou ostrovů pilot potlačil knipl a snížil otáčky. Letadlo začalo plavně sklesávat až do výšky sotva jen padesáti metrů. Už bylo možno rozeznat veškeré detaily na palmách i na chatičkách. Lidi zvedali hlavu, tu a tam někdo mával na pozdrav. „Je to ráj... úplně jiné než ze země...“ Elena se usmála – To jsem ráda... V nízké výšce udělal pilot táhlé esíčko nad drobnými ostrůvky. „Kde je náš ostrov?“ Daniel se zbrkle rozhlížel. „Ještě jsme se k němu nedostali. Řekl bych někde tímhle směrem,“ mávl rukou napříč nad sedadlem kopilota. Letadlo zase zvýšilo otáčky a zvedlo nos, aby vystoupalo na svou původní letovou hladinu. „Támhle. Támhle to bude náš Kihaadhuffaru. Vidíš to?“

29

Elena se naklonila vpravo, mezi desítkou zelených perel obkroužených světlounce modrým lemem, ale jejich ostrov stále nepoznávala. Opustili atol Baa a letadlo se stočilo východněji. Po malé chvilce letu nad blankytným mořem se vpředu vynořoval sousední atol s kompaktním obloukem nízko ponořené pevniny. „Tady je těch ostrůvků méně.“ „Hmm...“ Obkroužili atol a pilot opět udělal nízký průlet nad skupinou sporadických ostrovů utopených ve škále všemožných odstínů modře a zeleně. Elena pohladila Daniela po stehně a usmála se na něj. Bezprostředně vnímala jeho nadšení. Pilot dokončil dlouhý oblouk, proťal záplavu slunečních paprsků, vystoupal do výšky tří tisíc stop a vydal se nad širé moře. „Už se vracíme.“ Elena si přitáhla Danielovy hodinky. „Čas máme dobrý.“ „Perfektní.“ Spokojený Daniel se k ní naklonil a krátce ji políbil. Vděčnost z něj sálala. Ta tam byla šedočerná nuda z prvního týdne lenošení. Všechno mdlé bylo smazáno. Co to?... Najednou se letadlo prudce naklonilo vlevo a přešlo do táhlého sestupného oblouku. Co se děje?... Daniel se odstředivou silou přilepil na partnerku. Co to vyvádí ten blázen?... Vyčítavě se zahleděl na starého pilota. V ten moment zesinal. Pilotova ramena byla v sedačce bezvládně svěšená dopředu, brada se mrtvolně opírala o prsa. On zkolaboval!... Daniel jednal instinktivně. Ráz na ráz. Jedním pohybem palce a ukazováku rozepnul svůj bezpečnostní pás.

30

Pevně se chopil obou sedaček před sebou a s námahou se zvedl. Američan na sedadle kopilota vyjeveně civěl co se to děje. Přihrbený Daniel se nacpal do mezery mezi sedadly a snažil se pravou rukou zachytit berany kniplu. První pokus se nezdařil, zpocená ruka mu sklouzla. Natáhl se ještě více. Druhý pokus. Pevně sevřel knipl. Mírně ho přitáhl a zvolna ho stáčel vpravo. Křídla se začala vracet do vodorovné polohy. S vypětím všech sil dosáhl na přípusť plynu a o malý kousek ji zasunul. Motor nabral vysvobozující zvýšené otáčky. Letadlo začalo stoupat. Daniel, křečovitě přehnutý přes rameno pilota, se zhurta osopil na vedle sedícího Američana. „Vypadni!... Get out of here. Right now. Do you understand? Get out of here.“ Vyděšený turista teprve teď pochopil, co se to děje. Roztržitě šátral po přezce. Pásy mu nešly rozepnout. Dělej... Našponovaný Daniel s námahou ještě více přitáhl knipl, aby letadlo nabíralo bezpečnou výšku. Přesunul se nad levé rameno pilota a knipl uchopil levou rukou. Vypadni... Bledý Američan se neobratně vysoukal ze sedadla a protáhl se mezerou na uvolněné místo vedle Eleny. Konečně... Daniel zase přeručkoval přes záda pilota a pravý roh kniplu sevřel v levačce. Škvírou se nasoukal na sedadlo kopilota a pravou rukou hmátl po druhém kniplu. Ufff... Oddechl si. Počáteční hrůza z něj spadla, teď si připadal jako statečný záchrance – jako ve filmu. Prakticky při každém letu velikými leta-

31

dly si představoval tu dramatickou scénu, že on jediný z desítek a stovek pasažérů na palubě dokáže alespoň trochu ovládat letadlo, že dostává přesné pokyny z řídící věže a nakonec za bouřlivého potlesku celé osádky přistává na Kennedyho letišti. Nyní ale vůbec nevnímal, co se děje za ním. Soustředil se jen na přístrojovou desku, řídicí páku a nožní pedály. Neznal úplně přesně tenhle typ Piperu, ale až tak odlišné přístroje od menší Cesny tu na něj nevykukovaly. Pozorně se rozhlížel po budíkách a uklidnil se, že nikde není ukazatel v červeném poli, nikde nesvítí červená kontrolka. Ufff – odfrkl si. Seděl pevně v sedačce, oběma rukama svíral knipl, nohy měl položené na pedálech kormidla. Pocítil někdejší jistotu. Elena... Ohlédl se přes rameno. Elena hleděla vyjeveně, celá zelená. Pokusil se o úsměv. „To bude v pořádku...“ Slyšet ho nemohla, ale určitě pochopila. Kde jsem?... Slunce... Teď už bylo odpoledne – mělo být někde na jihozápadě. Aha... Natáhl krk více k bočním okénkům a rozhlížel se doprava, doleva. Moc toho neviděl. Sluchátka... Podíval se na nemohoucí tělo pilota. Na hlavě měl sluchátka s mikrofonem. Mohl by se spojit s řídící věží. Ale se kterou?... Na ostrově Kaashidhoo si ničeho takového nevšiml. Možná je tenhle let monitorován až z Male... Jsme daleko. Dosáhne vysílačka až tam?... Myšlenky mu probleskávaly jedna za druhou. Budou vůbec umět anglicky?...

32

Nebyl si jistý. Nechtěl se zdržovat složitou operací se sluchátky a ještě složitější komunikací s řídící věží. Měl své zkušenosti se zoufalou angličtinou na některých malých letištích po Evropě – Natož tady... Risknu to... Musím k ostrovu Kaashidhoo. Jedině tam má pilot šanci, že se co nejdříve dostane alespoň k nějakému doktorovi... Rozhodl se pro vlastní navigaci a pro samostatné přistání bez pomoci z venku. Jednou se rozhodni a to pak neměň. Všechny další úkony už soustřeď jen a jen na cíl tvého rozhodnutí – vtloukal mu kdysi do hlavy zkušený instruktor při nácviku nouzových přistání. Kde ale teď jsem?... Znovu se rozhlédl. Stočil letadlo doprava a udělal oblouk tři sta šedesát stupňů. V dálce zahlédl mlhavé obrysy atolu Baa a sousedního atolu. Aha... Zorientoval se podle polohy slunce. Záď vyrovnal mezi oba vzdálené atoly. Směr jihovýchod. Možná tak dvacet kilometrů... Zkontroloval výškoměr – dvanáct set stop. Rychlost sto deset uzlů. V pořádku... Soustředěně hleděl přímo před sebe. Tam někde asi bude ostrov Kaashidhoo, cíl nouzového letu... Něco zahlédl. Opatrně zatlačil na levý a pravý nožní pedál. Letadlo se mírně stočilo sem a tam ve vodorovné poloze. Ne, není to čmouha na skle... Byl si už jistý. Oči propichovaly bělavou tečku v modrém nekonečnu. Nacvičeným pohledem přejel rychloměr, otáčkoměr a výškoměr. Levou rukou trochu povytáhl a nato hned zatlačil přípusť paliva. Otáčky se zmírnily a pak se zase vrátily na svou původní hodnotu. Funguje to... Sebejistě se zavrtěl v pohodlné sedačce.

33

Konečně si zapnul bezpečnostní pás. Zachtělo se mu vychutnat si příležitost. Přidal výrazněji plyn a potlačil knipl. Rychlost vzrostla na sto čtyřicet uzlů. To je paráda... Po tváři mu přeběhl spokojený úsměv. Znovu se ohlédl po Eleně. Už mu připadala klidnější, ale ne zas tak moc. Zdvihl palec pravé ruky a mávl pokojně dlaní – Buď v klidu. Dobře to dopadne... Vzdálenost k ostrovu Kaashidhoo odhadl na pět šest kilometrů. Rychle se přibližoval. Úkony před přistáním... Dva roky už nepřistával. Vždycky se na tuhle operaci těšíval. Vzlet není žádný kumšt, ale přistání – to už je umění... Vůbec nevěděl, jak může reagovat letadlo při styku plováků s vodní hladinou. Nikdy nic takového neviděl, ani v televizi na to nedával pozor – ale teď ho to provokativně lákalo. Asi budu muset víc zvednout nos... Uměl přistávat jen na kolový podvozek. Ostrov se přiblížil. Danielovi se rozbušilo srdce, hrdlo se mu stáhlo vzrušením. Padla na něj odpovědnost za pět dalších cestujících a za zkolabovaného pilota. Teď absolutně nebyl prostor se pilotovi věnovat. Nic by nedokázal ani nikdo z rozklepaných pasažérů za ním, všichni měli smrt v očích – Ani se k němu nedostanou v téhle malé kabince... Věřil si, že nějak obstojně by se mu mohlo podařit s tímhle Piperem přistát – Ale kdyby měl kola... Co ty plováky?... Co to se mnou udělá?... Intenzivně přemýšlel, jak se asi letadlo může zachovat. Zda má opravdu nos zvednout více než u kolového podvozku. Asi ano, víc se to zařízne do vody... Představil si, jak u babičky přistávaly na hladině rybníka divoké kachny – nohy vytrčily před sebe. Ostrov už byl nebezpečně blízko. Kachny... Stáhl rychlost na devadesát uzlů.

34

Najednou nebyl čas na nacvičené úkony. Ani se nezorientoval ve výšce a v rychlosti. Takhle ne... Soustřeď se... Zaplašil divoké myšlenky a koncentroval se na tolikrát opakované a zautomatizované úkony. Výška sedm set stop... Rychlost kolik? Kolik je na tomhle stroji tak přistávací rychlost?... Porovnal situaci s menší Cesnou a odhadl potřebnou rychlost tak na sedmdesát osmdesát uzlů. Klapky dá na třicet, bylo bezvětří – Ale až snížím rychlost... Raději přeletěl ostrov dostatečně daleko nad moře. Začal se vracet a rovnal se jako do okruhu nad letištěm. To je ono... I po dvou letech se mu vybavovaly pozapomenuté postupy. Výška dobrá... Utáhl si pevněji pásy. Ve třetí zatáčce pomyslného okruhu snížil rychlost na sedmdesát uzlů. Začal sestupovat. Čtvrtá zatáčka – klapky na třicet – vyrovnat předek do správného náklonu. Aha – musím nos trochu zvednout... Šel na finále. V hlavě mu začalo hučet. Výška sto stop. Vzpamatuj se! Neznáš to... Přestal pokukovat po přístrojích a rovnal let podle oka. Průlet!... No jistě!... Já blázen... Nejraději by si nafackoval. V rukách a nohách má teď šest možná sedm lidských životů. Klesnul ještě níže, už už si myslel, že by se mohly plováky dotýkat hladiny. Držel chvíli tuhle nepatrnou výšku, ale nepokoušel se o přistání. Přípusť plynu dal prudce naplno. Oba motory se rozeřvaly. Klapky, klapky... Zatáhl rychle klapky. Nos letadla se nádherně vznesl.

35

To je síla... Otočil se do druhé zatáčky okruhu, srovnal výšku, stáhl obrátky, vyrovnal polohu. Elena... Otočil se na ní. Byla vyděšená. Gestikuloval, že se nic neděje, že to byla plánovaná zkouška, že půjde na ostré přistání ještě jednou. Třetí zatáčka, čtvrtá zatáčka a znovu na finále. Všechny úkony pro přistání už teď dělal s větší jistotou. Nadzvedl trochu více nos a šel na padesát stop. Čtyřicet... Třicet... Táhl nos stále trochu nad obzor. Dvacet stop... Deset... Teď! Křach. Letadlo se otřáslo. Rána vycházela ze zádě. V momentu se ocas začal zvedat a letadlo jako kolébka zapichovalo do vody příď. Ježišmarjáá!... To néé!... Daniel nestačil vůbec reagovat. Byl to strašidelný zlomek sekundy. Letadlo se kolébavě zhouplo a plováky se odrazily od hladiny. Stroj udělal dlouhý skok a plováky znovu plácly do vody a – znovu se odrazily. Prokristapána... Daniel automaticky vrazil přípusť plynu hluboko do přístrojové desky a motory se opět rozeřvaly. Všem na břehu bylo už jasné, že se děje něco mimořádného. Přitáhnout – klapky – druhá zatáčka – snížit rychlost – vyrovnat... Ufff... Další pokus. Daniel se chvěl soustředěnou nervozitou. Mozek mu šrotoval na plné obrátky.

36

Jak to, že se to takhle zakolébalo? Mohli jsme udělat smrtelný kotrmelec. Chybělo jen kousek... Srovnal si všechny pocity při doteku plováků s vodou a vymyslel jiný postup. Protáhl si okruh a připravil se na dlouhé finále. Snížil rychlost na pětašedesát. Nezvedal nos. Držel letadlo téměř ve vodorovné poloze. Jen mírně se přibližoval k hladině. Šedesát uzlů. Riskl to ještě ubrat. Pětapadesát. Nos udržoval stále vodorovně. Vyklenuté plováky začaly škrtat o zčeřenou hladinu moře. Jemně, jemně, jemně... Plynule více a více Daniel přitahoval knipl. Rychlost klesala. Centimetr za centimetrem se plováky bezpečně nořily do náruče Indického oceánu...

37

–5–

Elena s Danielem seděli se svými novými přáteli u jídelního stolu v privátním hotelovém salonku a připadali si jako v jiném světě. Luxus na ně dýchal z každého detailu. Už hned ráno si pro ně k jejich bungalovu připluli Edgar se Sabrinou svou přepychovou jachtou. Kde by nás napadlo, že vy jste také Češi – přiznával se včera Daniel, když mu po dramatickém přistání s hydroplánem rozechvělý Edgar vřele děkoval a na revanš je pozval do jejich apartmánu v hotelu na ostrůvku Horubadhoo – Royal Island Resort. Dneska už to nebyl vystrašený pasažér hrající si na bohatého Američana. Strach z něj spadl. Ano – ještě jednou, a vskutku vroucně, poděkoval on i jeho půvabná mladá žena Sabrina, jakmile ale všichni seděli v honosné jachtě, byl už hrdinou dne Edgar. Znal všechno, všude byl, všechno má – anebo mít může. Daniel ale poslouchal jen na půl ucha. Jeho smysly ani mozek ještě zcela nevstřebaly ten skvost oděný do ženského těla – nádherně štíhlá postava, ale vůbec ne vyzáblá, na opálených pažích bylo možno číst pravidelné lekce v posilovně, kde má mít půvabná žena plnější tvary, tak tam je Sabrina rozhodně měla, úchvatné byly její uzounce oblé boky, pevné hýždě a nebezpečně

38

přitažlivé nohy, které moc ráda ukazovala pod průsvitnými sukněmi nebo v dlouhých rozparcích. První, co ale dnes Daniela při setkání zaujalo nejvíc, byly její plavé vlasy. Úplně ho uhranul obraz bohatě načechrané, zvlněné hřívy vznášející se nad sebevědomě drženými rameny kolem ukázkově nalíčeného obličeje, z něhož výrazně vystupovaly tři objekty – dvojice smaragdově zelených očí orámovaná dlouhými řasami pod nenápadným obočím a nepřehlédnutelná piha. Přesně taková piha u levého koutku úst, jakou se honosí Cindy Crawford. Sabrinina piha byla ovšem ještě mnohem vzrušivější. Daniel by si klidně dokázal představit, jak by tenhle symbol krásy musel dráždit jeho rty při vášnivém líbání. A ten vyzývavý úsměv... Elena, Sabrina. Daniel sváděl vnitřní souboj s laškovnou smyslností. Podvědomě porovnával dojem z obou přítomných žen. Plavba naštěstí netrvala déle než dvacet minut. Jsme skoro sousedi... Byli sousedi, ale resort Royal Island and Spa byl jiná cenová kategorie, neskonale vyšší než si mohl dovolit Daniel. Čtyřchodový oběd na počest znovuzrození uzavřeli posledním přípitkem a vzájemným potykáním. Sabrině zajiskřily kočičí oči v její vypočítavé tvářičce a o momentík déle, než by bylo obvyklé, tiskla Danielovi ruku. Aaahhh... Oči mohl nechat i na jejích éterických šatičkách, které podtrhovaly Sabrininu dokonalou postavu. Dlouhá široká sukně z průsvitného tylu v měňavých odstínech zelené barvy jí svádivě vlála kolem boků a při každém kroku se rozevřela, aby ukázala do sněda opálenou štíhlou nohu, vrchní část šatů byla přiléhavá, ze světle hnědého elastického materiálu, který byl dekorován ručně vyšívanými ozdobnými stehy ve tvaru dvou hadů ovíjejících se kolem ženiných prsou, jinak byl naprosto průhledný, sexuální vzrušivost podtrhovala holá ramena. Aaahhh... „A teď jdeme do vířivky a budeme slavit a slavit. Je někdo proti?“

39

Nikdo proti nebyl, a tak se nechali uvést do uzavřeného relaxačního oddělení pro VIP klienty. Edgar se nezapřel: „Přátelé, tak tomuhle říkám slušná úroveň. Tohle je, Sabrino, ta značka jacuzzi. Víš, jak jsme se dívali v tom katalogu.“ Elena se významně podívala na Daniela, jako že Edgarova nabubřelost nemá konců, ale neříkala nic. Oni by se tak mohli pochlubit jen svou prostou chatkou a falešným nadšením z ochutnávání domorodé stravy v putyce na ostrově Kaashidhoo. Všichni byli až po bradu ponořeni v příjemně teplé vodě, nechávali se hladit osvěžujícími bublinkami menšími než špendlíkové hlavičky, usrkávali francouzské šampaňské a kochali se barevnými gejzírky měnícími se v rytmu podmanivé hudby linoucí se z reproduktorů pod vodou. „Ale drahý, takováhle vířivka se přece do naší koupelny nevejde.“ „Takováhle ne, to je jasné, menší ale ano. Nám bude klidně stačit vířivka jen pro čtyři osoby... Jacuzzi je vskutku špičkový výrobce,“ poznamenal Edgar namyšleně a otočil se k Danielovi, aby se dál předváděl, „už v polovině padesátých let Roy Jacuzzi vymyslel vodní trysky na bázi fyzikálního principu Ventrui. Byl úplně první na světě. Dneska má na svých vířivkách skoro tři stovky patentů... Celý svět se od něj učí. Je to špička, podle počtu hvězdiček odběratele dodává firma odpovídající kvalitu svých hydromasážních systémů...“ Tak si to užij – myslel si Daniel a dál už toho fouňu neposlouchal. Po očku mrknul na Elenu, ta jen pohrdavě semkla rty k sobě, až se jí udělaly půvabné dolíčky ve tvářích. Vyrušil je úslužný číšník. Velký tác si odložil na odkládací stůl u dveří, otevřel skříňku z bambusového dřeva a vytáhl čtyři nafukovací stolečky, šíleně strakaté. Položil je před každého rekreanta na jemně bublající hladinu bazénku. Vzápětí před dámy a posléze i před pány předestřel donesené tácy s čerstvě upravenými mořskými plody obloženými lákavě naaranžovanou směsí naporcovaného exotického ovoce.

40

Ten, ten a ten – ukazoval každý jednotlivě a číšník servíroval na nafukovací stolečky odpolední občerstvení. „A co vy? Jak si vy užíváte pobyt na Maledivách? Jste tu poprvé? My sem létáme každoročně, viď?“ Sabrina bez velkého zájmu přitakala a dál se věnovala prostřenému stolečku. „Moc hezké, líbí se nám tu. My jsme tu poprvé. Hlavně Elena měla tenhle sen.“ Elena se trošinku zarděla. Vlastně ani hned nevěděla, jak by ona měla reagovat na banální otázku – nikdo přece nemůže říci, že se mu tady nelíbí. Byla docela ráda, že partner se jal sdělit hostitelům společné stanovisko: „Je to tady dost dobrý odpočinek... ideální pro toho, kdo nechce vůbec nic dělat...“ „Jak to myslíš?“ „No... připadá mi to... není tu moc aktivit na sportovní vyžití...“ „Ale to mi ani tak nepřipadá,“ oponoval nadřazeně Edgar, „vždyť si můžeš zahrát volejbal, tenis, stolní tenis, badminton, squash, nebo dát potápění, windsurfing, rybaření, zajít na diskotéku, na masáže, aromaterapii, ajurvédu... Mně to nepřipadá až tak unuděně laděné. Na vašem ostrově takovéhle možnosti nejsou?“ „Ale jsou. Není tam tedy tenisový kurt ani volejbalové hřiště, badminton nebo squash, ale tak nějak...“ Daniel se krátce odmlčel. „Vždyť řekni sám, za jak dlouho obejdeš kolem dokola váš ostrov? Za čtvrt hodiny?“ „Asi tak. Ale je tu přece víc možností než jen ranní běhání a podvečerní procházky.“ Jo? A čemu se z těch nabízených aktivit se tu věnujete vy? – chtělo by se Danielovi zeptat. Věděl, že by dostal vyhýbavou odpověď, že sem přijeli jenom odpočívat. Navíc z Edgara čišel silný neformální respekt. Včera si on sám vychutnal svých patnáct minut zasloužené slávy zachránce a byl i v očích hostitelů skutečným hrdinou, dnes už je to zapomenuto a vůdcovské otěže v této malé partě pevně třímá Edgar. Zajímavý pár tvořil se Sabrinou. Ona – mladá, půvabná žena mírně přes třicet, dokonalá v každém detailu těla i vystupování,

41

on – nesmírně sympatický, seriózní padesátník, štíhlé sportovní postavy s přitažlivě prošedivělými hustými vlasy a pěstěným, na kraťoučko zastřihávaným šedivým plnovousem na bezvrásčité tváři. Vyzařovala z něj rozhodnost, asertivita a sebedůvěra. Daniel ho tipoval na úspěšného podnikatele s jasným cílem a systematickým tahem na branku. „V čem podnikáš, Edgare?“ „Ne, ne, podnikání není úplně moje parketa. Na můj vkus je to příliš velké riziko. Já jsem generálním ředitelem v TENORAX GROUP, děláme hlavně do obchodu se zemědělskými produkty. Sabrina pečuje o domácnost. Viď, drahá?“ dodal Edgar a s upřímným zalíbením se zahleděl na svou atraktivní ženu. „Co děláte vy?“ „Já jsem finančním manažerem v GODALu a Elena je samostatnou ekonomkou ve FOXCORNY.“ „To je náhodička, pověz mi něco o tvojí práci,“ řekl Edgar s očividným zájmem a přisunul se blíže k Danielovi. Zapředli nudný pracovní dialog. Dámy se na sebe podívaly s pohrdavým odsudkem. Sabrina jemně chytla Elenu za paži a odtáhla si ji více k sobě. „Máte děti?“ Elena zavrtěla hlavou. „Tak nějak jsme se rozhodli, že nejprve pevněji zakotvíme v zaměstnání, užijeme si trochu světa a až teprve ve vhodnou chvíli se usadíme rodinným životem.“ Mluvila pevným hlasem, přesvědčivě odpověděla tak, jak to často slýchávala od svých vrstevnic. Uvnitř se jí ale přece jenom i po těch letech trošinku sevřelo srdíčko. Nikdy by nahlas před těmito vlastně cizími lidmi nezmínila i ten nejpádnější důvod odsunování dětí na pozdější dobu – až je bude moci opravdu vzorně zabezpečit, až bude skutečně přesvědčená, že její děti nebudou v ničem, ale v ničem strádat. Na rozdíl od ní. Sabrina si ve své namyšlenosti vůbec nevšimla Eleniných zamžených očí. „To ti schvaluju. My taky zatím neplánujeme potomstvo. Na rodinu je vždycky dost času, viď, Edgare?“ Manžel nevnímal, byl plně zabrán do vzrušené diskuse s novým přítelem.

42

„Jste s Danem sympatický pár. Už jste spolu dlouho?“ „Docela dost, vlastně jsme se dali dohromady už na vejšce, na ekonomce...“ Elena se zasnila, na tváři se jí vyloudil milý úsměv. „Uchvátil mě svou hrou na kytaru, šlo mu to, chrlil jednu dylanovku za druhou.“ „Ale to je báječné, mohly bychom si udělat večírek.“ Elena usrkla šampaňské a vrátila sklenku na nafukovací podnos. Smutně si povzdychla a zakroutila hlavou. „Jo, jo... to bývávalo, na kytaru už mu teď čas nezbývá, bohužel...“ Sabrina se s potlačovanou koketností v očích zahleděla na mladého muže debatujícího s Edgarem. Bezděčně se pousmála, zamyslela se. Vzápětí se zpřítomnila a pozdvihla číši směrem k Eleně. Ženy švitořily o marnivém životě, mužové si krok za krokem vyjasňovali budoucí spolupráci Daniela a Edgara ve firmě TENORAX GROUP. Fatální spojení čtveřice lidí bylo naplněno...

43

–6–

Elena neměla vůbec ráda domácí práce, ze všeho nejvíc nenáviděla žehlení prádla a úplně největší odpor měla ke košilím. Pánské košile s tím prokletým límečkem. Brrr... Daniel jich měl plnou skříň. Vyšilovala, když si dokázal vzít i dvě za jeden den. Dva ušpiněné, pomuchlané límečky zarputile volající po její nevolnické péči. Brrr... S odporem vytrhla šňůru ze zásuvky a ještě horkou žehličkou válcovala poslední límeček u sněhobílé košile s jemným tyrkysovým proužkem. Podívala se na hodinky – Sakra, půl osmé... Už před pěti minutami měla uhánět do posilovny – Zdenka bude zase perlit... Nedbale odhodila košili přes opěradlo křesla a očima přejela ten nepořádek, který po ní v obývacím pokoji zůstal – Poklidím to potom... Vlítla do koupelny a před zrcadlem udělala pár podvědomých pohybů přes obličej a učísla si rozlítané vlasy. Sáhla do dózy s gumičkami, mezi prsty si promotala vlasy a v momentu je měla svázané do culíku. Mrkla do zrcadla a na zlomek času se zastavi-

44

la nad tím obrazem – uhoněná stárnoucí intelektuálka, která nikdy nic nestíhala, která ničeho nedosáhla. Smutný obraz. Povzdechla si a neviditelné vrásky někde za zrcadlem ji učinily ještě zkroušenější. Ale co... Opláchla si ruce a – na chodbičce se srazila s Danielem. „Ahoj.“ „Ahoj.“ Mužova veselá tvář ustrnula nad uspěchanou divoženou. „Letím do fitka. Už mám zpoždění.“ V hlubokém předklonu čapla sportovní ruksáček, obratně se propletla kolem partnera a zaklapla za sebou dveře panelákového bytu. No, co to je?... Daniel stál nevěřícně uprostřed chodby, nohy od sebe na dvě stopy, kabelu s počítačem na levém rameni, v pravé ruce pět rudých karafiátů obložených narašenými lipovými proutky. Za dveřmi se ozýval tichý svistot domovního výtahu. To je děsné... Neuvědomil si, že je dnes čtvrtek a že Elena chodí pravidelně cvičit. Donesl jí kytičku, koupil její oblíbené červené a naplánoval jim klidnou chvilku při relaxační hudbě. Měl nutkavou chuť se podělit o svůj obrovský úspěch a vypovídat se z plánů do budoucna. Je čtvrtek... Mohla ale jednou vynechat... Věděl, že se Elena hecuje s kolegyní Zdenou, kdo první poruší novoroční předsevzetí. Už je to drží šestý měsíc – uznával, že jsou dobré. On by to asi tak dlouho nedal – Takových předsevzetí už bylo... Shodil z ramene kabelu a opatrně ji opřel o skříň. Pata špička – sundal polobotky a nazul se do připravených pantoflí. Unaveně se podíval k zemi na notebook, jako by se přemlouval, aby se ohnul. Ohnul se a líným krokem se ploužil do pokoje a – užasl. Bože, co je zase tohle?... Uprostřed obývacího pokoje provokativně civělo žehlicí prkno, na něm převalená žehlička. Křesla, stolek i skříňky byly pokryté poskládaným prádlem, košile rozvěšené jako umrlci bez

45

hlavy. Před očima se mu zjevil obraz rozvzteklené partnerky, která nemiluje žehlení košil a teď jich tu má hned jedenáct. V ten moment z Daniela vyprchala slavnostní nálada. Takhle si tedy vůbec nepředstavoval příchod utahaného živitele rodiny domů. Dneska, právě dneska, když měl tisíc chutí udělat si volný večer, dělit se s Elenou o svou radost, malovat si vzdušné zámky. Snesu ti modré z nebe... Všechno to tady pozlatím – tohle chtěl s partnerkou diskutovat, chtěl si společně pustit fantazii na špacír a chtěl plánovat nový život plný peněz, plný radosti a štěstí. Dvakrát byl v uplynulých týdnech na pracovních pohovorech v Edgarově firmě TENORAX GROUP. Byl překvapen stejně jako Elena, že nabídka z Malediv byla míněna opravdu vážně. Zpočátku Edgarovi moc nevěřili. Připadal jim jako neupřímný frajer – přespříliš se podbízel, opakovaně vyzdvihoval, že Danielovi vděčí za život svůj i za život jeho ženy, že je mu nadosmrti zavázán. Dušoval se, že Danielův konkurs má pod kontrolou, že ve firmě se nic důležitého nešustne bez jeho vědomí – pohovory tomu ale na první pohled až tolik nenasvědčovaly. Tříčlenná komise, dvě ženy a jeden muž, debatovali naprosto chladně, vtíravě, ale věcně. Až do dneška neměl Daniel vůbec žádnou jistotu, proto také nic ve svém dosavadním zaměstnání ve firmě GODAL neřešil. Nevytrousil ani sebemenší náznak, že by snad mohl dobrovolně odejít z pozice finančního manažera, o kterou se tak usilovně snažil a v níž se sotva stačil zaběhnout. Konec konců by tady mohl být spokojený i delší dobu, výplatou se může srovnávat s ministrem ve vládě. Chvílemi si sice připouštěl, že některé úkoly jsou možná i trochu nad jeho síly, nakonec stejně všechno zdárně zvládal. Ve světle Edgarovy nabídky mu ale najednou stávající plat připadal nespravedlivě malý vzhledem k veliké odpovědnosti a k mimořádnému pracovnímu nasazení, kdy nehleděl na osobní volno ani v týdnu, ani o víkendech. Nepřipouštěl si, že by na novou práci v TENORAX GROUP nestačil. Je to přece stejná práce jako v GODALu, jenom holt s většími čísly, není to o milionech, je to o miliardách, no a co? Počty jako počty – obhajoval si své rozhodnutí – Jenomže Edgar nabízí skoro trojnásobný plat.

46

Daniel stál na prahu obývacího pokoje a lítostivě zíral na ten domácký chaos. Nevyčítal. Uvědomoval si, že Elena se snaží, že dělá, co může, v práci toho má taky až nad hlavu, že potřebuje občas nějakou tu chvilku pro sebe, trochu si protáhnout tělo, pokecat o ženských nesmyslech. Tak jo... Odložil koženou kabelu na sedačku, z boční kapsy vylovil lahvinku vína obalenou stříbřitou pleteninou. Mazlivým pohledem se polaskal s francouzskou etiketou, labužnicky se usmál. Přepadly ho choutky sáhnout po vývrtce, ale okamžitě je zahnal. Elena se vrátí za tři hodinky – počká na ní, ale nebude tu nasuchu. Cabernet Sauvignon odnesl do domácí vinotéky s červeným a vyndal si ze včerejška načatou láhev Merlota a nalil si sklenku. Zhluboka se nadechl, pozvedl číšku proti bodovým světlům a zakroužil s hladinkou. Přičichl, krátce smočil rty, usrknul doušek a poválel ho na jazyku. Polkl a znovu se pokochal s temně karmínovou tekutinou v záři světelných odlesků. Cítil se povzneseně, spokojeně. Cítil se jako mistr světa po rozhodujícím zápase. Výběrové komisi ukázal, co v něm je. Přesvědčil je, že právě on bude tím nejlepším finančním ředitelem TENORAX GROUP, Edgarovým zástupcem. Těšil se na práci, na luxusní podmínky, těšil se na peníze. Slastně polkl další doušek opojného nápoje vítězů. Očima znovu přejel ten nepořádek v pokoji, uvědomoval si, že Elena nestíhala – Možná by asi chtěla, aby prádlo trochu proschlo... Odložil sklenku na pultík vedle vinotéky a s jistou dávkou mužské něžnosti sbíral prádlo a odnášel ho do pracovny na rozložený sušák. Hromádku vedle hromádky, košile zavěšoval pěkně jednotlivě na ramínka. Žehlicí prkno složil a zasunul za skříň do komory. Usadil se na pohovku s vysokým opěradlem a překřížené nohy vystrčil na hranu konferenčního stolku. Zhluboka vydechl. Trojnásobný plat... Ach bože... Zaklonil hlavu – bodová světla se mu zapíchla do očí. Vstal, rozžehl svíčku na stolku a svícen na komodě pod oknem, zhasl stropní světla a pustil si hudbu. Dylanovy balady

47

byly pro tuhle relaxaci naprosto ideální. Při podmanivé melodii se rozvalil na pohovce a dopřával myšlenkám volný běh. Už při nedávném povýšení v GODALu se s Elenou rozhodli, že co nejdříve opustí tenhle prastarý panelák na sídlišti Roztyly a pořídí si reprezentativnější byt v novostavbě, máma svůj byt na Jižním Městě taky prodává a stěhuje se na venkovskou chalupu. Máma... I ten panelákový byt matka minule využila k dobromyslnému popíchnutí – Ožeň se už konečně, Danečku, pořiďte si dětičky, podržíme byt pro ně, nemusím ten byt hned prodávat... Daniel ale máminy opakované narážky nebral až tak s úplným klidem a razantně odmítl i tuhle – Jen ho prodej, mami, budeš mít přilepšení k důchodu. Peníze se ti hodí na splátky úvěru za chalupu... Tak tedy jo, poradím se ještě s Martínkem... Znovu si teď vzpomněl na tu chvíli, kdy mu při rozhovoru s mámou vyklouzlo – Martin? Jen ať se sám taky přičiní... Vzpomínka na líného bratra ho znovu popudila. Tušil, že Martin a jeho žena mají nějaké nekalé úmysly s máminým bytem, neměl ale kdy se záležitostí zabývat. S malátným úsilím se na pohovce posadil, natáhl se ke konferenčnímu stolku a dolil si vína. Pchááá, Martínek... Dlouhý doušek polkl a ani si ho moc nevychutnával. Nařídil myšlenkám, aby se vrátily k Eleně a k jejich záměrům. Budou si teď moci dovolit všechno, úplně všechno. Probudilo se v něm velikášství – Proč jenom byt? Proč ne rovnou pěkný domek?... Laskal se s touhle myšlenkou, rozvíjel si sen o přízemním atriovém domku uprostřed větší zahrady, za domem zastřešený bazén, po zahradě by pobíhal zlatý retriever – Žádná zelenina či ovoce, jenom okrasné stromy a keře, mezi nimi cestičky, taky altán s krbem pro venkovní posezení s přáteli... Okamžitě sáhl po notebooku a začal surfovat na netu – realitní kanceláře... hypoteční půjčky... životní pojištění... Trojnásobný plat... Sklenička prázdná, láhev dopitá. Otevřel novou – Zweigeltrebe, pozdní sběr.

48

Realitky, hypotéky... Klaply vchodové dveře – Elena. „Ahoj. Ježíšmarjá, kam jsi mi dal to prádlo?“ A bylo po klidném rozjímání. „Ahoj. Do pracovny.“ Elena se hned rozeběhla k pracovně. Nakoukla dovnitř, ulevilo se jí. Už už měla před očima neforemnou hromadu pomuchlaného prádla opět volajícího po dožehlení. „Nestačila jsem ho uklidit. Potřebovala jsem, aby trochu provětralo. Některé kousky byly ještě zavlhlé. Víš? My něco slavíme?“ chrlila ze sebe tak trochu omluvně, malinko vděčně i překvapeně. Vzpomněla si. „No né, neříkej, že to dopadlo?“ „Dopadlo. Jasně že dopadlo.“ „Opravdu? Tak to je báječné,“ přistoupila rychle k Danielovi a políbila ho. „Blahopřeju. Perfektní. To je nádhera. Edgar přece jen zabodoval?“ „Edgar? Já jsem zabodoval.“ „Ale jo, to je přece jasné. Ale Edgar dodržel slovo? Bála jsem se, že se bohapustě vychloubá. Mně je přece jasné, že u pohovorů jsi musel excelovat, to beru jako samozřejmé, vždyť tě znám.“ Znovu ho objala a dlouze ho políbila. To si piš... „Osprchnu se. Hned jsem u tebe.“ Realitky, domy na prodej... „Jedl jsi něco? Byl jsi na večeři?“ „Ne. Koupil jsem si u benzinky bagetu. Já zapomněl, co je za den, že máš fitko.“ Přisedla si k němu celá čistá a úplně voňavá a zase ho objala. „Kdy nastupuješ?“ „Nevím. Ve firmě jsem nic ještě neříkal. Snad mě pustí na dohodu. U Edgara bych mohl nastoupit hned od prvního. Uvidíme.“ „Co to je? My něco kupujeme? Barák?“ poslední slovo vyřkla důrazně a s náležitým odporem. Už dávno si s Danielem vyjasnili, že ona jisto jistě není chalupářský či zahrádkářský typ, že smyslem jejího života rozhodně není okopávat macešky, zastři-

49

hávat tavolníky, sekat pažit, pronásledovat krtky nebo líčit pivní pasti na plže. To tedy ne. Byt v činžáku uprostřed města, na dostřel od nákupního centra, je úplně ideální. Daniel pochopil, že Elenu musí na svoje záměry připravit, že na ni nesmí nijak zhurta. Došel do kuchyně pro vázu s karafiáty. „Díky ti za tvoji podporu,“ řekl naprosto upřímně a dal jí ledabylý polibek. „Mám tě rád, Elenko.“ Pohladil ji po tváři. „Dáme si vínko? Pokecáme?“ Došel pro slavnostní francouzské červené a obřadně si přiťukli. „Na nový život,“ pronesl prudce sebevědomě s žhnoucí jiskrou v očích. „Aby sis mohla dělat, co chceš, a nemusela nikoho poslouchat, musíš sedět hodně vysoko, brouku.“ „Konečně. Už jsme si to zasloužili,“ přitakala Elena. Oči jí spočinuly na displeji počítače. „Nenapadlo tě snad, že budeme stavět nebo kupovat dům?“ „Ale s tímhle platem bychom si to už přece dovolit mohli. O zahradu by se nám postaral zahradník...“ „Já vím, že na to máš, ale mě do baráku nedostaneš. Na tom jsme se už jednou dohodli.“ „Dohodli, ale tenkrát byly jiné podmínky.“ „Jaké jiné podmínky? Akorát jsme neměli tolik peněz, jako budeme mít teď. Ale na mém postoji se nemění nic. Ty jsi panelákový odchovanec. Co ty o tom víš? Já jsem v baráku chvíli vyrůstala a vím kolik to sežere času –“ Zarazila se. Proud slov ji zase zavlekl do neutěšené doby jejího raného dětství. V duchu se s odporem oklepala a pokračovala s razancí o to větší: „Ne, ne, tohle já tedy nechci. Já chci pracovat v kanceláři, chci vydělávat, chci cestovat, chci si užívat života. Už jsme to přece probírali. Souhlasil jsi se mnou...“ „Souhlasil. Souhlasím s tebou i teď. Jenom – jsem ohromený tím balíkem peněz.“ „Neboj se. Já ti od nich pomůžu,“ řekla Elena žertovně a hlasitě se zasmála.

50

„O to se vskutku nebojím,“ podotkl Daniel s dobráckým úsměvem. Ani na Maledivách Elena neříkala nahlas nic, ale bylo na ní vidět, jak moc ráda by si taky užívala komfortní bydlení, které si pro dovolenou vybrali Sabrina s Edgarem. Nebo když jí Sabrina vyprávěla, jak loni na podzim vyrazili s manželem na úchvatnou plavbu luxusní lodí po Karibiku, bylo zřejmé, že si připadá jako nejposlednější žebráček. V odraze Sabrinina komfortu ji ani náhodou nenapadlo, že za všechno se platí, že ona i Daniel nyní dosahují na takové příjmy, že už by mohli začít opravdu žít. Trojnásobný plat... Konečně začneme žít... Teprve teď?

51

–7–

Daniel se samolibě procházel po hale nábytkářské firmy MEUBLES GAMA a očima se majetnicky laskal se smontovaným nábytkem. Šest křesel, dvě pohovky, tři konferenční stolky, čtyři taburetky, jídelní stůl s osmi čalouněnými židlemi, komody, vitríny, skříně, regály, police, manželská postel i čtyři samostatná lůžka do pracoven a do hostinského pokoje, kompletní vybavení kuchyně i se zabudovanými elektrospotřebiči, nepřeberné doplňky do koupelen a na toalety, kancelářské stoly do dvou pracoven a úchvatná spousta dalších drobností. „Já už jsem teď spokojený, teď ano. Co říkáš ty, Elenko?“ „Já taky. Řekla bych, že pan mistr už všechny naše výtky zapracoval a teď vše i do nejmenších detailů vypadá jako v návrzích dizajnérů.“ No sláva – Daniel byl rád, že tenhle třetí kontrolní den se chýlil ke zdárnému konci a že jejich zakázka je konečně hotova. Prázdný mezonetový byt již přes dva měsíce čeká na osazení nábytkem, ale při pohledu na tu nádheru si plně uvědomuje, že čekání opravdu za to stálo.

52

Byl by nesmysl vybavit takové luxusní bydlení tuctovým nábytkem – rozhodla před časem Elena – Tohle mi doporučila Sabrina. Řekla tenkrát a položila před Daniela katalog francouzského dizajnéra Bousqueta. Fantazie. Stříbrný kov, čiré a černé sklo, mahagonové dřevo, šedý i nazelenalý mramor – nábytek snů. Elena vše zorganizovala a po víkendu už letěli do Paříže. Díky Sabrininým známostem se jim mladý, pohledný dizajnér věnoval osobně a zařídil přednostní vypracování grafických návrhů. Vyrobit si to ale nechte u nás, z Francie by to bylo nesmyslně drahé – radila Sabrina a doporučila tuhle nevelkou nábytkářskou firmu s precizním přístupem a smyslem pro detail. Hotovo. Podepsali kontrolní protokol a dohodli si termín dodání na pondělí. „Zajdeme si na oběd?“ „Myslím, že si to opravdu zasloužíš,“ řekl uznale Daniel a tím tónem skutečně upřímně ohodnotil partnerčino úsilí při budování jejich nového hnízdečka. „Je to mistrovské dílo.“ Při obědě Elena zářila štěstím. Pořízení právě tohoto bytu v renovovaném domě ve Vlašské ulici na Starém Městě i jeho vybavení si vzala jako osobní úkol. V samém počátku byly jejími hlavními konzultantkami Zdena a Lucie, když ale zjistily, jak nevkusně vysoko Elena míří, pomalu začínaly svoje aktivity utlumovat a omezovaly pracovní i všeobecnou komunikaci se zazobanou manželkou úspěšného finančního ředitele TENORAX GROUP. Až se zpožděním Elena zaznamenávala postupnou odtažitost svých kolegyň a až s odstupem času si uvědomovala, že pracovní komplikace, které najednou přistávaly na jejím stole, budou pravděpodobně cílené a mají své jasné původce. Samovolným vývojem i trochu z nutnosti si tedy novou odbornou poradkyní udělala Sabrinu. Z náhodného setkání na módní přehlídce v ATLAS BUTIK se stávala setkání opakovanější a po navázání pracovní spolupráce jejich manželů se ženy střetaly pravidelněji nad šálkem kávy a sklenkou vína. Daniel si brzy začal dávat pozor, aby Sabrinu přespříliš nechválil za její tvůrčí pomoc, protože se jednou nad jejími náměty rozplýval a Elena hned

53

vztáhla chválu na mužský obdiv k Sabrině samotné. Žárlivě se zakabonila a zchladila partnerovo nadšení – Vždyť je z polovičky vylepšená plastickými operacemi. Hlupák Daniel si troufl oponovat. Tenkrát si ale sám ještě nebyl jistý, jestli úplně všechno je na Sabrině skutečně přírodní. V restauraci Daniel s Elenou poobědvali jelení závitek s hříbkovou omáčkou a plněnou pečenou křepelku. Pochutnali si. Dneska si tu lahůdku skutečně zasloužili, dneska si Daniel připadal jako nejúspěšnější muž pod sluncem. „Dáme si ještě kávu?“ „Můžeme, snad to stihneme,“ řekl muž trochu váhavě. „Za tři hodiny má přiletět Edgar z New Yorku a ještě na večer svolává poradu vedení.“ „Takhle pozdě?“ „No, znáš ho.“ Dali kávu a zákusek. „Už jsi poslal výpověď z paneláku?“ „Ještě ne.“ „Proč ne?“ „Copak jsem věděl, jak to dnes dopadne tady s nábytkem? A s montáží?“ „Teď už to víš.“ „Kam chvátáš? Vždyť je to jedno, jestli zaplatíme pár tisíc za nájem navíc. Hlavně, že stěhování proběhne v klidu.“ Hmmm... „Ještě, že jsme si ten panelákový byt předloni nekupovali do osobního vlastnictví. Teď bychom měli starosti jako máma.“ Elena se na chvilku zamyslela, opovržlivě se ušklíbla a dodala: „Jsem zvědavá, jestli máma bude svůj byt prodávat přes QLX REALITY, jak jsem jí minule dávala kontakty. Moc se na to netvářila.“ „Ať si dělá, co chce. Je to její byt,“ odpověděl Daniel, ale bylo na něm vidět, že o věci hodně přemýšlí. „Radila se s Martinem.“ „No a co vymyslel bratříček?“ zeptala se uštěpačně. „Nevím.“ „Martin s Monikou si to nakonec nechají pro svoje děti. Nééé?“

54

„Nevím, ale asi ne. Spíš to vypadalo tak, že Martin jí najde nějakého kupce.“ „Martin? To ještě nemá dost svých průšvihů? Co se montuje do prodeje realit?... On asi cítí, že by mohl bezpracně přijít k nějaké tisícovce, viď?“ Daniel neutrálně zakroutil hlavou. Nahlas neodpověděl. Nechtěl bezdůvodně útočit na svého staršího bratra – tušení měl ale podobné, jako jeho partnerka...

55

–8–

Elena se slunila na horní palubě zámořské lodi MSC Divina ve futuristické buňce ve tvaru otevřené koule s velkými kruhovými otvory po obvodu a dotýkala se vrcholu vysněného zadostiučinění. Když Sabrina s Edgarem, tak i ona s Danielem. Čtrnáctidenní okružní plavba Božský Karibik. Co na tom, že jenom poukazy vyšly na čtrnáct tisíc euro. O co je tvoje postavení nižší než Edgarovo? – naléhala na Daniela, když se trochu vzpouzel – Snad si to teď můžeme taky dovolit. Navíc i já slušně vydělávám, Sabrina, ta umí jenom utrácet. Tak co? Zasloužím si to. Oba si to zasloužíme. Svou významnou roli v jejím rozhodování sehrávala i chuť vytřít oči závistivým kamarádkám Zdence s Lucií a všem těm kolegům ve společnosti FOXCORNY, kteří jí při práci hážou klacky pod nohy. Elena vždycky bývala až ta druhá, až po kamarádkách – i na Maledivách byla druhá. Teď je trumfla. Všem jim ukázala, s kým mají dočinění. Manželovo postavení, luxusní byt poblíž amerického velvyslanectví s fantastickým výhledem na Hrad a dolu na chrám svatého Mikuláše a Staré Město, bombastické vybavení bytu od pařížského dizajnéra, nejnovější mer-

56

cedes E 350 Bluetec a audina A3 Sportback. Ve třiceti třech letech měla všechno, co si dávno umanula. Má i pohledného a úspěšného partnera. Jen tenhle luxusní výlet po ostrovech Karibiku jí do teď chyběl v seznamu blaženosti, ten jí moc chyběl. Ne ne ne, já nechci jenom pěkné zážitky, já se chci taky prezentovat ve společnosti – odmítala návrhy, že by si snad ještě neměli dovolit právě tenhle nejluxusnější dvoutýdenní výlet. Musí to být právě loď MSC Divina, je nejlepší, křtila ji nedávno Sophia Loren v Marseille. Nejmodernější výletní loď pro čtyři tisícovky pasažérů, třináct pater kajut, restaurací, kaváren, barů, samozřejmě i divadlo, dvě kina, diskotéka, umělecká galerie, knihovny, wellness, salón krásy – to všechno měla nyní k dispozici. Elena se rozplývala nad tou nevídanou krásou. Výlet si dali jako vánoční dárek a hned v půli ledna se vypravili do božího Karibiku. Elena si volno ve firmě vyjednala už dlouho dopředu, ani Daniel neměl potíže, protože slíbil, že bude permanentně na netu a že bude neodkladnou agendu klidně vyřizovat i z Karibiku. Nával povinností v konci roku a vánoční přejídání viditelně zakulatilo dříve sportovní postavy Daniela i Eleny – No vidíš, a právě na Divině budeš mít spoustu času pro svoje tělo. Víš, že je tam i basketbalové hřiště? A taky tenisový kurt, squash, dráha na jogging, bowling, tělocvična na aerobik, dvě sauny a turecké lázně, několik bazénů a taky pár posiloven. Nejvíc času ale nakonec trávili na lehátkách v aquaparku na vrchní palubě. Když se jim zadařilo a byli hned ráno mezi prvními hosty, obsadili si právě tu intimnější kulovitou buňku z příjemného černého plastu, do které se pohodlně vešli oba. Elena odpočívala při četbě nebo při hudbě, Daniel zpravidla řešil na dálku pracovní záležitosti se svými podřízenými. Předsevzetí ohledně důsledného týrání tělesné schránky se rychle rozplynulo v pohodlí zábavních lákadel a utopilo se v neodolatelném all inklusiv. Aby dušička měla přece jenom klid, dávali si před snídaní pravidelný běh po horní palubě a téměř pokaždé odpolední squash. Daniel nadto jednou nakoukl do posilovny, ona se dvakrát účastnila lekce aerobiku. Eleně zahrál smartphone vyzváněcí melodii. Líně se po něm natáhla, přístroj ale záhy zmlkl. Aha...

57

Prozváněla ji hospodyně. Posadila se na béžovém dvojlůžku uvnitř odpočinkové kopule, ťukla na ikonku a zavolala zpátky. „Helenko? Něco se děje?“ Elenina tvář v momentu zvážněla. Sluneční brýle si z vlasů na temeni posunula na oči. Levou rukou se nervózně chytila za bradu a ukazovákem přejížděla horní ret. „Prokristapána – krev?!“ Uvědomila si, že příliš křičí, pak už jen vydávala hmmm, hmmm... „A včera byl úplně v pořádku?“ Hmmm, hmmm... Daniel se vracel od bazénu a vytušil, že se děje něco neblahého. „Určitě Helenko, určitě, to budete zlatá... Kolik už je vlastně u vás hodin?“ ptala se vyděšená Elena. „Tři hodiny, tak to je dobré, veterinář normálně ordinuje do pěti, ale můžeme mu volat i večer...“ Hmmm, hmmm... „Telefon na doktora vám hned pošlu a adresu taky... Nezapomeňte říct, že je to náš Lord, vás pan doktor Mayer ještě nezná.“ Daniel zlehka usedal na matraci vedle utrápené partnerky. Pochopil, že jde o jejich malého kocourka, jejich bengálčana. Hmmm, hmmm... „Asi tak dva tisíce, nanejvýš tři, máte tolik u sebe?...“ Hmmm, hmmm... Elena se zamračila, sevřela rty, omluvně se podívala na partnera a bezmocně pokrčila rameny – Musím jí to prozradit, nedá se nic dělat... „Nebojte, Helenko, nebojte se, nechali jsme doma nějaké peníze, pro všechny případy. Helenko, běžte do pracovny... červený šanon v polici vpravo od okna... někde uprostřed je v takové té igelitové závěsné obálce papírová obálka... máte? – je tam třicet tisíc, vezměte si tři tisíce, pak mi tam dáte účtenku od doktora... ještě něco, Helenko?... tak jo, hned vám posílám toho veteri-

58

náře. A vy prosím vás běžte... Děkuju, děkuju, moc vám děkuju... Hned to posílám, teď hned...“ Ustaraná Elena odložila smartphone vedle sebe a bezmocně se podívala na partnera. „Něco je s Lordem?“ Přikývla. „Ráno se prý ublinknul a před chvílí měl krev v hovínku... Božínku. Počkej. Musím jí poslat toho doktora.“ Čapla mobil a už jí prstíky bruslily po displeji. „A celý se prý rozklepal. Tak nevím...“ Daniel pokýval hlavou, jako že informaci přijal a že tady, osm tisíc kilometrů od domova, pro bengálského šampióna nic spásného udělat nemůže. Natáhl se vedle partnerky a ruce si založil za hlavu. Ono je mu to snad jedno... Elena už už chtěla vybouchnout, že si dělá málo starostí s jejich drahocenným miláčkem, když ji v momentu napadlo, že v Praze musí být vlastně mráz. Znovu rychle popadla smartphone a vymáčkla hospodyni. Honem, honem... „No sláva. Helenko, jste ještě doma?... U vás je zima, že ano?... Prosím vás, Helenko, dejte Lorda do té stříbrné přepravky... no tak ho prosím vás přendejte... protože ta stříbrná má vyhřívání.“ Chvilku byla pauza, Elena jen pohrdavě kroutila hlavou. „Ano, ano, černý čudlík, zmáčkněte ho... rozsvítila se zelená kontrolka?... tak, tak... Helenko. Dala jste Lordíkovi ten béžový overalek?... Helenko, už prosím vás běžte, běžte už, držím vám palce... A Helenko, potom mě prosím prozvoňte a já vám zavolám zpátky, ano?... tak už utíkejte... děkuju, děkuju vám.“ Neskutečné... „Prosím tě, ty se tu klidně válíš a všechno necháš na mně,“ obořila se na partnera, „v Praze je šest pod nulou a ona by ho nechala nastydnout.“ „Tak už se uklidni. Zařídila jsi to, ne? Jsi šikovná.“ „Zařídila, ale co kdyby mě nezastihla na mobilu?“

59

Celé dopoledne měla Elena pokažené nečekanou příhodou a úplně se nezklidnila ani potěšujícími zprávami po úspěšné kontrole u veterináře. „Jdu se projít po palubě. Jdeš se mnou?“ Daniel už byl tou dobou zcela vtažen do víru dění v TENORAX GROUP. Ležel na břiše a dvěma prsty datloval do klávesnice notebooku a udílel pokyny. „Broučku, počkej minutku, potřebuju si tady něco dodělat... Za chviličku, ano?...“ Elena znala ty chviličky. Zvedla se, vysoukala se ze skořepiny a nacvičenými pohyby si dlouho urovnávala průsvitnou plážovou sukni a hedvábnou tuniku v barvě azurového moře. Ještě se vrátila pro malou kabelku s platební kartou – Co kdyby... Slunce stálo téměř nad hlavou, palčivé paprsky zchlazoval závan vzduchu rozvířený rychle plující lodí. Prošla mezi oválným bazénem a gigantickou televizní obrazovkou, propletla se mezi lehátky a vstoupila do stínu haly s malými butiky a bary. Nenechala se zlákat a pokračovala ven na zadní část paluby. V malém čtvercovém bazénku bylo devět obstarožních výletníků na chromovaných rotopedech ponořených ve vodě, opakovali cviky po trenérovi. Elena se u nich na chvíli zastavila, očima sledovala opálené tělo jamajského cvičitele, jak se srandovně snaží rozpohybovat odhodlané důchodce. Znovu ji začaly pichlavě bodat sluneční paprsky. Vkročila do další haly prosycené osvěžujícím chladem z klimatizace. Butiky a bary. Teď už neodolala, usedla na nablýskanou barovou stoličku a dopřála si těžký koktejl Mai Tai s tmavým a světlým rumem – Potřebuju trochu zapít Lordíka... Usrkávala z vysoké, těžké sklenice ledový nápoj a po chvíli ji již opanovávala uvolněnější nálada. Bylo jí příjemně. Očima bezděčně bloudila po třpytivých cingrlátkách nad barem a na rty se jí vkrádal blažený úsměv. Prokristapána... Elena křečovitě zaplašila úsměv a nasadila si netečnou masku odmítavého nezájmu.

60

Přistihla se, že strašlivě dlouho pozoruje opáleného blondýna napříč u baru. Mladý muž její zadumaný pohled opětoval a vysílal k ní odlesky bělostných zubů. Pozdvihl svůj pohár jakoby na přípitek. Elena plně procitla a rychle odvrátila pohled – Ještě to tak... Předevčírem se jí stalo něco podobného a kakaový donchuán si dokonce troufl oslovit ji. To byla voda na mlýn Daniela, který stál opodál a všechno sledoval. Hned si do partnerky rýpl. Nepochopila, že je to v žertu, a raději okamžitě přešla do preventivního protiútoku. Vyčetla mu koketování se Sabrinou už loni ve vířivce na Maledivách. Ale to přece jen projevovala vděčnost za ten nezdařený vyhlídkový let – bránil se chabě Daniel. Tenkrát v něm explodoval gejzír maximálního úspěchu, když taková atraktivní žena projevuje neskrývanou náklonnost k obdivuhodnému hrdinovi dne. Houby jen poděkování a šmitec – stupňovala Elena svůj odvetný nátlak – sama se mi ve vinárně u skleničky pochlubila, že ona za tebe lobovala u tamtoho chlapíka z dozorčí rady, který byl ve výběrové komisi na tvoje místo finančního ředitele. To už Danielovi zatrnulo. On neměl vůbec čisté svědomí. Nechal se vyprovokovat hned po svém nástupu do nové pozice a souhlasil i se společnou návštěvou na vernisáži v Malé galerii. Sabrina ho v průběhu slavnosti nepozorovaně odlákala do kanceláře své kamarádky-kurátorky a svedla ho k rychlému pomilování. Nejrychlejší a nejvášnivější milování ve stoje, jaké kdy Daniel vůbec zažil. Myslel si tenkrát, že to byl jen chvilkový úlet unuděné paničky, jenomže Sabrině se zachtělo vášnivého sexu ještě jednou – při firemním mikulášském posezení. Na večírku byl bez Eleny a Sabrina ho zatáhla do jeho vlastní kanceláře. Říkala mu: Ty můj Belmondo. Vyžívala se v nebezpečí z prozrazení, Daniel měl strach, ale alkohol zbořil zábrany. Necítil k Sabrině vůbec žádné city, dovedl si představit kolikátý v řadě asi tak je. Neměl vůbec žádné výčitky, anebo jen malé, a tak nakonec docela rád souhlasil s tímhle vánočním dárkem pro Elenu. Božský Karibik... Odpustek... Elena docucala svůj exotický koktejl Mai Tai a plouživým krokem se vracela k jejich kukani v aquaparku. Lákalo jí to, ale

61

odolala, ani jednou se neohlédla po opáleném mladíkovi od baru. Bylo jí příjemně z jeho zájmu, bylo jí blaze z nemalé porce alkoholu. Nechtěla si náladu kazit tím, že obdivovatel ji snad už nesleduje. Kukaň nad bazénem byla prázdná. Natáhla se a užívala si nečinnost a pohodu. Zavřela oči, zlehka usnula. Probudilo ji zavlnění matrace a partnerovo táhlé, úlevné vydechnutí. „Kde jsi byl?“ „Ehmm, musel jsem si dát drink.“ „Něco se přihodilo? Něco v práci?“ reagovala Elena ještě se zavřenýma očima a tak trochu v polospánku. „Hmm...“ „Co se stalo?“ Elena už otevřela oči do přítomna. Viděla vedle sebe ležet Daniela, v obličeji byl celý zelený, ruce se mu chvěly. „Dane, prokristapána, co je s tebou?“ „Dozorčí rada s okamžitou platností odvolala auditorskou firmu, která dělala už tři roky audit účetních závěrek v celém holdingu a pověřila auditem novou firmu.“ „No, a co na tom?“ Daniel se staženým hrdlem odpověděl: „Miler se zastřelil.“ Cože?... „Miler? Minulý finanční ředitel, tvůj předchůdce?“ „Hmm...“ „A proč se zastřelil? Souvisí to s firmou? Vždyť už je přes půl roku pryč.“ „Měl jsem asi půlhodinový hovor s Edgarem. Byl úplně zmatený. Takhle ho vůbec neznám. Jinak suverén, rázný generál a teď se úplně sesypal... Chtěl, abych se okamžitě vrátil. Za každou cenu.“ „Co blázní, za čtyři dny jsme doma.“ „Jedině to, že jsme na lodi, mě zachránilo, abych nemusel dovolenou přerušit.“ „Vždyť má přece taky tuhle plavbu za sebou, tak snad ví –“

62

„Ví to, vysvětlil jsem mu, že dnes dáváme San Juan na Portoriku, pozítří Bahamy a popozítří jsme v Miami. A pak hned v noci máme zabukovaný let do New Yorku.“ „A co ti tedy Edgar vylíčil?“ „Vlastně skoro nic.“ „Nic – a mluvili jste půl hodiny?“ „Mluvil jen jako v náznacích, prý mi večer z domova pošle nějakou zprávu, zašifrovanou, asi nechtěl do telefonu přespříliš mluvit, není to bezpečné.“ „Co je na tom nebezpečného? Zastřelil se bývalý spolupracovník –“ „Já nevím, prokristapána,“ utrhl se vynervovaný Daniel. Vzápětí se zastyděl, že se na partnerku tak osopil. „Promiň, jsem podrážděný. Spíš jsem si jen něco domýšlel.“ „Jsi celý rozklepaný. Čeho se bojíš? Co jsi mi neřekl?“ „Jsem grogy. Pojď se mnou ještě na jeden drink.“ Seběhli po terasách mezi lehátky a usadili se u otevřeného baru vedle vchodu do aquaparku. „Edgar se asi bojí, co se u Milera doma najde. Je docela možné, že z firmy vynášel nějaké choulostivé doklady,“ přemýšlel Daniel nahlas a upíjel dvojitou whisky s ledem. „To říkal, nebo se jen tak domýšlíš?“ „Řekla mi to –“ Daniel se v ten moment odmlčel, zrudl a rychle se opravil: „Říkal mi to, Edgar mi to jednou říkal o – o mikulášském večírku... Nejprve mě krmili tím, že s Milerem se rozešli v největší pohodě, dostal zlatý padák a jeho odchod byl vlastně na jeho osobní žádost.“ Elena si nevšimla partnerovy roztržitosti, byla zaujatá svým koktejlem. Ufff... „Ve skutečnosti to ale asi bylo jinak. Edgar na Milera patrně tvrdě tlačil. Donutil ho k okamžitému odchodu. Rozešli se ve zlém.“ „Proč ale?“ „Říkám ti, že nevím. Nebyl jsem u toho.“ „A co si o tom myslí tvoji spolupracovníci? Ti u toho přece byli.“

63

„Prosím tě. Ve firmě si každý hledí své práce, tvrdě maká a vůbec si netroufá v ničem šťourat. Natož, aby se nějak vzpouzel generálnímu. Edgar to má hustě pod palcem, holčičko.“ Elena se vzpřímila a vážně se podívala na partnera. „Dane. Ty mi asi trochu kecáš. Nekecáš mi?“ „Cože? Jak to myslíš?“ „Znám tě. Řekla bych, že o té Milerově sebevraždě víš něco víc. Před chvílí ses tu třásl jako osika. Souvisí to nějak s těmi auditory. Viď?“ Daniel provinile sklopil hlavu, oči se mu sem a tam, tam a sem rozutíkaly po desce stolu. Nadechl se, že něco řekne. Ústa ale zůstala tichá. Rozechvělá ruka sáhla po sklence s naředěnou whisky...

64

–9–

Elena seděla jako opařená za svým pracovním stolem v obrovské open space kanceláři firmy FOXCORNY. Předstírala, že na monitoru soustředěně pročítá soubor dodavatelského saldokonta a něco v něm hledá, tu a tam klikla myší a posunula si další stránku, aby vykazovala činnost pro sledovací program, kontrolující pracovní frekvenci každého zaměstnance. Nervy měla na pochodu. Na moři se sice zrelaxovala, nabyla klidu a pohody, ale stačilo jí pár hodin v zaměstnání a veškerá duševní obroda byla ta tam. Rozvztekané myšlenky jí ale stále ještě vázly ve firemní jídelně u rozhovoru se spolupracovnicemi Luckou a Zdenou – Určitě o tom věděly, to nemohlo být jenom tak, věděly dobře, kdo to má na svědomí... Už druhý den se Elena urputně potýká s krajně nepříjemným průšvihem – v počítači se jí ztratil obsáhlý soubor k inventarizaci faktur, po neděli se uzavírají dokladové inventury za celé oddělení a před měsícem šéfová souhlasila s dovolenou v Karibiku jedině za podmínky, že Elena svou práci na roční závěrce zvládne včas. Nikdy nedělala firmě potíže, všechno zvládala v termínu a spolehlivě, nebyl důvod jí i v tomto napjatém období dovolenou

65

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.